Náhled ročenky v .pdf je ke stažení zde - Jizersko-ještědský horský ...

horskyspolek.cz

Náhled ročenky v .pdf je ke stažení zde - Jizersko-ještědský horský ...

RočenkaJizersko-ještědskéhohorského spolku2011JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝHORSKÝSPOLEK


RočenkaJizersko-ještědskéhohorského spolku2011JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝHORSKÝSPOLEK


Horní brána ústí na nádvoří hradu Oybinav Žitavských horáchKresba Petr Polda


RočenkaJizersko-ještědskéhohorského spolkuRedigovalOtokar SimmDESÁTÝ ROČNÍK2011JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝHORSKÝSPOLEKVe vlastním nákladu a pro potřeby svých členůvydal Jizersko-ještědský horský spolekGraficky zpracovaloNakladatelství Petr Polda, Liberec


ISBN 978-80-87095-07-2ISSN 1214-1585


Slovo předsedy spolkuPatnáct let činnostiJizersko-ještědského horského spolkuVážení členové Horského spolku, milí přátelé,je těžké uvěřit, že koncem roku 2011 uplynulo již 15 let od založení našeho spolku. Totopůlkulaté jubileum jsme si připomněli na slavnostním setkání členů v sále hostinceU Šámalů na Prosečských horách. Společně jsme zavzpomínali na nelehké začátky,úspěchy, ale i nezdary, které náš spolek během uplynulého období doprovázely.Svůj v pořadí již pátý úvodník v naší ročence (ano, již třetinu období existence spolkumám tu čest stát v jeho čele) věnuji nejen ohlédnutí za tím pozitivním, co jsme za tu dobudokázali, ale také optimistickému pohledu do budoucnosti. Jsem přesvědčen o tom, žev době, kdy slyšíme ze všech stran zprávy o hospodářském poklesu, který mnozí nazývajíkrizí, o korupci a podvodech, stesky o morálním úpadku ve společnosti, o neslušnostiv lidských vztazích atp., je to více než třeba. Zkusme vidět zejména pozitivní věci; vždyťmnohé se nám během těch 15 let podařilo, a věřím, že se bude dařit i v letech následujících.Jsem vlastníkem členské legitimace s číslem 20 a do JJHS jsem vstoupil začátkem roku1997, tedy nedlouho po jeho založení. V porovnání se současností jsme tenkrát neměliprakticky nic – kromě nadšení pro Jizerské hory a odhodlání přispět k jejich ochraně.A dnes? Horský spolek zaměstnává dva profesionální terénní pracovníky, disponujezázemím v podobě dobře vybavené kanceláře, terénním automobilem a dalším zařízením.Je ovšem třeba si uvědomit, že toto jsou pouze prostředky k umožnění smysluplnéčinnosti – důležité jsou hlavně výsledky naší práce. Vždyť spolek je dnes schopen realizovatochranářské projekty a práce v objemu několika milionů korun, které mají značný význampro zachování a obnovu narušených horských ekosystémů nebo pomáhají k usměrňovánía bezpečnému pohybu stále narůstajícího počtu návštěvníků nejcennějších a nejvíceohrožených území.Mám tím na mysli nejen dnes již tradiční kosení luk, značení rezervací, stavění oplocenekk ochraně porostů a řadu dalších „běžných“ opatření, ale také revitalizaci vybranýchjizerskohorských rašelinišť. O tom se můžete více dozvědět v samostatném článku uvnitřtéto ročenky. A samozřejmě několik nově vybudovaných naučných stezek, rekonstrukcitěch stávajících, údržbu skalních vyhlídek v Jizerských horách, poválky, schody, zábradlía další zařízení na turistických chodnících. Zde je zásadní i osvětová a naučná úlohanašeho sdružení. Je příjemné procházet stezkami nejen v Jizerských horách, ale téměřpo celém Libereckém kraji, na kterých potkáváme elegantní tmavě zelené naučné tabule„made in JJHS“ s informacemi o zajímavostech jednotlivých míst.Za velice významnou součást činnosti našeho spolku považuji vydávání populárněnaučných regionálních publikací. Připravili jsme jich pro čtenáře již deset a většina z nichje rozebrána. A samozřejmě naše ročenky – ta poslední, kterou právě otevíráte, je jubilejní –již desátá.5


Během uplynulých patnácti let se ve funkci vystřídalo sedm předsedů, což není málo.Všichni se nějakým způsobem zasloužili o to, aby se spolek posunul alespoň o kousek dáleči výše. Je samozřejmé, že stejně jako v běžném životě, se ani ve spolku nedařilo vše podlenašich představ. Z předchozích řádků je ale zřejmé, že se nemusíme za svoji dosavadníčinnost stydět. Pro mne je důležitá i skutečnost, že jsme zůstali nezávislým občanskýmsdružením, nepodléhajícím politickým tlakům a zachovávajícím si svoji tvář.Nechci tvrdit, že pro dobré fungování naší činnosti nejsou důležité peníze, ekonomikasdružení, zakázky a další praktické záležitosti. Co ale zůstává pro náš spolek nejpodstatnější,je přátelství lidí různých generací, profesí i společenského postavení, které spojujespolečný zájem a láska k našim horám. Troufám si říci, že bez vzájemného porozumění,setkávání a diskusí by další existence Horského spolku postrádala smysl.Vážení čtenáři, milí přátelé, na závěr bych rád poděkoval všem, kteří se v uplynulém rocepodíleli na pestré činnosti spolku, našim sponzorům, spolupracujícím organizacími jednotlivcům za jejich podporu. Přeji Vám všem do dalších let hodně zdraví, nadšenía optimismu!Pavel Voničkapředseda Jizersko-ještědského horského spolkuV Liberci dne 21. února 2012Náš předseda drží všechno pevně ve svých rukouFoto Milan Drahoňovský6


První spolková ročenkavyšla před deseti letyHned dvě zakulacená výročí si můžeme připomenout v souvislosti s vydáním této ročenky.Jde především o patnáctiny Jizersko-ještědského horského spolku, o nichž se zmiňuje vesvém úvodním slovu předseda Pavel Vonička. A kdyby nebyl před patnácti lety založenspolek, pak by nebylo ani desátých narozenin spolkové ročenky.Již před dvěma lety jsem ve svém úvodním zamyšlení chválil nápad Petra Poldy, MarkaŘeháčka a Pavla Schneidera, díky kterému se první z nich zrodila. Základní myšlenkoubyla tehdy snaha navázat na dnes již takřka kultovní periodikum někdejšího německéhohorského spolku. Dle mého názoru se to povedlo dobře a hned první z ročenek určila doznačné míry směr, kterým se budou ubírat i ty příští.Ohlédneme-li se za deseti lety, během nichž byly připravovány, pak nemůžeme přehlédnoutohromný kus práce, který byl za tu dobu vykonán. Podílely se na ní nejen desítky au -torů textů a fotografií, ale i několik předsedů, redaktorů či korektorů. Jen jediný z tvůrcůzůstal po celou tu dobu stejný. Tímto vytrvalcem je člen spolku, grafik a především dobrýkamarád Petr Ferdyš Polda.Co všechno je se zmíněnou prací spojeno? Především se v ní skrývá spousta nadšenía zápalu pro věc, neboť přispěvatelé za svá díla nedostávají jiný honorář než autorskévýtisky. A přesto se pokaždé znovu najdou zájemci, kteří do našeho periodika ochotněpřispějí. Zdá se jen, že největší překážkou pro mnohé osvědčené autory je v dnešní uspěchanédobě hlavně nedostatek volného času. Nejeden z nich má zpočátku chuť a elán sena společném díle podílet, jenže s blížícím se termínem redakční uzávěrky začínají přicházetomluvné dopisy… Je potom na redaktorovi, aby vzniklé mezery zacelil a sehnal odpovídajícínáhradu.Rozložíme-li na stole devět předešlých vydání, pak se před námi otevře již docela bo -hatá a pestrobarevná kytice. Je jen přirozené, že ne každý okvětní lístek je v ní stejně dokonalýa že ani všechny květiny nevyrostly do stejné krásy. Jednu nespornou výhodu ale tennáš pugét má: květy v něm zatím postupně přibývají, a co hlavně – nevadnou. Dalo by sedokonce říci, že čím starší jsou, tím jsou vzácnější a žádanější. A to je dobře! Byl bych rád,kdyby po nich jednou byla podobná sháňka jako po těch, které již před mnoha desítkamilet zasadili členové dnes již dávno zaniklých horských spolků.Před pěti lety, při příležitosti vydání páté ročenky, napsal Marek Řeháček ve svém úvodu:„... díky podpoře tehdejšího výboru a mnoha členů a příznivců spolku projekt, kterýnapoprvé vypadal hodně podivuhodně a ne úplně perspektivně, opravdu vznikl a přežil.Věřte, nebylo to úplně jednoduché…“Ačkoli jednoduché to není ani dnes, ve vydávání spolkových ročenek jsme se rozhodlipokračovat i v současné době, kdy prostředků není rozhodně nazbyt, v době, která vydavatelskéčinnosti příliš nepřeje. Stávající výbor spolku však v díle započatém právě před de setilety spatřuje jednu ze svých priorit. Věřím, že tomu tak bude i v dalších letech.Otokar Simm, Jablonec nad Nisou, únor 20127


8Parní vláček vozí další a další výletníky do srdce Žitavských hor


V srdciŽitavských horMarek ŘeháčekLiberecKresby Petr Ferdyš PoldaRuiny klášterního kostela jsou nejpůsobivějším místem Oybina9


Jako kdyby bylo právě šedivé 14. století. Kraj zpustnul. Sníh okolo kopce s hradema klášterem na Oybině zasypal všechny vymoženosti moderních dob, zmizelyv divoké chumelenici. Pomalu a namáhavě jsem si vykračoval Hausgrundem,osamoceným údolím elfů; v zákulisí čněly zříceniny; pozoroval jsem gotické zdipaláce a chrámu vysoko nade mnou. Zborcené stěny, středověká okna, k nebi čnícíkamení. Okolo v lesích bylo strašidelně, pusto, prázdno. Bořil jsem se po kolena,a místy až do poloviny stehen. Každý krok bolel. Absolutní opuštěnost, na sněhunebyly patrné žádné stopy, i ptáci zmizeli a zdálo se – a bylo to velmi neúprosnéa chvílemi až děsivé –, že jsem na světě zůstal úplně sám. V divokém údolí podruinami oybinského kláštera. Zcela náhle zde v lese pramení strašlivě silný potok. Řítíse z hromady sněhu a plní blízký rybník. Hučení vody, jinak nikde nikdo.Podivnou zprávu o konci světa vyvrátily až dvě dobrotivé a bodré pokladní zaoybinskou hradní branou. Koupil jsem si u nich vstupenku, knížky o hradu a klášteřei flaštičku pravé oybinské kořalky a vyběhl vzhůru do chumelení. Oybinské ruinybyly tou dobou úplně opuštěné. Vločky se proháněly mezi gotickými okénky se zbytkypískovcového zdobení. Po dlouhém brodění sněžnými spoustami na hradě a klášteřejsem jako středověký unavený poutník tiše seděl v podzemí zříceného kostela, v přítmíprosvíceném jen pár světly. Děsil jsem se pomyslet, že bych někdy mohl zůstatna dobro sám mezi oybinskými zdmi. Bez naděje na setkání s lidmi. Nebylo toho dnena světě snad pustějšího místa, než bylo podzemí parléřovského kostela na hraděa klášteře oybinském!Tajuplné zříceniny oybinského kláštera z Hausgrundu10


Slavné Knihovní okno ve zdi při klášterním chrámuAť si kdo chce co chce říká, oybinský kopec, který svým tvarem připomíná starodávnýslaměný úl pro včely nebo ohromnou bábovku, je pravým srdcem celé té přenádhernékrajiny Žitavských a Pískovcových hor. Trůní si uprostřed skal a lesů jako nejmohutnějšízdejší skála a kopec zároveň. Oybin ovšem není jenom středem celého skalnatého krajemezi Čechami a německou Horní Lužicí; ale má pro něj i svůj klíčový historický význam,v němž se kříží dějiny obou zemí. Divoké slovanské kmeny, bronzové sekery, pískovcovékameny, čeští šlechtici, mniši celestýni i sám český král a německý císař Karel IV.; všechnose zde mísí a spojuje. Okolo Oybina se míhali a míhají romantikové obou národnostípodobně jako blesky na obloze nad skalním krajem, bez ohledu na zemské hranice.Snad všechny vlastivědné příručky z Horní Lužice tvrdí, že oybinský kopec a stejnojmennýhrad a klášter na jeho vrcholu jsou nejznámější přírodní i historickou památkoua pozoruhodností této části Lužice. Význam Oybina bývá někdy pro jeho odlehlost přehlížen,ale na sever od Prahy bude jednou z vůbec nejvyhledávanějších památek na dějinyčeského středověku. A je to vpravdě pěkně starobylá památka: éra Karla IV., která je s nínejvíce spojována, byla pouze jeho mladší periodou. Úplně první osídlení kopce a jeho okolíje věrohodně doloženo z časů bronzových a doby ledové, jedenáct stovek let před Kristema více jak tři tisíce let před naší dobou. Už tehdy se poprvé na kopci opevnili lidé. Dokazujíto keramické střepy a nejrůznější bronzové předměty – špičky šípů, lité kroužky a sekerynalezené při cestě pod hradem u skály zvané Thomasfelsen – a dále pak jakési valy, o nichžse s jistou dávkou věrohodnosti a spekulací soudí, že musejí být podstatně starobylejší nežgotický hrad.Na kopci tedy posedávali lidé již před tisíci let, ovšem potom náhle přišlo utlumení, lidézmizeli z Horní Lužice i Oybina někdy v 6. století našeho letopočtu. Nikdo přesně nevíproč, nicméně hmatatelné připomínky jejich přítomnosti v tomto období se tu nepodařilo11


Oybinskou pevnost brání dnes jen nejstrmější svahyOpat jako nejvyšší nadřízený konventu byl taktéž na stovky kilometrů vzdálen v Itálii,a proto byl správou kláštera pověřen převor. Společně se založením kláštera začal být roku1369 budován na vrcholové skále klášterní kostel pražského stylu typického pro stavitelskouhuť Petra Parléře, tvůrce části svatovítské katedrály. Po patnácti letech bylo úctyhodnédílo dokončeno a 6. listopadu 1384 je vysvětil pražský arcibiskup Jan z Jenštejna13


kostela, pohled směřoval skrze dochovaný triumfální oblouk na prázdné oknov západní zdi, temeno hlavy se opíralo o kamenné bloky, vyskládané před šestistoletími směrem západním. Vysoké zdi, vysoká okna, lomené oblouky kleneb; to všepořád ještě připomínalo nezlomně neohraničenou důstojnou vzletnost gotického chrámu,zachycenou v jednom citátu lékaře a spisovatele Hanse Mucha v knížce o Ži -tavsku: „Všude tam, kde se setkáme s gotickým uměním, bude vítězem.“Rozvalený klášterní kostel na Oybině je místo, kde se malinkatý člověk postavík mohutné stěně kostela beze střechy, myslí na nezničitelnost staletí, svoji pomíjivousílu a směje se na slunce, ptáky a hvězdy, kteří se prohánějí na modré klenbě nebe.A potom běží mezi oblouky křížové chodby napříč hradním hřbitůvkem celý lačnýtak trochu po výhledech na Žitavsko. Nebo hladový na lužické klobásky s ostroubautzenskou hořčicí – i touto krásou oplývají dnes ruiny hradu a kláštera na Oybině.„Vášnivá láska mne spojuje s gotickou stavbou na Oybině. Znovu a znovu mne to vždytáhne nahoru na kopec, k významné architektuře klášterního kostela. V jakékolivnáladě nejrůznějších denních a ročních časů jsem poznal Oybin a často mi tuty na -vršené masy našeptávaly nezapomenutelná slova o vysokém smyslu gotiky. To muselbýt ale smělý stavitel, plný nadšení a fantazie, naplněn tvořivou sílou a myšlenkamina věčnost; když navršoval pískovcové skály oybinské ještě o stavbu konventu a klášterníhokostela. Kdo byl tento velký stavitel? Kroniky a listiny o něm bohužel mlčí...“Takto tajemně začíná své oybinské vyprávění půvabná kniha malíře a vypravěče AdolfaSchorische, vydaná pod názvem Z krásného domova roku 1932 v Žitavě. Malíř Schorischjí nejtěsněji navázal na romantiky 19. století a v knize zaznamenal slovem nejen neopakovatelnouatmosféru zřícenin na Oybině, ale řadu staveb a jejich detailů pečlivě zachytil naotištěných perokresbách. Již v jeho době byl klášterní kostel – zcela jistě nejznámější oybinskástavba – také jednou z nejnavštěvovanějších památek této části Německa. Obdivovanánejen pro svůj bizarní vzhled, v němž se mísí síly tvoření i maření zároveň, ale také prosvoji zajímavou a fascinující historii. Na otázku, kdo je autorem gotického klášterníhokostela na Oybině, se asi už odpověď nalézt nepodaří. Jde o stavbu, která nemá svýmstylem v celé Horní Lužici obdoby, a kterou proto ani není s čím srovnávat a tak se přiblížitk jejímu tvůrci. Ze saského dvorského stavitelství zrozené vesnické kostelíky ve vsích v podhůříŽitavských hor, barokní chrámy v Marienthalu či Schirgiswalde, či dokonce prastaréstředověké kostely v Görlitz, Žitavě či Bautzenu; nic z toho se nedá k oybinské katedrálepřirovnat. Tak moc je svým stylem, historií i umístěním odlišná; jako kdyby na pískovcovéskále uprostřed lesů přistála na cestě z jiných světů, jako kdyby nebyla ani dílem lidí.Ale přeci ji postavily lidské ruce: oybinský klášterní kostel začal být na mohutnémskalním bloku budován snad již od roku 1366, brzy po příchodu celestýnů do Žitavy, a podlouhých 18 letech jej dokončený vysvětil arcibiskup Jan z Jenštejna. Celých osmnáct let sena chrámu pod nebeským patronátem svatých pracovalo a zdá se to opravdu jako nekonečnýčas. Uvědomíme-li si ovšem tehdejší dopravní podmínky, stavební postupy a nutnostohromných přípravných prací spojených s vysekáváním velkých prostor do pískovcovýchskal, není poté tato doba nijak překvapivá. Otec oybinského klášterního kostela je z historiedostatečně znám, byl jím sám císař a král Karel IV. – zakladatel zdej šího celestýnskéhokláštera; jméno stavitele chrámu se však opravdu v žádném z dostupných historických17


dokumentů zjistit nepodařilo. Mnoha zdejšími historiky a vlastivědnými badateli byla silněprosazována myšlenka, že autorem byl slavný tvůrce části pražského chrámu svatého Víta,německý stavební mistr Petr Parléř. Bylo ovšem spíše velkým přáním zdejších patriotů mítna oybinském hradě dílo slavného stavitele, spolutvůrce nejvýznamnějšího chrámuv zemích Koruny české, k nimž Horní Lužice i s Oybinem až do roku 1635 přináležela.Seriózní historici však poté, co neobjevili žádný písemný důkaz o autorství stavby čialespoň o přímé účasti parléřovské huti na stavbě kláštera, prohlásili klášterní kostel zadílo stále neznámého uměleckého stavitele, který – soudě podle forem a stylu – s velikoupravděpodobností patřil k okruhu žáků a pokračovatelů Petra Parléře. Nejnovější českábádání i toto zpochybňují a kostel jednoznačně řadí do celého souboru církevních staveb sespolečnými architektonickými rysy pražské stavební školy, spojené více se vkusem dvoracísaře Karla IV. než s konkrétními architekty. Spojení Oybina s Petrem Parléřem a jeho hutízůstane asi nadobro nevyřešenou hádankou.Chrám je každopádně vázán svým stylem a vznikem k českému vnitrozemí, kde podobnýchstaveb vzniklo na popud královského dvora ve třetí čtvrtině 14. století mnoho, a řadaz nich se, více či méně pozměněna, dochovala dodnes. Pro představu, jak původní oybinskýkostel vypadal, je nejdůležitější pražský chrám sv. Apolináře na Větrově, který je mu uspořádánímvelice podobný, v mnoha částech takřka totožný.Přestože není a asi již ani nikdy nebude znám sám stavitel kostela, dochovaly se o budovánísamotném přeci jen nějaké zprávy. A jak už to tak bývá – jsou to spíše postesky: žitavskéměšťany prý tehdy stála přes 200 kop pražských grošů a nepočítaně pomocného lidu –zedníků, tesařů a kameníků. A stavba se takto zdaleka nedotkla pouze velké Žitavy,z Herwigsdorfu a blízkého Olbersdorfu museli na Oybině pracovat ve velkém chalupnícijako stavební pomocníci a tamní sedláci dostali rozkazem zajišťovat se svými povozy dopravustavebního materiálu. Kolik asi na velké stavbě v lesích dělalo lidí? Soudě podle velikostichrámu to musely být určitě stovky nejrůznějších řemeslníků a jejich pomocníků.Jejich jména jsou sice také neznámá, ale přeci po některých z nich na Oybině něco zbylo:tesané kamenické značky. Celkem 41 druhů nejrůznějších kamenických značek nalezliv 19. století badatelé na kamenech tvořících zdi oybinského klášterního kostela. Každýkameník měl své charakteristické znamení, svůj podpis: na zdech jsou proto latinskápísmena i pouhé značky složené z čárek, křížky, blesky, muří nohy či vidličky. Kdo se chcese starými mistry kladiv a sekáčů blíže seznámit, musí očima zapátrat po kostelních značkáchna zdech složených z omšelých kamenů.Ať již byl tvůrcem chrámu celestýnského kláštera na Oybině kdokoliv, místo pro stavbubylo vybráno s úžasným citem: mezi mohutnou skálou a dech beroucí propastí je zaklíněngotický kostel jako hříčka lidské tvořivosti v kulisách divoké přírody. Pískovcové skaliskos kostelními zdmi je dodnes, i se zničenou střechou a bez zakončení věže, největší dominantoukopce s hradem i celého lesnatého údolí mezi Žitavou a vrcholem Hvozdu. Vzhleda umístění kostela bylo v době jeho stavby silně ovlivněno přírodními podmínkami nakopci. Protože bylo vrcholové skalisko ve své jižní části nejmohutnější, vysekali kamenícilevou vnitřní zeď chrámu přímo do něj. Podzemí kostela bylo vyzděno z velkých blokůa zadní část, včetně malé komůrky, byla vytesána do rostlé skály. Tradovalo se, že právě tatomalá vysoká prostora v podzemí, do které se člověk těžko protáhne, sloužila coby pokladnicek uchování cenností a relikvií z pražské katedrály v pohnutých dobách husitských18


Středověká nálada při vstupu do křížové chodbyválek. Velká klenutá místnost před pokladnicí měla zase sloužit jako hrobka mnichů celestýnů,nicméně využití podzemí kostela – jakkoliv je díky své atmosféře rychle naplněnoromantickými představami o zahrabaných pokladech, střežených duchy mnichů v hnědobílýchkutnách – k pohřbívání ani k trvalému shromažďování a uchování cenností patrněnikdy nesloužilo.19


Historický pohled na rozvaliny věže pánů z ŽitavyZ domnělé krypty vedou schody výše do samotné chrámové lodi, zdi kostela jsou tu nadklenbami podzemí dostavěny z pískovcových kvádrů. Kameníci je opracovali ze zdejšíhopískovce a následně za pomoci kleštin a kladek vytahovali výše a výše, až na místo konečnéhozazdění. Mnoho kamenů má proto uprostřed ve stěně stále viditelný malý důlek, sloužícípro uchycení do drápků velkých železných kleští. Po hrubém kamení přišly při stavbě20


na řadu dnes již neexistující omítky a jemné kamenické práce. Západní strana kostelas velkým prázdným oknem je stále ozdobena zbytkem krásného vstupního portálu, pů -vodně snad zakončeného již jen špatně představitelnou gotickou fiálou, kamenickou ozdobouve tvaru květu.Ve všech zdech kostela byla typická gotická okna s lomenými oblouky, vyplněná kamennýmirůžicemi a původně i skleněnými vitrážemi zasazenými v olovu. Strop kostela bylzakončen žebrovými klenbami a celá loď byla uprostřed napříč překlenuta ještě triumfálnímobloukem. Zatímco z kleneb zůstaly dodnes pouze obrysy ve zdech, oblouk, v němžúdajně ještě mnoho let po zániku kostela visel mohutný dřevěný kříž, se klene nad lodíchrámu stále.Na západní stěně kostela jsou v různých výškách dnes již bezúčelně umístěny několikerydveře. Původně ústily do dvou pater mohutné empory, podepřené kamennýmsloupem, jehož základ se dochoval při hlavním vchodu. Do spodní empory, připomínajícíveliký kamenný balkón, se původně chodilo točitým schodištěm ve spodní části věže, vy -růstající přímo ze západní zdi kostela. Druhá empora, z větší části původně patrně vybudovaná ze dřeva, byla ještě o patro výše a vstupovalo se do ní zvenčí, portálem vysoko podstřechou, po malém dřevěném můstku spojujícím věž se zdí kostela. Kostel měl pouze tutojednu věž, se zvonicí zakončenou špičatou střechou. Sloužila nejen pro zavěšení zvonu, aletaké – díky točitému kamennému schodišti – pro přístup do vyšších částí chrámu včetněpůdy a dnes již neexistující předsunuté obranné věže. Bývalá zvonice je dnes opravenaa slouží především jako vyhlídková věž.Při severní stěně kostela je malá kaple svatého Václava s rozpadlým podstavcem prooltář a čtyřmi malými okénky, klenutými do lomených oblouků. Svatováclavská kaplesloužila později jako sakristie a dnes patří pro svoje intimní prostředí a zakrytí zelenoustřechou listí okolních stromů k nejpůsobivějším zákoutím celého kostela. Na kapli navazujekřížová chodba, procházející podél celé severní stěny kostela; z jednotlivých gotickýchoken je překrásný pohled do údolí Hausgrundu s rybníkem a na protější husté lesy nastrmých svazích Ameisenbergu. Nad křížovou chodbou býval ještě chór s ozdobnými oknysměrovanými stejně jako okna v chodbě na sever k Ameisenbergu a Žitavě.Z vnitřního vybavení kostela se do současnosti nedochovalo vůbec nic. Traduje se ale, ženejen kamenické prvky, ale i fresky na omítnutých zdech, vyřezávané dřevěné doplňky,bohaté zlacení a barevná skleněná okna, to vše řadilo oybinský kostel k nádherně a bohatěvyzdobeným církevním stavbám, s Oybinem se pojilo jméno císaře a mělo to být znát. Naoybinskou krásu si sice marně brousili zuby husité, ale sláva kostela a jeho bohatéhovybavení nakonec zanikla až během několikadenního požáru vypuklého za bouřlivé noci24. března 1577. Tehdy shořel celý klášter i s kostelem a jeho vybavením. Zkázu dokonalozřícení skály s částí opevnění 14. května 1681 po půlnoci. Většina ozdobných detailů bylazničena či zvětrala na nezabezpečených zdech. Tak jsou dnes jen ve svatováclavské kaplia křížové chodbě uchovány značně omšelé tesané konzoly na zakončení kleneb, také naseverovýchodním opěrném pilíři zůstaly gotické kamenické ozdoby, jejichž rysy už po -malu smyly deště. Zajímavý a zachovalý je tesaný vlys – pás ozdob – těsně pod bývaloustřechou, započat byl na západní straně a z neznámého důvodu nebyl nikdy dokončen.Z maleb a fresek se nedochovalo po opadání všech omítek, až na nepatrný zbytek kruhovéhomotivu v kapli sv. Václava, vůbec nic.21


Naopak zcela zachovalou zajímavostí klášterního kostela na Oybině je průchod na jižnístraně chrámové lodi. Tři metry úzká, místy až dvanáct metrů vysoká a léty silně zčernalásekaná průrva vede od západní zdi s věží až k svatováclavské kapli a je zhruba o 150 letmladší než sám chrám. Na počátku 16. století, poněkud překvapivě jen pár desetiletípředtím, než definitivně upadla sláva zdejšího celestýnského kláštera, ji v pískovci vysekalineznámí lidé. Na rozdíl od jiných částí kostela se zde čas opravdu zastavil – každý úderjejich sekáčů z let 1512–1515 je ve skalní stěně dodnes patrný, dokončení úporné dřinydokládá letopočet 1515 vysoko pod okny kostela. Vysekaného kamení bylo tehdy tolik,že muselo být vyváženo na prostranství za kaplí svatého Václava, kde tak vznikla plošinavyužitá jako místo posledního odpočinku mnichů a později i oybinských obyvatela umělců, kteří si zříceniny hradu a kláštera zamilovali. Proč byla vynakládána takovánámaha pro vysekání hlubokého průchodu, který neměl v době svého vzniku jasný smysl?Lze jen odhadovat. Nemusel mít žádný praktický význam, zřízen byl možná pouze prooddělení křesťanského chrámu od pradávné pohanské skály slovanského boha Mojby,možná měl důležitý význam při procesích, která na vrch s kostelem chodívala, podletradice mohl dokonce sloužit ke zlepšení akustiky uvnitř chrámu. Nejpravděpodobnějšívšak asi bude ten nejprozaičtější důvod – rostlý pískovec jistě nasával z okolí kostela vodua pronikající vlhkost poté mohla narušovat celou jižní stěnu kostela.Klášterní kostel jako úžasné gotické dílo nesloužil nakonec svému účelu ani plná dvěstoletí; jeho střecha, výplně oken, klenby i bohatá vnitřní výzdoba a vybavení, to vše bylozničeno krátce po zániku kláštera v 16. století. Vysoké žebrové klenby se z větší části popožáru zřítily se střechou dovnitř lodi a vše pohřbily pod sutinami. To měl být konecfenoménu kláštera na Oybině, gotickou krásu začala pohlcovat příroda. Zborcený kostelale měl dojít ještě svého nového obdivu. Na začátku 19. století se zarostlá stavba zalíbilaromantikům, libujícím si v atmosféře rozvalin a divoké přírody.Oybin lákal ovšem i historiky, kteří zatoužili po zachování tohoto úžasného stavebníhodíla. V roce 1829 bylo proto započato s vyvážením suti z chrámové lodi; kopáči přitomnalezli řadu pozůstatků starobylého klášterního vybavení. Světlo světa znovu spatřilypískovcové ozdoby vlysů a svorníků kleneb, vytaženy byly i břidlicové tašky s kovanýmihřebíky ze střechy, okenní sklo, dřevěné hlavičky andělů a rozšmelcovaná zvonovina. V tédobě byly v ruinách také vykáceny stromy a keře, k lítosti milovníků tehdejší romantickézarostlosti zřícenin padl velký jilm v chrámové lodi a mohutný buk v sakristii. Lidé sezačali s přírodou tahat o své dílo, které jí předtím ponechali. Jako ztracený chrám v pralesíchbyl oybinský kostel zbaven vegetace a zakonzervován. Bez střechy a s okny, kterýmifouká horský vítr. Pomník lidského tvoření i maření; nejsilnější místo Žitavskýcha Pískovcových hor.22


Archeologickéstředověké nálezyz Hrádku nad NisouPetr BrestovanskýLiberecFoto autorRekonstruovaný džbán z okruhu červeně malované keramikyz přelomu 15. a 16. století nalezený před hostincem U Jelena na Horním náměstí23


Kvůli celkové rekonstrukci Horního náměstí a dalších jedenácti přilehlých ulic začal16. listopadu 2009 archeologický výzkum městského jádra v Hrádku nad Nisou,který provádělo Severočeské muzeum v Liberci. Díky pochopení starosty MartinaPůty, místostarosty Josefa Horinky a všech hrádeckých zastupitelů jsme měli jedinečnoumožnost ponořit se do hlubin dávné minulosti tohoto místa. Za to odvážné rozhodnutí,že i přes nemalé finanční zatížení rozpočtu města neskončila historieHrádku nad Nisou na lžíci bagru, jim musím poděkovat.Archeologové totiž nemohou být na všech místech, kde se kopne do země. A takzáleží na každém z nás, jestli se rozhodne něco z naší historie zachránit. U tohotorozhodnutí je ale důležité uvědomit si jednu podstatnou věc. Je navždy nevratné.Kulturní vrstvy s artefakty po našich předcích ukládané stovky či tisíce let můžemezkoumat jen jednou. Pokud je zničíme, už nikdy se nám neposkládají do původníhostavu a jednotlivé kameny z mozaiky naší historie zůstanou navždy ztraceny.Objev nejstarší dřevěné stavbyv Hrádku nad NisouJiž 19. listopadu 1959 ve dvoře č. p. 71 narazili dělníci při hloubení jímky o rozměrech560 x 448 cm v hloubce 125 cm na trámovou a výjimečně zachovalou konstrukci orientovanoudlouhými trámy zhruba ve směru západ–východ. Jaroslav Kaván ze Severočeskéhomuzea v Liberci, který tenkrát výzkum vedl, popisuje nález jako dvojici trámů dokonaletesařsky opracovaných o rozměrech 35 x 35 cm a vzdálených od sebe 520 cm. Trámyležely naprosto přesně vodorovně a rovnoběžně. Jejich konce mizely ve východní a zá -padní stěně jámy vyhloubené v hlíně pro stavbu betonové jímky. Na svrchní části trámůbyly vydlabány obdélníkovité kapsy o rozměrech 22 x 14 cm, ve kterých byly kolmo po stavenédřevěné sloupy, které byly ve své horní partii již zničené. Jejich zachovalá výška byla80 cm a měly stejný průřez jako vodorovné trámy. Na stejné úrovni a mezi vodorovnýmitrámy ležela další kulatina. Na spodku trámů v ploše mezi nimi byla zachycena slabá černávrstvička nasedající na rostlé podloží. Ve výplni této stavby byl objeven ještě další opracovanýtrámek o délce 60 cm, bezuchý hrnec s režným povrchem a množství keramickýchzlomků různých nádob jako např. konvice s trubkovitou výlevkou. Dále zde byl nalezencelý dřevěný talíř se šikmými mírně prohnutými stěnami, který se díky nedostatečnékonzervaci rozpadl. Dr. Kaván tenkrát datoval objekt do první poloviny 15. století.Na podzim roku 2009, padesát let po tomto nálezu, se nám při hloubení jámy pro schodištěve dvoře č. p. 71 podařilo objevit v hloubce 1,5 m dřevěný základový trám. Dobře bylpatrný jeho základový vkop, ve kterém se nalézaly fragmenty středověké keramiky. Částtohoto trámu o délce 4,4 m byla orientovaná ve směru SSV–JJZ. Průřez trámu byl čtvercovýo rozměrech 35 x 35 cm. Nalezený trám je východní stěnou dřevěné stavby, objevenéroku 1959. Ve stejné hloubce bylo odkryto i severozápadní nároží tohoto objektu a částtrámu severního, který kdysi mizel ve stěně výkopu. Jihozápadní nároží bylo již dříve poničeno.Vzhledem k příznivému prostředí půdy, ve kterém se zachovaly dřevěné artefakty,bylo možné pomocí dendrochronologie datovat nalezený východní trám s přesností na24


oky. Hrádek nad Nisou je poprvé v písemných pramenech doložen roku 1288, ale trámnalezený při archeologickém výzkumu byl zhotoven dle výsledku laboratoře z dubu, kterýbyl pokácen mezi lety 1219–1236.Čtvrtý východní základový trám byl objeven 6. května 2010 pod vyprojektovanoupromítací komorou kinosálu. Jeho vrchní přitesaná plocha byla geodety zaměřena v průměrnévýšce 257,54 m nad mořem. Na základě všech zjištěných údajů můžeme zrekonstruovatvnější rozměry nejstarší jednoprostorové dřevěné stavby v Hrádku nad Nisou,která měla velikost 5,9 x 6,2 m. Vnitřní užitná plocha tak představovala 28,6 m 2 . Podlahustavby tvořila asi centimetrová vrstva udusané hlíny. Podle dlabů zhruba ve třetinách základovýchtrámů a dřevěných stojek zachovaných v severní a jižní stěně by se stavba nejvíceblížila typu domů s nosnými obvodovými stěnami.Vampýr Tobiáš z Kostelní uliceKe zcela mimořádnému objevu došlo v Kostelní ulici na začátku března 2010. V mělké,20 cm hluboké jámě o rozměrech 70 x 190 cm byla pod vrstvou keramiky ze 14. stoletíobjevena kostra muže. Ten byl pochován zvláštním nepietním způsobem tak, že jeho těloleželo v hrobě v poloze na břiše, resp. obličejem dolů do země. Hrob se nacházel mimoareál kostelního hřbitova asi půl metru vně od původní severní hřbitovní zdi a zároveňrovnoběžně s ní. Skelet byl položen v anatomické poloze hlavou k západu a pravá ruka bylazatnutá v pěst. V hrobové jámě u levé ruky byly nalezeny čtyři stříbrné pražské groše z dobyvlády krále Jana Lucemburského (vládl v letech 1310–1346). Muž byl vysoký přibližně170 cm a v laboratořích bylo jeho stáří odhadnuto na cca 51 let. Pravá kyčelní jamkaVampýr Tobiáš ze 2. třetiny 14. století v nové expozici otevřené v lednu 2012v Bráně Trojzemí č. p. 71 na Horním náměstí v Hrádku nad Nisou25


vykazovala artrotické změny. Výbrusem kořene prvního horního řezáku byl zjištěn po -slední přírůstek, který je zimní (tmavý). Z toho vyplývá, že muž zemřel na jaře (dubenaž květen). Z jeho levé stehenní kosti byla vyříznuta část osteologického materiálu a bylaprovedena izolace DNA. Stanoven byl haplotyp Y-chromozomu a predikována haplo skupinaE1b1b. Tuto skupinu nacházíme v současnosti především na Balkáně (30 % v Albániia na severu Řecka) a na Blízkém východě. V současné populaci České republiky naleznemepřibližně 7 % mužů-nositelů této haploskupiny. Muže jsme pojmenovali Tobiáš podle zatímnejbližšího geneticky známého příbuzného, který je uveden v Čechách pod označenímToviah.Tělo záhadného muže Tobiáše z Kostelní ulice bylo uloženo za hřbitovní zdí a podledostupných informací víme, že z prostoru křesťanského hřbitova byli vyloučeni lidé exkomunikovaní,nepokřtění, židé a protestanti, různí delikventi, osoby podezřelé z čarodějnictví,sebevrazi, zabití a zavraždění, nepokřtěné a mrtvě narozené děti, kati, rasové, cizincii osoby tělesně či duševně postižené a taktéž nalezené a neznámé osoby. Tím, že byl nebožtíknerituálně pohozen do hrobu v jiné poloze, než předepisovala náboženská pravidla, bylvyloučen z účasti na Posledním soudu a bylo mu tak odepřeno znovuvzkříšení v Kristověvěčné říši. Ve staročeských exemplech z přelomu 14. a 15. století se vypráví o lidechpo hřbených na poli, protože žili rozmařile či nemravně. Například se jednalo o případy,kdy člověk zemřel při honitbě, na turnaji nebo loupil či se dopustil smilstva. Dokonce jedenmnich, protože byl lakomý, tak byl pohřben mimo hřbitov i se svými penězi.Hroby, kdy byla mrtvá těla probodena kůlem, uložena na boku, na břiše, se svázanýmikončetinami, či dokonce s ukroucenou hlavou se považují někdy za pohřby odsouzenýchzločinců a někdy za doklad protivampyrických opatření učiněných proto, aby mrtvý ne -mohl po své smrti vstát z hrobu a škodit živým. Podle středověkých lidových představ obětyto varianty spolu úzce souvisejí, neboť v některých případech právě odsouzenci patřilimezi kandidáty na nebezpečné revenanty. Nebyla výjimkou ani exhumace těla či jiné opatřeníproti návratu nemrtvého. Poloha mrtvého na břiše může být také znakem pokání, jakto vyplývá ze zprávy o pohřbu krále Pipina III. Krátkého, který byl vzhledem k proviněnívůči opatství v Saint-Denis u Paříže pohřben roku 768 obličejem k zemi.Nejstarší dva příklady o vampyrismu v českém lidovém podání zapsal letopisec Neplach(1322–1368). Roku 1336 prý pastýř Myslata ve vsi Blově u Kadaně po své smrti obcházelv noci okolní osady a trápil a rdousil lidi. Když byla jeho mrtvola probodnuta kůlem, volalprý: „Mnoho mi uškodili; neboť mi dali hůl (někdy je užito slovo kůl, nebo kaj), abychse proti psům oháněl.“ Když ani potom nedal pokoj, tak po „všelikých mukách“ byla jehomrtvola spálena. Koho před upálením jmenoval, tak ještě toho dne zemřel. Trápení lidí pojeho spálení přestalo. V roce 1344 zemřela podle téhož letopisce žena v osadě Levíně. Posmrti v noci vstávala a chodila mořit lidi. Proto probodli její mrtvolu kůlem, ale vstalaznovu a dusila lidi jako dříve. Teprve když ji spálili, i když hranice nechtěla nejdříve z ně -jakých příčin vůbec chytit, tak přestala všechny trápit.Interpretace hrobů, ve kterých byly nalezeny stopy ztrouchnivělých dřevěných kůlů,jako hrobů s jednoznačně protivampyrickým významem je nutné korigovat ve světlenových výzkumů trestního práva 16.–18. století. Martina Havlůjová ve své stati Ženskákriminalita v Čechách ve světle smolných knih z roku 1999 uvádí desítky případů odsouzenýchžen za tzv. infanticidium, jinak řečeno za vraždu či zabití novorozence. V Solnici26


Transport dubového trámu z let 1219–1236,který je částí nejstarší středověké stavby v Hrádku nad Nisoutak byla v roce 1572 za vyhnání a zavraždění plodu za živa zahrabána a kůlem probitaZuzka Duňáková. Ve stejném roce byla za živa zahrabána a kůlem probita i Anka Hudcova,která Zuzku Duňákovou navedla. Ve stejném městečku byla za zamordování vlastníhodítěte za živa zahrabána a kůlem probita ještě Anna Brhlová v roce 1596 a Dorna Jalovcováv roce 1599. Stejný trest popisují smolné knihy v sedmi případech v Kutné Hoře, pětkrátv Příbrami, čtyřikrát ve Voticích a v Dobrušce, třikrát v Benešově, dvakrát v Pardubicích,jednou ve Velké Bíteši, v Táboře a v Bojkovicích.V Čelákovicích v roce 1966 zkoumal archeolog Jaroslav Špaček pohřebiště, v místě, kterév 18. století neslo název „Mrchovláčka“. Zdokumentoval zde jedenáct hrobových jams kosterními pozůstatky čtrnácti dospělých jedinců. Většinou se jednalo o muže ve věkovémrozmezí 20–60 let a jejich průměrná tělesná výška byla 168 cm. Protože těla bylapo hř bena nepietním způsobem v poloze na břiše nebo na boku, s rukama svázanýma zazády či s oddělenou hlavou, došel k závěru, že šlo o pohřby s projevy vampyrismu. V hrobechbylo nalezeno celkem pět železných kruhových spon, které se objevují po celý středověki v novověku, takže k přesnějšímu datování nám moc nepomohou. Podobné nepietnípohřby jsou známy z evropských popravišť, zvláště ze švýcarského Emmenbrückeu Lu zernu (datováno do 16.–19. století); vzhledem k tomu, že město Čelákovice mělov novo věku hrdelní právo, tak se pravděpodobně jedná o hroby odsouzenců z pozdníhostředo věku či raného novověku.27


V hrobu muže z Kostelní ulice v Hrádku nad Nisou byly nalezeny mince, ale nezna menáto, že by domnělý muž mohl být považován výhradně za penězokazce, i když počátky stíhánípadělání mincí shledáváme v dějinách našeho práva již poměrně záhy. Výslovně bylyjako trest pro pachatele tohoto deliktu zakotveny konfiskace majetku a trest smrtijiž kolem roku 1266. Někdy byl tento podvod trestán také upálením. Přesný význam mincív hrobech pro první polovinu 14. století, kdy nemáme tolik historických zpráv o trestnímprávu, zatím nedokážeme určit. Ve staré Francii byl například velmi rozšířený zvyk, podlekterého se vkládala do rakve, nebo dokonce do úst zemřelého mince. Bezpochyby již nešloo peníz pro převozníka Charona, ale spíše o rituální koupi majetku zesnulého. Dědictvítak bylo získáno náležitým způsobem a bývalý majitel ztrácel jakýkoli důvod, aby se zezá hrobí vracel a upíral ho živým.Středověké polozemniceve vnitrobloku č. p. 71Polozemnice jsou zbytky staveb zahloubených částečně do země, ale někdy též do skalníhopodloží (tedy spíše poloskalnice, jako ta, která byla nalezena v roce 1999 ve Starém Dubu).Od příchodu Slovanů na naše území v 6. století až do 13. století jsou nejčastějším dokladempobytu lidí na sídlištích. Jednoprostorové polozemnice, čtvercového nebo podélného půdorysus otopným zařízením v rohu, jsou považovány za obydlí. Zkoumány byly předevšímProfil, na kterém je patrná tmavá černošedá vrstva po polozemnici,jež ve 14. století zanikla požárem28


v Roztokách, Březně či Dolních Věstonicích. Na archeologických nalezištích nacházímevětšinou jejich spodní části s ušlapanou hliněnou podlahou a různě zřícenými stěnami.Dřevěná sedlová střecha a případné stěny jsou po zániku propadlé a zcela rozpadlé uvnitř.V případě, že polozemnice shořela, zbyla po ní silná vrstva černých uhlíků.Od listopadu 2009 bylo ve vnitrobloku č. p. 71 objeveno několik objektů, které můžemeinterpretovat jako části polozemnic. Všechny se dochovaly pouze v řezu, takže dokážemerekonstruovat pouze jejich délku a výšku zahloubeného prostoru. Dvě byly objeveny vesvahu (označeny jako objekty 1 a 2), který přiléhá k severní straně nově budovaného kinosálu,a třetí (označena jako objekt 17) byla objevena pod východní stěnou domu č. p. 71 přibudování výtahové šachty.Objekt číslo 1 byl dlouhý 3,96 m a výška zahloubené části byla kolem půl metru. Tentoobjekt měl nerovnou podlahu a zřícené stěny. Celý zanikl požárem někdy ve 14. století.Z objektu číslo 2 se zachovala jen část při jeho severní stěně. Jeho délka byla 2,6 m a výškazahloubené části se pohybovala v rozmezí 0,8–0,9 m. Stěny byly téměř kolmé a na rovnépodlaze stála dřevěná kónická díže s vápnem, pravděpodobně využívaného k výstavběv okolí. Díže měla u země průměr 92 cm. Ve výšce 80 cm byl její průměr 66 cm. Tento objektdle nalezené keramiky rámcově datuji do 16. století. U objektu číslo 17 byla naměřena délka3,94 m a výška zahloubené části 0,9 m. Dokumentována byla jeho východní část s rovnoupodlahou a mírně šikmými stěnami. Zánik tohoto objektu spadá do průběhu 14. století.Keramické nádobypřed hostincem U JelenaHrádek nad Nisou se dostal na nejstarší mapu archeologických lokalit, kterou uveřejnilMatyáš Kalina z Jäthensteinu roku 1828 ve svém spisu nazvaném Pohanská obětiště,hroby a starožitnosti v Čechách. Joseph Niederle ve svých Dějinách Hrádku o tomtonálezu píše, že na staveništi „U Jelena“ č. p. 109 v Hrádku nad Nisou se při kopání základůa sklepa, asi na sáh hluboko v suchém jílu, našly urny mrtvých. Celkem bylo tehdy nalezenočtrnáct kusů uren (v nichž se nic charakteristického nenašlo) nebo džbánů na popela až na dva kusy byly pro neznalost pracovníků poškozeny. Tyto dva dobře zachovalé exemplářevzal k sobě tehdejší kaplan Menzel a předal je Pražskému muzeu. Předměty bohuželnejsou dnes v Národním muzeu k nalezení, a protože neexistuje ani jejich vyobrazení, taknení možné určit, ze které doby pocházejí. V tehdejších literárních pramenech jsou zmiňoványještě další indicie, které nemůžeme ověřit, jako údaj, že nález prý obsahoval také kostia sekerku. Nádoby údajně byly z bílého páleného jílu a bez výzdoby.Výzkum před hostincem U Jelena na Horním náměstí nepotvrdil existenci žádnýchpravěkých nádob. Přesto odtud pocházejí z hloubky 1–1,2 m dva krásné džbány ze světlépálené hlíny, které patří k tzv. okruhu červeně malované keramiky a svými znaky se hlásído 15. až 16. století. Větší džbán má přes většinu povrchu vývalkovou šroubovici, vyššívzhůru vytažený okraj (kterému říkáme okruží) a široké páskové ucho. Vysoký je 27,5 cma jeho maximální průměr dosahuje 21,5 cm. Dno má průměr 13 cm a vnější maximálníprůměr hrdla je 9 cm. Šířka páskového ucha je 3,9 cm a jeho výška 8,2 cm. Džbán má na29


30Část středověké haťové cesty objevené archeologickým výzkumemna Husově ulici v roce 2010


povrchu hnědookrovou barvu a téměř 95 % nádoby je slepeno z původních zlomků. Zbytekje doplněn obarvenou sádrou, která má oproti originálu tmavší odstín.Celkem byly z prostoru archeologických sond na Horním náměstí získány desítkynádob a jejich torz a další řádově desetitisíce keramických zlomků.Haťová cesta na Husově uliciByla objevena při archeologickém výzkumu na podzim roku 2010. Několikametrový úsekzde překonával zamokřený a bažinatý úsek. Středověcí lidé sem naházeli množství kamenůa větví, které tvořily zpevněný základ pro položení povrchových jedlových trámků.Cesta vedla směrem na dnešní Oldřichov na Hranicích a zde se stáčela k bráně města Žitavypostavené ve východní části hradeb.Staré stezky umožňovaly pouze pěší chůzi se zvířetem a některé se již před vznikemměst změnily v cesty, po nichž mohl projet i povoz. Ve středověku se spoje mezi městypostupně měnily v silnice, ovšem nedostatečně udržované. Povrch byl zpevňován hatěmia vodní toky se překonávaly většinou jen brodem. Kupci si na špatný stav silnic stěžovali,neboť byly nedostatečně široké, propadlé a plné bláta. V lesnatých úsecích se udržovalypodél silnic kvůli bezpečnosti průseky několik desítek metrů široké. Technika stavby silnicse ještě začátkem 18. století nacházela hluboko na středověké úrovni. Staré silnice bylyrůzně široké a vybudované bez pevného základu. Příkopy podél silnic nebyly, naopak navršenédrny nebo hlína lemující jízdní dráhu na ochranu přiléhajících polí proti rozježděníměnily cestu v koryto. V něm se za dešťů a při tání sněhu mísila voda s hlínou, a tak vozyzapadaly hluboko do bláta. Silnice se udržovaly pouze další hlínou, kamením, drny, dřívímči slámou. V exponovaných místech, jako byly brody nebo na zemských cestách (napříkladpod nedalekým hradem Karlsfriedem u Žitavy), vznikaly častým používáním celé svazkyhlubokých úvozů utvářených paprsčitě nebo paralelně vedle sebe. Kvůli loupeživým nájezdůmbylo z bezpečnostního hlediska okolí důležitých cest vymýceno „až tam, kam byčlověk kamenem dohodil“. Síť hlavních zemských cest a cestovní vzdálenosti mezi městyzachycuje nejstarší samostatná mapa Čech z roku 1518 od Mikuláše Klaudiána. Úsek cestymezi Žitavou a Hrádkem nad Nisou je dobře vidět na Müllerově mapě z roku 1720.Na závěrDoposud jsme v celé dlouhé minulosti tohoto města neměli tak zcela výjimečnou možnostintravilán této lokality v takovém rozsahu zkoumat. Velmi důležité také je uvědomit si, žeznovu tyto archeologické terény zkoumat nebudeme moci, neboť budou nenávratněodebrány z míst, kde se po staletí utvářely. Nejedná se o nic méně než o jednu jedinouneopakovatelnou možnost nabídnout lidem unikátní informace o historii místa, kde žijí,nebo kam přijíždějí a snad se do budoucna budou i rádi vracet.Za rok trvajících výzkumných prací se podařilo nalézt nejen desetitisíce artefaktůz hmotných dějin městečka, jako jsou mince, torza kachlů a keramických nádob, různorodýkovový inventář, osteologický materiál, ale i řadu jedinečných objektů.31


Pojem jako hrádecký vampýr Tobiáš, který je v současnosti nejlépe zdokumentovanýmskeletem v ČR, zůstane nadlouho vyhledávanou součástí nové krásné expozice v BráněTrojzemí na Horním náměstí. O historii zde můžete v centru města doslova zakopávat,a mnohá města tak mohou pouze tiše přihlížet a závidět.Průběžné výsledky výzkumu v Hrádku nad Nisou přinášejí zcela nové informace o vý -voji sídliště a budou nenahraditelným zdrojem ke srovnávacímu studiu v široké škálevědních oborů. Město se tak stává jedním z mála lépe prozkoumaných v severních Če -chách.O velké důležitosti výzkumů městských jader vypovídají výzkumy ve Švýcarsku a v jihozápadnímNěmecku v osmdesátých letech 20. století (ve městech Konstanz, Zürich,Freiburg im Breisgau, Rottweil, Winterthur, Regensberg, Ulm a Zurzach). V devadesátýchletech 20. století byla prozkoumána s výbornými výsledky městská jádra měst v sousednímSasku (Dresden, Leipzig, Crimmitschau). V Čechách můžeme navázat na výsledky průzkumůMostu, Plzně či Žatce a dozvědět se o středověké a novověké historii našeho města.V současné době se nacházíme v období konzumní společnosti a zachraňovat informaceo historii není příliš populární. Snad si uvědomíme, že jsme se zde nevyskytli pouzeteď v přítomnosti jakousi náhodou, ale že máme mít úctu k odkazu našich předků. Infor -macemi o minulosti posilujeme nejen uvědomování si sebe sama, ale souvisí s tím i ro -dinné vztahy a vazby na domov, na region, na naši vlast. Je tolik míst, kde jsou představiteléobcí a měst k vlastní historii hluší a slepí. Je dobré podpořit město, kde je velký zájems historií pracovat a díky ní se i rozvíjet. Je dobré pomáhat vytvářet pravé hodnoty našíspolečnosti.Doporučená literaturaDELUMEAU, Jean. Strach na západě ve 14.–18. století. Praha, 1997.HOFFMANN, František. České město ve středověku. Praha, 1992, str. 92.KAVÁN, Jaroslav. Středověké nálezy v Hrádku nad Nisou.In: AR. Praha, 1962, roč. XIV, seš. 2, str. 268–272.KLÁPŠTĚ, Jan. Proměna českých zemí ve středověku. Praha, 2005.KÜHN, Karl. Topographie der historischen und kunstgeschichtlichenDenkmale im Bezirke Reichenberg. Brünn–Prag–Leipzig–Wien, 1934.MALÝ, Karel. Trestní právo v Čechách v 15.–16. století. Praha, 1979.MAŠKOVÁ, Pavlína. K otázce interpretace kostrového pohřebiště„s projevy vampyrismu“ v Čelákovicích.In: Studia mediaevalia Pragensia. Praha, 2005, č. 5, str. 9–19.NIEDERLE, Joseph. Dějiny Hrádku nad Nisou, rovněž majitelů panství Grábštejna. 1838.VAŘEKA, Pavel. Archeologie středověkého domu. 2004.ZÍBRT, Čeněk. Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku. Praha, 1995.32


HledánísouvislostíAlbrecht KittlerHerrnhutZ němčiny přeložil Otokar SimmStará celnice v Bílém Potoce zachycená na kresbě Karla Johnehopočátkem dvacátých let minulého století.Z knihy Rudolfa Kauschky Wandern und Klettern.33


