Tvar 5/2010

ondřej buddeus: poezie vs. informace str. 6internetová diskuze jako veřejný prostor str. 9čevengurská literární revoluce str. 10knihovna v lokti str. 12zdena šmídová: konečně velké divadlo str. 14povídky vladimíra pavloviče str. 16verše filipa špeciána str. 1804/03/2010; 30 Kč www.itvar.czletět s divokýmihusami10052 11 30 59 770862 6570019 770862 6570019 770862 657001rozhovorse zdenkem pavelkouTvar dvacetiletýPřed dvaceti lety, 8. března 1990 zrána, vypadlz rotačky první výtisk literárního časopisuTvar. Od té doby, navzdory nejrůznějším,někdy i velmi kuriózním peripetiím, vycházídodnes. Dovolujeme si využít zakulacenéhojubilea k tomu, abychom poděkovali stovkámautorů, kteří v různých obdobích (často bez1 40 6770862 6570019770862 65700191 50 7770862 6570019770862 65700191 6honoráře) do Tvaru psali; děkujeme tisícůmčtenářů, kteří Tvar věrně či občasně, nadšeněči s nesouhlasným mručením četli a podporovalipředplatným či kupy i domáháním se hov trafikách a knihkupectvích. Děkujeme dvěmadesítkám redaktorů, kteří během dvaceti let zavelmi skromnou skývu a s vybavením předpotopnímpro Tvar obětavě pracovali. Děkujemeněkolika statečným ekonomkám, které se staralyo zázemí redakce, o správné součty čísela průchodnost cest časopisu ke čtenářům. Děkujemetěm, kteří se v okamžicích nouze a nenadálýchkatastrof za Tvar postavili svou autoritou.Děkujeme těm firmám a institucím v čele0 8s ministerstvem kultury, které Tvar finančněpodporovaly a nenechaly ho zahynouti. Děkujemetaké kolegům z jiných časopisů a pracovišť,kteří s Tvarem vedli polemické války a nedalimu zbahnět vlastním sebeuspokojením.Děkujeme a slibujeme, že to budeme pokoušetdál, dokud nás síly neopustí.Současná redakce TvaruZdenko Pavelka (nar. 1954) vystudoval češtinu a občanskou nauku na Filozofické fakultě UK. Pracoval v kulturní rubrice Rudého práva, v týdeníkuTvorba, v měsíčnících Premiéra a Video revue respektive Audio Video revue. V roce 1996 připravil pro Právo podobu literární přílohy Salon a do roku2009 byl jejím editorem. Dnes pracuje dílem jako publicista na volné noze, dílem jako editor (naposledy monografie Vladislava Merhauta GrafikVladimír Boudník), dílem jako spolupracovník Archivu výtvarného umění.HryMnohdy ve svých článcích a glosáchtýkajících se umění oceňujete hru a hravost.Jaký typ her jste měl rád vy sám,když jste byl malý?Karty a šachy. Taky jsem hodně chodilse psem po lese, už někdy v pěti. Dneskato vidím jako neuvěřitelnou věc, ale rodiče,když jsem se někam vydal s vlčákem, seo mě nejspíš nebáli...Taky jsem měl takový velký plechovýauto, který mě uvezlo, na něm jsem sevozil z kopečka, někdy dojezd bolel. Alebavila mě, když už jste mě donutila sivzpomenout, asi hlavně nesmyslnost tohoježdění…770862 6570019Čili to bychom měli hry strategické,společenské a vedle toho i jistá osaměládobrodružství... Nevadí vám, že jsem sezačala vyptávat takhle nejapně?To jsou přece určující věci! Stejné hry jakov dětství pak člověk hraje jako dospělý a jáurčitě taky.770862 6570019Co pohádky a jejich hrdinové?Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem,to byla jediná kniha, kterou jsem siv dětství přečetl několikrát.Co se vám na ní tolik líbilo?Aha, vy to neznáte! Malej zlobivej klukžije na farmě v jižním Švédsku a trápí zvířata.A protože to přežene, je ztrestán:stane se úplně mrňavým. V té chvíli letíkolem divoké husy a domácí houser Martinneodolá vábení divočiny a rozhodne se, žepoletí s nimi. Nils, aniž si uvědomí, že jemalinkej, se ho snaží zadržet a pověsí se muna krk. Že se zmenšil, mu doopravdy dojdeaž ve vzduchu. Už je pozdě na cokoliv, a takse Martinovi usadí za krkem a letí. Strávís husami celé léto a na podzim se s nimizase vrátí. Přistanou zpátky na dvoře, Nilsse stane velkým a –foto Tvarmnohem výhodnější být dobrým než zlým– protože dobro se vám daleko víc odvděčí.Prostě být normální. To se mi na tom líbilo.Myslím, že na dětskou knížku je to docelasilné poselství – aspoň v té verzi, kteroujsem tehdy měl. Od té doby Podivuhodnácesta vychází pořád, ale textu v ní neustáleubývá na úkor obrázků – to se bohužel stávás mnohými dětskými knížkami. Posledníčeské vydání, do toho už bych se asi nezamiloval.Ale abych se vrátil k té knížce – je v nítaké neuvěřitelná suma poznatků o Švédsku.Díky tomu jsem v nějakých šesti letechvěděl o Švédsku víc než o Čechách – napříkladže v Uppsale je univerzita a co to ta univerzitaje.Čím jste chtěl být?Námořním kapitánem. Nebo aspoň kormidelníkem.– jiným.Samozřejmě, uvědomí si, že není vždyckydobré tlačit na pilu a že strategicky je vlastně ...4tvar 05/10/

David Jan Žák: Ticho. Labyrint, Praha 2009 969Varování: vystříhejte se próz, v nichž autorna konci kdekomu děkuje. Ještě lze tolerovat,když poděkuje manželce za pochopení,se kterým mu tolerovala jeho koníček,tchyni za laskavost a za chutné večeře a dalšímpříbuzným za cokoli jiného užitečného,neboť takováto poděkování neznamenajío mnoho víc, než že si nadšený čerstvýspisovatel popletl vydání knihy s oceněnímtypu Oscara. Méně snesitelné už jsoudíky adresované lidem, kteří autorovi bylivzorem při sepisování jednotlivých postav,případně poradcům, kteří mu pomohli adekvátnězpracovat ten či onen odborný problém.Taková poděkování totiž už v soběnesou manipulativní prvek: mají adresátapřesvědčit, že si autor jen tak nevymýšlel,ale že v základech jeho vyprávění je echtovnía zcela autentická pravda (což ze samotnéhotextu nemusí být poznat). Úplně nejhoršívizitkou však je, když knihu uzavírá holdliterárním osobnostem, které ji prý četliv surovém stavu a ochotně autorovi „dodávaliodvahu“ do další tvorby.Taková prohlášení totiž knihu prezentujíjako dílo oceňované předními celebritami,ve skutečnosti však neznamenají nic víc nežto, že autor měl odvahu prosbu o posouzenírukopisu rozeslat na četné adresy. Vynutilsi tak sérii zdvořilých odpovědí typu Vašepróza je zajímavá, prokazuje schopnost psát, alesnad byste ještě mohl lépe promyslet…, načežnásleduje výtka uhlazeně naznačující, že doopravdové literatury danému textu přecejenom něco chybí, například… Hodně autorůtyto odpovědi naštvou a přivedou je k tomu,že se buď rozhodnou jít vlastní cestou, nebose další tvorby vzdají. Učenlivé nešťastníkyvšak podobné dopisy motivují k tomu, aby sepokusili posuzovatelovu například co nejlépevané téma, ale o to víc touží svou Knihouumělecky zaujmout a strhnout na sebepozornost jako Spisovatel.Kudy na to? David Jan Žák se rozhodljít dnes již vcelku prošlapanou metodou,jež kombinuje čtenářské atrakce převzatéz populární literatury s myšlenkovou „nadstavbou“,jež má stvořit „umění“. Podtitulknihy – mystický krimithriller – naznačuje,že autor vsadil na propojení žánru detektivkys hororem a psychologizujícími průhledydo „vyšších, metafyzických“ rovin lidskéexistence. Jako dobrý žák si byl vědom,že důležitou součástí takového příběhu jetaké vhodná volba kulis: kdyby byl Američanem,pozadí jeho krimithrilleru by nejspíšeutvářela brooklynská městská džungle čiosamělost osad v texaské poušti, jako Britby nejspíše volil zádumčivost skotskýchblat. Protože je však Jihočech, posloužil si„tajemností temné Šumavy“.Základem Žákovy literární konstrukce jenapínavý a příslušně krvavý detektivní příběh.Nebudu prozrazovat, kdo a co se nakonecvyklube ze sadistického vraha bezbrannýchžen, nicméně snad mohu konstatovat,že zajímavě vymyšlená detektivní zápletkase při rozplétání sem tam logicky zadrhnea jinde to vezme účelovou zkratkou. Což siadresát při četbě ostatně ani nemusí uvědomovat,protože má co do činění s textem,jenž velkoryse a občas i záměrně přehlížíkauzalitu příčin a následků a žene se zaefekty „vyššího řádu“. Autor totiž detektivnísyžet užívá jen jako lešení pro rozvíjeníopravdových „hádanek“, tedy skrytýchtajemství lidského myšlení. Ústřední postavoutu proto není detektiv řešící záhadu,ale jeho švagr: slepý sochař, kterého dopřípadu zaplete jeho schopnost na základěreCANChlasu modelovat reálné tváře. Jde o figuruvelmi specifickou, ostatními (včetně vlastnímatky) něžně oslovovanou Slepýš, vybočujícíz normálu jak svým erotickým vztahemke starší sestře, tak přebujelou obrazností,která má schopnost konkretizovat paralelnísvěty, jež jsou běžným lidem nedostupné.Slepýšovy vize tak autorovi umožňují učinitsoučástí proudu vyprávění i jiné podobyreality, které jsou podle jeho přesvědčenípravdivější (nebo alespoň umělecky působivější)než skutečnost sama.Při jejich tematizaci a zdůvodňování Žákvyužívá odkazy na mystiku i vědecké skoroargumentyo prostupnosti přítomnostia minulosti a bytí tu a jinde. V návaznostina ně tak základní detektivní konstrukcipříběhu opentluje ornamentem pohrávajícímsi s motivy hrůzy, strachu, perverze,mučení či ohrožení a také vnášejícím dovyprávění útržky jiných variant dějů. Cílemje rozmlžit a znejistit tok příběhu i vlastníidentitu postav.Na první pohled je to postup efektní, veskutečnosti však literárně a sémantickyprázdný – nese stopy naivní víry, že pravéumění vzniká z neurčitosti a mnohoznačnostje totéž co myšlenkový zmatek a vágnost.Žák zkrátka podlehl představě, že myšlenkouse může stát jen to, čemu on sám nerozumí.Potvrzením je mi způsob, jakým vykreslujevztahy mezi postavami, včetně rozhodnutíuzavřít prózu tím, že hrdina zahyne rukoušvagra detektiva. Proč? Těžko říci.Nepochybuji, že si autor obdobné vypravěčskétriky zracionalizoval a uměl by jepřesvědčivě vyložit. Přesto si ale myslím, ženení nutné hledat hlubinné významy tam,kde nikdy nebyly.Pavel Janoušekjedna otázka proandru konsteovouJsi ředitelkou Mezinárodního spisovatelskéhoa překladatelského domu veVentspilsu. Jak se jeho chodu dotklaekonomická krize, s níž se Lotyšskov současnosti potýká?Se slovem krize je to v Lotyšsku jakose jménem Voldemorta, nejtemnější sílyv Harry Potterovi – nepojmenovává se přímo,ale jen opisně: potíže, recese apod. Doufáme,že když ji nebudeme přivolávat, třeba se námvyhne. Jenže nevyhne. Lze dozajista říct, žev Lotyšsku není člověk ani instituce, jichž byse krize, více či méně, nedotkla. Nás ve ventspilskémliterárním domě se dotkla, snad tomůžeme říct, méně, ačkoliv máme o třetinusnížený rozpočet a s ním se snížily i našemzdy; byli jsme proto nuceni zavést úspornýrežim a začít z tvůrčích stipendií strhávatpoplatky za energie a komunální služby, abychommohli zaplatit městu a přežít. Dobrouzprávou je, že jsme se zapojili do několikamezinárodních projektů: spolu se spisovatelskýmcentrem ve Visby a estonskými kolegyjsme získali peníze z evropských kulturníchfondů, úspěšně byl připraven projekt NordicCulture Point, zajišťující pobyty spisovatelůhrajeme za dobrou práci a omlouváme seText k téhle písnijsem psal jásnaživecze severských zemí v našem domě, podporuzískal rovněž projekt podaný sítí rezidenčníchstředisek Halma, umožňující každémuz členských států nominovat trojici autorů,kteří budou dva měsíce pobývat v domechtéto organizace a obdrží tvůrčí stipendiumve výši 1000 euro – z každého takovéhopobytu nám plynou finanční prostředky.Horší je, že se podstatně snížila státní dotaceurčená lotyšskému Fondu kulturního kapitálu,byla zrušena účelová stipendia včetnětoho našeho, což neblaze ovlivňuje veškerékulturní dění v Lotyšsku.Ventspilská radnicenicméně dokázala, že si město našeho úsilív kulturní sféře váží, a podpořila nás při jednánícho letošním rozpočtu.Podtrženo sečteno, letošní rok nám začalstejně intenzivně, jako uběhl ten předešlý,během nějž náš dům uvítal 85 hostů z 28 zemí– a do budoucna o pobyt zde zažádalo už na150 literátů z 33 zemí. Byl to úspěšný rok i codo aktivního literárního života našeho domu:pořádali jsme kolem třiceti literárních akcí,založili jsme i novou tradici, literární soutěžpro ventspilskou mládež s názvem Probuďslovo, v níž plánujeme pokračovat i letos.fotoGunārs JanaitisTvar se omlouvá pánům Luboši Merhautovi a Danielu Vojtěchovi,které – pod opojným vlivem mediální kampaně na iDNES, v Lidovýchnovinách a jinde – tak nějak automaticky považoval za iniciátoryPetice za Lexikon (http://petice-za-lexikon.webnode.cz).Omlouvá se zejména za to, že jim v čísle 2/2010 zcela nespravedlivězahrál za dobrou mediální práci a tím uvedl veřejnostv omyl.Jak nás přísně upozornili pánové Vratislav Färber a Jakub Sichálek,ani L. Merhaut, ani D. Vojtěch nemají s Peticí vůbec, ale vůbecnic společného (J. Sichálek dokonce vyjádřil obavu, zda jsme senedopustili pomluvy). Písně Tak mi to teda nandey, baby a Pojďmesi hrát se slůvky měly tedy správně letět asi k těm, kteří Petici podlevšeho vlastnoručně sepsali. Jsou to: prof. PhDr. Petr Bílek, CSc.;doc. PhDr. Jiří Brabec, CSc.; doc. Mgr. Vratislav Doubek, Ph.D.; prof.PhDr. Pavel Kouba; prof. PhDr. Oldřich Král, CSc.; prof. PaedDr.Vladimír Papoušek, CSc.; doc. PhDr. Hana Šmahelová, CSc.; PhDr.A. Konsteová při slavnostním otevření Mezinárodního spisovatelského a překladatelského domu ve Ventspilsu, 2006Ačkoliv je letošní zima krutá, v trouběv kuchyni hoří oheň, na plotně se běžně vařípolévka a my pracujeme na svém dalšímvyhovět. Text obratem přepracují a pošlou hozpět s nadějí, že tím získají další cenné připomínkya učiní tak další krok k dokonalosti.Ti nejotrlejší se navíc nespokojí s jednímrádcem, a proto svá díla rozešlou na mnohoadres: „více hlav více ví a dílo bude tím lepší,čím více názorům vyhoví.“Dlouholetá zkušenost mne naučila,že obdobné pojetí literatury praktikujízejména snaživí studenti literatury, respektiveučitelé všeho druhu, kteří jsou už z podstatysvého povolání přesvědčeni, že člověknabude jakékoli dovednosti, vstoupí-li doučení k moudrým a zkušeným a stane-li sejejich pilným žákem. Z této perspektivy mipříjmení autora přítomné knihy zní jakonomen omen, vždyť za svou prózu poděkovalzhruba dvacítce lidí, mezi jinými MarkuEpsteinovi, Jaroslavu Rudišovi, BogdanuTrojakovi, Jindřichu Jůzlovi, Ivanu Wernischovi,Jiřímu Hájíčkovi, Jiřímu Kratochvilovi,ale také celebritě ze všech nejvyšší:Milanu Kunderovi. Nevím o panu Žákovi nic(kromě jeho mediálního sebevědomého prohlášení,že v loňské soutěži Knižního klubuměla správně zvítězit jeho próza, nikoliv„vietnamský“ podvod jeho kamaráda Cempírka),nicméně skoro bych se vsadil, že jeprofesí nebo alespoň naturelem učitel.Napovídá mi to i sám text jeho prózy,který poukazuje na autora kultivovanéhoa přiměřeně vzdělaného, ovládajícího jazyk,poučeného četbou, návštěvami kina i sledovánímtelevize. Setkáváme se tu se spisovatelempoměrně racionálním, jenž má velkéambice a je přesvědčen, že je jim schopendostát, pokud se mu podaří obratně využítsvých znalostí a do textu šikovně vrazit tonejlepší z fundusu nabízejících se možností.Trochu mu sice chybí osobní, vnitřně proží-snu: začít ve Ventspilsu vydávat kulturníperiodikum.Žijeme!mišOtto M. Urban, Ph.D.; prof. Dr.Phil. Josef Vojvodík, M.A.; doc.PhDr. Jan Wiendl, Ph.D.Protože už v tom začínáme mít slušný zmatek – na řáckou investigativnísondu nám chybí personál a bojový duch –, přidávámepro jistotu ještě dvě písně. První pochází od prezidenty dotýkanéhobožského Karla Gotta: „Text k téhle písni jsem psal já, / toliknocí sám a sám / a teď vážně trému mám. / Text k téhle písni noční tmou/ psal jsem s krásnou předlohou / a přiznávám, tvou zásluhou.“ Druháje rockovější, jde o píseň Snaživec od skupiny Pražský výběr: „A čímvíc se snažil pomáhat / Tím víc ten chudák škodil / A když mu to někdonaznačil / Tak hrách jen na zeď hodil / A ještě jednu vlastnost měl / Žebyl splachovací / Jedněmi dveřmi ho vykážou / Už druhými se vrací.“Vážení, nějak si, prosíme, už ty písně rozeberte, však vy sami nejlépevíte, která komu patří. My jsme fakt usilovali o přesnost, alejsou věci mezi nebem a zemí, na které náš skromný fištrón nestačí.Lubor Kasal, Božena Správcová, Michal Jareštvar 05/10/

ozhovor...1letět s divokými husamirozhovor se zdenkem pavelkouAle vystudoval jste češtinu a občanskounauku na FF UK – to vypadalo spíš nakormidlování žactva. Co že jste šel pracovatzrovna do Rudého práva?To bylo všecko náhodou. Mám pocit, žei na té filozofické fakultě jsem byl náhodou– byl to spíš důsledek toho, že jsem odmalahodně četl. Byla to svým způsobem náhodnácesta, a také nebyla přímá, po gymplu jsemsi ještě udělal maturitu na stavební průmyslovcea na fakultu jsem šel s tím, že chciučit. Češtinu jsem si vybral možná i proto,že jsem měl štěstí na češtináře, každý z nichmě dokázal jak pro jazyk, tak pro literaturuněčím nadchnout.Jiné hryJaké to bylo v Rudém právu?Záleží na tom, z jaké stránky se na todíváte, těžko to říci jednou větou. Nejvíc tolidi zajímá politicky, že? Samozřejmě jsem sinejdřív musel vyřešit, jestli půjdu do strany,nebo ne. Hodně se mi nechtělo, už proto, ženemám rád, když mi někdo organizuje život.Ale nakonec jsem si ujasnil, co chci dělat,a také to, že když ve straně nebudu, nebudumoct dělat skoro nic – to se ostatně ukazovalouž na škole. Přesvědčením jsem – to seo mně taky ví, řekl bych – i dneska spíš to,čemu se říká levičák, takže ideologicky mi tozase tolik nevadilo, zvlášť když jsem se nafakultě hned v prvním semestru dostal díkytehdy docentce Peškové k Marxovým Grundrisse– a to bylo něco úplně jiného, než cose o Marxovi tak nějak povšechně vykládá– úžasné čtení! Od té doby pro mě Marx měljiný význam než politická ikona. Ta mě mocnezajímala. A díky tomu jsem se pak možnátaky hodně spřátelil s Egonem Bondym.Když jsem dostal nabídku místa v kulturnírubrice Rudého práva, moc dlouhojsem neváhal. Lákalo mne, že se tam něconaučím, což se nakonec potvrdilo, řemeslojsem se opravdu naučil tam. A druhá, nečekanávěc byla možná ještě důležitější: paradoxnějsem díky tomu pochopil, co se tuvlastně dělo, protože jsem to mohl nahlédnoutzevnitř.A sice?Pro mě těch čtyřicet let nepředstavuježádný socialismus, ale tou nejstručnějšídefinicí hodně hloupý, státně monopolníkapitalismus. Řízený správní radou, která siříkala ÚV KSČ.Nevadilo vám, že jste nemohl psáto věcech tak, jak jste je viděl?Vadilo. Ale taky jsem to trochu bral jakohru. A navíc jsem měl opět kliku, v tom, žejsem nemusel dělat úplně všechno, co se minechtělo. Většinu času jsem měl dobréhošéfa, který mě doslova chránil, to jménouž něco řekne jen někomu, a vám asi takynic. Josef Holý… Někdy jsem musel napsatpovinné medailonky, nekrolog, trápeníbyly povinné kulturně-politické glosy, alev zásadě jsem byl jen zřídka konfrontovanýs tím, že bych musel nějak hodně balancovatna hraně. Natvrdo jen jednou, takžekdyž Jan Rejžek nemá zrovna o čem psát,vzpomene si na mě.Říkáte, že jste se tam naučil řemeslo.Co konkrétně?Hlavně jsem si uvědomil a naučil, co jsouto média. A tištěná zvláště, protože televizemi nikdy k srdci nepřirostla. Naučil jsem setakové ty základní věci – jaký je rozdíl mezizprávou a komentářem, a také že tyto dvěvěci nesmíte míchat, pokud chcete, aby to lidičetli – protože oni potřebují mít jasno v tom,tvar 05/10/jestli čtou informaci, nebo názor. A to domne v tom nejlepším slova smyslu v Ruďákuvtloukli, a tím možná i smysl pro žánr, proodstíny. Taky mě ta deníkářská práce brzdilave sklonu k barokním souvětím. Co jsem setam naučil špatného a čeho jsem se těžcezbavoval, bylo psaní mezi řádky. Odnaučováními pak trvalo skoro pět let.Ono to už dnes ani moc nefunguje, neboano?No, ono je to jinak. Poslední řekněmečtyři roky si uvědomuji, že se společnostv určitém smyslu vrací zpátky – i když jinýmzpůsobem, možná jako parodie.V osmdesátých letech jsem se velmi rychledopracoval určitých pravidel: Pokud nechci,aby hodnocený autor nebo třeba divadelnísoubor špatně skončil, nesmím ho zkritizovat.Takzvaná kritika byla tehdy mocnýmklackem, schopným lidi existenčně zlikvidovat;Rudé právo se četlo hlavně na okresníchvýborech strany jako stranický věstník,skoro závazné pokyny, jak se soudruzi majíchovat k umělcům a vůbec ke všemu. Uměleckákritika prostě nepřipadala v úvahu,nemohla jste napsat, že knížka je špatná,protože to by pro autora znamenalo popravu– už by si nikde ani neškrtl. Další ošemetnávěc byla dostat do novin někoho, kdo mělproblémy. To jsem si dostatečně užil napříklads Divadlem na provázku: věděl jsem, žemusím být hodně rychlý a vždycky je nějakdrobně pochválit, aby v patřičnou chvílimohli říct tam u nich v Brně na partaji: „Alevždyť nás tady Rudé právo chválí!“ To byladocela zajímavá hra, někdy od roku 1983– při které jsem se zase učil právě tomu, jakzabránit nejhoršímu. Což neříkám, abychse pochlubil, ale takhle se prostě dalo leccosdrobně oddalovat, komplikovat snahyo zrušení – zrovna tomuhle divadlu o životv té době šlo. Na jedné straně to moc srandanebyla, protože šlo taky o profesní existencikonkrétních lidí, ale v tom napětí, jestlito vyjde, když tu a tam utrousíte, jak jsoupokrokoví a jaká je to dobrá socialistickákultura, to určitý komický rozměr mělo…Možná bych to mohl dovysvětlit tak,že Haška jsem louskal už někdy v devítia dodnes na něj nedám dopustit. VčetněBugulmy, protože to s tímhle souvisí úplně.To muselo být dost nepříjemné – mítv rukou velkou moc, o kterou je asitěžko co stát: mít v rukou osudy lidí,o kterých píšete, a tudíž muset pětkrátzkontrolovat každé svoje slovo – abyněkomu neškodilo; a na druhé straněještě jakési tlaky shora a strach o vlastníkůži... V roce 1989 toto všechno najednoupadlo a kultura se z centra pozornosti– kde sice byla trýzněna a zneužívána,ale přesto a možná právě proto simohla připadat důležitě – zvolna odsunulado kouta. Jak jste se s tím v pozicikulturního novináře srovnal?Svoboda je nadevšecko. Tedy pro mě tadyodsud, z české kotliny. Když víte, že tím, conapíšete, nikoho neohrožujete, včetně sebe,tak můžete psát, co chcete. To je k nezaplacení.Aspoň si myslím.Snažím se představit si, jestli to lze – zedne na den se naučit psát svobodně.Spíš jde o to odnaučit se ty blbé návyky.Ale i v tom jsem měl štěstí – já asi moc používámta vágní slova náhoda, klika, štěstí – alekdyž se ohlédnu, většinou se to jinak vysvětlitnedá. Na jaře 1989 jsem šel do Tvorby, dotýdeníku vydávaného sice partajním vydavatelskýmkonglomerátem, ale s největšífoto archiv TvaruZdenko Pavelka pozorně sleduje veřejnou disputaci Král–Trávníček na FF UK, duben 2009tehdy možnou volností, protože v té době užzuřila perestrojka, a tam jsme si mohli dovolitvíc než ostatní jinde. V listopadu jsme bylidokonce tak rychlí, že jsme byli prvním týdeníkem,který 17. listopad zachytil – i kdyžjen drobnou zmínkou, paradoxně protestemJiřího Hájka, tehdejšího obávaného kritika– sice stranického, ale zároveň docela rebela.V podstatě se nám – celé té partě, kterátehdy byla v redakci – ulevilo a velmi rychlese nám podařilo uvolnit si ruce. Časopisjsme pak samozřejmě neudrželi, protože to,co kulturní publicisté tradičně neumějí, jepodnikat a postarat se o své vlastní živobytí.Zkrátka mně a většině mých kolegů přinesllistopad 1989 obrovskou radost a úlevu a natom se nic nezměnilo. Že se řítíme do kapitalismua že se žádnej osmašedesátej nebudeopakovat, to bylo jasné během týdne. Ale toje v pořádku.Necítil jste se svým působením v RP poněkudstigmatizován? Nevadilo vám, žejste pro řadu lidí „ten z Rudýho práva“?Ne. No, někdy zamrzí, když to dostanetez nějaké strany, z které to nečekáte. Ale je tosoučást mojí osobní historie. Mám předstírat,že ne? A jak jsem říkal, doleva se točímpořád. V žádné straně ovšem, to by byl protimluv.V souvislosti s psaním a čtením meziřádky jste říkal, že se ta doba v nějaképodobě vrací. Jak jste to myslel?Ne náhodou dnes už hodně lidí používáslovo neonormalizace; už na začátku 90. leti tady ti chytřejší věděli, že moc ideologickáa moc ekonomická jsou si hodně podobné.Dnes je tlak ekonomické sféry čím dál silnější;korporace a velké firmy bývají podivněpropojené a výsledkem je to, že v podstatěnejhůř jsou na tom novináři zabývající seekonomikou a kriminální činností. Jejichsituace se něčím podobá situaci kulturníchredaktorů za normalizace – stejně jako onitehdy si dnes nemůžou dovolit napsat, jakto doopravdy konkrétně je. Nedávno mělErik Tabery v editorialu Respektu takovoupro mě hodně smutnou poznámku o tom,že jsou věci, které se nedají napsat, protožeby byly žalovatelné a ten žalující by vyhrál.Čili opět se dostáváme do zvláštního virtuálníhosvěta, který se velmi podobá předlistopadovému:Všichni vědí, že korupce je,ale nemůžete o korupčnících psát, protožemají dost peněz na to, aby vás jimi utloukli.Ne doslova, ale tomu, kdo překročí nějakouhranici, znemožní novinářskou práci neboosolí médium, třeba tak, že ho odstaví odreklamy. A to není jen zdejší problém, tak jeto na celém světě.Takže kultura je dnes v tomto směruparadoxně v pohodě – právě proto, žev ní nejsou peníze.Ano.Kolektivní hryJak se z vašeho pohledu vyvíjelo českéliterární prostředí? Od devadesátýchlet, ať jsem se vydala na jakoukolii mimopražskou akci, Bítovy nevyjímaje,všude jste byl. Soudím tedy, žemáte dost napozorováno...Na prvním Bítově jsem nebyl, to jsemzrovna dával dohromady první Salon.Co podle vás znamenala pro české literárníprostředí bítovská setkání básníků?Kdesi o nich píšete jako o mezníku...Já je za mezník považuji. S MartinemPluháčkem jsem si o tom dost povídal a onmi ten odhad potvrdil. S Jiřím Kuběnouměli jistý záměr, který i rozumně ventilovali,a skutečně se jim podařilo ho naplnit:pomohli odstranit rozdělení české literaturyna tři proudy – exilovou a domácí oficiálnía samizdatovou. Nic v praxi tolik ty bariérynezbouralo jako Bítovy – protože tam se tilidé, třeba poprvé v životě, viděli tváří v tvář.Zjistili, že ten druhý nemá rohy...No...Jistě, ten první Bítov byl asi v tomhlesměru bouřlivý, přišel jsem o zásadní pamětnickéudálosti... Ale ty musely nastat, lidé sito museli vyříkat – ty seš hajzl, ty ještě většíetc., muselo to ven, muselo se to vyčistit.A Bítovy to skutečně vyčistily, ti rozumnějšíse k sobě dostali bez ohledu na politické přesvědčení,toto se, myslím si, Pluháčkovi-Reinerovia Kuběnovi podařilo dokonale. Nevímo žádné jiné akci nebo projektu, který by naliterární komunitu měl tak ozdravný vliv.Na Bítově nešlo o nějaké výstupy, sborníkya podobně, i když pak nějaký ten památečnísešit vždycky vyšel, ale čistě o to, že se lidéměli možnost potkat. Pozvaní byli všichni,jestli tam vposledku někdo jel nebo nejel, touž byla jeho věc, ale možnost měl a většinají využila. Samozřejmě vždycky tu budoulidé, kteří spolu nemusejí chodit do hospodynebo se i upřímně nesnášejí, ale to jenaprosto přirozené. Důležité je, že se tímtozpůsobem zrušila značná animozita, kterábyla vlastně zvenčí imputovaná režimem.Martin Pluháček-Reiner má obrovskýdar vytvářet příležitosti – je nekonfliktní,dokáže se s každým domluvit, a ještě todovede zorganizovat a sehnat na to peníze.A že to byly opravdu na místní poměrystrašné peníze. Myslím, že v tomto směručeská literatura Martinovi a Jiřímu Kuběnovivděčí za hodně.Když Bítovy odumřely, Martin Pluháčeknavázal olomouckými festivaly. Tam užale mířil trochu jinam...Nevím přesně, jaký tam měl cíl, asi hobavilo, že se lidé potkávají a on může hráthostitele. Na Martinovi si ale cením ještějedné věci – on si dokáže představit, že nic

