Ján Sedal: Vyplním šaty své tělem svým

Recommendations

Info

Křesadlo aspoň na rozdíl od Bíléhodivadla vystupovalo.To ano. Normálně hrálo, i když to byli jako amatéřiúplný. Václav Martinec takovej podfuk udělal, žetam bude učit divadlo, vést divadelní kroužek.Nabral tam svoje kamarády. Nenabíral dětí zeškol a podle věkových kategorií, že je budeučit recitovat nějaký blbosti... Lucernička neboněco takovýho. Nic takového, on tam natahalkamarády takový různý, mladé děcka. Po tomrozpadu Bílého divadla najednou jsem zůstalsám. Asi za půl roku nebo pár měsíců později miMartinec zavolal, že založil toto Křesadlo a majípremiéru, ať se přijdu podívat. Hrálo se na úrovnilidí v tělocvičně, bez rekvizit, jenom v nějakýchhadrech a první představení udělali Vagantsképutování, což bylo úplně úžasné, to není Svěceníjara, ale ty studenti, takový středověk…Písně žáků darebáků?No, něco takového.Což skončilo nějakým politickýmpopraskem, ne?Ano. Nejprve nás zakázali přímo politicky. My jsmeskončili jako Plastici, ale nebyli jsme zavřeni, narozdíl od nich. Nepronásledovali nás, my jsmebyli divadlo, oni zase kapela. Oni museli hrávatpo hospodách a tak. Nás pozvali přímo naústřední výbor Prahy 6, já jsem byl u toho, pozvalinás starší, protože jsme hráli představení, kterése jmenovalo Jako. Tam bylo šest dětí a šestdospělých. A bylo to z čínského románu o opičákoviSunovi, což bylo myslím tehdy zakázané nebonaopak povolené nebo spíše zakázané a jakona seznamu zakázané literatury. To jsme dělalia s tím něco dokonce vyhráli a nějaký kreténz Rudého práva to viděl někde v Písku, tak jsmese vrátili z nějaké přehlídky a oni přišli tam zanámi. Předvolání jsme dostali, že to musímezahrát jenom pro jejich komisi. Komise tehdyschvalovaly představení a nám došla komise asidvaceti lidí a jenom pro ně jsme hráli. To jsme sinaběhli strašně, nás zakázali rovnou, hned.Co je na tom štvalo?Tam ty děti byly zkoušené v inscenaci. Děti tozkoušely rok, než se přidaly k nám dospělým.Opičák byly ty děti, to byla skupinka dětí a bylyjako jeden; jedno tělo, který dosahuje většíhoa většího poznání. Opičák vždy dostal koán.Princip jeho poznání byl - musíš odpovědět nakoán, odpovíš na koán a posuneš se ve vývojivýš a výš a výš až dosáhneš absolutního osvícení.No a tam bylo šest dokonalých a šest dětí. Skutečněto byla nádherná hra, což vymyslela Ninas Vaškem. My jsme to předváděli pro potentáty,pro ty komunisty. Kulturní komise byla příšernáúplně a hned nás zakázala. Děti byly vychováványtaké k improvizaci. Oni měli improvizovat,jak se vznášeli na obláčku z molitanu, který jsmenesli my dospělí a na něm pluly ty děti. Jakožepodpíráme nebesa a plují na obláčku a mají se zavřenýmaočima říkat, co vidí. Jeden malý kluk řekl:„Vidím stádo sviní a vede je velký kanec“. Totokdyž řekl na předváděčce, hned jsme měli utrum.