Tajemství gobelínu – Probuzení Astarotha - Internetové knihkupectví ...

beletrie.eu

Tajemství gobelínu – Probuzení Astarotha - Internetové knihkupectví ...

Tajemství gobelínuProbuzení Astarothataké v tištěné verziObjednat můžete nawww.fragment.czE-knihy v edici:Henry H. Neff – Tajemství gobelínu – Probuzení AstarothaHenry H. Neff – Tajemství gobelínu – Na pokraji zkázyHenry H. NeffTajemství gobelínu – Probuzení Astarotha – e-knihaCopyright © Fragment, 2011Všechna práva vyhrazena.Žádná část této publikace nesmí být rozšiřovánabez písemného souhlasu majitelů práv.


Napsal a ilustroval Henry H. NeffRowanskáakademie


Mé rodině, přátelům a studentům


Obsah1. Chlapec, vlak a gobelín ........................92. Trojí tiché zaklepání .........................233. Chvíle rozhodnutí. ..........................414. Let do Rowanu .............................555. Staré a nové zlo .............................736. Poslední lymril .............................937. Zahájení .................................1138. Nové a tajuplné ............................1379. Zlaté jablko v sadě. .........................16210. Dráha ...................................17611. Halloween ...............................19512. Tajná vězení ..............................21913. Lži a podvod ..............................24014. Seznámení s vlkouny. .......................26115. Nečekaní hosté . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27516. Nový obyvatel Rowanu ......................29117. Ulsterský pes. .............................30918. Pašeráci na severním Atlantiku. ...............32319. Krypta Marleye Augura .....................34420. Otec a syn ................................365Poděkování. .................................386O autorovi ..................................387


Rezervacedomek pana Morrowapavilonzelen˝ tunelst·jeStar˝ TomMaggiekov·rnaBrigitina vyhlÌdkaKestrelz·meksadöatnyAtlantsk˝ oce·nsportoviötÏmÏsteËko Rowan Rowansk· akademie


1. kapitolaChlapec, vlaka gobelínMax McDaniels tiskl čelo na okno vlaku a sledoval, jak se požlutavé obloze honí bouřkové mraky. Na sklo začaly s tichým ťukánímdopadat dešťové kapky, stékaly po něm a nebe inkoustově potemnělo.Max koukal na svůj rozmazaný odraz. Na zamlženém,pocákaném skle viděl tmavookého kluka s vlnitými černými vlasya výraznými lícními kostmi, jako měla jeho matka.Ze zadumání jej vytrhl tátův hřmotný hlas. Max se otočil k vedlejšímusedadlu.


10Probuzení Astarotha„Který se ti líbí víc?“ ptal se táta s nadšeným výrazem ve tváři.V silných prstech držel lesklé reklamní letáčky. Max se na ně zadívala jeho zrak utkvěl na obrázku elegantní ženy u kuchyňskéhodřezu. Vesele se usmívala a vůbec se tvářila, že mytí nádobí považujeza ohromnou zábavu.„Tenhle ne,“ pronesl. „Je moc kýčovitý.“Úsměv na široké tváři pana McDanielse pohasl. Maxův otec bylmohutný jako medvěd, měl jasně modré oči a hluboký dolíček nabradě.„Není to kýč,“ protestoval, pozorně si reklamu prohlížel a přihladilsi prořídlou čupřinu hnědých vlasů. „Řekni mi, co je na tomkýčovitého?“„Nikdo se takhle netváří, když myje nádobí,“ odporoval Maxa ukázal na rozzářenou ženu s rukama po lokty v bublinách pěny.„A nikdo nemyje nádobí v nóbl šatech…“„Ale o to právě jde!“ přerušil ho otec a zamával lesklým letáčkem.„Ambrosia je první ,superkvalitní‘ prostředek na nádobí! Božskápěna, dostatečně jemná i pro koupel, a zároveň má sílu odstranittu nejhorší…“Max zrudl. „Tati…“Pan McDaniels se odmlčel a také si všiml, že po nich ostatnícestující zvědavě pokukují. S tichým povzdechem zastrčil letáčkydo kapsy nepromokavého kabátu. Vlak právě krátce zastavoval napředměstí.„Není to tak špatné,“ chlácholil ho Max. „Možná by ta paní jennemusela tak nadšeně cenit zuby.“Pan McDaniels se uchechtl, svižně přesunul své statné pozadíblíž k synovi a přitiskl ho k sobě. Max se bránil, protože do vlakuse tlačili další lidé, zavírali deštníky a odhrnovali si mokré vlasyz čela.