netrvá věčně. Všimněte si, že Bítovy nešlydo ztracena. Vyčerpaly se, a tak je zrušil,zavíráme, konec. Pak za pět let udělal jakésikratší „abiturientské“ setkání, které se opětpodařilo, ale nikoliv s tím, že se hned příštírok bude konat další – nic! Zrovna tak bezlítosti zrušil i olomoucké festivaly – ve chvíli,kdy se mu zdálo, že je naplnil a že další ročníkby už byl pravděpodobně horší.To jsou totiž věci, které se rychle vyčerpávají,ale je životně důležité, že se konají. Jenby byla chyba pokračovat v nich do bezvědomí.V tom je Martin naprosto důslednýa ojedinělý, že ví, kdy skončit. Totéž ostatněpředvedl s Petrovem, neznám nikohojiného, kdo by byl schopen zrušit prosperujícínakladatelství – zavřít, vystěhovat se,odejít a začít stavět něco jiného.Teď to vypadá jako jeho adorace, ale onskutečně tohle dělá důsledně. Kdyby Prahaměla aspoň dva takové Pluháčky, literárníprovoz by byl mnohem živější a možnái samotná literatura by byla zajímavější.Když totiž začínáte s něčím novým, vždyckydo toho jdete naplno, s mnohem většíradostí, energií, invencí, než když jen cosiudržujete při životě. A vymyslíte spoustyvěcí, které v zavedené instituci, v zavedenépartě nevymyslíte.Co Marchův pražský festival spisovatelů?Ten se jakoby české literární komunitytolik netýká, ale rozhodně jí spíš prospívá,než škodí: Marchovi se za ta léta do Prahypodařilo přitáhnout lidi, kteří by se semsami od sebe asi nedostali, včetně Rushdieho.Dělá něco, na co se nikdo z českých organizátorůnezmohl. Je mi jen líto, že za dvacetlet se nenašel nikdo, kdo by to dokázaludělat podobně, s podobným rozmachem.To o literárním provozu a jeho potenciálumožná vypovídá víc než cokoli jiného.Stejně jako to, že se mě nezeptáte na Literárnía kulturní klub 8, který si vymyslelaRenata Bulvová. Místně příslušný v Praze,od roku 1997 to nějakých sedm let bylojedinečné literární pařeniště, kde jste mohlapotkat pár autorů, kteří dneska představujíprvní ligu: Kahudu, Hakla, Zmeškala… Naznámé literární publicisty se odtamtudnepamatuju.Hry se jményV rozhovoru, který s vámi v roce 2001vedli moji tehdejší kolegové z Tvaru,si libujete, jak je pěkné, když v Salonuvyjde nepodepsaná recenze. Jako že sejejí autor může oprostit od sebeprezentacea soustředit se na knihu. V laboratorníchpodmínkách jednoho tištěnéhomédia s tím snad lze souhlasit, protožezodpovědnost automaticky padá nahlavy redakce. Co si s takovým ideálemale počít jinde?Záleží na tom, co od tvorby chcete. Pokudsebeprezentaci, pak je podpis důležitý.Když si chcete hrát a je pro vás v první řadědůležitá hravost a kreativita, radost, taktam to jméno důležité není. Protože o cojde? O autora, nebo o to dílo?Já bych používání jmen neviděla takčerně, podepsané recenze, básně atd.jsou mi milé už jen z praktického důvodu– abych se v tom trochu vyznala.Je to nutné?Ale jo. Představte si, že byste přišel doknihovny a tam na vás zíralo 20 000titulů bez uvedených autorů. Já bych seasi dala na útěk. Ale mně šlo spíš o toto:Anonym (ze skromnosti a hravosti, neten, co chce škodit) je bratr Pseudonymu(např. Lan Pham Thi). Co vy tos nimi pořád máte?Kouzlo anonymu a pseudonymu spočíváv tom, že je to určitý protihráč nepseudonymů,neanonymů. Jakmile odstraníte jednoho,ztrácí smysl i ten druhý. Musí existovatoba. Já prostě hraju na straně anonymůa pseudonymů radši než na straně těchdruhých. Dostal jsem se k tomu postupně,přišel jsem na to, že tento mančaft je promne zábavnější. Já na fotbal moc nejsem,ale je to řekněme jako německá fotbalováreprezentace, to jsou ti podepsaní, kteříjedou úporně, vidíte na nich, jak dřou, jakto mají vymyšlené, dokonalá souhra a fungujícímašina, a proti nim pošlete Brazilce.Já mám radši Brazilce. Ale bez těch Němcůoni nevyniknou, to je přece jasné.Patří mezi vaše Brazilce i internetovénicky?Je jich moc. Když něco příliš nabobtná,ztrácí se relevance. Na internetu se vytrácíten zodpovědnej spoluhráč, ten, který jepodepsaný a ručí za relevanci informací– čili Němců ubývá – a to je špatně.Takže anonymita (pseudonymita) ano,ale vocaď pocaď?Ano. Nesmí kralovat ani jedna ze stran.Když se vrátíme k recenzím v Salonu,tak ty sice byly anonymní, ale člověk simohl lehce spočítat, že autorem jste vyanebo někdo z vašich dvou kolegů.Hm. Anebo někdo úplně jinej.To je dohromady čtyři. Takže ve skutečnostižádná anonymita, ale hádankapro zájemce.I to je součást hry.Hry o literaturuMezi nedávné události k zamyšleníurčitě patří loňská veřejná disputacePetra Krále a Jiřího Trávníčka. O čempodle vás svědčí? Jaké pohyby na kulturníscéně zvýraznila?To byla opravdu hodně symptomatickáudálost: odkryla napětí mezi tvorbou a percepcí.Král hájil tvorbu, Trávníček percepci.Já, ačkoliv bych měl stát na straně percepce,hájím s Králem tvorbu, protože ta je primární,bez ní není kritika, není historie,není teorie.Tvorba v krizi není a ve své podstatě anibýt nemůže, v krizi je vždycky vnímání tétvorby. Debata to nakonec potvrdila, aspoňpro mne. Trávníček reprezentuje vyhraněnoupodobu kategorizace a hierarchizacetvorby – že je v tom potřeba udělat pořádekatd. Já ho chápu, někdo to udělat musí, alejá dávám přednost tvorbě. Proto pro mne,možná zas paradoxně, neexistuje velký rozdílmezi vysokým a nízkým. Tahle kritériamoc nepoužívám, a když už, tak se snažímrozlišit to, co je doopravdy tvorba a co ječiré grafomanství nebo hraní si na tvorbu.Tam někde je pro mne zásadní dělítko. Jemnohem těžší ho najít, protože se nemátekde chytit, jen textu a toho, co je v něm.Literární ceny vám nepomůžou, nepomůževám ani počet prodaných výtisků a zájemčtenářů...To můžete najít jedině zase tvorbou.Teď myslím tu v šaldovském slova smyslu.Přesně tak. Takže to byla zásadní debata,která ale nemůže mít vítěze a nemůže mítani konec, je to podobné jako s anonymema podepsaným – bez jednoho nemůže existovatdruhý. Ale je moc dobře, že se to probírá– takové diskuze přispívají k hledánírovnováhy. A ne rovnováha, ale její nekonečnéhledání je podstata.Já vidím pokračování zmíněné debatynapříklad v touze redaktorů Hosta najíta vykolíkovat si literární mainstream.Je to vůbec dnes možné? Ve chvíli, kdyjak jste pěkně řekl, je percepce v krizi?Nechybí nám spíš kritický mainstream –prostě takový ten základní objem třebasprovozních recenzí v denících, slušnýprůměr, pod který by něco padalo a nadkterý by něco zářně čnělo? Já neříkám,že se nepíšou průměrné, výtečné a takénaprosto pitomé recenze – ale když naknihu vyjde třeba jen jedna jediná, jefoto Tvarto pak spíš loterie než kriticky podnětnéprostředí. Navíc se situace dálmate tím, že spousta recenzí se jenomjako recenze tváří, ale ve skutečnostijde spíš o nějaké podivné prefabrikátyz nakladatelských a agenturních textůnež o myšlenkový výkon recenzenta...Je v tomto právě načrtnutém maglajzuvůbec možné najít spolehlivý střed– což by asi mainstream měl být? Jak sezdá, percepce je bez mainstreamu velminervózní a o to víc se od tvorby odvrací.Jak z toho ven?Já si nejsem jistý, jestli se z toho dá vybřednout.Začínáme se pohybovat v džungli,vaším úkolem už není rostliny přehledněroztřídit, máte za úkol v tom přežít. A zachovatsi zdravý rozum, nepodlehnout běsůma nenechat si nic nakukat. Já v tom takétápu, pořád se to mění, a nechce se mi vykolíkovávatprostor – vždycky, když nějaký prostorvykolíkujete, zjistíte, že je to špatně, žejste na něco důležitého zapomněla... V tomobrovském množství to nedokážete nikdyreálně a přesně odhadnout. Jednou jsem septal Ivana Wernische, jestli v literatuře existujenějaká spravedlnost, a on samozřejměřekl, že ne. Nic takovýho, žádná spravedlnost!To je kategorie, která do hodnoceníliteratury vůbec nepatří.Soukromě asi nějaký svůj kánon každýz nás má, člověk se potřebuje instinktivněchytit pevného bodu. Teprvekdyž pevně stojí, může začít zkoumat,co vynechal a jestli náhodou není vedle,a nemusí už běhat od jednoho stromuke druhému zmaten.Tím jste asi pojmenovala, co je podmínkou.Musíte vědět, kde stojíte vy. Když sijste jistá sama sebou, už se nedostanete dosituace zmateného pobíhání. Nesmíte senechat unést tou šílenou masou, a začít odsebe – mám rád to a to, ale to neznamená,že je to to nejlepší.Dobře, jako osoby asi ani vy, anijá v džungli nezahyneme. Tvorba,v jakémkoli slova smyslu, je vždy soukromničením.Co ale můžeme udělatjako tzv. literární publicisté pro to, abychuděra percepce nepobíhala po džunglijako praštěná? Aby se od tvorbyneodtahovala čím dál víc k barevnějšímua lacinějšímu šoubyznysu? Pořádmám pocit, že literární časopisy a literárnírubriky čehokoliv by ještě něcopro obecnou rovnováhu udělat mohlya měly. Nemáme náhodou za povinnostprávě to neustálé provizorní kolíkováníprostoru mezi uměním a ne-uměnímalespoň pokoušet? Třeba v diskuzíchna stránkách časopisů?Ale ano, viz to hledání rovnováhy. Takyse o to pokouším... Ale musím být zároveňhodně opatrný, protože se můžu splést– v čemkoliv. Pro mne je v této chvíli nejdůležitějšípochybovat o všem. Neplatí promne jako kritéria ani ceny, ani žebříčky, aničtenářský zájem. Dneska si to můžu dovolit,protože trošku načteno snad mám. Vy taky.Co k tomu můžeme dodat víc?Mám pocit, že protihráčů, ochotnýchdiskutovat, stejně jako lidí v populaci,kteří jsou schopni porozumět souvětí,ubývá... Kulturní prostor jako by sevyklízel. Texty by v něm také brzy mohlyzůstat trčet opuštěny. Časopisy jsoumožná jedním z posledních míst, odkudby se s tím mohlo dát něco dělat. Ale co?Chcete tím říct, že je doba změny? Nejsemsi jistý, že se kulturní prostor vyklízí nebozmenšuje, já si naopak myslím, že na internetuvyrůstá v jiné podobě a že je mnohemnáročnější ho obsáhnout. Z toho ostatněplyne i pocit opuštěnosti, o kterém mluvíte.Pocit, že to nestihnu, že nevím, co se děje.Máte pravdu v tom, že by tady měly existovatnějaké pevné referenční body – třebav podobě tištěných časopisů, ke kterým by seto vztahovalo, z kterých by bylo možné vycházet.Například v Salonu jsme se od začátkusnažili uvádět i internetové odkazy, protožejsme si uvědomovali svou prostorovou omezenost.Vodítka, kolíky, uzlové body můžetedávat. Tím se pravděpodobně mění úlohačasopisů. Problém je v tom, jak tyto časopisyfinancovat. S tím si generálně neví rady nikdonikde na světě – a řeší to spíš náhody. Zase jeto džungle. Bezpečnými místy by mohly a asiměly být časopisy, ale i z časopisu se občasmůže stát bažina, do které když zahučíte, užvám nikdy nikdo nepomůže.Nevím, jestli nejvíc záleží právě napenězích...No tak nějaké aspoň minimální k existencipotřebujete. Ale máte pravdu v tom, žemožná ještě víc záleží na tom, zda se v danéliterární komunitě vyskytne někdo, kdo jeschopen to dělat. Ale nebojte se, podle teorieosobnosti si společenská potřeba tohopravého člověka najde. V pravou chvíli sevždycky potřební lidé objeví. Když společnostspěje k válce, obvykle se najde válečník.Když jsou potřeba mírotvorci, najdou se.Nevím, proč by to v jiných sférách a oborechneplatilo také, není třeba to nijak plánovat.I proto jsem byl ve sporu Král–Trávníček nastraně Krále, některé věci se nedají naplánovat,spočítat, kategorizovat – provoz jepak převálcuje... a je to úplně jinak, než bysi kdo pomyslel.To je na celé věci skoro to nejzábavnější.Připravila Božena Správcovátvar 05/10/

esejpoezie vs. informaceOndřej BuddeusSTRAŠLIVEJ NÁLEZVydal se na cestudocela sámšel do mrazušel do větruaž došel k Veliký hořeněco tam zahlídnebyl to zajícnebyla to koroptevruce tam čouhaly ze sněhunohy tam čouhaly ze sněhuruce vohryzaný liškamanohy vohryzaný vlkamastarej se podíval a voněmělse šatů setřepal sníhdejch na vočidejch na ústasrdce svý přitisk na jeho srdceale syn zůstal jak kámennehybnej zůstal jak ledpo dlouhý tři nocinemyslel na nicztratil svou cestusvětlo mu zhaslovyhaslo myšleníale teď zpívádoma teď zpíváse všema Eskymákamaspolečně zpívajsmuteční píseň za syna. 1Vyjměte tento list z Tvaru, vezměte hoa přečtěte text dětem. Je to jen text. Jenompartitura. Třeba i záznam „skladby“. 2 Čtětepomalu, ne jen tak oddrmolit, ne jako povinnouškolní četbu nebo jako součást výchovy(nemá nejspíš žádné didaktické „hodnoty“).Zkuste to jen tak pro radost. Najít tu správnouchvilku a vložit se do přednesu. Jdětedo toho tělem. Trochu s gustem a trochuvlastní dospělé vážnosti na potvoru. Tak co,poslouchaly? Ty, kterým jsem to četl, ano.Tenhle text, kterému rozumí i dítě, je jednoduchý,poměrně neabstraktní a nechytrácký.Strach z toho, že by ho někdovyspekuloval podle té či oné teorie neboprogramu, odpadá. K jeho přečtení, slyšeníi rozumění není potřeba žádná zvláštníerudice nebo naučená čtenářská strategie.Souřadnice prostoru a času nejsou komplikované,působí poměrně reálně. Text je veršovaný,bude to nakonec asi básnička. Je ažpodezřele neexkluzivní a příliš pro každého.Snadno by to mohla být jakási vyprávěnkaze života Inuita, která se čtenáře a posluchačezhola nemusí týkat. Ale bohužel– působí příliš naléhavě, než aby se dala taksnadno oddiskutovat. Čím? Zdánlivá jednoduchostsi zadá hned s několika prastarými(a chtělo by se říct primitivními) literárnímiprostředky, které hned tak neošuntí.V první řadě má čtenář před sebou příběh.Smrt jako událost, která porušuje řád života,je vcelku běžný a očekávatelný jev. Paradoxživota, kterému v tomhle případě navícdodává na síle fakt, že mrtvý je syn, ne otec.Pouhý rozum čtenáři velí už v této informacihledat jistou dramatičnost, dá se totiž obyčejnělidsky předpokládat, že bolest otcebude nezměrná. O její síle ale text mlčí, stojítu jen cosi o tom, že mu zhaslo světlo (cojiného může zhasnout?) a vyhaslo dokoncei myšlení, tautologie se infiltruje do metafory.Napětí v kontrastu konkrétního dějea jediného abstrakta v textu („myšlení“) jepodmanivé. Stav protagonisty je doslovamrákotný. Už ze suché bezmoci mojí parafrázepříběhu s poukazem na zdepřítomnousvětelnou metaforu je ovšem jistě patrné,že přepis na „něco“ nestačí. Kdyby zůstalojen u převyprávění, čtenář z vrozené lidskéslušnosti, pokud vůbec, pomyslí na frázitypu „to je pech“, ale příběh se ho netýká.Zkušenost je nepřenosná a cizí bolest (navícna vzdálenost pár tisíc kilometrů a hezkouřádku let) ještě nepřenosnější. Minimálněv téhle podobě parafráze, která působí asitvar 05/10/tak jako noticka vystřižená z černé kronikyfiktivního listu Greenland news připevněnána fiktivní nástěnku.Strašlivej nález ale není parafráze, nýbržsvébytná literární událost. Aby se čtenář/posluchač nestal obětí vlastní lhostejnosti,přicházejí historii jedné smrti na pomocdalší postupy, které vyplavou na povrchaž při zběžném rozboru textu (ten si čtenář/posluchačmůže samozřejmě odpustit,pro něho je podstatný jiný moment). Že senějaká 3. os. č. j. vydala sama na cestu, jeještě pouhá informace. Samota v pustině máv našich zeměpisných šířkách možná přídechurčité romantiky, u grónského lovceale stěží. Situace se ovšem začíná rytmizovatza pomoci základního prostředku poetickéřeči, opakování – starý Inuit prozaicky šela šel, až přišel k Veliké hoře. V tu chvíli sezačne roztáčet kolo paralelismů, které jednoduchýmzpůsobem a v přesném tempuzvyšují pozornost, jež je společná čtenářii protagonistovi. To, co oba vidí, neníběžné, opakování samo upozorňuje natuto definitivní „neslýchanost“ a zároveňji vytváří. Čtenář se ocitá ve stejné situacijako protagonista a jediný, kdo má v celétéhle „literární komunikaci“ navrch, je řečvyprávějícího, je-li text vysloven, a pokudho čtenář rekonstruuje bez prostředníka,stává se jí posloupnost odkrývání daná obyčejnýmtextem, záznamem, na němž tolikzáleží. Oba, čtenář i fiktivní Inuit, se blížístejnou rychlostí a se stejným očekávánímk tajemství a to se záhy vyjeví ve své jednoznačnosti.Drama neskončí, dokud spíšesymbolické pokusy o reanimaci synovy mrtvolynezklamou a dokud ten, který se vydalna cestu, ji neztratí spolu s metaforickýmsvětlem. K tlaku na čtenářův původní nezájemse nadto ještě přidávají podprahovékontrasty (malý člověk × Veliká hora, horizontálasněhové pustiny × vertikála trčícíchpahýlů rukou, teplo života × chlad mrtvoly,vydat se na cestu × ztratit ji, světlo × zatemnění)a čtenář je lapen. Je to tak jednoduché.A přitom – byl to jen text. Partitura seovšem rozezněla. Jak to? A kdo ji rozezněl?Básník?Text se čtenářem cloumá dál. V závěruInuit „teď zpívá / […] / se všema Eskymákama/[…] /smuteční píseň za syna“. Jenžekdo to zpívá? Jenom dotyčný Inuit? Stala seneuvěřitelná věc, hraničící se zdravým rozumem– spolu s ním totiž zpívá teď smutečnípíseň za syna každý, kdo se na textu podílí– vypravěč i čtenář teď patří mezi „všechnyEskymáky“, text a jeho situace jim už nenílhostejná, informativnost vzala zasvé,distance byl zrušena. Na chvilku. Představaje to jistě absurdní, ale vy, vaše děti i autortohoto článku jsme teď patřili do jedné fikčníeskymácké vesnice, která zpívá. A dotaženbyl tak nakonec i poslední kontrast: počátečnísamota protagonisty × konečné společenstvívšech, kdo jsou účastni. Exkluzivitacizího příběhu v cizím textu se mění nainkluzivitu. A tak se svět jednoho veršovanéhotextu uzavírá.V souvislosti s tím mě napadá jedna historickáparalela – nejpoetičtější bod projevuJFK v Západním Berlíně v červnu 1963: „Ichbin ein Berliner.“ Věděl Kennedy, že z těch,kdo jeho projev nezatratí jako imperialistickouspekulaci, se stanou na moment(moment „okouzlení“) Berlíňané, případněkoblihy? V určitém slova smyslu se člověkmůže cítit Berlíňanem, případně koblihoui dneska, jestliže symbol zdi nevyčpěl.Ještě se ale na chvíli vraťme zpátkyk Strašlivýmu nálezu. Navzdory jednoduchostiuž o textu prostě nelze říct, že bybyl primitivní, banální nebo „nízký“. Nemátotiž povahu informace. Nezprostředkováváani jedinečné vidění nějakého autora, žádnékrajně osobní vnímání světa, 3 protože žádnéhoautora nemá. Je produktem jedné společnéorální tradice, nehledě na to, kdy přišelnějaký Inuit s jeho surovinným tvarem.Autor Strašlivýho nálezu je mrtvý v každémsměru, přesto má text sám schopnostneustále „rodit“ svého čtenáře. Jak to? Přestožeje ryze neautorský, přestože má napříkladk současné domácí lyrice svou podoboudaleko (společným jmenovatelem je užjen verš a opakování), působí výsostně poeticky.Komunikuje, případně magnetizuje.Tady se ale vnucuje technická poznámka– nemá vlastnosti bájného kamene z Magnetovéhory, nýbrž obyčejného elektromagnetu.Je to jen text do té doby, než se dovinutí drátů kolem ocelového jádra dostaneelektrický proud vnímání. Tím je u jakéhokolitextu v první řadě jen obyčejné čtení,tak jednoduché/složité to je. Neobyčejnýmse stává až tehdy, když dochází k té zvláštníkomunikaci, kdy horizonty splývají. Poeziese dá nazírat jako specifický stav nevirtuálníkomunikace, kterou žádný osvědčenýzpůsob autorského vnímání/myšlení neboskladby nezaručí. (Kdyby ji zaručoval, stáváse z komunikace konzumace a z poeziekonzerva.) Ten způsob můžeme hledat, cosi ale myslet o jeho recyklaci? Je recyklaceuměním vkusu? Vyslovit nahlas banalitujako „poezie není báseň“ 4 má smysl, pokudchci zjistit, jestli se za poezii nějaký textovýpostup/způsob záznamu/typ partiturynevydává. Je hloupost říct banální pravdu,nebo to někdy znamená zkoušku její křehkosti?Samotná pointa Strašlivýho nálezuukazuje, jak poetická komunikace („zpívatspolečně teď“) probouzí to, co pouhá, třebai obásněná informace nemá. A to i v případě,kdy se čtenáře/posluchače odkaz na zachycenouskutečnost fyzicky netýká, vždyťnakonec všichni Eskymáci zpívají s otcemmrtvého společně. Co je ale to to?To se neříká. To nevím. Kdo to ví, je hlídačplesnivých mandarinek. 5foto Hana KratochvílováOndřej Buddeus (nar. 1984 v Praze) je doktorand na ÚGS FF UK, redaktor časopisu Psívíno, překladatel z němčiny a norštiny, člen Beaux bijoux projet. V letošním roce mu vyjdedebutová knížka v nakladatelství Fra.Společnost, která například za rok 2002vytvořila 5 exabytů informací, bude k vytvářenídalší nepodstatné informace nejspíšlhostejná. V době, která zažívá masovouinflaci všech způsobů textu, ne proto, žeby byly, ale proto, že z internetu nemizí domuzeí knihoven a archivů, je nutné se informačnímubombardování bránit. 6 Internetje médiem nejenom praktických informací,zábavy a porna, ale v ohromné míře takyinformací důvěrných, viz facebook s jeho350 miliony uživateli. I důvěrnost a intimitase stala položkou podléhající inflaci.Je tolik tolik upřímnosti a důvěrných osobníchzpovědí na sociálních webech. Všedokonale archivováno. Jakou platnost mápak upřímná básnická zpověď? Je básníkautorita, která se podstatně liší od facebookovéhoprofilu, jenž se také vyjadřuje textema odkazy a který nevědomky a živelněprotíná symboliku a myso-/filozofii doby? 7Mělo by se říkat jednoznačné ano. Pochybnostzní – co když ne… Nejistá veličina typuupřímnost mi rozhodně nepřipadá nejdůležitější.Vždyť z upřímnosti nebo životníchosudů autora zůstane nakonec jen jedno– básnický text, partitura, kde osobní peripetiehrají poslední housle. Báseň a autornezáleží ve vztahu podobnosti, je mezinimi jen věcná souvislost. Básník je parspro toto textu, nikoli totum pro parte. Jenna textu záleží, jestli bude mrtvý a nepodstatnýspolu s autorem, nebo ne. Strašlivejnález je dobrým důkazem toho, že nemusí.Upřímně aktualizované profily ale pravděpodobněodumřou spolu s přátelstvím nasíti a svou aktualitou.Zásadní pochybnost nad úměrnostíživota a tvorby se hezky a v lehce vykloubenépodobě ukazuje na velkém fenoménulyriky 20. století R. M. Rilkovi. Na jednéstraně existují monografie typu Rilkovoumění je zjevením božím nebo Rilkova dušehovoří s Bohem, na nás je s obdivem naslouchat.8 Pokud se řeč nestáčí jen a jen na jehobásně, které jediné zůstaly, trvale přítomnoupochybnost o vztahu básníkova životaa tvorby zřetelně vyslovuje germanistaRio Preisner: „Rilke bděle usiloval o to, abysvé dílo předkládal jako inkarnaci vlastníhobytí, na druhé straně vlastní bytí stylizovaldo podoby »básnické«. Sepětí života a tvorbyje proto u Rilka výjimečné, ale z tohoto sepětívyplývá i stylizační lživost obou složek. V tomtkví hlavní potíž interpretace. Pokud chce býti kritická, snaží se pod vrstvou stylizace odhalitskutečnou podobu básníkovy existence – cožbezpochyby zavádí do indiskrétností. Zároveňse však tím odkrývá bolestná skutečnost,jež v našem století nabývá div ne obecnéplatnosti: přísně fenomenologické zkoumánímoderní básnické existence odhaluje zpravidlajejí nesmírnou ubohost.“ 9 O životní ubohostnebo heroismus, tloušťku a výšku ale nejde,pokud nechci být indiskrétní. A to nechci.Prozaik má výhodu svého vypravěče – kdoby mu podsouval, že například ich-forma jejeho osobní zpověď? Dramatik má výhodupostav – kdo by Václavu Havlovi podsouval,že je kancléř Rieger? Zbylo na básníka(u)přím(n)é autorství a není vyhnutí? Třimluvící delfíni 10 se na koncilu ve Ferrařeusnesli na následujícím: „Básník není pouhémédium, které slepě zaznamenává průchozípohyb univerzálních energií. Básnickou výpověďumožňuje až jejich aktivní transformace.“Co se to vlastně děje při téhle aktivní transformaci?Je to aktivní proměna, aktivnípřenos do nějaké podoby. V případě básnickévýpovědi je jí v první řadě text a tenje životný právě tehdy, když nemá povahu

