Tvar 19/2008

ozhovorzáří a všichni to vidírozhovor s janem bažantem nejen o narcismuČást tohoto čísla je věnována ješitnosti,s kterou ale těsně sousedí např. takéegoismus či narcismus. Zkusme si prozačátek udělat v těchto pojmech pořádek.Kudy vede z pohledu psychologamezi nimi dělicí čára?Můžeme o těchto věcech přemýšlet buďjako o přirozeném, nebo vývojovém prvkuv psychice – každý z nás může někdy býtješitný nebo sobecký a každý z nás máv určitém vývojovém období projevy narcistní.A můžeme také mluvit o zvýrazněné,pokroucené verzi těchto přirozených jevůa stavů – které by se pak spíš hodilo nazvatsekundárním narcismem nebo patologickouješitností a sobectvím. Mezi přirozenýma patologickým stavem ovšem nikdynebude úplně ostrá hranice. Snad jediněnarcismus v dospělosti je vždy s jistotou nastraně patologické.Ješitnost se od sobectví odlišuje poněkudjiným emočním nábojem. Naproti tomunarcismus pro nás vždy bude spíš komplexnímpojmem – tzn. nebude to jeden vztah,jeden pocit, nýbrž celkový stav osobnosti,složený z různých emocí a různých způsobůchování, různě nastavené sebereflexe.tvar 19/08/Můžeš jednotlivé jevy pomocí onohoemočního pozadí trochu popsat?Pokud mluvíme o sobectví, jde většinouo aktivní sebeprosazování vůči ostatnímlidem (což narcismus v jistém smyslu činítaké) – sobectví má potřebu si jednoduševzít, co mu jakoby patří. Věci, lidi, postavení...Ješitnost si je jistá, že tyto věci má,jen jí vadí, když se o ni někdo nesprávnýmzpůsobem otře. I narcis si je svými vlastnostmi,které jsou převážně ideální, jist.Ješitnost však nemusí být ve svém patologickémpostoji tak vyhraněná, ješita netvrdí:Já jsem nejlepší. Bohatě mu stačí: Já jsemvelmi dobrý, nebo Na tohle mi prostě nešahej,to je moje parketa, něco, do čeho si nenechámmluvit. Jsem na to trochu pyšný, trochu nedůtklivý...ostražitý prostě.V sobectví se mnohem víc dere na povrchtaková ta zabírací, okupační, dobyvatelskáfunkce – urvat něco pro sebe. Ješitnost sinaproti tomu brání něco uvnitř, v sobě;sobectví se mnohem spíš vztahuje k vnějšímusvětu – něco z vnějšího světa pojmoutdo sebe, a zároveň k tomu komukoliv jinémuzamezit přístup. Narcis se také snažídobývat a rvát si pro sebe, ale jen do chvíle,dokud je pro něj objekt zajímavý, přitažlivý,na rozdíl od sobectví, jež všechno dobytéa urvané potřebuje natrvalo vlastnit. Tímse blíží lakomství. Narcise, pokud něčehodosáhl, dobyté území přestane zajímat.Jako by se pomyslné zlato, které si natahaldomů, v tom okamžiku proměnilo v kamení– a on ho tím pádem zas klidně může vyházet.Z tohoto kamení už nikdy zlato nebude.Když to převedeme na vztah, tak pro narcisebudeš zajímavá, jen pokud pro něj budešpředstavovat výzvu – něco, co může pokořit,dobýt. Jakmile si bude jistý, že tě má ve svémoci, v tu chvíli se tě vzdá za cokoliv jiného.Sobec ne, ten tě bude brát jako svůj majetek,který pro něj má určitou cenu. I když se kolikrátmůže zdát, že si tě neváží a že tě neocení,navždy pro něj svou hodnotu máš – i kdybyspočívala jen v tom, že tě má. Ješita si taktobude bránit své vnitřní kvality, o kterých jepřesvědčen, že je má, a které by měly býtzvnějšku nedotknutelné. Ale bude si jimivždy jistý – na rozdíl od narcise, který o soběvždy někde v hloubi duše pochybuje: Jsem jáskutečně to, co si o sobě myslím? A co když ne? Toje moment, kdy se narcis může zranit a kdyho můžu potkat u nás na klinice. Zásadně honemůžu potkat takového, jak ho charakterizujeDSM-IV: „s grandiózními pocity vlastnídůležitosti, zabývá se fantaziemi o neomezenémúspěchu, moci, kráse a ideální lásce atd.“.V takovém stavu na kliniku nepřijde...Protože je spokojený.Žije ve svém světě ideálů, ve fantazii, kterousi kolem sebe vytvořil, a ta je v tutochvíli neproniknutelná. Teprve když se tatofantazie začne bortit, když narcis nazřesvé skutečné kvality, stane se pro něj jehostav nesnesitelným – hluboká beznaděj nadsebou a deprese ho může přivést ke mně.Když o narcisovi přemýšlím klinicky, musímvždy začít s takovou jakoby archeologií tékonkrétní osobnosti.On ti asi neřekne: Pane doktore, já jsemzraněný narcis, udělejte se mnou něco,ale přijde s nějakým jakoby jiným problémem,ne?Ty problémy jsou právě dost často vázanéna nízké sebehodnocení, nízkou sebeúctu,pocity, že v životě nic nedokázal, přestože bymohl, ale něco mu v tom brání. Úplně přesněneví co, protože kdykoliv by začal mluvito tom, co mu vlastně brání, sám zjišťuje,že domnělé zábrany jsou příliš titěrné vůčijeho ohromným silám. Problémem nemohoubýt jen obyčejní rodiče – rodiče nejsoupro narcise dostatečnou výzvou, není toani společnost... leda snad Osud... Osudje možná jediná důstojná výzva. PřípadněBůh – zkrátka něco opravdu hodně velikéhoa neuchopitelného mu brání v tom, aby sedokázal prosadit a zjevit světu své úžasnéschopnosti. Konkrétní lidské bytosti mumohou bránit, jen když disponují něčímtakto neuchopitelným a jsou tím pádemnedosažitelné.Narcis je tedy z těch tří pánů, o kterýchbyla řeč, asi nejsofistikovanější, nejvíco sobě přemýšlí – je to tak?Raději nejdřív odpovím: Ano, je to tak!Protože už mě napadá, jak bych to zkomplikoval...Komplikuj.Egoistovi jde o vlastní potřeby: Mám potřebya ty si uspokojuji na vnějším objektu. Těchobjektů potřebuju dost a taky je potřebuju občasstřídat, ale může to být i opakovaně jeden objekt,který tak trošičku pro své uspokojení zneužívám.Egoista je spíš takový barbar, shromažďovač.Až skoro bankéř, řekl bych, který si možnásvoje bohatství pořádně neužije.Narcis ve své podstatě vnější svět vůbecnepotřebuje. Ten potřebuje z vnějšího světajedinou věc: obdiv. Svou potřebou se nenavážena někoho zvenku, ale sám na sebe. Tozákladní, co dělá narcise narcisem, se odehráváv jeho vlastní duši. To je komplikace,protože on je zacyklen mezi dvěma polohamisvého já. Mezi tou, která prožívá, a tou,která sama sebe reflektuje. Žije v neustálémúdivu nad tím, co v sobě nachází a jak jeúžasný, svět potřebuje jenom k tomu, abyto potvrdil.Ješita se v tomto podobá spíš narcisovinež egoistovi, ale ješitnost může být omezenájen na některé části já. Můžeš býtješitně nastavená na to, že jsi básnířka.Nebo na děti: Jsem skvělá matka, na to minešahej! Můžeš si o mně říkat, co chceš, jakotřeba že neumím upéct kachnu, ale o děti sestarám perfektně. To je moje. Narcis tímtozpůsobem prožívá všechno.Čili: Na mne mi nesahej.Podle jedné psychoanalytické teorie jedokonce narcismus předstupněm oidipovskéhokomplexu, kdy ještě nejde o to urvatsi matku pro sebe, ale urvat si vůbec svůjvlastní prostor. Jako by narcis zamrzl vefázi, kdy se mu už sice vytvořilo vědomívlastního já, ale toto já ještě nemá jasnéhranice, a tak volně zasahuje v podstatě celýsvět, myslí si, že je to ono samo... Takže narcismusje z vývojového hlediska ještě hlubšístav než oidipovský komplex.Můžeš podrobněji vylíčit, kde se narcismusbere? Případně jaké může mít– podle způsobu vzniku – varianty?Ke vzniku narcismu existuje několik teorií,a dokonce se vyvíjí i pohled na to, co sevůbec dá o narcismu říct. Ještě pro Freudapředstavoval sekundární narcismus (na rozdílod přirozeného, kterým si každý v určitémvěku musí projít) nepřekročitelnouhranici, příliš vysokou zeď; tvrdil, že se jentěžko můžeme dohadovat, co se za ní vlastněděje, podobně jako u schizofrenie. Na rozdílod Freuda (který pro narcismus dokoncenavrhoval název parafrenie) se dnes užnedomníváme, že by bylo zas tak nemožnédo narcise nahlédnout. Víme, že tato poruchavzniká v hodně raném období života.Jednotlivé případy se pak liší spíš míroupostižení. Většina psychoanalytiků a psychologůse domnívá, že počátkem této poruchyje trauma v raném dětství, zhusta spjatés rodiči. Rodič dítěti buď nedá žádný prostor,anebo mu ho naopak dá příliš velký. Dítě(podle Heinze Kohuta) je svým rodičem přílišzaujato, odmalička si myslí, že nemá šancise mu někdy vyrovnat – tj. nemá prostor,aby předvedlo svoje vlastní kvality. Anebonaopak dostává od rodičů pouze zpětnouvazbu typu: Ty máš všechny kvality v tom nejlepšímstupni, není na tobě žádná chyba. (To jespíš mateřský princip bezvýhradného přijetí– samozřejmě dovedený do extrému, zatímcoten první je otcovský: Já jsem ten nejlepší a tyse snaž být mnou, ačkoliv je to nemožné.)Nabízí se otázka, co se stane, když setyto dvě do extrému dovedené vazbysejdou v jedné rodině, padnou na hlavujednoho dítěte...Pak je pravděpodobné hlubší poškozeníjedince. Ale pozor na to, rodič pro každéhoz nás někdy musí být nedosažitelný a někdyzas totálně empatický – to je nutné. Zároveňje však nutné, aby rodič také někdy chyboval.To proto, abych jako dítě zjistil, že můjideál, slunce, ke kterému se vztahuji, nenízas tak úplně super a také že zrcadlo, kterémi nastavuje matka, má své nerovnostia že existují i věci, ve kterých mi nerozumí,foto studio Tea & Cofee SlumMgr. Jan Bažant (nar. 31. 12. 1977 v Trutnově), klinický psycholog Psychiatrické kliniky Lékařskéfakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové a Fakultní nemocnice v Hradci Králové, doktorandoboru Obecná psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Kromě klinickéa obecné psychologie se zabývá neuropsychologií, mytologií a uměním, poezií zvláště, se snahouvšechny tyto obory spojit dohromady. Žije ve Slotově u Kuksu.v kterých mne nepodporuje a nezrcadlí mětak, jak bych chtěl. Když toto není, když obarodiče selžou, vzniká podle Kohuta narcistníporucha chování – takoví lidé dost často unikajído fantaskních světů...Literatury?Spíš drog. (Proto jsem řekl fantaskních,a ne fikčních – do fikčních světů totiž unikákaždý druhý. To by pak každý vědec muselbýt narcistní, a básníci už tuplem.) Tentočlověk si své fantaskní světy musí nějakuměle navozovat, sám si je vytvořit totižnení schopen.Mírnější poruchu Kohut nazývá narcistníporuchou osobnosti, ta vzniká tehdy, kdyžselže jeden z těchto dvou výchovných principů.To je i v jiných teoriích vnímáno jakozáklad – buď nedostatek kontaktu s realitou,člověk nemá možnost se dozvědět, žejeho možnosti nejsou neomezené, anebonemá šanci dosáhnout těch kvalit, kterépřed sebou vidí, nerozvíjí dostatečně sebevědomí,tj. tu část, která je schopná uvědomovatsi své kvality v reálném světle.Tolik asi k otázce, kde se narcismus bere.Jak ale přesně vzniká, na tom se teorie přílišneshodují. Hayddé Feimbergová si myslí, žese přenáší z generace na generaci jaksi osudově,tj. že narcis vždy nějakým způsobemkopíruje osud svých předků a vlastně žijejejich život, nikoliv svůj. Je mu vnucen ideálněkoho nedosažitelného a on tuto roli přijímáa žije ji ve svém ne-já. Toto ne-já chcedovést k dokonalosti. Vznik se prostě popisujerůzně, ale faktory vzniku se většinouscvrknou na matku, otce a rané dětství.Existují sociální skupiny či povolání,kde je výskyt narcisů hojnější?Když jsem se na rozhovor připravoval,původně jsem si myslel, že budu o narcismumluvit prostřednictvím kazuistik – najdešspousty textů, které jsou jak z učebniceo narcismu. Nebo když o sobě mluví politici,to bývá také hodně poučné. Ale zjistiljsem, že touto cestou se nikam nedostanu,protože ať začneš probírat jakékolivpovolání, pak ti šťastnější narcisové, kteříopravdu reálně nějaký talent mají, budousvým způsobem vynikat a budou svět fascinovat.Ono to totiž není jen tak, že narcispotřebuje obdiv od světa přijímat, takésvět potřebuje někomu obdiv dávat. Gaston

esejpochválen buď ješit kristusVladimír MertaJešitnost? Fuj… nudné téma. Kdo by jineodsoudil. Ale taková ješitná skromnost– JŠ! Něco jako nesnesitelná lehkost psaní…Dvojsmysl jako čestný doktor, férová bitkanebo přiměřené riziko. Hrnečku, vař! JŠ– povinná výbava prezidentů. Stárnoucí idolsvádí mládí hláškou, jak se nenávidí. Rozkazujemodlitbou: Chléb náš vezdejší dejžnám dnes! Sešli na mě to břímě a udělej měpapežem! – Bože, nedej to negrovi! – blesknenáhle mozkem slušňákovi z Hitlerjugend.Proti své vůli nutkavě sloužíme molochuskromnosti. Horolezec nutkavě „pokoříhoru“, z níž spadl. Doprdelevlezlizmus zdenazýváme rektálním horolezectvím. Zradua donášení kamarádským pokláboseníms Rudlou. Bez ješitů Platona, Pythagoraa Prométhea nebylo by ohně, maturitníchotázek a demokratické tyranie.Starověcí Řekové dovedli pojmenovatúskalí ješitnosti. Hybris trestali trvalýmzmrzačením těla. Okázalá provokace bohůnepatřila mezi olympijské disciplíny. ZápasPanovy flétny s neslyšenou, ideální hudbousfér obdivně vzývají strhující kompozicemistrovských děl. Dvojklanost ješitnostia skromnosti vystihuje lépe jidiš. Nepřeložitelnývýraz chucpe není odpudivá drzost,ale přímočaré odhodlání. PronásledovaníHebrejci jí vděčí za svou existenci. Nejdeo slovo, ale o čin. Oprávněná drzost, odvahajít proti všem, důvěřovat si až za smrt.Husův národ uvykl hře na schovávanou: slušivělže, skryt za okázalou pokorou. Mlčí zanás světci, barokizující symboly, dvojsmysly.Obdivujeme ale spíš nádheru Braunovýchnectností nežli fádní skromnosti ctí.Ješita se koupe v příšeří nevědomí. Odhalíse v bezpečí kabinky fotografa. Píp–šou,a je to hotovo! Genderově jde o bipolárníúchylku: co jedné krasavici sluší, jinou zahubí.Ješitná podstata dědičnosti – idea prvorozenosti,výlučnosti nebo bojovné spermie,ráda strmě ční vzhůru, podobna erekci, jižje třeba skrývat, ale jen proto, abychom ji vevhodné chvíli tasili namísto mečů.Mluvčím Čehokola (novotvar: označujenámi okecatelnou část vesmíru) nahrazujeješitnost krevní tlak. Jen si zkuste odkašlat,sklopte skromně oči, usebrat se celá do sebe,nadechněte se – a začněte si jen tak zpívat,paní. Pryč s falešnou skromností! Kdepak,kdo chce být slyšen, musí být i viděn, záviděn,cítěn, vycíděn, namazán i pomazán. Cofunguje v ptačí říši, kde se čepýří a vybarvujínudní kokoti, neplatí v umění. Čímvětší mazal, tím větší Knížák!Bez pocitu, že je momentálně jediný člověkna světě, kdo v sobě drží atomovku a musís ní včas zaběhnout na zasraný záchod, se navenkovském nádraží neobejde ani generál.Ješitnost je to, co zbude, jakmile námněkdo sebere všechny intelektuální schopnostikromě – sklonu ke lkavosti.Ješitnost si s sebou nosíme jako šnečekdomeček. Hle písně, kde píší písničkářio době jako o sobě. – Jestli chceš najít otcepro své dítě nebo se se mnou jen tak projítpo písku, máš mě v notýsku. Patřím ti…Kloužeme na slizké hraně autodestrukce,anorektické všežravosti. – Jsem špatný člověk,co slouží dobré věci… Jiný ješita si zaseprostřednictvím písně objednává služby,za které obyčejní smrtelníci platí kurvám,pohřebním bratrstvům a nadnárodnímspolečnostem typu Spolku přátel žehu:– Až budu starý muž… převez mě příteli nadruhý břeh… I dívky úkolují svobodomyslnéptactvo, jako by si nemohly sáhnout samydo nabízených zásob zde na zemi: – Zaleťsokol bělý fták ku mojmu milému… Lid siuž dávno z ješitů dělá nesmrtelnou legraciv písních typu: Až mě na ten hřbitov povezete,u hospody zastavte. Flašku rumu do hrobu midejte a do držky mi nablijte.Velikáni pravdy a lásky se nechají vylepovatna známkách, oběsit ve školách, milovatnevděčným lidem, volit komunisty. Protisvé vůli přijímají sériově doktoráty za nikdyneodevzdané a neoponované práce, zatímcobohorovně peskují jiné. Vrcholem ješitnostije pak její popření – třeba oblíbeným: Věčněo sobě pochybuji. To mi ovšem nebrání býtprezidentem, tedy i vrchním velitelem zrušenýchvojsk. – Již odmalička jsem trpělkomplexem méněcennosti, říká mimoslovněHitler vyhlašující válku, i hodný pandoktor léčící nabubřelý pocit národní nedostatečnostigenocidou téhož.Pánbíčkář je samá služba, desátek, císařovico císařovo, Bůh s námi a kondom pryč.Pod hábitem se leccos ustojí. Ale na nedělnímtrhu ho strčí do kapsy babka s nůší,vnutí mu ukrutně překrmeného krocanaa ještě tržně dodá: – Pámbu zaplať.– Všichni B…ové jsou si rovni, ovšem tennáš je nejvyšší, jeho slovo je svaté. Napsal jesice negramota, ale B… mu vedl ruku. NašiPražané mi rozumějí: B… je sice všemocný,ale jen v arabštině. V překladu se jeho velikostvytrácí… Proto se celý svět musí naučitjeden jazyk. Ješitní imámové jej nutí uvěřit,že ten méně ješitný Ješíšek byl jen Jehopředchůdcem.Tiché tlesknutí jedné ruky, sten prázdnéholistu, polibek sešitých úst… koliknových písní se ještě dá z fleku vytvořit. Jenpopustit stavidla skromnosti a vzápětí sámsebe plácnout přes pusu.Když jdou Tlustý do tenkejch, zmíní se tenkejjen tak mimochodem: – Knihovna uždávno není jen vzdělávací instituce či sklad.V jejím vrchním patře bude ta nejlepší kávav Praze. Hned po té malostranské. My tadykávě rozumíme nejlíp, a s tím nejdražšímvýhledem… My to postavíme, lid zaplatí,a Starbucks zalije!Nemáš-li jasný názor, uveď oba. Nejlépeje sám sobě protiřečit. To si pak opozice anineškrtne. Není co: moc bezmocných – nebonemoc mocných? Útočná obrana. Obrannývýpad. Smysluplný nesmysl. Absurdní osud.Žádejte nemožné: pod asfaltem je pláž!Žít v pravdě? Nestačilo by jen nežít ve lži?Zdražení slev zní líp nežli výprodej dluhů.Antonio Trentanove, Narcis, okolo 1794Kultura dialogu – nebo spíš dialog kultur?Multikultura je kult mnohosti. Nechcemetu Thajce, jen jejich masérky a jídlo.Ješitnost popírá sebe sama: – Vracím sedo politiky, protože to už s politiky neník vydržení! – Bez nás o nás zní ješitnějinežli o nich s námi. Falešná skromnost jakoobludný odraz ješitnosti se skrývá za všemisebedefinicemi: Malé Čechy znamenají i VelkouMoravu. Bohémie i Bohemku. Spartai Slávii. Když nevíš, kam s náhle erektovanouješitností, obrať ji v krkolomný vtípek,kterému nikdo nerozumí: Czech it Out,hollywoodský mámomrde! Střední Evropa?Libozvučný nesmysl. Jako maturita či těhotenstvína zkoušku. Buď jsme v té unesenépanně Evropě cele, nebo jen po způsobuvýchodních provincií onanujeme nad jejídočasnou mapou.Ješitnost je zaseknuta v zárubni literárníchžánrů. Fejeton, esej, cestopis, hrdinskýepos, paměti nebo udání. Ať děláš co děláš,jinak než „šel jsem tuhle po Staromákua potkal Třešňáka…“ nezačneš. Román v ichforměje pouhým odleskem, parodií ješity.Samotný bílý, vyzývavě nepopsaný listpapíru je sám o sobě triumfem ješitnosti:hle, ještě jsi ani nezačal, a já už provokujutvou fantazii, mistránku. Co by sis počalbeze mne? Ješita může říct cokoliv – neříkávlastně nic. Všechny romány byly napsány…Anebo naopak? Všechny lásky čekají nasvého literáta, který je teprve uskuteční.Což teprve láska čtenářská, ona ješitnost,s níž vzdělankyně přistupuje k textu svéhoidolu… Ukaž ho, inteligente! – Ješitnost jeono salieriovské – Bože, seber kus talentutomu spratkovi a složím ti takovou ódu, žese ani nepoznáš! – Případně čecháčkovskévelikášství režisérů čehokoliv: – Kdybychjá měl možnosti… Ještě nejlíp z dějepisuvycházejí androušové: – Knihy? Sere pes. Jásvůj román žiju! Jednu Magnesii prosím!hrajeme za dobrou prácipár slov šeptaných do vlasůTisíckrát krásnější, než jsou prachy, jeJešitnost stojí u kolébky všech pátrajících,detektivních žánrů. Ta rozkoš předběhnoutsamotnou Agátu, usmyslet si, kdo je zcelajistě vrahem, a donutit ji (bůhvíkam, ale toješitu nikdy ani nenapadne zkoumat), abyse podřídila čtenářově vůli. – Já to říkalhned! – slýcháme od ješitných čtenářů.Ješitnost umožňuje i vznešeným, uznanýmautorům vstoupit na háklivou půdu literárníchsoutěží, anonymních klání, kde je přecemůže porazit příchozí odnikud. Nikomu seještě nepodařilo popsat ani tu sebeprostšípodobu ješitnosti – a vy se provokativnězeptáte, kde je nějaké vyšší poslání méúvahy? Ješitnost je samospasitelná, sebeočišťujícíautonomní oblast lidské psýchy,bez níž bychom se my, skromní, nadaní,lidstvu sloužící géniové museli utkat samise sebou. Na poli nejbolestnějším, trnitéma pichlavém jako sklizené strniště. Na úhoruobyčejného života lidí natolik uchráněnýchvlastní ješitnosti, že o její existenci nemajíani potuchy. Totiž lidí neliterárních, podepisujícíchsvé životní romány a výplatnípásky třemi křížky.Nelze předestřít všechna zákoutí ješitnosti,ono gurmánské ochutnávání sebe sama,které zažívá každý soudničkář, začínajícísvé fejetony stereotypním: Jedu vám takhlestezkou… A co dál? – Když tu zácpa. – Ješitajde na dřeň lidství, parabolou přeskočívlastní malost. Jako největší div světa stavína odiv svou zbytnou trapnost. Laskavéhočtenáře nutí, aby se v něm poznal.Kritici ješitů bývají sami ješitní až běda.Ješitové všech zemí, spojte se! Prvnínáměstek ředitele odboru restrukturalizace,předseda nadace Prasata sobě, prezidentantikorupční ligy Malá domů a ministrministerstva, které jednou za čtyři rokysamo sobě hrozí, že se zruší…Jak že začíná stará dobrá Apokalypsa?Na počátku byla ješitnost a ta byla u Boha.Nebo to bylo naopak? Celý svět se hroutí,mocní padají na kolena – jenom my řešímeješitnost. Český lev má dva jazyky… neboocasy? (Vygúglujte si to na Wiki a opravte,ješitové-pedanti.) Jedním hladí, druhýmseká. Skromný ješita žádá o zrušení dotacíkonkurenčním skromňákům. Sází znovuvyhozená rajčata, která zázračně vyrašila nasousedově zanedbaném kompostu. Začínáskromně u schránky důvěry magistrátu,v prázdné zpovědnici poutního kostelíka.Ale skutečný jezušita si zajede s Fischeremdo Říma. Přesprejuje skromné obydlíbožího sluhy svými iniciálami. Svaté městoplné felliniovských neřestí je tu přece proněj. Bez skromnosti nejdál dojdeš.Ješita neokázale smíchá skromnost, hybridi chucpe: – Pochválen buď Ješit Kristus!?Píseň Dalibora Jandy Tisíckrát krásnější,než jsou prachy, je pár slov šeptaných dovlasů dnes letí k Josefu Chuchmovi. Takévás mrzelo, že se jeho pronikavé literárníkritiky v deníku Mladá fronta Dnes objevujíposlední dobou už jen sporadicky?A že ani jeho moralizující hartusení nemátakové grády jako dřív? Vysvětlení je tu:V poslední době měl zřejmě plné ruce prácese zjišťováním Jak podnikají české celebrity.(„Nahlédněte do života slavných! Zajímá vás,jak úspěšné jsou v podnikání české celebrity?Nabízíme vám neobvyklý pohled do jejichsoukromí! Přečtěte si, že ani hvězdy českéhoshowbyznysu to nemají v podnikání vždy jednoduchéa že někdy ani ty největší plány a snyse nemusí stát skutečností. Jaké to je, když se do podnikání pustí takové osobnosti jako VáclavVydra, Jan Hrušínský, Jan Cimický, Martin Maxa nebo Anife Vyskočilová, vám prozradí právětato knížka!“) Překvapivým titulem z dílny našeho hrdiny kapitalistické práce se minulýtýden pochlubilo nakladatelství Fragment.bstvar 19/08/

