den 2 nich spoeívai ve - NWOO

NEJKRUTĚJŠÍ 

TAJNÉ 

SPOLEČNOSTI 

V DĚJINÁCH 

SHELLEY KLEIN

Copyright © Michael 0'Mara Books Ltd, 2005 Translation ©Jan Mrlík, 2006 Copyright © ALPRESS, s. r. o. 

Všechna práva vyhrazena. 

Žádnou část knihy není dovoleno užít 

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného 

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnoceni. 

Z anglického originálu The Most Evil Secret Societies In History 

přeložil Jan Mrlík 

Redakční úprava Eva Mikolášková 

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek 

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek, 2006 

shop alpress.cz 

Tisk a knihařské zpracování Centa, spol. s r. o.r Vídeňská 113, Brno 

Vydání první 

OBSAH 

Úvod 7 

ILUMINÁTI 

Zakladatelé nového světového pořádku 15 

ARGENTEUM ASTRUM 

Orgie na Sicílii 34 

SPOLEČNOST THULE 

Předchůdci nacismu 54 

MUTI 

Rituální oběť v Londýně 73 

TONGY 

Spolky ve znamení draka 89 

KU-KLUX-KLAN 

Neviditelná říše 107 

ŘÁD CHRÁMU SLUNCE 

Zkouška ohněm 127 

ASASlNOVÉ 

První teroristé v dějinách 145 

MAU-MAU 

Vzpoura Afričanů 163 

ÓM ŠINRIKJÓ 

Sekta „nejvyšší pravdy" 182

ODESSA 

Úniková cesta nacistů 201 

KOLEKTIV SOCIALISTICKÝCH PACIENTŮ 

Sanatorium vedené šílenci 222 

THUGOVÉ 

Uctívači Kálí 242 

CAMORRA 

Stín nad Neapolí 261 

SPOLEK PEKELNÉHO OHNĚ 

Démonismus, smilstvo a politika 281 

Zdroje ilustrací 301 

ÚVOD 

Od dob, kdy se člověk dokázal poprvé domluvit s jiným člověkem, vytvářet společenskou hierarchii a 

organizovat vzájemně prospěšná shromáždění, jej také zřejmě fascinuje vytváření a existence tajných 

společností. Většina z nich jsou (a vždycky byly) organizace zcela neškodné, skupinky stejně 

smýšlejících jedinců, které sjednocuje společný cíl. Do této kategorie spadají pánské večerní kluby či 

univerzitní bratrstva, které přitahují nanejvýš jedince mající zájem o určité elitní postavení Či podivné 

a tajemné víry. Jiné organizace naopak nejsou zdaleka tak nevinné, jejich program skrývá daleko 

hrozivější náplň a vyžadují krvavé přísahy, naprosté podřízení osobního života svých členů pravidlům 

kultu a jejich podrobení despotickému vůdci, V tomto souboru jsem se pokusila shromáždit údaje o 

několika takových utajovaných a stínových skupinách - organizacích, které působily po celém světě v 

končinách tak různorodých, jako jsou Japonsko, Amerika, Keňa, Německo, Anglie, Švýcarsko a Itálie. 

Když přijde řeč na tajné společnosti, často se brzy zjistí, že tyto organizace spadají do zřetelně 

odlišných kategorií. Platí to i o skupinách popisovaných v této knize. Existuje zásadní rozdíl mezi 

společnostmi zabývajícími se politickými cíli (jako Kolektiv socialistických pacientů, Mau-Mau, 

Odessa či asasínové) a organizacemi „posledního soudu", k nimž náleží Óm Šinrikjó nebo řád Chrámu 

slunce. Podobně Ku-klux-klan, jehož hlavním cílem bylo a bohužel stále je prosazování ostře 

rasistických myšlenek, je možno do

určité míry přiřadit ke společnosti Thule {protože obě skupiny vycházely z víry v dokonalou 

nadřazenou rasu), zatímco tongy či Camorra patří do oddílu s obecným označením „skupiny 

organizovaného zločinu". Co ale s takovými společnostmi, jako byl například Spolek pekelného ohně? 

Jak zapadají do celkového obrazu a do jaké kategorie vlastně náleží? 

V řadě ohledů stojí Spolek pekelného ohně mimo soubor popisovaný v této knize, protože představuje 

„nejmenší" zlo. Vznikl v Anglii v osmnáctém století jako skupina velice vlivných mužů, kteří se rádi 

míchali do politiky, ale jejich hlavní životní náplní bylo rozmanité hýření; v porovnání prakticky se 

všemi ostatními tajnými společnostmi uvedenými v tomto díle šlo o společnost relativně neškodnou. 

Ovšem Spolek pekelného ohně velmi zřetelně ilustruje zdánlivě neukojitelnou touhu lidí vytvářet stav 

„my proti ostatním" tím, že se zorganizuje skupina, k níž může náležet pouze nevelký počet vybraných 

jedinců. To je zcela nepochybně ústřední princip všech tajných společností. 

Argenteum Astrum - tajnůstkářská organizace Aleistera Crowleye -je toho dalším zářným příkladem. 

Byl to spolek poněkud nechutný, nepokrytě elitářský a hraničící s Šílenstvím, ale ve skutečnosti 

dokládal tužbu některých jedinců, aby byli považováni za cosi „zvláštního" a odlišného od masy 

ostatních lidí, za něco lepšího, než jsou ostatní. Čím neproniknutelnější je učení takové skupiny, čím 

obskurněj-ší a bizarnější jsou její iniciační rituály, tím přitažlivější se Členství v takové organizaci jeví 

těm, kteří touží uspokojit své podivné libůstky. Tato myšlenka může naznačovat odpověď na otázku, 

proč kulty jako Óm Šinrikjó (jehož iniciační rituály jsou extrémně bizarní) nebo řád Chrámu slunce 

přitahují tak značný počet vyznavačů. Učení těchto dvou skupin se stává pro jejich členy 

náboženstvím a prostředkem k tomu, aby nakonec dosáhli nesmrtelnosti. 

Obdobné zjištění platí i pro asasíny (hašišíny), kteří byli přesvědčeni o tom, že za splnění svého 

vražedného poslání budou odměněni věčnými rajskými rozkošemi. Je možné nalézt určitou paralelu 

mezi tímto dávným kultem a dnešními sebevražednými atentátníky, i když cílem asasínů bylo usmrtit 

pouze konkrétní osobu určenou jako cíl, aniž by ublížili nevinným přihlížejícím, což se naprosto nedá 

říci o současných teroristech. Indičtí Thugové, jejichž celý kult byl (alespoň zpočátku) vybudován na 

myšlence dosažení věčné slávy tím, že obětují nevinné pocestné bohyni Kálí, také posléze ustoupili od 

náboženských aspektů svého učení a preferovali jim osobně prospěšnější cíle - olupovali své oběti k 

vlastnímu obohacení. 

Při studiu tajných společností se opakovaně objevuje motiv osobního prospěchu, ať v podobě rádoby 

mesiášského postavení (jak tomu bylo v případě Aleistera Crowleye) nebo především peněžních zisků, 

jako například u Šókó Asahary, vůdce sekty Óm Šinrikjó. Do této kategorie je také možno zahrnout 

organizaci Odessa, protože původně byla vytvořena k tomu, aby pomáhala nacistickým válečným 

zločincům po skončení druhé" světové války, i když zřejmě nefungovala tak „romanticky", jak 

naznačuje romanopisec Frederick Forsyth v knize Spis Odessa, nicméně šlo o organizaci velmi 

úspěšnou, které se podařilo pomoci několika vysokým nacistickým důstojníkům k útěku před katovou 

oprátkou. K vytvoření tajné společnosti mohou vést i další důvody přinášející lidem osobní prospěch, 

jako například sebeobrana, ale při zkoumání těchto organizací brzy vyjde najevo, že významným 

zájmem takových skupin, jako byla například Odessa, je ještě cosi dalšího - snaha podporovat 

všeobecnou posedlost konspiračními teoriemi. Když existovala taková organizace jako Odessa, tak 

nepochybně budou ještě stále působit jiné společnosti, které svými zločinnými intrikami ovlivňují 

světovou politiku - proč ne?

V tomto ohledu zřejmě není na celém světě druhá tajná společnost, která by přitahovala takovou 

pozornost jako ilu-mináti. Většině lidí byla zcela neznámá, dokud v roce 2000 nevyšel román Dana 

Browna Angels and Demons (Andělé a démoni, Česky vydáno v roce 2003, pozn. překl.); od doby, 

kdy se tato kniha dostala na pulty knihkupců, dosáhl hlad veřejnosti po informacích o této velmi 

ezoterické tajné organizaci monumentálních rozměrů. Proč je tomu tak a co se vůbec skrývá za touto 

zvláštní skupinou, že vyvolala takovou neslýchanou reakci? 

Odpověď spočívá v konstatování, že Dan Brown je vynikající autor a vypravěč příběhů, přičemž jeho 

knížka Andělé a démoni vychází ze scénáře, který se zamlouvá naprosté většině z nás - malá skupinka 

lidí bojuje proti daleko početnější a neuvěřitelně mocné organizaci, v tomto případě proti katolické 

církvi. Tento model střetnutí „Davida a Goliáše" je starý jako lidstvo samo; jeví se být jedním ze 

vzorců lidské psychiky a možná v nás všech Dan Brown svou knížkou uvolnil nějakou emocionální 

pojistku. Navíc Brown zahrál na strunu přesvědčení, které hluboko v sobě má uloženo asi každý, že 

totiž „nic není takové, jak se zdá": že někde v pozadí světového dění působí nějaká zlovolná spiknutí a 

veřejnost je neustále klamána, obelhávána a konejšena do falešného pocitu bezpečí tím, že se jí říká 

všechno, jen ne pravda. Vezměme například Hitlerovu sebevraždu na konci druhé světové války nebo 

první přistání Člověka na Měsíci. O obou událostech se už napsaly miliony slov, která tvrdila, že ani 

jedna z těchto dvou událostí se ve skutečnosti nestala. Podle mnoha pravicově orientovaných 

konspiračních teorií bychom měli naopak věřit tomu. že Hitler je stále naživu a v poklidu si užívá 

někde v Jižní Americe; první přistání na Měsíci se podle mínění řady lidí naopak odehrálo pouze v 

televizním studiu, poté co byli Američané nuceni zrušit skutečny" let kvůli technickým problémům. 

Divokých, sple- 

titých a poněkud praštěných konspiračních teorií je možné najít celou řadu. 

Fenomén iluminátů je prostým rozvinutím této myšlenky, protože sekta stejného jména sice existovala 

v osmnáctém století v Bavorsku a propagovala svržení zavedeného náboženství ve prospěch Nového 

světového pořádku (New World Order), přesto však neexistuje naprosto žádný důkaz o tom, že by se 

tato stará organizace v nynější době reformovala nebo že by ve svých plánech jakkoli uspěla. 

Naopak mezi skupiny, kterých bychom se měli bát a které se aktivně snaží pozměnit tvářnost politiky 

ve svých zemích, patří teroristické organizace jako například Kolektiv socialistických pacientů (který 

sympatizoval s celou Škálou dalších teroristických skupin, například německou Frakcí Rudé armády, 

americkou organizací Weather Underground nebo skupinou Černí panteři, abychom jmenovali alespoň 

některé). Jejich cíle možná byly z počátku idealistické, ale to, že se kvůli prosazení svých zájmů 

uchýlily k násilí, absolutně neguje jakýkoli pozitivní výsledek, kterého by snad mohly dosáhnout. 

Podobně o hnutí Mau-Mau by bylo možné tvrdit, že mělo legitimní důvod své existence v tajném 

odboji proti britskému koloniálnímu panování v Keni, ale jakmile se jeho členové chopili zbraní a 

zabíjeli nejen své bílé „pány", nýbrž i velké množství svých černých krajanů, pozbyla tato organizace 

jakoukoli politickou kvalitu a změnila se ve společenství násilnických zločinců. 

Také společnosti jako byla Thule nebo je Ku-klux-klan prezentují daleko větší nebezpečí než spolky 

směřující k ovládnutí světa, jak je známe z příběhů o Jamesi Bondovi. Jak Thule. tak i KKK byly (a ve 

druhém případě ještě stále jsou) zákeřné organizace, jejichž učení bez stínu pochyby přitahuje miliony 

lidí na celém světě. 

V poněkud menší míře také společnost Camorra a ton-gy svou činností krutě postihly tisíce lidí, ačkoli 

se nehlá-

sily k žádnému nenávistnému náboženství ani nevyznávaly rasovou nadřazenost. Ovšem jak Camorra, 

tak tongy kolem své existence vybudovaly auru tajuplnosti, která veřejnost fascinovala do té míry, že 

si tyto organizace leckdo nebezpečně idealizoval. V tomto ohledu prodělala podobný vývoj i mafie, 

jejíž tajné operace inspirovaly tvůrce mnoha knih, filmů a dokumentů, které v nás povzbuzovaly 

vrozenou touhu dozvědět se něco, co bychom vědět neměli. Jinými slovy, přitažlivost tajných 

organizací pramení z neodolatelné touhy zjistit, co se skrývá za zavřenými Modro vousový mi dveřmi. 

Tím je rovněž možné vysvětlit, že se neustále najde dostatek lidí ochotných připojit se k některé z 

bizarních tajných společností. Není složité pochopit, proě se rasisté hlásí ke Ku-klux-klanu nebo 

levicoví gueriloví bojovníci toužili vstoupit do Kolektivu socialistických pacientů, ale jen obtížně se 

hledá vysvětlení, proě může někdo stát o příslušnost ke skupině tak zvláštní, jako je řád Chrámu 

slunce (Order of the Solar Temple). 

Je samozřejmě možné vycházet z představy, že tito jedinci jsou psychicky narušení a jde o ztracené 

duše hledající diivod pro další bytí, snadno /.manipulovatelné k tomu, aby se vzdaly celoživotních 

úspor ve prospěch tajné společnosti; i když tyto důvody mohou odpovídat pravdě, přece se najdou lidé, 

u nichž hraje při rozhodování o vstupu do sekty velmi významnou roli i zvědavost. Chtějí vědět, jak to 

vypadá na druhé straně dveří, zda jsou sliby sladkého života po smrti pravdivé a zda jejich životy 

nedostanou náhle nový rozměr. Jakmile však učiní první krok přes práh, je už většinou nemožné se od 

skupiny odtrhnout (vzhledem k vůdcům, kteří jsou silnými osobnostmi, a také se zřetelem k vymývání 

mozků, jehož se někdy vůdcové vůči příslušníkům svých sekt dopouštějí). Ti, kteří se přece chtějí 

pokusit uniknout, velmi často musí Čelit hrozbě smrti, nebo - jako v případě řádu Chrámu slunce - 

odstartují předem připrave- 

ný proces, který vede k úmrtí řady dalších osob. Po masových „sebevraždách" příslušníků Chrámu 

slunce švýcarská vláda vytvořila informační centrum zaměřené na náboženské kulty, kde se veřejnost 

může dozvědět pravdu o nebezpečích, která přináší vstup do podobné skupiny. 

Co se tedy dá dělat pro odvrácení lidí od toho, aby se zapojovali do takovýchto krutých, zvrácených a 

v mnoha případech i vražedných podniků? Odpověď je nesnadná. Kdekoli se lidé sdružují, vytvoří se 

čas od času nějaká tajná společnost; jinak řečeno, tak jako obyvatelé Londýna žijí jen pár desítek 

centimetrů od neviditelných potkanů, je stejně pravděpodobné, že ať žijete v kterékoli části světa, 

působí tam také nějaký tajný spolek a buď konspiruje proto, aby dosáhl svržení nějakého zapřísáhlého 

nepřítele, nebo plánuje jiný, stejně bizarní a násilný akt. 

SHELLEY KLEINOVA

15 

ILUMINÁTI 

ZAKLADATELÉ NOVÉHO SVĚTOVÉHO POŘÁDKU 

Protože Weishaupt žil pod tyranií despoty a kněží, vědět, že 

je nezbytná opatrnost i při šíření informací a principů čisté 

morálky. To dodalo jeho názorům ovzduší tajuplnosti a bylo 

podkladem pro jeho vypovězení [...] Kdyby Weishaupt psal 

zde, kde v naší snaze přivést lidi k moudrosti a čestnosti 

není žádné utajování nutné, nenapadlo by ho vymýšlet 

k tomu účelu žádný tajný mechanismus. 

Thomas Jefferson 

Od doby, kdy Dan Brown publikoval románový bestseller Andělé a démoni, se ilumináti stali 

předmětem intenzivních spekulací jak u obecné veřejnosti, tak v médiích. Ve svém románu Brown 

čtenářům předkiádá spletitý scénář, v němž přísně utajovaná společnost, o které se předpokládalo, že 

již několik století neexistuje, znovu obnoví svou činnost, aby pokračovala v krvavém zápase proti 

katolické církvi. Ale do jaké míry je Brownem popsaná dějová zápletka založena na faktech? Existuje 

ještě dnes takováto skupina a je do dnešních časů akceschopná? 

Jakmile se člověk pustí do studia povahy a aktivit tajných společností, zanedlouho se jen velmi 

obtížně, pokud vůbec, dají rozlišit fakta od fikce, realita od staletí starých výmyslů a pravda od 

naprosté lži. Případ skupiny iluminátů není výjimkou, ba naopak, ze všech dostupných informací o té-

16 NEJKRUTĚJŠÍ TAJNÉ SPOLEČNOSTI 

to skupině je velice složité poznat pravdu. Ilumináti přitahují velký zájem lidí, kteří se zajímají o 

všechny možné nové světové pořádky, globální konspirační teorie a stínové organizace, jež údajně řídí 

světové dění. Během staletí si označení ilumináti (Illuminati) přisvojilo několik skupin, které se 

holedbaly, že mají v držení gnostické texty nebo jiné, dokonce ještě mystičtější informace, které 

nejsou veřejně dostupné. První známý případ, kdy se označení ilumináti objevuje, pochází ze druhého 

století našeho letopočtu; tehdy se samozvaný prorok jménem Montanus, dříve vyznavač kultu bohyně 

Cybele (Kybele, Kybela apod.), přihlásil ke křesťanství. Poté zorganizoval skupinu, která stála v přímé 

opozici proti instituci ona! i zované církvi. Vedle kněžek Prisky (či Priscilly) a Maxilly byl 

nejvěhlasnějším konvertitou k Montanově sektě katolický apologeta Tertullianus. Výjimečné dary, 

kterými byl Montanus nadán, nejlépe vykreslil historik Eusebius ze čtvrtého století, který popsal, jak 

konvertité podstupovali všemožné náboženské prožitky včetně „mluvy cizím jazykem" a navštívení 

apokalyptickými viděními: 

Jejich opozičnictvia nedávná hereze, která je oddělila od církve, povstaly z následujícího dění [...} 

čerstvý konvertita jménem Montanus, skrze svou neukojitelnou tužbu po vůdcovství, dal svému 

protivníkovi možnost, aby se mu postavil. A upadl do vytržení [...] jako by šílel a byl v extázi. zuřil a 

začal blábolit a vykřikovat podivné věci a proroctví proti zvykům, které se v církvi tradicí přenášely od 

samého počátku.' 

Mimo podobné blouznění však byla základem Monta-nova učení konstrukce „konce světa", kterou 

mají v oblibě prakticky všechny sekty, o nichž se v této knize hovoří. Aby svým věrným pomohl 

pochopit předkládané apokalyptické vize, stanovil Montanus přísná morální pravidla, která museli 

respektovat. Jejích cílem bylo očistit duši křesťana a odradit ho od shromažďování hmotných statků. 

Tato forma 

ILUMINÁTI 17 

osvícení (iluminismu) vytrvala několik století především v Malé Asii, postupně však odumírala, až 

konečně v devátém století zcela zanikla. 

Po iluminátech pak nebylo ani vidu ani slechu až do patnáctého a šestnáctého století, kdy se ve 

Španělsku objevila náboženská sekta, která sama sebe nazývala alumbrado (což lze zhruba přeložit 

jako „ilumináti"). Alumbradové tvrdili, že jsou v přímém spojení s Duchem svatým a že veškeré vnější 

formy náboženského uctívání, například konání bohoslužeb, jsou zbytečné. Jednou zjejich nejranějších 

vůd-kyň, která bezvýhradně tyto poučky prosazovala, byla dcera nádeníka ze Salamanky známá jako 

La Beata de Piedrahi-ta. Prohlašovala, že vedla dlouhé rozhovory jak s Ježíšem, tak Pannou Marií, 

kterážto tvrzení přirozeně vyvolala zájem inkvizice. Jako zázrakem unikla smrti z rukou vyšetřovatelů, 

i když ostatní takové štěstí neměli. V Toledu byli vyznavači alumbradských idejí krutě bičováni a 

vězněni a inkvizice vydala dokonce tři samostatné edikty proti této náboženské skupině, publikované v 

letech 1568, 1574 a 1623. 

Právě v roce 1623 vzniklo ve Francii hnutí známé pod označením illuminés (podle některých autorů 

přišli jeho zakladatelé ze španělské Sevilly). V Pikardii se k této společnosti velmi rychle připojil 

značný počet přívrženců. 

Adam Weishaupt byl v roce 1775 jmenován profesorem přirozeného a kanonického práva 

ingolstadtské univerzity, o devět let později byl však z univerzity vyhozen, poté co zfonnoval skupinu 

řečenou Řád perfektibilistů, později známou pod označením Illuminati.


0 povaze skupiny zvané illuminés, její věrouce a obřadech se vsak zachovalo velmi málo dokladů. 

Všeobecně se má za to, že Pierce Guérin, farář ze Saint-Georges de Roye, který založil vlastní 

organizaci zvanou gurjnetové, se i se svými věrnými připojil k illuminés v roce 1634. 

O více než sto let později se na jihu Francie objevila další skupina nazývající se illuminés; jestliže o 

pikardské sekte máme málo informací, pak o této prakticky žádné. Dostáváme se však k 

pravděpodobně nejznámější ze všech ilu-minátských společností, která vznikla v osmnáctém století v 

Bavorsku. 

Adam Weishaupt se narodil 6. února 1748 v Ingolstadtu a jako mladý hoch získal vzdělání u 

jezuitských mnichů, kteří ho vychovali nejen k mlčenlivosti, ale také k respektování hierarchické 

poslušnosti, která se v tovaryšstvu Ježíšovu vyžadovala. A přece navzdory svým blízkým vazbám na 

tento řád vyvolal u svých někdejších učitelů hněv. Když byl v roce 1775 jmenován profesorem 

občanského a kanonického práva ingolstadtské univerzity, nejenže projevoval nepatřičné sklony k 

liberálnímu, kosmopolitickému smýšlení, ale také „zatracoval pobožnůstkářství a pověrčivé kněze". 2 

Ne všichni se však obrátili proti němu, protože Weishaupt si zanedlouho vysloužil vynikající pověst 

jak mezi studenty, tak u profesorů a jeho učení oceňovaly i další univerzity. Možná právě tato podpora 

dodala Weishauptovi sebedůvěru a přivedla ho k myšlence, že by se mohl stát vůdcem nějaké vlivnější 

skupiny. 

1. května 1776 Weishaupt za pomoci barona Adolpha von Kniggeho zformoval „Řád perfektibilistů" 

(někdy uváděn též pod názvem „Starobylí osvícení vizionáři bavorští" -pozn. překl.), který byl později 

znám pod označením Illu-minati. Je zajímavé, že podle tvrzení některých historiků se právě od tohoto 

data odvíjelo oslavování komunistického Prvního máje, ačkoli na podporu této teorie lze uvést jen 

ILUMINÁTI 19 

velmi málo důkazů. Jisté však je; že v roce 1777 byl Weishaupt vyzván, aby se připojil k zednářské 

lóži Theodor zum guten Rath (Lóže Theodor) působící v Mnichově. Pozvání přijal, ovšem většinu 

energie stále věnoval svým iluminá-tům, jejichž doktrínu tvořila kuriózní směsice islámského 

mysticismu, jezuitské duševní disciplíny a něco z učení svobodných zednářů, z nichž mnozí také 

horovali pro ideu „osvícení". Nicméně Weishauptova skupina byla svébytným organismem s vlastní 

náplní činnosti a vlastními iniciativami. Za své poslání prohlašovala dodržování přísného morálního 

kodexu, ěímž chtěla vytvořit společnost lidí dost silnou k tomu, aby mohla čelit silám zla. 

Přestože Weishauptovo hnutí bylo zcela oddělené od společnosti svobodných zednářů, vznikl ve 

vztahu k iluminá-tům apokryfní příběh, podle něhož prý kurýra jménem Lanz, který se k iluminátům 

připojil teprve nedávno, zasáhl blesk ve chvíli, kdy nesl balík s nejdůležitějšími Weishauptový-mi 

dokumenty. Lanz na místě zemřel, a když úřady objevily jeho tělo, našly u něho také Weishauptovy 

listiny, které údajně odhalily přímé spojení mezi jeho organizací a svobodnými zednáři. Možná právě 

proto se v románu Dana Browna objevuje jako základní premisa příběh o tom, jak v šestnáctém století 

ilumináti (o nichž Robert Langdon věří, že už v té době působili v Itálii), byli vyhnáni z Říma a přijali 

je bavorští svobodní zednáři; těch pak ilumináti využili jako zástěrky pro své vlastní aktivity, takže 

dovedně vytvořili tajnou společnost uvnitř již existující tajné společnosti. Poté se zaměřili na Spojené 

státy, opět využívajíce svobodných zednářů jako krytí k tomu, aby na americké půdě mohli založit své 

vlastní útočiště. Langdon říká: „Ilumináti využili své infiltrace a pomáhali zakládat banky, univerzity a 

průmyslové podniky, kterými financovali své úsilí za dosažení konečného cíle [...] Vytvoření jediného 

sjednoceného světového státu -jakéhosi světského Nového řádu světa." 3


To je úžasná představa a lze na ní názorně ilustrovat, jak chytře Brown splétá příběh svého vyprávění, 

avšak existuje jen málo důkazů, které by jeho představy podporovaly. Pokud jde o příběh kurýra 

Lanze, většina historiků vcelku nepochybuje o tom, že jde spíš o pomluvu vymyšlenou protizednářsky 

zaměřenými spisovateli či projezuitskými skupinami, jež stály v opozici proti Weishauptovi a jeho 

novému pořádku. Ve Weishauptově učení bylo koneckonců jen nemnoho postulátů, které by se mohly 

zamlouvat většině nábožensky založených lidí. Vezměme jako příklad analýzu jeho metod a s tím 

spojených otázek, jak byla vypracována na počátku devatenáctého století: 

Jeho plán se jeví jako dobře propočítaný, mířící ne tak ke sjednocení osob podobného smýšlení do 

jedné společnosti, jako spíše ke svádění těch, kteří zastávají opačné náhledy, a to nejdovednějšími a 

nejohavnějšími způsoby, takže by postupně z jejich mysli byly vykořeněny všechny morální a nábožné 

úvahy. Právě především z toho důvodu jeho svůdnický plán vyžaduje pozornost lidstva, neboť obsahuje 

tajnou, úskočnou politiku, k níž agenti frakcionářství a nevěrnosti vedou své stoupence, ale stále před 

nimi skrývají své skutečné úmysly, dokud jim natrvalo nezanesou do hlav zmatek bludných představ 

neboje nenavedou do léčky, Z níž není úniku. 4 

Kolem roku 1780 ilumináli nabyli již značné síly, jak se dozvíme z poznámek jejich spoluzakladatele 

Knigge-ho, který píše, že skupina přijala do svých řad přibližně na dva tisíce členů z celé Evropy. 

Weishaupt byl nadšený. Jeho poslání spočívající v „osvícení myslí" jeho následovníků cestou 

rozumových argumentů se skutečně dařilo realizovat a zdálo se, že ilumináti naplňují ideály 

nadcházející doby osvícenské, protože radikální myslitelé jako Voltaire či Jean Jacques Rousseau 

výmluvně obhajovali vedle jiných teorií také představu, že náboženství by mělo být „rozumné", aby 

ILUMINÁTI 21 

vedlo své vyznavače k takovému chování, jež bude v přísném souladu s pravidly morálky. 

Weishaupt ovšem žil v Bavorsku, jež bylo v polovině osmnáctého století velice konzervativním, 

sebestřed-ným státem, v němž vládla římskokatolická církev; ta se na radikální racionalismus 

weishauptovského typu nedívala právě laskavě, zejména ne na jeho argumenty, že by měly být 

odstraněny instituty národů a církví a opuštěny velmi silně iiistitucionalizované ideje, jako jsou 

vlastnictví nebo manželství. Výsledkem bylo, že ilumináti byli označeni za odbojnou organizaci a v 

roce 1784 bavorská vláda jejich společnost postavila mimo zákon. Následně Weishaupt pozbyl své 

místo na ingolstadtské univerzitě a uprchl z Bavorska do Gothy, kde nalezl azyl. 

Navzdory očividnému zhroucení společnosti iluminá-tů víme dnes o této skupině víc, než by se dalo 

čekat, a to díky bohatému proudu antiiluminátské literatury, kterou publikovali autoři stojící v opozici 

proti víře této skupiny. Z masy těchto děl se vymykají především dvě knihy: Proofs ofa Conspiracy 

Against AU the Religions and Governments of Europe (Důkazy o spiknutí proti všem náboženstvím a 

vládám Evropy) publikovaná v Irsku v roce 1797, jejímž autorem byl John Robison, profesor 

edinburské univerzity, a dílo abbé Augustina Barruela Memoirs illustrating the History of Jacobinism. 

(Zápisky ilustrující dějiny jako-binismu) vydané rovněž v roce 1797, čtyřdílná práce, která obsahuje 

několik barvitých konspiračních teorií, jež se týkají nejen iluminátů, ale také svobodných zednářů, 

templářů a rosekruciánů. Každá z těchto sekt podle autora směřuje ke svržení nejen náboženství, nýbrž 

i všech politických institucí a vlád. 

Ze čtyř dílů Barruelovy knihy jsou první dva zasvěceny odhalení toho, jak francouzští i další evropští 

filozofové vedou tažení proti křesťanství - hovoří se tam mimo jiných


o Voltairovi, Diderotovi a Rousseauovi. Třetí díl pojednává o iluminátech, zejména o tom, jak 

Weishaupt rekrutoval několik francouzských, německých a jiných evropských zednářských vůdců do 

své nové společnosti, aby tak sjednotil všechny existující frakce pod všeobecné iluminátské vedení. Ve 

čtvrtém díle Barruel obviňuje ilumináty, že to byli právě oni, kdo ve skutečnosti vyvolal Francouzskou 

revoluci (1789), což byla událost, z níž se podle jeho tvrzení Francie neměla už nikdy úplně 

vzpamatovat. 

Obe zmíněné knihy, jak Barruelova, tak Robisonova, po svém vydání vyvolaly silný ohlas a obvinění 

v nich obsažená ještě po desítkách let brali zcela vážně i čelní státníci. Například George Washington, 

americký prezident, prý dospěl na tomto základě k závěru, že ilumináti ohrožují každou vládu na 

světě, protože usilují o její svržení rozvíjením revolučního jakobinismu. A Washington nebyl ve svých 

obavách zdaleka osamocený. I další prominentní američtí politikové (téměř všichni, s výjimkou 

Washingtonova ministra zahraničí Thomase Jeffersona) se iluminátů obávali, rozvíjeli Barruelovy a 

Robisonovy teorie a vydávali o nich vlastní knihy. Jedním z nich by] Seth Payson, který sepsal dílo 

Proof of the Illu-minati (Důkaz o iluminátech), poprvé vydané v roce 1802. Mezi početnými 

obviněními, která zaplňují stránky této knihy, figuruje také přetisk dopisu, který údajně poslal Weishaupt 

(pod pseudonymem „Spartakus") Canonu Hertelovi do Mnichova (pseudonym „Marius"), v 

němž se podrobně popisuje, jak přivedl do jiného stavu svou švagrovou. „Už jsme podnikli několik 

pokusů dítě usmrtit," psal Spartakus, „[...] Kdybych se mohl spolehnout, že Celse (profesor Buder z 

Mnichova) bude mlčet, mohl by mi poskytnout velkou službu; nabízel mi svou pomoc už před třemi 

roky. Zmiň se mu o tom, když to budeš považovat za vhodné." 5 

Ať je tento dopis autentický nebo ne, z jeho vřazení do Paysonovy knihy lze usuzovat, že církevní 

kruhy děla- 

ILUMINÁTI 23 

ly všechno možné pro to, aby Weishaupta očernily. Tvrzení o pokusech o potrat nebylo ještě tím 

nejodpornějším blátem, které Payson na Weishaupta vrhl, protože ho také obvinil, Že svým 

stoupencům vymýval mozky a sváděl je k tomu, aby plnili všechna jeho přání. 

Ovšem takové knihy, jako jsou citované práce Robisona, Barruela a Paysona, nám nabízejí - byť by z 

jejich obsahu byl pravdivý jenom zlomek - fascinující pohled do nitra tajného Weishauptova řádu. 

Robison nezapomněl zdůraznit, že ačkoli Weishaupt sám dával přednost tomu, aby zůstával ve své 

společnosti víceméně stínovou postavou, další příslušníci jeho řádu se chovali daleko výrazněji, aby 

mohli aktivně lákat nové číeny do řad společnosti. „To jsou miner-válové," prohlašuje Robison. „Jsou 

jedinými viditelnými příslušníky řádu iluminátů, a pokud chce kandidát přistoupit k této skupině, musí 

o to požádat minervála, který jeho žádost předá radě. Poté uplyne určitá doba, během níž je kandidát 

potají sledován. Jestliže je posouzen jako nevhodný, s jeho žádostí se dál nic neděje; pokud naopak v 

této zkoušce uspěje, obdrží pozvání k účasti na tajné konferenci, kde je přijat za novice." 

„Avšak," píše opět Payson ve skutečně spikleneckém duchu, „hlavními agenty propagujícími řád jsou 

našeptava-či. Jsou to neviditelní špioni, kteří hledají, koho by mohli zničit, koho by mohli napsat do 

tabulek, které nosí neustále při sobě, a pídí se především po jménech osob, o nichž soudí, že by mohly 

být pro řád užitečné; k nim pak doplňují důvody, pro něž by dotyčný měl či neměl být přijat do 

řádu."* 

Díky tomu, že se o iluminátech psalo takovýmto emotivním jazykem, byl jejich řád pochopitelně 

obávaný. Tím však Paysonovy pomluvy nekončily a dál s nadšením vysvětloval, jak našeptavači, kteří 

si jednou zvolili určitou osobu za svůj cíl, se neustále vracejí, aby neochotné oběti „sváděli"


až do chvíle, kdy má takový nebožák zcela vymytý mozek a stane se loutkou v rukou iluminátů. 

Popisovaná metoda odráží v mnoha ohledech praktiky současných kultů používané při verbování 

nových členů, především postupné oslovování vyhlédnuté oběti skupinou příslušníků kultu, kteří jsou 

pro takovou práci zvlast vycvičeni. Jakmile se ovšem kandidát stal plnoprávným příslušníkem 

iluminátů, jeho další osudy měly velmi málo společného s jeho protějškem ze současných tajných 

organizací. Novicové byli pod řízením instruktora vedeni ke zvládnutí první úlohy - museli pochopit, 

že „mlčení a tajemství jsou duší celého řádu". T Proto dostal každý člen iluminátů nové jméno a pouze 

pod ním byl znám ostatním příslušníkům této tajné společnosti (Weishaupt byl znám jako „Spartakus", 

Knigge vystupoval pod jménem Philo" a podobně) a dokonce i určitá místa dostávala své kódové 

označení (například Bavorsko se označovalo jako Achaia" Mnichov zase jako „Athény", Vídeň byla 

„Řím", Rakousko pak „Egypt" atd.). Když si novic tyto informace osvojil, vyžadovalo se po něm, aby 

se naučil statuty společnosti v nichž zcela základním postulátem bylo, že znalosti lidstva jsou 

nejdůležitějším principem. Aby .si nový člen učení iluminátů osvojil, byl povinen pozorovat neustále 

okolní svět 

Symbol Společnosti lebky a hnátů z Yaleovy univerzity. Tato společnost byla vytvořena v roce 1832 a z 

jejích řad vzešlo několik amerických prezidentů, údajně rovněž George W. Bush a jeho otec George 

Bush senior. 

ILUMINÁTI 25 

a svá pozorování zaznamenávat. Novic musel rovněž svým nadřízeným předložit písemnou zprávu o 

svém dosavadním životě, v níž byly zahrnuty takové podrobnosti jako místo narození, jeho nepřátelé, 

jeho přátelé, jeho záliby a také věci, k nimž naopak cítí odpor, tajné dokumenty, které má v držení, a 

všemožné další osobní informace. Tyto zprávy byly důkladně prozkoumány ještě před rozhodnutím, 

zda adepta přijmout Či odmítnout. Když byl novic přijat, musel podstoupit iniciační ceremoniál. 

Za hluboké noci byl uveden do malé, tlumeně osvětlené místnosti, kde byl dotazován, zda je připraven 

oddat se řádu. Podle několika pramenů musel pak učinit velmi vážnou přísahu na hrot meče, v níž se 

zavazoval k věčné mlčenlivosti a poslušnosti řádu, a to pod trestem smrti. Poté novic postoupil do 

třídy minerválů. Právě v tomto okamžiku, jak tvrdí Payson, se slučují rituály iluminátů a svobodných 

zednářů. Kromě tohoto - vyjma formulace, že minerválové vstupovali do lóží, což je termín obecně 

užívaný svobodnými zednáři -Payson nedokládá žádný další důkaz o propojení obou řádů. 

Minerválové se zpravidla scházeli ve skupinkách pod vedením osvícenějších, tedy jim nadřízených 

příslušníků řádu. Při těchto shromážděních byli vedeni k velmi důkladným a podrobným diskusím o 

principech iluminismu včetně rozborů závazných pravidel řádu i zákonných aktů, u nichž se 

posuzovalo, zda jsou Či nejsou pro příslušníky řádu přijatelné. Například za určitých okolností bylo 

schvalováno i spáchání sebevraždy. Totéž platilo o loupeži a vraždě, jež by byly zaměřeny ve 

prospěch této tajné společnosti. Jako vždy byli během debat novicové i minerválové podrobeni 

pečlivému pozorování ze strany nadřízených, kteří neustále hodnotili jejich způsobilost k postupu na 

další stupeň v hodnostním žebříčku řádu iluminátů. 

Po hodnosti minervála následoval stupeň řečený „illumi-natus minor", nižší iíuminát. V tomto stadiu 

bylo povin-


ností instruktora vymýtit ve svém svěřenci jakoukoli stopu politických či náboženských předsudků, 

které by snad choval. Navíc se po něm požadovalo, aby studoval tajné metody iluminátů, jako 

například umění ovládat vlastní myšlení a skrývat skutečné pocity před ostatními. Když nižší ilumi-nát 

tuto fázi zdárně absolvoval, postoupil do třídy „illumi-natus maior", vyšších iluminátů neboli 

skotských noviců. V této souvislosti Payson opět zdůrazňuje, do jaké míry se tento proces výcviku 

noviců blížil vymývání mozků. „Není možné," napsal, „[...] dopodrobna popsat pomalý, propracovaný 

a zákeřný proces, během něhož je myšlení velmi důkladně, byť nepozorovaně, připraveno o dříve 

vyznávané principy a místo nich jsou v něm rozníceny blouznivé myšlenky na brzké dosažení panství 

vznešené moudrosti." 3 

Iluminát postoupivší do řad skotských noviců se musel za vedení nového rádce obeznámit se všemi 

početnými strázněmi stíhajícími lidstvo, které ilumináti připisovali útisku ze strany církve a státu 

dopadajícímu na lid všech národů. Když novic absolvoval tuto část studia, postoupil do třídy 

skotských rytířů, což byl poslední stupeň před dosažením plného osvícení. Tato etapa se však 

radikálně odlišovala od všech předešlých v tom, že namísto utajování a schůzek v temných komnatách 

měl skotský rytíř privilegium vstoupit do nové lóže, jejíž nádhera neměla sobě rovné. Rytíř sice dál 

studoval pravidla a nařízení, ale také měl za povinnost se při všech příležitostech chovat tak, aby to 

bylo ve prospěch řádu iluminátů. 

Když adept prošel všemi těmito zkouškami, nastal čas, aby se pustil do studia „menších mystérií" 

iluminátů, po jejichž osvojení mohl získat titul „kněz" Či „edopt". Učil se, že žádné náboženství ani 

žádná vláda na celé Zemi neodpovídají skutečným potřebám lidstva a jediným účinným prostředkem, 

jímž by bylo možné tuto situaci napravit, je 

ILUMINÁTI 27 

činnost privilegovaných společností, jež jsou obeznámeny s tajemstvím Ježíše. 

V této souvislosti je možné vcelku bezpečně tvrdit, že učení iluminátů i svobodných zednářů bylo 

jednotné v tom, že chápalo Ježíšovo tajemství jako návrat lidstva do stavu původní svobody a rovnosti. 

U svobodných zednářů byl jedním ze symbolů této myšlenky hrubě přitesaný kámen představující 

primitivní podobu člověka, který je sice divoch, má však absolutní svobodu. Rozštěpený kámen pak 

symbolizuje pokleslou povahu lidstva rozděleného státem a náboženstvím. (Hrdina Brownovy knihy 

Andělé a démoni Robert Langdon tvrdí, že řád svobodných zednářů byl využíván jako prostředek 

záštity iluminátů před jinak nevyhnutelným zjevným odpadlictvím od katolické církve - tato teorie 

není vůbec směšná, když uvážíme politické a náboženské klima panující v Evropě v osmnáctém 

století.) 

Edopt měl právo nosit bílou tuniku s širokým šarlatovým pásem a šarlatovými stužkami přivázanými 

na jednom rukávu. Po dosažení stupně edopta mohl novic postoupit na další příčel hodnostního 

žebříčku, kdy se stával regentem; to však vyžadovalo, aby byl do své lóže přiveden v otrockém ustrojení 

a svázaný řetězy, čímž demonstroval žalostné postavení lidstva shrbeného pod tlakem náboženství 

a vlád. Hlas z lóže mu nedovolil vejít a prohlašoval, že vstoupit může pouze svobodný Člověk, načež 

novicův průvodce odpovídal, že edopt touží po tom, aby byl volný, že dosáhl osvícení a zřekl se všech 

tyranů, takže hledá útočiště pouze mezi svobodnými lidmi. 

V roce 1784 se církev i státní moc postaraly o to, aby byl Weishaupt ve své činnosti podstatně 

omezen. Payson (vycházeje ze zjištění Barruela a Robisona) tvrdí, že tento obrat ve Weishauptově 

životě způsobil objev nebezpečných publikací - původ několika z nich byl vystopován až k lóži 

Theodor, jejímž příslušníkem byl samozřejmě


také Weishaupt. Bavorský kurfiřt lóži přikázal, aby omezila svou činnost. Když na jeho pokyn 

nenásledovala žádná reakce, neměl jinou volbu než nařídit soudní prošetření případu, které vedlo k 

odhalení, že na činnost ilu-minátů byly napojeny i další zednářské lóže. Následovalo zatčení čtyř 

profesorů, Utschneidera, Cosandeye, Rennera a Grúnbergera; všichni později dosvědčili, že v jejich 

skupinách docházelo k páchání zlých skutků počínaje zvrácenými sexuálními praktikami a konče 

sebevraždami. Poté byl Weishaupt vyhozen z univerzity a vyhoštěn z Bavorska. Říká se, že krátce 

nato vyšly na světlo různé doklady ilustrující vskutku zhoubnou povahu společnosti iluminá-tů. 

Barruel ve své knize o jakobinismu tvrdí, že následující ukázka je doslovnou citací jednoho z 

Weishauptových soukromých dopisů: 

Je velmi vhodné vést vaSe podřízené k víre, že všechny ostatní tajné společnosti, zvláště svobodní 

zednáři, jsou potají řízeny právě námi, aniž byste jim sdělovali skutečný stav věcí. A také, což je v 

některých státech nakonec doslova pravda, že i silné mocnáře řídí náš řád. Když se objeví nějaké 

pozoruhodné nebo významné skutečnosti, naznačujte, že jejich původcem je náš řád. Když některá 

schopná osoba dosáhne významné pověsti, nechť se vytváří obecné povědomí, zeje jedním z nás. v 

Navzdory těmto bojovným větám však neměl Weishaupt příliš mnoho možností, aby udržel činnost 

řádu ituminátů i poté, co došlo k jeho úřednímu zákazu. Mělo se za to, že od tohoto okamžiku celá 

společnost postupně zanikala. 10 To platilo až donedávna, kdy několik současných badatelů začalo 

tvrdit, že bavorští ilumináti znovu povstali a existují dál s cílem nastolit nový světový pořádek. 

Důkazy pro svá tvrzení přitom nacházejí v existenci několika organizací, zejména Společnosti lebky a 

hnátů z Yaleovy univerzity a Bilderbergské skupiny. 

ILUMINÁTI 29 

První z těchto společností je elitní klub, v němž byli sdruženi někteří z nejmocnějších mužů dvacátého 

století včetně několika amerických prezidentů. Byl založen v roce 1832, tedy nedlouho po zákazu rádu 

bavorských iluminá-tů, a tvrdí se, že není ničím jiným než novosvětskou verzí tajných společností, 

které se tak hojně vyskytovaly v polovině osmnáctého století v Německu. Není divu, že podle tvrzení 

osob, které nejsou Členy klubu, je tato elitní skupina semeništěm iluminátských intrik a spiknutí. 

Několik kritiků ještě stále požaduje ukončení činnosti klubu, stejně jako činili jejich předchůdci v 

osmnáctém století. Jedním z nich je Ron Rosenbaum, sloupkař z listu New York Obser-ver. „Myslím 

si, že v Americe existuje hluboká a oprávněná nedůvěra v moc a privilegovanost, které se zakrývají 

rouškou tajemství," říká Rosenbaum. „Takhle bychom prostě svou práci dělat neměli. V Americe by 

se všechno mělo dít zcela otevřeně. A proto se domnívám, že každá společnost nebo instituce, která 

naznačuje, že něco skrývá, by měla být rádně prošetřena." 11 

Dalším dobrým důvodem, proč by měla být činnost klubu prověřena, je skutečnost, že několik 

amerických prezidentů - včetně nynějšího uživatele Bílého domu George W. Bushe, jeho otce George 

Bushe seniora a jeho dědečka -prý patřilo ke členům této skupiny a údajně přizývali do svých vlád 

další členy klubu. 

Společnost lebky a hnátů ovšem není jedinou tajnou organizací, která významně ovlivňuje činnost 

nejvyšších vládních institucí. Bilderbergská skupina je elitářským kroužkem mocných makléřů, 

bankéřů, ekonomů a světových vůdců, kteří se scházejí k tajným diskusím o světových záležitostech. 

Zformovala se krátce po druhé světové válce v roce 1954 a jejím zájmem bylo posilovat 

transatlantickou spolupráci s cílem odvrátit další možnou válku. Členové skupiny se scházejí potají 

zpravidla v Holandsku, kde se sesli


poprvé v hotelu Biiderberg, ovsem o obsahu jejich jednání se na veřejnost nikdy nedostalo ani slovo. 

Proto není divu, že teoretikové zabývající se konspiračními fenomény spojují právě tuto organizaci se 

stínovým děním ve světě a za její cíl prohlašují vytvoření nového světového pořádku, jehož ideje si 

nezadají s tím, co hlásali ilumináti. Jak Timothy McVeigh, bombový terorista z Oklahoma City, tak 

mezinárodní terorista Usáma bin Ládin údajně věří v teorii, že ,jak Bilderbergové tahají za nitky, tak 

národní vlády tancují".' 2 V reakci na tyto domněnky někdejší britský ministr financí Denis Healey, 

který byl jedním ze zakládajících členů Bilderbergské skupiny, vehementně popíral, že by tato 

organizace měla nějaký neblahý vliv na světové záležitosti. „Není na tom ani zbla pravdy," tvrdil. 

„Nikdy jsme se v Bil-derbergu nesnažili dosáhnout konsenzu o nějakých velkých věcech. Bylo to 

prostě místo k diskusím." 1 - 1 

Podobně skupina, která se sama označuje jako Trilate-rální komise a kterou v roce 1973 vytvořily 

soukromé osoby z Japonska, Evropy a Severní Ameriky, trvá na tom, že smyslem existence jejich 

spolku není působit jako zástěrka pro zlovolné iluminátské machinace, nýbrž fungovat jako mozkový 

trust zaměřený na podporu těsnější spolupráce mezi demokratickými průmyslově vyspělými zeměmi 

světa. Rovněž Evropská unie bývá obviňována, že na její rozhodnutí mají vliv iluminátské machinace, 

což se ovšem tvrdí také o OSN a Radě pro zahraniční vztahy (Council on Foreign Relations, CFR). 

Posledně jmenovaná skupina, založená v roce 1921, je další nezávislou nadstátní organizací vědců 

zaměřenou na podporu lepšího pochopení světa a zahraniční politiky Spojených států i ostatních vlád. 

Tedy to aspoň o sobě tvrdí sama CFR. Teoretikové v oboru konspirací spíše věří, že jde o kliku 

podporující americkou vládnoucí elitu, která svých členů (což jsou vesměs vlivní politikové, 

akademické osobnosti Či špičkoví ekonomo- 

ILUMINÁTI 31 

vé) využívá k dalšímu prosazování zájmů nového světového pořádku a ke kradmému transplantování 

příslušných doktrín do hlavního proudu amerického společenského života. Tito teoretikové na svých 

webových stránkách citují na podporu svých tvrzení vyjádření celé řady vlivných osob. Následující 

větu například napsal 23. února 1945 prezident Roosevelt: „Celá pravda o této záležitosti je taková, jak 

je nám oběma známo, že finančnímu elementu ve velkých centrech patřila vláda už od dob Andrewa 

Jacksona." Nebo tento citát výroku Felixe Frankfurtera, soudce amerického Nejvyššího soudu (1939- 

1962): „Skuteční vládcové ve Washingtonu jsou neviditelní a vykonávají moc v zákulisí." Tyto dva 

citáty neobsahují žádné otřesné odhalení něčeho podvodného, nicméně to, co tito dva lidé řekli, se 

veřejnosti stále dokola předkládá jako konkrétní důkaz toho, že tajné společnosti neustále působí a 

pokoušejí se získaLvládu nad světem. Ať je to Evropská unie, Commonwealth nebo jakékoli jiné 

multinacionální shromáždění politického ěi ekonomického zaměření, teoretikové v oboru tajných 

společností neustále tvrdí, že v tom mají prsty ilumináti (vedle dalších). Prohlašují rovněž, že závažné 

teroristické činy jako útoky na World Trade Center z 11. září 2001 či atentát na Johna F. Kennedyho i 

další události, které otřásají světem, organizují ilumináti, 

Bývalý britský fotbalista David Icke, jenž se dal na spisovatelskou dráhu, tvrdí v článku, který se 

objevil na příznačně pojmenované webové stránce www.propagandamatrix. com, následující: „Bylo 

jasné, že něco tak nesmírně závažného bylo zorganizováno proto, aby kolektivní myšlení lidstva 

zasáhly děs, hrůza a nejistota, takže lze světové veřejnosti nabízet ,řešení', která přinesou téměř přes 

noc velký skok v postupu k zamýšleným cílům. Toho jsme byli svědky v Americe při rituálně 

příznačném jedenáctém dni měsíce září - 911 je ve Spojených státech telefonní číslo záchranné


služby. Rituální a esoterické kódy jsou dření všeho, co iluniináti podnikají." 14 

Nuže: existuje skutečně takováto společnost, a pokud ano, opravdu se pokouší - jak nás chce 

přesvědčit Robert Lang-don - ovládnout celý svět? Je zřejmé, že hluboko v psychice moderního 

ělověka je zakořeněna myšlenka tajné organizace snažící se vládnout světu. Jde koneckonců o 

představu, která se sama nabízí z příběhů o různých spiknutích, nemluvě o všech filmech s Jamesem 

Bondem a tisících dalších knih a filmů, které se nás pokoušejí přesvědčit, že takováto tajná hnutí 

existují. 

Není sice k dispozici dostatek důkazů, jimiž by se podobné spekulace daly podepřít, nicméně s 

ohledem na svobodu slova, jež platí ve většině demokratických zemí, mají teoretici přesvědčení o 

světových spiknutích neustále možnost ukazovat prstem na osoby nadané vlivem a mocí a obviňovat 

je, že plní nějaké tajné poslání. Možná právě toto je samo o sobě důkazem, že lidstvo prostě 

konspirační teorie potřebuje; je pohodlnější obvinovat ze světových problémů organizaci bez tváře než 

nějaký konkrétní subjekt; je nám příjemná představa, že existuje nějaká strašlivá tajná společnost, jejíž 

potření by ze dne na den vyřešilo všechny naše problémy, Uumináti této představě vyhovují, a i kdyby 

už jako skrytá organizace neexistovali, budou žít dál v myšlenkách mnohých lidí jako příhodný obětní 

beránek, na nějž lze svalit vinu za všechny choroby světa. 

1 

Z knihy Ecclesictstical Hisrory (Duchovní dějiny) autora Euse-bia, biskupa caesarejskélio, (asi 264- 

340 n. i.) 1 Z knihy Alberta G. Mackeye An Encyciopedia oj Freemason-ry and its Kindred Sciences 

(Encyklopedie svobodného zednář-ství a příbuzných věd), Macoy Publishing and Masonic Supply 

Co., 1900 

ILUMINÁTI 33 

3 

Z knihy Dana Browna Angels and Demons (Andělé a démoni) v překladu Lubomíra KotaČky, 

Metafora 2003 

4 

Z knihy Setha Paysona a Benedicta Williamsona Proof ojthe Eluminati (Důkaz o iluminátech). 

Původně vydal Samuel Ethe-ridge, 1802; Invisible Press, 2003 

5 

Tamtéž. 

6 

Tamtéž. 

7 

Tamtéž. * Tamtéž. 

13 

Z knihy abbé Augustina Barruela Memoirs lilustrating the His-tory ofJacobinism (Zápisky ilustrující 

dějiny jakobinismu), díl III., 1797 

10 

Ačkoli se v té době ilumináti vytratili z politické mapy, Payson se snažil poukázat na to, že na jejich 

místo nastoupila další tajná společnost, která se nazývala Německá unie. 

11 

„Skul and Bones" (Lebka a hnáty), www.CBSNews.com, 13. června 2004 

12 

„Bilderberg: The ultimate conspiracy theory" (Bilderberg: Základní konspirační teorie), Jonathan 

Duffy, BBC News Online Magazíne, www.news.bbc.co.uk, 3. Června 2004 

11 

Tamtéž. 

14 

„Problém, Reaction, Solution" (Problém, reakce, řešení), David 

Icke, www.propagandamatrix.com

34 

ARGENTEUM ASTRŮM 

ORGIE NA SICÍLII 

Okamžitě jsem kněmu [Crowleyovi] pocítil odpor, ale 

zajímal mě a bavit mě. Byl to velký vypravěč a hovořil 

nezvykle dobře. Bylo mi řečeno, že v mladých letech býval 

výjimečně hezký, ale když jsem ho poznal, už přibral na váze 

a řídly mu vlasy. [...] Byl falešný, ale ne tak docela. [,,,] Byl to 

lhář a neslušně se vychloubal, ale podivné bylo, že skutečně 

vykonal některé z věcí, jimiž se holedbal. 

W. Somerset Maugham, předmluva k vydání knihy The Magician z roku 1986 

Historie společnosti Argenteum Astrum je ve skutečnosti příběhem jediného muže: Aleistera 

Crowleye, známého - vedle dalších přezdívek - rovněž pod jménem „Velká bestie" či „Nejzkaženější 

muž světa". Obě tato přízviska si vysloužil nejen díky tomu, že se zapletl do satanismu a nezákonného 

užívání drog, ale také pro své nekalé čarodějnické praktiky, jež pojmenoval „magick" a jejíchž 

ústřední krédo nejlépe vystihuje jedna z Crowleyových pouček: „Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon." 

Sám Crowley v sobě viděl proroka nového věku a muže, jehož moudrost překoná moudrost křesťanské 

éry a zjeví úsvit nové, rovnostářské doby. Není divu, že jeho temný stín zřetelně poznačil začátek 

dvacátého století, protože představoval jednoho z nejhorších vůdců kultu všech dob, v čemž vynikal 

natolik, že upoutal pozornost spisovatele Somerseta Maugbama a stal se prý předlo- 

ARGENTEUM ASTRŮM 35 

hou jeho románu The Magician (Kouzelník) z roku 1906, v němž se hovoří o Velké bestii. 

Crowley se narodil 12. října 1875 v anglickém Leaming-tonu v hrabství Warwickshire a jeho 

bezmezně milující rodiče Emily a Edward jej pojmenovali Edward Alexander. Crowleyovi patřili mezi 

bohatší rodiny, takže mladý Crowley si užíval pohodlného viktoriánského dětství, byť ne zcela 

typického, protože oba rodiče náleželi k přísné odnoži kvakerské víry, známé jako Plymouthské 

bratrstvo. 

V letech, kdy se formovala Crowleyova osobnost, hrálo u něho náboženství významnou roli, byť 

postupem času čím dál víc pohrdal vírou, kterou dávali jeho rodiče tak okázale najevo. V knize The 

Confessions of Aleister Crowley (Doznání Aleistera Crowleye) napsal, že atmosféra represe, kterou 

zažil v rodném domě, jej „připravila na to, abych se vydal vlastní cestou a vykonal jakýkoli čin, jenž 

by mohl sloužit jako magické potvrzení mé vzpoury". 1 Ještě bizar-nějsí je zjištění, že to byla zřejmě 

Crowleyova matka Emily, která jako první nasadila do hlavy svého syna myšlenku, že by mohl být 

jakýmsi antikristem, o němž doufala, že brzy dojde osvícení a bude spasen, který však odhalí před 

světem svou roli apokalyptické Šelmy. 

Roku 1895 byl Crowley jako dvacetiletý přijat na kolej Trinity v Cambridge, kde strávil následující tri 

roky a těšil se z nově nabyté svobody. Byla to dobrá léta. během nichž hodně četl (byť poněkud příliš 

esotericky zaměřenou literaturu) a koketoval s myšlenkou, že by nakonec mohl vstoupit do 

diplomatických služeb. To byl ovšem pouze jeden z celé řady plánů, které Crowley spřádal o své 

profesní budoucnosti a které nikdy nedošly svého naplnění. Namísto toho se Aleister ve věku 

třiadvaceti tet rozhodl připojit k tajné okultní společnosti řečené Hermetický řád Zlatého úsvitu. 

Jednalo se o relativně novou skupinu založenou v roce 1887 Williamem Wynn-Westcottem a 

Samuelem


Aleister Crowley vstoupil do okultního života ve věku třiadvaceti let, kdy se připojil k organizaci 

známé pod jménem Hermetický řád Zlatého úsvitu, ale už po dvou letech z něho hyl vyloučen, protože 

v jeho řadách napáchal velké rozbroje. 


Uddellem MacGregorem Mathersem, která se mohla pyšnit členstvím takových osvícenců, jako byl 

například irský básník W. B. Yeats. Řád Zlatého úsvitu byl společností skutečně vlivnou a tvrdil o 

sobě, že syntetizuje několik náboženských směrů a magií jako kabalu, alchymii, umění tarotu 

astrologii, věštění a numerologii, zednářský symbolismus a kouzelné rituály a vytváří z nich jediný 

soudržný 

a logický celek. 

Crowley si vyvolil řádové jméno „Perdurabo', coz přeloženo z latiny znamená „vytrvám" [byl 

zasvěcen a přijat do řádu 18. listopadu 1898-pozn. překl.j, atouzil se ponořit do studia, takže strávil 

množství hodin zabraný do čet-by různých publikací, které patřily k základním zdrojům této 

organizace. Odměnou za vynaložené úsilí mu bylo to, že strmě stoupal po hodnostním žebříčku řádu, 

jeho členství v něm se však vždycky nedalo posuzovat jako přínosné- Crowleyovi se zanedlouho 

podařilo tajnou společnost rozložit na frakce do té míry, že sotva dva roky po svém přijetí byl z řádu 

vyloučen. Tento postih jej pochopitelně nesmírně rozhořčil a rozhodl se odcestovat do Mexika, aby 

tam pokračoval v magických studiích. Rovněž si předsevzal vytvořit vlastní tajnou společnost, která se 

poté stala první v dlouhé řádce jím organizovaných spolků. Nazývala se Lampa neviditelného světla a 

pořád ještě byla přičleněna k řádu Zlatého úsvitu. Tato skupina, známá spíše pod zkratkou LIL (Lamp 

of Invisible Light), byla podle Crowleyova tvrzení založena s plným vědomím a podporou Samuela 

Matherse - ovšem zdá se, že LIL neměla nikdy víc než dva Členy. Prvním byl Crowley a druhým 

osoba známá pod jménem Don Jesus Medina (což byl nepochybně pseudonym). Jakmile Crowley 

společnost založil, zanedlouho ho její existence začala nudit a dával přednost vlastnímu studiu, jehož 

cílem bylo splnění dalšího Crowleyova přání - naučit se, jak člověk dosáhne neviditelnosti. „Dospěl 

jsem až do


stadia," napsal Crowley, „kdy můj fyzický odraz v zrcadle začal matnět a mihotat se. Vypadalo to 

hodně podobně jako přerušované obrazy ze začátků kinematografii." 2 Mnoho let se vedou diskuse, zda 

toto tvrzení není projevem prvních známek jeho psychického narušení, ovšem v každém případě 

citovaná slova ilustrují Crowleyovu neohraníčenou víru ve vlastní význam, schopnosti a moc, 

Z Mexika se velký kouzelník přesunul do Indie a odtud zanedlouho do Francie, odkud se roku 1903 

vrátil do Anglie. Tam se seznámil aoženil s jistou Rose Kellyovou. Následujícího roku odjeli do 

Egypta, kde, jak Crowley tvrdil, jej potkaly ty nejzásadnější prožitky, jež formovaly celou jeho 

kariéru. 

Nějakou dobu se Crowley pokoušel přivolat svého anděla strážného; věřil, že každý člověk má svého 

strážného anděla, ale jen nemnozí měli to štěstí, že zažili kontakt s ním. Jeho experimenty nedocházely 

úspěchu, dokud neodcesto-val do Egypta, kde se pro pobavení Rose pokoušel přivolat elementální 

bytosti. Rose znenadání prohlásila, že začíná vnímat jakési psychické sdělení od egyptského boha 

Hora. Její tvrzení Crowley zprvu přijímal skepticky - Rose přece dosud nikdy neprojevila nejmenší 

parapsychologické či jasnovidné vlohy. Jenomže v následujících dnech, poté co se své ženy na tyto 

věci intenzivně vyptával, začal být i on přesvědčen, že jeho manželka skutečně dokáže působit jako 

médium, spojovací článek mezi ním a bohem. Po tři dny Crowley přijímal zprávu od boha, kterou mu 

diktoval boží emisar, „individuum" jménem Aiwass, a podle nadiktovaného sdělení Crowley sestavil 

text s názvem Liber AL vel Legis, dnes obecně známý pod názvem The Book ofthe Law (Kniha 

Zákona). V ní Crowley (či Aiwass) stanoví tři základní filozofické poučky. První zní: „dělej, co ty 

chceš, ať je cele Zákon," druhá: „láskaje Zákon, láska pod vůlí," a třetí: „každý muž a každá žena je 

hvězda". 


Koncept této ceremoniální pečeti vytvořil Aleister Crowley pro příslušníky své tajné společnosti 

Argenteum Astrům čili Stříbrná hvězda. 

V knize je rovněž Crowley označen za proroka Nového aeonu, čili za nejvyšší magickou autoritu, 

která je nadřízena všem ostatním. Při Crowleyových zřetelně megaloma-nických sklonech netrvalo 

dlouho a samolibě oznámil své „povýšení" někdejšímu příteli a jednomu ze zakladatelů řádu Zlatého 

úsvitu Samuelu Mathersovi. Výsledkem byl okamžitý střet; oba aktéři podnikli cosi jako magický 

duel, při němž na sebe vrhali navzájem kletby a kouzla. O Mathersovi se má za to, že vyslal zlou sílu, 

aby napadla lovecké psy, které Crowley choval v Anglii, takže všichni


pošli a navíc vážně onemocněli Crowleyovi sloužící. Crowley v odvetě přivolal na pomoc Belzebuba a 

jeho jednačtyři-cet služebných duchů, načež Mathersovy útoky ustaly a oba soupeři uzavřeli smír. 

V té době přišla Rose do jiného stavu a 28. června 1904 po návratu do Anglie porodila dceru, kterou 

Crowley pojmenoval Nuit Ma Ahathoor Hekaté Sapfó Jezábel Lilith. Aby to vysvětlil, napsal 

následující poznámku: 

Nuit je na počest naší Paní hvězd; Ma, bohyně spravedlnosti, protože právě vzcházelo znamení Vah; 

Ahathoor, bohyně lásky a krásy, protože Váhám panuje Venuše; nejsem si zcela jistý jménem Hekaté, 

ale mohl to být kompliment infemálním bohům; básník se sotva mohl spokojit s něčí menším než právě 

se Sapfó, jedinou dámou, která kdy psala poezii; Jezábel je stále mou nejoblíbenější postavou z Písma; 

a k Lilith pochopitelně chovám nejsilnější city z celé říše démonů. 3 

Snad kvůli narození dcery se Crowley postupně stále méně zajímal o říši magie a v roce 1905 se 

rozhodl pro účast na horolezecké výpravě na Kančendžengu v Himalájí. Během výstupu stihla smrt 

několik příslušníků výpravy, ale Crowleye se tragické okolnosti zřejmě nijak nedotkly, protože 

pokračoval v cestě napříč Indií do Japonska a Číny, odkud se přeplavil do Severní Ameriky. Pak se 

vrátil do Anglie. Až po návratu se dozvěděl, že jeho dcerka Nuit zemřela. Rose s malou Nuit 

následovala Crowleye do Indie, kam vedla první etapa jeho cesty, ale děvčátko se v Ran-gúnu nakazilo 

břišním tyfem a přes veškerou péči krátce nato v nemocnici zemřelo. 

Crowleye drtil žal nad ztrátou dítěte a postupně se stále víc odcizoval své manželce Rose, ze které se 

stala těžká alkoholická. Obnovil tedy „magickou spolupráci" se starým přítelem ještě z dob členství ve 

Zlatém úsvitu, který se jmenoval George Cecil Jones. Tito dva kumpáni se rozhodli zformovat nový 

magický řád, jehož vedení a úderná síla by 


spočívaly ve schopných rukou Aleistera Crowleye a který se měl jmenovat Argenteum Astrům neboli 

A,'A.' 

Řád A."A.' měl být v mnoha ohledech pokračováním společnosti Zlatého úsvitu. Crowley s Jonesem 

ve své organizaci znovuzavedli rituál přijímání neofytů praktikovaný dříve v řádu Zlatého úsvitu, 

jehož účelem bylo „transformovat vědomí,kandidáta' přetnutím kontinuity jeho života a jeho 

zaměřením na dosud nebadatelnou duchovní cestu"." Novice oblečeného v róbě a se zavázanýma 

očima přivedli do posvěceného chrámu. Poté si měl vyvolit osobní heslo, tak jako si Crowley při své 

iniciaci zvolil „Perdurabo", načež kandidát složil přísahu, v níž se zavázal, že bude udržovat v tajnosti 

všechna mystéria řádu. Musel vyslechnout několik obřadních písní a také jistá poučení, načež byl 

požádán, aby poklekl. Nato mu byla sňata páska z očí a kandidát byl uvítán do řádu. 

Jedním z prvních mužů, kteří tento rituál podstoupili, byl kapitán John Frederick Charles Fuller, který 

se k řádu A.'A.' připojil v roce 1906 a přijal magické jméno Per Ardua Ad Astra, tedy „pres překážky 

ke hvězdám". 

Zatím Rose podruhé otěhotněla a porodila opět dceru, která tentokrát dostala jméno Lola Zaza. 

