To chce jen klid a zhluboka dýchat - Databook.cz

databook.cz

To chce jen klid a zhluboka dýchat - Databook.cz

Alena HrachovcováTo chce jen klid a zhluboka dýchatEroika3


© Alena Hrachovcová, 2001© Eroika, 2006ISBN 80-86337-58-84


Alena HrachovcováTo chce jen klida zhluboka dýchat5


I.7


Jdi do boje vesele, neboť mrtví,kteří se neusmívají, jsou oškliví.(JACK LONDON)Pokaždé, když mám špatnou náladu, vyvolanou nějakoustresovou situací, a tyto na hlavu každého občas dopadají,rozhodnu se k sepisování svých vzpomínek. Tak jako siBožena Němcová, ocitnuvši se v životní krizi, ulevila si sepsánímBabičky.Je statisticky dokázáno, jak jsem se dočetla v čekárněu zubaře v jednom z časopisů povalujících se na stolku, žeženské mohou řešit stresové situace trojím způsobem:1. zajít do obchodu a něco pěkného si koupit, aniž by tozrovna nutně potřebovaly;2. dát si frťana;3. okamžitě se sejít se svým milencem.Padne-li na vás deprese hned ráno mezi dveřmi, kdyžvcházíte do zaměstnání, těžko použijete některý z těchtozpůsobů. Pracuji v kanceláři a na menší nákup se dostanuněkdy v poledne. Kromě toho mi můj bídácký plat sotvastačí na to, abych pokryla potřeby domácnosti, a tak bychsi mohla koupit leda náhradní Nový jar na nádobí nebonovou chňapku. Tím první způsob odpadá. O druhýchdvou je zbytečné se zmiňovat. To znamená, že být přistiženase sklenkou alkoholu v pracovní době by znamenalopokutu 500 korun, jak je psáno v oběžníku, který muselkaždý zaměstnanec úřadu podepsat (kromě toho mi alkoholnechutná a požiji-li ho ve větším množství, dělá se mišpatně). O způsobu č. 3 v oběžníku sice nebylo nic, alepřesto tento způsob zahánění deprese asi není vhodnéprovádět v pracovní době, obzvláště ve dnech, kdy je úřadotevřený veřejnosti. A kromě toho je tu maličkost – žádnéhomilence jsem nikdy neměla, nemám a nehodlám si hopořizovat a komplikovat si s ním život ani na stará kolena.9


O jiném způsobu zahánění deprese jsem se též dočetlav časopise. Zní – dobře si pobrečet, a tím odplavit i množstvíadrenalinu, jehož hladina se při rozčilení silně zdvihne.Bohužel patřím k těm ženským, které se tak snadnonerozbrečí. I rozhodla jsem se to vyřešit po svém. Když senemohu vybrečet, mohu se vypsat, a modrá náplň linoucíse z mé propisovací tužky odplaví mé starosti na papír –zrovna tak, jako by je odplavily adrenalinové slzy linoucíse do kapesníku.Dnes ráno zavinila mou špatnou náladu tchyně, kterámi zatelefonovala jen proto, aby mi řekla, že jsem bylavždycky špatná hospodyně a že pomyšlení na mě a mourodinu ji přivádí k bezesným nocím a nedovolí jí ani v kliduzemřít.Je polední přestávka a já odsunuji na kraj svého psacíhostolu složky týkající se mé pracovní náplně a pokoušímse pohroužit do vzpomínek na své dětství, neboť i mne vychovávalababička.Tato babička byla matkou mého otce a říkala jsem jí Velkábabička. Byla skutečně velká jak do výšky, tak do šířky, narozdíl od matky mé maminky, která měřila jen 152 cma byla drobná, té jsem říkala Malá babička. Velká babičkaměla Malého dědečka. Malý dědeček zemřel rok předtím,než jsem se narodila. Byl vrchním soudním radou a známho jen z vyprávění. Vím o něm jen to, že byl členem Skautu,kde měl díky své drobné postavě přezdívku bratr Čudla,že jeho koníčkem bylo psaní politických satirických10