áseň lyrická(novo)epický textlyrizuje s nejasnými konturami možnou bezohledně vypráví možnou realiturealituchce po čtenáři, aby uvěřil, že takto to je chce po čtenáři, aby nevěřil vlastním očíma...a...nechce po něm vlastní postojžádá jeho kritickou reakciumožňuje mu sou-cítitumožňuje mu odstupsyntetizujeanalyzujemetafora a subjektmetonymie a objektvsazuje čtenáře do básněstaví čtenáře mimo báseňpoužívá sugescivyžaduje argumentlibuje si v periferii slovní zásobyje odsouzena k centrální slovní zásoběrozpoznává nedostupné metafyzické zákony,mýto-poetický obraz světamá fyzické rozměry žité současnostimaluje čtenáři obásněnou realitu z reality sbírá příznačné motivy a předhazujeje čtenáři v neobjektivní konstelacizačleňuje čtenáře do konstrukce světa zcizuje čtenáře vůči konstrukci světaautor se zaštiťuje svou básnítext se zaštiťuje svým „autorem“navozuje dojem pouhé věčnostinavozuje dojem pouhé dobovostinese patos tragédie, který je směšný pro nese patos tragikomedie, který je směšnýty, kterých se netknepro ty, kterých se tkneŠVESTKOVÍPočítačová báseňTrnité švestkovíz hlaďounkých slív:dravě tu hladovípo zbloudilých,těch, co si nepatří,a přece se vdírajído téže zahrady.– Drásavé laskání.Slíva, V.: Souvrať, Brno 2007Zivotimplikujeprilis mnoho chybnych moznostizivotje prilis nebezpecnyaby bylo mozno jej prenechatlidemCekamAndersen, B.: Má velká doba byla malá,Praha 2000, přel. Fr. Fröhlichodpovědnost. Básnická skupina Fantasíave svém programu navrhuje v duchu témožné změny básníka jako homo ludens neopatheticus.Jiným pokusem v duchu téhožje pak resuscitace epiky, která má tentokrátmodelového čtenáře homo criticus (vizTABULKA).Mezi řádky přísné novoepické tabulkyvykukuje jiný návrh, jak obnovit poetickoukomunikaci a vyhnout se zbásněné informaci.Očividná inspirace Brechtem tu sloužíjako poukaz k odlišné tradici poetické praxe,než byla ve své době ta dominantní. 16 Anitexty, které by se pokoušely tupě následovatnovoepický „program“, se neubrání tomu,že zůstanou v podstatě neužitečnou věcí,nebudou lžíce, kladivo ani počítač. A jejich„autor“? Privilegovanost tohoto individuanení o nic vyšší než například privilegovanostautomechanika naslouchajícího zvukumotoru, který je/není v pořádku. Poetai automechanik oplývají zvýšenou citlivostípro určitou „soundskape“. Svým způsobemoba ručí za pojízdnost jedné části téspolečnosti, kde auto má každý. Básnickémyšlení je tu výjimečné pouze specifickoupozorností a specifickými postupy (textové)činnosti a pojí se v tom šťastnějším případěse specifickou, přízemní inspirovaností. Taje stejně duchovní jako automechanikova(„Sáhnul jsem tam a bylo to přesně ono!“)a není na ni návod.Oba návrhy, fantasíjní i novoepický,nemohou být jen výchozím bodem, znamenajíspíš výslednicí přemýšlení o tom,jak to uvidět jinak. Naivita, že takhle tobude „ono“, je jim společná. Mají předevšíminspirační potenciál, proto si nemohou hrátna dogma zaručené kvality. Jejich jedinávýhoda oproti pestrosti autorských poetikje ta, že jsou formulovány veřejně. A souhlas/nesouhlasje proto snazší. Jestliže senacházíme v době transformace, všechnaprogramová i neprogramová prohlášeníjsou zákonitě nejistá, a co se z nich vyvine,je v nedohlednu. Proto se nabízí ještě jednacesta, která na rozdíl od novoepiky nemíříproti, na rozdíl od polohermetické lyrikynení výš či hlouběji než na zemi a ubíhávždy v přítomnosti, i když tu už byla. Je tocesta, která zahrnuje všechny cesty i pěšinyv zárodečné podobě a žádnou neupřednostníani předem nevyloučí.Tou „cestou“ myslím takovou jednoduchost,která není snadná. Jednoduchost,která komunikuje nevirtuálně i nepragmaticky.(Kdo to jen řekl, že „moment komunikacezachraňuje krásno před banalitou“?)Jednoduchost, která trpí průzračností myšlenky,ne nápadem, ani efektem, ani intimnítajemností, ne popisem, ne slovy. 17 Jednoduchost,ve které se nic neschová, a přestose to podstatné nevyvolává jménemjako školák k tabuli. Jednoduchost, kdy by„zlatý řez mezi banalitou a závratí byl vpravdějemný“, jak to formuluje nick cit-i-zen (JakubŘehák). 18 Jednoduchost, kde jde o to. Kde tonení informace. Kde to zbývá. Proto je Strašlivejnález dobrá zpráva. Bulharský básníka prozaik Georgi Gospodinov to ve druhémz Jedenácti pokusů o určení jednoduše vymezujea tiše demonstruje takhle:tonení To o čem přemýšlítetoje to nic v místnosti co vás nutízprudka se otočit 19informace. Básnická skupina Fantasía v programu„nového patosu“ navrhuje něco jakoúčastnou vášeň existence, k níž vede představivosta hra. Je to způsob, jak se vzepřítlhostejnosti dobře informované epochy?Kde se bere ta touha po básnickém patosu,který bude „nový“? To přídavné jméno miříká jasně – chceme změnu.V jednom eseji Václav Bělohradský tvrdí,že čtení se zautomatizovat nedá a „je toposlední tvůrčí činnost, která lidem zbývá“. 11Pokud to tvrzení zacílím na básnické texty,chápu filozofovu tezi jako poukaz k něčemuv zásadě podobnému, jako je fantasíjníaktivní transformace. Tentokrát ovšem nadruhé straně – u čtenáře. Pasivní informace jev obou případech předmětem skryté kritiky.Text, který zůstane jen pasivní informacís estetickým záměrem, je nepragmatickýjako všechno umění včetně pokusů o ně. Tojediné mají společné. Jako opentlená informacepostrádá veškerou erotiku a vedlenepragmatičnosti zbývá už jen nesrozumitelnémálo. (Nejde samozřejmě o jazykovousrozumitelnost, ale smysl libovolného tvůrčíhoaktu.) A tomuto málu bude vzato i to,co má.V tomtéž eseji naznačuje Bělohradský, jaktrapný dopad to má, když se z textu stanenesrozumitelná zpráva. „Srozumitelnostkaždého textu předpokládá nějakou základnídohodu o způsobu, jak jej máme číst. […]Věty jako třeba – »člověk je pastýř bytí« nebo»neznámý Bůh zjevuje se skrze zřejmost nebes«předpokládají nějakou dohodu o jejich čtení– jinak by byly směšné.“ 12 U literárních textůje tahle dohoda ve svobodné době paradoxněnepsaná (Ždanov je mrtev) a neníneměnná. Nastupte zkusmo do tramvajea jeďte alespoň 20 minut pohrouženi dočetby básní. Trojí reakce je pravděpodobná:1) nikdo si nevšimne, 2) někdo si všimnea pomyslí si, že máte asi nějaký problém,3) někdo si všimne a potěší ho, že potkalspřísežence/spříseženkyni. (Schází tuještě reakce 4, někdo si všimne a připadámu to normální.) Reakce 1 je běžná, zbývajícídvě už moc ne. Reakce 2 má v soběskrytý osten úsměšku, případně soucitu.Reakce 3 je komická z pohledu třetí osoby:„A hleďme, poetariát!“ V téhle fiktivní situacise stávající dohoda o čtení básnickéhotextu dostala pod pětiprocentní hranici provstup do „parlamentu umění“. Jak moc jetahle situace fiktivní?Nesdílím obavy Jakuba Řeháka o osudpoezie z úvodu jeho nedávného eseje Existujebásnické myšlení? 13 Ostatně autor vezbytku eseje zřetelně formuluje, že to másmysl a jak. Souhlas nebo nesouhlas s jehoargumentací je v tuhle chvíli nepodstatný.Osobně se raději řečnicky zeptám, jestli jei dneska platná výzva ze závěru přednáškyIngeborg Bachmannové Proč psát (1959)?Říká tu: „Pokud strpíme toto [Brochovo:Morálka je morálka, kšeft je kšeft, válkaje válka a –, pozn. OB] »umění je umění«,přijmeme-li posměch, zástupný tu za celek– a pokud to strpí a podpoří básníci nevážnostía vědomým rozvolněním neustále ohroženékomunikace se společností, již je právě prototřeba neustále navazovat – a pokud se společnostuzavře literatuře, v níž sídlí vážnýa nepohodlný, o změnu usilující duch, pak seto rovná vyhlášení bankrotu.“ 14 Bankrotovatse chce málokomu. Nevěřím tomu, že člověknovému technologickému paradigmatupostindustriální doby za posledních dvacetlet propadl natolik, že se osobnost octlav docela jiném skupenství. Na to je ještě brzo.Jednoho ale napadá – co když je napříkladmoje generace, tzn. nar. ±1984, skutečněta přechodová? Kubánské pomeranče, 17.11., počítačovou učebnu na základce i 11. 9.máme v živé paměti. Je to výživná kombinace.Záměrně nechávám stranou výtku, žepřechodová je každá generace. Naše lavírovánízachycuje Jonáš Hájek v básni Koncertv Thomaskirche s přesností na centimetry:„Zůstávám v předsíni: / zevnitř jde renesančnízpěv / zpoza vrat kašlání žebráků. // Být mezitím a hlídat kasičku.“ 15 Až přestaneme hlídatkasičku, vzniknou nové nepsané dohody,jak číst? Výborně. Je to naivní? Samozřejmě.Nebo je dohoda daná?Myšlenka, že jsme vprostřed proměny, jelákavá. Znamená totiž, že jakýkoli danýstav je jen probuzená možnost. V příštímokamžiku se smí probudit jiná. Na naši1Písně Vrbovýho proutku. Eskymácká poezie. Přel.Ladislav Novák, Praha 1965, s. 43.2srv. „[…] báseň je uměleckou skladbou, nikolizáznamem; je dílem, nikoli médiem; je tvořena,nikoliv „psána“ a je určena prvotně k přednesu,sdělení publiku. Poesie není báseň, malba neníobraz […] – to přece dá rozum, platónská ideálníkategorie není totéž, co její realizace.“ In: Kremlička,V.: Záhadné nepochopení. Tvar 3/2010, s. 9.3srv. „[…] jako každý tvůrce předává básník druhýmjen své jedinečné vidění, to krajně osobnívnímání světa, které mu umožňuje nacházetv něm jinými nespatřené vztahy a zároveň jejnově a bohatěji prožívat.“ Král, P.: Jak se dělábáseň. In: Tvar 1/2010, s. 6–7.4viz pozn. 25srv. Jan Zbořil, z rukopisu:MandarinkyZezadu přichází k rampě zavřené prodejnydříve se na mandarinky stály frontyteď se jich tu válí několik bedenProhrabuje rukama kvasící oranžové smetištěa vybírá ty dobréZa zády se mu ozve:„vypadni! Táhni odkuds přišel“Stojí tam ohromný plešatý mužv army oděvu– hlídač plesnivých mandarinek6Autor článku nezaměňuje základní významyslova informace (1. zpráva, 2. data). Vidí mezinimi jistou úměrnost.7srv. Kremlička, V.: „OB činí stať chybnou již premisou– přistupuje k umění s psychologickýmaparátem, zatímco všechno umění se děje v syntézesymboliky a filosofie.“ [zvýraznil OB] In: Záhadnénepochopení. Tvar 3/2010, s. 9.8Preisner, R.: Když myslím na Evropu. Praha 2003,s. 183, pozn. 1.9tamtéž, s. 170.10Borzič, A.; Bouška, K.; Řehák, P.: Fantasía.Praha 2008, s. 3.11Bělohradský, V.: Tvůrčí čtení. Interpretacev epoše nadbytku komunikace. In: Společnostnevolnosti. Eseje z poslední doby. Praha 2007,s. 28.12tamtéž, s. 30, a dále srv. s. 33: „Napětí mezipoznávací funkcí literárních textů a jejich funkcíestetickou, mezi tím, o čem texty jsou, a tím, jakPoznámkya pro koho jsou udělány, je v každé době klíčemk jejich interpretaci. Literární texty musejí býto něčem a pro někoho, aby byly srozumitelné,nemohou být zaměřeny na sdělení samo.“13srv. „Možná čas poezie jakožto kódu, který bybyl srozumitelný mimo okruh samotných básníků,už skutečně pominul a je třeba se s tím smířit.[…] To, že poezie pro většinu lidí představujenesrozumitelné blábolení, afázii, je neklamnýmpříznakem konce. Zdá se, že na nás už nečekážádný radostný předvoj, výtrysk nového ducha.Svět směřuje k pomalému rozkladu, termodynamickésmrti, ke zpomalení a postupnémuvychladnutí, které se maskuje za čím dál vyššížár a rychlost. Jaká je pozice poezie v době, kteráje už jen předehrou konce?“ Řehák, J. In: Tvar16/2009. s. 6.14Bachmann, I.: „Proč psát.“ In: A2 26/2009, s.22–23.15Hájek, J.: Suť. Praha 2007, s. 42.16Základ této koncepce vznikal jako vedlejší produktdiskusí na serveru totem.cz v letech 2006-2007. A dále: srv. Pseudomanifest epické poesie.In: Pseudointelektuál 1/2007 (bibliofilské vydání),Praha, s. 17–19.17srv. „Čeští básníci jsou závislí na slovech. Jánejsem tolik závislý na slovech. Já jsem vícezávislý na konečných obrazech a konečnýchmyšlenkách. Mě zajímá na básni ten skok. To jejejí jádro, její hlavní myšlenka. A ta se relativnělehce překládá. Zadruhé, já jsem daleko hloupějšínež jiní básníci. Takže téměř každý překladateldokáže pochopit, co mám na mysli. A konečně,mým motivem pro psaní poezie není rozšiřovánímého duchovního obzoru, ani třeba vydělávání.Poezie je pro mě dialog. Poezie je mezilidskoukomunikací. A při této komunikaci chci být conejsrozumitelnější.“ Holub, M. [online]. [cit.2010-01-05] 18Řehákovu formulaci paradoxně ukotvuje vážnápochybnost, s kterou ji (v poznámce k publikovanémutextu jiného autora na serveru Totem)vyslovuje: „[…] Nic proti tomu, jsou to takovépoctivě odchycené momentky, takové ty »myšlenky«,jež se kdekomu honí hlavou, ale zformulovatje tak, aby ten zlatý řez mezi banalitoua závratí byl vpravdě jemný, není žádná sranda.[…] Přesto. Potom, co si přečtu takovýchto básní10, už se mi další nechce číst. Tak co s tím?“[online] [cit. 2010-01-18] 19Gospodinov, G.: Lapidárium. Přel. Ondřej Zajac,Praha 2009, s. 11.tvar 05/10/

eletrieondřej buddeus1.2.pssst!Losrozhoduje…faktsivymýšlí3.jestli ani psát básně nemá smyslpak už nemá smysl nic (realita) to už má smysl všechnojestli i psát básně má smysl(ani × i)Martin Langer, Paříž, fotografie, 20104.(na rtech)5.úsměvmiztu-vyhořívávyhoříváhořelelgKdyž se los ukládák spánku, tak –alespoň to říká Tacitus– se opře o strom a spístrom se zachvějelos totižneníprávě nejmenšíkdyž opadá listíuž nejsou stromyjen směryvětvené do nebetak začínáveliké losí bděnía losi trpělivěvytrvales losí dobromyslnostímed elgs godmodighetvyčkávajíve svých pokojíchse stropypřesnětak vysokýmiaby se parohynezachytily.• • •Ideální párpředstírá že i ostatní lidé se milujíže si nezacizoložíani v myšlenkáchjsou k sobě přívětivíneznají falšeupřímnost je jim vzácná jako sůla vzduch a vodaideální on a ideální onapředstírají že všichni jsou v pohoděnepomlouvají a nejsou pomlouvánimají časjeden na druhého i na ostatnídávají žebrákůmkdyž jsou opravdovía pomůže jim tochtějí adoptovat černošskou holčičkuna dálkunikdy by se nepotkaliideální on a ideální onapředstírají že nikdo nezávidínezabijenepokradea zodpovídat se nemusí proč taky?Ideální párpředstírá že je i ve skutečnostia pravda a láska vítězí nad lží a nenávistíod půl sedmé ráno.tvar 05/10/Přítlačné křídloChtělo by to … – tak aspoňzní úvodní formuleklouzačka, po níž se dá sjet dolůtrochu si odřít zádatrochu se probudit z letargie (protožekdy se člověk klouzal naposled?Trochu zdětinštět…)trochu vybočit vždyťdoteď bylo všechno normální:normální probouzení normálníhodne normální zapáchání ústní dutiny mizejícís všednodenní ranní hygienou v souvislostis výrobou normálního člověka určovanéhok normálním úkonůmnormální cestou až do večerakdy nic nebylojinak než jak mánebo naopak všechno byloaž příliš normálnídokonce tak normální, že se to normálnímuvečeru vymyká(dokonalý průměr se totiž docílí mimopočetní úlohy málokdy a)(i normálníživot – ) (v té naší střední Evropě za hranicíco nejnevydefinovatelněji přítomné ohnivzdorné oponypůlící mozek na východní a západníbloky hemisfér) (– je v praxivýjimkoua v teorii dobrý takpro noviny politiky statistiky a polibky těch milosrdnějšíchkurev)zatímco těm výjimkám se(v rámci šedi)meze nekladouStrečinkNezdá se, že by bylo slunečné ráno, přestose muž, jenž vynalezl štěstí, nezalykásmíchynezdá se, že by se cítil větší a silnější a přitomse muž, jenž vynalezl štěstí, nedokážev hloubi duše radovatjen taknezdá se, že by duben definitivně nekončila proto muž, jenž vynalezl štěstímá zpocené rucea nestíhámrzí ho, že mu dcera nezavolalazjistil, že flekje na sedmém proužku košile vlevo na břišetěší se na oběda když zjistí, že se skládáz kafe a dvou cigarettrochu trpí• • •Lidské těloje ze 2/3 tvořeno vodoučlověk tudížmožná tečeať už s tou plodovou (v širokémslova smyslu) nebose skutečností, která se zdá býtjasnápramení a ústíjako by byl časstát se potokem, tokem a veletokempatřit do jednoho neoddiskutovatelnéhoúmoří a potomv moři(je dokázáno, že v tomto stavu lzesvobodně šplouchat na maják)podléhat proudění apři vhodné příležitostise vypařit a stát se třeba oblačnem.Díky povětrnostní situacii tlakovým výším a nížímse jednoho dne (možná s úlevou)někdeshodou okolnostírozpršeta spadnout zpátky na zema vpít se.Z tohoto úhlu pohleduje život pouhá (poměrně konvenční)metaforanebo je metaforapouhým životem.a drží dietupřistihne se, že za oknem vidí totéža volí menší zlozáda si protahuje s rozkošív neděli hladí kočkunezdá se, že by si vzpomněl,jak vynalezl štěstíta myšlenka ho probudilaale byla ještě nocněkdy má pocitže se scvrkává, neblbni říká sinezdá se, že by muž,který vynalezl štěstí, teďpřemýšlelje trošičku unavenýnechce si to přiznatnemůžejen tak

polemika bez servítků chráněnou dílnu byste chtěli?internetová diskuze jako veřejný prostorHa! Vy totemáci někteří, nickové a nickyně ze serveru www.totem.cz, musíme si užkonečně ujasnit jednu věc. Poslední dobou jsem si všimla, že když narazíte (ve svénevirtuální podobě) na šéfredaktora Tvaru, div se s ním nepoperete kvůli citacímz Vaší vzácné, ovšem na internetu volně dostupné, tudíž veřejně publikované diskuze.Tvar občas úryvky z některé internetovédiskuze uveřejní, ale vždy jen ty, které sevztahují ke konkrétnímu tématu, a vždy tak,aby bylo jasné, že jde o citace, tedy uvádíautora a zdroj a cituje takovým způsobem,aby i z úryvku byl patrný názor (nebo aspoňpostoj) pisatele a aby vyznění příspěvkunebylo vynecháním části věty deformovánoči dokonce převráceno v opak. Redakce Tvaruje toho mínění, že tak je to v pořádku.Vy se ale vždy začnete rozčilovat, že siredaktoři nevyžádali laskavé svolení odvšech citovaných nicků, a v zápalu boje používátei argumenty těžšího kalibru, např.:To je, jako kdyby někdo odposlouchával, cosi lidé povídají v hospodě, a pak to zveřejnil.Nebo: Internetová diskuze, to je jiný kontextnež tištěné médium, je to spíš prostor protakové ty rychlé reakce...Trochu Vás chápu, familiérnost a v podstatěomezený okruh debatérů Vám poskytujejakýsi falešný pocit domácího teplíčka,a odtud je již jen krok k dojmu, že jstesami mezi svými a můžete si dovolit nezávazněvětrat lecjaké smrduté fusekle. Toje ale jenom zdání – debata na Totemu jepřístupná komukoli na zeměkouli, kdo máinternet a dovede klikat myší; ba i počet čtenářůVám můžeme my papírovci jen závidět.To si, zdá se, uvědomujete – zejména tehdy,když se tím potřebujete pochlubit.Zkuste se na (ne)veřejnost internetovédiskuze podívat také z druhé strany; jakopříklad nabízím tuto svou osobní příhodu:Jistému Filipu Sklenářovi jsem před mnohalety odmítla otisknout ve Tvaru básničky,protože mi připadaly špatné. Nedokázal ses tím vyrovnat a v následujících letech právěv totemáckých debatách obsedantně uvádělmoje jméno ve spojení s velmi negalantnímipřívlastky, občas i s nactiutrhačnýmispekulacemi o mém osobním životě. Někdyho někdo okřikl, jindy to zas jiného, se Sklenářemsympatizujícího diskutéra inspirovalok jednověté úvaze, že jsem „nejspíš píčablbá“. Zuřila jsem, ale to bylo tak všechno,co jsem s tím mohla udělat, nechtěla-li jsemrovnou podat žalobu na jakési neustále seměnící nicky nebo na nebohého správceserveru (který sice má jakousi cenzuru vulgárnostíčinit a také ji činí – ale ne vždy semu vše podaří uhlídat). Ti, s nimiž jsem seo veřejnosti či neveřejnosti internetovéhoinzercet ó n yb a r v yv ů n ěk l u bo b c h o dč a j o v n aMánesova 87, Praha 2(metro A, stanice Jiřího z Poděbrad)Otevřeno denně kromě neděle od 10 do 22 hodinprostoru přela, mě tenkrát dobromyslněchlácholili: No jo, ale Totem, to přece neníjenom Sklenář. Nebo: Z toho si nic nedělej,vždyť všichni víme, co on je zač, toho nikdonebere vážně. Obzvlášť druhý výrok je pozoruhodný,neboť poukazuje na neschopnostpředstavit si, že existují lidé, kteří se nezajímajío Veliký Totem a jeho obyvatele, aleocitli se v něm prostě proto, že hledali cokolivo osobě jménem Božena Správcová (zdemožno dosadit jméno kohokoliv, kým sitotemový diskutér právě rozhodl spontánněvypláchnout ústa) a Google je tam uvrhl.Jestliže se na takovou diskuzi – i několiklet poté, co proběhla – může napojit např.moje nic netušící babička, moje děti a jejichpaní učitelka, můj zaměstnavatel, můj psychiatr,domovnice, pojišťovací agent atd.a vyhledávač jim při zadání jména vyhotovíseznam odkazů na bláboly a nadávky,podložené jen jakousi nepřiznatelnou záští,pak máme bohužel skutečně co do činěnís veřejným prostorem.Píšete-li své názory do jakékoliv internetovédiskuze, nebavíte se jen tak v hospodě,milí přátelé, ale na veřejnosti – Vaše názorymohou být čteny blíže nespecifikovanýmokruhem lidí, a tudíž není důvod, proč bynemohly být také citovány. To koneckoncůpřece chcete, jinak si nedovedu představit,proč své postřehy veřejně vystavujeteINZERCEa nevyměňujete si je v zaheslovaných chatech,nesdělujete si je šeptem v koutechpavlačí či si je prostě nezatelefonujete,máte-li k sobě fyzicky daleko. A ten pláč nadzměnou kontextu... Ach! Mám tomu rozuměttak, že v kontextu internetové diskuzesi myslíte a hlásáte něco jiného, než byste simysleli a hlásali v tištěném časopise? To užje ale trošku Váš problém.Ať dělám, co dělám, vychází mi z tohovšeho moc a moc veliká touha po svobodě,avšak bez odpovědnosti. A také veliká citlivostvůči všemu, co někdo vyvede Vám,ale pražádná k tomu, co případně můžeteVy svým nezávazným tlacháním způsobitjiným. Chráněnou dílnu byste chtěli? Tak siji udělejte, ale zamkněte si ji na klíč a zařiďte,ať se ven dostávají pouze povedené tovary.Dosti už se při všelijakých příležitostechnacamralo o tom, jak internet, to skvělé novémédium, ovlivňuje myšlení, literaturu, společnostetc. Teď je myslím pěkná příležitostpro oplátku, konečně může staré médium(např. Tvar) tuto ne vždy vyžádanou službusplatit a nezištně zkultivovat zde probíranémédium nové – tím, že literární server Totem(a nejen ten) bude i nadále číst a to, co shledázajímavým, citovat, ať se třebas na své pěknéhlavy postavíte. Věřím, že většině z Vás tonevadí, ba spíše naopak. A Vy ostatní tomumůžete už od této chvíle začít čelit tím, žese při psaní (i těch nejrychlejších a nejspontánnějšíchreakcí) budete snažit myslet a svémyšlenky srozumitelně formulovat – abystese eventuálně později neměli zač stydět.Mnoho zdaru Vám přejeBožena SprávcováUž jste někdy pochodovali městem s oblíbenouknihou? Četli jste, ležíce na blíže nespecifikovanémváledle v knihovně? Měli jste možnostzhlédnout módní přehlídku kostýmů oblíbenýchliterárních hrdinů? A co byste řekli čteníčehokoliv z čehokoliv a kýmkoliv – hlavněmasivně a po celý týden? Nevíte, o čem je řeč?Trochu vám napovím. Pokud jste si nevšimli,už tady máme zase náš oblíbený měsíc…No ano, březen, v dávných normalizačníchdobách měsíc knihy, od roku 1998 měsícinternetu a v nynější době neonormalizačníměsíc čtenářů. Napadá mě, že podobně bytřeba mohla mít skupina ČEZ svůj měsícodběratelů elektřiny nebo Česká exekutorskákomora měsíc dlužníků. Nechce se mi totižvěřit, že by Svaz knihovníků a informačníchpracovníků (SKIP), který každoročně vyhlašuje,čemu bude právě březen zasvěcen, objevilněco pro knihovny tak životně důležitého,jako je čtenář, teprve letos.„V centru našeho zájmu je čtenář a čtení,tedy ne kniha (předmět) ani knihovna(instituce), ale každý čtenář knihy, časopisu,e-zdrojů; aktivní uživatel knihovnyi ten, který v knihovně nikdy nebyla (zatím) ani být nechce,“ píše se na oficiálníchwebových stránkách SKIPu. Chvályhodné,jistě, leč najdou se tam i jiné, bizarnějšípasáže… Posuďte sami: „Anketa (průzkum)ne/čtenářů – průzkum by se měl obracetspeciálně k lidem, kteří buď nečtou (a zjistitproč), nebo ke čtenářům, kteří čtou,ale nechodí do knihovny (a zjistit proč).Šetření by mělo být kvantitativního rázu,čísla by měla být zajímavá pro média. Přihlubším průzkumu výsledky mohou býtzajímavé též pro knihovny (a partnery).Průzkum může přinést informace o tom,co čtenářům/neuživatelům v knihovněchybí, o procentu nečtenářů v populaci,event. o možnostech toto procento měnit.Anketa (průzkum) by mohl mít propagačněkampaňovitý dopad, s využitím i lokálnímapod.“Čísly (jinými pro média a jinými proknihovny) ovšem tyto knihovnické „březnovéidy“ zdaleka nekončí. Součástí zmíněnéhoměsíce je i akce nazvaná Týden čtení anebČtení sluší každému, k němuž se více čiméně vážou ony věty v úvodu tohoto sloupku.V jeho průběhu by se mělo soutěžit v rychlémči kritickém čtení, děti by měly číst seniorůma naopak, zdraví nemocným a naopak(co takhle živí mrtvým a naopak?), mělo byse číst v netradiční hodinu, např. o půlnocina náměstí (halogeny to zřejmě jistí), či nanetradičních místech, např. na střeše, na věži,v jeskyni, ve vlaku, v tramvaji – tady „skipáci“poněkud vykrádají kdysi úspěšnou a též propagačněkampaňovitou Poezii pro cestující,která rozbila svůj hlavní stan v pražskémmetru.Směla-li bych na tomto místě poradit,vyměnila bych čtení v „provařené“ městskéhromadné dopravě třeba za čtení v některéz vietnamských pěstíren konopí či na nějaképěkné, hojně navštěvované swingers party.A protože se nám všem nepochybně stýskápo celoroční, celospolečenské či přímo celonárodníanketě typu Kniha mého srdce,zaskvěl se v internetovém „nápadníku akcíBMČ“ (Březen – měsíc čtenářů, pozn. aut.)pochopitelně návrh na uspořádání soutěžeČtenář roku. Je ovšem škoda, že tentonápad neměli „skipáci“ už loni, kdy vásna stránkách Tvaru zvali kolegové PavelNovotný a Dalibor Demel na „cestu do hlubinčtenářovy duše“ v pravidelné rubriceObčas neškodí vrátit se úplně na začátek,kde osloveným kladli stále stejnou otázku:K čemu je vám dobré umět číst? Nepochybujio tom, že byste jistě podpořili našinominaci na vítěze, do níž bychom obsadilizcela bezkonkurenčně čtenáře rovnou dva– městské počišťovače Jima a Mirka (vizTvar č. 11/2009, str. 9). Jako cenu by mohliobdržet doživotní přenosnou kartu Pražanas neomezeným kreditem na fotbalové zápasySlovanu a Sparty.Netradičně, samozřejmě.Svatava Antošovátvar 05/10/

vyvření strukturČevengurská literárnírevoluceKdo by pochybovalo tom, že je PlatonovůvČevengurnejlepším místemk životu? Předtím, než v Ruskuvypukne revolucea v Čevenguru seobjeví hlasatelésocialistické myšlenky,si obyvatelé tohoto provinčního sídlaužívají idylu, o které sní snad všichni socialisté.Co tu komunisté najdou? Lid, kterémuje hlavní výrobní silou slunce a jehož očekáváníje jediné: blížící se konec světa. Jaktvrdí Čevengurští, „žijeme kvůli Pánubohu,a ne kvůli sobě“.Správně usoudí soudruh Čepurný, hybnérameno místní sovětizace, že dříve než sepustí do velkého díla budování sovětu, musísepsat dotazník, postavit čtyřicetičlennoukomisi a poslat ji na průzkum veřejnéhomínění. Jenže: „Časně ráno za ním přišlo čtyřicetlidí z komise, venku v síni se napili vody,aby zahnali únavu z dlouhé chůze, a prohlásili:»Soudruhu Čepurný, oni lžou – nikdo nic neděláa každý si leží a spí.« Čepurný si to vyložil posvém: »Ale lidi, neblázněte, dyť byla noc! Teďmně ale něco povězte o jejich ideologii, prosímvás.« »Žádnou nemají,« řekl předseda komise.»Všichni jenom čekají na konec světa.« »A tosjim neřek, že konec světa by teď byl kontrarevolučníkrok?« zeptal se Čepurný, přivyklý každéopatření předem porovnat s revolucí. Předsedase polekal: »Neřek, soudruhu Čepurný. Mysleljsem, že soudnej den jim jenom prospěje a námže taky neuškodí.«“Čepurný a spol. rozhodně nemusejí mítz konce světa strach. Lidu prospěje, na bolševikyse nevztahuje „a na malou buržoazii sepřeci po soudným dnu bude vztahovat vyvlastnění“.Tím se dostáváme k jádru Platonovovyutopické vize, která je ve vyprávěnío Čevenguru neustále narušována svouvlastní perzifláží – svět tradice a nikdy nekončícínespravedlnosti bude smeten, místo nějse nastolí nová pravidla a s nimi i Sovět sociálníholidstva Čevengurského osvobozenéhookresu. Mést se nicméně musí pěkně postaruosvědčeným koštětem soudného dne.inzerceTo, co čevengurští revolucionáři předvádějí,je samozřejmě směšné. Kážou lidemčíst Marxe, aniž by ho až na jedinou výjimku,sečtělého myslitele Alexandra Dvanova, samivzali do ruky. Jejich uvažování běží v duchusměrnic, skutečnost musí vždy „napravit“tak, aby odpovídala plánům nejvyššího dávkovačePravdy. Leckdo by proto dnes mohlPlatonovův román předvádět jako důkaz, žeti bolševici přece jenom byli hloupí, zvláštěpak v sovětských provinciích.Jenomže to by bylo velmi ošidným výklademobrazu, který nám Platonov zanechal.Museli bychom totiž zcela popřít nadčasovouexistenci dvou protichůdných tendencí,od nichž se odvíjí myšlení čevengurskýchrevolucionářů: první je pouze formulovanousilou pudu (Id), totiž obsesivní potřebyudělat svět tak, aby si každý mohl dopřát,čeho se mu zachce – jídlo a sex jsou samozřejmězákladem. Druhá je naopak vyvozovánaz myšlenkové konstrukce revolučníteorie (Superego): až lidé budou mít dostatekjídla, až přiženeme ženy z okolníchobcí, nemusíme se nakonec dočkat ničehojiného než kontrarevoluční nálady. Odtudje i v hlavách bývalých rolníků nedalekok otázce: Není snad kontrarevoluce zakódovanái v práci, kterou, soudruzi, konámepro blaho lidu? „Darmo se dřete, (...) cejtítevíc s kamenem než se soudruhy. Jen co přijdeProkofij, ten vám to všecko nahlas vyloží, jakvznikají z práce ty bestie protiklady zároveňs kapitalismem.“ Tato nanejvýš nepříjemnáhrozba nad čevengurskými visí dokoncei přesto, že už stihli v Čevenguru experimentálnícestou nastolit vyšší formukomunismu.Platonov z vlastní zkušenosti moc dobřevěděl, jaké úskalí ční z utopických vizí komunizaceRuska. Při práci hluboko v sovětsképrovincii poznal rozpor mezi revolučníteorií, jejím naplňováním na jedné straněa životními potřebami na straně druhé.Není právě tato elementární empirie důvodem,proč je Čevengur nejen kritikou, alezároveň i ironickým polidštěním bolševickýchtyranů a vrahů na legrační figurkypracující na díle, jehož konce nemohou prosvou duševní ubohost dohlédnout?Myslím, že takový pohled na bolševickoutransformaci jedné zapadlé obce jevelmi cenný. Pozice vypravěče totiž nenívnější, na zlovolný mechanismus revolucese nedíváme okem kritika znalého dopadů,ale můžeme naopak procházet jejím nejvlastnějšímjádrem. A není to jen Platonov,kdo pravděpodobně vlivem počátečníhonadšeného vítání revoluce a postupnéhovystřízlivění dostal možnost provést propoliticko-správní aparát velmi nepříjemnoukritiku bolševických praktik. Pokud někdoo takové metodě pochybuje, ať se zamyslí,zda náhodou naléhavost takové kritikynepotvrdil sám Stalin, když jediným slovemvyřídil Platonova a spolu s ním se zbavili dalších spisovatelů, prohlásiv je prostřednictvímsvých úřadů za nepřátele diktaturyproletariátu.Nemyslím, že literatura musí nutně donutitčlověka k tomu, aby se zastyděl, jak psalnedávno ve Tvaru J. Med. Dokonce takovoumyšlenku považuji za nepříjemný omyl– aby se tak stalo, musel by text nést morálníapel, byť by byl v textu umně zakódován vescénách, v morálním přesvědčení postav atd.Platonovovo vyprávění žádný morální apelnenese – vykreslí utopii a zároveň ji naruší.Podstatný fakt je pouze jeden: že soudnýden prospěje všem (a nejvíce bolševikům,kteří konečně opanují majetek maloburžoazie– to je mytologie par excellence!). Kdo popřečtení takové knihy ještě necítí naléhavoupotřebu skočit po hlavě do proudu dění?Jakub Vaníčeka co mácha?200tvar 05/10/10Tomáš, liberecký antikvářMáj, to je jeden z mála českejch sběratelskejch artiklů. Máj, Babička, Kytice, to je takovejten triumvirát. Já ani nevim, jestli jsem ho četl, asi někdy jo, ale kdybych ti měl říct větuz něho, to ne. Ale zeptej se mě radši na sběratelství, to je téma! Houžvička řiká, že sběratelésmrděj, protože nemaj čas se mejt, protože furt sbíraj. Oni jsou za normálních okolnostídost nenápadný, takový šedý myši, ale když potom uviděj ten objekt tý svý touhy, tak onise zpotěj, začnou smrdět ještě víc, vybarvěj se, rozzářej se jim očička. Extáze, zapadnutídalšího dílku do mozaiky, vesmírná harmonie, všechno se jim to rozezní! A v souvislostis tim Májem mě napadá: Pořád nám sem chodí taková jedna paní ze Semil, co sbírá příručkyna traktory a pořád nám slibuje, že nám někdy přinese první vydání Máje, prej posvý babičce, kde je prej dedikace Máchy babičce tý babičky. Ale zatim to nepřinesla, pořádz nás tahá jenom ty příručky na traktory a Máj nikde. Taky sem chodí jeden takovej májovejsběratel, takovej zakrslej, brejlatej, a on těch Májů nasbíral, teď nevim – kolik to mělovydání? Tři sta? Dvě stě? Nevim, tak třeba ze tří set jich měl dvě stě, no taková druhořadásbírka prostě. A on jednou naboural škodovku, takovou tu stodvacítku, a potřeboval osmtísíc na výměnu blatníků a všech těch plechů. Osm tisíc, to může stát třeba jedno vydáníMáje, nebo jsou vydání, který stojej třeba pětadvacet tisíc, i víc. A jak on potřeboval těchosm tisíc, tak manželka doma na něj: „Hele, podívej, celej život sbíráš ty Máje, tak si topěkně prodáš a necháme za to opravit tu škodovku.“ A on šel a tu sbírku prodal někomu zaosm tisíc na ruku, pořešil opravu škodovky – a začal ty Máje sbírat znova. A když potompřišel k nám do antikvariátu a řekl tohle Bahňákovi, tak Bahňák mu povidá: „Víte co? Běžtedo prdele a už mi sem nikdy nechoďte! Já už vám žádnej Máj nikdy neprodám, to je radšivšechny roztrhám a spálim, když jste takovejhle debil!“ Sběratelé jsou prostě divný, zatimjsem se nikde nedočetl, co jsou tyhle lidi zač, ale jistý je, že to je normální diagnóza – jáo tom teda vim svoje, protože jsem taky sběratel.Připravil a fotografoval Pavel Novotný

