Závod o život - náhledové PDF - eReading

beletrie.eu

Závod o život - náhledové PDF - eReading

ZÁVOD O ŽIVOTPRAHA 2013


Přeložila:DAGMAR BREJLOVÁKresley Cole: Závod o životVydání prvníCopyright © 2007 by Kresley ColeOriginally published by Pocket Books, a Division of Simon & Schuster, Inc.,New York (USA)All rights reserved, including the right to reproduce this bookor portions thereof in any form whatsoeverVydalo nakladatelství Baronet a. s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4,www.baronet.cz v roce 2013 jako svou 1762. publikaciPřeloženo z anglického originálu Wicked Deeds on a Winter’s Nightvydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York (USA) v roce 2007Český překlad © 2013 Dagmar BrejlováPřebal a vazba © 2013 Emil KřižkaIlustrace na přebalu © 2013 Emil KřižkaOdpovědná redaktorka Stanislava MoravcováKorektorka Dana ChodilováSazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2Tisk a vazba:, s. r. o., Český TěšínVeškerá práva vyhrazena.Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírovánači jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.Název a logo BARONET ® jsou ochranné známky zapsanéÚřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.ISBN 978-80-7384--BARONETPraha 2013


Kresley ColeZÁVOD O ŽIVOTTřetí díl románového cykluV ŘÍŠI LORŮ


Tato kniha je věnována milé, vtipné, úžasnéBeth Kendrickové.S naším stále hlubším kamarádstvímsamy od sebe přišly otázky:„Není už načase, abys mi věnovala knížku?“a „Co je s tím věnováním?“


PoděkováníRáda bych vyzdvihla překrásnou krátkou báseň SarahMorgan Bryanové Piattové (1836–1919) „Čarodějnicev zrcadle“, kterou v průběhu knihy cituji. Právě tatobásnička byla podnětem ke zrození Marikety Očekávanéa jejích mnoha nadání.


Milostná kouzla v mnohém připomínají skoky do vodyz můstku… Jakmile se odrazíš, není cesty zpět, a kdyžnevíš, co děláš, můžeš dopadnout hodně ošklivě.Mariketa Očekávaná,stoupenkyně kultu wiccaa budoucí představená Domu čarodějnicČarodějnice jsou dobré na jednu jedinou věc.Na podpal.Bowen Graeme MacRieve,třetí nástupce lykajského trůnu


PROLOGLes Tří mostůZima 1827Chce do mě zanořit tesáky… Měsíc v úplňku vrhalsvětlo na sněhovou pokrývku a nahé stromy. Mariahsi uvědomovala, že její zelené lovecké šaty se na sněhustávají pro pronásledovatele velmi snadnou kořistí.Klidně se do mě zakousni, pomyslela si zuřivě a přeskočilazamrzlou říčku. Lesem se nesl šílený řev rozběsněnéhotvora. Dopadla na protilehlý břeh a zavrávorala.Zoufale se drápala nahoru. Musela se co nejdřívdostat domů.Větvičky bříz se jí zaplétaly do vlasů a šlehaly ji dozmrzlé tváře. Unikala před nimi, jak mohla, ale vzhledemk tomu, že se znovu rozsněžilo, toho stejně mocneviděla. Tmou pronikl další mocný řev. Obyvatelé lesaztichli. Měla pocit, že její přerývaný dech je slyšet nasto honů.Bowen ji před úplňkem varoval: „Proměním se, Mariah,připrav se na to. Nebudu se ovládat, nepůjde to.A ty jsi tak křehká…“ Jako malá holka ho milovala.Navzdory varování zarytě trvala na tom, že se sejdouprávě dnes, protože věděla, že Bowen bude prožívat těžkéchvíle. Chtěla mu vynahradit to nekonečné potlačovánítouhy. Na poslední chvíli ji však odvaha opustila.9