ásní a že chodil mezi „Masarykovy pátečníky“. Ale o tommi doma řekli jen málo, protože jsem vyrůstala v padesátýchletech, kdy se o skautech a Masarykovi jen šeptaloa naši měli strach, abych někde něco nevybrebtala. Takéjsem se dozvěděla, že Malý dědeček byl nešikovný, pečlivýa šetrný. Jak si vysloužil tyto přívlastky mi Velká babičkavyprávěla, a protože mi to vyprávěla mockrát, mělajsem příběhy zařazeny mezi své oblíbené pohádky. Pohádku„Jak byl dědeček nešikovný“ a pohádku „O šetrnémdědečkovi“. Tak si je pamatuji dodnes.Jak byl dědeček nešikovnýJednou si dědeček usmyslel, že v koupelně pověsí na zeďzrcátko. Vzal si kladívko a skobičku, a protože byl pečlivý,vyměřil si nejprve výšku a šířku a nakreslil na zeď znaménko,kam skobičku zatluče. Jenže ta zeď nebyla obyčejnápevná zeď, ale jen tenká příčka. A tak když dědečekpraštil kladívkem do skobičky, projela skobička příčkoujako tvarohem. To ovšem dědeček nevěděl a divil se, kamse skobička poděla. I podal si jinou skobičku a celé to zopakoval.A druhá skobička vystřelila tu první skobičku,která vypadla druhou stranou na zem. Tak to zopakovalještě několikrát. Pak přišla babička, která se zase divila, coto stále v koupelně ťuká, a na jedné straně našla hromádkuskobiček a na druhé straně rozčileného dědečka tlukoucíhozběsile kladívkem. Ve zdi byla docela slušná díra.11


O šetrném dědečkoviPo svatbě si dal dědeček ušít nový oblek do zaměstnání.Byl tmavě šedý, s úzkým černým proužkem. Hned, jak přišelz úřadu, šaty svlékl a pečlivě pověsil na ramínko. Babičkaoblek vykartáčovala a jednou týdně ho čistila a žehlila.Ale nic nevydrží věčně. Když se na obleku začalyukazovat známky chátrání, vzala ho babička a zašla kekrejčímu. Ten ušil stejný a babička ho potají vyměnila. Dědečekpak každému vykládal, že pečuje-li každý dobřeo své věci, vydrží mu věčně. A dával se rodině za příklad,že celý život vystačil s jedním oblekem.Jinak dědeček neustále držel otěže vlády nad svou rodinoupevně v rukou, a co řekl, to platilo. Když zemřel, převzalaotěže do rukou babička a řídila celou rodinu včetněrozsáhlého příbuzenstva.Malá babička měla Velkého dědečka. Velký dědeček bylpovoláním elektrikář a pracoval v holešovické elektrárně.Když mě jako malou holčičku vodila maminka na procházku,ukazovala mi vždy z některých pražských vyhlídekkomíny holešovické elektrárny a říkala: „Alenko,támhle, kde jsou ty komíny, tak tam je děda.“ Představovalajsem si dědečka, jak visí zaseknutý v komíně jako netopýra myslí na nás. Dědu jsem měla moc ráda.12