haló, tady čistička!Navzdory tomu, cosi myslí kdejakýjouda o velkých časopisechtypu Host,Tvar nebo A2, jsemrád, že tyto plátkyvycházejí. Kultovní,sudetské či studentskéčasopisy jakoRevolver revue, DekadentGeniální, Pako nebo H_aluze mohouadepta umění básnického uvést ve zmateks trvalými následky. Říkali například kdysichlapi z Hostu klukům z Dekadentu, že jejichumění nemapuje velká témata. A takovýchkoncepčně bezkoncepčních psychoplátkůje mnoho. Například oblíbené čtivo méhodětství – Revolverka – došlo do bodu varu.Raději poslat své texty do časopisu Hájskýkohout (občasník obce Háj u Duchcova)– bude to mít stejný intelektuální dopada stejnou prestiž. A jedeme dál: Pandorauž své křty provádí jen v Praze. Pako nemálove. Clinamen tiskne ve dvou číslech posobě stejné texty stejného autora. A takmohu pokračovat, ano, milý húmor těchtoamateurů dojímá, ale dokáže třeba Aluzetisknout fotografie krásných básnickýchchlapáků v takovém nákladu, aby i holčinámv krušnohorských samotách štěbetalyštěrbiny? A vůbec, říkal mi Bohouš Vaněk,až s tebou otisknou rozhovor v Salonu Práva,budu tě brát vážně. Je to už šest let, co tovyšlo, a furt jsem u něj jen zpovykané dítě.Slova je třeba chápat absolutně. V MF Dnesbyl nadpis: Klaus kritizuje povinné očkovánívojáků, armáda ho zrušila. Na ochočenésmeče, kterými jsou hrdinové Mladé frontyproslulí, je toto velmi expresivní eufemismus.Bohužel však žijeme v českých zemícha celá biobitka skončila tím, že armádaposlala zrušenému Klausovi omluvný dopiss důstojnickou epoletou a několika růžemi.Petr Štengl se obává, že Radim Kopáč rozjedev roli úředníka kolotoč poprav svýchneoblíbených časopisů. Nevím, jak on, alejá bych si to na jeho místě vyřídil s každým.Na prvním místě bych zrušil časáky, kde minic neotiskli. Pak bych se spojil s Polskema vyhlásil válku Europské unii. A po vítěznébitvě na Turském poli bych se zeptal PetraŠtengla, jestli jsem u něj opravdu ten hrozivýskřet zájmů.berse na americkém a s námi srovnatelnémněmeckém trhu a došel jsem k závěru, žese svými překlady mohu klidně soutěžitna Šrámkově Sobotce a ještě to vydávat zavlastní kusy.Hned v úvodní nádražní scéně byla cítitOstrava. Mladá učitelka si svému snoubencistěžuje na bídnou docházku cikáňat.„To jsou všechno maličkosti,“ smečuje jiinženýrská chlebárna. „A co není maličkost?“diví se svazačka. „Viděla jsi někdyhutnickou pec?“ končí diskusi maník.V náhlém pomatení smyslu pro dramatickýefekt vynechali tvůrci následující rozhovor.„Ne,“ vybafne úča. „Tak je na čase to napravit,“nečekaně zjemní rysy inža. Drapne holčinua táhne ji k Nové huti Klementa Gottwalda.Cestou zažijí spoustu dobrodružství, kterousi vyzobají až mágové českého filmupo roce 1990. Jelikož jdou po svých, stanouse předchůdci žánru, kterému se vefilmu bude říkat walk movie (v literatuřeznámém pod přezdívkou román zasvěcení).Dvojice se zastaví až na rozkvetlélouce. Opodál, na kraji lesa, se pasou srnky.Ticho rozčísne skřípění brzd. Z oken stojícíhorychlíku Praha–Ostrava se vyklánějífanoušci Sparty nebo Baníku nebo obojíhoa skandují: „Nenávist! Nenávist!“ Srnya dvojice mladých budovatelů nechápavěčumí na vlak uprostřed polí. „Kde to jsme?“ptá se dívka. Milenec s rozzářeným úsměvemgraduje scénu. Hyberbolicky vystřelípravačku a s radostnou zuřivostí vypálí:„V peci!“Jediný člověk, který měl kdy právo napsatromán zasvěcení, nic takového naštěstíneučinil. Hrdinové Ladislava Klímy podnikajívšelijaké poutě a prožívají krkolomnéperipetie doprovázeni občas vidoucímiprůvodci, leč ani dcerušky dra Volného,ani Cesare, ani Dios, ani kramář MatyášLebermayer k zasvěcení nepřijdou a bezohledu na to, zda o něj usilují či nikoli. Nasvé pouti klesají, odpadávají, ztrácejí se. Nacestě do města D. vyváznou jen s vrtkavýmštěstím. Absolutní vůle tyto stíny jinýchstínů – o jejich cibuloidní existenci se čtenářpostupně přesvědčuje – vede k propasti. Najejím dně končí nejen Sider, Fabio, nymfy,ale především absolutní a neúprosný Klíma-Nemesis. Toto promyslev, přiznal jsem sisvůj triviální uzávěr, že zasvěcení přišlojaksi mimochodem, i když nečekaně stálohned na samém počátku. Důležité všaknebylo zasvěcení, ale zakopnutí, selhánía ztrácení. Tak to probíhá i v pohádkách,ale v nich se na konci cesty milenci sejdou.Ne tak u Klímy. Akurátně řečeno: sejdou sedoslova, nikoli však obrazně. NásledovníciBuddhy to mají snazší, mohou vyhledat klidkláštera, ale hospod, kde by se žák mohloddávat cholupickým dnům, valem ubývá.Obávám se, že nakonec to bude stejněsměšné mudrování jako jízda off-roadempo diamantové cestě.Není mezi námi takové kritické osobnosti,která by mohla ovlivnit vkus čtenářů.V Německu například stačí jen ťuknouta čtenáři hned vědí, kam mají juknout.Jenže za takovou ambiciosní knihou musístát opravdová šajba, ne nějaký pisálek, comá dva járy fildy a 15 let mediální subkultury.V Čechách je autor rád, že mu nějakáta recense na knihu vyjde, byť to budev kolonce Semleto, Výlov nebo Humus. Přiznejsi, ty škrabale z jižních Čech, anebo vy,slečno, není snad příjemnější, když o knížcenapíše spíš takový Oskar Mainx než JiřinaBubelová? Leč přiznejme si, Oskar Mainxtaké není žádný etalon dařbujánství. A onovůbec, vždyť i já sám jsem takový kritickýpandrhola.Netřeba nad ničím mudrovat. Oops! BrankářČech je v bundě a bez přilby neznámýzero, ale tebe my moc dobře známe. Špice!Prestižní Universita Amose EvangelistyTurkmenského v Litvínově objevila gensociálního vyloučení. More! Na Olomoucspadlo 105 železničních vagonů soli. Prásk!Kultovní film Avatar zhlédlo 15 miliarddiváků. Seš poslední. Vole! Usáma vyzvalna všech sloupíchDosud jsem naivně překládal autory anglonovoanglickéhorrorové scény bez ohleduna to, jak si stojí jejich dílo na současnémtrhu. Teprve slova překladatelky AnežkyCharvátové mi otevřela oči. Nuže podívaljsem se na aktuální komerční úspěch knihWilliama Hope Hodgsona a R. W. Chamkbojkotu amerického dolaru. Bum! AleUsáma používá čínskou techniku. Nekupujeto asi sám, od někoho to dostal. Kdorozdává hi-tech dárky v Číně? Santa! Vow!Muži XXI. století vaří, uklízejí a věnují sedětem. Super! Ale ženy také vaří, uklízejía věnují se dětem! Takže nikdo nedělá nicjinýho. Bomba!Na základě komparativního studia studiešpičkových pedagogických úředníkůa investigativní reportáže Magazínu MFDnes dospěl týmový pracovník Fakultyhmyzích věd ing. Pavel Jazyk, Ing., k následujícímuresultátu: Geniální děti by mělychodit do školy od 5 let, aby mohly být společnostico nejdelší dobu neužiteční.Česká armáda se v intencích vyhlášky EUpřipravila na rok boje proti sociálnímuvyloučení. Nejvyšší velitel armády podpresidentKlaus uklidnil sociálně slabé složkyobyvatelstva s platem pod 35 tisíc Ká, žetato svatá válka infantáda do 31. prosinceskončí, neboť EU od 1. ledna najíždí na bojproti neangažovanému ekonomicky devotnímueuroobčanství s rysy defétismu. Jakjiž bylo komunikováno, loňský boj unieproti eurobyrokratům vedený plošnýminálety kostkového cukru skončil potupnýmihnědými skvrnami na ubrusech bruselskýchbureau.Patrik Linhartejhle slovoNa slovíčkos Otakarem ČernýmNěkdy si připadám fakt, jako že sem už nepatřím.Jsem asi vážně oldschoolovej a nevím,která bije. Například jsem si před časem napřihlašovací stránce Seznam.cz přečetl titulek:Mašlíková na dalších plastikách. Stály dvěstě tisíc! Mašlíková? Kdo to je, že se zhotovujíjejí sochy? Takhle trapně jsem uvažoval,dokud jsem nerozklikl článek a nedozvědělse, že nějaká modelka si nechala do prsounacpat silikon, nebo co.Jindy jsem zase zachytil na sportovnímkanálu České televize pořad Na slovíčkos Otakarem Černým a v první chvíli měpřekvapilo, že Otakar Černý není ani fotbalista,ani hokejista, ani trenér, nýbržvelmi dobře živený redaktor, jenž sportovcůma trenérům pouze klade otázky. I ptaljsem se opět trapně: Kvůli komu se tenpořad vyrábí? Kvůli Černému, anebo kvůlitěm, s nimiž chce televize udělat rozhovor?Na jaké slovíčko má sportovní programlákat diváky? Vypadá to, že na slovíčko sesportovci rozhodně nikoliv. Zdá se, že uždávno neplatí, co jsem se kdysi učil, a siceže pro žánr interview je mj. typické, že sejedná o rozhovor dvou lidí, z nichž ten,kdo se ptá, je méně důležitý než ten, kdoodpovídá. Dnes je tomu přesně naopak.Žánr interview zmizel a nahradil ho žánrtalkshow – zpovídaný slouží jen coby cvičebnínářadí, na němž všelijací kecálistipředvedou svou bavičskou muskulaturu.Pravda, Černý není příliš zábavný a z jehopořadu se nikdy talkshow nestane, přestoten název hezky ukazuje, že už i v našemveřejnoprávním médiu vědí, co hýbá světema kdo nám tady vládne.Ano, typická stařecká reakce: jsem popletenskutečnostmi, které jsou pro ostatnízřejmě zcela normální. Ale na druhé straně:on ten Otakar Černý je o dost starší než já;stále tedy mohu chovat drobnou naději, žeto snad nebude zas tak úplně generační problém.Lubor KasalObčané nelahozeveští, spěte klidně, bdí nad vámi oko spravedlivého. A štětka spravedlivého,která v noci jistými tahy značí, kdo nám to bydlí za tou vysokou zdí. A ví to již každý druhýturist, zeď ta stojí při cestě od zastávky drah, my jsme si ji vyfotili v dubnu roku 2008. Je alejedna potíž s takovými nápisy: což když takhle udavač a lhář není na druhé straně zdi, cožkdyž je udavačská a prolhaná ruka, která mává štětkou? Zvrácenému sběrateli nápisů takjako tak tohle dílo zalahodí, leč nelahozeveským – zalahodivší je, či nezalahodivší? gfoto gtvar 05/10/11

knihovna„zřídit a řádně vést“Není příliš obvyklé, aby knihovna ve městě s přibližně třemi tisícovkami obyvatelnabízela služby kromě pracovních dnů v týdnu také po celý víkend, a to až dopozdních odpoledních hodin, aby při počtu tří pracovnic měla v péči ještě malémuzeum knižní vazby a aby dokázala vybudovat vlastní internetové stránky natakové úrovni, že za ně v celostátní soutěži Biblioweb 2009 získá ve své kategorii1. místo. Město Loket s dominantou hradu tyčícího se nad meandrem řeky Ohře,které v minulosti proslulo zejména umem svých varhanářů a přírodním divadlem,má tak na svém území další kulturní perlu, která jej zdobí.„Dnes jsme byli v Lokti, který je nade všechenpopis překrásně položen a lze jej ze všech stranobdivovat jako krajinářské umělecké dílo.“J. W. GoetheTato slova napsal německý básník v dopisepříteli Kneblovi po jedné ze svých třináctinávštěv v Lokti. Nejvýznamnější však bylata poslední, 23. 8. 1823, kdy oslavil v hostinciU Bílého koníčka v kruhu svých přátels paní von Levetzow a jejími třemi dcerami,z nichž jednou byla i devatenáctiletá Ulrika,své 74. narozeniny…Tehdy jistě netušil, že o více než sto letpozději mu bude v Lokti postaven pomníka že tím, kdo stavbu prosadí, bude místníknihkupec a pozdější nacistický pohlavárKarl Hermann Frank. Nicméně JohannWolfgang Goethe nebyl jediným mistrempera, kterému Loket a jeho okolí učarovaly.Za zmínku určitě stojí autor rytířskýcha loupežnických románů Christian HeinrichSpiess (1755–1799), který zde pobývalv 90. letech osmnáctého století, neboromantický básník Theodor Körner (1791až 1813), jenž se narodil v Drážďanech a postudiích v Sasku a Berlíně (mezi jeho přátelepatřil např. Friedrich Schiller) odešel doVídně, kde se roku 1812 stal c. k. dvornímdivadelním básníkem. Známý byl jako autorřady dramat a jediné básnické sbírky Lyraa meč, která odráží jeho okouzlení okolímKarlových Varů, kde si léčil válečná zranění.Návštěva loketského hradu jej inspirovalak básni, v jejímž názvu cituje Weyrotherovuvyhlídku, což je altán pod hradem. V jehoblízkosti je umístěna pamětní bronzovádeska, která básníka, doživšího se necelýchdvaadvaceti let (padl v bitvě u Gadebusche26. 8. 1813), dodnes připomíná.Loket a blízké Svatošské skály pravidelněnavštěvoval i Vilém Mrštík (1863–1912),což se odrazilo i v jeho údajné, téměřneznámé básni Ohře. Ovšem skutečnývěhlas přinesli Loktu zdejší varhanáři. Zazakladatele a nejvýznamnějšího představiteleloketské varhanářské školy je považovánAbraham Starck (1659–1709), synřezníka a pozdějšího purkmistra. Kromětěch loketských postavil A. Starck varhanynapř. v kostele Panny Marie na Strahově čisv. Jakuba v Praze, dále v klášterech Sedlecu Kutné Hory, Plasy a Zlatá koruna. Po velkémpožáru 26. ledna 1725, kdy byl zničeni loketský kostel, zbudoval nové varhanyjeho žák Johann Leopold Burkhardt (1673až 1741). Nástroj se zachoval dodnes a poopravě v roce 1989 je využíván i koncertně.A pominout nemůžeme ani publicistu, spisovatele,archiváře, historika a organizátorarestaurátorských prací Kamila FrantiškaNeuberta (1912–1995), z jehož popudu zdev roce 1949 vzniklo Přírodní letní divadlo.Počátky knihovnictví v LoktiOsobností, která výrazně ovlivnila nikolivněmecký, ale český kulturní život Lokte,byl bezesporu učitel Jaroslav Slípka (1900až 1983), jenž zde v roce 1925 založilprvní českou školu. Její počátky byly velmiskromné. K dispozici byla jediná učebnaa malý kabinet, v němž J. Slípka bydlel.Prvních 18 dětí, které do české jednotřídkyzačaly chodit, bylo většinou ze smíšenýchmanželství a česky moc nerozumělo, takžejim musela být učební látka nejprve vysvětlenaněmecky.Následovalo založení české mateřskéškoly, Sokola a dalších českých osvětovýchorganizací, vždy na základě aktivity J. Slípky.Avšak zatímco jinde vznikaly při české školeči Sokole už koncem 19. století první českéknihovny, Loket měl, podobně jako řadadalších pohraničních měst, až do roku 1945pouze knihovnu německou. Dochovanézprávy o její činnosti jsou úzce spojeny sejménem žateckého rodáka, významnéhoarcheologa a topografa Antona Gnirse(1873–1933), který 1. září 1919 začal působitna loketské státní reálce.O dva roky později už je zvolen předsedouknihovnické rady (vystřídal ho až v roce1933 středoškolský učitel H. Zimmermann)a posléze jmenován vedoucím městskéhomuzea. V Historickém sborníku Karlovarska(Státní okresní archiv, 2004) se o tom píše:„Loketská městská správa si brzy po Gnirsověpříchodu uvědomila, že ve městě působí mimořádnáosobnost, jejíchž odborných schopnostíby bylo možno v určitých oblastech účinněvyužít. Proto, když ustavila podle nového knihovnickéhozákona z listopadu 1919 místníknihovní výbor, postavila do čela právě jeho.Úkolu zřídit a řádně vést obecní knihovnu sechopil velmi energicky a odpovědně a knihovnu,jež zahájila činnost 11. července 1921, vedl aždo své smrti a za dvanáct let tohoto působeníz ní vybudoval městské kulturní zařízení s fondemo rozsahu a obsahu výrazně profilovanýchhodnotami a zájmy tvůrce.“V roce 1923 je uvolněn pro vědeckoupráci, která se soustředí především nazkoumání a zpracování listin, pocházejícíchvětšinou ze 16. století a uložených vesklepení radnice. Současně přebírá vedeníměstské kroniky založené v roce 1836, doníž se však už koncem roku 1897 přestalozapisovat. Ani po vydání zákona o pamětníchknihách obecních z 30. ledna 1920 byneměl Loket kronikáře, nebýt A. Gnirse,který „až do doby krátce před svým skonempravidelně pořizoval v kronice zápisy vytvářenév duchu jím proklamované metody, žemají jen bezprostředně zaznamenávat viděnéa zažité, ale sotva mohou být něčím jiným nežjen volbou objektivního zachycení skutečnosti“,jak uvedeno jest v tomtéž karlovarském historickémsborníku.V roce 1926 je v Lokti v domě č. 31založeno německé knihkupectví Egerlandhausfür Buch und Kunst (Dům pro knihua umění Chebska). To když sem přicházíKarl Hermann Frank (1898–1946), původněrodák z Karlových Varů a později v saskémHartensteinu vyučený knihkupec. Obchodvede se svým společníkem, úředníkem a dřevorytcemAdamem Kraftem z Wildštejnaa kromě prodeje knih vydává i regionálnípublikace. Jednou z nich je i brožura jehobratra Ernsta Franka, jinak také redaktoranovin Karlsbader Tageszeitung, o vztahuJ. W. Goetha k Loktu a okolí. K. H. Frank jetaké činný ve spolku, který usiluje o postavenípomníku tomuto slavnému básníkovi.Záměr se nakonec zdaří a pomník je kestému výročí Goethova úmrtí v roce 1932slavnostně odhalen.Česká knihovna, která pak v Lokti podruhé světové válce vznikala, neměla v podstatěna co navázat. Německé beletristickéknihy byly dány do sběru, naučná literaturaodeslána do pražské Univerzitní knihovnya české knihy nebylo kde vzít. Zemskáosvětová rada v Praze si zoufalou situacipři zakládání knihoven v bývalých Sudetechuvědomovala, a tak vyhlásila akci napomoc pohraničí, kterou adresovala vnitrozemí.První knižní dar, jenž do Loktedoputoval, byl z Týna nad Vltavou a čítal 50svazků. Knihovna se mohla začít budovat.V roce 1946 už má 147 svazků a 66 čtenářůa je ustavena knihovní rada podle dekretuprezidenta republiky č. 130/45 Sb. O státníosvětové péči, který doplňuje po stráncesprávní knihovní zákon č. 430/19 Sb. Tenstanovoval obcím od dvou do deseti tisícobyvatel čtyřčlenné knihovní rady, jež mělyza úkol dbát po všech stránkách o knihovnu.Prvním českým knihovníkem v Lokti se stalučitel Bedřich Plichta, kterého v roce 1949vystřídal učitel základní školy Antonín Filip.V roce 1953 se knihovna konečně stěhujez nevyhovujících vlhkých prostor do vhodněupravených místností v domě č. 63–65. KnihovníkA. Filip sbírá jedno čestné uznáníza druhým, to nejcennější mu je udělenov roce 1958 na celostátním sjezdu knihovníkův Bratislavě.V té době už má knihovna na 500 čtenářůa více než 4000 svazků knih (dnes jich mánecelých 15 000, přičemž počet registrovanýchčtenářů se nezměnil). Začíná taképořádat literární večery, besídky pro mládeža instaluje výstavky knih. Následujídalší úspěšní, tzv. dobrovolní knihovníci– Jan Štěpánek (od r. 1967), Karel Horčička(od r. 1976), Vladimír Dlouhý (od r. 1977)a Karel Růžička (od r. 1982). Od října 1983je knihovna uzavřena z důvodu stěhovánía modernizace, otevřena je opět 16. lednafoto V. Rybáková1984 na Tyršově náměstí v domě č. 96a začíná fungovat jako instituce s profesionálníknihovnicí Marcelou Hadravovou.Městská knihovna LoketDnes loketskou knihovnu (oddělení prodospělé, pro děti a expozici knižní vazby)najdete v přízemí historicky cenné radnice,jejíž budovu architektonicky navrhl uznávanýpražský stavitel Abraham Leuthnervon Grundt (1639 nebo 1640–1701), kterýse směl honosit titulem „císařský vrchnístavební mistr v království českém“. S jehojménem je spojena i výstavba fortifikačníchhradeb v Chebu, letohrádku v Ostrově nadOhří či Černínského paláce na pražskýchHradčanech. Stavba loketské radnice bylazahájena v roce 1682, trvala plných čtrnáctlet a po dokončení sloužila nejen městskémuúřadu, ale i úřadu hornímu a lesnímu.Od počátku 19. století se v souvislostis radnicí a „starožitnostmi“ tam uloženýmihovoří také jako o počátcích městskéhomuzea. Kromě jiného zde byla uložena i částmeteoritu, který byl roku 1776 vyzdviženz hradní studny a k němuž se vázala pověsto prokletém purkrabím. Rozdělení meteorituna tři části, z nichž další dvě byly v Prazea ve Vídni, se velmi podivoval i již zmiňovanýčastý návštěvník Lokte J. W. Goethe.Městskému a lesnímu úřadu sloužilaradnice i po první světové válce, avšak veBudova radnice v Lokti, kde v přízemí sídlí městská knihovnatvar 05/10/12

foto Tvardvou místnostech v přízemí byla zřízenaještě navíc městská spořitelna, která sev 50. letech přestěhovala do domu č. 26.Větší část radnice byla postoupena krajskémuarchivu, souběžně zde zahájil činnosti archiv městský. V 60. letech už alebyla radnice v tak špatném stavu, že bylopotřeba začít uvažovat o její celkové rekonstrukci,která byla po stavebně historickémprůzkumu a složitém získávání financídokončena až v roce 1989. Než se ovšempod její střechu přestěhovala knihovna,kterou z objektu na Tyršově náměstí, kdedo té doby sídlila, „vyhnaly“ plány na vybudovánízdravotnického střediska s lékárnou,byly přízemní prostory radnice využíványjako galerie.Knihovnice Marcela Hadravová 7. března2007 v Týdeníku Sokolovska uvedla svépochybnosti o správnosti tohoto kroku,neboť prostory radnice se jí nezdály proknihovnu vhodné: „Například by zmizelodětské oddělení. Na metry bychom na radniciměli více místa, ale to jsou chodby. Při akcíchbychom neměli kam umístit děti. Tak, jak je tonavržené, se do oddělení vejde deset dětí, alene třída.“ Nakonec bylo přece jen zadánoInteriér Muzea knižní vazbyvypracování studie, jak prostory radniceupravit pro potřeby knihovny. Jejich rekonstrukceje v létě 2008 dokončena a 1. srpnatéhož roku knihovna opět zahajuje svoučinnost. Její součástí se coby samostatnéoddělení stává i expozice knižní vazby,která byla od roku 2001 přístupná v Černévěži a o tři roky později v prostorách radnicepod hlavičkou Muzea knižní vazby.K jeho vytvoření byli vyzváni přední umělečtíknihaři a loketští občané Jan a JarmilaSobotovi, díky jejichž světovému renomé (J.Sobota žil od roku 1982 v emigraci, od roku1990 byl ředitelem konzervátorské laboratořea knihařského ateliéru v Bridwellověknihovně na Jižní metodistické univerzitěv americkém Dallasu, do Čech se trvale vrátilv roce 1997) a jejich osobním kontaktůms předními knihaři obdrželo muzeum 90 %všech exponátů zdarma.Expozici tvoří čtyři hlavní části: Knižnívazba v proměnách věků, do které spadajíobrazové panely a historické vazby dozačátku 20. století, Zpět do pověstí aneb Bylonebylo, která se vrací do dávných dob, Knižnívazby od 20. století, v níž jsou shromážděnyukázky všech druhů uměleckých vazebpředních knihařů tohoto období, a konečněFunkční dílna s vybavením knihařských strojůa nářadí z 19. a 20. století. A kam jinam by sevíce hodila výstava prací studentů Ústavuumění a designu Západočeské univerzityv Plzni, oboru ilustrace a grafika se specializacína knižní vazbu, než do atria Městskéknihovny v Lokti? Přehlídka vystavenýchprací zahrnovala i tituly sestavené z výběruděl Ivana Wernische, Jiřího Žáčka a CharleseBaudelaira. Jak je uvedeno na webovýchstránkách knihovny mkloket.cz, kroměsamotné vazby studenti zpracovali grafickouúpravu textu a opatřili knihy vlastnímiilustracemi.Na loketskou knihovnu narazíte i v souvislostis pořádáním každoročního mezinárodníhouměleckého klání nazvanéhoLoketský plenér, jenž trvá téměř týdena sjíždějí se na něj výtvarníci, sochaři,fotografové a řezbáři nejen z Čech, alei z Německa, Švýcarska, Velké Británie,USA, Polska a Kanady, aby tvořili v okolíhradu, v uličkách města i v blízkém amfiteátru.Loňský ročník byl v pořadí už třináctý(první se konal v roce 1997) a k jehozahájení byla právě v prostorách knihovnyotevřena výstava knihaře a výtvarníkaLadislava Hodného. K tomu předchozímuročníku v roce 2008 dokonce zhotovil uměleckýknihař Jan Sobota unikátní knihuv ruční kožené vazbě, obsahující originálnídíla umělců, kteří se Loketského plenéruzúčastnili v uplynulých letech.A protože se v Lokti nachází mateřská,základní i střední škola, není divu, že sezdejší knihovna intenzivně zaměřuje takéna děti a mládež. Zapojila se například doprojektu Už jsem čtenář – Kniha pro prvňáčka,vyhlášeného Národní pedagogickouknihovnou Komenského v Praze na podporučtenářské gramotnosti, jehož cílem jepodpořit rozvoj zájmu o četbu u dětí v prvnímroce školní docházky a vytvořit základpro pravidelný návyk k četbě. Děti jsoupak odměněny Knihou pro prvňáčka z perarenomovaného českého autora či autorky,napsanou speciálně pro prvňáčky určitéhoškolního roku a nedistribuovanou volněv knihkupectvích. A tak se v Lokti při Velkévečerníčkové slavnosti v červnu 2009 slavnostněpředávala kniha spisovatelky IvonyBřezinové Okno do komína s ilustracemiVlasty Baránkové.Knihovna nezůstala stranou ani projektuCelé Česko čte dětem. Jak píše na svých webovýchstránkách: „Projekt vznikl proto, aby sispolečnost uvědomila, že pravidelné předčítánímá pro emocionální vývoj dítěte a formováníjeho návyku číst si v dospělosti obrovskývýznam. Vědci a praktikové shodně tvrdí, žepravidelné hlasité předčítání učí dítě jazykua myšlení, rozvíjí jeho paměť a obrazotvornost,obohacuje ho o vědomosti a vzorce morálníhochování, posiluje jeho sebevědomí. Právě protoje společné čtení vítanou formou moudréhokontaktu s dítětem a vynikající výchovnoumetodou. Pravidelné předčítání v přátelskéatmosféře je spolehlivý a účinný způsob, jakse může čtení stát pro dítě stejně přitažlivé, čidokonce přitažlivější než televize a počítačovéhry.“ Takto podporovaný vztah dětí ke knizea k psanému slovu nese své ovoce, čehoždokladem je již jedenáct (!) almanachů literárníchprací žáků loketské základní školy.V roce 2005 se Městská knihovna Loketpoprvé zúčastnila celostátní knihovnickéakce nazvané Noc s Andersenem, u jejíhožzrodu stála o pět let dříve Knihovna B.Beneše-Buchlovana v Uherském Hradišti.V „útrobách“ té loketské tehdy přespalo 17dětí, s jejichž pomocí byl také v místnímparku vysazen strom Pohádkovník Andersenův(Fabularis Anderseni). O rok později užk loketským dětem během „andersenovské“noci doputoval prostřednictvím internetupozdrav herce a moderátora Marka Ebena.Kromě jiného v něm psal: „Chci vám říct,že když si budete číst, všechny ty pohádkovéa dobrodružné postavy a země, které si představíteve vaší fantazii, budou stokrát krásnějšínež ve filmu, protože budou vaše.“Na závěr mi dovolte jeden osobní postřeh,týkající se nás, dospělých: loketská knihovnamě při svých omezených finančních možnostechpřekvapila zejména počtem odebíranýchtitulů literárních časopisů včetně jejichzkompletovaných starších ročníků (např.Revolver Revue, Souvislosti, UNI, A2, Ladění,Biblio, Plav, Knihy a k mé nemalé radostii Tvar), které mnohdy nenajdete ani v bývalýchokresních knihovnách ve městech s dvacetitisíci a více obyvateli, několika střednímiškolami a řadou známých literátů, kteří tamžijí. Tady se sluší alespoň pomyslně smeknouta dodat, že kdo jiný už by měl být literárnímčasopisům nakloněn víc než knihovny.Svatava AntošováfejetonIlustrované balkonyPodivné postavy se pohybují mým životem.Jsou, zdá se, nehmotné, o jejich existenci všaknemůže být pochyb. Jsou tu. Svým zjevem připomínajípříšerky z amerických pohádkově fantastickýchknih o kouzelnících, neboť se kolemmne míhají, dotírají a neustále něco vnucují.Navádějí mě k pochybným činům a kamsi lákajíjako ty pověstné jezinky. O některých nevímvůbec nic, jiné znám jménem, ale nevím, jakvypadají, a rozlišuji je jen podle vydávanýchzvuků. A ještě jsou tu ty nejdotěrnější, protožeo těch vím, jak vypadají, vím, jaké vyluzujízvuky, avšak o žádné z těch příšerek nevím, jakzapáchají, či jaké vůně se za nimi linou. Možnáje to tím, že nemají vůni ani zápach, neboť chudobaducha ani jedno nevlastní.Mimoděk jsem vešel do galerie a prohlížel sivystavené obrazy. Ta galerie je na předměstía svým zevnějškem dosti úhledná. Chodil jsemasi půl hodiny od obrazu k obrazu a pak midošlo, že se dívám stále na totéž, že ty obrazyvyjadřují pouze duchovní prázdnotu autorkya snad i naivní touhu po něčem, co jsem jižneměl trpělivost hledat. Ta dáma je jistě hodnážena, snad má děti a umí vařit a žehlit košilea ty obrazy měly být jen steskem z prázdna,v němž žije. Mám však velmi neblahé tušení,že autorka měla větší cíle.Ten den se mi vůbec nepovedl. A bylo to tím,že jsem přemýšlel, zda se mi vůbec vyplatí žítv tomto století, a vypočítával jsem si důvody,chází navečer k hrobu básníka a tam s ním rozprávía zhluboka vdechuje tu touhu po životě,co z náhrobního kamene vyzařuje.Mám rád osamělé lavičky v parcích, rád naně usedám a nechávám se omotávat pavučinoupředstav a umiňuji si, že až pojedu do Bixley,najdu tu jedinou lavičku, na které sedával IvanBlatný, a pár slov s ním prohodím… bude-lichtít.Světélkující družice se posouvá po noční oblozea natahuje svoji tenkou ruku kostlivce až semdolů a patrně chce uchopit broučka, jenž bojácněuhýbá a leze do stínu, kam za ním éterická pazouranemůže. Vesmírný nevěstinec je v neustálémpohybu a tanečnice u tyčí na všech kontinentechjsou svlékány v nepřetržitém orgasmu,zatímco muži tajně pod pódiem masturbují,aniž dosáhnou výše horních vrstev atmosféry.Tak odcházejí a přicházejí dějiny, tak se převracejía vracejí stránky pornografických časopisů.Duchovní pornografie se převléká do spodničkyumění a svoji nemohoucnost dojítvyvrcholení ukrývá pod pláštěm hlubokýchmyšlenek s platností jen nepatrnou. Je velmilukrativním zaměstnáním, na prahu tohotostoletí, být šarlatánem myšlení a za oknempěstovat umělé květiny a chatrnost ducha.Vývoj prý nelze zastavit ani zvrátit. Toje omyl. Nedávno jsem procházel jednímz pražských parků a tam mě zaujal pohled najakéhosi, pravděpodobně dosti gramotného,bezdomovce, neboť si četl v kýmsi odloženémčasopisu Atelier. Opatrně, abych ho nevyrušil,proč by mělo stát za to, ještě nějaký čas tozkoušet. Václavské náměstí plné světel, lidípřemnoho i v tuto pozdní večerní hodinu,a dokonce byl otevřený i palác knih, název miv tom mrholivém blikání světel unikl. Byl jsemvehnán davem dovnitř, byl jsem postrkován odpultu k pultu, od regálu k regálu. Díval jsemse po vyložených knihách a zaníceně čtoucíchpostavách, nepatrně v horkém vzduchu rozostřených,a sám jsem tu a tam bral do ruky knihu,abych se podíval, prolistoval a začetl se. Bylo tovšak nesnesitelné, i dral jsem se davem přízračnýchlidí, ven.Při pozorování hemžení mloků na břehu řekymám svíravý pocit bezmoci a jakési úzkostiz nočních snů. Jako dvanáctiletý chlapec jsemjednoho večera stál na osvětleném náměstíBystřice nad Pernštejnem a díval se do osvětlenéhokužele pod střechou nebe na provazochodcepředvádějícího tam svoje umění. Paknáhle, za velkého výkřiku jeho i diváků, se řítilsledován kuželem světla k zemi. Spadl do tmyzáchytné sítě, v mé představě však byl rozbitýo dlažbu náměstí, na které jsem, zatímco on seklaněl, zvracel.Mít dům plný literárního průjmu (sraček)a zvratků a po nocích se v tom tratolišti přehrabovata hledat tu jednu perlu. Stojí za to tenpuch? Tak to je, že stojí.Nejspíš i proto se pár nepříčetných básníkůstále znovu a znovu pokouší křísit již zdánlivěnekřísitelného lidského ducha. Proto pán vefraku, ač odsouzen je k roli šaška, denně přijsemusedl vedle a přes rameno mu nahlédl nastať, jež ho tak zaujala, že zvláštním způsobempokyvoval hlavou a mé přítomnosti si patrněani nevšiml. Četl výsledky prvního ročníkuNG 333 a prohlížel s nosem až u papíru skupinkudevíti obrázků o něco větších než jedencentimetr, na nichž byla zobrazena krajinav proměnách, se zvláštním útvarem na obloze.Obrázky byly sestaveny tak, že připomínalyjednu stranu Rubikovy kostky. Poznal jsemten výtvor výtvarné „fantazie“ i ty noviny, ležídosud na mém stole.„Co to je, to stohohoven?“ obrátil se na mnebezdomovec.„Myslíte Ztohoven? Celkem výstižný názevpro ty obrázky, ale jinak si tak říká parta mladýchvýtvarníků. Postmoderní avantgarda, tojsou věci, viďte? Ale být vámi, tak si tím hlavunelámu.“Díval se na mne s otevřenými ústy. Co jsemmu měl více říct? S tou hromadou materiálu,co se před ním nakupila, si musel poradit sám.Stranu Rubikovy kostky lze pootočením změnit.Tohle však bylo definitivní.Taky jsem byl mladý a taky jsem byl chytrý,až to bolelo, a taky jsem chtěl každému radit,co má dělat. Dnes už jsem z toho naštěstívenku, a navíc si čtu článek Alice Horáčkové:Knižní rekord: loni vyšlo 18 tisíc novinek (myslíse knižních). To ta hromada před mým náhodnýmpřítelem je jen nepatrnost. Život je krásnýa skandál již opravdu neexistuje.Stanislav Vávratvar 05/10/13

