Diplomová práce - Centrum pro sociální a ekonomické strategie

Univerzita Karlova v PrazeFakulta sociálních věd – Institut sociologických studiíKatedra veřejné a sociální politikyDiplomová práceVýchova a vzdělávání občanů České republikyk obraně a ochraněa příprava na krizové situaceBc. Libor STEJSKALKonzultant: PhDr. Miloš BALABÁN, PhD.Akademický rok: 2004/2005

Čestné prohlášeníProhlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a použil jen ty zdrojeinformací, které jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.V Liberci a v Praze, 23. ledna 2005………………………………Libor Stejskal2

PředmluvaTato práce vznikla na základě několika motivů. Prvním je můj dlouhodobý zájem oproblematiku vojenství, obrany a bezpečnosti, na jehož počátku stála předevšímvojenská historie, zvláště ve vztahu k osudu českého národa ve 20. století. Postupnějsem však byl veden také k zájmu o věci veřejné, politiku a budování občanskéspolečnosti. Asi každý myslící člověk cítí, že dnes všeobecně nemáme příliš jasnoupředstavu o tom, co znamená být občanem, a i kdybychom se shodli, že klíčem jezájem a aktivní přístup občanů k dění ve veřejném prostoru, vidíme, že situace nenípřinejmenším v České republice zdaleka ideální.Ze spojení těchto podnětů tedy vcelku přirozeně vyvstala otázka po současné roli aodpovědnosti občanů při zajišťování bezpečnosti, obrany a ochrany společnosti, státui sebe samých. V názoru, že odpověď bude patrně složitější a trochu jiná, než si dnesvětšina lidí připouští, mě utvrzují i hlasy těch odborníků a osobností, které sev poslední době začínají k této otázce vyjadřovat. Téma připravenosti (či spíšenepřipravenosti) občanů na krizové situace začíná pomalu a po krůčcích přitahovatalespoň dílčí pozornost. Vzhledem k dalšímu vývoji bezpečnostní situace lzeočekávat, že se dříve či později stane předmětem širší veřejné debaty. Právě tentopředpoklad a naléhavost problému jsou další, bezprostřední motivací.Téma účasti občanů na zajišťování bezpečnosti je velmi široké. Zároveň s tím, jak semé vlastní stanovisko postupně vyvíjelo od spíše intuitivního přesvědčení a pocituk názoru, který je podložen argumenty a zapojen do souvislostí, se během výzkumuvyjevila také potřeba účelného zúžení předmětné problematiky. Ambicí této práce jeproto zaměřit se na tu součást tématu, která má nejblíže k praxi a jejíž zpracovánímůže vést k hmatatelnému přínosu – tedy ke zvýšení připravenosti občanů nakrizové situace, jejich výchově a vzdělávání.5

PoděkováníNáleží všem, kteří přispěli ke zdárnému dokončení této práce. Poděkování zasluhujípředevším:PhDr. Miloš Balabán, Ph.D., vedoucí Střediska bezpečnostní politiky CESES FSVUK – za náležitý velitelský přístup a vtažení do aktuálního dění v bezpečnostnípolitice.Prof. PhDr. Martin Potůček, CSc. MSc., vedoucí CESES FSV UK – za velkorysoupodporu a vedení v počátcích badatelské dráhy.PhDr. Antonín Rašek – za možnost nahlédnout do nedávných dějin koncepčníhomyšlení na poli bezpečnosti.Kolegové z týmu Střediska bezpečnostní politiky CESES FSV UK – za inspiraci zespolečných diskusí i konkrétní formulace myšlenek.Odborníci, s nimiž jsem konzultoval dílčí témata:pplk. Ing. Zdeněk BittnerBc. Rudolf BroulíkMgr. Martin Dočkalplk. Ing. Antonín HušákIng. Zdeněk KrabsJiří Krobathmjr. Jørgen KyhnErik Petersenarm. gen. Ing. Karel PezlMgr. Milan RegnerDr. Adrian ReinertDušan SlávikMgr. Pavel Kuděla – za poskytnutí legislativních dokumentů za celé 20. století.Rodina – za trpělivost a zázemí.Mgr. Marta Nachtmannová – za pomoc při utváření struktury a formátu práce.6

1. ÚvodNení sporu o tom, že bezpečnost je naprosto základní hodnotou. Patří ke klíčovýmpředpokladům pro kvalitní a spokojený život jednotlivce i pro udržitelný rozvojspolečnosti. Je trvalým zájmem, podmínkou pro štěstí a seberealizaci každého z nás.Mezi hodnotami bývá řazena na první příčky; patří do samého středu k těmnejdůležitějším, jako je svoboda, spravedlnost, zdraví a uspokojení základníchmateriálních potřeb. Zvláště významné je pouto se svobodou, obě jsou vzájemněneoddělitelné a nezastupitelné. 1Ačkoliv je zřejmé, že stav nebezpečí a ohrožení může člověku přinést mimořádněcenné zkušenosti, poznání, motivaci a možná i silnější a opravdovější prožitky nežv běžných situacích, tyto pozitivní přínosy vznikají jen za určitých okolností.Především se musí jednat o zkušenost časově ohraničenou, krátkodobou a dotyčnýjednotlivec musí být do jisté míry připraven. Stejně tak může zkušenost ohroženíposunout společnost či stát dopředu jedině tehdy, pokud se nejedná o stavdlouhodobý či chronický, a pokud společenství tento přechodný výkyv přežije.S přihlédnutím k této skutečnosti lze vycházet z premisy, že lidé a společenství(státy, organizace), které se nacházejí v bezpečném prostředí, mají lepší podmínkypro svůj rozvoj a jsou úspěšnější v naplňování svých cílů, potřeb a tužeb. 2Válka, zločin, přírodní pohromy a jiná nebezpečí ovšem do života lidí zasahujíodjakživa. V dosavadních dějinách byly neodmyslitelnou součástí lidského osudu(stejně jako potřeba bezpečí) a nic nenasvědčuje tomu, že by v dohledné budoucnostimělo dojít k zásadní změně.Zatímco v období transformace 90. let 20. století nepovažovala problematikubezpečnosti za prioritu ani politická reprezentace České republiky, ani její občané,v současnosti jsou otázky bezpečnosti vnímány mnohem naléhavěji jak politiky, takširokou veřejností. Přestože v posledních letech začínají občané brát na vědomí celou1 HLAVÁČ, I. 2004a.2 Jednoduchým důkazem jsou např. rozdíly mezi dětmi z úplných a fungujících rodin a dětmi, kterévyrůstají v rozvrácených rodinách nebo jinak sociálně handicapovaném prostředí. Přesvědčivá jerovněž souvislost mezi bezpečností a prosperitou vyspělých demokratických zemí, zvláštěv porovnání s bídou a nebezpečím v rozvrácených státech Afriky a jižní Ameriky.7

novou škálu bezpečnostních hrozeb a rizik, setkáváme se dosud s laxním aneodpovědným přístupem, který otevřeně převládal právě v 90. letech. Jeden z jehoprimitivních argumentů lze parafrázovat třeba takto: „Jaképak ohrožení?! Podívejtese na mapu a do kalendáře…“ Přestože tento postoj si dnes už nikdo z politiků apředstavitelů veřejných institucí nedovolí otevřeně deklarovat, v praxi stále přetrvává– a ti, kdo „vytahují“ bezpečnostní problematiku, poukazují na nedostatky aprosazují kroky k reálnému zlepšení, stále riskují, že budou vnímáni jakonepohodlní, obtížní a únavní kverulanti.Sklon k všeobecnému podceňování a bagatelizaci bezpečnostních problémů anutnosti odpovídající politiky, který v českém prostředí stále ještě působí, má důvoda oporu v určitém „bezpečnostním paradoxu“. Ten ovšem za normálních podmínekplatí ve všech normálních společnostech. Spočívá v tom, že pokud právě nevypuklaválka, nezuří povodeň a kriminalita neohrožuje všední rytmus života občanů,naprostá většina bezpečnostní politiky a opatření plní primárně preventivní funkci.Jen mizivě malé procento aktivit připadá na reaktivní funkci, tedy na odvráceníaktuální hrozby, na řešení vzniklé mimořádné či krizové situace. Z pohledu většinylidí se po většinu času zajištění bezpečnosti děje jaksi „naprázdno“, virtuálně.Pokud se dlouhodobě neobjevují žádné akutní hrozby, rizika jsou vnímána jakopřijatelná a lidé se zkrátka cítí v bezpečí, zákonitě velmi brzy docházík podceňování bezpečnostní situace a k zpochybňování nebo i odmítáníbezpečnostních opatření. Může to mít určité pozitivní dopady; pochybnostivyvolávají neustále otázky po smysluplnosti a užitečnosti různých bezpečnostníchinstitucí, opatření a činností, což přispívá k jejich modernizaci, větší pružnosti apřiměřenosti. Na druhou stranu se otevírá prostor pro hazardní, lehkovážné aneodpovědné jednání občanů i státu („zatím se nic nestalo, ani se nic nestane, takproč si dělat starosti“). Výsledkem může být opouštění nebo rušení některýchochranných a obranných mechanismů a kapacit, přičemž jejich ztráta může býtnevratná (anebo obnovení nesmírně nákladné).O to cennější je v našich podmínkách každá zkušenost z krizových situací, kterépřirozeně zvyšují ochotu lidí podporovat opatření k zajištění bezpečnosti a podílet se8

na nich; míra nasazení a schopnost přinášet oběti ovšem záleží na ještě hlubšíchfaktorech.Je tedy zřejmé, že bezpečnostní politika musí usilovat o rozumnou rovnováhu,hledat správnou míru intenzity opatření, aby byla adekvátní ohrožením – jakstávajícím, která trvají, anebo s nimiž máme zkušenosti z minulosti, takpotenciálním, která nastat mohou a o nichž dopředu nemusíme vědět skoro nic. Přikaždém posuzování jejich přiměřenosti se musí brát v potaz, že hlavním smyslemveškerého konání v oblasti bezpečnosti, prevence, obrany a ochrany je odvracetlidské utrpení, plynoucí z ohrožení životů, zdraví, majetku a práv – buď mu úplnězamezit (pokud možno), anebo mu alespoň účinně bránit, zmenšovat jej avynahrazovat.Jedna z hlavních tezí této práce se vztahuje k tradičnímu problému zajišťováníbezpečnosti: kdo to má dělat. Kdo je k tomu povolán, a za jakých okolností? Úzkávrstva odborníků-profesionálů, kteří disponují speciální přípravou, věděním adovednostmi, nebo značná část populace, definovaná určitými kritérii a schopnostmi,anebo se jedná o všeobecně občanskou a lidskou povinnost, uloženou všempříslušníkům obce, společenství, státu?Odpověď na tuto odvěkou otázku se v různých historických obdobích výrazně lišila.Např. Platónovo učení o „strážcích“ sice do jisté míry směřuje k představě o úzcevymezené skupině profesionálů, ale na druhou stranu sám Platón, respektiveSókratés, a celá tradice antické polis vyzdvihuje účast všech občanů na společnéobraně a ochraně své obce (státu). Každý plnoprávný občan Athén je v případě válkynebo ohrožení ústavy (zřízení) povinen nastoupit jako těžkooděnec. Účast na obraněbyla ve zlaté éře řecké polis přímo definičním znakem občanství jako takového.V dnešních podmínkách jsou oněmi „strážci“ nejen vojáci, ale i policisté, záchranáři,zpravodajci a úředníci. Přesto však i dnes platí, že v případě nebezpečí může stát,obec či komunita obstát jedině tehdy, pokud se „strážci“ dovedou do jisté míry (napřechodnou dobu a v určitých činnostech) stát všichni (jak dovolí věk, fyzická amentální kondice).Vyjádřit to lze ještě jinak. Jestliže platí Platónova myšlenka, že stát může být dobrýjen podle toho, jak dobří jsou jeho občané, potom můžeme určitě tvrdit, že9

připravenost, vůle, zdatnost, odolnost a obranyschopnost státu přímo závisí napřipravenosti, vůli, zdatnosti, odolnosti a obranyschopnosti jeho občanů.Myšlenka, že spoluodpovědnost za bezpečnost nesou všichni občané, sice není aninová ani originální, rozhodně však musí být prosazována a naplňována. O tom, jakjsou k převzetí této spoluodpovědnosti připravováni, vychováváni a vzdělávániobčané České republiky a jaké jim pro to stát vytváří předpoklady, pojednávánásledující text.10

2. Vymezení, cíle, metodyVymezit předmět této práce nelze úplně exaktním, popisným a vyčerpávajícímzpůsobem. Především proto, že mu dosud chybí hotové, jasně dané a zvnějškuzachytitelné kontury; jedná se spíše o proces ve fázi zrodu než o definovaný problémči téma, které lze uchopit, vykreslit a navrhnout řešení. Předmět zkrátka dosud neníhotov a dostatečně se ozřejmí teprve následujícím procesem „kótování“. Smyslemtéto práce je tedy spíše diagnostikovat problém, tematizovat jej a uvést do souvislostía teprve na základě tohoto porozumění hledat cesty k určitému řešení.2.1 Nepřipravenost občanů na nebezpečí, krizové situace a jejichzvládání jako problém veřejného zájmuV souladu s obvyklým metodickým přístupem veřejné politiky je třeba nejprveuchopit a popsat výchozí problém a vysvětlit, proč je – a měl by být – vnímán jakoproblém veřejného zájmu.Žijeme ve světě, který v historicky krátké době prošel a prochází mnohavýznamnými změnami a hlubokými otřesy. Výsledkem toho je celá řada rizik aohrožení, která na naše prostředí doléhají ve zcela nových podobách nebo dosudnepoznané intenzitě. Česká republika si je této situace vědoma, snaží se s těmito tzv.bezpečnostními výzvami vyrovnat a připravuje se na možná ohrožení.Ústřední problém, na který má tato práce upozornit a na nějž reaguje, spočívá v tom,že tato příprava obecně zahrnuje téměř pouze instituce. V ČR jsou budoványbezpečnostní organizace, rozvíjí se bezpečnostní systém, vzděláváni a cvičeni jsoujejich profesionální příslušníci, zdokonalují se procesy a mechanismy jejich činnosti.Úplně jinak je tomu ale s přípravou samotných občanů. S určitými výjimkami (kterébudou popsány) není české obyvatelstvo nijak systematicky připravováno na možnékrizové situace.Výsledkem je nízká připravenost a nedostatečná schopnost lidí čelit skutečnémunebezpečí (jak ukázaly např. povodně), tak potenciálním hrozbám (jak ukazujíprůzkumy a zkušenosti odborníků). S jistým zjednodušením lze říci, občané se takstávají „rukojmími“ profesionálních institucí, které stát zřizuje za účelem zajišťování11

ezpečnosti; jsou odkázáni do role pasivního „objektu“ bezpečnostní politiky abezpečnostních opatření.Není sporu o tom, že profesionalizace (výkonu řídících i realizačních činností napoli bezpečnosti) je objektivním trendem, zcela odpovídajícím povaze současnéhosvěta. Prvek, který utváří popisovanou problémovou situaci, bych však nazval spíšeprofesionalismem. Tím mám na mysli představu, že profesionálové nejsou jen tím,kdo se pro řešení krizových situací hodí nejlépe a proto musí být nejlépe připraveni,nýbrž že mít připravené profesionály je dostatečnou reakcí, že nikomu jinémunepřísluší angažovat se a že na víc nejsou zdroje ani vůle.Dílčím problémem, který působí zároveň jako příčina i jako příznak tohoto stavu, jepotom přetrvávající nedůvěra vůči všemu, co souvisí nejen s přípravou na krizovésituace, výchovou a vzděláváním k obraně a ochraně, ale s občanskou participací nazajišťování bezpečnosti obecně. Důvodem je diskreditace těchto aktivit v obdobíminulého režimu, plynoucí především z jejich výrazně ideologického zabarvení,prvku donucení, častého formalismu a někdy i nesmyslnosti. Idea občanskéspoluodpovědnosti za bezpečnost, obranu a ochranu je české veřejnostiprakticky cizí.Uvedené skutečnosti však samy o sobě nemusí stačit jako vysvětlení, proč je popsanýstav nežádoucí a neudržitelný. Tvrzení lze podpořit následujícími argumenty:• Účinkům většiny současných hrozeb a rizik jsou reálně vystaveni právě samiobčané, nikoliv stát sám o sobě a jeho instituce. Občané také nesou tíhubezpečnostních opatření. Z obojího vyplývá, že mají právo účastnit se tvorbybezpečnostní politiky i zajišťování bezpečnosti, přinejmenším ve forměsebeobrany a sebeochrany – což vyžaduje jisté vědomosti, dovednosti, návyky, atedy přípravu a vzdělání.• Některé významné české koncepční dokumenty (oficiálně schválené i pracovní)už dnes hovoří o nutnosti participace a přípravy občanů. Pokud má být12

ezpečnostní systém ČR skutečně komplexní, musí se jeho plnohodnotnousoučástí stát také občané a formální i neformální struktury občanské společnosti. 3Vysvětlit je třeba také to, proč se jedná o problém veřejného zájmu. Definovatveřejný zájem je velmi obtížné a vždy hrozí, že výsledek bude příliš hodnotovězatížený. Proto zatím neexistuje jediná a obecně akceptovaná definice. S tímtovědomím se přikláním k vymezení, které jej chápe jako takový zájem, jehož hájení anaplňování je dobré a prospěšné pro společnost jako celek a co podporuje každéhojednotlivce jakožto příslušníka celku. 4 Teze, že veřejný zájem je imaginárnímsouhrnem zájmů všech jednotlivců, je v reálném světě nesmyslná a neudržitelná.Veřejným zájmem ovšem nemusí být ani zájem většiny, ani zájem státu (ve smyslukonkrétní instituce).Jak je tomu v případě bezpečnosti? V historicko-politologickém pohledu se ukazuje,že bezpečnost (zajišťovaná bezpečnostní politikou a mocí) byla tradičně pojímánajako zájem a záležitost státu. Toto vnímání dosud přežívá a u nás platilo bezvýhradněaž do zcela nedávné minulosti. Teprve v posledních desetiletích se prosazujemyšlenka, že bezpečnostní politika a moc nemají sloužit ani státu, ani univerzálnímumravnímu ideálu, nýbrž široce pojímané bezpečnosti lidí. 5 V tomto smyslu jebezpečnost veřejným statkem (oním „obecným dobrem“) a její zajišťování (cobyzákladního předpokladu pro fungování a udržitelný rozvoj společnosti i prospokojený a kvalitní život občanů) se stává prvořadým veřejným zájmem.3 „Koncepce bezpečnostního systému ČR“, zpracovávaná pro Bezpečnostní radu státu a neschválenávládou v roce 2004; strategický tah „Systém komplexního řízení bezpečnosti ČR“, vzniklý na půděCESES FSV UK v letech 2002-2003.4 Jednotlivec může toto obecné dobro nejspíše poznat a identifikovat se s ním rozumem, sociálníinteligencí (citem pro druhé) a dobrou vůlí. Kolektivní prospěch ovšem zůstává prospěchem prokaždého jednotlivého občana bez ohledu na to, jestli si to dotyčný uvědomuje či nikoliv. Dále vizPOTŮČEK, M. 1996; PURKRÁBEK, M. 1996.5 RADVAN, E. 2004.13

Proto je (vzhledem k historickým zkušenostem i dosavadní praxi) žádoucípodporovat současný přechod k pojetí, jež bezpečnost vnímá jako službu veřejnosti. 6Bezpečnost jako věc státuStát má zájem na bezpečnosti,nese odpovědnost a ukládáobčanům povinnostiBezpečnost jako veřejná službaStát kompetentně naplňuje potřebyobčanů; občan je spíše partneremnež klientemTím jsou také předurčeny vztahy mezi státem a občany:ObčanéSvěřují státu pravomoc zajistitjejich bezpečnostSami by však také měli nésturčitou odpovědnostStátNese primární odpovědnostza bezpečnost občanůV rámci svého pověření máprávo klást na občany určiténárokyStát tedy nadále nese primární odpovědnost za bezpečnost občanů. I v situaci, kdy byobčané měli být alespoň hypoteticky rovnocenným partnerem státu, může po nichstát vyžadovat určité přesně definované povinnosti. Měl by ale také vítat apodporovat jejich vlastní iniciativu. Aby však občané mohli přebíratspoluodpovědnost a podílet se na zajištění bezpečnosti, obrany a ochrany, musíjim k tomu stát vytvořit podmínky. Měl by jim poskytnout potřebnou výchovu avzdělání, nabízet příležitosti k sebevzdělání, umožnit a organizovat systematickoupřípravu a podporovat jejich vlastní iniciativu. V tomto ohledu dnes stát neplní svoupovinnost.Problém se ovšem stává problémem veřejného zájmu teprve tehdy, když je jakotakový uznán. Hlasy volající po změně dosavadního přístupu zaznívají stále častějijak mezi odborníky, tak v řadách politické reprezentace a nárazově i mezi občanskouveřejností. Přesto se dosud nacházíme spíše ve stádiu identifikace problému.S argumentačně podpořeným názorem, že je třeba:a) zvyšovat praktickou připravenost občanů na současná a budoucí ohrožení ab) více je zapojovat do procesů tvorby a realizace bezpečnostní politiky,6 Autorovo schéma převzato z POTŮČEK, M. et al. 2005.14

se setkáme zatím jen v kruzích specificky angažované odborné veřejnosti –v bezpečnostní komunitě a mezi osvícenými pracovníky veřejné správy. Zájempolitiků a široké veřejnosti je pouze nárazový a projevuje se zpravidla v souvislostis nějakou dramatickou událostí, která tuto otázku (a s ní vlnu paniky) bezprostředněvyvolává – jako byly teroristické útoky v USA z 11. září 2001 či katastrofálnípovodně v Česku roku 2002.Explicitně vyjádřený zájem o tento dosud zanedbávaný problém však existuje a ječástečně zmapován. Jedná se sice o jednotlivé ostrůvky, zato nikoliv nevýznamné, anabízejí dobrou oporu pro konkrétní návrhy (koho oslovit, komu nabídnout účast).Rodí se tedy určitá veřejná poptávka po řešení. Tato studie je pokusem vyjít vstříctéto zatím nezformulované, nicméně již přítomné a postupně stále zřejmějšípoptávce. To, zda se z ní vyvine i zformulovaná „společenská zakázka“, však záležív první řadě na iniciativě a vytrvalosti těch, kteří se budou v problematice angažovat.Uvedená konstatování ovšem nelze vykládat tak, že stav v České republice jevýrazně horší než v jiných srovnatelných zemích. Státy, které věnují tétoproblematice více pozornosti, jsou zatím spíše výjimkou, a pokud je mi známo, vždyto souvisí se specifickou národní tradicí občanské participace, anebo s vyhrocenýmstavem bezpečnostního prostředí (Izrael, USA, Švýcarsko, Skandinávie). Problém setedy přirozeně netýká jen nás. Při vztažení na Česko však lze nejen lépe zmapovatterén a uchopit téma, nýbrž také realisticky uvažovat o konkrétním řešení.2.2 Cíle práceNejvyšší, navenek orientovanou ambicí této studie je přispět k rozvinutí a zpřesněníveřejné debaty nad těmito tématy:a) role a zapojení občanů při zajišťování bezpečnosti, při obraně a ochraně• na úrovni praktického zvládání krizových situací a nebezpečí, v prevenci ireakci, při potenciálním i skutečném ohrožení;• na úrovni bezpečnostní politiky, při přípravě a realizaci bezpečnostníchopatření a programů;b) příprava, výchova a vzdělávání občanů – cíle, formy a metody této přípravy15

• vzhledem k současným a budoucím ohrožením;• vzhledem k požadavkům a možnostem participace občanů.Hlavní cíl práce samotné lze ale vyjádřit ve dvou bodech takto:• zachytit, jak se v naší zemi, v éře moderní společnosti, v kontextu civilizačních,společenských a bezpečnostních změn vyvíjela potřeba připravovat občany naúčast při obraně, ochraně a řešení krizových situací, a jak se tato výchova,příprava a participace uskutečňovala;• najít, promyslet a navrhnout přístup, jakým řešit potřebu výchovy a vzděláváníobčanů ČR tváří v tvář v dnešním bezpečnostním rizikům a hrozbám, a tos ohledem k podmínkám a hodnotám současné společnosti. Ambicí není sepsatkoncepci, ale spíše identifikovat přístup: jaké by měly být cíle, kdo jsou (mohoubýt) aktéři a jaké jsou jejich specifické možnosti a přednosti, jaká opatření jsou(mohou být) nejvhodnější a jaké bariéry bude třeba překonávat.V neposlední řadě by práce měla sloužit jako relativně ucelený podklad pro dalšírozpracování studovaného tématu, a to jak v rovině výzkumné, tak v roviněpraktické, například při tvorbě koncepčních materiálů či při přípravě vzdělávacíchprogramů.2.3 Vymezení přístupu, metod a nástrojůZákladním rámcem, který předurčuje principy, cíle, metodiku, výběr pojmů akategorií, je přístup veřejné politiky. Struktura práce respektuje schéma a řazeníobvyklé v této disciplíně.Postup odpovídá dvěma uvedeným hlavním cílům této práce. Ke splnění prvníhocíle je nejvhodnější metoda historická. Konkrétně spočívá v popisu vztahu aurčitého „dějinného napětí“ mezi:• vývojem bezpečnostního prostředí a z něj plynoucích ohrožení na jedné straně,• a na druhé straně tím, jak se vyvíjela účast občanů na obraně, ochraně, jejich rolepři krizových situacích a tomu odpovídající výchova a příprava.16

Popis vývoje bezpečnostního prostředí, hrozeb a rizik je právě z důvodu zachyceníkontinuálního vývoje vztahu mezi „výzvami doby“ a podobami participace avýchovy občanů zakomponován do jednotlivých analytických kapitol průběžně anikoliv zvlášť jako samostatná kapitola.Pro zjednodušení je nejprve zachycen obecnější vývojový trend zapojování aparticipace občanů na zajišťování bezpečnosti během 19. a hlavně 20. století, kterýpoté slouží jako kontext pro zmapování forem přípravy, výchovy a vzděláváník obraně a ochraně v českém prostředí – opět v konfrontaci s proměňující sebezpečnostní situací a riziky.Následuje rozbor současného stavu dané problematiky v Česku, přičemž hlavní osouje porovnání záměrů a představ, jak jsou uvedeny v jednotlivých platných zákonech,strategických a koncepčních dokumentech, s realitou. Otázka účasti občanů a jejichpřípravy totiž dosud není nikde zpracována strukturovaně, explicitně a kompatibilně,nýbrž se jedná o pouhá izolovaná konstatování, že tématu je třeba věnovat pozornost.Téma přípravy občanů je prakticky vždy uváděno natolik okrajově, že to svádípozornost spíše ke zkoumání samotných institucí a systémů, v jejichž působnosti sepohybujeme. Proto je třeba důsledně sledovat napětí mezi institucionálním aobčanským prvkem, kterého je v českém bezpečnostním systému opravdu hodněmálo.Dalším krokem je stručné a velmi výběrové přiblížení přístupu některých zemí,přičemž důraz je kladen na zachycení inspirativních prvků.Druhý cíl práce spočívá v rámcovém nástinu možné politiky. Nejedná se orozvinutou koncepci; předmětem je především:• formulace cílů a výchozích principů,• identifikace aktérů,• návrh žádoucích opatření a možných projektů,• v neposlední řadě i popis bariér, jež je třeba překonat.Základními výzkumnými nástroji jsou:17

• studium dokumentů – odborné literatury, legislativních, strategických akoncepčních materiálů, audiovizuálních dokumentů;• rozhovory s odbornými konzultanty – působícími v oblasti výzkumu i v praxi, ato jak v akademickém a školském prostředí, tak v orgánech státní správy asamosprávy na ústřední i regionální úrovni.Výběr odborníků byl orientován podle dlouhodobějšího sledování jejich publikační aorganizační aktivity, v další fázi potom na základě konkrétních doporučení (metodou„nabalování“).Jak při vyhledávání odborníků, tak při empirickém zjišťování reálného stavuproblematiky jsem uplatnil princip „dvojího záběru“: situace je sledována jakv celostátním a obecném rozměru, tak formou jakési regionální sondy. K tomu účelujsem využil domácího prostředí a kontaktů a zaměřil se na vybrané relevantníinstituce v Libereckém kraji.18

3. Základní pojmy a principy, teoretická akonceptuální východiskaTato kapitola je stručným přehledem a vysvětlením východisek, principů a pojmů,které jsou použity a rozvedeny v ostatních částech práce – zvláště v následujícíkapitole o proměně kontextu role občanů při zajišťování bezpečnosti i této rolesamotné.Pro popis a vysvětlení předmětu této práce neexistuje žádný ucelený teoretickýpřístup, který by se vztahoval specificky a primárně k našemu tématu a pokrýval jejjako celek. Téma se však nachází v prostoru, k jehož uchopení lze použít teoretickékoncepty věnující se mnohem širší, přesto ale v něčem příbuzné problematice.Následující přehled začíná u charakteristiky obecné společensko-civilizačnítransformace, přechází ke konkrétním důsledkům pro veřejnou politiku a bezpečnost,a v jejich souvislostech formuluje konkrétní principy a pojmy.3.1 Proměna společnosti: Třetí vlna, postmoderna a globalizacePro popis proměn současné západní civilizace, jíž je Česko součástí, se používá řadavelkých teorií a notoricky známých pojmů. Zmíním z nich jen to, co má opravdurelevantní důsledky z hlediska sledované problematiky.Teorie manželů Alvina a Heidi Tofflerových, předních amerických futurologů asociologů o přerodu našeho světa z civilizace „druhé vlny“ v civilizaci „třetí vlny“říká, skončila éra masových společností a industriální ekonomiky.Charakteristickými znaky této nové společnosti jsou: poznání, vědění a informacejako hlavní motor hospodářství a veškerého rozvoje; rychlost, přesnost a cílenost;různorodost a demasifikace neboli posun od masovosti k individualitě a pluralitě. 7V podstatě totéž najdeme pod pojmem postmoderní společnost: základními principyje institucionalizovaná pluralita, diverzifikace (rozrůzňování), úpadek všeho, co sidělá ambice být jedinou správnou, monopolní či převažující ideologií, vědeckým čináboženským výkladem, politickým směrem, atd. Dalším významným konceptem je7 TOFFLER, A. – TOFFLEROVÁ, H. 2001.19

„riziková společnost“, kde se středem zájmu stávají rizika, jejich distribuce a snahase jim vyhnout, eliminovat je, předvídat a řídit je. 8 To ovšem není možné, protožežijeme v komplexním světě a náš život je zcela prostoupen institucemi, organizacemia abstraktními systémy, na které nemáme vliv. K těmto všeobecnýmcharakteristikám ještě rozhodně patří pojem globalizace. S ní bývá spojován relativníúpadek národního státu a přesun váhy na úroveň jak nadnárodní (globální), taklokální, a dále stále větší vzájemná propojenost a závislost – když ne politická akulturní, potom určitě ekonomická, informační a komunikační.Všechny tyto skutečnosti, jakkoliv primitivně a nahrubo uvedené, mají na naši situacipředevším tento dvojí dopad:• Škála hrozeb a rizik je po rozpadu bipolárního světa mnohem širší a různorodějšínež v minulosti (moderní, masové a industriální); hrozby jsou méněpředvídatelné, nebezpečí přichází rychleji a na dálku, „kdykoliv a odkudkoliv“;naše společnosti jsou zranitelnější, účinky hrozeb jsou komplexní a univerzální. 9• Veškerá politika musí respektovat heterogenní prostředí, a tudíž všechnyprogramy, opatření a projekty musí být „šity na míru“ diferencovaným adresátůma uskutečňovány v reálném čase, „tady a teď“. Místo hierarchického vztahucentra a jím ovládaných homogenních masových vrstev nastupuje horizontálníkoordinace a kooperace aktérů ve „společnosti sítí“. 10Konkrétní závěr, který z toho plyne pro návrh politiky, lze vyjádřit zcela jednoduše:zatímco reakce na tradiční ohrožení a přístup k přípravě lidí spočívaly v uplatněnímoci, síly, hmotných (materiálních) prostředků, současný a budoucí přístup musí býtzaložen na znalostech, informační převaze, kooperaci a flexibilitě. Určujícímiprincipy pro tvorbu bezpečnostních opatření v nejširším slova smyslu se tedy musístát diverzifikace, sofistikovanost, koordinace a kooperace. S určitou nadsázkou tolze shrnout marketingovým sloganem: od „hard“ ke „smart“.8 Ulrich Beck, citováno podle SHAW, M. 1997.9 BALABÁN, M. – RAŠEK, A. et al. 2003.; TOFFLER, A. – TOFFLEROVÁ, H. 2002; A SecureEurope in a Better World: European Security Strategy. 2003.10 TOFFLER, A. – TOFFLEROVÁ, H. 2001.20