Podle vyprávění mých rodičů byl Velký dědeček druhorozenýmsynem Hory z Ocelovic. Horové patřili k nízkéšlechtě, a správně bylo celé dědečkovo jméno Jan VojtěchHora z Ocelovic. Ale bylo by mu to houby platné, protožetento titul přecházel na syna prvorozeného, a tím byl jehobratr Bedřich – můj strýček Béda. Navíc si to dědeček pokaziltím, že pojal za manželku nemanželskou dceru služky.To bylo tak. Moje prababička z matčiny strany odešla jakoslužka do Vídně, aby se po čase vrátila a porodila nemanželskoudceru – moji babičku. Nikdy neprozradila,s kým dítě měla, i když v té době být matkou samoživitelkoubylo obtížné. Zrovna tak bylo obtížné být nemanželskýmdítětem. Ale dědeček nemanželskou babičku tak velicemiloval, že by si ji vzal, i kdyby mu hrozila ztrátacelého jmění. Bohudík mu tato ztráta nehrozila, protožeHorové z Ocelovic patřili k chudé šlechtě a o to, co měli,byli připraveni černou ovcí své rodiny, jedním z mých prastrýců,který celé jmění, včetně své košile, prošustroval nakoních.Vždycky, když jsem se před manželem vytahovala svoudávkou modré krve, vyčetl mi prababičku-samoživitelku,a též si dal práci s vyhledáváním a pátráním po mýchpředcích z Ocelovic, aby mi pak radostně sdělil, že vše jeprostý výmysl, protože Horové z Ocelovic vymřeli po mečii po přeslici počátkem 20. století.Ale můj táta byl na modrou krev mé maminky strašněpyšný, a aby nezůstal pozadu, věnoval moře času sestavovánírodokmenu své rodiny a poté tvrzení, že jeden z jehopředků byl jedním z 27 českých pánů popravených na Staroměstskémnáměstí.Když si můj tatínek maminku bral, bylo mamince 17 a tatínkovi31 let. Tatínek si bral maminku po zralé úvazea maminka si brala tatínka z mladické nerozvážnosti,a snad také pod mírným nátlakem Malé babičky: „…nebuďhloupá, holka, stavební inžinýr, jeho otec je soudní rada,13


a taky už je to usedlý, rozumný člověk, žádný fanfárum…“atd. Jinak si nedovedu představit, že by se mohli vzít dvalidé tak rozdílných zájmů. Povahu však měli oba mí rodičemírnou a snášenlivou, a proto spolu vydrželi jít bok poboku až do konce svého života.Poprvé se viděli tři roky předtím, než se brali. Maminkabyla útlá čtrnáctiletá holčička s velkýma modrýma očimaa kudrnatými světle hnědými vlasy. Taťka byl osmadvacetiletý,usedlý a obrýlený pan inženýr, mazánek své maminky,s hlavou plnou romantických a fantastických plánů,které jeho vrstevnice (ty, jež by připadaly v úvahu jakojeho budoucí manželky) pokládaly za bláznivé. Nekouřil,nepil, tančit neuměl a všechny noční podniky pokládal zasídlo neřesti. Při pomyšlení, že by se jeho chotí mohla státdívka, která by, byť i jedenkrát, navštívila takovýto podnik,se osypával vyrážkou. I rozhodl se, že pojme za choť dívkunevinnou. Při pohledu na mou maminku se mu zatočilahlava, řekl si: „buď tu, anebo žádnou“ a opatrně ji sledovalaž k domu, kde bydlela. Pak zašel do detektivníkanceláře, kde za tučný obnos najal detektiva, který měldiskrétně zjistit, jak se idol jmenuje, kam chodí do školya kdo jsou její rodiče.A pak nastalo ze strany mého tatínka opatrné sbližování.Maloval roztomilé obrázkové pohlednice a posílal je,nejprve jen s podpisem „Míša“ (tatínek se jmenoval Michal),pak s jednou nebo se dvěma větičkami své vyvolenédo školy. Po půl roce došlo na dopisy a na první schůz-14


