Kulturně společenský časopis - Dobrá adresa

listopadové číslo111098možná vám přijde cynické tisknout v listopadubáseň s názvem Červen, ale jak říkástará banalita, léto může být kdykoliv. Takžese koukejte převléct do šortek a krátkýchsukní, vezměte si nafukovacího tapíra a hurána koupaliště! Jestli se vám nechce, mů-12 1 2 žete si číst Dobrou adresu.3a už zasekravičkybáseňměsíce4Naši milí,Tentokrát pro vás nemáme nic zajímavého.Ať to vezmete od začátku nebo odkonce, budete se nudit až do zemdlení. Třebaty básničky: koho to ještě zajímá? Nikoho.Dobře, nemyslím to vážně. Adresa náhodoutiskne jenom dobré básničky! Třebaty od Natálie Kocábové. To je ta slečna, comá občas fotku v Blesku. Verše Ondřeje Lipárataky nejsou k zahození. A to Ondřejfotku v Blesku pravděpodobně ještě neměl!Tiskneme prostě hvězdy současné i budoucí.Uf. Nějak mě ten úvodník zmohl. Asivezmu tapíra a půjdeme na koupaliště. Vy sizatím čtěte a užijte si to. Těším se příště!Štefan ŠvecJan ŠimekČervenJe červen.Jaro odjíždí tramvají za město.Končí. Prchá. A léto je jak sprchanápadů a her.Je červen.Holky v krátkých sukních si zdobí ucho třešní.Užívají léta. Vědí, že láska neodlétá,ani když léto přejde do podzimu.www.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 3

O čemse(ne)mluvíSlampoetry2004Kdyby se mne někdo zeptal, který sobotní večer při fináleSlam poetry v Olomouci byl lepší – jestli ten letošní,nebo minulý – odpovídal bych vyhýbavě. Letos to totižbylo jiné finále, už proto, že se do Olomouce „probojovali“ úplně jiníbásníci než před rokem. Snad to bylo proto, že v zadní kapse hlavníhosponzora a moderátora Pluháčka bylo třikrát více než loni – celýchtřicet tisíc korun pro vítěze. Jen místo konání bylo stejné.Se Slam poetry jsem se setkal před rokem vlastně náhodou. Byl jsemzvědav na Poezii bez hranic, měl jsem však jen dva dny času a jak seukázalo, byly to právě ty správné dny. Na cestě do Ostravy jsem teh-4 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

Jiří Černý z Českých Budějovic – druhý v Olomouci,foto Tomáš KrčekKupříkladu „Lyrickývizualista“ BásníkTicho toho opravdumnoho neřekl a svétři minuty věnovalpředevšímpantomimě, PetrJupiter Oříšekriskoval trestné body– a dostal je– nasazenímbizarních brýlískřídly, jiný básníkbyl zřetelně omámenolomouckou prémiínatolik, že ztrácelčas extatickýmivýkřiky, že chce doOlomouce. Finalistaz Olomouce 2003Cossiga zůstal věrnýsvému akustickémuprojevu a takynepostoupil.www.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 5

O čemse(ne)mluvíSlampoetry2004Tomáš Míka, vítěz pražského kola,foto Tomáš Krčekdy v Olomouci vystoupil z vlaku a navštívil„jedneho fajneho synka“, který mne pak dopavilonu E večer přivedl. O „slamu“ jsempředtím prakticky nic nevěděl, ale ten večerjsem byl jeho dynamikou uchvácen.Ten fajny synek byl Bob Hýsek a letos jsmese potkali v Olomouci opět. Vyzvedl mne nanádraží a hned jsme uháněli do Divadlahudby na „německý slam“. Před rokemv rámci jakési „slamové pomoci“ přivezlOlomoucké publikum při finále Slam poetry,foto Tomáš Krček6 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

s sebou brušperský rodák Konečný, kterýuž žije v Německu taky více než dvacet let,dva moc dobré německé slamery a i kdyžztermínových důvodů letos do Olomoucepřijet nemohl, postaral se o vystoupenídvou jiných německých slamových osobností– Xóchil A. Schützové a Borise Preckwitze.Organizátoři Poezie bez hranic letosjejich vystoupení výborně připravili, včetněsešitku pro každého diváka s velmi dobrýmipřeklady několika předvedených básníobou autorů. To byl moc dobrý tah, protožez diváků v sále rozuměla německy slabáčtvrtina. I když Divadlo hudby se svým klasickýmjevištěm má jinou atmosféru než pavilonE, oběma letošním německým účastníkůms jejich relativně klidným, až monotónnímprojevem letos zvolené místo odpovídalotaky lépe.Nebyla to tedy německá smršť, jako minuléhoroku. Z poklidného vystoupení mnevšak už v prvé půli vytrhla malá příhoda,Nebyla to tedyněmecká smršť, jakominulého roku.www.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 7

O čem„Slam papi“ Marc Smith,foto Tomáš Krčekse(ne)mluvíSlampoetry2004když německá slamistka přišla k mikrofonus popsaným listem A4, kde měla napsanýsvůj text, vzniklý během cesty do Olomouce.Přivolala na podium překladatelku a vyzvalaji, aby její text simultánně překládala –a nastal problém. Každý si může představit,jak by asi „z fleku“, bez přípravy, tedy bezpředběžného seznámení s komplikovanýmtextem, překládal v děsivém časovém tlakua na jevišti. České děvče to zvládlo nakonecještě v mezích možností dobře, ale od toho-8 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

„Slam papi“ Marc Smith,foto Tomáš Krčekwww.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 9

O čemse(ne)mluvíSlampoetry2004to okamžiku jsem už Xóchil A. Schützovousledoval jinýma očima. Teprve teď mi začalavadit monotónní melodika jejího přednesuato nemluvím o její politické korektnosti.Nějak se nemohu srovnat s myšlenkami anine třicetiletého děvčete, které cestování vlakemdo Olomouce spojuje s „Auschwitz“a cítí v šedi deštivého dne v Česku popel„spálených Židů“.Chvilku jsem pak večer s německoubásnířkou mluvil a vytknul ji, že přivedlaNapětí před vyhlášením,foto Tomáš KrčekDvanáct účastníků pražského kola nabídloopravdu široké spektrum pódiového přednesuaze zpětného pohledu kvalitativně nezůstaloza olomouckým finálem nijak pozadu.10 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

českou překladatelku do úzkých na jevišti,když ji před představením nekonfrontovalastextem, ač spolu seděli hodinku v kavárně.Stále úsměvavá Xóchil na této příhoděneshledala nic problematického a kontrovala„...vždyť překladatelka to přece skvělepřekládala“. Na poznámku, jak to může posoudit,když neumí česky ani slovo, užovšem reagovala zřetelně rozmrzele a rozhovorbyl u konce. Napadají mne v tomtookamžiku různé tvrdé odsudky, které si radějiponechám pro sebe. Jenom jedna poznámka.Ač by člověk neměl generalizovat,přesto byla tímto dalším příkladem potvrzenamá zkušenost, jak obrovský problémmají Němci s přiznáním osobního pochybení.RoxyPražská kvalifikace o postup do Olomouceproběhla v jednom prostoru pražskéhoklubu Roxy dva dny před olomouckým finálem.Dvanáct účastníků pražského kolanabídlo opravdu široké spektrum pódiovéhopřednesu a ze zpětného pohledu kvalitativněnezůstalo za olomouckým finálemnijak pozadu. Bylo i poněkud pestřejší.Kupříkladu „Lyrický vizualista“ Básník Tichotoho opravdu mnoho neřekl a své třiminuty věnoval především pantomimě,Petr Jupiter Oříšek riskoval trestné body –a dostal je – nasazením bizarních brýlíTomáš Vtípil –Celkový vítěz v Olomouci,foto Tomáš Krčekwww.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 11

O čemRené Jahoda v Roxyi,foto Jakub Tayarise(ne)mluvíSlampoetry2004skřídly, jiný básník byl zřetelně omámenolomouckou prémií natolik, že ztrácel časextatickými výkřiky, že chce do Olomouce.Finalista z Olomouce 2003 Cossiga zůstalvěrný svému akustickému projevuataky nepostoupil. René Jahoda byl formálněi obsahově z mého hlediska nejlepšíazřejmě pro olomoucké finále nejlépe disponovaný.Jenže body dává porota a tuvRoxy přesvědčil a do olomouckého finálepostoupil Tomáš Míka.12 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

FináleNa slamu je nejdůležitější atmosféra stupňujícíse vřavy s postupujícím časem celéhospektáklu. Jako už připomenutí němečtíslameři vybičovali publikum na správnouprovozní teplotu minulý rok, tak i letošníhlavní slamový import Marc Smith, guruamerického slamu, svým strhujícím vystoupeníma v „duetu“ se skvěle překládajícímBobem Hýskem, připravil ideálně půdu procelostátní finále. „Papi“ Smith předvedl celoupaletu svých schopností, a ukázal běhempůlhodiny to, co je na slamu nejdůležitější– že je opravdová osobnost.Na rozdíl od minulého roku, kdy se konalyjen dvě „kvalifikace“, letos v předpolíolomouckého finále proběhla regionálníkola, z nichž vzešlo devět účastníků olomouckéhofinále. Bizarní ovšem bylo, žez místa konání finále se nekvalifikoval nikdo.K místnímu kolu v Olomouci se totižnedostavil žádný performer.Zatímco minulého roku dominovalv Olomouci jak u publika, tak i u porotyMarian Palla, letos podobná osobnost v polisoutěžících chyběla. I rozdíly mezi jednotlivýmiúčastníky byly značné, někteří bylizřetelně nepřipraveni a tři minuty byly proně příliš dlouhé. Znovu se ukázalo, jakoudalekosáhlou nevýhodou je vylosované pořadí– Jiří Černý z Českých Budějovic celousoutěž začínal před „studeným publikem“a snad utrpěl i tím, že porota se opravduzpočátku držela Pluháčkovy dispozice a nedávalavysoké známky. V půli prvního kolavšak otěže moderátního bodování popadaly,na dobré úmysly se zapomnělo a pak užJiřímu Černému ani vůbec nejvyšší početbodů z celé soutěže, které obdržel v druhémkole (kdy se pořadí účinkujících obrátí) navyrovnání i lehké ztráty z prvního kola nestačily.Tím nechce být řečeno, že TomášVtípil z Brna nevyhrál zaslouženě, ale bojna špici byl opravdu těsný.ReminiscenceV Olomouci se již předpokládá, že každý ví,do čeho jde, a tedy že by měl se vyrovnat seskutečností, že slam může připomínat spíšejarmareční boxing než poetický dýchánek.Otázkou zůstává, zda ztrojnásobení penízu,které si odnáší letošní vítěz olomouckého finále,bylo správným krokem. Bez něj by asineutrpělo ani finále, ani jednotlivá regionálníkola. Spíše naopak. Je taky věcí názoru,zda-li „velké“ peníze nepůsobí spíšekontraproduktivně, zda nedriftují jakoukolivčinnost „někam jinam“.Kapitolou pro sebe zůstává porota. Tamá zatraceně těžký úkol, neboť neexistujíjasná kritéria, kterých by se mohla přidržet.Její rozhodování by mělo být v neposlednířadě jakýmsi ohlasem divácké přízně, která,jestli se nemýlím, by u slamu měla býturčujícím hodnocením. Není proto tak úplnějedno, je-li porota jmenována pořadatelemsoutěže, nebo „náhodně“ z řad diváků,smyslem by měla být co možná největší objektivitas vyloučením případných podezřeníz manipulace. Minulý rok ukázal vestrašlivé podobě, čemu je zapotřebí se vyhnout,když byl uprostřed finále vyměněnjeden z předem jmenovaných porotců, protožedával „podivné známky“. Domnívámse, že větší průhlednost ve výběru porotcůby byla soutěži jen ku prospěchu. Losuje-lise na počátku soutěže z velmi dobrých důvodůpořadí vystoupení účinkujících, cožtakto příště vylosovat i porotce z řad diváků?Organizačně by to neměl být žádnýproblém.Po dvou letech olomoucké Slam poetry sezdá, že slam se již v ČR zachytil drápkema bude jen sílit. Na nějaké dalekosáhlé závěryje však ještě brzy, vždyť celé hnutí seteprve rozbíhá.Tomáš Krčekwww.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 13

O čemse(ne)mluvíDva zásahydočernéhoJakubaŠofaraTen první...Prostě zkoumat, co jena tý hranici, jakdaleko můžem.14 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.czFestival ...příští vlna / next wave..., festivaldivadelní, hudební a literární alternativy,letos probíhal už po jedenácté. Jeho kurátorembyl Vladimír Hulec, ředitelem JanDvořák. Na dotaz, co je to alternativa, jemožné dostat nekonečný počet odpovědí.Ty nejtrefnější by měly být od „alternativních“umělců; podstatné je, kdo se na toodkud dívá a kdo se v jakém prostoru nachází.Pro některé jde o alternativu k „oficiálnímu“kamennému divadlu, pro jinéhoje tato alternativa jen směšným názvem„obyčejného“ páchání rádoby umění,které už dávno nemá v sobě nic avantgardního.Ty rozpory jsou zřetelné, ale nejsouzásadně nepřekonatelné. To si, zcelajistě, kurátor každým rokem uvědomuje –na jeho intuici (nebo bedrech – jak chcete)totiž leží výběr účinkujících. Součástí festivaluje oficiální večer, na kterém jsoupředávány pocty „v oblasti alternativníhodivadla“. V poslední době se sláva konáv Divadle Na zábradlí, a pokud by nezasvěcenýdivák chtěl rychle a intenzivně„nakouknout“, co se vaří v alternativnímkotlíku, je k tomu tento večer ideální. Letosse zde vystřídali mj. Jiří Schmitzer,Jan Budař a Eliščin Band, Ústav Brno.Zdeněk Vrága, Kulturně divadelní spolekPuchmajer, Ridina Ahmedová, Prvobytněpospolná společnost, Divadlo Continuo,Teatr Novogo Fronta, Děvčátka... A celýmvečerem provázeli chlapci z Vosto5ky (užteď neobyčejně objevným a neokoukaným

Ten druhý...Vrámci hudebně filmového festivalu MOFFOM se v Česku objevilaitalská skupina z Kalábrie Il Parto dela nuvole pesanti (Porod těžkýchmraků). Podpořila svou účastí uvedení (15. 10.) hudebního dokumentuo životě druhé generace kalábrijských emigrantů v NěmeckuDoichlanda (2003, r. Guiseppe Gagliardi) a současně si vyzkoušelanaše publikum na několika koncertech (Teplice, Litoměřice, Praha).Koncert v Praze v Baráčnické rychtě (13. 10.) byl sjednán narychloa nebýt Letizie Kostner, italské bohemistky v Praze žijící,kdoví kolik návštěvníků by na takovou lahůdku zavítalo. Italskákultura obecně má v Čechách mnoho obdivovatelů, s její „současnou“hudbou je to kvůli Drupimu & všem dalším hvězdám italo-popuhorší. Ale Letizia má známých dost a udělala pro propagaci kalábrijsképartičky nemožné.Vprvní polovině koncertu hrála punkově klezmerová Klec (kteráje mimochodem stále lepší) a připravila půdu pro následný etnopunkovýa rockově-šansonový nátěr. Il Parto dela nuvole pesanti založilikalábrijští studenti v Boloni (Peppe Voltarelli a Salvatore De Siena),hudební vývoj kapely prošel různými etapami a nástrojovýmsložením (nejvíce zde působilo až 11 členů). Pražské vystoupení zastihlochlapce v jakémsi zklidněném, akustickém období (harmonika,bicí, kytary), což ale neznamená, že to nejsou schopni na pódiuza pochodu doládovat emocemi. Místy mně to připadalo, jako kdybyTiger Lilies hráli Ó sole mio. Kapela má v současné době už šestcd, a přestože většina z nás není schopna porozumět textům, jeznich cítit trpká ironie a něha se středomořským temperamentem(i když je to ve skutečnosti třeba úplně jinak).Všechny podobné kapely vycházející z jakéhosi „pub folk-rockového“kadlubu je nutno vidět live. Nejde jen o mimiku a gesta,výpravu či kostýmy, ale jsou určité typy energie, které jakákoliv, sebelepšínahrávka nezaznamená. Porod těžkých mraků – to je startovníčára pro dlouhý řetězec možných asociací. A ještě delší seznamspřátelených duší – třeba od Toma Waitse po Mano Negra, odTrabandu po Echt... Tvoří se tu přívětivé, druhé centrum muziky,jež má na svém erbu uvedeno: Méně marketingu, více entuziasmu!zábavním stylem; velký příslib do budoucnosti).Jednou z poct – „Živoucím pokladem“– byl za mimořádné a mnohaleté dílo obdařenprof. PhDr. Bořivoj Srba, DrSc., kterýstál mj. u zrodu brněnského Provázku.Ten později v krátkém vystoupení (podlevšech pamětníků to byla opravdu nejkratšíSrbova promluva v jeho životě) řekl několikslov platných pro veškeré druhy umění:Dělat si legraci z minulých dob – tam vůbecnic nehrozí. Ale dělat něco na pokraji toho pole,které má tendenci uzavírat se. To pořádnarážíte na nějaké hranice. Jdete přes tu hranici,oni vás třeba zaženou zpět anebo na týhranici taky padnete, ale v každém případěprostě zjistíte, že ta hranice je překročitelnáaže je pohyblivá. A to je východisko každéhoexperimentu. Prostě zkoumat, co je na tý hranici,jak daleko můžem. A je poučení, že to polese pohne a možná zahrne do sebe ten vášpřesah anebo se teda nepohne a vy tam padnete,ale v každém případě jen přes ty přesahyse uskutečňuje jakýsi vývoj. Ovšem a tochci říct, ten přesah musí být reakcí ve smysluspolečenském, politickém, uměleckém, alepředevším bych řekl mravním.Kromě Srbova projevu bylo též velicepoučné „technické“ provedení celé akce.Cenu mu předával Miroslav Donutil, kdysijeho žák na JAMU, a došlo přitom k neobyčejnémuzatmění, kdy bývalý představitelalternativy se už do „místního“ počtu nevešel.Přišel pan Divadlo, který i svoje vlastní,nepodstatné vystupování zde pojal jakoHD – Hovory Donutila. Skrz tolikrát prodanéhistorky velebil (prodával) sebe, nikolivSrbu. Donutil byl sám sobě subjektemaprofesor Srba pouze figurkou v tom veselémdonutilovském světě. Jestli nic víc, paktoto byl důkaz, proč je nutná aspoň nějakáalternativa. Donutil nemá alternativu, užto neumí, už je na druhém břehu – obtloustlýherec, miláček národa, neumí anina chvíli změnit takty. Ale v každém případějen přes ty přesahy se uskutečňuje jakýsivývoj... Kde brát přesahy, když vše je zarovnáno,hrany obroušeny, otvory ucpány,aby náhodou neofouklo. Velice poučný večer.Více na: www.nextwave.czwww.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 15

O čemPostmodernímédia pro dětijako zdrojalternativnímluví historiese(ne)1) Učbaevropských dějinEvropské dějiny se dnes coby heslo a dějepisnánálepka dají pokládat za hit. Kolektivnísex, který bruselští, lucemburští, štrasburští,haagští a ostatní politici a úředníci provozujív zájmu celého kontinentu, učinil z přídavnéhojména „evropský“ lexikální superstar, cožvedlo kromě zřízení stánku s Europárky naNáměstí Republiky také k opětovnému zhodnocenídějin Evropy jako celku.Je samozřejmě praktické udržet si vědomí,že dějiny Evropy se skládají z dějin národních(státních i etnických), ty z dějin regionálnícha dále městských, rodinných a individuálních,a že to vše tvoří součást dějin světovýcha (jakmile ti mimozemšťané konečně přistanou) dějin vesmírných.Pokud na to nezapomeneme, je existence evropských dějindocela příjemným předpokladem. Sdílet starý předsudek, že Evropajako taková má cosi společného (říkejme tomu étos, tradice,historie nebo povědomí), je sympatické.Dějinné povědomí se musí (podobně jako zvyk jíst příborem) regenerovat.Současně se (podobně jako příbory a zvyky s nimi spojené)vyvíjí a liší generaci od generace, místo od místa a člověk od člověka.Jenže jak dnes regeneraci dějin (učení dětí historii) provádět?Učení dějinám je komplexní proces a nedá se redukovat na školu.Škola jako taková a dějepis jako předmět dokonce často působí jakohradba, která o kterou si slabší děti totálně polámou kopí zájmuo historii. Proč?Současný školský systém (navzdory reformním snahám, kterépomalu, ale jistě postupují) pořád ještě vnímá vzdělání předevšímjako sumu vědomostí. V době internetu a kdekoliv dostupných encyklopediíčehokoliv je to přístup trochu anachronický, ale jistě honení třeba opouštět docela. Určitá pokladnice obecně sdílenýchznalostí působí ve společnosti jako tmel.Přesto stojí za to trochu rozkývat váhy definice vzdělání a začítho vnímat také jako zájem. Podobně jako si gurmán neužije bez hladu,víra je vlastně hledání Boha a poezie neexistuje bez touhy po poezii,je vzdělání synonymem pro zájem o něj. Stará pravda říká, žežák není nádoba, kterou je třeba naplnit, ale pochodeň, kterou jetřeba zapálit. Školy, učitelé a učebnice se mění, ale většina z nichapředevším osnovy, kterými se musí řídit, však dodnes (a nejenv dějepisu) dokážou spolehlivě uhasit kteréhokoliv žáka, který užsám nehoří jako ropný vrt.Doba je naštěstí jako vždycky o pár délek před školstvím a nabízí čekajícímdětským pochodním různé druhy zapalovačů, o které lzevzplanout. Nehledě na nepodchytitelné sirky jako jsou rodiče, přátelénebo nadšení dějepisáři jde především o média všeho druhu.Ve Velké Británii vydávají Terry Deary a malíř Martin Browndlouhodobě knižní edici Děsivé dějiny (Horrible history). Vycházejív ní postupně dějiny jednotlivých lidských skupin (Ničemní Normané,Prohnilí Římané) či období (Raubířské revoluce, MizernáV porovnání s Děsivými dějinamiajejich schopností vzbudit zájemo historii selhává i sympatickýpokus Jacquese le Goffa16 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

Evropské dějiny proděti, a praktickyvšechny ostatníučebnice dějin.Ty se sice vyvíjejía některé jsou opravduudělané kvalitněa uživatelsky co možnánejpříjemněji, alediskvalifikuje je užsám fakt, že jsouučebnicemi.první světová válka, Temní rytíři a ošumělé hrady). Děsivé dějinyjsou (už i u nás) neuvěřitelně populární, edice se kvantitativně i kvalitativněrozšiřuje. Dnes už v ní vyšly i celé dějiny světa (Otřesné dějinysvěta). Etnika, která ještě nemají vlastní knihu, si ji o své historiipíší svépomocí (Mazaní Slované od Malgorzaty Fabianowské,Prohnaní Přemyslovci či Vzpurní Husité z pera Romana Ferstla). Díkyúspěchu Děsivých dějin vznikly další podobné edice jako Drazízesnulí (Marie Stuartovna a její nemožní manželé, Kleopatra a jejíkobra), ale i Děsivá věda (Šokující elektřina, Zákeřná zeleň) či Děsivéumění (Šílená hudba, Úmorné divadlo). Děsivé dějiny jsou eklektické,vybírají si to nejzajímavější a nejchytlavější z dějin jednotlivýchnárodů (ti a ti bojovali nazí, ten král uřízl tomu králi hlavu...)a dějiny vizualizují sice ahistorickým a zesměšňujícím, ale zároveňinteligentním a vtipným způsobem.V porovnání s Děsivými dějinami a jejich schopností vzbudit zájemo historii selhává i sympatický pokus Jacquese le Goffa Evropskédějiny pro děti, a prakticky všechny ostatní učebnice dějin. Tyse sice vyvíjejí a některé jsou opravdu udělané kvalitně a uživatelskyco možná nejpříjemněji, ale diskvalifikuje je už sám fakt, žejsou učebnicemi.Komix a zlehčující přístup, který má dětem dějiny přiblížit, máostatně tradici i u nás, vzpomeňme aspoň na unikátní a dodnes vydávanéKalouskovy Obrázky z dětských dějin a pověstí. Obava o to,aby děti kvůli takovému přístupu nezačaly považovat za dějiny i Asterixenebo Supermana, je bezpředmětná. Odhlédneme-li od toho,že vAsterixovi (i Supermanovi) se dá najít řada vtipných historickýchreferencí, jsou děti bez problémů schopny odlišit smysl jednotlivýchžánrů. Je to stejné jako u televize – tam, kde je rozdíl mezihraným dokumentem o Karlu IV. a pohádkou podle Nerudovy Romanceo Karlu IV. schopný rozlišit dospělý, rozliší ho i dítě. A tam,kde se rozdíl mezi fikcí a historií v zájmu vyznění částečně stírá(Daňkovy Hříčky o královnách) je taková otázka zbytečná. Médianabízejí celou škálu přístupů k dějinám, vystřihovánkami hradův ABC počínaje a specializovanými historickými kanály zahraničníchtelevizí konče.V pozadí rozdílu mezi tradičními učebnicemi historie a dejmetomu Děsivými dějinami je samozřejmě i současný (tolik probíraný)přechod od lineární a jazykové k hypertextové a vizuální komunikaci.Na takový proces ale můžeme nahlížet ne jako na záměnu, alejako na obohacení stávajícího. Učebnice historie představují dějinyjako systém, jako proces a vývoj, či dokonce jako přímku a cestu odkudsikam. Děsivé dějiny (jako typ vyprávění) jsou proti tomu jenslepencem krvavých a jinak zajímavých skutečností bez zřetelně vyjádřenésouvislosti.Jenže – odkud bereme jistotu, že takové vidění historie není jejímpřesnějším popisem než jakýkoliv systém? A vůbec – jak si můžesystém, přímka a periodizace, naznačované v učebnicích, činit jakýkolivnárok na vyšší platnost než ostatní systémy?Fulcanelliho Tajemství katedrál nabízí úplně jiný systém dějinnež učebnice, stejně jako Jitro kouzelníků Pauwellse a Bergiera nebospisy Ludvíka Součka. Na historii jako na sled detektivek spíšnež jako na strukturovaný a vzájemně podmíněný proces se dívajíspisy Miroslava Ivanova nebo Václava Pavla Borovičky, Ivan Lesnývysvětluje dějiny v podstatě jako výsledek klinického obrazu příslušníkůelit. Náboženské dějiny spásy mají svůj vlastní systéma Hegelova dialektika dějin je (podobně jako Fukuyamova koncepceKonce dějin nebo Marxův ekonomický determinismus) taky docelaoriginální. Je ovšem v přímém rozporu s antickými představamio sestupu od Zlatého věku, starozákonním konceptem pádu,sfyzikálním učením o entropii i s nietzchovským věčným návratema indickým systémem karmy. A to ještě úplně pomíjíme systémy siceneexistující nebo ne tak známé, ale rozhodně inspirativní a fungující.Mluvili-li jsme na začátku o kolektivním sexu evropských byropolitiků,byl to sice samoúčelný šťouch, ale zároveň také možnýsystémový pohled na dějiny. Jednak i v klasickém pojetí jsou pohlavnídějiny Evropy přinejmenším stejně „dějinotvorné“ jako dějinykrve, náboženství nebo diplomacie – s nimiž se samozřejmě mísí,a jednak je pohled na dějiny jako na kohabitaci bohů, jako naoslavu a důkaz plodnosti přírody nebo jako na darwinistický bojschopnějších s méně schopnými o přežití stejně platný jako všechnyostatní.Co mají všechny zmíněné zastřešující koncepce společného?Jsou pro zájemce o dějiny přitažlivé (chcete-li sexy) mnohem víc nežto, co se dá najít v učebnicích dějepisu. A vzbuzení zájmu je opravdujeden z nejdůležitějších úkolů pedagogického procesu. Pokud sevizuálně citlivé dítě dostane k historii čistě přes obrázky Zdeňka Bu-www.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 17

