Dlouhé nůžky noci - Tvar

itvar.cz
  • No tags were found...

Dlouhé nůžky noci - Tvar

vítězství comenia scriptu nad rozumem? str. 6na podporu ateliéru str. 7zdeněk hrbata o chateaubriandovi str. 8gustav erhart o stéphanii guerzoniové str. 10nasupený realista milan kozelka str. 13básně pavla rajchmana str. 16ukázka z nové prózy václava kahudy str. 1801/11/2012; 30 Kč www.itvar.czžiju orchestrálněrozhovors ondřejem fibichem1218foto Ivana ŘandováOndřej FibichPetrkov„Drahoušku s drápy“Do oken dnesOndřej Fibich (nar. 27. 1. 1954 v Praze) absolvoval po gymnáziu řadu povolání, od počátku 70. let se zapojoval do vydávání samizdatových edic (mj.jeho vlastní edice Cor cordium a Setba samot). Od 80. let 20. století žije v Prácheňském kraji, v současné době ve Strakonicích, kde pracuje jakoantikvář a spolumajitel nakladatelství Hrad. Je autorem několika básnických sbírek – Země Jana Křtitele (1990), Podoby soumraku (1995), Pasovskéelegie (1998), Tři svatomartinské básně (1999), Topografie (2001), Pohanský les (2002), Kniha poutníků (2002) a trojsbírka Balada holandská / Vánočnísuita / Poslední večeře podle Leonarda (2002). Společně s Jiřím Staňkem a Martinem Gregorou je zařazen do knihy Tři básníci (1998), ve kterépředstavil cyklus veršů Trojice darů. Vedle toho je autorem knih legend a pověstí Čtyři rytíři (1997), Písecká strašidla (2002), Dudáci v pověstech a nastarých pohlednicích (2002), Rytíři svatého Jana (2005), Prácheňský poklad I, II a III (2006, 2007 a 2008), Nebe studánek I a II (2009 a 2010), Starépověsti vimperské (2010), Pověsti královského města Písku (2010), Skryté poselství českých pověstí (2011), Příběhy ze Zlaté stezky (2011) a Co vyprávělSlavník (2012). Je též autorem místopisných knih Židé na Strakonicku (2001) a Nejúplnější místopisný slovník staré Šumavy (2009). Kromě tétočinnosti byla řada jeho textů zhudebněna a nahrána na vícero nosičích. Společně s Jaroslavou Janáčkovou a Petrem Šimákem připravil k vydánívzpomínky Karla Klostermanna (Vzpomínky na Šumavu II, 2012).1 8770862 6570019mrholení zavěšenoStesk jako věnoAlejí topolovouhusar projíždíDva kluci lezou po jabloni1 9770862 6570012 0Šrotem vzpomínka voní770862 657001a cinká tramvaj zelenáZ rukopisné sbírkyOkřesáno tmou (1980–2010)99Než jsme stačili zapnout diktafon, řekljste, že limity a vazby jsou důležité – toby se skoro dalo tesat.Raději bych limity a vazby zpřesnil na„pouta“. Nezakotvená svoboda je v podstatěhorší než nějaká diktatura. Uvědomění sipout a omezení je nezbytné k tomu, aby sečlověk dokázal v životě postavit na správnémísto – v úseku krajiny, v čase, který je muvyměřený.Jakým způsobem jste svoje místo hledalvy sám? Pokud víme, pocházíte z Prahy,ale usadil jste se ve Strakonicích...Narodil jsem se v pražském Karlíně, cožbylo úžasné místo – koneckonců VlastaTřešňák či Ivan Hlas o tom vědí své. Shodouokolností můj rodný dům krátce popovodni v roce 2002 spadl. Právě v té době2 1770862 6570019jsem procházel svou největší životní krizí,takže to nešlo nevzít jako symbol. Prahase mi totálně uzavřela, zato se mi všakotevřelo něco úplně nového. Do jisté míryza to může StB – v Praze jsem od počátku70. let dělal samizdat a nějak jsem jimpadl do hledáčku. Bylo mi naznačeno, žemám vypadnout buď úplně za kopečky,anebo přinejmenším z Prahy. Intuitivnějsem volil jižní Čechy, a také jsme tu tehdys mou první ženou našli domov – bývaloukovárnu... Nechal jsem převézt všechny svépředky sem na strakonický hřbitov a tímjsem získal jedinečné pouto – teď se tucítím absolutně doma.svého prostředí. Se samizdatem jsem samozřejměnepřestal, naopak ho spíš rozvinul.A k tomu patřil život v malinkaté vesnici,jistý čas jsem dojil krávy a dělal všelijakáta veselá disidentská řemesla – což mě alei dost obohatilo, jsem třeba hrozně šťastný,že si díky tomu v jakékoliv zapadlé hospodědokážu sednout ke stolu s chlapama. I toje základem mé spirituality. Každý den semodlím takovou zvláštní modlitbu „Jsemjenom jeden z mnoha...“. Umožňuje mi tozůstat na zemi a nezaujímat takovou tuvyžilou pozici literáta a básníka, která asiu značného procenta tvůrců přetrvává odkonce 19. století dodneška.Odkdy tedy nejste v Praze?S přestávkami od roku 1979. Zpočátku tonebylo nic příjemného, byl jsem vytržen ze ...4tvar 18/12/


dvaKRÁT VĚRA ROSÍ: DLOUHÉ NŮŽKY NOCI. HOST/WELES, BRNO 2012OZVĚNA MRTVÉHO MOŘE1Zdráhám se psát o sbírce, jejíž světse rozkládá, propadá a pohlcuje,i když poezie v něm stojí na nohoujako poslední útočiště, jež je schopnopojímat jeho děsy. Přemýšlím, zda místostřízlivého průzkumu bych neměl odejít dononstopu, spolykat plato prášků na spaní,uvíznout zavěšený ve výtahu činžáku, nebohrůzostrašně příznačně – v závěru knihyosudem jiného básníka vystoupat v kouřik obloze − zvolit jednu z únikových cest,které se opakovaně nabízejí.Ale ne. Své pohodlí neopustím. Od psacíhostolu mohu dobře pozorovat samotu, kteráuž „o nic neprosí“, odívajíc se chladem a tmou.Právě tak nepřijdu o teplo, intimitu a živoucínapětí v aktu básně. Vidím, jak se v lyrickékonfesi procházejí antipoetické rekvizity,obrazovou racionalitu prokládají krajinys večerními světly, bezcílně zasněžené nebopokrývané listím; vnímám noci s propadlišti,noční rána vyšívaná alkoholovým tápáním,utápějící troskotající milostný vztah, očiempaticky sledující postižené osudy druhých.Na pozadí obcování s démony a kalyprobleskuje tázání po spirituální opoře,kdy Bůh buď chybí – nahrazován svírajícímpohodlím dekadence − („Píšu poznámkukroky do třídní knihy města / zkřiveným písmemsvého pohybu: / Je nedělní ráno ve kterémtiše chybí Bůh“) −, nebo je ve vrcholící kriziještě ne zcela zpochybněnou útěchou („[...]Ale ta Arktida, která se rozprostřela / jak plíseňv mém mozku a v prostoru celého těla / i tam,kde možná ještě Bůh... Už nemířím nikam. /Krom větru mnou už vůbec nic neproniká.“).Krajinou procházejí i přátelé, ale jsou buď nadruhé straně světla, nebo podléhají stejněšedivé devalvaci dní a jejich přítomnost prožitekvlastní samoty ještě zesílí. Podobnětaké přítomnost partnera. Bez sentimentua s dávkou věcné expresivity se mluvčí ohlížído prožitkové minulosti, chce se dostávatk jádru. Nedělá ústupky, nezná lyricképrázdniny. Jako by neustále dokončovalapřehled jednoho životního období, potřebovalasi označit jeho symptomy a vyznat sev nich. Avšak nemožnost dosažení konečnéhoobrazu předznamenává již v úvodníbásni: „Tajenka kterou už asi nerozluštím / ačmám legendu vlastních deníků / Noc bere si nanás dlouhé nůžky // […] // Křížovka nadobrorozstříhaná nocí.“Monochromatické procházení odstínyduše i prostředí rozšiřují zeměpisné výhledya výlety. Básně nemají tituly, ale některé jsoupřipsány konkrétním místům. Část z nichtvoří ty, jež by se daly shrnout pod hlavičku„mimobrněnské“. Působí vzdušněji, otevřeněji,projasněněji než ty v „brněnském“oddíle, jež by mohly dýchat útočištěmdomova. Je to ale domov neutěšený, místyaž přízračný, příznačný hlavně zimní městskoukrajinou, tíživou oblohou, stmíváním,opadáváním, opuštěností, uvadáním lidíi míst. Mezi těmito dvěma je umístěn oddíl,jehož scény by se mohly odehrávat kdekoliv.Nejtíživější, nejsvíravější, nejdušnější. Poderbem milostného vztahu v nich dominujenoc a její nemocné proměňování se v úsvit:„Kyvadlo vychýlené na noční stranu / se rychlýmskluzem přehouplo k ránu, // […] // Ticho!Mosazné zvony ticha zní. / Zlým dětským loutkámvrací mě, / všemu, co nedosním...“ Expozicese plynule prolínají s introspekcemi,vnitřní a vnější krajiny jsou těsně propojeny,dýchají společně. Prostředí není líčeno sezáměrem poetického rozdychtění. Básněúčinkují ve své celistvosti jako sítě lapajícímotýly i drobný nehezký hmyz. Jazykovývýraz na sebe bere podobu prožívanéhosvěta: je zdrsnělý až křečovitý, nebo umakartověvybledlý a dutě vyprázdněný, i fádníjako svět, který opustilo kouzlo a vzrušení.Ale nepřestává se dotýkat vnitřního zápasusubjektu s touto skutečností.Dekadentní motivy mají protipól v pevnostidosaženého tvaru. Ten se napohledblíží svázanosti sonetové formy, ale výslednýmefektem je přirozená uvolněnost.Nepravidelné rozložení dob ve stopách,střídání jambických a daktylských začátkůveršů, jejich různá délka, časté asonancenamísto plných rýmů, přesahy větnýcha slovních frází mezi verši i strofami oživujítradiční představu o znělce. Podíl jambu jesice ochuzen, ale popravdě, důsledné lpěnína nepřízvučných počátcích veršů by vedlojen ke knižnosti. Co se může jevit jako formálnínutnost (zarovnat myšlenku, obrazdo verše a stopy, ohradit jepřesným rýmovým schématem),vyznělo by jakookov, který autorka radějizohýbala, přetavila a rozložilado současnějšíhoznění.Klíčovou složkou jazyka,jádrem obrazotvornostije metafora. Nevyhýbá segenitivním vazbám, proněž u části čtenářstvapanuje jisté opovržení– dle mého předpojaté,pokud rozšiřují významo další vrstvu („padat vstříczítřkům vimperských arkád“;„Všechno už jen atrapa citu.Tak prostě / toužit nakonecjenom po touze.“; „a ve střevech křeč z gulášemých řečí“). Jako příjemně odlehčující v celkovémzatížení sbírky lze přijmout obratys nápadnějším rysem dokreslení („duchnymraků“; „puchýře domků“; „lžička větru“; cukerínhvězd“; ale též: „mrazivé bomby hvězd“),ačkoliv z druhé strany je obchází nebezpečíúčelovosti. Ta je patrná u racionálníchmetafor, které obraz spíše odívají, než abyz něj vyrůstaly, i když nápad jim upřít nelze(„strouha starých snah“; „zlatá vížka skutečnosti“;„teplejší stranou nože / hladíš líc chleba“).Výjimečně sklouzne výraz k ustáleným konceptům:„Slova jak mince, nazmar kladené napřívoz / přes čas, vykydaný až v stoku...“ Ojediněleverš zazní vtipem: „Z mé pravdy lezoučerní lesklí brouci / a sem tam nějaká ta lež.“Racionalita se netýká jen skladebných dvojic,ale i výstavby mnohých obrazů. Podotýkám,že nikdy nejde o slovní vatu. Oddanostvýznamu je pro Rosí stejným imperativemjako snaha po ozvláštnění. Oproti magickýmmetaforám má však tu nevýhodu, ženechává nahlédnout do své strojovny a kazíkouzlo nepostižitelného. Byť i takový jazykmůže být objevný (nepopírám jeho stylistickýzáměr), netranscenduje za hranicekontrolovaného vjemu. Podněcuje otázkyo přijatelné míře vykonstruovanosti. Charakteristickásloučenina chtěného a inspirovanéhovypadá třeba takto: „[…] // Onasi hrála čepelí // muziku podle not z jeho tepen/ […] / On jako břečťan bezpodpěry / se dovolával ažk dětem. // Drhli se kouřemz cigaret / k ránu, které jimzavřelo kabaret. / Svitlo bezpotlesku. // Museli? Někdyrostou v oku / seprané svetryroků / jako strom v polibleskům.“ Část působí prošle(kabaret, potlesk, drhnutíkouřem), část hnanározumem, silově („hraní“s nožem, stárnutí jako svetryroků), zatímco obrazybřečťanu bez podpěrya stromu vystaveného bleskůmjsou svému významuelegantně podsunuty. Bezprostředněnezachytitelnéje k nalezení v rozvinutých obrazech, ježdokáží racionální součástky vstřebat: „[...]zmrzlý obal // města – s dárkovou šňůrkouelektrických světel – / pro dospělé děti se skelnýmaočima – / pro které všechno jenom začíná,/ a pod skořápkou mají už vnitřky mleté, /v louskáčku života, [...].“Záleží na chuti čtenáře, jak přehazovánívýhybek mezi čistou a racionální metaforoupřijme. Podle smyslu ta místa do básní patří,ale obraz v nich sebou bolestivě škubne.Jsou symptomem poetické krajiny, jejímbolestným znamením, jež nemá původjen v tématu, ale i v relaci význam–výraz.S odstupem let (nejeden text byl publikovánčasopisecky na počátku tisíciletí) mámpřeci jen pocit, že raději než aktualizovanápojmenování, ovlivněná snad i dobovoumódou věcné depoetizace, čtu pasáže, donichž se poetično dostalo „zadními vrátky“,nebo čelně bez vymyšleností. Báseň, z nížmě mrazí nejvíce, začíná: „Když zavřu oči:na drobné vesničky a pole / docela nečekaněpadal sníh. / A to, co mělo ještě po létech bolet,/ umrzlo na ženské soše ve větvích –“; nebo ztišenější:„Konečně už nic nehledám. / Večerníslunce padá do hřbitovní vody. / A je-li vůbecněco, tak jedině tam, z ticha v zahradách serodí...“; a do ztracena unášené: „Sníh pálíjako bílý ohníček na rtech. / Ruším stopy sáněk,zvířat... Pak už ničí.“Ladislav SelepkoALBA2V tiráži této publikace jsou logahned tři: Welesu, Srdečního výdejea Munipressu. I kdyby poslednílogo jenom zaštiťovalo vydáváníSrdečního výdeje, i tak je to svědectvío „koprodukci“ při nakládání poezie. Jeden– finančně – nestačí. Čekací doby na knihuse prodlužují. Lze soudit, jak dlouho rukopisležel v nakladatelství?! Dva roky? Déle?Pouhý čtenář nemusí (a snad by ani neměl)pátrat po těchto časových souvislostech, alekritickému posuzovateli začínají najednouchybět relevantní údaje. Má prohlásit, že jdeo „staré“ verše a autorka se může pohybovatdnes v rámci jiné poetiky? Jaký je „odstup“mezi prvotinou Holý bílý kmen (1999) a toutosbírkou?! Skutečně třináct (nešťastných) let,nebo podstatně méně? Záložka napovídávíc o básnířčině skromnosti, snad i o plachostinež o tom, že by Věra Rosí nepublikovala,údaje jsou strohé: 22. 5. 1976, Brnoa výše uvedená prvotina. Už tehdy vydanáv koprodukci Host/Weles. V jakém pořadíjsou nakladatelství uváděna? Abecedně,nebo co do významu – Host jako jedno z těchpro poezii nejzásadnějších, v dobách dřívějších?!Po chvilce váhání, zda je to pro recenzirelevantní, vepisuji i poznámku o křtu prvotinyVěry Rosí: autobus odvážel do Mutěnicnapříklad: Slívu, Fajkuse, Slabého, Reinera,Hrbáče, Kučeru, Holuba, Balaštíka, Stöhra...Neboť to je okruh (nejenom královopolský),v jehož mlýnských kamenech se pohybujíslova, drcená na mouku i výheň pece, v níž jepečen hotový chléb. Chléb i hostie, přijímánía sycení, prostota i svým způsobem rituál-ní slavení. Hostie jako symbol těla a tělo −činěno slovem − a naopak, Möbiova smyčkagordického uzlu. Tady by mohla recenzeskončit, ve zkratce je řečeno vše. A zaumněnic, proto budu pokračovat.Célinem kolorovaný titul (avšak čerň jeabsolutní těleso, hoří-li platina) snad lzenejlépe vyložit dlouhými nůžkami – předmětemoddělujícím i nejsnáze dostupnýmk drobným domácím zraňováním i sebe-zraňováním.„Odstřihnout se od toho.“ A délka?Nová a nová odstřihování pupeční šňůryvztahu, prvotního a určujícího vztahu,nových a dalších „vylepšujících“ vztahů.Třicet devět básní je od sebe odstřiženonásledovně: jedna předsazená před oddílprvních devíti (který jsem pracovně nazvalmístopisný), druhý obsahuje básní třinácta závěrečný třetí díl šestnáct. Žádná z nichnenese název. Grafické řešení (či podtitul)oko nejlépe zachytí až v obsahu. Krom oněchpodtitulovaných jsou tu i dvě dedikační (oběaž v poslední třetině): Gábině a Karlu Křepelkovi.Místopis se současně přelévá vždydo první básně v každém z oddílů. Poprvéje neurčitě přírodní (Řepkové pole), podruhékonkrétně městský (U Hloušků). Není asidůležité konstatovat, že až na vzdálený Vimperkse úžeji váže k Brnu či Vysočině. To byale zajímalo snad jenom kriminalisty. Přemýšlímvíc o nenahodilé a pečlivě promýšlenékompozici sbírky, jasně monotematické, kdyautorka jakoby krouživě přidává a přidávák valící se sněhové kouli další a další sníh,aniž by rezignovala na vyjevení souvislostí.Nejenom to však knihu drží − nerozstříhanou− pohromadě, je totiž vystavěna z panelůsonetů. Až by se chtělo udiveně ptát, zda Rosípíše i jinak. Zdá se mi, že v knize jsou přecejenom rozpoznatelné sedimenty časovýchvrstev od sebe vzdálených: skrze lexikuma hlavně přítomnost či nepřítomnost interpunkčníchznamének. Mimo veškeré debatyzůstává faktem, že vůdčí roli v Královopolskémokruhu sehrává Vít Slíva, pro generačníodstup i realitu toho, že pro mnohé byl skutečnýmstředoškolským pedagogem. Skrzeněj je vnímána potřeba virtuózní dokonalostia znalosti klasických básnických postupů.Přesto bych k sonetům Věry Rosí daleko vícepřiřadil sonety Norberta Holuba (Úplně úzkéúly) co „mužskou“ jejich paralelu. Nechcispekulovat o vzájemném ovlivnění a nelzedokonce vyloučit možnost, že oba autořise k výsledkům dobrali nezávisle na soběve stejné době. Tento „věnec“ nás a prioriposunuje k literární tradici, pocitově nejblížek Shakespearovi s dramatickým napětímv milostných básních i (ano!) k jejich tajemnémua neznámému adresátovi. Věra Rosívede s kýmsi monologický dialog, nejprvev sobě a poté s ním vychází „ven“. Sbírku lzechápat i jako vědecké a nejen pocitově zaznamenanézkoumání minulosti, její zpřítomňování,prodlužování a trvání. Masochistické(nůžky z dámského šití!), či naopak terapeutické(nůžky chirurgické, snaha odstranitnádor?). Chlad ocele je nejvýraznější: rozumemuchopit cit. Jenomže: lze to?„Tajenka kterou už asi nerozluštím“ jsouzcela první slova autorky v její knize. Výsledekkonce je znám na samém začátku. Čtenářijsou zůstavena jednotlivá slova a jejichkřížení v osách svislých a vodorovných, tedypráce básníkova, to, co krásnou odlišuje ododborné literatury. Autorčin slovník si neli-buje v krkolomnostech, neologismech, vesvém výsledku jde téměř o běžnou hovorovoumluvu člověka, vědomého si bohatství,košatosti, možností češtiny a záměrněneexhibujícího, to, co být užito má, užitoje (zkratka VÚ za vojenský útvar, str. 12).Přesto je tlumeně expresivní jako doutnajícía ochraňovaný oheň, překrytý popelem.Podobně je tomu i s rýmy, nepřekvapivými,snad až jednoduše primitivními, což všaknesvědčí pro básnířčin toporný neum, jdeo záměr. Někdy vyvěrají jeden ze druhého:rtech/patrech, nebi/nebýt, jsou absolutní:mámy/mámí. U čtyř sonetů chybí interpunkce,i to ne zcela: v jednom je dvojtečka, vedruhém závorka a otazník a ve třetím třipomlčky. Výraznou roli hrají uvozovkypřímé řeči a velmi hustá frekvence holanovskýchtrojteček (nedořečení či naznačenémožné pokračování). Zádrhely v dialozích.Kromě tradiční formy však čtenář tétosbírky zhusta naráží i na tradiční obraznost.Vím, nač autoři v recenzích čekají a nečekají.Na konečný soud. Ne negativní. Zde siho vynést netroufám. Neboť není pro VěruRosí, ale o její knize.Jiří StaněkInzerceLiterární čtvrtkyv pražském Topičově salonu (Národní třída 9)pokračují ve čtvrtek 8. 11. 2012 v 18 hod., kdybude Petr Král číst své texty k obrazům různýchdob a stylů. S projekcí obrazů.tvar 18/12/


969 slov o prózeMichal Viewegh: Mráz přichází z Hradu. Druhé město, Brno 2012969Ne, ne a ne, stokrát a tisíckrát ne: našedoba skutečně spisovatelům a angažovanémuumění nepřeje! Představte si, že byse – někde jinde a jindy – objevil spisovatel,který by našel odvahu napsat románzpochybňující neomylnosti místníhovládce. V každé „normální“ zemi, v níž siliteratury ještě váží, by takový román bylokamžitě zcenzurován, zabaven a vůbecstíhán nepřízní. A ve státech ještě „normálnějších“by tato nepřízeň přešla i natoho nestydatého drzouna, který si něcotak opovážlivého troufl napsat. Nehodnýspisovatel by byl pohotově pronásledován,zatčen, uvězněn, odvezen kamsi dovyhnanství a při troše štěstí snad i za hlasitýchmezinárodních protestů popraven.Jeho dílo by tak lidé žijící v oné šťastnéa literatury si dosud vážící zemi četli jenpotají. S pocitem, že nasazují vlastní svobodu,by prožívali mysterium literatury,jež má schopnost formulovat i to, na cosi obyčejnej člověk netroufne ani pomyslet.A po vládcově pádu by se takový spisovateluž navždy dostal do čítanek a dějin literaturyjako ten nejstatečnější, jenž navzdoryútlaku musel napsat pravdu.Kdežto u nás? Nejnovější román MichalaViewegha otevřeně útočí nejen na českouvládní mafii, ale za použití urážek nejtěžšíhokalibru dokonce i na autorova dlouhodoběnejnenáviděnějšího politika, tedy na VáclavaKlause. Přímočaře a bez servítků jejprezentuje jako egoistického idiota, pokryteckéhoteplouše, ale také vele- a vlastizrádce,dobrovolného agenta cizích tajnýchslužeb, jenž dostal za úkol rozbít Evropskouunii a Česko vrátit zpět do lůna MatičkyRusi. Viewegh si zkrátka troufl hodně – a cose stalo? Nic, vůbec nic!Ještě štěstí, že nějaký poblouzněnýnespokojenec právě ve chvíli, kdy knihavycházela, párkrát vystřelil z plastovépistole, takže zasažený prezident mohlpronést pár vět o tom, že tento atentátna jeho osobu je důsledkem celospolečenskéhomravního úpadku, za nějž nesouodpovědnost právě takoví levičáci, jako jeViewegh a jemu podobní. A v návaznostina to se Klausovi a Hradu blízcí novinářiv denním tisku, který už skoro nikdo nečte,rozepsali, že Klaus není homosexuál a anijeho láska k Rusku není tak deviantní, jakViewegh tvrdí. Z obchodního hlediska tosice byla pro knihu celkem dobrá reklama,zdaleka ale ne tak dobrá, aby dramatickyzměnila její prodejnost. Vydání románutak asi nebude prodělečné, i když pravděpodobněnepůjde o bestseller. A už vůbectato kniha z autora nestvoří bojovníka zapravdu a svobodu, jen potvrdí jeho obrazjako komerčního spisovatele s citem proatraktivní, byť poněkud bulvární témata.Čtenáři a kritika se pak opět rozdělí na ty,kterým četba tohoto díla potvrdí jejich přesvědčení,že Viewegh nikdy nic pořádnéhonenapsal, a ty, kteří budou litovat, že jehonová tvorba „už není to, co bejvala, i kdyžpár dobrejch fórů tam je“.Pokud jde o českou vládu, Hrad, ekonomickoumafii, Evropskou unii či Rusko,nejsem Vieweghovým názorům věcnědaleko. Pokud mám ale přítomnou knihuvnímat jako svébytnou literární výpověď,jsem více než na rozpacích. Viewegh jeznám tím, že nemá rád bulvár a vede s nímlíté slovní a právní boje. Proč tedy ale své– věřím, upřímné – občanské angažmá vyjadřujezpůsobem, který by se dal nazvatpokračování Blesku jinými prostředky? Pročpoužívá stejnou metodu skandalizace, ježnaplňuje prvoplánová očekávání adresátů?Základem románu Mráz přichází z Hraduje autorova naštvanost plně korespondujícís „nasraností“ nemalé části české populace,která se s množstvím ekonomických,korupčních a politických skandálů, ježutvářejí naši přítomnost, vyrovnává prostřednictvímglobálního odsudku. Tomuodpovídá zvolená metoda montáže notorickyznámých afér, které si autor „vypůjčil“z každodenní reality nedávných let a měsíců,s volnou fabulací pohrávající si s chronologiízobrazovaných událostí a snažící se výchozíempirickou inspiraci zobecnit, umocnit,usouvztažnit a zumělečtit. Autor sází nasatirickou nadsázku, která vyhraňuje a předevšímdehonestuje, neboť cílem výpovědinení analýza, ale atak: pobuřující výsměcha emocionální odsouzení.Proto se tu také (oproti předchozímurománu Mafie v Praze) silně oslabuje dějoválinie. Pravda, několik kladných policistůa krásných novinářek tu sice po čemsi pátrá,na cosi přijde a také cosi v závěru zveřejní,nicméně kauzální struktura příběhu držípohromadě jen s oběma přivřenýma očima,zvláště když autor nevěnuje mnoho pozornostijejímu logickému uzavření. Nepíšetotiž ani tak precizně dějově vystavěnýthriller, jako spíše volný sled krátkých dílčíchkarikatur, jež mají vykreslit panoptikummalosti české politiky a groteskníchfigurek, které ji utvářejí.Všechny postavy tohoto orloje jsou přitomzáměrně zúženy na hodnotově předempredestinované loutky. Čestné místozloduchů mezi nimi náleží především prezidentovia jeho suitě, premiérovi a jehovševládné tajemnici, jakož i dalším politi-kům ODS a Věcí veřejných, zejména Bártovia Johnovi, z mafiánů pak zákonitě RomanuJanouškovi. O autorově hodnotové orientaciovšem svědčí také to, od kterých strana politiků mimoděk abstrahuje, napříkladtu není ani stopa po jakémkoli knížeti,byť by se jeden jako předobraz karikaturypřímo nabízel. A když se tu objeví „panenská“postava pražského primátora Svobodyodhodlaně bojujícího proti korupci, takto netrvá dlouho a ukáže se, že i on je jendobrovolná figurka na šachovnici ovládanémafiány. Viewegh za hnací sílu české politiky,onoho všeobecného spiknutí protiobčanovi, považuje obstarávání vlastníchkont. Za ještě větší nebezpečí ovšempovažuje globální „temnou stranu síly“,která stojí v pozadí a je dána mocenskýmiaspiracemi Moskvy a jejími promyšlenýmimanipulacemi.Nic proti emociálně zaujaté satiře. Stejnějako jiné formy literárního uchopování světaby ovšem neměla zůstávat na povrchu jevů.Obávám se totiž, že Vieweghova próza s vášnivýmzaujetím a rutinní dovedností recyklujeočekávané bulvární stereotypy, kterémají sice svůj provokativní rozměr, avšaknepřibližují nás k podstatám. V ledasčemmá patrně pravdu, po pár stránkách všakzačíná nudit. Chápu, jak je příjemné mocise vysmívat Klausovi a ještě před tím, nežopustí post, jej „zkoupat“ v řadě bizarníchsituací, nicméně dovedu si také představitromán, který by skutečně byl nemilosrdnouanalýzou myšlení této osobnosti a jejíchpředstav o společnosti a technologii vládnutí.Jakož i analýzou kolektiva, v jehož rámci setakovýto člověk dostal tak vysoko. Ale to bypatrně byla jiná kniha od jiného autora.Pavel Janoušekjedna otázka prokateřinu rathouskouzaslánoČeský rozhlas od letošního října vysílácyklus minutových her, jehož jsi dramaturgyní.Co si pod takovými minutovýmihrami představit a kdo jsou jejichautoři?Minutové hry jsou krátké zvukové dramatickéútvary v nejširším slova smyslu.Obvykle trvají minutu až dvě, prozatímnejkratší má stopáž třicet čtyři sekundy.Domnívám se, že mohou být prostorem provyzkoušení všeho, co rozhlas nabízí. Pravidelněje natáčíme od února 2012 a vysílámeod října stejného roku, dostupné k poslechujsou také na stránce www.minutovehry.cz.Momentálně je hotových asi sto třicet kusů.Spektrum autorů je široké. Vedle zavedenýchdramatiků, kteří s rozhlasem spolupracujídlouhodobě (David Drábek nebo DanielaFischerová), se objevila i nová jména. Oslovilajsem kupříkladu politického komentátoraHospodářských novin Jindřicha Šídla– jeho články čtu ráda, protože jsou vtipnéa nechybí jim nadhled. Pro náš projekt Jindřichnakonec vytvořil tři texty, které s poli-foto Khalil BaalbakiIvan Wernisch byl na slavnostním předáváníCen Ministerstva kultury ČR, kteréproběhlo 24. 10. 2012 v Národním divadle,dekorován Státní cenou za literaturu. To jejedna z těch opravdu dobrých zpráv. Z generacebásníků narozených na přelomu 30. a 40.let je Wernisch nepřehlédnutelný, a to již odsvého básnického debutu (Kam letí nebe)přes klíčové sbírky z konce 60. let (Zimohrádek,Dutý břeh, Loutky), díla ze samizdatu(soubor Blbecká poezie), trilogii z 90. let (Proslýcháse, Cesta do Ašchabadu a Bez kufru se takpěkně skáče po stromech) až po edičně připra-tikou nijak nesouvisejí, naopak se v nichpravděpodobně inspiroval vlastním životem(setkání novináře s bezdomovcem na ulici,rozhovor nervózního otce s dcerou předpřijímacími zkouškami, manželská hádka).Z dalších spolupracovníků zmíním prozaikaMiloše Urbana, dramatika Romana Sikoru,režiséra a scenáristu Roberta Sedláčka, scenáristyMarka Epsteina nebo Petra Hudského(mj. seriál Kriminálka Anděl). Právěpro filmové či televizní tvůrce, kteří jsouřemeslně zdatní a krátké dialogy píší bezvětších problémů, jsou podle mého názorutyto miniatury ideální možností, jak realizovatmnohé nápady, které by se před kamerouneuplatnily. Dále jsem oslovila třebadivadelní dramaturgyně Doru Viceníkovouz brněnské Reduty a Johanu Součkovouz Činoherního studia v Ústí nad Labem.V neposlední řadě připravujeme také hrybeze slov. V těchto případech jde o situacevyjádřené hudbou s větším podílem zvuků.Jejich autorem je hudební skladatel MarioBuzzi.mišCO ZBYLO Z VYKLADAČE?Ve Tvaru č. 15/2012 (v rubrice Co tím chtělbásník říci?) jsem předložil interpretaci dvoubásní Jana Skácela. Nad stejnými texty sezamýšlel i Jakub Chrobák. O dvě čísla později(Tvar č. 17/2012) se přihlásil glosouPetr Král. I já mohu glosovat: pozici redakce,Jakuba Chrobáka, Petra Krále.Redakce přijala moje interpretace básní sezáměrem konfrontovat různé pohledy různýchpedagogů, recenzentů, kritiků. OslovilaOndřeje Macuru a Jakuba Chrobáka.V dalším se však dopustila kroku, kterýmě nechával až do této chvíle chladným:poskytla moje texty zbylým interpretům,čímž se z nich stali oponenti. Mým záměrembylo postavit proti sobě dvě suverénníinterpretace dvou suverénních kritiků.Ondřej Macura obstál. Jakub Chrobákselhal. Jsem schopen jeho interpretaci ocenit;obvázané stromy přirovnávat k jinovatce,jež pod vycházejícím sluncem roztaje,mě nenapadlo. Chrobák uvažuje případněo symbolice odvozené z konkrét: i jinovatkapřipomíná andělská křídla, a když zmizí –co zbylo z anděla? Zelená, ať už je, či nenínadějí, je zelenou barvou třeba podzimníhoosení, se zelenými stromy bych to dohromadynedával. Ale toto měl rozhodnoutblahopřáníčtenář. Důležitější však je, že Chrobák kopírujekonstanty mého výkladu a vytvářík nim přesvědčivou opozici. Mohlo to vypadatjinak. Přál jsem si to. Jakub Chrobáksám sebe vehnal do slepé uličky. Vlastnímyšlenky nedotáhl do konce a v důsledkuoznačil anděla za NIC. To je neobhajitelnéz jakéhokoli pohledu. Anděl je vždy „něco“.Petr Král vstoupil do celé kauzy nešťastně.Pokud je Chrobák afektovaný, je Králnepřípadný, samolibý a zlovolný. Ohledněpřekladu Baudelairova originálu si cintápentli: nikdo zde přece neuvažoval o textovékritice překladu a o teorii překladu už vůbecne. Král to ví. Ne dost na tom: Chrobákovuoponenturu si vzal za záminku výpadu protimému textu, aniž by si byl vědom, že ten,kdo moralizuje, je on sám.Můj text o Skácelově básni je zřetelněrozdělen do dvou částí. Druhá, jež se týkáanděla, je Skácelem pouze inspirována, jenabídkou možnosti porozumění – na bázikulturně antropologické, religiózní, rozhodněne moralistní. Pánové, přečtěte si závěr méhotextu! Je zobecňujícím výkladem s apelativnífunkcí. Je určen školákům. Jako oni jej nemusítepřijmout, ale – při vaší erudici a rozhledu– se nemusíte chovat jako školáci.Igor Ficvenou tetralogii z děl zapomenutých autorů(Zapadlo slunce za dnem, který nebyl, Píseňo nosu, Quodlibet a Živ jsem byl!). Můžete simít na Ivana Wernische a jeho tvorbu názorjakýkoliv – milovat ho a následovat, stejnějako nemusíte s mnohým souhlasit. Lze seroztrpčovat nad jeho nadprodukcí či nadnevyváženou úrovní některých sbírek, ale –je to básník. Lze se posmívat, že si hýčkásvé epigony, ale – je to autorita. V redakciTvaru mu blahopřejeme srdečně všichni: jakti, kteří ho bezmezně obdivují, tak ti, kteřík jeho dílu přistupují kriticky.jartvar 18/12/