hudbacome together!proměny ega v pop music 60. letZuzana ZemanováTradiční texty v populární hudbě se v různých modifikacích odvíjely především odjednoho tématu, a sice milostných vztahů. „Taneční písně se budou vždy ponejvícezabývat tématem »on« a »ona«, mimo jiné také proto, že »on« a »ona« při nich tančí,“glosoval lakonicky Jiří Robert Pick tuto problematiku na stránkách Hudebníchrozhledů v roce 1961. Bouřlivé dění ve světové i domácí pop music a vůbec v celékultuře čerstvě nadcházející dekády mu v mnoha případech dalo za pravdu, nepotvrdilovšak jeho slova bezvýhradně.Zatímco dosavadní převažující model písňovéhotextu reflektoval většinou pouzevztahy mezi dvěma lidmi, opozici „já“–„ty“,v průběhu 60. let přestávaly být vztahyindividuální pociťovány jako ty nejdůležitějšía do textů pop music se stále častějizačalo promítat i „my“, vědomí příslušnostik lidskému společenství. Tento jevměl hlubší příčiny v globálním dění. Tvářív tvář aktuálním konfliktům, předevšímvietnamské válce, zažívali mladí lidé naZápadě nebývale silně pocit ohrožení z existencev rozděleném světě; z toho plynulapotřeba semknout se a vyjádřit společnéstanovisko vůči establishmentu. Namístosladkobolného, donekonečna omílaného„já“–„ty“ swingové éry tak nakonec nastupujenekompromisní beatové „my“–„oni“,entuziasmus a radikalismus mládeže versusmaterialismus rodičů a mocichtivost jejichvlád. Že tento vývoj zcela neminul ani československoupopulární hudbu, si ukážemedále.Postupné oslabování role subjektu v textechzápadní pop music souviselo dáles masivním rozšířením drog, zejménamarihuany a halucinogenů. Množstvíhudby a textů vznikalo pod vlivem látek,které podporovaly vědomí družnostia potlačovaly egocentrismus; v souvislostis užíváním LSD se někdy mluví až o smrtiega. Inspiraci drogami přiznávali nejvýznačnějšíumělci včetně Beatles. V písníchJohna Lennona a Paula McCartneyhoz druhé poloviny 60. let můžeme kroměobvyklých snových obrazů poměrně častoidentifikovat ještě jiný motiv iniciovanýužitím LSD: návrat do dětství. Depersonalizace,zážitek popření sebe sama, při němžvlastní osobnost pozbývá na důležitosti,umožnil tvůrcům znovu pohlédnout nasvět dětskýma očima, optikou nezdeformovanoupředsudky, výchovou a vzděláním.Je otázkou, nakolik by Lennon a McCartneybyli schopni napodobit toto vnímání,aniž by okusili drogu; pravděpodobněano, třebaže ne v takové intenzitě. Jak vesvé knize Revoluce v hlavě poznamenávámuzikolog Ian MacDonald, éra psychedeliev tradičně konzervativní a výstřelkůmneholdující Anglii často i bez drog nabývalapodobu nostalgie po nevinném dětskémpohledu, a to v obecnějším měřítku, nikolijen v tvorbě Beatles.Bezpochyby nejproslulejší písní z tétooblasti zůstala dodnes Yellow Submarine(Žlutá ponorka). Na první pohled jednoduchýaž triviální popěvek ozvláštňují zvukovékoláže plné řinčení, houkání, pískánía námořnického pokřikování, jež mají imitovatatmosféru skutečné ponorky či zámořskélodi. Jestliže v případě této skladby nenívliv halucinogenní zkušenosti na prvnípohled patrný, zcela otevřeně vystupuje dopopředí ve stejnojmenném filmu režiséraGeorge Dunninga (Yellow Submarine, 1968).Animovaný snímek, v němž se živí Beatlesobjeví pouze na okamžik, se pro svou jiskřivounenucenost stal paradoxně nejvěrnějšíma zároveň nejdůstojnějším filmovýmztělesněním tvorby skupiny za celou dobujejí existence. Ve filmu, stejně jako v jehoústřední písničce, je klíčovým motivemodkaz na výše již zmíněné „my“, vědomípospolitosti a potřeby nikoli jen existence,nýbrž koexistence: „My všichni žijeme vežluté ponorce.“tvar 19/08/10O poznání chmurněji zní Lennonův retrospektivnívýlet na jahodová pole (StrawberryFields Forever). Název Strawberry Fieldsnesl v dobách autorova dětství sirotčinecArmády spásy, na jehož pozemcích si Johns kamarády hrával. Bezstarostnost dětskéhopotulování a dávných her se v textumísí s mučivými vzpomínkami na osamělosta jistou výlučnost, kterou si už jako dítěuvědomoval: „No one I think is in my tree.“(„Myslím, že nikdo není na mém stromě.“)Metaforu stromu dále rozšiřuje v úvaze, zdaje jeho pozice solitéra projevem geniality,nebo šílenství: strom, na kterém sedí, je proostatní buď příliš vysoký, nebo příliš nízký(„I mean it must be high or low“). Na příkladuStrawberry Fields Forever se ukazuje, že aninávrat do dětství nemusí být vždy spojenjen se štěstím a radovánkami.Zcela po svém se s obdobnou tematikouvyrovnal Paul McCartney. I on si vybralreálně existující místo ve svém rodnémměstě, ulici Penny Lane, a po letech jiznovu zaplnil ruchem, lidmi, jejich hovorya smíchem; idylizovaný obrázek dokreslujenezbytná modrá obloha klenoucí se nadpředměstím. Zatímco ve Strawberry FieldsForever se ve zvýšené míře odráží autorovoego, starosvětský kolorit Penny Lane je převážněnazírán očima nezúčastněného pozorovatele.Dle zavedeného zvyku podepisovaliJohn Lennon a Paul McCartney během existenceBeatles písně vždy společně, postupněse však rukopis obou zřetelně profilovaltak, že i laický posluchač byl s to dekódovatautorský podíl jednoho či druhého.Také obě tyto písně nesou zřetelný rukopissvého tvůrce; jsou si napohled vzdálené, alezároveň velice blízké, a to nejen tím, že sestřetávají o mnoho let nazpět v předměstskýchčtvrtích Liverpoolu. Nevinně se tvářící,mccartneyovsky uhlazená Penny Lanebyla provázena podobnou drogovou vizíjako Strawberry Fields Forever. Napříkladverš o zdravotní sestřičce, která prodávávlčí máky a připadá si, že hraje v divadelníhře („she feels as if she‘s in a play“), lze interpretovatv odlišném významu, a sice slangovým„cítí, že v tom jede“.Jiným způsobem, jak Beatles zapojovalido textů vzpomínky na útlý věk, bylyrůzné říkanky, dětmi tolik oblíbené prosvou dráždivou absurditu a prostořekost.Asi nejzřetelněji se to projevilo v Lennonověpísni I am the Walrus (Jsem mrož).Verš „Yellow matter custard dripping froma dead dog´s eye“ („Žluté šodó odkapáváz mrtvých očí psa“) je aluzí právě na jednuz těchto školáckých průpovídek. Názevsamotný odkazuje k povídce Lewise CarollaThe Walrus and the Carpenter (Mrož a tesař)– Lennon miloval bizarní nonsensovoupoetiku a Caroll patřil k jeho oblíbenýmautorům. V I am the Walrus, podobně jakopředtím ve Strawberry Fields Forever, JohnLennon sarkasticky zesměšňuje anglickékonvence ztělesněné pedagogy, policistya dalšími strážci morálky, kteří neváhajízničit umělce (zde Edgar Allan Poe) projeho provokující osobitost. Zároveň zdedochází v jednom místě k potlačení egaad absurdum: „I am he as you are he as youare me and we are all together.“ („Já jsem onjako ty jsi on jako ty jsi já a my jsme všichnispolu.“) Píseň lze chápat (alespoň po jistoudobu) jako autorův manifest: pokusilse zde znovu vypořádat s dilematem, zdaje blázen, nebo génius, a dospěl k závěru,že raději bude považován za výstředníhosnílka, než aby přijal úzkoprsé regulepokryteckého okolí.Jedním z posledních exkurzů skupiny dodětského světa se stala Octopus´s Garden(Zahrádka chobotnic), vydaná na LP AbbeyRoad. Jako svou teprve druhou píseň ji složilRingo Starr. Je všeobecně známo, že bubeníkBeatles nevynikal uměním textařským,kompozičním ani pěveckým; MacDonaldjeho příspěvek charakterizuje jako „YellowSubmarine pro chudé“. Na rozdíl od YellowSubmarine ovšem fantaskní obraz chobotnic,které na dně moře sbírají kamínky a stavějísi z nich zahrádky, nebyl nijak podnícendrogami – Starr trávil toho léta dovolenouna Sardinii, kde bájivou historku o chobotnicíchvyslechl z úst místního rybáře. Píseňsvou naivní, avšak odzbrojující upřímnostíposluchače nijak zvlášť nepopudí a bezpochybymohla přispět k uvolnění dusnéatmosféry ve skupině nedlouho před jejímrozpadem.Počátkem dubna 1970 Beatles ve studiudokončili píseň George Harrisona I Me Mine(Já, mně, moje). Syrový, pesimistický výkřikodrážel zkušenost z jednoho z drogových„tripů“, při němž autor nebývale silně pocítilpřítomnost egoismu v sobě samém i v celémokolním světě. Ačkoli k výběru skladbyprávě pro tuto nahrávací frekvenci došlo spíšnáhodou než záměrně, těžko mohli Beatleszakončit svou spolupráci příznačněji: několikdní nato, 10. dubna 1970, Paul McCartneyohlásil oficiální rozchod skupiny. Sobectvížalující I Me Mine znamenala definitivnítečku nejen za existencí Beatles – stejně takmohla symbolizovat konec nadějí, odhodlánía ideálů šedesátých let, jak je prožívalilidé na Západě a v mnoha směrech podobněi u nás, a předznamenat deziluzivní, rozmrzelouotupělost let sedmdesátých.Opusťme nyní Spojené království a podívejmese podrobněji na situaci v Československu.V druhé polovině 60. let začalai v textech naší pop music mírně slábnoutpozice subjektu („já“) a naopak zesílil důrazna „my“. Nově tematizovaná sounáležitostuž neměla podobu vnuceného svazáckéhokolektivismu, jak jsme jej znali z 50. let,byla založena na dobrovolnosti, respektovalaindividualitu a podporovala vzájemnoutoleranci. Vycházela pouze z toho, co už sev dějinách mnohokráte projevilo, že skupinastejně smýšlejících dokáže víc než osamocenýjedinec. Ruku v ruce s vírou v síluspolečenství šla i víra v pacifismus a nenásilí.Nikoli náhodou se jedná o základnímyšlenky hnutí hippies; to, že byly doznačné míry akceptovány i u nás, není výrazemepigonství a bezduchého přebíráníkaždého módního výstřelku ze Západu, alesvědectvím toho, že pojmenovávaly i naševize a přání.Z písní takto motivovaných můžemeuvést například Tak dej se k nám a projdemsvět Marty Kubišové či proslulou NeckářovuDobrou zprávu (obě s textem Zdeňka Rytíře).Druhá zmíněná evidentně souzněla s očekávánímvšeobecně vkládaným do obrodnéhoprocesu a s příslibem společenskýchzměn. Textař záměrně za „dobrou zprávu“označil věci, které jsou na první pohledsamozřejmé a jejich důležitost si člověk uvědomíaž ve chvíli, kdy o ně přijde: řeka teče,strom roste a kvete, děti si hrají… Obecněřečeno je tedy tou nejlepší zprávou možnostslušného a důstojného života, jež se námpo dlouhé době znovu naskýtala. Ve stínuDobré zprávy poněkud neprávem zůstalatematicky obdobná Neckářova píseň Dejpánbu dobrej den. Autor textu Zdeněk Borovecpojal výčet dobrých přání s humorem(„králíkům ať chutná krmení“) a v refrénu užilbanální snad, ale přesto vtipný makarónskýrým („mlynářům ať mlejny melou / na hezkouholku kluk ať volá hello“).V repertoáru Václava Neckáře se slušízastavit ještě u živočicha jménem MotejlModrejl. V písni, jež vznikla jako coververzeDonovanovy Mellow Yellow, se působivěspojuje vliv dětských popěvků Beatles s oblíbenoudomácí tematikou bizarních tvorů(olympický Pták Rosomák a Kamenožroutzelený, někdejší Psopták skupiny Sputnici).Textař Zdeněk Rytíř zde vyjádřil touhudospělého člověka opustit svět řízený „elektrikou“a „přísným časem“ a vrátit se zpět dodětství, kde vládne fantazie. Že i řeč dítěteje svobodnější, nesvázaná pravidly, naznačilRytíř hláskovou expresivitou, již Neckář vesvé interpretaci s gustem zdůraznil („motéjlModréjl“). Také tady se objevuje akcent nalidskou sounáležitost, obdobně jako veŽluté ponorce: „Nech všeho a pojď mezi nás /zve tě motejl Modrejl...“Dravá, rychle se rozrůstající beatováscéna přijímala ideje hippies přirozeně ještěotevřeněji než scéna taneční, limitovaná dojisté míry požadavky médií, agentur a vkusemvětšinového posluchače. Poměrně velkouproslulost získala nahrávka moravskéskupiny Synkopy 61 Válka je vůl, již by bylomožno charakterizovat jako protestsongse smyslem pro nadsázku a sebeparodii– zdánlivě explicitně pacifistický text totižskýtá možnost různočtení. „Válku“ zdenemusíme chápat jen jako označení ozbrojenéhokonfliktu, ale podle některých výkladůtaké jako brněnský nářeční výraz pro vojenskouzákladní službu či dokonce jako krycípojmenování nějaké neoblíbené osoby.Textař Olympiku Pavel Chrastina využilposelství hippies nejzřetelněji ve dvou příspěvcích.V hymnickém Báječném místěpopisuje vcelku ordinérně zemi, „kde senikdo nehádá / kde jeden kytku dává / kdejinej kytkou mává…“ Poučen životem v socialismusi však uvědomuje utopičnost, neřkulinebezpečí takových úvah a neopomene zdůraznit,že to celé není skutečnost ani reálnávize do budoucna, nýbrž pouhá „báj“.Jiný, méně zasněný pohled nabízípak v textu nazvaném stručně Everybody.Představuje nám zde svérázného člověka,jenž by snesl označení prototyp hippie:rád pije, nosí košili naruby a hlásá, že lidémají žít pospolu („byl to divnej pán / a křičelEverybody! / a motal se jak Dán…“). Z textuvyplývá, že jde o jedince spíše bojácného,který teprve pod vlivem alkoholu (zdemetonymicky jako „džbán“) ztrácí zábranya pouští se do rvačky. „Pro tyhle případyv zásobě nápady mám / válčit se nemusí,dáme si do pusy džbán,“ uzavírá textař celýpříběh naoko smířlivě, jde však jen o zdání,v samotném finále ještě dodává nepříjemnoupravdu: „Až nás to unaví, my budemse ptát.“ Je evidentní, že Chrastina sestaví k myšlenkám hippies ambivalentně,neskrývá své pochybnosti. Uvědomuje sidůležitost a naléhavost některých idejíhnutí, ale zároveň nevěří v samospasitelnostpacifismu a stejně tak ani v možnostdosáhnout trvalé blaženosti prostřednictvímdrog či alkoholu.Na uvedených příkladech jsme měli možnostvidět, že stejně jako celá společnost sei naše populární hudba v přímé souvislostis politickým uvolňováním v 60. letech otevíralasvětu a přijímala různé jeho podnětyv myšlení, slovech i skutcích. Ukázalo se,že i přes četná specifika československéhoprostředí se starosti a radosti lidí u nás a naZápadě v lecčem podobají. Životní zkušenosts realitou socialismu ovšem našim textařůmumožnila vyhnout se altruistickémublouznění západní levice a pojmout některéjejí teze s patřičnou skepsí.

chvilka pro tebekratochvilný test ješitnostivarianta pro básníky a čtyři barevné pastelkyOznačte, prosím, veškerá tvrzení, kteráodpovídají Vašim reakcím – u jednésituace může platit několik variant, nebotaké nemusíte označit žádnou.1. Jestliže se (zneužijeme-li metaforyStanislava Komárka) na Vašem Pupíkuudělá Pupínek:a) spěcháte o tom napsat báseň, nebo aspoňnáčrt do deníku, později by se mohl hoditb) běžíte to zkonzultovat se svým lékařemnebo ještě lépe – psychologemc) skryjete to pod oděv a snažíte se zapomenout;Vaše nálada je ovšem pod psad) máte na práci onačejší věci2. Jestliže redaktor nepřijme Váš rukopis,je to:a) kretén, co nedokáže rozpoznat hodnotub) nepřítel; hodnotu rozpoznal moc dobře,ale zlovolně Vám hází klacky pod nohyc) námět k zamyšlení nad rukopisemd) námět k zamyšlení nad světeme) námět k zamyšlení nad tím, jestli Vy sámza něco stojíte3. Jestliže redaktor Váš rukopis přijme,ale má k němu připomínky a navrhuješkrty či opravy, je to:a) kretén a nepřítel, resp. ďábel, který svádíke kompromisům, chce kazit Vaše dílo a jetřeba mu co nejrozhodněji říci NEb) člověk na svém místě, jenž dělá svou prácic) jediný Váš skutečný přítel, který se Vámiupřímně zabývá a snaží se porozumětVašemu vnitřnímu světu; je-li opačnéhopohlaví, zvažujete nabídku k sňatkud) námět k zamyšlení nad rukopisemRoman de la Rose, 13. stoletíe) námět k zamyšlení nad světemf) námět k zamyšlení nad tím, jestli Vy sámza něco stojíte4. Jestliže Vám přátelé donesou tiskovinus recenzí na Vaši novou knihu:a) děláte, že Vás vlastně ani moc nezajímá;okamžitě po jejich odchodu se na stať vrhnetes nůžkami, podtrháváte si v ní fixoub) děláte, že jste rádi a že Vás to zajímác) po jejich odchodu ji špičkami dvou prstůopatrně shrnete do zásuvky a zavřete ji tam;číst ji rozhodně nebudeted) oběhnete celé město a skoupíte celýnáklad té tiskoviny; pak si ji teprve v klidupřečtetee) čtete si ji jakoby sám sobě přes rameno –zprvu raději jen každou pátou řádku,postupně, jak se dostáváte do varu, přibírátedalší a další5. Je-li recenze kladnáa) přesto Vás zamrzí, že recenzent knihutak úplně nepochopilb) máte nutkání kritikovi poděkovat a takéto uděláte; začnete o něm smýšlet jakoo přítelic) jistě, tak to je, chlapík má pravdu; odté doby pozorně čtete všechny další statědotyčného kritika, neboť ten člověk své věcirozumí a jeho kritiky jsou obohacujícíd) nejde Vám na rozum, proč zrovna tenhlečlověk tolik přehání; chce se vlísat? něcobude chtít? pozor na to!e) recenze je to hezká, což o to – ale napsal jikamarád. Jistě Vám chtěl jen udělat radost.Jestlipak by se namáhal s psaním, kdybyVás osobně neznal?f) recenze je to hezká, ale napsal ji kamarád.Kdoví, jestli si ve skutečnosti opravdu myslíto, co napsal. Ach jo.6. Je-li recenze zápornáa) ďábelsky se zachechtáte; údělem velkýchautorů přece je budit rozmanité vášněb) recenzent musí být neuvěřitelný pitomec;kde se vzal? kdo to je? ke kterémuklanu patří, kdo ho školil? že on taky sámněco píše?c) čím jsem toho člověka mohl tolik naštvat?nebo někoho z jeho kamarádů? odkud vítrvane?d) to jsou jenom kecy, naštěstí; na skutečněslabá místa recenzent nepřišel7. Váš domácí archiv obsahuje:a) Vaše tiskem vydané knihyb) Vaše tiskem vydané knihy včetně sborníků,antologií a almanachů, do nichž jstepřispěl, v češtině i v cizích jazycíchc) vše výše uvedené a také výstřižky Vašichtextů z časopisů a jiných tiskovind) vše výše uvedené a také výstřižky recenzína Vaše knihye) vše výše uvedené a také výstřižky všechrozhovorů s Vámi a také pozvánky na Vašeautorská čteníf) vše výše uvedené a také učebnice literatury,slovníky spisovatelů, příručky a knižněvydané práce literárních historiků či teoretiků,kde se o Vás objevila alespoň zmínkag) vše výše uvedené a také výstřižky ze všechčlánků a statí, kde se objevilo Vaše jménoh) vše výše uvedené a také veškerou korespondenci,dopisy a e-maily od literárníchpřátel jsou ve zvláštní složce pečlivě seřazenéa očíslované, stejně jako kopie Vašichdopisů a e-mailů adresovaných jim – s výjimkoutěch, za které se trochu stydítech) vše výše uvedené a také všechny Vašefotografie – s literárními přáteli i bez nich,zvláště ty, na kterých Vám to slušíi) vše výše uvedené a také všechny Vaše deníky,poznámky a črty, s výjimkou těch, za které setrochu stydíte – ty se bohužel ztratilyj) vše výše uvedené a také neustále doplňovanábibliografiek) vše výše uvedené a také cédéčka, na kterýchje vypáleno mnohé v textových i datovýchsouborechl) nevíte; letos si v tom už určitě udělátepořádek8. Ve slovnících či učebnicícha) nejsem, protože neleštím ty správné klikya nechodím do hospody s těmi správnýmilidmib) jsem – aby ne, je tam kdekdo; polovinutěch jmen stejně nikdy nikdo neslyšel a takyuž neuslyší, je to marnostc) jsem – heč!d) kupodivu jsem; ale stejně jsou tam chybye) nevím9. Nová literární generacea) jsem jáb) je toho hrozně moc; kdo se v tom má vyznat?c) my jsme psali lípd) pořád se to opakuje, moc to nesleduju, jeto nudae) je božská; začíná nám dávat na frakf) jsem zvědav, co předvedeg) kdepak je? sem s ní!10. Jak často se „googlujete“? To jest,jak často zadáte do internetovéhovyhledávače své jméno s úmyslemdozvědět se, co se o Vás píše nového?a) to jde? honem mi někdo ukažte, jak se todělá!b) moc často ne; maximálně tak jednoudenněc) moc často ne; nejvýše jednou týdněd) na takové věci nemám čas; překontrolujito zhruba jednou za měsíce) někdy se mi to stane, když např. potřebujizjistit nakladatelský údaj o své knize, kterýz hlavy nevím; do lecčehos se nechtěně začtua v celkovém součtu mě to podivně rozladíf) cha, to se vám povedlo, vy všiváci!Máte to? Nyní laskavě vezměte zelenoupastelku a udělejte si čárku za označenéodpovědi 1d) 2c) 3b) 3d) 4b) 7l) 8e) 9f)10e); žlutou čárku za označené odpovědi1c) 2e) 3c) 3f) 4a) 4e) 5a) 5e) 6c) 8b) 9d)9e) 9g) 10b) 10c); modrou čárku si udělejteza odpovědi 2b) 3a) 4c) 5d) 5f) 6b)8a) 8d) 10d); červenou pak za odpovědi1a) 2a) 4d) 5b) 5c) 6a) 6d) 7c) až 7k), 8c)9a) 9c) 10a).Stejně jako lidé jsou i básníci bytostmi příliškomplikovanými na to, aby se daly bezezbytku zařadit do nějakých škatulek. Jestliževe vašem součtu některá barva vítězí,neznamená to, že by ostatní přestaly býtzajímavé – jde spíše o podíly na celkovémvybarvení. Významy jednotlivých barev byse v tomto případě daly vyjádřit asi takto:Zelená: Pokud jste nelhal(a), ješitnost si naVás nepřijde. Skutečně jste básník?Žlutá: Víte, že ješitnost je neblahá vlastnost.Snažíte se ji maskovat, dokonce i sámpřed sebou. Je to marná snaha. Jen se dotoho zamotáváte a tím více jste zranitelný.Ubohý pokrytče!Modrá: Nejen, že jste ješitný a pokrytecký,navíc jste ještě paranoidní a zahořklý. NeníVám pomoci.Červená: Jste na sebe pyšný – jaksi radostně,nekomplikovaně si to dovedete i užít. Blahopřejeme!bsEJHLE SLOVOUši a zebraLidová tvořivost je věčnou inspirací; nápisůmbezejmenných vtipálků na zdech(zejména na záchodcích) bylo věnovánojiž mnoho zasloužené pozornosti – ačkolivosobní setkání v patřičném kontextu žádnýsborník nenahradí. Z mého zlatého fonduuž nikdo nevymaže setkání s nápisem v libereckétramvaji, ke kterému došlo běhemchmurného hromadného přesunu na výletědětského tábora ROH na přelomu 70. a 80.let: Ohnutého narovná / VŽKG válcovna. Nebodialog vyrytý na neméně ponuré plechovéstěně sídlištního výtahu: Bijte Mirka. Je tovůl. Proč ho nebijete? Protože je to vůl. Opravdovímistři tohoto žánru jsou však podlemne minimalisté – sami nápisy netvoří, jenje mají na mušce a v pravou chvíli na pravémmístě smažou písmenko, nebo třeba jen diakritickéznaménko. Jedete pak v podvečernítramvaji, ponořeni v jakousi nechutnouomáčku zacykleného přemítání o tom, cojste nestihli a v nejbližší době ještě nestihnete,šedá mlha vám stoupá z uší a mísí ses podobnou, která stoupá z ostatních cestujících– zamezuje pohybu, čemukoliv, zamezujebytí. Náhle se před otevřenými dveřmitramvaje zaskví tabule řeznictví. Ta nabídkavás okamžitě zaujme; ba probere vás a mrštído reality – pravda, reality nějaké neznámé,cizí doby a země: Štramberské uši a uzenázebra. Až domů máte o čem přemýšlet, a jeto pro změnu námět konkrétní a ryzí.Jděte, přátelé, a mažte háčky. Svět tímzíská na kráse.Božena Správcovátvar 19/08/11