Protože Rose zůstávala obětí alkoholismu, nezbývalo Crowleyovi nic jiného než odejít z domu své 

rodiny a přestěhovat se do garsoniéry, kde se scházel s několika milenkami; dvě z nich, Ada 

Leversonová a Věra Sneppová, se často objevují v jeho poetické tvorbě. Ovšem v té době nepsal jen 

poezii, protože v roce 1907 začal „přijímat" božská sdělení, podobně jako se to stalo s Knihou Zákona, 

z čehož vzešly texty známé jako Svaté knihy. Crowley tvrdil, že psal své statě tak, jak mu byly 

diktovány z jiné dimenze prostřednictvím jakési podvědomé komunikace. Současně sepsal dílo, které 

sám považoval za svou nejlepší práci - satirické drama nazvané The Worlďs Tragédy (Světová 

tragédie), v jehož před-


mluvě vyložil některé ze svých urážlivých teorií. Patřila k nim obrana análního sexu mezi muži v 

kontextu s tvrzením, že „zřejmě neexistuje lepší způsob, jak se vyvarovat kontaminace ze styku s 

Ženami a zasmušilého potěšení samohany. (Ne že by ženy samy o sobe byly nečisté. To jejich uctívání 

jako ideálů vede k hnilobě duše.)" s Předmluva se zmiňuje i o svádění mladých chlapců (Crowleye 

vždycky přitahovali muži stejně jako ženy a během života absolvoval několik homosexuálních vztahů) 

a jedním z jeho hlavních cílů v té době bylo nalákat takové novice do řádu Argenteum Astrům. 

Společně s Fullerem odjel do Oxfordu a Cambridge se záměrem rekrutovat na tamních univerzitách 

nové příslušníky řádu; do jednoho z nich se Crowley okamžitě zamiloval. Byl to mladík jménem 

Victor Neuberg (jehož přezdívka v A,'A.' zněla Omnia Vincam, což značilo „nad vším zvítězím"). 

Nešťastný Neuberg potom následoval Crowleye do Paříže (kde zakladatel řádu občas pobýval) a tam 

.se odehrála jeho bizarní sexuální iniciace. 

Neuberg se Crowleyovi přiznal, že je ještě panic, a toto přiznání pohnulo Aleistera k zosnování 

zvráceného plánu, který mu měl zajistit, že on a nikdo jiný bude už navždyc-ky Neubergovým 

sexuálním pánem. Plán počítal s účastí Ženy, která pomohla Crowleyovi celou záležitost realizovat; 

byla jí Eufemie Lambová, manželka umělce Henryho Lam-ba. Crowley podněcoval svého mladého 

studenta, aby se do Eufemie zamiloval, až se o ni Victor nakonec vážně ucházel. Tu Crowley 

přemluvil Neuberga, aby navštívil prostitutku, která by ho naučila alespoň základům sexu. Předstíral 

ovšem, že o vztahu Neuberga a Eufemie neví vůbec nic, a studentovi poradil, aby se Eufemii svěřil se 

svou sexuální nevyhraněností; ta se podle Crowleyova scénáře po mladíkově doznání cítila 

„ukřivděná" a reagovala tím, že svého nápadníka stroze odmítla. Neuberga to pochopitelně rozrušilo, 

ale o tři dny později zařídil Crowley ještě horší obrat, 


protože nalákal Neuberga do své ložnice, kde mladík zastihl Eufemii zcela svlečenou, jak sedí na 

Crowleyově posteli. Tento obraz pochopitelně navždy rozbil jeho představu o čistotě ženského 

pokolení a Crowleyovi naopak zajistil Neubergovu sexuální podřazenost. Byla to tvrdá lekce, ovšem 

pouze první v dlouhé řadě brutálních zkušeností, které musel Neuberg nasbírat. 

Během několika následujících měsíců přinutil Crowley Neuberga absolvovat řadu dlouhých bdění a 

půstů a pak trval na tom, aby s ním jeho student procestoval Španělsko a Maroko - pěšky. Poté 

Neuberg složil přísahu svaté poslušnosti svému učiteli. Sotva je možné si představit, jak kruté muselo 

být toto putování jak po psychické, tak po fyzické stránce, ale právě během něho se Crowley a 

Neuberg, mistr a žák, stali sexuálními partnery. 

Rovněž při těchto dlouhých pochodech bez odpočinku se Crowley rozhodl, že založí Časopis, jehož 

ústředním cílem by byla propagace řádu Argenteum Astrům. Pojmenoval jej The Equinox 

(Rovnodennost) a vydával jej dvakrát ročně, vždycky v den jarní a podzimní rovnodennosti; magazín 

byl zasvěcen „magii, józe a dalším mystickým disciplínám", 6 většinu článků napsal sám Crowley a 

kapitán Fuller, jeho důvěryhodný zástupce, zase dodal spoustu ilustrací. 

Crowley také věnoval značnou pozornost získávání nových adeptů a většinu z nich rekrutoval na 

univerzitě v Cambridge. Právě tak, jak přesvědčil Victora Neuberga, aby se stal jeho žákem, získal do 

řádu A.'A.' ještě dva další studenty, Kennetha Warda a Normana Mudda. Staršího děkana koleje 

Trinity reverenda R. St. J. Parryho rozhořčovalo, když viděl, jak Crowley doslova pytlačí mezi jeho 

studenty, nemluvě o obsahu Crowleyova učení, jež považoval za vysoce problematické. Parry zakázal 

Crowleyovi vstup na kolej a po Muddovi a Wardovi požadoval, aby přerušili všechny svoje styky se 

svým „duchovním" vůdcem.


Crowley nikdy nepatřil k těm, kteří by se nechali zastrašit úředními osobami. Soustředil svou 

pozornost na Neuberga a uchýlil se s ním do svého domu ve skotském Boleskinu, kde dříve žil s Rose. 

Tam vystavil Neuberga dalším úkolům a zkouškám. Většinou sestávaly z toho, že žák zůstával 

zamčený osamotě ve své ložnici a jeho osamělost narušova-lojenom pravidelné jídlo, které přinášel 

Crowley osobně. Je pochopitelné, že řada komentátorů odsoudila takovéto protiprávní, očividně 

sadomasochistické způsoby, jež Crowley praktikoval ve svém vztahu k Neubergovi, jehož život doslova 

řídil podle své vůle. Kritikové nezapomněli poukázat na to, že Crowley v této době provozoval se 

svým studentem bezpochyby i sexuální styky, a je také pravděpodobné, že závěrečná Neubergova 

zkouška, kterou jako novic hodlal nabýt plného členství v řádu Argenteum Astrům, spočívala v 

provedení posvátného sexuálního aktu s jeho učitelem. Ať tomu ve skutečnosti bylo jakkoli, existují 

důkazy o tom, že Neubergovi občas připadaly Crowleyovy metody právem dost strašlivé. Nejednou 

bičoval Neuberga přes záda a zadnici metlou z kručinkových prutů nebo svazkem kopřiv. 

Můj ctihodný guru je zcela zbytečné hrubý a brutální a já nevím proč. Pravděpodobně to neví ani on 

sám. Chová se očividně brutálně jen proto, aby se pobavil a aby se rozptýlil. Jenomže já už. to dál 

nesnesu. 

Domnívám se, že zbytečná brutalita a hrubost jsou výsadním právem hulvátu nejhrubšího z,rna [...] Je 

rovněž nešlechetné zneužívat postavení učitele: je to jako mlátit podřízeného, kterého by zničilo, kdyby 

se odvážil odporovat. 7 

Na konci prvního období Neubergovy samovazby, aniž by dopřál studentovi sebemenší oddech, mu 

guru Crowley oznámil, že ho Čeká dalších deset dní fyzického strádání, během kterých musí Nenberg 

zůstat nahý ve své ložnici, kde mu lůžko nahradí jenom hromádka kručinkových větví. 

A RGENTEUM ASTRŮM 45 

Zdá se obtížně uvěřitelné, že při tom všem měl Crowley čas zabývat se ještě něčím dalším, ale právě v 

této době se rozvedl s Rose, jejíž alkoholismus se vymkl veškeré kontrole. Později byla Rose umístěna 

v ústavu, ovšem jakmile se vymanila z Crowleyova vlivu, postupně se její stav zlepšoval a po 

propuštění se znovu vdala. 

Zatím Crowley a jeho hlavní student Neuberg podnikli výlet do severní Afriky, kde pokračoval jejich 

vztah mezi pánem a služebníkem, i když společně studovali a psali. Po návratu Crowley pokračoval v 

práci na časopise The Equi-nox, jehož redakce na Victoria Street č. 124 v Londýně rovněž sloužila 

jako místo setkání příslušníků řádu A.'A.' Jeho členové se tam scházeli, hovořili, popíjeti a 

experimentovali s drogami. Snad jako protiváhu homosexuálního vztahu s Ncubergem si tam Crowley 

přivedl také několik milenek, které vesměs patřily k řádu, a tudíž byly příhodným objektem 

podobného zneužívání, jaké musel snášet Neuberg. 

Crowley se za mák nestaral o narůstající projevy nesouhlasu se svým počínáním a rozhodl se 

inscenovat představení pod názvem The Rites ofEleusis {Eleusínské rituály), jež mělo být směsicí 

poezie, tance, hudby a kouzelných rituálů a které by dokázalo vyburcovat podvědomí všech zúčastněných. 

Druhým důvodem tohoto představení byla potřeba dalšího rozšíření členské základny řádu 

A.'A.\ protože během několika předešlých měsíců se počet příslušníků skupiny snížil, což vedlo k 

nedobrému vývoji Crowleyo-vých osobních financí. Ovšem uvedením své hry na veřejnosti a za 

přítomnosti mnoha pánů od britského tisku se Crowley vystavit nejen posměchu, ale i hrubým 

urážkám. Jeden bulvární list otiskl čtyři články, které útočily jak proti hře samé, tak proti jejímu 

producentovi. Looking Glass byt dostihový plátek vydávaný Western De Wend Fento-nem, který si 

vzal za povinnost odhalit Crowleye zcela bez


Vzpomeňme na nauku, kterou jsme právě stručně nastíní-li, připomeňme si dlouhé chvíle naprosté tmy 

- vzpomeňme na tance a vzduch přesycený voňavkami, jejichž netajeným účelem je vyvolal to, co 

Crowley označuje termínem „extáze" -a potom posuďme, zdali je vhodné a správné, aby bylo mladým 

dívkám a provdaným ženám, dovoleno navštěvovat takováto představení, maskovaná kultem nového 

náboženství* 

Pokud se tato kritika jeví jako dost ostrá, potom ty následující byly ještě horší, protože ve třetí části 

svého odhalení Fenton pojednal o dobách, kdy byi Crowley příslušníkem sekty Zlatého úsvitu, a 

obvinil ho, že se zapojil do „nepopsatelných nemravností" s Allanem Bennettem (který byl po určitou 

dobu Crowleyovým mentorem a přítelem). V témže odstavci se Fenton zmínil o dalším členu Zlatého 

úsvitu, jímž byl George Cecil Jones, ženatý člověk, který měl čtyři děti a byl zaměstnán jako 

analytický chemik u vysoce uznávané firmy. Naznačovalo se, že Jones byl také homosexuál a podílel 

se na oněch „nepopsatelných nemravnostech"; nakonec to byl právě Jones, kdo zažaloval Looking 

Glass pro načti utrhání. 

Přelíčení o jeho žalobě se konalo v dubnu 1911, ale jeho výsledek nepotěšil nikoho s výjimkou 

Fentona, protože porota sice konstatovala, že náznaky otištěnými v novinách byl Jones pomluven, 

ovšem současně dospěla k závěru, že tato pomluva se v zásadě zakládala na pravdě. V průběhu soudní 

pře většina předložených důkazů ukazovala na Aleistera Crowleye, přičemž jedním z hlavních svědků 

byl jeho starý rádce Samuel Liddell MacGregor Mathers. Znenadání se zdálo, jako kdyby se jejich 

„magický duel" znovu rozhořel, jenomže tentokrát měl navrch Mathers. 

Dopady procesu Crowleye těžce zasáhly. Jeho nejdůvěryhodnější spojenec a zástupce kapitán Fuller 

oznámil, že nadále nemůže být ve spojení se skupinou A.'A.', protože by 


tím ohrozil svou další kariéru, a také několik dalších členů se rozhodlo z řádu odejít. 

Novým příslušníkem sekty se naopak stala vdaná ženajmé-nem Mary Destiová, která - snad pro 

nevšední krásu či výjimečné nadání - byla předurčena k tomu, aby se stala novou Crowleyovou 

partnerkou. Nedlouho poté, co ji Crowley přijal na zkoušku do řádu Argenteum Astrům pod novým 

jménem Virakam (což je kombinace sanskrtských slov pro „člověk" a „chtíč"), odcestovali do 

Švýcarska, načež se i s jejím mladým synem Prestonem usadili v Itálii. Následující týdny nebyly příliš 

idylické, poněvadž Preston si Crowleye rychle zošklivil, především kvůli tomu, jak se choval k jeho 

matce. 

[Crowley] odporně reagoval pokaždé, kdy má ubohá matka pozapomněla na jeho učení a v jeho 

doslechu utrousila pouhé osobní zájmeno „já" nebo „mě" či „můj". Jeho sluch okamžitě utrpěl 

takovou újmu, že obřadně vyňal z šatu otevřený perořízek, zvedl ruku, takže mu volný rukáv spadl dolů 

a odhalil holé předloktí, načež se nožíkem řízl do kůže a pod žebříček už existujících jizviček přidal 

další čerstvou ranku [..,] Když jsem později četl o tom, jak zneužíval jiných lidí, uvědomil jsem si, jaké 

jsme s matkou měli štěstí, že jsme to vůbec přežili. 9 

Krátce po příjezdu do Itálie požádala Destiová o rozvod s manželem Solomonem Sturgesem, a když se 

nakonec s Crowleyem rozešli, byla volná a mohla se vdát za Turka jménem Veli Bej. 

Crowley byl opět sám, začal hodně cestovat a pokračoval v psaní a zkoumání jím samým vynalezené 

zvláštní magické disciplíny zvané „erotomagick". Nevlídná pozornost tisku jej však pronásledovala 

všude, kam zavítal, a v roce 1912 se zapletl do další ponuré epizody s mladou ženou, která se 

jmenovala Joan Hayesová. Crowley ji zaměstnal k vystoupení v obnovené hře Eleusínské rituály, v níž 

měla na jevišti tančit s bývalým Crowleyovým milencem Victorem Neu-


bergem. Ti dva se do sebe ovšem zamilovali. Crowleyovi to velice vadilo, protože byl přesvědčený, že 

to má Spatný vliv na práci jeho chráněnce, ale vztah Neuberga s Hayeso-vou pokračoval dokonce i 

poté, co se Hayesová provdala za Wilfreda Mertona. Její sňatek byl předurčen ke krachu a už šest 

měsíců po svatbě se ti dva rozešli; nedlouho nato v srpnu 1912 se Hayesová střelila do srdce. To bylo 

samo o sobě příšerné, ale ještě děsivěji ta událost dopadla na Neuberga, který měl podezření, že za její 

sebevraždou stojí Crowley, který s ubohou ženou manipuloval za pomoci psychického násilí a černé 

magie. A Crowley se nezdráhal přiznat (byť nepřímo) ke své roli v tomto zločinu. 

Jistý adept známý Mistru Theríonovi [CrowleyoviJ jednou shledal nezbytným zahubit Kirké, která 

očarovávala bratry. Přišel pouze ke dveřím jejího pokoje a načrtl astrální T (symbol Saturnu) astrální 

dýkou. Do 48 hodin se zastřelila. !ú 

Tvrzení uvedené v tomto prohlášení se pochopitelně nedalo prokázat, byť není pochyb o tom, že jde o 

samolibou pózu velmi egoistického člověka, ale stejně jako předešlé příklady ilustruje povahu tohoto 

domýšhvého a násilnické-ho jedince. Kdo jiný by koneckonců přiznával odpovědnost za usmrcení 

nevinné ženy? Neuberg očividně zastával stejný názor, protože v roce 1914 se v něm zklamání z 

Crow-leye navršilo do té míry, že s ním přerušil veškeré kontakty s výjimkou jednoho krátkého 

setkání v Paříži. Je zajímavé, že také Neuberg se v této situaci stejně jako Crowieyova žena Rose 

nejprve zhroutil, ale pak se zcela zotavil, oženil se a jeho rodina poté vedla úspěšné nakladatelství. Zdá 

se, že každý, kdo se vymanil z Crowieyova vlivu, měl všechny předpoklady k úspěchu. 

Naopak Argenteum Astrům se rozpadalo. Crowleye rozhořčovaly neustávající nepříznivé reakce tisku 

po procesu Jones versus Looking Glass a už nikdy se mu nepodařilo 


znovu získat členy, jež by nahradili příslušníky řádu, kteří po soudní žalobě sektu opustili. Proto začal 

Crowley věnovat pozornost dalším aktivitám. Ne že by nemohl v činnosti A.'A.' pokračovat, ale bez 

podpory takových lidí, jako byli kapitán Fuller a Victor Neuberg, ztratil Crowley o svůj nový světový 

řád zájem a možná ztratil i hybnou sílu. 

Místo toho se připojil k německé rosekruciánské sektě známé jako Ordo Templi Orientis (OTO), čili 

řád Východního chrámu, a po nějaké době se stal hlavou anglicky hovořící sekce řádu. Po většinu 

první světové války se zdržoval ve Spojených státech, kde psal velké množství textů, které obsahovaly 

protibritskou propagandu, a experimentoval s drogami, především kokainem, opiem a heroinem, na 

nichž se rychle stal závislý. Při pobytu v Americe se Crowley setkal s Leah Hirsigovou - ženou, s níž 

se vrátil do Anglie a která mu porodila třetí dítě, dceru Anně Léu, které přezdívali Poupée. Do 

Londýna se vrátili každý sám, ale již počátkem roku 1920 se rozhodli znovu odejít za hranice, 

tentokrát do Itálie, kde si najali vilu Santa Barbara - kterou Crowley brzy přejmenoval na opatství 

Theléma, což byl jeho nový náboženský řád. Ve skutečnosti nebylo učení Thelémy ničím jiným než 

jistým rozšířením toho, co hlásal už v Argenteum Astrům; hlavním principem tudíž bylo založení 

Nového aeo-nu, ovšem tyto hodnotné cíle zanedlouho poněkud ohrozila přezdívka, kterou získalo 

Crowleyovo „opatství" - začalo se mu říkat „horše!" {což byla stažená podoba slov „whore's cell" - 

kurví komůrka). Crowley byl znovu ve svém živlu, řídil různé rituály, praktikoval svou vědu zvanou 

erotoma-gick, jež zahrnovala mimo jiné i sadomasochismus. Později se k němu připojila také 

Hirsigová, a pokud je následující svědectví pravdivé, těšila se zřejmě roli mučitelky. 

Přiložila zapálenou cigaretu k mému prsu. Ucukl jsem a zasténal Opovržlivě vyprskla, potáhla z 

cigarety a přiložila ji zpátky. Znovu jsem uhýbal a sténal. Přinutila mě


založit paže na prsou a zadýmala z cigarety, až se rozhořela, že tabák slyšitelně zapraskal; potřetí jí 

přiložila na stejné místo. Zaťal jsem zuby, sevřel rty a přistrčil prs k cigaretě. 11 Do opatsťví přicházeli 

týden co týden doví adepti v naději, že je Crowley povede vpřed; i když se navenek všechno jevilo v 

nejlepším pořádku, skutečnost byla taková, že Crowley se potýkal s akutními finančními potížemi, a 

nadto zdánlivě idylická vila Santa Barbara neměla daleko k zane-řáděnérnu brlohu. Crowley bral stále 

větší dávky kokainu a heroinu, aby uspokojil svůj zhoršující se ziozvyk - ten se stal hlavním tématem 

románu, který v té době napsal a pojmenoval Diary of a Drug Fiend (Deník drogového démona), 

jehož ústředním motivem je boj mladé dvojice o osvobození z drogové závislosti. Román bohužel 

neodrážel skutečnost, protože Crowley se nikdy nepokusil proti závislosti na drogách bojovat. Naopak 

zabředával stále hlouběji do bahniska mravní zkázy, takže mimo jiné vymyslel „Sethův ceremoniál", 

který nejen vyžadoval, aby vyvolený příslušník jeho skupiny vykonal pohlavní styk s kozou, ale aby 

poté byla koza zabita a její krev vypita. Jestliže se v Crowleyově rezidenci děly podobné věci a 

uvážíme-li katastrofální hygienické podmínky, jaké tam panovaly, asi by nás nemělo překvapit, že se 

nad ní začal ozývat umíráček. Poupée zemřela 14, října 1920 v nemocnici v Palermu a pouhých šest 

dní nato Hirsigová, jež byla opět těhotná, potratila. Ztráta dvou dětí v tak těsném sledu musela být 

vskutku zničující a možná přivedla Crowleye k sepsání zmíněného Deníku drogového démona. 

Nepochybně velmi potřeboval peníze, ale stalo se totéž, co při uvedení Ele-usínských rituálů - 

kritikové v tisku rozsápali jeho román na kusy. Zvláště se vyznamenal kritik James Douglas, který 

pracoval v listu Sundav Express, v němž byl otištěn jeho článek „Kniha na podpal", kde se například 

psalo: „Jde sice o pokus předstírat, že kníhaje pouhou studií deprivace zavi- 


Crowley publikoval velké množství článků, esejů a knih, jak fantaskních románů, tak údajně vážných 

dělotzv. „magicku" a okultních vědách, ale jeho prvním vydaným dílem byla báseňnazvaná Acel-dama 

z roku 1898. 

něné kokainem, ale ve skutečnosti je to extatické chvaloře-ěení drogy a jejích účinků na tělo i 

ducha." 12 

Počínaje tímto Článkem byly novinové zprávy o Crowle-yovi a zábavě a hrátkách, jež pěstuje ve vile, 

stále horší a horší. V listu Sunday Express vyšel další článek s titulem „Orgie Aleistera Crowleye na 

Sicílii" s podtitulem „Šelma 666". Se zřetelem k této negativní publicitě by se dalo počítat s tím, že 

příliv noviců do sekty Theléma ustane, nic však nebylo vzdálenější pravdě. Jedním z nově příchozích 

byl Frederick Charles Loveday (známější pod jménem Raoul), který se ke konci roku 1922 dostavil do 

vily i se svou ženou May. May se v Crowleyově společnosti nikdy necítila dobře a neustále manžela 

prosila, aby odešli, zvlášť když jim Crowley vydal žiletky, jimiž se měli říznout pokaždé, když udělali 

tu chybu, že vyslovili zájmeno ,já" - to byl oprávněn užívat pouze sám Crowley.


V roce 1923 se situace ještě zhoršila, protože Raoul vážně onemocněl. May to připisovala kombinaci 

několika příčin včetně velkého množství drog, které začal pod Crowleyovým vedením užívat, a pití 

kočičí krve v průběhu rituálů, které Crowley řídil, Bez ohledu na tyto dva zdraví neprospěšné faktory 

byla téměř určitě příčinou Raoulovy nemoci závadná voda, kterou ve vile pil. Zemřel 16. února 1923, 

tři dny poté, co se May vrátila do Anglie a poskytla rozhovor iistu Sunday Express, který Crowleye 

okamžitě označil za „drogového démona" a „šiřitele obscénních praktik". 

V Itálii byl Crowleyovi doručen příkaz k vyhoštění, načež se řadu let toulal z jedné země do druhé, 

neustále pronásledován pověstí „nejzkaženějšího muže světa". Byly to zoufalé časy, kdy se Crowley 

pokoušel uspokojovat svůj návyk na heroin a současně vydělat víc peněz a získat větší počet žáků. 

Blažené časy jeho působení v řádu Zlatého úsvitu a v Argenteum Astrům byly tytam a čekaly ho jen 

roky a roky osamění, kdy nenašel ani vydavatele, který by byl ochoten tisknout jeho práce. 

Aleister Crowley zemřel f. prosince 1947 ve svých dvaasedmdesáti letech na následky degenerace 

myokardu spojené s akutní bronchitidou. Existují různá tvrzení o jeho posledních slovech -jistý pan 

Rowe zaznamenal, že řekl „Někdy nenávidím sám sebe", zatímco někdo jiný tvrdil, že jeho poslední 

slova zněla „Jsem z toho zmatený." Ve skutečnosti však v době, kdy Crowley skonal, nebyl v místnosti 

přítomen nikdo jiný, takže ať prohlásil před smrtí cokoli, zůstane to tajemstvím, jak se u něho sluší a 

patří. 

1 Je zajímavé, že Crowley nebyl jako mladý chlapec ve své rebelii proti Plymouthskému bratrstvu 

osamocený, protože dalším slavným odpadlíkem byl literární kritik a spisovatel sir Edmund Gos- 


se (1849-1928), který napsal skvělé vzpomínky na své zážitky nazvané Otec a syn (1907). 

1 Z knihy Jonathana Capea The Confessions ofAleister Crowley (Doznání Aleistera Crowleye), 1969 

3 Tamtéž. 

4 Z knihy Lawrence Sutina Do What Thou Witt: A Life of Aleister Crowley (Děiej, co ty chceš: Život 

Aleistera Crowleye), St Martin's Press, 2002 

5 Z knihy Aleistera Crowleye The Worlďs Tragédy (Světová tragédie), 1910, Falcon Press (AZ), 1985 

6 Tamtéž. 

7 Deník z roku 1909 (strojopis), Victor Neuberg. Archivy OTO (Ordo Templi Oricntis) 

8 The Looking Glass, 29. října 1910 

9 Z knihy Prestona Sturgese Preston Sturges, cd. Sandy Sturgeso-vá, Simon & Schuster, 1990 

ln Z knihy Aleistera Crowleye Magick in Theory and Practice (Magick v teorii a praxi), 1930 a 

následující různé přetisky 1 ' Z cit. knihy Lawrence Sutina 

12 „A Book for Burning" (Kniha na podpal), Sunday Express, 10. listopadu 1922

54 

SPOLEČNOST THULE 

PŘEDCHŮDCI NACISMU 

Lidé zThule umírali pro svastiku jako první oběti. 

Na lidi zThule se Hitler obrátil jako na první a lidé zThule 

byli těmi, s nimiž se Hitler nejdříve spojil. 

Rudolf von Sebottendorff, Než přišel Hitler, 1933 

O první světové válce se předpokládalo, že to bylo ozbrojené střetnutí, jež „skoncovalo se všemi 

válkami". Zahynuly během ní miliony mužů, žen a děti, ale zatímco vojáci, kteří kulhali domů do 

Británie, měli jistotu alespoň v tom, že válku vyhráli, němečtí veteráni toto uklidňující vědomí postrádali. 

Před propuknutím nepřátelství patřil německý národ k těm, které v Evropě nejvíc ctily zákony, 

pokud nebyl v tomto ohledu vůbec na prvním místě. Němečtí občané tvrdě pracovali a chovali se 

mravně a spořádaně. Avšak první světová válka všechno změnila. Němečtí vojáci vracející se z 

bitevních polí byli uvyklí na značnou míru násilí a na scény takových masakrů, jaké nikdy předtím 

nebyly k vidění. Doma je vůbec nevítali jako hrdiny, protože rozčarované a nejednotné obyvatelstvo 

mělo v atmosféře neustálé ekonomické nestability dost starostí s pouhým přežitím. V dubnu 1921 

vyzvali Spojenci Německo k vyplacení válečných reparací ve výši 132 milionů zlatých marek. To 

vedlo ke strmému pádu hodnoty německé marky, který se vymkl jakékoli kontrole; v roce 1918 se 

zajeden dolar dávaly čtyři marky, po reparacích za pětasedmdesát. V létě 1922 se tento poměr 

SPOLEČNOST THULE 55 

Symbol společnosti Thule datovaný rokem 1919 a zřetelně zobrazující verzi svastiky, kterou pak vzali 

z,a svou nacisté; díky nim. se stala jednou z nejevokaiivněj-Ších ikon dvacátého století. 

bezmála zečtyřnásobil a Německo značně upadalo. Pro zemi, která byla spíše uvyklá na vedoucí roli 

ve světě než na skromnost a poslušnost, to musely být skutečně trpké časy. 

Mnichov ležící v jižní části německého území byl postižen projevy nespokojenosti a násilnostmi 

možná daleko víc než jiná hlavní města v Německu (ústava Výmarské republiky poskytovala 

historickým německým státům, jako byly Bavorsko, Prusko či Sasko, určitou autonomii, takže mohly 

mít hlavní město, vlastní státní vládu, zastupitelské sbory). 1 během války se Mnichov vyčleňoval z 

řady ostatních měst, na což narážel také Hitler, když poznamenal, že „špatná morálka a únava z války 

se projevovaly v Mnichově zřetelněji než na severu". 1 

V Mnichově vládly různé frakce, město bylo přeplněné zklamanými vysloužilými vojáky a 

zbídačelými podnikateli, proto se stalo semeništěm nepokojů. V roce 1918 zorganizoval židovský 

Žurnalista Kurt Eisner pouliční soci- 

ghtt


alistickou revoluci, která vedla k ustavení Bavorské republiky rad, ale o tři měsíce později zahynul při 

atentátu, který spáchal hrabe Anton von Arco-Valley. Nato byla ustavena sociálnědemokratická vláda, 

která se rozpadla po dvou měsících, načež převzala moc vláda sověfů. Sotva za měsíc padla i tato 

vláda. Není tedy divu, že jako protiváha tohoto zmateného, roztříštěného a rozvratnického prostředí 

povstala skupina lidí oddaných myšlence silného, jednotného a nezničitelného Německa. Pojmenovala 

se Společnost Thule (Thule-Gesellschaft) a její příslušníci se scházeli v přísném utajení. Sehrála 

významnou roli při Hitlerově mocenském vzestupu, protože mu získávala podporu v mnichovských 

pivnicích, kde Hitler začal se svými charismatickými projevy, jimiž chtěl vyburcovat pouliční lůzu k 

akci. Jak v knize The Ice Museum (Ledové muzeum) poznamenává Joanna Kavenna, „společnost 

Thule byla raným vyjádřením nacistické modly ,árijskýclť kmenů a severských zemí, časnou 

proklamací myšlenky přirozené čistoty a víry v rasovou nadřazenost mezi lidmi". 2 

Vůdcem a hlavním aktivistou společnosti Thule byl člověk jménem Rudolf von Sebottendorff. Jeho 

otec se jmenoval Glauer a býval železničním dělníkem ve Slezsku, ale Rudolf se již v mladém věku 

otcovského příjmení zřekl a vyprávěl, že když jako mladík cestoval do Turecka, potkal tam barona 

Heinricha von Sebottendorffa, který jej adoptoval. Je známo, že velikášský sebeklam nebyl pro von 

Sebottendorffa ničím cizím a osobnost, kterou si sám vytvořil, přesně odpovídala představě, jaké 

charakterové vlastnosti měli mít lidé, jež hodlala společnost Thule přijímat do svých rad - osoby 

šlechtického původu, které by byly schopny svůj rodokmen doložit několik století zpět. 

Než se pustil do organizování společnosti Thule, připojil se Sebottendorff po návratu z Turecka k jiné 

tajné skupině zvané Germanenorden, která byla ostře protižidovsky 


zaměřená. Založilo ji v roce 1912 několik prominentních německých okultistů a její vůdce Herman 

Pohl byl posedlý myšlenkou hrozícího postupného rozmělnění germánské rasy, nezadržitelného 

zředění národních pokrevních linií pronikáním neárijských elementů. Germanenorden byl organizován 

podle hierarchické struktury obvyklé u tajných bratrstev, například svobodných zednářů, na rozdíl od 

zednářů se však novicové v Germanenorden učili nacionalistické ideologii vycházející z principu 

rasové nadřazenosti a většina literatury, kterou se tato skupina zabývala, byla zaměřená 

antikomunisticky a antisemitsky. Sebottendorff-ovi taková společnost dokonale vyhovovala a brzy v 

jejím rámci založil vlastní skupinu, kterou pojmenoval Společnost Thule. 

Protože pro svou odnož potřeboval nějaký emblém, prisvo-jil si symbol svastiky, který skutečně 

představoval všechno, co mu bylo drahé. Původně byl hákový kříž dávným indickým symbolem pro 

dobrý osud a také byl tradičním znakem severského boha hromu Thora. Počátkem dvacátého století 

začalo svastiku používat novopohanské germánské hnutí, které znak pojmenovalo Hakenkreuz. Možná 

Sebottendorff ukradl nápad právě novopohanům - obě skupiny koneckonců vycházely ze silně 

protikřesťanské ideologie. Avšak teprve člen společnosti Thule jménem Friedrick Krohn navrhl 

Hitlerovi, aby přijal hákový kříž jako emblém své nové politické strany, takže se během let stal 

notoricky známou insignií, jedním z nejobávanějších a nejnenáviděnějších symbolů dvacátého století. 

Thule bylo jméno mytické země {někdy označované za ostrov, jindy prohlašované za součást zmizelé 

Atlantidy) ležící v nejsevernějších částech starověkého světa, temný, mrazivý a tajuplný okrsek, jehož 

existence se uváděla daleko dřív, než lidé zmapovali s dostatečnou přesností celou zeměkouli. První 

zmínka o Thule pochází ze čtvrtého sto-


letí př. n. 1., kdy se řecký objevitel Pytheas vychloubal, že přeplul od teplých končin jižní Francie do 

Británie a pak pokračoval dál na sever ještě asi dalších šest dní, až doplul k zemi zvané Thule. Napsal, 

že když tam dorazil, obyvatelé Thule mu ukázali, v kterém místě zapadá slunce v nejkratší den v roce, 

a líčili mu, jak během zimy strádají dlouhými obdobími temnoty. Navzdory Pytheasovu popisu neměli 

starověcí tvůrci map jistotu ve skutečné poloze Thule, ba ani v tom, zda vůbec taková země existuje. 

Mohlo jít o Británii, Island čí různé části Skandinávie, a také Plinius starší se raději přesné lokalizaci 

vyhnul, když napsal, že Thule je „nevzdálenější ze všech zaznamenaných zemí" a je to končina, kde 

„uprostřed léta, kdy Slunce prochází znamením Raka, tu nenastává žádná noc, a na druhé straně 

někteří autoři míní, že uprostřed zimy nastává údobí šesti měsíců, kdy Slunce nevyjde". 3 

Když v roce 55 př. n. 1. Římané poprvé vpadli do Británie a putovali jejím územím až daleko na sever, 

poslali zpět do říše vzkaz, že dobyli Thule. Spousta cestovatelů, spisovatelů a objevitelů psala zprávy 

v tom smyslu, že Thule existuje, mezi jinými skupina irských mnichů, kteří v raném středověku 

cestovali na Island a zpátky od nich dorazila pouze zpráva, že dosáhli Thule. Všem nicméně chyběla 

jedna podstatná věc: nějaký absolutní, nezvratný důkaz o tom, že takové místo skutečně existuje; 

nejenže nebylo možné dosáhnout shody v tom, kde tato země vlastně leží, ale dokonce ani nebylo 

jasné, jak se správně jmenuje. Časem se jméno, pod nímž byla známa, postupně měnilo, takže vedle 

Thule se též uvádělo Thula, Thila, Til a, Thulé a podobně. A za celou dobu se o Thule nezjistilo nic 

konkrétního, Žádná fakta. Místo toho se stále prohlubovaly mýty, jimiž byla opředena tato tajuplná 

mystická země, která leží někde na samém okraji známého světa jako symbol všeho, co je 

nedosažitelné a vzdálené. Dokonce i za viktoriánské doby, 


Hitler se svými ministry na schůzi v hotelu Kaiserhofv roce J933. Po Hitlerově levici stojí Hermann 

Góring, přes jehož levé rameno nahlíží Alfred Rosenberg a Heinrich Himmler v uniformě stojí na 

snímku zcela vpravo. 

kdy už rozum mohl lidem napovědět, že Thule není ničím než starověkým mýtem, se o této zemi ve 

svých poznámkách rozepisuje cestovatel Richard Burton. Slavná zmínka o Thule se také nachází ve 

stále populárním románu spisovatelky Charlotte Brontéové Jana Eyrová. Hned na počátku příběhu 

sedí mladá Jana v knihovně své tety a pokouší se uniknout před realitou nepříjemného postavení tím, 

že si prohlíží knihu o Arktidě, a tu se náhle objeví slova o skaliskách na Thule, při nichž Jana začne s 

rozkoší snít o dalekém severu plném ledu, o „rozsáhlých oblastech za polárním kruhem, pustých, 

bezútěšných prostorách, kde se nastřádaly mrazy a sněhy, kde se prostírají obrovské pláně věčného 

ledu, které se tam za staletí v zimě utvořily ve velehorských ledovcových pásmech kolem severní 

točny a v nichž se v mnohonásobných vrstvách soustředil chlad." 4


Jinými slovy, po radu staletí území Thule představovalo pro mnoho lidí spoustu různých věcí - 

mytickou zemi, gotickou terra incognita či symbol odlehlosti a hrůzy; každý si zemi Thule mohl 

vyložit, jak si přál, a Rudolf von Sebottendorff nebyl výjimkou. Tvrdil, že jeho společnost (jejímiž 

Členy mohli být pouze Němci z několika generací čisté krve) byla založena proto, aby se akademikové 

mohli v klidu věnovat svému bádání o nordických ságách; deník se záznamy setkání skupiny v letech 

1919 až 1925 dokladuje, že byly pořádány série přednášek, které pojednávaly o původní domovině 

Teutonů, germánské poezii, megalitické kultuře a germánských mýtech. Za těmito zdánlivě nevinnými 

názvy se však skrývaly daleko temnější zájmy, které mely mnohem blíž k cílům skupiny 

Germanenorden: členové Thule rokovali zejména o pátrání po skutečných kořenech germánské rasy a 

o její obrodě, takže toto bádání mohlo ve svých důsledcích vést k požadavku na vyhnání nebo -ještě 

hůře - zničení všech ,,cizích" elementů v zemi. Není divu, že mezi příslušníky společnosti patřili 

prominentní průmyslníci a milionáři, nemluvě o vysokých státních úřednících, jakým byl například šéf 

mnichovské policie. Hosty a hostujícími řečníky na schůzích společnosti Thule byli lidé jako Adolf 

Hitler, Rudolf Hess, Alfred Rosenberg (hlavní nacistický ideolog) či Dietrich Eckhart. 

Alfred Rosenberg stál také ve dvacátých letech v Čele novin Vótkischer Beobachter vydávaných 

společností Thule. Noviny tištěné poněkud těžkopádným gotickým typem písma dštily směsici 

antisemitské a antikomimistické rétoriky. Když například stál v čele místní bavorské vlády Kurt Eisner. 

Volkischer Beobachter se dušoval, že se jedná o židobol-ševický pokus „zmocnit se Bavorska". 

Články publikované v těchto novinách byly prodchnuty představou, že „cizá-ci" zaplaví celé 

Bavorsko, a někteří novináři dokonce vyjadřovali mínění, že Německo prohrálo válku jen proto, že 


válčení není dostatečně hluboko zakořeněno v teutonském původu národa. Jinými slovy - společnost 

Thule byla jako očarovaná ideou heroické minulosti, kdy germánští praotcové žili a umírali vskutku 

hrdinným způsobem. Romantické blouznění? Jistě. Ovšem právě tuto tendenci jevily i další krajně 

pravicové skupiny - u všech se objevovala povznášející vize mohutných hor a hlubokých tesů, které 

sytí tamní populaci vnitrní silou, díky níž je nepřemožitelná. 

To byla vítězná strategie. Počátkem roku 1918 se Sebottendorff pyšnil, že společnost Thule má přes 

200 členů. Na podzim téhož roku tvrdil, že počet členů narostl na více než 1500 v samotném 

Bavorsku. Nebyla to ovšem jen prázdná slova, protože po atentátu na Kurta Eisnera a ustavení republiky 

sovětů v Bavorsku propukly občanské nepokoje. Rozněcovaly je hlavně Freikorps, což byly 

soukromé ozbrojené jednotky složené ze zatrpklých válečných veteránů organizovaných krajně 

pravicovými silami; střetaly se s komunisty a bojovaly s nimi zuby nehty. Společnost Thule přirozeně 

stranila právě Freikorps, což vedlo až k tomu, že hlavní kancelář společnosti byla přepadena, několik 

Členů Thule bylo odvlečeno a popraveno. Sebottendorff se nenechal krvavým zvratem událostí vyvést 

z míry a své mrtvé muže oslavoval jako mučedníky, skutečné Němce, kteří se nebáli pro svou víru 

obětovat život. 

Jak počet příslušníků Thule narůstal a novicové bez oddechu sváděli půtky se svými komunistickými 

protivníky, vstoupila do politického života nová veličina, Německá dělnická strana, která nakonec 

přijala jméno Nacionálne socialistická dělnická strana, jejímž příslušníkům se začalo říkat nacisté. V 

roce 1918 žil v Mnichově také Adolf Hitler, který se velmi brzy s touto politickou skupinou ztotožnil. 

V knize Mein Kampf popisoval, jak se s příslušníky strany setkal poprvé: „Prošel jsem špatně 

osvětleným lokálem, ve kterém nikdo nebyl, hledaje vchod do vedlejší místnosti, kde jsem


se ocitl před ,zasedáním'. V pološeru zpola zdemolované plynové lampy seděli u stolu čtyři mladí lidé 

[...]."' Protože Hitlera uspokojily údaje, které od členů výboru zjistil, připojil se k nim jako sedmý člen 

strany a zahájil tažení po mnichovských pivnicích, kde podněcoval svoje posluchače proudem 

rasistických invektiv, LI nichž bylo zaručeno, že u publika z nižší střední třídy vyvolají patřičný zájem. 

V knize Mein Kampf Hitler tvrdil, že teprve před pětadvacátým rokem života si uvědomil „židovský 

problém", ale ve světle zjištění, že jej vychovával antisemitsky založený otec, se zdá 

pravděpodobnější, že nenávist k Židům v sobě měl hluboce zakořeněnou. „Židovský problém" se stal 

jednou z Hitlerových utkvělých představ, která ho také táhla ke společnosti Thule, jejíž rasistické 

názory byly stejně nakažlivé jako jeho. Hitler se také trvale zajímal o původ árijské rasy a tuto vášeň 

sdílel s pozdějším vůdcem gestapa a waffen-SS Heinrichem Himmlerem, který byl podle historika 

Robina Crosse rovněž Členem společnosti Thule. Oba muži dobře chápali obrovský potenciál 

myšlenek, které tato společnost reprezentovala pro průměrného člověka z ulice, zvlášť v poválečném 

Mnichově, ale i po celém Německu, protože doktrína vyznávaná příslušníky Thule podporovala 

představu, že Německo může i po drtivé porážce v první světové válce znovu nabýt teutonské 

nadřazenosti nad jinými národy. Jak společnost Thule, tak Hitler se svými pohůn-ky ujišťovali národ, 

že idea nacismu není pouhá politická doktrína nebo polonáboženský manifest, nýbrž prostředek k 

obrození celé rasy. 

Himmler choval romantický sen, že vybuduje celý národ z modrookých plavovlasých hrdinů, což byl 

přesný obraz toho, co propagovala Thule zdůrazňováním dávného germánského dědictví. Ovšem 

zatímco Sebottendorff věřil, že Thule existovalo v odlehlých končinách daleko na severu, Himmler (a 

do určité míry i Hitler) se začali přiklánět 


k názorům Karta Haushofera, dalšího příslušníka společnosti Thule, který tvrdil, že skutečná kolébka 

árijské rasy daleko spíše než kde jinde leží v Tibetu. 

V roce 1933 se Hitler v Německu ujal funkce říšského kancléře, čímž naplnil sny společnosti Thule i 

Heinricha Himmlera. Avšak zatímco slunce nacistické strany stoupalo k zenitu, jas společnosti Thule 

počal slábnout. Poté, co několik jejích členů vytvořilo odštěpné frakce, v nichž ventilovali své stále 

bizarnější představy, se členská základna podstatně ztenčila. Ani Sebottendorff tento proces nepřečkal, 

protože jej vyštvali jeho vlastní členové a po několika dalších letech se zcela ztratil z dohledu, 

neboť se vydal na cestu kolem světa. Avšak jestliže se Sebottendorffovi před očima rozpadly cihly i 

malta, které tvořily společnost Thule, ideály tohoto řádu rozkvétaly i dál, a co bylo daleko hroznější, 

nabyly podoby zákonů. 

Himmler dostal za úkol realizovat Hitlerovy ideologické postuláty - zejména ty, které se týkaly rasové 

nadřazenosti - a za tím účelem se stal v roce 1929 vůdcem SS (Schutz-staffel, bezpečnostní oddíl), 

jehož příslušníci měli za vzor teutonské rytíře ze starých dob, kteří měli údajně reprezentovat bojovou 

sílu, jež předčila kteroukoli jinou armádu světa. V roce 1939 patřilo k sifám SS přibližně 500 000 

mužů a byli to právě oni, kdo především realizovali nacistickou rasovou teorii. Příslušníci SS vedli 

většinu Hitlerových koncentračních a vyhlazovacích táborů a rovněž se z nich formovaly 

Einsatzgruppen (zvláštní jednotky), jejichž úkolem bylo vyčistit východní Evropu od židovského 

obyvatelstva. V lednu 1937 pronesl Himmler proslov, v němž prohlásil, že jediným posláním 

německého lidu je „boj za vyhlazení všech podlidí na celém světě, kteří se sdružují do proti-německé 

ligy, přičemž Německo je jádrem nordické rasy a německého národa a také strážcem lidské kultury; v 

sázce je existence či neexistence bílého člověka a my jsme opa-


trovníky jeho osudu". 6 Tato slova mohla vyjít z úst kteréhokoli člena společnosti Thule, protože jejich 

tón přesně odpovídal víře téío skupiny, ovsem na rozdíl od Thule disponoval Himmler mocí, díky níž 

mohl své sny uskutečnit. Od počátku kariéry ve vysokém úřadě sledoval Himmler svou ideu rasové 

selekce a koncipoval zvláštní manželské zákony, které podporovaly svazky lidí „vysoké hodnoty". To 

nakonec vedlo k vytvoření lidské chovné stanice zvané Lebensborn. 

Lebensborn, založený z pokynu Himmlera v prosinci 1935, měl původně plnit jen jediný účel, a sice 

poskytnout rasově čistým mladým dívkám možnost rodit děti, které by poté adoptovaly rodiny 

příslušníků SS. S ubíhajícím časem však Himmlerovy plány nabývaly na děsivos-ti a 28. října 1939 

pronesl řeč, která obsahovala nechvalně proslavený edikt, podle něhož „posvátným úkolem německých 

žen a dívek dobré krve bude chovat se nikoli frivolně, nýbrž s opravdovou morální vážností, aby 

se staly matkami dětí počatých vojáky odcházejícími do bitvy". 7 V následujících týdnech se 

Lebensborn přeměnil v místo, kde se německé ženy s dokonalým nordickým původem setkávaly s 

vojáky SS za jediným účelem - zplodit děti, které by poté byly povazovány díky svému původu za 

rasově nadřazené. Himmler také zavedl únosy dětí, které odpovídaly nacistickým představám rasově 

čistých jedinců - tj. byly modrooké a plavovlasé - z východních území Evropy okupovaných Říší. 

Tisíce dětí byly transportovány do Lebensbornu a bylo jim řečeno, že jejich rodiče je opustili. Poté 

byly „převycho-vány" (tedy poněmčeny) a ty šťastnější, jichž nebylo mnoho, pak adoptovaly rodiny 

příslušníků SS. Zbytek, zejména ty, které odmítly spolupracovat s únosci, byt později transponován do 

koncentračních táborů k likvidaci. 

Nejnázornější příklad Himmlerovy hanebnosti se váže k roku 1942, kdy po úspěšném atentátu na 

místního říšské- 


ho protektora SS Reinharda Tristana Heydricha byla vyslána jednotka SS do české vsi Lidice. V 

odvetě za Heydrichovo zabití popravili vojáci SS všechny dospělé obyvatele vesnice. Potom vybrali 

jednadevadesát dětí, které podle nich odpovídaly nacistickým rasovým standardům, a ty odvezli k 

převýchově do Lebensbornu, zatímco všechny ostatní poslali do vyhlazovacích táborů. 

Do dnešního dne nedokázal nikdo spočítat, kolik dětí bylo uneseno z východních evropských území 

okupovaných Německem; odhad z roku 1946 se přibližoval číslu 250 000. Po válce se podařilo 

vystopovat jen 25 000 z nich a vrátit je jejich skutečným rodinám, ovšem mnoho rodin příslušníků SS 

odmítlo „adoptované" děti nechat odejít a dokonce i některé děti se vzepřely repatriaci, protože byly 

tak zmani-pulovány nacistickým učením, že věřily ve svůj stoprocentní germánský původ. 

Projekt Lebensborn byl skutečně příšerný, ovšem byl pouze jedním z mnoha zločinných plánů 

realizovaných nacisty během války ve jménu rasové čistoty. Ideje, o kterých společnost Thule jen 

teoretizovala, se během nacistické éry rozvinuly do rozměrů, které byly pro většinu lidstva nepředstavitelné. 

15. září 1935 Hitler vyhlásil Norimberské zákony, jimiž účinně připravil 2idy o jejich 

základní lidská práva a separoval je od jiného obyvatelstva. Židé, byť novou situací nanejvýš 

zneklidnění, neměli příliš na vybranou a museli se podvolit. Stejně jako zbytek světa v té době 

nedohlédli konců toho, o čem mluvil Hitler, protože ten do stejného projevu zakomponoval vysvětlení, 

že pokud by plány sledované vydanými zákony selhaly, pak bude nezbytné vydat další zákony, jimiž 

by se „problém předal Nacionálně socialistické straně ke konečnému řešení".* 

Hitlerův arizacní program kvapně pokračoval a 1. září 1939 započala éra „konečného řešení". Původně 

docházelo k usmrcování pouze osob mentálně Či fyzicky postižených,


což Hitler označoval za program euthanasie, ale zanedlouho se toto plánované vraždění spojilo s 

vyhlazováním Židů. Zabíjení probíhalo dvojím způsobem: v plynových komorách v koncentračních 

táborech a v mobilních usmrcovacích zařízeních. Šest největších táborů smrti tvořily Auschwitz 

(Osvětim), kde zahynulo asi 2,8 milionu lidí, Majdanek, Treblinka, Belzec, Chelmno a Sobibor. Avšak 

hrůzy zabíjení v plynových komorách nebyly jedinými krutostmi, které čekaly na zajatce držené v 

těchto táborech. Dennodenně se tam prováděly rasově motivované experimenty, protože nacistická 

strana vyžadovala konkrétní důkazy o tom, že Němci jsou rasově nadřazení všem ostatním lidem. V 

knize Mein Kampj'Hitler tvrdil, že „každý, kdo chce vyléčit tuto éru. která je vnitřně nemocná a 

prohnilá, musí nejprve sebrat odvahu k tomu, aby objasnil příčiny tohoto neduhu". 

Nacisté chtěli věřit tomu, že „příčiny neduhu" spočívají v existenci Židů, Cikánů a mentálně 

postižených osob, ale také kterékoli další skupiny lidí, kterou si usmyslí takto označit, a tím vybrat za 

svou oběť. Tisíce mužů, žen a dětí byly fotografovány a zkoumány nacistickými lékaři, kteří - vedle 

řady dalších ostudných „výsledků" vyplynuvších z jejich experimentů - prohlašovali, že Cikáni mají 

odlišnou krev než všichni ostatní lidé a že mají výraznější sklony k páchání zločinů. 

V Osvětimi byla vybudována laboratoř (známá jako Blok 10), jejímž hlavním posláním bylo vyvinout 

prostředky pro masovou sterilizaci; nechvalně známý doktor Josef Menge-le, který byl posedlý 

nacistickou teorií rasové čistoty stejně jako Himmler, začal provádět experimenty s jednovaječný-mi 

dvojčaty. Každé z dvojčat bylo důkladně prozkoumáno, měřili jim nejrůznější části těla a 

zaznamenávala se délka nosu, tvar úst, zbarvení pokožky, barva očí a řada dalších podrobností. Děti 

musely během těchto vyšetření stát dlouhé hodiny a některým nešťastným obětem kapali do očí bar- 

SPOLEČNOST THULE 67

Alfred Rosenherg byl od roku 1941 říšským ministrem pro okupovaná východní území. Fotografie byla 

pořízena během shromáždění Hitlerovy mládeže v Kyjevě.


vivo, což často vedlo k částečné ztrátě zraku. To se týkalo experimentů, při nichž se Mengele pokoušel 

změnit hnědou barvu očí židovských dětí na modrou. Dvě oběti, Hed-vah a Leah Sternovy, si později 

vzpomínaly, že „Mengele se pokoušel změnit nám barvu očí. Jednoho dne jsme dostaly oční kapky. Po 

nich jsme několik dní neviděly a myslely jsme, že nás nacisté chtěli oslepit. Ty experimenty nás hrozně 

děsily. Brali nám spousty krve. Několikrát jsme omdlely a strážní SS se tím velmi bavili. Nebyly 

jsme příliš vyspělé. Nacisté nás donutili svléknout a pak si nás fotografovali. Strážní SS na nás 

ukazovali a posmívali se nám. Stály jsme nahé před těmi nacistickými vrahy, třásly jsme se zimou a 

strachem a oni se nám smáli". 5 ' 

Všechny tyto experimenty probíhaly s plným Himmlero-vým souhlasem, ale byly jen jednou z oblastí, 

jichž se týkalo bádání nacistů. 

Určité složky společnosti Thule a do jisté míry i sám Sebottendorff vyznávali podivnou směsici víry, 

jež zahrnovala nejen teutonské mýty, ale také východní mysticismus a onu všeproslupující posedlost z 

konce devatenáctého století - antropologii. Heinrich Himmler pokračoval dál v tom, co započala 

společnost Thule, a studoval všechny vyjmenované disciplíny se zjevným záměrem - podpořit své teorie 

(a také teorie společnosti Thule) o původu árijské rasy. V roce 1935 Himmler vybudoval další 

odnož SS, tentokrát pod názvem Forschungsgemeinschaft Ahnenerbe (Společnost pro výzkum 

dědictví po předcích). 

Mezi příslušníky nacistické strany byla řada takových, kteří byli přesvědčeni, že skutečný původ 

Árijců leží ve ztracené, nikoli však jen mytické Atlantidě kdesi mezi Grónskem a Islandem, čemuž už 

dříve věřili členové společnosti Thule. Naopak Karl Haushofer, zakladatel další krajně pravicové tajné 

společnosti Vrií, věřil tomu, že kořeny árijské superrasy leží ve Střední Asii, přesněji v Tibe- 


tu. Haushoferovu teorii podporoval i švédský cestovatel (a stoupenec nacismu) Sven Hedin. V roce 

1938 Himmle-rova Společnost pro výzkum dědictví po předcích (Ahnenerbe) uspořádala výpravu do 

Tibetu, kterou vedl německý přírodovědec a velký lovec Ernst Scháfer, o němž se jeden britský 

diplomat vyjádřil že je „lehkomyslný, učený, marnivý až do dětinskosti, pohrdající společenskými 

konvencemi i city jiných lidí, ale především a zejména nacista". 1 " ■ Druhou přední osobností výpravy 

byl Bruno Berger, antropolog a příslušník SS, který rovněž věřil v původ Árijců ve Střední Asii, 

protože fyzické zvláštnosti Tibeťanů, zejména vysedlé lícní kosti a „panovačné, sebejisté chování" 1 

ukazovaly na prototyp Árijce. Berger se svými lidmi pořídil přes 60 000 fotografií, zdokumentoval 

početné typy tváří tibetských obyvatel a nasnímal na 40 000 metrů filmu, načež dospěl k závěru, že z 

antropologického hlediska jsou Tibeťané téměř jislě oním lidským typem, který představuje 

přechodový stupeň mezi Mongoly a Evropany. 

Po návratu výpravy do Německa Himmler prohlásil oba muže za hrdiny; Scháfer zůstal i nadále v 

blízkosti svého patrona, ale nikdy nepochopil důvody nadcházejícího holocaustu a nikdy s ním 

nesouhlasil. Naopak Bruno Berger pokračoval ve svých studiích árijské rasy: vybral si z Osvětimi přes 

100 lidí, z nichž většina vykazovala vliv asijských genů, které pak se svými pomocníky studoval, 

fotografoval a nakonec nechal popravit. 

Většinou se má za to, že navzdory „úspěšnosti" Scháfe-rova a Bergerova pátrání nacisté už žádné další 

expedice neuspořádali. Výjimkou je spisovatel Trevor Ravenscroft, v jehož knize Spear of Destiny 

(Kopí osudu) se tvrdí, že mezi lety 1926 a 1943 byly vyslány i další výpravy, jejichž cílem bylo 

studovat původ árijské rasy. Bez ohledu na pravdivost tohoto údaje je nepochybné, že v Himmlerovi 

neochabovala tužba přesně zjistit, odkud vyšli jeho předkové. Aby


ji naplnil, nařídil v průběhu války provádět série archeologických vykopávek v západním a jižním 

Rusku, odkud byly „nálezy" dopravovány do jednoho ze sídel SS ve Wewels-burgu (nacisty 

renovovaný hrad ležící poblíž sťředoněmee-kého města Paderbornu - pozn. překl,). Mnoho lidí včetně 

Hitlera považovalo tento krok za přehnaný, ale Himmler zůstával neoblomný a po celou válku 

pokračoval ve svých výzkumech, jejichž výsledky by Sebotteudorff nepochybně označil za legitimní 

germánské studie. 

Pokud jde o Sebottendorffa, vliv jím vytvořené společnosti Thule od počátku třicátých let postupně 

upadal v souvislosti s tím, jak Hitler začal naplňovat svůj sen o uchopení moci. Když byl 

Sebottendorff odstraněn z vůdčího postavení v této tajné společnosti, pociťoval k nové politické síle 

stále narůstající trpkost. Nespokojil se však s tím, že by se prostě jen stáhl do ústraní; naopak vydal 

knihu, v níž tvrdil, že za vznikem nacistické strany nestojí nikdo jiný než společnost Thule a že mu 

tedy NSDAP vděčí za všechno - k této teorii ovšem měli nacisté mnoho výhrad. Sebot-tendorffova 

kniha byla konfiskována a všechny výtisky, kterých se nacisté dokázali zmocnit, byly zničeny. Její 

autor byl zatčen příslušníky SS a posléze „přesvědčen", že nejlepší možností pro něho bude, když 

opustí Německo. 

Sebottendorff uprchl z Německa jako zlomený Člověk bez přátel. Toulky po světě jej nakonec 

přivedly do Istanbulu. Krátce poté, co bylo Německo ve válce poraženo, 9. května 1945 Sebottendorff 

zemřel. Okolnosti provázející jeho úmrtí jsou poněkud nejasné, protože se utopil, když plaval v 

Bosporu, ovšem většina historiků se shoduje, že to ve skutečnosti byla zřejmě sebevražda. Když viděl 

v troskách všechno to, co mu bylo drahé, nezbývalo mu pravděpodobně nic, proč by dál žil. 

Zajímavá závěrečná poznámka ke společnosti Thule se týká současné doby, kdy existuje spousta 

webových strá- 


nek, které se zabývají nejen uchováváním vzpomínek na společnost Thule, ale také (což je daleko 

znepokojivější) rozšiřováním a rozpracováním jejích zlocinných teorií. Když v kterémkoli 

internetovém prohlížeči zadáte slova „Thule Society", přinese vám spoustu výsledků, byť řada z 

nabízených stránek prezentuje „fakta" balancující na hranici směšnosti. Na jedné z nich se například 

tvrdí, že v Thule se sdružovali satanisté, kteří provozovali černou magii. Příslušníkům této společnosti 

je také připisována jakási bizarní forma sexuální magie, která „vyvolávala pronikavé vize výtvorů 

inteligence Zla a udělovala fenomenální magickou sílu". Thule prý také konala okultní seance. Jedna 

ze stránek uvádí Sebottendorffovo jméno zkomoleně, a to ne v jedné, ale rovnou ve třech podobách: 

Sebetendorf, Sebettenduf a Sebetendorf, jiná zase dospěla k přesnému zjištění, kdy společnost Thule 

zahájila svou činnost: poprvé se tak prý stalo v roce 1908, potom znovu v roce 1910a pak ještě v roce 

1919. Další stránky, snad při vědomí, že jejich údaje nejsou zrovna věrohodné, raději fantazírují o 

tom, že Hitler vůbec nezemřel ve svém berlínském bunkru, nýbrž stále žije, unikl spojeneckým silám a 

odplul do Thule, bájné země ležící někde na severu. Pokud by člověk chtěl těmto stránkám věřit, pak 

by Hitler posledních šedesát let spokojeně prožil na nějaké ledové kře. 

Ovšem snad nejkurióznější ze všech tvrzení je dostupné na webových stránkách nazvaných 

Unexplained Mysteries (Nevysvětlené záhady), kde se uvádí, že podle přesvědčení členů společnosti 

Thule pochází árijská rasa z jiné planety či hvězdného systému zvaného Aldebaran, jehož obyvatelé 

jsou plavovlasí a modroocí. Jejich vůdcem je žena či „královna" zvaná Tsais a dalším významným 

Aldebařanem je entita řečená Malok, což byl „velitel jejich vojenských jednotek na Zemi". 12


Ať si každý věří Čemu chce, ale skutečnost je taková, že původní společnost Thule byia tajná krajně pravicová 

organizace, jejíž nanejvýš pochybné ideje předznamenaly to, co se v následujících patnácti letech skutečně v 

Německu odehrálo. 

1 

Z knihy Alana Bullocka Hitler: A Study in Tyranny (Hitler: Studie tyrana), Penguin, 1962 

- Z knihy Joanny Kavenny The Ice Museum: In Search ofthe host Land of Thule (Ledové muzeum: Pátrání po 

ztracené zemi Thule). Viking, 2005 1 Tamtéž. 

4 

Z knihy Chariotte Broměové Jana Eyrová v překladu Jarmily Fastrové, Mladá Fronta, 1973 

! 

Z knihy Adolfa Hitlera Mein Kampfv překladu autora označeného šifrou „pavfab" publikovaném na 

www.vzdelavaci-institut. com 

ft 7 

www.jewishwirtuallibrary.org www.thirdrcich.net 

s 

Z knihy Paula Johnson a A History ofthe Jews (Dějiny Židů), Weidenfeid & Nicolson, 1993 

9 

Z knihy Lucete Matalon Lagnadové a Sheily Cohn Dekelové Children of the Flames: Dr. Josef Mengele and 

the Untold Stáry of íhe Twins of Auschwitz (Děti plamenů: Dr. Josef Mengele a nevýslovný příběh dvojčat z 

Osvětimi), William Morrow. 1991 111 Z knihy Christopera Halea Himmleťs Crusade: The True Sto-ry of the 

1938 Nazi Expedition into Tibet (Himmierova křížová výprava: Pravdivý příběh nacistické expedice do Tibetu v 

roce 1938), Bantam, 2004 1 ' Tamtéž. 12 www.unexpfained-mysteries.com 

73 

MUTI 

RITUÁLNÍ OBĚŤ V LONDÝNE 

Jejich obětí může být pokrevní příbuzný nebo dokonce 

vlastní dítě, ale nikdy cizinec a už v žádném případě 

nepřítel. Nezabíjejí dítě proto, že by na ně byli rozezlení. 

Naopak jsou dítěti vděční. Dítě je obětováno vlastně proto, 

aby se tito lidé domohli nějakého pokroku. Nejde o oběť 

určenou k dosažení nějakého průměrného cíle [kdy je 

obětinou zvíře], nýbrž o trvalou prosperitu nebo získání 

vysokého politického postavení. Pro naše západní myšlení 

je představa rituální vraždy něčím hrůzným. Ovšem před 

2000 roky byl Kristus obětován pro obecné dobro - a teorie rituální vraždy říká, že i ta je činem pro 

obecné dobro. 

Profesor Hendrik Scholtz, Cíle lidské oběti, z kritiky Jeevana Vasagara, Guardian, 20. dubna 2002 

Londýnská Metropolitní policie a koronerský soud mají každoročně co do činění s přibližně čtyřiceti či pětačtyřiceti 

bezduchými těly, která se vyloví z Temže, ale 21. září 

2001 policejní důstojníky Šokoval nález ohavně zmrzačeného těla dítěte, které plavalo nedaleko Towerského 

mostu. Tělo zřejmě patřilo afrokaribskému chlapci ve věku kolem pěti let. Protože jeho skutečné jméno nikdo 

neznal, začala mu policie říkat „Adam". Při pitvě se zjistilo, že jeho nohy byly odděleny nad koleny a paže v 

ramenou, hlava chyběla. Patolog dospěl k závěru, že chlapec zemřel na následky hrubého násilí působícího na 

krk, poté co mu nohy a paže „dovedně" oddělil nějaký zkušený řezník.


činům tohoto druhu. Náčelník jednotky Gerard Labuschagne připouští, že i když rok co rok vyšetřují 

několik desítek vražd muti, o většině těchto úmrtí policie nemá ani tušení. 

V Jižní Africe se stávají celkem pravidelně, nejméně jednou za měsíc. Avšak pro řadu policistů nejsou 

ničím mimořádným a vyšetřují se stejně jako každá jiná vražda. O mnohých případech zabití podle 

rituálů muti se policie nikdy nedozví.' 

Avšak ne všechny způsoby přípravy léčiv podle rituálu muti nebo všechny s tím spojené praktiky 

končí smrtí. Moc sangomů je prý založena na tom, že jsou buď v přímém kontaktu s duchy předků, 

nebo oni sami jsou reinkarnací některého z nich, a jejich způsob léčení je z valné části naprosto 

neškodný. Sangomové se zabývají i každodenními záležitostmi a působí například jako prostředníci 

při řešení sporů mezi znesvářenými stranami. Volají je také k léčení duší, zlomených srdcí, k 

podněcování dobrého osudu a z největší části jen chlácholí své rozrušené zákazníky. Průzkumy 

ukázaly, že 80 % jihoafrické populace vyhledalo pomoc sangomy - a někdy tak činí až třikrát ročně. 

Instituce sangomů má nepochybně značnou důležitost pro udržování pořádku v té které komunitě a 

většina z 300 000 sangomů, kteří v Africe působí, otevřeně odsuzuje „černé kouzlení". Valná část z 

nich sice praktikuje tradiční africkou medicínu, ale jejich produkty mají téměř vždycky rostlinný 

základ: kořeny, kůru, listy a květy bylin. Na léčitelství muti lze tedy nahlížet jako na jakési 

bylinkářství, jehož cílem je srovnal nadpozemské elementy s fyzickými příznaky. Dobrodružnější 

kouzelníci muti zahrnují do svých přípravků zvířecí produkty. V rejstříku těchto sangomů se mohou 

najít přísady pocházející ze sušené zmije útočné, tuk z krokodýla či nejrůznější lektvary z rozličných 

částí slona, lva nebo hyeny. Navštívíte-li libovolný africký trh, najdete tam stánky s kupami zvířecích 

kostí, lebek a kozí a také s čerstvými bylinami. Ženy usazené na zemi vydlabávají tykve, jichž 

MUTI 77 

se poté užívá jako lahvic na léky. Vedle stánků někdy bývá dokonce postavena malá chata, která 

slouží jako konzultační místnost. Převážná Část takovýchto léčitelských praktik je zcela neškodná, 

avšak pokud sangoma přikročí k léčení pacienta přípravky zhotovenými z částí lidského těla či 

takových prostředků užívá k tomu, aby získal zvláštní moc, nepochybně jde o zlé a odporné činy. 

Vyšetřování v několika afrických zemích (kromě Jihoafrické republiky) ukázalo, že je to právě 

sangoma, kdo rozhoduje o tom, že má dojít k obětování, zpravidla proto, že některý z jeho klientů 

vznesl požadavek na nějakou zvláštní pomoc. Když například někoho postihla mrtvice, léčitelství muti 

vyžaduje k nápravě stavu pacienta užití pasty umíchané z popela ze spálené ruky a vody. I některé 

další léčebné prostředky kultu muti mají obsahovat různé části lidského těla: 

- mužské a ženské pohlavní orgány se často užívají k dodání mužné síly, 

-dětské oči dodávají dalekozrakost, 

- krev oběti pomáhá k znovunabytí vitality. 

Další části těla mohou sloužit k podpoře mlhavějších cílů, zejména příznivého osudu: 

- ňadra ženské oběti zajistí štěstí, 

- ohryzek se užívá, chceme-li někoho umlčet, 

-jazyk pomůže urovnat cestičku k srdci mladého děvčete, 

- tělesný tuk zajistí dobrou sklizeň, 

- mozek vylepší duševní schopnosti léčeného. 