Úplně. Úplně. Potom nás pozvali k sobě donějaké místnosti, dokonce jsme stáli a ani nás nepozvalisednout. Normálně otřes. Takovej účkovejstůl tam byl, člověče, na tom výboru KSČnebo kde jsme to byli, kde nám řekli, že bychomměli hrát o tom, jak mladí kluci jdou k odvodua takový blbosti.Toto se stalo v první půlce 70. let?To bylo v roku 1972, 1973 nebo 1974.Už jsi během toho studoval?Myslím, že už jsem byl ve škole. To byla spartakiádatady, to se dá zjistit hned.Ta byla asi 1975.To já nevím, 1975, je to možné. My jsme chtěli,protože to bylo na Kulaťáku tam v té boudě, žebudeme hrát pro cvičence Spartakiády. Dostjsme zkoušeli, skoro neznali peníze, Vašek násdržel zkrátka a jakože budeme hrát. Spartakiádatrvala týden, chtěli jsme hrát denně a ne dvakrátza měsíc, což bylo u nás obvyklé. Ale tenkrátjsme byli docela slavní, lidé na nás chodili.Co tě tenkrát na divadle zajímalo?Biblické náměty. Na tomto?Spíše celkově.Já jsem do toho skočil bez školy, že mě v divadlezajímalo všechno. Já jsem předtím neměl žádnépřednášky o divadle, ani jsem nechodil na školu.Neměl jsem vůbec pojem, jestli se dá nějakédivadlo studovat. Já jsem do toho padl rovnou,Bílé divadlo bylo nejlepší, co mě mohlo potkat.To jsi měl místo vojny.Ale stokrát lepší vojna nebo tisíckrát lepší vojna.Já jsem měl modrou knížku mimochodem. Že topřišlo tak jako organicky, já jsem neabsolvovalžádný pohovory na školu, já jsem ani nechtělbýt vysokoškolák. Myslel jsem si, že nebudu vysokoškolák,že to pro mě není podstatné a nic bymi to nedalo. Já bych skončil jako v Americe, jakotulák pravděpodobně, není to vyloučené úplně.Proč jsi šel na DAMU?Tak, já jsem nešel na DAMU. Já jsem šel naloutkárnu. V tomto souboru totiž byl kluk, PavelPlesný se jmenoval a my jsme se měli rádi spoluvšichni v souboru, a tak jsme si povídali, já jsemse ptal, co dělá. Říkal, že chodí na loutkárnu, žechce dělat loutkový divadlo. Pro mě to bylo jakokdyby mi spadlo jablko na hlavu. Já jsem aniv životě neslyšel, že se loutkový divadlo dá studovat.A on říkal: “To bys mohl aji ty.“ Já říkal:„Cože? Vždyť já nemám maturitu“. On řekl: “Notak, budou pohovory v lednu, já ti přinesu, cotam máš umět a dvě etudy. ” Já jsem ani nevědělco to je etuda, já jsem ani loutku předtím v životěnikdy neměl v ruce, ani jsem ji neviděl zblízka.Tak jsem takto s prsty si nacvičil, nakonec onmě do toho zasvětil atd. A přinesl mi, co tam pomě budou chtít, že dvě fyzický básně, tak to bylapro mě sranda, dále zazpívat, zatancovat a něco,tak to jsem vůbec nepochyboval, že bych mělnějaký problémy s tímto. Pak tam byly dvě etudys loutkou, to jsem cvičil po nocích s kamarády.My jsme si přehodili kabát, jelikož jsme nevědělia ani neviděli, co je to loutkářský paravan. Denpřed zkouškou jsem byl plný zoufalství, ale napadlomě, že vystrčím takto pěst a že toto jsou vojácia velitel. Tam byl ještě další kluk, Charlie, s nímžjsme tam šli spolu. Byl o sedm let mladší, potomse stal mým výborným přítelem. A myslím, že jeto zaujalo na přijímačkách docela. Taková mojedrzost naprosto. Jsem měl takový dlouhý vlasy.„Vidím stádo svinía vede je velkýkanec“. Toto kdyžřekl na předváděčce,hned jsmeměli utrum.Tam učil Turba, jo?Turba tam učil a já jsem řekl, že jsem v divadlebyl dvakrát v životě a o Národním divadle nevímvůbec nic. On se ptal, že pokud by mě vzali, jestlibych chtěl hrát pro děti, já nevěděl, zda bych mělhrát pro děti. Jo, takový vousy, prosímtě, takovývlasy a vzali mě nakonec. Druhá etuda byla,že jsem vybral z odpadkového koše odhozenéprovázky. Zmuchlaný provaz, špagát. To jsemvzal a dělal jsem ježibabu. Potom jsem vytáhlopasek a dělal hada na stole před nimi rovnou, žeoni říkali, pojďte si k nám sednout. Jsem