Když se ve svitu úplňku podívala do tváře svému milovanému,měla pocit, že se dívá na děsivou příšeru.Poznal na ní, že se lekla. Oči se mu rozzářily do modra.Byly jako led. Z jeho pohledu vyzařovala zvířecítouha. Náhle mu došlo, co by se mohlo stát. „Utíkej,Mariah,“ zavrčel na ni změněným hlasem. „Běž do hradua… zamkni se přede mnou.“Slyšela, jak si za ní prodírá cestu. Zvuk praskajícíchvětví se přibližoval. Domov naštěstí nebyl daleko. Ocitlase na kraji lesa. Na zasněžené pláni dole v údolí setyčil hrad. Byl vybudovaný na vyvýšenině mezi soutokemtří řek jejich království. Už jen kousek.Mariah se rozběhla k důvěrně známé klikaté stezce,po níž by doběhla až ke hradu. Po několika prvníchkrocích však před ní vybuchla černočerná tma. Přímopřed jejíma očima se vzneslo obrovské hejno krkavců.Horlivě mávali křídly a pleskali ji jimi do tváře, ztuhlémrazem. Začala se zuřivě ohánět rukama, až ztratilarovnováhu, zakopla a nekontrolovaně se řítila po zmrzlécestě.Připadalo jí, jako by letěla… Ztěžka dopadla na zema řítila se po srázu dolů do rokle… Drsný náraz jí vyrazildech. Nic neviděla. Jen padala…Konečně se zastavila. Ozvalo se cosi jako šplouchnutía vzápětí jí hrudí projela ostrá bolest. Zalapala po dechua podívala se na tu věc, která jí trčela z těla. Ne…Ne… To ne.Bolest postupně opadala, cítila pouze tlak a mrazení.Mátožně uchopila větev břízy, kterou porazili místnídřevorubci.S každým nádechem se jí z úst vyřinul proud krve.Pomalu stékala přes bradu a skapávala na sníh jako slzy.Mariah ze Tří mostů umírala ve stínu měsíce nedalekosvého domova.V němém úžasu se zadívala na nebe. Slyšela, jak sik ní probuzené zvíře odhodlaně razí cestu. Pohybovalo se10


stále rychleji, jako by ho poháněl pach čerstvé krve. Nežk ní však Bowen doběhl, vycítila, že není sama.Nad hlavou jí kroužilo několik krkavců. Polil ji studenýpot. Měla pocit, jako by ji políbily mrazivé rty.Rozlévala se v ní prázdnota, cítila zmatek. Snažila sezvednout, ale marně. Ozval se dosud neznámý hlásek.„Zemři,“ zašeptal proti jejím zakrváceným rtům.Vzápětí ucítila, že se jí zastavilo srdce. I plíce ustaly vesvé práci. Bolestný výraz v její tváři se vytratil.Tajemná přítomnost zmizela a místo ní přišla další.Poslední, co Mariah viděla, bylo zoufale řvoucí zvíře.Mělo tvář natočenou k měsíci a bolestně se drželo zahruď. Naříkalo pro ni.11


1PřítomnostHrobka inkubů, guatemalská džungle3. den Kvapíku za talismanyCena: čtyři mayské obětní diadémy,každý za sedm bodůVy mě pronásledujete, pane MacRieve?“ zeptala seMariketa Očekávaná toho Lykaje za sebou, ale anise neotočila. Bowen MacRieve ji totiž neslyšně pronásledovaltmavou chodbou vedoucí do pohřební komory.Mariketa cítila, že si ji upřeně prohlíží – stejně jako nasetkání před začátkem Kvapíku. To bylo před třemi dny.„Máš velké oči, čarodějko.“ Čím to bylo, že jehoskotské zavrčení znělo výhrůžně? „Pronásleduju jen to,co chci ulovit.“Mariketa se přece jen otočila a sekla po něm pohledem.Stejně věděla, že jí neuvidí do tváře. Předtím si totižnasadila kapuci červeného pláště, který nosila vždy,když opouštěla domov. Zato ona ve světle lampy, kterouměla zavěšenou na rameni, viděla do tváře jemu.Využila toho, že Bowen nemůže vidět, s jakým zájmemsi ho prohlíží. Líbil se jí.Povzdychla si. Lykajové patřili k atraktivním mužůma několik z nich, které osobně znala, dělali své pověstičest. Ani tenhle nebyl výjimkou. A navíc byl neodolatelněsexy. Rozbušilo se jí srdce.Měl černé vlasy, husté a rovné jako hřebíky. Dosahovalymu až k límečku košile. Na první pohled bylo vi-13


