Tvar 1/2011 - iTvar

vzpomínky na vladislava zadrobílka str. 6d. ž. bor: paralogismy a patalogismy str. 9nad hruškovým šiktancem str. 10jiří navrátil: temně rudé otěže str. 14jak ses měla, heleno? str. 15petr šourek: satyrikon s.r.ó. str. 16básně ondřeje macury str. 1806/01/2011; 30 Kč www.itvar.czproč by se protipoznání mělistavět básníci?11010 90 19 770862 6570019 770862 6570011 00 2770862 6570019770862 65700191 10 3770862 6570019770862 65700191 20 4770862 6570019770862 6570011 7770862 65700191 8770862 65700191 92 09 770862 6570019 770862 6570012 1rozhovorse stanislavem Dvorským770862 6570019foto TvarStanislav DvorskýJedním dechemvšichni jsou nějak uhranuti výzkumyskrytých pohybůpod ztěžklou dekou světavzrušeni očekáváním co odtud nakonecvylezea ono nicza čas nám ale hlava spadne do talířes bramborovou polévkouodněkud z kouta se vyvalí odpornáhudbaa dřív než se nečekaněpo trávě ještě přeženou mizivé stínyněkdejších dvouplošníkůmy už na nic zvědavi nebudemOblast ticha, 2006Stanislav Dvorský (nar. 14. 7. 1940 v Praze) je básník, esejista a grafik. V době středoškolských studií se začal věnovat jazzu, později předevšímpoezii. Vystřídal různá zaměstnání, během období normalizace pracoval jako technický redaktor a výtvarník v Supraphonu. V 60. letech se účastnilaktivit okruhu UDS, v letech 1975–1985 se zabýval psychoanalýzou, mj. i aktivní účastí na bytových seminářích věnovaných jejím kulturologickýmaplikacím. Podílel se na ineditních sbornících Objekt 4 a 5 (1960, 1962) a na magnetofonových antologiích Antologie 1962 a Fragmenty 1963/64(Arco 2002), byl spolueditorem sborníku Surrealistické východisko 1938–1968 (ČS 1969). Studií Z podzemí do podzemí, věnovanou českému postsurrealismu40. až 60. let, přispěl do kolektivní publikace Alternativní kultura (NLN 2002). Samostatně vydal sbírky Zborcené plochy (1958–1985; Torst1996), Dobyvatelé a pařezy (1968–1972; Knihovna Jana Drdy 2004) a Oblast ticha (Knihovna Jana Drdy 2006); prózy Hra na ohradu (1962–1966; Torst2006) a Ruleta (1959; Arco 2009). Připravuje vydání sbírky Amalgamy z roku 1975 (česko-francouzsky; Gral) a souborné knihy esejů Mezi spodnímiproudy (Torst).91 30 5770862 6570019770862 65700191 40 6770862 6570019Myslím, že k událostem spojenýms uskupením UDS a znovuobnovenouSurrealistickou skupinou začátkemsedmdesátých let jste se v dostatečnémíře vyjádřil již dříve (NK č. 9/1997;NK č. 21 2001; Intelektuál č. 2/2003;Uni č. 5/2005; Souvislosti č. 4/2005),zároveň asi nelze ve vašem případěsurrealismus zcela obejít. Pokud dovolíte,ráda bych se vás na začátku našehorozhovoru zeptala na některé nedávnéudálosti, u nichž vidím nějakou sou­770862 65700191 5vztažnost s vaší vlastní tvorbou a uměleckými„preferencemi“. V polovině září2010 např. skončila v prostorách Městskéknihovny výstava Roky ve dnech,pořádaná Galerií hlavního města Prahya mapující období let 1945–1957. Jakse vám koncepce této výstavy líbila?Zdá se mi nesporné, že to byla výstavadesetiletí. A to nejenom proto, v jaké šířia v jakém reprezentativním a členitém souhrnupředstavila vnitřně svobodnou tvorbu0 7770862 6570019770862 657001vším díky způsobu, jakým to autorka jejíkoncepce Marie Klimešová udělala. Mámna mysli ten pohled napříč názorovýmiokruhy a generačně definovanými souboryindividuálních projevů, díky němuž výstavavyjevila nečekané a dosud neuvědomovanésouvislosti. To jistě podtrhla i konfrontacerůzných výrazových prostředků, to, že tudo významných sousedství byly uvedenypoválečných a poúnorových let, ale přede- ...491 60 8770862 6570019770862 6570019tvar 01/11/

Milan Šťastný: Klid a rozvaha. Kniha Zlín, Zlín 2010969Sedmnáct textů, které utvářejí sbírkuMilana Šťastného, lze charakterizovat jakodobře napsané povídky, přesněji: jako slušněnapsané dobře napsané povídky.Co si pod tím představuji? Někteří lidépíší z vnitřního přetlaku, z potřeby sdělitněco, co považují za podstatné, a psaní jejim zápasem se sebou samým, způsobem,jak překonat nejistotu a dát světu kolemsebe a v sobě nějaký tvar. Alespoň na chvíli.Motivace ke vzniku dobře napsané povídkyale bývá jiná: je jí autorova – někdy více,jindy méně oprávněná – jistota, že umí psát,tedy že dokáže obratně splétat správnáslova a obrazné věty, jakož i spřádat děja atraktivní zápletky. Taková povídka paknení sebetrýznivou výpovědí „o autorovi“,je hříčkou, která z odstupu a nadhledu konstruuje„pinožení těch druhých“.Dobře napsané povídky mohou vznikatv rozmanitých žánrech, od těch populárních,jako je detektivka, horor, sci-fi či fantasy,až po dílka takzvaně umělecká. Společnýmjmenovatelem je, že dobře napsanápovídka je autorem vnímána jako forma,jejímž prostřednictvím se lze vzepřít protivšednosti a rozehrát magii neobvykléhopříběhu. Taková povídka proto vždy stojípředevším na nápadu a pointě a je vedenasnahou potenciálního čtenáře překvapitněčím zvláštním, co alespoň trochu vybočujez „normálu“.Tak je tomu i v případě výpravy za literaturou,kterou ve své sbírce Šťastný podnikla jejímž cílem bylo – jak hlásá obálka –zachytit „výseky z každodenní reality soužitímužů a žen“. Výchozím bodem naprosté většinyŠťastného povídek je evokace vnitřníhosvěta osamělých lidských jedinců. Ústřednípostavy vyprávěných příběhů jsou přitomzpravidla o dost starší než jejich autora působí tak trochu jako životem „ošoupané“exponáty, umožňující tvůrci demonstrovatnejrůznější deformace, jež člověku způsobujeto, že musí žít v čase a s těmi druhými.Počínaje depresí ze stárnutí, kteroukaždému má způsobovat pohled do zrcadla,přes pocity nekonečné nudy z každodenníchstereotypů, které prostupují a devalvují vševčetně lásky, až po vztek na nepovedenýživot či vztah s úplně blbým a neschopnýmpartnerem či partnerkou.Povídek, ve kterých se Šťastný spokojís vykreslením víceméně běžného stavu věcí,není v jeho knize mnoho. Jednou z nich ječrta popisující rozpadlou psychiku „marného“chlápka, kterého neschopnost a alkoholismuspřipraví o rodinu, jiným příběhženy, jež se předčasně vrátí domů a najdesvého manžela s milenkou. Relativně běžnéje i vyprávění o muži, jehož načas erotickyvykolejí svůdný hlas neznámé, která mu poránu omylem zavolala na mobil.Projevem autorových literárních ambicíjsou ovšem především příběhy, v nichž semůže pochlubit nějakým mimořádným,pokud možno něčím hodně překvapivým,až šokujícím. K atrakcím, jejichž prostřednictvímŠťastný posiluje působivost svýchdobře napsaných povídek, na jedné straněpatří náležitě dráždivá erotika a šikovněpopsaný sex (nejlépe s někým neznámýma hodně odporným) a na straně druhé smrt.Smrt jako definitivní gesto a kruté naplněnířádu bytí a nebytí, ale i jako efektnípointa, nutící adresáta, aby autorův textbral vážněji, než by se mu možná původněchtělo. Literárně zvláště výhodné je, kdyžjde o smrt násilnou, případně bizarní a spojenous nezvyklými okolnostmi.Smrt se do Šťastného textů vrací opakovaně.Jednou v podobě – pitomou milenkou– přejetého chodce, který autorovu hrdinovizkomplikuje nevěru a současně jej přinutík tomu, aby vymyslel rafinovaný, i kdyžsilně riskantní způsob, jak tuto autonehoduzakrýt a současně se před ženou očistit.Jindy v podobě mafiánských vrahů a sexuálníchnásilníků, kteří po italsku zpestří jinaknormální oslavu narozenin. A jindy je zasetradiční milostný trojúhelník vyšperkovánprostřednictvím sugestivního obrazu rozpadajícíse mrtvoly, s níž autorův hrdina(psychicky zdevastovaný alkoholik) po řadudní živoří v jednom bytě.Součástí souboru je však i „seversky“ působícípovídka o marné snaze manžela zakopatmrtvolu ubodané ženy nebo povídka,v níž smrtelná autohavárie manželky potěšímuže spěchajícího na rozvodové stání. Ironickykomické je vyprávění o hádce, kteránejspíše skončí ženinou smrtí po pádu zestřechy (alespoň pokud se trucující manželnepřestane dívat na fotbal), nebo vyprávěnío vyzáblé holičce, která svou sexuálnípřitažlivost zvyšuje tím, že se převléká zatlusťošku, a jejím milenci, jenž chce časuvzdorovat tím, že se nechá v pravý čas zabíta vycpat. K promyšleně působivým motivůmsbírky patří rovněž momenty, kdyse některý z hrdinů „nešťastně“ sexuálnězaplete s někým, kdo toho není hoden. Aťjiž jde o muže obsedantně posedlého ženskýmichodidly, kterého vztah s šeredkoudožene až sebevraždě, anebo o starce, jenžsi do bytu vpustí mladíka a pak už jen pozoruje,jak se něžný cherubín mění ve vraždícíhoďábla.V některých případech je literární efektivitamotivu smrti umocněna tím, žereCANCjde „jen“ o smrt zvířete. Bizarní piknik,který kdesi na pláži pořádá podivná dvojicekulturních barbarů, je tak prostoupenmotivem mrtvého a požíraného kuřete.Smrt stařičké kočky, kterou žena svémublbému manželovi omylem uvaří k obědu,pak ozvláštní den, kdy se tato nešťastnicekonečně rozhodne odejít z domova (projistotu ovšem na konci povídky zemře i jejísestra).A ještě efektnější než mrtvé zvíře je propojeníkrutého motivu smrti s motivem„nevinného“ dítěte. Příležitostí pro vyprávěnítak jsou rozpaky dítěte, které při návštěvěbabičky na zahradě najde uříznutýlidský nos, ale také zvrácenost maléhochlapce, jehož krutá výchova ponouknek vražednému útoku na stejně staré děvče.Na podobných historkách Milan Šťastnýprokazuje, že je suverénní vypravěč, kterýobratně vládne slovem a má od vyprávěnéhohravý, ironický, až sarkastický odstup,ale také jako vypravěč, který pro dějovýspád a efekt rád zapomene, co napsal o párřádek výše. Například o jedné z hrdinek sečtenář nejprve dozví, že je mizerná řidičkabez jakýchkoli zkušeností, a o pár stránekdále, že ona a její bohatý manžel mají každýsvé auto. Typově se Šťastného povídkypodobají útržkům z filmů neznámé provenience.Pokud bychom totiž škrtli několiknepodstatných reálií, mohly by se odehrávatběhem uplynulého půlstoletí kdekolia kdykoli v euroamerickém prostoru.Sečteno a podtrženo: Šťastného knihapatří k těm, které se dobře čtou a adresátunabídnou množství atrakcí. Jen škoda, žepo přečtení na ni do sedmi minut zapomenete.Pavel Janoušeks Úctoujedna otázka promarcela černéhoZemřela Eva Slámová. Šéfredaktorkanakladatelství Argo a překladatelka z angličtinyEva Slámová zesnula na Štědrý den2010 ve věku 51 let. Někdejší pracovnicenakladatelství Odeon nastoupila do Argav jeho počátcích a přinesla do něj vlastníkoncepci při vydávání zejména anglosaskýchautorů. Díky ní se edice AAA stala důležitýmukazatelem, který pomáhal českým čtenářůmorientovat se v současné angloamericképróze. Vedle toho se nakladatelská redakcepod vedením Slámové orientovala na bestsellery,jako jsou např. módní romány konspiračníhoteoretika Dana Browna nebo lidovéčtivo pseudofilozofa Roberta Fulghuma,jenž byl do Arga přenesen právě Slámovouz někdejšího Odeonu. Ať už ale byla uměleckáúroveň knih vydávaných Argem jakákoli, kritikana nich téměř vždy oceňovala dobré, bavýborné redakční zpracování.jarSpisovatelé v zeleném. Posledníloňské číslo časopisu Veronica připomnělokulatá výročí Františka Hrubína, KarlaHynka Máchy a Oldřicha Mikuláška. Cestak připomínce vedla přes zobrazení krajinyv jejich dílech a bylo to provedeno vkusně.A můžeme býti vděční, že si v ekologickémčasopise literatury všímají pravidelně, nikolijen při výročích.gJá na Máchu, brácha na mě. Máchupřipomněla i Živa, založená kdysi J. E. Purkyněm.V krátkém rozhovoru tam totižo jednom loňském máchovském sborníkurozmlouvají dva přední odborníci na kdeco,takto spolueditor sborníku s jeho přispěvatelem.A hovoří stylem nepochválí-li vás jiní,pochvalte se sami. Pánové si při tom s úklonamidávají přednost a vrcholem zdvořilostíje (před)poslední otázka: To se tázající, tedyspolueditor, gentlemansky optá tázaného,přispěvatele, zda by teď nechtěl položitotázku zas on jemu. A ten – lezl jsi ty mně,teď vlezu já tobě – rád svolí. Líp už takovéscénky umějí sehrát jen hrdinové televizníchreklam Horst Fuchs se sličnou Gábi. gfoto archiv M. Č.Jsi jedním z editorů nedávno vyšlémonografie Karel Jaromír Erben: Slovanskébájesloví, jíž jste, podle tvýchslov z předmluvy, splatili „dlouholetýdluh, který k našemu národnímu klasikovičeská kulturní obec až doposudměla“. V čem přesně tento dluh spočíval?Karla Jaromíra Erbena živilo povoláníarchiváře hlavního města Prahy a uplatňovalse i jako příležitostný historik, avšak proslavilse jako etnograf, sběratel ústní lidovéslovesnosti a zejména jako český národníbásník. Jeho balady a pohádky patří díkyvytříbenému básnickému jazyku a nevšednímuuměleckému zpracování k vrcholnýmslovesným výkonům českého romantismu.Tvorbu básníka však vždy – a na to se zhustazapomíná – zásadním způsobem inspirovala komplementárně vyvažoval pilný mytologa znalec soudobé odborné literaturypředmětu: lze si jen těžko představit, že bezErbenových mytologických studií by dílajako Kytice, Prostonárodní české písně a říkadlanebo Vybrané báje a pověsti národní jinýchvětví slovanských měla takovou podobu,jakou jim autor vtiskl.V minulosti se Erbenovu životu a díluvěnovali Antonín Grund, který je autoremcenné erbenovské monografie a mimo topřipravil k vydání první tři části pětisvazkovéedice Dílo Karla Jaromíra Erbena (I–V,1938–1940), dále pak Jiří Horák a JuliusHeidenreich-Dolanský, kteří vydali zbývajícísvazky jmenované edice. Dál se vezpřístupňování Erbenova díla nepokročilo,takže od vydání vybraných spisů (sebranéspisy doposud nikdo neuspořádal!) uplynulosedmdesát let a nových vydávání sedočkává jen několik Erbenových „trvalek“.To platí i o Erbenově mytologickém díle,které doposud nebylo komplexně zpracovánoani souborně vydáno. Naše edice Slovanskéhobájesloví, která se kromě slovanskéhoprostředí dotýká rovněž mytologielitevské a germánské, se přímo programověhlásí ke Grundově předválečné iniciativě.Erbenovo mytologické bádání spadá dodoby, kdy v českém vědeckém prostředípanovala plná důvěra v literární mystifikace(Rukopis královédvorský a zelenohorský)a v padělané české glosy v latinském slovníkuMater verborum, a tak je K. J. Erbensouborně pokládal za významné pramenyk životu starých Slovanů, tedy i jejich bájeslovía náboženství. Ve svých mytologickýchstatích vycházel v prvé řadě z díla německéhoromantického filologa a folkloristyJakoba Grimma. Avšak Erbenova přílišná,až nekritická důvěra v Grimmovy práce senegativně projevila zejména v jazykovědných,dnes již zcela překonaných výkladech(zvláště etymologických), o něž se ve svýchmytologických úvahách opíral. Grimmovamytologická škola dodávala mytickýmpředstavám folklorních textů platnostdokumentu odrážejícího světonázor našichpohanských předků. I přes tento nedostatekmají Erbenovy mytologické práce i v dnešnídobě svou nepopiratelnou hodnotu nejenhistorickou, neboť nezapřou svědomitéhosběratele folkloristického materiálu– a rovněž do mytické minulosti Slovanstvazasněně zahleděného básníka.Vlastní edici tvoří poprvé souhrnněvycházející Erbenova bájeslovná a folkloristickáhesla z Riegrova Slovníku naučnéhoI–IX (Praha 1860–1872). V části Studie o slovanskémbájesloví je otištěno pět autorovýchstudií (Vídy čili sudice, 1847; Obětování zemi,1848; Jména měsíců slovanská vůbec a českázvláště, 1849; O dvojici a trojici v bájeslovíslovanském, 1857; Báje slovanská o stvořenísvěta, 1866), které byly (kromě studie o slovanskýchjménech měsíců) publikovány jižAntonínem Grundem ve 2. svazku ErbenovaDíla (Próza a divadlo, 1939). Tuto část a slovníkováhesla editoři nově upravili a opatřilikomentáři. Závěrečný oddíl Erbenova mytologickéhodíla tvoří z rukopisu poprvé vydávanýAbecední slovník slovanského bájesloví,na němž K. J. Erben pracoval od polovinyšedesátých let 19. století až do své smrti.Všechny do jednoho svazku poprvé seřazenéErbenovy mytologické texty – bájeslovnáhesla, stati a slovník – ukazují částdíla našeho národního klasika v doposudbadatelsky spíše opomíjeném kontextu,a mohou se proto stát poměrně atraktivnímstudijním materiálem pro folkloristy, historikyliteratury i široce orientované slavisty.Publikace je nicméně určena rovněž laickéveřejnosti, neboť obohatí každého zájemceo Erbenovy méně známé výzkumy na polislovanské mytologie, jež jsou bytostněspjaty s jeho tvorbou básnickou i sběratelskou.Vydáním Slovanského bájesloví bylsplněn jeden z důležitých úkolů české bohemistikya slavistiky, spočívající v souhrnnéma současné ediční praxi odpovídajícímzpřístupňování Erbenova rozsáhlého díla.mištvar 01/11/

ozhovor...1proč by se proti poznání měli stavět básníci?rozhovor se stanislavem dvorskýmKonfrontujete mě tímto způsobems Kolářovým případem, to se povedlo! Mněbylo ještě o tři roky méně než Kolářovi, kdyžjsem svoji prvotinu psal. Že jde o knížkunezralou a v mnohém naivní, to jsem ovšemcítil a nemyslel jsem si, že bych ji měl kdypublikovat. Ale vědomí začátečnictví nebyloto hlavní… Od počátku šlo o čistě privátnítext, určený jen kroužku mých tehdejšíchnejbližších přátel, protože jen od nich jsemv dané chvíli mohl očekávat způsobilost čístv něm mezi řádky cosi navíc, víc, než bylov textu samém obsaženo, něco, co souviselos našimi reálnými společnými citovýmizážitky a co je takto znovuoživovalo a prodlužovalo.Jenže čas plynul a většinou jsme se různěrozprchli do světa. Mnohé jsme zapomněli.A i já jsem od textu získal značný odstup,takže na jeho kdysi bezprostřední esoterickátajemství jsem se musel jen mlhavě rozpomínat.A došlo mi, že nerozumím-li už textuv původních souvislostech, získává tím zcizenímpro mě nějaké nové tajemství, od čehožbyl už jen krůček k otázce, nespočívá-li právěv tom jeho sdělnost i pro „nezasvěceného“čtenáře. Odvahu mi dodával Petr Král, kterýpak svou prózu Arco, vzniklou v témže rocea z týchž podnětů jako Ruleta, neopomnělzařadit před pěti lety do knihy svých próz,a dokonce podle ní celou sbírku i pojmenovat(Arco a jiné prózy, Fra 2005). Vydal jsem nakonecRuletu přesně ke dni 50. výročí vznikuPetrova Arca, pouze ve velmi omezenémnákladu, abych ji mohl – tak trochu potajmu– rozdat mezi své přátele současné. O mýchrozpacích z vydání tak dávného textu to jistěněco říká. Ale na druhé straně: až na poslednísbírku Oblast ticha vyšly s mnohaletým zpoobrazys fotografiemi, plastiky a kresby,koláže. Za takový postup lze být jen vděčný.Zaslechl jsem výtky, že materiálu tam bylopříliš, a já s tím naprosto nesouhlasím.Mám takhle bohaté expozice naopak rád.A přesvědčila mě samosebou i ta přesnávolba příčných tematických okruhů, vlastněcelé strukturování výstavy. Uvedla-li jstepozornost na tuhle událost zmínkou o surrealismu,musím tedy říci, že zejména hneddva poválečné oddíly expozice, Přeludy dobya Skutečnost ve znacích a z poúnorovýchoddílů Imaginace strachu, ukázaly výmluvně,k jakému vymezování vůči surrealismu – aťuž ve smyslu jeho rozvíjení, kritického přehodnocování,přesahování nebo polemickýchodklonů – zde během války a po válcedocházelo, a to vůbec ne jen v autorskýchokruzích, o nichž je to známo, ale – cožje důležité vědět – v nesrovnatelně širšímíře, byť neexplicitně a často v netušenýchpodobách a souvislostech. Výstava pro měznamenala několik velkých „soukromýchobjevů“ – fotografie Jiřího Tomana, ranéSekalovy a Piesenovy koláže, tajuplné kompoziceFrantiška Foltýna, Hákovu divotvornou„bramboru“, „Vykotlanost“ JiříhoMrázka, Kolářovy konfrontáže…Ve Tvaru č. 14/2010 se objevila poměrněostrá recenze Petra Krále naknihu, pod níž je podepsán právě vámizmíněný Jiří Kolář (byť kniha nevyšlaz Kolářova rozhodnutí) a jež bylavydána v rámci edice Skrytá moderna(nakladatelství Akropolis). Na Královukritiku reagoval v č. 15/2010 JaromírTyplt a musím říci, že jeho slova jsemčetla celkem souhlasně a byla jsem ráda,že se Koláře někdo „zastal“. Zároveňsi ovšem uvědomuji, že celý problémje mnohem složitější a lze se na nějdívat z mnoha perspektiv. Jak vy natuto záležitost, která zahrnuje aspektytýkající se etiky a kritiky, nahlížíte?Musím se nejprve přiznat: tu Kolářovuknihu jsem dosud ani neměl v ruce. Kolářmi od jisté doby nebyl autorem, do jehožčetby bych se zvědavě hrnul. Mohu vámtedy odpovědět jen jakoby zvenku, obecnějšípoznámkou k polemice, kterou jsemovšem nemohl nesledovat. Otázka, kterouklade Jaromír Typlt, totiž má-li či nemábýt z literárních pozůstalostí vydáváno i to,o čem můžeme pochybovat, zda by to tenkterý autor pustil do světa, prostě nemůžebýt zodpovězena jinak, než jak to učinilieditoři knihy. Ale nejen oni sami, dokonceuž ti, kdo zakládali edici Skrytá moderna.Mně se aspoň na první pohled zdá, že dojejího proklamovaného poslání zapadátenhle neznámý Kolář stoprocentně. Dřívenebo později k vydání dojít muselo, na tomůžeme vzít jed, a ctíme-li hlubší smysl téedice, pak nebyl důvod něco odkládat. Ačse to Jaromíru Typltovi nelíbí, etika, nakterou se i vy ptáte, je „zahrnuta“ v jinémdůležitém slově – noetika. Poznání přecezdaleka není jen doménou akademickýchhistoriků. Proč by se proti němu probohaměli stavět básníci? A dále: jestliže už je dílojednou venku, nemyslím si, že by se kritickévýhrady k němu, vzniknou-li, měly nějakpo špičkách obcházet, zamlčovat nebo jenšeptat. To jistě může být k mrtvému autorovinešetrné, ale pozor! – tenhle autor zasvého života také střílel bezohledně kolemsebe, a ke všemu při tom kázal někdy i žlučovitéblbosti. Znáte – třeba z Letu let – jehoneznalé a pohrdlivé výroky o Věře Linhartové?Mně je naopak Králova kritika inspirujícímpodnětem…V jakém smyslu?Okamžitě mě Kolář začal zas trochu zajímat.Nedávno jsem totiž pro revue Souvislostič. 3/2010, věnované Zbyňku Havlíčkovi,napsal úvahu na téma „konce poezie“,což v jeho případě nespojuji pouze se sedmiletouodmlkou, kdy se jako klinický psychologpo nástupu v Dobřanech vzdálil básnickétvorbě, ale hlavně s jakýmsi hlubšímprožitkem ohroženosti poezie, který u Havlíčkajako všudypřítomný podtón dodávácharakteristický existenciální rozměr jehobásnické euforii. Králův přesvědčivý poukazna Kolářovo zápolení s jazykem a dáleto, jak na přesně vybraných příkladechz Rudého havrana doložil jeho potíž s poeziívůbec – což uznává i Typlt –, mě přivedlok otázce, jestli by zde ideu „konce poezie“nestálo za to prozkoumat – tentokrát u básníka,který poezii opustil definitivně – zaseze zcela jiného zorného úhlu.Král tyto souvislosti naznačuje a já sámjsem kdysi zažil, jak Kolář hlásal ve Slavii,že „všechno už bylo napsáno“ a „vývoj poezieje uzavřen“. V textu Snad nic, snad něco líčí,jak ho toto přesvědčení přivedlo na cestuk tomu, co nazval evidentní poezií. A dálepíše, že v roce 1961 ho napadlo, aby sepokusil „udělat báseň, jak by ji napsal analfabet“.„Má předcházející práce na tento čin jakoby čekala,“ poznamenává. Už v raném Křestnémlistu najdeme verš „Marná sláva z tebenebude básník“. A jeho kuchyňské válečkypolepené drobounkými ústřižky novins útržky vět i jednotlivých slov lze vnímattaké jako zhrdnutí jazykem, řečí, slovy i poeziía výsměch adresovaný v tomto směru.To, co tu teď vyjmenovávám, jsou jen mojeprvní volné asociace, zdůrazňuji, žádnáutříděná a koncizní úvaha. Ale nesměřujitím k ničemu dehonestujícímu. Co mězajímá, jsou hlubinné ambivalence působícíu zdrojů vnitřní tvůrčí zkušenosti a tymohou mít na jedné straně účinky inhibující,na druhé straně však i opačné, vedoucík objevu – to je známá věc. Neslibuji vám,že se do toho právě teď pustím, ale vězte, žesi aspoň Rudého havrana v dohledné doběpřečtu.Poněkud jiným směrem než Petr Král,totiž na otázky odborné ediční přípravytextu, zaměřil svou recenzi téže knihyJakub Říha v České literatuře. Jaký jeváš názor na tuto kritiku?I na tuto otázku bych vám rád dal odpověď,za niž bych mohl osobně ručit. A toby šlo jen tehdy, kdybych už měl splněnoto, co jsem vám právě slíbil. Říhova kritikaje příkrá a nesmlouvavá a netýká se zdalekajen otázek ediční přípravy textu, alei úvodní studie Marie Langerové. Uznejte,že by bylo ode mne nekorektní se k tomuvyjadřovat dříve, než si na to budu mocivytvořit vlastní názor.Recepce textu, který vychází s velkýmčasovým zpožděním, pro mne nadálev každém případě zůstává zajímavouotázkou: jiný kontext může přinéstnejen dezinterpretaci či přílišnoukritičnost (nebo opačně – pokud jdeo „zavedeného“ autora – adorativnostbez snahy o kritickou reflexi), ale naopaki odkrýt nové souvislosti… A ještějiná věc: jaký je vztah autora k textu,který mu vyjde s mnohaletým zpožděním,byť – na rozdíl od Koláře – s jehoplným vědomím? To je případ vaší prózyRuleta (Arco 2009), která vyšla padesátlet po svém vzniku. Jaký vztah mátek takto opožděně vydanému textu?foto Martin Langeržděním všechny moje knihy (a nejméně třiještě na vydání čekají), takže – jsem tomuuvyklý a nijak sám se sebou nezápasím.Na Ruletě mne zaujal onen momentmagické hry, v níž jde nakonec skutečněo život. Asociovalo mi to slova z ChiméryVěry Linhartové „tady jde o krk“, jež seve variantní podobě objevila ovšem jižv jejích textech předcházejících Chiméře.U Linhartové konkrétně v tomtopřípadě pravděpodobně hraje roli vlivVysoké hry. Její členové ostatně hrálimimo jiné i ruskou ruletu… Do jakémíry je v případě vašeho textu ona hra,v níž „jde o krk“, autorskou hrou a stylizacía do jaké míry je to výraz vašehotehdejšího vnímání poezie, určité „filosofie“,prožívané s maximální vážností?Ovšemže se tu mísí obojí, už proto, že zaveškerou stylizovaností a literární nadsázkoujsou v textu skryta i některá autentickyprožitá jiskření i dramatická napětí uvnitřhloučku přátel, o němž jsem mluvil. A určitouobdobu zážitků, v nichž jsme si libovali,jsme zase nacházeli už pojmenovanouv právě objevované literatuře. Kupříkladuv Nezvalově Panu Maratovi, kde se tomu říká„trans“. Ta definice zní: „V tom je třeba rozumětsi mlčky: je to v duchovní sféře totéž, co je rozkošve sféře smyslové.“ Nejdůležitějším podnětemnám v tom byl ale Cocteaův románHrozné děti, kde se podobný stav rozjitřenésensibility už pojímá jako hra: „Být v limbuznamenalo stav vyvolaný hrou; říkalo se: půjdudo limbu, jdu do limbu, jsem v limbu. Vyrušithráče, který je v limbu, znamenalo neodpustitelnouchybu.“ My jsme si pro takové vnitřníhry vybrali označení „mlýn“ a říkali jsme,tvar 01/11/

