rozhovor - Jan Šibík

sibik.cz

rozhovor - Jan Šibík

ozhovor TEXT DAN HRUBÝ foto Jan ŠibíkSeverokorejský policajt:„Se mnou nejsou žádné žerty!“S režisérkou Lindou Jablonskou nás spojuje dílčízkušenost – byť každý jindy, navštívili jsmeSeverní Koreu. Linda Jablonská (30) běhempěti dnů, které v této – nedostupné a většinouapokalypticky líčené – zemi strávila, natočiladokumentární film. Jmenuje se Vítejte v SeverníKoreji a premiéru měl minulý pátek.VÍTEJTEV SEVERNÍKOREJI66 X R E F L E X 1 0 – 0 9 REFLEX 10–09 ` 67


Vojenská služba trvá v KLDR sedm letPovinná úklona před sochou Kim Ir-sena v PchjongjanguJak vznikl nápad odjet do SeverníKoreje a natočit tam film?Objevila jsem nabídku cestovníkanceláře a přišlo mi legrační,že se pořádají zájezdy do takovýchzemí, jako je Severní Korea. Že užjsme na tom tak dobře, že jezdímena dovolenou do koncentráku.Že se koncentrák stává turistickouatrakcí jako pyramidy ...Přesně tak, a navíc, dnešní dobaje o zážitcích – každý už všechnoviděl, pyramidy i pláže, a teď chceněco neobvyklého zažít, něco, coostatní nepoznali. A pak se objevítakováhle příležitost! Někdy jsemměla pocit, že někteří lidé ze zájezduse celou dobu těší, až už to budoumít za sebou a budou to všechnodoma nebo někde v hospoděvyprávět.Asi už jsme docela zpovykanáspolečnost.Spíš bohatá, sebevědomá, bezvážnějších problémů. V Ruskuse zbohatlíci nechávají za několiktisíc dolarů zavírat na dovolenoudo napodobeniny stalinskýchlágrů. Za vlastní prachy kopoupříkopy.Byl tohle motiv pro většinu lidí,kteří se na zájezd přihlásili?Další jednoduše uvažovali, žeseverokorejský režim brzy padnea oni chtějí vidět, jak vypadá.A nakonec tu byla ještě jedna podstatnámotivace: tihle lidi chtěliporovnat severokorejskou přítomnosts vlastní minulostí. Abysi mohli říct: to jsme rádi, že tomáme za sebou! Už dvacet let žijemeve svobodné zemi, tak si jedemedo KLDR připomenout, jaké tovlastně bylo – ta totalita.Něco jako pocit satisfakce?Uspokojení, že už je to za námia nemusíme v tom žít. Kdybychv Severní Koreji natáčela skupinuHolanďanů, byl by to úplně jinýfilm. Společná minulost tu hrajestrašně důležitou roli. Zvlášť staršílidé hodně vzpomínali, protožespousta věcí je v Severní Koreji podobná,jako byla kdysi u nás.Takže váš film je víc o nás – o Češích– než o Severní Koreji a Severokorejcích?Chtěla jsem, aby tam byla obětémata. Samozřejmě že chci poukázatna to, že v této zemi existujenějaký problém probudit mediálnízájem. Na festivalu Jeden svět jsem„co tady, sakra, dělám?! Přežírám se ve zlaté kleci,zatímco o kus dál nemají lidi co jíst.“potkala severokorejského uprchlíkaa ptala se ho, co může člověkze střední Evropy pro jeho zemiudělat. Každý článek, každý filma mediální pozornost jsou pro mojizemi důležité, řekl mi tehdy.Ale, ano, na druhé straně je filmo nás. Proč chceme za pětašedesáttisíc podstoupit týden prudy.Vstávat v sedm, nemít ani chvílivolného času. Na vlastní dovolenéposlouchat jako hodinky, zažívatjedno omezení za druhým a zároveňmít tak napěchovaný program,že o tom všem vlastně aninemáte čas přemýšlet.Co to bylo za program?Třeba obrovské Muzeum darů,kde shromáždili všechny dárečky,co Kim Ir-sen a Kim Čong-il dostali,a mimochodem, v české vitrínějsou předměty od soukromých firemdocela nového data. Mauzoleum,prezidentský palác, vzorovéJZD, nějaká přehrada, kterou KimIr-sen geniálně inženýrsky pořešil.Také