Rukopisná zpráva Rudolfa Kauschky ve mně vzbudila zvědavost. Pod nadpisem Znovuv Jizerských horách píše Kauschka o výletu podniknutém 21. června 1942. Je doba války.Jeho touha po Jizerských horách musela být veliká, protože na dost dlouhou túru vyrazil,ačkoliv bylo už po poledni.„Avšak nedělní ráno lákalo tak silně a já se kolem poledne cítil tak svěží, že jsem sepo obědě u švagra Arnolda rozhodl vyjet do Lidových sadů, abych se vydal přes chatuna Smědavě do Bílého Potoka. Tak jsem dorazil v 1 hodinu 27 minut do Lidovýchsadů a pustil se strmým kopcem do Rudolfova, ne příliš rázně – před lety bych řeklpomalu.[…]Ten velký les sám jak jen se proměnil díky mnohým lesním pracím během dlouhéhoodloučení. Široké pruhy byly vyřezány do zelené lesní stěny: před Červeným potokema Blatným rybníkem, mezi Kristiánovem a Rozmezím; pohled, jenž by dříve býval jatšumícím prostorem, mohl teď tu a tam zalétnout k dalekým modrým vrcholůmKrkonoš a na čluny oblaků, jež k nim pluly.[...]Tak jsem přišel z lesů znovu do té vsi mého nejhezčího mládí. Tady stojí kostel, ve kterémmoje maminka, vzpomínajíc na svá vlastní mladá léta, s rozbouřeným srdcemzpívala, oddáno tu bylo její první dítě; tam jsou za poli lesíky, ve kterých jsem s ní sbíralklestí a hledal houby. Tady se řítí ve Smědé hnědá voda přes vysoký jez do hluboképstruží tůně, v níž jsem nejraději plavával, když příval vod kypěl nejdivěji, zde stáleještě stoupá trpce nakyslý kouř smrkového ohně nad Velkou rybí vodou ke štítu domu,před kterým stávala nezapomenutelná stará lípa, z níž po několik roků vanula v létějejí vůně do našich pokojů a nás děti uspávala. A hluboko v lesích, odkud jsem právěpřišel, tam stála ještě ta stará idylická hájovna s hostincem – svou důvěrně známoutvář však ztratila.“Štít onoho domu, to bylo to, co jsem hledal! Ale kde jsem měl po něm v Bílém Potoce pátrat?V mé fantazii stál dům rodiny Kauschkových poblíž Bártlovy boudy, protože se chlapec rádpotuloval v lese.Fantazie je hezká, ale při hledání skutečností příliš nepomůže. Otokar Simm věděl,že viněta vyobrazená v Kauschkově knížce Wandern und Klettern (Výlety a lezení) nastraně 257, představuje domov Kauschkových v Bílém Potoce. Mezi přáteli SiegfriedaWeisse a Wolfganga Ginzela se o tom mluvilo již před desetiletími a stavení č. p. 16 v BílémPotoce patřilo k favoritům. Snad to zavinil zlý pes či kdovíco jiného, že zůstávalo nejisté,zda je jejich domněnka správná.Ota mne pozval, abychom místo s konečnou platností společně potvrdili. V úterý 20. září2011 jsme vyrazili z Hejnic s místním znalcem Miroslavem Jechem, který ve staré literatuřenalezl řešení této hádanky. Anton Franz Ressel (1873–1933), učitel a vlastivědnýbadatel, označil v knize Geschichte von Raspenau (Dějiny Raspenavy, 1929, str. 350)domovní číslo bílopotocké stanice finanční stráže přesně.Cíleně jsme se proto vydali k domu č. p. 16, který dosud stojí nad potokem zvaným Velkárybí voda. Mezi ním a Smědou se nachází objekt, který patřil k bývalé koželužně a byl34


Renovovaný dům kdysi patřil ke koželužně.Zbytky zdiva před domem jsou základy této výrobny.Foto Miroslav Jechv nedávných letech renovován. Po desetiletí se zde zpracovávaly usně pro výrobu vojenskéobuvi. Toho se nepochybně týká Kauschkova vzpomínka na „trpce nakyslý kouř“, kterýmohl být způsobován přídavnými chemikáliemi (tříslovinou) nezbytnými pro výrobu.Krátká odbočka vlevo nás přivedla nahoru k pozemku s domem č. p. 16, který dnesvlastní jedna místní rodina. Snahu o údržbu objektu je nutné považovat za víc než nedostatečnou.Tento dům je zcela jednoznačně stavením, které pro Kauschkovu knihu z roku 1924namaloval výtvarník Karl Johne. Výměna oken v horním poschodí sice pravidelný charaktertrochu narušila, ale zásadně ho nezměnila.Stodolu, která je na hezké vinětě viditelná na pravé straně, je možné lokalizovat už jenpodle pozůstatků základového zdiva. Velká lípa už také dávno nestojí, nicméně si můžemepřesvědčivě namlouvat, že lipka namalovaná v popředí ještě dnes vypíná svoji korunuk obloze – takže musí být nejméně devadesátiletá. Smědavská hora, kterou vidíme v pozadí,je konstantou, již nemohou změnit ani ty nejhorší časy.Finanční či celní stráž byla v Bílém Potoce ustavena od ledna 1843. Císařským rozhodnutímz roku 1829 a dvorním dekretem z roku 1830 byla tato uniformovaná a ozbrojenácivilní stráž zřízena pod názvem Gränzwache – Hraniční stráž. V době založení přináleželok tomuto strážnímu tělesu více než 14 000 c. k. zřízenců, již měli na hranicích pečovat35


o daňové zájmy státu. Ve vnitrozemí převzala dohled nad daněmi Důchodková stráž –obdoba stráže finanční. Aby byla paralelní struktura odstraněna, byly obě instituce v dubnuroku 1843 sjednoceny do c. k. Finanční stráže. V roce 1890 bylo u této stráže zaměstnánona 9 500 úředníků. Velitel strážnice měl titul respicienta a kolem roku 1895 mu přináleželadenní mzda 1,65 zlatých rakouské měny.Pro Kauschkova otce Antona znamenalo přeložení v roce 1896 do funkce respicientav Bílém Potoce i finanční přínos. Sloužil zde do října 1901 a do jeho okrsku patřily obceFerdinandov, Hejnice, Bílý Potok a Lužec.Albrecht Kittler je autorem monografie Rudolf Kauschka 1883–1960, kterou vydal vlastnímnákladem v roce 2008 při příležitosti 125. výročí Kauschkova narození.Dům č. p. 16 v Bílém Potoce, ve kterém žila několik let rodina Antona Kauschky, dosud stojí.Jeho stav je však značně neutěšený.Foto Otokar Simm36


Z minulosti zimníchsportů v okolíSmrkuKarel NádeníkNové Město pod SmrkemFoto archiv autoraOrganizátorem prvních lyžařských závodů na Smrku v roce 1905byla místní sekce Německého horského spolku37


Z dochovaných zpráv o rozvoji lyžařského sportu na severních svazích Smrkua Jizerského Stohu vyplývá, že slezská strana jistý náskok měla. Také tam začaliněkteří truhláři s pokusy napodobovat lyže dovezené z Norska. Velkou zásluhu navývoji a rozvoji tohoto sportovního odvětví měl Krkonošský horský spolek. Ten do -konce v počátcích velkoryse poskytoval zájemcům „prkýnka“, a co víc, povolal i uči telelyžování přímo z Norska. Ve Flinsbergu (dnes Świeradów Zdrój) vznikla první oficiálníinstituce, která pečovala o rozvoj lyžování v Jizerských horách.Začátkem 90. let 19. století dochází ke vzájemné spolupráci mezi představiteli místníchskupin Riesengebirgsvereinu (Krkonošský horský spolek) ve Schwarzbachu a Meffers -dorfu (Czerniawa Zdrój a Pobiedna) a Okrašlovacím a zalesňovacím spolkem v NovémMěstě pod Smrkem. Jejich činnost se zaměřuje na zpřístupnění severní části Jizerských horpro širokou veřejnost, a to budováním cest a rozhleden. Velkým problémem však byly i tenkrátpeníze.Rakousko-uherská, tj. česká část Jizerských hor neměla zdaleka tak štědrého mecenášejako ta slezská. Výstižně o tom píše ve své zprávě o Jizerských horách z roku 1899 JanBuchar, jenž byl nejen velkým propagátorem lyžařského sportu, ale zasloužil se dokonceo zavedení lyžařského výcviku do povinných školních osnov. „Jako Krkonoše, tak i Ji -zerské hory na pruské straně mají své mecenáše, z nichž hlavním jest hrabě Schaff -gotsch, jemuž např. i rozkvět Flinsbergu jedině právem za zásluhu přičísti lze. Z našístrany takových obětavých mecenášů nemají ani Krkonoše, ani Jizerské hory.Majitelé panství v Jizerských horách na české straně hrabě Clam-Gallas, hraběDesfours-Walderode a Rohanové doposud podporovali turistický spolek nanejvýšetím, že ochotně dávali svolení ku zřizování cest, jež ovšem pro ně samotné majínejvětší význam. Jiného pro zvelebení pohoří nečiní. Poměrům těmto jsou skoro i po -měry v Krkonoších na vlas podobny.“ (Pozn. autora: v originálu píše Jan Buchar Jizerskéhory jen s malým „j“.)Zima 1935/36. Závodu se zúčastnili početní závodníci z okolí.Startovní číslo 4 má mladý Emil Novák.Foto archiv Rony Novák jun.38


Skupina velkoprůmyslníků se setkávala na vrcholu Smrku (1929).Druhý zleva je Oskar Klinger jun.Liberecké ústředí Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory věnovalov roce 1892 dvě stě padesát zlatých na výstavbu dřevěné rozhledny na Smrku. To se stalopodnětem k tomu, aby do liberecké hlavní sekce vstoupilo asi 30 osob z Nového Města podSmrkem. Avšak tito lidé chtěli vyvíjet aktivní práci především v místě svého bydliště, a takse rozhodli – po dohodě s hlavním spolkem – že ustaví vlastní sekci. Ustavující schůze sev Novém Městě pod Smrkem konala 24. května 1905 a u založení bylo 52 členů.Mimo budování, opravování a značení turistických cest uspořádali členové této místnískupiny v prvních letech i čtyři lyžařské závody. První z nich se konal 18. února 1906a sekce poskytla i prostředky na zakoupení cen vítězům. Účast závodníků byla na tu dobuznačná a celá akce přispěla k propagaci zdejšího lyžařského sportu. Dokladem toho je,že 16. února 1908 byly uspořádány již IV. lyžařské závody v kategoriích žáků, mládežea dospělých.Vrchol Smrku tak začalo i v zimě navštěvovat stále více lidí. Již tehdy byla k původnímalé turistické chatě přistavěna hospodářská místnost (nová kuchyň) a z původní ku -chyňky byl zařízen lovecký pokojík.Další důležitou aktivitou členů novoměstské sekce horského spolku bylo, že se podomluvě s vydavateli turistických průvodců snažili opravit některé chyby, které byly otištěnyv již vydaných publikacích. O Smrku se tehdy často psalo, že je bažinatý a těžko přístupný.A to nepovažovali za pravdivé. Velkou zásluhu měli též na vybudování Körnerovapamětního kamene v roce 1909 na vrcholu Smrku, kam mladý básník právě před sto letyvystoupil. To již měla sekce 74 členů.V roce 1911 přicházejí novoměstští členové horského spolku společně s příslušníky místníhookrašlovacího spolku s návrhem postavit ze Smrku do Nového Města sáňkařskoudráhu, která by vedla podle zemské hranice. Avšak po roce zjišťují, že na její vybudování jimnebudou stačit prostředky z vlastních zdrojů. Problematická by byla i její údržba, protožekolem zemské hranice vznikají v zimě vysoké závěje. Díky podpoře nadlesního FerdinandaKühlmanna z Frýdlantu a hraběte Clam-Gallase dostali Novoměstští povolení k tomu, abyrozšířili a používali jako přírodní sáňkařskou dráhu současnou turistickou stezku na Smrk.39


40Podobné kousky na lyžích dnes umějí i běžkaři.Na snímcích ze Smrku z roku 1932je otec autora článku.


Sám pan hrabě přispěl částkou 500 korun,frýdlantská spořitelna poskytla dar ve výši200 K a továrník Oskar Klinger jun. věnovaldokonce 2 500 K.Rok nato podpořilo projekt i c. k. ministerstvopráce. Na podzim roku 1913 takmohly začít na sáňkařské dráze první práce,avšak pro nepřízeň počasí se podařilo upravitpouhých 500 metrů. Dozor a celkovévedení převzal revírník Otto Kinzel. V roce1915 byla na sáňkařské dráze prostavěnasuma 2 046 korun a 38 haléřů.Začátek sáňkařské dráhy byl nyní u takzvané třetí lavičky. Bylo však dohodnuto, žezbytek turistické stezky, vedoucí od místaSchwarzer Busch (Černý les) až na temenohory Smrku, bude upraven později. Ve zprávěz roku 1916 se uvádí, že celkové výdaje nasáňkařskou dráhu činily 2 699,86 K. Po dě -kování obdrželi všichni sponzoři.Dnes si samozřejmě pod pojmem sáňkařskádráha vybavíme něco úplně jiného.O tom, jak tehdy trať vypadala, si můžemeučinit představu z dopisu Ernsta Beckera, častéhonávštěvníka Smrku a znalce Jizerských hor. Poté, co si během jedné neděle dráhu sámvyzkoušel, napsal svému příteli: „Nepředstavuj si pod slovy sáňkařská dráha rovnou, širokoua pevně udusanou cestu, po které se dá bez námahy sjet. Setkáš se tu s polámanýmikmeny, vysokými závějemi, hlubokými dírami, strmými zledovatělými plotnami.“Nicméně i na dalších místech severní části Jizerských hor byly již v provozu podobnésáňkářské dráhy. Sáňkovalo se nejen ze Smědavy do Bílého Potoka, od Štolpišského mostudo Ferdinandova, od Francouzských kamenů do Libverdy, z Jizerského Stohu do Flins -bergu, ale i na dalších lesních cestách v Jizerských horách. Nešlo většinou o žádné závodění,ale především o zábavu a potěšení návštěvníků.Rozvoj lyžařského sportuVyfotit synka před „zimní krajinou“v ateliéru bylo patrně přáním rodičůVětší rozvoj lyžování nastal na české straně hor až po skončení první světové války. V tédobě začali místní truhláři vyrábět lyže z jasanového dřeva. Jeden z novoměstských, sámdobrý lyžař, si opatřil vynikající hikorové dřevo, které je nejen pevné a pružné, ale navícnesaje vodu. Z něho vyráběl lyže. Takové lyže si dobře pamatuji, neboť je vyrobil i mémuotci a já sám jsem na nich ještě v padesátých letech minulého století lyžoval.Zájem o lyžování rostl a lidé podnikali čím dál častěji delší lyžařské túry. Na Smědavu,Jizerku či na Velkou Jizeru nebo k samotě Kammhäuser (Polana Izerska). Na Smrku rádi41


42Závody v motoskijöringu byly napínavé, proto tak velká účast diváků.Závodníci projíždějí Ludvíkovskou a Frýdlantskou ulicí v Novém Městě pod Smrkem.Foto archiv Rostislav Jelínek


využívali především ti mladší teplé jarní sluníčko k opalování. V hluboké vrstvě sněhu sivyhloubili větší „vanu“, vystlali ji chvojím a v ní se slunili. Když byla v roce 1924 otevřenaturistická chata na Heufuderu (Jizerský Stoh), nastal mezi Smrkem a Stohem oboustrannýčilý ruch.Místní sportovní spolky organizovaly závody se startem na vrcholu Smrku a s cílem ažv Novém Městě na náměstí. Při sjezdu nejpříkřejší částí cesty od třetí k první lavičce dosahovalidobří lyžaři úctyhodných rychlostí. Docházelo i k častým pádům, ale naštěstí nikdyneskončily příliš vážným zraněním. V Heintschelově kronice jsem našel dva záznamyo úrazech lyžařů při sjíždění ze Smrku: „23. února 1930 se zranila zubařka ze Žitavy přisjezdu ze Smrku směrem na Smědavu. Byla transportována do Nového Města a odvezenado nemocnice ve Frýdlantě. Zhruba o rok později, 1. března 1931, si při lyžovánína Smrku zlomil nohu lyžař ze Zhořelce. Místní ho dopravili do Nového Městaa nechali převézt do Zhořelce.“ Níže pak následovaly i rovinaté úseky. Je samozřejmětřeba se na tyto lyžařské průkopníky dívat očima tehdejší doby.Dobrým dokladem toho, jak vypadalo sjíždění severním svahem Smrku, je autentickélíčení všestranného sportovce Emila Nová ka. Běhal dlouhé tratě, jezdil slalom i sjezd, byli dobrým skokanem. Z jeho líčení vyjímám: „Výzbroj obyčejného lyžaře sestá vala z jasanovýchlyží bez hran, lískových holí s velkými vypletenými talíři. Za výstroj posloužilysériově vyráběné lyžařské boty od firmy Baťa za 129 Kč, široké kalhoty zvané pumpky,vlněná páska kolem hlavy nebo čepice s kšiltem.Cesta na Smrk byla v létě asi 3 m široká. V zimě se změnila na zhruba dvoumetrovousáňkařskou dráhu. Dvakrát denně tudy i v zimním období projížděl WilliWöhl s koníkem zapřaženým do lehkých saní, kterými vozil proviant do chaty naSmrku. Při cestě dolů připevnil napříč za saně několik metrových polen, kterými zpevňovalcestu. Po stranách cesty tehdy stál ještě zdravý les, který výrazně omezoval sjíždějícímlyžařům možnost vyhnout se protijdoucím turistům. Ti navíc často nosili nazádech lyže nebo za sebou táhli sáňky. Cesta byla zařízlá metr hluboko do sněhua podobala se spíše bobové dráze. Obzvláště v neděli tudy sjíždělo mnoho sáňkařů,kteří uhlazenou trasu často rozjížděli, takže je s podivem, že se celá léta mezi oběmaválkami nic vážnějšího nestalo. Občas se jen zlomila hůlka nebo lyže, někdy i ruka.Před zatáčkami křičeli sjezdaři ‚Pozor!‘, aby vystupující turisty včas varovali.Mělo by tu být i řečeno, že jsem po strmé ‚Smrkové cestě‘ do údolí často nejel. Měljsem strach. Především kvůli velkému množství lidí. Jiné to bylo, když se konaly oficiálnízávody, a kdy byla dráha volná. Celá trasa představovala 1 km dlouhý sjezda asi 2 km běhu. V roce 1935 jsem jako 14letý obsadil 6. místo.“Onoho lyžařského závodu se tehdy zúčastnilo bezmála čtyřicet závodníků, z NovéhoMěsta pocházelo asi pět účastníků. Ostatní byli z okolí. Účast v takovém závodu přinášelapředevším radost, někdy ovšem i zklamání.Z vyprávění starousedlíků je známo, že během zimních nedělí přicházelo na vrchol Smrkuze všech stran mnoho turistů. V malé chatičce bývalo plno. K pravidelným účastníkůmzimních výstupů patřil i majitel místní velké textilky Oskar Klinger se svou ženou Arabellou.Na snímku pořízeném v březnu 1929 je spolu s dalšími továrníky. Jejich lyžařské vybavení,a především oblečení, bylo už poněkud odlišné od toho, co na sobě mívali řadoví lyžaři.43


Zapomenout zde nesmíme ani na skokanský můstek, který si novoměstští nadšenci postaviliv roce 1924 na svahu Sviňského vrchu. Byl využíván do poloviny 30. let a vyrostli naněm skokané, kteří pak úspěšně skákali na můstcích v Hejnicích, Jablonci nad Nisou i veFlinsbergu.Mezi nejúspěšnější místní sportovce patřil Alfred Legler, který byl už třídou a nemalýmvzorem pro mladé lyžaře. Když se jednou ve třicátých letech vracel do Nového Města odkudsize závodů pořádaných mezinárodní lyžařskou federací FIS s věncem vítězů, byl už nanádraží přivítán hudbou a mnoha lidmi.Během války ale skokanský můstek spadl. Avšak díky iniciativě místního učitele tělocvikuSvatoslava Savického se ho podařilo v roce 1963 obnovit.V letech 1928, 1931 a 1934 uspořádal motoklub v Novém Městě pod Smrkem závody nalyžích ve vleku za motocyklem – tzv. motoskijöring. Trasa vedla buď z Nového Města doHajniště a přes Ludvíkov zpět, nebo také jen po samotném městě. Takové závody byly téžznačně oblíbené v sousedních Lázních Flinsbergu.SoučasnostV březnu 2005 přinesl celostátní tisk zprávu o tom, že se „na svahu Smrku plánují sjezdovkyi lanovky“. Měl tu vzniknout velký lyžařský areál se třemi lanovkami a sjezdovkouz vrcholu Smrku. Sjezdovky měly mít umělé zasněžování, plánovala se obří parkovištěa nové penziony. Ráj lyžařů za stovky milionů korun… To vše v domnění, že to „oživí dnesmrtvý region s největším počtem nezaměstnaných na Liberecku“. Naštěstí k tomunedošlo, krásná příroda na svahu Smrku a dalších kopců zůstala zachována.Výbornou alternativou megalomanského projektu se stalo vybudování vynikajícíchsingltrekových tratí, které dnes už svým rozsahem přesahují i do sousedního Polska. Popřevážnou část roku je využívá mnoho cyklistů.Dobré podmínky k lyžování poskytují upravené běžecké tratě od Smědavy až k Čer -venému buku. Na nedalekém Jizerském Stohu v Polsku byla dokončena před několika rokysjezdovka a postavena kabinová lanovka. Jak se však ukazuje, její provoz je v letních měsícíchnerentabilní, a proto bývá v letní sezóně většinou v provozu jen v pátek, sobotua v neděli…Doporučená literaturaBUCHAR, Jan. Jizerské hory: přednáška přednesená na schůzi KČT. Praha, 8. 11. 1899.HEINTSCHEL, Franz. Chronik von Neustadt und Umgebung nach eigenenAufzeichnungen 1901–1946.Jahrbuch des Deutschen Gebirgs- Vereines für das Jeschken- und Isergebirge.Reichenberg, 1903–1920.NOVÁK, Emil. Z mého životopisu. Nepublikovaný rukopis.SCHOLDAN, Hannes. Aus urwüchsigem Wald inmitten Bergen zum Bad Flinsbergim Isergebirge. Vydání první. Meckenheim, 1992, 264 stran.44


Vzpomínkypřítele AdixeSiegfried WeissJablonec nad NisouAdix MaiFoto autor45


Horolezci nepochybně znají jeho jméno z průvodců a vrcholových knížek. Býval poléta nejčastějším spolulezcem Wolfganga Ginzela a byl u mnoha jeho prvovýstupův Jizerských horách. Z toho je zřejmé, že i on byl vynikajícím lezcem; vždyť Ginzelovycesty patřily svého času k těm, jež byly označovány nejvyšším stupněm obtížnosti.V současnosti žije v Německu, ale do své bývalé vlasti se rád vrací. Adix toho mocnenamluví, a dostat z něj líčení dávných zážitků, to není vůbec jednoduché. Přestojsem se o to pokusil.Léta jsem ani neznal jeho celé jméno – a bylo mi to i jedno – pro mne to byl prostě Adix.Kamarád z naší party, věrný a naprosto spolehlivý člověk. Byli v ní téměř samí Liberečáci.Patřili k nim hlavně sourozenci Ginzelové, a tak jsem nevědomky přiřadil Adixe mezi ně.Já jsem se k té partě horolezců připojil až po vojně.Adix se s Ginzelovci seznámil po roce1947, když společně chodili do české školy. S nejstaršímz rodu Ginzelů, s Gustavem, seděl v poslední lavici a oba byli na štíru s češtinou.Adix na ta léta nedávno s úsměvem vzpomínal: „Po pár týdnech školní docházky, kdyžuž jsme se trochu zorientovali, jsme probírali slova, ve kterých se vyskytují dlouhésamohlásky. Přihlásil se Gustav a k veselí všech spolužáků pravil: ,Amééérika‘.“Adix se správně jmenuje Adolf Mai a narodil se 1. března 1935 v Ostašově. Ale s tvůrcem„májovek“, který se ostatně křestním jménem jmenoval Karl, nemá nic společného, snadjen to, že jich – tak jako většina tehdejších kluků – spoustu přečetl. Pocházel z chudýchpoměrů a Ginzelové jej jaksi přijali do své rodiny. Věkově nejbližší mu byli Wolfgangs Gustavem. Ve volném čase nejraději podnikali společné výlety. Při jedné z prvních vy -jížděk na kolech kamsi za Ještěd jim zmizela tato hora z dohledu a Adix začal bědovat, žeuž netrefí domu. Bydlel dosud v Ostašově, přímo na úpatí Ještědu, a tak se vždycky orientovals pomocí jeho nezaměnitelného tvaru. Později se stal stálým spolulezcem Wolfganga.Pochopitelně, že je přitahovaly i skály na Ještědu: Vrblíky, Krejčík či Ptačí kameny – rájpro klukovské touhy. Doma ve stodole našel Adix dvě „lana“ – jeden sedmimetrový špagáto průměru 7 mm a jeden desetimetrový s průměrem 10 mm. Když se svázala, bylo z tohodohromady úctyhodných 17 metrů. A s touhle výbavou vyrazili v roce 1951 na Fellerovku.O jištění nic nevěděli a slaňování dülfrem přes uzel bylo víc než problematické.S úspěchy roste chuť, a tak byl jednou z dalších skal, na kterou vyrazili, Zvon. Tady senáhodou potkali s jabloneckým Erichem Bibachem, který jim ukázal, jak se správněslaňuje a poprvé se také svezli na pořádném laně. Rovněž u Ginzelů se našlo kdesi na půděstaré lano a to se pak stalo trvalým společníkem při jejich toulkách po horách. Kdyžjednoho dne po slanění z Kavčí věže u Hamru na Jezeře lano při stahování přetrhli, rozhodlse starý pan Ginzel – otec sourozenců – že už nebude dál riskovat životy svých potomkůa sehnal jim solidnější lano, které snad mělo pocházet z pozůstalosti známého horolezceGahlera. Tak se zrodilo jejich trvalé a pevné pouto ke skalám.Adix pracoval v národním podniku Pozemní stavby a vojnu si odbýval u „pétépáků“, což bylPomocný technický prapor, později přejmenovaný na Technický prapor – prostě u slavnýchČerných baronů. V té době jsem já už byl z vojny doma a zúčastňoval se společnýchakcí. Odměnou za lesní brigády jsme občas měli možnost pobývat v lovecké chatě pod46


krkonošskou Lysou horou. Tam jednou přijel Adix nadovolenku. Okamžitě pověsil nenáviděný stejnokrojna latrínu a měl před sebou pár příjemnýchdnů bez šikany. Jenže při odjezdu marně shánělvojenský opasek. Už myslel na nejhorší, když honakonec našel v cizím batohu.Krkonošské chaty, tedy ty lovecké, nás přitahovalya povzbuzovaly naši fantazii.Jedné zimní noci dorazili Adix s Gustavemna zmíněnou chatu a vyprávěli nám, že veŠpin dlerově Mlýně našli na nějakém smetištihromadu zrezivělých maček (horolezeckástoupací železa); snad pocházelyještě z vý cviku německých alpenjä gerů,tj. horských myslivců, který v Krkonošíchabsolvovali za druhé světové války. Tobyl doslova poklad! Nacpali si jichpár do ba tohů a při dalším průzkumusmetiště našli i několik prázdnýchpivních lahví. Spořivý Gustavrozhodl, že láhve zpeněží. Zašelproto do nějakého domu, kde se svítilo.Když vrazil s pivními láhvemidovnitř, seděla rodina zrovnau vánočního stromku. Tvrdil, ženemá na autobus, jestli by mu tyflašky neodkoupili, když v ob -chodech už mají zavřeno. Paníse zželelo chudých poutníků,nepochybně se chtěla těchpodivínů i zbavit, a tak jim láhvezaplatila. Adix z toho měl divný pocit,ale Gustav to přešel s úšklebkem, že peníze se vždycky hodí.Začátkem šedesátých let minulého století, kdy bylo v Krkonoších ještěpo skrovnu lyžařských vleků, jsme cho dili s oblibou lyžovat na svah Lysé hory, kde jsme sipředem museli ušlapat sníh. Lyžování na jarním firnu, kdy se dalo jezdit jen v trenkách, sloužilonejen k opalování, ale i ke společenské konverzaci. Byl to krásný čas!Při jedné takové výpravě si ale Adix zlomil na těžkém sněhu nohu. Protože dostalzimnici, zabalili jsme ho do spacáku a přivázali na lyže, které jsme svázali na způsobkanadských saní. Lesem jsme Adixe dopravili na chatu, jenže tady další svoz do Harrachovaodmítl. A tak jsme se s Wolfíkem střídali a Adixe donesli k autobusu na zádech.Nohu mu dali do sádry, ale protože jsme v té době zrovna stavěli loveckou chatu naJizeře, požádal nás Adix, zdali bychom jej nevynesli na staveniště. Přeci se nebude s „gypsovkou“flákat doma. On jediný totiž dokázal vládnout tesařskou širočinou při tesání trámů47


z padlých smrků. A protože jsme chtěli mít chatu do zimy pod střechou, tlačil nás čas.Vynesli jsme ho tedy do těch 1 000 metrů a naše studující děvčata mu občas donesla něcok snědku. O sobotách a nedělích jsme chodili stavět, takže hlady tam moc nestrádal. Užjsem se v jednom z mých vyprávění zmínil o údivu doktora, který mu po měsíci sundalsádru, že má zánět v namoženém předloktí a že mu pro změnu musel dát do škrobákuruku. Jo, práce se širočinou, to není žádná legrace…Ještě jednu návštěvu staré lovecké chaty Adix připomněl: byla to chatka nad Lvímdolem, jihovýchodně od Sněžky. Vyprávěl, že našli místo, kde visel klíč, takže jejich návštěvabyla alespoň pololegální. Přesto měli nepříjemný pocit, neboť kamna byla ještěteplá… Listovali v knize návštěv a mezi jinými zápisy našli zprávu o tom, že pan Rubeškaa pan Flégl cestou sem „vylágrovali“ motor svého Minoru. Že ale střelili jelena a že byl 2B,tam stálo. Když jednou poslal Adix svým kamarádům dopis z vojny, psal, že se má dobře,ale že důstojníci jsou 2B. Od hajného Suchého z Jizerky se před tím totiž dozvěděl, že jelen2B je takový obyčejný kryplík.Lezení v Jizerkách bylo korunováno významnými prvovýstupy, ze kterých patří k nejznámějšímSeverní cesta na Zvon, Ginzelův odkaz na Frýdlantské cimbuří, kde poslední úsekvylezl Adix, Údolní cesta na Čarostřelce a zejména dlouhý prvovýstup nejvyšší stěnouZápis ve staré vrcholové knížce ze skály Zvon dokumentuje zmíněnésetkání s Erichem Bibachem. Přítomni byli též Vladimír Lánský a Erich Blažek.Zdá se, že již toho dne vylezli Wolfgang Ginzel s Adixem Maiem poprvé Severní cestu,která byla později přisuzovaná bratrům Ginzelovým.48


v Jizerských horách, údolkou Nosu. Na téhle cestě má Adix podstatný podíl, protože ji prvníden s Wolfíkem a Gustavem nedokončili. Wolfík musel příští den odjet do Prahy ke zkoušcena vysoké škole, a tak cestu dolezl Adix. Sláva ale patřila vždy Wolfgangovi, Adix si na ta -kové věci při své skromnosti nepotrpěl.Počátkem šedesátých let spolu podnikli i první zimní přechody skal Jizerských hor.Tenkrát ještě neexistovaly čelovky (svítilny), a tak s sebou nesli petrolejovou lampu. Už zatmy vystupovali přes ledem pokrytou plotnu „Normálky“ na Divou Maří a Wolfgangpotřeboval mít obě ruce volné. Vzal tedy držadlo petrolejky do zubů, aby cepínem trochuvyčistil skálu. Jak se mu petrolejka v puse kývala, narazila na skálu a zhasla. Adix se tomupodniku ještě po tolika letech srdečně směje…Lezli též na písku a usilovali pochopitelně i o účast na zájezdech do Tater a zahraničníchvelehor. Do Adixových vzpomínek se jako nejhorší lezecké chvíle zapsaly zážitky ze zá -padní stěny Lomnického štítu, z Hokejky. Wolfgang jej za tzv. Křížem poslal doprava dojakési bláznivé varianty, kde doslova bojoval o život.Potom se Adixovo vzpomínání stočilo na Kavkaz. Chtěli ve čtyřech – spolu s VladimíremProcházkou-Chroustem – lézt na Belalakaju, jenže v turbáze (turistické základně) jimsovětští instruktoři vydali „puťovku“ s popisem cesty na jinou horu. Vyfasovali sice vysílačku,ta ale zřejmě pocházela ještě z válečné kořisti, neboť na ní byl dosud čitelný německýválečný slogan Feind hört mit! (Nepřítel naslouchá!). A vysílačka nefungovala… Tak sestalo, že Adixe poslali do neznámé stěny, kde viděli trčet skoby, nejspíš z nějaké cesty„pokus-omyl“. Adix se probojovával místy, kudy nejspíš dosud žádná cesta nevedla, zatímcoGustav seděl v pohodě dole na ruksaku a nechal se pak na laně vytáhnout. Výstup byldlouhý a nedal se stihnout bez bivaku. Na noc ve stěně ale nebyli připraveni, a tak si nazmrzlá kolena přivazovali kapesníky a legitimace, aby přečkali noc ve 4 000 metrech.Všechno ale dobře skončilo. Až na to, že si Adix na zpáteční cestě po ledovci podvrtl nohu.Když se již měli vracet domů, byly táborové zásoby důkladně vyjedené; ve skladě zbyly užjen rozinky a sýr, které dostali na cestu. Nakonec je vyměnili s domorodci za melouny.Prostě na každém kroku dobrodružství! To bylo v roce 1961.Po okupaci v roce 1968 odešel Adix do západního Německa. Ani tam samozřejmě neztratilsvůj vytříbený cit pro spravedlnost. V jednom z dopisů například psal, jak v Německu reagovalybulvární plátky na tragické sebeobětování Jana Palacha v lednu 1969: v novinách sesice objevila krátká zpráva nadepsaná Student uhořel, ale hned vedle vzrušeně zvěstovalytučné tituly, že princezna Soraja spadla z koně…Je jasné, že ani v Německu nelétali Adixovi pečení holubi do huby. Díky své profesisehnal zaměstnání při ražbě dálničních tunelů, které se tam v té době zrovna budovaly.Byla to tvrdá práce plná nebezpečí, při které úrazy číhaly na každém kroku. Jednou, kdyžstál na rozpěrách uprostřed vzduchové šachty, se vysoko nad ním utrhla zavěšená skruža proletěla tmou kolem něho do hlubin. Jindy zase, při ražení Arlberského tunelu, stavěnéhov letech 1974–1977, sjela na jejich ubytovnu lavina a poničila celou chatu včetněAdixovy postele. Měl štěstí – v té chvíli v ní zrovna neležel…Pracoval též na stavbách dalších tunelů: na Katschbergu, Tauernském tunelu nebo naPfändertunelu blízko Bodamského jezera. Byl u budování tubusů pro německé rychlovlakymezi Würzburgem a Hannoverem, později pak jezdil na různá místa v Alpách, kde zjišťoval49


vlastnosti geologického podloží pro stavební záměry. Se svojí profesí se dostal i do dalekéciziny: v Jižní Koreji pracoval na ražbě tunelu pro podzemní dráhu, na Borneu prověřovalskalní podloží před výstavbou přehrady.Adixův život byl zkrátka vrchovatě naplněn poctivou, tvrdou a nebezpečnou prací.Po mnoha letech věrného přátelství jsme rádi, že se u nás občas můžeme ještě sejít, přišálku kávy si vyprávět historky a žasnout nad tím, že jsme se v mládí nezabili…Přítel Adix v mladých letechFoto archiv Otokar Simm50


Příběhdědovy holeMartin NěmecKroměřížFoto autorObří sud s rozhlednouv době návštěvy tří vážených pánů z KroměřížePohlednice archiv Otokar Simm51


52Od nádraží v Jeřmanicích (Hermannstal) stoupalionoho dne 12. června 1931 tři pánové svahem k Ja -vorníku (tehdy zvanému Jaberlich). Přednosta poštyRupert, lékárník Huráb, ale hlavně duše celé výpravy –řídící učitel Vlček. Všichni členové Klubu česko slovenskýchturistů v Kroměříži. Přijeli prvním rannímvlakem od Turnova, kde přenocovali v hotelu u ná -draží.Páně Vlčka hnala vzhůru do svahu nejen touhapoznat nové, turisticky zajímavé oblasti jeho milovanérepubliky, ale především vidina nových turistických štítků,jichž byl vášnivým sběratelem. Na doporučení kolegůturistů se objevil na úpatí ještědského hřebenu. Provytoužené štítky byl vybaven zbrusu novou ohýbanoutrnkovkou, zakoupenou zvláště pro tuto cestu, na rodnéMoravě nazývanou čagan.Ale to už se na vrcholu objevila dřevěná rozhlednaa pod ní restaurace v obrovském sudu, přivezeném naJavorník hostinským Wilhelmem Hübelem v roce 1899 zvýstavy ve Vídni. Páně Vlčkovi až oči přecházelyz nabídky turistických štítků. Vybral si z mnoha tvarůa materiálů krásný mosazný, s českým nápisem, ra ženýve firmě Vladimír Podivín z Prahy.Prodejce mu ho vzápětí ochotně připevnil mosaznýmihřebíčky na hůl. Panu řídícímu se rozlil na tvářiblažený úsměv a honem s přáteli spěchal na kafíčkoa preclík.A již dále na cestu, po hřebeni k chatě Jeschken -kammbaude (zvané i Bergschuster, tedy Horský švec).Opět další štítek, tentokrát měděný, gravírovaný, v němčině,ale od neznámého výrobce. Pan řídící a ka marádiochotně sahají do vestičky pro 1,50 Kč, a štítky jsou naholích.Pánové pokračují v dobrém rozmaru dál k chatěPláně pod Ještědem, patřící liberec kému odboru KČST.Na tu se pánové těší obzvláště, je to společně s Buch -štejnem (Ště pánka), jediná chata klubu v těchto krajích.Obligátní štítek ovšem pana řídícího poněkud zklamal,protože snad jako jediný z klubových nebyl opatřenlogem KČST. Potěšil ho snad jen jeho neobvyklý tvara původ ve firmě Pecina Turnov. Správce pány turistypřemlouval k přenocování za klubový poplatek jedné Kč,ale cesta byla ještě dlouhá a doba časná, a tak muži pojednom pivečku vyrazili k vrcholu Ještědu.


Když se ocitli nahoře, byli uneseni překrásným výhledem na všechny světové strany.Pan řídící byl ovšem unesen i pohledem na pestrý výběr turistických štítků. Vybral si dvačeské, jeden – jak on říkal – se zrcátkem, tj. ploškou, na kterou ochotný prodavač raznicívyrazil na památku datum výstupu. Ten byl z vyhlášené ražebny Karnet a Kyselý ze Žiž -kova. Pan učitel zářil a pyšně si prohlížel hůl. Ještě několik pohledů do dáli, předevšímk severním pohraničním horám, cíli jejich cesty, a vzhůru na další pochod.Blížil se sice již čas oběda, ale věhlas následujícího cíle, Jäckelovy boudy, popoháněl našepoutníky dál. Pánové se zde také vydatně posilnili a občerstvili, vždyť místní kuchyně bylavyhlášená. Na hole přibyl opět další štítek, tentokrát alpakový z dílny Fischer z Karlových Va -rů. Odtud se turisté mohli dokonce pokochat pohledem do širého kraje silným dalekohledem.Další cesta pak ubíhala ve svižném tempu, neboť vedla z kopce do Kryštofova Údolí(Christofsgrund). Tam byl předmětem jejich zájmu železniční viadukt v osadě Novina(Neuland). Vrcholem spokojenosti pak bylo objevení alpakového turistického štítku v traficeu nádraží.Našim poutníkům nyní zbýval už jen poslední úsekdnešní cesty, dost namáhavý přechod přes vrchol Dlouhéhory a sestup do Panenské Hůrky (Frauenberg), kde mělipánové korespondenčně zamluvený nocleh v restauraciWaidmannsheil. Po celodenní pouti a vydatné večeři bylipánové dost unaveni, a tak brzy odešli na kutě. Čekala jezítra ještě cesta až na německé hranice.Pan řídící usínal s úsměvem na rtech, neboť se mupodařilo v hostinci doplnit na hůl najednou hned dvaturistické štítky! Jeden opět alpakový od firmy Karnet a Ky -selý, ale ten druhý byl od firmy z Jablonce nad Nisou –Josef Feix und Söhne! Takové štítky bylo možné získat jentady v pohraničí!Ráno pánové dobře posnídali a vyrazili přes Chrastavu(Kratzau) a Vítkov (Wittig) na Výhledy (Gickelsberg). Tadyse už ocitli mimo obvyklé turistické oblasti, ve svérázném,výhradně německy mluvícím kraji. Ale to pánům nevadilo,všichni německy mluvili dobře, pan řídící dokonceněmčinu vyučoval. Cesta se vine dlouhou vsí vzhůru mezidomy, ale v krásném dni vesele ubíhá. Navíc je v trafice nanávsi ke koupi alpakový štítek, opět od firmy Karnet a Ky -selý. Co více si lze přát!A už je zde vrchol, na němž poutníky vítá restauraceAntona Röslera. Po malém občerstvení a dalším turistickém štítku, tentokrát zřejměněmecké provenience, pokračují na nedaleký Vysoký (Ho hen wald). Tam kousek nad vsíční dominanta širokého okolí, bývalý větrný mlýn, přestavěný panem Adolfem Zückeremna výletní restauraci zvanou Wartburg. Z vyhlídkové věže je překrásný rozhled na všechnystrany, avšak naši malou výpravu zaujal nejvíce výhled na Ještědský hřbet, který prošla včerejšíhodne. Poutníci se naposledy potěší vyhlídkou, na holích přibyl další štítek a jde se dovsi na oběd, neboť na vyhlášeném Wartburgu nebylo volné byť jen jediné místečko!53


Pan řídící rázně vchází do majestátního stavení hostinceU Krásné vyhlídky (Gasthaus zur freien Aussicht) WenzelaKirsche. Samozřejmě, že se napřed zajímá o turistický štítek,a teprve po ujištění: „Ja, Stocknagel ist da,“ se pánové usazujíokolo starého dubového stolu k vydatnému obědu s ještě lepšímpivem. Slastně upíjejí, přednosta pošty pokuřuje doutníček a panřídící okouzleně prohlíží hůl. Takových štítků, takových tvarůa těch výrobců! V každé vsi, v každé chatě a v každé restauracituristický štítek. Doslova turistický ráj!Pánové platí a zvedají se. Spěchají totiž na nádraží do Chra s -tavy. Přijíždí vlak ze Žitavy, který pokračuje do Liberce. Tam užje pěkný mumraj, ze všech stran přicházejí a přijíždějí houfyturistů, každý vybavený pořádným „špacírštokem“ plným štítků,až páně Vlčkovy oči přecházejí.To už ale rychlík uhání s naší malou výpravou na Moravu.Pozdě večer budou doma, ale pan řídící již sní o dalších výpraváchdo Jizerských hor, do země zaslíbené turistice. Frýd lantsko,Jizerka nebo třeba jizerskohorské rozhledny?Tak toto je fiktivní příběh turistické hole mého dědy. Právě onmi zprostředkoval cestu ke sbírání starých turistických štítků,i když se naše životy společně ubíraly jen pár měsíců. Začal jsemje sbírat jako malý chlapec na různých školních výletech, pozdějina trampských výpravách, pokud mne kroky zavedly na turistickyfrekventovaná místa. Jak šel čas, štítků bohužel ubývalo.Jednak o ně nebyl zájem, kdo by se také tahal s holí v autě, nadruhé straně ale nebyla ani nabídka. Naše socialistické hospodářstvínemělo čas ani suroviny na výrobu takových prkotin.Turistických cílů ubývalo, jak chátraly rozhledny, zámky i turistickéchaty, jak byla likvidována poutní místa i kostely.Jednoho dne jsem našel na půdě několik holí po svémdědovi. Najednou jsem viděl úplně jiný svět precizně vyvedenýchstarých štítků. Tak jsem se dostal od aktivního sbírání k objevovánísvěta starých ražených štítků. Má to spojitost s mou starouláskou k tram pingu – prolézání všech zajímavých koutů našírepubliky a objevování zaniklých, za první republiky tak krásnýchmíst.Za dobu mého sběratelství jsem už shromáždil hodně tisícůštítků (podotýkám, že každý jiný) z území prvorepublikové ČSRa období 1920–1948. Ale pořád je co sbírat, vždy se zase objeví dalšíneznámý štítek. Zdroje jsou různé, často prolézám starožitnostia vetešnictví, něco koupím na aukcích. Volají a píší mi lidé po zhlédnutí mých internetovýchstránek. Koupil jsem tak už štítky v Německu, Rakousku, Polsku i v USA. A krásnou hůl jsemobjevil i v Maďarsku. To mne pak každý nový přírůstek na dlouhou dobu naplní radostí.Stejně jako kdysi pana řídícího, mého dědu.54


Will-Erich Peuckert,profesor čarodějnicPrzemysław WiaterSzklarska PorębaZ polštiny přeložil Otokar SimmFotografie, ilustrace a pohlednice archiv autora55


Will-Erich Peuckert (11. května 1895–25. října 1969) patřil do řady výjimečných osobností,jež přitahovaly Krkonoše a Jizerské hory.„[...] většího Slezana než jeho jsem v celém svém životě nepotkal“ – tak začínal charakteristikuW.-E. Peuckerta při příležitosti jeho šedesátých narozenin Gerhart Pohl, tajemníka – jak sám o sobě říkal – „zbrojnoš“ Gerharta Hauptmanna. Dále psal:„Ten ,slezský divous‘, onen Will-Erich Peuckert, z malé vísky Töppendorf (dnesGarnczary, část vsi Olszanica) ležící při okresní hranici severozápadně od Goldbergu(Złotoryja) v Dolním Slezsku, míval již jako děcko a školák oči otevřené dokořána uši natažené – stejně jako kdysi Martin Luther se lidem ,díval na hubu‘. A to se muvyplatilo. Neboť v předhůří slezských hor, uprostřed selských vsí Moschendorf(Muszyna), Radchen (Radziechowice), Kaiserswaldau (Okmiany), Märzdorf (Ra -dziechów), Alzenau (Olszanica), Adelsdorf (Zagrodno) a Georgenthal (Jurków), blízkodvou pro kraj tak charakteristických osamělých horských kuželů Gröditzberg(Grodziec) a Propsthainer Spitzberg (Ostrzyca Proboszczowicka), v oblasti, kdeblou z nivci a sektáři byli nevyhubitelní a rostli jako houby po dešti, kde prim hrálihloubaví a krutě pronásledovaní přívrženci Schwenckfeldovi 1 , Will-Erich Peuckert,potomek selských předků, vyrůstal.“ [Hoffbauer, str. 132–134]Osada Velká Jizera. Ve staré škole (budova s věžičkou) Peuckert v letech 1915–1921 učil.Syn skromného poštovního úředníka chodil na soukromou základní školu veSchmiedebergu (Kowary). Po dokončení učitelského ústavu v Bunzlau (Boleslawiec) bylW.-E. Peuckert v roce 1914 mobilizován k meteorologické službě německé Luftwaffe(vojenské letectvo). Během první světové války byl zraněn, načež pobýval na rekonvalescenciv Lázních Flinsberg (Świeradów Zdrój). Jizerské hory jej okouzlily natolik, že přijal1 Daniel Caspar Schwenckfeld, 1490–1561, slezský reformátor, teolog a mystik – P. Wiater.56


práci mladšího učitele na základní škole ve vsi Gross Iser (Velká Jizera), kde působilv letech 1915–1921.Velká Jizera byla osadou nacházející se v Jizerských horách nad hraniční řekou Jizeroua její tradice sahaly až do 16. století. Jejím zakladatelem byl snad jakýsi lovec jménemThomas. Rozvoj z počátku nevelké osady souvisel s vlnou osídlování, která se v západníchSudetech projevila během třicetileté války. V té době vznikla řada vsí zakládaných obvyklev hornatých a těžko dostupných místech a jejich obyvateli byli mnohdy protestantštínáboženští uprchlíci z válkou sužovaných míst střední Evropy.Vznik osady mohl ovšem souviset i s činností vlašských hledačů pokladů, minerálůa polodrahokamů, kteří často tato liduprázdná a na podzemní poklady bohatá místanavštěvovali. Jistou spojitost se založením vsi mohli mít i vojáci – vlašští horníci z vojskaAlbrechta z Valdštejna, kteří, nacházejíce se v těch místech, pátrali po ušlechtilých rudácha nerostech. Časem se nevelká osada, která se nacházela na panství nábožensky tolerantníhorodu Schaffgotschů, rozvinula ve větší ves. Počátkem 20. století se obyvatelé VelkéJizery živili prací v lese, chovem dobytka, poskytovali služby stále častějším turistům, ně -kteří se zabývali i pytlačením a pašeráctvím. V osadě se konaly pravidelné protestantskébohoslužby, v provozu byla nevelká škola, mlýn na Jehněčím potoku (Jagnięcy Potok), dvahostince a několik ubytovacích zařízení.Za pobytu na Velké Jizeře se W.-E. Peuckert zajímal o minulost regionu, dílo renesančníchmystiků spojených se Slezskem, o astrologii, alchymii, hermetické učení, tajemnékulty, magii, bylinkáře-laboranty. Zabýval se též tajuplnou osobou Hanse Rischmanna zeStonsdorfu (Staniszow), levitujícího prý v 17. století nad Jelenohorskou kotlinou. Zvláštnímísto v bádáních prováděných tehdy W.-E. Peuckertem měly pověsti o vlašských hledačíchpokladů nebo o Krakonošovi. V Jizerských horách objevil W.-E. Peuckert vlašskáznamení, ze kterých nejdříve lokalizoval symbol ve tvaru svatoondřejského kříže ve skalnískupině Starý zámek poblíž Kobylí louky (Kobyla Łąka). Ve starých zápisech nalezl tytoúdaje:„Na Jizerské polaně v Obřích horách (hřbet mezi Večerním zámkem a Zadníkopou) 2 najdeš na zemi mnoho zrn úplně granátových drahokamů, dobrou rudu čistéhozlata i stříbra a nejrůznější drahocennosti… O půl míle níže se nachází opuštěnýzámek, kde na jednom z kamenů je vytesána lidská postava ukazující dvěma prstyna kříž [vytesaný] na jiném kamenu. Opodál stojí Mohnstein 3 , ve směru, kam ukazujenapřažená ruka, tam je třeba hledat. Z opuštěného zámku vytéká pramen, dej sepodle něho a najdeš spoustu vyplaveného zlata.“ [Peuckert I, str. 284]Peuckert se řídil popisy ve vlašských knihách a po dvouletém hledání skutečně nalezlv roce 1921 v řece Jizeře a v korytech okolních potoků nepatrné množství zlata [Peuckert I,str. 234]. Své pátrání popsal v mnoha článcích a také v novele Berggold – Horské zlato:„Potoky Krkonoš a Jizerských hor obsahují opravdové zlato. Ne mnoho, to znamená,že po několikatýdenním hledání jsem získal množství v hodnotě 2–3 marek,ovšem zbohatnutí nebylo mým cílem. Šlo mi o to, abych důkladně prověřil starézprávy […].“2 V době vzniku vlašských knih neexistovalo geografické rozdělení na Krkonoše a Jizerské hory.Obřími horami se nazýval celek táhnoucí se od Pomezního sedla až po Świeradów Zdrój – P. Wiater.3 Správněji Mannstein, tj. Mužský kámen, čili ona skalka s vytesanou postavou – P. Wiater.57


W.-E. Peuckert byl přítelem bratrů Carla a Gerharta Hauptmannů, významných slezskýchliterátů, jež rovněž fascinovaly informace z oblasti hermetických nauk a pestrá minulostKrkonoš a Jizerských hor. Místem jejich setkání byla mimo jiné i známá jizerskohorskáhospoda Gustava Schneidera v osadě Carlsthal (Orle), do které Gerhart Hauptmann umístilděj pohádkového dramatu Und Pippa tanzt! – A Pippa tančí! V letech 1754–1890 zdebyla provozována z technologického pohledu jedna z nejzajímavějších sklářských hutí.V carlsthalské huti se vyráběl neobvyklý druh skla zvaný millefiori – sklo tisíce květů. Šloo zapomenutou dekorační techniku, kterou se podařilo v první polovině 19. století znovuoživit právě v Jizerských horách. Krkonošské muzeum v Jelení Hoře má ve svých sbírkáchdva fragmenty skleněné mozaiky typu millefiori, které pocházejí ze třicátých let 19. století.Jsou uloženy v ozdobné kazetce se štítkem, na kterém je nápis Carlsthal, což dokládá zhotoveníve zdejší huti. Kromě millefiori se tady vyrábělo i síťované sklo reticelli a různábarevná skla – například rubínové, alabastrové, aventurinové či kobaltové.Po smrti Carla Hauptmanna v roce 1921 připravil W.-E. Peuckert spolu s dalšími přátelizemřelého literáta – profesorem Wernerem Sombartem a Robertem Breysigem – k tiskusbírku jeho veršů, která vyšla v roce 1923. Dne 23. června 1925 byl na evangelickémhřbitovu v Dolní Sklářské Porebě slavnostně odhalen tvarem výjimečný náhrobek CarlaHauptmanna – keramická plastika vytvořená manželi Hansem a Marlene Poelzigovými. Přitéto nevšední události, během níž se sešli přátelé a známí zesnulého a také stovky obyvatelpodhůří Krkonoš a Jizerských hor, promluvil kromě spisovatele Friedricha Castellehoi W.-E. Peuckert.V letech 1922–1927 studoval W.-E. Peuckert ve Vratislavi (Wrocław) germanistiku, historiia archeologii. V roce 1927 vydal monografii Die Rosenkreutzer – Rosekruciáni,věnovanou rytířskému Řádu umrlčí lebky. Tento kontemplativní řád založil v roce 1652Osada Carlsthal, nyní Orle. Vlevo od cesty je znatelné rumiště po zbouráné sklářské huti(koncem 19. století). Vpravo Schneiderův hostinec, kde se mohlPeuckert setkat s bratry Hauptmannovými. Uprostřed hájovna, současné pohostinství.58


kníže Silvius Nimrod, první vládce Olešnice (Oleśnica) z dynastie Württembersko-Oleš -nické. Roku 1649 povolal Nimrod na svůj zámek za dvorního lékaře slezského mystikaJohannese Schefflera, známého pod pseudonymem Angelus Silesius. Kníže Nimrod bylovlivněn mystiky a slezskými rosekruciány, kteří se tehdy soustřeďovali ve svém střediskuv Ludwigsdorfu (Bystre u Oleśnice), jež bylo majetkem jejich vůdce Abrahama vonFrancken berga. Řádoví rytíři a dámy se zde věnovali náboženské meditaci v duchu heslaMemento mori.Okouzlen krásou kulturní krajiny Slezska napsal W.-E. Peuckert v roce 1928 v díleSchlesische Volkskunde – Slezský národopis:„Mám vyprávět o Slezanovi a o slezském lidu, ač sám jsem Slezan. V této zeminarozený, s ní spojený, srostlý se světem jejích lidí. Z toho důvodu může být mésdělení neupřímné, jelikož nedohlédnu tam, kam je třeba vidět: avšak v některýchvěcech možná dohlédnu dál, než někdo cizí... Nevím, existuje-li někdo jako ,Slezan‘.Podívám-li se zpět a roztřídím-li lidi, které jsem zde kdy potkal, pak je sotva mohuzařadit pod jednoho společného jmenovatele. U Gröditzbergu (Grodziec), kde byladoma moje babička, žijí lidé tiší a veselí; moc toho nenamluví, jejich slavnosti jsouklidné. Nikdy se zcela neutápí v bolestech a smutku. V mém domově, v obciKaiserswaldau (Okmiany), ležící mezi městy Bunzlau (Bolesławiec) a Haynau(Chojnów), jsou lidé nerudní dříči; nikomu nic neudělají, ale také nikomu nicnedopřejí.Ti z Lubinských vřesovišť bývají hluční a veselí; ale ještě tu není žádné násilí.To je možná příznačné pro mladé lidi z předměstí Vratislavi či z vratislavskýchčtvrtí Brigittental nebo Tschepine (Sczepin) a stupňuje se až k hrubosti. [...]Snad je tato dvojakost Slezanům vlastní; evangeličtí Slezané to vytýkají katolickýma ti zase těm evangelickým: ,Jsem jakoby rozdvojený – to mi můžeš věřit,‘ přiznáváGerhart Hauptmann a strefuje se do povahy a údělu Slezanů. ,Každý Slezan je rozdvojený…‘“[Hoffbauer, str. 127–129]Charakteristiku W.-E. Peuckerta doplnil Hauptmannův tajemník Gerhart Pohl:„Navenek kus kantora (řekl bych to o něm, i kdybych ho neznal), ale o hodněmoudřejší než většina z nich – divous mezi Slezany, pevně zakořeněný v domovskéhroudě a kolem sebe šířící vůni pověstí, pohádek a průpovídek. Až bychom mohli uvěřit,že jde o novou vykutálenou proměnu pana Krakonoše. A pak by mne určitě napadlCarl Hauptmann, který byl také takový, hluboce vnímající ,unio mystica‘; byl ale vážnějšía zádumčivější než tehdejší třicátník Will-Erich Peuckert.“ [Hoffbauer, str. 133]Ten „slezský divous“ vydal v roce 1929 obšírnou studii nazvanou Walen und Venedi -ger – Vlaši a Benátčané, která se věnuje vlašským hledačům pokladů, minerálů a drahýchkamenů, osobě Antonia de Medici a také vratislavské vlašské knize z roku 1456 (rozšířenéa doplněné vydání studie vyšlo v roce 1938). Rozbor textu vratislavské vlašské knihy umožnilpoodhalit některé středověké taje Krkonoš a Jizerských hor. W.-E. Peuckert upozorňujezejména na zajímavé úryvky týkající se okolí Sklářské Poreby:„Tak se tedy zeptej v Jelení Hoře na ves, která se nazývá Petersdorf (Piechowice), pakpřijde Seifershau (Kopaniec). Běž dál ,Horní cestou‘, potom směrem k Černé hoře(Czarna Góra), dále kolem sklářské huti a tak dojdeš k Bílé vodě čili Bílému potokua tady najdeš zlata k vymývání, kolik jen budeš chtít.“59