dět, že do oblečení investuje nemálo peněz. Měl neuvěřitelnétělo. Mariketa se v posledních dvou dnech dokoncepřistihla u toho, jak si ho představuje. Měřil přesmetr osmdesát. Nemohla si nevšimnout ani jeho mohutnýchramen. Za normálních okolností by se v chodběbez problémů vyhnuli dva lidé, ale s ním ne.Nejúžasnější na něm ale byly oči. Obvykle měly sytoujantarovou barvu. Vyzařovalo z nich teplo, ale současnědokázaly být zlověstné. Líbilo se jí to.Ona totiž taky uměla být pěkná zlovolnice.„Čekáš na nabídku?“ prohodil jedovatě. Sexy nesexy,Bowen byl široko daleko známý svou nenávistí vůči čarodějnicím.„S tebou jsem dávno skončila,“ odsekla. Myslela továžně. Na veselé hrátky s namyšlenými vlkodlaky nemělačas. Chtěla totiž jako první zástupce svého klanuvyhrát Kvapík za talismany, dramatickou a krutou soutěžnesmrtelníků s klamavě milým názvem.Odvrátila se od něj a pokračovala do další pohřebníkomory. Za několik posledních hodin byla už desátá.V útrobách nekonečných chodeb mayské hrobky se užztratilo plno závodníků.Měla pocit, že ho svým břitkým odmítnutím zaskočila,protože v cestě pokračoval až za chvíli. Zase šel zaní. Slyšela za sebou dunění těžkých kroků. Už se neobtěžovals tím, aby svou přítomnost tajil. Ticho mezi nimizačínalo narůstat do obřích rozměrů.„Kdo odvalil ten kamenný blok před vchodem dohrobky?“ zeptal se nakonec. Stál nebezpečně blízko.„Tři elfští lučištníci a pár démonů.“ Lučištníci, dvamuži a žena, byli rychlí střelci se zatraceně dobroumuškou. A démoni zase měli velkou sílu, v níž je předčilipouze Lykajové. Kamenný blok, který chránil vstupdo hrobky, ale málem nepokořili.Došlo jim, že se pyramidově uspořádaná stavba v důsledkuzemětřesení a v toku času posunula a v podstatě14


nalehla na kamenný blok, takže ho zatížila ohromnouvahou. Když chtěli kámen odvalit, museli spojit síly.Všichni. Dva démoni ho nadzdvihli a lučištníci dovzniklé štěrbiny zarazili obrovský balvan, aby se bloknevrátil na původní místo, a současně měli dost prostoru,kterým se mohli prosmýknout do hrobky.„Takže oni dřeli jako mezci a pak ti milostivě dovolili,abys beze všeho šla dál?“Mariketa se prudce zastavila a otočila se k němu.„A co jiného asi měli dělat, vážený pane MacRieve?“Sice je neznala, ale byli víc než ochotní spolupracovat.Proč by ne, k dispozici byly čtyři ceny. Jeden z démonů,Cade, jí dokonce pomohl slézt po zledovatělé stěně doprvního předsálí. Pak se rozdělili a každý se vydal do jinéčásti hrobky. Dohodli se, že když někdo něco najde,dá ostatním vědět.MacRieve se uštěpačně pousmál. „Hned vím, co bychudělal.“„To mi ani nemusíš povídat,“ ušklíbla se. Evidentněho zaskočilo, že se ho nebála.Ještě však netušil, že Mariketu jen tak něco nevyvedez míry – pokud se nejedná o výšky nebo přehnaně velkýhmyz. Na druhou stranu věděla, že závodníci v Kvapíkudokážou být při celosvětové honbě za cenami víc nežkrutí.Právě bezohlednost, kterou byl Kvapík pověstný,vedla k tomu, že čarodějnice vybraly Mariketu. Zvolilyji za svou zástupkyni, i když jí bylo teprve třiadvacetlet. Pocházela z pochybného New Orleansu, konkrétněze Zvířecího domu čarodějnic, jehož obyvatelky bylypovažovány za líné poletuchy. Mariketa navíc ještě neprošlaprocesem proměny ze smrtelné bytosti v nesmrtelnou.Mariketě však nebylo cizí podvádění, a když si to někdozasloužil a zvládla to, směle na něj a proti němupoužila kdejaká kouzla.15