úvahaoněgin byl rusáktak jsem jim řekla, jestli jim to nepřipadá jakodost krutý mučení a že by toho měli nechat.(4) Zvlášť když při tý poslední jízdě výhybkunepřehodili a ten protijedoucí vlak vykolejil.Byla spousta raněnejch a mrtvejch, ale Bobíks Pinďou se tomu vesele smáli. Mezitím se tamobjevili ještě Fifinka s Mišpulínem, který přitáhlněkolik dalších zločinců. Rozzlobili se, co sedo toho pleteme, a Fifinka řekla, že teď to udělajs Pepíčkem, protože taky dost zlobí. Pošeptalajsem Pepíčkovi, ať utíká, co může, dala jsem týFifince pěstí a rozběhla se za ním. Oni všichniza námi, ještě jsem slyšela, jak křičej, že si měPinďa chtěl vzít za ženu, ale když jsem takbezcharakterní, vezme si radši Musilovou. Pakjsem v tý největší rychlosti zakopla a svalila sedo nějaký smrdutý louže. Probudila jsem se celázpocená na poslintaným polštáři. Fuj.“Jde o nejdelší a z celého diptychu nejvíczašifrovanou zprávu z nevědomí; našeinterpretace je návrhem, jak mu rozumětve světle Freudovy teorie symbolů. Připomeňmesi tvrzení A. Freudové z předchozíčásti, že zvířecí postavy, ať už ve snech nebov pohádkách, představují odštěpené obsahyrodičovských postav. Jakožto komiksovépostavičky jsou ekvivalentní křečkůmz Juliina snu; také křečky kupujeme dětem.Správnost tohoto odhadu potvrzují prosklenédveře. Jsou to dveře mezi dětským pokojema obývákem-ložnicí rodičů. Pro Helenu jsouzdrojem nekonečné trýzně, neboť rodičeběhem pohlavního styku neberou na dětižádný zvláštní ohled. Helena tu ovšem bydlíod svých devíti let, a byla tedy svědkem klasickéudálosti, kterou Freud označuje jakoprascéna a jejímž základem jsou akustickéa někdy i siluetové vjemy rodičů v situaci,kterou dítě nechápe. Většinou ji zpracujetak, že otec páchá na matce násilí.Siluety za sklem dveří, zajíc a vepř, jsoutedy maskami rodičů, vzniklými významovýmposunem (cenzura). To, co na prvnípohled vypadalo strašidelně, jsou „ve skudruhýPokus o hlubinnou interpretaci prózy ireny douskovéMilan ExnerHrdinka a vypravěč prózy, jejíž titul čtemev názvu tohoto článku, se jmenuje Helenaa chodí do předmaturitní třídy jednohopražského gymnázia. Známe ji dobřez románu Hrdý Budžes, na který tento opusnavazuje. Navázání je to vskutku úspěšné:obsahově, jazykově i z hlediska vývojové psychologiejde o tvar kongeniální první novele.Řekneme-li, že román Budžes + románOněgin tvoří prozaický diptych, mámemožná vystaráno ve věcech formy; obsahovějde o dětství a postpubertu těch, pro něžje rok 1968 skryt za horizontem událostí,podobně jako je pro jejich rodiče za horizontemskrytý Protektorát Čechy a Morava.Také s tímto temným místem kolektivnípaměti je Helena Freisteinová-Součkováspjata: jednak svým židovstvím z otcovystrany a oběťmi holocaustu v jeho rodině,jednak prostřednictvím prarodičů z matčinystrany a především dědečka, kteréhomiluje víc než kohokoli jiného. Heavymetalovýopus Ireny Douskové je s předchozíminfantilním opusem pevně spjat vnějšímii vnitřními pouty, obsahově i formálně.Podobně jako Hrdý Budžes má i románOněgin byl Rusák manifestní fasádu prozaickéhotvaru a své nitro, ukrývající latentnísmysl. Manifestním symbolem doby jeOněgin, předznamenávající ironický autorskýstyl: je zvláštní, že Puškina a jeho románve verších Helena uznává a věty „Oněgin bylRusák“ používá jako účelový argument protimatce, která chce opět jednou řídit její výběrtextu pro recitační soutěž. Smutné je, že tona matku zabere. Také to je symbol doby,konkrétně českého odporu ke všemu, co jeruské; ti, kteří z této chandry nevybředlidodnes, se dodnes ochuzují. K takovýmHelena v žádném případě nepatří. MilujeDostojevského, což není z autorskéhohlediska náhoda: u Douskové stejně jakou Dostojevského hrají totiž centrální sémantickouroli sny postav! Také Irena Douskovázřejmě věří, že noční sen není jen koloritem,který dobarvuje náladu postavy a děj.Podobně jako Hrdý Budžes obsahuje i Oněgintři sny. První je sen o křečcích a druhý o kreslenýchpostavičkách z dětského komiksuČtyřlístek; třetí sen (totiž o bloudění v městě,kde Helena bydlí) je zobecněním a tečkou zapředchozími pěti sny diptychu. Všechny třisny z Oněgina potvrzují myslím rámcovousprávnost interpretace Helenčiných dětskýchsnů a oba prodlužují tuto linii do dobypuberty a adolescence.Sen o křečcích. Sen o křečcích nepatříHeleně, nýbrž její kamarádce Julii. Jdeo sen reaktivní, v němž se projeví Juliinotrauma z toho, že její křečci požírají svámláďata: „V noci sice měla hnusnej sen, místoo Havlíčkovi se jí zdálo, že ty dva starý křečcinarostli do obludnejch rozměrů dospělýho člověka,seděj u nich v obýváku v křeslech a bavějse spolu. / »Aspoň jedno, aspoň jedno si mohpřece nechat,« povídala ta křečice. / Křeček seale zle zamračil: / »Ne, a stokrát ne! Já jsemti vždycky říkal, že přivádět do týhle posranýdoby mladý je holej nesmysl. Stejně nemajšanci. Tady není dost místa ani pro dva křečky,natož pro sedm.« / »Mohli jsme si vzít půjčku,«řekla vyčítavě křečková. / »V žádným případě.Nenechám ze sebe udělat rukojmí. O nic jinýhotomuhle režimu nejde.« / »Seš čestnej křeček,křečku, jenže krutej. Ovšem na druhou stranu,seš sice krutej, ale čestnej.« / A to byl konec, navíc se nepamatuje. Vzbudila se celá zpocená.“Jde spíše o alegorii než o symbol strictusenso. Všechny okolnosti svědčí pro to, žekřečci zakrývají postavy rodičů; je to kanibalskýmotiv, jak ho v klasické podobě známeod Hésioda. „Nakonec usoudila, že jestli sezase nechce dívat, jak jim z huby visej nožičkya zadečky a já nevím co všechno těch ubohejchmláďat, tak je bude muset asi zabít.“ Obrazjako od Goyi: Kronos, na kterého se už chystájeden z potomků! Jestliže Julie křečky nezabije,dokazuje tím svou psychickou zralost;šlo by o zástupné zabití rodičů, jak takovédětské skutky interpretují klasičky dětsképsychoanalýzy, např. Melanie Kleinová...Místo toho Julie křečky vypustí na Letensképláni: jestliže jdou „k tribunám“, jednáse o fotbalový stadion, v jinou dobu by všakmohlo jít i o tribunu k prvomájovému průvodu.V každém případě jde o podobenstvíkonformismu rodičů, který je základempocitu dětí, že své potomky ničí, a kterýústí do touhy rozejít se s nimi. Jde vlastněo protifiguru Helenčina vtipu o perníkovéchaloupce z první knihy.Touha rozejít se s rodiči je kolektivní senvšech členů „Pomedu“ (Potrestaný medvídek),nonkonformní gymnaziální skupinyzačínajících básníků a umělců happeningu,především ale Heleny samotné. Matka,která zcela propadá alkoholismu, si naní vybíjí své afekty, a také nevlastní otecuž je často surový a hrubý. Matčiny vejšplechtyo Helenčině původu ústí do jednoznačnévěty dcery: „Koneckonců i to, že měvůbec nechala narodit, byla asi svýho druhuodvaha.“ Tedy interrupce, analogie sežránímláďat. „A já jsem ze všeho toho zoufalstvínajednou měla nepříjemnej pocit, že ji začínámmalinko nenávidět.“ Helenina touha po tom,aby poznala vlastního otce, je paradoxníjen z toho hlediska, že otec se ve styku sesvou první rodinou omezuje na zasílání alimentů;pokus učit se hebrejsky znamenázřejmě Helenčinu polovědomou přípravuna únik z trýznivé životní situace. Vyjmemelijejí poslední výrok z dosahu autocenzury,nenávidí svou matku značně a velmi.Sen o Pinďovi a Bobíkovi. Jde o Heleninsen, který pro přehlednost člením do čtyřodstavců:inzercePsí víno, časopis pro současnou poeziivydává: P. Štengl, Kovanecká 8, 190 00 Praha 9předplatné: kacerice@centrum.cz(1) „Na dnešek se mi zdál sen, kterej nazačátku vypadal dost legračně, ale ke konci užzdaleka tak veselej nebyl. V tom snu jsem normálněusínala ve svý posteli, když mě probralynějaký rušivý zvuky, posadila jsem se a viděla,že za těma prosklenejma dveřma, co vedou dopokoje k našim, se, ačkoli byla tma, rýsujounějaký divný siluety. Trochu jako lidský, ale neúplně. Jedna měla strašně dlouhý uši, druhákratší, jenže taky ne jako člověk, byly posazenýnahoře na temeni hlavy. Obě ty podivnýbytosti ťukaly na dveře a rukama vehementněnaznačovaly, ať rychle otevřu. Moc se minechtělo, bála jsem se, ale zároveň jsem mělav tom snu obavy, aby nevzbudily naše. Takjsem přece jenom vstala, otevřela a ony rychlevklouzly dovnitř.(2) Hned se mi ulevilo, protože se ukázalo, žejsou to Pinďa s Bobíkem, ale nebyli sami, vleklis sebou spoutanýho zločince, kterej ovšem takyvypadal jako kreslenej zločinec ze Čtyřlístku.Strašně spěchali, poručili mi, abych vzbudilaPepíčka, a že jim s tím zločincem musímepomoct, aby ho mohli po zásluze potrestat.Vzbudila jsem bráchu a rázem jsme se všichnioctli na nádraží, myslím, že na smíchovským,ale to není důležitý. Byla noc, naprostá tmaa nikde ani noha. Na peroně nám přikázali,abysme toho zločince chvilku podrželi, i kdyžbyl stejně svázanej, a zatím přistavili obrovskoulokomotivu.(3) Potom toho zločince, kterej byl kupodivucelou dobu zticha, nijak se nebránil, neprotestovalani se nepokoušel zdrhnout, pevněpřivázali k tý lokomotivě, dopředu na čumák,a jakmile tam byl s rozpřaženejma rukamaa připlácnutej a nemoh se ani pohnout, pustiliho s tou lokomotivou proti jedoucímu vlaku.Teprve teď začal zločinec křičet hrůzou. Kesrážce nedošlo, protože v poslední chvíli nějakpřehodili výhybku. Potom to opakovali ještěněkolikrát a při tom tomu zločinci domlouvali,aby už příště nedělal takové nepěkné věci, všakví jaké... Nám s Pepíčkem se to přestávalo líbit,Odbor umění a knihovenMinisterstva kultury ČRv y h l a š u j epro rok 2009 výběrové řízení na poskytnutí dotaceprávnickým a fyzickým osobám působícím v oblasti kultury(kromě příspěvkových organizací MK)na podporu nekomerčních projektů z oblasti literatury.Přihlášky a stanovené podmínky si můžete vyžádat na adrese:Ministerstvo kultury ČR, odbor umění a knihoven,Maltézské náměstí 1, 118 11 Praha 1–Malá Strana,www.mkcr.cz.Podpora se týká:1) vydávání nekomerčních titulů uměleckých dělčeské a překladové literatury, literatur národnostních menšin, dělliterární vědy a souvisejících vědních oborů, ilustrované původnítvorby pro děti a mládež, a to jak v textové, tak i zvukové, zvukověobrazové či textově obrazové podobě;kontakt: Bohumil Fišer, tel. 257 085 220,bohumil.fiser@mkcr.cz;uzávěrka výběrového řízení je dne 5. prosince 2008;2) vydávání literárních periodik a sborníků a dalších aktivit v oblastiliteratury (veřejné přednášky, semináře, autorská čtení, výstavy,soutěže, festivaly a jiné literární aktivity s celostátní působností);kontakt: PhDr. Květuše Nováková, tel. 257 085 221,kvetuse.novakova@mkcr.cz;uzávěrka výběrového řízení je dne 19. prosince 2008.tvar 19/08/12

tečnosti“ dobrácké postavičky z komiksu;všechno zlé je přisouzeno anonymnímu„zločinci“, který se nějak vloudil do nočníložnice rodičů. Zločinců je však víc (událostse opakuje) a začnou ohrožovat i mladšíhobratra: všimněme si, že ze zločinu ho obviníjediná ženská postavička scény! Dítě si všaknepřipadá jako zločinec jen díky přehnanýmreakcím rodičů: jsou tu i tajné fantazie,totiž sdělení, že Pinďa si chtěl vzít Helenkuza ženu. Pinďa je zajíc, což je mužské zvíře.Jeho jméno v pátém pádě zvukově korelujes příjmením nevlastního otce; Helenka seještě v Ničíně obává, že by jí spolužáci říkali„ty Brďo“, kdyby přijala otčímovo jméno. Zapocitem viny se zřejmě skrývají incestnífantazie malého děvčátka. Rovněž „nepěknévěci“, které páchá Pepíček („však ví jaké“),mají zřejmě sexuální kontext.Nádraží a odcestování vlakem jsou symboly,které podle Freuda zpravidla zastupujísmrt; umřít znamená pro malé dítě odcestovat.Pocity viny jsou tedy motivoványi přáním smrti na adresu rodičů. Potrestánmá být ovšem zástupný „zločinec“,který se „vloudil“ do ložnice; tím však nenínikdo jiný než dítě samo. Je tedy trestáno„oprávněně“ a Fifinka (rýmová shoda se slovemmaminka) navrhne potrestat Pepíčka.Zvláštní forma trestu, totiž být přivázánk čumáku lokomotivy (zoomorfismus), souvisízpětně s vleklou dětskou trýzní. Dětijsou trestány samotným děním za prosklenýmidveřmi, nemohou se ani pohnout,buď ze strachu, nebo aby neprozradily, žejsou vzhůru, a připadají si jako zločinci. Dvělokomotivy, které se ženou proti sobě, aniždojde k vykolejení (výhybka), jsou v tomtopřípadě zástupkou objektů, účastných napohlavním aktu. Představa, „že se něcostane“ (vykolejení; zřejmě vrchol pohlavníhoaktu), je však neodbytná, čemuž se zvířátkasrdečně smějí (bagatelizace dětskýchobav). Helena, která musela být v minulostimnohokrát probuzena „siluetami za sklem“(probuzení ve snu), zvládá ve svých necelýchosmnácti letech dění „vedle“ jen se sebezapřením;aktuálně má spíš obavy o mladšíhobratra. Smrdutá louže a poslintaný polštářpropojují snovou představu a realitu.Sen o bloudění ve městě. „Jenom sny semi zdály divný. Třeba jak bloudím po městě,ve kterým prej bydlím, takže bych ho mělaznát. Na náměstí, říkají mi lidi, musíte nanáměstí, tam je přece váš dům. A já jdu a jdu,nahoru a dolů, doleva a doprava, kolem školy,kolem soudu, okolo hřbitova, projdu všechno do poslední uličky a pak zase znova a znova,pořád dokola. Ale marně, žádný náměstí tamnení.“ Přísně vzato nevíme, co je to za město,v němž Helena bloudí; spíš Ničín než Praha,která se nedá jen tak projít z jednoho koncena druhý, ale to není tak důležité. Městosouvisí v každém případě s bydlištěma bydliště s rodiči, což je u Heleny v prvnířadě matka (C. G. Jung považuje město zamateřský symbol). Je to tedy sen o ztrátědomova a rodičů, symbolický návrat Ničína(zničený a ničí domov). Je to právě vlastnímatka (které se už neříká Kačenka), kteráv předvečer maturity dceru bez jakýchkoliohledů vyžene z domova...Za zmínku stojí i situace, kdy Helena, kteráteď bydlí u kamarádky, bere telefon z domova:„Tak jsem šla. Docela klidně, jenom vzadu v hlavěmi něco divoce tikalo. Někdo tam spustil nějakejďábelskej stroj, ale já to nebyla, já měla pořád namozku tu clonu.“ Můžeme se jen dohadovat,co by se stalo, kdyby skutečně telefonovalamatka, a nikoli nevlastní otec... Popis pocitůhrdinky (mechanické a fyziologické symboly;stroj a mozek) nápadně připomíná pocityhrdinky Styronova románu Ulehni v temnotách;popis Heleniných pocitů před „zvednutímtelefonu“ (zpráva z dálky, což můžemečíst i časově) je tedy dost dobrým popisempocitů prepsychotického subjektu.Žert s materismem (takto parodií dialektickéhomaterialismu, která si svou vtipnostínezadá s cimrmanovským externismem)tak nemusí být nutně jen žertem;také on skrývá za svou fasádou znepokojivýobsah. Jestliže totiž odpověď na každouontologickou otázku po původu věcí (např.židle a truhláře) zní „mothers gave thembirth“ (matky je porodily), dostáváme sevždy nutně do nulového bodu, vakua předvlastním narozením... Jinak řečeno: z vesmíru,který stvořily matky, není úniku!Jestliže se v poslední kapitole románuobjeví fáma, že zástupkyni ředitele gymnáziaKrulerovou sežrali v Jugoslávii žraloci, jeto brutální, ale svrchovaně spravedlivý aktimaginární symbolické pomsty na brutální„matce“. Ne bez důvodu totiž říkali studentisvému gymnáziu „kachlikárna“. Totalitnípolitika tak nejen znesnadňuje vnější životnašich hrdinů, nýbrž zároveň usnadňujejejich život vnitřní. Paradox je to jen zdánlivý:nakolik totiž můžeme svou nenávistpredikovat zástupné matce, je skutečnámatka, oběť politického teroru, vyjmutaz jejího dosahu a soužití s ní je opět možné...(Příště pokus o interpretacinovely Někdo s nožem)literární životfoto ni©foto TvarVe čtvrtek 30. 10. 2008 proběhl (tentokrát netradičně) tradiční Večer Tvaru v pražskéRyběnaruby. Místo obvyklého autorského čtení vystoupili Jaromír Typlt (na hornímsnímku vlevo) a Pavel Novotný a přednesli Ursonátu Kurta Schwitterse (1887–1948). Bylato krása... V druhé části večera zahrálo příležitostné hudební uskupení Trosky lázeňskéhoorchestru, které vytvořilo pozoruhodný, snad až schwittersovský kontrapunkt k Typltovua Novotného hlasovému koncertu.uoaafrancouzské oknoO AKTUALITÁCH Z FRANCOUZ-SKÉHO KULTURNÍHO ŽIVOTAREFERUJE LADISLAVA CHATEAUNic se už nevyčistí.Jen se dá zašpinit.Známá francouzská publicistka ElizabethLévyová uveřejnila letos 16. října 2008v jednom z nejčtenějších týdeníků Le Pointčlánek s názvem L´affaire Kundera; výstižněshrnula článek pražského Respektu, tedykauzu Kundera, která už několik týdnů zaplňujestránky světových deníků.Autorka hned v úvodu píše: Už více nežšedesát let se Evropa zmítá v neustálých procesech.Kolik velkých umělců bylo již obžalováno?Majakovskij, Mandelštam, Léger,Picasso stejně jako Paul Morand nebo Drieula Rochelle; česko-francouzský spisovatel nenítedy ve špatné společnosti. Na stejný seznambychom ovšem mohli stejně dobře připsati George Orwella, Paula Ricoeura, GünteraGrasse či otce Benedikta XVI., kteří měli něcospolečného s Hitlerjugend, jak jsme se nedávnotaké dozvěděli. Mezi nimi, jak už kdysi Kunderanapsal, byli mnozí odsouzeni dokonce třikrát:nacisté je soudili jako představitele „zvrhléhoumění“, komunisté je soudili jako „stoupenceelitářského formalismu, cizího lidu“, nyní stanulipřed soudem vítězného kapitalismu za to,že kdysi podlehli „revolučním iluzím“.I kdyby se Milan Kundera provinil, nemásmysl ho dnes soudit, píše dál ElizabethLévyová. A o něco dále uvažuje nad tím, žestojí-li dnes Milan Kundera před soudemVeřejného mínění, tak to jen ukazuje, že jehožalobci i obhájci, početní v jeho vlasti, jsoustále rozděleni, stejně jako disent v šedesátýcha sedmdesátých letech, kdy se odpůrcirežimu dělili na komunisty, reformátorya liberály. Nyní se elita Nové Evropy opět dělína přívržence nebo odpůrce NATO či Ameriky.V závěru svého příspěvku pak Lévyovázdůrazňuje: Dnešní pradláci a čističi v bývalýchkomunistických zemích, kteří kärcherisent,čistí historii, se vydávají za velkédemokraty, Messieurs Propre, za pány Neposkvrněné.A svoji úvahu v L´affaire Kunderakončí autorka větou: Po šedesáti letech se užnic nevyčistí. Jen se dá pošpinit.Její úvaha v Le Pointu vyvolala značnýčtenářský ohlas a na site internet hebdomadaireLe Point si lze přečíst čtenářské odezvynejen na její článek, ale na celou affaireMilan K.; uvádím v krátkosti několik příspěvkůz poloviny října:Z gulagu jsme nevyšli. Všichni jsme sezamilovali do Kunderových knih, působivéhosvědectví o barbarství naší doby. Jenže,co dnes vidíme v zemích, které se osvobodilyod neustálého podezírání, pronásledovánía přízraku tajné policie? Vidíme jenspěch, jak nejrychleji a nejvýhodněji vyprodatstátní archivy; mnozí se řítí jako lovciza kořistí a křičí už ho mám, už ho mám.A není vůbec důležité, že nás přitom ovanevítr z gulagu. Jaká ostuda!Událost. Možná, že se jednadvacetiletýKundera skutečně k něčemu připletl, ale lzeho považovat za collabo komunistické diktatury?Un collabo je někdo, kdo průběžněspolupracuje a tajní ho dobře znají. I pokudna policii existuje zmíněné udání, je toojedinělá epizoda. Spisovatelovo dementizakládá presumpci neviny.Život je jinde. Pravda nebo lež; aféra sepodobá závěru románu Život je jinde, kdydvacetiletý pitomeček, stalinský básník,udá bratra své přítelkyně, z přesvědčení, zevzteku, na truc.Kdo příště? Günter Grass, Milan Kundera…A kdo teď? Možná se ukáže, že si Sarko najalBHL (filozof Bernard-Henri Lévy – pozn. L.Ch.), aby potopil Ségolène!Náhodný objev? Pokud se nemýlím, Ústavbyl zřízen pravicovou vládou. Všechnyobjevy jdou v České republice vždy rukuv ruce s více nebo méně významnými volbami;Češi objevují udavače i mezi poslanci.Respekt uveřejnil ten objev právě v týdnu,kdy se udílela Nobelova cena, tedy v době,kdy se mnozí Češi ptali, proč ji Kunderanedostal? Že Kundera byl aktivní komunista,není přece nic nového, jen leckdo tostále nemůže strávit.Zklamání. Po Knize smíchu a zapomnění,Nesmrtelnosti, Identitě, Nevědomosti tumáme… Udání, které by si žádalo, možná,novou verzi Valčíku na rozloučenou neboOpony!Kde je problém? Udávání bylo na Západěv té době také velmi běžné a nikdo se kvůlitomu dnes neuráží. Pokud tomu dobře rozumím,tak M. Dvořáček byl špion na nepřátelskémúzemí a nechal se chytit. Myslím, že jenačase, aby se Sověti přestali démonizovata také se kriticky pohlédlo na Západ a jehosněhobílé demokracie.tvar 19/08/13

