Rudolf Steiner

1. pøednáška z cyklu“Úvod do anthroposofie”,Praha, 31.3.1990Rudolf Steinertvùrce anthroposofieZdenìk VáòaVážení přátelé,dovolte, abych zahájil cyklus, jejžjsme nazvali “Úvod do anthroposofie”,přednáškou, zaměřenou naosobnost, skrze níž se anthroposofiestala pojmem, skutečností, hnutím,které se dnes na konci 20. století rozšířilopo všech kontinentech, i kdyžnikdy neusilovalo a ani nadále neusilujestát se nějakým hnutím “masovým”,ať už v politickém nebo ideologickémsmyslu. Neboť anthroposofienechce být ničím jiným než pomocnourukou všem hledajícím, a tobez ohledu na světový názor nebonáboženské vyznání.V této úvodní přednášce bude ovšemmožno načrtnout pouze v hrubýchrysech to, co by mělo být dálerozvedeno v přednáškách následujících,na něž tímto zároveň odkazuji.Rudolf SteinerTvùrce anthroposofie“Chceš-li uèinit jeden krok kupøedu v poznánítajných pravd, uèiò zároveò tøi kroky vpøedve zdokonalení charakteru.”Jestliže každý lidský život je v zornémúhlu věčnosti mystériem, pak toplatí zvláštní měrou o velkých duchovníchpostavách.Jednou z nich byl Rudolf Steiner -tento “velký neznámý”, jak jej nazvaljeden z jeho životopisců. Jeho život adílo, jež sahá svými kořeny do sklonku19. století a dosahuje své kulminacev první čtvrtině 20. století, stojí přednámi jako kniha zjevení, která je siceotevřená všem, ale zároveň je i zahalenámnoha závoji, jež je možno odhalovatjen postupně.Každé svědectvísoučasníkůje pouze částečnýmodhalením,pouze jednímaspektemjeho osobnosti.On sám prozradilve svém vlastním životopise jenvelmi málo osobního, neboť mu šlopředevším o vylíčení objektivníchúkolů a situací, do kterých ho životpostavil. Hlavním svědectvím o jehoživotě je proto jeho obsáhlé dílo - na6000 přednášek a 300 publikací,nehledě na bohatou literaturu, z tohotodíla vyplývající.Pronikat do jeho díla a opravdu jepochopit, je úkolem na celý život.Na tom je možno i stroskotat. Akademickávěda si s jeho fenoménemvětšinou neví rady a proto jej radějipřechází mlčením. Komu se však podaříponořit se do jeho díla, kdo v soběpřekoná potíže s jeho nezvyklou mluvou,s jeho způsobem myšlení, jež sicevychází z vědeckého základu naší doby,dovádí je však až za hranice smyslovéhopoznání, do světa duchovníchskutečností, ten v něm uznává velkéhoduchovního učitele, který prošel určitoucestou zasvěcení a otevřel možnoststejného putování pro všechny, kdomají odvahu ho následovat.Mystériem lidského života se projevujemimo jiné i ve vnitřních rytmech,skrytých zákonech, které z něhočiní často drama, epos, ba něco legendárního,mýtického. Zvlášť silně se toprojevuje u osobností, jež významnězasáhly do duchovního vývoje lidstva- v životě světců, proroků, zasvěcencůse objevují některé příbuzné rysy, kteréjsou známkou určité zákonitostiduchovního vývoje a nikoli jen putujícímliterárním motivem, jak se obvykledomnívá vnější historie.Pohlédneme-li z tohoto hlediska napozemský život a působení RudolfaSteinera, můžeme si ověřit, jak tu vystupujído popředí rytmy po 7 letech,jež souvisejí s tělesným i duševnímvývojem člověka (výměna zubů v 7letech, pohlavní dospívání ve 14, duševnídozrání v 21 atd.).Podívejme se tedy na hlavní faktaa mezníky tohoto bohatého života.Místem zrození na pomezí německéhoa slovanského světa je RudolfSteiner pravým středoevropanem.Narodil se 27.2.1861 v Kraljevci vdnešní severní Jugoslávii. Otec Johannbyl jako železniční úředník rakouskédráhy několikráte za jeho dětství pře-23

kládán a tak malý chlapec poznávalprotiklad přírodních krás alpskéhopředhůří i světa rodící se techniky, kteráměla postupně ovládnout život lidstva.Dětství až do 7. roku strávil na železničnístanici v Pottschachu ve Štýrsku,pak rodina přesídlila do Neudörfluv Burgenlandu na rakousko-maďarskýchhranicích. Odtud navštěvovalreálku ve Vídeňském NovémMěstě, kde maturoval r. 1879.Již od 7. roku se v něm projevujeschopnost vnímat duchovnost v příroděi svět zemřelých, prožívá nadsmyslovédění mše i oblažující působenígeometrie, která je mu čirým duševnímzážitkem. Od svých 14 let horlivěčte Kanta, aby z něho čerpal podnětk překonání hranic poznání, tímtofilozofem vymezených.Od Kanta vede záhy cesta k Fichtovia k záhadě lidského já, která sestala osou jeho úsilí o novou duchovníkulturu; jeho pozdější duchovní vědaje vlastně cestou od vědomí obyčejnéhojá k uchopení pravého já.Jestliže