Tento popis potvrzuje topografie terénu a vede nás místy spojenými s výskytem minerálůa sklářským hutnictvím. V Piechowicích-Tiché dolině stála jedna z nejstarších sklářskýchhutí v Krkonoších a v okolí vsi byl prováděn průzkum výskytu nerostného bohatství.Obec Seifershau byla do konce 18. století jedním z nejdůležitějších míst v Jizerských horáchspojených s těžbou zlata a drahokamů [Różański, str. 7; Waniek, str. 13–15]. Cesta dálpokračovala na Černou horu, přes niž lze dojít na výšinu zvanou Hutní hůrka (HutniczaGórka), nacházející se nad nádražím v Horní Sklářské Porebě (Szklarska Poręba Górna).Zde byly nalezeny zbytky skla pocházejícího z huti datované přibližně do roku 1450[Rohkam, str. 20]. Tudy probíhala jedna ze starých cest spojující Piechowice se SklářskouPorebou, která byla ještě kolem roku 1750 vyznačena v mapě pruského generálního štábu[Tichy, str. 73]. Na jižním svahu Hutní hůrky teče potok Bieleń, zvaný též Bílý potok, častozmiňovaný jako jedno z míst Jizerských hor oplývající zlatem a ametysty. Cesta pak procházíBílou dolinou, kolem Červených skal (Czerwone Skałki) ke skalám u říčky Kamien -na, pojmenovaných dnes Spławna:„Když už dojdeš na to místo, jdi velkou cestou, potom běž malou cestou, která vedena Černou horu. Tak dojdeš k Bílému potoku. Půjdeš-li trochu dále, najdeš horu,a když ji přejdeš, uvidíš kamenný kříž […] nechej ho po pravé ruce na vzdálenoststřely z kuše. Tak dojdeš na louku a najdeš pro sebe velké bohatství. Přijdeš tuk jednomu velkému kamenu, kde je vytesáno mnoho tvarů a značek: např. muž,ruka.“ [W.-E. Peuckert II, str. 230]Během terenních prací při stavbě železnice Piechowice–Sklářská Poreba–Kořenov,prováděných na počátku 20. století, musela být odstraněna část skal Spławna. Na jednomz úlomků těchto skal se zachovalo vlašské znamení, které má podobu lidské dlaně. Úlomekbyl poté předán do Muzea Krko nošského horského spolku v Jelení Hoře. [Peuckert I,str. 273]V údolí říčky Kamienna, v Novosvětském průsmyku (Przełęcz Szklarska) oddělujícímKrkonoše od Jizerských hor, poblíž Bagniska, kde se těžila rašelina, mění řeka prudce svůjsměr od severu na západ. Tady, u Valonského či Vlašského kamene (Waloński Kamień), senacházejí skalní rozvaliny zmiňované v mnoha vlašských zápisech jako Gabel – vidlice,skrze něž se Kamienna probíjí. W.-E. Peuckert připomíná text Antonia de Medici, jenž totomísto popsal:„[...] tady najdeš vidlici, jejíž konec ukazuje k severu, udělej od vidlice ještě devětkroků a narazíš na potůček 4 , který teče skrytě pod mechem; lehni si na bok a uslyšíššumění vody, odhrň vrstvu mechu a najdeš zlato o velikosti mincí a také menší.“[Peuckert II, str. 230]V letech 1929–1932 přednášel W.-E. Peuckert jako docent na Pedagogické akademii veVratislavi a současně učil na tamější univerzitě. Již v roce 1931 vydal další práci, nazvanouDie Volkskunde des Proletariats – Národopis proletariátu, v níž kriticky poukázal natěžké životní a pracovní podmínky vratislavských dělníků. V oblasti etnologie šlo o novátorskéobrácení pozornosti na dosud neznámou badatelskou oblast. Šíření práce o vratislavskýchdělnících bylo vzhledem k ostré kritice sociálních podmínek zakázáno ve třetíříši. [Śląsk..., str. 315–323]4 Potok Ciekoniek? – P. Wiater.60


V roce 1932 byl po obhájení disertační práce věnované proroctví dvanácti Sibyl slavnostněhabilitován na Vratislavské univerzitě a stal se jedním z nejmladších profesorů.W.-E. Peuckert byl uznáván jako jeden z nejvýznamnějších znalců evropských etnografickýchtradic, a především pohádek a pověstí. V heslech, která zpracoval pro Handwörterbuchdes deutschen Aberglaubens – Příruční slovník německých pověr, projevil porozuměnía ocenění židovských tradic a kultury, což bylo v příkrém rozporu s antisemitskou propagandoutřetí říše. Peuckertovým odpůrcem se stal zejména profesor Walther Steller, germanista,etnograf a současně jeden z čelných představitelů nacistické ideologie naVratislavské univerzitě. Steller byl i spoluorganizátorem vratislavské akce, během níž byly10. května 1933 páleny na Zámeckém náměstí (Schlossplatz, nyní Plac Wolności) tzv. kacířskéknihy, a Peuckerta nakonec udal vládcům [Bönisch–Brednich, str. 192]. Na základěkrátkého přípisu z Ministerstva vědy a vzděláváníze 13. 5. 1935 byl W.-E. Peuckert z dů vodu„politické nespolehlivosti“ odvolán z vysokéškoly. Bylo mu odebráno venia legendi –oprávnění přednášet na vysoké škole – a tími právo ucházet se o místo profesora.V důsledku těchto událostí se usadil v malé,v lesích a kopcích ztracené osadě Haasel(Leszczyna), ležící v jeho rodném złotoryjskémokrese. Na dveře své vesnické chalupy umístilW.-E. Peuckert myšlenku známého evropskéholékaře a filozofa renesanční doby Paracelsa:„Člověk nemusí k nikomu patřit, může-li býtsám sebou.“Tento citát odrážel Peuckertův kritickýpostoj k totalitní realitě, která jej obklopovala.V té době napsal:„Po celý svůj život jsem se rád smál. ZdáloÚvodní strana Peuckertovy knihyPověsti o duchu hor Krakonošovi,Jena, 1926se mi, jako by pak všechno šlo snáze. Některédny přitom ale nebyly vůbec k smíchu.A když jsem se smát chtěl, považovali to jiníza pošetilost.“ [Hoffbauer, str. 147]V Leszczyně se W.-E. Peuckert věnoval vědeckéa literární práci. V roce 1936 napsal dílo Pansophie, které věnoval tajným vědám. Tatovýjimečná práce byla rozvinutím jeho předchozí studie Von schwarzer und weißerMagie – O černé a bílé magii. V dalších letech vznikly monografie bratří Grimmů (1936),Angela Silesia (1939), Paracelsa (1941), Mikuláše Koperníka (1943) a Sebastiana Francka(1944). V řadě článků a publikací se zajímal především o lidové obřady, černokněžnickérituály, sabaty čarodějnic, o kulty a ta jemné nauky. V těchto letech autorské vnitřní svobodynapsal též pověsti a četné novely, jejichž děj se často odehrává ve Slezsku.V roce 1940 vydal W.-E. Peuckert svoji patrně nejpopulárnější knihu nazvanou Schwar -zer Adler unterm Silbermond – Biographie Schlesiens – Černý orel pod stříbrným mě -sícem – biografie Slezska (nověji vydaná v r. 1950). Vylíčil v ní Slezsko bohaté na odkazy61


Ilustrace z knihy zmíněné na předchozí straně.Nahoře: důstojník mění s Krakonošem šat a koně.Dole: Krakonoš zastavuje na rybníku jízdu na saních.Dřevoryty z knihy Příhody o Krakonošovi, Hirschberg 1736.minulosti, anekdoty a pověsti. V roce 1942 vydalo Ministerstvo kultury třetí říše přísnýzákaz recenzování Peuckertových knih. V dalších válečných letech udržoval těsný kontakts Gerhartem Pohlem, jehož navštěvoval v Karpaczi (Krummhübel).Počátkem roku 1945 všakPeuckertova léta života veSlez sku skončila. Z Les zczynyjiž ani nestihl odeslat Ger -hartu Pohlovi dopis, který sedochoval ve fondech univerzitníknihovny v Göttinge -nu. Dne 11. února 1945 ob -drželi W.-E. Peuckert a jehoprvní žena Gertrud (rozenáAlbrecht, 1891–1947) úřednípovolení k opuštění Lesz -czyny. O těchto událostechpozději napsal:„Nechci již o těch měsícícha letech více mluvit.Bylo čím dál těžší se smát,a zvlášť těžké to bylo, kdyžjsme 12. února 1945 utíkalido zimy – před Rusy postupujícímina Goldberg (Zło -toryja) a Wolfsdorf (Wil -kow) a před bitvou o prvníhřebeny našeho předhůří,ke které se schylovalo. KopecSarg berg (Trupień) v lesíchjižně od Haa selu (Lesz -czyna) byl sedmkrát dobýván,část starých lidí uhořelave sto dole, jiní padlina jeho úpatí – my, mážena a já, jsme se tehdy potloukaliv lesích, každý s jednímbatohem, ve kterémbylo celé naše jmění: kousek chleba, zbytek vánoční pečeně a ubohý uzlík prádla. Zanámi zůstalo všechno, dům a hospodářství, nábytek a patnáct tisíc kniha rukopisy…“ [Hoffbauer, str. 144–145]Vesnické stavení W.-E. Peuckerta se dochovalo dodnes (Leszczyna č. 26). Nový hospodářbohužel přenesl knihovnu a ar chiv ze stodoly, která byla přizpůsobená k uskladněníbohaté knižní sbírky, na půdu a ná sledně je v roce 1952 odvezl do blízkého lesa. Prý ze strachupřed možným požárem, který mohly založit děti…62


Po opuštění Dolního Slezska se W.-E. Peuckert potuloval v jižním Německu, aniž mohlnalézt práci. Pokusil se navázat kontakt s Gerhartem Hauptmannem, jenže jeho dopis na -psaný 3. prosince 1945 v severobavorské obci Holzmühle adresáta nenašel. Po jistém časevšak získal místo na univerzitě v Göttingenu a v letech 1946–1959 vedl katedru etnologiea duchovní historie. Z té doby pochází Peuckertova žertovná přezdívka, kterou mu dalistudenti – Hexenprofesor – profesor čarodějnic.V roce 1948 založil časopis Die Nachbarn – Sousedé, ve kterém se zabýval široce pojatoutematikou etnologie a sbližování evropských národů. Zábavnou stopu Peuckertovýchzájmů připomněl H. Waniek, cituje informace uvedené v knize Kurta Baschewitze Hexenund Hexenprozesse – Čarodějnice a čarodějnické procesy:„[...] nedávno byl učiněn pokus s mastí podávanou Portou 5 , přičemž bylo jednodušepominuto odporné a neúčinné složení. Will-Erich Peuckert, profesor etnologiev Göttingenu, se potřel mastí, načež měl dojem, že se vznáší ve vzduchu a že k němukdosi promlouvá shůry.“Byl to předpis na tzv. mast čarodějnic, pocházející ze středověku. Ženy si jí na příkazpotíraly obličej či tělo nebo i hůl, a potom se prý vznášely ve vzduchu. V masti se nacházelvýtažek z blínu černého, durmanu obecného, oměje, rulíku zlomocného a máku setého.W.-E. Peuckert upadl do hlubokého snu, a když se z něho probral, popsal dojmy takto:„Nejdřív tančily před mojí tváří příšerně zkřivené lidské obličeje. Pak jsem mělnáhle pocit, jako bych velmi daleko letěl v povětří. V konečné fázi jsem spatřil obrazorgiastického svátku s bizarními smyslnými excesy.“V rámci etnologického bádání sbíral W.-E. Peuckert slezské lidové pověsti, které opakovaněvyšly tiskem. Již v roce 1924 vydal sbírku Schlesische Sagen – Slezské pověsti, která obsahovalai pověsti lužické. Jako další vznikla v roce 1926 kniha Die Sagen vom BerggeistRübezahl – Pověsti o duchu hor Krakonošovi, kterou doprovázely dřevoryty C. Lindneraz roku 1736. V roce 1932 vyšla sbírka zhruba 300 pohádek nazvaná Schlesiens deutscheMärchen – Německé pohádky ze Slezska. Do značné míry vděčíme právě W.-E. Peucker toviza to, že staré slezské pohádky a pověsti pečlivě sbíral a vydával je tiskem, čímž dodnesneupadly v zapomnění. Díky jeho nadšení a zálibě vyšly i sbírky pověstí irských (1948), bavorských(1954), brémských (1961) a dolnosaských (1964), v roce 1961 vyšla sbírka pověstíevropských. W.-E. Peuckert tvrdil, že dle obecného mínění jsou pohádky jen bezvýznamnéhistorky, zatímco pověsti jsou historií, které se dá věřit. Zdůrazňoval přitom mimořádnouhodnotu víry v lokální tradice a vědomosti předávané z pokolení na pokolení. Oblíbenoudefinicí W.-E. Peuckerta bylo též tvrzení, že kultura je věda o všech součástech národa.Poslední roky svého prací naplněného života strávil W.-E. Peuckert v osamění ve vesnickéchalupě v Mühltalu poblíž Darmstadtu. S bolestí musel ještě přežít smrt svého synaHanse (1919–1960) zahynuvšího při autonehodě. Will-Erich Peuckert zemřel koncem října1969 a byl pochován v německém městě Langen v okrese Offenbach.Není bez zajímavosti, že po letech se duch osobnosti W.-E. Peuckerta do Krkonoša Jizerských hor vrátil, když si onoho opravdu výjimečného muže zvolili za svého patronačlenové Cechu sudetských průvodců – Gildia Przewodników Sudeckich.[http://www.gildia-przewodnicy.pl]5 G. B. Porta – Magiae Naturalis, Antverpy 156063


Doporučená literaturaBOECHLICH, E., W. JUNGANDREAS, W.-E. PEUCKERT. Das älteste schlesische Walenbuch.Breslau, 1938.BÖNISCH-BREDNISCH, B. Von der Individualisierung zur institutionalisierten Wissenschaft.In: Alltagskulturen zwischen Erinnerung und Geschichte. Beiträge zur Volkskunde.Redakce K. DRÖGE. Oldenburg, 1995.COGHO, R., W.-E. PEUCKERT. Volkssagen aus dem Riesen- und Iser-Gebirge. Göttingen,1967.GRUHN, H. Walen im Riesen- und Isergebirge. Wanderer im Riesengebirge. Roč. 1929, č. 8.HOFFBAUER, J. Volkskunde und Geistgeschichte bei Will-Erich Peuckert.In: Joseph von Eichendorff Konversatorium. 2004, č. 43, s. 124–149.KÜHNAU, R. Schlesische Sagen, Elfen-, Dämonen- und Teufelssagen. Leipzig, 1911.ŁABOREWICZ, I. Zasiedlenie północnych stoków Karkonoszy podczas wojny 30-letniej.In: 350 rocznica Pokoju Westfalskiego na terenach Euroregionu NYSA 1648–1998.Red. P. WIATER. Jelenia Góra, 1999.ŁABOREWICZ, I., P. WIATER. Szklarska Poręba: monografia historyczna. Jelenia Góra,2011.PEIPER, R. Wanderungen im Riesen- und Isergebirge bis zum Ende des 17. Jahrhunderts.Wanderer im Riesengebirge. Roč. 1881, č. 5.PEUCKERT, W.-E. Schlesische Sagen. Breslau, 1924.PEUCKERT, W.-E. Rübezahl-Sagen: die Sagen vom Berggeist Rübezahl. Jena, 1926.PEUCKERT, W.-E. Walen und Venediger. In: Mitteilungen der schlesischen Gesellschaftfür Volkskunde. 1929, svazek XXX, str. 205–247.PEUCKERT, W.-E. Schlesische Sagen. Augsburg, 1998.PEUCKERT, W.-E. Geheimkulte: das Standardwerk. Hamburg, 1998.REGELL, P. Die Goldgrube am Zackenfall. Wanderer im Riesengebirge. Roč. 1891,str. 109–110.REGELL, P. Alte Walenzeichen. Wanderer im Riesengebirge. Roč. 1894, str. 119.ROHKAM, H. Vom Glasmacherdorf zum heilklimatischen Kurort. Breslau, 1939.RÓŻAŃSKI, L. Kopaniec 1343–1993. 650 lat Kopańca. Kopaniec, 1993.SCHNEIDER, G. Nachrichten aus dem vorigen Jahrhundert über im Riesengebirgevorkommende Mineralien. Wanderer im Riesengebirge. Roč. 1895, str. 86.SEYDEL, H. Die deutschen Glasshütten im Riesen- und Isergebirge.Schlesien, ein Heimatbuch. Red. W. MÜLLER-EBERHARD. Leipzig, 1923.Śląsk: rzeczywistości wyobrażone. Red. W. KUCZYŃSKI. Poznań, 2009.TICHY, F. Schreiberhau/Szklarska Poręba: ein Fremdenverkehrsort zwischenRiesen- und Isergebirge. Erlangen, 1999.WANIEK, H. Hermes w Górach Olbrzymich. Wrocław, 1994.WIATER, P. Dawna huta szkła Karlstal–Orle: zarys dziejów.In: Rocznik Jeleniogórski. Jelenia Góra, roč. 2000, svazek XXXII, str. 65–85.WIATER, P. Początki hutnictwa szkła w dolinie rzeki Kamiennej w świetle literatury.In: Rocznik Jeleniogórski, roč. 1999, str. 105–115.WIATER, P. Walonowie u Ducha Gór: podziemne skarby Karkonoszy i Gór Izerskich.Jelenia Góra, 2010.WINKLER, W. Schreiberhau, seine Geschichte, Natur und Beschreibung...Schreiberhau, 1894.64


Vypreparovaný hrob vampýra Tobiáše(stav ze dne 12. 3. 2010)Foto Petr BrestovanskýArcheologické středověké nálezy v Hrádku nad Nisou (str. 23)65


V truhlářské dílněZdroj: Winckelmann & Söhne, Berlin, 1880Emil Novák (vpravo) s přítelem na vrcholu Smrku mezi tehdy ještě mohutnými smrky –konec 30. let minulého stoletíFoto archiv Rony Novák jun.Z minulosti zimních sportů v okolí Smrku (str. 37)66


V době, kdy na Heufuderu (Jizerském Stohu) ještě nestála turistická chata (1922),býval Smrk častým cílem lyžařů ze sousedního Slezska.Podle oblečení šlo o lyžaře dobře situované.Foto archiv Rostislav Jelínek67


Nová sjezdovka s kabinovou lanovkou na polském Jizerském Stohu (2012)Foto Otokar SimmMezi Jizerským Stohem a Smrkem (2012)Foto Josef Pustai68


Jiřího Mánka doprovázel při jubilejním výstupui předseda našeho spolkuDvoutisící výstup na vrchol v zájmu médiíFoto Milan DrahoňovskýJak jsem se stal Ještědmanem (str. 121)69


Velká Jizera se starou školou (stavení s věžičkou)na výtvarné pohlednici od Paula AustaVlašští prospektoři pátrali též u Malého rybníka v Krkonoších.Pohlednice dle mědirytiny z roku 1810.Pohlednice archiv Otokara SimmaWill-Erich Peuckert, profesor čarodějnic (str. 55)70


Seskupení tří skalnic těsně pod vrcholem Císařského kamene (2011)Tanvaldský granit (lomený, tryskaný, leštěný). Skutečná velikost vzorků je 8 x 9,5 cm.Litografická pohlednice osady Milíře z dílny Conrada Jägera, odeslaná roku 1902Žulové lomy v okolí Císařského kamene (89)71


Lom na úbočí hřbítku. Pod jeho úrovní se nachází pěkný odval. V jeho lomové stěně senachází vrt. Vrtání bylo ve zdejších dobývkách zřejmě pouze výjimečné (2011).Skupinka malých skalních věžiček na hřbítku S úbočí Císařského kamene.Na prostřední z nich jsou vytesány stupínky umožňující každému snadný výstup (2011).Foto Jakub Šrek72


Horní vodopád Jedlové během povodně 12. srpna 2002Foto Michal ČechDeset let poté (str. 111)73


Pohled na horní část Murového žlabu z Paličníku se zakreslenými murovými dráhamistarších generací (I–V). Z toho číslo II představuje pouze odtrž, která se vzápětí stabilizovala.Voda z ní vyteklá se však nejspíše významně podílela na odtržení mury III, u níž neníjiž dnes jednoznačně patrná úroveň odtrhu – delší varianta je zakreslená čárkovaně.Tečkovaně jsou vyznačené linie, v nichž mohlo dojít k rozplavení malé části tekutějšísložky murového materiálu dále v zářezu. Mura V je mladšího data než ostatní,a proto jsou její akumulační tvary lépe zachované.Foto Karel Nádeník, zakreslení mur podle podkladů Vlastimila Pilouse provedla Jana KalenskáMury Jizerských hor v obrazech a doplňcích (str. 99)74


Velká mura na Smědavské stráni přemísťovala i velmi rozměrné bloky a balvany,jejichž srovnání se stojícím automobilem nepotřebuje komentář. Tyto se zastavilyna Smědavské silnici a z murové masy byly uměle vyproštěné při zprůjezdnění vozovky.Murou prohloubené a přemodelované koryto horní Lomnice.Pouhý rok po události již zarůstají balvany mechem.Fotografie Vlastimil Pilous75


Šídlo horské (Aeshna caerulea)Vážka tmavá (Sympetrum danae)Lesklice horská (Somatochlora alpestris) Lesklice severská (Somatochlora arctica)Foto Martin WaldhauserVážky jizerskohorských rašelinišť (str. 115)76


Vážka čárkovaná (Leucorrhinia dubia)Šidélko kopovité (Coenagrion hastulatum)Foto Martin Waldhauser77


78Černý potok, 1967, olej, lepenka, 95 x 65 cmReprofoto Jaroslav TrojanAlex Beran, malíř Jizerských hor (str. 81)


Ticho lesa, 1967–68, olej, lepenka, 57 x 40 cmReprofoto Jaroslav Trojan79


80Jizerská legenda IV, 1983–85, olej, plátno, 116 x 88 cmReprofoto Jaroslav Trojan


Alex Beran,malíř Jizerských horRoman KarpašLiberecAlex Beran doma, 2012Foto Roman Karpaš81


S přízviskem uvedeným v nadpisu bývá obvykle spojován Franz Wenzel Jäger, nejlepšíklasický krajinář, jaký zde působil. Ale i jiní malíři věnovali významnou část své tvorbytomuto kraji. Jedním z těch, kteří se dlouhodobě a programově zaměřují na výtvarnézachycení nezaměnitelného ducha tohoto pohoří, je Alex Beran, i když označení „malířJizerských hor“ vzhledem k šíři své tvorby sám odmítá. Co však zpochybnit nelze, je, že setomuto tématu věnoval jako žádný jiný umělec.Od většiny svých „pojägerovských“ předchůdců se ale odlišuje tím, že tak činí současnoumoderní výtvarnou formou. Jeho obrazy by mohly viset v jakékoliv galerii českéhomalířství, aniž by působily anachronicky. Podařilo se mu překonat nebezpečí provincionalismu,největšího úskalí většiny regionálních tvůrců, kteří podlehli kouzlu nějakéhomísta a upřímně se snažili o jeho vyjádření. Jejich různé „heimatstyly“ sice patřily vždyk rázovitosti kraje, obohacovaly jej, nalézaly pochopení u místních obyvatel, ale do hlavníhoproudu umění obvykle nepronikly.Udržet si nadhled pomohl Beranovi především zájem o moderní umění v nej širšímslova smyslu, bezprostřední kontakt s aktuálním děním u nás a zprostředkovaně i vesvětě, jak jen to bylo z okrajového Liberce a v teh dejších podmínkách možné. Navíc hoosud zavál i do jiných, často velmi vzdálených končin. Většina jeho tvorby je sice věnovánatomuto kraji, ale tvořil také v Polabí okolo Nymburka, ve Zlíně, krátkodobě i v africkéGuineji, Paříži, Bretani. O širší platnosti jeho díla vypovídá i spolupráce s brněnskýmSdružením Q, která začala v roce 1989. Ale věnujme se tématu popo řádku.Alex Beran se narodil 22. července 1923 v Liberci manželům Jaroslavu (Jaro) a MariiBeranovým, kteří se před první světovou válkou seznámili při bruslení na Jezírkuv Lidových sadech. Všichni tři žili v jednopokojovém bytě v Lessingově, dnešní Dobrov -ského ulici. Otec byl známý liberecký malíř a grafik, který se prosadil především tvorbouex libris. Od něj získal syn už v dětství lásku k umění i rodnému kraji. Chodili spolu nadlouhé výlety do Jizerských hor. Nejčastěji přespávali na Smědavě. Cestu absolvovaliobvykle pěšky s Matouschkovou mapou v ruce. Vlakem moc nejezdili, peněz nebylo na -zbyt. Museli projít hlubokými jednotvárnými lesy, protože teprve v okolí Smědavya Jizerky se krajina rozevřela, motiv dostal odstup a bylo ho možno výtvarně zachytit.V plenéru kreslil otec hlavně uhlem. Častým motivem byla Černá jezírka. Na Jizercenavštívili i malíře Eduarda Enzmanna, se kterým se Jaro Beran znal.V roce 1938 zhoustla atmosféra natolik, až se mladý Alex začal obávat, že bude musetmilovaný kraj navždy opustit. Na Zeleném kameni ve Střed ním Jizerském hřbetu protovložil do skalní skuliny pro tento případ poselství uložené v kovové trubičce. Brzy nato sevydal s otcem a matkou na poslední výlet. Došli do Kristiánova, ale dál je důstojník velícíopevňovacím pracím už nepustil. Na podzim se pak rodina, jako mnoho dalších Čechů, vy -stěhovala do Nymburka, odkud pocházela Alexova matka. Rodiče zpočátku žili v chudobincia pak vystřídali několik dalších adres. Otec se nějaký čas zdržel v Liberci, protoženesehnal odvoz obrazů a zbytku nábytku. V roce 1941, tedy už za války, se otec se synemvydali na hranici Protektorátu u Hod kovic, aby alespoň zdálky zahlédli svůj kraj. U silnicestáli na hranici celníci, a tak odbočili vzhůru na kopec. Alex si nakreslil panorámaJeštědského hřbetu s proužkem Jizerských hor v pozadí – domov, který mu nebylodopřáno po několik let blíže spatřit.82


Naplaveniny na Černé Nise, 1983, kresby tužkou, 30 x 21 cmTo už navštěvoval druhým rokem baťovskou Školu umění ve Zlíně, vyznačující sespojením výtvarna s výrobní praxí, která vzdáleně připomínala německý Bauhaus. Mělštěstí na vynikající pedagogy – malíře Eduarda Miléna a Jana Sládka i historiky uměníAlberta Kutala a Václava Viléma Štecha. V otevřeném prostředí školy se vzdor okupacia válce seznámil s uměním evropské avantgardy. Letní praxe u knihaře Jirouta v Prazeho přivedla do ateliéru Jiřího Trnky, kde mu paspartoval jeho práce. Za častých návratůdo Nymburka se seznámil s Bohumilem Hrabalem, který mu půjčoval starší čísla Volnýchsměrů. Protektorátní zkušenost se promítla do tísnivých obrazů osamocených lidí bloudícíchzničenou krajinou. Pod silným vlivem Goyových Hrůz války tak „kreslí-píše“vlastně jakýsi válečný deník. Otázky života a smrti jsou v historických souvislostech velmiaktuální. Letecké poplachy jsou na denním pořádku. V lednu 1945 je mladý Berannasazen u Napajedel na budování zákopů. Odtud se mu podaří utéci do Nymburka.Na jaře 1946 je už celá rodina opět v Liberci a usazuje se ve vilce v Luční ulici, kterájí byla přidělena a v níž bydlel před válkou německý malíř Karl Johne. Otec Jaro Beranzakládá ve vojskem opuštěném Liebiegově zámečku galerii, která tu sídlí dodnes. Tehdyzačíná třiadvacetiletý Alex kreslit Jizerské hory. Intenzivní výtvarnou práci však přerušujedvouletá vojenská služba, která ho zavede do Mladé Boleslavi, Berouna, Zelenéu Luštěnic, Žamberka, Kuřívod, Lázní Kynžvartu a Mariánských Lázní. Po ní zůstávátzv. na volné noze a je přijat do Svazu československých výtvarných umělců. I nadáleintenzivně kreslí a maluje především figurální kompozice, portréty, děti z ulice a libereckázákoutí. Živí se užitou grafikou. V roce 1949 má v liberecké galerii první výstavu.Padesátá léta jsou velmi problematická, plná planých diskusí o nic nepřinášejícímsocialistickém realismu, který je oficiálně proklamován na úkor klasického realismu83


avantgardy. Není jednoduché si v této pokřivené době zachovat tvář, zvlášť když oficiálníza kázky jsou hlavním a často jediným zdrojem příjmů. Alex Beran nevolí cestu klauzury,ale ani se nezprone věřuje svým ideálům. Je to období hle dání a tříbení vlastního výtvarnéhonázoru v krajně nepříznivých společenských podmínkách. Zakládá rodinu a v roce1954 se mu narodí dcera Kateřina.Během šedesátých let nachází Alex Beran svůj nezaměnitelný malířský výraz a jehopozornost se soustřeďuje stále víc na krajinu. Pádné zjednodušené tvary se silnoukon turou a tlumená barevnost dodávají zejména figurálním obrazům jizerskohorskýchdřevařů expresívnost výrazu, která nemá daleko k tvorbě světově uznávaných autorů,jako jsou např. Constant Permeke, Käthe Kollwitz a další. Přestože zůstává bytostnýmrealistou, jeho kompozice se oprošťují od vnějších viděných tvarů a zaměřují se stále vícena podstatu zobrazovaného. Do popředí se dostává motiv lesa, který ho pak provází celoudalší tvorbou. Nejsou to konkrétní místa, ale zabstrahovaná struktura, rytmus stromů,řazení větví a tlejících kmenů, proplétání kořenů, tíha kamenů, dramatická náladahorských roklí s bystřinami propadajícími se do labyrintu balvanů. Téma je natolik silné,že se jím Beran zaobírá ze všech stran v různých obměnách jak v obrazech, tak v kresběa grafice. Mimořádně pozoruhodné jsou jeho asambláže z různých kusů dřeva, kterépřebírají funkci malby a přímo materiálově ztělesňují strukturu lesa. Malíř tehdy nemůžetušit, že kousky podobných dřevíček se později stanou mocným impulzem k další etapětvorby. Jiným stálým motivem se stávají balvany. Malíře fascinuje jejich tisícileté tkvění najednom místě, tektonika skal, úzké průrvy, přírodou vybalancovaná dokonalost těžišťna sebe navrstvených žulových bloků i skladba kamenných sutí. Náměty si vyžadují formátna výšku, někdy i výrazně protáhlý. Není snad třeba zdůrazňovat, že se jedná o motivyz Jizerských hor. Inspiraci čerpá především na Černé Nise a strmých severních údolíchnad Bílým Potokem. Vzniká tak ucelený cyklus obrazů jizerskohorských lesů, skal a vods typickou zádumčivou jizerskohorskou náladou, kterou dokázal vystihnout jako málokdojiný.Se ženou Blaženou a dcerou Katkou vyrážel každou neděli do přírody. Chodili tábořitna Pláně pod Ještědem a pozorovali západy slunce. Smrčky byly tenkrát malinké a nebránilyvýhledu do Podještědí a dál do kraje. Později se však nejčastějším cílem staly Jizerskéhory. Založili rodinnou trampskou osadu White Bat (Bílý netopýr, společně 1967–1973).Její zkratku TOWB znalo mnoho toulavých kamarádů, členy legendárního Rykatadapočínaje a kapitánem Kidem konče. Často tábořili na Islandu pod Olivetskou horou. Jakokaždý tramp měl Alex Beran přezdívku: říkali mu Dick. Jeho maminka Marie, která s nimina kratší výlety také někdy jezdila, byla – jak jinak – Babička Mary. V létě tábořili častodelší čas na Fort Adamsonu, což je překrásný poloostrov a dodnes známá čundráckázákladna mezi dvěma hlavními přítoky přehrady Černá Nisa.Šedesátá léta představují pro Alexe Berana mohutné tvůrčí vzepětí. Postupné společenskéuvolňování umožňuje návštěvu západní Afriky, Bretaně a hlavně Paříže, kam seještě jednou vrátí, aby spatřil velkou Picassovu výstavu, která se pro něj stane zážitkem nacelý život.K lepšímu se mění i materiální podmínky. Po pětiletém bydlení v jednopokojovémbytě na Husově ulici se rodina v roce 1961 konečně stěhuje do prostornějšího bytuve Slavíčkově ulici 69/8, který zůstal pro Alexe domovem dodnes. V roce 1967 získává84


Ptačí kupy, 1985, kresby perem, 30 x 21 cmateliér na Tržním náměstí, který sdílí spolu s Josefem Hýskem. To konečně umožňujepracovat i na větších formátech.Jeho místo mezi předními tvůrci té doby dokládá mj. účast na významné výstavěs názvem Počátky generace uspořádané ve Špálově galerii v roce 1968, kde jeho obrazyvisely vedle takových osobností, jako je Libor Fára, Jiří John, Mikuláš Medek a další.Zvláště blízký je mu John, který také posouvá tradiční krajinomalbu do nových poloha místo vnější skutečnosti se zaměřuje na přírodní procesy, jako je vrstvení, rašení apod.Beran se účastní i mnoha dalších kolektivních přehlídek, obesílá pravidelně mezinárodnípřehlídky grafiky a ex libris (Polsko, Itálie, Španělsko, Švýcarsko, Norsko, Anglie, Ně -mecko, Nový Zéland…).Rozlet utne srpen 1968, který je pro Alexe Berana otřesem politickým i lidským. Vy -stupuje z KSČ a dostává se na nějakou dobu i mimo Svaz čsl. výtvarných umělců, kterýje zrušen a nově ustanovenou libereckou pobočku ovládnou v následujících několikaletech podřadní prorežimní výtvarníci. Samostatně se naposled představuje na výstavěv Semilech v roce 1971. Pak následuje téměř dvacetiletá pauza, nepočítáme-li prodejnívýstavu v libereckém Díle (1984).Psychické ochromení z po srpnového společenského vý voje se snaží kompenzovatusilovnou prací. Útěchu a jistotu hledá hlavně v přírodě Jizer ských hor, kam nadále jezdíse svou T. O. White Bat. Jenže pak dcera Katka odjíždí do Lednice studovat zahradníarchitek turu a on se začíná toulat sám. Tehdy se z něho stává, jak se sám charakterizuje,jizerský poustevník. Jezdí vlakem a dál stopem a jde, kam ho nohy zanesou. Pokračujev rozpra covaných cyklech kompozic Lesů a Jizerských legend, intenzivně se zabývágrafikou. Obesílá s ní výstavy po celé Evropě, získává i několik ocenění, ale sám tytopřehlídky nikdy nespatří. Přímou mezinárodní konfrontaci, která je svatým právem85


každého umělce, mu doba znemožní.Jiným zklamáním proněj bylo, že nebyl vyzván k ilustraciNe vr lého Knihy o Ji -zerských horách, kterou vy -dalo Severočeské nakladatelstvív roce 1974. Nikdo kompetentnějšítehdy neexistoval.Jenže téměř veškerá kulturníkontinuita byla normalizacípřerušena, i nakladatelství sepřestěhovalo do Ústí nad La -bem, kde o Be ranovi nic nevěděli,a tak ilustrace nakonecvytvořil jeden z redaktorů Mi -lan Janáček.V červenci 1983 zaujalAlexe na přehradě Černá Nisaneobvyklý přírodní úkaz, kterýzde předtím a ani potom užnespatřil. V měkkém bahně namělčině se jen pár centimetrůpod vodní hladinou objevilyobrazce z naplavených dřevíčekvytvářejících fantastickéPod Smědavskou horou, 1985, kresba perem, 30 x 21 cmkompozice. Alex sem jezdil poněkolik dnů a zaznamenával je tužkou do skicáku. Některé kousky dřeva si odnesl i domů,aby je někdy v budoucnu použil. Zatím se tak nestalo, nicméně cyklem šestnácti kresebtěchto přírodních struktur začalo nové výtvarné období, kterému sám autor říká elementární.Projevilo se zejména v kresbě a grafice. Spočívá v jednoduché obrysové linii, ježohraničuje mikrostrukturu drobných částeček tvořících vyšší sestavu. Beran tak zjistil,že výjimečně vděčným a nosným motivem použitelným i v současném moderním výtvarnémumění jsou detaily a struktury, které mohou zastupovat celek. Na rozdíl od jiných,kteří dospěli k podobnému závěru, však tuto myšlenku dovedl k dokonalosti a pregnantnímuvyjádření. Během několika let tak vznikl rozsáhlý cyklus, který básník LudvíkKundera označil za řadu lakonických výjevů, které vybavují veskrze dramatické sledyscén. Inspiraci nacházel autor v rokli Černého potoka, v labyrintu skal a hromadáchvětvoví vytvářejících bizarní obrazce, impulzem mohl být i klacík a pár oblázků. Pozorněsledoval okolí a z množství tvarů si pro své kompozice vybíral, co se hodilo. Tentokráte mubylo dopřáno tuto kolekci spolu se staršími kresbami vystavit v grafickém kabinetuOblastní galerie (1989).Tím se Alex Beran opět dostal i ve svém rodném městě na veřejnou výtvarnou scénu.O čtyři roky později mu v Kul turním středisku v Mladé Boleslavi uspořádali výstavu většíchpláten. Následovala zejména pro přátele Jizerských hor objevná výstava v jablonecké86


Galerii MY (2004) a velkáretrospektiva v Oblastní galeriiv Liberci, kterou doprovázelakniha Cesty jizerského poustevníka(2008).Nová doba však měla proAlexe Berana i stinnější stránky.V roce 2002 musel opustitateliér na Tržním náměstí.Nastal čas „zbavování se nepotřebného“a také archivacetisíců kreseb a skic, o potížíchse skladováním obrazů nemluvě.Jeho tvorba se z prostorovýchdůvodů zúžila na kresby,jakési deníkové záznamy, kteréletos osmaosmdesátiletý autordělá i dnes. Sám o své práciříká: „Jsem obyčejný člověk,a tak mě zajímají i oby čejné,realistické‘ věci. Forma vy -plyne vždy z postupujícípráce – od malé skici ažpo obraz. Nic apriorního.Žádná spekulace. Ratio ale Schmidt-Gustlův kříž, 1985, kresba perem, 30 x 21 cmctím v souladu s přírodou.Dělám to, co říká moje srdce.“Šíře Beranova tvůrčího záběru je obdivuhodná. Kromě obrazů, kreseb a grafik seběhem téměř sedmdesátileté tvorby zabýval také ilustrací (např. Máchovské variaceod Josefa Hory), vytvářel plakáty, ex libris, diplomy a další záležitosti užité a propagačnígrafiky, fotografoval a měl i realizace v architektuře. Přestože je brilantní kreslíř, nikdyse neuchýlil k ještě nedávno módnímu fotorealismu, ale naopak si tvrdošíjně držel svoulinii výtvarné zkratky a pohledu pod povrch věcí. Jako jeden z mála Severočechů jezmíněn v nedávno vydané rozsáhlé Encyklopedii českého výtvarného umění a jehoobrazy byly zařazeny do velké souborné výstavy s názvem Konec avantgardy?, kteráproběhla v květnu až září 2011 v Praze.Popřejme mu hodně zdraví, aby se mohl dále toulat svými milovanými Jizerkami,jejichž podstatu tak dobře a svrchovaně výtvarným způsobem vyjádřil.Reprofoto Jaroslav TrojanPoděkování Oblastní galerii za zapůjčení obrazové dokumentace.87


88Alex Beran mezi svými obrazy na výstavě Konec avantgardy?, 2011Foto Kateřina Tomanová


Žulové lomy v okolíCísařského kameneJakub ŠrekLiberecFoto autorSkalní výchoz z tanvaldského granituna 637 m vysokém vrcholu Císařského kamene (2011)89


Dříve relativně opomíjený vrch Císařský kámen zažívá poslední dobou velkourenesanci zájmu. Stal se oblíbeným cílem turistů a začaly se o něm objevovat článkyv různých tiskovinách i celé kapitoly v krásných knihách. Důvodem je samozřejměrozhledna na jeho vrcholu otevřená v září 2009. Daleké rozhledy i vůně klobásv nedalekém stánku jsou rozhodně pádným argumentem pro návštěvu toho místa.A byl by v tom čert, nenajít na úbočí kopce nějaké lomy a nepřijít také se svojí troškoudo mlýna… Pravdou je, že oblast Císařského kamene je malou, avšak tradiční a dříverelativně významnou oblastí těžby i zpracování tanvaldského granitu. Má-li tedypoutník zájem, může spojit návštěvu rozhledny nejen se zmíněnými klobásami, alei s horským hřbitůvkem, na kterém jsou k vidění i další typy jizerskohorské žuly, nebos místními skromnými lomy a dobývkami tanvaldského granitu.Detail pamětní desky na skalním výchozu na vrcholu Císařského kamene (2011)Nemá cenu dlouze popisovat historii 637 m vysokého vrchu SZ od osady Milíře 1 . Jak bylouvedeno, těší se velkému zájmu turistů i různých autorů. Název Císařský kámen nese propřipomínku návštěvy císaře Josefa II. v roce 1779. Dříve se nazýval Špičák či Uhlířský vrch.Samotný vrchol je ozdoben nevelikým skalním výchozem, který na tehdy bezlesém vrchuvyužívali převážně vojenští pozorovatelé. Vlastní kámen, na němž je umístěna pamětnídeska z krystalického vápence připomínající slavnou návštěvu, je stejně jako nejbližší okolítvořen tzv. tanvaldským granitem.1 Tato osada je dnes připojena k obci Rádlo.90


Na hřbitůvku v Milířích jsou k vidění i další žuly Jizerských hor (2010)Geologická situaceTanvaldský granit je geologické pojmenování jednoho z horninových typů krkonošsko--jizerského plutonu. Kameníci i mnozí další tuto horninu k nelibosti geologů označují jakoželeznobrodskou žulu. Obě skupiny pro to mají jistě rozumné důvody: zatímco geologovérespektují více místo výskytu, kamenické označení je odvozeno od sídla tehdejších majitelůnejvýznamnějších lomů, a dnes již není vůle měnit nejméně přes půl století dobřezavedenou „obchodní značku“ 2 .Pokud při návštěvě lomů vystoupíte i na rozhlednu, budete mít příležitost přehlédnouti místo výskytu této, bez ohledu na název, krásné horniny. Železnobrodská žula se vyskytujev pruhu asi 3 km širokém a přibližně 25 km dlouhém, od Tanvaldu k jižnímu okrajiLiberce. Další výskyty již menšího rozsahu jsou při západním okraji plutonu mezi Libercema Chrastavou. Převážně tak tvoří výrazný morfologický hřbet východo-západního směru,všem dobře známý Černostudniční hřeben. Zkuste si tedy prohlédnout vrcholy Černéstudnice (869 m) a Hraničníku (603 m) – to je ten blízký vrchol JV směrem (k Rádlu) 3 . Nanásledujícím významném vrcholu – Císařském kamenu – tvořeném tanvaldským granitemprávě stojíme. Příští místo výskytu je pak Z od Stráže nad Nisou.Dle měřítek petrografů lze tanvaldský granit, nebo chcete-li železnobrodskou žulu,označit jako středně zrnitý dvojslídný, alkalicko-živcový granit. Střední zrnitost znamená,2 Např. Vachtl (1946), některé starší zdroje uvádějí i označení „jablonecká žula“.3 Po jeho vrcholu probíhá „hranice“ mezi popisovaným granitem a staršími chlorit-sericitickými fylity, tedymezi krkonošsko-jizerským plutonem a železnobrodským krystalinikem.91


že průměrná velikost jednotlivých minerálních zrn je 3,3 až 1 mm (u tanvaldského granituje to spíše 5 až 3 mm). Označení dvojslídný granit nás upozorňuje na výskyt „obouhlavních slíd“, tj. muskovitu i biotitu (světlý muskovit většinou mírně převládá nadtmavým biotitem). A pojem alkalicko-živcový granit pak odráží povahu živců, kdy v tanvaldskémgranitu výrazně převládají draselné živce (převážně mikroklin) a z plagioklasůalbit 4 . Podle výše uvedeného jsou základní minerální součásti tyto: draselný živec (mikroklin),albit, křemen, biotit a muskovit. Akcesoricky (tedy v podružném množství) se vyskytujígranát, andalusit, apatit, zirkon, ilmenit, magnetit, turmalín a titanit.Pomineme-li fyzikálně-mechanické vlastnosti, nepochybně velmi důležité nejen protechnickou praxi, zaujme nás na hornině především její vzhled. Právě pro něj je železnobrodskážula nejen mezi kameníky ceněna. Její barva bývá popisována jako žlutošedá, bé -žová, béžově žlutá až rezavě hnědožlutá. Různé barevné odstíny jsou způsobeny různýmobsahem a nerovnoměrným rozptýlením limonitického pigmentu. Barva, jedna z největšíchpředností železnobrodské žuly, bývá zároveň i příčinou mnoha složitostí. V současnédobě je jediným místem těžby lom Černá studnice (ložisko Nová Ves nad Nisou) a právěv něm se, spolu se vzrůstajícím zahlubováním, stále více projevuje velká barevná varia -bilita. Takže se můžeme setkat i s úplně šedou železnobrodskou žulou až s nádechemdo modra. Všechny barevné variace jsou sice zajímavé, ale kladou velké nároky na selektivnosttěžby a následné zpracování. Dřívější lamači a kamenící se s tímto problémemnesetkávali, neboť povrchové balvany, skalky i mělká lomová těžba poskytovaly převážněpříjemně pleťově nažloutlou barvu (i když i tehdy se našly výjimky).Využití horninyŽeleznobrodská žula nacházela a dodnes nachází široké uplatnění v celé řadě stavebníchrealizací. Dříve se největší objem vydobytého a následně zpracovaného kamene uplatňovalv těsné blízkosti těžby. Proto není těžké uhádnout, z čeho se stavělo v Milířích, nedalekémRádle a na celém hřebeni. Úměra je jednoduchá, čím prostší a starší stavba, tím více bylovyužito místního materiálu.Rád chodím po hrubě lomených schodech do sklepa starého selského stavení svého tátyv blízkém Rádle. Pokaždé, když vynáším chladné láhve piva po žlutavých žulovýchschodech, zamyslím se nad prací kameníků, kteří trpělivě lámali rozličné stavebníprvky v nedalekých lesích. Úměrně počtu vynesených láhví se pak mé představy stávajíkonkrétnější. Ani nevím, proč mně přišly na mysl zrovna tátovy schody, snad láska kekameni, snad k pivu. Napadá mě i další žulová maličkost. Můj bratr chodí k tátovi sesvým synem Hynkem z nedalekého Rychnova. Stejně jako já, i on má rád tátovy staréžulové schody. A protože je Hynek ještě malý chlapec, často se zastaví při cestě k odpočinkuu božích muk. Postavil je místní sedlák Schwarz v první polovině 19. století.Sednou si spolu na nově vyrobenou žulovou lavici, koukají do polí, odpočívají.4 Živce jsou významné horninotvorné minerály ze skupiny tektosilikátů. Pro svoji rozšířenost jsou užíványke klasifikaci magmatických hornin.92


Obnovený křížek stojí při staré cestěmezi Dolními Háji a Rychnovem; ažpůjdete kolem, můžete se sami přesvědčit,z jaké žuly je.Již v minulosti se však železnobrodskážula uplatnila i daleko od místa svéhovýskytu. To dokládá její atraktivitui vhodné technologické vlastnosti.V Praze je používána už od 90. let předminuléhostoletí, například na stavběMěstské spořitelny, v bývalé Zemskébance (Živnostenská banka) či v Obec -ním domě. Je z ní i leštěný disk podmonumentální Plečnikovou mísou v Raj -ské zahradě Pražského hradu z roku1924, podstavec pomníku KarolinySvětlé na Karlově náměstí a další.Většina výrobků z železnobrodskéžuly však slouží bez popularity věnovanéarchitek tonickým prvkům slavnýchbudov a piedestalům soch. Vy -ráběn byl široký sortiment lomovéhokamene, kamene pro zdění, jako jesoklový ká men, hranol, kopák. Častose zde vyráběly dlažební kameny, schodišťovéstupně, obrubníky, překlady,mezníky a patníky. Dnes se sortimentv hrubé kamenické výrobě příliš ne -změnil. Snad jen patníky se oproti dřívějšídobě prakticky vůbec nevyrábějí,Schwarzův kříž (2008)Foto Otokar Simmtaké překlad si dnes objedná málokdo, a když, tak jen jako výrazný architektonický prvek.Dlažební kameny byly do velké míry vytlačeny ekonomičtějšími a na pokládku jednoduššímidlažebními deskami. Přibyla výroba dlažebních kostek, které se dříve z železnobrodskéžuly příliš nevyráběly. Kdysi velmi časté vy užití nadložních vrstev ložiska – zvětraléhorniny tzv. žulového eluvia – dnes úspěšně nahrazuje a předčí drcené kamenivo z kamenenevhodného pro hrubou a ušlechtilou kamenickou výrobu 5 .5 V oblasti je založeno několik menších pískoven. Těženo bylo žulové eluvium, tj. zvětralá hornina postupněpřecházející do mateční horniny v podloží. Často byla využita veškerá surovina ložiska, méně kvalitnízvětralina pro úpravu cest, kvalitativně lepší jako stavební maltařský písek pro okolní stavby, nezvětraléčásti pak byly využity k výrobě převážně stavebního lomového kamene.Pískovnu Ferdinanda Jahneho z Jeřmanic č. p. 80, založenou roku 1910, naleznete při levé straněcesty vedoucí z Jeřmanic do Milířů, na protější straně komunikace jsou další dvě. Stejně tak v osadě Milíře.Dnes jsou již všechny pískovny značně zarostlé a zasuté, bez hospodářského významu. Některé z nich bylyv minulosti využity ke skládce odpadu.93


Technologie těžbyTěžba v lomech na Císařském kameni a okolí byla velmi jednoduchá a výhradně tzv. ruční(tj. nebyla využívána žádná technika). Lze říci, že velká část lomů byla již od konce prvnísvětové války opuštěna, čemuž odpovídá i současný stav. Lomy jsou většinou částečnězasuté a zarostlé. Rovněž dosti často došlo k zavalení odvodňovacích rýh a lůmky jsouzamokřené, nebo i částečně zatopené. Nevelké množství skrývky a odval je díky konfiguraciterénu vždy umístěn pod úrovní plata lomu. Mnohé dobývky lze označit pouze jakotzv. skalnice, tedy jako pouhé malé těžební zářezy. Klínování za využití systému puklin L, S, Qbyla naprosto převládající dobývací metoda. To dokazují charakteristické záseky pro klíny.Zato vrty ve zdejších skalnicích a lomech neuvidíte, vrtalo se velmi málo a téměř s jistotoupouze ručně. Při dobývání ručním klínováním se jako rozpojovací nástroje využívají ka -menické klíny, které se vkládají buď do otvorů k tomu zhotovených, nebo do přírodníchtrhlin. Otvory (záseky) pro klíny byly sekány ručně tzv. špičkou. Oddělení bloku se provedepostupnými údery palice či švihačky na jednotlivé klíny. Dnes je tato metoda jakotechnologie primárního výlomu zastaralá, stále se však využívají a využívat budou jejímodernizované alternativy. Systém puklin L, S, Q popsal geolog Hans Cloos v roce 1925 naVýrazné stopy po klínech na odlomu ve skalnici nacházející se těsněpod vrcholem Císařského kamene (2011)slezské straně krkonošsko-jizerského plutonu. Během tuhnutí horniny (platí obecně prožulová tělesa) došlo vlivem působení tlaků k vytvoření systému navzájem kolmých puklin(resp. směrů odlučnosti). Cloosovy pukliny L, S, Q kameníci dobře znají a umějí je využít.Kamenické označení těchto puklin L (ležení, hontová plocha), S (dobrá strana), Q (špatnástrana) napovídá, jak se v konkrétním směru bude kámen lámat, a vypovídá o vlastní94


kvalitě rozlomu. Průmyslově začalabýt želez nobrodská žula těžena až naúplném konci sedm desátých let minuléhostoletí na již zmíněném ložiskuNová Ves n. N. Do té doby lze hovořitpouze o sice početných, ale rozsahemvelmi malých těžbách. Dříve hodněčasté zpracování povrchových balvanůa ska lek bylo naposledy v širší oblastivíce vy užito v 70. letech podnikemČMPK, n. p., Hradec Králové v prostorumezi Hutí a Dolní Černou Stud nicí.Jednotlivé lomyK nejbližším těžbám železnobrodskéžuly je to od rozhledny opravdu kousek.Doslova malebné seskupení třískalnic se nalézá pár desítek metrů JVpod vrcholem. Za zmínku stojí i příjezdovákomunikace, jejíž zbudovánímuselo být poměrně pracné a z dnešníhopo hledu vzhledem k množství vy -dobytého kamene i neperspektivní.K další velmi pěkné skalnici musítesejít níže; najdete ji, pokud se vydáte pocestě vedoucí z Milířů do Jeřmanic.Nalézá se nad cestou ještě před domyDetail vrtu v lomu na úbočí hřbítku (2011).Výrazná radiální trhlina dokazujepoužití trhací práce.Dobývání pomocí trhacích prací nemohlo býtve zdejší oblasti vůbec běžné.v údolíčku. Pokud se budete dívat pozorně, upoutá vás opět příjezdová cesta udělanás velkou pečlivostí. Ve skalnici pak najdete zapomenutý masivnější překlad, sice marněčekající na své využití, zato věrně připomínající poměrně nedávnou, přesto však již částečnězapomenutou lomařskou minulost.Rozsáhlejší těžba probíhala v lomu na severním úbočí Císařského kamene. Najdete ho,pokud se vydáte u posledních domů osady Milíře při silnici vedoucí do Proseče nad Nisoupo lesní cestě směrem k Liberci. Lom se nachází nad cestou a dá se relativně snadno přehlédnout,protože přístupová cesta i celý lom je značně zarostlý. V kamenolomu založenémpo 1. světové válce těžba skončila na konci první republiky, od té doby je opuštěný.Surovina z lomu se používala převážně pro výrobu stavebního lomového kamene, naobrubníky, silniční sloupky a mezníky. Těžba v nevelkém lomu (přibližné rozměry 40 x 40 m,výška 12 m) byla výhradně ruční.Pokud budete pokračovat přibližně 400 m dále po lesní cestě směrem k Liberci, dojdetek dalšímu lomu, nacházejícímu se na pravé straně. Vlastní lom není přespříliš zajímavý.Snad byl založen někdy před první světovou válkou, ale již od jejího začátku je opuštěný.95


Lom na severním úbočí Císařského kamene. Všechny lomy a skalnice jsou relativněhodně zasuté a zarostlé. Snadno je v těžkém terénu přehlédnete (2011).Tento veliký stěnový lom produkoval převážně stavební lomový kámen,obrubníky, schody a další kamenické prvky (2011)96