to na jazykuže „spolu máme mlýn“, což jsem pak já proúčely té pseudonovely přeložil jako „ruleta“.Vaše asociace na ruskou ruletu – v souvislostis bezdůvodnou vraždou jedné z postav– je přesná a podivuhodná! Víte, že klasickýbubínkový revolver má právě šest komorpro náboje? Šestka je tu přitom veledůležitéčíslo. Takže vám odpovím: ano, šlo předevšímo literární hříčku, jedna z postav musela„z kola ven“, aby na konci bylo postav jen šest,a to kvůli magii hexagramu, kterou jsem siusmyslel dosadit do textu jako pointu všechtěch transů, limbů a mlýnů. Když jsem všakrukopis Rulety připravoval k tisku, nahlédljsem do svých deníkových poznámek z roku1959 a užasle jsem si tam přečetl, jak se mijeden z účastníků našich her svěřil se záchvatemchuti zabít jiného z nás. Jistě, je to literárníhra, ale pouze „z prstu vycucaná“ není.V první polovině roku 2010 konečněvyšel dosud chybějící překladovývýbor z poezie Andrého Bretona. Jakývy k této knize máte vztah? Narážímsamozřejmě (i) na to, že Petr Král vámv doslovu adresuje jednu svou omluvu…Ta omluva se týká veršů „Zavíral jsem oči/ Když náhle dva dřevěné sloupy se od sebeoddělily a padly / Bez hluku / Jako dva střednílisty obrovské konvalinky“ ze sbírky Vzduchvody v překladu D. Šubrta a V. Zykmundaz roku 1937. Petr Král to místo překládákorektněji, zejména pokud jde o verš „Kdyžse dva cípy lesa pojednou oddálené zhroutily“.Tenkrát před polovinou století, když jsemBretona pro sebe objevoval, byl jsem toutopasáží uhranutý a zdůrazňoval ji proti jinýmmístům sbírky – celá ta báseň je ostatněnádherná –, protože ve mně ony dva padajícídřevěné sloupy vyvolávaly představunějaké temného dění, dokonce bych řekljakési „hermetické“ události, pro tu tajemnoubezhlučnost pádu, pro jaksi očekávanézadunění, které však proběhlo v tichu.Takové temné polohy jsem v poezii vyhledávalmožná až trochu umanutě a v našichrozhovorech je pak stavěl proti jiným Bretonovýmveršům (např. „Četl jsem zrovna předchvíli v l’Humanité“ nebo „Stalo se / Že mladíkpřinesl dívce kytičku“), které mě naopakpřímo popuzovaly. A také proti určité verbalistnísvévoli nejen Bretonově, ale i třebaNezvalově, proti takovému tomu spojováníženského pasu se zápalkami nebo krkus konírnou nahodilých průjezdů, věcí navzájemsi vzdálených – vlastně čehokoli s čímkoli.Musím říct, že mě tato svévole, kteránavenek působila jako bůhvíjaká bohatáimaginativnost, nikdy moc nevzrušovala,spíš mě rušila, a čím jsem byl starší, tím vícmi byla protivná. Vždycky jsem hledal spíšjakési subtilnější dění mezi slovy a matoucíposuny jejich významů. Není proto divu, ženejvíc mě zpočátku ovlivnil raný Halas a spíšnež Breton nebo Nezval mě přitahoval třebaTzara. Ale chci se vrátit k tomu rozdílnémupřekladu: onen obraz padajících sloupů jepro mě temný a tajemný ještě také tím, žese o dva verše dál změní v pád „středníchlistů obrovské konvalinky“ – u Petra Králepak „nesmírné konvalinky“. Ano, dva kácejícíse cípy lesa měnící se v pád listů konvalinkyje obraz snad ještě více uchvacující než tenněkdejší, ale ona bezhlučnost je tu tichemneslyšitelného praskání, nikoli temnéhozadunění – a to je podstatný rozdíl…Takže nový překlad vám přinesl zklamání?Ale vůbec ne, přesně naopak. Z toho, cojsem o svém vztahu k Bretonově poeziiřekl, je sice jasné, že nebyl bez ambivalencí– nemám třeba moc rád texty, jako je Ódana Charlese Fouriera –, ale je to také dánotím, že jsem jeho dílo doposud znal jen kuse.Básnickou prózu Les enfants terribles Jeana Cocteauavydalo loni nakladatelství Argo jako bilingvnípublikaci v novém překladu Heleny Slavíkovéa s původními autorovými kresbami pod těžkoospravedlnitelným názvem Nezvedené děti. S. D.Králův výbor zaplňuje jedno velké prázdnémísto, které tu přetrvávalo příliš dlouho. Alekdyž jsem se teď do Bretona znovu začetl,napadlo mě, že to čekání se vyplatilo. Byl topro mě mimořádný zážitek, mnohé ze svýchvýhrad jsem spěšně bral zpět. Breton se mizjevuje najednou v úplně novém nasvícení.Stejně jako z každého Králova psaní o poeziivyzařuje disponovanost básnicky nadanéhoa pozorného čtenáře, tak nyní jeho překlad,skladba jeho výboru a studie, jíž nás dočetby vtahuje, umocňují tuto inspirovanostještě něčím: jazykovou výbavou – danoujeho více než čtyřicetiletým dvojjazyčnýmbytím v exilu a potom v pohybu mezi Pařížía Prahou.Podle vaší Hry na ohradu vznikl experimentálnífilm, který měl nedávno premiéruna jihlavském festivalu. Kdyžjsem četla anotaci filmu, říkala jsemsi, že to bude asi hodně „experimentální“film a že bych byla zvědavá, jakna něj publikum reagovalo… A přemýšlelajsem i nad tím, že dnes setexty vaše, Věry Linhartové a dalšíchz vašeho okruhu čtou s oním akcentemna jinakost, experimentálnost. Játuto kvalitu určitě nepopírám, jen jsemuvažovala nad tím, do jaké míry to bylaz vaší strany vědomá, chtěná, cílená„jinakost“ (např. ve snaze odlišit seod soudobé oficiální a možná i ostatníineditní literatury) a do jaké míry tobyl zkrátka spíše projev hledání prostředkůpro vyjádření vašich tehdejšíchpocitů – úzkosti, stísněnosti, neuchopitelnostikaždodenní skutečnosti, kterábyla odcizená, iracionální.Už jsem poznamenal vícekrát na témavztahu autorského uskupení kolem VratislavaEffenbergera, v němž jsem se pohybovalv 60. letech, že vztah nejen k tehdejší„experimentální poezii“, ale k ryze experimentálnímupojetí literatury vůbec bylvztah kritický a distancovaný, hlavně pronaše odmítání takového toho neo-avantgardníhopuncu, kterým se podobné snahypyšnily. V souvislosti s Hrou na ohradu, kterádnes může být, jak říkáte, „čtena s akcentemna jinakost, experimentálnost“, mohu ale zkusitvysvětlit svůj tehdejší přístup jen v čistěosobních souvislostech.Ocitl jsem se tenkrát na takovém rozhraní.Vrátil jsem se z vojny, odstěhoval sez domova, uspořádal a zredigoval svou dosavadnípoezii. Všichni mí nejbližší přátelé byliještě rok na vojně, takže všechno nahrávalomému soustředění a uzavření se v poněkudautistickém doupěti. Chtěl jsem tu knihupsát co nejoproštěněji, dát si pozor, abychza sebou zanechal všechny dosavadní vlivya čerpal jen ze svých nejvlastnějších vnitřníchkrajin a zákoutí mysli. Vždycky jsem seobracel k dětství, i když třeba jen v nepatrnýchzlomcích skutečnosti, náznacích, snovýchposunech. A to jsem teď rozvíjel náruživějia soustavně – „cvrček v klícce“, „vzdálenéklekání“, „Rek na řetězu“, samozřejmě celá tadivadelní scéna s žabákem, „jasmínové místo“etc. etc. Ke všem jednotlivostem motivickéči obrazné tkáně těch textů bych mohl najítklíč v něčem z minulosti, především z dětství.V hloubi je to vlastně dost nostalgickákniha. Na nějaké formální „jinakosti“ jsemtehdy vůbec neměl pomyšlení. Samozřejmějsem sledoval, co se děje kolem mne, hlavněu přátel-malířů, ale spojoval-li jsem pozdějistrukturu Hry na ohradu s vlivy informelu,měl jsem na mysli jakýsi důraz na přirozenou„ne-formovost“ svého psaní, nikolinějaký dobový výboj. Snad i pro ten osvobodivýpříklad malířského informelu je takniha vědomě dost neuspořádaným celkem.A právě ta část, kterou si Lukáš Jiřička vybralpro rozhlasové a filmové zpracování, 18 fragmentůOhrady, je opravdu hodně roztříštěnýa rozbíhavý soubor krátkých nedokončenýchfragmentů, které jsem jen nahrubovolně pospojoval. Výběr téhle části je prodalší zpracování textu myslím dost charakteristickýa příznačný.foto TvarMůžete to zdůvodnit?Lukáš Jiřička z těch 18 zlomků vypreparovaljakousi tresť, kratší přerývaný monolog,který nakonec paradoxně působí docelalogicky a celistvě. Ale je to záměrně jen tresť,jakoby jen jedna emocionální linie uvnitřtextu, pro knihu jistě podstatná. Vyhmátnulněco, na čem i mně od počátku hodnězáleželo. Mluví-li se pak o mé předloze jakoo „tísnivém, existenciálním textu z 60. let“, jeve skutečnosti řeč právě o této jeho interpretaciHry, o úzkostné a depresivní poloze, naniž Lukáš s polským hudebníkem RobertemPiotrowiczem a filmařem Martinem Ježkempoložili důraz a na niž se soustředili. Ten přístupmě zaujal, myslím, že tím jejich dílo získalourčitou pregnantnost, která takovémupřetlumočení rozhodně svědčí a kterou byjiný postup nezajišťoval. A zároveň v tomvidím i projev určitého generačního čtení.Odlišné generační čtení? V tom já bychbyla trochu opatrná…Ale ano. Já jsem tenkrát vyjadřoval svojideziluzi ze stavu světa, svoje pocity absurditya nesvobody v jejich matoucí směsis jinými emocemi, možná třeba zábleskynostalgie, o níž jsem se zmiňoval, se smutkempo nějakém ztraceném ráji, ale i s jinýmizávratěmi. A ta tísnivost probleskující zesložité citové směsi na povrch měla ovšemtehdy i trochu podvratnou příchuť, protožeo deziluzích, depresivitě a obludnostech skutečnostise mluvit prostě nemělo a nesmělo.Dnes žijeme v jiné době. O neutěšeném stavusvěta, o civilizační a duchovní krizi se mluvía píše už jako o věci veřejné. A v takovémkontextu si dovedu empaticky představit,že pro dnešní mladé lidi – ve věku přibližněshodném s mým v těch časech, kdy jsem Hrupsal – má smysl vracet se k úzkostné obraznostistaršího básnického textu jako k něčemuintimnějšímu, bytostnějšímu, než conabízí všechen dnešní společenský „diskurs“o nepěkných, už i apokalypsou trochu zavánějícíchvěcech tohoto světa. Beru ten zájemjako potřebu návratu k určité niternosti, cožse mi zdá důležité – rozhlédneme-li se napříkladkolem sebe, co se dělá v umění, myslímteď zvláště výtvarném, vidíme přece pravýopak: jen samou spektakulárnost, demonstrativnost,konceptuálnost, povrch, recept,formu a schéma!Je tedy samozřejmé, že takový text budednes čten s ohledem na odlišný kontexta s jinou generační zkušeností. A navíc, převodoné nové četby do zvukové a filmovépodoby se nemůže dít bez ohledu na to,jak se za těch padesát let změnila veškeráaudiovizuální řeč. Vlivem televize například.Videoklipů… Můžeme si možná klásti otázku, zda je ten filmový přepis zas až takexperimentální, není-li prostě jen současný– a jen nekonvenční. Jde o svébytnou filmovoukreaci inspirovanou básnickým textem.Máme vlastně pro něco takového patřičnéčeské pojmenování a zařazení? Neříkáme„experimentální“ jen z nouze?Připravila Veronika KošnarováV předvánočním čase, odpusť, že se k tomu vracím,bylo najednou řečí o pohádkách. V Mladéfrontě psali, že filmová Popelka s Libuší Šafránkovouv hlavní roli není natočena podleBoženy Němcové, ale podle bratří Grimmů.Plakej, ó hrdosti národní.Ne že by to redaktor věděl. V koprodukčnímNěmecku se však popelární snímek před zimoupokusili po letech vrátit do kin a uspořádalik tomu výstavu. Tam novinář postřehl rozpormezi českými a německými popisky – v německéverzi se točilo podle Grimmů, v češtině tamstálo, že podle Němcové. Zavětřil žurnalista po čtvrthodince se strýčkem Googlem měljasno. Ano, doteď národ myslel, jak to s Němcikrásně zaválel, že pumpl DDR o peníze nanatočení národní báchorky a nic jim za to nedal,neb všechnu slávu bere Popelka Libuška, princPavel a kůň Jurášek (arab sice, ale taky Čech).Ve skutečnosti to Alemáni zaváleli s námi, nebLibuška, Pavel a kůň hrajou německou story.Jen hloupí Češi si myslí, že není německá, že jeNěmcové. Strýček Google si o tom schoval článekz německých novin.Žel, německý novinář není lepší českého.Rozdíl je podle něj třeba v tom, co u Grimmůa u Němcové pomáhají hrdince třídit holoubkové.Jenže, holoubku, u Němcové se ty „létajícíkrysy“ objevují v jiné funkci. Klasický motiv:hrdina si značí cestu zpět, a štětky a kbelíkus fluorescenční barvou nemaje, užívá k tomuvšelijakých drobtů. Těmi se přirozeně nacpenějaká havěť. U Němcové holubi ráčejí taktopřiškodit, leč do práce se nehrnou.Prošťoural jsem, co se o Popelce v posledníchletech psalo. A psalo se – zejména o tom, jakse filmová Popelka liší od originálu (tedy odPopelky Němcové), podle kterého, jak ale víme,natočena nebyla. Podle všeho si „originální“Popelku novináři zamalgamovali podle Pavlíčkovy-VorlíčkovyPopelky a Disneyovy Cinderelly,tak trochu odhadli, co si mohli filmoví scenáristépřidat, odhadnutý vklad se odečte – a je to.Jenže něco neodhadneš. U Němcové nejenženejsou dobrotiví holoubci a ořechy: její Popelkaje především dvojpohádka slepená ze dvouzákladních, po celém světě variovaných příběhů.Druhá polovina je popelkovská. A prvnípolovina... to by mohlo být shocking: tři sestrynatřikrát zanechané otcem v lese. DvakrátPopelka vyznačí cestu domů, potřetí to zhatí –viz výš – holubi. Pak lidožroutův zámek, kdesestry slouží, nevědouce hodiny, kdy budouzhltnuty, pak lidožrout šťastně upečen a jehopaní lstivě sťata... A pak teprv čas plesůva romancí. Tohle ovšem, čtenáři, neříkej předžurnalistou. Bylo by z toho keců o české povazea kdoví o čem, kdyby se dozvěděl, co Boženavlastně zapsala.Jeden hrdý otec mi nedávno řekl, že neví, coby po večerech krásného četl potomkovi. Delšípřednášku jsem ukončil, že když nevíš co, čtiklasické pohádky. To jsem tomu dal. Prý nelzetomu tvorečkovi číst věci tak strašlivé. Otesánekže ho bude strašit ve snách či naopak čipernábabička, která mu motyčkou rozpárala břich.Že přece svět svištících seker, pečení ježibaba opouštění dětí v lese je za námi, kdepak stínatkoňům hlavy a skládat rozsekané mládence.Musel jsem přitakat, je za námi – co napalmschvátí, z toho nic nesložíš, a v živé vodě najdešfenol, ftalát, dusitan. Rádi žijeme v pohádce, žednešní svět a dnešní lidé jsou jiní, lepší.Ve filmové Popelce proto nenajdeš motivs lidožroutem. Ani grimmovský motiv uřezanýchpalců a pat, jak se nepravé adeptkysnažily vejít do střevíčku. Ta pohádka je ještěvětší pohádka, než jsme mysleli. Nezbylo, co bynás upomnělo na naše kořeny, kořeny hlubokov zemi nasáklé krví, kořeny, jež nás tou krví živí.Jediné, co nás k nim vrací, je příloha Mladéfronty se stým letošním článkem o Popelce.Životní příběh bělouše, který hrál Juráška. Odhříběte do salámu, milé děti. Rodič se možnáděsí, než já vím, jak moc vás to přitahuje.Nic ale není absolutní – u Boženy Němcovénajdete popelkovské příběhy dva. Jeden zmiňovanývýš (O Popelce), jeden podstatně podobnějšígrimmovskému příběhu, včetně ořechůa opižlávání dolních končetin (O třech sestrách),jeho hlavní hrdinka se jmenuje Anuška.Gabriel Pleskatvar 01/11/

DŽBvladislav zadrobílekVladislav Zadrobílek se narodil 14. 11. 1932 v Praze. Byl básník, prozaik, esejista,nakladatel, antikvář, hudebník (ve skupině Žabí hlen), výtvarník, knihař. Předrokem 1989 se podílel na vydávání samizdatových edic. Publikoval většinou podjménem D. Ž. Bor. Uveřejnil básnické sbírky Velká denní hudba (1963, pod vlastnímjménem), Zadrhlo za hrdlo (1996), Klonování času (2005) a Plankty (2009), knihuvzpomínek Časobraní (2010), prózy Sklerotikon (1995, pod jménem Vladimír Kuncitr),Útěky domů (2007), knihy o Březinovi, Šporkovi a Meyrinkovi, odborné práceAbeceda stvoření (1993), Napříč říší královského umění (1995) a další. Roku 1990založil nakladatelství Trigon zaměřené především na klasickou hermetickou literaturu,vydával však také beletrii a výtvarné publikace. Rovněž obnovil a vydával sborníkLogos. Uspořádal několik výstav, např. Opus Magnum (1997), František Antonínhrabě Špork, (1999) nebo Dary a Nedary (2006). Zemřel 11. 12. 2010 v Praze. jarVznik odtudKaždý z nás tu navazuje na přetrženou nit.Každý z nás o sobě může plným právemprohlásit, „jsem účastníkem kosmogeneze“,a jen se divit té záhadě, jak zoufale málo muz toho zůstalo v paměti.Budeme-li věřit D. Ž. Borovi, část mezerve „vzpomínkách“ si lze postupně doplnit.Ty ostatní zůstanou jako úkol pro příště.O tom, že tu není poprvé ani naposledy,D. Ž. Bor vůbec nepochyboval. A tak přijeho odchodu, který nebyl neočekávaný, sespíš vynořuje otázka, jak se asi připravil nanávrat.„Kdo v jisté nepojmenovatelné vteřině nezaslechlve slově rozloučení kvílet spalovanésmolné louče? Někoho jsme vyprovodili ažna práh a hořekujíce, svítíme mu na cestu.V té chvíli plane hoře třemi jazyky jedinéhoohnivého plamene: horkostí, horoucnostía hořkostí.“(D. Ž. Bor: Abeceda stvoření)Jeho portrét by bylo nejlepší vyskládat zeslovních hříček. Ale z takových, ve kterýchnezůstává jen u nápadu. Za nápadem ať se tohned propadne. Ať je to nástraha. „Zadrhloza hrdlo.“ Ať je to upozornění, že slova námnebudou věčně jenom hladce procházet jednímuchem tam a druhým ven.(Tomu zasvětil svoji poezii: Klonováníčasu, Plankty... A k pozornějšímu nasloucháníjazyku přiváděl i ve svých pojednánícho hermetismu: Zlatý a železný věk, Abecedastvoření, Kabala a kabalisté...)Jeho portrét by neměl být složen z vět, alez rozvětvení. Etymologie by se v něm úzceproplétala s genealogií, nedohledná příbuzenstvíslov by skoro nešlo odlišit od nedohlednýchpříbuzenství osob. Vždyť všechnose už kdysi dávno spolu setkalo, takže žádnýdiv, že je to doteď setkané dohromady jakotkáň nebo živoucí spleť. Všechno se spoluspletlo, takže žádný div, že to teď každý prožívátak spleteně.(Rýsuje se to za jeho podivuhodnými vzpomínkami,jejichž první díl ještě stihl spatřitv knižní podobě: Časobraní. Ale je to i dějovýmpozadím jeho próz: Útěky domů.)Jeho portrétem je celé nakladatelství.Ediční řady, které se navzájem doplňujía vykreslují různé podoby jediné nezaměnitelnétváře. Přehlédnout Trigon mezi českýminakladatelstvími po roce 1990 mohl jen ten,komu není rady ani pomoci. Všechny ty tolikoblíbené bonmoty o „kameni mudrců“ nebo„alchymii slov“ přestaly být díky Trigonu jennezávazným vypouštěním barevných bublin.Ať už se tím někdo bude chtít inspirovatv laboratoři, v ateliéru nebo na kterékolivjiné úrovni, má teď dostatek práce na několikdalších desetiletí.(Promyšlená výtvarná koncepce Trigonunavíc dala vzniknout úctyhodné sbírcemoderního českého umění, kterou D. Ž. Borv posledních letech několikrát vystavil podnázvem Dary a Nedary. Také jeho knižnívazby měly ráz neopakovatelného originálu.)„Člověk při svém putování zanechává stopy.Otiskuje výmluvné značky do fyzickéhosvěta, aby je později dokázal objevit a rozluštit,a to i tehdy, až jeho vzpomínání budezastřeno událostmi, o nichž teď ještě nicneví. Aby se v nich našel, až znovu bude nafyzické pláni člověkem. Kdo své stopy nenajde,musí začínat nanovo. Navázání na zanechanéstopy zkracuje čas potřebný k proraženízdi, která nás odděluje od Vědomí.“(D. Ž. Bor: Abeceda stvoření)Jednu ze zanechaných stop ale v žádnémpřípadě nesmíme opomenout.Bude se poslouchat Žabí hlen.Jako by ty staré nahrávky přese všechno,co se D. Ž. Borovi podařilo vykonat v jinýchoborech, znamenaly něco, čím by se dopaměti vepsal nejraději. A tak i návštěvyu něj pomalu, ale jistě mířily k okamžiku,kdy se pustily kazety. S tím bylo třeba předempočítat.Nepřehlednou změť zvuků hostitel obvykledoprovázel upřesněními, kdo z jeho přátelprávě do čeho zafoukal nebo třísknul, a jako„znalec terénu“ se už předem potutelně usmíval,kdykoliv měla přijít nějaká zvláštní souhranástrojů nebo překvapující změna atmosféry.Zároveň se dalo tušit, že po celou dobunespouští pozornost z toho, čím do těchdivokých improvizací vstupuje sám.Nepřipomínám to proto, abych podobuD. Ž. Bora „zdůvěrnil“ nějakým jeho pošetilýmrozmarem. Jistě, profesionální hráčby asi nechápal, proč se víceméně náhodnénahrávky víceméně náhodných hudebníchsešlostí stávají něčím skoro mytickým, čemuse zpětně věnuje zřejmě mnohem víc zaujetía času, než kolik vyžadovala samotná produkce.Spíš než jako záznam hudby by mu toasi připadlo jako záznam nesplněných snůo hudbě.Ale ten záznam se stal. A ten záznamberme za znamení.Vynalezeno bylo nahrávání, aby neuniklydo ztracena zvuky Žabího hlenu.Každá zaznamenaná improvizace, jakkolivnepřipravená a otevřená vší libovůli, se totižnaráz mění v zákon. V něco nezvratného, coprostě nemohlo být jinak.A možná to je ten důvod, proč se D. Ž. Borna těch nahrávkách tak rád slyšel.Hrát s Žabím hlenem bylo jako účastnit sekosmogeneze.Být u vzniku.Přesně „tady“ – přesně „tam“.Jaromír Typlt• • •foto archiv TvaruŘíká se, že je lidská paměť selektivní. Pokudtomu tak je, má to jistě svůj význam, protožekdybychom si měli pamatovat vše, cojsme prožili, tak se z toho asi zblázníme. Tovšak neznamená, že vše, co jsme prožili, nenív naší paměti tak jako tak uloženo. Jinakbych byl jen těžko udiven náhle vytanuvšívzpomínkou, o níž jsem si myslel, že vůbecnení, že si na tu či onu událost vůbec nepamatuji,zkrátka nevybavil by se mi nikdyvjem, jenž mi umožňuje rozkrýt, rekonstruovata lépe pochopit děje, které se odehrálya jichž jsem byl součástí. Přesto, ač se snažímsebevíc – a vím, že snaha je ve věcech pamětimarná, události se samy vybaví v pravý čas –nemohu se upamatovat na první setkánís D. Ž. Borem. Jako by nikdy neproběhlo.Z této skutečnosti se dá vyvozovat mnohé:znali jsme se odjakživa, nebo jsme se nikdynesetkali? Byli jsme si vzájemně blízcí, a přestojaksi nepřítomni v daném prostoru i čase?Tak bych mohl pokračovat až k otázce: kdejsem nyní já a kde on? Je stále tu, se mnou,tak jako byl i předtím, kdy jsem mohl tuvzájemnost a přítomnost vztáhnout k jehofyzické existenci?Ne dost na tom. Už od počátku devadesátýchlet jsem si občas kupoval knihyo okultismu a alchymii, aniž bych je byl četl.Tak jako v mnoha jiných případech jsem jeodkládal do knihovny a čekal, až se samyozvou. O jejich nakladateli jsem nevědělnic a ani jsem se po něm nepídil. Až předdeseti lety jsem v brněnském antikvariátěnaproti kapucínům vzal do ruky objemnoua bohatě vypravenou knihu s názvemNapříč říší královského umění od D. Ž. Boraa už jsem ji z ruky nedal. Četl jsem ji celéléto, podtrhával v ní a vpisoval do ní, nosiljsem ji s sebou i na plovárnu a bylo mi s nía v ní dobře. Občas jsem jen tak nenuceněpozvedl oči a prohlédl si okolí, ten běhemdne se mnohokrát měnící obraz, neustálýpohyb, abych se zas a znovu nechal okouzlitkomplexností Borova pohledu; splýval jsems okolním světem, cítil jsem se volněji, jakobych byl nadnášen. Stále jsem nevěděl, kdoje D. Ž. Bor. A myslím, že tou samou doboujsem v Kyjově navštívil Jiřího Veselskéhoa u něj přímo skočil po ještě mohutnějšíma výpravnějším a důstojnějším svazkuOpus Magnum a zřejmě až Veselský mi jenpoznámkou, jakoby mimochodem, řeklo Vladislavu Zadrobílkovi a že jsou dlouhéroky, ba desetiletí přáteli. Časem jsem OpusMagnum dostal jako dar. Souběžně jsemsporadicky psával pro Tvar a spolupracovals Boženou Správcovou. Přijal jsem recenznívýtisk Zadrobílkovy monografie o OtokaruBřezinovi a napsal, že kniha je „útěšná“, cožbyl a je pro mě dodnes nejcharakterističtějšírys všeho, čím mě Vladislav Zadrobílekoslovil.Nějak tak se to asi seběhlo. Začali jsme sipsát, Vladislav mě i s paní Milicou navštívilv Kroměříži při jedné svojí cestě na Moravu,vzpomínám, jak napsal mojí tehdy zhrubadesetileté dceři dopis o Nicolasi Flamelovi,když tehdy zrovna četla Harryho Pottera.Škoda, že jej nemám. V Praze jsem byl vlídněpřijat. Dále vzpomínám, že jsem bezprostředněpo Veselského pohřbu psal VladislavuZadrobílkovi dopis a v tom dopise vylíčilsen, který se mi v souvislosti s Veselskéhosmrtí zdál. Byl udiven a obratem vzkázal, žejsem ho „dostal“. Není důležité vyprávět,jak jsem se pak častěji a rád těšil z kontaktus Vladislavem a rád jsem recenzoval jehoknihy. Bylo to dáno i tím, že v posledníchletech pokud píši, píši vlastně výlučně o tom,co je mi vlastní a co se mě v tom dobrémslova smyslu nějak dotkne, a tady to platíbez výjimky. Je ovšem pravda, že některérecenze jsem mu zůstal dlužný. Ne proto,že by mě zaslané knihy nezaujaly, ale proto,že jsem mnohdy nadmíru roztržitý, nespolehlivýa nedochvilný, prostě mi jen takproklouzly mezi prsty jako zřejmě i mnohéz toho, co mi Vladislav kdy řekl anebo jennaznačil. Vůbec jsem z něj často míval pocit,že nechával záměrně mnoho nedořečeného,jako by mně dával prostor, jen mě tak vedla vlastně vše nechával na mně samotném.Nejúčinnější způsob, jak člověka vést: nechatjej sebou samým a být.A protože od smrti mojí maminky, jak jsemjiž naznačil, se mi v souvislosti s odchodemněkoho z blízkých zdávají sny, skoro jsemčekal, jak tomu bude nyní. Až nad ránempřišel kratičký, ale jasný sen. Statický, nikdoa nic v něm nevystupoval ani se v něm nicnedělo. Byl to vlastně obraz. Obraz prázdnéprosvětlené podzemní místnosti, nic v nínebylo, vůbec nic, čisté bílošedé mírněoprýskané zdi, čistá podlaha dlážděná červenýmicihlami, prostorný pokoj záhadněosvětlený nijak pronikavým, ale rozlévajícímse světlem, kolem, všude kolem, čili zvenku,neforemná plnost tmy a já jako bych stál naprahu a nahlížel dovnitř. Nic víc a nic méně.Netrvalo to dlouho. Byl to velmi mírný,téměř konejšivý a uklidňující sen.Igor Fic• • •Kdysi Jan Werich připomněl, že mnoho věcíděláme naposled. Často se to stává lidem, sekterými jsme se přátelili a které pak nedovedemepostrádat.Vladislav Zadrobílek byl trochu utajenou,ale nepřehlédnutou osobností. Člověk neuvěřitelněširokého záběru: básník osobitýchsbírek, prozaik několika podivuhodnýchpróz, autor řady biografických studií (připomeňmeOtokara Březinu, Gustava Meyrinka,Františka Antonína hraběte Šporka), hudebník,umělecký knihař, nakladatel, editorneuvěřitelného počtu knih, zejména obdivuhodnýznalec historické alchymie, hermetikya ezoteriky.Vydával knihy svých přátel, mezi něž patřiliVěra Linhartová, Petr Kabeš, MiloslavTopinka, Božena Správcová, Nikolaj Stankovič,Jiří Veselský a ještě mnoho jiných.Z výtvarníků to byl Mikuláš Medek, VladimírKokolia, Karel Nepraš a dalších nejménědvacet jmen, s nimiž udělal nějakou knížku.Spolu s Vladislavem jsme se poprvésetkali v edici Mladé cesty v nakladatelstvíMladá fronta. To bylo začátkem šedesátýchlet. Tehdy tam vyšel Ivan Wernisch, JiříGruša, Saša Kliment, Petr Kabeš a ještě dalšíautoři mladé básnické generace. Setkávalijsme se dost často plánovaně i neplánovaněna ulici, v hospůdkách, v antikvariátěv Dlážděné a vposledku na pohřbu PetraKabeše. Podivný oblouk ze šedesátých letaž k jednadvacátému století. Mezi Prahoua Plzní putovaly samizdatové knížky jinýchautorů i jeho vlastní. Pouto bylo stále silnější.A jeho průzkumy stále urputnější.Přiznám se, že jejich hloubku i dálku jsemneuměl obsáhnout. On byl vědoucí i vidoucítvar 01/11/