iana v knížkách o pravěku, je to skvělé.Ipřes kresby a malby se toho dá o době ka-Omenné říct víc než dost.čemPostmodernímédia pro dětijako zdrojalternativníhistorievědy. Je jistě důležité naučit děti chápatsemluvíDá se namítnout, že to, co je dnesvučebnicích a co se má učit ve škole, je věda.Nikoliv, zatím je to jen jeden ze systémůsystémy, poznávat je a tvořit je (a možná tojinak než představením jednoho z nich nejde),ale proč se potom pravidelně volí tennejnudnější z nich? Z vědy a jejího sebepo-(ne)tvrzujícího nároku na pravdivost si dělá legraciuž Paul Feyerabend, o relativitě vědeckýchparadigmat nás učí Thomas Kuhn.Ostatně, co jsou dějiny – Homérova Ílias neboSchliemannovy vykopávky kdesi v kopci?Homér bezpochyby dějiny několik tisíclet tvořil. Anebo: Patří RKZ do dějin? Přinejmenšímdo dějin 19. století určitě, aletehdy byly i součástí dějin pravěku (a bůhví,jestli jimi nejsou dodnes) atd.2) Mýtus, jeho smrtarození v médiíchDostáváme se k otázce mýtu a dějin. Nenínijak nutné stavět je proti sobě – jedno jesoučástí druhého a naopak. Dějiny se nemůžoubránit zkoumání mýtů, protože tytvoří historii, a zároveň je každé dějepisectvísoučástí (a někdy spolutvůrcem) určitéhomýtu. Vulgárním (jednoduchým) příklademmohou být RKZ v devatenáctém století,sofistikovanějším třeba samotný mýtusoexistenci lidských dějin, nezávislých naexistenci přírody či Boha (připomeňme, žemýtus není nikdy pravdivý nebo nepravdivý,prostě je).Národní (a proč ne i evropský) mýtus jepřitom zároveň součástí oné pokladniceobecně sdílených znalostí, která působí vespolečnosti jako tmel. Ostatně i zmíněnéKalouskovy Obrázky z českých dějin a pověstí (podobně jako geniálníStaré pověsti české Aloise Jiráska) ustavují spíš národní mýtusnež národní dějiny. A přesto tvoří naše vědomí dějin.Vztah dějin a mýtu je složitý a smyslem této odbočky je vlastnějenom upozornit na jeden proces, který v souvislosti s médii a vytvářenímhistorického vědomí právě probíhá. Možná jde i o obecnějšíprincip.Mýty, stejně jako každý jiný lidský výtvor, umírají. Kromě toho,že umírají prostorově (proměňují se podle území a za jistou hranicímizí), jak roztomile popsal Claude Lévi-Strauss ve studii Jakumírají, umírají i v čase. Mýtus přestává být mýtem, když přestalurčovat svět. Když ztratil axiologickou platnost, tedy schopnostustavovat hodnoty. Homérské eposy jsou jistě dodnes součástí kulturníhistorie lidstva, ale jejich mýtus už neplatí. Praotec Čech sestále plahočí na Říp v povědomí každého Čecha, ale síla jeho gestaje už relativně slabá. Slouží snad už jenom jako terč k parodii F. R.Čecha podobně jako Ílias slouží jako látka pro hollywoodský trhák.Mýtus umírá a končí coby pohádka.Celá věc je samozřejmě složitější. Mýtus Čechův, stejně jako dejmetomu mýtus Artušův, Karla IV., Robina Hooda nebo Viléma Tellajako mýty fungují i nefungují, jejich smrt je spíš tušená než prokazatelná,ještě pořád se s nimi pracuje jako s příběhy, které klasifikujíživot, i když už jen zřídka. I skutečné mýty byly v historii parodoványa vypravovány jako pohádky, už staré Řecko znalo celouřadu variací na homérský mýtus. To ovšem ještě tento mýtus fungovala Sokrates mohl být na jeho základě odsouzen k smrti.O něco zřetelnější a zajímavější možnost je sledovat, jak se mýtyrodí. O historických kanálech zahraničních televizí už byla řeč.Např. na britské stanici UK History se údajně kromě témat z britskéhistorie vysílají pořady prakticky jen o Hitlerovi a o Stalinovi.Hitler a druhá světová válka jsou ostatně i nejoblíbenějšími tématyliteratury faktu, zabírají celé regály v knihkupectvích. Televizní dokumentyo nich rozhodně patří v evropských televizích k nejsledovanějším.Hitler je jediná historická osobnost, která dokáže prodatobálku časopisu stejně spolehlivě jako slavná modelka. Hitler a Stalinse už padesát let po své smrti mění v mytické příšery, zdůrazňujíse fantastické, zvrácené a extrémní rysy jejich životů a fungují cobypřirovnání a obrazy, jejichž pomocí je možné zničit protivníka. Takbyl Saddám Husajn během války v Iráku démonizován jako diktátorstejný jako Stalin 1 . Podobně o Miladě Horákové se během jejíhoprocesu psalo, že vystupuje jako Hitler.Coby opačné, kladné mýty začínají fungovat historické postavytypu Gándhího, Churchilla a ze žijících Dalajlámy. Mýtus hrdinypřebral například Che Guevara. Přechod z mýtu zpět v historickou18 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

osobnost si musel přetrpět např. Julius Fučík, z obecného povědomí(reprezentovaného médii) postupně mizí např. mýtus Lidica mýtus osvobození Prahy tankem č. 23, který je nahrazován mýtemosvobození Plzně americkými jeepy.Linka dějiny–mýtus–pohádka samozřejmě nefunguje jednoznačně,což se dá doložit už na zmíněných případech. Život mýtů jestejně složitý jako život lidí a jako celá historie. Média mýty jakustavují a potvrzují, tak narušují a žádný z těchto procesů není absolutnía nezvratný. Někdy například média kompenzují fiktivnímiobsahy chybějící součásti mýtů (např. mýtus bojovníka – Rambo,nadlidský princip v mýtu – Superman atd.) Média pro děti své čtenářena tuto složitost připravují svou vlastní pestrostí. Schopnostdešifrovat mýtus a chápat historii v celé její složitosti je díky pluralitěmédií neustále podrobována kritice a novým a novým zkouškám.3) Dějiny budoucnosti,alternativní historie aneb ješpatně, když Napoleon občasuWaterloo vyhraje?Počítačová hra Civilizace (a Civilizace II.) simuluje vzestup lidskéhospolečenství od primitivních základů až do daleké budoucnosti. Cílemhráče je vybudovat úspěšnou společnost pomocí vynálezů, váleka hospodárného nakládání s výrobními zdroji. Hra je založenana osvícenském (či dokonce marxistickém) pojetí historie, aleumožňuje hráčům pochopit některé principy fungování civilizace.Navíc je dobře udělaná a velmi populární.Počítačová hra Wolfenstein (a Wolfenstein II) hráče mění v mužeproniknuvšího do tajného nacistického komplexu budov. Jehocílem je projít všechny budovy, pozabíjet spoustu německých vojákůa různých pestrobarevných příšer a nakonec zabít samotnéhoHitlera. I tato hra je neskutečně populární.Existuje mnoho strategických simulací historických bitev,v nichž si hráči můžou vyzkoušet pozice jednotlivých vojevůdcůatřeba vyhrát bitvu u Stalingradu coby Paulus. Existují také leteckésimulátory, při kterých si můžete dejme tomu zalétat v Bitvě o Británii.Velmi se ovšem podobají simulátorům dejme tomu Hvězdnýchválek. Někteří počítačoví nadšenci ovšem dávají přednosthrám simulujícím „skutečnou“ historii podobně jako u sportovníchsimulátorů preferují ty, které kopírují skutečnou NHL nebo RallyeMonte Carlo. Jiní ovšem naopak radši vytvářejí vlastní světy, jakov oblíbeném simulátoru SimCity (stavba a rozvoj města) a spoustědalších Sim simulací čehokoliv až po prosté Sims (simulace životalidí).U počítačových her se trochu vytrácí vztah mezi realitou hryarealitou života či historie, ale co je to koneckonců realita historie?Význam alternativních 2 dějin naznačuje i poslední vývoj historickévědy, která „kontrafaktuálním“, „virtuálním“ přisoudila zajímavévýznamy a vrhá se do jejich studia. Pokud u historických simulacíhráči částečně sami zažijí či vytvoří dějiny, tím líp. Pochopí je snáz.Děti se při učení historii nechtějí jenom učit, stejně jako se nechtějíjenom bavit – chtějí se i dojímat, bát, chtějí se účastnit... Navíc je každédítě jiné a ještě k tomu různé v různých chvílích. Proto tak dobřefunguje různorodost v podobě počítačových her, časopisů, filmů, literatury,stolních her na rytíře i hraní si na tlupu z doby bronzovéna letních táborech. Nezáleží na médiu, jakkoliv každé je částečněvhodnější k jiným typům obsahů. Současná pluralita obsahů a jejichdruhů se s pluralitou způsobů jejich přenosu doplňuje.Právě možnost alternativní historie tvoří nejdůležitější součástevropského přístupu k dějinám. Schopnost nahlížet na dějiny jakonekonečné, mnohovýznamové a tisíci způsoby popsatelné, jako napokrok, vývoj a putování vpřed i jako na postupný úpadek, rozklada pád od Zlatého věku, na množinu mýtů i na vědecky popsatelnýproces, na cestu do nebe i do pekel, jako na neměnnost i pohyb,kruh, spirálu, přímku i množinu bodů, nekonečné opakování, směri chaotické rizóma je skutečné evropské dědictví. A pokud jde o děti,tak nejsou tak hloupé, aby toto dědictví nepochopily. Proto másmysl každá další alternativa výkladu evropských dějin.Štefan Švec(tento text byl přednesen jako příspěvek na konferenci Česká společnostajejí rozvoj v Evropské unii, kterou v říjnu 2004 uspořádala Fakultasociálních věd UK)1 např. http://www.bbc.co.uk/czech/svet/021216_saddam_pckg.shtml: „Stalin – hrdinaa vzor, Sovětský komunismus Saddáma sice nikdy nelákal, nicméně k JosefuStalinovi se upnul jako ke svému hrdinovi. Lidé, kteří Saddáma znali od mládí, vyprávělipříběhy, jak se potuloval kolem a tvrdil: ‚Počkejte, až se ujmu moci a buduvládnout téhle zemi ...‘ Samozřejmě se mu všichni smáli. Méně věděli o tom, že studovala pročítal každou knihu o Stalinovi, který byl pro něj rozhodně vzorem. Podlelidí, kteří znají iráckého prezidenta osobně, Saddám se liší od jiných tyranů, jakýmibyli například Hitler nebo Stalin. To byli vládci, ze kterých se stali zločinci. On bylzločincem, ze kterého se stal vládce.“ či „Stalin a Hitler, ale i Castro a Saddám Husajnnám musí být stálým mementem.“2 To slovo tu používáme jednak pro alternativní výklady „skutečných“ dějinných fakt,jednak pro různé „prostředky“ výkladu dějin, a v tomto případě i pro alternativy„virtuálních“ dějin – coby dějinných možností, „které se nestaly“ – viz Nial Fergusona kol: Virtuální dějiny, Praha, Dokořán 2001.www.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 19

PředS tržíV rá cenky11Je to takhle: Mám v jednommalém městě, kde jsem se něco nachodils dřevěným kačerem, haldu knih. Ne stovky,ale tisíce. Tahal jsem je tam v taškách a pytlech celá 80. léta. A protožeje více než zřejmé, že se do města svého dřevěného kačera vrátímna stálo v době, kdy si už nepřečtu ani informaci o době trvanlivostijátrové paštiky, je třeba ty sklady knih zlikvidovat. Nekompromisně...Pustil jsem se do té řezničiny, ale moc to nejde. Kupkyvyautovaných knih byly malinkaté a v jakýchsi návalech jsemz nich ještě zachraňoval jednotlivé exempláře se slovy: Tebe nemohuopustit, kolegyně přemilená. Jak jste jistě pochopili, letošní rok vásbudu informovat o ušetřených knižních životech, neboť co titul, toradost. Tak začínáme.Cyklostylovaný, sponkami sešitý a páskou na koberce přelepenýsešit formátu A4: T. Ondráček, Frekvenční slovník 1200 slov – interlingue,česky, německy, maďarsky. 1975, Interlingue club JKPŽďár n. S., ČSSR. Interlingue patří k umělým jazykům, vznikl z jazykainterlingua, kterýpřejal slova přešlá z latiny domoderních jazyků (i se všemi nedůslednostmi).Interlingue pak tyto nedůslednostiodstranil. Je to marnost nebo to nenímarnost? Zabývat se podobnými věcmimůže být pro naprostou většinu společnostiúplně vyhozený čas, pro nepatrnou skupinuvizionářů to může být zase jeden z řady„zásadních“ pokusů najít společnou nit(řeč) a zamezit tak čemukoliv a naopak pomocitak čemukoliv. Možná, že existujeitřetí skupina lidí, kteří něco, v tomto případěstudování interlingue, konají z nízkých,ale pro mě daleko nejčestnějších důvodů– prostě mají puzení něco dělat, trénovatsi mozek, scházet se s druhými, or-20 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

Dražba prostoruv Dobré adrese!I bohatí mohoupsát dobrétexty!ganizovat, uvádět svoji mozkovou hmotudo aktivity. Z obecného hlediska viděno –tito lidé neškodí, což se o ostatních nedá říci.Všechno, co děláme, poškozuje vyváženosttéto vybalancované planety, takže ceněniby měli být především ti, kteří Zemirozhoupávají nejméně. Někdo by samozřejměmohl namítnout, že potom by úplněnejlepší byli ti, co se nikdy nenarodili. Aleexistující život je v celé téhle kauze zásadnípremisa. Podstatné je pak to datum: rok1975. Tím je mnohé řečeno.Už z úcty nad vykonanou prací si tentospisek ponechávám (i když jsem se dočetl,že díky interlingue je schopno se na světědomluvit asi 10 000 osob). A zase a opět – jeto hodně, nebo je to málo? Co znamená početve světě, kde se už nedá dopočítat ničehoa nikoho?Naprostou většinu slov z interlinguejsme opravdu schopni odhadnout – public(veřejný), mersiar (děkovat), possibil (možný),calme (klid), spiritu (duch, smysl), fratre(bratr), arbor (strom), visage (tvář, vzhled),militari (vojenský), demande (žádost), bell(válka), complet (úplný), valore (cena), person(osoba), seniora (paní), moné (peníze)...Možná bych mohl, na oslavu té třetí skupinylidí a až na mě přijde splín, otevřít oknoa do noční, mrazivé tmy vyspílat světu chaotickyřazené trsy slov districtal – okresní –Bezirks- – járási, crescer – růst – wachsen –nöni, nave – loď – Schiff – hajó...si jeAle musejízaplatit!Bohatýbásníkje protimluv!Uděláme topro vás– vezmemesi vaše peníze!Neváhejte!Jakub ŠofarInformace na dobraadresa@firstnet.czwww.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 21

LITERATURISTICKÝPRŮVODCEŠTĚPÁNA KUČERYNatálie Kocábová je mladázpěvačka a básnířka. Všichni znajíjejího otce, někteří znají ze stráneklesklých časopisů i jejího syna, alemálokdo zná její poezii. Před dvěmaroky vydala sbírku Slyšíš mě? a lonijí vyšla prozaická prvotinaMonarcha Absint.Dobrá adresa přinášíjejí současnou tvorbu.Have mercyon my soulMám hlavu čistouUž je čistáViděla jsem místaZkterejch se nevrací,Boty lidí,Co jim umřel BůhA smrt mýho třešňovýho sadu.Viděla jsem,Jak to si kurví nespravedlnostJá jí viděla v mý hlavěA dodneška z toho žeru mrtvýCo mi sídlej v baráku…Já viděla špatnej businessA celý špatný výsledkyTo zloIsjeho přístřeškemMi to vypaluje z hlavyAtak mi to je jasnýMůj ty bože,Smiluj se nade mnou…Have mercy on my soul…22 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

NATÁLIEK OCÁBOVÁJe čas šlápnoutna minyŘíkávala jsem si…Má loďkaVždy plula po proududávný jsou časy co pošlydole… u chalupy na kompostuhoďte mě do smetíslyšela jsem světluškyhoďte mě do smetí…konstatujua mami… myslíš, že mi ublíží?Mami, přijdou ti zlí pánové?Já se bojímZa svobodnou armádou zkázyZa žílou, tak kam se už nepícháTam hrozí…Tam číhám já…A já měla vždycky povolení k ApokalypseZvony hryžou hlubokoJe čas šlápnout na minyMám mizernej tepTi andělé zpívají falešněJá…Zbrojím se…Ať chcípnu, než mě odstřelej…a pak mě hoďte do smetíMamiMyslíš si, že na nás shoděj bombu, mami?Myslíš, že nám pomůžou vyhrát, mami?A mami, myslíš, že jim budeme vděční?Ne mami… přestaň myslet.A co taková ta náhoda,když se potká s následkemsvýho šoustání?amy umíráme, mami…Vzpomeň na mojí ranní depresiMyslíš, že je pryč mami?Už toho nech..Budou zdražený tiketyA já se k tobě nedostanu, mami…Co mi řekneš?Nemám se bránit a oni nade mnou slintaj?To se nemám mstít a mě už je jen půlka?Co ty na to, mami?Aktvý ruce, jen mrazíš ledA žízníš…Neptej se na mě…Nebudu ti to chtít říctA už vůbec nemysliNic z toho neodešloUž na to nemysli, mami!Noční rozhovorVedu noční rozhovorHvězdy mi odporujouŠramotim v deskách po argumentechPatologický tichoSe zpacifikovaloJe na mě můj dílek svobodyVítězstvíDejte mi vítězstvíAjá budu mít první důvodVykalit seDo posledního hejna krvinekDo posledního jejich lejnaMusím ten rozhovor zrýmovatBude se mi dařitNebudu shitem mařitMno…Vedu onen rozhovorPátrám po pradůvodech následkůPo mezamorfózách důsledkůŽvástovat, dokud mě nešlehne ručkaDovídám se vskutku zajímavostiVzhledem k nočnímu hovoruZde v Troji,Praha 7, 171 00Česká Republika(Chci svojí drogu)www.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 23

LITERATURISTICKÝPRŮVODCEŠTĚPÁNA KUČERYJsem v šokuJsem v šokuOdškrabujou omítkuNezbývá, než svést to na AmokaMéďa Béďa páchne krvíCpou nás papíramaJsem sama…Jsem tak samaJdi domuA já se tak snažimAž mi tvrdnou žílytáhnu celou svojí inscenaciZ bordelu do bordelu.Zase mi nakecaliŽe snad jednou umřu ve dvouSnad ani neproběhla polem liškaA já nedožrala ty mastný topinkyZase se kácimPod rukou vlastní sekeryA budu sama do zejtraA odtamtaď až na konec dráhyJá a mý psychoAže mi nadávali do egožroutstvíChce se mi tak brečetAž mi tuhne slzaMoje síla klesla rozleptanáKde jsou ti moji mrtvý lidé?Jdi domůUž si nemáme co říctuž nemáš s kým mluvitBlinkám číši bolehlavuHryže mě psí kastrátPo sklepeních brouzdáZpívaná KatušaBudu se bát!!Já se budu tak bát!!!A co mám dělat?Sekyr je máloJedu je máloŽádný volný místaVšeho je málo a nic neníJsem v šokuKřída na zemiZtráta penězJá na zemiZtráta penězOn do mě stejněVlez nevlez…On do mě vlez… ne….Jsem v šoku24 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

NATÁLIEK OCÁBOVÁMejch posledních osmnáct letAž budu kráčet údolím smrtiS puškou v ruceA bazukou mezi nohamaAž mě budou lízat mrtvý lidiAďábel lákat na bonbónyAž mě bude Hospodin vykupovatA bílá Amerika vyhlásí mírJá se nebudu bátProtože mi tohle údolí kříží cestuUž posledních osmnáct letA žádnej Satanskej kurevník není horší než jáA žádnej Bůh mě neuplatíAnižádná černota není tmavší,Než moje hlavaA budu kouřitA zdravit mrtvý lidi,Co mi lezou na soukromej pozemekUž posledních osmnáct letA nic tam jednou v tom údolíMě nevykolejíKdyž je moje ruka ještě vražednějšíNež zloA zlo mi je jasnýUž posledních osmnáct letAsbazukou budu za jednoProstě až umřuA pudu tim údolímTak se nebudu bátJako posledních osmnáct letAnd what about Heaven? Zeptaj se měBohuželJá řeknu jenom: BohuželA vim to už osmnáct letZewl...Sedim..Zadek připláclej k zemiDávno už mi nechodí informaceA milostnej kalkul v tahuTak se koukámJak, že to všechno vypadáZa jakýho imbecila zase buduTopení se podělaloVřadě podělaností až za mým metabolismemPak, nějakej ten jejichLogaritmickej příkladJe nesmírně a naprosto důležitejPrávě teď, jenom na tomhle místě!!……já kapituluju…tyhle moje tři roky starý teniskyposlední dobou dávaj docela smyslkoukám na ně v zalíbení….….Už jen pro ty teniskyJen pro ty tenisky žít…No atak si tu sedimCo takhle prásknout si kolagen do rtů?Ale né…možná zejtraUž nic,Dnes neDole na podlaze na hranatým zadkuBlafujuFucking ad absurdumNehorázně zevlujuwww.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 25

NekorektníJiří T. KrálGlosátor cítí povinnost připomenoutobjevnou snahu Vladimíra Justaonovou definici slova omluva, kterádosud bohužel zůstala nepovšimnuta.Vladimír Just referoval v jedné z letních Kaváren(příloha Mladé fronty Dnes) o knizeTenkrát na Šumavě, do níž Zdeněk Roučkasoustředil pohlednice z let 1929 až 1939ukazující „Šumavu zmizelou“. Při této příležitostikritizoval fakt, že se na Kvildě neuskutečnilacelosezónní výstava Roučkovýchfotek, kde měla být i série snímků dokumentujícíchodstřel kostela v Prášilech koncem70. let. Na vině je podle něj místní samosprávaovládaná bývalými pohraničníky.„Místostarosta Kvildy, soudruh Frydlewicz,zde sloužil jako vysoký důstojník,údajně jako politruk roty,“ napsal Just(v Plzeňském deníku byl předtím ještě důraznější:„nevím, zda a kolik obětí má Frydlewicza jeho jednotka na svědomí, to ví jenon sám“). Frydlewicz se proti Justově útokuohradil s poukazem na to, že byl dvacet letnormalizace diskriminován: „Byl jsem poroce 1969 vyloučen z KSČ a propuštěn docivilu. Po roce 1970 jsem nesměl učit, nesměljsem být zvolen do národního výboru.Vroce 1990 jsem byl rehabilitován a povýšenaž do hodnosti plukovníka Pohraničnístráže.“ Po takovém dopise by jeden čekal,že se Just omluví, nebo že doloží další argumenty,proč že je Frydlewicz bolševická zrůda.Ale kdepak, copak bychom bláhoví chtěliod kritika. Série jeho vytáček je opravduzaznamenáníhodná: Odkud byl Frydlewiczpropuštěn – z Pohraniční stráže přece; pozdějibyl povýšen na plukovníka – tak topředtím musel být major, a to přece vysokýdůstojník je; byl politruk roty – bylo to v regionálnímtisku, ale protože jsem to nemělověřeno, tak jsem pro jistotu volil termínúdajně, píše Just (hleďme na snahu o pravdivost– slovo údajně tedy stačí k tomu, abychompak mohli napsat cokoliv). GlosátoraJustův způsob omluvy fascinuje. Je skvělé,jak si dokáže stát na svém, aniž by si dokázalsehnat nějaké relevantní argumenty. AleJust je přece známý publicista s morálnímkreditem, kdo by mu vyčítal, že škrtne někomuze životopisu dvacet let na oplátku zato, že se postavil proti jedné výstavě.Ostatně Vladimír Just si může být jistý, ženikoho už takový způsob argumentace nepřekvapí,neb v médiích už dávno není kdehledat to, co se kdysi nazývalo zdravý rozum.Názorně to ukázaly reakce na rozhodnutítelevize Nova zastavit reality showMiliónový pár kvůli tomu, že některé jehoúčastnice měly za sebou pornografickouminulost. Nova zřejmě nechtěla riskovatpřípadné pokuty od Rady pro rozhlasovéatelevizní vysílání a přesunutí vysílání dopozdější doby se jí nevyplatilo (navíc zastak oblíbený ten pořad kupodivu nebyl). Jejípředstavitelé zabalili své rozhodnutí dotrochy morálních řečí o dětech, jak už tovtakových případech bývá. Jeden by čekal,že konec dementního pořadu na víceménědementní televizní stanici nemůže nikohovyprovokovat k nějaké větší reakci, to všaknepočítá s neutuchající vynalézavostí feministek,které zřejmě už v jakémkoliv tématuvidí příležitost ukázat, jak celou společnostovládají hloupí bílí muži. V Mladéfrontě Dnes tak Lucie Jarkovská vše přirovnalake středověkým čarodějnickým procesům.„Novodobé čarodějnice, které si dovolilyobnažit svá těla jinak, než jak to ženámdovolují (či dokonce přikazují) nepsané zákonydoby, nesmějí mít moc, kterou by získalymožností působit na diváctvo z televizníchobrazovek,“ napsala. Podle ní je tupokrytecká dvojí morálka: ženy točící pornografiiodsuzujeme, muže konzumujícítotéž však nikoliv. Jednomu by po takovémintelektuálním výkonu přišlo na mysl, jakby se Jarkovská dokázala vyrovnat se skutečností,kdyby Nova pořad zakázala poté,co by se na veřejnosti dostaly pornografickéfotky nějakého z mužských aktérů (pokudby ovšem nebyly z filmu pro gaye –pak by bylo možné tvrdit, že společnost jetaké homofobní). Glosátor si netroufá popírat,že společnost je pokrytecká, nerad byz ní však vyděloval zmíněné čarodějnice.Nebo snad není pokrytectvím tvrzení pornohvězd,které se v rozhovorech svěřují,jak mají rády svou práci a jak odpovědněk ní přistupují, místo aby řekly (ale pro „rádi“a „řekli“ to platí také), že prostě souložíza peníze?Podivuhodná debata o Miliónovém páruvyvolala glosátorovo podezření, že se26 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

zápisníkpředmět demagogie snad vyučuje na školáchv občanské nauce či nějakém takovémpředmětu. Největší úspěch má zřejměvýuka schopnosti, jak pod roušku objektivityschovat ideologický pamflet. Na glosátorověoblíbeném webu feminismus.czto nedávno předvedla studentka Fakultyhumanitních studií Univerzity KarlovyMagdalena Górska ve studii nazvané Interrupcepsaná společností, tělem a individuálnímvědomím. Hleďme, jak je možnévskutku neutrálně popsat příznivcea odpůrce potratů: „Pro-lifeisté bojují za‚ochranu života‘, především toho ‚nenarozeného‘.(...) Právo na život je pro ně základemhodnot západní civilizace a potratyjedním z největších hříchů a zločinů, jakýmůže být kdy spáchán. Jejich argumentaceje často založena na demagogiia emocionálním vydírání.“ Na druhémpólu stojí skupiny „označované jako prochoice.Jsou to skupiny, které usilují o to,aby žena měla právo autonomně rozhodovato svém životě a těle. (...) Skutečně sesnaží řešit otázku konstruktivně a realisticky.Místo restrikcí se snaží najít alternativnířešení.“ Glosátor by touto cestouchtěl poděkovat vyučujícím na FHS UK zato, že svým studentům umí vštípit uměníobjektivně popsat názory protistran nějakéhosporu.Ovšem stejně vášnivě jako hru na objektivitumají mnozí rádi hru na toleranci, pokudtedy druhý nemá názor odporující všeobecněsdílenému názoru. Jak napsal LeszekKolakowski v knize Malé úvahy o velkýchvěcech: „Pokud tvrdošíjně trvám nasvém přesvědčení, byť bez jakékoliv agresivity,pak už jen tím popírám samu (falešnou– pozn. glosátora) ideu tolerance. Tovšak je škodlivý nesmysl – pohrdání pravdouje naší civilizaci stejně tak málo prospěšnéjako fanatismus pravdy.“ Autortěchto řádek byl původně na pochybách,proč Kolakowskému stojí za to zabývat setakovými samozřejmostmi. Pochopil to poté,kdy zaznamenal volání pobouřených socialistůpo tom, aby se Ital Rocco Buttiglionenestal evropským komisařem pro spravedlnost,neboť řekl, že homosexualita jehřích. Tak tedy znovu Kolakowski: „Kdybyse církev chtěla uchýlit k právnímu zákazuhomosexuality, mohla by být obviněnaztrestuhodné netolerance. Organizace homosexuálůvšak požadují, aby církev svojeučení (o nemorálnosti homosexuálníchpraktik – pozn. glosátora) odvolala, a to jeprojev trestuhodné netolerance z druhéstrany.“ A co vlastně to ve skutečnosti Buttiglioneřekl? „Můžu si myslet, že homosexualitaje hříchem, ale nemá to vliv na politiku,pokud neřeknu, že homosexualita jezločin. (...) Můžeme vybudovat občanskouspolečnost i v případě, že se lišíme v názorechna některé otázky morálky.“ Glosátorje jat podezřením, že Buttiglioneho zkazilostudium filozofie, jejímž je profesorem,neb jinak by si ve slušné společnosti nic takrozumného říci neodvážil.Na závěr si glosátor neodpustí reagovatna poznámku v minulé Dobré adrese nazvanouPeníze pro Tvar!, kterou podepsalaznačka (kl). Poděkuje přitom za chválu(„Jiří T. Král ve svém Nekorektním zápisníkucelkem trefně glosuje význam časopisupro normálního čtenáře“ – tedyv podstatě žádný – pozn. glosátora), kterouovšem bohužel nevděčně nehodlávrátit. (kl) se domnívá, že by zánik Tvaru(ten už je v tuto chvíli státem zachráněn,co jiného se ovšem dalo čekat) byl ztrátoupro naši literaturu. „Tvar je jedním z málafungujících prvotních roztoků, v němžse může nějaká dobrá literatura časem samoplozenímvylíhnout, což se taky semtam stává,“ tvrdí. (kl) také píše, že Tvarv budoucnu poslouží jako zrcadlo toho,že „se tu v literatuře něco dělo mimo říšinakladatelství a knih“. Glosátor je potěšen,že si o něm (kl) myslí, že je normální,marně však přemýšlel, proč by literárníčasopis měl mít význam pouze pro čtenářenenormální. Je mu také líto, že senedožije absolventské práce Marie Krátkézroku 2080, která přesvědčivě doloží, ževedle kvalitních knih zde vycházela i řadagrafomanských časopisů. Glosátorovirovněž není zcela zřejmá představa časopisujako literárního roztoku, z něhož sesem tam na svět proklube nějaký literárnítalent. Na zrození jednoho talentu totižnení třeba stovek grafomanů a desítek časopisů,ale právě jen jednoho literárníhotalentu.www.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 27