Vraťme se však k případu „Adam" v Londýně - policisté po zjištění, že může jít o vraždu podle kultu 

muti, začati prověřovat indicie, které naznačovaly, že se ve městě dají koupit části lidského těla. 

Policie už věděla, že západoafrické gangy dovážejí do Anglie velká množství masa exotických zvířat, 

zejména lvů, šimpanzů a žiraf, teď se však navíc objevilo podezření, že se za tímto ilegálním obchodem 

skrývá ještě temnější tajemství. Byla zahájena ope-


race Swalcliffe a při jedné ranní razii veterinární policie v obchodě na severu Londýna byly zabaveny 

dvě tuny nepatřičného masa a také hlava krokodýla, která byla připravena k nějakému nadcházejícímu 

rituálnímu obřadu. Deník Observer, který o přepadu napsal, také zaznamenal, že ředitel odboru 

přepravy masa na letišti Heathrow je přesvědčen, že si do Británie najde cestu i lidské maso a že tento 

„obchod" je spletitým způsobem spojen s gangy, které do země pašují drogy a ilegální přistěhovalce. 

Podle zpravodajských informací, které dostáváme, do naší země přichází i lidské maso. Máme co do 

činění s velice odpornými lidmi. 2 

Pro další ozřejmění toho, jak působí kult muti, lze připomenout televizní dokument stanice BBC 2 

Dítě nikoho, který na problém muti poukázal zveřejněním příběhu ženy jménem Helen Madide, která 

pocházela z oblasti Tho-hoyandou v Jižní Africe. V osmnácti se stala matkou chlapečka 

Fulufhuwaniho, ale musela žít odděleně od jeho otce Naledzaniho Mabudy, který byl tradičním 

léčitelem neboli sangomou. V dokumentu se vysvětluje, jak se dvojice snažila vyřešit svoje 

manželství: Helen se vrátila ke svým rodičům, ale Fulufhuwani často trávil čas s otcem a babičkou. 

Naledzani jako léčitel při své praxi využíval tradiční rostlinné prostředky, avšak -jak již bylo řečeno - 

malá část sangomu dává přednost mocnějším léčivům. Helen popisovala, co se nakonec přihodilo 

Fulufhuwanimu: 

On [Mabuda] mi začal vyprávět hrůzné historky. Jeho předkové tvrdili, že musí zabít mě i dítě, aby 

zbohatl. Ukázal mi na stezku a nutil mě, abych po ní šla. Strkal mě dopředu a musela jsem jít, ať se mi 

to líbilo nebo ne. Řekl, že napřed zabije dítě, abych to viděla, a potom jako druhou zabije mě. 3 Mabuda 

svou strašlivou hrozbu vyplnil - podřízl dítěti hrdlo a Helen nutil, aby chlapci držela nohy. Jakmile 

dítě zemřelo, začal mu Mabuda odřezávat ruce, nohy a pohlavní 

MUTI 79 

Sangoma u svého stánku v západoafrickém státě Mali. Fotografie pochází z konce padesátých let 20. 

století a jsou na ní vidět zvířecí lebky, různé rostliny a další zboží nabízené na prodej k přípravě 

léčivých nebo rituálních lektvarů. 

orgány. Potom zamkl Helen v místnosti s pozůstatky jejího dítěte. Naštěstí Mabudovi příbuzní, kteří se 

obávali o osud malého Fulufhuwaniho, zavolali policii. Helen pustili a jejího manžela zatkli, načež byl 

odsouzen k doživotnímu vězení. Dochází ovšem ke stovkám obdobných případů, které takto nekončí. 

„V naší zemi se každý týden ztratí nějaké dítě," říká doktor Anthony Minnar z jihoafrického Institutu 

pro lidská práva a trestní soudnictví. „Předpokládá se, že tyto ztracené děti jsou jednak nuceny k 

prostituci a také že se jich užívá k vraždám muti." 4 

Problém vražd muti se natolik rozrostl, že v roce 1998 se právě tento způsob rituálního usmrcování 

stal jedním z hlavních témat bestselleru Alexandra McCall Smiťha The No. 1 Ladies' Detective Agency 

(Dámská detektivní agentu-


ra Č. 1). Když se pohřešuje nějaký chlapec, každého napadne hrůzný předpoklad, že se za tím skrývá 

muti. 

Neradi o tom mluvíme, že? Je to jedna z věcí, za které se my Afričané nejvíc stydíme. Víme, že se to 

děje, ale předstíráme, že tomu tak není. Víme naprosto přesně, co se děje s těmi zmizelými dětmi. Víme 

to. 5 

Jako by pořad Dítě nikoho chtěl předchozí konstatování ještě podtrhnout, přibližuje divákům příběh 

oběti, která podobný útok přežila. Jeffrey Mkhonto novinářům pověděl, že když mu bylo dvanáct let, 

byl unesen gangem osob, které praktikovaly muti a jejichž posláním bylo sbírat části lidských těl. 

Jeffreye pozvali k sousedům domů, kde byl napaden a nožem mu byly odříznuty genitálie. Jeffrey 

ovšem není jediným zaznamenaným případem útoku, jehož účelem bylo získat obětinu muti. V roce 

2002 reportér listu Times Steve Boggan napsal článek popisující příšerné kořistem' tělesných částí, 

kterého se pachatelé dopustili na desetiletém chlapci Sello Chokoe. 

Chokoe pocházel z malé vesničky zvané Molctjie v provincii Limpopo, ležící přibližně 250 kilometrů 

od Johannesbur-gu. 30. Července 2004 hledal sousedova osla, znenadání jej však chytila skupina 

mužů a brutálně mu uřízli pravou ruku, pravé ucho a genitálie, načež mu udělali malý otvor do lebky a 

odňali kousek mozku. Hoch jako zázrakem útok přežil a po několika hodinách jej našel další chlapec 

Bernard Ngoepe, který zde sbíral dřevo. Vyvolal poplach, zavolali ambulanci a zdravotníci udělali 

všechno pro to, aby hocha zachránili, ale v době, kdy přiletěl vrtulník, aby jej přepravil do nemocnice, 

upadl Sello do komatu a o deset dní později zemřel. 

Po chlapcově vraždě byly všechny děti v Moletjie pochopitelně zděšené. Steve Boggan uvádí, že 

Bernard Ngoepe byl natolik traumatizovaný tím, co nalezl, že několik měsíců po události téměř 

nemohl mluvit a musel absolvovat zvláštní léčení, 

MUTI 81 

V Británii zatím policisté vyšetřující vraždu „Adama" měli stále prázdné ruce. Detektivové se neměli 

od čeho odrazit. Tělu chyběla tvář, otisky prstů, záznam o stavu chrupu jim tentokrát nemohl také 

pomoci, ačkoli jindy bývá významným prostředkem k identifikaci mrtvoly. Nebylo hlášeno žádné 

pohřešované dítě Adamova věku ani se neobjevil žádný svědek vraždy. Jediným klíčem, který měla 

policie v rukou, byly oranžové (což je v kultu muti šťastná barva) trenýrky, které měl hoch na sobě. 

Štítek na jejich vnitřní straně nesl nápis „Kids & Co.", což byla značka britské obchodní společnosti 

Woolworths, které patřil řetězec obchodů v Německu. Je ohromující, že detektivové dokázali 

vystopovat osud šortek až k zásilce 820 kusů trenýrek pro věk od 5 do 7 let, kterou rozprodalo 320 

německých obchodů - tam vsak znovu skončili s prázdnou. 

Podobné to bylo, když se policisté pustili do výslechů příslušníků afrokaribské londýnské komunity; 

nikam se nedostali. Důkladnou kontrolou prošly osobní záznamy ve více než 3000 školkách a 

základních školách, ale zdálo se, že skutečně žádné dítě v Adamově věku nikomu nechybí. Policie 

dokonce požádala někdejšího jihoafrického prezidenta Nelsona Mandelů, aby kvůli tomuto případu 

vystoupil v televizi, načež se v Johannesburgu konala tisková konference. Pan Mandela řekl: 

Zdá se pravděpodobné, že ten chlapec mohl přijít z Afriky [...] Chtěl bych svou výzvou oslovit zejména 

lidi v Africe. Pokud někde, i v té nejzapadlejší vesničce našeho kontinentu, žije rodina, která postrádá 

syna v tomto věku, jehož pohřešují od doby před 21. zářím 2001, ať se prosím ohlásí policii v Londýně, 

buď přímo, nebo prostřednictvím místní policie [...] Nesmíme připustit, aby pokračovalo toto kruté 

ničení životů našich dětí a mládeže. 6 

Navzdory jeho emotivní prosbě se neohlásil nikdo, kdo by mohl přinést nějakou podstatnou informaci.


Všechny naděje ještě nebyly ztraceny, protože díky technickému pokroku se při zkoumání 

mitochondrické DNA (mtDNA, která se přenáší pouze z matky na její děti) získané z Adamových 

pozůstatků podařilo vyčíst přece jen nějaké informace o chlapcově původu. Vědci porovnávali 

Adamovu mtDNA s 6000 sekvencemi, které byly do té doby shromážděny při jiných vědeckých 

studiích, a zjistili, že Adamův vzorek neodpovídá žádné registrované lokalitě z jižní nebo východní 

Afriky, ale pouze vzorkům mtDNA ze severozápadní části kontinentu. Poté, aby se dále zúžil rozsah 

pátrání po chlapcově původu, byl o spolupráci požádán Ken Pye, profesor půdní geologie londýnské 

univerzity, který provedl sérii testů skladby Adamových kostí se zaměřením na stroncium. Tento 

prvek, který je přítomný v půdě a vodě, se může dostat potravním řetězcem z rostlin do zvířat a 

nakonec, pokud je to či ono konzumováno lidmi, i do lidských kostí. Podle toho, odkud pocházíme, 

naše kosti obsahují stopy slroncia, které odpovídají tamnímu prostředí. I když se přestěhujeme z 

jednoho místa na druhé, teprve zhruba za deset let stroncium v našem těle změní své rozložení - v 

Adamově případě, chlapec byl velmi mladý, mohly jeho kosti obsahovat zásadní informace o místě 

jeho narození. Profesor Pye po provedení potřebných testů dospěl k přesvědčení, že chlapcovy kosti 

vykazují vzorec odpovídající prekambrijskému skalnímu podloží, které se nachází zejména v Nigérii, 

kde se Adam s největší pravděpodobností narodil. Vědci shromáždili všechna dostupná data a 

výsledkem jejich analýzy bylo zjištění, že chlapec téměř určitě žil uvnitř stopadesátikilometrového 

„koridoru" ležícího mezi Ibadanem a Beninem na jihozápadě Nigérie {která je známá hojným 

praktikováním kultu muti). Další testy rovněž odhalily, že kromě hustého sirupu proti kašli objeveného 

v žaludku bylo dítě nakrmeno také směsí drcených kostí, jílu a zlata, což je elixír typický pro muti. Pyl 

MUTI 83 

objevený v chlapcově žaludku zase naznačoval, že v době, kdy se hoch dostal do Británie, byl ještě 

naživu. Detektivové se domnívali, že jeho putování vedlo pravděpodobně přes severní Evropu, tedy 

přes Německo, což by vysvětlovalo zakoupení oranžových trenýrek, a před smrtí žil chlapec několik 

týdnů v Británii. 

Každý krůček kupředu ve vyšetřování případu provázelo několik kroků zpět. Zprvu se detektivům 

naskytla šance, že by trochu světla na Adamův případ mohla vrhnout překvapivě podobná vražda 

děvčátka v Holandsku, k níž došlo o několik týdnů dřív. V jezeře Nulde bylo objeveno nahé torzo 

bílého děvčete ve věku mezi pěti a sedmi roky, zatímco její hlavu našli rybáři v Hook van Holland. 

Obdob- 

Ačkoli mnoho sangomů čili čarodějů nabízí léčebné lektvary vyrobené pouze na rostlinné bázi, někteří 

jsou přesvědčeni, ze části těl zvířat a lidí mají zvláštní moc a jsou například schopné zajistit dobrý 

osud.


ný způsob, jímž byla těla obou dětí zmrzačena, naznačoval možnost, že by mohla být mezi oběma 

případy nějaká spojitost, ale jak vyšetřování pomalu postupovalo, nepodařilo se žádné reálné vazby 

objevit. 

Naděje svitla i ve chvíli, kdy několik dní po objevu Adamova trupu policie našla balíček napůl 

vypálených svíček zabalených v bílém plátně s nigerijským jménem. Balík vyplavila řeka v Chelsea, 

dvě míle proti proudu od místa, kde bylo vytaženo z vody Adamovo tělo. Detektivové předpokládali, 

že narazili na další důkaz o Adamově vraždě, později se však ukázalo, že jak plátno, tak svíce sloužily 

při nevinném obřadu konaném nigerijskou rodinou jako díkůvzdání, že nikdo z příbuzných nezahynul 

při tragickém útoku na Twin Towers (WTC) 11. září 2001. 

Uplynul téměř další rok, než policie narazila na novou stopu vedoucí k této vraždě. Pracovnice 

glasgowského úřadu sociálních služeb ohlásila londýnskému Scotland Yardu, že jednu z jejích 

klientek, jednatřicetiletou ženu ze západní Afriky jménem Joyce Osagiedeová, zaslechli svědkové prohlašovat, 

že chce provést rituální oběť svých dvou dětí. Tato stopa se jevila jako až příliš slibná, než 

aby mohla k něčemu vést. Když však detektivové přijeli do Skotska, aby Joyce Osagiedeovou 

vyslechli, objevili mezi dětským oblečením v její domácnosti oranžové trenýrky označené známkou 

právě té firmy, která vyrobila ty Adamovy. Začínali věřit, že se jim podařilo udělat zásadní krok 

kupředu. Nakonec se zjistilo, že paní Osagiedeová žila krátce v Německu a nakoupila tam stejné 

oblečení, jaké se našlo na Adamovi, ovšem odhalená fakta nedostačovala k jejímu obvinění. Do jednoho 

měsíce se i se svými dětmi vrátila do Nigérie. 

Policisty však Štěstí zcela neopustilo, protože při vyšetřování paní Osagiedeové vystopovali jejího 

odloučeného manžela Sama Osagiedea, který se docela nedávno ocitl před soudem v Dublinu kvůli 

extradičnímu řízení v sou- 

MUTI 85 

vislosti s německou žádostí o jeho vydání. Německý soud Sama Osagiedea v nepřítomnosti odsoudil k 

sedmi letům vězení za zločiny spojené s pašováním lidí. Byla prověřena Osagiedeová DNA, zda 

nebude podobná DNA mrtvého Adama, avšak stejně jako při obdobném testu provedeném u paní 

Osagiedeové se ukázalo, že ani jeden není s chlapcem spřízněn. 

Detektivové ale dál trpělivě Osagiedea vyslýchali a na základě jeho výpovědí zorganizovala 

Metropolitní policie za svítání přepad na devíti adresách ve východním a jihovýchodním Londýně. 

Bylo zatčeno jednadvacet osob (deset mužů a jedenáct žen) podezřelých z účasti na pašování dětí. 

UNICEF (United Nations International Children's Emer-gency Fund - Dětský fond OSN) teprve 

nedávno publikoval zneklidňující zprávu, v níž se odhaduje, že do Británie jsou ze zemí třetího světa 

pašovány tisíce dětí k prostituci nebo k různým formám otrocké práce. Při zmínce o prostituci je třeba 

zmínit i značně rozšířený mýtus (zejména v afrických zemích), že vykonání pohlavního styku s pannou 

může vyléčit HIV a AIDS. Ve zprávě UNICEF se mimo jiné uvádějí následující skutečnosti a 

čísla: 

- každý rok je z Guatemaly propašováno mezi 100 a 1500 nemluvňat a malých dětí, které pak adoptují 

páry ze Severní Ameriky a Evropy; 

- dívky od 13 let až po dospělý vek (zejména z Asie a východní Evropy) jsou pašovány jako „nevěsty 

na písemnou objednávku ". Ve většině připadá jsou tyto dívky zcela bezmocné a izolované a hrozí jim 

vysoké riziko násilí; 

-velký počet dětíje předmětem obchodu v západní a střední Africe a jsou prodávány zejména k práci v 

domácnostech, ale také k sexuálnímu vykořisťování a k práci v obchodech a na farmách. Téměř 90 % 

z prodaných dětí jsou dívky; 

- do Nigérie, Pobřeží slonoviny, Kamerunu a Gabunu se prodávají děti z Toga, Mali, Burkiny Faso a 

Ghany. S dět-


mi se obchoduje také v nigerijském Beninu. Některé z těchto dětí směřují velmi daleko, na Střední 

Východ a do Evropy. 7 Většina z jednadvaceti zatčených iidí rovněž pocházela z Beninu v Nigérii, tedy 

z místa zmiňovaného ve zprávě UNICEF, odkud měl podle zjištění detektivů pocházet malý Adam. 

Policie provedla razie v různých domech a bytech a narazila na zřetelné důkazy o tom, že nejméně na 

jednom z těch míst se praktikovalo nějaké léčitelství ve formě tnuti, protože tam byla nalezena zvířecí 

lebka proražená hřebem. Detektiv inspektor William 0'ReilIy, který tyto razie řídil, k tomu řekl: 

Jsme pevně přesvědčeni o tom, Že jsme zadrželi skupinu osob, které mohly dostat Adama do naší země. 

V západní Africe se může lidská oběť uskutečnit z několika důvodů -kvůli získání moci, kvůli penězům 

nebo jako způsob ochrany nějakého zločinného podniku. Máme za to, že u této vraždy bylo hlavním 

motivem seslání příznivého osudu. Domníváme se, že Adama zabili proto, aby jeho oběť přinesla těm, 

kteří ho přivezli, v budoucnu štěstí/ 

Navzdory přesvědčení 0'Reillyho, že zatkli lidi odpovědné za Adamův únos a následné zavraždění, 

nikdo z jednadvaceti zadržených nebyl obviněn z žádného zločinu, který by se nešťastného chlapce 

nějak týkal. Jako stále pravděpodobnější se ukazovalo, že za tento hrůzný zločin zřejmě nikdo nebude 

postaven před soud. 

Bez ohledu na toto zjištění však není možné Adamův případ uzavřít jako nějaký izolovaný incident, a 

to z několika důvodů. Doktor Yunes Teinz, starší inspektor ochrany životního prostředí pro správní 

okres Hackney a zdravotní poradce hlavní londýnské mešity nedávno prohlásil; 

Víme, ze spousta masa z divokých zvířat se užívá k přípravě lektvarů a mastí pro černou magii, víme 

také, že další zvířata se v komunitě Afričanů obětují pro účely voodoo. Nás však velmi hluboce 

znepokojují části lidských těl. Myslíme, 

MUTI 87 

že sem mohou přicházet s dodávkami masa zvířat z africké 

divočiny. 

V květnu 2005 londýnská Metropolitní policie oznámila, že z černošských dětí ve věku mezi čtyřmi a 

sedmi lety zapsaných ve školních seznamech se jich během dvou měsíců ztratilo jen v britském 

hlavním městě na tři stovky. Rada odborníků se domnívá, že jde o odhad velmi konzervativní, a podle 

jejich mínění rok co rok zmizí tisíce dětí navštěvujících školu. O většině z nich lze předpokládat, že se 

jim nepřihodí nic zlého, ale i kdyby mělo být zneužito nebo zavražděno byť jediné dítě, je i to až příliš 

mnoho. Barbara Hutchinsonová, zástupkyně předsedy výkonného výboru Britské asociace pro adopci 

a pěslounství, je podle vlastních slov z těchto údajů zděšená: „Mnoho dětí soukromě předaných 

pěstounům přechází z jedné domácnosti do druhé. Mohou být přemisťovány proto, aby se vyhnuly 

kontrole imigračních orgánů, nebo mohou být předmětem vykořisťování. Víme, že některé děti byly 

prodány jako domácí sloužící nebo k sexuálnímu zneužívání."" Podobně se vyjádřila i Chris 

Bedoeová, ředitelka organizace bojující za vymýcení dětské prostituce, dětské pornografie a 

obchodování s dětmi pro sexuální účely, která prohlásila, že vlády celého světa zatím nedokáží brát 

tento problém dost vážně. I do úředního zápisu uvedla, že toto selhání může být příčinou sexuálního 

vykořisťování velkých skupin dětí a mnohých úmrtí mezi nimi. „Nedávno jsme slyšeli o třináctileté 

dívce, která svým učitelům řekla, že její rodiče odešli z domova a nechali ji v Anglii samotnou; po 

nějakém čase zmizela i ona. Učitelé nemají ponětí, co se s ní stalo. O podobných případech se 

dozvídáme každou chvíli." 1 " 

Když uvážíme toto všechno i další známé skutečnosti, zdá se, že i když Adamův případ byl v Londýně 

prvním svého druhu, téměř určitě není poslední.


1 „Magie Medicíně Murders Bedevil South Africa" (Jižní Afriku 

sužují vraždy páchané při kouzelnickém léčitelství), Michael Dy- 

nes, The Times, 4. října 2003 

3 „Human flesh on sále in London" (V Londýne je na prodej lidské 

maso), Anthony Barnett, Paul Harris a Tony Thompson, Obser- 

ver, 3. listopadu 2002 

1 Black Britain: Nobody's Child (Černá Británie: Dítě nikoho), 

BBC 2, 2. dubna 2002 1 Tamtéž. 

5 Z knihy Alexandra McCall Smítha The No. 1 Ladieť Detective Agency (Dámská detektivní agentura č. I), 

Polygon, 1998 Ď www.news.bbc.co.uk 

7 „Trafficking and sexual exploitation" (Obchodování s lidmi a sexuální vykořisťování), 

www.unicef.org/protection/index_ exploitation.html 

B „Where were their eyes as this boy bled?" (Kam se to dívali, když ten chlapec krvácel?), Steve Boggan, The 

Times, 17. srpna 2004 

l) „Missing; The mystery of 300 boys who háve disappeared from school" (Ztracení: Tajemství 300 chlapců, kteří 

zmizeli ze škol), Steven Morris a Rosie Cowan, Guardian, 14. května 2005 in Tamtéž. 

89 

TONGY 

SPOLKY VE ZNAMENÍ DRAKA 

Vzpomínám si, jak se poslední války tongů účastnil i chlapík 

jménem Wo-Čchú-o, kterého zabili 6. ledna 1926 v Ross 

Alley. A 20. dubna byl zabit Ťu Schuck za Čínským divadlem 

na Jacksonově ulici (č. 420). Byli každý z jiného tongu 

a věděli jsme, že je zabili kvůli té válce; nikdy jsme však 

nepřišli na to, kdo to provedl. Číňané jsou celkem vzato sami 

o sobě tajnůstkářská banda, a o takových vraždách, jako byly tyhle dvě, nikdo ani nepípne. Porušili by 

tím svůj zákon. Dan McKlem, Války tongů v Chinatownu po roce 1920, Virtuální muzeum města San Franciska 

Dlouho předtím, než se tongy a triády staly po celém světě známé svými zločineckými aktivitami, působily tyto 

společnosti od 17. století v Číně jako odbojové organizace, jež vedly zápas proti Cchingům, kteří převzali vládu 

v zemi. Čchingo-vé nebyli u většiny čínského obyvatelstva oblíbení, protože pocházeli z Mandžuska, země ležící 

severně od Cíny. Man-džuové v roce 1644 napadli Cínu, svrhli vládnoucího císaře z dynastie Ming a založili 

vlastní dynastii Cching, 

Od samého počátku provázely panování Cchingů problémy. Kromě odporu čínského lidu vyvolávaného tím, že 

mu panoval nečínský císařský rod, byla čínská vláda poznamenána neustále narůstající přítomností zahraničních 

koloniálních mocností, které se zmocňovaly značných částí čínského území a trvaly na tom, aby Čína dovolila 

dovážet do země velké množství zahraničního zboží. To ovšem ohrožovalo


jemně vybalancovanou Čínskou ekonomiku a nelehký život průměrných čínských občanů tak byl ještě 

obtížnější, což vytvářelo úrodné prostředí pro opozici a organizování rebelií. Odpor proti čínské vládě 

se soustřeďoval zejména do činnosti tajných společností - tongů a triád - zasévajících hrůzu do srdcí 

milionů prostých lidí po celém světě i v jednadvacátém století. 

Rodinné jméno císařů z dynastie Ming, za jejichž návrat k vládě tyto tajné společnosti bojovaly, znělo 

„Chung" a mnoho tajných organizací začlenilo slovo Chung do názvu svých skupin. Ovšem jejich 

jméno bylo obecně vzato to jediné, co se mohl kdokoli zvenčí o této skupině dozvědět. Používaly 

různé tajné zákony a provozovaly utajované rituály, aby členové organizace mohli jednat bez obavy, 

Že budou vystopováni. Od všech spiklenců se vyžadovalo, aby se učili bojová umění -jejich ovládnutí 

se ukázalo jako velmi užitečné, když tajné spolky napomáhaly vzbouřencům při několika rebeliích 

proti Mandžuům nebo je samy vyvolaly, zejména při povstání společnosti Bílý lotos kolem roku 1795, 

povstání Obušků mezi lety 1847 a 1850, povstání Tchajpchingů v letech 1850 až Í864 a povstání 

boxerů v letech 1896 až 1900. Když se konečně v roce 1911 podařilo dynastii Čching svrhnout, 

nezbýval naneštěstí pro ty, kteří podporovali bývalou dynastii Ming, už žádný z Min-gů, kterého by 

bylo možné vyzvednout na trůn. Tak se stalo, že prvním prezidentem nově vzniknuvší Čínské republiky 

se stal někdejší armádní generál jménem Juan Š-kchaj. Bohužel neměl k vedení státu víc schopností 

než kterýkoli průměrný člověk z ulice a Čína se i dál zmítala v atmosféře téměř totálního politického 

chaosu. Protože politické vedení bylo v neutěšeném zmatku, lidé se ohlíželi po jiných elementech, 

které by mohly ve společnosti sehrát vůdčí a stabilizující rolí. Obraceli se na tajné společnosti, jež v té 

době v Číně rozkvétaly jako ještě nikdy dřív. Pro větsi- 

TONGY 91 

Z tongů a triád, čínských tajných společností, pocházelo mnoho bojovníků za svobodu působících v 

hnutí odporu proti Mandžuům, jako byl například tento válečník s oštěpem a vlajkou z boxerského 

povstání v letech 1896-1900. 

nu Číňanů byla nejpříznačnějším rysem začátku dvacátého století první vlna emigrace čínského 

obyvatelstva do Ameriky. Znenadání po celém východním i západním pobřeží USA vyrostlo mnoho 

městských okrsků zvaných „China-town" - Čínské město. Tyto komunity nejen dodávaly novým 

čínským usedlíkům pocit „domova" v prostředí, které jim jinak bylo zcela cizí, ale hrály i další, daleko 

zlověstnější roli. Různé Chinatowny sloužily jako živná půda, na níž vznikaly a rozrůstaly se ty tajné 

čínské společnosti, které už ve staré vlasti držely v rukou velkou moc. Zvláště významné byly dvě 

velké skupiny: tongy a triády.


Definovat přesně, co vlastně takový tong znamená, je velmi obtížné, protože to předpokládá alespoň 

zběžnou znalost způsobu života čínské společnosti. Původně toto slovo bylo poangličtěnou podobou 

mandarínského výrazu tang, což znamenalo lóže nebo síň, i když se tak označovala spíše skupina 

osob, které působily v takové síni, než samotná budova, podobně jako je tomu u zednářských lóží, což 

je označení skupin příslušníků této společnost a nikoli místa, kde se scházejí. 

Skupina řečená tong sestávala vesměs z „nespřízněných Číňanů, kteří se spojili proto, aby si navzájem 

pomáhali ve svazku, který zahrnoval tajné obřady a přísahy". 1 Stalo se tradicí, že tam, kde docházelo k 

přesídlení většího poctu Číňanů do nového prostředí, jak se dělo i při jejich emigraci do Kanady a 

USA, změnil se tong v jednu z prvních organizovaných skupin, které začínaly fungovat v komunitě 

vystěhovalců. Nejlepším příkladem toho může být situace v Britské Kolumbii v roce 1862, kdy Číňané 

přibyvší do nové země okamžitě založili tong Čch' Kchun, aby jim pomáhal a podporoval je jak v 

rodinných, tak v obchodních záležitostech. Tongy se v čínské společnosti těšily - a dosud těší - 

hlubokému uznání především pro svou revoluční historii, zejména z dob boje proti Mandžuům a 

dynastii Čching. Číňané vzpomínají na tyto časy s hrdostí a tongů si váží do té míry, že se pro ně 

stávají téměř existující legendou. 

Ovsem kdyby tongy spoléhaly jenom na svůj revoluční kredit, zřejmě by nepřežily. Ve skutečnosti se 

přizpůsobily nové době a existuji jako zvláštní druh společenské organizace, která pečuje o ty. kteří k 

ní patří, zajišťuje jim bezpečnější existenci, než mají ostatní, a chrání jejich zájmy všemi dostupnými 

prostředky. Takto si tongy osvojily způsoby a hodnoty další, nejčmšíější ze všech subkultur, kterou 

jsou spolky řečené triády. Zejména v Severní Americe vyrůstaly tongy v každém větším městě a jejich 

organizace zajišťo- 

TONGY 93 

vála svým členům síť společenských kontaktů. Není sporu, že pokud šlo o zločinecké aktivity, byly 

takové kontakty nesmírně užitečné, protože zajišťovaly přísun prostředků, lidských sil i zbraní. Je 

pravda, že většina tongů je složena především z kriminálních elementů, protože tyto spolky byly od 

samého vzniku spojeny s ilegálními hernami, distribucí drog, vyděračskými bandami a pasáky 

prostitutek. Co se toho posledního týče, války tongů, které zuřily v Americe na konci devatenáctého a 

začátkem dvacátého století, byly téměř bez výjimky projevem vnitřního boje mezi gangy různých 

tongů, které zápasily o to, kdo bude mít v rukou vykořisťování prostitutek. 

Od okamžiku, kdy první čínští vystěhovalci vkročili na americkou půdu, začali zakládat tongy a další 

tajné společnosti, které jim měly pomáhat usadit se v novém prostředí. V jednom však Číňané v 

Americe trpěli velkým nedostatkem: neměli ženy. 

Od roku 1870 do roku 1910 byl poměr mužů a žen čínských imigrantů přicházejících do Kalifornie 

(která byla prvním místem, kudy Číňané vstupovali do Spojených států) setrvale nejméně 10:1, přičemž 

poměr 20: 1 byl daleko obvyklejší. Od roku 1881 do rvku 1890 tvořily ženy pouhé 1 % z počtu Číňanů 

v Americe. 2 

Tento nepoměr znamenal, že organizování čínských prostitutek bylo neuvěřitelně lukrativním 

byznysem: všechny tongy, které založily a provozovaly čínské nevěstince, měly k dispozici ohromnou 

masu zákazníků dychtivých platit za služby prostitutek neuvěřitelné ceny. Pokud šlo o nabízený 

„produkt", v devatenáctém století převážnou část žen zapojených do tohoto řemesla prodaly chudé 

rodiny k tomu účelu ještě v Číně. Menší procento děvčat prostě organizátoři nevěstinců unesli a pouze 

malé procento prostitutek se rozhodlo pro svou profesi dobrovolně, aby (jak věřily) vydělaly slušné 

peníze, které by mohly poslat příbuzným do Číny. 

.


Čínská děvčata byla velmi oblíbená i u bílých Američanů, hlavním zdrojem jejich příjmů ovšem byli 

zákazníci vlastní rasy. To zákonitě vedlo k soupeření mezi různými tongy provozujícími stejný druh 

podniků, které mezi sebou bojovaly o uchvácení větších a větších dílů z příslovečného koláče. 

Protože se jednalo o skutečně velké Částky peněz, nikdo se příliš nerozpakoval sáhnout k násilí. V 

roce 1864 vypukla v Americe první válka tongů, když jeden příslušník relativně početného tongu Su-e 

S'ing unesl milenku příslušníka jiného tongu. Mezi tongy bylo vyhlášeno nepřátelství, během něhož na 

obou stranách zahynulo několik mužů. Spor se podařilo urovnat až poté, kdy Su-e S'ingové couvli a 

ženu vrátili jejím „právoplatným vlastníkům". Podobné rozmíš-ky propukaly mezi různými tongy 

celkem často, protože doprava prostitutek z Číny do USA byla nákladná záležitost a prostitutky tudíž 

měly doslova cenu zlata. 

V této epoše dávali bojovníci tongů při volbě zbraní přednost šestipalcové sekerce - to byl relikt z dob 

jejich dávných předchůdců, díky kterému si tongy v Americe vysloužily značný věhlas. K jejich 

dalším zbraním náležely nože a pochopitelně pistole a pušky. Spisovatel Herbert Asbury nabízí 

fascinující pohled na výzbroj a ústroj, které nosil typický „voják" tongů v devatenáctém století na tzv. 

Barbarském pobřeží poblíž San Franciska: „[...] copy mají zatočené kolem hlavy, černé čepice stažené 

do čela až nad oči a blůzy mají vy boulené ukrytými sekerkami, noži a obušky".' 1 

Když se rozpoutaly války mezi tongy, bílí novináři nepsali o ničem raději než právě o nich z toho 

prostého důvodu, že jim to dávalo možnost pořádně se rozepsat. Sekerky rovnaly se krev a krev 

znamenala početné čtenáře. Nelze nabídnout lepší příklad než dění v Los Angeles v roce 1871, kdy se 

do sebe pustily tongy Chung Čou a Nin lun a zdrojem nešváru byla opět hádka o ženu. Boj trval řadu 

dní, během nichž došlo k těžkým zraněním několika příslušníků obou stran a další 

TONGY 95 

Komplikované řezby a ozdoby krášlily toto centrum hlavního sídla tongu Hip S'ing v sanfranciském 

Chinatownu v roce 1929. 

byli zatčeni. Nakonec byl při pronásledování vůdců jednoho z tongů bílý městský šerif střelen do 

ramene. Zraněného odvezli do nemocnice, avšak rána byla hluboká, objevila se v ní infekce a šerif 

nakonec zemřel. To vyvolalo rozhořčení bílého obyvatelstva, které protestovalo proti rostoucímu násilí 

v komunitě čínských přistěhovalců a dalo své nevoli průchod protestním pochodem zhruba 600 osob 

napřič losan-geleským Chinatownem. Během něho propuklo další násilí. Říká se, že dav objevil a 

lynčoval muže, který byl odpovědný za šerifovu smrt. Zdivočelý zástup se pak pustil do loupení


a plenění všeho čínského majetku, který se dostal násilníkům pod ruku. Nejenže byly napáchány velké 

škody na vlastnictví čínských obyvatel města, ale výtržníci také napadli každého Číňana, ať to byl 

muž, žena či dítě, který se objevil v dohledu; podie odhadů bylo lynčováno ještě devatenáct Číňanů a 

další byli zastřeleni či ubiti vlastními sekerkami. Osm bělochů bylo zatčeno a odsouzeno k žaláři, ale 

žádný z nich nestrávil ve vězení víc než jeden rok. 

Pro nové čínské přistěhovalce nastaly velmi těžké časy a nelze se divit, že po takových incidentech se 

počet členů různých tongů prudce zvyšoval, protože stále víc Číňanů cítilo potřebu přimknout se k 

lidem vlastní rasy a udržovat své záležitosti v tajnosti. Možná právě kvůli zachování tajemství byly 

rituály, jimiž museli projít novicové přijímaní do tongů, neustále zahaleny rouškou tajemství. Naštěstí 

to neplatí o přísahách, jaké prý skládali příslušníci triád, což jsou organizace nepochybně velmi 

podobné tongům (když ne uspořádáním, tedy zaměřením). 

Výňatek z iniciačního ceremoniálu společnosti řečené tri-áda, velmi podobné tongům: 

Přijímající mistr: Jsi jako novic zkušený ve věcech civilních i vojenských? 

Novic: Jsem dobře zkušený v obojím. 

[■■■I 

Přijímající mistr: Vyjmenuj osmnáct bojových umění, které ses naučil v Šao-linu. 

Novic: Nejprve jsem se naučil užívání ratanového štítu. 

Za druhé užívání želených šipek. 

Za třetí užívání trojzubce. 

Za čtvrté užívání železné tyče. 

Za páté užívání oštěpu. 

Za šesté užívání dřevěné tyče. 

TONGY 97 

Za sedmé užívání meče. 

Za osmé užívání halapartny. 

Za deváté užívání bojového řetězu. 

Za desáté užívání železného palcátu. 

Za jedenácté užívám vycházkové hole. 

Za dvanácté užívání ježků. 

Za třinácté užívání zlaté bariéry. 

Za čtrnácté užívání dvojitého meče. 

Za patnácté užívání oštěpu s Širokým hrotem. 

Za šestnácté užívání meče tsoi-jeung. 

Za sedmnácté užívání luku a šípu. 

Za osmnácté užívání kopí. 4 

Vzhledem k položkám tohoto seznamu zřejmě nikoho nepřekvapí, že pokud došlo mezi tongy či 

triádami ke krevní mstě, byly to srážky skutečně krvavé. První válka tongů v New Yorku prý vypukla 

kolem roku 1900, jen nedlouho po předchozí, která zuřila na západním pobřeží USA. New York 

dlouho sužovaly vleklé vnitřní boje mezi tongy náležejícími k různým frakcím, zvláště mezi tongy Hip 

S'ingaOnLe-ong. 

Tong zvaný On Le-ong, jehož vůdcem byl v té době muž jménem Tom Lee, z větší části kontroloval 

systém takzvaných „vlastnických práv", čili těžil z lukrativních heren a opiových doupat v 

newyorském Chinatownu. Naopak moc tongu Hip S'ing spočívala v početné skupině kriminálníků, 

která byla součástí jeho členstva, a v rozmanitosti aktivit, kterým se věnovali. Zhruba deset let oba 

tongy působily vedle sebe, aniž by se projevila nějaká známka rivality, když však tong Hip S'ing 

(jehož vudci přezdívali Mock Duck) podnikl pokus zmocnit se na úkor svého rivala určitých podniků, 

které náležely do sféry tongu On Le-ong, propukly boje. Mock Duck zorganizoval své muže, aby zaútočili 

na příslušníky On Le-ongu v jednom čínském divadle


v centru města. Výsledkem byl masakr, jaký New York do té doby nezažil. Odehrálo se několik 

dalších násilných akcí, až se do věci vložila policie, což se nezamlouvalo ani jednomu ze soupeřících 

tongů. Číňany policejní ingerence „zvenčí" natolik znechutila, Že nakonec oba tongy zasedly k jednacímu 

stolu a domluvily se. Tím ovšem projevy rivality tongů v New Yorku neskončily. Během 20. a 

30. let dvacátého století vypuklo ještě několik válek -ojedné z nich se napři-klad v tisku uvádělo: 

V kulečníkové herně se ozvaly dva výstřely. Na podlahu dopadlo kolem Čtyřiceti kulečníkových tág, 

protože mladí Číňané shromáždění kolem deseti stolů v panice prchali ke dveřím. Do vteřiny byla 

herna prázdná, nezůstal tam žádný hráč ani zaměstnanec. V následující vteřině však místnost naplnili 

zvědavci, většinou Američané a Italové, a policisté. Policejní četa vběhla do herny dřív, než se stačil 

rozptýlit kouř výstřelů, protože inspektor Bolan rozmístil zhruba dvacet mužů do bývalých heren po 

celém Chinatownu, které v uplynulých týdnech pozavíral.* 

Je pochopitelné, že podobné výbuchy násilností nedělaly Číňanům dobrou reklamu u jejich bílých 

amerických bratranců, přestože naprostá většina přistěhovalců tvrdě pracovala a ctila zákon. Ovšem 

vždycky je to menšina, kdo v oěích většiny nese vinu. když se něco nedaří. 

Bílí Američané nedlouho po příchodu první vlny čínských přistěhovalců začali naléhat, aby se sáhlo k 

radikálním opatřením, požadovali například vyloučení Číňanů ze všeho zásadního dění v Americe. 

Podle Burlingameóvy smlouvy z roku 1868 (pojmenované po Ansonu Burlingameovi, který byl 

vyslancem v Číně během Lincolnovy i Johnsonovy vlády) se Čína i Amerika zavázaly ctít „dědičné a 

nezcizi-telné právo člověka změnit místo, kde žije, a být poddaným v nové vlasti a také vzájemnou 

výhodu svobodného vystěhovalectví a přistěhovalectví svých občanů a poddaných, 

TONGY 99 

jmenovitě ve prospěch zvídavosti, obchodu nebo za účelem trvalého usídlení [...] čínští občané 

navštívivšř Spojené státy nebo na jejich území trvale usazení se budou těšit stejným privilegiím, 

imunitám a osvobozením ohledně cestování nebo usídlení, jakým se mohou těšit občané nebo poddaní 

nejvíce zvýhodněného národa". 6 Jinými slovy, americká vláda byla zprvu více než ochotna poskytnout 

Číňanům právní ochranu proti vykořisťování, násilnému zacházení a diskriminaci. Po válkách tongů se 

ovšem všechno změnilo. Americká vláda se dostávala pod stále sílící tlak, aby něco udělala s 

„čínským problémem", až byla Burlingame-ova smlouva nahrazena zákonem o vyloučení Číňanů ze 

dne 

6. května 1882. 

To bylo první velké omezení přistěhovalectví, které kdy Spojené státy zavedly, což dokazuje, jaké city 

chovali Američané v té době k Číňanům všeobecně a obzvlášť k tongům. Nový zákon stanovil: 

Nicméně podle mínění vlády Spojených států příchod čínských dělníků do této země ohrožuje náležitý 

pořádek v některých lokalitách na našem území. Proto 

budiž uzákoněno Senátem a Sněmovnou reprezentantů Spojených států amerických shromážděnými v 

Kongresu, že tímto se od devadesátého dne po vyhlášení tohoto zákona až do vypršení deseti let od 

vyhlášení tohoto zákona pozastavuje příchod čínských pracovníků do Spojených států a během tohoto 

pozastavení se prohlašuje za protizákonné, aby jakýkoli čínský pracovník vstoupil na území Spojených 

států nebo po vypršení řečených devadesáti dní na území Spojených států setrvával. 7 

Po ukončení desetileté lhůty se účinnost tohoto zákona (přejmenovaného na Gearyho zákon) 

prodloužila na dalších deset let a po jejich uplynutí začal zákaz platit trvale. Navíc Scottův zákon z 1. 

října 1888 rovněž bránil čínským


imigrantům, kteří dočasně opustili území Spojených států, například k návštěvě příbuzných v Číně, 

aby se vrátili do Ameriky. Takto byio téměř dvaceti tisícům čínských přistěhovalců znemožněno vrátit 

se zpátky do nové americké vlasti. V roce 1924 se dokonce bránilo Čínským ženám následovat své 

muže do Ameriky. Bylo to poprvé a naposled, kdy byl americkými zákonodárci přijat zákon, který se 

týkal vyloučení příslušníků jednoho konkrétního národa z možnosti přesídlit do Ameriky, což v jistém 

směru dosvědčuje, jak značné obavy tongy zasévaly do srdcí bílých Američanů. Situace se nezlepšila 

až do druhé světové války, kdy Spojené státy uzavřely spojenectví s Čínou v boji proti Japonsku. 

Roku 1943 byl zákon o vyloučení Číňanů zrušen a bylo povoleno, aby se každý rok přistěhovalo do 

Spojených států 105 osob Čínského původu; poté se tyto osoby staly natu-ralizovanými americkými 

občany. Po druhé světové válce následovaly i další zákonné akty, které zmírnily protičínské postoje 

Ameriky - například zákon o vystěhovaných osobách z roku 1948, díky němuž získalo trvalý status 

uprchlíka přibližná 3500 osob čínského původu, které uvízly v Americe kvůli politické situaci v Číně. 

Zákon o pomoci uprchlíkům z roku 1953 umožnil dalším stovkám Číňanů, aby se trvale usadili v 

Americe a stali se americkými občany. 

Od poloviny čtyřicátých let minulého století se Čínská populace v Americe opět zásadně rozrostla. 

Znovu se objevily hojné Chinatowny - enklávy, kde je Čínská kultura chráněna i podporována. Tato 

„kultura" ovšem pocho-piíeině nezahrnuje pouze čínštinu, studium čínské historie a umění, 

praktikování čínské medicíny a holdování čínské kuchyni, ale íaké návrat ke starým čínským zvykům 

včetně existence tongů jako projevu čínského způsobu života. 

Tongy byly silnější než dřív, protože mohly operovat ve větším počtu čínských komunit, takže se 

rozrůstaly a pro- 

TONGY 101 

sperovaly. Prudce se rozrostlo „ochranářské" vyděračství. Číňané, notoricky známí neochotou 

ohlašovat oficiálním policejním orgánům nějaký zločin, dřeli na bohaté desátky pro tongy. Obchodníci 

se ani příliš nezdráhali platit za svou ochranu, avšak tongy nebyly ve svém počínání vedeny pouze 

snahou po finančních ziscích. Čím více obchodníků a restauratérů patřilo tomu kterému tongu, tím se 

stával tong silnější a významnější, protože se tím rozšiřovalo „hřiště" či panství, nad nímž mohl 

vládnout. Ovšem ne všechny tongy užívaly k dosažení svých cílů pouhého nepokrytého násilí. Jednou 

z vyzkoušených a osvědčených metod jak vyždímat peníze z neochotného majitele restaurace bylo, že 

se do jeho podniku dostavila celá skupina příslušníků tongu a každý z nich se posadil k jednomu stolu. 

Z jídelního lístku 

Krevní msta mezi tongy přinesla smrt mnohým příslušníkům čínské komunity v Americe, a tak se 

podnikaly hojné pokusy nastolit mezi soupeřícími skupinami příměří, jak dokumentuje snímek ze 

smírného setkání představitelů tongů Hip S'ing a Pching Kchung v San Francisku v roce 1921.


si objednali pramálo, ale nimrali se vjídle dlouhé hodiny, jen aby blokovali svůj stůl, takže se nemohl 

posadit a najíst žádný další zákazník. Takovéto počínání mohlo trvat řadu dní či dokonce týdnů, takže 

zásadně redukovalo restauratérovy příjmy a ničilo mu živnost. Nicméně v okamžiku, kdy začal majitel 

restaurace platit za ochranu, problém zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Tong dosáhl přesně 

toho, oč se mu jednalo, aniž by došlo k prolití jediné kapky krve. 

Další metodou, jak přimět neochotného hostinského, aby platil výpalné, bylo postavit ke dveřím jeho 

podniku strážné, kteří pak posílali zákazníky jinam. Pouze velmi bohatý obchodník si mohl dovolit 

odolávat podobným praktikám dost dlouho, ale tong nakonec většinou zvítězil a shrábl zisk. 

Jinou populární metodou, jíž si tongy opatřovaly peníze, byly únosy. Z historie je známo, že čínští 

zločinci se k tomuto způsobu obživy uchylovali velmi často, přičemž unášeli nejen příbuzné bohatých 

osob, ale také lidi ze středních či dělnických vrstev, pokud měli určitou jistotu, že jejich vyděračským 

požadavkům bude vyhověno. Avšak pokud se žen týče, výnos byl zřídkakdy uspokojivý, protože v 

Čínské společnosti se ženy nikdy netěšily příliš významnému postavení. Rodiny, jimž byla unesena 

dcera, často nebyly ochotny platit za její návrat nějaké velké peníze, zvláště když se předpokládalo, že 

během únosu byla připravena o panenství, protože se tím zřetelně snižovaly šance, že se takovéto 

dívce podaří najít vhodného ženicha. To znamenalo, že unesené mladé ženy byly často prodány do 

otroctví nebo přinuceny k prostituci a ke své rodině se už nevrátily. Mezi tongy se únosy praktikují 

dodnes, protože se na ně zhusta pohlíží jako na nejsnazší a nejefektivnější způsob, jak se dostat k 

penězům nebo dosáhnout jiného uvažovaného cíle. Modernějším projevem této praxe jsou únosy 

většího množství ilegálních přistěhovalců, kteří jsou často 

TONGY 103 

hromadně zaměstnáváni v čínských robotárnách nebo dostávají jiná mizerně placená pracovní místa. 

Cílem únosů bývá způsobení újmy zaměstnavateli těchto dělníků, jehož podnik bez laciné práce 

nemůže fungovat, ovšem pokud tato strategie selže, požaduje se výkupné od rodin přistěhovalců. „V 

jednom takovém případě," uvádí Peter Huston, „bylo v Baltimore při razii v malém domě s pouhými 

třemi ložnicemi zatčeno třiašedesát mužů, žen a dětí - směsice únosců i unesených. Oběti byly do 

tohoto objektu převezeny v noci v najatých skříňových dodávkách a prakticky se nepokusily o útěk." 8 

Mezi tongy je také běžnou věcí krevní msta, protože určité elementy z čínské komunity nahlížejí na 

pomstu téměř jako na tradici, která je úzce spojena s Čínským pojetím cti. Ovšem snad nejpopulárnější 

ilegální činností, v níž se tongy angažují a která přináší podstatné finanční zisky, jsou ilegální herny. 

Někdy jde o nevelké „přátelské" hry mezi známými, ale většinou dávají tongy přednost velkým 

nezákonným hráčským doupatům, kde se odehrává mnoho her současně. Z nich získávají značné 

peněžní zisky a zároveň jim slouží k praní ohromného množství „Špinavých" peněz. Nejpopulárnějšími 

hrami jsou tam desková hra mah-jong a karetní hry, zejména fan-tan, jež jsou relativně 

neškodné, dokud jsou v sázce nevelké částky; krupiéři však hráče záměrně provokují, aby sázeli sumy 

přesahující jejich možnosti, takže často hrají o celý svůj podnik, který může přes noc změnit majitele. 

V Kalifornii byl nedávno přijat zákon, který měl tento problém vyřešit tím, že byly legalizovány prakticky 

všechny formy sázkových her, takže tongy už nemají důvod v této oblasti působit v ilegalitě a 

omezily se jejich možnosti ožebračovat tamní Čínskou populaci. 

Další Činností, v níž se tongy často angažují, je nebezpečný byznys spočívající v pašování lidí. S 

ohledem na povahu tohoto obchodu neexistují žádné přesné statistiky o tom,


kolik ilegálních přistěhovalců se v dané době ve Spojených státech nachází; odhaduje se však, že 

zhruba 11 % osob čínského původu žijících v newyorském Chinatownu tam pracuje bez zákonného 

povolení. Zčásti je za tímto stavem nutno nepochybně vidět vábení bohatých výdělků, kterých lze v 

Americe dosáhnout - koneckonců průměrný rolník na čínském venkově vydělá pravděpodobně za celý 

rok méně než průměrný americký občan za týden. 

Tongy pašují lidi do Spojených států mnoha rozličnými cestami; dvě nejoblíbenější vedly v minulosti 

přes Mexiko a přes Kanadu. Tongy vybaví svůj „náklad" falešnými vízy a osobními doklady, které se 

pochopitelně prodávají za velmi vysoké ceny. Nepochybně existují i daleko tajuplnější způsoby, jak 

dostat do země ilegální přistěhovalce, ovšem o skutečném postupu, jehož se při tom používá, nejsou k 

dispozici prakticky žádné informace. Nicméně existují důkazy, které ukazují na častou spolupráci 

mezinárodních skupin, jež pašují ilegální přistěhovalce z jedné země do druhé po celé zeměkouli, až se 

ti ubožáci dostanou tam, kam mají zamířeno. Tímto způsobem putují do Ameriky rok co rok statisíce 

čínských občanů, mezi nimiž tongy pašují i zločince, kterých pak využívají ke své protizákonné 

činnosti. Platby za takovéto operace jsou enormně vysoké a několik rodin zpravidla musí dát na 

hromádku všechny úspory, aby se do Ameriky dostal jediný jejich příslušník v naději, že tam vydělá 

dost peněz, aby je mohl posílat domů. To se však podaří jen zřídkakdy, protože jakmile vystěhova-lec 

vstoupí na americkou půdu, tongy se vždycky postarají o to, aby jim dotyčný (Či dotyčná) ze svých 

příjmů odváděl nemalé procento. 

Jakmile se povede ilegální přistěhovalce dostat do země, tongy jim zařídí ubytování, což v praxi 

znamená, že jsou víceméně uvěznění až do té doby, než se pro ně podaří najít práci - dřinu v 

robotárnách nebo obdobných podni- 

TONGY 105 

cích které patří tongům, takže tam mohou být neustale pod dohledem. Pro tongy jsou tito imigranti 

svým způsobem investice, která se jim musí vyplatit. Pokud jsou do Ameriky propašovány ženy, 

dostávají se do ještě horši situace. Často se už během cesty stanou objektem sexuálního zneužívání, a 

jakmile se ocitnou v Americe, jsou zpravidla prodány do nevěstinců. ..«.,, 

Tongy často kombinují pašování lidí s dalším, ještě daleko lukrativnějším způsobem podnikání - 

pašováním drog. Marihuana, amfetaminy a heroin - to jsou drogy, kterým se tongy především věnují, 

přičemž nejvyšší výdělky mají právě z heroinu, který je tudíž mezi tongy nejpopulárnější komoditou. 

Takzvaný „Zlatý trojúhelník", kde se produkovalo nejvíc heroinu, v minulosti tvořily Thajsko, Barma 

a Laos, dnes však do něho patří i Čína. Pro tongy i dals. podobné skupiny představuje pašování 

heroinu skutečně velmi výnosný obchod, takže se pro úspěšný transport dodavek drog neustále 

vymýšlejí nové a nové metody. Heroin lze pašovat po velkých zásilkách ukrytých v nákladu legálního 

zboží, což je však strategie velmi riskantní, protože pokud zásilku zadrží úřady, znamená to ztrátu 

velké investice. Populárnější je tedy pašování drog prostřednictvím drogových kurýrů a této role se 

často ujímají „cizinci" (čili osoby nečínského původu). Vesměs se jedná o Filipínce a Thajce, kteří se 

zoufale snaží vydělat nějaké peníze pro své rodiny Existuje nespočet způsobů, jak zásilku drogy 

uschovat a propašovat: v dětských hračkách, suvenýrech či náboženských artefaktech je možné 

uschovat menší množství drogy. Narkotikum je také možno nasáčkovat do kondomů, které kurýr 

(zvaný též „mula") spolyká; pokud kondom praskne, znamená to pro mulu jistou smrt. 

Snad nejpodivnější je zjištění, že i když tongy jsou svou podstatou kriminální spolky, způsoby jejich 

fungovaní se za posledních sto let změnily jen nepatrně. Nelegální her-


ny, pašování drog, obchodování s lidmi - to všechno bylo nedílnou součástí existence tongů už v 

devatenáctém století a zůstalo jí dodnes. Tongy spíše než kterákoli jiná tajná organizace, jež působí po 

delší dobu až do současnosti, zůstaly prakticky stejné jako v dobách svého vzniku a pravděpodobně 

budou fungovat nezměněně i v nejbližší budoucnosti, 

1 Z knihy Petera Hustona Tongs, Gangs and Triads: Odnese Cri-me Gmups in North America (Tongy, 

gangy a triády: Čínské zJo-činecké skupiny v Severní Americe), Paladin Press, 1955 

2 Tamtéž. 

3 Z knihy Herberta Asburyho The Barbary Coast (Barbarské pobřeží), OldTown Books, 1933 

4 Z knihy W. P. Morgana Triad Societies in Hong Kong (Společnosti triád v Hongkongu), Government 

of Hong Kong, 1960 

3 „300 Sightseers See Chinatown Murder" (300 přihlížejících vidělo vraždu v Chinatownu), New York 

Times, 22. listopadu 1920 ft Z knihy S'-Šan Henryho Tsaie The Chinese Experience in America 

(Zkušenosti Číňanů v Americe), Indiána University Press 1986 

1 Zákon o vyloučení Číňanů, 1882 " Z cit. knihy Petera Hustona. 

107 

KU-KLUX-KLAN 

NEVIDITELNÁ ŘÍŠE 

Bili mě a mlátili dlouhým plochým obuškem. Ječela jsem bolestí a volala Boha. Šaty se mi vysoukaly 

nahoru. Snažila jsem seje stáhnout. Bili mě přes paže, ažjsem je přestala cítit. Po néjaké době se muž, 

který mě bil po rukou, unavil, Ten druhý, který mě předtím držel, si od něho vzal obušek. Potom mě 

zase mlátil on [...] Proto chceme, aby toto všechno bylo zaprotokolováno. Část svědectví Fannie Lou 

Hammerové před mandátním výborem při nominačním sjezdu demokratické strany 

v Atlantic City v roce 1964 

Ku-klux-klan, tajná společnost charakterizovaná bílými plášti a kapucemi, jež údajně mají 

představovat duchy padlých jižanských vojáků, kteří se vracejí z americké občanské války, se stala ve 

dvacátém století symbolem nejhoršího zla (hned vedle nacistické svastiky). Vůbec nejde o zpodobení 

pouhých přízraků nebo neškodných démonů, protože během let se Ku-klux-klan stal jedním z 

nejúpornějších nebezpečí ohrožujících občanská práva ve Spojených státech; mezi cíle své nenávisti 

zahrnuje nejen příslušníky afroamerické komunity, ale také 2idy, homosexuály, feministky, 

protikřesťanské liberály a americké občany cizozemského původu. 

Spolek vznikl na konci americké občanské války, a to 24. prosince 1865, v městečku Puiaski ve státě 

Tennessee. Založilo jej Šest Jižanů, kteří byli jeden vedle druhého po urči-


tou dobu důstojníky poražené armády Konfederace a jejichž otroci byli propuštěni na svobodu. 

Znechucení představou, že černošská populace už nebude muset sloužit bílým pánům, si předsevzali 

vytvořit tajné bratrstvo, jehož členy by byli běloši protestantského vyznání, oddaní myšlence 

nadřazenosti bílé rasy, kteří by se chtěli účastnit Činnosti tajné organizace, jež si kladla za cíl zvrátit - 

z jejich pohledu nespravedlivé - zrušení otroctví. Svůj spolek pojmenovali Ku-klux-klan podle řeckého 

výrazu pro „kruh" (jcykfos), k čemuž kvůli aliteraci připojili alternativní podobu slova „clan"; využili 

pověrčivé povahy černošského obyvatelstva a za obřadní šat si vyvolili bílé pláště, masky a kapuce, 

takže v černošských občanech vyvolávali víru, že jde o duchy mrtvých vojáků Konfederace, kteří žijí v 

pekle, odkud vyjíždějí jenom v noci a hledají vodu. Tento klam skutečně účinkoval: dravci z KKK 

vyvolávali děs a tupou poslušnost. 

Zakladatelé KKK si nemohli zvolit k založení své společnosti příhodnější dobu, protože -jak 

výmluvně vysvětluje Stanley F. Horn ve své knize Invisible Empire (Neviditelná říše) - čas uzrál ke 

vzniku právě takových spolků jako byl klan. Černošská populace ještě nestačila přivyknout nově 

nabyté svobodě a všude se našlo mnoho Jižanů, kteří s ochotou, ba nadšením kritizovali vítězný Sever. 

Očitých svědectví o zlých skutcích KKK je víc než dost; například vůdce hnutí černých Američanů za 

občanská práva Malcolm X ve svých pamětech napsal: 

Moje matka mi vyprávěla, že když byla těhotná a očekávala moje narození, přepadla jednou v noci náš 

dům v Omaze ve státě Nebraska skupina zakuklených členů Ku-klux-kla-nu. Obklíčili dům, máchali 

puškami a pistolemi a pokřikovali na mého otce, ať vyjde ven. Matka Šla ke vchodovým dveřím a 

otevřela je. Postavila se tak, aby viděli, zeje těhotná, a říkala jim, zeje doma sama se třemi malými 

dětmi a ž,e její manžel je pryč, na kázání v Milwaukee. Klansmeni jí začali vyhrožo- 

KU-KLUXKLAN 109 

vat a varovali ji, že bychom se raději měli ztratit z města, protože „dobří bílí křesťané" nebudou trpět, 

jak můj otec „šíří potíže" mezi „dobrými" negry z Omahy, když jim přednáší kázání Marcuse Garveye 

o „návratu do Afriky".' 

Spolek, který začínal jako malá skupinka nespokojených bílých mužů z jednoho městečka, se brzy 

začal rozrůstat a rozšiřovat i do jiných lokalit (zvláště do Nashville), až byl v dubnu 1867 generál 

Nathan Bedford Forrest zvolen Velkým čarodějem. Forrest se nové funkce ihned vehementně ujal a 

začal rozdělovat teritorium působnosti Ku-klux-kla-nu a jmenovat Velké draky, Obry, Kyklopy a 

Noční jestřáby {což byly tituly značící různé hodnostní stupně v rámci klanu), nemluvě o Ghúlech, 

kteří tvořili základ této společnosti. Každý z nich měl své panství, provincii či doupě a každý vlád) 

podle přísných pravidel, ačkoli v takovémto zřízení byli příslušníci odpovědní v zásadě pouze sami 

sobě. Příslušníci klanu byli dokonce přesvědčeni, že jejich organizace je nadřízena občanským úřadům 

či policii, a nerozpakovali se sáhnout k násilí, kdykoli se jim to zdálo vhodné. 

Bili, stříleli, bodali a věšeli své oběti bez náznaku svědomí, organizovali hlídkové skupiny 

vyhledávající barevné občany, kteří patřili k nějaké politické skupině nebo byli natolik drzí, že si 

pořídili vlastní pozemky či začali podnikat, anebo byli takzvaně podezřelí z porušování zákona (i když 

jejich údajné „zločiny" mohly spočívat například v takových malichernostech jako v nedostatečné úctě 

vůči jejich bílým sousedům). KKK se zaměřoval také na bělochy, o nichž se předpokládalo, že 

pomáhají svým černý spoluobčanům a podněcují je. Mohlo se to týkat bílých učitelů vyučujících v 

černošských školách, bělošských podnikatelů pracujících společně s černochy nebo kohokoli jiného, 

kdo byl shledán „vinným", že se k Černým chová lépe než k bílým. 

Státní instituce proti tomu nijak nezakročovaly, přestože -byť jedním z úspěchů občanské války bylo 

zrušení otroctví


-jižní státy stále nedovolovaly černochům volit a tato očividná ústavní diskriminace rozhořčovala 

většinu Seveřanů takže prezident Andrew Johnson dokonce rozpustil všechny vlády jižních států s 

výjimkou Tennessee. Takové zákroky pochopitelně problém vůbec nevyřešily, nýbrž naopak vedly jen 

k posílení podpory, kterou tamní obyvatelé Ku--klux-klanu projevovali. Počet členů klanu prudce 

narůstal a násilnosti páchané jeho příslušníky se stupňovaly. V roce 1871 byla postavena v Mississippi 

před soud skupina Čer-nošských politických aktivistů, protože prý svými projevy 

Velký drak Ku-klux-klanu Samuel Green, zde obklopený dalšími příslušníky klanu, byl odpovědný Za 

oživení aktivity teto společnosti po druhé světové válce, ovšem jeho panování netrvalo dlouho, protože 

v roce 1949 zemřel. 

KU-KLUX-KLAN 111 

podněcovali posluchače a vyvolávali občanské nepokoje. Na jejich podporu se před budovou soudu 

shromáždily skupiny černošských žen a mužů, což připoutalo pozornost klanu. Během několika minut 

propuklo násilí, ozývala se střelba z pušek a několik černošských občanů bylo zavražděno. Když násilí 

před soudní budovou ustalo, vyvedli klansmeni obviněné aktivisty z věznice a oběsili je, 

Navzdory skutečnosti, že tato tajná společnost přerostla ve skutečnou politickou sílu, začaly se od roku 

1869 objevovat náznaky, že klan prožívá vážné vnitřní potíže a už není schopen ovládat všechny své 

rozličné frakce. Zřejmě na tom nebylo nic překvapivého, když se uváží, že každá enkláva klanu byla 

autonomní, nenesla žádnou odpovědnost vůči nějaké vyšší autoritě a Že základem existence klanu 

bylo násilí a anarchie. O to byly ovšem problémy klanu složitěji řešitelné a v lednu 1869 generál 

Forrest rozhodl, že celou organizaci rozpouští a že je třeba zničit všechny její dokumenty. Většina 

sekcí KKK jeho rozkaz respektovala, takže klan uzavřel své „úřadovny" v Georgii, Alabamě, 

Mississippi, Arkansasu a Tennessee. Zdálo se, že o KKK už nikdo nestojí, a toto zdání ještě potvrdil 

prezident Ruther-ford B. Hayes, když v roce 1877 stáhl z jihu poslední jednotky federální armády. 

Místní vlády na jihu USA se znovu dostaly pevně do rukou jižanských bíiých politiků demokratické 

strany, černí obyvatelé rychle pochopili, kde je jejich místo, a toho se drželi bez velkých tendencí ke 

vzpourám, Zdálo se, zeje všechno v klidu a pokoji, ovšem tento stav neměl vydržet dlouho a nikde to 

nebylo patrnější než na stránkách knihy Thomase Dixona ml, The Clansman: An Historie Romance of 

the Ku-klux-klan (Klansmen: Příběh o historii Ku-klux-klanu) z roku 1905. O deset let později slavný 

režisér D. W. Griffith natočil podle této knihy film Birth ofa Nation (Zrození národa), který 

zaznamenal obrovský úspěch a ve Spojených státech vydělal 18 milionů dola-


rů. Tento zisk ovšem co do významu bledne v porovnání se skutečně zásadním následkem uvedení 

filmu; téměř současně s jeho premiérou došlo ke znovuobnovení KKK. 

Na podzim roku 1915 kolem sebe muž jménem William J. Simmons shromáždil v atlantském hotelu 

Piedmont skupinku mužů (dva z nich bývali Členy původního klanu), aby obnovil původní tajný řád 

KKK. Simmons setkání zorganizoval tak, že se skupinkou svých oddaných následovníků později 

odešel na Kamennou horu (zhruba 16 mil [26 km] od města) a na jejím vrcholku postavili z kamenů 

provizorní oltář. Vedle něj vztyčili dřevěný kříž obalený tkaninou napuštěnou benzinem. Simmons po 

setmění kříž podpálil, a tím okamžikem byl někdejší Ku-klux-klan obrozen. O několik dní později měl 

v Atlante premiéru Griffithův film Zmzení národa. To byla příliš dobrá příležitost, než aby jí Simmons 

nevyužil, a tak neprodleně v místních novinách nechal hned vedle upoutávky na film otisknout inzerát, 

v němž oznamoval založení „Nevětšího světového lajného sociálního patriotického bratrského 

beneficiátního řádu". 2 

Nových členů organizace rychle přibývalo a především se hlásili běloši z otrokářských rodin, které 

vítězství Severu v občanské válce připravilo o černé otroky. I když si klan zpočátku nekladl za hlavní 

cíl stát se spolkem „nočních jezdců" terorizujících černošské obyvatele, rozhodně se zasazoval o 

stoprocentní nadřazenost bílé rasy. Když se pak v roce 1917 Amerika zapletla do první světové války, 

chopilo se bílé bratrstvo dalšího úkolu - zachovávat ve Spojených státech právo a pořádek. 

Americký národ trápily rozličné obavy - bylo třeba bránit zemi před cizími nepřáteli, římskokatolickou 

církev před rozvracením a společnost před těmi, kteří stojí politicky proti vládě: odborovými předáky, 

stávkujícími dělníky a všemi, kteří se chtějí nějakými pletichami vyhnout odvodům do vojska. Vedení 

klanu usoudilo, že v tomto boji musí sehrát 


ústřední roli. KKK se začal chovat jako pseudotajná služba; nejenže vedl spisy o politických 

aktivistech, ale také rozšiřoval sítě svého vlivu, takže se zajímal o pašování, korupční obchodní 

ujednání, mimomanželské aféry a vlastně všechno co se dalo považovat za neamerické. Tato strategie 

nesla ovoce. V roce 1919 dosáhl počet členstva klanu několika tisíc, ale i tak si byl Simmons až příliš 

dobře vědom, že příslušníci spolku teprve začínají přivykat myšlence na skutečný potenciál klanu. 

Rozhodl se pověřit několik klíčových stoupenců řádu, aby KKK propagovali a přibírali další Členy. 

Vyvolenými dvěma byli Edward Young Ctarke a paní Elizabeth Tylerová, kteří založili Southern 

Publicity Association. Roku 1921 se Neviditelná říše (yak se klanu stále častě-ji říkalo) mohla pyšnit 

více než 100 000 členy. Zdálo se, že bílých protestantů, kteří chtějí patřit k této tajemné bratrské 

organizaci s podivnými rituály a ještě zvláštnějšími kostýmy, se stále najde dost a dost. 