v mnoha oborech: v matematice, lingvistice,filologii, chemii, v uměnovědě... Takév oborech, kam jsem jej nestačil provázeta chápat. V mnoha momentech jsem mohljen žasnout. Ať si zájemce prolistuje časopisLogos či knihy z jeho edic všech těch zvláštníchoborů.Bylo jistě také šťastné, že i ve Tvaru dostávalprostor pro své literární exkurze, statia články. Byli jsme přátelé a náš vztah seprohluboval, ačkoliv jsme byli mnohdy myšlenkověrozdílní. Nemohlo to ústit jinamnež k té nejvelkorysejší toleranci. Vladislavneměl dlouhé řeči rád. I proto nemůže býtřečeno vše, co by se patřilo a co by bylo spravedlivé.Snad by bylo dobré připomenout, že v jehopozůstalosti bude mnohé ke zveřejnění (stati,básně, studie etc.). Jistě se těchto záležitostíujme někdo kompetentní.Vladislav Zadrobílek byl člověk statečný,měl v sobě zakódováno vše podstatné, úctuk exaktnosti i básnický esprit. Byl vzdělaný.Nejen nějakými diplomy, ale i tím, že bral nasebe povinnosti člověka, který je obhájcemkulturních hodnot. Byl zároveň skromný.Z jeho znání vyplývala i skepse, která ovšemneměla ten obecně pohodlný tvar. Jehoskepse tíhla k hlubšímu poznání a dovedlase poklonit u tajemství.Setkat se s ním byl veliký dar pro jehoblízké, pro přátele a čtenáře. Je až k závrati,kolik dějů, kolik dramat a výbojů se vejdedo jednoho života. Své znání dříve dovršovalsamizdatovými publikacemi. A při tomzvláště si užil ústrků a šikany. Jeho básnickáa ediční činnost bude svědčit o tom, že bylspisovatel, který vyslovoval věci niternéa tak diferencované, že si zaslouží hlubokýobdiv. Byl zaujatý, ale také tolerantnía úzkosti i ve své těžké nemoci skrýval dokonale,jak se sluší na muže. Každého dovedlobdarovat. A my všichni, kteří jsme muzavázáni, přejme mu v této chvíli klid a mír.Odešel do údolí, do světa světla jako kdysi,aby se dověděl, co už znal.Josef Hrubý• • •V listopadu 1986 jsem na ulici potkal člověka,který mi dal pětistovku. Jen tak, bezdůvodu. Bylo to divné, tolik peněz. Nijakmi to nevysvětloval, jen se vševědoucněusmíval. Počítal jsem s každou možností,hlavně s tím, že jde o provokaci. K čemu bybyla, jsem si ovšem neuměl představit. Byljsem obsesivně podezřívavý a tuhle zvláštnísituaci jsem uvítal jako příležitost pro svouvymazlenou paranoiu. A taky jsem byl šťastnej,že mám na barvy.Až po delší době jsem onoho podivuhodnéhočlověka střetnul znovu. Ukázalo se, ževydává samizdaty. Úrovní grafického a tiskařskéhozpracování byly výjimečné. Předložilmi ke strávení mocný text LadislavaKlímy. Vydal ho pak s mými ilustracemi.Teprve když jsme se o tom před pár letypoprvé bavili, a to přímo na stránkách Tvaru,jsem si uvědomil, že se naše iniciační setkánípřihodilo akorát na mé třicetiny. Té nocijsem pod vlivem alkoholu vyskočil na Pohořelciz jedoucí tramvaje rovnou na hlavua následkem toho si dost změnil život. Přestaljsem s masem, chlastem a vůbec. A začalspolupracovat a vídat se s Vladislavem Zadrobílkem,známým též pod pseudonymemD. Ž. Bor – neboť on byl tím záhadnýmmecenášem. Stal se mi blízkým, jako by blízkýmodjakživa byl.Jeho byt v nejvyšším patře holešovickéhočinžáku mi na mentální mapě Prahy blikájako maják. Vyskytuju se většinou nedaleko,budovy AVU stojí v perimetru jehosignálu. Vzhlížím k tomu bodu zespoda odStromovky nebo shora od Letné. NemusímVláďu ani frekventovaně navštěvovat, prostěmi stačí, že je. Když pro mě něco má,ozve se a já naklušu.Než vyjedu nahoru, dveře už jsou pootevřenéa já musím být ostražitý, asi jako Clouseaupřed věrným Kato. Vykoukne vousatározcuchaná tvář s jiskrou v oku, udělá příšernougrimasu, a když postoupím do úzkéchodbičky za dveřmi, boxuje se mnou, žemám co dělat, abych se ubránil. Nepřestává,dokud nejsme oba uřehtaní.Asi to sem nepatří, ale vidím jasně, že mádobré načasování, taky pozornost k periferii,náležitou čilost (ling huo) a dokonce i tusprávnou sílu, vycházející ze šlach, a ne zesvalů. Kde to všechno vzal, nevím; dříve jsemsi říkal, že nějakým cvičením projít musel,teď si to vysvětluju jeho obecnou životnípřipraveností. Kdykoli si na něj vzpomenu,ucítím i ty přátelské herdy do žeber.U něho mě nemůže udivit nic – vždyť měudivuje permanentně! Nezaráží mě jehoerudice, a to ani v případech, kdy sestupujehluboko do tajných nauk, hermetismu,alchymie a bůhvíčeho. Jako samozřejmostberu jeho rozmanité literární tvoření, jakoži to výtvarné a hudební, stejně jako jeho činyvýstavnické anebo nakladatelské zásluhyv samizdatu a v Trigonu. Nezajímá mě anijeho věk, předpokládám, že je věčnej. Prostěvnímám jako normální fakt, že ten člověk jefaktem naprosto abnormálním.Udržuje mě jak na jehlách. Bojím secokoli říct, protože obratem reaguje, vezmeslovo, obrátí je, vysvlíkne z předpon a přípon,vyjiskří kořen proudem, až odskočí rez.V boxerských výměnách potrhlých a přesnýchasociací, pata- i metafyzických souvislostía zákonitých nelogičností se mu stačitnedá. Zachraňuje nás opět jedině řehot.Anebo nás uzemní jeho krásná žena Milica,je-li zrovna nablízku.Asociace, spojení, je vskutku výchozímpohybem Vláďova myšlení. Slučuje nečekaněprvky a vzniklé sloučeniny okouzlujísvojí vůní, chutí, břeskným tónem neboopalizují proti slunci. Reaktivním činidlemje ta rtuťovitá jiskra v oku, Číňané by řeklijing shen.Občas mu někdo telefonuje o léčitelskouradu, někteří lidi ho považují nejen zamudrce, ale přímo za mága. Ve svém autobiografickémČasobraní si však na nic takovéhonehraje. Žádné chlubení se neuvěřitelnýmischopnostmi, žádné guruovsky blahosklonné,bohorovné rozumy. Nýbrž čerstvýúdiv nad zdánlivými samozřejmostmia vynořujícími se rezonancemi a souběhy.Vytrvale připravený na setkání se zázračnýmse ho tu a tam taky dočká.Byl jsem u něj, když zazvonil Václav Cílek,který si vyšetřil čtvrthodinu času, aby sealespoň na skok zastavil. Líbilo se mi, žese k Vláďovi dá přijít i jen na takové rychléobčerstvení. Sledoval jsem ty dva a nemohljsem se nabažit. Vláďův orbit protínají dráhymnoha výjimečných person, a soudě podleváhy, se kterou vždycky vysloví určitá jména,si je jejich gravitace vědom. Nebudu je vypočítávatz obavy, že bych někoho opomněl.Tahle moje řeč má gramatickou chybu. Časje špatně. Mluvím v čase přítomném. Jenžejsem měl říct, že Vláďa je v čase nepřítomném.Byli jsme mu před pár dny na pohřbu. Dostavilase spousta jedinečných person a dalšíchlidí. Promluvil z nahrávky a ten jednoduchýtechnický trik s posunem času námiotřásl. Věděl to všechno? V každém případěse dočkal předělu, kterým se předtím celýživot ustavičně zaobíral. Trýznivá zvědavost,co se za tím zrádným horizontem nachází,došla svého rozřešení. Strážce majáku zhasla vydal se na moře. Musí mi teď stačit, ženení. Sledoval jsem truchlící, do koho z náspřeskočila ta jeho věčná jiskra.Vladimír Kokolia• • •Seznámili jsme se v antikvariátu v Dlážděné,který před rokem 1989 představoval jednoz center, kde se koordinovaly hlavně kulturníakce alternativního disentu. Chodilisem nezaměstnaní grafici a nabízeli svojepráce, vanul zde duch Váchala a Boudníka.Vláďa hovořil s lidmi, rozdával či prodávalsvoje samizdatové knihy o hermetické filozofii.Trávil zde celé dny.foto archiv DŽBDoma vázal knihy a opravoval různépapírové předměty. Měl sbírku starých raznicna kožené vazby a jimi občas vytvářelvrstvené, strukturně prorývané papíry. Aletaké tu a tam v zastrčené polici běžel nějakýalchymický experiment třeba o žábě, kteráspolykala listy staré knihy. Ve skutečnostise jednalo o zelený roztok, ve kterém serozpouštěly tenké lístkovité krystaly nějakéjiné látky.Hned na první schůzce se mě zeptal, zdavěřím v kámen mudrců. Odpověděl jsemmu, že věřím i v jiné, možná zázračnějšívěci, takže existence Kamene mi přijde celkempochopitelná. Opakoval svoji otázkua já jsem mu jedním slovem odpověděl, ževěřím. To byl nějaký zlomový předěl a pakuž jsme k sobě patřili.Brával mě na výstavy, vysedávali jsmespolu a hovořili o pravěku, o mýtech, o geologickýchsilách, o vizích a jeho životě. Neumímty roky nějak jednoduše shrnout, bylijsme kamarádi, měli jsme společné známéa četli podobné knihy.Vlastně ty nejdůležitější věci neumíma možná ani nechci či nemohu říct, protožese dotýkaly něčeho, co podle mě sahá zaosobní smrt.Václav Cílek• • •Ouklejek Okřehek OkřínekMohla bych psát, že D. Ž. Bor byl z těch lidí,kteří jsou vzácní. A jak jsem vděčná, že jsemse s ním mohla vídat. Mohla bych psát, jakbyl pronikavý, laskavý a moudrý a že s nímpři tom všem byla legrace. Jak celou svouexistencí a vším, co dělal, dokazoval, žejít do hloubky neznamená rezignovat našíři, a také to, že zabývat se velkými věcmineznamená přehlížet ty malé.Mohla bych napsat také o tom, že tendávný rozhovor pro Tvar opracovával přesněopačně než jiní lidé: mluvil opatrně, ale přiautorizaci skoro všechna opatrná slova jakoasi, snad, možná, domnívám se... vyškrtal.Mohla bych vzpomenout na dubnovéi zářijové ohně, kterých se u nás v zahradědocela rád účastnil – většinou jako napotvoru poprchávalo, ale když vcházeldo vrat, nějak záhadně se objevila duhaa déšť ustal. Později jsem s tím už skoropočítala.Mohla bych se zmínit i o dalším záhadnémjevu, na který jsme si v redakci Tvaru časemzvykli: Vladislav není obvyklé jméno, meziautory však máme ještě jednoho – básníkaVladislava Reisingera. Aniž o sobě věděli,objevovali se oba Vladislavové zásadněv tentýž den. Jakmile zavolal či vzal za klikujeden Vladislav, druhý Vladislav téměř s jistotounebyl daleko. Tak se spolu i seznámili,oba museli mít zpočátku dojem, že tendruhý v redakci bydlí.Mohla bych psát, že jsem v jeho bytě naLetné zprvu měla pocit, že je tam výraznějiný atmosférický tlak než jinde a také častam plyne jinou rychlostí. Ale to už trochuzabíhám do nesmyslů...Chtěla jsem najít jeden svůj starý sen,který se Vladislava týkal. Když jsem mu hotehdy zatepla vyprávěla, zaujalo ho nejednoznačnéjméno časopisu, o kterém je vesnu řeč. Mně byl ten sen čímsi podezřelý,ale byla jsem zvyklá o snech přemýšlet pozpůsobu psychologů. Vladislavovi se přílišnépsychologizování ošklivilo, myslím, žev něm viděl jednostrannost, okrádání snůo jejich sílu. Svoje sny a vize vnímal mnohembezprostředněji, obešel se bez všechtěch bezpečnostních systémů, které námumožňují zabývat se sny a zároveň si jepěkně udržovat od těla.Svůj zápis jsem nakonec našla. Jako bychmu rozuměla a nerozuměla zároveň, stejnějako tehdy. Zápis byl kupodivu datována z toho data mě dodatečně zamrazilo. Tadyje:Věž (kudy prošel D. Ž. B.)Pozoruji indiferentní zmatek v přelidněnémobytném prostoru – něco jako squat. Známíi neznámí lidé se mísí dohromady, napříkladmoje matka, také učitelka kreslení (ta je přítomnav různých podobách dokonce třikrát, alenemohu ji poznat, protože se ke mně nehlásí)...Musím ale „odcestovat“ do vyšších pater, balímsi zavazadlo a vůbec mi to nejde: 1. věci osobnípotřeby + věci pro děti (hmota) 2. knihy + spisy(duchovno). Ani jedno, ani druhé nedokážu dátdohromady. Už mě volají, beru tedy jen dětia jdu. (Děti se promění v dřevěná polena, kteráve spěchu strčím do kapsy.) Jdu po schodechnahoru, stupně jsou vysoké a výstup je namáhavý– až dojdu do místnosti ve věži. Je bílá,má výhled do všech možných stran, uprostředje pilíř. Je to pracovna D. Ž. B. Ten tu ale není– ví se, že odešel nahoru (jsou tam další skrytéschody vzhůru). Do dřezu teče horká rezavávoda. Chtěla bych ji zavřít, ale nesmí se to –kdyby nemohla odtékat do dřezu, kdoví kam bynatekla a co by způsobila. Je tam Lubor a Šofar.Šofar chodí po místnosti a občas vytáhne a prolistujenějakou knihu. Zdá se mi to drzé. Smrdítam ustalovač a dřez je bílý, smaltovaný, s černým,bakelitovým okrajem. Šofar říká o D. Ž. B.:„Vydával časopis Okřínek.“ (Ouklejek?, Okřehek?– zkrátka nějaký takový název od O, nedovedurozhodnout, který je ten pravý.) Vytahujevelmi tlustý svazek v hnědé kůži. „Hele. Je tamcelý jeho rodokmen. Ale vzal si ho s sebou.“ Vím,že musím jít dál nahoru (za ním), že se v pracovněnemůžu moc dlouho zdržet. Ještě pořádtrochu myslím na to zavazadlo, co jsem nebylaschopná sbalit a vzít s sebou. Jsem z toho rozladěná,ale vím, že mě to za chvíli přejde.(Sen z 11. 12. 2001)Velmi špatně se mi tento text píše – sedímnad ním už několik dní a je mi z něj čím dálmarněji. Nejraději bych ho zahodila a pustilase do čtení – znovu a lépe si přečístvšechno, co nám tady ve věži s tekoucí rezavouvodou a výhledem do všech světovýchstran D. Ž. B. nechal. Číst – tentokrát pečlivějia v ostřejším světle nesamozřejmosti.(Aspoň se mi nebude tolik stýskat, než sezase uvidíme.)Božena Správcovátvar 01/11/

DŽBparalogismy a patalogismy1964, úryvekD. Ž. BorMotto:Co je jímavé je jímavé ale co je zajímavé není jímavé Zajímavé je jen zajímavé; je to metajímavost;vykonstruovaná jímavost; patří už do sféry paralogismůMatka pochovala dítě dítě přestalo plakat Matka která právě pochovala dítě pláče Tentorozpor patří do sféry patalogismůIRuka;Ruka která ukazuje je ukazující ruka kteráse ukazuje tomu na koho ukazuje nebo se neukazujetomu na koho ukazuje případně seukazuje těm na které neukazuje případně seneukazuje těm na které neukazuje ale nepřestávábýt rukou která ukazuje na ukazovanéUkazované se nemusí ukazovat ruce kteráukazuje plně takže je ukazováno jenom to cose ukazuje Je-li ukazované plné kazů můžeukazující ruka ukazovat ukazované i uvnitřukazovaného a přitom ukazované nemusíukazující ruku vnímat vidět chápat tušitNakazí-li se ukazované začíná samo ukazovatna ukazující případně na neukazujícíTento úkaz dokazuje že ukazující je vždy jenve vztahu k ukazovanému případně i k tomuco se neukazuje Protože cokoliv může býtukázáno aniž bylo dokázáno je tento úkazdůkazem kazu na dokazatelnosti Jakýkolivvýkaz o důkazech se tedy stává fikcí o ukazujícíchi ukazovaných Ruka která ukazuje jetedy pouhou ukazující rukou která ukazujena ukazované a ukazuje se (neukazuje) ukazovanému(neukazovanému) ať je již s kazyči bez kazů což je vyloučeno protože ukazujícíi ukazované kazí prokázaná budoucnostnízkázaIIListí;Listí je na stromech proto abychom mělizdravé oči Listí je na stromech proto abychomměli dostatek kyslíku Listí potřebujestrom kvůli asimilaci strom má listí protoaby se mohl uskutečňovat podle zákonů přírodyv prostoru a čase Listí se nachází nahořeproto aby bylo blíž k slunci Listí roste nahořeproto aby člověk neotrhal květy a nezabrániltak stromu v populaci Listí skončí svou ročnífunkci a opadá Listí padá proto abychomvěděli že přichází podzim Listí opadáváproto že stopka listu zkorkovatí Listí padápod strom abychom měli čím podestýlatkrávy Listí je dole proto aby chránilo kořenystromu před mrazem Spadlé listí vytváříhumus potřebný pro další rozvoj stromuZetlelé listí vytváří dokonalé podmínky provzejití semen která strom urodil Listí je nastromech proto že stromy jsou zdravé Listíopadalo protože jsme je postříkali nevhodnýmchemickým přípravkemListí jea potom neníIIITisíc;Čtyři vlastní tisícČtyři žehrají že mají tisíc Každý ze čtyřžehrá že tři ostatní mají také po tisíci mohliby mít devět set ale devět set jich má dalšíchpět Z pěti pět žehrá že hrají jen s devíti stykdyž mohli mít tisíc nebo proč jich je pět comají děvět set proč ostatní nehrají s osmi styjenže osm set jich má sedm a každý ze sedmižehrá že hraji jen s osmi stovkami a pročostatní ze sedmi nemají sedm set Jenžesedm set má dalších osm z nichž každý žehrána hru v níž mají jen sedm set a přitom jichje osm co mají sedm set Devět jich má šestset a hrají žehrajíce že mají tak málo a proč jejich tolik se šesti sty proč ostatní nemají pětset jenže po pěti stech jich má deset a všechdeset žehrá na to že jich je deset co mají popěti stech ostatní mohli mít jen čtyři stajenže po čtyřech stech jich vlastní jedenácta každý žehrá co komu udělal že má méněnež první čtyři případně pět sedm osmdevět případně deset proč patří mezi jedenáctz nichž každý má čtyři staDvanáct jich má po třech stech a každýz dvanácti žehrá že nemá tisíc Devět set osmset sedm set šest set pět set čtyři sta pročjich je dvanáct co mají po třech stechTřináct jich má dvě stě a třináctka jenešťastné číslo jinak by každý z třináctiměl víc a nebyl by předposlední a kdyby jichaspoň nebylo třináct co mají po dvou stechOstatní mají po stu a žehrají na své postaveníve hře že jich je tolik a proč ostatnínemají nic aby jen jeden měl sto když už tomusí být sto je vlastně nic když ho má každýz ostatních takže je třeba hrát o další stovkuaby se stalo to co se nestává tak často že byse postoupilo o sto když se hraje o všeJeden co nebyl dosud počítán nepatří animezi prvních devět skupin ani mezi ostatníje sám a nemá nic jinak než ostatní protoženevlastní ani sto je jediný beze všeho žádá vícnež tisíc víc než všichni dohromady víc nežnejvíc a tak chová naději chová až ji pochovápod kámen těžší než všechny kameny vehřeIVStopa;Byla už naprostá tma když prošel vysokoudaleko mocnější černí do o poznání světlejšítmy Temné zdi plné větví nehnutě pohybovalynehnutými stíny ještě neviditelnými cose budou rodit o něco později Svažující sepovrchBěh k samému zastaveníHledáníPosazeníMlčeníČekal Hlasy které byly slyšet patřily nocii když v nich znělo i něco odlišného předčasněostatně jako vždy existuje něco co jepouze tušené něco co je na stopě samo soběZe všech stran vystřihovalo světlejšípozadí svůj vlastní ornament Zmrtvenéblesky armatury obalené blátem prsty a pažePo skončeném bombardování se paprskovitětemněla klenba bez skleněných tabulek Dolese pohyboval první již neznatelně viditelnýstín Vlekl se těžce naložený tmou ještě nebylZatím byl pouze myšlen a proto trval od okamžikuk okamžiku v neustálé proměně sámsobě na stopě Stejně tak hlasy co přicházelyk vybombardované klenbě společně s lavičkouRozmoklá cesta stále dravěji vpadávalado dekorací dosud neskácených svítáním cobylo samo činně tikalo v hodinkách tak žese samo neslyšelo ačkoliv on slyšel zřetelnězřetelné tikání Zdaleka přicházely stromyDosud byly v převlečení ačkoliv on tušil žeklenba po bombardování je keř ale v té chvílipřijížděl kočár a v dálce se komíhaly stěžněParníky odplouvaly se zamženým houkánímPřibližování pokračovalo neznatelně a protoje vnímal jako trvání jen věci se měnily v jinévěciDával jim jména aby nebyly tak bezmocnéA hlavně on aby nebyl tak bezmocný protinimCesta se stáčela k přístavu a hlučela klepotemkol Jak vlak jel Otřásalaselavička otřásalaselavičkaotřásalaselavičkaZábradlí chránilo nízký trávníkVlak oddrnčel otřásání oken nakreslilolistí a zástup se pohyboval stále pomalejia pomalejia pomalejiaž nastalo nehnuté ticho které změněnýmhlasem zapíralo tmuVstalŠelpřibližoval se ale postavy neuhýbaly jenomse přestávaly pohybovatKdyž k nim došel zjistil že jsou natřenyžlutě a červeně už dávno nesvítily byloobstojně vidět takže nebylo třeba obcházetkruhemSpatřilpod lucernou zlomenou větev Byla na koncizašpičatělá takže se díval na šíp dostřelenýsem až ze středu tmyChtěl ho sebrat se země ale rozmyslil si toMezi sloupy sepohybovala skutečná postavaMužKterý nesl předmět ne těžký ale dostidlouhýSkryl se v zástupu stromů a čekal Muždošel k větvi se špicínamířil na ni předmět a vymetl jím větevdo stružky vykopané podle cesty Potom plynulezametal cestu dokonce i tehdyKdy onvycházel rozbouranou branou z parkua směřoval nahoru kde bylo všechno jasnéVšechno kolem se mění řekl si s uspokojenímPotom odcházel zcela SvůjDočista změněnýSámsobě na stopěVParalogismus;Čas předpokládá dění jinak by bylo trváníAle čas je příčinou dění dění je vlastnostíčasu v prostoru Čas mimo prostor je nemyslitelnýprotože prostor poskytuje času děníProstor bez času by byl konečný protožeby v něm nebylo dění ale trvání Čas je příčinounekonečnosti prostoru a nelze-li jejvyloučit mimo prostor je potom jednouz vlastností prostoru Protože prostor nenínádobou pro hmotu ale objemem hmoty jepotom čas jednou z vlastností nekonečnéhoobjemu hmoty je-li hmota svým objememnekonečná je i čas nekonečný Kdyby hmota(t. j. nekonečný objem hmoty) (t. j. prostor)byla konečná i čas by byl konečný ale to jefoto archiv DŽBVladislav Zadrobílek (uprostřed), 60. léta 20. stoletínemyslitelné protože konečné formy hmotyjsou důkazem nekonečnosti celého objemuhmoty (tj. prostoru) Nejlépe uděláme odmítneme-liexistenci hmoty vůbec protože tímvyloučíme ze hry jak prostor tak časAle protože jsme sami jednou z foremhmoty (to jest prostorem) a čas je jednouz vlastností naší přechodné existencebudeme klamně počítat SVŮJ čas od počátkuSVÉ existence do konce SVÉ existenceV tomto omezení nejlépe vynikne našeVLASTNÍ omezenostVIJízda;Nastoupí dva Jeden se podívá na druhéhosklopí oči a potom už hledí jenom do zeměPřistoupí jeden a jeden a jeden První sepodívá ze druhého na třetího potom na dalšídva usedne a hledí do novin Druhý se podívána všechny postaví se k oknu a vyhlíží nikamTřetí se koukne na noviny potom nikam paksi prohlédne ostatní a civí na cvočky v podlazePřistoupí jich sedm a každý ze sedmi sepodívá na toho co čte noviny potom jedenna druhého potom nikam Sedají si postávajía hledí sotva metr před sebe tak aby sevzájemně neviděli Ten co přistoupil první simyslí co si myslí ti ostatní to jest myslí si cosi ti ostatní myslí Potom se jede dál a všichnimyslí Přistoupí jedna Jeden po druhém sepodívají na jednu a potom jeden za druhýmse začínají dívat jeden na druhého jakse dívá na jednu nakonec všichni sklopí očia myslí na to co si kdo myslí o jedné Jednausedá a dívá se z jednoho na druhého přemýšlejícco si ti druzí asi myslí Když je myšlenískončeno všichni jedou a pouze civí anijeden (jedna) z nich nepřemýšlí o tom že bymohli vykolejit nikdo nemyslí na konecKdyž dojedou na místo určení jeden zadruhým vystupují aniž by na sebe pohlédliVšichni se už dobře znajíVIIJízda 2;Věděl že má přečíst všechno ale přibližovalise k tabuli daleko rychleji než si zprvu představovalVěděl že o nic nejde že si chce jenomdokázat že to přečte ale na druhé straněvěděl že teď už to musí přečíst Ovšemže stačítextu odepřít jakýkoliv smysl případně muDÁT jakýkoliv smysl a pokaždé najde jen toco sám vložil věc pozbude významu a zasetomu se snažil věřit nejsilnějitvar 01/11/