3.2 Post-Military SocietyDalší významnou výpověď o vývoji moderní společnosti představuje teorie britskéhosociologa Martina Shawa o „postvojenské společnosti“. 11 (Název působí v českémpřekladu nepřirozeně, proto jsem použil anglický originál.) Význam jeho závěrů prosledované téma je však zcela bezprostřední.Moderní společnost, kterou řídí centrální vláda a hierarchicky budovaná byrokracie ajejíž hospodářství stojí na průmyslu, se nemůže obejít bez masové armády budovanéna základě všeobecné branné povinnosti. Občané jsou s obranou, armádou avojenstvím provázáni po rozhodující období svého života. Navíc společnost samavykazuje příznaky vojenského fungování a vojenských hodnot. V průběhu 20. stoletíse však tento militární charakter moderních společností stává z několika důvodůpřežitkem a postupně dochází k oslabení vojenské dimenze společenského života.Během několika závěrečných desetiletí 20. století se militární prvky z evropskéhoobčanského života téměř zcela (někde zcela) vytratily, přičemž postkomunistickézemě v tomto ohledu západní státy velmi rychle dohnaly. 12K příčinám, které budou rozebrány dále, patří hlavně vývoj bezpečnostního prostředía vojenství, zvláště technologický vývoj a tlak na profesionalizaci. Pro naše témajsou významné především dvě okolnosti. První je odcizení občanů nejen vůči všemuvojenskému, ale také obecný úpadek zájmu a angažovanosti na zajišťováníbezpečnosti. Druhou a dalekosáhlejší je celkový proces demilitarizace či„odvojenštění“ – nejen společnosti, ale také bezpečnostních rizik a ohrožení anásledně celé bezpečnostní politiky.3.3 Participace, demokracie, občanská společnostDalším významným východiskem je teorie občanské participace. Reflektuje stavvyspělých demokratických společností a proměnu vládnutí. Souvisí s transformacímoderní společnosti od tradiční, hierarchické, centralizované, byrokratické,zastupitelské demokracie k postmodernímu, decentralizovanému uspořádání, kterépodporuje koordinaci a kooperaci prostřednictvím sítí a v němž občané a organizace11 SHAW, M. 1991.12 SHAW, M. 1991, s. 174-180.21

občanského sektoru hrají aktivnější roli a přebírají iniciativu. Participacev podmínkách občanské společnosti je základním předpokladem „dobrého vládnutí“,úspěšné a efektivní tvorby a realizace politik. 13Vývoj účasti občanů na zajišťování bezpečnosti (od postavení pasivního objektu,povolávaného k plnění povinností, k roli aktivního subjektu bezpečnostní politiky ipraktické realizace) je zachycen ve zvláštní kapitole.Hned v úvodu jsem deklaroval, že princip občanské spoluodpovědnosti zabezpečnost, obranu a ochranu je základním normativním východiskem. Jehopřiměřenost se odvíjí jednak ze současných obecných představ o občansképarticipaci při spravování věcí veřejných, ale zcela odpovídá i tradičnějším pohledůmna smysl demokracie a občanské společnosti. Zmínil jsem už antické pojetí, v němžpéče o bezpečnost obce je jedním z definičních znaků občanství. Velmi podobnézávěry ovšem nabízí i moderní ideál občanské společnosti. Jeho hlubokou podstatuvyjádřil německý spisovatel Heinrich Mann. Demokracie je podle něj výrazemmyšlenky, že jsme za sebe všichni navzájem odpovědní. 14Koncept občanské společnosti nabízí i konkrétní implikace. Jedná se o demokratické,společenské a především z vlastní iniciativy vzniklé struktury a procesy, nezávislé nastátu a trhu. O povaze občanské participace zajímavě vypovídá současná proměnavztahu organizací a předmětu aktivity:• v minulosti – stálé a silné organizace si určovaly a definovaly téma;• v současnosti – téma motivuje ustavení a sdružování organizace.S tím souvisí opět rostoucí:a) diferencovanost,b) flexibilita,c) užší zaměření (jasný cíl),d) časové vymezení (dočasnost)13 Citizens as Partners: Information, Consultation and Public Participation in Policy-Making. 2001;MIČKA, P. 2004.14 Citováno podle vystoupení Dr. Adriana Reinerta (Stiftung MITARBEIT) na semináři „Procesysoučinnosti v občanské společnosti“, 8. 10. 2004, Krajská vědecká knihovna v Liberci.22

aktivit v občanském sektoru. 15Přestože z abstraktního hlediska sociologických a politologických teorií významnárodního státu relativně upadá na úkor nadnárodních, mezinárodních, regionálních,lokálních a obecně nestátních struktur, v oblasti bezpečnosti a jejího zajišťovánízůstává stát základním garantem i rámcem. Dalším normativním principem, který bypo mém soudu měl zůstat zachován, je spjatost a identita mezi „státem“ a „občany“.Pokud není uvedeno jinak, používám slovo stát, popřípadě Česká republika, vesmyslu celku – státních institucí, celé společnosti i občanů. Je chybou vnímat pojembezpečnost České republiky odcizeně: jejími aktéry a referenčními objekty není jenvláda a složky bezpečnostního systému, nýbrž také všichni občané a subjektysoukromého a občanského sektoru. Na tuto propojenost poukazuje také v úvodudeklarovaná teze, že připravenost státu (jako celku) se odvíjí od připravenosti jehoobčanů.3.4 Nové pojetí bezpečnosti a související pojmyV úvodu a vymezení výzkumného problému jsou z hlediska veřejné politiky popsányzměny v pojímání bezpečnosti a role státu a občanů při jejím zajišťování – důvodypodceňování bezpečnostních rizik, úskalí jednostranného profesionalismu,potřebnost principu občanské spoluodpovědnosti a žádoucí posun k pojetíbezpečnosti jako veřejného zájmu a veřejné služby. Rád bych k těmto východiskůmpřipojil další souvislosti.Nový přístup k bezpečnosti, který jsme vymezili vazbou na veřejný zájem a nazvalijej službou veřejnosti (samu bezpečnost jako „obecné dobro“ čili veřejný statek), sepojí se změnou referenčního objektu, tedy toho, o čí bezpečnost se jedná. Zatímcopřinejmenším v 19. a 20. století byl primárním referenčním objektem stát, zhruba od70. let, tedy poslední tři dekády se prosazuje tzv. široce pojímaná bezpečnost lidí. 16Obsahově se tento pojem patrně kryje s pojmy „extended concept of security“,„human security“ či „global human security“ vyskytujícími se především v prostředí15 Vystoupení Dr. Adriana Reinerta, tamtéž.16 RADVAN, E. 2004, s. 8.23

Evropské unie. 17 Jedná se o celostní, komplexní přístup, jehož pozornost se soustředína člověka jako takového a všechna rizika a hrozby, kterým je vystaven. V praxi toznamená především ústup od převážně vojenského vnímání hrozeb, kteréodpovídalo pojetí bezpečnosti ve vztahu ke státu. Své opodstatnění mělo po většinu20. století, ale dnes je doplněno a překryto mnohem širším spektrem možnýchnebezpečí (sociálního, ekonomického, environmentálního aj. charakteru, ale takés individuálními a každodenními účinky).I v rámci tohoto velmi individualizovaného vnímání se musí počítat s občanskou rolíjednotlivce a příslušností ke komunitě, společnosti, státu. Tendence k posíleníobčanské participace i potřeba připravovat občany jak k účasti na bezpečnostnípolitice, tak na praktické zvládání krizových situací, je zcela logická i v tétosouvislosti. Žádoucí rozvoj partnerství mezi státem (institucí) a občany (občanskýmsektorem) lze chápat tak, že stát občana nejen podporuje k převzetí odpovědnosti zaochranu a obranu sebe sama, svých blízkých a své vlasti, nýbrž že mu vytvářípodmínky pro vlastní iniciativu. Rozhodně by neměl udržovat občany v bezmoci,nepřipravené, vydané napospas ohrožení – a tedy závislé na zásahu profesionálníchsložek bezpečnostního systému (integrovaného záchranného systému, policie apod.)Významným příspěvkem do debaty o vztahu občanů a státu je strategický tahSystém komplexního řízení bezpečnosti České republiky, vzniklý roku 2002 napůdě Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK. 18 Jestli chceme dokázat nakomplexní účinky hrozeb reagovat také komplexně, musí být do procesů řízení,plánování, rozhodování v bezpečnostní politice zapojena občanská veřejnost, a to navšech úrovních. Namísto jednostranného (až arogantního) profesionalismu aexpertního přístupu, který je prosazován dnes, by se mělo prosadit „aktivní občanskéa profesionální pojetí“. Profesionální princip by měl být vyvažován a doplňovánkomplementárním občanským principem, abychom se kýženému partnerskémupřístupu alespoň blížili.Určitý odraz tohoto směru uvažování se projevil při přípravě návrhu Koncepcebezpečnostního systému České republiky z roku 2004, a to v podobě teze, že17 HLAVÁČ, I. 2004b.18 BALABÁN, M. – RAŠEK, A. et al. 2003.24

ezpečnostní systém ČR má být budován podle participačního modelu. 19 Dokumentvšak zůstal ve stadiu analýzy, nebyl schválen a práce na něm zatím skončila.Samotný přehled a upřesnění základních a nejčastěji užívaných pojmů je zařazenzáměrně na závěr. Především proto, že se spíše než o vyčerpávající definice jedná ozdůraznění těch významů, které nejlépe odpovídají východiskům a principům, nanichž stojí celá práce. S většinou těchto pojmů zacházíme v každodenní praxi zcelaintuitivně. Většinou to ani příliš nevadí, neboť v tomto případě je přidaná hodnotaodborných definic oproti jazykovému citu nevelká.3.4.1 BezpečnostDefinicí je nespočetně. Nejčastěji se vymezuje negativně, ve vztahu k neexistujícímnebezpečím a hrozbám. Nejnovější česká definice ji vnímá jako „stav, kdy jsou nanejnižší možnou míru eliminovány hrozby pro objekt a jeho zájmy a tento objekt jek eliminaci stávajících i potenciálních hrozeb efektivně vybaven a ochoten při níspolupracovat“. 20Vzhledem k této definici se domnívám, že je potřebné rozlišovat mezi pojmybezpečnost a bezpečí. Pokud se mluví o stavu, kde neexistuje ohrožení nebo je muzabráněno, použil bych raději pojem bezpečí, aby se výrazu bezpečnost mohlorozumět více jako procesu, jako obecné ideji o žádoucím stavu a nasměrováníčinnosti a pokusů ke snížení rizik a odvrácení hrozeb. 21Významný je pro nás rozdíl mezi preventivní a reaktivní funkcí bezpečnosti; prvníznamená vyloučení, zamezení či odvrácení potenciálních hrozeb, nebezpečí aochranu proti nim, druhá představuje obranu proti aktuálním hrozbám a nebezpečí,jejich omezování, odvracení a snižování jejich účinků.19 HLAVÁČ, I. 2004b.20 ZEMAN, P. et al. 2003, s. 13.21 Citace Petra Robejška podle ZEMAN, P. et al. 2003, s. 11.25

3.4.2 Hrozba a riziko, ohrožení, nebezpečíV současné české odborné debatě dominuje nerozlučná pojmová dvojice hrozba –riziko. Teprve v posledních letech se ale prosadilo a ustálilo konsensuální chápáníobou pojmů. 22Hrozba je primární, konkrétní, objektivně existující jev (čin, úmysl, opatření),vyjadřující vůli nebo možnost poškodit nějaké hodnoty. Působí nezávisle na našichzájmech a záměrech. Vyvolává strach, ale lze ji zmírnit až eliminovat. Bývázamýšlená nebo působená činitelem či původcem s úmyslem, anebo neintencionální,bez nositele (živého i neživého). Riziko je věc subjektivního vnímání, zvláštěv situaci rozhodování. Je odvozené od hrozeb („bez hrozeb není rizik“) a zájmů,vyjadřuje určitou pravděpodobnost, možnost, nejistotu či nebezpečí.Pojem ohrožení se téměř kryje s pojmem hrozby. Liší se hlavně tím, že je vyjádřenovždy ve vztahu k určitému aktéru či objektu, k tomu, kdo je ohrožen. Proti hrozběmůže znamenat cosi aktuálnějšího, už bezprostředně působícího. Také můževyjadřovat něco obecnějšího a širšího než hrozba, která je vždy konkrétní,individuální.Podobně je tomu s volněji používaným pojem nebezpečí, který lze chápat jakoobdobu hrozby, ale možná už ve významu naplnění hrozby, jako její reálný hmotnýči situační projev.3.4.3 Je dělení hrozeb na vojenské a nevojenské nutné?Neustále se setkáváme s dělením hrozeb na vojenské a nevojenské, jako kdyby sejednalo o dva rovnocenné okruhy. Tak tomu ovšem není. Například Evropskábezpečnostní strategie uvádí, že mezi „novými hrozbami“ je naprostá většinaprimárně nevojenských. Dá se tvrdit, že občané ČR a podobných zemí nejsouvystaveni žádné klasické vojenské hrozbě. Ve skutečnosti lze spíše dojít k závěru, žetzv. nové hrozby nelze zřetelně dělit na vojenské a nevojenské: a) protože v soběobsahují aspekty obojího, b) protože klasické (souřadné) vnímání vojenských anevojenských hrozeb (odpovídající typicky 20. století nebo studené válce),neodpovídá realitě.26

Nejde jen o samotnou povahu možných ohrožení. Uvažování v kategoriích „vojenské– nevojenské“ je vždy do jisté míry poplatné tradičnímu přístupu, které kladeprimární důraz na vojenskou bezpečnost a jeho referenčním objektem je stát. Když setakto mluví o bezpečnosti, jedná se v první řadě o válku a zabíjení, a vedle toho se porozpadu bipolárního světa vnímají „jakési“ nové, nevojenské hrozby. Tohotopřístupu se hodlám pokud možno vyvarovat.Důvodem, proč usilovat o překonání tohoto škatulkování, je hlavně skutečnost, žeúčinky a důsledky relevantních hrozeb jsou si velmi podobné, hrozby se prostupujía řetězí. Následky teroristického útoku, průmyslové havárie, ale třeba i dopravnínehody jsou v praktickém dopadu stejné jako účinky leteckého bombardování nebotornáda. Cíle odpovídající výchovy, vzdělávání a přípravy by proto měly býtstanovovány podle společných rysů možných nebezpečí – bez ohledu na povahukonkrétního ohrožení.3.4.4 Krizová situaceDoporučená expertní definice zní takto: „Krizová situace je stav vážného narušenífungování určitého systému či jeho části, spojený s potřebou časově a systémověadekvátního rozhodnutí a řešení. Krizová situace je mimořádná událost, při níž jsouohroženy cenné a chráněné hodnoty, zájmy či statky státu a jeho občanů a při kteréhrozící nebezpečí nelze odvrátit nebo způsobené škody nelze odstranit běžnoučinností správních úřadů, orgánů územní samosprávy, ozbrojených sil, záchrannýchsborů, havarijních a jiných služeb.“ 23Krizová situace má jednak vztah k předchozím pojmům (je dána přítomností hrozbyči nebezpečí), ale především se stává souhrnnou kategorií, zastřešujícím pojmem,který postupně přebírá funkci oficiálního, legislativně ukotveného označení provšechny stavy ohrožení či nebezpečí (jak vojenského, tak nevojenského charakteru).Spolu s krizovým řízením se možná zařadí k univerzálně užívaným komplexnímpojmům, jako je např. bezpečnost. Z těchto důvodů jej používám pro označení všech22 ZEMAN, P. et al. 2003; EICHLER, J. 2004a, 2004b.23 ZEMAN, P. et al. 2003, s. 99-100. Autorem definice je Ivo Hlaváč.27

uvedených nepříznivých jevů a toho, vůči čemu jsou směřována, plánována arealizována bezpečnostní opatření.3.4.5 Obrana a ochranaRozdíl mezi těmito pojmy je vcelku prostý. Obrana směřuje proti aktuálnímu,konkrétnímu ohrožení či nebezpečí, které reálně nastalo a působí. Obvykle jispojujeme s odvracením hrozeb, které mají nositele, aktéra s vůlí a úmysly – ať užživého, kolektivního či abstraktního. Obrana je svou povahou činností reaktivní.Ochranou se rozumí snaha odvrátit potenciální hrozby a nebezpečí, která sice ještěnenastala, ale nastat mohou. Často je vnímána jako opatření proti nekonkrétnímu anespecifikovanému ohrožení, které nemusí mít zřejmého původce a činitele. Ochranatedy naplňuje preventivní funkci.Obrana i ochrana se vztahuje k hodnotám. Těmi jsou především životy, zdraví amajetek občanů a další materiální a nehmotné (duchovní, kulturní, civilizační)hodnoty.3.4.6 Výchova, vzdělávání a příprava občanůSlovo „výchova“, které stojí v názvu této práce, u někoho ještě v současnostiprobouzí jisté rozpaky – většinou velmi nesmyslné. Se všemi uvedenými pojmy sezde pracuje na velmi obecné úrovni a jsou chápány ve zcela běžném, přirozeném anekomplikovaném smyslu.Výchova je míněna v širokém smyslu a pokrývá jak spíše teoretické vzdělávání, takspíše praktickou přípravu. Podle poměrně komplexní a výstižné definice 24 zahrnuje:• fyzickou (tělesnou) přípravu,• psychologickou a morální přípravu,• specifickou odbornou přípravu – budování a získávání vědomostí, dovedností anávyků.24 Formulace Jiřího Krobatha.28

Můžeme ji chápat jako osvojování určitých znalostí a schopností, předávání aupevňování určitých hodnot, s cílem zvyšovat připravenost a vůli občanů k obraně aochraně. Výraz příprava se používá vždy ve vztahu ke svému předmětu či cíli.Vzhledem k povaze hrozeb se ukazuje, že zaměření přípravy, výchovy a vzděláváníobčanů není nutné rozlišovat podle vojenského či nevojenského charakteru. Pokudmá odpovídat společným rysům a praktickým účinkům současných ohrožení, musítato výchova mít v podstatě jednotné cíle. Praktickým výsledkem by kromě úzcevymezených specifických schopností měla být především (v maximální možné míře)univerzální a komplexní připravenost, odolnost a flexibilita. 25Jestliže chápeme občanskou participaci jako klíčový předpoklad efektivní tvorby arealizace bezpečnostní politiky i praktického zajišťování bezpečnosti, potompříprava, výchova a vzdělávání občanů je primární funkcí této participace apřevažujícím způsobem její realizace.25 Tento přístup se uplatňuje např. v organizaci Citizen Corps v USA; jeho konkrétním výrazem jenapř. Jane’s Citizen’s Safety Guide. 2004.29

4. Od povolávacího rozkazu k participativnímuřízení: Role občanů v kontextu měnícího sebezpečnostního prostředíV následujícím textu se pokusím zasadit východiska a principy účasti a přípravyobčanů na obranu a ochranu do širšího historického rámce. 26 V moderních dějinách –tedy během 19. a 20. století – se vyvíjely nejen hrozby, ale také způsob, jakým byliobčané západního světa účastni na zajišťování bezpečnosti.Tento způsob účasti je vyjádřen jednoduchým modelem. Jeho vývoj lze velmi zhrubarozdělit na dvě fáze:a) převládajícího vojenského pojetí bezpečnosti, v němž se pozornost soustředína stát;b) nastupujícího širokého (komplexního) pojetí bezpečnosti, jež klade důraz nalidi, občany.Samotná role občanů se vždy pohybuje někde mezi postavením:a) pasivního a podřízeného objektu, vystaveného vnějším vlivům, bez možnostiprosazovat vlastní artikulovanou vůli a ovlivňovat chod věcí;b) aktivního a emancipovaného aktéra dění, schopného organizovat se,rozhodovat a prosazovat vlastní vůli a být autonomním partnerem vládnoucímoci.Pokud na problematiku nahlížíme opravdu z nadhledu a dáme stranou totalitníexcesy a slepé kapitoly moderních dějin, můžeme vývoj zapojení občanů vymezittěmito základními pohyby:• od vojenské role k nevojenské,• od podřízenosti k emancipaci a partnerství,• od plnění povinností k užívání práv,26 Převzato a upraveno podle STEJSKAL, L. 2003.30

• od praktického výkonu k podílu na řízení.4.1 Tradiční (militární) model zapojení občanů17. a 18. století bylo mimo jiné dobou formování sjednocených, centralizovaných amilitarizovaných absolutistických států, k jejichž důležitým znakům patřil rozvojbyrokracie a soustředění mocenské kontroly nad prostředky organizovaného násilí.Významným trendem je zvětšování armád během 18. století a to, že byly namístožoldnéřů ve stále větší míře doplňovány na základě povinnosti stanovené pro určitéskupiny venkovského, selského obyvatelstva.V následujícím 19. stoletím začíná éra moderních národních států, pro niž jecharakteristické pojetí bezpečnosti především jako vojenské bezpečnosti a jakobezpečnosti státu. Hrozby jsou v této éře spojeny především s válkou a válčením.Jedná se o tzv. symetrické válčení, kdy protivníci jsou si statusově rovní, nebo jsou sipřinejmenším navzájem zřejmí a čitelní. Nástrojem je masová armáda, v níž sloužístále vyšší počty občanů státu. 274.1.1 Vojenská službaPrvní a nejtradičnější rovinou zapojení občanů do zajišťování bezpečnosti jevojenská služba – typicky ve formě branné povinnosti a služby v řadách modernímasové armády. Tento fenomén se vyvinul během 19. století (v našich zemích v 60.letech) a přetrval prakticky téměř do konce 20. století. Formy se samozřejmě měnilyv čase i podle místa, ale jen v některých zemích – jmenovitě v USA a Velké Británii– převažující model nikdy nezdomácněl. 28Branná povinnost byla dominantním poutem mezi společností a ozbrojenými silamijako hlavním garantem bezpečnosti. V některých obdobích a zemích byl tento vztahdo jisté míry pojímán jako vztah identity – poprvé v dějinách za Francouzskérevoluce. Charakteristické jsou slogany jako „armáda občanů“ nebo „naše společnostje naše armáda“. 29 Dobrou ilustrací – a to doslova – je třeba také slavnýčeskoslovenský plakát z roku 1938, na němž za menšími černými postavami27 MJØSET, L. – VAN HOLDE, S. 2002, s. xiii.28 MØLLER, B. 2002, s. 280.29 MØLLER, B. 2002, s. 279.31

svalnatého dělníka a malé holčičky stojí velká šedá silueta československého vojákase zbraní. Pod nimi stojí nápis „Až bude třeba, staneme se všichni vojáky! – Imbedarfsfalle werden wir alle soldaten!“V mnoha společnostech se povinná vojenská služba stala příslovečným „tavícímkotlem“, fungujícím jako mechanismus socializace, vzdělávání a sociálníhozačleňování různých marginalizovaných skupin a etnických menšin. V předválečnémČeskoslovensku byla armáda považována přímo za „páteř společnosti“, nejsilnějšíintegrační faktor, školu občanství, demokracie a tolerance. Branná povinnost a s nísouvisející fenomén mobilizace se staly rámcem pro kolektivní zkušenost zajišťováníbezpečnosti i eventuálního ohrožení. Významná je i jejich role jako nástrojevzájemné kontroly – společnost kontroluje ozbrojené síly a vládnoucí moc (stát)kontroluje občany.Občanský prvek se v této souvislosti omezuje převážně do pasivní role. Vedle tohose však od počátku prosazuje také autonomní občanská iniciativa, která souvisís rozvojem dobových forem občanské společnosti. Tyto aktivity můžeme nazvathnutím lidové brannosti. Náplní byla hlavně tělesná výchova a podpora bojovépřipravenosti obyvatelstva. Široká škála zainteresovaných organizací zahrnovala jaktělocvičná a sportovní hnutí a spolky (Turnverein v německém prostředí, Sokolv českých zemích, dánské hnutí DGI apod.) a dále střelecké jednoty a spolky, takvyloženě polovojenské občanské organizace – Národní gardy v předválečnémČeskoslovensku, Heimwehr v německém a rakouském prostředí neboHjemmeværnet (domobranu) v poválečném Dánsku. Tyto dobrovolné organizacefungovaly vždy v úzké návaznosti na regulérní obranné struktury státu, udržovaly apodporovaly způsobilost záloh pro mobilizaci, a vždy také posilovaly zájem určitýchvrstev občanské společnosti o problematiku bezpečnosti a obrany.4.1.2 Ochrana obyvatelstvaDruhou úrovní občanské role je civilní ochrana (dobově spíše civilní obrana) neboliochrana obyvatelstva. Impulsem k jejímu rozvoji se staly hluboké změny ve způsobuvedení války, ke kterým došlo během první poloviny 20. století. Tato nová, totálníforma války zasáhla nejen obrovské počty bojovníků v masových armádách, ale teďuž celou populaci válčících zemí. O náklad utrpení, strádání, umírání a destrukce se32

vojáci začali dělit s nevinnými civilisty, ženami a dětmi; od té doby se na něpřesouvá ve stále větší míře.Na počátku této změny stojí první vzdušné bombardování roku 1911, rozšířené nacivilní cíle koncem 1. světové války. Předobrazem brutality 2. světové války se stalazvláště občanská válka ve Španělsku. Civilní obyvatelstvo tak bylo vystaveno nejenpřímým účinkům bojové činnosti (bombardování, pohyby front, okupace území),nýbrž také bylo víceméně totálně zapojeno do válčeného hospodářství a vystavenorůzným druhům strádání – od nedostatečné výživy a chybějící zdravotní péče ponouzové formy bydlení.Vojenská síla a obranyschopnost národního státu v totálních válkách 20. stoletízávisí jak na armádě, tak civilním zázemí. Občané jsou tedy hodnotou izdrojem, který je třeba chránit.Civilní obrana sestávala jak z opatření podnikaných ze strany bezpečnostních složekstátu, tak z aktivit, na nichž se občané přímo podíleli. Otevřel se velký prostor pročinnost nevládních občanských organizací – Červeného kříže, Civilní protileteckéochrany v Československu 30. let, na ochranu se zaměřovala i branná výchova,prováděná na školách a ve velkých podnicích. Systémy CO v celé Evropě (i běhemstudené války) vyznačovaly koordinací ze strany státu a kooperací státních aobčanských struktur.4.1.3 Demokratická kontrolaTřetí rovinu účasti občanů v pojímání bezpečnosti, jaké převažovalo ve 20. století,lze nazvat jako civilně-vojenské vztahy, civilní řízení a demokratickou kontroluozbrojených sil i bezpečnostní politiky. Jedná se o historicky nejnovější roli. Přestoževeřejné mínění dokázalo ovlivnit obrannou politiku států už v 19. století (napříkladve Velké Británii při válkách mezi Tureckem a Řeckem), systémově mají občané asubjekty organizované občanské společnosti přístup k participaci na rozhodování obezpečnosti teprve v několika posledních desetiletích – ve vyspělýchdemokratických zemích, přirozeně. Občanská veřejnost se tak stává nejen objektem,ale také aktérem bezpečnostní a obranné politiky.33

Skutečně participativním metodám zapojení občanské veřejnosti, které sev demokratických zemích prosadily v posledních desetiletích, však ve 20. stoletípředcházely tradiční způsoby civilního řízení a kontroly bezpečnostního systému,jimiž jsou:a) politické řízení „shora“ prostřednictvím vlády, parlamentu a politickýchstran;b) nepřímá kontrola „zdola“ prostřednictvím branců povolaných k výkonuvojenské služby.Hlavními motivy pro rozvoj demokratické občanské kontroly byla společenská„mobilizace“ a občanská hnutí v západních zemích 60.-70. let; významnýmimpulsem z poválečného Německa byla snaha systémově zabránit zneužití ozbrojenémoci inspirace. K tradičním formám kontroly přibyla role nezávislých médií apředevším rozvoj instituce nazývané „defence community“, v češtině potom„bezpečnostní komunita“. Jedná se o neformální uskupení odborníků, nezávislých,z vládních i akademických kruhů, vojáků, studentů, novinářů, zástupců občanského ikomerčního sektoru. 30 Podoba, schopnosti a vliv těchto komunit se v každé zemitrochu liší. Obvykle nejsou přímo zapojeny do rozhodovacích procesů, ale jakoporadní a kooperativní instituce jsou vlivným prostředníkem mezi vládou a širokouobčanskou veřejností. Jejich existence je dobrým indikátorem zájmu vlád o principy„dobrého vládnutí“.4.1.4 Záchranářství: Občanské aktivity mimo kontext vojenské bezpečnostiVýznam slova bezpečnost byl sice v moderních společnostech vnímán především vesmyslu vojenské obrany, přesto ale nelze přehlédnout celou sféru občanských aktivit,které byly zaměřeny zcela civilně. Touto oblastí jsou především záchranné služby,zrozené obvykle ze spontánní občanské iniciativy a teprve postupně zastřešované akoordinované státem.Konkrétně mám na mysli tradici dobrovolných hasičských sborů, jejíž počátky jenutno klást daleko před období moderní společnosti. Občanská aktivita v rámciměstských samospráv se tady objevuje vlastně už ve středověku a ranném novověku.34

Poslední třetina 19. století je však přímo zlatou érou dobrovolného hasičství, cožzajisté souvisí s obrovským rozvojem občanské společnosti a spolkového života.Kromě hasičů, kteří stojí na počátku záchranářství v širším smyslu, se rovněžkoncem 19. století začaly ustavovat další, vždy lokálně vymezené záchranné činnosti– především v horských oblastech, na řekách a mořském pobřeží. 31 Formálníinstitucionalizace však přicházela později. Například stálá Horská služba bylav Československu zřízena v roce 1934, a to na bázi státem skromně podporovanéhospolku, který asocioval místní sdružení v jednotlivých větších pohořích. K zestátněnídošlo postupně ve 40. letech. 324.1.5 Mobilizace jako základní principRole občanů se ve sledovaném období značně rozšířila: občané a občanskáspolečnost se stali nejen zdrojem pro vedení války, ale také chráněnou hodnotou a dojisté míry i partnerem vlády v rozhodování. To vše ovšem nahlíženo pohledem státu(jako instituce a hlavního aktéra bezpečnosti). V případě potřeby však občanézůstávají především předmětem mobilizace. Ta ve 20. století zahrnuje celouspolečnost, všechny její zdroje (zdaleka nejen materiální!) a nastoluje požadavek adiktát totálního zapojení všech lidských bytostí do kolektivního úsilí.Obrázek 1 – Sto let vývoje role občanů z pohledu vojensky vnímané bezpečnosti30 BALABÁN, M. – RAŠEK, A. et al. 2003, s. 86.31 Příkladem může být rozvoj horského záchranářství v Rakousku-Uhersku nebo do téhož obdobízařaditelný rozvoj dobrovolného pobřežního záchranářství v Dánsku.32 K sedmdesátinám Horské služby. 2004.35