divadlokonečně velké divadločekání na godota na nové scéně NDIrský spisovatel a dramatik Samuel Beckettse sice narodil roku 1906 v Dublinu,v roce 1938 se však usadil ve Francii a odroku 1945 začal psát francouzsky; za svounovou vlast zvolil zemi, která si „hýčká svouřeč“, jak tvrdí francouzská myslitelka, spisovatelkaa psychoanalytička bulharskéhopůvodu Julia Kristeva v knize Polyfonie– Významy, pohlaví, světy (vydané NadacíDagmar a Václava Havlových VIZE 97 v roce2008 v překladu Josefa Fulky). „[…] když sevaše cizost stane kulturní výjimkou – kdyžjste například uznáni jako velcí vědci či umělci– celý národ si přivlastní váš úspěch, připojího ke svým nejlepším výkonům a věnuje vámsvé uznání více než kde jinde, ne bez jistéhopovytažení obočí nad vaší bizarností, tak málofrancouzskou, ale s nemalým zanícením a okázalostí.Tak třeba Ionesco, Cioran, Beckett…“Samuel Beckett, ovlivněný dílem FranzeKafky a Jamese Joyce, s nímž se přátelila kterého překládal, přichází se svým převratnýmdivadelním dílem v téže době jakojiný cizinec usazený ve Francii, rumunskýrodák Eugène Ionesco, jenž v roce 1950v Paříži debutuje svou hrou Plešatá zpěvačka.Beckettova hra Čekání na Godota (Enattendant Godot) začíná vznikat v roce 1948,bývá u ní ale obvykle jako rok vzniku uváděnrok 1952. Po četných odmítnutích docházík inscenování hry až v roce 1953. Teprve zaněkolik let jsou podobné hry pojmenoványjako absurdní divadlo. Druhá světová válka,která pro tyto autory jako by ukončila normálnísvět, kde se divadelní děj mohl odvíjetrealisticky, podle pravidel antické tragédieči komedie, a mohl mít nějaký zjevný smysla řešení, přináší do rozjitřených myslí geniálníchtvůrců nihilismus, depresi, zároveňvšak jakousi tragikomičnost, kde je chvilkovébujaré veselí jedinou náplastí na ránu,již jim uštědřil život. Manželé Smithovia manželé Martinovi, vedoucí nesmyslnoukonverzaci v Ionescově Plešaté zpěvačce, jsouv Beckettově Čekání na Godota vystřídánidvěma typickými francouzskými tuláky, tzv.clochardy, Vladimírem a Estragonem, čekajícímikdesi na zastávce na spásonosnéhopana Godota, pojmenovaného ve stylu tehdypočínajícího módního výraziva zvanéhofranglais, čili francouzštiny kontaminovanéangličtinou, na člověka, od kterého simožná cosi slibují, anebo taky ne. Má to být„pan God“, čili pánbůh? Bůhví. Místo panaGodota za nimi přijde další podivná dvojice,dominantní Pozzo a submisivní mlčící stařecLucky, kterého vede jeho pán Pozzo na provaze.Dva v hnusu si libující chudáci Vladimíra Estragon sadomasochistický vztah Pozzaa Luckyho nevnímají reálně, připadá jimnormální. Celou první část hry čekají a čekají– pak Lucky promluví. Jak jim však oznámíchlapeček coby zvěstující andílek, pan Godotse omlouvá, ale přijde až zítra. Po přestávcese situace opakuje v pozměněné podobě,situace Pozza a Luckyho se změní, čekánívšak přináší rozuzlení, které je nasnadě.Mnohovýznamová hra, která se proměňujev čase, je živým dokladem faktu, žegénius přináší poselství i napříč doboua jeho dílo nestárne. Ne nadarmo dostalSamuel Beckett za své experimentální literárnía divadelní počiny v roce 1969 Nobelovucenu. Umírá příznačně na konci roku1989, v době, kdy se „měnil svět“.Čekání na Godota se po počátečním odmítánístalo trvalou součástí světového divadelníhorepertoáru a bývá inscenováno buďk potěše, anebo k totálnímu znechucenítoho kterého divadelního publika. InscenaceNárodního divadla v kongeniálnímpřekladu Patrika Ouředníka a brilantní režiišéfa činohry ND Michala Dočekala, dramaturgickyopečovaná Lenkou KolihovouHavlíkovou, konečně přinesla vytoužené„velké divadlo“, na které někteří pražštídiváci, podobní Vladimírovi a Estragonovi,čekali už dlouho: představení s velkým„tahem“, kde ze sebe všichni herci vydávajíto nejlepší ze svého rejstříku, kde se „převtělí“do postav a „bytují“ v jiném časea prostoru, ve světě autorovy fantazie. Jakznámo, kde bývá herec a režisér Jan Kačer,na Nové scéně ztělesňující Luckyho, tam sinikdo nedovolí hrát ledabyle nebo špatně.A tak excelují i David Prachař jako Vladimír,David Matásek jako Estragon a OndřejPavelka jako Pozzo. Pavelka svým výkonempřipomene pamětníkům svou životní roli– Goethova Fausta v režii Zdenka Potužilaz osmdesátých let minulého století. Nováscéna, konečně opět patřící pod Národnídivadlo, překvapivě ladí s jednou z nejvýznamnějšíchher 20. století.(Premiéra 16. ledna 2010, psáno z prvníreprízy 26. ledna.)Zdena Šmídováobrázky z přítmí zámeckých knihovenThe Illustrated London News byly založenyv roce 1842 a jako týdeník vycházely do roku1971. Poté se staly měsíčníkem, od roku1989 vycházely každý druhý měsíc a po časejako čtvrtletník. Nakonec přestaly vycházetúplně, ale společnost Illustrated London NewsGroup nezanikla, vytvořila webové stránkya disponuje bohatým archivem časopisu.The Illustrated London News jsou nejstaršímilustrovaným týdeníkem na světě. Jejichzakladatel Herbert Ingram správně odhadl,že o týdeník s bohatým ilustračním doprovodembude mezi čtenáři zájem. Mezi přispěvovatelinajdeme i slavná jména anglickéliteratury: R. L. Stevensona, T. Hardyho,W. Collinse, J. Conrada, A. Conana Doyla,R. Kiplinga, G. K. Chestertona nebo A.Christie. Původně měl týdeník přinášet jeninformace o kriminálních zločinech, ale brzyzvítězila orientace na všeobecné zpravodajství.„Všeobecnost“ zde byla chápána vespecificky britském pojetí. V žádném číslenechybí velmi kvalitní portréty předníchhereček, celostránkové „portréty“ psíkůa taktéž členů širší královské rodiny. Sledoványjsou pravidelně novinky anglickéholoďařství, železniční neštěstí, vodní sportya profily významných politiků. Uplatňuje sei reklama, v sedmdesátých letech 19. stoletízaměřená především na prezentaci mýdla.Období mezi lety 1860–1880 přinášelo tvůrcůmjedinečných xylografií i podněty čerpanéna poli válečném. Dobrodružství arcivévodyMaxmiliána v roli císaře mexického, drtiváporážka Francie Prušáky, občanská válkave Francii (Pařížská komuna), boje na jihuAfriky a především na Balkáně a v Afghánistánuzaplňovaly stránky působivými výjevyvyvedenými s jistou bravurností, ba i zalíbenímv tomto tématu.laAlbánský válečný tanec odehrávající se v táboře nedaleko Dulcigna během oslav ramadánuVálka v Afghánistánu; váleční afghánští zajatcitvar 05/10/14

na pokračováníkráska /5Josef Kocourek6.Olga Neffová stála v okně šedivého domua hleděla ven. Na ulici, která se před domemrozšiřovala v okrouhlou náves, drkotalpovoz. Kůň šel po paměti; táhl komediantskývozík na stranu ke staré jablonia zadupal. V domečku na kolech zakašlaloa vysypal se polochromý muž. Budou tunocovat. Snad tu zůstanou přes celou zimu.Ještě neví. Kůň okusil větev, pak se svinulke kmeni a usnul stoje jako raněný.Mračna se houpala na elektrickémvedení a na anténách, ozdobila kopcerůžemi a závoji, pila z potoků a studnic,lidé chodili smutně a rychle, stařeny seblížily k smrti zdvojnásobenou rychlostí,na kopci stál četník a díval se do lesa, kamprchl zloděj; na věži staropackého kostelaumřel starý netopýr a na srdce největšíhozvonu se posadil dlouhonohý pavouk, abyje umlčel.Olga držela v ruce bílou obálku, dosudzavřenou. Ani nepozorovala, že hrajíc sis ní, pohazuje srdcem Jana Medka, studenta,který seděl v poslední lavici a zdravilji vždycky velmi uctivě. Jak mohla vědět,že pozdravoval spíše její srdce než hodnostučitelky! Její prsty, které před chvílíotevřely okno a teď ležely v jeho vnitřkujako zralé hrachové lusky, jenom otáčelyobálkou a potěžkávaly ji. Co jí chce ten student?A zatím dole v ulici přešlo na sta lidí,jejichž cílem je věčné bloudění v zákopechpráce, na sta žen tu přeneslo své srdceplné lásky, aby je obětovaly tomuto štěstí,mnoho mužů tu šlo bez úmyslu čehosidosáhnout nebo něco vyhrát – a sama Olgase divila, proč také nechodí a pouze seopírá o ten podzimní den...Mračna zpomalovala svůj let, chystajícese k odpočinku na Krkonoších, tekla řečištěmlistopadového dne, těžce a bezmocně.Všude bylo cítit, že brzy napadne sníha zbělá celá země, ulice byla dávno připravena,aby jej přijala cele a čistě, střechy červenétovárny se položily vodorovně, aby hozachytily co nejvíce. Sníh visel kdesi mezinebem a zemí a nepřicházel.Komediant vytáhl z vozu několik slunečníků,které spravoval, pro které si už aninepřišli, protože bylo zbytečné očekávatjaro a palčivá odpoledne, pověsil je nadkoně, jako by této noci měl padat sníh...V okamžiku pak, kdy Olga přečetla třiřádky Jana Medka, položila ruce na oknoBritské dělostřelectvo v Afghánistánu„Emír brzy na to počal kloniti se spíše k Rusům (…), v létě 1878 přijal skvěle v Kábulu poselství ruské, mající v čelegenerála Stoljetova, žádosti však anglické vlády v Indii, aby také anglický vyslanec Neville Chamberlain od emírabyl přijat, nevyhověl, ano zakázal poslu anglickému do země vkročiti. Neslýchaná tato urážka měla za následek, žeemírovi zasláno ultimatum, na něž on ani neodpověděl. Následkem toho překročily dne 21. listopadu voje anglickéhranice afghánské a zahájena druhá válka anglickoafghánská.“Ottův slovník naučnývedle dopisu a hlavu na ruce, až se její klučívlasy rozsypaly po nahých loktech jakočerné, plnokvěté okvětí, v tom okamžikupukla oblaka nad městečkem a první sníhse spustil k zemi. První čtyři veliké vločkypadaly daleko napřed a snesly se na nahéruce Olgy Neffové, snesly se z těch mračen,která se studentovi zdála tak dlouhá a beznadějná.A kam zalétl jeho dopis, kterýOlga marně hledala, když po chvíli zvedlahlavu, aby si jej ještě jednou přečtla, setřevšiz rukou studený sníh? Jen bílé vločky setiše snášely z dlouhých a smutných mračen,která dlouho bloudila po horách, než našlaúdolí s městečkem a nahýma rukama mezikvětináči vedle ztraceného dopisu.A kdyby nyní byla Olga seběhla ze schodůa dohonila tlupu černých vojáků, viděla byrakev bílou, ruce zasněžené, rakev bělejšínež svíce, která se zapaluje za mrtvé.7.A toho dne večer před půlnocí, když celákrajina ležela pod oknem neskonale bíláa utišená, psal student Jan Medek ve vesniciJívě verše o lásce:O černé noci nad bílou loukou,o čápu, krvácejícím z křídel,o ránech, kdy stíny doplouvají k lesůmnad zarosenými loukami,o žitech, která se líbají, když lososi táhnouproti jezům,o malicherné hře lásky, v níž se prohrávájenom lidské srdce.O dni, jenž přijde,kdy hvězdy nevyjdoua čáp už dokrvácí.Když dopsal poslední verš, zdálo se mu,jako by do okna jeho světničky vhodilněkdo hrst sněhu. Podíval se, potichu sezeptal, ale krajina ležela stejně bílá a tichájako před půlnocí, jenom hvězd bylo hustějia ještě více ticha –8.Architekt Černý, muž sestry Olgy Neffové,byl mladý a velmi krásný muž. Olgu znalprávě tak dlouho jako svou ženu a z počátku,když se spřátelil s rodinou Neffových,nevěděl ani, má-li milovat starší sestru,která právě přijela z ciziny, nebo mladšístudentku, která byla mnohem živějšía mnohem snadněji si uměla napudrovatústa úsměvem a stisknout mu srdce, ažse zachvěl. Protože však nacházel Zdeňkudoma vždycky, kdykoliv přišel, a i ona bylaženou, s níž bylo možné obětovat lásce kusživota, po čase se oženil a odjeli sem dohor, kde se naskytla výnosná stavba celéřady budov; a veliká pražská firma ho tamnechala jako zástupce.Žili klidně měsíce, sedali u okna a hledělido hor. Černý, vraceje se ze staveb, líbalspokojeně svou ženu, někdy si vzpomnělna Olgu a ptával se ženy, co dělá sestraa doktor Zrzavý.A tu najednou přijela, zaváta sem naokraj hor dekretem Zemské školní radyv Praze, čís. III-B-1733/8 ai 1926, č. z. š.r. 4901 ai 1926. Protože dům stavitelůvbyl dosti veliký a tichý, připravili jí v druhémposchodí pokoj a Olga denně jezdilaautobusem do Nové Paky pod červenoustřechu učit zákonům duševním a chemii.Byl to týž kostel, kolem něhož na podzimchodila sama, vracejíc se ze školy, byl toneustále týž kolovrátek, který pod hřbitovemdenně opakoval své dlouhé mariánskémelodie a hrál tam stařeček s bílou bradoua brýlemi na očích a po každé se podívalna její mladou postavu, jak se proplétámezi povozy zelinářů a obchodníků s obilíma mizí v zatáčce. Zvykla si odpovídatna pozdravy studentů i na měkké a tichéúklony dívek. Znali ji málo a její život nijaknerozvlnil pokoj maloměstských zvyklostí.Dům pražského architekta zůstal stálejakoby vyřazen z ulice Staré Paky, jakomísto cizí a nevyrostlé do domácí půdy.Jenom nezaměstnaní, dělníci a žebráci tuzazvonili, aby našli práci nebo almužnu.9.Lednová noc. Na kostele odbilo desethodin. Olga sedí u stolu a dívá se do vláknazelené žárovky, která visí v lampě jako květv poupěti. Dole na ulici je ticho. Lampytiše sněží, vedle zdí padá sníh a noc, nenínač se těšit a vzpomínky na počátku lednajenom bdí. Olga si chvíli hraje se svýmiprsty, pak položí hlavu na hrst dopisůa pláče. Venku krystalizují z přehuštěnéhoroztoku noci lesklé hvězdy, život se vsakujedo rodin a usíná, na nedalekém nádraží spív čekárně II. třídy bludná žena, vlaky rozhrnujízávěje a odjíždějí, úředníci běhajíke kotlům lokomotiv a ohřívají se, nástupištějsou prázdná – zrovna dnes by člověknejraději zapadl do závěje a zmizel navždy,jak je v polích bezmezně smutno a úzkoa neupokojíš se ani cigaretou ani čímkoliostatním.Olga zvedne hlavu.U dveří stojí architekt a dívá se na ni.Lampa jej přehazuje stínem, temně zelenýma tajemným. Nehýbe se. Olga mlčkyvstane, zhasne lampu, dojde ke dveříma podá mu ruku. A je tma. A jenom ten,kdo by se díval oknem proti bílé stěně, byviděl, jak dvě černé postavy přešly pokojema zmizely na pohovce.V komediantském domečku invalidanemůže spát. Vezme harmoniku, posadíse na schůdku a hraje. Hraje tiše a dlouho.Sněží. Melodie, láska a noc, radost a sníh.Architekt je žíznivý a hladový. Je noc,noc, v níž se dívčí ňadra odlupují od žebertěla a plují po pohovce jako bílé můry podjeho lačné dlaně, kdy krása, zbavená strážcezraku, je vnímána jenom sluchem a hmatema láskou, kdy dívka je plná kouzel, kteráse k architektovým stehnům přimykají jakostříbrná brnění, a přece je nahý a nahý víca víc. Venku se potácí zimní noc, ruce sespínají. Architekt ví, že na dně jeho srdceje svinuta zlá melancholie a neštěstí čekájenom na okamžik, v němž by mohl býtnejdokonaleji uštknut. A líbá tisíckrát těloOlžino, už je zpitý, a přece zavěšuje své rtyna ústa té ženy jako na růžová okvětí, kterése nesetře, a odnáší si je na svou postel dopřízemí, a ty květy jsou tak krásné a neviditelné,že je ani ráno nezpozoruje jeho žena,když vstanou a ona rovná jeho peřiny. Žijítak skoro denně. Všechen jejich život sesoustředil v těchto večerech. Olga ho přijímalajako hřích, po němž cítíme vítězstvínad Bohem. Přicházel obnovený a slavnýjako soudce. Soudili lásku. Po stole se válelynečtené dopisy. Kdyby byla Olga otevřelaposlední, četla by na poslední stránce:Je něco mocnějšího než láska.Smrt. Konec všeho. Tma. Věčný klid.Hrobové ticho. Bezhvězdná noc. Zbytečnévýkřiky. Nesmyslnost všeho. Zbytečnostkaždého pohybu, každé myšlenky, každéhopísmene, každé věty. I těchto, které píši dnesa musím Vám je poslat. A až Vy je dočtete,budu mít srdce vykradené bílýma rukamaaž ke dnu, Vašima rukama, na které jsemse chtivě díval, když mi otvíraly srdce.Půlnoc posunula data a probudila Amerikua po chvíli došly dvě postavy k pootevřenýmdveřím, zavěsily se na sebe jako netopýři.A pak, když se podarovaly růžemia komediant umlkl, posadila se Olga kestolu a otevřela ten dopis a četla, chvějíc sepod tíží polibků –(pokračování příště)tvar 05/10/15

eletrievladimír pavlovičTřešničkový klip(předvolební tik)Lidé bojují o holou stravu, důchodci šílí,blíží se mor. Neutěšené okamžiky kolujíčím dál rychleji. Už i v obchodech se mluvído prázdna. Ekonomika je očividně v krizi.Pod pantoflem je zatím dobře, ale tam totaky přijde. Tam je tma, takže to není vidět.Jenom až prosvitne kramflek, to se uvidí.Lidé začínají zaživa chodit pěšky. Pohybliváschodiště umlkla. Celý automobilismus jena holičkách. Širóni vybledli poprázdnělýminádržemi. Nikde nic nejede, ani dráha.Všichni maj zaracha. Národ čerpá neplacenývolno.Co nás ještě čeká, drazí? Je to tak zlé,že se už i pes bojí strčit hlavu do obojku,aby majitel najednou nezatáhl. Na situaciv čichu mají psi plánky v trezoru, kampakna ně podvýživa. Pes se bojí vzít už i kůrku,aby se zachránil, aby vyzrál na léčku.A jaký má apetit! Módní přehlídky sice bylyzvyklé na dietní scénu, ale teď se pije vodauž i ze splachovadel. Jde to z kopce. Probíhajípřípravy na nejhorší. Zemi někdozachvátil a neví si rady. Každý si radějipropálí hrtan, než aby si nechal sebrat horkoubramboru. Někdejší smetánka si krátízátylek. Někdejší kulturní vrstva šmahemodhodila intelektuálský vkus a pere seo kus žvance jako dobytek, jako šelmovitýpohublý bývalý tlustý pidhard. Filharmoniekoncertuje kručením břicha. Poštounepošleš ani mastnej flek na papíře. Lidési propojují střeva v rámci úspor a snižovánínákladů, celý příbuzenstva se slejzajv jediný vytápěný cimře. Nejsvědomitějšímalíři se snaží záhadnými cviky vymačkatna paletu poslední zbytky svých exkrementů,naposled znečistit plátno. Zátišís hnědou, olej je dávno vyrabovanej. Mezinejskalnějšími se tradují vodovky, průjemnýakvarel.. Ptactvu chybí něco dozpěvu. Kdo šetří, nemá nic. O chleba sevedou sázky. Hazard už není v žetonech,hazardují nepolykačky. Elektrický proudje na lístky. Truhláři nespravují ulomenénohy. Žij kdo můžeš. Zmizela konkurencev boji o zákazníka, členové se jenom hrnou,to by mě zajímalo kam. Chátrají úmysly,sesychá jazyk, svaly mají dovolenou, neníenergie, co naplat.V zemi je Klaus.Vánoční dokturnoSeděli jsme při svátečním obědě domav kuchyni: já, tatínek a maminka. Já jakoindoktrinovaný starý mládenec obědvalu rodičů. Bylo to na prvního svatého mučedníkaŠtěpána, církevně nezasvěceného,druhého svátku vánočního. Sestra měla jižrodinu a samostatnou domácnost, takžeorganizovala v souběžném čase oběd navlastní půdě. Místo po boku dvou důchodcůzbylo na mě.Do talíře s několika hovínky namačkanéhočesneku, majoránky a soli bylakaždému vlita horká voda. Na kostičkyopražený chléb stanul v misce uprostředstolu. Když voda mírně ochladla, nandalijsme si s maminkou zbytek kostiček, aby senám nerozmočily a pěkně chroupaly. Tatíneksi nandal hned jako první rovnou dohorké vody kostiček většinu.Na lednici z kazeťáčku hrála vánočníkazeta, kterou jsem dostal pod stromeček.Maminka ji našla v kulturáku před koncertemna sedadle, protože se jich vydalo moca všechny se neprodaly. Tomu říkám bonus.Nádherné dokturno komorního orchestruJana Zacha.Lžíce klapají a hudba hraje. Svátečníatmosféra jako zrozena pro exploataci mýchmentálních konceptů v duchu estetickéhotransformačního redukcionismu.„Slyšíš, tati? Vánoční dokturno.“Tatínek nic.„Mami, slyšíš? Vánoční dokturno.“Maminka nic„Slyšíte, mami, hele… tati, slyšíš to…,vánoční dokturno.“Rodiče poslušni pouze svých žaludků.„Vy to neslyšíte, no poslouchejte, to jsemdostal k ježíšku, vánoční dokturno, hele,mami, rozumíš?, hraje vánoční dokturno,tati, slyšíš, doopravdy, hraje dokturno…“Rodiče jedí, jako kdybych tam nebyl.„Tati, poslouchej, hele, támhle dokturno“a pokynul jsem hlavou ke kazeťáčku.„Ale no jó, ty dokturno, nech už toho a jez“,odpověděla maminka a tatínek jenom nasouhlas pokýval hlavou, protože jsou na mězvyklí, že takhle vždycky něco říkám.A vánoční dokturno říkávám už nejméněpatnáctým rokem. Je to významná hodnota.Mnohokrát zaznívala z televize, z rozhlasua nejen o vánocích. Byl jsem vždyckyv pozoru. Nevynechal jsem ani jedenkrát,když se naskytla příležitost pojednat tentodonekončena neomrzitelný hermeneutickýfenomén moderní eklektiky: malé dokturno.Možná se jednalo jen o nepřevoditelnýmechanismus interdisciplinární idiomatikypřerůstající významový substituentmetatextového libida, no ale řekněte: „Malévánoční dokturno“, není to ono?Dva dorty„Je to jako dort,“ řekl Olda Oldovan naMasaryčce u kávovinového automatu a jájsem zažil pocit dojemné neohrabanostihodné Nobelovy ceny. Ostatně pokaždé,když se co týden v úterý večer vracíme zestudia z natáčení Křesťanského magazínu,říkává padesátiletý Olda tuto oslavnourepliku na tmu v hrnéčku. Pravidelně sidává Olda Oldovan kafe z automatu jakodort. Je to takové to mokačíno či jak, všakvy to budete znát.„Já si ho tady dávám pravidelně, vono jeto jako dort,“ dodává vždy Olda, když chcemírně omluvit svou závislost na kofeinu,třebaže ho tam prej zas moc néjni, tohokofeinu.To je tedy ten první dort, řekněme Oldův.Já sám mám však taky jedno takovéosobní setkání s jedním takovým druhýmdortem.Když jsem si kupoval zákusek, stala semi kupříkladu takováhle příhoda: Bylo tov cukrárně Bunkr v Čelákovicích na sídlišti.Tu tatínek pomáhal stavět předsedoviMěst NV v akci Z.Ve dveřích měli zarážku. Klínek, zajišťujícíotevřené dveře, byl ve tvaru hněděnatřeného dřevěného trojhránku, zkrátkavýseč jako dort. Výřez z kakaového kopru,jak mi nesprávně opravil počítač, chytrákna češtinu, kterého akorát tak můžu přisvých neologismech potřebovat. A tak týprodavačce povídám: „Helejte…, poďvejtese, támhle pod dveřmi máte kus dortu.“A když jsem svůj zákusek snědl a odcházím,loučím se, ukážu pod dveře prstema povídám prodavačce znovu: „Tohleto jetaky dort…“„To je taky dort,“ zopakoval jsem naivistickyještě jednou, jak mám ve zvyku. Aninevím, jak to prodavačka pochopila.Hlenová bublinaNějakým zásahem Vyšší moci, zázračnýmbiofyzikálním způsobem se mi podařilovyfrknout hlenovou bublinu, průhledný slizovýbalónek…, a jak pevný, hodnotil jsemzáhy, když jsem jej zmáčknul mezi prstya on se pružně provaloval mezi žmoulavýmkrouživým mnutím, bránil se stiskům,…respektive jako ta baba za kasou u násv práci v jídelně, když si dám poloviční porcičočky a tudíž i jenom se dvěma půlkamavajec natvrdo, když totiž při plný porci jsoutam čtyři, tak při placení, když jí to připomíhouževnatěvzdoroval mému hnětení, jakvodní polštářek vyvaloval lokální puchýře,jak medvěd zadnici naivní nešikovností zadubem na schovávané…, až přece jen nakonecprasknul a rozplácl se do slinuté kluzképlástve mezi bříšky prstů – v přívětivěadhezní formě plasticky tvárné fólie na způsobzmenšené placentové placky, gelovéhoto vyvrhele dutin: dnes zrovna nosních. Věru,milý pocit lze takto zažít zcela zadarmo,leč výjimečně několikrát za život neopakovatelnýmtakovýmto nebeským darem,zdaleka přesahujícím svou libostí všelikéostatní každodenní podobnosti: náplastiušního mazu na špičce prstu po zavrtání veslechovodu, standardně vydloublé naměkléholuby, potažmo oční ospaliny, nebo řitníkaštany, případně vymáčklý uherský hnis, činožně meziprstní (4–5) těstíčko po dlouhéněkolikadenní túře.Chvilka nepozornostiRodina se vydala autem na výlet. Jednalo seo nevalně sociálně disponovaný čtyřčlennýkolektiv. Přesto jeli. Před ošuntělým činžovnímdomem nehledě na problémy s panemdomácím ve vztahu k nájemnému, nasedlido zaparkovaného automobilu a jeli.Za volantem otec, vedle něho matka rozvalenána židli, na sedadle spolujezdce, jakzní motoristická hantýrka. Vzádu děti. Kluka holka. Pošťuchují se a cpou se bonbóny.Stromy podél silnice prudce ubíhají. Otecna to šlape, nebere plynový pedál do přílišnýchservítků, na nohou traktory. A dětižerou, holdují gumovým hadům, pyžamověpruhovaným lékořicovým kostkám. Je totaková jejich sladká překližka. A nedajípokoj. Perou se o posledního gumovéhomedvěda. K tomu se přidá spor o karamely.Hádka nabírá obrátek. Otec pokročilým rozčílenímřeže zatáčky čím dál více. Je z dětícelý nervózní. Neví, jak by to ze sebe setřásl,přidává na ostrosti, žene motor do řvoucíchotáček. Děti neustávají a pokřikují na sebe,jako by se snažily překřičet hluk v interiéruvozu. Není to až tak jednoduché. Je toŠkoda 120 ve špatném technickém stavu,jak jinak. Otec vyzařuje směsí tichého smíchuse záchvatem šílence. V matce to zatímjen potichu vře. Vejrá tupě před sebe, jakoby stáli v zácpě. Nevnímá plechový kostitřas,labilní rachotinu bez technického osvědčeníposkakující po silnici. Filmuje netečný klid,jen oblouky vyjížděné se smykovým hvízdotems ní hážou do stran.A cesta pokračuje. Z otce je domácí závodník,sice mírný psychopátek, absolventněkolika kurzů psychiatrického léčitelství,tj. protialkoholních kurzů, ale o bonbónyse ještě dokáže dětem postarat!, nebo jak toje. A ty mu to náležitě dávají znát. Hulákajína sebe, šermují ulepenými prackami, prskajívztekle při tom hustosladkými slinami,otevřenými držkami plnými rozměklé hněteninyoblepující zuby nesrozumitelně nasebe huhlají naivní dětské argumenty...Z chřtánu mezi bizarně pestrobarevnouplastelínou probublává kvákot budoucíchvrahů nebo alespoň šikmoplocháčů.V matce přetekl džbán! Prudce se otočila,až se haranti lekli, v momentě jim sebralavšechna ta žužu a mrskla jimi do schránkypřed sebou. Poté beze slova zvrátila hlavuzpět do opěradla. Otec stále za volantem.Děti kupodivu na čas zmlkly, jen koukají.Bez přikládání dalších náloží do ublemcanýchúst, začaly pociťovat zalisované zbytkychemických laskomin, ty jim začaly najednouv ústním pocitu překážet a zaměstnalyje na chvíli dolováním jich jazykem. Matcese mezitím zklížily oči docela. Otec nastejno.Jeho psychika má zřejmě zvýšenou setrvačnost,zcela se oddal nebezpečné jízdě. Je topro něj droga, bere zřejmě jízdu na kuříchnožkách starého typu úzkorozchodné stodvacítky,r. v. 78, za náhražku svých neúspěchů.Spojka, plyn, dupe nezodpovědně hlavarodiny na pedály, krouhtoč, trh volantem,nic nedbaje sjetých pneumatik, vyhlášky100. Otec jak v transu. Matka v limbu. Dětivyčkávají... A v tom:V nestřeženém okamžiku, dá-li se ten taknazvat, se kluk zezadu předklonil mezi přednímisedadly a umným hmatem ve zlomkusekundy vybral celou hrstí ze schránkyzabavené laskominy. Kapsář.Vidím Prodej jablekMartin Langer, Paříž, fotografie, 2010Vidím Prodej jablek, zastavím a jdu tam, žebych si jich pár vzal…Jakejch jablek? Co to melete? Prodávámjenom vejce. Co Vy to melete, proč tam tedamáte tu ceduli? Jakou ceduli? No Prodejjablek. Ale jděte, kde by se vzalo, teďka jsoujenom vejce. No tak se běžte podívat, vychytrej. Prosimvás, co bych se chodil dívat,snad vim, co mám na ceduli…Ajó, Prodej jablek. Tak to se omlouvám,promiňte, to jsem vážně netušil. To nechápu,jak je tohle možný. Ale jó, je to moje písmo…i křída… To jsem se musel nějak splést. Jakje tohle možný? To fakt nechápu. Ještě jednouvážně, promiňte. A vejce byste nechtěl?Ne! To tedy ne! Díky! A odcházím. Takovádrzost! Vejce! Na co vejce? Co s vejcema,říkám si a už jsem pryč. Chtěl jsem být ještětrochu drzý, jako že vejce nepotřebuju…tvar 05/10/16