vyvření strukturBásník a budoucnostHovořilo se minulýrok často o programuskupiny Fantasía;pochopitelně –něco tak pošetiléhojako stanovovat siprogram se u násvidělo naposledysnad na začátkudevadesátých let.Nemělo by se proto přehlédnout, že loňskéhoprosince stanovil jakýsi programtaké Jakub Řehák, a to v článku věnovanémstavu poezie v uplynulém roce a výhledu napoezii roku následujícího (Host č. 10/2010).Jako editor knihy Nejlepší české básně 2010by měl být k hodnocení české poezie dozajistananejvýš povolanou osobou, problémvšak nastává tehdy, když se domáhá určitéhovýkladu toho, co to poezie je, s čímby měla pracovat a čeho se naopak vyvarovat.V textu článku sice nebylo explicitněuvedeno, že jde o souhrn programovýchtezí, neměli bychom se však nechat zmást –Řehák je v první řadě básník a od svévlastní básnické metody, od vlastních preferencíodvíjí i svá kritická měřítka. Pokudto nebylo doposud zřejmé, nyní už víme, žeprávě v kritice je Řehák především skrytýmprogramovým teoretikem.Když píše, že se mnou a s Karlem Pioreckýmnesdílí stejná východiska, tzn. ženemůže akceptovat „odhození autorské subjektivitya soustředění na záznam objektivníchfaktů“, pak s ním (zdánlivě paradoxně)nemohu než souhlasit. Je totiž neoddiskutovatelněplatné to, co Řehák napsal v jinémtextu (Tvar č. 20/2010): že subjektivituautora nelze oddělit, že je nemyslitelnýtext, do něhož by autor nezapsal své osobníangažmá. Možná se bude autor těchtovýroků divit, ale jeho názor mi opravdu neníúplně protivný.Neshodneme se ale tam, kde Řehák tvrdí,že „básníkům nezbývá než trvat na svých vlastníchmýtech a legendách, které nemohou překročitpráh kolektivní zkušenosti“. Je to podleněj jediná možná reakce, neboť „dnešní dobaje až příliš rozklížená na to, aby bylo možnéstavět na jednom společném jmenovateli“.Položme si otázku: Kdo tu vlastně říká, ženelze překročit práh kolektivní zkušenosti?Jistý Jakub Řehák, básník, kritik a editor.Ptejme se dále: Je skutečně tak výjimečnouosobností, že nesdílí žádné kolektivní zkušenostise mnou, s jinými básníky, se čtenářinapříč celou euroamerickou kulturou?Podle toho, jak ve svém článku argumentuje,na všech sloupíchřada našich milých a vůči odlišným kulturnímnávykům vstřícných spoluobčanů.Ve hře stále zůstává i jiná možnost. Můžemese dále spokojit s básnickou experimentací,přistoupit na novodobý folklormetafyzických zbloudilců a uzavřít poeziidefinitivně v ohradě bezvýhradných přívržencůběsnící imaginace. Ostatně je tojejich volba. Když mi kdysi napsal na blogLadislav Selepko, že mé metody jsou šiténa míru jakémukoliv totalitnímu establishmentu,pak ho nejspíš ani ve snu nenapadlo,že se nejdříve jednoho totalitního establishmentumusíme zbavit, abychom vůbec mopaknejspíš skutečně nesdílí. A přece – kdyždovozuje, že devizou poezie je přenos skutečnostia obsahu básníkova nitra, potomdo svého modelu implicitně přivádí i subjekt,který tomuto přenosu rozumí. Už jentato maličkost nabízí jediné východiskoz problému: Nakolik je Řehákova argumentacevýpovědí o naší společné realitě a nakolikuměleckým programem?Jak už bylo mnohokrát ukázáno, našekultura se velmi specificky vymezuje vůčiradikální jinakosti. Jiné musí být za každoucenu unifikováno a přizpůsobeno většině– nejen z tohoto důvodu se čím dálčastěji objevují úvahy, podle nichž selhalprojekt multikulturalismu. Mnohým lidemnejspíš dlouho trvalo, než si vůbec takovoumyšlenku připustili, natož aby se s ní sžili.Doposud toužili po takovém světě, jenž jetvořen výhradně od individua, a představovalisi, že individua nepotřebují žádný rámec,který by je slučoval do vyšších společenskýchcelků. Po padesáti letech se musíme ptát, jakdaleko musely vygradovat projevy mezikulturnínesnášenlivosti, abychom si uvědomili,jak těžké je žít se sousedem, s nímž nesdílímežádné společné kulturní statky.Proč si tedy nepoložit otázku, zda náhodoutaková společná kultura musí existovat,tak aby v houstnoucí atmosféře 21. stoletínedocházelo k dalším projevům intolerance,abychom se navzájem neobávali svých sousedůnebo odlišných kulturních tradic.Právě literatura – a zdaleka nejen poezie –by měla být tohoto nového společného projektuprůkopníkem. Nejsme už přece toliknaivní, abychom čekali na příchod sociálníchinženýrů, kteří nám na základě teoretickéhomodelu znovu začnou diktovat,co je a co není možné, jak se máme chovata co nám naopak vůbec nepřísluší. Pokud sespolečný příběh krize postindustriální společnostia nadvlády arogantního globálníhokapitalismu začal konečně odvíjet na roviněreflexe, pak by to měli být právě umělci, kdonám nabídnou vize světa, v němž neexistujíghetta ani krvavou lázní zalité doly drahýchkovů v Africe. A je-li jim bližší lyrika, neboepika – na tom nezáleží; důležité jsou proporceobrazu, jeho síla a přesvědčivost.Samozřejmě lze postupovat mnoha různýmizpůsoby. Přece si Jakub Řehák nemyslí,že potřebuji za jeho jménem vidět v závorcestranickou příslušnost, abych rozhodl,jestli je angažován správně, jestli náhodounezbloudil z cesty věčného Dobra. Jekaždého věc, jestli začne v duchu naivníchutopií, anebo se rozhodne pro léčbu šokem –jak učinil například Jan Těsnohlídek ml.,když ve verších řekl to, co si skrytě myslí celáliterární živothli hovořit o variantě, která ho nejspíš užbrzy vystřídá. Stále se ještě domnívám, žedo sebe zahleděná lyrika je nanejvýš efektivnímnástrojem určeným k uspokojovánípotřeb těch, jimž současná neoliberální ideologiehraje do karet. Třeba si tito neviditelnípánové říkají: Jen ať si básníci píšou, jen aťsestavují programy přiznané i nepřiznané,my proti nim mezitím postavíme i židli, nakteré sedí. Dokud se nesjednotí ve společnéplatformě odporu, jsou nám jejich průzkumymezilehlých prostor vítaným a nanejvýš bezpečnýmprojektem solipsistů.Jakub VaníčekRadka Denemarková a Petr Král, uprostřed redaktor Tvaru Michal JarešPředseda Klubu přátel Tvaru Pavel Janoušek a bývalá redaktorka Tvaru Anna Cermanová, dnes Urbanováfoto antSpása duše – toť záležitost zajisté velmi podstatná. A jakkoli lze předpokládat, že výzvuvytvořil jen nějaký popleta anebo přiopilý blb, její umístění na větracím zařízení teplickéhopodzemního klubu je symboličtější, než by se na první pohled mohlo zdát. Takzvaněnáhodné seskupení okolních spolu-nápisů tomu ostatně také nasvědčuje.lbxLadislava Chateau a Miloslav TopinkaTři fotografie Martina Langera upomínají na tradiční předvánoční setkání redakce se spolupracovníky,autory a přáteli Tvaru. Konalo se ve středu 15. 12. 2010 v pražské kavárněVelryba.tvar 01/11/13

na pokračovánítemně rudé otěže /1Odložený a později zapomenutý román Jiřího Navrátila (nar. 1939) Temně rudéotěže, který začínáme tisknout na pokračování v tomto ročníku Tvaru, vzniklv roce 1969 pod názvem Kamilův život po matčině smrti a nebylo z něj nikdy nicpublikováno. Text byl napsán po povídkové knize Spálená stráň a románu Slib a jestylem svázán jednak s poetikou konce 60. let, jednak tematicky s delší povídkouZážitky kamelota z náměstí Oběti, která vyšla v únoru 1968 v časopisu Sešity promladou literaturu.K názvu románu a některým jeho motivům se ovšem prozaik nakonec vrátil. Nazačátku 80. let vznikla totiž novela Kamilův život po matčině smrti (Mladá fronta,1983), která se sice jmenuje stejně jako nepublikovaný román z roku 1969 a místyse věnuje dělnické spisovatelce Anně Tmějové, ale je psána ze zcela jiného úhluJiří Navrátilpohledu. Tento nový text z 80. let je postaven na úplně jiném základě a k našemurománu se dá připojit pouze částečně některými motivy. Nemůžeme proto mluvitani o nové verzi knihy – jedná se o dva zcela odlišné texty.Samotný rukopis románu se skládá ze 137 strojopisných stran čistopisu s pozdějšímiautorovými komentáři a doplňujícími vpisky, případně drobnými korekturamia doplňky, které nezasahují výrazněji do samotného děje. Při přípravě jsmevycházeli z tohoto strojopisu a respektovali jsme všechny autorovy zásahy, tzn.také ty, pro které se Navrátil rozhodl až při nabídce publikování. Tím nejvýraznějšímzásahem je přejmenování románu na Temně rudé otěže a změna jména hlavníhohrdiny z Kamila na Kryštofa. Do textu jsme zasahovali jen v rámci drobných jazykovýchoprav a korektur v souladu s platnými jazykovými pravidly.jarMotto:Nemá být koráb zakotven jen jednou kotvoua život na jediné nadějiSokratesPrvní částVšichni pospíchali domů připravit se na zítřejšícestu. Ze zkoušky nebylo nic. Výmluvynebraly konce, vypadalo to, že se navzájemdomluvili, všichni byli hrozně nervózní,nikdo se nemohl na hru už soustředit. „Jsmepřezkoušení,“ vykřikovala představitelkamanželky, „jsme už všichni na dně. Moc jsmese té hře tentokrát věnovali. Nemusí se námto teďka vyplatit.“ Představitelka manželkyměla přitom nejvíc absencí. Jen taktak sipamatovala text. Všichni to věděli, ale jinouženskou v městečku režisér na tu roli nesehnal.A to už musel v jejím případě hodněslevit. „Je horko, přeci nebudeme v takovémpařáku ještě zkoušet,“ přikláněli se k níhned druzí. Kryštof, který hrál manžela,seděl vedle ní jako zmoklá slípka. Nesdíleljejí názor. Mlčel však. Připadal si vedle níopravdu jako její manžel. Dával jí nahlaszapravdu. „Jak myslíš,“ říkal. JedinémuKryštofovi na zkoušce záleželo, ale ostatního snadno ukřičeli. Po vzrušené půlhodiněrežisér herce rozpustil. „Ostatně, my přecezkoušet nepotřebujeme. Raději si hleďtekaždý ještě trochu provětrat hlavu. Oslnímei bez jedné zkoušky,“ řekl a zvedl se.V divadle zůstal nakonec Kryštof se Štěpánemsám. Štěpán, který měl za úkol sledovattext, seděl uprostřed páté řady nasvém obvyklém místě, odkud během zkoušeknapovídal, aby všechny veřejně, hlavněovšem režiséra, upozorňoval na slabiny.V divadle se kouřit nesmělo. Štěpán si zapálil,teprve když všichni odešli. Kouř stoupalv tenounkých praméncích vzhůru ke stropu.V divadle stačilo jediné bafnutí, a už to bylovšude poznat.Kryštof se rozkročil na prázdné scéně,kulisy už naložili odpoledne na nákladníauto, a vdechoval ten kouř přicházejícíz páté řady z přízemí ze Štěpánových úst ažk němu.Oba zaujali svá obvyklá místa. Štěpán serozvaloval po svém způsobu uprostřed pátéřady a Kryštof, také po svém způsobu, stálzpříma na jevišti. Kdykoliv se octl na scéně,napřímil svá nahrbená záda a stál tam jakosvíčka. Krom čtyř řad prázdných sedadel jerozdělovalo už jenom orchestřiště, prázdnáhluboká jáma, pokaždé prázdná, i při představeních,protože ochotníci si na orchestrzatím netroufli. Do orchestřiště si natahaliherci židle, chodili se tam během představenídívat a dělali odtud na své kolegy, kteříbyli na scéně, obličeje. Tímto způsobem seobvykle bavil hlavně režisér. Tvrdil, z jehotvrzení se stal pro ochotníky brzy nepsanýzákon, že se herci během hry nesmí dolůdo orchestřiště v žádném případě podívat.Vydržel tam na ně dělat obličeje častoi celé dějství. Ostatní herci nezůstávalipozadu a pomáhali mu. Kdo se prohřešila podíval se a kdo zakolísal, musel zaplatitpokutu. Výši pokuty určoval režisér podlenálady, pokuty bývaly obvykle proto mastné.Režisér tam bez ustání šaškoval, v ruce drželnotes, do něhož si zapisoval ty, kteří se provinili.Kdo na to nebyl zvyklý, hrál dost nervózně.Zejména se vozil po nováčcích, kteřítvar 01/11/14foto TvarJiří Navrátilo tomto pravidle neměli samozřejmě anipáru. Po nováčcích se ostatně v souboruvozil kdekdo. „Jen ať poznají na vlastníkůži, co je to vlastně divadlo,“ říkal režisér.Tvrdil, že divadlo se musí dělat s láskou.Pokaždé však dokazoval, že to jde i bez ní.„Jen ať poznají,“ přidávali se k němu ostatní,jako kdyby oni při svých začátcích poznalibůhvíco. Štěpán těmto ústrkům unikl jeno chlup. I z něho si chtěli vystřelit. I na něhosi brousili zuby. I on měl zaplatit za svounezkušenost. Do divadla ho přivedl Kryštof.Potřebovali, aby někdo sledoval text Kryštofovyhry Koryta a korýtka, kterou začlistudovat ještě za života Kryštofovy matkya kterou se měl soubor představit nejprveobecenstvu v hlavním městě. Režisér sena zkouškách zjevně nudil. Rozhodl se, žesi Štěpána vyzkouší jen tak naoko v jednéepizodní roli. Vyjádřil se, že si Štěpána nachvilku vypůjčí. „To nedovolím,“ bránil Štěpánarázně Kryštof, který nikdy těmhlezábavičkám příliš neholdoval. Nesnášel,když si ostatní z někoho utahovali. „Nedovolím,abyste si z toho chlapce dělali dobrýden. A už vůbec nedovolím, aby mé hry bylozneužito k podobným vtípkům.“ Také z tohonic nebylo. Ostatní to nemohli Kryštofovipo několik dnů zapomenout, vždyť připravilvšechny o jedinou zábavu, kus, kterýcvičili, byl vážný, dívali se proto na Kryštofanevraživě a Štěpána ignorovali. Za čas, jak seblížila premiéra v hlavním městě a zejménapo smrti Kryštofovy matky, jejíž skon otřáslcelým městečkem, se smířili i se Štěpánem.Vždyť koneckonců jenom sledoval text a onipřeci hráli. Chovali se později ke Štěpánovis větším ohledem také proto, že se rozkřiklo,že je s Kryštofem a s jeho matkou jednaruka. Dokonce mu mnozí i kondolovali, kdyžKryštofova matka zemřela. Proniknout totiždo soukromí slavné spisovatelky, za kterouKryštofova matka v městečku platila, i kdyžuž od vydání její poslední knihy uplynulobezmála patnáct roků, bylo snem každého.Málokomu se to ovšem podařilo. Přímý stykbyl v poslední době takřka úplně znemožněnjejí tělesnou indispozicí. Kryštofovamatka chřadla a neudělala pořádně jedinýkrok a poslední měsíce vůbec nevycházelaz domu. Styk se slavnou spisovatelkou byltedy spíše nepřímý, přes ty, kdož k ní přecejen pronikli. Nejblíž jí byl pochopitelněKryštof, pak hned, a to zprvu nikdo netušil,Štěpán, potom ještě dvě paní, které se všakza jejího života držely v ústraní, pradlenaa služka Kryštofovy matky, a konečně přestárlíz opatrovny a žáci pomocné školy. Opatrovnaa pomocná škola sousedily s domkem,v němž slavná spisovatelka dožívalasvůj bohatý život, soudě aspoň podle jejíchdvou objemných románů Krupobití a A jak šelživot..., jež byly kdykoliv k dispozici v místníknihovně. Do opatrovny a do pomocné školy,protože byly nablízku, občas Kryštofovamatka, když ještě jakžtakž vládla nohama,zavítala a besedovala tam o všem možném,zejména o svých knihách. Kryštofova matkatrpěla synovi po léta jenom přátele. Drželaho pevně na uzdě, jen přátele a divadlomu dopřála. Přátelé ho mohli navštěvovatdokonce i u nich doma. Ty nepovažovala zanebezpečné. S přáteli se mohl Kryštof stýkatpodle libosti. Zato žen se bála jako čert kříže,i když ve svých románech se k nim chovalavlídně a vytvořila, jak zdůraznila dobová kritika,několik nezapomenutelných ženskýchpostav. Tento svůj strach z žen přenesla i naKryštofa. I Kryštof měl z ženských vítr, snadještě větší než jeho matka, která se osvědčilajako znamenitá vypravěčka nejen ve svýchknížkách, ale také v běžném životě. Co tamu toho o ženských napovídala! V posledníchměsících před smrtí mu dopřávala tedyŠtěpána. Obzvlášť když hrál s Kryštofemdivadlo. Kryštof matce zapřel, že Štěpán sledujepouze text.„Bojovala jsem za války v lesích. Prověřilisi mě tam. Oťukali ze všech stran. Poznali.Podle toho mi také nakonec vyměřili i penzi,“obrázky z přítmí zámeckých knihovenPudlolev českýpředstavila se Štěpánovi, když byl u nichpoprvé.Štěpán políbil Kryštofově matce rukua oslovoval ji milostivá paní. Bál se, jak toslavná spisovatelka od něho přijme. Kryštofnestačil otvírat oči. Cítil se zprvu podveden.Domníval se, že první návštěva proběhnev úplně jiném tónu, že Štěpán takrychle nerozváže. Štěpán ale Kryštofa vůbecnepotřeboval. Převezl ho. Dal si záležet nakaždém slovu, nadbíhal všemožně slavnéspisovatelce. Všechny předchozí návštěvyrázem strčil do kapsy. Slavné spisovatelcese vrýval ustavičnými pozornostmi hlubokodo paměti. Už ten vstup! Políbit jíruku, pozdravit a nenuceně ji oslovit milostivápaní!„Obcházel jsem často kolem vašeho domu,ale nikdy jsem se neodvážil tady zaklepat,natož vstoupit. Až když jsem se setkals vaším synem,“ omlouval se Štěpán.Štěpán nepřišel v černých šatech, jakpředpokládal Kryštof, který se v nich celývečer pekl, ale v džínsech a ve svetru, jak bylzvyklý. Aby se necítil škrobeně, aby neztratilsvou tvář. Promyslel opravdu všechno.To, co mohlo vzbudit spisovatelčino podezření,to opatrně obešel. Když se ptala, jakse spolu vlastně seznámili, plynně a bezváhání si vymýšlel celý příběh, v němž všeklapalo a který i Kryštofovi zněl přesvědčivě.„Náhoda nás svedla dohromady,“ končilŠtěpán tuto část rozhovoru. Jeho obavy,s nimiž vstupoval do spisovatelčina sídla,byly zbytečné. Slavná spisovatelka očividněpookřála.Řadu zámeckých chodeb a schodišť zdobí rytiny zachycující lovecké výjevy, jejichž autoremje Johann Elias Ridinger (1698–1767). Ačkoli byl i malířem a kreslířem, nejvýznamnějšíčást jeho tvorby představují mědirytiny, kterých je známo více než tisíc tři sta. Většina listůmá doprovodné texty, někdy veršované. Nejrozsáhlejší tematické okruhy se zabývají zvěřía způsoby lovů.Ridingerova poněkud komická podoba lva pronikla i do heraldiky 18. století, kde se častonamísto majestátního zjevu českého dvouocasého lva ve skoku setkáváme s tímto „pudlolvem“i na místě zemského znaku, např. na zámku Vlašim či v lapidáriu zámku v Budyninad Ohří. Podobně ho ve své amatérské kresbičce ztvárnil i nejstarší kronikář MariánskýchLázní Johann Felbinger ještě v roce 1841.la