vytáhlopasek a hrál jsem dál. Oni byli úplně vydření, žesi to někdo dovoluje. Já jsem od toho moc neočekával,mně už bylo dvacet šest let. Sice mi tovše přišlo jako ostuda, ale také mi připadala hodnězajímavá, úžasná, ta vysoká škola, kterou jsemdo té doby jemně pohrdal. Dříve dokonce úplně,jsem si říkal, že vysokoškoláci jsou divní lidé. Noa oni mě tam vzali, představ si. Tak, bez maturity,ale to bylo možný tehdy, když ti dali dispens,takzvanou dýlku, jakože si talentovaný nebo jakto mysleli. Myslím, že ani Ondra Pavelka nemělmaturitu, víc tam bylo z ročníku lidí, kteří nemělimaturitu. Ani věkově jsem tam moc nepasoval.Potom jsem byl naprosto šťastnej, úplně, že jsemse seznámil s něčím tak úžasným, geniálním, fascinujícím,neuvěřitelně krásným, jako je loutkovédivadlo. Dodneška jsem za to vděčnej. Úplně.Nikdy ses mu nevěnoval.Ne. Jenom jeden rok v angažmá. Ale to víš, toti zůstane. To je láska k tomu velká, to je prostěobrovský kus fascinujícího divadla v loutkovýmdivadle. Dělal jsem ho s obřími loutkami. Napsaljsem diplomku o Peterovi Schumannovi.Ty jsi potom nešel rovnou do HaDivadla, ne?Já jsem jel rovnou do loutkového divadla do Plzně,tam jsem byl rok. Potom jsem se vrátil do Prahy,dva roky jsem byl domovníkem a stál jsem modelem,protože jsem neměl žádný prachy. S tím,co jsem měl za sebou jako divadelní zkušenost,jsem nikam neměl odvahu jít jako do nějakéhoČinoheráku nebo tak. Během školy jsem je obdivovalstrašně, takový divadlo, ale nevím, jestli jábych ho tehdy dokázal hrát, jestli bych se do tohodostal. Kdyby mě tam oni sami někdo nějak připostrčil,tak bych to samozřejmě zkusil. Oni mělivšechny ty nádherný, úžasný, geniální inscenace,já jsem viděl ještě v roce 1972 toho Krejču, že jo.Jako Divadlo za branou než to zavřeli?Ano, Divadlo za branou, než to zavřeli. To zavřeliv 1972 všechna ta divadla, Turbu zakázali v Redutěa tehdy zakázali Krejču. My jsme měli ještěto štěstí, že jsme viděli asi dvě inscenace, Oidipas Třískou. To bylo krásný. My jsme byli vychovániBílým divadlem proti takovému klasickémudivadlu, ale mně to úplně učarovalo. Potom semi stíraly ty hranice. To není tak, že do konceživota bych byl proti. Potom na škole jsem poznaldivadlo Drak, které mně úplně učarovalo a bylona vrcholu své slávy. V polovině 70. let to bylofascinující divadlo. Josef Krofta byl moje velkáláska, dále pan Havlík, pan Dvořák, kterého mámstrašně rád, on teda už nežije, ale ten mi dal takystrašně moc.Ten Dvořák, co byl také v Draku?Ano, ano. Oni zakládali to centrum Drak, no. Tobyl můj vlastně ročníkový vedoucí a pak byl KarelMakonj. Dvořák přišel, vysypal z pytle odřezky zpily a z toho jsme si měli vybrat, co jsme chtěli,co se komu hodilo a stvořit z toho ze špagátku,gumičky, hřebíčků loutku. Neměli jsme použít nicjiného než normální nebo přírodní materiál. A pakpro loutku napsat příběh. Na to jsme měli jedensemestr. Otevřelo mi to jiný svět než Bílé divadlo.Celou dobu jsi byl ještě mánička?Ano, ano, k tomu jsou ještě někde fotografiez ročníku. Tam jsme byli všichni máničky. Šílený.Vypadali jsme jak Rolling Stones nebo ještě hůř.My jsme byli tak opření, protože jsme chodili stáledo hospod a furt jsme někde byli a moc studiunedávali. Záleželo nám, abychom dostali stipendium,a za to jsme si koupili