4.2 Nové pojetí bezpečnosti a jeho důsledky pro účast občanůO příčinách změny v pojímání bezpečnosti, k níž dochází v posledních desetiletích20. století, si na tomto místě netroufám dlouze spekulovat. Spočívá jednak v posunureferenčního objektu (toho, o čí bezpečnost se jedná), kterým byl tradičně na prvnímmístě stát, na širší okruh subjektů a především na jednotlivé lidské bytosti –občany, jednak v odklonu od vojenských aspektů ke komplexnímu vnímáníbezpečnosti.4.2.1 Formování post-militární společnosti v situaci bipolární konfrontace ajejího páduJednu z příčin tohoto obratu však spatřuji ve změně, kterou přinesla studená válka.Novým prvkem ve vojenství se v podmínkách bipolárně rozděleného světa stalyprocesy „nuklearizace“ a „technologizace“. 33 Válka a s ní spojené hrozby bylypostupně ještě totálnější a ve svých účincích absolutnější než kdykoliv předtím.Bipolární situace také vážně zpochybnila a zrelativizovala moc a suverenitunárodních států. Obojí si začali uvědomovat občané a do jisté míry paradoxnímnásledkem bylo, že hrozby spojené s totální jadernou válkou začaly být od 70. letprostými lidmi vnímány – právě díky jejich fatalitě a absurditě – jako velmivzdálené, vágní a chimérické. Předpoklad masového použití jaderných zbraní spolus dalším technologickým vývojem konvenčních zbraňových systémů také začalysnižovat reálnou potřebu živé síly v ozbrojených silách (a tedy početní stavy vojsk).Spolu s rozmachem protiválečných občanských hnutí a iniciativ tyto jevy vyústilyv úpadek masových armád stavěných na principu branné povinnosti. V praxi se tentotrend projevil nejprve v USA a Velké Británii (částečně díky dlouhodobě odlišnétradici, v níž všeobecná branná povinnost nikdy nezapustila trvalé kořeny). Rozpadbipolárního světa a nástup „revoluce ve vojenství“ 34 však tento trend potvrdil a poroce 1989 se procesy všeobecné redukce vojenských kapacit, opouštění všeobecnébranné povinnosti a budování plně profesionálních armád rozběhly téměř ve všechvyspělých zemích západního světa. Důvodem k budování ozbrojených sil naprofesionální bázi je také posun v zajišťování vojenské bezpečnosti: namísto fyzické33 AJANGIZ, R. 2002, s. 309.36

obrany vlastního teritoria (na což žádná profesionální armáda nestačí) se přecházík vojenské intervenci v zahraničí, v oblastech vzniku rizika.Tento vývoj měl natolik dalekosáhlé důsledky, že se hovoří přímo o novém, postmilitárnímcharakteru společnosti. 35 Vojenská dimenze se téměř vytratila zespolečenského života evropských zemí; k příznakům této proměny můžeme řaditnapříklad:• vlny antimilitarismu v 60.-70. letech v západních demokraciích nebo počátkem90. let v některých postkomunistických zemích,• všeobecný tlak na profesionalizaci výkonů na poli bezpečnosti, obrany a ochrany,• posun hodnot západní civilizace směrem k individualismu a konzumnímu styluživota (tedy k hodnotám, jež jsou víceméně protikladné k hodnotám klasickéhomilitarismu). 36Změna podmínek v posledních dvou dekádách studené války, po jejím skončení apominutí dosavadních hlavních bezpečnostních hrozeb měla konkrétní důsledky provšechny tři roviny, v nichž se dosud realizovala role občanů při zajišťováníbezpečnosti.4.2.1.1 Vojenská službaJak bylo řečeno, profesionalizace je převládajícím trendem, ne však bezvýhradně.Požadavek, aby občané plnili brannou povinnost výkonem několikaměsíční služby,ztrácí legitimitu. V průběhu 90. let minulého století řada evropských států přešlak modelu dobrovolného převzetí branné povinnosti. Mezi prvními byly Belgie aNizozemsko, později např. Francie, a na konci roku 2004 se první zemí s plněprofesionálním sborem ve střední a východní Evropě stala Česká republika.Opuštění principu všeobecné branné povinnosti i výkonu služby se dosud bránípředevším Německo a severské státy. Němci vnímají povinnou základní vojenskouslužbu jako nástroj demokratické kontroly ozbrojených sil. Dánové ji považují za34 Revolution in Military Affairs – RMA.35 SHAW, M. 1991, s. 174-180. Viz kapitola 3.2. Post-Military Society.36 SARVAŠ, Š. et al. 1999.37

„součást duše národa“ 37 , naplnění občanské uvědomělosti a vlasteneckéodpovědnosti a za garanci humánního charakteru vojenství. Pro Švédy je ve velmipodobném smyslu zárukou skutečné neutrality a svrchovanosti.4.2.1.2 Ochrana obyvatelstvaZánik hrozby globálního válečného střetu a masového použití zbraní hromadnéhoničení ovlivnil také oblast civilní ochrany. Na postoj občanů však měla skutečný vlivuž forma, kterou se civilní ochrana (tehdy civilní obrana) zajišťovala během studenéválky. Lidé jednak tušili, že v případě totální jaderné války nemohou žádná ochrannáopatření zajistit rozumné a udržitelné přežití. Po vychladnutí „horkých chvil“ z 50. a60. let, kdy lidé na západní i východní straně železné opony žili ve skutečnémstrachu z války, a částečném uvolnění napětí v 70. letech nabývala opatření civilníobrany a branná výchova stále formálnější ráz. Postupně tyto činnosti začaly býtvnímány se značným despektem, jako cosi otravného až směšného – což platilo naZápadě stejně jako na Východě. V socialistickém Československu k diskreditacicivilní obrany a branné výchovy přispěla i její extrémní politizace a ideologizace.Jakmile skončila studená válka a vypukly domnělé „světlé mírové zítřky“, došlok plošnému úpadku systémů a struktur civilní ochrany. Teprve výskyt novýchhrozeb, zvláště teroristických útoků, ale třeba také nebývale četné živelní pohromy iprůmyslové havárie vyvolaly ke konci 90. let znovu zájem o civilní ochranu a ozpůsoby, jakými ji modernizovat, aby se stala vhodným nástrojem ochrany občanůpřed ohrožením.4.2.1.3 Demokratická kontrolaRozvoj participace občanské veřejnosti na bezpečnostní a obranné politicedemokratických zemí nastal převážně v období postupného soumraku bipolárníhorozdělení světa a symbolizoval nástup nového přístupu k bezpečnosti jako takové.Způsoby výkonu občanské demokratické kontroly se dělí na „subjektivní“ a„objektivní“. 38 Klasickou formou tzv. subjektivní občanské kontroly je povinná37 Ve formulaci mjr. Jørgena Kyhna z velitelství dánské domobrany v Kodani zazněl jen sotvapostřehnutelný záblesk nadsázky.38 Armáda v demokracii. 1999.38

základní vojenská služba. Ta ale ve sledovaném období vyklízí prostor. Naopakdochází k posílení a rozšíření objektivní kontroly, prováděné zvnějšku. Jednímz projevů tohoto trendu je posílení tzv. mediální kontroly, která se však pohříchučasto omezuje pouze na honbu za senzací a vytváření skandálů. Především ale nelzehovořit o tom, že by tuto demokratickou civilní kontrolu prováděla širší občanskáveřejnost – ta je ve skutečnosti rozdělena na relativně malou, angažovanou a dobřeobeznámenou skupinu, nazývanou jako bezpečnostní komunita. Mimo tento okruhbohužel zůstává velká většina občanů, zcela lhostejných, jejichž pozornost vůčibezpečnostní problematice bývá upoutána jedině medializovanými skandály audálostmi, které vyvolávají paniku. Nezájem široké veřejnosti o problematiku obranyi bezpečnosti v širokém významu se stal přinejmenším v 90. letech 20. stoletícharakteristickým rysem mnoha evropských společností. Česká společnost bylavelmi reprezentativním příkladem.4.2.2 Bezpečnost individuální každodennostiJestliže hovoříme o „odvojenštění“ a individualizaci jakožto hlavních znacíchnového pojímání bezpečnosti, je třeba uvést, jak konkrétně se toto zcivilněníprojevilo.Trestná činnost je naprosto trvalým společenským fenoménem. V případě moderníchspolečností se však dá tvrdit, že typická je nejen její přítomnost, ale spíše jejípostupný a nerovnoměrný nárůst. Obdobím, kdy kriminalita výrazně stoupala, bylapoválečná desetiletí. A právě pozornost vůči tomuto fenoménu – jako faktorubezpečnosti jednotlivých občanů – lze považovat za jeden ze znaků nového,komplexnějšího pojímání bezpečnosti. Konkrétní formou účasti občanů nabezpečnostní politice i při zajišťování bezpečnosti se tak přibližně od konce 70. let,ale převážně až v 80. a 90. letech stává oblast prevence kriminality. Jedná se ovelmi široké nové pole, zahrnující výchovu dětí a mládeže, rozšíření spolupráces policií, rozvoj komerčních bezpečnostních služeb či o vznik participativníchpolitických programů a projektů na regionální a lokální úrovni, vytváření bezpečnýchlokalit apod.Do této individuální, každodenní sféry bezpečnosti občanů patří i modernizacezáchranných a havarijních služeb, ale třeba také rostoucí pozornost vůči požární39

prevenci, technickému zabezpečení mnoha oblastí života a v neposlední řadě idůraz na zvyšování bezpečnosti práce. S určitým zjednodušením lze rozvoj celé tétosféry situovat do doby 80.-90. let 20. století, přičemž ekonomicky vyspělédemokratické státy měly obvykle určitý předstih před zeměmi východního bloku.4.2.3 Profesionalismus a institucionalizovaná lhostejnostPopsané změny v pojímání bezpečnosti nemají jen pozitivní dopady. Už bylo řečeno,že profesionalizace činností v rámci bezpečnostního systému, zvláště v oblastivojenské bezpečnosti, je objektivním trendem, který zvyšuje efektivitu a schopnostiodpovědných institucí tváří v tvář současným bezpečnostním hrozbám. Samotnýteoretický koncept postvojenské společnosti však poukazuje další okruh příčin,vedoucích k tlaku na výlučně profesionální zajišťování bezpečnosti.Tímto hlavním motivem je všeobecné odcizení občanů nejen k vojenským aspektůmbezpečnosti, ale v důsledku k zajišťování bezpečnosti i v širokém smyslu. Napočátku tohoto jevu stálo vystoupení mírových a antimilitaristických hnutí v 60. a70. letech v severní Americe a západní Evropě. Právě protiválečné občanskéiniciativy, rostoucí nechuť lidí vůči vojenské politice vlád a sílící odpor populacek výkonu povinné vojenské služby odstartovaly proces postupné separace občanskéspolečnosti od problematiky bezpečnosti. Tento aktivní prvek se postupně prolnuls šířením konzumního stylu života a individualismu, k němuž došlo (a nadáledochází) především během 80. a 90. let v souvislosti s neoliberálně definovanouekonomickou globalizací a deregulací. 39 Výsledkem je převládající občanskálhostejnost vůči všemu, co souvisí s požadavky a étosem tradičně vojenskypojímané bezpečnosti státu.Tuto situaci velmi výstižně ilustruje naprosté míjení pojmu občanství a s pojmypovinnost, služba, obrana, bezpečnost. Ve většině vyspělých demokratických zemínení v osnovách občanské výchovy 40 ani zmínka o tom, že účast či přímo povinnostúčastnit se na obraně a ochraně státu by měla být vnímána jako integrální součástobčanství jako takového – což bylo naopak zcela samozřejmé například v 1. polovině20. století.40

Na tuto duchovní a společenskou atmosféru tedy trend profesionalizace přímonavazuje. Profesionalismem můžeme nazvat právě onu pokřivenou formu, kdyzájem občanské veřejnosti není dán snahou zajistit lépe výkon funkcí, nýbrž vyvázatse z jakékoliv společenské odpovědnosti či povinnosti, a kdy státní instituce(bezpečnostní systém) tuto situaci ochotně akceptuje a přijímá roli neomezenéhogaranta a monopolního poskytovatele ochrany a obrany svých klientů – občanů.Profesionalizace je tedy nejen efektivním, ale především pohodlným řešením.Určitým příznakem nezvládnuté situace může být třeba i široký výskyt různýchnáhražkových a naprosto vyprázdněných forem sounáležitosti s touto potlačenou avytěsněnou sférou společenského života. Jednou z nich je tzv. televizní či diváckýmilitarismus, udržovaný širokou nabídkou satelitních televizních kanálů čiodborných časopisů, anebo značně rozšířená obliba „military“ stylu v oblékání, naníž vydělávají rozsáhlé sítě army-shopů.Výsledkem popsaných procesů několika posledních desetiletí je zvláštně rozporuplnýstav. 41 Lze jej charakterizovat vzájemnou kontradikcí mezi:• zmnožením rolí, v nichž byli občané zapojováni na poli bezpečnosti, obrany aochrany,• emancipací občanského prvku vůči institucím státu,• rozvojem participativních forem bezpečnostní politikyna jedné straně, a na druhé straně:• odcizením, lhostejností a odříznutím občanského společenského života od oblastibezpečnostní politiky i praktické účasti na realizaci.Občané se tedy nejen zbavují povinností, ale také rezignují na svá práva – podílet sena zajištění bezpečnosti své, svých blízkých i své vlasti.Modelové schéma popisuje vývoj občanské role v kontextu vývoje národního státu19. a hlavně 20. století. Je možné, že současný postupný zánik instituce branné39 KALDOR, M. 1999, s. 72.40 AMADEO, J.-A. et al. 1999.41 SHAW, M. 1991, s. 180.41

povinnosti (v praxi spíše jen povinné vojenské služby) symbolizuje ještě hlubšízměny, ke kterým dochází v postavení národních států. Společenské změnyv posledních desetiletích tedy:a) vyvázaly občanstvo z původně striktních vazeb k obranným a bezpečnostnímsystémům jednotlivých států;b) otevřely nový prostor pro občanskou participaci na bezpečnostní politice irealizaci ochrany a obrany.Národní stát vždy byl a nadále zůstává garantem bezpečnosti na svém území a prosvé obyvatelstvo. Vzhledem k potenciálním hrozbám ovšem nestačí budovatprofesionální instituce bezpečnostního systému. Vyvážené profesionální a občansképojetí bezpečnosti předpokládá, že komplexnost rizik a ohrožení vyžaduje komplexníreakci – a ta není představitelná bez dostatečně občanů připravených na krizovésituace. Je třeba si uvědomit, že zatímco dříve byla výchova a vzdělávání k obraně aochraně pojímána jako předpoklad k plnění občanských povinností, dnes i dobudoucna se jedná o jednu z cest, jimiž občan naplňuje a vykonává svá práva.4.3 Současné výzvy a rozvojové příležitostiZávěr této kapitoly by měl stručně nastínit, kam se role občanů dostala v současnostia v jakých oblastech a formách se může dále rozvíjet.4.3.1 Nové hrozby a komplexní bezpečnostSamotný přelom 20. a 21. století znamená další významný posun v postojíchk bezpečnosti. Celý západní svět – a tedy i Česká republika – je konfrontováns vlnou nových hrozeb různého druhu. Klíčovým faktorem je mohutný rozvojmezinárodního terorismu, jehož terčem se stávají už i země s totožnýmgeopolitickým profilem jako Česko. Přítomnost této hrozby je evidentní; její bestiálnípodoby má veřejnost před očima stále častěji – útoky 11. září 2001 v USA, březen2004 v Madridu nebo září 2004 v jihoruském Beslanu. Další hrozbou, kterouveřejnost reflektuje, je šíření zbraní hromadného ničení, jež by se právě ve spojenís terorismem mohly stát strašlivým nebezpečím. Další sférou ohrožení, kterázasahuje do smýšlení lidí, jsou stále četnější přírodní katastrofy, živelní pohromy a42

nejrůznější průmyslové a technologické havárie. Právě zde vidíme, že všechnyuvedené hrozby, včetně terorismu, mohou ve svých účincích nabývat komplexnípovahu; mohou se řetězit, takže jedna způsobuje další, a zasáhnout tak mnohem širšíokruh objektů a aktérů, než v dobách menší geografické propojenosti a funkčnízávislosti různých sfér společenského života. 42Z toho lze vyvodit jednoznačný závěr: obyvatelstvo v zemích naší civilizace semusí vyrovnat s faktem trvalého potenciálního ohrožení a zvyknout si na jistoumíru nebezpečí. 43 A rovnou dodejme, že lidé si pomalu zvykat začínají. Odůsledcích, jaké to má v případě Česka pro ochotu a zájem občanů připravit se, budepojednáno níže.Komplexní pojetí bezpečnosti tedy do budoucna musí počítat nejen s tradičnímdělením na vnější a vnitřní aspekty, které lze rozlišit stále obtížněji, ale spíše musíobsáhnout i ekonomický, sociální a environmentální rozměr. 44 Oblast vojenskyvnímané bezpečnosti se bude patrně nadále zužovat, a vypovídací hodnotu tak ztrácíi jemu odpovídající dělení hrozeb na vojenské a nevojenské.4.3.2 Přetavení tradičních forem: Participativní řízení a národní občanskáslužbaTři roviny občanské role, které odpovídaly tradičnímu vojenskému a na státzaměřenému pojetí bezpečnosti, se úplně změnily a do budoucna musí dostatživotaschopnější, participativní rámec.4.3.2.1 Vojenská službaNamísto plošné a povinné vojenské služby, která neodpovídá dnešnímuintervenčnímu a expedičnímu charakteru bojové činnosti armád, zůstává alternativoupro širší zapojení občanů činnost při zajišťování teritoriální obrany. Ta můžezahrnovat pravidelnou přípravu záloh pro mobilizaci ozbrojených sil, které jsouv míru budovány pouze na profesionálním principu, ale také autonomní oblastobčanské brannosti ve formě miličního systému ozbrojených sil, různých forem42 CILLUFO, F. J. – RANKIN, D. 2001.43 FOX, C. – HALL, R. 2001.44 BALABÁN, M. – RAŠEK, A. et al. 2003, s. 71-72.43

domobrany a národních gard (například Hjemmeværnet v Dánsku, americkáNational Guard či u nás rodící se systém aktivních dobrovolných záloh), až po zcelanezávislé zájmové kvazi-militární organizace.Území členských států EU (a z větší části i NATO) dnes není vystaveno hrozběvojenského napadení, ale mnoho hrozeb nabývá teritoriálního charakteru. Popsanéteritoriální obranné struktury jsou v takovém případě ideálním nástrojem pro rychloumobilizaci dostatečného počtu občanů, předem připravovaných k účasti na řešenívzniklých krizových situací, a to i zcela nevojenského charakteru. Těchto hrozeb jecelá řada: od živelních pohrom a technologických havárií k teroristickému útoku ažk násilnému průběhu migračních vln. Výhodou těchto občanských branných institucíje:• rychlá nasaditelnost a flexibilita,• vazba k lokalitě,• dokonalá znalost místních podmínek a zdrojů.Z vojenského hlediska však dnes těmto organizacím náleží jen funkce podpůrného apomocného prvku.Ostatní roviny občanské role pozbyly vojenský význam v podstatě zcela.4.3.2.2 Ochrana obyvatelstvaNová ohrožení vyvolávají zájem o revitalizaci a modernizaci systémů, jež bynavazovaly na dřívější vojensky a obranně pojímanou civilní ochranu. Velký rozvojprodělala celá profesionální sféra – budují se integrované záchranné systémy aslužby, krizové řízení se stává pevnou součástí činnosti veřejné správy.Na poli občanské iniciativy se však zatím spíše otevírá veliký prostor pro rozvoj.Současné hrozby předpokládají individualizované pojetí přípravy. Vycházet je třebaprimárně z principu dobrovolnosti, spoluodpovědnosti a z práva občanů nasebeochranu a povinnosti státu poskytnout jim „know-how“.Veliký potenciál se skrývá v participaci tradičně nevojenských dobrovolnýchiniciativ, v jejich zapojování do bezpečnostního systému a kooperacis profesionálními složkami. Příkladem takové dynamické spolupráce je v Česku44

udování dobrovolných záchranných týmů, zapojení Sborů dobrovolných hasičů,Českého červeného kříže nebo Horské služby do bezpečnostního systému republiky.Odpovídající příprava širokých vrstev obyvatelstva však zůstává ústřednímproblémem a výzvou, a to nejen v ČR.4.3.2.3 Od civilní demokratické kontroly k participativnímu řízení bezpečnostnípolitikyVývoj v této oblasti je třeba především vnímat z hlediska „odvojenštění“bezpečnostní politiky. Instituce bezpečnostních komunit se zrodila na poli obrannépolitiky jako partner státu, a to v rámci civilně-vojenských vztahů. Principparticipace (informování, konzultace, koordinace) by se však měl stát základnímmechanismem, který by se rozšířil do všech oblast a aspektů bezpečnostní politiky, ato nejen na úrovni státu, ale také na úrovni regionální a lokální.V České republice se už vyskytuje určitá rámcová představa o tom, že bezpečnostnísystém jako celek může být budován podle participačního modelu. 45 Prvnímpraktickým krokem tímto směrem bylo ustavení systému bezpečnostních rad státu,krajů i obcí, který zatím primárně zahrnuje tradiční, profesionální složkybezpečnostního systému. Jedná se však o platformu, na níž se můžeinstitucionalizovat spolupráce a dialog mezi veřejnou správou, profesionálnímibezpečnostními orgány i širokou veřejností, zastoupenou nevládními a neziskovýmiorganizacemi.Možným vzorem pro budoucí vývoj je přístup, zavedený v posledních letech veFrancii. Jedná o mechanismus tzv. lokálních smluv o bezpečnosti (Contracts locauxde sécurité – CLS), uzavíraných mezi různými subjekty, jejichž účelem je efektivnějiidentifikovat a řešit bezpečnostní rizika na místní úrovni. 46V celkové logice tohoto popisu chci zdůraznit význam občanské participace jakožtonástroje demokratické kontroly bezpečnostního systému. Měl by vyvažovat principprofesionalizace, který se může sám o sobě dostávat do jistého napětí s principemobčanské odpovědnosti a práv při zajišťování bezpečnosti.45 HLAVÁČ, I. 2004b.46 Analýza bezpečnostního systému České republiky. 2004, s. 115.45

4.3.2.4 Oblast individuální každodenní bezpečnosti člověka a ochrany přimimořádných událostechV kontextu posilování participativní dimenze je třeba vnímat i nové obsahy širocepojímané bezpečnosti člověka a občana. Kromě již uvedené oblasti civilní ochranysem lze zařadit celou rozsáhlou oblast prevence kriminality, v níž se už principparticipace a partnerství veřejné správy, policie a občanů prosadil, ale takézáležitosti, které jsou dosud vnímány jako odlehlé: bezpečnost práce nebo stálerozsáhlejší sféra informační bezpečnosti (ochrany před zneužitím informací atechnologických systémů, které užíváme v každodenním životě).Důležité je především poukázat na propojenost rizik v těchto oblastech s riziky, kterájsou dnes vnímána jako prioritní – tedy s terorismem, s přírodními a technologickýmikatastrofami. Konkrétní příklady spojitého vnímání těchto hrozeb a jejichkomplexních účinků lze najít především v prostředí USA (rozsáhlý projektNeighborhood Watch v rámci celonárodního programu Citizen Corps), a zcelaokrajově i u nás (projekt Iniciativa občanského bezpečí domova – IOBD).4.3.2.5 Koncept národní občanské službyV situaci, kdy povinná vojenská služba postupně ztratila veřejnou podporu, alezároveň se nadále uznává legitimita požadavku na osobní účast při naplňováníurčitých veřejných zájmů a společenská užitečnost takové účasti, přichází ke slovumyšlenka tzv. národní služby. Tento pojem se zrodil v západní Evropě (v Německu aVelké Británii). Namísto branné povinnosti, která se vztahuje pouze na určitou částmladé mužské populace a předpokládá splnění podmínek pro odvod, uvažuje omožnosti stanovit povinnost veřejné služby pro veškerou populaci v určitém věku,tedy bez ohledu na pohlaví a zdravotní dispozice.Tato povinnost však nemusí být plněna účastí na zajišťování obrany, nýbržv mnohem širší oblasti veřejných a sociálních služeb. Každý mladý člověk (muž čižena) by si v takovém případě mohl vybrat podle vlastní kvalifikace a zájmu, a podlepřipravené nabídky, zda předepsanou dobu (např. šest, devět nebo dvanáct měsíců)stráví službou v sociálních zařízeních (domovech pro seniory či handicapovanéobčany, dětské domovy), ve zdravotnictví (nemocnice), ve školství (mateřské a46

základní školy, různá výchovná zařízení), ale třeba také v hasičských a záchrannýchsborech, u policie a samozřejmě také v ozbrojených silách.V případě realizace by se jednalo o daleko spravedlivější přístup, než jakýpředstavovala civilní služba v rámci branné povinnosti. V praxi taková všeobecnáobčanská povinnost funguje pouze v Izraeli, tam však z pochopitelných příčin dosudpřevažuje její obranný a vojenská charakter. Diskuse o tomto fenoménu, o jehopřínosech, ale hlavně o jeho odůvodnění by byla nesmírně zajímavá. Na tomto místěbych jen zdůraznil, že spíše než provozně-praktickými potřebami se v jeho prospěchargumentuje potřebou vytvořit novou, konkrétní a výchovnou dimenzi občanství jakotakového, obnovit vztah mladých lidí k hodnotám veřejného zájmu a posílit sociálnísoudržnost dnešních hluboce diferencovaných demokratických společností. 4747 V tomto smyslu o občanské službě uvažuje – možná poněkud překvapivě – i současný prezident ČRVáclav Klaus.47

5. Výchova a vzdělávání občanů k obraně a ochraněv českých zemích od 19. století do roku 1989Smyslem této kapitoly není vyčerpávající průběžný popis, nýbrž výběrová ilustracepřístupů a způsobů, jimiž byli občané státních útvarů na našem území připravovánina krizové situace, mimořádné události, obranu a ochranu. Přirozeně se nelzevyhnout celkovému institucionálnímu rámci, ale důraz je kladen pouze na tu částlegislativy, politik a organizací, které měly a mají přímou spojitost s výchovouobčanů.5.1 Poklidné počátky: Od poloviny 19. století do 1. světové válkyNejstarší formy výchovy a přípravy měly jasně obranné, tedy vojenské zaměření.Ve středověku podléhala venkovská mužská populace povinnosti zapojit se doobrany země v rámci zemské hotovosti, ve městech nesli odpovědnost za obranu takésami měšťané; v praxi však od vrcholného středověku až do přelomu 18.-19. stoletípřevažovalo užití námezdných sil (tedy určité profesní skupiny, která nenípředmětem zájmu).Pokud hledáme stopy dobrovolné přípravy primárně nevojenské části společnosti, 48prvním fenoménem je fungování stavovsky organizovaných ozbrojených sborů zatřicetileté války – tzv. studentských legií. Tyto legie se znovu formovaly běhemprusko-rakouských válek v 18. století a poté opět během napoleonských válek.Vyvrcholením této tradice je revoluční rok 1848, po němž ale význam studentskýchneboli akademických legií upadá a naopak dochází k rozkvětu městských,střeleckých a hlavně národních gard. Jejich profil určovala nacionální, liberální,měšťanská a občanská („buržoazní“) orientace. Už v 50.-60. letech soustřeďovalyněkolik desítek tisíc mužů. Postupně se tak zformovala široká tradice gard,ostrostřeleckých spolků a jednot, která se stala jednou ze součástí nesmírněintenzivního rozvoje spolkového života a rodící se občanské společnosti. Toto hnutílidové brannosti se podílelo na procesu všestranné emancipace českého národa ve 2.polovině 19. století.48

Kromě vojenského zaměření však tyto organizace byly předurčeny také k plněnívýrazně nevojenského poslání, zvláště k udržování veřejného pořádku (policejnífunkce) a zasahování v případě mimořádných událostí (nejčastěji požárů a povodní).Krutý výsledek prusko-rakouské války roku 1866 bezprostředně ovlivnil přijetízákona o všeobecné branné povinnosti v roce 1868. V následujících letech se naplnorozběhla výstavba stálé armády a povinné vojenské základní služby, která pak trvalanepřetržitě (s výjimkou v období protektorátu) až do prosince roku 2004.Od roku 1886 potom ke stálé, pravidelné branecké armádě a všem polovojenskýmspolkům (gardám) přibyla domobrana (Landsturm), do níž bylo zařazeno veškerémužské obyvatelstvo ve věku 19-42 let, nezařazené u jiných pravidelných složekozbrojených sil. Jednotky domobrany byly v míru pouze rámcové, ovšem jejichpříslušníci (jako záloha) se účastnili pravidelných vojenských cvičení. Celkovéprůběžné počty přesahovaly půl milionu mužů. Spolu se zhruba 15-20 tisíci členyměstských, střeleckých a národních gard bylo v polovojenských strukturách zařazenoa cvičeno přibližně 550 tisíc osob. 49Nejpozději od 70. let 19. století tedy veškerá (fyzicky způsobilá) mužskápopulace v našich zemích procházela intenzivním základním vojenskýmvýcvikem a poté sérií pravidelných cvičení. Nadto se tisíce občanů ve městechprůběžně angažovaly ve střeleckých gardách.Jedná se sice o vojenský výcvik, to ale v žádném případě neznamená, že by jehopředmětem byly schopnosti, znalosti a návyky potřebné výlučně pro bojové, válečnésituace. Osnova základních řádů pro výcvik byla už v 19. století téměř shodná s těmi,které platily až do konce 20. století, tudíž obsahovaly mimo jiné zdravotnickoupřípravu, orientaci v terénu či způsoby nouzového přežití – ale především posilovalarozhodnost, chladnokrevnost a samostatnost. Vojenská služba tedy občanypřipravovala v dostatečné šíři vzhledem ke škále tehdejších hrozeb. Už tehdy tedyplatilo, že v případě jakýchkoliv krizových situací jsou nejpřipravenější anejakceschopnější skupinou lidé, kteří absolvovali standardní vojenskou službu nebobyli přímo vojáky z povolání.48 KROBATH, J. – STEJSKAL, L. 2004.49