ozhovor...1žiju orchestrálněrozhovor s ondřejem fibichemVy jste ale nebyl vychován v křesťanskétradici?Kdepak, oba moji rodiče byli marxisté. Alebabička byla zbožná, to ano. A já jsem tadyv té krajině, ve které jsem začal žít a pracovat,potkal v okolí Radomyšle maltézského rytíředr. Bohumíra Lifku – to byl mimořádný člověk,knihovník, bibliofil, znalec F. X. Šaldya vůbec nesmírně okouzlující bytost, to onmne v podstatě přivedl ke křesťanství. Byljsem pak pokřtěn ve Strašíně básníkema knězem Františkem Danielem Merthem– později i mé děti a moje první žena.Jak jste se samizdatem v Praze začínal?To bylo v roce 1971. Chodil jsem na velicezvláštní gymnázium na náměstí Lidovýchmilicí, kde byl úžasný ředitel (posléze hosamozřejmě vyhodili). Díky němu se tam poroce 1969 dostali takoví ti „živlové“, co byjinde neuspěli. Takže jsem chodil do školys Martinem Schulzem (v té době už jehotatínek hlásil na Svobodné Evropě!), IvanemSekyrou, Michalem Ditrichem, JanemBílým... Chodili jsme s kamarády do pověstnéhoautomatu Svět, kde bylo možné potkatBoudníka, Hrabala a spoustu podobnýchztracených existencí, chodili jsme na Šafrán...Hodně jsem se zajímal také o malíře,spřátelil jsem se třeba s Janem Zrzavým,s Josefem Sudkem. Mám v přízni VítězslavaNezvala, který si vzal mou tetu – je fakt, žekdyž jsem se o něm zmínil, docela mi tou lidí otvíralo dveře.Později se to ovšem začalo lámat i nanašem gymnáziu, bylo založeno SSMa najednou bylo jasné, kdo je pro co předurčen...Byla to úžasná zkušenost, Prahanastupující normalizace, to byla obrovskáškola, charaktery se roztřídily – jsem velmirád, že jsem to mohl prožít.Z Karlína jsme se pak přestěhovali doLiboce, což byla v té době ves – stal se zemne už tehdy vesnickej kluk. Nikdy nezapomenuna nádherný obraz, kdy ještě nestálosídliště Petřiny, jenom červená tramvaj projíždělažitným polem.Jak vás tehdy napadlo začít se samizdatem– museli jste být jedni z prvních,Petlice se přece rozjela až v roce 1973...To byla součást protestu proti té době.Když je člověk mladej, je přirozené protestovat,asi bych protestoval, kdyby byl kapitalismus,kdyby bylo cokoliv... Ale zase tobylo dobré v tom, že se lidi dali dohromady,navzájem se podporovali, rozvíjela se možnostseznámit se i s literaturou, která bylajiná.Co jste v té době vydávali? Svoje texty?Převážně texty mladé generace, mých vrstevníků,ale k tomu se přidružovaly texty,které už kolovaly v nějakých opisech a kterýmjsme chtěli dát tvář. Já jsem se hodnězajímal o básníky a výtvarníky – můžu jmenovattřeba Jana Skácela, za kterým jsmejezdívali do Brna; editoval jsem spoustuvěcí, které byly nepřístupné, např. SkácelůvDvanáctý kůň bílý... Ještě než jsem odešelz Prahy, vydal jsem docela rozsáhlou antologiiKonec obelisku, kde byli soustředěnibásníci a písničkáři – což velmi kvitovalnapř. pan Jiří Černý, který také dostal několikvýtisků. To bylo takové moje rozloučenís Prahou.Jakým způsobem jste tak masivní antologiipřipravoval?Většinu písniček jsem přepisoval z pásků –často nebylo možné za těmi lidmi jít a něcosi od nich vyžádat. Dost jich už také bylovyexpedováno mimo republiku – v té doběprobíhala pověstná estébácká akce Asanace...Muselo se to dělat stem různýchzpůsobů. A musím říct, že se mi ta metodadost osvědčuje i dnes, když s Ivankou Řandovouprocházíme prácheňskou krajinou –také k ní přistupujeme tisícem možnýchzpůsobů – já to mu říkám orchestrální přístupke krajině, historii, nějaké osobnosti...Myslím si, že osvětlení z mnoha stran ježádoucí.Na podobném principu vznikala i dalšísamizdatová antologie Básníci a samotáři?Ano, to už vlastně bylo rozjeté v Praze, alevětšinu jsem udělal tady. Fungovalo to trochuna principu štafety – já jsem přišel zaZdeňkem Urbánkem (což byl pro mne jedenz nejdůležitějších lidí mého života a myslímsi, že byl velmi nedoceněný) a ten mneodkázal na Václava Havla. Havel mě zasposlal za dalšími lidmi a ti zas za dalšími...Na básníky katolicky orientované jsem sezas dostal přes Bedřicha Fučíka... Běhaljsem zkrátka od jednoho ke druhému jakota slepička v pohádce.Ale chtěl bych zdůraznit jednu důležitouvěc – Básníky a samotáře jsem nedělal sám,ale s Jiřím Brixim z knihovnické školy – tenměl zase na starosti Jana Zábranu a JosefaHiršala a další básníky, kteří pro mne nebylidostupní. Vzpomínám si také, jak mi jedenkamarád na zahradě na židli přefotografovávalportréty jednotlivých básníků, abychomantologii vybavili i portréty... Jsemdocela spokojen s tím, že se nám do té antologiepodařilo dostat spoustu básníků, kteréneměl v petličním slovníku ani Jiří Brabec.Na rozdíl od něj jsem to totiž nepojímalpoliticky; nazval jsem ji Básníci a samotáři,a opravdu jsem tou antologií chtěl vystihnouttento fenomén. Ona totiž spoustabásníků je zapadlá jaksi z vlastní vůle. A měvždycky bavilo dobývat obtížné věci... Tomu,co dělá, by se měl člověk zcela odevzdat,jakmile si někde něco nechá v šupleti, je topak takový nedomrlý – aspoň mám takovýpocit.Nestála by ta antologie za reedici?Ale ona přístupná je, já jsem hned po revolucivšechny svoje samizdaty zabalil a poslalJiřímu Gruntorádovi do Libri prohibiti– a badatelé s tím operují, viděl jsem mnohodesítek citací. Jsem s tím takhle spokojený– má to svůj význam, byť už trochu odložený.Je to součástí české literatury...Jak se vám líbí antologie zapadlýchbásníků, které dělá Ivan Wernisch?S Ivanem jsme po jistý čas soupeřili vevybírání pražských sběren starého papíru– právě v té době jsem začínal na svých antologiíchpracovat, dokonce jsme na toto témaspolu i nějak diskutovali... On to má zabarvenohodně wernischovsky, autorsky – cožmá své oprávnění a je to dobře.Dalo by se říci, že vaše dnešní nakladatelskáčinnost v nakladatelství Hradje pokračováním toho, co jste dělalv samizdatu?Ano, zcela jednoznačně. Po roce 1989 jsemvydával texty v takových xerokopiích – šlovlastně o přeložené listy A4, což ale moc dobřenevypadá. A pak jsem potkal Ivanku a začalijsme spolu dělat skutečné knížky. Dnes s tímtrochu bojuji, malým nakladatelům dnešnívelkoprovoz příliš nepřeje. Shodou okolnostími nedávno pan nakladatel Stutz z Pasova,který vydává něco podobného, říkal, že většinuknih pokryje dotacemi. Já jsem 15 letneviděl dotaci, přestože žádám Plzeňský kraji Jihočeský. V tomto směru se situace stálezhoršuje. Proto se velmi těším na důchod– že budu mít aspoň nějaký stálý příjema nebudu muset schnout hrůzou, z čehozaplatím tiskárnu nebo grafika. Pro člověka,který 40 let v podstatě bojuje v první linii, jeto trochu smutné zjištění...Na rozdíl od chartistů v centru jsem bylvždycky jen sám za sebe, nebyl jsem v žádnýchskupinách, všechno jsem si musel sámudělat a sám taky vyžrat. Samozřejmě měto taky v jistém smyslu formovalo, museljsem se vždycky spoléhat na vlastní kvalitya věděl jsem, že co si neudělám, to nebudumít. Dotační politika je nějaká pokřivená,s kulturou se nezachází důstojně. Doufejme,že přijdou kulturnější časy. Ale strakonickéměsto moc nechápu – jsem tu jediný nakladatel,navíc vydávám knihy o zdejším regionu,a ze strany radnice se setkávám spíšs překážkami než s podporou...Jak se daří vašemu antikvariátu?Antikvariát je důležitou složkou méobživy – toto řemeslo jsem začal dělat užv Praze v roce 1977 ve Skořepce, u panavedoucího Hrácha. To byla také výbornáškola. Do antikvariátu totiž chodí nejenlidé vzdělaní, učení a knihomolové, ale takérůzní podivíni – kdybych byl romanopisec,určitě bych z toho měl hodně výživnoupotravu. A chodili tam i docela významnílidé – třeba herec Josef Kemr – ten si tamchodil pro spiritistickou literaturu, takéVilém Závada nebo pan doktor Lifka, kteréhojsem ale v té době ještě neznal, a vůbectaková ta stará škola, která ještě pamatovalaRakousko-Uhersko.Kdo chodí k vám do antikvariátu nastrakonickém hradě?My jsme si s Ivankou nechali udělat takovejdřevěnej stánek s nepromokavou plachtou,a objíždíme venkovské trhy, posvícení,poutě... takže vyrážíme svým čtenářůmvstříc, a zároveň bereme i něco z antikvariátu.Velmi se nám to osvědčilo, protože mezigumovejma žábama a cibulí prostě nemámekonkurenci! Ivanka vymyslela ještě dalšíkrásnou věc: prodáváme také staré xylografieŠumavy. To nám dělá radost.Ale obecně – poslední strakonický gymnazistabyl u mě v antikvariátě před osmilety. Mám asi deset stálých strakonickýchzákazníků – a také přicházejí sběratelé,turisti, náhodní kolemjdoucí. V sezóně jeto dobré, a mimo sezónu si něco píšu. Je todůležitý druhý pilíř mojí třífázové obživy.Pak ještě dělám přednášky – od základníchškol až po domovy důchodců. Jsem za něvelmi vděčný, setkání s lidmi považuju zanesmírně důležitá. Obyčejní lidé na venkovějsou opravdu onou pověstnou solízemě – naprosto zanedbaní, neoceněnía mimo všechny struktury. Přitom jsoubáječní – jen když si uvědomíte, jak mocje důležité jen to, že od svých rodičů, pra-foto Ivana Řandovárodičů, převezmou kus lesa, louky, domu –zvelebují ho a zase předají dalším generacím...To je něco, před čím smekám, ať jsoujacíkoliv, ať věří čemukoliv, ať volí jakoukolivstranu – toto je pro mne rozhodujícíhodnota. Snažím se těm lidem vlít do žilpocit vlastní důstojnosti, strašně to potřebují.Dělám speciální přednášky o vztahuke kořenům, protože na to mám věk. Kdyžje člověku přes padesát, začíná se o tytověci zajímat – je to důležitá etapa cesty kestáří, která se nedá přeskočit.Jaký je ten region dnes – dá se nějakcharakterizovat?Dá, já jsem staromilec a pohybuji se takřkavýhradně v historických hranicích Prácheňskéhokraje. Což jsou stručně řečenojihozápadní Čechy, kraj mezi horami Ostrý,Libín a Třemšín – takový trojúhelník. Sounáležitosttohoto kraje na mnoha místechještě funguje, přestože ho komunistischválně roztrhali do několika nesmyslnýchokresů, aby zlikvidovali tu původní strukturu,lidi vykořenili a učinili je lépe ovladatelnými.Když mluvíme o hledání kořenů, jakýbyl ve vašich vzpomínkách VítězslavNezval?Vzpomínám na něj trochu s hrůzou,protože on byl děsnej živel, vypadal jakoobr z pohádky a měl děsivej sonorní hlas.Vždycky, když mě viděl, tak tím hlasem říkal:„Ach, to je ten zázračný hošík!“ Dokonce mina jednu fotografii, kde držím fotbalovýmíč, napsal: „Dneska držím balón / na něj sváočka poulím, / zítra zvládnu atom / a roztočímzeměkouli!“ To mám dodneška schované.Takže vás takhle zaúkoloval...Ano, on byl jak známo schopný zveršovatcokoliv. Ale ten fotbal, to byla pro mne takyhodně poučná životní etapa. Hrával jsem zaDuklu Praha, což byl klub, který v té doběnenáviděli úplně všichni. Chodíval jsemdomů s poplivaným dresem, celá záda jsemměl poplivaná, ať jsem hrál za žáky nebo zadorostence. V bráně je člověk sám, hraje sicetýmově, ale nese velkou odpovědnost. To jepro můj život určující. A dokonce i v Duklejsem se také seznámil s fantastickýmilidmi – chodil tam Ota Pavel, poznal jsemtam otce Janderu, potkával jsem tak všelijakéslavné sportovce... Pak jsem skončilv takovém amatérském spolku (když mi zlomilirameno, tak jsem toho nechal), kterýhrál za filozofickou fakultu. Ale to byloněkdy v roce 1978.Vždycky jste byl v bráně?Už od malička. Babička mi ušila hadrák...Já jsem totiž strašně obdivoval babičkua všechno, co mi líčila ze svého dětství,jsem zkoušel – nejenom s hadrákem, aleumím hrát třeba špačka! Takže jako malejkluk jsem skákal na kořenech v lese a hrálsi s hadrákem. Ale taky to mělo jednu velkounevýhodu: kvůli fotbalu jsem se už jakomalý kluk (a vydrželo mi to do dospělosti)tvar 18/12/


naučil přemáhat bolest. Když v sobě člověkvšechnu bolest sbírá a neventiluje ji, nitro sejaksi divně zatvrzuje. Není to dobře. Spoustaliterátů řeší svoje osobní problémy skrzeliteraturu, a to je taky špatně – proto, že sena ně ještě daleko víc zafixují a z duchovníhohlediska jim to působí obrovské problémy– určité věci se prostě nemají vynášetna světlo, nemají se zveřejňovat.Co dalšího vedle fotbalu pro vás bylourčujícím prvkem? Muzika?Muzika a fotografie. Díky Josefu Sudkovijsem dost časně začal sát mléko fotografie,a když jsem potkal Ivanku, procházím s nívšechna místa v krajině, která jsou námdrahá, a tak trochu se do toho zaučuju – ne,že bych chtěl sám fotit, ale strašně si tohovážím – toho oka, které dokáže reagovat nasvětlo a tmu. To je princip fotografie, světloa tma. A být v pravý čas u toho. A druhávěc, která je u fotografie strašně důležitá:setkání extrémů. Teprve extrémy dávajífotografii hloubku. Potkávání živlů, teplot...to všechno dává příležitost udělat silnoukrajinnou fotografii. A pokud jde o hudbu,moji spolužáci hráli v kapelách, viděl jsemprvní koncerty Plastiků na Ořechovce – daloby se říci, že jsem odkojen folkem i undergroundem...Díky tomu jste se stal textařem?Myslím, že mám docela smysl pro hudebnostveršů, což přirozeně vede k tomu, že jeobčas někdo zazpívá, zahraje.V souvislosti s fotografií jste mluvilo potkávání extrémů – platí to i propoezii?Já poezii vnímám jako cestu za harmonií.Tedy jako naprostý protiklad...Je česká poezie harmonická?To bych se neodvážil posuzovat, každýbásník je individualita. Ale řekl bych, žehlavním motorem psaní u většiny básníkůje určitá nedostatečnost – v jejich lidskémosudu. To bych viděl jako zásadní problém.Zamýšlel jsem se nad tím hodně často – vím,co znamenalo pro Vladimíra Holana, kdyžv raném dětství zemřel jeho bratr. Nikdy sez toho nevymanil! Tou smrtí byl stále svázanýse svým bráchou a na jeho poezii se tomarkantně projevovalo. Kdyby byl schopense od té smrti nějak rituálně oddělit, věřím,že by se i v poezii dostal někam dál, jinam.Něco podobného platilo u Jacka Kerouaca,kterého jsem za komunistů překládal prosamizdat. To je právě to pouto, ten limit,o kterém jsme mluvili na začátku, kterýčlověka určitým způsobem formuje – neboi deformuje.U koho byste tu harmonii naopak našel?Tak třeba u celé řady básníků zenu. Ale natéto poezii mi jedna věc vadí – že je přílišodloučená od země. Já mám rád zemitost.Z malířů mě třeba zásadním způsobemovlivnil Breughel – to je pro mne venkovv Liboci i tady. Já zůstávám venkovanem,urbánní motivy mne nijak zvlášť nezasahují.Ale to je dáno tím, kde jsem vyrostl, jak jsemnarostl a kde se teď pohybuji: Zabýváme seŠumavou a to je region založený na extrémníchrozporech, které do něj byly vloženypřed mnoha sty lety a které se čas od časuprojeví. Kůrovec/nekůrovec, Čech/Němec,člověk shora/zdola – to všechno odpovídáantagonismům, které se buď přirozeně,anebo nějakými zásahy staly určující atmosféroupro život lidí, pro vývoj přírody, procestu v čase.Šumava v dnešním stavu – její divokápodoba – vznikla kvůli utrpení velkéhomnožství lidí. Nějaký milion lidí tady zaplatilztrátou domova za to, že dnes mámedivokou Šumavu. Proto se tu ekologickysmýšlející jedinci chovají tak militantně: jetam cítit podtext viny. Jakmile je vina zatajena,zatlačena do podvědomí, nutí člověkak všelijakým extrémním projevům. Podlemne tady dodnes nebyla uznaná cena tédivočiny. Tím nechci říci, že jsem pro, abyse ze Šumavy stal Disneyland, kdepak. Jeale pravda, že ona divoká krajina byla předrokem 1945 kulturní a obydlená. Lesy střídalyzahrady, louky, vesnice, cesty – už jenv pestrosti a strukturovanosti krajiny bylapřirozená hráz proti šíření kůrovce. S Ivanourádi chodíme na místa zaniklých německýchvesnic – věnujeme se hodně výzkumustarých německých pověstí. Ověřili jsmesi, že ty pověsti nejsou vycucané z prstu,ale skutečně se odehrály na konkrétníchmístech. Navštěvujeme ta konkrétní místa,konkrétní rozvaliny, a tam je to velmi cítit.Ta neuznanost, nevymaněnost, neštěstí,bol. Není to pokloněné, není to odevzdané,není to smířené. Ale ne takovým tím blbýmpolitickým způsobem, hubou – ale skutečněvnitřně... Na přednáškách za mnou občaschodí lidé a říkají, že mají barák po Němcícha že se jim tam daří blbě. A to je ono.Dá se s tím něco dělat?Za nějakých sto let to samo vyhnije, tytovztahové věci se týkají dejme tomu tří generací.Až zemřou všichni autentičtí svědcité bolesti, někam to odejde. Jistě se ale dáudělat to, že se pokloníme. Na tom místě,u toho domu. Ale skutečně pořádně, aspoňna minutu nebo na dvě. Vzít to do sebe.Jenže my to pořád odstrkáváme. Můžemevidět, že lidé, kteří s něčím nejsou srovnaní,jsou na to zároveň i nějakým způsobemfixovaní. Zrovna jsem četl o tom, žev Izraeli si nechávají vnuci a pravnuci tetovatkoncentráčnická čísla svých předků. Toje to nejhorší, co může být! Jestliže se taktoztotožní s utrpením, které potkalo jejichpředky, nedovolí si pak žít skutečný život.To byl odjakživa problém těch, kteří přežilikoncentrák – jak to, že já jsem přežil a onitam zůstali? A aby těm mrtvým zůstalivěrni, neodvážili se žít. Viděl jsem desítkytakových židovských osudů a přitom jsemsi uvědomil, jak je důležité nechat mrtvéodejít. Neztotožňovat se s nimi, nevykupovatjejich bolest, protože to nejde. A toto sepřesně týká i Šumavy. Je to velmi inspirativníprostor v mnoha směrech, nesmírnědynamické místo, jsem tu šťastný. Vím,o poezii moc nehovořím, ale já jsem si uvědomil,že poezie je vlastně všechno, včetněkydání hnoje v kravíně. Vůbec bych to neškatulkoval,já – žiju orchestrálně.Co vás vlastně přivedlo k poezii?To jste mne trochu zaskočili... Asi jsemve svém raném mládí (tzn. puberta a spol.)nebyl schopen vztahovat se ke světu jinýmzpůsobem. Myslím, že jsem tak vyjadřovalzoufalství z té doby. A ze sebe.Před chvílí jste ale říkal, že přesně takby to v poezii být nemělo...Ano! Dá se říct, že v roce 2005 se mi podařilozavršit velký duchovní proces, kterýsestával z jednoho jediného úkroku asi tako centimetr vedle. Najednou jsem se dokázalsám na sebe podívat – kde vlastně stojím,ke komu se vztahuji, kdo ke mně patří a couž se mne netýká... Díky tomu prožívámúplně jinou kvalitu života než celých těch45 let předtím, včetně způsobu, jak jsempsal básně a proč jsem je psal. Není to žádnésatori, a není to ani konverze – křesťanstvísi vážím, ale šel jsem dál. Viděl jsem, žemě hodně limituje, že ztrácím odpovědnostsám za sebe, když ji deleguji někomunade mnou. Mluvil jsem o Zdeňkovi Urbánkovia Václavu Havlovi – třeba oni jsou promne velkým vzorem lidí, kteří nebyli věřícív takovém tom kanonickém slova smyslu,ale každý den se sami sebe ptali: Kdo jsem?Co tady dělám? Jak to dělám? To je dalekotěžší, zatímco víra člověku spoustu věcíulehčuje.Poslední básnická knížka vám vyšlav roce 2002, píšete tam, že v rámci dílaje poslední – znamená to, že jste poeziipřestal psát?Je fakt, že mi posledních jedenáct letžádné verše nevyšly. Něco možná mámv nějakém šuplíku... Teď prostě Ivanka děláfotky a já je okecávám, píšu k nim texty.Třeba s těmi, které se týkají studánek, jsemmoc spokojen, myslím, že se mi na maléploše daří vystihnout duši toho místa.Vytvářím z toho takový zvláštní esej najednu stránku – ale není to, jako když pejseks kočičkou vaří dort – než tu jednu stránkunapíšu, mám k tomu třeba sto stran výpisků,z kterých pak tu jednu stránku vydestiluju.Zhušťování – k tomu jsem v posledníchletech směřoval.Důležitá pro mne byla také návštěva JosifaBrodského u mne v antikvariátě. Přijel, protožejsem tady od nějakého místního bělogvardějcevykoupil úžasnou sbírku ruskéemigrantské literatury. Už dvakrát jsme ses Ivanou vydali do Benátek, kde Josif pobýval,a v únoru se tam chystáme potřetí. Zaujalonás tam hlavně židovské ghetto, kteréje trochu mimo turistické zájmy – JosifBrodskij byl kromě jiného také žid.V Liboci jsem byl sousedem rodiny Saudků.Pamatuju si, jak byli velmi tragicky zasaženítím, že se Erik utopil v Bulharsku, s jejichdětmi jsem si hrál a kamarádil se s nimi,paní Saudková byla neteří Franze Kafky;od mládí jsem se stýkal s Leem Pavlátem,jeho maminka u nás v padesátých letechv Karlíně bydlela, bytové poměry byly tenkrátopravdu děsné a řešilo se to všelijakklopotně. U ní jsem právě poprvé viděl tovytetované číslo. Navíc jsem se přistěhovaldo krajiny, odkud pocházel tatínek FranzeKafky. A za komunistů jsem koneckoncůdělal správce židovského hřbitova v Oseku –je strašně zajímavé a skandální, že židovskýhřbitov v Oseku přežil Němce, přežil komunisty,ale nepřežil náš grantový kapitalismus– byla tam najata nějaká firma, aby očistilanáhrobky, a čistili je pomocí brusnýchkotoučů tak, že některá jména z nich bylanavždy odstraněna. Neuvěřitelný barbarskýčin, na který jsem podal trestní oznámení,ale nevím, kam to spěje, asi nikam.Neuvěřitelný případ byl také s RichardemWeinerem, to je další taková židovská duše,která mi přišla do cesty. Nějaký šílený okultistaukradl ještě za komunistů náhrobekRicharda Weinera z židovského hřbitovav Písku. Chtěl vyvolávat jeho ducha, alevyšší zákony mu to zřejmě nedovolily. Mělz toho totálně rozbouraný život a v jehobytě se děly hrozné věci... On pak nevěděl,jak se toho náhrobku zbavit. Nakonec jsmeho z Tábora odvezli do Oseku a po převratujsem ho vrátil židovskému muzeu. Tady veStrakonicích jsem také vydal takový weinerovskýsamizdat, kam přispěl i Jaroslav Seifert,protože se s Weinerem znal.Jaký byl váš vztah s Jaroslavem Seifertem?Velmi jsme si seděli, byl jsem tenkrátjinoch a on byl jinoch věčný. Navíc bylnesmírně trpělivý a laskavý... Seznámilijsme se kuriózním způsobem: já jsem tehdypodnikal takové ty kerouacovské jízdyv brzdařských budkách vlaků, naskakovala vyskakoval jsem za jízdy... Jednou jsemtakhle doputoval do Luhačovic. Nějakáslepá dívka tam hrála lázeňským hostům naklavír. Říkala, že strašně miluje Seiferta a žekdyž jsem z Prahy, určitě ho musím znát.Tak jsem jí sehnal adresu a tím jsem se seSeifertem sám seznámil. Vlastně jsme bylisousedi, bydlel na Ladronce a já na Petřinách,což byl kousek...Zmínil jste také Františka Daniela Mertha,jehož poezii dnes zřejmě téměřnikdo nezná... Myslíte, že by stálo za to,udělat nějaký reprezentativní výbor?No jasný, protože jeho poezie je takstrašně obtížná, že si z ní málokdo dokáženěco vzít. Víte, takových básníků, kterýmnebylo učiněno zadost, je spousta. Doba,kdy se na knihy daly sehnat peníze neboi čísi energie, ale asi už nenávratně minula...František Daniel Merth byl klasickej mukl.Uzavřenej, chodil věčně v montérkách, nanohou měl pionýrky, popelník neměl, klepalto do plechovky od konzervy... Člověknesmírně subtilní, který ale ku podivuvydržel strašné věci. Říkali mu Pan profesor,protože ve Strašíně velmi vyčníval. Nebylto takový ten klasický lidový mariánskýkněz, byl to prostě intoš. Jeho poezie nemáobdoby. Je v ní tak svůj, až je to „na škodu“.Pro mne byl důležitý v mé katolické etapě,také díky němu jsem se seznámil s lidmi,jako byl Kalista, a vůbec se společenstvímvelmi vybraných a dobrých mužů.Když si člověk prohlíží vaši bibliografii,každou básnickou sbírku máte vydanouv jiném nakladatelství. Jak se topřihodilo?To je dáno tím, že nepatřím k žádné partě,k žádnému časopisu – jak Bůh dal, tak jsemto vzal. Nebo možná kdo se nade mnou smiloval...nedokážu k tomu nic říct. Sám bychsi nikdy básnickou sbírku nevydával – toje strašně nudný. A navíc bych vyhazovalpeníze. Daleko radši vydávám takové ty„orchestrální“ věci. Pro mě je třeba strašnědůležité, že tady s Ivanou tvoříme pár,a každý se řemeslně po svém vztahujemek těm koutům a zátiším, které navštěvujeme.Domnívám se, že by kniha měla být zároveňi vyvážením mužského a ženského pohledu.Tyto dva principy jsou komplementárnía přítomnost obou tu knížku velmi obohacujea dostává ji na vyšší úroveň – málokdomá tyto dvě složky vyvážené sám v sobě.Toto jsme spolu objevili a je to něco, z čehose určitě ještě nějaký čas budeme radovat.Sledujete současnou poezii?No, já jsem tak pohlcen tady touto vášní...Ale vnitřně vlastně poezii ani moc nepreferuji.Spíš mě baví hledat všelijaké novépřístupy. Dnešní funkci básníka bych vidělspíš jako šamana, který usmiřuje protiklady.Vytváří z nich pevný základ, na kterém sedá stavět, který se dá poslat dál. Dost byloMáchů a dalších rozervanců. Je blbý, že toříkám, a nemyslím tím nějakou harmoniiumělou, život bude vždycky navštěvovánbolestí a plný střetů. Ale svět, čím víc jeglobalizovaný, tím je zároveň také víc atomizovaný.Úloha člověka v regionu, v krajijemu svěřeném, spočívá na několika pilířích– prvním z nich jsou kořeny: tím, žetu mám na hřbitově své předky, jsem tadyzakořenil. Jasná věc! Druhá věc je věrnost.To je obrovská devíza, která vycházíz toho, co jsem říkal o limitech a poutech.To všecko jsou věci, které člověk musí uznat,aby se osvobodil. Ale stále si být těch poutvědomý.K tomu ale člověk musí dospět...Jistě, to není filozofie pro dvacetiletýbásníky. A ještě jsou tu věci, které se týkajísmrti. Pro mne bylo jedním z největšíchduchovních zážitků umírání mého táty,kterého jsem se mohl účastnit. Pro mužeje absolutně důležité toto prožít. Je to iniciace,která vás velice poučí o tom, co jedůležité a co je směšné. Já jsem se samozřejměsnažil „čarovat“, prostě jsem chtěltátu zachránit, zabránit jeho smrti. Jezdiljsem po kraji a hledal nějaký hospic, kdeby ho přijali – a najednou jsem měl úplněvizuální zážitek, jak tou krajinou, kteroujá jedu autem, kráčí asi tak půlkilometrová(na výšku) Smrt, a já nemám šanci. Donutilomne to odevzat se a pochopit, že smrtje prostě součást života... To, že lidé nemohouprožít smrt svých blízkých, považuji zanejvětší minus této doby. Odtržení od smrtipak samozřejmě plodí perverzní hrátky sesmrtí – nikdo ji nedokáže vzít vážně, s úctou.Musí ji buď odstrčit, nebo si z ní dělatlegraci, věčná puberta, která nikdy nemůžedospět. Projít dobře všechny fáze života jevelkým úkolem dnešního jedince. Aspoňněkolik z nich – když už mu to nebylo dánov mládí, aspoň stáří se dá dobře přivítat...Připravili Božena Správcováa Michal Jareštvar 18/12/