O dva roky později se klanu podařilo získat křeslo v senátu Spojených států, protože tam byl zvolen 

jeden z členů, Earl B. Mayfield. Ke konci roku převzal otěže moci v klanu od Williama J. Simmonse 

nový Imperiální čaroděj Hiram Evans, jemuž se podařilo zverbovat ještě další příslušníky. S nárůstem 

členstva organizace také docházelo k rapidnímu růstu násilností páchaných klansmeny. Dokonce ani 

publikování celé řady článků, které odhalovaly nečisté praktiky klanu, nemělo na chování jeho členů 

vliv a násilné epizody se odehrávaly stále častěji. Novinové zprávy pouze přispívaly k popularitě 

klanu, zejména v nižších vrstvách americké střední třídy a u náboženských fundamentalistů, kteří měli 

pocit, že politici pohybující se v hlavním řečišti amerického domácího dění nejenže nehledí na jejich 

zájmy, ale ke všemu zavádějí celou zemi kamsi stranou od maloměstských protestantských hodnot, 

kterých si oni tak považovali. V protikladu s tím klan jako by svěřoval svým příslušníkům


legální moc. Leonard CHne, reportér listu Baltimore Sun, napsal: 

Muselo vyvolávat skutečné vzrušení, když. se člověk kradl stinnými ulicemi, sedel v autě někoho cizího 

a směřoval na schůzku v opuštěné roklině v borových lesích, kde se mělo konat bičování jiných lidí, 

pak v místech, kde končí pásmo kopců, sjel z. trímetrové hráze a hnal se rychlostí pětadvaceti mil v 

hodině po planinách kolem Mer Rouge* napříč fantastickou Lafourcheovou mokřinou se zlověstnými, 

jakoby obživlými duby, které v měsíčním světle kývají hadovitý-mi větvemi. By! to jeden nekončící 

Halloween. A člověka, který nepohrdl douškem laciné whisky, když. se k ní mohl dostat, a bez váhání 

obětoval dolar za pět minut v náručí děvky, povzbuzovalo vědomí, že církev toleruje a odpouští jeho 

výstřelky, i když. se o náboženství nějak moc nezajímal. Dodávalo mu to odvahu. 3 

Z tohoto období je známo velké množství případu bičování a lynčování. Stát Texas byl pověstný 

sešlostmi, při nichž se oběti natíraly dehtem a vyválely v peří, a během jarních měsíců roku 1922 bylo 

v tomto jižanském státě doloženo zbičování 6ří lidí, k němuž docházelo na určitém místě při řece 

Trinity, o kterém se hovořilo jako o zvláštní ,,mrs-kaěské louce" klanu. Ale jeden z nejznámějších 

incidentů Ku-k lux -klanu se odehrál v Louisianě. Dva mladí černoši, Watt Daniel a Tom Richards, 

byli za trest natřeni dehtem výpravou příslušníků klanu z Mer Rouge (přesněji z osady Morehouse 

Parish), kterou vedl doktor B. M. McKoin. Daniel s Richardsem byli přistiženi, že potají sledují schůze 

klanu, a navíc všeobecně klan pomlouvali, proto padlo rozhodnutí dát oběma mladíkům za 

vyučenou. Poté, co je /.n bílého dne unesli, odvezli je někam do lesa a důrazně je upozornili, že jejich 

chování nelze tolerovat. Pak je pustili, Bohužel tím ještě celý příběh nekončí. Po několika týd- 

* Obec nedaleko města West Monroe v Louisianě (pozn. překl.) 


Příslušníci klanu v řádovém oděvu a vybavení všem, znafy řádu při iniciačním obřadu nikoli někde 

„hluboko na Mu Spojených států, jak by se dalo očekávat, nýbrž v Baltimo-re v roce 1923. 

nech dne 24. srpna 1922, se konal zápas v baseballu a po něm grilovací party, které se účastnila 

většina příslušníků KKK z Mer Rouge. Watt Daniel, Tom Richards, jejich otcové a ještě jeden 

nejmenovaný muž byli přepadeni v autě, pochytáni maskovanými postavami, které jim zavázaly oči, 

spoutáni a přeneseni do čekajícího automobilu. Pote útočníci zajatce odvezli na louku uprostřed lesů, 

kde dva stars. muže přivázali ke stromům a zbičovali. Když Watt Daniels viděl jak se nakládá s jeho 

otcem, pokusil se vytrhnout svým věznitelům, což se mu také podařilo, ale přitom str-


hl jednomu z útočníků kápi. V té chvíli se mělo za to, že Watt i Tom mučitele poznali a jejich osud byl 

zpečetěn. Oba otce i bezejmenného muže později propustili, ale Wat-ta s Tomem odtáhli hlouběji do 

lesa a už je nikdo nikdy živé nespatřil. 

V obci Morehouse Parish se strhl poprask. Kvůli tomu, co se přihodilo, se zuřivě napadaly skupiny 

podporující klan a naopak stojící proti němu v opozici. Demokratický guvernér státu John M. Parker 

situaci naprosto nezvládl. Ta byla tak vážná, Že ve Washingtonu požadoval, aby se do věci vložilo 

ministerstvo spravedlnosti. Po důkladném rozvažování však prezident Harding dospěl k názoru, že 

jeho vláda nemá jurisdikci k tomu, aby případ řešila. Guvernér Parker tudíž musel jednat sám a tato 

představa se mu ani v nejmenším nezamlouvala. Nakonec přikázal prohledat vlečnou sítí blízké jezero, 

v němž se podle předpokladů měla nacházet těla obou mladíků. Po několika marných pokusech byly 

mrtvoly skutečně objeveny. Koroner konstatoval, že byli zbičováni a potom zmláceni tak, že jim byli 

zpřelámány kosti v těle. 

Pak následovalo stále se protahující údobí, kdy se sbíraly důkazy proti příslušníkům klanu, ale jak už 

to u tajných společností bývá, ukázalo se, že je prakticky nemožné identifikovat pachatele. Jen v 

několika případech se podařilo shromáždit dostatek důkazů k tomu, aby mohlo dojít k soudnímu 

procesu, ovšem dvě po sobě následující velké poroty odmítly obvinit konkrétní osobu, k čemuž pochopitelně 

přispělo, že v nich zasedalo několik vlivných členů klanu. Guvernér Parker nemohl udělat víc, 

než se pokusit prosadit odsouzení alespoň některých členů řádu, kteří byli zapleteni do méně 

závažných prohřešků, což se mu s různým stupněm úspěšnosti zdařilo. Někteří z provinilců byli 

postiženi nevysokými pokutami, jiní odešli z Louisiany a už se nikdy nevrátili. 


Parker prohlásil, že nebudou k řešení případů jmenováni žádní okresní soudci, kteří jsou známí 

příslušníkům klanu, a při volbách do státních orgánů v roce 1924 o sobě všichni kandidáti uvedli, že 

jsou zaměřeni proti KKK. Byl to snad začátek konce Neviditelné říše? Odpověď na tuto otázku není 

zcela jednoznačná, protože vliv organizace sice rapidně klesal, avšak v několika klíčových státech 

(včetně Texasu, Arkansasu, Louisiany, Okiahomy a Kalifornie) řád dosáhl nejvyššího počtu členů 

právě v polovině dvacátých let dvacátého století, kdy se odhadoval celkem na tři miliony. V roce 1928 

však poklesl jen na několik set 

tisíc. 

Popsaný úpadek je možno připisovat vlivu několika faktorů. Po skončení první světové války se 

Američané cítili bezpečnější a také ekonomika se rozvíjela způsobem, který sliboval prosperitu všem. 

Klan musel zápasit s nepříznivou publicitou vyvolanou událostmi podobnými vraždám spáchaným 

skupinou z Mer Rouge a dalším dobře známým případům, jako byla například vražda policejního 

konstáb-la v kalifornském Inglewoodu. Také výpravy klansmenů za účelem zbičování nějakého 

Černocha, obvyklé v Texasu, začaly být lidem velmi na obtíž. Zákon respektující obyvatelé se náhle 

začali na KKK dívat jako na rozkolnickou sílu, která narušuje společenskou harmonii a vyvolává 

občanské nepokoje. Mnoho z těch, kteří dříve k řádu patřili, se od něho chtělo distancovat. Dokonce 

ani poté, kdy na Ameriku dolehla krize a dalo by se předpokládat, že se řady příslušníků klanu znovu 

začnou rozrůstat, neustal postupný rozpad organizace. Velká území byla postižena nezaměstnaností a 

doslovným hladomorem, navzdory tomu ale klan nedokázal přijít s ničím lepším než s oznámením, že 

každý, kdo se zapojí do občanských protestů, zejména hladových pochodů, není o nic lepší než „negři, 

Rakušáci, Hispánci a ostatní hnusáci z evropských slumů". 4


Na konci třicátých let už se zdálo, že klan v žádném případě nemůže přežít a Imperiální čaroděj Hiram 

Evans jako by chtěl chmurné prognózy potvrdit tím, že rezignoval na svou funkci. Jeho žezla se chopil 

muž jménem Jim my Colescott. Okamžitě zahájil velkou náborovou kampaň, která se opírala o 

obvyklou taktiku klanu - násiH a zastrašování. Takový postup byl předem odsouzen k nezdaru, 

protože se schylovalo ke druhé světové válce a každý se staral o všechno jiné, jen ne o nadbíhání 

KKK, a významné velké incidenty, jako například „Shoemakerovo zbičování", přinášely klanu pouze 

negativní ohlasy. 

Klan se důsledně stavěl proti jakémukoli organizování dělníků nebo jejich členství v odborech, a v 

tomto ohledu si zvlášť aktivně počínal v „citrusovém státě" - na Floridě, kde se v roce 1935 politická 

skupina zvaná Moderní demokraté pokoušela o vytvoření několika dělnických organizací a také 

bojovala za reformu pracovního práva. Klan byl na takovéto aktivity vždycky citlivý a vyslal k Moderním 

demokratům svého vyzvědače. Po jedné schůzce této skupiny příslušníci klanu zadrželi několik 

mužů, které považovali za klíčové osoby nového hnutí. Jedním z nich byl Joseph Shoemaker. Toho 

odvedli pryč, zbičovali, vykastrovali, natřeli dehtem po celém těle a jednu nohu mu ponořili do sudu s 

vroucím dehtem. Na následky utrpěných zranění o devět dní později zemřel. Ačkoli tento případ 

vyvolal odpor celého národa a několik z účastníků bylo zatčeno a souzeno, nakonec nebyl ze 

Shoemakerovy vraždy usvědčen nikdo. 

Díky křiklavé vyhýbavosti, s jakou justice tento případ řešila, nabyl klan opět sebedůvěry a během 

následujících deseti let získal zpět část ztraceného vlivu i řadu nových členů. Ovšem Imperiální 

Čaroděj Colescott zřejmě nebyl mužem na svém místě, a když se blížil konec druhé světové války, 

převzal jeho místo Velký drak dr. Samuel Green. 


Znovu se pořádaly přehlídky, mystické iniciační obřady na vrcholku Kamenné hory, noční přepady a 

bičování a dělalo se všechno pro to, aby se členská základna klanu opět rozrostla. Ovšem rekrutování 

nových adeptů naráželo na potíže, o které se zasloužily zejména takové složky jako FBI či Výbor pro 

státní příjmy z daní, které činnost spolku v bílých kápích bedlivě sledovaly. 

V roce 1949 Samuel Green nečekaně zemřel a jeho smrt vyvolala v Neviditelné říši ještě větší zmatky. 

Objevily se odstředivé tendence a došlo ke vzniku početných frakcí, které se zoufale držely vlastních 

násilnických činností. Po celém jihu Spojených států opět hořely kříže, a přestože byl klan jednotný v 

programu nezákonného násilí, nedokázal ve svých řadách najít jediného nejvyššího vůdce. Jedním z 

výsledků těchto zmatků bylo, že celá řada nižších klanových předáků skončila ve vězení. Dokonce ani 

poté, co bylo 17. května 1954 zrušeno rasové rozčlenění veřejných Škol, se klan nedokázal řádně 

sjednotit. 

A tak jedinými faktory, které držely Neviditelnou říši pohromadě, zůstaly zvůle a krutost, což s 

děsivou přesvědčivostí dokládají následující výňatky ze společné zprávy Výboru služby amerických 

přátel, Národní rady Kristových církví a Jižní oblastní rady, v níž se uvádí seznam více než 500 

případů zastrašování a násilností: 

- 6 černochů bylo zavražděno, 

- 29 osob, z toho II bělochů, zastřeleno či zraněno v rámci rasových nepokojů, 

_ 44 osob bylo zmláceno, 

- 5 osob bylo pobodáno, 

- na 30 domů byl podniknut bombový útok; v jednom případě (v Clintonu, stát Tennessee) bylo 

výbuchem poškozeno dalších 30 domů, v pěti dalších případech bomba nevy buchla, 

- 8 domů bylo vypáleno,


-na 15 domů byla vedena střelba z. pušek a na 7 byly házeny kameny, 

- 4 bombové útoky směřovaly proti školám (Jacksonville, Nashville, Chattanooga a Clinton ve státě 

Tennessee), 

- 2 pokusy bombových útoků ohrozily školy v Charlotte a Clintonu, 

- 7 bombových útoků na kostely, z nichž jeden byl určen pro bílé věřící, a jeden pokus bombového 

útoku na další černošský kostel. 5 

Jestliže v padesátých letech byl rozměr násilností páchaných příslušníky Ku-kiux-klanu děsivý, pak v 

šedesátých letech se situace ještě zhoršila, protože nabývaly na vlivu organizace bojující za občanská 

práva a černošští pracující začali stále úspěšněji ekonomicky konkurovat dělníkům bílé rasy. Klanu se 

konečně podařilo jmenovat nového Imperiál-ního Čaroděje - i když Robert Shelton neměl 

jednoznačnou podporu všech členů klanu, byJ alespoň přijatelný pro většinu z nich. Shelton by! 

gumárenský dělník z Tuscaloosy. který z duše nenáviděl černochy, v nichž viděl jen o málo víc než 

naprosté primitivy. Pod jeho vedením začala Neviditelná říše znovu alespoň Částečně koordinovat 

svoje kroky a pro její černošské oběti se stával život doslova nesnesitelný. Nikde to nebylo zřetelnější 

než v Birminghamu ve státě Alabama, kde byly počátkem 60. let téměř na týdenním pořádku bombové 

útoky proti černošským domům a firmám. 15. září 1963 se odehrál jeden z nejohavnějších zločinů v 

amerických dějinách - klan zaútočil bombou na modlitebnu baptistické církve na Šestnácté ulici a 

výbuch usmrtil čtyři mladé dívky - Cynthii Wesleyovou, Dennise McNairovou, Carol Robertsonovou 

a Addii Mae Collinso-vou. 

Birminghamské úřady, které měly střežit zákon a pořádek ve městě, se zpočátku pokoušely ze zločinu 

obviňovat černošské aktivisty, brzy vsak nebylo možné zavírat 


oči před tím, že tento skutek spáchali příslušníci KKK. Navzdory jasným důkazů, které ukazovaly na 

konkrétní viníky, nebyl v té době ze zabití čtyř dívek nikdo obviněn. Nakonec případ této čtyřnásobné 

vraždy přibyl k několika stům podobných, které figurovaly mezi nevyřešenými spisy. To pochopitelně 

členům klanu na bezohlednosti neubralo Během léta 1964 ve floridském St. Augustine černošské 

obyvatelstvo za podpory Martina Luthera Kinga (jemuž klansmeni přezdívali „Martin Lucifer Coon") 

pořádalo spolu s židovskými spoluobčany protestní pochody ke zdůraznění požadavku integrace do 

společnosti. Nejmilitantnější zakuklení rytíři klanu byli připraveni a čekali na příležitost. Účastníci 

pochodů se vyhýbali všemu násilí, bílí rytíři se však chovali přesně naopak - házeli po nich kameny, 

bili je holemi a polévali kyselinou. Srážky mezi oběma skupinami trvaly několik týdnů a policie se 

zdála být zcela bezmocná. Násilnosti nakonec ustaly, ale aktivita klanu se projevovala jinde. Jeden z 

nechvalně známých incidentů se týkal útoku na podplukovníka Lemuela Penna, který se s několika 

dalšími vojáky vracel z letního výcvikového tábora ve Fort Bennignu v Georgii. Pplk. Penn byl 

černoch stejně jako několik jeho společníků. Když jejich automobil opatřený washingtonskou 

poznávací značkou zahlédla skupina klans-menŮ, okamžitě usoudila, že v autě jedou nějací bojovníci 

za občanská práva, a začala na projíždějící automobil střílet z pušek. Podplukovník Penn při útoku 

zahynul, ale to, co se dělo později, bylo ještě daleko ostudnější. Ačkoli pachatelé byli nakonec zatčeni 

a postaveni před soud, porota složená ze samých bělochů považovala za nemožné uznat je vinnými. 

Obhájce jednoho z obviněných prohlásil, že „porota z okresu Madison nikdy nedopustí, aby se 

elektrické křeslo stalo obětním křeslem, v němž by čisté tělo příslušníka lidské rasy bylo obětováno 

kvůli pomstychtivému divosskému křiku zdivočelé chátry' 1 . 6 A tak se porota vrátila s výrokem


„nevinen" a navzdory rozhořčení federální vlády byli obvinění propuštěni na svobodu, 

Pokud však měli předáci Ku-klux-klanu představu, že se jim podaří nějakým způsobem proniknout do 

hlavního proudu amerického života a usadit se tam, nemohli se víc mýlit. Necelých sto let po zrození 

Neviditelné říše, která se snažila ze všech sil zabránit černým občanům získat v Americe nějaký 

společenský vliv, si afroamerická komunita ve Spojených státech začala přece jen vydobývat své 

místo ve společnosti. Američtí černoši byli vzdělaní, ekonomicky nezávislí a dařilo se jim v širokém 

měřítku pronikat do střední společenské vrstvy, takže v ní byl poměr obou ras daleko vyrovnanější než 

kdy dřív. Stále ovšem zbývalo obrovské množství práce, aby se mohli černí Američané těšit ve své 

zemi skutečné rovnosti. Martin Luther King vynakládal všechny síly, aby konečně došlo ke stržení 

všech rasistických bariér. Organizovaly se mítinky a shromáždění občanů, protesty vsedě a další formy 

mírumilovného protestu, ovšem KKK nedokázal nečinně přihlížet a znovu se přihlásil s násilnými 

činy. 

Jedna z obětí klanu, paní Viola Gregg Liuzzová, byla zastřelena, když přivážela a odvážela účastníky 

protestního pochodu v okrese Lowndes v roce 1965. Všichni pachatelé byli postaveni před soud, 

znovu však nebyl žádný z nich odsouzen. 7 Jediným přínosem celé této politováníhodné záležitosti 

bylo, že konečně přiměla tehdejšího prezidenta Lyndona B. Johnsona, aby klan veřejně odsoudil a 

vyhlásil válku všemu, oč Neviditelná říše usilovala. 

Ovšem podle zákona Spojených států nelze zakázat činnost žádné organizace a záleželo tedy na 

místních orgánech, aby vyhodnotily politické klima v tom kterém státě a začaly stíhat zločiny 

spáchané příslušníky klanu. Pomalu ale jistě se začala karta obracet. Agenti FBI tajně pronikli do mnoha 

skupin Ku-klux-klanu a na opatřených důkazech zača- 


li budovat spolehlivě doložené obžaloby proti příslušníkům 

řádu. 

V roce 1965 byl vyhlášen zákon o volebním právu, který pozvedl význam Černošského obyvatelstva a 

přiměl politiky, aby si víc všímali i jich, nejen bílých voličů. Ke konci 60. let se zdálo, že už nic 

nedokáže udupat stále rostoucí moc hnutí černého lidu a v několika oblastech s většinou 

afroamerického obyvatelstva byli zvoleni Černošští starostové, radní a šerifové. V takovéto atmosféře 

byl úpadek Ku-klux-klanu nevyhnutelný. 

Vláda USA byla do té míry odhodlaná potlačit KKK, že schválila program FBI k „roztříštění a 

neutralizování" klanu, známý pod akronymem CENTERINTELPRO; na začátku 70. let mohl 

Federální výbor pro vyšetřování prohlásit, že v průměru jeden ze šesti členů klanu je informátorem 

FBI. 

Klanu se stále lepil na paty strašák čtyř mladých dívek zabitých před několika lety při bombovém 

atentátu v Bir-minghamu. V Alabamě není pro vraždu zákonem stanovena žádná promlčecí doba a 

miadý právník William Baxley nezapomněl ani na tento zločin, ani na to, že obžalobu pro jeho 

spáchání je možno podat kdykoli, pokud pro to bude dostatek důkazů. Když Baxley opouštěl 

právnickou fakultu, předsevzal si, že se stane generálním prokurátorem státu Alabama, a ve věku 

třiceti let vytčeného cíle skutečně dosáhl. Z pozice svého úřadu začal Baxley vyžadovat od FBI spisy o 

tomto případu; a když získal do svého držení všechny podstatné dokumenty, celkem snadno zjistil, že 

FBI měla během několika týdnů po bombovém útoku dostatek důkazů k tomu, aby usvědčila všechny 

muže, kteří tento zločin spáchali. V září 1977, téměř třináct let poté, co ke zločinu došlo, byl jeden z 

pachatelů postaven před soud, když alabamská velká porota (sestavená ze tří černých a devíti bílých 

porotců) nejprve obvinila a pak i uznala vinným


Roberta Edwarda Chamblis.se čtyřmi body obžaloby pro vraždu prvního stupně, 

Baxley slíbil, že bude pronásledovat každého, kdo byl do tohoto trestného činu zapleten, a požene i 

tyto osoby před soud. Avšak snad nejironičtějším, a ovšem i nejprůkaznějším dokladem toho, že 

Amerika opouští politiku reprezentovanou idejemi Ku-klux-klanu, byl průběh voleb v roce 1979, při 

nichž byl v alabamském Birminghamu poprvé zvolen .starostou černoch. 

Řady příslušníků Neviditelné říše den co den valem řídly také díky tomu, že šerifové i soudci byli stále 

svolnější zatýkat a usvědčovat každého, kdo se zapletl do činnosti klanu. Do dnešní doby přetrvaly 

malé skupinky řádu, tvořené lidmi s hluboce zakořeněnou vírou, kterou výmluvně vyjádřila žokejka 

Mary Baconová, když se veřejně přihlásila k členství v Ku-klux-klanu a přitom prohlásila: 

Nejsme jen banda nevzdělaných jižanských pohíjeČú negrů. Jsme dobří křesťané, tvrdě pracující lidé, 

lidé pracující pro bílou Ameriku [...] Až některou z vašich manželek nebo sester znásilní nějaký negr, 

možná budete chytřejší a taky se přidáte ke klanu." 

I když koncem 70. let došlo (zvláště hluboko na jihu USA) k určité renesanci KKK, řád se stále marně 

snaží dosáhnout takové moci, jaké se těšil ve 20. letech minulého století. Mladý vysokoškolák jménem 

David Duke se pokoušel vybudovat novou image klanu a oslovit jeho idejemi rozrůstající se střední 

třídu americké společnosti. Přednášel v univerzitních campusech po celé zemi, vystupoval v televizi i 

v rozhlasových pořadech, ale s mizivým úspěchem. Klan se tak stal víceméně organizací, na niž 

mohou s nostalgií vzpomínat muži a ženy ultrapravicového smýšlení. Ku--klux-klan byl součástí 

amerických dějin a dlouhé tradice ve snahách některých Američanů prosadit v tamní společnosti 

nadřazenost bílých. 


Dochází však k děsivým událostem, které jako by vracely Ameriku do starých dob. Ve městě 

Greensboro v Severní Karolíně se 3. listopadu 1979 v černošské čtvrti sešlo početné shromáždění proti 

KKK. Mezi shromážděné vjela kolona devíti automobilů obsazených příslušníky Ku-klux-klanu a 

americkými neonacisty. Demonstranti začali bušit do aut, co se však odehrálo potom, tomu se ani 

nechce věřit. Před zraky televizních kamer a početných svědků vystoupilo z aut několik mužů, vytáhlo 

pušky a začalo střílet do davu. Byli zabiti Čtyři běloši a jedna černoška, mnoho dalších (včetně dětí) 

bylo vážně zraněno. Incident vyvolat pozornost celého národa. Prezident Carter přikázal FBI případ 

vyšetřit. Čtrnáct útočníků bylo zatčeno a obviněno z vraždy. Incident v Greensboro vsak ukázal, že i 

když je americká společnost tolerantnější a rasové rozdíly v ní nehrají zdaleka takovou roli jako dříve, 

stále se v ní najdou lidé vyznávající pobož-nůstkářství a násilí současně. 

Ani dnes, o šestadvacet let později, se na tom mnoho nezměnilo. Když byl v roce 1865 klan založen, 

zprvu se formoval jako bratrstvo bojující proti emancipaci černých obyvatel Ameriky. Během druhého 

vzedmutí aktivity pod vedením Williama J. Simmonse se cíl maličko pozměnit. KKK měl být 

zachráncem utlačované dělnické třídy bílých Američanů. Spolek v bílých kápích sám sebe chápal jako 

obránce toho, co se považovalo za tradiční americké hodnoty: ústavy, bible a rasového odloučení. 

Avšak to, co skutečně spojovalo a stále pojí členy klanu do jedné společnosti, je cosi ještě hlouběji 

zakořeněného. Je to původní myšlenka tajného bratrstva, spojujícího stejně smýšlející lidi. Společnosti 

jako je Ku-klux-klan existují mnoho set let a přitažlivost tajných rituálů, posvátných ceremoniálů a 

hierarchického uspořádání zřetelně vypovídá o jistých nevyslovených, přesto vsak velmi reálných 

potřebách jejich členů.


Poslední slovo je nicméně třeba dát čtyřem mladým děvčatům, která tragicky zemřela při bombovém 

útoku na baptistickou modlitebnu na 16, ulici v Birminghamu. Na budově je umístěna pamětní deska s 

portréty zemřelých, na níž stojí: „Kéž se člověk naučí nahradit trpkost a násilí láskou a porozuměním." 

! Z knihy Malcolma X (a Alexe Hayleye) Malcolm X: TheAuiobi- 

ography (Malcolm X: Vlastní životopis), Ballantine 1965 

' Z knihy Davida M. Chalmerse Hooded Americanism: The Histo- 

ry of Ku-klux-klan (Amerikanismus v kápi: Historie Ku-klux-kla- 

nu), Duke University Press (Severní Karolína) 1978 

1 „In Darkest Louisiana" (V nejtemnější Louisianě), Leonard L. 

Cline, Naťton č. 116(1923) 

4 Výňatek je převzat z článku publikovaného v národním magazínu klanu, který byl použít v cit. díle 

Davida M. Chalmerse. 

5 Intimidation, Reprisal and Violence in the South 's Racia! Crisis (ZastraSování, represálie a násilí při 

rasové krizi Jihu), Výbor služby amerických přátel a další, 1959 

'' Z cit. díla Davida M. Chalmerse 

1 Rozsudky byly vyhlášeny o několik let později. 

s Z cit. díla Davida M. Chalmerse 

127 

ŘÁD CHRÁMU SLUNCE 

ZKOUŠKA OHNĚM 

Neexistuje nic opovrženíhodnějšího než tajná společnost, 

která je založena na náboženských předsudcích a která se 

pokouší zničit člověka prostřednictvím jeho náboženské 

víry. Taková společnost je jako šváb-. daří se jí ve tmě. Totéž 

platí o lidech, kteří kují takovéto pikle. 

William Howard Taft, 27. prezident USA, 1909-1913 

4. října 1994, Morin Heights, malé lyžařské středisko nedaleko kanadského Montrealu. Požární 

jednotka přijela k hořícímu nájemnímu domu, vedle něhož hasiči objevili dvě silně ohořelá těla. 

Vyšetřovatelé, kteří rychle vyhledali záznamy o vlastnících domu, nejprve mysleli, že těla patří právě 

jim, tedy Josephu Di Mambrovi a Lukovi Jouretovi. Di Mambro, jak vyšlo později najevo, byl vůdcem 

tajné sekty známé jako řád Chrámu slunce a Luc Jouret byl Di Mamb-rovou pravou rukou, 

samozvaným prorokem, jehož hlavním posláním bylo získávat pro řád nové příslušníky. Jak ovšem 

později prokázala pitva, ani jedno z nalezených těl nepatřilo předpokládaným osobám, a jedno z nich 

dokonce náleželo ženě. Nešlo tedy náhodou o pozůstatky dvojice, která měla dum v nájmu? I tato 

teorie rychle vzala zasvé, potom co hasiči zdolali požár domu a bylo možné jej prohlédnout i uvnitř. 

Při bližším zkoumání jedné z místností byly objeveny další tři mrtvoly ukryté vzadu v šatně - slo o těla 

muže, ženy a dítěte. Hmznost scény jako vystřižené z hororu ještě podtrhovalo, že ostatky všech tří 

byly zbro-


ceny krví. Tato těla patřila nájemcům domu: byli to Tony Dutoit, Nicki Dutoitová a jejich synek 

Christopher-Emma-nuel. Rychle se zjistilo, že Dutoitovi nezemřeli při požáru, ale všichni tři byli 

ubodáni -Tony měl padesát ran v zádech, Nicki několik bodnutí v zádech, hrudníku a na krku a malý 

Christopher-Emmanuel, jemuž byly teprve tři měsíce, měl šest bodných ran v hrudníku, přičemž v 

jeho případě bylo smrtícím nástrojem nejspíš něco jako dřevěný kůl. Policejní lékař stanovil dobu 

smrti nejméně čtyři dny před propuknutím požáru a jako nejpravděpodobnější se zdálo, že vrah těla 

obětí ukryl a teprve později se rozhodl dům spálit. Komu ale patřila zbývající dvě těla? Co byli zač - 

lidé, kteří zavraždili Dutoitovy, nebo další oběti mnohonásobného vraha? 

Policie byla z nálezu zmatená, ale brzy sejí podařil zásadní objev: zjistilo se, že Dutoitovi byli 

příslušníky řádu Chrámu slunce. K policii se také dostaly zvěsti, že vůdce sekty Joseph Di Mambro 

poslal zabijáky, aby zavraždili Dutoito-vo dítě, protože věřil, že Christopher-Emmanuel je vtělením 

antikrista. Na Di Mambra i Luka Joureta byl vydán zatykač, ale jak se dalo předpokládat, po obou jako 

by se slehla zem. Mezitím na druhé straně Atlantiku, ve Švýcarsku, propukly další obdobné požáry, u 

kterých ovšem zpočátku nic nenaznačovalo nějakou spojitost s vraždami spáchanými v Kanadě. 

O půlnoci 4. října 1994, vlastně téhož dne, kdy byly objeveny mrtvoly v Morin Heights, byli švýcarští 

hasiči povoláni k požáru domu staršího farmáře Alberta Giacobina, který žil nedaleko malého 

lyžařského areálu v Chiery. Když pronikli do hořícího stavení, nalezli Giacobinovo tělo ležící pres 

kuchyňský stůl s plastikovým sáčkem nataženým přes hlavu. Vyšetřovatelé původně předpokládali, že 

statkář spáchal sebevraždu, ale při bližším ohledání se zjistilo, že byl střelen do hlavy. Policie také 

objevila, že obytný dům i přilehlé budovy jsou posety zápalnými prostředky. Zdálo se 

ŘÁD CHRÁMU SLUNCE 129 

to velmi zvláštní, ale švýcarské úřady nemohly v té chvíli ani tušit, jak děsivé nálezy ještě na statku 

učiní. Policisté například zaznamenali, že jedno ze sousedních stavení bylo přeměněno v jakousi 

zasedací místnost, v níž byly roztroušeny různé osobní věci, po jejichž vlastnících však nebylo ani 

stopy. Potom si jeden z nich všiml, že budova se zvenčí jeví daleko větší než při pohledu zevnitř, tak 

začali hledat skryté dveře nebo průchod přepážkou. A zanedlouho uspěli - celá jedna velká část stěny 

se dala odsunout stranou a za přepažením byla tajná místnost vybavená od podlahy až ke stropu 

šarlatovým zařízením. Ke zděšení vyšetřovatelů leželo na podlaze uprostřed místnosti osmnáct mrtvol 

uspořádaných do kruhu s nohama směřujícíma ke středu a hlavami k obvodu kruhu. Mnoho mrtvých 

na sobě mělo něco jako obřadní kápě v rudé, zlaté a černé barvě a někteří měli na hlavě natažený 

plastikový sáček. Poté objevili druhou tajnou komnatu, v níž leželi další tři mrtví. Obě místnosti byly 

potřísněny velkým množstvím krve a mnoho obětí bylo zastřeleno. Specialisté z oboru soudního 

lékařství odhadli dobu smrti na 3. října, tedy zhruba ve stejné chvíli, kdy se odehrály vraždy v Kanadě, 

pokud se vzal v úvahu časový posun. Serge Thierren, jeden z mnoha vyšetřovatelů, kteří se podíleli na 

objasňování masakru na statku, k tomu řekl: 

Byla to příšerná scéna. Některá těla ležela v kapli, jiná ve sklepě a některá v pokoji s kulatým stolem, 

takže to tam připomínalo jednací místnost. Na podlaze se povalovaly prázdné láhve od šampaňského.' 

Další tragické události obdobné povahy následovaly o pouhé dva dny později. V jiném švýcarském 

lyžařském středisku, Granges-sur-Salvan, které leží přes 160 km od Chiery, byla jednotka hasičů 

přivolána k požáru, který zachvátil tři sousední chaty. Při proniknutí do budov bylo objeveno pětadvacet 

mrtvol (včetně pozůstatků tří mladistvých a čtyř dětí), přičemž mnohé oběti byly několikrát 

střeleny do hla-


vy. Naskýtal se očividný předpoklad, že obě tragédie spolu úzce souvisí; v čem vsak spočívá jejich 

pojítko? Odpověď přinesla identifikace všech zemřelých osob, které byly nalezeny na obou místech, s 

využitím dentálních záznamů: zjistilo se, že všichni zemřelí patřili k řádu Chrámu slunce. Při pitvách 

také vyšlo najevo, že pouze patnáct ze sedmačtyři-ceti obětí spáchalo sebevraždu. Rychle se rozběhlo 

mezinárodní pátrání po vůdcích vražednického kultu. 

Joseph Di Mambro se narodil 19. srpna 1924 v jižní Francii, a přestože se vyučil hodinářem a 

klenotníkem, už od mladého věku projevoval zájem o esoterické vědy. V roce 1956, kdy mu bylo 

dvaatřicet, se sta! příslušníkem řádu rosekru-ciánů známého též pod zkratkou AMORC (Antiquus 

Mys-ticus Ordo Rosae Crucis - Starý mystický řád růže a kříže), v němž působil až do roku 1969, kdy 

založil vlastní sektu tohoto náboženství, do níž získal nemálo příznivců. 

Přestěhoval se z jihu Francie ke švýcarským hranicím a v roce 1973 zahájil činnost Centra pro 

přípravu Nového věku. Uchazeči, kteří se chtěli k této společnosti připojit, museli v její prospěch 

věnovat velké peněžní sumy, aby, jak Di Mambro vysvětloval, bylo možno se postarat o celou jejich 

komunitu. To nebyla jediná pochybná praktika, která se v sektě realizovala. Di Mambro například své 

následovníky přesvědčil, že je reinkarnací několika náboženských a politických činitelů, počínaje 

egyptským bohem Osiri-dem a konče Mojžíšem. Stanovil rovněž pravidlo, že jenom on sám může 

rozhodnout o tom, kdo s kým smí uzavřít manželství a kdo je oprávněn mít děti. Za tímto „zákonem" 

se skrývala myšlenka, že všichni příslušníci kultu jsou ve skutečnosti reinkarnací slavných osobností, a 

aby jejich děti byly nadané nejvyššími kvalitami, bylo nezbytné uzavírat sňatky a plodil děti pouze s 

vhodnými kandidáty. Di Mambrův syn Eli byl očividně jedním z těch požehnaných dětí, které měly 

ohlásit příchod Nového věku, zatímco dce- 


ra Emmanuelle prý patřila mezi devět „kosmických dětí" a jako taková nesměla přijít do žádného 

fyzického kontaktu s kýmkoli vyjma nejbližších rodinných příslušníku. Velmi zvláštní je, že Di 

Mambrovy myšlenky přilákaly do rad sekty mnoho uznávaných občanů, z nichž někteří byli neuvěřitelně 

bohatí. V roce 1987 zformoval vyznavače svých ideji do zvláštní skupiny, která byla nejprve 

známa jako Základna zlaté cesty a později, kolem roku 1984, byla přejmenovaná na řád Chrámu 

slunce. 

Di Mambro neustále pociťoval potřebu mít nějakého spolehlivého zástupce, který by se věnoval 

náboru nových členů řádu Obrátil se na muže, kterého mu představili před několika roky, belgického 

lékaře Luka Joureta. Luc se narodil 18 října 1947 v Belgickém Kongu {nynější Zaire) a byl t0 

charismatický, výmluvný člověk, jemuž se zanedlouho podařilo nalákat tolik nových příslušníků, že se 

členstvo řádu zdvojnásobilo; mimo jiné vnukl členům společnost. přesvědčení, že on sám byl v 

minulém životě jednak příslušníkem rytířského řádu templářů ze čtrnáctého století, ale navíc je třetí 

inkarnací Ježíše Krista. 

V roce 1989 měl řád Chrámu slunce přibližně 600 příslušníků po celém světě, nejen v Kanadě, 

Švýcarsku a Francii, 

Luc Jouret narozený ve Švýcarsku byl vedle Jose-pha Di Mambra jedním z vůdců tajné společnosti 

Chrámu slunce. V roce 1994 oba spáchali sebevraždu spolu s dalšími jednadvaceti osobami na 

statku nedaleko Chiery ve švýcarských Alpách.


ale také ve Spojených státech, Španělsku a ve francouzské části Karibiku. Jouret byl ve svém živlu, 

cestoval mezi těmito zeměmi, pronášel přednášky, pořádal semináře a přijímal velké peněžní dary. Ve 

zprávě novináře Michaela Sevillea uveřejněné v magazínu Time se odhadovalo, že Jouret s Di 

Mambrem nashromáždili za dobu, kdy vedli řád, od svých oveček sumu přibližně 93 milionů 

amerických dolarů. Co tedy mohli řadoví příslušníci společnosti očekávat za takové bohaté dary? Luc 

Jouret tvrdit, že až příslušníci řádu zemřou a jejich duch opustí fyzická těla, vydá se na „cestu 

mrtvých" a připojí se k ostatním vyvoleným na jiné planetě zvané Sirius. Jouret rovněž ve svých 

přednáškách rozvíjel teorii, že kvůli lidským špatnostem brzy přijde konec světa („čas pohrom"), 

avšak skupina vyvolených lidí („vznešených cestovatelů") kataklyzma zániku světa překoná ještě dřív, 

než ve skutečnosti nastane, a po stezce ohně dojde na Sirius. Pokud šlo o Joureta, téma ohně se v jeho 

projevech neustále opakovalo. 

Byl od mládí posedlý pověstmi o řádu templářských rytířů, středověkém mililantním mnišském řádu 

založeném v roce 1118 devíti účastníky první křížové výpravy, kteří se spojili a zapřísahali se chránit 

poutníky cestující do Svaté země. Joureta obzvlášť zaujalo, jakým způsobem scházeli templáři ze 

světa. Během počátečního dvousetletého období existence řádu se templáři rozrostli v jednu z 

nejmocnějších tajných organizací v Evropě a bojovali nejen po boku anglického krále Richarda I. 

(řečeného Lví srdce), ale těšili se také podpoře papeže Inocence II. a dalších. Byli obávanými válečníky 

a disponovali ohromnými finančními prostředky; byli to právě oni, kdo vytvořil instituci 

bankovnictví, jak ji známe dnes. Zdálo se, že jejich sílaje neomezená, ale nesmírné bohatství a moc 

nevyhnutelně vyvolaly mezi mocnými evropskými panovníky žárlivost a obavy. Nakonec v roce 1307 

francouzský král Filip IV. Sličný, který zoufale potře- 


boval peníze, aby mohl dál vést válku proti anglickému králi Edwardovi I., přikročil k tvrdému 

zákroku proti templářům na základě smyšleného obvinění, že se dopustili kacířství. A tak 13. října 

nechal všechny rytíře uvěznit a zkonfiskoval jejich statky a další majetky; jeho biřicové je donutili k 

doznání, že páchali celou škálu hříchů včetně uctívání Bafometa, homosexuality a sodomie, pošlapání 

a poplivání svatého kříže a kacířství. V roce 1310 nechal král Filip číy-řiapadesát rytířů upálit u kůlů a 

papež Klement V. následně prohlásil členství v řádu za protizákonné. Poslední velmistr rádu 

templářských rytířů Jacques de Molay byl upálen 16. března 1314 a říká se, že během krutého umírání 

proklel jak krále Filipa, tak papeže Klementa a prorokoval jim, že do roka zemřou. Ať je tato historka 

autentická nebo ne, skutečností zůstává, že zemřeli oba velmi brzy - Klement měsíc a Filip sedm 

měsíců po de Molayově upálení. 

Jouret byl řádem templářů úplně posedlý a hltal všechny historky pojící se ke krutým koncům jeho 

příslušníků. Pilně cestoval a přednášel, mimo jiné i o tom, že elitní příslušníci řádu Chrámu slunce 

dokáží absorbovat ducha původních templářských rytířů tím, že řádu odevzdají bohaté milodary. Toto 

tvrzení nám může připadat směšné, ale našlo se mnoho žen a mužů ochotných Jouretovi věřit a stát se 

příslušníky sekty. Akademik Jean-Francois Mayer citoval prohlášení jedné takové osoby, která této 

víře rovněž podlehla: 

Mně, Světlonošovi z nejvzdálenějších časů, vypršel čas, který mi byl zde na planetě Zemi vymezen, a 

volně a ochotně se vracím na místo, z něhož, jsem vyšel na počátku časů. Naplňuje mě štěstí, protože 

vím, že jsem splnil svou povinnost a že mohu přinést zpět do Klidu a Štěstí svou nashromážděnou 

energii, obohacenou o zkušenost, kterou mi poskytl život na Zemi - zpět do zdroje, z něhoí všechno 

vychází Je obtížné pro pozemského Člověka porozumět této volbě a takovému rozhodnutí - Že 

dobrovolně opouštím


Příšerná kaple řádu Chrámu slunce, kterou objevili vyšetřovatelé na statku u Chiery za posuvným 

panelem ve stene. Na podlaze našli osmnáct mrtvol. 

pozemskou podobu. Ale tak je to se všemi, kteří v sobě nesou Světlo a Kosmické vědomí a vědí, kam se 

vracejí. 2 

Při posedlosti tohoto druhu bylo pouze otázkou času, než začali členové kultu mluvit o „konci světa" a 

o tom, jakým způsobem - až ta chvíle přijde - příslušníci řádu Chrámu slunce opustí vezdejší svět a 

společně půjdou cestou mrtvých zpět na planetu Sirius. 

Proč vsak dvojice vůdců zvolila právě to konkrétní datum? Bohužel se zdá, že nemělo ani v 

nejmenším nějaký spirituální význam, nýbrž skutečná příčina je mnohem prozaičtější. Několik 

významnějších příslušníků řádu se s Di Mambrem a Jouretem nepohodlo a požadovali navrácení 

prostředků, které do řádu vložili. Jistou roli v této rebelii nepochybně sehrál zánik jiného kultu. V 

únoru 1993 vstoupila farma nedaleko texaského města Waco, která sloužila jako útočiště sekty 

Davidovské větve adventistů sedmého dne, do stavu obležení, který trval čtyřiapade-sát dní. Nakonec 

vůdce této sekty David Koresh rozho- 


dl že dozrál čas k tomu, aby jeho kult spáchal masovou sebevraždu. Zanedlouho čtyřiaosmdesát jeho 

následovníků (včetně mnoha dětí) zemřelo v ohni záměrně založeného požáru, jehož záběry obletěly 

celý svět. Tato událost vyvolala radikální snížení počtu lidí, kteří nově přicházeli do podobných 

organizací, nemluvě o vlně dezertem, kteří zoufale opouštěli sekty, jejichž členy už byli. Také počet 

příslušníků Chrámu slunce začal klesat. 

Byly to pro Di Mambra časy plné starostí, ale jeho potíže teprve začínaly. O několik měsíců později 

dlouholetý příslušník jeho skupiny přišel na to, že Di Mambro využívá laserových triků k tomu, aby 

předváděl věřícím přízračne velmistry řádu Chrámu slunce". Tímto mužem byl Tony Dutoit, týž, jehož 

mrtvola měla v zádech padesát bodných ran po noži a byla později objevena v Kanadě nacpaná v příborníku. 

Švýcarský dentistaThierry Huguenin rovněž hovořil o fintách, kterými Di Mambro s oblibou 

působil na svoje 

stoupence: 

Dvě ženy se začaly svlékat, hned jak se ozvaly první tony Wagnemvy hudby. Když už byly jen ve 

spodním prádle, z rejiektoru sama od sebe vypadla žárovka, rozlomila květ růže a roztříštila se u paty 

oltáře. Jo {Di Mambro} vytasil meč a vzkřikl: „Silami, které mi byly svěřeny,^ vytvářím ochranný kruh 

kolem tohoto svatého shromáždění! "- 

To všechno se zdá být velmi dětinské, a přece to pro příslušníky řádu očividně byla závažná ukázka Di 

Mambro-vy moci. Nicméně skeptikové jako Dutoit podporovali tlak, jemuž byl Di Mambro vystaven, 

když jej několik bank nechalo prošetřovat kvůli praní peněz. Ještě mu dodalo, Že i jeho vlastní děti Eli 

a Emmanuelle začínaly stále méně věřit učení svého otce. Eli dokonce s velkým nadšením odhaloval 

švindly, kterých se otec dopouštěl, což se mu podařilo hned při několika příležitostech a vedlo to k 

odchodu nejméně deseti členů z řádu.


Di Mambro se ale nepotýkal s problémy sám, protože Luc Jouret měl také dost svých starostí. Někdy 

před rokem 1994 neprošel volbou na funkci velmistra kanadské pobočky řádu Chrámu slunce, protože 

jeho stále excentričtější chování a despotický způsob vedení sekty proti němu postavily mnoho 

klíčových členů řádu. Podle několika svědectví například před zahájením určitých rituálů Chrámu 

slunce Jouret vyžadoval sexuální styk s některou Členkou řádu, aby mu prý dodala „spirituální sílu". 

Byl to však zejména jeho způsob vedení sekty, který ho dostal do potíží a nakonec vedl k jeho 

sesazení. To pak vyvolalo zásadní rozkol mezi evropskými pobočkami řádu, což velmi rozezlilo Di 

Mambra, který Jouretovi vždycky naprosto věřil. Několik investigativních novinářů později zjistilo, že 

to nebyl první případ, kdy Jouret přišel o vedoucí postavení v tajném spolku. Než se připojil k řádu 

Chrámu slunce, patřil Luc Jouret k rasistické neonacistické kouzelnické organizaci, kterou spoluzaložil 

s někdejším důstojníkem gestapa Juliene Origasem. Když se Jouretovi nezdařil pokus o převzetí úplné 

kontroly nad touto skupinou, raději z ní odešel a připojil se k Di Mambrovu Chrámu slunce, kde 

ovšem opakoval stejnou chybu. Ke všemu se policie začala zajímat o Jouretovo podnikání, protože 

vyšlo najevo, že se pustil do ilegálních obchodů se zbraněmi. Byl usvědčen spolu s dalšími dvěma 

příslušníky řádu a postižen pokutou ve výši 1000 dolarů. 

Jak Di Mambro, tak Jouret měli tedy pádné důvody k obavám o budoucnost řádu Chrámu slunce a 

především o své postavení vůdců řádu. Za klacek hozený pod nohy především považovali chování 

Tonyho Dutoita. Jeho manželka Nicki dříve dostala od Di Mambra rozkaz, že nesmí mít žádné děti, 

ale protože zoufale toužila po rodině, ignorovala mistrův příkaz a porodila syna Christophera- 

Emmanue-la. Když se o tom Di Mambro doslechl, okamžitě prohlásil 


novorozence za antikrista, jehož vyslaly na svět síly zla, aby zpochybnily postavení jeho dcery jako 

pravého mesiáše. 

Di Mambrovi i Jouretovi se zdálo, že jim ze zapeklitého stavu věcí zbývá pouze jediná cesta - 

prohlásit, že nadešel čas k tomu, aby oba dva i se svými stoupenci opustiti Zemi a postoupili na vyšší 

spirituální úroveň. Aby transformace mohla úspěšně proběhnout, byl k tomu nezbytný oheň, a tak po 

vraždě Tonyho Dutoita a jeho rodiny byl v budově, v níž žili, založen požár. Jejich vrahové (později 

identifikovaní jako pětatřicetiletý Gery Genoud a šedesátiletá Colette Genoudová) pak spáchali 

sebevraždu ve víře, že se vydávají na cestu, jež je dovede na Sirius. Téměř ve stejné chvíli na druhé 

polokouli vůdcové Di Mambro a Jouret dokonali své sebevraždy (a také řady dalších lidí) na 

Švýcarském statku Alberta Giacobina. Po masových úmrtích v Chiery a 5. října v Granges-sur-Salvan 

aktivita přeživších příslušníků řádu Chrámu slunce na nějakou dobu prakticky ustala. Nikdy se přesně 

nezjistilo, proč tomu tak bylo, ale dá se předpokládat, že po smrti Di Mambra a Joureta řád fungoval 

pouze s velkými potížemi. Ovšem uběhlo jen něco přes rok od prvních masových sebevražd a došlo k 

dalšímu krve- 

prolití. 

V prosinci 1995 v řídce zalesněné krajině nedaleko francouzského Grenoblů, v místě zvaném Pekelná 

studna (či jáma) bylo nalezeno šestnáct mrtvých lidí, z toho tři děti, šestiletá Tania Veronová, 

devatenáctiměsíční Curval Lar-danchet a čtyřletý Aldwin Lardanchet. Někteří z nich měli na tělech 

strašlivé popáleniny a čtrnáct mrtvol leželo příznačně uspořádaných do kruhovitého obrazce, později 

identifikovaného jako symbol hvězdy. Toho dne vrcholil zimní slunovrat a ve všech mrtvých byli 

poznáni příslušníci řádu Chrámu slunce. I když někteří z nich očividně spáchali sebevraždu, u jiných 

byly objeveny známky svědčící o tom, že byli brutálně zavražděni. Jedna žena měla roztříštěnou


Čelist, jiní utrpěli střelná zranění a téměř ve všech do kruhu uspořádaných tělesných pozůstatcích byly 

zjištěny stopy narkotik Myolastanu a Digoxinu. Několik mrtvých při sobě mělo dopisy na 

rozloučenou, v nichž se říkalo, že účelem jejich činu bylo opustit pozemský život a vydat se do vyšší 

spirituální sféry. Tragicky působily náznaky, že někde jinde mělo dojít k podobné masové sebevraždě. 

Přešel rok, aniž by se udal nějaký další incident, avšak policie přesto bedlivě střežila zbývající 

příslušníky řádu Chrámu slunce, obzvláště při letním a zimním slunovratu a podzimní a jarní 

rovnodennosti. Snad proto, že se při žádném z těchto významných dnů nic nepřihodilo, nechali se 

strážcové pořádku ukolébat do falešného pocitu bezpečí, či prostě neměli dost prostředků, aby mohli 

neustále všechny sledovat. Ať tak nebo tak, jakmile jejich pozornost ochabla, došlo k další tragédii. 

22. března 1997 se v malé vesničce St. Casimir v kanadské provincii Québec odehrála další masová 

sebevražda, díky níž se počet mrtvých příslušníků Chrámu slunce vyšplhal na celkem čtyři 

asedmdesát. V den jarní rovnodennosti se pčt dospělých členů řádu spolu se třemi teenagery pokusilo 

aktivovat zápalný prostředek, který měl zajistit, že budova i se všemi uvnitř shoří do základů. Zápalný 

systém naštěstí selhal a nezletilí měli dostatek času, aby své rodiče přesvědčili. že nechtějí zemřít. 

Když je dospělí z domu pustili, utekly osvobozené děti do nedalekého stavení, ale dospělí pokračovali 

v realizaci svého plánu - tentokrát s úspěchem. Požili omamné prostředky, potom ulehli na podlahu do 

obrazce symbolizujícího kříž a podpálili se. Později byl objeven dopis vysvětlující víru obětí, že tento 

způsob sebevraždy je jediný možný prostředek, jak se dostat na jinou planetu. 

Úřady snad selhaly v tom, že nedokázaly této tragédii předejít, ale následujícího roku měly větší štěstí. 

V roce 1998 se 


Mezinárodně uznávaný dirigent a skladatel Miche! Tabach-nik byl podezřelý z účasti na úmrtích 

příslušníků řádu Chrámu slunce, ale byl osvobozen ze všech bodů obžaloby. Za svou hudbu sklidil 

mnohá ocenění a naposled působil jako šéfdirigent tělesa Noord-Nederlands Orkest. 

zjistilo, že jistý německý psycholog shromáždil devětadvacet příslušníků rádu Chrámu slunce na 

Kanárských ostrovech s neskrývaným účelem - spáchat další masovou sebevraždu, Mezitím ve Francii 

naléhali příbuzní obětí z Grenoblů na úřady, aby zatkly všechny přežívající členy sekty, zejména její 

vůdce, a zavedly proti nim trestní řízení. 

Jedním z těchto vůdců byl Michel Tabachnik, světoznámý hudebník a dirigent, který žil v Paříži, ale 

pracoval jednak s orchestrem kanadské Opery a jednak se symfonickým orchestrem torontské 

univerzity. Byl obviněn z „účasti na zločinném spiknutí" s cílem spáchat rituální vraždy a 16. dubna 

2001 byl v Grenoblů postaven před soud. Původně


nebyl považován za nějakou významnou postavu této tajné společnosti, ale podrobnější vyšetřování 

prokázalo, že se podílel na organizaci sebevražd v roce 1994 i všech následujících. Tabachnik byl 

rovněž autorem velké části řádové literatury (která byla za těžké peníze prodávána prostým členům), a 

tudíž hrál zásadní roli v ohlupování příslušníků sekty a jejich upevňování ve víře, že sebezničení je 

nezbytné k dosažení cílů řádu. 

Při přelíčení francouzský vyšetřující důstojník Luc Fon-taine vyjádřil názor, že dva zemřelí příslušníci 

sekty - policejní důstojník Jean-Pierre Lardanchet (jehož dva synové rovněž zemřeli při tragické 

události v roce 1995) a architekt jménem André Friedli - byli těmi muži, kteří při gre-nobleské masové 

sebevraždě stříleli a zavraždili několik členů řádu, jež nebyli ochotní sami si sáhnout na život. Podle 

tohoto vzoru probíhaly i všechny ostatní incidenty - dva vybraní členové sekty postříleli ty, kteří 

nedosáhli dostatečně vysoké spirituální úrovně, aby chtěli spáchat sebevraždu. Při rekonstrukci na 

místě činu se pak demonstrovalo, jak Lardanchet a Friedli polili těla benzinem, načež je zapálili a sami 

spáchali sebevraždu. Všechno to bylo nanejvýš pochmurné, a protože státní zástupce požadoval trest 

mezi pěti a deseti roky, není divu, že Tabachnik všechno popíral. Koneckonců proti němu bylo kromě 

listinných dokladů k dispozici jen velmi málo přímých důkazů, které by jej jednoznačně spojovaly se 

všemi těmi mrtvými. Nicméně dva dřívější příslušníci Chrámu slunce dosvědčili, že příkaz ke 

spáchání sebevraždy přišel z nejvyšších míst řádu, kam náležel i Tabachnik. Uvedli rovněž, že sektu 

založil Di Mambro právě s Tabachnikem, poté co společně cestovali do Egypta, kde se nechali 

inspirovat starověkými faraóny. Di Mambro svému žáku vysvětloval staré rytiny a poučil ho, že bůh 

Sothis (později známý jako Sírius) představuje vědění. K tomuto důkazu se vázal rozhovor se synem 


někdejší příslušnice řádu, který otiskly noviny The Times v průběhu Tabachnikova procesu: 

Edith Vuametová, manželka někdejšího olympijského vítěze v lyžování, nedokázala odolat vábení 

kultu, přestože už zemřelo třiapadesát jeho příslušníků. 

[Alain] Vuarnet a jeho otec se prvně dozvěděli o existenci této sekty a o tom, zeje s ní spojena i jejich 

rodina, v říjnu 1994, kdy ve třech ohních planoucích ve vesnicích ve Švýcarsku a v Kanadě zahynulo 

třiapadesát jejích členů. V policejních hlášeních se ve spojitosti s kultem objevilo také jméno paní 

Vuametové a jejího nejmladšího syna Patricka. 

„Měl jsem pocit, jako by se nám na hlavu sesypal celý svět," řekl vysoký, sportovně vyhlížející 

Vuarnet, dnes šéf rodinné firmy. „Ale v určitém smyslu se nám ulevilo - ti dva guruové řádu se sami 

také zabili. Po několika měsících jsem se zeptal matky, jestli se stále ještě vídá s příslušníky řádu 

Chrámu slunce. Zbledla a odpověděla: ,Copak si opravdu myslíš, Alaine, že po tom všem, co ti lidé 

udělali, bych s nimi mohla mít ještě něco společného?'" O rok později, brzy ráno 16. prosince 1995, 

byli Edith s Patrkkem mezi šestnácti příslušníky řádu Chrámu slunce, kteří vystoupili lesnatými svahy 

Vercourských hor v jihozápadní Francii na místo, jemuž se v kraji říká Pekelná jáma. 4 

Alain Vuarnet hovořil i o tom, jak v roce 1990 matka trpěla mírnými záchvaty deprese a setkala se s 

Lukem Joure-tem. Chtěla najít něco, več by mohla věřit, hledala nějakou víru a Jouretův kult očividně 

její potřebě vyhovoval. 

Tabachnik u soudu připustil, že byl ve styku s Chrámem slunce, ale kategoricky odmítal myšlenku, že 

by měl být jedním z jeho vůdců, nýbrž tvrdil, že se sám nechal Di Mamb-rem ošálit. „Je pro mě velmi 

obtížné, Ctihodnosti," prohlásil během jednoho obzvlášť tísnivého osmihodinového hlavního líčení, 

„vysvětlit mou roli v tom, co se odehrálo, protože jsem byl naprosto naivní." 5 Ale Francis Vuillemin, 

právník


zastupující rodiny některých obětí z Grenoblů, jeho obranu zcela odmítl; „Tabachnik se snaží ze sebe 

dělat imbecila, ve skutečnosti se ale chová, jako by byli imbecilové všichni ostatní. On byl přece 

autorem doktríny, která vedla ke všem těm úmrtím." ň 

Obžaloba se pak pokoušela různými svědeckými výpověďmi prokázat, že Tabachnik byl jedním z 

vůdců, kteří oznámili konec ěinnosti kultu krátce před první sérií tří masakrů, a že tedy dokonale věděl 

o tom, jaké události přijdou. Avšak bez ohledu na to, jak žalobci na Tabachnika sočili a snažili se jej 

vykreslit jako jednoho z čelných činovníků Chrámu slunce, byl 25. Června zproštěn všech obvinění. 

Tabachnikova právníka Francise Szpinera pochopitelně výsledek procesu potěšil a prohlásil, že 

soudcové rozhodující věc jeho klienta správně odolali tlaku médií a Tabachnika neodsoudili. Nicméně 

přesně opačné mínění vyjádřila antikultovní organizace Association de defence de lafanúlle et de 

ťindividu, jež označila výsledek soudu za zklamání a požadovala, aby se vláda postarala o vydání 

zákona zakazujícího existenci kultů. „Pokud by takový zákon existoval," konstatoval právník asociace 

Francis Buillemin, „nevyhnul by se Michel Tabachnik trestu." 7 Takto však Tabachnik odešel od soudu 

jako volný Člověk a také takovým zůstal, navzdory tomu, že se žalobce proti zprošťujícímu rozsudku 

odvolal. Dnes pokračuje v úspěšné kariéře jako vysoce uznávaný dirigent. 

Podle mínění policejních úřadů ve Francii, Švýcarsku a Kanadě přinášelo milénium velmi reálnou 

možnost uskutečnění dalších masových sebevražd. V Quebeku se na sektu operující v této provincii 

zaměřilo zhruba pětasedmdesát vyšetřovatelů; policejní důstojník Pierre Robichaud ze Sureté du 

Quebec prohlásil: 

Oni [řád Chrámu slunce] tvrdí, že jsou nečinní, ale naneštěstí se nedá bez jakýchkoli pochybností 

přisvědčit, že tomu 


tak skutečně je. Nemáme nějaké zvláštní obavy, ale bohužel se mohou stát věci, které nemůžeme 

předvídat. Zítra se může přímo před našima očima odehrát podobný masakr jako v St. Casimiru. Je to 

velice citlivá věc* 

Také ve Švýcarsku se podnikala opatření, která by zabránila další tragédii. Bylo otevřeno veřejné 

informační středisko o náboženských kultech, které - aniž by se nějak rušivě dotýkalo víry občanů - 

varovalo veřejnost před nebezpečím, které v sobě může nést členství v některých kultech Či 

skupinách. Prezident tohoto centra Francois Bellanger k tomu řekl: 

My proti těmto skupinám nebojujeme. Žijeme v zemi, kde je svoboda vyznání posvátná. Chceme jen 

poskytnout neutrální a významné informace. Při shromažďování, analyzování a zveřejňování těchto 

údajů postupujeme velmi opatrně. 9 A tento obezřetný, nenásilný postup zřejmě přináší ovoce, protože 

od sebevražd v Grenoblů a soudu s Michelem Tabachnikem zatím nedošlo k žádné další masové 

sebevraždě. To ovšem neznamená, že by se taková událost nemohla odehrál v budoucnosti znovu. Je 

zajímavé, že v závěrečné zprávě po soudu s Tabachnikem soudce Fontaine konstatoval: „Rád je 

strukturován jako multinacionální a jedná se o vskutku ohromnou obchodní entitu s finančními zájmy 

na třech kontinentech." Jestli toto prohlášení poukazovalo na fakt, že mnoho lidí věřilo (a stále věří), 

že kult je krycím prostředkem organizovaného zločinu, je třeba říci, že taková skutečnost se 

neprokázala. Jisté ovšem je, že přes účty Chrámu slunce proudily miliony dolarů a že mezi jeho členy 

patří mnoho vysoce vlivných osob, jako policejní důstojníci, politikové, státní úředníci a údajně (podle 

dokumentu televizní stanice Channel 4) dokonce i monacká princezna Grace. Může být pravda i to, že 

Di Mambro i Jouret fungovali pouze jako loutky v rukou někoho stojícího ještě výš v hierarchii řádu - 

někoho, jehož jméno, jak je pro tajné organizace typické, nebylo nikdy zveřejněno.


1 

„Interpol joins Swisš in Solar Temple murder inquiry" (Inter-pol se spojil se Švýcary při vyšetřování vražd v 

Chrámu slunce), Edward Luče z Granges-sur-Salvan, Claire Trevena z Toronta a John Mullin, Guardian, 6. října 

1994 1 www.religiousmovements. lih.virginia.edu/nrms/solarlemp.html 

3 

„Lured by the cult" (Vábení kultu), The Times (Londýn), 18. dubna 2001 

4 

Tamtéž. 

5 

„Conductor telíš court how New Age Guru insipred doomsday cuit" (Dirigent vysvětluje soudu, jak gum 

nového věku inspiroval kult soudného dne), AFP, 26. dubna 2001 

6 

Tamtéž. 

7 

„Conductor not guiliy in doomsday cult deaths, French court says" (Francouzský soud rozhodl, že dirigent není 

vinen v případu úmrtí členů kultu soudného dne), Globe and Mail (Kanada), 26. června 2001 

s 

„Solar Temple cult worries rise as millenium nears" (S blížícím se miléniem stoupají obavy z kultu Chrámu 

slunce), Patrick Whi-te, Reuters, 26. dubna 1999 

' „Geneva seeks to temper influence of cults" (Ženeva se snaží omezit vliv kultů), Swisslnfo (Švýcarsko), 3. 

listopadu 2001 

145 

ASASÍNOVÉ 

PRVNÍ TERORISTÉ V DĚJINÁCH 

Za pomoci kejklířských klamů a úskočných lží, se Istnými 

přípravami a zvláštním předstíráním vybudoval základnu 

ismailiských vrahů a pravil: „Kdo z vás zbaví tento stát 

zloducha Nizama al-MulkTusiho?" Muž řečený Bu Tahir 

Arrani si přiložil dlaň na hruď na znamení, že úkol prnimá, 

a vydal se na cestu omylu, po níž doufal dojít blaženost. 

na onom světě, takže páteční noci 12. dne ramadánu 

roku 485 [...] v přestrojení za sufijského derviše přistoupil 

k nosítkům, v nichž byl Nizam al-Mulk přenášen z audience 

do stanu svých žen, a zaútočil na něho nožem, diky 

kterémužto bodnutí se stal mučedníkem. 

Rašíd al-Din 

Dnes je slovo „asasín" součástí běžného hovorového jazyka a označuje jakéhokoli vraha nějaké významné 

osobnosti nebo profesionálního nájemného zabijáka. Toto slovo je arabského původu a na Západ se dostalo těsně 

před křižáckými výpravami jako označení tajuplné islámské sekty obávané v celé tamní oblasti pro množství 

napáchaných vražd. Asasínové (nebo též ismailiové či hašišínové) byli skupinou která se proslavila díky tomu, 

že užívala vražd jako politické zbraně. Tato radikální islámská sekta byla nelítostná nemilosrdná a bezohledně 

systematická jak v plánování, tak při realizaci svých zločinů a byla po právu jednou z nejobávanějších organizací 

tehdejšího světa.


První zmínka o této skupině se údajně objevila ve zprávě vyslance, který z pověření císaře svaté říše 

římské Fridricha I. Barbarossy putoval v roce 1175 do Egypta a Sýrie: 

Vězte, že na pomezí Damašku, Antiochie a Aleppa žije v horách určitá skupina Saracénů, kteří jsou ve 

své vlastní řeči zváni Heyssessini [,..] Tato horda mužů žije bez zákona; pojídají prasečí maso proti 

saracénským zákonům a obcují se všemi ženami bez rozdílu, včetně vlastních matek a sester [...] Mají 

ve svém. středu Mistra, který vzbuzuje největší děs u všech saracénských princů v blízkém i dalekém 

okolí, jakož i u sousedících křesťanských pánů. Má totiž ve zvyku ohromujícím způsobem je zabíjet.' 

„Mistr", který byl obecně znám pod přezdívkou „Stařec z hory" (toto přízvisko přecházelo z jednoho 

vůdce asasí-nů na druhého), vládl svým následovníkům strašlivou mocí, protože v nich vyvolal 

fanatickou oddanost, jaké se netěšil žádný jiný z tehdejších pánů, 

Cestovatel Marco Pólo, který touto částí světa putoval v roce 1273, měl unikátní možnost Starce 

pozorovat a podává zajímavý způsob vysvětlení vzniku moci, kterou vůdce asasínů vládl svým 

vyznavačům. Pólo popisuje, jak Stařec zařídil, že ,jisté údolí mezi dvěma horami bylo uzavřeno a 

přeměněno v zahradu, největší a nejkrásnější, jakou svět viděl, obdařenou všemi druhy ovoce". Potom 

cestovatel líčí, jak Stařec od svých žáků požaduje, aby věřili, že tato zahrada je skutečným Rájem. 