nás odvezli na hranicis Jižní Koreou, aby nám ukázalisvoji armádu, jak je sympatickáa milá. Samozřejmě vůdcův rodnýdomek. Dům pionýrů, což bylobzvlášť příšerný zážitek, a můjoblíbený Kabinet otázek a odpovědí,kde se dozvíte odpověď na každouotázku. Stačí?Není to vlastně nemorální, jezditna takové zájezdy?Samozřejmě, tuhle otázku jsemřešila celou dobu. A nejen já. Člověkapřepadala tíseň, deprese, pocitnepatřičnosti – co tady, sakra,dělám?! Posílám dolary na přímýúčet Kim Čong-ilovi. Přežírám seve zlaté kleci, zatímco o kus dálnemají lidi co jíst. Navíc jsme senejspíš stali součástí jejich vlastnípropagandy.Jak?Motali se kolem nás s kamerou,natáčeli nás na vystoupení pionýrů– my tleskali jako o život a onito nejspíš večer pustili v televizi –podívejte, jak se lidi ze Západuobdi vují našemu režimu. Na druhoustranu si člověk říká: Třebana našem příkladě Severokorejciuvidí, že jde žít i jinak, jak jsmeoblečení, že nám na krku visí foťáky.Jenže ...Jste skeptická – k takové ideovédiverzi? U nás přece fungovala.Kolik lidí nás dohromady vidělo?V Pchjongjangu nějaká privilegovanávrstva, která tu mádovoleno žít. Vesničané zahlédlimaximálně autobus s cizinci a bůhví, co jim k tomu napovídali. Vážně,nebýt filmu, sama bych do SeverníKoreje nikdy nejela.Ale těm pionýrům jste tleskala?To byla strašně složitá situace.Zavedli nás na propagandistickévystoupení – bylo to šílený, totálnícirkus. Ty děti byly jako roboti,ze všeho kapal nepředstavitelnýdril. A teď: máte jim zatleskat,nebo ne? Jasně že jim zatleskáte.Nemůžete se začít smát, jednodušeje to neslušné a děti za vládnoucírežim nemohou. Mají radost, žejim někdo tleská. Vaše bezmocnostvymanit se z toho divadla je v tuchvíli úplně stejná jako jejich.Tohle dilema vnímali všichniČeši v zájezdu?Naopak, skoro všem se to líbilo.Byli nadšeni, jak to měli pěkně secvičené.Ale samozřejmě jiní to považovaliza totální úchylnost.Režisérka Linda Jablonská a povedená dvojice vůdcůAsi jsme národ spartakiády.Totéž – klanění. Najednou jstev situaci, že jdete a jako magorse klaníte masovému vrahovi, respektivejeho soše. A když to neuděláte?Co se stane? Urazíte svojeprůvodce a možná jim způsobítenějaké problémy. To si každý rozmyslí.Nebo teď od některých divákůposlouchám, proč jsme se neptalina jejich koncentráky. Jenomže takováaspoň trochu vhodná situaceběhem celého zájezdu nenastala.Nemůžete přijít za svou průvodkynía vybafnout na ni: Tak kde mátety lágry? Je to neslušné. Kontaktmezi vámi je celou dobu velmi opatrný,panuje zdvořilost a uctivost.Dá se říct, že vás průvodci vydírajíodkazem na slušnost?Nejen odkazem na slušnost, alei zodpovědností za jejich osud, a toje strašně silný moment. Všichnijsme věděli nebo předpokládali,že naši průvodci jsou tajní. Jedniz mála lidí v téhle zemi, co se dostanoudo styku s cizinci, hovořícizími jazyky, jsou vyškolení, alestejně ... když jsme přijeli a průvodce,jenž mluvil česky a doprovázelpředchozí skupinu, ve kteréjste byl i vy, chyběl, zaskočilo násto. Fakt. Najednou se musíš ptát:Co s ním vlastně je? Kam se poděl?Co když tu není kvůli tomu, že jstese při předchozím zájezdu chovalinějak špatně nebo vyšly v Reflexučlánky, jež se jim nelíbily, a onskončil někde v lágru?Od začátku zájezdu žijete v přesvědčení,že když porušíte pravidla,nedoplatíte na to vy osobně,ale vaši průvodci. A nikdo neví,68 X R E F L E X 1 0 – 0 9 REFLEX 10–09 ` 69