Velmi zarostlý lom na úbočí Lovčího vrchu neumožňuje pořídit smysluplný záběr,nejlépe uděláte, když ho sami navštívíte (2011)Těžba byla ruční, převážně na stavební lomový kámen. Za pozornost však stojí hřbítekpokračující SZ směrem. Můžete na něm najít romantickou skupinku tří nevysokých skalníchvěžiček. Na nejvyšší z nich, prostřední, jsou vytesány nepatrné stupínky umožňujícísnadný výstup. Kdo je vytesal, to je na naší fantazii. Byl to snad některý z kameníkůpracujících ve skalnici, která se nachází pár desítek metrů dále po hřbítku? Velmi pěknáskalnice stojí za návštěvu, na jejím dně snadno naleznete jako připomínku zdejší výrobyneveliký dlažební kámen. Pokud ještě popojdete o pár desítek metrů dále, dojdete ke stěnovémulomu s pěkným odvalem. V jeho stěně lze nalézt vrt s radiální trhlinou, což samoo sobě není nijak zajímavé, avšak dokládá to použití trhací práce. Vzhledem k velmi malédélce a nepravidelnému profilu byl vrtán ručně. Jeden z mála nalezených vrtů v oblasti. Jakjiž bylo uvedeno, dobývalo se převážně klínováním, vrty byly využity zřídka kdy.Asi 280 m SZ směrem se nachází další poměrně veliký stěnový lom, dojdete k němu,když sejdete k cestě, překročíte potok a vydáte se po nevýrazné vrstevnicové stezce.Kamenolom byl snad založen koncem předminulého století a byl v provozu s přestávkamiaž do počátku 2. světové války. Ze suroviny se i tady vyráběl převážně stavební lomovýkámen, obrubníky, schody a další kamenické prvky.Další lomy se nacházejí na úbočí Lovčího vrchu, nedaleko silničky mezi Milíři a Prosečí.Zhruba 100 m SV od vrcholu se v relativně těsné blízkosti nachází lom a pískovna. Lomblíže vrcholu je již značně zarostlý a celkově zasypaný. Založen byl snad před 1. světovouválkou a výroba byla obdobná jako v předchozích případech. Nedaleko ležící malá pískovnaje značně zarostlá; byla zde těžena navětralá hornina převážně pro úpravu lesníchcest i eluvium jako písek. Na dně se drží voda.V nejprudší zatáčce zmíněné silnice je pod levou stranou cesty, ještě před odbočkou žlutěznačené cesty k Mojžíšovu pramenu, stěnový lom, bližší podrobnosti o něm nejsou bohuželznámé.97


Tím končí neúplný výčet těžebních lokalit v oblasti Císařského kamene. Míst, kde byladobývána železnobrodská žula, je samozřejmě více a dnes je již velmi těžké spolehlivě identifikovatsporé záznamy se skutečnými lokalitami. Proto je tento článek spíše pouhýmtipem na výlet než seriózní prací o dobývání kamene v oblasti. Další lomy a pískovny bylyzaloženy na území Rádla a Proseče nad Nisou i Vratislavic, jejich charakteristika je víceméněshodná s těmi v okolí Milířů.Je večer, dopsal jsem svůj krátký článek o žulových lomech, zhasínám světlo a svíčkuv žulovém svícnu. Jdu spát a těším se na další den, který mě čeká v žulovém kamenolomunad Ruprechticemi.Použitá literatura, zdroje a dalšíKARPAŠ, Roman. Jizerské hory – O mapách, kamení a vodě. Vydání první. Liberec:Nakladatelství RK, 2009, 576 str.KLOMÍNSKÝ, Josef. Vysvětlivky k základní geologické mapě České republiky1 : 25 000 – list 03-143 Liberec. Praha: Česká geologická služba, 2004, 70 s.PROKOP, František. Soupis lomů ČSR, okres Liberec. Praha: Čsl. svaz pro výzkuma zkoušení technicky důležitých látek a konstrukcí a St. geologický ústav ČSR, 1948.PROKOP, František. Zpráva o inventarizaci ložisek nerost. stavebních surovin provedenéna území topografického listu M-33-43-A (Frýdlant). Praha: Geofond, 1968.RYBAŘÍK, Václav. Ušlechtilé stavební a sochařské kameny České republiky.Hořice v Podkrkonoší: Nadace SPŠ kamenické a sochařské, 1994.ŘEHÁČEK, Marek, Jan PIKOUS, Petr KURTIN. Příběhy jizerskohorských rozhleden.Vydání první. Liberec: Pavel Akrman a Jan Pikous, 216 str.VACHTL, Josef. Kameny a zeminy ve službách člověka. Praha: nakl. Jos. R. Vilímek, 1946.Archivní materiály LIGRANIT, a. s., převážně k lokalitě Nová Ves n. N.Skalní věžička na hřbítku S úbočí Císařského kamene (2011)98


Mury Jizerských horv obrazech a doplňcíchVlastimil PilousHostinnéFoto autorProstor okolí Smědavské hory patří k reliéfově nejzajímavějším částem Jizerských hor.Vystupují tu dvě nejvyšší destruované žulové exfoliační klenby celého pohoří –vlevo Jizera (1 122 m n. m.) s vrcholovými skalními hradbami, vpravo nižší,ale ještě poněkud rozsáhlejší Smědavská hora (1084 m n. m.).Její horní plošší část nad linií Pavlovy cesty slouží jako sběrná část srážkových vod,podílejících se na vzniku mur v níže položených, strmýchtektonických svazích. Ty představují nejvýznamnější murový terén celých Jizerských hor.Vlevo se nachází Smědavská stráň s dobře patrnou největší ze zdejších mur a vpravo od níi největší murová odtrž (světlá skvrna nad stínem mraku). Vpravo Murový žlab s dvojicínejvětších mur z r. 2010 a západně (vpravo) od ní celkem 6 obnažených skalních ploch,které představují odlučné plochy čtyř mur nejspíše dvou starších generací.Foto Karel Nádeník99


Zemní laviny neboli mury (geology označované též jako kamenité, balvanité nebo hlinitokamenitépřívalové proudy) byly jedněmi z geomorfologicky nejzajímavějších i nej významnějšíchprocesů a forem, provázejících loňskou katastrofální povodeň na územívlastních Jizerských hor. Tyto dominantně velehorské procesy byly původně u nás známépouze z Krkonoš (zde vzniklé hlavně v r. 1882 a 1897) a Hrubého Jeseníku (hlavně z r. 1921,Gába 1993), ale i tady byly dlouho geneticky nesprávně označovány jako sesuvy, stržováeroze apod. I když zmínky o jejich skutečném původu již existovaly i dříve, jednoznačnězačal být respektován až v 70. letech minulého století, když o krkonošských murách vyšlaprvní podrobná práce (Pilous 1973, 1975, 1977). Později byly nalezeny ještě na KrálickémSněžníku (Demek, Kopecký 1997), v Moravskoslezských Beskydech (Šilhán 2006) a naŠumavě (Mentlík 2004), ale ta je zastoupená spíše jen symbolicky, protože zde byla po -psána pouze jediná a navíc velmi malá mura.V poslední době se k těmto pohořím přiřadily i Jizerské hory. O zdejších murách(celkem čtyřech, vzniklých v r. 1958) z údolí Smědé sice již existovala jedna starší, ale jenkratičká, jednovětá zprávička od Miloslava Nevrlého, a to v jeho legendární Knizeo Jizerských horách (1981, str. 209). Je třeba ocenit, že autor zařadil daný jev správněk murám (což u nespecialisty v oboru není zdaleka samozřejmostí). Na druhé straněje však škoda, že zpráva neobsahovala podrobnější informace, a tak bylo na místě ji bráts určitou rezervou, tím spíš, že jejich dráhy s výjimkou jedné, „propláchnuté“ později ještěerozí stržového charakteru, již do dnešní doby zcela zanikly a nedaly se v hustém porostuvůbec identifikovat. Z toho se dalo mj. také soudit, že byly jen malých rozměrů.U zrodu našich dnešních, již poměrně rozsáhlých poznatků o murách v Jizerskýchhorách však nestojí kupodivu žádný geolog či geomorfolog, ale nakladatel Roman Karpaš.V rámci naší hekticky a doslova teprve „za pochodu“ se rozvíjející spolupráce na prvnímdíle jeho úctyhodného díla Jizerské hory – o mapách, kamení a vodě (2009) mne vyzval,zda bych nechtěl napsat i kapitolu o svahových pohybech a procesech (tj. zjednodušeněřečeno o různých typech „sesuvů“) a současně mne upozornil na „podezřelé“, obnaženéskalní plotny v severních svazích Smědavské hory, viditelné z Paličníku. Hned jsem se tamvypravil, a když jsem tam tím příšerným terénem z Pavlovy cesty sestoupil, bylo brzy jasné,že jsou to skutečně odlučné plochy starých murových drah; jejich další pokračování všakbylo již silně zarostlé a pro zaneprázdnění jinými úkoly jsem se této problematice již detailnějinevěnoval.V podstatě náhodně, při pátrání po kryogenních (mrazových) a nivačních (sněhových)tvarech reliéfu, se ukázalo, že další malé mury jsou i na polské straně pohoří, v závěru údolíŚwieradówky. Všechny tyto skutečnosti tak naznačovaly, že v Jizerských horách murovéprocesy sice existují, ale vypadalo to, že jsou jen malého rozsahu a navíc nejsou všudes úplnou jistotou prokazatelné.Zásadní zlom však přinesla katastrofální povodeň v roce 2010, při které vzniklov se verní části pohoří celkem osm mur a navíc několik odtrží stejné geneze. Prokázalo setak jednoznačně, že i v Jizerských horách vznikají mury, čímž se celkový počet těchtopohoří v České republice zvyšuje na šest. Postavení Jizerských hor je však mezi nimivýznamné i výjimečné ještě z jiného důvodu: jsou z nich výrazně nejnižší, neboť všechnaostatní přesahují výšku 1 300 m n. m. Zdejší mury tak opět posouvají hranici poznánía ukazují, že při kombinaci vhodných přírodních podmínek se mohou tyto procesy – jinak100


Horní část tranzitní zóny menší mury na Smědavské stráni má dokonale žlabovitou podobua vykazuje výrazné stopy murové eroze přímo i ve skalním podloží, zvláště v úsecích,kde je tvořené málo odolnými drobivými žulamidominantně velehorské – vyskytovat ve středoevropských podmínkách i v pohořích relativněnízkých. A navíc překvapivě nezaostávají ani svými rozměry, neboť jedna ze zdejšíchmur (resp. dvě, ale níže se spojujících do jedné dráhy) patří délkou (až 980 m), šířkouJeden úsek v níže položené části tranzitní zóny stejné mury je formovaný výraznou,přímočarou tektonickou poruchou v žule. Porucha odděluje i dva typy žul – drobivé až drcené(vlevo) a tvrdé, kompaktní a odolné (vpravo). Drobivé žuly protíná příčně pruh tmavězbarvených, hydrotermálně metamorfovaných žul (v popředí vlevo).101


Menší mura vytvořila na Smědavské silnici koncovou akumulaci charakteru náplavovéhokužele s maximální výškou 2 m, asymetricky roztaženého ve směru sklonu vozovky. Ve směrupohybu mury (tj. podélném) ji naopak z větší části zastavila a výrazně zkrátila kovovásvodidla, i když za cenu úplného zdeformování. Stav druhý den po odbagrování (8. 8. 2010)a zprůjezdnění silnice. Z murové akumulace vlevo vyčnívají zdeformovaná svodidla.(až 45 m) i plochou (2,2 ha) k největším v republice. To jsou parametry srovnatelné i s na -šimi největšími, tj. krkonošskými a jesenickými murami. Mimo této největší vznikly v údolíSmědé ještě další dvě mury a čtyři drobné odtrže stejné geneze, jejichž masy se však zastavilypo několika desítkách metrů a nepřešly proto ve skutečné mury.Smědavské mury jsou ale významné také tím, že se s nimi po dlouhých desetiletích(od událostí v r. 1897 v Krkonoších a 1921 v Hrubém Jeseníku) mohla seznámit i širokáveřejnost, neboť dvě z nich přeťaly a zatarasily přímo Smědavskou silnici a ona největšíse zastavila u Jedlové cesty v těsné blízkosti Sedmitrámového mostu. Mohu z vlastnízkušenosti potvrdit, že jen málokdo po silnici ještě i po celých týdnech projel, aniž by zastavil.Skoro každý si chtěl prohlédnout a vyfotografovat spoušť, kterou tu mury napáchaly.Jinak je totiž pro naprostou většinu našich mur příznačné, že se vyskytují v málonavštěvovaných, odlehlých a převážně zalesněných horských údolích, případně přímoi chráněných územích veřejnosti nepřístupných, takže je nejčastěji zaregistrují jen lesáciv rámci odstraňování škod.Nové mury však obrátily znovu mou pozornost k této problematice, a proto jsemzdokumentoval všechny mury vzniklé při této povodni, včetně těch na jiných lokalitách.Na jednu z nich v závěru údolí Ztraceného potoka pod Smrkem (na podloží biotit-muskovitickýchrul) mě upozornil Karel Nádeník, dvě drobné jsem nalezl sám při terénnímprůzkumu v pravém svahu údolí Malého Štolpichu. Ještě o jedné, ale poněkud staršíhodata (snad z 18.–20. 7. 1997) v zářezu Bílého potoka na Smědavské hoře (v úrovni chodníkuv pokračování Čínské cesty), mne informoval Otokar Simm.102


Podrobná charakteristika všech těchto tvarů vyšla ve Sborníku Severočeského muzea,přírodní vědy 29/2011 a v populární podobě i v časopise Krkonoše – Jizerské hory(7/2011). Není proto důvod zde znovu tyto údaje opakovat. Ve výzkumu jsem však pokračovali po odevzdání těchto rukopisů, a proto právě o těchto výsledcích bych se zde chtělpodrobněji zmínit.Pana K. Nádeníka z Nového Města p. Smrkem jsem požádal o spolupráci na prozkoumánídalších údolí ve svazích Smrku a jeho úsilí bylo korunováno úspěchem, když nalezlještě jednu muru (též převážně na rulovém podloží) v údolí Lomnice (Brusná), navíc genetickyzcela výjimečnou. Pro všechny mury v údolí Smědé je totiž typické, že jejich akumulačnízóny, resp. přímo koncové akumulace, jsou silně ovlivněné antropogenním faktorem,a to příčnými komunikacemi, které je zbrzdily, popř. zcela zastavily. Nevytvářejí prototvarově přirozené koncové akumulace.V tomto případě se jedná o opačný případ, kdy byl sám vznik mury přímo vyvolánlidským faktorem. Horní část údolí ve výšce okolo 875 m n. m. zde vykružuje přibližněvrstevnicová svážnice (v pokračování od tzv. Pechovy smrti). V místě, kde přechází potok,se nachází několik metrů mocná suťová výplň dna údolí, a proto zde za běžných vodníchstavů teče veškerá voda skrytě v podzemí. To byl i důvod, proč je zde propustek svážnicepoddimenzovaný, tvořený pouze dvěma rourami o malém profilu.Za extrémního povodňového průtoku, kdy již suť nestačila pohltit všechnu vodu a tase řítila po jejím povrchu, se obě roury záhy ucpaly a voda se roztékala po horizontálnísvážnici do šířky několika desítek metrů a v celé této šířce stékala do níže položenýchNejvětšímu bloku přemístěnému nejen největší murou na Smědavské stráni,ale zdejšími murami vůbec, se však podařilo překonat i silnici. Zastavil se až těsně pod ní.Měl rozměry 4 x 3 x 1,6 m, což výmluvně dokumentuje energii mur.Při následných úpravách strženého silničního náspu byl však uměle překrytý zeminou.103


Hlavní masy velké mury na Smědavské stráni se zastavily při trojím přetnutí silnicev serpentinách. Pod posledním překřížením se již na svahu usazovaly jen drobnéakumulace vyplavené odtékající vodní složkou, která erozně obnažila kořenové systémy smrků.svahů. To způsobilo podmáčení a přetížení svahových zvětralin v postranních částechzářezu, které se směrem k západu na svahu o sklonu 25 ° odtrhly v šířce15 m, do hloubky0,5–1 m. Po 15–20 m (nestejně) vyústila tato masa vidlicově do zářezu (koryta) potoka,v němž se ještě podstatně více zvodnila a propláchla směrem po proudu zářez potokaJiná partie v poslední části svahu nad korytem Smědé s kamenitým deluviema kořenovými systémy, obnaženými erozí murových vod velké mury, ale i drobnými,útržkovitými akumulacemi104


v šířce 5–8 m a délce okolo 350 m. V místě vyústění (právě zde již potok vyvěrá ze sutěna povrch) strhla mura bočně i přes 2 m mocnou suťovou výplň zářezu, čímž ještě vícezískala na objemu a tím i erozní síle.V uvedené délce lze rozlišit tři úseky: v horní části měla masa ještě podobu turbulentní(„mokré“) mury, proto erozně přehloubila koryto potoka o 1–2 m a vytvořila až 3 mvysoké břehové nátrže a v jeho dně zanechala chaotickou balvanovou výplň (vedle rulovýchúlomků zde najdeme i méně početné žulové, pocházející patrně z apofýz). Ve střednímúseku přechází do koryta se znaky přechodné murově-fluviální modelace. Zde se prohloubeníkoryta zmenšuje a masa již začala usazovat útržkovité akumulace v okrajové částikoryta a na březích; některé uchycené balvany mají i značně labilní polohy. Ve spodní částijiž sice vykazuje dráha převažující rysy fluviální (bystřinné) modelace, ale početnévypuklé, byť nesouvislé akumulace kamenito-balvanitého materiálu v korytě širokém6–10 m, naprosto neúměrné k tak malému potoku, ukazují ještě i zde podíl murovýchprocesů. Zhruba v prostoru vyústění zarůstající lesní cesty z pravého svahu se vzhledkoryta postupně vrací k charakteru běžného povodňového přemodelování.Dodatečně jsem provedl také průzkum starých murových drah v zářezu Murovéhožlabu na Smědavské hoře, kde se dá identifikovat celkem 5 forem (4 mury a jedna odtrž).Všechny se nacházejí na západ od předloňských mur a jsou zakreslené ve fotografiiK. Nádeníka pořízené z Paličníku (označené římskými číslicemi). Nejlépe jsou zachovaléJedna ze dvou drobných murových odtrží na Smědavské stráni (východně od velké mury).Materiál z malé odlučné plochy (8 x 6 m) vytekl vzápětí na povrch svahu,kde bez erozního působení pouze klouzal v délce 30 m po vegetaci.Na výstupcích usazoval zcela drobné kupkovité akumulacea teprve po zastavení vytvořil i malou koncovou akumulaci trojúhelníkovitého tvaru.105


Největší z odtrží na Smědavské stráni (nejzápadněji položená) vytvořila výraznouodlučnou plochu (s rozměry 12 x 22 m), která jako jediná za všech zdejších murovýchforem nevznikla v linii povrchového, povodňového ronového prouduHusté mlází a silně blokově balvanité deluvium v prostoru vzniku této odtrže způsobilo,že se i přes poměrně velký objem materiálu začala masa hned pod odlučnou zónouzastavovat. Její akumulace rozvlečená do délky přes 30 m obsahuje velké množstvídřevní hmoty stržených mladých smrků a je zajímavá i balvany uchycenýmiv mimořádně labilních polohách.106


jejich odlučné zóny na dodnes dobře patrných skalních plotnách. Zvětraliny zde sjely poexoliačních puklinových plochách o velkém sklonu (35 °–45 °). Měly převážně jen maloumocnost (10–30 cm, jen výjimečně až 50 cm), a proto se tyto mury vyznačovaly poměrněmalým objemem materiálu a tím i menší kinetickou energií a měly tendenci se zastavovat.Takto zcela obnažené a navíc strmé skalní plotny velmi zpomalují vytvoření nové zvětralinovévrstvy i uchycení vegetace. Další pokračování drah se však v lesním porostu dá jenobtížně vysledovat.Zdá se ale, že do Murového potoka(a tím současně do dráhy dnešníchmur) vyústily jen dvě nejvýchodnějšíz nich (na fotografii I a III), jejichždráhy se pravděpodobně spojily ještěpředtím ve svahu. Jednalo se však nejspíšejen o část jejich materiálu a anito není již dnes jednoznačně prokazatelné.Pod jejich odlučnými zónami setotiž přinejmenším část jejich materiáluzastavila v podobě plochýchbazálních akumulací. Pokud však nějakéjejich části pokračovaly v pohybu posvahu, vyústily zakrátko do společného,úzkého svahového zářezu, kterýmpak mohly sjet až do Murového žlabu.Tento zářez je založený na tektonicképoruše, podle které o něco níže, jižv dráze předloňské mury, vystupuječedičová žíla. U mur IV a V je naopakpravděpodobné, že se zastavily ještě veNejvýše položená z osmi čedičových žilobnažených murami v Murovém žlabu.Sleduje poruchu v žulách, podle nížv dráze vznikl diagonálně zahloubenýskalní zářez, který pokračuje i dále vzhůrudo svahu. Jím nejspíše vyústily do prostorudnešní murové dráhy i dvě drobné staré mury(I a III z obr. na str. 74).svahu, nelze však zcela vyloučit, žemalá část jejich materiálu byla rozplavenavodou i níž, než je dnes patrné.U mury IV se část materiálu vpravozastavila přímo pod odlučnou plochouv ku povité akumulaci (5 x 4 x 1 m),vlevo však pokračovala v pohybu, nejspíšejen povrchovým stékáním bezeroze, a po několika desítkách metrůse zastavila v podobě drobného spádnicovéhovalu (5 x 2–3 x 1 m). Mury I–IV jsou pravděpodobně staršího data, nejspíšez povodně 29.–30. 7. 1897.Největší i nejzajímavější z těchto mur je nejzápadnější z nich (V), která je podle za -chovalých akumulací i malých zbytků silně zetlelých smetených kmenů nejspíše i mladšíhodata než ostatní, ale přesnější datum stanovit nelze. Současně je i největší. Je zvláštníi tím, že má dvě odlučné zóny na skalních plotnách situované spádnicově nad sebou, kde107


O energii mur svědčí i tento paprsčitě roztříštěný kmen na okraji dráhyv Murovém žlabu pod Čínskou cestoui stržení materiálu proběhlo nejspíše posloupně – je pravděpodobné, že sjíždějící masahorní z nich strhla na své dráze i zvětraliny na spodní ploše, při současném obloukovitémrozšíření dráhy k západu. Hned pod touto spodní odlučnou plochou se však po oboustranách vytvořily výrazné valovité postranní akumulace (pravděpodobně uchycenímo stromovou vegetaci), které dráhu žlabovitě zúžily na 5–6 m. Pod zúžením dráha vyústilado drobné, mělké, spádnicově protáhlé svahové deprese vyplněné balvanitým deluviem(a současně i do bukového lesa), která ještě níže přechází ve svahový zářez. V ní se murarozdělila na dvě úzká, paralelní ramena oddělená ostrůvkem nestržených starých buků.Obě se zde zastavila v podobě nevýrazných jazykovitých akumulací s chaoticky zvlněnýmpovrchem. Na přechodu mezi depresí a žlabem je nízký skalní stupeň, který se kryjei s ukončením obou ramen, neboť zářez pod ním se svým skalně-blokovitým dnem jižnejeví stopy po murové modelaci.V této souvislosti je třeba ještě zmínit názvoslovnou problematiku související s murami.Svahový zářez spadající ze severního svahu Smědavské hory do údolí Smědé, v němžvznikla největší mura i několik starších menších murových drah, až dosud postrádal jakýkolivčeský název (pouze potok nesl dnes již zapomenuté německé pojmenování Tannel -wasser). Pro naprostou výjimečnost a mimořádnou koncentraci murových jevů z hlediskacelých Jizerských hor (ale i možnost jejich opakování v budoucnosti) je žádoucí zde zavéstnové pomístní názvy jak pro svahový zářez, tak jeho potok. Navrhuji názvy Murový žlaba po tažmo Murový potok, i když mohou působit ve zdejších poměrech poněkud uměle ažexoticky. Sám považuji za optimální variantu vycházet u vytváření nových pomístních108


Mělká, ale rozlehlá (35 x 28 m) odlučná zóna mury v závěru údolíZtraceného potoka v masivu Smrku, jediné z nově vzniklých mur na čistě rulovém podložínázvů co nejvíce ze stávajících (historických) názvů a místních poměrů, ale v tomtopřípadě je význam murových jevů tak zásadním přírodním i reliéfovým prvkem, že sizaslouží výjimku. Název mura má původ v německojazyčné části Alp, odkud přešel i dovědecké terminologie některých jazyků, včetně češtiny. Je krátký, nekomplikovanýa i v češtině zní bezproblémově. Navíc je třeba si uvědomit, že němčina stála u základůmnoha dalších místních i pomístních názvů (a to včetně těch, které se přes velké názvo -slovné změny v poválečném období dochovaly dodnes) jak v Jizerských horách, takKrkonoších (zde zvláště u bud a jejich enkláv). Shodou okolností se jedná velmi častoo němčinu z tyrolských Alp, odkud sem v minulých stoletích přicházeli početní osídlenci(horníci i dřevaři). Přitom v mnoha případech již ani nevnímáme jejich německý původ,a je proto zřejmé, že je to jen záležitost zvyku. Jak víme, ujal se i tak kuriózní název, jako jeČínská cesta, kterou tyto mury proťaly.Vzhledem k výjimečné a opakované murové činnosti na strmých tektonických svazíchSmědavské hory do údolí horní Smědé je žádoucí zavést ještě jeden nový pomístní název,a to Smědavská stráň pro tuto část jejích východních úbočí.Byla by škoda neseznámit veřejnost s nejnověji zjištěnými fakty o zdejších murách,a proto tak činím v tomto příspěvku, spolu s některými zajímavými fotografiemi jižpopsaných mur, které nemohly být z technických důvodů publikované ve výše zmíněnýchčláncích.109


Mura na Ztraceném potoce vytekla hned na spodním konci odlučné zóny v celé šířcena povrch svahu. Zde až na jedinou, zcela drobnou erozní rýhu pouze klouzalapo vegetaci, aniž by erozně strhla zvětraliny a humusovou vrstvu.Proto již příští sezónu v dráze znovu vyrašila neporušená bylinná vegetace.O malé energii sjíždějící masy svědčí i tři solitérní, nestržené starší smrky,které pouze obtekla a navršila před nimi drobné akumulace. Teprve po 40 m stékajícímateriál dosáhl mlází, které ho více zkoncentrovalo, a opět se začala vytvářeterozně prohloubená murová rýha (světlé skvrny zcela vpravo uprostřed).Odlučná zóna (vpravo) mury pod svážnicí v závěru údolí Lomnice (Brusná)na Smrku. Sjíždějící masa bočně odtrhla a obnažila v celém profilu suťovou výplňstrmého údolního dna (vlevo), pod níž protéká v podzemí potok.Tento materiál významně přispěl ke zvětšení objemu mury a tím i eroznímu působenímury v níže položeném korytě. Vývěr potoka je patrný v rohu vlevo dole.110


Deset let potéMichal ČechPrahaFoto autorHorní vodopád Jedlové za běžného stavu vodyFoto Otokar Simm111


V pondělí 12. srpna 2002 byl klidný tok Jedlové proměněn v běsnící živel.U dolního vodopádu se přívaly vod řítily až přes zábradlí vyhlídky.Když jsme po roce navštívili stejná místa znovu, byla Jedlová opět taková,jakou ji známe. Po žulových plotnách stékal jen tenký vodní proud.112


Dvanáctého srpna 2002 přijíždím po poledni na chalupu v Dolním Maxově. Ze šedivýchnebes se snáší vytrvalý déšť a hned na první pohled je jasné, že daná situacezažitou definici typického jizerského léta tentokrát výrazně překonává.V Praze tou dobou směřují tisíce lidí dolů k Vltavě. Městem jak za války mrazivě znějíkolísavé tóny sirén, z tlampačů zaznívá hlášení o připravované evakuaci, staví se protipovodňovéhráze. Řeka již stoupla o pět metrů. Během následujících dvou dnů přidá ještědalších dva a půl metru, překoná výškou hladiny všechny známé rysky na středověkýchdomech na Kampě a s průtokem přes 5 300 m 3 /s se momentálně dostává do desítky nejvodnatějšíchveletoků světa.V Maxově mám po prvním rozkoukání pocit, že jsem právě dostal odpověď na otázku,která mne kdysi napadala jako malého kluka. Jak by to asi kolem vypadalo, kdyby na jařev jednom okamžiku roztál všechen sníh? Po stráních po zválené trávě zurčí široké pásyvody, přetékají zídky a skalky, obtékají chalupu a mizejí dole v údolí. Příkop pod domempodél silnice je přeplněný vodou, která nestačí odtékat propustkem, přetéká přes silnicik sousedovi, z jeho terasy se stalo jezero, které mu navzdory veškejeho snaze vnikáskrz zavřené dveře do obýváku v přízemí. Všude kolem vyvěrají proudy vody. I když u našíchalupy bezprostřední problémy nehrozí, přesto následující hodinu rychle kopu nad stráníokolo chalupy stružky, které odvádějí záplavu do bezpečnější vzdálenosti.Okolo třetí hodiny odpoledne jsem si uvědomil, že právě dnes bych si mohl splnit ještějeden sen – vidět vodopády Jedlové jako opravdové VODOPÁDY. Desetiletý syn chtěl jít semnou, a tak jsme vybaveni kamerou a foťákem vyrazili do deště.Kamenice v Josefově Dole sahala ani ne metr nad normál. Pozitivní vliv retenčního prostorujosefodolské přehrady byl jasně patrný. Bez ní by hladina měla ještě metr navíc a proudby zdevastoval celé údolí. Takhle jsme vlastně sledovali v korytě Kamenice pouze Jelenípotok. Zato po pár minutách odhalený pohled na Jedlovou byl něco, co jsem zde ještě nezažil.Korytem mezi domy Hujerova Koutu, kde se mezi půlmetrovými balvany běžně klikatípár centimetrů vody, se hnal metr až metr a půl vysoký proud. Byl překvapivě tichý, pouzechvílemi se z řečiště ozývalo temné dunění, jak proud převaloval po dně metrákové balvany.Dosud jsem něco podobného zažil před lety jen na Kavkazu, kdy se odpoledneřečištěm Baksanu hnala kakaově hnědá voda z tajících ledovců. Zde nic netálo, jen stálea vytrvale pršelo. Podle uválené trávy byla hladina tak 10 centimetrů za kulminací.Zabočili jsme do lesa a pokračovali vzhůru. Zábradlí u Pekelné tůně bylo pod vodou,přes plošinu se částečně hnala voda. Cesta dál k vodopádům se víceméně změnila v broděnínově vzniklým potokem. Ríša se smíchem už poněkolikáté vyléval z holínek vodu,která mu tam stékala z pláštěnky, z trávy i z nebes. Naštěstí příliš nefoukal vítr, takžepodmáčené stromy držely a nepadaly na cestu.Vodopády Jedlové předváděly nádherné divadlo. Hřměly jak Niagara, žlutá voda sehnala minimálně v půlmetrové výšce celým údolním profilem, menší vodopády teklyproudem všude kolem vyhlídkové plošiny. Mým hrubým propočtem vycházel průtok okolo40 m 3 /s, tedy více než tisícinásobek obvyklého množství. Neustále pod deštníkem, střídavějsem fotil i filmoval, protože bylo jasné, že tyto záběry se jen tak brzy nezopakují.Orientačně se jednalo zhruba o stoletý průtok.113


Uplynul rok a já se vypravil na Jedlovou znovu. Na shodných místech jsem opětovněmačkal spoušť. Na dvojicích snímků tak vyniká, jaké množství vody se předtím hnalokorytem říčky. To ještě nikdo netušil, že o osm let později zažijí severní a západní svahyJizerských hor apokalypsu ještě mnohem horší. Ale to je již jiná kapitola.U horního vodopádu se před námi otevřelo nevídané divadlo...V Hujerově Koutě se z řečiště občas ozývalo temné dunění unášených balvanů114


VážkyjizerskohorskýchrašelinišťPavel VoničkaLiberecFoto Martin WaldhauserNejvzácnější vážkou Jizerských hor je šídlo horské (Aeshna caerulea).Populace tohoto druhu byla nalezena na Rašeliništi Jizerky teprve nedávno – v roce 2006.115


Šídlo sítinné (Aeshna juncea) v jednotlivých fázích vývoje.Tato dravá larva (nymfa) žijící ve vodě se živí larvami dalšího vodního hmyzu.Po dokončení vývoje opouští larva vodní prostředí a zachytí se na stonku rostliny.Zde opustí svou vnější chitinovou schránku a přeměňuje se v dospělce.Opuštěná svlečka (exuvie) a dospělec.116


Vážky patří v naší přírodě k nejnápadnějším a vedle motýlů a brouků patrně i k nej známějšímskupinám hmyzu, neboť jsou dosti velké, často pestře zbarvené a řada druhů upoutápozornost lidí rychlým letem. Vyskytují se převážně v okolí vodních ploch a toků a jakoneúprosní dravci, stojící poblíž konce potravního řetězce, mají svoji nezastupitelnou úlohuv přírodě. Zároveň jsou vynikajícím indikátorem stavu prostředí, které obývají, ze jménastojatých i tekoucích vod a mokřadů. K rozmnožování potřebují všechny druhy na šichvážek vodu, ve které se vyvíjejejich larvy; dospělci žijí na souši a kořist loví v letu.Vývoj vážek probíhá několika larválními stádii. Larvy se nazývají nymfy, žijí vždy vevodě a jsou podobně jako dospělci dravé. V mládí se živí nálevníky, vířníky a drobnýmikorýši, později larvami komárů, pakomárů, jepic, chrostíků a dalšího vodního hmyzu. Nasvou kořist číhají většinou nehybně na vodních rostlinách nebo na dně. Po dokončenívývoje larva vyleze z vody a přichytí se na stonku či větvičce rostliny, kde opouští svojivnější chitinovou kostru a přeměňuje se v dospělce, přičemž zde zanechává svlečku (exuvii).Dospělé vážky spatříme nejčastěji v okolí vod za teplého a slunečného počasí; za chladna,silného větru či deště se ukrývají v okolních porostech. Létají od začátku květnado pozdního podzimu, některé druhy jsou pouze jarní a jsou aktivní velmi krátce, jen dvaaž tři týdny.Přírodní podmínky Jizerských hor s rozsáhlými rašeliništi na náhorní plošině s množstvímjezírek a tůní, hustou sítí pramenišť a vodních toků i řadou menších rybníků a ji -ných umělých vodních ploch poobvodu hor poskytují pro řadudruhů vážek příhodná stanoviště.První údaje o výskytu vážek v Ji zer -ských horách, ovšem bez jakékolivlokalizace, se objevují v se znamufauny Jizerských a Ještědskýchhor, který sestavil Gottfried Menzel(1849). Jde zároveň o vůbec prvníúdaje o vý skytu vážek v České re -publice. O více než sto let později sevýzkumu vážek v Jizerských ho -rách věnoval v le tech 1995–1998Ivo Rus (1999), který zde zaznamenal na třinácti lokalitách vý -skyt dvaceti šesti dru hů, v letech2006–2007 Irena Wald hauserová(2006, 2007). Oba po sledně jmenovaníautoři zjistili dosud v Ji -zerských horách celkem 37 druhů,včetně vzácných a ohrožených, cožpřed stavuje více než polovinuz cel kového počtu 71 druhů vážekznámých v současné době z Českérepubliky.Právě vylíhnutá samička vážky čárkované(Leucorrhinia dubia) s opuštěnou svlečkou117


V tomto krátkém příspěvku si při blížíme druhy horských vrchovišť, které tvoří nejvýznamnějšísložku jizerskohor ské fauny vážek. K pravým obyvatelům rašelinišť ovšempočítáme pouze ty, které prodělávají svůj vývoj přímo v rašelinných vodách; podlepev nosti jejich vazby na rašeliniště je nazýváme buď tyrfobionty, tj. druhy vyvíjející sevýhradně na rašeliništích, nebo tyrfofily, kteří rašelinné vody upřednostňují.Pravým tyrfobiontem a zároveň nejvzácnějším druhem Jizerských hor je šídlo horské(Aeshna caerulea). Populace tohoto druhu s boreoalpinním rozšířením (tj. vyskytujícímse jednak v arktické oblasti, jednak ve vysokých horách mírného pásma, kam ustoupil poodeznění poslední ledové doby) byla nalezena na Rašeliništi Jizerky teprve nedávno –v roce 2006. Do té doby bylo toto kriticky ohrožené šídlo, které se ve střední Evropě vyskytujepouze v nejvyšších pohořích, známé v České republice jen z vysoko položených vrchovišťKrkonoš a Šumavy.V některých starších polských publikacích se objevují zmínky o výskytu šídla rašelinného(Aeshna subarctica) na polské straně Jizerských hor, který ale nebyl potvrzen načeské straně. V současné době je tento druh znám pouze ze šumavských a krušnohorskýchslatí a z rašeliniště Rejvíz v Jeseníkách. Je možné, že šlo o záměnu s příbuzným a podobnýmšídlem sítinným (Aeshna juncea), které patří k nejhojnějším druhům na jizerskohorskýchvrchovištích; na rozdíl od předchozích dvou druhů se ale vyskytuje i v nižších polohách.Méně početné, ale hojně rozšířené, je na rašeliništích Jizerských hor šídlo modré(Aeshna cyanea), běžný druh osídlující téměř všechny typy stojatých vod.Charakteristickým druhem jizerskohorských rašelinišť je vážka čárkovaná (Leucorrhi -nia dubia), která létá od května do července téměř na všech vrchovištích s vodnímiplochami. Obě pohlaví tohoto druhu jsou tmavě zbarvená, sameček má na hřbetní částihrudi a na zadečku červenou kresbu, kdežto samička má tuto kresbu žlutou.Lesklice horská (Somatochlora alpestris)118


Lesklice severská (Somatochlora arctica)Vážka tmavá (Sympetrum danae) je dalším běžným druhem jizerskohorských rašelinišť;dospělci létají od července do září a s oblibou usedají na suché rostliny a větve kosodřeviny.Sameček je nápadně tmavý až černý, samička je žlutavá s černou kresbou.Lesklice horská (Somatochlora alpestris) a lesklice severská (Somatochlora arctica),tmavě zelenavě zbarvené vážky s kovovým leskem, patří k vzácným druhům předevšímhorských oblastí. Lesklice severská upřednostňuje rašelinné lesy a byla zjištěna teprvev roce 2007 na Rašeliništi Jizery a Klikvové louce.Z drobných šidélek se k tyrfofilům řadí šidélko kopovité (Coenagrion hastulatum),jehož modročerně zbarvený sameček přidržuje samičku během páření klíšťkami za hlavou.Samička, která je zelenočerná, klade za jeho asistence vajíčka do rostlin na březích jezírek.Na jizerskohorských rašeliništích můžeme zastihnout celou řadu dalších druhů vážek,s nimiž se však můžeme setkat i v nižších polohách u stojatých vod. K méně běžným druhůmpatří šidélko malé (Ischnura pumilio), naopak k hojným se řadí např. šídlatka páskovaná(Lestes sponsa), šidélko kroužkované (Enallagma cyathigerum), šidélko páskované(Coenagrion puella) nebo červeně zbarvené šidélko ruměnné (Pyrrhosoma nymphula).Ojedinělý a netypický je nález vážky jasnoskvrnné (Leucorrhinia pectoralis) z rašeliništěNa Kotli v nadmořské výšce 930 m (Vonička 2006). Tento ohrožený, celoevropskychráněný druh se vyskytuje u stojatých vod, často vyhledává slatiniště nebo rašeliništěa zvodnělé deprese vzniklé po těžbě rašeliny, ale žije i u lesních tůní a jezer s bohatouvegetací rákosin a vysokých ostřic a rovněž v rybnících s méně intenzivním rybářskýmobhospodařováním, ale spíše ve středních a nižších polohách. Podmínkou je vždy přítomnostbohaté pobřežní vegetace a stálá výška vodní hladiny. Obě pohlaví se vyznačují nápadnoujasně žlutou skvrnou na horní straně sedmého zadečkového článku. Vážka jasno -skvrnná se vyskytuje prakticky na celém území ČR, ale jen ostrůvkovitě. V severních119


Čechách se početné populace vyskytují např. na Českolipsku a Děčínsku. V Libereckémkraji jsou vyhlášeny tři evropsky významné lokality pro tento druh: Jestřebsko–Dokesko,Mariánský rybník u obce Obora a Janovické rybníky u Janovic v Podještědí.Šidélko kopovité (Coenagrion hastulatum) při pářeníLiteraturaMENZEL, G. Beiträge zur Fauna des Iser- und Jeschkengebirges.In: PLUMERT, J. Der Kurort Liebwerda und seine Heilquellen. Prag, 1849.RUS, I. Příspěvek k poznání vážek (Odonata) CHKO Jizerské hory.In: Sborník Severočeského Muzea, Přírodní Vědy. 1999, 21, s. 137–143.VONIČKA, P. Výskyt vážky jasnoskvrnné (Leucorrhinia pectoralis, Odonata: Libellulidae)v Jizerských horách. In: Vážky 2005: sborník referátů VIII. celostátního seminářeodonatologů ve Žďárských vrších. Vlašim: ZO ČSOP, 2006, s. 162–164.WALDHAUSEROVÁ, I. Inventarizace vážek (Odonata) na vybraných rašeliništích(NPR Rašeliniště Jizery, NPR Rašeliniště Jizerky, PR Čihadla, PR Klečové loukya PR Černá jezírka) Jizerských hor v zájmovém území PSLJH. Nepublikovanýstrojopis. Uložen na Agentuře ochrany přírody a krajiny – Správě CHKO Jizerské horyv Liberci, 2006, 7 s.WALDHAUSEROVÁ, I. Inventarizační průzkum vážek (Odonata) na vybranýchlokalitách Jizerských hor v roce 2007. Nepublikovaný strojopis. Uložen na Agentuřeochrany přírody a krajiny – Správě CHKO Jizerské hory v Liberci, 2007, 9 s.120


Jak jsem se stalJeštědmanemJiří MánekJablonec nad NisouFoto Milan DrahoňovskýJiří Mánek vyšel více než dva tisícekrát na vrchol Ještědua stal se tak novodobým rekordmanem v počtu výstupů121


Od svých studentských let příležitostně pracuji (ze ziskuchtivých důvodů, pochopitelně)jako překladatel z němčiny, angličtiny a ruštiny a tlumočník a jako průvodcecizinců různých národností a ras. V rámci studia regionu a přípravy na turistickéakce jsem se na počátku nového tisíciletí dočetl v jedné z publikací o Jizerských horácho předválečných rekordech v počtu výstupů na Ještěd. Miloslav Nevrlý píše o členceněmeckého horského spolku Lilly Flassak, která v roce 1937 během jednoho kalendářníhoroku zdolala vrchol Ještědu celkem 709krát, a současně podotýká, že tentorekord už „bezpochyby nikdy nebude překonán“.Asi je to v genech nebo nějaká forma prokletí. Můj otec měl sice velmi rád turistiku i sportvůbec, ovšem zemřel po návratu z koncentráku v roce 1946 a moc mi toho předat nestihl.Ale pamatuji se, že již jako předškolní chlapeček jsem s rozkoší přelézal podezdívky plotů,lezl na skalky a vyvýšeniny, obdivoval jsem skály v Českém ráji i v Jizerkách, rodiče midokonce zakrývali oči, abych neviděl horolezce a nelezl po skalách, což jako standardníturisté považovali za nebezpečné. Avšak hory mě stejně dostaly – postupně jsem vylezl naSněžku, Gerlach, Triglav, Montblank i africké Kilimandžáro.Věta Miloslava Nevrlého pro mne byla výzvou, která ve mně zrála tři roky. Přiznám se,že hlavním motivem nebylo to, že rekordmanka byla Němka, ani že to byla žena, ale to, žeo překonání tohoto rekordu se téměř 70 let nikdo ani nepokusil. Tak jsem se koncem roku2005, po druhé operaci kyčelního kloubu, rozhodl a na Nový rok 2006 začal s výstupynaostro. Technicky ani fyzicky to nebyl problém. Dle tradice se výstupy počítají od dolnístanice lanovky v Hanychově a nahoru je to nejkratší trasou pod lany asi 1 350 m s převýšením400 m. Za necelou hodinu se to dá pohodlně stihnout. Spíš šlo o výdrž, dlouhodobouzáležitost, kterou si může dovolit pouze nezaměstnaný nebo důchodce, protože po práci byto šlo přece jenom těžko.Počítal jsem s metou okolo 800 výstupů, leč přišel zádrhel v podobě libereckého kardiakaJ. Ježka, který po trojnásobném bypassu na doporučení lékařů, že má chodit, začalchodit na Ještěd, a když jsem začínal já, měl už v rámci soutěže tzv. „stovkařů“ na svémkontě přes 250 výstupů. O rekordu Flassakové se dozvěděl až ode mne a vzhledem ke značnémunáskoku se rozhodl, že letitý rekord překoná on. Měl k tomu také podmínky. To, žebyl o dva roky mladší, nebylo podstatné, ale fyzicky byl nesrovnatelně lepší než já. I bezohledu na prodělanou operaci. Navíc byl Liberečák, a když já jsem autobusem dorazil naúpatí kopce z Jablonce a vydal se poprvé nahoru, on šel už potřetí dolů.Nastavil mi laťku hodně vysoko, skončil s 1 012 výstupy, a to hlavně ze zdravotníchdůvodů. Tím mi vlastně pomohl, protože já jsem musel přes něj, a podařilo se mi do konceroku celkem 1 054 výstupů, což bych bez něj nikdy nedokázal. Takže jsem si splnil sen,překonal rekord a dostal se do české Guinessovy knihy rekordů pelhřimovské agenturyDobrý den.Pravidelné výstupy mi dělaly v zásadě dobře, zhubl jsem o 10 kg, o 20 let se cítím býtmladší a reklamy na viagru mě přestaly zajímat. Chodil jsem dál a v prosinci 2011 jsemdosáhl cílové mety 2000 výstupů!Bylo to sice trochu komplikované, protože v dubnu jsem si nešťastně zlomil nohuv oblasti operované kyčelní endoprotézy, ovšem po kvalitním sešroubování primářemMUDr. Žákem na jablonecké ortopedii jsem již 14 dní po operaci vyrazil na kopec znovu.122


Ještěd (1 012 m n. m.) – cíl opakovaných výstupůJeštědmana Jiřího MánkaI když s berlemi a v „rekordním“čase 4 hodiny a 34 minut… Sym -bolicky jsem potom ještě na Silvestravystoupal na Ještěd po 2 011. a celouanabázi ukončil novoročním výstupemv rámci 37. ročníku hromadnéakce KČT Lokomotivy Liberec. Ne -končím proto, že bych snad dostalrozum, to nepřipadá v úvahu, spíš jetady motiv „lásko, mě ubývá sil“a všechno má svůj začátek i konec.Zdaleka však nešlo jen o rekordy.Těch je v současné době nepřeberně– od pojídání knedlíků, ta -hání lokomotivy na laně v zubech,v délce tance či líbání atp. Vzpo mí -nám si na kamaráda z hospůdkyRybářská bašta u jablonecké přehrady,na Pepu Plíška (bohužel dnes užmezi námi není), který mi kdysi,když jsem začínal, řekl: „Ty vole,proč lezeš na nějaký Ještěd jen tak,pro nic a za nic, kvůli nějakýmunesmyslnýmu rekordu?“ Kdybychprý nosil vodu nebo potraviny naTéryho chatu v Tatrách, bylo by tok něčemu dobré, mělo by to užitek,smysl.Trochu jsem o tom zapřemýšlel,a jak jsem tak chodil krajinou a dí -val se kolem, na padlo mě spojit příjemnés užitečným. Všude po cestě se válelo neskutečné množství různých odpadků ponávštěvnících regionu a „takéturistech“. Nebyl problém občas něco sebrat a uklidit aspoňtrasu, po které jsem chodil. Měl jsem dobrý pocit, že nechodím úplně zbytečně, a za tu dobu,co chodím na Ještěd, jsem nasbíral hodně přes 10 000 kusů různých předmětů pohozenýchna cestě, v lese, v trávě.Je až neuvěřitelné, co jinak kulturní a vzdělaní lidé dokáží v Přírodním parku zanechat.Od běžných obalů od všeho možného po plastové kelímky, krabičky od cigaret, celéi rozbité láhve, PET láhve, igelitové tašky či papírové kapesníčky, našel a odnesl jsem naskládku i kuriozity, jako dámská tanga, použité i nepoužité hygienické vložky, dvě kompletnínahuštěná kola s disky z osobního automobilu, hasicí přístroj, koš na odpadkyz ještědského hotelu, kanystry atd. Seznam by vydal na samostatnou publikaci. Když užjsem se z časových důvodů nemohl zúčastnit úklidových spolkových akcí v terénu, kompenzovaljsem to aspoň tímto způsobem.123


Vždy jsem si říkal, že zasetak úplně zbytečné to chozenína Ještěd není. Kromě vlastníhouspokojení, že jsem něcodokázal, že jsem překonalrekord, který byl (nevím proč)považován za nepřekonatelný,jsem udělal svým způsobemurčitou reklamu Ještědu i re -gionu. Podobně jako můj přítelBenno Schmidt, který se svými6 000 výstupy na německý„Říp“ Brocken ve svých téměř75 letech zapsal do historiepohoří Harz, regionu i celéhoNěmecka.Musím přiznat, že jsem mělhned na začátku strach z jednotvárnostivýstupů na stálestejný kopec, i když mám horya přírodu rád. I přátelé mě předtím varovali. Byl jsem ale příjemněpřekvapen, že tomu tak nebylo. Jednak jsem chodil různými trasami, znám jich asiosm a je jich určitě i víc. Hřebenový okruh přes Pláně, turistická trasa po modré nebo přesVýpřež, přímá trasa pod kabinovou lanovkou skalami až na vrchol (nejkratší, ale nejnáročnější),po sjezdovkách, v létě po silnici na kole nebo jen tak lesem. Po cestě jsem mohlnavíc sbírat i houby.Rozmanité bylo i počasí. Všechny hory, a samozřejmě i Ještěd, jsou různé v ročníchobdobích i v okamžitých situacích. Kdo to nezažil, těžko pochopí. Něco se mi podařilozachytit kamerou, ale většinu mám jen ve vzpomínkách.Stín siluety Ještědského hotelu vržený na moře mraků pod vrcholem při inverzi. Východslunce, kdy kotouč byl zakrytý konstrukcí Hubáčkova hotelu a zář prosvítala okolokonstrukce. Námraza krystalů sněhu či ledu na skále kousek pod vrcholem, kterou jsem sichtěl vyfotit, leč jsem to odložil až na druhý výstup s domněnkou, že bude lepší světlo. Alenebylo. Prošvihl jsem ten jedinečný okamžik, osvětlení, úhel, prostě při dalším výstupu touž nebylo ono – a už ani nikdy později.Stejné to bylo, když na louce pod lanovkou se v trávě rosou třpytily tisíce briliantů vesvětle vycházejícího slunce, v různých barvách a intenzitě, prostě nádhera, a mezitímob čas mladá zmije nebo užovka, která si na jaře vylezla ohřát útroby dříve, než přijdounormální turisté. Nikdy v životě jsem předtím neochutnal borůvky či brusinky třebav listo padu. Všechno už bylo opadané, zmrzlé. Překvapilo mě, že třeba brusinky se i přiteplotách dost pod nulou daly ještě dobře jíst, borůvky už byly úplně zmrzlé, na kámen,nedaly se rozkousnout. Brusinky zřejmě mají v sobě příměs fridexu nebo něčeho podobného.Žádné počasí Ještědmana nemůže odradit124


Velkým překvapením pro mě bylo nepřeberné množství zážitků a kuriózních situací,které jsem během svých výstupů na kopec zažil. Uvedu jen pár z nich, protože všechny jevypsat nelze.Jednou mě překvapil asi tříletý chlapeček, který mě předhonil asi v polovině svahu, podsloupem kabinové lanovky. Lezl do prudkého kopce rychle a mrštně jako veverka. Rodičemu evidentně nestačili a ani já ne. Jedinou omluvou bylo, že já jsem stoupal na vrchol tenden už potřetí, zatímco on patrně poprvé. Ale stejně jsem smekl svůj omšelý klobouk.Po druhé jsem smekl před kondicí jedné starší dámy, která se vydala nahoru rovněžtrasou pod lany současně se mnou. Nerad chodím sám a myslel jsem, že si po cestě trochupopovídáme, ale nešlo to. Ta dobrá žena šla na můj vkus příliš rychle. Mám traťový rekordsice 33 minut, ale mám již své tempo, aby mi nebylo chladno, ale abych se ani nezpotil,protože na vrcholku často nepříjemně fouká. Pomyslel jsem si pohrdavě: „Jen počkej,babo, v polovině budeš sedět u sloupu a hekat jako většina nezkušených, kteří vyrazíjako na 400 m překážek a za chvíli jim dojde dech“. Leč velmi jsem se mýlil. Vychrtlážena oblečená jen v teplákové soupravě, bez zavazadel a obvyklé několikalitrové láhvevody, se mi sice pomalu, ale stále vzdalovala. Když byla již více než 50 m přede mnou,pochopil jsem, že je zle. Okamžitě jsem přeřadil na nejvyšší rychlostní stupeň a až teprvekousek pod vrcholem, v místě, kde trasa křižuje silnici, jsem z posledních sil přelezlsvodidla a s pěnou u úst jsem se dotyčné otázal: „Vážená, nevím, jestli to není státnítajemství, ale můžete mi prozradit, kolik je vám let? Odzdola se vás snažím dohonit,ale nějak se mi to nedaří.“ Následoval další šok. Bylo jí 83 roků! V tu chvíli jsem myslel,že s výstupy skončím. Potkali jsme se potom ještě několikrát, ale to už jsem s ní nezávodil.Kromě zajímavých lidí tam člověk potká i různé jiné tvory. Zmije, užovky a slepýši jsouběžní. Občas potkáte i srnku, zajíce, slyšíte datla, ovšem ovce se zvonečkem na krku kousekpod tunelem horní stanice lanovky mi vyrazila dech. Čí byla, kde se tam vzala, odkuda kam šla, to už se nedovím, v té chvíli jsem zůstal stát v šoku a němém úžasu. Koncemdubna 2006 asi 100 m pod místem, kde jsem potkal ovci, zase do rána napadlo přes 30 cmsněhu a na silnici byly závěje vysoké přes 3,5 m. Lanovka kvůli větru nejezdila a fréza sesněhovou záplavou prokousávala celý den, takže toho dne jsem byl v ještědském hotelujediným hostem, který se tam z Liberce dostal.Krásně jsem se pobavil, když jsem asi v polovině kopce nalezl hliníkovou lopatu de -centně pohozenou v lese. Sbírám odpadky, tak jsem sebral i lopatu, i když byla trochupoškozená. Ale násada byla úplně nová. Stavil jsem se na kávu v restauraci Ještědkaa vedoucí jsem líčil svůj kuriózní nález. Rozšířily se jí zorničky a radostně vykřikla: „Ježíši,to je naše lopata, před týdnem nám ji tady někdo ukradl!“ Tak jsem sice o lopatu přišel,ale zato jsem ke kávě dostal ferneta zdarma. I takové věci se stávají.Jednoho doktora práv z Prahy moje výstupy zaujaly natolik, že mi poskytl vcelkuzajímavý sponzorský příspěvek na překonání rekordu. Navíc ho to inspirovalo k tomu,aby o dva týdny později vyšel za asistence dvou svědků celý Ještěd pozpátku, doslova vy -couval tou nejstrmější trasou!Zkrátka, jednotvárné to zdaleka nebylo a není. Osobně si myslím, že ta moje „Ještědskámánie“ je lepší, než trávit celé dny před hracími automaty a házet tam mince nebo jenvysedávat v hospodě a kouřit jednu cigaretu za druhou. O drogách a dalších koníčcíchdnešní moderní doby nemluvím. Důležité pro mě je, že nikomu neubližuji, a pokud si125


někdo myslí, že jsem blázen, tak mu dám za pravdu. Každý máme své hodnoty, zájmy,názory, rozkoše… Já jsem za ta léta, co chodím, zhubl a mohu sníst, co mne napadne. Kdyžv televizi vidím ty nesmyslné reklamy na zhubnutí, diety, odtučňovací pilulky, operace,všelijaké sklepní šlapací přístroje, tak se strašně bavím. Ale komerce a profit zkrátkamusí být.Někdy mě trochu vytočí redaktoři nebo turisté s názorem, že moje výstupy jsou něčímunikátním, mimořádným výkonem a podobně. Mám na to standardní odpověď. Nepo -važuji to za něco až tak mimořádného. Vždyť každá osamělá žena dnes má psa a musí hovenčit. Několikrát denně obejde sídliště, park, jezero, nahoru a dolů, i když ho nevenčíprávě na Ještědu. Ale když si připočítáte ty kilometry s nákupy a s taškami do já nevímkolikátého patra, plus ty, které musí naběhat po kuchyni a jinde, tak kam já se na ni s těmipár výstupy na Ještěd o délce 1 350 m hrabu! Ale to nikdo už nehodnotí, protože to je normální,to se musí, ale ten můj výkon, to je něco mimořádného. Tady vidíte, že měl Einsteinpravdu se svojí teorií relativity!Na závěr bych rád chtěl prezentovat jednu myšlenku nebo snad přání. V NízkýchTatrách jsem před rokem při výstupu k Demänovské jeskyni svobody viděl cedulku s nápisem„Děkujeme Vám, že při své návštěvě odnesete něco navíc, než jste tady zanechali“(myšleny odpadky). Nevím, jak a proč to fungovalo, ale za celé dva kilometry jsem na cestěani v okolí nenašel ani vajgla, i když bych ho rád odnesl a uklidil, ale nebylo tam co uklízet.Docela by mě zajímalo, zda by to fungovalo i u nás, nedávno jsme přece ještě mělispolečný stát. Ale není to vůbec jednoduché. Vím, že kráva si vykoná svoji potřebu bezpředsudků v místě, kde si za chvíli lehne, a vůbec jí to nepřipadne nevhodné. Nechápu však,proč někteří z nás se chovají v přírodě jako zvířata a lhostejně odhodí cokoliv, kdykoliva kdekoliv. Je to snad projevem a demonstrací nedávno nabyté absolutní svobody nebo spíšrovnosti i s tím dobytkem?Byl bych moc rád, kdyby se ke mně v budoucnosti někdo v tomto činění přidal neboalespoň vychovával potomstvo v duchu zásady, že není správné se v přírodě chovatso becky a bezohledně a dělat si ze zatím ještě stále krásné přírody smetiště. Potom by tytořádky dostaly kromě prezentace jednoho pochybného rekordu vyšší a trvalejší smysl.Po svém jubilejním výstupu na Ještěd vypisuje autor svým spolupoutníkům účastnické listy126


