Tvar 5/2007

tak tím otevřeně říkáš, že alternativa jemožná.Hm, teď ze mne vypadne asi další heteráckýklišé: Dost se mi líbilo, jak o tomvšem mluvíš v rozhovorech, najít samasebe a být sama sebou... Jenže to je přeceobecná lidská situace, základní úkol:najít sám sebe, být sám sebou. Je totak, že pro lidi menšin (ale možná i prokohokoliv, kdo se odlišuje) je tento úkol„vyhlášen“ dřív, hlasitěji a naléhavěji?Je, protože být součástí menšiny, obzvlášťtý sexuální, je ještě pořád tak trochu stigma.I když ti to nikdo nepřipomíná, i když častonarážíš na to „No a co?“, tak je to tady zakořeněný,což znamená stále latentně přítomný.Je to takovej divnej, importovanejpocit, u kterýho je těžko vystopovatelný,kde se vlastně vzal. Pocit jinakosti, kterou sinejdřív musíš obhájit sama před sebou. Tojsou takový ty kecy o sebepřijetí a tak. Kdyžtenhle svůj osobnostní vývojovej procesnějak ošidíš nebo uspěcháš, vyrobíš si akorátmindrák.Dá se i uvnitř menšiny vézt s proudem?Určitě. Taky se tam dá hezky schovat– nejen před zlým světem, ale právě i předsebou samotnou. Ten mindrák se tam dáodsunout na vedlejší kolej a ty se začneštvářit, že neexistuje. Ale menšina není izolovanýghetto, věčně se schovávat nemůžeš.Některé menšiny dost drží pohromaděa lidé z nich se navzájem podporujíi napříč vrstvami a obory, jiné menšinytoho schopné nejsou už ze své podstaty.Když např. zjistíš, že člověk, s kterýmmáš spolupracovat nebo od něj něcopotřebuješ, je lesba, je to komplikace,je to dobře, anebo je to jedno a záležína úplně jiných věcech?Jé, tohle je krásná otázka, jak z nějakýsoutěže. Odpověď zvládnu i bez přítele natelefonu: cé je správně.Nevyděluje se „lesbická literatura“z literatury trochu uměle – jako nějakájiná liga? Se specializovaným (vstřícnějším?)publikem a jinými měřítky,než jaká se kladou na literaturu jakotakovou? Není to pro autora trochudemotivující, když je nacpán/dobrovolněvstoupí do takovéto škatulky?(Mě např. z tohoto důvodu dost sralo,když jsem byla někým vřazena donějakého šiku „žen-autorek“, „mladých“apod...)No jo, kočko, to jsou ale dvě rozdílný věci– odněkud se sám vydělit, nebo být někýmjiným vydělen a zároveň vřazen do jakýsiškatulky. Literaturu přece hodnotí, srovnávají,zařazují jiní – kritici, recenzenti,literární historici atd. Literatura sama natakový malichernosti dlabe. A jestli je lesbickáliteratura nějaká „jiná liga“? Pokud ano,tak je to pořád lepší, než kdyby sem Polácinasadili kukaččí vejce v podobě Ligy českýchrodin, ne? Já vím, že se označení „lesbickáautorka“ (mimochodem – teď se tomu snadříká „queer“) už asi nikdy nezbavím, i kdyžbudu psát třeba životopis poslance JiříhoKarase (KDU-ČSL), ale zároveň to není něco,čeho bych se zbavovat chtěla. Jestli mi alenějaká věc vadí, tak to, když mi páni škatulkářia dámy šikovatelky tvrděj, že píšu jeno sexu.Čteš kritické ohlasy? Zabýváš se jimi?Dozvěděla ses z kritiky někdy něco, coti pomohlo?Kritický ohlasy čtu hlavně proto, abych sez nich dozvěděla co nejvíc o jejich autorech– jaký se jim líběj ženský, jestli mají oidipák,nebo třeba to, v který době zamrzli. Noa když se to dozvím, tak o tom, co napsali,buď poctivě přemejšlím, nebo se na tovykašlu.Stalo se ti, že nějaký kritik přečetl tvůjtext přesně tak, jak jsi ho zamýšlela?