„Nyní není do této zahrady povolen vstup žádnému muži vyjma těch, kteří mají v úmyslu stát se jeho 

Ašišinem," píše Marco Pólo. Jakmile Stařec z uchazečů vybral ty, které chtěl nechat vejít, dostali 

dotyční lektvar, po jehož vypití usnuli a poté byli přeneseni do zahrady. Když se Starcovy oběti 

probudily v tak nádherném prostředí, bez váhání uvěřily, že jsou v ráji. A zůstaly tam, dokud nebylo 

potřeba, aby se vrátily do vnějšího světa jako asasínové. Ten, na něhož padla volba, znovu dostal 

nápoj 

ASASÍNOVÉ 147 

s uspávacím prostředkem, jenomže tentokrát byl vynesen ze zahrady ven a po procitnutí dostal 

instrukce pro zadaný úkol. „Jdi a zabij tak a tak," napsal Marco Pólo, když se snažil parafrázovat 

Starcovu řeč, „a když se vrátíš, mí andělé tě přenesou do ráje. A i kdybys zahynul, stejně pošlu své 

anděly, aby tě přenesli zpátky do ráje." 2 

Ať je toto Polovo svědectví pravdivé nebo ne (a řada historiků z nejrůznějších důvodů věří, že není), 

ukazuje, do jaké míry asasínové pronikli do veřejného povědomí. Ve dvanáctém století někteří 

komentátoři měli za to, že je třeba ruku asasínů vidět za každou politickou vraždou nejen v Sýrii, ale i 

v Evropě. V roce 1158, když Fridrich Barbarossa obléhal Miláno, tvrdil jeden historik, že byl jakýsi 

asasín chycen přímo v Barbarossově táboře. V roce 1195 se anglický král Richard I. Lví srdce 

zdržoval v Chinonu a v té souvislosti bylo zaznamenáno, že bylo dopadeno nejméně patnáct asasínů, 

kteří doznali, že je poslal francouzský král, aby Richarda zabili. Objevovaly se i další početné zprávy 

tohoto druhu a zanedlouho se stalo obecným zvykem obviňovat nepřítele ze spojenectví se Starcem z 

hory, přičemž účelem tohoto spojenectví bylo vyslání asasínů s úkolem zabít protivníka. Pravda je 

taková, že většina evropských vládců té doby nepotřebovala žádnou pomoc zvnějšku, aby se zbavili 

Benátský cestovatel Marco Pólo narazil na kult asasínů, když putoval po Středním východě v roce 

1273, a Simce se rozepisoval o Starci z hory.


soupeřů tím, zeje dali zavraždit, takže obvinění ze spojení s asasíny se chápalo spíš jako ostrá urážka. 

Ovsem asasínové i nadále budili zvědavost Západu a v roce i697 napsal jistý Barholomé de Herbelot 

knihu nazvanou Bibliothéque oríentale (Orientální knihovna), v níž zachytil téměř všechny tehdy 

dostupné informace o dějinách, náboženství a literatuře této části světa. De Herbelot soudí, že 

asasínové byli odnoží ismailiů (kteří zase byli odnoží šíi-tů, jejichž spory se sektou sunnitů byly a stále 

jsou, zejména v současném Iráku, hlavním náboženským schismatem v zemích islámu). 

Další významnou studií - ovšem podstatně mladší - bylo dílo arabského učence Silvestra de Sasy, 

který publikoval teorii, žeasasínové/hašišínové získali své jméno podle toho, že hojně užívali hašiš, 

nicméně tento předpoklad byl později zpochybněn, protože ismailiové se ve svých textech o této droze 

nikdy nezmínili. Také se uvádí, že lokální syrské slovo hasishi mělo význam „násilník" a bylo této 

sektě při-řčeno spíše pro zvláštní chování asasínů než kvůli užívání hašiše. Asasínové byli skutečně 

natolik nespolečenští, že původní Stařec z hory - muž jménem Hasan-i Sabbah -neopustil svou 

horskou pevnost více než pětačtyřicet let. 

Sabbah se narodil v íránském městě Kum zhruba v polovině jedenáctého století, ale když byl ještě 

chlapec, otec přestěhoval celou rodinu do Rayy {dnešní Teherán), kde Sabbah podnikl první vážný 

pokus získat náboženské vzdělání. 

Od chlapeckých dnů, kdy mi bylo sedm let, jsem pociťoval náklonnost k rázným oblastem učenosti a 

přál jsem si stát se církevním učencem; do věku sedmnácti let jsem byl hledačem a pátračem po 

vědomostech, ale přidržoval jsem se víry svých otců ve dvanáct knih menších proroků. 3 

Zdá se, že Sabbah navštívil zhruba na tři roky Egypt, kde žil nejprve v Káhiře a poté v Alexandrii. V 

této době se 


však kvůli náboženské roztržce odvrátil od své původní víry. Káhirský kalif al-Mustansir na 

smrtelném loži ustanovil svým následníkem syna Nizara, ale jakmile skonal, bylo rozhodnuto, aby se 

kalifem stal naopak al Musta'li, Niza-rův bratr. Toto rozhodnutí vyvolalo mezi obyvatelstvem velké 

pozdvižení a velká část populace al Musta'liho neuznávala. 

Odbojnická skupina vyhlásila věrnost závětí ustanovenému kalifovi Nizarovi, a proto se příslušníci 

této sekty, později historikům známí jako asasínové, nejprve označovali jako Nizarovi ismaMhové. 4 

Hasan-i Sabbah se k této sektě rovněž připojil a díky tomuto rozhodnutí byl později deportován z 

Egypta do severní Afriky. Loď, na níž ho odváželi, se dostala do potíží a ztroskotala, jeho však 

zachránili a převezli do Sýrie. Odtud Sabbah cestoval napříč Persií a prošel Írán i Kurdistán. Jeho 

hlavní cíl však ležel na severu Persie - byla to šíitská pevnost Daylam, místo, které, řečeno slovy 

Bernarda Lewise, „žárlivě [střežilo] svou nezávislost před kalify z Bagdádu i ostatními sunnitskými 

vládci". 5 

Jako člověk, který se osobně vyhýbal kalifům, Hasan-i Sabbah do nového prostředí dokonale zapadl a 

věnoval velké úsilí uskutečnění cílů obsažených v „nové" víře Niza-rových ismailiů; pilně cestoval po 

celém kraji a o tri nebo čtyři roky později usoudil, že potřebuje pro své učení trvalou základnu. 

Rozhodl se pro horský úkryt, který by byl pro jeho nepřátele nedosažitelný, odkud by nicméně mohl 

pokračovat v boji nejen proti kalifům, ale i proti svému skutečnému nepříteli, jímž byla Seldžucká 

říše. 

V jedenáctém století islámský svět zakusil několik velkých útoků zvnějšku, z nichž nejvážnější byla 

invaze turkic-kých Seldžuků, kteří nakonec založili novou říši rozkládající se od Střední Asie až ke 

Středozemnímu moři. Zdálo se, že Seldžukové jsou neporazitelní. Nikdo je nenapadal, nikdo


se o to ani nepokusil. Jejich vojenská síla neměla sobě rovné a jako jediní se jim stavěli na odpor 

ismailiové a zejména Hasan-i Sabbah, který se během doby stal pro Seldžuky pravou noční můrou. 

Když se Sabbah rozhodl vybudovat horskou pevnost, věděl o jediném místě, které splňovalo veškerá 

kritéria -hrad Alamut. Byl postaven v nadmořské výšce přes 1800 metrů nad mořem na úzkém hřebeni 

v srdci Elburzských hor, odkud dominoval chráněnému údolí, jež se táhlo zhruba pětačtyřicet 

kilometrů daleko. Alamut stál na skutečně ideálním místě. Podle pověstí stavbu nechal zbudovat 

někdejší daylamský král, který jednou na lovecké výpravě vypustil orla, jenž se pak usadil na 

skalnatém ostrohu vysoko v horách. Král ocenil, jak vynikající místo si dravec vybral, a neprodleně 

vydal rozkaz postavit na tom miste hrad, který dostal jméno Aluh Almut, což v překladu znamená 

„Orlí ponaučení". Hrad byl v roce 860 přestavěn dalším králem; když se však Sabbah rozhodl, že hrad 

napříště bude patřit jemu, dosavadního držitele prostě vyhnal a stal se novým pánem Alamutu. 

Od chvíle, kdy Sabbah vešel do hradu, už nikdy nesešel dolů ze skály, na které hrad stál. Vedl střídmý 

život, studoval, kázal a dohlížel na dění ve svém „království", což z valné části znamenalo získávání 

nových konvertitů pro učení ismailiů a obsazování dalších hradů. Vysílal také misionáře, jejichž 

úkolem bylo přispívat k plnění obou těchto hlavních cílů. Letopisec Juvaynie napsal: 

Hasan vynaložil nesmírné úsilí, aby ovládl místa sousedící s Alamutem nebo ležící v okolí. Pokud to 

bylo možné, získával je do své moci různými propagandistickými triky- a sídla, která jeho lichotkám 

nepodlehla, obsadil silou, s vraždéním, znásilňováním, loupežením, krveprolitím a válkou. Dobyl ty 

hrady, u kterých to bylo možné, a kdykoli objevil vhodné skalisko, postavil na něm nový hrad. 6 


Ilustrace z rukopisu Putování Marka Póla pocházejícího z patnáctého století ukazuje Starce z hory, jak 

vydává svým věrným příkazy k vraždám. 

Hasan-i Sabbah si počínal tak úspěšně, že jeho věrní začali šířit náboženskou propagandu i v oblastech 

věrných sun-nitům a Seldžukům. Byli to právě Sabbahovi emisaři, kdo jako první prolil krev v 

Seldžuky ovládaném okolí Rayy [Teheránu], Osmnáct ismailiských agentů, kteří se sešli ke společné 

modlitbě, bylo místními ozbrojenci zatčeno a vsazeno do vězení. Po výslechu byli všichni propuštěni. 

Pak se skupina vydala k muezzinovi, aby se pokusila přesvědčit ho k přestoupení na jejich víru, avšak 

svatý muž odmítl jejich náboženské ideje, takže potom v obavě, že by jejich počínání ohlásil místním 

úřadům, Sabbahovi muži muezzi-na zabili. Když se o vraždě doslechl vezír toho kraje Nizam al-Mulk, 

vydal rozkaz, aby vůdce skupiny byl uvězněn a popraven - jeho rozkaz byl neprodleně vykonán. To 

bylo první z celé řady tvrdých opatření, která Seldžukové přijímali vůči ismailiům. Ovšem místo aby 

se ismailiové nechali odradit od budoucích konfliktů, pokračovali pod Sabbaho-


vým vedením v odporu a brzy si osvojili umění úkladných vražd, jež jim pomáhalo v boji. 

Říká se. že jako první oběť si vybrali samotného vezíra Nizama al-Mulka, a muž pověřený úkolem jej 

zavraždit se jmenoval Bu Tahir Arrani. 

[...] páteční noci 12. dne ramadánu roku 485 [16. října 1092} v okrese Nihavand ve stanici Sahna v 

přestrojení za sufijského derviše přistoupil k nosítkům, v nichž byl Nizam al-Mulk přenášen z audience 

do stanu svých žen, a zaútočil na něho nožem, díky kterémužto bodnutí se [Arrani] stal mučedníkem. 7 

Zavraždění Nizama al-Mulka bylo první z dlouhé řádky politických vražd, které od té doby byly téměř 

na denním pořádku. Nikdo se nemohl před útočníky cítit v bezpečí: princové, králové, generálové, 

vězí rove, guvernéři, duchovní - všichni, kteří zjevně nesouhlasili s ismailii a jejich učením, byli 

považováni za nepřátele, a tudíž za legitimní cíl násilí, Sami ismailiové se považovali za elitní smrtící 

sílu, která srazí každého, kdo se jim postaví. Jejich oběti na druhé straně chápaly ismailie jako 

„zločinné fanatiky", lidi, kteří byli ochotni porušit zákon a dopustit se vraždy, jen aby dosáhli svého. 

Sabbahova sekta, ismailiové (Či asasínové nebo hašišíni) se stala velmi mocnou tajnou společností, 

bohatě obdařenou všemi náležitostmi, jaké se u takové skupiny dají očekávat. Měli vlastní systém 

přísah a striktně vymezenou hierarchii, jejich organizace vycházela z pevně stmelených základních 

skupin, které se skládaly z členů zasvěcených do tajemství společnosti iniciačním rituálem. Sekta jako 

celek byla organizována systémem da 'vra, což znamená „poslání", přičemž ti, kteří byli zapojení do 

da'wa, byli označováni jako da'i čili „misionáři". Tito da'i se potom dále dělili a členili podle hodnosti 

a funkce, přičemž nejvyšší postavení zaujímali učitelé a kazatelé. Na opačném konci žebříčku stáli 

musta- 

ASASÍNOVE 153 

jih, což byla nejnižší třída noviců, ale nade všemi byl hujja čili starší da'i, který zastával úlohu staršího 

církve. 

Avšak spíše než jakékoli náboženské praktiky stálo v popředí zájmu asasínů zabíjení protivníků, 

které je proslavilo, a není nadsázkou tvrdit, že to byla pravděpodobně historicky první skupina lidí, 

kteří vpravdě transformovali vraždu v ideologickou záležitost -jejich útoky totiž směřovaly především 

proti těm muslimským vládcům, kteří nehodlali tolerovat jejich extrémně neortodoxní pojetí islámu. 

Ismailiové plánovali své útoky do nejpodrobnějších detailů, přičemž se snažili vyloučit možnost, že by 

byl zabit někdo, kdo není „legitimním" cílem. Typický postup býval takový, že se v přestrojení 

přiblížili k oběti, aniž by vzbudili jakékoli podezření. Nejoblíbenější zbraní byla dýka, protože se dala 

snadno ukrýt v oblečení, a když byla použita správným způsobem, zajišťovala rychlý konec oběti. 

Používání dýky - oproti jedům ěi uškrcení, jejichž užití by v případě některých vražd bylo buď 

snadnější, nebo bezpečnější - mělo zřejmě pro asasíny zvláštní a důležitý význam. Na své krvavé činy 

nahlíželi nejen jako na skutky nejvyšší zbožnosti, ale také jako na posvátné rituály. 

Dalším základním rysem umění asasínů bylo, že by za žádných okolností nespáchali sebevraždu, 

naopak dávali přednost tomu, aby je usmrtil nepřítel. Pokud šlo o asasíny, vůbec jim nešlo o to, aby 

splnění svého úkolu přežili, protože žádný cti dbalý hašišín netoužil po tom, aby žil dál, i poté co 

zavraždí stanovenou osobu, a v žádném případě s dalším životem ani nepočítal. 

Hasan-i Sabbah stanovil všechna tato pravidla a normy podle vlastního rozumu a víry a asasínové za 

jeho vlády dosáhli mnohých úspěchů. V květnu 1124 však Stařec z hory vážně onemocněl. Věděl, že 

se blíží jeho konec, a zvolil si z věrných žáků svého následníka, muže řečeného Buzurgumid. Jeho 

ustavení nebylo v žádném případě


předčasné, protože 23. května 1124 Hasan-i Sabbah zemřel. Jeho smrt znamenala konec jedné 

pozoruhodné éry, protože Sabbah byl mužem širokého talentu. Krátce po skonu Starce z hory 

popisoval jeden z životopisců Sabbaha jako učence nejen v oboru aritmetiky, astronomie a geometrie, 

ale také v magii, a další historik poukazoval na Sabbahúv unikátní asketismus, jenž v nejkonkrétnější 

podobě znamenal tolik, že za jeho pětatřicet i letého panování v Mamutu nebylo v nejbližším okolí 

hradu nikomu dovoleno pít nebo uchovávat nápoje. 

Jak to vypadalo za panování Sabbahova nástupce Buzur-gumida? By i dostatečně silný, aby dokázal 

Seldžukům zabránit ve zničení toho, co vybudoval jeho předchůdce? Odpověd byla známa dva roky 

po Sabbahově smrti, když v roce 1126 Seldžukové podnikli proti ismailiům velkou ofenzivu. Dosáhli 

dvou „významných" úspěchů: dobyli ismailii drženou osadu zvanou Tarz, načež popravili všechny 

tamní vesničany, a při dalším útoku, tentokrát proti vesnici Turaythith, opět pozabíjeli mnoho civilních 

obyvatel. 

Ismailiové přirozeně neotáleli s odvetou příliš dlouho. V pravém stylu asasínů vyslal Buzurgumid dva 

své nejlepší muže, aby získali místo čeledínů v domě místního sel-džuckého vezíra. Svou úlohu splnili 

16. března 1127, kdy si je vezír zavolal, aby mu pomohli vybrat několik arabských koní, které hodlal 

poslat darem sultánovi, a při tč příležitosti byl dovedně zavražděn. Během doby, kdy nejvyšší 

postavení mezi asasíny náleželo Buzurgumidovi, se pozoruhodně rozrostl seznam obětí sekty, byť 

Buzurgumid nena-řídil tolik poprav jako jeho předchůdce. Bernard Lewis ve své knize Assassins 

vzpomíná řadu z těchto případů včetně „[...] prefekta z Isfahánu, guvernéra z Maragby [...], prefekta z 

Tabrízu a muftího z Kazvínu". 8 

Buzurgumidova vláda klanu asasínů pokračovala až do jeho smrti 9. února 1138 a po něm se ujal 

panování jeho 


syn Muhammad, který rychle přenesl do praxe všechno, co se o umění zabíjet naučil od svého otce. 

Jeho první obětí byl bývalý kalif al-Rašíd, který se v perském Isfahánu léčil z nějaké nezávazné 

choroby, ale i tam ho Muhamma-dovi muži nalezli a 6. června 1138 zabili. Po jeho smrti se prý v 

Mamutu konala oslava na počest prvního takzvaného vítězství nového vůdce ismailiů. 

Po al-Rašídově zabití následovalo čtrnáct vražedných útoků. z nichž nejpozoruhodnější byl ten, který 

postihl seldžuc-kého sultána Da'uda, jehož Čtyři syrští asasínové zavraždili v Tabrízu na severozápadě 

Persie v roce 1143. Jestliže se počet čtrnácti obětí zdá značný, pak je třeba připomenout, že byl 

nicotný v porovnání s počtem útoků podniknutých za vlády Hasana-i Sabbaha. Došlo k určitým 

posunům, či přesněji, během let ismailiové částečně ochabli ve svém náboženském zanícení. Začali se 

zajímat o poněkud světštější záležitosti, zejména o krádeže dobytka a pohraniční půtky. Ale stále mezi 

nimi byli takoví, kteří toužili po návratu starých časů, jaké byly za vlády Hasana-i Sabbaha, kdy je náboženské 

otázky inspirovaly k odvážným činům. Skupina takto smýšlejících asasínů se sdružila kolem 

nového vůdce Hasana, který byl Muhammadovým synem, avšak teprve po Muhammadově smrti v 

roce 1162 převzal Hasan vládu a začal obnovovat zápal svých věrných. 

Dva roky poté, co byl uznán vůdcem asasínů, uprostřed postního měsíce ramadánu Hasan oznámil 

úsvit nového milénia. O této velmi významné události existuje několik zpráv - především v textech 

pocházejících ze samotné sekty, kde se tento okamžik popisuje do takových detailů, jako například 

jaké byly barvy (bílá, rudá, žlutá a zelená) praporců vztyčených kolem řečniště, z něhož Hasan 

hovořil. Postavení pultíku samotného (byl otočen čelem k západu) mělo rovněž velký význam, protože 

posluchači museli stát zády k Mekce. Hasan vstoupil do síně v bílé róbě a s bílým turba-


nem tia hlavě. Postavil se za pultík a posluchačům oznámil, že od té chvíle pro ně napříště neplatí 

svaté zákony. Prohlásil se jejich duchovním vůdcem, čili „živým důkazem", kterého musí poslouchat 

ve všech náboženských i světských otázkách. Hasanovo sdělení vlastně bylo stejné, jako by se 

prohlásil imámem - ,jeho slovo je naše slovo".* Přímo po tomto oznámení Hasan všechny vyzval, aby 

se k němu připojili v oslavě - tedy aby porušili ramadán. Tento hřích, spolu s tím, že shromáždění 

asasínů stálo zády k Mekce, symbolizovalo pro všechny zásadní skutečnost - přestalo platit právo 

šaríja. 

Většina ismailiů příchod nové doby oslavovala a ztotožňovala se s ní; zůstávali ovšem i tací, kteří se 

odmítali zpronevěřit tradici a oprostit se od dosavadních způsobů. Hasan s nimi naložil vskutku drsně. 

Hasan se přidržoval stanoviska, jež vyjadřoval nepřímo, ale i otevřeným, prohlášením, že jak za časů 

dřívějšího zákona byli trestáni smrtí ukamenováním ti, kdož odmítali respektovat a uctívat zákon, ale 

přidržovali se pravidel víry ve Vzkříšení, podle kterých poslušnost a uctívání mají duchovní povahu, 

tak nyní za vlády víry ve Vzkříšení ten člověk, který bude dodržovat literu starého zákona a trvat na 

fyzickém uctívání a starých rituálech, bude potrestán smrtí ukamenováním, !0 

Ačkoli Hasanova opatření proti staromilcům byla vskutku radikální, jeví se poněkud jako ironie osudu, 

že i když se prohlásil za osobu v postavení blížícím se dnešnímu tajnému imámovi, byl krátce po 

převratném vystoupení v Ala-mutu zavražděn svým švagrem, který odmítal opustit staré způsoby víry. 

V té době prožívali ismailiové bouřlivé časy, ale v posledních letech jedenáctého století uspěii při 

budování pevného opěrného bodu v Sýrii, kde na svou víru obrátili seldžuc-kého prince Ridwana ibn- 

Tutushe z Aleppa. V polovině 


HaŠišínům se nedostávalo lidských sil a zbraní k tomu, aby vedli řádnou válku, a tudíž například pro 

křižáky neznamenali -jak se často mylně předpokládá - žádnou skutečnou hrozbu, na rozdíl od 

saracénských bojovníků zobrazených na ilustraci z francouzského rukopisu Chroniques de Saint-Denis 

ze třináctého století. 

dvanáctého století se jim podařilo obsadit horskou pevnost Masyad a také několik dalších citadel v 

severní Sýrii včetně pevností al-Kadmus a sd-Kahf. Právě v Masyadu sídlil jeden z vůbec 

nejslavnějších vůdců asasínů Rašíd-al-Din Sinán. 

Jako mladého chlapce vychovávali Sinaná v Alamu-tu spolu s Hasanem, který po převzetí moci po 

svém otci Muhammadovi přikázal Sinánovi odejít do Sýrie a šířit v zemi slovo boží. To Sinán udělal a 

dosáhl při tom velkých úspěchů, ovšem zřejmě nejznámější akcí z té doby bylo zavraždění markýze 

Konráda z Montferratu, účastníka třetí křížové výpravy, krále křižáckého království jeruzalémského 

sídlícího v Tyru. Dva asasínové, které k tomu úkolu Sinán vybral, se prý přestrojili za křesťanské 

mnichy a obalamutili markýze tak, že jim naprosto uvěřil, načež ho ubo-


dali k smrti. Jak se zdá, těšil se Sinán u svých věrných zcela výjimečné oddanosti. Německý kronikář 

Arnold z Lůbecku takto popisuje, jakou moc měl nad svými Žáky: 

Tento Stařec z hory svým čarováním tak omámil muže své země, že neuctívali jiného boha než jeho a v 

jiného ani nevěřili. Taktéž je zvláštním způsobem pokoušel a vzbuzoval v nich takové naděje a sliboval 

takové rozkoše věčných radovánek, že raději umírali, než by žili. Mnozí z nich dokonce, když stáli na 

vysoké zdi, na jeho kývnutí či příkaz skočili dolů, rozbili si lebky a takto bídně zemřeli. Ujišťoval je, že 

největšího požehnání se dostane tem, kteří prolijí krev člověka a sami zemřou v odvetě za způsobenou 

smrt. Když si tedy některý z nich vyvolil možnost zemřít právě tím způsobem, ž.e někoho chytře 

zavraždí a pak s nadšením zemře pro pomstu na zabitém, on sám jim vkládal do rukou nože, které byly, 

dá se říci, posvěceny právě k takovému skutku, potom je omámil lektvarem, po jehož požití upadli do 

extáze a zapomnění, svým čarováním jim přivolal fantastické sny plné rozkoší a radovánek, či spíše 

plané nádhery, a slíbil jim věčné vlastnictví těchto věcí odměnou za vykonání určených skutků." 

Sinán ovšem rovněž přikazoval zabíjet ty, v nichž ze svého pohledu spatřoval politické protivníky, a 

objevil takové způsoby, jak obrátit neblahou pověst asasínů jako bezcit-ných zabijáků v další výhodu, 

neboť požadoval od svých odpůrců velké výpaíné, v čemž zdárně pokračovali i jeho nástupci. Podle 

jednoho dobového pramene císař Friedrich II. (císař Svaté říše římské a král německý, rovněž král 

jeruzalémský od roku 1229 do roku 1250), který cestoval na křížovou výpravu do Palestiny, s sebou 

vedl celý houf sloužících, kteří nesli dary v hodnotě přes 80 000 dinárů, jež byly určeny pro asasíny. 

Jako nepřízeň osudu je možno chápat skutečnost, že právě tato nově objevená metoda financování 

organizace ismailiů předznamenala začátek 


konce jejich kultu, protože křížové výpravy pokračovaly ještě dlouhou dobu a bylo jen přirozené, že se 

dostávalo ve známost stále větší množství informací o asasínech. Mála skupinka Evropanů se dokonce 

začala s některými z nich stýkat a diskutovat s nimi o jejich náboženství a politice, a to do té míry, že 

templáři a rytíři špitálního řádu (tento rad byl založen v jedenáctém století a původné měl provozovat 

ošetřovny pro křesťanské poutníky cestující do Jeruzaléma později se z něj také vyvinul vojenský řáď 

byli schopni na ně vykonávat určitý vliv. Nakonec naopak tyto dva rady začaly požadovat od asasínů 

každoroční poplatky, místo aby tomu bylo naopak. 

V roce 1228 anglický historik Matthew řečený z Paříže zaznamenal, že do Evropy přijela delegace 

muslimů, kteří hledali v Anglii a Francii radu a pomoc proii hrozícímu vpádu Mongolů do Sýrie z 

východu. To znamenalo prakticky konec syrských asasínů, kteří museli čelit nejen mongolské invazi, 

ale také egyptskému mamlúckému sultánovi Bajbar-sovi, který je tvrdě sužoval. Samotného Bajbarse 

naopak ohrožovali Mongolové i křesťanští Frankové a rozhodně nehodlal tolerovat existenci vysoce 

nebezpečné herelic-ké sekty v nitru Sýrie. Omezil moc asasínů tím, že veškeré jejich země a majetek 

přiřkl jednomu ze svých generálu, který nejenže od nich vybíral daně, ale navíc jim zkonfiskoval 

všechny peněžní dary, které obdrželi od různých princů z oné oblasti. To vše významně asasíny 

oslabilo a údajné v březnu 1271 Bajbars uvěznil dva asasíny, kteří ho přišli zavraždit. Poté, co je 

vyslechl, oba podezřelé zase propustil, ovšem až potom, když se dva z ismailijských vůdců zřekli 

vlastnictví svých hradů. Ponížení a zlomení asasínové byli porazeni a ve třináctém století mizí všechny 

zmínky o nich; malé skupiny vyznávající ismailijskou víru přežily pravdě-^Spitálmci či johanité, 

později známí jako maltézští rytíři (pozn. překl.)


podobně pouze velmi krátce a už nikdy nedosáhly politického vlivu, který kdysi ismailiové měli. 

Před ismailii existovala řada sekt, jejichž hlavním cílem bylo odštěpení od existujícího hlavního 

myšlenkového proudu islámu, ale podle několika komentátorů zabývaj ících se tímto obdobím žádná z 

nich ve svém jednání nepoužívala násilné metody tak efektivně a systematicky jako asasínové. Dá se 

dokonce říci, že tato skupina fanatiků byla první teroristickou organizací na světě. Hasan-i Sabbah 

pudově vycítil, že musí vytvořit právě takovou sektu. Aniž by to da! otevřeně najevo, dobře si 

uvědomoval, že samotným modlením nedokáže porazit sunnitskou větev islámu ani seldžucké armády. 

Pouze vybudováním malých a vysoce disciplinovaných jednotek vycvičených zabijáků mohl čelit 

silám, které jeho asasíny nesrovnatelně převyšovaly počtem i výzbrojí. Až na několik pozoruhodných 

výjimek, jakou byla například vražda markýze Konráda z Montferratu, se oběťmi asasfnů téměř vždy 

stávali sunnitští muslimové, příslušníci islámské vládnoucí elity. Právě drtivé sevření ve smyslu 

politickém, vojenském i náboženském, v němž tiskli celou tamní oblast, tolik rozvášnilo a 

podněcovalo ismailie, takže jen zřídka napadali Slity a také nepředstavovali žádné vážné nebezpečí 

pro domorodé křesťany, židy a dokonce ani pro křižáky, ač se obyčejně předpokládá pravý opak. 

Snad nejvýznamnější zjištění, které je o těchto nejranějších teroristech třeba připomenout, se týká 

jejich naprostého selhání ve vysněné snaze svrhnout existující řád. Celé desítky let vyvolávali vlny 

strachu v řadě zemí, kde působili, nicméně nedokázali ovládnout ani jedno z větších měst. Drželi 

několik významných hradů a k nim přilehlých území, což však ve skutečnosti byla jen drobná panství. 

I když ismailiové nakonec zanikli, neplatí to o způsobu, jímž vedli svůj boj. Dějiny až příliš názorně 

ukazují, že jejich revoluční taktika se úspěšně užívala po řadu století 


a nacházela nesčetné vyznavače. Stačí se podívat na současný Střední východ a sebevražedné 

atentátníky s bombami upevněnými na těle nebo si připomenout sebevražedné útoky na věže WTC v 

New Yorku 11. září 2001, a uvědomíme si překvapivou podobnost mezi teroristickými akty středověkých 

asasínů a těmito činy z dnešní doby. Absolutní utajení teroristických buněk, naprosté 

odhodlání útočníků vykonat určený čin pod vidinou odměny v podobě vstupu do ráje, prokalkulovaný 

způsob realizace teroristických aktů - takových podobností je možné najít celou řadu. Středověcí 

asasínové a dnešní teroristé se však v jedné zásadní věci odlišují. Hasan-i Sabbah a jeho následovníci 

útočili na vůdce tehdy existujícího řádu - totiž sunnitskč generály, ministry, monarchy a církevní 

hodnostáře - a do značné míry dbali toho, aby nezpůsobili žádnou škodu prostým civilis-tům. Jejich 

dnešním pokračovatelům zjevně ani v nejmenším nesejde na tom, koho zabijí, ať jsou to muži, ženy či 

děti, křesťané, muslimové nebo židé, běloši či černoši. 

A přece lze najít ještě jednu paralelu spojující obě skupiny. Nejhledanějšího světového teroristu 

Usámu bin Ládina by bylo možné docela dobře považovat za současného Starce z hory. Stěží lze 

zapomenout na videozáběry bin Ládina oslovujícího svět a hrozícího mu z horského úkrytu kdesi v 

Afghánistánu. Doufejme, že stejně jako Hasanovi-i Sab-bahovi se ani jemu nepodaří uskutečnit vlastní 

sny. 

1 Výňatek ze zprávy Gerharda, zastupujícího pána Štrasburku, citované v kronice Arnolda z Liibecku 

Chmnicon Slavorum (1172-1209), ed. W. Wattenbach, Deutschlandst Geschichtquel- 

len. 1907 

* Z díla The Book of Marco Palo (Kniha o Marku Polovi), přeloženého a editovaného sirem Henrym 

Yulem, 1903


3 Autobiografický fragment uchovávaný historiky a zde převzatý z knihy Bernarda Lewise The Assassins: A 

Radical Séct in Islám (Asasínové: Radikální islámská sekta), Weidenfeld & Nicolson, 3967 

4 Z knihy Edwarda Burmana The Assassins: Holý Killers of Islám (Asasínové: Islámští svatí vrahové), Aquarían 

Press, 1987 

11 Z cit. díla Bernarda Lewise 

6 Tamtéž. 

7 Tamtéž. s Tamtéž. l> Tamtéž. In Tamtéž. 

1 ' Z cit. díla Arnolda z Ltibecku 

163 

MAU-MAU 

VZPOURA AFRIČANŮ 

Osadník toho ví spoustu o tom, jakvyužívat práci Afričanů. 

Ale nedokáže vnímat, co začíná přinášet užívánítéto 

práce a tento způsob produkce peněz. Nevidí nastávající 

politické změny. 

WilloughbySmith, 

obvodní úředník Koloniální správy, 1948-1955 

Aby bylo možné porozumět povaze hnutí Mau-Mau a jeho povstání, je třeba nejprve alespoň stručně 

se obeznámit s dějinami Keni a zejména tamní britskou koloniální správou zhruba od poloviny 

devatenáctého století do roku 1963. 

Prvními Evropany, kteří pronikli do východní Afriky, byli zřejmě britští a němečtí misionáři, kteří 

jednak přinášeli domorodcům Slovo boží a takzvanou západní civilizaci, jednak ovšem neskrývali 

hluboké morální pohoršení, zejména nad pohanskými zvyky domorodců, v nichž si podle jejich mínění 

Afričané velmi libovali. Například velká část domorodého obyvatelstva nenosila oděvy a jejich nahota 

Evropany ohromovala a urážela, podobně jako zvyk umísťovat zemřelé lidi do zvířecích pastí, aby 

posloužili jako návnada pro šelmy. Navzdory vynakládanému úsilí nedokázali misionáři v Keni 

dosáhnout žádného zásadního pokroku. Teprve kolem roku 1880 začala britská Východoafrická 

společnost tuto oblast systematičtěji prozkoumávat, zejména vyhledávat místa, kde by bylo možné 

farmařit nebo těžit nerosty, či ještě lépe obojí současně. V té době Německo


vyhlásilo protektorát nad pobřežními oblastmi zanzibarské-ho sultanátii, ovšem v devadesátých letech 

devatenáctého století předali Němci tyto državy Britům, kteří již v roce 1895 vytvořili z tohoto území 

britskou kolonii pojmenovanou Východoafrický protektorát. Pomalu ale jistě dostávali Britové pod 

svou kontrolu jižní oblasti Keni, zatímco severní části území ovládli teprve po první světové válce. 

Hned nato se stěhovali jak britští, tak jihoafričtí osadníci především do kopcovitých částí země (které 

brzy dostaly přezdívku Bílá vysočina). V tomto kraji byla úrodná zemědělská půda a příjemné klima, 

které dokonale vyhovovalo pěstování kávy. Jedinou stinnou stránkou bylo, že většina tamního území 

patřila keňskému kmeni Kikujů - tuto skutečnost Britové nebrali na vědomí a ani se nezajímali, komu 

půda náleží. Kikujové byli vytlačováni ze svých domovů a okrádáni o půdu, která byla jejich odvěkým 

vlastnictvím. Jako by to ještě nestačilo k jejich ponížení, postihla Kiku-je další pohroma, když evropští 

osadníci vyžadovali stále větší množství laciné práce, nutné pro zdárný rozvoj jejich podnikání. 

Přesvědčili správu kolonie, aby zvýšila daňové zatížení Afričanů, takže víc a víc černých Keňanů bylo 

nuceno hledat práci na farmách nebo si najít zaměstnání ve městech, zejména v Nairobi, aby byli 

schopni platit daně. 

V roce 1920 byla Keňa označena za kolonii Britské koruny v čele s guvernérem, jímž by! jmenován 

sir Charles Eli-ot; jeho pomocným a poradním orgánem se stala volená legislativní rada. S ohledem na 

žalostná pravidla, jimiž se řídil život v britských koloniích, domorodí Keňané neměli do této rady 

přístup; teprve ve čtyřicátých letech dvacátého století jich hrstku neochotně do rady přijali. Eliol, který 

byl především a hlavně jazykovědcem (publikoval několik knih, například o finské gramatice či o 

Otomanské říši), představoval typického zkostnatělého politika ze staré školy; také on byl přesvědčen, 

že Keňa je „zemí bílého muže a zájmy 

MAU-MAU 165 

Evropanů v ní vždycky musí být nejpřednější". 1 Takovýto postoj byl v té době naprostým pravidlem - 

vycházel z dřívějšího přesvědčení typického pro viktoriánskou éru, Že povinností bílého Člověka je 

civilizovat zaostalé africké bratrance. Taková byla podstata příslovečného „údělu bílého muže"; 

civilizovat Afričany, poučit je, kde je jejich místo, a přimět je, aby svůj úděl přijali. 

Uváží-li se, do jaké míry Britové domorodé Keňany zotročili a zastrašili, sotva koho překvapí, že 

odpor Afričanů vyvolávalo nejen špatné zacházení, jehož se jim od bílých dostávalo, ale také to, že 

nebyli rádně zastoupeni ve vládě země. Nedlouho po skončení první světové války vznikla politická 

strana černých Keňanů, kteří se sdružili do opozičního hnutí proti daňovému systému koloniální vlády, 

jenž je doslova mrzačil, proti obecnému nedostatku příležitostí pro černé občany, koloniální pracovní 

politice a především proti nezákonnému rozdělování půdy; vždyť v roce 1948 zůstalo přibližně 

jednomu a čtvrt milionu Kikujů pouhých 5200 km 1 kilometrů neúrodného buše. V ostrém kontrastu s 

tím 30 000 evropských a jihoafrických osadníků drželo 31 000 km 2 nejlepší zemědělské půdy. 

Jedna z prvních opozičních skupin se nazývala Výcho-doafrická asociace, ale Britové v roce 1922 tuto 

organizaci rychle postavili mimo zákon. V roce 1924 se zformovala další skupina pod jménem Kikujů 

Central Association (KCA - Ústřední sdružení Kikujů); požadovala jednak navrácení veškeré 

zemědělské půdy, kterou předtím Britové Kikujům ukradli, jejím právoplatným vlastníkům, ale také se 

domáhala toho, aby byla respektována kikujská kultura a zvyklosti. Ovšem ani tato organizace, 

podobně jako její předchůdkyně, nedokázala dosáhnout nějakých výsledků. S koncem druhé světové 

války v roce 1945 odpor proti britské nadvládě nabýval stále silnějšího nacionálního zabarvení a byl 

také daleko důraznější. To se nepochybně dalo aspoň


zčásti přičítat odvodu mnohých Afričanů do vojenské služby, aby ve válce bojovali v britské armádě; 

tam jejich politické vědomí vzrostlo do té míry, že když se po válce vrátili do civilního života, nebyli 

už ochotni žít ve své vlastní zemi jako občané druhé kategorie. Již v roce 1944 se zformovala nová 

politická organizace - Kenyan Afričan Union (KAU - Keňský africký svaz). Hlavním vůdcem této 

strany se stal příslušník kmene Kikujů - Jomo Kenyatta, který byl dříve členem KCA. Kenyatta byl 

rozhodnutý zřetelně pojmenovat hlavní problémy svých afrických spoluobčanů a zlepšit jejich život, 

ale když došlo na zpochybnění britské koloniální nadvlády, dosáhlo KAU jen nepatrných výsledků, 

podobně jako tomu bylo u KCA. 

Právě v této době, v bouřlivých poválečných časech, vznikla tajná partyzánská organizace Kikujů 

zvaná Mau-Mau. 

Odborníci na africké jazyky se shodují alespoň v tom, že Mau-Mau je výraz neurčitého původu. 

Někdo tvrdí, že je to kikujskc slovo označující skupinu pahorků obklopujících údolí Rift a jezero 

Naivasha na severu Keni, další mají za to, že jde o pouhou al iteraci napodobující válečný pokřik 

Kikujů. Podle třetího výkladu jde o vynález Britů, kteří tímto označením chtěli nejen očernit povstalce, 

ale také je do jisté míry démonizovat. V britském televizním dokumentu stanice Channel 4 How 

Britain Crushed the Mau-Mau Rebellion (Jak Británie rozdrtila povstání Mau-Mau) historik profesor 

Lonsdale poznamenal, že britská vláda zprvu o hnutí Mau-Mau tvrdila, že „vykypělo ze staré, dosud 

nerekonslruovanc Afriky, které se ještě nedostalo dostatečného koloniálního osvícení a kázně, což 

dokazuje, že kolonialismus má ještě stále své poslání". Jinými slovy Mau-Mau byli považováni téměř 

za divochy se sklony k anarchii a destrukci. 

Ať je původ výrazu Mau-Mau jakýkoli, ať byl prostředkem démonizace černošských aktivistů, nebo 

válečným pokřikem Kikujů, obecně se má za to, že tato skupina vznikla 

MAU-MAU 167 

Dedan Kimathi byl posledním z vůdců Mau-Mau, kteří byli postaveni před soud. V roce 1956 jej 

postřelil a zadržel keňský policejní důstojník; poté byl Kimathi souzen za své zločiny a popraven, 

někdy po roce 1947 s jediným cílem: za každou cenu osvobodit Keňu od kolonialismu. V praxi to 

znamenalo, že příslušníci Mau-Mau páchali protikoloniální teroristické útoky, při nichž přišlo o život 

mnoho Evropanů i Afričanů. 

Mezi domorodými Keňany vždycky existovala jistá menšina, která spolupracovala s koloniální vládou 

a také z toho profitovala. Zaměřit se proti těmto skupinám (jež vesměs žily a pracovaly v okrese Nyeri 

v Centrální provincii) bylo relativně snadné a v následujících měsících zemřelo mnoho černých 

„kolaborantů". Avšak násilí členů Mau-Mau směřovalo - zejména zpočátku - hlavně proti bílým osadníkům 

a způsob, jímž se dopouštěli násilných činů, zřetelně odrážel divoké iniciační rituály této 

organizace. Při nich se široce užívalo starobylých symbolů a černé magie, přičemž značnou roli hrála 

číslovka 7, která má pro Kikuje zásad-


ní význam, neboť se pojí k jejich nejposvátnějším iniciačním obřadům. 

Jeden z takových rituálů popisuje Fred Majdalany, který se ve své knize o Mau-Mau široce zabýval 

iniciačními obřady a vycházel přitom z původních výzkumů spisovatele L. S. B. Leakeye: 

Je naprostá tma a [novici] je přikázáno, aby se svlékl. Poté jej popostrčí dopředu do tmy a zažije první 

Sok, když se o jeho nahé tělo otře jakási do oblouku tvarovaná překážka. Je to zcela nečekané, on 

ovšem ví, zeje to jakási brána sklenutá z cukrové třtiny a banánových listů, kterou musí projít během 

přijímacího obřadu mezi dospělé [...] Rituál rychle pokračuje. Je mu poručeno sníst kousek 

posvátného masa, které mu podají až ke rtům. To se opakuje sedmkrát a pokaždé musí opakovat 

přísahu. Potom se rty sedmkrát dotkne krve a po každém dotyku znovu opakuje přísahu. Potom mu 

kolem hlavy sedmkrát opíší kruh tykví naplněnou krví; přikáží mu zarazit sedm trnů do plodu 

sodomského jablka a probodnout oko ovci. 2 

Tato směsice posvátných a rouhačských úkonů má na novice dlouhodobý účinek, protože je zpravidla 

obřad zcela ovládne. „Obvykle jsme skládali přísahu," připustil jeden z povstalců, příslušník Mau-Mau 

Jacob Njangi, „Přísahali jsme, že nedovolíme, aby nám bílí muži vládli navždycky. Budeme proti nim 

bojovat do posledního dechu, aby mohl člověk svobodně žít."- 1 

Majdalany rovněž uvádí seznam přísah, které podle jeho mínění novicové Mau-Mau museli složit: 

a) Kdybych někdy vyzradil tajemství naší organizace, nechť mě tato přísaha zabije. 

b) Kdybych někdy prodal nebo jinak převedl nějakou půdu Ktkujů na cizince, nechť mě tato přísaha 

zabije. 

c) Kdybych někdy odmítl následovat našeho velkého vůdce Kenyattu, nechť mě tato přísaha zabije. 

MAU-MAU 169 

d) Kdybych někdy udal nějakého člena naší organizace nebo člena, který okrade Evropana, nechť mě 

tato přísaha zabije. 

e) Kdybych někdy nezaplatil příspěvky naší organizaci, nechť mě tato přísaha zabije. 4 

Smrt, která následovala po selhání při plnění těchto přísah, byla nanejvýš krutá. Na mnoha objevených 

mrtvolách někdejších příslušníků Mau-Mau byla patrná zranění charakteristická pro rituální mrzačení, 

které měli Kikujové v oblibě. Bez ohledu na to, kolik krve příslušníci Mau-Mau prolévali. či snad 

právě proto, se k jejich tajné organizaci hlásilo stále víc lidí a těšila se nerušenému růstu až do roku 

1950, než byla prohlášena za protizákonnou. V říjnu toho roku byl požádán Kenya's Internal Security 

Working Committee (Pracovní výbor pro vnitřní bezpečnost v Keni) o odhad možnosti vypuknutí 

povstání. Zpráva výboru obsahuje přezíravé hanobení hnutí Mau-Mau, o němž praví: 

Je to tajná společnost Kikujů, pravděpodobně další projev potlačeného Ústředního sdružení Kikujů 

[KCA]. Je zaměřena proti Evropanům a jejím záměrem je vyhnat evropské osadníky z Bílé vysočiny. 

Její členové skládají přísahu, Že nepředají policii žádnou informaci, a je možné, že také přísahají že 

nebudou respektovat určité příkazy vlády. Existuje podezření, že někteří příslušníci zaměstnaní na 

evropských farmách užívají taktiku „spěchej pomalu" a páchají také na farmách drobné sabotáže. 

Úspěšné vyšetřování vedené proti této společnosti by mělo omezit její rozrůstání, nebo přinejmenším 

snížit rozsah násilného verbování jejích příslušníků. Akceschopnost této organizace závisí na tom, na 

čem potenciální moc všech tajných společností, že totiž bude budit větší strach než. budí síly práva a 

pořádku. 5 

Bez ohledu na shora citovanou definici základního keň-ského problému a navzdory tomu, že hnutí 

Mau-Mau bylo prohlášeno za protizákonné, přicházely během ledna 1952


stále další zprávy o „přísežných ceremoniálech", které se měly odehrávat nejen na severní části 

keňského území, ale i v hlavním městě Nairobi ajeho okolí. Signalizovalo to, že se události ubírají ke 

špatným koncům, přesto jako by to tehdejšího koloniálního guvernéra sira Philipa Mitchella, který byl 

uznávaným odborníkem na africké otázky, v nejmenším nevyvádělo z klidu. V souladu s názorem 

pracovního výboru pro vnitřní bezpečnost nenucené prohlásil, Že Afričané jsou jenom primitivní lidé, 

a proto od nich nikdo nemůže čekat nic lepšího než hudlaření s Černou magií a ceremoniály se skládáním 

přísah. V únoru 1952 se situace dále zhoršila, protože přišlo několik hlášení, že na pozemcích 

patřících k farmám bílých osadníků shořela úroda. Útoky se však neomezovaly pouze na kávové 

plantáže bělochů - přišly i zprávy o násilnostech páchaných Členy Mau-Mau v bělochy obývaných 

předměstích Nairobi. Zpravodajská hlášení z května 3952 naznačovala, že se mění obsah přísah 

skládaných příslušníky Mau-Mau - místo všeobecných hrozeb násilných útoků proti evropským 

osadníkům se dává přednost přesněji specifikovaným hrozbám, že bude zavražděna konkrétně 

jmenovaná osoba. Skládání přísah se také dělo ve stále širším měřítku a konaly se mohutné iniciační 

ceremoniály, jichž se účastnilo až 800 osob. Ti z Kikujů, kteří odmítali přísahat nebo informovali 

úřady o svých soukmenovcích, kteří tak učinili, byli zpravidla zavražděni a jejich ostatky zhanobeny. 

25. září 1952 byio napadeno pět farem patřících bílým osadníkům. Hospodářské budovy byly spáleny 

do základů a přes 400 kusů ovcí a hovězího dobytka bylo bud zmrzačeno, nebo zabito. Za tohoto stavu 

se dalo očekávat, že guvernér Mitchell změní taktiku, on však nadále odmítal sebeméně připustit, že 

by v Keni vůbec existoval nějaký problém. Teprve potom, co odjel ze země (na nařízenou trvalou 

dovolenou), se začalo s vážně míněným úsilím postavit se proti akcím Mau-Mau. 

MAU-MAU 171 

Novým guvernérem se stal sir Evelyn Baring, který se okamžitě po příjezdu do Keni vydal na týdenní 

inspekční cestu po celé kolonii. Zjistil, že Mau-Mau zavraždili jen během posledních pěti měsíců 

čtyřicet lidí a začínali se také vybavovat značným množstvím střelných zbraní. Baring ihned usoudil, 

že jediným prostředkem k nápravě situace je vyhlášení všeobecného výjimečného stavu, který je nutné 

podpořit navýšením počtu britských vojáků v Keni. 

V dopise adresovaném státnímu tajemníkovi pro kolonie Baring napsal: 

Právě jsem se vrátil z cesty [po Keni} a je mi více než jasné, že tady čelíme plánovanému revolučnímu 

hnutí. Pokud se nepodaří toto hnutí zastavit, dojde ke zhroucení správy země a rozpoutá se krveproUtí, 

které přeroste v občanskou válku/' 

21. října byl konečně vyhlášen výjimečný stav a do země začaly proudit jednotky britských 

ozbrojených sil. Byli 

Stráž eskortuje v listopadu 1952 podezřelé z členství v Mau-Mau do vězení v Nairobi. O měsíc dříve se 

problém zvaný Mau-Mau stal natolik akutní, že byl vyhlášen výjimečný stav a do Keni byly přesunuty 

britské vojenské jednotky.


zatčeni všichni, na něž padlo podezření z politického agitování, včetně Jomo Kenyatty, prezidenta 

Keňského afrického svazu (KAU), který byl obviněn z příslušnosti k Mau-Mau. Mezi moderními 

badateli a historiky je všeobecně přijímán názor, že militantní větev KAU byla ve spojení s Mau-Mau, 

a rovněž panuje shoda v tom, že značné procento z příslušníků tehdejšího kriminálního podsvětí v 

Nairobi patřilo k bojovníkům Mau-Mau. Nikdy ovšem nebylo uspokojivě prokázáno Kenyattovo 

Členství v této tajné a extrémně násil-nické organizaci. Způsob jeho politické činnosti jej koneckonců 

vždycky zařazoval do kategorie rozumných afrických vůdců, takže jeho prostřednictvím by Britové 

mohli dosáhnout ve vztahu k černým Keňaům určitého výsledku. 

Po vyhlášení výjimečného stavu se události daly do prudkého pohybu, protože keňská vláda náhle 

velmi usilovala potlačit Mau-Mau a chránit bílé občany. Kcnyatta byl letecky přepraven do 

Kapenqurie, kde pod silnou ozbrojenou stráží očekával soudní proces (v roce 1953 byl odsouzen k 

sedmiletému vězení s těžkou prací), zatímco 112 dalších osob bylo rovněž uvězněno pro podezření ze 

spolupráce s hnutím Mau-Mau. Ráno 22. října zděšení obyvatelé Nairobi zjistili, že v ulicích hlídkují 

příslušníci pluku lancashir-ských střelců, a následujícího dne připlul do Mombasy křižník královského 

námořnictva Kenya, který přivezl jednotku námořní pěchoty, jež byla ponechána ve městě, aby 

potlačila případnou aktivitu Mau-Mau i tady. 

Přestože v Nairobi a okolí docházelo k masovému zatýkání, brzy bylo více než zřejmé, že Mau-Mau je 

stále silnější a silnější. Náčelník Kikujů, který sympatizoval s opatřeními britské vlády, se pokusil 

zrušit přísežný ceremoniál Mau-Mau, ale dav ho mačetami rozsekal na kusy. Krátce nato si Mau-Mau 

připsali na konto první bílou oběť, farmáře Erika Bowyera. Bowyer žil se dvěma africkými sloužícími 

na izolované farmě. Zatímco se koupal, vnikli bojovníci Mau-Mau 

MAU-MAU 173 

do domu a pobili všechny tři jeho obyvatele. Podobné činy pokračovaly dál a koloniální vláda byla 

zoufalá a neschopná činu. Problém měl celkem tri roviny. První spočívala v naprostém nedostatku 

spolehlivých zpravodajských informací o organizační struktuře Mau-Mau, o kvalitě výzbroje 

povstalců a o jejich plánech. Vládní síly tudíž nebyly schopny naplánovat přiměřenou strategii k 

přemožení povstalců. Za druhé, ozbrojené síly operující v Keni byly velmi různorodé a různě 

akceschopné. Bylo tu britské vojsko, koloniální vojsko, policie s kritickým nedostatkem mužů a 

neozbrojená jednotka kmenové policie. A za třetí, všechny vyjmenované složky operovaly nezávisle 

na ostatních a organizovaná spolupráce mezi nimi prakticky neexistovala. 

K vyřešení těchto potíží bylo rozhodnuto, aby jediná keňská zpravodajská služba (jednotka zvláštních 

služeb keři-ské policie) byla reorganizována a zvlášť vycvičena tak, aby mohla čelit bojovníkům Mau- 

Mau. Lancashirstí střelci byli převeleni do vnitrozemí, do provincie Rift Valley, kde obsadili pozice 

poblíž Thomson's Falis, Naivasha a Kanu-ru, což byla místa s největší aktivitou Mau-Mau, zatímco 

královští afričtí střelci byli dislokováni především v domorodých oblastech Centrální provincie a v 

okolí Nairobi. Koloniální správa se také postarala, aby ti Kikujové, kteří zůstali k Británii loajální, 

mohli zformovat jednotky určené k vlastní obraně. Organizace se jmenovala Domácí garda. Britská 

správa však dokázala dosáhnout jen malých pokroků a neustále narážela na odpor organizace Mau- 

Mau, která dál pokračovala v násilných akcích. 

Charles Hamilton Ferguson žil na odlehlé farmě v oblasti Thomson's Falls. 1. ledna 1953 seděl s 

přítelem Richardem Bingleyem u pozdní večeře, když do domu vtrhla skupina vzbouřenců Mau-Mau a 

zavraždila oba muže přímo u stolu. Následujícího večera zaútočili bojovníci Mau-Mau na další farmu, 

tentokrát poblíž Nyeri. Statek patřil paní Kit-


ty Hesselbergerové a její společnici paní Raynes Simpsono-vé. Podle později vydané policejní zprávy 

o tomto incidentu paní Simpsonová seděla v obývacím pokoji čelem ke dveřím a přes bočnice křesla 

měla položenou pušku. Když do pokoje vešel domácí sluha, paní Simpsonová si všimla, Že se tváří 

nějak divně, a tak se rychle chopila zbraně. Vzápětí musela čelit bandě násilníků Mau-Mau, kteří k ní 

vtrhli. Prvním výstřelem smrtelně zranila vůdce skupiny a má se za to, že druhý výstřel odradil dalšího 

vzbouřence, který se chystal zabít její společnici. Paní Simpsonová pokračovala ve střelbě, čímž 

umožnila paní Hesselbergerové vzít do ruky pistoli; tento obrat situace přiměl zbývající bojovníky 

Mau-Mau k útěku. 

Další oběti útoků Mau-Mau neměly takové štěstí. BČhem dvou následujících týdnů bylo údajně 

usmrceno 34 Afričanů, avšak teprve události z 24. ledna 1953 světu ukázaly v plné míře, jakých 

zvěrstev jsou příslušníci Mau-Mau schopni ve jménu získání svobody. Jejich dějištěm se stala odlehlá 

farma patřící jistému panu Ručkoví. Afričtí zaměstnanci pana Ručka toho dne večer propašovali do 

hospodářských budov skupinu členů Mau-Mau. V devět hodin večer, když vlastník farmy s manželkou 

večeřeli, požádal jeden ze sloužících, aby Ruck vyšel ven, protože prý chytili v hospodářské budově 

nějakého vetřelce. Majitel skutečně vyšel ven, ale sotva vykročil ze dveří, byl sražen k zemi. Jakmile 

jeho manželka slyšela křik a hluk, sáhla po pušce, ale útočníci ji brzy přemohli, aniž by stačila vypálit 

jedinou ránu. Zmrzačená těla obou manželu byla později objevena v buši nedaleko farmy. To však 

nebylo všechno - příslušníci Mau-Mau důkladně prohledali celý dům a přitom našli Michaela, 

Šestiletého syna Ručkových, jak spí v posteli. Co s tímto chlapcem provedli, to se ani nehodí popsat. 

I když podobné izolované incidenty byly samy o sobě dost děsivé, o dva měsíce později, během 

března 1953, 

MAU-MAU 175 

Mau-Mau rozšířili škálu teroristických útoků a podnikli dvě rozsáhlejší akce. První útok směřoval 

proti policejní stanici v Naivasha - to byla zásadní změna oproti dosavadním přepadům, které 

směřovaly vůči osamělým farmám. Těsně po půlnoci 24. března zhruba 85 bojovníků Mau-Mau 

zastřelilo hlídku na strážní věži a překonalo vnější obranné pásmo stanice tvořené plotem z ostnatého 

drátu. Potom se útočníci rozdělili do dvou skupin. První oddíl zamířil k hlavní kanceláři stanice, kde 

zabili důstojníka, který byl ve službě, druhý oddíl naopak spěchal přímo ke zbrojnímu skladu, odkud 

Mau-Mau ukradli tolik zbraní a munice, kolik dokázali unést. Zajeli do prostoru stanice s nákladním 

autem a naložili je nově opatřenou výzbrojí, zatímco první oddíl rozbořil stěny nedaleké věznice a 

osvobodil 173 vězňů. Během akce pochopitelně padlo několik výstřelů, které probudily ty policisty, 

kteří zrovna nebyli ve službě a spali na ubytovně. Měli štěstí, že si brzy uvědomili, co jim hrozí, 

Jeden z někdejSích vůdců Mau-Mau Jomo Kenyatta se stal v květnu 1963 prvním černošským 

ministerským předsedou v Keni; na tomto snímku je zachycen (vpravo) o měsíc později s ugandským 

ministerským předsedou Milionem Obo- 

lem při jejich setkání v Nairobi.


a raději uprchlí do bezpečí, než by čelili přesile bojovníku Mau-Mau, kteří v té době už opouštěli 

bojiště i s ukořistě-nými zbraněmi. 

V době, kdy přepad policejní stanice v Naivasha vrcholil, soustředila se další jednotka Mau-Mau u 

osady Lari ležící zhruba pětačtyřicet kilometrů na jihojihozápad od Naivasha. V Lari žilo mnoho set 

příslušníků kmene Kikujů včetně žen a dětí, z nichž většina se stavěla proti hnutí Mau-Mau a někteří 

dokonce patřili ke kikujské Domácí gardě. V Lari měla také základnu jednotka královských afrických 

střelců, avšak večer 26. března byla většina vojáků odeslána do věznice Atrii River, kde byla obava z 

propuknutí masové vzpoury. 

Lari zbavené obranných sil bylo pro Mau-Mau snadným cílem. Odhadem 1000 povstalců, rozdělených 

do mnoha skupin, zaplavilo celou osadu, takže mohli současně napadnout množství usedlostí. Každá 

jednotka dostala přesně stanovený úkol, jedna z nich například měla zajistit, že všechny chýše budou 

zvnějšku pevně ovinuty lanem, tak aby se zevnitř nedaly otevřít dveře. Další skupina polévala chaty 

benzinem a třetí napadala všechny ty, kterým se podařilo smrtícímu ohni uniknout. Při útoku na Lari 

bylo do základů vypáleno přes 200 chat. Přežilo údajně pouhých jednatřicet osob, všechny vsak 

utrpěly vážná zranění. Protože převážná část mužů z Lari byla té noci na hlídkách mimo bydliště, 

naprostou většinu zavražděných tvořily ženy a děti. Odhaduje se, že během přepadu bylo pobito také 

na 1000 kusů dobytka. 

Celý svět s hrůzou poslouchal zprávy o útocích v Naivasha a Lari; tyto incidenty konečně pohnuly 

britskou správu k rozhodnutí Mau-Mau zlikvidovat. Byly vyžádány další posily, aby byl v zemi 

dostatek vojáků. Navíc začaly těsněji spolupracovat policie, armáda a různé civilní probrit-ské 

skupiny, takže bylo možné organizovat v širším měřítku 

MAU-MAU 177 

přepady oblastí, o nichž se předpokládalo, že slouží jako opěrné body Mau-Mau. 

6000 Afričanů z domorodé vesnice Kariobangi (nedaleko Nairobi) bylo 24. dubna shromážděno k 

výslechům a bylo nařízeno jejich vesnici zničit buldozery. 7000 domorodců Z dvou vesnic 

severovýchodně od Nairobi bylo 17. dubna soudně vystěhováno a jejich domy byly podobně srovnány 

se zemí 19. dubna. Tamní oblast byla označována za velitelství Mau-Mau pro Nairobi. 7 

Koloniální správa rovněž vyvolala přijetí legislativního opatření, které se stalo známým pod 

označením Kikujů Registralion Ordnance Act (zákon o povinné registraci Kikujů), podle něhož každý 

příslušník kmene Kikuju, který žil mimo určenou rezervaci, u sebe musel mít identifikační listinu. Nic 

ovšem není tak snadné, jak se může zpočátku jevit, protože když se organizátoři Mau-Mau doslechli o 

tomto kroku vlády, „přesvědčili" většinu Kikujů, aby tomuto zákonu celili tím, že se vrátí do svých 

rezervací. Většina bílých farmářů, kteří se teď báli útoků Mau-Mau víc než dřív, propustila své černé 

sloužící a zemědělské dělníky, kteří - nemajíce kam jít - se také uchýlili do rezervací. Znenadání se 

desítky tisíc lidí těsnaly na územích, která byla určena k usídlení jen nepatrného procenta z toho počtu, 

což vedlo k prudce se zhoršujícímu přelidnění a vyvolávalo u černošského obyvatelstva, jehož většinu 

tvořili Kikujové, ostrou nenávist vůči bílým. Této nespokojenosti využívali Mau-Mau k rekrutování 

desítek nových příslušníků do své organizace. Přestože řada Kikujů náhle projevila ochotu vstoupit do 

řad této tajné společnosti, velký počet příslušníků kmene to stále odmítal - zvlášť s ohledem na masakr 

v Lari, který vůbec nesměřoval proti bílým farmářům, nýbrž při něm došlo k vraždění jejich 

soukmenovců. Tak v polovině roku 1953 před většinou mužů kikujského kmene vyvstala kardinální 

otázka, zda se mají připojit k organizaci, která


si velice aktivně počíná při brutálním a často nesmyslném vraždění lidí z jejich vlastního kmene, nebo 

zda se mají postavit proti ní. Mnozí zvolili druhou variantu a přidali se k Domácí gardě podporované 

britskou koloniální správou. „Ať již vláda chtěla celosvětovým zveřejněním masakru v Lari dosáhnout 

čeho chtěla," napsal A. Marshall MacPhee ve své zprávě z té doby, „skutečností zůstává, že se tento 

krok stal bodem obratu proti Mau-Mau; mnohem víc lidí se hlásilo ke kikujské garde a od té doby síly 

Mau-Mau narážely na rostoucí odpor lidu, který chtěly osvobodit."* 

Odpor proti Mau-Mau podporovali Britové tím, že na radu jakéhosi starého vojenského velitele 

poskytli Domácí gardě střelné zbraně - tento krok byl dříve odmítán z obavy, že by se příslušníci Mau- 

Mau mohli pokusit tyto zbraně získat pro sebe. 

Britové však museij urazit ještě dlouhou cestu, než jejich vojenské operace přinesly nějaké ovoce, 

protože bez ohledu na rostoucí počet vojáků vysílaných do Keni a na prudce narůstající množství 

příslušníků Domácí gardy bylo téměř nemožné Mau-Mau vystopovat. Zásadní průlom se britské 

správě podařil teprve začátkem roku 1954, kdy byl při drobné srážce s vládními jednotkami zraněn 

Waruhiu Itote (známější pod přezdívkou „generál China"), jeden z nemocnějších vůdců Mau-Mau, a 

následně upadl do zajetí. Při pobytu ve vězení Itotea jej vyslýchali řadu dní Členové jednotky 

zvláštních služeb keňské policie a snažili se z něho nejen vypáčit informace, ale také získat jeho 

souhlas s tím, že se výměnou za propuštění na svobodu pokusí vyjednat masovou kapitulaci mužů, 

kteří v Mau-Mau spadají pod jeho velení. Zanedlouho byli zajati také generál Kaleba a generál 

Tanganyika, další dva vůdcové Mau-Mau, a podařilo se je přesvědčit, aby se účastnili vyjednávání o 

kapitulaci svých mužů. 30. března 1954 usedli zástupci policie, armády a vlády k jednání s vybranými 

zástupci Mau-Mau, 

MAU-MAU 179 

aby sjednali kapitulační dohodu. Vláda zaručila všem, kteří odevzdají zbraně, že nebudou popraveni, i 

když vůdcové hnutí museli nutně počítat s dlouholetým vězením. Nadto ti členové Mau-Mau, o 

kterých se předpokládalo, že se osobně nezúčastnili teroristických skutků, měli být postupně začleněni 

do běžné společnosti. Podmínky byly rozhodně přijatelné a britská správa dala Mau-Mau deset dní na 

rozmyšlenou. V té době však další generál Mau-Mau řečený Gatamuki, který tvrdošíjně odmítal 

kapitulaci za jakýchkoli podmínek, unesl několik z těch, kteří se za Mau-Mau účastnili vyjednávání s 

vládou. Vládní síly nyní musely velmi rychle zasáhnout, aby zabránily hrozící závažné krizi. Vojenské 

jednotky se chvatně přesunuly do výhodných pozic, odkud zaútočily na Gatamukiho a jeho muže, přičemž 

padlo 25 členů Mau-Mau a devět dalších bylo zajato, včetně samotného Gatamukiho. 

Po uvěznění Gatamuki prohlásil, že dlouho hovořil s těmi Mau-Mau, které unesl, a že ho tito muži 

přesvědčili o tom, že kapitulace bude nejlepším řešením, neboť morálka příslušníků Mau-Mau rychle 

upadala. Podmínky v lesích, kde se většina z nich ukrývala, začaly být nesnesitelné. Trpěli 

nedostatkem potravin i munice, přičemž narůstající síla vládních sil vážně narušovala jejich 

komunikační systém. 

V Nairobi zatím probíhaly další akce, které měly problém Mau-Mau vyřešit jednou provždy. Jednalo 

se zejména o operaci Anvil, zaměřenou na početné skupiny povstalců, které žily a působily přímo ve 

městě. 24. dubna 1954 uzavřely britské jednotky všechny přístupy do města, aby nikdo nemohl 

vstoupit dovnitř či město opustit. Poté začala policie s metodickou prohlídkou města dům po domu. 

Všichni museli předložit své osobní doklady a každý, kdo byl podezřelý z členství v Mau-Mau, byl 

zatčen a izolován ve věznici Langata poblíž Nairobi, kde se konalo další vyšetřování. Podobné 

důkladné prohlídky proběhly i v rezervacích,


například značně rozsáhlá vojenská kontrola se realizovala v pohoří Aberdare, o němž se vědělo, že se 

tam stále skrývá velké množství příslušníků Mau-Mau. Protože protivník dokonale ovládal metody 

partyzánského boje, nebyly úspěchy vládních jednotek zcela jednoznačné, ale postupně probritské síly 

nabývaly vrchu, až konečně došlo k vysílání malých taktických skupin vytvořených výlučně z 

příslušníků Domácí gardy, kteří znali kraj lépe než kdo jiný, a počty zadržených začaly narůstat. 

Na podzim roku 1956 se předpokládalo, Že na svobodě zůstává nanejvýš posledních 500 příslušníků 

Mau-Mau. Britská správa se soustředila na vystopování a dopadení jediného zbývajícího významného 

muže v hnutí Mau-Mau, velitele jménem Dedan Kimathi, o němž se předpokládalo, že se skrývá v 

pohoří Aberdare. 

17. října 1956 byl Kimathi zraněn při srážce s Henderso-novými muži [superintendant lan Henderson 

vedl operace proti bojovníkům Mau-Mau], avšak podařilo se mu uniknout a pronásledovatelům se 

ztratil v lese; poté pokračoval v útěku téměř osmadvacet hodin bez přerušení a ušel bezmála 130 

kilometrů, až se při okraji lesa vyčerpáním zhroutil. Tam zůstal tři dny, přes den se ukrýval a v noci si 

hledal potravu. Brzy ráno 21. října byl objeven domorodým policistou, který jej napřed vyzval, aby se 

vzdal, a poté na něho třikrát vystřelil, přičemž posledním výstřelem ho zasáhl. Kimathi oblečený v 

plášti z leopardí kožešiny byl zajat, později postaven před soud a odsouzen k smrti. 9 

Zdá se naprosto příhodné, že to byl právě Afričan, kdo skoncoval s posledním vedoucím členem Mau- 

Mau, protože navzdory jejich nabubřelým proklamacím, že bojují za práva Afričanů, byli to jejich 

černí krajané, koho největší měrou postihlo brutální násilí vzbouřenců. Odpovídají tomu i statistické 

údaje, protože bylo spočteno, že za celou dobu výjimečného stavu bylo 32 Evropanů zabito a 26 zra- 

MAU-MAU 181 

něno, avšak zahynulo 1817 afrických civilistů a 910 jich 

utrpělo zranění. 