„Celý den jsem byla špatná. Teprve teď jemi dobře,“ svěřovala se jim.Naklonil si ji svým mládím a získal svounenuceností. Když se loučil, podržel jejíruku o něco déle, jako kdyby zkoušel, kamaž může zajít. Jazykem se dotkl svraskalékůže. Připadal si jako ochutnavač vína. Tovíno bylo staré. Ročník vína se kryl s rokemspisovatelčina narození. Kůže chutnalaprávě tak jako to staré víno z konce minuléhostoletí. Ještě venku na tu ruku myslela kroutil hlavou nad svou drzostí.Kryštof, zvyklý chodit kolem slavnématky po špičkách a mluvit jen šeptem, seběhem návštěvy skoro neprojevoval. Nikdyse ostatně v matčině přítomnosti neprojevoval.Se Štěpánem si od plic promluvil, ažkdyž matčin stín na něho nedopadal. Sedělu stolu jako na jehlách, vědom si stále svérole matčina pomocníka, matčiny pravé ruky,a pokaždé, když se na něho matka obrátilas nějakým přáním, a bývalo to za večer často,vždy vyskočil a beze slova jí posloužil. Nebylomožné se ani zdráhat. Sotva matka vyslovilasvé přání, hned úsečně poděkovala. Za jejímděkuji, Štěpán si to děkuji převedl do svémluvy jako hni se nekecej, nemohlo následovatuž nic, než vyplnění jejího příkazu.„No a pak mi nabídli už v míru ten kurzpro spisovatele. Dostala jsem přihlášku, takjsem ji vyplnila. I s chybama a nestydělajsem se za ně. Kdepak v lese! Když mi to paknabídli, tak jsem jim věřila a zkusila jsem tov tom kurzu. A ono mi to vyšlo.“Štěpán lapal každé její slovo. Ani nedutal.„Byla nás tam na začátku rovná stovka.Samá esa, znala jsem skorem všechny užz dřívějška. Ale nešlo jim to. Nešlo.“Kryštofova matka se bolestně při těch slovechzadívala na Štěpána. Bylo zřejmé, že taesa litovala.„A uchytila jsem se u toho nového řemeslanakonec zase jenom já,“ řekla a pořád setrpce usmívala. Žádný med to asi nebyl.„Něčím se živit musíš, řekla jsem si a zkoušelajsem to do omrzení. Taky mi to, chlapci,hned nešlo. Žádný učený přeci z nebenespadl. Ruka mě od psaní bolela, třásla semi, jak jsem nebyla na pero zvyklá. Kdepakv lese! Mastila jsem to zprvu všelijak.“Zasnila se na chvilku při tom vzpomínání.Stářím propadlé oči hleděly nepřítomně nadesku stolu.„Měla jsem prostě štěstí,“ zvolna vážilaslavná spisovatelka slova. „Vždyť já ty lidi...co píšu... já je všechny znala, já je vidělapřed sebou, já si nic nepřidala, já si nic nevymýšlela,já si to vlastně jenom všecko zopakovala,já je měla... ty lidi... všecky na dlani.Vyšlo mi to. I cenu v soutěži mi dali. Akade-mici mě chválili. I v novinách byly článečky.Už jsem stará a pořád si tam ještě něco smolím.Jinak... nevím, nevím.“Štěpán poslouchal a nemohl se od ústslavné spisovatelky odtrhnout.Kryštofova matka pak zvolna obracela listna syna. Kryštof byl pro Štěpána bližší a přijatelnějšívzor. Vyrovnat se Kryštofově matcepodle všeho nikdo nemohl, ale od Kryštofake Štěpánovi nevedla tak strmá stezka. Odněho mohl Štěpán leccos pochytit. Proto sena něho přilepil, proto zatím jenom sledovalv divadle text, proto jako stín sledoval každýKryštofův krok, podoben jeho matce. V něhodoufal a jemu věřil. Víra v jiné i víra v sebev životě Kryštofovy matky sehrály podlejejího vlastního vyprávění mnoho. Štěpánpochopil, že je třeba jít právě tudy.„A Kryštof je zase po mně,“ pokračovalajeho matka, „taky to zkusil. No, a napsalzatím jenom tu hru, ale už mu ji budoudávat. To já s Krupobitím tak lehce neprorazila.Hra je to slušná, tak proč by mu ji takynedávali. Sama jsem mu to poradila. Románne, do románu se ještě nepouštěj, řekla jsemmu, to zase nejsi v životě tak honěný jako já,ale hru... hru si sepiš. Hru ano. Proč taky ne.Proč ne hru. Proč se hned pouštět do velkéhorománu. Je to stejný nerozum jako sehnedhned honemhonem ženit, chlapci.“jak ses měla, heleno?Sedávala s nimi na dvorku a krmila jepokaždé švestkovými knedlíky, které bylytaké znamenité. Štěpán zastihl slavnouspisovatelku obvykle u plotny. Seděla tama holí se podpírala jako přetížený strom.Těsto si připravila dřív a za soumraku,když Štěpán přicházel, balila do těstašvestky a knedlíčky házela po jednom dovřelé vody. Štěpán se s ní přišel pozdravitk plotně. Pokaždé jeho první cesta vedlak ní. U plotny jí líbal ruku. Oba potompomohli slavné spisovatelce na dvůr. Stálese starala o knedlíky, i když už seděla nadvoře s plédem přes kolena a zbývajícípráce svěřila Kryštofovi. Knedlíky servírovalKryštof. Jedli je za tmy, až docelavychládly. Na verandě nechali svítit světlo,aby neztratili dům z dohledu, jak říkalaKryštofova matka.Rozmlouvala s nimi obvykle o umění.Umění bylo jejím koníčkem. „Umění jevěčné,“ vykřikovala na celý dvůr. Zejménabyla laskavá, když se řeč svezla na její vlastnítvorbu. To laskavostí přetékala a vůbec seneznala. Svým čtenářům by snesla modréz nebe. Byla vděčná za sebemenší pochvalnouzmínku. Dřív si je mohla přečíst v novinácha v časopisech, teď k ní přicházely jentu a tam z něčích úst.(pokračování příště)V nové rubrice, nazvané Jak ses měla, Heleno?, jsem se rozhodl zachytit vyprávěníHeleny Skalické. Narodila se v roce 1951 a převážnou část života strávila po nejrůznějšíchpsychiatrických zařízeních. Má za sebou 47 pobytů v Kosmonosích a přes 30pobytů na liberecké psychiatrii. Mimo jiné také strávila několik let mezi bezdomovci,zná například velice důvěrně pražské Hlavní nádraží, kde zimovala v útrobách ventilačníhosystému. Pobyty na psychiatriích a život na ulici trvaly až do roku 1997,kdy byl Heleně přidělen v Liberci sociální byt, později byla přijata do chráněnéhobydlení organizace Fokus a nyní bydlí v Kryštofově údolí nedaleko Liberce.Helena Skalická je známa jako autorka art brut. V roce 1999 jí vyšla reprezentativnívýtvarná publikace Láska ve vodě, sestavená Jaromírem Typltem. Shodouokolností to byl právě Jaromír, kdo mě na živelnost Heleniny tvorby poprvé upozornil– nebýt toho, možná bych tuhle ženu dodnes vnímal jen jako jednu z kuriózníchlibereckých postaviček, možná bych ji vůbec nikdy nepoznal. Helena kreslí či malujeprakticky vším, co jí přijde pod ruku – řasenkami a očními stíny nalezenými v popelnicích,uhlem i uhlím, tekutým obvazem (fialovým i zeleným), pastelkami, tužkoui tuší. Kresby, které je schopna chrlit po desítkách, většinou srší barvami, často jsoudo nich přimíchány fosforeskující stíny a třpytky líčidel, někdy jsou to jen změti čar,nahozené tužkou či jiným jednobarevným „kreslidlem“. Pro účely rubriky v nebarevnémTvaru jsem ji požádal, aby nějakou dobu kreslila černobíle. Vybavil jsem jitedy tužkami, tuší, uhlem, pery, papíry. Nedávno mi předala první štos kreseb...Helenino vyprávění, jehož audiozáznam budu průběžně zpracovávat, vykazujepodobnou živelnost a bezprostřednost jako její kresby. A stejně jako těmi kresbamii jejími slovy je nutno se důkladně probrat, třídit je, hledat v nich linie a souvislosti.Vyzval jsem ji, aby svoje vzpomínky řadila pokud možno chronologicky – ale nedáse moc předvídat, kam se to všechno bude ubírat, neb fyzicky i verbálně je Helenarozený kličkař. Při přepisu se budu snažit být co nejobezřetnější a zachovávat svéráza dynamiku její mluvy. V každém případě si myslím, že má opravdu cenu tohlevyprávění zachytit a fixovat v čase.Jsou věci, které se za každou cenu derou o to, aby se zviditelnily, a přitom tadyopruzujou naprosto zbytečně, a na druhé straně jsou věci, které kolem nás jenomtak prošumí, zmizí a vůbec si to zmizení nezaslouží. Mnoho lidí by Helenu Skalickoujistě označilo za podivína, před nímž je radno zdrhnout na druhý chodník,já bych ji označil spíše za génia životních hrůz, kterému je radno (aspoň chvíli)naslouchat. Pokud jde o mě, musím přiznat, že při našich rozhovorech a následnémzpracování nahrávky dostávám dost zabrat, je toho nějak moc najednou, běhámi z toho mráz po zádech, nejsem schopen to všecko pobrat. Na Heleně obdivujipředevším její klackovitou vzdorovitost, nezdolnost a umanutost, až šelmovitýpřístup k džungli všeho kolem; ať se v životě střetla s čímkoli, nenechala se domlátit,srovnat do latě – nedostali ji. A tímto Helenu zdravím a líbám...Čaučau, tvůj NovotňákJá sem třeba vzala sousedovi kolo a jelak babičce do Mladý Boleslavi, to je padesátkilometrů, vzala sem to kolo a jela, prostěnezájem. A babička pak volala o půlnocik nám domů, že sem zase u ní. To mi bylonějak kolem osmi let. Táta mě pořád mlátilšňůrou od vařiče. Protože já byla něcojinýho než ta mladší ségra a brácha, bylasem černá ovce rodiny. A makala sem furtjak debil. A trvalo to hrozně dlouho. Tátamě furt mlátil a zavíral mě svázanou dosklepa, kvůli ségře nebo kvůli bráchovi,když voni měli něco udělat a neudělali, jápak nestíhala všecko uklízet. Takže sempak začala utíkat z domova, a když si mětáta přivezl domů, tak mě ztřískal znovaa já zase zdrhla. A spala sem různě. Někdysem spala pod mostem, někdy v seniku,kde se dalo. A v sedmi sem měla úraz hlavya dali mě do toho sanatoria na Wolkeráku.To byla dětská psychiatrie, tady v Liberci,kousek od Lidovejch sadů. Tam sem bylarok. Pak sem se dostala zpátky domů a byloto zase stejný. Když sem byla doma, takto bylo samý mlácení šňůrou, ráno smevstávali v pět hodin, museli sme nasekatkrmení pro osmdesát králiků, měli smeštyry kozy a štyricet slepic. Kopřivy namlet,našrotovat. A když táta přišel odpolednedomů a kopřivy nebyly namletý, tak sem toodsrala já. A když brácha měl nanosit uhlía dříví a vykašlal se na to, zase sem dostalado držky. A to sem pak začala utíkat tuplem,byla sem třeba čtrnáct dní u cikánů, neboprostě tak různě. Třeba sem spala na jednýskále, přes den sem vybírala popelnice,Helena Skalická, autoportrét, kresba řasenkouabych nehladověla. Takže takhle sem přežívalato svý dětství. Prostě na hovno.V devíti už se mnou rodiče nevydrželi, takse ptali psychiatričky, co se mnou jako majdělat, že pořád zdrhám a že klidně zdrhnui z psychiatrie. A tak mě dali do Ročova,to bylo mezi Lounama a Rakovníkem. Tose šlo takovejma uličkama mezi chmelema tam byl takovej zámek a to byla dětskápsychiatrie plus dětskej domov. A tam smeměli tety hodný. Ale ředitel stál za prd, tenmě neměl rád, přitom sem pro něj pořádchodila krást jezeďákům vokurky a takový.Ten ředitel řiká: Když tě chytěj, neřikej, žejsi od nás. A já sem kradla květáky, mrkev,celer, prostě co měli ty jezeďáci tam dolepod kopcem. A když sem mu to přineslanahoru v těch taškách, jó, tak to byl miloučkej,ale jenom tak dva tři dny. Ale jinakbyl hrozně hnusnej. A jednou mě jezeďácichytli a já dělala pitomou, řikala sem jim,že mám hlad, že sem bezdomovec. Řikámjim, koupu se v potoce, jim z popelnica spim támhle v lese, támhle v těch skalách,víte, tam je taková díra, děte se podivat,mám tam peřiny. A skutečně sem tamměla deku a polštář, co mi ten ředitel dal,abych jako dělala, že spim tam. Takhle semlhala. A když sem pak dva dny nepřišla nabarák, tak už věděli, že mě jezeďáci chytlia že spim na tý skále. A jedna teta taková,hrozně hodná, měla mě moc ráda, mivždycky nosila všelijaký zákusky a jednoumi přinesla teplý jídlo do tý skály.A jednou za čtrnáct dní sme chodili dokina nebo k holiči, měli sme takovej úbor,límeček, takhle proužky a k tomu kalhotydo zvonu a bílý podkolenky. A v těch podkolenkáchsem pašovala cigrára. V tom Ročověbyla taková hospoda a zároveň krám a tetamě vždycky paradoxně poslala pro bombóny.A von hned řiká, já vim, já vim, tak kolik?A v chodbičce mi dal cigára, já mu dala prachy,cigára strčila do podkolenek a šla sem.A jak sem měla ty nohavice do zvonu, takto vůbec nebylo vidět, no krása! A kouřilisme, kde se dalo, cigára sme schovávali dotý odlivky na záchodě, v krabici od Zimníchbonbónů zabalený do igeliťáku. A když sembyla na samotce, tak tam sem kouřila v jednomkuse, kluci mi dycky donesli cigáro,takhle mi to dali skrz mřížovaný vokýnko,cigáro, sirky, měli sme tam železný koše, dotoho sem hodila dycky toho vajgla. A přesten koš se na to přišlo, udělali mi kontrolu,rozházeli mi postel, prej kde to mám – a jájim řikám, že nemám nic. A voni tomunevěřili a hledali dál, ale nic nenašli.A my sme byli takovej výbornej čtyřlístek:Já, Péťa, Pavel a Milan. Když někdožaloval, tak od nás dostal vždycky přesdržku. Jedna holka tam třeba přišla jakonový mejdlo a ta byla mlácená den co den,protože pořád bonzovala. Zmlátili sme jidycky přes deku, pak sme ji pustili a řeklisme jí, ty svině, žaluj a dobijem tě. Vždyckyse to mlátilo přes deku, aby nebyly modřiny.A když se něco vyšetřovalo, všichni smedrželi hubu, ale nakonec to stejně odnesten náš čtyřlístek: ředitel si nás zavolala dostali sme hnědej úbor, to jako tepláky,žlutý ponožky, žlutý boty a šlo se okopávat,trhat kedlubny, celer, petržel, okopávatjahody, vočistit to, donýst do kuchyně.A my sme si dycky lehli do těch vysokejchjahod a tam sme hulili a žvejkali sme žvejkačky,co nám dala zahradnice, a jeden klukdycky jezdil sem tam s vozejkem a hlídal,a když někdo šel, tak von písknul a típlisme to do hlíny.Připravil Pavel Novotnýtvar 01/11/15

eletriesatyrikon s.r.ó.začátek bez prostředku a konec bez úplného koncePetr ŠourekMaškarní travestie v římském stylu. Premiérana podzim roku 2006 v divadleAlfred ve dvoře.Vizuální zpracování Eva Holá. Nascéně stáli Justin Svoboda, BarbaraHumel, Jakub Hubert a Jiří Maryško.Leibniz připravuje techniku už ve chvíli příchodudiváků. Za scénou Raugraf s golfovouholí a kuchař. Tři prasata – velké, větší a největšís nápisy super, maxi a hyper.Raugraf – Kuře na smetaně, králíka na víně,opici s banánovou omáčkou nebo krokodýlana pepři dokáže ukuchtit každý. Můj kuchařale umí jinačí věci.Kuchař – představuje prasata – Jednoročák,tříročák a pětiročák.Raugraf – Můžete si vybrat, jaké chcete.Můj kuchař vám ho udělá jako minutku.Leibniz – Ha – Ozve se umělý smích, Leibnizho zarazí. – Skvěle to hrajete, Milosti, skutečněvelkolepé, přímo triumfální. Jen bychprovedl drobnou změnu textu: jednoročák,dvouročák, tříročák.Raugraf – ?Leibniz – Hypotetické pětileté prase si jižkaždý lehce doplní.Raugraf – Jak?Leibniz – Je zřejmé, že věk každého následujícíhopašíka je dán vždy součtem stáříposledních dvou kusů. Jedna a dvě jsou?Raugraf – ukáže na kuchaře.Kuchař – Tři.Leibniz – A dvě plus tři?Kuchař – Pět.Raugraf – Můžeme samozřejmě dodatještě jedno prase. S jakým počtem hostůpočítáme, Leibnizi?Leibniz – Maškarní ples je podle Vašehopřání v římském stylu. Při zvaní hostů jsemproto aplikoval starý římský zvyk. Každýhost si může přivést dalšího hosta. Těmtonezvaným hostům se říkalo stíny.Raugraf – A kolik stínů přijde?Leibniz – Neračte se znepokojovat. 25letéprase bychom potřebovali pouze v případě,že by druhé prase bylo 12leté. Protože 1 a 12je?Kuchař – 13.Leibniz – Což dává dohromady 25! Nicméně13leté prase skutečně pro saturování tétočíselné řady potřebujeme, jinak ovšem vystačímes 21letým a 33letými kusy… ha – Ozvese smích postupně nabývající na síle.Raugraf – Vypněte to!Leibniz zarazí smích – Také tento smíchvzniká exponenciálně z jediné sekvence.Řeknu ha, zcela normálně, aniž bych sesmál. Vůbec se nesměji, vidíte, jenom zde dotohoto speciálního systému signálních trub– je to můj vynález – řeknu docela obyčejnéha. Smích nabývá rychle na síle.Raugraf – Váš vynález by se dal využítpro vydávání rozkazů. Upravte ho pro mojipotřebu.Leibniz – Jak si přejete, je to skutečněmoderní nástroj řízení. Pro Vás pravděpodobněsilněji, že? Podá mikrofon Raugrafovi.Než mu ji předá, na zkoušku do ní ještě tiše promluví:Ha! Dlouhá ozvěna.Raugraf – Halt! S ohlušující ozvěnou. Všechnostrne, znenáhla se však nepozorovatelně dávádo pohybu. Pyšně: Vše teď stojí.Leibniz – S takovým karteziánským pojetímnemohu souhlasit. Naprostý klid neexistuje.To pouze jednotvárnost ukolébalanaše smysly a my přestáváme vnímat stejně,jako když po čase neslyšíme monotónníhučení splavu. Nezachytitelný pohyb všakpokračuje, statisíce podnětů vytrvale tepouna brány našich smyslů. Naše těla se jakovšechna tělesa plynule a nepostižitelně mění.V animaci rakev s mrtvým vévodou. Dokud našipozornost a paměť neprobudí nový podnět –Raugraf – hystericky Halt! Rakev se zastaví,animace množí rakve a kostlivé osoby z nichvyskakující.Leibniz – Ani ve spánku, jakkoli se podobásmrti, neustává duševní aktivita a ozvěnydřívějších vjemů působí dál, mísí se v náss počitky, které nepostižitelně doléhají nanaše smysly … Rakev se sotva znatelně dáváopět do pohybu.tomu, že se pan vévoda ve chvíli Vašeho tragickéhorozmachu oháněl po mouše, takžejeho spánek zůstal nekrytý... Využívá prodemonstraci kuchaře. Probíhá rekonstrukce tragickéhoincidentu. Všechny příčiny jsou pevněsvázány s následky, a kdybychom znali dovšech důsledků přítomnost, viděli bychomv ní budoucnost jako v zrcadle.Dáma – vystoupí z dárkové krabice, rozsypemíčky všeho druhu. To je můj dárek pro Vás,drahoušku, kompletní set na novou hru, kteroujste vymyslel. Váš stolní golf!Raugraf hraje stolní golf, lapače mu dělá kuchař.Propadají se do pozadí. Na houpačkách v popředíLeibniz a dáma. Nad hlavou jim neuspořádaněa poněkud zběsile létají míče, koule, ježovky…Leibniz – Tato planeta, madam, není právěvhodným místem k pozorování krásy a dokonalostisvěta. A nepochybně –Dáma – Nepochybně.Leibniz – A nepochybně není ani dobrýmmístem pro pozorování sluneční soustavy.Hvězdné nebe odsud vypadá jako zmatek,pohyb nebeských těles se zdá naprosto chaotický.Ovšem –Dáma – Ovšem.Leibniz – Ovšem kdybychom seděli naslunci. Ano, vše –Dáma – No ovšem.Leibniz – Ono vše závisí na úhlu pohledu.Vše, co se opakuje, máme totiž sklon považovatza nutné.Dáma – Nudné.Leibniz – se zarazí – za nutné. Ale ani našeZemě stejně jako krásná hvězda, kolem nížkrouží, neexistují nutně. Jednoho dne slunečnísoustava přestane existovat, nebo alespoňjiž nebude v současném stavu. Za jistétak –Dáma – Zajisté.Leibniz – Za jisté tak můžeme považovatpouze takové poznání, které nezávisí nasmyslových vjemech, nýbrž na rozumovémdůkazu. Mnozí lidé ovšem –Dáma – Ovšem.Leibniz – ovšem nechápou rozumem předloženédůkazy a bez pochopení papouškujípouze slova.Dáma – Virtuální sexy kurátorsky koncipovanýintermediální projekt… Jako pařátemmu sáhne po hodinkách: Na péro, na péro,geniální, na péro…Leibniz – Vy se, madam, zajímáte o vztahumění a technologie?Dáma – Ano, chci hlavní roli v obojím.Leibniz – Dovoluji si Vás upozornit, žepřipravuji pouze jediné představení, kterév sobě spojuje příjemné s užitečným. Inspirovaljsem se v Paříži. Po hladině Seiny tamza veliké pozornosti obecenstva chodilo kráčedlo.Taková show slouží k poučení i zábavěveřejnosti. Vedle akademie věd založil bychtéž akademii her. Umění poslouží věděa popularizaci nejnovějších objevů a vynálezů.Začneme laternou magikou. Předvedemepubliku nebeské úkazy a optické klamy.Hvězdy, planety a komety. Ohňostroje. Vodotrysky.Mandragory a podivuhodná zvířata.Spřežení umělých koní. Vypíšeme velkoucenu. Provazochodce a nebezpečné skoky.Dáma – Adrenalin, testosteron, prostaglandin.Leibniz – Vedle veřejných představení sebudou konat i speciální prezentace počítacíchstrojů, šifrovacích metod, rarit a katapultů– země země, země vzduch, vzduchzemě, voda vzduch. Fungování svalů, nervůa kostí v lidském těle. Sbírky hmyzu, bourcia knihomoli, příjemné diskuse a dlouhé rozhovory.Dáma – Kde, kdy a v kolik?Leibniz – V setmělých prostorech přinázorné prezentaci příšer namalovanýchna mastném papíře, osvětlených lampouzevnitř. Pohyblivé postavy na prosvětlenéfólii. Všechny rozložitelné, aby snadno zobrazilypohyby neobvyklé a groteskní, jaké lidéLeibniz – Pokud jsem pozval x hostů, zároveňjsem tím pozval dvakrát x hostů.Raugraf – A kolik je x?Leibniz – X není v této chvíli samo o soběnijak významné číslo. Ze studijních důvodůjsem totiž zavedl další pravidlo: každý stínhosta si může pozvat vlastní stín. A ten zasesvůj stín a tak dále.Raugraf – Dost!Leibniz – Vaše Milost se nemusí nijak znepokojovat.Jednak jsme zavedli dostatečněrychlý systém růstu prasat. A navíc jsemzatím pozval pouze jednoho hosta.Raugraf – Koho?Leibniz – Sebe. Mělo by to stačit, zbytekdvora se dostaví jako můj stín.Raugraf – A kde pro Vás a Vaše stínyseženeme 25leté prase? To bude taky stín?tvar 01/11/16Raugraf – Nevracej se! Byla to nešťastnánáhoda, tragický důsledek přílišného rozmachu…Leibniz – Rozmachu přímo státnického.Raugraf – Vyšetřovací komise dospěla k závěru,že to byla nešťastná náhoda.Leibniz – Ráčíte sledovat postup práce nezávislékomise s mimořádnou pozorností.Raugraf – Už jste přepsal svůj odbornýposudek? Popíral jste v něm náhodu.Leibniz – Náhoda je skutečně vyloučena. Tojenom naše krátkozrakost –Raugraf – Jaká krátkozrakost? To můžemít nedozírné následky. Komisi zajímá mojenevina a Vy píšete něco o mouchách!Leibniz – Ano, i moucha může změnit osudstátu, pokud přeletí státníkovi přes nos vechvíli, kdy činí důležitá rozhodnutí. Dejmefoto archiv P. Š.Petr Šourek (na snímku druhý zprava) se narodil roku 1974 v Praze. Je divadelní autor,režisér, překladatel a publicista, filozofující performer a politický aktivista (na jeho omluvulze uvést, že sklon míchat se do veřejných věcí zdědil: jeho pradědeček organizoval mosteckoustávku). Vedle klasických scénických a literárních žánrů se intenzivně věnuje performancive veřejném prostoru, site-specific projektům a dramaturgickému i technologickémuřešení interaktivního designu. Jeho příští výtvor bude k vidění mezi Novou scénoua Topičovým salonem. Se svými přáteli hraje golf pod dohledem bezpečnostních kamer.Odpal z Nové scény 17. , 21. a 28. ledna 2011, vždy v 18.00 hod.