ku. Schůzku již nemohla maminka doma ututlat. Neexistovalo,že by doma zalhala, že jde ven s kamarádkou,a kromě toho – svým rodičům vykala. A tak byl taťka představenrodičům. Musel postupovat rychle, protože mamincemělo být patnáct let, a v té době začínala děvčatachodit do tanečních. To tatínek nechtěl připustit. Mělstrach, aby se maminka nezakoukala do nějakého tanečníka.Nechtěl připustit ani její další studium. Za prvé proto,aby se nezakoukala do nějakého studenta, a za druhé, abynebyla moc vzdělaná a do ničeho mu moc nekecala.A tak byla maminka ve svých patnácti letech poslána do rodinnéškoly a ve svých šestnácti letech, po poradě jejích rodičů,taťky a jeho rodičů, poslána do kláštera k jeptiškám.Tam se měla naučit vařit a servírovat na stůl a šít a vyšívata malovat a udržovat konverzaci při návštěvě a vybraně sechovat, a jinak už nic a basta fidli, protože až se vdá, budemilostpaní a nic jiného už umět nemusí. Navštěvovat ji smělijen její rodiče. Maminka z toho měla velkou švandu,a když jsem byla malá, vyprávěla mi o matce představené,která se nikdy nekoupala a strašně smrděla, nebo vyprávěla,jak s ostatními schovankami hodily při vaření do polévkymýdlo a jeptiškám se pak dělaly bubliny u nosu.Po svatbě bydleli tatínek s maminkou u tatínkových rodičůa myslím, že pak už si maminka moc srandy neužila.Vedení domácnosti držela pevně v rukou Velká babičkaa maminka jí byla ve všem „jen tak k ruce“, protože „takovýcumploch nic neumí a ničemu nerozumí“, a nemůže setudíž starat o domácnost. Když bylo mamince pětadvacet,narodila jsem se já; byla jsem mamince Velkou babičkouihned odebrána, protože takový cumploch, který nic neumía ničemu nerozumí, nemůže sám vychovávat dítě. A dítěmusí ve všem dostat dobrý základ (asi tak, jako když sestaví solidní barák), protože jen tak se se ctí a ve zdravíprobije životem.15


Jako malá jsem byla skoro stále mezi dospělými. Nejdůležitějšíbyla ovšem Velká babička. Rozmazlovala mě od ránado večera. Nikdo na mne nesměl zakřičet, křivě se podívat,o naplácání ani nemluvím, ač bych ho byla občaspotřebovala. Pečlivě dbala na to, abych se nerozčilovala,a tudíž nevřískala a nedostávala záchvaty vzteku. Hlídalatak všechny členy rodiny. Věřila, že dospělého při rozčileníraní mrtvice a vztekající se děti dostávají psotník. Říkala:„…klid, jen klid a zhluboka dýchat…“ a sama příkladněfuněla na rozčileného jak tříhlavá saň. Pamatuji se, to jsembyla snad tříletá, že jsem si umínila ve velkém pokoji naparketách udělat rybníček pro panenky. Maminka naštěstímůj záměr odhalila (jinak by si to od Velké babičky vypilaona, že mě nehlídá) právě ve chvíli, kdy jsem v koupelněbryndala do skleničky vodu. Když nepomáhaly jejímírné domluvy a já se domáhala rybníčku řevem a kopáním(byla to má osvědčená metoda zabírající na Velkoubabičku), pohrozila mi maminka, i když jsem již tenkrátvěděla, že by mi nejradši naflákala – čertem. Pravila, žezlobivé a vzteklé holčičky si odnese žaludový čert. Žaludovéhočerta (jinak žaludového esa) jsem se velice bála.Znala jsem ho z karet, se kterými jsem si hrávala.Čert zabral. Odloudala jsem se s prázdnou skleničkoudo kuchyně za babičkou a začala obratně vyzvídat její názorna pekelníky: „Babi, dala bys mě čertovi?“ Babička sehrozivě zaškaredila, gestem naznačila zpřelámání kostív těle a zvolala strašlivým hlasem: „Kdepak já bych dalasvou holčičku zlatou čertovi! Jen ať zkusí přijít!“ CopakVelká babička! Před tou měla respekt i Malá babička a radšik nám moc nechodila. S úlevným povzdechem jsem podalaskleničku schovanou za zády a řekla: „Tak mi, prosím,nalej vodu!“16

More magazines by this user
Similar magazines