06/08 - Kult.cz

12
KNIHY » RECENZE
Povídky (skoro) jako
ze života
Josef Prokeš k Brnu neodmyslitelně patří.
Působil zde na mnoha školách (já ho zažil
ještě jako čerstvého absolventa učit na
základce), má za sebou kariéru folkového
zpěváka, se svými studenty hraje divadlo,
založil rockovou kapelu a píše. A tak jsem
neváhal, když se v redakci objevila jeho
poslední povídková knížka Na sviňu svět,
a sáhl jsem po ní.
Hned na úvod je třeba říct, že moje dychtivé
očekávání, jak to ten ostřílený bard vlastně
vidí, bylo každou další a další stránkou zklamáváno.
Josef Prokeš chce totiž za každou
cenu bavit. Co víc, chce vám dokázat, že on
je nad běžné pachtění malého brněnského
světa povznesen. Komentuje, glosuje, karikuje,
a co je na tom nejhorší – nadsazuje.
Snad právě proto, že mu ona malost nestačí.
Bohužel je však jen málo autorů v dějinách
české literatury, kteří dovedli vybalancovat
nadsázku s křečí, humor nečekaného
postřehu či novost jazyka s opakováním
opakovaného vtipu.
Jistěže na autora, jenž nemá ambice vyšší
než vyvolat úsměv posluchačů na autorském
čtení a být ironickým pozorovatelem, není
možné klást přísná měřítka „velké literatury“.
Čas je však drahý a člověk, když už ho
věnuje četbě, nechce být nuděn, natož být
svědkem zpovědi, která má sice snahu být
upřímná, ale právě k té upřímnosti jí schází
spontánnost a skutečná niternost. Ta je
zde nahrazena chlapáctvím, historkařením
a poplácáváním sama sebe po zádech. Jo,
Dravci z Kénigu!
Je mi to líto. Tak rád bych našel autora, který
popíše náš malý, ale milý a občas kuriózní
brněnský mikrosvět. Třeba méně funerálně
než zatvrzelý skeptik Arnošt Goldflam,
o němž se někteří mylně domnívají, že je na
„tu srandu“. Blíže mé generaci než vždy snící
Jiří Kratochvil. Nebo realističtěji oproti sureálně
obžernému, ale právě proto výbornému
Pavlu Řezníčkovi se všemi jeho Hvězdami
kvelbu, které brněnskou bohému sice dokonale
popsaly, ale co je v tom pravdy a co
autorova básnivá představa, ví jen vždy absolutní
Jan Horák, Brno, Francouzská 90.
Takto jsem knihu Josefa Prokeše dočetl jen
z povinnosti ... ke svému dávnému učiteli,
a také jsem přece v redakci slíbil tu recenzi.
Samozřejmě.
Josef Prokeš: Na sviňu svět
» Sursum, 2008
Roman Zelenák
Dobrodružství na
dalekém východě
Do českého literárního prostoru vstoupila
kniha z dalekých ostrovů severního Pacifiku.
A aby té dálky nebylo málo, její první příběh se
vynořuje až z 12. století, druhý pak z 19. století.
Oba v příběhy se od sebe liší nejen látkou, ale
i způsobem zpracování.
První příběh čerpá z pohnuté japonské historie,
kdy mezi sebou o území a moc bojovaly staré
samurajské rody. Příběh je vyprávěn z pozice
jednoho z velících důstojníků právě pronásledovaného
rodu. Důstojník si vede deník, který
je jakoby po letech objeven a předložen nám
„tak, jak byl nalezen“.
A jakožto deník postrádá příběh silnou dějovou
zápletku. Je popisem bojů a pronásledování,
osobních milostných vztahů mezi vojáky
a dívkami z okupovaných vesnic. Nejsilnější
na celém vyprávění je právě osoba důstojníka.
Člověk cynický, chladnokrevný a zároveň
zvláštně rozpolcený mezi své osobní a vojenské
ambice. V celém historicko-dobrodružném
vyprávění sledujeme dvě věci – jak se vyvíjí svár
dvou a více rodů a jak se před námi postupně
vynořuje charakter autora deníku.
Druhý příběh vycházející ze skutečné události
vypráví o japonských rybářích, kteří v bouři
ztroskotají na pustém ostrově, z něhož je po
šesti měsících vysvobodí Američané. Kvůli ne
zrovna dobrým politickým vztahům obou zemí
ale nemohou námořníci odvést trosečníky do
Japonska. Musejí se vylodit v Americe, kde mají
začít nový život. Nejmladší, čtrnáctiletý rybář se
oddělí od zbytku svých starších členů a jeho
zachránce jej nechá vzdělávat na amerických
školách.
Příběh je modelován na pozadí skutečného,
sama o sobě zajímavého dění, a tak vyprávění
působí téměř jako dokument. Autor se plně
koncentruje na strohé vyprávění, které sice
žene zvědavého čtenáře kupředu, ale estetický
zážitek z novely je jen minimální.
Masudži Ibuse: Na vlnách
» Paseka, 2007
Radim Ošmera