jízdenky, stravenkya tak. Ale i tak jsme samozřejmě studovali, tambyli lidi, kteří věděli, proč jdou na tu školu. To bylikromě mne a Čága všichni, kteří tam chodili sezkušeností jako loutkářskou, a my jsme tam šlis Čágem jako nepojmenované bytosti dvě.Proč jsi chtěl dělat divadlo?To je hrozně těžká otázka, nedá se na to skoroodpovědět jinak než možná frází, ale kdybych sevyhnul frázi, tak furt je tu slovo kreativita, kterémě už sere strašně, ale..Tušíš, co jsi byl a stále jsi schopen dávatdivadlu? Jak tě proměnilo?Já nevím, já to nedokážu přesně ani pojmenovat.Mě napadá vždy jen hra samotná, hra, zjišťování,co je za tím prostorem, jestli ještě další prostor.Kam si můžeš dovolit ještě jít, kam můžešvstoupit a co tam můžeš objevit, co je ještěmožné objevit na už objeveném. Myslím, že setím člověk dozvídá hlavně o sobě, skrze něco,čím plně není. Že se musejí hrát postavy… Nedovedusi představit, že někdo hraje úplně jinak,protože hraješ postavy sebe jako to vše, co mášv sobě, co ses stačil dozvědět o světě, o lidech,o možnostech fungování na tomto světě i v tomdivadle. Jednou se třeba jmenuješ Oidipus, ale vpodstatě hraješ do iluze sebe. Člověk, který ještěneušel tak dlouhou cestu, nemůže některé věcivůbec hrát, nebo by hrál jenom to, co mu přikázalrežisér, který to má nastudováno nějakýma klikyhákama.Divadlo předpokládá určitou
zkušenost. To není jen tak něco. Já jsem si vždyříkal, že divadlo by měli hrát odvážní lidé, kteříse zároveň zamilují do času. Ono jde o čas, vekterém se to odehrává.Člověk, kterýještě neušel takdlouhou cestu,nemůže některévěci vůbec hrát,nebo by hráljenom to, co mupřikázal režisér,který to má nastudovánonějakýmaklikyhákama.Hrozně rád zkouším, to mi připadá, že bych aninemusel hrát někdy. Tak se vždycky zhrozíma pokaždé dělám zlou vodu, když nějak začnemezkoušet… Říkám si, ty vole, to máme tak máločasu. Je málo času děcka na to, je málo času.Já nemám rád, když se šup šup spěchá. Teď jeto takový zvyk. Myslím, že s tím začal Pitínský,že se víc dělá. Teď se rozmohlo taková věc, žeje toho moc. Třeba ještě v dřevních dobách, takTurba jednou na loutkárně řekl, že si nedokážepředstavit, že by udělal dvě představení za rok.On říkal - jedno, to je akorát. I my jsme kdysizkoušeli dva a půl měsíce, což byla normální taxana zkoušení. Každá látka, kterou jsme měli, sezkoušela dva a půl měsíce. Když to později bylojen dva měsíce, už se nám to zdálo málo. Ale potomdošla jiná generace. Když jsme začali v Aršev roce 1995, jeden režisér skoro omdlel, kdyžslyšel, že zkoušíme dva a půl měsíce. Amerikati nedovoluje zkoušet tak dlouho. To by muselobýt asi nějak šíleně speciální, na Brodwayi takto ne, to je drahý pronajmout si divadla a sálya zkušebny a zkouší furt deset hodin denně nebopatnáct hodin denně, protože to musí všechnonazkoušet třeba za tři týdny. Company to nazkoušízvlášť, hlavní herci, ty už musí umět tu roli, kdyžtam přijdou. Mají zaplacený jen ten čas, navícvyloženě nesmí lyžovat, boxovat, chodit pohřebíkách a po skle, aby se nezranili. On se furtptal, co tam zkoušíte dva měsíce, co, řekni mico? Já říkal, no prostě zkoušíme. Přijdeme ránoa zkoumáme tu látku. To zkoumání mě zajímá, aleměl jsem v životě také práce, že bych lhal, pokudbych je nazval svým posláním, nenechával