Akce liškaSiegfried WeissJablonec nad NisouFoto autor127


Kdybych to někde četl, nevěřil bych… Ale je to pravda, nic než pravda!Stalo se léta Páně 1970. Byl jsem zrovna trochu marod; už nevzpomínám, co mi bylo,ale nemohl jsem odjet s partou přátel do Krkonoš. Ležel jsem proto doma a četl. RodinaRösslerova jela v kompletní sestavě, v naší rodině chyběla toliko moje maličkost. Den jakz pohádky, škoda, přeškoda…Večer jsme seděli u stolu a naše dcery nadšeně vyprávěly o výletě a o tom, jak podSněžnými jámami viděly lišku. Byla docela blízko a žrala lidem z ruky. Ta zpráva měnevyvedla z klidu, ale u Rösslerů to mělo jiný průběh. Otec Atík vyprávěl o nevšednímzážitku v práci. Pochlubil se, že on a jeho mladší syn krmili vlastnoručně lišku, načežkolegyně prohodila, že je nanejvýš podezřelé, nechá-li se liška ve volné přírodě jen takkrmit, a to, že byla šedivá – jak líčil –, je neklamným příznakem počínající vztekliny. Totedy byla bomba!Pročesávali jsme suť, ale liška se nechtěla ukázatInformovali se pro jistotu na „veterině“, kde je poslali do liberecké nemocnice. Tadyjim řekli, že se musí neprodleně začít s léčbou, protože nikdo nemůže vyloučit, že se infikovanésliny zvířete nedostaly přes nějaké nepatrné oděrky do krevního oběhu. A tak obavýtečníky nechali v izolaci a okamžitě začali s léčbou injekcemi. Sdělili jim, že jedinéjiné řešení by bylo dodat lišku, aby se případná lyssa, jak se vzteklině říká latinsky, dalavyloučit.Manželka a matka Hana v jedné osobě přišla s brekem k nám, že do toho maličkéhohubeňoučkého bříška jejího synka vrážejí ti surovci tááákhle dlouhé injekční jehly, že sena to nemůže dívat, a že musíme – mluvila vlastně v jednotném čísle a dívala se přitom namne – tu lišku chytit, aby mohli zjistit, má, či nemá-li vzteklinu. Přitom jsem u toho vůbecnebyl. A teď tohle!128


Vůně českých buřtů se polské lišce stala osudnou...Tu noc jsem vůbec nespal. Bylo mně jich moc líto, ale že bych zrovna já měl chytatvzteklou lišku… No nazdar! Jak jsem tak o tom přemýšlel, napadlo mě, že bychom měli vzíts sebou rukavice a pytel, do kterého bychom lišku strčili. To bylo to nejmenší, chyběla námpouze drobnost – ta liška. A co lano? To je ono! Třeba na způsob lasa. Hm… Vzpomněl jsemsi také, že mám ve sklepě starou šavli. To pro případ, že bych ji mohl probodnout. Jenže tojá bych stejně neudělal, ale třeba to někdo dokáže!129


Po neklidné noci jsme ráno vyrazili. Dvě auta. Nejprve jsme se zastavili na služebněpohraniční stráže v Kořenova, kde nám sdělili, že oblast patří do harrachovského okrsku.V Harrachově se nás ujal sympatický strážný Veverka, vyslechl naši historku, vzal si pistolia bez velkých cavyků řekl: „Tak jedeme, chlapi!“ Dojeli jsme až k Labské boudě, kde jsemrozdělil staré lyžařské rukavice, Hana měla pro každého náhončího buřta, já vytáhl pytela šavli. Strážný se smíchy popadal za břicho a ptal se, jestli jdeme do války jako v roce 1866,do té prusko-rakouské…Roztáhli jsme se do rojnice. Nebylo nás pět, ale osm. Naše skupina tak pokryla dost velkouplochu suťovisek pod Sněžnými jámami, která se táhnou skoro až na hraniční hřeben.Postupovali jsme pomalu, ale liška nikde…Když jsme uviděli špičku boudy na Sněžných jámách, přiběhl k nám polský pohraničníkse samopalem, a co že tu děláme? Pochopitelně, že jsme se v tak delikátní záležitostinedokázali domluvit, takže jsme působili jako parta bláznů, která si vyrazila na výlets ozbrojeným doprovodem. Odešel.Pročesávali jsme suť, ale liška se nechtěla ukázat. Buřtová vůně se však táhla krajinoua měla v sobě zřejmě cosi neodolatelného. Když jsme tam přes hodinu takhle šaškovali,najednou se lištička objevila. Ale velmi opatrně. Jenže k naší hrůze se v dálce směrem odJinonoše (Szrenica) hnala dvojčlenná polská hlídka se samopaly a povykovala na nás. Kdyžbyla od nás asi sto metrů, podařilo se našemu strážnému lišku zastřelit. Rychle jsme jinacpali do pytle, ale to už byli oba vojáci u nás. Výhružně řvali a mířili na nás zbraněmi,chtěli strážného odzbrojit, ten je ale poslal kamsi. Ukázal jim průkaz, byla z toho skorostrkanice, ale před uniformou měli přeci jen respekt a nechali nás odejít. V podstatě ne -měli na našem území co pohledávat, bylo to ještě dobrých tři sta metrů ke státní hranici.No fuj, to jsme si oddechli! Střelba na hranicích zaváněla pohraničním incidentem.U aut jsem ještě vyfotil Tondu, jak drží lišku nad pytlem a Petr trofej odvezl rychle doLiberce na Novou Rudu, kde sídlila veterinární stanice.Konec byl radostný, ale i smutný. Radost měla Hana z toho, že liška byla negativnía v nemocnici mohli okamžitě přestat s injekcemi. Pro otce a jejich syna to bylo vysvobození.Pro lišku to ale byl smutný konec. Zjistilo se totiž, že šlo o lišku polární, která uteklaz chovné farmy u Jelení Hory. Tím se také vysvětlilo, že byla krotká. Byla totiž zvyklá na lidi.Vůně českých buřtů se jí stala osudnou…130


To všechno vodnes časJak jsem vzal Waldemara Matuškuna výlet do JizerekPetr KurtinJablonec nad NisouFoto autorKošile s barevnými pruhy, ve kterých zpěváci Matuška a Štědrý vystupovalina LVT 1964, se rázem staly módním hitem tehdejší mladé generace131


Mnozí z vás jistě pamatují slavnou éru LVT – Libereckých výstavních trhů – a snadi kulturní programy, které se při nich pořádaly v přírodním amfiteátru.Moje vzpomínka patří do roku 1964, kdy amfiteátr byl kousek za hlavním vstupemz Tržního náměstí a říkalo se mu „mulda“. V době konání LVT se tam každodenně dopolednestřídaly jedna za druhou nejrůznější módní přehlídky, které pak v odpoledních hodináchnahradily zábavné estrádní pořady. Ty se těšily velkému zájmu návštěvníků, protožetady měli jedinečnou možnost spatřit populární zpěváky, orchestry, herce a komiky.V roce 1964 hrál na estrádách LVT po celý jeden týden tehdejší TOČR – Taneční or chestrčeskoslovenského rozhlasu – řízený Karlem Krautgartnerem. S ním v Liberci zpívali KarelŠtědrý, Waldemar Matuška a několik dnů také právě začínající Helena Vondráčková. Potýdnu byl TOČR s Vondráčkovou vystřídán známým libereckým orchestrem LadislavaBare še, se kterým oba mužští zpěváci účinkovali ještě další týden.Žádné prkenné pózy za mikrofonem – Matuška se Štědrým se při písních uměli rozpohybovatTeď trošku odbočím: liberecké družstvo Fotografia si z jejich popularity udělalo docelavýnosný podnik. Fotky herců, zpěváků a jiných umělců se tehdy běžně neprodávaly, ačkolivzájem o ně byl obrovský. Družstvo proto do amfiteátru vyslalo svého fotografa a tenpak z první řady sedících diváků fotil jeden obrázek za druhým. Hned druhý den je bylomožno koupit nejen v provozovně Fotografie pod podloubím u radnice, ale i ve stáncích,které si toto družstvo zřídilo přímo na výstavišti. Odbyt byl veliký a zisk zřejmě také.Matušku i Štědrého a jejich písničky jsem samozřejmě obdivoval i já a na jejich vystupováníjak s Krautgartnerem, tak s Barešem jsem chodíval snad obden. Tehdy jsem bylstudent a měl jsem prázdniny. Přitom mne napadlo, že po vzoru toho pana fotografa tozkusím i já. Sedával jsem na vyvýšené kamenné zídce mezi hledištěm a molem pro módnípřehlídky. Odtud jsem měl pódium s účinkujícími pěkně na dosah, a tak jsem je mohl dobřesledovat i v hledáčku své Flexarety, která byla mým prvním fotoaparátem.Sice se mne snažil z toho místa občas někdo z personálu LVT vystrnadit, aby na ně mohlposadit někoho ze svých známých, ale já jsem se nedal. Už ani nevím, kde jsem našel inspiracik tomu, že jsem si doma vyrobil úhlednou cedulku s nápisem „Tisk“. Když jsem si ji pakna místě svíracím špendlíkem připnul na kapsičku u košile, aby byla dobře vidět, žádnýdotěra si na mne už netroufl. Takhle jsem za dobu, kdy zmínění umělci v programu vystupovali,postupně nafotil několik filmů s desítkami obrázků.132


Po týdnu, v pátek, kdy účinkování Barešova orchestru se zpěváky skončilo, ke mně –k mému obrovskému překvapení – přišel sám Karel Štědrý. Zajímaly ho fotografie, kteréjsem z jejich vystupování pořídil. Několik jsem jich měl s sebou, a když jsem mu je ukázal,okamžitě se mu zalíbily. Jeho i Matušku jsem nafotil v různých pozicích, byly tam celé jejichpostavy, v pozadí orchestr, zachycovaly pohyb obou zpěváků. Štědrý mi ukázal fotky odprofíka z té Fotografie a hned řekl, že s nimi on ani Matuška nejsou spokojeni. Na nichbyly buď detaily jejich obličejů, nebo záběry maximálně do pasu, žádný děj. Tak dlouho namně mé fotky mámil, až jsme se dohodli, že mu tyto a ještě další přivezu na jeho rekreačníchalupu v nedalekém Bedřichově. Musel jsem mu však slíbit, že to bude hned druhý den,v sobotu, kdy bude v areálu tamějšího koupaliště zpívat s Waldemarem a s orchestremLadislava Bareše pro místní obyvatele. Ve mně přitom okamžitě uzrál nápad, který bydnešní podnikatelé jistě uměli ocenit: já pánům Štědrému i Matuškovi věnuji sérii fotografiía od obou si za to nechám podepsat další, které pak po prázdninách budu prodávatspolužákům na průmyslovce a rozdávat svým dívčím láskám.Doma jsem během večera a části noci fotky s největší pečlivostí zpracoval a v soboturáno jsem se s napjatým očekáváním vydal autobusem z Liberce do Bedřichova.Když jsem krátce po deváté hodině zaklepal na dveře chalupy Karla Štědrého, měl jsemsrdce poněkud níže než je obvyklé – skoro v kalhotách. K mému velikému překvapení miotevřel sám vousatý Waldemar Matuška. Asi už o účelu mé návštěvy věděl, protože hnedzavolal Karla Štědrého a společně jsme se usadili na lavici za chalupou. Při řeči mi obatykali (bylo mi tenkrát šestnáct), kdežto já jim vykal. Tak to i zůstalo, avšak ohromněmne vyvedli z míry, když mne požádali, abych je přitom oslovoval Karle a Waldo. To tedypro mne tenkrát byla nějaká pocta!Sluníčko krásně hřálo a při prohlížení fotek nám Karlova manželka přinesla láhevvychlazené Vratislavické minerálky. Oba zpěváci měli z fotek viditelnou radost, smáli sea pronášeli k nim trefné komentáře. Jak si vzpomínám, Karel (věren svému příjmeníŠtědrý) mi dokonce uštědřil i pochvalu. Toho jsem hned využil a spolu s propisovačkoujsem vytasil hromádku fotografií k podpisu. Nezaváhali, moje přání mi vyplnili a anipřitom nešetřili vtipnými průpovídkami.Hned co skončili, Waldemar pravil, že v takhle krásném dni nezůstane sedět v chalupě,a udělá si výlet po okolí. Karel mu připomněl, že to tady přeci vůbec nezná, a sám se vy -mluvil na jakousi práci, kterou má rozdělanou. Už nevím, kde se ve mně vzala ta odvahaa jak mne to napadlo, když jsem jim do toho vstoupil s nabídkou, že Waldemarovi můžuokolo Bedřichova ukázat pár zajímavých míst. On ihned nadšeně souhlasil a hnal se dochalupy s tím, že si jen vezme jiné boty a košili. S Karlem Štědrým jsem se rozloučil, on mipoděkoval za fotky, a když Waldemar vyšel ven, vyrazili jsme spolu cestou od koupalištěvzhůru k lesu. To je dodnes příjemná zkratka na Vládní cestu, po které jsme pokračovalik bedřichovské přehradě na Černé Nise. Jen jsem si vyčítal, jaký že to jsem trouba, kdyžjsem si zrovna tenhle den s sebou nevzal foťák, ale zahnal jsem to myšlenkou, že Walda sipřeci taky s sebou nenese své proslavené banjo.Dnes už nevím, jaké řeči jsme spolu vedli a o čem jsme se bavili. Pamatuji se však nato, jak jsem se s ním při cestě vydal hledat Klogertův kámen, a hlavně na jeho ohromnénadšení, když jsme ho v hustém smrčí skutečně našli. U Lichtenecknerova kříže jsem muvyprávěl příhodu hajného, kterého na cestě z hospody omámily lesní víly. Přečetl jsem133


si ji kdysi v nějakém starém spisku a Waldemar se jí s chutí zasmál. U Melzerova pomníčkuchvíli úplně vážně postál a dokonce se poklonil. Pak jsme už přišli k přehradě, kdejsme se po hrázi vydali na druhou stranu a zase nazpět. Walda si dopřával dlouhé chvílerozhledu na partie Jizerských hor a přitom nešetřil slovy obdivu.Dále jsme pokračovali na Novou Louku. Tamější chata tehdy ještě nebyla veřejnostipřístupná, čehož Waldemar upřímně zalitoval. Přiznal se, že už má docela hlad a takyby něco vypil. Já jsem už ráno pojal úmysl, že po návštěvě u Karla Štědrého se vydámněkam na výlet, a proto jsem si z domova v batůžku nesl několik chlebů se salámema sýrem, a také čutoru s čajem. Nezaváhal jsem, posadili jsme se na hromadu vonícíchklád a já jsem ze své zásoby Waldovi nabídl. Na to, s jakou chutí se pustil do jídla, a jak sipochvaloval i čaj, vzpomínám dodnes, pokaždé když na Novou Louku zavítám. No řekněte,copak se na takový zážitek se slavným zpěvákem může zapomenout?Po chvíli odpočinku jsme se vydali k Blatnému rybníku. Tam jsem chtěl zavést Walde -mara mezi trampy, v jejichž přítomnost v chatě na břehu jsem doufal. Nezdařilo se, chatabyla tichá, nikdo tam nebyl. Walda se mne vyptával na tramping v Jizerkách, jenomžeo něm jsem tehdy, bohužel, věděl málo, jen z doslechu. Protože jsem však na svých dřívějšíchtoulkách Jizerkami jednou našel místo, kde trampové měli své tábořiště, Wal -demara jsem tam hned vedl. Od Blatného rybníka to byl kus cesty, já si ji však nějakšpatně zapamatoval, a tak nám hledání dalo dost zabrat. Nakonec jsme tábořiště našli, bylovšak také prázdné a jen ohniště a sezení kolem spolu s několika vysokými totemy svědčilyo častých trampských návštěvách.Čas se přehoupl do odpoledne a už dost pokročil, když mi Walda připomněl, že majívečerní koncert v Bedřichově, a tak jsme se vydali na cestu zpátky. Pamatuji se ještě, že kdyžjsme uviděli stádečko pasoucích se srnek, Waldemar náhle potichu zazpíval něco jako „odtěch dob svý stádo srnek vodívám sem pít“. Zase jsem měl zážitek, a ještě k tomu ne ledajaký.Od toho trampského kempu vedla lesní stezka k silničce z Nové Louky do Bedřichovaa po ní jsme kolem Lesní chaty pohodlně došli ke Karlu Štědrému. Ten už vyhlížel z oknachalupy a volal na nás, ať si pospíšíme. Na jeho dvorek totiž lidé z Barešova orchestru přivezliuž dopoledne zvukovou aparaturu, muzikantské pultíky a četné další propriety. Karelměl po obci sehnat dobrovolníky, kteří by to všechno na kárce převezli na kamenný parketu koupaliště a pomohli při stavbě letní scény. Nabídl jsem se, že potřebné pomocníkyseženu, na což Walda přispěchal s ujištěním, že za to budou mít večer na program vstupzadarmo. Skupinku ochotných jsem měl pohromadě za chvilku, oni totiž už na takovouprácičku okolo Karlovy chalupy netrpělivě čekali.Úplně nejlépe si pamatuji večerní estrádu. Mohl jsem se pohybovat v improvizovanémzákulisí, zřízeném v letní restauraci u koupaliště, občas jsem někomu něco podal, přistrčil,odnesl a bylo mi přitom úžasně. A nejkrásnější pocit jsem měl, když Waldemar Matuškauváděl své vystoupení s Karlem Štědrým a při tom se zmínil o svém dopoledním výletua velmi hezkými slovy nám pochválil krásy Jizerských hor, které při něm uviděl.Když pak zpíval Žluté růže z Texasu, upravil si poslední sloku slovy „ať mám kolťáknízko u pasu, ať jsem třeba zloděj stád, tyhle hory Jizerský budu mít už navždy rád!“.Já jsem si ta slova hned zapsal na pivní tácek, který jsem měl nejblíže a dodnes, když tuhlepísničku slyším, musím si je v poslední sloce zopakovat…134


Konec zmatkůkolem BukovceVlastimil PilousHostinnéFoto autorMéně obvyklý letecký pohled na Bukovec ukazuje kontrast mezi jeho ostrým,geologicky mladým tvarem a málo zvlněným reliéfem zarovnaných povrchůna žulovém podloží v jeho okolí (zvláště v pozadí)Foto Aleš Tauchman135


Bukovec patří k nejznámějším, nejpopulárnějším a z přírodovědného hlediska i nejvýznamnějšímvrcholům Jizerských hor, a to přesto, že zaostává o více než stovku metrů zanejvyššími vrcholy celého pohoří. Vděčí za to svému ve zdejších poměrech zcela neobvykleostrému, špičatému tvaru, a tudíž i výrazně dominantní pozici nad okolním zaobleným,vývojově starým reliéfem zarovnaných povrchů, i odlišnému sopečnému původu.Tvoří ho podstatně mladší (třetihorní) výlevná hornina čedič, zatímco okolní žuly patřído skupiny prvohorních hlubinných vyvřelin. Ty vznikly a utuhly ve velkých hloubkácha na povrch se dostaly až mnohem později, po odnesení nadložních vrstev. Důležitý rozdíl jei v tom, že čedič patří mezi „výživné“ horniny bazické, zatímco žuly mezi horniny kyselé,velmi chudé na živiny. To platí i pro zvětralinový plášť a půdní pokryvy vzniklé na podložíobou hornin, a je proto logické, že na to „zareagovala“ odpovídajícím způsobem i vegetace.Proto je v botanicky chudých Jizerských horách Bukovec úplnou oázou co do rozmanitostiflóry, kde se vyskytují jak rostlinná společenstva, tak i řada konkrétních druhů, kteréjinde v Jizerských horách nenajdete vůbec, nebo jen výjimečně. Ostatně i jeho pojmeno váníje odvozené právě od toho, že již v začátcích osídlení představoval ostrov buků uprostředlesů s vyšším podílem jehličnanů na okolních zarovnaných površích. Na odlišnost a bohatstvívegetačního krytu navazuje i mimořádné zastoupení fauny.Bukovec byl v dosavadních geologických publikacích jednoznačně popisovaný jakointruze, tj. sopečné těleso, nebo přesněji přívodní kanál, v němž se magma zastaviloa utuhlo původně hlouběji pod povrchem, na který se dostal teprve během geologickýchvěků odnesením okolní žuly. Celkem známé je i to, že to není kužel, jak se zdá při pohleduod osady Jizerka, ale vlastně krátký hřebínek, vzniklý na nedlouhé, ale zato poměrněmohutné (široké) žíle, která sleduje tektonickou poruchu sudetského směru (tj. SZ–JV).Na té je založené i celé úvalovité údolí Jizerky přecházející dále po toku (směrem k Bukovci)až do mělké vnitrohorské údolní sníženiny Malé jizerské louky, která je strukturně-tektonickéhopůvodu. Vše je tedy zdánlivě celkem jasné – a tak vyvstává otázka, zda je ještěo čem psát.Důvody to však má, a to hned dva. První je jeho původ: dosavadní geologické klišé, žemnohá sopečná tělesa v Českém masivu jsou intruzívního původu dostalo velkou trhlinu,protože nové výzkumy ukázaly, že jimi nejsou např. ani dávná sopečná tělesa na Jičínsku,u kterých se o takovém původu v minulosti vůbec nepochybovalo a které k tomu mělyještě větší předpoklady než Bukovec. Misky vah se tak naklánějí ve prospěch geomorfologů,kteří již dříve převážně považovali Bukovec za výlevné, neboli efusivní těleso, tzn., žemagma zde vystoupilo skutečně až na zemský povrch. Jeho původní podobu neznáme,rozhodně však neměl tvar „klasické“ sopky, jak si ji většina lidí představuje – tj. kužels dýmajícím kráterem na vrcholu. Ale o tom si můžete podrobněji přečíst ve velké monografiio Jizerských horách.Druhý důvod je jeho výška, přesněji řečeno jeho postavení mezi ostatními vulkanic kýmitělesy České vysočiny (součást rozsáhlejšího geologického celku označovaného jako Českýmasiv a přesahujícího i do sousedních zemí), obecněji tedy můžeme říci střední Evropy.Poměrně často se můžeme setkat s názorem, že Bukovec (1 005 m; v původním jaderskémvýškovém systému jen 999 m, nad tisíc metrů se dostal až po přechodu na baltský systéma také na základě novějších a přesnějších měření) je nejvyšší sopečné těleso celého tohotorozsáhlého území.136


Než se pustíme do oprávněnosti tohoto tvrzení, musíme si nejdříve vymezit „manti -nely“, a to rozdělit vulkanická tělesa na reliéfově výrazná (tj. tvořící celé hory aneboalespoň okem patrné elevace jakéhokoliv typu) a taková, která naopak nad povrch vůbecnevystupují a jsou za normálních podmínek ukrytá pod vrstvami zvětralin. Většinou jsouodkryté náhodnými a obvykle jen lokálními příčinami, přírodními (povodňová, ronová,stržová a nejnověji i murová eroze) i umělými (výkopy, stavební práce, komunikační od -kopy apod.).Právě tyto případy tvoří největší počet vůbec nejvýše položených výskytů vyvřelin(čedičů) v České vysočině, a to vesměs v sousedních Krkonoších (českých, ale hlavněpolských), ale také v Krušných horách na temenu nejvyšší hory Klínovce (1 244 m) nedalekojejího vrcholu. Těmi se však zde zabývat nebudeme, neboť vidět je laické oko převážněnemůže, a navíc některé z nich, jak byly rychle a náhodně obnažené, tak byly zase znovupřekryté.Pro úplnost dodejme, že úplnou výjimku mezi všemi výchozy tvoří čedičová žílav Malé Sněžné jámě v polské části Krkonoš, která tvoří nejvyšší reliéfově patrný výchozčediče v celém Českém masivu (1 425 m). Její zcela výjimečná poloha ve svahu ledovcovéhokaru, a tedy i podmíněnost jejího odkrytí ledovcovou erozí, způsobila, že jako jedinámezi všemi čedičovými výskyty má poněkud paradoxně převážně konkávní, tj. oproti okolízahloubený tvar (tzv. Čedičovou rokli). Ta by však byla na samostatné povídání, a ani touse tu zabývat nebudeme.Naše pozornost bude věnovaná jen těm prvním, tedy reliéfově významným, dobřeviditelným, a proto i turisticky významným horám. Na názor, že právě Bukovec je tennejvyšší mezi nimi, „zadělala“ pravděpodobně německá geoložka Helena Braunová, kteráho takto označila v rámci svého petrografického výzkumu publikovaného v časopise Lotosjiž v roce 1917.Nejvyšší vulkanický masiv České republiky je Božídarský Špičák (1 115,4 m).Pohled od NPR Božídarské rašeliniště (v popředí).Navzdory dnešnímu kupovitému tvaru je však pozůstatkem původně plošně rozsáhlejšíhoa patrně i poměrně „rovného“ lávového příkrovu.137


Z neznámých důvodů (nejspíše pro těsnou blízkost hranice) použila baltský (pruský)výškový systém (1 005 m), a nikoliv jaderský (999 m), používaný v té době u nás (tj. v Ra -kousko-Uhersku), ale to na naší problematice nic nemění. Od ní tento mylný názorpřejímali ještě po mnoha letech další, někdy i renomovaní autoři, a to nejen v populární(např. S. Chábera v časopise Lidé a Země 1959, který ho však na druhé straně, možná jakoprvní, již tehdy považoval za efuzívní, tedy povrchové vulkanické těleso) a turistické úrovni,ale i odborné (L. Kopecký 1962 ve Vysvětlivkách geologické mapy 1 : 200 000, listLiberec).Tento názor má tuhý kořínek, a tak se s ním kupodivu příležitostně setkáváme až dosoučasnosti, navzdory tomu, že jiné, kritičtější prameny již dávno upozorňují na jehonesprávnost. Poprvé upozornil na skutečnost, že v Krušných horách jsou vyšší čedičovévrcholy, již v roce 1939 německý liberecký geolog Bruno Müller (Erdgeschichte und Baudes Sudetenlandes, Berlin), ale bez dalších podrobností. Neuváděl ani jejich počet. Jehopublikace zůstala však – snad i z důvodů poválečných politických změn a nálad – jen máloznámá.Jako první jeho pozapomenutou informaci vypátral po určité době až znalec neživépřírody Jizerských hor Dr. Ivo Honsa, který ji začal ověřovat a na základě porovnání topografickýchmap došel postupně k závěru, že dva, popřípadě i tři krušnohorské čedičovévrcholy jsou vyšší než Bukovec. Své závěry však tehdy nikde nepublikoval, a tak zůstalyomezené na malý okruh jeho přátel. Sám si pamatuji, že již na samém počátku naší spolupráceněkdy v 70. letech minulého století – kdy pro mě „Jizerky“ byly ještě „terra incognita“– mne Ivo Honsa upozornil, že toto prvenství patří Božídarskému Špičáku v Krušnýchhorách, což teprve později i publikoval.Kupovitý Plešivec dosahuje sice větší relativní výšky než Božídarský Špičák,ale vzhledem k široké základně také nevyniká nijak výjimečně impozantním vzhledem138


Posléze rozšířil v Ročence JJHS 2004 tento poznatek o další informaci, že vyšší je ještějeden další krušnohorský čedičový vrch – Plešivec. Jak se však později ukázalo, ani to nebylkonec. Výškové pořadí Bukovce je ještě složitější. Dopátrat se, jak tomu opravdu je, se všakukázalo být příběhem málem detektivním.Pro úplnost ještě uveďme, že jeden z nejvýznamnějších německých geografů F. Ma -chatschek publikoval v roce 1917 (tedy ve stejném jako Braunová) rozsáhlejší článeko reliéfu Krušných hor. O zdejších vulkanitech samozřejmě věděl, uvádí dokonce i výškuŠpičáku (v originále Spitzberg bei Gottesgab) jako 1 111 m, ale jejich výškovým srovnávánímse vůbec nezabývá. A český geolog F. Fediuk vyřešil ve své nedávno vydané knizeHovory s kamením (2007) „rivalitu“ obou hor tak, že Božídarský Špičák označuje jakonejvyšší vulkanický kopec ČR a Bukovec jako nejvyšší vulkanickou horu východně od Labe.V roce 1968 publikoval Václav Král, profesor geomorfologie na Karlově univerzitě,rozsáhlou odbornou práci o vrcholové oblasti Krušných hor (v Rozpravách ČSAV) z nížvyplývá, že hned několik dalších zdejších čedičových vrcholů (spíše však jen kót) je vyššíchnež Bukovec, ale žádným jejich výškovým pořadím nebo srovnáváním se nezabýval.Problém tak oživil až s velkým časovým odstupem v roce 2006 významný český geomorfologB. Balatka v publikaci Přírodní klenoty ČR. Konstatoval, že Božídarský Špičák jenejvyšší čedičový vrch u nás, a současně dodává, že sopečný Bukovec je až osmý v pořadí,ale bez jakýchkoliv dalších podrobností.Teprve o rok později osvětluje podrobněji tuto informaci zpráva J. Rubína v časopisuGeografie (2007, r. 112, str. 108–109), kde autor uvádí, že B. Balatka vyhodnotil s časovýmodstupem Královy pod klady a zjistil, že v Krušných horách je celkem sedm čedičovýchvrcholů vyšších než Bukovec, který se tak odsouvá až na osmé místo co do výšky vulkanickýchvrcholů střední Evropy.Tato skutečnost, tentokrát již i s jejich úplným výčtem, je i obsahem Rubínovy informace.Ze souvislostí je zřejmé, že jeho zpráva vychází z osobní komunikace mezi oběmaautory. Tím se sice zdánlivě vše vysvětluje, ale ve skutečnosti problémy spíš začínají, a tohned ve dvou sférách – jak je to s výškou našich nejvyšších čedičových hor z hlediska výškynejen absolutní, ale i relativní.Pro „negeografy“ krátké vysvětlení: výška absolutní znamená celou kolmou výšku nadhladinou moře (tj. ta, kterou uvádějí mapy), výškou relativní se rozumí rozdíl mezi jednotlivýmibody na zemském povrchu, tj. nejčastěji výška hory nad jejím bezprostředním okolím.Obě výšky mají své opodstatnění a zdaleka nemusejí být ve shodě: hora vystupujícítřeba jen 300 m vysoko, ale z nížiny, může představovat pořádný a nepřehlédnutelnýmasiv, zatímco třeba několik tisíc metrů vysoký vrchol ve velehorách může být i docelanevýrazný a v daných poměrech dost bezvýznamný.Záleží totiž na výkladu těchto faktů a také přesné lokalizaci všech uvedených vrcholů.Ze všech sedmi krušnohorských čedičových vrcholů jsou totiž jen dva naprosto jednoznačné,vyznačující se izolovanou a solitérní polohu (jsou to právě ty dva, které uvádí I. Honsa).Je to v první řadě Božídarský Špičák (1 115 m), který je však navzdory přibližně bochníkovémutvaru z genetického hlediska stolovou horou i s malou plošinkou na vrcholu,a ani geologicky není samostatným vyvřelinovým tělesem, ale pouze malým zbytkemrozsáhlejšího, třetihorního lávového příkrovu, jehož hlavní části byly již erozí a denudací(tj. plošným snižováním reliéfu) odstraněny.139


Druhý je poněkud vzdálenější Plešivec (1 025 m), který je skutečnou čedičovou kupou,i když „roztáhlou“ o snižující se výběžek směrem k severovýchodu; výsledný půdorysmá proto osmičkovitý. Za své zdánlivě největší převýšení vděčí poloze na samém okrajizarovnaných povrchů, a proto spodní, dokonce větší část jeho jižních svahů spadá dohlubokých erozních údolí Bystřice a jejích přítoků. Tuto část svahů však již nelze počítatk výšce (mocnosti) vlastního čedičového tělesa, neboť je tvořená podložními žulami.Zbylých pět uváděných kót je problematičtějších, neboť jsou všechny součástí jedinéhoa poněkud níže než Špičák položeného lávového příkrovu (výstižnější je spíše označenílávové plošiny) mezi osadami Ryžovna a Hřebečná, zhruba 2 km západněji od Špičáku.Vzhledem k pokročilé denudaci a navíc geologickým zlomům v tomto prostoru (nevylučujícímivertikální pohyby) je obtížné rozhodnout, zda jsou to součásti téhož lávovéhopříkrovu, nebo dvou samostatných. Jeho povrch je jen slabě zvlněný a pouze zcela mírněvystupující elevace na jeho povrchu představují oněch zbylých pět vrcholů vyšších nežBukovec. A to je právě kámen úrazu, neboť je otázka, zda je možné je považovat za samostatnéhory.Určitě na to má právo nejvyšší z nich, zvaný Nad Ryžovnou (1 054 m), v jiných pramenecha turistické mapě uváděný nesprávně též Nad Rýžovnou, který k severu a západuspadá na okraji lávového příkrovu i poměrně strmými svahy. U zbylých čtyř je to více nežpochybné, protože celý čedičový masiv má podobu nepříliš výrazného hřebene s plochýmaž skoro rovným temenem a uvedené kóty jsou jen jeho velmi málo výraznými částmi,Jeřábový vrch (1 046 m) je jednou z pěti kót čedičového masivumezi Ryžovnou a Hřebečnou a poskytuje dobrou představu o jeho nevýrazné podobě.Přitom jeho východní, okrajový svah (vpravo) patří ještě k relativně nejvýraznějšímreliéfovým tvarům v prostoru celého tohoto masivu.140


jejichž výškové rozpětí je s výjimkou nejvyšší z nich podle dnešní nejpodrobnější Základnímapy ČR (1 : 10 000) v mezích pouhých patnácti metrů a oddělené jsou jen velmi mír nými,často prakticky neznatelnými svahy.Počítat proto všechny tyto málo výrazné elevace jako samostatné, je vůči monumentálnímuBukovci poněkud „nefér“. Vždyť i ten má dva vrcholy (západní 1 004,9 m a východní1 003,5 m) a nikde se jimi neoperuje. Dalších podobných případů by se našla v našichhorách celá řada: například i tři kilometry dlouhé Kozí hřbety v Krkonoších mají také ně -kolik vrcholových kót (s výškovými rozdíly až 70 m!) a nikde se neuvádějí jako samostatné.Proto bych se v tomto případě spíše klonil sice k méně rigoróznímu, ale objektivnějšímuhledisku, chápat celý masiv Nad Ryžovnou jako jediný. Pak by Bukovec zaujímalčtvrté místo.Mnohé o zanedbatelném významu těchto kót napovídá i to, že mimo jedné nemělydosud vůbec svá česká jména. Proto je i V. Král uvádí pouze pod starými německými názvy(od západu k východu: Elias Berg 1 030 m, Seifener Berg 1 034 m, nejvyšší a tvarověnejvýraznější Wagner Berg 1 054 m, který má jako jediný i český, byť ne příliš vhodnýnázev Nad Ryžovnou, Vogelbaumberg 1 050 m a Kölbl 1 030 m).A na pomístně názvoslovné problémy zde narážíme dodnes. Území bylo do války obývanéčistě německým etnikem a bylo v té době i podstatně hustěji osídlené a také nesrovnatelněvíce a jiným způsobem hospodářsky využívané. Dnešní nepatrné osady Bludná(pouhé 3 domy) a Ryžovna (7 domů) na svazích popisovaného masivu byly tehdy celými,byť nevelkými vesnicemi (Ryžovna, původně Seifen, měla dokonce kostel a školu, kterábyla vyhlášená svou dobrou úrovní). I dnešní ves Hřebečná na opačné straně bylapod statně větší a sahala roztroušenými chalupami (dnes zaniklými) až téměř k temenumasivu. To vše logicky podmiňovalo, že původní německé pomístní názvosloví zde bylopodstatně obsažnější a hustěji zastoupené než dnešní.Odkud však Král své názvy vzal je záhadou a jeho se již nezeptáme, neboť předně kolika lety zemřel. Jisté je, že s výjimkou kóty Wagner Berg nejsou ani v nejpodrobnějšíchpředválečných topografických mapách (1 : 75 000, a dokonce ani 1 : 25 000), kde jejinak původní německé pomístní názvosloví území zachycené. V úvahu přichází snadnějaký německý starousedlík, s nímž se zde mohl autor v 60. letech, v době svých terénníchvýzkumů, ještě setkat.Potíž v určení, o které elevace se přesně jedná, je i v tom, že nadmořské výšky uváděnéjak Králem, tak ve starých topografických mapách, tak i v současných topografickýchmapách převážně vůbec nekorespondují, takže spíš situaci ztěžují. Situaci zkomplikovalsvou zprávou ještě J. Rubín ve snaze zavést alespoň některé české názvy.Bohužel však německé názvy přiřadil nesprávným kótám, a tak nazval jako Bludnývrch Seifener Berg (Bludný vrch by však správně odpovídal Králově kótě Elias Berg, kteráje těsně nad osadou Bludná), a naopak počeštěným názvem Eliáš má nejspíše na mysliKrálovu kótu Vogelbaumberg na opačném konci masivu, pro kterou uvádí výšku 1 050 ma neuvádí ji vůbec žádná současná mapa (ani turistická 1 : 50 000, na kterou se odvolává).Název Eliáš pro tuto kótu odvodil z toho, že je relativně nejblíže (3 km) Eliášově potoku(a později i stejnojmennému uranovému dolu). Ze souvislostí je ale zřejmé, že v původnímněmeckém pomístním názvosloví se v tomto území jednalo o dva, úplně nezávislé Eliáše(tj. horu a potok, přičemž hora je v úplně jiném povodí). Prostě zmatek.141


Do pátrání se zapojil i Dr. P. Rojík, znalec neživé přírody Krušných hor, který mái rozsáhlé kontakty mezi původními německými obyvateli, ale ani to nepřinesložádný vý sledek; možná i proto, že žádní pamětníci původních názvů již nežijí. Nakonecse však ukázalo, že pouhým podrobným rozborem Králova textu, použitím vylučovacímetody i posouzením všech souvislostí lze dospět ke správnému výsledku (vizmapka).Postupujeme-li od západu k východu, přísluší velmi plochému masivu Elias Berg –pokud se přidržíme Rubínova návrhu – jméno Bludná (1 031 m), a to podle osady, kteráse rozkládá na jeho západních, velmi povlovných svazích. Raději již nebudeme situaci komplikovatturistickým průvodcem Freytag & Berndt z r. 2002, který tuto kótu označujenázvem Spáleniště, který se však v současných mapách používá pouze pro les (kdysipatrně postižený požárem nebo vypálený) ve svazích této elevace. Stejný název ovšemprůvodce používá i pro následující, východně ležící vyvýšeninu Seifener Berg, která je dnesna území Přírodní rezervace Ryžovna (s opuštěným čedičovým lomem v jižních a přiro zenouhorskou bučinou v severních svazích). Tu by však bylo nejvhodnější označovat českyshodně s rezervací též jako Ryžovna (1 044 m). Má dvě nevýrazné vrcholové elevacea nacházejí se tu zbytky staveb (radaru) z doby okupace sovětskou armádou. Torzo čedičovéhopříkrovu se zde nejvíce zužuje, a snad i proto má na obě strany strmější svahy, byťpoměrně nízké.Následující Wagner Berg měl již z minulosti jako nejvyšší a nejvýraznější z celého ma -sivu – a současně jako jediný – český název Nad Ryžovnou (1 054 m). Ten vyplývá z jehopolohy přímo nad osadou Ryžovna. K jihovýchodu vysunutý Vogelbaumberg lze pojmenovatobyčejným překladem z němčiny jako Jeřábový vrch (1 046 m); od severu je zcelanevýrazný, ale jeho ostrou hranou oddělené jižní svahy patří k nejvýraznějším v celémmasivu. Na severovýchodě ukončuje čedičový příkrov nevýrazná elevace Kölbl, u kterémůžeme taktéž využít překladu, tj. Psárkový vrch (1 030 m). Kölbl je německá lidová formanázvu pro běžný druh luční trávy psárky; název je starého data, a tak na tom nic nemění,že vrch je dnes souvisle zalesněný.V souvislosti s výše uvedenými fakty stojí za uvedení i charakteristika a pár informacío nejvyšších krušnohorských čedičových horách. Božídarský Špičák je zajímavý vlastnějen svým „vulkanickým“ prvenstvím (jinak jeho význam jako hory zastiňuje nedalekýKlínovec, nejvyšší hora Krušných hor, byť nevulkanická). O jeho bezvýznamnosti svědčí,že na něj nevede ani žádná turistická cesta, a jelikož je součástí Národní přírodní rezervaceBožídarské rašeliniště, je veřejnosti i nepřístupný, neboť v rezervacích je možný pohybpouze po cestách. I ta jeho „špičákovitost“ je relativní – název byl jistě motivován porovnáníms nevýraznými, povlovnými až plochými elevacemi většiny vrcholů na zarovnanémpovrchu Krušných hor. Kdyby byl v jiném pohoří s výraznější, „ostřejší“ modelací a většímivýškovými rozdíly, nejspíš by jeho „bochníček“ dostal i jiné jméno. Skalní výchozy podvrcholovou hranou jsou tu zanedbatelného rozsahu i výšky, výhledy omezené (jen úsekovitěa jen na Klínovec), svahy pokrývá převážně smrková monokultura s vtroušenýmibuky a kleny a zapojeným podrostem trav (třtina rákosovitá i chloupkatá), který bráníuchycení zajímavějších druhů. Ve starém stěnovém lomu (neobvyklého rohlíkovitéhopůdorysu se zachovalou elevací uvnitř ohybu) je patrná nedokonalá sloupcovitá odlučnosthorniny.142


Čedičové sloupy (tzv. kamenné varhany) v opuštěném lomuna jižním svahu Ryžovny (1 044 m) jsou největší geologickou pozoruhodnostívulkanických masivů v okolí Božího DaruDruhý zbytek lávového příkrovu s nejvyšší kótou Nad Ryžovnou je plošně podstatněrozsáhlejší a i snáze dostupný, neboť temeno protíná napříč silnice z Ryžovny do Hřebečné,na niž v nejvyšším místě navazuje na obě strany polní, resp. lesní cesta. Ze zdejších čedičovýchtěles je navzdory reliéfové nevýraznosti nejzajímavější. Minimálně členitý, plochýreliéf jeho povrchu (na takové kótě Bludný vrch, navíc souvisle zalesněné, vlastně aninevíte, že máte být na nějakém vrcholu) kontrastuje s místy strmými, byť nevysokými,okrajovými svahy. Nejvýraznější jsou na severní straně pod vrcholovou kótou Nad Ry -žovnou, kde je na nich vyvinutá i kryoplanační terasa a mrazové sruby.Nižší, ale také strmé je i severní úbočí v Přírodní rezervaci Ryžovna západněji odtud.Na jižní straně jsou strmější, reliéfově výraznější svahy taktéž v rezervaci Ryžovna (v prostorustarého lomu) a zvláště pod druhým nejvyšším vrcholem, Jeřábovým vrchem(Vogelbaumberg). Na temenu příkrovu jsou místy zachovalé početné a rozsáhlé agrárníhaldy, a zvláště valy, široké až 5 m, které svědčí o intenzivním zemědělském využívání celévrcholové plošiny v minulosti. Největší atrakcí celého masivu je však rozsáhlý, opuštěnýčedičový lom v jižním svahu Ryžovny, v jehož stěně vystupují pěkně vyvinuté příkladysloupcovité odlučnosti čediče (tzv. kamenné varhany).Svislá orientace sloupů, kolmých k povrchu, ukazuje na výlevný charakter čedičovéhopříkrovu. Níže ve svazích, ale již v podložních žulách, jsou v okolí Hřebečné početné deprese,pinky a propadliny po starých dolech na cín, kombinované patrně i s povrchovýmihistorickými dobývkami (hlavně z 16. století). Některé z nich mají impozantní rozměrya patří k vůbec největším u nás (Červená jáma, původně označovaná jako Jiřská pin -ka/Georgspinge, těsně sousední Hengst a východněji položený Mauritius, na severních143


svazích za osadou Bludná pak důl Zuzana). Pro geology je však významný zvláště fakt,že v podloží tohoto lávového příkrovu (stejně jako v menší míře i na Špičáku) byly zjištěnétřetihorní sedimenty, což dokazuje nejen výlevný charakter zdejších vulkanitů, ale umožniloto i upřesnit jejich datování.Poslední a poněkud vzdálenější Plešivec je sice krajinářsky nejvýraznější a relativnědosahuje největší výšky, ale právě u něj je ta relativní výška nejproblematičtější. Nachází setotiž na samém okraji vrcholového zarovnaného povrchu Krušných hor, který se zde„lomí“ do okrajových zlomových svahů pohoří. Těsně pod okrajem čedičového tělesa nazápadě a jihovýchodě proto pokračují svahy ještě poměrně hluboko dál do údolí, ale jsoujiž na žulovém podloží. Jejich geneze je tektonicko-erozní a s čedičovým masivem nemajíjiž nic společného. Plešivec je i nejméně zajímavý a postrádá významnější geologickézajímavosti a skalní výchozy. Dnes je souvisle zalesněný, na rozdíl od minulosti, kdy bylholý, tj. plešivý, což mu dalo i jméno. Jedinou jeho zajímavostí je vlastně vrcholová turistickáchata s funkční rozhlednou, pohodlně dostupná asfaltovou silničkou. Je odsud pěknýkruhový výhled, mj. až na Doupovské hory. Vrchol je však prakticky celý zdevastovanývýstavbou komunisticky nevkusných chatek a rekreačních zařízení, dnes zčásti chátrajících.A konečně se dostáváme k výše zmíněnému významu relativní výšky. Pro milovníkynebo přímo lokálpatrioty Jizerských hor může být zklamáním, jak Bukovec postupně klesal– co se absolutní výšky týká – z první pozice až na čtvrté, resp. dokonce až osmé místo.O jedno významné prvenství však Bukovec nepřišel a jen tak nepřijde, a to je právě o prvenstvív relativní výšce. Ta mu dodává ono výlučné postavení a současně i popularitu, kterése těší a o kterou ho žádný z krušnohorských vrcholů připravit nemůže. Zde je třeba upřesnit,že nemáme na mysli relativní výšku „reliéfovou“ – ta by se totiž dala brát různě(i když i tam by byl Bukovec první) – ale jen převýšení její vlastní vyvřelinové, tj. čedičovéčásti. Ta je u Bukovce 100 m (od Mořiny) a 180 m (do údolí Jizerky), zatímco u Boží -darského Špičáku jen 65 m, masivu nad Ryžovnou 20–50 m a z krušnohorských vrcholůnejvíce u Plešivce (80 m), který má ale vzhledem k větší ploše a nepravidelnosti základnyi „roztáhlejší“ tvar.S tím souvisí i největší strmost svahů a zašpičatělý tvar (nejvýraznější při pohleduod osady Jizerky) a tím i odpovídající monumentálnost vzhledu a dominance Bukovce,který tak zastiňuje všechny ostatní čedičové „tisícovky“. A to nemluvíme o jeho podstatněvětším významu z hlediska přírodních jevů (například jeho role v anemo-orografickémsystému Jizerských hor) a výtvorů neživé (sloupcovitá odlučnost čediče, mrazové sruby,čedičové ostrohranné sutě, historické lomy aj.), ale hlavně živé přírody s nimi spojenými.Jejich přehled podává průvodce zdejší naučnou stezkou (má dvě vydání, po deseti, resp.čtyřiceti letech by si však zasloužila zásadní inovaci – naše poznání od té doby přece jendost pokročilo).Ve všech těchto ohledech zaostávají krušnohorské vulkanické vrcholy beznadějně za vý -znamem Bukovce. Snad s jedinou, alespoň trochu srovnatelnou výjimkou v prostoru Přírodnírezervace Ryžovny, ale tu samotnou lze zase těžko označovat za horu jako ta kovou.Proto zůstává Bukovec i nadále mezi nejzajímavějšími i nejvýznamnějšími horaminejen z regionálního, ale též celorepublikového hlediska a nic na tom nemění ani jehosestup v žebříčku absolutní výšky.144


Schematická geologická mapka okolí Božího Daru s čedičovými masivy.Legenda: 1. třetihorní čediče (nefelinit, subvulkanické brekcie), 2. hrubozrnné žuly,3. fylity (převážně sericitické), 4. muskovitické svory, 5. předpokládané zlomy,6. staré cínové doly a pinky, 7. opuštěný čedičový lom, 8. rýžoviska (sejpová pole),9. historický vodní příkop k důlním dílům v Horní Blatné.Vysvětlivky dílčích čedičových elevací (čísla v kroužku): 1. Nad Ryžovnou (1 054 m,dříve Wagner Berg), 2. Psárkový vrch (1 030 m, dříve Kölbl, podle J. Rubína bez názvu),3. Jeřábový vrch (1 046 m, dříve Vogelbaumberg, podle Rubína nesprávně Eliáš),4. Ryžovna (1 044 m, dříve Seifener Berg, podle Rubína nesprávně Bludný vrch),5. Bludný vrch (1 031 m, dříve Elias Berg, podle Rubína nesprávně Kölbla česky bez názvu).Diagram absolutních a relativních výšek nejvyšších čedičových vrcholů České republikyDle podkladů Vlastimila Pilouse zpracovala Jana Kalenská145


Závěrečná kontrola pracíTypické pracovní prostředí v průběhu výstavbyFoto Michal VinařRevitalizace rašelinišť v Jizerských horách (str. 159)146


Dokončený systém vodorovných přehrádekv odvodňovací rýzeKaskáda svislých hrázek, které jsounapájeny výhradně srážkamiZarůstání přehrádek je někdy velmi rychléŘada vodorovných a svislých přehrádekFoto Leoš Vašina ml.147


Podélný řez vrchovištěm s napájením a pohybem vody (nahoře). Povrch sedlovéhovrchoviště (uprostřed). Pro výstižnější znázornění je poměr mezi výškou a délkou 1 : 20.Profily Pavel Akrman148


Vyřezávání náletových dřevin a čištění tůní v údolí Lučního potoka ve Vesci u LiberceHloubení nové tůně pro rozmnožování obojživelníkůFoto Leoš Vašina ml.Z činnosti Jizersko-ještědského horského spolku (str. 203)149


150Příprava materiálu a stavba oplocenky v PR Na ČihadleFoto Milan Drahoňovský


Rekonstrukce zábradlí vyhlídky u vodopádu JedlovéFoto Leoš Vašina ml.Nově zhotovený chodník na Naučné stezce Jedlový důla zábradlí na vyhlídce u vodopáduFoto Pavel Schneider151


Mapa CHKO Jizerské hory s vyznačením změn jednotlivých hranicMapka Ondřej Tomášek152


CHKO Jizerské horyNávrhy na úpravuvnějších i vnitřních hranic CHKO JHJiří HušekOldřichov v HájíchFoto autorMráz vykouzlil květy na horním toku Jizery153


V dubnu 2011 byl schválen nový plán péče o CHKO Jizerské hory. Jedná se o základníkoncepční dokument, který stanovuje rámec ochrany území do roku 2020. Nahradilprvní plán péče, který platil od roku 1997.Vlastnímu schválení Ministerstvem životního prostředí ČR předcházela několikaměsíčnípráce řady odborníků, zejména specialistů ze Správy CHKO JH, a dlouhý připomínkovýa schvalovací proces za účasti některých uživatelů území, zástupců státní správy a samosprávyjak krajské, tak i samospráv obecních.Příprava nového plánu péče byla příležitostí k zamyšlení nad některými dlouhodobýmiparametry, které souvisejí s existencí chráněného území a jeho spravováním, včetně revizevymezení hranice CHKO. Je třeba zdůraznit, že CHKO Jizerské hory byla vyhlášena předvíce než čtyřmi desítkami let (prosinec 1967), za jiné společenské situace a také s odlišnýmigeografickými souvislostmi.Platný výnos obsahuje přílohu, která ve dvou nedlouhých odstavcích slovně popisujeprůběh hranice CHKO. Pokud byla přílohou také mapa, nedochovala se do dnešních dnůa velmi pravděpodobně nebyla vypracována ani v potřebné podrobnosti. Popis hranice jepoměrně strohý a vychází z geografické situace v době vyhlášení. Velké úseky hranice jsoujasně identifikované a stabilní, například v místech, kde sleduje horní tok řeky Jizeryv souběhu se státní hranicí. Naopak velmi volná je v úsecích, kde byla popsána po okrajilesního porostu bez jasné vazby na konkrétní parcelní situaci. Rekonstruovat přesnýprůběh hranice v lokalitách, kde se faktický okraj lesa posouvá zarůstáním historických luka pastvin, bývá velmi obtížné. Dobrým příkladem jsou Paseky nad Jizerou, respektive Ha -vírna, nebo okolí jablonecké přehrady.Sever Jablonce nad Nisou je problematický z více pohledů. Poměrně jasně procházíhranice CHKO po hrázi prostřední přehradní nádrže a fakticky se rozplývá v současnémpanelovém sídlišti. Původní parcelní situace se totiž zcela změnila právě při výstavbě mšenskéhosídliště, zmizely původní cesty a vznikly nové. Došlo i k takovému paradoxu, že zcelaformálně by hranice CHKO měla procházet jedním z panelových domů a absurdně půlitjednotlivé domácnosti.Avšak ani relativně stabilní linie v krajině nejsou věčné a může docházet k jejich změnám.Dobrým příkladem ze současnosti je silnice 1. třídy č. 13. V místě mezi KrásnouStudánkou a Mníškem byl vybudován kruhový objezd, trasa silnice byla přeložena a starýúsek, po němž vedla hranice chráněné oblasti, zcela zanikl a byl zatravněn.Samostatnou otázkou je průběh hranice CHKO v jejím nejvýchodnějším cípu v kontaktus Krkonošským národním parkem. Problém vznikl v době, kdy byl národní parks jeho ochranným pásmem přehlášen, tedy v roce 1991. V oblasti Kořenova a Pasek nadJizerou nastala anomálie, kdy byl národní park nebo jeho ochranné pásmo vyhlášen i naúzemí, které od roku 1967 bylo nezpochybnitelnou součástí CHKO Jizerské hory. Faktickyse tak toto území nachází jak v NP, tak v CHKO, a péče o ně tedy náleží Správě CHKO JHv Liberci a zároveň Správě KRNAP ve Vrchlabí.Aby to nebylo tak jednoduché, ochranný režim národního parku a CHKO není totožný.S trochou zjednodušení lze konstatovat, že tam, kde je 3. zóna CHKO překryta 3. zónou NP,platí poněkud přísnější režim ze strany národního parku. Naopak v místech, kde 3. zónaCHKO koliduje s ochranným pásmem parku, je citelně přísnější ochrana z titulu CHKO.154