( setkání seSylvií„Na hraděBlaškovanovou)Sylvie Blaškovanová instalujepůvodní keramické nádobyz 9.–12. století v Příběhustolování.28 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

ženská!je “Už jste viděli novou stálou expoziciPříběh Pražského hradu veStarém královském palácivPraze? Já ano a musím říci, že je to jednaznejlepších expozic, jakou jsem v Čecháchkdy navštívila. Nedalo mi to a začala jsem sezajímat, kdo za tím počinem, který si se zahraničnímiexpozicemi rozhodně nezadá,stojí.Jmenuje se Sylvie Blaškovanová a je kurátorkoucelé expozice. Schůzku jsme sismluvily na jeden srpnový podvečer v útulnékavárně pod Hradem. Dorazila o desetminut později, následována oranžovým šálempřehozeným přes tašku, která jí volněvisela přes rameno. Je jí dvaatřicet a množstvíprojektů, která stihla od doby ukončenístudia architektury realizovat, vás upřímněpřekvapí. Ale nepředbíhejme.Omluvně se usmála a se slovy „to víte,mám to z Hradu daleko“ se posadila. Pakjsme si obě objednaly zázvorovou limonádua já se začala ptát. Zajímalo mě, co přivedlovystudovanou architektku k projektováníexpozic a výstav. Řekla mi, že architektů jemoc. Jedním z mála málo probádanýchoborů je architektura bytová, jenže příležitostí,jak se v tomhle oboru uživit, u násmoc není. A tak se Sylvie rozhodla, že zkušenostiz architektury využije jinak a jinde.Ktomu se jí brzy naskytla příležitost, protožeprávě v té době připravoval akademickýarchitekt Miroslav Řepa výstavu „JosipPlečnik – Architektura pro novou demokracii“.Na otázku, proč si myslí, že si ke spoluprácivybral právě ji, odpověděla s úsměvem:„asi mu bylo blízké, že jsem od ‚fochu‘…“S Miroslavem Řepou spolupracovalaSylvie v roli produkční na (dnes už slavné)výstavě během posledního roku příprav,v době konání v roce 1996 a pak další čtyřiroky, kdy společně připravovali její putovnípodobu. Získala tak jedinečnou možnostnaučit se, jak se výstava dělá, setkala sesprofesionály a možná aniž si všimla, pomalua jistě jí „výstavničení“ vrůstalo podkůži. Výstava procestovala dvanáct zemí,všude se setkala s úspěchem a není divu, žezáhy přišla další příležitost v podobě projektu„Deset století architektury“. To už bylaSylvie „výstavničinou“ pohlcená. Do přípravyvýstavy se pustili v roce 1998 v osvědčenémtandemu – Miroslav Řepa jako kurátora Sylvie Blaškovanová jako hlavní produkční.Příprava výstavy trvala tři a půl roku.Slavnostního zahájení jste se mohli zúčastnitv roce 2001. Projekt zaměřený na širokouveřejnost obsahoval nově i programpro děti. Výstava uvítala celkem 156 tisícnávštěvníků. Pyšnit se může i šestidílnýmprůvodcem po architektuře, který představuje1200 českých staveb a Sylvie ho pokládáza své dítko. „Těch šest knížek jsme‚vydupali‘ ze země. Po velkém zpoždění autorůtextů jsme pak za necelý rok zpracovali6 českých a 6 anglických publikací, samijsme sbírali fotografie, a pokud to jinak nešlo,i fotili stavby, které jsme nikde nenašli.Díky té mnohdy náročné práci jsem se naučilamaximum o přípravě i výrobě knih.“Výstava čítala na 150 zapůjčitelů.Všechny je zvládli Sylvie s Miroslavem zkoordinovatv původně dvoučlenném, pozdějisedmičlenném týmu. Spolupracovali se šestikurátory, pěti architektonickými týmya pěti režiséry. A v neposlední řadě tu bylapochopitelně agentura Dada, která s nápademvůbec přišla.Těžko se divit, že po Deseti stoletích architekturypřišla Sylvii nabídka na pozicikurátorky nové expozice na Pražském hradě?A Sylvie si tuhle příležitost nenechalaproklouznout mezi prsty. Stala se „mámou“nové expozice – Příběhu Pražskéhohradu.www.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 29

Jak se navrhuje koncept a samotný projekttakové výstavy?Tyhle věci jsou složité, když se rodí.Každá autorská činnost potřebuje na uzránídlouhý čas. Vždycky je pak nutné najít kompromismezi touhami a možnostmi… K výstavějsem vymyslela rámcový koncept. Pakjsem dala se svými kolegy dohromady mantinely.Pro koho ta expozice bude, jaké budoujejí součásti a další produkty výstavy,doprovodné programy… teprve pak přišelpodrobný obsah.Kolegové? zeptala jsem se. Jak jste dávaladohromady celý tým?Začali jsme na třech lidech. Nakonecměl nejužší tým čtyřicet dva lidí. Oslovilijsme památkáře, správce sbírek a archeology,kteří pracují na Hradě, a také externíodborníky, aby byl pohled co nejobjektivnější.Pomohly samozřejmě i konkurzya výběrová řízení, kterými se hledali architekti,fotografové a všichni dodavatelé. Spoluprácena takové výstavě je běh třeba nadva roky. I to byl faktor výběru – všichnimuseli být zapojeni po celou dobu. Na druhoustranu to mělo i své výhody, protoževybrané firmy se staly součástí jednotícímyšlenky, vznikl stálý tým. Z většiny z nichse stali kamarádi, kteří do výstavy vkládalisvé nápady, svůj zájem, své know-how. Byliochotní přijít do práce i v sobotu nebo v neděli…Stálá expozice je projekt, který můžesvé základní myšlenky sdělit mnoha různýmizpůsoby. Chtěli jsme najít způsob, kterýbude fungovat dlouho. Výstupem celé prácebyla vlastní výstava ve dvou prvních oddílech,a potom interaktivní programy ve výstavě,speciální dětský program, v neposlednířadě samozřejmě velkoformátovákniha a dokumentární film. Pokud jdeo tým, myslím, že to v tomhle směru byloideální. S těmi lidmi dnes chodíme na pivo,hrajeme bowling… Opravdu si toho cením,že se taková věc podařila. Potvrzuje to slovaarchitektky Evy Jiričné, že dobrá práce sepozná tak, že po jejím skončení jsou z kolegůpřátelé.Stěhování gotické sochy sv. Jiří do Starého královskéhopaláce – náročný transport 800 kg těžkéunikátní jezdecké sochy přes terénní zlom pod Jiřskýmnáměstím na severní dvorek jeřábem.Jak jste to dokázala... přivést k projektuprávě takové lidi?To je v mnohém dáno tím, co mě naučilMiroslav Řepa. On o sobě říká, že je ze staréškoly, dbá na takové „maličkosti“, jako30 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

yly třeba vánoční besídky, vždy slušněaprvní pozdraví, v dopisech udržuje zásadněuctivou linku a nepíše hrubky. I díky jehoškole jsem se naučila prosazovat svémyšlenky, ale i ustupovat. Naučila jsem sedávat za pravdu. Já nejsem manažer, neumímlidi motivovat moderním způsobem.Ale jsem schopná pracovat společně s lidmi,kteří jsou na stejné vlně. A tenhle projekt takovýbyl.Já nejsem manažer, neumím lidi motivovatmoderním způsobem. Ale jsem schopnápracovat společně s lidmi, kteří jsou na stejnévlně. A tenhle projekt takový byl.Na co jste vy sama ohledně výstavy nejvícpyšná?Na to, že to je, že to je celé a že to bylovčas...Čištění originálu gotického chrliče restaurátorem.Aočem nejradši mluvíte?Mám moc ráda ty interaktivní programy.Z nich teď vzniká CD, které vyjdev dubnu k ročnímu výročí výstavy. Budeotom, co můžou návštěvníci na výstavě viděta představí i něco nového.Kdo vás na takovou myšlenku přivedl?Můj kolega Marek Kraus z Barrandovapřipravoval podobnou věc pro jinou výstavuVýstava a exil v umění.“ (ano, i v téhlezáležitosti měla Sylvie prsty. Opět se na výstavěpodílela v roli produkční) „Tehdy námvysvětlil, jak věci fungují, předal nám svojezkušenosti a my měli pak na čem stavět.S Markem jsme interaktivní programy vymýšlelispolečně – především scénář. Je totakové naše dítko...A co se nepovedlo?Věci, které se nezdařily úplně... Hm.Trápilo mě, že jsme se rodili do doby, kteránebyla připravená. Měnilo se vedeníasntím i atmosféra Hradu, což také některévěci ovlivnilo. Některé věci nejsou takwww.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 31

A jen tak vznikne něco většího.Potřebuji kolem sebe lidi, cofungují stejně. Fakt si vážím všechlidí kolem sebe. Třeba dvou holekprodukčních, které to se mnoudávaly dohromady. Když jsem užbyla unavená, vytáhly mě ven nebomi přinesly dobrou knížku.dokonalé, jak bych si představovala, aletím, že je výstava stálá, se to dá zlepšovat.Hlavně formy komunikace toho, jak výstavafunguje, její vnitřní organizace, otázkyprovozu. Aby návštěvníci chápali, proč je zima,proč je v expozici třeba málo světla,(kvůli uchování exponátů) a tak podobně.Důležitá je taky spokojenost kustodů. Majírádi Hrad a jejich kontakt s návštěvníky jepřímý – musí vědět co nejvíc o fungovánívýstavy i Hradu. Nebo třeba kniha. Má třia půl kila. Je skvělá, ale jak si ji mají návštěvnícivlastně odnést? Tašky, které teďmáme k dispozici, nejsou dost pevné a trhajíse. Beru to osobně jako nedostatek. Ale tovšechno se dá změnit.Stěhování románského náhrobku do oddílu Příběh pohřbívání za dozoru restaurátorů.Kolik lidí už výstavu vlastně navštívilo?A jak ji propagujete?K dnešnímu dni má výstava 87 tisíc návštěvníků.Jsou to jednak turisté, kteří jdouna Hrad a spolu s jeho prohlídkou navštívíi naši výstavu, ale také přímí návštěvníci. Titvoří zhruba polovinu.Ata propagace?Spoléháme na šuškandu, která můževýstavě velmi pomoci – a zatím určitě fungujedobře. Mimo klasické propagace a reklamytaky rozesíláme pravidelně informacena přibližně 5700 škol. Aspoň třetinu návštěvníkůtvoří právě žáci základních škol.“A… proč vlastně? Proč to děláte? zeptalajsem se na závěr. Chtěla jsem vědět, proč tamladá, atraktivní žena běhá po Hradě s vlajícímšálem, proč pracovala víc než desethodin denně, řídila desítky lidí, stresovalase tím, když se něco nedařilo a nejednou sesnažila dosáhnout svého mezi mlýnskýmikameny hradních i jiných „mlynářů“.Strašně mě to baví. Potřebuju dělat věci,které mají smysl, jsou za mnou vidět.32 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

Malování do šuplíku jsem si užila dost.Mám radost ze setkání s lidmi, co mají neuvěřitelnéznalosti a zkušenosti a navíci nadhled. Je to jako od Vonneguta. Vytvářejíse karasy, kruhy lidí, kteří mají něcospolečného. A jen tak vznikne něco většího.Potřebuji kolem sebe lidi, co fungujístejně. Fakt si vážím všech lidí kolem sebe.Třeba dvou holek produkčních, které to semnou dávaly dohromady. Když jsem užbyla unavená, vytáhly mě ven nebo mi přineslydobrou knížku. Iva Sommerová jemáma od rodiny a celou dobu fungovalajako tiché zázemí. Vždycky věděla, jak potěšitlidi. Hlídá třeba systém narozeninasvátků. Jitka Štollová pořád přináší novénápady, jak výstavu zviditelnit. A třeba celýdětský program produkčně zajišťovalasama.A dál? Výstava je otevřená, má úspěch…co budete dělat teď?Chvilku se chci výstavou těšit. Teď užbudou přicházet jen radosti, třeba dětský víkend,odborný cyklus přednášek, kterýchystáme... A pak si chci užít trochu holčičíhočasu. Rodina, budování bytu… a tak.Diskuze nad modelem renesančníhoHradu, arch.Petr Chotěbor, historik architektury,a Petr Dvořák,modelář.Instalace originálního pohřebníhopláště MaxmiliánaII. do atypické vitríny(Příběh pohřbívání) poddohledem správkyně sbírekPražského hradu PhDr.Mileny Bravermanové.A pak už jsme si povídaly se Sylvií jen o těchholčičích věcech, popíjely čtvrtou láhev zázvorovélimonády a užívaly si klidný večer.Avám, milí čtenáři, mohu jen doporučit,abyste si o víkendu vyšetřili trochu časua vyrazili na Hrad. Ostatně – kdy jste tambyli naposledy? A pokud snad opravdu vyrazíte,pro jistotu přibalte do kapsy jednupevnou tašku o velikosti a nosnosti jedné,tři a půl kilové knihy. To pro případ, že bystesi přeci jen chtěli z výstavy odnést víc nežzážitek…PřipravilaVeronika Hornerováwww.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 33

CannyNeznají celou pravdu (ve skutečnosti na toani nemají předpoklady, aby znali celoupravdu.) Nezřídka vůbec netuší, že jsouSvětlonoši. A je to pro ně vlastně lepší.Často jsou to umělci – spisovatelé, malíři,básníci. Nebo filozofové. Někteří vynikající.Někteří nikoli. Pro Adepta, pro bytost sezákladními předpoklady, znamenají ale napočátku cesty mnoho, ať už jsou čímkoli.…o Michalovi nikdo neslyšelMichala nikdo neznalMohl jsem se samozřejmě koukat na hokej.Mistrovství světa, finálovej zápas. S Finama.Ale nijak zvlášť mě ta představa nelákala.Přišel jsem domů někdy kolem čtvrtý, venkubylo hnusně horko, celá Praha rozpálená.Na Staromáku čtyřicet tisíc lidí. Nebočtyři sta? Měl bych se podívat do novin. Lezoumi krkem. Hokejisti. Mistři. Jestli to vyhrajem,bude zas všude bordel. Všude ožralové,pivo, šampaňský. Střepy. Byl jsem zpocenej,pustil jsem si větrák, ale nefungovaloto moc, mladá už byla na tý párty. Ani vzkaznenechala. Dole na sídlišti prázdno, všichnizalezlý u telky. Panelák horkej. Nalil jsem si34 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

Světlonoškolu, 0,5l navíc. A vytáh jsem z tašky knížku,co jsem dostal. Mám kámoše. Spisovatel.Tuhle mu vydali v nějakým malým nakladatelství.Je to bejvalej kolega. Spolupracovník.Asi jeden z nejlepších přátel, kterýmám. I když jich moc nemám. Protože jichmoc nemám. Chytrej kluk. Trochu šáhlej.Jednou jsme se dali do řeči kvůli muzice,poslouchal podobný věci jako já. Přišel jsemdo Prahy z malýho města, hodně mi pomoh.Trochu se votrkat. Víc si věřit.Dlouho se známe. Ale to, že píše, jsemse dozvěděl až dneska. Zavolal mi. Už spolupůl roku nepracujem. Našel jsem si místouOskara, líp placený než ve starý bance.Teď tam zas pracuje mladá. V tý bance.Od tý doby, co jsem odešel, jsme sevlastně s tim kámošem neviděli. Až dneskami zavolal.„Něco pro tebe mám.“Neměl jsem moc chuť courat po rozpálenýPraze. Ale přemlouval mě. Že mi to určitěmusí dát dneska. Tak jsme si dali sraz.Ve Slávii. Přišel jsem první. Seděl jsemakoukal na Národní divadlo. Ulice byla rozkopaná.Tramvaje jezdily jinudy. Přemejšleljsem, co pro mě asi tak může mít. Možnánějaký cédéčko. Oba máme rádi Toma Jonese,tak jsem doufal, že mi nepřinese tonový, protože už ho mám. Koupil jsem siho, hned jak vyšlo. Ale to už je taky nějakejpátek, tak snad vezme něco jinýho.Přilít asi o dvacet minut pozdějc. Ale nezdrželse. Jenom mi dal ten balíček. V takovýmtom žlutohnědým balícím papíře. Přelepenejtenkým proužkem čirý lepící pásky.„To je bomba?“ Dal jsem si balík k uchu.Abych si jako poslech, jestli netiká.Zasmál se.„Trochu. Vyšla mi knížka.“„Ty...?“„No. Píšu. Pod pseudonymem, tak senelekni. Hele, sorry, já musim fakt letět,máme dneska ten mejdan.“„Jasně. Díky. Čau.“Podal mi ruku a zmizel, koukal jsemzoken Slávie, jak jde směrem k Tescu, jenomkousek jsem ho ještě viděl jít. To nenimoc dobrej úhel na pozorování. Z místa kdejsem seděl. Zvláštní kluk. Hodně chytrej.Aspisovatel. Někdy jsem si vedle něj připadaljako idiot. Jenže to jsem si vedle mladýpřipadal často taky. Znova jsem si nalil kolu.A napil jsem se.—————————————————————————————Na světě, tak, jak ho všichni znáte, žijí lidé,kteří jsou jiní než ostatní. Není jich mnoho.Řádově desítky tisíc.Nějak si říkají. Nikdo, kdo mezi ně nepatří,neví jak. Jsou velmi chytří. Ještě dalekochytřejší, než by si leckdo dokázal představit.V první řadě vědí, že všechno je úplnějinak, než si myslíte právě teď.Umí si navzájem číst myšlenky. Někteříumí pohybovat věcmi. A někteří, svým způsobemvlastně všichni, umí pohybovat světem.Jsou společenstvím. Jednají na základěkolektivního vědomí a do nejmenších podrobnostíplánují každý krok lidstva. A nejenplánují. Dohlížejí na to, aby se jejich plányplnily. Mají pomocníky mezi umělci, vojevůdcia politiky všech zemí. Ovládají sílyčerné i bílé magie, vyznají se na burze, řídípohyb atomových ponorek po dnech oceánůOni. Skuteční pánové tvorstva. Ale majínás rádi. Jsme jejich slabostí. Berou si našeženy a muže a žijí s nimi, aniž by jim odhalilisvé nitro. Jsou velmi citliví a jejich cit jepak svazuje, někteří z nich se zblázní z nenávistnélásky ke svému přihlouplému protějšku,jiní se z pout závislosti dostanouvčas. A přežijí. Přesto jsou, i ve své slabosti,silnější, než kdokoli z vás.ONI. Ale mají nás rádi. A hledají si mezinámi Adepty. Oťukávají je, krouží kolemnich. Ale nemohou se s nimi spojit. Rozhodněne přímo. Rozdíl mezi nimi a obyčejnýmilidmi je tak velký, že Adept by se přináhlém otevření očí mohl zbláznit. Stává seto. Mnoho hledajících se zblázní. A snadprávě proto se o NICH dozvíte nejspíš za zdmipsychiatrických léčeben. Bláznům nikdonevěří. Blázni si nevěří ani mezi sebou. Každýje zahleděn do svých vlastních bludů.Střípky tajemství jsou natolik roztroušené,že celek není možné zahlédnout. Celek jeneviditelný.Ostatní, ti co zkouškou projdou a nezblázníse, tajemství úzkostlivě tají.Na mladé Adepty se musí pomalu. Zlehka.Do umění vidět svět s otevřenýma očimaje zasvěcují Světlonoši. To jsou lidé, kteří seve vývoji zastavili někde uprostřed mezi lidminormálními a mezi NIMI. Neznají celoupravdu (ve skutečnosti na to ani nemajípředpoklady, aby znali celou pravdu.) Nezřídkavůbec netuší, že jsou Světlonoši. A jeto pro ně vlastně lepší. Často jsou to umělci– spisovatelé, malíři, básníci. Nebo filozofové.Někteří vynikající. Někteří nikoli. ProAdepta, pro bytost se základními předpoklady,znamenají ale na počátku cesty mnoho,www.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 35

ať už jsou čímkoli. Pomalu sdělují, že ještěexistuje jiný svět, než ten, který Adepti znají.Někteří Světlonoši to sdělují ve svých knihách,obrazech, písních. Adept se pak pomaluosměluje, rozvíjí. Začíná chápat. A pokudmá dostatečně vyvinuté všechny smysly,pokud je připravený, může zkusit očiotevřít. Těm, kterým se to podaří je otevřenácesta kamkoli. Z těch, kteří připraveninejsou se buď stávají blázni, nebo noví Světlonoši.Úspěšný Adept zjistí, že Světlonošepřekonal, ale protože ten mu prokázal službua otevřel pro něj nový svět, většinou si jejvydržuje. Světlonoš, však často sám pozná,že byl překonán a ve chvíli, kdy zjistí, že jemuzůstaly brány království uzavřeny, většinoupro něj další existence ztrácí smysl.Úděl takových Světlonošů je vlastně velmikrutý. Bývají totiž ve většině příkladůstejně citliví jako ONI. Jen nedisponujíschopnostmi, které by jim umožnily projítnesmírně komplikovaným a náročným iniciačnímobřadem. Často si velmi dlouho nepřiznají,že království opravdu nedosáhnou.Nemohou a nechtějí si to přiznat, protožepodvědomě vědí, že by tato jistota znamenalajejich konec.Ti nejlepší Světlonoši jsou zároveň i tinejcitlivější. Obětují svému snu všechno.Bojí se někoho si vzít či se k někomu připoutat,protože by je jejich láska mohlasvést z cesty. Stráví valnou většinu životaodříkáním a ničí se marnými nadějemi, žese jim časem podaří sestavit ty roztroušenéstřípky vědění dohromady, že rozluští tajemství.Dřív nebo později objeví, díky vrozenécitlivosti a získané moudrosti, své hranice.Narazí na své definitivní bariéry a zjistí, žeuž nemohou výš, protože výš už mohou jenandělé. A to oni nejsou.Objeví, že svět je skutečně příliš těsnouklecí. Ale že pro ně cesta ven chybí. Že senemohou ani pohnout. A že to tak zůstane.Napořád. Začnou nenávidět obyčejné lidi,že jsou tak obyčejní, a anděly za jejich leska slávu.A začnou nenávidět sebe.Pro tak vnímavé bytosti je sebenenávisthluboká studna plná rudě opaleskující rozkoše,na jejímž dně (snad)čeká zapomnění.Cesta ke dnu je ale dlouhá. Zbytečnědlouhá. Dal bych nevím co za to, kdyby ji tenzasranej pánbůh zkrátil aspoň na polovinu.—————————————————————————————Vystoupal jsem po schodech na terasu.Vždycky mě pracovní večírky bavily. Nepijuatak se mi nestávají ty trapasy co ostatním,většinou si jen užívám, konverzuju, bavímse. Ale dneska je to jiné. Dneska jsou všichninapjatí, přecitlivělí a stažení. Jen na baruse nesměle dotýkají dvě dívky, o kterýchvšichni z oddělení vědí, že jsou lesbičky. Alevšichni se tváří, že o tom nevědí. Už je tma,poslední zbytky světlých mraků černají nadstřechami na západě. A ještě není nikdo namol.Světla jsou příliš jasná. Hudba přílištlumená.Opřel jsem se o chladivé zábradlí. Deset,možná jedenáct pater pode mnou bublalaulice, auta. Lidé procházeli kolem honosnéhovchodu dole, u kterého stojí portýr.V životě mě u dveří nevítal portýr.Dneska poprvé. Mohlo mě to napadnout uždole, že tenhle večírek bude jiný. Mohlo měto napadnout už když jsem se stal expertempřes komunikaci. Když klávesnici a věčněvyzvánějící telefony nahradilo servilní šuměníklimatizace. Mohlo mě to napadnout,že tyhle večírky budou trochu jiné. Ale nenapadlo.Takové věci se člověku nehoní hlavou,když mu zvednou plat o deset tisíc a jehobývalí nadřízení ho zvou na pracovníobědy.Praha, matka měst rozežraná chorobamistáří, zářila u mých nohou a mě to nebavilo.Nepatřím sem, nehodím se sem, nejsemta hyperaktivní ocelová kočka, co se živíelektrickým proudem a sbírá uťaté hlavysvých obchodních nepřátel. I v obleku zadeset tisíc vypadám pořád jako trochu šáhlejstudent, co do matičky přijel autobusemCannySvětlonošz nějaký zapadlý vísky na severu, kde seo víkendech chodí do okresního města nadiskotéku, pět kilometrů lesem tam a pětzpátky. Jako naprostá nula, co od nuly pošla,ticho po pěšině, někdy „pozor!“ někdyspíš tichá voda. Šikovnej kluk, říká seo mně, vypracoval se. Neřek bych to do něj,ale je to klasa. Kdo myslíš, že dal dohromadyten novej manuál? No? Jasně. Jak řikám,šikovnej kluk to je. Jo to se říká. Proto jsemtady. Ale sláma mi čouhá z bot. Umím mochezky mluvit. Spisovně. A tak. Ale občas semi stává, že se rozpovídám, zapomenu se...stává se to. Na jednom školení jsem se rozpovídal… o zimě a …„Věděla jsem, že tě tady najdu.“Monika byla asi pětadvacetiletá dívka,která byla povýšena přibližně ve stejné dobějako já. Vždycky pila. Znáte ten vtip – sejdouse dva bankéři a nevožerou se spolu.Na posledním podnikovém večírku, krátcepo našem povýšení, ale ještě s kolegy ze staréhooddělení, jsem ji musel odvézt domů.Mám malou, bleděmodrou škodovku. Pozvracelami vzadu potahy a ještě čtrnáct dníto auto páchlo. Ale zvykla si pak stavit seu mne občas na kafe. Sblížilo nás to trochu.Stejně jako naše povýšení. Dokonce mi přišlo,že se do mne možná trochu zamilovala.Ale to člověk málokdy pozná jistě.„Hledala jsem tě.“Popošla směrem ke mně a trošku se přitomzamotala. Byla zase opilá. V ruce drželaskleničku s nějakým alkoholem. Takžeprvní opilec na tomhle večírku?„Taky tě to tady nebaví?“ zeptal jsem se.„Taky.“Opřela se vedle mě o zábradlí.„Ale... chtěla jsem ti něco říct.“Už je to tady, napadlo mě. Teď mi vyklopí,že mě miluje a já jí budu muset říci,36 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