jsemv tom zcela všechno.Podílel ses třeba i na Ochotnickémkroužku apod.?Ne, ne, ne.Byl jsi čistě jenom v HaDivadle.My jsme se s nimi kamarádili, oni byli strašněslavní a úžasní. Tam jsme chodili furt. Myslím,že oni měli asi celkově šest představení, já vidělvšechno několikrát. Začali jsme s nimi choditna pivo, to byli naši kamarádi a potom s námitak schůzovali. Pak se stali součástí HaDivadla,jedna herečka úplně - Maruška Ludvíková.I ostatní byli bráni do inscenací, když tam dělalPitínský, tak část těch lidí fúzovala. Lenka Zogatová,která před čtrnácti dny zemřela, byla takésoučástí kroužku stejně jako muzikanti, filozofové,malíři, architekti, lékaři, všechno se to točilo z tohoOchotňáku k nám a okolo nás.Už jsem si dokonce říkal, že sepostavím s transparentem předškolu v Brně a napíšu na něj: Jávás odnaučím všechno, co jstese tady naučili, odnaučím váshrát. Protože jim to překáží to,že umějí takzvaně všechno.Jakoby dovednosti.Že umějí dovednosti. Ano. Divadlonení podle mě o dovednosti.O čem teda?Oni si to strašně projektují. A tenČinoherák, to byla snůška všechneuvěřitelných věcí, jo! Polovinaz nich měla sykavky, tišemluvili, jeden byl divnej, takovýprostě, od Jiřího Hrzána až potoho Abrháma s Libuškou. Tobylo geniální ovšem, to byli naprostogeniální herci, kteří měliosobnosti.Věděli, proč být na scéně,a uměli tam být.Škola by měla vychovat osobnostia ne dovednosti. Osobnosti se leccos odpustínebo jí leccos projde, leccos se dá, protoževidíš, že tam někdo stojí a ví proč. To je nejpodstatnějšína herectví, že nevíš proč to tak někdyje silný. Herec to nemá napsaný na čele ani nazádech, ale prostě to vidíš, když se na něj koukáš,že ví, proč tam je a že je tam rád a že je tamopodstatněně a že hledá něco, jak by to zahrál.Toto a ne prostě cvičený lidi, který umějí výborněmluvit, výborně vyslovovat, strašně dobře šermují,strašně dobře přeskakují přes švihadlo,jsou takzvaně šikovní. Šikovnost je prostě promě problém, vždycky to byl problém. Já jsem siříkal, že na každý škole by měla být v přízemí buzola.Aby takzvaně věděli, kde je sever. A ne abyměli studenti strach, že neumí přejít diagonálu.Vždyť to je důkaz, že v historii bylo sto takovýchlidí, kteří existovali a neuměli ten tělocvik. JestliRuda Hrušínský byl fakt tělocvikář, když tak naněho koukáš jakoby už potom, vždyť to byl herecs rukama v kapsách a nazdar. Výjimečný člověk.Na školu já bych teď nešel, já bych je zakázaldokonce, protože se z nich rodí takzvaný šikovnýlidi, jo, že jsou aji na muzikál trošku, aji na tototrošku, aji uměj zpívat, ale nic si nemyslí, o ničemskoro nic nevědí, nic nemají přečteného, ale toby ještě tolik nevadilo, ale nemají žádný takovýty vnitřní zkušenosti.Třeba je nemáš, ale potkáš se s někým,kdo tě takhle ťukne…Takhle navede, ano. A skutečné osobnosti nakonecvlastně ani nevadí, když se nedostane dodivadla. Já nevím, jak se to dá vychovat nebo seto dá mít to od rodičů, ale já bych třeba vybrali jenom čtyři lidi. Ovšem na to jsou ty kvóty, pakdalší překáží na té škole, překáží strašně mocrůzná mašinerie a různý vodítka, že něco musíbejt. Že něco musí být takhle. Já bych ten ročníkani neotevřel, když tam jako nemáš nikoho.Pak ti lidé nebudou?Nebudou. Prostě ne. A budoval bych jenom tentřetí, druhý