Čéče, to se mi, pokud se dobře pamatuju,nestalo nikdy. Ale nevadí mi to. Horší je,když máš pocit, že se ten kritik jen tváří, žetvý dílo četl. Ale třeba je, chudák, zavalenejknihama a musel by se zbláznit, kdyby mělvšechny pozorně přečíst. Znám to ze svýpůvodní profese knihovnice. Taky jsem sitam osvojila takový to letmý, knihovnickýčtení, abych věděla, o čem knížka je, a mohlapak dělat chytrou před čtenářema.Teď se tě zeptám jako čtenářky neletmé:Jak se pozná dobrá báseň/próza? Co tiz ní zbude po přečtení? Které autorymáš ráda a můžeš o nich říci, že těovlivnili? Čím? Jak?Začátek týhle otázky – to je těžká věc.Neznám odpověď. Lidi označujou slovem„dobrá“ tu báseň nebo prózu, která se jimprostě líbí, osloví je, zasáhne, sedne donálady. Co je dobrý pro jednoho, označí jinejza blbost. Já mám ráda takový texty, kterýnejsou jen pouhým lyrickým šmudláním,ale jsou autentický, nebojácný, provokativnía drsný, který demaskujou, demýtizujoua přinášej nějakej novej pohled na člověkaa svět. Proto jsem kdysi milovala surrealisty,expresionisty, existencialisty a beatniky.Jejich vliv na mě spočíval hlavně v tom,že mi ukázali, že vlastní cesta je možná.A nutná.U koho takové texty v poslední doběnacházíš? Sleduješ tzv. mladou generaci,případně nové texty té „staré“?Vidíš v tom, co se teď píše / vydává,poznámkachyba v překladu lolityDíval jsem se v knihkupectví do novéhovydání Nabokovovy Lolity, které právěvyšlo, a zjistil jsem, že se v něm opakujechyba, která se vyskytuje už v předchozíchdvou vydáních. Chtěl jsem na ni upozornituž dřív, ale pak jsem to vždycky nechal být,říkal jsem si, že si toho snad někdo všimne.Nikdo si toho zřejmě nevšiml, a tak jsem serozhodl o tom napsat, aby se chyba, kterámyslím není úplně nepodstatná, mohlaopravit alespoň ve čtvrtém vydání.V básni, kterou Humbert Humbert donutípředčítat Clara Quiltyho, v českém překladučteme:„…když jsem stál nahý jako Adampřed federálním zákonem a všemi jehopáchnoucími hvězdami“.Nabokov však píše:„…when I stood Adam-nakedbefore a federal law and all its stinging stars“.Je zřejmé, co se překladateli přihodilo:přehlédl se a přečetl stinking namísto stinging.Nabokov nemluví o páchnoucíchhvězdách, ale o pichlavých hvězdách. V překladutak zcela zmizel hezký obraz nahéhoHumberta v trní, které tvoří americké pěticípéhvězdy s ostrými hroty. A co je ještědůležitější: myslím, že Humbert Humbert,tak jak jej Nabokov líčí, by nikdy větu, kteráse dostala do českého překladu, nenapsal.Není bořitel zákonů, nevyžaduje, aby zákonodpovídal jeho mánii, a zejména v souvislostise zákonodárstvím země, která jej přijalaa poskytla mu domov, by nikdy nepoužilslova páchnoucí. Jediné nesprávné slovo tudeformuje jak jeho vztah k zákonu, tak jehovztah k Americe a vnáší zmatek do čtenářovypředstavy o charakteru hlavní postavyknihy.Michal Ajvaznějakou pojmenovatelnou tendenci?Nekrotne nám současná česká poezienějak?Tak tohle je další složitá věc. Já se teďdost držím stranou různýho literárníhodění a taky hrozně málo čtu (kvůli očím,který musím šetřit), takže nijak kontinuálněnesleduju vývoj současný český poezieani