Na první pohled zcela odlišnou sférou výchovy jsou masová tělovýchovná hnutí.V českých zemích se jedná především o sokolské hnutí, založené roku 1861.Podobné svazy v té době vznikaly po celé Evropě a většinou se opíraly o nacionálníprogram a liberální či později sociální politickou orientaci.Určité militární vnější znaky Sokola (uniformy, přehlídky apod.) byly spíše výrazemdobového estetického cítění, ovšem cosi vojenského či polovojenského nechyběloani v samotné náplni. Tělovýchova je jako zvyšování fyzické zdatnosti samozřejmějednou ze základních komponent jakékoliv výchovy k obraně, ochraně a ke zvládáníkrizových situací, v českém případě však Sokol suploval také autenticky národnívojenský prvek – armáda byla duchem především rakouská, už jen protože se v níužíval výlučně německý jazyk. Důsledkem této náhradní role byla skutečnost, žev prostředí sokolských jednot se zrodila originální česká povelová terminologie,používaná v ozbrojených silách našeho státu okamžitě po jeho vzniku a praktickybeze změny dodnes.Sokolské hnutí se stalo líhní celé generace českých bojovníků, kteří účastív zahraničním odboji za 1. světové války vytvořili podmínky pro vznikČeskoslovenska, a celá vojenská kultura nového státu si nadále zachovala nepokrytěsokolský ráz.Další z forem občanské iniciativy na poli bezpečnosti se ve 2. polovině 19. stoletístala činnost dobrovolných hasičských sborů. Například na Liberecku av Podkrkonoší jich nejvíce vznikalo v 80. letech a díky tehdejší hospodářsképrosperitě se k jejich zřízení a vybavení odhodlala i relativně malá města, městysy avětší vesnice. Od počátku byly hasičské sbory připravovány a nasazovány nejen připožárech, ale také k záchranným akcím při krizových situacích jakéhokoliv druhu(tehdy především při živelních pohromách).Z dnešního pohledu se tato „belle époque“ jeví jako téměř idylické období klidu,míru a bezpečí. Kromě dlouhodobé absence vnějšího ohrožení byl příznivý i stavvnitřní bezpečnosti. Míra trestné činnosti byla (podle dnešních měřítek) trvale nízká.Typickou, v literatuře barvitě vykreslenou formou občanské „participace“ v oblasti49 KROBATH, J. – STEJSKAL, L. 2004, s. 153.50

veřejného pořádku potom byla neformální spolupráce s lokálními orgány – každýpolicista nebo četník udržoval síť svých informátorů a důvěrníků (neboli pozorných avšímavých spoluobčanů), přičemž tato praxe byla jako jedna ze základních metodpolicejní práce běžná až do 2. světové války.Éru klidu a prosperity, během níž se český národ vypracoval mezi kulturně, sociálněa ekonomicky nejvyspělejší národy Evropy, však na kusy rozmetala a nenávratněpohřbila první světová válka.5.2 První československá republika a předválečné drama 30. letK paradoxům našich dějin patří fakt, že ačkoliv se samostatný československý státzrodil později než jeho armáda a jedině díky jejímu heroickému vystoupení na třechsvětových válčištích, dlouhé období po vzniku republiky se vyznačovalo velmirezervovaným, vlažným a celkově odtažitým postojem občanské veřejnostik otázkám jeho bezpečnosti a obrany.Přestože při vzniku Československa se počítalo se zavedením miličního systému(tedy přímé účasti všech občanů na ad hoc aktivované teritoriální obraně), do praxenikdy uveden nebyl a nadále fungovala standardní kádrová armáda se všeobecnoubrannou povinností. Měnila se jen délka povinné služby: od roku 1920 to bylo 14měsíců, po třech letech byla prodloužena na dva roky, po čase zkrácena na 18 aznovu i 14 měsíců. Brzy po nástupu Adolfa Hitlera k moci však došlo k prodlouženína 24 měsíců a v roce 1938 bylo dokonce připraveno schválena základní vojenskáslužba na tři roky!Pacifistický duch 20. let se projevil také ve sféře občanských branných abezpečnostních aktivit. Přestože vzniklo 54 různých branných a polovojenskýchspolků, svazů a korporací, jejich činnost neměla až do počátku 30. let významnouspolečenskou odezvu. Roku 1929 vzniklo z iniciativy Československého červenéhokříže (ČČK), Junáka, hasičských sborů a tělovýchovných organizací Ústředí obrany51

obyvatelstva, jehož úkolem bylo s podporou státu připravovat systémové řešeníobrany a ochrany občanů a jejich participace na zajišťování bezpečnosti. 50Alternativní formu výchovy, kladoucí důraz jak na fyzickou zdatnost, tak nacelkovou připravenost, orientaci v prostředí, disciplínu, rozhodnost a flexibilitu,nabízelo skautské hnutí, v ČSR velmi silné. V menší míře podobné vlastnostiv mládeži podporovalo také hnutí klubů Mladého hlasatele, inspirované dílemJaroslava Foglara. Okrajový význam můžeme přisoudit také českému unikátu:trampskému hnutí. Svou povahou však bylo spíše antimilitaristické.Skutečný přelom nastal roku 1933, kdy se moci v Německu ujal Adolf Hitler aČeskoslovensko mělo náhle hrozivého nepřítele. Reakce byla poměrně rychlá akomplexní. Kromě celkového programu budování silné a moderní armády bylo třebazačít připravovat obyvatelstvo a státní infrastrukturu na evidentně se blížící totálníválku.Obecně vzato lze tvrdit, že celý československý bezpečnostní systém byl budovánjednoznačně proti válečnému ohrožení. Tento charakter byl potvrzen zákonem č.131/1936 Sb. o obraně státu, který jako „magna charta vznáší nároky na všechno a navšechny“. 51 To se ve 30. letech týkalo mj. veškeré administrativní, ekonomické,průmyslové, dopravní a energetické infrastruktury. Z organizací občanského sektoru,které působily na poli bezpečnosti, se až na výjimky (zmiňovaná Horská služba)všechny orientovaly na zvyšování obranyschopnosti státu a jeho občanů. Mnohemširší roli hrály hasičské sbory a Československý červený kříž. 52 Obě organizace svýmhumánním posláním plnily významnou sociální funkci, ČČK kříž pak takévýchovnou (zvláště na školách a vlastních klubech). Oblast přípravy občanů k obraněa ochraně můžeme rozčlenit na tři následující tematické okruhy.5.2.1 Civilní protiletecká ochranaObrovský technologický pokrok, zvláště v letectví, dával jasně najevo, že letectvo sestane jedním z hlavních nástrojů příští války. Jak napověděla už 1. světová válka,50 DVOŘÁK, J. – ŠILHÁNEK, B. 2003, s. 5; Civilní ochrana: Nástin historických souvislostí. VHS.2002.51 Z proslovu ministra národní obrany před hlasováním v Národním shromáždění.52 Civilní ochrana: Nástin historických souvislostí. VHS. 2002.52

terčem útoků nebudou jen vojska, ale také civilní obyvatelstvo. V letech 1930-35působilo Ústředí obrany obyvatelstva, nezávislá nevládní instituce zastřešujícíspolupráci Ministerstva národní obrany (MNO), ČČK, hasičských sborů, některýchtělovýchovných jednot a skautských oddílů. Postupně vzniklo 300 místních výborů.Na tuto přípravnou dobrovolnickou fázi navázalo roku 1935 komplexní a systémovéřešení v podobě zákona č. 82/1935 Sb. o ochraně a obraně proti leteckýmútokům. 53 Byl sice přijat později než v některých zemích, zato se vyznačovalmimořádnou kvalitou, důrazem na organizační i technické zajištění, stanovenímkoordinační role státu, podporou občanské participace a respektováním tržníhohospodářství.Na základě zákona se podařilo vybudovat velmi moderní a vysoce funkční systémCivilní protiletecké ochrany (CPO). Princip dobrovolnosti byl doplněn zákonemstanovenými povinnostmi. Zahrnoval orgány veřejné správy, podniky a občanskéorganizace. Hlavní organizační jednotkou byla obec, která zřizovala a orgány CPO.Funkčně se dělil na svépomocnou službu obyvatelstva a pohotovostní oddíly veřejnéslužby, do nichž měli být zařazeni všichni občané nepodléhající branné povinnosti.Během let 1935-1938 probíhala řada rozsáhlých součinnostních cvičení, při nichžspolupracovali především hasiči, armáda (letectvo) a ostatní bezpečnostní složky,nevládní občanské organizace, zvláště Čs. červený kříž, a firmy. Cvičení seprováděla velmi realisticky a intenzivně, 54 díky čemuž si CPO získala vysokoudůvěru obyvatelstva – a to i v oblastech s německou menšinou, kde k bojkotunácviků zatemnění docházelo až během vrcholící krize v létě roku 1938. 555.2.2 Branná výchovaPřestože zákon č. 184/1937 Sb. o branné výchově byl přijat poměrně pozdě(v rámci legislativního balíku navazujícího na zákon o obraně státu), nelze tvrdit, žeby branná výchova byla předtím zanedbávána. Po nepříznivém období 20. let lze zaskutečný počátek systémového přístupu pokládat iniciativu Svazu československéhodůstojnictva (SČD) v roce 1930 za zavedení branné výchovy obyvatelstva; měla53 DVOŘÁK, J. – ŠILHÁNEK, B. 2003, s. 7-20.54 Civilní ochrana: Nástin historických souvislostí. VHS. 2002.55 STEJSKAL, J. – STEJSKAL, L. 2003.53

obsahovat propagaci státní a branné myšlenky, mravní a tělesnou výchovu, výcvik vezbrani a pokračovací výcvik záložníků a vztahovat se na muže ve věku 14-50 a ženyve věku 20-50 let. Projekt se pod patronací SČD rozběhl v 1. polovině 30. let nanevládním, decentralizovaném a dobrovolném principu (s finanční a technickoupodporou MNO), zapojila se do něj řada státotvorných branných spolků a svazů,tělovýchovných hnutí a jednot, polovojenských organizací a škol. Zapojenéorganizace vytvořily roku 1933 Výbor pro zvýšení brannosti lidu, začaly se pořádatbranné dny v součinnosti s armádou a hasiči, probíhal výcvik školitelů.Nedošlo však k vytvoření celoplošného a jednotného systému. Obsah sahal odpřednášek a výstav přes pořadová cvičení, nácvik činnosti v CPO (individuálníprotichemická ochrana) někdy až k výcviku ve střelbě. Od roku 1934 byla brannávýchova mládeže zavedena přímo do školních osnov, ale prováděla se nadálev kooperaci s autorizovanými cvičiteli z občanského sektoru a armády. 56 Kekonkrétním aktivitám na školách patřily branné srazy mládeže, kterých se účastnilystovky žáků a studentů, anebo „Zborovské závody branné zdatnosti“ (propagujícíodkaz vítězné bitvy čs. legií).Úplně nový rámec vytvořil zákon č. 184/1937 Sb. o branné výchově. Koordinacipřevzal podobně jako u CPO stát (meziresortní sbor branné výchovy a výborybrannosti na různých úrovních). Výchova mládeže se prováděla na školách, ostatníobčané pak v gesci branných a tělovýchovných spolků a občanských polovojenskýchorganizací. Uvedu alespoň nejvýznamnější: Svaz čs. důstojnictva, Československáobec sokolská, Čs. obec legionářská, ČČK, Svaz DTJ, Orel, Selská jízda, Národnígardy, Svaz stráže svobody, Branný svaz čs. motoristů, střelecké jednoty a svazy,Masarykova letecká liga.Podle zákona byla branná výchova pojata jako součást veřejné péče o výchovu avzdělání. Účelem bylo pěstovat v obyvatelstvu podle jeho věku, vzdělání a povolánímorální vlastnosti, tělesnou zdatnost, znalosti a dovednosti potřebné k obraněstátu. Branná výchova zahrnovala:a) brannou přípravu morální, naukovou a tělesnou,56 Vojenské dějiny Československa: 3. díl (1918-1939). 1987, s. 315-316.54

) výcvik v pomocných a ochranných službách (CPO),c) branný výcvik.Byla povinná pro všechny občany ve stanoveném věku (od 14/17 do 50/60) aprováděla se ve střediscích branné výchovy. 57Zákon odstranil všechny dosavadní nesystémové prvky, byl velmi moderní.Odpovídal stupňujícímu se ohrožení, tak hodnotám liberální občanské společnosti aobčanská participace patřila k jeho základním principům. Bohužel však přišel pozděa po Mnichovu byl zrušen.5.2.3 Přímá účast na obraně státuČinnost občanských branných, tělovýchovných a polovojenských organizací seneomezila jen na zajišťování branné výchovy obyvatelstva a účast v systému CPO.V období vrcholící krize od léta do konce září 1938 se některé z nich po vyhlášenímimořádných opatření zapojily přímo do zajištění veřejného pořádku, udržovánístátní autority a plnění asistenčních úkolů pro státní orgány, především vpohraničí. 58 K těmto organizacím patřily především Národní gardy, střeleckéjednoty, Sokol, ale třeba i ozbrojené pořádkové sbory politických stran (včetněněmeckých, jako byla sociálně-demokratická Republikanische Wehr či komunistickáArbeiterwehr). Lehčí pomocné úkoly pro úřady plnily například i skautské oddíly. Povypuknutí nacistického povstání v oblastech s německou většinou se některé tamějšínárodní gardy a sokolské skupiny se zbraní v ruce zapojily po boku armády dolikvidace pučistických skupin a obnovování státní suverenity.Toto vystoupení občanských organizací a především skvělý průběh všeobecnémobilizace se staly vyvrcholením stále intenzivnější spolupráce občanského sektorua bezpečnostních orgánů státu ve 2. polovině 30. let. Obrovské odhodlání, kázeň aosobní nasazení, s jakým většina občanů české, slovenské, ale částečně i německé čijiné národnosti plnila své úkoly, svědčí o značně vysoké úrovni jejich občanské abranné připravenosti. Jejich odhodlání bránit republiku – a tedy se k tomu57 Zákon č. 184/1937 Sb. o branné výchově; Vojenské dějiny Československa: 3. díl (1918-1939).1987, s. 456.58 STEJSKAL, J. – STEJSKAL, L. 2003.55

připravovat – ovšem vyrůstalo především z přesvědčení o pravdivosti ideálů, kteréČeskoslovensko hájilo, a z věrnosti k nim.5.3 K budování a obraně socialistické vlastiPo skončení 2. světové války a obnovení Československa se u nás navzdory postupněrostoucímu napětí mezi oběma vítěznými tábory, sovětským a západním, do jistémíry opakovala obvyklá poválečná pacifistická euforie. O potřebnosti armády se sicena rozdíl od 20. let nepochybovalo, ale během let 1945-1948 došlo k likvidacizařízení i organizační struktury Civilní protiletecké ochrany. O přípravě civilníhoobyvatelstva na podobné hrozby nemohlo být ani řeči. Myšlenka branné přípravy apředevším široké občanské participace na zvyšování obranyschopnosti všakrozhodně nezapadla.Rokem 1948 začíná čtyřicet let vedoucí úlohy Komunistické strany Československa(KSČ). Přestože mezinárodní bezpečnostní situace byla v 50. a 60. letech mnohemvyhrocenější než kdykoliv později, domnívám se, že z hlediska vnitřní přípravy(institucí a občanů ČSSR) k obraně a ochraně se daleko soustavnější iniciativavyvíjela právě až v 70.-80. letech.5.3.1 Komunistická „participace“ na zajišťování bezpečnosti a branná výchovaSvaz brannosti, který vznikl roku 1945 v demokratických podmínkách jako jednotnáveřejnoprávní korporace pod dohledem Ministerstva národní obrany, 59 byl poúnorovém komunistickém puči 1948 zlikvidován a nahrazen Svazem pro spoluprácis armádou (Svazarm). Ten původně zahrnoval deset organizací, tradičních – mimojiné Čs. svaz hasičstva, Sokol, Čs. červený kříž, i méně tradičních – Lidové milice.Skutečně masových rozměrů Svazarm nabyl teprve v 70. letech v rámci realizace„Jednotného systému branné výchovy obyvatelstva ČSSR“. Jeho hlavním poslánímbyla příprava obyvatelstva na situaci masové totální války. Běžná činnost se ovšemčlenila na branně-zájmovou, branně-technickou a branně-sportovní. Na konci 80. letměl Svazarm 1 milion 20 tisíc členů v 11 466 základních organizacích a klubech.Takto obrovské počty lidí spíše než vylepšení kádrového profilu lákala možnost59 Dekret presidenta republiky č. 125/1945 Sb. o zřízení Svazu brannosti.56

provozovat i poměrně atraktivní nebo nákladné sporty a hobby: mimo jiné letectví aparašutismus, potápěčství, modelářství či střelectví. 60Kromě Svazarmu tu byly další organizace, připravující své členy k zajišťováníbezpečnosti státu. První byly Lidové milice (LM), které sehrály osudovou roliv únoru 1948. V podstatě se jednalo o polovojenskou organizaci typu domobrany,vyzbrojenou lehkými pěchotními zbraněmi. Od typově podobnýchprvorepublikových svazů se však LM lišily svou agresivní totalitním ideologickýmnábojem a výcvikem spíše pro boj s politickým „vnitřním“, nikoli vnějšímnepřítelem. Právě LM soustřeďovaly v rámci společnosti nepříliš početný kádrfanatických komunistů. Milicionáři byli jakousi „pretoriánskou gardou“, na kterou sevedení KSČ mohlo spoléhat určitě více než na armádu nebo policii (Veřejnoubezpečnost).Poněkud standardnější strukturou byla Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti (PSVB). V rámci Sboru národní bezpečnosti plnila VB úkoly běžné policejní složky.Pomocná stráž potom sloužila jako sbor dobrovolníků, kteří nad rámec svéhoobčanského povolání plnili ve svém volném čase (nebo s jistými úlevami?) pomocnéa asistenční úkoly – buď samostatně, anebo častěji (a patrně oficiálněji) pod vedenímpříslušníků VB. Tito dobrovolní pomocní strážci procházeli určitým proškolením avýcvikem.Kromě nevojenského charakteru je na této instituci je zajímavý její reálnýparticipační charakter, i když lze předpokládat, že v podmínkách komunistickéhorežimu mohly být motivace ke vstupu do PS VB velmi pokřivené. Největšípřekvapení ovšem budí současný vývoj v USA, kde se zvláště po teroristickýchútocích 11. září 2001 realizují projekty 61 vytváření dobrovolných občanských hlídek,jež by v konkrétní lokalitě přispívaly ke zvýšení bezpečnosti a za tím účelem bylyvybaveny určitými pravomocemi. Tento model je formálně prakticky totožnýs modelem PS VB. Rozdíl je ovšem v historické zkušenosti – česká společnost bydnes na takové delegování výkonných pravomocí na jiné obyčejné občany reagovalapatrně velmi alergicky.60 KROBATH, J. – STEJSKAL, L. 2004, s. 155-157, 162-163.61 V rámci programu Citizen Corps.57

Téma samotné branné výchovy nově upravoval zákon č. 92/1951 o branné výchově.Přestože se výslovně vymezuje vůči prvorepublikovému zákonu z roku 1937(dokonce jej znovu, podruhé zrušuje), do jisté míry z něj vychází. Účelem brannévýchovy je však nejen „zajištění řádné přípravy nejširších vrstev pracujícího lidu kplnění úkolů obrany vlasti“, ale též „prohloubení jednoty pracujícího lidu s lidovědemokratickou armádou, výchova pracujícího lidu k věrnosti a spojeneckému svazkuse Sovětským svazem a se státy lidové demokracie, zvýšení jeho odhodlanosti aschopnosti k obraně vlasti a tím i úsilí o zajištění světového míru“. Oprotipůvodnímu zákonu tedy dochází k radikální ideologizaci. Také konkrétní náplň seponěkud posunula, zajišťuje se „politickou, tělesnou a vojenskou přípravoupředevším na podkladě dobrovolné účasti nejširších vrstev pracujícího lidu“.Mnohem výraznější změnu přinesl teprve rok 1971. ÚV KSČ přijal usnesení oJednotném systému branné výchovy obyvatelstva ČSSR. Jeho záměry pak bylykodifikovány v zákoně č. 73/1973 Sb. o branné výchově. Obojí dobře zapadalo dootupené atmosféry čerstvě normalizované společnosti, která se vlnou kádrové očistyprávě vypořádala s vystoupením „kontrarevolučních a pravicových sil“ roku 1968.Jednotný systém přispěl k výrazné militarizaci veřejného prostoru a posílil masovýcharakter společnosti. 62 Také rétorika je oproti zákonu z 50. let agresivnější, aposlání branné výchovy je zde líčeno v nepokrytě ideologickém výkladu o třídnímboji a nutnosti přispět k vítězství komunismu. 63Podle „Jednotného systému…“ a zákona 64 je branné vzdělání považováno za stálenedílnější součást základního vzdělání občana. Dosažené vědomosti, dovednosti adalší psychické fyzické kvality nemají jen branný význam, ale slouží také mírovémuživotu a práci. Z hlediska cílů se branná výchova dělí na složky:• morální a politickou (nejdůležitější),• odborně technickou (silně vojensky zaměřená, důraz také na civilní obranu,zdravotnickou a protipožární přípravu),• tělovýchovnou,62 KROBATH, J. – STEJSKAL, L. 2004, s. 156.63 Příručka o branné výchově. 1978, s. 11, 154.64 Příručka o branné výchově. 1978, s. 153-171, 172-182.58

• psychologickou (odolnost).Z hlediska jednotlivých skupin obyvatelstva se dělí na:• brannou výchovu na školách (žáků, učňů a studentů),• přípravu branců,• brannou přípravu záloh (vojáků v záloze),• přípravu občanů k civilní obraně,• zájmovou brannou činnost.Upravena je též branná agitace a propaganda, institucionální výstavba a řízení,vědeckovýzkumná činnost, příprava kádrů (cvičitelů) a materiální, technické afinanční zabezpečení.Zajímavě, byť poněkud nesystémově je v doprovodných textech zařazeno také děleníobsahu branné výchovy na výchovu politickou, vojenskou, mravní, estetickou,tělesnou a právní. Rovněž zajímavě působí výklad o nutnosti individuálního adiferencovaného přístupu k posluchačům a maximálního využití elektronickýchmédií. Pozoruhodný je koncepcí stanovený rozsah branné výchovy na školách.Začíná se na mateřských školách, na základních potom na 1. i 2. stupni. Zvláštnípředmět branná výchova pro 6.-9. ročníky představoval nejméně 16 hodin ročně aobsahoval problematiku obrany státu, zbraní hromadného ničení a ochrany předjejich účinky, zdravotnické a další vědomosti a dovednosti. Branná cvičení se konalave všech ročnících dvakrát ročně. Na středních školách měl předmět rozsah 1 hodinutýdně, k tomu dvakrát ročně branná cvičení a branný kurs na 5-7 dní jednou běhemstudia. Na vysokých školách byla branná výchova povinná pro všechny studentynezařazené do vojenské přípravy, a to v rozsahu 720 hodin pro budoucí odbornélektory a učitele branné výchovy, 86 hodin pro učitele a 45 hodin pro studentyostatních oborů.Program koncepce je vytyčen poměrně přehledným a srozumitelným způsobem,ovšem vzhledem k době svého vzniku – 70. létům – a postupnému zmírňovánímezinárodního napětí byl předimenzován. Nelze se divit, že kromě neakceptovatelné59

ideologizace trpěla realizace formálním přístupem a „papírovým“ vykazovánímčinnosti.5.3.2 Civilní obrana: Mezi válečným a mírovým poslánímPo únoru 1948 a vypuknutí studené války musela být civilní ochrana 65nazvaná Civilní obranou (CO) budována téměř od nuly.– nověObdobí 50. a 60. let se vyznačovalo vyhrocenou bezpečnostní situací a hrozboubipolárního totálního konfliktu. V 50. letech se v CO důraz kladl především naobranu před konvenčními zbraněmi a bojovými otravnými látkami. Zahájeno bylourychlené budování krytů. Díky všeobecné atmosféře ve společnosti byla také COpoznamenána paranoidními sklony k maximálnímu utajování. Ve 2. polovině 50. letzačaly být hlavní hrozbou zbraně hromadného ničení. Od roku 1961 se civilní obranastala podle zákona č. 40/1961 Sb. o obraně ČSSR organickou součástí systémuobrany státu (podobně jako v jiných evropských zemích). Právě v 60. letechpanovalo nejvyšší riziko vypuknutí třetí světové války, čemuž odpovídal intenzivnírozvoj CO u nás. Do období 60. let spadá výstavba rozhodujícího množství stálýchkrytů pro obyvatelstvo a teprve tehdy se také podařilo pořídit plynové masky provětšinu populace. Do jednotek CO byly koncem 60. let zařazeny rekordní počtyobčanů: oficiálně jich bylo ke dvěma milionům! Vzhledem k rozmáhajícímu seideologizování a formalismu v CO je zřejmé, že se jedná jen o „papírové“ údaje.K velkým změnám došlo během 70. let. CO byla jednak převedena z pravomociMinisterstva vnitra do působnosti Ministerstva obrany – organizačně tedy„zvojenštěla“. Na druhou stranu se však vzhledem ke zlepšující se mezinárodnísituaci a snížení rizika vojenského napadení ohlašuje proces „zcivilnění“ – je potřebaobnovit legitimitu CO rozšířením jejího mírového poslání. K úkolům tedy přibývářešení přírodních i antropogenních katastrof, živelních pohrom a průmyslových čitechnologických havárií.S tímto procesem „zcivilnění“ však zároveň dochází k určitému zvýšení odbornosti aspecializace činností v CO. Od roku 1980 je civilní obrana studijním oborem naVysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově. Nejedná se o60

profesionalizaci v pravém smyslu slova, ale masivní zapojení občanů a jejichpříprava a výchova ustupuje do pozadí.Z hlediska zapojení občanů se trvale nejvýznamnější složkou CO stala přípravaobčanů k civilní obraně (POCO). Od zahájení v 50. letech jí prošly miliony občanůa jejím posláním bylo připravit je tak, aby v maximální možné míře dokázaliposkytnout ochranu sobě i svým spoluobčanům. Praktické výsledky však bylyrozpačité: některé skupiny obyvatelstva téměř nebyly pokryty, školení a výcvik sečasto prováděly nevhodnou (politicky zatíženou) formou a na mizerné úrovni, leccosse dělalo jen naoko a zcela formálně. 665.3.3 Každodenní občanská bezpečnostSoučástí nového pojetí bezpečnosti je odklon od primárně vojenského přístupu.Vstup každodenního života do bezpečnostní politiky se polehoučku projevilo i nanaší straně železné opony. Vzhledem ke zřetelnému nárůstu trestné činnosti během70.-80. let (jak v západní Evropě, tak u nás) se v 80. letech objevují první náznakypolitiky prevence kriminality i záměry pracovat při tom s občanskou veřejností.Určité kroky byly učiněny i v Československu, přestože institucionalizovanéprogramy prevence fungují až od 90. let. 67Mezi výchovné a preventivní prvky, které patří do celkového obrazu zajišťováníbezpečnosti občanů, patří také dvě oblasti, ve kterých socialistické Československodosáhlo vysoké úrovně. 68 První oblastí byla kvalitní zdravotnická příprava,především znalost první pomoci, rozšířená mezi dětmi a mládeží na školách (apokračující v tradici započaté Čs. červeným křížem za první republiky). Druhouspecifickou oblastí „výchovy občanů k obraně a ochraně“ je vyspělá dopravněbezpečnostnívýchova prováděná na základních školách. Bezpečnost silničníhoprovozu je možná poněkud odlehlým tématem z tradičního politologického hlediska,v každodenním životě občanů má ale rozhodně své místo.65 Civilní ochrana: Nástin historických souvislostí. VHS. 2002.66 DVOŘÁK, J. – ŠILHÁNEK, B. 2003, s. 113-116.67 Sdělení Mgr. Martina Dočkala z Odboru prevence kriminality MV ČR.68 Podle vlastní zkušenosti a sdělení Mgr. Milana Regnera, ředitele Základní školy Vrchlického,Liberec 14.61

6. Připravenost občanů ČR na krizové situace amožná ohrožení: Současný stav„Jen slabí dostávají úder.“Vladimir Putin, prezident Ruské federaceUž z předchozího popisu některých principů, charakteristických pro současné trendyve sledované oblasti, je zřejmé, že pohled na vývoj po roce 1989 a dnešní situaciv České republice bude převážně kritický. Obecnější institucionální rámec a vnějšíokolnosti lze kvůli šíři problematiky zachytit jen velmi stručně.Hlavním rysem sledovaného období je nesoulad mezi proklamacemi a realitou.Oficiální nezájem byl často zakrýván úhybnými formulacemi v legislativních akoncepčních dokumentech, ve skutečnost se však lhostejný a byrokratický přístupprojevil naplno.6.1 Hlavní rysy vývoje po roce 1989 a proměna bezpečnostní situacev 90. letechListopadový převrat roku 1989, pád železné opony a konec studené války vytvořilyúplně novou situaci: začala společenská transformace k demokratickému zřízení,tržní ekonomice a právnímu státu, a zároveň proces začleňování do euroatlantickýcha evropských politických, ekonomických a bezpečnostních struktur.6.1.1 Od optimismu světlých zítřků k letargiiZápadní svět nakrátko podlehl iluzi, že začíná období míru, prosperity, sbližování aintegrace. Bipolární konfrontaci však brzy vystřídala vlna rozpadu, násilí a „novýchválek“: těmi se označuje divoká postmoderní směsice konfliktů nízké intenzity,lokálních, privatizovaných střetů, etnického a náboženského násilí, organizovanéhozločinu a genocidy. 69 Tyto nové formy vyvolaly humanitární katastrofy, obrovskémigrační vlny a ukázaly nepřipravenost vyspělého demokratického světa jim čelit.69 KALDOR, M. 1999.62