a čtvrtý ročník, anebo vzal bych jenomdva nebo tři. Proč musí být sedm nebo osm lidív ročníků, aby se naplnila kvóta? To je v prdeli.Oni stále učí starými způsoby a stále s tím, aji typohovory, jak se dělají, to je blbost.Ty jsi nastoupil do HaDivadla,když ještě bylo v Prostějově?1982.Takže v Prostějově.Tak HaDivadlo hrálo mezi lidmi, to byl základ.Dělali jsme Poláčka a jeho texty velmi inspirativněa moc jsme si tam mohli vymýšlet. Většinou tonapsal Arnošt Goldflam a my jsme to tak dotvářeli.To bylo jako z volné ruky, ale bylo to řízené.Já jsem si říkal,že na každý školeby měla býtv přízemí buzola.Aby takzvaněvěděli, kde je sever.Je dobré, že tam mohl být velký vklad herců.Ano, velký. Proto mě to strašně bavilo, že hnedprvní angažmá v mém životě začalo hrou. Tehdyodešlo hrozně moc lidí z HaDivadla, asi pět lidíodešlo. Ten soubor v podstatě téměř zkrachoval,jenom tři herci zůstali, a my jsme došli jakonoví. Já jsem přišel ještě v dubnu roku 1982.A udělali jsme tuto inscenaci, 14. dubna jsme tozačali dělat, a dodělali jsme to v červnu. Hned poprázdninách došla další část lidí, Břeťa Rychlík,Hanka Müllerová, úžasní lidé, děkuju Pánu Bohu,že to byli právě oni, že to nebyli takzvaně herci zeškol. Všechno to byli lidi bez školy kromě mě, alejá jsem byl loutkář, takže se to ani takto nebralo.Tehdy to bylo tak snadné dostatangažmá, když jsi neměl školu?Já jsem se k nim dostal tím nejnormálnějšímzpůsobem, jakým se k divadlu můžeš dostat.Oni hráli někde v Rubínu na Malý straně a došelRychlík, došel ke mně. Já bydlel v Praze s DagmarVoňkovou a on došel a říká: „Jano, ty vole,já jsem slyšel, že je neuvěřitelný divadlo na Malýstraně v Rubínu, pojď se tam podívatse mnou“. Tak jsme tam šli.Ani jsem nevěděl, kde je Prostějov,vůbec, a tak jsme viděli úplnězázrak. Když to skončilo, tak jsmešli za nimi do šatny a tam jsme sepotom skamarádili a ožrali, už hnedprvní večer. No a potom mi napsaliasi po roce.Oni tě oslovili přímo?Rubín a tak.Rubín byl také divadlo poezie a divadlo Quidamnevím,jak to měli, to byl Oslzlý ve stejné době,když bylo Bílé divadlo. Kamaráde, to bylo zajímavýšílený divadlo.Když jste pak byli v Brně -dokážešsi představit, že bys tehdy fungovalv Husena provázku? Určitě jste se s nimi přátelili,byla tam výměna...Ano, ano, já teda jo, ale to skoro všichni, někdovíc, někdo míň. Furt jsem chodil na každý představení,co jsem mohl a do hospody a měli jsmedvakrát takový soustředění spolu v létě, kde jsmeudělali ty Křižovatky, tedy Cesty a kde jsme dělalitu Havlovu hru. Když se lámala revoluce, tak jsme17. listopadu hráli na Chmelnici. Viděli jsme, jakkolem Chmelnice jely všechny ty transportéryz Počernic nebo odkud z prdele to jelo všechno asipůl hodiny na tu demonstraci. My jsme hráli v tenvečer ten společný projekt od Havla s Provázkem.Dokážeš si tedy představit, že bys v tomdivadle fungoval?Slyšel jsem tu otázku. My jsme se od nich lišili,HaDivadlo bylo na něco jiného. My jsme bylipudovější, neměli jsme takový dril jako oni. Onivšichni tehdy vrhali nožem, házeli lasem, skákali,uměli všechny ty fyzické projevy, byli úžasně úplněnaprosto dokonalí. V inscenacích to bylo vidět.Ale já zase měl rád takovou tu poťouchlost, kteroudodával Arnošt do HaDivadla, ten židovskoruskýsměr, vlastně