Tento stav platí již více než dvacet let a je pro návštěvníky dotčeného území, ale předevšímpro místní obyvatele, velmi obtížně pochopitelný a obtěžující. I proto byla podrobnárevize průběhu hranice CHKO při zpracování plánu péče opravdu žádoucí a vyústilav některé dílčí návrhy na úpravu této hranice. Ta by nadále měla být vedena pokud možnopo hranicích parcel. Je pravda, že ani parcely nejsou absolutně neměnné, ale jejich případnéúpravy jsou exaktně zapsány v katastru nemovitostí.Zatím jde jen o návrhyV plánu péče se proto objevuje návrh na zmenšení CHKO ve dvou lokalitách. V místě souběhus národním parkem se předpokládá odstoupení národnímu parku toho území, kteréje zároveň jeho 3. zónou. Naopak území, kde je CHKO překryta pouze ochranným pásmemNP, by měla zůstat v CHKO a ustoupit by měl NP.Pokud by navrhované úpravy proběhly, ještě více by vynikl kuriózní tvar jihovýchodníhovýběžku CHKO, který je ke zbytku oblasti připojen úzkým krčkem v oblasti Rejdic.Částečně proto, zejména však pro nezpochybnitelné přírodní a krajinářské hodnoty, jev této lokalitě navrženo také menší rozšíření CHKO. Jednalo by se o přičlenění krajinnéhocelku mezi Zlatou Olešnicí, Bohdalovicemi a Českým Šumburkem, jehož pomyslnou osouje hluboké údolí potoka Ješkrabce.Druhou lokalitou, kde se navrhuje zmenšení CHKO, je zmíněné širší okolí jablonecképřehrady. Z hlediska ochrany přírody a krajiny nemá nejmenší význam ponechávatv CHKO části kapacitních panelových sídlišť ve Mšeně nebo na Ostrém rohu a také intenzivněvyužívaný rekreační a sportovní areál v Břízkách.Hřeben Poledních kamenů a rokle Černého potoka155


Severní svahy Jizerských hor od VětrovaNávrh, jakkoli racionální, ale zůstává stále pouhým návrhem, a není jisté kdy, nebo zdavůbec bude realizován. Ke změně hranic chráněné krajinné oblasti je totiž potřeba absolvovatstejně komplikovaný a časově náročný proces, jako při vyhlašování nové CHKO. Podlesoučasných právních předpisů se tak děje vládním nařízením.Změny hranic na Pasecku navíc znamenají úpravu ochranného pásma KRNAP, cožovšem předpokládá vydání zvláštního zákona. Dá se ovšem předpokládat, že úpravy hranicchráněných území se v blízké době nestanou prioritou české vlády potažmo parlamentu.Prosadit je do legislativního plánu proto nebude právě jednoduché.Revize vnitřních hranic CHKO –úpravy zonacePři práci na plánu péče proběhla také revize vnitřních hranic CHKO. Každá chráněná krajinnáoblast je totiž vnitřně členěna na zóny odstupňované ochrany přírody (zpravidlačtyři), které odrážejí přírodní a krajinářské hodnoty dílčích území a nastavují podrobnějšípodmínky diferencované ochrany.Nejcennější a tedy nejvíce chráněná je přitom 1. zóna (mimo jiné obsahuje přírodnírezervace a jejich ochranná pásma), nejvolnější je potom urbanizovaná 4. zóna, kterázahrnuje i přiměřené plochy pro rozvoj obcí a lidských aktivit.156


Starý most na Jizeře u Údolí NadějeSoučasná zonace vznikala v první polovině devadesátých let (ve vazbě na zákono ochraně přírody a krajiny č. 114 z roku 1992). Na rozdíl od některých dalších CHKO v ČRbyla zpracována velmi kvalifikovaně a bez potřeby podstatných změn dobře slouží dodnes.První zóny obsahují sice několik drobných segmentů, které nedosahují potřebnévelikosti pro opravdu funkční přírodní plochy, v nichž by bylo možno uvažovat napříklado ponechání přírodním procesům bez dalších lidských zásahů (k tomu došlo dle metodikypovinným zařazením někdy výměrou nepatrných přírodních památek), nepůsobí toovšem faktický problém. Většina segmentů je kompaktních a dostatečně velkých, největšípak je ten, který zahrnuje listnaté lesy na severních svazích a zaujímá více než 27 km 2 .Druhá zóna zpravidla obaluje jednotlivé části zóny první a účelně je propojuje. Naopakčtvrtá zóna je vázána na obydlené části hor, zóna třetí, která představuje takřka2/3 CHKO, je jakousi „výplní“ a kromě lesů zahrnuje krajinářsky cenné části volné krajinys rozptýlenou zástavbou.Také ve vymezení čtvrté zóny došlo k metodicky vyvolané „systémové chybě“. Byly semtotiž povinně vřazeny poměrně velké části volné krajiny s ornou půdou. Postupem času seukázalo, že to nevyhovuje praktické ochraně ani požadavkům na udržitelný rozvoj obcí.Čtvrtá zóna je totiž stále více vnímána jako „rozvojová“ a je atakována požadavky na víceči méně logické zastavění. Naproti tomu se změnou zemědělství v posledních dvou desetiletíchdošlo k převedení podstatné části orné půdy na trvalé travní porosty, a není tedyzjevný rozdíl těchto částí čtvrté zóny vůči zóně třetí.157


V několika případech proto nový plán péče navrhuje převedení části území ze zónyčtvrté do třetí. Jsou to dílčí plochy v Oldřichově v Hájích, podél silnice z Albrechtic doDětřichova, ve frýdlantském Větrově, dále nedaleko raspenavského nádraží, v Hejnicícha v Ludvíkově, respektive v Novém Městě pod Smrkem.Dále plán péče předpokládá převod některých částí třetí zóny do zóny druhé. Jedná sepřitom výhradně o lesní pozemky, omezení nejsou velká a vztahují se především k hospodařenív lesích. Důvod je přitom poměrně jednoduchý. Po vstupu České republiky do EUbyla také u nás vymezena evropská soustava chráněných území Natura 2000. Část evropskyvýznamných lokalit překrývá již vyhlášená maloplošná chráněná území (přírodnírezervace a památky), část nikoli. U těchto lokalit mimo CHKO se předpokládá jejich vyhlášenív některé ze známých kategorií chráněných území.V CHKO se nebudou vyhlašovatnové rezervace pro Naturu 2000K potřebné ochraně postačí právě úprava zonace. Nově by tak do druhé zóny měly být zařazenynapříklad podmáčené smrčiny na jizerském rozvodí mezi Jizerou, Černou a Smě -davskou horou, rašelinné smrčiny nad Smědavou při Soušské silnici nebo nejsevernějšívýběžky Jizerskohorských bučin.Také úprava zonace představuje komplikovaný správní proces, který s odbornou a organizačnípomocí Agentury ochrany přírody a krajiny musí zajistit Ministerstvo životníhoprostředí ČR a konečný termín se dá jen velmi obtížně odhadnout.Upolíny v Přírodní rezervaci Bukovec.158


Revitalizacerašelinišťv Jizerských horáchJak jsme v bažině budovalidřevěné přehrádkyLeoš Vašina ml., Michal VinařLiberec, Česká LípaStavba svislé přehrádky v ochranném pásmu NPR Rašeliniště JizeryFoto Leoš Vašina ml.159


V černých holínkách se prodíráme porosty kleče, půda pod nohama je nasáklá vodoua rašeliniště se zvláštně a podivně houpe a vlní. Naši lesáckou mapu skrápí jemný,ale vytrvalý déšť. Okolo podmanivá vůně močálu, všudypřítomné vlhko a vrtošivéhorské počasí. Zvláštní je atmosféra království rašelin, mechů, borovic, mrtvýchkmenů dávných statných smrků…Nad hlavami občas přelétají ptáci a zdá se, že nás chtějí svým zpěvem a přítomnostípovzbudit při lopotné dřině.Letní den, mokro, mlha. Velkou jizerskou a Klugeho loukou se ozývají hlasybrigádníků z řad horského spolku, na ramenou místo ruksaku prkna, v rukou pily,jindy zase kladiva, hřebíky, role geotextilie. Bahno je snad všude, po tvářích se linepot, ruce a záda bolí, objevují se první modřiny a mozoly… Při pohledu z nedalekéhokopce vše působí až komicky, jakoby ztraceny v obrovském zeleném koberci se pohybujísiluety lidí, síla přírody, nicotnost člověka.Místy neprostupné houštiny střídají podmáčené louky se suchopýrem, ostřicí, klikvouči rosnatkou. Velké bohatství skrývá na první pohled nehostinná pláň. Pátrámepo starých melioračních rýhách. Táhnou se jako obrovští nehybní hadi celým územím.To pomocí nich chtěli lidé v dřívějších dobách zamokřené lesy a louky odvodnit.S vláhou však odchází i život rašelinišť. Pokud nemají dostatečný a pravidelný přísunvody, odumírají…Cílem našeho snažení je nepříznivý vývoj zvrátit. Bereme velké palice, tlučeme dosmrkových fošen, které pomalu mizí v rašelině, zhluboka oddychujeme, přehrazujemedávné strouhy a ty se po chvíli začínají plnit vodou. Kusy mechu, trávy, rozbředlé půdymáme roztroušeny po oblečení i pracovníchnástrojích…Po nějakém čase se vracíme zpátky,místo deště nás tentokrát vítají paprskyslunce. Ozařují ranní rosu, její kapky selesknou a třpytí. Vypadá to, jako byněkdo rozesel po pláni blýskavé drahokamy.Přicházíme do míst, kde v „příkopech“vyrostly první dřevěné přehrádky,hladina vody je až po okraj, rašeliník sev nich rozrůstá. Už nyní je vidět, že našepráce má smysl.Funkční přehrádka v ochranném pásmuNPR Rašeliniště JizeryFoto Leoš Vašina ml.Jizersko-ještědský horský spolek v roce2009 opět rozšířil svou náplň činnosti. Poznačení rezervací, kosení biologicky cennýchluk či opravě skalních vyhlídek za -čali brigádníci zaměřovat svou pozornostna revitalizaci jizerských rašelinišť.Vše začalo na Klugeho louce, součástiNPR Rašeliniště Jizerky, která se nacházíjen kousek od stejnojmenné osady. Již160


tehdy si členové spolku okusili tvrdou práci v zavodněném prostředí. Zatímco práce naKlugeho louce skončily v roce 2010, v roce následujícím se brigádníci přesunuli na dalšícennou lokalitu. Tentokrát se jedná o ochranné pásmo NPR Rašeliniště Jizery, oblast, kterouřada lidí zná pod názvem Velká jizerská louka.Než však přistoupíme k vlastnímu výkladu revitalizačního zásahu, je dobré se alespoňkrátce zmínit o rašeliništi jako biotopu obecně. Následující řádky se věnují historii, rozdělenírašelinišť i ekologickým činitelům.Odvodňovací příkop v ochranném pásmu NPR Rašeliniště Jizery před revitalizacíFoto Michal Vinař161


Z minulostiRašeliniště vzbuzovaly v lidech již od dávných dob pocity strachu, zvědavosti i touhy popoznání, často byly námětem mystických příběhů a bájí a nezřídka se ze strany člověkatěšily zvláštní pokoře a úctě.S počtem obyvatelstva však rostl tlak na přírodu, na využití krajiny a její obhospodařování.Bylo stále zřejmější, že je třeba nejcennější a nejzachovalejší části přírody chránitpro příští generace. To si poprvé uvědomili příslušníci tehdejší šlechty. Psal se rok 1838a v jižních Čechách byly nařízením ze dne 28. srpna vyhlášeny hrabětem Buquoyem vůbecprvní chráněné lokality nejen v Čechách, ale v celé střední Evropě – Žofínský prales a Hojnávoda.Rašeliniště v Jizerských horách po staletí odolávala snahám o hospodářské využitía majitelé tehdejších panství je společně s lesníky chránili i bez zvláštních zákonných opatřenía legislativních nástrojů. Rozvoj průmyslu, nárůst spotřeby dřevní hmoty pro provozskláren a dalších odvětví ovšem znamenal postupné kácení porostů i ve vyšších polohách,tedy blíže k rašeliništím. Těžba rašeliny, kterou hojně využívala lázeňská střediska na oboustranách státní hranice, probíhala na české straně do roku 1965, a to jen na RašeliništiJizerky a na Klikvové louce. V témže roce vyhlásil ministr kultury definitivně prvních22 státních přírodních rezervací, přičemž předmětem ochrany se v několika případechstala právě rašeliniště a těžba zde od té doby ustala.Od druhé poloviny 19. století lze hovořit o účelném odvodňování rašelinných lesůa posléze i zalesňování rašelinišť samotných. Rozsáhlé meliorační zásahy se neprovádělyjen na rašeliništích, ale také na dalších mokřadních biotopech ve snaze zajistit si dalšíOdvodňovací příkopy a zalesňování na Rašeliništi Jizerky (1961)Foto Miloslav Nevrlý162


plochu zejména pro lesní nebo zemědělské hospodaření. Těmto nevhodným zásahůmneunikla řada ploch po celé republice i v zahraničí. Následkem odvodnění byla postupnádegradace všech mokřadních a rašeliništních ploch. Vysoušení, změny mikroklimatu,změny vazeb v ekosystému, mikroreliéfu i hydrologických poměrů spojené s negativnímvlivem na retenční kapacitu území, to jsou některé dopady odvodnění. Rašeliniště se chovápodobně jako lidský organismus – bez vody nemůže existovat.Velkou ranou pro vitalitu rašelinných ekosystémů bylo jednak zřizování odvodňovacíchsítí pro navýšení produkce dřeva v rašelinných smrčinách, jednak jako následek imisníkalamity rozsáhlé odtěžení lesa v centrální části hor na ploše 90–120 km 2 v 80. letech20. století. Přítomnost lesa v okolí rašelinišť je pro jejich příznivý stav a vývoj zásadnímfaktorem – chrání je před vysoušením větrem, rychlým odtáváním sněhu po zimě a sloužíi jako zásobárna vláhy v sušších obdobích. Pokud rašeliniště není chráněno lesnímporostem, snadněji ztrácí vláhu a vysychá.Dostatek vláhy ze srážek, případně ze zvýšené hladiny podzemní vody je tedy jednímz hlavních ekologických činitelů určujících a ovlivňujících samotnou existenci uvedenéhobiotopu, přičemž rašeliniště lze definovat jako zvláštní ekosystém, vznikající na trvalezamokřených lokalitách, porostlý specifickou vegetací. Klíčovou úlohu zde hraje takénepropustné podloží.Rašelina může vznikat dvojím způsobem: svým nárůstem nad hladinou podzemní vodya následným hromaděním biomasy ve vodou nasyceném horizontu, nebo zazemňovánímstojící vody. Zásahy člověka v mnoha případech vedly k redukci pravidelné dotace vodya k poklesu stavu podzemních vod, což se projevilo negativními změnami v celém ekosystému.Do půdního profilu, původně nasyceného vodou, pronikl vzduch, nastal zvýšenýrozklad rašelinné vrstvy vedoucí k uvolňování vázaných živin, na což se navázala řadasuchomilných rostlin, které dané území začaly osidlovat.Rozdělení rašelinišťSnad právě kvůli mystickým dojmům, kterými rašeliniště na člověka v minulosti působila,je lidé často pojmenovávali různými pomístními názvy. Obavy z neznáma se snažili odstranitbudováním užšího vztahu k nedotčené přírodě. Na Šumavě se tak vžilo označení slatě,v jižních Čechách blata, jinde třasoviska, bažiny nebo černavy a například v anglickémNorfolku se setkáme s označením močály. Zajímavé je pojmenování bor, které pravděpodobněvzniklo na základě výskytu četných borovic. Souhrnně tyto oblasti můžemepojmenovat mokřady. V odborné terminologii se jedná o synonymum označující „mokráúzemí“, tedy taková, která jsou sycena pomalu protékající, stojatou nebo prosakujícívodou.Rozdělení rašelinišť samotných záleží na preferovaném hledisku. Zda jde o způsob zásobovánívodou, úživnost neboli trofii, kyselost prostředí, geografické umístění apod. Jenv Evropě existuje osm hlavních pásem rašelinišť, odrážejících odlišné klimatické a hydrologicképoměry, reliéf, geologické podloží, nadmořskou výšku, utváření terénu a vegetaci.Na oblast hor připadá kategorie horských rašelinišť, do které lze až na pár výjimek zařaditi ta v Jizerských horách.163


Z hlediska tohoto článku i revitalizačních zásahů je stěžejní způsob zásobování vodou.Základní dělení existuje dvojí: minerogenní rašeliniště, kde je určující povrchová a podzemnívoda, a ombrogenní rašeliniště, sycená výhradně srážkami.Funkce rašelinišťNěkolikrát byla v textu zdůrazněna unikátnost rašeliništních biotopů, ale zatím chybělpodrobnější rozbor jejich funkcí. Těch mají rašeliniště opravdu mnoho. Jednou z nejdůležitějšíchje zapojení v malém vodním koloběhu a celkově ve vodním režimu okolní krajiny.Rašeliniště totiž zadržují obrovskou zásobu vody, která je v období sucha pozvolna uvolňovánado okolí, naopak v období dešťů je velké množství srážek zachyceno. Řada lidí siv této souvislosti jistě vzpomene na možnou protipovodňovou funkci.Rašeliniště sice vážou mnoho vody, ale pokud jsou v nasyceném stavu, ve kterém v optimálnímprostředí vydrží velmi dlouho, nemohou zadržet další vláhu, jež po dopadu nazemský povrch prakticky okamžitě odtéká z rašeliniště. Tato problematika je na řadě místnadále zkoumána a jednotlivé názory odborníků se liší. Důležitost rašelinišť ve vodnímrežimu krajiny je však zásadní. Dalším aspektem je zvlhčující funkce; zejména v parnýchdnech dochází k ovlivnění teplot a obsahu vzdušné vlhkosti v okolí rašeliniště. I proto jsouvýkyvy teplot mezi dnem a nocí na rašeliništi menší. Mimo dodávání potřebné vlhkosti, jenutné zmínit i fakt, že z některých rašelinišť pramení řada vodních toků a říček.Vegetační pokryv rašelinišť má významnou protierozní funkci, kdy nedochází ke ztrátěpůdy a její organické složky, ale naopak k její akumulaci. Zajímavou funkcí rašelinišť je164Černá jezírka v sedmdesátých letech dvacátého stoletíFoto Siegfried Weiss


Suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium)Foto Miroslav Jóžajejich vázání oxidu uhličitého, čímž aktivně snižují jeho koncentraci v ovzduší. Jsou tedyvelkou zásobárnou organického uhlíku, který je hromaděn, ale také uvolňován zpět doovzduší ve formě metanu coby produktu anaerobního rozkladu ve vodou nasycenévrstvě.Rašeliniště jsou dále významným místem pro rostliny i živočichy, kde množství vodyláká hmyz, ten následně vábí ptactvo, čímž jsou položeny základní kameny potravníhořetězce. Mnoho živočichů a rostlin je navíc specificky přizpůsobeno pro život v prostředírašelinišť. Setkat se lze s masožravými rostlinami nebo s unikátními barevnými odchylkamidruhů, které se jinde v takové podobě nevyskytují.Nahromaděné vrstvy odumřelých organických zbytků jsou rájem pro odborníky, kteřídíky archivační vlastnosti rašelinišť studují nejrůznější pylová zrnka a další části rostlin,a tak mohou zjistit na základě paleorekonstrukce druhové zastoupení až do poslední dobyledové.Pro život lidí je rašelina běžnou součástí v zahradnictví nebo lázeňství. U velkých ložisekse vyplatí i energetické využití. Dříve na řadě míst po celé republice byla území, kde seprováděla těžba ručním (tzv. borkování) i průmyslovým způsobem, některé lokality všaktouto činností zcela zanikly.Díky své ojedinělosti jsou rašeliniště chráněna několika stupni ochrany, od zákonemdaných významných krajinných prvků, přes vyhlašovaná zvláště chráněná území, pomezinárodní ochranu například v podobě evropsky významných lokalit nebo lokalit, kteréjsou zahrnuty v rámci Ramsarské úmluvy. Ta se zabývá ochranou mokřadů a rašelinišťcelosvětového významu.165


Revitalizace a její cíleObnova rašeliniště vychází ze základních faktorů jeho vzniku – dostatku vláhy, zvýšenéhladiny podzemní vody a nepropustného podloží. Zatímco horninové prostředí člověkprakticky neměnil, hladinu podzemní vody už systémem odvodňovacích kanálů mnohdynarušil s drtivými dopady. Úroveň poklesu vláhy se pohybuje mezi 20 až 200 cm, záleží natvaru mikroreliéfu, který je v oblasti rašelinišť často velmi různorodý.Účelem revitalizace je opětovné zvýšení hladiny podzemní vody a její následná stabilizacenatolik, aby se nastolily vhodné předpoklady pro další vývoj a obnovu rašeliniště a abyvzniklé podmínky co nejvíce odpovídaly stavu před negativním lidským zásahem. Zásadníroli zde hraje nasycenost půdního profilu vodou, do kterého se postupně začnou ukládatorganické zbytky rostlin za vzniku rašeliništních vrstev. Za účelem zvýšení hladiny podzemnívody se v České republice využívá různých typů hrazení odvodňovacích příkopů.Obvykle se postupuje jen pomocí běžných ručních prací a aplikují se jen přírodní materiályv podobě dřeva nebo kamene. V zahraničí se uplatňují rovněž mechanizované zásahy,například kompletní zasypání drenážních rýh a kanálů, ovšem za cenu silného poškozeníterénu těžkými stroji, které mohou v měkkém podloží snadno zapadat. Manuální síla jek přírodě ohleduplnější i šetrnější.Je nutné si uvědomit, že přehrazením kanálů nic nekončí; na řadu se dostává činnostpřírody, dlouhodobý děj, během něhož se jeden milimetr rašeliništní vrstvy vytvoří v průměruza jeden rok. Sledovat okamžitý výsledek obnovy je proto velmi obtížné; nespočívátotiž pouze v tvorbě rašeliny, ale také ve zpětném osidlování obnovené rašeliništní plochypůvodní faunou, florou i mikroorganismy. Právě tato monitorování jsou nejtěžší, vyžadujímnoho času a financí. Z prvních revitalizací, které se na českém území uskutečnily,se dá vyvodit, že obnova rašelinišť hrazením odvodňovacích kanálů je přínosná a pozitivní.Druhy přehrádek a postup pracíRevitalizaci předchází podrobný průzkum zájmového území, zahrnující studium rašelinnýchprofilů, geodetické zaměření drenážních rýh, kdy se pracuje se střední výškou místníhoterénu, určení rozdílů nadmořských výšek, měření půdních sacích tlaků, hladin podzemnívody, změn půdní vlhkosti, sledování odtoku vody z povodí atd. Všechny získanéveličiny pak popisují jak vodní režim v degradovaném rašeliništi, tak i výhled do budoucna.Dokonalá znalost topografie území je pro dobrý výsledek nezbytná.Bezesporu klíčovým bodem je stanovení tzv. cílové hladiny vody, což úzce souvisí s nejdůležitějšímkrokem při revitalizaci, a sice obnovou charakteristických hydrologickýchpoměrů na daném území. Cílovou hladinu lze definovat jako maximálně přípustný pokleshladiny vody pod čelem hráze, který je ještě pro vegetaci únosný a víceméně odpovídá jejífluktuaci během sezóny.Pro území ochranného pásma NPR Rašeliniště Jizery byly určeny maximální poklesyhladin v rozmezí 5–15 cm, 15–30 cm a 30–50 cm. Záleželo na konkrétní rýze, jelikož každáz nich se liší svou délkou, sklonem, šířkou, hloubkou, profilem apod.166


Instalace geotextilie u vodorovného typu přehrádky v ochranném pásmu NPR Rašeliniště JizeryFoto Leoš Vašina ml.Po stanovení počtu potřebných hrázek, jejich rozestupu a umístění dochází k vlastnívýstavbě. Existují různé varianty přehrádek uplatňovaných v České republice i ve světě(v Krušných horách hradítka z kulatiny, v Německu masivní fošnové hrázky, ve Švýcarskuregulační přehrádky s nastavitelnou přelivnou hranou nebo deskové přehrádky atd.).V podmínkách Jizerských hor a na základě praxe ze Šumavy se rozlišují dva základní typypřehrádek: vodorovné a svislé.Vodorovné jsou určeny k hrazení menších rýh. Pro drenážní příkopy, kde se počítá s většímobjemem zadržené vody a které jsou celkově mohutnější, se používají hrázky svislé.167


168Vodorovný typ přehrádky – patrný je již nárůst hladiny na návodním líci.Dole svislý typ přehrádky.Foto Leoš Vašina ml., Michal Vinař


Vodorovná hrázka se skládá z řezaných prken o tloušťce 32 mm a šířce 200 mm,přičemž šířka se s ohledem na dostupnost materiálu může lišit. Délka jednotlivých prkenzávisí na průměru konkrétní rýhy. Prkna se pak pokládají ve dvou vrstvách napříč tak, abyse spáry navzájem překrývaly. Výplň mezi oběma vrstvami je tvořena geotextilií, která mána dně nad návodním lícem přehrádky přibližně 30 cm přesah a následně se zasype místnímmateriálem. Zpevnění hrázky se provádí pomocí dvou kůlů z půlkulatiny, umístěnýchna vzdušném líci.Svislá hrázka je konstrukcí z opracovaných fošen tloušťky 45 mm a šířky 200 mm, kterédo sebe vzájemně zapadají na pero a drážku a které jsou svisle zaráženy do dna. V horní částihrázky jsou připevněny tzv. kleštiny, tvořené z obou stran vodorovně natlučenými prkny.Oba typy hrázek jsou navíc vybaveny přelivem pro soustředění odtoku vody a skluzem,jehož funkcí je tlumit kinetickou energii přepadající vody. Délky skluzů se uzpůsobují rozdíluhladin v hrázkách a jejich sklon je min. 45 stupňů. Horní hrana hrázky musí být vždyvodorovná, jinak by mohlo docházet k odtoku vody jinde než v místě přelivu a k vymýváníbřehu u okraje hrázky.Další důležitou činností je dostatečné zavázání přehrádky do břehů a dna drenážnírýhy. Opět záleží na sklonu a předpokládaném objemu zadržované vody. Minimální je zavázání1 m do břehů a 0,5 m do dna, u větších rýh a svažitějšího terénu se počítá s upevněnímvíce než 0,5 m do dna a 1,5 m do břehů.V terénu je umístění hrázek označeno pomocí latěk; oba typy přehrádek se od sebe odlišujíbarvou laťky, v podmínkách Jizerských hor to byla modrá a červená, respektive bílá.Praktická opatření v Jizerských horáchPřed realizací opatření na Klugeho louce se několik zástupců z řad členů i zaměstnancůnašeho sdružení zúčastnilo exkurze do NP Šumava, kde si stavbu přehrádek mohli samiv terénu vyzkoušet pod dohledem zkušenějších kolegů a případně si s nimi vyjasnit po stupya nedostatky. Horský spolek se v minulých letech zapojil do obnovy cenných rašelinnýchploch a navázal tak na své kolegy právě ze Šumavy a z Krušných hor, kde projekty obnovyrašelinišť probíhají již více než desítku let.Klugeho loukaOpatření na Klugeho louce byla realizována od září 2009 s přesahem do roku 2010a zahrnovala přehrazení tří drenážních rýh s celkovým počtem 47 přehrádek. Po celoudobu trvání akce náš spolek úzce spolupracoval se ZO ČSOP Jizerka, díky čemuž mohlvyužívat ubytovací kapacity na terénní stanici ochranářů v budově místního muzea.Nejčastěji se na Jizerku jezdilo na tři čtyři dny; déle ne, protože fyzická náročnost stavbypřehrádek v kombinaci s namáhavým přístupem byla značná. Práce na místě samotnémtrvaly zhruba sedm až deset hodin denně.Jelikož šlo o vůbec první práce bez přítomnosti kolegů ze Šumavy, docházelo občask drobným nedostatkům v organizaci práce i zvoleném postupu. Často vznikaly i veselé,jindy zase vážnější situace, učili jsme se tak říkajíc za pochodu…169


Příprava terénu pro vodorovnou přehrádku na Klugeho louceFoto Leoš Vašina ml.Zprvu jsme například zkoušeli zkonstruovat celou hrázku mimo vlastní rýhu a ažpotom ji instalovat do připraveného zářezu. Tento postup se ovšem neukázal jako přílišúspěšný a práci spíš prodlužoval, než ulehčoval.Při charakteru zdejších drenážních rýh se uplatnily pouze vodorovné přehrádky.Prvním krokem při stavbě hrázky bylo kromě roznosu prken, což samo o sobě zabralodesítky hodin, vyhloubení jámy na krajích rýhy, aby docházelo k dokonalému svázánía utěsnění s okolním terénem. Prací se pravidelně zúčastňovali Michal Vinař, řečenýDrobek, Pavel Černý, Martin Vonička, Honza Škoda, Jarda Krupauer nebo Miloš Lorencalias spolkový traktorista z Hejnic. Tomáš Trejbal s Leošem Vašinou řezali na míru fošnya ty jsme pak postupně rovnali vodorovně na sebe a přitloukali je pomocí velkých hřebíkůk dvěma kůlům umístěným na vzdušném líci. Pokračovali jsme položením geotextilies dostatečným přesahem určeným k zahrabání do rašeliny a další řadou prken překrývajícíchvzájemné mezery. Nezbytností se přitom stala vodováha. Nezřídka bylo také bě -hem stavby nutné z vykopaných děr vybírat kbelíkem vodu… Nakonec proběhla úpravaterénu v podobě srovnání drnů a umístění vhodného organického lokálního materiáludo těla hrázky za účelem rychlejšího zazemňování. Celkově bylo na rašeliništi odpraco váno18 dnů, přičemž denně se podařilo postavit průměrně tři přehrádky.Získané zkušenosti a nabyté poznatky velmi usnadnily další a mnohem rozsáhlejší činnostna Rašeliništi Jizery.170


Rašeliniště JizeryNěkteří členové JJHS se v roce 2011 zúčastnili i druhého projektu obnovy rašelinišť.Tentokrát to bylo v oblasti NPR Rašeliniště Jizery, kde se nachází pestrobarevná mozaikarašeliništní soustavy, unikátní v národním i evropském měřítku. I proto má statut evropskyvýznamné lokality. Území patří sice k nejcennějším v celých horách, ale v minulýchdobách neušlo negativnímu odvodňování za účelem rozšíření ploch pro pěstování hospodářskyprodukčního lesního porostu.Na zájmovém území se nachází celkem šest hlavních a řada vedlejších odvodňovacíchrýh a v porovnání s Klugeho loukou bude celá akce tvrdším oříškem. Proto projekt poběžícelé dva roky. Za tu dobu zde bude vybudováno 231 přehrádek.Před zahájením prací bylo nejprve nutno na místo dopravit poměrně velké množstvímateriálu. Vhledem k odlehlosti území nebylo možné složit prkna přímo na místě zásahu,nýbrž na vrstevnicové cestě pod Zeleným kamenem, asi pět km od Jizerky a zhruba 350 mod hranice zájmového území. Pak následovala doprava mnoha kubíků smrkových fošenlesním průsekem poměrně prudkým svahem k vlastnímu rašeliništi. Pomoc členů ČSOPJizerka přišla i tentokrát víc než vhod.Zatloukání fošen „pero-drážka“ při zahájení stavby svislého typu přehrádkyFoto Michal Vinař171


Poprvé jsme stavěli oba typy přehrádek, vodorovné i svislé, a to v závislosti na profilua velikosti příkopů. Práce se opět spravedlivě rozdělila a každý už znal svůj díl odpovědnosti.Nejčastějším šerpou byl tentokrát Pepa Krutský, který odnosil hromadu prken,s pilou si rád opět pohrával Leoš Vašina nebo Tomáš Trejbal, oba zároveň vykonávajícíjakýsi stavební dozor. Nejbližším přítelem Michala Vinaře se při revitalizaci stal krumpáčs lopatou a sekero-motykou. Zdatně sekundovali i Martin Vonička, Jarda Studený, PavelČerný nebo Milan Šteinfest. Není zde bohužel možné vyjmenovat všechny, kteří nějakýmzpůsobem pomohli. Všem ovšem patří poděkování.V průběhu roku 2011, zhruba od června do října, bylo v ochranném pásmu NPR Rašeli -niště Jizery kompletně dokončeno na 120 přehrádek obou typů. Práce byly v porovnánís Klugeho loukou u Jizerky složitější nejen z důvodu odlehlosti zájmového území a ob -tížnější dopravy materiálu, ale i vzhledem k utváření terénu a nástrahám počasí. Přestozde bylo odpracováno přes 30 dní, přičemž jednotlivých brigád se zúčastnilo většinou5–7 lidí. Některé dny se podařilo postavit deset dvanáct přehrádek, jindy naopak pouze tři.Co lze říci závěrem?V našem příspěvku jsme se pokusili popsat a ozřejmit význam jedné z nejdůležitějšíchčinností Jizersko-ještědského horského spolku v minulém roce, tj. revitalizaci rašelinišť.Účelem bylo poskytnout základní přehled o tématu a popis revitalizace, vysvětlit postupprací při stavbě přehrádek, jejich rozdělení, nastínit časový rozsah a náročnost celé akce.V době psaní tohoto článku ležela na horách mohutná sněhová peřina, rašeliniště siovšem přesto žilo svým životem. Po nástupu jara opět začne proces zarůstání rašeliníkema zazemňování, zvyšování hladiny podzemních vody a postupné uzdravování vzácnéhobiotopu. Zaměstnanci a brigádníci v jarních až podzimních měsících opět vezmou dorukou pily, sekery, prkna a budou v projektu nadále pokračovat. Nezbývá, něž popřátzdejším tolik zkoušeným rašeliništím dostatek vláhy, příznivé klima a opětovnou úctua pokoru ze strany lidí.Použitá a doporučená literaturaČinnost JJHS v roce 2009, revitalizace rašeliniště Klugeho louka.In: Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2009. Redakce Otokar Simm.Liberec: Jizersko-ještědský horský spolek, 2010.MARTÍNKOVÁ, H. Návrh hrazení drenážních příkopů k revitalizaci NPRRašeliniště Jizery. Praha: AOPK ČR, 2011.JÓŽA, M., P. VONIČKA. Jizerskohorská rašeliniště. Liberec: Jizersko-ještědský horskýspolek, 2004.POTOCKA, J., J. VANĚK. Krkonošská rašeliniště. Vrchlabí: Správa KRNAP, 2006.172


Je důležité dělatpořádně své řemesloPovídání s lesníkem Zdeňkem Ciprou2. částMiloslav NevrlýLiberecFoto archiv Zdeněk Cipra173


Tímto článkem dokončujeme obsáhlé vyprávění jizerskohorského lesníka Ing. ZdeňkaCipry. První část byla uveřejněna v Ročence JJHS 2010 na stranách 203–226.To bylo krásně dlouhé povídání o Jizerce! Asi jen málokdo z lidí si dovede představit,kolik námahy, zkušeností, zdravého rozumu i umění jednat s lidmi představujepráce polesného na takovém místě, jakým tehdy byla Jizerka. Pak alepřišla jedna z mnoha reorganizací státních lesů a díky ní ses mohl postupně přesrůzné lesnické funkce přiblížit k oldřichovským bučinám, nastěhovat se roku1953 do lesovny v Oldřichově v Hájích a nakonec, v roce 1956, se stát i řádnýmoldřichovským fořtem. Na „smrkovém“ východě Jizerských hor jsi tedy definitivněskončil a přešel do nádherné západní „bukové“ a skalnaté části těchto hor,na polesí Oldřichov v Hájích, po kterém jsi vždycky toužil. Povídej o tom, jsi asijediným člověkem, který všechny ty změny v řízení jizerskohorských lesů pa -matuje!K 1. 1. 1952 náhle došlo k rozdělení státních lesů na správy lesního hospodářství, zabývajícíse pěstováním lesů, a na podniky lesního průmyslu, zaměřené výlučně na těžbu, do -pravu a dodávky dřeva. Na území ŘLZ Frýdlant–sever a ŘLZ Prameny Jizery byly vytvořeny: Správa lesního hospodářství Frýdlant v Č., členěná na 11 polesí, ředitel Ing. V. Skle -nička, hlavní pěstitel J. Kobrle; Jizerský lesní průmysl – těžební závod (dále TZ) Frýdlant, členěný na těžební obvody(TO): Nové Město, Smědava–Jizerka, Oldřichov v H., Frýdlant, dělnický ředitel M. Piš -vejc, hl. inženýr B. Zápotočný, vedoucí provozu J. Šeda, vedoucí dopravy B. Ticháček,vedoucí odbytu V. Fiala.Lesní porost v NPR Jizerskohorské bučinyFoto archiv Správa CHKO Jizerské hory174


Těžební obvod 2 Smědava–JizerkaPři dělbě funkcí jsem projevil zájem o práci na těžebním obvodu Oldřichov v H., byl jsemvšak ustanoven do funkce vedoucího těžebního obvodu Smědava–Jizerka, z hajnýchSuchého, Jeřábka, Mališe, Novotného a Marka se stali těžební mistři. Ve funkci polesnéhona Smědavě zůstával Ing. Karas, na Jizerce byl dodatečně ustaven Ing. Braun.Navštívil jsem těžební mistry na polesí Smědava, zjistil, že výrobní úkoly jsou zdepoměrně nízké (oproti Jizerce zhruba poloviční) a jsou dobře plněny. Nadále jsem se pakvěnoval svážce dřeva z prostoru na podmáčených půdách podél Pruské dráhy do Polska.Zde v případě nesplnění úkolu v zimním období hrozilo oddálení dodávek kulatiny o jedenrok a její značné znehodnocení. Průběh počasí však byl příznivý, k mimořádným událostemnedošlo a svážka byla v polovině dubna ukončena ještě před rozpadem zimních cesta povozníci z Rejdic opustili Jizerku. Na skládkách u silničky v Polsku bylo uloženo6 100 plm kulatiny.Těžební závod FrýdlantV zimním období byla těžební činnost soustředěna do nižších poloh, zejména do TOFrýdlant. Postupný návrat rubačů a prostředků k přibližování dříví do vyšších poloh řídilvedoucí provozu lesního závodu (LZ), který v dubnu vážně onemocněl. K 1. 5. 1951 jsembyl ustanoven do jeho funkce, vedoucím TO Smědava–Jizerka byl jmenován J. Kratochvíl,který již 5 let působil jako hajný na polesí Poustka. Předal jsem mu zásoby dřeva s výjimkouúložiště v Polsku, které jsem si ponechal ve své odpovědnosti do jeho odvezení.Také jsem mu prodal za 4 000 Kčs mého koníka, který byl na Jizerce nadále potřeba. Popředání budov, inventáře a kanceláře novému polesnému jsem se rozloučil se svýmioporami p. Suchým, Honzkem Jeřábkem, p. Markem a s „naším“ panem profesorem.Květa Mališ odcházel k Vojenským lesům,Vojta Niedermertl společně se mnou nastupovalna TZ Frýdlant jako referent oddělení práce a mzdy, kam další roky dojížděl z BíléhoPotoka.Z Jizerky jsem odcházel s vědomím řádně vykonané práce. Neodkladně jsem byl přestěhovándo Frýdlantu a ubytován v jedné místnosti v patře sídla TZ. Po několik měsíců trvajícímsoustředění pracovníků v TO Frýdlant došlo k velkému pohybu zásob dřeva, u cesti v porostech se nacházely roztroušené, nepřehledně evidované zbytky. Skontro dřeva nacelém TO jsme uzavřeli k 1. 7. 1952.Mezitím jsem navštěvoval ostatní tři obvody, zejména Jizerku, kde probíhal odvoza expedice kulatiny ze skládek v Polsku. Teprve nyní jsem docenil zkušenosti p. Suchého,který mně poradil postupně nechat na jednotlivé rampy střídavě navážet vrstvy kulatinya s připadáváním sněhu tyto vrstvy opakovat. Tím bylo dřevo uloženo ve sněhu a s odtávánímsněhových vrstev běžně odváženo tak, že nedocházelo k tvorbě výsušných trhlin.Práce na ústředí závodu mne příliš netěšila, a tak jsem přivítal návrh hlavního inženýrana záměnu funkcí mezi mnou a Ing. O. Rabštejnkem, vedoucím TO Oldřichovv Hájích. Tamní bučiny jsem měl stále v paměti a velmi rád jsem souhlasil. S Ing. O. Rab -štejnkem jsme se dohodli, že byt v lesovně v Oldřichově uvolní k 1. 4. 1953 a zatím buduz Frýdlantu dojíždět.175


Těžební obvod 3 – Oldřichov v HájíchPřevzal jsem ho k 1. 1. 1953. Rozlohou 5 331 ha se překrýval s nově vymezeným Lesnímhospodářským celkem (LHC) Hejnice, který zahrnoval polesí Hejnice, Oldřichov,Raspenava a Dětřichov s polesnými Pěkným, F. Zatloukalem a Ing. Kyselou. Těžebnímimistry byli V. Lachout, J. Šolc, J. Husák a F. Čížek, technikem TO J. Tobiáš, manipulantemJ. Vaníček. Zdejší terén jsem neznal. Do Jizerských hor zasahovala polesí Hejnicea Oldři chov se svými prudkými severozápadními svahy, pokrytými převážně starýmibukovými porosty. Polesí Raspenava a Dětřichov vytvářela přechod do Frýdlantské pahorkatiny.V podzimním období zde probíhala těžba buků, prováděná rubači z východníhoSlovenska.Známým problémem tohoto TO bylo přibližování dříví k odvozním cestám. Na TO bylysice čtyři páry koní, jejich výkonnost v prudkých balvanitých svazích však byla velmi nízká.Navíc zde zhruba do poloviny svahů v důsledku vzestupného teplého proudění ze severoněmeckénížiny silně kolísaly sněhové poměry. Místní stálí dělníci byli dva v Oldřichově,dva v Dětřichově. Ubytovny pro sezónní dělníky byly dvě – jedna v bývalé hájovně u Fer -dinandova (se samostatným stravováním), druhá v Oldřichově (s jednoduchou vývařovnou).V dubnu odstěhoval Ing. O. Rabštejnek svoji rodinu do Frýdlantu. V oldřichovské le -sovně byla provedena výměna elektrického vedení a další drobné opravy. Přestěhoval jsemse z Frýdlantu do lesovny a odtud jsem vycházel do terénu poznávat obec a okolí. Konečnějsem měl možnost seznámit se s bučinami, na které jsem se tak dlouho těšil.V prostoru pod Viničnou cestou se jednalo o porosty přetěžované, v prostorách vesvazích k Poledníku a Divočáku o porosty značně přestárlé, hojně napadené houboutroudnatcem (Fomes fomentarius), kde z původně smíšených porostů téměř úplně vy -mizela jedle a smrk. Z posledních těžebních zásahů jsem v horní řadě oddělení našel velkémnožství ztrouchnivělé bukové kulatiny – údajně v posledním roce války vytěžené francouzskýmizajatci. Výjimkou byla jen loňská těžba za vrcholem Poledníku – ta však bylaprovedena dvěma holosečemi v poměrně mladších, kvalitních porostech. Její přiblíženík odvozní cestě bylo snadné.Po dohodě s polesným Zatloukalem byla těžba buku na příští rok umístěna na uvolňovánípodrostlých okrajů na západním svahu Ostrého hřebene. Po těchto zkušenostechjsem se v předstihu zajímal, kde bude na dalších polesích vyznačována těžba na další rok.Přitom jsem se v jednotlivých polesích seznamoval s terénem, se svými těžebními mistrya sou sedy.V měsíci srpnu 1953 jsem se v šestadvaceti letech oženil. Moje paní, oční lékařka, bylav lesovně spokojená. V obci byla železniční zastávka, a tím i možnost dojíždění do za -městnání.Problémy s přibližováním dřívíZvláštní pozornost jsem věnoval možnostem zvýšení výkonu režijních potahů a kvalityjejich obsluhy. Zavedl jsem svody nastrojených potahů spojené s veterinární prohlídkoukoní a s kontrolou výstroje. Obecně se projevoval nedostatek kočích. Osídlenci z českého176


vnitrozemí neměli valný zájem o práci u potahů, navrátilci z Volyně byli jako kočí výborní,ale neznalí práce v těžkém terénu.Podařilo se mně navodit spolupráci starousedlíka – šedesátiletého Němce Bayera –a čtyřicetiletého volyňského Čecha J. Stříbrného. Spřátelili se a vytvořili vzornou „dvojku“a na balvanitých svazích Divočáku dosahovali vysokých výkonů. Za další úspěch jsem považovalobsazení páru koní dvojicí (zeť–tchán) ze slovenské vesnice pod Makytou. Pozdějijsem jim přidělil dalšího koně. To umožňovalo, aby při onemocnění některého z koní(namožení šlachy či kolika) či jednoho z kočích byli dva koně zachováni plynule v pohybubez shánění kočího. Naši kočí a koně měli dobrou pověst, a tak když na sousedním obvoduu Bílého Kostela hrozilo znehodnocení bukové kulatiny, vyjeli na třítýdenní výlet a vše bylouvedeno do pořádku.Později však došlo i na nás. Při přibližování kulatiny ze svahu nad Viničnou cestoudošlo u dvou koní ke zlomeninám nohy. Museli jsme je porazit. Obával jsem se, aby časemnedošlo i k úrazům lidí. Dospěl jsem k názoru, že výroba kulatiny v těchto podmínkách jenadměrně riskantní a navíc při těžbě přestárlých stromů, namnoze již napadených troudnatcem,se kvalitní kulatiny vyrábělo relativně málo. Napadené části kmene a mohutnákoruna byly zpracovávány do rovnaného dříví – to však vyžadovalo zajištění odbytu.Přišla další reorganizaceMezitím proběhla další reorganizace. Jizerský lesní průmysl – těžební závod Frýdlant bylzačleněn do podniku Ještědský lesní průmysl, podřízených jednotek (tedy těžebních obvodů)se však změna závažně nedotkla. Obrátil jsem se na vedoucího odbytu podniku MarcelaBučiny v Jizerských horách (2005)Foto Otokar Simm177


Safíra s prosbou, zda by nedokázal zajistit odbyt 1–2 tisíc plm rovnaného užitkového dříví.Navštívil jsem též hlavního inženýra podniku V. Munzara, informoval jej o důvodechpožadované změny výroby a požádal o informace o dosažitelnosti lanovky „Lasso-cabel“,která by nám mohla vyklízení rovnaného dříví z porostů usnadnit. Zatím jsme totižrovnané dříví přibližovali za sněhu ručně, za sucha pracně potahy.Skupinu stálých dělníků ze Slovenska u mistra Husáka (Barč–Žudér) se v krátké doběpodařilo doplnit o J. Pavlíka, v dalším roce pak z dlouhodobějších obyvatel Oldřichova bylavytvořena další „trojka“ (Svoboda–Třešňák–Dědek), která na motocyklech dojížděla převážněk hajnému Šolcovi.Ve Ferdinandově se skupinu stálých rubačů ustavit nepodařilo. Sezónních rubačů nazvládnutí těžby dřeva byl však dostatek – někteří z nich se po návštěvě domova naSlovensku pravidelně navraceli.S reorganizací podnikudošlo ještě k dočasnému zvětšenínašeho TO Oldřichov naTO Oldřichov–Bedřichov tím,že část polesí Fojtka – okrsekmistra Ficence – a část polesíBedřichov – okrsek mistraKrause – byly připojeny k na -šemu TO. Toto území gravitujetotiž k Polednické silnici,které byli naváženi do prácesezónní dělníci z ubytovnyv Oldři chově. Se zvětšenímnašeho TO jsme převzali další2 páry koní se dvěma kočími.Přidělil jsem k nim jednohozávozníka.V polesí Dětřichov, kdebyly těženy výhradně jehličnatéporosty v poměrně mírnémterénu, nebyly žádnéproblémy. Zpestřením zdebylo pouze prokácení hraničníhopruhu na polské straně.Vytěžené dříví bylo snáze přístupnéz české strany, a takjsme ho od Poláků vykupovali.Zdeněk Cipra s hajným Hausmannemnad svým úlovkem (1956)Foto archiv Zdeněk CipraPo převzetí dříví a podpisukonsignací trval polský „panlesniči“ na přípitku z lahvinky,kterou vždycky nosil s sebou.178


Po uspořádání základních organizačních záležitostí, svatbě a nástupu mé paní do zaměstnánív nemocnici ve Frýdlantě (tam často sloužila noční služby) jsem měl po večerechčas zvažovat, jestli podle zásad mého dědečka „umět a dělat pořádně své řemeslo“opravdu dělám „to pravé“, zda to není jen pouhá dřevařina. Zamýšlel jsem se tak důkladně,že jsem v roce 1954 absolvoval školení pěstování lesů v Opočně a složil zkoušku prosamostatné lesní hospodáře. Od roku 1954 jsem dálkově studoval na lesnické fakultěČVUT v Praze.LanovkaZačátkem roku 1955 mne potěšila informace Marcela Safíra, že odbyt rovnaného užitkovéhodříví je zajištěn a manipulant Vaníček obdrží potřebné údaje pro expedici. V předjařínám pak středisko mechanizace přivezlo vyžádanou lanovku „Lasso-cabel“. Složili jiu Viničné cesty pod Ostrým hřebenem. K obsluze lanovky byla přidělena Svobodova parta.Stavba lanovky byla velmi jednoduchá a spočívala v ukotvení lanáče (ocelového bubnus oběžným lanem), natažení lana po vybrané trase, roznošení a umístění konzolí na stromy,zavěšení lana na konzole, jeho napnutí a propojení na potřebnou délku okruhu.Otáčení lanáče bylo ovládáno motorem, na posouvající se napnuté lano byla mezi konzolemipomocí úvazků dvěma dělníky zavěšována polena, třetí dělník na odkládacím stolepolena odepínal a odkládal. Svobodovci se rychle zapracovali, odbornost vyžadovalo přizměnách trasy jen splétání lana.Značně pracná však byla doprava vytěženého dřeva k lanu. Z počátku byla prováděnaručně (vlečením, přenášením, přehazováním), později jsem využil rady svého oblíbencePetera Hančina, rubače z okresu Snina, a zhotovili jsme přenosné dřevěné žlaby. Ty sev mírnějších sklonech trasy velmi osvědčily, ve vyšších sklonech se stoupající rychlostíspouštěného dřeva ale vzrůstalo nebezpečí poškození okolních stromů a terénu. Pakbylo nutné změnit trasu oběžného lana, což vyžadovalo jeho poměrně pracné rozpojenía nové splétání.Těžební obvod Oldřichov–BedřichovProvoz na TO se po předchozích organizačních změnách zklidnil, dodatečně jsme byli posílenio druhého technika V. Blažka a praktikanta J. Procházku. Postupně jsem navštěvovaljednotlivá polesí (celkem 5) a v přítomnosti polesného a těžebního mistra jsme procházelivyznačenou těžbu na příští rok. Přitom jsme si s mistrem sjednocovali názory na postupprací v příštím roce.Při pochůzce na polesí Dětřichov jsme na západním svahu Kančího vrchu procházelivelmi rozlehlým a vzrůstným smrkovým porostem ve věku 60–70 let, určeným k těžběna rok 1955. Byly vyznačeny zejména stromy předrůstavé, což bylo znakem tehdy propagované„Voropanovy probírky“. Oproti mým názorům na výchovu stejnověkých smrkovýchporostů byl tento zásah nadměrně silný a projevil jsem obavu z možnosti rozvráceníporostů sněhem či větrem. Kolega polesný mne informoval, že v rámci jakéhosi závazkubylo zde vyznačení těžby provedeno za osobní přítomnosti prof. Polanského z LF VŠv Brně.179


Probírku jsme provedli a já jsem porost po následujících pět let příležitostně sledoval.Byl jsem rád, že se nepříznivé vlivy nedostavily – naopak došlo k silnému semeněnístromů a vznikly husté kartáče přirozeného zmlazení smrku. Bylo to mimo dosah méhopůsobení, ale osud těchto porostů mne zajímal i v dalších letech. Počátkem 60. let ale došlok likvi daci těchto krásných porostů postupnou holou sečí. Přehoustlé nárosty pak bylynezvladatelné.Pak došlo k další reorganizaci lesů a ty ses konečně mohl stát polesným, tedyvedoucím polesí Oldřichov v Hájích. Často jsem pak za tebou chodíval do lesovny,posled ního domu na kraji lesa pod oldřichovským sedlem.Ano, s koncem roku 1955 byla na obzoru další reorganizace. Po čtyřech letech se sloučilopěstování a těžba lesů pod jednu střechu. Byl to „návrat k rozumu“.Po čtyřech letech experimentování podle cizího vzoru byla obnovena činnost Krajskésprávy lesů v Liberci a pod jejím dozorem i lesních závodů, které měly samostatně provádětpěstování, těžbu a ochranu lesů na území 2–3 lesních hospodářských celků. Ty bylyv návaznosti na pozitivní vývoj hospodářské úpravy lesů v poválečném období vymezenyv Jizerských horách velmi zdařile, a to ve spolupráci Lesprojektu Brandýs n. L. a LF ČVUTv Praze za osobní účasti prof. Mezery a doc. Matějů.Vymezení bralo v úvahu rozdílnost přírodních podmínek a bylo i dostatečně velkorysé,neboť do jednotlivých LHC byla zahrnována vždy celá polesí a tím byly respektoványi návaznosti vývojové a evidenční, ustálené přibližně již od poloviny 19. století. V období poobnovení činnosti LZ pak docházelo k výraznému zkvalitnění odborné lesnické činnosti –ke zlepšení péče o lesní porosty a celkové odbornosti prací.Zvyšování kvalifikace lesnického personálu bylo zajištěno pořádáním odborných akcíSpolečnosti lesnické, působící v rámci vědecko-technické společnosti (VTS), i odbornýchškolení v Opočně, zaměřených k rozvoji podrostního způsobu hospodaření. U vedoucíchpracovníků LZ a polesných byly pak požadovány zkoušky pro samostatné lesní hospodáře.Rovněž se podstatně zvýšila kvalita děl hospodářské úpravy lesů: rozvíjel se průzkumstanovišť (typologické mapování), historický průzkum lesů, průzkum ochrany lesů, budovánílesní dopravní sítě.Naše polesí Oldřichov v Hájích (spolu s polesími Hejnice, Raspenava a Dětřichov) bylosoučástí LHC Hejnice, který spolu s LHC Starý Harcov tvořil Lesní závod Harcov se sídlemv Liberci.Stal jsem se opět polesnýmMým úkolem konečně byla komplexní lesnická činnost na svěřeném polesí s nedělenouodpovědností, na kterou jsem se od mládí připravoval. Polesí o rozloze 1 850 ha se členilona tři hájemství: Oldřichov (hajný Husák, později J. Hatrik), Hráz (hajný V. Šolc – dobrýškolkař) a Dubina (hajný Nedvědický, později L. Šimek). Technikem polesí zůstal V. Blažek.Na polesí zůstalo 6 koní a lanovka Lasso-cabel, 6 stálých dělníků v těžbě a 4 sezónnía 12 žen v pěstební činnosti.Po uvolnění domu u oborních vrat na sedle (na Hemmrichu) se tam nastěhoval ně -mecký starousedlík Franz Hausmann s manželkou Liesl. Franz býval hajným, ve věku180