pedagogikavítězství comenia scriptu nad rozumem? Božena SprávcováV roce 2010 Tvar věnoval značnou pozornost novému školnímu písmu ComeniaScript, vehementně prosazovanému do škol zejména jeho autorkou, kaligrafkouRadanou Lencovou, za vydatného jásotu těch nejvlivnějších médií (Mladá frontaDnes, Lidové noviny, komerční i nekomerční televize). Zdálo se nám tehdy, že argumenty,jež měly případnou změnu školního písma odůvodnit, jsou příliš emotivnía mělké, zatímco dohlédnout důsledky takového kroku se nikdo seriózně nepokusil.Dali jsme tedy slovo především lidem, kteří se písmem zabývají z hlediska psychologickéhoa didaktického, nikoli estetického – a pokus o „písmovou revoluci“se nám začal jevit jako dost nezodpovědný experiment na dětech. Nyní nám přišlozáhodno se s odstupem času a ve světle nových událostí k tématu vrátit.Pro a protiShrnuto a podtrženo – Radana Lencová vesvých propagačních materiálech tvrdila čitvrdí:– že její písmo je snadnější,– rychlejší,– čitelnější,– hezčí,– že se děti nebudou muset trápit kličkamia krasopisem,– snadněji si její písmo osvojí dysgraficia leváci,– že je praktičtější – část dětí ve staršímškolním věku beztak spontánně přejde naskript; když se ho naučí rovnou, vydrží jimcelý život a nebudou ho muset v pubertěměnit,– že stávající spojitá předloha je nečitelnápro cizince,– že ve světě převažují skriptovité školnípředlohy – Comenia Script je tudíž v souladuse světovými trendy.Na povrchnější čtenáře (a novináře) a takéna rodiče dysgrafiků tyto argumentymocně zapůsobily – bez ohledu na to, ženěkteré jsou jednoznačně lživé (rychlost,krasopis, školní předlohy ve světě), jinéjsou postavené na dosti diskutabilníchspekulacích. Částečně je to pochopitelné.Kdo by odolal křehké dívence s velkýmaočima, která dovede tak soucitně povídatna kameru o trápení prvňáčků? Na novinářemohla zapůsobit i samotná „novost“tohoto písma, ale to je koneckonců jejichproblém.tvar 18/12/Argumenty skeptiků byly komplikovanější,často zasahovaly do oblastí, kde se běžnýčlověk pohybuje jen nerad; některé se opíralyo výzkumy grafologů – avšak grafologiibohužel část veřejnosti považuje za šarlatánství,neboť se zřejmě v životě setkala jens její pouťovou podobou. Své argumentyproti Comenia Scriptu ovšem formulovalii mnozí pedagogové a rodiče – např. velmipodnětná byla v tomto směru nestranněmoderovaná diskuze probíhající od lednado září 2010 na učitelském portálu RVP(http://rvp.cz). Mezi hlavní námitky protiComenia Scriptu patří tyto:– Kličkami se děti zase tolik netrápí, naopakmnohé si je s požitkem spontánněkreslí už v předškolním věku, navíc si jimiuvolňují ruku.– Spojitost, plynulost psaní souvisí se spojitostí,plynulostí myšlení.– Rukopis každého člověka se běhemživota mění a vyvíjí velmi individuálně,právě tak jako se vyvíjí on sám a jehoživotní postoje; představa, že by jakákoliškolní předloha někomu vydržela celý život,je proto scestná; školní předloha je však provývoj individuálního rukopisu podstatnýmzákladem.– Absence horních a dolních délek v běžnémrukopisu ukazuje podle grafologů naurčitou životní orientaci osobnosti směremke každodenní „přízemní“ praktičnostibez řádného vitálního zakotvení na jednéstraně a bez přesahu k vyšším hodnotám(např. etickým) či transcendentnu na stranědruhé; opravdu chceme tyto tendence vtělitdo školní předlohy pro celou budoucí generaci?– Problematické je zacházení s energií připsaní podle vzoru, jenž je neustále přerušována obsahuje nadto mnoho miniaturníchzobáčků, které na nic nenavazují.– Psací impulz (slovní a později větný) jerozkouskováním každého slova na izolovanápísmena povážlivě rušen.– Kolik je v populaci skutečných dysgrafiků?Je opravdu nutné upravovat požadavkyna vzdělávání podle malého procentahandicapovaných dětí? A opravdu dnešníučitelé nutí dysgrafiky, aby psali přesněpodle školní předlohy?– Pokud jde o čitelnost a přehlednost, mezerymezi písmeny a mezi slovy mohou splývat;písmo Comenia Script situaci dále komplikujetím, že některá písmena umožňujínapojení, jiná ne, slova se tak mohou zcelanesmyslně trhat na fragmenty. Vzniklýchaos může ztížit i osvojování si češtiny(např. předložky se vyslovují zároveň s podstatnýmjménem, a najednou nebudou jednoznačněodděleny ani v psaném textu); tomimochodem zpochybňuje i deklarovanévýhody pro dysgrafiky, podobně jako fakt,že žádné z písmen Comenia Scriptu nezačínána řádce (a taková písmena podle zkušenostíučitelek na prvním stupni patří k těmobtížnějším).– Bez aktivní znalosti spojitého písmabudou „skriptaři“ jen s obtížemi číst písemnéprojevy starší generace, ale i starších sourozenců.– Leváci potíže s osvojením dosavadníkurzivy nemají, pokud nejsou násilně přeškolovánina praváky (to už se ale několikgenerací neděje).– Jsou opravdu rychlost a snadnost zvládnutínového písma – tj. to, že děti budouumět psát o několik týdnů či měsíců dříve –natolik důležité, abychom kvůli tomu muselicelé populaci snižovat laťku požadovanýchdovedností?Bez výraznější odezvy zůstal k našemuúdivu dokonce i alarmující článek OndřejeVimra (Tvar č. 12/2010) popisujícíšvédskou zkušenost s písmem SÖ-stilenv 70. a 80. letech. I ve Švédsku byly důvodypro přijetí nové písmové předlohy jak estetické,tak i tzv. praktické (v mnoha bodechse shodovaly s proklamacemi Radany Lencové);autorkou této předlohy byla KerstinAnckersová, ve Švédsku slavná kaligrafka.Po deseti letech plošného vyučování písmaSÖ-stilen školský úřad ustoupil a švédskéškoly se spontánně vrátily ke spojité předloze– k všeobecnému zmatku a úpadkuschopnosti psát rukou stačila čtyři písmena,která se nedala logicky napojovat(Comenia Script jich obsahuje mnohem víc).Obětí tohoto kolosálního experimentu sestali všichni, kdo ve Švédsku začali choditdo školy mezi lety 1975 a 1985 – sami sebedodnes ironicky označují za ty, kteří se nikdynenaučili psát.Pilotní projekt a další mediálnímasážI přes tyto poměrně pádné argumenty seRadaně Lencové podařilo na Ministerstvuškolství, mládeže a tělovýchovy ČR prosaditComenia Script do tzv. pilotního projektu –třicet tři školy v České republice začaly tutopředlohu vyučovat v prvních třídách. Podleinformací MŠMT se ovšem školy a v rámcijednotlivých tříd také rodiče žáků k projektupřihlašovali dobrovolně – to znamená,že se jim písmo líbilo, fandili mu.V tomto nadšení je možné spatřovatjistou předpojatost, která může mít navýsledné hodnocení experimentu nemalývliv. Například neustále vychvalovanámotivovanost u dětí i učitelů je přesněefektem tohoto druhu. Navíc je dost těžképředstavit si ředitele „pilotní školy“, kterýpo dvou letech neučení dětí psát jinak nežComenia Scriptem předstoupí před rodičea řekne: „Promiňte, byl to omyl, velicese vám a vašim dětem omlouvám.“ Školy,které na projekt přistoupily, budou tedypravděpodobně i nadále písmo prosazovata bagatelizovat jeho nedostatky, nechtějí-libýt samy před sebou, ale hlavně před rodičisvých žáků za ty, které naletěly a způsobilytak dětem těžko napravitelnou díru vevzdělání.Nepochopitelné je v této „kauze“ i nadálechování médií. Ta po celou dobu, kdy experimentprobíhal, přinášela nadšené reportáže,které byly jako psané přes kopírák:Pepíček je hrdý, že píše krásným novýmpísmem, Věruška ze sousední třídy, kteráse ještě musí trápit zastaralými kličkami,Pepíčkovi závidí, protože Pepíček už umívíc písmenek. Paní učitelka se raduje, jakto všechno pěkně jde od ruky; fakultativněse nechá slyšet také maminka, jejíž staršídysgrafický Vendelín se z psaní v prvnítřídě málem utrápil k smrti a s ním celárodina, zatímco jeho mladší sourozenec jev klidu, protože se učí psát novým písmem,všichni se radují a mají více času si s nímhrát a povídat. Redaktor(ka) pak na závěrmoudře shrne všechny výhody, které jsmesi ovšem už dávno přečetli v materiálechRadany Lencové.PenízeO zjevných nevýhodách a pochybnostechaktéři této velkolepé reklamní kampaněsvorně mlčí, ale nedá se říci, že by s niminebyli obeznámeni – vcelku citlivě totižreagují na kritické materiály postupněuveřejňované ve Tvaru či na internetu tím,že zjevné nesmysly a lži, na které bylo poukázáno,napříště do svých chvalozpěvůnezapojují (dnes už se tolik nemluví o rychlostiComenia Scriptu, o krasopisu, ale anio písmových předlohách ostatních národůpíšících latinkou). Spíš než o trestuhodnounaivitu tedy zřejmě jde o obrovské prachy.Když už jsme u této trapné záležitosti,nejistotu působí i bezprecedentní situace,že školní písmo je chráněno licencí. Propagátořipísma sice vehementně rozhánějíobavy vysvětlováním, že autorským zákonemje chráněn pouze počítačový font,nikoli samotná školní předloha. Pokudovšem písmo Comenia Script bude do školuvedeno, bude nutné každoročně vytisknout(nejspíš tedy právě tím chráněnýmpočítačovým fontem) velké množství nejrůznějšíchučebních pomůcek. Znamená to,že Lencové domovské nakladatelství Svět,které má doposud na vše kolem ComeniaScriptu monopol a které na svých stránkáchnabízí např. balíček písanek a obrázků proprvňáka za 1000 Kč, dovolí tisknout adekvátnípomůcky i jiným firmám? Hm, to byod něj bylo ušlechtilé, podělit se o tak velkýkšeft – ale nechme se překvapit.Cosi ministerstvo školství (čili nás, daňovépoplatníky) ale stál už samotný pilotníprojekt, jehož vyhodnocení se nám blíží. Užnyní (dle zpráv na webu MŠMT ze 17. 10.Jaroslav Jebavý, koláž


Dva příklady testu provedeného v září 2012 v jedné třídě III. ročníku základní školy Londýnská v Praze. Zadáníznělo: Opište věty z tabule. Pokud si s některou větou nebudete vědět rady, nepište ji. Naprostá většina dětídokázala věty opsat také skriptem, aniž se ho kdy učila.2012) ho prý lze považovat za úspěšnýa pochybovačům je tamtéž k dispozici zatímprůběžná zpráva o pilotním ověřování písmaComenia Script. Popsané metody a závěrydokumentu, nesoucí se v podobném duchujako všechny předchozí reklamní kampaně,zábleskyNA PODPORU ATELIÉRUTento text vzniká několik hodin poté, cose odehrál happening na podporu časopisuAteliér, periodika mapujícího současnévizuální umění – časopisu, kterému hrozíakutní zánik. Ateliéru byly totiž na základějakési podivné hodnotící tabulky sníženystátní dotace do té míry, že je radikálněohrožena samotná jeho existence. Můžemesi o současném umění myslet, co chceme,může nás oslovovat nebo nechávat chladnými,ale skutečnost, že má zaniknout časopis,který se oblasti vizuálního umění dvacetpět let poctivě věnuje, je alarmující samao sobě. De facto se jedná o útok na kulturujako takovou. Pokud Ateliér zanikne, budeto katastrofa pro celou kulturu, nejen provýtvarné umění.Tento apokalyptický děj není ovšem izolovanýmjevem, naopak zapadá dokonaledo mozaiky neoliberálního běsnění protikultuře, společnosti i životu. Tato vládnoucíideologická hydra totiž pohrdá čímkoli, conezapadá do ziskových rovnic, nenávidísféru veřejného zájmu, atomizuje společnostna bezmocné jednotky – ovládanáa zotročená individua, omezuje společnostjako takovou, nenávidí stát a pokouší se hozeštíhlovat tak intenzivně, že ho činí dokonalebezzubým. To jsme ostatně viděli i nametanolové aféře, která nebyla, jak se námsnažila namluvit servilní média, selhánímzde nehodlám komentovat (kdyby dokumentněkdo chtěl vidět a na webu hoz nějakého důvodu už nenašel, mám hoschovaný) – jen jedna maličkost mi nejde dohlavy: Důležitou součástí ověřování je pozorovánížáků. A v dokumentu doslova stojíjednotlivců, ale fatálním selháním kontrolníchmechanismů státu. Příznačně, žádnápolitická odpovědnost nebyla vyvozena,ačkoli třicet občanů této země zemřelo.A totéž platí pro destruktivní sociální politiku,kterou se nyní po prohraných volbáchsnaží i vládnoucí klika revidovat, zřejmě zestrachu, aby vládní strany v příštích parlamentníchvolbách vůbec přelezly pětiprocentníhranici pro vstup do sněmovny.Špatná kulturní politika, která nechává většinukulturních periodik a institucí balancovatna hranici přežití a některá přivádíke kolapsu, do tohoto schématu dokonalezapadá. Ano, žijeme v zemi, jejíž výdaje nakulturu patří k nejnižším v Evropě, nejsoulivůbec nejnižší.Nenechme se oklamat, nejedná se o politikuněkolika úředníků či jednoho ministerstva,jedná se o cílenou likvidaci veřejnésféry a společnosti jako takové. Jedná seo důsledně prodlouženou a dnes již viditelnouruku Trhu, který z povahy věci statkyduchovní podporovat nechce a nemůže.V tomto smyslu padá zodpovědnost za tytojevy i na nás umělce, ať už jsme spisovatelé,výtvarníci nebo divadelníci. I naše častonevšímavé, zbabělé či zmatečné postoje kespolečnosti spoluvytvořily systém, v němžmohou zanikat kvalitní umělecké časopisy.Chceme-li solidaritu od společnosti, musímebýt ochotni se solidarizovat i s ostatními,které špatně nastavený systém utlačuje, aťtoto: „Pozorování prováděla autorka CS (zvýraznilaB. S.) nebo některý z členů řídící skupinypilotáže.“ Jak je možné, že se pilotního ověřovánívhodnosti, resp. nevhodnosti písmave školách účastní člověk, který má veliký(v tomto případě pravděpodobně i hmotný)zájem na tom, aby bylo písmo prohlášenoza úspěšné a mohlo být schváleno k co nejširšímu,pokud možno plošnému zavedení?Mám volat protikorupční linku? Hasiče?Stěžovat si na hlavním nádraží? Nebo je toběžný postup podnikání ve školství?• • •PÆDPro milovníky jednoduchých, pádných argumentůmám na závěr ještě jednu zprávu.Předseda Grafologické komory Jan Jeřábeksi v září 2012 mezi čerstvými třeťákypražské základní školy v Londýnské ulici,kde se Comenia Script neučí, udělal takovýtest: Požádal děti, aby opsaly určitou větu,předepsanou na tabuli kurzivou, verzálkamia skriptem – pokud to dokážou. A světe, divse: 21 dětí z 25 předvedlo bez nejmenšíhozaváhání vedle kurzivy a verzálek také skript,aniž se jej kdy učily. Co z toho plyne?Naučíme-li se složitější písmo, zvládnemebez zvláštního školení i to jednodušší. Jakobonus získáváme lepší koncentraci, šlechtímejemnou motoriku, imaginaci pohybua další věci, které se mohou v životě hodit.Můžeme samozřejmě k radosti a existenčnímuzajištění Radany Lencové na kurzivurezignovat a místo toho učit děti psát skriptem– tedy něco, co zatím tak jako tak umějí.Těžko ovšem dohlédnout, co všechno je tímnenaučíme – vesměs jde totiž o věci, kterése projeví až po delší době, zato však možnáovlivní celé příští generace. Je celkemmožné, že k vítězství Comenia Scriptu nadrozumem nakonec skutečně dojde, budeto však s největší pravděpodobností vítězstvípouze dočasné. Pár set tisíc dětí to alebohužel odnese – i kvůli nám, kteří jsmetakovou věc dopustili.už jsou to rasové menšiny, nebo sociálněvyloučení. Vzývání kultu jedince a postmoderníroztěkanost nás dovedly do bodu, kdyreálně zápasíme o holou existenci!V reakci na výzvu Ateliéru byl ve čtrnáctideníkuA2 č. 21/2012 otištěn článek Organizovatse a jednat. Přeskočím jisté polemickéaspekty článku, které žel poukazují naroztříštěnost a rozhádanost naší kulturníscény, s upřímnou vírou, že třecí plochyse již uhladily a konfliktní body vyjasnily.A byť s uspořádáním protestního happeninguna podporu Ateliéru rozhodně souhlasím,základní ideu článku také podporuji.Ano, je čas organizovat se a jednat. Je časpřekonat vzájemné animozity a společněartikulovat oprávněné požadavky kulturysměřované vůči státu. A především, a v tommá redakce A2 pravdu, je třeba jasně promysleta definovat cíle kultury jako takovéa nezanedbávat její úlohu v kontextu celospolečenskýchprocesů. To by měla být našedlouhodobá strategieZávěrem bych rád jednoznačně podpořilveškeré aktivity na záchranu Ateliéru a natomto místě se obrátil k literární veřejnostis výzvou: Podpořte Ateliér! Podporouvýtvarnému umění podporujeme i literaturu.Pokud se podaří Ateliér zachránit,bude to znamení naděje, že v této zemikultura nezanikne a tržní barbarství nevyhraje.Adam Borzičto na jazykuStaroarménské receptury,staročeská směsapod.Bývalo kdysi zvykem odkazovat se ke starýmŘekům či Římanům. Že jako co činili tito národové,dobře činili. Jaroslav Žák v jedné ze svých„študáckých“ knížek karikuje nadužití takovýchdovolání ke starým národům. Mám sicehlavu děravou, ale že již staří Římané natíralilokomotivy suříkem, to mi v ní zůstanena věky. Je to ovšem paměť mrcha, protožese z ní už kolikrát vykouřilo, co je vlastně taoranžová barva zač, což znemožňuje užitícitátu v konverzaci. Je vyzkoušeno, že každýse začne pídit, co je to suřík, a když nedostanestručnou vyčerpávající odpověď, zapomene sivšimnout, že staří Římané neměli železnici –a fór je v trapu.Antiku, Řecko a Řím, jsme sice vytěsnilikamsi na okraj, víra, že všechno už byloobjeveno předky, a nejen to, že všechno senavíc dřív dělalo poctivěji, ta v nás zůstala.A pravda, jsou pro to leckdy dobré důvody.Vždyť sám pamatuju, a nejsem ještě obzvlášťstarý, boty, které vydržely víc než tři čtvrtěsezony. Na druhé straně pamatuju doby, kdyčíst brožovanou knížku dvakrát znamenaločíst ji podruhé bez některých stránek. Dneskase dají do měkké vazby svázat stovky stráneka vydrží to i hodně nepěkné zacházení. To alejen na okraj.Je tedy přirozené, že se výrobci, obchodnícii marketingoví ďábli odvolávají na staré časya tvrdí nám, že to či ono je tradiční, podlepůvodní receptury a podobně. Úžasný veletočpředvedl třeba krušovický pivovar, který se poletech údajně vrátil k desítce, jakou vařívalněkdy před čtvrtstoletím, a tvrdí nám, že teďtu máme místo „světlého výčepního“ zase tradiční,tedy poctivý český mok. To si sakra neuvědomují,že by měli ke každému pivu připojitpokornou omluvu, že nám přes dvacet let prodávalieuropivo, ba že patřili k prvním, kdo hov Česku začal vařit? Budou mít úspěch? Nevím.Ale legrační jsou.Než zdaleka ne nejlegračnější. Ti nejlegračnějšíse odvolávají na mnohem a mnohem staršítradice a dávají nám, klasik promine, snít primitivnísen o minulosti. Takže přátelé, co víteo starých Arménech? Zajisté to byli borci, protožežili dávno. A již před staletími se jim lepilna zuby mléčně kakaový dort Marlenka®podle staroarménské rodinné receptury.Takže prosím: ne Kryštof Kolumbus, možnáani Leif Eriksson nebyli první u břehů Ameriky.Dávno před nimi nějaký Aram doplul doNového světa a zavedl čilou námořní dopravukakaových bobů.Ale i my máme nárok na pěkné prvenství,jednou už jsme to Evropě osladili, měli bychomsi připomenout, že nebýt nás, nebylo by siv Evropě co sladit. Již staří Čechové totižvychutnávali – voní hezky – poctivého turka,jak o tom svědčí Staročeská směs, typickápoctivá káva pro Vás. Takže prosím žádnébenátské kavárny v šestnáctém století, natožVídeň či Paříž, to staří Čechové stojí na začátkuevropské historie pití kafe. Tedy... jestli snadnemá název téhle sorty Jihlavanky odkazovatna kavarenské debaty staročeské partaje.Jestli je Staročeská směs strašlivá (a to je),jaká by byla Mladočeská?A abych nezapomněl – Jihlavanka,respektive Tchibo tohle kafe nechává vyrábětv Polsku. Aspoň že ne u nějakých Hunů.Se zparchantělým snem o minulosti souvisísen o venkově, kde bodrý lid zbytky minulostiještě nosí v sobě a na produktech regionu,abych tak řekl, je to znát, což je pro nás Pražákyledacos. Zejména ale jižní Čechy, Vysočinaa Morava. Tam se ještě věci, zejména potraviny,dělají poctivě. Ručně psaná cedule z Moravy sestává lepší značkou kvality než Czech Made.Tak kolegové Pražáci, povím vám o tomhlesentimentu vtip, který jsem slyšel tuhle naValašsku nad lahví slivovice:– Tož dá sa?– Dá sa. Pražákovi.Již staří Valaši prodávali podřadnou slivovicido Prahy.Gabriel Pleskatvar 18/12/


slintblokdoktor simferopolecPavel CtiborKdyby se daly spoutat blesky a hromy těla(a nebyla to táž utopie jako spoutání bleskůa hromů nebe), odhořívaly by v nervechprovázky doutnavým výbojem. A nepříslušeloby nikomu vyjadřovat se o nich jakoo doutnácích, jelikož spustitelnou výbušninouby byly ony samy, a ne až něco někde nanějakých jejich koncích. Energie, jež by souvislesvítila v mléčných žlázách, by vyrůstalaz téhož surovinového základu jako bělmov kostech.Ve vlaku do Simferopolu mi prozradildoktor S., odborník na přístrojovou optiku,jenž nadto valnou část života čelil vážnéoční chorobě, svou smělou hypotézu o kulovémblesku. Tedy, že kulový blesk neexistuje.Že obyčejný blesk dokáže za určitýchokolností přivodit někomu z lidí dočasnouskvrnu na sítnici. Kde intenzita osvětleníblízko-udeřivším bleskem byla největší,tam zůstane skvrnka, jež se jeví člověkujako bílá koule. Zůstane buď jako paobraz,anebo přímo fyzicky zadržen dočasnýmizměnami v buňkách oka. – Něco jako fotkakoupaná ve vývojce, po níž již ale nemá přijítustalovač. – Protože člověk má v takovémpřípadě potíže lokalizovat přesně zdrojtoho světla a je nakloněn interpretaci, žese musí jednat o něco vně jeho oka, řeknesi, že ten blesk v tom místě trvá, zastavilse. To já věděl moc dobře i bez doktora S.,že člověk má sklon domněle situovat vněsvého oka všechno možné, jako jsou řádkyteček a „hrozny“ z nich jindy utvořené, cobystíny rozpadajících se buněčných odpadkůJaroslav Jebavý, kolážve tkáni sklivce. – Takže doktor S. k tomupřidal své mínění, že světlý bod, ten „kulovýblesk“, existuje tak dlouho, dokud nedojdek regeneraci tkáně oka v tom prve prudceosvětleném místě. To jsou pak ty zánikykulového blesku jeho rozplynutím se někdyaž skoro explozí. A ten blesk se taky hýbe,ale za povšimnutí stojí, že se hýbe zpravidlavodorovně, a to v jisté neměnné vzdálenostiod povrchu země, jak se o tom vesvém pozorování zmínil fyzik Pjotr Kapica.Protože když pozorujeme něco, co se ocitlove výši naší hlavy, plus minus metr na výškuod ní nahoru nebo dolů (ale dost daleko,nikdo si přece nestoupá blízko kulovéhoblesku), nebudeme oscilovat očima vertikálně,nýbrž horizontálně. A odtud odvozujedoktor S. to, že ty horizontální, trochutrhané pohyby kulového blesku jsou dányhorizontálním „koulením oka“, jako kdyžsledujete z tribuny fotbalový míč. Paobrazvždy drobně ulpívá ve své pozici podle předchozíhoklidového spočinutí oka, pak sepohne, a zas jako by mírně překmitl tu nověnabytou rovnovážnou polohu, než se do nízcela vrátí. Odtud ona horizontální škubavost.A jéje.Když v tobě vystartuje duchovno, děje seněco s barometrickým tlakem. Je to nosnípřepážka a je to spodina lebeční, co tě vodíod ducha k duchu. Tedy ze závětří hmotykamsi, kde fučí. Vzduchotechnika, fitinky,kotle – ostrý obraz a čistý zvuk. V jednéruce autobaterii, v druhé konev, pospíchášdo sebe jak zahrádkář a kutil v jedné osobě.Český zlatoručičkatý fušer.V některých restauracích má personálve zvyku umísťovat do pisoárů fotbalovébranky – takové malé modýlky branek jakoz klukovských hraček. A chce tím močícímhostům sdělit: Trefte se! Kdo se trefído branky, trefil se i do pisoáru. Kdo se dobranky netrefí natolik bravurně, aby to bylgól, i ten se ještě možná uklízečkám zavděčil.I tyč a břevno, i střela těsně vedle, i promarněnášance mohou znamenat trefu dopisoáru, a o ni tady jde. Ta branka je zde jenjako takový zpřesňující element. Kdo k nípřijde, nechť si skrze tu hravost uvědomí,že v širším okolí je i něco vážného, něco,o co tu jde. – Kéž by i samo myšlení mělok dispozici mnohé takovéto zpřesňující elementy.literární životfoto Vojtěch Moravafoto Vojtěch MoravaRadek MalýPavel HrnčířTABOOKANEB MINIFRANKFURTLiterárnímu životu na počátku října dominovalyakce, ať už standardní, tedy zaběhanéa očekávané, nebo zbrusu nové, kterévíce či méně souvisely s Týdnem knihoven(1. až 7. 10. 2012), majícím tentokrát vevínku motto Čti, žij zdravě! Z akcí novýchzaujal a dobré renomé si udělal zejménaTabook, tedy festival malých nakladatelůz Čech, Slovenska, Maďarska, Polskaa Francie, jehož první ročník se konal 5. až6. 10. 2012 v Táboře. Měla jsem tu čest seho alespoň krátce zúčastnit a zakusit, jakéto je, když celé město doslova žije a dýcháliteraturou.Kromě velkého festivalového stanu nanáměstí T. G. Masaryka, kde byli přes densoustředěni nakladatelé a jejich knižníprodukce a kde po celý den tlumeně vyhrávalDJ Mushroom a konala se autorská čteníči literární, výtvarné a tvořivé dílny (např.tvorba komiksového stripu či sprejerskádílna), se totiž večer staly literárními pódiitéměř všechny táborské kavárny a galeriev historickém centru města poblíž Žižkovanáměstí. Ze svých nejnovějších knih, vydanýchv některém z nakladatelství prezentujícíchse na Tabooku, zde v příjemných prostoráchs dobrou akustikou četli např. SylvaFischerová, Marek Toman, Jáchym Topol,Petr Borkovec, Erik Jakub Groch, kteří sioproti těm, jejichž čtení bylo situovánov dopoledních či odpoledních hodináchprávě do festivalového stanu, mohli pískat.Proč? Protože „autoři stanoví“ muselisvést nejen zápas o publikum, korzujícímezi nakladatelskými pultíky plnými knih,ale i se silnými poryvy větru, který stanemi jeho kovovou konstrukcí mocně cloumal.Byla jsem svědkem, jak s oběma „živly“statečně bojovala například scenáristka,dramatička a autorka próz pro děti IvaProcházková, která představila svou novouprózu (tentokrát pro dospělé) Otcové a bastardi,ale také Radek Malý se svým Poetickýmslovníčkem či Pavel Hrnčíř s literárnídílnou. Jakýmsi centrem moderovanýchdiskuzí (např. na téma „fenomén malýnakladatel ve střední Evropě“ či „kvalitníliteratura pro děti a mládež“) pak byl sálrestaurace Střelnice. Dlužno podotknout,že čest knihoven tu kromě domácí, tedyMěstské knihovny Tábor, jež poskytla prostorpro besedy, přednášky a autorská čtení,zachraňovaly ještě hostující KnihovnaVáclava Havla a Městská knihovna Louny– obě zde však figurovaly jako vydavatelé.S básníkem a prozaikem Markem Tomanem,prezentujícím na Tabooku i svou,zatím skromnou, vydavatelskou produkci,jsme se shodli, že se táborským podařilouspořádat cosi jako „minifrankfurt“ – tedyfrankfurtský knižní veletrh v rodinnýchrozměrech.Nicméně mohu-li si dovolit srovnánís jiným českým městem taktéž okresníhoformátu, které každoročně žije literaturou(ano, mám na mysli Jičín – město pohádky),pak musím táborské pochválit za to, žesi na rozdíl od jičínských uhlídali literární,potažmo kulturní rovinu celé akcea nenabalili na ni trhovce se smaženýminudlemi, grilovanými klobásami a kotletami,pivem, medovinou či cetkamipochybného původu. Přejme nejen jim,ale i sobě, aby tuto rovinu dokázali udržeti do budoucna.Svatava Antošovátvar 18/12/