nám, že mám jenom dvě, tak ona, že to snadkaždej chlap....ale nic už jsem mu neřek a šel jsem hnedpryč… stejně jako tý babě za kasou. Odtrhjsem tác se žrádlem od pultu a hnal ke stolu.Co bych s ní familierizoval, taková odrůda,ještě by mi nechutnalo, pohublá vráska,že by se v ní krve nedořezal, jenom ústnísnahy dohnat mládí aspoň na papíře. Jokdyby takhle zanotovala ta mladá u druhýkasy, tak to bych si hnedle nechal záležetna odpovědi plné šťáv a jiných překypujícíchproduktů, nevyjímaje prdelující krve ∗ ),ni mlíka po bradě zajíčka, pěkně bych jí tospočítal, jenže ona aby začala podobný špás,k tomu předaleko, těžko se něčeho takovéhood ní v mysli domáhat, u té ani nad hrobemnelze očekávat, že by se trochu spustila, abydohnala mladické hříchy, aby se jaksepatřídozásobila. Kdepak, to ona si nedá pokazitvizitku, taková škoda. Jo, škoda s křížkempo funuse, to už snad není škoda, och, uždost. Zadrž jen pomyslet na nějaké eschatologickéeskapády…. A taková to je teďkazamlada šťabajzna. Vždycky alespoň dvakrátvětší frontu u kasy než ta druhá, jednasamá úslužnost a ochota v blondu, jedenceloživotní křesťanský úsměv od uchak uchu. Ten bude protézama na smrtelnéposteli dozajista vyzařovat jako v mládí.Protože je to charakter! jaký se hned taknevidí. Řádové sestry by mohly závidět!takovou morálku a čistotu v jídelně. Aleto všechno je na proutek málo, je třeba sinechat zajít chuť na laskominy. A tak to mábýt, jen co je pravda.Aby to ale příliš nesklouzlo…, blbec jeden,napíše si místo vajec jabka… A heleďme, toby se mu koukám mohlo hodit, mít místovajec jabka. Určitě šidí, kde to jde, a tak byměl aspoň o nějakej hřích míň. Aspoň byse na starý kolena trochu napravil a očistil.A Eva by mohla trhat jako ztrhaná. Jako byse nechumelilo. A tak by… Ale nějak se minelíbí přepisovat historii. Nasedám do autaa honem pryč.Nasedám do auta a je to tady: Chrrrr,Chrrrr, no dyť to říkám. Chrrrrr, Chrrrrrr.A je to tady! A taky že jo. Pustil jsem si totižrádio. Říkali jste si asi, to se daleko nedostal,ale kdepak, už jsem dávno za vesnicí.Rádio začalo hrát okamžitě jako z partesu.A hned jsem se trefil. Jenom jsem nased doauta, pustil rádio, a bylo to tady, tedy tam.Předehra zajásala, jak kdyby to měla býtProdaná nevěsta a oni to Smokie. Britskápředpubertální kapela, kterou jednou KvětaFialová přinesla do hudebky na nauku, abyji paní učitelka pustila v duchu výuky. Aleuznejte, hluboká sedmdesátá léta, Květaúsměvu, tónu i grimasy ne nepodobnýchláskypřetékajícím nezadatelným úsměvůmjídelního plátna nese zahnivájuščij vinyljako na podnose paní učitelce, které se dotoho zjevně nechce, jak už jsem říkal, ředitelhudebky, bázlivý katolík skrývající tolikfoto archiv V. P.Vladimír Pavlovič (narozen 1. 10. 1963)žije v Čelákovicích. Vystudoval Stavebnífakultu ČVUT v Praze, pracuje jako projektant.Publikuje v časopisech, v roce 2004vydal v nakladatelství Petrov sbírku povídek89 míst k sedění (příhody z vlaku v tekutépróze).své přesvědčení, až učitelskému stavu vstávajístrachem z případných procesů vlasy nagramofonu, hodina utíká, Květa škemrá…,a tak až v poslední minutce před zvoněnímpaní učitelka Malachitová se uvolí a pokyneKvětě, no tak to ukaž, kousek si pustíme. Taksi, děti, zahrajeme od Smoka, tak přesně totehdy paní učitelka řekla a Květa rukávemzakroužila po černém diabolizujícím diskua tak naléhavě radila paní učitelce, kampřesně jehlu zapíchnout, protože už zbývalavskutku jen minutka na pochlubení se proletariátu,až ji paní učitelka nechala deskupustit samu. A Květa se nemýlila. V gramofonuto zachrochtalo, stejně tak jakojsem si po čtyřiceti létech v autě po prvníchtónech „anglického názvu“ znechuceně nadpokleslou estetikou dávno sečteného beatuzachrochtal: Chrrrrr, Chrrrrr. A po pártónech, když ozval se nefalšovaný chrchlotà la Drupi, jsem vítězoslavně prázdnémuautu bez spolujezdce dychtivě a spokojeněoznámil: A je to tady! A nadvakrát, nejdřívdychtivě a potom spokojeně a na závěrpokýval si přitom uznale hlavou znamenímkří…, pardon, formou strejcovského samoljubu,jako že jsem to já, kdo na tomto místěa v tuto chvíli určuje pravidla, což dávávýznam dle uvážení.Jo a u nás to zpíval Karel Zich a říkal přitom něco o Alence z říše divů. Tudíž uvažte.Říkám, věci se mají podivně, tedy přesněji:„Ach Bože, jak je to všechno tajemné…“ jakříkal Hurvínek v jedné nahrávce, při níž sena něj Spejbl strašně rozzlobil, až Hurvíneknevěděl proč. Pan Stéblo se totiž dozvěděl,že jeho dítě pojídá hady…, a v tu ránujej zachytí tak silný cholerický záchvat, ženedokáže srozumitelně formulovat jedinoumyšlenku a jenom směrem na Hurvínkasoustřeďuje jednu nepřestávající kletbu, ažHurvínek za kulisy dokonávajícího chroptěníotcova totálního zbědování pronášítuto památnou větu, kterou já tak často poněm s oblibou opakuji:„Ach Bože, jak je to všechno tajemné…“Jako dítě jsem vnímal mnohé reálie zeSkupových nahrávek z padesátých let jakonesrozumitelný anachronismus. Jednaz nich bylo jméno Žofka. V životě jsem toneslyšel. A Hurvínek najednou obědváužovky a Stébla z toho může trefit šlak.Neboli Máďááršláágéér. Ano, opět jeduv autě, tentokrát ne sám a z rádia zaznívástanice Magyar Slager. Jedeme do SélaZahatě. Sélo Zahatě, rodiště mojí manželkyv Zakarpatské gubernii. Jedeme, hovoříme,debatujeme, posloucháme rádio, já k tomuobčas trochu pozakroutím volantem a cestaubíhá……když najednou Oksana pronese: je totak krátký, že se tomu člověk ani nezasměje,majíc na mysli jednu mou povídku a bezhnutí brvou pokračuje v pilování nehtů,v pilování za dokonale synchronizovanéhozvuku několikerých houslí… Přeladil jsemtotiž na Magyar Bartók. A komorní orchestrtrhavě smýká žíněnkami s takovou vervou,že kam se hrabou frekvence vítězů při závodechve strouhání kořenové zeleniny.Ty jedou! Ty kmitaj!Přesně do rytmu Oksanina pilování nehtů.Přestávám tomu rozumět. Nedokážu zodpovědětotázku prvotnosti slepice s vejcem.Chápu, na začátku byl prodej jablek, ale teďpilník rejduje na nehtech k nerozeznání odsmyčců. Drhne to v jednom kole dokonalérezonance. Přesněji to ani drhnout nemůže.Přesněji, vůbec to nedrhne. Je to dokonalé.Můžu se „zesrat“ smíchy. Kulomet smykukoňských ohonů za doprovodu vroubkatéhoplíšku. Nemohu uvěřit, že by moježena byla tak dokonale pohotová a nadpřirozeněobdařena ve vytrysknuvším okamžikutakovým smyslem pro humor, jak přivelkém třesku. Jenom jsem přepnul stanicia okamžitě to chytilo dech. Žádný umělýdejchání, žádný přípravy, fest zběsilý rytmusmasturbace smyčcových kolibříků zadoprovodu manikúry……až jsem musel zastavit a v klidu si celépředstavení doposlechnout a celou událostna silnici nechat v klidu doznít, neboť miz toho na čele vyrazil dvojnásobný pot, jakzasažen multikulturním zážitkem, jsemza Spišským Hrhovem málem nevybralzatáčku…∗) zabijačková polévkaRoztáznutá kudlaNejdříve zjezdil za několik let celou Evropu,kde všude po sobě zanechal jenom bezvadnévýsledky. Svým uměním bez obalupřevýšil každou domácí scénu. Potom přišeldo samoobsluhy a chtěl si tam meziregály umlít sáček kafe. V té chvíli jsem hospatřil poprvé v životě. Nemohl jsem si tupříležitost nechat ujít. Začal se zápas o otevřenísáčku. Už k němu ale přiskočila bábav odporně (kriplovsky) krymplenovémplášti. Viděl jsem to. S polovypelichanýmdrdólem zaujímala mezi personálem bezpochybyblíže neurčené zařazení. Při nejlepšívůli by to mohla být pomocná síla k sázenízboží do polic a k odebírání vratných lahví.Vyhrkla: „To bude na kudlu,“ dlužno připomenout,že byla i nehezká. Vyhrnula sito směrem k okýnku pro odběr flašek, kdebylo nejspíš její místo. Nebylo by těžké prokázat,že se pravidelně opíjí. „Dyť já ji mámv kapse,“ praštila se do čela a drala se pracnědavem zpět k umělci u kafemlejnkovitéhozařízení. Díky nervozitě kafemlejnku, čico jsem chtěl říct, zjevné nervozitě zákazníkově,bylo možné vytušit, že by si radějipomohl sám. Roztázla kudlu a familiernězačíná konverzovat. Zejména ale nevypadápříliš zručně. Přece jenom se jí kudlakudysi vysmekla, protrhla sáček, čímž nazem vypadlo zhruba něco mezi sty až stodvacetikávovinovými bobky. Jéjej, přiškrcenýmhlasem v sehnutí, to je dobrý, semelem,pane, nebojte, semelem, sbírá bobky.Věhlasnému poevropskému umělci začalose dýmit z úst. Nakopl babku do stehna, aleuklouzl po skupině jedenácti bobů. Takovýprůjem nedostal ani na jevišti u královskéhodvora v Belgii.Setkání s klientem před vypínačemI stalo se jednou v naší inženýrské bohatýrskékanceláři, že jsme projektovali důmvelmi zbohatlickému klientovi, který senikterak netajil namnoze nemocnými architeatrálnímipožadavky na své bydlení. Jednalose o rekonstrukci dobové secesní vilyz počátku století, kterou zakrslik koupilzcela jistě z nemravných peněz a z kterédonutil architekta udělat hotový slepičinec.Zmeliorovaný amébovitě meandrovitýkurník na vydřínožce uprostřed potemnělézástavby pod korunami ztepilých ředitelskýchjírovců. Střecha zaplásklá žvejkačkovábublina oranžoidními doškovými peripetiemi,výrazně ovlivňující střešní krajinujihobubenečského spárku. Fasádní mnohazubécetky, uřízle jak prd napodobovanépolystyrénem fasádního zateplování neslyznaky cizorodých perlorodek. Základy jakgrunt do navětralých břidlic prolamovalav relaxačním suterénu obrovská prohlubeňsuchého záchoda jako exhibicionistickýartefakt slabého, leč tvrdohlavého a na svévýdobytky neúměrně pyšného výtvarníka,který se úderem roku 1989 vydal cestoumenežerského překupnictví zarámovanýchhadrů a obchodu s křížovkářskými narkotiky.I tak se stalo, abych se dostal k tomu,kvůli čemu to všechno povídám, že budovahotovená na klíč, ocitla se téměř před předáníma v ten moment zámožný klient senepochopitelně tasí s připomínkou, že vypínačejsou příliš nízko a že je chce všechny dometru padesáti. Architektovi z toho rázemvyvstala mozková představa zdravotnickyzáchranářských nosítek anebo vozíčku. Kontrolníden musel být poprvé a naposledyvýjimečně předčasně ukončen.…pan domácí prý jenom tak trochu opomnělzdůraznit svůj zvyk občas si při rozsvěcenízahajlovat.Spláchnul jsem chlupMikropovídka začíná, jak na záchoděv práci máme jeden specielně k tomu určenýpisoár.To zatím ještě nic neříká, aby bylo jasnéresumé. Tudíž, ne že bych byl zrovna v určitémohledu čistotný typ, ale vždycky městrašně rozčílí, když na něm najdu vlasověliniovitou nečistotu a pod ním též kapkysvéhlavé moče. Tam na bělostném hrotuprovensálské keramiky, na oblé hraně vyčuhujícíhozobáčku mísovitého podkusu delfínovitédržky zdravotně technicky vemenovitěnádržkovitého trychtýře, sociálnězařízeného předmětu, tak tak. A stejně takpod ním na decimetrově čtverečkovanédlažebné směsi kontrastně vyspárovanépodle vzorníku RAL a cítění nositelů archivníchtitulů. To všechno, a obzvláště tyto dvatituly, mi čarovnou mocí nadzvedávají žlučovýadrenalin.Jdu na záchod… a vida:Byl tam! Kroutil se napůl přilípnut dosmočeného povrchu, napůl krouceně vláldo vzduchu. Šedivo černý, blonďato kaštanový.A pod ním jakbysmet kapance, nikolivuž ve tvaru aerodynamicky slzovité kapky,ale rozpláclého lesklého svatebně penízkovitéhokoláčku. Hrome, zanadjásám.Mnohdy mně zavelí pokušení zavelet testuna DNA, abych zjistil prasatého pachatele,sebrat pinzetou ze špičky mušle chlupatéhokamaráda, nabrat pipetou z kroužkovitéhoostrůvku na kachličce.Co se dalo dělat. Projevil jsem notnoudávku čistotnosti a při dokončovanémúkonu jsem přesně nasměroval posledníkapky své očistné tekutiny na toho pohlavára,musel jsem obzvlášť přesně na hranudo oblasti sklonu – a setřás je z přezhrázovitéhrany – nejdříve přes skalní převis– dolů do údolí, do ováloidní bělury na dnozářivé sanity a odtud jim další cestu připravildo nekonečně temných vod kanalizačníhopotrubí nekompromisním stiskemsplachovacího knoflíku v provedení loket– nerezová čepička špuntíku ventilové hlavy,nač bych si ještě špinil prsty, či dlaň, že.Kapky na zemi, jsem pro jistotu zředěnípokapal vodou, kterou jsem nabral z umyvadlado úst při nápojovém okamžikua nohou z kýble pod umyvadlem zašláplhadr a vytřel podlaze pod pisoárem zrak.Potom jsem hadr vykopl znovu na kýbl, bezjediného dotyku ruky, a umyl si ruky a bylo.Piju zásadně značkové pivoChodím zásadně po značkových cestáchDívám se zásadně na značkové programyČtu zásadně značkové čtivo, knihy a časopisyHledám zásadně ve značkových jízdníchřádechKoupu se zásadně ve značkových rybnícíchSvé exkrementy vylučuji zásadně do značkovéstokové sítěDýchám zásadně značkový vzduchPři psaní používám zásadně značkovýchbukevPři krádežích meruněk používám zásadněznačkové košíčkyChodím krást zásadně značkové meruňkyPoužívám zásadně značkových výrazůVydávám zásadně značkové zvukyKamarádím se zásadně se značkovýmikamarádyOblékám se zásadně značkovým způsobemBoty obouvám zásadně značkovými pohybySouložím zásadně se značkovými ženamiSchovávám se zásadně před značkovýmideštiJsem posedlý značkamitvar 05/10/17

eletrieodněkud přivátý šálFilip ŠpeciánVánoce byly za dveřmibyznys měl svátekslavili to vždycky spolumuseliměli to ve smlouvácha ten kdo nepřišel na hostinu byl tvrděodsouzena degradován na muzikanta z Betlémamusel kaprům na pohřeb•Omývej se tiše vodoua mysli na to, že voda omývá vodu.Polykej voduA mysli na to, že voda se vlévá do vody.Mysli na vodua věř, že voda myslí na tebe.•Ve tmě byly myšlenkyjako víly v bazénějako akvabely bez drezůryjako siluety bytíTady se neloví chapadlyani lepidlemJen se koulí očimaa trpělivě čekáA čeká•Po Novém roce bylo většinou lidem špatněněkdo přestal kouřita někdo si začal píchat Danone rovnoudo žílyněkdo začal naslouchat tělua někdo si pouštěl silvestrovská showze záznamuten hleděl do nebea tamten do studnyta si všímala ohněa ta zas slevykontrast se s tím nemazlilbílá byla světlejší a černá jako mák•Asfalt byl místy popraskanej,zpod něho se ozývalo –„nikdy nebudeš první, ty troubo,protože ta planeta je fakt kulatá!“auto zastavilokolena se dotkla země,začalo se rozednívatústa padla na zemvítr se zastavilNa dně spirály ležel prstenS ostrými trny vně•Lidé čtvrtého sluncezjistili v poslední křečiže voda je živou bytostíkterá přežívá ve zvláštní forměna divném místěmezi Venuší a Marsembylo však opravdu pozděMartin Langer, Paříž, fotografie, 2010Báseň byla jako řekakterá teče kolem hlavyněkdo chytal pstruhya někdo si jen tak chladil fajfkyBáseň byla jako rybníkkterý stojí a čekáněkdo chytal kapry a štikya někdo se styděl v rákosíKousky básní byly nedosněné snybio bylo na dvojcemírná zátěžoblačno až polojasnotělo bylo plodem láskytak nebylo důvodumu jakkoliv ubližovat•Báseň byla jako mořekteré pohlcuje nemociněkdo se nebojí žraloka a nechá se požahatmedúzoua někdo se rozkládá v soli•Nebyla to hmotaale jen úryvek z tělaMezi vodou a sluncem došlo ke vztahunejdřív to byl teda jenom sexpak to ale bylo vážnějšívoda se nechala zbouchnoutA byloJeA budecenaBásník komturemMartin Langer, Paříž, fotografie, 2010Nádech měl už i ozvěnua výdech se ničemu nedivilkruh se uzavíralpouta byla němáv pátém světle bylo hezkysnad tam nebudou komáři ani hyeny•Uprostřed slzy se schovávalo varovánízbytek se dal chlastatpo troškáchbuňky se začaly ptát…proč?...A proč nehulákalo se zpět do ozvěny•tvar 05/10/18•Když bleskl bleskblesklo to až na půděa v té vteřině se v pravé hemisféřeobjevil levý životpři dalším blesknutí už tam nebylale o to déle zahřmělo•Mrak si potichu kroutil své kadeřea slunce mu tam hladilo melírnebe bylo zástěroua rybník dělal zrcadloměsíc se zrovna probouzelbylo to moc pěknýale ten tryskáč se do toho neměl srát•Nový francouzský velvyslanec PierreLévy předal v pondělí 22. února 2010v malostranském paláci Buquoy básníkuPetru Královi insignie komtura francouzskéhostátního Řádu umění a literatury.Básníka přišla pozdravit asi třicítka jehoblízkých přátel, pan velvyslanec zdůvodniludělení Řádu rolí, kterou Král sehrálv šíření francouzského jazyka a kultury,i jeho vlastním dílem, napsaným jak známoz velké části ve francouzštině. Kromědomácích přátel se přijel obřadu zúčastniti Michel Deguy, jeden z významných francouzskýchbásníků, s nímž se Král léta znáa jenž ho pravidelně tiskne v revue Po&sie,kterou řídí. Oslavenec ve svém poděkovánífoto Tvarřekl, že cenu chápe hlavně jako přátelské mrknutí, jímž mu Francie dokazuje, že jeho pobytna jejím území nebyl jenom sen. Všichni pozvaní, domácí i přespolní, pili totéž (pravé)šampaňské.Redakce Tvaru komturovi Petru Královi upřímně gratuluje.Petr Král s Řádem umění a literaturyred

sněhové vločky nad Súdánemse tomu chechtalyanebo jenom nastrčená fraškakolem letěla chřipkajenom mávla chapadlem•Národ ateistů si začal uvědomovatže ještě není zas tak pozděa začal se křížitse vzduchemsuperbombatobogana po pár kilometrechse stejně nikdo neozvali když to fakt docela pěkně klouzaloztráta v časepřestali se účastnit svých životůseděli v hospodácha zvenčí byl slyšet chichot flóry•Na konci doby hmotychodívaly babičkyi se dvěma velkými ruksaky do lékárenpolykaly ropu ve velkémv nemocničních čekárnáchsi od rána vyprávělyo opravdových životecha říhaly u toho diesela kdo bude mít nejvíc nemocí vyhrála bere bonus•Pavlačco hlídala klukům rozbitá kolenaa posmrkaný kapesníkypavlačco vazbyla lidi špagáty na prádloa dospělým povolovala nevěrná vzplanutípavlačkterá hnětla bytíspravedlivě mlčelaodrážela průvan závistivenčila zrcadlo společnosti•Bouřka mluvila ve všech jazycícha stejně jich bylo hodněkteří nerozumělinachytal si tedy dešťovku a vypil jibyl taky vodoujako kdysi•Syn přišel k otciukázal prstem na oblohu a řekl muže až bude velkej tak to slunce vyhasnea lidi budou mít místo něj už jenomvečernicikterá zahřeje jen toho kdo To bude vědět•V demokracii vykrystalizovala blbostdo líbivých foremněco jako když se přepasíruje zeleninapod svíčkovoua knedlík se udělal z lacinýho práškudo líbivých pocitůjako když přijede kolotoč a všem je blběna centrifuzea na autíčkách všichni do sebe bourajíMartin Langer, Paříž, fotografie, 2010a s každým rokem větší flastr planetěvíce plastubordelublikajících nesmyslůvatikánští maníci si mnou rucenaučená oslavadestrukce postavená na lásce•Ahlelidipolapeni v podvědomítelevizního svitudo líbivých myšlenekjako když si pár blbečků postaví golfovýhřiště uprostřed lesaaby byli taky někdy v přírodě na čerstvýmvzduchuani tam nešlo o prázdné větyale o zrcadlo dnanení doba na toaby náboj byl plodný•Země jako odněkud přivátá buňkakterá spustila humbukmíč co nikdy nebyl gólemnikdo do něj nekopMartin Langer, Paříž, fotografie, 2010Splašená autaropa hrála první houslevánoce se staly olympiádou obžerstvísvátkem nepotřebných druhotných hmototupění smyslu bytízabitím tvůrčí bytostifoto archiv F. Š.Filip Špecián (nar. 1978 v Mostě) vystudovalfotografii v Děčíně, dosud publikovalpouze časopisecky.VÝLOVJakožto oddaný poddaný neurotickéstoky, vrhám se do vypuštěného rybníka.Světlo sklouzne, sliny se seběhnou,holínky mlasknou v blátě – leklabys – mrskneš se – mám tě! Nutno všakpřiznat, že jsem nelovil v bedně k tomuurčené, ale svou pytláckou paběrkujsem prováděl v knižních nánosech celéredakce.Jan Musil: Krajina na paletě. Družstevnípráce, Praha – Podlesí 2009V básních Jana Musila je několik míst(například na str. 47: „V horách v zimě, /k večeru, když se stmívá / a vítr zvedá sněžnévíry, / je krajina hned bez paměti.“ či na str.74: „Podél zdí hřbitova spadané listí / a alejholých topolů. / Když jsem tady naposledy byl,/ klasy žita a pšenice voněly kolem / a proso semodralo chrpami.“), která mě okouzlila jednoduchostí,s níž je tu vyjádřena atmosféraa přesah obsažený ve vnímané krajině. Tatomísta by mohla stát sama o sobě, autor jevšak, více či méně úspěšně, rozvádí. Naplňujetato krajinná dějiště entropií svéhosmutku, samoty, lítosti a vzpomínání naosudové ženy – ženy, které z těchto místhořce monologicky oslovuje. Možnostinapouští rezignací – a opět tak činí, víceči méně, (ne)vkusně (ne)obratně (str. 64):„Ta její svůdná křivka těla / mým očím v mžikuodletěla / i s bílými labutěmi, / co zůstávajís vodou / vždycky samy.“Jakub Žytek: Bohémie. Dobrá adresa,Praha 2009V roce 2008 jsem napsal texty k cyklusymfonických básní B. Smetany Má Vlasta k České rapsodii B. Martinů. Proto měna první pohled zaujala drobná publikaceBohémie, která z pozice současného kontextutematizuje, v širším smyslu, českýprostor, historii a lid. Uchopit básnickýmslovem city spojené s domovskou krajinoua jazykem je však těžké a odvaha pokusitse o to mimo rámec extrémistických blábolůči toporných oficialit je mi sympatická.Ovšem u sympatií také zůstalo. Ta knížkatrochu klame tělem, tváří se, rozsekána doveršů, jako poezie, ale je to pokus o esej.Esej by to snad mohl být slušný, kdyby seněkterých provokativních myšlenek a přirovnánízmocnil hlouběji, neboť teprve toby ukázalo, zda jde jen o zatínání mozkovémuskulatury, či jde o myšlenky nosné. Zpětk tomu, co v knize skutečně je. Autor, průvodceBohémií, mluví ke čtenáři coby pomyslnémucizinci, resp. pomyslné cizince;žena je oslovována v názvech (mezititulcích),které jsou umístěny vtipně (?) vždyna konci básní (odstavců), zatímco v textusamotném je oslovován muž. Kromě zmíněnéhoporcování má dojem poezie vyvolattaké míchání současné hovorové češtinys archaismy a učenými výrazy. Výsledekovšem vypadá, jako když se někdo dlouhýmmonologem pokouší v putyce poučovat štamgasty(tohle se událo tehdy a tehdy a je,vy volové, jasný, že později to zapříčinilototo). Sdělovaný obsah snad nejlépe vystihujeverš: „jako bys o tom už někde slyšel něcočetl něco zhlédl“ (str. 18), ovšem, vždyť autordále (str. 34) píše: „co jiného se smí a může /zrodit v takové zemi / atrap a napodobenin /než trapnost a třesavá huspenina.“ V případěBohémie Jakuba Žytka byla huspeninkavyvářena z ostrovtipu a vybraných novinářskýchklišé – dobrou chuť!Norma Marnotratná: Průhledný text(Básnické zkoumání). Samizdat 2010Do třetice se pozastavme u jedné maličkosti.Je to jediná lesklá, černá čtvrtkaformátu A3, poskládaná do nerozřezanéhonotýsku A6. Je na ní Básnické zkoumání(podtitul odkazující, společně s mottem,k inspiraci Wittgensteinovým Filosofickýmzkoumáním) v podobě přesmyček, záměrných„chyb“ a významových posunů. Čtenářtu najde přesmyčky a přesuny trochu chtěnéa nepříliš originální, ale i nečekaně odhalujícía pravdivé – ostatně to, oč se tu autorkasnaží, je nejlépe vyjádřeno v jediném natolikcelistvém textu „leporela“, že je možno honazvat básnickým plánem onoho snažení:„Ukotvená jazykem / Přemístím písmeno / Pootočímobrazem // Skutečnost zaskučí / Smyslvnikne // Jsi ~ kde ~ se ~ nacházíš // V koruněstromu / [jako] v brnění.“ A kdo že je NormaMarnotratná? Kouzlo pseudonymů spočívá,mimo jiné, v jejich rozkrývání; nechcivám proto brát radost vylovit si tuto rybkuz bláta normální marnosti.Nad stolem zavoní rybina, rybičkydušené bez duše, vypustím už jenom dovína. Mňaaam.Vladislav Reisingertvar 05/10/19

