Nepřestávej, miláčku - Databook.cz

databook.cz

Nepřestávej, miláčku - Databook.cz

Markéta Nepřestávej,Mališová miláčkue r o i k a


Markéta MališováNepřestávej, miláčkuEroika3


Markéta MališováNepřestávej, miláčkuEroika5


© Markéta Mališová, 2012© Eroika, 2012ISBN 978-80-87409-16-9Postavy v povídkách jsou smyšlenéa podobnost může být čistě náhodná.Autorka děkuje za podporu této knihyfirmě Sigma Group, a. s., a jejímu předsedovipředstavenstva Ing. Milanu Šimonovskému.6


7Arnoštovi


Žít vedle malíře a nevidět fialovou tam,kde je obvykle zelená, nelze.Žít vedle spisovatele a neuvěřit mu,že i ty to dokážeš, je nemožné.Mít šťastné dětství je zázrak.9


ObrazPomalu otevírala oči. Ještě ne, říkala si a otočila sena druhou stranu. V okně se vlnil závěs, přes kterýchvílemi pronikaly ostré paprsky ranního slunce.Ložnice byl nejkrásnější pokoj jejich starého bíléhodomu. Závěs milovala. Velké hnědozelené květya listy, které připomínaly tropický prales, dálky, cesty.Džungli na ostrově Mahé Seychelských ostrovů,vlhké teplo starého parku v Singapuru. Takový dekorse už dnes nedělá.Ještě ne, je neděle a budu se jen tak povalovatv posteli, přikazovala si znovu.Tony stále spal. Bylo to nezvyklé. Kdykoliv se ránojen trochu zavrtěla, okamžitě se probudil. Stačilo sepohnout. Jakmile se potichoučku vysunula z postele,aby se mohla vyčurat, pootevřel oči a řekl: „Kamodcházíš?“„Jen spi. Neboj se, jsem hned zpátky.“ A to seopakovalo s každodenní pravidelností.Jak mohl mít tak vytrénovaný cit a sluch na jejíranní odcházení? Nikdy se jí nepodařilo tiše zmizet.Přitom tvrdil, že je nahluchlý. Je to hrozný, pomyslelasi. Vždyť ho nemohu ani trochu opustit, alenakonec nemám proč. Ale jen ta možnost ji lákala.11


Sluníčko hřálo stále více. Je příjemné nechat selechtat ranními paprsky. Vystrčila nohu zpod peřinya přehodila ji přes Tonyho.„Miláčku, nech mě spát.“Převrátila se zpátky na záda, roztáhla ruce a začalase protahovat. Chytla se za čelo dubové postelea protahovala si záda.„To je ale den,“ řekla nahlas a začala zvedat nohya držet se za bříško.„Osm, devět, deset,“ počítala.„Ty ses snad zbláznila,“ ozval se Tony.„Prostocviky, říkal Kafka a měl pravdu. Roste mibřicho.“„Kde, prosím tě? Vždyť jsi hubená jak žížala.“„No ještě jsem, ale už bych nemusela být. To jsouty tvoje čokoládičky ke kávě, co mi pořád nutíš.“„Já ti nic nenutím, ale ty se neumíš ovládat.“Přestala cvičit a přitulila se k němu. Měl rád,když si schovala prdelku do jeho klína. Leželi jakodva zaklínění skrčenci. Odkopala peřinu a vystrčilaven obě nohy. Se zalíbením se dívala na malou pihu,kterou měla ve vnitřní jamce kolena. Taková malátečka. Tu samou měla na levé půlce zadečku a těsněv důlku pod spodním rtem. Tony jim říkal moje něžnépižky, mé potěšení, a pokaždé je na konci zlíbal,když se vzpamatoval. Škoda že neměla čtvrtou a pátouna prsou. Ty chtěla líbat nejvíce. Mohla mu to12


říct, ale neřekla. Muž si to musí objevit sám a musíženu dobývat. To byla výchova jejích rodičů. Pěknáhloupost, jak časem zjistila. Život letí tryskem a člověksi nemá odříkat malá potěšení, ale ani ta velká.„A co to tu máme?“ zabloudila Anna pod peřinu.„No, něco tam je.“„Takové malé nepatrné nic,“ provokovala Anna.„Můžu vám popřát dobré jitro?“ mluvila Anna jakodo mikrofonu.„Dneska, prosím tě, ne,“ usmál se Tony. „Víš, žemám rozmalovaný obraz, a já se po tom nemůžusoustředit. Večer ti to vynahradím.“„Tak tedy jo. To je ale neděle…“ zakoulela očima.„Miláčku, pochop to. Nestíhám. Začátkem říjnamusí být obraz suchý a připravený k převozu.“Anna to chápala i nechápala. Proč je zrovna Tonytak přísný. Nikdy si při malování nedá ani skleničku.Úplně zbořil její představy o malířích a jejich bohémskémživotě. Jídlo, pití, ženy, a pak přijde múza.Myslela si, že ateliér je přes den místo k malovánía večer k milování a mejdanům. Místo toho ji Tonydo ateliéru nepustil třeba měsíc. Nesnáší při malovánínikoho, kromě modelu a černého kocoura. Němátvář. Neruší. Nemá rád hluk, ruší ho dětský křik,ruší ho cizí pohledy.Někdy jí připadá, že tam nesnese ani sám sebe.Když ho volá k obědu, opatrně zaklepe a čeká.13