Vl. Papoušek: Gravitace avantgard. Imaginace a řeč avantgard v českých literárních textech první poloviny dvacátého století. Praha 2007problémy s avantgardouVladimír BarboríkVladimír Papoušek začína prieskum „imaginacea řeči avantgard“ v českej literatúreodvážnym, možno povedať radikálnymspôsobom. Pre potreby svojej knihy sa rozhodnenanovo preskúmať a prispôsobiťobsah nosného pojmu tak, aby zodpovedalbezprostrednej autorovej skúsenosti s tým,čo považuje za autentický prejav avantgardy,a až v tejto podobe ho využiť pri konkrétnejinterpretačnej práci. Hľadanú autenticitunenachádza v literatúre, ale vo výtvarnejsfére, predovšetkým v tvorbe MarcelaDuchampa. Hlavne z jeho diela vychádzavo „vlastní imaginativní konstrukci obrazupohybů a proměn odehrávající se v nějakémdoteku s označením avantgarda“ (s. 20), predovšetkýmtáto „lekcia“ určuje jeho čítanievybraných textov českej literatúry z prvejpolovice 20. storočia. Papouškovu interpretáciuDuchampa, jej novosť, relevanciu a prínosnedokážem zhodnotiť: on sám ju chápeako účelovú, ako prostriedok „konstituceurčitých nástrojů rozumění“. (s. 21) Dôležitýje teda výkladový model, ktorý pri svojomčítaní Duchampa získal, a predovšetkýmjeho funkčnosť, vysvetľovacia a usporadúvajúcasila tak vo vzťahu k jednotlivým dielam,ako aj k ich úhrnu. Toto všetko ale preverí ažnásledný súbor interpretácií, venovaný týmtextom, ktoré vznikli v časovom rozpätí oddesiatych rokov do polovice minulého storočiaa podľa autora s avantgardou buď súviseli,alebo si na takúto súvislosť nárokovali.Východiskom pri re-konštrukcii pojmuavantgarda je tu pomerne široký pojem skutočnosť,eventuálne realita („reálné“), a to, čosa v nej či s ňou deje: „Posedlost skutečnostía hledání jejích univerzálních zákonitostí... jeprincipiálně blízká avantgardě... touha naléztskutečnější skutečnost, skutečnější než cokoliv,co běžně člověk žije...“ (s. 50) Pre Papouška jecharakteristickým znakom avantgardy mutáciači transmutácia skutočnosti, schopnosťnahliadnuť ju práve v pohybe, ako neustálesa meniacu – novú. Práve novosť ako „nověnalezený způsob vidění... související s vynálezemnového jazyka...“ umožňujúceho reč „ natéma nového nalézání variant skutečnosti“ (s.20) je podľa autora „jadrom gravitácie“ avantgardnéhodiskurzu. Vzhľadom na fakt, žePapoušek sa priamo nekonfrontuje s inýmipredstavami o avantgarde, ako aj na vysokúmieru všeobecnosti použitej terminológie,nie je celkom zrejmé, či pri historickomsituovaní predmetu výskumu ide o pôvodnýnávrh akejsi „jadrovej“ koncepcie avantgardy(ktorú by zosobňoval okrem Duchampa asiaj Malevič), alebo o príklon k určitej alternatíve,ktorú už ponúkajú dejiny umenia.Východiská práce sa však dajú identifikovaťnepriamo. Ak na s. 30 autor kontrastuje Chalupeckého„celoživotní zájem o Duchampovodílo“ s „ostentativní lhostejností Karla Teigeho“k tomu istému výtvarníkovi, je zrejmé – a ďalšiečasti knihy to potvrdzujú – že „duchampovské“entrée knihy je aj prihlásením sak určitej domácej tradícii – a zároveň odmietnutietradície inej. Práve tu, v istom zaujatom„vyznavačstve“ a predovšetkým v jeho rétorickejdemonštrácii nachádzam jeden z neuralgickýchbodov Papouškovej práce. Kríži satu intencia literárnohistorická, ktorá pristupujek avantgarde ako k dobovému, časovoi priestorovo limitovanému javu, s kritickouintenciou, pre ktorú „avantgardnosť“ vo svojej„pravej“ podobe predstavuje hodnotovýpríznak – kritérium kvality. Problémom pritomnie je skutočnosť, že zaujatie predmetoma presvedčenie o jeho relevancii bádateľnezamlčí a pokúsi sa preniesť aj na čitateľa:ide o spôsob, akým minulé dianie rekonštruuje.Napokon je to otázka žánrového profilu,keď niektoré pasáže literárnohistorickejinterpretačnej štúdie nadobúdajú charakteraktuálneho kritického výkonu, polemiky čipamfletu. Badateľný je tento postup v kapitoleo Teigem, príkladný pri výklade programovýchstatí Františka Götza (alebo Goetza,ako píše autor?): „...zručný rétor... zaklíná novés úporností domorodého šamana... Stylizacemluvčího tedy skutečně připomíná spíše kněze,který lká nad dobou, než analytika deskribujícíhoaktuální historickou a estetickou situaci.“(s. 38) Vlastný Götzov text má pritom ajv Papouškovej parafráze skôr manifestačnýnež analyticko-deskriptívny charakter. Boloby samozrejme zavádzajúce sa pýtať, ktoráz dvoch predstáv moderny – Götzova čiPapouškova – je správna, veď ide o dve veľmiodlišné situovanosti vo vzťahu k materiálu:dobovo aktuálna (Götz) je neporovnateľnás historickou (Papoušek). Kniha však takútomožnosť, možnosť priamej polemickej konfrontácieinterpretovaného a interpretácieponúka, a tým na niektorých miestach „vybočuje“z pôvodne zvolených žánrových väzieb.Autorova zaujatosť témou tak z nehomiestami robí oneskoreného súputníkasnažení avantgardy, projektanta jej ideálnehopriebehu v českej kultúre (napr. ako bymohol vyzerať poetizmus a či by vôbec bol,keby Teige v úplnosti pochopil dada, predovšetkýmvýtvarné, a včas surrealizmus...).Alternatívne scenáre sú legitímnou súčasťouhistoriografie nielen literárnej a právetu, v modelovom doťahovaní nenaplnenýchmožností, môže byť Papouškovo uvažovaniezaujímavým podnetom aj pre bádateľa inejkultúrnej proveniencie. Spomenutá vervaho však vedie aj k exkurzom, ktoré s hlavnoulíniou výkladu súvisia iba voľne, pričomich polemická gestika je skôr prihlásením sak určitému všeobecne zdieľanému postojunež zargumentovaným premyslením problematiky.Vyjadruje sa k príčinám, ktoré znemožnilinaplnenie oných „ideálnych priebehov“,teda napríklad k obrodeneckej tradícii(„obrozením zrozené prokletí české kultury –oltář výchovy národa“, s. 37), k spoločenskejangažovanosti a politickému zapleteniu samoderného umenia, ale aj – v súvislosti s fetišizáciouvedy – k Pražskému lingvistickémukrúžku: „Řeč humanitních vědců začne kouzlitexaktní vědu, tolik usiluje o to, být vědecká, až seběhem dvácátého století mnohdy začne hroutitdo naprosté hermetičnosti a nesrozumitelnosti,aniž se kýžená exaktnost přiblíží jen o píď.“ (s.76) Opäť – nejde tu o správnosť či nesprávnosťvysloveného názoru, iba o štylistickú,argumentačnú a žánrovú cudzorodosť prostredia,do ktorého bol žoviálne uvedený.Papoušek na viacerých miestach zdôrazňuje,že monografia nemá ambíciu materiálovoani koncepčne vyčerpávajúco zvládnuťcelý priestor ponúknutý témou: má ísť skôro prieskum terénu, prípravné práce, vymedzujúcea rozširujúce priestor a stanovujúcepredpoklady pre ďalšie bádanie. V takto koncipovanomsúbore štúdií je nielen prijateľná,ale aj produktívna práca s predpokladmi a hypotézami.Istá približnosť výpovedí („spíšese zdá“, „možná“, může být“ – príklady zo s.51) tu preto má svoje opodstatnenie. Inakje to v prípade, keď sa domnienky uplatňujútam, kde už existuje empirická literárnohistorickábáza, svedčiaca o opaku. Pri interpretáciipoviedky Zářivé hlubiny sa Papoušekvenuje aj autorstvu textu, teda otázke, ktorémuz bratov Čapkovcov patrí dominantnýkoncepčný podiel na tejto próze. Prisudzujeho Karlovi Čapkovi (kapitolu napokon ilustrujejeho fotografia a Josefovi venuje priestorv inej interpretácii): „...jakkoliv Josef v lecčemspřispívá svou imaginací, Karel je zřejměautorem konceptu povídky... tomu napovídápragmatistický půdorys díla i dominantní diskurstextu, který ve srovnání například s LeliemJosefa Čapka akcentuje především filozofujícíaspekty...“ (s. 36–37) Téza o rozhodujúcompodiele mladšieho z Čapkovcov vychádza zoznámej skutočnosti, z jeho záujmu o americkýpragmatizmus, ktorý iniciatívne uviedoldo českého prostredia; ďalej z predstavyo rozdelení „domén“ medzi bratmi (Karel– spisovateľ a vyštudovaný filozof, Josef– maliar), keď pri spoločnej literárnej tvorbemal mať „od počátku převahu Karel Čapek“(s. 51). Aj proti takto postavenej hypotézemožno postaviť inú – a napríklad poukázať nazaujatý filozofický „laicizmus“ Josefa Čapkaa jeho fundamentálny význam v neskoršomliterárnom, bratovmu tak nepodobnom diele(predovšetkým v Kulhavém poutníkovi)... Prekontinuitu literárnohistorického bádania jeale podstatnejšia skutočnosť, že Papouškovejhypotetickej odpovedi na otázku autorstvapredchádza iný – opačný – návrh odpovedeod Jiřího Opelíka, ktorý môžeme nájsť v monografiiJosef Čapek (Praha 1980). Ten podrobnúgenézu vzniku a publikovania Zářivýchhlubin, „poslední prózy, kterou bratří Čapkovéspolu napsali“, dokladá obsiahlou citáciouz listov Josefa Čapka budúcej manželkeJarmile Pospíšilovej: „...chtěl bych, abychomnalezli dost schopností napsat novelu, která minapadla, když jsem četl o záhubě lodi Titanic...Sám to psáti nemohu, protože píšu příliš tvrděa těžce.“ (Opelík, s. 66, zvýraznil V. B.) Znalosťkorešpondencie umožňuje Opelíkovi,aby dôveryhodne označil J. Čapka za „iniciátorapovídky“ – v protiklade s Papouškovýmriešením. Odlišné východiská dvoch porovnávanýchinterpretácií (materiálové – hypotetické)sa prejavujú aj v odlišnom čítaní niektorýchrovín diela. Kým Opelík v súvislostiso zintímnením námetu hovorí o „milostnejbásni v próze“, opäť sa odvolávajúc naintímnu korešpondenciu J. Čapka („...odesilatelpsal své adresátce výhradně o těch literárníchpokusech, které poznamenal jeho milostnýcit...“, Opelík, s. 68), Papoušek v súvislostis motívom možnej spoločnej smrti milencovnachádza v poviedke hlas ironicky komentujúci„dekadentní zálibu obřadného mileneckéhoumírání“ (s. 36). Čiastkový, tu naznačený rozpordvoch prístupov k jednému textu a jehoautorom samozrejme nepredstavuje neriešiteľnýproblém – práve preto je ale škoda, aktieto „čítania“ spolu nekomunikujú, ak sazačína akoby odznova, bez rešpektu ku kontinuite,ktorú môže vytvárať nielen postupnosťtextov, ale aj nadväznosť ich čítaní.Spomenul som už, že avantgardnosť, resp.jej model, vyvodený z interpretácie Duchampovhodiela, predstavuje pre autora hodno-tový etalón, ktorým pomeriava jednotlivépráce. Z toho vyplýva niekedy jednostrannézameranie interpretácií, smerujúce skôrk vyhľadávaniu „avantgardných príznakov“v izolovanom jazykovom materiáli než k základnejvýznamovej intencii interpretovanéhodiela: rozpor medzi nadosobným „hlasomdiskurzu“ smeru, vývinovej tendencieči skupiny (ale napr. aj abstrahovanej individuálnej„autorskej poetiky“) a konkrétnymsémantickým reliéfom jednotlivého diela,rozpor prítomný v každom literárnohistorickommodelovaní, rieši autor v prospechsvojej koncepcie.Predchádzajúce poznámky a výhradyvzhľadom na kompetenciu recenzentanemôžu mať systémový charakter: na to súmoje materiálové znalosti predmetu prílišpovrchné. Venoval som teda výberovú pozornosťniektorým „postupom spracovania“,ktoré považujem za problematické. Relevantnébudú však práve otázky, ktoré presahujúrámec recenzie: pýtanie sa na to, aký jevýsledok autorovho prístupu pri porovnanís tými predchádzajúcimi, aké poznávacie„zisky“ prináša, do akej miery a v čom obohacujedoterajší pohľad na medzivojnovú a povojnovúavantgardu? Akú má jeho modelavantgardy vysvetľovaciu silu vo vzťahuk interpretovaným textom a nakoľko zmenilich doterajšie postavenie v celku národnejliteratúry? A predovšetkým: do akej mierypráca prehodnocuje doteraz platný (alebolen zotrvačnosťou ustálený) literárnohistorickýmodel avantgardy? Napokon ažodpovede na tieto otázky definitívne zhodnotiaPapouškovu knihu – odpovede, ktorésú v kompetencii domácej, českej literárnejhistoriografie. V tejto súvislosti vyzerá zaujímavodiferencia, ktorú autor nachádza medzi„okouzlenou“, poetistami proklamovanoua na čítaní ich tvorby modelovanou avantgardou,a projektami, ktoré „jsou zakládányprávě spíš na úzkosti, pocitu samoty a na znepokojeníze skutečnosti než na okouzlení“ (s. 55).Práve táto „úzkostná“ línia by mohla viesťk existencializmu, v doterajších štandardoch– najmä školských – vnímanému ako antipódavantgardy, najmä tej surrealistickej.Ilustrace z knihy Recueil des Plans Profils... (Paříž, polovina 18. století)tvar 19/08/14

z přítmí zámeckých knihoventraktátu pouze zpřístupnil Vitruvia současníkům,zatímco Palladio poznatky, kteréstarověk nabízel, aktualizoval a doplnilvlastními myšlenkami. Antické stavby jsoupro něj totiž základem, pokud mají i v současnostipodobnou funkci. Jestliže se změnífunkce, musí se změnit i forma architekturya zde potom uvádí svá vlastní díla.Jeho kniha poprvé vychází v roce 1570,a to v Benátkách, které Palladio ozdobilmnožstvím vynikajících staveb. Ve francouzskémpřekladu z roku 1650 nacházíme PalladiovyČtyři knihy o architektuře v zámeckéknihovně v Mnichově Hradišti, německévydání z roku 1698 se nalézá v knihovně nazámku Žleby. Množství barokních stavebje zachyceno na dobových vedutách, existujíi samostatná pojednání o architektuře,kterým je třeba práce da Vignoly, vydanáv německém překladu v Norimberkuv roce 1675, kterou nalezneme v zámeckéknihovně Klášterec.Jestliže na počátku literatury o architektuřenacházíme Vitruvia, který nejspíšnebyl vynikajícím architektem, ale stal segeniálním odborným spisovatelem, v dalšímvývoji nacházíme vynikající architekty,publikující odborná pojednání, častěji všakpo sobě vynikající architekt zanechávápouze svědectví tesané do kamene, a nikolizvěčnělé v tisku. Vzniká však literaturapojednávající o vynikajících architektonicněcoknih o architektuřeŠlechta byla největšímpobělohorským stavebníkemv zemích korunyčeské a objednavateléstaveb čerpali námětynejen z toho, co spatřilina svých „kavalírských cestách“,ale také z knih. Zájem o architekturu,často spojený se studiem geometrie,nalézáme již v renesanci, vrcholemknižní ilustrace o architektuře je dobabarokní; 19. století přináší již řaduknih ovlivněných vlnou romantickéhohistorismu, v zámeckých knihovnáchvšak můžeme nalézt i klasické díloViolleta-le-Duc, zakladatelské osobnostipamátkářské a restaurátorsképéče. Ilustrované knihy o architektuřepatří k výtvarně nejhodnotnějším starýmtiskům v zámeckých knihovnách;vedle odborníků mohou zaujmout prosvé estetické vyzařování i okruh širšíkultivované veřejnosti.Knihy o architektuře a stavebnictví, řečenodnešními slovy, patří k těm nejpohlednějšímv zámeckých knihovnách. Samozřejměrenesanční tisky jsou i zde vzácností. Zapřímý návod k praxi platily poučky obsaženév díle Vitruvia, antického autora žijícíhov 1. století před naším letopočtem. O jehoživotě mnoho nevíme, soudí se, že se nedokázalprosadit v konkurenci jiných architektů,a tak se zabýval stavbou válečnýchstrojů a vstoupil do armády. V pozdějšíchletech byl zaměstnán císařem Augustem,s nárokem na penzi, zaručující mu finančnínezávislost. Aby dosáhl alespoň nějakéhouznání, sepsal na sklonku svého životavšechny své znalosti do díla zvaného Desetknih o architektuře.Knihu znovu objevil v roce 1414 italskýhumanista Bracciolini, do povědomí širokéveřejnosti ji uvedl architekt Leon BattistaAlberti (1404–1472) okolo roku 1450 vesvém pojednání De Re Aedificatoria. Vitruviusbyl brzo překládán do italštiny, francouzštiny,němčiny a dalších jazyků a setkávámese s ním i v zámeckých knihovnách.K nejstarším vydáním patří De ArchitecturaLibri Dece... vydané patrně v Miláně roku1521. Je uloženo v krásné interiérovéknihovně na zámku v Bečově nad Teplou,benátské vydání (z roku 1567) této knihyv zámecké knihovně Kvasiny, německý překladtištěný v Basileji roku 1575 v zámeckéknihovně Kunín či dva exempláře basilejskéhoněmeckého vydání, jeden z roku 1575(ten se nachází i v knihovně Lobkowiczův Křimicích), druhý z roku 1582, které sednes nacházejí v knihovně Suverénníhořádu maltézských rytířů v jejich paláci naVelkopřevorském náměstí v Praze. Dalšíexempláře můžeme nalézt v zámeckýchknihovnách Žleby a Český Krumlov.Protože původní ilustrace však již bylyztraceny, nahradily je dřevoryty zhotovenév prvních desetiletích 16. století v Benátkách,které se opíraly nejen o popisy v textu,ale byly také inspirovány římskými ruinamiantických památek. Tato kniha se paknadlouho stala inspirací renesanční, barokníi klasicistní architektury. Byl jí inspirovánrovněž Jacopo Barozzi da Vignola (1507–1573), žák Michelangela Buonarrotiho(1475–1564), po němž převzal stavbu bazilikysv. Petra v Římě. Jeho nejvýznamnějšístavbou je jezuitský kostel Chiesa del Gesùv Římě, který se stal vzorem pro barokníkostely jezuitů po celé Evropě, včetně kostelasv. Ignáce na Karlově náměstí v Praze.V zámeckých knihovnách se setkávámei s dílem Andrea Palladia (1508–1580) Čtyřiknihy o architektuře, které zásadně ovlivnilovývoj architektury, a to nejen v Itálii, aletaké například v Anglii. Alberti ve svémIlustrace z knihy Recueil des Plans Profils... (Paříž, polovina 18. století)Veduta Janova z knihy Description des Beautés de Genes (Janov 1731)Ilustrace z německého překladu Vignolovy knihyo architektuře (Norimberk 1675)kých dílech, často ovšem s velkým časovýmodstupem, literatura, kterou již můžemepovažovat za dějiny architektury. Této literaturyv zámeckých knihovnách přibýváhlavně v 19. století. Po roce 1830 ve Franciivzrůstá zájem o záchranu středověkýchstaveb, dochází k rekonstrukci opatstvíve Vezelay které se ujímá Eugène EmmanuelViollet-le-Duc (1814–1879), architekt,teoretik umění a propagátor konstrukčníhoracionalismu gotiky. Viollet-le-Ducse postupně pouští do restaurátorskýchprací v Carcassone, katedrále Notre Damev Paříži, katedrále v Remeši a v řadě dalšíchmíst. Praktickou činnost doprovázejí jehoteoretické práce Entretiens sur l‘architecture(Rozmluvy o architektuře) a Dictionnaire raisonnéde l‘architecture française (Výkladovýslovník francouzské architektury), se kterýmise setkáváme v zámeckých knihovnáchBečov nad Teplou a Červený Hrádek.V řadě zámeckých knihoven nacházímedesítky sešitů Architektonisches Skizzenbuch,které přinášejí ukázky drobnějších zámeckýchstaveb nebo větších vil palácovéhovzhledu.V 19. století stále ještě dochází k razantnímpřestavbám panských sídel, na kterýchse podílejí přední architekti své doby. Italskýarchitekt Nobile buduje pro mocného kancléřeMetternicha a jeho sbírky pohodlnésídlo v západočeském Kynžvartu, v ČernéHoře na jižní Moravě přední vídeňský architektdánského původu Theophil Hansenstaví pro nobilitovanou rodinu vídeňskýchbankéřů Friesů jejich venkovské sídlo. Starýhraběcí rod Lažanských staví nad Vltavoujednu z posledních aristokratických palácovýchstaveb podle projektu architektaUlmanna, významný rakouský architektBedřich Ohmann staví ve Voršilské ulicinovobarokní palác Walterův, dnes sídlopapežské nunciatury v Praze, pro hraběteSylva Taroucca pracuje v Průhonicích žákarchitekta Zítka Jiří Stibral. Inspiraci častostále ještě čerpají ze svých studijních cestdo Itálie, kde se zabývají důkladným studiemarchitektury a některé své poznatkyvydávají i knižně. Můžeme se proto napříkladv zámecké knihovně Bystřice pod Hostýnemsetkat i s knihou teoretických studiío baroku právě z pera Bedřicha Ohmannači poměrně rozsáhlou studií architektaJana Zeyera, bratra známého básníka JuliaZeyera.Luboš Antonín,Oddělení zámeckých knihovenKnihovny Národního muzeatvar 19/08/15