není jen individuální poznání světa a rozšířeníobzorů dvou až tří postižených mladýchlidí, nýbrž především podpora vzájemnéhopřátelství a porozumění mezi národy první,druhé a třetí kategorie?Leibniz – Ano.Raugraf/Trimalchio – A kde jsou výsledkyprojektu projekce mého náhrobního nápisuna měsíc? Byly provedeny testy?nesvedou. Strašidelný zámek. Stíny průsvitnýchloutek s doprovodem řeči a zpěvu. Dajíse tak zobrazit římské starožitnosti. Slavnílidé. Nakopnutý klobouk a vůbec vše ostatní.Dáma – Nezapomínáte při tom na ženskéumění?Leibniz – Buďte ujištěna, že ženské uměníse těší trvalé mužské pozornosti, zejménapokud i Vy sama hodláte působit v tomtooboru?Dáma – Ano, chci zapůsobit.Přijíždí první stoh papírů, listin, šanonů, účetníchknih. Továrna, linka, úřad, redakce.Leibniz – V tom případě bych pro Vás mělvirtuální roli.Dáma – Jakou?Leibniz – Roli štědré Fortunáty, manželkyvelkomožného Trimalchiona. Petroniůvpopis slavné hostiny pro Vás bohužel jinouženskou roli nenabízí. A vymýšlet si nemohu.U maškarních bálů panstvo žádá vždy maximálníhistorickou věrnost. Zrekonstruuji proVás přesnou podobu obuvi, kterou na soběměla Fortunáta při vstupu na hostinu.Dáma – Přišla v kanárkové zástěře, zpod nížvykukovala rudá sukně a kroucené náramkyna kotnících s pozlacenými cvičkami.Leibniz – No ovšem, pozlacené cvičky!Madam, obdivuji Vaše historické znalosti.Přijíždějí další várky papíru. Již jsem zahájilvýrobu dalších dokumentů, které podávajípokud možno co nejvěrnější a předevšímnezaujatý popis této slavné hostiny.Raugraf, který stále procvičuje rozmachholí – Pokud existuje politická vůle, řešeníse vždy najde. Leibnizi, máte již přepsanýsvůj odborný posudek? Našel jste důkaz méneviny?Leibniz – vytahuje papír – Mám ho. Váš vynálezstolního golfu byl patentován 7. 12. 1701,zatímco k onomu incidentu došlo již 12. 8.1701. Váš nešťastný rozmach proto nebylsoučástí pravidel hry a jednalo se o náhodnýúder do spánku osoby, která by podle pravidelnemohla nikdy stanout ve Vaší blízkosti.Raugraf – rozmáchne se holí, sráží kuchaře –Vždyť jsem říkal: když existuje politická vůle,řešení se vždy najde. Odkliďte tu mrtvolu.Leibniz – se vrhá ke kuchaři – Třeba ještěžije.Dáma – aniž se k němu přiblíží – Nedýchá.Raugraf – šťouchne do kuchaře holí.Kuchař – vyskočí.Raugraf – není jasné, o kom vlastně mluví– Takovej kuchař je k nezaplacení. Z prasetevám vyrobí cokoli. Ze sviňský dělohy udělárybu, z bůčku holoubě, z kejty hrdličkua z krkovice slepici. Lítá jenom v noci a přesden hraje mrtvýho brouka. Dal jsem mugeniální jméno: Daidalos.Dáma – tleská.Leibniz – Skvěle to hrajete, Vaše Výsosti,skutečně velkolepé, role velkomožnéhoTrimalchiona Vám padne jako ulitá. Šátrápo papíru. Jen bych provedl drobnou změnutextu –Raugraf – Na to už není čas.Hukot kočárů, animace.Dáma – Hosté se sjíždějí.Raugraf – Jdeme se převléct.Raugraf s dámou a kuchařem odcházejí průvodem.(...)Po dramatických událostech hostiny v římskémstylu, které zde byly pro nedostatek místavynechány, vše směřuje ke konci. Třas senilnídemence, animace se odlupuje ve velkých plátech.Raugraf/Trimalchio – Kde jsem to skončil?– Jo, jak dostávám tisíce děkovnýchdopisů, že jsem. Lidi mě mají rádi, obracejíse na mě se svými problémy, protože midůvěřují a vědí, že je nezklamu. Většinou sejedná o mladý talentovaný lidi, třeba jakotady jeden zrovna píše:Hlas/Kuchař – Je mi 35, jsem ženatej a bezdětnej.Mám docela dobrej džob a slušně ajzarábam. Pracovat v pětatřiceti je ale pruda.Když je člověk mladej, měl by si užívat, trochucestovat atd. Vy budete mít pro mojífilozofii určitě lepší pochopení než jiný lidi.Chci Vás poprosit o malou investici do mě.Při škváře, jakou máte, jde fakt o nic, maximálněo pár drobáků. Chtěl bysem si udělatdva roky prázdnin, vykašlat se na práci a cestovats manželkou, milenkou nebo sekretářkoukolem světa. Sekretářka to už obvolalaa zjistila, že bysme to pohodlně pořídili zameloun a půl. Když nám ty prachy pošlete,uděláte dva lidičky děsně šťastný, kterýVám budou nadosmrti vděčný. Předpokládám,že to Vaše účtárna zařídí tak, aby námty peníze náhodou nezdanili.Raugraf/Trimalchio – A co musím odpovědětnadějnému mladému muži, který tupředkládá zajímavý projekt, jehož cílemLeibniz – Odpovídám Vám jménem JehoMilosti na Váš dopis nedávného data. Třebažesi Jeho Milost neobyčejně cení toho, žese na Ni se svou věcí obracíte, bohužel Vámnemůže být nikterak nápomocna. Přijměte,prosím, ujištění Jeho Milosti, že zamítnutíVaší žádosti se v žádném případě nezakládána hodnocení Vašeho projektu, nýbržvyplývá pouze z předem daného omezeníprostředků pro každou oblast, kde se JehoMilost angažuje. Jak jistě pochopíte, JehoMilost dostává veliké množství žádostío přispění od církví a dalších organizacíz celého světa a není bohužel v silách JehoMilosti odpovědět na všechny kladně. Protožeby nebylo správné některé projektypodpořit a jiné nikoli, Jeho Milost vyjadřujesvůj zájem na náboženském snažení a dalšímrozvoji vzdělávání obecnějším způsobema přispívá na projekty pouze v místech,kde ráčí samo přebývat…Raugraf/Trimalchio – Hezky jste tosepsal, Leibnizi, moc pěkně. To je jasný, ženemám peníze pro každýho hejhulu, kterejsi chce provětrat šortky na Bahamách. Přispívámpouze na projekty v místech, kdesám přebývám. Přebývám, to jste, Leibnizi,moc pěkně napsal, to jako že tam bydlim.A kde člověk bydlí čili přebývá nejdýl nebolinejdéle?Žeroucí směna/Kuchař – sborem plnýchúst – V hrobě, Gaie!Raugraf/Trimalchio – Správně. A protojsem dal do svojí závěti, že můj hrob zděditnelze. Musim se pojistit, aby se mnoupo smrti nějak nešíbovali. Lidi se sice doststaraj vo svý domy za živa, ale vo místo, kdebudou bydlet mnohem dýl, se moc nestaraj.To je podle mýho krátkozrakost. Protochci, aby moje hrobka byla celá přesně podlemýho. Že mě tam nebude strašit Fortunáta,jsem už rozhod, ale zapomněl jsem říct,že chci, aby můj popel ležel mezi spoustaovocnejma stromama a hodně vinicema.Jenom aby mi tam lidi v tom chládku mezistromama nesrali… Proto jsem zřídil speciálníoddělení pro koncepci a koordinaci projektůve funebrální výstavbě.Leibniz – Chtěl bych Vás informovato postupu práce na počítacím stroji. Ažvylepšíme převody a stroj se přestane zasekávatna sedmimístných číslech, budememoci provádět výpočty s desetimístnýmvýsledkem a zadávat libovolná čísla bezohledu na to, kolik otáček výpočet obnáší…Dáma – Ano?Leibniz – Spolehlivé převody pak snesoupřechod na dvojkovou číselnou soustavua s ním spojený nárůst počtu operací.Dáma – Ne!Leibniz – Je to můj vynález.Dáma – Ano?Leibniz – Zajímavá souhra okolností. Jájsem objevil binární zápis na nejzápadnějšímvýběžku Eurasie, zatímco Číňanéjej znali odnepaměti na nejvýchodnějšímpobřeží. Číňané však nevyužívali binárnísoustavu prakticky.Dáma – Ne?Leibniz – Ano.Raugraf/Trimalchio – Leibnizi, pověřiljsem Vás řízením oddělení koncepce a koordinaceprojektů ve funebrální výstavbě, ne?Leibniz – Ne.Raugraf/Trimalchio – Ne, a vy to říkáte,jako byste na to klidně zapomněl.Dáma – Ten filozof musí být ale lajdák. Jakmůže někdo zapomenout dát na hrob nápis?Já bych mu to neodpustila ani u hrdličky.Raugraf/Trimalchio – Ale, ale má drahá,tady nejde o pár pozlacených písmen. Tohleje projekt multimediálního náhrobku odfirmy Logica Funeral Art Cemetery. Geniálnía přitom jednoduché know-how. Na parabolickézrcadlo se umístí nápis a při úplňkuse zrcadlo s nápisem otočí na měsíc. Nápisse tak promítne na měsíc jako do velikéhozrcadla a dá se číst odkudkoli ze Zeměa celého vesmíru. Pythagoras takhle posílalvzkazy z jižní Itálie do Malé Asie.Leibniz – Ne.Raugraf/Trimalchio – Jak to, že ne? Vyjste se zasekl jako ten Váš počítací stroj.Leibniz – Ne, neposílal, protože to nejde.Raugraf/Trimalchio – Leibnizi, Vy asineznáte Pythagorovu větu. Tohle je učebnicovýpříklad ostroúhlého trojúhelníku –pink, pink, odraz, odraz a na měsíci je nápisjak kráva.Dáma – Ano.Leibniz – Ne. Ten nápis je moc malý. Vzhledemk ploše měsíce je to jen nepatrný bod.Raugraf/Trimalchio – Nepatrný, můjnápis, tak ho udělejte větší, velikým písmem,patkovým, verzálkami, tučně, zarovnatna střed… Každý, kdo se koukne naměsíc, bude muset chtě nechtě přečíst mojejméno:Tam v dáli leží Gaius Pompeius TrimalchioMaecenatianus.Byl mu v nepřítomnosti udělen úřad v Raděbezpečnosti.Mohl zasednout ve všech poradníchsborech Galaxie, leč nechtěl.Byl zbožný, statečný a věrný.Začal od ničeho a zanechal po sobě třicetmiliónů světelných let.Nebyl nikdy žákem filozofů.Buď také zdráv.Žeroucí směna – sborem plných úst – Buďtaké zdráv, Gaie!Raugraf/Trimalchio – Co vy tady? Vy jsteještě nejedli? Jděte pryč, ať může nastoupitdalší směna.Směna – na odchodu, playback – Sbohem,Gaie!Všichni strnou v pohybech, které následovalypři předchozích výměnách směn. Ticho.Raugraf/Trimalchio – Nepatrný bod.Drzost! Jak to, že je nepatrný! Vy nebudetevymýšlet, proč co a jak nejde, ale jak co nejlépea nejrychleji realizovat projekt projekcefirmy Logica Funeral Art Cemetery! Kde jedalší směna?Dáma/Fortunáta – Už tam žádná není,tahle byla poslední.Raugraf/Trimalchio – Tak ať se vrátízpátky, nebudu tady přece mluvit doprázdna.(...)tvar 01/11/17

eletrieondřej macuraSociopati na lodičceLéto skončilo a já i mí přátelé jsme samiv chladném inkoustovém šeru.„Hele! Kačer!“Aleje světelných medúzplujících nad nábřežím.Ta zář jako zvláštní mlýn mění suché masovracejících se poctivcůna čistou podzimní halucinaci.A doma u čaje, kamaráde,tak domácké chvíleplné individuální samomluvné něhy. Četba.Jsme sami, říkáme si.I mně se podařilo odehnatty, jež chtěly sdílet moje tělo.Pozorujeme s rozkoší,jak se hladina s chvěnímvzpírá smítkům, která na ni padla,ale pokojně snáší kal,který ji uchvátil snad z nitra molekul.Naše vdanásestra na nás mává ze břehu.Vzpomínka na milující monstrumMilující, milující monstrumtak zvláštně čpínenávistí.Na špalku useknutá husí hlava. Je noc av černém oku se odrážejí hvězdy.Milující, milující monstrum ale ví,že dobré časy musí být teď.Milující, milující monstrum chcebýt šťastné.Milující, milující monstrum ví,že se šťastní lidé podobají boubelkám v plavkácha mají stejně sladkou krev.A vám, pane Macura, připadajíšťastlivci dojemní! Jestlipak v tom nenínějaký intoušský pocit nadřazenosti! Buďterád, že se někdo ještě zajímá o vašepohlaví. Vidíte, my milující, milujícímonstra jsme sladká, sladká, pohleďtena komáry, kteří se tancem a zradou chtějí dobratnaší nebývalé sladkosti.Milenci vyvrženi z chcíplého mýtunadále se k sobě přibližují,k sobě sklouzávajíneočekávanou hladkostí povrchu! A to je láska,pane Macura, tak šup! Jen se rozhodnout!Píšete básně o své samotě. Taktady máte rozumnou alternativu. Vynikající řešení.Nikdo nestojí o vaši lítost,svlékněte sejako u doktora. Co?Podzimní večerZas v podzimním večerumůžeš nás, noční Pražany, spatřitv tlumené záři pouličních lamp.Osvíceni tak vypadáme,my opilí kolibříci,jako herci v barokním divadle… kastráti hrají postavy obzvláště ušlechtilé.Jsme kastráti? Jsme ušlechtilí?Tak to má být! No, já osobnězměněný v medúzu nechtěnou harmoniíshořelých dřev, roztavených žesťů,vypadlých očí a vygumovaných úsměvůstoupám nahoru k hladině extáze!A podzimní listnáče promlouvají:„Podzim se stane nejčistším,až ledabyle shodíme sezónní listí,tvar 01/11/18tak opravdově naše.A na konci zůstaneme oblečenijen v těžkém a úlevném výdechu.Dole to cizí listí bude tlít.I naši kožení bratři, jak myslíme, vše jen ztrácejí,zrozeni jen jak dočasná monstra ohmatávající hloubkuzrcadlové plochy.“A já stoupám k hladině extáze. Rty – díry – prasklinyv zrcadlechmě znovu vyslovují nějakým jazykem.Oni – opět ti druzíVždycky milovali podzimní mlžný svit.Vlhkost vzduchu nechali povalovatpo svých jazycích jako bonbon.Jejich chrchle se jako krajky snášely na chodník,když změněni v kuřáky špačkůbloumali v páchnoucích kožených bundách okoloautobusové zastávky.Ve skutečnosti jsou to však hráčina kruté nástroje, nástroje-pasti;vyluzují dokonalou hudbu,vyluzují dokonalou hudbu,hudbu, která se však změní v skřeky,když se odrazí od překážek.Ve všech předmětech, které kdysi stvořili,vidím, já egocentrik, jen zrcadla; ano,je to smutné; střep vysvobozený z někdejšího účelu!Mlha – portrét mého šťastného spánku.Vždycky milovali podzimní mlžný svit.Snad přijdou a oklamou mě nějakým lepším bláznovstvím.Inženýrská práceJen to nejlepší zboží: naostřená tužka,bílá čtvrtka a guma připravená registrovatkaždý chybný krok… Bozi tu krouží,jestřábi s maskou úlisnosti. Je čas k inženýrské práci.Nepodlehnout zcela hladkosti slov,i když mít pro ni velký cit, nepropadnout sedo pouhého vlnění, neztratit smysl pro smysl,supermansky laserovým zrakem se propálit vizemi.(Neboť básnícizradili. Kolik jen básníkůzradilo! Hm? Jen si to spočti!Snad i já jsemzradil věcabsolutnírevoluce.)Ze zásobníků vylétávají stvoření ptáci,ne už monstra (směs lidských dcer a božíchsynů, obří ptakoještěří parazité), ale…ale… jemné stromové božstvo,ženská slova. Nastává nová doba,je třeba se do ní přestěhovat.Oni – opět ti druzí(struktury)Plíží se to. Hebké cosi. Krysí rosol.Červotočivávroucnost monster.Červotočivávroucnost.Čivypokryté sametem,obalené cukrem – homolecukru! Mlaskání polibků do hrubé kůry stromu. Krvavézářezyv růžovině rtu. Vyhledávání zkamenělých semena jejich drcení. To bylo. To není perspektivní.My, kdysi tak noví, se stáváme(zapáleni okolní krajinou)kouřem ze sršního hnízda.Tepe jako srdce. Cáry se snášejík zemi. Můžeme si za to ostatně sami.Vždyť to říkalo jasně: „Snad tu pověstopravdu musíš vyprávěts překříženým prostředníčkem a prsteníčkemza zády. Nepokoušej se ale vymýšlet nic lepšího,než jsme my. Rozpustit naše anekdoty je čirý nesmysl.Vždyťzázrak stvořenízačíná právě v okamžiku,kdy si řekneš: planua oplácáš si plané tělomastí jménem chvění,když přijmeš nesouladjako podobenku harmonie.Ano, my, zrovna my,jsme malí zpěváci krutých písní.Jsme něha a umělá hmota zároveň.“SentimentVšechny slzy mého bohužel nefalšovaného dojetínad romantickými filmyskončí – doufám − jako střepyzaseknuté v nohouzcela nových druhů opic. Ó ty můjsentimente, ó ty můj celoročnívánoční sentimenterozbitých figurek pastýřů, andělů a ptáčků.Krásná turistkaOpustit nocležníky, odlepitod jejich mandarinkových tělkřehké přísavky a orosená žahadla,minout nástěnku s nabídkou fakultativních výletů,dosud tak posvátnou vzorkovnici možností.Na pláži hledat mezi naplaveninamináznaky osudových pokynů. S klacíkem v ruceprohrabávat řasy a jiné útržky moře,tak trochu s pláčem na krajíčkua připravena odhodit do dálkycestovní deník.Dar, který nelze odmítnout,se vinou dost pomalé evolucedosud držív hlubinách černých jako prdel.Až zmlkne blábolivé vábení básníků,jistěže vyvrhne moře svédůstojné netvory.foto archiv TvaruOndřej Macura se narodil v roce 1980, vystudoval Filozofickoufakultu Univerzity Karlovy v Praze. Pracuje jakostředoškolský učitel literatury. Vydal básnické knihy Indicie(2007), Žaltář (2008) a prózu Netopýři (2009).

VábeníGeometrický prostor.Všechny škvíry, jimiž prostupovalo světlo,jsou zataženy. Peroxid udělal svoje.Pokožka je zacelena,chvěje se. Peroxid udělal svoje.Ty taky udělej svoje.Vandrák Bezkočka má novou kočku.Lidé ukazují fotografie dětí a manželek.Nebo přítelkyň. Vy mátekotě. Taky dobrý. No nic. Vy máte kotě.Vy máte zajímavý koníček. Píšete básně.Kolik peněz dostáváte za básně?A kde teda byli básníci, když…když se bombardovalo?Mají básníci rádi bombardování? Co Irák?Co říkají na teorie spiknutí? Jsou multikulturní?Mají rádi cigány? Mají sousedy cigány?Myslí si, že a) Koránv sobě skrývá myšlenky slučitelné s civilizací, nebo b)si to nemyslíte. Volí básníci a) levici,b) pravici? Volí? Co říkají na ekonomickousituaci. Jsou a) pro reformy, b) proti reformám.Co Rusko? Co Čína? Mají rádi odbory? Majíodbory? A co vy konkrétně: jste sám sobě odborem? Pociťujíbásnícik někomu vyslovený odbor?Víš, kolik jsem už za ta léta rozdala lásky?Spoustu lásky. Kolik lásky jsirozdalty?Jak to že se mnou nechceš spát? To seti nelíbím? Jak to že se ti nelíbím? Nejsina kluky? Vidím do těch holek, co se ti líbí,ale ty jdou na drahá auta, to se spolehni.Máš drahý auto?Ale ty jdou na pěkný svaly. Máš svaly?Jsi vtělené auto?Kde jsi byl,když jsem potřebovalalásku?Kde byli básníci, když…Básníci seděli doma. Neseďte doma! Pojďte k nám, k nám,slyšte náš hlas,slyšte vábení našeho hlasu,slyšte varhanní píšťaly našeho hlasu,úzkostně znějící, leč mocné mořské příboje našeho hlasu,dusivé písně našeho hlasu,praskající ohně našeho hlasu,pukající plody našeho hlasu.Náš geometrický prostor si vás žádá.My jsme abstrakce! Vy jste hovno!Co říkáte na hladomor? Dobrý, jo? Hladomorprudce zalehl geometrický prostora vzdechnul jak uhoněný starý pes… a dobrý, jo?Chceme být krmeni.Krmte nás! Krmíte?Víš, kolik lidí už jsme nakrmili?Víš, kolik lidí už jsem nakrmila?Koho krmíš? Nakrmil jsi někdy někoho?Kočku? Lidé krmí děti a manželky.Nebo přítelkyně. Vy mátekotě. Taky dobrý. No nic. Vy máte kotě.Vy máte zajímavý koníček. Píšete básně.Kde jsi byl, když jsem potřebovala nakrmit!Ano, kde jsi byl, když jsme potřebovalinakrmit! Seděl doma – blbě jako autoa psal básně! Krmil kotě. A přitom jsi mělzasívat lásku, po níž hladovíme,měl jsi nás krmit čímkoliv, po čem lze kypěta mohutnět do tvarův geometrickém prostoru.Pár šikovných dotyků tam a tam dělá svoje. Továs neučili?Všechno dělá svoje.Udělej taky svoje.Ale my ti odpouštíme.Slyš náš hlas!Slyšte náš hlas,slyšte vábení našeho hlasu,slyšte varhanní píšťaly našeho hlasu,úzkostně znějící, leč mocné mořské příboje našeho hlasu,dusivé písně našeho hlasu,praskající ohně našeho hlasu,pukající plody našeho hlasu.Náš geometrický prostor si vás žádá.My jsme abstrakce! Vy jste hovno!Geometrický prostor. Kůra je tvrdá;noc s radostnými skřeky nalétávána tvá dna. Kůra je tvrdá.To mé slavné dramatické ty ji neprostoupí;stéká po ní; dost trapně; tedane úplně trapně, to jako nemůžeš říct,spíš jako že je to jedno nebo tak,ale vlastně ve výsledku trapně… zkus něco jiného,anebo už raději nic nezkoušej. Kde jsou ty časy, kdy sese mnou dalo počítat, kdyjsem byl velká dobrotivá chobotnicea lidé se se mnou cítili hezky a bezpečně. Teďuž jen obcházím,poleptaný únavoua se špatně přilepeným čárkovým kódem,vaše opuštěná vejce a strkám si je pod kabát,mí přátelé a lásky,já, s duší zasunutou až do bažinných plev,rozdaný do mrtě,teď vás už jen vábím,vábím vás – a je to jen pochybná hra,a vy se necháte či nenecháte – a je to jen pochybná hra.I teď vás budu vábit!Tak! Slyšte mé vábení!slyšte vábení mého hlasu,slyšte varhanní píšťaly mého hlasu,úzkostně znějící, leč mocné mořské příboje mého hlasu,dusivé písně mého hlasu,praskající ohně mého hlasu,pukající plody mého hlasu.Vábím vás i v okamžiku naprostého nevábení,ba i v tom, kdy prohlašuji se vztyčenýmukazovákem, abyste si dali pozorna všechna vábenía všechny vábiče!I v takových okamžicích vás vábím!A zejména v takovýchto okamžicích,kdy hasne jakékoliv vábenía začíná pomalu a chvějivě blikatradostné světélko naděje na chvíle naprostého a svatéhonevábení,vás vábím.Nevábím vás k sobě! Chraň bůh!Vábím vás do krajů, kde trvale zní mé vábení,i když je jasné, že v takové zemi už dlouho žijete,ne proto, že já jsem já,ale protože vy jste vy.Slyšte mé vábení!Slyšte vábení mé kočky.Slyšte vábení mého auta!VÝLOV„UŽ V DĚTSTVÍ BYLTROCHU DĚTINSKÝ“Abychom se vskutku řádně občerstvili,neuškodí ponořit se o dvě stě let hloubějia vylovit – Jeana Paula (1763–1825).Koho, prosím? Ne, není nutné se červenat,pokud vám ono poněkud zavádějící jménomnoho neříká, vždyť i Vladimír Kafka vesvé předmluvě k jednomu z mála českýchvydání tohoto německého autora (DoktorŠkrtikočka jede do lázní. Hrst aforismů,přel. Rio Peisner, Světová četba, Praha 1963)tvrdí: „Z českých autorů snad jen Neruda vědělo Jeanu Paulovi a četl ho pak ovšem Šalda,který znal i jeho estetické názory.“ Ale – bylotomu tak doopravdy?Jean Paul (vlastně Johann Paul FriedrichRichter, pseudonym vyjadřuje jeho obdivk Jeanu-Jacquesu Rousseauovi) patří kespisovatelům, jejichž popularita ještě zaživota dosáhla nebývalých výšin. Byl čtenějšínež Goethe, zejména dámy jeho knihymilovaly, snad proto, že se ženským charakterůmve svých dílech na svou dobunezvykle důkladně věnoval. A nejenom vesvých dílech, Jean Paul nelitoval sil a „kvůlistudiu ženských povah“ si kolem sebev mládí udržoval kroužek dam, který soukroměnazýval svou „erotickou akademií“.Kousek od českých hranic, ve francké vesniciJoditz nedaleko Hofu, najdeme dnesv jeho muzeu i dobová dámská vydání –jeanpaulovské idyly vázáné v temně rudékůži a opatřené zlatým zapínáním: z knihse tak stávaly malé luxusní „kabelky“. Pravdoubude, že ony slečny a paní četly z JeanaPaula jen něco – a ke všemu „špatně“, žepřehlížely ironický hrot jeho díla a se slzouv oku se pouze oddávaly sentimentálnímusnění. I když, kdo ví... Každopádně si lzestěží představit, že by pár kilometrů navýchod, na druhé straně hraničních hor, byltento miláček romanticky založených damv době své slávy neznámý, vždyť i zapálenéčeské vlastenky uměly především německy...V nelichotivém portrétu Magdaleny DobromilyRettigové (1785–1845) jí ArneNovák jistě ne neprávem vtiskne do rukou– spolu se štrikováním – právě Jeana Paula:„(...) rozpolťuje své srdce mezi vzdychavou,náměsíčnou láskou k vysněnému mužskémupřeludu a mezi počestné, nudné manželství,ohraničené spižírnou a postelí, plotnou a prádelníkem.Čte Jeana Paula s pletením v ruce,vzdychá nad Wertherem při přeslazené kávě(...)“ (Literatura česká 19. století, díl 3, část 1,Praha 1905)Můj první jeanpaulovský úlovek pocházíz jednoho vídeňského antikvariátu. Zašlýsešitek stál jen pár šupů (tenkrát ještěšilinků), Život blaženého učitýlka MariiWuze v Auenthalu (Das Leben des vergnügtenSchulmeisterlein Maria Wuz in Auenthal,Eine Art Idylle von Jean Paul, Reclam-Verlag,Stuttgart 1949) je však drobnou zlatourybkou. Jde o „jistý druh idyly“, jak čtemev podtitulu, žánr v 18. století velmi oblíbený(poprvé povídka vyšla v roce 1793),ale kolik rafinovanosti a humoru vnesl dovyprávění Jean Paul! V síti krycích jmena posunů uvízne pod názvem „Auenthal“vesnička Joditz, kde autor prožil dětstvív rodině evangelického faráře (jenž bylzároveň místním učitelem). Svému hrdinoviWuzovi propůjčil Jean Paul evidentněautobiografické rysy, které ale líčí s úžasnýmironickým odstupem. V grotesknískice prozrazuje mnohé ze své spisovatelskékuchyně: „Důležitou okolností (...) je totižto, že si Wuz celou knihovnu (...) napsal vlastnírukou.“ Wuzova knihovna se skládá zesamých rukopisů, nebyly to ale pouhé opisyoriginálů, nýbrž zcela nová zpracování. Například „v celém Federově Traktátu o prostorua času se nepojednávalo o ničem jiném nežo lodním prostoru a o čase, jemuž se u žen říkámenstruace“. Už tato malá ukázka stačí jakodůkaz toho, nakolik se jiskrné psaní JeanaPaula odlišuje od představ o nudné sentimentálnípróze.Jean Paul byl fanatickým čtenářem a četbase mu – podobně jako jeho alter egu Wuzovi– stávala do velké míry výchozím materiálempro vlastní literární tvorbu. Tento přístupmůžeme označit za moderní, metodoukoláže zapracovával reálné „úlomky“z přečtených knih do naprosto originálních,fascinujícím způsobem komponovanýcha géniem oživených celků. Kromě beletristickýchděl četl Jean Paul také historické,filozofické, teologické spisy, odbornápojednání o astronomii, botanice, anatomii,vedení válek nebo chovu včel... Zanechal40 tisíc stran výpisků! Studium reáliív encyklopediích mu umožnilo psát třebao italské krajině a městech s udivující přesností.„Není důvodu dávat cestování přednostpřed knihami,“ říká Jean Paul, autor, který secelý život pohyboval na malém území meziWunsiedlem, Hofem a Lipskem, který nikdyneviděl moře, dokonce ani Alpy. I jehoposlední přesídlení do Bayreuthu prý podmínilahlavně kvalita tamního piva. Nenídivu, že světáckému Goethemu byl JeanPaul úplně cizí, že Geheimrat ho neměl rád –a nemuselo to být způsobeno jen žárlivostí.Láska ke knihám a ke světu, který hobezprostředně obklopoval, činí Jeana Paulai jeho čtenáře „blaženými“. K německémuslovu „vergnügt“, charakteristickému proživot učitýlka Wuze, musíme ale přidatjeho další fasety – radost, potěšení. JeanPaul se při psaní bavil, „už v dětství byl trochudětinský“, a snad právě tato dětinskost,geniální pošetilost, z něj udělala autora takvýjimečného a těžko zařaditelného. Vzdornelehkému překládání – texty Jeana Paulajsou plné slovních hříček a archaismů, jehověty mají osobitý „hudební“ rytmus – doufejme,že se kromě již uvedeného DoktoraŠkrtikočky či Advokáta Sirového (Odeon, přel.Hanuš Karlach, Praha 1983) nakonec přecedočkáme blaženosti při četbě jeho dalšíchděl v češtině.Wanda Heinrichovátvar 01/11/19