MacRieve se nad ní tyčil jako hora. Samozřejmě siuvědomovala, že je nejen o třicet centimetrů vyšší nežona, ale i několikrát silnější, přesto se odmítla chovatjako poraženec. Hrdě zdvihla bradu.„Dávej si pozor, čarodějko,“ napomenul ji. „Rozhodněti nedoporučuju, aby sis mě proti sobě poštvávala.“Hlavní cena v Kvapíku byl takzvaný Thranův klíč.Jeho majitele opravňoval k návratu do minulosti a navícne jednou, ale rovnou dvakrát. Mariketa si dobře uvědomovala,že kvůli takové příležitosti ji Bowen ze soutěževyřadí víc než ochotně. Musela ho tedy přesvědčito tom, že to není dobrá volba.„Ani ty bys neměl pokoušet moji trpělivost,“ odseklamu. „Nezapomeň, že ti klidně můžu proměnit krevv kyselinu,“ dodala. Ani se při té nestydaté lži nezačervenala.„Hm, už jsem o tvé moci slyšel spoustu řečí,“ odpověděls přimhouřenýma očima. „Proto je mi divné, žestu hrobku neotevřela lusknutím prstů.“Možná by to dokázala, kdyby se hodně soustředila,přálo jí štěstí a neměla kocovinu. Aha, a taky by muselabýt v ohrožení života.Její síla totiž závisela na adrenalinu. Na jednu stranubyla bezbřehá, ale na druhou neovladatelná.„Podle tebe bych měla svými schopnostmi plýtvat naotevírání hrobek?“ pronesla opovržlivě. Mistryně blufování.„To by bylo asi stejné, jako kdybys ty měl zvednoutpírko.“Naklonil hlavu a přeměřoval si ji pátravým pohledem.Trvalo nekonečně dlouho, než se vydal chodboudál.Mari si v duchu oddychla úlevou. Kdyby kterýkoliLor zjistil, jak je ve skutečnosti slabá, byla by nahraná.Moc dobře si to uvědomovala, ale ať se snažila sebevíc,pořád dokola se stávalo, že kdykoli použila málo zvladatelnousílu, situace končila výbuchem.16


zuby, která vystupovala z kamenné stěny. Mariketa ještěnikdy neviděla proměněného Lykaje, ale podle toho, coslyšela od očitých svědků, by se z něj mohlo vyklubathodně hrozivé stvoření. „Kromě toho máš slušivý červenýplášť,“ navázal, „takže stejně neuvidím nic, co bymohlo být… nepřístojné.“„Nepřekrucuj, co jsem řekla! Jen počkej, až sám zjistíš,jak jsem krásná!“„Tak proč se schováváš pod pláštěm?“„Já se neschovávám.“ Hm, přesně to dělala. „Jen horáda nosím.“ Nenáviděla ho.Už před jejím narozením věštili, že bude Očekávaná,nejmocnější čarodějka v Domu čarodějnic, která sev posledních staletích narodila. Před čtyřmi lety se všakpředpověď ještě doplnila. Měla potkat Lora, který v nípozná svou vyvolenou a bude ji chtít získat. Bude jichtít schovat před světem, bránit a hájit si ji se zuřivostí,jíž se žádná kouzla nevyrovnají, až nakonec oloupíDům čarodějnic o jeho největší sílu.Od okamžiku, kdy ta předpověď byla vyřčená, ji čarodějnicenutily k tomu, aby z Domu nevycházela bezpláště. Nad tím, jak utrpěl její milostný život ve srovnánís bouřlivým dospíváním, se jen smutně ušklíbala.Nakonec si vybrala sytě červený plášť. Červenou pojalajako projev rebelie. V srdci se tak totiž cítila. Pro jistotuse pojistila ještě několika kouzelnými opatřeními,jimiž maskovala svůj vzhled, tón hlasu i svoji vůni.Když se na ni MacRieve podíval, viděl brunetkus modrýma očima, ale ve skutečnosti byla rudovláska sešedýma očima. Vlastně neviděl nic konkrétního – jejírysy, postavu ani vlasy v celé jejich délce a kráse. Nazáměrnou proměnu si během let tak zvykla, že už si nani prakticky ani nevzpomněla.Navzdory všem opatřením však měla nařízeno, že semá vyhýbat nezadaným Lorům. Jenže na shromáždění– největší drbárně, jakou kdy poznala – před začátkem18