že já ji ne, že bych se radši posral, než bychji políbil.„Víš,“ pokračovala trochu ztěžka, slovakladla zvolna za sebe, jako by si nebyla jistá,co znamenají „ať už zareaguješ jakkoli, mojerozhodnutí to nemě...nezmění a určitě sito nechám, i když si mě nebudeš chtít vzít.Chtěla bych ti říct, že jsem...“„Těhotná? Ty seš těhotná?“Cítil jsem, jak mi rudnou tváře. Co jás tim mám co společnýho, proč se mnoumluví, jako kdybych měl bejt táta nebo co..„Jak to víš?“„Co?“„Že jsem těhotná.“ zapotácela se trochu.„Teď jsi mi to řekla.“„Ne...ee, já ti to teď chtěla říct.“ bylazmatená.„A proč? Co s tim mám co společnýho,proč se mnou mluvíš, jako bych měl bejt táta…nebo co?“Odstoupila ode mne a podívala se mi doobličeje.„Ty seš táta.“Zase trochu zakolísala a uvědomila sito. Že je zase opilá. Asi proto se tu důležitouvětu rozhodla zopakovat.„Ty jsi otec toho děcka!“Chytnul jsem ji za ramena. Asi se leklaata sklenička jí vypadla z ruky a rozbila se.Možná ale jenom byla hodně opilá. To co říkalatomu odpovídalo.„Kchm, promiňte, že rušim.“Od prosklených dveří k nám šel jistýmkrokem můj nový šéf. Michal. Pražák, nablejskanásvině z nerez oceli, platinovejsmích, každej zub za tisíc korun českých.Hajzl, prašivě chytrej a bleskurychlej zabiják.Usmál se a napřahoval ke mně ruku.Pustil jsem Moniččina ramena a podal mupravici. Měl pevnej, suchej stisk. Otočil sena Moniku a lehounce se uklonil. To máz nějakýho starýho filmu?„Zdravím. Co večírek, proč nejste dole?“„Potřebujem tady něco .... probrat.“řekla Monika.„Čerstvej vzduch a tak,“ otočil jsem sezpátky nad Prahu. „Ten alkohol mi neděládobře.“„To chápu,“ zazubil se. Mrkl na mě. Měljsem dojem, že si v tu chvíli vzpomněl na tusamou situaci jako já. Jednou se dělal v bancetakový průzkum. Kdo pije a kdo ne. Anonymní.Já tam tehdy napsal, že nepiju ze zásady.A taky co si myslím o alkoholicích.Aprotože všichni v bance vědí, co si myslímo alkoholicích (a jsem na to patřičně hrdý,že to vědí), podepsal jsem se. Michal byl člověk,kterému jsme testy předávali. To onnavrhnul ten průzkum. A jak se tak na měpodíval, měl jsem dojem, že nějakým způsobemsi právě moji odpověď vytáhl. A že siji pamatuje. Sjel pohledem na střepy u našichnohou... skoro jsem měl chuť mu říct,že moje to není… a zase zmizel v otevřenýchdveřích.Osaměli jsme. Mlčky jsme koukali naměsto. Monika nemohla vědět, co se ve mnědělo. Chvilku jsem ještě přemýšlel, jestli seto promítne na výši mých prémií, přeci jenom– nejsem sice krysa z platiny, ale prachypotřebuju. Ale pak jsem se soustředilzpátky na Moniččin problém. Třeba se mi tovšechno s Michalem jenom zdálo. Jsem hodněcitlivý, často si myslím, že mě lidé sledujía nakonec se ukáže, že to nebyla pravda. Alespoňoni tvrdí, že to nebyla pravda. Zatotohle je realita. Trochu jsem se uklidnil a řeklsi, že to musíme nějak vyřešit.„Moniko.“ začal jsem. „Já s tebou přecinikdy nespal. A kafem se…, kafem nemůžeš...“nějak jsem se do toho vtipu zamotal.„Já vím, žes … mě měl, když’s mě veztehdy domů. Já ... napřed jsem ... ale trochujsem si to pamatovala, jaks mě objímala šeptal mi do ucha, jak jsme se už na večírkulíbali.“„Moniko, v klubu ses věšela na každýho,kdo šel kolem a já tě akorát odvezl domů,pozvracelas mi auto, možná, žes už tehdybyla těhotná, já se tě přece ani nedotk.“Otočil jsem se k ní. Shrnula si svojí zrzavouofinu do očí a brečela.„Takže ty to popíráš, žes se mnou spal?“„Já s tebou nespal!“„Takže popíráš?“„Ne, já s tebou fakt...“„Ty popíráš, že to dítě je tvoje? Ty už měnemiluješ?“Připadal jsem si jako ve zlým snu. Byloto tak... absurdní.„Moniko, copak já ti někdy řekl, že těmiluju, nepleteš si mě náhodou s někym jinym?“Zvedla ubrečený oči. Bylo mi jí vážnětrochu líto.„Ty hajzle!“ zaječela a rukou mě seklapo obličeji, její nehty se mi zaryly do levýtváře a jeden prst šlehnul do oka.„Ty zkurvenej, zjebanej čuráku, ty simyslíš...“ mlátila do mě a já se držel za zraněnýa bolavý voko, „...že sem úplně blbá,ty si myslíš...“ pak se její hlas zlomil, „ty měnemiluješ, ty mě necháš s tim děckem samotnou,ty mě...“ a pak jsem postřeh tenpohyb, jak se její tělo posunulo nahoru,zvednul jsem hlavu a zdravim vokem sesnažil zavostřit a ona už stála na římse, nevim,jestli vážně chtěla skočit, nebo jenomvyhrožovat, ale ujela jí noha v těch pitomejchlodičkách, její kabelka se mihla vzduchem,zkusila se chytit římsy a já zařval Monikoa ona zaječela něco, co nedávalo vůbecsmysl, ale ten křik mi pak zněl v hlavě celýnoce, zněl mi v hlavě, když na terasu přiběhliostatní, přehlušil sirénu policejníhovozu, když mne odváželi z večírku, přeřvalten hlas, který by byl býval chtěl vysvětlovat,přeřval a umlčel ho, ještě než dorazilk hlasivkám.—————————————————————————————Jmenuju se Mona. Nevím, proč mi rodičedali takhle blbý jméno, proč se nemůžujmenovat třeba Zuzana, Lucie, Jana, nebotak nějak. Ale řekla jsem si, že když už se tostalo, nebudu nic měnit a tak se vždyckypředstavuju jako Mona. Řekla jsem si, že jemi to jedno, co si o tom kdo myslí.www.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 37

Rodiče, a konec konců všichni ostatní,tvrdili, že jsem neuvěřitelně tvrdohlavá. Žese mnou není k hnutí. Není. A proč by mělobejt. Co je mi do nich. Oni ve mně nežijou.Proč bych neměla bejt tvrdohlavá jenomproto, že se to někomu kolem nelíbí.Jasně – chápu. V případě, že by mi na někomzáleželo. Ale teď zrovna nikoho takovýhokolem sebe nemám.Můj otec byl strašnej řidič. Nikdy to pořádněneuměl, s autama si nerozuměl, nemělje rád. Nikdy by si řidičák nedělal, kdybysi nevzal moji mámu, která oslepla,a kdyby se nemusel o ni, o moji ségruaomně postarat. Byl k tomu dohnanej různejmaokolnostma. Okolnostma, jako bylotřeba to, že chtěl mý mámě, ségře a mněulehčit život. I když jsme spolu nikdy nejlípnevycházeli. Protože jsem byla tvrdohlavá.A jeho to nesmírně rozčilovalo, protože bylneskutečně hodnej a slušnej a tolerantní,aprotože byl neskutečně hodnej a slušnejatolerantní, nechtěl, aby to bylo moc znát.Ale já to věděla a dávala jsem mu to pěkněsežrat. Kdykoli u nás byl někdo na návštěvě,řekla jsem nahlas, že táta je úúúžasnejřidič. Protože se všichni bavili o něčem jinýma nedávalo to smysl, všichni si to většinouzapamatovali. A otec rudnul poprvýaříkal, že ve skutečnosti nerad řídí, ale vědělstejně dobře jako já, že to ještě není konec.Většinou, když se někam jelo autem,společnost okamžitě vybrala otce jako řidiče.Otec rudnul podruhý. A pak jsme jeliaon řadil a auto vždycky tvrdě poskočiloavkaždý zatáčce přidupl brzdy a všichnitrochu znervózněli, někteří měli stracha někteří, ti vnímavější, prohlídli moji hru.A museli si myslet, že ho strašně nenávidím.Což nebyla pravda. Rozčiloval měa nutil mě vším co dělal, abych mu ztrpčovalaživot. A možná jsme prostě nebylivnejlepší konstelaci. Ale nebyla pravda, žebych ho strašně, nebo dokonce jenom nesnášela.Jednou se mě moje slepá máma, kteráse jmenovala Margareta, což taky není nejobvyklejšíjméno, zeptala, proč mu to dělám.Vysvětlila jsem jí to všechno. Pak jsmeseděli na verandě našeho domu a ona se začalatichounce smát. Začala se šeptem smát,ramena se jí lehounce otřásala. Mámu jsemměla moc ráda. A ségru taky. Jmenovala seMargareta, jako máma. A byla stejně krásná.A měla velikánský zelený oči. Jako já.Ale ona těma očima viděla strašně daleko.Jako by kompenzovala máminu slepotu.Ukázalo se, že těma svýma očima vidí ještědaleko dál, než by člověk řekl. Třeba jednou,když k nám přijel mámin bratr Hubert,který s tátou nikdy moc nevycházela vždycky mu ubližoval, ještě daleko hůř,než bych to dovedla já, přišla Margareta kestolu v mým novým tričku (tehdy mě bylopatnáct a tričko jsem si koupila za peníze zatři tejdny práce v obchodě v ulici) vzala láhevs malinovou domácí šťávou od babičky,kterou strejda Hubert přivezl, a vylila mi jina tričko. Zaječela jsem a vlepila jí facku ažupadla a táta mě poslal do pokoje. Mámatam pak za mnou přišla a potichu se smálaa vyprávěla mi, jak se během oběda pokusilaMargareta podrazit židli tatínkovi. A jakjí potom vběhla pod nohy. Ale já jsem mámuneposlouchala, trucovala jsem. Zeptalase mě, jestli s nima pojedu na koupaliště.„Ne.“ A přetáhla jsem si přes hlavu peřinu.Slyšela jsem mámu, jak se tiše směje. Pakklaply dveře. Za chvilku jsem z okna slyšela,jak se na verandě baví. Pak nastartovaloauto a prudce vyrazilo na silnici. Řídil táta.Moje sestra svýma velkýma zelenýma očimaviděla všechno dopředu a jela s nima.K babičce a strejdovi Hubertovi jsem sepřestěhovat nechtěla. Babička neměla rádamámu a tátu a Margaretu a mě. Jednou měpraštila takovým tim šlehačem na sníh z vajíčekdo obličeje jenom za nějakou pitomost,až mi roztrhla obočí a já pak běhalapo celý zahradě s ksichtem od krve. Pořádtam mám jizvu. Malinkou. Ale bylo to strašnýkrve. Máma se s ní tehdy pohádala a přestalijsme tam úplně jezdit. Na pohřbu babičkakřičela, že jí strejdu Huberta zabilmůj táta a já tam stála v černym a pořád ještěnevěděla co se děje. Nakonec jsem šlabydlet k mámině sestře do Prahy. Jmenovalase Jana, ale to nebylo důležitý, protožejsem jí mohla říkat jenom teto. Neměla žádnýděti. Ani muže. Ale byla hodná. A chytrá.Řikala mi: „Modli se k Bohu, Mono. Protožeten je milosrdný. Ale obávej se tohodruhého. Protože proti jeho vůli jsme všichnijenom zrnka prachu ve větru.“ Nikdyjsem přesně nevěděla, co tim myslí.Vyprávěla mi o tom, jak byly malý s mojímámou. A s Hubertem. A jak babička mělanejradši Huberta, až moc ráda, že s níspal i v posteli, když umřel děda. A že nemuselnic dělat. A že na ně babička bylahnusná, takže jakmile to šlo, utekly z domova.Vzpomínala jak měla radost, když semý mámě Margaretě narodila dcera, kterádostala to divný jméno – Mona. A když se jínarodila druhá, která se jmenovala Margareta.Dozvěděla jsem se, že jsme měly ještěbratra. Asi dvacet minut. Ještě pět, nebo koliklet přede mnou. Ale že umřel. Hned poporodu. Ani neměl jméno. Taky mi řekla, žemoje máma nebyla slepá vždycky. A takymi řekla, že jí můj táta vždycky rozčilovaltak jako mě. Ale že ho máma potřebovala,protože byl hodnej. A že ho máma měla rádastrašně. Takže to bylo vlastně v pořádku.Byla fajn. Teta. Nosila malý brejle a vlasynakraťoučko. Úplně rezavý. Jako já. S mojímámou měla podobnou postavu. Byla drobná.Pracovala jako knihovnice v nějaký knihovněa protože knížky milovala, byla tamvždycky dlouho. Když jsem teda skončila veškole, měla jsem dost času. Chodila jsems holkama na pivo. Do Rotundy. Nebo naStřelák. Byla to pro mě úplně nová zkušenost.Všichni vypadali daleko tvrdší, nežu nás na malým městě. Párkrát, když jsemse rozpila, jsem začala vykládat věci a onikoukali. A některý už pak se mnou na pivonechodili. A některý zase jo a taky vyprávělivěci a ukázalo se, že nejsou tak hustýa tvrdý, že jenom člověk nemusí každýmuvšechno hned říct. Protože, znáte ten vtip –38 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

CannySvětlonošsejdou se dva pražáci a nepomluvěj nějakýhotřetího. A tak jsem se učila.Za pár let jsem vypadla ze školy, našla simísto v bance a vlastní byt ve starým baráku,co byl dřív zájezdní hostinec. Měl dolevelkou halu, z který stoupalo schodiště dodalších pater. Ze schodiště jste pak přešli dodlouhý chodby se spoustou dveří. Řikalajsem si, že bych tady klidně mohla blouditcelý dny. Zhulená třeba. Nakoupila jsem sispoustu jídla, vodku a cigarety a konečně sepostavila na vlastní nohy. V mým bytě bylsvětlík, z něj každou noc šuměly hlasy. Někdyse mi zdálo, že z toho světlíku slyším tichejsmích. Ale neděsilo mě to, většinoujsem ležela v peřinách a uklidněná tím šumemjsem usínala.Práce v nový, rychlý, techno bance jevšechno, jen ne důstojná. Vždycky, když semě někdo zeptal, jestli je to úředničení nuda,vzpomněla jsem si na to, jak to tam vypadá.Sklo, beton, počítače, těsný šaty, strážedole u vchodu. High Society. Nablejskanásmečka, ostrý vlkodlaci trhu i ušlápnutýovečky. A ušlapaný ovečky. S kruhama podvočima. Ale mě to dělalo docela dobře. Přesden hrát kundičku v upnutým triku a úzkejchtmavejch kalhotách. A v noci poslouchatšumění Nuselskejch světlíků. Než jsemse zorientovala a zjistila kdo je kdo, trvaloto pár let. Ale tady mi najednou hodně pomohlo,že jsem byla tvrdohlavá. Pomaloučkujsem postupovala nahoru. A poznávalačerný díry, který na některejch místechv baráku pulsovaly. Nepříjemný, zlý místa.Tak jsem se jim vyhejbala. A vlastně mi nicnechybělo.Pak se to ale jednu noc všechno zlomilo.Ze světlíku se ozval dětskej pláč. A mnědošlo co to znamená. Zapálila jsem si cigaretu,vyndala z lednice pivo a kus salámuave svým tmavě červeným křesle jsem sezamyslela, jak na to. Chci dítě. Ale nechci setahat s nějakým chlapem. Všichni, co jsemje zatím poznala, jsou takový roztomilýtroubové. Trochu jako můj táta. I když některýz nich uměj řídit. Ale jsou to troubové,neškodný jenom do tý doby, než měamoji dceru nebo syna zabijou. A nemusíto být zrovna v autě. Když to nejsou troubové,tak bejvaj zlí. Velký, velký a silný.A zlí. Nejsem žádná chudinka, myslim, žemám docela sílu. Ale některý tyhle chlapi ...nemůžeš prostě nic dělat. Můžou si s teboudělat co chtěj. Nejsem zvědavá na nějakýhochlápka, co se bude roztahovat v mý posteli,co bude neuvěřitelně smrdět potem, cobude plivat do vany. Napila jsem se piva.Chci dítě. Nechci chlapa. No a co. To nenídneska neřešitelnej problém. Jmenuju seMona a jsem hezká, třiadvacetiletá holka.„Michale, potrebuju se s tebou sejit.“Elektronická pošta funguje. Do minutyjsem měla odpověď.„Prace?“Chytrej. Kolega, o pár stupňů v hierarchiifirmy vejš. Rodák z Prahy, tmavovlasej,černookej. Určitě ne italskej typ. Michal jebílej jak tvaroh. Vypadá trošku jako NickCave, taky takovej protáhlej ksicht. Ale mákrátký vlasy.„Ne, zabava.“Docela se líbí ženskejm na mým patře.Ale netroufnou si. Párkrát jsem se s ním bavila.Je to jeden z těch, který přicházejvúvahu. Je divnej, přitahuje mě. Trochu. Jemi jasný, že ho po tý noci už nikdy nebudumuset oslovit. A on mě taky ne. Ani ho tonenapadne.„Zasedacka BERLIN. 20:00.“V bance je několik zasedaček. Většinoujsou všechny v osmém patře, některé prodva, některé pro třicet lidí. Původně mělymít ženská jména. Ale někdo si včas uvědomil,že by znělo divně, kdyby se schůzka šéfůodehrávala v Heleně, nebo v Kamile. Takvybrali jména měst. Berlín je největší. Jakojediná není v osmém patře, ale až v devá-Vyprávěla mi o tom,jak byly malý s mojímámou.AsHubertem. A jakbabička měla nejradšiHuberta, až moc ráda,že s ní spal i v posteli,když umřel děda. A ženemusel nic dělat.Aže na ně babičkabyla hnusná, takžejakmile to šlo, uteklyz domova. Vzpomínalajak měla radost, kdyžse mý máměMargaretě narodiladcera, která dostalato divný jméno –Mona. A když se jínarodila druhá, kteráse jmenovalaMargareta. Dozvědělajsem se, že jsme mělyještě bratra.www.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 39

CannySvětlonoštém, na střeše. Má prosklené stěny a je z nívýhled na město. Používá se pouze výjimečně.Michal je jedním z mála, kdo má ve firměmožnost Berlín používat.„OK.“Chvilku jsem poslouchala za dveřma.Hrála tam nějaká hudba. Ne hlasitá. Hodnědivná. Divný zvuky, takový dlouhý táhlýzvuky, jako když vržou dveře, nebo něco takovýho,ale ještě delší, jako když vržou dveřev hodně velký jeskyni. A do toho zpívalanějaká holka. Zpívala divně, bez melodie,jako kdyby zpívala úplně jinou písničku.Ale bylo to potichoučku. Zaklepala jsem.Nic se neozývalo. Chvilku jsem ještě počkala.Kvílení za dveřma skončilo, začala hrátkytara, nová písnička. Otevřela jsem dveře.Berlín je dlouhá místnost, možná deset, patnáctmetrů. A ze tří stran má stěny skleněný,jediná zděná je ta, v který jsou dveře,kterýma jsem vstoupila. Jenže v oknech bylyrolety. Zatažený. A venku už docela tma.Atady uvnitř klimatizovanej vzduch, muzika,která byla daleko hlasitější, než se mizdálo zvenku. Úplně mě obklopila. Zavřelajsem za sebou. V místnosti byla tma. Jen nastole stál videoprojektor namířený protimně. Nebo spíš na stěnu vedle dveří, kterýmijsem vešla. A ta muzika duněla a bručela.A zase to skřípání. Poodstoupila jsem oddveří, místnost byla prázdná, jen stíny v rozích.Přešla jsem těch pár kroků podél stolukprojektoru. Používal se na promítání grafůa počítačových videoprezentací. Na schůzícha poradách. Teď promítal na stěnu porno.Mladá, hnědooká holka s dlouhýma černýmavlasama ležela na zádech na nějakývelký bílý posteli. Pod ní nějakej blonďáks náušnicí v uchu a šukal jí do zadku. A nadní nějakej druhej kluk, na zádech měl velkýmateřský znamínko, strkal jí ho normálnědo kundy. Na to, jak se oba dva cukali, onajen držela hlavu nahoře, varhánky pod krkem,koukala do objektivu, rty lehce pootevřený.Vůbec jí to nebralo. Jen se občastrochu pohnula, když se ten pod ní moc házel.Pak se záběr změnil. Stáli kolem ní, střídavěsi brala jednoho nebo druhýho do pusy.Zase jí to bylo úplně jedno. Zase koukalado objektivu. Napadlo mě, že připomínáty obrazy, co se na vás koukají, ať stojítev místnosti kdekoli. Muzika pod tím všímpořád duněla a tak divně pulsovala, prvníkluk se udělal a vystřík tý holce do tvářea ona ucukla, vlasy se jí pohnuly a rozmazalyty bílý cákance po tváři a já ucejtila jehodech na zátylku, stačilo mě sotva napadnout,kde se tady vzal, přišel tak potichu,nebo tu byl celou tu dobu, ale to už mě jehoštíhlý prsty chytly za bradu a otočily jemnědozadu, jen tak, aby se jazykem dostal domý pusy a jeho boky mě přitiskly ke stolu,druhá ruka sjela po krku, ten dech byl cejtitpo cigaretách a ty ruce studily.Když jsem zjistila, že mám krámy, stejnějako každý tři neděle, ani mi to nepřišlodivný. Divila bych se, kdyby se to s ním povedlo.To, co se stalo v Berlíně, daleko vícpřipomínalo nějakej šílenej rituál, než soulož.Což neznamená, že by to bylo zlý. Naopak.Bylo to nejlepší. Nejlepší co jsem zatimzkusila. Jenom to prostě nesplnilo účel.Ležela jsem v posteli, kouřila, foukalakouř do stropu a poslouchala šumění hlasůve světlíku. Tak Michal nevyšel. Řekla jsemsi, že to nebudu s nikým zkoušet dvakrát.Ze zřejmých důvodů. Vyspat se s někymdvakrát je nejlepší cesta, jak si ho uvázat nakrk. Probírala jsem je v hlavě, jednoho podruhým, volila pro a proti. Ve světlíku seznovu ozval dětskej pláč. „No jo, pořád.“Někdy mě sere, jak po mně pořád někdo něcochce. Všichni spěchaj. A nenechaj mě anidokouřit. Vstala jsem, zamáčkla cigaretu dopopelníku na stole a šla si dát sprchu.Tobiáš je kluk z nějakýho města na východod Prahy. Možná na západ. Nikdy měto moc nezajímalo. Normálně je docela tichej,širokej v ramenou a vypadá jako sedlákz nějaký knížky. Velkej. Krátký, blonďatývlasy, kulatou hlavu. Trochu pošuk. Aledocela bedna. Člověk by řek, že vůbec neumímluvit, ale jednou dělali v bance nějakýtesty, pak si ho pozvali na kobereček…astejnej tejden, co mě povýšili o patro vejš,šel i on. Jako expert přes komunikaci. Hnedz něj udělali školitele. Nikdo tomu nechtělvěřit, všichni si mysleli, že se někdo prostěseknul. Vůbec jsem si neuměla představit cona takovým školení předvádí. Protože jsemale šla nahoru, plat, výhody, klimatizace...museli mě přeškolit. Jen tam pomáhal, šéfaškolení dělal někdo jinej. Ale byl vtipnej, pohotovej,rychlej. Bylo to dobrý. Pozorovalajsem ho. Moc jsem neposlouchala ty kecykolem. Byl z toho trochu nervózní, všiml sitoho. Bavili jsme se o všem možným, celý toškolení má bejt takový přátelský a milý. Někdozačal o tom, jak se zhoršuje příroda, jasně,to bylo po tom příspěvku jak v Kolumbiinějakej prostej zaměstnanec zabránil vypouštěníodpadu do řeky a povýšili ho za toa natočili o něm dokument. A Tobiáš se tohochytnul, řek, že si myslí, že lidstvo degeneruje,že už dlouho třeba nepřišla pořádněvelká zima a jak se teď vzhledem k oteplovánízemě měněj klimatický podmínky. Žeza deset let, až to budou lidi nejmíň čekat,tak že přijde uprostřed léta zima, začne padatsníh a kromě Aljašky a Islandu nebudoumít nikde pluhy. Letiště budou nepoužitelný,silnice taky, lidi vychcípaj na zimua podvýživu, bez elektriky, bez světla, líčilto strašně vášnivě, apokalypsa, voči rozšířený,strašně se do toho zažral. Vypadal jaknějakej bláznivej prorok. Všichni, včetně vedoucíhoškolení, na něj koukali s otevřenoupusou. Mám asi štěstí na tyhle divný typy.Ale co? Když jsem šla kouřit, šel se mnouapřipálil mi. Stáli jsme na terase. Za mýmazádama skleněná stěna, rolety a zasedačkaBerlín. Otřásla jsem se. Zeptal se, jestli je mizima. Nečekal, až se vyjádřim a přehodil mipřes ramena zelenej svetr. S jelenama. Poděkovalajsem. Zeptal se, jak se jmenuju.40 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

„Mona.“„Monika?“ vyfouknul kouř. „Aha, hezkýjméno.“„Ne, Mona.“ Řekla jsem trochu mocprudce. „Ale můžeš mi vlastně řikat jakchceš.“Říkal mi Moniko. Trochu mě to sralo.Vlastně čím dál víc. Krátce po školení jsmeměli rozlučkovej mejdan s našim oddělením.Věděla jsem, že se to stane dneska,tancovali jsme spolu, říkala jsem si, že budelepší se na to trochu napít. Šeptal mi doucha, že se mu strašně líbim, připadal mitrochu nalitej, v náladě, ale tvrdil, že nic nepije,že je abstinent. Smála jsem se. Líbalijsme se a bylo to dobrý. Asi jsem to trochupřehnala s tou vodkou, vezl mě domů vesvý tmavě zelený škodovce a já mu pozvracelapotahy. Dovedl mě nahoru, halou, poschodech až k mým dveřím. Už mi bylo líp.Ale poprosila jsem ho, jestli by nemohl zůstat.Zůstal.Málem mě roztrh. Byl strašně velkeja neohrabanej. A silnej. Ale spíš jako ... jakotřeba kůň. Nebo kanec. Fakt vim, proč setak někomu říká. Myslela jsem, že se mnouprorazí podlahu. Bolelo to. Naštěstí to netrvalomoc dlouho. Chtěl ze mě vyjet, alechytla jsem si ho stehnama a nepovedlo semu to. Drtil mě pod sebou a šeptal mi Moniko,moniko, moniko.Řekla jsem si tu noc, že si dám na chvilkuvoraz. Že to zkusím nejdřív za půl roku.Ale nebylo to potřeba. Krev se neukázalaa dětskej pláč se ze světlíku už neozval.Nečekala jsem ale, že bude takovej problémse ho zbavit. Byl všude za mnou jakostín. Neuvěřitelnej. Volal mi, jestli půjdemna oběd, jestli mám večer čas. Napřed jsemto zkoušela po dobrým. Pak jsem na něj křičela.Ale vždycky se znova ozval. Přemýšlelajsem dokonce, že odejdu z práce. Stejněbudu muset na mateřskou. Sralo mě, že tohleje otec mýho budoucího dítěte. Stokrátbych byla radši, kdyby to byl Michal. Ale nadruhou stranu, klidně jsem si mohla říkat,že je. I měsíčky se občas spletou. Ach jo.Schovávala jsem se, kde jsem mohla. Alestejně si vždycky na obědě přisedl. Jednoujsem v mailu našla jeho povídku. Byla krátká,divná a taky divně napsaná. Jmenovalase Světlonoš a jestli jsem ji pochopila dobře... no, bylo to trochu složitý na vysvětlovánía napsaný takovým … divným, studenýmjazykem. Vzpomněla jsem si přitom na Michala.Na jeho ruce. Dlouhý ruce se štíhlejmaprstama. Vlastně to nebyl nejhorší nápad.Ta povídka. Nejhorší na tom bylo, kdyžjsem si jako autora představila Tobiáše.Když nový oddělení vyhlásilo večírek,byl první, kdo volal, jestli půjdu.Řekla jsem, že ne. Měla jsem trochu neshodyv práci, na výplatní pásce mi chyběltejden dovolený a nikdo mi to nedoveduspokojivě vysvětlit, účetní jenom vrtělahlavou, prej není možnej omyl. Zkazilo mito náladu. A Tobiáše jsem už nemohla anicejtit. Nechtělo se mi všechno vysvětlovat,ujasňovat si s ním co a jak. Ke všemu mibejvalo často špatně a říkala jsem si, že alkoholnebude pro syna (bude to syn, samozřejmě)úplně to nejlepší. Alespoň všude seto píše.Ale...Šla jsem.Dole u dveří stál dveřník. Uklonil se lehounce.Jak když to má z nějakýho starýhofilmu. Jestli se takhle klaní každýmu, kdojde na večírek, musí ho pěkně bolet za krkem.Nastoupila jsem do výtahu a rozhlídlase. Vedle mě stála nějaká stará paní. Dveřese zavřely, ale za mnou ještě na posledníchvíli někdo nastoupil. Ucítila jsem jehodech na krku a okamžitě mi ztuhly bradavkya naskočila husí kůže. Jako vždycky,když jsem ho zahlídla. Stará paní se na měusmála. Nemohla vidět, jak ten muž v černýmobleku přejíždí dlouhýma štíhlýmaprstama po mým zadku, jak jemně mačkášaty, jak se mě dotýká. Taky jsem se na paníusmála. Michal mi nadzdvihl šaty. Zavřelajsem oči a stará paní zmizela. Když miMichal stáhnul kalhotky a zajel mi rukoumezi nohy, zase jsem oči otevřela. Ale starápaní už tam nebyla. Opřela jsem se o protějšístěnu výtahu a cítila, jak mě pomaloučku,lehoulince laská, jak si mě otevírá.Ty dlouhý chladný prsty. Výtah s trhnutímzastavil a dveře cinkly. Přede mnou stálastará paní. Pořád se usmívala. Otočila jsemse. Dveře se pomalu otevřely, za mnou nikdonestál. Šla jsem si dát panáka.Večírek byl fajn. Tobiáš zůstal doma.Michala jsem taky nikde neviděla. Na barubylo všechno zdarma. Seděly tam nějakýholky od nás. Už byly trochu nakalený takjedna druhou objímala kolem krku a něcosi vykládaly. Dala jsem si rychle za seboudva panáky. A přemýšlela chvilku, co se mive výtahu vlastně stalo. Ale nedokázalajsem na nic přijít. Tak jsem toho nechala.Kromě toho, že jsem docela tvrdohlavá,umím si poručit. Jsem ukázněná. Dala jsemsi ještě vodku s rybíyovým džusem a šla seprojít na střechu.Stála jsem tam asi deset minut. Koukalajsem na Prahu. Cejtila jsem v hlavě ty panáky.Koukala jsem na ty světla dole a představovalasi, jaký by to bylo, letět nad nima.Jako anděl. Jen tak. V tom studeným vzduchu,vítr by mi cuchal vlasy. Někde jsem četla,jasně u tety Jany, že čarodějnice nelítalyve skutečnosti na žádných košťatech, ale žese nadopovaly nějakejma houbičkama a těmahlevěcma a pak jim to jen tak přišlo.Možná bych…„Ahoj, Moniko.“Tobiáš. Takže nezůstal doma. Celejudejchanej, zpocenej.„Ahoj.“„Vypadáš jako anděl,“ vyhrkl a rukávemsi setřel pot z čela. Přistoupil ke mněa opřel se o zábradlí vedle. Trochu jsem seodtáhla. „Četl jsem to.“ Koukal na světlapod námi.„Cos četl?“ podívala jsem se na něj.Mávnul rukou.„To už je jedno, hlavně že seš v pořádku.“Jednou to stejně musíme vyřešit. Takproč ne teď? Nadechla jsem se.www.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 41