eletriejana herrmannováRadost již za jitra prostírásvá křídla– Plyšový závěs s třásněmi – stříbrný cinkotlžiček – Vstupte do komnaty – je růžová– záclony povlávají ve větru – Vítr, ach, vítrse zvedá – V příšeří koráb na řece – Z něhoOn vztahuje své ruce –„Mami!“– Odjíždí... – Kam?! – Chce mě ještěvůbec? –„Mamií!“– Let ptáků v oblacích – Stříbrobílá křídlanad plachtami – Odjíždí –„Mami!! ...Ferda sedí na klice!“–Ferda... ne Raoul odjíždí – Chce měještě –„Mamiíí“Chce mě... A nedá pokoj. Trhnu seboua otvírám oči.Hezký hoch, pomyslím si, abych neřvalažalem. Koráby odpluly.„Ferda sedí na klice.“Hrabu se z pokrývek, zívám a hledám podpostelí trepky.Vstanu a mátožně lákám papouše doklece.Vzpomenu si, že jsme po týdnech plazenípod nábytkem chytili včera konečně posledníhoz křečků rozlezlých po bytě, a cestoudo koupelny si tím pracně zvedám náladu.Rány a smích. V bytě jsou ještě dva dalšíhoši plně rozhodnuti užít si svůj den hnedod samého počátku. Jeden z nich řve a poulíoči. Tento záporný fakt hbitě vyvážím kladnouvzpomínkou na křečky.Brr! Vana je plná žab a čolků nanošenýchz rybníka.Syn s rozzářenou tváří nudí výkladem,kolik kdo osobně chytil.Křivě se usmívám a tvrdím, že je pašák.Za pleskání křídel snídám a čtu vzkaz odrodičů, kteří vyrazili na výlet. Za stěnouúdery tenisáků jak do mé hlavy.Zvonění na dveře. Sousedovic holčička septá, jestli u nás není jejich Honzík. S úlevouříkám, že ne.Telefon! ...Že by tak brzy?Čile vyskočím a ladím tvář k úsměvu.Šeredné zklamání. Jakýsi asthmatickýhlas vyřizuje rodičům, kteří odjeli, abynejezdili.Trojitý dupot nohou, hoši spěchají ven.Vlna úprku se přese mne převalí a zůstávámšťastně samotná s novinami.Zvonění na dveře.Divoký hoch mámí koloběžku.Sleduji z okna, jak přejíždí můstek nadjezem a vzrušeně sleduje cosi ve vlnách.Doufám jen, že ne mého, jak se topí.Hulákám na něj z balkonu, ale jez je hlučnější.Buch! Kočka shodila struhadlo s mísou,papouš se lekl a vysoce zavřeštěl.Vykřiknu taky a chvíli se po sobě obviňujícnědíváme.Dech se mi klidní a mlčky se věnuji přípravěoběda.Pouštím komorní hudbu, ta záhy hruběpřehlušena příchodem hochů.Mírnější vede za ruku sestřičku, kteráještě neviděla čolky, divoký vrací koloběžkua vyrábí klikaté čáry na linoleu. Bolestněsleduji.Bouchání tenisáku o stěnu, řev divokéhohocha.Obědváme, synek však sleduje postaveníhráčů a sype si rýži na rukáv.Očistím ho a pouštím do klece k ostatním.Myji nádobí a občas stočím zrak k telefonu.Zavolá mi?Z pokoje rány z pistole s voláním „seržante,na ně!“Sundavám uschlé prádlo a vleču je z balkonudo kuchyně.Kropení prádla v koupelně, košile spadlamezi čolky, s klením ji vytáhnu a věším zasTeta Hilda si zamlada říkala Hanka, takse jí nelíbilo jméno Hildegard, které mělazapsané v matrice. Za války si pak vzpozpátkyna balkon. V pokoji rachotí samopaly.Bleskne mi hlavou, že jsem doposud nevidělažákovskou knížku, a tápu ke školníaktovce. Hrabu se v přihrádkách a přemýšlím,kam ji schoval. Dveře se prudce rozletí,nadskočím a píchnu se o kružítko.„Vidím tě, belgický vojáku!“ řve divokýa přepadne sestřičku mírnějšího. Papoušvyvřískne a já rozsypu sešity, sestřička brečía chce domů k mamince. Bratr ji s úšklebkemodvádí a klepe si významně na čelo.Vřele nás ujistí, že je hned zpátky.Volání do oken, vycházím na balkona házím za nimi cvičky.Telefon! Sláva. Mrštím aktovkou a utíkám.Paní Šlamtová se ptá, jestli je u nás užTomášek.Jde prý k nám s autodráhou, nevzal sipláštěnku a prší.Schlíple se plížím od aparátu a gratuluji si,že jsem sundala prádlo.Divoký chytá mého do lasa a já čistímklece ptákům.Vrací se mírnější a přivádí s sebou dvadalší.Zvonění na dveře. Je tu i Tomášek.Přináším petrolej a snažím se odstranitdehet ze synkových tepláků dle rady jinézkoušené matky.Zvonění na dveře.Holčička odvedle se ptá, zda tu není jejichHonzík.Tentokrát je.Brečí však, když je odváděn, vzápětí zvonía vrací se, má povoleno ještě půl hodiny.K dehtu na teplácích přibývají ještě skvrnyod petroleje.Rada se nejeví účinná, přesto dál zkouším.V pokoji supění, třeskot mečů a blýskáníšavlí, souboj se rozrůstá do kuchyně.Zvonění na dveře.Soused shora sděluje, že má přes obrazčáry, vchází a vděčně sleduje Rady kutilům.Bum.Divoký hoch srazil mávnutím meče nášstoletý popelník.Plačtivé volání z pokoje, mírnější hochzraněn šavlí, přináším leukoplast, divokýnedotčen.Zvonění na dveře.Honzík již musí domů, tatínek se zlobí.„Seš vůl – seš kráva – až po tobě – nech mě,ty krávo! ...Au!“Papouš se uraženě odvrací, vybíhám dopokoje a rovnám vztahy.Zapínám žehličku a pozoruji vyčítavětelefon. Chce mě ještě vůbec?„Chceš facku, srabe?!“ Otvírám dveřea vyzvu je rázně do kuchyně. Navrhnu mírnějšízábavu.Tomášek vypráví leccos pozoruhodnéhoo ptácích.Synek oplácí žábama.Tomášek vypráví o syslech a křečkách.Říkám, že naše jsme konečně pochytali,a opět mnou projede hřejivá vlna ulehčení,tohle vítězství nebude jen tak zasutonovými vjemy.Tomášek vypráví o želvách a plazech,maminka veterinářka.Divoký hoch se nudí, točí se do kruhu,švihá mečem a cvičně řve bojové povely.Napadá mě, že jeho matkou bude ta paní, cona schůzkách rodičů pláče.Zvonění na dveře.Dunivý mužský hlas, mírnější neochotněvstává.Proč nejdou pro divokého?Otevřenými dveřmi vpochoduje souběžněs odváděným usměvavý hošík s nádobouplnou lučních kobylek s nápisem Povidla.Ukazuje ji mému a cosi radostně konzultují.Synek se chlubí vanou plnou čolků, mněskvrny od dehtu nepustily.Na obrazovce se objeví Večerníček, sousedse loučí a děkuje, na uprázdněné místose vrhají hoši.Ve vzniklém vakuu chystám večeři.„Dobrou noc!“ Večerníček se uklání,chlapci se perou a vbíhají do kuchyně. Vracímje k vaně s žábami, žehlím a s úlevou sledujivynášení čolků, odchod lučních kobylek,divoký hoch nabízí, že u nás bude spát.Leknutím porážím sklenici na kropení.Lezu po zemi, uklízím střepy a vytírámvodu z podlahy.Přemlouvám divokého, že doma mu budelíp.Nervózně tvrdím, že by rodiče plakali.Vraští čelo a nezdá se mu to. Kope dodveří.Zkouším jej vyděsit tvrzením, že by nemělco k večeři.Žravý hoch rezignuje a říká „tak čau!“Šramot a výkřiky v předsíni, hoši se loučí.Při „na shledanou“ divokého mě zamrazí.Večeříme.Telefon! Konečně.Úlevně vydechnu, šeptám a směju se dosluchátka.Celé tři minuty.Vcházejí rodiče, stáčejí ke mně zrak a prorockykývají hlavami.Vyhlížím, jako bych se celý den bavila.Zahanbeně zavěsím a přijímám zklamanépovzdechy.Objasním neuschlé stopy vody a zvýraznímvyžehlené, zbytek zakopu pod stůl.Rozbitá sklenice patřila tetě Máně, zaplatím150 Kč.Při kontrole učebnic na zítřek žákovskáknížka objevena včetně poznámky s vykřičníkem„dosud neztvárnil Májové dny!“Vyháním hocha z postele a ztvárňujem donoci.Rodiče hlasitě žehrají.Hoch jde spát.Ticho a konečně myšlenky. Přivírám oči.Mátožně vycházím z kuchyně, odkládámšaty a těším se, až mě zas koráby unesou.Ach, noci...Nad bednou s křečkama užasle zjistím, ževšichni utekli skulinou, kterou jsme ucpalikamenem.Minuta zahořklého ticha.Ploužím se k lůžku a kladu tvář na polštář.Ach, noci – úlevná – divotvorná –zapleť mi do vlasů duhové pentle – a nechje vlát –ty temná květino – léčivě šalebná – pojďmi lhát –noci, ach – noci – chytat je lze – jen v noci– v noci – kdy vylézají – v noci –Zvedám hlavu a sleduji podezřelý šramotza skříní.– v noci – kdy vylézají –Vypotácím se z postele a zaměřím zrakk zemi.To nesmaže časZpěv dozněl, obřad končí, skupina tmavěoblečených lidí se ukázněně řadí za sebe.„Upřímnou soustrast...“Bratr zemřelého, který dorazil z USA,potřásá rukou přítomným, přijímá kondolence– náhle se jeho temný zrak zarazío tvář modrookého pána, semkne rtya stáhne ruku zpět.Muž lehce zrůžověl, žena za ním učiníkrok stranou, obešla strýce a stiskla dlaňjen mně.„Tak ona přišla taky... Hilda...,“ šumělo cestouk bráně hřbitova. Těžká vrata se zavřela.Hlouček pozůstalých nasedal chmurně dovozu, starý modrooký muž zůstal na chodníkustát.foto archiv J. H.Jana Herrmannová (nar. 22. 1. 1940) začalapublikovat v Lidové demokracii; v normalizačníchdobách nepublikovala a věnovalase psaní písňových textů. Od devadesátýchlet opět příležitostně přispívá glosami,fejetony a povídkami do novin a časopisů(např. Svobodné slovo, Telegraf, Lidové noviny,Reflex, Literární noviny).mněla, že je napůl Němka, vesele hildegardilaa přijímala výhody, jež jí přinesl protektorát.Pod tíhou toho jména pak světlookýstrýc, bratr maminky, z jedné strany tísněnmanželkou a z druhé strachem, vyhýbal setemným zrakům a žlutým hvězdám svýchpříbuzných a přecházel na druhý chodník,když měl potkat strýce Béďu nebo tatínka.– Nebyl zlý, pouze podléhal tlakům...A jmenoval se tak hezky, Svoboda.„Vždyť už je to let, Béďo,“ říkal ve vozekdosi.„Tohle nesmaže čas,“ řekl strýc.Návrat od Hildegardy k Hance se už poválce tetě nezdařil. Usmlouvala to stěží naHildu.Krátce po pohřbu strýc odletěl zpátky přesoceán a za šest neděl mi přišel od něj list,v němž ostře odsoudil „německý nápis nahrobě svých předků. Svět je malý – jsemdobře informován,“ stálo tam. Lekla jsemse, že rodinný rov je zhanoben rukou neonacisty,vyběhla jsem hbitě na hřbitov, alenebylo tomu tak.Odepsala jsem, že vše je normálně ou kej.„Nic není O. K.,“ napsal zpátky strýc.„Pomník je popsán německy.“ A rozčilenědával najevo, že ten skinhead jsem já.Z listu vypadla fotka náhrobku s nápisemEugen Herrmann. „Co to znamená? – Onsnad nebyl Čech?“ stálo tam.Jméno otce bylo opsáno z jeho rodnéholistu, jenže to byla chyba, tvrdil strýc. „Tynevíš, že tu byl Hitler?“Po hrůzách války v poválečném odporuk nacistům upravovala a měnila se jménana česká, smývaly se německé stopy, a taki můj otec se strýcem vypustili z příjmenídvojité r i n.Avšak průběhem doby, jak v nich hněvzvolna uvadal, přidávali si písmena zasezpět. Poněkud zmatečně pak tatínek(Herrmann, Herman) od šedesátých letkrystalizoval v Herrmana a dalších dvanáctlet trvalo, než připojil druhé n.Strýc v zámoří si uchoval hněv dlouhocelý – byl právě ve fázi, kdy se krátce psaljako Hermann a k pochopení mu chyběloještě celé to r. ... „Odkdy se můj bratr jmenujeOjgen?“ tázal se.Napsala jsem, že Ojgena nikde nevidím,jméno čtu jako Evžen – strýc psal, že musnímek hrobu zaslal v pohoršení ErvínLederer, který čte také Ojgena jako on.Odepsala jsem, že je to hodně zvláštní,a zeptala se, jaká úchylka brání strýci čísttvar 19/08/16

jméno, jak se má. „Eugen Oněgin nenítéž nikým čten jako Ojgen – to jen vy dvas Ledererem na tom sedíte.“„Eugen Oněgin nebyl židem za německéokupace, ty huso,“ napsal strýc. „Měl štěstí.Jinak by se taky musel číst Ojgen a zaEugena by mu přidali ještě vnucené jménoIsrael. Tak se musel psát každý žid. Ledererůvbratr tohle odmítl a pak se pověsil natrámu, když pro něj přišlo komando SS.Bylo mu dvacet pět.“Strnula jsem v pokoře nad tou zvěstí.Minulost byla pěkně silná potvora.„Milý strýčku, moc dobře vnímám hrůzutoho, co se stalo... Myslela jsem jen, že popůlstoletí je možno opsat jméno z rodnéholistu...“ (Tohle nesmaže čas! volal přes mořestrýc) „...a navrátit se ke svým kořenům.“„Kořen jseš ty,“ napsal zpátky. „Pověřiljsem správu hřbitova, aby provedla změnu.“Osud jména byl zpečetěn.EUZGEN, stálo tam do týdne.Pak se V chvíli přetahovalo s U a nad G seobjevil háček.Strýc napomenul správce, U se znovuutkalo s V, a G s háčkem bylo šikmo škrtnutopísmenem Z.„Tak teď je to nejvíc splichtěný,“ psala jsem.„Původní písmena jsou hlouběji vyryta nežta nová.“Strýc vydal nový příkaz, kameníkoviposlal pár dolarů a písmeno V počalo spíševítězit. G se dál umanutě drží náhrobkujako strýc Ojgena.Paskvil vzbuzuje u návštěvníků úžas, příbuznízděšeně přihlížejí, kauza bytní, korespondencešumí dál...Uběhlo pár let a já procházím uličkou mezivzrostlými stromy, posouvám se podél zarostlýchhrobů k nevelkému pomníku z kamene;je vytvořen z knih zaklesnutých hřbety dosebe. Hromádka knih se přede mnou klenedo výše – je v nich moudrost a světlo. Jsouto poslové dobrých zpráv, kultivace duše,morálky... zdroj myšlenek a osvícení.Dvě stě metrů od hrobu Franze Kafkyvěřili moji předkové na humanismus...– Však tu také jsou, hleďme! –David Kohn... Kateřina... a jejich děti– Františka, Robert, Marie. Mezi jmény sekmitají hranaté čtyřky a hypnotická místaskonu Treblinka, Terezín, Oswieczim...1942 ...1943 ...1944Hranaté čtyřky pulzují celým hřbitovem– určují chvíli, kdy se zastavil čas; zvlášťzpustlé hroby, kde chybí, svědčí o tom, ženezůstal ani ten, kdo by je tam dal vrýt.Kolem dobrodružně bují traviny. Hřbitov jetéměř oproštěný od pozůstalých, čistka sepovedla. V dálce vidím jen hlouček cizincůs průvodcem... vida, ani se tu dnes nemusímsama bát.Opuštěnost hrobů milosrdně pokrývázelený koberec břečťanu. Odstraním párspadlých větví z těch nejbližších, vracím sek svému a zvedám zrak.– Jiří... (v dešti kulek doběhl až k okrajilesa, když zapálená Treblinka hořela...vzpoura vězňů) říjen 1943– Zdeněk... (zesláblý šestadvacetiletý musulmanopřel se při práci o lopatu – vzápětítoutéž ubit dozorcem... ale chybělo máloa byl tu s námi) Eisenach, duben 1945Novější mramorová deska nese stopyčesko-německých bojů. EUŽGEN Herrmann,dá se stále číst... písmena U a V se překrývají,G nese nové poselství Ž...Bedřich Hermann je tam dnes nově připsáno.Strýc došel až na konec.Pokládám k nim dva bílé oblázky. Zasebou slyším tichý krok modrookého pána,co má tak pěkné jméno... Svoboda.vladimír křivánekLoučení s PařížíPro N. R.I.Tichými cestami jde láska.Promiň to, mon amie, mým vráskám.Než zemi odevzdám své tělo,chci tě mít, mon amie, celou.II.Seina jak žena neznámáhřebeny mostů sčesává si vlasy:vlna za vlnou – hlubinarozkoše, vášně, tajemství a krásy.III.V bolesti zrozeni, pláčem se stvrzujeme.Zatím bezejmenní… Svět nad námi se klenejak Eiffelova věž ve městě nad Seinou.Bez smyslu milujem! A smysly? Ty nám lžou.IV.U nohou město. A ty vedle spíš.Hvězdy a světla. Průzor nebe.Byl to sen, co se nedozdál…Kdy ztratili jsme sebe?V.Voština vzpomínek. Sladkost tvého tělaz ní ještě vysávám… Ještě jsi neumřela!Stojím tu jako host pohřebnís kyticí vyvanulých dní.VI.Co já tu dělám, Verlaine,nad hrobem tvým?V tenatech veršů mámivých:pták s křídlem zlomeným.VII.Zavírám oči. Horce líbáš…A mně je jak bych stálv Musée Rodin před Polibkem,co sochař vytesal.VIII.Chtěl jsem ti prostřít vše, co mi ještě zbylo,dát ubrus na stůl, aby bylo bílo,a složit hlavu do tvých dlaní,přichystat srdce k objímání.IX.Tolik krajin jsi mi otevřela,tolik zázraků svého těla,tolik radosti a tolik bolu…V závrati bydlím, v písni tonu.X.Všechnos mi dala, nic si nenechám.Chtěl jsem být s tebou, ale jsem tu sám.Neklidné srdce marně hledá klid.Nevím, má lásko, zda lze odpustit?XI.Prošla jsi mnou jak bulvárem,zaryla nehty do mého těla;a lehkým krokem odcházíšjak Duvalová od Baudelaira…XV.Jak rád bych věřil Bohu, lidem, tobě,kosmickým rytmům o srdce opřeným!A jenom bolest stojí při mně věrně.Nicota, z níž se nevrátím.Nikola Čulík, ilustrace k Erbenově Kytici (Poklad), kresba, 2005XIX.Ó ženy, vějičky mých vášní,tolik jsem pro vás žil!Dnes osaměle lačnímpo daru, jenž mi zbyl.foto archiv V. K.Vladimír Křivánek (nar. 7. 5. 1951), básník,literární kritik a vědec, debutovalv roce 1982 básnickou sbírkou Vypouštěníholubice, následovaly básnické knížky Nahéstromy (1985), Kameny písní (1990), Testamenty(1999), Krajina s torzy (2001), Tušovékresby (2003) a výbor Zátiší s loňskými ořechy(2004). Rovněž vydal monografie JanNeruda (1983) a Karel Hynek Mácha (1986)a soubory literárněvědných studií Býti básníkemv Čechách (1999) a Kolik příležitostímá báseň (2007).XII.Tolika modři! A v ní leknínyutkvělé jako ústa mrtvých duší,jež volávaly po těle,po srdci, které buší.XIII.Poryvy větru u Kanálu St-Martin.Cihlové stěny. Slunce. Zeleň kaštanů…Bože můj, moci se tak vrátitdo srdce, v němž jak jizva zůstanu!XIV.Mlhavé vody Acherontupro pijáky melancholie!Smysly se sytí tímto světemnež zastaví se rafije.XVI.Jsem nástroj v rukou tvých,a zním… Tiskneš srdce žití!Už žádné etudy!Láska je konec bytí…XVII.Vítězný oblouk se tyčí nad Paříží:kytice pompy nad hromadnými hroby.Mrazivý vítr fičí dějinami.Na stíny mrtvých Bůh hází vápno luny.XVIII.Cestičky v parku Monceau vedou až k srdci hudby.Vše je tu naoko, vše je tu kašírované,kulisy starých lásek, ruiny odvanulých dní…Stačí jediné slovo – hudba nás zaplaví a zní.XX.To není láska, to je chtíč,co trestá nás a k zemi přibíjí.Loutky těl hrají divnou hru.A k lásce se pak domučíš.XXI.Bylo to krásné, moje milá!A ty jsi všechno zahodila.A já jsem všechno pokazil.Díky, můj Bože, že jsem žil!tvar 19/08/17

eletrieradim vašinkaNářek(Idyla I)Ach kdybych jen měl slunečníkJak tamten pánNemusel bych pořád jednou za hodinuChodit do řekyKrásně to osvěží že joKývají starci hlavamiCož značí že je vodaŘádně studenáOsvěžuji se potopením až nad hlavuI starci se osvěžujíA – odtahujíce děti a batolata z vody ven –I tetyZ místního vzpěračského kroužku těžké váhyPlavu naznakS údem rozmarně trčícím k letním nebesůmProjíždím mezi starciKteří si probírají s tetami po pás ve voděProblematiku zemědělských přebytkůA vládní cenové politikyNade mlejnemVycházím z vody venOsvěženZcvrklý a třesa saAch kdybych jen měl slunečníkJako tamten pán z městaAnebo aspoň prsaCo má támhleta slečnaEmmerich Alois Hruška, Seděla pod borovičkou, linoleoryt (10 prostonárodních písní, Praha 1923)Po nářku(Idyla II)Mám slunečníkNe jako tamten pánAle po svémZapíchnul jsem siErbus své nemociVidleK žerdi přivázalNad sebe černý deštníkJako pánZe všech stranObdivně okukovánDobrý denZdraví mne všichni sboremČas od časuA vedle sebe mám paníMá prsa jako slečnaRozložen po všech dílechSvé životní tetralogieDětství Jinošství Mužství KreténstvíLežím si ve čtvrtémS paní co z druhého má ruku na třetímA spím si v prvnímMaminka zpíváTenounkým hláskemNade mnou černý deštníkVidle jsou dědečkovymezi továrníky9. 3. 2007Milý Lubomíre, nejprve Tě musím pobavit.Zmiňuješ se o jakémsi zabaveném dopise.A já ho četl! Nevěřil jsem svým očím, užkdyž včera přikulhal do mé kanceláře produševní bohatství ten kapitalistický primitivKabeli a přihlouple se usmíval. Nejprvese mi svěřil, asi aby mi imponoval, že si zlomilnohu na golfu, když spadl do nějakéhodůlku. (Škoda že do něj nespadl po hlavěa nezlomil si vaz.) No a pak začal pomlouvatumělce. Tentokrát tvrdil, jak jsou omezení,protože se zastávají knihkupectví. Z pudusebezáchovy jsem předstíral, že něčemutakovému nemohu uvěřit. Načež on vyndalTvůj dopis a dal mi ho přečíst. Jak obtížnébylo nedat na sobě nic znát, si jistě dovedešpředstavit. Slzy jsem nicméně zadržetnedokázal. A ten idiot mě pohladil, abych siz toho nic nedělal, že Ti Toyota škodlivostknížek vysvětlí.Takže teď ale k naší akci. Sejdeme sev úterý 20. 3. v 8.00 na stanici metra Holešovice,hned dole po vystoupení z vozu,což mi připadá nejjednodušší. Vlak vyjíždíz Holešovic v 8.26, ve 12.28 jsme ve WienSüdbahnhof, ve 13.00 v penzionu. Náš příchoduž jsem paní Abrahámové nahlásil.Odjezd z téhož nádraží ve čtvrtek v 18.33.V Praze Hl. n. jsme ve 22.58. Lístky koupím.Ještě čekám, zda mi paní Abrahámovápotvrdí, zda bych dostal dvoulůžkový pokoj,že by mohla jet i Ivana. Od 15. 3. již nebuduve své kanceláří duševního bohatství, tedyani dostupný na emailu. Ale do té doby seještě ozvu. Navíc máme telefonní spojení.Nemusím Tě samozřejmě přesvědčovat,jak je tento dopis, na rozdíl od toho Tvého,závažný, že ho po přečtení musíš roztrhata sníst. Buď na sebe opatrný. Raději těchpár zbývajících dní kapitalisty moc neprovokuj.Vím, že od Tebe, poctivého umělce,nežádám málo.Ivan22. 4. 2007Drahý Zentivo! Co bych si bez Vás počal?Situace je vskutku zoufalá! Z důvěryhodnýchpramenů jsem zjistil, že ti dva bídáci,Matoušek s Martínkem, si z nás sprostěutahují. Zatímco my jsme trapně seděliv New Yorku, abychom jim překazili přebráníPulitzerovy ceny za knihu, kterou společněnapsali a vydali pod pseudonymem,oni si v klidu pod vlastními jmény četli veVídni své oplzlé samolibosti. Matoušek prýzase nestoudně producíruje svůj psací stůla Martínek se chystá do Malé Asie, aby si prýdoplnil klasické vzdělání. Ale já to tak nenechám,i kdybych měl přijít na buben. Ať mneto stojí třeba poslední ocelárnu, já nedopustím,aby ta prohnilá, ničeho si nevážícíkultura zničila celou naši vyspělou civilizacia zabránila stvoření pozemského ráje.Už jsem zrušil všechna obchodní jednání,nakoupil buldozery, najal řidiče i s kamionya pojedu před Martínkem, abych všechnystopy řecké kultury před ním vymazal.A bude to mít, hajzl! Otázka však je, jak játo poznám? Nevíte náhodou, jak se na prvnípohled pozná řecký amfiteátr nebo chrám?Existují snad nějaké poznávací znaky? Spoléhámuž výhradně na Vás, nikomu jinémudůvěřovat nelze.V úctě Váš oddanýLubosan26. 4. 2007Drahý Lubosane, chápu Vaše starosti s rozpoznánímantických památek, jelikož Vás vedeušlechtilá idea jejich zničení. Já jsem teď alev takovém rozpoložení, že Vám těžko mohubýt v něčem takovém nápomocen. Jen sinějakou takovou neužitečnou stavbu, je-li tovůbec stavba, snad spíš chrám, představím,udělá se mi zle. Jet do kolébky kultury, tobych snad raději stávkoval s dělníky, protožebych byl aspoň ve svém známém a užitečném,neváhám použít i hrubšího výrazu smysluplnémprostředí. Nicméně aspoň doporučujiničit v Malé Asii všechno, pro jistotu. Je lépe,když zemře nevinný, než kdyby omylem mělviník proklouznout, byť by to bylo kus sochynebo torzo. Takže aspoň tohle k Vaší velkolepéspanilé jízdě. Ale co já? V New Yorkus Pulitzerem to bylo ještě dobrý. Pamatujete,jak jsme tomu dobytkovi kulturnímu dalido šampaňského projímadlo. I já už tam bylnervózní, že Martínek a Matoušek na násvyzráli. Ale že jedou do Vídně s rozřezanoumrtvolou mého byť nevlastního bratra, tojsem opravdu netušil. Takový lumpové. Můjnevlastní bratr se jich přitom zastával, tvrdil,že je lze vhodnou inteligentní motivacípřevychovat, chodil mezi ně do těch jejichliterárních kaváren bez goril. No a má, co sizasloužil. Jenomže on mi byl podobný. Takymě napadlo, že si nás mohli splést. Sám seteď bojím o svůj život. I když všichni vědí,kdo mého nevlastního bratra rozřezal a kdoho jel ukázat umělcům ve Vídni, nic muprý nelze dokázat. Přitom se už na nádražía cestou ve vlaku svým zločinem každémuchlubil. A já ho ani nesmím kvůli presumpcineviny vyhodit z práce. Mohl bych si sicezaplatit zástupy nájemných vrahů, jenomžemně jde o princip. Kde se v té nedůslednékapitalistické společnosti domoci práva proslušného člověka, který jen celý život dřejiné z kůže? Poraďte mi. Také já spoléhámvýhradně na Vás. Když se mezi explozemiv kolébce civilizace aspoň trochu zamyslítenad bezprávím, čili jak pomoci právu, abynavždy zvítězilo, může se to jednou hoditi Vám.Váš vyděšenýZentiva(pokračování příště)tvar 19/08/18