duchovní prožívání bylopro mladého Steinera samozřejmostí,zůstával mu problémem vztah k přírodě,k jejímu obrazu v přírodních vědách,s nimiž se seznamoval jak přisvém studiu ve Vídeňském NovémMěstě, tak i na Vysoké škole technickéve Vídni, kam se dal zapsat na přáníotcovo, který chtěl mít z něho inženýra.Ve svém životopise Rudolf Steinersám o tom říká: “Duch a příroda stálytehdy před mou duší v plném protikladu.Svět duchovních bytostí promně existoval. Že “já”, které je samoduchem, žije ve světě duchů, bylo promně bezprostředním nazíráním. Příroděse však do prožívaného duchovníhosvěta nechtělo.”Pomocí mu bylo setkání s anonymnímduchovním učitelem, kterýjej vybídl: “Chceš-li přemoci nepřítele,začni tím, že jej nejprve pochopíš.Nad drakem zvítězíš jen tehdy,když vklouzneš do jeho kůže.”24Vytváøej si okamžikyvnitøního klidu a uè se vnich rozeznávat podstatnéod nepodstatného.Rudolf SteinerRudolf Steiner ako študent, 1879Znamenalo to vlastně, že k přemoženímaterialismu, v nějž vyústilocelé novodobé přírodovědné myšlení,je nezbytné si metody tohoto intelektuálníhovědomí plně osvojit, prohlédnoutjeho dílčí pravdy a pak teprvepřekonat jeho meze a vytvořit spirituálníobraz světa.To také Rudolf Steiner učinil -vklouzl do drakovy kůže, abychomzůstali u tohoto obrazu, a ovládl jej.Odtud se mohl vydat na cestu ke svémuživotnímu poslání.Druhou pomocí mu byly přírodovědnéspisy Goethovy, k nimž ho přivedljeho bratislavský učitel, literárníhistorik Karl Julius Schröer, nadšenýobdivovatel Goethův. Z jeho podnětuzačal už jako 21letý pracovat na vydávánípřírodovědných spisů Goethových.Goethovo přírodovědní myšlení,vyjádřené zejména v jeho “Metamorfoserostlin” a v nauce o barvách, kterátolik inspirovala i našeho Purkyněho,nesklouzávalo do materialismu,jako tomu bylo zejména ve 2. polovině19. století, ale chápalo přírodu jakoproniknutou duchem - a to byl bod,na který mohl Rudolf Steiner navázat.Když se byl vypořádal s Geothovýmsvětovým názorem, převedl vesvých spisech “Wahrheit und Wissenschaft”(1892), vlastně pro tisk upravenádisertační práce, a zejména “Philosophieder Freiheit” (1894) duchovnísubstanci goetheanismu do sféry živéhomyšlení a morální intuice jakojakési předsíně a východisku vlastníduchovní vědy.Filosofie svobody, první z jeho základníchděl, vychází z přesvědčení,že hranice poznání nejsou dány jednouprovždy, nýbrž závisejí od vývoječlověka a mohou se stále rozšiřovat.Tento vývoj se odehrává v oblastivnímání a myšlení - poznání vznikávlastně proniknutím vjemu pojmemtvořivého myšlení.Vnímáním nemyslí ovšem RudolfSteiner pouze vnímání smyslové, alei vnitřní duševní zážitky jako city jsoumu orgány vnímání. Proto také všechenpokrok v poznání je možný jenškolením, zjemňováním schopnostivnímání, které proniká do všech vrstevbytí, ne pouze tělesných, nýbrž i duševnícha duchovních.Aby se však stalo poznáním, musík němu z druhé strany přistoupit očištěnímyšlení, t.j. myšlení očištěné odsubjektivních faktorů, jako je přání,afekty, sklony, emoce a iluze všehodruhu. Jen tak je možné i v duchovnímpoznání dosáhnout téže objektivityjako např. v přírodních vědách.S tím je pak spojen i prvek svobody.Myšlení je svobodné jen tehdy,když není kaleno pudy, vášněmi a jinýmiafekty. Když člověk myslí a jednáz impulsů, které neprohlédá, je nesvobodný.Tak je problém překonáníhranic poznání spojen zároveň s problémemsvobody. Jen když člověk dospějek myšlení, zbavenému vší smyslovosti,dospívá zároveň k pochopenísvobody. Proto stupeň jeho svobodyzávisí vždy na kvalitě jeho myšlení.Tímto osvobozeným myšlenímvšak člověk vstupuje zároveň do morálnísféry, do oblasti morálních ideálů,kde může rozvíjet morální fantazii.Svoboda jednání je možná pouzetam, kde člověk jedná z představ apohnutek, které si morální fantaziíurčuje sám ze sebe. Kde jeho morálnípředstavy jsou určovány něčím mimoněj - autoritou, dogmaty, předpisy,zákazy apod. - je nesvobodný. Svobodnýje tehdy, když si sám vytvářísvé morální představy a když takéchce to, co poznává jako správné.Tak je morální fantazie zdrojemjednání svobodného ducha. Tak je vechtění cvičena svoboda, v cítění jeprožívána, v myšlení poznávána.Ale abychom toho dosáhli, musínaše myšlení zůstat živé. Jen toto živé- a nikoli mrtvé abstraktní myšlení,jak je běžně užíváme i ve vědě - jezákladním předpokladem ke skutečnémupochopení anthroposofie.