výtvarné uměnídodnes vyhledávaná malířkastéphanie guerzoniová, první žena Josefa palivceGustav ErhartDílo a životní osudy první manželky Josefa Palivce (1886–1975), označovanéhoplným právem za „knížete českých básníků“, jsou dnes v Čechách praktickyneznámé. Do velké míry jistě i dílem jeho samotného, neboť se o ní zmiňuje jenzcela sporadicky a navíc nepříliš lichotivě.„A jak byl tenhle suverén kresby skromný. Všimljsem si, že do rodinného bytu nepřipustil anisvých obrazů, ani svých kreseb (...). Jemusamému by se bylo protivilo ve svém bytě senabízet. Často jsem si při tom vybavil opak:salon své první ženy, mnohem menší malířkynež Peča, kde visely její vlastní obrazy a hovorse s nenápadnou obratností stáčel k nim.Salony se měnily v reklamní kancelář. Od těchčas jsem si ošklivil rodinnou reklamu v oblastiumění a dodnes se tohoto pocitu nedoveduzbýt.“ (Josef Palivec: Prózy, listy z vězení,pozdravy přátel, 1996, s. 286). Na tentopohled měl Josef Palivec jistě plné právo,jeho soud je však přesto, zdá se, příliš apodiktickýa hlavně osobně zaujatý.• • •Stéphanie Caroline Jeanne Pechkranzováse narodila ve Vídni, v dobře situovanéburžoazní rodině dne 15. dubna 1887.Již rané dětství a čas dospívání strávilav Ženevě, kde se patrně ve svých šestadvacetiletech také provdala za Ange-JosephaGuerzoniho (zemřel 10. dubna 1921).Guerzoni byl vlídný a chápající pán, o němžvíme jen to, že plně podporoval její uměleckésnahy a krátce po vypuknutí prvnísvětové války se stal otcem její jediné dceryDenisy (11. 10. 1914 – 21. 8. 2004), kterábyla uznávanou uměleckou knihařkoua která se provdala roku 1936 za malířeThéodora Stravinského (1907–1989), synaznámého hudebního skladatele Igora Stravinského.Malířská studia zahájila Stéphanie u dnesjiž pozapomenutého švýcarského malířea ilustrátora bitevních scén Louise Dunkiho(1856–1915), později však přešlajako soukromá žákyně do ateliéru FerdinandaHodlera (1853–1918), jenž byl vůdčíosobností švýcarského a potažmo i celéhozápadoevropského symbolismu. StéphanieGuerzoniová byla v letech 1915–1918 jednouz jeho posledních žákyň, současně alei jakousi jeho „duchovní dcerou“ a důvěrnicí.A tak snad i blízkým svědkem dramatickéhoskonu umělcovy přítelkyně Valentiny Godé-Darelové (1873–1915).Setkání s Hodlerem mělo na Stéphaniindalší tvůrčí vývoj dopad mimořádněvýznamný. Je jistou ironií osudu, že právěv roce, kdy tento charizmatický umělecumírá, měla v ženevské galerii Moos na ruede Léman svou první výstavu, kterou všakpatrně již těžce nemocný mistr nespatřil.Symbolický esprit jako dědictví byl ovšemstále patrný i na jejích šesti nových plátnech,vystavených hned následujícího rokuna pařížském Podzimním salónu a v jejítvorbě se udržel, alespoň okrajově, ještěi v několika dalších letech.Dva roky po smrti manžela, 8. února1923, provdává se umělkyně podruhé, a toza Josefa Palivce, se kterým se poznala zablíže nevyjasněných okolností v době jehodiplomatického působení ve službách mladéČeskoslovenské republiky. Novomanželé žijívětšinou ve Francii, spolu s malou Denisou –„Nizetkou“, ke které nevlastní otec brzy velicepřilne a s níž až do smrti udržuje i z její stranyplně opětovaný přátelský vztah. Jako legačnírada se Palivec plně etabluje v kultivovanémprostředí francouzské metropole, kdese jeho choti posléze, v roce 1934, dostanei mimořádného uznání a společenské poctyv podobě udělení kříže Čestné legie.Tehdy je však již plné čtyři roky se svýmčeským manželem rozvedena. Nejspíšev důsledku zásadní neshody ohledně jehoslužebního odvolání do vlasti, kam ji nicnetáhne, a představa této radikální a trvalézměny ji naopak spíše děsí. Palivec se se svoudruhou ženou, Helenou Koželuhovou, rozenouČapkovou, seznámil v Paříži roku 1929a následujícího roku se s ní oženil. Její prvnímanžel, brněnský advokát JUDr. FrantišekKoželuha (1873–1961) s ní měl dvě dcery:Evu (1905–1958) a Helenu (1907–1967),autorku kontroverzních pamětí Čapci očimarodiny (1995). Na rozdíl od Denisy Stravinskék této své druhé vyženěné dceři JosefPalivec žádné vřelé sympatie nechoval (blíževiz Jiří Opelík: Charakter, Literární noviny1997, č. 2, s. 5).Ve Francii, Švýcarsku a v Itálii má Stéphaniejiž od konce 20. let 20. století mnohodobrých přátel, mezi kterými lze ze známějšíchosobností připomenout zejménašvýcarského spisovatele a publicistu CarlaAlberta Loosliho (1877–1959), hudebníhoskladatele Pierre Wissmera (1915–1992)a samozřejmě četné malíře, jako proslulouSuzanne Valadonovou (1865–1938), jejíhodruha André Uttera (1886–1948), MauriceBarrauda (1889–1954), Emila Bresslera(1886–1966), Ferdinanda-Jeana Luiguiniho(1870–1943) nebo Lauru S. Bruniovou(1890–1975). Se čtyřmi posledně jmenovanýmivystavovala již v říjnu 1919 ve shorazmíněné Moosově galerii.Další inspiraci nachází v této době malířkamimo jiné také při návštěvě malebných lokalitProvence, jak dosvědčují svěží plenérováplátna a zákoutí tamních idylických přístavišť.Nové přínosné podněty získává v polovinětřicátých let, kdy se Stéphanie usazujev Janově, a i tady je velmi příznivě přijataodbornou kritikou. Brzy se nadchne pronelehkou techniku freskové malby, ve kterérealizuje výzdobu několika tamních církevníchstaveb a posléze úspěšně pokračujei v malbě portrétní (Marionettist/Loutkoherec/aj.) Spolu s dvanácti italskými umělci sepředstavuje v roce 1937 na výstavě soudobéhoumění dokonce ve vzdálených Helsinkách.Od roku 1941 žije malířka se svým novýmpartnerem v Římě, kde pro tentokrát zdobífreskami vstupní halu hotelu Méditerranée.Tyto malby však nepřežijí neblahé válečnéudálosti, podobně jako se „ztratí“ nebo jezničeno na sto jejích jiných obrazů. Roku1943 se Stéphanie vrací, či spíše prchá,do západního Švýcarska, do Chez-le Bartu Neuchatelského jezera. Na jaře příštíhoroku se v blízkém Saint-Aubin-Sauges rádaujímá zakázky tamní diecéze na vytvořenífresky pojmenované Madone de la vigne(Madona vinařů) a zdobí předsíň poutníhokostela, kde se již na podzim tohoto rokustává téměř uctívanou ikonou všech švýcarskýchpěstitelů révy.Do starého, válkou zcela zničeného bytuv Římě se vrací roku 1948. Začíná pracovatna sérii obrazů k poctě stále vzpomínanéhoa ctěného učitele Ferdinanda Hodlera.V průběhu let 1954–1955 dokončuje paktaké jeho již dříve započaté monografie (FerdinandHodler sa vie, son oeuvre, son enseignement,souvenirs personnels, 1957 a FerdinandHodler als Mensch, Maler und Lehrer, 1959),které upoutají pozornost mnoha recenzentůa výtvarných kritiků. Jenom v letech 1957–1959 se objevilo v souvislosti s ní a jejímvlastním malířským dílem, přes dvě stě různých,vesměs pozitivně vstřícných článkůa studií, převážně ve Švýcarsku, Německu,Francii, Rakousku a Nizozemsku.Poslední známé tvůrčí období StéphanieGuerzoniové vymezují léta 1959–1960a 1963–1964. Maluje dvě rozměrné fresky(200 m 2 ) nesoucí název Le Cénacle (Večeřadlo)pro kůr katedrály v La Storta poblížŘíma, inspirované novozákonní knihouSkutky apoštolů (I/14). Tímto dílem, zobrazujícímdvanáct modlících se Kristovýchapoštolů, se jí podaří splnit svůj největšíumělecký sen.Umírá v Ženevě 27. března 1970.• • •Malířské dílo Stéphanie Guerzoniové, pokládanéza švýcarskou umělkyni, se dodnesobjevuje na trhu s kvalitními uměleckýmidíly a je i vyhledáváno sběrateli.Pokud můžeme posoudit, působí, alespoňv žánru krajinářském, oproti vcelkuprůměrným květinovým zátiším (Zátišís červenými tulipány, 1922; Giroflées /Zimnífialy/ aj.) velmi svěže a pozitivně. Olejenezapřou školenou ruku, pevný kompozičnírozvrh a výborně volenou barevnouskladbu (Le Sous-bois /Pod stromy/, 1922;Paysage /Krajina/, 1942; Premier Printemps/První jaro/, 1958). Tvůrčí snaha malířky seněkdy možná až nadbytečně opírala o inspiracinacházenou právě u Hodlera a dalšíchstarších uznávaných švýcarských krajinářů,jako byl Gustav E. Castan (1823–1892),Jean-Baptiste Arthur Calame (1843–1919)nebo François Marc Gos (1880–1975). Jejípaleta nedoznala nikdy větších zásadníchzměn, experimenty na poli abstrakce jízůstaly cizí. To však nesnižuje její vlastníosobitý přínos, který tomuto oblíbenémužánru poskytla, a v každém případě je dobřejejí osobnost připomenout. S vědomím, žena odbornou ucelenou biografickou studiijejí dílo stále čeká.737 slov o poezii Petr Mazanec: Kdo v zlaté struny zahrát zná. Dauphin, Praha – Podlesí 2012737Nejdříve jedna osobní vzpomínka, která sek básním Petra Mazance váže: Když jsmepřed nějakými dvanácti třinácti lety (úplnějiná doba, možná i úplně jiná planeta) dělaliv Olomouci časopis Aluze, dostal se k námprvní sešit Mazancových veršů, ze kteréhojsme spolu s Jirkou Chocholouškem udělalivýbor do jednoho čísla. Od té doby Mazancovyverše sleduji a čas od času si pro sebeříkám, že by o nich někdo měl napsat víc nežrecenzi, nějak v relativní úplnosti popsatMazancův svět viděný a cítěný a postaveníčlověka v něm – básníkovo zvláštní vnímání.A zároveň si k tomu dodávám, že tozcela jistě nebudu já, chybí mi pro to odstupi slova. Tak – končí vzpomínky karlštejnskéhohavrana a začínají drobná prolegomenake sbírce Kdo v zlaté struny zahrát zná.Petr Mazanec (nar. 8. 12. 1945) je středoškolskýučitel v penzi. Má za sebou kroměšesti básnických sbírek, vydaných vlastnímnákladem v letech 1998–2010, takédva soubory publikované nakladatelstvímDauphin – Jarní chodec (2009) a Zachtělo semi (2011). V Dauphinu vychází i sledovanásbírka, která podle autorské poznámkyvznikala v letech 2010–2012, přičemž tua tam do ní „prosákly“ i verše z dřívějšíchsamonákladových knížek a také z ranýchrukopisných sbírek z počátku 70. let (Dostatečnéznalosti a Dostatečné známosti).Zdálo by se, že pro Mazancovu říši poeziestačí málo, že autor je jen glosátorem a pozornýmpozorovatelem dění „tam venku“. Všakvíte, básník-průtokový ohřívač. Často je protuto poezii typická básníkova co možná největšídistance od těch náhle napsaných neboobjevených slov. Jako kdyby se o ta slova aninesnažil, jako kdyby byly v podvědomé jeskyni,odkud je náhodně tahá na svět. Mohlyby to být jen takové drobnokresby, v nichžautor chce být pouze zvětšovacím sklemanebo polaroidovou fotografií. U Mazancechybí chtění – je v něm vždy přítomný nějakýlabyrintek, nějaké vědomí právě toho, kdonás na děj upozorní. Přitom však není papírový,ten pocit je prožitý už díky básníkovuvěku a zkušenosti.Je v těch básních i zvláštní druh poťouchlostia trochu potměšilého „dědkovství“ –„Ony opravdu některé slepice / jsou blbé / S kočkamichvíli se zdá / že by s nimi řeč byla / aleza další chvíli / už zas ne“). Samozřejmě žetaková poloha generuje i verše anekdotickéa glosátorsky drobné, které jsou tesányspíše z mastku než ze žuly („Za celé odpolednez rádia / jen jedna zpráva / která potěšilapovzbudila: / ucpala se jim / skoro na hodinu /Jižní spojka“). I to Mazance výrazně odlišujeod plejády pouhých zapisovatelů a průtokovýchohřívačů poeticky destilované vody.Mazancovi se totiž věci dějí, uvědomuje sipomíjivost a emoce člověka stejně tak silnějako necitelnost světa a přírody. A znovu přicházíke slovu i v poslední době opomíjenáúzkost, zavřená v moderní době spíše doantidepresiv. Básník otvírá nepříjemné a cítípřítomnost převyšujícího, kterou nechápe– „Díval jsem se oknem / do krásné krajiny / Pakale na poslední třetinu cesty / oči raději zavřel// začalo totiž hrozit / že se předávkuju.“Co však je leitmotivem v celé výrazněstrukturované sbírce, která je složena mimojiné ze snů, poznámek k jiným hlasům (jakk jiným básníkům, tak i k odposlechnutýmrozhovorům) nebo ze vzpomínek? Je jímvelmi úměrné, citlivě a zcela jasně srozuměnékomentování (nejen) vlastního stárnutí.Nemoci, hroby, staří lidé... všechnytyto motivy jdou zde podány velmi střízlivěa nepateticky. Nejde však o pozorováníbez zaseknutí se drápku, bez zranění, bezté již zmíněné úzkosti v hlubině labyrintu:„Podrobně říkala mu diagnózu / Přikyvovalhlavou / Snažil se tomu neporozumět.“ Východiskaz toho všeho jsou právě v poezii, v příbězíchsotva k vyprávění, snad jen je rozpustitdo „krátkých řádků“. Beznadějné? Ale ne,pořád je tu přece ten zapomínaný přirozenýkoloběh. Mazanec nejde po bezčasové lyrice,spíš s malým povzdechem vnímá prouděníslov a času – „Jiný muž zkolaboval přímo vefabrice“, „Po mozkové příhodě blízko k devadesátce“,„Myslel na ty poslední v rakvích“.Východisko? Zcela jasně náboženské, tojest se smrtí smířené. Ale nevnucuje se námdogmatičnost budoucího (příštího, světlého,šťastného, obláčkového...) světa za našímobzorem. Jsme vždy jen usměrněni a posazenina zem, abychom si uvědomili základníprincipy rození, žití, umírání. Svět se mocnemění v těchto principech. Ostatně si toPetr Mazanec uvědomuje často: „Na oblozeneblikalo žádné letadlo / Noční nebe jakov roce 1710 // kdy se někteří (možná) / báli vícočistce než smrti.“ To relativizující „(možná)“je klíčové; dělá totiž z autora básníka.Michal Jareštvar 18/12/10


co tím chtěl básník říci?O básních se toho dá říci poměrně dost, dokonce i ve škole. Jsme přesvědčeni, že zejména ve škole byse o básních povinně mluvit mělo, ovšem v žádném případě plytce či v nezáživných frázích. Následujícírubrika by se ráda stala cyklem komentářů, inspirativních v tomto směru nejen pro učitele. Poprosilijsme tři spolupracovníky Tvaru, kteří poezii nejen píší či recenzují, ale snaží se ji také v rámci svéprofese zpřístupňovat studentům, aby postupně některé básně čítankového kánonu podle svéhonejlepšího pedagogického svědomí interpretovali. Jejich naturel i přístup se samozřejmě liší, i protobudeme publikovat ke každému autorovi nejméně dva komentáře, zvědavi, zda a jak se budou jejichpohledy navzájem doplňovat či dokonce svářet. Po básních Emanuela Frynty, Jana Skácela, CharleseBaudelaira se nyní pouštíme do Bohuslava Reynka – interpretují kritici a vysokoškolští pedagogovéJakub Chrobák a Igor Fic. (Výběr básní, k nimž se interpreti vyjadřují, pořídil Jaroslav Vala v rámciprojektu s názvem Výzkum recepce poezie u pubescentních a adolescenčních čtenářů.)Bohuslav ReynekMrtvá kočkaVrak z bídy břehu,vychrtlá, malákočka tu leží.Teplou a svěžírozdala něhu.Smutně tu čeká na krůpěj mlékaod luny a sněhu.Noc po sobotě,zima je, svítáluna kamenitá.Stydne mrtvé kotě.Čí vina je smyta?Jakub Chrobák:Je to přesný a úděsný pohled do tvářemarnosti. Svět dostává najednou kruté,nesmlouvavé obrysy – ani personifikace, byťskrytá do lidských věcí (Vrak bídy břehu – jaksi přitahujeme do svého prožívání ten malýzablácený prostor, který ještě není řekoua už není pevninou), případně se jen mihnoucív příslovci (to kotě čeká „smutně“, jakodítě, jako člověk, který uviděl to, co vlastněani vidět nechtěl), není schopna odolat nelidskýmočím marnosti. Luna, ten odvěkýdruh a kmotr básníků, ztvrdla – „zima je,svítá / luna je kamenitá“. Navíc odchází, jeuž jen zvětralým pozůstatkem, stejně jakostydnoucí mrtvé tělo. A tady jsme najednouna samé hranici křesťanství – po sobotě mápřece přijít vzkříšení, to po tiché sobotě semá rozeznít zvon zprávy o vykoupení. Jenžetu není nikdo, kdo by byl adresátem – stojímesami před mrtvým zvířetem a poslední,co zbývá, je sklonit se a připustit, že pokudmáme ještě být tady, budeme to muset přetloucti s tou možností, že tu žádný smyslnení. Jistota víry a pravdy je nahrazenaposlední lidskou instancí – možností účasti.Teprve v ní a z ní se můžeme obrodit.Igor Fic:Jak odzbrojující prostota vyjádření tohonejdůležitějšího! Mrtvá kočka, kotě. JenReynek a Holan to uměli v poezii vyslovit,tu bolestnou krutost proměny suverénního,hrdého a pyšně vznešeného zvířete v odpudivěvyhlížející zdechlinu, z níž na nás padácelé utrpení poslední chvíle. Vůbec nepotřebujemevědět, proč a jak umírá. Je to fakt,s kterým nic nenaděláme a nemá smyslunad ním přemýšlet.Kočka, zvíře doprovázející člověka, vždyumírá v ústraní. Ta proměna je strašná,o čemž praví první verš: břeh bídy a na němopuštěný vrak, ponurý obraz dokonanézkázy. Ne, ještě není mrtvá, ale život, teploa něha z ní odchází. Noc, zima, sníh a luna,kamenitá, chladná, nad ránem již stydnemrtvé kotě. Báseň je prosta jakéhokoli sentimentu,odzbrojující věcnost předloženéskutečnosti ani nedojímá, ani neudivujesamozřejmostí toho, co se stalo. Přesto jeReynkovo vyjádření poetické a obrazivé,v poslední chvíli ta kočička smutně čeká nakrůpěj mléka od luny a sněhu. Bílá vše spojuje,ale s ní přichází mrazivý chlad smrti.Smutek. A smrt, bezživotí. S ním je spojenaotázka: čí vina je smyta? To znamená:co bylo odčiněno a kdo byl vykoupen tousmrtí nevinného zvířete? Týká se to snadnás samotných? Protože nic na tomto světěnemůže být odčiněno bez pokání a nicvykoupeno bez oběti. A právě tak se nás tasmrt zvířete podstatně a hluboce dotýká.Bohuslav ReynekDřevákyDřeváky od blátaU síní, u stájí,V kout bída zavátá,Schouleny čekají.Bláto je a zima,Soumraku zášeří.Nikdo si nevšímáDřeváků u dveří.Až noc mateřská jeDo sněhu zahalí,Obuje si rájeStříbrné sandály.Za dveře doneslySmutek a námahu.Hlad mají u jeslí,Omokly u prahu.Igor Fic:Opět jednoduchost a prostota. Ve vyjádření,v dikci, v motivech, v tématu. A toto jednoduchéa prosté odkazuje k prastaré pravděo dni a noci, životě a smrti. Popořádku:codřeváky znamenají lopotu, dřinu a bídnýupracovaný život každého dne; bláto, zima,zavátý kout u dveří, zkrátka bezútěšnosta monotónní řazení stejně obyčejných dní,tak všedních jako samotné dřeváky, kterýchsi pro jejich samozřejmou obyčejnost nikdoani nevšimne; na konci dne, se soumrakem,jsou zapomenuty stejně jako všechny předchozídny. Jenže přichází noc a mateřskyobejme smutek dne, zahalí přestátou únavua námahu a na konci dne vše promění. Nocmá sílu proměňovat. A tak jsou tu už nezablácené dřeváky, ale stříbrné sandály ráje.Den je určen bídě a nouzi. Do ní, tedy do dne,jsme se probudili, neřkuli narodili. Pokud jipokorně a skromně v prostotě prožijeme,čeká nás rajský třpyt věčné blaženosti. Je tojako sen o ráji, jenž tíhne k tomu, aby se stalskutečností. Ale to musí dřeváky přijmoutsvůj vezdejší úděl. Jeho naznačením báseňzačíná a jeho potvrzením báseň končí.Jakub Chrobák:Ano, tady nelze nic dodávat. Ale to nakonecnavrací básni a básnění jeho význam – býtu těch nejposlednějších (věcí). Být právě tam,v těch koutech, do nichž se odkládá nepotřebné.Být při tom, když si člověk, i přesobraz dřeváků, uvědomuje, že je tu celý, i sesvým tělem určeným ke zbídačení. Sestoupitdolů nemusí se dít vždycky chůzí, je tojen trochu pozměněný pohled, jen zalomeníúhlu. Ale v tomto vědomí, že až sem byl jsemdonesen, dochozen, je ukrytá, v porovnánís mrtvým kotětem osvobozující, katarze.Není potřeba potulovat se po světě a hledat,kde se páchá jaký světový zlořád, jen sesoutse pohledem do oprýskaných každodenníchvěcí. A ono to ještě pořád stačí. Ne snad nacelý život, ale na jakousi hrozně cennou lidskouchvíli. Ne, ještě to není vykoupení, ještěstále: „Hlad mají u jeslí, / Omokly u prahu.“ Aleuž jsou tu s námi, už jsme při tom.francouzské oknoAféra „Richard Millet“Letošní literární podzim se v zemi galskéhokohouta nese v duchu „aféry Millet“, která sev tisku rozhořela koncem srpna. Polemika jeo to ostřejší, čím více známých intelektuálůse jí účastní. Aféra spočívá v tom, že spisovatelRichard-Ahmed Millet, jak zní celé jehojméno, napsal provokativní knihu s názvemPřízračný jazyk, Literární chvála Anderse Breivika,kterou vydalo malé nakladatelství Pierre-Guillaume de Roux.Než přikročím k věci, považuji za prospěšnépřipomenout několik informacíz autorova života. Narodil se ve Franciiv roce 1953 v přísné protestantské rodině;prvních šest let prožil střídavě v Toulouse,Le Havru i Paříži, pak se rodina přestěhovalado Libanonu, avšak v roce 1967 se vrací zpětdo Francie. Od osmdesátých let se Milletvěnuje literární práci a je autorem několikaúspěšných knih. Už několik let působí jakoredaktor u Gallimarda. Ke konci léta vyvolalv literárním světě velké pobouření, jaké sinepochybně dávno přál, kdysi totiž prohlásil,že každý spisovatel si potřebuje do šedesátiprožít svůj skandál. Hrdina jeho knihy je vrahAnders Breivik, který loni brutálně zavraždilsedmdesát sedm mladých Norů. Zdáse, že takt není věru dominantním rysemMilletova povedeného „dílka“, autor žasnenad naprostou dokonalostí činu svého hrdiny.Vyznává se, že Zlo a jeho „krása“ ho fascinují.Richard Millet však svého hrdinu podrobujetaké analýze a dospívá k udivujícímu zjištění,že zločin spáchal, protože ztratil svoji národníidentitu. Je přece zřejmé, jak pokračuje najiném místě, že žijeme uprostřed odpadků, jakliterárních, tak hudebních, filmových i architektonických.Za příčinu všeho zla a hrozbu proFrancii považuje multikulturalismus, prázdnotua bezobsažnost. Tvrdí, že literatura jemrtvá. A na vysvětlenou dodává, že ji zabilapopulace odlišné kultury, jež zalidnila Evropu.Jean-Marie Le Clézio, nositel Nobelovy cenyza literaturu, se v týdeníku Le nouvel Observateurz 5. 9. ptá: Ve jménu, jaké svobody slova seautor rozhodl k tak odpornému textu? Ve jménujaké filozofie vydává chvalozpěv na jednoho z největšíchzločinců tohoto století? – Dnes však nejdejen o Breivika, zdůrazňuje Le Clézio, ale předevšímo Milleta, o odpovědnost spisovatele, kterýneváhá propagovat rasismus a xenofobii.Nejostřeji proti Milletovi vystoupila spisovatelkaAnnie Ernauxová v deníku Le Mondez 11. 9.. Poukázala na to, že jeho pamfletohrožuje sociální smír ve společnosti. Zdůrazňuje,že s dokonalostí a Zlem se v literatuřesetkáváme často, Anders Breivik svým činempřivedl Zlo k dokonalosti, takže v tomto případěliteratura posloužila Breivikovi. Ernauxováoznačuje právě Milletovu knihu za „odpad“a varuje, abychom se jednou nedočkali chvalozpěvui na zločince Marca Dutrouxe. Souhlasís Le Cléziem, že Milletův odporný text je nutnopovažovat za politický čin, který zpochybňujedemokratické hodnoty, na nichž stojí francouzskáspolečnost. Zároveň se ho ptá, zda chcez Francie vyhnat všechny, kdo nejsou „francouzskékrve“? V závěru textu, s nímž se pak ztotožnilo118 významných literátů, za všechnyjmenuji alespoň Lydii Flemovou, NancyHustonovou, Le Clézia či Boualema Sansala,označila Ernauxová Literární chválu AnderseBreivika za fašistický pamflet, který hruběuráží literaturu. Richard Millet reagoval naočekávatelné výtky už předem v rozhovorupro týdeník L´Express z 30. 8., kde mimojiné říká: Neobdivuji Breivika, ale otázka Zlamě přitahuje (…). Odmítám nařčení z rasismu;mám rád rasy, národy, hranice, rozmanitost, alenemyslím si, že masivní imigrace těch, kteří jsoukulturně i nábožensky odlišní, je schůdná. Stačíříct jen toto a už jste předmětem útoků. Někteříspolutvůrci veřejného mínění, včetně mnohýchčtenářů s ním souhlasí a odvolávajíse na demokracii, svobodu slova i svobodunakladatelskou.„Aféra Millet“ tak s nechtěnou přímočarostíklade jednu závažnou otázku: Jaká je odpovědnostautora a jeho nakladatele? Jisté je,že dřív, než je kniha na knižních pultech, rozhodujeo jejím vydání redaktor a nakladatel,a ten je také odpovědný za to, co přináší naknižní trh, neboť i on reprezentuje určitémyšlenky, třebaže ne své vlastní; Gallimardnyní čelí požadavku, aby Milleta už nezaměstnával.K tomu připomíná v Le Monduz 15. 9. spisovatel Pierre Assouline, že ve třicátýchletech požadoval katolický básník PaulClaudel, aby Gaston Gallimard, zakladatelnakladatelství, nespolupracoval se spisovatelemAndré Gidem, protože je homosexuál;nakladatel mu nevyhověl, nevyhověl však anisvému příteli Marcelu Jouhandeauovi, kterýchtěl u něho vydat svůj pamflet Židovskénebezpečí. Assouline se tedy pozastavuje nadtím, proč je napadán Gallimard, když u něhotext nevyšel! Gallimard pouze zaměstnáváMilleta, s jehož názory se neztotožňuje, konstatujeAssouline. A svůj příspěvek uzavírářečnicky: Který autor bere ohled na „hodnoty“svého nakladatele, když mu posílal svůj rukopis?Podle poslední zprávy Millet své místo u Gallimardaopustil z vlastního rozhodnutí.Zdá se, že „aféra Millet“ zaplňuje francouzskýtisk stejně mocně jako ta naše s metylalkoholem,v něčem se i podobají. V této souvislostije na místě připomenout slova známéholingvisty Victora Klemperera, který ve svéknize Jazyk třetí říše napsal: Slova mohoupůsobit jako nepatrná dávka arzenu. Polykámeje nepozorovaně, zdánlivě nepůsobí a po určitédobě člověka otráví.Ladislava ChateauText byl odvysílán na rozhlasové staniciČRo 3–VltavaJaroslav Jebavý, kolážtvar 18/12/11


Haló, tady čistička!Vím. Teď budu blábolit,ale velikévěci nelze říci jinak.Umím odhalit tu tajnousílu v nás. VratislavMaňák, člověkpro mě jinak nepochopitelný,napsalúžasný text o podivuhodnýchosudechSeifertovy sbírky. Adam Borzič, člověk, jehožnázory se vymykají mému chápání poesie,neboť jsem primitiv a na ty kydy peču,napsal v textu Živá rosa ve Tvaru č. 16/2012osobní svou zvěst. A ta jeho zvěst, přátelé,je mi velmi milá. Nic to však nemění nafaktu, že nejlepší básnická skupina byla byta, kterou bych založil s Petrou Soukupovoua která by se jmenovala Kundí kluci.Přiznám se bez umučení a svatozáře, žekritiky píšu jen proto, že Karásek ze Lvovica Šalda už nejsou mezi námi, a tudíž jsemsi jako mnozí další řekl: Tak jaképakcopak!Přesto mám několik podnětných rad proty méně zkušené. Potkáte-li na veřejnostiautora, o němž máte psát, bez okolků mu jinatáhněte rovnou mezi tykadla. V soukromíse s ním třeba klidně muckejte. Nesnažte senapodobovat Ivo Haráka. Na rozdíl od nějnebudete vědět, co to vlastně píšete. Naodvahu si připravte 4 l ovocné šťávy (hrozny,rybíz, citróny, třešně), 1 sáček kvasinek, 7 lvroucí vody a 4 kg cukru. Smíchat a vypít!Pokuste se napodobit Ivo Haráka. Aspoň seto bude dát číst, i kdybyste rozebírali MáňuBoubelovou. A konečně, vypište si co nejvíccitací, i když je třeba v článku nepoužijete.Později z toho sestavíte vlastní (a mnohemlepší) dílo. Rovněž můžete jako řada jinýchopsat recensi z Times Literary Supplementa pro strýčka Příhodu ji halabala přeložita vydávat za svou.o toho největšího magora, následně pohřbítten námrd českej národ a darovat amíkůmSlováky, páč jsou tak debilní, že už animaďarsky neuměj. To jen reakce na názoro Nobelově ceně míru a lásky.Každý z nás může být odsouzen a za bláznaprohlášen. Každý z nás zažil strach, aleještě nám zbývá čas zařadit se v stejnýdav. Pokaždé mě zajímá, jak se k tak prostémua řekněme nijak duševně náročnémuvýkonu postaví básník. Bude snad přemýšlet,k čemu se zařadit, k čemu se vyslovit,a kdo pochopí tu jeho tajnou sílu? Brzydojde k tomu, že se bude o co bát. Už teďse bojím tak, že poslední naději spatřujuv kapele Tibeťanka a v textu kocúr v trúbe.A třeba jsem šílený, vím, že Tibeťanka je jenjednou z mnoha nadějí české poesie.Naprosto se nezajímám o současnou českoupoesii z hlediska kritického, ale MichalRehúš, kritik a básník, mně svým zvláštnímzpůsobem ukázal, že i čtenář básní můžev ruce držet prapor revoluce v dnešní době.A to takto: Jakkoli mi je u prdele Hruškovakoncepce Darmat a jakkoli nikoho nemusízajímat můj náhled na Hrušku, zděsil jsemse z vět Michala Rehúše (dovolím si českýpřeklad): „Příslibem by mohly být některébásně, ve kterých eliminováno klasické poetickéharaburdí v podobě nabubřených genitivníchmetafor a kvaziefektivních přirovnánía přednost dostávají sofistikovanější narativnístrategie a výpůjčky z cizích textů.“ Nevím, zdainzerceje Rehúš pouze jen vypatlaný idiot, ale doufám,že Hruška jeho radu v potaz nevezme,byť je jisté, že tím jeho poetika silně utrpí.Drsný náš kraj vhání slzy do očí, i zde nanáhorní planině drsní chlapi v dolech zařvali.Ani zde se nemusíme bát o Přírodu, mocnoučarodějku, pečují-li o ni Severočeské hnědouhelnédoly Chomutov, a. s. Také nám senevyhýbá otroctví, my vzali svoje okovy a naNěmce za hranicí chřestili v naději, že aspoňna svátky čert si na pár márů přijde. Teď jevšak léto, není čas žebroty, ale hrdosti.Díváme se s Jaromírem do údolí neklidumezi Krušnými horami a Středohořím. Nanezapomenutelný vrchol Bořně, na elektrárnuLedvice s obrovskými kotli, z nichžse kouří jako z polévky pro chudé, na žlutélány hořčice, které se jako rozhozené vlasyvlní kolem temného bodu prastarého hradištěZabrušany, na vykroužené spirály doluČeskoslovenské armády, který podrývásamotné základy hory. Trpaslíci kutají hlubokoa chamtivě. Ale je takový klid a časplyne…Myslíte, že žijeme v říši zla? Ani hovno, jsmejen ubožáci a jiný paka nám dávaj námětyk textům, který dokazují, že jsme fakt in:„U tohohle salámu neni vidět doba trvanlivosti,“stěžuje si typos přede mnou.„A co jako?“ ozve se prodavač. „Je to trvanlivejsalám, ne?!“Typos odkvačí. Za ním stojí holka sesýrem v ruce.„Ne, to je normálka Edam, žádnej eidam,tak si nestěžujte!“ předběhne ji prodavač.„Já jen chtěla vědět, jestli je to jako eidam,“zalyká se holčina.„Jasně že jo!“ zbrunátní prodavač. „A jestlis tim máte problém, tak si běžte třeba doKnauflandu!“ Ukáže do zdi, za níž tušíšnabízený obchod.Lidi zalamují pohledy do země. Ale já jsemfakt in.Vyučený zámečník Johnny Vlach v klášterupracuje jako zámečník. Už dávno jsempoznal, že mezi spolužáky z vejšky nenajduaž na výjimky žádného, se kterým bych bylochoten mluvit dýl než deset minut. TenhleJohnny jen potvrzuje mou thesi o tom, žechytrý kluci, stejně jako hezký holky, jsoupo celým světě a mohou se ukrývat podkaždým kamínkem. Počítám, že chudákJihočech Franta ani netuší, jaký akumulátorinteligence máme pod klášternímikrovy. Brzy jsem si mezi těmi démony získaltakovou úctu, že mi začali říkat sociálníunderground. Zvlášť poté, co paní z probačnía mediační služby přivedla do klášteramladého vraha, jenž zavraždil rodičei sestru. Vypadal tak klidně a nevinně, žese mu vyhýbaly i severomoravský mlátičkyDurdys a Selen. Bylo mi jasné, že kápo tadybude buď on, nebo já. Prohodil jsem s nímpár slov a vrátil se ke svým bezďům seslovy: „Možná je to bezcitnej vrahoun, aleje to i depešák.“Patrik LinhartMožná znáte Radka Engeleina, kterýnedávno na ex vypil tři balení středně lehkýchminerálek Magnesia. A já osobně si nicnelhávat nebudu: Nebýt jeho vítězné pitky,severočeská poesie by se v očích inostrancůsestávala z Antošové, Vyžvejklé Bambule,Haráka, Fibigera, Davida a několika básníků,kteří vzali draka do Prahy. Radek Fridrichzvaný Engelein dokázal něco, o čem jinísní. Proč jeho konkurenti, byť třeba vydalisbírku jedinou, nebo napsali jeden jedinýverš, proč ti ostatní nemají ani jednu cenu?Patrně se každému hlavou v rámci facebookupohoní myšlenky. Hlavou se mi honífakt, že bych měl podpořit Tomia Okamuru,založit šogunát, porazit sektu šiši, stát seróninem, kámošit se s Peru a uříznout týpíče Merklový hlavu klasickou českou rybičkou.A mezitím vyhrát ve Farmáři soutěžInzercet ó n yb a r v yv ů n ěk l u bo b c h o dč a j o v n aMánesova 87, Praha 2(metro A, stanice Jiřího z Poděbrad)tvar 18/12/12