Emmerich Alois Hruška, Ex libris, linoleoryt (10 prostonárodních písní,Praha 1923)Opřen mi nasloucháA drží výkladO nezralé hrušceÚdajně samospadléNelži mi chlapče nelži Nikdy nelžiAch dědečkuDeštník mi zpívá o boševickém mostkuAch maminkoKdyby jen boševickémTěžko je kreténu i v dětstvíHladí mne po třetímPaní z druhéhoSpi my baby spiRachotně kýchámTrhaje senA pozdrav pánbůZahřmí okoloStarci se na mne usmívajíI těžkotonážní tetyVoda má dneskaSedmnáctSedmnáct říkám a honemUtíkám k níOpodál slečna co není mojeA její prsaŘíká milouškoviKoušou tu komáři PepíčkuA odjíždějí domůNad obzorem se vyvalujíBouřkové mrakyJá podlé skalSám sobě jsem siZatléskalJak je krásné býti kadeřavýmZnavenusínám vsedě i za chůzezapomínaje přitom kdo jsem kdy a kdenořím se stále do svého mládíz něhož si na nic nevzpomínáma co vím musím si vymysletNejraději ale usínám ve vaněnevěda posléze co jsem si umyl a co nemyji se drhnu kolem dokolaodzdola nahoru a zpětopatřiv jednonejsem si jist druhýmpřejda na druhézapomínám jednoa začnu znovuuši ruce a nohy se mi pletoutím vícejsouce podvojnýmia usnuv mezitímdoluji v hlubinném podvědomímarně a zbytečněpotrativ začátekledva jsem došel konceK večeru sedávám u stolukde na mne v tuto roční dobu čekámiska jahod s mlékemjejichž vůně mi pořád něco říkákdybych jen věděl coOsvěžen jdu se opět mýt do vanyplácám si rukou do vodyŽivot je krásnýhlasitě prozpěvuji pro sebeNa noc mne vytáhnou z vody venodnesou do posteleUsínám po půlnociza zvuku tamtamů ze Střeleckého ostrovaa pištění nové ústředny u nás na půděNa ulici zvracejí mladí lidéodcházející z „Kavárny v sedmém nebi“taxikáři na rohu dělají diskomejdana já si říkámMěl bych se aspoň jednou za časvykoupat ve vaněale pro jednousnad nebude tak zleUkázka z knížky veršů,kterou chystá vydat nakladatelství T + Ťfoto archiv TvaruRadim Vašinka (nar. 1935 v Brně) vystudoval geologii napřírodovědecké fakultě brněnské univerzity, v polovině 60.let spoluzaložil divadlo X a po přestěhování do Prahy divadloOrfeus. Od mládí se věnuje interpretaci poezie. Po roce1989 připravil k vydání několik výborů z básní různýchautorů, které uvedl a inscenoval ve svém divadle – EgonaBondyho (Bez paměti by se žilo lépe, 1990), Josefa Lebedu(V povětří času, 2004) a Karla Hoffa (Bublavá samota s rýhou,2006). V současnosti vede Krytové divadlo Orfeus v Praze.VÝLOVKdyby byly knihy ryby, nebylo by třebaVýlovu. Jenže knihy jsou jednou nosorožcia jednou světice, tak co zas dness nimi...?Divadelní hru Nosorožec Eugèna Ioneskav překladu Ivana Zmatlíka vydalo nakladatelstvíArtur v roce 2008 coby třiačtyřicátýsvazek ve své Edici D. Vedle Dilie a Divadelníhoústavu je Artur dalším a téměř jedinýmnakladatelským domem, který se soustavnězabývá klasickým i moderním dramatem;konkurují mu ještě brněnské Větrnémlýny. V jednotné minimalistické grafickéúpravě vyšly známé i téměř neznámé hryod Jiráska přes Mrštíky až k Čapkovi, odMoliéra a de la Barky po Ioneska, edičníplán už nyní ohlašuje padesátý a padesátýprvní svazek – Strindberga a Albeeho.Nosorožec se v této společnosti vyjímá jakoméně známá kuriozita, v době vzestupuabsurdního dramatu populární a nyní spíšepozapomenutá. Přesto – v Prešově na Veľkéscéně Divadla Alexandra Duchnoviča se 24.října zrovna odehrála premiéra! Okusitnaživo aktuálnost Ioneskova dramatu lzetedy takřka za rohem. Zápletka hry stavína bizarní proměně obyvatel anonymníhofrancouzského městečka v zmíněné tlustokožcea na postoji ještě nedeformovanýchhrdinů k těmto událostem. Hlavnípostavou je líný alkoholik Bérenger, jehoprotihráčem úspěšný Jean, přihlížejícímiBérengerova milá Daisy, jeho šéf Papillona další kolegové z úřadu a lidé z ulice.V dlouhých, často až obžerně prázdnýchrozhovorech jednajících postav postupněvyvstává nutnost „jít s davem“, přizpůsobitse – stát se nosorožcem. Bérenger se jakojediný nenechává strhnout; zůstává sicechybujícím, ale i pochybovačným, a to hochrání před neúprosnou (absurdní) logikouvývoje k nosorožectví-ztrátě lidskosti.Interpretace hry často poukazují na to, žeIonesco v ní zobrazil vzestup fašistickéideologie, v Československu 60. let v níbyl shledáván i protest proti komunismu.Ideologiemi nezatížený čtenář však dramavnímá spíše jako nadčasovou, modelovousituaci společnosti kariéristů, pragmatikůa převlékačů kabátů proti neambicióznímu,nepatetickému lidství, v němž ale nenívítězů, neboť i jediný vzdorující nakonecpřiznává: „Nejsem dost uvědomělej, měl jsemjít s dobou. Teď je pozdě! Jsem zrůda, jsemzrůda! Nikdy ze mě nebude nosorožec, nikdy,nikdy! Už se nezměním. A tolik bych chtěl,tak moc bych to chtěl, ale nemůžu. (...) Bědatomu, kdo si chce zachovat svou originalitu!“Bérenger si svou tvář nechává vlastně proti„zdravému rozumu“, sám nahlíží, že zůstatosamělým člověkem v zemi nosorožců jek nesnesení. Vzdor mu nakonec zůstanejako poslední možnost: „Budu se bránit!Jsem poslední člověk a člověkem zůstanu! Aždo konce! Já se nevzdám!“ Musím přiznat,že pokud by se Nosorožec inscenoval coby„tradiční“ absurdní drama, neupoutal bymě, kdyby se však objevil na prknech některéhoz divadel, která dramata aktualizujía konstruktivně dekonstruují (což by maněmohlo být Divadlo Komedie, Na zábradlínebo Klicperovo divadlo v Hradci Králové),zašla bych. Kdo jsou asi dnes ti nosorožci,za čím se supíce valí?Útlá próza Judita, vydaná loni nakladatelstvímDauphin, je první ze tří knih na biblickátémata (následuje Křtitel a Pilát Pontský)chorvatského spisovatele a dramatikaMiro Gavrana. Dauphin vydává zajímavousměsici současné evropské prózy a cennýmzpůsobem rozšiřuje povědomí o tom, coliterárního se děje v méně „atraktivních“zemích než třeba Francie či Německo, aletentokrát se mu podařilo sáhnout vedle.Gavran si bere za předlohu biblickou knihuJúdit a známý příběh o tom, kterak zbožnáa ctná žena oklamala krutého vojevůdce,usekla mu hlavu a zachránila tak židovskýnárod před jistou porobou. Vypravěčkou jeJudita, která retrospektivně „svěřuje papíru“svůj osud od útlého dětství až k vražednickéudálosti a následujícím létům. Častopřipomíná, že jako dítě byla výjimečná,čtenáři však není jasné čím, snad kromjisté frackovité přemoudřelosti. Vdá seza násilnického manžela, který jí vnukneodpor ke všemu tělesnému, a z nejasnýchvýčitek svědomí se po jeho smrti uchýlík pokání a půstu, čímž si vydobude pověstsvětice. Potud nechává Gavran promlouvatsvou hrdinku podivnou nápodobou biblickéhojazyka, jejím hlasem parafrázujepřikázání a biblická naučení a činí z Judityponěkud nenápaditou osobu, ješitně lpícína své nedoložené výlučnosti a pletoucí simotlitbu se zvýšeným počtem výkřiků „Ach,Jahve“. Obrat přijde s Juditiným výletem donepřátelského tábora, v němž pro krutéhoHoloferna zaplane nejdříve obdivem a paki barvitě vylíčenou vášní. Ať věřící či bezvěrec,přece cítím nepatřičnost scény, v níž jemi sledovat, „ach, jak citlivě reagovaly (sic!)její bradavky na dotyky jeho rtů“. Vrcholem jeodhalení jako z Elle, že „díky jeho pohledůmzačala mít ráda své tělo“. Jenže legenda másvůj neměnný konec, a tak je Holofernés,v tomto podání mírný jako beránek, setnuta Židé zachráněni. Nepatřičnost interpretacebiblické látky je umocněna dovětkem,v němž je Judita kněžími svého národauvězněna v chrámu coby „oficiální svatá“,aby neprozradila svůj poklesek. Nenamítámzhola ničeho proti nejrůznějším modernímapokryfům, tento se však minul účinkema snad i záměrem – „zlidštit“ biblický příběh.Ten je však živoucí dosti – předevšímv jeho skutečném poselství, že zlo přemáhávíra a věrnost Bohu. Gavran učinil z Judityneukojenou ženštinu a z jejího osudu kronikumilostných peripetií. Výklad duševníchhnutí Piláta a Jana Křitele přeložen do češtinyještě nebyl a s přihlédnutím k nebohéJuditě doufám, že se tak ani nestane.Anna Cermanovátvar 19/08/19

RECENZEPRÓZA RYCHLÝCH STŘIHŮMartin Sichinger: Cukrový klaunKnižní klub, Praha 2008Cukrový klaun, próza odměněná cenouKnižního klubu, je románovým debutemvimperského rodáka Martina Sichingera.Hned úvodem je třeba říci, že to není kniha,která se čte snadno. Nejen, že se v ní prolínajív ne vždy zcela přehledné směsici osudypostav, jejichž vazby a vztahy jsou častopouze naznačeny, odehrávají se v různýchčasech (od okupace až po současnost) a aniprostorově nejsou jednotně lokalizovány.Jejich půdorys je sice vymezen krajinoušumavského podhůří, ale životní událostipřenášejí jednotlivé aktéry tu do Španělska,tu do Německa. To samo by ještě nepředstavovalopro čtenáře problém, naopak pestrostprostředí románových dějů obvyklepřitahuje pozornost. Zdrojem čtenářskýchnesnází je autorův specifický styl. Za jehozákladní příznak bychom mohli považovatjistou roztříštěnost, která nevyplývá tolikz autorovy neschopnosti udržet souvisloudějovou linii, nýbrž působí jako záměrnéstylové gesto místy připomínající tvorbuJana Balabána.Próza je přitom navenek pevně zarámovánaprologem a epilogem vytvářejícím fikcikonkrétní situace; v prologu blíže neurčenýpolicista (z textu vyplyne, že by to mohlbýt syn kronikáře) začíná vyprávět novinářce,která se zajímala o místní minulost,historii zmizelé vesnice Lešany; v epiloguprobírá s otcem jeho kronikářské materiály.Do tohoto rámce jsou v šesti částech zasazenylidské životy, skládající galerii postav.Jádrem jsou osudy dvou rodin; je to jednakrodina potomků bývalého místního statkářeKotase, kterou tvoří statkářův syn,nezaměstnaný, přivydělávající si příležitostnýmifuškami, jeho žena, zahradnice, kterási z někdejší zámecké zahrady vytvořilazákladnu výnosné živnosti, a dcera Renata;do rodinného kruhu patří i bratr Jindřich,jehož osud tvoří paralelu základního rozvrhu.Druhou rodinou jsou Hadravovi, kde otec jezaměstnán v rozhlase a syn Aleš se zajímáo fotografování. Z ženských postav vystupujído popředí dvě: bývalá majitelka zámečku,hraběnka, a Wittlichová, jeho nová majitelka,jejíž příchod oživí místní prostředí, s dcerouKlárou. Ta zemře kdesi v Španělsku údajněna předávkování drogami. Aleš s Renatoudoprovázejí paní Wittlichovou do Španělska,kde chce získat pozůstalost své dcery. Podaříse to Alešovi, který přiveze také Klářin deník.Tomuto chlapci se podaří zjistit, kdo byl dealerem,jenž přivedl Kláru k drogám, a rozhodnese jít po jeho stopách; stane se mu tovšak osudným, neboť hledání ho nakonecstojí život. Motiv hledání je vůbec příznačnýpro Sichingerův román; Wittlichová propadajícíze žalu mystickým vizím hledá stopypo mrtvé Kláře, Aleš Hadrava hledá Klářinadealera (je jím jakási podivná existence jménemŠvec, jenž ho nakonec zabije), Kotasůvbratr Jindřich, emigrant, hledá v Německudívku Liselotte, která za války žila na zámku(k ní se snad až příliš volně váží další dějovélinie – jedna, sahající až do válečné minulostinacistických rostlinářských experimentův zámecké zahradě a druhá, spojená s falešnouLiselotte a s estébáckými únosy emigrantů),a nakonec Alešův otec hledá svéhozmizelého syna a jeho vraha.Jak vidno ze stručné rekapitulace děje,Sichingerova próza představuje složité předivovztahů, které ovšem zůstávají v průběhučetby pouze naznačeny, ba někdy přímoskryty pod vrstvou detailních postřehů, častozjevně lyrické povahy. Ty rozptylují čtenářovupozornost a odvádějí ji od dějovýchsouvislostí. Zdá se, jako by autor ani nechtělvytvořit ucelený svět, v němž jsou dráhy jed-notlivých osudů zřetelně vymezeny, jako bymu spíše šlo o kaleidoskop momentů střídajícíchse v rychlých střizích, z nichž jsou tyto(ne vždy povzbudivé, spíše baladické) osudya jejich světy složeny. Nikoli však v prostéčasové posloupnosti, nýbrž v klikaté a nesouvisléřadě, kde se rychle střídají různé rovinypohledu (vnitřní monology postav, vypravěčskýpart, lakonické dialogy), jejichž spoje jetřeba při četbě teprve dotvářet. To je ovšempostup náročný jak pro čtenáře, tak proautora, kterému stále hrozí nebezpečí, že semu celá skladba rozpadne (některé postavyse také skutečně ztrácejí – Renata, nebozůstanou v pouhém nejasném obrysu: udavačVlach, dealer Švec). Občas vzniká dojem, že siautor nabral na sebe příliš – svět polistopadovémládeže otevřený možnostem i nástrahámglobalizované společnosti, generačnírozdíly mezi mladými a pamětníky staréhorežimu, pozůstatky válečné minulosti, vztahk domovu a jeho lokálním rozměrům – je toněkdy až přeplněný obraz. Jako by autor chtělobsáhnout naráz časoprostorovou mnohorozměrnosta mnohotvárnost světa i domovaa nestačily mu na to prostředky ani síly. I takjde o prózu, která se mezi románovými prvotinamirozhodně vymyká průměru.Aleš HamanSVĚT A JEHO INTELEKTUÁLOVÉPODLE DAHRENDORFARalf Dahrendorf: Pokoušení nesvobody.Intelektuálové v časech zkoušekH&H, Jinočany 2008Co by bylo kdyby...? Jak bych se zachovalv zlomové situaci já? Je údělem intelektuálůveřejně vystupovat, ba dokonce prosvou pravdu a názor snášet újmy? Má vůbecnad podobnými otázkami cenu přemýšletv době, která sebe samu často relativizujesebeoznačením pozdně moderní či postmoderní?Ačkoliv na některé dotazy neznámejednoznačnou odpověď, dokud se v danésituaci neocitneme sami, jsou i v současnostilidé, kteří nejen sebe, ale i své okolís podobnými úvahami konfrontují. Mezi tyaktuálně patří německý sociolog a politolog,i českému publiku známý obhájce a propagátorliberalismu Ralf Dahrendorf. Ten nenív našem prostředí neznámým autorem, natuzemských pultech leží jeho knihy pojednávajícío soudobém světovém vývoji popádu berlínské zdi či o ohrožení demokracie,liberálního řádu a svobody v globalizujícímse světě. Nejnověji v českém překladu vyšeljeho text o pokušení intelektuálů v krátkém„věku extrémů“ světových i občanských válek,genocid i atomového zbrojení ve jménu různýchideologií a světonázorů.Stále ještě nedávno skončené 20. stoletíbylo bohaté na svůdné klamy totalitníchrežimů – nejzřetelněji Třetí říše a poválečného(nejen) východního sovětského bloku.Jak se ale v čase totality zachovali veřejněvystupující a činní intelektuálové tvářív tvář nacismu a komunismu? Mnozí z nichneodolali vábení a vběhli do náruče některémuz „velkých bratrů“, ať již byl zahalen dorudé či hnědé. Ti, co podlehli, k tomu mělisvé důvody – od pragmatického úsilí o budovánívlastní kariéry až po přesvědčený idealismus.Byli však tací, kteří lákadlu nesvobodyodolali. I přes hrozbu osobního postihuzůstali věrní ideálům demokracie a svobody.A právě tyto aktéry, kteří nepodlehli totalitnímsvodům, si Dahrendorf vybral zapředmět zkoumání. Konkrétně se zajímáo generaci, jíž bylo dopřáno prožít 20. stoletíz velké části jeho délky – zabývá se aktérynarozenými v letech 1900–1910. V popředíjeho zájmu stojí životní osudy a myšlenkovývývoj především Karla Poppera, IsaiahaBerlina a Raymonda Arona. K nim Dahrendorfposléze přiřadil v drobných životopisnýchčrtách další známé autority – Hannahtvar 19/08/20Arendtovou, Theodora W. Adorna, GeorgeOrwella, Jana Patočku či složitější a nejednoznačné,snad přímo kontrastující postavyMartina Heideggera, Ernsta Jüngera, Jean-Paula Sartra nebo Georgeho Lukácse.Pro uchopení a vlastně ohodnocení veřejněčinných intelektuálů si Dahrendorf umělevytvořil společenství Societas Erasmiana.Její členové ve svém jednání následují známéhohumanistu Erasma Rotterdamského,jenž v Dahrendorfových očích představujezvěstovatele ctností svobody. Erasmovcijsou charakterizováni konkrétním souboremvlastností a postojů. Jako osamoceníbojovníci za pravdu tuší, že nějakou objektivní,jedinou pravdu nenaleznou, přesto seji vydávají hledat s vědomím své omylnostia nejistoty výsledku. Pro své přesvědčeníneváhají přinášet velké oběti. Tito spravedlivípředstavují angažované pozorovatele rozvážněkomentující a podle potřeby vstupujícído sledovaných procesů a událostí. Spojujítudíž postoj aktéra dění s pozicí pozorovatelenepodléhajícího žádným módním intelektuálnímvlnám. Opravdový erasmovec tedyodolává pokušení nesvobody, nenechává seodvést od svého směřování i za cenu osamocení.Je ochoten žít s rozpory a konfliktylidského světa, přitom stále oddán rozumujako nástroji jednání a poznání.Předkládaná kniha je rozdělena do několikasouvislejších částí. V první autor formulujeotázky výzkumu a konkretizuje svávýchodiska. Seznamuje čtenáře s několikaveřejně činnými intelektuály i se svůdnýmilákadly fašismu a komunismu. V další částise pokouší definováním výše naznačenýcherasmovských vlastností jasně vymezit onuSocietas. Teprve poté se v navazujícím oddílepouští do přiblížení životních osudů jmenovanýchintelektuálů v soukolí 20. století,přičemž jasně ukazuje, kdo z nich je hodenstanout ve vybrané společnosti Erasmovýchnásledovníků, kdo může být „pouze“ kandidátemtohoto exkluzivního společenstvíči kdo patří mezi odmítnuté, tedy mezi ty,kteří pokoušení nesvobody podlehli. Příznačnépřitom je, že pisatel nevěnuje svoupozornost jen evropskému kontinentu, alezaměřuje se i na geografické oblasti, jež stályv průběhu minulého století vzdálené bezprostřednímupokušení – Anglii i Spojenýmstátům. V závěrečné části se věnuje několikavýrazným datům světových dějin, jež jsous vývojem totalitních režimů spojeny. Časům,které přinesly veřejně činným intelektuálůmnové výzvy a možnosti působení – 1945 jakonáznak nové kulturní svobody, 1968 cobyobdobí deziluze, 1989 představující konectotality a konečně 2001 jako nové antiosvícenstvív souvislosti se světovým terorismempo útoku na newyorská dvojčata.Hodnocení Dahrendorfova textu nenípodle mého soudu jednoznačnou záležitostí.Německé vydání jeho práce se setkalo s kladnýmpřijetím. Někteří recenzenti u našichzápadních sousedů kvitovali předkládanoupráci coby brilantní anamnézu liberálníhomyšlení, jako vyjádření liberální politickéetiky. Při pozorném čtení a promýšlení jehoknihy však může čtenář narazit na některépochybnosti. Především si uvědomme, žepřed sebou máme pokus ohodnotit některéintelektuály minulého století z předemdaných liberálních pozic, o nichž Dahrendorfnepochybuje a s nimiž je osobně ztotožněn.Zatímco u erasmovců připouští neexistenciobjektivně dané pravdy a oceňuje samotnéodhodlání jejího hledání, sám se v mých očíchpokouší o stanovení normotvorných závaznýchměřítek, jejichž prostřednictvím chcečtenáři sdělit, kdo byl dobrý, tedy nezklamal,a kdo naopak „podlehl“. Na období totalit, jež„zamávaly“ s mnohým charakterem a osobností,se snaží naroubovat jasně vymezenýhodnotící vzorec, jehož prostřednictvím ses pojednávanými aktéry snad až příliš snadnoa nekomplikovaně vypořádává. Jedná se tako spíše schematické souzení lidí, kteří žilive své době a byli vystaveni tlakům, jimžmnohdy nešlo odolat „bez ztráty kytičky“.INZERCEt ó n yb a r v yv ů n ěMánesova 87, Praha 2(metro A, stanice Jiřího z Poděbrad)k l u bo b c h o dč a j o v n aNaznačenému Dahrendorfovu schematismuodpovídá i metoda práce. V žádnémpřípadě se nejedná o složitější kolektivníbiografii intelektuálů 20. věku, o jejich sociálnídějiny či dějiny mentalit, popřípadě idejí.Pisatel se s pojednávanými jednotlivci popasoval„pouze“ za pomoci drobných biografickýchnáčrtů, jejichž prostřednictvím jednodušepoukázal na to, zda dotyčný odolal,nebo podlehl. Přibližované aktéry tak konfrontujes povinností ke svobodě, již u nichs naprostou samozřejmostí předpokládá.Kategorizuje do jasných škatulek. Text tudížv mých očích představuje pokus disciplinovatnedávnou minulost z liberálních pozic pokládanýchDahrendorfem za správné a dobré.To může některému z čtenářů kazit dojemz knihy, nikoli liberální pozice samy o sobě,ale nekritická či neproblematická práces nimi. A přesto se nejedná o knihu špatnou.Naznačené výtky chtějí spíše upozornit čtenářena možná úskalí Dahrendorfova textua myšlení, které se v něm zračí. Pro ty, kdomají rádi svět nekomplikovaný a jasně strukturovaný,je předkládaná kniha zajímavýma srozumitelným čtením. Nabízí možné hodnoceníminulých desetiletí a zajímavé informacea náměty k navazujícím debatám. Jekonstrukcí přinášející možná měřítka a politickypodmíněné hodnotící normy. Nepopisujeideály, ale z jeho pohledu ideální typy.A proč nad nimi dále nepřemýšlet?Jan Randákwww.rybanaruby.net,e-mail:rybanaruby@rybanaruby.net