CannySvětlonošNikdo z příbuznýchneměl zájem o jejívěci, vlastně se prýnikdo ani neozval.Na pohřbu byla jennějaká drobnážena, starší, zabrýlemi smutné oči.Rusé vlasy. Stejnějako ona. Všechnobylo na svém místě,tak, jak to nechala,než šla na večírek.Neptal jsem se,jestli to tak mázůstat, nikdo nicneříkal. Mám pocit,by to tak správněnemělo být, alekdyž se nikdoneozval...?42 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz„Chtěla jsem ti něco říct. A asi jsem toměla udělat už dřív.“„No?“Chvilku bylo ticho.„Tobiáši, já ... tě nemiluju. Vím, co setehdy stalo, ale nemělo se to stát, byla jsemopilá... chtěla bych, kdybys věděl, že mě tomrzí, že je mi líto, jestli sis myslel, že tě miluju,ale...“„Miluješ Michala?“Jak může vědět o Michalovi? A co je muvůbec do toho?„Nechodím s Michalem, nemiluju Michala,“vyjela jsem na něj. „A i kdyby, nic tido toho neni. Nemiluju ani jeho, ani tebe.Normálně jsem se s tebou vyspala. Chápešto?“Chytil mě prudce za ramena a obrátilk sobě. Nečekala jsem tak rychlou změnuavodka s kolou mi vypadla z ruky. Rozbilase o dlaždice. Chvilku na ni zíral. Zkusilajsem se mu vykroutil, ale jakmile jsem sepohnula, sevřel mě ještě silněji. Zvedl hlavu.A já si uvědomila, že starýmu dobrýmuTobiášovi z ničeho nic přeskočilo.„Já s tebou nespal.“Bylo mi jasný, že je zle. Koukal na mě,mluvil na mě. Připomněl mi ty obrazy, tysvětice, jak koukaj někam do prázdna. Alenakonec vás sledujou. A tu holku z toho filmu.Připomněl mi je tim, jak to měl úplněobráceně. Koukal na mě. Ale vůbec mě neviděl.Viděl jiný věci. A mě se zdálo že v odrazujeho očí, který najednou byly hodněblízko, že v tom odrazu vidím věci, který senedějou. Znovu jsem se mu zkusila vyškubnout.Teď už to bylo fakt hustý, byla jsemvyděšená.„Tobiáši, pusť mě!“ zaječela jsem na něj.Trochu povolil stisk. Sekla jsem proti němurukou a trefila ho do oka. Zalilo se slzamaaty obrazy se v něm už pomíchaly úplně.Znova mě pevně chyt„Ne, já s tebou, fakt...“Začal mě zvedat. Držel mě jak ve svěráku,kopala jsem a ječela. „Ty zkurvenej, zjebanejčuráku, ty...“A doufala jsem, že mě uslyší. On.Aostatní. Neslyšel mě. Dál mě zvedal, najednoupode mnou byla ulice. A ty jeho obrovskýpracky mě v tu chvíli pustily a já křičelaa věděla, že teď už nic neudělám, máchlajsem rukama do vzduchu, jen jsem jimapraštila do zábradlí a zlomila si prst, alenež jsem si to stačila uvědomit, neuvěřit…„Ahoj.“Otevřela jsem oči. Celý tělo mě ještě brnělo.Od toho, jak jsem sebou strašně třísklao zem před tím hotelem.„Nemáš cigáro?“Byla jsem u vody, ležela jsem na takovýmbřehu, na zelený trávě, byla trochu mlhaa vypadalo to, jako kdyby poprchávalo.Ale nebyly cejtit žádný kapky, nic. Předemnou tekla řeka. Asi široká, protože druhejbřeh se ztrácel v mlze.„Haló, nemáš cigáro?“Na tý řece byla loďka. Černá, přívoz takovej.Sedla jsem si a proklepala ty rucea vyhnala z nich to mravenčení.„Jak se cejtíš?“Ta holka patřila do tý loďky. Byla hubená,hnědý rovný vlasy pod uši. Měla černýtriko, takový vytahaný a vopraný s nápisemHard Rock Cafe – Roma. A modrý džíny.Vypadala, že je trochu trhlá.„Ahoj.“„Ahoj.“Prohlížela si mě. Měla tmavě hnědý oči.Úplně beze studu mě zkoumala pohledema já se rychle zkontrolovala, jestli mámvšechno zapnutý a tak. Na to že jsem sepřed chvílí rozlítla na kusy před hotelem, tovlastně vypadalo docela dobře. Vsadila bychse, že kdybych se předtím nalíčila, nemělabych teď ani rozmazaný oči.„Máš teda to cigáro?“„Promiň...“Šáhla jsem do kabelky (takže i kabelkumám sebou) a vytáhla červený Marlbora.Čtyři chyběly. Podala jsem jí krabičku.„Promiň, jsem trochu...“„No jo, lidi tady bejvaj mimo. Já na něvždycky tak vybafnu.“

Zapálila si a lačně tahala kouř do plic.„Jsem tady celou dobu sama, pak se tadyněkdo vobjeví a já mu začnu vyprávět. Tysi se mnou ještě užiješ, lidi mi řikaj, že tohoza celej život neslyšeli tolik, jako než je převezuna druhou stranu. Pojedem?“Nastoupila do loďky.„Tak jo.“Vlezla jsem tam za ní. Loď se malinkozhoupla a já musela trochu vyvažovat, nežjsem se usadila na ohlazený dřevo sedátka.„Pozor ať neslítneš.“„Tady se dá spadnout do vody?“„No jasně. Řeka, loď, některý věci tadyfungujou stejně, některý jinak. Ale spoustatoho je tady prostě tak, jak seš na to celej životzvyklá. Prostě čtyřicet let se něcoučíš...“„Třiadvacet.“Zasmála se a loďka odrazila od břehu.Nikdo nepádloval, ani nevesloval. Jely jsmepřímo do té mlhy před náma. Žádný postraníproudy, prostě rovnou za nosem.„No jasně. Třiadvacet. A některý věcijsou tady jinak.“Zasmála se znovu. A vyfoukla kouř oběmaušima a ten jí protekl mezi vlasamaatvořil kolem nich kroužky a zaplejtal se donich. Začala jsem se taky smát. Pak jsem sivšimla, že čím víc se vzdalujeme od břehu,tím míň se cítím tady, slyším jak naše hlasymizí v tý mlze, jako bych uši a oči nechalana břehu a slyšela jak se smějeme a mizímev mlze a ty hlasy se ztrácely a zároveň jsemseděla v tý loďce, ale to už je věc, kterou semi nedaří popsat, jednodušší je popsat jenomto, že sedím v tý lodi a ptám se tý holky:„Hele, ty seš ten Cháron? Nebo ta Cháron?Jak to s tebou je?“A ona se začne smát a odpoví mi, ale touž vlastně z tý dálky a z tý mlhy není slyšet.—————————————————————————————Jsem hluchý. Ale nikdo to neví. Když mi bylodeset, zdál se mi sen. V tom snu ke mněpřišel anděl, ale nebyl to ten bílý anděls ušlechtilou tváří, vysoký, štíhlý ... nebyl toani takový ten tlustý, sádelnatý chlapeček,který visel někde nad nějakou postelí, v kteréjsem spával. Byl to anděl s krutými ústyazelenýma očima, byl to anděl dívka, děvčátko,anděl vyžilá děvka. A ten anděl povídá,že až mi bude třináct, ohluchnu.Naučil jsem se proto odezírat ze rtůa číst znakovou řeč. Znaková řeč mi jde hůřdodnes. Nikdy jsem nechtěl žít mezi hluchoněmými.Chtěl jsem žít mezi normálnímilidmi. Tak aby nic nepoznali.Když mi bylo třináct, ohluchl jsem.Nastěhoval jsem se do jejího bytu. Byloto to nejmenší co jsem mohl udělat. Nebyloto možná to nejlepší pro mě. Ale chybělami.Nikdo z příbuzných neměl zájem o jejívěci, vlastně se prý nikdo ani neozval. Napohřbu byla jen nějaká drobná žena, starší,za brýlemi smutné oči. Rusé vlasy. Stejně jakoona. Všechno bylo na svém místě, tak,jak to nechala, než šla na večírek. Neptaljsem se, jestli to tak má zůstat, nikdo nic neříkal.Mám pocit, by to tak správně nemělobýt, ale když se nikdo neozval...?Lehl jsem si do její postele. Zapálil jsemsi cigaretu. Takhle lehávala. Na slabé decebylo pár propálených míst. Pár těch jejíchzrzavých vlasů. Ze světlíku sem zněly hlasy.Tiché šumění, zurčení vody. Venku pršelo.Rozepnul jsem si knoflíček u košile.Nad mým pracovním stolem, v kancelářiv šestém patře banky, visela cedulka s nápisy:Ivproblematických chvílích si udržímsmysl pro humor.Má smyslnost mi přináší radost.Jsem vitální radostnou bytostí, která siví se vším rady.Ať jsou mé problémy skutečné, nebosmyšlené, vyřeším je v klidu a s nadhledem.Zvlášť u bodu dvě si ze mě kolegové dělalilegraci. Na začátku. Potom zjistili, žekdyž to vyprávějí svým ženám, ty se nesmějí.Pak už se nesmál nikdo. Většinaz těch, co byli tak vysoko jako já, věděli, kdove skutečnosti banku vede. Ta cedulka tammožná ještě pořád visí.Je toho plná Praha. V Kamenické ulicivšichni spěchali do práce. Najednou, asiv sedm čtyřicet pět, nebo čtyřicet osm, pramenyse rozcházejí, se z otevřeného oknavtřetím patře ozval křik. A nebyl to křikmužský ani ženský, dětský ani dospělý, bylto křik hrůzy. Soustředilo se v něm tolikstrachu, bezmezné hrůzy, bolesti a šílenství,že nebylo možné mu naslouchat. Každýnapřed zkameněl úžasem nad tím, jakneskutečný je ten zvuk, jak nezemský,a pak se jim začala do hlav vkrádat hrůza,když si uvědomili co ten zvuk vydává. Nebylto křik mužský ani ženský, dětský anidospělý. Ale byl to řev člověka.Stalo se to převčírem. Noviny píšou jakovzteklé. Nejenom České noviny. Včeraotom mluvili na CNN. A ten křik stále neustal.Nepodařilo se natočit jediný záběr, jedinýzvukový záznam. Kdokoli se na to místopřiblíží, začne cítit silnou úzkost. Nejodvážnějšíbyl štáb jedné místní televize. Kameramana hlasatelka si nechali podepsatnějaký slib na exkluzivní smlouvy a vjeli autemdo Kamenické. Někteří jiní kameramanétočili zpoza rohu. Řidič na zcela rovnéulici náhle ztratil vládu nad strojem, kterýse pohyboval rychlostí sotva patnáct kilometrův hodině. Ztratil vládu, to zní hezky.Ztratil vládu tak, že zrychlil na krátkémúseku na osmdesát pak velmi ostře zabočila narazil do stěny domu s oknem (dům číslo15, psali v novinách, na tarotové kartě jeto číslo bestie). Nepřipoutaný řidič vyletělpředním oknem a rozbil si hlavu. Kameramanz vozu ani nevylezl, skrz tmavé sklo sezatím nepodařilo natočit žádný pohyb a touž je tam od včera, a hlasatelka nebo jak sejim říká, vylezla ven, zakrývala si rukamauši a napřed běžela směrem pryč, k ostatnímna rohu, jako by se chtěla zachránit,pak ale spustila ruce z uší a začala se vracetzpátky k domu číslo 15 a pak spadla nazem, ale nebyla mrtvá. Začala mlátit hlavouwww.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 43

do chodníku. Tohle už bylo v dosahu kamer.Asi ve všech zprávách v civilizovanějšímsvětě (tím nemyslím třeba Rumunsko,nebo ňáký židovský hajzly) tenhle záběr běžel.Samozřejmě, že se hned rozvířily debatyo humánnosti toho, jak deset televizí natáčísebevraždu ženský, ale když většina vystrašenýchfízlů a kameramanů řekla dopřímých vstupů jen to, že tam ta kráva samavlezla a že po nich nikdo nemůže chtít,aby si rozmlátili hlavy o dlažbu při pokusuojejí záchranu. Až na ně dolehne účinekkřiku. Protože takhle skončil každý, kdo nestačilz dosahu toho zvuku utéci. I nájemnícidomů, kteří si to ráno přispali. Než vyběhliven. Než stačili vyběhnout ven. Bylimrtví. Nějaký tlustý stařík si uřízl rucea nohy elektrickým nožem a nechal se vykrvácet.V marné snaze utéci kuchyňskýmoknem. A to bydlel od domu číslo 15 alespoňtřicet metrů. Od epicentra. No, je tohoplná Praha.Na jedné z procházek po bance jsem seseznámil s Monou. Stála u okna ve čtvrtémpatře a vyhlížela na město. Předtím jsem jiuž jednou viděl , nastupovala do metra. Asipřed deseti lety. Ale tehdy jsem na ni nepromluvil.Měla krátké béžové tričko a byl jívidět pupek a krásné ploché břicho. Na noseměla pihy.„Krásný výhled.“Otočila se a změřila si mne pohledem.Napřed trochu nepřátelsky, protože jsem jivyrušil. Pak se usmála. Měla úzké šedé kalhoty,bílou košili. Dlouhé zrzavé vlasy na lopatky.Rovné. Na levém obočí jizvu. Maličkou.Obličej trochu nesouměrný. Krásný.Pleť měla jemně růžovou. Byla cítit čistotou,mýdlem. A cigaretami.„Hlavně hezký počasí.“Otočila se znovu k oknu.„Ale támhle se to kazí.“Ukázala štíhlou paží na západ. Neviděljsem žádný mrak. Jenom lehoučkou šeď.Ale stejně jako ona jsem věděl, že za dvě hodinkytu budeme mít pěknou bouřku. Uždlouho jsem neviděl někoho takhle nevinněcitlivého. Vůbec si neuvědomovala, že vidídál než ostatní. Přišlo jí to normální a tak seto ani nesnažila skrývat.„Nic nevidím, jenom trošku šedivo,ztoho pršet nebude.“„Vsadíme se?“Znova se s úsměvem otočila.„O večeři?“Věděl jsem, jak se zatváří. Ty měkké,přátelské rysy trošku ztvrdly. Zelené oči simě znova prohlížely. Kdyby souhlasila, nechalbych ji na pokoji. Ale ona byla chytrá.„Nebo o kafe?“Znovu se usmála.„Proč ne?“„Kde sedíte? Kam si mám přijít pro výhru.“„Operátorka. Čtvrtý patro. U kuchyňky.Vyhraju já.“Plácli jsme si. Měla krásné ruce. Kousalasi nehty. A byla ... byla trošku jako já. Cítiljsem to ve chvíli, kdy mi podala ruku.A věděl jsem, že ji chci. Samozřejmě, že nakonecvyhrála. Nechal jsem ji.Jsem trošku jiný než ostatní. Při mémporodu byly nějaké komplikace. Matku toprý tehdy málem zabilo. Vzala si do hlavy,že mě nechce. Že jsem zlý a ublížil jsem jí.Vzdala se mne. Rok života jsem strávil porůzných ústavech a nemocnicích. Dělali minějaké... operace. Svým způsobem musímmatku chápat. Málem přišla o život kvůlitomu, jaký jsem byl. Narodil jsem se ... troškujinačí. Ale na druhou stranu jsem za tonemohl.Přesto jsem neměl špatné dětství. Žiljsem v rodině o které jsem si do osmnáctimyslel, že je moje vlastní. Byli to chytřía schopní manželé, kteří nemohli mít děti.Adoptovali mne a Gerdu, ta byla o čtyři rokymladší. Když jí bylo čtrnáct, porazilo jína ulici auto, když večer běžela z kina. Trochuse tam zdržela s kamarádkou. Byla užtma, pozdě. A tak pospíchala domů. Tenchlap, co ji porazil, za to nemohl. Prej si napředmyslel, že je to pes, nebo co. Když zjistil,že je to holka, úplně se sesypal, ale vodvezji do nemocnice. Gerda měla nějakouzvláštní krevní skupinu a potřebovala transfůzi.Až tehdy se ukázalo, že Jan a Eliška nejsoujejí rodiče. Nemohli jí krev poskytnouta Gerda po třech dnech umřela. Ani se neprobralaz bezvědomí. Ptal jsem se jich, jakto s ní bylo. A ptal jsem se, jak to bylo semnou. Jan mi dal složku, kterou dostaliz dětského domova a pár listů poznámek,které si udělal podle toho, co mu řekla sestra,nebo kdo. Chtěli vědět odkud pocházím,protože viděli jizvy na rukou a na těle pooperacích. Vždycky se ke mně chovali velmidobře, ale když jsem si přečetl všechny tyvěci, mohl jsem tam těžko zůstat. Nebránilimi. Odešel jsem.Už jste doma? Takže znovu.Jsem trochu jiný než ostatní. Musím toopakovat dvakrát?Měl jsem rád Elišku i Gerdu, měl jsemje rád, protože mě naučily důležité věci. Alena dlouhou dobu to byli poslední lidé, o kterýchbych mohl říci, že jsem je měl rád. Nadlouhou dobu, než jsem potkal Monu. Samozřejmě,že se na ni zlobím, někdy jí nadávám,někdy ji nenávidím neuvěřitelnousilou. Ale chybí mi, postrádám ji, nevím cotu bez ní teď budu dělat. Sedím u stolu v jejímbytě, už tu bydlím čtrnáct dní a pořád jeto její byt, pořád to není můj byt. Stále tadynacházím její vlasy, věci, místa, kde je cítitve vzduchu. Piju kafe a kouřím. Kouřím cigaretyz kartonu co měla ve skříni. ČervenýMarlbora. Čtyři chybí. Ve světlíku už třetínoc naříkají lidé. Napřed tam šuměla voda.A pak mě vzbudil nářek. Vypadalo to, jakoby dole ve světlíku, někde hluboko, křičelilidé. Strašně moc lidí. Bylo to... slaboučké.Naklonil jsem se do světlíku. Byl v něm cítitkouř. Abych řekl pravdu, nevím na co přesnětakový světlík je. Ale mám pocit že by určitěneměl být plný kouře. Toho dýmu a zápachupřibývalo, dole ty naříkající hlasy.Vzal jsem nějaké deky a zakryl okénko. Stejnějsem pak ale nemohl usnout. Hlavněproto, že jsem tušil co to znamená. Toužiljsem aby tady Mona byla se mnou, abych se44 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

kní mohl přitisknout a hledat klid. JenžeMona tu nebyla.Jednou v noci, krátce po té sázce, se mina nočním stolku rozblikal telefon. Nespaljsem. Zvedl jsem ho.„Miláčku?“„Mono?“„Jsem kousek od tvýho domu. Můžupřijít.“„Jo.“Byl to první telefon, kterému jsem kdyrozuměl. Bylo to tím, že na druhém koncibyla ona.Sešel jsem dolů na ulici. Za chvilku seobjevila na rohu. Přišla ke mně a objalamne. Líbali jsme se. Chvěla se zimou, vesvětle lampy byla její tvář modrá. Na noseměla pihy. Hladila mne horkou rukou podkošilí, dotýkala se mě, opřel jsem ji o dveře.Stáli jsme tam dlouho, dva cizí lidé, zároveň,jako bychom byli bratr a sestra. Vzpomněljsem si na Gerdu.Usnula k ránu. Asi v pět. Možná později.Já ležel s otevřenýma očima a koukal dostropu.Když se probudila, když se probrala, vyprávělami, jak se jí zdálo, že jsem ji vzal doBerlína, a že jsme se tam milovali. Že stáleslyší tu hudbu, která v tom snu hrála. Vyprávělami o ní. Vstal jsem a pustil SonicYouth. Zvedla se objala mne a pak pomalucouvala ke stolu, rukou smetla knihy i sklenicis vodou. Sklenice padala dolů asi minutua pak se rozlétla na kusy a voda vystříklavšude okolo. Venku se rozpršelo.Ptala se mne na všechny ty jizvy. Vyprávěljsem jí, co jsem se dozvěděl od Pekaře Janaa ona poslouchala, občas se znovu podívalana mé ruce. A břicho. A do mých slabin.„Kolik ti bylo.“„Asi rok.“„Takže mi nemůžeš říct, jaký to je, kdyžmáš“ zaváhala, chvilku, pak se usmála„když máš ... péro a kundu zároveň?“Nemám rád, když někdo takhle mluví.Vadí mi to. Ale tehdy mi to bylo vlastně jedno.Mona takhle mluví. Od ní ty slova znějdobře. Mona je královská čubka. Je to děvka,teď mám na mysli prostitutku, někdy jeto přesné výrazivo lepší, než ten tvůj sprostejdialekt.Myslím, že mluvíme oba přibližně stejně,nezapomeň, že ty seš já. A naopak. Navíc,vzhledem k tomu že tak Mona doopravdymluvila, vyseru se na mravopočestnýpoučování mýho dvojčete tady v hlavě,s obličejem, co vypadá jako Nick Cave nakrátko,a já vím, že ona si to myslela, že vypadámejako on a že to nevěděla. Netušila.Že já vím.Tehdy to možná vlastně nebylo jedno.Byl to krásný jazyk té její věci. Ty její vulgárníslova, o nich mluvím, pokud jste mětřeba nestačili sledovat. Tehdy to nebylojedno, že tak promluvila. Tehdy to bylo dobře.Když řekla ta slova. Znělo to prostě dobře.„Nemůžu. Bohužel.“„Aspoň ty prsty mohly nechat. To přecenevadí, mít šest prstů. Moh by z tebe bejtvýbornej pianista. Jako třeba Cave. Víš, žemu seš podobnej?“„Vim.“Kouřím tolik hlavně proto, abych přebilzápach toho dýmu. Mám tady naštěstí jejívěci, který můžou sloužit jako talismany. Tycigarety samozřejmě nepomáhaj. A ten nářektaky nejde přehlušit. Ten slyším stejnězřetelně, jako když na mě Mona mluvila potelefonu. Zkusil jsem pustit Sonic Youth.Kdysi jsem si říkal, že je škoda, že jejich muzikunikdy neuslyšim. A najednou? Znělimi v hlavě, cítil jsem ten jejich roztahanejrytmus. Jenže za chvilku mi přišlo, že tovlastně je jenom deska na který je nářek. Žeje to to samý. Musel jsem to vypnout.Dneska je pondělí. Šel jsem do práce,ale zabloudil jsem v domě. Když vyjdu nachodbu, projdu kolem všech dveří až naschodiště a sejdu dolů do haly, nevede žádnácesta k východu. Jen další chodby. A aťse dám kteroukoli z nich, ať otevřu kterékolidveře, vždycky stojím na prahu svého po-CannySvětlonoškoje. A zpoza dek a kartónu od krabice, kterýmjsem zakryl okénko do světlíku, stoupajípramínky šedivého kouře. Takže tu sedíma kouřím. Už jenom proto, že nemůžunic jiného dělat.Myslim, že jste to chytli. Vlastně vim, comě tam dole čeká. Vždycky jsem to věděl.Jenom jsem na to zapomněl. Fakt si neumítepředstavit, když víte, že jste z děcáku, ževaše máma voslepla při vašem porodu, žejste měl za adoptivní rodiče šílenýho PekařeHonzu, s kterým něžná a krásná Eliška nechtělaspát, už jenom proto, že ji tenhlechlap nezajímal, protože spala s mým tatínkem,i ta druhá strana je trojjediná, a Pekařpro ni musel jezdit a vyzvedávat ji nahatoua poškrábanou vod roští (nikdy ho nenapadlo,že to nemuselo bejt roští), někde nalesnim palouku, když ji zmoženou tancemnašli dřevorubci. A mě bylo patnáct. A viděljsem ji tehdy, jak ji zbil, ne tolik jako ve filmecha...le ona se nemohla hnout ještěmnohem dýl. Než ty ženský ve filmech. Alevoba jinak měli rádi Gerdu. Pekař nemělrád mě, Eliška neměla ráda jeho. Já měl rádGerdu. A Elišku. Rodinka. Myslim, že kdyžmi to dával, Pekař, ty lejstra, tak byl rád, ževypadnu. Ale na druhou stranu viděl, že jemi Gerdy líto. Ambivalentní vztah, řekl bymůj siamský bratr, ta bytost v mé hlavě,která jak se mění tón řeči, kterým vyprávimtenhle příběh, přebírá vládu nad tím tělem,okteré se oba dělíme.Tak si zase užijeme trochu toho patosu.Ale bratr má pravdu. Dokončím jeho větu,on se vždycky zapovídá. Neskákej mi do řeči.Znáte to? Sedí schizofrenik v pokoji a nepohádáse? Vážně si neumíte představit,když prožijete takhle hustý věci, a to samozřejměprožíváte, protože to cejtíte z jinejchvěcí, z těch, o kterejch vám vyprávimwww.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 45

Pak jsem ho z níjednoho večera ucítil.Přišel jsem za ní,spala. Jako vždycky,když jsem přišel.Nevěřil jsem, že bymě to mohlo tolikzranit. Vyletěl jsemnad střechy Prahy,nad jejích sto věží,vyletěl jsem jakonetopýr, jako vítr, jakooblak much. Krevmoje, rod můj. Mojeděvka, dcera, sestra,všechny mé ženy.Ateď se dozvídám,že s ní spal, že jipošpinil on. Hloupej,nečistej Tob. Poslaljsem mu něco. Ať sito přečte a pošleMoně. Ta už budevědět.46 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.czz vlastního života. Když toho máte tolik zasebou a pak zjistíte, že jste někdo jinej, cožse hrdinům ve filmu stává pořád ale zkustenajednou přijít na to, na co jsem přišel já.To co jsem si uvědomil, když jsem ji potkalna poli plným vran, ty věci co začaly, a přitombez jejího příběhu nejsem já a bez jehopříběhu nejsem já, nikdo mě nevnímá, nemůževnímat stejně, pro každého mám jinoutvář, pro každýho se jinak chovám.Jsem v jednu chvíli na víc místech. Jsem vevýtahu. Jsem, samozřejmě na konci tohohlepříběhu, kdo jinej ho moh napsat skrzejeho ruku. Jsem na střeše. Říkám:„Kchm, promiňte, že rušim.“„Víš žes mě zase přetlačil, bratříčku?“Mona to spustila. Poslali mi ji, aby mivyřídili, že je čas jít domů. Kdybychom sespolu tehdy nevyspali, mohla být ještě naživu.A kdyby se nevyspala s ním. S tím magorem.Magor. Známej. Vidlák odněkaď.Jen jsem ho z ní cítil. Kdykoli jsem k ní přišelza noci a vznášel se na jejím ložem, nadjejí postelí. Myslela si, že to bylo jen jednou.V Berlíně. Měla pocit, že jsem tehdy sedělvtemné místnosti a objevil se za jejími zády.Ale já jsem byl ta místnost. Já jsem bylten dům. Vzal jsem ji do svého bytu v Kamenický15, do svýho bytu v Kamenický15. A byla tam se mnou tejden. Ten tejden,co mi opilá zavolala z budky, bratříček to samozřejměvylíčil pěkně v barvách, romantik.Pouštěl jsem jí Sonic Youth. Viděl jsemjejich klip. Nějaká ženská prochází ulicí. Napředto vypadá, že je to nějaká hovadina.Jde kolena sem a tam, sluníčko je, pak je vidětkapelu, jak hraje v modrý mlze, ale pakse jim složí stojan na činel a spadne na podlahua do záběru přijde režisér, nějakej mladejkluk a za nim ta holka, co předtim šla,asi je to jeho holka, kterou vnutil kapele doklipu, vtipná momentka z natáčení, aha, asiměli špatněj den, baskytaristka na něj něcoječí a ukazuje na holku, ten režisér jí dá fackua odejde. A pak je vidět jak jde někdosruční kamerou, úplně jinej obraz, jak jdechodbou, kameraman otevře dveře a vstoupído koupelny a tam je nahatá holka tohorežiséra ve sprše, malý prsa, kolena sematam, a v zrcadle je vidět, že tu kameru držíta baskytaristka, vážně nevim jak se jmenuje.A pak ta nahatá holka křičí a máchárukama a snaží se nějak utýct před tim nožem,co se najednou objeví. A pak tu kameruvyrazí. Kamera spadne a snímá jen podlahu.Poslední dvě minuty klipu se v záběrunic nemění. Tenhle klip se mi líbil. Říkaljsem si tehdy, škoda, že nikdy neuslyším tumuziku.Ten klip se mi tak líbil, že jsem jí naordinovalvlastní představu tý písničky. A tenvečer kdy ke mně přišla opilá, kdy za sebouzavřela dveře, jsem jí poprvé oslovil tím, žejsem jí do hlavy pustil svou hudbu, mojevlastní variace na Sonic Youth. Byla z tohospojení docela hotová. Však taky řvala nacelou ulici. Celá Praha o tom mluvila.Škoda, že si nic.Nepamatuje.Nepamatovala.Pak jsem ho z ní jednoho večera ucítil.Přišel jsem za ní, spala. Jako vždycky, kdyžjsem přišel. Nevěřil jsem, že by mě to mohlotolik zranit. Vyletěl jsem nad střechy Prahy,nad jejích sto věží, vyletěl jsem jako netopýr,jako vítr, jako oblak much. Krev moje,rod můj. Moje děvka, dcera, sestra,všechny mé ženy. A teď se dozvídám, že s níspal, že ji pošpinil on. Hloupej, nečistej Tob.Poslal jsem mu něco. Ať si to přečte a pošleMoně. Ta už bude vědět.Plnej bolesti jsem udělal co bylo třeba.Za těch pár dní, co jsem z vlastní vůleapoté z nutnosti, žil v tomhle pokoji, jsemsi uvědomil spoustu věcí. Všechny spojitosti,které mi dříve zůstávaly skryté, se nyníobjevily. Probral jsem znovu a znovu svéchyby a přišel jsem na to, že nebylo v mémoci jednat jinak. Každé rozhodnutí, kterébych byl býval učinil muselo neodvratněvést k témuž konci. Čekal jsem.Vlastně nevím, jak běží čas. Řekl jsem,že tu jsem několik dní. Čtrnáct? Je docelaklidně možné, že pro svět venku uběhl rok.