Kvapíku se doslechla, že MacRieve už svou vyvolenounašel. Před více než stoletím pak o ni bohužel přišel.Mariketě ho bylo líto. Lykajův život se totiž vždy točilkolem vyvolené a za svůj dlouhý život nesmrtelníkaměl jednu – pouze jednu – příležitost najít štěstí.Pochopila, že MacRieve neustoupí. Vzdala se. „Dobře,tak tedy krása před stářím.“ Rozepnula pásek se svítilnoua začala se soukat do tunelu. Byl užší, než simyslela, ale na rozmýšlení neměla čas, protože Lykajlezl do tunelu hned za ní. Rezignovaně si povzdychlaa zvedla svítilnu nad sebe, aby viděla na cestu.Kameny byly studené a vlhké, takže plášť jí projednoudělal dobrou službu – dokud si kolenem nepřišláplacíp a šňůrka kolem krku, na níž měla zavěšený plášť, jínetrhla hlavou dolů. Za chvíli se to stalo znovu. Zavrtělaboky, aby látku vyhrnula, a pokračovala dál. Vida.Bezvadné.Za pět vteřin se ozvala: „MacRieve, klečíš mi naplášti. Dávej si –“Než se nadála, protáhl jí ruku mezi stehny a drápempřeřízl šňůrku. Mariketa zděšeně vytřeštila oči, okamžitěpustila svítilnu a začala se natahovat po látce, aby sipláštěm obalila tělo, ale MacRieve toho měl dost. Popadlplášť a odhodil ho za sebe.„Vrať mi ho!“„Zpomaloval tě – a tím i mě.“Zatnula zuby a snažila se udržet vztek pod kontrolou.„Kdybys šel první –“„Jenže já nešel. Hele, jestli ho chceš zpátky, tak klidněpoužij nějaké zaklínadlo, a bude to.“Pozlátko nepozlátko, na plášť byla zvyklá a měla pocit,že ji chrání. Každopádně pochopila, že MacRieve jíplášť nepodá. Zničehonic jí začalo být zvláštně. Uvědomovalasi, že turistické šortky jsou kratší než krátké,tričko jí vylézá nad pas a odhaluje tak tetování na jejíchbedrech.19


