LN říjen 2009 - Libčice nad Vltavou

Strana 7
ZE STARÝCH KRONIK
Libčické bankovnictví
V roce 1905 byla v Libčicích zásluhou továrníka
ing. Karla Fischera založena v té
době velmi oblíbená hospodářská korporace
- kampelička. Na ustavující schůzi do
ní vstoupilo 23 členů. Nejmenší vklad byl
stanoven na 1K, nejvyšší na 5000K. Úrok
z vkladů byl 4%, půjčky byly úročeny 5%.
Úhrn vkladů nesměl překročit 60 tisíc korun.
Obvod působnosti byl stanoven na Libčice,
Letky, Chýnov a Dolany. Kampelička
nejprve sídlila v budově fary čp. 22, úřadovalo
se každou neděli dopoledne po mši,
pokladní hodiny byly denně večer přímo
v bytě pokladníka p. Jana Vacka. V letech
1915-29 putovala kampelička na Černou
Horu, do hostince u Škramlíků a do domu
pana Janouše, až roku 1929 si vystavěla
vlastní dům čp. 286, ale ani tam nezůstala
trvale, nýbrž koupila dům čp. 91, v němž
se dnes nachází pošta. Na počest tehdejšího
senátora a prvního náměstka starosty
Ústřední jednoty hospodářských družstev
F. J. Kroihera , který se v roce 1935 zúčastnil
oslav 30letého výročí založení kampeličky,
byla budova nazvána Kroiherův dům
– nápis zde vidíme dodnes. Kampelička od
začátku podporovala dětské, zejména školní
spoření. Pro děti a jejich rodiče pořádala
autobusové zájezdy na „památná místa naší
země“. Od roku 1930 též svým nákladem
stravovala školní děti (30 l mléka a 7 velkých
chlebů denně) a podporovala nezaměstnané
v obci. V roce 1931 vnikli do úřadovny
zloději, uloupili 17 tisíc korun a spálili staré
pokladny. Následně byla pořízená nová,
nedobytná pancéřová pokladna.
Kronika uvádí, že téměř polovina domů v
Libčicích byla vystavěna nebo obnovena
úvěrem kampeličky, která se snažila hospodářsky
i kulturně povznést obec i okolí.
(Podle libčické předválečné kroniky) přepsal
Lurich
NÁZORY
Povídá se po městě
Poslední dobou se v našem městě hodně mluví o tom, proč bylo letošní posvícení ve
dnech 22. – 23. 8., a ne poslední neděli v měsíci, tedy letos pátou neděli v měsíci srpnu
– možná, kdybychom měli zafixované, že posvícení slavíme čtvrtou neděli v srpnu, k
žádným dohadům by nedošlo. Pět nedělí má srpen jen tehdy, když 24. 8. /sv. Bartoloměje/
připadne na neděli nebo pondělí (letos to bylo pondělí). Nechť laskavý čtenář
odpustí trochu těch kalendářních počtů. (Nehledě na to, že v našich zemích většinou
počítáme od začátku, nikoli od konce – to bychom se totiž občas nedobrali konců.)
Ale nyní trochu obšírněji. V prvé řadě mě
překvapuje, že o termínu letošního posvícení
se začaly vést po městě řeči až týden
před vlastním posvícením, přestože datum
konání posvícení bylo oficielně zveřejněno
již minimálně půl roku předem. V druhé
řadě mě udivuje, že až do chvíle, kdy píši
tyto řádky, se nenašel nikdo, kdo by s tímto
„problémem“ přišel za farářem – vždyť
kostel je středobodem posvícení. Co tedy
vlastně je posvícení Jde v prvé řadě o „Výročí
posvěcení kostela“ (u nás v Libčicích se
to stalo před 340 lety na svátek sv. Bartoloměje,
tedy 24. srpna). Je to den (dny), kdy
toužíme vyjádřit radost a vděčnost nad tím,
že uprostřed našeho města je kostel. Od nepaměti
svou radost lidé vyjadřují různými
akcemi a aktivitami, které přesahují rámec
všedních dnů (ať už kulturními, sportovními,
nebo těmi, které se týkají osobních mezilidských
vztahů). Je třeba si ale stále uvědomovat,
že tyto aktivity jsou jen jakýmsi
zlatým přívěskem ke klíči, kterým se otvírá
to podstatné - tedy vděčnost, že máme
uprostřed našeho města kostel. A k čemu
by byl přívěsek, když by nebyl klíč.
Posvícení je tedy veskrze věcí, která se odvíjí
od jisté církevní tradice. Od nepaměti
se posvícení slaví v neděli okolo výročního
dne posvěcení kostela. Připadá-li tento
den na úterý až sobotu, slavíme následující
neděli. Připadá-li na pondělí, slavíme předchozí
neděli. Připadá-li tento den na neděli,
slavíme ten den. (Nebo si místo slova neděle
doplňme víkend.) Kupodivu toto počítání
přesně odpovídá kalendářnímu počítání
v úvodu mého článku. (A doufám, že v této
oblasti nikdo nebude zpochybňovat mé
teologické vzdělání.) Doneslo se mi, že někteří
se dovolávají toho, že co oni pamatují,
vždycky bylo posvícení poslední srpnovou
neděli. Dovolávám se tedy čisté paměti pamětníku:
Rozpomeňte se tedy, prosím, že
vaše paměť sahá pravděpodobně nejdále
do dob komunismu, kdy vše církevní bylo
přebíjeno lidovými veselicemi. Rozpomeňte
se tedy, prosím, že duchovní správa v našem
městě byla fakticky obnovena až v roce
2000 (v letech 1989 – 1999 mnohdy nebyla
o posvícení ani slavena mše svatá, mnohdy
ani o vánocích a velikonocích). V těch dobách
jistě nikdo neřešil, kdy se vlastně má
správně posvícení slavit. Chceme-li nyní
obnovovat tradice, obnovujme je od „klíče“
nikoli od lidové veselice – ta přece může být
kdykoli.
Rád bych se ještě zastavil u jedné záležitosti,
která se mě dotkla osobně: Povídá se
po městě, že letos bylo posvícení o týden
dřív, protože Schovanky následující víkend
nemohly. Věřím, že vnímavému čtenáři,
po přečtení předchozích odstavců, připadá
tento důvod absolutně absurdní. Přesto
bych rád uvedl, že Schovanky vždycky
respektují termín našeho posvícení a do
svého diáře si ho zapisují u nás v Libčicích,
tedy rok dopředu – vždy se jen doladí, zda
bude koncert v neděli, v pátek, nebo v sobotu.
(V té souvislosti snad nestojí ani za
zmínku to, že v Libčicích zpívají jen proto,
že jsou mými přáteli – také u nás nemusí
zpívat vůbec.) Doufám, že nikdo z těch,
kteří přičítají Schovankám termín letošního
posvícení, jim o posvícenské sobotě
netleskal.
Tak mě napadá, že k tomu, abychom napříště
předešli dohadování o termínu posvícení,
máme jen dvě možné cesty: Buď všichni
budeme respektovat, že datum posvícení se
bude odvíjet od termínu, kdy církev slaví
Výročí posvěcení kostela, nebo víkend radosti
a veselí od církevní tradice oddělíme
– pak ho nenazývejme „posvícení“, ale například
„slavnosti města“ a ty můžeme slavit
kdykoli, třeba poslední neděli v měsíci
– ale abychom se dobrali konců. (Já ovšem
spolu s těmi, kteří cítí vděčnost, že máme ve
městě kostel, budu slavit Výročí posvěcení
kostela v řádném termínu.)
Váš katolický farář P. Petr M. Bubeníček