Nebo hodina. Nebo tři vteřiny. A nebo neuběhlovenku nic. Prostě jsem zavřel dveřeavté chvíli jsme pro sebe přestali existovat.Já a svět venku. A když jsem se ohlédnul,zjistil jsem, že to tak bylo určené od té chvíle,co se mne matka zřekla. Aniž mne kdyviděla.Slyšel jsem ji za svými zády. Otočil jsemse. Stála tam. Světlík byl uvolněný a kouř sez něj hrnul v hustém sloupu. Pravděpodobněse chtěla obejít bez mluvení a tak jen pokynulasměrem k tomu okénku ve stěně.Malá holčička s neskutečně zelenýma očima.„Ahoj Margareto.“Démon se usmál, když jsem vyslovil jehojméno.„Ahoj bratříčku, je čas vrátit se domů.“Atak jsme šli.—————————————————————————————Když jsem vyběh z domu, rozezněly sepaneláky kolem mě. Mistrovství světa v lednímhokeji. Dali jsme gól.Taxikář mluvil celou cestu. Nenechalmě přemejšlet.„Dvadva, chlapechápeš, ve třetí třetiněvyrovnání, dva dva, vedli vod první chvíle,rozhodčí Švéd, strašný hajzlové, ten brankářfinskej prej někoho vod nás, asi Ručinskýho,narazil mu helmou do břicha, nochápeš, prostě mu... no , haló, no jo, mámzákazníka, no, na nuselák, do fórumu, nojá vim, že už se menuje jinak, prosimtě teďnevolej, poslouchám tady, to je kráva, tydispečerky jsou fakt strašný píči, chlapa,kdyby tam posadili, protože chlapi si vždyckyrozuměj, hele ty seš přešlej, nejseš Fin?viď, no já už myslel, seš bílej, jak ty jejichdresy, proč nemáš na sobě třeba dres, no néten svetr je fajn, s jelenama , jasně, ale trochuhorko, né, počkej jak utřou huby, myjim to ještě nandáme, bude se přidávat, noto uvidíš věci, doufám, že to kluci neposerou,to by byl konec světa, ale to voni né, vonisou klasy, ty vole já mít volno, tak sedimCannySvětlonošakoukám na hokej a ty si tady jezdíš, to sešvlastenec, chlape, no nene, já jenom .. kurvateď sem ti řikal, ať mi nevoláš, hokej, víšco to je? HO-KEJ, krávo pitomá, no, to myslimvážně, hele nezájem, teď jedu k tomunuseláku a pak končim a jestli mě starej vyhodítak to jsem zvědavej kdo vám tam ještěpude, no, no tak aby, ach jo, to je kapitalizmus.“Doma jsem si zapomněl peněženku.Nejsem agresivní. Ale prostě jsem mu jednunatáh a vyběh jsem z auta. Nechal jsem mutam ten svetr. Doběh jsem ke dveřím a tamstál ten portýr, přesně jak bylo psáno, nestačilmě chytit, prolít jsem mu rukamaa hnal se do výtahu. Vběhnul jsem do zavírajícíchse dveří. Rychlostřela, rychlovýtahvylít nahoru. Oddechoval jsem. Proti městála stará paní. Ten psychopat přece nemohnaplánovat i starou paní. Co je zač.Před měsícem jsme se s Monou pohádali.Vypadla v noci ven. Tejden bydlela po kámoškách.Vrátila se. S deskou Sonic Youth.Ale stará paní vypadala jako fajn stará paní.Někdo mě zatahal vzadu za košili. Otočiljsem se s tim, že uvidim malou zelenovokouholku. Nikdo tam nebyl. Otočil jsem sezpátky k starý paní. Byl jsem ve výtahusám.Cinkl zvonek. Dveře se pomalu votevřely.Vpad jsem do místnosti plný lidí. Přímoproti mě na baru se líbaly nějaký dvě holky.Kristepane. Nesnášim buzeranty, nesnášimje všechny. Hokejisty a buzeranty. Mona bylaplná těch řečí. Vo právech. Ale tyhle dvěholky tam byly taky.„Kudy se dostanu na střechu?“Ňákej chlap ukázal hlavou. Nad baremběžela televize. Všichni co nesledovali tydvě holky, sledovali hokej.Zespoda se blížil výtah. To bude ňákáochranka, vzpomněl jsem si na toho portýra,málem bych na něj po těch věcech ve výtahovýšachtě. Zapomněl.Někdo mě zatahal za triko.Nikdo.Vyběh jsem na střechu. Ty světla o kterýchjsem četl byly konkrétní. Zapomnělnapsat o tom teplým větru z města, kterejbyl znát i tady nahoře.Mona stála na střeše. Otočená k městu.Vzpomněl jsem si na to jak přemýšlela, žeby si přála lítat nad městem, jako anděl.Anděl.Pak se mi myšlenky rozutekly. Při nejlepší…jakkoli jsem se snažil nejvíc, nedokázaljsem pak nikdy říct, co se na tý střešestalo. Portýr s hotelovou ochrankou dorazilipozdě. Pak přijeli policajti. Poslední slovo,co mám v hlavě je asiAnděl.Řikal jsem policajtům o Michalovi.Aotý knize, co leží doma, doma u mě nastole, hned vedle koly 0,5l navíc. O knizestakovým tim psychiatrickým vobrázkem,s tim roschachovým testem na vobalu. Nato, pod jakým pseudonymem ji Michal napsaljsem si nemoh vzpomenout. Jenom žeto znělo německy. Prohledali můj byt. Asijsem ji musel vzít s sebou a nechat ji v taxíku.S tim svetrem.Vezli mě Prahou. Všude kolem nás šlydavy. Špatnej večer. Šest minut před koncemprodloužení nám dali Finové góla.Rozmlátili nám majáček. A rozbili sklo.Přední. Prasklo ale nevysypalo se. Začalinám tancovat po střeše. Za oknem jsem zahlídnějakou holku, obočí měla rozseklý,krev jí zalejvala celý voko. Přišlo mi, že namě mrká.Mona.Jestli je pravda, že jsem ji shodil ze střechy,dalo by se o našem vztahu říct, že je…že byl ambivalentní? A co by to znamenalo?Venku se ochladilo a začalo sněžit.Jo, kromě toho, že nenašli tu knížku...www.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 47

Zevtipnýchemailů(Anonymní autoři)Horoskopproangličtináře48 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

www.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 49

Strž(velký recenzníprostředek)Celek dobraKrmelec(rubrika ukradená z Tvaru.Tvar má Kulturní krmítkoamy chceme taky krmit zvířata)Fahrenheit 9/11Poštěstilo se mi vidět ten tolik kontroverznífilm Michaela Moora: Fahrenheita 9/11. TomášBaldýnský vyčetl Moorovi v Reflexuhlavně to, že ztratil humor. Možná mám vysvětlení,které není zas tak objevné. Mooreje aktivista a jeho prvořadým cílem není potěšitTomáše Baldýnského (a třeba i mě), alevyhodit z Bílého domu prezidenta Bushe.Humorem to nedokáže, Bushovi se už smějekdekdo a kdo se mu nezasmál doteď, tense už nezasměje. Moore se prostě snaží porazitBushe jeho vlastními zbraněmi: patosema zmanipulovanou, nicméně emoceminabitou propagandou. Doufá, že by to mohloobrátit ty voliče, kteří jsou na takovéhlepřesvědčování náchylní, a právě proto zatímvěří Bushovi. Uvidíme, jak jeho (tedymimo jiné i jeho) boj dopadne.(šš))Máire Brennan byla před lety Dog Night. Newman je písničkář sžíravé ironie,parodie, nadsázky a pohledů z druhéoněmi zpěvačkou přeslavné„keltské“ a „new ageové“ skupinystrany břehu (lidská sexualita), literárnosti,Clanned. Vr. 1993 nahrála první sóloalbum Maire a pak ještě další čtyři. K těm lépehodnoceným patří i deska Whisper to theWild Water (1999). V třinácti skladbách hrajejmenovaná na harfu a varhany. A hrajea zpívá fakt dobře. Docela mě zajímá, kdytahle hudba začne vykrádat sama sebe: tedamezi náma, ona to už dávno dělá, ale zatímto nevadí. V bazaru na Národní za 180 Kč.Na tohodle chlapa jsem pasti klad a měljsem na něj hlad, ale nic jsem nechytil – a četljsem o něm vždy jen dobré, nakonec sepoštěstilo za 239 Kč v bazaru Vltavská.Randy Newman, americký písničkář, tedyproducent, zpěvák, skladatel, aranžér, pianistaa dirigent – jeho cd u nás moc častá nebývají.Narodil se v r. 1943 v Kalifornii (obastrýcové skládali filmovou muziku) a studovalkompozici. Přestože LP Sail Away je uváděnov jeho diskografiích jako čtvrté, v podstatěje první, protože ty předtím byly spíšeje to takový typický kult – ne nejslavnější,ale uznávaný v USA i v západní Evropě. JohnLennon sním spolupracoval na desce z r.1975, sám pomáhal jako pianista Joe Cockerovi.Když píše, že je písničkář, tak u nás toznamená něco jiného. V USA jde o interpretavlastních písní (ale k tomu mu může sloužitklidně i orchestr s dechy a zpěvačkami vlnícímise jako palmy ve větru). Píše i filmovouhudbu – pro Formanův Ragtime, v r.1996 byl nominován na Oskara za hudbupro kreslený film od Disneyů Toy Story. Natéhle desce mu zase pomáhá Ry Cooder. Normálnístopáž alba s 12 písněmi (30,07) je díky5 bonusům navýšena na klasickou délku(2002). Jestli si myslíte, že je tu možno vystopovatvliv na Toma Waitse, tak říkámano. Ale kdo chce najít hůl, tak už musí mítpsa. Nebo tak nějak...O belgickém zpěvákovi jménem Arnojsem už taky psal, teď jsem na Národní koupilexperimenty či nahrávky nezamýšlenéjeho cd Ratata zr. 1990 za 180. Chlapíkk uplatnění na trhu. Stal se i slavným jakoskladatel, psal už od 17 let, třeba pro J. Collinsovu,hraje takový hutný, drsný sound, na téhledesce je ještě popový (mimo zpěvu hraje naD. Springfieldovou ahlavně proslul piano a fouká na harmoniku). Rodákhitem Mama Told Me Not To Come pro Three zOstende (1949, Arno Hintjens). V 60. le-50 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

Na tohodle chlapa jsem pasti klad a měl jsem na něj hlad, ale nic jsemnechytil – a četl jsem o něm vždy jen dobré, nakonec se poštěstilo za239 Kč v bazaru Vltavská.Krmelec(rubrika ukradená z Tvaru.Tvar má Kulturní krmítkoamy chceme taky krmit zvířata)Ostojův světtech cestoval po Asii a Evropě, poprvé vystoupil v r. 1969 na hudebnímfestivalu v rodném městě. Na začátku 70. let začala jehoumělecká kariéra, hrál ve skupině na harmoniku, pak vytvořil duos Paulem Decoutrem. V r. 1977 vytvořili skupinu TC Band, začali vystupovatpo Evropě, natočili několik desek (třeba L’Apache). Od roku1986 se dal na sólovou dráhu. Vydal desek bezpočet, a že ho tadyneznáme, tj. že ho neznám já (vidíte, jak je to blízko, jak se to dáudělat blízko), jen dokazuje naši (mou) malost. 10 skladeb zpívanýchvětšinou anglicky (ještě ke všemu) mně zase rozšiřuje obzory,že popina nemusí být bezzubá, že se dá hrát se zvukem a že se dajívyužívat nove trendy. Všecko to tady víme a známe, a stejně nic!K některým kapelám a zpěvákům mám odstup – a ani nevímproč. Tak třeba Nine Inch Nails. Tušil jsem, že je to nějaký industriálnía alternativní metal, dokonce mi kdysi někdo pouštěl jednu jejichdesku (pěkně to tam všechno šeptalo a rachotilo a zvonilo). Teďjsem z potřeby si něco koupit vydal 180 korun na Národní za cd PrettyHate Machine, z r. 1989, první počin a nejvíce ceněný. A není to zastak špatné. Pak jsem zjistil, že kapela je jen jeden chlapík – Trent Reznor– ten je zpěvákem, multiinstrumentalistou a producentem a podařilose mu vykrýt území mezi Ministry, Nirvanou a J. Morrisonem.Narodil se v r. 1965, už od pěti let hrál na piano a ve školním orchestruna tubu a saxofon, muzice se začal věnovat na vysoké školev Clevelandu v Ohiu (s přítelem Ch. Vrennou). Zde měl první skupinuThe Innocent. Pod názvem NIN začal vystupovat od r. 1988. S deskamito moc nepřehání, má spoustu dalších aktivit – točí se kolem filmů(O. Stone – Natural Born Killers, D. Lynch – Lost Highway), spolupracovals T. Amosovou a D. Bowiem atd. Podle kritiků má jeho tvorbasestupnou tendenci, což těžko můžu posoudit, když jsem si zatímudělal jen jeden výlet. Tahle jeho první deska je zajímavá tím, že siceKdyž se řekne Zdeněk Smetánka, zastříhá milovník dějin každodennostii archeologie ušima. Když se totiž řekne Zdeněk Smetánka,vybaví se skoro jedním dechem Ostoj. Ve své skutečně přelomovépráci Legenda o Ostojovi totiž Smetánka (podobným stylemjako to v Itálii dělá populární Carlo Ginzburg) ukázal život běžnéhorolníka na přemyslovském Levém Hradci. To by nebylo ještě tak dobrodružné,kdyby Ostoj nežil ve 12. století. Smetánka nenapsal studiio rolnících té doby; jejich možné životy se rozhodl ukázat na příběhujediného z nich. Provokativnost metody spočívala v tom, žedo Ostojova života vkomponoval obecnější poznatky o životě soudobýchvenkovanů. Ono by to ani jinak nešlo, o Ostojovi jako takovémje známo jen to, že v roce 1132 patřil coby dušník, čili vazalpod únětický kostel. To ale Smetánkovi nebránilo, aby líčil, jakOstoj žil, kam chodil do kostela, jaké svátky slavil, jak skladoval suroviny,jak trávil zimu, kdy a čím oral, jak miloval i umíral.Komunistická vydavatelství si s Legendou o Ostojovi ale nevědělarady, a tak práce využívající tehdy neotřelé historické postupyvyšla bez poznámkového aparátu a čtenáři se mohli jen dohadovat,odkud Smetánka ta či ona svá tvrzení o životě oráče Ostoje bere.NLN nyní tedy přichází s doplněnouverzí, kde již poznámkyani kompletní literaturanechybí. Smetánkataké sáhl do samotného textua některé svá tvrzení podvacítce let od sepsání rukopisurevidoval. K mání je teďtedy Ostoj pro jednadvacátéstoletí.(mg)www.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 51

využívá všechny možné kejkle, nicmémějsou zde až baladické písně zpívané „lidským“hlasem, historicky neukončený bojodosobněné techniky s lidstvím. Jak se to cddostalo za tyhle peníze do bazaru? Tohle jepřesně ten typ „kultu“, který se nepouští...Nakonec jednu kapelku, kterou jsemzase objevil díky Levným knihám. Za 19 ko-Strž(velký recenzníprostředek)Krmelec(rubrika ukradená z Tvaru.Tvar má Kulturní krmítkoamy chceme taky krmit zvířata)Jmenuji se...Je to sice spíš tichý a nenápadný člověk, ale stejně by měl svolat tiskovoukonferenci pro všechny redaktory, u kterých hrozí byť jen teoretickámožnost, že budou někdy referovat o kultuře (takže všechny),postavit se před ně a zařvat: „Jmenuji se…“ tady by mohla jehoruka elegantně bouchnout do tabule nebo libovolné pevné svisléstěny, „…JIŘÍ JOSEK!“ Co totiž s jeho jménem redaktoři dělají, jeskoro div. Tu uvádí (podle kulturních událostí České televize) libereckédivadlo Shakespearovu komedii Konec dobrý, všechno dobrévnovém překladu Jiřího Josky, tu zase při udělování dabingovýchcen Františka Filipovského připisuje redaktor MF DNES cenu zapřeklad a dialogy Stoppardovy televizní verze vlastní hry Rosenkrantza Guildenstern jsou mrtvi překladateli Jaromíru Joskovi. Vrcholemvšeho potom je, když takřka domovský časopis překladatelůToP, vydávaný slovutným sborem Jednoty překladatelů a tlumočníků,na své titulní straně velkým modrým písmem ohlásí, žepřekladatelskou cenu Josefa Jungmanna získal za překlad ShakespearovaHamleta Jan Josek. Takže páni novináři, je to Jiří Josek,bez Jiřího Joska, ceny dávají Jiřímu Joskovi za překlady Jiřího Joska,oslovujte a volejte „Jiří Josku“, pište o Jiřím Joskovi, rozhovorydělejte s Jiřím Joskem. Skloňování Josek bez Josky nebo Jiří bez Jaromírači Jana je vůči tomuto překladateli, z jehož překladů by vašekulturní přílohy a magazíny mohly žít několik týdnů, přinejmenšímneuctivé. On nemůže za to, že jediným překladatelem, kteréhojste schopni ve svých hlavách udržet, a kterého si proto nepletete,je Miloš Hilský.run vyprodávali cd Twenty Twenty Sound britské skupiny DarkStar. Pod tímhle dost pitomým názvem fungovali tři chlapíci (creamovskésložení), kteří odešli z neo-psychedelické skupiny Levitation.V r. 1998 vydali nějaký singlík a poté v r. 1999 zmíněné cd. Slušnáalternativa, struktury, trochu temno. Nechal bych si i za víc korun.NezabiješJakub ŠofarIkdybyste se tisíckrát snažili umlčetsami sebe, nakonec oslavíte Boha.Ehm. Z úst bezvěrce ta věta možnánezní právě upřímně, ale protože kampaňČSSD a její parodie už asi navždycky převrátilyvýznam slova upřímně, je to fuk. Divímse, že ještě nikdo nevydal příručku Jakzabíjet slova.(hh)52 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

Co člověka vede k tomu, že sesnaží popřít věci, které se jehosamotného dotýkají? Vědomí jejichfalešnosti? Strach z podlehnutílži? Pokus najít pravdu v nicotě?I kdybyste se tisíckrát snažili umlčet sami sebe, nakonec oslavíteBoha. V padesátých letech minulého století došla snaha umlčetsama sebe docela daleko. Můžeme si frflat, jak se dneska mámepod všemi těmi billboardy špatně, ale tehdy ještě seděla druhá světováválka za krkem a Stalina byly plné smysly. Ivo Vodseďálek napsalTrapnou poesii a Smrt vtipu a pokusil se pohřbít lež literatury.Jak píše Michael Špirit v doslovu ke Dvěma prosám (k té knize,o níž tu máme psát) snažil se Vodseďálek „znemožnit čtenáři jakýkolivpříjemný prožitek, který by mohl být při četbě pociťován, tedydiskreditovat poezii a zabít vtip.“ Camus se o pár let dřív pokoušelo cosi podobného francouzsky, Charms a jeho souputnícidospěli ke srovnatelným věcem o desetiletí dřív, ale to bylo v Rusku.Snaha nemluvit, oprostit literaturu od „kýčů“ nebo „podvodů“humoru, citů, duchaplnosti a dalších pozlátek bývá samozřejměsama o sobě solidně vtipná, nečekaně duchaplná a velmi zasahující,ale je navíc i zajímavá jako taková. Co člověka vede k tomu,že se snaží popřít věci, které se jeho samotného dotýkají? Vědomíjejich falešnosti? Strach z podlehnutí lži? Pokus najít pravduv nicotě?Kalvárie a Kompensace, které Vodseďálkovi jako Dvě prosy vydalaRevolver Revue, jsou a musejí být popřením sama sebe. Vodseďálek(jak zase píše Špirit) se snad nejradikálněji z okruhu ranéhoundergroundu rozhodl destruovat všechno, co je „umělecké“. SamaKalvárie příznačně začíná smrtí, dvojitou střelou do vlastního srdce,sebevraždou, která se navíc nepovede. Můžeme v tom vidět vědomínemožnosti zabít literaturu v sobě. Vlastně v tom můžeme vidětcokoliv. Pánové Jauss a Iser z Kostnice nás učí, že umění je to,co si v sobě tvoří čtenář. Cokoliv se pokusíme napsat (nebo nenapsat)si každý kolem vyloží po svém a bude mít pravdu. Proto veVodseďálkovi je a vždycky bude i vtip a poezie a spousta dalších věcí.I kdybyste se tisíckrát snažili umlčet sami sebe, nakonec oslavíteBoha. Upřímně.Krmelec(rubrika ukradená z Tvaru.Tvar má Kulturní krmítkoamy chceme taky krmit zvířata)Kafka s beďaryProstor vydal paměti Františka Xavera Bašíka Vyučil jsem se u Kafků(Praha a Mladá Boleslav na konci devatenáctého století očimadospívajícího muže). Sice už to není zrovna žhavá novinka, ale zazmínku určitě stojí. Hlavně z jednoho pozoruhodného důvodu. Málokdyse totiž stane, aby starý člověk po letech vzpomínal na setkánís někým celospolečensky známým, mediálně proslulým a oprostilby se od vlivu popularity dotyčného. Když ale Bašík nastoupilvPraze jako učeň u Hermanna Kafky, neměl ani ponětí, že z jehomladšího kamaráda a obchodníkova synka Franze bude jednou hlavana tričkách turistů a na hrncích v café Milena. A neměl o tom anipáru ještě ve 40. letech minulého století, kdy v Mladé Boleslavi svévzpomínky na učňovská léta sepisoval. Na tehdy již mrtvého a skorozapomenutého Kafku skutečná sláva teprve čekala a Bašík sámse o literární dílo mladého Kafky nijak nezajímal. Právě tím jsou jehovzpomínky výjimečné. Můžeme sledovat zrání pozdější literárníhvězdy a nemusíme se bát, že by nás Bašík tahal za fusekli – nemáktomu důvod; nevěděl, že by se mohl v Kafkově slávě taky přihřát(vždyť ho doučoval!). A tak můžeme sledovat Hermanna Kafku jakopřísného, ale ne necitelného muže; tedy trochu jiného, než jej líčíslavný dopis jeho syna (ale to už tak mezi syny a otci bývá). Nechybíani první sexuální zážitky mladého Bašíka a národnostní animozityv Mladé Boleslavi na přelomu století, kam se příručí BašíkzPrahy přestěhoval.Jeho vzpomínky by byly zajímavé i kdyby nepotkal mladéhoFranze Kafku, ale bratru 70 let po jejich napsání by je v takovémpřípadě asi nikdo nevydal. A tak nakonec se podívejme, jak vlastněproběhlo první setkání Bašíka s Kafkou, setkání pro Bašíkovy pamětirozhodující, setkání s netušeným dosahem: „Za chvíli přišouralse k němu nesměle malý, asi desetiletý chlapec, kterého si takésotva všiml, když se odpoledne objevilvkrámě u matky. Byl to Kafkův synek,také Franc. Přistoupil k Frantíkovia řekl: Ty seš novej učedník,Franc, viď? Já se taky jmenuju Franc.“Inu, bystrý klučina.Štefan Švec(mg)www.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 53