Každý tvoj èin, každéslovo zariaï tak, aby sinimi nikomu nezasiaholdo slobodného rozhodnutiajeho vôle.Rudolf SteinerProto je Filosofie svobody její propedeutikou(úvodem).K těmto myšlenkám vtěleným doFilosofie svobody však Rudolf Steinerdošel až po přesídlení do Výmaru,kde jako 28letý začal pracovat v Goethověa Schillerově archivu.Tam se též uskutečnila významnásetkání: s H. Grimmem, ErnstemHaeckelem - “papežem materialistickýchmonistů” a Friedrichem Nietzschem.Oběma posledním věnovaldo jisté míry apologetické studie, vnichž se projevuje jeho schopnost plnéhovcítění se do jinak cizího myšlenkovéhosvěta a zároveň jeho překonánízevnitř.Nietzsche, který vyšel z idealismu,podlehl nakonec sugesci dobovéhomaterialistického myšlení a tak došelnapř. k znetvořenině idee reinkarnacev představě o věčném návratu stejnéhoa vznik nadčlověka si představovalčistě zoologicky, podobně jako vznikčlověka z opice.Naproti tomu R. Steiner zachovalduchovní element svého myšlení apronesl je branou, na níž Nietzscheztroskotal.Na konci svého výmarského pobytu,kolem 35. roku, vybojoval R.Steiner významnou fázi svého vnitřníhovývoje. Až do té doby žil plně vduchovním poznání - i když se bránilprojevovat je navenek - zatímco smyslovépoznání mu zůstávalo něčím spíšestínovým, do čeho se s námahoumusel vpravovat. Teprve nyní, v poloviněživota, dospěl k plnému uchopenísmyslové skutečnosti - vlastně kplné inkarnaci ve fyzickém těle.Mohli bychom to tedy nazvat jakýmsiopožděním ve vývoji, ale jen zobvyklého hlediska.Z vyššího hlediska je tomu naopak:většina lidí uchopuje smyslovýživot ve fyzickém těle vlastně předčasněa proto v něm zůstává uvězněna,není schopna proniknout za jeho meze.V případě R. Steinera se uplatňujeprincip zadržení ve vývoji, který pozvedlčlověka nad zvíře a který homůže jednou též povznést nad dnešnístav.S tímto vnitřním obratem je spojenai vnější změna: přesídlení do Berlínav r. 1897. Jeho vnitřní zření se tustřetává s rozkladnými tendencemidobové kultury. R. Steiner sám nazývátato léta na konci století léty zkoušek,kdy jeho etický individualismus,vypracovaný ve Filosofii svobody, bylvystaven nebezpečí, že se z něčeho čistěniterného stane něčím vnějším, zesoterního exoterním.Takovéto překážky klade obvykleosud člověku do cesty, aby se jejichpřekonáváním mohl vyvíjet duchovnědále.Své duchovní zření uhájil R. Steinertím, že je obrátil ke křesťanství.Zkouška byla dovršena duchovnímvítězstvím v nalezení mostu mezi světemducha a světem přírody, v plnémpoznání mysteria já a jeho kosmickéhopraobrazu - Krista. R. Steinersám nazývá tento zážitek “duchovnímstanutím před mystériem na Golgotěv nejvnitřnější, nejvážnější slavnostipoznání”.V každém případě je tento zážitekz r. 1899 mezníkem v jeho duchovnímvývoji, klíčovou událostí, z níž vycházícelé jeho další působení.Znamenalo plné, na vší tradici nezávislépochopení mystéria na Golgotěa jeho významu pro vývoj země ačlověka. Kristus, který se spojil smrtína Golgotě se zemí, se mu jeví jakosíla pronikající a oživující svět přírodykolem nás a zároveň jako božskábytost, která je přítomna v každé lidskéduši jako pravé já celého lidstva.Teprve po tomto poznání mohlnastoupit svou dráhu duchovního učitelea plnit své životní poslání.Až do té doby vydával R. Steiner“Literární magazin” a “Dramaturgickélisty”, přednášel ve spolku GiordanaBruna a na Dělnické vzdělávacíškole (zde až do r. 1905). Od roku1900 začal přednášet v Theosofickéknihovně hraběte Bruckdorfa o Nietzschovi,Goethově tajném zjevení (Pohádkao zeleném hadu a bílé lilii), zejménavšak o “Mystice na počátkunovodobého duchovního života a jejímvztahu k modernímu světovémunázoru”, jakož i o “Křesťanství jakomystické skutečnosti” - oba přednáškovécykly vyšly záhy v přepracováníknižně.Profesor Karl Julius Schröer(1825-1900). Steinerov učiteľ,ktorý priviedol Steinera k štúdiuGoetheho. Vyučoval na evanjelickomlýceu v Bratislave a na technickejuniverzite vo Viedni. Narodilsa a býval na Bielej ulici v Bratislave.Steiner o Schröerovi neskôr vosvojom životopise napísal: “Vrúcnosť,s akou pristupoval k veciam,nadšenie, s akým na prednáškachčítal básne, nás viedli k zvnútornenémuvnímaniu poézie. Došlo ktomu, že som sa so Schröerom užpo niekoľkých prvých prednáškachbližšie zoznámil. Často ma potombrával domov, rozprával o tomalebo onom na doplnenie svojichprednášok, rád odpovedal na mojeotázky a obyčajne ma potomprepustil s nejakou knihou zo svojejknižnice. Pritom padlo aj nejednoslovo o druhej časti Fausta,na ktorého vydaní a výklade právepracoval.”“Ďakujem Bohu a dobrémuosudu”, píše študent Steiner 13.januára 1881 svojmu priateľovi,“že som tu vo Viedni spoznal muža... ktorého si vysoko vážim a ctímako učiteľa, učenca, básnika a akočloveka. Je to Karl Julius Schröer.”25