U nás po prvotním období intenzivního zájmu o bezpečnostní problematiku(kladoucí důraz na aktivní a vyvážené občanské a profesionální pojetí) došlok rozdělení Československa a následujícímu odsunutí otázek bezpečnosti, obrany,ochrany a možností občanské participace na okraj politického a veřejného zájmu.Z hlediska našeho tématu to mělo konkrétní důsledky:• Branná výchova mládeže na školách i ostatních skupin obyvatelstva bylazrušena hned na počátku 90. let bez jakékoliv náhrady, a to i přes určité pokusyo navržení modernějšího pojetí. 70 Oblíbené týdenní branně-sportovní kursy nastředních školách zůstaly zachovány, ale náplní pojmu se běžně stály čistěsportovní a rekreační zájezdy k moři. Rozpadla se institucionální báze pro účastobčanů na branných aktivitách: Svazarm zanikl roku 1990 a rozdrobenénáslednické organizace ztratily jakýkoliv význam. Namísto toho se všakpostupně zrodilo celé odvětví zájmové činnosti a zábavy ve vojenském stylu aněkdy i značně militaristickém duchu – „military“ kluby, paintballová bratrstva,kluby vojenské historie nebo skupiny pěstující speciální výcvik a bojová umění.• S účastí občanů na bezpečnosti, obraně a ochraně souvisí také vývoj Armády ČRv 90. letech, který se vyznačoval prakticky permanentní reorganizací, redukcí, alepředevším dlouhodobou stagnací. Vojenská základní služba sice trvala, aleběhem procesu přípravy vstupu do NATO a díky pozornosti upřené na postupnouprofesionalizaci její úroveň velmi upadala. Vzhledem ke stále nižším počtůmodváděných branců, ad absurdum zneužívané civilní službě a kšeftování s„modrými knížkami“ se službě úplně vyhnuly celé vrstvy branecké populace. Napřelomu století se z ní stal relikt, z provozních důvodů nezbytný, vlivem politickéatmosféry ovšem určený k „vyhnití“. 71 Projevem bezradnosti a letargie byla takéhistoricky bezprecedentní rezignace na budování a výcvik záloh – ten praktickyustal v 1. polovině 90. let.• Asi nejvážnější ztrátou se stal postupný rozpad systému civilní obrany. Od roku1990 pobíhal proces transformace CO, jehož výsledkem měl být moderní a70 KROBATH, J. – STEJSKAL, L. 2004, s. 162-164; KROBATH, J. – SÍLA, J. 1991.71 O přiléhavosti takto drsného výrazu jsem se přesvědčil mimo jiné vlastní zkušeností z let 2001-2002.63

pružný systém ochrany obyvatelstva, odpovídající nově převažujícímnevojenským hrozbám. Roku 1991 byla schválena nová Koncepce CO ČSFR, odroku 1993 se používá název civilní ochrana a od roku 1994 je pět záchrannýchútvarů CO vyčleněno z vojenského velení. 72 Hovoří se o modernizaci systému,který se má stát komplexem opatření k ochraně obyvatelstva a materiálníchhodnot společnosti proti následkům katastrof v míru a proti možným následkůmvojenského napadení. Pozoruhodná je především postupná proměna charakterucelé instituce, z níž zůstal jen byrokratický a profesionální rámec (5 útvarů, jinakpouze Hlavní úřad CO, 8 územních a finančních úřadů, laboratoře a sklady).Nejvážnějším důsledkem je úplný rozklad a opuštění přípravy občanů proCO. 73 Roku 1994 se tvrdí, že „příprava obyvatelstva v dalším období budeakcentovat posílení osobní odpovědnosti občana za sebe, rodinu a obec. Systémpřípravy bude působit na motivaci občanů k jejich aktivnímu podílu na vlastnísebeochraně a vzájemné pomoci.“ V roce 1995 už v tomtéž materiálu není opřípravě občanů ani slovo a roku 1997 se z dokumentu vytrácí civilní ochranajako celek, úplně. 74 Závěr: problematika sebeochrany, svépomoci a přežitíobyvatelstva v krizových situacích se dostala na okraj zájmu, přičemžnásledky tohoto selhání státu jsou dlouhodobé a nápravě bude nutnověnovat pozornost.Období 90. let však přineslo také pozitivní tendence a některé zcela nové prvky,které ve svém souhrnu vypovídají o tom, jak se ve sféře bezpečnosti pozornostpřesouvá do naprosto nevojenských poloh:• Začal proces obnovy občanského sektoru. Po počátku 90. let, kdy rozvojobčanské společnosti patřil k prioritám politické reprezentace země, nastala etapaurčité stagnace, kterou do značné míry způsobila nedůvěra tehdejších vrcholnýchpředstavitelů (zvláště Václava Klause) k nevládnímu neziskovému sektoru jakotakovému. Tyto problémy se však příliš nedotkly tradičních občanskýchorganizací – což platí o všech klíčových aktérech občanské participace na72 DVOŘÁK, J. – ŠILHÁNEK, B. 2003, s. 153-163.73 LUKÁŠKOVÁ, L. 2004, s. 101.74 Armádní ročenka 1993. 1994, s. 81; Armádní ročenka 1994. 1995, s. 74-77; Armádní ročenka 1996.1997.64

zajišťování bezpečnosti: Českého Junáka (skautské hnutí), Českého červenéhokříže (ČČK), Horské služby, a především Sdružení hasičů Čech, Moravy aSlezska (SHČMS). Činnost v těchto institucích, z nichž některé mají velmipočetnou členskou základnu, se stala jakýmsi alternativním polem pro přípravumládeže a občanů na krizové situace.• Zcela novou sférou participace a přípravy občanů jsou programy prevencetrestné činnosti, jimiž se ohlašuje nová kvalita ve vztazích mezi veřejností apolicií. Je pravda, že nová opatření si vyžádal především dramatický nárůstkriminality po roce 1989 a v 1. polovině 90. let. Prevence a participačníprogramy se staly součástí činnosti Ministerstva vnitra od roku 1994.6.1.2 Nové hrozby a naše připravenost na přelomu stoletíVelkou transformační kapitolu našich dějin symbolicky uzavírají dva velké vstupy:roku 1999 se Česko stalo členem NATO a v roce 2004 vstoupilo do Evropské unie,čímž je naše bezpečnost a mezinárodní postavení zajištěno nejlépe v moderníchdějinách.V tom samém období se však ukazuje, že hrozeb, kterým budeme muset čelit, 75spíše přibývá, objevují se nové a nebezpečnější. Změnil se především vnější svět.Na konci 90. let a na počátku 21. století se pro Českou republiku a její spojence stalnejvětší hrozbou mezinárodní terorismus, dále je to šíření zbraní hromadnéhoničení a organizovaný zločin. Další současné hrozby a z nich plynoucí rizika lzedělit podle charakteru na politické: agresivní diktátorské režimy a tzv. darebáckéstáty, sociální: nerovnoměrný globální vývoj, extrémní chudoba v některých částechsvěta a zvyšování rozdílů mezi chudými a bohatými, ekonomické: ekonomickánestabilita, zranitelnost finančních trhů, hospodářská kriminalita, infrastrukturní:zranitelnost informační a komunikační infrastruktuře a útoky proti ní, informačníbezpečnost, environmentální: katastrofy přírodní (živelní pohromy) a antropogenní(průmyslové a technologické havárie).75 Sestaveno podle BALABÁN, M. – RAŠEK, A. et al. 2003; EICHLER, J. 2004a; Bezpečnostnístrategie České republiky (2003). 2004.65

Závažná je proměna charakteru hrozeb, která souvisí s celkovým zrychlením procesův našem prostředí a relativizací vzdáleností. Tradiční hrozby přicházely (kroměpřírodních katastrof) vždy po období narůstajícího napětí, zatímco dnes představujínejvážnější nebezpečí události, které nastanou velmi rychlým vývojem nebo dokoncekdykoliv, bez jakéhokoliv varování. Velmi zjednodušeně lze vztah mezipravděpodobností výskytu hrozby a časovým předstihem, s jakým je hrozbaidentifikována, vyjádřit následujícím grafem:Graf 1 – Vztah mezi pravděpodobností hrozby a délkou předstihu varováníPravděpodobnost hrozby podle předstihuvarováníPravděpodobnost hrozbyDélka předstihuKaždý občan České republiky si dobře pamatuje katastrofální povodně v letech 1997a 2002 (v menší míře i 1998) a před očima má hrůzný obraz teroristických útokův září 2001 v USA, v březnu 2004 ve španělském Madridu nebo v září 2004v ruském Beslanu. Když si uvědomíme, že Česká republika: 76• trvale vystupuje jako nejvěrnější přítel Izraele (v rámci zemí EU) a věrnýspojenec USA,• aktivně se účastní mezinárodních mírových misí ve vysoce rizikových oblastecha čerstvě i bojových akcí proti mezinárodnímu terorismu,• vykazuje nárůst násilné trestné činnosti,76 Následující výčet je inspirován přednáškou Ing. Andora Šándora na FSV UK, 15. 12. 2004.66

• není schopna svými zpravodajskými službami zajistit vlastní bezpečnost,• a zatím nevybudovala dostatečně pružné mechanismy koordinace a spoluprácemezi svými bezpečnostními složkami,je zřejmé, že Česko i jeho občané jsou skutečně vystaveni reálnému nebezpečí.Není tedy divu, že se v posledních letech (přibližně pět, šest roků) obnovil zájem ozvýšení připravenosti státu a obyvatelstva na všechny uvedené hrozby.Na úrovni vrcholové bezpečnostní politiky státu se jedná především o:• postupné vybudování integrovaného záchranného systému (IZS), které spadádo 2. poloviny 90. let a úspěšného startu bylo s velkým zpožděním dosaženov letech 2000-2001;• zahájení reformy ozbrojených sil (v letech 2001-2002), která znamenádefinitivní přechod k profesionální armádě; zároveň však přichází s konceptemaktivní dobrovolné zálohy, která může oživit prvek občanské brannosti;• snahu postupně ustavit bezpečnostní systém s komplexní architekturou,jednotným krizovým řízením a vzájemně kompatibilní legislativou. Toto úsilí lzevystopovat od konce 90. let, po mnoha peripetiích dosud není vyhráno.Na úrovni veřejných institucí lze zájem o podporu přípravy občanů identifikovatnapříklad na úrovni:• krajů a krajských úřadů – kraje mají zájem zlepšit informovanost a připravenostobčanů a komunikaci s nimi, někteří hejtmani by rádi disponovali dobrovolnouobčanskou polovojenskou složkou; 77• krajských vojenských velitelství – sama nehodlají propagovat branné aktivity,aby armáda nebyla nařčena ze snahy militarizovat veřejnost, ale jsou připravena aochotna reagovat na poptávku škol a veřejné správy; 7877 Sdělení Bc. Rudolfa Broulíka a RNDr. Jiřiny Vargové; KROBATH, J. – STEJSKAL, L. 2004, s.159.78 Sdělení plk. Ing. Antonína Hušáka a pplk. Ing. Zdeňka Bittnera.67

• základních i středních škol – ředitelé by rádi rozšířili zatím nesystematickou anedostatečnou výuku ochrany při mimořádných událostech o komplexnějšípřípravu pro krizové situace, zájem existuje také o vyloženě brannou přípravu. 79Na úrovni občanské veřejnosti se ukazuje, že zájem občanů nebo mládeže omožnosti vzdělávaní a přípravy na krizové situace se odvíjí od uvědoměnípotenciálních hrozeb a následného zjištění a pojmenování nedostatků ve vlastníchznalostech a dovednostech. Reflexe vlastní připravenosti se často vztahujek představě ohrožení, jakou byly teroristické útoky z 11. září 2001, povodně roku2002, ale třeba i nedávná přírodní katastrofa v Tatrách či riziko havárie v chemičcenebo podobné továrně. Na otázku, zda jsou na něco podobného připraveni, odpovídávětšina dotázaných (konkrétně studentů a učitelů), že nikoliv. 80Reprezentativní průzkum z roku 2002 také ukázal, že občané mají stále výrazně lepšíznalosti v problematice sebeochrany, svépomoci a přežití, jak se jí věnovalapředlistopadová branná výchova, než v tématech vyučovaných v 90. letech av současném programu „Ochrana člověka za mimořádných událostí“ –předlistopadová tematika měla 84 % úspěšných odpovědí, současný program jen 39%. Především se však 84 % ze všech 300 respondentů vyjádřilo, že považují zadůležité být lépe než dosud informováni o tom, co dělat v případě přírodníkatastrofy, průmyslové havárie či teroristického útoku. 81Na základě uvedených skutečností tedy lze dojít k následujícím závěrům:• Jednostranné spoléhání na profesionální bezpečnostní složky (např. IZS aarmádu) a rezignace na výchovu a přípravu občanů, umožněná alibismem,lhostejností a pohodlností politické reprezentace i veřejné správy, vyústila dorizikové situace. Nepřipravení a neinformovaní občané se stávají „rukojmími“bezpečnostních složek – jsou na nich plně závislí, nevědí, jak správně jednatv krizových situacích.• Stát deklaroval posílení principu vlastní dobrovolné iniciativy a odpovědnostiobčana za svoji obranu a ochranu.79 Sdělení Mgr. Milana Regnera a Ing. Zdeňka Krabse.80 Sdělení Ing. Evy Bartoňové.81 LUKÁŠKOVÁ, L. 2004, s. 101, 104.68

a) Stát může přenést určitou odpovědnost na občany – nejprve k tomu však musívytvořit podmínky, musí občanovi umožnit tuto odpovědnost nést, poradit sis ní. V tomto případě se však jednalo o prázdnou deklaraci, za níž se skrývalabezradnost a nekoncepčnost.b) Namísto žádoucí a vymahatelné spoluodpovědnosti občanů za bezpečnost,obranu a ochranu svou, své komunity i státu (jak ji de iure stanovují zákony okrizovém řízení a o zajišťování obrany ČR) se v dosavadní veřejné praxi tatospoluodpovědnost pojímá pouze jako odpovědnost za osobní bezpečnost, zasebeochranu a sebeochranu – tedy ve velmi individuálním pojetí. I to jepříznakem nekoncepčnosti a důsledkem tápání v poměru mezi právy apovinnostmi občanů.• Poslední ponaučení: něco zrušit, zastavit či opustit lze velmi rychle a snadno.Znovu to obnovit je ale mnohem pomalejší a těžší.6.2 Výchova, příprava a participace občanů v bezpečnostnímsystému ČR: Zákony, strategie a koncepce versus realitaNavzdory popsaným deficitům nelze tvrdit, že na poli účasti občanů na zajišťováníbezpečnosti a jejich přípravy jsme v nulovém bodě. Hlavní zásluhu na tom mákvalitativně nová fáze bezpečnostní politiky České republiky, která začíná zhrubaroky 1998-1999, trvá dodnes a výrazně koriguje nešťastný kurs bezpečnostní politikyz 90. let.Na počátku stál výzkumný projekt a publikace Bezpečnostní politika Českérepubliky, sestavená roku 1996 kolektivem pod vedením Jaroslava Jandy.Základními kameny nového systémového přístupu je ústavní zákon č. 110/1998 obezpečnosti ČR, Bezpečnostní strategie ČR, zpracovávaná od roku 1999, návazněVojenská strategie ČR, dále soubor branné legislativy z roku 1999 (hlavně zákony č.218-222) a v roce 2000 přijatá krizová legislativa (zákony č. 238-241). Dalšívýznamný impuls představoval záměr reformy ozbrojených sil z let 2001-2002,která přinesla tak dalekosáhlé změny v jednom směru, že na ni navázalo rozhodnutízpracovat podobně komplexní koncepci celého bezpečnostního systému ČR.V posledních letech se tak ujal pojem bezpečnostní systém, vyjadřující snahu o69

komplexní pojetí bezpečnosti. Ke vzniku koncepce, která by přinesla skutečněkomplexní kvalitu, odstranila řadu současných rozporů, nekompatibilních adublujících se řešení či subsystémů a vytvořila jednoduchou architekturu systému,sjednocenou legislativu a plánování, však zatím nedošlo a v dohledné době aninedojde. 82Pro co nejpřesnější přehled o problematice výchovy, vzdělávání a přípravy občanůk obraně a ochraně a jejich participace za krizových situací lze sestavit jakýsi stručnýpřehled oficiálního rámce: tedy právní úpravy a koncepčních záměrů. Podívejme setedy na relevantní zákony, strategie a koncepce, které se tématu dotýkají.• Ústava České republiky se o povinnostech a právech občanů při zajišťováníbezpečnosti nijak nezmiňuje, což je docela zvláštní. Ústavní zákon č. 110/1998Sb. o bezpečnosti České republiky říká, že státní orgány, orgány územníchsamosprávných celků a právnické a fyzické osoby jsou povinny se podílet nazajišťování bezpečnosti České republiky.• Bezpečnostní strategie ČR z roku 2003 se na několika místech zmiňuje oodpovědnosti a podpoře občanů, zvláště na poli vnitřní bezpečnosti obecně,v boji s korupcí a xenofobií (čl. 63, 68, 69). V oblasti veřejného pořádku se kladedůraz na snižování kriminality a nehodovosti. Zajímavě zní proklamace opodpoře dobrovolnictví a jeho významu (čl. 76, 108). Podstatný prostor jevěnován podpoře veřejné informovanosti – doslova se říká, že dostatek informacíje podmínkou odpovědného postoje občanů (čl. 84). Článek 86 deklaruje podporukomunikace s občany a s bezpečnostní komunitou (i na místní úrovni!),vzdělávání v bezpečnostní problematice a výchovy mládeže. Cílem je vytvořenípodmínek pro aktivní účast veřejnosti na zajišťování bezpečnosti ČR a pro to,aby si uvědomila, že její spolupráce je nutná. Bohužel je nutné konstatovat, že zatěmito závazky se neskrývá téměř žádná konkrétní náplň – využít je tedy lzenanejvýš jako bič, který si na sebe vláda sama upletla.• Programové prohlášení vlády (2004) deklaruje pouze podporu rozvojeIntegrovaného záchranného systému a prevence kriminality.82 BALABÁN, M. – RAŠEK, A. et al. 2003; HLAVÁČ, I. 2004b; Analýza bezpečnostního systému70

• Nový zákon č. 585/2004 Sb. o branné povinnosti a jejím zajišťování (brannýzákon) řeší pouze samotný fakt branné povinnosti a právní okolnosti. Významnýje především institut dobrovolného převzetí branné povinnosti a dělení zálohy napovinnou a aktivní. Zákon tedy je (stejně jako dosavadní branný zákon) obecnýmvýchodiskem pro koncept aktivní zálohy dobrovolné (AZD), dnes jediný prvekobčanské brannosti.• Významnější pro praxi je zákon č. 222/1999 Sb. o zajišťování obrany Českérepubliky. Odpovědnost za přípravu obyvatel k obraně podle něj neseMinisterstvo obrany ČR, zatím však není nijak realizována. 83 Příprava občanůk obraně státu je stanovena v § 52, ale dost zvláštním způsobem: je ryzedobrovolná, přitom ale docela přesně definovaná. Zahrnuje „zejménazdravotnickou přípravu, přípravu k civilní ochraně, zájmovou činnost stechnickým a sportovním zaměřením, přípravu obyvatelstva k sebeobraně avzájemné pomoci a další činnosti spojené s branností a se zabezpečením přípravyk obraně státu“. Příprava občanů k obraně státu se má realizovat jako vzdělávánív rámci základního a středního školství i jiné státem uznané vzdělávací činnosti.Kromě škol, školských zařízení a dalších vzdělávacích zařízení se na přípravěobčanů k obraně státu mohou podílet i občanská sdružení, církve, náboženskéspolečnosti a další právnické osoby podle svého účelu a poslání v součinnostis příslušnými obecními úřady obcí s rozšířenou působností, krajskými úřady aobcemi. Zákon stanoví i povinnosti krajských úřadů (zabezpečují podlepožadavků obcí přípravu občanů k obraně státu), obecních úřadů s rozšířenoupůsobností (podílejí se na organizaci této přípravy) a obcí (uplatňují požadavkyna přípravu občanů u krajského úřadu cestou obecního úřadu obce s rozšířenoupůsobností a organizují jejich přípravu).• Rovněž Vojenská strategie ČR z roku 2004 ve svém článku 22 stanovíozbrojeným silám povinnost rozvíjet nejen spolupráci s civilními subjekty aorganizacemi a věnovat se popularizaci, ale také připravovat občany ČR k plněníČeské republiky. 2004.83 Sdělení Ing. Oldřicha Hoďánka, MO ČR.71

úkolů při vojenské obraně státu. O reálné náplni tohoto poslání však není nikomunic známo.• V podobném smyslu se vyjadřuje i Koncepce výstavby profesionální ArmádyČeské republiky a mobilizace ozbrojených sil České republiky přepracovaná nazměněný zdrojový rámec – zde se však pozornost věnuje konkrétnímu projektuaktivní zálohy, jejím občanským a regionálním aspektům a významu proteritoriální obranu.• Střednědobá koncepce resortní politiky Ministerstva vnitra ČR (aktualizace proobdobí 2003-2006) pouze zmiňuje program prevence kriminality (programsituační prevence Partnerství) a přijetí Koncepce vzdělávání v oblasti krizovéhořízení.• Koncepce ochrany obyvatelstva do roku 2006 s výhledem do roku 2015 uvádí,že základním prvkem systému ochrany obyvatelstva musí být informovaný asebevzdělaný občan. Aby občané dokázali adekvátně reagovat, budoupřipravováni „v rámci organizované přípravy obyvatelstva k sebeochraně avzájemné pomoci a v souvislosti s prohloubením veřejné informovanosti“.Náplní mají být vhodné formy informování a školní výuka tématiky ochranyčlověka při mimořádných událostech. Žádná jiná „organizovaná přípravaobyvatelstva“ dosud neexistuje.• Zákon č. 239/2000 Sb. o integrovaném záchranném systému (IZS) se primárnězabývá součinností orgánů veřejné správy a odpovědných profesionálníchbezpečnostních institucí. Kromě toho je hlavním předpisem pro oblast ochranyobyvatelstva. Tento nový pojem zde poněkud zmatečně nahrazuje resp. doplňujepojem civilní ochrana. Podle § 2 se ochranou obyvatelstva rozumí plnění úkolůcivilní ochrany: tedy hlavně varování, evakuace, ukrytí a nouzové přežitíobyvatelstva, a další opatření k zabezpečení ochrany jeho života, zdraví amajetku. Mimo hlavních složek (hasiči, policie, záchranná služba) do IZS patřítaké ostatní složky, mezi nimiž figurují i neziskové organizace a sdružení občanů,která „lze využít k záchranným a likvidačním pracím“. Stanovena je odpovědnostobcí s rozšířenou působností zajistit informovanost obyvatelstva a obcí, jež jsoupovinny zajišťovat připravenost obce. Fyzickým osobám zákon ukládá tyto72

povinnosti: strpět různá omezení, poskytnout osobní a věcnou pomoc,poskytnout důležité informace. Příprava či výchova občanů (zvláště k předepsanépomoci a komunikaci) však nijak upravena není.• Zákon č. 240/2000 Sb. o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizovýzákon) stejně jako celá krizová legislativa řeší primárně úkoly institucí veřejnésprávy a některých bezpečnostních složek (IZS), jejich součinnost a plánování,ale mimo jiné také stanoví „práva a povinnosti právnických a fyzických osob připřípravě na krizové situace, které nesouvisejí se zajišťováním obrany Českérepubliky před vnějším napadením a při jejich řešení“. Je tedy jakýmsiprotějškem zákona č. 222/1999 Sb. o zajišťování obrany České republiky.Podobně jako zákon č. 222/1999 Sb. zavádí institut pracovní povinnosti apracovní výpomoci pro fyzické osoby (a připouští možnost dobrovolné pomoci).• Koncepce vzdělávání v krizovém řízení je sice zaměřena na příslušníky institucíkrizového řízení, tedy především veřejnou správu, ale možností účasti členůobčanských organizací otevírá další možnost participace.• Koncepce bezpečnostního systému ČR (v pracovních dokumentech apředstavách tvůrců) měla reflektovat rozšířené pojetí bezpečnosti a předevšímprosadit participační model výstavby a fungování. To znamená, že odpovědnostza zajištění bezpečnosti musí být rozšířena: státu náleží organizační příprava akoordinace činností, ale zapojit se musí také samosprávy, komunity, nevládníorganizace a občané, subjekty soukromého a občanského sektoru. Zajistitbezpečnost občanů a sociálních skupin dnes lze pouze tehdy, pokud sami přijmouroli a odpovědnost v bezpečnostním systému a aktivně se zapojí do ochranydemokratických hodnot. Široce pojatá občanská participace má poskytovat dostprostoru, aby bezpečnostní problémy bylo možno řešit na co nejnižších patrechsystému. V tomto smyslu je zdůrazněna nutnost přípravy občanů jako předpokladpřevzetí spoluodpovědnosti. 84Jak dokládá tento přehled, o významu a potřebnosti přípravy občanů na možnáohrožení a jejich účasti se dočteme v řadě oficiálních dokumentů. Reálný dopad84 HLAVÁČ, I. 2004b; Analýza bezpečnostního systému České republiky. 2004.73

těchto proklamací je však velmi omezený, pozornost se dosud věnuje téměř výlučněmodernizaci institucí, přípravě a vzdělávání příslušníků složek bezpečnostníhosystému a veřejné správy.Všeobecně platí, že od rozpadu systému civilní obrany stále chybí odpovídajícípříprava obyvatelstva k obraně a ochraně.V posledních letech však v několika oblastech přesto došlo k pozitivnímu rozvoji ado života bylo uvedeno několik projektů, které přímo či nepřímo zvyšují mírupřipravenosti občanů a jejich účast na zajišťování bezpečnosti. Popis těchtozajímavých oblastí by měl mimo jiné poukázat na specifické potenciály a kapacity,které v současnosti nejsou náležitě využity.6.2.1 Integrovaný záchranný systém a dobrovolní hasičiPřestože na zásadách integrovaného záchranného systému (IZS) se vláda usnesla užv roce 1993, s jejich uvedením do praxe se nijak nepospíchalo. Pozornost vůči tétootázce obnovily povodně v letech 1997 a 1998, kdy se ukázalo, že místo koordinacevládne chaos a situaci zachraňovala jenom improvizace. Jediným aktérem, který vevětším rozsahu skutečně řídil záchranné a likvidační práce, byla Armáda ČR. Roku2000 se konečně podařilo schválit zákon o IZS, podle něhož se úkoly ochranyobyvatelstva neboli civilní ochrany stávají náplní činnosti IZS. Bezprostředně s tímsouvisela zásadní organizační změna – systém a zařízení CO se po dlouhém obdobíod roku 1976 vrátily z působnosti Ministerstva obrany ČR do působnostiMinisterstva vnitra – konkrétně Generálního ředitelství Hasičského záchrannéhosboru ČR. Jediným zvláštním, zato vpravdě nesystémovým opatřením byloponechání 5 záchranných a výcvikových základen CO (dnes 6 záchranných praporů)ve struktuře Armády ČR. Výsledek se ale dostavil: povodně v roce 2002 bylyzvládnuty viditelně lépe, koordinace a spolupráce probíhala rychleji a efektivněji.Přesto se i oficiálně přiznává, že IZS dosud není schopen komplexně zajistitdlouhodobější nasazení při krizových situacích mimořádného rozsahu, jako je např.74

teroristický útok s použitím zbraní hromadného ničení, chybí mu technika, materiál ispecialisté. 85Z hlediska našeho tématu má IZS plnit dvě významné funkce. První spočíváv pružném zapojení nevládních organizací a občanských sdružení – těmi jsoupředevším Český červený kříž, celá soustava sdružení dobrovolných hasičů (SDH),Vodní záchranná služba, Speleologická záchranná služba, Horská služba ČR,kynologické záchranné brigády. Účast nevládních subjektů je ošetřena formoupravidelně obnovovaných smluv. Počítá se také se zapojením strážních rotdobrovolných aktivních záloh.Druhým přínosem se zvláště v posledních letech stává intenzivnější propagace aveřejná prezentace IZS i jednotlivých složek, včetně útvarů CO. Nejčastější formouje pořádání „dnů integrovaného záchranného systému“ nebo vystoupení jednotek IZSa CO na jiných veřejných akcích (často pořádaných armádou nebo územnímisamosprávami). Zájem lidí o ukázky zásahů a předváděnou techniku stále roste, jakdokládá návštěvnost těchto akcí. Dalším způsobem, dosud bohužel málo rozšířeným,je předvádění činnosti IZS ve školách (zatím jen podle zájmu a iniciativyředitelů/ředitelek škol). Velmi žádoucí by bylo propojení s výukou tématiky ochranačlověka za mimořádných událostí, konkrétně praktické vyzkoušení získanýchvědomostí pod vedením odborných instruktorů z řad HZS nebo zdravotnickézáchranné služby (ZZS). Všechny formy veřejného působení zvyšují informovanostobčanů, ale také jejich důvěru. Ta hraje klíčovou roli zejména při krizovýchsituacích: výrazně usnadňuje komunikaci mezi záchranáři a postiženými občany azabraňuje konfliktům (ke kterým bohužel dochází stále častěji).Obě tyto funkce však dosud nevyrovnaly základní handicap IZS – jedná se sice omoderní a pružnou strukturu, za kterou Česko sklidilo pochvalu i v prostředí EU aNATO, ale to se týká pouze vyšších úrovní systému: centrální, krajské a snad ještěobcí s rozšířenou působností. Výrazně slabší je to na nižších úrovních, v obcích aobčanském prostředí. 8685 Koncepce ochrany obyvatelstva do roku 2006 s výhledem do roku 2015. 2003, s. 15.86 Sdělení Dušana Slávika.75

Do sféry IZS formálně patří také soustava sborů a sdružení dobrovolných hasičů(SDH). 87 Dobrovolné hasičské sbory mají obrovskou tradici, jsou součástí občanskéspolečnosti od sklonku 19. století. Je třeba upozornit na několik unikátních anesmírně důležitých rysů této sféry. Díky jejich přítomnosti v téměř každé většívesnici hrají naprosto nezastupitelnou roli při ochraně velké části obyvatelstva ČR ainfrastruktury obcí. Jejich poslání se zdaleka neomezuje na požární ochranu. Apředevším – dobrovolní hasiči jsou jednou z nejvýznamnějších výchovných institucí,vždyť prakticky každé SDH si vychovává dorost z řad místní mládeže. Je zcelaběžné, že prakticky všechny děti a mladiství v obci jsou členy oddílu mladýchhasičů. Na českém venkově se stále udržuje předávání tradice dobrovolného hasičstvíz otce na syna, jedná se o součást sociální identity a činitel integrace komunity.Nahlédnuto z širší perspektivy, hasičská sdružení jsou dnes jedinou občanskouorganizací, která zároveň:• působí plošně na celém území ČR,• podílí se na zajišťování bezpečnosti,• provádí výchovu a přípravu širokých vrstev mládeže.Jedná se tedy o jedinou rychle mobilizovatelnou občanskou a teritoriální sílu prořešení krizových situací. Její role v bezpečnostním systému státu je zcelanepostradatelná a nenahraditelná.6.2.2 Ochrana člověka za mimořádných událostíTento program je dnes v podstatě jediným systémově pojatým vzdělávacím prvkemna poli bezpečnosti. Zřejmý impuls daly opět povodně v roce 1997, po kterýchpoprvé zazněl názor, že úplné zrušení výchovy k civilní obraně v rámci brannévýchovy bylo krajně nešťastným krokem. Je sice pravda, že projekt ke zjištěnímožností zařadit podobnou tématiku do osnov proběhl už v letech 1995-1998, aleprvní praktický krok přišel až v roce 1999. Byla zpracována metodická příručka provýuku na základních a středních školách a ministerstvo školství vydalo pokynk začlenění tématiky ochrany člověka za mimořádných událostí do vzdělávacích87 Zastřešující organizací je Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska, dále též Česká hasičská jednotaa Moravská hasičská jednota.76

programů. 88 Pokyn měl ale pouze doporučující povahu, výuku stanovil jen ve velmiomezeném rozsahu a především jeho realizace silně pokulhávala.Jedním z přímých důsledků teroristických útoků na USA v roce 2001 a dalšíchkatastrofálních povodní roku 2002 v ČR bylo zařazení tématiky mezi problémyk prioritnímu řešení. Hned v roce 2003 ministerstvo vydalo nový pokyn. 89 Podle něja příslušného dodatku 90 výuka probíhá povinně v rozsahu nejméně 6 vyučovacíchhodin ročně v každém ročníku ZŠ, SŠ a VOŠ. Výuka je zaměřena na zvládnutí těchtoznalostí a schopností:• rozpoznání varovného signálu „všeobecná výstraha“ a činnost po jeho vyhlášení;• používání telefonních linek tísňového volání a dalších komunikačníchprostředků;• příprava evakuačního zavazadla, zásady pro opuštění bytu a ohroženéhoprostoru;• činnosti integrovaného záchranného systému;• poskytování první pomoci při zraněních v případě mimořádných událostí.Obsah je zaměřen především na ochranu před následky:• živelních pohrom včetně nezbytných dovedností,• úniku nebezpečných látek do životního prostředí včetně nezbytných dovedností,• použití nebo anonymní hrozby použití výbušniny nebo nebezpečné látky.Konkrétní provedení záleží na rozhodnutí ředitelů škol, ale v praxi se postupujepodle doporučení začlenit jednotlivá témata do stávajících předmětů – tedy do fyzikya chemie, zeměpisu, občanské a rodinné výchovy.Nespornou předností tohoto projektu je velmi realistické zacílení, ostře kontrastujícís brannou výchovou, která byla v 80. letech beznadějně zastaralá. Poměrně dlouhá88 Pokyn MŠMT k začlenění tematiky ochrany člověka za mimořádných událostí do vzdělávacíchprogramů, č.j. 34776/98-22 ze dne 4. 5. 1999.89 Pokyn MŠMT k začlenění tematiky ochrany člověka za mimořádných událostí do vzdělávacíchprogramů, č.j. 12050/03-22 ze dne 4. 3. 2003.90 Ochrana člověka za mimořádných událostí: Dodatek k učebním dokumentům pro základní školy,střední školy, speciální školy a vyšší odborné školy, č.j. 13586/03-22 ze dne 4. 3. 2003.77

přípravná fáze umožnila pečlivě vybrat skutečně nejpravděpodobnější rizika. Podlejejich výběru byl program výuky rozdělen do čtyř tematických okruhů, kterékorespondují se zmíněnými cílovými schopnostmi a druhy ohrožení:• ochrana obyvatelstva;• živelní pohromy;• havárie s únikem nebezpečných látek;• radiační havárie jaderných energetických zařízení.Tímto výběrem a eliminací podobností s vojensky pojatou brannou výchovou 70.-80.let se postupně podařilo překonat hluboce zakořeněný odpor vůči podobnýmaktivitám, který panoval v 90. letech. Závažným nedostatkem je však příliš úzkýtématický rozsah a hlavně nedostatečná časová dotace. Toho jsou si vědomi samiautoři projektu, nicméně v podmínkách obrovského tlaku ve všech předmětech nanavýšení počtu hodin se i oněch šest hodin stalo velkým vítězstvím. 91 Během nichnení možné stihnout výklad i praktické procvičení. Jako vhodné řešení se jeví probrattéma výkladově v příslušných předmětech, a praktický nácvik potom soustředit dojednoho bloku (dopoledne), při kterém by v ideálním případě asistovali příslušnícihasičského záchranného sboru, policie nebo zdravotnické záchranné služby – dalekosnadněji totiž získají autoritu a zájem dětí.Výukových prostředků je k dispozici řada. Výchozím materiálem je kompletnípříručka pro učitele, obsahující výklad i metodiku, kterou vydalo generální ředitelstvíHZS (GŘ HZS) v modernizovaném vydání roku 2003 a k dispozici je i nainternetu. 92 Školy dále bezplatně obdržely videokazetu 93 se čtyřmi instruktážnímifilmy. Její slabinou je různé stáří jednotlivých filmů, které vznikly mezi roky 1998-2001. Působí trochu nesourodě a ani její estetické zpracování nesplňuje současnýstandard, takže by bylo vhodné ji modernizovat a natočit poněkud profesionálněji.Velmi zajímavé jsou i dvě ucelené řady učebnic z nakladatelství Fortuna a Albra. 9491 Sdělení Dušana Slávika.92 Ochrana člověka za mimořádných událostí: Příručka pro učitele základních a středních škol. 2003.93 Ochrana člověka za mimořádných událostí. VHS. 2001.94 Pomůcky k výuce témat ochrany člověka za mimořádných událostí na základních a středníchškolách (vydané k 20. 12. 2004). 2004.78