RECENZEOD STYLU K OSOBNOSTIAUTORALeo Spitzer: Stylistické studiez románských literaturZ němčiny, francouzštiny, italštinya angličtiny přeložili Jiří Pelána Jiří StromšíkTriáda, Praha 2010Za to, že je u nás v kvalitních překladechk dispozici řada závažných literárněvědnýchděl, vděčíme i dvěma někdejším redaktorůmnakladatelství Odeon, z nichž se po listopadovémpřevratu stali univerzitní pedagogové,germanistovi Jiřímu Stromšíkovi a romanistoviJiřímu Pelánovi. Spolu s Irenou Zachovouse tak podíleli třeba už na překladu Curtiusovarozsáhlého díla Evropská literaturaa latinský středověk. Letos k bohatému výčtujejich překladů přibyl i neméně rozsáhlývýbor z díla Leo Spitzera (1887 Vídeň – 1960Forte dei Marmi) Stylistické studie z románskýchliteratur. Knihu provází zasvěcená Pelánovastudie, líčící vědeckou i životní dráhutohoto vynikajícího představitele literárnívědy dvacátého století, kterého podobně jakoEricha Auerbacha Hitlerovo uchopení mocidonutilo uchýlit se na čas do Istanbulu, abyposléze skončil na jedné z amerických univerzit.Při rozboru Spitzerovy literárněvědnémetody Pelánovi byla na prospěch i jeho italienistickáspecializace, protože právě v Itáliiměly Spitzerovy názory velký ohlas, i kdyžk těm, kdo se intenzivněji zajímali o jehobadatelské přístupy, patřil například i jedenz předních představitelů literární vědy francouzské,Jean Starobinski.To, na co se velmi brzy začala soustřeďovatpozornost tohoto vynikajícího filologa,byl vztah mezi určitými rysy umělcova stylua jeho osobností: byl přesvědčen, že analýzoujazyka literárního díla lze postihnout „středosobnosti“ jeho autora. Jeho interpretacebyla ovšem zaměřena vždy primárně na texta k biografické interpretaci uměleckých dělzaujímal odmítavé stanovisko. Proto takémohl Starobinski konstatovat, že to, co Spitzeroznačuje jako umělcovo „afektivní centrum“,není nic jiného než psychické analogon organizačníhoprincipu díla, odhalovaného minuciózníanalýzou odchylek od jazykové normy,jež jsou pro určitého autora typické. Individuálnístylové rysy literárního projevu lze právěrozeznat jen díky tomu, že pro nás vystoupí napozadí jazyka stylově neutrálního – to je fakt,který se i v koncepcích ruských formalistůodrazil ve zdůraznění jazykové deformacejako podstatné charakteristiky uměleckéhojazyka. Spitzer v tomto zaměření na odchylkyod normy viděl dokonce určitou obdobuk interpretační metodě Freudově. Pelán sicehovoří o této analogii s jistou skepsí a mázajisté pravdu potud, že psychologické koncepcena Spitzera neměly na rozdíl od některýchfrancouzských literárních vědců žádnýpodstatný vliv; to ovšem nevylučuje určitoupříbuznost jeho metody se samotnými interpretačnímipostupy, které Freud uplatňovalpři svém zkoumání snů a chybných úkonů.V Pelánově studii se hledání metodické příbuznostizaměřuje naproti tomu do oblastičeské literární vědy, když Spitzerovo hledánízákladního stavebního principu díla srovnávás Mukařovského pojetím „sémantickéhogesta“. Tímto sémantickým gestem mělo býtdílo organizováno od nejjednodušších prvkůaž po svůj nejobecnější obrys jako dynamickájednota, a tato jednota se měla projevit jak přianalýze tématu, tak i při analýze nižších, najazyku závislých složek. Spitzer je, zdá se, přihodnocení své analytické metody opatrnější,neboť odhalení toho, jak jsou určité zkoumanévýrazové prvky propojeny s tématema celkovým smyslem díla, je pro něho vždyzávislé na badatelově intuici, která jedináje s to zvolit místo, v němž analýza můžeúspěšně začít. Určitý umělecký prvek lzenajít v nejrůznějších dílech, ale že jeho výskytv daném uměleckém díle je důležitý, „námřekne jenom cit“, zdůrazňuje ve studii z roku1948, „cit pro celek onoho konkrétního díla“,a tento cit „jsme si předtím museli vypěstovat“.To předpokládá i určitou volbu morálnípovahy: aby se v kritikovi takový cit vyvinul,musel „očistit svou mysl od všech nedůsledností,jež by ji rozptylovaly“, a otevřít ji „syntetickémupochopení »celku« života, symbolismu v přírodě,v umění a v jazyce“.Spitzerovy analýzy se proto také neomezujíjen na zjišťování určitého vztahu mezistrukturou díla a ustrojením jeho autora.I když k představám, že z analýzy jazykovýchforem lze vyčíst charakter určitého národa,zůstával nedůvěřivý, neváhal nicméně vyvoditze svých interpretací i závěry týkající seurčitých kulturních epoch a někdy i tendencícharakteristických pro určitou národní společnost.Jak Pelán konstatuje, dokazoval vesvých studiích, že „mezi autorem a jeho historickýmprostředím probíhá neustálá směna“,a jeho „psycholingvistika“ byla tedy s to fungovati jako „sociolingvistika“.V Pelánově a Stromšíkově výboru najdemevedle několika studií, které Spitzer věnovalotázkám metodologickým, práce věnovanéliterárním dílům z různých období evropskéliterární historie, počínaje středověkem. Tenje tu zastoupen jedním z představitelů trubadúrsképoezie, ale i Dantovou Božskou komedií,přičemž je ovšem pro Spitzerovu metodupříznačné, že analýza Dantovy básně sesoustřeďuje pouze na jeden ze zpěvů Pekla.Setkáme se tu samozřejmě se studií věnovanouRabelaisovi, kterému byla věnovánauž Spitzerova dizertační práce. Čtyři studiejsou pak věnovány literatuře španělské. Nejprveje to obecná charakteristika španělskéhobaroka, která ovšem vyúsťuje nakoneci v konstatování „překvapivých analogií“, kterémoderní civilizace jeví se Španělskem 17.století: určité barokní rysy jsou tu tak shledáványi ve stylu T. S. Eliota. Ze španělskýchautorů zlatého věku se pak stali předmětemSpitzerovy analýzy Quevedo, Góngora a Calderónde la Barca. Po studii věnované LaFontainovi a po Několika voltairovských interpretacíchse pohled obrací na literaturu italskouve studii o Leopardiho básni Aspasia;a knihu posléze uzavírají dvě práce věnovanéliteratuře moderní: stylu Marcela Prousta,a dokonce i některým aspektům románovétechniky jednoho z autorů řazenýchmezi představitele francouzského „novéhorománu“ – Michela Butora.Jistou představu o rozsahu Spitzerovadíla podává i výběrová bibliografie, do nížJiří Pelán zařadil všechny publikace knižnía podstatný výběr statí časopiseckých: má184 položky.Jiří PecharinzercePĚT DNŮ V RUŠNÉM MĚSTĚVáclav Böhmsche:Pětidenní komedie městskáVlastním nákladem, Praha 2010Vydává-li autor své knihy vlastním nákladem,zpravidla si musí věřit, předpokládat, že má coa komu sdělit. U Böhmscheho knihy tomu takpravděpodobně bude, neboť čtenář dostávádo rukou opravdu objemný svazek o rozsahuvíce než pět set hustě potištěných stran zmenšenéA4. Kniha sice vyšla v malém nákladu,ale v pečlivé a příjemné úpravě Jakuba Trojákaa v tvrdé vazbě. Ostudu by tedy neudělalaani zavedenému nakladatelství a od běžnéprodukce se víceméně ničím neodlišuje. Podlerozhovoru, jenž před časem poskytl Literárnímnovinám, autor tiskne knihy na vyžádání.Ale čtenář není odkázán pouze na tištěnoupodobu, elektronickou verzi nalezne na stránkáchhttp://pkm.bohmsche.cz.Pětidenní komedii městskou lze číst dvěmazpůsoby: lineárně, nebo tak, jak doporučujeautor, kdy z příběhu hlavní postavy danékapitoly/povídky odskočíte k příběhu vedlejšípostavy v textu. Při volbě druhého způsobuje sice možné, že některé stránky knihybudou v konečném důsledku přeskočeny, alezcela jistě se bude jednat o dobrodružnějšíčtení. Každý z nás si knihu nakonec můžepřečíst jinak, po svém. Archaizující jazyk, kterýmje kniha psána, je jen maskou. Na tentospecifický vyjadřovací prostředek autorasi lze brzy zvyknout. Je to stylizace blízkáté, kterou známe například z VáchalovaKrvavého románu. Sice nám nijak nepřekáží,ale na druhé straně působí místy poněkudnadbytečně. Pokud však přijmeme jistounadsázku, nejenom v rovině stylizace jazyka,ale i u zachycených situací, jejich výběrua zobrazování, pak nám nic nebrání oddat sečtení. Uchopení téhož časového období pětidnů z pohledu nových a nových postav jezajímavé. Výsledný obraz se skládá z mnohafaset. Stěží mohu kategoricky prohlásit, zdase bude líbit, nebo ne. Podobné kompozičníhříčky s textem nám nejsou neznámé, stačívzpomenout například tvorbu skupiny Oulipoči Cortázarův román Nebe, peklo, ráj.Pokud však autor mluví o povídkách, kterése váží k dané postavě, pak bych přece jen bylobezřetnější. Zdá se mi, že povětšinou jsouto spíš kapitoly jedné knihy, protože zcelasamostatně, bez opory a kontextu ostatních,obstojí jen některé. Ale ne že by zde takovénebyly. Jen tato kniha prostě není povídkovousbírkou, jak by se mohlo zdát z autorovypoznámky. Mnohem víc se jedná o románv jedné z jeho mnoha podob.Přesto jsem se potýkal občas s otázkou,zda to přece jen není čtení již poněkud stereotypní,či spíše zda tomuto nápadu nenívěnován až příliš velký prostor. Byť je početlidí vyskytujících se v určitém čase v určitémprostoru konečný, věřím, že ve zpracovávánínápadu by šlo pokračovat dál.Vzhledem k výše uvedeným skutečnostemsi docela dobře dovedu představit, žeby kniha vyšla i v „normálním“ nakladatelství,ale vzhledem k rozsahu a zaměření je mijasné, že pokud to autor touto cestou zkoušel,pravděpodobně narazil. Jiným autorům ukazuje,že jsou způsoby, jak své dílo ke čtenářůmdostat, čtenářům pak, že i v knihách vydávanýchvlastním nákladem lze najít texty srovnatelnés „oficiální“ produkcí nebo ji i předčící.Vzhledem k veřejné dostupnosti textuse můžete přesvědčit sami. Zajímavý experiment,který by byla škoda pominout, byťbude přístupnější pravděpodobně čtenářům,kteří si ještě umějí hrát. Patří k tomu zajímavějšímu,co česká próza aktuálně nabízí. Těmméně odvážným autorům pak ukazuje cestu,po které se mohou vydat sami. Bez ztráty cti.Pavel Kotrlatvar 01/11/20

JENOM FRAGMENTY?Inka Machulková: Probuzení hráčidybbuk, Praha 2010Jako by poezie chtěla býti obrazem světaglobalizujícího se k tříšti vzájemně nespojenýchúlomků: stále rychleji se umímedostat na místa stále odlehlejší (pokudne fyzicky, tedy alespoň prostřednictvímmoderních informačních technologií),abychom se stále více a rychleji vzdalovalisvým nejbližším. Vytrženi ze společenství,nepřirostlí k místům, na nichž žijeme,cizinci v sobě. A pak se nedivme, že námbásně nabízejí obrazy podobné fragmentůmvelkomoravských maleb: dovedeš ještěrozeznat techniku, vlivy – nepoznáš už ale,jaký že celek vlastně vytvářejí: postavu?rostlinný dekor? pozadí? Ach ano, od VelkéMoravy jsme odděleni staletími naplněnýmiválkami: událostmi, jež zastřely, rozbilypůvodní celek. Fragmenty vycházejícízpod našich rukou jako by s celkem aninepočítaly, jako by tuto byvší primární jednotupokládaly za něco nedůvěryhodnéhoaž lživého. Tak je tomu také ve mnou právěrecenzované sbírce.Ostatně právě tam, kde její autorkausiluje tvar básně zaokrouhlit a dovéstk důmyslné pointě, pozbývají její slovana přesvědčivosti. Z mnohosti možnostízůstává najednou jediný směr, jedna cesta:vyplněná pohyby, rituály, gesty. A to gestypříliš literárními, aby mne bavilo hledat zanimi autentické postoje: „Kolikrát čtu tady /své rodné jméno / a v polovině / vztahuju ruce/ po mých snech“ (dojem navíc zhoršuje gramatickáchyba: „mých“ místo „svých“). InkaMachulková zkrátka občas estetizuje přesmíru svého hlasu. Přesto bychom takovátotextová úskalí (na nichž se kandys vydáváza démant) neměli přeceňovat. Budeme-litotiž hledat, nalezneme nakonec více dveřínežli skal.Inka Machulková byla v blahých letechšedesátých přičítána k básnickým představitelůmčeské obdoby beat generation(spolu s V. Hrabětem, V. Čerepkovou čiŠ. Smazalovou). Narozena 1933 v Prazedebutovala roku 1963 sbírkou Na ostřínože, v roce 1969 jí ještě stačila vyjít sbírkaKahúčú – od podzimu 1968 totiž žije v SRN(v Mnichově). Přispívá do exilových periodika v roce 1979 jí vychází sbírka Kámenkomediantů. Do oficiální české literaturyse však vrací až dlouho po listopadu 1989:v roce 2006 sbírkou Neúplný čas mokré trávya 2008 sbírkou Jako Šimi odpouštíme (již alepřipravovala už od konce let šedesátých).Roku 2009 jí pod názvem Zamkni les a pojďvyšel v nakladatelství Host výbor z prvníchtří básnických sbírek (recenze ve Tvaruč. 4/2010).Kdybych měl říci, čím mne nová knihaInky Machulkové – nazvaná Probuzení hráči– zaujala, především bych musel konstatovat,že právě onou promyšlenou, záměrnoufragmentarizací: ne však do tříšti slov, aledo jakýchsi sémanticky silně nasycenýcha mnohoznačných dějových útržků: v soběovšem ukončených, leč konotovanýmivýznamy odkazujících k jiným, dalším možnostemčtení – respektive k dalším obdobnýmdějům, jež takovéto čtení zakládá:„Mezi živými / ve dne / sbírám tvůj nezájem/ a ptám se / Kolik máš spících jmen.“ Zdese nabízí realizace textu v rovině erotickéi mystické, mluvčí se stejně dobře můžeobracet k reálné bytosti (z masa a kostí)jako k bytosti chtónické, ona spící jménamohou být maskami, způsoby přetvářky čipodobami vtěleného zásvětí – anebo tituly,jež lyrický subjekt z potřeby chvíle či vzpomínkyonomu neznámému přiřkne. Každáz takovýchto možností se pak dožadujenového čtení celé básně.Jinde si Machulková vystačí se skromničcedějovým popisem v jemné chinoisserii,jejíž toliko denotátové čtení je znejistěno,podvráceno závěrem, v němž se bytívěci dožaduje definování ne toliko způsobua podmínek, ale samotných příčin: „Spadlýlist // Pohupuje se na vodě / sám / v měřítkujedna ku zapomenuté / příhodě.“ Docházíke smývání hranic mezi světem na papířea tím za jeho okrajem, mezi světem uvnitřa vně člověka, mezi kulturou a přírodou.Mnohde lidské vyrůstá přímo z přírodního:„V pozastavené chvíli / u řeky / růžovézlato starých stromů // Odpolední svatozář/ s dívčí tváří.“ Vlastně takovéto přechodyvyplývají ze způsobu nazírání, z přestoupeníod vnímání bezprostředního (byťpoeticky modulovaného) k metaforickémučtení přírodnin. Důležitou roli sehrávámotiv snu: buď jde o přebdělý, do bděníprobdělý sen – buď o bdění ve snu: i tatohranice (vlastně zase hranice mezi světemvnitřním a vnějším) se rozostřuje. A jako byprávě toto umožňovalo, dokonce si vynucovaloněkolikerý pohyb: od přítomného kuvzpomínce, od vzpomínky k přítomnostikrajiny, od té pak k myšlence, čím (jak) sikrajina vzpomíná na člověka – v převelicestručné básni na str. 29.Vyjevuje se dnes totalita bytí tolikov útržcích? Vznikají tyto útržky odnětímnepodstatného? V poezii Inky Machulkovéobjevíme sousloví – „spálená slova“– i verše: „škrtám / zbytečná slova // Vltavazůstává.“ Má nám snad název jedné z básní– Přibližní andělé – sdělit, že úplnosti, přesnostise nelze dobrat? – alespoň tady a teď...slovy...A což kdybychom existenci zlomků pojalico výzvu k vlastní práci? – jako dokážíruce restaurátora složiti přibližnou podobupůvodních obrazů a jako je těmto vlastníumělecké školení; mohli bychom se alespoňna chvíli proměniti v básníky. Abychomposléze od vztahu ke slovům přešli ku vztahůmk věcem, lidem, k sobě. Celistvý světchce býti obdivován a popsán. Svět fragmentárníobjeven, poznán a dotvořen.Ivo HarákDOBRÁ LITERATURA JAKO RYSAUTOZOMÁLNĚ DOMINANTNÍSimon Mawer: Mendelův trpaslíkZ angličtiny přeložil Lukáš NovákKniha Zlín, Zlín 2010Simon Mawer má těžkou pozici. Každýjeho román přeložený do češtiny totižbude poměřován tím, kterým se tento Britna našem trhu uvedl – se Skleněným pokojem,v němž více než malou roli hraje Brnoa vila Tugendhat. Nejeden čtenář bude odMendelova trpaslíka (o dvanáct let mladšího)očekávat další „český“ (lépe řečeno„moravský“) román. Vždyť vypravěčem jetrpaslík Benedict Lambert, vzdálený potomekGregora Mendela (kterému je částknihy věnována) a právě v Brně příběhzačíná. Jenže takové očekávání by byloliché.O „českost“ či „moravskost“ jde ažv poslední řadě. Ano, Benedict se siceprochází brněnskými ulicemi a zabývá sesvým slavným předkem a jeho skleníkem,kde docházelo k prvním pokusům s hrachemsetým, ale přitom všem se Mawervůbec neobtěžuje výraznějšími popisy. Jenzlehka načrtává, prostředí jsou pouhýmikulisami, jednoduchými „tak akorát“, abypůsobily důvěryhodně, ale přitom na sebeještě nestrhávaly pozornost. Ostatně, celámendelovská retrospektiva je od začátkuprezentována jako soubor dohadů, pouháhra představivosti.Benedictova a autorova pozornost jevěnována něčemu zcela obecnému, něčemu,co se týká všech: genetice, genům a předevšímjejich mutacím. Právě díky drobnémutaci je z Benedicta trpaslík, vysmívanýnebo litovaný, vždy však vyčleněný ze společnosti.Díky této „malé“ chybě (označenívelikosti se v knize často objevují – vzhledemk mluvčímu či tématu – s ironickýmči paradoxním vyzněním) není schopenvztahu, a když se vztah konečně povede,končí potratem.Je to zrod genetiky (a v druhé rovině pakparalela s Benedictovými osudy), co přivádína stránky knihy Mendela a brněnské prostředí.Je to grandiózní hra genů a jejichkombinace, co podtrhuje stejně fascinujícía v důsledcích zničující migraci historickou,týkající se celých skupin obyvatelstvai jedinců. Je to využití genetiky v rasovýchideologiích, co autorovi umožňuje komentovatnaše předsudky, ale i touhu po kuriozitách(různé cirkusy a předvádění „zrůd“)obohacenou o úlevu, že špatný los nepadlprávě na nás. Právě na genetice dokazujei zaslepenost vědy a jejích pravd, umanutostvědců, kteří dopředu znají odpovědi nasvé otázky. Genetika je i nejviditelnějšímprvkem textu. Referuje se o pokusech Mendelai jeho moderních nástupců, čtenáři sedostane i popularizační přednášky – proúčely románu samozřejmě estetizovanéa s údaji podléhajícími autorské licenci. SámBenedict je genetikou poznamenaný v okamžikusvého zrodu, ale i psychicky. Jehopopisy lidí se hemží komentáři o dědičnýchrysech (dominantních i recesivních, autozomálníchi polygenových). Objevuje sevšak i v méně zřetelné podobě (Benedictmimoděk používá slova jako „latentní“).Díky řádu, který spatřuje v genetice, díkymatematicky propočitatelným výsledkům,si může hrdina nalhávat, že je nad věcí, žese mu přese všechno podařilo dát svémuživotu i stavu smysl, že svůj osud drží vevlastních rukou. Nemusí patřit do světa,kdy slovo trpaslík asociuje skřeta, zlo,hřích. Nevěří v boha (stejně jako možnáněvěřil Gregor Mendel, přestože byl opatem)a opovrhuje hraním si na něj, přestovšak právě kvůli své posedlosti genetikoua jejími výpočty nakonec tomuto pokušenípodlehne.Zásadním „uklouznutím“ přitom nenípomoc exmilence otěhotnět (poskytnei vlastní „materiál“), ale podlehnutí iluzi,že události týkající se lidí jsou stejně předvídatelnéjako ty týkající se věcí pod mikroskopem.Ví, že zná odpovědi na to „jak“,„kde“ a „kdy“ dochází k mutacím, k řetězenípůvodně banálních chyb, které vedouk tělesným postižením a v přenesenémslova smyslu i k osvětimským pecím (propojenostgenetiky lidské s genetikou historickoupatří k nejsilnějším momentůmknihy). Zapomene však na záhadu zatímnezodpovězeného „proč“.Ostatně, vývoj literatury podle Maweraspěje k tragickým příběhům, v jejím modernímgenomu není dispozice k šťastným koncůmrysem dominantním. I když v tomtopřípadě bychom měli možná uvažovat spíšeo sklonech k absurditě, k temné grotesce.Malý kozlík Benedict (jak se sám vypravěčtituluje, když reflektuje své okouzlenísexem) je přes všechnu svou aroganci (doznačné míry oprávněnou) a inteligenciloutkou, trhaně se pohybující na jevištisvěta. Jeho „kličkování mezi kalužemi“ jesmutné, ovšem zábavné.Protože Mawer se nesnaží o melodrama.Stejně jako Benedict i on opovrhuje lítostía řečmi o odvaze u někoho, kdo prostěnemá na výběr. Jeho hrdina si opakovanězískává sympatie (schopnost ovládat davna přednášce, vysmívat se předsudkům,ale především cit ke slečně Pierceyové), nakterých mu však v nejmenším nezáleží. Jaksám zdůrazní ve chvíli, kdy by se snad ctěnýčtenář chtěl zhrozit nad jeho chováním.Mawer jej nechává mluvit důsledně cynicky,často opět v souznění s jazykem genetiky(Mendel tak nemá vizionářský pohled, jeprostě krátkozraký). Nedělá kvůli čtenářižádné kompromisy či ústupky.Pokud bude někdo dojat nebo znechucen,je to tedy čistě jeho problém. Benedictůvpříběh nemá sloužit nějakému lacinémupochopení „trpasličí“ zkušenosti, ale podtrhnout,že svět našich jistot a pohodlnýchsoudů stojí na těch nejchatrnějších základecha přes všechnu civilizovanost budepro nás Benedict Lambert vždy jen kuriozitou,zrůdičkou, nad níž se přikláníme pouzeke dvěma – vždy špatným – možnostem;dojetí či odporu. Za důslednost, s níž tutomyšlenku kniha propaguje, jí patří dík.Boris HokrTvar lze objednat e-mailem, telefonicky nebo poštoutvar@ucl.cas.czTvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1tel.: 234 612 398, 234 612 399cena pro předplatitele 25,– Kčtvar 01/11/21

RECENZENĚKOHO HLEDÁME,NA NĚKOHO ČEKÁMEAdam Haslett: Tady nejste cizejZ angličtiny přeložilaMartina NeradováHost, Brno 2010Název knížky je úryvkem promluvy staréženy z povídky Konec války. Pomyslné války,kterou vede hlavní hrdina se svou dlouholetoupsychickou poruchou. Ona válka končíve chvíli, kdy opouští manželku a jde se„nadechnout smrti“, která se mu připomnělav podobě umírajícího chlapce.Povídek je devět… smutku mnohonásobněvíc. Nelze si nevzpomenout na Salingera,s nímž Adam Haslett (nar. 1970) zřejmě cítívnitřní spřízněnost, i když nevím, zda tomutak skutečně je. Kdyby kniha měla podtitul,mohl by být složen z klíčových slov textu:deprese, psychiatr, sebevražda, homosexuál,smrt, hřbitov, AIDS, strach, otec.Do těchto skličujících osudů a podivnýchmyšlenkových světů se promítá i hledánílásky a pokusy o sblížení s jiným člověkem.Převážně nepřítomní či ztracení otcovéjsou vlastně trvale přítomni, někteří se zjevujísvým synům i po smrti: „Odložil román,vyhlédl ven a zůstal ohromeně zírat na to, cospatřil: naproti přes ulici stál jeho otec a dívalse nahoru k němu do okna. (…) Bez pohnutíhleděl přímo na Jamese, kterému připadalo, žez otcových očních jamek vylézají silné kabely,překlenují silnici a vedou oknem až do jehopokoje, kde se mu obtáčejí kolem lebky.“ (Zasespolu) V povídce Věci otce mého se třicátníkDaniel vrací vlakem do města, kde prožil dětství,míjí známá místa včetně „policejní stanice,kam s matkou chodívali vyplňovat hlášenío pohřešované osobě“. Danielovým útočištěmje teď místní hřbitov, kde je jeho kamarádhrobníkem. Ve většině z těch devíti povídekpostavy někoho či něco hledají – častěji všakztrácejí… někdy i sami sebe.Homosexuální vztahy jsou zde vylíčenypřevážně jako silně frustrující, naplňujímladé muže úzkostí, strachem z osaměníi AIDS. Adam Haslett vypráví o lidech v mezníchsituacích, již se velice často ocitají na hranicismrti. Jejich zážitky líčí stylem, jakým byse dal popsat třeba rodinný výlet nebo cestavlakem – pod tímto téměř poklidným a střízlivýmpovrchem však cítíme tu zničujícísílu, která postavy ovládá; ta je ve své nelítostnostia brutalitě otevřeně popsána jenv jedné z povídek – Jak se rodí žal –, kdy seosamělý šestnáctiletý kluk po tragické smrtirodičů dostává z citové otupělosti tím, ževyhledává fyzickou i psychickou bolest, kteroumu způsobuje jeho vrstevník, do něhožse zamiloval. Jako by krutý úděl bylo možnévykoupit zase jen krutou bolestí.Texty jsou neobyčejné a strhující ve dvoufázích – nejen během čtení, ale i kdykolipozději, když se ty příběhy a jejich „antihrdinové“opětovně vybavují a máme potřebuna ně myslet a zas si o nich číst. Ještě dřív,než povídky čtenáře pohltí, nás možná poněkudznejistí již výše zmíněné náměty, kterési autor zvolil – mohou nám připadat taktrochu módní. Pochybnosti však trvají jenkrátce, zanedlouho už víme, že je to textzcela mimo kategorie „módnosti“ či vykalkulovanépřitažlivosti pro čtenáře.Bolest, lítost, utrpení, citové ztráty… Jakse s tím postavy z jednotlivých povídekvyrovnávají? Jak se s tím naučí žít? Kdo byse dnes takhle ptal… Samozřejmě se to většinounenaučí… A jejich blízcí? Ti se to rovněžnenaučí, pokud někoho blízkého tito zoufalcimají... Přesto se neprojevují nenávistně,a pokud jsou zahořklí a zklamaní, nejsouagresivní, nechtějí se mstít světu. V povídkáchtím nabývá na naléhavosti i to, co v nichpřítomno není.O výtvarném řešení přebalu a vazby bymožná měla být zmínka hned na začátku,vždyť grafická podoba knížky je tím prvnímkontaktem se čtenářem. Nejen citlivějšíhojedince by však mohla poněkudvylekat, nebo přímo od čtení odradit. PlastikaJany Smělíkové, jejíž reprodukce je naobálce, vazbě, vstupních stranách (možnávšude), zobrazuje totiž něco velmi slizkého,pitvorného a zlobného. Zřejmě „to“původně vzniklo coby ztvárnění čehosiskutečně slizkého a odpudivého. Nic takovéhovšak povídky Adama Hasletta v soběnemají. Nedá se ovšem vyloučit, že ta dvojitánestvůrka pochází z schizoidních snůHaslettových mladých mužů a jejich vyšinutýchotců, nebo se do nich pokouší dostat.Eva ŠkamlováTICHÁ CHŮZE PRÁZDNÝMMĚSTEMOndřej Zajac: PojmenovanáLiterární salon, Praha 2010Pojmenovaná je první sbírkou OndřejeZajace (nar. 1982), který překládá z bulharštinysoučasné autory, jako je napříkladGeorgi Gospodinov, tedy literaturu sofistikovanou,poučenou na nejnovějších narativníchvýbojích. Jeho vlastní poezie je všakaž dojemně chlapecky upřímná, srozumitelná,věnující se hlavně milostné tematice(proč ne, někdy to vypadá, že těch siláckýchobrazoboreckých gest už je v současné poeziipříliš). Ostatně, sotva by někoho jinéhonež debutanta napadlo dát jako motto svéknihy citát z Malého prince. Zajacova poezienení s okolním světem v konfliktu, věcispíše jen konstatuje. Je to psaní civilnía málomluvné, pro jaké před časem kriticis oblibou používali termín „kuchyňskályrika“. Minimalismus se nezvykle prolínás racionální zálibou ve výrazných, až aforistickýchpointách.Ve většině básní sbírky Zajac popisuježivot studentský s jeho obvyklými reáliemi,jako náhodné podnájmy, náhodná milování,pokusy fotit jako Sudek či cestování do neturistickýchlokalit. S jistým odstupem, alezároveň lehce okouzleně, se smyslem proatmosféru, připomínající zjevně stále inspirativníSkupinu 42. Autor příliš nepitvá svénitro, je schopen i sebeironie: „na pohleduz neapole / verše jen pro tebe // kterou stranou/ přilepíš pohled na zeď.“ Dokáže originálněpojmout i téma tak „provařené“, jako jespojení lásky, poezie a vína, zároveň se mupodaří do básně dostat i takovou rekvizitujako toaletní papír, aniž by to působilo vulgárněa samoúčelně.Knížka je příjemně neokázalá – necelýchpadesát stránek, krátké básně (často jen čtyřverší),krátké verše, důsledně psané malýmipísmeny bez interpunkce, písmena na čtenářeneútočí a dokážou počkat, zda si jich všimne.Převládají nálady z těch méně útulných obdobíroku, je to poezie plná deště a tmy: „šedivýzvoník / houpe se na provaze // nese se hrana/ podzimním deštěm // otlučené srdce.“ Potěšíčernobílá fotografie hroutícího se komínuna zadní straně obálky; taková je celá knížka,jednoduchá, lehce skeptická, místy staromilská.Často jsou zde rekvizity útulné až biedermeierovsky,jako bábovka či dámské klobouky,ale i současné konzumně středostavovské: viznábytek Verona v básni r. a j. 2008.Ovšem právě to lehké klouzání po povrchuvěcí (je ostatně příznačné, že na svýchčetných toulkách městem lyrický subjektnikdy nikoho nepotká) může někomu vadit.Michael Alexa na stránkách A tempo revuevytýká Zajacovi papírovost a eskapismus(i když popravdě řečeno Alexův text trpí častýmnešvarem internetových kritik, kteréspíše než čtenáři slouží svému autorovia suverénně povyšují jeho osobní sympatiea antipatie na hlavní hodnotící kritérium):„To, co se zprvu mohlo jevit jako básnická kultivovanosta zručnost, Zajace ve výsledku prozrazujejako básníka vyčteného a chladnokrevnéhopopu.“ Slabší čísla sbírky, jako v lese nebopletoucí, skutečně připomínají básně z normalizačníhoMladého světa (ano, skutečněbyly doby, a nepříliš vzdálené, kdy mainstreamovéčasopisy tiskly poezii) – ono neblazeproslulé „pozemšťanství“, trochu naivnía trochu vtipné, hlavně hodně milostné,neboť když to bude patřičně optimistické,cenzura nebude debutantovi dělat problémy.Pojmenovaná je knížka sympatická, cožovšem nemusí být jednoznačná pochvala– spíš ve smyslu, jaký má to slovo v dnešnířeči, kde označuje především osobu postrádajícísexuální přitažlivost. Ani ta Zajacovanoc a mlha nikoho nevyděsí, působí spíš jakopopis situace, v níž je vše takové jaksi neurčitéa vlastně nezávazné. Od autora na prahutřicítky by se dalo čekat zralejší tvůrčí gestonež jen zasněné paběrkování prchavýchdojmů. Ale vlastně i to můžeme chápat jakoodraz doby, k níž se básník Zajacova naturelunevyjadřuje přímo, ale právě skrze hravosta naivistické drobničky.Jakub Grombířinzercet ó n yb a r v yv ů n ěk l u bo b c h o dč a j o v n aMánesova 87, Praha 2(metro A, stanice Jiřího z Poděbrad)Otevřeno denně kromě neděleod 10 do 22 hodintvar 01/11/22