Spolu s dalším cyklem “Od Budhyke Kristu” se R. Steiner v tomtotheosofickém prostředí, které kladlodůraz na východní nauky, od počátkuvědomě postavil za křesťanství jakozáklad velikosti evropské duchovníkultury.V r. 1902 se spojil s Theosofickouspolečností, protože tam v té době nalézaljediné publikum, jež usilovalo oduchovní poznání a bylo schopno přijímatvýsledky jeho vlastního duchovníhozření.Jeho působení v tomto prostředímělo však od počátku anthroposofickýduktus - je příznačné, že jeho prvnípřednáška o duchovním vývoji lidstva,jako člena, měla název “Eine Anthroposophie”- a neměla nic společnéhos různými triviálními směry a pošetilýmiokultismy, které se uvnitř theosofickéspolečnosti zahnízdily.Tehdy vzniká skutečná duchovnívěda, jejíž základy jsou utvářeny v letech1902-1909 - první období, vněmž vystupoval do popředí elementpoznání a zároveň vyrovnání se soudoboupřírodní vědou.Dokumentují to zejména tři základníspisy:1. “Theosofie” (1904) - jako úvoddo nadsmyslového poznání světa ačlověka;2. “Jak poznáme vyšší světy”(1904-1909), návod k duchovnímuškolení;3. “Tajná věda v náryse” (1910)- jakési shrnující kompendium.I když to, co je obsahem těchtospisů, bude podrobněji prohovořenov dalších přednáškách tohoto cyklu,uveďme si zde alespoň v nástinu některéjejich hlavní myšlenky.“Theosofie” je úvodem k nadsmyslovémupoznání světa a určení člověka.V návaznosti na myšlenku Fichtovu,že k vnímání vyšší skutečnosti jetřeba vyvinout nový vnitřní orgán -jinak pro něho neexistuje tak, jako proslepého od narození neexistuje světsvětla a barev, prožívá R. Steiner duchovníslepotu své doby, ale věří v jejíuzdravení: jeho spis je pokusem otevřítv tomto smyslu člověku oči.Ukazuje, jak člověk patří třemičlánky své bytosti - tělem, duší a duchemtřem světům:- tělem světu smyslovému, kteréje pro duchovně slepé jedinou realitou;- duší světu duševnímu, jejž prožívájen stínově, přitom je však stejně26Každá idea, která se tinestane ideálem, umrtvujev tvé duši jistou sílu.Každá idea, jež se ti všakstane ideálem, vytváøí vtobì síly živoucí.Rudolf Steinerskutečný, jako je fyzické okolí jehotělu;- duchem patří světu duchovnímu,jenž ho právě tak obklopuje, i když semu zdá neskutečným.Všechny tyto tři světy jsou navícdiferencované, mnohovrstvé. Stejnětak je tomu s člověkem, který sám sebeprožívá sice jako uzavřenou osobnost,pozůstává však z více do sebevsunutých článků:a) jeho fyzické tělo souvisí ve svémprostorovém projevu s minerálnímsvětem - to je patrno především na lidskémrtvole;b) jako oživená bytost, která sesvým růstem, oběhem, látkovou výměnou,rozmnožováním projevujícímse v čase souvisí s rostlinou; tyto sílyživota tvoří organismus, jejž Aristotelesnazýval “vegetativní duší” a R.Steiner životním či éterickým tělem;c) jako bytost cítící, naplněná žádostmi,vášněmi, pocity libosti či nelibostije člověk spřízněn se zvířetem;také tyto síly jsou součástí určitéhosystému, jejž Aristoteles nazýval “animálníduší” a R. Steiner tělem pocitovýmči astrálním (pojem známý užParacelsovi, Jakubu Böhmeovi a d.)čili “hvězdným” vzhledem k jeho souvislostis hvězdnými vlivy (částečnéoprávnění astrologie);d) čtvrtým článkem, jímž se člověkpozvedá nad přírodní říše a stává seteprve v pravém smyslu člověkem,duchovní bytostí, duchem mezi duchy,je já. Z tohoto já je člověk schopenočišťovat a proměňovat své nižší článkyve vyšší, jež ho pozvedají nad pouhouegoitu a spojují s božským světem.Centrální částí “Theosofie” je kapitolao znovuvtělování ducha a o osudu.Prastaré východní učení je tu nověvysloveno západní myšlenkovou formou,a to z vlastní duchovní zkušenosti,bez opory o tradici.V jeho lapidární formulaci: “Tělopodléhá zákonům dědičnosti, dušepodléhá osudu, jejž si sama utvořila.Tento člověkem utvářený osud senazývá karma. A duch stojí pod zákonemznovuvtělování či reinkarnace.Duch je věčný; narození a smrtvládne podle zákonů fyzického světav tělesnosti; duševní život určený osudem,zprostředkovává