Produkce Fortuny plně následuje obsah oficiálního programu a přizpůsobuje honavíc 1. stupni a středním školám, učebnice z Albry navíc zpracovávají problematikuosobní bezpečnosti v širším pojetí, které se už blíží určité výchově k všestrannépřipravenosti a orientaci v rizikovém prostředí (podobně jako některé americké čibritské příručky 95 ).Vzhledem k praktickému spuštění programu v září 2003 se dosud hlavněshromažďují zkušenosti. Počínaje rokem 2005 se už ale na tuto problematiku zaměřípozornost České školní inspekce. Velkým problémem je nedostatečná přípravaučitelů. Na školách, kde jsou učitelé, kteří vedli brannou výchovu, byla výukavětšinou svěřena jim. 96 Školení učitelů se tedy ujala Krajská pedagogická centra,která měla vždy jednoho specialistu, vypracovanou metodiku a nabídku kurzů. Pojejich zrušení v roce 2004 se krajské HZS snaží, aby koordinaci a přípravu převzalyjednotlivé školské odbory krajských úřadů. Podstatné však je, že téma dosud chybíve vzdělávání učitelů na pedagogických fakultách. Snahy o nápravu a vytvořenívýukových programů k problematice civilní ochrany a přípravy na krizové situacejsou dosud ojedinělé a ve fázi pokusů. 97Mimo tento školní program však GŘ HZS – jako státní orgán odpovědný za civilníochranu – má za úkol zajišťovat zvyšování veřejné informovanosti a osvěty, jak muukládají zákony č. 239/2000 Sb. o IZS a č. 240/2000 Sb. o krizovém řízení. Jak užbylo řečeno, právě v oblasti přípravy a vzdělávání občanů má IZS i CO největšírezervy. Ve snaze situaci poněkud napravit vydalo GŘ HZS sérii příruček, které jsouurčeny orgánům státní správy, územní samosprávy, právnickým osobám,podnikajícím fyzickým osobám a obyvatelstvu. Kromě jedné, určené přímoobčanům, 98 jsou však koncipovány velmi odborným až technicistním způsobem,takže jejich adresáty mohou být reálně opět jen odborníci. 9995 Are You Ready? A Guide to Citizen Preparedness. 2002 (základní příručka v rámci programuCitizen Corps) nebo Jane’s Citizen’s Safety Guide. 2004.96 Sdělení Mgr. Milana Regnera.97 Například MAZAL, F. 2003.98 Pro případ ohrožení: Příručka pro obyvatele. 2003.99 Sebeochrana obyvatelstva: Metodická pomůcka pro orgány státní správy, územní samosprávy,právnické osoby a podnikající fyzické osoby. 2001; KOVÁŘ, M. 2003; KROUPA, M. 2003;KROUPA, M. 2004.79

6.2.3 Aktivní záloha dobrovolnáNovým prvkem jak z hlediska systému obrany státu, tak účasti občanů na zajišťováníbezpečnosti a jejich přípravy je koncept aktivní zálohy dobrovolné (AZD). 100 Rodilse postupně od roku 1999, kdy Armáda ČR po letech úplné pasivity zahájila programdobrovolných cvičení pro záložníky a v roce 2000 vznikla první jednotka. Ukázalose, že určité skupiny obyvatelstva mají zájem o aktivnější zapojení do brannéhosystému. S tímto předpokladem se pracovalo v rámci reformy ozbrojených sil.Profesionální armáda musí nutně řešit problém záloh, kterých je průběžněk dispozici přirozeně mnohem méně než u armády s vojenskou základní službou.Záloha ozbrojených sil se nyní 101 dělí na povinnou (vojáci po ukončení činné službyprofesionální nebo – do konce roku 2004 – základní, bývalí příslušníci ostatníchozbrojených sborů) a aktivní (občané, kteří brannou povinnost přebírají dobrovolně apodepíšou smlouvu s krajským vojenským velitelstvím – ať už předtím byli vojákyv činné službě či nikoliv). V případě ohrožení státu nebo válečného stavu by se dnespřednostně nabírali vojáci z povolání, poté by se mobilizovala aktivní záloha anakonec záloha povinná.Zvláštní paradox ovšem vyplývá z faktu, že v průběhu reformy byl prakticky zcela(jak dokládá vývoj její koncepce 102 ) opuštěn princip teritoriální obrany, který setradičně opírá o mobilizaci záloh a v současnosti především o občany, kteří sek obraně domova hlásí dobrovolně. Síly územní obrany jsou obvykle definoványfunkcí bojovou, záchrannou a humanitární, státotvornou, podpůrnou avýchovnou. Přestože teritoriální obrana dnes prakticky není definována, lze do níkromě 6 záchranných praporů pro Civilní ochranu a IZS řadit také 14 krajskýchvojenských velitelství (KVV).Aktivní záloha je v současnosti organizována právě do struktury KVV.V podřízenosti každého krajského velitelství je zřízena strážní rota AZD otabulkovém počtu 150 osob. Určitým vzorem pro toto schéma byla americká Národnígarda, takže KVV a jeho strážní rota je při nevojenském ohrožení řízena orgánem100 Hlavním zdrojem je STEJSKAL, J. 2005, s. 50-62.101 Zákon č. 585/2004 Sb. o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon).80

civilní samosprávy – bezpečnostní radou kraje a jejím krizovým štábem, kteréosobně řídí hejtman. Role KVV je mnohem samostatnější při nevojenskýchkrizových situacích, při vojenském ohrožení se stává pouhým výkonným článkemhierarchie vojenské správy.Příslušníci AZD musí vykonat nejméně 18 dní cvičení ročně, za což pobírajínezdanitelný příspěvek 500,- Kč měsíčně, dvojnásobné služné podle hodnosti zadobu cvičení a náhradu mzdy. Délka cvičení je obecně stanovena takto: v prvnímroce po uzavření smlouvy do 8 týdnů, dále pak do 3 týdnů ročně. Nadto může býtnařízením vlády vyhlášeno výjimečné vojenské cvičení v délce do 14 dnů ročně, a toza účelem záchranných prací při živelních pohromách a podobných krizovýchudálostech.Aktivní dobrovolná záloha se dělí na dvě hlavní skupiny:• záložníci a jednotky do sestavy profesionální Armády ČR (pro 10 útvarů);• 14 pěších/strážních rot při krajských vojenských velitelstvích.Role jednotek AZD (především krajských) spočívá v řešení krizových situací naúzemí regionů, při nichž je výhodou nebo nutností nasazení vojensky vycvičenýchosob. Jedná se hlavně o:• střežení objektů důležitých pro obranu státu (energetické, dopravní a informačníinfrastruktury či správních center),• posílení Policie ČR (např. při zvýšené hrozbě teroristických útoků, při násilnýchmigračních vlnách či závažném ohrožení veřejného pořádku),• plnění humanitárních úkolů při živelních pohromách a technologických haváriích(v rámci IZS nebo CO).Dále mohou zajišťovat přijetí vojsk NATO při operaci společné obrany na území ČRnebo výběrově doplňovat české brigádní uskupení v NATO při operaci společnéobrany nízké intenzity. Zvláště v době míru nad klasickými vojenskými úkolypřevažují podpůrné a asistenční činnosti, které mají nahradit panující nedostatek102 Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil Českérepubliky přepracovaná na změněný zdrojový rámec. 2003.81

personálu jiných institucí (hlavně Policie ČR, ale i hasičů, havarijních služeb) prozajištění vnitřního chodu státu při krizových situacích. V tom je poslání AZD mimojiné obdobou předlistopadových vojsk ministerstva vnitra. 103Současný reálný stav se však zdaleka neblíží funkčnímu systému. V první řadě jsoupočetní stavy AZD velmi nízké. Zatímco v květnu 2003 se počítalo s téměř 4600příslušníky, brzy byl počet upraven na 4143, poté na 3700, a během pouhého roku,do dubna 2004 se plánované stavy snížily na 2500 osob. Pro srovnání: dánskádomobrana by po přepočtu na počet obyvatel Česka měla více než 100 tisíc členů!Jedna rota o 150 mužích v kraji stačí jen na velmi malý a časově omezený úkol. (Přinutnosti střídání a odpočinku je v reálném čase k dispozici vždy jen třetina stavu,tedy asi 50 lidí.) Velké potíže nastaly také s morálním profilem některých zájemců:do AZD se často hlásili lidé s kriminální minulostí nebo s vyloženě fašistickýmisklony. Ještě závažnějším problémem je však převažující nezájem velení ArmádyČR a resortu obrany. V záplavě potíží s realizací reformy se nelze divit, že chybí vizesmyslu a praktické zacílení výstavby aktivní zálohy i územní obrany jako takové. 104Pokud se aktivní záloha nemá stát víkendovým pivním bratrstvem ultrapravicových amilitaristických živlů, musí se ministerstvo obrany a velení armády pořádnězamyslet, co od ní vlastně budou chtít a podle toho ji rozvíjet. Jedině potom můžeaktivní záloha přilákat normální občany, kteří mají zájem připravovat se k obraně aochraně svého domova, obce a regionu.6.2.4 Individuální bezpečnost a prevenceRozvoj lze sledovat také v široké a poněkud obtížně vymezitelné oblasti každodenníbezpečnosti a ochrany proti všedním, „nízkoprahovým“ rizikům. Snad proto, že tatoohrožení nebývají vnímána jako krizové situace, problematika se často nepovažuje zasoučást bezpečnostní politiky. Nejedná se tedy o velkolepé projekty a budovánínových institucí. Jen stručně uvedu některé momenty, které mají rozměr participačníi výchovný.103 Sdělení Bc. Rudolfa Broulíka a JUDr. Vladimíra Součka.104 STEJSKAL, J. 2005, s. 59-62.82

Relativně novým fenoménem je prevence kriminality, 105 kterou lze zhruba rozčlenitna tři druhy:• Sociální – ta spočívá v práci se samotnými rizikovými skupinami, hlavně sproblémovou mládeží. Podporují se zařízení typu středisek včasné intervence,domů na půl cesty nebo azylových domů. Patří sem ale i výchovné programy proděti, které jsou potenciálními oběťmi šikany nebo týrání. Formou jsou např.pobyty v přírodě, jež mají zvýšit jejich odolnost a sebevědomí. V praxi seosvědčují vzdělávací a osvětové akce na základních školách, při nichž policisténebo vyškolení instruktoři seznamují žáky na 1. i 2. stupni s pravidly bezpečnéhochování – zde je velmi těsná vazba na metody výchovy k bezpečnosti v silničnímprovozu.• Informovanost občanů – ta většinou představuje osvětové působení městských aobecních policií směrem k občanům.• Situační – ta se zaměřuje na omezení příležitostí k páchání trestné činnosti.V praxi se bohužel často omezuje na problematiku technického zabezpečenímajetku. Největší podíl prostředků se investuje do budování městskýchkamerových systému, které jsou ovšem využitelné také pro integrovanýzáchranný systém. Výchovný prvek mají projekty, v jejichž rámci se podporujíkursy sebeobrany pro ženy a některé ohrožené profesní skupiny. Do této skupinyby patrně spadaly také projekty typu „community policing“, což lze přeložit jakobezpečné sousedství. Ve vyspělých zemích a zvláště v USA jsou velmi běžné(například program Neighborhood Watch), v českém prostředí však dosudnarážejí na hluboce zakořeněnou nedůvěru vůči jakémukoliv kolektivnímusnažení a i jen symbolickému sdílení svého soukromí s druhými lidmi.Bližší pozornost zaslouží dlouhodobý preventivně-osvětový program Bezpečnálokalita. Vznikl roku 2001 a usiluje o komplexní situační, ale v případě zájmu isociální prevenci. Jeho posláním je přispět ke zvýšení pocitu bezpečí občanů, a tovytvořením bezpečného obytného prostředí: konkrétně zlepšením technickéhozabezpečení, osvojením pravidel bezpečného chování a zájmem o věci veřejné.105 Hlavním zdrojem jsou informace od Mgr. Martina Dočkala.83

Podmínkou je výchozí iniciativa občanů, kterou ostatní subjekty (Policie ČR, obecnípolicie, nevládní neziskové organizace, pojišťovny, orgány veřejné správy) účinněpodpoří, poskytnou jí prostor a nabídnou preventivní opatření. Jedním z projektů jemodel pro bezpečnou obec, jehož realizací může obec identifikovat místní rizika abezpečnostní problémy, sama je eliminovat a řešit, včetně odstraňování případnýchnásledků. V praxi se – celkem pochopitelně – zatím nedaří soustředit pozornost takéna sociální aspekty, především na životní styl dětí a mládeže a na zlepšovánímezilidských vztahů v dotyčné komunitě. 106Problematiku bezpečnosti zahrnují i tak široce koncipované projekty, jakým jeZdravé město. V ČR hnutí „zdravých měst“ zastřešuje Národní síť zdravých měst.Cílem je všestranně zlepšit životní prostředí a atmosféru obcí, aplikovat principyudržitelného rozvoje a posilovat občanskou participaci. Pozornost se věnuje sociálníproblematice, zdravotní politice a životnímu stylu, ekonomickému rozvoji azaměstnanosti, životnímu prostředí, kulturnímu dědictví, dopravy a bezpečnosti –konkrétně integrovanému záchrannému systému, sociální i situační prevencikriminality a snižování dopravní nehodovosti. Nástrojem je co nejširší zapojenívšech zájmových skupin, občanů i odborníků, a uplatnění koordinace a spoluprácetak, aby problémy nebyly vnímány odděleně, ale komplexně a ve vzájemnýchsouvislostech. 107K nevládním aktivitám patří mj. Iniciativa občanského bezpečí domova (IOBD),která se angažuje při utváření širší diskusní platformy pro dialog bezpečnostníkomunity a spolupráci veřejnoprávních a občanských organizací zvláště při prevencikriminality, ochraně osob a majetku, podpoře veřejného pořádku a vymahatelnostipráva. 108Na závěr chci podotknout, že skutečně široké vnímání výchovy dětí k bezpečnosti bymohlo integrovat kromě pravidel bezpečného chování a sebeochrany také tradiční azavedenou dopravní výchovu. Jestliže v rámci programu BESIP je spolupráces Policií ČR zcela běžná, jedná se o dobré východisko k rozšíření pedagogického106 KONÍČEK, T. 2004.107 KOCÁBEK, P. – KONÍČEK, T. 2003. Více informací je k dispozici na: http://www.nszm.cz.108 Bezpečnost – věc veřejná. 2004.84

působení policistů i na zmíněné bezpečné chování, při spolupráci s příslušníky HZS ina požární prevenci a ochranu při mimořádných událostech.6.2.5 Vzdělávání pro participaci na bezpečnostní politiceJestliže má být bezpečnostní systém České republiky budován jako skutečněotevřená a participační soustava, přinejmenším v deklarativním smyslu slova toznamená, že v jeho rámci působí řada různých aktérů, zapojených různými způsoby ana různých úrovních. Škála jeho subjektů sahá od jednotlivých občanů, přes nevládníneziskové organizace, firmy a veřejnou správu na všech úrovních až po profesionálníbezpečnostní složky. Připravenost a kvalifikaci je tedy třeba podporovat a požadovatu širokého okruhu aktérů. Zatím se pozornost věnuje velmi praktické úrovnipřípravy občanů, především odborně-technickým dovednostem a znalostem, a to:• jak u příslušníků profesionálních bezpečnostních sborů (na které si veřejnostzvykla přesouvat veškerou odpovědnost),• tak u občanů, jako jednotlivců i členů různých organizací angažovanýchv bezpečnostním systému.Princip participace v bezpečnostním systému však předpokládá, že jeho aktéři sepodílejí také na plánování, rozhodování a řízení toho, jak je bezpečnost na té kteréúrovni zajišťována – neboli se zapojují do bezpečnostní politiky.Největší nároky z toho vyplývají pro veřejnou správu, a to jak na úrovni ústřednístátní správy (odpovědnost leží stále hlavně na státu a praktické zajištění náležínejprve profesionálním složkám bezpečnostního systému), tak na úrovni krajské aobecní samosprávy. Kompetence jejich odborníků (nebo vždy alespoň části z nich)musí přesahovat striktně resortní a úzce předmětné vymezení, protože právěorientace v širších souvislostech bezpečnostní politiky je předpokladem pro lepšíkoordinaci a spolupráci v podmínkách, kdy okruh aktérů je značně diferencovaný akdy je třeba mluvit spíše o jejich sítích (a kdy také rizika jsou značně diferencovaná).V institucích bezpečnostního systému ČR nechybí schopní profesionálové akvalifikovaní experti. Zatím však převažuje úzce profesně pojímaná příprava prospecificky resortní práci, takže např. koncepční činnost je často poznamenaná příliš85

dílčím a technokratickým přístupem. To, co chybí, je právě schopnost přistupovatk tvorbě a realizaci bezpečnostní politiky celostním způsobem.Vzdělávání ke komplexnímu a participačnímu pojetí zajišťování bezpečnosti byvšak mělo být dostupné nejen odborníkům působícím ve veřejné správě, aletaké představitelům ostatních kategorií aktérů bezpečnostního systému – včetněorganizací nevládního (občanského) sektoru a zainteresovaných komerčníchsubjektů.Na řadě vysokých škol a akademických pracovišť se realizuje výuka i výzkumrůzných součástí bezpečnostní politiky, spíše však jednotlivých oblastí „bezpečnostnípraxe“. Existuje zázemí pro výuku a výzkum na poli vnitřní bezpečnosti a policejníčinnosti, máme teorii vojensky pojímané obrany státu, rozvíjí se teorie krizovéhořízení, pěstuje se také studium geopolitické a strategické problematiky v rámcimezinárodních vztahů. 109 To není málo, ale stále zůstává určitý volný prostor meziúzce resortní profesní přípravou na jedné straně a mezi akademicky teoretickýmzkoumáním na straně druhé. Chybějící prvek lze vymezit jako komplexní,interdisciplinární přístup k bezpečnostní politice, který se však zaměřuje na konkrétníproblémy, a v první řadě na instituce, jejich funkce, kapacity a interakci s ostatnímisubjekty bezpečnostního systému. Z hlediska našeho tématu by samozřejmě součástítakového vzdělávacího programu měla být tématika participace občanů aorganizované občanské společnosti na bezpečnosti, obraně a ochraně a přípravaobčanů na krizové situace.K aktuálnímu vývoji na tomto poli je třeba poznamenat, že koncem roku 2004 bylaschválena Koncepce vzdělávání v oblasti krizového řízení, která otevírá prostorpro zavedení nových vzdělávacích programů pro pracovníky veřejné správy, a tedy ipotenciální zvýšení jejich schopností v koordinaci a spolupráci při zajišťováníbezpečnosti. 110 Konkrétní přínos (ve smyslu popsaných ambicí) bude mít vzdělávacíprogram, který v současnosti vyvíjí Středisko bezpečnostní politiky CESES FSV109 Tyto instituce hrají nejvýznamnější roli ve vědecko-výzkumné činnosti na poli bezpečnosti:Policejní akademie ČR, Univerzita obrany, Institut ochrany obyvatelstva HZS ČR, Institut krizovéhomanagementu VŠE, Fakulta sociálních věd UK, Fakulta sociálních studií MU, Ústav mezinárodníchvztahů.110 Koncepce vzdělávání v oblasti krizového řízení. 2004.86

UK. V první fázi se připravuje studijní zaměření Bezpečnostní politika, zároveň sevšak prověřují možnosti propojení programu se záměry některých dalších pracovišťFakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. 111111 Převzato a upraveno podle STEJSKAL, L. 2004.87

7. Vybrané zahraniční přístupy a zkušenostis výchovou, přípravou a participací občanů nabezpečnosti, obraně a ochraněVzhledem k mnohotvárnosti tématu jsou představeny jen značně specifické příkladymožných řešení občanské participace a výchovy občanů ke sledovaným účelům.Popis vybraných zemí však nenabízí vzájemné srovnání, neboť vybírá jen některécharakteristické motivy daného přístupu.7.1 Přístupy tradiční, intenzivní a radikálníNásledující příklady se vyznačují silnou tradicí občanů na zajišťování obrany aochrany své vlasti a domova. Navíc je do značné míry zachována vojenská linie tétoparticipace, buď díky silné tradici, anebo silnému opodstatnění. Různá je pak míraobohacení o nové, nevojenské prvky nebo celkové demilitarizace.7.1.1 IzraelIzraelský způsob sepětí občanů s bezpečností státu je nejradikálnější, což vyplýváz unikátní, od počátku extrémně vyhrocené bezpečnostní situace země. Izraelskýkoncept „národa ve zbrani“ (nation-in-arms) byl od vzniku státu v roce 1948 přescelá 50. a 60. léta jedinou zárukou přežití malého státu, obklopeného nepřáteli. Jehozákladem je dlouhodobá povinná vojenská služba v ozbrojených silách pro muže iženy, díky čemuž se hovoří také o „armádě lidu“. Společnost žila po dlouhá desetiletítéměř ve válečném režimu, kdy obrana kladla nároky na každého. Zrodil se tak určitýživotní styl „života v nebezpečí“. Hlavní motivací k ochotě jej podstupovat je sámfakt ohrožení – a samozřejmě uvědomělá sounáležitost s národní komunitou.V našich podmínkách se podobný étos a odhodlání vyskytl jen ve 2. polovině 30. let.Občanská výchova a vojenská služba jsou vlastně identickým procesem. Kroměvýkonu branné povinnosti existuje také možnost dobrovolné služby, kteroupřicházejí do Izraele vykonat mladí Židé z celého světa. Provádí se však i výcvik prodalší život v záloze, vyžadující stálou připravenost a ostražitost, nejen kvůli hrozbě88

vojenského napadení, ale také kvůli všudypřítomnému ohrožení terorismem azbraněmi hromadného ničení.Od 80. let však dochází k proměně ve vztazích mezi společností a armádou apostupnému opouštění konceptu „národa ve zbrani“. Objektivním důvodem jerevoluce ve vojenství (RMA), neudržitelnost i nepraktičnost masové braneckéarmády. 112 Subjektivními důvody je pomalá, ale zřetelná eroze vůle a ochoty občanůk tak extrémnímu nasazení. Projevuje se to v úpadku role izraelských ozbrojených sil(IDF) jako „školy národa“, kulturního a integračního činitele, rostoucí snaze mladýchlidí vyhnout se službě v bojových jednotkách a šířící se možnosti kritizovat armáduveřejně. 113 V budoucnosti dojde k větší diferenciaci způsobů služby: zvýšení počtuprofesionálů s dlouhými úvazky, většímu podílu dobrovolníků na kratší kontrakt, apro většinu švýcarský model základního výcviku a dlouhodobého zařazení do zálohys pravidelným cvičením. 114 Izraelská národní bezpečnost se však patrně nikdy úplněnevzdá principu celonárodní připravenosti a účasti na obraně.7.1.2 ŠvýcarskoZe všeho, co se o této malé, zato všestranně proslulé alpské zemi všeobecně traduje,by bylo možné vyvodit, že výlučnost je nejen důsledkem specifických podmínek,nýbrž snad až jakousi celkovou „národní“ strategií, která vyplývá z historicky ageograficky podmíněné izolace částí švýcarského území a unikátního společenskéhouspořádání podle modelu tzv. konsociační demokracie.Velmi svérázné pojetí volí Švýcaři i při zajišťování bezpečnosti. Obranyschopnostzemě je koncipována v Evropě dnes zcela ojedinělým miličním systémem.Nejpodobnější je patrně popsanému izraelskému modelu. Teoreticky to znamená, ženeexistuje stálá armáda a vydělená profesní skupina vojáků, nýbrž že vojáky sev případě potřeby stávají všichni občané Švýcarska. Respektive že neexistují žádnívojáci a armáda, protože sám lid a národ je armádou. 115 Toto bytostné funkčnípropojení mezi občanstvím a účastí na obraně a ochraně státního společenství lze112 Knives, Tanks, and Missiles: Israel's Security Revolution. 2002.113 COHEN, S. 1999.114 Knives, Tanks, and Missiles: Israel's Security Revolution. 2002.115 MJØSET, L. – VAN HOLDE, S. (eds) 2002.89

vnímat jako odkaz či reminiscenci na klasickou antickou polis, popř. na tradicifrancouzské revoluce, kdy poprvé v moderních dějinách došlo ke ztotožněnípolitického národa a bojujících ozbrojených sil.V praxi samozřejmě existuje malé stálé jádro ozbrojených sil, tvořenéprofesionálními vojáky, ti však zajišťují především výcvik a mobilizaci občanůpodléhajících branné povinnosti. Skutečnou hlavní motivací je však principdobrovolného přijímání závazku. Ilustrací tohoto přístupu jsou tato fakta: občané(jako záložníci) mají zbraně doma, o víkendech probíhají po celé zemi vojenskácvičení, kterých se účastní muži i ženy, apod. Takto pojatá obrana stojí především navýchově a vzdělávání značného počtu občanů, a to ve formě krátkodobéhovojenského výcviku a následného průběžného přecvičování v záloze. 116Miliční systém a dostředné (ne-li sebestředné) zaměření švýcarské politiky, jejíuzavřenost a důraz na soběstačnost, to vše předurčuje charakter bezpečnostníhosystému a zvláště obrany: jedná se o klasickou teritoriální obranu čili domobranu.V konceptuální rovině se i zde uplatňuje pojem „celkové obrany“. Velmipravděpodobně znamená totéž co v dalších evropských zemích – tedy systémzahrnující vojenskou a civilní obranu, který se zrodil v období studené války av současnosti je adaptován na podmínky současných hrozeb, rizik a možnýchkrizových situací. 117 Pozoruhodné je, že švýcarskému přístupu navzdory jistéuzavřenosti a značné autarkii nechybí dobrý přehled o proměnách bezpečnostníhoprostředí a vnímání komplexnosti hrozeb, včetně vzdálenosti jejich původu. 118Z hlediska našeho tématu je inspirativní především přetrvávající pouto mezistatusem občanství a povinnou příslušností k záloze ozbrojených sil (jejížpraktickou formu lze nazvat dobrovolnou účastí na přípravě k obraně vlasti).Výchova a vzdělávání k obraně a ochraně tak může zůstat v tradičnějším vojenskémči spíše polovojenském pojetí, jež se však zákonitě rozšiřuje o přípravu na krizovésituace nevojenské povahy.116 Bezpečnostní politika České republiky. 1996, s. 56.117 Bližší popis tohoto procesu je k dispozici podkapitole věnované Dánsku.118 CARREL, F. 1996. Další vývoj bezpečnostní strategie Švýcarska. Vojenské rozhledy. Roč. 5 (37),č. 1. Citováno podle RADVAN, E. 2004, s. 102.90

7.1.3 USASoučasný bezpečnostní systém USA dodnes zachovává tradici občanské emancipacea autonomie, principů nezávislosti a svépomoci. Zmíním pouze dvě relevantnípoložky.Přestože všeobecná branná povinnost byla zrušena už počátkem 70. let 20. století,významným nositelem dobrovolné občanské brannosti zůstává National Guard –národní garda. Narozdíl od organizací toho jména, jak je známe z Evropy a od nás, sev americkém případě nejedná o polovojenskou, nýbrž o regulérní vojenskou složkuobranného systému státu.Další, mnohem zajímavější a inspirativnější fenomén vděčí za svůj vznikteroristickým útokům z 11. září 2001, které otřásly Amerikou do té míry, ževeřejnost začala uvažovat v kategoriích dilematu „bezpečí nebo svoboda“ a podleněkterých pozorovatelů se znatelně změnila společenská atmosféra (od tolerance avolnosti k „přituhnutí“). V reakci na bezprecedentní napadení teritoria USA bylzřízen Department of Homeland Security (DHS) – ministerstvo pro vnitřníbezpečnost. Jednou z navazujících aktivit se stal monumentální, celonárodní projektCitizen Corps (což lze přeložit jako „občanský sbor“). 119 Smysl celého programunejstručněji osvětlí výrok bývalého šéfa DHS Toma Ridge: „We can be afraid, or wecan be ready.“Posláním Citizen Corps je „prostřednictvím vzdělávání, výcviku a dobrovolnickéslužby využít schopností každého jednotlivce pro to, aby se místní společenství 120stala bezpečnějšími, silnějšími a lépe připravenými čelit hrozbám terorismu, trestnéčinnosti, ohrožení veřejného zdraví a pohromám všeho druhu“.Aktivity v rámci tohoto mnohotvárného programu mají zvýšit celkovou připravenostamerických občanů, obcí a tedy celého národa na potenciální hrozby, posílit prevencia rozvinout schopnosti k eliminaci následků hrozeb.Samotný věcný obsah programu spočívá v přijetí osobní odpovědnosti za vlastnípřipravenost; v absolvování výcviku v první pomoci a dovednostech pro nouzové119 Veškeré informace lze ve velmi přehledné a ucelené podobě najít na: http://www.citizencorps.gov.120 V originálu „communities“.91

situace; formou dobrovolnické aktivity podporovat místní týmy krizové reakce,pomoc při katastrofách a bezpečnost v lokalitě (obci).Úrovně a typy aktivit v rámci celého programu jsou rozčleněny následovně:a) Podpora individuální přípravy v rámci domácnosti i komunity, zaměřená nainformovanost a jednoduché praktické úkony (pod heslem „Be informed, beprepared, take action!“); 121b) Programy veřejného vzdělávání, výcviku a dobrovolnické služby.Hlavními projekty jsou Community Emergency Response Teams (CERT) –místní týmy pro řešení krizových situací, a Neighborhood Watch –sousedská stráž. Tento projekt je starší a představuje svépomocnou prevencirizik: nejen kriminality, ale i technických havárií a hypoteticky též terorismu;c) Místní rady – Citizen Corps Councils, které jsou zřizovány na základěiniciativy „zdola“ na obecní, státní a národní úrovni. Jejich úkolem jekoordinovat postup veřejné správy a subjektů soukromého a občanskéhosektoru, podporovat spolupráci a šíření dobrých zkušeností, projektů apostupů.K hlavním pozitivům a inspirativním prvkům tohoto programu lze počítat:• důsledně participativní, občanský a dobrovolný charakter – nejedná se o žádnétěžkopádné byrokratické struktury ani o profesionální agentury;• důsledně komplexní vnímání bezpečnosti – hrozby nejsou významné svýmvojenským či nevojenským původem, ale především svými univerzálními akomplexními účinky;• orientaci přípravy na reálná a každodenní rizika a jejich spojité vnímání –nedochází k tradičnímu dělení ohrožení vojenským útokem od ohroženíkriminálním jednáním;121 Za celou řadu dobrých informačních a vzdělávacích materiálů lze uvést základní příručku proobčany, vydanou v rámci programu – Are You Ready? A Guide to Citizen Preparedness. 2002.92