S hajným Franzem Hausmannemv Oldřichově v HájíchFoto archiv Zdeněk Cipra74 let také ledacos pamatoval a se svojíženou (tehdy sedmatřicetiletou!) tvořilivynikající pracovní dvojici. Koupili sikoníka a vozík a po celém polesí čistilipropustky, příkopy, svodnice, opravovalivýtluky a vše, co bylo zapotřebí. V ziměnaváželi krmivo pro zvěř do předsunutýchkrmelců. Franz byl ke své ženě ve -lice pozorný a galantní. Když se jednourozbilo kolo jejich žebřiňáčku kdesivysoko pod Poledníkem, sešel Franzdomů a s náhradním kolem na zádechznovu vystoupal strmou stezkou na„Riegelweg“ a vůz opravil, aby jeho Lieslnemusela jít pěšky. Ve Franzi Haus -mannovi jsem – po p. Markovi a p. Su -chém – získal dalšího spolehlivéhopamětníka a poradce.Bučiny na SrázechTěžební činnost na polesí byla stabilizovaná,bylo však třeba si ujasnit přípravuna vyba vení a provoz školek (0,90 ha),na sklizeň sena (měli jsme 22 ha luk, aleve stavu 6 koní a u krmelců sčítaných120 kusů jelení zvěře), přednost všakmělo vyznačování těžby. S ná stupem jara jsem opět důkladně procházel Srázy nadViničnou cestou. V některých částech jsem nacházel až 20 % přestárlých stromů napadenýchtroudnatcem a rozhodl jsem se požádat o druhou lanovku.Usoudil jsem totiž, že zdravotním a tvarovým výběrem přestárlých stromů nemohu nicpokazit, neboť každá obnova porostů musí započít uvolňováním prostoru pro následnougeneraci. Navíc buk je dřevinou, která je schopná do vysokého věku obnovovat a rozšiřovatkorunu. Buk mám rád nejen pro „chrámovou klenbu“ (termín mého dědečka lesníka),v naší rodině tradičně uctívanou, ale zejména pro jeho odolnost vůči suchu i hmyzímškůdcům.Musel jsem se však zamýšlet, jak postupovat při dalším rozvíjení obnovy v obtížně přístupnémterénu Srázů. Zpovídal jsem v podvečerech „svého“ Franze Hausmanna, jak todříve dělávali oni. Ten sice o plánovitém rozhodování v lesích mnoho nevěděl, ale sdělilmně, že koncem 19. století bydlel v oldřichovské lesovně Ing. Ernst Weber, který zde fořtovala v období obnovy lesního hospodářského plánu (LHP) řídil i práci taxační clam-gallasovskékanceláře „na zámku“.Navštívil jsem zámek ve Frýdlantu, kde byl umístěn archiv bývalého frýdlantského panství.Nalezl jsem tam porostní mapy polesí Oldřichov z roku 1884, 1895 a 1905, na kterých181


jsem v prostoru Zadního Divočáku objevil zakreslené holosečné zásahy relativně malýchrozměrů. Z popisů porostů jsem zjistil, že se jednalo o silná proředění s ponecháním bukovýchvýstavků, které byly podsázeny smrkem. V následných popisech se pak postupnězvyšovalo zastoupení buku přirozenou obnovou, až ve věku tehdejších 70 let dosáhlocca 40 %, což jsem považoval za úspěšné. Nenašel jsem však vysvětlení účelu úzkých sečí,vedených po hřbítkách pod Viničnou.Asi 20 let staré smrčky o výšce zhruba 5 m byly zavětvené až k zemi a krněly. Správcemarchivu na zámku tehdy byl O. Vaňous, důchodce a bývalý zaměstnanec ŘLZ Frýdlant, jenžmně existenci tehdejší taxační kanceláře panství potvrdil. Ta údajně v mezidobí obnov LHPvedla hospodářskou evidenci a prováděla měřičské práce. Ing. Ernst Weber údajně byl autoremrůstových tabulek pro buk podle bonit pro 140letou dobu obmýtnou.Semenný rok buku a částečně i smrkuJiž v roce 1956 jsme v bukových porostech zjistili známky nasazení na semeno a v podzimnímobdobí jsem nechal Hančinovou partou v okrajích matečného porostu v pruzíchzkypřit povrch půdy k zachycení padajících bukvic. Na zmíněných úzkých pruzích s krnícímsmrkem (v dosahu plazivých větví) jsme pokusně nakopali jamky. Na jaře 1957 jsmese na zkypřených pruzích v okrajích porostu těšili ze svěží zeleně rozvíjených děložníchlístků vyklíčených bukvic. Ne dlouho, pozdní mráz je spálil a práce byla vykonána zbytečně.Až dodatečně jsem shledal, že jednovrstevný matečný porost províval vítr, odnesl na -padaný list do terénních žlabů, kde se hromadil a půda při okraji porostu tak zůstala obnažená.Oproti tomu úzký pruh krnící smrkové mlaziny ztlumil provívání, zachoval na místěnapadané listí a oddálil klíčení. Uvědomil jsem si význam etáží pro přirozenou obnovuporostů a nutnost dostatečné rezervy vlastního sadebního materiálu. Z dobrého semennéhoroku nám zůstalo jen to, co jsme bez požehnání LZ nasbírali.Těžba a přibližování dříví postupovalo normálně. „Svobodovu lanovku“ jsme po Viničnécestě přesunuli do prostoru Srázů pod svah Předního Divočáku. Oddělení 54 jsem pakproředěním čtyř kotlíků pod skalními výstupy rozdělil na spodní „obhospodařovatelnou“část (blíže k cestě) a na část horní, přístupnou pouze za pomoci naší lanovky. Svobodovcimně pak hlásili, že si lanovku již druhým rokem prohlíželi studenti LF VŠ v Brně, vedeniprof. Doležalem. Druhou lanovku jsme nasadili o rok později opět do Srázů v protisměruod Červených skal. Pracovala s ní další trojka z těžby (Barčovci), ze stálých dělníků zůstalav těžbě jen skupina na hájemství Dubina.V období 1957–1958 pracoval v LHC Hejnice typolog jablonecké pobočky LesprojektuIng. Josef Skuhrovec. Vymezoval lesní typy a z vykopaných sond odvážel vzorky půdyk laboratorním rozborům. Na našem polesí lesní typy sám mapoval. Spřátelili jsme se.Měl se severními svahy mého polesí také problémy. Bylo zde k zakreslení mnoho skala úžlabin.Moje dálkové studium se blížilo zadávání diplomových prací. Za nosnou disciplínu lesnickéhořemesla jsem vždy považoval pěstování lesů. Tím jsem spadal pod prof. Mezerua byla mně zadána „Obnova bučin v polesí Oldřichov v Hájích“. Za konzultanta mi bylurčen Ing. Eduard Průša. Byl velmi pracovitý a působil jako typolog Lesprojektu ve středníchČechách. O dovolených obětavě dojížděl i do vzdálených rezervací na Moravě, kde182


Přírodě blízké bučiny v oblasti Oldřichova v HájíchFoto archiv Správa CHKO Jizerské horyv přírodě blízkých lesích prováděl měření a ověřoval si své názory na konkurenční vztahya nároky dřevin ve vztahu k podmínkám prostředí.Pobýval u mne dvakrát a líbilo se mu i ve Srázech. Shodli jsme se na tom, že buk je vy -nikající a nepostradatelná dřevina pro trvale udržitelné hospodaření v lesích v areálu jehopřirozeného výskytu, že vyžaduje jen mírné zacházení a trpělivost při obnově porostů – cožje v obtížně přístupném terénu problematické.To mne vrátilo do běžného života. Uvědomil jsem si, že bez lanovky na dlouhé dřívíto na Oldřichově nepůjde. Základní podmínkou pro provoz těchto lanovek byl přístup kesvahu shora. Výstavba etážové cesty či svážnice v terénu se skalními výchozy by způsobilaničení přírody a nesmyslné náklady. Jako jediná možnost se jevilo napojení měkké svážnicevedoucí od Polednické cesty po temeni Zadního Divočáku podél terénní hrany Srázůsměrem k Poledníku, doplněné o dvě odbočky ke hřbítkům.Ve svých úvahách jsem se zabýval i létajícím jeřábem (JAK 24), který by mohl pokácenýkmen o váze až 2 tun jednorázově přemístit na dřevosklad při vlečce u Vápenného vrchupřed nádražím Raspenava. To mohlo připadat v úvahu pouze u mimořádně hodnotnýchdýhárenských výřezů, ostatní dříví mohlo být takto přepraveno na dřevosklad při cestěu okraje lesa pod svahem na vzdálenost asi 1 km. Hřebenovou svážnici jsme zpevnilia odbočky ke hřbítkům s pomocí lehkého buldozeru urovnali. Mezitím byla ukončenatěžba (převážně „zdravotní“) a přibližování ve Srázech. Jednu lanovku jsme vrátilia Barčovce trvale přeřadili do těžby. Svobodovu lanovku jsme předali sousednímu polesí navyklízení rovnaného SM dříví ze svahu Holubníku. Dočasně jsme s ní zapůjčili i zapracovanouobsluhu.183


Vymezení hranic státních přírodních rezervacíV období 1958–1959 zpracovávali pracovníci SÚPPOP Praha návrh budoucích státníchpřírodních rezervací (SPR) v Jizerských horách. Ze svahových SPR jim největší potížepůsobilo vymezení SPR Poledník, která se svojí rozlohou přes 300 ha byla nejrozsáhlejší.Při jednáních s RNDr. M. Maršákovou-Němejcovou jsem prosazoval, aby hranice respektovalytradiční rozdělení lesů, byly zřetelné a nezaměnitelné. Rezervace byly vyhlášenyv roce 1960, definitivně pak po prověrkách v roce 1965.Vypracování lesního hospodářského plánuV roce 1960 byl Lesprojektem na LHC Hejnice vypracován lesní hospodářský plán, kterýjsme velmi potřebovali. Vedoucím pětičlenné taxační skupiny byl Ing. Slávek Kubíček, zpracovatelemplánu na polesí Oldřichov Ing. Vladimír Šlechta. Ubytoval jsem ho v inspekčnímpokoji v lesovně, pro nastěhování jeho paní jsme uvolnili jednu místnost mého služebníhobytu.Vladimír byl sice méně zkušený, ale velmi bystrý a pracovitý taxátor. Téměř každý večerjsme spolu probírali, co za uplynulý den zpracoval a vzájemně si sdělovali názory. Častose s námi zdržel i šéf sekce a pak to bývaly dlouhé debaty. Slávek byl pilný a poslušný pracovníka při umísťování těžeb do porostů v duchu tehdejších směrnic uplatňoval požadavekna plné využívání těžebních možností porostů. Na mně zůstalo obhajování tehdejšíhonávrhu rezervací.V roce 1960 jsem dokončil a obhájil svoji diplomovou práci „Obnova bučin v polesíOldřichov v Hájích“ a v březnu 1961 jsem promoval. Svobodovci se na zimu vrátili z výpomociu sousedů, a tak v každém hájemství pracovala jedna „trojka“ našich stálých dělníků.Převzali jsme lanovku na dlouhé dříví (opět Svobodovci). Pro lanovku jsme v rokli zá -padně od Červených skal vytěžili přerostlému nárostu stínící buky. Motorář zde neviděl napracovníky při upínání úvazků, neviděl ani na pohyb klády při jejím přibližování k nosnémulanu (zda neuvázla mezi balvany), pro hluk motoru neslyšel ani zvukové signály.Práce pokračovala pomalu, byla nebezpečná, obával jsem se úrazů. Lanovku jsme vrátilistředisku mechanizace. Nadále jsme používali traktor s navijákem a vysoko umístěnékladky – to však bylo možné jen poblíž cest a svážnic.Škody působené jelení zvěříPři svých pochůzkách po jednotlivých hájemstvích v posledních letech jsem si odvykl nositkulovnici. Lovu jsem se po tři roky zcela odříkal, a to po úrazu vnitřního ucha, který jsemutrpěl v důsledku výstřelu v blízkosti mé hlavy při doprovodu loveckého hosta v roce 1961.Viděl jsem však velké škody, které na nárostech a kulturách působila jelení zvěř. Její nadměrnéstavy byly nespornou brzdou přirozené obnovy buku. Ochozy, po kterých sestupovalas narůstající sněhovou pokrývkou až do našeho polesí, vedly již od Černé hory,Holubníku a Ptačích kup. Za vysokých stavů sněhu část této jelení zvěře přecházela i přessilnici Oldřichov–Raspenava směrem ke Skalnímu hradu a vytlačovala tam chovanoudaňčí zvěř. Vedení lesního závodu rozhodlo obnovit podél silnice bývalý oborní plot a dalo184


nám tento úkol do plánu. Úkol jsme splnili s vědomím, že to našemu polesí nepomůžea u našich krmelců bude v zimě opět soustředěno 100–120 kusů.Naším polesím jelení zvěř sestupovala třemi proudy: prvním jižně od Poledníku, kolemKrejčovské louky ke krmelcům u hájovny a lesovny v Oldřichově, druhý (hlavní proud)severně od Poledníku ke krmelcům nad hájenkou Na Hrázi, třetí proud přes Bílý Štolpichke krmelcům za hájenkou Dubina. Rozhodl jsem se, že se alespoň pokusíme zvěř zadržet conejdéle v horních polohách, aby nám na bukových nárostech tolik neškodila. Vybudovalijsme nové krmeliště se zásobníkem na konci Rackovy cesty u Červených skal pod Po -ledníkem, krmeliště u Krejčovské louky (tu jsme zorali a oseli vysokými plodinami) a oborohse zásobou sena mezi Poledníkem a Zadním Divočákem. K nově vybudovaným krmelištímvedly špatné cesty, a tak do nich naši Hausmannovi naváželi postupně krmivo nasaních. Od podzimu 1964 jsem zase nosil do lesa kulovnici a začal opět lovit. Občas jsemuspořádal i „natláčku“ pro vedení LZ a jeho hosty.S platností od 1. ledna 1961, v návaznosti na změnu krajského uspořádání, byla zrušenaKrajská správa lesů v Liberci a zřízen podnik Severočeské státní lesy, n. p., se sídlemv Teplicích. Jak se později prokázalo, bylo to ke škodě lesů v Jizerských horách.Rekonstrukce rybníka na Holubím potokuKoncem 50. let vypracoval Ing. Jiří Synek, vedoucí technologického oddělení Stavebníhozávodu Státních lesů v Liberci, projekt na rekonstrukci rybníka v Raspenavě. Rybník mělprotrženou sypanou hráz se středním jílovým jádrem, po její koruně vedla nezpevněnákomunikace k nedaleké hájovně, hráz nebyla opatřena bezpečnostním přelivem. Průtržíprotékal Holubí potok, přemostěný jednoduchým povalovým mostkem, zabahněné dnobylo řídce porostlé olší lepkavou s příměsí břízy ve věku asi 20 let. Údaje o jeho založení,příčině a době protržení hráze nebyly uvedeny. Údajně v zámeckém archivu ve Frýdlantuexistoval o rybníku Raspenava záznam, že byl vyloven v 17. století na počest Valdštejnovynávštěvy ve Frýdlantu.Rekonstrukce spočívala ve vybudování dvojitého kbelu s trubní propustí k umožněníprůtoku potoka, ve zřízení opěrky z lomového kamene v patě návodní líce hráze, v uloženíbočního jílového jádra na návodní líci hráze a její odrnování, v odláždění okolí kbelu dlažbouz kamene a zpevnění vývaru pod hrází, ve zřízení bezpečnostního přelivu s česlovoustěnou ve východním okraji hráze, v očistění vzdušné líce hráze od křovin a jejím dosypánízeminou včetně osetí, v navezení, rozprostření a zhutnění vrstvy makadamu navozovku, v očistění dna rybníka od dřevin – vše nákladem 330 000 Kčs. Provádění pracíbylo promítnuto do plánovaných úkolů našeho polesí, k dispozici jsme měli od státní traktorovéstanice (STS) bagr a jednu sklápěčku V3S a další vlastní sklápěčku LZ. Rukodělnépráce prováděli naši dělníci.Se založením a betonáží kbelu nám pomohli kolegové z podniku Státní rybářství,o ostatní jsme se museli postarat sami. Jíl jsme dováželi z jílníku ve Větrově, kamenivoz právě otvíraného lomu na Vápenném vrchu, zeminu z mokřadu na louce v lese (přitomjsme ještě 300 m3 skrývky použili pro komposty ke školkám). Velké potíže byly s vyjížděnímvozidel přes mokřinu od bagru. Zhotovili jsme dřevěné rošty (kolejové zpevnění), pokterých vozidla vyjížděla.185


Problémy jsme měli s rozprostřením a hutněním jílu na návodní líc hráze. Podařilo semi od STS vypůjčit ocelový válec, jehož váha se dala ještě zvýšit napuštěním vody. Opatr -ným spouštěním a přitahováním válce navijákem traktoru ke koruně hráze po hrubě rozprostřenémjílu na návodní líci hráze bylo dosaženo jeho urovnání a zhutnění na homogennívrstvu. Ta byla pohozena humusem a odrnována našimi ženami z pěstební činnostipod vedením hajného Šolce.Při závěrečném úklidu vytěženého mokřadu jsem naším dělníkům pomáhal zvednoutblátem obalený rošt. Byl nesmírně těžký. Ucítil jsem prudkou bolest v zádech a znehybněljsem. Na rentgenu pak zjistili zlomený trn obratle bederní páteře. Po několika dnech jsemjiž mohl opatrně přecházet.Rybník byl od roku 1960 postupně napouštěn a rybami byl osazen následujícího roku.Bylo vypuštěno 2 000 kusů kapra a 1 000 kusů pstruha duhového.V roce 1962 jsem dostal poukaz na léčebný pobyt v lázních Piešťany. Stejný termínobdržel Ing. O. Buršík, který na LZ Harcov působil ve funkci vedoucího provozu. Byl tovelmi zkušený lesník širokého rozhledu a jasného úsudku. Měli jsme dost času, mnohéjsme si ujasnili a velmi jsme se spřátelili. Založili jsme tarokovou partu.Větrné kalamity v 60. letech1962 – cca 3 tis. plm v polesí Dětřichov větrem od JZ, převážně na J svahu Kančího vrchu,vymezené díly pro výpomoc polesí Oldřichov a Harcov byly zpracovány do pololetí;1964 – cca 3 tis. plm v polesí Fojtka větrem od SZ, převážně na severních svazíchOlivetské hory; díl polesí Oldřichov zpracován do pololetí; cca 8 tis. plm v polesí Hejnicevětrem od SZ na náhorní planině jižně od Holubníku, soustředěním sezónních dělníkůzpracováno včas;1966 – cca 10 tis. plm ničivou vichřicí od Z z 5. na 6. 11. 1966 v centrální části Jizerskýchhor (převážně v polesí Jizerka), kalamitu se nepodařilo včas zpracovat, na J svahuVlašského hřebene zůstaly na ploše 7 ha po 4 roky nezpracované polomy a došlo k přemnoženíkůrovce.Větrné kalamity na našem polesí škody nezpůsobily – vypomáhali jsme na sousedníchpolesích Dětřichov a Fojtka. Na LZ Harcov bylo nejvíce postiženo polesí Hejnice. Když jsemviděl souvislou polomovou plochu na severním svahu Holubníku, bylo mně jasné, žev krátké době nastane kritický nedostatek vhodného sadebního materiálu. Po poraděs Ing. Buršíkem jsem se rozhodl vypomoci i zde. Vybral jsem políčko po hajném Šolcovi, naplochu 0,60 ha nechal navozit komposty (založené již při stavbě rybníka), plochu kultivovata založit tak náhradní školku. V jarním období pak skříňová V3S Lesního závodu odvážela„naše děvčata“ do Jedlového dolu nad Josefovým Dolem, kde vyzvedávaly smrkovésemenáčky z náletu a při zpáteční cestě je založily u školky. Tam je další skupina zaškolkovalado trojřádků – záhonový systém jsme pro obtížné kypření opustili. Předpokládal jsem,že tímto způsobem po dvou až třech letech poskytneme polesí Hejnice sadbu na zalesněníaž 40 ha.Ze širšího hlediska Jizerských hor větrné kalamity nejen soustředily úsilí téměř všechzaměstnanců k těžební činnosti, ale nepochybně usnadnily pronikání průmyslových imisído lesních porostů a spolu s přemnožením kůrovce urychlily nástup imisních škod.186


Jedna z mála potěšujících zpráv přišla ze střediska mechanizace. Naše lanovka nadlouhé dříví bude poháněna elektrickým proudem z generátoru umístěného na traktorua tím i v potřebném odstupu od pracoviště. Nasadili jsme ji do přibližování na východnísvahy Zadního Divočáku v roce 1963. Osvědčila se.Personální změnySmuteční řeč Zdeňka Cipryběhem pohřbu Franze Hausmanna v Liberci 16. 9. 1964Foto archiv Zdeněk CipraK závažným změnám došlo ve vedení LZ Harcov a ve využívání našeho pracně vybudovanéhorybníka v Raspenavě. V roce 1963 byl převelen ředitel J. Zdeněk na LZ Děčín a najeho místo nastoupil F. Beneš, dosavadní ředitel LZ Frýdlant. Hlavní inženýr V. Kašpáreknastoupil jako ředitel ke Stavebnímu závodu SL v Liberci, do funkce hlavního inženýra LZHarcov postoupil po sedmi letech působení ve funkci plánovače Ing. V. Šroubek. Vedoucímprovozu zůstal Ing. O. Buršík, vedoucím technologického oddělení Ing. O. Rabštejnek.V roce 1964 odešel do důchodu hajný V. Šolc a jeho místo zaujal M. Jebavý.187


Počátky poškození lesů imisemiPrvní příznaky poškození smrkových porostů imisemi jsem zjistil v září 1964. Moje podezřeníbylo potvrzeno rozborem asimilačních orgánů ve Výzkumném ústavu lesního hospodářstvía myslivosti v lednu 1965. V počátečním období (1964–1967) se příznaky nejzřetelnějiprojevovaly ve 4. a 5. lesním vegetačním stupni, a to zejména na extrémních stanovištích,kde smrk byl již příliš vzdálen od optima svých nároků a na drolinovité půdě vevětrem provívaných porostech trpěl (i přes relativně vysoké srážky) suchem a nedostatkemživin.V dalším období pak došlo k soustředěnému nástupu škod do nejvyšších poloh v souvis -losti s budováním dalších elektrárenských kapacit s vyššími komíny. Vedení LZ Harcovi podniku Severočeské lesy Teplice poškozování lesů v Jizerských horách i nadále nevěnovalopozornost.Vznik nové rekreační oblastiNapuštění rybníka v Raspenavě nejdříve ocenila místní mládež, pro tu jsme však opomenulizřídit vhodný vstup do vody. S vypuštěním rybí obsádky a jejím odrůstáním se takénečekaně zvětšil okruh přátel a známých nejen našich, ale zejména vedení LZ.Byli jsme vyzýváni, abychom v okolí rybníka zabezpečili pořádek a klid. Ing. Šroubek,o kterém bylo známé, že hůře vládne kulovnicí, byl zdatným rybářem a množství jehoúlovků jsem často obdivoval. Kouzlo rybníka bylo známé i ve „vyšších kruzích“, a tak byl nalouce za lesíkem, asi 300 m od hráze, postaven rekreační domek typu „Skopje“. Výsledkyprvního výlovu našeho rybníka v roce 1964 ale nebyly vynikající. Bylo vyloveno 190 kgkapra (krásné ryby, ale na počet již méně), 80 kg pstruha potočního (ten se nečekaněnamnožil na přítoku Holubího potoka) a dva krásné exempláře pstruha duhového. Rybíobsádka byla následně obnovena.V období 1965–66 jsme společně s Ing. Rabštejnkem (vedoucím technologického odd.LZ), absolvovali pěstebně-taxační postgraduální školení ve Vědeckém lesnickém ústavuv Kostelci nad Černými lesy. Závěrem studia jsem předložil a obhájil práci „Které náležitostimá uplatňovat odborný lesní hospodář v období počátečních škod průmyslovýmiimisemi“. (Ing. Rabštejnek vyčíslením skutečných nákladů na výchovu přirozeným zmlazenímvzniklých smrkových nárostů v polesí Dětřichov prokazoval jejich ekonomickounevýhodnost oproti porostům založeným umělou obnovou.)Založení nové školkyOsobně jsem umělou obnovu porostů považoval jen za východisko z nouze, které našipředchůdci uznávali již po 150 let. Zazlíval jsem vedení závodu i podniku, že tehdejšímukritickému nedostatku sadebního materiálu nečelili zvýšeným úsilím při sběru semenemístních dřevin a péčí o potřebnou rozlohu školek.Po dohodě s Ing. Buršíkem bylo do plánu polesí Oldřichov na rok 1965 promítnutozvýšení plochy školek o dalších 0,60 ha. Vhodnou plochu jsem měl již dlouho vybranou, tabyla odsouhlasena a neodkladně jsme zahájili klučení a odklízení stromů. Hrubou úpravu188


plochy jsme stihli do zámrzu; v roce 1966 jsme pokračovali s kultivací a osetím plochy,stavbou oplocení a boudy.S potěšením jsem v roce 1966 sledoval odkvět buku a v chráněných lokalitách částečněi smrku – byla to opravdu šťastná shoda okolností. V pozdním podzimu jsme pak usilovněsbírali bukvice. Semenění buku bylo slabé, za celý den dokázala jedna žena nasbírat max.1 kg. Měl jsem potíže s proplácením mezd, ale stihli jsme nasbírat 160 kg bukvic. Ty jsmev zimě velmi pozorně ošetřovali. Na jaře 1967 jsme s nimi oseli celou polovinu nové školky.S provozem naší rekreační chaty jsem mimo opatření kuchařky pro příležitostné vyvářenínávštěvníkům neměl nic společného. Neznal jsem naše hosty, nevěděl jsem, kdo a kdyzde bude pobývat. Vše, tedy i kontakt s paní kuchařkou a hajným M. Jebavým, obstarávalIng. V. Šroubek.Jednoho dne mne navštívil hajný Jebavý a silně rozrušen mně sdělil, že bude u lesůkončit a že si hledá jiné místo. Jako důvod uvedl, že se nechal přesvědčit a za úplatu uvolnildvě místnosti v podkroví hájenky jako základnu pro pracovníky StB, kteří odtamtud majístřežit hosty v chatě. Několikrát opakoval, že má čtyři dospívající dcery a „takovéchování“ nemůže trpět. Usoudil jsem, že situace je vážná a neodkladně jsem jel na lesnízávod. Ing. Šrou bek nebyl přítomen, a tak v mé přítomnosti telefonoval se šéfem StBv Liberci a v Praze přímo ředitel Beneš. Usoudil jsem, že se dobře a přátelsky znají a jsou„jedna rodina“. Hájenka ale byla od nepříjemných hostů osvobozena!V jizerskohorských bučinách se dobře daří přirozené obnově porostůFoto Otokar Simm189


Opět o imisíchPoškození lesů v Jizerských horách imisemi potvrdil až v roce 1967 Ing. J. Materna, expertna imise v Krušných horách. Rychlý nástup imisních škod v Jizerských horách přičítal chudýmlesním půdám na žulovém podloží a latentnímu působení imisí z elektrárny Hirsch -felde, která byla uvedena do provozu v roce 1957. Ta měla kapacitu 175 MW, elek trárnaTurów, postupně uváděná do provozu od roku 1962, měla 1 000 MW. Ve výhledu byla ještěelektrárna Hagenwerder (1 000 MW) a ve vzdálenosti asi 30 km Boxberg (3 500 MW).V roce 1967 založil Ústav pro hospodářskou úpravu lesů (ÚHÚL) Jablonec n. N. kesledování postupu imisních škod 17 trvalých zkusných ploch. V přístupu k poškozovánílesů v Jizerských horách se ale nic nezměnilo.V roce 1967 bylo zpracování polomů ukončeno i na polesí Hejnice a naši stálí dělníci sevrátili z výpomocí domů. Odcházeli i sezónní dělníci ze Slovenska. Zůstávali jen dělníciz Polska, jejichž stav se v posledních pěti letech stále zvyšoval. Ochotně pracovali i v pěstebnía stavební činnosti. Referentem pro styky s polskou stranou se stal Ing. O. Rabštejnek,který při svých častých cestách nakupoval a přivážel z Polska smrkové semeno.Na našem polesí Oldřichov provoz probíhal spořádaně. Nové požadavky na sousedskévýpomoci nebyly uplatněny, úkoly v těžební činnosti stačili zvládnout naši stálí dělníci,úkoly v zalesňování byly nízké, a tak „naše děvčata“ pod vedením babičky Wildnerovémohla věnovat svoji péči kypření a pletí ve školkách. Měli jsme radost nejen ze zaškoleného„josefodolského smrku“, zejména však ze zdárně se rozvíjejících semenáčků bukuv nové školce.Za zmíněného stavu bylo poškození lesů imisemi bráno vedením LZ a PŘ na vědomínadále pouze pasivně. Oproti tomu byl od roku 1965 stav lesů v Jizerských horách po stupněprojednáván v orgánech ONV v Liberci a v Jablonci n. N.V pověření zemědělské komise jsem následně jako poslanec ONV v Liberci na plenárnímzasedání 19. dubna 1969 vystoupil s příspěvkem „Vodní hospodářství jako limitující faktorbytové výstavby v návaznosti na hospodaření v lesích“. Upozornil jsem na pravděpodobnédůsledky dosavadního přehlížení zhoršujícího se zdravotního stavu lesů pro vodní hospodářstvíi životní prostředí obyvatel.Konec mé práce na oldřichovském polesíDne 21. srpna 1968 došlo ke vstupu vojsk států Varšavské smlouvy do ČSR. Uvažoval jsem,že je-li možné takovéto bezpráví, bude pokračovat i nadále. Nechtěl jsem zůstat pod „odborným“a politickým vedením Ing. Šroubka a Ing. Rabštejnka (ředitele Beneše jsem znal jakočlověka bez názoru).Rozhodl jsem se proto odejít z místa polesného a navštívil jsem ředitele Stavebníhozávodu státních lesů (SZ) Ing. Kašpárka, který můj zájem o nástup uvítal. Potřeboval mnezejména na dokončení rozestavěné nové lesní cesty pod Holubníkem. Znal mne po pracovnístránce, znal i moji manželku a věděl, že denně dojíždí do zaměstnání v Liberci,zatímco její matka jezdila v protisměru pečovat o naše tři děti z Liberce do Oldřichovav Hájích. Se stejnými argumenty jsem požádal počátkem září o uvolnění ze služby na LZHarcov k 30. září 1968 a bylo mně vyhověno.190


V oldřichovské lesovně jsem prožil 16 let a nerad jsem opouštěl jedinečný revír, hodnésousedy a skutečně velmi dobrý a zkušený pracovní kolektiv. Po předání polesí technikuHatrikovi a uvolnění lesovny jsem 1. října 1968 nastoupil na SZ v Liberci do oddělenípřípravy výroby k Ing. J. Synkovi. Od 1. ledna 1969 jsem tam působil ve funkci vedoucíhoprovozu inženýrských staveb.Spolupracoval jsem se dvěma mistry a 18 stálými dělníky, vozidla a stroje jsem objednávalu střediska mechanizace SZ. Trvale jsem měl přidělený GAZ s řidičem, který denněod ranního vlaku z Hrádku n. N. navážel část „gardové skupiny“ se střelmistrem J. Hajašemna pracoviště. Menší část dělníků pobývala přes týden v maringotce na staveništi lesní cestypod Holubníkem, jejíž dokončení do konce roku 1969 bylo přednostním úkolem.Počátkem roku 1969 se mně podařilo vstoupit do svépomocného stavebního družstva.Převzal jsem celý základní pracovní úvazek, který spočíval převážně v pomocných pracích.Pracovní limit se plnil těžce, pracoval jsem nejen o nedělích, ale často i po večerech. Velmimně pomohlo a potěšilo, když mně dobrovolně jezdili pomáhat někteří staří známí dělníciz Oldřichova v H. V sousedství naší družstevní novostavby bydlel tehdejší vedoucí SprávyCHKO Jizerské hory Ladislav Ševčík. Občas jsme spolu debatovali a měli podobné názory nasoučasný stav lesů a ochrany přírody v Jizerských horách. Nabídl mně na Správě CHKOmísto lesníka a jeho zástupce. Nabídku jsem přijal.Dne 1. ledna 1970 jsem ukončil zaměstnání u podniku Státní lesy a nastoupil na 17 letna Správu CHKO Jizerské hory.Bukové lesy u Oldřichova v Hájích (2010)Foto Otokar Simm191


Zdeněk Cipra a Miloslav Nevrlý při práci na rozhovorupro ročenku JJHS v Severočeském muzeu v LiberciFoto Milada DománkováIng. Zdeněk CipraNarodil se roku 1927 v Bělečku u Třebechovic pod Orebem a po absolvování Státní vyššílesnické školy v Písku, resp. v Hranicích na Moravě, nastoupil roku 1947 ke Státním lesůmjako lesník do Jizerských hor. Po krátké praxi na polesí Zadní Studánka se stal téhož rokuvedoucím polesí Smědava, o tři roky později polesným na Jizerce a nakonec, po řadě reorganizacíStátních lesů, v roce 1956 polesným v Oldřichově v Hájích.Při zaměstnání vystudoval vysokou školu a roku 1961 byl promován na lesního inženýra.Z Oldřichova v Hájích odešel roku 1968 do Stavebního závodu Státních lesů v Liberci.V letech 1970–1987 byl odborným zaměstnancem – lesníkem Správy CHKO Jizerskéhory, 1988–1989 pracoval jako samostatný odborný pracovník Výchovně vzdělávacíhostře diska KRNAP na Rýchorách.Po krátkém úvazku v roce 1990 na oddělení dálkového průzkumu země na SÚPPOP Prahapřijal na podzim téhož roku místo vedoucího oddělení ochrany přírody v liberecké po -bočce Územního odboru ministerstva životního prostředí, kde pracoval až do odchodudo důchodu v roce 1998. Nadále příležitostně vypomáhá jako znalec v oborech lesníhohospodářství a v ochraně přírody a krajiny.Roku 1997 mu byla udělena Cena ministra životního prostředí ČR za celoživotní práciv ochraně přírody a krajiny. Ing. Zdeněk Cipra je od roku 1956 významným členem Českélesnické společnosti (1972–2007 vedoucím její sekce přírodního prostředí), od roku 1990je i soudním znalcem v oboru ochrany přírody a lesního hospodářství. Žije s manželkouv Liberci, od dvou dcer a syna má deset vnuků.192


Regionální literaturaPublikace vydanév roce 2011Pavel D. VinklátBílý Potok193


V samém závěru Ročenky JJHS 2011 vám stejně jako v minulých letech nabízíme přehledtěch nejzajímavějších titulů vydaných v roce 2011, které se váží k Libereckému kraji,k našemu liberecko-jabloneckému regionu, k oblastem Jizerských hor, Krkonoš, Lužickýchhor a jejich podhůří.Většinu z nich si můžete prohlédnout a zakoupit v regionálních knihkupectvícha dalších prodejních místech, jako jsou informační centra či kulturní zařízení (muzea,galerie...). Seznámit se s nimi lze prostřednictvím knihoven, dále je prezentují na svýchwebových stránkách jednotlivá nakladatelství a distribuční firmy, takže stačí ve vyhledávačizadat konkrétní titul. Pokud přesto nebudete úspěšní, obraťte se na autory tohotosoupisu prostřednictvím kanceláře Jizersko-ještědského horského spolku.Základní východiska k výběru jednotlivých knih byla čtyři. Jedná se o:– knihy věnující se vlastivědným, přírodovědným a historickým tématům v oblasti Jizer -ských hor, popř. regionu Libereckého kraje (Krkonoše, Lužické hory, Český ráj, Česko -lipsko),– knihy regionálních autorů – spisovatelů, historiků, badatelů, odborníků apod.,– knihy zaměřené na tvorbu a prezentaci regionálních tvůrců – fotografů, výtvarníků apod.,– knihy vydané místními nakladatelstvími.V soupisu jsme zachovali abecední řazení dle autorů, publikace nejsou tedy členěny podležánrů – na literaturu faktu, průvodce, prózu, knížky pro děti, poezii... Samostatně jsoupřidána regionální periodika, sborníky a mapy.Vyšlo v roce 2011PublikaceAnděl Petr,Ekotoxikologie,bioindikace a biomonitoringDostupné na:http://toc.nkp.cz/NKC/201106/contents/nkc20112191860_1.pdf.Brožovaná publikace, 244 stran.Vydala Evernia, Liberec.Augustin Herbert, Molák Josef,Novoměstské maličkosti – Geschichtenaus Alt-NeustadtČesko-německá publikace obsahuje příběhy z přelomu19. a 20. století.Brožovaná publikace, 74 stran.Vydalo Město Nové Město pod Smrkem.Böttger Anett, Cyklostezka Odra–Nisa:pramen Nisy v Čechách – Zittau –Görlitz – Bad Muskau v SaskuBrožovaná publikace, 16 stran. Vydalo nakladatelstvíTouristische GebietsgemeinschaftNeisseland a Nisa, Bad Muskau.Brož Josef, Krajinou poezieBásnická sbírka.Brožovaná publikace, 80 stran. Vydalonakladatelství Gentiana, Jilemnice.Brycz Pavel,Tátologie aneb Rady pro začínajícítatínky, kteří nechtějí brzy skončitVtipně napsaný soubor rozdělený na dvě hlavníčásti – na tématické okruhy úžasných rad pronastávající i pokročilé tatínky a na volné povídkyvypovídající o skutečné praxi v rodině.Vázaná publikace, 236 stran.Vydala Mladá fronta, Praha.194


Brycz Pavel, Co si vyprávějí andělé?Fantasy všedního dneJsou vyprávění, o kterých se vám může jen zdát.Vyprávějí si je totiž andělé strážní za nocí v jednombarokním kostelíku v Praze. Ale stačí senepozorovaně vplížit a uslyšíte z neviditelnýchúst vypra věče příběh tak povědomý, až se vámzatají dech.Vázaná publikace, 106 stran. Vydala Mladáfronta, Praha.Cílek Václav, Čížek Jan,Pod vodou. Zpráva o velké povodnina Frýdlantsku, klimatické proměněsvěta a pocitu duše po katastrofěFotografie J. Čížka připomínají momenty tragickéudálosti srpnových povodní 2010. TextyV. Cílka, známého popularizátora geologiea české krajiny, na téma povodně a hydrologie.Historický přehled povodní v regionu, dobovéi současné mapy povodí a svědectví místníchobyvatel.Vázaná publikace, 208 stran.Vydal Jan Čížek, Krásný Les.Červinka Ondřej, Malá noční můraKonec 21. století. Masová automatizace, průmyslověvyráběné potraviny, nekontrolovatelný růstne zaměstnanosti a daní, uměle zvyšované ceny.Nepřehledné zákony a spletence agentur kontrolujícínemajetné, vláda Systému vyvolenýchstátů. Theo ztrácí půdu pod nohama, když hokonformní vrstva Systému vyloučí ze svých řad.Brožovaná publikace, 156 stran.Vydalo nakladatelství Pavel Mervart,Červený Kostelec.Doubková Liliana, Světlo mého srdcePohled do vnitřního světa mladé dívky, studentkypsychologie, odhaluje skrytá zákoutí lidské duše.Přístup k řešení osobních problémů ukazuje zároveňobecně platné zákonitosti lidského života.Brožovaná publikace, 142 stran.Vydalo nakladatelství Santal, Liberec.Fischer Karl R.,Doktor Kittel, severočeský Faustv legendách a pověstechPřeklad části německy psané publikace vydanév roce 1924 v Jablonci n. N. Bývalý jabloneckýstarosta se v ní zabývá pověstmi o legendárnímdoktorovi.Brožovaná publikace, 60 stran.Vydal Kitl, s. r. o., – Kittelovo muzeum,Jablonec n. N.Freiwillig Petr,Technické stavby FrýdlantskaPrvní publikace z připravované edice věnovanédějinám techniky v Libereckém kraji. Určena jepro odbornou i laickou veřejnost. Autor před kládávýsledky archivního a terénního průzkumu historickýchtechnických objektů ve Frýd lantskémvýběžku, které shromažďoval několik let.Brožovaná publikace, 128 stran.Vydal Národní památkový ústav, územníodborné pracoviště v Liberci.Frýbort Pavel, AgenturaRomán libereckého rodáka v dramaticky rozehranýchaférách odhaluje dvojí tvář politiků,médií, čerstvých multimilionářů i těch, kteříchtějí sociální nespokojenost využít k vlastnímuvzestupu.Vázaná publikace, 384 stran.Vydalo nakladatelství Šulc – Švarc, Praha.195


Holasová Lucie,Květinky a bylinky tety LucinkyPraktická, poučná i milá publikace z oblasti květina bylinek.Brožovaná publikace, 100 stran.Vydala Pivrncova jedenáctka, Smržovka.Holubičková Lenka, Šest stoletív nás aneb Benešov u Semil 1411–2011Dostupné na:http://toc.nkp.cz/NKC/201107/contents/nkc20112201271_1.pdf.Brožovaná publikace, 270 stran.Vydal Obecní úřad Benešov u Semil.Hrabal Milan, Kůň má nohy, koza rohyaneb kdyby kočka mohla létatHornolužickosrbská přísloví. Setkávání přeshranice; sv. 4.Brožovaná publikace, 94 stran.Vydala Městská knihovna, Varnsdorf.Hrabal Milan,Warnoćicy – čěske wokno do ŁužicyZarys čěsko-serbskeje wzajomnosće = Warnsdorf –das tschechische Fenster zur Lausitz: tschechisch-sorbischeWechselseitigkeit im Über -blick = Varnsdorf – české okno do Lužice: nástinčesko-lužicko srbské vzájemnosti. Setkávání přeshranice; sv. 3.Dostupné na:http://toc.nkp.cz/NKC/201105/contents/nkc20112188803_1.pdf.Brožovaná publikace, 30 stran.Vydala Městská knihovna Varnsdorf.Hrady a zámky na starých fotografiích –Děčínsko, Českolipsko a Liberecko67 černobílých historických fotografií hradů,zámků a tvrzí nacházejících se na Děčínsku,Českolipsku a Liberecku. Souběžný česko-ně -mecký text.Brožovaná publikace, 42 stran.Vydala Libuše Horáčková, Varnsdorf.Hrách Jaroslav,Alois Otahal, 1871–1952Třicet vybraných reprodukcí obrazů, vesměskra ji nomaleb, prezentovaných v roce 2009 navýstavě, dále kresby z dochovaných skicářůi řada archivních fotografií Držkova a okolíz první poloviny 20. století pořízených foto ateliéremotce a syna Otahalových.Brožovaná publikace, 60 stran.Vydal Obecní úřad Držkov.Chocholoušková Hana,Kolín Petr, Míčová Marie,Poklady z archivních depozitářůDoprovodný text k výstavě, která byla součástíDne otevřených dveří konaného 9. června 2011v rámci Mezinárodního dne archivů.Brožo vaná publikace, 60 stran.Vydal Státní okresní archiv Liberec.Jaroš Lubomír,Podivné svědectví Václava KorcePříběh se odehrává na Liberecku a vystupujív něm skutečné osoby a reálie. Podobně pravdiváje i většina příhod z běžného skautskéhoživota. Pro starší děti a mládež, ale mnohé řeknei dospělému čtenáři.Vázaná publikace, 104 stran.Vydala 1. Lužická, Hrádek n. N.Koláček Luboš Y.,Český ráj, kde bory šumí po skalináchKniha o neobyčejné půvabné krajině, o jejíchúdolích, skalních věžích a městech, o krajis desítkami hradů, zámků a romantických zřícenin.Vázaná publikace, 256 stran.Vydalo nakladatelství Regia, Praha.Kopecký Milan,Varnsdorfští tkalciZ historie tkalců ve Varnsdorfu a jeho okolí.Brožovaná publikace, 52 stran.Vydala Libuše Horáčková, Varnsdorf.196


Kratschmarová Jindřiška,Pohádka od rybníka Žabince,jak vodníček Střapatka málemk rozumu přišelPro děti od 4 let.Vázaná publikace, 82 stran.Vydalo nakladatelství Thovt, Praha.Kubátová Marie, Krkonošské pohádkyPohádky pro předškoláky o dobru, zlu, chamtivostia lásce. Příběhy z krkonošských hor a podhůří,kde vládne moudrý Krakonoš.Vázaná publikace, 96 stran.Vydalo nakladatelství Fragment, Praha.Liberecký kraj / Neisseland. Rozhlednyv Euroregionu Nisa / Aussichtstürmein der Euroregion NeisseInformace o přístupných rozhlednách na územíLibereckého kraje a Okresu Görlitz.Brožovaná publikace, 46 stran.Vydal Liberecký kraj.Luštinec Jan,Jilemnice, brána západních Krkonoš =brama Karkonoszy ZachodnichDostupné na:http://toc.nkp.cz/NKC/201106/contents/nkc20112182135_1.pdf.Vázaná publikace, 140 stran.Vydalo město Jilemnice.Lužické a Žitavské horybez hranic / Lausitzer und ZittauerGebirge ohne GrenzenBrožovaná publikace, 32 stran.Pro Svazek obcí Novoborska a obec Oybinvydala Geodézie On Line.Menclová Petra, ObojživelníciLiberecka aneb poznáváme naše druhyBrožovaná publikace, 16 stran.Vydal Náš kraj, o. s., ve spolupráci se SprávouCHKO Jizerské hory.Mihulová Marie, Svoboda Milan, Tao,věčný principEdice Cesta, sv. 13.Brožovaná publikace, 48 stran.Vydalo nakladatelství Santal, Liberec.Nevrlý Miloslav, Karpaš Roman,Jizerské hory na starých diapozitivechUnikátní diapozitivy české i polské části Jizer -ských hor nás přenesou do doby na rozhraní50. a 60. let, doby hlubokých a zdravých lesů,kdy se člověk ještě mohl hodiny toulat o samotěmezi skalami a srázy. Zasvěcené průvodní slovopředního znalce celého pohoří přináší mnohodosud nepublikovaných podrobností a osobníchvzpomínek.Vázaná publikace, 132 stran.Vydalo nakladatelství RK, Liberec.Nová Jana, Jablonecké výstavy1959–1987, nečekejte na motýlaPublikace shrnuje historii fenoménu jabloneckýchvýstav. Pojednává o výstavách bižuterie,spotřebního zboží a skla, které se konaly najabloneckém výstavišti.Vázaná publikace, 158 stran. VydaloMuzeum skla a bižuterie, Jablonec n. N.Nový Petr, Soumrak perličkového krajeVyprávění o skleněné bižuterii, osudech sklářů,seka cích strojích a Lučanské pozdvižcez 29. ledna 1890.197


Vázaná publikace, 128 stran.Vydalo nakladatelství RK, Liberec ve spoluprácis Muzeum skla a bižuterie, Jablonec n. N.Nováková Kateřina N., Jabloneckámedailérská škola. Ražená medailea mince na Vyšší škole 1995–2010Publikace seznamuje se zajímavou kapitolou z hi -storie Střední uměleckoprůmyslové školy a Vyššíodborné školy. Představeny jsou absolventskéa některé semestrální práce z let 1995–1997 až2007–2009, zmíněni jsou též pedagogové-medai -léři působící na škole. Editoři B. Tichý a M. Janus,fotografie J. Kovanic a J. Jiroutek.Brožovaná publikace, 162 stran.Vydalo město Jablonec n. N.Pavelka Jiří,Putování českých bratří do LužiceNáhled do života těch, kteří pro svou víru opustilivše, co jim bylo blízké.Brožovaná publikace, 56 stran.Vydal Patron formou mimořádného vydáníspolkového časpisu.Peroutková Ivana, Anička na horáchJsou zimní prázdniny a Anička vyráží s kamarádkamiDitou a Juljou na chalupu do Jizerskýchhor.Vázaná publikace, 120 stran.Vydalo nakladatelství Albatros, Praha.Řeháček Marek, Liberecké zajímavosti IIDruhá kniha (I. díl 2009) s ilustracemi P. FerdyšePoldy; autor popisuje místa, která jsou buďúplně neznámá, nebo naopak upozorňuje navěci notoricky známé a naplňuje je příběhyz minulosti i současnosti.Vázaná publikace, 180 stran.Vydalo nakladatelství Petr Polda, Liberec.Řeháček Marek,Pikous Jan, Kurtin Petr,Příběhy jizerskohorských rozhledenVedle četných a v mnoha případech dosud ne -publikovaných informací o jednotlivých věžíchje kniha naplněna vyprávěními a vzpomínkamispojenými s rozhlednami. Fotografie J. Pikouseml., použity byly i historické pohlednice a materiály,zejména ze sbírek P. Kurtina a J. Lubase.Řadu z nich čtenáři uvidí poprvé.Vázaná publikace, 220 stran. Vydalo nakladatelstvíPavel Akrman – Epicentrum, Liberec.Pešta Jan, Encyklopedie českých vesnic.Díl V., Liberecký krajVesnické památkové rezervace, zóny a ostatnípamátkově hodnotná vesnická sídla v Čechách.Vázaná publikace, 400 stran.Vydalo nakladatelství Libri, Praha.Prostředník Jan, Šída Petr, DrnovskýVáclav, Pravěká těžba v Jizerskýchhorách. Příběh kamenných sekerBrožovaná publikace, 56 stran.Vydalo Muzeum Českého ráje, Turnov.198


Řeháček Marek, Pikous Jan,Lužické a Žitavské hory:Průvodce po krajině a jejích náladáchPublikace navazuje na sérii průvodců po oblastecha zákoutích našeho regionu. Jako tradičněv ní čtenáři naleznou nejen obsáhlý soubor in -formací o dané oblasti, které autor nastřádalběhem mnohaletého bádaní v českých, německýchi polských pramenech, ale také řadu jehoosobních zkušeností, vzpomínek a zážitků.Brožovaná publikace, 320 stran.Vydal Kalendář Liberecka.provázejí ukázky z díla a téměř ve všech případechjsou poprvé publikovány i v českém překladu.Jde např. o Marii Hübner, Marii Kwaysser,Adolfa Benglera, Antona H. Bielaua, Karla R.Fischera, Franze Grundmanna, Gustava Leuteltači Josefa Meißnera.Vázaná publikace, 192 stran. VydalaKrajská vědecká knihovna, Liberec.Řehounek Jan, Řehounek Rudolf,Sergej. Příběh legionáře, v zavšivenékošili a se šrapnelem v těle kolem světaVázaná publikace, 120 stran.Vydalo nakladatelství Kaplanka, Nymburk.Studnička Miloslav,S botanikem v tropech. 1 – Venezuela;2 – Brazílie, Nikaragua; 3 – Mexický jihEpizody a spanilá dobrodružství dlouholetéhoředitele liberecké botanické zahrady. Knihus mnoha fotografiemi tvoří tři útlé svazky, zabalenédo jednoho úhledného pouzdra.Brožované publikace, 116, 134 a 182 stran.Vydalo nakladatelství Academia, Praha.Sekyra Marek, ÚvozyBásnická sbírka je výsledkem několikaleté tvorby,reflektující autorův vztah ke krajině severníchČech. Obsahuje na 50 básní z let 2005–2011, rozdělenýchdo šesti oddílů. Básně doprovázejí ilustraceŠtefana Škapíka.Brožovaná publikace, 70 stran.Vydal Kruh autorů Liberecka, Liberec.Sekyra Marek, Simm Otokar,Jizerské květyČesko-německá antologie německy píšícíchautorů z Jablonecka a Semilska 19. a první poloviny20. století. Většinu z 42 medailonů v tomtoregionu narozených nebo tvořících spisovatelůSnětivý Josef, Samolásky & souláskyMuž a žena – krátké spojení, které jiskří odpradávna.Ačkoli jsou naše instinkty namnoze stejnéjako v pravěku, moderní doba nám vystavělanové překážkové dráhy, s nimiž se obě pohlavímusí na cestě k sobě popasovat – někdy důstojně,jindy vtipně, občas také trapně…Vázaná publikace, 110 stran.Vydalo nakladatelství Čas, Řitka.Srna Jiří, Kreslený humor bez textu& texty bez kresleného humoruKroužková vazba, 48 stran.Vydal J. Srna, Jablonec n. N.Solovjev Sergěj, TemnoPublikace mapuje osudy stovky lidí ze Semilskaa Turnovska pronásledovaných komunistickýmrežimem.Vázaná publikace, 176 stran.Vydal S. Solovjev, Turnov.Svoboda Milan,Redernové v Čechách, nalézánízapomenutých příběhů 16. a 17. věku199


Autor se zabývá začleňováním Redernů domocenských struktur Království českého, jejichpolitickým, náboženským i kulturním vlivem.Vázaná publikace, 554 stran. VydalaUniverzita Karlova v Praze, Filozofickáfakulta.Syrovátková Jaroslava,Cestovní ruch v Libereckém krajiBrožovaná publikace, 156 stran.Vydala Technická univerzita Liberec.Šourek Ladislav,Za tajemstvími kraje pod KozákovemPozvánka do minulosti aneb Jak to tu kdysi(snad) vypadalo.Brožovaná publikace, 142 stran.Vydal Presstar, Modřišice.Vořech Ctibor, Řeháček Jiří,Sloužím! Svědectví, jak to bylo 18. 8. 1945Brožovaná publikace, 28 stran.Vydala Severočeská družinaSvojsíkova oddílu Junáka, Česká Lípa.Zasche Richard,Wie’s salt drhejme wor. Erinnerungenan Gablonz und das IsergebirgeJaké to kdysi bylo doma. Vzpomínky na Jabloneca Jizerské hory. Roční prémie pro členy Leutel -tovy společnosti za rok 2012.Vázaná publikace, 140 stran.Vydalo nakladatelství Leutelt-Gesellschaft,Kaufbeuren-Neugablonz.Urban Petr, Léčba MUDr. PivrncemPopulární český kreslíř a ilustrátor se v knizeautorských vtipů s postavičkou Rudy Pivrnceodvážil do lékařského prostředí.Brožovaná publikace, 120 stran.Vydal P. Urban, Smržovka.Vinklát Pavel D.,Hejnice/Haindorf, historie,příroda, kultura, turistika, službyČesko-německá publikace přibližující Hejnice,významné poutní místo a malebné městečkopod Jizerskými horami, u příležitosti 800 let odvzniku legendy spojené se zázračným uzdraveníma založením poutí. Zmíněna je historiei současnost městečka včetně tipů na výlety dookolí a poskytované služby.Brožovaná publikace, 40 stran.Vydalo město Hejnice ve spoluprácis nakladatelstvím Knihy 555, Liberec.Vobr Jan,Příběh skláře EgermannaBrožovaná publikace, 10 stran.Vydalo město Nový Bor.Zeman Jaroslav,Liberec, urbanismus, architektura,industriál, pomníky, objekty, památkyPublikace poprvé komplexně mapuje stavebnívývoj Liberce od jeho počátků do současnosti.Předložen je dochovaný architektonický fondz období 19. a 20. století, zaznamenán je i Libe -rec současnosti. Charakteristiku staveb doplňujíprofily architektů, projektantů a stavitelů. V publikacinechybí industriál a podzemí (Ivan Rous),umělecké památky (Jan Mohr) a památkováochrana (Petr Freiwillig).Vázaná publikace, 176 stran.Vydalo nakladatelství Knihy 555, Liberec.200


Zlesák Luděk, Kostička k domovuČtvrtá kniha básní libereckého autora je dopl -něna dobovými fotografiemi Hejnic.Vázaná publikace, 124 stran.Vydal L. Zlesák, Liberec.ZUŠ Liberec, 85 let, 1925–2010,ohlédnutí přátel, učitelů, žákůa studentůBrožovaná publikace, 14 stran.Vydala Základní umělecká škola Liberec.Sborníky, časopisy, novinyČeský rájLetní turistické noviny. Dostupné na:http://www.cesky-raj.info.Noviny. Vydalo Město Turnova Sdružení Český ráj, Turnov.Jeschken-Iser-Jahrbuch 201256. ročník ročenky. Výběr příspěvků pro Heimat -kreis Reichenberg Stadt und Land, Gablonz,Deutsch-Gabel-Zwickau a Friedland.Brožovaná publikace, 144 stran.Vydal Helmut Preußler Verlag, Nürnberg, 2011.Uměleckoprůmyslové školy Jablonecka a jejichvýtvarníci (3. a současně závěrečná část).Výtvarný diář obsahující historický přehledvývoje Jablonce nad Nisou v letech 1991–2010.Kroužková vazba, počet stran neuveden.Vydalo město Jablonec n. N.Od Ještěda k Troskám. Vlastivědnýsborník Českého ráje a PodještědíVychází 4x ročně. Společenskovědná a přírodovědnátémata, statě, studie a články z turistickyatraktivní oblasti.Časopis. Vydává Paměť Českého rájea Podještědí Turnov.PatronInformace přátel pomníčků a památných místJizerských hor. Výtisk (zpravidla 4x ročně) jeneprodejný a je určen zvláště pro členy sdružení.Časopis, 28 stran.Vydává Spolek přátel pomníčků a památnýchmíst Jizerských hor, Lučany n. N.Jizerské novinyZákladní turistické, kulturní společenské informace,kalendář akcí. Vychází na letní a zimnísezonu. Dostupné na: http://www.jizerky.cz.Noviny. Vydaly Jizerské hory – turistickýregion Liberecko, Jablonecko, Frýdlantsko aTanvaldsko, Janov n. N.Krkonoše – Jizerské horyVlastivědný a přírodovědný měsíčník o horách alidech (44. ročník). Devět stran se věnujeJizerským horám a jejich podhůří.Časopis, 50 stran.Vydává Správa KRNAP, Vrchlabí.Langhamer Antonín,Jablonec nad Nisou, diář 2011Sborník Severočeského muzea,Přírodní vědy (č. 29)Odborné recenzované periodikum uveřejňujepůvodní odborné přírodovědné práce. Čísloobsahuje mj. práci V. Pilouse o povodňových mu -rách na Smědavské hoře v Jizerských horách,článek J. Váni o mechorostech jizerskohorskýchrašelinišť nebo studii o vodních měkkýších201