Chlapec, vlak a gobelín 11Vagonem otřásl hrom, souprava se dala znovu do pohybu a znenadáníse ocitli ve tmě. Cestující vypískli a smáli se. Max chytiltátu za paži a žlutá světla na stropě se s poblikáváním probrala zpětk životu. Blížili se k Chicagu, déšť sílil. V dálce se vynořilo panorámaz ocele a cihel a ostře se rýsovalo proti zamračenému nebi.Max se pořád ještě usmíval. Vtom spatřil toho muže.Seděl přes uličku o sedadlo za nimi, byl bledý a neupravenýa krátké černé vlasy měl ještě vlhké deštěm. Vypadal vyčerpaně,víčka se mu chvěla. Choulil se do špinavého kabátu a něco šeptalsměrem k oknu.Max se na okamžik otočil, aby si ho lépe prohlédl. Zatajil se mudech.Muž na něj upřeně hleděl.Seděl jako socha a sledoval Maxe děsivým pohledem – každéoko měl totiž jiné. Jedno bylo zelené, druhé se bíle lesklo jako čerstvěoloupané vejce. Max na to oko ohromeně zíral. Vypadalo jakoslepé – strašidelný výjev z nočních můr.Ale Max nějak věděl, že to oko není slepé. Věděl, že si ho pozorněprohlíží – že jej hodnotí. Podobným pohledem máma zkoumalasklenku vína nebo starou fotografii. Muž se nepřestal na Maxedívat, jen pomalu odlepil hlavu od okna a posunul se blíž k uličce.Vlak vjel do tunelu a vagon se opět ponořil do tmy. Maxe sezmocnil strach. Zabořil tvář do tátova teplého kabátu. Pan McDanielszabručel a několik reklamních letáčků mu spadlo na podlahu.Vlak zastavil ve stanici a Max uslyšel tátův hlas:„Ty mi tu usínáš, Maxi? Posbírej si věci, už jsme tady.“Max zvedl hlavu a zjistil, že ve vagonu je světlo a cestující postupujísměrem ke dveřím. Očima těkal z jedné tváře na druhou.Podivného muže však nikde neviděl. Celý zrudlý popadl deštníka skicák a pospíchal za tátou.


12Probuzení AstarothaNádraží se hemžilo lidmi, kteří mířili k nástupištím či k východu.Z reproduktorů znělo monotónní hlášení, lidé s nákupnímitaškami a dětmi v těsném závěsu měli naspěch. Pan McDaniels vedlMaxe k pohyblivým schodům a ven z nádraží. Déšť ustal, alenebe bylo stále hrozivé a ulicí vířily noviny v náhlých poryvech větru.Dorazili ke stanovišti žlutých taxíků, pan McDaniels otevřeldveře jednoho z nich a ustoupil stranou, aby se Max mohl protáhnoutna dlouhé koženkové sedadlo.„Institut umění, prosím,“ řekl otec taxikáři.Max si div nevykroutil krk, jak se snažil zahlédnout vrcholkymrakodrapů. Taxík se rozjel směrem na východ k jezeru.„Tati, všiml sis toho pána ve vlaku?“ zeptal se Max.„Jakého pána?“„Seděl přes uličku na sedadle za námi,“ vysvětloval Max a při tévzpomínce se otřásl.„Ne, asi ne,“ odpověděl otec a smetl si nějaké smítko z kabátu.„Co na něm bylo tak zajímavého?“„Nevím. Vypadal strašidelně a pořád se na mě díval. Jako by michtěl něco říct nebo jít ke mně, ale pak jsme zrovna vjeli do tohotunelu.“„No, možná se na tebe díval proto, že ses ty díval na něj,“ soudilpan McDaniels. „V tak velkém městě potkáš všelijaké týpky,Maxi.“„Já vím, tati, ale…“„Víš, nemůžeš posuzovat lidi jen podle toho, jak vypadají.“„Já to vím, tati, ale…“„Já teď mám v kanceláři jednoho mladíka, ještě mu teče mlíkopo bradě. Poprvé jsem ho viděl u automatu na kávu. Měl namalovanéoči, nos propíchnutý harpunou a do sluchátek mu vyřvávalamuzika…“


Chlapec, vlak a gobelín 13Max to slyšel už poněkolikáté, díval se z okénka. Konečně zahlédl,po čem pátral: dva mohutné bronzové lvy, kteří se hrdě vypínalina stráži u vchodu do muzea.„Tati, už jsme u muzea.“„Máš pravdu, máš pravdu. Ale abych nezapomněl,“ obrátil se panMcDaniels k Maxovi se smutným úsměvem na široké tváři, „díky,že jdeš dnes se mnou, Maxi. Oceňuju to. Maminka si toho takycení.“Max s vážným výrazem přikývl a pevně tátovi stiskl ruku. Mc-Danielsovi vždycky oslavovali narozeniny Bryn McDanielsové návštěvoujejího oblíbeného muzea. I když od jejího zmizení uplynulyuž přes dva roky, Max s otcem v té tradici pokračovali.Vešli dovnitř a zeptali se mladé ženy s jmenovkou, kde by našli oblíbenémalíře Bryn McDanielsové. Max poslouchal, jak táta čtejména, která si napsal na kousek papíru: Picasso, Matisse a van Goghšli snadno, ale u posledního se zarazil.„Gau-gvin?“ zeptal se, vraštil čelo a mračil se na lístek.„Go-gén,“ vyslovila jméno správně žena. „Gauguin je úžasný malíř.Myslím, že se vám jeho obrazy budou líbit,“ řekla a poslala je poobrovském mramorovém schodišti do druhého patra.„Maminka si všechna ta jména pamatuje. Já na tyhle věci nemámhlavu, i když jsem tu už poněkolikáté,“ zasmál se pan McDanielsa plácl Maxe mapkou po rameni.Výstavní síně nahoře se podobaly pestré paletě – úžasná změťbarev pokrývala v silných vrstvách plátna v rámech. Pan McDanielsukázal na obrovský obraz znázorňující chodce na deštivé pařížskéulici.„Něco podobného jako dnes, viď?“„Ten déšť jo, ale abys vypadal jako on, musel bys mít knírek