• propojené a spojité vnímání schopností – podporované vědomosti, dovednosti anávyky fungují se hodí při teroristickém útoku, přírodní katastrofě i přiloupežném přepadení na ulici;• důraz na komunitní neboli obecní úroveň – tam je třeba odvést nejvíc práce;• důraz na osobní, občanskou a vlasteneckou odpovědnost – bezpečnost není věcíindividuální volby, je třeba se spojit s druhými;• kvalitní, srozumitelnou, údernou a přesto dostatečně inteligentní a věcnoupropagandu – slogany a hesla prostě zabírají, jsou-li dobře zvolena;• nefalšovaný americký entuziasmus – specifická rétorika idealismu, která můžeEvropanům připadat nabubřelá a naivní, ale Američané ji ospravedlňují svoučinorodostí a výsledky.Programem Citizen Corps dávají USA velmi progresivní, inovativní, dynamickou apřitom hluboce demokratickou odpověď na současné bezpečnostní výzvy. Ocenit jetřeba hlavně důslednou a komplexní logickou strukturu programu i fakt, že celousvou podstatou směřuje k občanské participaci a výchově a vzdělávání občanůk obraně a ochraně.7.2 Přístupy blízké naší situaciUvedené země sice poskytují mnoho inspirativních podnětů, celkový kontext pojetí azajišťování bezpečnosti se však liší natolik, že přebírat lze spíše dílčí náměty aprojekty. Sledovat je třeba vývoj našeho vlastního „rámce“, tedy Evropské unie, azemí, s nimiž máme podobnou historii i mentalitu, jako je Dánsko – u nich se lzeinspirovat bezprostředně a v širším měřítku.7.2.1 Evropská uniePodle Amsterdamské smlouvy mají členské státy EU vyvíjet mimo jiné společnoupéči o to, aby se sjednocená Evropa stala prostorem svobody, bezpečnosti apráva. 122 Podobně obecné – nikoliv však banální – strategické cíle vytyčuje122 Diskusní fórum „Nová dimenze bezpečnosti pro ČR po jejím vstupu do EU“, Kladno, 12. 6. 2003.93

Evropská bezpečnostní strategie z roku 2003. 123 Odráží se v nich dosud ne zcelajasně vymezené „široké pojetí bezpečnosti“, jehož referenčním objektem už nemábýt primárně stát jako instituce, nýbrž především člověk ve všech svých sociálních,ekonomických a kulturních určeních. EU tedy klade větší důraz na humanitárnírozměr bezpečnosti, jak o tom svědčí odlišné zacílení bezpečnostních koncepcíevropských a přístupu běžného například v USA (zde spíše „národní bezpečnost“). 124Z hlediska občanské participace, přípravy a výchovy k bezpečnosti je třeba sledovatvývoj Evropské bezpečnostní a obranné politiky. V jejím rámci se věnuje stále většípozornost civilní ochraně (Civil Protection) a civilnímu krizovému řízení (CivilianCrisis Management), významným tématem je také boj proti terorismu. V současnésituaci však jednoznačně dominuje výlučný důraz na budování institucionálníchkapacit, organizačních a koordinačních mechanismů. O konkrétním zapojováníobčanské veřejnosti a o přípravě občanů na krizové situace, jejich výchově čivzdělávání dokumenty Evropské rady zatím mlčí. Z toho ovšem nelze vyvodit víc,než že se dosud jedná o problematiku plně v kompetenci členských států. Budezajímavé sledovat, zda „komunitarizace“ v budoucnu zasáhne i tuto oblast.7.2.2 DánskoTato malá země je vhodná jak pro porovnání s Českem, tak jako vzor. Oprotiostatním severským státům je nám bližší svou kontinentální mentalitou, do značnémíry podobnými historickými zkušenostmi. Dánský přístup lze charakterizovat jakovelmi liberální, benevolentní a ležérní, ale zároveň promyšlený a precizní, s velkýmdůrazem na kolektivní úsilí, solidaritu, vysokou míru občanské odpovědnosti aparticipace.K významným rysům patří trvalá podpora myšlence všeobecné branné povinnosti –podobně jako v celé Skandinávii – coby výrazu občanské odpovědnosti za obranu abezpečnost státu. Povinná vojenská služba je v současnosti stanovena v délce 4-12měsíců, přičemž nejčastější je služba na 8 či 9 měsíců. Nutno však dodat, že ve123 A Secure Europe in a Better World: European Security Strategy. 2003.124 Blíže viz A Secure Europe in a Better World: European Security Strategy. 2003; The NationalSecurity Strategy of the United States of America. 2002.94

skutečnosti se nejedná všeobecnou povinnost: požadavky na odvod jsou nižší nežpočty branců, takže více než polovina jich k výkonu nastupuje zcela dobrovolně. 125V Dánsku se však už od 17. století udržuje také tradice lidové brannosti. Od roku1948 ji naplňuje Hjemmeværnet – domobrana postavená na občanském principu. 126K jejímu vzniku výrazně přispěl československý komunistický puč v únoru 1948;dosud funkční skupiny z protinacistického odboje měly bránit demokratické zřízení azajistit lidovou, ryze místní obranu proti očekávanému sovětskému útoku. Poskončení studené války se poslání domobrany zkomplikovalo a prakticky po celá 90.léta se hledal nový obsah, idea i úkoly.Podle hlavní ideje se členy domobrany stávají občané, kteří dobrovolně a bezplatněuplatňují své právo podílet se na obraně vlasti a jejích demokratických hodnot.V současnosti počet jejích členů klesl na přibližně 57 tisíc, z čehož necelých 20 %tvoří ženy. Domobrana působí po celé zemi a reprezentuje všechny vrstvy a skupinydánské společnosti. Vstupní hranicí je 18 let věku, předchozí vojenská služba nenípodmínkou. Ochota a vůle k účasti se považuje za důležitější vklad.Dánská domobrana se člení na čtyři složky: pro pozemní, námořní a vzdušné síly apro civilní infrastrukturu. Může být nasazena k podpoře a ochraně civilní společnosti,nejen za válečného stavu, ale samozřejmě i v období míru. Tato podpora můžeznamenat asistenci ve prospěch policie během živelních pohrom či jiných haváriívelkého rozsahu, operace na vyhledávání a záchranu lidí apod. Celkovým úkolem jeposílení a podpora ozbrojených sil, s čímž souvisí ostatní obecné vojenské úkolydomobrany, a těmi jsou:• sledování situace v období krizí (např. i vzdušného prostoru) a podávání zpráv,• strážní, zabezpečovací a ochranná činnost,• vedení nekomplikovaných a svým rozsahem omezených bojových operací,to vše mimo jiné jako výraz odhodlání dánského lidu bránit své hodnoty.125 Sdělení mjr. Jørgena Kyhna.126 Hjemmeværnet. 2002; Hjemmeværnet: Kultur & Værdier. 2002. Informace jsou k dispozici takéna: http://cms.hjv.dk.95

Navzdory současnému částečnému „zcivilnění“ činnosti je Hjemmeværnet ostřenapadán jako přežitek studené války, neschopný plnit reálné potřeby společnosti, anivojenské úkoly – především kvůli naprosto nedostatečnému výcviku. Návrhy namodernizaci přitom míří podobným směrem, jako výstavba aktivní zálohy v Česku –méně členstva, zato s náročnějším a závaznějším kontraktem. 127Skutečná hodnota domobrany, a to nenahraditelná, však podle mého názoru spočívápředevším ve vůli a ochotě relativně obrovského společenství občanů (vzhledemk počtu obyvatel Dánska – 5,4 milionu) věnovat svůj volný čas a energii na přípravuk obraně a ochraně svého domova a vlasti. Tento étos je skutečným pokladem, kterýmůže většina evropských zemí Dánsku jen tiše závidět, Českou republikunevyjímaje.Vedle domobrany existuje také nevládní organizace pro obrannou a bezpečnostnípolitiku Folk og Forsvar (Lid a obrana), vydávající stejnojmenný časopis.Pro srovnání s Českou republikou lze zmínit dalšího aktéra na poli obrany a ochranyobčanů. Obdobou naší Civilní ochrany je dánská Beredskabstyrelse (správa či úřadnárodní připravenosti – z angličtiny se předkládá jako národní záchranný sbor čiagentura). 128Tento sbor funguje v gesci ministerstva vnitra a ministerstva zdravotnictví (vsoučasnosti se diskutuje o zcela anachronickém záměru podřídit jej ministerstvuobrany) a jeho úkolem je odvracet, snižovat a pomocí napravovat poškození osob,majetku a životního prostředí v případě havárií a katastrof, včetně válečnéhoohrožení. Agentura prakticky ve shodě s dosavadní českou praxí povolává brance(asi 1400 ročně, na 3 a 6 měsíců) k výcviku na svých šesti záchranných základnách.Tříúrovňový model celkové organizace má zajistit dostatečnou flexibilitu i přiohrožení bez předchozího varování.Klíčovým pojmem je v dnešním dánském kontextu výraz beredskab nebolipřipravenost. Zdá se, že namísto tradičního konceptu totalforsvar z přelomu 50. a60. let čili celkové obrany, jež zahrnuje vojenskou i civilní obranu (stejně jako včeskoslovenském zákonu č. 40/1961 Sb. o obraně!), se prosazuje koncept127 Sdělení mjr. Jørgena Kyhna a Erika Petersena.96

společenské připravenosti, popřípadě dánské připravenosti (samfundets beredskab,danske beredskab). 129 Zatím se však jedná spíše o problematiku přípravy formálníchinstitucí, organizací a mechanismů – podobně jako jinde v EU nebo v Českérepublice. Kromě výchovy a přípravy na krizové situace, kterou poskytuje armáda adomobrana, v Dánsku žádný rozsáhlejší systém přípravy občanů ani mládeženeexistuje.128 Denmark. 2002, s. 64.129 Fokus på det danske beredskab. 2003.97

8. Návrh politiky a její realizace: Příprava občanůČR na krizové situace, výchova a vzděláváník obraně a ochraně„We can be afraid or we can be ready.“Tom Ridge, bývalý ministr vnitřní bezpečnosti USASmyslem tohoto návrhu není připravit ucelený koncepční materiál, nýbržzformulovat jeho východiska, principy a obrysy. Spíše než zpracovat téma chcevymezit, čeho by se potřebný koncepční dokument měl týkat a jakým způsobem byse k problematice mohlo přistupovat.8.1 VizePřežití populací závisí mimo jiné na jejich schopnosti vyrovnat se s náhlými výkyvyprostředí. Přestože bezpečnost České republiky je v současnosti zajištěna nejlépev moderní historii, stát, společnost i její občané budou do budoucna konfrontovánis řadou hrozeb a rizik. Hlavním cílem politiky, jejíž východiska chce tato práceformulovat, je zvýšit připravenost občanů České republiky na potenciálníohrožení a krizové situace.K výchozím normativním principům patří:• spoluodpovědnost občanů za obranu a ochranu sebe sama, svého domova,spoluobčanů a vlasti;• povinnost státu umožnit jim přípravu a účast na řešení krizových situací;• rozvoj participačního charakteru bezpečnostního systému ČR;• směřování k vyváženému občanskému a profesionálnímu přístupu k zajišťováníbezpečnosti, v němž se vysoká specializace a odbornost příslušníkůprofesionálních složek bezpečnostního systému doplňuje s co nejvyššíuniverzální připraveností i dobrovolně rozvíjenými schopnostmi občanů.Součástí takto vymezeného přístupu je nejen prakticky orientovaná výchova apříprava občanů k obraně, ochraně a zvládání krizových situací, ale také vzdělávání98

občanů, kteří působí v organizacích veřejného, občanského a soukromého sektorupro participaci na tvorbě bezpečnostní politiky a řízení bezpečnostního systému (narůzných úrovních). Výsledkem by měla být nejen zvýšená odolnost a efektivitabezpečnostního systému, ale také celkově snížená zranitelnost společnosti a vyššíúroveň bezpečnosti státu a jeho občanů.8.2 Další výchozí předpoklady, principy a dílčí cíle• Lze předpokládat, že přítomnost rizik bude spíše narůstat a pocit ohrožení sestane trvalou součástí života. Tento faktor bude posilovat ochotu občanů podíletse na vzdělávacích, osvětových a participačních aktivitách. Je však třeba zabránitzneužití obav lidí k populistickým účelům, nepřipustit vyvolávání atmosférystrachu a účinnou informační a výchovnou činností bojovat s projevy paniky,k nimž může docházet při medializaci vážných krizových událostí.• Prvním předpokladem a zároveň dílčím cílem je překonání diskreditace výchovy,vzdělávání a zapojování občanů, k níž došlo za minulého režimu a zvláštěv období normalizace. Negativní konotace dosud silně ovlivňují postoje lidík iniciativám v této oblasti.• Významným cílem navrhované politiky a zároveň předpokladem zefektivněníbezpečnostního systému ČR je výrazné posílení důvěry k bezpečnostnímsložkám, veřejné správě na místní, regionální i ústřední úrovni, ale takék občanským organizacím, které se na zajišťování bezpečnosti a bezpečnostnípolitice podílejí.• Návrh jakéhokoliv systémového přístupu musí brát v úvahu všechny bariéryplynoucí ze zkušeností občanů z éry socialismu, nerozvinutou kulturuobčanského sdružování a společné iniciativy, ba přímo nechuť k jakékolivkomunálně či komunitně organizované aktivitě (tím se česká společnost výrazněliší od praxe v západní Evropě či v USA). Navrhovaná opatření proto musí býtvelmi skromná, ambice musí mít spíše nízké než vysoké a základním vodítkemby měl být princip „přiměřené dostatečnosti“. Cíle by se měly klást na dolníhranici žádoucího stavu. (Za úspěch lze u některých skupin obyvatelstvapovažovat to, kdyby přestaly být zátěží pro složky bezpečnostního systému a99

izikovým faktorem – především díky neodpovědnému a nedisciplinovanémujednání.)• Základním kritériem pro přípravu konkrétních opatření a projektů musí být jejichsoulad s reálnými potřebami, musí být adekvátní vůči charakteru potenciálníchhrozeb a rizik.8.2.1 Praktické důsledky povahy možných hrozeb a rizikPřestože k nejvážnějším hrozbám dneška patří mezinárodní terorismus a použitízbraní hromadného ničení, je třeba zachovat střízlivý odhad. Není žádoucíospravedlňovat program přípravy občanů hrozbou velkých katastrof – je zřejmé, ževojenské napadení nehrozí, pravděpodobnost rozsáhlého teroristického útoku jevelmi malá a navíc jednoznačně omezená na specifická teritoria (v případě ČR je toPraha a síť dobře typově zachytitelných objektů). V kategorii mimořádných událostíjsou pravděpodobné spíše živelní pohromy omezeného rozsahu a technologickéhavárie místního významu. Pozornost je třeba soustředit v první řadě na drobnější,každodenní rizika a ohrožení. Připravenost je třeba rozvíjet od pravděpodobnějšícha tedy méně katastrofických scénářů; výsledkem jsou ale kapacity a trénink provážnější krizové situace. Není třeba strašit veřejnost opatřeními, která nemusí býtvidět a která nesměřují proti akutním hrozbám.Charakter dnešního nebezpečí je dán charakterem naší civilizace. Hlavním rysemochrany a obrany proti ohrožení se stává význam informace, nikoliv síly. Klíčemk úspěchu není schopnost silového řešení a dostatek hmotných prostředků,nýbrž vědomostní řešení založené na informační převaze, která umožní předejítnapadení či poškození. Proto se například při ochraně obyvatelstva upouští odudržování mohutných stálých krytů CO či skladování desetitisíců ochranných masek,vzhledem k charakteru možného ohrožení totiž nejsou potřebné – daleko důležitějšíje schopnost detekce, rychlého informování a intenzivní, přesně cílené, pokud možnopreventivní reakce. 130Vzhledem k diferencovanosti hrozeb a diferencovanosti cílových skupin je zřejmé,že jakékoliv výchovné a participační projekty musí být rovněž diverzifikované, „šité100

na míru“ adresátům. Požadavek na segmentaci cílových skupin ovšem neznamenáaplikaci jednostranně marketingového přístupu.8.3 Struktura návrhuVšechna opatření prováděná v rámci vzdělávání a přípravy občanů by měla mítstanovenou cílovou skupinu a jejich nasměrování by mělo odpovídat rozdělení natyto dva základní okruhy:• základní či standardní úroveň, ke které by měl mít přístup každý občan; jedná seo jakési povinné minimum schopností, znalostí a dovedností, které by mělovládat každý;• vyšší úroveň výchovných, vzdělávacích a tréninkových aktivit, přístupných naprincipu dobrovolného zájmu občanů či organizací. Jejich koordinovaná nabídkaby měla být strukturována podle cílových skupina či odpovědných aktérů.Klíčovým faktorem úspěchu programu bude zmapování a využití motivacíjednotlivých cílových skupin a tomu odpovídající rozpracování systému pobídek,stimulů a motivačních prvků.8.3.1 Institucionální rámec a aktéřiVelmi potřebné je vytvoření určitého celkového rámce pro řadu různě zacílenýchaktivit. Tento rámec by se mohl jmenovat například Program národní (občanské)připravenosti. Jednalo by se o veřejnoprávní instituci síťového typu bez vlastníinfrastruktury. Stálým orgánem by byla především jakási ústřední rada či výbor,který by sdružoval představitele nejvýznamnějších zapojených organizací – resortůvnitra, školství a obrany, nevládních korporací a občanských sdružení, škol a firem,respektive sdružení zastupujících podnikatelský sektor. Tato koordinační skupinas malým sekretariátem, technicky a administrativně samostatná či podporovanáněkterým státním subjektem, by měla na starosti vedení internetového portálu,přípravu a administraci dílčích programů a projektů, grantovou politiku a publicrelations. Podobné koordinační skupiny (rady) by měly fungovat také na úrovni130 Bezpečnost – věc veřejná. 2004.101

krajů (s administrativní podporou odborů krizového řízení, obrany a ochranykrajských úřadů). Na nižší úrovni by rady vznikaly pouze v případě zájmujednotlivých obcí nebo jiných zainteresovaných aktérů. 131Z orgánů ústřední státní správy se jako nezbytná jeví především účast Ministerstvaškolství, mládeže a tělovýchovy ČR (z jehož strany je už určitý zájem vyjádřen) aMinisterstva vnitra ČR, které by mělo hrát roli garanta, neboť problematika spadápřevážně do jeho působnosti. Smysl by mělo také zapojení Ministerstva zdravotnictvíČR. Role Ministerstva obrany ČR může být spíše okrajová, vzhledem k jehotechnickým možnostem a kapacitám v regionech by však rozhodně neměla býtopomenuta.Z výkonných složek bezpečnostního systému by partnerem sítě měl být Záchrannýsbor ČR; tento název se navrhoval už v roce 1999 poté, co Hasičský záchranný sborČR převzal vedení civilní ochrany (CO), integrovaného záchranného systému (IZS) apočítalo se s integrací Zdravotnické záchranné služby (ZZS). Ten by v optimálnímpřípadě zahrnoval stávající profesionální složky a navíc složky dobrovolné – sborydobrovolných hasičů a další občanské organizace jako ČČK, jež by byly zároveňúčastníky Programu národní připravenosti a poskytovaly by výchovné a vzdělávacíslužby. Dalším partnerem by se staly orgány Policie ČR a městské a obecní policie, ažádoucí by byla též účast krajských vojenských velitelství (KVV) – i z jejich stranyje zájem o spolupráci s regionálními aktéry.8.3.2 Cílové skupinyJe naprosto nereálné předpokládat, že by mohl vzniknout nějaký ucelený vzdělávacíprogram výchovy a přípravy pro krizové situace, kterým by ať už povinně čidobrovolně procházely široké skupiny obyvatelstva. Diverzifikace je nezbytnýmnástrojem.Jedinou vrstvou populace, která může ve velkém rozsahu a masově absolvovatsoustavnou přípravu, jsou žáci a studenti základních a středních škol. Základnímprvkem by se měla stát modernizace a hlavně rozšíření současného programuochrana člověka za mimořádných událostí. Je třeba zvýšit hodinovou dotaci na131 Navržená struktura je do značné míry inspirována modelem Citizen Corps z USA.102

výuku: ze 6 alespoň na 12 hodin ročně; docílit toho lze integrací předmětů. Kromě jižzavedených témat by bylo vhodné položit ještě větší důraz na první pomoc, rozvojsebekázně a disciplíny, zvýšení mobility a flexibility v krizových situacích, na lepšíinformovanost o potřebném materiálním vybavení, a nakonec také na dovednosti propřežití – tedy schopnost pohybu a orientace v terénu, při evakuaci a v hromadnýchzařízeních. Velmi žádoucí je zavést povinně praktická bloková cvičení podvedením příslušníků složek bezpečnostního systému. Jedním z rozměrů, který byneměl být zapomínán, je zakomponování tématiky bezpečnosti, obrany a ochranydo občanské výchovy, spolu s výchovou k ústavnosti, demokracii a multikulturněotevřenému vlastenectví.Vedle toho existuje prostor pro nadstandardní projekty s výraznějším sportovním,branným a polovojenským změřením. Zde by však měla být iniciativa ponechána navedení škol a dobrovolném přístupu studentů. Spolupráce s KVV je v takovémpřípadě přirozená i možná.Tyto i další aktivity je však nutno pojímat spíše jako aktivity volného času. V nichby realizační role měla připadnout organizacím pro děti a mládež, přičemžtechnickou, materiální a finanční podporu by bylo možné hledat na straně České radydětí a mládeže. Členem tohoto zastřešujícího sdružení je například i Český junák,který v poslední době zahájil výchovný a osvětový projekt o pravidlech bezpečnéhochování v každodenním životě. Skautská organizace by mohla hrát výraznou roli užjenom kvůli slavné tradici v přípravě mládeže k obraně a zvládání krizových situací.S výchovou dětí a mládeže souvisí akutní potřeba „školit školitele“ – tedy získávattématicky kvalifikovaný pedagogický personál, a to jak stávající učitele, tak studentypedagogických fakult i odborné lektory z orgánů veřejné správy, od policie či hasičů.Mnohem nepřehlednější situace panuje u ostatní, tj. dospělé populace. Základníúrovní přípravy a edukace, o níž se hovoří velmi často a je stanovena zákony, 132 jezvyšování veřejné informovanosti – pro nejširší vrstvy obyvatelstva je třebavypracovat alespoň základní manuály a především moderní a živé osvětové pořady132 Zákon č. 239/2000 Sb.; zákon č. 240/2000 Sb.103

v elektronických médiích. Je jasné, že i toto působení musí být orientováno naspecifické skupiny a využívat všech komunikačních a informačních technologií.Zvláštní pozornost bude třeba věnovat zlepšení krizové komunikace mezi občany,složkami bezpečnostního systému a veřejnou správou. Dosavadní zcela jednosměrnýmodel (vyrozumění a udílení pokynů) naprosto neodpovídá současným potřebámpružné koordinace, v níž se operační centra neobejdou bez vícezdrojového sběru dat,samozřejmě včetně informací od občanů z relevantního teritoria.Všeobecný rámec pro vzdělávání občanů k obraně a ochraně by měl vznikatv souladu s konceptem celoživotního vzdělávání. Nabídka kurzů, vzdělávacíchmodulů a možná i rekvalifikačních programů by měla být koordinována a po stráncekvality garantována na krajské úrovni – výše uvedenými krajskými radami programunárodní/občanské připravenosti.Velmi podstatným indikátorem připravenosti společnosti na krizové situace jeprocentuální podíl populace, která prošla oficiálně výcvikem k poskytovánízáchranářské a zdravotnické pomoci. Tento poměr se obvykle udává kolem 4-5 %obyvatelstva. Není divu, že se hledají cesty, jak tento podíl zvýšit – pochopitelněnikoliv zvyšováním stavu profesionálních sborů. Alespoň vzdáleným vzorem můžebýt americký systém Community Emergency Response Teams (CERT), které jsoulokálně zřizovány z vlastní iniciativy občanů. Veřejná správa (ministerstvo vnitřníbezpečnosti) uhradí náklady na vyškolení těchto dobrovolníků. Je otázkou, s jakýmúspěchem by se takový projekt setkal v českém prostředí.Další potenciálně významné struktury pro interakci jednotlivých občanů abezpečnostního systému představují sbory dobrovolných hasičů (SDH) a jednotkyaktivní zálohy dobrovolné (AZD). Zvláště role SDH by mohla být rozšířena doformy univerzálních dobrovolných záchranných jednotek, které by se mohly státsoučástí „občanské“ větve jednotného Záchranného sboru ČR. Krajské roty AZD byzase po nezbytné kvalitativní a kvantitativní transformaci mohly převzít rolisamostatného orgánu teritoriální obrany a rychle mobilizovatelné síly pro posílenípolicie, zajištění chodu veřejné správy a infrastruktury během stavů ohrožení.Poslední kategorií je soukromý, podnikový sektor. V současnosti už existujenabídka kursů a školení pro zaměstnance firem, které do značné míry mohou104

naplňovat představy o vzdělávání a přípravě k obraně a ochraně. Fungují ovšem naryze komerční bázi, a tak je jen na vedení podniků, zda své zaměstnance nechávajíproškolit v činnostech pro krizové situace. Řešení by měla představovat užzmiňovaná koordinovaná nabídka takových programů (výhledově certifikovanýchústřední radou či krajskými skupinami) – a především stimulační politika ze stranystátu. Zavedení nového titulu pro dotační politiku se nejeví jako reálné, smysluplnédaňové úlevy pro právnické a podnikající fyzické osoby by však rozhodně fungovatměly.8.3.3 Občanská připravenost ve fungující občanské společnostiNa závěr bych rád připomenul, že navzdory pravděpodobnému rozrůznění obsahuvýchovných a vzdělávacích aktivit bude třeba vždy sledovat primární obecné cíle,společné všem těmto projektům. V případě jakékoli hrozby či nebezpečí se totižnejvíc a nejefektivněji uplatní základní schopnosti, jako je rozpoznání nebezpečí,vnímavost, ostražitost, schopnost rychlého a účinného vyhodnocení situace,rozhodnost a schopnost rychle a cíleně reagovat.Stejně významná je schopnost efektivně komunikovat, spolupracovat s ostatními, aletaké připravenost respektovat autoritu, přijmout rozkaz, zkrátka zohledňovat ve svémjednání nadindividuální zájmy. Často to znamená podřídit se; praxe však ukazuje, žeprávě nedostatečná disciplína a loajalita v konkrétní krizové situaci nejvíce ztěžujejejí řešení a v důsledku ohrožuje nejen dotyčnou nespolupracující osobu, ale také (azejména) ostatní, včetně záchranářů. Svéhlavost tak obvykle jen zvětšuje negativnídopady krizových situací.Není náhodou, že jsem v textu tolikrát zmiňoval Český červený kříž, sborydobrovolných hasičů a skautské hnutí. Všechny tyto občanské organizace totiž kroměsvé hlavní „specializace“ plnily a plní také hluboce humánní poslání. Je dobré mít napaměti, že skautské heslo „Buď připraven!“ zdaleka neznamená jen výzvuk rozvíjení individuální zdatnosti a odolnosti, ale také výzvu k převzetí odpovědnostiza své prostředí a lidi, s nimiž je sdílíme.105

ZávěrNaše společnost i jednotliví občané se musí vyrovnat s trvalou přítomností jisté mírynebezpečí. Připravovat se na možná ohrožení není ani snadné, ani příjemné, je tovšak jediný působ, jak předcházet frustraci a zbytečným škodám. Hlavní problémspočívá v neochotě lidí přijímat opatření a činit kroky proti něčemu, co dosud reálněnenastalo nebo se bezprostředně netýká jejich vlastní osoby. Nesoulad mezi potřebouprevence a přípravy a následky jejich podcenění při výskytu krizové situace je ovšemtrvalý; jeho překonávání je posláním každé osvícené politiky.Na druhou stranu je však nutno k této problematice přistupovat realisticky a střízlivě.Nelze si namlouvat, že na jejím řešení závisí rozvoj celé české společnosti nebodokonce budoucnost národa. Téma výchovy občanů k ochraně a obraně a jejichúčasti na zajišťování bezpečnosti je mimořádně silně hodnotově zatížené a jehovnímání hluboce ovlivňují ideologické stereotypy, navíc dosud působí vzpomínky azkušenosti z období minulého režimu. Svou roli přitom často hraje jejichzkratkovitost a nedostatek kritického odstupu.Překonávat tyto bariéry je obtížné, zvláště v naší situaci, kdy dosud chybí širocevnímaný pocit ohrožení, tím více přímo definovaný a zřejmý nepřítel. Základnímprvkem musí být budování důvěry mezi občany a složkami bezpečnostního systému.Kromě prakticky orientovaných forem výchovy, vzdělávání a přípravy občanů, onichž pojednává tato práce, bude v budoucnu třeba směřovat také k jakési širocepojaté bezpečnostní vědě a výchově. 133 Měla by být humanisticky orientovaná,podporovat větší občanskou angažovanost a odpovědnost (požadavek na„repolitizaci“ veřejného prostoru). Lze ji chápat jako výzvu k tomu, aby se témabezpečnosti na lokální, národní i globální úrovni staly předmětem zájmu občanskéspolečnosti.Téma účasti občanů na obraně, ochraně a jejich přípravy na krizové situace nenítouto prací samozřejmě ani zdaleka vyčerpáno. Je vytvořen základ pro další výzkum133 V českém prostředí na její potřebnost upozorňují např. politolog Eduard Radvan nebo sociolog PetrSak.106

i pro budování sítě zainteresovaných odborníků. Svůj další postup bych rozdělil dodvou odlišných směrů, které se však musí nadále prostupovat:• Teoretický – je třeba hlubšího sociologického uchopení a rozpracování tématuparticipace občanů na obraně, ochraně a zvládání krizových situací; rád bychtímto směrem postupoval v rámci přípravy dizertační práce.• Praktický – ve spolupráci s již oslovenými odborníky z řad orgánů veřejnésprávy, bezpečnostní komunity a akademického prostředí bych se rád podílel jakna vytvoření koncepce přípravy, výchovy a vzdělávání občanů ČR k obraně,ochraně a zvládání krizových situací, tak na dílčím vzdělávacím programuv prostředí konkrétní školy. 134Oba záměry se opírají o dosavadní komunikaci s představiteli různých institucí, kterájasně dokládá zájem jak jednotlivých angažovaných osob, tak širšího okruhu odbornéveřejnosti o koordinovaný postup. Jedině jím lze dosáhnout synergického efektu –zvýšené připravenosti odpovědných orgánů veřejné správy, profesionálníchbezpečnostních složek, občanských organizací i samotných občanů. Úsloví, že řetězje jen tak pevný, jak pevný je jeho nejslabší článek, platí beze zbytku také obezpečnostním systému.134 Projekt kurzu výchovy k obraně, ochraně a přípravy na krizové situace se rodí na Integrovanéstřední škole Na bojišti v Liberci. Tato zkušenost poslouží jako empirický podklad k výzkumu apilotní ověření dílčích námětů v praktické realizaci pro žáky a studenty na 3. stupni.107