prózy. Ale z toho, co ke mně občas díkypřátelům doputuje, mám spíš pocit, že jsmepořád někde v 19. století a že ty čtyři uměleckýsměry, o kterejch jsem se před chvílízmínila, byly dál, než jsme teď. Dneskamarně hledám právě ten novej pohled, neexperiment, kterej je většinou za hranicíčtivosti, nebo dokonce čitelnosti, ale novej,otevřenej a nebojácnej pohled na sebea před sebe. V týhle souvislosti jsem mocráda, že dostal Seifertovu cenu právě Magor.Jinak si dost cením poezie Viktorky Rybákový,Bohunky Hladečkový, Hany Fouskovýa nespoutaný a originální obraznosti PavlaŘezníčka. A kdybych se měla zmínit o próze,tak u mě jednoznačně vede Václav Kahuda.Ale ptala ses ještě na tu tendenci: na spoustětextů právě tý tzv. mladý generace je až přílišznát, že jsou diktovaný jakousi maniakálnítouhou mít co nejdřív svou vlastní knížku.Ty texty jsou nikoliv vychrlený z nějakýhovnitřního přetlaku a potřeby, ale spíš vyblitýa rozpatlaný v dost jednotvárnou břečku.No a pak se náhodou dostanu třeba ke knížkámMakom a Krajiny vnitřní a vnější od VáclavaCílka a při čtení najednou zjistím, že jetam víc poezie než v řadě básnickejch sbírek.A taky víc, než jsem schopná u populárněvědeckejchknih v tom dobrým slova smysluvydejchat. Takže se v tom pomalu, pomaličkuprohrabuju a cejtim, jak nesmírně měto obohacuje. A okouzluje.Čím je pro tebe literatura, psaní,v současné době? Kam kráčíš? Co bys(ne)chtěla, případně čeho se bojíš?Tím, čím byla vždycky: způsobem životaa jeho podmínkou. Psaní mi taky, kromějinýho, umožňuje kráčet po patafyzickýspirále a v určitejch chvílích či cyklech si najiný, časově vzdálenější úrovni prožít znovuto samý – takový pata déjà vu. Příklad – počtvrt století jsme v Teplicích znovu obnovilivydávání samizdatovýho sborníku PAKO.Proč? Protože se jeden zákrut na tý spirále(míněno dobově) začal až moc podobatzákrutu, kterej nás k tomu vyhecovaltenkrát. Ale těším se zase na období, kdynebude důvod PAKO vydávat. A čeho sebojím? Bojím se o svý oči, mám je dostšpatný. Bojím se války – jsem na světě 50 let,žádnou jsem nemusela prožít a byla bychráda, kdyby to tak zůstalo, protože nenío co stát. A taky se bojím, že mě dřív nebopozději totálně zlomí pocit marnosti.Ptala se Božena SprávcováEJHLE SLOVOJUKANCENěkomu je možná jedno, co jí, ale myv redakci, pamětlivi rčení „jsi to, co jíš“, vždyzvědavě prohlížíme etikety na všem, co máprojít naším žaludkem. Občas se v té záplavěvšemožných éček a podobných pochutinobjeví i zajímavé slůvko. Jako třeba tuhle…Bylo nebylo jedno bio nebio, firmička sídlící vevísce Březová, jejíž sáček bio jukance se námv Tvaru před časem objevil. A co že jsou ty biojukance? Ty jsou, když spojíte pufované celézrno pšenice s javorovým sirupem a nepřidátedo toho žádná aromata ani barviva. Výsledeksice chutná jako klasické burizony, aleod čeho máme synonyma? Zrno se pufuje sev Holandsku, aspoň bio jukance od firmy bionebio, ale čertví, co si pod tím představit a zdato nakonec není horší než genetická úpravapotravin. Akademický slovník cizích slov mlčí,skoupý je i Google. Jsme pak z té jukance taktrochu vyjukaní – ať už je bio nebo nebio…Michal ŠkrabalNaše média v únoru informovala o knize