„Kdo je?“ obvykle se ozve Tony. Odemkne, vystrčíhlavu a z očí mu kouká zaujetí, nepřítomnost a rozrušení.Domů už přijde uklidněný.Poslední dobou je často velmi rozmrzelý. Místoaby měl radost, že může po letech vystavovat v Paříži,jak po tom dlouhá léta snil a toužil.Tony ještě ležel. Vstala, rozhrnula závěs a sedlasi na postel s nohama křížem. Slunce osvítilo celýpokoj.„Zdá se mi, že akvarely na stěně ztrácí barvy,“řekla Anna, natáhla si nohy do lepší pozice a dál sedívala po pokoji, který ji vracel do teplého Středomoří.Tam je spolu malovali. To byla krásná doba.Jen láska, barvy, moře a dobré víno. Dnes už nemajína nic čas, ani na sebe. Anna je stále v práci, samévečírky, hodně cestuje.„Já už bych je dávno sundal,“ pohladil ji Tonya upřeně se díval na Annino čelo, které zpolaosvětlovalo slunce a zpola odráželo nachovou barvupeřin.„Když já je mám tak ráda. Nemohl bys z nichudělat kopie?“„Miláčku, to mi už říkáš po desáté.“„Tak to udělej.“„Co si dáme k snídani?“ zeptal se Tony.„To je tedy otázka, vždyť si dáme to, co každý den.Kafe a housku a máslo a med. Ale mohl bys mi ji14


dnes pro změnu opéct na toustovači?“ To zase budehostina, pomyslela si.„A nechceš ohřát párek s hořčicí?“ provokovalaještě více Anna, protože dobře věděla, že by se tohonedotkl ani holí.„Toho bych se nedotkl ani holí,“ nezklamal Tony.Měl svá rčení, která někdy milovala, protože z nějdělala malého kluka. Jako třeba když místo kakaoříkal stále kakavo. Ale někdy je přímo nesnášela,protože jí tím připomínal, a nevěděla proč, rozumbradua starého radivého dědu.„A co uděláme k obědu?“ zeptal se Tony.„Tak my ještě ani nesnídáme, a už myslíš na oběd.Jsi jako moje babička. Co budeme vařit, milánkové?Často říkala. Máme doma něco dobrého?“ zeptalase Anna.„Nic moc. Tady nekoupíš dobré maso,“ postěžovalsi Tony.„Od té doby, co tě opustila tvoje milovaná řeznice,já vím. Ta si tě předcházela.“Tony měl zvláštní libosti. Kolikrát volal do divadla,že má pro ni překvapení. Čekala náruč pivoněkči narcisů, pěknou halenku či parfém. Ale buď tobylo kilo syrového sádla, nebo jitrnice. Sám to skorovůbec nejedl, takže se nákupem překonával.„Víš, já bych si dal třeba jehněčí nebo telecí, nebokachnu.“15


„To tedy dnes už nekoupíš.“Anna ležela na polštáři a přemýšlela nahlas: A cotřeba svíčková nebo koprovka nebo rajská omáčka,na které odrostly její děti.„To nejím a po svíčkové jsem se nedávno div nepozvracel.“„Anebo dobrá bramboračka se sušenými houbami,jenže ty nám sežrali moli.“Tony vzal Annu za ramena, zasnil se a řekl: „Už tomám, to bude překvapení.“Anna s napětím poslouchala a strčila si ukazováčekdo pusy.„Klidně se nasnídáme, nikam nebudeme pospíchat,nic nakupovat. Uděláme si hezký nedělní dena k obědu si uvaříme brambory s tvarohem, tvarohmáme,“ řekl Tony s vážnou tváří.Anna se zasmála. „To je vtip, no ale tak si klidněuvař brambory a já zavolám Michalovi. Je to labužníka jsem si jistá, že na oběd se mnou půjde mocrád.“Tony se zatvářil uraženě. Hleděl do stropu a přestalmluvit. Anna se začala smát. Stále se tvářilnetečně. Aha, tak to není vtip. Tony se naštval a todobře znala. Netvářil se jen jako naštvaný, ale opravdubyl. Dovedla dobře číst jeho tvář. Skulila se muz ramen. Tony ještě chvíli hleděl do stropu a vstal.Anna se zachumlala do peřiny a přemýšlela16