během pozemskéhoživota souvislost obou.”Tyto základní skutečnosti R. Steinerpak vypracovává v dalších letechdo zcela konkrétních podrobností.Zdůrazňuje přitom, že jedním z hlavníchúkolů anthroposofie je vtisknoutzápadnímu myšlení tuto ideu reinkarnacea karmy, a to ve spojení s křesťanstvím,aby lidstvo vůbec nalezlosmysl a cíl svého vývoje. Říká: “Jakokdysi dozrál čas, aby byl přijat kopernikánskýsvětový názor, tak dozrálanaše doba k přijetí nauky o reinkarnacia karmě do vědomí.”Poslední část “Theosofie” - Stezkapoznání naznačuje metody, jimiž jemožno dospět k poznatkům, o nichžse tu mluví.Podrobně je popsáno toto duchovníškolení v knize “Jak poznáme vyššísvěty” a v řadě pozdějších spisů apřednášek. Návody k energické vnitřnípráci s cvičením koncentrace a meditacemají probudit síly, jež dřímají vkaždém člověku a uvést v činnost nadsmyslovéorgány vnitřní - tzv. lotosyvýchodního učení, čistě duševním amorálním úsilím, bez násilných duchovnícha tělesných praktik yogy.Zdůrazňuje přitom, že objektivníduchovní poznání, na rozdíl od běžnéhopoznání vědeckého, není možnébez intenzivního vývoje morálního -jinak hrozí nebezpečí halucinací a autosugescí.Zlatým pravidlem je: s každýmkrokem vpřed v poznání učiň zároveňtři kroky ve zdokonalení svéhocharakteru. Má-li duše zrcadlit velképravdy nezkresleně, musí být její hladinačistá.Nejde tu přitom o nějakou snahuo “sebevykoupení”, která by byla vrozporu se základním křesťanskýmučením o milosti a vykoupení skrzeJežíše Krista. Konečný výsledek snažení,které má být vždy uvolněné atrpělivé, nikoli křečovité a násilné, závisívždy na milosti. O té se však nemápříliš mluvit a pasivně na ni čekat, nýbržaktivně jí vycházet vstříc: jen tomu,kdo tluče vytrvale na dveře, je otevřeno.Dokončenie v budúcom čísle

1. pøednáška z cyklu“Úvod do anthroposofie”,Praha, 31.3.1990Rudolf Steinertvùrce anthroposofieZdenìk VáòaDokončenie zo Sophie 8Hlavním tématem “Tajné vědy” jevývoj světa a člověka, kosmologie a anthropologie,nikoliv však z hlediska přírodovědného,nýbrž duchovního bádání.V tomto smyslu výraz “tajná, okultní”neznamená vědění utajované, nýbržprostě nepřístupné, skryté pouhýmsmyslům, jichž používá běžná věda, azískané vnitřní duchovní cestou, ježmůže vést ke stejně exaktním poznatkům,jako věda přírodní.Tato vnitřní cesta vede po třech stupních,jež R. Steiner nazývá imaginací,inspirací a intuicí, přičemž používá těchtopojmů v jiném smyslu, než je tomu vběžné praxi. Ze tří základních duševníchschopností - myšlení, cítění a chtění -vychází jak to naznačila už Filosofie svobodyz té nejbdělejší: z myšlení.V intensivním cvičení koncentracea meditace lze je odpoutat od jeho závislostina smyslovém vnímání, zaktivizovatje a obrátit k sobě samému. Tak semůže oživit, zbavit se své stínovosti astát se samo orgánem vnímání. Místoabstraktních pojmů se objevují živé obrazy- jako poukaz na duchovní skutečnosti,to je imaginace.Imaginace je tedy produchovnělýmmyšlením a vnímáním, jež se podobásvětelným, barevným, čichovým a chuťovýmdojmům, avšak bez fyzické příčiny.Nejde tu ovšem ještě o vlastní duchovnískutečnosti, nýbrž jen o poukazna ně - imaginací jsou pouze jakoby vyhmatávány.Jednotlivé imaginace jsoupouze jako hlásky,které je třebateprve sestavovatv slova.A to se děje na“svet je jedna ve¾ká hádanka - a èlovek je jejriešením.”druhém stupnipoznání - inspiraci,k níž je možnodospět tak, že seobrazy imaginacepotlačí, že se vědomícele vyprázdní v bdělém očekávání.Pak teprve mohou do něho prouditvlastní duchovní skutečnosti, které narozdíl od tiše plynoucích imaginací znějíjako tóny, slova (s tím souvisí zážitekhudby sfér u starých Řeků, zážitek Logu,světového slova, “skrze něž všechno učiněnojest” - Janovo evangelium).Inspirace je tedy duchovním slyšením,poznáním vlastní duchovní skutečnosti,i když ještě ne úplným.K tomu dochází až na stupni intuice,která je zážitkem bytostí, jež se projevujína stupni imaginace a inspirace jenve svých účincích. V intuici proniká člověkk duchovní podstatě, k já všech věcí.To je možné jen v láskyplném ponořováníse do druhých bytostí - síla nesobeckélásky se tu stává nejvyšší silou poznání,v produchovnělém chtění, které jezároveň také zdrojem pravého svobodnéhojednání v morální intuici.Jednání na základě vnějších norem,příkazů a zákazů, je vlastně nesvobodnéa dnešnímu stupni vědomí člověka