Všeobecný výjimečný stav byl nakonec odvolán v prosinci 1960 a krátce nato byl z vězení propuštěn 

Jomo Kenyat-ta. Přestože byl v žaláři, zvolila ho znovuobnovená strana Kenyan Afričan National 

Union (KANU - Keňský africký národní svaz) svým prezidentem a po propuštění na svobodu byl 

povolán i do keňské legislativní rady. 

V květnu 1963 se Kenyatta stal prvním černým předsedou keňské vlády a dovedl svou zemi až k úplné 

nezávislosti vyhlášené 13. prosince téhož roku. 

1 

Z knihy Freda Majdalanyho State ofEmergency: The Full Story of Mau-Mau (Výjimečný stav: Celý 

příběh o Mau-Mau), Hough-tonMifflin, 1963 

2 

Tamtéž. 

3 

Z interview vysílaného stanicí Channel 4 v rámci série „Tajné dějiny" How Britain Crushed the 

Mau-Mau Rebellion (Jak Británie rozdrtila povstání Mau-Mau) 

4 

Z cit. díla Freda Majdalanyho 

5 

Z knihy A. Marshalla MacPheeho Kenya (Keňa), Praeger, 1968 

6 

Z cit. díla Freda Majdalanyho 

7 

Facts on Filé: World News Digest with Index (Fakta ze spisů: Výběr světového zpravodajství s 

rejstříkem), zprávy z roku 1953, Facts on Filé 

8 

Z cit. díla A. Marshalla MacPheeho 

9 Z cit. díla Freda Majdalanyho

182 

ÓM ŠINRIKJÓ 

SEKTA „NEJVYŠŠÍ PRAVDY" 

Přetrvává určitá podivná matátnost, jakási trpká pachuť. 

Natahujeme krky a rozhlížíme se, jako bychom se ptali: 

odkud se to všechno vzalo? ... Nedostaneme se nikam, 

pokud budeme fenoménům nadále odmítat jako něco 

naprosto jiného, jako cizáckou entitu na dalekém pobřeží, 

na kterou se díváme dalekohledem. 

Haruki Murakami v článku Richarda Lioyda Parryho, 

Guardian 18. března 2005 

Ráno 20. března Í995 začínal v japonském Tokiu den jako kterýkoli jiný. Po celém městě vstávali lidé 

z postelí, snídali a pak zamířili k podzemní dráze, aby se dostali do práce. Ovšem na rozdíl od 

ostatních dnů byly do pěti různých vlaků metra uloženy balíčky, které obsahovaly plastové sáčky 

naplněné smrtící chemickou látkou. Jakmile byl balíček položen na podlahu vagónu, doručitel jej 

propíchl hrotem deštníku, čímž umožnil chemikálii v sáčku - smrtícímu nervovému plynu zvanému 

sarin - uniknout ven. Pak se plyn rozšířil i do dalších vagónů. Tokio toho dne zažilo dobře 

koordinovaný teroristický útok, který provedla hrozivá tajná sekta označovaná Óm Šinrikjó. Byla to v 

těsném sledu druhá katastrofa, která Japonsko postihla, protože pouze o devět týdnů dříve zasáhlo 

město Kóbe zemětřesení, při němž zahynulo na 6000 lidí. Japonský spisovatel Haruki Murakami 

popisoval tyto dvě události jako „čelní a zadní okraj jedné obrovské exploze... tato dvojitá katastrofa 

ÓM ŠINRIKJÓ 183 

zůstane vepsaná v naší psychice jako dva milníky našich lidských životů". 1 

Útok sarinem jednak vyvolal důkladné zkoumání okolností tohoto závažného činu podniknutého v 

samotném srdci japonského státu, jednak byl označen za počátek onoho typu globálního terorismu, 

jaký nejlépe ilustrovaly pozdější události z 11. září 2001, kdy dva dopravní letouny záměrně narazily 

do obou věží Světového obchodního centra v New Yorku zvaných Twin Towers (Dvojčata). Kdo však 

stál za útokem v Japonsku, při němž utrpěly zranění tisíce lidí a dvanáct jich zemřelo? A jaký motiv 

vedl k vyvolání chaosu v tak ohromném měřítku? 

Samozvaný vůdce sekty Óm Šinrikjó si říkal Šókó Asaha-ra, což však nebylo jeho pravé jméno. 

Původně se jmenoval Chizuo Matsumoto a narodil se 2. března 1955 v provinčním městě Kumamoto 

zchudlým rodičům -jeho otec vydělával na živobytí jako výrobce rohoží tatami. Matsumoto byl od 

narození Částečně slepý a kvůli této vadě byl odeslán na zvláštní státní internátní školu pro slepce. Na 

rozdíl od ostatních žáků však přece jen na jedno oko trochu viděl a říká se, že své výhody využíval k 

tomu, aby ostatní spolužáky terorizoval a donutil je, aby ho poslouchali. Hlavním jeho cílem byly 

peníze; jen zřídkakdy, pokud vůbec někdy, pomohl svým zcela slepým spolužákům, aniž by si za to od 

nich dal předem zaplatit. Avšak přece jen nešlo všechno podle jeho představ: několikrát se pokusil 

získat funkci předsedy společenství žáků Školy, ale nikdy se mu to nezdařilo, protože byl značně 

nepopulární. 

Po skončení školy se mladý Matsumoto několik let pokoušel dosáhnout přijetí na tokijskou univerzitu. 

Pro člověka, který se chtěl dostat do okruhu elity vládnoucí Japonsku, což byl sen, který chovat 

Matsumoto od dětství, bylo absolvování této vysoké školy prakticky nezbytnou podmínkou. Buď kvůli 

smůle při zkouškách, nebo pro nedostatečné vědo-


Téměř slepý Šókó Asahara, který se nedokázat dostat na vysokou školu a vydávat se za umělce, založil 

legální církev a sám se postavil do jejího cela. Prodával svým vyznavačům odstřižky vlastních vousů a 

vodu, v níž se koupal, a tvrdil jím, že mají léčebně či magické účinky. 

mosti se Matsumotovi jeho sen splnit nezdařilo a tento neúspěch se mu natrvalo usadil v mysli jako 

hořká křivda. Vrátil se do rodného města Kumamota a nastoupil do zaměstnání v masérském salonu. 

To se sotva dalo považovat za příznivý začátek kariéry ctižádostivého mladíka, a tak se ve věku třiadvaceti 

let vrátil do Tokia, rozhodnutý něčeho dosáhnout. Tam založil kliniku Matsumoto zabývající 

se akupunkturou a oženil se s devatenáctiletou univerzitní studentkou jménem Tomoko, s níž měl šest 

dětí. Ovšem krátce po založení podniku v Tokiu byl poprvé zatčen policií, protože se pokoušel nic 

netušícím zákazníkům prodávat falešné léky. Vyrobil 


totiž lektvar z pomerančové kůry macerované v Ikoho , který nazval „Všemocný lék", a tvrdil o nem, 

ze je to tradic-nčínský prostředek k léčení všech chorob. Spolu s triměsi^ nlmkurzern zahrnujícím 

akupunkturu a jógu prodával dávku balení svého Všemocného léku za 7000 dolaru. 

Po zatčení a zaplacení pokuty 1000 dolarů se Matsumoto někdy v osmdesátých letech rozhodl 

odcestovat do Indie, kde hodlal absolvovat další výcvik v józe. Fasanova a, ho také myšlenka 

duševního osvícení, které udajne poskytu-í určité druhy jógy a meditací. Náhle byl Matsumoto pevně 

rozhodnutý, čím se chce zabývat: po návratu do Japonska zřídí vlastní jogínské centrum a povede jeho 

členy nejen ke studiu nové víry, ale také k tomu, aby ho uznávali za duchovního vůdce této nové víry. 

V roce 1987 Matsumoto stanoveného cíle dosáhl; svou skupinu pojmenoval Óm Šinrikjó Matsumoto a 

také pn-Ínové jméno šókó Asahara. Jeho žáci tvrdili, že vůdce je ičil duchovnímu osvícení založenému 

na eklekticke směsici buddhismu, hinduismu, šamamsmu, Nostradamovycb spisů, apokalyptických 

křesťanských textu a učen, nového věku ale uváděl je také do oblasti nadpřirozených schop-nostíjako 

umění levitace a telepatie. Většině lidí tato tvrzeni mohou připadat směšná, ale znepokojivý byl fakt ze 

během Lu let od založení sekty, tedy v roce 1989 měla_ organ, zace Óm Šinrikjó tolik vyznavačů, že 

japonská vláda byla nucena přiznat jí status církve (což přineslo Asaharovi velké daňové výhody). Na 

vrcholu moci v polovině devadesátých let mělo óm šinrikjó jen v Japonsku 10 000 vyznavačů a 

dalších 30 000 přívrženců bylo roztroušeno po celém světě včetně jedné velké skupiny v Rusku. 

Jak se církev rozrůstala, nabýval Asahara na sebedůvěře. Cokoli řekl, bralo se jako naprostá pravda. 

Jeho vyznavače nezarazilo ani to, že církev postupně přecházela ke značně bizarním rituálům, 

například pití Asaharovy krve, o mz j.m


bylo řečeno, že má kouzelné vlastnosti. Jindy bylo příslušníkům církve doporučeno, aby si koupili 

vodu, v níž se Asahara koupal - také ta měla být obdařena magickými vlastnostmi, Prodávaly se 

rovněž odstřižky z vůdcových vousů s návodem, že se mají povařit ve vodě a odvar poté vypít. Cokoli 

Asahara řekl, tomu věřili. Zdálo se, že církev ani jejího vůdce nic nedokáže zastavit. Samozřejmě s tak 

značnou mocí organizace nabývala i velké bohatství. V březnu 1995 jeden z vedoucích členů Óm 

Šinrikjó odhadoval, že čistý majetek církve se pohybuje kolem 1,5 miliardy dolarů. 

Zpoěátku, když Šókó Asahara začal vyučovat jógu, odmítal brát od žáků za učení nějaké peníze, a 

pokud zaplatili, bylo to chápáno jako dar. Po legalizaci Óm Šinrikjó jako oficiální církve se všechno 

změnilo. Náhle byly dary nejen vítány, nýbrž přímo očekávány. Organizace se zapojila do rozsáhlých 

obchodních operací a chovala se jako velká obchodní korporace: prodávala videozáznamy, knihy, 

časopisy a další podobné artikly. Sám Asahara napsal několik knih, z nichž nejpopulárnější jsou 

Tajemství rozvoje vašich duševních sil (v níž mimo jiné sliboval, že naučí své žáky nahlížet do 

budoucnosti a číst myšlenky), Nad životem i smrtí, Mahayama sútra a Iniciace, Populární byly také 

jeho semináře a výcvikové kurzy a snadno si jimi nahrabal mnoho peněz, protože za každé sezení 

žádal desítky tisíc dolarů. Óm Šinrikjó také rozšířilo své aktivity na několik „vnějších" podniků, 

například firmu vyrábějící počítače, která dovážela součástky z Tchaj-wanu a montovala je v církví 

řízené továrně v Japonsku, přičemž konečné produkty se prodávaly v obchodech Óm Šinrikjó v 

hlavním městě. Kýle B. Olson v Článku s titulem Óm Šinrikjó: Nynější i budoucí hrozba? naznačil, že 

další metodou, jíž církev získávala peníze, byla hrozba expanzí, což v podstatě znamenalo, Že Asahara 

pohrozil přenesením činnosti Óm Šinrikjó do určitého počtu měst, pokud mu místní vláda nezaplatí, 

aby 


to nedělal. Tento uskok mu vycházel tak dlouho, že si Óm Šinrikjó tímto způsobem vydělalo statisíce 

dolarů. 

Když měl Asahara k dispozici tak značné prostředky, bylo jen otázkou času, než si odhrábne něco z 

toho do vlastní kapsy. V roce 1988 rozhodl, že jeho církev potřebuje nějaký chrám a dostatečně velký 

přilehlý areál, v němž by mohli její vyznavači žít. 

Hora Fudži je bezpochyby jedním z nejsnáze rozlišitelných krajinných rysů Japonska. Po staletí byla 

pro mnohé umělce zdrojem inspirace a symbolizuje krásu i tajemnost celé země. Bohužel v roce 1988 

dostala její velkolepá krása mnohem méně vznešený přívažek. Na úpatí vulkánu koupilo Óm Šinrikjó 

kus země, na níž dalo postavit řadu budov připomínajících bunkry, které měly sloužit jako ústředí 

církve. Opodál byly postaveny ohromné ubytovny, v nichž měli věřící spát na holé dřevěné podlaze. 

Součástí areálu byl rovněž obří refektář - zde by věřící (pokud by měli štěstí) dostali jedno jídlo denně, 

jež by sestávalo z dušené zeleniny a rýže. Když se uváží takovéto sotva základní životní podmínky a 

na druhé straně povinnost věřících darovat církvi obrovské finanční částky, může se zdát překvapivé, 

že se k této organizaci dobrovolně připojovalo tolik mužů a žen. Ale počet věřících stále narůstal a 

mezi novici bylo mnoho mladých schopných profesionálů. Jedním z nich byl Hideo Murai. Tento 

výjimečně nadaný mladík vystudoval astrofyziku, avšak po setkání s Asaharou se obrátil zády k 

dosavadnímu životu a připojil se k Óm Šinrikjó. Dalším takovým členem byl Seidži Endo, Ph.D., 

genetický inženýr v oboru molekulární biologie. Následovalo mnoho podobných. Ovšem i když 

navenek církev naplňovala očekávání všech těchto lidí, začaly se v jejím organismu objevovat skryté 

trhliny a několik zklamaných věřících začalo hledat cestu zpátky. 

Deziluze či dokonce strach nově příchozích členů církve pramenily částečně z bizarních, 

masochistických ini-


ciačních rituálů, které muselo mnoho z nich podstoupit (nejvěhlasnějším se stalo ponoření do vroucí 

vody). Kandidáti členství byli donuceni ponořit se do nádoby s vroucí vodou, dokud se jim nezačala 

odlupovat kůže, načež byli nuceni strávit den a noc meditacemi, při nichž po celou dobu poslouchali 

pásku s hlasem Šókó Asahary přednášejícím mantry. Potrava a spánek sloužily jako zbraň, protože 

obojího se novicům dostávalo jen velmi málo, což je dobře známá kultovní technika sloužící ke 

zlomení odporu lidí a ke snadnějšímu vymývání jejich mozků. Kandidáti byli rovněž nuceni užívat 

halucinogenní drogy, buď proto, aby se snadněji podřídili vůdci, nebo aby pod jejich vlivem byli 

přinuceni páchat trestnou činnost. Kdo některou ze shora uvedených praktik odmítl, byl potrestán 

zpravidla několika týdny těžké nucené práce. 

Suji Taguci se připojil k Óm Šinrikjó s představou, Že se stane příslušníkem církve do konce života. 

Byl to přímo vzorový člen, protože v sobě měl hluboko zakořeněnou víru, že Asahara je jen o málo 

méně než sám bůh. Jeho víra ve vůdce církve byla neotřesitelná - až do chvíle, kdy jeden z jeho 

nejbližších přátel požádal o dovolení organizaci opustit. Asahara všem oznámil, že tento muž musí být 

duševně labilní, a proto je nezbytné poskytnout mu pomoc a odborné léčení. „Pomoc", které se mu 

dostalo, byla spíše mučením než léčením - pověsili ho hlavou dolů a opakovaně spouštěli do nádrže s 

ledovou vodou. Ponořili ho tolikrát, že jeho srdce nakonec nesmíme zátěži nedokázalo odolávat a 

„léčený" muž zemřel. 

Smrt přítele Tagučim otřásla a pochopitelně se zmínil i ostatním členům Óm Šinrikjó o tom, jak ho ta 

událost postihla. To bylo naposled, kdy ho další příslušníci viděli živého. Asaharu rozezlilo, že se 

jeden z jeho žáků dopustil takového flagrantního porušení subordinace, a za trest nechal Tagučiho 

popravit. Jeho tělo bylo poté spále- 


no. O několik týdnů později se Tagučiho rodiče, kteří měli o syna starost, s ním pokoušeli setkat v 

areálu církve, ale bylo jim řečeno, že jim ho nemohou zavolat. Také všechny další pokusy Tagučiho 

kontaktovat skončily nezdarem, načež se otec i matka obrátili na policii, ale i ta nic nezmohla, přestože 

ji informovalo více ustaraných rodičů, že mají obavu o své „ztracené" děti. V té době se o skupině 

zoufalých lidí, jejichž děti se připojily k církvi, doslechl mladý právník Cucumi Sakamoto, sám ženatý 

a otec malého dítěte; ten konečně začal klást důrazné otázky a vyvolal zájem veřejnosti o praktiky 

organizace. 

Sakamota původně najala jedna rodina, která žádala propuštění nezletilé dcery z osidel církve. Zpráva 

o tom se brzy rozšířila a zanedlouho Sakamoto zastupoval třiadva- 

Hlavní vědecký pracovník církve Hideo Murai (vlevo) a mluvčí Fumihiro Joju opouštějí tiskovou 

konferenci v japonském Klubu zahraničních korespondentů v Tokiu, poté co tvrdili, že zásoby 

chemikálií, které policie odhalila v budovách církve, měly zajistit Óm Šinrikjó přežití, kdyby nastal, 

konec světa.


cet rodin, které bez výjimky žádaly o pomoc, aby se jejich děti mohly vymanit z pastí Óm Šinrikjó. 

Právník nejprve zorganizoval všechny klienty do jednotné skupiny, která si dala jméno Společnost 

obětí Óm nejvyšší pravdy. Teprve poté se obrátil na organizaci s požadavkem, aby umožnila řádný 

styk rodičů s jejich dětmi. Po této žádosti se mu ohlásil Jošinobu Aojama z právního oddělení církve, 

který se k organizaci připojil v roce 1988, poté co jako jeden z nejmladších studentů v historii složil 

advokátní zkoušky na věhlasné právnické vysoké škole v Kjótu. Aojama se nejprve pokoušel 

Sakamota ukolébat tím, že umožnil jedněm rodičům setkání s dítětem, s čímž se ovšem Sakamoto 

nespokojil a požadoval, aby byli z Óm Šinrikjó propuštěni všichni jmenovitě uvedení mladí lidé. 

Navíc překvapil Ao-jamu oznámením, že jedná rovněž za jednoho z příslušníků církve, který si koupil 

jistou Asaharovu „zázračnou drogu", ale nedočkal se žádných pozitivních výsledků, které se podle 

tvrzení církve měly po jejím požití dostavit. 

Velmi brzy se o celou záležitost začala zajímat média, která zaujalo Sakamotovo pátrání a jeho 

vytrvalé dotírání na Óm Šinrikjó; v interview právník obvinil církev z toho, že drží své příslušníky v 

areálu proti jejich vůli. Asahara zuřil a okamžitě nařídil protiútok. Nejprve nechal roznést úřadům v 

místě Sakamotova bydliště letáky, které právníka očerňovaly a obviňovaly ho ze všech myslitelných 

necud-ností. Když to nepřineslo žádný výsledek, začal Sakamoto dostávat do bytu i do zaměstnání 

výhružné telefonáty, až konečně 3. listopadu 1989 Asahara sáhl k rozhodnému řešení a poslal tři ze 

svých noh.sledů {tehdejšího hlavního vědeckého pracovníka církve Hideo Muraie, mistra bojových 

umění Saroto Hašimota a doktora Nakagawu) k Sakamoto-vi domů. Plán byl takový, že tito tři vyčkají 

před Sakamo-tovým domem, a až se bude vracet z práce, tak jej unesou a zabijí. Tento plán ovšem 

nevyšel, protože 3. listopadu 


byl svátek a Sakamoto byl dávno doma u manželky a dítěte. Uprostřed noci tedy tři muži vnikli do 

jeho domu a zcela chladnokrevně zavraždili nejen Sakamota, nýbrž i jeho manželku Satoko a malého 

synka Tacuhika. Mrtvoly zabalili do starých prostěradel a převezli do hlavního stanu Óm Šinrikjó. 

Později vložili každé tělo do jednoho plechového sudu a vyvezli na venkov. Ostatky obětí pak 

pohodili na rozličných místech. 

Zmizení celé rodiny okamžitě vyvolalo velký zájem a podezření. Když Sakamotova matka nalezla 

dům svého syna prázdný, zavolala policii, ale ačkoli policisté objevili v okolí domku znak Óm 

Šinrikjó, zdálo se, že nejsou schopní či ochotní věc dál vyšetřovat. Dokonce i když se případu chopila 

média a tvrdila, že existuje spojitost mezi zmizením rodiny a Óm Šinrikjó, policie neudělala vůbec nic 

a zanedlouho se o celou věc přestala zajímat i média. 

Asaharu uspokojilo vědomí, že nařídil popravit celou rodinu a nepostihly ho žádné následky; usoudil, 

že by měl nechat několik svých žáků zvolit do japonského parlamentu. Byl to odvážný krok, ale Šókó 

cítil, že je nezbytný pro uskutečnění jeho snů o nabytí absolutní moci. Pochopitelně jako téměř ve 

všem, do čeho byl Asahara zapleten, se i jeho předvolební agitace neobešla bez protiprávních činů. 

Zastrašoval členy opozičních stran, odposlouchával jejich telefonáty a vyhrožoval i jejich rodinám. 

Asahara nominoval pětadvacet kandidátů a vyhodil na předvolební kampaň miliony dolarů... ale ani 

jeden z pětadvaceti nominovaných členů církve nebyl do parlamentu zvolen. To znamenalo pro 

Asaharu tvrdý úder a volební neúspěch u něho vyvolal myšlenky na odvetu vůči vlastní zemi. Začal 

hovořit o nadcházejícím Armageddonu. Rétorika Šókó Asahary náhle obsahovala i plány na vyvolání 

ozbrojeného střetnutí se všemi, kteří stojí v cestě jeho záměrům. Ještě hrozivější bylo, že Asahara 

vyzval Hideo Muraie, který představo-


val vědecký mozek Óm Šinrikjó, k vytvoření prostředků schopných zničit velká území. Murai celé 

měsíce vyvíjel různé typy chemických zbraní včetně toxinu známého pod označením Clostridium 

botulinum (tzv. klobásový jed -pozn. překl,), 

Zatímco Murai usiioval o vývoj účinných jedů, Asahara podnikl další kroky k rozšíření svého impéria. 

V roce 1992 zaměřila jeho církev pozornost na Rusko. Óm Šinrikjó se představilo v březnu toho roku 

v Moskvě a sklidilo velký ohlas, takže během několika měsíců vstoupily do církve tisíce Rusů. Do 

jejích řad přicházeli dokonce i vládní úředníci, takže Asahara zanedlouho získal významné kontakty 

nejen v ruské bezpečnostní radě, ale také v tamní vědecké obci. Óm Šinrikjó začalo nakupovat zbraně 

z výzbroje někdejšího Sovětského svazu v takovém množství, že by jimi vyzbrojilo vlastní armádu. 

Asaharovy plány na rozpoutání Armageddonu se stále víc blížily naplnění, v němž měly hrát hlavní 

roli biologické zbraně. Opomenuty by však nezůstaly ani konvenční zbraně dodávané z Ruska. V té 

době Hideo Murai významně pokročil s vývojem chemických zbraní a do výzbroje Óm Šinrikjó 

zavedl nervový plyn, který jako první vyvinuli nacisté - sarin. 

Cílem Sókó Asahary byla úplná militarizace Óm Šinrikjó. Každý příslušník církve měl podstoupit 

tvrdý výcvik, po němž by bylo vybráno několik elitních bojovníků, aby vedli zvláštní komanda. 

Asahara nechal na pozemcích Óm Šinrikjó postavit velkou továrnu známou Členům organizace jako 

„Institut nejvyšší vědy", v níž se vyráběly konvenční zbraně, aby bylo možné všechny muže i ženy 

plně vyzbrojit do války. Bylo jen otázkou času, než Asahara přikročí ke zkoušce vlastních sil, a jako 

ideální příležitost k tomu se naskýtala nadcházející svatba japonského prince Naruhita - toho dne 

budou všichni nejvyšší hodnostáři země shromáždění na jednom místě. Asahara přikázal 


svým lidem, aby zorganizovali rozprášení botulotoxinu po celém Tokiu, protože zamýšlel vyvolat 

mezi obyvateli města velkou epidemii. Ačkoli tato operace skutečně proběhla, toxin selhal a ani jediný 

člověk nebyl vážněji zasažen, natož aby zemřel. Óm Šinrikjó potřebovalo mocnější a efektivnější 

zbraň hromadného ničení - na konci roku 1993 tedy jeho vědci vyvinuli smrtící virus antrax.* 

Výsledky druhého útoku, podniknutého touto látkou, byly pro vedení církve stejným zklamáním jako 

v prvním případě. Toxin rozprašovali ze střechy jedné z mnoha budov patřících organizaci a Asahara 

byl při tom, očekávaje zřejmě, že obyvatelé města začnou padat jako mouchy. Ve skutečnosti si 

někteří obyvatelé nejbližšího okolí stěžovali na bolesti hlavy a žaludku, nikdo však nezemřel. Proč na 

ně mlha smrtícího antraxu nepůsobila? Podle časopisu New Scientist byl toxin vyprodukován v tekuté 

formě, zatímco prášková je co do zhoubných účinků daleko účinnější. Kromě toho vědci pracující pro 

Óm Šinrikjó brali antrax z veterinárních bakteriálních kmenů, které jsou daleko méně schopné vyvolat 

onemocnění u člověka. V této situaci Óm Šinrikjó zaměřilo veškerou pozornost na svou chemickou 

zbraft - otravný plyn sarin. Tuto substanci objevili nacisté v roce 1936 v Německu při výzkumu 

organofosfátů a později ji vyráběli, i když nakonec nikdy nebyla jako bojová zbraň použita. Asahara 

přikázal, aby celá jedna budova areálu pod horou Fudži sloužila jen k výrobě tohoto plynu, a prohlásil, 

že požaduje vyrobení nejméně 70 tun tohoto jedu - což by bylo množství postačující k zahubení nejen 

všech mužů, žen i dětí na celé planetě. ale i k usmrcení všech ostatních živých tvorů. 

Tento toxin účinkuje na člověka zvláště trýznivým způsobem. Nejprve se oběti spustí z nosu prudká 

rýma, načež 

* Onemocnění antrax nezpůsobuje virus, nýbrž bakterie Bacillus anthracis, a jedná se především o 

chorobu zvířat, byť přenosnou i na člověka a s možným smrtelným průběhem (pozn. překl.).


pocítí tíhu na hrudníku, následují silné křeče doprovázené zvracením, ztráta schopnosti ovládat 

vnitřnosti a poté přichází smrt. Je to ohavný způsob skonu, ovšem sarirt byl v chápání Úm Šinrikjó 

dokonalou zbraní k vyvolání dne posledního soudu. 

Úvodní testy probíhaly, jako by nikdo nebral ohled na mocný ničivý účinek sarinu. V jedné chvíli se 

kvůli hrubě zanedbaným bezpečnostním opatřením potřísnil toxi-nem vysoký činovník církve 

odpovědný za ostrahu a přežil jen díky duchapřítomnosti jednoho z vědeckých pracovníků, který mu 

okamžitě píchl injekci s antidotem. To ovšem Óm Šinrikjó v nejmenším neodradilo od dalších zkoušek 

účinnosti nové zbraně. Šókó Asahara stanovil jako první cíl tři okresní soudce, kteří se podíleli na 

vyřizování žalob proti Óm Šinrikjó. 

27. června 1994 vyjely z areálu organizace dva nákladní automobily s nákladem sarinu - tato událost 

však demonstruje až komickou neschopnost těch, kteří útok realizovali. Kvůli špatnému načasování 

akce a silné dopravní zácpě dorazily automobily k budově soudu pozdě a soudcové byli už dávno na 

cestě domů. Asahara si umínil, že vynaložené úsilí musí být nějak využito, a tak přikázal vypustit plyn 

v nedaleké obytné čtvrti. Jeho rozkaz by! rychle proveden, a přestože po změně směru větru byl plyn 

zanášen jinam, než útočníci zamýšleli, přišlo při tomto útoku o život sedm lidí a více než 150 jich 

skončilo v nemocnici s akutními bolestmi žaludku a dechovou nedostatečností. 

O incidentu široce informovala televize a policie dostala příkaz tragédii důkladně prošetřit. Navzdory 

všemu snažení příslušníků policie však Óm Šinrikjó opět jako zázrakem uniklo odhalení, dokonce se v 

souvislosti s útokem ani jednou název církve nezmínil. 

Šókó Asahara musel mít v té době pocit, zeje neporazitelný. Nejenže vybudoval soukromou plně 

vyzbrojenou armá- 


Vyznavači kultu óm Šinrikjó šedina zemi a vykonávají rituál k poctě hlavního vědce církve Hideo 

Muraie, který byl o den předtím na tomtéž místě ubodán. 

du, ale také vyráběl vlastní chemické zbraně a úspěšně je vyzkoušel. To byl podle měřítek všech 

pomatených zloči-neckých despotů nesporně obrovský úspěch. 

Na druhé straně ovšem neustával, spíše narůstal tlak ze strany rodin některých příslušníků organizace, 

aby bylo prověřeno, co se děje v Óm Šinrikjó. Opustit areál církve bylo pro řadového člena prakticky 

vyloučeno, ale jedné starší ženě (j ež O m Šinrikjó darovala své celoživotní úspory a potom se stále 

větším znepokojením přemýšlela, čím se vlastně církev zabývá) se to podařilo, z areálu utekla a ukryla 

se. Asahara poručil, aby ji vrátili zpátky, a vyslal za ní několik bojůvek, aby ji dopadly, ale ani jedné 

skupině se to nepodařilo. Místo ní tedy unesli jejího šestašedesá-tiletého bratra KijoŠi Kariju, který byl 

po několik týdnů od


sestřina útěku sužován výhružnými telefonáty, které žádaly, aby se jeho sestra vrátila k církvi. Kijoši 

Karija se obával o život a zanechal podrobnou zprávu zakončenou ujištěním, že kdyby se s ním něco 

přihodilo, tak za to bude odpovědné Óm Šinrikjó. 

Kijošiho odvezli do areálu církve, tam ho svázali a bili. Pak mu dali drogy v naději, že mu jejich 

účinek rozváže jazyk a prozradí, kde se jeho sestra ukrývá. Nakonec Kijoši upadí do komatu a zemřel. 

Jeho ostatky urychleně spálili, a co zbylo, to vyhodili do nedalekého jezera. Ale Kijoši se měl ze 

záhrobí za svou vraždu pomstít. Zpráva, kterou zanechal a v níž jako strůjce svého zmizení označil 

Óm Šinri-kjó, se dostala do rukou policie. Konečně měli vyšetřovatelé důkaz, který potřebovali, aby 

mohli proti církvi podniknout rázné opatření, a začali připravovat velkou razii v jejím hlavním stanu. 

Asahara o plánovaném policejním zátahu neměl nejmenší tušení, a místo aby se staral o vlastní 

obranu, soustředil se na útok sarinem proti systému tokijského metra v době ranní špičky, přičemž 

doufal, že smrt stihne stovky, ne-li tisíce obyvatel. 

20. března 1995 v 8 hodin ráno nastoupili pečlivě vybraní členové Óm Šinrikjó (KeniČi Hirose, Jasuo 

Hajaši, Masato Jokojama, dr. Ikuo Hajaši a Toru Tojoda) do různých vlaků metra, které se měly podle 

jízdního řádu setkat ve stanici Kasumigaseki. Každý člen s sebou nesl proti toxinu odolný plastový 

sáček napumpovaný smrtícím sarinem a také speciálně upravený deštník s naostřeným hrotem. Když 

se vlaky blížily ke konečné stanici, všichni položili balíčky na podlahu vagónů, v nichž cestovali, a 

probodli je hrotem svého deštníku. Páry sarinu se okamžitě začaly uvolňovat, Cestující, kteří byli 

nejblíže balíčků, se během několika vteřin rozkašlali a začali slzet. Když zamořené vlaky dojely do 

Kasumigaseki, utíkali ti z cestujících, kteří ještě mohli, k východům z metra, zatímco ti méně šťastní 

leželi neschop- 


ni útěku či umírali na nástupištích. Zaměstnanci metra i policisté dělali co mohli, ale byl to úkol nad 

jejich síly. Dvanáct osob zemřelo prakticky hned a více než 5500 dalších cestujících bylo útokem 

zasaženo, z nich někteří utrpěli strašná zranění. Pachatelé v nastalém zmatku uprchlí a vrátili se do 

areálu Óm Šinrikjó, kde jim Asahara gratuloval a poslal je do připravených úkrytů. Útok byl 

nepochybně úspěšný, po něm však bylo záhodno nějakou dobu nevystrkovat nos. 

Také Asahara se stáhl do ústraní. Jeho rolls-royce byl spatřen při odjezdu z areálu krátce po útoku 

proti metru. Brzy ráno 22. března 1995 konečně tisícovka policistů provedla razii v hlavním stanu 

organizace. 

Uvnitř je nečekalo příliš mnoho překvapivých nálezů. Detektivové brzy našli pytle s chemikáliemi, 

které byly odvezeny ke zkoumání, zrovna jako stovky různých přístrojů a nástrojů pro chemickou 

výrobu. Bylo nalezeno velké množství zbraní, ale také mučící komory a vězeňské kobky; v některých 

z nich dosud byli zavřeni trestaní členové. Navzdory všem důkazům, které policie v areálu Óm 

Šinrikjó zajistila, nebyl v souvislosti s plynovým útokem na tokijské metro zatčen ani jeden člověk. 

Asahara byl ve svém živlu. Okamžitě publikoval videonahrávku, na níž tvrdil, že Óm Šinrikjó nemá s 

napadením metra vůbec nic společného, nýbrž že za útok nesou odpovědnost Spojené státy, které 

chtěly tímto způsobem církev očernit. Jeho tvrzení ovšem nikoho nepřesvědčila a během několika 

hodin po zveřejnění videa byli jak Asahara, tak jeho nejbližší spolupracovníci zařazeni na seznam 

nejhledanějších osob v Japonsku. Jeho církev v násilném jednání pokračovala, ale zaměřila je vůči 

státním orgánům. Na předsedu národní policejní federace Takadži Kunimacua zaútočili čtyři střelci a 

zasáhli jej čtyřmi střelami. Jako zázrakem přežil, ale jen několik hodin po atentátu dostala jedna 

japonská televizní stanice prohlášení, že pokud policie nezanechá vyšetřování Óm Šinrikjó,


zemře řada dalších policejních činitelů. Pohrůžka na nikoho žádný velký dojem neudělala. 

V dubnu začala policie zatýkat některé z hlavních představitelů této církve včetně dr. Ikua Hajašiho a 

jednoho z jeho bijců Tomomicu Niimiho. Oba byli obviněni z toho, že věznili lidi proti jejich vůli. 

Hlavní podezřelý Šókó Asahara, po němž policie usilovně pátrala, však byl stále na svobodě a vydával 

komuniké. V jednom z nich hrozil, že 15. dubna 1995 postihne Japonsko pohroma daleko horší než 

bylo zemětřesení v Kóbe. Policie, armáda i nemocnice měly pohotovost, ale když obávaný den přišel, 

nic se nestalo. Zdálo se, že Asahara hrozil naplano, ale o čtyři dny později přišlo hlášení, že na nádraží 

v Jokohamě se odehrál další útok otravným plynem. Přibližně 550 osob bylo převezeno do nemocnic 

kvůli bolesti v očích a v krku. Největší podezření opět padlo na Óm Šinrikjó, ovšem krátce po útoku se 

k němu přiznal jeden bezvýznamný gangster, který měl zlost na policii. 

Šókó Asahara byl pořád volný, a i když se policii podařilo pozatýkat několik velmi významných členů 

Óm Šinrikjó, stále se nedařilo nikoho obvinit z přímé účasti na atentátu v metru. Muži jako Hideo 

Murai se nadále chovali, jako by se nic nedělo, ale i to se mělo změnit. 

23. dubna Murai spolu s právníkem Óm Šinrikjó Jošino-bu Aojamou vcházeli do budovy, kde měli 

kanceláře, když se k nim přiřítil muž a několikrát bodl Muraie do břicha. Útočníkem byl jistý Hirojuki 

Jo, který se později přiznal, že ho ke spáchání tohoto zločinu přimělo stále narůstající rozhořčení nad 

tím, čeho se Óm Šinrikjó dopustilo 20. března. Později výpověď změnil a řekl, že jej k zabití Muraie 

najala Jakuza, tedy japonská mafie, aby předešla jeho zatčení policií a případnému svědectví o tom, že 

se Jakuza nějak podílela na útoku podniknutém Óm Šinrikjó. Hideo Murai zemřel krátce po napadení, 

načež policie podnikla další razie zaměřené na budovy ve vlastnictví óm Šinrikjó, 


a tentokrát v jedné z nich objevila vchod do podzemí, který při první prohlídce nenašla. V podzemní 

místnosti objevila policie v koutě schované dva vysoko postavené členy církve Masamiho Cušiju a 

Seidžiho Enda. 

I po jejich zatčení však došlo 5. května na nádraží v Sin-juku k tomu, že zaměstnanci objevili na jedné 

z veřejných toalet hořící balík. Neprodleně se pokusili jej uhasit vodou, ale z balíku se okamžitě začaly 

uvolňovat škodlivé výpary. Přivolaná policie později zjistila, že v balíku byly prezervativy naplněné 

kyanidem sodným a kyselinou sírovou. Když se tyto dvě chemikálie smísily, vytvořily kyanovodík čili 

smrtící plyn, kterého užívali nacisté při vyvraždování Židu v koncentračních táborech. Zdálo se, že 

Šókó Asahara opět přichystal na policii návnadu, aby jí ukázal, že je schopny vyvolávat zmatky a 

přitom stále unikat zatčení. Ovšem v te chvíli už ho začalo štěstí opouštět. 

16 května 1995, dva měsíce po útoku na tokijské metro se policie nahrnula do jednoho z hlavních 

objektů Óm Šinrikjó (i tuto budovu již několikrát předtím prohledala) a v ní konečně zatkla Asaharu. 

Navzdory tomuto velkému úspěchu útoky v tokijském metru ještě pokračovaly; bylo tam umístěno 

několik kyanidových bomb, avšak ani jedna neexplodovala. 

Soudy se zatčenými příslušníky Óm Šinrikjó začaly v roce 1996. Asahara byl obviněn z třiadvaceti 

vražd, obžaloby proti ostatním obviněným zahrnovaly vraždy a pokusy o ně zbavení osobní svobody, 

výrobu smrtících prostředků a celou Škálu dalších, méně závažných deliktů. Několik obviněných 

učinilo plné doznání v naději, že budou postiženi nižším trestem. Ostatní, včetně Asahary, tvrdohlavě 

opakovali, že jsou nevinní. 8. října 1998 odsoudil soud Kazuakiho Okazakiho k smrti za vraždu 

právníka Cucumi Sakamota, jeho ženy a dítěte a také za vraždu člena církve, který chtěl v roce 1989 z 

Óm Šinrikjó odejít.


Kupodivu trvalo ještě dalších osm let, než také Šókó Asa-hara vyslechl rozsudek smrti, když byl 

shledán vinným vraždami sedmadvaceti příslušníků své organizace. Rozsudek byl vyhlášen 27. února 

2004, přičemž předseda senátu Šoji Ogawa prohlásil: 

Tyto zločiny byly kruté a nelidské, a jeho [Asaharova] odpovědnost jako hlavního hybatele stojícího za 

všemi těmito případy je výjimečně závažná. Zaslouží si maximální trest. Snil o tom, že se zbaví všech 

pout se zemí a bude vládnout Japonsku jako král s vidinou, že spasí jeho lid. Vyznával sobecké dogma, 

ze je třeba povraždit ty, které považoval za překážku svým cílům, a vyzbrojit svou církev k boji. Vyvolával 

hrůzu v lidech v Japonsku i v zámoří. Dopustil se bezprecedentně brutálního a závažného 

zločinu. 2 

Asahara po vyhlášení trestu smrti nedal najevo žádné pohnutí, snad se cítil bezpečný a věřil, že tým 

jeho právníků okamžitě podá odvolání. Mnoho lidí mlčelo o násilnostech páchaných Óm Šinrikjó, 

dokonce i ti, kterých se aktivity církve osobně dotkly. Stále trvají vážné obavy z toho, že by se její 

Členové mohli mstít. Sizue Takahašiová, vdova po železničním dělníkovi zabitém při útoku sarinem v 

metru, prohlásila: „Je dobré slyšet rozsudek smrti, na který jsem tak dlouho Čekala." 1 

V době vydání této knihy nebyl rozsudek smrti nad Asa-harou stále ještě vykonán. 

1 „A Lingering Nighfmare" (Přetrvávající noční můra), Richard 

Lloyd Parry, The Times, 18. března 2005 

1 www.crimelibrary.com 

1 www.guardianunlimited.com 

201 

ODESSA 

ÚNIKOVÁ CESTA NACISTŮ 

V Norimberku se tehdy odehrávalo něco, co jsem já 

osobně považoval za hanebnou a nešťastnou lekci celému 

budoucímu lidstvu. Nabyl jsem jistoty, že lidé v Argentině 

také považují Norimberský proces za hanebný, nehodný 

vítězů, kteří se chovali, jako by vlastně nezvítězili.Teďsi 

uvědomujeme, že si [Spojenci] zasloužili válku prohrát. 

Během mojívlády jsem často pronášel projevy proti Norimberskému procesu, který je urážkou, na niž 

dějiny nezapomenou. Ze soukromých zvukových záznamů Juana Dominga Peróna, argentinského 

prezidenta (1946-1955) 

Na konci druhé světové války a ještě desítky let po ní debatovali historikové a badatelé o existenci 

tajné společnosti založené především k záchraně nacistických válečných zločinců Objevovaly se 

historky oplývající bednami plnými nacistického zlata pašovanými z Německa a uloženými ve 

Švýcarských bankách nebo vyloženými na pobřeží Patago-nie odkud byly převezeny do tajných 

úkrytů. Další zkazky 'se zase točily kolem Hitlera, který prý dožil své dny obklopený věrnými 

soukmenovci kdesi v jižní Argentině. Na podobná témata se také natáčely filmy (především Noční v 

rátnv z roku 1971 s Kirkem Bogardem), zpracovávaly rozličné dokumenty, psaly novinové články a 

byla vydána i rada knih (včetně nesmírně populárního románu Fredenc-ka Forsytha Spis Odessa a 

knihy Iry Levina Chlapci z Bra-


zílie); víceméně všichni autoři vycházeli z představy, že podobná organizace skutečně existovala. 

Tímto způsobem se do obecného povědomí dostalo jméno Odessa (nejde o stejnojmenný ukrajinský 

přístav, nýbrž o zkratku názvu Organisation der ehemaligen SS-Angehorigen - Organizace bývalých 

členů SS). Byla však takováto organizace skutečně vytvořena? A pokud ano, kým a za jakým účelem? 

Slavný lovec nacistů Simon Wiesenthal tvrdil, že o Odes-se slyšel jenom v průběhu Norimberských 

procesů, ale i to stačilo, aby byí přesvědčen o její existenci, zatímco ostatní badatelé zůstali daleko 

skeptičtější. Jen málokdo udělal pro vyvolání veřejného zájmu o legendu jménem Odessa víc než 

shora vzpomenutý romanopisec Frederick Forsyth. Jeho kniha, poprvé vydaná v roce 1972, vypráví 

příběh skupiny někdejších důstojníků SS, kteří se spojili, aby zajistili pro vysoce postavené nacisty 

únikovou trasu z Německa; ti se pak měli postarat o znovuvybudování jejich organizace v jiném koutě 

světa a posléze vytvořit Čtvrtou říši, jež by realizovala nenaplněné Hitlerovy sny. Přestože se 

Forsythův román báječně čte, neboť autor do jeho zápletky zakomponoval i některá skutečná 

historická fakta, zůstává stále jen fiktivním příběhem. Pravda začíná vycházet najevo poté, co byla 

zpřístupněna rada dosud přísně tajných dokumentů a jejich studiu se začalo věnovat množství vědců; 

avšak skutečnost je možná ještě bizarnější než dílo Forsythovy představivosti. Ve skutečných 

událostech minulosti se promítá úzká spolupráce organizací tak rozličných, jako jsou katolická církev, 

argentinská vláda (za prezidentství Juana Dominga Peróna) a spojenecké zpravodajské služby, 

Když se druhá světová válka chýlila ke konci, bylo Čím dál jasnější, že velký počet nacistů, zejména 

příslušníků SS (kteří s ohledem na povahu a rozměr svých válečných zločinů věděli, že pro ně 

nepřipadá v úvahu, aby se vzdali) a těch, kteří s nimi spolupracovali, utíká z Německa do 

ODESSA 203 

zahraničních útočišť - do Španělska, Portugalska, Švýcarska a Itálie. Jednotky SS byly armádou v 

armádě, kterou vytvořil Adolf Hitler a v jejímž Čele stál Heinrich Himmler, a během nacistické vlády 

v Německu v letech 1933 až 1945 jim bylo svěřováno plnění „zvláštních úkolů". Tyto úkoly se zprvu 

týkaly prosazení vzniku Třetí říše a její následné ochrany, avšak ve skutečnosti měly daleko víc 

společného s naplňováním konečného Hitlerova cíle - zbavit nejprve Německo a potom i zbytek 

Evropy elementů, jež považoval za nežádoucí. Výsledkem bylo, že příslušníci SS popravili kolem 

čtrnácti milionů lidí - z toho přibližně šest milionů Židů, pět milionů Rusů, dva miliony Poláků a 

kromě jiných též mnoho Cikánů, duševně chorých, neduživých a fyzicky postižených osob. 

Není divu, že když válka končila a Německo čekala porážka, lidé vykonávající či podporující tak 

nelidské činy museli počítat s tím, že civilizovaný svět bude za jejich zlé skutky žádat odplatu. Pokud 

si chtěli zachránit život, neměli na vybranou a museli utéct z rodné země. K tomu potřebovali nejen síť 

mužů i žen sympatizujících s jejich činy, ale také značné množství finančních prostředků. Má se za to, 

že právě proto se konalo 10. srpna 1944 tajné shromáždění Špičkových německých průmyslníků 

(včetně ocelářského magnáta Fritze Thyssena, jenž financoval Hitlerův nástup k moci po roce 1930), 

které se odehrálo v hotelu Maison Rouge ve Štrasburku. To, o čem rokovali, zůstane zřejmě navždy 

tajemstvím, hlavním výsledkem jejich jednání však bylo založení podpůrné sítě k usnadnění útěků a 

napomáhání při nich pokud možno co největšímu počtu vysokých nacistických úředníků. Tak 

významné osoby jako například Adolf Eichmann (šéf úřadu gestapa pro Židovské otázky), který byl 

odpovědný za vraždy statisíců židovských mužů, žen a dětí, nepochybně cítily, jak se kolem nich 

stahuje spojenecká smyčka, a útěk považovaly za naprosto nezbytný.


Eichmannovy obavy ostatně nebyly v nejmenším přehnané, protože v Sovětském svazu už začaly 

válečné soudy s německými důstojníky odpovědnými za vraždění židovských obyvatel. Po vzoru 

Sovětů také západní Spojenci oznámili úmysl potrestat všechny, jimž budou prokázány válečné 

zločiny. 

V dubnu 1945 se Rudá armáda blížila k Berlínu a mnoho důstojníků SS si začalo opatřovat falešné 

doklady, které by jim propůjčily cizí identitu a umožnily útěk ze země. Původně většina z nich 

směřovala do Španělska. Objevovaly se tam celé skupiny nacistů z Francie, Belgie a Německa či jejich 

sympatizantů, a jedním z nich byl také Charles Lesca, který se později stal klíčovou postavou v tajné 

organizaci Odessa. 

Lesca se narodil v Argentině, větší Část života však prožil v Evropě, kde se přátelil s řadou 

významných nacistů včetně německého velvyslance v Paříži Otto Abetze a také s vysoko postavenými 

činiteli z Vichy. Když nakonec uprchl z Berlína do Madridu, usadil se v ulici Victora Huga č. 4. Obecně 

se má za to, že po Perónově volebním vítězství v roce 1946 začal systematicky přepravovat 

„všechny dosažitelné důstojníky německé rozvědky do Argentiny".' První osobou, jež využila Lescovy 

únikové trasy, nebyl špičkový nacistický činitel, nýbrž Carlos Reuter, bankéř středního věku, který v 

okupované Paříži získával agenty pro německou zpravodajskou službu. Jeho cesta začala koncem 

ledna 1946 a vedla z Bilbaa do Buenos Aires. Tato úniková trasa se ukázala jako spolehlivá a otevřela 

bránu mnoha dalším uprchlíkům, jej ichž útěk by ovšem nebyl možný bez podpory ze strany 

Argentiny Či plného souhlasu prezidenta Juana Dominga Peróna. 

Perón jako ultrapravicový politik mnoho let podporoval Hitlera a německý nacistický režim. Za 

přispění svých vojenských činitelů vyjednal a také uzavřel s Hitlerem 

ODESSA 205 

mWm.HM MW.WMX " ■ - ^ APARAPAS^ onsTOTBA» A* 

BfflECCltM GEIEHAL DE I K* I ĚUt lil II CLASE UWCA 

Apellid* , n^br, ..ftM.1* .*1»*. , ■ M..... 

, ť-' ■**' K ř/« 19 ' 1 Lle/fadn a Bueaax Aires el ... da ................................... a * "■.......""■....... 

r*- ÍIOKJ « &ffW*..................... "' * "*" líSKi 

s„ 0 B _ &w.......M............Biidn...... 3 — ^^'*"-.y~^!5*S? 

Sabe her §& y wcriiir #.&... Qai idinmai heiltt iMMMfr* 1 '''*-.* 

K-I^M- a,toUwi.............. &*.*.........hm......Dý~mJtÉĚ*Ě 

\acidt, .» ffaciiw WMfcttia ........................'.. L»t*r... ***!&&......... 

♦rtMJ*.........„..................—......................... 

Si ha íttada antén


se na první pohled zdá, protože Argentina sice zašla až tak daleko, že měsíc před Hitlerovou 

sebevraždou, k níž došlo v Berlíně na konci dubna 1945, dokonce vyhlásila Německu válku, avšak 

realita byla taková, že Perón pouze zaujal pózu, která před Spojenci mlžila skutečnost, že začal 

budovat únikové trasy pro nacistické uprchlíky. Sám o tom řekl: 

[...] když se Argentina stala válčící stranou, měla právo vstoupit na německé území, až nastane konec; 

to znamená, že by naše letadla a lodi mohly prokázat velké služby, V této chvíli máme obchodní 

letouny FÁMA [argentinská letecká společnost] a lodi, které jsme během války nakoupili v Itálii, Dík): 

tomu by mohlo do Argentiny přijít velké množství lidí. 2 

Další trasa, po níž se mohlo do Jižní Ameriky přesunout „velké množství lidí", vedla přes Perónem 

nově založenou Delegaci pro přistěhovalectví z Evropy do Argentiny (DAÍE), kterou vytvořil v Itálii a 

jejíž hlavní úřadovny byly v Římě a Janově. Navenek lato instituce sloužila emigrantům z Itálie a 

dalších evropských zemí k vystěhování do Argentiny, ale ve skrytu zařizovala všechny falešné 

dokumenty, které potřebovali nacisté prchající z Evropy do Jižní Ameriky. DAIE byla sice velmi 

účinným zařízením, ale žadatelé k ní museli přicházet už s povolením argentinského imigračního 

úřadu k vstupu na území Argentiny a k cestě musel dát souhlas také Červený kříž. Získat souhlas 

Červeného kříže pod falešným jménem nebylo tak obtížné, jak by se mohlo zdát, protože dokumenty 

Červeného kříže byly určeny především pro uprchlíky, kteří pozbyli všechny doklady, jež by mohly 

sloužit k jejich identifikaci. Když měli prchající nacisté vyřízeny všechny potřebné dokumenty, bylo 

pro ně relativně snadné dosáhnout souhlasu ke vstupu do nové vlasti. Bez součinnosti některých 

institucí, zejména katolické církve v Evropě i v Argentině, by se však Perónový plány nikdy nedaly 

realizovat. 

ODESSA 207 

Jeden z církevních úředníků, jmenovitě biskup Alois Hudal, napsal 31. srpna 1948 prezidentu 

Perónovi dopis, v némž vyjádřil přání získat 5000 víz pro německé a rakouské státní příslušníky, kteří 

sice nejsou uprchlíky v pravém slova smyslu, ale jako bojovníci ve válce podstoupili pro záchranu své 

země velké oběti. Vatikán Hudala jmenoval zvláštním vyslancem, který měl navštěvovat německé 

zajatce v početných „civilních" táborech roztroušených po celé Itálii, v nichž se mezi skutečnými 

běženci skrývaly stovky, možná tisíce nacistických důstojníků. Později na Hudalovu adresu směřovaly 

slova chvály a vděku některých vrcholných nacistických činitelů za to, jak jim v té době pomohl, mezi 

jinými také hrdiny luft-waffe Hanse-Ulricha Rudela, který napsal: 

Řím se stal po „osvobození" útočištěm a cestou ke spáse pro mnoho obětí pronásledování. Nemálo 

našich kamarádů našlo cestu ke svobodě právě přes Řím, protože v Římě žilo hodně lidí dobré vůle. 

Ani Hudal nebyl skoupý na slovo, pokud šlo o jeho poválečné úsilí, protože ve své knize Římský deník 

poznamenal: Cítil jsem se po roce 1945 vázán povinností veškerou svou charitativní činnost zaměřit 

na pomoc někdejším národním socialistům afašistům, zvláště tak řečeným „válečným zločincům ". 

V tomto úsilí se k němu připojilo mnoho dalších činitelů katolické církve včetně arcibiskupa Giuseppa 

Siriho z Janova (janovský přístav byl jedním z hlavních středisek, odkud uprchlíci odplouvali z Itálie 

do Argentiny), který založil Národní výbor pro emigraci do Argentiny. Nejvíce však šokuje zjištění, že 

vedle jiných funkcionářů katolické církve pomáhal nacistům k útěku i sám papež Pius XII. Katolická 

církev po mnoho let popírala jakoukoli Piovu účast na pomoci německým válečným zločincům, tím 

spíše odmítala tvrzení, že by posvětil úsilí církve přispívat jim na útěku z Evropy. Nelze však nevidět, 

že mezi roky 1946 a 1952


Ačkoli existence sítě Odessa byla předmětem dohadu, lovec nacistů Simon Wiesenthal byl od chvíle, 

kdy o ní zaslechl první zmínku při Norimberských procesech, pevně přesvědčen, že tato tajná 

organizace pomáhala výše postaveným nacistům uniknout před spravedlností. 

poslal Pius XII. předsedům senátů, kteří vedli Norimberské procesy, několik žádostí o změnu 

rozsudků smrti vydaných. nad klíčovými nacistickými úředníky. 

Mezi těmi obviněnými, jejichž rozsudky smrti chtěl papež změnit, figurovali mimo jiné Arthur 

Greiser, usvěděený ze zavraždění 1


ní už proto, že byl vedoucím úřadovny Perónový organizace DAIE v Janově. 

Druhou ústřední postavou Perónová týmu byl Rodolfo Freude, pocházející ze smíšené německoargentinské 

rodiny: jeho otec Ludwig byl ovšem daleko výše postavený než otec Fuldnerův, protože 

platil za blízkého osobního přítele prezidenta Peróna a byl vybaven významnými doporučeními 

nacistické strany, S přihlédnutím k tomu zřejmě není ničím překvapivým, že jakmile Rodolfo Freude 

dosáhl přiměřeného veku, začal také pracovat pro Peróna. Podobně pochopitelné je i to, že když byl 

Perón poprvé zvolen prezidentem, stal se Rudi (jak se mu říkalo) šéfem jeho zpravodajské služby. 

Všechno tedy bylo připraveno k zahájení jednoho z největších masových útěků v dějinách. Fuldner 

spolu s mnoha dalšími nacistickými agenty rozvinut po celé Evropě svou síť a Freude (stejně jako jeho 

Šéf Perón) byl připraven a více než ochoten přijímal všechny nacistické uprchlíky, kteří zamíří do 

Argentiny. Jedním z nich byl i důstojník SS Erich Priebke. 

Priebke vstoupil do SS v roce 1936, ale protože měl zvláštní vlohy pro cizí jazyky (zejména italštinu a 

angličtinu), byl přeřazen ke gestapu, kde působil jako styčný důstojník u mezinárodního oddělení 

policie a byl také jedním z osobních strážců Mussolini ho při návštěvě italského diktátora v Německu 

roku 1937. Poručík Priebke rovněž doprovázel Hitlera jako jeho osobní tlumočník při Vůdcově 

návštěvě Říma a pracoval i pro Reinharda Heydricha, který je znám zejména jako jeden z 

vykonavatelů Hitlerova „konečného řešení". Snad nejdůležitější Priebkeho rolí během války bylo 

zprostředkování kontaktů mezi Vatikánem a německou nacistickou stranou. Díky tomu se z něho stalo 

velmi důležité kolečko v celém složitém soukolí německé státní moci, ovšem když byl nakonec 

Mussolini v roce 

ODESSA 211 

1943 svržen italskou fašistickou radou ze svého piedestalu, Priebke se znenadání ocitl ve velmi ošidné 

situaci. 

Hitler chápal dění v Itálii jako projev nevděčnosti Italu vŮČi Říši a vyslal do Říma německé jednotky, 

které rychle město obsadily; poté se Priebkeho služební povinnosti změnily zatýkal, mučil a zhusta i 

popravoval italské komunisty a partyzány. Ještě horší bylo, že Priebke nejen dohlížel na deportaci 

2000 římských Židů do táborů smrti, ale také zřejmě sehrál důležitou úlohu při známém masakru v 

Ardeatin-ských jeskyních, jednom z nejkrutějších válečných zločinu, jichž se Němci v Itálii dopustili. 

23. března 1944 zaútočili komunističtí partyzáni na rotu německých vojáků pochodující napříč Římem 

a zabili přitom třiatřicet mužů. Hitlera smrt jeho vojáků tak rozlítila, že okamžitě nařídil, aby za 

každého mrtvého německého vojáka bylo popraveno deset Italů. Priebke začal ihned ve svých 

materiálech vyhledávat 330 usvědčených vězňů, aby Hitlerův rozkaz splnil, ale podle svého 

pozdějšího svědectví jich objevil daleko méně. Nakonec přikázal, aby bylo z věznic ve městě 

shromážděno ťřiasedmdesát Židů a pětapadesát ostatních vězňů. Následujícího dne všechny vyvedli k 

ústí Ardeatinských jeskyní a tam je postříleli. Priebke později vzpomínal: 

Všichni měli provazem svázané ruce za zády, a když je vyvolali jménem, vcházeli ve skupinách po pěti 

do jeskyně. Vešel jsem tam s druhou nebo třetí pěticí a zastřelil jsem nějakého muže italskou 

automatickou pistolí. Popravy končily, až když se začalo Šeřit. Během večera přicházeli k jeskyni 

němečtí důstojníci a po postřílení všech vězňů byly jeskyně vyhozeny do povětří. 4 

Nedlouho po tomto masakru, 4. června 1944, vstoupili do Říma spojenečtí vojáci a Priebke v obavě o 

život uprchl do Verony.OdtudsevrátildoBerlína^lepakznovuodjeldoItáhe, 

kde byl nakonec 13. května 1945 zatčen. Přestože byl


formálně označen za jednoho z pachatelů Ardeatinského masakru, nebyl umístěn do vězení se 

zvýšenou ostrahou. Naopak, odvezli jej do Brity vedeného zajateckého tábora v Rimini, odkud se mu 

podařilo uprchnout, poté co prostříhal plot z ostnatého drátu, zatímco opilí strážní slavili Nový rok. 

Pěti z nás se podařilo uniknout: tři byli poddůstojníci, jeden důstojník a já. Odešli jsme do 

biskupského paláce a odtud vlastně začal náš útěk. 5 

Priebke si dva roky v klidu žil v Alto Adige, kam za ním přijela z Německa i manželka s dětmi, až 

nakonec usoudil, že pro něho v Evropě už není bezpečno - stále probíhaly procesy s válečnými 

zločinci a nad nacistickými důstojníky byly vynášeny rozsudky trestu smrti. Priebke požádal pod 

novým jménem Otto Pape o svolení k emigraci do Argentiny (pravděpodobně přes Fuldnera a 

úřadovnu DAIE v Janově) a dostal k ní souhlas. Biskup Alois Hudal dal Priebkemu čistý pas 

Červeného kříže, a tím mu zajistil hladký přesun do nového domova, 23. října 1948 se Otto Pape se 

svou rodinou nalodil v Janově na parník San Giorgio a o tři týdny později vystoupil z lodi v Buenos 

Aires. 

Roku 1954 se Priebkeho rodina přestěhovala do andské-ho střediska Bariloche v jižní Patagonii, kde 

Erich vedl spokojený život boháče a odkud často cestoval do Německa. V roce 1994 se však štěstí 

obrátilo k Priebkemu zády, protože se mu na prahu domu objevil televizní štáb ABC a reportér se ho 

bez obalu zeptal, zda se podílel na vraždění v Ardeatinských jeskyních. Beze stopy studu Priebke opáčil, 

že byl skutečně při tom. Touto odpovědí zpečetil svůj osud. V květnu 1995 přisel do Argentiny 

italský extradicní příkaz a v listopadu téhož roku se Priebke ocitl znovu v Itálii, kde byl později 

odsouzen na doživotí. Ovšem jestliže si Erich Priebke svůj útěk za pomoci organizace Odessa nakonec 

sám zmařil, nedá se bohužel totéž říci o dalším, ještě 

ODESSA 213 

Nacistický pohlavár Adolf Eichmann, který organizoval transporty Židů a jiných takzvaných 

untermenschen do táborů smrti, sedí v ochranné kabině z neprůstřelného skla u soudu v Jeruzalémě. 

Ačkoli díky společnosti Odessa unikl do Argentiny, později jej odtud uneslo izraelské komando, aby 

mohl být v Izraeli postaven před soud. 

známějším nacistickém válečném zločinci doktoru Josefovi Mengelem, známém pod přezdívkou 

„anděl smrti". 

Mengele vedl od roku 1943 ženský tábor v Birkenau (Brzezinka), jenž byl součástí komplexu 

koncentračních táborů v Osvětimi. Byl znám jako „hlavní dodavatel plynových komor a krematorií", 

protože při selekci žen vystupujících z transportních vlaků bez mrknutí oka a sebemenšího projevu 

výčitek svědomí poslal na smrt víc žen než kterýkoli jiný důstojník SS. Co hůř, Mengele jako řádně 

vystudovaný lékař prý chodil mezi řadami židovských vězňů a pátral po dvojčatech, na nichž potom 

prováděl brutální experimenty. Při některých z nich se hnědookým dětem injekce-


mi vpravovalo do očí barvivo, aby se vyzkoušelo, zdaíi by nebylo možné jim barvu očí pozměnit na 

árijskou modrou. Po experimentech odcházely zubožené děti do plynových komor. To všechno se 

změnilo v lednu 1945, kdy Menge-le pochopil, že dny jeho kariéry jsou sečteny. 17. ledna si sbalil 

kufr, sebral lékařská data a v přestrojení za obyčejného armádního doktora se připojil k ustupující 

vojenské jednotce. 

Když byla po osvobození koncentračních táborů shromažďována svědectví vězňů, kteří přežili, velmi 

Často se v nich objevovalo jméno Mengeleho jako pachatele zrůdných zločinů. A tak v květnu 1945 

vydala komise Spojených národů pro válečné zločince na Mengeleho zatykač pro „masovou vraždu a 

další zločiny". Když ho američtí vojáci v červnu téhož roku zadrželi, navzdory příkazu k zatčení 

Mengeleho nepoznali a později propustili. Mengele pod jménem Fritz Hollmann utekl do Bavorska a 

tam tři roky pracoval na malém statku. Přestože se jeho jméno často ozývalo i u Norimberských 

procesů, nebylo po něm ani stopy. Mengele trpělivě čekal na příležitost a teprve na jaře 1948 učinil 

první krok k útěku do Argentiny. 

Za přispění Carlose Fuldnera obdržel Mengele nové osobní doklady na jméno Helmut Gregor a 

požádal o souhlas k vycestování do Argentiny. Většina historiků se shoduje v tom, že takovéto žádosti 

směřovaly do imigračního úřadu v Buenos Aires přes Fuldnerovu úřadovnu DAIE v Janově. Autor Uki 

Goňi upozorňuje, že v době, kdy Mengele podával tuto žádost, se vyřizovaly stejné žádosti dalších 

klíčových osob činných v SS včetně Ericha Priebkeho, Josefa Schwammbergera, Ericha Muilera a v 

neposlední řadě také Adolfa Eichmanna. Díky tomu měla v polovině roku 1948 Odessa nejvíc napilno. 

7. září 1948 přišla zpráva, že žádosti Helmuta Gregora o povolení k vystěhování do Argentiny bylo 

vyhověno 

ODESSA 215 

(o čemž vlastně nebylo od počátku žádných pochybnosti), načež - po několika měsících, kdy se 

Mengele pokoušel přesvědčit manželku, aby s ním odjela do Jižní Ameriky -opustil tak řečený Helmut 

Gregor navždy Německo; nejprve odcestoval do Rakouska a pak do Itálie. Pochopitelné na svém útěku 

několikrát překračoval hranice, takže bylo třeba uplatit příslušné úředníky a předložit další falešné 

doklady. V Itálii se Mengele nejprve zdržoval v městečku Vipiteno, odkud se přibližně po měsíci 

přesunul do Bolzana^kde se setkal s tajným agentem známým pouze jako „Kurt", který mu zařídil 

plavbu do Argentiny na palubě lodi North King. 25 května 1949 vyplul Mengele do Jižní Ameriky. 

Plavba trvala čtyři týdny a poté loď přistála v Buenos Aires. Zprvu bydlel Mengele v hotelu ve městě, 

ale zanedlouho jej pozval pod svou střechu Gerard Malbranc, vysoce postavený člověk 

pronacistického smýšlení, který brzy uvedl svého nového hosta mezi nacisticky orientovanou 

smetánku argentinské společnosti. Od té doby žil Mengele v Argentině velmi dobře a úspěšně. Stal se 

obchodníkem a těšil se všem příjemným stránkám svého nového postavení; když však byl nakonec 

prezident Perón v roce 1959 svržen, nemohl Mengele očividně nadále počítat s podporou, které se mu 

do té doby od Perónový vlády dostávalo. Rychle se přesunul do Paraguaye a odtud do Brazílie. Udělal 

to v poslední chvíli, protože zakrátko dorazila do Argentiny žádost Německa o vydání Mengeleho k 

soudu do Evropy, a navíc v roce 1960 Mengeleho někdejšího kolegu Adolfa Eichmanna uneslo přímo 

v Argentině komando izraelské tajné služby a propašovalo ho ze země. 

Adolf Eichmann byl jedním s posledních velkých válečných zločinců, kterým pomáhala perónovská 

skupina společnosti Odessa, protože utekl z Německa do Argentiny teprve v roce 1950. Jako 

organizátor deportací Židů z jejich domovů do koncentračních táborů Třetí říše (zejména Osvě-


timi a Treblinky) se stal Eichmann jedním z hlavních cílů spojeneckých lovců válečných zločinců. 

Přestože byl zatčen americkou hlídkou, přálo mu Štěstí. Uvěznili ho v zajateckém táboře 

Oberdachstetten spolu s tisíci dalších Němců, ale Eichmannovi se díky falešným dokladům (na jméno 

Otto Eckmann) podařilo uniknout odhalení. Měl v úmyslu zůstat ve skrytu, dokud Spojenci neskončí 

se svým „honem na čarodějnice" proti bývalým nacistickým pohlavárům, avšak 3. ledna 1946 někdejší 

Eichmannův kolega jménem Die-ter Wisliceny proti němu svědčil u norimberského tribunálu a tvrdil, 

že se jeho starý kamarád vždycky zapřísahal spáchat sebevraždu, pokud Německo nedokáže ve válce 

zvítězit. 