o mužích. Jak jim někdy nerozumí a jak oni nechápouji. Bylo jí to líto. Proč má být stále jen šašeka udobřovač ona. Za co se má omlouvat a stydět?Za vtip, který někdo nepochopí? Líbá mu ruce nohya dělá psí oči, samozřejmě jen jako. Chce to opravdu?Chtěl by takovou holku? Možná ano, ale kteráby toho byla skutečně schopna? Intelekt, hloupost,upřímnost a přetvářka. Co by volil?Oba vstali.„Jdeš do koupelny teď, anebo pak?“ zvedl očiTony.„Kdy pak?“„No až se najíš.“„Ne, půjdu s tebou a napustíme si plnou vanua budeme se spolu ráchat,“ pokusila se ještě o smírAnna.„Já se jdu nasnídat, nakoupit a pak hned do ateliéru,“odsekl Tony.Anna věděla, že na nákupy chodí rád. Sice nic nepřinesl,ale byla to pěkná procházka. Byly to vlastnějeho ranní rituály. Den co den stejně. Rozčilovalo jito a snažila se mu je nabourávat, ale nešlo to, a to jirozčilovalo ještě víc. Měla ráda změnu, rozmanitost,potřebovala vdechovat stále něco nového. On chtělstabilitu. Stále. Stejnou. Mohli ho z ní vyvést jen cizílidé nebo doktoři. Ale také pevně věděl, co chtěl.A nenechal se zviklat. Když se pro něco rozhodl,17


ylo to tak a už o tom nepřemýšlel. Byl nekompromisnív citech, umění i lásce. Anna byla pravým opakema neustále váhala. Jak říká přísloví, vždy se jízdála tráva na protějším svahu zelenější než ta jejich.Ráda se bavila, tančila a opíjela lidmi, nedělala, comusela, ale co ji bavilo.Anna vstala a začala se otáčet před zrcadlem.Zálibně si prohlížela svůj pas, boky a prsa. Ještě todocela jde, ale už ani kilo navíc. Přemýšlela, co sina sebe oblékne. Vzala si modrou sukni a červenétílko. Hmm, je to pěkné, ale bude mi zima a sukněje krátká, zamyslela se. Ještě nemám opálené nohy,zalitovala. Hodila oblečení na postel a zkusila bíléšaty s volánky. Ty mám ráda, ale Tony je nesnáší.Dolů. Tak tříčtvrteční džíny s pruhovanou halenkou.Nějak jsem ztloustla, zhrozila se, a džíny mi nejsoupohodlné… Pokračovala ještě deset minut, až si nakonecopět vzala modrou sukni s červeným tílkema bílou bundičku.„Snídaně,“ ozvalo se z kuchyně.„Už jdu,“ řekla Anna a šla si rychle vyčistit zubya namalovat se.Bylo krásné nedělní ráno.„Ty jsi se ale zase zmalovala, jdeš k cirkusu?“ řeklTony a mazal chleba máslem.„Už se nezlobíš?“Tony zvedl oči s výrazem – a co mám s tebou18


dělat. Vtom se zarazil a jeho pohled se změnil v rentgen.To Anna znala. Co teď vidí, říkala si a dělalajakoby nic.„Co vlastně maluješ do Paříže?“„Proč se ptáš? Víš, že ti to stejně neřeknu a neukážu,dokud obraz nebude hotový a suchý. Tentokrátto bude asi až v Paříži.“Napila se čaje a cítila, že se na ni Tony stáleupřeně dívá. Vtom si všimla rozhoupané hladinyčaje v konvici, kterou prostupovaly sluneční paprsky.Spolu s červeným ubrusem odrážely barevné plochy,které tvořily zvláštní modelaci krku, brady a špičkynosu. Všechno viděla v malé čínské dóze na šperkyse sklapovacím zrcátkem.„Podívej se na mě,“ řekl Tony.„A zůstaň!“ dodala Anna a zasmála se. To bylpokyn ke zkamenění, protože právě v tu chvíli mělasprávný sklon hlavy a správné světlo. To už dobřeznala, když ji portrétoval. Nejhorší bylo, že takmusela setrvávat i několik hodin. Bylo to proti jejípřirozenosti a obdivovala modely, které se nehnulyhodiny. Annino tělo bylo soustavně elektrizováno,a tak se stále vrtěla a trpěla ona i Tony. Proč nemaluješrajčata a hrušky, ty se nehýbou, vykřikovala,když už ji brnělo celé tělo.„Budu to já?“Tony mlčel a díval se.19