nepřiměřené- tento základní motiv Filosofiesvobody se objevuje ve stále novýchvariantách.Láska, která je ústředním poselstvímkřesťanství, je možná jen za podmínkysvobody. Proto jen takové jednání má plnoumorální hodnotu a je vpravdě křesťanské,které je svobodné.Proto také zaujímá významné místov duchovní vědě R. Steinera jeho christologie.Nevychází jen z časově omezenéhohistorického jevu křesťanství, jakje zvěstuje Evangelium a církevní tradice,nýbrž ze zážitku přítomně působícíhoKrista, jako božské kosmické bytosti,která se skrze mystérium na Golgotě spojilase zemí a s lidstvem, aby dala jehodalšímu vývoji rozhodující impuls k postupnémuproduchovnění země a člověka.Ve svých velkých přednáškovýchcyklech o 4 Evangeliích, o dopisech Pavlových,Janově Apokalypse atd. R. Steinerukazuje, jak božská bytost Kristova,Logos, Božské Slovo, uctívaná pod různýmijmény již v předkřesťanskýchkultech a očekávaná nejen židovskýmnárodem jako Mesiáš, nýbrž i ve starověkýchmystériích, sestoupila z duchovníhosvěta, aby se spojila při křtu vJordáně s člověkem Ježíšem Nazaretským,působila pak po tři roky na zemi,23

Staré Goetheanum, ktoré zhorelo pri požiare na silvestrovkú noc 192224prošla smrtí na Golgotě a zmrtvýchvstáním,aby dále působila v nadsmyslovésféře země a vedla lidstvo k jeho budoucímucíli. Smyslem pozemského životačlověka proto je, aby ze svého svobodného,od egoismu očištěného a produchovněnéhojá nalezl Krista jako zdroj všímoudrosti a lásky - úkol, na nějž nestačíjeden lidský život, ale za nímž je nutnoputovat dlouhou cestou vývoje. V tomtoputování jsme vlastně i po 2000 letechstále ještě na začátku.Rudolf Steiner nepřišel zakládat novousektu nebo hlásat novou theologii,nýbrž ukázat možnost nového zážitkuKrista, bez ohledu na církevní příslušnost,ba i bez ohledu na křesťanské vyznánívůbec.Kristus je tu pro všechny a je tajemstvím20. století, že je nám blíže než kdykolivpředtím - pro všechny, kdož hochtějí opravdově hledat.Důsledná křesťanská orientace R.Steinera byla nakonec i příčinou rozchodus Theosofickou společností, kdeza vedení A. Besantové a Leadbeateradošlo k profanaci křesťanské myšlenkyzaložením tzv. “Řádu hvězdy Východu”a prohlášením indického chlapce Krišnamuntihoza znovuzrozeného Krista.To R. Steiner důrazně odmítl, což vedlok odloučení - z německé sekce vzniklapočátkem roku 1913 Anthroposofickáspolečnost, k níž se připojila i většinačlenů ostatních evropských sekcí, mezinimi Česká theosofická společnost - češtíčlenové dobře znali R. Steinera z jehopřednášek v Praze (od r. 1907 do 1924navštívil Prahu celkem 12x), kterou R.Steiner miloval - od českého národa očekávalvelké věci v jeho budoucí úlozejako pojítka mezi západem a východem.Vývoj věcí dal R. Steinerovi za pravdu:akce s Krišnamuntim skončila blamáží,soudy a Krišnamunti sám se podosažení dospělosti od Theosofické společnostidistancoval a působil jako samostatnýfilosof (zemřel nedávno jako 90tiletý v Londýně).Mezitím však vstoupila anthroposofiedo svého 2. období, jež znamená rozšířeníimpulsu duchovní vědy do oblastiumění. Jestliže v dosavadním vývoji převažovalimaginativní element poznání,dostává se od r. 1910 do popředí inspirativníelement umění, které je prohloubenímspirituálního života.Odráží se to především ve vzniku 4mysterijních dramat (1910-1913). V modernímrouše se tu objevuje prvek, kterýhrál významnou roli v zasvěcení starověkýchmystérií, např. v řecké Eleusiné,kde se z tamního mysterijního dramatuo Deméter a Parsefóně vyvinulo evropskédrama vůbec.Brána zasvěcení, Zkouška duše,Strážce prahu a Probuzení duší, jak setato dramata nazývají, líčí vnitřní osudyhledačů ducha, karmicky navzájem spojených,a to i v několika pozemských životech,v nichž kráčí každý svou vlastnícestou k sebepoznání a je tak veden kzasvěcení. V dramatech, jejichž formase samozřejmě vymyká běžnému dramatickémuumění, je vlastně uměleckyztvárněn v podstatě celý obsah duchovníhopoznání anthroposofie.Proto se také záhy ukázala potřebavybudovat pro jejich představení vlastnístánek, ze spirituelního hlediska důstojnější,než byla mnichovská divadla, kdese konaly jejich premiéry.Tak byl položen v září 1913 základníkámen ke stavbě Goetheana na pahorkuu Dornachu poblíž švýcarské Basileje.Na betonovém soklu vznikala pod vedenímR. Steinera a za spolupráce příslušníků17 národů podivuhodná dřevěnástavba o 2 kopulích, ve