kruhem knihnasupený realistaMilan Kozelka útočí silnou dělostřelbou. PoSemeništi zmrdů (JT’s, 2012) vydal druhouknihu, nazvanou Manhattanský deník (VetusVia, 2012). Jak sám říká, podněty sbíral čtyřiroky během několika návštěv New Yorku.Možná se nemusel ani moc snažit, šílenéměsto si vynutilo šílený obsah, který snadlze do jisté míry srovnat se Semeništěm.Prozaické texty zalamované do krátkýchřádků. Je otázka, jak se ke Kozelkověaktuální tvorbě postavit, zda ji ještě označitza poezii, anebo se spokojit s krátkou prózou.Autor sám si údajně přál, aby se o Semeništipsalo jako o krátkých satirických textech, jakale číst deník, to už neporadil. V době, kdyleckdy můžeme pochybovat o tom, zda některésoučasné, volným veršem psané básněještě odpovídají literárněvědným definicímpoezie, některé partie Kozelkových textůdokládají platnost poučky o sémantickýchcelcích oddělených cézurou verše. Stejnětak v knize narážíme na místa, kde jedenřádek zkrátka jen bezdůvodně „přetekl“.Chcete-li rytmus, můžete ho mnohde vytušit,zajímá-li vás však, proč básník zalomilněkteré kousky do užších sloupců, pak jenstěží odhalíte klíč, podle kterého tak činil.Shrnuto podtrženo, nejlépe udělá ten, kdořekne, že Kozelka momentálně píše prózu,jen se rozhodl ji tisknout v jakémsi miniaturnímformátu připomínajícím básně.Porovnáme-li několik textů obou sbírek,rychle nám dojde, že si autor osvojil docelasilnou a výraznou básnickou metodu. Snadto byl právě New York, který ho přivedl nanápad vrstvit na sebe paradoxy a skládatrealitu z nesmyslných střípků – avšak to,finská saunaMARRASKUU – aneb listopad vefinské společnostiCo se počtu státních svátků a významnýchdnů týče, symbolizuje finský listopad – vesrovnání s ostatními měsíci – spíše skromnoupopelku. S tímto chladným měsícempřichází zpravidla do Finska ruku v rucemrazivá zima, trvající obvykle až do března;nicméně teplý Golfský proud, působící najižní části země, ji činí přece jen snesitelnou.Finská zima je jako stvořená pro sportovnívyžití, ať už se jedná o bruslení, lyžování,skoky na lyžích nebo mezi Finy tolikoblíbené běžkování. Pro turisty jsou pakpřichystány projížďky s psími spřeženímia mnohé další zajímavé atrakce. Pokud mátedobrodružnou povahu a vypravíte se v zimědo nejzazších koutů magického Laponska,zažijete zde tzv. kaamos neboli polární noc,trvající zhruba padesát dnů. Nezapomenutelnáje rovněž polární záře, která osvětlujezimní Laponsko i několik hodin.Čeští předci pojmenovali měsíc listopadromanticky, nikoliv tak Finové, kteří sepři výběru názvu inspirovali archaickýmslovem marras, označujícím v češtině smrt.Metafora smrti se váže jednak k „mrtvé“přírodě, jež ulehá k dlouhému zimnímuspánku, jednak k památce zemřelých, naněž se v marraskuu – měsíci smrti – taktéž veFinsku vzpomíná. Zatímco v českém milieuje první listopadový den zasvěcen svátkuVšech svatých a následně Dušičkám, Finovéoba zmiňované dny propojili a z této syntézyvzešel tzv. pyhäinpäivä (Den Všech svatých):den na uctění památky křesťanskýchsvětců, mučedníků a zesnulých, který sev současnosti slaví vždy první sobotu po31. říjnu a je ve Finsku i sousedním Švédskudnem pracovního klidu. Na pyhäinpäiväse ve Finsku hojně navštěvují hřbitovy, kdese na rovy příbuzných a blízkých pokládajívěnce či květiny a zapalují se svíčky. Jednáse o tradici poměrně mladou, jež se v zemiustálila až po druhé světové válce. Poslednídobou stoupá především mezi mladou finskougenerací obliba slavení Halloweenu,který se s pohyblivým pyhäinpäivä můžepřekrývat – avšak tento ze zámoří implantovanýsvátek nemá s tradičním finskýmDnem Všech svatých nic do činění.Finsko tvořilo zhruba po 650 let nedílnousoučást Švédské říše; dědictvím potéto dlouhé době vzájemného soužití Finůa Švédů je tzv. ruotsalaisuuden päivä (švéd.svenska dagen, Den švédství), který se veFinsku drží 6. listopadu. Finská republikaje oficiálně dvojjazyčnou zemí, kde je– vedle finštiny – druhým úředním jazykemšvédština, která je v současnosti mateřštinouzhruba 6 % obyvatel Finska. Jedná seo minoritu, rekrutující se ze Švédů, kteřísi po tzv. finské válce (1808–1809), v n힊védsko přišlo o Finsko ve prospěch Ruska,zvolili za svoji domovinu nově vzniklé autonomníFinské velkoknížectví v rámci ruskéříše. Pro tuto švédsky hovořící menšinu sekoncem 19. století ustálil název suomenruotsalaiset(švéd. finlandssvenskar, finští Švédové).Tzv. suomenruotsalaiset, kteří se usadilizejména na jižním a západním pobřežíFinska a Ålandských ostrovech, se od finskýchobyvatel nelišili jen po stránce jazykové,ale často i větším majetkem a vyššímvzděláním. Ne vždy panovala mezi oběmaskupinami vzájemná shoda, v průběhu letse však podařilo dřívější antagonismy překonat.Tzv. ruotsalaisuuden päivä je dnem,kdy se vzdává hold finsko-švédské kultuřea finskému bilingvismu. Rozhlas vysílásváteční program, konají se lokální oslavy,ve švédskojazyčných školách se pořádajítematické akce a tradičně se zpívá švédskápíseň Modersmålets sång (Píseň mateřskéhojazyka). Finští Švédové nezvolili datumoslav náhodně – 6. listopad je památný den,neboť dle juliánského kalendáře padl běhemtřicetileté války roku 1632 v bitvě u německéhoLützenu švédský král Gustav II. Adolf,jenž se v průběhu 17. století zasloužil o velmocensképostavení Švédska. Zatímco seco mohlo v Semeništi fungovat jako nástrojsatirika, v Manhattanském deníku působívcelku autenticky jako obraz lidského sídla,ve kterém se všichni dočista pomátli narozumu. „Na Lexington Avenui hoří Centrálnísynagóga, / plameny šlehají vysoko k půlnočníobloze, / hvězdy vystresovaně blikají, měsíc mádepku. / Rabíni se zbavují kompromitovanýchprostěradel, / antisemitských milenců a HitlerovaMein Kampfu. / Maskovaní Palestincirozdávají slepcům letáky, / dalajláma vstupujedo Komunistické strany Vatikánu.“ Aby tohonebylo málo, tak blázinec překrývá vrstvaspečeného českého kulturního kánonu:„Přes Brooklynský most dokázal přejít jen málokdo./ Alois Jirásek došel do půlky a vzdal to.Božena / Němcová si dala podmínku, že kdyžho přejde / tam a zpátky, tak Amíci vrátí zemiIndiánům. / Broadwayský Talibán ji ukamenoval.Praotec / Čech se na most podíval, mávlrukou a vstoupil / k Černým panterům. Potompřišel Karel Gott, / nadechl se a zazpíval píseňTo musím zvládnout / sám. Od tý doby selidi na most báli, deset let / na něj nepáchlaani noha. Rozmontovali ho / a střelili do šrotu.Most je v prdeli, Gott zpívá / i pod narkózou,Pantery pozavírali do lochu.“Jak si všimlo už i několik recenzentůSemeniště, hnací jednotkou celého tohotochaotického spektáklu není nic jiného nežhněv. Tvrdí-li autor v jednom podivnémrozhovoru pro Nymburský deník, že to, cose u nás děje, nemá obdoby, a proto je třebapsát ostřeji, psát jinak, pak z citovanýchtextů jasně vyplývá, že tato ostrost neníničím jiným než pistolnickou manýrou:sestřelit všechny ikony, jak se dnes s oblibouříká, padni komu padni. To by samoo sobě asi bylo dost málo, zvláště když užjsme si všichni důkladně zvykli na nezávaznostslova, jež je publikováno ve formátupřipomínajícím verše.Kozelka se očividně rozhodl si to se všemipěkně zostra vyříkat. Sám ale přece musívědět, že vyřídit si to už nemůže s nikým,neboť tam, kde není represe, nemůže býtani subverze.Není však všechno úplně jinak? Stačí sezaměřit na věnování, jímž se sbírka otevírá:Karlu Mayovi, zakladateli literárního hyperrealismu.A dále, uvědomit si, že hned na osméstraně autor odhaluje ledví uraženého performera,který ohromeně čelí všeobecnéapatii: „V odpoledním cvrkotu se zastavuju nachodníku / před hlavním vchodem do Museaof Modern Art. / Na hlavu si dávám rudý igelitovýpytel, točím se / a dupu. V jedný ruceve Finsku oslavuje Den švédství, ve Švédskémkrálovství se týž den slaví tzv. GustavAdolfsdagen (Den Gustava Adolfa). V obouzemích proběhnou letošní oslavy na počestGustava II. Adolfa s pompou, neboť tentorok si Seveřané od královy smrti připomínajíjubilejních 380 let.Druhá listopadová neděle se od roku 1987zapsala do finských kalendářů jako isänpäivä(Den otců); letos slaví finští otcové svůjden 11. listopadu. Podobně jako v případějiž zmiňovaného Halloweenu jde o svátekamerické provenience a komerčního rázu.Jeden den po isänpäivä by oslavila pětašedesáténarozeniny vloni zemřelá finská spisovatelkaAnnika Idströmová (1947–2011),pro jejíž tvorbu je příznačná především analýzarodinných vztahů. Idströmová se cobyprozaička uvedla prvotinou z roku 1980Sinitaivas (Modré nebe), ve které líčí každodenníživot, sny a touhy čtyř žen. Rok posvém debutu vydává další román s názvemIsäni rakkaani (Můj otec, můj drahý), v němžse soustředila na mentální realitu, kde fantazie,vzpomínky a sny splývají se skutečnostívnějšího světa. Autorka zde popisujeaž incestní vztah dospělé Laury k otci, ježpovažuje matku za svoji sokyni. Za spisovatelčinnejzdařilejší počin je považovánjejí v pořadí třetí román Veljeni Sebastian(Můj bratr Sebastian), který vyšel v roce1985. Zatímco v předešlém díle se autorkavěnovala tématu Elektřina komplexu, v tétopróze role otočila a zpracovala zde problematikukomplexu Oidipova: ústřednípostavou románu, oscilujícího na pomezísnu a reality, je nadmíru vyspělý chlapecdespota,který žárlí na milence své svobodnématky. Hoch je v tomto trojúhelníkuvykreslen jako krutý mesiáš, zároveň všakje i obětí. Další spisovatelčina próza KirjeitäTrinidadiin (1989, Dopisy do Trinidadu)se odehrává zčásti v Izraeli, kde mentálněpostižená hrdinka tráví dovolenou se svýmirodiči. Původně bezpečný a racionální světjejího otce upadá pod vlivem podivnýchdržím kladivo, v druhý kolu, / z poklopce miplandá zpuchřelá hadice od luxu. / Česky řvu:Smrt komunismu! Smrt kapitalismu! / Lidimne lhostejně míjejí, nikdo se nezastavuje.(…) Pro tohle město nejseš zajímavej, tak totípni, / říkám si s hnusným pocitem zpráskanéhopsa.“Naštěstí to ale není jen hněv, kterým nám„krmí hlavu“.Kozelkův hněv je mnohde ryze estetickouzáležitostí, a právě proto pohání řečovýstroj celé jeho novější tvorby. Z Manhattanskéhodeníku přímo stříká špína světa a myjsme pod dojmem její neodbytnosti ochotnivložit za autora ruku do ohně. A přitom jenutné si uvědomit, že vztek v těchto textechnemá být ničím víc než živnou silou, kteráse posléze (navzdory názoru Evy Klíčové)transformuje do vyšší estetické formy –poté, co autor srovná všechny zúčastněnédo jedné linie, promění pole pozornostia svede nás k detailu deníkových poznámek.Jinými slovy: když si odbude práci performera,když smotá do tašky rudý igelitovýpytel i s burkou, rozhlédne se kolem sebea začne psát o tom, co vidí. Zestárlé květinovédítě tlačí káru, zmatený Kambodžan,„růžovým sadem klopýtá Mácha s rozbitouhubou“, mongoloidní skřet plácá o JežíšiKristu, v baru se vypovídá Sidney, někdejšíčlen Árijského bratrstva, prostor dostanei jistý mnich Gjalpo, který pochopil, že „Tadybýt hodně moc hmota. To být pro duši smrt. Tylidi nebýt nikdo živý člověk“ atd. Realistickéobrázky z dnešního New Yorku k nezaplacení.Bez lyrického blábolu a metaforickýchobrazů města pozorovaného z prosklenéhovýtahu, bez existenciálního žvástu a básnickémachy, která si sama o sobě myslí, žejde hluboko k jádru věci.Jakub Vaníčekokolností do masochistického ponížení,halucinací a vede až k finální ztrátě dcery.Annika Idströmová – spisovatelka, překladatelka,pedagožka a dramaturgyně – prohrálasvůj boj se zákeřnou rakovinou pankreatu20. září 2011 v Helsinkách.O pyhäinpäivä přibudou květiny též nahrobě finského básníka Aara Hellaakoskiho(1893–1952), od jehož úmrtí uplyne 23. listopadušedesát let. V popředí Hellaakoskihotvorby stojí často příroda. Ve sbírce Me kaksi(1920, My dva) se tento tónem ostrý a egocentrickýbásník usvědčuje v názoru, žepříroda je osvoboditelka, poskytující štěstía odpoutávající ho od problémů vlastníhoJá. Básnická sbírka Jääpeili (Ledové zrcadlo)z roku 1928, jejíž každá část je vytištěnajiným typem písma, prezentuje autorůvposun od vázaného verše k verši volnému.Ve sbírce je patrný vliv futurismu, kubismu,finsko-švédského modernismu a v neposlednířadě též inspirace ApollinairovýmiKaligramy. Aaro Hellaakoski nebyl jen průkopníkemmodernismu ve finsky psané poezii,ale i prvním básníkem, jenž do ní vneslběžně mluvený jazyk. Autorovu reflexi válkypřináší sbírka básní Vartiossa (Na stráži)z roku 1941. Vrchol Hellaakoskiho uměleckétvorby nastává až v období poválečném, kdyje básníkovo „Já“ značně oslabeno – mimojiné pod tíhou choroby. V básních se takobjevují momenty ponížení před božstvemči panteistické splynutí s přírodou a smířenís blížící se smrtí. Motiv jednoty člověka sesvětem se odráží i ve sbírce Sarjoja (1952,Řady), která vychází v roce spisovatelovysmrti. Básník, kritik, pedagog a esejistaAaro Hellaakoski zemřel 23. listopadu 1952ve finské metropoli.Každé roční období má nepochybně svojepozitivní a negativní stránky – zrovna taki podzim s krátícími se dny a prodlužujícímise večery, které přímo vyzývají k četbě. Snadvám knižní tipy Sauny poslouží jako možnýzdroj inspirace. Mukavaa marraskuuta!Marika Kimatraiovátvar 18/12/13


na pokračovánívladimír macura: kalendárium (fragmenty) 51. listopadu1807?: Rettigová se vyznává ze své láskyk Rettigovi a vzápětí těžce onemocní.1817: Ziegler nastupuje na katedře teologiea české literatury v Hradci Králové.1826: Purkyně v lóži Pilgrim.1842: Havlíček odjíždí z Vídně do Lvova.1845: společnost Tomek, Havlíček, Zap sesešli v hospodě U Černého koně.1848: Čelakovská-Rajská žádá vlasy odčlenů sestřiny rodiny, něco z nich uplete, jakse ve Vratislavi naučila.1848: začínají vycházet Moravské národnínoviny (red. Klácel).1849: J. A. Prokop zřizuje první řádnou českoukočovnou hereckou společnost, začínajítoho dne hrát v Mladé Boleslavi.1878: tisknou Národní listy Nerudův proslulýDušičkový fejeton.2. listopadu1841: Rajská prosí Amerlinga o schůzku.1841: slaveny v Libějicích (kam knížecírodina přijela na zimu) narozeniny mladékněžny Švarcenberkové. Dvanáct desetiletýchchlapců ve vojenských stejnokrojíchvítá knížecí rodinu a pak cvičí s českýmipovely, v letohrádku se pak pro něa vybrané dívenky v krojích pořádá hostina,na slavnostní přípitky děti odpovídají českýmipozdravy, chlapci pak tancují s mladoukněžnou a mladý kníže zase s dívenkami.1847: píše Havlíček Weidenhofferové, abymu vrátila korespondenci.1852: Purkyně jako úřadující zástupce kurátoraMatice jmenován kurátorem.1865: odhalen na Olšanském hřbitověpomník Čelakovskému.3. listopadu1814: Josef Franta Šumavský odjíždí studovatdo Klatov na gymnázium.1835: Mácha u Lori. Mácha u Tyla a hovořís Filípkem. Mácha v divadle na Der Schnee(hrál Preisinger), Lori je smutná, odmítla jít.inzercetvar 18/12/141838: Josef Tomek odjel do Hradce.1847: se podle Amerlingova psaní Em.Zdekauerovi vrátila v Budči ukradená platinapoštou ze Žatce („svědomí se přeceozve“), ale rozřezaná.1852: noha v oblasti vnějšího kotníkuzhnisala, abces byl rozříznut a hnis vyčištěn,konstatováno „eine diffuse Zellgewebsentzündung“.1853: zemřel v Kozojedech Marek z Hvězdy.1862: Al. Pražák plánuje odjet z Brna a býtvečer o deváté ve Vídni v hotelu U Uherskékoruny.1862: L. Rieger jede podepisovat smlouvyke koupi Malče.1877: Rieger oficiálně prohlašuje, že Skrejšovskýnetlumočí staročeský program.4. listopadu1835: Mácha se hněvá s Lori, vymlouváse na nemoc a odvrací se od ní, doma píšeCikány.1839: Lanna u Palackého.1841: jmeniny purkrabího Chotka, zasvěcenířetězového mostu, již od 2. 11. zkoušenajeho pevnost, přes most hnáno 150kusů dobytka, 3. 11. pak v obou směrechprojedou naložené vozy. Mezi lidmi panovalypochybnosti, zdali most vydrží. Konalse i průvod měšťanů 3. 11. na počest Chotka,zakladatele mostu – sbor akademie žofínské,hostina na Žofíně, večer pořádán bál v Konviktěna účet města. (Na Řetězovém mostěse vybralo za jediný měsíc 1747 zl. 24 kr.)1841: se na Zbraslavi zastavil arcivévodaŠtěpán a je přítomen zkoušek v řemeslnickéškole, navštíví Richterův cukrovar.1842: Havlíček na cestě do Ruska navštíví veLvově policejní ředitelství se žádostí o pas.Musel ve Lvově setrvat do 7. 1. 1843.1843: datuje V. Růžičková své City vděčnostijako doprovodná slova na „cesty strastiplné“a končí zvoláním „blaze žij náš mistr svatý“,zřejmě jde o text věnovaný Amerlingovipřed jakýmsi odchodem.1844: Havlíček s Fanny Weidenhofferovoujsou v Přibyslavi u děkana Brůžka a slavíHavlíčkův svátek.1844: Palackých cestují ze San Rema doNizzy.1845: kupuje Zap od slečny Wolfové stůlpřed jejím odjezdem do Bělehradu.1848: vyšlo první číslo Prostonárodních Holomouckýchnovin, od 4. čísla jen Holomouckénoviny.5. listopadu1827: Bowring žádá Čelakovského o sepsánímedailonků pro českou antologii.1835: Mácha na zkoušce. Od Tyla dostávároli Neklana v Čestmírovi a Eduarda ve hřeDvě za jednu. (Brzy na to se s Tylem rozhádáa opuští divadlo, takže v rolích již nevystoupí.)Vyhýbá se Hiebertové na dvořeu Šomků. Lori pláče a Mácha trucuje a předstíránemoc.1836: Mácha v noci na 6. 11. umírá na cholerinu.1848: Palacký s Berličem přes noc do Vídněza bánem.1849: dr. Frič cestuje do Vídně.1850: Tomkovi jedou do Lanškrouna, kdeLiduška zůstane do 13. 11.6. listopadu1841: dr. Frič platí cestu do Slaného.1846: Havlíček v České včele tiskne Slavnéráno, které v roce 1843 nepustila cenzura.1847: se konala beseda ve vídeňském hostinciU Šperla, kde na V. Náprstka silnězapůsobila Kateřina Krákorová.1850: Tomek jede z Lanškrouna do Vídně.1852: Neruda poprvé v Linkově tanečníškole při čtverylce spatřil Annu Holinovou.literární životPARALITERÁRNÍ KONFERENCE,KTERÉ VYCHÁZEJÍ Z MLHY1868: Neruda věnoval Fr. Haisovi zlatku.1868: přípravný výbor fyziokratické společnostipodává na místodržitelství žádosto povolení s prosbou předložit ji císaři.1874: se Světlá probudila v noci studenájako led, srdce jí bušilo, myslela, že umírá.1876: navštívil Krásnohorskou nakladateljejího libreta Urbánek a vyzval ji, aby šlas ním k notáři dosvědčit, že ona jemu dodalaveškerá práva na tisk (libreto současněvydalo divadlo). U notáře dr. Strakatého (mj.předsedy Divadelního družstva) už pozděvečer dosáhnou notářského výnosu.7. listopadu1844: novým břevnovským opatem zvolenJan Nep. Rotter.1844: Tomek přednáší sezení třídy filoz-histor-filol.Král. čes. spol. nauk.1845: Tomek oponuje názoru Vinařického,který vznikl na základě loňské stati Tomkao Faustově domě, že Gutenberg pocházelz Kutné Hory.1847: píše Amerling Veithovi do Liběchova,aby na svůj náklad nechal opravit či alespoňzakonzervovat plechovou věž Budče.1850: Tomek je ve Vídni, potká na ulici LvaThuna a přátelsky s ním pohovoří, bydlíu Jirečka – Waaggasse 662, na tzv. Landstrasse.1853: konference učitelů české vyšší reálkypodává Mecsérymu vysvětlení k pohřbuHynka Němce, na jeho doprovodu k hrobuneshledává nic výjimečného.1861: nakladatel Augusta rozhodně žádáNěmcovou, aby odevzdala tisk Babičkysazeči a opustila Litomyšl.1876: premiéra Hubičky, Světlá, která trpíneurózou, dala lístky Podlipským. Krás-Každé třetí pondělí v měsíci (kromě těchletních) oživí prostory podkrovní kavárnyUnijazz v centru Prahy pořad pod hlavičkouklubu MLHA. Jde o jednu z aktivit literárněvýtvarnéhočeskoslovenského sdružení,které provozuje i stejnojmenný server(http://www.mlha.gr). Autoři kolem Mlhypřinášejí humor peprný, někdy až lehce foto Monika Necpálováabsurdní; dramaturgie – zvláště pokud sevečer kryje s paraliterární konferencí – hrajeGaco Novomeskýpředevším na vtipnou notu. Sám pořadatela duše sdružení Mlhy Saša Gr. působí (alespoň před diváky) jako postava obdařená potřebnýmživotním nadhledem a jakýmsi roztomile hraným cynismem, přetvářejícím i nejjiskrnějšíhumor v suchý vtip mimoděk. Večery moderuje ve dvojici se Slovákem MathejemThomkou a jejich vzájemné česko-slovenské špičkování už se stalo nepostradatelnou příchutívečera.A co je „paraliterární konference“? Odpovídá Saša Gr.: „Pořádáme ji jednou až dvakrát ročně.Toto byla letos čtvrtá, v pořadovém čísle se přitom připouští 40% odchylka. Samotné pravidelnéčtení v Unijazzu pak probíhá více než dva roky,“ a na upřesnění zdůrazňuje: „Paraliterární vědyse původně vydělily z patafyziky, dnes již však stojí v přímé opozici proti patafyzice a obvyklezaujímají právě opačná stanoviska.“Říjnová konference si vzala na paškál téma „cit a pocit“ a nezastírala prvky recese. Protožese Mlha snaží sbližovat autory s různými kořeny původu, nechyběli ani Arab MarwanAlsolaiman nebo Čechoameričan Jon Davis z Chicaga, jejichž lámaná čeština si u divákůvysloužila vděčnou reakci. „Cit je zkratkou pro cvakni interního trpaslíka,“ vysvětluje sympatickýArab. Poté uchopí zvláštní loutnu a zazpívá českou-arabskou lidovku. KytaristaGaco Novomeský přináší fiktivní zprávu o nálezu Jánošíkova suspenzoru. Saša Gr. předvádílyrický výtažek básně Kuře v poli Františka Hrubína, kterou několikrát protáhl google-překladačem(„Kuřecí... Slyšíš? FTD stabilní…“), a dosahuje bouřlivé reakce z obecenstva.Hudební vložku zajišťuje Martin Vácha alias bard Leopard z Poděbrad, až do oněmění drhnesvé rokenroly. Jan Nejedlý zpočátku vážnou filozofickou úvahu vystřídá fiktivní reklamoutelefonního operátora, při níž napodobuje různé druhy vyzvánění, mezi nimi skřípot perapři podpisu mnichovské dohody.A pak už platí v nejlepším přestat. Sličná divačka je vyzvána, aby odcinkala večer zvonečkem.Mezi diváky ještě směřuje výzva za domácí úkol napsat co nejumělečtější definici citua pocitu.„Řadové“ večery Mlhy (tedy ty bez paraliterární konference) pak připomínají obvykláautorská čtení s pozvanými básníky, ovšem i tato bývají vždy čeřena vstupy sehrané dvojiceSaši Gr. a Matheje Thomky, bez kterých by tyto pondělky v Unijazzu zřejmě ztratily svouvšudypřítomnou a blahodárnou hladinku humoru.Aleš Misař


nohorská je v divadle se třemi slečnami zespolku.1880: v Litomyšli vybuchnou petardya objeví se letáky vyzývající k odboji protiRakousku, akci organizovali studenti podvedením studenta z reálky Vojtěcha Drobného(po jeho měsíční vazbě a osvobozujícímrozsudku Jirásek hlasuje proti umožněníjeho dalšího studia a postaví se takproti řediteli Böhmovi, který chce mladíkana studiích udržet).8. listopadu1829: ve Společnosti nauk jednáno o odevzdanépráci Palackého do konkurzu, prof.Millauer si ji vyžádal k dalšímu prostudovánía bylo rozhodnuto poslat ji také Kalinoviz Jaethenštejna.1835: Mácha hraje na Stavovském divadle.1836: Mácha pohřben v Litoměřicích.1837: otevření fyziologického ústavu veVratislavi.1844: deputace gymnazistů vedená Fričemnavštíví Jungmanna s písemným poděkováním,zastihnou ho v županu, jak učí svoupětiletou vnučku české abecedě, Frič mulíbá ruku.1845: Šafařík píše synovci do Bělehradu, žek němu odjíždí jako guvernantka Volfová,a žádá, aby ji ochraňoval.acheron1847: píše Amerling jako umírající Thunovia císaři Ferdinandovi (myslí na sebevraždu?).1848: vysvěcení Nové radnice na StarémMěstě, s projevem purkmistra Vaňka.1867: položil Americký klub dam trikoloruna Bílé hoře s nápisem Nedáme své vlastizahynouti.9. listopadu1824: opouští Palacký Třeboň a přestěhujese do Jindř. Hradce.1838: Palacký přijel do Říma, bydlí v hoteluCesari.1845: zemřel v Polici Lojzíček Dáňa.1846: Ředitel hrabě Moritz Deym přeložendo Krakova, provizorním správcem jmenovánjeho první adjunkt, rada Josef Heyde.1846: Sbor Matice se usnesl nepřijmoutpravopisné novoty (Palacký hrozil opustitSbor).1846: sestra Boženy Němcové, MariePanklová, měla svatbu s komorníkem a pakhofmistrem vévodkyně Zaháňské, rodilýmFrancouzem Michenetem.1848: schůzka výboru Spolku Slovanek.1848: Tomkům přijdou věci ponechané veVídni u sluhy.9. a 10. 11. 1848: v noci proplouvá plachetniceLeontina s Náprstkem a jeho družkoukanálem La Manche.A1850: zemřela maličká Anna Čelakovská nazápal mozku.1852: Jireček u Tomků, má známosts Boženou Šafaříkovou.1856: Chocholoušek se vlakem vrací doHaliče.1858: dr. Frič podává Hankovým jménemžalobu proti Davidu Kuhovi ve věci ublížení nacti pro fejetony otištěné v Tagesbote v říjnu.1866: císař se vrátil k večeru do Vídně.1870: přijela do Brodu Božena Zelenáz Počátek, Havlíčkové přišel dopis „od drahéhoRoberta“ (Kounice).1871: Neruda zproštěn čestným soudemviny ve věci Montagsrevue.10. listopadu1806: v Praze otevřen Stavovský polytechnickýústav, nejstarší technické vysokoškolskéučiliště v rakouské monarchii (ředitelemF. J. Gerstner, tvůrce prvního rakouskéhoparního stroje-učební pomůcky).1838: Palackých se sejdou s Hellichemv Římě.obrázky z přítmí zámeckých knihovenALDUS MANUTIUS1841: Tomek si podává žádost na místobezplatného akcesisty u pražského magistrátu.1843: se sešel farář z Citolib Josef Dobičevs Amerlingem v Praze po jeho návratuz Plzně.1850: instalován purkmistr Vanka.1854: Hattala jmenován profesorem slovanskýchjazyků na univerzitě v Praze, přebírápo Tomkovi examinátorství z české literaturya jazyka.1858: Palacký brání v Bohemii Rukopisy.1859: se konají oslavy stoletého výročíSchillera na Valdštejnském náměstí, dojdeke srážkám českých a německých studentů.Čeští studenti provolávali slávu Jungmannovia Klicperovi. Naopak spořádaně proběhlyschillerovské oslavy v Plzni, Smetanapro ně složil báseň.1862: Fügnerovi jedou do Terstu, překračujíSemmering.1866: Kounic počítá tímto datem počátekvzájemné lásky mezi ním a Havlíčkovou(stalo se tak „u S.“).Kotva obtočená delfínem je tiskařským signetem Alda Manutia (1449–1515), významnéhoitalského humanisty, typografa a nakladatele, který podstatně ovlivnil dějiny knihtisku.Po roce 1490 vydal ve svém nakladatelství v Benátkách přes třicet svazků řeckých autorů(Aristoteles, Aristofanes, Thúkydides, Sofokles, Hérodotos, Homér, Platón, Démosthenesaj.), vydával latinské klasiky (Vergilius, Plinius mladší, Juvenalis aj.), italské humanisty(Dante, Petrarca) i spisy svého přítele a spolupracovníka Erasma Rotterdamského.Objevil pro svět knihu kapesního formátu („aldinka“), zavedl antikvu, která nahradilastarší gotické typy písma německého původu odvozené z rukopisného písma. Sjednotil užívánítečky pro ukončení věty a čárky a středníku uvnitř vět. Významně přispěl k oživenízájmu o klasickou literaturu a o rozšíření nové, humanistické vzdělanosti.Luboš AntonínXVI.Ríša k nám sestoupilz obláčku týakademický půdymydlili sme spoluimptopunkna půdě u násmy detaři z Chrastavy a Hrádkuco mířej vysokoRíša nasáklej tou svouakademickou slovesnostíZitko hrál na rozbitý piánoRíša mydlil do bicíchspolečně jsme pakchcali z oknapinďoury přehozenýpřes rantlikabysme rodičůmnenachcali do oknaa Ríša řiká kluci já s touLaďkou Skotákovouto je pro mne určující víte já –ale to nevěděl že tuSkotákovousem předtim masil takya Zitko a většina lidíco s námi bylaslítnout Džabal Tubkalna padákáchtak chčiju a povidámhelese jak pěkněvodechcávámeten sníhzespodaaž to pěknězahřejemecelý to sklouzneráno to spadnetátovi za krk ažpůjde do šichty tátaa Ríša akademik řikápánovéfenomén líbáníto je pro mě naprosto určující věc!a my z něj nebylischopný udržetten chcací obloukpůvodně sme tam jeli sbíratdrahý šutry protožeMaroko je toho plnýa žraločích zubů v sádřea táta pak dole hudralže sme mupochcaliza parapet senotakový to bylos Ríšouno nictak asi pudem ne?klasickej puding ne?MarokoAcher / Novotnýtvar 18/12/15


eletriepavel rajchman• • •OrliceJen do úvahoblečen.Opásán myšlenkami –chrastím, cinkám,chvěji se, blyštím.Vzaly se odkudsiz blízkosti ženychystající večeřipro čtyřia kočku a kanára.Nebo myšlenky z bistra,z hlav mužůpopíjejících pivo,které nekroužkuje,Voda mumlá. Pstruzisluní se na kamenech.Na dně řeky bujarývečírek nesmrtelných.Pod kameny ticho.Poblíž kvílí pila.Půlí blízkéna dobré a vzdálené.Pár vln si nasazujina hlavu, šplíchám.Odcházím najítsvůj domov.Mohla by jím být ipředstava odplouvajícík moři.jaro a časden běžíza dnemdech za dechem zadema vyběhnou předemsvěží jasné dnyteplé a svůdnéjarem prostoupenéden za dnemnocí dny zatemněnézavlažované deštěmvětrem nadnášenérozfoukané do levýchpřímých pravýchzadních strani jinamba i snadnovzhůrutěžko-pádnědolůPřiměřená sebeobranahřibvlahý vítrpřisátý k vousůmšedivé vlasyodlétají z povrchu lebkylezu po kolenouruce roztaženéjako černý čáppři obraně hnízdarozum zůstává státpřed houboutělo nemotorné tělo jdevstupuje do tézeleně v hlavěsedíš tam na paloukuklidná unavená krásnáco si usmyslíšto ti dozrávápřed rtyco tušíšjá si představímPavlíně BramborovéJaroslav Jebavý, kolážči myšlenkykohosi usínajícíhoza volantem vozu,vjíždějícího do červenéjako do výhněobřích kamen.OpakujiHolohlavý mužv okně. Kouří větvičku višně.Z průzračného skla se vykutálelaplaná slza. Padá roztřeseným, letnímvzduchem. Dopadá tvrděna šeď. Na karosérii ztuhlého moře.Opakuji, jsempro radost,ne pro život.Čtyři tága ve stojanu.Mladičká servírka roznášídéšť. Malá ňadérka sevřenáv banánové slupce. Růžovéostří v jazyku. Modř švestky na řasách.Opakuji, jsempro radost,ne pro život.• • •Dům obsazensluncem. Kosvyzpěvuje, ženy hlaslaská trnyšípkového keře.do krve che do krveAutomobil přijíždípřes loňské zrní.Na kořeny keřůzlehýnka tlučou zesnulí.buch dluh bůh dluhDuch vlakunadnáší cestující.Železo vlakupohřbívá přechodnábydliště.Nonstop barumístěnpřed přáníŽÍT NAVĚKY.Ale kvok, oč, proč?Vyptávají sehlasy předků.Ale proč? Táže se žena,která ho opouští.Střelecna střeše výtahu.Zachovávámkamennou tvář.Hlaveňpovystrčenaze srdce.V každém patřečíhá chlápek.Prokopnu bok výtahu,písknuna svého koně,a skočímna jeho hřbet.Do hřívyzabořím tvář.A tryskem pryč.To nenízbabělé prchání,to je přepravana místo souboje.Proti všem,bratře Žižko!PirátiPiráti silnic vjíždějí do monitorů na nekonečné,prašné silnice. Na návsích vísek tankují z rybníkůpo okraje napuštěných benzinem. Na hladináchpohupují se náhradní duše – pochromované čepičky se blyštína ventilkách. Kachny a husy káhají, housata štiřikají.Počítačoví piráti stahují filmové hvězdy z šatů.Zabalují je do stříbrných pláten.Dárkové balíčky pro fanoušky i pepičky.Piráti moří, oceánů a řek sledují béčkové filmyna hladinách kalných kaluží i v krůpějích potu: čirých kapkáchpřichycených na ochlupených hrudích plavčíků neplavců.VagónV krajině koleje z narovnaných otazníků. Vagónzbitý z plastů a prkýnek. V kupé sedí na ztichlýchmotorových pilách lípy a topoly. Lokomotivaz pivních plechovek syčí a prská. Stromy se láskyplněobepínají větvemi. Venku padají vločky a rozbíjejítvrdohlavé hlavy. Za vzdalujícím se vlakem se Nikdo nehýbe,ale Nic ano. Ticho. Klid. Nikdo neumírá ani neprocitne.VanZ pootevřených oken domů vane dech milujících se i spících.V boční ulici automobily mlčí, popelnicecvakají víky. Klapou kroky mužů s noži, rozmařilýchúředníků, vesničanů utržených ze řetězů,žen dárkyň. To oni roznášejí vášnivé vzdechy milencůa výdechy snících spáčů, ještě před rozbřeskem,na svých hlavách jako klobouky proti tmě i do deště,proti obuškům i kosím pohledům skrze kalnáokna zaparkovaných automobilů i uslzených brýlí.FináleŽena s kloboukem, muž s černými brýlemi,dívka s odhaleným ňadrem, velký pes a vytáhlý žirafí krk,rozevřené nohy, v klínu jen slupka od banánu,tenisový míček, bum, druhý míček, pal, dvojchyba, eso,stařec s dalekohledem, chlapec s jestřábem na řase,vojevůdce Sir Edward Cecil, vykachlíkované neobsazené místo,první řada v hledišti Wimbledonu, bublinky z kokakolyna sedadlech číslo 5, 6, 10, 12, 16, 17, druhá řada prázdná.tvar 18/12/16