14Probuzení Astarothaa cylindr,“ podotkl Max a přimhouřenýma očima zkoumal postavuv popředí.„Cha! Míval jsem knírek. Ale když jsem začal chodit s maminkou,přinutila mě, abych si ho oholil.“Některé obrazy zabíraly celou zeď, jiné se skromně choulily v malýchpozlacených rámečcích. Asi hodinu chodili od obrazu k obrazua dbali na to, aby se u oblíbenců paní McDanielsové zdrželi o něcodéle. Maxovi se moc líbil Picassův stařec se zbrázděnou tváří a s kytarou.Pozorně si obraz prohlížel a vtom uslyšel, jak otec za jeho zádyzvolal:„Bobe? Bob Lukens! Jak se ti vede?“Max se otočil a spatřil, že táta pumpuje rukou hubenému mužistředních let v černém svetru. Doprovázela ho nějaká žena a oba serozpačitě usmívali nad nadšeným výpadem pana McDanielse.„Ahoj, Scotte. Rád tě vidím,“ řekl muž zdvořile. „Drahoušku,tohle je Scott McDaniels. Pracuje u firmy Bedford Bros…“„To je ale překvapení! Těší mě, Scotte.“„Změní váš názor na polévku!“ zahřímal pan McDaniels a vymrštilruku s nataženým ukazováčkem ke stropu.Paní Lukensová se lekla a upustila kabelku.„Představte si mrazivý zimní den,“ pokračoval pan McDanielsa shýbl se pro kabelku. Paní ucouvla a postavila se za manžela. „Tečevám z nosu, vítr fičí a jediné, čím si doma můžete zahřát žaludek,je obyčejná, běžná polévka ze sáčku, kterou jste vyštrachali vespíži. Ale pozor, žádná polévka není obyčejná, když do ní přidátepolévkové křupky od firmy bratří Bedfordových! Křupavá pochoutkalákavých tvarů udělá z vaší polévky úplný koncert, kterému vášžaludek nadšeně zatleská!“Pan McDaniels zasalutoval a postavil se do pozoru. Max toužiljít domů.


Chlapec, vlak a gobelín 15Pan Lukens se rozesmál. „Říkal jsem ti, že Scott je fanatik, miláčku?“Pan McDaniels potřásl rukou i paní Lukensové, která se pokusilao úsměv, a pak se obrátil k Maxovi.„Maxi, rád bych tě seznámil s panem a paní Lukensovými. PanLukens řídí naši agenturu – velký šéf. Vydali jsme se sem dnes zakulturou, viď Maxi?“Max se nervózně usmál a podal panu Lukensovi ruku. Ten muji srdečně stiskl.„Těší mě, Maxi. Je to radost vidět mladého muže, který nevysedávájen u videoher a MTV! Zaujalo tě něco?“„Líbí se mi tenhle Picasso,“ odpověděl Max.„Ten se mi taky vždycky líbil. Máš dobrý vkus…“ Pan Lukensho poplácal po rameni a otočil se zase k panu McDanielsovi. „Rádbych, abys ho porovnal s jedním mým oblíbeným obrazem, ale bohuželje pryč.“„Jak to myslíš?“ zeptal se pan McDaniels.„Je jedním z těch tří, které odsud minulý týden ukradli,“ zamračilse pan Lukens. „V novinách psali, že ještě další dva ukradlivčera v noci z Prada v Madridu.“„Ale to je hrůza!“ horlil pan McDaniels.„To je hrůza,“ přisvědčil pan Lukens a mrkl na Maxe. „Přiveďněkdy Maxe do kanceláře, Scotte. Mám tam reprodukci svého ukradenéhooblíbence. Uvidíme, jestli Rembrandt trumfne Picassa!“„Přivedu, přivedu,“ sliboval se smíchem pan McDaniels a podřeplk Maxovi.„Poslyš, pašáku,“ mrkl na něj. „Táta si musí trochu promluvito práci a nechce tě tím unudit k smrti. Co kdyby sis šel načrtnoutnějaké to brnění, jak jste to s maminkou vždycky dělávali? Sejdemese za půl hodiny dole v knihkupectví. Souhlasíš?“

More magazines by this user
Similar magazines