Říkal, Že skočí do hrobu se smíchem, protože pocit, že má na svědomí pět milionů lidí, mu bude 

přinášet výjimečné' uspokojení. 6 

Wislicenyho svědectví (spolu s výpověďmi některých obžalovaných, zejména Hermana Goringa a 

velitele Osvětimi Rudolfa Hosse) se rozletělo po celém světě a očernilo Eichmannovo jméno do té 

míry, že když se o tom doslechl, bylo mu naprosto jasné, že v Evropě už nikdy nebude v bezpečí. Dva 

dny poté, co Wisliceny podal svoje svědectví, utekl Eichmann z Američany spravovaného tábora a 

uchýlil se do Prienu v jižním Německu, odkud pokračoval do Brity okupovaného severního sektoru, 

kde pracoval jako zemědělský dělník, kácel stromy a choval kuřata. Pokud si ovšem Eichmann myslel, 

že s plynoucím časem se na jeho zločiny zapomene, nemohl se víc mýlit. Lovec nacistů Simon 

Wiesenthal se svého pátrání po někdejším důstojníkovi SS nikdy nevzdal, vypátral Eichmannovy 

rodiče, manželku a dokonce i bývalou milenku a vytrvale svou oběť stopoval; v tisku se také čas od 

Času objevovaly zmínky o Eichman-nových zločinech a jeho předpokládaném „zmizení". Právě v té 

době Eichmann poprvé kontaktoval Perónovu organizaci Odessa. 

ODESSA 217 

Doslechl jsem se o existenci nějakých organizací, které pomáhaly jiným opustit Německo. V roce 1950 

jsem s jednou takovou organizací vešel ve styk.' 

S pomocí Odessy Eichmann brzy přešel přes Alpy do Itálie, kde dostal od františkánského mnicha otce 

Edoarda Dómote-ra pas znějící na jméno Riccardo Klement a opatřený argentinským vízem. 

Eichmann snadno unikl odhalení také díky tomu, že často nocoval v různých mužských i ženských 

katolických klášterech a katolický klérus mu poskytoval všemožnou pomoc. Podle Simona 

Wiesenthaía sloužil především františkánský klášter Via Sicilia v Římě jako doslovná tranzitní stanice 

nacistů doufajících, že se jim podaří uprchnout z Evropy a zařídit si nový život za oceánem. 

14. července 1950 přistála loď Giovanna C s Eichmannem na palubě v Buenos Aires a několik dalších 

let žil uprchlík relativně nenápadným životem v severní provincii Tucmán (zhruba 950 km od Buenos 

Aires); pracoval pro vodovodní společnost CAPRI, na jejíž výplatní listině figurovala řada bývalých 

nacistických důstojníků i technických kádrů. Za Eichmannem do Argentiny připlula i manželka s 

dětmi a později se celá rodina přestěhovala zpět do Buenos Aires. Ovšem na rozdíl od mnoha jiných 

nacistů, kteří v Argentině našli lukrativní zaměstnání, Eichmann se po návratu do hlavního města měl 

co otáčet, aby vůbec uživil rodinu, a pracoval jednak v plynárenské firmě Orbis (což vyznívá poněkud 

ironicky, uváží-li se jeho působení v Osvětimi) a jednak v továrně Mercedes-Benz. 

Ačkoli nový domov poskytoval Eichmannovi relativní bezpečí, byl si celou dobu vědom, že ho 

Izraelci stále hledají a nepovolí, dokud ho nechytí. Konečně v roce 1957 dostal tehdejší šéf Mossadu 

(izraelská tajná zpravodajská služba) Isser Harel informaci, na niž tak dlouho čekal: Eichmann je 

naživu a žije v Argentině. Později Harel ve své knize popsal, jak Mossad nakonec Eichmanna dopadl.


Nevěděl jsem, co je Eichmann za člověka. Nevěděl jsem, jaké morbidní cíle sledoval při své mordýrské 

práci nebo proč toužil zničit nějakého jednoho mizerného Žida se stejnou zuřivostí jako vyhubit celou 

jejich komunitu. Nevěděl jsem, jak mohl být schopen přikázat zabíjení dětí - a sebe samého přitom líčit 

jako disciplinovaného vojáka, jak mohl nařizovat znásilňování žen - a zároveň se pyšnit svou věrností 

přísaze [...] Věděl jsem ale, ze byl velmistrem, policejních metod a že díky svým profesionálním 

schopnostem a naprosté absenci svědomí bude výjimečně nebezpečným soupeřem. Věděl jsem, že když 

skončila válka, podařilo se mu naprosto dokonale zahladit za sebou všechny stopy." 

Pobyt Adolfa Eichmanna ve skutečnosti nedokázala odhalit žádná zpravodajská služba, nýbrž postarší 

slepý uprchlík před nacistickým pronásledováním, který se jmenoval Lothar Hermann. Hermann byi 

vězněn v koncentračním táboře Dachau kvůli svému socialistickému politickému zaměření a v 

padesátých letech žil ve čtvrti Olivos v Buenos Aires. Jeho dcera Sylvia se seznámila s nejstarším 

Eich-mannovým synem Klausem. Mladík každou chvíli utrousil nějakou antisemitskou poznámku a 

často se holedbal, že jeho otec je hrdý na svou službu ve válce; Sylviin otec si ale dal dvě a dvě 

dohromady až poté, co v souvislosti se zprávami o procesech s nacisty v Německu zaslechl jméno 

Adolf Eichmann a došlo mu, kdo je vlastně otcem chlapce, s nímž kamarádí jeho dcera. Od té chvíle si 

Hermann usmyslil, že za každou cenu musí na Eichmanna upozornit německé a izraelské úřady, aby se 

válečnému zločinci nepodanlo podruhé uniknout spravedlnosti. 

11. května 1960 přiletěla do Argentiny operativní skupina Mossadu a unesla Eichmanna ve chvíli, kdy 

se vracel ze zaměstnání, odvezla ho pryč a ukryla na tajném místě mimo Buenos Aires. Dalších deset 

dnů drželi Izraelci Eichmanna v zajetí se zavázanýma očima a připou- 

ODESSA 219 

taného k posteli, dokud se Mossadu nepodařilo připravit propašování zajatce ze země, aniž by úřady 

pojaly nějaké podezření. Argentina by se rozhodně k izraelským vojákům operujícím na jejím území 

nezachovala nijak laskavě a nepochybně by zablokovala jakýkoli pokus o vydání Eichmanna 

oficiálními cestami. V zajatcově domě zatím panoval zmatek, protože Eichmannovi synové 

vyburcovali někdejší kamarády svého otce v SS a snažili se zjistit, co se vlastně přihodilo. Navíc se 

Eichmannovým přihlásila „Skupina mladých perónistů" s nabídkou, že pomůže v pátrání po zmizelém. 

Nabízeli dokonce vyvolání teroristické kampaně zaměřené proti Izraeli, při níž by unesli izraelského 

velvyslance v Argentině a mučili ho, dokud byl neby! Eichmann propuštěn, či by vyhodili do povětří 

izraelskou ambasádu. 

21. května 1960 se konečně Mossadu podařilo Eichmanna vyvézt ze země. Silně ho omámili drogami 

a oblékli do uniformy stevarda letecké společnosti El AI; tvrdili, že se přiotrávil nějakým jídlem, ale 

že se o něho zbytek posádky letadla postará, než doletí do Tel Avivu. Tento plán vyšel a 23. května 

izraelský ministerský předseda David Ben Guri-on oznámil: „Eichmann už je uvězněn v této zemi a 

brzy bude postaven před soud." 

Argentinskou vládu pochopitelně pobouřilo, že byl unesen jeden z argentinských „občanů", a 

požadovala, aby Izrael vrátil Eichmanna do Buenos Aires. Velvyslanec Argentiny u Organizace 

spojených národů Mario Amadeo vznesl dokonce před Radou bezpečnosti v New Yorku formální 

protest, ale ničeho nedosáhl. K protestům se připojili i další významní činitelé, například argentinský 

kardinál Antonio Caggiano, který se také podílel na činnosti sítě Odessa. Caggiano pro tisk prohlásil: 

On [Eichmann] přišel do naší otčiny hledat odpuštění a zapomenutí. Nezáleží na tom, jak se jmenuje, 

zda Riccar-


do Klement nebo Adolf Eichmann, naší křesťanskou povinností je odpustit mu to, co učinil. 9 

Ale ani všechny podobné výzvy a projevy rozhořčení nic nezměnily. Eichmann byi postaven v 

Jeruzalémě před soud, kde byl v soudní síni držen v kukani z neprůstřelného skla, aby se předešlo 

tomu, že by na něho podnikla vražedný útok některá z přeživších obětí jeho zločinů; byl uznán vinným 

ve všech bodech obžaloby a 31. května 1962 ho popravili. Jeho poslední slova zněla: „Ať žije 

Německo, ať žije Argentina, ať žije Rakousko. Nezapomněl jsem na ně." 

Bohužel Josef Mengele - další uprchlík, kterému pomohla Odessa k útěku - se oprátky nedočkal, byť 

se v Paraguayi ani později v Brazílii nikdy netěšil poklidnému životu; neustále se obával zatčení, ale 

žádné komando Mossadu jej nechytilo a nedopravilo do Izraele, aby se tam odpovídal před soudem za 

své strašlivé činy. Mengele zemřel 7. února 1979 tak, že utonul při plavání nedaleko pláže u města 

Betrioga poblíž brazilského Sao Paula. 

Priebke, Mengele a Eichmann byli nejslavnějšími „klienty" Odessy, má se vsak za to, že díky této 

tajné síti uprchlý z Evropy tisíce nacistů a na jejím vybudování a podpoře se podílely rozličné 

organizace i celé národy, o kterých tu byla zmínka. Zdali Odessa představovala nacisty předem 

vymyšlenou a koordinovanou organizaci, kterou uvedl do chodu Perón, to není zcela jasné. Je však 

daleko pravděpodobnější, že Odessa nepředstavovala integrální součást grandiózního plánu na další 

rozkvět nacismu, nýbrž šlo spíše o únikový systém, který vznikal kousek po kousku podle aktuálních 

požadavků, jako poslední možnost, jak si mohli vyděšení a zoufalí nacističtí uprchlíci zachránit holý 

život. 

ODESSA 221 

1 Z knihy Uki Gofiiho The Reál Odessa: How Perón Brought the Nazi War Criminals to Argentina 

(Skutečná Odessa: Jak Perón dostal nacistické válečné zločince do Argentiny), Granta, 2002 

2 Z knihy Eugenía P. Róma Asi Hablaba Juan Perón (Tak pravil Juan Perón), Peňa Lillo Editor 

(Buenos Aires), 1980 

3 Z cit. díla Uki Goňiho 

4 Priebkeho prohlášení učiněné v táboře válečných zajatců Č. 209 v Afragole, 28. srpna 1946, 

Primelime, ABC Television, 1994; z knihy Eleny Llorenteové a Martina Rigacciho El Ultimo Nazi 

(Poslední nacista), Sudamericana, 1998; Priebkeho interview, La Nación (Argentina), 12. dubna 1998 

5 Priebkeho interview v knize Jorgeho Camarasay Odessa al Sur (Odessa míří na jih), Planeta 

(Argentina), 1995 

6 Svědectví Dietera Wislicenyho v Norimberku, 3. ledna 1946 

7 Z knihy Issera Harela The House on Garibaldi Street (Dům na Garibaldiho ulici), Viking, 1975 

B Tamtéž. 

5 La Razón (Argentina), 23. prosince 1960

222 

KOLEKTIV 

SOCIALISTICKÝCH 

PACIENTŮ 

SANATORIUM VEDENÉ ŠÍLENCI 

Protest je, když řeknu, že se mi to či ono nelíbí. Odpor 

je, když se postarám, aby se to, co se mi nelíbí, už víc 

neopakovalo. 

UIrike Meinhofová, Vom Protest zum Widerxtand (Od protestu k odporu) 

Zřejmě žádné desetiletí v celých dějinách světa nepřivedlo k životu tak agresivní, bezohledná a 

politicky radikální podzemní hnutí jako 60. léta dvacátého století. Vlády několika zemí musely čelit 

ozbrojeným útokům - terčem vzbouřenců se vlastně staly všechny hlavní společenské instituce a ideologie, 

čímž byl typický zejména rok 1968. Levicové vzpoury vypukaly po všech koutech světa: týkalo 

se to Paříže, stejně ovšem Tokia, Berlína, Saigonu, New Yorku, Prahy i mexické metropole. Čímsi 

zcela běžným se stávaly ozbrojené akce vojenského charakteru, jichž se účastnili zejména studenti 

pocházející ze středních společenských vrstev, kteří citovali nejen učení Karla Marxe, ale také Mao 

Ce-tun-ga a Ho Či Mina v bláhové představě, že porazí fašismus, imperialismus a kapitalistické 

vykořisťování. Byla to revoluce, která jednak přinášela vzrušení a burcovala k zamyšlení, jednak byla 

ovšem nebezpečná a velice krvavá. 

KOLEKTIV SOCIALISTICKÝCH PACIENTŮ 223 

V tehdejším Západním Německu začala s teroristickými činy skupina známá jako Rotě Armee 

Fraktion (Frakce Rudé armády) čiíi RAF, jež se pokoušela svrhnout vládu Spolkové republiky 

Německo; k ní se přidávaly další, menší organizace jako Západoberlínští anarchisté či Hnutí 2. června, 

ale také skupina, která si říkala Sozialistisches Patient-kollektiv (Kolektiv socialistických pacientů) 

neboli SPK. Ta se skládala z pacientů psychiatrických léčeben, kteří vytvořili vlastní ozbrojenou 

teroristickou buňku. Co však přivedlo zdánlivě privilegované mladé muže a ženy ze střední třídy k tak 

extrémním projevům nesnášenlivosti? Proti komu útočili a s jakými úmysly? 

V Německu byla v 60. letech nacistická minulost národa stále předmětem hlubokého zájmu, zvláště 

pro novou levici, jejíž mladší Členové zatracovali své předky za to, že se zapletli s nacismem, a 

obviňovali je, že nechtějí vnímal realitu toho, Čeho se tehdy dopustili. Studenti docházeli k poznání, 

že existují přímé personální vazby mezi nacistickým režimem a novým německým státem. 

Polovina západoněmeckých vojenských důstojníků služebně činných v roce 1965 bojovala za nacisty a 

nejméně dvě třetiny soudců sloužily Třetí říši. Studenti se dovolávali toho, aby byla odhalena minulost 

jejich profesorů, a sami vypátrali, ?.c mnozí /. nich byli členy nacistické strany. 1 

Nová, levicově smýšlející generace se cítila podvedená a reagovala hněvivě —její hněv však rapidně 

přerůstal v politickou činnost. Jednou z prvních věcí, které se mladí Němci chytili, když chtěli dát 

najevo své rozladění, byla válka ve Vietnamu. Stranili Vietkongu a protesty proti válce a 

imperialistickým postojům Ameriky chápali jako svou povinnost. Tvrdili také, že jejich vláda 

Američany podporuje, a tím jasně dokazuje, jak málo se od dob nacismu v Německu změnilo chápání 

hodnot. 

Protesty studentů se rozrůstaly zejména v Západním Berlíně, citlivém místě i z hlediska vyhrocené 

studené války;


pravicově zaměřené noviny jako Bild nebo Berliner Morgen-post rozněcovaly protistudentskou 

hysterii a organizovaly kampaň, která 2. června 1967 vyústila ve smrt šestadvacetiletého protestujícího 

studenta, kterého zabil příslušník tajné policie Karl Heinz Kurras. 

Student Benno Ohnesorg se poprvé zúčastnil velkého masového shromáždění {organizovaného na 

protest pro- 

Andreas Baader byl vůdcem teroristické organizace Frakce Rudé armády (skupina Baader- 

Meinhofová), která se hlásila ke spojenectví s SPK. V roce 1977 spáchal ve vězeni sebevraždu. 


ti nadcházející návštěvě íránského sáhá v Německu) a právě v jeho průběhu byl zastřelen. Později 

večer téhož dne budoucí zakladatelka RAF Gudrun Ensslinová údajně prohlásila: 

Tento fašistický stát má v úmyslu nás všechny pobít [-.] Na násilí je možné odpovědět zase jen násilím, 

jinak to nejde. Tohle je osvětimská generace a nemá smyslu se s nimi 

hádat. 2 

Na pozadí těchto násilných událostí se poprvé objevuje Kolektiv socialistických pacientů. Psal se rok 

1969 a na psychiatrické a neurologické klinice Heidelberské univerzity začal doktor Wolfgang Huber 

podněcovat pacienty k tomu, aby hlavní příčiny své choroby hledali v povaze kapitalistické 

společnosti. 

Doktora Hubera, který byl jako teprve devětadvacetiletý vědecký asistent v srpnu 1964 jmenován 

univerzitním učitelem, už několikrát varoval rektor univerzity doktor von Baeyers, aby lépe 

spolupracoval s kolegy z učitelského sboru. Teď však jeho pohrdám autoritami dospělo nového 

vrcholu. Při sezeních v rámci skupinové terapie doktor Huber nahlas vyjadřoval své mínění, že 

kapitalistické zřízení spolkové republiky je zkažené už ve svém jádru, a proto je odpovědné za to, že 

národ produkuje fyzicky i duševně nemocné osoby - tvrdil, že tuto situaci je možné zvrátit pouze 

násilným odporem proti vládě. Takovéto proslovy k pacientům nedávaly univerzitě jinou možnost než 

ho na hodinu propustit, což se stalo 21. února 1970. 

Jeho právník okamžitě vznesl proti propuštění svého man-danta stížnost a 28. února Huber přiměl ty 

ze svých pacientů, kteří toho byli psychicky schopni, aby stávkovali vsedě v kancelářích 

administrativní budovy univerzity. Hrozil rovněž, že pokud nebude přijat zpátky na své místo, mohli 

by někteří z méně odolných pacientů spáchat sebevraždu. Univerzita nakonec couvla a souhlasila, že 

bude Hubera platit až do 30. září 1970 a poskytne mu čtyři místnosti, v nichž


bude mocí pracovat. Doktoru Huberovi se ulevilo, že dostal své místo zpátky, a začal formálně 

organizovat své pacienty v Kolektiv socialistických pacientů. Margrit Schillerová, Kiaus JOnschke, 

Siegfried Hausner a Carmen Rollová - to byli pouze někteří z pacientů jeho skupiny, kteří byli více 

než ochotní „léčit" své osobní mentální postižení násilnými akcemi. Jillian Beckerová v knize Hitler's 

Children (Hitlerovy děti) rovněž poukazuje na to, že Huberova pracovní smlouva s univerzitou končila 

v září 1970, takže později by za svou práci už neměl dostávat peníze, ale škola jej platila i dál: 

{...] univerzita pokračovala v podpoře této organizace ještě dlouho po vypršení smlouvy, a to nikoli z. 

běžných fondů jako dosud, ale ze zvláštních „charitativních" fondů. „Prohnilý" vládní systém tak 

poskytl celkem 31 875 marek lidem, kteří se hodlali léčit tím, že tento systém zničí; v okamžiku, kdy 

došlo k rozpuštění skupiny, byly zbývající peníze „přerozděleny" na soukromé účty jejích vedoucích 

Členů. 3 

Ovsem skupina doktora Hubera nebyla jedinou organizací, která se v té době chopila zbraní. V roce 

1968 byla čtveřice obviněných Andreas Baader, Gudrun Ensslinová, Horst Sohnlein a Thorward Proll 

zatčena a odsouzena pro žhářství. Z vězení byli dočasně propuštěni do doby, než bude rozhodnuto 

soudem druhého stupně o jejich odvolání. Po propuštění Baader, Proll a Ensslinová nastoupili jako 

vychovatelé problematických mladistvých, avšak v roce 1969, když byla jejich odvolání zamítnuta, se 

místo návratu do vězení rozhodli všichni tři pro útěk. Za pomoci Prollovy sestry Astrid uprchli do 

Paříže, ale Baader s Astrid Prollovou se brzy vrátili do Německa a usadili se v Západním Berlíne. Tam 

jim pomohla najít útočiště UIrike Meinhofová (která Baadera znala z dřívějška, když ještě pracoval s 

mladistvými), načež oba uprchlíci začali shánět zbraně, které by jim umožnily páchat v budoucnosti 

teroristické činy. 


UIrike Meinhofová byla v mnoha ohledech typickou vzdělanou mladou Němkou ze střední třídy, jaké 

se připojovaly k teroristickým aktivitám doktora Hubera. Narodila se v roce 1934, rok po nástupu 

Hitlera k moci; její otec Werner byl asistentem ředitele muzea, matka Ingeborg byla v domácnosti a 

starala se o děti. Rodina Meinhoťových vedla pohodlný a radostný život v poklidném sousedství, jaké 

se popisovalo v mnoha filmech a románech ve smyslu dokonalého místa pro rodinný život. Naneštěstí 

Werner Meinhof zemřel, když UIrike bylo teprve šest let; její matka si proto musela najít zaměstnání. 

Ingeborg si ale se složitou situací poradila a její rodina na tom po finanční stránce nebyla o mnoho 

hůře než před manželovou smrtí. I během války (kterou její matka přežila jako tichá odpůrkyně 

nacismu) UIrike Meinhofová dál chodila do dobrých škol a nechyběla jí rodičovská láska ani péče. 

Ovšem krátce po skončení války v roce 1945 byla u její matky diagnostikována rakovina a žena brzy 

zemřela. O UIrike Meinhofovou se poté starala blízká přítelkyně jejich rodiny Renatě Riemecková. 

Byla to vzdělaná žena se silným mateřským pudem a pro roli náhradní matky měla ideální 

předpoklady. Postarala se, aby mladá Meinhofová dostala všechno, po čem zatoužila, a také ji vedla k 

zájmu o filozofii, literaturu a politiku, které dívku zvlášť přitahovaly. Začaly se u ní projevovat známky 

literárního nadání. Meinhofová se zanedlouho začlenila do společnosti mladých levicových 

intelektuálů, s nimiž měla společné názory i cíle. V roce 1960 se připojila k týmu vydávajícímu v 

Hamburku magazín s názvem Konkrét, což dále zvýšilo její zájem o levicovou politiku. Je třeba uznat, 

že Meinhofová si v mládí užila víc než dost traumatických zážitků, není však sporu o tom, že dokud 

byli její rodiče naživu, poskytovali svému dítěti veškeré bezpečí a šťastný domov, a že sejí dostalo 

výborného vzdělání. V tomto směru se neodlišovala od řady příslušníků SPK, kteří se v pozděj-


ším životě dopustili stejně násilných skutků jako Meinhofo-vá, jejíž věhlas je ovsem poněkud zastínil. 

Jillian Beckerová v knize Hitler's CKúdren {Hitlerovy děti) dospívá až k teorii, že tuto poválečnou 

generaci sjednocovala neuvědomělá tužba prokázat, že kdyby žili v předcházející éře, bojovali by proti 

nacismu zuby nehty. Ve skutečnosti však jejich boj proti Hitlerovi přišel „o generaci pozdě". 

Ovšem Meinhofová by se možná do extrémistického hnutí nikdy nezapojila, nebýt jejího seznámení s 

charismatickým a neovladatelným rebelem Andreasem Baaderem a jeho přítelkyní Gudrun 

Ensslinovou. Ta stejně jako Ulrike Meinhofová vyrůstala v rodině čítající se ke středním vrstvám, 

která vedla pohodlný život. Narodila se 15. srpna 1940 jako čtvrté ze sedmi dětí. Její otec Helmut byl 

pastorem německé evangelické církve (EKD), která začala oficiálně působit v roce 1945, hned poté co 

byl poražen Hitler. Filozofie této církve stála v opozici proti nacistickým ideálům. Nejen to, EKD 

aktivně působila na své věřící, aby spíše zpochybňovali autority, než aby prostě kráčeli životem v 

souladu s míněním většiny, takže například protestovala proti plánům na znovuvyzbrojení Spolkové 

republiky Německo. Helmut Ensslin i jeho manželka Use také podporovali své děti v zájmu o 

politické a společenské dění a často vedli u kuchyňského stolu debaty o těchto oblastech, takže Ensslinovy 

dčti se dobře orientovaly i ve světovém dění. Když bylo Gudrun osmnáct let, dostala 

příležitost studovat v rámci výměnného studentského programu v americké Pensylvánii a této 

možnosti také naplno využívala, i když Amerikou poněkud opovrhovala kvůli do očí bijícím případům 

společenské nespravedlnosti. Jillian Beckerová k tomu poznamenala: 

Viděla na Americe mnoho chyb, zejména sociální nespravedlnost a hmotnou nerovnost. 

Nepřicestovala tam však úplně nedotčená, měla o Americe jisté předsudky, takže 


v žádném případě jí tamní skutečnost neotevřela oči ani ji nepřekvapila společenská realita, v níž se 

ocitla. Našla tam právě to, co očekávala a co se tam nepochybně najít dalo.' Po návratu do Německa 

se Ensslinová zapsala na univerzitu v Túbingenu a poté na západoberlínskou univerzitu, kde studovala 

kombinaci filozofie - germanistika. Spisovatel Giinther Grass, který ji znal v době studií v Západním 

Berlíně, později vzpomínal, že „byla idealisticky zaměřená a měla vrozený odpor k jakémukoli 

kompromisu. Usilovala vždycky o absolutní a dokonalé řešení." 5 

1 v případě Gudrun Ensslinové je možné snadno najít paralely mezi prostředím, z něhož vyšla ona a 

jaké bylo typické pro její soudruhy z SPK, a není obtížné pochopit, proč se poté, co jí a Baaderovi 

poskytla Ulrike Meinhofová útočiště, všichni tři rychle sblížili a vytvořily se mezi nimi velmi pevné 

vztahy. Ovšem pobyt obou uprchlíků v bytě Meinho-fové brzy skončil, protože 3. dubna 1970 policie 

znovu Baa-dera zatkla, a tím byl osud Meinhofové zpečetěn. 

Soud ještě nestačil zařídit nové Andreasovo uvěznění, a jeho přátelé už začali hledat způsoby, jimiž by 

ho dostali na svobodu. Pro Meinhofovou to znamenalo zasvěcení do teroristické činnosti. 

14. května Andrease Baadera jeho přátelé osvobodili v situaci, kdy na ten den dostal propustku, aby 

mohl navštívit státní knihovnu (v komplexu Německého ústředního institutu pro sociální otázky), 

ovšem aby ho dostali na svobodu, zastřelili dva strážné a Georg Linke, postarší pracovník knihovny, 

utrpěl tak vážná zranění, že jeho život visel na vlásku. Baader, Ensslinová a Meinhofová i jejich 

druhové z místa činu uprchlí a okamžitě přešli do ilegality. Pocit triumfálního završení akce, kterou 

sami považovali za velmi významnou (bez ohledu na to, že usmrtili dva členy vězeňské stráže a téměř 

zabili nevinného civilistu), zanedlouho vyjádřili v prohlášení, které bylo otištěno 22. května v kraj-


ně levicovém časopise 833 pod logem černého pantera - což byl nepokrytý náznak spřízněnosti s 

americkou teroristickou organizací, která nesla takové jméno. 

Copak ta prasata doopravdy věřila, že necháme soudruha Baaáera dřepět dva nebo tři roky ve vězení? 

Copak ta prasata věřila, že budeme navždycky proti jejich kulkám bojovat barvicími míčky? Copak si 

některé to prase myslelo, že budeme mluvit o rozvíjení třídního zápasu... aniž se také sami ozbrojíme? 

Myslela si ta prasata, která začala střílet jako první, že se necháme odstřelit jako dobytčata na 

jatkách? Gándhía Matin Lufher Kingjsou mrtví. Kulky, které je zabily, kulky, které zasáhly Rudiho 

[Dutschkeho],.. skoncovaly se snem o nenásilí. Kdo se nebude bránit, zemře. Kdo nezemře, bude 

pohřben zaživa: ve vězeních, v nápravných ústavech, v chatrčích v Kreuzbergu, Weddingu a Neukólnu, 

v kamenné pustině nových obytných čtvrtí, v přeplněných školkách a školách, v dokonale vybavených a 

nově zařízených kuchyních, v ložnicových patácích zatížených hypotékami... ZAHAJTE OZBROJENÝ 

BOJ! VYBUDUJTE RUDOU ARMÁDU'l 6 

V citovaném prohlášení se poprvé objevila zmínka o Frakci Rudé armády či -jak se brzy začalo říkat 

- „skupině Baader-Meinhofová"; trvalo však další rok, než vydati svůj manifest nazvaný Das Konzept 

Stadtguerilla (Koncept městské guerilly), a mezitím se příslušníci RAF vypravili do Jordánská, kde 

cvičili v tréninkovém táboře Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Tam se naučili teroristické 

taktice, zacházení se střelnými zbraněmi, házení ručních granátů a poučili se, jak vyrábět bomby, 

načež se vrátili do Německa a začali hromadit zbraně. 

V té době začala spřízněná skupina SPK páchat víceméně náhodné násilné Činy. V polovině února 

1971 se pokusili Siegfried Hausner a Carmen Rollová odpálit bombu ve vlaku, v němž cestoval 

prezident spolkové republiky. Jejich akce vyšla zcela naprázdno, protože Carmen Rollová se 


z teroristické skupiny SPK. 

dostala pozdě na nádraží a nestačila umístit bombu (nevelké, podomácku vyrobené zařízení) do vlaku. 

Doktor Huber, který svou ordinaci přestěhoval do vlastního domu ve Wiesenbachu, si v červnu 1971 

všiml, že policie sleduje příchody a odchody jeho pacientů. Úřady se zvlášť zajímaly o dva z nich, 

Ralfa Reinderse a Alfreda Mahrlán-dera, a když je jednou hlídka zastavila na cestě do Huberova 

domu, vytasil Reinders pistoli a střelil jednoho z policistů do ramene. Reinders s Mahrlánderem sice z 

místa utekli, ale zanedlouho byli oba dopadeni a zatčeni. Po tomto incidentu bylo zatčeno dalších 

sedm členů SPK včetně doktora Hubera a jeho manželky pro podezření, že vytvářeli ilegální 

organizaci a hromadili zbraně a výbušniny. Dvěma členům


SPK - Carmen Rollové a Klausi Jůnschkemu - se podařilo zatčení uniknout, přestože byli přítomni v 

domě, když tam policie podnikala razii. 

Krátce nato Jiinschke spolu s několika dalšími příslušníky SPK podnikl bankovní loupež, při níž byl 

zastřelen jeden policista. Poté, 25. září 1971, dva policisté - Helmut Ruf a Friedrich Ruf, kteří ovšem 

nebyli nijak spříznění - hodlali zkontrolovat automobil nesprávně zaparkovaný na dálnici Freiburg- 

Basiiej. Uvnitř auta seděl i Holger Meins a Margrit Schiílerová, oba členové SPK a oba ozbrojení. 

Bylo jim jasné, že když je policisté prohledají, budou zatčeni, a tak oba teroristé zahájili na policisty 

palbu. Friedricha Rufa zasáhli do paže, jeho kolega utrpěl vážnější zranění. Schiílerová s Meinsem 

uprchlí a zanechali na místě automobil, při jehož prohlídce policie objevila dvě významné ilegální 

publikace. Jedna nesla titul Koncept městské guerilly, druhá zdánlivě neškodný název Pravidla 

silničního provozu, ovšem její podtitul zněl Hlediska ozbrojeného zápasu v západní Evropě. Tu první 

sepsala Ulrike Meinhofová, což vedlo policejní detektivy k přesvědčení, že příslušníci SPK se začínají 

sdružovat s RAF. 

22. října 1971, tedy nedlouho po střelbě na dálnici z Frei-burgu do Basileje, policie v Hamburku 

dopadla Margrit Schillerovou, ovšem teprve poté, co nějakou dobu strávila v bezpečném úkrytu RAF, 

kde to podle jejího vyjádření bylo docela vzrušující. Setkala se tam s vůdci skupiny Baa-der- 

Meinhofová, rokovali spolu o politice, hádali se, bavili a odpočívali uprostřed barvitého zmatku 

tvořeném rozličným vybavením potřebným pro partyzánský způsob boje, například radiovým 

přijímačem, který mohl odposlouchávat frekvence policejních vysílaček, potřebami k výrobě bomb a 

zbraněmi. 

Zatčení Schillerové také neproběhlo bez rozruchu. Trávila v Hamburku už nějakou dobu a snažila se 

moc nevystr- 


kovat nos, ovsem jednoho večera, poté co vyšla ze stanice metra, si všimla, že ji sleduje policejní auto. 

Schiílerová se ukryla v podzemních garážích blízkého nákupního centra a nějakou dobu tam čekala, 

potom vyšla východem na opačném konci komplexu, ale znovu zjistila, zeji policie sleduje. Pokusila 

se uniknout tím, že zašla do opuštěného domu. ale později zase musela ven, protože se měla setkat se 

dvěma členy SPK Irmgard Mollerovou a Gerhardem Mttlle-rem. Policie na ni pochopitelně Čekala, a 

sotva Schiílerová vyšla z domu, dva policisté - Schmid a Lemke - zajeli s autem před ni na chodník. V 

tom okamžiku se k ní přidali i Móllerová s Mullerem a všichni tři utíkali do parku, kam je policisté 

pronásledovali. Schmidovi se podařilo popadnout Schillerovou za ruku, ale vytáhla na něho pistoli. 

Když Móllerová s Mullerem viděli, že se jejich kolegyně dostala do nesnází, začali střílet a Schmida 

zasáhli, takže v bezvědomí padl na zem. Lemke byl postřelen do nohy, ale odkul-hal zpátky k autu, 

aby přivolal pomoc - na místě ovšem zjistil, že zatím jejich auto někdo ukradl. Zdržení, které tím 

vzniklo, stálo Schmida život, protože zemřel dřív, než se podařilo oba policisty převézt do nemocnice. 

Policie v celém Hamburku přešla do plné pohotovosti a tento krok brzy přinesl ovoce. Dva policisté v 

civilním oblečení si všimli v telefonní budce podezřelé ženy, kterou považovali za jednu z prchajících 

teroristek. Jakmile vyšla z budky, ihned ji zatkli. Podle osobních dokladů, které měla při sobě, se 

jednalo o Dorte Gerlachovou, ale její hra skončila ve chvíli, kdy v batohu zadržené objevili plně 

nabitou pistoli. Gerlachova/Schillerová byla převezena na policejní stanici, kde byla formálně 

identifikována a obviněna 

z vraždy. 

Necelý týden nato provedla policie razii v jednom z bytů nacházejících se nedaleko telefonní budky, v 

níž byla zadržena Schiílerová. Uvnitř objevili plně operativní tero-


ristíckou buňku vybavenou přibližně 2600 zásobníky střeliva, rozbuškami, výbušninami, elektrickým 

odpalovacím zařízením, osobními vysílačkami a dokonce i policejními uniformami. Přestože bylo 

veškeré vybavení zajištěno, násilné akce pokračovaly. 

22. prosince 1971 příslušníci SPK (z nichž mnozí působili i v rámci RAF) podnikli jednu z 

nejdivočejších teroristických akcí — loupež v Bavorské hypoteční a burzovní bance, kde získali 133 

987 marek. Ráno toho dne vešel do banky nějaký muž, položil na stul magnetofon a pustil jej, takže 

halu naplnila hlučná pop-music. Po několika vteřinách vtrhli dovnitř další tri fidé oblečení v bundách a 

s tvářemi skrytými pod pletenými maskami. Dva byli vyzbrojeni samopaly, třetí měl pistoli. Tito tři 

teroristé ohrožovali jak zaměstnance banky, tak zákazníky a nařizovali jim, že mají zůstat v klidu. 

Přímo před budovou banky parkovala v rozporu s předpisy červená dodávka Volkswagen, což 

upoutalo pozornost policisty Herberta Schonera. Přistoupil k dodávce, aby to jejímu řidiči vytkl, ale 

přivítala ho střelba. Zasáhlo ho několik projektilů a byl zasažen i do zátylku, přesto se doplazil tam, 

kde si myslel, že bude v bezpečí - do budovy Bavorské hypoteční a burzovní banky. Když se dostal 

dovnitř, místo aby našel útočiště, narazil na jednoho z lupičů, a ten střelil Schonera do hrudníku. Na 

místě byl mrtev. 

Lupiči si uvědomili, že zabili policistu, naskákali i s uloupenými penězi do červené dodávky a ujeli. 

Podařilo se jim provést velkou bankovní loupež, a přestože jednoho z nich -Klause Júnschkeho - 

svědkové identifikovali, všichni teroristé unikli, byť doslova přes mrtvolu. 

V té době bylo více než zřejmé, že SPK stále působí a že mnoho z členů této organizace se spojilo se 

skupinou RAF, která byla daleko početnější a lépe vybavená. V roce 1972 naplánovala RAF 

„květnovou ofenzívu", která měla sestávat nikoli z jedné, ale z celé řady velkých teroristických akcí, 

KOLEKTIV SOCIALISTICKÝCH PACIENTU 235 

jež se měly uskutečnit během dvou týdnů. Došlo k napadení dvou základen americké armády, k 

přepadení policejních stanic ve dvou z největších německých měst a také kanceláří Axela Springera, 

jemuž patřila většina z konzervativních německých bulvárních listu. První bombový útok (který vedle 

dalších podnikli Andreas Baader a Gudrun Ensslino-vá) směřoval proti velitelství 5. armády USA ve 

Frankfurtu nad Mohanem; byl při něm zabit jeden americký voják a dalších třináct Američanů bylo 

zraněno. Následujícího dne explodovala druhá bomba, tentokrát před policejní stanicí v Augsburgu. 

Nikdo naštěstí nepřišel o život, ale útoky ještě neskončily. Téhož dne vybuchla bomba umístěná 

příslušníky RAF pod automobil Wolfganga Buddenberga, soudce, který podepsal radu příkazů k 

zatčení příslušníků této teroristické skupiny. Do auta však nenastoupil Buddenberg, nýbrž jeho 

nešťastná manželka, která při explozi utrpěla velmi závažná zranění. 19. května podnikla RAF bombový 

útok proti kancelářím Springerovy korporace, který měl za následek zranění sedmnácti 

zaměstnanců. Konečně 24. května najelo do hlavního sídla vrchního velitelství americké armády v 

Evropě v Heidelbergu auto naložené 200 kilogramy trinitrotoluenu; při výbuchu zahynuli tři američtí 

vojáci a pět dalších bylo zraněno. 

RAF přispěchala s různými „odůvodněními" těchto útoků, ovšem jako hlavní důvod uváděla odplatu 

za stále silnější bombardování Vietnamu americkým letectvem. V prohlášení teroristů se tvrdilo, že 

Spolková republika Německo už nebude pro Američany bezpečným místem, z něhož by mohli vést 

své vojenské operace, a za konečnou podmínku pro zastavení násilností teroristé označili to, že se 

Američané zcela stáhnou z Vietnamu. Ve skutečnosti to byla právě RAF, která na území Spolkové 

republiky nemohla dál operovat, protože po „květnové ofenzivě" rozpoutala policie mohutný hon na 

všechny příslušníky RAF a SPK. Přes 130 000 policistů hlídkovalo


v ulicích, kontrolovalo hraniční přechody a probíralo spoustu hlášení a oznámení, která přicházela od 

obyvatelstva. Jejich úsilí přineslo bohaté plody. Koncem května jistý frankfurtský občan vyburcoval 

policii, protože se mu zdálo podezřelé, jak na zadním dvoře domu tři muži míchají nějaké neznámé 

látky. 1. června byli všichni tři podezřelí zatčeni: Andreas Baa-der, Holger Meins a Jan-Carl Raspe. 

Látka, kterou na dvorku mísili, měla sloužit jako trhavina. 7. června si jistá prodavačka v Hamburku 

všimla mladé zákaznice, která podivně manipulovala s nějakým těžkým předmětem schovaným v 

tašce. Znovu zasáhla policie a podezřelou zákaznici - Gudrun Ens-slínovou - zatkla. V tašce měla 

schovanou střelnou zbraň. Konečně 15. června úřady zadržely dalšího hlavního Činitele Frakce Rudé 

armády. Předcházejícího večera navštívil levicově zaměřeného učitele jeho známý, který ho požádal, 

zdali by nemohl poskytnout na pár dní přístřeší dvěma jeho přátelům. Učitel, přestože v něm tato 

žádost vzbudila ostražitost, souhlasil a přijal dvojici k sobě do bytu, ale později se přece jen rozhodl 

zavolat policii, která začala byt okamžitě sledovat. Druhého dne vyšel jeden z hostů - Gerhard Miiller 

- z bytu a šel do nedaleké telefonní budky, u níž ho zadrželo několik policistů, kteří vzápětí zatkli i 

druhého uprchlíka -Ulrike Meinhofovou. Zprvu policie neznala identitu žádného ze zadržených, ale 

brzy se zjistilo, že dostali Múllera, a krátce potom byla identifikována i Meinhofová. 

Nikde zatím nebyly založeny otisky prstů, podle nichž by bylo možné zjistit, že zatčenou je právě 

Meinhofová, ale policie narazila na starý výtisk magazínu Stern, v němž byl otištěn článek o 

Meinhoťové doplněný zvláštní fotografií. Šlo vlastně o přetisk rentgenového snímku její lebky z roku 

1962, kdyjí lékaři kovovou svorkou přerušili ucpanou cévu. Policie pořídila rentgenový snímek lebky 

zadržené ženy a porovnáním s ilustrací z magazínu byla zjištěna naprostá shoda. Německé úřady měly 

důvod ke spokojenosti. 


Dopadly jednu z nejhledanějších teroristek. K dovršení všeho se o tři týdny později podařilo zadržet 

také Irmgard Mól-lerovou a Klause Júnschkeho. 

Došlo k mírnému posunu v ideologii RAF, SPK a dokonce i v Hnutí 2. června - místo aby tyto skupiny 

svou agresi zaměřovaly proti vládám Spolkové republiky Německo a Spojených států, jejich 

teroristické činy byly čím dál zřetelněji motivovány snahou o osvobození uvězněných teroristů a 

nenávistí vůči justičním orgánům. Protože prakticky všichni vůdcové RAF seděli ve vězení, začalo se 

těm, kteří zůstali na svobodě, říkat „teroristé druhé generace" -jednalo se o muže a ženy, kteří se na 

konci Šedesátých let na činnosti těchto skupin ještě aktivně nepodíleli, nicméně i tak byli rozhodnutí 

vést dál svůj boj. Jedna věc jim ležela na srdci daleko víc než cokoli jiného - bouřili se proti údajnému 

systematickému špatnému zacházení s uvězněnými kolegy. 

Vězňové z řad teroristů byli po většinu Času drženi v samo-vazbě - toto opatření postihlo mnohé z 

nich včetně Astrid Prollové, která byla zatčena v květnu 1971. Strávila bezmála pět měsíců v téměř 

naprosté izolaci na ženském vězeňském psychiatrickém oddělení. Byla ochuzena o jakoukoli duševní 

stimulaci, obývala holou obílenou místnost bez jediného obrázku na stěně, neměla s kým promluvit a 

nedoléhal k ní prakticky žádný zvuk zvenčí - takováto izolace se přirovnávala k šokové terapii. 

V podobných podmínkách byla dlouhých osm měsíců držena i Meinhofová, jež během této doby 

napsala báseň Aus dem Toten Trakt (Z traktu mrtvých), v níž vyjádřila výjimečně mučivý zážitek, 

který pro ni tato forma trestu znamenala. Napsala v ní: „Nedokážete už rozlišit význam slov. Návštěvy 

odcházejí a nezanechají jedinou stopu." 

Margrit Schillerová, která vykonávala dlouhou dobu trest v káznici v Lubecku, byla také přesvědčena, 

že ji drží


v „traktu mrtvých", a pokud by někdo pochyboval, jak krutý to byl trest, je možné vzpomenout na 

svědectví Heinze Brandta, který přežil koncentrační tábor Osvětim, ale později byl dlouhou dobu 

uvězněn ve východoněmeckém vězení, kde strávil několik let v samovazbě. 

Může to znít přehnaně a paradoxně, ale moje zkušenost s přímou, tvrdou izolací byla horší než to, co 

jsem zažil v nacistickém koncentračním táboře... V táboře jsem měl stále prostor pro lidský život, 

zejména komunikaci se spoluvězni... Byli jsme tam svědky nejen sadistického krutého chování nacistů k 

vězňům, ale viděli jsme i možnosti, jak se stavět na odpor a jak vést s ostatními vězni kolektivní život, 

což nám umožňovalo naplnit základní potřebu lidské bytosti: společenskou existenci. 7 

Zacházení s uvězněnými teroristy bylo do té míry kruté, že vězňové odpověděli jediným možným 

způsobem - od ledna 1973 začali držet hladovku. Pro zatčené to byly velmi krušné časy, ale v jejich 

boji za zlepšení podmínek pobytu ve věznici je podporovali alespoň jejich obhájci a právní organizace, 

jako například Výbory proti mučení samovaz-bou ve věznicích SRN. 

Věznice přistoupily k násilnému krmení vězňů odmítajících stravu, takže jim vpravovali jídlo do útrob 

proti jejich vůli. Lékaři připoutali vězně k postelím, násilím jim otevřeli ústa a hrdlem Či nozdrami jim 

vpravili do žaludku hadice. Tomuto instituci on al i zovanému násilí byla podrobena i Margrit 

Schillerová, která později vypověděla, že někteří lékaři si přitom počínali stejně brutálně jako vězeňští 

strážci a často po jejich zákroku zůstala zkrvavená a pokrytá odřeninami a nejinak se vedlo i dalším 

protestujícím. 

Vně vězeňských zdí zatím bývalí členové SPK, kteří se už zcela začlenili do Frakce Rudé armády, 

obnovili partyzánskou aktivitu, která byla ovšem zaměřena především na osvobození uvězněných 

druhů. 


10. listopadu 1974 byl při zpackaném pokusu o únos usmrcen prezident nejvyššího soudu Spolkové 

republiky Gůnter von Drenkmann. 24. dubna 1975 přepadlo několik bývalých členů SPK 

západoněmecké velvyslanectví ve Stockholmu a zmocnilo se dvanácti rukojmích. Mezi útočníky byli 

Siegfried Hauser, Hanne-Eíise Krabbeová, Karl-Heinz Dellwo, Lutz Taufer, Bernhard-Maria Rossner 

a Ullrich Wessel. Zajatá rukojmí - mezi nimi velvyslance, ekonomického, vojenského, kulturního a 

tiskového atašé -odvedli do knihovny a pak prohledali zbytek budovy, jestli se v ní nenachází ještě 

někdo z personálu, přičemž přehlédli jednu ze sekretářek, která se schovala v příborníku v místnosti č. 

306. 

Během této doby pronikla švédská policie, kterou se podařilo na útok upozornit, do přízemí budovy a 

tam si zřídila operační středisko. Tím teroristy rozhořčila natolik, že žádali, aby se policie z budovy 

stáhla, jinak zastřelí jednoho z rukojmích - vojenského atašé podplukovníka barona Andrease von 

Mirbach. Policie jejich požadavek odmítla, načež teroristé svázali Mirbachovi ruce, odvedli jej na 

vrchol schodiště vedoucího z přízemí do prvního patra a tam na něho vystřelili - nejprve jej zasáhli do 

nohy, potom do hlavy a hrudníku, načež jej shodili ze schodů přímo do rukou policistů, kteří odtáhli 

umírajícího atašé pryč. Úřady po této události urychleně evakuovaly přízemí velvyslanectví a policie 

zaujala méně kontroverzní postavení venku před budovou. 

Když teroristé takto policii vypudili, rozhodli se do suterénu velvyslanectví rozmístit velké množství 

výbušniny TNT. Poté se spojili s německou tiskovou agenturou a informovali o svých požadavcích. 

Především chtěli, aby bylo propuštěno šestadvacet teroristů ze skupiny Baader-Meinhofová (včetně 

Gudrun Ensslinové, Andrease Baadera a Ulrike Meinhofové). Německá vláda v čele s kancléřem 

Heknutém


Schmidtem nebyla ovsem ochotna nechat se teroristy vydírat a odpověděla, že s nimi nebude 

vyjednávat. Tento postoj vyprovokoval teroristy k prohlášení, že začnou popravovat každou hodinu 

jednoho z rukojmích, dokud vláda nezačne propouštět jejich přátele z vězení. Jedna hodina přešla a nic 

se nedělo, ale potě byl k oknu velvyslanectví přiveden ekonomický atašé doktor Heinz Hillegart a 

zastřelen ranou do týla. Jeho tělo nechali viset z okna, aby každý viděl, že není dobré brát vyhrůžky 

teroristů na lehkou váhu. 

Poté se dostala ke slovu náhoda. Kvůli krátkému spojení v elektrickém zapojení rozbušek explodovala 

část TNT uloženého ve sklepě a při výbuchu zahynuli dva teroristé. Ostatní výbuch přežili, ale v 

následujícím zmatku byli snadno pochytáni policí. Terorista Siegřlred Hausner, který při explozi utrpěl 

vážné popáleniny, byl letecky převezen do vězeňské nemocnice ve Stammheimu, ale po několika 

dnech svým zraněním podlehl, 

Obléhání velvyslanectví trvalo celkem deset dní a v jeho prii běhu byli zabiti dva rukojmí a zahynuli 

tři teroristé. Někteří z rukojmích později tvrdili, že s vězniteli navázali „přátelství", a dokonce 

pociťovali k jejich cílům určitou sympatii.* Takovéto pocity však většina obyvatel Německa nesdílela, 

což se projevilo zejména během procesu s Baaderem, Enssli-novou a Janem-Cariem Raspem, který 

začal 21. května 1975. 

Toto soudní řízení, které znamenalo začátek konce hnutí SPK a skupiny Baader-Meinhofová, trvalo 

téměř dva roky, až do dubna 1977, kdy byli všichni obvinění jako spolupachatelé uznáni vinnými 

čtyřmi vraždami, sedmadvaceti pokusy vraždy a vytvořením ilegální zločinecké organizace. Všichni 

byli postiženi doživotními tresty. Krátce nato Baader, Raspe i Ensslinová spáchali ve svých celách ve 

stammheimské věznici sebevraždu; přesné okolnosti jejich 

* Tento jev je od té doby označován jako „stockholmský syndrom" (pozn. překl.). 


smrti však provázely určité nejasnosti, takže někteří věřili, že jejich sebevraždy byíy poněkud 

„zinscenovány", aby se zatajilo protiprávní usmrcení těchto vězňů. Ulrike Meinho-fová, souzená v 

roce 1974 za účast na osvobození Baade-ra, dostala osmiletý trest vězení, nedopadla však o nic lépe, 

protože 9. května 1976 byla nalezena oběšená ve své cele, kde rovněž očividně spáchala sebevraždu. 

I když teroristické aktivity ještě několik let pokračovaly, podařilo se imaginární zrůdě německého 

terorismu srazit hlavu a krajně extrémistické hnutí postupně ztratilo veškerou podporu. Je ironií osudu, 

že příslušníci SPK i RAF vyznávali levicovou ideologii, ale účinek jejich akcí na západo-německou 

společnost byl právě opačný, než tyto skupiny zamýšlely - voliči se přiklonili k podstatně 

konzervativnějším politickým směrům. Dnes, kdy jsou někdejší Západní a Východní Německo opět 

spojeny v jedno, je pro většinu tamního obyvatelstva myšlenka na podporu jakékoli levicové či 

komunistické filozofie prostě nemyslitelná. 

1 Z knihy Jeremyho Varona Bringing the War Home (Beru si válku domů), University of California 

Press, 2004 

2 Z knihy Stefana Austa Der Baader Meinhof Komplex (Skupina Baader-Meinhofová), Hoffman & 

Camp (Německo), 1985 

5 Z knihy Jillian Beckerové Hitier's Children: The Story of the Baader-Meinhof Gang (Hitlerovy děti: 

Příběh skupiny Baader-Meinhofová), Lippincott, 1977 

4 Tamtéž. 

5 Tamtéž. 

6 „Die Rotě Armee aufbauen" (Budování Rudé armády), 833 

7 Z cit. díla Jeremyho Varona

242 

THUGOVÉ 

UCTÍVAČI KÁLÍ 

Nikdy jsem neslyšel o podobných zvěrstvech ani jsem 

nepředsedal soudům, kde by se projednávaly tak 

chladnokrevné vraždy, tak srdceryvné scény bolesti a žalu, 

takový elementární nevděk, naprosté zavrženi samotných 

principů, jež spojují jednoho člověka s druhým, které 

obměkčujf srdce a pozvedají lidstvo nad brutální stvoření... 

Milosrdenství k takovým ničemům by bylo nejvyšší krutostí 

vůči lidstvu... krev za krev. 

F. C. Smith, zástupce indického generálního guvernéra, 

Kalkata, 1832 

Královna Viktorie, kterou neustále fascinovaly vzdálené orientální državy patřící k její říši, byla v roce 

1839 zpravena o tom, že má být vydána kniha, jež má především popisovat strašlivou indickou tajnou 

společnost, která provozuje rituální vraždy nevinných pocestných. Královna předvolala do paláce 

vydavatele knihy Richarda Bentleye a požadovala, aby jí okamžitě zaslal kartáčový tisk právě 

hotovené sazby. Benlley uposlechl a dal do královského paláce doručit prvních pár kapitol knihy, která 

později vyšla pod titulem Confessions oj a Thitg (Přiznání Thuga) a jejímž autorem byl plukovník 

Philip Meadows Taylor, koloniální důstojník, který v dobách běsnění Thugů sloužil v posádce v 

Hajda-rabádu. 

Příběh se odvíjej kolem postavy zvané Amír AIí (jehož vzorem byl údajně skutečný zločinec jménem 

Feringheea), 

THUGOVÉ 243 

který se dobral slávy a majetku tím, že uškrtil mnoho žen, z nichž některé miloval a jiné nikoli, 

všechny však skončily stejně. Kniha, která se zabývala tak senzačním námětem a popisovala tak 

exotickou krutost, se pochopitelně ihned po vydání zařadila mezi bestsellery a uchvacovala svým příběhem 

britské čtenáře už od prvních stránek. Publikace rovněž zavedla do anglického jazyka slovo 

„ťhug" pocházející z hindského ťag čili věrolomník. 

I když možná královna Viktorie neměla před vydáním této knihy ani potuchy o tom, že nějací 

Thugové nebo také Thuggee existují, byli tito vražedníci zmiňováni i dřívější literaturou, přičemž 

nejčasnější zmínka je z doby kolem roku 1356 v Dějinách šáha Firuze sepsaných Ziya'-ud-Din 

Baranem: 

V říši tohoto sultána byli někteří Thugové odvezeni do Delhi a celkem bylo polapeno na tisíc osob 

patřících k tomuto bratrstvu. Žádného z nich však nenechal sultán zabít. Vydal rozkaz, aby byli 

naloženi do lodí a převezeni do jižní části země a tam poblíž Lakhnauú * propuštěni. Thugové měli 

nadále žít v kraji kolem Lakhnauú a už víc neobtěžovat okolí Delhi. 1 

Před rokem 1839 se několik zmínek o Thuzích objevdo i v Anglii. John Fryer psal o jejich existenci 

koncem sedmnáctého století a v roce 1833 generální tajemník britské vlády v Indii George Swinton 

poslal do Edinburghu sedm sťatých hlav k soudně lékařskému zkoumání. Mělo se za to, že všech sedm 

hlav patří příslušníkům thugské sekty a po důkladných zkouškách dospěli edinburští badatelé k závěru, 

že každá z těchto lebek vykazuje pozoruhodné charakteristické rysy obvykle shledávané pouze u 

zločinců. V jejich zprávě mimo jiné stálo: „Hmota zadní a bazilární oblasti je značná, koronální oblast 

je příliš malá, aby umožňova- 

* Lakhnauti (Laksmanavati) bylo hlavním městem starověkého a středověkého Bengálska (pozn. 

překl.).


ía morální chování a dostatečným způsobem brzdila tyto sklony; proto přirozenými tendencemi těchto 

jedinců jsou sobecké a amorální způsoby chování." 2 To vše dávalo záruku, že Thugové budou 

Angličany viktoriánské doby skutečně fascinovat, zvláště když byli spojováni s lidskými oběťmi 

hinduistické bohyni ničení a zmaru Kálí. Populární časopisy jako například Blackwooďs Magazíne či 

Quarterly Review otiskovaly příběhy, v nichž se odráželo všechno, co bylo v té době o Thuzích 

známo. I spisovatel Jules Verne se o nich zmiňoval ve svém románu Cesta kolem světa za osmdesát 

dní, a pokud by mel někdo pochybnosti, jak daleko se zprávy o této věhlasné sektě donesly, může ho 

přesvědčit následující výňatek z díla Marka Twaina: 

Před padesáti lety, když jsem jako chlapec žil v tehdy odlehlém a řídce obydleném údolí Mississippi, 

dolehly k nám pověsti a příběhy o tajuplné organizaci profesionálních vrahů ze země vzdálené od nás 

prakticky stejně jako souhvězdí blikající na obloze - z Indie; nejasné zvěstí a povídky o sektě Thugů, 

kteří číhají na osamělých místech na poutníky a zabíjejí je k uspokojení božstva, které uctívají; takové 

povídky každý rád poslouchá, ale nikdo jim nevěří, a když, tak s výhradami. 3 

A přece, i když těmto příběhům „nikdo nevěřil", jejich exotika stejně naplňovala obyvatele Západu 

romantickými a přemrštěnými představami o orientálním světě a úvahami, jaké to asi je, žít na 

takovém temném a hrůzném kontinentu, kde se uctívá spousta různých bohů, kteří byli do jednoho - 

alespoň podle politika a bojovníka proti otroctví Williama Wilbcrforcea v roce 1813 - „absolutní 

příšery, chlípní, nespravedliví, zlomyslní a krutí". O necelých deset let později začal kapitán William 

Sleeman vyšetřovat vraždu několika pocestných, jejichž těla byla nalezena v řádce mělkých hrobů. 

Všichni byli uškrceni. Právě Sleeman jako první upozornil západní svět na existenci indického thug- 

THUGOVÉ 245 

Na působivém zobrazení bohyně Kálí je zřetelně vidět její slavný náhrdelník z lebek a opasek z uťatých

ukou, zde ještě ozdobený několika čerstvě siatými hlavami; na vyobrazení zde působí Kálí daleko 

energičtěji než mrtvolně vyhlížející stvoření, jak je také často zpodobována.


ského kultu, ovšem jeho zprávy, koncipované velmi uvážlivě a obsahující jen strohá fakta, novináři 

brzy přepracovali do čtivějSí podoby, aby uspokojili hlad Čtenářů po senzačních informacích. 

Viktoriánská Anglie prahla po příbězích plných temných a strašných skutků - zvláště takových, které 

se odehrály na dalekých okrajích britského impéria. Vzrušovala se příběhy o indických vdovách, které 

podstupovaly sátí- rituální sebevraždu upálením na pohřební hranici svého manžela. V literatuře se již 

od šestnáctého a sedmnáctého století v téměř každém popisu charakteru Orientálců objevuje zmínka o 

jejich zločinecké a sexuálně úchylné povaze. Lidem z Orientu se nesmělo věřit, bylo třeba se k nim 

chovat se značnou dávkou skepse, držet si je od těla, ačkoli jedním dechem byli popisováni jako 

vysoce přitažliví a tajuplní - prostě osoby, které se s vámi budou přátelit a současně připravovat vaši 

vraždu. Snad nikde není tento postoj patrnější než v románu kapitána Philipa Meadowse Taylora, který 

si tolik dychtila přečíst královna Viktorie: 

Moje banda se postupně rozmístila kolem nových obětí. Všichni byli na svých místech a já jsem 

nedočkavě vyhlížel prvního zvěda, který nám měl podat zprávu, že bhil je připraven. Je to zvláštní 

pocit, sáhibe, který se nás, Thugů, v takové chvíli zmocňuje: nejde o nějaký zájem nebo lítost, které 

bychom k našim obětem cítili, nebo výčitky z činu, který se chystáme spáchat, jak byste možná 

očekával, ale všepohlcující úzkost z výsledku toho dobrodružného podniku, intenzivní tužba po jeho 

naplnění a děs z toho, že nás vyruší nějací náhodní kolemjdoucí; a i když. teď už jsem hodně bezcitný i 

tak mi srdce svírala úzkost a obava a moje odpovědi na Sahoukarovy vtipné a žertovné poznámky byly 

neurčité a roztržité; v myšlenkách jsem se soustředil jen na úkol, která nás ceká, a nebylo se čemu 

divit. Poznamenal, že se chovám nějak divně, a tak jsem se vzchopil a brzy jsem ho dokázal bavit tak 

jako předtím. 

THUGOVÉ 247 

Ve kterém okamžiku se však fikce odděluje od faktů? Do jaké míry se senzační román Meadowse 

Taylora zakládal na pravdě? Odpověď na tuto otázku je skutečně podstatná, protože ačkoli exotičtější 

popisy v knize mají velkou měrou původ v živé spisovatelově představivosti, člověka přece ohromí 

obludnost zločinů páchaných Thugy. 1 když odhlédneme od pochmurné povahy samotného 

vražedného činu, už pouhé vyčíslení obětí thugského kultu je zarážející - odhaduje se, že za sto let jich 

bylo mezi jedním a třemi miliony. To jen dokládá skutečnost, že v tehdejší Indii skutečně vládlo 

„vražedné náboženství", vycházející z hluboko zakořeněného věroučného systému, který vyžadoval 

prolé-vání krve. V pomyslném středu toho všeho měla své místo hinduistická bohyně Kálí. 4 

Jméno Kálí pochází ze sanskrtských výrazů pro „čas" nebo „temnotu" a údajně znamená také „černá 

žena", což sejeví jako zcela přiměřené jejímu zjevu. S jejím uctíváním jsou spojeny hřbitovy, krev a 

lebky a na různých vyobrazeních bývá zachycena jako černá žena s azurovým obličejem, často žlutě 

pruhovaným. Obvykle má do vlasů vpletené zelené hady a na krku nosí dlouhý náhrdelník z lidských 

lebek (zvaný kapala), pás suknice má ozdobený useknutými pažemi a někdy jí z uší místo náušnic visí 

dětské mrtvolky (jež prý mají symbolizovat vysokou dětskou úmrtnost jako protikiad vraždění 

dospělých). Na téměř všech podobiznách má Kálí zakrvavená ústa a často ve vzdorném gestu 

vyplazený jazyk, V osmi pažích zpravidla třímá různé zbraně, někdy též uťatou hlavu démona. 

Navzdory všem těmto pochmurným atributům není Kálí v jižní Indii a v Kašmíru pojímána jako zlé 

božstvo, nýbrž jako zvláštní způsob životní síly. Její zákona dbalí uctívači (na rozdíl od těch vraždících) 

o ní složili velkou spoustu krásných básní, v nichž je bohyně Často popisována jako něžná a 

milující matka. Proto byly také k její poctě zbudovány početné chrámy, pře-


devším v Kalkatě, západním Bengálsku a v Kamakhyi v Ásámu. To všechno je velmi dobře 

zdokumentováno, nicméně vnuk Williama Sleemana, plukovník James L. Slee-man, ve své knize 

Thug, Or a Million Murders {Thug neboli milion vražd) ukazuje, jak se stalo, zeje Kálí v takové míře 

spojována právě s Thugy. 

Podle legendy Thugů bývaly doby, kdy svět sužoval strašlivý démon, který si předsevzal, že zničí 

lidstvo. Jak rychle se děti rodily, tak rychle je démon požíral. Kálí se snažila toto vraidění zarazit tím, 

že zabije démona mečem, ale pokaždé, když ho zasáhla a vytryskla z něho krev, vyskočil z prolité krve 

vždy další démon [...] ažse to pekelné plémě rozmnožilo do té míry, Zejí bylo jasné, že svůj úkol bez 

pomoci nezvládne. V této obtížné chvíli si Bhowani [Kálí] setřela pot z paže a z něho vytvořila dva 

muže. Každému z nich dala pruh látky, který si utrhla z podolku své sukni-ce, a poručila jim, aby 

démony Škrtili, a tím vyřešili problém s proléváním jejich krve. Legendární praotcové Thugů plnili 

Neznámý umělec vytvořil kolem roku 1860 tento obrázek zajatých Thugů ve věznici v Aurungahádu 

pro žurnál lllustrated Travels. 

THUGOVÉ 249 

její příkaz tak dovedně a zuřivě, že démoni byli zanedlouho pobiti a bohyně věnovala mužům odměnou 

za jejich pomoc ruhmal čili pruh látky; zavázala je předat jej následníkům^ s příkazem zničit každého 

člověka, který by nebyl jejich rodu.-James L. Sleeman dále vysvětluje, že se takto zrodil „kult vrahů", 

jenž však uznával jistá pravidla, která se musela dodržovat. Například se nesměly zabíjet ženy nebo 

osoby, které trpěly malomocenstvím. Nedotknutelní byli též fakí-ři, náboženští léčitelé, zlatníci, 

hrnčíři, tanečníci a hudebníci'. Nicméně s ubíhajícím časem začali Thugové tyto zákony ignorovat a 

zanedlouho se stal potenciální obětí Thugů každý pocestný, byť to byla žena nebo kdokoli ze 

zapovězených profesí. 

V devatenáctém století si Thugové každoročně připisovali na svůj vrub na 40 000 mrtvých, byť v té 

době usmrcování pocestných už téměř pozbylo někdejší náboženský význam. Prvoplánovým motivem 

se stala prostá loupež, nepokrytá loupežná vražda s cílem obrat oběť o všechno cenné. Mnoho Thugů 

díky nashromážděné kořisti velmi zbohatlo a stali se z nich vlivní občané, jejichž úctyhodný zevnějšek 

od nich odvracel jakékoli podezření. Když Thugové právě nevraždi-li, chovali se jako vzorní občané, 

na což Sleeman ml. rovněž poukazoval, protože byli vesměs oddaní svým rodinám, pečovali o děti a 

byli oporou svým manželkám. Sleeman to dokládá na příkladu jednoho Angličana, jistého doktora 

Cheeka, který zaměstnával mladého indického sluhu, aby se staral o jeho děti. Ten muž si při plnění 

svých povinností počínal výjimečně dobře, k dětem byl laskavý a mírný a každý rok si vybíral 

jednoměsíční dovolenou, aby mohl navštívit stárnoucí matku. Později se však zjistilo, že ten muž byl 

Thug; jedenáct měsíců do roka vynikající zaměstnanec, který se však během dvanáctého věnoval 

skrčení lidí, 

William Henry Sleeman podnikl velmi podrobné vyšetřování obdobných zločinů, jaké páchal popsaný 

sluha, a stal se


odborníkem na thugský kult. Mnoho informací, které dnes o této sektě máme, pramení přímo z jeho 

podílu na pronásledování, následných procesech a popravách těchto zločinců. Byl to Sleeman st., kdo 

dospěl k počtu 40 000 vražd ročně tím, že trpělivě vyslýchal všechny zajaté Thugy. Brzy zjistil, že 

náležejí k několika generacím příslušníků kultu a že vězňové, které vyslýchal, byli nesmírně hrdí na 

zločiny, které napáchali jejich předkové. 

Příslušnost k sektě byla pro Thugy rodinnou tradicí, takže Sleeman měl možnost propočítat i počet 

vražd, které napáchali otcové, dědové a pradědové jeho vězňů. Zvláště jeden Thug jménem Gholam 

Hossyn věřil, že se jeho rodová linie táhne až k Alexandru Velikému, a Sleeman podle jeho líčení 

detailně zachytil typy rituálů, které předkové tohoto vězně vykonávali před každým zabitím a po něm. 