Obrnila se a naoko lhostejně prohodila: „Klidně si honech, nepotřebuju ho.“ Samozřejmě věděla, že ji hltápohledem, přesto lezla odhodlaně dál. Jedno koleno dopředu,druhé taky. „Jednoho dne bude mít neskutečnouhodnotu.“Po chvilce mlčení prohodil: „Ne že kvůli němu budešvyvádět. Není to tak nepřístojné, jak ses bála. Na těchnejdůležitějších místech jsi trochu vychrtlá, ale vcelkuto ujde.“Jo, takže na ni zírá. Svůj zadek by dokázala popsatmnoha přívlastky, ale vychrtlý by nikdy nepoužila. Dobírási tě schválně. A taky se o tebe tu a tam záměrněotře, aby tě vyvedl z míry. Jenže to ji neutěšovalo. „Nanejdůležitějších místech jsem vychrtlá, jo? Hm, něcopodobného jsem slyšela i o tobě.“Suše se zasmál a pomalu lezl za ní. „Nesmysl. Asi jsimoc mladá na to, abys slyšela příběhy o pořádných Lykajích.Nastraž ouška a víc poslouchej, čarodějko.“Posledních pár dnů o něm slyšela hodně. Docela jizajímalo, jestli se ty řeči zakládaly na pravdě.Sakra, jak je ten tunel dlouhý –„Počkej, zastav,“ sykl. Ucítila, že jí položil dlaň nazadní stranu stehna. Ztuhla. „Máš ve vlasech zamotanéhoškorpiona.“„Sundej ze mě tu ruku!“ zasyčela. „Myslíš si, že nevím,o co ti jde? Prohledávám ten tunel centimetr pocentimetru a ujišťuju tě, že škorpiona bych si všimla!“Chtěla lézt dál, ale zarazil jí prsty do nohy. Nemohlase pohnout. Cítila, že jí palec zatíná do vnitřní stranystehna. Tělem se jí rozlil nečekaně příjemný pocit.Málem se zachvěla. Najednou ucítila ve vlasech jemnýdotek. „Opravdu si myslíš, že ti skočím na lep? Jo,jasně je tu škorpion a náhodou je zrovna v tunelu, dokterého jsme vlezli, a náhodou se mi zamotá do vlasů.Vymyslel sis ještě nějaké další příšerky, kterých bychse měla bát? Nevisí někde třeba ruka mumie? Upřímně20


řečeno bych čekala, že na mě zkusíš klasiku, třeba tarantuli.“Znovu jí prostrčil ruku mezi koleny a něco před niodhodil. Bylo to dost velké. Zvedla svítilnu, aby se podívala–Při pohledu na škorpiona, který byl velký jako její ruka,vylekaně couvla… a narazila do Bowena. Byla toprekérní situace, zvlášť s vlkodlakem v úzkém tunelu.Uvědomila si, jak ztuhl. Pak se přes ni natáhl. Pažemise jí otřel o ramena. Na zádech ucítila jeho břicho.Na hýždě jí začínala naléhat jeho erekce. Aha, takžety povídačky o vlkodlacích byly pravdivé, pomyslela siužasle. Jsou náruživí.„Pokračuj,“ houkl na ni. Ucho jí ovanul jeho horkýdech.„Tak to ani náhodou. Přede mnou škorpion, za mnounevím co.“ Kousla se do rtu. No, teď ji měl slyšet někdoz Domu.Odtáhl se od ní. „Zabil jsem ho,“ pronesl trochu udýchanýmhlasem. „Prostě prolez kolem a dávej pozor,aby ses ho nedotkla.“„Proč se tak staráš?“ zeptala se. Jeho bezprostřednípřítomnost ji začínala znervózňovat.„Nestarám se, jen nechci, aby tě něco zpomalovalo,když mám lézt za tebou.“„No, to mi připomínat nemusíš,“ povzdychla si. Najednoují došlo, co vlastně řekl. „Hele, neměl by ses nalovenou zvěř nějak víc vrhat, nebo si s ní pohrávat tlapkoua tak? Nemám ti najít nějakou jinou hračku?“„Když nějakou budu chtít, najdu si ji sám, čarodějko.“„Jen se nekasej. Nezapomeň, že tě klidně můžu proměnitv žábu.“ A třeba rozprsknutou.Nečekaně jí prstem přejel po černém tetování na bedrech.„Co to tu máš?“Mariketa zalapala po dechu. Jednak ji zaskočil jehodotek, jednak ji přímo ohromila vlastní reakce na něj.21