Českého ráje od L. Berana, stať A. Kůrky a J. Bu -chara věnovanou pavoukům údolí Jizery u Semilad. Sborník uzavírá připomenutí významnéhoživotního jubilea geologa RNDr. I. Honsy od M. Ne -vrlého.Brožovaná publikace, 224 stran.Vydalo Severočeské muzeum, Liberec.Světlik,svět libereckých knihoven (č. 39–42)Články, rozhovory, medailony... na téma knihya knihovnická práce. Vychází 4 x ročně.Časopis, 48 stran. Vydala Krajská vědeckáknihovna v Liberci a Kruh autorů Liberecka.Upolín: informační zpravodaj SprávyCHKO Jizerské horyNepravidelně vydávaný zpravodaj zaměřený naochranu přírody a krajiny Jizerských hor.Brožovaná publikace, 30 stran. Zpravodaj.Vydala Správa CHKO JH a krajské středisko,Liberec.Zaostřeno na Jizerky, 2012Kalendář s 13 nejlepšími fotografiemi stejnojmennéfotosoutěže, kterou zorganizovala Na -dace pro záchranu a obnovu Jizerských hor. Výtě -žek z prodeje kalendářů bude věnován na projektvýsadeb původních druhů dřevin a keřů v Ji -zerských horách a na ekologickou výchovu dětí.Nástěnný kalendář, 13 listů. Vydala Nadacepro záchranu a obnovu Jizerských hor,Liberec.MapyČeský severTuristická a cykloturistická mapa, 1 : 25 000.Vydala Geodézie On Line, Česká Lípa.Jizerské horyTuristická a lyžařská mapa, 1 : 25 000.4. vydání oboustranné mapy.Vydalo Nakladatelství ROSY Rohlík a syn,Mělník ve spolupráci s Geodézií On Line,Česká Lípa a Eurokartem.CHKO Český rájTuristická a cykloturistická mapa, 1 : 25 000.Vydala Geodézie On Line, Česká Lípa.KrkonošeTuristická a cykloturistická mapa, 1 : 35 000.Vydala Geodézie On Line, Česká Lípa.NP České Švýcarsko,NP Sächsische SchweizTuristická a cykloturistická mapa, 1 : 35 000.Pro Eurokart vydala Geodézie On Line,Česká Lípa.202


JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝSPOLEKOBČANSKÉ SDRUŽENÍ PŘÁTEL HOR LIBERECKÉHO KRAJEZ ČINNOSTIJIZERSKO-JEŠTĚDSKÉHOHORSKÉHO SPOLKUV ROCE 2011JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝHORSKÝSPOLEK203


Výroční zprávaJizersko-ještědský horský spolek (JJHS) se sídlem v Liberci byl založen v roce 1996 a sdružuječleny se zájmem o přírodu, historii a kulturní tradice Jizerských hor a Ještědskéhohřbetu. Zejména v praktických opatřeních pro ochranu přírody JJHS rozšířil svoji působnosttéměř na celé území Libereckého kraje. Je otevřeným občanským sdružením přijímajícímsvé členy bez ohledu na věk či státní občanství.Mezi jednotlivými členskými schůzemi je činnost JJHS řízena výborem voleným nadvouleté období. Jizersko-ještědský horský spolek provozuje své webové stránky na adresewww.horskyspolek.cz, kde je možné nalézt informace o činnosti JJHS včetně mnohafotografií.Ochrana přírodySvoji činnost zaměřujeme především na práci v terénu, na péči o chráněná územív Jizerských horách, na Ještědském hřbetu, v Českém ráji, Lužických horách, na Frýd lant -sku i Českolipsku. Vyznačujeme hranice rezervací, pečujeme o horské louky se vzácnýmidruhy rostlin, likvidujeme nepůvodní invazní rostliny, vytváříme nové biotopy pro vodnía mokřadní faunu i flóru, budujeme a udržujeme zařízení k usměrnění pohybu návštěvníků,stavíme oplocenky k ochraně lesních porostů apod. V posledních letech se podílíme narevitalizaci vybraných rašelinišť v Jizerských horách hrazením odvodňovacích příkopů,které zde byly v minulosti vytvořeny.Kromě toho se aktivně zúčastňujeme správních řízení vedených orgány státnísprávy s možností ovlivnit rozhodování o připravovaných zásazích do přírody a krajinyregionu. Při své činnosti spolupracujeme zejména s Agenturou ochrany přírody a krajinyStavba oplocenky v Přírodní rezervaci Na ČihadleFoto Otto Ulman204


ČR – Správou CHKO Jizerské hory, Správou CHKO Český ráj, Správou CHKO Lužické hory,Krajským úřadem Libereckého kraje, Lesy České republiky, s. p., s obcemi i nevládnímiorganizacemi v celém Libereckém kraji.Publikační činnostVydáváme populárně naučné publikace věnované různým tématům z oblasti Jizerskýchhor, Ještědu a Frýdlantského výběžku, které se svým námětovým a estetickým pojetímsnaží oslovit všechny vrstvy návštěvníků, posílit v nich vztah k našemu kraji, rozšířit jejichpoznatky o kulturním i přírodním bohatství regionu a nenásilnou formou apelovat na nutnostochrany tohoto dědictví.Od roku 2003 vydáváme také ročenky Jizersko-ještědského horského spolku, kteréobsahují nejen informace o činnosti JJHS, ale také mnoho zajímavých tematických článkůz českých i polských Jizerských hor, Ještědu i dalších oblastí Libereckého kraje. Při jejichtvorbě spolupracujeme i se zahraničními autory.Osvětová a propagační činnostBudujeme a opravujeme naučné stezky a vytváříme informační tabule k chráněnýmúzemím, které přímo v terénu seznamují návštěvníky s přírodními a historickými zajímavostmi jednotlivých území. Zabýváme se hlubším poznáním významných lokalitPředávání dokončené vyhlídky na Naučné stezce Jedlový důl projektové manažerceIng.Tereze Lorencové ze Státního fondu životního prostředíFoto Pavel Schneider205


z pohledu historického, kulturního nebo přírodovědného. Organizujeme výlety a vlastivědnéexkurze, seznamujeme se s méně známými a navštěvovanými místy s cílem vytvářeta pěstovat vztah k historii i současnosti regionu, jeho kulturním tradicím a hodnotám.Současně provádíme rekonstrukce a údržbu vyhlídkových míst v Jizerských horách a okolí.Organizujeme různé akce pro veřejnost spojené se sportovně-turistickými výkony i kulturnímipořady v přírodě nebo na nich spolupracujeme, např. Soutěž stovkařů, SlavnostiJeštědu, Slavnosti Slunovratu aj.Pozemkový spolekPozemkový spolek pro přírodu a památky severovýchodních Čech, původně nazvanýSeverák, byl založen v roce 2000 jako jedna ze sekcí Jizersko-ještědského horského spolku.V červnu 2001 získal do pronájmu první pozemek na Václavíkově Studánce a v dubnu 2002byl akreditován ÚVR ČSOP a zařadil se tak mezi oficiálně uznávané pozemkové spolky v ČR.Hlavním posláním pozemkového spolku JJHS je přímá ochrana vybraných lokalit s vý -znamnou přírodní či kulturně historickou hodnotou. Tato ochrana je prováděna nejprvenabytím vlastnických nebo jiných věcných práv ke zvoleným nemovitostem (dlouhodobýpronájem) a následnou odpovídající péčí o ně.Sekáči na Pralouce v osadě JizerkaFoto Milan Drahoňovský206


Tradice horského spolkuRoku 1884 byl z popudu továrníka a zároveň milovníka hor a propagátora turistiky AdolfaHoffmanna v Liberci založen Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory (DGV).Postupně se rozrostl v obrovskou organizaci s 8 000 členy ve 25 sekcích. Již brzy po založeníse z něj stalo velice prestižní sdružení, jehož členy byli i přední liberečtí továrnícia významné osobnosti politického i kulturního života.Díky dobrému finančnímu zázemí mohl DGV pěstovat celou řadu aktivit: značil v ho -rách první turistické stezky, vydával mapy a průvodce, stavěl rozhledny i horské chaty. Odroku 1891 vydával také obsáhlé ročenky, sloužící dodnes jako cenný zdroj informacío Liberecku. Pravděpodobně největším počinem DGV byla stavba ještědského hotelu,dokončeného roku 1907 (shořel v roce 1963).Náš Jizersko-ještědský horský spolek je moderní organizací, která chce navazovat nadobré tradice DGV, a přitom se jasně distancuje od jeho směřování po roce 1938.Členská základnaa struktura občanského sdruženíPočet členů a jeho změnyV roce 2011 bylo přijato 11 nových členů, 2 členové zemřeli.Členové přijatí do JJHS v roce 2011: Jana Eichlerová, Leoš Chládek, Štěpánka Klímková,Michaela Niedobová, Zdeňka Prokůpková, Jan Suchl mladší, Ondřej Šíp, Josef Šorm, MarieUlmanová, Jiří Vacek, Jan Vrabec.Zemřela paní Almut Preussler a pan Jiří Dušek.JJHS měl k 31. 12. 2011 celkem 291 členů.VýborV roce 2011 pracoval výbor JJHS v následujícím složení:Ing. Pavel Vonička předseda, člen redakční rady, projekty, informačnítabule, publikace, společenské akce, zpravodaj;pavel.vonicka@muzeumlb.czLeoš Vašinamístopředseda, projekty, granty, zakázky, jednánís investory i subdodavateli; horskyspolek@volny.czStanislav Linda hospodář (od 9. 4. 2011), ekonomicko-provozníčinnosti, spolupráce s podnikatelskou sférou;linda@elitronic.czIng. Martin Rejlek hospodář (do 9. 4. 2011); martin.rejlek@post.czIng. Pavel Schneider zapisovatel, člen redakční rady, zpravodaj,www stránky, tiskové zprávy, kulturní a sportovní akce;pschneider@centrum.czMilan Drahoňovský fotodokumentace, propagace; milan@photo-bank.cz207


Petr Poldačlen redakční rady, grafická příprava ročenky,propagačních materiálů, informačních tabulí apod.,společenské akce; ferdys.polda@tiscali.czOtokar Simm předseda redakční rady, publikační činnost, redakceročenek; o.simm@seznam.czMilan Šteinfest práce v terénu, společenské akce (od 9. 4. 2011);mad.milan@seznam.czOtto Ulmanpráce v terénu (od 9. 4. 2011); o.ulman@centrum.czRevizní komiseMUDr. Tomáš Klimovič – předsedaIng. Lucie PodhorováMilada ŠkodováZaměstnanciLeoš VašinaDana NechvílováTomáš Trejbalvedoucí kanceláře, realizace projektů a zakázekúčetnictví, administrativarealizace projektů a zakázekČinnost Jizersko-ještědského horskéhospolku v roce 2011Realizace praktických opatřenív ochraně přírody a krajinyProjekt obnovy návštěvnické infrastruktury a revitalizace rašelinišťv CHKO Jizerské horyČinnost zaměstnanců JJHS a brigádníků z řad našich členů byla v roce 2011 soustředěnapředevším na realizaci dlouhodobého projektu, na který jsme získali podporu z Ope -račního programu životní prostředí. Tento projekt, jehož realizace je rozložena do dvou let,se skládá ze dvou částí. První část spočívá v obnově návštěvnické infrastruktury v CHKOJizerské hory, druhou část tvoří praktická opatření směřující k revitalizaci rašelinišť. Nafinancování se dále podílí Správa CHKO Jizerské hory, Lesy České republiky, Nadace prozáchranu a obnovu Jizerských hor a Liberecký kraj.Rekonstrukce Naučné stezky Jedlový důlBěhem jarního období jsme provedli kompletní rekonstrukci Naučné stezky Jedlový důl,která prochází údolím říčky Jedlové, chráněným v Přírodní rezervaci Jedlový důl. Na šestiinformačních tabulích se mohou návštěvníci seznámit s přírodními zajímavostmi tohotocenného území, které je součástí Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory, důvody jeho208


ochrany a způsoby péče o lesní porosty. Původní stezku vytvořila v roce 2000 Společnostpro Jizerské hory, o. p. s. ve spolupráci s Nadací pro záchranu a obnovu Jizerských hora Správou CHKO Jizerské hory. V podmáčených úsecích stezky jsme instalovali nové povalovéchodníky z dubových fošen, opravili či nově zhotovili svodnice pro odtok vody, navyhlídce u vodopádu Jedlové jsme obnovili zábradlí a na stezku umístili také nové informačnítabule.Oplocenka a vyhlídková věž v rašeliništi Na ČihadleV rašeliništi Na Čihadle jsme zhotovili nové oplocení, které ohraničuje stejnojmennoupřírodní rezervaci. S rozebráním a odvozem původního, značně poškozeného oplocenía vyhlídkové věže, která již také dosloužila, nám pomohli členové oddílu Mladí ochránciJizerských hor pod vedením Tomáše Klimoviče.V roce 2012 zde postavíme novou vyhlídkovou věž pro návštěvníky a obnovíme povalovýchodník, který k ní vede.Revitalizace rašeliniště v ochranném pásmu NPR Rašeliniště JizeryDruhá část výše zmíněného projektu představuje revitalizační opatření v ochrannémpásmu NPR Rašeliniště Jizery, která spočívají v přehrazování melioračních rýh dřevěnými(smrkovými) přehrádkami, jež mohou být vodorovné nebo svislé, v závislosti na profilumeliorační rýhy. Během dvou let zde zhotovíme více než 200 takových přehrádek, více jakpolovina byla vybudována v roce 2011. Po jejich naplnění vodou se postupně zvýší hladinaspodní vody na rašeliništi a zabrání se jejímu zrychlenému odtoku. Smyslem těchto opatřeníje zastavení degradace rašelinišť vysycháním a navrácení původních rostlinných společenstev.Obdobné opatření jsme prováděli již v roce 2009 na vrchovišti Klugeho louka.Více se o problematice revitalizace rašelinišť dozvíte v samostatném článku Leoše Vašinymladšího a Michala Vinaře v této ročence.Úklid v Přírodní rezervaci Meandry SmědéKdyž se řekne „Smědá“, vybaví se většině lidí tok řeky plný zákrutů, meandrů a slepýchramen, který se během času zařezává do okolních luk. Pro členy a přátele Jizersko-ještědskéhohorského spolku (JJHS) je toto slovo i synonymem každoročního prvního jarníhosetkání, táboření a především sbírání odpadků nashromážděných v meandrech Smědépo jarních záplavách.Povodně nejsou v této malebné frýdlantské krajině ničím neobvyklým, přicházejí každoročněspolu s táním sněhu v blízkých Jizerských horách. Ale v roce 2010 zastihla zdejší krajsrpnová tisíciletá voda, jejíž důsledky byly nesrovnatelné s běžnými povodněmi. Z malinkýchpotůčků se staly mohutné řeky, které s sebou bez milosti braly vše, co jim stálo v cestě.I říčka Smědá se na krátký čas stala běsnícím živlem zanechávajícím spoušť. V meandrechřeky se tak v roce 2011 členové JJHS a turistického oddílu Kletr nepotýkali jen s běžnýmodpadem, ale i s ledničkami, bednami po munici, barely, kontejnery, částmi automobilů,lyžemi, gauči či pneumatikami od traktorů.Sedmý ročník uklízení meandrů Smědé se konal od pátku 15. 4. do neděle 17. 4. 2011.Během těchto tří dní jsme sesbírali 96 pneumatik (z toho 10 od traktorů), 4 ledničky, 3 kontejneryna tříděný odpad, 5 záchodových prkének, 15 barelů na vodu, několik desítek cívek209


nití a na dvě stě pytlů drobnějších odpadků. Toto množství značně převyšovalo objem věcísesbíraných v minulých letech. Uklidili jsme tak levý břeh řeky od mostku v Předláncíchk tradičnímu tábořišti. Po vyčerpávající práci čekala na všechny v táboře odměna v podobědobrot z řeznictví u Kloučků, guláše od místopředsedy spolku a vynikajícího piva z pivovaruHols. Celá akce se konala pod záštitou Libereckého kraje a s podporou firmy Termizo.Čištění meandrů Smědé po velkých záplavách v roce 2010Foto Petr PoldaKosení luk v Jizerských horáchJiž tradičně se od pátku 22. 7. 2011 sešli na Jizerce členové Jizersko-ještědského horskéhospolku, aby společnými silami pokosili a uklidili cenné louky v Přírodní rezervaci Bukovec.Tato letní akce je bezesporu jednou z nejnavštěvovanějších, které JJHS pořádá. Pravidelněse na ni sjíždí několik desítek účastníků, kteří se tak chtějí zapojit do praktické ochranypřírody v Jizerských horách. Louky v Přírodní rezervaci Bukovec s výskytem upolínu nejvyššího,kropenáče vytrvalého či pětiprstky žežulníku patří mezi botanicky nejbohatšílokality Jizerských hor. Kosíme je vždy po odkvětu vzácných rostlin, aby se omezil rozvojrostlin běžných a také aby se zabránilo zarůstání luk náletovými dřevinami.JJHS se dále jako akreditovaný pozemkový spolek stará ještě o další lokality v Jizerskýchhorách. V rámci této letní brigády jsme pokosili i část orchidejové louky na VáclavíkověStudánce. Tato „brigáda“ není jen čistě pracovní, jde na ní také o setkávání lidí, kteří majíspolečné zájmy v ochraně přírody.210


Úklid trávy z čerstvě pokosené Pralouky v osadě JizerkaFoto Milan DrahoňovskýTůně pro rozmnožování obojživelníků v údolí Lučního potokaStejně jako v minulých letech, i v roce 2011 pokračoval Jizersko-ještědský horský spolekv realizaci praktických opatření pro podporu výskytu zvláště chráněných druhů živočichů.Tentokrát jsme vytipovali lokalitu přímo v Liberci, a to ve Veseckém údolí, které je cennépro svou rozmanitost stanovišť. Vesecký neboli Luční potok zde má přirozený charaktera protéká krajinou s mozaikou luk, pastvin a lesních porostů. V nivě potoka se nacházejímokřady, na kterých roste řada vzácných a ohrožených druhů rostlin, např. vachta trojlistá,sítina ostrokvětá a mochna bahenní. Nalezneme zde i mnoho na vodu vázaných živočichů,jako je např. mihule potoční, skokan štíhlý, čolek horský, ropucha obecná, z plazůpak užovka obojková. K vzácnějším zástupcům hmyzu patří některé vážky, např. klínatkaobecná a páskovec kroužkovaný.Z důvodu ochrany populace celoevropsky ohroženého a chráněného druhu živočicha –mihule potoční – byl úsek Lučního potoka od osady Horní Podlesí po okraj liberecké městskéčásti Vesec zařazen mezi evropsky významné lokality (EVL).V údolí nalezneme celou řadu uměle vytvořených vodních nádrží, bohužel je všechnyspojuje stejný osud. V průběhu času docházelo k jejich postupnému zazemňování hromaděnímorganického materiálu z odumřelého listového opadu. Materiál na dně tůněk zetlívala docházelo ke kontaminaci vody. Následkem tohoto dlouhodobého procesu se tůňkystaly pro rozmnožování obojživelníků nevhodné.V rámci Programu péče o krajinu byl proto zpracován projekt na obnovu a vytvořenítůní pro rozmnožování obojživelníků. Lokalita se nachází asi půl kilometru po proudu211


Hloubení tůně pro rozmnožování obojživelníků v údolí Lučního potokave Vesci u LiberceNadšení tvůrců nad dokonaným dílemFoto Leoš Vašina ml.212


Lučního potoka, směrem od Veseckého rybníka. Do projektu byly navrženy dvě stávající,zazemněné tůně a vytvoření jedné nové. Po konzultaci s odbornými pracovníky AOPK ČRbyly určeny rozměry nové tůně 8 x 4 m o maximální hloubce 0,8 m. Vytyčena byla jejípřesná poloha tak, aby co nejlépe vyhovovala rozmnožovacím nárokům obojživelníků.Z důvodu nedostupnosti lokality pro jakoukoli mechanizaci a snahy předejít vznikuvedlejších škod během hloubení tůní prováděli dobrovolníci z řad JJHS veškeré práce ručně.Při tvorbě nové tůně bylo přemístěno téměř 13,5 kubických metrů promáčené zeminy,pokáceno a spáleno několik desítek náletových dřevin, čímž došlo nejen k celkovému otevřenía prosvětlení prostoru, ale také k omezení ukládání listového opadu na dnech tůněk.Akci provázelo v neděli 9. října 2011 silně nepříznivé počasí, což nám ale nezabránilo dílodokončit.Další praktická opatření k ochraně přírody provedená v roce 2011— údržba Naučné stezky Tři iseriny;— kosení luk a odstranění biomasy v Přírodní památce Tichá říčka;— sběr a odvoz odpadků v I. zóně CHKO Jizerské hory podél silnice Oldřichov v Hájích–Raspenava;— označení památných stromů v CHKO Jizerské hory;— obnova značení hranic CHKO Lužické hory;— výměna poškozených infotabulí v CHKO Lužické hory;— označení registrovaných významných krajinných prvků a památných stromů proMagistrát města Liberce;— instalace hraničních tabulí v Přírodní památce Konvalinkový vrch;— obnova hraničních tabulí v Přírodní rezervaci Hamrštejn;— zhotovení informačních tabulí pro evropsky významné lokality na území Libereckéhokraje a jejich umístění v terénu;— obnova Skautské studánky nad Lidovými sady v Liberci;Publikační činnostRočenka Jizersko-ještědského horského spolku 2010Začátkem dubna 2011 vyšla Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2010, v pořadíjiž devátá. JJHS se tak snaží navázat na dnes již legendární ročenky vydávané Německýmhorským spolkem pro Ještědské a Jizerské hory (DGV). Za těch pár let si ročenky JJHS našlyvlastní tvář. Jejich náplň je nejen pestrá, ale i hodnotná a na rozdíl od těch ostatních apolitická.V ročence 2010 lze kromě Výroční zprávy JJHS nalézt řadu původních textů, hodnotnáje i spousta dalších zajímavých informací. Jen namátkově – Miloslav Nevrlý poodhaliltajemství libereckého Šibeničního vrchu, Michal Čech doprovodil čtenáře zubačkou doPolska, významný objev vojenského opevnění u Lukášova přiblížil Martin Nechvíle, LiborStejskal se odborně zabýval ochranou území pro případné stavby přehrad, Antonín Pa -luska přinesl zajímavý pohled na Čertovu zeď v Podještědí. Za památnými stromy Frýdlant -ska nás zavedla Šárka Mazánková. Po roční přestávce se v této ročence opět objevil rozhovorse zajímavou osobností spojenou s Jizerskými horami, tentokrát s lesníkem ZdeňkemCiprou.213


Kulturní a společenské akceTradiční ples JJHSK tanci i přátelskému posezení se členové JJHS a řada hostů opět sešli v pátek 18. 2. 2011v tanečním sále restaurace u Košků. Stejně jako předešlé, byl i tento ples JJHS velmi vydařený,k tanci i poslechu hrála již tradičně country kapela Sešlost. Nechyběla mj. bohatátombola s voňavými dobrotami z řeznictví Klouček a samozřejmě hlavní cena – soudeklahodného piva Konrád z pivovaru Hols. Zpestřením bylo vystoupení skupiny CaledonianClub, která nám předvedla ukázku skotských tanců.Prodej lístků do tomboly na tradičním plese JJHS v restauraci U Košků v LiberciFoto Michal TichýSlavnosti slunovratu opět na Martinské stěněV sobotu 18. 6. 2011 zorganizoval JJHS na místě bývalého lesního divadla u vyhlídkyMartinská stěna v Liberci-Kateřinkách opět představení nazvané Slavnosti slunovratu.Nejprve vystoupili členové divadla Rolnička s představením Velká medvědí pohádka, potéčlenové skupiny Caledonian Club předvedli ukázku skotských tanců a nakonec zahrálabluegrassová kapela Namodro. Před začátkem představení si malí návštěvníci prošli po -hádkový les, který jim připravil turistický oddíl Kletr. Vstup pro všechny byl již tradičnězdarma, jelikož akce je finančně podpořena z Kulturního fondu Statutárního městaLiberec.214


Vystoupení taneční skupiny Caledonian Club na Slavnostech slunovratuFoto Milan DrahoňovskýZávody ve vynášení sudů s pivem na vrchol JeštěduV sobotu 9. 7. 2011 pořádal JJHS již osmý ročník závodů ve vynášení sudů piva na vrcholJeštědu v rámci akce Oslavy Ještědu 2011. Závodníci vynášejí na zádech padesátilitrové sudypiva od spodní stanice lanovky na vrchol Ještědu. Letos se počtvrté konala i dámská kategorietéto disciplíny s patnáctilitrovými sudy.Závodu se zúčastnilo pět mužů a jedna žena a všichni soutěž zdárně dokončili. Ve výbornémčase 48,5 minuty opět zvítězil vítěz minulého ročníku Ondřej Pleštil, který o 46 minutporazil druhého Petra Beitla. Rekord 39 minut, který vytvořil Milan Marhan v roce 2006,však nepadl. Třetí skončil Petr Ivanič, následoval jej Stanislav Jelínek a Marek Řeháček.Jedinou účastnicí ženské kategorie byla Romana Prošková, která zdolala vrchol v čase1 hodina a 5,5 minuty. Rekord v této kategorii vytvořila v roce 2008 Jana Chocholouškováv čase 31:40.Ceny pro závodníky v podobě poukazů na ubytování v hotelu Ještěd a útratu v restauraciposkytla společnost Ještěd, s. r. o., provozovatel hotelu Ještěd.Rekordman Soutěže stovkařůDne 22. 12. 2011 dokončil Jiří Mánek, účastník Soutěže stovkařů, obnovené Jizer sko-ještědskýmhorským spolkem, svůj 2 000. výstup na horu Ještěd a stal se tak novodobým rekordmanemsoutěže. Od obnovení soutěže v roce 2000 se nic podobného nikomu jinémunepodařilo. Absolutního rekordu 5 000 výstupů dosáhla v roce 1937 v původní soutěžipořádané Německým horským spolkem pro Ještědské a Jizerské hory (DGV) Frieda Man -deliková, která získala stříbrný stovkařský odznak. Na tento rekord již Jiří Mánek pravděpodobněútočit nebude, protože prohlásil, že si chce od Ještědu trochu odpočinout, alekdo ví…Více se o výstupech dozvíte v článku Jiřího Mánka v této ročence.215


Oblíbená soutěž siláků – vynášení sudů s pivem na vrchol JeštěduFoto Milan DrahoňovskýSpolkový výlet na PálavuVe dnech 27.–30. října se 25 členů našeho spolku sešlo na železničním nádraží v Liberci,aby vlakem společně odcestovalo na čtyřdenní exkurzi na jižní Moravu, do CHKO Pálava.Šestihodinová cesta z Liberce do obce Popice s přestupy v Pardubicích a Brně uběhla rychle,neboť jsme si ji zpestřili jednak zpěvem za doprovodu Ferdyšovy kytary, jednak koláčkyod Moniky Voničkové a různými osvěžujícími nápoji. Z Popic jsme se za slunného počasívydali pěšky přes Strachotín a po hrázi mezi střední a dolní Novomlýnskou nádrží doDolních Věstonic, kde jsme měli zajištěny noclehy v místní turistické ubytovně.Během následujících dní jsme absolvovali dva výlety do Pavlovských kopců. V pátek28. října jsme se autobusem přemístili do Mikulova, odkud jsme po prohlídce historickéhocentra vystoupali na Svatý kopeček. Odtud jsme pokračovali přes Turold a Stolovou horudo Klentnice a po krátkém občerstvení ve zdejší restauraci jsme se vinohrady i křovinamizarostlými stráněmi pod Pálavou dostali k obci Horní Věstonice. Nečekaně přišel zlatý hřebdne – náhodná a neplánovaná návštěva vinného sklípku pana Josefa Červinky. Po ochutnávcejeho skvělých vín nás čekal návrat po silnici do Dolních Věstonic na ubytovnu, kdejsme setrvali v družné společenské zábavě. Následující den část výpravy odjela do Mikulovak prohlídce zámku, část se vydala přímo z Dolních Věstonic podél vinohradů na nejvyššívrchol Pavlovských vrchů Děvín. Pokračovali jsme po hřebenu na Děvičky (Dívčí hrady),prudkým sestupem do další známé vinařské obce – Pavlova –, a podél dolní Novomlýnskénádrže zpět do Dolních Věstonic.V neděli, plni krásných zážitků, burčáku i zralého vína jsme se, ač neradi, museli rozloučits tímto krásným a pohostinným krajem a v Popicích nastoupit na zpáteční vlak. Výletbyl velice vydařený, k čemuž přispělo nejen pěkné počasí babího léta, ale také skvělá organizaceStandy Lindy, který zájezd připravil a vedl.216


Spolkový výlet na Pálavu – na Svatém kopečku v MikulověFoto Stanislav LindaZ Mikulova do Dolních VěstonicFoto Milan Drahoňovský217


Foto Petr PoldaJarní úklid v Přírodní rezervaci Meandry SmědéFoto Pavlína Voničková218


Sekání luk v osadě Jizerka.Odpočinek po řádně vykonané práci.Foto Milan Drahoňovský219


220Tradiční spolkový ples v restauraci U Košků v LiberciFoto Michal Tichý


Výroční členská schůze v Pivovarské restauraci ve Vratislavicích nad NisouFoto Milan Drahoňovský221


222Slavnosti slunovratu na Martinské stěně v KateřinkáchFoto Milan Drahoňovský


Výročí patnácti let trvání spolku – pěkně jsme to U Šámalů rozjeliFoto Milan Drahoňovský223


224Společné foto z výroční členské schůze ve vratislavickém pivovaru 9. dubna 2011. Foto Milan Drahoňovský.


Březnové brodění Bulovského potoka v Poustecké obořev rámci spolkového výletu na FrýdlantskoFoto Petr PoldaKošt dobrého vínečka ve sklípku pana Josefa Červinky v Horních VěstonicíchFoto Milan Drahoňovský225


Zpráva o hospodaření za rok 2011MAJETEK ZA ROK 2011peníze v hotovosti 33 904peníze na bankovních účtech 177 557dlouhodobý hmotný majetek 1 337 469podíly na ovládaných osobách 200 000publikace na skladě 556 272propagační materiál na skladě, ostatní materiál 51 967pohledávky 78 615závazky, jiná pasiva – -1 194 765majetek celkem 1 241 019HOSPODÁŘSKÝ VÝSLEDEKnáklady celkem 1 344 673výnosy celkem 1 310 526ztráta -34 147kancelářské potřeby 4 438materiál k pracím v terénu 75 898PHM 93 083nákup knih a časopisů 396nákup drobného majetku 20 583materiál na opravu a údržbu auta 916spotřeba energie – plyn, elektřina, voda 15 350prodané zboží – propagační materiál 1 775opravy a údržba – auto a nářadí 59 602cestovné, stravné, ubytování – brigády 17 785pohoštění, potraviny 36 699poštovné, telefon, nájemné, internet, kopírování, software 141 993subdodávky 154 235tisk publikací, grafické práce, distribuce publikací 110 600autorské honoráře 0služby k pracím v terénu 25 654zpracování projektových žádostí a projektová dokumentace 4 560kulturní produkce 25 500nájemné garáž, pozemky, pronájem sálu, různé služby 5 639přepravní a skladové služby, parkovné 2 277poskytnuté členské příspěvky 1 000mzdové náklady – zaměstnanci, brigádníci 266 589zákonné sociální pojištění, zákonné sociální náklady 95 280silniční daň, dálniční známka, správní poplatky 5 840finanční dary, akreditační poplatek 5 000bank. popl., povinné ručení, pojištění TREND,pojištění auta, úroky z úvěru 47 729odpisy dlouhodobého majetku 126 252náklady celkem 1 344 673prodej publikací 289 270práce v terénu 774 223reklama, poštovné, balné – dobírky, nájemné, telef. 119 242prodej propagačního materiálu 1 950změna stavu výrobků -172 013jiné provozní výnosy, úroky 13sponzorské dary 5 000nadační příspěvky 62 000grant MŽP – tůně 30 360členské příspěvky 41 592dotace KÚLK 50 000dotace Statutární město Liberec 57 000ÚV RČSOP, SFŽP-NS Jedlový důlvýnosy celkem51 8891 310 526226


Nabídka publikací vydanýchJizersko-ještědským horským spolkemUvedené tituly můžete získatza zvýhodněnou cenuv kanceláři JJHSTel.: 725 338 765, e-mail: horskyspolek@volny.czwww.horskyspolek.czMožný osobní odběr i zaslání poštoupo předchozí domluvě.227


228Ročenky vydané Jizersko-ještědským horským spolkem


Seznam členů JJHSk 31. 12. 2011Čestní členové JJHSRNDr. AMBROZEK LiborRNDr. HONSA IvoPrahaMníšek u LiberceMOUCHA IvanRNDr. NEVRLÝ MiloslavWEISS SiegfriedPrahaLiberecJablonec nad NisouTitul Příjmení Jméno Obec36/02 ZO ČSOP LiberecANTL Jiří, DiS. LiberecRNDr. BAREŠ Martin LiberecBÁRTOVÁ EvaLiberecIng. BEITL PetrJablonec nad NisouIng. BEJČKOVÁ Jaroslava Ústí nad LabemIng. BENEŠ Luděk, PhD. PrahaBÍLEK JiříLiberecBLÁHA Zdeněk Jablonec nad NisouIng. arch. BOHUSLAV Pavel Železný BrodIng. BÖNISCH Radek PrahaBRANDEJSKÁ Marie Stráž nad NisouBRÁZDA Vlastimil LiberecBROŽ RadekLiberecBŘACH Tomáš LiberecČÁP KarelPrahaIng. ČECH MichalPrahaČERMÁKOVÁ Věra LiberecČERNOHOUS Jan LiberecČERNOHUB Josef LiberecIng. ČERNÝ Rudolf LiberecČERNÝ PavelLiberecDEDECIUSOVÁ Jana HejniceIng. DOLEŽAL Václav Jablonec nad NisouMgr. DOSTALÍKOVÁ Zuzana LiberecDOSTRAŠILOVÁ Věra LiberecMgr. DRAHOŇOVSKÁ Eva LiberecDRAHOŇOVSKÝ Milan LiberecDRAŠAROVÁ Martina Proseč nad NisouDROBNÝ Milan PrahaDUDA JiříLiberecDUFEK PetrLiberecDUFKOVÁ Romana LiberecIng. DVOŘÁK Bořek Skalice u České LípyBc. DVOŘÁKOVÁ Lenka LiberecEICHLEROVÁ Jana LiberecEISENMANNOVÁ Dagmar PrahaENGEL Edvard München/SRNENGELMANN Isa Verona-Poiano/ItálieIng. FAJGL PavelJablonec nad NisouFELCMANOVÁ Zdena RaspenavaIng. FELCMANOVÁ Jitka RaspenavaFIALA MilanNová Ves nad NisouFLEKNA František LiberecFOLCOVÁ Helena LiberecMgr. FORMAN PetrJablonec nad NisouFOUQUÉ PetrLiberecGÁLIK František LiberecMgr. GLOGAR Josef PrahaPhDr. GRUNT František LíbezniceMgr. GUMOWSKI Andrzej Gdynia/PolskoIng. HAJFLER Pavel LiberecHAJFLEROVÁ Dagmar LiberecIng. HAJÍČEK David LiberecHAJNÁ JanaNové Město pod SmrkemIng. HAMPL Tomáš LiberecHAMPLOVÁ Zuzana LiberecIng. HANZESOVÁ Anna LiberecHASENÖHRL Jan PrahaHLAVATÝ Michal LiberecHLOUŠKOVÁ Hana LiberecHLUŠTÍKOVÁ Ivana LiberecIng. HOLADA Miroslav, PhD. OsečnáHOLEČEK Milan LiberecIng. HOLÝ MichalNová Ves nad NisouHORÁČEK Zdeněk LiberecHORÁK Antonín LiberecIng. HRADECKÁ Gabriela Mníšek u LiberceHROMAS Zdeněk Železný BrodHROMASOVÁ Milena LiberecHUBKA Rudolf HejniceMSc. HUGHESOVÁ Gladice LiberecHULÁK JiříFrýdlant v Čechách229


doc. Ing. CHALOUPKA Josef, PhD. LiberecMUDr. CHLÁDEK Leoš LiberecIng. INDRÁČEK Ivan Desná v Jiz. horáchINDRÁČKOVÁ Jitka Desná v Jiz. horáchRNDr. JAČEK Martin PrahaJAKOUBEK Martin SmržovkaJANDA PavelLiberecJANDÍK JiříLiberecJANDÍKOVÁ Táňa LiberecJANEČEK Milan LiberecJANEČEK Josef LiberecJASCHEK Jürgen OsečnáJEHLIČKA Martin VišňováJELÍNEK Stanislav LiberecJERSÁKOVÁ Marta LiberecJIROŠ DanielLiberecJIROUDEK JiříLiberecJÍROVÁ VěraNové Město pod SmrkemJUDOVÁ Helena LiberecIng. KABÁTEK Pavel Světlá pod JeštědemMgr. KALOUS Pavel LiberecKARLOVÁ Milada LiberecMgr. KARPAŠ Roman LiberecKAŠKA Miroslav LiberecIng. Bc. KLÍMKOVÁ Štěpánka LiberecMUDr. KLIMOVIČ Tomáš LiberecIng. KNEITSCHEL Helmut Schnaitsee/SRNKOCOUREK Luboš, DiS. LiberecIng. KOCOUREK Miroslav Stráž nad NisouIng. KOČÍ AlešLiberecMgr. KOČÍ JanaLiberecKOČÍ MartinLiberecKOFR DavidLiberecKOLAŘÍK PetrLiberecKOLAŘÍKOVÁ Jaroslava LiberecKOLDOVSKÁ Eva LiberecKOLOUCH Jan LiberecKOLOUCH Josef LiberecKOMÁRKOVÁ Vlasta Nové Město pod SmrkemKOSÁK Stanislav LiberecIng. KOVÁŘOVÁ Zdena ChrastavaKRAUSE Werner Jablonec nad NisouKRUPAUER Jaroslav LiberecKŘAPKOVÁ Vlasta SemilyKŘÍSTEK Adam PrahaMgr. KŘÍŽEK JiříLiberecMgr. KŘÍŽKOVÁ Olga LiberecKUBERKA František Stráž nad NisouRNDr. KUČERA Miloslav Světlá pod JeštědemIng. KUČEROVÁ Marie Světlá pod JeštědemIng. KUDRNA Daněk LitoměřiceKÜRTHYOVÁ Jana LiberecKURTIN PetrLÁLA JanLINDA StanislavLINHARTOVÁ JanaMgr. LORENOVICZ VítězslavIng. LOUDA JiříLOUMA StanislavLOUTHAN MilošIng. LUBAS JaroslavMACHÁČKOVÁ LadaIng. MÁNEK JiříMARTINCOVÁ MarcelaMAUDER KarelMAZÁČ ZbyněkBc. MEJSNAROVÁ JanaMELOUN JaroslavMENZEL GünterIng. MOC VladimírMgr. MORÁVKOVÁ KvětaMgr. MRÁZKOVÁ JitkaIng. MRSKOŠOVÁ IvaIng. MUSÍLKOVÁ DanielaNÁDENÍK KarelMgr. NÁDHERA BohumilNEDOMLEL KarelMgr. NECHVÍLE MartinNECHVÍLOVÁ DanaIng. NEUMANOVÁ IvetaNEVOLE LukášNEVOLE VojtěchNIEDOBOVÁ MichaelaIng. NOSKOVÁ EvaNOVÁK Frýgo JiříNOVÁKOVÁ IrenaNOVÁKOVÁ-SLAVÍKOVÁKateřinaIng. NOVOTNÁ EvaNOVOTNÝ KarelMgr. NOVOTNÝ MartinMVDr. NOVOTNÝ MartinMUDr. OLIVOVÁ JarmilaMgr. OLYŠAR PetrOULEHLE MiroslavPÁRA BoleslavPÁRA Boleslav ml.PÁRYS FrantišekIng. PÁRYSOVÁ TereziePAVLŮ JiříPELC JiříPETR RadekPETR VladimírPETROVÁ LenkaJablonec nad NisouLiberecStráž nad NisouNové DvoryLiberecJablonec nad NisouFrýdlant v ČecháchKladnoNová Ves nad NisouMiloviceJablonec nad NisouLiberecLiberecDěčínNová PakaHejniceLiberecLiberecLiberecLiberecLiberecLiberecNové Město pod SmrkemLiberecLiberecJablonec nad NisouJablonec nad NisouLiberecLiberecLiberecLiberecHejniceLiberecJablonec nad NisouPrahaJosefův DůlLiberecPardubiceChrastavaLiberecLiberecJablonec nad NisouLiberecLiberecLiberecLiberecLiberecTanvaldPrahaLibštátPraha230


PETROVÁ Kateřina PrahaPEUKER Pavel Jindřichovice pod SmrkemPIKOUS Šimon LiberecRNDr. PIKOUSOVÁ-DOLEŽALOVÁJanaLiberecMUDr. PIVRNCOVÁ Marta LiberecBc. PIVRNEC Martin LiberecPODHORA Jan HejniceIng. PODHOROVÁ Lucie HejnicePOLDA Ferdyš Petr LiberecPOLDOVÁ Alena LiberecPOŽÁRSKÝ Vlastimil LiberecPROKŮPKOVÁ Zdenka LiberecPROŠEK Miroslav Český DubMgr. PUDIL Martin LiberecIng. REJLEK Martin LiberecIng. RICHTER VítDesná v Jiz. horáchROKOS Luboš LiberecMgr. RUNDE Lenka Münster/SRNRYCHLÍK Zdeněk LiberecŘEBÍČKOVÁ Alena LiberecJUDr. ŘEHÁČEK Marek LiberecŘEZÁČ Daniel PrahaŘIČÁNEK Miloslav PrahaIng. SEDLMAYER Jiří ChrastavaSEIDL Zdenek Roth/SRNSEIDL Tamara Roth/SRNSENOHRÁBEK Stanislav Desná v Jiz. horáchIng. SCHNEIDER Pavel LiberecIng. SCHNEIDER Petr LiberecIng. SCHNEIDER Vlastimil LiberecBc. SCHNEIDEROVÁ Lenka, DiS LiberecIng. SCHNEIDEROVÁ Petra LiberecIng. SCHÖTTA IvoJablonec nad NisouSIMM OtokarJablonec nad NisouSLÁDEK PetrLiberecSLADKOVSKÝ Oldřich LiberecIng. SLAVÍK LiborRoztoky u PrahyPhDr. SLUKA Tomáš PrahaMUDr. SLUKOVÁ Renáta PrahaSTANGE Walter Zittau/SRNMgr. Ing. STANKIEWICZ Wojciech Poznaň/PolskoSTEHLÍKOVÁ Miluše LiberecPhDr. STEJSKAL Libor HejniceSTRNÁDEK Milan Jablonec nad NisouMgr. STRNADOVÁ Martina HeřmaniceSTUDENÝ JanLiberecSTUDENÝ Jaroslav LiberecMgr. Ing.STYCZYNSKI Romuald Wągrowiec/PolskoSUCHL JanLiberecIng. SUCHL JanLiberecSVÁROVSKÝ Miroslav Dobrovicedoc. Ing. ŠÁLEK Jan, CSc. LiberecŠEBEK JosefStráž nad NisouMgr. ŠEFČOVIČ Dušan LiberecIng. ŠIMEK JiříLiberecŠÍMOVÁ Tereza LiberecIng. ŠINDELÁŘ JiříLiberecŠINDELÁŘOVÁ Miroslava LiberecMgr. ŠÍP OndřejLiberecŠKODA JanLiberecŠKODA Richard LiberecŠKODOVÁ Dagmar LiberecŠKODOVÁ Milada LiberecŠLECHTOVÁ Šárka Světlá pod JeštědemŠLESINGER Vladislav LiberecŠMAUS PetrBedřichovŠOLC Rostislav LiberecŠORM JosefLiberecŠOUREK JiříKopidlnoŠOUREK Miroslav LiberecIng. ŠREK JakubLiberecMgr. ŠREKOVÁ Natálie LiberecŠRUTOVÁ Ilona LiberecŠTEINFEST Milan LiberecBc. ŠTEINFESTOVÁ Eva LiberecBc. ŠTENCL Václav JenišoviceMgr. ŠUBRTOVÁ Marie Jablonec nad NisouŠVÉDOVÁ Libuše LiberecIng. TOMAIDES Martin VestecTOMKOVÁ Veronika LiberecTREJBAL JiříČistá u HorekTREJBAL Tomáš Čistá u HorekIng. TRŽICKÝ Martin PrahaTŘEŠŇÁK Tomáš Český DubIng. TUREK JosefJablonec nad NisouULMAN Otto, DiS LiberecULMANOVÁ Marie LiberecVACEK JiříLiberecVALENT Radovan Nové Město pod SmrkemVALENTOVÁ Jaroslava Nové Město pod SmrkemVALENTOVÁ Marie Nové Město pod SmrkemIng. VALENTOVÁ Marta PrahaVAŠINA LeošHejniceBc. VAŠINA LeošLiberecVÁVRA Marek LiberecVČELIŠ Vladimír FojtkaVIMMER Ctibor LiberecBc. VINAŘ Michal Česká LípaMgr. VINKLÁT Pavel HejniceMVDr. VOLF Bohumil PrahaVOLKERT Fredy Helfried Hrádek nad NisouVONIČKA Martin LiberecIng. VONIČKA Pavel Liberec231


VONIČKOVÁ MonikaVONIČKOVÁ PavlínaBc. VRABEC JanVYŠOHLÍD LadislavLiberecLiberecChrastavaLiberecWALDE Thomas Eckartsberg/SRNZAJÍC Stanislav SemilyIng. ZÁMEČNÍK Jaroslav, CSc. LiberecŽIDŮ JiříBrnoKdejsem se to jen ocitl?No přece v horskémspolku…232


ObsahSlovo předsedy Pavel Vonička 5První spolková ročenka vyšla před deseti lety Otokar Simm 7V srdci Žitavských hor Marek Řeháček 9Archeologické středověké nálezy z Hrádku n. N. Petr Brestovanský 23Hledání souvislostí Albrecht Kittler 33Z minulosti zimních sportů v okolí Smrku Karel Nádeník 37Vzpomínky přítele Adixe Siegfried Weiss 45Příběh dědovy hole Martin Němec 51Will-Erich Peuckert, profesor čarodějnic Przemysław Wiater 55Alex Beran, malíř Jizerských hor Roman Karpaš 81Žulové lomy v okolí Císařského kamene Jakub Šrek 89Mury Jizerských hor v obrazech a doplňcích Vlastimil Pilous 99Deset let poté Michal Čech 111Vážky jizerskohorských rašelinišť Pavel Vonička 115Jak jsem se stal Ještědmanem Jiří Mánek 121Akce liška Siegfried Weiss 127To všechno vodnes čas Petr Kurtin 131Konec zmatků kolem Bukovce Vlastimil Pilous 135CHKO Jizerské hory Jiří Hušek 153Revitalizace rašelinišť v Jizerských horách Leoš Vašina ml., Michal Vinař 159Je důležité dělat pořádně své řemeslo Miloslav Nevrlý 173Regionální literatura Pavel D. Vinklát 193Z činnosti JJHS v roce 2011 kolektiv 203Všichni autořitextů, fotografií a vyobrazeníposkytli své příspěvky bez nároku na honorář.Foto na obálce Karel NádeníkVelká jizerská louka – pohled přes hraniční řeku Jizeru (2010)233


Děkujeme všem členům a příznivcům JJHS za podporu našich aktivit,zvláště pak těm, kteří se aktivně účastní akcí pořádaných spolkem.Za finanční i morální podporu a spolupráci v roce 2011 děkujeme dále uvedenýmorganizacím a jednotlivcům:Adrenalin centrum Liberec Agentura ochrany přírody a krajiny ČR Auto Enge, a. s. Elitronic, s. r. o. Envigea, s. r. o. Jablotron, s. r. o. Ještěd, s. r. o. Jizerské pekárny, s. r. o. Kosmetika Bohemia Lesy České republiky, s. p. Liberecký kraj Likto, s. r. o. Mediabox, s. r. o. Město Jablonec nad Nisou Nadace ČSOB Nadace Preciosa Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor Nowaco Czech Republic, s. r. o. Pivovar Hols Vratislavice Ria reality, a. s. Řeznictví a uzenářství Klouček, Raspenava ♣ Saton Liberec, s. r. o. Scott Bader Liberec Severochema, družstvo pro chemickou výrobu, Liberec Sial architekti a inženýři, s. r. o. Státní fond životního prostředí ČR Statutární město Liberec Šmaus Petr, Bedřichov Tiskárna Geoprint, Liberec Zoologická zahrada LiberecKontaktyJizersko-ještědský horský spolek, občanské sdruženíIČ: 65100352DIČ: CZ65100352sídlo: Nerudovo nám. 108/1, 460 01 Liberec 1tel.: 485 109 717e-mail: horskyspolek@volny.czURL: www.horskyspolek.czbankovní spojení: GE Money Bank, pobočka Liberecč. ú.: 89904574/0600.234


235


RIA REALITY, a. s.člen ARK ČRNabízí kompletní servis na trhu nemovitostíprodej a pronájem nemovitostí za tržní cenyporadenské služby v oblasti převodu nemovitostíodborné posouzení technického stavu nemovitostízajištění znaleckých posudkůinženýrskou činnostsprávu nemovitostíkanceláře:Železná 248/10, 460 01 Liberectel./fax: 485 113 325, 485 113 256Podhorská 7, 466 01 Jablonec nad Nisoutel./fax: 483 310 861, 483 312 394webové stránky: www.ria.cze-mail: ria@ria.cz236


Vývoj a výroba elektronickýcha elektrických zařízeníProgram:— řízení technologických linek pro broušenískleněných kamenů— kompletní sortiment zabezpečovacítechniky společnosti Jablotron— řídící jednotky pro klimatizační zařízenínákl. automobilů, autobusů, trolejbusů,tramvají a vlakových souprav— řídící jednotka filtroventilačního zařízenípro obrněné transportéry Pandur— řízení komunikací pro tramvajové sítě— elektronika pro komunikační oděvy— kompaktní regulační rozvaděče prořízení průmyslových aplikací, kotelena ucelených topných soustava vzduchotechnikyZemě přímého vývozu:Belgie, Brazílie, Čína, Holandsko,Irsko, Izrael, Mexiko, Německo,Rakousko, Španělsko, USACertifikace: ISO 9001: 2000U Šamotky 736, Liberec 30, 468 04 Proseč nad Nisoutel.: 483 313 032, 033fax: 483 311 360e-mail: obchod@elitronic.czwww.elitronic.cz237


PrezidentskáchataZavřeno – rekonstrukcelistopad 2011–listopad 2012InvestorIng. Dalibor Dědek a Lenka DědkováPůvodní nájemce, Ještěd, spol. s r. o.,pro vás opět otevře v prosinci 2012.Děkujeme za pochopenía těšíme se na vás.www.prezidentska.cz238


239


Ročenka Jizersko-ještědského horského spolkuvznikla s finanční podporou:JIZERSKÉ PEKÁRNY, spol. s r. o., Liberectel.: 485 253 822WWW.JIPEK.CZDodává kompletní sortimentpekařských a cukrářských výrobků.Výhradní dodavatelvýrobků bezlepkové diety v ČR.240


241


242


243


244


Nová Liberecká chatasekce Reichenberg Alpského spolkuVysokohorská chata sekce Reichenberg (Liberec), založené roku 1893 v Čechách, byla postavenanadšenými členy v roce 1926 ve východotyrolských Alpách jako náhrada za „Libereckouchatu“ u Cortiny d’Ampezzo.Místo pro chatu vyhledal Rudolf Kauschka, známý průkopník turistiky a horolezectvív Ještědských a Jizerských horách. Ten se též v letech následujících zasloužil o to, aby oblastvešla do povědomí turistické veřejnosti.Na 650 přátel hor pečuje a udržuje v současnosti naši chatu, která se nachází v národnímparku Vysoké Taury. V roce 1982 byla chata rozšířena a modernizována a musí být i nadáletrvale přizpůsobována aktuálním požadavkům a předpisům ochrany přírody.Takto potomci zakladatelů pokračují v započaté práci.Nová Liberecká chata, 2 586 mNeue Reichenberger Hüttena území obce A 9963 St. Jakob in Defereggen, Osttirolkat. 1, obhospodařovaná od poloviny června do konce zářízimní prostor je přístupný s klíčem Alpenvereinu20 postelí, 40 v ubytovně, 20 v nouzové ubytovněChatař: Johann und Christine Feldner, A-9974 Prägraten, St. Andrä 54/Atel./fax: (chata v době provozu) +43(0)4873/5580e-mail: neue.reichenbergerhuette@utanet.atPřístupy: ze St. Jakobu/Defereggental (1 389 m) 3–4 hodinyz Hinterbichlu/Virgental (1 331 m) 3–4 hodinyVlastník: OeAV Sektion Reichenberg, sídlo spolku St. Jakob i. D.tel./fax: +49(0)8074/330e-mail: avreichenberg@aol.comwww.neue-reichenbergerhuette.at245


246


247


NABÍZÍMENEZISKOVÝM ORGANIZACÍMSLUŽBY NAŠICH ZKUŠENÝCH AUDITORŮ,DAŇOVÝCH PORADCŮ A DALŠÍCH ODBORNÍKŮ PŘEZKOUMÁNÍHOSPODAŘENÍ ORGANIZACEKONTROLA ÚČETNICTVÍOVĚŘENÍ VÝDAJŮ PROJEKTŮFINANCOVANÝCH Z GRANTŮA DOTACÍZPRACOVÁNÍ ÚČETNICTVÍA DAŇOVÝCH PŘIZNÁNÍMůžete nás kontaktovat na adreseO–CONSULT, s. r. o.,460 01 Liberec 1, Baarova 4telefon: 485 105 459,fax: 485 102 547,e-mail: o-consult@o-consult.cz248


249


„Co je zdravé, může být i dobré!“VEGETARIÁNSKÁRESTAURACETěšíme se na Vás v příjemném prostředí domu č. p. 210 v Liberci,ve kterém se již před sto lety nacházela vegetariánská restaurace Thalysia.Podle dochovaných pohlednic zde občas obědval i známý literát a vegetarián Franz Kafka.Vegetariánská restaurace ÁnandaFrýdlantská 210/12, 460 01 Liberec, ČRtel.: 485 103 741, 606 601 122,ananda@anandaline.cz, www.anandaline.czOtevírací doba: po–pá 7.15–18.00 hod., so 9.00–15.00 hod.Přijďte se k nám zdravě najíst! Aktuální jídelníček denně na www.anandaline.cz.Stará 24, 463 03Stráž nad Nisou – SvárovVýrobaa prodej čistících hadrůinfo: www.dimatex.cztel: 485 159 125250


251


Skautská studánkav Lidových sadechKe Skautské studánce mě poprvé zavedl ředitel Městských lesůLiberec Jiří Bliml. Bylo předjaří roku 2011 a po zledovatělé cestějsme od Liberce postupovali jen velmi pomalu. Na místě, kdev květnu roku 1968 vybudoval oddíl libereckých skautů drobnoustudánku, zůstal do nedávna jen žulový blok se skautskou lilií a pod ním, na rozpadající sezídce, dva hrnečky. Tenký pramínek křišťálově čisté vody se co chvíli úplně ztratil, jako by sichtěl zastesknout po čase, kdy skauting nebyl jen sdružováním mladých lidí, ale i jakousiformou protestu proti bývalému režimu. Možná, že právě srpnová okupace zavedla tehdyskauty do lesa nad Strážním bukem, aby zde na kameni nad zrovna dokončenou studánkouzobrazili svoji lilii. Když jsme od ní opojeni zašlým kouzlem toho místa odcházeli, začal sepomalu rodit plán na jeho obnovení.Koncem jara se zde sešli členové Jizersko-ještědského horského spolku. Vyčistili pramena obestavěli ho drobnou kamennou zídkou, na ni pak umístili dřevěnou stříšku pro ochranupramínku před nečistotou. Před studánku umístili dubový rošt, aby si každý, kdo půjde kolem,mohl nabrat hrneček čisté vody.Na obnovu dohlížel za Městské lesy iniciátor bohulibého díla, pan Jiří Bliml. Opravu studánkya kompletní rekonstrukci celého místa sponzorovala společnost Termizo.Tomáš Trejbal, LiberecMěstské lesy Liberec, p. o.Masarykova 1347/31, 460 01 Liberec 1Jiří Bliml – ředitel organizace, tel.: 602 171 377E-mail: bliml.jiri@mestske-lesy-liberec.czwww.mestske-lesy-liberec.cz252


Sazba knih a časopisůČernobílé ilustrace k vlastivědným tématům608 970 360ferdys.polda@tiscali.czTuristický oddíl KLETRpro děti od druhých třídnabízíme celoroční zajímavou činnost všem dětem,které chtějí zažít spoustu dobrodružství při družinových a oddílovýchakcích na schůzkách v klubovně, výpravách jednodenníchi vícedenních do krásných, tajemných i drsných krajů,na zimním týdenním táboře v horácha letním třítýdenním tábořepod stany.Veškeré informace se dozvíte na telefonních číslech608 970 360, http://kletr.info253


www.scottbader.comPodporujeme obnovu původních dřevinv Jizerských horáchz lesních školek Suchopýr254


TERMIZO, a. s.partner JJHS při čištěníPřírodní rezervace Meandry Smědé255


Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2011Redakce:Jazyková úprava:Grafická úprava a sazba:Tisk:Otokar SimmMarek SekyraNakladatelství Petr Polda, LiberecGeoprint, LiberecVydal Jizersko-ještědský horský spolekv Liberci v březnu 2012Náklad 800 výtiskůISBN 978-80-87095-07-2ISSN 1214-1585

More magazines by this user
Similar magazines