RECENZEPOTÍŽE S ŽÁNREMPetr Motýl: Každý svojí rybičkouHost, Brno 2008V prosinci roku 2008 vydalo nakladatelstvíHost Petru Motýlovi soubor jednadvacetipovídek Každý svojí rybičkou. Jde o typ prózy,ve které se autor snaží znova prožít a přiblížitnám minulý svět optikou dětskéhovypravěče. Takový způsob psaní česká prózazná – ať už z modelových Bylo nás pět KarlaPoláčka, nebo z Kolmačkova románu Stopyza obzor, který z daného záměru vytěžilpro mě zatím literárně nejvíc. Jaká úskalítakové próze hrozí, jaké možnosti nabízía jak se s tím vším vypořádal Petr Motýl?Velikou možností takových próz je zdánlivábezprostřednost – vypravěč spíš procházísvětem kolem sebe. A skrze traumatadospívajícího (v našem případě devítiletého)chlapce lze přesněji pojmenovat i traumataobecnější. A tady je první zádrhel knížky.Motýl jako by nevěděl, co vlastně chcepsát, a tak se text neustále rozbíjí o dvěsvé polohy koncentrované často do jedinépovídky. Na jedné straně je tu dětský svět,dramatický, plastický, jehož půvab se častozjevuje jen v rychle vynalezeném metonymickémpojmenování soupeřů (Paneláci)– svět hry je tu, před námi, jsme oběmanohama v něm: „A jak jsme vylítli s Galajdamav čele, Paneláci začali zdrhat, leda žes sebou zrovna měli Mazáče nebo Horynu neboŠídla, což byli zase jejich skorodospěláci.“ Větase tu přerývá, skáče v bujarém chlapeckémvyprávění a strhává nekompromisně doprostředbojů. Jenže. Potom na scénu vstoupíklíčová postava knížky, děda. Ale místododržení žánru, místo chlapecké zvídavosti,stojí před námi moudrost světa, tesatelnátak jedině do pomníků a odměnitelná snadjen metály, které odkejhají příslovečnéneutopitelné husy. Děda je najednou vážnýa pronáší „neočekávaná“ moudra: „»A jaké tobylo za války?‘, ptal jsem se dědy. A představovaljsem si, co kdyby Galajdové a Paneláci měliopravdové zbraně. »Víš, já jsem starý jako tohlestoletí«, neodpověděl mi děda hned. »A válekv něm bylo a je dost. Třeba v Africe zrovna teď,«ukázal děda na kopí z afrického pralesa, kteréměl na zdi. »My si tu povídáme, a tam klucijenom o něco větší než ty střílejí ze samopalů pokaždém, kdo vystrčí hlavu.« A já si představilJardu Kasíka v křoví u zastávky. »Ale ty chceš,abych povídal o první nebo o druhé světové,já vím,« pokračoval děda a pak mlčel alespoň[zvýraznil J. Ch.] pět minut. A nic se mu povídatnechtělo, to jsem poznal. »Co ti můžu říctjiného, než že každá válka je špatná,« řekl pak.“Záměrně delší ukázka snad vysvětluje, comám na mysli – proti těm tvrdým, korektním,moudrým pravdám se sice chlapeckýsvět ještě chvíli brání, ale pak podlehne (tímděsivým spisovným alespoň) – a sympatiek budoucímu sígříkovi jsou otřeseny.Jako by tu najednou nějaký superautorskýsubjekt, jakýsi dohlížitel ne snad vyprávěl,ale filtroval svět tak, aby se mezi těmidětskými hrami zablesklo, dostatečně zřetelně,i to podstatné a vážné sdělení. Jenžejá si mohu leda povzdechnout – jděte s nímdo háje.A to je vlastně největší nebezpečí, alei krása knížky – Motýlovo robustní spisovánítu probleskuje do dětského světa,který mu odolává jen občas. A tak najdemepřekrásné popisy, založené mnohdy najediném přirovnání – tady se ke slovu hlásíbásník, tady krajina roste jako vytrženýkus čehosi kouzelného, co mělo stát samoo sobě a bylo by plné: „Podívali jsme se zpátky,byli jsme v polovině cesty. Na návrší, které sezdvihalo za poli, se objevil obrys města jakovystřižený z tvrdého papíru a postavený předzářivě modré pozadí. Štíhlá a vysoká Černávěž a špice jezuitského kostela vykukovaly nadšedým pásem hradeb a kulatými stříškami bašt.Pod nimi zářily červené střechy domů, naskládanédo uliček sbíhajících z kopce. Jako stavbaz dřevěných kostek na koberci, jenže takovoujsem nikdy nesvedl.“Tady je Motýl důsledný, obraz vycházíze své logiky, rozvíjí se, aby pak dětskévidění potvrdil. Ovšem při pokračujícícestě, o stránku dál, se zase už káže: „»Kdepakpoklady tady, Petře,« vzpomněl si dědana zlato a stříbro, které bych tu tak rád našel.»Ty největší poklady má každý ve svém srdci.Jenom je objevit,« řekl a zadumaně se zadívaldo vody.“ Taková moudra prostě text rozbíjejía je jedno, nakolik jsou sebepřesnějiodposlouchána, zapsána či znovupřivolánaz míst paměti – nedrží, jsou příliš vyčištěná,je to jen šustící papír.A tak nejlepšími zůstávají ty povídky,které jako by na své poselství zapomněly,chtějí jen vyprávět. Takovými jsou Závody,s krásnou připomínkou kultu angličáků,nebo Archeologové, kde se zase zpřítomňujeodvěká chlapecká touha objevovati všudypřítomný strach z temného, neznáméhosvěta reprezentovaného podivínskýmmuzejníkem.Naopak ale Motýl překvapivě selháváv místě, kde lze očekávat dramatičnost,náboj, dětský zápal a vášeň. Tak je tomuv jinak odvážné povídce Hokej. Hokejovýzápas, navíc s rozhodčím, o peníze! Očekávaljsem úchvatnou bitvu, která si nezadás blížící se olympiádou – místo toho jakýsipimprlový pohyb loutek, který nemá sesportovní vášní chlapců nic společného:„»Péťo, sem, dělej!« křičel Pepík Šajner. Čepicemu spadla z hlavy a vlasy mu trčely jakopolárníkovi v bouři. Přihrál jsem. Pepík se rozmáchla dal gól.“ Obraz začíná dobře, i s tímdetailem spadlé čepice. Ale: Dal gól? Kam?Jak? Pod víko? K tyčce? Cítím se ošizen.Pocit nesplaceného dluhu se změní v jistotupři popisu posledního, vítězného (!)gólu: „Pavlu Vychodilovi roztrhli rukáv svetru.Děsně se naštval, a když dostal puk, udělal takzuřivý sólo nájezd, že jsme vedli tři dva.“ Ano,zdánlivě je tu všecko – akce, přelévání skóre,řvaní „Góóól!“ Jenže – z té vyprávěcí dikcese skutečně vytratilo drama a změnilo sev popis. To je prostě pro hokej málo.A tak je to vlastně s celou knížkou – neví,čím chce být. V nejlepších místech je vášnivousnahou znova vyvolat svět, který byl.Tato svatá snaha je však zabíjena snahouještě o trochu víc svatou – totiž sdělovatsvětu pravdy o jeho minulosti. Tím se stáváknížka nehotovou hned dvakrát – z pravdse stávají úctyhodné banality, z chlapeckýchdramat krotké vzpomínky. A přitom stačilojen podržet tyto dvě roviny od sebe, jako seto povedlo v úvodu citovanému Pavlu Kolmačkoviv jeho Stopách za obzor. Škoda.Jakub ChrobákPONĚKUD ZAVÁDĚJÍCÍPOPIS POHLEDNICE MĚSTADaniela Hodrová: Město vidím…Pavel Mervart, Červený Kostelec 2009Vstupujeme do města… ne, to městskébrány, vynořující se na neočekávaných místech,nás pohlcují, ať už jde o kolébku, údolínebo jeskyni. Jakožto časové bytosti jsmekladeni do prostoru, který spoluurčuje rysynašeho bytí. Krajina dětství nepředstavujejen statický katastr, v němž se ocitneme, aniseznam všeho, co se nám staví k dispozici,neboť je movitá ve své nemovitosti. Obývámeji a ona nás přepadává. Město vyplouvajícíz temnoty průjezdů je netvorem, čiliněčím lidskou rukou nestvořeným. A DanielaHodrová to ví. Podává nám o tom druhýmvydáním souboru próz nazvaných Městovidím… zprávu, která se přimyká k jejímuširšímu románovému cyklu Trýznivé městoi k jejím literárněvědným textům, zasvěcenýmpřevážně literární zkušenosti míst.A proto nepřekvapí, že jedním z jejích klíčovýchtémat je vztah psaní a jazyka ke zkušenostimísta. Jak už jsme řekli, místo náspředchází, jsme do něj zasazeni, vtištěni nazpůsob buněčného ornamentu, vepsanéhodo okrouhlé kraslice lůna. Pak kráčíme životemv domnění, že sledujeme námi vytyčenécíle, až do chvíle, kdy v temném průchoduvběhneme do pavučiny. V takové chvílimůžeme nahlédnout, nejen že jako tenpavouk můžeme maně tkát vlastní příběhya touhy do rozestřeného běhounu okolí, alerovněž že naše nohy může celou dobu véstneviditelná ruka Uhelného, Ovocného, Koňskéhoči jiného trhu, jež nás dovádí k tomu,abychom skládali uhlí či ovoce do sklepa,když je nám teplo nebo zima.Privilegovaným autorským subjektemtéto knihy, v níž se úsilím vypravěčky dávávidět, je město – Praha. Ta přímo doléhátéž na papír, na němž právě píšu recenzi.V jedné ze svých črt Hodrová v tomtosmyslu poodkrývá karty a přiznává, ženejen v jejím románovém psaní převládádvojice následujících, spolučinných principů:Jedním je „živá paměť míst“, mnohovrstevnatýimaginativní repertoár, cosi, cobychom mohli nazvat proteovským geniemloci, jenž se nás chápe skrze mříže portálůa kanálů, jenž ze psí boudy nápovědy šeptá,o co na onom místě běží, přičemž bere decha řeč krade z úst. Místo ní nám druhý princip„fantazie míst“ podává repliky, hodící sedo kulis – vytí. Místo tak prostřednictvímsenzitivního subjektu rekapituluje nebovytváří nové příběhy, které se vplétají městupod kůži, do paměti. Úkolem spisovatele jepodat o nich záznam.Tento úkol je nesnadný, je trýznivý, neboťpřivádí spisovatele až do katakomb beznaděje,kde by měl dojít zasvěcení. Jde o to,jak vystoupit z neutuchajícího kolotánídějin, jimiž si kolem prstu jako svazkemklíčů točí Fortuna, a kterými mnemotechnickýmipomůckami se předem vybavit,abychom neztratili cestu zpátky. Jak ustavitprostor knihy, aby se stala místem čtení?Lze se psaním zmocnit fantazie míst a přitomstále čerpat z jejich živé paměti? Jistéje, že lze o těchto veličinách podat zprávu,i o tom, kterými spárami do našich očímohou zatnout drápy, a přimět nás vyslovit:„Město vidím veliké…“Přítomnost je problematizována, a přeceto Hodrové nebrání dotýkat se aktuálníchudálostí, jako tzv. sametové revoluce, ježje odhalena jako imanentně teatrální, jakoexemplum cyklického principu dějin, jenžčlověka staví před otázku, jak se zachovat,jaký postoj v rozehrané hře zaujmout.Šlo o skutečnou revoluci, jež předpokládákatastrofu starého, nebo byla jen jednouz mnoha peripetií na hony vzdálenýchmomentu anagnorize, kdy hrdina seznává,že bloudí, že je na čase začít jinak, začítnovou komedii? Hrdinka, vnímající atmosférudoby, se obává, že ani „teď“ ke stavběnového Jeruzaléma nedochází, je totižv Praze, ve městě, které vytrvale vstřebávázvraty a je srozuměno s potopami, jež přicházejítehdy, když obyvatelé zapomínají,že oni netahají za nitky městského podnebí.A i když se je pak někteří, kdož mají pocit, žeprohlédli iluzi, pokoušejí přestřihnout, abyse vymanili, činí tak nůžkami, zavěšenýmina drátech průtrží mračen, dštících z provazištěgotické klenby. Z tohoto inverzníhosoukolí barokních varhan, z jejichž píšťal sesnášejí kulisy a fasády domů, aby zabránilyjisté vizi, spustila se také televizní věž, cozastiňuje celé čtvrti.Na rozdíl od autorky, jež nostalgickyinklinuje k původnímu organismu místaa odmítá kardinální řezy, přičemž nevraživěpohlíží na kulturní barbarství nedávnésoučasnosti, si myslím, že je zapotřebíbýt důsledný: Hodrová je přesvědčena, žese každý, kdo delší dobu žije v Praze, chtěnechtě stává loutkou v miniaturním modeluměsta. Pokud tedy věříme principu fantaziemíst, potom bychom měli chápat lehkovážnéakty pýchy, co tropí úředník, obluzenýfalešnou mocí, či developer, zpitý možnostmia prolukami, tak, že to spíš samoměsto se zmocňuje projektantovy vize, abyse samo restituovalo. I kdyby mělo městojednou zaniknout, patřilo by to k jeho totálnímufantazmatu, jenž je pojištěn tím, žemísto nezaniká tak snadno.A co odpovědnost, co památková péče?Ano, čí paměť? Když dovedeme uvedené principydo důsledků, je člověk na jedné straněpovinen vidět skrz, na druhé mu nezbývá,než s hrůzou přihlížet zaseknutému mechanismuorloje. Ačkoli Hodrová rozvíjí originálnípoetiku prostoru, na první pohled u nípřevažují vizuální a časové aspekty. Pravda,místa si osvojujeme temporálními akty,to by však, podle mého soudu, pokud jdeo místa, nemělo vést k tomu, aby se jejichspeciální dimenze vytrácela v éterické dějinnosti.Nejprve bychom se měli ptát, odkudberou „otisky“ živé paměti míst mízu, kterájim dává vyrůst ve zkušenosti, skrze niž seobráží v dalších otiscích. Z jakého zdrojeklíčí živelná materialita a energičnost znamení,že se prostřednictvím příběhů nechávajíspatřit? V jakém dole těží své síly tvůrčíprincip nekonečné, trýznivé obnovy? Kdevzít odvahu k tomu, abychom se pokusili naněm organicky, odpovědně a současně osobitěparticipovat? Jestliže bychom se potomjali pátrat po ložiscích perel na dně Vltavy,nezbylo by nám, než obětovat dech a sítemplic se prosít k esenci nánosů, přinášenýchřekou, která tvoří osu území hlavního města,lodní šroub matky měst.Ale je věcí názoru, jak postupovat při vyplňovánívizí. Přestože Hodrová sama hovořío intenzivních taktilních zkušenostech,jako je ponorná, snová plavba Vltavou, zdáse mi, že je vždy nahlíží prizmatem pozorovatele,který interpretuje smyslové dojmyjako obrazné či symbolické představy. Jazyktěchto meditativních próz udržuje ve svémzorném poli distanci od předmětu i vlastnísonorní materiality, a proto dokonce i vechvílích, kdy referuje o zážitcích blízkostiposvátného, budeme zřídka kdy běhemčtení sraženi spodními proudy a extatickýmizáchvěvy iniciačních fází. To proto, žeje tato kniha zprávou, že pomíjí senzuálnírozměr jazyka, že je prózou.A co? Možná, že právě v tom, že je mapouči dokumentem, spočívá její hlavní přínos:Ukázat nám, kde bychom mohli zakusithrdelní zaúpění: „Město vidím…“Martin Pochtvar 05/10/20

BÁSNÍKŮ PLNÁ ČEKÁRNAAntologie české poezie,1. díl (1966–2006)dybbuk, Praha 2009První díl dybbukovské antologie české poesienezklame očekávání, k němuž opravňovalpříklad dílu druhého, toho, který prvnímupředcházel; dokonce toto očekávání předčí.Časové vymezení výběru zůstává tajemné,na rozdíl od dat v titulu a na obálce je uvnitřknihy určeno věkem autorů, narozených(většinou) před rokem 1940; některé básnějsou přitom vybrány i z knih vyšlých v roce2008. Ať tak či onak, i tady se vzhledem kezvoleným datům může každý básník vykázatjen částí díla, jeho první etapa je z nějspravedlivě vykousnuta s touž rozhodností,jako u autorů druhého svazku. Není natom nic zlého, to se ví, básní je tu i tak ažaž, stejně jako autorů. Jsou tu i ti, na kterése ve druhém dílu zapomnělo, řada se jichnaštěstí v tom ohledu zřejmě ozvala sama;šanci na místo na slunci dostal v podstatěkaždý, kdo kdy napsal báseň, osvětářky,tanečnice i stylistky, trenéři, konferenciéři,fízlové; šťastně sem proniklo pár autorůúspěšných songů, někteří spolu s harfou,demokraticky je tu dáno místo i grafomanůma funkcionářům, slovo dostalitaké ti, kdo považují za básníky JaromíraHořce nebo Václava Daňka. Je tu i důstojnádáma se dvěma pomlčkami ve jméně, chybísnad jen Václav M. Sečkář a Ada Přikrylová.Kniha má zkrátka úplnost krajanskéročenky nebo sjezdu abiturientů, ještě trochuvíc než druhý díl připomíná narvanounádražní čekárnu; kvantita tu definitivněgátní básnická témata, jen pozorné počítáníby určilo, zda v knize převažují básněo tom, že život je pomíjivý, nebo ty, jež rovnouzjišťují, že končí smrtí. Jak zkrátka přišelaž z Polska sdělit (v předmluvě) LeszekEngelking, „S básnickými reflexemi rozmanitýchprožitků (...) se setkáváme na stránkáchtéto antologie“. Uprostřed závalů poesie jedokonce občas místo i pro kus skutečnébásně, ať přísnější, jako Kostohryzův textZ kterého žalmu, ať – zdánlivě – rozvernějšíjako Voskovcovy Nesouměřitelné cesty. Tychybami, které v nich zůstaly, svědčí zároveňo tom, že básně nikdo zbytečně neznásilňovalredigováním a že jim byla přiznánasvoboda volně se roztékat, hroutit a vyléaúlevně vítězí nad kvalitou. Občas se,pravda, lze ptát, proč tu vedle Havla neníi Hrabal a vedle Karla Šiktance Jiří Šotola,proč Karla Sýse nedoprovází Miroslav Floriana Miloše Vacíka Oldřich Vyhlídal; to seale v davu dá přehlédnout, stejně jako to, žev něm není místo pro lepší rozlišení autorůpodle významu. Buď tu prostě jsou, nebo ne;jsou-li, dostali buď tři stránky nebo jedinou,víc dostat nemohou. Vladimír Holan takmá tři stránky stejně jako třeba MiroslavSkalický, Jiří Žáček nebo Prokop Voskovec,autor jediné vydané sbírky (je pravda, žeje zároveň se mnou uveden jako autor JarryhoKrále Ubu); Holan – tak jako Jiří Kolář– je ovšem zastoupen jen posledními básněmi,v nichž už je sotva stínem sebe sama.Bohumila Grögerová, Milan Koch nebo IvoVodseďálek mají pro jistotu jen po stránce,jedinou stránku dostal i Ladislav Stehlík,jehož bibliografie čítá aspoň sto titulů.Ze dvou básní, jimiž je zastoupen, končíjedna slovy „To máme pole, / to máme pole/ jako zahrádku“. Poesie ovšem v knize bujívšude, valí se z ní horem i spodem. ZdenaBratršovská třeba vybízí „Pojď, načerveňsi ústa maliním, / které mi vrostlo do brázd“,zatímco Daniel Strož zaklíná „Až prozkoumámji [duši] do svítání / krve hrst padne napředěl“ a z Petra Skarlanta zní výhružné„Klen statní / ve tmě“. Podmanivě to kolotái na okolních loukách: Milan Nápravníkvzývá „bílé larvy / křížící vzájemně své kruhydatlemi kalů“, Jan Mareš vidí, jak „kep slizemzvrásnělý / na měsíc otvírá / svou půlnoc prozpověď“. Bývalý předseda normalizačníhoSvazu spisovatelů zas odvážně volá „Člověče// umožni dobru / aby vládlo zemi / (...) A soběnedovol / abys vše zničil“. Pokud jde o obli-vat z formy; jednotlivé oddíly HavlíčkovaPekingského hematomu, napříště netísněnyautorovým záměrem, se tak s úlevou jednodušeslily v jediný text. Školáci, jimž jekniha určena, se nad ní rozhodně budoumít z čeho veselit, ti, kteří nebudou čístbásně, aspoň z fotoportrétů – hlavně zastěch nově pořízených –, na nichž básnícistaví na odiv všemožně ztrápené a zduřelé,uskřípnuté a zmačkané, nabourané a vyrajbovanétváře; hvězdy jako Karel Šiktancnebo Viola Fischerová nepatří k nejméněslisovaným, potrefeně působí i ti, kdo se zesnímků vítězně zubí. Podivuhodné je znovui třídění básníků do různých knižníchoddílů; třebaže se na první pohled zdá, žeje řídilo prosté pravidlo „vrána k vráně sedá“(Bondy vedle Knížáka, Cincibuch vedleProuzy), lze se jen dohadovat, čím si Jan M.Tomeš zasloužil sousedství Karla Maryska,Ivan Schneedorfer blízkost Antonína Přidala,Albert Kaufmann Iva Šmoldase neboJiří Černohlávek Jiřího Veselského. Zřetelnýje zato poměr sil mezi různými klany,katolíci – posíleni mj. i páterem Opaskem– jasně převažují nad surrealisty, experimentálníbásníci drží vůči undergroundovýmčestně nerozhodné skóre (11:11); týmrežimních autorů v čele s pěticí Hanzlík-Černík-Žáček-Sýs-Pelc (každý je zastoupentřemi stránkami, stejně jako Petr Skarlant)má na počet stran nespornou převahu (28stran) nad stejně silnou skupinou diskrétníchhráčů z režimního zákulisí (18 stran),vzdor místu, které mezi nimi připadáskutečným básníkům: Jiří Gold, Jan. JanNovák, Jiří Janatka, Jiří Olič... Snad nemusímpokračovat.Petr KrálČtení tělaBlanka Činátlová: Příběh tělaPistorius & Olšanská, Příbram 2009Možná, že tou nejpodstatnější zkušenostíexistence je zkušenost těla. S tělem serodíme, vláčíme se s ním po světě, někdyje nám na obtíž, jindy se v něm schovávámepřed vším, co je našemu tělu cizí, coje vůči němu jiné. Zkrátka jsme vrostlí dotěla, jsme doslova v těle, jsme uvnitř tělaa zároveň jsme tělem. Všechny naše dny sezapisují do těla, vpisují se do něj a mění hov tělo, po kterém ten druhý touží. Tělo setak stává předmětem nesnesitelné touhyi nepřekonatelného odporu nikoli jen proto,že je pociťováno, ale také, že je viděno, žese vystavuje nemilosrdnému zraku. Jakoby nás tělo v rozhodujících chvílích vždyckyzrazovalo a nechalo toho druhého nahlédnoutdo našich nejhlubších zákoutí díkyněčemu tak ostudně zjevnému, jako jsoutřesoucí se ruce nebo červenající se tvář.Anebo naopak dychtíme po tom, aby se tendruhý nenechal oklamat svým vlastnímpohledem, aby neklouzal zrakem po našemtěle, ale prohlédl skrze něj a poznal to, coje uvnitř. Avšak dlaně stydlivě zakrývajícítvář jako by na nás prozradily, že víme o těle,které je mnohem víc než břemenem, povrchemči schránkou.Právě takové vědomí tělesnosti je možnohledat za filozofickými, teologickými a kulturněantropologickými přístupy, jimiž seBlanka Činátlová nechala inspirovat ve svékomparativní studii o těle a tělesnosti vesvětové literatuře a kultuře. V úvodní částiPříběhu těla proto autorka věnovala značnýprostor zejména fenomenologickému konceptutěla jako meznímu horizontu lidskéhopobytu ve světě. Zejména v myšlení MauriceMerleau-Pontyho a Jana Patočky se těloukazuje jako něco, co je neustále přítomno,jako něco, na co nelze zapomenout právěproto, že samo naše bytí v prostoru mátělesnou povahu. Tělesnost je tak nahlíženajako ta vůbec nejzákladnější lidská zkušenostse sebou samým i se světem, ba co víc,tělesnost a vědomí těla vlastně iniciuje veškerounaši zkušenost. Ve fenomenologickémkontextu se právě tyto charakteristikytěla stávají velice zjevnými. Všechny dalšíkoncepty, k nimž se autorka rozhodla ještěobrátit (křesťanská teologie, antropologie,Michail Bachtin, fenomenologie hry JohanaHuizingy a Eugena Finka), vlastně pomáhajíprohloubit zkušenost, kterou přináší právěvědomí těla.Vyprávění příběhu těla je proto předněpátráním po tom, jak se vědomí těla otisklodo literatury, jak tělo prorůstá literárnímtextem a jak se zkušenost těla obohacujeo dějinnou dimenzi. Pole, které se autorkarozhodla prozkoumat, je přitom s ohledemna rozsah studie vskutku mimořádně rozlehlé.Zahrnuje texty ze starověku, středověkuaž po soudobou popkulturu (tedy odGilgameše až po Batmana). Vyprávět příběhtěla od počátků až k dnešku však v prvnířadě znamená nevyhnutelné vybírání, rozhodování,odhlížení a smlčování, jinak bytext musel značně přesáhnout přes nynějšíchdvě stě stran. Sama autorka v epilogunaznačuje, že jednotlivé kapitoly lze chápatjako jakási zastavení na cestě po dějináchtělesnosti v literatuře či jako fragmentya nespojité části, které dávají alespoň zahlédnoutobrysy a tvary literárních těl. Přísněvzato, čtenář by tedy neměl očekávat, žemu bude vyprávěn příběh těla, jak by mohlslibovat titul, ale spíše mu bude nabídnuto,aby otevřel několik lákavých dveří, které hok tomuto příběhu mohou dovést.Je možno se domnívat, že při výběruliterárních děl sehrály kromě kanoničnostia příkladnosti jistou roli také čtenářské preferenceautorky. Pochopitelně by se takovéosobní zaujetí nemělo stát důvodem k lacinýmposměškům, ba právě naopak. Způsobvýběru jednotlivých literárních děl je všakzajímavý zejména ve vztahu k metodě, kterouautorka ve své práci využívá, či ve vztahuk typu psaní, kterým nechává vyvstát konturyliterárního těla. Spíše než o psaní jdevlastně o čtení, neboť právě metafora čtenísnad nejlépe vystihuje způsob, jímž BlankaČinátlová píše o těle a tělesnosti. Jako byporozumění mezi dílem a vykladačem-čtenářemnesmělo vůbec nic narušit, natož aby byltext přehlušen dotěrným ostřením pracovníchnástrojů o teoretické ocílky a brousky.Do literárních děl se tak vstupuje trpělivýma velice pečlivým čtením, které spíše spřádásíť významových kontextů, do nichž můžebýt zamotáno literární tělo, než aby se samočtení lámalo v teoretickou reflexi.Čtení těla tak postupně odhaluje určitécharakteristiky, které mohou nabývatvýznamu ve vztahu k jednotlivým poetikám.Především je třeba se zmínit o tom,jak velkou roli připisuje autorka konceptumytické tělesnosti. Fenomenologický koncepttěla a pojetí mýtu jako příběhu zabydlujícíhoa slaďujícího se světem (ZdeněkNeubauer) umožnily Blance Činátlové velicedobře ukázat, jak moc k sobě mají blízkoprávě mýtus a tělo. Mytické vyprávění takustanovilo kánon apollinského těla jakotěla krásného, vznešeného a dobrého, cožjsou rysy, vůči nimž bude možno pozdějivymezit tělesnost dekadentní či modernistickou.Jak autorka dosvědčuje v kapitole„O slzách Odysseových“, mytické tělo je všakv první řadě tělem zjeveným a zjevným. Všeniterné proto musí vystoupit na povrch, abyse mohlo stát viditelným. Odysseus pláče,abychom skrze jeho slzy mohli nahlédnoutdo jeho mysli.Od autorského mýtu po koncept kristovskéhotěla, od Supermanova oblečku přesoblek dandyho až k rozpadajícímu se těludekadentnímu, od barokní fascinace smrtelnýmtělem po intimní libertinskou tělesnost,všude můžeme sledovat, jak se proměňujepůvodní koncept mytického těla a jakse z různých stran vztahuje k tělu nízkému/vznešenému, otevřenému/uzavřenému,chaotickému/uspořádanému, veřejnému/soukromému, individuálnímu/kolektivnímu.Překvapivě je s velkým porozuměnímnapsaná zvláště kapitola O Batmanovýchnočních můrách věnovaná variacím kánonumytické tělesnosti v triviální literatuřepojaté jako poslední výspa mýtu, na kterýzaútočil modernismus. Pozoruhodný jenapříklad rozbor tělesnosti v detektivnímžánru. Tělo se tu stává předmětem dvojíhoznásilnění, dvakrát je na něm páchán zločin.Nejprve dochází k jeho proměně násilnousmrtí, která je vždy nepřirozená a v jistémsmyslu i brutální. Podruhé páchá násilí natělu sám detektiv, pro něhož je tělo pouhýmdůkazem, věcí, na které hledá vrahůvrukopis, tedy to, co do těla zapsal někdo jiný.Pozornosti se dostane také komiksu jakožánru, který oživuje mytický princip zjevnosti,nebo kyberpunkovému tělu-stroji.Za zmínku stojí také poslední kapitolao modernistické tělesnosti záměrně serozpadající do kratších textů či fragmentů.Dochází tak k zajímavé koincidenci, kdy jetext o modernistickém fragmentu a bortícímse těle zároveň sám fragmentem.Modernistické tělo se tříští na fragmentya navíc je ve své podivnosti odhaleno a šmírováno.Dominujícím principem tělesnostiv modernismu je proto kontrast mezi tělemveřejným a soukromým. Zkušenost těla znamenápředevším pocit trapnosti. Vědomítěla do sebe pohlcuje chaos přicházejícízvenčí a bortí tělo na části, které se vymykajíkontrole a stávají se předmětem zcizenía zostuzení. Činátlová se tu obrací předevšímk textům Kafkovým, Gombrowiczovým,Schulzovým, Brochovým a k MusilovuMuži bez vlastností.Příběh těla tedy sleduje oblouk od krásnéhoa vznešeného mytického těla po beztvaréa rozpadající se tělo modernistické.Na této cestě, která dává přednost interpretacipřed obecněji koncipovanými výkladya teoretickými modelacemi, najdeme celouřadu zajímavých zastavení, která jsou vybudovánaponejvíce trpělivým čtením literárníhotěla. Knihu lze tedy chápat jakosvého druhu úvod do literární anatomie, jakostatně zní podtitul autorčiny dizertačnípráce, z níž Příběh těla vychází, úvod, kterýdosvědčuje, jak často a jak hluboce se zkušenosttěla zapisuje do literatury.Vladimír Trpkatvar 05/10/21