Nechtěla, aby přestával. A nevěděla proč. „Budeš měještě osahávat, nebo můžeme pokračovat?“ vyštěklamísto toho.„Ještě nevím. Nejdřív chci vědět, co to znamená.“Mariketa nevěděla. Tetování měla odjakživa. Vzpomínalasi jen na to, že její matka do všech dopisů psalanějaká tajemná slova. Tedy aspoň předtím, než nechalaMariketu v New Orleansu a vypravila se na dvousetletýdruidský sabat.Netrpělivě jí poklepal na bedra. Chtěl odpověď.„Znamená to ‚opilá prohrála sázku‘. Tak, teď měnech, jestli se nechceš proměnit v obojživelníka.“ Konečněpřed sebou zahlédla východ. Bez váhání se vydalavpřed. Pohybovala se tak rychle, až se svítilnakymácela sem a tam. Rychle vylezla z tunelu, narovnalase a chtěla se rozhlédnout v místnosti, ale Bowenji po třech krocích popadl za zápěstí a prudce ji strhlk sobě.Přejel ji pohledem a druhou rukou jí odhrnul vlasyz tváře. Patrně si ani neuvědomoval, že stále drží pramenvlasů v prstech a palcem jej mne. „Proč skrýváštak krásnou tvář pod kapucí?“ zeptal se nechápavě.Naklonil hlavu a stále si ji prohlížel. „Když se na tebetak dívám, mám pocit, že na tobě není vůbec nic nepřístojného.Nevypadáš jako ostatní, spíš tak nějak nadpřirozeně.Tím se asi vysvětluje i tvoje jméno.“„Jak bych mohla odolat tak milému komplimentu?“protáhla jízlivě. Se jménem měl ale pravdu. Spousta čarodějek,které byly spojovány s nadpřirozenou silou,měla jména začínající na Mari nebo Kari.Významně se zadívala na jeho ruku, kterou držel jejívlasy. Pochopil a ihned ji pustil. Vzápětí zaklel, jako byna ni kvůli něčemu měl vztek.„Zrovna teď na mě zkoušíš nějaké kouzlo, co?“ zamručela sklonil se k ní, aby si přivoněl.„Ne, to teda nezkouším. Garantuju ti, že to bys poznal.“22


Bowen se tvářil, jako by ji neslyšel, a pokračoval:„Ale jo, kouzlíš.“ Jeho výraz začínal nabývat na naléhavosti.„Přesně k tomu jsi totiž byla zrozená.“Vypadal až hrozivě, ale Mariketa se ho nebála. Naopakbyla… vzrušená. Bowen v jejích očích patrně vidělněco, co se mu nelíbilo, protože se odvrátil.Začal se rozhlížet kolem sebe. Mariketa po něm poočku pokukovala. Přemýšlela nad tím, co se jí na němnelíbí. Nic ji nenapadalo.Nesmrtelníci totiž byli přeneseni do nesmrtelnosti vechvíli, kdy dosáhli vrcholu svých sil a měli největší šancina přežití. MacRieve však byl proměněný později nežostatní Lorové, které znala. Vypadal, že mu tehdy byloasi pětatřicet. Moc mu to slušelo.Všimla si, že má drahé oblečení, ale nijak se jím nehonosil.Vzhledem spíš připomínal vagabunda. Na krkuměl krátkou koženou šňůrku se starobyle vyhlížejícímmedailonem. Na pásku kalhot měl navlečenou pochvus loveckým nožem. Indiana Jones by vedle něj vypadaljako malý kluk.I MacRieve totiž u pasu nosil bič. Bezesporu chtělbýt připravený na případné setkání s upírem, který se taképřihlásil do Kvapíku. Upíři se totiž uměli teleportovatneboli přemisťovat, takže v boji bývali neporazitelnýmiprotivníky. Mariketa slyšela, že některé mladšíupíry bylo možné lapit bičem. Pak se nemohli přemístita stali se snadnější kořistí.Tehdy na shromáždění před závodem se MacRievevrhl na jakéhosi upíra a šli si ostře po krku. Byla to drsnárvačka, Mariketa přesto nikdy neviděla nikoho, abyse pohyboval tak ladně jako Bowen. Nakonec zasáhlavalkýra, takže přestali, ale Mari by se na ně dívala klidněcelé hodiny.MacRieve náhle ztuhl. Mariketa sledovala jeho pohled.Naproti nim u stěny stál sarkofág. Viděla ho poprvév životě. Usoudila, že diadém bude schovaný v něm.23

More magazines by this user
Similar magazines