ruskéhonovináře Ivana Tolstého Bílý román, líčícízákulisní peripetie vydání Pasternakovy prózyDoktor Živago v Evropě – a shodou okolnostív Tvaru č. 4/2007 vyšla ukázka z připravovanéhočeského přetlumočení publikace AlexandraJakovleva, též se týkající „kauzy Pasternak“,zejména reakce sovětské administrativyna fakt, že tomuto básníkovi a prozaikovi bylaroku 1958 udělena Nobelova cena za literaturu.Oba pánové však mlží...Nuže, Alexandr Jakovlev jako dlouholetýfunkcionář ústředního výboru Komunistickéstrany Sovětského svazu samozřejměnemohl mít čas ani chuť, aby si prostudovalobsáhlou pasternakovskou literaturu, kterése nashromáždilo nejprve v ruském exilu a odčasů KGB řízené perestrojky i v Rusku utěšenémnožství. Kdyby do ní však aspoň nahlédl,dozajista by o všem pojednal s větším odstupemod hrstky písemností, které mu obstaralaasi sekretářka – především od stenografickéhozáznamu schůze dogmatického a stalinistickéhopředsednictva Svazu spisovatelů SSSR.Jakovlevovy komentáře jsou výtvorem publicistickým,kulturní kontext je jim zjevně vzdálen– a zatemňují poválečné poměry v tzv. ruskésovětské literatuře.Politický činitel totiž opomíjí nebo neznágenezi Doktora Živaga. Pasternak na románupracoval už od roku 1947 a s jeho vydáním poproslulém Chruščovově projevu o kultu Stalinovyosobnosti reálně počítal, leč zvrat politickéhokurzu, spojený zvláště s krvavým potlačenímmaďarského povstání na podzim 1956,vydání knihy v SSSR znemožnil. Aby si režimuchoval liberálnější tvář, neoficiálně iniciovalpřeklad románu v Itálii; nakladatel Feltrinellibyl podle pasternakovského bádání zřejměagentem či exponentem KGB. Živago vyšel,ale dlouho se o něm valně nepsalo, jeho přijetív Evropě bylo zprvu velice vlažné. O kandidatuřePasternaka na „Nobela“ se přitom uvažovalohned po válce – a je pravděpodobné, že CIAse zaktivizovala až ex post, jak uvádí Tolstoj.Rozhodně však nedošlo ke „krádeži rukopisu“– a je směšné, když novinář tvrdí, že prý „CIAdráždily pokusy o vydání románu v dobězuřící studené války“. Tedy v roce 1958...Vynesla-li CIA „kartu Pasternak“, sovětskáKGB kontrovala: rozpoutala protipasternakovskoukampaň, donutila spisovatele k odmítnutíceny a vyhlásila nad ním veřejnou klatbu v témíře, jaká za Chruščova připadala v úvahu.KGB celé kampani vtiskla utajený leitmotiv:v souladu s ním pak sovětská veřejnost odvrhlazaprodance Žida Pasternaka, zrazujícího širouzemi Sovětů. Na tuto vějičku se velice ochotněa tuze rádi nachytávali i četní významní umělci.Nechtějme je jmenovat, ale z různých Krymůi jiných letovisek se tenkrát do Moskvy přímořítily hněvivé telegramy renomovaných mistrůpera (vskutku renomovaných, nikoli zfunkcionařivších),domovnicky přikovávajících proradného„židáka Pasternaka“ na spravedlivý,vlastenecký sovětský pranýř...Tolstoj má bezelstně za to, že CIA vytisklaDoktora Živaga ilegálně – jenže v situaci, kdyoficiální souhlas s vydáním mohl stát stárnoucíhospisovatele život. Štvavou kampaň beztakdlouho nepřežil, navíc s výjimkou donašečůse mu literáti vyhýbali jak malomocnémunebo jak semitskému čertu. A to si Pasternaknaštěstí nepřečetl, co o něm tehdy v českýchzemích psali různí Pilařové!Vladimír Novotnýtvar 05/07/