zcela novém slohu,v jehož formách se uplatňovaly principyorganického života s jeho dynamičnostía zákony metamorfózy.Ve stejném stylu - nyní nazývanémgoetheánském - se rozvíjely i ostatní dru-hy umění, spojené se stavbou, plastika -zejména velká socha Krista jako reprezentantalidstva, přemáhajícího dvojítvář zla, malířství - malby uvnitř kupolí,umělecké řemeslo.Goetheánská architektura je nynírozšířena po celém světě, možno říci, žeteprve nyní se stává vpravdě moderní aje obdivuhodné, jak ve své dynamickétvárnosti je schopna se organicky spojovats místními národními tradicemi, aťuž jde o stavby japonského architektaAgematsu, maďarského Imre Makowiczea řadu architektů německých, švédskýchnebo anglických.Spolu se stavbou se vyvinulo i zcelanové, dosud neznámé umění - eurythmie,pohybové umění, které není ani tancemani gymnastikou či pantomimou,ale “viditelnou řečí” a “viditelným zpěvem”,jež vyjadřují gesty a pohyby kosmickéduchovní zákonitosti hlásek, slova tónů.Ve vývoji eurythmie, stejně jako uměnírecitace a utváření řeči spolupůsobilas R. Steinerem slečna Marie von Sivers,od r. 1914 paní Steinerová, věrná a obětaváspolupracovnice v plném jeho životnímposlání.Třetí a poslední období tohoto dílazačíná v r. 1917. Na rozdíl od předchozích,zaměřených na sílu poznání (myšlení),resp. umění (cítění) přechází nyníanthroposofie do vůle a obrací se tvořivýmzpůsobem do všech oblastí sociálnía praktické činnosti.Podnětem byla katastrofa 1. světovéválky, jež vytvořila příležitost k hledánívýchodiska z kritické sociální situace.Stalo se jím hnutí trojčlennosti sociálníhoorganismu, naznačující možnosti novéhouspořádání společnosti, jež můžepřekonat extrémy dosud vládnoucího kapitalismu,tak i tehdy do popředí se deroucíhosocialismu.Pravé příčiny neduhů sociálního organismubyly rozpoznány v propletenostistátu s hospodářským a kulturnímživotem, které by měly utvářet autonomnísféry, v nichž by dostaly svůj pravýsmysl hesla francouzské revoluce:svoboda - v životě kulturním;rovnost - v životě právně-politickém(vlastní sféra státu);bratrství - v životě hospodářském.Podle toho by stát neměl být všemocnouinstitucí, ale pouze státem právním,jenž chrání své občany a nic víc.Ve vědě, umění, náboženství a školstvímá vládnout plná svoboda a tu mástát pouze chránit před jakýmkoliv po-

Na závěr tohoto stručného přehleduživota a díla R. Steinera bychom si mohlipoložit otázku: jaký byl R. Steiner jakočlověk?O tom existuje nesčíslné množstvívzpomínek, tištěných i rukopisných, lidívýznamných i prostých a v některýchpřípadech i dosud žijících. Každý ho samozřejměprožíval po svém, ze svéhohlediska, ze svých osobních problémů,jež se pokoušel s jeho pomocí řešit.Všichni se však shodují v podstatnémdojmu z osobního setkání s ním:člověk neobyčejně laskavý, vřelého srdce,hluboce lidský v pochopení pro obtížedruhých, ochotný pomáhat všem, kdožse k němu obracely - a byli to neustáléproudy žadatelů - i za cenu ztráty drahocennéhočasu a tělesného vyčerpání.Ačkoliv duchovně převyšoval svéokolí, nikdy nedával najevo nějakou převahu,nepůsobil na nikoho sugestivně,ale vždy respektoval svobodu druhýchse všemi jejími nedokonalostmi. Vždytrpělivě čekal na otázky a pak teprve rozdávalze svého vnitřního bohatství. Každýse cítil jím akceptován, potvrzen,osloven ve své nejvnitřnější bytosti. Velmičasto se přitom projevovaly jeho mimořádnéschopnosti, jimiž prohlédal duševníi tělesný stav svého návštěvníka,jemuž pak dával často překvapující a nečekanérady, které se prokázaly správnýmičasto až v dalším průběhu života.Po této stránce jej zvláště důkladnězkoumal po dlouhou dobu zakladatelObce křesťanů dr. Rittelmeyer, jenž zaznamenalřadu epizod, ilustrujících jehojasnozřivost.R. Steiner sám byl ochoten se po tétostránce podrobit i vědeckému zkoumání,této příležitosti však nebylo, bohužel, využito.Jeho dílo je však samo dostačujícímdůkazem. Přitom R. Steiner nikdynežádal, aby se jeho sdělením slepě věřilo- podle něho stačí, když člověk zkusíbez předpojatosti s nimi žít a ověřovatjejich pravdivost zdravým rozumem.Každý člověk nosí tyto pravdy vlastně vsobě a proto stačí dát mu podnět a pomocimu, aby je v sobě nalezl sám. Jen poznání,nalezené v plné svobodě, bez vnucovánízvenčí, má svou plnou hodnotupro další vývoj člověka - to je základnídeviza anthroposofie.Těžiště práce R. Steinera bylo předevšímv intenzivní