NEODESLANÉ DOPISYBOHOUŠKOVI HRABALOVIPawel Huelle: Mercedes-Benz(Z dopisů Hrabalovi)Z polštiny přeložil Jan FaberKniha Zlín, Zlín 2010Útlá knížka současného polského autoraPawla Huelleho (nar. 1957) s názvem Mercedes-Benz(Z dopisů Hrabalovi), která letosvyšla v českém překladu, je stvořením vydařeným.Nenechala mě vydechnout, nebyloto možné. Je nutné se do ní ponořit najedno posezení. Alespoň v prvním čtení.Gdaňský rodák, básník a prozaik Huelleje schopen jejím prostřednictvím oslovit,domnívám se, opravdu široké spektrum čtenářů,a to nejen díky primárnímu tahu užitíjména slavného českého spisovatele. Jdetady o zvláštní „užití“, ne zneužití. Huellemu vlastně dělá docela „dobré jméno“.Když v roce 2002 vyšla v nakladatelstvíHavran skvělá česká mutace Hrabalovy knihyod neméně výborného maďarského autoraPétera Esterházyho, byl už Pawel Huellepojmem minimálně na území Polska. Mělza sebou nominaci na polskou prestižní literárnícenu NIKE a jeho román, debut WeiserDawidek (1987, česky pak pod názvemDavídek Weiser, nakl. Mladá fronta, 1996),byl považován za knihu desetiletí. Mercedes-Benz je jakousi mírnou oslavou Hrabalovajména. Zajímavé na tom je, že je oslavovándalším umným výkonem. A to ve srovnáníjak s dílem samotného Bohumila Hrabala,tak s výše uvedenou Easterházyho knihou.Huelle oslovuje Hrabala velice důvěrně,intimně, ale obrací se i na jiné autory. PředevšímGünter Grass, jeden z nejvýraznějšíchněmeckých spisovatelů po druhé světovéválce, je dalším ze zmiňovaných jmen– a to s největší pravděpodobností z důvodu,na který je Pawel Huelle zjevně hrdý, tedyna společný původ. Grass je totiž také gdaňskýmrodákem.I když jméno Güntera Grasse v knize figuruje,nehraje tam žádnou podstatnou roli,rozhodně ne tak fatální, jakou je pro Mercedes-Benzjméno Hrabalovo. „Pan Bohoušek“,jak adresáta (Z dopisů Hrabalovi) vypravěčoslovuje, je nepřímým percipientem, tedyo své „funkci“ nic netuší. Pro text je ale jednouze tří rovin, rovinou veskrze statickou,kde vypravěč používá Hrabala jako dutouvrbu – ale s tím, že ho zná prostřednictvímjeho textů. Především na jeden z nichapeluje podobně jako na autora. Jedná seo povídku Večerní kurz, z Hrabalovy publikovanéprvotiny Perlička na dně (1963).I když je vypravěč s Hrabalem okolnostminesouvztažný – nebo možná právě proto –,snaží se „naladit“ na jeho vlny, myšlenkovépochody a popisovat mu alespoň obdobnésituace, které by mohly pana Bohouškazaujmout. Je zde tedy snaha jednostrannéharmonizace. Diskuze neproběhla, českýspisovatel svou nepřítomností vymezilmantinely celého „dialogu“.Jak napovídá také název knihy, PawelHuelle napsal Mercedes-Benz jako takzvanou„motorizační lyriku“ [Huelleho termín,jehož překlad do češtiny vyvolává rozpaky,snad: motoristická?; pozn. red.], což nakonecdokládá i několikerá autorova komparaces Večerním kurzem. V této druhérovině je linie děje méně rozvinutá. Zážitkyz jednoho kurzu autoškoly tvoří páteř celéknihy; tyto (místy fragmenty, místy ucelenésituace) poskytují autorovi dostatečný prostork tomu, aby mohl „naběhnut“ na přímouřeč, kdy oslovuje milého pana Bohouška,a také pronikat ještě hlouběji do minulosti,z níž čerpá materiál pro vyprávění různýchživotních příběhů a eskapád (třetí rovina).Vykládá je své instruktorce Ciwle z autoškolyCorrado. Jejich historie je nejobsáhlejšíze všech příběhů v knize. Postupněse onen vztah vyvíjí, ale k žádnému, taktrochu očekávatelnému, vygradování domilenecké konstelace nedojde. Ciwle je alemožná právě více než svým žákem a vypravěčemrodinných historek zaujatá příběhysamotnými, mnohokrát vybízí (ne příliš)nadějného budoucího řidiče, ať vypráví dálrůzné části rodinné historie, vesměs jistýmzpůsobem propojené s (jak jinak) motoristickoutematikou.A zde je děj naopak vše, jen ne statický.Mladík sype příběhy jako z rukávu. Jevlastně až zarážející, kolik pohybu, bouraček,přesunů a osudových rodinných i osobníchzvratů je možné – nutno podotknout,že pro čtenáře docela nenásilně – vtěsnat dotak krátkého textu. Co by jinému spisovatelivydrželo na dva obsáhlé romány, naskládalumně Huelle do jedné malé knížky. Domnívámse, že je to hlavně tím, že byl při psaníorientován především na stručné vykresleníkonkrétního příběhového fragmentu,a nezabýval se příliš opisy prostředí. Vímesice, kde se co odehrává, ale vlastně hlavněgeograficky. Dál už jsou pro vševědoucíhovypravěče důležitějšími blatník, nárazník,převodovka a řadicí páka nebo blinkr. Ano,na rozdíl od Večerního kurzu, kde se jednaloo motorku, se Huelleho vypravěč snaží naučitřídit auto v malém polském Fiatu.Pawel Huelle také málokdy (nebo snadvůbec) udělá v textu Mercedes-Benz odstavec.Vyprávění, všechny časové roviny a příběhy,kolik jich jen je, jsou propojeny dojednoho souvislého, jakoby grafomanského,jednolitého textu. Nejsou zde uvozovky,sporadicky se objeví kurzíva. Co působí jakonapsáno „jedním vrzem“, láká či nutí takéstejným způsobem i číst. Jinak hrozí, že sečtenář v textu ztratí a bude se muset, třebao pár stránek, vrátit. Jediným text předělujícímelementem se tak stávají občasnécelostránkové černobílé dobové fotografie,které textu dodávají – také díky popiskům,vesměs citacím z knihy – jakýsi důvěryhodnějšírozměr.Vypravěč je přiznaný spisovatel a sámmluví o psaní. Jakým je spisovatelem, seale v podstatě nedozvídáme. Psát, resp.psát pro čtenáře, začíná až na konci knížky.Z Mercedes-Benz (Z dopisů Hrabalovi) ovšemzjišťuji, jakým spisovatelem je Pawel Huellepro mě – a nemusel mě o tom ani dlouhopřesvědčovat. Podobně jako je jasný důvod,proč oslavovat Bohumila Hrabala a jeho dílo(stále podnětně zasahující – jak je zřejmé– celý středoevropský region), také polskýspisovatel Huelle neměl nejmenší problémutvrdit mě o svém daru psát kvalitně, chytřea chytlavě.Ján ChovanecOZNÁMENÍTkané návěje je název výstavy ilustracíEvy Milotové – do 30. 1. 2011 v Galeriiv podloubí Muzea Kroměřížska.Galerie hlavního města Prahy připravilave druhém patře Staroměstské radnicevýstavu fotografií Miroslava Tichéhonazvanou Podoby pravdy. Ta potrvá až do6. 3. 2011.V pražském Obecním domě je až do 28. 2.2011 přístupná retrospektivní výstava dělitalského malíře a sochaře Amedea Modiglianiho.Jsou romantikovémrtví tanečníci?Václav Vaněk a kol.: Mrtví tanečníci.Antologie české romantické prózyPistorius & Olšanská, Příbram 2010Nové vydání dávno nečtených textů, připomenutíméně významných autorů, stojícíchjako satelity kolem velkých jmen v dějináchliteratury – takový ediční počin přinese buďjenom databázi materiálu k odborným účelům(to v každém případě), nebo i příležitostke čtenářskému zážitku (ten je ovšem neplánovanýa nevyzpytatelný). Necháme se překvapit,jestli se druhá možnost bude týkati antologie české romantické prózy Mrtvítanečníci (s názvem vypůjčeným z povídkyVáclava Rodomila Krameria), kterou připravilVáclav Vaněk s kolektivem studentůpražské filozofické fakulty.Najdeme v ní 24 próz od 21 autorů, většinouz 1. poloviny 19. století, ale i z 50. až80. let. Jako předznamenání či udání tónujsou zastoupeni Mácha, Sabina a Němcová,ale nejvíc prostoru zaujímají jména známájenom specialistům (J. H. A. Gallaš, V. R.Kramerius, P. Chocholoušek, F. J. Rubeš,J. J. Kolár) a taková, ze kterých snad nebývajízkoušeni ani studenti bohemistiky(V. Špinka, V. Dušek, J. M. Ludvík, J. V. Sommer,J. Formánek Činoveský, P. M. Veselský,L. Rittersberg, F. Humhal, E. Herold, V. Filípek,H. Ritterová z Rittersberku, M. Stroupežnická).Výběr autorů byl pochopitelněpodřízen obsahu a rozsahu textů a je zcelav pravomoci editorů. Nemá smysl kritizovatzařazení některých položek a opominutíjiných. Obrácení pozornosti k zapadlýmtvůrcům a dílům bychom měli ocenit mj.jako východisko ke komparaci, jako podkladk širší interpretaci daného literárníhosměru a období.Knihu můžeme vzít jako podnět k dalšímua přesnějšímu domýšlení otázky, co je to literárníromantismus a jak se projevoval v čes-kém prostředí. Václav Vaněk v úvodu probíráněkteré znaky a typické motivy českéromantické prózy, samozřejmě v kontextudalších žánrů a cizích literatur: historickékulisy, smrt, sen, šílenství. Jako kritériumromantičnosti uvádí mj. vypjatou emocionalitua připomíná výklad F. Vodičky, který rozlišujecitovost vedoucí buď k sentimentalitě,nebo naopak k hysterii. Vybrané texty tutocharakteristiku různými způsoby potvrzují.Jednotlivé představy o tom, co je romantické,však mohou být silně vyhraněné. Podleněkterých se romantická povídka musí odehrávatve strašidelném prostředí s kostlivcia duchy; podle jiných stačí, když hlavnípostava je postižený nebo vyšinutý jedinec.Ale důležitým znakem romantismu je i únikk ideálům a do vysněných krajin, dále pakpříslovečný „v srdci žal“ a metafyzické obavy,zda existuje věčnost a cíl života uprostředvesmíru... Těmto různým přístupům odpovídái stylové rozpětí vybraných próz: jsoutu výrazně epické příběhy v kulisách starýchhradů a hřbitovů, sentimentální vyprávěnkyo nešťastných láskách a vynucenýchsňatcích, ale i nedějové reflexivní prózyse zážitkem existenciální úzkosti. Vedletextů stylizovaných s jasným poetizačnímzáměrem jsou tu konvenční „kalendářové“povídky; pod lákavým názvem Vampýr neboZohavitel mrtvých těl se nabízí zcela věcnápublicistická reportáž.Antologie může nepřímo vyvolat i dalšíotázky: Jak na tom byl český literárníromantismus, pokud jde o umělecké kvalitya trvalejší hodnoty? Opravdu přinesl jenomněkolik nadprůměrných tvůrců, nebo sena někoho neprávem zapomnělo? A vůbec:Čím to je, že jedno dílo se stane součástítzv. kánonu, a spousta dalších nikoli? Zkoumánítoho, jak působí dávno napsané textyna dnešního čtenáře, je podle mě pro hlubšíinterpretaci užitečné. Jeden výbor samozřejměk většímu zobecnění nestačí, aleodhad některých souvislostí si nad ním jistěmůžeme dovolit.Současný vnímatel asi nepřejde bezpovšimnutí, že prózy málo čtených autorůčasto vykazují odbytou kompozici a nevěrohodnoupsychologii. Např. hrdinka Gallašovypovídky v jedné větě jako osmiletásbírá sousedovy hrušky, a hned v další větěnáhle dospěje: „Její miláček byl tovaryš soukenickéhořemesla“ (s. 26). Čteme o ní, že ponešťastném sňatku „šíleti počala“, a zároveňže smysluplně veršovala a moudře hodnotilaokolní dění. Některé motivy připomínajínaivní umění: ve Špinkově povídce semilenec skryje pod peřinu před otcem svédívky a ten mu nevědomky zasedne obličeja zadusí ho. Překážku při recepci mnohauvedených textů představuje také poetickypřezdobený a zastaralý jazyk: v rámci antologiemůžeme pozorovat, jak jsou novějšíprózy po stránce vyjadřování průzračnější.U některých ale jazyk a styl nechtěněvyznívá jako parodie: „Olgerovi Normanovézdvihnuvše znova křik válečný vrhli se co lítíkanci na váhající nepřátele, kteří brzo, poztrátě nejchrabřejších vojínů, outočiště nasvých lodích hledali...“ (s. 95). A kontrapunktk současné mentalitě mohou tvořiti častá mravní naučení, připojovaná někdyaž uměle k docela výmluvným příběhům:třeba povídka M. Stroupežnické Zahaleč jejistě věrohodná, ale i zřetelně moralizujícíaž káravá.Ediční příprava textů byla koncipovánas ohledem na nerušené čtení; přesto bychomuvítali aspoň miniaturní slovníček výrazů,které v novějších příručkách nenajdeme(„knihy a ryji ležely na stole“; „a pod přít opětpojil pás“ – s. 78). Medailonky autorů jsoudostatečně informativní; někdy se zdajíinformačně závislé na užitých zdrojích(nevím, jestli je pro současníka obvyklé např.vyjádření „zemřel raněn mrtvicí“ – s. 52).Celkově je však redakční zpracování solidnía kniha se vhodně řadí k novějším výborůmz české romantické literatury, např. k těm,které uspořádal Ivan Slavík.Karel KomárekV Jízdárně Pražského hradu a Valdštejnskéjízdárně je k vidění zatím nejrozsáhlejšívýstava věnovaná baroknímu malířiKarlu Škrétovi. Do 10. 4. 2011 hledejtepod názvem Karel Škréta (1610–1674).Doba a dílo.Výstavu s názvem Zlatá? šedesátá. Vzpomínkya realita můžete zhlédnout vevýstavním sále v Národním památníku naVítkově. Výstava potrvá do 15. 5. 2011.Galerie AMU v Praze přináší v Hartigovskémpaláci výstavu nazvanou Původ,místo, krajina. Pojetí prostoru v dílechčesko-izraelských fotografů. Výstavapotrvá do 21. 1. 2011.Staré pověsti české jsou představenyv hlavní budově Národního muzea – až do6. 7. 2011. A pozor – jedná se o poslednívelkou výstavu před rekonstrukcí historickébudovy Národního muzea.V pražském Ateliéru Josefa Sudka podnázvem Nedělní odpoledne prezentujefotografie Jitka Horázná. Výstava potrvádo 6. 2. 2011.Z výstavy Nedělní odpoledne (výřez)tvar 01/11/23

Robert Louis Stevenson /1Robert Lewis (sic!) Balfour Stevenson senarodil 13. listopadu 1850 v Edinburghu.Pokud jste tam někdy byli, nejspíš jste siv muzeu zapomněli prohlédnout jeho čepici,jezdecké boty, rybářský prut a fajfku. Aleo propriety nejde.Byl jedináček. Jeho matka Margaretz rodu Balfourů z Pilrigu měla jenom jeho;Robert ale naštěstí neměl jenom ji a částdětství strávil v sídle matčina tatínkaLewise Balfoura, který byl pastorem a profesoremetiky, což se na Stevensonovi nepochybněodrazilo kladně (jinak by se možnástal panem Hydem).Byl náchylný k tuberkulóze. Některézimy přečkal jako capart v posteli. Nad toupostelí mu byly předčítány biografie skotskýchhoralů, tedy pokud nedošlo rovnouna Bibli, a Roberta prý taky bavily otcovypříběhy z oceánu. V některé chvíli zatoužilvyprávět sám, zkusil to, v některém okamžiknutí zase zatoužil psát. V šesti letechale pouze diktoval – a převyprávěl tímtozpůsobem Mojžíšův příběh. Nový konecvšak nevymyslel.Jako dítě Stevenson sepsal i některé příběhyz dějin rodné země – a opět jako by jelíčil úplně první, načež mu je otec dokonceJohn Brett, Val d‘Aosta, 1858vydal. Robert kromě toho hltal Příběhy tisícea jedné noci, nicméně ho ještě nenapadlo, žeon sám jednou napíše Nové příběhy tisícea jedné noci.Čítal Waltera Scotta i Shakespearovyhry, ale taky Američana Fenimora Cooperaa Alexandra Dumase. Nejzajímavějším mivšak připadá, že k jeho četbě náležel i autorBezhlavého jezdce (1866) a jiných podobnýchpre-westernů kapitán Thomas Mayne Reid(1818–1883), který ovšem žádným kapitánemnebyl (podobně jako později ani KarelMay nebyl žádným doktorem). Reid disponovalobrazotvorností a fantazií a je zajímavé,že Stevenson si později na nedostatekfantazie v mládí naopak stěžoval. Nanedostatek vjemů si ale stěžovat nemusel,i když virtuální realita ještě neexistovala.Kvůli slabým plicím se Robert mezi svýmtřináctým a sedmnáctým rokem ocitá nejenomna jihu Anglie, ale také třeba v Evropě,a jeho pozdější zvláštní povídka Will zemlýna (1887) v podstatě vychází z úžasnéhovýhledu na Grennerský průsmyk v Tyrolsku,který se Stevensonovi naskytl už ve dvanáctiletech.Že by Stevenson napsal Willa ze mlýna,i kdyby dorazil na to místo poprvé ve dvaceti?To si nemyslím, ale vidím v duchuten průsmyk podobně jako kraj na obrazeJohna Bretta Val d‘Aosta a chci zdůraznit,že v tomto povídání o Stevensonovi minepůjde ani tolik o reálie a propriety, jakoo atmosféru.Když jsem kdysi četl Willa ze mlýna poprvé,byl jsem šokován. Tohle že také „složil“ můjmilovaný Stevenson? I tenhle příběh pasivitya odevzdané samoty?Umět žít? Znamená to umět dobře zahráti se špatnou kartou, učí nás „kazatel“ Stevensona nepochybně se nemýlí a jehoživot je rozhodně ukázkou excelentní hry,ale – šlo skutečně o hry špatnými kartami?Připomeňme, že Stevenson vyšel z dobrýchpoměrů. „Jdu proti osudu!“ říkáme, ve skutečnostivšak neprovádíme asi nic jiného,než jsme provést museli. A tak i R. L. B. Stevenson.Willa ze mlýna si můžete přečíst v knizePavilon na písčinách. Povídky, vydané roku1950 Vyšehradem na cigaretovém papíře!Tedy pokud ji seženete. Na deskách má Stevensonůvpodpis, je překladem Hany Šnajdrovéa Břetislava Hodka a je provázen ilustracemiFrantiška Tichého. Willovi náležíhned první obrázek a jeho třicetistránkovýpříběh má tři kapitoly: Planina a hvězdy,Farářova Marjory a Smrt.Ivo FenclVÝROČÍZlato,kadidlo,Antonín Bartušeksmyslných her a plachých krása v návrat snů, jichž není.*11. 1. 1921 Želetava†22. 4. 1974 PrahaAch – jen to odcházení –(Fragmenty, 1945)myrha......tak to máte každejna deset minut, pánové, jo?Michal JarešJen odcházeníJako by někdo zazpívala potom zmlkl prudce.Zůstaneš zamčen v krutý žala milosrdné rucenezjasní křivkou účastiten odchod tolik němý,jenž klíčnice zná pomástiplanými nadějemi.Nadějemi, jichž vábný hlastmou doufá v navráceníV lednu si připomínáme ještě tato výročínarození:5. 1. 1931 Eva Formánková7. 1. 1911 Zdeněk Jirotka7. 1. 1951 Blanka Albrechtová7. 1. 1961 Václav Bidlo8. 1. 1931 I. M. Jedlička9. 1. 1911 František Mastný10. 1. 1921 Jaroslav Suchý10. 1. 1921 Václav Vejsada10. 1. 1951 Vladimír Pistorius11. 1. 1951 Vít Slíva12. 1. 1921 Felix Maria Davídekmezi žánryVážení čtenáři, v nové rubrice Mezižánry se autorky budou zabývat přesahyliteratury a výtvarného umění.Vlaďka Kuchtová se zaměří na spisovatele,kteří se objevili v dílech výtvarnýchumělců v podobě portrétu, sochyči podobizny na pamětní desce, KateřinaŠtroblová pak na literární dílavytvořená českými výtvarnými umělciod začátku 20. století po současnost.V malebném jihočeském městečku Volyni senarodil i zemřel básník a prozaik wolkerovskégenerace a člen Devětsilu Jaroslav Hůlka(1899–1924). Pracoval jako železniční úředníkna různých místech jižních Čech. Jakosprávný proletářský básník přispíval do periodik,jakými byly Rudé právo či Proletkult. Zasvého života stihl vydat dvě beletristickéknihy pod názvy Prokletí lidé a Vrah. Rok posmrti autora vyšel povídkový svazek Přáteléa smíření a o další dvě dekády později sečtenářům představil složitě psychologickya sociálně propracovaný román Válka. O publikaciHůlkova odkazu se po jeho skonu staralbratr Alois (1909–1982), který se na sklonkuživota začal věnovat vlastní tvorbě poezie,prózy a rozhlasových pásem.Na žluté fasádě rodného domu JaroslavaHůlky na náměstí Svobody číslo 3 visípamětní deska, kterou nechal v roce 1950 zříditměstský národní výbor. Za autora básníkovypodobizny byl vybrán jiný slavný volyňskýrodák, sochař Josef Boháč, člen rodinymalířů a sochařů, kteří se velkou měrouzasloužili o kulturní rozvoj města a záchranujeho památek. Sochař vypodobnil v bronzovémreliéfu z profilu předčasně zesnuléhobásníka jako opravdového mladíčka. Hůlkaje zvěčněn s jemným úsměvem. Jeho tvář jemladistvě krásná, vyvolává dojem jakéhosipříslibu do budoucna, který však náhlá smrtzpůsobená mrtvicí nedovolila naplnit. Vlasymá dle dobové módy sčesány dozadu. Vedleušlechtile zpracované tváře ponechal sochařzáměrně nedokončenou část reliéfu, kteráfoto archiv V. K.představuje Hůlkův oděv. Bronzová deskaje umístěna na žulovém podkladu, kterýtéž nese zlatý nápis jednoduchého znění:„Památce spisovatele Jaroslava Hůlky *17. I.1899, †4. V. 1924, MNV Volyně 1950.“Navzdory tomu, že autor památníku JosefBoháč patří mezi umělce, na něž širší veřejnostspíše pozapomíná, jeho legenda je v rodnémkraji stále živá a ve své době byla jehotvorba vysoce uznávána. O tom svědčí i kauza,ve které tehdejší rektor AVU Jan Štursa nedokázaluvěřit autentičnosti Boháčovy sochyMimojdoucí a považoval ji za odlitek lidskéhotěla, kteroužto peripetii sdílí tento Jihočechse samotným Augustem Rodinem.Hůlkova pamětní deska se může těšit tomu,že se nachází přímo v centru městského dění,na hlavním náměstí v bezprostřední blízkostiautobusové zastávky, ze které každýden vyprovází podobizna proletářského básníkaobyvatele na jejich cestu za prací, aby jeopět večer přivítala v rodném městečku.Vlaďka KuchtováRočník XXII. Vydává Klub přátel Tvaru. Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky. Šéfredaktor Lubor Kasal. Redaktoři: Svatava Antošová, Wanda Heinrichová, Michal Jareš, Božena Správcová(zástupkyně šéfredaktora), Michal Škrabal. Tajemnice Martina Vavřinová. Korektorka Petra Hasmanová. Předseda Klubu přátel Tvaru Pavel Janoušek. Adresa redakce: Na Florenci 3, 110 00 Praha 1,telefon 234 612 398, 234 612 399. E-mail : tvar@ucl.cas.cz. Redakcí nevyžádané rukopisy, kresby a fotografie se nevracejí. Grafický návrh Lukáš Pertl. Sazba a zlom programy Adobe ® InDesign ® CS2a Adobe ® Photoshop ® CS2 Lubor Kasal. Tisk Calamarus, s. r. o., Praha. Rozšiřuje A. L. L. Production, spol. s r. o., Mediaservis, a. s., PNS, a. s., Mediaprint-Kapa a redakce. Předplatné ČR: Call Centrum, tel.234 092 851, fax 234 092 813, e-mail: predplatne@predplatne.cz, http://www.predplatne.cz; redakce Tvaru. Předplatné SR: L. K. Permanent, s. r. o., P. P. č. 4, 834 14 Bratislava, tel. 00421 7 444 537 11,fax 00421 7 443 733 11. Objednávky do zahraničí: A. L. L. Production, spol. s r. o., Hvožďanská 3-5, Praha 4 a redakce Tvaru. Předplatné může být hrazeno v eurech. Distribuce pro nevidomé: Sjednocenáorganizace nevidomých a slabozrakých ČR - SONS - Na Harfě 9, P. O. Box 2. 190 05 Praha 9, tel. 266 03 87 14, http://www.braillnet.cz2011/01 www.itvar.cz • MK ČR E 5151 • ISSN 0862-657 X • F 5151 46771 • 30,- Kč • 6. ledna 2011tvar 01/11/24