Podle Sleematia taková typická thugská vražda probíhala následujícím způsobem: především banda 

Thugů (v počtu mezi 10 a 200 muži) navázala s budoucí obětí či oběťmi přátelské vztahy; vrahové 

předstírali, že jsou obchodníci či vojáci, kteří cestují beze zbraní, aby nevzbudili podezření těch, proti 

kterým táhnou. Thugové pak putovali se svými oběťmi, vařili jim jídlo, pomáhali s pracemi v táboře, 

vyprávěli jim zábavné příběhy a vůbec se chovali tak zdvořile, jak to jen bylo možné, až se s nimi 

všichni cítili v naprostém bezpečí. Takové společné cestování mohlo trvat dva týdny i déle, protože - 

jak vysvětluje Sleeman ml. - „někdy společně cestovali na dlouhé vzdálenosti, než se naskytla vhodná 

příležitost ke zradě; byl zaznamenán případ, kdy tlupa Thugů cestovala s jedenáctičJennou rodinou 

dvacet dní a za tu dobu urazila přes 320 kilometrů, než využili možnosti, celou skupinu povraždili a 

zmizeli beze stop"/ Rozhodný útok se odehrával zpravidla za tmy při táborovém ohni, kdy se všichni 

volně bavili, vyprávěli si příběhy, pokuřovali, popíjeli a zpívali. V té chvíli Thugové 

THUGOVÉ 251 

podali svým obětem drogu, a jakmile začala působit, obyčejně na nějaký předem smluvený signál - 

například větu „přines tabák" - vytáhli ruhmaly (šátky zatížené kameny), švihli jimi a své oběti 

uškrtili. Taková vražda se odehrála velmi rychle, protože kameny v Šátku zlomily oběti vaz. Poté 

zasvětili mrtvá těla Kálí a většinou vykonali obětní hostinu, při níž pojídali posvěcený gur 

(nerafinovaný cukr, o němž prý Thugové věřili, že podporuje tužbu); legenda praví, že jakmile jej 

jednou Thug ochutnal, byl až do konce života posedlý touhou po vraždění. Hostina trvala dlouho do 

noci, naěež byly mrtvoly shromážděny a okradeny. Pak je pohřbili. 

Podle Sleemana byli Thugové také velmi pověrčiví a věřili, že Kálí s nimi může rozmlouvat a 

vyjadřovat svá přání prostřednictvím křiku divokých zvířat. Věnovali proto velkou pozornost 

ještěrkám, šakalům, vránám, jeřábům a především sovím mláďatům. 

Sleeman dále popisuje, jak byli členové bandy často rozděleni podle specifických rolí. Uvádí, že 

nováčci po přijetí ke kultu zastávali pozici zvědů (bykureea), a když se v ní osvědčili, postoupili na 

pohřbívače mrtvol (lugha). Obě tyto role byly velmi důležité, avšak ještě nad nimi byli přidržo-vači 

končetin při skrčení oběti (shumseeá) a konečně škrticí, bhurtote, což byla nejvýše ceněná pozice. 

Příslušnost k Thugům připomínala službu v armádě, protože se jednalo o vysoce organizovanou 

společnost, v níž každý znal své místo a svůj úkol. 

Sleemana tyto vlastnosti Thugů fascinovaly a vyslýchal jich na stovky, aby se pokusil jejich kulí 

zevrubně pochopit. Jednou se vyptával zadrženého Sáhib Khana, jak může zavraždit nevinného muže, 

ženu či dítě a potom o těchto zločinech tak lhostejně vyprávět. 

Sáhib Khan: Od chvíle, kdy jsou nám znamení příznivá, je považujeme za oběti, které nám do rukou 

poslala bohy-

NEJKRUTĚJŠÍ TAJNÉ SPOLEČNOSTI 

i 

Mi ilustraci pro vydání magazínu Illustrated News of the World: z roku 1858 je zobrazen Ram 

Luckům Sein, dědičný Ihug Bengálska, se svým osobním strážcem 

THUGOVE 253 

ně, abychom je zabili, a my jsme v božích rukou pouhými nástroji, kterými ona své oběti ničí; 

kdybychom je nezabili, už by se k nám božstvo nikdy nechovalo přívětivě a naše rodiny by upadly do 

žalu a bídy. 

Sleeman: A vy dokážete klidně spát vedle těch těl nebo na hrobech obětí, které jste zavraždili, a jíst se 

stejnou chutí jako jindy? 

Sáhib Khan: Právě tak, jenom máme obavu, abychom nebyli dopadeni. 

Sleeman ovšem nebyl jediným Angličanem, který se thug-ským kultem zabýval. Generálmajor St. 

Leger vydal 28. dubna 1810 ve velitelství v Kánpuru oběžník tohoto znění: „Několik sipáhiů [indičtí 

vojáci v evropských koloniálních službách], když byli na dovolené od svých pluků a cestovali 

navštívit své příbuzné, bylo oloupeno a zavražděno osobami, které podle popisu náleží k zlořečeným 

Thugům... Tito vrahové připravují jeho [pocestného] přepadení na cestě nebo v serailu... nejprve 

použijí nějaké zrieschopňujíef substance, většinou semen rostliny Duttora přimíchaných do tabáku, 

který nacpou poutníkovi do lulky nebo vodní dýmky či pndaných do jídla nebo pití. Jakmile zacnejed 

působit a vyvolá ztuhlost nebo malátnost, uškrtí ho." 7 

Téhož roku, kdy St. Leger psal svůj raport, se odehrála další masová vražda, tentokrát na silnici mezi 

Nágpurem a Nerbuddou. Velká tlupa přibližně 350 Thugů se spřátelila se skupinou poutníků a 

připojila se k nim na cestě mezi uvedenými městy. Thugové bavili své budoucí oběti povídačkami a 

jinými kratochvílemi a snadno se jim podařilo své nové přátele přesvědčit, že nejsou nic jiného než 

stejní poutníci jako oni. Když cestující odložili ostražitost, stali se snadnými oběťmi Thugů. Jednoho 

večera jedli a popíjeli kolem táborových ohňů, když tu Thugové na nějaký signál povstali a všechny 

své spolucestující uškrtili. Spíše než o rituální vraždy za účelem vzývání božstva se jednalo téměř 

urči-


tě o loupežné vraždění, protože Thugové uprchlí s celkem 17 000 rupiemi, což byi v těch dobách malý 

poklad a suma do té míry výjimečná, že tento zločin převyšoval všechny obdobné. O dvacet let 

později se tato masová vražda stáje ještě těšila zájmu veřejnosti a stala se jedním z hlavních důvodů, 

proč se kapitán William Henry Sleeman rozhodl tyto případy vyšetřovat. 

William H. Sleeman se narodil 8. srpna 1788 v cornwall-skčm Strattonu v rodině důstojníka. Nebylo 

divu, že malý W.Iham se chtěl od dětství také stát vojákem. Byl vynikajícím studentem a v Anglii se 

věnoval studiu arabštiny a hindštiny, než v roce i 809 vstoupil do armády, aby posléze působil ve 

Východoindické společnosti. Původně byl Sleeman přidělen k 12. domorodému pěšímu pluku v 

Awadhu načež byl v roce 1819 jmenován mladším zástupcem vládního agenta pro území Saugoru a 

Nerbuddy. Během té doby pokračoval ve studiu orientálních jazyků a předsevzal si, že se seznámí s 

často matoucí složitou spletí sekt a kultů působících v Indii. Sleemana fascinovalo, jak hinduisté 

uctívali bohyni Kálí. Sivovu družku, která - jak již bylo řečeno -přebývala na pohřebištích a živila se 

lidskou krví. 

V roce 1816, tedy po vydání oběžníku generálmajora St. Legera (s jehož obsahem musel být Sleeman 

dobře obeznámen), se v listě Madras Literary Gazette objevil článek podepsaný doktorem Robertem 

C. Sherwoodem, jehož také stale v.c přitahovaly povídky o tajuplné společnosti vrahů usmrcujících 

pocestné ve jménu Kálí. Sleeman se pevně rozhodl, že jeho životním cílem se stane vymýcení Thugů, 

a navzdory původní rezervovanosti jeho nadřízených byl nakonec Sleeman ustanoven soudcem pro 

okres Nursingpo-re. Teď měl reálnou možnost uskutečnit svůj sen. 

Jeho plnění však postupovalo velmi pomalu, Sleeman musel cestovat z jednoho městečka do druhého, 

kde soudil jednotlivé případy, a přitom metodicky sbírat informace od 

THUGOVÉ 255 

těch, kteří byli ochotni mluvit. A to nebylo snadné, protože většina lidí měla z Thugů takový strach, že 

proti nim odmítali svědčit. Ani tehdy, jak Sleeman sám doznával, si nebyl stále jist v tom, zda vůbec 

tajná organizace Thugů existuje. 

Když jsem byl v letech J822, 1823 a 1824 soudcem v okrese Nursingpore, nebylo jediné běžné loupeže 

či krádeže, o které bych se nedozvěděl; nebylo ani jediné obyčejné loupeže či krádeže v okrese, o jejíž 

podstatě bych nevěděl všechno potřebné i poté, co jsem přestal vykonávat funkci soudce; a kdyby mi 

tehdy někdo tvrdil, že banda profesionálních vrahů žije ve vsi Kundelee - ani ne půl kilometru od mé 

soudní budovy -a že rozlehlé houštiny v Mudesuru -jen jedinou zastávku od nás -jsou v celé Indii 

jedním z největších bele čili míst, kde se vraždilo... myslel bych, zeje to hlupák nebo šílenec. 

Ovšem jak čas ubíhal, začal se Sleemanovi z množství shromážděných poznatků skládat podrobný 

obrázek thug-ského kultu a jeho vyznavačů. Thugská sekta byla podle jeho zjištění především 

dědičným systémem spojeným s hinduisty a muslimy, který stíral náboženské i kastovní rozdíly. 

Ačkoli se kult týkal fanatického uctívání bohyně Kálí, ne všichni uctívači Kálí byli Thugové. Thugský 

kult byl očividně velmi starý a Sleeman se domníval, že tajemná Herodotova zmínka o Sagartiancích, 

lidu který prý žije ve Střední Asii a je pověstný velkou dovedností ve skrčení šňůrou, by mohla být 

docela dobře údajem o existenci Thugů již před dvěma tisíciletími. Sami Thugové věřili, že jejich 

činnost zobrazuje výzdoba jeskynního chrámu v El-loře (Maharáštra) z osmého století, ale podobné 

výjevy tam nikdy nebyly objeveny. Bylo však zjištěno, že za panování sultána z Delhi (Džalál-ud-din- 

Khilji) ve třináctém století bylo přibližně tisíc tak řečených Thugů uvězněno a poté deponováno z 

Delhi do Bengálska. Sleeman neúnavně pracoval, shromažďoval historická fakta, vyslýchal podezřelé


a při cestách od města k městu poslouchal příběhy a historky - a přece až roku 1826 se mu naskytla 

příležitost pohnat k soudu některého z Thugů. 

Jednoho dne byla přivedena k soudu, u něhož Sleeman působil, velká skupina zlodějů podezřelých z 

toho, že mají v držení množství nakradených věcí. Ke zklamání žalobce bylo rozhodnuto, že není k 

dispozici dostatek důkazů, aby byl důvod ty muže zadržet, a ještě na sklonku téhož dne byli všichni 

propuštěni. Nicméně po hádce, která vypukla mezi dvěma zadrženými, přišel jeden z nich jménem 

Ka!y-an Singh za Sleemanem a prosil jej o ochranu. V následujícím výslechu Singh přiznal, že 

skupina zadržených byli Thugové a že plánovali další vražedný podnik. Sleeman bez váhání vyrazil se 

skupinou jízdních sipáhiů a pátrali po propuštěných zločincích. Zanedlouho je dopadli a znovu 

uvěznili. Sleeman ihned začal vyslýchat jednoho příslušníka bandy známého pod jménem Moti 

(Perla), který se nakonec přiznal, že zahrabal čtyři oběti nedaleko místa, kde byla banda dopadena. 

Když se Sleeman na označené území vrátil, našel těla čtyř mužů a jednoho mladého chlapce, kteří měli 

vesměs zlomený vaz a jejichž těla byla hustě probodaná noži, aby se mrtvoly nenadýmaly. 

Následujícího dne ráno byly objeveny další lidské ostatky, z nichž některé dokázali vesničané z 

nedaleké osady identifikovat. Ještě překvapivější však bylo, že když byli zatčení Thugové vyslýcháni, 

vyšlo rychle najevo, že mezi nimi je také vládní posel a policejní inspektor. Sleeman si s ohromením 

uvědomil, že thugský kult může ke svým příslušníkům počítat nejen lotry a obejdy, ale také značný 

počet jinak úctyhodných občanů. 

Thug řečený Moti učinil také velmi podrobné doznání k dalším zločinům, které napáchal, zejména k 

vraždě vysoko postaveného úředníka a celé jeho rodiny, k níž došlo během roku 1823. Onen úředník s 

rodinou cestoval po silnici do Nágpuru, 

THUGOVÉ 257 

na níž se s nimi spřátelili Moti a jeho banda. Nějakou dobu cestovali společně, až jednoho večera, 

když všichni usínali, ovinul Moti úředníkovi kolem krku svůj ruhmal. Úředník však s útočníkem 

zápasil a podařilo se mu vykřiknout slovo „vražda!", ještě než jej Moti usmrtil. Křik vražděného úředníka 

vyburcoval jeho manželku, která vyběhla ze stanu, ale napadl ji jeden Člen Motiho bandy a zabil 

ji; stejně dopadlo i starší dítě, zatímco mladší, ještě batole, hodili vrahové do hrobu jeho rodičů a 

pohřbili je zaživa. Popsané vraždění představovalo vskutku hrůzný čin, avšak bylo jenom jednou z 

mnoha podobných tragických událostí. James Paton, který v té době rovněž působil v Indii jako 

důstojník, byl autorem mnoha děsivých akvarelů zobrazujících zločiny Thugů včetně toho, jak 

Thugové vyloupávají svým obětem oči, vešije na stromy a rozsekávají na kusy, než je pohřbí. Paton 

pochopitelně u žádné takové události nebyl osobně přítomen a zmiňované obrazy je tedy třeba chápat 

jako dílo jeho obrazotvornosti, nicméně tyto ilustrace podávají výmluvné svědectví o tom, jaký děs 

kult Thugů vzbuzoval, 

Protiváhou této tajuplné organizace byl víceméně jenom Sleeman, osamocený křižák viktoriánské éry, 

který bojoval proti nesouměřitelné přesile, a teprve od roku 1828, kdy byl generálním guvernérem 

Britské Indie jmenován lord Willi-am Cavendish Bentinck, se mu dostalo nějaké morální podpory. 

Navzdory nezměrnému úsilí, které vynakládal na boj proti Thugům, si Sleeman našel čas i na milostný 

románek a v roce 1829 se oženil s Amélií de Fontenne, s níž se po&a! na Mauritiu. 

Mimo osobní život Sleeman týden po týdnu zuřivě pracoval na splnění svého cíle: zavíral příslušníky 

thugské sekty, kteří nejprve končili ve věznici v Saugoru. Nakonec začal i mezi nimi nacházet takové, 

kteří jeho počínání „schvalovali" - muže, kteří byli ochotni stát se informátory a ukazovat Sleemanovi 

místa, kde pohřbili své oběti. Za tuto spolupráci


jim byl trest smrti změněn na doživotní žalář. Ke Sleemano-vi postupně směřoval stále bohatší proud 

informací a týden co týden se konaly další procesy následované popravami těch, kteří byli shledáni 

vinnými a odsouzeni. 

Ředitel věznice v Saugoru doktor Spry popisoval osud jedné skupiny odsouzených, kteří měli být 

následujícího jitra popraveni: 

Noc ti muži přečkali s projevy hrubosti a nechutné lehkovážnosti Věřili s naprostým přesvědčením, ze 

když zemřou pro svoje vražednické činy, Bhawani je zavede do ráje, takže neprojevovali nejmenší 

kajicnost ani lítost. Svůj strach maskovali vychloubačným veselím a živili v sobě naději, že v myslích 

svých druhů, kteří je mohli slyšet přes zeď, si zachovají pověst odvážlivců, čímž však zároveň dávali 

najevo svou nejistotu a sami sebe. povzbuzovali k odvaze. Představme si takové lidi, kteří v poslední 

noci své pozemské existence nezeli vlastních poklesků a nechávají je netečnými škody, které napáchali 

vůči veřejnosti, ba ani neprojevují vážnost při vědomí těžké zkoušky, jež je čeká za několik hodin a 

která je přenese do neznámého světa, ale naopak zpívají v cele zatracenců a své bezbožné popěvky 

opakují, i když je kodrcavé povozy odvážejí k šibenicím! 

Toto svědectví je pouze jedním z mnoha, která popisují početné popravy, jimž předcházelo zatčení 

přičiněním Williama Sleemana. Má se za to, že během třicátých a Čtyřicátých let devatenáctého století 

Sleeman se sedmnácti věrnými pomocníky a více než stovkou sipáhiů dopadl a poté postavil před soud 

přibližně 3000 Thugů, z nichž 470 bylo popraveno oběšením. Další byli buď převezeni do jiných 

provincií, nebo postiženi doživotním vězením. Ovšem ve výpovědích těch, kteří Sleemanovo počínání 

schvalovali, se neustále objevovalo jedno jméno, které jej zajímalo a přitahovalo víc než kterékoli jiné: 

Feringeea. 

THUGOVÉ 259 

O Feringeeovi se uvádí, že byl jakýmsi princem Thugů, drahokamem v odporné koruně krvavého 

kultu bohyně Kálí. Sleeman si uvědomoval, že pokud chce kult Thugů zcela zničit, musí zatknout 

právě Feringeeu, a tak vyslal velkou skupinu sipáhiů, aby ho vystopovala - čekalo jej však zklamání, 

protože jeho muži se vrátili bez kořisti. Místo něho však dopadli a uvěznili Feringeeovu matku, 

manželku a dítě. To byl prozíravý tah, protože už za několik dní se Feringeea sám přihlásil a okamžitě 

žádal, aby byl uznán za příznivce Sleemanova tažení. Jeho nabídka byla přijata a poté Sleeman řadu 

dní a nocí thugského předáka vyslýchal; získal od něho ohromné množství informací o zločinech, 

které napáchal. Ale i Sleeman byl jen člověk, a přestože prokázal v tažení proti teroru osobní 

statečnost, nakonec si buď vysoké pracovní zatížení, či povaha problémů, s nimiž se potýkal, začínaly 

vybírat svou daň. V roce 1849 byl převeden na jiné místo - stal se rezidentem v Awadhu. Avšak ani 

tam se Sleemanovo zdraví nelepšilo a v roce 1854 mu bylo řečeno, že pokud neopustí Indii, 

nepochybně brzy zemře. Dal na rady lékařů a v lednu 1854 se nalodil i s manželkou na loď Monarch. 

Ani to mu nepomohlo, a když se plavidlo blížilo k pobřeží Cejlonu, zdraví Sleemana zradilo docela a 

10. února zemřel. 

Jeho obrovské úsilí vynakládané na pronásledování Thugů bylo velkou motivací pro další, kteří ve 

Sleemano-vě práci pokračovali, dokud nebyl šest století existující kult (s kořeny možná ještě daleko 

hlubšími), víceméně definitivně potlačen, takže Thugové zcela vymizeli. Nikdo jejich pádu nelitoval, i 

když se jeví jako velice překvapivý, pokud se uváží, že se o něj zasloužil víceméně jediný muž. Kapitán 

William Sleeman platí v mnoha ohledech za skutečného viktoriánského hrdinu, zejména však 

proto, že ze všech sil bojoval proti jedné z nejhorších tajných společností, jaké kdy byly známy.


1 

Z knihy sira H. M. Elliota The Hlstory of India as told by its own historians (Dějiny Indie vypravené 

jejími vlastními historiky), New Delhi, 1996 

2 

Z knihy Kevina Rushbyho Chiídren of Káli (Děti Kálí), Con-stable & Robinson, 2002 

'Zknihy Maria Tm.tmFbllowingtkeEquatonAJoumeyAivwid the World (Podél rovníku: Cesta kolem 

světa), 1897, Dover Pub-lications 1989 

J 

Ačkoli Kálí je hinduistické božstvo, existovali rovněž muslimští Thugové, kteří se toulali krajem a 

vraždili stejně jako hinduis-tičtí. 

5 

Z knihy plukovníka Jamese L. Sleemana Thug, Or a Million Murders (Thug neboli milion vražd), 

Sampson Low, Marston & Co., 1933 

6 Tamtéž. 

7 Z cit. díla Kevina Rushbyho 

261 

CAMORRA 

STÍN NAD NEAPOLÍ 

Neapol je město z třetího světa, kde se praktikuje politika 

třetího světa. Je superbohaté a obklopené žalostně chudým 

venkovským okolím, které se táhne od zálivu a sopky 

směrem do nitra pevniny, chátrající džungle násilí, napůl 

dostavěných domů, silnic, které nikam nevedou, kokainu, 

primitivního katolicismu a zapáchajících skládek odpadků 

[...] Ve městě existuje ohromné soukromé bohatství- 

v noci jsou ulice v centru přeplněné novými automobily, 

mobilními telefony a kožešinovými plášti - to je ovšem 

ilegální bohatství, projev nejvýznamnější složky velkého 

neapolského skandálu: Camorry. 

Ed VuIHamy, Guardian, 29. března 1993 

Někteří historikové tvrdí, že Camorra, jejíž zrod o několik desítek let předcházel vznik mafie, je 

přímým následníkem nepříliš známé španělské tajné společnosti Garduna, která existovala v 

patnáctém století. Poněkud přesvědčivěji působí teorie, podle níž Camorra začala působit někdy na 

přelomu osmnáctého a devatenáctého století, a to zejména mezi nejchudšími vrstvami obyvatel 

Neapole, což byli lidé až na výjimky negramotní, takže o původu této především zloči-necké 

organizace existuje jen velmi málo psaných dokumentů. O čem není pochyb, to je působiště této 

společnosti - Neapol byla v té době jedním z největších evropských měst a také jedním z 

nejpřelidněnějších. Město nenabízelo dostatek pracovních příležitostí, aby si každý mohl


slušně vydělávat na živobytí, což bylo příčinou extrémní chudoby a těžkého života většiny obyvatel 

Neapole. Zatímco lidé ze středních vrstev společnosti se v té době spojovali a vytvářeli tajné 

společnosti patřící k nejmocnějším v dějinách, jako byli například svobodní zednáři či karbonáři, 

většina Neapolitánců neměla na podobné zájmy pomyšlení a nebylo jim pomoci. Bohatí byli stále 

bohatší, zatímco chudí zůstávali bez groše; špatnou ekonomickou situaci ještě rozdíraly činy tamního 

krále Ferdinanda II. Bourbonské-ho, který panoval mezi roky 1830 a 1859. Ferdinand ovsem nebyl 

lidovým vladařem, zvlášť ne těch nejchudších z Nea-polska, které považoval za nejnižší z nízkých. 

Dobový historik Marco Monnier napsal: 

Nikdy ani na okamžik neuvažoval o povznesení lidí z hlubin jejich degradace; naopak je chtěl v tomto 

stavu udržovat až do konce světa, protože dobře věděl, že - vzhledem k době, v níž žijeme - absolutní 

monarchie může existovat jedině tehdy, pokud vládne degradovanému a vyčerpanému obyvatelstvu.' 

Podmínky tedy nažraly k tomu, aby ze stavu všeobecné nouze vznikla organizace specificky zaměřená 

na potřeby ponížených obyvatel Neapolska, ovšem označení Camorra se neobjevilo v žádném z 

oficiálních dokumentu až do roku 1820, kdy byl vyhotoven psaný manifest organizace Camorra. V 

něm se poodhaluje existence strukturované tajné společnosti vybavené iniciačními rituály, pravidly, 

omezeními a fondy, která pracovala v samém srdci neapolského podsvětí. Původně, jak se zdá, měla 

Camorra největší vliv na společnost prostřednictvím malých monopolů, které se vytvořily ve vězeňské 

společnosti. Znovu je to historik Marco Monnier, který nám předkládá úžasný portrét obtíží, na něž 

narážel uchazeč, který se chtěl stát příslušníkem Camorry. Monnier tvrdí, že uchazeč nesměl jíst, pít 

ani se účastnit hazardních her bez svolení camorristy (číena organizace), 

CAMORRA 263 

a tomuto camorristovi musel odevzdávat desátek z peněz, které ve vězení dostal a za něž si mohl 

nakoupit tabák a jídlo. Kdo těchto pravidel nedbal, podstupoval „riziko, že bude umlácen k smrti". Ke 

všemu platily vězeňské úřady příspěvky do fondů Camorry za to, že camorristé udržují vězně pod 

kontrolou. 

To byl ovšem velmi lukrativní obchod a během pouhých několika let narostl vliv Camorry do té míry, 

že dostávala také peníze pocházející z hazardu a krádeží, nemluvě o značných úplatcích ve spojitosti s 

veškerým zbožím, které bylo exportováno Či importováno přes Neapol. Camorra se také ujímala role 

samotné policie. To platilo zejména v méně bezpečných neapolských čtvrtích, kde měla organizace 

největší vliv. Krátce řečeno, během panování krále Ferdinanda se z Camorry stala integrální součást 

městského života a byla jediným skutečným představitelem městské chudiny. Nešlo však v žádném 

případě o politickou organizaci, nýbrž o společnost zaměřenou výlučně na získávání finančních 

prostředků. 

Změnu do těchto poměrů přinesl Giuseppe Garibaldi. který v roce 1860 přistál na Sicílii s jediným 

cílem: sjednotit celou Itálii tak, aby v ní vládl jediný panovník. Když se přeplavil ze Sicílie na jih Itálie 

a postupoval k severu, v Neapoli vypukl chaos, protože bourbonský král (tentokrát to byl František II.) 

se pokusil potlačit hnutí lidových mas nadšených Garibaldi-ho úspěchy, což se mu nezdařilo. Tech pár 

policistů, kteří ještě zůstávali ve službě, brzy opustilo svá místa a připojilo se k davu. Starý řád se 

hroutil a 26, června byl vyhlášen stav obležení. Nově zvolený policejní prefekt Liborio Romano se 

neprodleně obrátil na Camorru - jednal mimo jiné se Salvátorem De Crescenzem, který byl předtím 

šestkrát odsouzen - s požadavkem, aby nastolila ve vzbouřených masách nějaký pořádek. Předešlé 

Crescenzovy zločiny (včetně vraždy) zřejmě neměly pro Romana žádný význam, pokud mu


tento zločinec měl poraoci znovu dostat město pod kontrolu. Jeho pian byl úspěšný - do ulic se vrátil řád 

a král uprchl z města ještě dřív, než do něho vstoupil Garibaldi 

Camorra tak získala napůl oficiální postavení, protože ve meste pusob.la jako hlavní policejní síla; 

brzy svou výlučnou pozlcl obratda ve výnosný kšeft, protože se začala zajímat o podloudmky a často 

nutila obchodníky kupovat pašované zboz, byt za neuvěřitelně nízké ceny. To znamenalo, že se 

prakncky zhroutil systém městských daní, ale obchodníci byl. pnhs vystrašení, než aby odmítali 

„nabídky" Camorry 

Zvohh menší ze dvou zel. Když platili daň sektě [Camorra] riskovali pouze to, že na nepřijdou daňoví 

inspektoři a dostanou mírný trest; avšak kdyby naopak platili doňo-vymvybereun, bylo prakticky jisté, 

zeje dopadnou camor-nste a poradně je zmlátí. Tak raději platili daně sektě * 

: fe%:í 

Během přelíěení se skupinou příslušníků Camorry, které probralo ve Viterbu v březnu 1911, sedí z 

důvodů zachová-m pořádku obvinění v ocelové kleci. Informátor policie sedí ve zvlastm kleci kvůli 

vlastnímu bezpečí 

CAMORRA 265 

Nové neapolské úřady však brzy zjistily, že Camorra se stala příliš vlivnou organizací, a bylo třeba 

tento stav nějak napravit; byla ovšem natolik vrostlá do neapolské společnosti, že bylo nemožné ji 

zcela zničit. Přesto v létě roku 1862 bylo pochytáno zhruba 1000 camorrisťů a bylo jim buď uloženo 

domácí vězení, nebo byli pozavíráni do městské věznice. Během následujících čtyřiceti let Camorra 

coby tajná společnost zažívala všeobecný úpadek, a to především proto, že občané města dávali 

zřetelně najevo nesnášenlivost ke korupci, ale také proto, že začátkem dvacátého století přišla vlna 

hromadného vystěhovalectví, která připravila Ca-morru o hlavní základnu její moci - městskou 

chudinu. 

Když vypukla první světová válka, byla Camorra téměř zničena, a později, kolem roku 1922, byli po 

nástupu fašismu v Itálii rychle potlačeni i ti příslušníci Camorry, kteří ještě působili v Neapoli. Režim 

Benita Mussoliniho rozhodně nemínil v Itálii tolerovat organizovaný zločin. Najedná straně ťašisté 

tvrdě likvidovali zbytky Camorry, jejíž příslušníky považovali za vzbouřence, na straně druhé však 

připustili, aby se k nim určité části Camorry připojily, především proto, že díky nim dokázali 

monitorovat a držet pod kontrolou venkovské oblasti jižní Itálie. Před nástupem Mussoliniho k moci 

bylo možné prakticky rozdělit Itálii na dvě zcela odlišné části - industrializované oblasti a velká města 

na severu, jako byly Miláno a Janov, a jih země, který byl stále závislý na zemědělství, jež tvořilo 

prakticky jediný zdroj tamních příjmů. Po první světové válce se tento rozdíl ještě prohloubil, protože 

na jihu raději volili staré zavedené politiky a přidržovali se konzervativního způsobu života, takže se 

rychle znovu rozrostla politická korupce. 

V roce 1943, když se Spojenci poprvé během druhé světové války vylodili na Sicílii, navazovali tajní 

američtí a britští agenti kontakty s určitými „prospojeneckými" silami, a to mimo jiné též 

prostřednictvím člověka známého většinou

266 NEÍKRUTĚJŠÍ TAJNÉ SPOLEČNOSTI 

pod jménem Lucky Luciano; jednalo se o jednoho z předá-,«; Ti I"- ' který V té d ° bé ^ k0n ^ 1 Spojených 

w ° etý trest vě2ení za **«**« PSJÍ 

Spojenci - na Lucianovu radu - ustanovili několik mafiosů starosty určitých sicilských měst, a tím 

umožnili, aby mafie 

se usad.1 v Neapoli jiný příslušník mafie> zná 

Genovese, který utekl z Ameriky před obžalobou z vraJ y 

a v Ualn začal řídit několik ilegálních, avšak velmi vynos 

XbC:t J ; den 2 nich spoeívai ve -*«--2Si 

Vito Genovese nebyl jediný, jehož zločiny trápily v té době Neapo a její okolí. Fakt, že mafie 

vydělávala na svých ne zákonných aktivitách ohromné peníze, byl příkladem podle nehoz vznikaly 

nové zločinecké organLce. kdy* pnmo v Neapol, oficiálně nepůsobil žádný gang Camorw 

ZE^tfSfr ° to ' aby ^XSS 

ny Kampame, cih převážně zemědělský kraj Vhv Camorry byl zvláště silný v rolnických oblastech a 

sever a na východ od Neapole, zejména v bohaté do yt Jarske oblast, v okolí Noly. Někdy si 

konkurenční bandy z j-stovay nadvládu nad určitou km£mou ^dy 

napnklad v okolí Noly bylo jen v letech 1954-1956 spáchá 

^Í C ?°T také vyhrožova!i teů -^ ; 

znmvTdh H J ' -° "^ S]UŽby "' 3 "P-vědčovali je" zpravidla tím, zejini spálili úrodu 3 

V polovině padesátých let minulého století už získala Camo nezpochybnitelnou převahu ve všech 

zemědě kych oblastech včetně mlékárenství, což v praxi znamen -o pro tuto organizaci obrovské 

pfíjmy. V situac, kdy v v camornstu trvaie narůstal, se začal, zabývat plény, jak ro m sve obchodní 

praktiky zpět do ulic Neapole. KofecC rt naprostá většina produkce, s níž obchodoval, prochÍ e a 

CAMORRA 267 

dříve nebo později právě tímto městem, takže jejich plány byly z logického hlediska zcela racionální. 

Camorra také začala znovu prorůstat do neapolského politického života. Ukázkou toho, jak to 

vypadalo v praxi, by mohl být pohřeb Pascaleona Noly, jednoho z hlavních činovníků Camorry, který 

se konal v roce 1955; tehdy poslalo kondolenční věnec asi dvanáct Členů neapolského parlamentu. 

Oblastí, kde se Camorra chystala v nejbližších letech realizovat snad nejzásadnější průlom, byl obchod 

s kontrabandem dosud ovládaný mafií. 

V padesátých letech bylo velmi výnosným podnikem pašování cigaret, které přinášelo obrovské zisky. 

Původně byl hlavním střediskem pašeráckých operací svobodný přístav Tanger v severní Africe. Když 

byl v roce 1961 přístav uzavřen, většina velkoobchodních operací s cigaretami se přesunula na 

jugoslávské pobřeží, načež se z Neapole rychle stalo hlavní centrum obchodu S pašovanými 

cigaretami v celém světě. Mafie pochopitelně ovládala velký díl tohoto velmi lukrativního koláěe, ale 

Camorra za ní příliš nezaostávala. Obě organizace se také brzy zapojily do stále populárnějších operací 

spojených s pašováním drog. S ohledem na astronomické výnosy obchodů s narkotiky byly s tímto 

podnikáním spojeny časté násilnosti a vnitřní boje. Notoricky známým příkladem byla událost z roku 

1971, kdy byl rukou jednoho z šéfů Camorry Antonia Spavoneho zavražděn Gennaro Ferrigno 

(dovozce peruánského kokainu) a hned následujícího roku byl v této souvislosti zabit bývalý policista 

Emilio Palamara. 

Jedním z nejznámějších camorristů, o němž se veřejnost dozvěděla, byl muž jménem Michele Zaza 

(často označovaný přezdívkou „Šílený Mike"). Zaza by) synem rybáře a pocházel z velmi skrovných 

poměrů, ale díky nezákonnému prodeji zbraní a pašovaných cigaret (v tomto oboru prodával zhruba 

5000 tun zboží ročně) brzy pronikl do nea-


polského podsvětí a sta) se jedním z nejobávanějších předáků Camorry. Jednou se vyšetřujícímu 

soudci vychloubal: 

Obvykle jsem nakládal padesát tisíc beden [cigaret] za měsíc. Mohl jsem klidně prodat sto tisíc beden 

a vzít si na to úvěr 10 milionů dolarů, stačil by mi jediný telefonát [...] Během tří měsíců jsem nakoupil 

cigarety Philip Morris za 24 milionů dolarů, máj právník vám. ukáže faktury. Na těch 24 milionů 

dolarů jsem pyšný. 4 

Navzdory všemu bohatství a bravuře patři] Zaza do Části Camorry fungující ve starém stylu, tedy do 

odumírající větve tajné společnosti, která měla brzy podlehnout novému proudu, spolku známému 

jako nuovo camorra organizzata ÍNCO), což byla nově organizovaná Camorra vedená Raf-faele 

Culolem. Cutolo po většinu svého dospělého života seděl ve vězení, a přece odtud vybudoval novou 

silnou organizaci. Začal tím, že se přátelil s mladými spoluvězni, kteří zatím neznali vězeňský systém, 

a tedy z něho ani neměli obavy. Když si získal jejich důvěru, vytvořil si z nich skupinu věrných 

nohslcdů. Přátelil se rovněž s mnoha vězni, kteří byli tak chudí, že si nemohli pravidelně kupovat ani 

jídlo. Dalším strategickým krokem bylo. Že Cutolo zorganizoval peněžitou pomoc rodinám těch svých 

věrných, kteří seděli ve vězení. Zanedlouho měla Cutolova NCO stovky, ne-li tisíce členů, a to nejen 

ve vězení, kde sám seděl, ale také v dalších věznicích po celé zemi. Ovládal rovněž skupiny věrných 

mužů a žen, kteří pro něho pracovali venku, za zdmi věznice, ve městech a vesnicích na východ od 

Neapole, například v Ottavianu. Cutolo se od jiných předáků Camorry odlišoval i v tom, že se netajil 

zavilou nenávistí vůči mafii a všem těm Neapol i tancům, jež podle jeho mínění kolaborovali s 

mafiánskými sicilskými vrahouny. Díky tomu si získal skutečně skálopevně oddané příznivce, kteří se 

vesměs silně identifikovali s Neapolí a Kampánií. Cutolo se rovněž vrátil k víceméně tradiční stupnici 

hodnot a pra- 

CAMORRA 269 

V roce 1985 se fotbalové hřiště ve věznici Poggioreale přeměnilo v obrovskou soudní síň, když bylo 

před soud postaveno 640 příslušníků Camorry. Procesu se dále účastnilo 300 právníků a přes 1000 

policistu. 

videi (z nichž některá platila pro příslušníky Camorry už v osmnáctém století) včetně toho, že za 

žádných okolností nesméjí být unášeny a zneužívány děti. Tato Camorra v novém stylu přitahovala 

stále více zklamaných mladých mužů. Jeden příslušník NCO ve svém svědectví takto popisoval, jak se 

vůbec o organizaci dozvěděl: 

Byl jsem ve vězení v Novaře a přišli mě navštívit moji příbuzní [...] Když jsem se vrátil do cely a sedl si 

na pryčnu, začal jsem přemýšlet o tom, že všechno, co jsem v životě dělal, bylo špatné, protože jsem 

nikdy neudělal nic, co by bylo důležité pro mě osobně. Cokoli jsem udělal, vždycky to byl nápad 

někoho jiného. Ničeho jsem v živote nedosáhl. Byl jsem rolník a v roce 1978 mě omylem zavřeli za to,


Že jsem kohosi vydíral, ale já jsem byl nevinný. Dostal jsem se do staré věznice v Avellinu, kde jsem se 

seznámil s jistými camorristy. Myslel jsem si, že Camorraje spravedlivá. 5 

Cas a píle, které Cutolo věnoval svým mladým následovníkům, se mu bohatě vyplatily, a kromě toho 

se postaral, aby mnoho nezaměstnaných a rozladěných mladíku dostalo cíl, pro který mohli něco dělat. 

Na konci sedmdesátých let minulého století byla NCO nejaktivnější zločineckou organizací v 

Neapol.ském kraji. Hlavní zdroj jejích příjmu představovalo vydírání, hned po něm následoval kokain. 

Ovšem Cutolovi nechyběli ani protivníci - jeden z nich se stal strůjcem jeho pádu. Organizace řečená 

NF (nuovo fúmiglia čili nová rodina) byla aliance vytvořená dalšími bandami Camorry právě pro boj 

proti nadvládě Cutolo-vy NCO, o níž se všichni shodovali, že narostla do přílišné moci a síly. Mezi 

oběma tábory propukaly četné bitky ale teprve koncem osmdesátých let začala Cutolova organizace 

citelně prohrávat a nakonec zcela zanikla. Stalo se tak nejen díky vnitřnímu boji s NF, ale také 

zásluhou úřadů, které začaly velmi intenzivně proti NCO bojovat, mimo jiné i proto, že byla známější 

a obávanější než NF. Jedním z faktorů rozpadu Cutolovy organizace bylo i relativní mládí a 

nezkušenost jejích příslušníků, což znamenalo, že vnitřní rozpory mezi dvěma příslušníky NCO vedly 

zpravidla k tomu, že jeden druhého zabil. Vliv samotného Cutola také značně oslabilo rozhodnutí 

prezidenta Sandra Pertini-ho, který osobně nařídil, aby Cutola převezli z věznice na pevnině do 

nejpřísněji střeženého vězení na ostrově nedaleko Sardinie. To byl poslední hřebík do pomyslné 

Cutolovy rakve, ale i pokud by to znamenalo zánik NCO, rozhodně se tím nijak neoslabily další 

odnože Camorry, jež nadále rozšiřovaly své obchody a vliv. Zemětřesení, které 23 listopadu 1980 

poničilo Neapol a její okolí, poskytlo příslušníkům Camorry obrovské příležitosti jak vydělat pení- 

CAMORRA 271 

ze a ještě hlouběji se vetřít do neapolské politiky a tamních společenských mechanismů. 

Při zemětřesení zahynulo téměř 3000 lidí a na 9000 jich bylo zraněno; odhadovalo se, že po katastrofě 

zůstalo bez domova 200 000 až 300 000 obyvatel. Bylo nutné rozvinout masivní stavební programy a 

Camorra, která se desítky let usazovala v místní politické struktuře, měla ideální možnosti k tomu, aby 

získávala patřičné kontrakty a jejich prostřednictvím odčerpávala značné sumy státních prostředků. 

Jednou ze skupin zapojených do podfuků ve stavebnictví byl gang Nuvolettů vedený věhlasným 

předákem Camorry Lorenzem Nuvolettou, jemuž po boku stáli jeho tři bratři -Angelo, Čiro a Gaetano. 

Všichni Niivolettové se narodili a vyrůstali v zemědělské usedlosti severně od Neapole. Záhy se 

připojili ke skupině Camorry vedené Luigim a Enricem Maistovými. Avšak krátce po roce 1960, 

nespokojení s podřadným postavením, které v tlupě Maistových zastávali, se rozhodli osamostatnit a 

etablovali se jako statkáři, kteří dodávali potraviny jak armádě, tak i vládou řízeným organizacím, 

například nemocnicím. Nuvolettovi v té době vydělali ohromné sumy peněz, mimo jiné i proto, že 

podvedli několik pojišťovacích společností na základě různých falešných pojistných událostí. Získané 

prostředky vložili do firem poskytujících úvěry a zanedlouho patřila k jejich klientům většina místních 

podnikatelů. Dalším oborem, do kterého se Nuvolettovi pustili, byl heroin; pašování drog zůstávalo 

nejsnadnějším způsobem, jak vydělat během relativně krátké doby závratné částky. 

Budovat vlastní zločineckou říši ovšem nebylo bez rizika. Nejednou byli bratři zatčeni policií a 

obviněni z nejrůznějších trestných Činů včetně vydírání. Mělo se rovněž za to, že Nuvolettové - na 

rozdíl od většiny gangů Camorry -udržovali blízké kontakty se sicilskou mafií a často posky-


tovali bezpečný úkryt mafiosům, kteří prchali před úřady. Ve svědectví Pasquala Galassa, policejního 

informátora o činnosti Camorry, se popisuje, že se často ve vilách bratří Nuvolettových odehrávaly 

schůzky, jichž se obvykle účastnili i zástupci mafie: 

Naše obavy se týkaly možnosti, že by během těchto schůzek přijela policie a rozpoutala krveprolití, ale 

Nuvolettové nás vždycky dokázali uklidnit. Občas, když jsme s Carmi-nem Alfierm odjížděli z 

Vallesany, kde jsme kontrolovali jeho farmu, viděli jsme před Nuvolettovým domem několik 

zaparkovaných policejních aut. To jen dokazovalo, zeje víc než dobře chráněn [...] během těchto 

schůzek jsme museli jednou provždy odstranit napětí, které vyvolával Cutolo. Vzpomínám si, Že při 

jedné příležitosti byli na Nuvolettové farmě současně přítomni Riina, Provenzano a Bagarella 

[všechno mafián i j." 

Propojení s mafií přinášelo bratrům Nuvolettovým obrovské výhody, v neposlední řadě v tom, že 

mafie zajišťovala Nuvolettově bandě ochranu jak politickou, tak i před dalšími gangy Camorry. 

Nuvolettové získávali prostředky z mnoha obchodů a rozhodli se investovat svůj kapitál do stále 

bujícího stavebního průmyslu, přičemž se zvlášť zaměřili na cementárny. První operaci provedli v 

dubnu 1979 a o dva roky později jejich společnost vykázala zisk téměř 500 procent. Výjimečný výnos 

bylo možné z větší části přičítat ničivému zemětřesení roku 1980. Cement potřebovali všude, kde 

probíhala rekonstrukce. Vlastnit v té době cementárnu bylo něco jako mít tiskárnu na peníze, zvlášť po 

tak rozsáhlé katastrofě. 

Nicméně všechno nešlo takto hladce. Téhož roku, kdy udeřilo zemětřesení, zorganizovali v létě dělníci 

z loděnic v Castellamare demonstrace, protože je rozhořčily požadavky Camorry na odevzdávání 

výpalného. Nuvolettové nehodlali připustit, aby se jim postavilo do cesty něco 

CAMORRA 273 

tak nicotného jako sociáiní nepokoje, a během osmdesátých let minulého století podnikli zásadní 

průnik do neapolské-ho veřejného života, takže v roce 1980 byl zvolen radním za křesťanské 

demokraty Vincenzo Agizza, příslušník gangu Nuvolettových. 

To byl ovšem pouze vrcholek ledovce. Mnoho dalších členů městské rady a neapolských politiků bylo 

rovněž ve spojem s Camorrou, když ne přímo, tak zprostředkovaně přes příslušníky svých rodin. To 

znamenalo, že Nuvolettové brzy ovládali mezinárodní korporaci, která zasahovala do tak rozdílných 

oborů, jako jsou stavební průmysl, zábavní podniky, drogy, zpronevěry, hřebčince, obchody s nemovitostmi 

a zemědělství. I když byii Nuvolettové velmi mocní a bohatí, nebyli imunní proti útoku zvenčí, 

jak se ukázalo v roce 1984, kdy Cira Nuvolettu zavraždili příslušníci konkurenční skupiny Camorry, 

gangu Bardellinů. Vzápětí se rozpoutala válka těchto dvou skupin, během níž bylo zabito osm lidí a 

Čtyřiadvacet utrpělo těžká zranění. Snad neznámější událost, která se týká Camorry, se odehrála právě 

v těchto bouřlivých dobách a dobře ilustruje, jak Ca-morra kráčí ruku v ruce s některými 

nejpřednějšími italskými politiky -jde o Cirillův případ. 

27. dubna 1981 teroristická organizace Rudé brigády (odlišná od německé Frakce Rudé armády) 

unesla křesťanskodemokratického politika Cira Cirilla, přičemž zabila dva jeho osobní strážce a 

zranila tajemníka. Křesťanští demokraté o tři roky dříve utrpěli těžkou ztrátu, když přišli o jiného 

svého čelného představitele Aida Mora, kterého rovněž unesli a později zavraždili příslušníci Rudých 

brigád. Protože dobře věděli, co je v sázce, chtěli křesťanští demokraté okamžitě vyjednávat o 

Cirillově propuštění. V té chvíli se do dění zapojila také Camorra. 

Hned následujícího dne, poté co byl Cirillo unesen, dostala italská tajná služba svolení k návštěvě 

Raffaete Cutola


ve věznici Ascoli Piceno. Schůzce byl přítomen Giuliano Granata, křesťanskodemokratický starosta 

města Guglia-no, což zřetelně naznačilo, kam až je jeho strana v kontaktech s Camorrou ochotna zajít, 

jen aby dosáhla propuštění uneseného Cirilla. Na celé záležitosti měla velký podíl italská vláda, jejíž 

ministr vnitra Virginio Rognoni prohlásil, že „Camorra by mohla mít zájem pomoci s osvobozením 

radního Cirilla. Někdy jsou vazby mezi organizovaným zločinem a teroristy velmi úzké, jindy žádné 

neexistují. Je třeba využít každé možnosti." 7 

Jak upozorňuje Tom Behan ve své knize o aktivitách Camorry, musela ochota této tajné společnosti 

zapojit se do vyjednávání pramenit z toho, že policie vyslala do terénu velký počet lidí a vytvořila 

hustou síť kontrolních stanovišť a silničních zátarasů, což značně komplikovalo ilegální činnost 

Camorry. Cím dříve bude Cirillo na svobodě, tím dříve se mohou ,,obchody" vrátit k normálnímu 

tempu. Proto se Cutolo prostřednictvím své vězeňské sítě spojil s velitelem Rudých brigád, který 

rovněž vykonával mnohaletý trest odnětí svobody, i když v jiné věznici. Jakou cenu však Cutolo žádal 

za to, že se vloží do celé záležitosti? Jak daleko byla vláda ochotna zajít, aby dosáhla Cirillova 

propuštění? Sám Cutolo prohlásil (jde pochopitelně o neověřitelnou informaci), že 

křesťanskodemokratický ministr Vincen-zo Scotti údajně zařídil, aby Cutolova skupina za odměnu 

dostala „darem" značné množství automatických zbraní." Cutolo nepochybně také doufal, že jej brzy 

propustí z vězení a že případně „zvítězí" v soutěži o velké objemy stavebních zakázek, které zatím 

jeho organizace nedokázala získat. Vyjednávání pokračovala, až vyústila v dohodu, že jak Rudé 

brigády, tak Cutolova NCO (nová Camorra) obdrží velké výkupné, na něž se složí různé stavební 

firmy podporující křesťanské demokraty. Tri měsíce po únosu byl Cirillo propuštěn bez nejmenší 

újmy na svobodu. Ale to byl tepr- 

CAMORRA 275 

ve začátek celého příběhu, protože začaly padat nespočetné dotěrné otázky {zejména ze strany 

novinářů), jak daleko sahá spolupráce křesťanských demokratů s organ.zovanym zločinem, jestliže se 

jim podařilo dosáhnout Cirillova propuštění - nemluvě o tom, jaké sumy peněz přitom přešly 

z ruky do ruky. 

Ještě znepokojivější je však zjištění, že několik klíčových postav této aféry bylo v následující době 

zavražděno, vcetne Antonia Ammatura (šéfa neapolské zásahové policejní jednotky), který byl zabit 

15. července 1982, Vincenza Casil-la (který byl jedním z hlavních Cutolových vyjednavačů), jehož 

usmrtila bomba nastražená v jeho automobilu v roce 1983 a poté i jeho družky, s níž žil několik 

posledních let, jejíž mrtvola byla o několik měsíců později nalezena pohozená v silničním příkopu. 

Na protest proti konkurenčním bojům uvnitř Camorry o ovládaná území, při nichž v Neapoli zahynuly 

desítky lidí si demonstrující lehli na ulici a pokryli se prostěradly s falešnými krvavými skvrnami, aby 

znázornili ty, kteří přísli o život,


Nakonec bylo nařízeno soudní přešetření celé záležitostí, aby bylo přesně zjištěno, co se odehrálo 

během únosu i po něm. V závěrečné zprávě se o výsledcích vyšetřování říká: 

Při konečném posouzení důkazy jasně ukazují, že se část vedoucích křesťanských demokratů chovala 

zásadně jinak, než jak stanovila stranická „oficiální linie"; ta říkala, že se na vydírání ze strany 

Rudých brigád má reagovat pevným postojem a odmítat veškerá vyjednávání a kompromisy. Ve 

skutečnosti někteří členové této strany uvedenou oficiální linii nerespektovali, nýbrž rozmanitým 

aktivním jednáním usilovali o to, aby byl Cirillo propuštěn, a především se obrátili na Raffaele Cutola, 

aby působil jako zprostředkovatel, a akceptovali vyjednávánís Rudými brigádami. 9 

Camorra dosáhla toho, že je s ní dnes ochotna spolupracovat značná část italských politiků, díky 

čemuž získala nepřehlédnutelný vliv na italskou politiku a celou společnost. Avšak na rozdíl od svého 

sicilského protivníka (mafie), který se pyšní udržováním svého působení v tajnosti, jsou aktivity 

Camorry často téměř veřejné. Zřejmě je tomu tak kvůli povaze podniků, jimiž se zabývá. Při pašování 

cigaret je například potřebné dosáhnout toho, aby řada lidí hladce spolupracovala, a mnozí přitom 

musí jednat zcela veřejně. Druhý rozdíl v Činnosti Camorry a mafie spočívá v tom, že Camorra 

přinejmenším neprosazuje zřetelnou hierarchii v rámci svých organizací nebo sejí přímo vyhýbá. Tím 

se komplikuje možnost zničit některou konkrétní „rodinu" Camorry, protože nelze-ii jednoznačně 

definovat vůdce gangu a jeho zástupce, je nesnadné stanovit cíl, na který by bylo třeba udeřit. 

Prakticky každý, kdo se stane příslušníkem Camorry, má možnost postoupit až na vrcholek „profese", 

které se věnuje, takže tato organizace nemá problém s rekrutováním mladíků dychtících za co nejkratší 

dobu vydělat co nejvíc peněz. Camorra skutečně zaměstnává velké množství teenagerů, kteří se snaží 

prodávat zboží, distribuovat drogy 

CAMORRA 277 

nebo vydíráním získávat peníze, a podněcuje hlavně ty, kterým ještě nebylo osmnáct let, aby páchali 

loupeže a vraždy, protože nemohou být potrestáni tak jako dospělí. 

V dnešní době mladíci přicházející do Camorry nemusí podstupovat žádný iniciační rituál ani 

prokazovat „rodinné doporučení", jak se děje v mafii. Rodinné svazky jsou sice i pro Camorru 

důležité, ale nejsou rozhodující. Podstatná je ochota uchazeče zapojit se do kteréhokoli „podniku", 

který Camorra provozuje, ať jde o praní peněz, prodej drog, lich-vu, zastrašování či vydírání, přičemž 

právě poslední „profese" kvete hlavně v Neapoli a jejím okolí. V roce 1992 společenství vlastníků 

obchodů prohlásilo, Že odhadem 46 procent obchodů v Neapoli platí výpalné výbčrčím Camorry 

(celonárodní průměr činí 12 procent). 

Lichvaje rovněž častým způsobem, jímž Camorra vydělává velké sumy peněz. V oblasti, kde dlouhou 

dobu přetrvává vysoká míra nezaměstnanosti a kde lidé bez pravidelných příjmů jen obtížně získávají 

úvěry, se stalo soukromé půjčování peněz pro určitou část populace téměř samozřejmou součástí 

života. Tom Behan ve své knize o této tajné organizaci píše, že podle odhadu Asociace zákazníků italských 

bank a finančníků činí celonárodní obrat lichvářských obchodů 10 miliard dolarů ročně. Ilegální 

herny představují další velký zdroj zisků Camorry - po celé Neapoli a Kampá-nii existuje mnoho 

nezákonných heren. Organizace dokonce provozuje i několik ilegálních sázkových systémů, jejichž 

příjmy byly v roce 1989 odhadovány na Částku 4 miliard dolarů, z čehož čistý zisk činil 16 milionů 

dolaru. 

Nesmírné výnosy přináší také stavební průmysl. Politici ve službách Camorry pečují o to, aby 

zajišťovali zakázky, podzakázky a stavitelské autorizace těm správným firmám. „ Ve skutečnosti se 

pevně provázaly vztahy mezi politiky a byrokraty, obchodníky a nakonec i camorristy," prohlásil 

Pasquale Galasso, starší příslušník camorrského gangu


Alfieri, při vyšetřování komisí pro boj proti mafii, „ a naprostého sjednocení bylo dosaženo v oblasti 

veřejných zakázek. Podle toho, co jsem osobně viděl při svém běžném zamést- 

3. VZ' T CÍ S Can,Une Alfierím a dam camorrísty a obchodníky, je zcela jasné, že politik, kterému se poda-n 

kontrakt pro financovat, je prostředníkem mezi Camorrou a velkou společností, která téměř vždycky 

sídlí v severní či stredm ltallL Tato zprostředk/)vání se ^ ^ 

mni úplatku od společnosti pro politika nebo jeho zástupce a zadání subdodávek firmám přímo 

řízeným jednotlivými skupinami Camorry. " 

í0 } 

Nuže, jestliže je Camorra tak hluboce zakořeněná v soci-alneekonomické tkáni italské společnosti, je 

nějaká naděje že by se tato tajná organizace musela ze své činnosti odpo-vídat nebo došlo k jejímu 

odstranění? 

Stručná odpověď bude znít „ne", i když důvodů k tomuto konstatování je celá řada. Především a 

hlavně je tomu tak proto, ze Camorra drží v hrsti příliš mnoho politiků, poli-uštu a soudců, takže vláda 

stěží může mít zájem tvrdě pro-ft ní údem. Institucionalizovaná korupce v Itálii jen kvete Mnoho 

tamějších politiků bylo obviněno z vážných zločinů' přesto se vyhnuli jak zatčení, tak soudu. Koncem 

devadesá-' tych le minulého století italsky premiér Silvio Berlusconi podmkl pokus prosadit zákon, 

jímž by byli zbaveni trestní odpovědnosti všichni politikové, kteří měli být postaveni před soud. Kvůli 

značným protestům veřejnosti byl návrh tohoto zákona zamítnut, ale v roce 2001 Berlusconi ozná-m,l, 

ze hodlá dosáhnout zrušení ustanovení o trestném činu podvodného účtování - premiér sám v té době 

čelil třem obžalobám právě pro tento zločin. Kritika se nevyhnula ani polic. protože podle jedné vládní 

zprávy z roku 1997 ie nemožné vyšetřit zločiny, na nichž se podílí Camorra, neboť rada vysokých 

policejních důstojníků dostává od Camorry pravidelný měsíční „plat". y 

CAMORRA 279 

V přímém protikladu naopak obecná veřejnost projevuje vůli vymýtit organizovaný zločin a dělá pro 

to dost už tím, že sami občané rozhodují o volbě politiků, vlády i soudců a také je mohou odvolat. 

Početné skupiny studentů především v oblasti Neapole uspořádaly velké demonstrace proti působení 

Camorry v jejich městě, přičemž studenti často podporovali obchodníky, kteří zavřeli své krámy 

jednak na znamení solidarity se studenty a jednak jako výraz znechucení nad tím, že mají platit za 

„ochranu". Do jisté míry i církev vystupuje proti existenci Camorry, protože organizuje protestní 

pochody a distribuuje literaturu zaměřenou proti této společnosti. 

A přece - vzdor zatčení několika výše postavených příslušníků Camorry v devadesátých letech a smrti 

několika dalších, rostoucímu poctu policejních informátorů ochotných mluvit před úřady a 

mohutnějícím vlnám odporu veřejnosti proti organizovanému zločinu - nemůže mít úspěch žádná 

politická strategie, která ponechá základy existujícího systému nedotčené, takže Camorra může v 

budoucnu nabýt ještě větší moc. 

1 Z knihy Marca Monniera La Camorra: Notizie storiche raccol-te e documentate per cum di Marco 

Monnier (Camorra: Zpráva o historických zmínkách a dokladech z pera Marka Monniera), G. Barbera 

(Florencie), 1863 

2 Tamtéž. 

;! Z knihy Toma Behana See Naples and Die: The Camorra and Organized crime (Vidět Neapol a 

zemřít: Camorra a organizovaný zločin), I. B. Tauris, 2002 

4 Tamtéž. 

5 Tamtéž. Ě Tamtéž.


' „Rapporto sulla camorra delia Commisione amimafia" (Zpráva výboru pro potírání mafie o 

organizaci Camorra), VUmtá (Řím) 1994 * 

* II Manifesto (Řím), 22. září 1994 

* Z cit. díla Torna Behana 

10 Comissione Parlamentare di inchiesta sul fenomeno della mana e sulle associazioni criminalis 

simiiari, Aadizione di Pasquale Galasso 17 settembre 1993, (Parlamentní komise pro vyšetření 

fenoménu mafie a podobných zločmeckých organizací, Slyšení Pasquala Galassa z 11. září 1993), 

Camera dei deputati (Poslanecká sněmovna), Řím 1993 

281 

SPOLEK PEKELNÉHO OHNĚ 

DÉMONISMUS, SMILSTVO A POLITIKA 

Franklin znal le Despencera velmi dobře. Byl si plně vědom, 

že tento Angličan provozuje již několik let více či méně 

skrytě jistý podnik známý jako Spolek pekelného ohně, 

S jeho činností byl Franklin obeznámen a čas od času se k ní 

připojoval. 

Cecil B. Currey, Cesta k revoluci: Benjamin Franklin v Anglii 

Osmnácté století představovalo pro Anglii zvláštní a vzrušující epochu, v níž myšlenka demokracie 

sváděla urputný zápas se stále hrozící tyranií, v níž rozdíly mezi bohatými a chudými byly vskutku 

monumentální a jejíž konec kalila pochmurná hrozba napoleonských válek (1799-1815). Velcí literáti 

tč doby soutěžili o uznání s malíři, filozofy a architekty, což se v předešlých staletích nedělo. Laurence 

Sterne napsal Tristrama Shandyho (publikováno 1760), Jonathan Swift vydal Gulliverovy cesty 

(1726), doktor Johnson sestavoval svůj slovník a sir Joshua Reynolds namaloval některé ze svých 

nejlepších obrazů. Dalšími umělci působícími v té době byli Thomas Gainsborough, sir Thomas 

Lawrence a pochopitelně WilliamHogarth. Architekti jako sir Christo-pher Wren a Robert Adam 

navrhli některé z nejpozoruhodnějších budov postavených za celé století včetně londýnské katedrály 

sv. Pavla, a Capability Brown v tichosti revoluci-


onizovaJ návrhářství zahrad do podoby, jejíž vliv je na kra-Jinotvorbě a vzhledu parků patrný dodnes. 

Byla to bouřlivá epocha, plná nových myšlenek, „nejlepší ze všech dob a nej-hors, ze všech dob", jak 

ji výstižně charakterizoval Charles D.ckens; během ní byla v Británii založena jedna z nejbarvitějších 

a nejbizarnějších tajných společností 

Bntové tehdy vytvořili více tajných organizací, jako byly napnklad kluby Hectors, Mohawks a 

Blasters, ale na roz dO Od meh bylo členy Spolku pekelného ohně několik nei-vlivnéjsich mužů té 

doby včetně ministerského předsedy londýnského starosty, kancléře pokladu (tj. ministra financi) a 

syna arcibiskupa z Canterbury; vedle nich ke klubu naležel, rovněž někteří z nejlepších britských 

umělců Koho poprvé napadla myšlenka na založení takového velmi tajného a nepochybně značně 

vlivného spolku? 

Baron sir Francis Dashwood, dědic jednoho z největších majetku známých v 18. století, se narodil 

roku 1708 Jeho otcem byl nesmírně bohatý obchodník, který se přiženil do aristokratické rodiny. 

Dashwood starší kladl na syna velmi tvrdé nároky, a jak bylo za těch dnu v módě, když mladý Francs 

dosáhl dvaceti let, poslal ho na velkou cestu po Evropě v doprovodu učitele, aby tak dokončil svoje 

vzdělaní. Francis a jeho učitel procestovali mnoho zemí když vsak dorazili do Itálie, duch a zvídavost 

mladého Dashwo-oda dostaly nový impulz: zcela ho okouzlila tamní klasická architektura, renesanční 

malířství a sochařství, romantické myty a [egendy hojně opřádající italské dějiny. Francis také začal 

koketovat s katolickou církví, ačkoli v pozdějších dobách se v něm vytvořila hluboká nenávist k této 

instituci Nejvíce vsak na mladého Dashwooda potulujícího se po Italu zapůsobilo, když byl představen 

princi Charlesi Edwardovi Stuartovi, uchazeči o britský trůn. Říká se, že po jejich setkání se stal sir 

Francis tajným agentem jakobitů a jeho tehdejší posedlost intrikami a tajemstvím by mohla doce- 

SPOLEK PEKELNÉHO OHNĚ 283 

la dobře vysvětlit pozdější kontakty s hnutím rosekruciánů a svobodných zednářů. 

V roce 1746 se Dashwood rozhodl založit vlastní tajnou společnost, která byla známa pod různými 

označeními, jako například Řád rytířů sv. Františka, Medmenhamští mniši nebo Řád rytířů z West 

Wycombe, Iniciační rituály se odehrávaly ve starém hostinci U Jiřího a supa (později zvěčněném v 

Dickensově díle Kronika Pickwickova klubu) v londýnském Cornhillu. 

Rytíři sira Francise, jichž bylo celkem třináct a pojmenovali se podle dvanácti apoštolů (přičemž sir 

Francis si pri-svojil roli Krista), byli věrní služebníci svého řádu, kteří se s velkým nadšením scházeli 

U Jiřího a supa. Ale jestliže tento hostinec zprvu potřebám společnosti vyhovoval, později už to 

neplatilo a roku 1752 se Dashwood rozhodl pře- 

Sir Francis Dashwood, zakladatel Spolku pekelného ohně, je zde Hogar-them zobrazen v symbolické 

nápodobě nábožné pozice, se svatozáří nad hlavou, ale s křížem odloženým stranou. Otevřená kniha 

může být bible, ale také něco daleko zlověstnějšího. Maska při jeho lokti reprezentuje tajuplnou 

společnost a téměř nahá nymfa, s níž si pohrává, zase představuje magii a prostopášnost, v nichž 

nacházel zalíbení. Rozlité víno a roztroušené ovoce symbolizují alkoholické excesy připisované Spolku 

pekelného ohně.


stehovat klub do ruin středověkého opatství Medmenham jez leželo na břehu Temže nedaleko 

Marlow, pouhých šest mil od dávného sídla jeho rodiny ve West Wycombe. 

Opatství bylo původně v dvanáctém století klášterem cisterciáků, který však později připadl do rukou 

světské vrchnosti a Tudorovci jej nechali přestavět na venkovský zámeček. Dashwood neměl ani v 

nejmenším úmysl zachovat staré opatství v původním stavu, nýbrž - přesně v duchu osmnáctého století 

- hodlal stavby přebudovat v pseudogotickém stylu. Žil přece v epoše, kdy vznikly WalpoleŮv 

Otrantský zámek a Mnich M. G. Lewise, v nichž se to jen hemžilo zjeveními, přízraky, vraždami a 

upíry. Dashwood vynaložil velké peníze na vitrážová okna se zobrazením dvanácti apoštolů často 

zachycených ve velice neslušných pozicích, na kamenickou výzdobu, fresky a motto vytesané nad 

hlavním vchodem, jež hlásalo: „Čiň co sám chceš." Dalsi změny, jež se v opatství uskutečnily, se 

týkaly vytvoření sálu věnovaného římské mytologii, jehož stěny byly udajne vymalovány kopiemi 

neslušných fresek známých z te doby. Byla tam rovněž malá oblékárna a pokoj určený k odpočinku. V 

hlavní jídelně stála socha Harpokra-ta, egyptského boha mlčení, s prstem přiloženým na rty která měla 

nepochybně připomínat všem, kteří do opatství vstoupili, že venku se o tom, co se děje uvnitř, nesmí 

hovořit. Sochařská výzdoba se neomezovala jen na hlavni budovu, protože rozlehlé zahrady byly 

posety malými chrámky v řeckém stylu a stovkami kamenných a mramorových postav nymf, bohů a 

bohyň, které stály všude, kam se člověk podíval. 

Dům i zahrady byly skutečně působivými kulisami chvil kdy do opatství přicházeli samotní „mniši", 

což se vždycky odehrávalo v noci. Jednalo se o vskutku ohromující podívanou: připlouvali tam po 

Temži na gondole, v róbách bílých jako sníh, jejichž kapuce byly lemovány šarlatovým hed- 

SPOLEK PEKELNÉHO OHNĚ 285 

vábím, a v rukou drželi hořící pochodně, takže přihlížející mohl nabýt dojmu, že se vracejí duchové 

někdejších mnichů, aby znepokojovali lidi z okolí. 

Jakmile však mnichové zašli do opatství, nebyl už jejich ceremoniálům a rituálům, které se odehrávaly 

uvnitř, přítomen žádný divák. Nepraví mniši se věnovali různým výstřednostem, zejména nevázaným 

prostopášnostem, černé magii a satanismu. Satanismus během staletí přitahoval lidi ze všech 

společenských vrstev, nepochybně zejména díky tomu, že Satan je často chápán jako hrdinská postava, 

která se odmítla sklonit před jakoukoli vyšší autoritou. Milton o tom pojednává ve svém největším díle 

Ztracený ráj (1667), kde Satan (mimochodem nejpřitažlivější postava celého díla) prohlašuje: „Raději 

panovat v pekle než sloužit v nebi." Satan jako představitel rebelantství dovedeného do samého konce 

pochopitelně přitahoval i Členy Dashwoodova klubu, který byl později nazýván Spolek pekelného 

ohně, a také oni se holedbali svým rebelantstvím. Není snadné doložit, do jaké míry klub praktikoval 

umění černé magie nebo jak vážně členové klubu tyto hry brali. Malíř William Hogarth, jenž byl 

rovněž členem klubu, namaloval slavný obraz sira Francise při dosti pochybné bohoslužbě, oděného v 

kutně františkánského mnicha a klečícího před nahou nymfou. Obecně se vědělo, že velká část 

Činnosti klubu Pekelného ohně spočívá v nemravných potěšeních, která jeho Členové páchali 

zpravidla s prostitutkami. Příslušníci spolku však byli většinou ženatí, včetně sira Francise, který si v 

roce 1745 vzal ženu jménem Sara Gould (všeobecně známou jako „lady Mary"). Nicméně prostitutky, 

obvykle převlečené za jeptišky, a hry, které hrály s příslušníky Spolku pekeln�

den 2 nich spoeívai ve - NWOO

Create successful ePaper yourself