REpoRtéři REFLEXu v indickém pEkLE - Jan Šibík

sibik.cz

REpoRtéři REFLEXu v indickém pEkLE - Jan Šibík

eportážUHLOBARONIReportéři Reflexu v indickém pekle„Černé peníze,“ říká mi indickou angličtinou náš řidič a průvodcepo uhelných dolech v indickém Dhanbadu, zatímco ukazujena zcela černé ženy i muže nakládající ručně uhlí na náklaďákypředělané ze starých autobusů. Místní Ind tím nemyslí, že penízepocházejí z černého uhlí; myslí tím, že všichni kolem nás uhlíkradou. Ti jsou na tom ale ještě lépe. Mnozí zde na žhnoucíma mnohdy i hořícím uhlí i žijí. Vítejte v pekle na zemi.TEXT Petr Holecfoto jan šibík42 X R E F L E X 1 4 – 1 3REFLEX 14–13 ` 43


eportážStojíme na rozcestníku hlavníchprašných cest protínajícíchjedny z největších povrchovýchi hlubinných uhelných dolů v Indii,zemi se čtvrtými největšímizásobami uhlí na světě, jež podobnějako Čína zažívá průmyslovoui energetickou revoluci. Je to lekcez podnikání, jaké v případě státníchči polostátních firem známe i z Česka,jen v méně brutální, středoevropsképodobě, kde veřejné zlodějinyještě aspoň kamuflujeme.Paralelně totiž v Dhanbadu fungujítrojí doly: za prvé ty oficiální,znárodněné v roce 1972 a dodnesspravované státním pokusemo veřejnou společnost (nejlépe sipředstavte ČEZ) jménem BharatCoking Coal. Za druhé doly neoficiální,z nichž se uhlí souběžněkrade ve velkém. I ty jsou spravoványstátním pokusem o veřejnouspolečnost jménem Bharat CokingCoal, v tomto případě ale ještě rozšířenémo uhelnou mafii, politikya policii.A za třetí tu najdete i „doly“místních chudáků, obvykle žena dětí; ty holýma rukama dolují nedotěženéuhlí, na hlavách je nosíke svým chatrčím a poté přepálenéprodávají ve městě pro domácí potřeby,především na vaření a topení.Jako suverénně nejmenší zlodějivšude na světě žijí suverénně nejnuznějšímživotem. Máloco totižtrumfne život na hořícím uhlí.„Legální peníze, černé peníze,“rozšiřuje průvodce svůj výklado další druh zdejších peněz. Legálníminebo vzhledem k rozsáhlýmpodvodům i v oficiálních dolechaspoň pololegálními penězi myslíobří důlní náklaďáky vyvážejícíuhlí z hlubokých kráterů pod námi,případně vytěžené z hlubinných šachet;jejich posádky kontrolují cestouhlídky, jež jim podepisují firemnípapíry. Po chvíli sledování celéhosystému kontroly bych nicméněřekl, že se nápadně podobá tomu,který známe z dob komunismu. Anipo něm toho v zemi moc nezbylo.Černými penězi náš průvodcemyslí uhlí, jež k nám svážejía na hromadu vysypávají stejné náklaďáky.Hned poté je, už coby ukradenýproviant, přeloží na menšínáklaďáky skupiny nakladačů a nakladačeknajatých uhelnou mafií,kteří při vysypání uhlí vždy zmizív hustém černém oblaku, což beroujako nejlepší příležitost pro cigaretu.Ti, zcela černí, zpocení, oblečeníve špinavých hadrech a pracujícíod východu do západu slunce, takhleprimitivně naloží v dobrém týdnuaž dvě tuny uhlí. Vše holýma rukamaza zhruba tři sta korun.Jedeme na diskotéku„Váránasí,“ slyším od průvodce odpověďna otázku, kam se odvážíukradené uhlí, protože desítky plněnaložených náklaďáků denně neschováteani v Indii, kde i mnohéposlance vyšetřují kvůli podezřeníz činů jako vražda či znásilnění.Ve Váránasí, na bídné indické poměryjednom