eletriebože...úryvek z románuVáclav KahudaStojím na rozlehlé terase Národního muzea.Modravý podvečer, smogem zrnitý – hučenímměsta prostoupený vzduch –, přinášív náhlých závanech vlahou lehkost jara.Molekuly všech možných plynů se v zářireflektorů projíždějících aut rozsvěcívšemi barvami spektra. Opony a praporcepřicházejícího nočního povětří přinášejíjinou, železitou vůni podnebesí. Chladivédoteky odcházející zimy, sněhové pláně nahřebenech hor, dýchají do polabské nížiny....Někde za mohutnou budovou muzea,někde za rohem, zkouší kosák první sloky,...snaží se uvnitř černých křovin zapálitbledý ohníček března.Dívám se dolů na Václavské náměstí. SvatýVáclav – jezdec, jeho tmavá silueta – jak útesv zešeřelém chladném moři – se nehybnětyčí nad zónou kurev.Rozsvítily se lampy. Do dálky se protáhlacelá Praha, ulice na obzoru se vykreslily vesvých liniích. Hluboký chřtán náměstí senaplnil mživým svitem.Stojím na terase, město jak živá kniha– ponechaná sama sobě a povětří – se předmýma očima přeskupuje, vlní a chvílemiobnažuje jakousi zadní, technickou částreality...Dobře vím, že za mými zády, někde uvnitřmuzejních zdí, v setmělém, na noc opuštěnémsále – se v jedné vitríně, lesknou vyceněnézuby vycpané opičce, její skleněná očkaožívají v pohyblivých odlescích, jež putují postropě – od dole v ulici projíždějících automobilů....Tak i obrovitá sloní lebka, jakoartefakt nalezený někde v zapomenutémkoutě vesmíru, ...vypadá jak pozůstatek popředvěkých nadlidských tvorech, kteří zdežili a předtím, než odešli do jiných dimenzí,tak vložili šém, napsaný program v nějakýchbiochemických algoritmech. Dědictví...„...Rudý oheň baroka se rozhořel na obrazech...“Ta věta, přečtená z nějakého exilovéhovydání Kalistových esejů, do pamětizapsaná před více jak 25 lety.Stojím na terase u Národního muzeaa hledím do prostoru, ...a do času. Hledímna hemžící se, přeskupující se přítomnost.Na proudy chodců na chodnících, ...možnáty večerní chvíle jsou pro některé z nich,co celý den sedí v práci, ...jako nadechnutí.Možná si někdo tuhle chvíli zapamatuje nacelý život. Jen tak jít, spolu s ženou, pod jarnímistromy, pod lesknoucími se nalitýmipupenci, a dívat se, ...na život. Jak si sám odsebe proudí a teče po náměstí, pod lampamia rozsvícenými výklady obchodů.Zakoušet realitu skrze doteky a vjemyna svých tělesných periferiích. Cítit proudživota tekoucí jeho buněčnými membránami,...být součástí toho řečiště. A podtepem srdce slyšet jiný – pomalý hukot hlubiny.Dotýkám se prsty kamenné předprsně,cítím hrubou strukturu zčernalého pískovce.Houstnoucí modré šero přechází do černoty.V chřípí, v lebečních dutinách, na jazyku, najeho kořeni – hluboko v hrdle – cítím omamnou,děsivou a láskyplnou olověnou a zlatoutíhu gravitace, tu sílu pohlaví. Vůni jara.Rudý oheň se rozhořel na obrazech...tvar 18/12/18(...)Zimou a nehybností prokřehlý, kámenhladící nevidoucí rukou – probral jsem seze vzpomínky, do které mě uvrhlo blížícíse jaro. Stejná vůně prachu, železa a zpěněnékrve v chřípí. Modré šero, které setmí a houstne, kalné dno přicházející noci,která loupe charakter a obnažuje pohlavníúmysly. U mladíků se samotářskou povahouzpůsobuje vlčí hlad po citech, tkáních a dívčímvolání. Buněčná blízkost má takřkateologický charakter. Dochází k transsublimacím,a naopak k vtělování. Osamělcůmrostou z mozku mohutné sekvoje a baobabyúmyslů, z úst jim trčí vzpříčené jazyky jakv krvi omočené meče.A mohutný andělský hněv pohlaví burácípod mraky jak starý proudový bombardér,z pampeliškové louky odnáší chmýří vichrdo daleka, ...jak čmelák zuřící štěstím vefialových květech bodláků, ...jak raketas atomovou hlavicí, řvoucí a trhající vzduchnad pouští Bajkonur, s praskotem vychládároztavený písek, ...jak rtuťovitý laskajícíjazýček nějakých osamělých kamarádek,který v embryonálním sblížení navzájemhladí, a přeci drhne o holou tkáň, o nervovévýčnělky opuštěného zapomenutého,tenounce zpívajícího, ...kničícího poštěváčku.Stojím na terase Národního muzea. Mravenec,jeden z mnoha mravenců, černajícíchse na chodnících. Pod každou lampou, v žlutém– rozsvíceném – vzduchu je vidět pohybv ulicích. Každou hodinou dav řídne, až zaúplné tmy, jež se přelévá nad náměstím,břidlicově zbarvená, olejnatá jak hladinanějakého nezměrného přístavu, ...za nocibudou se potulovat po tom rozlehlém prostranstvískupinky opilců a prázdně veselé,cizími jazyky halekající tlupy turistů budouobléhat stánky s občerstvením.Přes den tu vídám postávat davy Rusů.Hemží se okolo pomníku, fotografují se,stejně tak jako orientálci. Někteří majíazbukou napsané cedule a nabízejí procházkupo Praze s odborným výkladem. Tizde jsou zřejmě o nějaký ten týden déle. Užmi nic nevadí, lidstvo se definitivně smísilov jednolitou planetární masu. ...Proplétámse těmi skupinkami jak ostrovy cizích řečí,desítky telefonů s fotoaparátem mne mimoděkzanesou do svých digitálních pamětí,protože není možné nevstoupit někomu dozáběru. Všichni se navzájem fotí... Někteřívážní kašpaři s profesionálními objektivydlouze instruují manželku, jak má stát, jakse má dívat, ...ano, v podstatě si to všichniužívají, ona je v ohnisku jeho pozornosti,a on má pořádný, velký nástroj.Celý život jsem někam jezdil, do školy, doučňáku, do zaměstnání... Pamatuji se na tarána v metru, zde v centru města to kulminovalo:stres, nervozita, studený pot na tváříchmladých ambiciózních mladých mužůs kravatou a slečen v kostýmcích. Oblakaadrenalinu, testosteronu a Old Spice rozežírala,zoxidovala železná madla uvnitřvagonů. Rytmický třas nohou, vibraceneklidu a úzkosti naplňovaly celý prostora promořily mysl všech, komu nebylo podpadesát. Tenhle stav agresivního strachuz existence končil, bylo to cítit, tak okolodesáté hodiny dopoledne – všichni už bylizasunutí v kancelářích jak tužky v penálua vyvíjeli činnost, potili se, pili kafe a navzájemse pomlouvali – kdykoli připravenihrát u monitorů „vážnou práci“. Tady, naVáclaváku, stát v osm hodin na chodníku,tak uvidíš lidstvo v jeho erbovní, základnísituaci – od doby kamenné se nic nezměnilo– ranní ospalá erekce definitivně mizí podobavami, čeho se dnes dotyčný dočká odšéfa, ...včera mu podivně dlouho trvalo, neždotyčnému odpověděl na pozdrav. Nejednavagína se sevře v předtuše nedokončené přese stárnoucí vedoucí (ta má vagínu už léta„...vyšroubovanou doma na piáně“). Celá taslepičí válka se odehrává pomocí „teninkých“zbraní, které muž vůbec nemá šanci zachytit.Jsou z arzenálu samičího klování – tvářitse ostentativně „šťastně“, ...na nějakourepliku ňoumovitého, eunuchoidního kolegyzareagovat jako na vrcholně atraktivní,zkušenou formu namlouvání a sexem nabitéhoflirtu, ...na to kuňkání přerostléhokojence odpoví vítězným samičím smíchema dlouhým pohledem přivřených očí (to všeurčeno jako herecká etuda pro oči ostatníchsamic na pracovišti). Vše je zakončenoklapáním podpatků a opravdu mohutnýmvrtěním v bocích, doprovázených pohledempřes rameno na vyjeveného „Jardu“. Kolegyněnenávistně drtí v pařátech tužky a cosimumlají „do vousů“. Zmatený, proplešlý„mamák“ zaparkuje v podnikové kuchyňcea čumě na varnou konvici a hrnky s žertovnýminápisy, neví, „čí je“, a bádá nadtím – co se mu to vlastně stalo a co to projeho budoucnost může znamenat (Co na tomáma, nebude muset přestavět chlapeckýpokojík? Kam uloží svoji celoživotní sbírkuangličáků?).Ano, někteří tomu říkají „život“.Nyní je ale tma. Milosrdná – nabízí ulicek putování, udržuje iluzi o možném setkánídvou osamělých, doposud se neznajícíchbytostí. Nebo možnost zapomnění, bytostputující uhlově černou nocí, vstupující dosvětelných krabic a kuželů, jež padají a sršíz rozsvícených výkladů na chodník. Jakakvarijní ryba může noční chodec ploutv ulicích pod lampami a nechat svůj smutekjak ztracené šupiny na nárožích ulic,na fasádách domů, na římsách. Může seněkde v ústí temné, úzké uličky ve starémměstě, ...může se prudce pohnout a zmizetv šeru sám sobě i ostatním a po nějakémčase vyplout na rozsvícené Staroměstskénáměstí, už jiný, minulost ztratil, zůstalakdesi za ním. Ta krásná iluze končí až zajitra.Tma a chlad mě přinutily sestoupit z terasypřed muzeem. Jak náhle oživlý chrlič, jakofoto Martin LangerVáclav Kahuda se narodil 8. 11. 1965 v Praze. V letech 1985–1989 uveřejňoval své veršea později rovněž krátké prozaické texty v samizdatových sbornících Almanach, označovanýchtéž jako Branický almanach (vydávaný tzv. autorským konsorciem, jehož členy bylikromě Kahudy Oscar Ryba, František Skoř, Dan Mára a Skiol Podraga). Prózu a řidčejiverše publikoval v Iniciálách, Literárních novinách, Voknu či Tvaru. Na počátku 90. let sev rámci svého členství v literárním sdružení Moderní analfabet podílel též na stejnojmennémsborníku.Uveřejnil prozaické knihy Příběh o baziliškovi (1992), Veselá bída (1997), Exhumace (1998),Houština (1999), Technologie dubnového večera (společně s druhým vydáním Příběhu o baziliškovi;2000) a Proudy (2001).


plechový kohout točící se na hřebeni střech,...jsem ztuhlý a toporně přebíhám rušnouautostrádu.Jdu podél Domu módy, vůbec nevím, jestlise pořád tak jmenuje. Napravo přes náměstíje Dům potravin, ale ten už svůj názevi obsah ztratil. Vše je v pohybu a proměnách.Před ústím ulice Ve Smečkách se rojísmečky černochů oblečených do reklamníchdresů jednotlivých sportbarů a nevěstinců.Lákají povykující skupinky anglickýchvýrostků, různé ty zmatené, svému osuduzanechané fotbalové fanoušky. Odněkudz prdele, a nějakému tomu svému prdelnímuklubu oddaně a nadšeně – podle všechpravidel klanového chování – projevují svoupřízeň a sounáležitost. Někteří mají ještěklubové barvy namalované ve tvářích. Je toprůmysl.Černoši mají ve tvářích tu vážnost chudýchlidí. Koulí po všem očima, vše jezajímá, vyzráli na to – dostali se na tenpodivuhodný studený a bohatý kontinentEvropa. Hýkající mladící z dělnických čtvrtíJaroslav Jebavý, kolážseverní Anglie, celý život zatím na sociálníchdávkách, ...vypadají jako nějaká slepávětev vývoje lidstva, něco se kdysi dávnonepovedlo. Mrazivá pravda o nelidském lidstvučiší z těch davů.Snad možná proto je tak úlevné a osvobodivézemřít, že je mezi námi lidmi – taktěžké žít. Jako bychom byli ďáblové v pekle.Pod vrstvou turistů je na Václavskémnáměstí pomalý, ale pozorný pohyb kapsářů,děvek a dealerů. Některá ta stárnoucí rachejtleto občas přežene s alkoholem a hlomozípak jazykem v nějaké nekonečné při s paťatýmpasákem, který spíš připomíná maléhosamečka přirostlého k veliké hlubinné rybě,takového ektoparazita, napojeného na jejíkrevní oběh.Také amfetaminoví pěšáci, na rozdíl odheroinových lenivě rozevlátých, zpomalenýchlenochodů, tito pervitinoví pouličníprodejci, sami v těžké závislosti, ...jsou takintoxikování, že vypadají jak loutky, kterýmiškube nějaký šílený divadelník. Šijísebou, každý pohyb je stokrát přehnanýa urychlený, jako by hráli v nějaké podivnémzrychleném němém filmu. Grimasy,pohyby očí, sebemenší drobnost je „šíleně“zajímavá a nekonečně významná. Jsouschopni (k zešílení pro náhodného pozorovatele)stokrát a donekonečna rozvazovat sivysoké „martensky“, kličku po kličce, vytáhnoutdvoumetrové tkaničky a nesmírnězaujatě, sedíce někde za sloupem v podchodumetra, dírku po dírce, vystrkujíceu toho jazyk a poulíce oči, jako by pyrotechnikzneškodňoval nebezpečnou trhavinu– zavazují si boty, aby po pár metrech chůze,přehnaně uvolněné, tak uvolněné, že by jimruce a nohy odlétly do nebes – kdyby mohly,...po pár metrech „předtančení“ ztuhnoua s podezíravým pohledem zírají na svéboty, aby pak ihned usedli na chodník a jalise opět pomalu a slastně rozvazovat kličkupo kličce, uzlík po uzlíku...Pod touto krouživou, vířivou hladinou zločinnéhopodnikání a chemické aktivity,až úplně dole – se pohybují, pokud vůbec,...malátně postávají a popocházejí, očumujíkolem odpadkových košů, ...opilí bezdomovci.Když kolem přejde hejno turistů(většinou vedených průvodkyní, která máreproduktor na břiše a s tímhle nádražnímechem vede stádo na ní závislých, z autobusůuondaných důchodců, ti už ani nefotía nefilmují, další náměstí, další kostelya zámky, chtějí jít na hotel, chce se jim sráta chcát, nažrat se a spát), a to cizokrajné,foťáky a kamerami ověšené společenstvícizinců je doprovázeno skupinkami podvou – po třech bedlivě zpozornělých místníchnebo balkánských „cizinců“. Občas sez hejna gerontů vyloupne nenápadný mládenečeka hned cosi předává komusi opodálstojícímu a hledícímu – spolu s turisty,na nějakou spíčenou, smrtelně nudnoufasádu, kterou si oni – poslušni huhňajícía chraplavě chrochtající průvodkyně vyfotí.Ukradená kamera mezitím ještě několikrátvystřídá „kameramana“, až ji kdosi naprostoneznámý poměrně rychlou chůzí odnášík takovému tlustému strejčkovi, kterýpostává před rozsvícenou hernou a vypadá,že na tomhle světě ho už nemůže nic překvapit.Turistická výprava, už půl kilometrudaleko, za několika nárožími teprve zjišťuje,že jeden její člen došel újmy. Ale to už je jentakové slabé bekání v mumraji velkoměsta.Stádo se dává opět na pochod a predátořikráčejí „co noha nohu mine“ za ním.Národ bezdomovců je zaujat svým útrobnímživotem (ne nadarmo je nervový přenašeč,mediátor serotonin, přítomen ve velkémmnožství v tlustém střevě, ovlivňujeperistaltiku a vstřebávání tekutin a určuje,kdy se bezdomovec uvede do pohybua osloví kolemjdoucího: „že mu ujel vlak doOstravy“). Jeden vyčouhlý deprivant, oblečenýdo „značkových hadrů“, smažka – měllegendu, že „potřebuje 80 korun na rychlíkHermes“. Za tu pěknou lež dostal odemne dvacku, ...když se o dva dny, při mémnávratu do Prahy, pokusil o totéž, poznalmě uprostřed věty a proklínaje nějaká neurčitánebesa nebo nějakého nejasného viníka,zmizel kymácivě (kulhal o francouzské berli)v davu.Procházím úzkou pasáží, kolem veřejnýchdomů Ve Smečkách jsem prošel rychlea zlehka, nenápadný vchod okolo nějakýchskleněných výkladů a vitrín vůbec nevypadá,že na něj navazuje pasáž. Klikatě sevine uprostřed bloku domů a ústí ve Štěpánské,naproti ulice V Jámě. Kousek naAlcronem. ...Nikdy jsem s těmito místynesrostl, nezvyknul jsem si na ně. Celýživot jsem vyrůstal na periferii a každýlesík, háj stromů nebo plácek zarostlý travouje mi tisíckrát cennější než tyhle očouzenépochmurné bloky domů. Betonové,ztemnělé krabice, plné schodišť, úzkýchdvorků plných vzduchotechniky hučící vedne v noci, světlíky vydechující výparyz kuchyní a hospod – celý tenhle generátorsmutku velkého města, hrůzy z existencestejně beznadějné, jako jsou navrstvenékrápníky holubího trusu za omšelou konstrukcíneonového nápisu, z nějž již svítí jendvě písmena, a dávají tak do dálky vzniknoutpocitu, že tahle metropole je po nějakétiché, nenápadné válce, po invazi nějakýchcizích kmenů, které se již spojily, prorostlymístní populaci, a tak proběhla transfuze,kýbl dějin se naplnil novou krví a naředilsedlinu špinavé minulosti.VÝLOV„A pak spolu vypít »sklenici dobréhopiva«, jak píšete, z čehož soudím, že siotec na mladé víno příliš nepotrpí − a jás ním ohledně piva souhlasím. Ostatnějsme spolu, jak si teď v těch vedrech vzpomínám,už kdysi pravidelně popíjeli pivo,před mnoha lety, když mě otec brával naObčanskou plovárnu.“Tyto řádky napsal Kafka rodičům z rakouskéhosanatoria v Kierlingu den před svousmrtí, 2. června 1924. Max Brod cituje celýdopis v knize Franz Kafka. Eine Biographie;četla jsem ji velmi dávno, ale pasáž o pivu miutkvěla. Kvůli pokročilé tuberkulóze hrtanuKafka v posledních dnech života nemohlpolykat, o to víc mluvil o nápojích a ovoci,dlouze nasával vůni jahod a třešní, přálsi, aby jeho blízcí před ním pili hlubokýmidoušky… Pak si vybavuji Doru, Kafkovuposlední lásku, v Brodově podání: jak sepokouší vlastním tělem Franze chránit předvětrem a deštěm při převozu otevřenýmautem do Vídně, v dubnu 1924; nakonec,po Franzově skonu, její neutichající šeptání−„Mein Lieber, mein Lieber, mein Guter, du!“Že to zavání červenou knihovnou? SentimentBrodovi nebyl cizí. Jímavých pasážíz Kafkovy biografie se později chopili jiníautoři a porůznu je beletristicky zpracovávali.„V češtině vyšla Nádhera života, znáteto?“ ptal se mě letos v létě jeden přítel. „Kdysijsem četl knížku, která vyšla jen v polském překladu− Gerd Schneider: Lalka Kafki (Kafkovapanenka), tak se mi to v hlavě propojilo...“Při inflaci podobných titulů se v tomčlověk už opravdu stěží vyzná. Schneiderovuknihu neznám. Jinou „Kafkovupanenku“ jsem v této rubrice vylovila loni(Tvar č. 16/2011) − v dětské knize Kafkaa panenka cestovatelka si její autor JordiSierra i Fabra s epizodou o panence úplněvystačí. V Nádheře života Michaela Kumpfmüllera(Mladá fronta, Praha 2012)se ona epizoda objeví jen v podobě dvoustrohých odstavců (str. 92–93). Knihy seprotínají v čase, v roce Kafkova přesídlenído Berlína, v dramatickém posledním rocejeho života. Ač o tom nasládlý název Nádheraživota nic nevypovídá, je to předevšímstyl, který tyto dvě knihy odlišuje. Na rozdílod španělského „pohádkáře“ se NěmecKumpfmüller přece po svém snaží „držetkrok“ se způsobem Kafkova psaní. Častonarážíme na stylistické odlesky Kafkovýchvět − i se specificky kafkovskou dynamikouparadoxu: „Je večer, venku je ještě světlo, užje znát, že zima odchází, malují si jaro, nějakécesty, na něž patrně nikdy nedojde, ani v dobrýchdobách ne, pokud nejsou dobré doby právětohle, a to bezpochyby jsou.“Na úrovni obrazu, výrazu či střihu všakk paralelám s Kafkou nedochází, ve vyššíchi hlubších patrech textu se Kumpfmüllers Kafkou dokonale míjí. Patrně proto, že sije autor Nádhery života vědom své neschopnostinapodobit Kafkovu optiku, přiklání sev průběhu vyprávění čím dál víc k perspektivějeho družky Dory, což je nepochybněsnazší. Pokud jde o samotné Kafkovy prózyz popisované doby, Kumpfmüller se s nimipotýká jen v podobě nepříliš originálníhokomentáře: „Ten příběh patří k jeho nejdelším.Dobře si uvědomuje, že je něčím jako poslednímslovem o jeho práci, o jeho ve všem všudy nezdařenémpokusu být spisovatelem, o marnostiumění, která spadá v jedno s marností života.Večer ztratí hlas. Vlastně je to jen ochraptělost,ale možná přece jen něco víc, začne pištět jakoJosefína, to se mu nakonec zdá případné.“Pěkný překlad oddané znalkyně Kafkovaživota a díla Věry Koubové i její laskavýdoslov činí z české verze Nádhery životadocela příjemnou knihu. Na ojedinělýchmístech sice překladatelce uklouzly vazby,pod nimiž ještě prosvítá němčina („Mášnějaký zármutek? […] Jen udělala zkušenost,jak snadno ji lze zranit.“ str. 48), myslímale, že milovníci a zejména milovnicekafkovských biografií, prostě ti, které spíšnež Kafkovo dílo zajímá jeho (beletristickyzaoblený) lidský osud a vztahy, jí to rádiodpustí.Naproti tomu za naprosto nesnesitelnýpovažuji román Freudova sestra, kterýnapsal Makedonec Goce Smilevski (EuromediaGroup − Odeon, Praha 2012). Že tatověc obdržela v roce 2010 Cenu Evropskéunie za literaturu a − jak se píše na záložce −postupně vyjde ve čtyřiadvaceti zemích, člověkav dnešní době už nepřekvapí. Hned poněkolika stránkách v každém trochu soudnémčtenáři zašimrá tušení, že jde o špatnouknihu. (K spornému hodnotícímutermínu se uchyluji proto, abych nemuselapoužít výrazu jednoznačnějšího a tvrdšího.)Nebudu se v tomto případě podrobnějizabývat překladem Ivana Dorovského −jeho čeština je poněkud rozostřená – anipřekladatelovým doslovem, který je mdlýtaké myšlenkově. Intelektuální rozmazanostdoslovu ale přesně ladí s dikcí románu.Goce Smilevski (nar. 1975) převážně jenpřežvykuje vyčtená encyklopedická moudraa nabubřele k nim přidává své mrzáckévýklady. Sází na všechno možné: třeba nafeminismus či na záplavu slavných jmen.Krmí nás Hölderlinem, Nervalem, Kierkegaardem,Schopenhauerem, Nietzschem…(Zdroje sporných překladů u citátů, někdyi půlstránkových, zůstávají utajené; nebo sepřekládalo přímo z makedonštiny? Občasto tak vypadá.)Známá jména se neustále vynořují a mizí,v návaznosti na Nádherný život připomeňmetřeba setkání Freudovy sestry Adolfínys Kafkovou sestrou Ottlou v koncentračnímtáboře. Celý ten trapný megalomanskýtyátr má Smilevskému posloužit jako zdánlivěvzdělanecký polštář, na který klade svéinkviziční sdělení: Sigmund Freud byl egoista,který se vykašlal na své sestry, nechalje trčet v Hitlerem obsazené Vídni, vlastníkůži si však zachránil emigrací do Anglie.Fakta, v knize zamlčená, jsou prostá: Freudemigroval za zvlášť vypjatých okolností 4.června 1938. Musel podepsat, že s ním bylodobře nakládáno, k čemuž s nenapadnutelnouironií připsal: „Gestapo mohu každémuvřele doporučit.“ V té době už byl velminemocný rakovinou hrtanu (opět hrtan!).Po aplikaci smrtelné dávky morfia, kterou sivyžádal, v Londýně 23. září 1939 zemřel.Wanda Heinrichovátvar 18/12/19