ShrnutíPráce se zabývá výchovou a vzděláváním občanů k obraně a ochraně, a to v kontextuproměňující se role občanů a organizací občanského sektoru při krizových situacích.Vychází z faktu, že nepřipravenost občanů na nebezpečí, krizové situace a jejichzvládání je třeba vnímat jako problém veřejného zájmu. Základním hodnotovýmvýchodiskem je princip spoluodpovědnosti občanů za zajišťování bezpečnostispolečnosti a státu. Role občanů a formy jejich zapojení se v moderní společnostipostupně vyvíjely od vojensky definovaných funkcí k širšímu pojetí bezpečnosti,které se prosazuje koncem 20. století a klade důraz nejen na vnější bezpečnost státu,ale i na bezpečnost občanů a společnosti. Historický popis přibližuje vývoj výchovya přípravy na bezpečnostní hrozby a rizika v českém prostředí od 2. poloviny 19.století do současnosti. Hlavním problémem dneška je jednostranný profesionalismusna poli zajišťování bezpečnosti, kterým se občanská veřejnost dostává do rolepasivního objektu, nepřipraveného na potenciální hrozby (převážně nevojenskéhorázu). Inspiraci pro návrh systémového řešení lze hledat ve vybraných zahraničníchpřístupech. Návrh politiky zohledňuje potřebu posílit občanský prvek participujícív rámci bezpečnostního systému, preferuje převážně princip dobrovolnosti, navazujena aktivity a instituce, které už v současnosti fungují, rozvíjí jejich záběr aprovázanost.108

SummaryThe essay deals with the education and training of citizens for defence andprotection, as conceived within the changing part of citizens and civic organizationsat various crisis situations. Citizens’ unpreparedness to face the peril and to act undercrisis situations should be regarded as a public concern problem. The civicparticipation and co-responsibility for security of society and state is assumed as aprinciple. The part of citizens and forms of their engagement have gradually shiftedfrom the military-defined functions towards the extended concept of security. Thisconcept spreads at the end of 20 th century and emphasizes humans’ andcommunities’ security rather than external security of the nation-state. Historicalexcursion displays the development of education and training to face the securitythreats, as it evolved in the Czech lands since 2 nd half of 19 th century till now. Thepresent issue is identified in one-sided professionalism within the security field. Thisdrives the broad civil public into the position of passive object unprepared to face thepotential – mostly non-military – threats. Several foreign approaches provide aninspiration to design a preliminary policy proposal. The proposal respects the need tofoster civic element to participate in security system, prefers the principle ofvoluntary activism, follows the activities and institutions already running, anddevelops their range and interconnectedness.109

Použité zdroje, literatura a pramenyA. Seznam odborných konzultantůIng. Eva Bartoňová – ředitelka Odboru pro mládež Ministerstva školství, mládeže atělovýchovy ČRpplk. Ing. Zdeněk Bittner – 14. krajské vojenské velitelství LiberecBc. Rudolf Broulík – vedoucí Odboru krizového řízení KÚ Libereckého krajeMgr. Martin Dočkal – Odbor prevence kriminality Ministerstva vnitra ČRIng. František Gábor – poradce ministra obrany ČRPhDr. Ivo Hlaváč – Odbor bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra ČRplk. Ing. Antonín Hušák – velitel 14. krajského vojenského velitelství LiberecIng. Zdeněk Krabs – ředitel Integrované střední školy Na Bojišti, Liberec 3Jiří Krobath – Středisko bezpečnostní politiky CESES FSV UKMjr. Jørgen Kyhn – Hjemmeværnskommandoen (velitelství domobrany), Københavndoc. RNDr. Petr Linhart, CSc. – ředitel Institutu ochrany obyvatelstva GŘ HZS,Lázně BohdanečErik Petersen – vedoucí tiskové a informační služby Hjemmeværnskommandoen(velitelství domobrany), Københavnarm. gen. Ing. Karel Pezl – Středisko bezpečnostní politiky CESES FSV UK, bývalýnáčelník Generálního štábu AČR a poradce prezidenta ČRMgr. Milan Regner – ředitel Základní školy Vrchlického, Liberec 14Dr. Adrian Reinert – Stiftung MITARBEIT, BonnDušan Slávik – Odbor ochrany obyvatelstva Generálního ředitelství Hasičskéhozáchranného sboru ČRJUDr. Vladimír Souček – Odbor bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra ČRPhDr. Jan Šolc – předseda Etického fóra ČR110

RNDr. Jiřina Vargová – Odbor rozvoje kraje KÚ Libereckého krajeRNDr. Scarlett Vasiluková-Rešlová, CSc.B. Použitá literaturaAJANGIZ, R. 2002. The European Farewell to Conscription? In MJØSET, L. – VANHOLDE, S. (eds) The Comparative Study of Conscription in the Armed Forces.Amsterdam – London: Elsevier Science – JAI, s. 307-333.AMADEO, J.-A. – SCHWILLE, J. – TORNEY-PURTA, J. (eds) 1999. CivicEducation Across Countries: Twenty-four National Case Studies from the IEA CivicEducation Project. Delft: Eburon Publishers. ISBN: 90-5166-671-3.Are You Ready? A Guide to Citizen Preparedness. 2002. Washington, D.C.: FederalEmergency Management Agency. Dostupné též na:http://www.fema.gov/pdf/areyouready/areyouready_full.pdfArmáda v demokracii. 1999. Praha: Konrad-Adenauer-Stiftung. ISBN 80-238-6187-5.Armádní ročenka 1993. 1994. Praha: MO ČR.Armádní ročenka 1994. 1995. Praha: MO ČR.Armádní ročenka 1996. 1997. Praha: MO ČR.BALABÁN, M. – RAŠEK, A. et al. 2003. Systém komplexního řízení bezpečnostiČeské republiky. In POTŮČEK, M. et al. Putování českou budoucností. Praha: CESESFSV UK – Gutenberg, s. 69-86.Bezpečnost – věc veřejná. Sborník a memorandum z konference pořádané AsociacíBOOSS, IOBD a IPA, Praha, 4. 10. 2004.Bezpečnostní politika České republiky. 1996. Praha: Ústav mezinárodních vztahů.ISBN 80-85864-23-1.CARREL, F. 1996. Další vývoj bezpečnostní strategie Švýcarska. Vojenské rozhledy.Roč. 5 (37), č. 1.CILUFFO, F. J. – RANKIN, D. 2001. Fighting Terrorism. NATO Review. Roč. 49, č.4 (zima 2001/2002), s. 12-15.111

Citizens as Partners: Information, Consultation and Public Participation in Policy-Making. 2001. OECD. Dostupné na: http://www1.oecd.org/publications/ebook/4201131E.PDFCOHEN, S. 1999. Army and Society in Israel: An Evolving Relationship. Dostupné na:http://www.washingtoninstitute.org/watch/Peacewatch/peacewatch1999/198.htmDenmark. 2002. Compiled by the Editors of the Danish National Encyclopaedia.København: The Royal Danish Ministry of Foreign Affairs – Gyldendal Leksikon.DVOŘÁK, J. – ŠILHÁNEK, B. 2003. Stručná historie ochrany obyvatelstva v našichpodmínkách. Praha: MV – GŘ HZS ČR. ISBN 80-86640-12-4.EICHLER, J. 2004a. Jak vyhodnocovat bezpečnostní hrozby a rizika dnešního světa.Policy Paper. Praha: Institut mezinárodních vztahů. Dostupné na:http://www.iir.cz/upload/jeichler2004.pdfEICHLER, J. 2004b. Vyhodnocování bezpečnostních hrozeb a rizik jako součástteorie obrany státu. [Habilitační práce] Brno: Fakulta velitelská a štábní Univerzityobrany.Fokus på det danske beredskab. 2003. Folk & Forsvar. Roč. 4 (2003), č. 1.FOX, C. – HALL, R. 2001. Rethinking Security. NATO Review. Roč. 49, č. 4 (zima2001/2002), s. 8-11.Hjemmeværnet. 2002. Informační sešit. HJV INF-108 (JUN 2002).Hjemmeværnet: Kultur & Værdier. 2002. Informační sešit. HJV 9003-001 DEC 2002.HLAVÁČ, I. 2004a. Bezpečnost nebo svoboda…? – falešná volba. Nepublikovanýčlánek.HLAVÁČ, I. 2004b. Koncepce bezpečnostního systému ČR: Poznámkyk bezpečnostnímu systému ČR v roce 2004. Vystoupení na konferenci „Patnáct letvývoje bezpečnostní politiky a armády v Československu a v České republice“pořádané Asociací BOOSS a SBP CESES FSV UK, Praha, 22.-23. 11. 2004.Jane’s Citizen’s Safety Guide. 2004. Coulsdon: Jane’s Information Group. ISBN 0-7106-2661-4.112

K sedmdesátinám Horské služby. 2004. Krkonoše – Jizerské hory. Roč. 37 (2004), č.9, s. 12-14.KALDOR, M. 1999. New and Old Wars: Organized Violence in a Global Era.Oxford: Polity Press, s. 1-12, 69-89.Knives, Tanks, and Missiles: Israel's Security Revolution. 2002. The WashingtonInstitute for Near East Policy. Dostupné na:http://www.washingtoninstitute.org/pubs/exec/isrexec.htmKOCÁBEK, P. – KONÍČEK, T. 2003. Zdravé město. 112. Roč. 2, č. 3, s. 27.KONÍČEK, T. 2004. Bezpečná lokalita. Zabezpečení a kriminalita + SAFE. Roč. 8, č.3, s. 17-20.KOVÁŘ, M. 2003. Ochrana před přirozenými a zvláštními povodněmi: Příručka proorgány státní správy, územní samosprávy, právnické osoby a podnikající fyzickéosoby. Praha: MV – GŘ HZS ČR. ISBN 80-86640-17-5.KROBATH, J. – SÍLA, J. 1991. Občan a obranyschopná demokracie: Podkladovástudie k tvorbě nového pojetí výchovy k obraně. Praha.KROBATH, J. – STEJSKAL, L. 2004. Branná výchova: Participace občanů napřípravě k obraně. In Bezpečnostní politika České republiky – výzvy a problémy:Sborník statí ke konferenci „15 let vývoje bezpečnostní politiky a armádyv Československu a České republice“. Praha: MO ČR – AVIS, s. 149-164.KROUPA, M. 2003. Prostředky individuální ochrany: Příručka pro orgány státnísprávy, územní samosprávy, právnické osoby, podnikající fyzické osoby aobyvatelstvo. Praha: MV – GŘ HZS ČR. ISBN 80-86640-11-6.KROUPA, M. 2004. Chování obyvatelstva v případě havárie s únikem nebezpečnýchlátek: Příručka pro orgány státní správy, územní samosprávy, právnické osoby,podnikající fyzické osoby a obyvatelstvo. Praha: MV – GŘ HZS ČR. ISBN 80-86640-23-X.KŘÍŽOVÁ, I. et al. 2001. Znalosti, dovednosti a postoje čtrnáctiletých žáků v oblastivýchovy k občanství: Zpráva o výsledcích mezinárodního výzkumu. Praha: Ústav proinformace ve vzdělávání. ISBN 80-211-0373-6.113

LUKÁŠKOVÁ, L. 2004. Edukativní efekt předlistopadové branné výchovy je stáleživý: Výsledky výzkumu. Vojenské rozhledy. Roč. 13 (45), č. 1, s. 101-105.MAZAL, F. 2003. Příprava a pilotní ověření kombinovaného studia formou e-learningu „Civilní ochrana a řešení krizových situací“. Interní materiál. Fakultatělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci.MIČKA, P. 2004. Občanská participace ve veřejné politice. [Rigorózní práce] Praha:Katedra veřejné a sociální politiky FSV UK.MJØSET, L. – VAN HOLDE, S. (eds) 2002. The Comparative Study of Conscriptionin the Armed Forces. Amsterdam – London: Elsevier Science – JAI, s. xiii-xix.MØLLER, B. 2002. Conscription and its Alternatives. In MJØSET, L. – VANHOLDE, S. (eds) The Comparative Study of Conscription in the Armed Forces.Amsterdam – London: Elsevier Science – JAI, s. 277-305.Ochrana člověka za mimořádných událostí: Dodatek k učebním dokumentům prozákladní školy, střední školy, speciální školy a vyšší odborné školy. MŠMT ČR, 4. 3.2003, č.j. 13586/03-22. Dostupné na:http://www.msmt.cz/_DOMEK/default.asp?ARI=102215&CAI=2842Ochrana člověka za mimořádných událostí: Příručka pro učitele základních astředních škol. 2003. Praha: MV – GŘ HZS ČR. ISBN 80-86640-08-6.Pokyn MŠMT k začlenění tematiky ochrany člověka za mimořádných událostí dovzdělávacích programů. MŠMT ČR, 4. 3. 2003, č.j. 12050/03-22. Dostupné na:http://www.msmt.cz/_DOMEK/default.asp?ARI=102215&CAI=2842Pomůcky k výuce témat ochrany člověka za mimořádných událostí na základních astředních školách (vydané k 20. 12. 2004). 2004. Interní materiál MV – GŘ HZS ČR.POTŮČEK, M. 1996. Veřejná politika jako sociální praxe a jako vědní disciplína. InVeřejná politika: Studijní texty ke stejnojmennému kursu. Praha: Katedra veřejné asociální politiky ISS FSV UK, s. 4-12.POTŮČEK, M. et al. 2005. Jak jsme na tom. A co dál?: Strategický audit Českérepubliky. Praha: CESES FSV UK – SLON.114

Pro případ ohrožení: Příručka pro obyvatele. 2003. Praha: MV – GŘ HZS ČR. ISBN80-86640-18-3.Příručka pro brannou výchovu. 1978. Praha: Naše vojsko.PURKRÁBEK, M. 1996. Veřejné zájmy a veřejná politika. In Veřejná politika:Studijní texty ke stejnojmennému kursu. Praha: Katedra veřejné a sociální politiky ISSFSV UK, s. 74-118.RADVAN, E. 2004. Problém bezpečnosti v politickém a etickém myšlení. Brno:Centrum strategických studií. ISBN 80-903333-0-3.SARVAŠ, Š. et al. 1999. Vývoj postavení armády ve společnosti. Praha: MO ČR –AVIS. ISBN 80-7278-016-6.Sebeochrana obyvatelstva: Metodická pomůcka pro orgány státní správy, územnísamosprávy, právnické osoby a podnikající fyzické osoby. 2001. Praha: MV – GŘ HZSČR. ISBN 80-86284-12-3.SHAW, M. 1991. Post-Military Society: Militarism, Demilitarization and War at theEnd of the Twentieth Century. Philadelphia: Temple University Press, s. 9-29, 163-180.SHAW, M. 1997. Bezpečnost a společenská transformace. In SARVAŠ, Š. et al. 1997.Bezpečnost a armáda v moderní společnosti. Veřejná a sociální politika, sv. 6/1997.Praha: Katedra veřejné a sociální politiky ISS FSV UK, s. 8-24.STEJSKAL, J. – STEJSKAL, L. 2003. Drama ’38: Opevnění, Češi a Němci,mobilizace na Liberecku v roce 1938. Liberec: Knihy 555. ISBN 80-86660-02-8.STEJSKAL, J. 2005. Přechod k profesionálním ozbrojeným silám jako problém jejichcivilního demokratického řízení a integrace do společnosti. [Diplomová práce] Praha:Katedra veřejné a sociální politiky FSV UK.STEJSKAL, L. 2003. Participation of Citizens and Civil Society in Security andDefence: Our Legacy, Changing Conditions and New Perspectives. Semestrální prácekurzu War and Modern Society. Sociologisk Institut, Københavns Universitet.STEJSKAL, L. 2004. Výchova, vzdělávání a výzkum v oblasti bezpečnostní politikyjako předpoklady její úspěšné tvorby a realizace. Vystoupení na konferenci „Patnáct115

let vývoje bezpečnostní politiky a armády v Československu a v České republice“pořádané Asociací BOOSS a SBP CESES FSV UK, Praha, 22.-23. 11. 2004.TOFFLER, A. – TOFFLEROVÁ, H. 2001. Nová civilizace: Třetí vlna a její důsledky.Praha: Dokořán. ISBN 80-86569-00-4.TOFFLER, A. – TOFFLEROVÁ, H. 2002. Válka a antiválka: Jak porozumětdnešnímu globálnímu chaosu. Praha: Argo – Dokořán. ISBN 80-7203-445-6, ISBN80-86569-16-0.Vojenské dějiny Československa: 3. díl (1918-1939). 1987. Praha: Naše vojsko.ZEMAN, P. et al. 2003. Česká bezpečnostní terminologie: Výklad základních pojmů.Brno: ÚSS VA.C. Další literaturaBALABÁN, M. – RAŠEK, A. et al. 2002. Ustavení komplexního systému řízeníbezpečnosti České republiky. Vojenské rozhledy. Roč. 11 (43), č. 4, s. 3-20.Bezpečná Evropa / Secure Europe. Sborník z konference pořádané AFCEA CzechChapter, Praha, 20.-21. 4. 2004.BOIVARD, T. – LÖFFLER, E. (eds) 2003. Public Management and Governance.London – New York: Routledge. ISBN 0-415-25246-6.Branná výchova na školách. IN-Komenský. 2001, č. 34. Dostupné na:http://www.skolam.cz/INKomensky/Archiv/0000359.htmBranná výchova se definitivně vrací do školních osnov. Rozhovor TV Nova, 9. 4.2003. Dostupné na:http://archiv.newton.cz/tvr/2003/04/09/0b2cd77b3f7a7d578bedb85ebc10db58.aspCitizens as Partners: OECD Handbook on Information, Consultation and PublicParticipation in Policy-Making. 2001. OECD. Dostupné na:http://www1.oecd.org/publications/e-book/4201141E.PDFCLAUSEWITZ, C. von. 1996. O válce. Brno: Bonus A, s. 17-74, 431-435.Co je nového o nových válkách. 2000. Vojenské rozhledy. Roč. 9 (41), č. 1, s. 157-160.116

Čeští středoškoláci a výchova k občanství v mezinárodním srovnání: Výsledkyprestižního mezinárodního výzkumu žáků středních škol. Tisková zpráva Ústavu proinformace ve vzdělávání ze dne 26. července 2002.DANICS, Š. 2004. Současný terorismus – forma války, nebo specifická forma násilí?Vojenské rozhledy. Roč. 13 (45), č. 3, s. 40-47.DUNLEVY, C. – SHIMEALL, T. – WILLIAMS, P. 2001. Countering cyber war.NATO Review. Roč. 49, č. 4 (zima 2001/2002), s. 16-18.DVOŘÁKOVÁ, D. – STEJSKAL, J. 2004. Návrh systému aktivních záloh ArmádyČR a širšího propojení profesionální armády a civilní veřejnosti. Semestrální práceke kurzu Metody tvorby politik, Katedra veřejné a sociální politiky FSV UK.EICHLER, J. 2001. Příspěvek do diskuse o pojmech hrozba a riziko. Mezinárodnívztahy. Roč. 2001, č. 3, s. 72-82.EICHLER, J. 2002. První válka 21. století a její možné důsledky pro bezpečnost ČR.Vojenské rozhledy. Roč. 11 (43), č. 2, s. 24-33.Engaging Citizens in Policy-Making: Information, Consultation and PublicParticipation in Policy-Making. OECD Public Management Policy Brief No. 10.2001. OECD. Dostupné na: http://www.oecd.org/dataoecd/24/34/2384040.pdfFRIČ, P. et al. 2003. Češi na cestě za vlastní budoucností: Budoucnost amodernizace v postojích a očekáváních obyvatelstva. Praha: CESES FSV UK – Gplus G. ISBN 80-86103-71-4.FUČÍK, J. 1995. Občan a obrana vlasti. Vojenské rozhledy. Roč. 4 (36), č. 2.GABAL, I. – HELŠUSOVÁ, L. 2002. Pohled české veřejnosti na protiteroristickoukampaň, bezpečnost a politiku ČR. Mezinárodní politika. Roč. 2002, č. 4, s. 35.GABAL, I. – RAŠEK, A. a pracovní skupina. 2003. O budoucnosti Armády Českérepubliky rozhodnou politici: Pracovní dokument k současným problémům resortuMinisterstva obrany ČR. Dostupné na:http://pes.eunet.cz/clanky/2003/11/33770_12_0_0.htmlGALATÍK, V. 2000. Nové formy války. Vojenské rozhledy. Roč. 9 (41), č. 4, s. 37-43.117

HENDRYCH, J. 2000. Motivace mládeže ve věku 15-30 let k volbě vojenskéhopovolání. Praha: MO ČR – Odd. výzkumů Centra personálního marketingu Hl.person. úřadu.HENDRYCH, J. 2001. Armáda a společnost ČR. Kontinuální výzkum 1996-2000.Praha: MO ČR – Odd. výzkumů Centra personálního marketingu Hl. person. úřadu.HENDRYCH, J. 2001. Vojenský profesionál, armáda a společnost ČR: Kontinuálnívýzkum 1996-1998-2000. Praha: MO ČR – Odd. výzkumů Centra personálníhomarketingu Hl. person. úřadu.HVÍŽĎALA, K. 2001. Boj se strachem s teroristů je drahá věc. Lidové noviny. 24. 2.2001, příloha Neděle.Individualizace války: Mezinárodní terorismus přináší změnu pojmů a koncepcí.2004. Vojenské rozhledy. Roč. 13 (45), č. 2, s. 27-37.KOTEEN, J. 1997. Strategic Management in Public and Nonprofit Organizations:Managing Public Concerns in an Era of Limits. 2. vyd. Westport: PraegerPublishers. ISBN 0-275-95532-X.Krizový management. Sborník konference pořádané Vojenskou akademií a VeletrhyBrno, a.s., Brno, 24. 10. 2002. [CD-ROM].LÁTKOVÁ, Z. V září se do škol vrátí branná výchova. Novinky. 5. 3. 2003.Dostupné na: http://www.novinky.cz/00/35/40.htmlLEHMANN-LARSEN, S. – SCHRØDER, S. – ZILMER-JOHNS, L. 2004.Samfundets beredskab i dansk og europæisk perspektiv. København: Dansk Institutfor Internationale Studier. Dostupné na:http://www.diis.dk/graphics/Publications/Briefs2004/ssc_beredskab.pdfNové bezpečnostní prostředí po 11. září a Evropská unie: Dopad na Českourepubliku. 2002. Praha: Ústav mezinárodních vztahů – Friedrich-Ebert-Stiftung.PLATÓN. 1996. Ústava. Praha: OIKOYMENH. ISBN 80-86005-28-3.POTŮČEK, M. et al. 2001. Vize rozvoje České republiky do roku 2015. Praha:CESES FSV UK – Gutenberg. ISBN 80-86349-02-0.118

POTŮČEK, M. et al. 2002. Průvodce krajinou priorit pro Českou republiku. Praha:CESES FSV UK – Gutenberg. ISBN 80-86349-06-3.POTŮČEK, M. et al. 2003. Putování českou budoucností. Praha: CESES FSV UK –Gutenberg. ISBN 80-86349-09-8.PURKRÁBEK, M. – RAŠEK, A. 2001. Bezpečnostní rizika ČR a naše reakce na ně.Vojenské rozhledy. Roč. 10 (42), č. 2, s. 63-72.PURKRÁBEK, M. – SARVAŠ, Š. 1996. Občané a místní správa o obraně a armádě.In Veřejná politika a její aktéři. Veřejná a sociální politika, sv. 4/1996. Praha:Katedra veřejné a sociální politiky ISS FSV UK, s. 137-154. ISBN 80-238-0239-9.SARVAŠ, Š. 1994. Profesionalizace armády jako problém veřejného zájmu. InAnalýza událostí veřejné politiky v České republice, 1. díl. Veřejná a sociálnípolitika, sv. 2/1994. Praha: Katedra veřejné a sociální politiky ISS FSV UK, s. 96-116. ISBN 80-85977-01-X.SARVAŠ, Š. 1996. Občan a bezpečnost: Vývoj postojů k otázkám obrany, armády avojákům z povolání. Praha: MO ČR – Odd. výzkumů Centra personálníhomarketingu Hl. person. úřadu.SARVAŠ, Š. 1999. Občané, vláda a obrana země. In Občané a centrální politickérozhodování v České republice. Veřejná a sociální politika, sv. 9/1999. Praha:Katedra veřejné a sociální politiky ISS FSV UK, s. 166-172. ISBN 80-238-4331-1.SARVAŠ, Š. et al. 1997. Bezpečnost a armáda v moderní společnosti. Veřejná asociální politika, sv. 6/1997. Praha: Katedra veřejné a sociální politiky ISS FSV UK.SLÁVIK, D. 2002. Příprava obyvatelstva k sebeochraně. 112. Roč. 1, č. 1. Dostupnétéž na: http://www.mvcr.cz/casopisy/112/1_2002/slavik.htmlSlovník vojenského profesionála: Humanitní obory. 1993. Praha: MO ČR. ISBN 80-85469-58-8.STEJSKAL, L. 2002a. Občanská společnost, bezpečnostní komunita a systémkomplexního řízení bezpečnosti ČR – výzva k pomoci a spolupráci. In Ustavenísystému komplexního řízení bezpečnosti České republiky. Příspěvky přednesené nasemináři pořádaném Asociací pro bezpečnost, obranu a ochranu společnosti a státu119

– BOOSS a Centrem pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních vědUniverzity Karlovy v Českém Krumlově dne 13. září 2002. Praha: Asociace BOOSS,s. 51-53.STEJSKAL, L. 2002b. Úskalí a perspektivy ve vztazích mezi českou společností aarmádou: Armáda a společnost v pohledu veřejné politiky. In Konsolidace vládnutí apodnikání v České republice a v Evropské unii: 5. díl – Analýza veřejné a sociálnípolitiky – případové studie studentů. Ed. B. Čabanová. Praha: FSV UK –MATFYZPRESS, s. 234-249. ISBN 80-86732-00-2.STEJSKAL, L. 2004. Participace občanů a občanské společnosti na bezpečnosti,obraně a ochraně. In Rozvoj české společnosti v Evropské unii: 1. díl – Sociologie,Prognostika a správa. Eds J. Kabele, M. Potůček, I. Prázová, A. Veselý. Praha: FSVUK – MATFYZPRESS, s. 421-431. ISBN 80-86732-35-5.T10 Bezpečnostní výzkum: Návrh DZSV. 2004. Dokument Rady vlády pro výzkum avývoj. Dostupné na:http://www.vyzkum.cz/storage/att/90A40B9019397F671589C821870D9632/DZSV-RVV-T10.docVÍTEK, J. Prevence pro děti v ČR. Co to je? www.pozary.cz, 7. 3. 2003. Dostupnéna: http://www.pozary.cz/clanek.asp?id_clanku=839VOLNER, Š. 2004. Bezpečnosť Česka a Slovenska: Problémy a otázky do diskusie.Vojenské rozhledy. Roč. 13 (45), č. 3, s. 28-39.D. Legislativní, strategické a koncepční dokumentyA Secure Europe in a Better World: European Security Strategy. 2003. EU.Dostupné na: http://ue.eu.int/uedocs/cmsUpload/78367.pdfAnalýza bezpečnostního systému České republiky. 2004. MV ČR – MZV ČR – MOČR – ÚV ČR. Dostupné na:http://www.mvcr.cz/odbor/bezp_pol/dokument/analyza.docBezpečnostní strategie České republiky (2003). 2004. Praha: MZV ČR. ISBN 80-86345-45-9.Dekret presidenta republiky č. 125/1945 Sb. o zřízení Svazu brannosti.120

Koncepce ochrany obyvatelstva do roku 2006 s výhledem do roku 2015. 2003. Praha:MV – GŘ HZS ČR. ISBN 80-86640-13-2. Dostupné též na:http://www.mvcr.cz/2003/hasici/odbor/ooo/koncepce/do06_hasici.htmlKoncepce výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojenýchsil České republiky přepracovaná na změněný zdrojový rámec. 2003. Praha: MO ČR.Dostupné na: http://www.army.cz/avis/a report2003/24/3.htmKoncepce vzdělávání v oblasti krizového řízení. 2004. Dostupné na:http://www.mvcr.cz/2003/hasici/koncepce/vzdelani/koncepce_hasici.htmlProgramové prohlášení vlády České republiky. 2004. Dostupné na:http://wtd.vlada.cz/vlada/vlada_progrprohl.htmReforma ozbrojených sil České republiky. 2001. Praha: MO ČR – AVIS. ISBN 80-7278-132-4.Střednědobá koncepce resortní politiky Ministerstva vnitra ČR (aktualizace proobdobí 2003-2006). 2003. Dostupné na:http://www.mvcr.cz/dokumenty/koncepce/2003_6/index.htmlThe Alliance’s Strategic Concept. 1999. Washington: NATO. Dostupné též na:http://www.nato.int/docu/pr/1999/p99-065e.htmThe National Security Strategy of the United States of America. 2002. Dostupné na:http://www.whitehouse.gov/nsc/nss.pdfUsnesení předsednictva ÚV KSČ ze dne 19. 3. 1971 o „Jednotném systému brannévýchovy obyvatelstva ČSSR“.Ústava České republiky č. 1/1993 Sb.Ústavní zákon č. 110/1998 Sb. o bezpečnosti České republiky.Vojenská strategie České republiky. 2004. Praha: MO ČR – AVIS. ISBN 80-86049-91-4. Dostupné též na: http://www.army.cz/mo/vojstrat2.docZákon č. 184/1937 Sb. o branné výchově.Zákon č. 222/1999 Sb. o zajišťování obrany České republiky.121

Zákon č. 239/2000 Sb. o integrovaném záchranném systému a o změně některýchzákonů.Zákon č. 240/2000 Sb. o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon).Zákon č. 585/2004 Sb. o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon).Zákon č. 73/1973 Sb. o branné výchově.Zákon č. 82/1935 Sb. o ochraně a obraně proti leteckým útokům.Zákon č. 92/1951 Sb. o branné výchově.Závěry analýzy bezpečnostního systému České republiky. 2004. MV ČR – MZV ČR– MO ČR. Dostupné na: http://www.mvcr.cz/odbor/bezp_pol/dokument/zavery.docE. InternetNásledující stránky obsahují více relevantních dokumentů nebo jsou zajímané celýmsvým obsahem a zaměřením.http://cms.hjv.dk – Hjemmeværnet, Dánskohttp://nssc.haifa.ac.il – National Security Studies Center, Izraelhttp://ue.eu.int/ – Rada EU (ESDP)http://www.army.cz – Ministerstvo obrany ČRhttp://www.beredskabsstyrelsen.dk/ – Beredskabsstyrelsen, Dánskohttp://www.citizencorps.gov/ – Citizen Corps, USAhttp://www.mvcr.cz – Ministerstvo vnitra ČRhttp://www.mvcr.cz/2003/casopisy/112/112_info.html – Časopis 112http://www.mvcr.cz/2003/hasici.html – Hasičský záchranný sbor ČR (CO, IZS, atd.)http://www.mvcr.cz/2003/odbor/obp/bp_odbor_info.html – Odbor bezpečnostnípolitiky MV ČRhttp://www.whitehouse.gov/homeland/ – vnitřní bezpečnost, USA122

F. Audiovizuální dokumentyCivilní ochrana: Nástin historických souvislostí. VHS. 2002. Praha: MV – Generálníředitelství Hasičského záchranného sboru ČR.Ochrana člověka za mimořádných událostí. VHS. 2001. Praha: MV – Generálníředitelství Hasičského záchranného sboru ČR.Události, komentáře. Rozhovor s Prof. S. W. A. Gunnem, M.D. ČT 1, 30. 11. 2004,22:30.123