z lepších měst, kde situristé rádi fotí a natáčejí rituálnípálení mrtvých lidí, funguje uhelnýtrh. Právě sem směřuje ukradenéi neukradené uhlí, často od stejnéspolečnosti.Přivážejí ho sem i oficiální vlaky,není v tom ale zas až takový rozdíl.Zatímco náklaďáky s kradeným uhlímpoužívají na cestu tzv. diskopapíry(jak lyrický název!) vydanémístními zkorumpovanými úřadyve spolupráci se stejně zkorumpovanoupolicií, jež krádež legalizují,krade uhelná mafie uhlí i z oficiálníchvlaků, často stojících na dhanbadskémnádraží. Krátce před našínávštěvou zde našli v jednom vagónumrtvolu muže. Podle místníchmédií zemřel na následky jistýchnesrovnalostí v neoficiálních uhelnýchúčtech. Zdaleka nebyl sám.Dhanbad je v Indii známý pojem,v podstatě synonymum uhelné mafie.Vloni v červnu dokonce přišeldo kin bollywoodský film na tototéma, Gangs of Wasseypur. Sofistikovanásíť zkorumpovaných politikůa úředníků, hlavounů veřejné uhelnéspolečnosti, policistů, mafiánskýchkmotrů kandidujících nejendo místních samospráv a soukromýchobchodníků s uhlím se logickyzačala spřádat po znárodněnídolů v roce 1972. Po čtyřiceti letechpečlivé práce přikrývá nejen těžbu,přepravu a obchod s uhlím, alei praní peněz a černý trh s kořalkou.Peklo na zemi„Vidíte? Hoří to tady všude,“ ukazujeprůvodce v západu sluncena modrooranžové plameny šlehajícíze stěny hlubokého uhelnéhokráteru, na jehož dně se ještě těží.Nevidím to jen tady. Dhanbadskédoly, rozlohou i podobou připomínajícíměsíční krajinu, permanentnědoutnají či hoří skoro celé. Nadcházejícívečer je pomalu zahalujeDhanbad je v Indii známý pojem, v podstatě synonymumuhelné mafie. dokonce o něm natočili film.do šera, z něhož plameny stále zářivějivystupují. Připomínají pozemsképeklo. I Stanislav Gross by seměl smažit o něco výš.Ve dne, kdy zdejší slunce i v únorurozpálí vzduch nad třicet stupňů,sice plameny tolik nevidíte, o tovíc je ale cítíte. Když jsem se na vrcholuodpoledne vydal trochu nížeza ženami dolujícími zbytky uhlízhruba ve třetině hloubky odtěženéhokráteru, pochopil jsem, pročchce jen málokdo zemřít mučednickousmrtí Jana Husa. S každýmkrokem níž cítíte, jak vás horkýtetelící se vzduch začíná spalovat.Že jsem měl o něco solidnější botynež místní ženy a děti drásající uhlípode mnou, jistě nemusím dodávat.Stejně jako fakt, že jsem tu potkali bosé děti.To, že téměř celé doly permanentněhoří, se přičítá právě beztrestnémasívní zlodějině. V Dhanbaduse totiž nikdo moc nestará, cos vytěženými jámami, v nichž ještězůstává uhlí; vše končí tím, že setěžba jen přesune dál. Problém je, žev rozlehlé uhelné oblasti stále žijeasi 15 000 lidí. Deset tisíc jich místnívláda už přesídlila, se zbytkem tohodlá v rámci „akčního plánu“ udělatdo několika let. Ne všichni alechtějí odejít.Nechte nás shořet!