SVÍZELNÁ CESTAK ODPUŠTĚNÍMikołaj Łoziński: ReisefieberPřeložila Barbora Gregorovádybbuk, Praha 2008Za svůj románový debut Reisefieber získalmladý polský autor Mikołaj Łoziński (1980)řadu literárních ocenění. Hned na úvodpoznamenejme, že právem.Hlavní protagonista, osmatřicetiletýDaniel, se dozví, že mu zemřela matka. Tupřed tím několik let vůbec neviděl. Jakonejbližší přímý pozůstalý je přesto nucenvyřídit veškeré náležitosti, které z danésituace pro něj plynou. Z New Yorku, kdežije se svou přítelkyní Annou, odlétá tedydo Paříže, kde spolu s matkou kdysi vyrůstal.Tímto okamžikem autor začíná odvíjetkompozičně zajímavě vystavěný příběhodhalující nejen Danielovu minulost, alei minulost jeho matky Astrid. Jejich vzájemný,po všech stránkách komplikovanývztah pak tvoří jádro Łozińského nejen stylověoriginálního vyprávění.Velkou devízou románu je paradoxnějeho strukturovaně promyšlená nedořečenost.Autor dílčí motivy „rozkládá“ v rozsahucelého románu, nikdy je nedopovítakříkajíc od začátku do konce. Každá dílčízápletka je odvíjena v krátkých sekvencích,od nichž autor pravidelně odbíhá a zase sek nim periodicky vrací, aby danou – zpravidlav nějakém ohledu klíčovou – situacidále rozvinul. Přestože tímto způsobemŁoziński nakládá s většinou jím prezentovanýchudálostí, román není nepřehledný.I přes časově mnohovrstevné komponovánípříběhu s četnými „odbočkami“ do minulostijednotlivých protagonistů působí příběhvesměs lineárně.Łoziński v dynamickém sledu střídá alenejen pásma časová. Zcela volně a samozřejměstřídá i místa pobytu především hlavníhohrdiny. Daniel je v jednom okamžikuv Americe u své přítelkyně Anny, vzápětív bytě své mrtvé matky a v téže chvíli se načas ocitne třeba na mořské pláži, kde cobyosmiletý trávil s matkou dovolenou. K tétovzpomínce se ostatně Daniel v průběhucelého románu stereotypně vrací a dáváčtenáři tušit, že právě zde se stalo něco, covztah syna a matky fatálně poznamenalo.„Sleduje, jak opatrně kladou jeho mámu nanosítka. (…) Je v bezvědomí, krev na písku.(…)Nosítka mizejí v sanitce, řidič zapne houkačkua vyjíždí. Dobře si tu houkačku pamatuje. Stojína místě a dívá se za nimi. (…) A teprve nynísi všimne, že pořád drží v ruce druhou kovovoukouli. Odhodí ji do písku.“Co přesně se na pláži stalo, autor sdělujepozvolna a v náznacích. Obdobně je odhalovánadalší událost, v dané době rovněž osudověpoznamenávající soužití matky a syna.To když Daniel přistihne doma matkus milencem, kterého následně – i přes svýchpouhých osm let věku – bez rozpaků vyhodí.„»Tohle ti nikdy nezapomenu,« pronese překvapivěklidným tónem [matka]. (…) »Chovášse, jako bys byl můj manžel! Ale já už to dálnebudu snášet, nevydržím to! (…) Neměla jsemtě tak vychovat. Neměl ses narodit.« Dobře sipamatuje, jak se on, matka i celý pokoj tříští namalé kousky…“ S klíčovým odhalením autorovšem přichází až v samém závěru románu.A je tentokrát překvapením nejen pro čtenáře,ale i pro Daniela. Z poslední stranydopisu, který mu po sobě matka zanechala,se totiž dozví zatajenou skutečnost, kterázásadním způsobem vysvětluje matčinochování nejen k němu, ale i k jeho od jistéchvíle anonymnímu otci.Ačkoliv od začátku románu víme, že jeDanielova matka mrtvá, autor ji praktickynechává živou v tom smyslu, že značnoučást jím předestřeného příběhu tvoří událostibezprostředně předcházející jejímuskonu. Danielův pohled je jen jednou stranoumince, vzájemný rozporuplný vztahje líčen i z matčiny perspektivy. Emotivněnaléhavá konfrontace pohledů na dílčífaktory života obou protagonistů je dalšíz předností Łozińského románu. Izolovaněvedená komunikace mezi matkou, čelícíblížícímu se konci, a jejím synem, který s nípřerušil na několik let veškerý kontakt, jemísty doslova skličující. Autor zde přesvědčivěprezentuje ty nejniternější pocitymatky a syna, které jim bránily si navzájemodpustit. Sice nakonec k oboustrannémuodpuštění dochází, ale z pohledů obou přílišpozdě. Astrid, Danielova matka, umírá a jejísyn nejenže u ní není, ale vlastně o tom anineví. „Tam za dveřmi byl svět, život, bylo tammoře, parky, dvojice, setkání, kina, kavárnya kdesi ještě víc dál, nejspíš také za nějakýmidveřmi, byl jistě Daniel. Kde teď pracuje? Máněkoho? (…) Dveře se na chvíli otevřely a Astridse opět ocitla v průvanu dávných myšlenek.“Łozińského román by jistě bylo možnéoznačit za román psychologický. Autorv implicitní rovině konotuje nesčetnémnožství významů objektivně se vztahujícíchk základním hodnotám rodinnýchvztahů, které přímo či nepřímo determinujíosudy jeho hrdinů. Například se dozvíme,že Astrid vyrůstala bez otce. Je zřejmé, žei tato skutečnost měla vliv na to, jakou bylamatkou. V přímé souvislosti s tím se dozvídáme,že i Daniel, rovněž vyrůstající bez otce,se rodinnému životu brání. Jeho přítelkyněAnna, toužící si ho vzít a mít s ním dítě, muto má právem za zlé. „»Bojíš se být otcem,«řekla mu v autě, když se vraceli z večírku. (…)Onoho večera si ani nepopřáli dobrou noca Daniel si po dlouhé době uvědomil, že se muzastesklo po Astrid. (…) Chce jí říct toto. Ano,měla pravdu, bojí se otcovství, on sám přecevyrůstal bez otce. Bojí se být mužem.“A tak jako byla svou minulostí poznamenanáAstrid (o čemž svědčí její mnohdytrpké vzpomínky na vlastní dětství), je jípoznamenán i Daniel. Jeho neurotické stříhánía prohlížení nehtů, jeho neochota přiblížitse vodě, natož v ní plavat, jeho touhanapsat „román ze současnosti“, jeho úzkostv kontaktu s cizími lidmi, jeho nemotornostv každodenních banalitách, to jsou navenekčitelné symptomy, které ho v mnohaohledech paralyzují a do jisté míry i vnitřněstravují. Stejně jako vzpomínky a s nimispojený pocit viny, který mu po léta bránildospět a stát se v pravém smyslu tohoslova dospělým. Otázka, kterou si pakDaniel klade, je přímým důsledkem všechjeho strastí, kterým je nucen čelit. „Mámpocit, jako by nejdůležitější pro mě bylo to, couž je minulost. Ne to, co je nyní, nebo co teprvenastane.“ (…) „Copak to, co bylo, je opravdu takdůležité?“ V konfrontaci s hlavními hrdinyŁozińského románu si můžeme na výšeuvedenou otázku jednoznačně odpovědět,že ANO. Že tedy minulost člověka můžebýt v některých okamžicích života mnohemdůležitější než jeho přítomnost či budoucnost.„Cítil, jak ho přepadají nejrůznější myšlenky,útržky vzpomínek, snů, fragmenty všehomožného. Nerozuměl jim. Jako by se nacházelv jednom velkém abstraktním muzeu – skládka,squat, které po osmatřicet let zabydloval.“Dodejme, že Łozińského styl vyprávění jevelmi pestrý a dynamický. Autor dokázal citlivědo románu zapracovat i motivy krajněabsurdní. Třeba když Daniel volá z budkymatce, ačkoliv ví, že je mrtvá, a ve sluchátkuzáhy slyší její hlas nahraný na záznamníku.„Tady Astrid Reisová. Momentálně nejsemdoma. Zavolám vám, jak jen to bude možné.“I díky těmto zdánlivě nepravděpodobným,přesto dost dobře uvěřitelným situacím jeŁozińského příběh spolu s jeho výše uvedenýmiatributy poutavý, lidsky přesvědčivýa literárně zdařilý.Jan JurekKDY TRÁVA NEJVÍC VONÍKarel Šiktanc: Vážná známostKarolinum, Praha 2008Od roku 2000 vycházejí básníku Karlu Šiktancovi(nar. 1928) v nakladatelství Karolinum„sebrané spisy“, takzvané Dílo bylo rozvrženodo osmi svazků, z nichž sedm je nasvětě, čekáme jen na závěrečnou Monografii.Přesnějším označením této řady by ale bylospíš „z díla“, jedná se totiž o spisy vybrané;tři rané sbírky – Tobě, živote! (1951), Pochodeňjara (1954) a Vlnobití (1956) – edice škrtá,první díl začíná až Žízní ze sklonku padesátýchlet. Mimo Dílo se octla (kromě řady dalšíchpublikací) i loňská kniha rozhovorů Řečne řeč a letos vydaná sbírka Vážná známost.Už po letmém listování nejnovějším Šiktancovýmtitulem – svazečkem básní z let2003–2007 – si uvědomíme, že mámev rukou nejen graficky příjemnou, vkusnou,téměř bibliofilsky vyvedenou knihu s ilustracemiJana Koblasy, ale že nás verše dosebe prudce vtáhnou. Básníku je osmdesáta nic nehasne. Vážná známost, slovní obratz dob prarodičů a praprarodičů, evokujecosi jiného než oficiální, stvrzené pouto,něco jiného než vyčpělý stereotyp. „A jeto vážná známost?“, ptávaly se potutelněbabičky, načež se vnučky či vnuci v kladnémpřípadě přistiženě začervenali. „Vážnáznámost“ představuje zároveň osudovosta nejistotu, jsme jí zasaženi, ale nepatřínám, musíme o ni bojovat, namlouvat si ji,nemůžeme na ni nemyslet, rozechvívá násjako při „prvním uzření“ (str. 48). V oddíluMáchovských variací, kdesi ke konci titulníbásně, těsně pod Bezdězem, vzdává Šiktancživotnímu svazku s poezií nejvyšší poklonu,když ji nazve „vážnou známostí“. V závěrečnýchverších si sice neodpustí efektní odkaz,divadelní barevný šleh: „Ten na hradě rozepnulsi plášť, / vínová podšívka vrhla se zezadupo něm“ (str. 58), báseň ovšem jinak kreslípřesnou linkou, jemnou („Noc teprv tužkou“)a smyslnou („Směje se modré, celé zadýchanéovoce“). Poetika Karla Šiktance nám přinášíod svých počátků, v různém poměru, směsvýrazné, přesvědčivé obraznosti a manýry,sklonu ke kýči. Nebývá samozřejmé, že autoraž do úctyhodného věku zraje k lepšímu, žeubývá snahy předvádět svou (nespornou)virtuozitu, že upouští od jazykových schválnostía ozvláštňování ve prospěch důvěryvlastním vjemům a holé existenciální vydanosti.Nové básně Karla Šiktance svědčío tomto vývoji.Ve chvíli, kdy se původní básníkovatendence či snad touha po sjednoceném,konvenčně humanistickém obrazu světaa hodnot (rodina, otčina) začala rozpadatdo jeho dnes už typicky mozaikové, nekoherentnístruktury, stala se četba Šiktancovýchveršů dobrodružstvím a zážitkem.Kaleidoskopická stavba, cáry přímé řečia paralelně řazených obrazů i příčných průhledů,„dětinská blázen láska k předmětům,sama / má v pauzách prken ublížené oči“ (str.33), jak sám, poněkud pateticky, charakterizujesvé neustále bdělé, pozorné a zjitřenévidění Karel Šiktanc. „Jako by tu kdecohrozně v jednom kuse svědilo“ (str. 48), ano,to je definice onoho neklidu, který nesevždy podstatnou pohnutku ke psaní básně.V husté polévce, z níž srkáme na stránkáchVážné známosti, najdeme leccos, plavouv ní dokonce i tři zlaté vlasy děda vševěda:„Někoho tu, matko, máš!“ (str. 29). Názvukylidové slovesnosti má Karel Šiktanc evidentněrád, někdy vědomě podléhá jejímuduktu: v rytmu, rýmu (zlostě, zlí hostě, str.15) i v nářečí, nostalgické zajuchání se takdostává na hranici jazykové nesrozumitelnosti(„tím listíčkem nejčko, str. 19). Zvláštníslova jako „krasobrusle“ (str. 11), „drahokámen“(str. 59), v této sbírce naštěstí nepříliščetná, působí uměle. Úvaha – jistěže pouzeteoretická – o tvůrčí metodě tohoto básníkanás může přivést k představě, že primárnía suverénní vizuální originalita je poslézedlouho opracovávána na ponku jazykovéhokutilství. Nejsilněji působí zahlédnuté věci,méně vysoustružené, spontánnější, syrovějšíverše, třeba „rezavé chlupy holiček seřehní“, „šrám mlhy u lesa jak nestydatý rozkrok“(str. 11) nebo „strom v půli zlomený mábledé / rozsvícené nitro“ (str. 35).Vážná známost nás provází na procházkáchměstem i venkovem. Zvlášť jadrně, v rychlémsledu (podobném filmovému střihu), serýsuje městská pouliční změť: „Vysoké leskyaut, / z lamp kolem soudu div ne koncílium– / a mláďata se rvou, // kyčlem ji přirazil kezdi / a ona horce rozzubena rozezlena sliny /jak šperk (»ty kurvo!«)...“ (str. 13); jinde tónměkne, hloubí vjem nádhernou metaforou:„Noc, náběr sukně v prstech“ a těžknetajemstvím: „Hmota už vstoje mírně unavena/ Vše nože pod vodou pouštějí trochu krve“(str. 12). Pozdní večeře (str. 20 a 21), jednaz nejkrásnějších básní sbírky, se rozprostíráv zahradě, „z lítaček hotelu se za někým hrnesplašený kompliment“, ale hosté už se „rozsedajípod markýzu“ a „jediná žena, ještě dívka,si nepřítomně, / zdlouha / odkládá plavýpléd...“. V tom pomalém, graciézním pohybuodkládání plédu tkví skrytá lascivita, erotickénapětí kmitá vzduchem „a nahá elektřinabije po fasádách / naprázdno – “, mladouženu nakonec uhodí do očí „desetkrát výkřikna všech prstech prsten“. Sugestivní Paměťskla (str. 14–15) vyvolává „skrz čirej chrstvody“ rozpitou, rozstříkanou vzpomínkuna vlastní rodinu z válečných dob; básnickyobjevně se rozjíždí „Den ani kabát, ani límeček.../ ves půl ve snu“ , pak „stačí aby kdo (...)zaremploval pumpou – // a polkne zem – “.Mátožná představa mizí, rozum napovídá,že je „huba pumpy“ dávno „suchá“.Karel Šiktanc zaříkává v básních svou„běseň“ (str. 29), snad v každém verši cítímeobdivuhodnou vitalitu, ale současně stesk,„jeseň“. Dvakrát se objeví motiv strachu,že svou poezii neuchrání před chátráním,„utíká městem v hrůze, / že ji nedonese že muopadá...“ (str. 33), v závěrečné básni zasejakási „Veliká žena s hrstí chrp“ říká: „Nedonesujedinej květ. // Všecko mi zvadne než sizuju boty.“ (str. 66) Básník k nám přestopřichází s chrpami svěžími, každá z nichukazuje jinam, do jiného projasněného čitemného zákoutí světa, drží však v jehoumanuté ruce pohromadě; do nosu námstoupá sytá, soumračná, a zdaleka ne sebelítostnávůně z luk před kosou, kde „trávaprý nejvíc voní“ (str. 34). U Šiktance to platí.Wanda Heinrichovátvar 19/08/21

RECENZEKLUK DEJVID TAKY SKÁČE RÁDAlena Ježková: Prahou kráčí levPráh, Praha 2008Jak už její název napovídá, kniha Prahoukráčí lev pojednává o české metropoli a jeurčena dětem. Především dětem, které nežijív Čechách a naše hlavní město je jim stejněcizí jako ústřednímu hrdinovi příběhu,chlapci Davidovi. Zakázku tohoto zadání– napsat knížku o Praze určenou malým čtenářůmi mimo Českou republiku – dostalaspisovatelka Alena Ježková původně od jednohozahraničního nakladatelského domu,titul nakonec ve dvou jazykových verzích,české a anglické, vydává pražské nakladatelstvíPráh.Pražská rodačka Alena Ježková se podlevlastních slov učila chodit na Staroměstskémnáměstí. Studovala češtinu, pedagogikua teorii výtvarného umění. Působilanebo působí jako novinářka, PR konzultantka,kurátorka a pedagožka. Literárnědebutovala před jedenácti lety pohádkovýmpříběhem Hrochoslon, výrazně na sebeupozornila o pět let později „trochu jinýmhistorickým průvodcem“ Praha, babkaměst. V její bibliografii převládají populárněnaučné tituly určené dospělým, ale předevšímdětem. Vybírá si výhradně historickélátky. K dějinám má specifický, sympatickyživý vztah. „Myslím, že uvědomělá historie jestejná hodnota pro člověka jako třeba morálkanebo kultura stolování,“ uvádí. „Pro mě osobněje to samozřejmost, kterou potřebuju k životu.Historie totiž ukazuje, ‚co je za věcmi‘ – jakmilezačnete odkrývat širší souvislosti nějakésituace v té dějinné nebo časové posloupnosti,najednou vidíte, proč se to a to stalo, co všechnoto ovlivnilo a jak dalekosáhlé to mělo důsledky.Zabývat se tím pátráním je pro mě pořád veliké,opravdu převeliké dobrodružství.“ KnihyAleny Ježkové byly v mnoha případechoceněny, a to i v zahraničí – loni získala zatitul Staré pověsti české a moravské prestižnímezinárodní ocenění White Raven.Zde vytvořila příběh malého chlapceDavida. Ten se v Praze ocitá spolu s rodiči.A není příliš nadšen z představy dne strávenéhoo samotě v hotelovém pokoji tohotopro něj nepřehledného místa, zatímcomaminka s tatínkem, profesí vědci, odcházejíza pracovními povinnostmi. Na náladěmu nepřidá ani další mrzutost – to když seztratí plyšový Žlutý lev, jeho věrný průvodcepo neznámých místech. Najít ho ve městě,kde se to lvy jen hemží, nebude samozřejmějen tak. David se naštěstí seznámí s nejchytřejšímpražským holubem Modropírkem,jenž se mu stane zasvěceným a věrnýmprůvodcem. Předvede chlapci výběr nejdůležitějšíchhistorických pamětihodnostía turistických zajímavostí Prahy: katedrálusvatého Víta, Karlův most, Staroměstskénáměstí, starý židovský hřbitov, Nový Svět,Vrtbovskou zahradu, Vltavu, domovní znameníuliček Starého Města. David se setkás rabínem Löwim, rytířem Bruncvíkem,kamennou Mořskou panenkou, zákeřnýmkocourem a denním strašidlem. Ochutnávodnickou zmrzlinu, zahraje si písničku nazvony, zaskáče si po kočičích hlavách, projedese parníkem po Vltavě. Dozví se, jak sehraje holubí hra na klobouky, co se otevírázlatým klíčem, jak se kreslí na vodu a kolikje v Praze lvů.Povědomí o Praze tak děti získávají skrzevyprávění o dobrodružství svého vrstevníka.Snaha autorky nastínit určité dobovéa místní souvislosti překračuje formu bedekru,má čtenářům přiblížit i atmosféru,náladu místa. A to jak poeticky (Na Prahouse převaloval soumrak. Soumrak je jako měkkýkoberec. Když se převalil z modrošedé do tmavomodra,stala se z něj letní tma. Voňavá jakomarmeláda z ostružin. Nebo tmavý med. Nebočokoláda.), tak s nadhledem (Modropírkohbitě vyskočil chrliči na plochou hlavu a přímona čelo mu vykákl malé zelenobílé hovínko.[…] „Záchody my nemáme,“ pokrčil křídly. „Cosvět světem stojí, dělají to holubi, kde se jimzachce.“). Ježková se tu ukazuje jako tradiční,zdaleka ne ovšem suchopárná vypravěčka,která dětskému čtenáři rozumí. Dopříběhu vnáší napětí i humor. Text novýmivědomostmi nezahlcuje, nýbrž je do nějzačleňuje přirozeně a s lehkostí. Do příběhuvnáší napětí i humor. Používá kultivovaný,poetický, ale uměřený jazyk, který dítětiumožní, aby si v knize četlo samo.Ke spolupráci na knize si autorka přizvaladalší dvě oceňované ženy – ilustrátorkuMichaelu Kukovičovou a grafičku Kláru Kvízovou.Výsledkem je sympaticky kompaktníartefakt, kde celostránkové barevné kolážeM. Kukovičové text pouze nedoplňují anijím nejsou doplňovány. Naopak dohromadyvytvářejí půvabný celek, který do rukyzálibně vezme nejeden rodič, ale předevšímdítě. Je jedno, jestli české, nebo zahraniční.Jana MatějkováPÍSNĚ O ČTYŘECH POSLEDNÍCHVĚCECH ČLOVĚKAJosef Váchal:Tři písně Antonína KoniášePaseka, Praha–Litomyšl 2008Vedle velkolepé Šumavy umírající a romantickévydalo nakladatelství Paseka letošního rokutaké dosud téměř neznámý soubor Váchalovýchilustrovaných přepisů Písní o čtyřechposledních věcech člověka z roku 1919, kterévýznamný grafik převzal z kancionálu jezuitskéhokněze a misionáře Antonína KoniášeCytara Nového Zákona, Pravého Boha v předrahýchKrystové víry tajemstvích, a v svatých jehoLibo-Spěvně oslávující (a které byly pravděpodobně,jak napovídají Váchalem vytvořenéknižní značky, určeny moravskému sběratelia bibliofilovi Mojmíru Helceletovi).Redakční název konvolutu (Tři písněAntonína Koniáše) je poněkud zavádějící.Tři samostatné svazky obsahují čtyři písněa jejich autorem není Antonín Koniáš, kterýje jen zahrnul do svého zpěvníku, podobnějako např. Jan Josef Božan (pořadatel kancionáluSlaviček rájský) nebo Josef VáclavŠteyer. Právě ve Šteyerově Kancionálu českém(vydání z roku 1697) se nachází – podleúdaje Josefa Vašici – nejstarší dochovanýotisk těchto anonymních písní, jež jsou přebásněnímlatinských a německých předlohz počátku sedmnáctého století. Tato skutečnostovšem v čase vzniku Váchalovýchpřepisů známa nebyla a Váchal o Koniášověautorství nepochyboval. Svědčí o tom jakdoplnění názvů písní na titulních listecho Koniášovo jméno (např. „Antonína KoniášePíseň o smrti a soudném dni“), tak umístěnícelostránkového Imaginárního portrétu A.Koniáše na čelné místo prvního svazku.Vydávaný soubor také nedoplňuje žádnáediční poznámka, komentář či vysvětlujícístudie a čtenář neobeznámený s barokníkancionálovou situací může mylně pokládatza autora slavného jezuitu, přestože písněvznikly několik desítek let před jeho narozením.Absence komentáře byla pravděpodobněmotivována snahou o homogenituartefaktu, jeho neporušenost a maximálnívěrnost předloze. Ta ovlivnila i zachováníněkterých nezáměrných vizuálních prvkůVáchalových přepisů, především průsakůbarev z líce listů na jejich rub nebo otiskbarev z kresby na protilehlou stránku.Tento eschatologický cyklus tvoří Píseňo smrti, Píseň o soudném dni (Váchalem vřazeny– patrně s ohledem na krátkost druhéz nich – do jednoho svazku), Píseň o mukáchpekelných a Píseň o slávě nebeské. Váchal textypřepsal z vlastního exempláře KoniášovyCytary (z roku 1727) a doplnil je početnýmiperokresbami. V těchto manuskriptech jsoupopsány pouze liché strany; každá obsahuječást textu (většinou jednu sloku, ale někdytřeba jen její zlomek nebo sloky dvě či hraničníčásti dvou sousedících), kterou doplňujebarevná kresba. Ta je nejčastěji lokalizovánado horní třetiny či poloviny stránkya někdy také text uzavírá drobná linka– v takovém případě vzniká volnější rámecobklopující osobitě přepsané verše. Výsledekje stylově sourodý, expresivní a vnímavěa poučeně interpretuje barokní text (např.úvodní strofy Písně o smrti, v nichž se lyrickýsubjekt loučí s pozemským světem, Váchaldoplňuje kresbami v duchu tradičního tancesmrti; v Písni o mukách pekelných tendujek podrobnějšímu rozložení strof do obrazůa k alegorickému znázorňování vybranýchnectností, např. Pýcha, Smilstvo, Hněv,Lenost).Styl Váchalových kreseb se primárněodvozuje od „svědecké“ pozice lyrickéhosubjektu písní a od akcentované syrovostibásnického výrazu. Písně jsou totiž pojatyjako osobní výpověď, svěření s vlastním prožitkem(v Písni o smrti) či viděním (v Písnio posledním soudu). Od subjektivní zkušenostise pak odvíjí silný důraz na smyslovost(např. v popisu smrti a tělesnéhorozkladu) a imaginaci a na emocionálníhloubku poselství, která ovlivňuje slovníkcelého díla. Individuální ráz básní ovšemdochází zobecnění ve varovném vyjádřenípozemské marnosti (na obrazu zkázy těla,majetku i společenského postavení) a společnéhoosudu všech lidí.Pro výraz Váchalových kreseb je charakteristickáoriginální fúze piety a ironie. Svékresby často stylizuje do primitivistickýchskic, nejednou variujících kubistickou morfologii.Sebevědomé improvizační gesto mutaké umožňuje dosáhnout vyhraněnéhokonfrontačního rámce, který je vlastníi předloze, když se například v Písni o smrtiporovnává současný stav (smrt) s pozemskou,světskou analogií (kancelář–rakev,pohřeb–hostina, hostina pozůstalých–hostinačervů). Tímto střetem, jakož i dalšímiprostředky (např. znázornění mimiky postav,redukce zachyceného na několik základníchprvků, doslovné čtení textu [např. pasážvyjadřující lítost nad tím, že člověk „neznáté hodiny“, ilustruje scéna, na níž muž předkrucifixem a lebkou sleduje čas ubíhající naciferníku kapesních hodinek], příležitostnékresbičky a vinětky) dochází ve Váchalovýchkresbách k silné hyperbolizaci, která dovádíněkteré prezentované teze až do určitégroteskní polohy, a ke komickému efektu,který ovšem nijak neredukuje navozovanoubarokní atmosféru.Humor totiž není cizí ani přepsaným písním.Podílí se silnou měrou na emocionálnístruktuře díla a aktualizuje přísné stanoviskok pozemskému světu. Například nanástinu dialogu koster v kostnici naznačujeanonymní autor nepolepšitelnou pýchua sebelásku člověka: „Tu chlap podle Pána leží,/ doktor vedle sprosťáka: / Lajk nechce ustoupitKnězy, / Rytíř tlačí Sedláka. / Pěkná Dáma,chtěla sama, / místo míti prostranné: / aleSelka, dí: jsem velká, / položímť se postraně.“Porovnáním Váchalova přepisu s jehovlastním exemplářem (nyní uloženýmv knihovním fondu Josefa Váchala v Památníkunárodního písemnictví) jsem zjistil, žese ve své „edici“ Váchal snažil zůstat co nejvěrnějšípředloze. Text nijak nevarioval anineparodoval (jak by se dalo čekat – v souvislostechs jeho četnými parafrázemi), alei při transkripci barokního textu učinil jennepatrný počet systémových úprav (vedleINZERCEněkolika přepsání). Měnil například g>j(gsem>jsem), některé majuskule na minuskulea spojoval spřežky. Dodržel však kancionálovýúzus psaní veršů a slok za sebou,pouze oddělených různými interpunkčnímiznačkami, a nedůsledně zachoval i řaduprvků dobového grafického úzu, předevšímta místa, která navozují dojem gramatickýchhrubek, a posilují tak syrovost celkovéhovyznění (např. musým; ode mně; truhlářsrazý; až pod ušy; voda pline; jdoucím;v Nocy; posylním; v Zýmě; porazyl).Závěrem připomínám, že se k těmto písnímVáchal po letech vrátil ještě jednou.Ilustroval totiž jejich bibliofilské vydání editovanéJosefem Vašicou a vydané VáclavemPourem roku 1944. Dřevorytcův soustavnýdialog vedený s barokní dobou v této čtveřicinalezl jedno ze svých stabilních témat(ne náhodou v obou případech zpřítomněnéčerstvou válečnou zkušeností): pozemskoumarnost, jejíž uvědomování relativizujedomnělé hodnoty vezdejšího světa, rozkládájeho banální jistoty a podává věrohodnouvizi jiného možného světa.Karel Kolaříktvar 19/08/22