KrmelecStrž(velký recenzníprostředek)(rubrika ukradená z Tvaru.Tvar má Kulturní krmítkoamy chceme taky krmit zvířata)Krajka v trysku staletíNakladatelství Lidové noviny vydalo další část ediční řady o odívání– tentokrát Krajky, výšivky, stuhy, prýmky od Aleny L. Čechovéa Anny Halíkové. Jak je už z názvu jasné, nečeká nás tentokrát oblékáníjednoho úseku dějin, ale povídání o krajkách, stuhách atd. jakomódních doplňcích už od pravěku (už paleolitická Venuše ve Franciipřed 22 000 lety nosila sukni z kroucených šňůrek, koketa jedna).U paličkování a krajkářství kniha představuje nejznámější dílny a samozřejměi nejznámější české autory (ale mnohem více autorky) 20.století. Krajkářským laikům může i náhodné otevření této skutečněskvěle graficky a redakčněpřipravené monografie otevřítdosud neznámé končiny.Věděli jste třeba, že už ve 4.století n. l. uměli lidé paličkovat?Kniha Aleny Čechovéa Anny Halíkové je prostěklidné čtení na klidné podzimnívečery. Někdo prolistuje,jiný prostuduje, tutendokonce zakoupí herduli.(hák)HorempádJana HřebejkaHřebejkománieMusím se přiznat, že jsem svého času podlehl„hřebejkománii.“ Šakalí léta mě sice nijaknenadchla, ale předělem se staly Pelíšky.Pokud se v hodnocení filmů dá vyrukovatspojmem objektivita, pak jsou Pelíšky řemeslnědobře „udělaný“ divácký film, který„udělaly“ především vtipné dialogy, hudbaa herecké obsazení. Nepobral přespřílišcen, má ale jiný rekord. Téměř každýz mých kamarádů ho viděl průměrně sedmkrát;já sám už nejmíň desetkrát. Filmovíestetici by si o nás mohli právem říct, žejsme kýčaři, a my bychom to museli trpněskousnout. Jsou to totiž naše PELÍŠKY...Ještě PelíškyVím, že má představa filmového estetika,který na mě káravě pokyvuje prostředníkem,trochu zavání stihomamem. Přesto sev jeho očích musím očistit. Nevím, kdy, kdeavjaké atmosféře pomyslný kritik vyrůstal,ale pravděpodobně to bylo v šedesátýchletech, v letech Pelíšků. Václav Neckářzpíval Lékořici, kterou mu v soutěži na počkáníotextoval Vratislav Blažek, v kinechběžely (kromě jiného) Blažkovi Starci nachmelu a Dáma na kolejích a Kdyby tisícklarinetů S+Š. Ve Francii, v Americe, a dokoncei v ČSSR se začaly lámat ledy, a zároveň(a to je důležité) bylo kdykoli možné seschovat do útulného Pelíšku, a tam si naladitLuxembourg. Všichni moji blízcí – pelíško-hřebejkomani– chodí po ulicích, hledají,rozjíždějí se a nemajíce kam jinam dopadnout,dopadají na holou zem. Vždy kdyžse my (tzv. „děti z Jakešovy drůbežárny“)sejdeme, tak se sesedneme u kamaráda, kterýmá video a zachumláme se do Pelíšků.Ano, není třeba dodávat, že z podobnýchnešťastníků těží celá jedna polovina holly-54 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

woodské provenience (tzv. heart breakingstories). Ale jak si, milý kritiku máme pomoct?Poraď!Krmelec(rubrika ukradená z Tvaru.Tvar má Kulturní krmítkoamy chceme taky krmit zvířata)Musíme si PupendoKdyž se začalo proslýchat, že Jan Hřebejktočí další film, klaka zpozorněla. Tentokrátjsem v tom ale zůstal sám. Musíme si pomáhatnebyl divácký film, byla to aspiracena skloubení komedie s filmovým podobenstvím,které navazovalo na kdeco: formousvého konce možná i na Juraje Jakubiska,symbolikou snad na jakési moderníevangelium. Protože nejsem z těch, kteří rádipomluví, co můžou, film jsem všem doporučil.Postižen hřebejkománií jsem režisérovivěřil, že „jede do umění.“Pupendo mě přesvědčilo o opaku. Nebylto ani Jakubisko, ani divácká komedies brilantními filmovými klipy a dnes už legendárnímidialogy Pelíšků, ani společenskokritickýfilm o charakteru doby, ani Kolja– nebylo to prostě nic. (Čímž nepopírámmožnost dobrého prolínání žánrů; k němuale také nedošlo). Zato jsem už týden popremiéře viděl na film reklamu ve švýcarskýchnovinách.Horem PádemJistě jste pochopili, že o Horem Pádem užtoho moc nenapíšu. Samozřejmě, že jsmeo něm věděli dřív, než padla první klapka,ajak film vznikal, culil se na nás jeho názevz autobusů, tramvají a jejich zastávek(v Praze z metra), televize, rozhlasu, novin,časopisů a internetu. V anoncovanékomedii je jen jediný gag (policista položídrzým věžňům na výklopné okýnko hrníčkys čajem a zavře ho, takže čaje spad-Vietnamské dějinyz jedné i druhé kapsyKdyž v devadesátých letech přišlo NLN se Například jednomu z posledních svazků,dějinám Vietnamu od Petry Müllerové,svou reprezentativní a profilovou řadou Dějinystátů, udělalo s ní díru do českého knižníhotrhu. Na takové edice se vzpomíná ješskézemě od velkého třesku po dnešek (a tostačí 90 stránek na přehled historie oné asijtědesítky let po zániku samotného nakladatelství,takové edice se dědí. Co ale počít Či Minovi nebo Americké agresi do Vietna-ani moc nepřeháníme, vždyť takovému Hos edicí Stručná historie států z nakladatelstvíLibri? Nu, do kapsy s nimi, tam patří, nější kapitolou je nakonec oddíl věnovanýmu dala autorka po půl stránce). Nejucele-neb jsou hlavně praktické a skladné. Česko–vietnamským vztahům. Zde se třebadovídáme takové perličky, jako že studenti,kteří navštěvovali v 70. a 80. letech minuléhostoletí naše vysoké školy, museli prospívatna výbornou nebo chvalitebně a nesměliopakovat ročník. Komu se to „povedlo“,byl příslušným referentem vietnamské ambasádyv Praze šupem poslán domů jakošpatný reprezentant vlasti. Vztahy českéhoa vietnamského etnika pak Müllerová dovádíaž do současného podnikatelsko-stánkařskéhoobdobí, kde konstatuje, že tradičněnevraživí až xenofobní Češi sice u Vietnamcůnakupují, ale kvůli jejich špatné češtinějsou zvyklí nahlížet na ně svrchu.Na závěr vietnamských dějin do kapsynechybí pak praktické základní informacepro české turisty putující do Vietnamu, webovéstránky, adresy konzulátů, návod, co jetřeba na cestu a třešínkou pak je malý slovníček,kde se dovídáme věty denní potřebyjako třeba Mám průjem. Tôi bį ’i ngo’i.(mg)www.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 55

Strž(velký recenzníprostředek)nou na zem), takže nás to skutečně rozpláče a slibovaná tragédiepopisuje osud východních uprchlíků, kteří přijdou o dítě, hodnéhosmolaře, bezdětné ženy a roztrhané rodiny tak, že se opravduzasmějeme. Nevím jistě, čím Horem Pádem původně chtělo být,ale vypadá to na společenskou analýzu. Ta je ale „umělecky“ pojatatak, že se na každou scénu dá vylepit nálepka – např. „rasismusfotbalových fanoušků“, „bezzubá legislativa proti stoupající kriminalitě“,„nekontrolovaná imigrace“ a „sociální problémy v Karlíně.“Doplněno hudbou ve stylu „Balkán-Kusturica“ a jako třešničkana dortu Václav Havel (kterého však už ke stejnému účelupoužil Tomáš Vorel ve filmu Kamenný most). Kompozičním vrcholemfilmu je pak patnáctiminutová scéna ve vile nemocnéhootce, za nímž přijel po dlouhých letech z Austrálie syn (syna hrajePetr Forman, otce Jan Tříska). V oné scéně se probírá všecko možné:divákům narychlo osvětlovaná rodinná historie je prokládánahysterickými stížnostmi matky (Emília Vašáryová) na soužitívromské čtvrti, načež se to zase překlopí atd... Kromě toho, že byscéna mohla být o dvě třetiny kratší se tu stýká téměř civilní projevVášáryové s divadelním herectvím Jana Třísky tak, že nevidímerodinnou hádku, ale špatně narežírovanou scénu. Jako kontrastk ní bych chtěl vyzvednout práci Davida Ondříčka, který vesvém filmu Jedna ruka netleská obsadil Jana Třísku do role herce,díky níž jeho divadelní herectví do kompozice filmu zapadáúplně přesně.Proč chce být Hřebejk Ondříčkem?Cítím-li z Horem Pádem nějaké tuzemské inspirace, pak je to právěodkaz na linii, kterou načala dvojice Zelenka–Ondříček Knoflíkářiajejí druhá polovina pak pokračovala filmy Samotáři a Jedna rukanetleská. Tyto filmy se zaměřují přesně na to, o co zřejmě (v) HoremPádem šlo i režiséru Janu Hřebejkovi a scénáristovi Petrovi Jarchovskému.Pokud mělo být Horem Pádem filmem, snažícím se postihnoutdnešní skutečnost, nevšimli si jeho tvůrci jisté maličkosti.Že totiž sociologické jevy en bloc nejsou, na rozdíl od lidí (ať už samotářůči knoflíkářů) a jejich života, snímatelné kamerou.Zítra jedu za kamarádem, který má video, což znamená, že Pelíškyuvidím pojedenácté (na Silvestra možná podvanácté). Ale naHorem Pádem už nepůjdu.Tomáš Koloc56 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.czGromanova historická drtičkaEmanuel MandlerOba MandleroviprezidentiTak schválně, kam až tuhle knížkudočtu?, říkal jsem si bera do rukysvazek nakladatelství Libri Obamoji prezidenti. Napsal ho dějinami česképolitiky se zabývající publicista EmanuelMandler a věnoval jej Václavu HavloviaVáclavu Klausovi. Mandler oba už 15 letvydatně kritizuje v českém tisku. Ať už jdeo nepolitickou politiku jednoho nebooekonomické fachidiotsví druhého prezidenta,své názory na ně Emanuel Mandleruž dávno provařil na stránkách deníkůa týdeníků. Proč tedy je vydávat znovu svázané?A proč zrovna v edici Otazníky našichdějin?Ať už jde o nepolitickou politikujednoho nebo o ekonomickéfachidiotsví druhého prezidenta,své názory na ně Emanuel Mandleruž dávno provařil na stránkáchdeníků a týdeníků.

Mandler v závěru tvrdí, že motivem,který jej na obou mužích zaujal, tedy jednímz motivů napsání knihy byl fakt, obavýznamně ovlivňují chování i myšleníobyvatel. „Václav Havel se o to snažil užv době vlády komunistů; způsob, jímž řídillistopadový převrat a první kroky novéhorežimu, to snad dostatečně dotvrzují,právě tak jako jeho úsilí, aby se Českárepublika začlenila do západních struktur.Pokud jde o Václava Klause, vtiskl svou pečettransformačnímu procesu (privatizaci)irozdělení republiky, které se rok od rokuvíc jeví jako nutný krok. – Uvádím zdeu obou státníků jen to, co je na jejich činnostizvláště výrazné! Jistěže se této knížcedá leccos vytknout. Myslím ale, že nedostatekkritičnosti těžko.“Pravda, Mandlerovo pero kritické je,někdy řeže jako břitva: „Je důležité připomenoutzdůrazňovanou příbuznost dr. EdvardaBeneše a obou našich polistopadovýchprezidentů. Všichni tři totiž v určitévýznamné fázi svého politického působenízápolili s komunisty, ale posléze se s nimispojili a získali prezidentský úřad s jejichpomocí. (...) Oba moji prezidenti tedy neopustilitradici, kterou založil dr. Edvard Beneš,s tím rozdílem, že se nemuseli vyrovnávats tolika obtížemi jako dr.Beneš: komunistickýrežim v Československu by padl,i kdyby jeho parlament nezvolil VáclavaHavla prezidentem; pokud jde o VáclavaKlause, ten prostě potřeboval hlasy... Nehleděna to, dr. Beneš přinejmenším od roku1943 zkazil, co jen mohl.“Kdyby byl ale autor zvyklý uvažovatohistorii neideologicky, kdyby o Benešovitřeba uvažoval jako o člověku, možná by sivšiml, že Beneše, Havla a také Klause(i když na něj nejmíň) komunisti nejprveútočili. Všichni tři muži, i když vzájemněodlišní diplomat–dramatik–ekonom, jsouv zásadě nekonfliktní typy. Kdyby komunistickýtisk Beneše nefackoval na svýchstranách celou první republiku, kdybyHavlovi umožnil normálně publikovata být hrán, kdyby Klaus mohl jezdit poekonomických fórech a přednášet bez direktivysovětských ekonomů, ani jedenz nich by ve své povaze dost možná nenašelradikalismus a extrémismus k tomu,aby na komunisty zaútočil jako první.Všichni tři však byli vývojem událostí postaveniproti komunistické straně a všichnitři s ní zápolili, nejvydatněji asi VáclavHavel. Na jejich vztah ke komunistům prostělze nahlédnout také třeba z tohoto pohledu,ne jen oni se nějak chovali ke komunistům,ale právě k nim se strana takéchovala nějakým způsobem.Největším problémem, přes který seMandler ve své kritické studii nepřeneslKdyby komunistický tisk Beneše nefackoval na svých stranáchcelou první republiku, kdyby Havlovi umožnil normálně publikovata být hrán, kdyby Klaus mohl jezdit po ekonomických fórechapřednášet bez direktivy sovětských ekonomů, ani jeden z nichby ve své povaze dost možná nenašel radikalismus a extrémismusktomu, aby na komunisty zaútočil jako první.www.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 57

jsou hlavně rezidua jeho disidentské minulosti.Mandler viní třeba Chartu 77 zato, že svým důrazem na etiku a morálkupostavila polistopadovou českou politickouvypadat jinak a lépe; navíc se ještě snažilprodrat na místo šéfredaktora. Když podleMandlerova líčení neuspěl, odešel a na Tvářzanevřel. Realita spíš byla ale taková, žejako její symbol. Se symbolem to měl snadné,jeho známost a sláva se šířila – také díkypřihlouplé politice režimu vůči opozici –daleko za hranice státu. O to větší vznikalascénu mimo běžné praktiky reálné politikyStrž(velký recenzníprostředek)a tím neumožnila nástup konkurenčníchpolitických stran vedle Občanského fóra.Strany podle Mandlera mohly vznikat jenodštěpením z OF, tak jako ODS. Cestu De-60.léta tehdy gradovala a Havel měl na starostimnohem zajímavější a smysluplnějšíčinnosti. A Václav Klaus, který do Tvářetehdy také několikrát napsal? Tomu zaseMandler vyčítá, že se o časopis nezajímal,diskrepance mezi proslulým symbolema vůdčí osobností opozice. (...) S Demokratickouiniciativou se Havel dohadovat nechtěl,a tak nezbývalo, než aby vedoucí skupinaCharty 77 vymyslela něco nového. Po-mokratické iniciativy, politické strany, kterouzaložili kromě jiných také Mandler a jehosouputník Bohumil Doležal, OF neuznaloa jako politický subjekt ji vytlačilo do dějin.Mandler se s Havlem i Klausem zná odšedesátých let. Nebo lépe řečeno, znal ses nimi v šedesátých letech. Tehdy se Klausještě nijak zásadně neprojevoval, zato Havelse s Mandlerem osobně utkal už tehdy.V šedesátých letech to byl Havel, kdo redaktorůmčasopisu Tvář (mezi něž právěMandler patřil) začal na redakčních schůzíchvysvětlovat, jak by měl jejich časopisjakmile se tento dostal do úzkých. Kteréhoexterního přispěvatele, který napíše párčlánků v několika letech, ale skutečně zajímajívnitřní trable časopisu? A když tak semu nezájem snad dá vyčítat tehdy a ne po30 letech?Ještě méně racionality a uvažováníMandler vnáší do kapitol, kde líčí svůj disidentskýstřet s Havlem. „Růst opozičníchskupin umožňoval Václavu Havlovi komunikovats těmi, s nimiž mu to vyhovovalo.Ale na druhé straně byla jeho situace nevýhodná.V Československu i ve světě bylznám jako vůdčí postava opozice, jednakdařilo se. Založila již zmíněnou politickouexpozituru Charty, Hnutí za občanskousvobodu (HOS). (...) Demokratická iniciativav listopadu 1988 přerušila činnost. (...)Bezprostředně poté se začaly šířit zvěsti, žeDI spolupracuje s StB a že přerušení jejíčinnosti je toho dokladem.“ Navíc kroměosobní křivdy a uraženosti kvůli nezájmuo vlastní práci ze strany Havla, se Mandlerdopouští také konstrukcí, které sice hýřírozmáchlou kritičností, ale oporu nemajísnad v ničem: „Okolnost, že se demokratičtíaktivisté (v CH77, pozn.aut.) natrvalonejen organizačně, ale i ideově spojili s bý-58 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

valými reformně komunistickými funkcionáři,lze právem klást v souvislost v zasutou,ale stále existující tradicí Národnífronty.“Mandler prostě Václavu Havlovi i VáclavuKlausovi vyčítá staré rány a v pohleduna jejich současnou politickou činnost(hlavně v roli prezidenta, v Klausově případěi premiéra) se nechává subjektivněovlivnit nedořešenými traumaty z minulosti.Emanuel Mandler má na svou neveselouceloživotní dotčenost samozřejmě plnéprávo. Může o ní klidně psát pořád dokola(kolik jen v knize Oba moji prezidenticituje vlastních článků!). Dokonce semůže najít i vydavatel, který mu tyto textymůže vydat. A čtenář má stejně samozřejmoumožnost dočíst až do chvíle, kdy dojdek závěru, že toto čtení už pro něj nemásmysl. Já osobně jsem skončil na straně101.Martin GromanDrazí všichni, plicně vás zveme na druhý ročníkFestivalu extrémního humoruBRÁNICE DOKOŘÁNv sobotu 6. listopadu 2004 v pražském stodůleckém Klubu Mlejn,kde dostanete od 14 do 24 hodin velmi mňamózní nášup toho nejlepšíhoze současných autorských divadel, co se nám podařilo sehrabat:14:00 VŠEMI SMĚRY / To je práce s rakvemi! & PRVOBYTNĚ POSPOLNÁ SPOLEČNOST / Trosky do mlýna III.15:00 JANA SOPROVÁ COMPANY / Mach a Šebestová15:50 DIVADÍLNA KRVIK TOTR / Úplná výplň16:40 KABARET CALIGULA / Zlý večer: the worst of17:30 LEHCE STRAVITELNÉ DIVADLO / Boršč18:30 PRÁDELNA ROSICE / Misionáři (ontogenetická three-man-show)20:00 DIVADÍLNA KRVIK TOTR / Monopoly (společenská hra)21:00 VOSTO5 / Vajce22:00 KDS PUCHMAJER / Citový vývar aneb Zkus lásku, smrade!Coby předpovídkáři navíc vystoupíVráťa Kadlec (14:00), Václav Chochola (20:00) a Luboš Pavel (22:00).Více o jednotlivých inscenacích se dočtete na stránce festivalu: www.krviktotr.cz/morMLEJN SOBOTA 6. 11. 2OO4korun hezkých 70,- vstupné (pokud přijdete jen na pohádku Mach a Šebestová, zaplatíte 30 korun).kudytam: busem 174 z metra A Hradčanská (20 minut) nebo z metra B Luka (pěšky směrem ke kostelu) do stanice Kovářovatel. 235522503, 235522507www.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 59

Mohuč očima dívkysvelkýma očima(o)Díl 1.– Jezdím,jezdíš,jezdíme(jsou Němciskutečně„Siztvolk“?)(o)(o)(o)Lejstry to začíná,lejstry to skončí(o)„Universitaet 1 km – rechts“ hlásila velkážlutá šipka těsně před vjezdem do města.„Tady budu následujících pět měsíců žít…,“moje mlhavé představy najednou začaly nabývatostrých rysů. Nebudu předstírat, žejsem do téhle situace dostala náhodou. Kdepak.Navezla jsem se do toho sama a při plnémvědomí. Stačily k tomu dvě věci: odvahaprojít úspěšně výběrovým řízením, a pakuž jen čirá byrokracie. Vyřídit stohy formulářů,osvědčení i potvrzení, nezapomenoutto vše řádně orazítkovat (bez štemplu naformuláři X totiž nedostaneš formulář Y, najehož základě ti vydají osvědčení Z) a na pojišťovněsi vyzvednout „kouzelnou“ kartičku,se kterou mávnutím otevřeš všechnydveře, za nimiž se schovávají doktoři. Ahoj,Evropská rodino, a díky ti za velkorysost,kterou nás osvobozuješ od vízové povinnosti– strašák v podobě vyplňování další hordylejster či kempování před německou ambasádouse naštěstí v denním světle rozplynul.„Sokrates – Studentin“ zakotvila v univerzitnímkampusu na okraji západoněmeckéhoMainzu. Domovem, zábavou i prací budemi jedna z mnoha kolejí (Studentenwohnheim)a místem relaxace pokoj o jedenáctimetrech čtverečních v jedenáctém patře.Velikost čísla jedenáct si plně uvědomujipokaždé, když nejede výtah a mně nezbývánic jiného než výšlap do jedenáctého patrapo svých. Jako odměnu ale beru pohled napravidelné a ocelovým hřebenem učesanéplochy polí a luk, připomínající přehoz vestylu patchwork, olemovaný listnáči v barváchpodzimu a s dráty vysokého napětímísto stehů. Monotónní šelest a hukot aut,neustále pendlujících sem a tam po hlavnímtahu mezi Mainzem a nedalekým Wiesbadenem,přestává člověk postupem doby vnímat,a to natolik, že teoretické ticho by sestalo přímo nesnesitelným.Celý kampus místy vypadá jako neprůstřelnáa nedobytná pevnost – hlavně proty, kteří chtějí dovnitř autem, ale nemají povolení– a v jeho středu tepe jako srdce UniverzitaJohanna Gutenberga. Umístit celouuniverzitu se všemi fakultami na společnýprostor je na jednu stranu dobrý nápad.Všechno máte hezky pohromadě, děkanát,fakulty, centrální knihovnu, dokonce i většinukolejí a menzu. Na druhou stranu jsteodříznuti od života ve městě; jako byste žiliza hradbami. A vy přece občas chcete víc,než může kampus nabídnout, chcete ven.Do města. Do centra.No dobře, není to zas takový problém–tři autobusové zastávky se zvládnou zadvacet minut pěšky nebo za sedm na kole.Mainz – pro některé je hlavní město spol-(o)Do Mainzucoby kamenemTeď, po všech těch anabázích na úřadechaubankovních přepážek, jsem se statutem(o)(o)(o)60 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

(o)(o)kové země Rhein-Land Pfalz, pro jiné možnáznámější pod svým českým ekvivalentemMohuč, pro další je zase symbol jarníchrozdováděných masopustů, „Faschingů“.Na Gutenberga, na svého vynálezceknihtisku je město náležitě hrdé; snad zevšech rohů, které v Mainzu najdete, na vásten človíček poulí své kamenné oči a hypnotizujevás, abyste na něj nikdy nezapomněli.Johannby se možná divilPrvní, co vás v Německu trkne do očí (a pokudsi nedáte pozor, tak vás to může i porazit)jsou cyklisté. Jsou všude, v každoudenní i noční hodinu. Chodníky jsou širšío pás vyhraněný přímo pro cyklisty (nedejbože, abyste do něj vkročili!) a pod zeleným(popř. červeným) pajdulákem na přechodupro chodce na vás mrká světelný bicykl.Jezdí se v lecčems: je-li to nutné, pánia někteří studenti v obleku, odvážné dámyse ani na jednostopém vozidle nevzdajísvých velekrátkých sukní, jen tak letmoschovaných pod vlajícím kabátem. Jezdí seza každého počasí, jen pokud leje už opravduhodně, nechají i ti nejotrlejší svůj pokladpod střechou. To pak máte možnost vidětna vyhrazených místech jedinečnoupřehlídku nejrůznějších bicyklů různé barvy,stáří a stavu, vždy ale opásaných řetězya div ne s botičkou.Díky své praktičnosti a stoprocentní využitelnostise kolo stalo žádanou komoditouvšech obyvatel kampusu. A nejenomjich – pokud zavítáte do centra města, nesmívás překvapit, jak obratně a kulišáckyse bicyklisté prohánějí mezi auty a místníMHD. Pokaždé, když mířím z koleje napřednášky a pěšky pomalu ukusuji vzdálenostz jednoho konce kampusu na druhýskříni.Řidiči autobusůPokud zastáváte názor, že Němci jsou „Siztvolk“plný řádu, organizace a plánování,nezbude vám nic jiného než s údivem kroutithlavou nad zákonem rovnováhy: kde najedné straně Němci takoví skutečně jsou, nadruhé tento rozšířený předsudek sami vyvracejí.Přesná organizovanost snad všeho(pracovní morálkou počínaje a volným časemkonče) a puntičkářský náhled na životse zvrhly v neutěšenou byrokracii, kterouna druhé straně vyvažuje všudypřítomnýtrend „das Leben geniessen“. Ten prosazujípředevším mladí, jak jinak.Rozum zůstane cizinci stát i nad ostatnímizvyky, kterých se v Německu stanesvědkem. Tak třeba autobusáci. Coby řidičse jim v centru mezi lidmi, kteří se svýmlážo-plážo krokem sunou kupředu, i když(o)(o)(o)(o)(o)kolem mě profrčí desítky lidí využívající do začátku pracovní doby schází jen párkouzla kulatosti kola. Já si zatím v duchu minut, a mezi všudypřítomnými cyklistyspílám a přitom vzývám bratrovy kolečkové věru není radno připlést do cesty. Navícbrusle, ležící momentálně ve skříni. V české pokud se omylem (natož úmyslně) dostanetedo „jejich“ pruhu. To si potom nepřejtevidět ten tanec: se sveřepým výrazem nabrunátné tváři začne autobusák prskat,soptit a doutnat, když se zdá, že nemá dalekok sebedestruktivní explozi, začne sezalykat vzteky a nakonec si málem ukousnejazyk, jak ze sebe sype příval výživnýchnadávek. Celou estrádu zakončí zuřivýmbušením do klaksonu, a tak nešťastník,kterému se takhle nacpal na „zadek“, mábuď do konce života žaludeční vředy z německýchřidičů autobusu, nebo noční můry,ve kterých prchá před rozezleným autobusem.V téhle džunglí, která je podobná jakovkaždém větším městě, se ovšem dějí i zázraky.Všichni víme, že na červeného panáčkase nepřechází. A přece všichni přecházíme– pokud nám v tom nebrání jedoucícosi, ať už auto, náklaďák nebo pojízdnáklícka s nebohým škvrňetem uvnitř,kterou si němečtí rodiče s oblibou zapřahujíza kolo. Tady ovšem ne. Tady se disciplinovaněa hezky v houfku čeká, až červenápřeskočí na zelenou, a teprve pak se všichninahrnou do vozovky. Na druhou stranu:pokud vbíháte na přechod, ale barva světelnéhopajduláka vám to zakazuje, rozjíždějícíauta jsou schopná ještě přidat plyn a s pocitem„Teď jsem pánem vozovky já!“ vámpřejet paty.(o)Kateřina Komorádováwww.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 61

Kolocovy cestapádyAle nešlo to, jednačást stále pálila, letělaskrze střepy a cípyvelice jasnýchpředstav: trpaslíka zezrušeného krámu,pískovcových psů nadbranou měšťanskéhodomu, klouzajícístřechy, z níž sjížděl,mysliv si, že spadne,a zatím daleko hloubějipod ním sjížděl jinýchlapec, kterého chytilza ruku a najednoucítil záchranu pro oba.Odcházel, nevěděl kamAutor se omlouvá čtenářům, kteří na tomto místě čekali obvyklouarabesku z jeho života. Vše zdůvodňuje tím, že procházíprocesem jakéhosi přerodu, u něhož cítí, že je nevyjádřitelnýstarou formou, a tak, u vědomí riskantnosti svého krokua bez nejmenší potuchy o kvalitě vytvořeného útvaru, zvolil ke své hřejako nástroj sladký likér, který byl po ruce a automatický text.Louka vedle zubačky byla zlatá, ale po výstupu na stanici zubačky,která podél louky vedla, bylo nutné se zas vrátit přes hranice do státu,odkud vyjel. Litoval, že musí zas do stínu, mezi stromy. Půjčil sikolo a čekal na silnici na přítele, zda přijede. Pak se oddělil a šlapaldo kopce sám. Neustále se mu vracela jasná představa terasy v horskémhotelu na vrcholu kopce, který byl postaven do špičky a na teraseseděli všichni básníkovi přátelé, smáli se až k extázi a do tohozněla táhlá jazzová hudba, která ho nesmírně uklidňovala. I kdyžbyl vždycky strašlivě neelegantní, v posteli se sám do sebe strefilvelice pomalu a klidně a místo tvrdých erotických představ si vybavovalneexistující vzpomínku dumícího šumění železa letadel nadpolem horkým jako parní lázeň, nad polem, které ho hřálo, a kterýmse chtěl za zvuků hýbajícího se železa nechat zastavit. Ale nešloto, jedna část stále pálila, letěla skrze střepy a cípy velice jasnýchpředstav: trpaslíka ze zrušeného krámu, pískovcových psů nad branouměšťanského domu, klouzající střechy, z níž sjížděl, mysliv si,že spadne, a zatím daleko hlouběji pod ním sjížděl jiný chlapec, kteréhochytil za ruku a najednou cítil záchranu pro oba.Seděl na dně cizí kanceláře a smrad šafránu, který se jí vznášelse vpíjel do nozder, píchal a věstil nepatřičnost jeho přítomnosti.Myslel na vodu, na přítmí stavu bezčasí, bezmokří a bezsuší, které62 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