„Moje rodina tady žije už padesátlet. Nikam se stěhovat nechci,“ říkámi mladý muž. Jako jeden z málaovládá aspoň primitivní angličtinu,na rozdíl od mnohých totiž chodildo školy. Prý se jmenuje Rádžíva snad je to i pravda. Stojíme na krajipůvodní hornické vesnice, kdetěžební společnost kdysi postavilarodinám horníků domky. Nebo spíšstrohé betonové příbytky o jednémístnosti s malým okénkem, ježze všeho nejvíc připomínají kobky,abych byl objektivní.Zpravidla v nich žijí i tři generacerodin, od starých prarodičů ležícíchvětšinu času na dekách a sledujícíchv televizi bollywoodsképohádky přes rodiče žijící z různéa různě legální práce s uhlím ažpo spoustu malých dětí, které sei v černé uhelné bídě vždy dokážouupřímně radovat. Během ménávštěvy třeba jen z toho, že vidídivného bělocha s ještě divnějšímiotázkami.Rádžívův otec byl horník, jehosyn už ale s uhlím nemá nic mocspolečného – tedy kromě toho,že na něm pořád žije. K rodinnémuhornickému příbytku si podlevlastní fantazie přistavěl několikdalších menších příbytků různýchtvarů, ostatně jak to známe i z českéhovenkova. Ve vesnici, kde s lidmižijí i vypelichaná prasata, kozya psi válející se celé dny ve fekáliích,provozuje stánek se skromnýmobčerstvením.„Žije se mi dobře,“ říká mi Rádžív.Ujistím se pro jistotu, jestlifakt řekl, co si myslím, že jsemslyšel, a on říká, že fakt ano. Mápříbytek s vystaveným bohemŠivou, malou televizí a taky cojíst, což mi s úsměvem naznačujepoplácáním břicha. A zítra ránove vesnici začíná festival, tak pročse stěhovat?Vlastně má pravdu, život skutečněmůže být ještě mnohem horší.Jen kousek od původní hornickéosady se totiž nachází něco, co bychnazval absolutním dnem: středověkébludiště z hlíny i uhlí splácanýchpříbytků plných úplně černých lidís rudýma očima, včetně nejmenšíchdětí. Všichni jsou tu tak černí,Všichni lidéžijící v dolechpermanentně sbírajínebo pálí uhlí, svoujedinou obživu.Výjimkou není anitato rodina.že se vedle svých tmavých chatrčípotažených vrstvou sazí úplněztrácejí. Náš průvodce mě upozorňuje,že i některé z příbytků doutnajípodobně jako doly. Když si sáhnuna jednu ze zdí, je úplně žhavá.„Dobré,“ říká průvodce a usmívá sena mě. „Teplo.“Teplo zde ale nesálá jen z příbytků;všude kolem hoří hranice z uhlí.To sem celé dny přinášejí na hlaváchženy a děti, často pro ně chodíi několik kilometrů. Doma ho pakrozbijí na malé kousky, zapálí, pěthodin nechají hořet, a když vše vychladne,odnesou ho prodat do městajako domácí palivo. Dostanou prýsto rupií za kilogram, tedy necelýchčtyřicet korun. „Měli bychom jít,“upozorňuje mě znovu náš průvodce.„Uhelná společnost, no good!“44 X R E F L E X 1 4 – 1 3REFLEX 14–13 ` 45


eportážBěžný život největších nuzáků z nejhorších chatrčív Dhanbadu. Takhle to vypadá, když kradete málo uhlí.Idylický život v hornické vesnici, který mnozínechtějí opustit. Obvykle tu takhle žijí už po generace.Teplo zde nesálá jenz příbytků; všude kolemhoří hranice z uhlí.Chvíle pro odpočinek, jak si ho většina z nás nepředstavuje.Unavený horník ležící vedle hranice hořícího uhlí.46 X R E F L E X 1 4 – 1 3 REFLEX 14–13 ` 47


eportážTakhle se legální uhlí mění na nelegální. Místní si je prostěz „oficiálního“ náklaďáku přenesou na ten svůj.Emancipace po indicku. Z náklaďáku překládají uhlí mužii ženy. Přímo z dolu je však vynáší pouze „slabší“ pohlaví.To, že téměř celé dolypermanentně hoří, sepřičítá právě beztrestnémasívní zlodějině.V Dhanbadu se lidé na uhlí rodí i umírají.Možná i proto jim život v dolech přijde normální.48 X R E F L E X 1 4 – 1 3REFLEX 14–13 ` 49

More magazines by this user
Similar magazines