RECENZENECHTE MALIČKÝCHPŘIJÍT K MALÉMURadek Malý: Kam až smí smíchIlustrovala Anna NeborováMeander, Praha 2009Knížky z meandrovské „umělecké ediceModrý slon“ se liší formátem, papírem, úpravou,mají ale jedno společné: spojuje je nějakéumanutí, snaha o poctivé řemeslo a zároveňo jakousi výlučnost. A zatím se to v Meandrudaří tak, že i diblík, který by mě jinak dávnopokoušel dělat si ze sousloví „umělecká edice“švandu, mlčí. Je ale taky pravda, že některésvazky edice budu jen neochotně předávatdětským rukám, tedy těm čtenářům, prokteré jsou především určené. Jsou to zkrátkakousky příliš umělecké a příliš pěkné a natuze dobrém papíře. Jisté řešení je pořizovatsi takové tituly dvojmo (mívali jsme domaHrubínův a Trnkův Špalíček ve dvou exemplářích,jeden dotrhaný, na druhý se nesmělosáhnout) – tohle řešení by ale pěkně lezlo dopeněz.Sbírka veršů Radka Malého Kam až smísmích se naštěstí řadí k těm „užitkovějším“modelům edice, má omyvatelný obal a tužšílesklý papír, který ledacos vydrží a kterémuvšelijaké otisky prstů, čmáranice, zohýbanérohy a další známky užívání budou nakonecještě slušet. A tak je to správně, protože tuhleknížku schovávat v poličkách, kam malí ještěnedosáhnou, a maximálně ji slavnostněvyjímat k večernímu předčítání, to by bylazatrachtilá škoda.Když ještě na chvilku pomineme samotnéverše – byla by škoda nechávat ji na policii kvůli ilustracím Anny Neborové (ceněnéjsou její ilustrace knihy Červený panáček, Borkovcovaslabikáře i autorská knížka Oskara Mimi). Její pérovky mívají v pozadí spoustuprostoru, někdy je vyplněný strukturou (čtenářiprominou, nepoznám, jestli je použitplastový ubrus, tapeta, kus potištěné látky;stejně tak nedokážu rozpoznat, jestli jsou tua tam do obrázků některé objekty vlepovanéči přimontované počítačem – a nedbám na to),jindy velkým kusem nebe, její postavy i domymívají protaženou, krapet nakloněnou perspektivu:celé to působí zvláštním dojmemzačarovaného světa nebo světa ze snu. Mojevnitřní dítě je tímhle světem fascinovanéa přitahované. Zvláštní působivost má i celkováúprava knížky, která dává jednotlivýmtextům na stránkách dost místa k vyniknutía k níž Marek Pistora využil také vlastnípísmo inspirované letos pětaosmdesátiletou,ale stále mladou stavebnicí Merkur.A teď se konečně, vydržel-li trpělivý čtenářaž sem, můžeme podívat na verše samotné.Knížka Kam až smí smích nepřináší většinounové texty, přesto jsou ale většině z násneznámé. Pokud se ovšem nespecializujetena slabikáře a čítanky, případně pokudnemáte doma školáka příslušného věku.A i potom byste musili mít jistou dávku štěstí,aby si jeho škola vybrala učebnice nakladatelstvíProdos, pro které Radek Malý pracoval.Některé texty další můžete najít ve Šmalcověabecedě od nakladatelství Baobab a nějakýdrobnější počet, jak předpokládám, budevěcí dosud nepublikovaných.Původní určení veršů je na řadě z nich samozřejměpoznat. Zvlášť když jsou sestavovanénapříklad jako pomůcka k procvičení či zapamatovánívyjmenovaných slov – ale s výjimkouprávě těchto několika pravopisných číselto vůbec nevadí, pedagogickým zřetelům senepodaří zastínit poezii. Naopak se tu jasněukazuje, že Malého „zručné“ verše nejsou jenúčelové a jen „zručné“, ale že obstojí i v knížce,jejíž ambice je (a jsme zpátky u přídomkuedice) v první řadě umělecká.Tvarově jsou verše Kam až smí smích spíškonzervativní. V naprosté většině by se dalysnadno skandovat – a podle mých pozorováníje právě výrazný rytmus to, co je proprvní čtenáře v poezii důležité, musí se jimdobře říkat (a dobře pamatovat). Nicméněi v této knížce se vyskytnou hravé formálníexperimenty, jako je třeba text Jaké je sluncev létě, nebo nerýmované texty psané volnýmveršem; mimochodem, za jednu z nejsilnějšíchbásní souboru považuju číslo Prší. Jejíprvní dvě strofy básník staví na půdorysupřísného rytmu (umocněného ještě pravidelnýmopakováním slova a syntaktickýmčleněním) – rytmu, který ve třetí strofě sicedocela opustí, naše zklamaná očekávání těšíale nadějí vyjádřenou čtyřverším, ve kterémse mu podařilo průzračně snoubit to všední,možná i přízemní, v čem žijeme, s něčím, conás přesahuje, co má co do činění s nějakouvertikálou... a v čem žijeme taky, jen o tomvždycky vědět: „Pán v televizi povídal, / žebude pršet dlouho, / ale já vím, / že nad mrakyje nebe vždycky modré.“Co pro mě bylo pozoruhodné neméně, toje jistá konzervativnost tematická, žádnéextravagance. Jistěže některé texty na téma„rodina a základy společenského uspořádání“,na téma „škola“ či na téma „příroda a čtveroročních období“ nutně musí být variacemia obměnami už známého. Vůbec nepřekvapíodkazy k folklorním motivům. Naopaksi myslím, že je v pořádku, když třebakoni „podkovičky zvoní“, a vůbec mi nevadí,když potisící čtu rým slepička–vajíčka. Stejnětak jsem jenom spokojený, když vidím, žeknížka připomíná tradiční svátky, nepobuřujuse nad tím, že v ní peče maminka,a ne tatínek, neskuhrám, že prádlo je takézáležitostí maminčinou. A že v tryskáči sedípilot, i když dneska se sluší psát pilot(ka).Ještě abych se pobuřoval! (Nebo se radovalz toho, jak básník, nezapomínaje na genderovoukorektnost, přimyslil k hejkalovihejkalku.) Někdy je ta setrvačnost ovšem ažzarážející: v Malého škole pořád ještě školnícitahají opozdilce za uši..., ale myslím, žeto nevadí. Vlastně by mi nevadilo, kdyby serýmovalo o tom, že někdo oře s koníkem,nemyslím, že na tom zvlášť sejde, když jsouAnna Neborová, ilustrace ke knize Kam až smí smíchtexty dobré. A to v téhle knížce, která patřík tradičnější linii veršování pro děti, jsou.(Druhou linii pak představují všelijaké texty,ve kterých převažuje jazyková hra nad obsahem,texty blízké poetice nonsensu: přiznávám,že někdy mám pocit, že hravost svýchpotomků přeceňujeme a že tyhle knížkybaví spíš dospělé.) Jistěže by se dalo něcovylepšit, přesněji něco škrtnout, to by vámpověděl každý chytrák. Počítám se k nim,jistě bych našel texty, které jsou až příliš slabikářové,jako by spolkly pravítko, nebo tak.Ale s tím si nelamte hlavu, taková je zkrátkapovaha chytráků. A nebojte se, chytráknevyroste nutně z každého, kdo v dětstvíhodně četl, jen mu tu knížku klidně pořiďte.A prosím vás, jestli jsem tu trochu chválilnějakou konzervativnost a tradici, nemysletesi proto ještě, že to nemůže být legračnía vtipné. Víte, proč je mezi hmyzem vykáníponěkud nepatřičné? Mají tykadla.Gabriel PleskaKARNEVAL DĚJINPOHLEDEM ČESKÉHO PÁBITELEIvo Harák: MeziřečíProtis, Praha 2009venému), což však není samoúčelné. Vystihujeto totiž téma a dikci vyprávění. Nosnýprvek kompoziční výstavby představujetypicky středoevropské zacílení na konfrontacitzv. malých a velkých dějin. V tétosouvislosti nutno dále zdůraznit, že pohledzdola s sebou nese jeden z dalších rysů svébytnéhoproudu „středoevropského psaní“,a to sice odpatetizovaný náhled na zobrazovanouskutečnost, často sklouzávající dosměšných, až groteskních poloh.Hlavní postava a zároveň vypravěč sděluježivotní události, jak se mu vybavují,přičemž se snaží o chronologickou posloupnost.Vyrůstá na Podkarpatské Rusi, kteráje vylíčena s důrazem na tehdejší kolorita atmosféru, jež nepostrádají pro dnešníhočtenáře až exotický nádech. V dětství přicházío matku i o do sebe uzavřenou sestruAndělu, která spáchá sebevraždu. Macechamu nechce dopřát studium, a tak jdedo učení. Jak čas plyne, prochází různýmizaměstnáními (pekař, voják, školský úředník,komunistický funkcionář; nakonec zakotvíu dráhy). Jeho sen stát se fotbalistou mu bylzmařen a v následném citátu poznáme něcoz oné přízemní optiky (charakterizující např.Škvoreckého Zbabělce či Konec nylonovéhověku), urputně se bránící jakékoliv heroizacia patosu: „tož Hitler mě připravil o fotbala hezký holky kdyby nic to mu nedaruju taky žejsem si musel vzít bábinu padesát let už jsmespolu žádnej med to s ní nebyl ale člověk přežijevšecko.“ Ironie života vypravěče dostihuje takřkana každém kroku. Odměnu za záchranutopící se dívky představují výhrůžky četníků;pletky s nacisty a nemožnost zakotvit (pikareskníráz prózy) zase připomenou ústřednípostavu Hrabalova slavného románu Obsluhovaljsem anglického krále. Hrabala ostatněpřipomene novela Meziřečí i po stránce jazykové;jedním z charakteristických znaků dílaje funkční použití hovorové češtiny a osobitá(tedy nikoliv epigonská) pábitelská dikce,představující, alespoň pro mne, nejsilnějšístránku Harákova prozaického počinu.Z hlediska časového jsou v novele nejvíceakcentována předválečná, válečná a taktéžpadesátá léta. Vylíčení těchto obdobíje plné paradoxů a karnevalových situací(v nichž častou úlohu hraje protagonistovovyměšování: „jít včas na stranu“, debužírovánía snaha proplout událostmi bez většíchšrámů), humorně vzpomínaných: „pitomciobsadili radnici a vyvěsili prápor a chystali projevya vítání až přijedou Rusáci lidi pozvali nanáměstí vlajky nachystali a volání slávy byloa že se blíží tanky a že je pudem přivítat chlebema solí jó a voni to nakonec byli esesáci co utíkalivod Brna a ti chleba asi neradi.“ Při vzpomínkáchna osvobození se události vcelku logickytočí kolem pobytu Rusů, vykresleného jižIvo Harák je respektován v kontextu českéliteratury jako kritik zabývající se předevšímpoezií, a také jako básník. V roce2009 byla vydána jeho prozaická prvotinanesoucí víceznačný název Meziřečí. Potkásnad autora osud mnoha jiných spisovatelů,kteří se po určité době a několika básnickýchsbírkách rozhodli věnovat výhradněpróze? Neřekl bych. Po přečtení Meziřečípro mne zůstává Harák stále zejména básníkem;tím však rozhodně není řečeno, žeby se mu prozaického talentu nedostávalo.Naopak, touto novelou prokázal schopnostpoutavě a neotřele vyprávět.Svěžest podání a absence interpunkcejsou aspekty, jež nás od úvodní strany provázíaž k té poslední. Protagonistou novelyje již starší muž, který vypráví svému společníkovi(vnukovi). Jednotlivé událostipodává překotně, na první pohled a poslech(orálnost akcentována podobně jakou B. Hrabala) nesouvisle a zmateně. Odtudplyne i rezignace na interpunkci a přesnoulogickou návaznost sdělovaného obsahu(častá nedořečenost a návraty k již vyslovduchu polistopadovém, zbaveného falešnéhoidealizování a glorifikace. Vážnější notazde ale opět jen probleskne (znásilnění holkyněkolika vojáky a jejich následné zastřelení).Zatímco například maďarský prozaikSándor Márai ve svém vzpomínkovémtextu Země, země…! líčí události se snahouo pochopení a identifikaci ruské národnípovahy a duše, zcela v intencích novelyMeziřečí zde nějakou hlubší reflexi nehledejme.V takovémto autorském postojimůže být předností i zdánlivá slabina, a jetedy na čtenáři, aby na základě svých individuálníchpreferencí rozhodl. Přemýšlivýčtenář, který nechce být vždy jen poučován,ale i baven, si tragičnost událostí, o nichž sezde píše převážně nevážně, jistě uvědomí.Jedinečnost individua spočívá právě v jehoosobitosti, ač může být hodnocena jakkolivsporně a nejednoznačně, podobně jako protagonistaa vypravěč Meziřečí.Ivo Harák napsal velmi nadějnou prózu.Ukázal nám, že je schopen invenčně fabulovata chopit se originálním způsobemtémat, na jejichž absenci se v české literatuřečasto žehrá. Jsem zvědav, zda by autordo budoucna byl schopen napsat rozsáhlejšíprózu – román, v němž by se na podobnéudálosti podíval z jiného úhlu a poněkudvážněji.Pavel Horkýtvar 05/10/22

KONFUCIUS V ZRCADLESEBRANÝCH VÝROKŮJaromír Vochala: Konfucius v zrcadleSebraných výrokůAcademia, Praha 2009Soubor původních českých překladů z klasickéčínštiny byl v minulém roce obohaceno novou verzi sebraných výroků Konfucia,kterou čtenářstvu předložil JaromírVochala. Může nás tak těšit, že budeme míts čím srovnávat překlady starší, předevšímPrůškův a Králův, ač nás zároveň můžemrzet, že mnohá stěžejní díla staročínskéfilozofie zůstávají v češtině zcela nedostupná,zatímco některé spisy jsou překládányopakovaně. Tento vítaný přírůstek jenavíc formou dodatku rozšířený o zčeštěnouStřední míru a Velké učení, krátké, lečvýznamné texty konfuciánské ortodoxie,původně kapitoly anonymní Knihy obřadů;oba byly nedávno přeloženy také O. Králem.Samotný překlad ovšem tvoří jen menšíčást objemu knihy. Je zastíněn rozsáhlýmistatěmi, věnovanými jednak problematicepřekladu z klasické čínštiny obecně a jednakjednotlivým páteřním pojmům díla.Najdeme zde také stručný historický oddílči poznámky vztahující se k filozofickýmotázkám. Připojeny jsou texty v originálea nejzákladnější bibliografie, rejstříky chybí.Za přepis výslovnosti čínských slov je zvolenmezinárodní pchin-jin, u díla tak vyhraněněfilologicky orientovaného však překvapí, žepřekročit hranice tradiční filologie poučenéstrukturalismem a pracovat s historickým,myšlenkovým a literárním kontextem dílatak, jak jej vykreslují společenské vědy21. století. J. Vochala omezil svůj obzorsamotnými Výroky a komentáři k nim a zadějinné pozadí mu slouží tradiční moralistickáčínská historiografie, popřípaděmoderní čínský narativ na ní založený, Konfuciůvživotopis je pak jen přelíčením legendistickéhopodání z pera otce čínské historiografieS’-ma Čchiena. Při dané koncepcije to přijatelné, i když je takové „zrcadlo“rozporuplné.Rozpaky budí jazykovědné exkurzy. Prolaika i průměrného studenta sinologie jsounesrozumitelné, nároky na odborný texturčený pro specialisty na druhé straně nesplňují– chybí běžný aparát i terminologická čimetodologická diskuze. Psány pro první skupinu,musely by být podány nesrovnatelněpřístupnějším jazykem. Byly-li by určeny proodborníky, nevystačil by si autor s pražskoulexikologií uplatněnou na klasickou čínštinu,nýbrž by se musel vztáhnout k mezinárodníjazykovědě obecné i sinologické posledníchdesítiletí. Zato by mohl pominout základylexikální sémantiky. Navíc trochu dráždí, žespletité a dlouhodobě kontrovezní problémyjsou zde zhmotněny několika slovy v autoritativnímtónu, bez přiznání podmíněnostipředkládaných stanovisek a v nezřídkaznačně ožehavých formulacích.Jednotlivosti prozrazují určité zastarávání– odkazy na stařičké fonologické rekonchybítónové značky. Podobně není jasné,proč J. Vochala zvolil zjednodušenou sadučínských znaků, když se jedná o překlada rozbor starověkého díla a i v samotnéČLR z dobrých důvodů vycházejí lepší edicepředmoderních textů ve znacích tradičních.Vochalův překlad je bezesporu filologickynejfundovanějším a nejpřesnějšímKonfuciem, kterého máme. Jazykovědnézaměření a s ním související suverénní, systémověukotvená orientace v jazyce origináluje znát tím spíš, že ani jedno nebýváobecně u překladatelů z tohoto jazyka pravidlem.Výsledek lze označit za zlatý standard,který se vcelku věrně drží tradičníchvýkladů a zjevně bohatě čerpá z moderníhočínského pojetí Hovorů i Konfuciovy osoby.Řemeslo je tu provedeno vpravdě poctivě, ačinterpretační výboj v pravém smyslu novéSebrané výroky nenabízejí. O jednotlivostechje vždy možno se přít, Vochalův překladje nicméně možno vřele doporučit. Snad jenpoznámky k reáliím by bylo možno si přátpodrobnější a upozornění na notoricky problematickámísta nemusela být pominuta.Výkladové kapitoly představují pečlivěutříděný materiál, který může posloužitjako východisko k pozornějšímu čtení překladu.Jednak je tu z různých tematickýchhledisek převyprávěn vybraný obsah Hovorů,jednak tu najdeme stručné stati vysvětlující,jak jsou u Konfucia užívány ústřední pojmy.Nabízejí neobyčejný vhled do stavby spisu,jen je nutno mít na paměti, že se jedná spíšo rešerši. Skutečná interpretace by muselastrukce Karlgrenovy, využívání takovýchrozborů stavby znaků, které jsou dávnoobecně považovány za nepravděpodobné,za současného přehlížení skutečné jazykovéetymologie, založené na rekonstruovanémorfologii staré čínštiny, nyní snad nejbouřlivějise rozvíjejícím oboru sinologickéjazykovědy. Autor se příznačně spoléhá naošidné starověké „slovníky“, zatímco nejúčinnějšíelektronické nástroje sémantickéheuristiky, dnes snadno dostupné, zůstávajínepovšimnuty. Podobně by dnes ve světovésinologii málokdo označil čínské písmo zaideografické, leda by chtěl vyvolat rozruch,nemluvě o ještě spornějších pojmech – formálněi obsahově –, jako je grafolexém.Celkově vzato se tedy jedná o zdařilýpřeklad opatřený mnoha užitečnými údajia výklady, které můžou posloužit jako nedocenitelnápomůcka k jeho čtení. Zájemceo čínskou filozofii by si ji neměl nechat ujít,je však nutno znát meze této publikace, kteréjsou mj. dány její konzervativní koncepcí.Nepříznivě se na ní projevilo i křížení žánrů.Na samý závěr si nemůžu odpustitpoznámku. Oč je mi sympatičtější autorůvodpor vůči ideologii globálního kapitalismua drancování přírody, o to míň je mi pochopitelnépřipsání knihy k poctě založení Konfuciovyakademie v ČR, instituce pojaté jakopropagandistický nástroj hospodářskopolitickéhoestablishmentu ČLR, tedy zájmovéskupiny, jejíž zisky i moc pramení právěz dělné účasti na této civilizační agónii.Lukáš ZádrapaOZNÁMENÍVELKÁ TÉMATA NA MALÉ PLOŠEMarek Nekula: OtecTorst, Praha 2008Marek Nekula si získal jméno jako lingvista,literární vědec, překladatel, vysokoškolskýpedagog i editor. Jeho druhá beletristickápráce, novela Otec, ho nyní představuje jakoautora, který se neztratí ani na poli prozaickém.Nekulova kniha zcela zapadá do současnéholiterárního trendu zobrazování soukromýchlidských osudů uvnitř „velkých“dějin, přesněji těch historických mezníkůa traumatických bodů naší nedávné minulosti,vnímaných jako stále aktuální, a prototaké čtenářsky atraktivní. Neúprosné dějiny– holocaust, perzekuce a křivdy padesátýchlet, sovětská okupace v šedesátém osmém,šedivá doba spojená s pronásledovánímnezávislých aktivit – tu tvoří pozadí příběhumalého chlapce, který je postavenpřed nejednoznačnost mezilidských vztahů,a posléze dospělého muže, který se marněsnaží neopakovat osudové chyby a neubližovatdruhým.Po dramatické vstupní kapitole, přivádějícíprotagonisty přímo pod hlavně sovětskýchtanků, následuje vyprávění zaměřenéna osudové vztahy a události, jež poznamenávajía formují dětství a zrání hlavníhohrdiny. Mezi ně patří především odchodotce od rodiny za novou ženou a život v rozvedenérodině, postupně i první okouzleníženami a setkání s láskou. Svou roli hrajetaké reflexe normalizačního bezčasí i problémů,které přináší život v katolické nekomunistickérodině s „buržoazním původem“.Dějiny se přihlásí také v podobě setkánís disidentskými aktivitami a posléze účastív listopadové revoluci. V polistopadovédobě se pak hrdina potýká s životem svévlastní rodiny, s prací na univerzitě a vábenímnové osudové ženy. Jeho cesta se takprotíná s otcovým životním příběhem nejenv tom, že řeší podobná osobní dilemata, aletaké setkáním se s rodinnou historií, kteráho dovádí až k období holocaustu. Otázka,zda lze předejít stejným chybám a pochopitotcovo chování, stejně jako objevovánízáhad vztahů milostných, rodinnýchi dědictví dávných osudových rozhodnutí,tvoří ústřední témata prózy. Aby toto pátráníneměl snadné a přímočaré ani čtenář,podává mu ho autor po částech, s různýmičasovými skoky a ostrými střihy, které zvýrazňujínedořečenost často jen letmo naznačenýchotázek a problémů. Ozvláštnění– i když někdy možná trošku samoúčelné– přináší také literární hra s opakujícímise motivy, metapříběhovostí a zvláště kekonci zdůrazňovanou literární stvořenostívzájemně korespondujících osudů chlapce,muže a jeho otce.Velká témata osobní i dějinná, zasazeníděje do prostoru Čech, Moravy i Německa,zobrazení historických zvratů a dramatickýchosudů z několika generací, jakým jenapříklad příběh tajně narozeného dítětezachráněného před koncentračním táborem,to vše by vydalo na rozsáhlý společenskýromán. V Nekulově próze – útlébrožurce o necelých sto třiceti stranách– spíše doplňuje soukromá hledání a trápeníprotagonisty. Ale právě zde jsou limity tétoknihy: lehce načrtnutá, nedořečená, a přecenaléhavá tápání a bloudění jedince se srážejís tématy, u nichž určitá stručnost a strohostvytváří dojem jakési šablony, vyprávění přinášejícíhozákladní, „povinné“ příběhy svédoby, tak často reflektované poválečnoučeskou prózou. Na hlubší reflexi problémuči zajímavější natočení vypravěčské optikytu totiž nezbývá prostor. To umocňuje ještěfakt, že se v těchto obdobích protagonistaa jeho rodina prezentuje jako (kladný)hrdina či (hrdinská) oběť systému, pro nižje dvacáté století časem zejména koncentračníchtáborů, vězení, perzekucí a ústrků,zabaveného majetku a zakázaných aktivit,zakončených účastí na správné straně revoluce.„Typické“ je i rozplynutí těchto velkýchosudů a nevyřčených otázek v polistopadovéatmosféře nezájmu a bezčasí.U Nekuly se tak setkáváme se zvláštnímpřípadem: zatímco problémem většiny současnýchpróz začínajících autorů (obzvláštěpříběhů psaných v první osobě a využívajícíchautobiografické prvky, jako je tomui zde) je fakt, že jejich autoři neumí – činechtějí – škrtat a krátit svůj text, Nekulovapróza – pokud se už nechce soustředitpouze na konkrétní soukromý příběh – byzískala, kdyby jí autor naopak dopřál většíprostor a „rozlet“, odvážněji zakomponovaldopad neosobních dějin na konkrétní lidskéosudy. Kvality této drobné knížky totižnapovídají, že Nekula má potenciál stvořithluboké dílo o individuálním lidském osuduna pozadí velkého dějinného příběhu českéspolečnosti. Čtenář Otce se tak nemusí bátsetkání s dílem banálním, jazykově či stylistickyneobratným nebo nudným, jakýchje v tvorbě nezavedených prozaiků dnesbohužel většina. I přes pár výhrad tu přednás předstupuje suverénní autor, kterýdokázal napsat slušný, místy až velice slušnýpříběh o hledání sebe sama.Alena FialováPražské divadlo Ponec přichystalo pro březendramaturgický projekt nazvaný T.VAR(Taneční var). Představí na něm projektyčeských umělců, kteří dlouhodobě působív zahraničí. Vystoupí zde 7. 3. 2010 TerezaLenerová a izraelská tanečnice Einat Ganzováv projektu Proměnná, 15. 3. 2010autorská dvojice Miroslav Kocháneka Tegest Pecht-Guidoivá v divadelnětanečním díle Friet-sex-speciaal a dne 23.3. 2010 Jan Bárta s pohybovou groteskouWacht even! / Moment, prosím!Jízdárna Pražského hradu připravila výstavunazvanou Dokoupil 100, která představíobrazy Jiřího Georga Dokoupila. Výstavumůžete navštívit do 23. 5. 2010.Pražská Galerie 5. patro zve na výstavunazvanou Virtual libido, real ecstasy, naníž se představí např. Josef Bolf, VeronikaBromová, H. R. Giger, Nadine Blanchenebo Irina Polin. Výstava potrvá do 27. 3.2010.V rámci kampaně Březen – měsíc čtenářů(vyhlášené Svazem knihovníků a informačníchpracovníků) bude v Moravskoslezskévědecké knihovně v Ostravě zahájen vzdělávacíprogram pro střední školy, nazvanýOd rukopisů k digitalizaci a Veřejnáknihovna v Třinci seznámí své návštěvníkys prezentací e-books i jejich databází.Práce z let 1947–1968 Vladimíra Boudníkamůžete zhlédnout v liberecké GaleriiU Rytíře. Výstava je otevřená do 8. 4. 2010.Tvar lze objednat e-mailem, telefonicky nebo poštoutvar@ucl.cas.czTvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1tel.: 234 612 398, 234 612 399cena pro předplatitele 25,– KčZ výstavy Práce z let 1947–1968 Vl. Boudníkatvar 05/10/23

PATVAR BEDŘICH BENEŠ-BUCHLOVAN: NEJPOSLEDNĚJŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ LEONA CLIFTONA. JOSEF HLADKÝ, PRAHA 1925Zabořen do hlubokého křesla u psacího stoluseděl sám ve své pracovně slavný americkýdetektiv Clifton. Svraštělé jeho čelo svědčiloo neobyčejném napětí ducha. Ticho pracovny přerušilojen občasné jadrné zaklení a šustot papíruprudce a zlostně přemítaného (sic!). Jistě, žeto bylo něco krajně napínavého, co dovedlo přivéstiz míry muže tak ovládajícího svého duchai v případech nejvíce vzrušujících, čímž byl přeceClifton světoznámý. Ovšem, zde byl docela sáma ve své pracovně, takže si mohl docela klidně polibosti ulevit i od plic. Sáhl si na čelo a vyskočil,volaje: „To už přec jen přestává všecko!“Takto blaze začíná dnes antikvárně ceněnáknížka, jejíž výtisk mi s pozdravením Patvaruvěnoval básník Josef Hrubý. Je plna kresebvýznamného výtvarníka Jana Konůpka(1883–1950) a vzešla z pera slováckéhoučitele (působil mj. v Buchlovicích), knihovníkaa literárního všeuměla Bedřicha Beneše(1885–1953). Nejen Beneš býval ovšem iritovánpřemírou kliftonek na trhu českémi moravském a ve své perzifláži a parodiipředvádí Leona jako muže učteného k smrtinad nespočetnými svazečky vlastních příhoda rozhořčeného: „Oh, kdybych ho už jen měl,toho ničemu, který vymýšlí takové očividné pitomostia se spojuje s mým poctivým jménem!“A kdo že byl oním ničemou v reálu? Jendalší učitel A. B. Šťastný (1866–1922),který sice, pravda, nějaké kliftonky i podepsal,ale jako Dick Clarkson. Většina jichvyšla anonymně. Právě vypravěč DickClarkson ovšem bývá za „Watsona“ a série jedůsledně prezentována jako překlady z angličtiny.Tajemství hřbitova, Zavraždil mrtvolu,Jedem a dýkou, Již máme vraha, Tajemný hlasv telefonu, Strašná noc dušičková, Krčma nadpropastí, Palác pod zemí, Únos policejníhoředitele, Drama ve vzducholodi, Travič svýchžen, Krvavý křest o půlnoci, Hodinu v oprátce,Deset let přikován, tak a podobně znějí tituly,o nichž chystá učenou publikaci MichalJareš. Počkejme si na ni, rovnou však polemizujis názorem, že jde o regulérní detektivky.Stěží a sotva. V Obětech jezera Michigan,dejme tomu, Clifton za rok (!) po vražděnamátkou šťourne holí v listí parku a hnednajde šifrovaný důkaz! I co!Takový už je svět pátrače, kterého – prý– našli tříletého v prériích Nebrasky. Neplakal.Pilně rozhrabával mraveniště. Obyvatelistavby se živil jako pecičkami. Nu, pravý opakmalého českého Míly ze známé, Burianemnamluvené povídky Haškovy, povídky Cliftonemnesporně inspirované… A dál? U mraveništěse Leona ujali „dobří lidé“ (asi jakopozději Supermana), ale foukl jim – po sedmiletech; stal se kovbojem, cestoval s drobnýmzbožím, byl kuchtíkem parníku a číšníkemPacific-expresu. Zde vyřešil v šestnácti Vražduve vagónu č. 17 a pozůstalí vyplatili Leonkovisto tisíc dolarů. Podobně jako skutečný autordetektivek Gaston Leroux však jmění brzyprohýřil a honil zas texaské zloděje koní.Zbohatl až kutáním ledku a ve spárech spekulantůs báňskými akciemi o vše opět přišel,informují sešitky. Aby odkryl zločiny, přestrojilse za havíře, vstoupil do tajného spolku Irůa stěží unikl ortelu smrti. Na základě získanýchdůkazů vyhrál ale spor a doly za babku koupil,zvelebil, stal se boháčem a detektivní uměnípočal provozovat jako sport. Nestojí v ničíchslužbách, policie velkých měst se však k němuobrací ve spletitých případech. Jeho obratnost,duchapřítomnost a vynalézavost je nevyčerpatelná.Dovede se přestrojit lépe než herec, že anivlastní choť ho nepozná, a v kruzích zločinců jevšeobecně znám pod lichotivým jménem THEGRANT CARLIN neboli VELKÝ KARLÍČEK.Pravda o autorovi kliftonek se provalila ažčtyři roky po Šťastného smrti v důsledku vdovinazájmu o autorská práva. To chápu. Jestlivšak napsal Šťastný kliftonky všechny, o tompochybuji, a třeba Vladimír Neff… Nu, asimystifikoval, když tvrdil, že roku 1922 takyjednu spíchl: jím detailně líčený děj ničemuv edici neodpovídá.I slavní V+W uvedli v Osvobozenémdivadle hru Gorila ex machina čili Leon Cliftončili Tajemství Cliftonova kladívka (1928)a zavzpomínali tak na dětství. Jen mezi roky1906–1910 vyšlo 228 kliftonek, na svazečkuSatanova skála však vidím dokonce číslo 269.Ne, dál jsem nebádal, přičtěme ale k tomuobjemné příšernosti jako Zápas milionů aliasDobrodružná cesta Leona Cliftona kolem světaplus její pokračování Tajemství ostrova (jento má 500 stran) a dodejme, že Leon Cliftonvystupuje i v odštěpené sadě sešitů Z pamětíanglické detektivky Ady Paulsonovy. A dost!Vraťme se k Buchlovanovi. Bác, z velkovýrobnysi unikátně uměl vystřelit. Také u nějdojde k odhalení, ale naprosto unikátnímu,hle: „Vzpomínejte trochu, měl jste kdy otcea matku?“ je dotázán Clifton. Mlčí. „Neměl.A myslíte, že žijete? Nikoli, pouze já způsobuji,že jste!“A kdo byl autorem kliftonek podle Beneše-Buchlovana? Kdybych vám to pověděl, vědělibyste právě tolik jako já.Ivo FenclVÝROČÍTo není šikmá plocha......to jenom vy jste namol...Michal JarešVít Janota*3. 3. 1970 PrahaNové DvoryNa hřbitov v Nových Dvorech se vcházístarou branoudo klínu zahrad z hlavní ulicez omšelých kuchyní za zelím za sekanouve stínu na dvorcích kvokají slepiceDál už je jiný svět alej cypřišovákliky ohlazené dlaněmi starých ženkaždý den začíná ten tichý příběh znovas konvemi stávají u hrobů beze jmen(K ránu proti nebi, 2002)Na konci února a v březnu si připomínámeještě tato výročí narození:29. 2. 1960 Markéta Hejkalová1. 3. 1920 Václav Kubín2. 3. 1880 Arne Novák2. 3. 1930 Jan Cigánek5. 3. 1890 Rudolf Fuchs5. 3. 1950 Petr Bílek5. 3. 1950 Jiřina Fuková6. 3. 1930 Milan Šimečka7. 3. 1850 Tomáš Garrigue Masaryk9. 3. 1930 Ota Filip10. 3. 1890 Oldřich Vojen12. 3. 1940 Sheila Ochová14. 3. 1930 Soňa Kociánová15. 3. 1870 Jaroslav Pulda15. 3. 1910 Stanislav Vodička16. 3. 1860 Josef Šváb-Malostranský16. 3. 1930 Ota Ulčposlední rozptýleníJakub Deml (1878–1961) byl knězem,spisovatelem a básníkem, jehož odkaz jepro mnohé čtenáře dodnes velmi inspirujícía aktuální, zároveň však přináší četnéotazníky pro značně rozporuplné autorovochování. Celý jeho život provázely rozličnéskandály, pře a kritiky. Jeho osobitá představakněžského poslání vedla k celé řaděsporů s církví, za což byl trestán překládánímna málo atraktivní farnosti a opakovanýmizákazy vykonávání kněžské funkce.Kromě církve se dostával do rozličných roztržeknapříklad s hnutím Katolické moderny,které ho na začátku tvorby tak oslovovalo, čis tělovýchovnou jednotou Sokol. Demlůvodkaz zahrnuje rozsáhlou škálu děl čítajícíkolem 140 knih poezie i prózy včetně žánrustírajícího hranice mezi básní a prózou (Hradsmrti) či deníkových výpovědí, ve kterýchglosoval všemožné dění kolem sebe (cyklusŠlépěje). Patrně nejznámější autorovouprózou je kniha Zapomenuté světlo, která sestala zdrojem vybraných motivů pro stejnojmennýfilm. Sám Deml však celou bohatoumozaiku své tvorby charakterizuje jako „jenjednu knihu“. Mezi jeho přátele patřili předníumělecké osobnosti a vizionáři, kterými bylinapříklad Otokar Březina, Josef Florian čiFrantišek Bílek. Mnohé z těchto vztahů všakpoznamenaly nepříjemné konflikty. Jednapoloha Demlova literárního projevu představujefascinaci krásou byť obyčejného kvítku,druhá neváhá být rozezlená a krutá.Jakub Deml zemřel 10. února 1961v nemocnici v Třebíči a pohřben byl v rodnémTasově, jejž po celý život tak vroucněmiloval. Hrob, který sdílí se svou dlouholetoupřítelkyní a mecenáškou Pavlou Kytlicovou(†1932) a její matkou, najdeme na hřbitověfarního kostela sv. Petra a Pavla u zdi. Bronzováhrobka je tvořena vysokým krucifixem,dvojicí nápisových desek ve tvaru kvádrůa rozlehlým rovem porostlým zelení. PostavaUkřižovaného působí spíše decentně a nevybočujez běžné produkce náhrobního sochařství.Mezi nápisovými deskami je prostorfoto archiv V. K.pro lucernu s vloženou Demlovou fotografií.Rov je ohraničen řetězem vyneseným šesticígeometrických sloupků a zdoben páremútlých elegantních váz. Celá kompozicehrobky působí velmi vyváženým a důstojnýmdojmem. Není nijak honosná, ale zvolenéformy naznačují výjimečnost zde pohřbenýchjedinců. Místní hřbitov je významným místemtaké díky dvojici náhrobků z dílny FrantiškaBílka, kterého sem přivedlo přátelstvís Demlem. Na obou navzájem velmi podobnýchstélách nacházíme terakotové kruhovéreliéfy a pro sochařovu funerální tvorbu příznačnébiblické citáty. První z nich je hrobkaDemlových rodičů z roku 1902, jež se nacházítéž u zdi v blízkosti synova hrobu a zdobenaje výjevem Panny Marie u kříže doprovozenýmslovy: „Vzhlédl na ponížení dívky své.“Druhý náhrobek, patřící Dr. Karlu Tůmovi, jedekorován hlavou Krista u kříže s nápisovoupáskou nesoucí slova z příběhu Lazara: „Přítelspí, jdu, abych ho ze sna probudil.“Vlaďka KuchtováRočník XXI. Vydává Klub přátel Tvaru. Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky. Šéfredaktor Lubor Kasal. Redaktoři: Svatava Antošová, Wanda Heinrichová, Michal Jareš, Božena Správcová(zástupkyně šéfredaktora), Michal Škrabal. Tajemnice Martina Vavřinová. Korektorka Petra Hasmanová. Předseda Klubu přátel Tvaru Pavel Janoušek. Adresa redakce: Na Florenci 3, 110 00 Praha 1,telefon 234 612 398, 234 612 399. E-mail : tvar@ucl.cas.cz. Redakcí nevyžádané rukopisy, kresby a fotografie se nevracejí. Grafický návrh Lukáš Pertl. Sazba a zlom programy Adobe ® InDesign ® CS2a Adobe ® Photoshop ® CS2 Lubor Kasal. Tisk Calamarus, s. r. o., Praha. Rozšiřuje A. L. L. Production, spol. s r. o., Mediaservis, a. s., PNS, a. s., Mediaprint-Kapa a redakce. Předplatné ČR: Call Centrum, tel.234 092 851, fax 234 092 813, e-mail: predplatne@predplatne.cz, http://www.predplatne.cz; redakce Tvaru. Předplatné SR: L. K. Permanent, s. r. o., P. P. č. 4, 834 14 Bratislava, tel. 00421 7 444 537 11,fax 00421 7 443 733 11. Objednávky do zahraničí: A. L. L. Production, spol. s r. o., Hvožďanská 3-5, Praha 4 a redakce Tvaru. Předplatné může být hrazeno v eurech. Distribuce pro nevidomé: Sjednocenáorganizace nevidomých a slabozrakých ČR - SONS - Na Harfě 9, P. O. Box 2. 190 05 Praha 9, tel. 266 03 87 14, http://www.braillnet.cz2010/05 www.itvar.cz • MK ČR E 5151 • ISSN 0862-657 X • F 5151 46771 • 30,- Kč • 4. března 2010tvar 05/10/24