přednáškové činnosti,v působení živého slova, jež neúnavněrozvíjel po evropských zemích - odSkandinávie až po Paříž a Řím, od Londýnaaž po Vídeň, Budapešt a Prahu, o26obrovitém pracovním tempu, jemuž stěžímohli postačit ti, kdož jej obklopovali -s výjimkou paní Steinerové.Pozoruhodné na jeho přednáškáchnebylo pouze to, že je pronášel zcela volněmocným a krásným hlasem, z něhožse slova jakoby rodila a trvala dále i poodeznění. Nepůsobila tu jen pevnost asamozřejmost myšlenek, jimiž dokázalzvládat i velké posluchačstvo, které přišloněkdy jen ze zvědavosti anebo nepřílišpřátelsky naladěno; neimponovalo pouzeumění, jímž dokázal přílišnou vážnost,kterou vyvolávaly jeho hlubokémyšlenky, odlehčit i lidským humorem.Byl to především zážitek posluchačů,že poznatky, které jim byly sdělovány,jsou tvořeny přímo na místě, vytahoványz jejich vlastních duší, z otázek,které žily dosud nezodpovězeny v jejichpodvědomí, z moudrosti vložené Bohemdo člověka čili anthroposofie.Jeho přednášky byly však ve své stavběi ve své formě přizpůsobeny nejen přítomnýmlidem, nýbrž i zemi, národu, géniuloci.Vždy shledáme, že ti, kdoskuteène vìdí, jsou nejskromnìjšímilidmi a že jimnení nic vzdálenìjší než to,co lidé nezývají mocenskýmichoutkami.Na jednom místě, např. v Berlíně,hovořil vždy spíše z filosofického aspektu,jinde, např. ve Skandinávii vycházelspíše z mýtu. Umělecký duktus mělypřednášky v Mnichově, v Anglii to bylyopět skutečnosti nadsmyslových fenomenůatd. Každé prostředí vyvolávalo jinouspirituální resonanci, jiný konkrétní pohledna pravdy duchovního poznání - vtom také tkví jeho životnost, jeho dynamika,jeho universálnost.Dejme v závěru zaznít alespoň 3 hlasůmvýznamných osobností, které nalezlycestu k anthroposofii R. Steinera.Německý básník Christian Morgenstern:“Vlastní,v nejvyšším lidském smyslutvůrčí činnost R. Steinera odhalí teprvehistorik, který bude povolán napsatpříběh tohoto vznešeného života. Pakbudeme s hlubokým úžasem vnímat, cose to v tichosti děje a dále pro člověkajako takového, a jakou nenahraditelnoupomoc a oporu mu dala životní práce tohotoducha, zatímco naše století stále ještěspěchá do hrozné pouště materialismu.”Slavný dirigent Bruno Walter, kterýse spojil s anthroposofií až na sklonkuživota v knize “O hudbě a muzicírování”:“V pozdním věku se mi dostalo štěstí,že jsem mohl být uveden do světa anthroposofiea ponořit se během posledníchlet do učení R. Steinera. Žije tu apůsobí cosi zachraňujícího ve smysluHölderlinově; jeho požehnání se vyliloi na mne a tak nechť tato kniha vyznípřiznáním se k anthroposofii. Není oblastimého vnitřního života, jež by nepřijalanové světlo a rozhodnou podporuze vznešeného učení R. Steinera... mávděčnost za nesmírné obohacení je veliká.Je nádherné stát se v mých letechještě jednou žákem. Cítím v celé své bytostiomlazení, jež mne posiluje a obnovujei v mém muzikantství, ba i v muzicírování.”A zcela stručný výrok současníka,nositele Nobelovy ceny, amerického spisovateleSaula Bellowa:“Steinerovy knihy, které jsem začalčíst vleže, mne přinutily povstat...Zvláštní dojem na mne učinilo to, že tuvystupují formy chápání, v nichž lidstvobylo kdysi jednotné. Myslíme si, že mámesvět chápat vědecky, ve skutečnostije však naše ignorace strašlivá.”Vážení přátelé, včerejšího dne jsmesi připomínali 65. výročí odchodu R.Steinera z pozemského světa. Bude protojistě vhodné, když na závěr vzpomenemetohoto výročí tím, co o posledníchokamžicích tohoto “velkého neznámého”,jež dosvědčují velikost jeho duchai tváří v tvář smrti, vypráví jeden z jehožáků, prírodovědec dr. Günther Wachsmuth:“Poslední okamžiky v pozemském životěR. Steinera byly prosty všeho bojes fyzickým tělem, prosty vší nejistoty,která je jinak vlastní umírání mnohýchlidí. Jeho tvář hovořila o míru, milosti,vnitřní jistotě, duchovním zření. Sepjalruce na prsou, jeho oči byly jasné a pevnězaměřené do světů, s nimiž se zřivěspojoval. Když přišel poslední dech, zavřelsám oči. - To však nenaplnilo prostorzážitkem konce, nýbrž nejvyššího duchovníhodění.Vznešená, proměněná bdělost hovořilaz jeho rysů, ze síly modlitby jehorukou. Jako kdysi velcí umělci dávalirytířům, ležícím na sarkofágu, výraz,jakoby jejich zavřené oči přece jenomviděly, jakoby jejich odpočívající postavamohla kráčet kupředu, tak tu promlouvalaležící postava o nadzemskébdělosti, o pronikání do sfér ducha.”