RECENZEZrození Kalliopé?Zatím ne, I když…Marie Michlová: Smrt MúzTorst, Praha 2012Studentka historie Marie Michlová (nar.1989) se nejspíš bez vlastního přičiněnívydala po stopách Petry Hůlové. Kdyžpřesně před deseti lety tato dnes již renomovanáprozaička vstupovala do literárníhoživota, bylo jí rovněž třiadvacet leta byla také studentkou na pražské filozofickéfakultě. Její debut Paměť mojí babičce(2002) rovněž vydalo nakladatelství Torsts podobně halasivými referencemi. Nejinakje tomu v případě Michlové, jež sicev rozhovorech vystupuje poměrně skromně,tím více pak kontrastuje s nakladatelskouanotací, v níž se píše o „prozaickém debutuzásadního významu“, „skvěle napsané próze“či dokonce o tom, že její román nemá v současnéčeské próze obdobu. S posledně uvedenoucharakteristikou se vlastně shoduji,i když v jiném významu, než jaký má namysli bombastická reklama.Autorka si pro svůj debut vybrala náročný,byť nikterak originální způsob vyprávění,kdy se prostřednictvím fiktivní postavyosvětlují osudy významných historickýchosobností. Takový narativ může svou zintimnělouoptikou revidovat naše historicképoznání, neboť učebnicově odlidštěnépersony, z nichž známe obvykle jen jménoa výčet jejich výsledků v příslušné oblasti,prezentuje jako lidi z masa a kostí. Autorse může rozhodnout pro závažnou výpověďpoukazující k našemu nedostatečnémuhistorickému poznání otevřenému nejrůznějšíminterpretacím a spekulacím, aneboje jeho cílem čtenáře svým textem „pouze“pobavit. Michlová zvolila za svého protagonistustárnoucího spisovatele se signálnímjménem John Smith (obdoba českéhonejfrekventovanějšího jména Josef Novák),který se přes pocit životní i umělecké nenaplněnostiodhodlá sepsat vzpomínky. Líčív nich velmi barvitě peripetie své literárníkariéry a zmiňuje se o svých přátelských,partnerských i profesních vztazích. Můžemekonstatovat, že snad žádný významný britskýliterát první poloviny 19. století nezůstalSmithovi neznámý. Nejvíce pozornostivěnuje Walteru Scottovi, Jamesi Hoggovia Johnu Gibsonu Lockhartovi, s nimiž sepravidelně stýká a vede s nimi intelektuálskérozhovory.Na odlehčujícím způsobu, s jakým je příběhzprostředkován, je zřejmé, že autorcese jedná především o zábavu, a nikolivo obnažení nástrojů sloužících k popisuminulého děje a o reflexi historikovýchpostupů. Za to bychom měli autorkupochválit, neboť jako školená historičkaby jistě mohla mít ambice zatěžovat příběhmetatextovými pasážemi. Může to překvapittím spíš, že se ve svém oboru již etablovala,jak dokládá její publikace Protentokrátaneb Česká každodennost 1939–1945 (Čas,2012). Michlová svoje vědomosti zapojilado románu mnohem sofistikovaněji a svýmzpůsobem implicitně, totiž výběrem defilujícíchosobností tehdejší společenské smetánky.Již delší dobu se totiž věnuje osobnostiJ. G. Lockharta, mimo jiné Scottovazetě, opakovaně pobývala na studijní stážive Skotsku, navštívila jeho sídlo, prostudovalapříslušné archivy, dokonce se účastnilaprestižní mezinárodní konference, kde proneslapříspěvek k tomuto tématu. Blízkosthistorické fikce jejímu odbornému zájmuje tedy evidentní. Je obdivuhodné, že sedebutantce podařilo vyvarovat chyb, kteréby se při podobném vztahu mohly státi mnohem zkušenějšímu autorovi. Ačkolivje totiž román budován na detailních znalostechprostředí, které je českému čtenářidobou i místem vzdáleno, nemusí se přijeho recepci cítit ochuzen. Příběh je dobřesrozumitelný a pochopitelný i recipientovi,který o pojednávaných událostech nic neví.Otázkou ovšem zůstává, zda si je tohotofaktu autorka vědoma. Pokud by totiž chtělareprezentovanou dobu nějak modelovat,kdyby měla v úmyslu podat její pokřivenýobraz a spoléhala na čtenářovu spoluprácipři rozeznání nastražených pastí, zůstalby její záměr nepochopen. Pochybuji totiž,zda by věci neznalý čtenář podstoupil komplikovanoucestu ověřování líčených dějůz těžko dostupných zdrojů (alespoň mněse to nestalo). Zcela jiná situace by vznikla,kdyby si pro svůj příběh vybrala epizoduz českých národních dějin. Pak by takováidentifikace byla mnohem snazší a poučenějšíčtenář by „odchylky“ od historickéhovýkladu poznal ihned.Ale to byla pouze spekulace, která spíšenaznačuje potenciální úskalí Michlovéumělecké metody do budoucna. Obrátím-lipozornost zpět k samotnému textu, vnímámjako nezdařilý jiný jeho aspekt. Totiždějovou rozvláčnost a myšlenkovou chudostpříběhu. Autorka se natolik vžila dosvěta svých postav, že zapomněla počítatstránky a nechala svůj text rozbujet napět set stran. Přitom k tomu podle méhonázoru neměla žádné důvody, ba právě naopak,extenzita rozmělňuje jak onu kýženouvtipnost, jež se začne v pětině románuvytrácet a upadne do stereotypu, tak ideuobsaženou v titulu. Smith chce totiž vyřešitzáhadná úmrtí nadějných básníků, jejichžživot končí kolem pětatřiceti let. Zároveň jetřeba název vnímat obrazně, jako zplaněníumělcova talentu a nedostatek tvůrčíchsil, jež neminuly ani protagonistu. Nebyloovšem nutné tyto skutečnosti demonstrovattakřka donekonečna. Přestože románpodle autorky vznikal dlouhých osm let,krátit a škrtat se za tu dobu nenaučila. A aninakladatelský redaktor tuto práci neudělal,což by bylo v případě prozaické prvotinynanejvýš prospěšné. Nejspíš byl natolikzaujat anoncovanou „jinakostí“, že románnijak zásadně neupravoval.Dále by se mohlo namítnout, že autorkavykresluje svoje postavy příliš à la thèse,spoléhá se na plochou charakteristiku bezvýraznějšího psychologického posunu,a nakládá s nimi až svévolně, když je jednupo druhé uvádí na scénu a následně je z níodpravuje. Papírovost postav představujeovšem záležitost, již lze další literární zkušenostíodstranit.Použijme naposled příměr ke staršíHůlové: její prvotina se stala bestsellerema postupem času se ukázalo, že jde vskutkuo talentovanou literátku, jejíž úspěšnostnezajišťuje pouhá exotičnost příběhu, nakterou sázel nakladatel. Mimo jiné o tom,že využití exotických reálií není samospasitelné,svědčí podobně koncipovaná próza,jež ovšem nenávratně zapadla, a sice románTomáše Kolského Ruthie a barevnost světa(Torst, 2003). Marii Michlové se může přihoditobojí a záleží jen na ní, zda se pokusísvoji uměleckou metodu uplatnit a modifikovati v jiném období než v dokonale rekognoskovanéBritánii první půle 19. století,či se bude nadále opájet svými znalostmia na jejich základě produkovat úmorné dialogyoživlých historických postav.Erik GilkLESTER A ERROLVE VĚČNÝCH ČASECHAlena Přibáňová – Michal Přibáň(eds.): Na shledanou v lepších časech.Dopisy Josefa Škvoreckého a LubomíraDorůžky z doby marnosti (1968–1989)Books and Cards, Praha 2011Vrstevníci, aktéři a pamětníci jazzovéhověku Josef Škvorecký (Errol, 1924–2012)a Lubomír Dorůžka (Lester, nar. 1924) bylispojeni svými hudebními i literárními láskamia přátelstvím, realizovaným v nepříznivýchčasech formou korespondence.Nepříznivé časy nastaly v 50. letech a zanormalizace a český čtenář z nich získal dvasvazky korespondence, které vypovídajímnoho o autorech, jejich myšlení, dílechi době vzniku. Pro pochopení edice Na shledanouv lepších časech, Dopisy JŠ a LD z dobymarnosti (1968–1989) je vhodné připomenouti předcházející svazek. Korespondence(Psaní, jazz a bláto v pásech. Dopisy JosefaŠkvoreckého a Lubomíra Dorůžky z doby kultů[1950–1960], 2007) byla pro oba autory prostředkemsebeuvědomování jako nebouřícíchse, ale vnitřně svobodných „nestraníků“,směřujících navzdory době k životním drahám„nejlepšího spisovatele“ a jazzovéhopublicisty. Ono „navzdory“ u obou autorůpředurčilo jejich osudy v éře normalizace.Josef Škvorecký se ve svém kanadskémexilu stal jedním z nejvýznamnějších českýchspisovatelů a vydavatelů v zahraničí.Lubomír Dorůžka setrval na svém odstupuod režimu, v jehož reformu nevěřil. Po srpnovémšoku se rychle stáhl do jasně definovaného„bezpečného minima“ a „moudréhostárnutí“ nutnému k přežití − v jeho případěpoměrně dlouho jako šéfredaktora Melodie,publicisty, funkcionáře Supraphonu i Jazzovéfederace. Dorůžkovy podrobné zprávyz normalizace početně převažují nad zachovanouŠkvoreckého korespondencí a činíz vydaného svazku vlastně deník, o jehožtvar 18/12/20faktografii se může opírat on sám ve svýchmemoárech (Panoráma paměti, Český jazzmezi tanky a klíči 1968–1989, Panoráma snů).32. svazek spisů autora, který v Československupo dobu normalizace nežil, se stávás filozofickým nadhledem psaným záznamemo této době.První linií korespondence je letité přátelství.Soukromá korespondence exponovanéhohudebního publicisty a jednohoz nejprominentnějších „emigrantů“ se odehrávalajako dobrodružství s falešnými adresamia identitami. Podstatné věci si autořivyřizovali formou poste restante za početnýchDorůžkových zahraničních výjezdů.Došlo dokonce i k osobnímu setkání v Londýně.Důvody tolerance režimu vůči kontaktům,které byly veřejným tajemstvím, simůže pozorný čtenář domyslet z občasnýchDorůžkových glos o různých názorech „pracovníkůministerstva vnitra“. Utajena snadzůstala jen Škvoreckého „pokrytá“ autorstvítextů i překladů, realizovaných i v éřenormalizace. Třetím v tomto důvěrnémspolečenství byl Jan Zábrana, o jehož úmrtíinformoval Dorůžku jeho přítel ze zámoří.Dorůžku se Škvoreckým spojovala „stálostve věci ideálů“. Již šestadvacetiletý Škvoreckýv dopise roku 1950 deklaroval, žejazz je „podstatnou součástí toho našeho ztracenýhomládí, a člověk musí zůstat mládí věrnej“,s pesimistickým závěrem, že „příští lidio jazzu nebudou nic vědět“. Jazz určuje témapřerývané korespondence normalizačníhodvacetiletí. Oba přátelé nejsou diskofilové,vinyly jsou jim nosičem hudby, která žije nakoncertech. Pro Dorůžku je psaní o jazzuživobytím, proto v dopisech informuje předevšímo drobných i vážnějších událostechna naší kulturní scéně. Nechává si posílatpotřebné knihy a revanšuje se elpíčky z normalizačníprodukce, která jsou Škvoreckémupodle jeho slov skutečným pojítkem s domovinou.Dorůžka mu ovšem zprostředkovávaltaké nenahraditelné reference o domácímohlasu jeho v zahraničí vydaných a v samizdaturozšiřovaných knih, i o relacích naHlasu Ameriky. Škvorecký se rád pochlubili dobrou odezvou překladů svých staršíchprací v Americe, obzvláště v jazzových kruzích.Pro oba jazz končí swingem a za jejichobzorem je již free. Bez ohledu na osobnípreference respektují touhu nové generacenajít si novou hudbu, idoly, formu generačníhopostoje. Za manifest mladé generacev éře normalizace nepovažuje LubomírDorůžka rock, ale různé podoby folku, jehožnepřenosné sdělení se pokouší Škvoreckémuv dopisech interpretovat. Trpělivostv mezigeneračním dialogu si mohl LubomírDorůžka ověřit v rodině. Syn Petr patřík významným hudebním publicistům a vnukse stal uznávaným jazzmanem.Dorůžkovy dopisy lze číst jako seismografickypřesný záznam normalizace, viděnéz hudební sféry. V tříšti každodenních událostíse autor intuitivně orientuje a v dlouhýchdopisech, psaných mnohdy na dovolenýchv cizině, s odstupem dokáže vidět to,co nebylo tak jasné z domova. Dorůžkovypostřehy potvrzuje i chronologie kapitol,odpovídající dnešnímu náhledu historikůi pamětníků. Zpočátku (1969–1971: Z Věčnýchčasů do Nového světa) autoři netušídélku éry, ve které se nesetkají a jejíž názevodvodili z dobového hesla. Po záznamecho bizarní době nejtvrdší normalizace (1972-1974) mapuje Dorůžka snahy o nalezenínového prostoru pro kulturu (1975–1976,Ztráty a nálezy). I když své dopisy píše jenpro jediného čtenáře, definuje Dorůžkav kapitole 1977–1983, Tajné zprávy z Prahy,svůj koncept aktivisty „šedé zóny“, kterýmá odstup od režimu i disentu. Komunikacis „bolševikem“ považoval za nesmysl.Zastával pozici „profesionála“, šéfredaktoraoficiálního časopisu Melodie, úředníkai mezinárodně činného jazzového činovníkase všemi výhodami včetně výjezdů dociziny. Na svých funkcích nelpěl, nešlo tedyo bezcharakterní pragmatismus. Dorůžkai Škvorecký se již v 50. letech rozešli nejense „svazáky“, ale do budoucnosti se všemi„stoupenci absolutní pravdy“, kteří narušujísvým aktivismem poctivé kulturní snahy.Proto je Dorůžka kritický i vůči „alternativnímukulturismu“ Karla Srpa, který siJazzovou sekci Svazu hudebníků zvolil jakoplatformu své „hry s režimem“.Vzorná edice Dorůžkovy a Škvoreckéhokorespondence od manželů Přibáňovýchdoplňuje informace, které by se čtenář převážněz Dorůžkových zachovaných dopisůani nemohl dozvědět. Jednou z nich jesetkání obou přátel v Londýně roku 1985,nenápadně vypíchnuté v názvu celéhooddílu let 1984–1986. Rád bych tě ještěněkdy viděl. Pečlivě pojednaný poznámkovýaparát uvádí biografická data k osobnostemi k nejrůznějším činovníkům, kteří se v éřenormalizace proslavili neblaze. Kniha končíperspektivou setkání v polistopadové Praze.Korespondence ale pokračovala v pozměněné,soukromé poloze. Vydání třetíhosvazku by se mohlo stát vhodným dovětkemk osudům dvou významných postavčeského jazzového věku.Pavel OndračkaTvar lze objednat e-mailem, telefonicky nebo poštouredakce@itvar.czTvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1tel.: 234 612 398, 234 612 399cena pro předplatitele 25,– Kč


„JEDLÝ“ JAN V ROLI ŠVANDRLÍKAI VÁCHALAJan Nejedlý: Nová pražská strašidlaArgo, Praha 2012Něco takového jsme ještě neměli. Všemzdvořilým čekatelům na nástupce VáclavaCibuly způsobí kniha šok. Nebesa prominou,ale je nesena břesknými větami švandrlíkovskéhotypu a prodává typické urbanlegends. Jak? Napůl jako televizní scénář,zpola co úderně akční story z šestákovéhomagazínu do vlaku. Hm, a kdyby snad autorneměl vše, co tu čtenářům jedle předkládá,podloženo (a dokonce v doslovu i komentovánoctihodným Petrem Janečkem), mohlibychom Nová pražská strašidla směle označitza brak par excellence. Ne snad?Určitě, ale on to podloženo má, a zatímcojmenovaný (pražský) etnolog a folkloristaNEDAL ve třech Černých sanitkách (2006–2008) sesbíraným mýtům sdostatek beletrickouformu, Jan Nejedlý dnes beletrizujenaopak až moc, ne-li ukrutně notoricky,a kumuluje povědomím národa sdílenéhistorky jako temné i světlejší mraky nadjedním městem Evropy. A takovým stylem,až se absence smyslu pro pravděpodobnosti proporce občas ztrácí. Ale většinouabsurdistánské kouzlo zůstává. Adaptacehospodského i studentského pábení a tlachunás vtáhne a pohltí a nebojím se tu jakokněžna Libuše prorokovat, že právě Nejedléhokniha (která je provokativní víc stylemnež obsahem) bude − jako jedna z mála −čtena v Praze i po sto a více letech (a vydávána),byť už ne jako kniha svým přístupemprovokativní.A nejen v Praze bude reflektována, nicméněse jedná i o další pragensii a pověstisituované kamkoli mimo naši matkuměst tudíž na obdobné zpracování dálčekají. A i když je pravda, že třeba slovensko-maďarskéokolnosti zmizení zpěvákaJiřího Schelingera (autorem také podchycené)představují jistou výjimku, on se námNejedlý vlastně více soustřeďuje na to, cosnad Zdeněk Svěrák zašifroval do řádkůtextu svého Holubího domu.Jednotlivé kapitoly tohoto souboru neuvěřitelnýchpříběhů mi asi nejvíc připomínajíčasované nálože, přičemž i jenom Podolskálegenda by po jistém rozvedení obstálajako samostatná publikace. Avšak podobněhutných enkláv má kniha přehršli a celkemje jich devětašedesát, krátkých i delších. Všepak únosně ilustroval Karel Jerie; již v roce1968 vydal zmiňovaný pan Švandrlík knihuPražská strašidla, nicméně Nepraktovýchči Boudových obrázků se její následovnicedočkat už nemohla.Nejedlý vždy vypráví se značnou razancía výsledkem se v tomto případě stalo stěžíuvěřitelné setkání Váchala, Ladislava Klímya Roalda Dahla kdesi na nechráněnémpitevním stole vystaveném dešťům. Všepak působí dojmem až surreálným, a siceto není surrealita, která by za analýzu stála,dejme tomu, profesoru Novotnému, avšaksurrealita to je. A jaká, až dá zapomenout naveškeré Cibulovy tradiční přístupy z knížekNové pražské pověsti (1981) anebo Pražskéfigurky (1985), a že to byly nějak záslužnéa podložené práce! Aletady? Přišel nejen novýŠvandrlík, nýbrž i Hrabal.A také pamětník. A chceříkat věci lapidárně, bapřímo na tom staví, aleneztroskotá? Je pravdou,že právě přemrštěná koncentrovanostmůže se tustáti slabinou u některých„kousků malých dějin“, protoževrstvení dalších a dalšíchprvků moderní lidovéslovesnosti, které samyo sobě obstojí, může vefinále přibrzdit nebo zastavitonen proces pohlcovánía fascinování čtenáře, aby naopak došlo ažk jakémusi vyzvracení přemíry řetězenýchfaktů. A čeho je moc, toho je až příliš, a pocitneuvěřitelna sice bývá hřejivý, ale sebelepšístylistické propojení veškerých přítomnýchkauz bohužel nezabrání občasnému přeplněníjímky. I domu, i města: plného jinakúžasu.Ale jsou to malicherné obavy, dodám hned,a je dobře, že po boku relativně známýchlegend (Stalinovo ucho, Vyšehradští jezdci,Spartakiádní vrah), předvedených vcelkuvyčerpávajícím způsobem a jako ryzí senzace,vegetují na zdejších stránkách i mnohébáje jen málo provětrané, ba obskurní, vekterých si mrtví pod Nuselským mostempodávají ruce i s tzv. Hovínkovým panáčkem.„Když jsem byl malý, nestrašili mě doma polednicíani bezhlavým rytířem, ale vyprávěnímo promítači, který v jednom pražském kině ubodalnůžkami malého chlapce,“vzpomíná Nejedlý hnedna začátku. „Nebál jsem seve Zlaté uličce nebo v Nekázance,ale na Strossmayerověnáměstí, kde se rodiče nikdyneopomněli zmínit o řidičcenáklaďáku, která tu úmyslněstočila vůz na refýž plnoulidí. To byla moje skutečnástrašidla.“ I takové věci setedy můžou stát! Žasnemepak my sami. Ale pokaždéjen do chvíle, v níž se nepochybnýzáměr kumulátorasetká s tou či onou čtenářskouindividualitou a vekteré musíme přistoupit na hru s akceptovánímnadsázky a (přiznaným) domýšlenímreality. Inu, a pokud to vaše čidla ještě stálesvedou, tuto knihu si užijete, a pokud nesvedou− a trpíte třeba přílišnou dýchavičností,anebo máte nezdravé mantinely – pak si v jejíchbujných poselstvích utoňte (a ve svémnesmyslu pro metaforu). A vše už to bylo,ale to vše nemůže téct jen řečištěm jedinéhopříběhu! Chytí pak dokonce Nejedného zaflígr nejeden oduševnělý realista a purista,ale já si stejně myslím, že se do světa vyklubaldalší vysoce Jedlý Jan.A že režisér Brabec anebo sám Jan Švankmajerby dle této předlohy mohli ihnedzačít s filmem Krvavý román II. Proč ne?Každá doba má své přízraky − a s lidovouslovesností se tu autor pro jednou naprostonemaže.Ivo FenclJAZYKY, REPREZENTACEVeronika Veberová, Petr A. Bílek, VladimírPapoušek, David Skalický (eds.):Jazyky reprezentaceAkropolis, Praha 2012Čtenáři, jenž stál jistou dobu mimo (A. K.)nebo se o českou literární vědu odjakživazajímal spíš nezávazně (pravděpodobněvětšina ostatních), je na první pohled těžkorozpoznat, nakolik sborník Veroniky Veberovéa kolektivu odráží nový trend. Anotacena stránkách nakladatelství naznačuje, žeby měl. Píše se tam, že v „českém prostředí(…) pojem [reprezentace] dosud nezaznívaltak, jak by odpovídalo jeho významu“. Pravdouje, že pojem reprezentace se v literárněvědných,neřkuli těch literárněteoretických,kruzích nikdy nenosil. Jeho většinovéužití, uchopující jazyk jako zrcadlo mimojazykovéhosvěta, zavánělo naivitou nepoučenéhostudenta, který literárnímu texturozumí příliš doslovně a namísto interpretacíči strukturních rozborů sděluje předevšímdojmy (případně na mapě do úmoruhledá Raisovo město Větrov). Když se literárnívědec z povolání přiblíží optice nepoučenéhostudenta, bývá to pro obě stranyosvěžující a je tomu tak i na mnoha místechv tomto sborníku.Napříč sborníkem se však setkáváme ještěs dalším, méně lidovým pojetím slova reprezentace.V tomto pojetí se jazyk, respektiveliterární text, podobá spíš petřínskému bludištinež zrcadlu u nás doma nad komodou,na něž jsme si zvykli bezvýhradně spoléhat.Zrcadlí se v sobě samém a vnější světzobrazuje přinejlepším nakřivo. Úkolemliterárního vědce, který se pojem reprezentacerozhodne chápat výhradně takto, jepak popsat dominantní deformace a dopočítatse všech úrovní násobného zrcadlenímezi zrcadly, aniž se nechá rozptylovatsamotným předmětem vnějšího světa, tedylidskou zkušeností v textu sdělenou a sdílenou.Jakkoli se dotyčným autorům dařítento význam pojmu reprezentace doložitv zahraniční odborné literatuře, nepůsobíjejich práce s ním vždycky zcela motivovaně.Zde novost přístupu spočívá především veslovní rovině. V praxi dělají, co se dělalo uždřív, i bez pojmu či za pomoci pojmů jiných(konstrukce, redukce aj.).Při pohledu z nižších pater abstrakcese však kniha přesto jeví nově, v tom dobrémslova smyslu. Než vysvětlím jak a proč,nutno předeslat, že na dvou stech sedmdesátistranách nerozměrné publikace jezastoupeno autorů dvacet a že ne všichni sevyjadřují k teorii literatury. Jak jsme zvyklíu tohoto typu výstupu, kde se mísí obory,zájmy a odborné (či méně) jazyky, kdenavíc některé z kapitol nejsou o moc delšínež přítomná recenze, nacházíme zde vedlestudií inspirativních i články přinejmenšímnedořečené. Málokoho upoutá celá kniha,ale s tím se počítá. Rozdělena je do tří sekcís názvy Reprezentace jako teoretický problém,Reprezentace ve filozofii a v myšlení o uměnía kultuře, Reprezentace v literatuře a filmu.Sekce druhá a třetí zahrnují příspěvkydoslova o všem, od Pupenda (Jaroslav Pinkas)přes kulturní historii vousu (StanislavKomárek) až po zdravotní stav delegaceČS spisovatelů v SSSR roku 1955 (MichalBauer). Z hlediska teorie jazyka a literatury(osobní zaměření A. K.) ale nejsou nezajímavéani některé články v těchto sekcích.Jmenujme tedy výběrově to nejpozoruhodnější,bez zřetele na umístění v rámci knihy.Kupříkladu David Skalický, jeden ze čtveřiceredaktorů, přispívá obrodným referátemo postanalytické filozofii RichardaRortyho a jejím možném vztahu k interpretacia literární četbě vůbec. Skalickýjednak zpochybňuje smysluplnost otázky,jíž se několik desetiletí zaobírali analytičtífilozofové (a od níž se teď ustupuje vcelkuhromadně), totiž otázky po možnosti stanovit,zda libovolný výrok v o fikčním světěf je pravdivý, či nikoliv. Dále upozorňujena nepřirozenost rigidně předjednanýchinterpretací (typu: teď všem ukážu, že textt je ve skutečnosti uzavřeným symbolickýmsdělením s). Umožňuje mu to Rortyho pragmatismus,jemuž nechybí společenský, bapřímo humanitární apel. Rorty volá po člověku,jenž ke světu (nebo literárnímu textu)nebude přistupovat utilitárně, s jasně vytyčenýmcílem, nýbrž s nadějí, že mu naopaksvět (nebo text) pomůže jeho cíle změnit.I bez Rortyho a Skalického bychom si možnáuvědomili, že výše jmenované uměnovědnépostupy nejsou psychologicky validní(výsledky empirických studií, prováděnýchna nepoučených studentech, hovoří za vše).I jinak bychom se asi nakonec dovtípili, žespíše než otázkám po pravdivosti propozicse mysl většinového čtenáře oddává méněkonstruovaným, avšak o nic méně komplexnímpochodům čiré (literaturu zrcadlící)imaginace. Právě Skalický a jeho Rortynám zato nejzřetelnějším možným způsobempomáhají rozpoznat onu dobrou tendenci,jež knihou prosvítá na vícero místech.Naznačují totiž jistý odklon literární teorieod textocentrismu k antropocentrismu.Ačkoliv se ve sborníku skloňuje „sémantickégesto“, „generativní poetika“ a jinéněkdejší hermetismy, nápadný podíl příspěvkůvědomě naráží na skutečnost, ženám (nám všem, tedy i/nejen nepoučenýmstudentům) literatura přetéká do života.Smím-li si vypůjčit slova vůbec nejlepšíhozastoupeného stylisty Stanislava Komárka,vyřčená původně na adresu klasické etologie,je kniha ve svém žánru „úspěšným pokusemo skloubení vědeckosti a bezprostředního zájmuo živé“. Petr A. Bílek tak například v úvodní,teoreticky nejúplnější studii (převzaté zespřízněné knihy Cosmogonia, kterou lonivypravil společně s Vladimírem Papouškem)potěší zmínkami o tom, co čtenáři nejspíš velíselský rozum, ba dokonce že při čtení běžnězakoušíme něco jako mentální obrazy, poslepovanéz předchozí životní zkušenosti (veTvaru č. 16/2012 byla kniha recenzována MartinemCharvátem – pozn. red.). Petr Komendačrtá fenomenologicky laděnou vizi tvůrčíhopsaní jako procesu nanejvýš tělesnéhoa ukotveného ve chvilkové autorově situaci,v tom nejprostším smyslu slova. Záslužně setak pouští do palčivých témat vědomí (Nakolikjsem si jako autor či čtenář běžně vědomasvých intelektuálních pochodů? Minimálně.)a prožitku (Nakolik jako autor nebo čtenářfyzicky prožívám rytmický tok tvorby nebočtení? Někdy až na dřeň.). Ta jsou z myšlenío literatuře běžně vyloučena. Škoda že přitom zůstává jen u črty, protože Komendovamyšlenka by se dala plodně zpřesnit v řadukonkrétních, a třeba i ověřitelných, hypotéz.Jakkoli se tělesná zkušenost špatně sděluje,její vnější, fyziologické projevy lze dnes celkempřesně zachytit a somatickou uvědomělostlze v lidech jednoduše pěstovat (k čemužshodou okolností nabádají někteří přednížáci Richarda Rortyho).Literárnímu psaní jako dynamickémua situovanému dění se ve svém příspěvkučástečně věnuje i Jakub Češka. Přestože čtenářepředem zastrašuje výroky typu „Hrabalovyprózy odmítám pojednávat jako echoskutečnosti, nýbrž se na ně hodlám zaměřit jakona soustavnou inscenaci symbolického (literárního)kódu“, poutavě pojednává mj. o tom, jakBohumil Hrabal, ten skutečný z masa a kostí,ochotně přepisoval své práce z těkavýchpopudů okolí (od hospodských kamarádůpo Ústřední publikační správu). Konečněještě třeba Veronika Ambros nás v přehledovémčlánku o různých podobách Golemapřivádí zpátky k již zmiňovanému problémupravdivosti a ověřitelnosti faktu v literatuře,respektive k závěru, že se jedná o pseudoproblém.Ambros nepřímo připomíná, že psychologickánaléhavost postavy Golema nenínikterak oslabena tím, že Golema „původního“nikdy nikdo neviděl. Vděčíme za toopět lidské představivosti, imaginaci.Kromě dvou shora jmenovaných významůslova reprezentace se ve sborníku místymluví ještě o třetím způsobu užití, jak hoznáme kupříkladu ze spojení „národní fotbalováreprezentace“. Takové rozuměníslovu reprezentace má dvojí rozměr. Vnukájednak představu, že někdo (fotbalový tým)věrně zastupuje někoho jiného (desítkumilionů českých občanů). Druhak v mírnémnesouladu s touto představou naznačuje,že onen někdo byl vybrán na základěsvých výjimečných, nikoliv tedy zastupitelných,kvalit. Jak bylo řečeno úvodem,není mi v tuto chvíli zřejmé, zda sborníkreprezentuje současnou českou literárníteorii a obecněji vědu spíše po první, nebopo druhé významové ose. Předpokládám,ovšem je to jenom dohad, že po té druhé.Anežka Kuzmičovátvar 18/12/21


RECENZERádi-li se bojíte,kupte si NOVÉHO TheorinaJohan Theorin: SmršťZe švédštiny přeložilJaroslav BojanovskýMoba, Brno 2012Podíváme-li se na mapu Švédska, naleznemena ní Öland jako druhý největšíostrov. Je velmi úzký a velmi podlouhlý:ve vyprávění švédské spisovatelky SelmyLagerlöfové je obrovským motýlem, kterýspadl do moře, rozbil si křídla a pokryl sevápencem.Právě do prostředí Ölandu, starých venkovskýchstatků, majáků, přístavních městečeka rašelinišť z doby železné umísťujeJohan Theorin děj svého již druhého detektivníhorománu s prvky hororu, kterývychází v češtině. Milieu to zajímavé a exotické:jak hlásá titulek reklamního inzerátujedné realitní kanceláře, „Změňte svůj život– přestěhujte se na venkov!“ Pod oním venkovemse míní ölandský statek Åludden,a nabídka je to lákavá i pro stockholmskémanžele Joakima a Katrine Westinovy sedvěma malými dětmi, toužící uprchnoutz velkoměstského shonu a mající navíczálibu v renovaci starých obydlí.To ale Westinovi ještě netuší, že „mrtvíse každou zimu scházejí, aby společně oslaviliVánoce“, a nejen to. Zakoupený statek jetotiž prokletý, neboť je postaven ze dřevaztroskotané lodi, a i jinak má velmi chmurnouhistorii, která tu a tam v knize probleskujeve střizích z doby minulé. Zdá se, žejeho bývalí obyvatelé mají ve zvyku se naněj vracet i mnohem častěji než jen v doběvánoční, a to pak člověk přítomnost mrtvýchnějak záhadně cítí… Manželský párse ještě ani nestihne ze Stockholmu přestěhovat,a život Katrine končí utopenímv moři, do nějž spadla z mola nacházejícíhose nedaleko statku. A Joakim, který bylv tu chvíli ve Stockholmu ve svém bývalémdomě, má pocit, že ho tam na chvíli navštívila,i když v té chvíli byla na vzdálenémÖlandu – a to právě v okamžiku, kdy jak sepozději ukáže, spadla do moře.Chvíli se zdá, že se jednalo o jakousinešťastnou náhodu. Jenže v místnímokrsku se znovuotvírá policejní stanice,na niž nastupuje mladá policistka TildaDavidssonová, rozhodnutá brát své posláníveřejné činitelky velmi vážně i za cenu konfliktůse služebně staršími kolegy – a velmivážně bere i životní zkušenosti příslušníkanejstarší generace své rodiny, včetně lidovýchzkazek a pověstí, které starý námořníkGerlof o Ölandu zná. Časem se ukáže, žeto nehoda být nemusela, důkazní řízení jeale v aktuálních podmínkách velmi složité.Navíc: už už se blíží Vánoce.Theorin zde každopádně rozehrává komplikovanějšía zjevně tedy i promyšlenouvyprávěcí strukturu, v níž se prolínají linienejrůznějších příběhů, různé časové rovinya perspektivy mnoha postav, z nichž všechnyzde ani nemohou a možná ani nemusejí býtjmenovány. To, co čtenáři o svých hrdinechsdělí, je podbarveno nejrůznějšími paralelamia je umně odstupňováno a „dávkováno“:pomalu vychází najevo například to, žepravým důvodem odchodu Westinovýchz hlavního města byla i snaha o únik předtraumatem z tragického osudu Joakimovysestry Ethel, který jak se ukazuje, hrajepodstatnou roli i pro Katrinin skon. A to všese odehrává na pozadí příběhu Katrininymatky, umělkyně Mirji Rambeové, kteráv mládí na Ölandu rovněž žila a neměla tovždy úplně snadné: jak postupně vyplyne napovrch, chmurná historie Åluddenu se taktrochu týká i samotné rodiny Westinových.Navíc se mnohokrát ukáže, že nic není tak,jak se původně zdá.Vrcholem příběhu je apokalyptická Smršť,jakási metapostava, která přichází na Ölandkaždým rokem, nahání hrůzu a napáchá vždyvelké škody. I v epizodách, které se k námdostávají v historických zářezech, měla smršťpro lidi vždy osudový význam, a nejinaktomu bude i protentokrát, jak budeme dokonce příběhu sledovat, a nebude znovu chybětani násilí. „»Tak to je letos první skutečnásněhová bouře, viďte?« řekl Joakim. »To myslítetenhle ostrý vítr? Ale to přece není žádná bouře…Ta nás teprve čeká. Odhaduji, že přijde ještěpřed koncem roku,« řekl Gerlof.“ A ti mrtví sena Vánoce na Åluddenu skutečněsejdou. Rádi-li se bojíte,kupte si Smršť… Napětí autordokáže udržet až do konce,a i to je zjevně jeden z důvodů,proč bylo jeho dílo ověnčenoněkolika oceněními a proč jeTheorin překládán do mnohajazyků.Na záložce knihy se píše, žeautor v současné době pracujejako žurnalista a že mimo jinéi proto bývá často srovnávánse Stiegem Larssonem. Natomto místě je třeba poněkud„ubrat plyn“, protože − k čemu při podobnémsrovnávání můžeme dojít? Stieg Larssontraktuje závažné problémy švédské i globálníspolečnosti, jako jsou násilí na ženách,obchod s lidmi, mediální či politické manipulacea korupce, které podává v podobě čtivéhotextu zajímavého žánrového konglomerátu,jenž vykazuje rysy tradiční detektivky,ale i špionážního románu, hororu, action,thrilleru, a místy i tradičního společenskyangažovaného románu či morality. V tomtosmyslu je přes zdánlivou podobnost Theorinovalicence mnohem „oddechovější“. Jistéspolečensky kritické momenty, tradičně sevyskytující ve švédských detektivkách, sev jeho vyprávění sice objevují: sociální problematika,marginalizace žen, drogy, přičemžkořeny zločinu vedou, jak jinak, do prostředístockholmské egoistické vyšší třídy, podnikatelskéi intelektuální – i Smršť má svého „Teleboriana“,pedofilního lékaře, zneužívajícíhomalé holčičky. Přesto však se jedná o pouhémotivy, které působí jako jistým způsobemprvoplánové a nebezpečně směřují čtenáře ažk tomu, aby dílo označil za změť, všehochuťči splácaninu. Most na Öland prostě nenímostem na Hedestad z Mužů, kteří nenávidíženy, na němž v době zmizení Harriet Vangerovéhavaroval nákladní automobil.Tato odlišná licence není samozřejmě něčím,co by se Theorinovi mělo nějak a priori vyčítat.Je ale potřeba formulovat to, že zloděj Sereliusby v detektivním společensky angažovanémžánru byl stěží po celou dobu od prvníhookamžiku tak nesmírně nesympatickouinkarnací zla a že by možnáani nebyl takovým hlupákems tolika vyloženě idiotskýmihláškami. A dalším nehodnýmstereotypem je i neomalenýzpůsob, jakým se s Tildourozejde její dřívější (ženatý)učitel na policejní škole Martin.Autorovy postavy vůbecjako by nějak měly k sobě spíšeinertní vztah.Co mi ale na Smršti vadí nejvíc,souvisí s poznámkou prezentovanouv mé jiné nedávnérecenzi ve Tvaru, týkající sedetektivního díla Temná stezka Åsy Larssonové.Tato autorka tvrdí, že z textů začínajícíchšvédských detektivkářů – s výjimkouprávě jí samotné – nakladatelští redaktořičasto vyškrtnou až třetinu. U Theorina, ačjiž není začátečníkem, mám silný pocit, že toněkdo z původního švédského nakladatelstvíopomněl udělat, měl-li bych věc formulovatsprávně „häftigt“ („machrovsky“). Na čtyři stadvaceti jedné straně textu je mnohá věta přebytečná– ne-li každá druhá, nebo dokoncei více. Opakovaná setkání Joakima s mrtvýmina jeho statku, která děj mnohdy užnikam dál nerozvíjejí, jsou právě příkladempasáží, které by v textu tolikrát být nemusely:čtenář už dávno ví, že tu prostě mrtví jsou,a nemusí se stále dozvídat, že někde bylypředtím dveře zavřené, a teď nejsou… Méněby někdy bylo více. Nevím, zda je právě totozáležitostí, která výrazně přispívá k seznání,že jsem v podstatě přečetl banalitu. A to jetřeba formulovat takto příkře i přes výšenastíněnou dobrou promyšlenost strukturya vícero motivů, a také přesto, že traktovánílokálně-historických témat z Ölandu v rámcidetektivky je zajímavý nápad.Co je naopak chvályhodné, je fakt, žešvédsky psané dílo bylo přeloženo ze švédštiny.Jméno překladatele Jaroslava Bojanovskéhoje určitě zárukou řemeslně dobřeodvedené práce. Letos to bude dvacet let, cojsme spolu v prvním ročníku začínali studovatšvédštinu, Jardo! Letí to. Proč se někdyneozvu?Jan DlaskPŘIŠEL JSEM TAM, TAK ZHASLIPetr Rákos: Askiburgiončili Kniha lidičekZa tratí, Beroun 2012„Askiburgion, místo významné v dobách, kdyvýznam měl význam, bylo překoceno v Oškobrh;a tím se stalo obcí lidiček. Lidičkami mínímetvory, nevynikající jinou schopností, nežlinadáním asimilovat se v podmínkách světa.“Po více než patnácti letech vycházíAskiburgion podruhé (poprvé knížka vyšlav roce 1995, rok po autorově dobrovolnésmrti), na obálce je zmínka o tom, že je tokniha nezařaditelná a neuchopitelná. Dodávámk tomu, že kdo se ji pokusí „uchopit“,nemá už potřebu ji zařazovat, ona si po párstránkách uchopí jeho a čtenář podlehne.Anebo by měl, podotýkám nekriticky, co lzevšak čekat od toho, kdo už podlehl… Vtipu,nečekaným souvislostem, autorově sebeironii,smyslu pro komično a absurditu. A takysmutku, jenž je Rákosův spolehlivý průvodce.Pokud jde o žánry, najdeme zde fiktivnírozhovor, apokryfy na příběhy z mytologie,deníkové záznamy, dopisy, verše,vzpomínky na blízké lidi, na dětství, básněv próze, humoristické minipovídky, snovéminiatury…V úvodu autor (povoláním lékař-psychiatr,v Bohnicích založil Centrum krizové intervence,které funguje dodnes) upozorňuje„zmateného čtenáře, že je to trochu zmatené,ale mnou se to tak napsalo“. Kniha má třičásti – v jedné z nich se v Jičíně, městě autorovadětství a dospívání, pohybují reálnépostavy včetně poněkud imaginárníhodědečka, kterého „roztrhaly zdivočelé láhvev jeho vlastním domě“ (Alchemilla čili Knihao městě), ve druhé části s názvem Herkuleačili Kniha pýchy se setkáváme s BernardemNé, jemuž sudičky přidělily jméno („»Takjsme tam šouply Bernarda, né?« A jméno BernardoNé chlapci už zůstalo.“) i osudové povinnosti(„Sudičky neexperimentují, sudičky jsouúřednice osudu.“). Pro Bernarda Né, své alterego, vytvořil vypravěč souběžnou existenciv duchovním prostoru, v němž je jakýmsiHerkulem konce dvacátého století.„Jako mladík měl Bernardo Né ustavičnětendenci páchat hrdinskou činnost. V odbornéliteratuře bývá tento úkaz označován jakoherkulovský komplex.“ Vždyť už jako dítě seBernardo Né pokusil zabít lernejskou hydru,která sídlila v hydrantu za městem, a zašeli za Minotaurem, když maminka potřebovalačervené nitě; kromě očekávanýchúkolů, jako je zmocnění se Kerbera, odpoutáníProméthea, vyhnání stymfalskýchptáků, mu přibude nové poslání – stane sesociologickým „průzkumníkem“, jenž pátrápo „opravdových mužích“, což zjišťuje prostřednictvímtzv. delawarské studie, dotazníkupro osoby mužského pohlaví. Podleodpovědí zúčastněných jedinců na pouhédvě otázky („Vstáváte ráno rád? Víte, co vásčeká v budoucnosti?“) budou moci badatelékonečně zjistit, jak se pozná skutečný chlap,a kolik jich tedy na světě je. Bernarda Néna cestách doprovází Kerberos, který s nímvede ironické dialogy o lásce a úspěchuz pohledu mnohasetletého strážce Hádovyříše. Jedním z probandů se stává i Sisyfos,„slavný stachanovec“, který na otázkuo budoucnosti málem předčasně upustí balvan.Ve fiktivním rozhovoru je Jičín (ač nejmenován)autorovou nostalgickou vzpomínkouna jeho domy, ulice, vůně, ta je všaknáhle překryta obrazem zmaru a hrozícízkázy – transportéry s uhlím ukládanýmdo sklepů vystřídaly v srpnu 68 transportéryobrněné, a tehdy se relativně bezpečnákaždodennost mění v bezmocný hněva pocity bezvýchodnosti. Každodennostmá pro autora víc významů a spojení. Jižzmíněné části Kniha o městě a Kniha pýchyjsou orámovány textem nazvaným Niobe čiliKniha bolesti – bolest jako by tvořila břehydvou proudů vědomí, emocí a prožitků.„Kde není bolesti, není života. Kde však ježivota, tam je bolesti na rozdávání. (…) Bolesta strach si samozřejmě tykají, chodí spolu dohospody a často se opijí spolu. Pak si vyhlédnouvhodnou oběť a trochu ji zmáčknou. Co strachnakousne, bolest vychutná.“ Bolest způsobenázlobou a krutostí a lítost nad nemožnostíto změnit, nemožností to kdy pochopit.Přesto v textu nacházíme pasáže převážněžertovné, lehké a hravé, až ve spodní vrstvětěch komických výjevů je trpkost a smutek.Občas autor uzavře kapitolu nebo jejíčást vonnegutovským povzdechem: „A tak.Attaque.“ Pohrává si s mnohovýznamnostíslov, která používá mnohdy jako schůdky,z nichž každý se blíží k neodvratně bezvýchodnémuzakončení – „Nikdy, nikdy nejstetak blízko pádu, jako když jste na vrcholu.Nikdy se nestane, aby pád nenastal.“Podařilo se mu spojit zdánlivě nespojitelné– a v několika pasážích vyslovit nevyslovitelné;svůj patrně základní pocit uzavřelza slovy a větami vcelku nenápadnými.„Opakem dítěte je velké dítě. Muž je živočichzdržující se ve vmezeřeném prostoru mezivrcholem a dnem. (…) Vrchol je euforie; jistota;sebedůvěra; optimismus vedoucí až ke koketériise skepsí. (…) Dno je jistota nejistoty:pokoření, nicota, bezmoc, deprese, konec světa.Dno je bolest. Dítě rozlišuje pouze mezi láskoua bolestí. Ale muž přijímá volbu pohybu v územímezi netečností euforie a netečností beznaděje.(…) Logickým důsledkem vrcholu je štěstí.Logickým důsledkem dna je sebevražda. Logickýmdůsledkem pohybu v meziúzemí je každodennost.(…) Bernardo Né je spokojen, neboťnahlédl do galerie každodennosti, a nezapomeňte,že každodennost je každodenní Bernardovouhvězdou. (…) Baba si nevraživě přeměnícestovatele a pak beze slova zhasne. (…) Přišeljsem tam, tak zhasli! vyvozuje hluboce zamyšlenýBernardo Né ze své čerstvě absolvovanépříhody.“Je až podivuhodné, že text, který je„poměrně nadměrně“ skeptický, působízároveň nesmírně hravě a radostně, okouzleně,až do okamžiku, kdy přichází smutekv doprovodu bolesti a stesku, aby tu radosta okouzlení popřely. Vždy se Petru Rákosovi„včas“ připomněly. „Táta měl sako. Tchán nevidělmodré zřetelné číslo, číslo deset tisíc čtyřista čtyřicet čtyři, jež táta nosil, iluminativněvyvedeno, na předloktí. (…) Táta měl praxiv dávání smrti přes hubu. Trénoval v Osvětimi.“Zkušenosti však bývají nesdělitelné.Eva Škamlovátvar 18/12/22