Severokorejské spartakiády – cizinci je milují: Jak pěkně to mají secvičené!Podle vás?Já myslím, že to byla náhoda.Proč by se v největší knihovněv hlavním městě nemohly vyskytovatděti nejvyšších kádrů a pročby se anglicky nenaučily pár věto počasí. A proč by se lidi, kteříspravují silnici, nemohli smáta být milí. I když žijí v SeverníKoreji. Třeba právě z toho, že nevědí,jak to vypadá jinde na světě,že nemají žádné srovnání, plynetohle jejich štěstí. A pak, proč bylidé v totalitním režimu nemohliv soukromém životě prožívatšťastné chvíle, být veselí, zamilovatse. Čím víc času od zájezduuplynulo, tím jsem ke všem konspirativnímteoriím skeptičtější.Při limitech toho, co jste viděla –je podle vás korejský režim silný,nebo slabý?Vlastně slabý, soudě podle toho,jak naivně se nás snažil přesvědčit.Na severokorejském konzulátuv Praze mi před odjezdem řekli:Natoč to, co uvidíš. To znamená, žepředpokládali, že všechno, co uvidíme,je bezva a slouží jim ke cti.Připomnělo mi to můj předchozífilm Kupředu, levá, kupředu, pravá –mladí komunisté a konzervativcivnímali to, že jsem je točila, jakosvoje promo. Přitom většina normálníchlidí je v tom filmu vnímalaspíš negativně.Ale v kontextu okolního světa jeten režim silný, protože udržet třiadvacetmiliónů lidí v totální izolacia nevědomosti, to přece není jen tak.Až budete číst zprávy o hladomoruv Severní Koreji, budou provás uvěřitelné?Určitě. Jestli to, co nám ukázali,považují za reprezentativní,jak potom vypadá to, co reprezentativníz jejich pohledu není?Viděla jsem aspoň letmo lidina vesnici a to je velká bída.A jak se žije někde v horách?Tam si dovedu představit lágryi hladomory.Gigantický hotel uprostřed hlavního města, na jehož dostavbu nezbyly penízejak daleko mohou takové důsledkyjít. Takže průvodci slouží jakorukojmí a zároveň vás vydírajíapelem na vaši slušnost a prostousnahu neublížit.Ale oni jsou bezprostředně spojenis mocenským aparátem, to je,myslím, bez debat.Jenomže my předpokládali, ženám přidělí nějakou estébačku,a ona se z ní vyklubala strašněmilá paní. Normálně jsme se do nízamilovali. Byl to hrozný pocit – tabezmoc, když jsme odjížděli, onanám mávala z perónu a já věděla,že jí nemůžu napsat, zavolat neboněco poslat. Že se nikdy nedozvím,co s ní bude.A víte, jak reagovali lidi zezájezdu při cestě domů? Dej sido toho filmu, co chceš, jen ať jí to,proboha, neublíží. A fakt je, že jednudůležitou scénu jsem tam právěz toho důvodu nedala ... tak jivlastně nebudu popisovat ani teď.Pořád platí: milá, ale estébačka.Přijela jsem domů a vypravovalato tátovi. Ty jsi se zbláznila,vždyť ta si žije jako královna, úplnábolševická high society, takhlejsou vycvičený, aby si k nim přilnulaa slušnost ti nedovolila udělatnějaký jim nepříjemný věci.Možná měl pravdu. Ale stejněse nemůžu zbavit dojmu, že tahlepaní věděla, jaký ten režim ve skutečnostije.Já se vám sice snažím oponovat,ale naprosto tomu rozumím. Měljsem podobné pocity. A teď mipřirozeně bude vrtat hlavou, coje s tím průvodcem, který nástehdy doprovázel.Navíc, přímo v Severní Korejisnadno podlehnete představámo konspiraci. Část lidí tam ostatněkvůli tomu jede – nechávají seunášet adrenalinem, spekulujío odposlechu na každém kroku,právě tohle je pro ně zážitková turistika.Kdyby se nakonec dozvěděli,že je nikdo v hotelovém pokojineodposlouchává – a po pravděřečeno, proč by to vlastně dělal –,stoprocentně by byli zklamáni.Na druhé straně, neustále se kolemvás vyskytuje spousta podivnýchindicií.Mohli jste s někým mluvit?Kromě průvodců jen s jednímvojákem na hranici s Jižní Koreou,což byla taková cvičená opice,jinak nás k nikomu nepustili.Na Prvního máje jsme mohli půlhodiny chodit po areálu s atrakcemi,byl to takový parčík zábavypro vyvolené, kam svezli všechnyLinda Jablonská (1979) absolvovala dokumentární tvorbuna pražské FAMU. V roce 2006 vzbudil ohlas její film o mladýchlevicových a pravicových radikálech Kupředu levá, kupředu pravá.Snímek Vítejte v KLDR vznikal ve složitých podmínkách. „Předodjezdem si mě pozvali na severokorejský konzulát v Praze. Řeklimi, že novinářské vízum nedostanu a mohu jet pouze s turistickoukamerou, a tak jsme řešili, jak velká turistická kamera je. Já řeklatakhle a ukázala svoji představu, oni zakroutili hlavou a řeklitakhle. Nakonec jsme se domluvili na kompromisu. Točili jsme bezpořádného mikrofonu, bez stativu, takže technická kvalita filmu jemizerná. Na korejských hranicích proběhlo všechno úplně v pohodě.Paradoxně nás jako jediné nekontrolovali. Přitom jiným účastníkůmzájezdu mazali fotky.“turisty, co měli v zemi, aby sizahráli s místní mládeží fotbala oni si to mohli natočit a pustitv televizi. Takže jediný – doufám,že opravdu náhodný a improvizovaný– rozhovor jsem vedlas několika studenty v Národníknihovně.O čem jste mluvili?Pořád dokola se ptali, jak se milíbí počasí, a když jsem jim řekla,že jsem studovala v Americe, takse odtáhli. Víc jsem nestihla, našiprůvodci mě zase tím strašně slušným,ale naléhavým způsobem odvolali.A já nakonec stejně nevím,jestli ta situace nebyla nahraná.Třeba to setkání připravili, abynám ukázali, jak se Severokorejciučí anglicky.Proč? Když nemůžou nikamjezdit.Aby dělali průvodce.To ano.Nebo jedeme po silnici, širokodaleko není člověk, a najednoudíra přes celou šířku a Korejci jizasypávají. Tak jim pomůžeme.Vypadají sice jako z pracovního tábora,ale jsou strašně milí, veselía je s nimi strašná švanda. Takže,byla to náhoda, nebo zinscenovanásituace?70 X R E F L E X 1 0 – 0 9

More magazines by this user
Similar magazines