dramaturgii. DramaturgieHaDivadla byla dramaturgie dějin Goldflamovskérodiny by se dalo říct, čili v každé hře jeněco o Židech nebo některé byly jenom o tom.Ta židovsko-ruská věc, takové to sentimentálno,zároveň smutnohořké ještě s takovým JirkouBulisem… On byl dvorní skladatel nejenom pronás, kamarádil se s Bolkem, ale Arnošt byl jehokamarád největší. My jsme spolu všichni chodiličasto do kavárny a ty kavárny měly velký význam,scházeli jsme se i v hospodách. Toto mně bylohrozně blízké ta židovská poťouchlost, ta vychy-Když se střetneš s inscenací, kterápro tebe není tím mocným zakoušeníma objevováním světa, a máš pocit, že ti nicnedává a ty ji na oplátku také ne, jak s tímumíš pak být?Tomu se vyhýbám, teda pokud možno, protožes tím mám problém. Toto je hrozně rozporuplnávěc, ale pro někoho ne. Ale když vystuduješ pomaturitě normální DAMU, kde máš tam šerm,práci s mikrofonem a všechny šílenosti, které jáneuznávám moc, protože si myslím, že ta osobnostvzniká i bez tohoto, že i v procesu se člověkmůže vše naučit… Školy dnes jsou v hroznýmstavu, protože polovina lidí tam nemá co dělat,podle mě to je úplná hrůza.Myslíš, že tenkrát to bylo lepší?Asi ne. Proto jsme dělali Bílé divadlo. To divadlobylo i kvůli tomu, že jsme nechtěli dělat strnulýmklasickým zkostnatělým nicneříkajícím prázdnýmzpůsobem jako pár lidí, kteří takzvaně majítalent, furt s tím talentem zacházejí, to je furt jako.Ano, ještě tři roky jsem byl v Prostějově, za cožděkuji Pánu Bohu, protože to bylo krásné období.Za větrem jsme byli, malé městečko, kde liškydávali dobrou noc. Tam jsem pochopil, co je totorčení. Tam opravdu nebyl nikdo na ulici v osmvečer. A vzali nás tam výborně, byli jsme přitomkomuna do hospody, byli jsme stále spolu. Dělalyse tam úžasné inscenace. Neměli jsme nikdo děti,byli jsme svobodní, dělali jsme si, co chcemev rámci možností, politický systém nám byl u prdele,protože jsme měli tak dobrý divadlo a žilijsme stále spolu. To byl zázrak, že profesionálnídivadlo bylo někde v Prostějově, že jo, za větrem.Komouši nám nevadili, my jsme si dělali, co jsmechtěli. Člověk tedy nemohl mávat červenou vlajkou,ale to nám nevadilo, protože jsme dělali jinévěci, při kterých se dalo číst mezi řádky.Tobě konvenovalo, že to bylo autorskédivadlo.Už první inscenace, kterou jsem dělal, mě napojilazpět na Bílé divadlo i Křesadlo. Bylo přímozázrakem, že jsme nebyli na jevišti samozřejmě.Oni mě oslovili, ano, já už jsemna ně chodil, když byli tady v Praze.Pak jsme se opíjeli a že jsme sedružili a věděli už, kdo jsem.A Břéťa se tam tak dostal stejně.Vždycky když přijeli, tak jsme zasešli za nimi. Tak nás pozvali oba dva.Ale byl jsem tam o jednu inscenacidřív, oni už ji psali jako na mě, trošku,aspoň tak to Arnošt říkal.Tenkrát tam ještě v Prostějověfungovali ti původní režiséři?Jeden z nejdůležitějších lidí, kterýtam byl, byl Svatopluk Vála, kterýto založil s Kovalčukem. Arnošttam přišel později. To se dá zjistitkdy. Původně to myslím bylo divadlopoezie, jak to tak bývalo. AjiYpsilonka myslím...
Page 1 and 2: Ján SedalVyplním šaty svétělem
Page 3: měli, chodili jsme ven do lesa cvi
Page 7 and 8: a vystěhovat to. Tak jsme si to vy

Ján Sedal: Vyplním šaty své tělem svým

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?