Teď je to jasné, v Paříži budu viset já, honilo sejí hlavou. Pravděpodobně portrét. V Grand Palais.Tři měsíce. A možná obraz i koupí. Zalil ji náhlepocit štěstí. A Tony bude slavný a já s ním. Buduviset v Paříži, budu slavná! A bude to velké plátno.Všichni oněmí nad jeho technikou a malbou a nadvýrazem a duší modelu. A budu tam krásná. Začalapřekotně přemýšlet. Co si vezmu na sebe? Do Paříže!Musím si koupit něco extra. Ale kde?!„Tak já jdu nakoupit,“ řekl Tony a bouchly dveře.Nevnímala ho.Co si teda mám koupit? Pařížanky jsou ležérnía elegantní. Kostým? Ne, to se nehodí, byla bychjako nějaká ředitelka. Džíny, samozřejmě značkové,s bílou košilí a hezkým sakem? uvažovala. To mámráda, ale co když přijde někdo z vyšší společnosti,z politiků? Ne. Krátká sukně? Říkají, že mi sluší,ale vloni v létě je tam nikdo nenosil. A musím sikoupit kabelku a boty. A co udělám s vlasy? Ostříhat?Ne, nechám si dlouhé s kaštanovým přelivemod L’Oréalu. Parfémy mám dobré. Fendi? Ne, jeitalský, vezmu si radši J’adore od Diora. Jemnánevtíravá vůně.„Tak já jdu malovat,“ znovu bouchly dveře.Už to mám, koupím si novou halenku u AnneFontaine. Bílou organtýnovou s volánky a k tomučerné kalhoty. Elegantní lesklé a rovné. Černé20


kožené nízké boty s třpytivou přezkou a černý pásekse zirkony. V tom můžu jít i k prezidentovi.Jak já to všechno stihnu, vždyť mám už jen měsíc.Kabelka se bude hodit od Gildy Tonelli. Černáz lakované kůže, co jsem viděla za výlohou. Snadji ještě mají, zadoufala. A co kdybych si pro jistotuvzala tmavé modročerné šaty ke kolenům podstřiženépod prsy, s bílými manžetami a bílým límečkem?V těch vypadám mladě!Anna si je hned oblékla, utíkala přes zahradu doateliéru a zaklepala.„Myslíš, že v tom můžu jet do Paříže?“„Jo, ale vypadáš jako námořník na pohřbu.“„Já ale nemám co na sebe!“„Zase?“ pousmál se Tony a zavřel dveře.A tak plynuly dny, kdy oba byli čím dál nervóznější.Tony proto, že obraz nestihne namalovat, a Anna,že nemá co na sebe. Chvíli se zdálo, že do Paříže aninemůže jet.Její práce tiskové mluvčí Národního divadla značnětrpěla. Přes den běhala po obchodech, večervšechno líčila Tonymu. To, co zatím nakoupila, stálenebylo dost dobré.Měla i další starosti. Musela si připravit řeč, až sena ni jako na hlavní motiv a živoucí senzaci budouobracet novináři z Le Mondu a dalších novin a magazínů.Určitě přijde i televize.21


Tony stále maloval.Již se nemohla dočkat, až v Paříži pozve hoteliérapana Chevriéra, vystudovaného filozofa a literáta,který se chlubil, že zná Ondřeje Nepelu a ví, kamchodí nakupovat v sobotu Milan Kundera, do GrandPalais na Tonyho vernisáž. Byla jako opilá. Konečněvstupuje do síně slavných žen. Jako Kleopatra, jakoda Vinciho Mona Lisa, Goyova Maja, jako RembrandtovaSaskia a další.A to jsem z nich nejkrásnější, pro jistotu si v duchudodala. Viděla plný sál diváků a obraz zakrytýbílým plátnem. Ten údiv a úžas, až ho strhnou. Todlouhé ach, co zašumí sálem. Těšila se jako maláholka. Bude to slavný den!Tony domaloval a ve zvláštním obalu, aby barvyještě mohly doschnout – dělala mu starost kadmiováoranž –, odeslal obraz speciální spedicí doPaříže.Anna Tonymu věřila. Byl vynikající malíř. Patřilk těm nejlepším. Neřídil se žádnými módními trendy,věřil jen sám sobě a svým pronikavým očím. Malováníbylo pro něj od dětství posedlostí. Namalovalmnoho portrétů, nad kterými se tajil dech. Věděla,že na tomto mu moc záleží. Konečně vystavoval veměstě, kde před čtyřiceti lety studoval na École desBeaux-Arts, než odešel do Itálie.Den před odjezdem do Paříže si Tony balil tašku.22


ObsahObraz / 11Ukradený oltář / 28Tady je ale tma / 47Modrý dům / 55Vlak / 70Káva bez zákusku / 85Ty psi / 99Záletná žena / 111Oběd / 123Chiméra / 132Poděkování / 157159

More magazines by this user
Similar magazines