Miloval mytický orient, který mu vystoupl z knížek a fantazie,horký a sladký jako přeslazený koláč, slova třtina, eldorádo,písničky o tom, jak se nůž rychle prolíná s masem jakoubližující špičaté pohlaví s pohlavím měkkým a uklidňujícím.začalo čím dál víc nabývat na mokrosti,tmavosti a nočnosti, voda byla černá a plavbabyla únavná, což zklidňovalo – lidi kolemse pohybovali jako atrakce na kolotočipro děti, ale najednou se vydnilo a pláž bylaosvícena ohrožujícím světlem návratua znovuzařazení do trýzně.Chtěl být zalehnut a vytřesen a zjevovalyse mu tenké a špičaté rty a svázaná těla,neboť let zásadně končil pádem. Nejlíp mubylo v dekách, když jedna ležela nad druhoua nad nimi byl stan a nad stanem tropickávedra. Miloval mytický orient, kterýmu vystoupl z knížek a fantazie, horkýa sladký jako přeslazený koláč, slova třtina,eldorádo, písničky o tom, jak se nůž rychleprolíná s masem jako ubližující špičaté pohlavís pohlavím měkkým a uklidňujícím.Odpověď byla v tanci jménem řecké kolo,v jeho továrně přesných předepsaných krocích,ve kterých byla vášeň tak spoutána, žebylo cítit jediné povolení provazů a nastanevýbuch, válka, vraždění a znásilňování vejméno nového trpícího života. Nenávidělvelká slova, ale miloval řečtinu, které nerozuměla její hranatou vášeň a okamžik, kdyse zjistí, že hustý a tuhý smutek ukapávajícíze slov národních písní se překlápí do bujaréradosti. Sen noci svatojánské byla náplastna svázanost života, chvililinka předvypuštěním před chvílí odšpuntovanéhoumyvadla, kdy se voda zavlní, pět kilometrůna dálnici před výstupem mořské modři,kterou nikdy neviděl, miloval každou rostlinkurozežírající autostradu, čtyři, tři, dvaa svlékal se už v autě; už v něm nabíralrychlost, tělo se kývalo zepředu dozadu naznamení Ano a ústa se zvrácenou hlavouzpívala Když mě stará matka, zpívat, zpívat,učívala, podivno, že často, často slzívala, jedenjediný prst, který uměl při psaní používatse dotýkal kláves rychleji než by to dokázalovšech deset, konečně cítil, že stačíudělat jen krok a On převezme velení, jenomžepovídku nelze psát donekonečna, jetřeba vystihnout kde denní dávka zpovědikončí.Ačkoli věřil, že bůh se zjevuje nejvíc naloukách, kráčel rychle kostelem s písničkouzdíla ztrápené spisovatelky a začal se modlituž za chůze: Pane bože, zlom mi vaz,zlom mi vaz, zlom mi vaz a ozvěna odpovědělaZlom vaz a básníkovi se vybavilo jménojeho povolání, otřásl se s pocitem, kterýho už dlouho provázel, že mu páteří projíždíhlemýžď a kdesi na úrovni žaludku se zastavujea nemůže dál; to mu způsobovalo život,který znamenal jen chůzi od neúspěchuk neúspěchu, vědomí nedostatečnosti,nesplatitelnosti dluhu a neustálého úžasu,jak je možné, že protipřírodní bytost se stálepohybuje po světě. Vybavil si žlutý kříž namodré krabičce. Ničemu nerozuměl a nicnechápal, rozuměl jen lidem, kteří na tombyli stejně, na protější stěně se objevila vitrínase znameními a každé z nich vstaloa začalo ho trápit. Blázen se červenožlutěpohyboval a z jeho hadice prýštila proti básníkovizávist, z hranatých rysů šedé velekněžkynevyšel ani vzdech, rychle si zapisovalastatistiky básníkova tepu a tlaku, zatímcok císařovně se nešlo přiblížit, natož jiznásilnit, což byla jediná možnost, abyi ona poznala žlutou pravdu, kterou mělv těle. A tak se oblékl a za dunění kolejí odcházel,nevěděl kam.(Autor slibuje, že až opět najde své koleje, budevyprávět mimo jiné příběh Lucie Zabrňákové,neexistující básnířky (viz. minulé čísloDA), kterou pro něj jako životní posilu vytvořilvzdálený přítel.)Tomáš Kolocwww.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 63

Nápadypro třikráleO časeProžíváš-li chvíle radosti, rmoutíš se, že večer tak rychle utíká.Zakoušíš-li zármutek, trápíš se, že noc se bez konce vleče.Čínský básník Čang Chuaz doby Ťin (265–420)Ikdyž se mi ta sentence líbí, nevím, proč čínský mudrc připisujeradosti dni a zármutek noci, jako by to nebylo i naopak.Asi už jako správný mudrc nebyl nejmladší.Čas je, jak známo, pojem relativní. Jistě o tom něco víte, nejenomod pana Wericha a Horníčka z jejich forbín. Určitě jste si tohouž mockrát všimli. Pět minut v zubařském křesle při vrtání zubu trvámnohem déle než hodina v posteli.Ale co víc – týden, ve kterém se nic nedělo, kdy jste jenom chodilido práce, plnili jste povinnosti, pracovali, vařili, uklízeli, spravovali,učili se, spali, vstávali, čekali u doktora, takový týden se táhl jakoměsíc. A přitom když jste se za ním v neděli večer ohlédli, zjistilijste, že ufrnkl jako nic, uletěl jako vítr, zmizel v nenávratnu – proto-64 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

Když člověk žije převážně očekávánímbudoucnosti, ale taky jen minulostí, současnostse ztratí beze zbytku a posléze není načvzpomínat. Kdo dokáže naplno vnímat současnéokamžiky, stárne pomaleji.že po něm nic nezbylo. Někdy máme pocit(se vzrůstajícím věkem častější, kromě dětíovšem, protože pro ně je pořád něco nové),že týdny nebo dokonce roky padají jakobrambory.A týden, kdy jste dělali něco zajímavého– vandrovali po horách, naučili se jezdit nakole, řídit auto, začali novou známost, bylidvakrát v kině a jednou v divadle, postavilinebo spravili kus chalupy, přemýšleli o životěa na něco jste přišli - takový týden, ačuplynul jako voda, v paměti vám zůstal delšínež několik předešlých dohromady. Jsoudokonce chvíle, kdy se čas zastaví, přestaneexistovat: chvíle intimní blízkosti v lásce.Pak jste jen vy dva, a čas i svět zmizí.Kdo byl po mnoha letech na abiturientskémvečírku, jistě si všiml, že spolužácistárnou různě. Někdo rychle, někdo pomalu.Mezi vrstevníky, kterým je kolem šedesátilet, už jsou rozdíly mentálního věkui deset let a možná i víc. Nenechte se mýlithodinami, hodinkami ani kalendářem. Čassi vymysleli lidi, aby věděli, jak říká panWerich, odkdy dokdy a co za to. Neměli bychomčas brát tak vážně – když je to pojemrelativní.Dříve jsem si přával, třeba při vrtání zubu(potěšitelné je, že i v těch nejnepříjemnějšícha nejnesnesitelnějších okamžicíchčas plyne a míjí), při čekání u doktora nebona tramvaj, ale taky když jsem se těšil narande nebo na dovolenou, aby čas rychleutekl. Už to nedělám, nebo se snažím to nedělat(jen při tom vrtání zubu mi to jaksi nejde).Říkám si v takových chvílích: blázne,kam pospícháš? Jenom ke svému konci.Když člověk žije převážně očekáváním budoucnosti,ale taky jen minulostí, současnostse ztratí beze zbytku a posléze není načvzpomínat. Kdo dokáže naplno vnímat současnéokamžiky, stárne pomaleji. VýtvarníkOndra Zahradníček říká, že se čas zastavípři tvoření. Kdo tvoří, nestárne. Asi mápravdu, protože tvořit musíte právě teďa musíte se tomu zcela věnovat, jinak výsledekza moc nestojí. Nemusíte být zrovnaumělec. Tvořit můžete tím, že se věnujetesvému koníčku, vyrobíte poličku, opravítežehličku, uvaříte specialitu.Buďme rádi, že jsou i chvíle, kdy čas neletí.Zkuste si někdy takovou chvíli, kdy senic neděje a kdy se čas vleče (třeba v čekárněu doktora, když zrovna nemáte co číst),užít a vychutnat si jeho pomaloučké plynutí.Nuda pro vás přestane existovat a budete sidokonce přát, aby ta chvíle ještě neskončila.Odvrhněme okovy času – v situacích,kdy si to můžeme dovolit. Původní rychlostje pomalost, říká S. M. Blumfeld. Přirozenárychlost je rychlost našich nohou a srdce,rychlost je ztráta vnímavosti, říká. Když mibylo 25–30 let, chodil jsem rychle a lidi, kteřími překáželi, jsem považoval za blázny. Tobylo v době, kdy jsem si myslel, že musímstihnout věci důležité i nedůležité a nevěděljsem, že těch skutečně důležitých je velicemálo. Pak mi došlo, že blázen jsem já. Dnes(ale už mnoho let předtím), když vyloženěnemusím, nepospíchám a někdy chodímpěkně pomalu. Krásně to uklidňuje.Čím víc let nám je, tím častěji máme pocit,že ten čas, který nám byl vyměřen, nějakmoc utíká. I když nevíme, kolik nám hobylo vyměřeno. Je to přirozené. Někdootom před časem mluvil v rozhlase: jedenrok v životě padesátníka je jeho pouhou padesátinou,zatímco u desetiletého dítěte jecelou desetinou života. Vnímá-li desetiletédítě svůj život plně od takových pěti let, pakje jeden jeho rok jen jednou pětinou jeho životaatedy relativně desetkrát delší než padesátníkův.A hned tu máme onu relativitučasu. To je ovšem pouhá matematika, a ta,jak známo, život popsat neumí. Kdybychompoměřili ty dva životy tím, co novéhojejich majitelé prožívají, došli bychom asik číslu daleko vyššímu než k desetinásobku.S tím se samozřejmě nedá nic dělat, všechenčas nakonec uteče. Důležité asi je,když se občas ohlédneme, abychom si mohliříct – dost jsme toho prožili a hlavně: dostpěkného. Dělejme pro to něco teď hned.Lubor Dufekwww.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 65

Volby,médiaavolbyHlavní tématem, které v říjnuhýbalo médii (ne ve smyslu„kterým média hýbala“, ale„kterým byla hýbána“), byly volby. Jak tyčeské (případ Kořistka), tak americké prezidentské.Pro ty, kteří se nad fungovánímmédií zamýšlejí se směsicí kritikya shovívavosti, další várka podnětů k zamyšlení.Tento článek bude pouhou rekapitulacíněkolika jevů a událostí, které stojí zapozornost. Přemýšlení tentokrát zůstanena vás. Pro jednou neuškodí místo předžvýkanýchodpovědí dostat na talíři jenotázky.Na celém případu je zajímavá právěohromná popularita, kterou si nevinná napůllegrace vydobyla. Proti stránkám Guardianupodnikaly koordinovanou kampaňpravicové americké blogy, zatímco zbyteksvěta se královsky bavil. O čem to svědčí?Za prvé o tom, jakých rozměrů už dnes nabylaglobalizace – copak ještě včera byloběžné, že by Švédové psali do britských deníků,které se montují do amerických voleb?Za druhé stojí za povšimnutí, že i v globalizovanémsvětě si stále najdou místo naslunci nápady vymyšlené nad sklenicí piva.Ale (za třetí) – musejí mít v zádech sedmouvelmoc.anebSpeciální britskoamericképřátelstvíZ válkydo politikyCoříjendalSvětové proslulosti dosáhl ve druhé poloviněříjna nápad britského listu The Guardian.Redaktory přílohy G2 napadlo, že bymohli jejich čtenáři napsat osobní dopis nerozhodnutýmvoličům v americkém státuOhio a vysvětlit jim, proč by bylo lepší hlasovatpro Kerryho místo pro Bushe. Hříčka,kterou redaktoři (jak sami přiznali) vymyslelivečer u piva, spustila neočekávanou lavinu.Během pár dnů si o adresu „americkéhovoliče“ řeklo přes 10 000 čtenářů britskéhodeníku, v dalším týdnu se začalyscházet ohlasy i ze zemí mimo Británii.Apřišla pochopitelně i protireakce zpozaAtlantiku: „Doufám, že se vám uši proměnívprdel a naserou vám na ramena,“ zněl (viaBritské listy) jeden z těch slušnějších vzkazů,jež „nerozhodnutí američtí voliči" adresovalitěm, kteří se jim dovolili radit při rozhodování.Do centra pozornosti médií v české kotliněse dostal i válečný reportér Jaromír Štětina,především proto, že se rozhodl kandidovatv senátních volbách. V rozhovorech, kteréposkytuje, se pochopitelně vrací i ke svýmzkušenostem především z čečenské války.Jeho následující věty nepotřebují komentář:„Někdy před dvěma lety jsem si uvědomil,že jsem se dostal do situace velicetěžké, že totiž začínám válku milovat. Tose stalo spoustě jiných borců, ať už to bylislavní váleční fotografové nebo spisovatelé.Ten mechanismus je jednoducheja pochopitelnej. Válka je ten největší, nejlepšía nejšílenější dodavatel lidských příběhů.A pokud se člověk živí psaním, filmovánímnebo vyprávěním, pokud taktoválku reprodukuje, tak ona mu to najednoudává zadarmo. Válka mu prostě plný-66 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

mi hrstmi hází extrahované lidské příběhy,čisté, jako vysoustružené. Tam se mocnekecá, dramata jsou jako vytesaná z šutrů.A člověk najednou zjistí, že mu začínáharašit, protože na jedné straně vidí, jakáje válka šílená hydra a svinstvo, na druhéstraně si uvědomuje, že ji má rád. Protojsem taky říkal, že už tam nechci jezdit."(úryvek z rozhovoru J. Štětiny pro listopadovéčíslo časopisu Impulsy Krušnohoří)Jaroslav Štětina je jeden z nejlepších válečnýchreportérů, jaké kdy česká žurnalistikaměla – především proto, že nepraktikoval„konfliktovou turistiku“ ve stylu „přijet– natočit – rychle domů“, ale na místa,která si zasloužila pozornost, se opakovaněvracel a budoval si kvalitní informační sítěa osobní vztahy, i s rizikem, že bude označenza zaujatého.Na jeho příkladu lze nalézt odpověď naotázku, jestli malá země potřebuje své vlastníreportéry v krizových oblastech, jestliagentury nejsou levnější (i z hlediska rizik)akonec konců i lepší.Odpověď zní: Jak na co. Agentura bezesporuvyjde levněji a je nezaujatější v tomsmyslu, že její produkty musejí vyhovovatvšem, leckdy za cenu určité nemastnostineslanosti. Válečný reportér promlouvajícírodným jazykem svých diváků, posluchačůa čtenářů mnohem intenzivněji působíi jako jejich živé svědomí. Zbývá otázka,jestli ho za čas ještě někdo bude poslouchat.Jaroslavu Štětinovi přejme na jeho cestědo politiky to nejlepší. Bude poučné sledovatji i z jiného důvodu; totiž všímat si, zdačlověk oprávněně pyšný na své právo říkatnaplno to, co si myslí, bude v politice přinucensvůj styl změnit.Selling of thePresidentPři pohledu na probíhající kampaň americkýchprezidentských voleb si stojí za to připomenoutslavnou knihu The Selling of thePresident. Joe McGinnis se v ní věnoval volbámv roce 1968 a poprvé širší veřejnostipředstavil význam odborníků na reklamuaP. R. v kampani prezidentského kandidáta(tehdy Richard Nixon).Některé závěry z Ginnisovy knihy bychomsi měli připomínat dnes a denně,i v souvislosti s děním na domácí půdě.Vzpomeňme např. na Nixonova mediálníhoporadce Franka Shakespeara, který prezidenta(k jeho dobru) dokázal přesvědčit, že„tvrdá“ politická témata jsou pro voliče veskutečnosti nudná – hlavním nástrojem získávánípopularity je obraz.Na to by měli i dnes myslet televizní žurnalisté,když do zpráv zařazují obrázky našichpolitiků pečlivě připravené jejich P. R.agenturami (Zdeněk Škromach prohánějícíse Prahou na invalidním vozíku a ukazující,jak se stará o hendikepované, Stanislav Grossprohánějící se Brnem v tramvaji a demonstrujícísvou lidovost). Přestože doprovodnýkomentář může politikovu exhibici uvádět dosprávných relací (Škromach se sice projel navozíku, ale vláda sebrala hendikepovaným řaduvýhod), většině diváků uvízne v pamětiobraz starostlivého politika. Obraz vymyšlenýa vytvořený P. R. agenturou.Vzpomeňte si na to ve chvíli, až zase budetebaštit nějakou pečlivě zaranžovanoupseudoudálost.Miroslav CinglOdpověď zní: Jak naco. Agenturabezesporu vyjdelevněji a jenezaujatější v tomsmyslu, že jejíprodukty musejívyhovovat všem,leckdy za cenu určiténemastnostineslanosti. Válečnýreportérpromlouvající rodnýmjazykem svých diváků,posluchačů a čtenářůmnohem intenzivnějipůsobí i jako jejichživé svědomí. Zbýváotázka, jestli ho začas ještě někdo budeposlouchat.www.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 67

Četba s poznámkamiPři literárních seminářích jsme vždycky dostávali úkol přečístsi na další hodinu důkladně a s poznámkami zadanéliterární dílo nebo jeho část. Nikdy jsem přesně nechápal,jak si to paní profesorka představuje. Teprve nedávno, s literárnímkřížkem po školním funuse, jsem si v knihovně vypůjčil knihu, kterábyla zcela popsaná. Možná namítnete, že popsaná bývá většinaknih. Myslím jaksi popsaná ještě jinak. Zřejmě kýmsi, kdo se připravovalna literární seminář. Má oblíbená Polednice tam totiž dopadlatakhle:Tuť???? Přímá řeč o fouslepší, ale zase ten rým...hříšnici/polednici???!„Dýše“ je poetismus jakprase. Přechodníky zaplaťbůhumí. Jinak slušněakční.„Dej sem dítě!“ – „Kriste Pane,odpusť hříchy hříšnici!“Div že smrt ji neovane,ejhle tuť – polednici!Ke stolu se plíží tišepolednice jako stín:matka hrůzou sotva dýše,dítě chopíc na svůj klín.Nadějný rozjezd, ale zmršenápřímá řeč. Takhlerodiče nemluví. Romskárodina? Silný rasistickýpodtón.Při osmihodinové pracovnídobě? Musel by makatod čtyř od rána! Hasnutíuvaření – neaktuální. Narážkana dobové problémys dodávkami plynu?Rým na konci krkolomný.Nedostatek básnické imaginace?Slovní zásoby?Přetížené interpunkčnímiznaménky. Nesmyslněrozpomlčkované. Kočárek/husárek– rým zaseubohý. S tak nemožnýmihračkami by řvalkaždý. Kdyby mu dalaSpidermana, měla by postarostech.Interpunkční orgie!!! –Po pomlčce vykřičník!!!Co to je, vykřičená pomlčka???Matka zcela neschopná,sršeň nebo poledniceuž dneska nejsoustrašidla ani pro kojence.Proč tam tý interpunkcenevrazíš ještě víc?;>

Ondřej LipárVýbor zeSkořápek a třinové básněSkořápky (Skořápky zatím nejsou k dostánív knihkupectvích, ale lze je objednat na ondrej.lipar@centrum.cz,jeden výtisk stojí 50,–)www.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 69

K obrazu J. Pollocka „Eyes in the Heat“¨Dejte mismrt černošských klukůa nedělní šatečky děvčátek z městakrev co jsem cedil až jsem skoro nebyldobrých pět liber slunce panáka moředejte mi víc než jste kdy mohli naspata taky kruhy co se v nich bloudírovné a čisté ulicerodinné krby skleničky s marmeládouvčerejší noviny hrnek se včerejší kávouDejte mi barvya já už budu konečněrozkročený nad tím všímpomalu se otočímtěch pár co stojí za mnouať blednou***(Je na časeabys už začaljednat troškujako chlap)***Hluboko v lahvinočního tichadohasínášA já ti nikdynepovímMluvíš jako když tančíša tancem skanduješpo celé té hloupé tančírně„To jsou moje léta“Jen se usmívámutopená rybaHráz neprotrhneale v těch očích přeci jea já jsem ztroskotala zešílelze vší té mořské vody******Vlašský ořech dře o patroZimní hladzařízl prvního pašíkamlha se brouzdá řekoutyhle šatysi už znovu neoblečeVykuchaná stařenkavede fistulkou dlouhé řečio synovi z městaPosaď seshoď botyvydechni si a polož hlavuochutnej(Měl bys sázetať je co sklízet)Mluvit přímo bez oklikjak se sluší a patříjak se patříjak ti to slušíjak tojak to že neprosímtě kudy to tady chcešpočkej co že jsi jí to řeklpočkej chceš mi vážně říct že(Otcovské radyse rády poslouchajímy kteří jsmeklopýtnutímvlastních otcůVšak to znáte)Ani moc málo tě neníjsi kapka vodya stékáš po malíčkuvetřu tě do dlaníuž teď vímjak budeš chutnatjako bys spával v ohništitopil cedrovým dřevemjako bys snil sny o včeláchsnad že ti vlasy vzaliuž nejsiv dlani korálky na šňůrcehladový věděnímNa chvilkuzůstanubez dechuláskavždyckytrochu štípe v nose70 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

j Lipár***Podzimní ránomá ruce od krvea je pořád na útěkuVšem básníkůmse múzy vypařily komínema není radnoposedávat pod kaštanyje z toho jen bolehlavPodzimní ránopřistřihne křídla básnířkámna ústa dá uschlý lista zamkne je do spížeSvět se schovalv oříšcíchspím ve městě bez kloboukuje sobota***Břečťan u zídkymi celý porostlkapkami dešťové vodyK večeři tmak snídani tmasnad abych trochuomezil tahle hutná jídla***Aleje si okousaly nehtíkyprý aby jim za něnelezla špína a mrázV blátě už by se dalo číststovky sloupkůhovory o počasí a podobné útěkyaž by se chtělo říct„Ano,vím přesně, kam míříte"(a pak hnedle na opačnou stranu)Okousané nehtíkyšpendlíky na kachličkáchorchestr dešťových holí***V zelené zástěředen co dendítě ponořené v dospělostihněte deseti prstya čtyřmi srdci světJablka nedávno očesalisběrači dětívedle v zahradě se od země zvedá kouř„Když polknu,mám v ústech chuť datlí,zebou mě nohy,z okna vidím řadu dětía v noci se mi zdálo,že se o mně zdámalému chlapci z města."Záhon je plný dětímluví spolu jazykem lesaa ten verš se vineokolo celé zahradynosí trapný knírek dospívánía nedůvěřivé pohledyČas rozpálit pecwww.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 71

Ty tři nové básně***Vrbytichoposloucháš hlasyobčas vzlyk občas steskobčasuž je toho přílišRašívýhonky cizích strachůpoctěný důvěrouobčas zařízneš v počátkujindy jennastavíš větvevrby***Foukám kytkám do listůsnad mi pošlešchladné ráno a den k prospáníneboúlomek múzstřepco bych si mohlschovat pod kůži v zápěstíKvětináčeNa parapetu mám hrneks čajema stávám se zlodějem vůní***Orlí tanecpísek prachozvěnyvítr zvedázbytky orlůz našich ramenouVlásečnice řekmě vedouvedou měndřej Li72 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

CowParadeSVĚT2004www.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 73

Vminulém čísle jsme vám ukázali krávy, které ozdobilyPrahu letos v létě. Pražská CowParade nebyla žádným náhodnýmnápadem šílenců, ale úctyhodnou a tradiční akcí.Krávy běhají po světových městech od roku 1999 a za tu dobu jichstihly navštívit už dvaadvacet. Letos to byly města čtyři, kromě Prahyještě anglický Manchester, švédský Stockholm a americký Harrisburg.Chystá se CowParade v Sao Paulu a v Jižní Africe, kde budecestovat z Durbanu přes Kapské město až do Johannesburgu. Pokaždéorganizátoři osloví místní umělce a dají jim k dispozici nové,čisté kraví výlisky. V každém městě tak vznikne zcela svérázné kravístádo.Pro představu o tom, jaké krávy byly letos k vidění jinde, vámnabízíme manchesterský, stockholmský a harrisburský výběr. Kravbylo samozřejmě mnohem víc, ukazujeme vám jen ty na první pohlednejzajímavější. Oproti výboru pražskému z minulého čísla jsmevybírali z mnohem většího množství krav, tak kdyby se vám zdálo,že jsou cizí krávy o něco nápaditější, je to tím, že výběr byl mnohemjemnější. Ve skutečnosti se v porovnání s ostatními městy Praha nemělaza co stydět. Doporučujeme zaskočit na stránky www.cowparade.coma najít si další krávy, stejně jako si prohlédnout galeriez měst, kde se CowParade odehrávala v minulých letech. Jednotlivépřehlídky jsou sympatickou povahopisnou sondou jednotlivých národů.Stojí za to se zamyslet, čím se liší právě naše krávy od ostatních...Alphadite, Goddessof Shopping– Simon WalmsleyBulldozer– Sarah ParkerCowscape– Manchester Embroiderers’GuildDaisy Beckham– Ben Cook, Andy Bubbleand Simon PembertonCowParade(red)Cow in Sheep’s Clothing– Mike ListerAl Cowpone– James WalkerDaisy Dee– Christine Wilcox-Baker74 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

CowParadewww.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 75

CowParadeHeifer Nice Flight– Michael Pavelka and RichardSharplesIt’s Moo’dern Art SeasideRock Candy– Shane JohnstoneKnowledge Cow-Pat-Al– Nick FryKarmoo Sutra Girl– Zoe BetteleyHenry Moo’re– Shane JohnstoneMAMMA MOOA! GemmaParker, Fay Parker and MarieBurgenKeep on Mooving– Jason TaylorCheezy-Stephen DunneMaverick– Debbie Goldsmith76 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

CowParadewww.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 77

CowParadeMoo Dunnit– Shane JohnstoneMoochester F.C– Zoe BetteleyMootina Navratilova– Ben Cook, Andy Bubbleand Simon PembertonMoolin Rouge– Tracey CartledgeMoodoo Doll– James WalkerMother Cow and Shishu– Sonia SharmaMoosy Skyline– Alex JacksonMooer’s Moomalade– Ben CookOlga Cowbut– Ben Cook, Andy Bubbleand Simon Pemberton78 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

CowParadewww.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 79

CowParadePanto Cow– Niki HearnsThe Herdler,Cowlin Jackson– Ben Cook, Andy Bubbleand Simon PembertonCity Hall Cow– Anna SiivonenThe Meerkows– Ben ClarkPlasti-kit Cow– DinosaurEn silverko i detta nu, Silvercowin the present– Kent VibergTrojan Cow– Tim PrestonThe Cattle of Britain– James WalkerExtreme Makeover– Mattias Ekström80 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

StockholmCowParadewww.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 81

CowParadeFantomkänsla– Natalie SuutinenKobra– Per FranzénLove Cow– Rebecca RintalaKoolingen– Loise TillbergIceCow– Mats IndsethMagnus Uggla– Magnus UgglaKosmonaut– Tor Svae, Jens AhlbomK-O Nacka Strand– Cian BornebushModernaKon-Modern Cow– Backa Carin Ivarsdotter82 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

CowParadewww.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 83

CowParadeMu-bit– Benny EkmanPop Cow II– Jonny AcostaSVEA– Daniel FahlströmQueen of Nature– Jeanette KarstenMys-kon– Tove Axelsson, AndersLindgrenSwedish elk– Backa Carin IvarsdotterRosmunda– Drofa ArmannsdottirParade Cow– Göran Dyhlén, BengtGood, Leif HögströmThe Cowelk of Stockholm– Jeanette Karsten84 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

CowParadewww.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 85

CowParadeTre Kronor-Three Crowns– Rolf GüntertWet Dreams– Lasse AbergBalanced Diet– Marion StephensonYellow SubMOOrine– Richard LowerUdderly Unique– Helena PicardBeaux Wine– Stephen F. KrempaskyVi-kong– Henrik NilsonBobby Hay-4-All– Mary Lundeen86 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

HarrisburgCowParadewww.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 87

CowParadeBoviator– Paul Nagle,Leena ShenoyCitizen Cow– Harrisburg NewsCompanyGot Socks?– Shumaker WilliamsCowopatra– Danielle L. ShumakerCarly– Linda LukeGot Spots?– Amy P. MeiningerEducational Cowch for Lifewith Claflee Table andCowputerCart Before the Cow– Richard OggGuernsey on a Gurney– Bruce Johnson and PaulNagle88 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

CowParadewww.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 89

CowParadeHarrisburg’s Moo-tiny Bar– Larry E. andTina L. RobenoltImpressiomooism, ArchesOver the River– Darlene MillerLotto Moola– Amy RajakovicKowsher Dill– Keiko KawateHershey Bears Ice Milkand Biscuits– Curt RohrerMan’s Relationship withthe Domesticated Cow– Thomas HitnerLock Havenin Black and White– Steven A. Beattyand Neil C. DavisHoly Cowstruction– Yesid GomezMooo-chanics of Law– Terry L. Bowie90 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

CowParadewww.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 91

CowParadeMootivational Cow– Joanne P. CassaroOllie-Half Off Cow– Tim ReedSenator Cow– Garry PricePorsche Cowrera– Chuck DillMoovers and Shakers– Jessica Marquez-GatesSkyline Cow– Michael S. MurrayRoller Cowster– Bill DussingerMoving Toward the Future– Martina Latze and JakiaHandyStanding Strong in ourCow-munities– Capital Blue Cross92 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

CowParadewww.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 93

CowParadeThe Harrisburger– Kathi Everett YarnallTrojan Cow– Katyln Basilone andBrett DavisViolet Oakleaf– Nancy ThompsonUdderly Californian– Laura DeFazio with CUPArt StudentsThe Red Dress Cow– Roberta K. DavisWolf– David LindsayThe Sunday Cowmics– Lorna E. CarlsonUdder-pedic– Biruta Akerbergs Hansen94 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz

CowParadewww.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 95

V příštím čísle (vychází 1. prosince 2003)najdete:SvátkyNové textyMariana Karlickéhoa možnái konečněpřijdeJan Gabriel!1 23listopadové číslo11109812 12Na shledanou příště!3a už Ne zase za pomeňte!kravičky4496 • 11 • 2004 • www.dobraadresa.cz