POLEDNICEJulia Francková: PolednicePřeložila Lucy TopoľskáJOTA, Brno 2008Počínaje rokem 2005 je každoročně udělovánabohatě honorovaná a rozporuplněvnímaná Německá knižní cena, a to za nejlepšíněmecky psaný román. V roce 2007připadlo ocenění německé spisovatelce JuliiFranckové za román Polednice, jehož překladpro český knižní trh připravilo brněnskénakladatelství JOTA.Přebal knihy poněkud nadsazeně hovořío „rozsáhlém románu-eposu“ a slibujevyprávění o životě „krkavčí matky“, kteráv chaotické době krátce po druhé světovéválce ponechá osmiletého syna svémuosudu. Situace, kterou ve skutečnosti prožilautorčin otec, byla Julii Franckové východiskemvyprávění o osudu Heleny Würsichové,nechtěného dítěte narozenéhov první dekádě 20. století do budyšínskéměšťanské rodiny německému otci a nekonvenčnížidovce, která před tím porodilaHeleninu sestru a čtyři mrtvé chlapce. Životrodiny zásadně ovlivní otcův odchod nafrontu světové války, po kterém se matkadefinitivně uzavírá do světa shromážděnýchpředmětů, zaplňujících celý dům. Otecse coby válečný invalida vrátí domů, brzyumírá a Helena se sestrou odjíždí do Berlína.V Berlíně prožívá první lásku k muži,který však náhle zemře. Později se seznámís nacionálním socialistou Wilhelmem,který si ji chce vzít a opatří nutné dokladyo původu. Helena se s manželem odstěhujedo Štětína a díky dokladům se vyhne deportaci.Přes všechnu svou snahu otěhotnía porodí chlapce. V době, kdy končí druhásvětová válka, Helena pracuje v nemocnicia ponechává dítě sobě samému. V nastalémzmatku poválečných dní se rozhodne pátratpo sestře, která byla deportována do některéhoz táborů, a malého Petra prostě nechána nádraží, s adresou příbuzných v tašce.Řečové stereotypy nás nutí konstatovat,že onoho dne matka opustila svého syna.Text románu však umožňuje i jiný výkladtohoto činu. Pokud Helena říká, že její dítějí nepatří, pak jí prostě nepatří, právě takjako ona nemohla být dcerou ženy, která jiporodila a odmítla akceptovat její existenci.Dítě ostatně není do slova a do písmenepočato v těle Heleny Würsichové, ale v těleženy, která po několik let svého životamusí být Alicí Schulzovou. Petr je dítětempočatým proti vůli své biologické matkya proti konvencím doby, dochází v němtotiž ke znečištění árijské rasy. K HeleněWürsichové pak skrze Petra přicházejínejen vzpomínky na manžela, ale i diskurzdoby – v protižidovské rýmovačce, kterousi dítě osvojí, snad na ulici, snad v mateřskéškole.Román Julie Franckové mapuje žensképrožívání světa, který rozvrhují muži. Slovajako „Verdun“, „Leningrad“ či „Ravensbrück“sem zaléhají snad jen ozvěnou, muži sempronikají v podobě nevítaných figurek, ať užv podobě nadrženého měšťanského strýčka,prvorepublikového lva salonů strkajícíhotlustý jazyk do ucha dospívající dívky čiburanského nácka. Mužský a ženský světsplývají snad v jediném momentu, archetypumilenců tvořících jedno tělo. Prožiteklásky mezi snoubenci Helenou a Carlem jeovšem dočasný. Carlova smrt při automobilovénehodě je příznačně spojena s technickoudimenzí lidského života. Automobily,lodě a technika vůbec v románu přitahujípozornost mužů, ženy ji neobdivují samuo sobě, ale chápou ji instrumentálně: Šicístroj slouží prostě k šití, gramofon k přehráváníhudby. Podobně ani událostmi velkýchdějin nejsou románové ženy, na rozdíl odmužů, nijak fascinovány, po pravdě je nereflektujía většinou ani neregistrují. Helena,původem židovka, nijak nevystupuje protinacionálněsocialistické ideologii a na proměnusvěta i svého osobního života reagujetak, že přestane mluvit, podobně jako žena,která kdysi porodila ji. Na místo idejí, kteréhýbaly světem první poloviny 20. století,a velkých bitev Helena věnuje pozornosthnijícímu pahýlu otcovy nohy či roztříštěnéhlavě zraněného muže. Jakmile přestanebýt tento styk se světem únosný, poté cov lese ucítí a uvidí vězně uprchlého z dobytčáku,hledá Helena útěchu v lesní samotě,podobně jako její biologická matka ji kdysinalezla v domě zaplněném věcmi.Přinejmenším od doby Rousseauovy seneúnavně opakuje soustava frází o únikučlověka od světa, společnosti, skutečnosti,o člověku pasivním a neužitečném. RománJulie Franckové patří k dílům, která totoklišé zpochybňují: V hlavní postavě HeleněWürsichové, nekonvenční ženě emancipovanéod efemérních postojů a názorů, lzespatřovat hrdinku tím spíše, že by se za žádnýchokolností nepostavila proti dějináms flintou v ruce.Martin HrdinaOZNÁMENÍV pražské Synagoze na Palmovce vystavujeSdružení Serpens a Galerie Millenniumfotografie Nadii Rovderové z cyklu Terezín– Andělé promlouvají. Výstava potrvádo 25. 11. 2008.Liberecká Galerie U Rytíře zve všechny navýstavu obrazů Jana Měřičky, nazvanouVýhybna. Výstava potrvá do 9. 1. 2009.ANI STÍN POCHYBSjón: Syn stínuPřeložila Helena BřezinováArgo, Praha 2008„Ještě týž večer jsem se pustila do čtení, a kdyžjsem nad ránem knihu zavřela, věděla jsem, žeji musím přeložit,“ píše v doslovu překladatelkaSjónovy novely Syn stínu Helena Březinová.Hned zkraje je třeba říct: dobře, žesvému slovu dostála a hlavně že se jí povedlopřevést originál do češtiny tak, že podobněuchvácených bude většina čtenářů – neodložíknihu, dokud ji nepřečte, a zůstane jimbezesporu notný čas v paměti. Nejen svoupečlivou výstavbou a mistrným jazykem,ale i naléhavostí, s níž se autor na čtenářeobrací s cílem navázat vzájemný dialog,a bortit pevně zakořeněné předsudky a stereotypya na jejich troskách hledat humánní,mravní kořeny člověka.Už krátká ukázka v Hostu (2/2007) a rozhovors autorem v A2 (16/2007) spolu sezprávou, že kniha získala Literární cenuSeverské rady za rok 2005, dávala tušit, žese máme nač těšit. A přesto Sjónovo entréepůsobí jaksi nenadále, o to však působivěji.Přitom autor (vl. jm. Sigurjón BirgirSigurdsson), narozený r. 1962 v Reykjavíku,má za sebou už slušnou spisovatelskoudráhu: první sbírku básní vydal ve svýchšestnácti, kromě poezie píše i prózy, dramatači knihy pro děti, spolupracuje s televizía rozhlasem, je činný i jako výtvarníka hudebník. Vůbec je tenhle chlapík povšech čertech zajímavý a pozornost zasluhující,včetně toho, s jakým zaujetím hovořío svých zkušenostech s českou literaturou –ovlivněn prý byl Nezvalovými a Bieblovýmibásněmi a Hrabalovými prózami.Dvojice příběhů odehrávající se na Islanduv šedesátých až osmdesátých letech 19. stoletíje vyprávěna zpočátku odděleně, vzápětíse však začne důmyslně proplétat a podobáse tak trochu skládačce hlavní hrdinky knihyAbby, rébusu, který si nesla svým pohnutýmživotem: narodila se s Downovýmsyndromem, nestihl ji však obvyklý osudpostižených novorozeňat, jež byla v té doběnemilosrdně zabíjena; posléze byla vlastnímotcem prodána coby kratochvilné potěšenínámořníkům, po letech jako zázrakempřežila ztroskotání lodi a ocitla se zpět vevlasti, kde byla křivě obviněna ze zločinu. Pozásahu Fridrika, mladíka navrátivšího se naIsland z Kodaně, kde studoval přírodovědu,je zproštěna viny; Fridrik se rozhodne dívkyujmout a zůstat definitivně v domovině, ač sechtěl původně vrátit zpět do Dánska. Spolupak zůstávají, smířeni s osudem, na malémosamělém statku, který Fridrik zdědil porodičích, až do Abbiny smrti. Ta evokuje brzkéúmrtí jiného z hrdinů, nikoli však ve smyslu,v jakém tomuto slovu běžně rozumíme – nenadarmo je ústřední osou díla citát z OvidiovýchProměn: „Vše se mění, nic nehyne.“Paralelně vyprávěný příběh – štvanice tvrdošíjnéhopastora Baldura na ryšavou lišku,vedená primárně zištnými pohnutkami,včetně snových vizí v jeskyni zavalené sněhem– patří k nejsilnějším momentům knihy:neobyčejně úsporný jazyk jde ruku v ruces výseky ze syrové reality činěnými s operatérskoupřesností, vjemy se na nás valí jakolavina pohlcující Baldura, jenž „samosebouse osudu pokoušel vzdorovat. Snažil se udržethlavu nad lavinou, zvedal ji, seč mu síly stačily.“Podobně lapá po dechu i čtenář, plně v mociautora, jenž se tu představuje v roli suverénníhovypravěče, používajícího přirovnáníbřitkých jako led a slov jiskřících po vzoruvšudypřítomného sněhu. A to vše navrchs provokativním gestem v podobě nezaplněných,poloprázdných stran, uvozujícíchcelou knihu. Jde o víc než o pouhý odkaz narebelské mládí, ovlivněné punkem a volnomyšlenkářstvím,výstavba románu je pevněpodřízena autorovým představám, pečlivěpřipravený rámec příběhu je naplňováns mistrnou grácií. Úchvatné, strhující vyprávění,odřené zdánlivě až na kost, se všakzároveň nezříká silných emocí a mimořádnéobrazotvornosti. Sjón tak může být následováníhodnýmpříkladem pro mnohomluvné,ba až užvaněné autory, kteří vyloženě s gustempokrývají prázdnou plochu zbytečnýmislovy, ředíce dobrovolně své myšlenky.Syn stínu je první Sjónovou knihou přeloženoudo češtiny. Uvidíme, nakolik se tatopremiéra českému publiku zalíbí a zda se odtohoto plodného autora dočkáme dalšíchděl. Osobně bych to uvítal.Michal ŠkrabalFotografku Evu Fukovou představujevýstava nazvaná Útržky života, kterou jeaž do 5. 12. 2008 možné zhlédnout v ostravskémklubu Fiducia.V pražské Galerii Josefa Sudka můžete aždo 4. 1. 2009 navštívit výstavu fotografiíBohumila Šťastného.V Domě pánů z Kunštátu nabízí Dům uměníměsta Brna světelnou instalaci Pavla Korbičkynazvanou Nepravý úhel (do 31. 12.2008) a dále také retrospektivu díla PetraVeselého (do 11. 1. 2009).Do 12. 12. 2008 můžete navštívit v pražskéGalerii AMU výstavu fotografií nazvanouKonzervy komunismu.Galerie výtvarného umění v Chebu vystavujedo 8. 2. 2009 ilustrace Josefa Kremláčka.Chcete vidět kočky a kocoury v polskémkomiksu? Navštivte do 24. 12. 2008 výstavuNa všechny čtyři v Polském institutuv Praze.Jiná skutečnost: Magický realismusa imaginativní umění v Plzni je celýnázev výstavy, která je připravena v Galeriiměsta Plzně do 18. 1. 2009.Tvar lze objednat e-mailem, telefonicky nebo poštoutvar@ucl.cas.czTvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1tel.: 234 612 398, 234 612 399cena pro předplatitele 22,– Kč VladivojKotyza, Opuštěné město (výřez), 1988–1987,olej na plátně; z výstavy Jiná skutečnosttvar 19/08/23

PATVARANEKDOTY O SPISOVATELÍCH. VYBRAL A USPOŘÁDAL JAROSLAV THIELE. LIDOVÉ NAKLADATELSTVÍ, PRAHA 1970Před obrazem, na němž byl portrét mladé, hezké,ale strašně hubené dívky, u jejíchž nohou leželpřekrásný pes, zeptala se Alexandra Dumasestaršího nějaká dáma: / „Kdo to je?“ / „To?“ řeklDumas. „To je portrét psa, který hlídá kost.“Hohoho, dnes pěkně zvesela, ať si přijde nasvé i naše bránice. Akademický slovník cizíchslov definuje slovo anekdota jako „krátkévtipné vypravování zakončené překvapivoupointou“. Nadarmo však budete v tomto svazečkuznámé a populární knižní řady z letsedmdesátých, jež je naším dnešním úlovkemrubriky Patvar, hledat humor: buď se to,co považujeme za vtipné, od té doby k nepoznánízměnilo, anebo nebylo za časů normalizacenikomu do smíchu, snad jen s výjimkoutoho bodrého strýce s trudovitým nosem, cose řehtá na obálce knihy. Anebo jde o rafinovanýpokus o pověstný suchý anglický humor.V tom případě by Jaroslav Thiele, vlastnímjménem Vladimír Thiele (1921–1997), jenžveselé zkazky o literátech (vesměs cizích)shromáždil, dosáhl svého cíle: tato kniha jesušší než troud a o letošních prázdninovýchvedrech jsme se s ní mučili s kamarádem,snažíce se marně najít záblesk vtipu. Zatoostrovtipu je v ní požehnaně, takového tohopřemoudřelého, co člověku až leze na nervy.„Vaše kniha je už předem odsouzena k spálení,“řekl kdosi Voltairovi. / „Tím lépe,“ řekl natoVoltaire. „Mé knihy jsou jako kaštany: čím lépejsou opékány, tím lépe se prodávají.“ Anebo:Když se ženil známý anglický spisovatel H. G.Wells, byl mu na svatbě také Bernard Shaw. /„Podívejte,“ upozorňoval někdo z přátel Shawa,„pan Wells jde k oltáři bez tradičního cylindru!“„To nic není,“ řekl na to Bernard Shaw. „Kolikmladých mužů se u nás žení vůbec bez hlavy.“Anebo: Ptala se jednou jedna slečna BernardaShawa: / „Mistře, má každá Řekyně řecký nos?“/ „I to víte, že má,“ uklidňoval ji Shaw. „Přecenevěříte, že by si nosy objednávaly v cizině?“Nebo to se takhle svěřuje Balzac Hugovi:„Víte, že mi trvalo plných deset let, než jsemzpozoroval, že neumím psát?“ (…) / „A proč jstesi pak nezvolil jiné povolání?“ podivil se Hugo./ „Pak už bylo pozdě. To už jsem byl slavnýspisovatel.“ Až si člověk pomyslí, že lidstvobylo stvořeno jenom proto, aby četlo dílatěchto velikánů a pak jim nahrávalo na smeč.A pocítí až jakousi škodolibost, když konečněpadne kosa na kámen a někdo z pomazanýchsám sedne na lep. Jednou slavný AlexandreDumas pomohl jakémusi venkovanu vytlačit dokopce káru, taženou oslem. / Sedlák mu na kopcisrdečně děkoval: / „Mockrát děkuju, signore. Tovíte, s jedním oslem bych se do takového vrchutěžko dostával.“Kromě povinných ruských velikánů – Gorkéhoa Majakovského – je tu představenopřekvapivě mnoho klasikůzápadní provenience,Rabelaisem čiVoltairem počínaje přesDumase, Shawa až poamerické trio Twain,London, Hemingway.Mé sympatie si získalBalzac, a sice touto neuvěřitelnoupříhodoupro silné nátury: Honoréde Balzac měl velice ráddivadelní hry, ale ze všechnejvíce si zamiloval jednustarou znamenitou frašku,která se jmenovala Hluchýaneb plná hospoda./ Zvlášť posedlý byl poonom výstupu, kde seDanières ptá otce Dolibana:/ „Otče Dolibane,měl jsem ve své zahraděnasázené brambory, jestlipakvíte, co mně vyšlo?“ /Načež otec Doliban odpovídá s důvěřivostí jemuvlastní: / „Božínku, to je taky otázka. Patrněti vyšly brambory.“ / Ale Danières se můžepotrhat smíchem: „Kdepak, kdepak. Vyšli mněvepři a sežrali je!“ / Při této scéně prý Balzac ažplakal radostí. Ehm…Leč neklesejme namysli, občas se tu přecejen objeví něco podnětného,příběh když užne úsměvný, tak alespoňpoučný. Nechť si jejzvláště pečlivě prostudujíti, kteří sledovaliletošní seriál O psaníAlexandry Berkové. Známýfrancouzský spisovatelAlexandre Dumas starší(…) proslul ve svých kniháchi v životě humorema originálními nápady.Například Dumasovaživotní pravidla jsoudodnes nesmrtelná a můžese jimi řídit i dnešní spisovatel:„Každodenně užijdvě hodiny k procházcea nespi déle než sedmhodin!“ / „Ráno vstávej,jakmile se probudíš!“ /„Mluv jen tehdy a tam, kde je toho třeba, a přitomvyslov pouze polovici toho, co si myslíš!“ /„Nepiš nic, co nemůžeš podepsat!“ / „Penězůmse nekoř, ale také jimi nepohrdej!“ Tak přecejen kapka rosy v té beznadějné pustině.Michal ŠkrabalVÝROČÍMichal JarešJan Noha*26. 11. 1908 Benešov u Prahy†19. 1. 1966 PrahaJeden břehJdu pěšky kolem prstenu, jsem sám,občas mě uchvacují jeho třpyty,achát mě stáhne ve své kolority,trochu se chvěju, trochu kolísám,v hladince zlata mírně vypouklézkreslená růže touží do mé klopy,však ruka s prstenem se náhle sklopí,jdu pěšky, bloudím v křišťálovém skle.Pohádka mění ústa vypravěče,teď našlo dítě opuštěný hrad,jen prsten kolem prstu teče,převozníka se nelze dovolat.Jdu pěšky, už jsem nucen dát se v běh.Zlatá voda má jenom jeden břeh.9. prosince 1965(Literární noviny č. 6/1966)V listopadu si připomínáme ještě tatovýročí:4. 11. 1908 Karel Horálek6. 11. 1898 Sonja Špálová9. 11. 1928 Ilona Borská10. 11. 1918 Miroslav Horníček10. 11. 1958 Lubomír Machala16. 11. 1908 Radovan Šimáček20. 11. 1868 Josef Kubelka27. 11. 1908 Jiří SuchánekFEJETONPoslední loučSháněl jsem louč. Těžko bych vysvětloval,k čemu přesně jsem ji potřeboval, zkrátka světje těžká duchna, a tak čas od času s pár podobněpostiženými přáteli venčíme nadrženou touhupo magické iracionalitě nějakým zaručeněnezpeněžitelným a pro média nezajímavýmčinem, a k tomu nám bylo třeba louče.Míval jsem jednu klasickou bambusovoupochodeň pro zahradní slavnosti, která sek podobnému účelu dobře hodí, neb hoří velmivyzpytatelným způsobem a snadno ji lze uhasit.Jenomže den před kýženým večerem jsem zjistil,že zlotřilci, kteří u nás v paneláku nedávnovybílili sklepy, odnesli si z toho mého právě a jentu pochodeň, která mi teď zoufale scházela.Zpočátku jsem to bral lehkovážně, vždyťpodobné bambusky zakončené nádobkou přikurtovanounějakým lýkem vídám každou chvíli.Po pěti hodinách chození Prahou, a to jasněvytipovanými místy (Tesco, tržnice v Holešovicích,několik napůl esotericky, napůl exotickyvybavených keramo-čajo-tyčko-amuletovýchkonzumů) jsem však zjistil, že jdu s křížkempo sezoně, jak mi ostatně jednoznačně (neboto bylo dvojznačné?) naznačila mladá dámav posledním, sladkými tyčinkami dokonaleprodchnutým nejspíškvětinářství: „Tohle zbožíse na podzim neprodává, a tak je odvážíme doskladu, máte smůlu, pane.“Jenomže mě ta „smůla“ zněla jak výsměch,pobídka, že mám jít někam do lesa trápitstromy, abych si udělal pořádnou smolnou louč,a to bylo spojeno s řadou nepříjemností a nejistot,a tak jsem se rozhodl smůlu prostě nemít.Umanul jsem si s dětskou tvrdošíjností, že tapochodeň na mne někde v nějakém zapomenutémkrámku čeká a já na ni zítra narazím.Nebudu vás napínat: kdyby se to nezdařilo,vůbec bych o tom nemluvil, neb něco taknevšedního nepatří do seriózního obtýdeníku,tentokrát se to však povedlo, a to ještě tenvečer, byť jsem to už pro dnešek vzdal – bylo posedmé, všude tma a zatažené rolety a já se vezljedenáctkou domů. Ale protože naději je dobrépomáhat, přece jen jsem pohledem z tramvajepročesával výlohy – a hle, ještě jeden nenápadnýobchod, podezřele otevřený v tuto dobu,donutil mne cestu přerušit. Vstoupil jsem dosantalově provoněného světa tarotu a čajovýchsvíček, jemuž vládla prodavačka jak vystřiženáz dětských snů o mladých čarodějnicích (staréjsou úplně jiná pohádka), a to těch lunárních– patřičně temných, s pomalými, jakoby plovoucímipohyby a vlídným, zachytitelným, ale přecetajemným úsměvem. Cítil jsem, že tady uspěji.„Louče vůbec nevedeme,“ svěřila se Luna.„My jsme vlastně spíš věštírna, víte?“ Až teďjsem si všiml karet rozhozených na pultu.„Rozumím?“ Odvětil jsem se saturnským zpochybněnímvlastního výroku, a pak jsem jípřevyprávěl skoro vše, co je napsáno na předchozíchřádcích. Luna mě pozorně vyslechla,zamyslela se… A učinila náhlé rozhodnutí: prýstejně potřebuje jet někdy brzo do velkoskladu,ale nechce se jí ráno vstávat. Jenže představa,že nějakému šílenci sežene louč k pochybnýmúčelům, ji natolik baví, že (tedy možná, když sefakt probudí, chodí spát pozdě k ránu, víme?)snad, třeba, uvidíme… „Dejte mi telefon, dopolednezavolám, jak to dopadlo.“Neuvěřitelnost takové vstřícnosti mne ujistila,že louč bude. Opravdu jsem nepochyboval.A když mne druhého dne dopoledne vzbudiltelefon, věděl jsem zase jednou o magii své: Vevelkoskladu už louče taky neměli, ale kartářka,která mezitím nabyla přesvědčení, že když uždo toho šla, tak uspěje, našla někde v rohu mezibalíky s umělými vánočními stromečky krčit sejednu zapomenutou pochodeň, kterou jí překvapenýskladník ani neúčtoval. Bodejť, přecebyste nechtěli cenu takové louče měřit penězi.Václav BidloRočník XIX. Vydává Klub přátel Tvaru. Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky a Nadace Český literární fond. Šéfredaktor Lubor Kasal. Redaktoři: Anna Cermanová, Michal Jareš, BoženaSprávcová (zástupkyně šéfredaktora), Michal Škrabal. Tajemnice Martina Vavřinová. Korektorka Hana Růžičková. Předseda Klubu přátel Tvaru Pavel Janoušek. Adresa redakce: Na Florenci 3, 110 00Praha 1, telefon 234 612 398, 234 612 399. E-mail : tvar@ucl.cas.cz. Redakcí nevyžádané rukopisy, kresby a fotografie se nevracejí. Grafický návrh Lukáš Pertl. Sazba a zlom programy Adobe ® InDesign ®CS2 a Adobe ® Photoshop ® CS2 Lubor Kasal. Tisk Calamarus, s. r. o., Praha. Rozšiřuje A. L. L. Production, spol. s r. o., Mediaservis, a. s., PNS, a. s., Mediaprint-Kapa a redakce. Předplatné ČR: Call Centrum, tel.234 092 851, fax 234 092 813, e-mail: predplatne@predplatne.cz, http://www.predplatne.cz; redakce Tvaru. Předplatné SR: L. K. Permanent, s. r. o., P. P. č. 4, 834 14 Bratislava, tel. 00421 7 444 537 11,fax 00421 7 443 733 11. Objednávky do zahraničí: A. L. L. Production, spol. s r. o., Hvožďanská 3-5, Praha 4 a redakce Tvaru. Předplatné může být hrazeno v eurech. Distribuce pro nevidomé: Sjednocenáorganizace nevidomých a slabozrakých ČR - SONS - Na Harfě 9, P. O. Box 2. 190 05 Praha 9, tel. 266 03 87 14, http://www.braillnet.cz2008/19 www.itvar.cz * MK ČR E 5151 * ISSN 0862-657 X * F 5151 46771 * 25,- Kč * 13. listopadu 2008tvar 19/08/24