„PÍŠU TVRDĚ A TĚŽCE“Josef Čapek: Beletrie 1 (Spisy JosefaČapka, sv. 2). Živý plamen, Tři prózy,Podzim 1914, Lelio, Lakomec, Mocpověry, Gassirova loutna, Země mnohajmen, Pro delfína, Stín kapradiny.Ed. Daniel VojtěchTriáda, Praha 2011Nakladatelství Triáda nevydává Spisy JosefaČapka v přísně chronologickém sledu. Podruhém svazku beletristických textů, kterýpřipravil Jiří Opelík a který obsahuje prózyz autorova posledního tvůrčího období (Kulhavýpoutník, Psáno do mraků a Básně z koncentračníhotábora), přichází teprve na řadusvazek první. Editor Daniel Vojtěch do nějzahrnul díla, jež byla napsána či zveřejněnado roku 1930. Vznikl tak celek žánrověnejednotný, slučující texty, jejichž genezeje rozložena v poměrně dlouhém časovémúseku (nejstarší povídka pochází z roku1912). Během tohoto období doznal Čapkůvstyl i jeho poetika významných proměn.Ty pochopitelně souvisejí s dynamikou soudobéliteratury (a v Čapkově případě takévýtvarného umění): s rozkladem secesníhodekorativismu a počátky avantgardy, s nosnýmstylovým překryvem kubismu a expresionismui okouzlením dobovou módouutopických námětů a nakonec s nástupemtzv. baladické prózy.Svazek obsahuje krátké prózy, rukopisnátorza, drama Země mnoha jmen, původnípovídkové knihy Lelio a Pro delfína i delšíprózu (autorem označenou jako „povídka“)Stín kapradiny. Zaznamenaná žánrovánejednotnost ovšem není výsledkem editorovynekoncepčnosti nebo dokonce libovůle.Josef Čapek nebyl takříkajíc autorem-specialistou,který by se věnoval omezenému,dokonale zvládnutému spektru žánrů.Naopak zkoušel různé formy a různě velképlochy, ve velkém rozpětí od dramatickýchkusů až k hutným aforistickým záznamům.Jeho tvorbu nemůžeme zjednodušeněvymezit jako postupné rozvíjení jednotnélinie (žánrové, tematicko-motivickéapod.); interpretovo eventuální dosazenívíce či méně přímočarého vývojového schématu(jak se o to pokusil Jan Mukařovskýv případě próz Karlových; viz Vývoj Čapkovyprózy [1934], in: J. M., Studie [II], eds.M. Červenka a M. Jankovič, Host, Brno2001, s. 399–432) by tu bylo do značnémíry vnějškovým zásahem. Editor správněpoznamenává, že „lze v Čapkově psaní poukázatna tematickou, motivickou i stylovouprostupnost žánrů i druhů a rozrušování jejichhranic, provázanost reflexivních a lyrizačníchpostupů, jakož i návratnosti, variace a kontextovéproměny některých námětů či dokoncesyžetů (…)“ (s. 315–316). Předěl mezi oběmasvazky Čapkovy beletrie charakterizuje Vojtěchjako „technický“ (tento přece jen vnějšízásah nebylo možno obejít), neboť není diktovánpovahou editovaného materiálu: rok1930 nepředstavuje zásadní periodizačnímezník či vývojový přelom.Sám Josef Čapek hodnotil své literárnívýkony více než skromně – chybělo mutvůrčí sebevědomí, s nímž se setkávámeu jeho mladšího bratra. Nepovažoval se zaspisovatele, nýbrž za někoho, kdo literaturujen „dělá“. Zvláště v počátcích Josefovysamostatné slovesné tvorby hráladůležitou roli snaha osvobodit se od vlivuKarlova. V dopise Jarmile Pospíšilové (pozdějiČapkové) z roku 1912 si ještě neumípředstavit, že by své texty psal samostatně,„protože píšu příliš tvrdě a těžce“ (cit. nas. 316). Tento dojem „tvrdosti“, namáhavostitvorby je neodmyslitelně vpleten dožebroví Čapkových textů, třebaže jej nelzeztotožňovat s dojmem těžkopádnosti. JosefČapek zkrátka nepsal lehce, a také protojeho slovesné dílo není – především vesrovnání s dílem Karlovým – nijak zvlášťrozsáhlé. Literární umění Josefa Čapkasměřuje k výrazové i myšlenkové hutnosti,jíž by odpovídala forma – neustále hledanáa zkoušená. Jisté formální „nevyváženosti“,vytýkané dobovou kritikou, můžemechápat (spíše než jako důsledek nedostatečnéobeznámenosti se stavebními principytoho či onoho žánru) jako úsilí naléztbytostně svou polohu, nezajištěnou sdílenýmiliterárními konvencemi či modely.Snad s částečnou výjimkou Stínu kapradinycharakterizuje Čapkovy prózy menší zájemo důsledné rozvíjení dějové zápletky. Kauzalitapříběhu není důležitější než analogiesituací a motivů, než myšlenkové paradoxy.Jejich rozvíjení nakonec autora přivedlo zahranice narativní prózy, do světa filozofickyladěných reflexí a esejistiky.Vraťme se ještě ke studii J. Mukařovského.Klasik českého strukturalismu chápe jakoústřední problém tvorby Karla Čapka zkoumánínapětí mezi událostí (dějem) a významem(jeho podáním). Karla Čapka, hlavnějakožto autora noetické trilogie a nedokončenéhorománu o skladateli Foltýnovi,fascinuje významy jiskřící trhlina, onennamnoze zarážející (a definitivně nerozhodnutelný)nesoulad mezi oběma pólyvyprávěného světa. Lze podobný ústředníproblém nalézt také u Josefa Čapka? V některýchjeho prózách (v přítomném svazkukupříkladu Živý plamen, Událost, Severus)je exponován motiv cesty s konotacemiživotní pouti a touhy. Zároveň je přímo dostruktury textů vtahován ten, jenž je oslovován– onen druhý neboli partner v dialogu.Možná bychom tvorbu Josefa Čapkamohli popsat – zhuštěně, ale doufejme, ženikoli nepřesně – jako cestu za druhým, jakotouhu po druhém hlasu. V tomto smyslu lzeza klíčové považovat místo ze Stínu kapradiny:„Pak se probudil Ruda ze spánku a vidělVaška spáti po své levé straně. Co asi s tebou je,co v tobě vězí? myslel si, dívaje se na Vaškovutvář, smytou šerem. Tak co? Zemřeš nebo nezemřeš,či co s tebou bude?“ (s. 259) Základníotázky jsou zde tematizovány jako otázkytoho druhého – ale současně jsou vyjádřenímúzkosti „já“. Kosmické osamění je většíhrozbou než fyzická smrt…V samém edičním zpracování je nutnovyzdvihnout přinejmenším dva pozitivnímomenty. Zaprvé pečlivá konfrontacevydání z poslední ruky s rukopisy vedlamísty k drobným úpravám – týká se tonapříklad torza Gassirova loutna, poprvévydaného J. Opelíkem (in: Sborník národníhomuzea, řada A – Historie, sv. 41, 1987, č. 1,s. 51–71); nová edice zde přihlédla k autorovýmvpiskům, jež některé formulace pozměnily,mírně posunuly či upřesnily. Zadruhéjsou naštěstí respektována Čapkova vyjadřovacíspecifika, jako je kvantita některýchsamohlásek nebo některé slovesné tvary,u spřežek byl vhodně potlačen princip progresivníhopsaní, pokud to nebylo v rozporuse současnou ortografií, atd. To mimo jinéumožňuje detailně sledovat stylotvornéprvky autorových textů. Ediční komentářreflektuje starší vydání próz Josefa Čapka(respektive společné tvorby bratří Čapků)a zhodnocuje interpretační a analytickévýsledky Opelíkovy monografie (Josef Čapek,Melantrich, Praha 1980), jmenovitě tezi, žeČapkovu tvorbu určuje konvergence „volné“slovesné tvorby (beletrie) a tvorby v oblastiužité (publicistiky, knižní grafiky).Spolehlivé vydání Čapkovy beletrie semůže stát stimulem k dalšímu, novému,třeba jinak nakloněnému naslouchánítomuto originálnímu, dříve nedoceňovanémuhlasu české literatury.Roman KandavýtvarCOOOO Bezbarvý Houser je názevvýstavy, která probíhá v galerii Kvalitářna adrese Senovážné náměstí 17 v Praze 1a potrvá do 23. listopadu. Autor vystavenýchděl Milan Houser (nar. 1971) je brněnskýmumělcem-experimentátorem a děkanemFakulty výtvarných umění při vysokém učenítechnickém v Brně. Expozice přináší dva cyklyHouserových obrazů vytvořených technikoupomalého zasychání litých barev na bázi lakupojmenovaných Bílá série a Kaluže. Charakteristickátechnika, kterou bychom stěží mohlinazvat malbou, nýbrž vysoce zajímavýmexperimentem s fyzikálními a estetickýmivlastnostmi použitého materiálu, přinášínečekané a libé výsledky. Autor sám považujesvé obrazy za jakási sdělení o hmotě, jejíchvlastnostech a reakci na působení gravitačnísíly. Snaží se demonstrovat, co je obraz ve svémateriální hodnotě. Proto nenechává barevnýlak jen zaschnout v mezích formátu plátna,ale dovoluje mu například vykapávat na zem,či ho prořezává a přisypává hliníkové piliny,pomocí nichž vytváří struktury pod povrchemlaku. Opakováním motivu kapající barvyz plátna v několika barevných variacích pakzážitek umocňuje. Technika zasychání lakuje náročná jak časově, tak spotřebou materiálu.Úplné zaschnutí jednoho obrazu vyžadujeod několika měsíců do dvou let a autor na nějvylije až 100 litrů barevného laku. Výstavasice není nikterak rozsáhlá, ale Houserovo díloumístěné v krystalicky čistém interiéru galerieKvalitář zaručuje harmonický zážitek z barvya tvaru. Tato relativně nová pražská galeriefunguje již rok ve zrekonstruovaných přízemníchprostorách, které patřily gymnáziu JanaPalacha. Její představitelé Jiří Kučera, MarekHabr, Jiří Dohnal a Jana Bernartová si zacíl vytknuli snahu o propojení výtvarnéhoumění s bytovým designem a snaží se „obnovitfunkci výtvarného umění jako součástikaždodenního života“.Při návštěvě tohoto místa je příjemné mimojiné i vědomí, že zde není žádná uvaděčka,která by kontrolovala, zda si návštěvník náhodounedovolil napít se či svléci si kabát.KDO ŽIDLÍ, MÁ BYDLISylva Fischerová: Evropa je jako židleThonet, Amerika je pravý úhelDruhé město, Brno 2012Svět, který žijeme v Evropě, je plný zákrutů,kroutí se jako řeka, číhají zde spodní proudyhistorie, často se zjeví hluboká tůň viny, vekteré se můžeme utopit. Oproti tomu seAmerika jeví jako svět přímočarý, částečněpovrchní, ale víceméně čitelný. S tímtopředpokladem − nebo lépe hypotézou − přijíždído Spojených států amerických českábásnířka a v posledních letech také ceněnáprozaička Sylva Fischerová. Její aktuálníkniha s názvem Evropa je jako židle Thonet,Amerika je pravý úhel, již vydalo brněnskénakladatelství Druhé město, představujezcela zvláštní žánrovou symbiózu. Na prvnípohled se zdá, že by mohlo jít o cestovnídeník; při důkladnějším čtení vyvstanekombinace prozaické reflexe s dialogemmezi poznávanou přítomností v „terranova“ a minulostí zanechanou na starémkontinentě, text zároveň čeří tázavý vnitřnímonolog.Kniha je psána jako sled odstavců a zápisů(občas v kurzívě), objevují se v něm i básněa věty v angličtině, které autorka vkládá domateřštiny a ohledává je v nových kontextech.Osobně jsem si tuto knihu definovaljako velmi jazykovou, tedy víceméně vystavenouna bázi „bytí v jazyce“, které má přesnarativní linku jasné lyrické odstíny, v jednébásni narazíme třeba na verše: „Poezie mířípřímo k srdci. / Kde najde / zboulovatěloutouhu. / Popisy, opisy, zážitky, nálepky / z cesttam a zase zpátky − (…) Já je gramatický konstrukt,kterému / nic reálného neodpovídá.“Fischerová však nenechává čtenáře ohledávatsvůj „gramatický konstrukt“, ona samase stává očitým svědkem, vidoucím cestovatelemhypnotizovaným novými vjemy.V pasáži o New Yorku např. píše: „Určujícímzákonem života a světa je kontingence. Dá setomu říkat náhoda, ale smysl je zřejmě hlubší:jsme vydáni všanc konkrétní časoprostorovévrženosti, neboť jsme sami časoprostorovébytosti.“ A v dalších větách jen potvrzujemetodu danou pro celou knihu: okounění,zevlování a vědomí nicnedělání.Přerušovaná časová linie putování nenížádnou cestou napříč Amerikou, čas beatnikůje už dávno pryč (ačkoliv se jimi autorkave svém básnickém debutu Chvění závodníchkoní z roku 1986 částečně inspirovala).Jedná se spíše o určitá zastavení ve městech− nebo také v úplných dírách, setkání s lidmi(rodilými Čechy domestikovanými v USAi s rodilými Američany) a nazírání prožitýchsituací. Esejisticky laděné psaní paknalezneme v částech, kde se autorka ptá,jak některé jevy chápat. Například záhadnýneonový nápis Nails je nejprve interpretovánjako obchod s hřebíky, spatřený někdev samotě amerického Středozápadu, aby bylna konci knihy rébus vyřešen zcela prozaicky− jednalo se o nehtové studio.Důležitým faktorem vnímání celého textuje samozřejmě zkušenost Evropana vyrůstajícíhoza železnou oponou, tedy v době, kdyUSA byly zemí zaslíbenou. Jedná se o konkrétníhistorku, v níž autorka dle svéhodávného normalizačního snu chtěla pít plechovkupiva opřena o stěnu železné boudya dívat se do daleké prérie. Zda se jí tentosen splnil, čtenáři neprozradím. Spíš bychchtěl vyzdvihnout autorčino letité snaženía kvalitu její tvorby, obzvláště když si uvědomíme,že dílo Sylvy Fischerové zahrnujejak odborné práce pro Ústav klasickýchstudií, tak již jmenovanou poezii, texty proděti a povídky − např. její Pasáž z loňskéhoroku byla kritikou vysoce hodnocena. Tímchci jen naznačit, že v českém literárnímrybníčku máme velice málo autorek tohotozáběru a kniha Evropa je jako židle Thonetrozhodně patří k dalším titulům, jež byneměly zapadnout. I proto, že o svých cestovníchzážitcích dnes píše kdejaký hejhulaa USA je dost zprofanovaná země.Radek FridrichVýstava dalšího brněnského umělce-experimentátoraVíta Ondráčka (nar. 1959) podnázvem Nejlepší ztvárnění vedlejší rolese koná v Muzeu Boskovicka v Hradní ul. 1v Boskovicích.Autor, mezi jehož tvorbu patří také technikypapírových reliéfů, daktylogramů či daktyláží,připravil přehlídku svých grafik, obrazů, kreseb,ilustrací, bibliofilií a tisků na plátně.Výstava potrvá do 2. prosince. Otevřeno:Út–Pá 9–17 hod., So–Ne 13–17 hod.Vlaďka KuchtováVýstava děl Milana Houseratvar 18/12/23


za okraj literatury /18PODZIM VONÍ CIVILEMVýlet do bizarního světa mazácké vojny, tedydo zaniklé kultury vojáků základní služby,pokračuje; vydejme se nejprve za hranicejednotlivých posádek do veřejného prostoru,abychom hledali znamení, pomocí kterýchpříslušníci tohoto svérázného kmene kdysiznačkovali hranice svého teritoria. Nejvhodnějšímmístem k pátrání budou restauračnízařízení; na toaletách některých z nichtotiž dodnes přežívají heroické nápisy z dobpovinné vojny v podobě šifrovaných latrinálií.Typické vojenské kryptogramy majípodobu pouhému civilovi nesrozumitelnýchzkratek, jsou doplněny místem, kdebyl autor nápisu posádkou, a rokem, kdytuto posádku konečně opustil. Tyto šifryjsou plné svébytné poetiky – tak napříkladzkratka PVC, doplněná lokalizací Přerov1986, znamená Podzim voní civilem (tedyodchod do civilu z přerovské posádky nastalpro autora nápisu na podzim roku 1986).Podobná zkratka JVC neznamená nic jinéhonež svůdné Jaro voní civilem. Roční období,respektive související nástupní a odchozítermíny vojáků akcentují i další půvabnézkratky LSD (Léto strávené doma) a ZZ TOP(Zima zavání trvalým opuštěním posádky –ZZ Top je název americké rockové skupiny).Svébytné značkování nikoli veřejného prostoru,ale individuálního času strávenéhona vojně pak představoval pravděpodobněnejdůležitější artefakt vůbec, legendárnímetr. Kdy se tento fetišistický objekt v kultuřevojáků základní služby zrodil, dodnespřesně nevíme; první zmínky o něm mámez druhé poloviny 60. let 20. století. Největšíhokvantitativního i kvalitativního rozkvětunabyl v druhé polovině 80. let – stejnějako celá svérázná instituce mazácké vojny.Vojenský metr býval vyráběn z běžnéhokrejčovského metru o délce 150 cm, z něhožvojáci postupně odstřihávali jednotlivé dílky;zkracující se metr tak symbolizoval počet dnízbývajících do vytouženého civilu. Zatímcov 60. letech a na počátku normalizace bylmetr nanejvýš barven či jeho jednotlivédílky byly vojáky kvůli snadnější manipulacinastříhávány, v 80. letech se již setkávámes propracovanějšími zdobnými technikami.Dílky odpovídající dnům v týdnu byly napříkladbarevně odlišeny – pondělí bylo bílé,středa červená, pátek zelený, sobota černá.Na jednotlivé dílky metru byly také častomalovány vlajky zemí světa, což souviselos rituálními praktikami využívajícími velkoumapu, která visívala ve vojenských společenskýchmístnostech. Den, kdy vojákovizbývalo do civilu 167 dní, byl označovánjako Den přistání na mapě, během něhožvoják připíchl špendlík s vlaječkou na územístátu s číslem 167 (Západní Samoa); 150.den si voják pořídil vytoužený metr, kterývymaloval vlajkami států přesně podle čísel,jež jim byly přiděleny na mapě. Mapa, metra mazácké rituály se tak navzájem prolnulya vytvořily svérázný symbolický celek. Odpomyslné pozice vojáka na mapě pak začalybýt odvozovány významné výroční obřady.Například den 135, na mapě odpovídajícíJižnímu Vietnamu a nazývající se podle jihovietnamskéhohlavního města Saigon, byldnem zvýšeného trýznění bažantů ze stranymazáků, neboť slovo saigon ve vojenskémslangu označovalo šikanu. Číslu 5 bylo namapě přiřazeno Československo; v tento denbylo oblíbeným rituálem cestování do civilu,kdy si mazáci sedli na postele, hráli na nočnímstolku karty a popíjeli, zatímco bažantidrncali postelemi, běhali kolem s větvemia hlásili jména zastávek, aby měli mazácipocit, že jedou vlakem domů. My se tamdostaneme až příště, kdy náš výlet do světavojenského folkloru konečně uzavřeme.Petr JanečekVÝROČÍMichal JarešD. Ž. Bor*14. 11. 1932 Praha†11. 12. 2010 PrahaRozluštěníOživená ústa poletují vzduchem tam a sema sejí slova: kam to jdem? tudy! kudy?počkej!zmiz! řvou svou větu ptáci v letu, promiň!promiň,chytám hmyz, slova klečí, kopu hrob, slovaklíčí,vodou krop, zírá na mě díra ve tmě, měsícje ta díra hrob,kopu, kopu obrazce, pěkně hladce-obrace,ztrať se a pak navrať se, zleva, zpravažádná zpráva, chvatná slova, tma a mat;kopu, kopu v podkopu, až tu jámu vykopu:zdola dno a shora strop, kopu, kopu v soběhrob.V labyrintu umřel sen. Vidím ženu, svojiduši,kterou muž v tom hrobě tuší, život se mirozevřel,vzkříšen vstal jsem a ji chtěl; kopu, kopucestu k ní,na věky je počet dní, spolu budem já – a s ní,sen můj se mi vyplní.(Plankty, 2009)V listopadu si dále připomínáme tatovýročí narození:2. 11. 1952 Jan Čulík4. 11. 1932 Václav Jelínek5. 11. 1932 Miroslav Červenka5. 11. 1932 Bohumil Nuska5. 11. 1962 Petr Slavíček10. 11. 1902 Záviš KalandrafejetonPyramidální češstvíPodle mého soustavného a už víc než desetiletéhozkoumání je zívání přenosné ze psa načlověka, zatímco opačně nikoliv. Pes jak známopozná v zrcadle nebo na fotografii, pokudmožno v životní velikosti, že vidí psa, ale neví,zda je to on sám, anebo jiný pes. To by svědčiloo tom, že pes uvažuje spíše v abstraktníchkategoriích, v tomto případě v kategorii „psa“,a nemyslí na sebe, zatímco člověk se pohybujepři zemi. Zívne-li náš pes, pravděpodobnězívnu; zívnu-li já, náš pes poté nezívne, anebozívne jen shodou okolností. Nevím, jak je tou zvířat takových jako kavky, šimpanzi nebostraky. Zívl by náš delfín, kdybychom ho mělia já bych zívl v jeho přítomnosti?Někdy od XX. sjezdu Komunistické stranySovětského svazu zuřil u nás takzvaný boj protikýči a takzvaný boj proti lidské hlouposti; obakontraproduktivní, třebaže se do něho zapojovalyi talenty nevšední. Bojovali-li proti takzvanélidské hlouposti Stanisław Jerzy Lec neboJan Werich, šlo to pochopit nebo aspoň omluvit– nemohli vyslovit přesně, co jim v jejich doběvadí a co jim připadá nebezpečné. Měli právo toi přesně nevědět. Ovšem takzvaný boj proti lidskéhlouposti zanechal nepěkné stopy: mnohýaforista a fejetonista, ještě jich pár žije, nevěříuž v úspěch boje, ale domnívá se dosud aspoň,že napíše-li něco o lidské hlouposti, vyplýváz toho přinejmenším tolik: on je mimo.Spřízněné s tím jsou komunální satira neblahépaměti (např. instalatér, vrchní, úředník)i dnešní obecná zhrzenost se svou komunálnísatirou svého druhu (např. dlouhověké „oni“,úředníci, naši politici, zkorumpovaní soudci).A boj proti kýči způsobil, že v nejbližší vilovéčtvrti u nás v Olomouci byli trpaslíci, hradya holčičky s paraplíčky decimováni; i poprsízedníka se lžící zmizelo, a přitom označovalo zaprvní republiky sídlo stavitele, nikoliv Podnikubytového hospodářství. Nemůže za to nedávná(1997) moravská tisíciletá voda, jak myslí mládež,která ony dávné kampaně nepamatuje;mohou za to ty kampaně. Lidi se začali za svétrpaslíky stydět. (Psal o nich ostatně, o těchbojích proti kýči, už dávno a dobře Jiří Olič.)V posledním čísle Literárních novin, kteréjsem zatím četl (nevím, kdy budu mít sílu nadalší), je veliká plocha – co plocha, celá strana!– věnována pyramidám brousícím žiletky, omlazujícímdomácí miláčky čtyřnohé, snad i čtyřkolé,ale to už jsem nedočetl, protože jsou dvěmožnosti, jedna horší než druhá: buď redakceLiterárek solidním čtenářským průzkumemzjistila, že právě toto chce dnešní český intelektuálčíst, anebo je to skrytá reklama, anebo– koneckonců – obojí; žádná z možností nenípříjemná. Nebo je? V časopise, kam psávaliúmorné a nikomu nepotřebné texty, které náspřivedly do neštěstí, A. J. Liehm, Ludvík Vaculík,Jan Křen, František Šamalík, Petr Pithart,ba i trockista Isaac Deutscher, konečně čtemeněco pro lidi: „Kontrola působení pyramidálníenergie se provádí virgulí, kyvadélkem, nebojiným systémem měření bioenergií a aury.Subjektivní pocity jsou ale mnohdy dostačující.Například, když mrzutý pán v důchodovémvěku vyjde po půl hodině z pyramidycelý rozzářený a navíc se cítí jakoby omládl,nebo když někomu zmizí zdravotní problém,který ho roky trápil.“ (interpunkce a vůbecpravopis původní – pozn. V. B.)Nedávno se Literární noviny ještě zabývalybolestí, které jsem přece jen jakžtakž rozuměl:málokdo už je prý hrdý, že je Čech. Tady alekromě smutného připuštění, že se za své češstvístydíme, lze připouštět i výklad nadějnější:jsme dostatečně chytří, než abychom uměliodpovědět na pitomou otázku: Jsme hrdí, žejsme Češi? Protože jak se na ni dá odpovědětchytře? Jsem-li hrdý na své češství, znamenáto, že zároveň jsem hrdý na své nepolství,neslovenství, nežidovství, neněmectví, nepapuánství,že jsem hrdý na Václava řekněmeKopeckého i na Václava Havla?Dopoledne po třetí debatě Obama–Romneysice šlo něco málo o ní v českém internetu najít,ale zejména se nám mazalo kolem hub pomazánkovémáslo, zhořklé, další rána naší suverenitě.Stále se řešila definice atentátu. K tématůmdne přibyly další objevy neúspěšného, alestále zapáleného exorcisty Petra Hájka. Historikv televizi sděloval, že Evropská unie bylavelká, když smiřovala Německo a Francii, aleco bylo, bylo; pád železné opony a překonánírakouského, německého či francouzského strachupřed námi, šimpanzi z Východu, to už asinení nic. A našeho strachu před nimi. Nobelovacena už taky není, co bývala. Nobelovacena, souhlasíme, od samého začátku není,co bývala, a vždycky ji dostávali jiní, než si jizasloužili.Evropská unie není, co bývala, a diktát Bruseluje horší diktátu moskevského a berlínského,říkají moudří. Ti pyramidálně moudří, součástíjejichž věrovyznání je třeba dogma, podleněhož pes patří do boudy, a nikoliv do postele,anebo dogma, že čtyřnozí miláčci nás nabíjejíenergií, naše baterky, nejlépe v pyramidě. Ti,kteří se domnívají, že Slováci nás vždycky zrazovali.Ti, kteří kdyby komunisti nebyli, museliby si je vymyslet. Protože na koho nakonec svalitvlastní pyramidálně pitomý život?Václav BurianRočník XXIII. Vydává Klub přátel Tvaru. Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky. Šéfredaktor Lubor Kasal. Redaktoři: Svatava Antošová, Wanda Heinrichová, Michal Jareš, BoženaSprávcová (zástupkyně šéfredaktora), Michal Škrabal. Tajemnice Andrea Bláhová. Korektorka Petra Patáková. Předseda Klubu přátel Tvaru Pavel Janoušek. Adresa redakce: Na Florenci 3, 110 00 Praha 1,telefon 234 612 398, 234 612 399. E-mail : redakce@itvar.cz. Redakcí nevyžádané rukopisy, kresby a fotografie se nevracejí. Grafický návrh Lukáš Pertl. Sazba a zlom programy Adobe ® InDesign ® CS2a Adobe ® Photoshop ® CS2 Lubor Kasal. Tisk Calamarus, s. r. o., Praha. Rozšiřuje A. L. L. Production, spol. s r. o., Mediaservis, a. s., PNS, a. s., Mediaprint-Kapa a redakce. Předplatné ČR: Call Centrum, tel.234 092 851, fax 234 092 813, e-mail: predplatne@predplatne.cz, http://www.predplatne.cz; redakce Tvaru. Předplatné SR: L. K. Permanent, s. r. o., P. P. č. 4, 834 14 Bratislava, tel. 00421 7 444 537 11,fax 00421 7 443 733 11. Objednávky do zahraničí: A. L. L. Production, spol. s r. o., Hvožďanská 3-5, Praha 4 a redakce Tvaru. Předplatné může být hrazeno v eurech. Distribuce pro nevidomé: Sjednocenáorganizace nevidomých a slabozrakých ČR - SONS - Na Harfě 9, P. O. Box 2. 190 05 Praha 9, tel. 266 03 87 14, http://www.braillnet.cz2012/18 www.itvar.cz • MK ČR E 5151 • ISSN 0862-657 X • F 5151 46771 • 30,- Kč • 1. listopadu 2012tvar 18/12/24

More magazines by this user
Similar magazines