Včelařství 08/2012 - Český svaz včelařů

Literatura českého humanizmuo včelách (19. část)Amorek a včelí bodnutíPřed měsícem jsme se podrobněji seznámili s Amorem uprchlíkem,kterého přeložil (nebo lépe přebásnil) český humanistický autorz řeckého originálu do latiny. Jednalo se patrně o adaptaci básněErós uprchlík autora Moscha ze Syrákús (asi 4. století), ze kteréuvádíme pro porovnání s Matoušem Collinem několik veršů:Snadno se pozná i v davu; je chlapec nápadný zjevem.Nemá bělostnou pleť, spíš ohni podobnou, očipronikavé a žhavé, řeč svůdnou, srdce však špatné,neboť nemluví nikdy, co myslí; hlásek má sladký,bohužel nitro jak žluč, je to bezcitný, prohnaný mámič,lstivý a prolhaný kluk a velmi krutě si hraje.Hlavu mu krášlí bujné kadeře, čelo je drzé.Ač má ručky tak drobné, přec nesmírnědaleko střílí,dostřelí třeba až k Acherontu, ke králiStínů.Všimněme si krásy Moschovy obraznosti:ohnivá pleť (symbolika rudébarvy, lásky – krve), kontrasty mezinevinným vzhledem a způsobenýmutrpením i představa lásky trvající ažza hrob (motiv Acherontu). Zdá se,jako by autor sám trpěl neutišitelnoubolestí lásky a své utrpení toužil sdělitostatním. Škoda, že o jeho životě nevímenic! Konec básně dokonce opatřilvýrazným doporučením:Kdo ho dopadneš, pevně ho svaž a žádnýs ním soucit!Jestli ho uvidíš plakat, dej pozorna jeho šalby,pakli se smát, jen dále ho vleč a polibkůmjehoradši se vyhni; toť zhoubný polibek: jedymá na rtech.My dnes přirozeně zkoumáme, jakými cestami se k nám obdobnátematika dostávala, čím byla inspirována a kde stojí počátky těchtoinspirativních počinů. Zajímají nás původní prameny motivů, látek,ze kterých čerpali staří čeští autoři, nejen ti humanističtí. Přirozeněse v bádání vracíme až do doby antického starověku. MatoušCollinus ale nebyl zdaleka prvním ani posledním z domácích tvůrcůhojně využívajících motivu bůžka lásky (Pana, Eróta, Amora)v básnické tvorbě. Ještě na sklonku 18. století se například objevilv almanachu Václava Tháma Básně v řeči vázané (1785) na tu dobupoměrně slušný básnický pokus, který přirozeně nesl stopy nepůvodnostia snad i naivity, ale byl nepochybně výsledkem snahy o zdůrazněnípráva českého jazyka na svébytný umělecký život:Když Amor sobě vil kytičkupíchla ho včela do prstíčku.Počal si tedy naříkati,a šel k své matce žalovati,řka: Ach, milá máti, politůj!Teď umříti musí synek tvůj,neb mne píchlo malé hovádko,maje křídla jako háďátko,kteréž nazývají včeličku,do mého malého prstíčku.Smála se Venuše řkouc k němu,nic se, synáčku, nediv tomu,a posuď z toho bolesti těch,kteří přijdou tvému šípu v běh.Báseň je jistě zajímavá; a nebýt několika infantilních deminutiv– nezbytných ale pro snadnější rýmování – působí poměrně svěžímdojmem. Je nepochybné, že se autor nechal inspirovat soudobouněmeckou anakreontikou stejně tak jako starší českou barokní tvorbou.Nejedná se však – jak se někteří mylnědomnívají – o parafráze či překladystarořeckého básníka Anakreóntaz Teu (6. století př. Kr.); patrně byl touopravdovou inspirací novočeskéhoautora či jeho možného německéhozprostředkovatele řecký básník ze sicilskýchSyrakús Theokritos (4. století),praotec idyly a předchůdce již zmiňovanéhoMoscha. Porovnejme oba texty,ten výše prezentovaný novočeský i tenantický Theokritův nesoucí titul Zlodějmedu:Kdysi Erós, ten zloděj, krad´ z úlu medovéplástve;když ho pak bodla zlá včela a do všechkonečků prstůzloděje popíchala, tu bolestí do zemědupal,skákal a foukal si na prst, pak šel a ukázalmatceAfrodítě svou trýzeň a láteřil, že prý jevčelatakový malinký tvor, a rány působí hrozné.Zasmála se mu matka: Což nejsi jako ty včely?Také jsi malinký tvor a rány působíš hrozné.Theokritova báseň je krásná. Sicilský básník dokázal umně a nenásilněpředložit podobu bůžka lásky – tedy podobu lásky samé– v roztodivných, ale přitom zřetelných alegorických podobách:svévole, sobeckost, vzpurnost a vzteklost, bolestínství i neznalostsebereflexe.Myslím, že bychom se měli všichni na svých včelnicích zamyslitnad tím, jak se chováme. Kolikrát v životě už jsme například po včelímbodnutí do země dupali, skákali a foukali si prst; ještě štěstí, žejsme nechodili k rodičům a neláteřili, že prý je včela takový malinkýtvor a rány působí hrozné, i když jsme si to asi často mysleli ... bylaby to patrně včelařská ostuda. Vnímejme, ale každé žihadlo jako projevneskonalé lásky, naší lásky, ke včelám! Sicilský básník by z násměl možná radost.Mgr. Jiří Novotný (Autor je vysokoškolským pedagogem)Kontakt: info@emmaregina.cz