VN 2/2009 - Vizovice

8 kulturaLiterární večer "Otevřeno, prosím" 28. 5. 2009 - 17 hod.Svět fotografií a poetického slova otevře literární večerv zámecké Galerii Mariette. Nahlédneme do literární prvotinyMiloše Vavrečky. "Otevřeno, prosím", provázené fotografiemivýznamného českého fotografa Jindřicha Štreita.Setkáním s oběma protagonisty a jejich dílem vás provedepaní Alena Hanáková, starostka města Vizovice a přednesemje představí paní Zuzana Štalmachová. Všechny zájemcesrdečně zveme.MVZámecké slasti a strasti – jak je vnímá nemocniceJako nemocnice jsme hrdína to, že naším sousedem jekrásný zámek se svou zahradou,koncerty, jejichž tóny sepři otevřené zámecké terasenesou až do nemocnice, letnípodívanou na krásné nevěstyna zámecké zahradě…S účastí vnímáme i problémy,které zámek prožívá– některé se týkají pouzezámku, některé jsou společné.V minulém čísleVizovských novin si paníkastelánka posteskla nadstrastmi s novou kanalizací,když po dvou dnech po jejímdokončení „úplně náhodouzjistili, že pod zámeckoubudovu ústí veškerá dešťovávoda ze střech nemocnice“a toto „obrovské množstvívody se volně ztrácí v terénupod zámeckou kaplí…“.Literární večerJako sousedy nás to samozřejměmrzí, ale možnázámek nemusel prožívat onozklamání, kdybychom jakosousedé byli informovánio záměru zámku budovatnovou kanalizaci a přizvánike stavebnímu povolení…,kdyby se zámek neodklonilod původního projektu(překážkou se stali naši prapředci)a neumístil novoukanalizaci do stávající kanalizace(barokní stoky), kteráodvádí asi 40% dešťové vodynemocnice… Dalšími kdybynebudeme unavovat čtenářeani přidávat vrásky zámku,jemuž chceme být dobrýmisousedy a jsme rádi, že námsvou existencí zpříjemňuježivot, protože ne vždy senám žije jako na zámku…ZTVladislav Rychlík (z pamětí vizovických obyvatel)pokračování z minulého číslaOtec byl velmi zbožný, knížkynáboženské četl a brožůrkya citáty spisoval. Jinak byl dobrák,děti ho měly rády. Fajfkuměl stále v puse. Když chodils oběžníkem, postavil si fajfkuna chodbě na okno – jednoumu kluci strčili do tresky sirkua mu to nechtělo hořet. Láteřil,když na to přišel. Jinak chodívalv poledne mezi přespolníděti, které míval v 1. třídě přespoledne a vykládal jim anekdotyo cigáně a různé. Jemuneříkali jinak než strýčku – nepane školníku. Maminka bylaostřejší. Když ředitel zvonil,že děcka sú v tělocvičně, vzalametlu a mezi ně, hlava nehlavato mazala.Ředitel Polívka byl velkýdarebák. On byl pokrokový –tatínek byl lidovec a to hrálotenkrát velkou roli. Všechnynároky – zahradu i pole, kterépatřily, používal on. Školníkmohl chovat jenom to prasea koze, slepice, a tudíž celýdvůr měl on.Starosta Novák byl při něma všechny věci jako petrolej,svíčky, hadry na umývání,všechno na školní knížku šloa to platila obec. Tatínka,že byl lidovec, chtěl dostatze školy ven. Paní ředitelovábyla hodná žena, výbornákuchařka. Na vánoce námvždy napekla cukroví na stromeka chodila k nám často.My chlapci chodívali jsme jípro víno a koňak, ráda pilavždycky nám darovala. Ředitelnám to zakázal, ale nakonecmusel vždy zaplatit, aby nemělhaňbu.Ještě jsem se nezmínil,jakjsme žili. Největší naší a nejmilejšípotravou byly báleše.Zemákové těsto a pečenéna plotně, namazané trnkamia stočené, to bylo alespoňtřikrát týdně a potomšlíšky zemákové, těsto sešupané.Když jsme to nabodávaliz jedné mísy vidličkou, jmenovalijsme je - Janek – Franta– Vlaďa – mama - tata, kterýbyl tlustější a všecko se sprášilo.Polévky bývaly zasmaženázemákovica nebo kyselica sezelím. Na Štědrý večer bývalapolévka s nudlami a s hřibami,potom krupica s krajánky.Ryba nebyla ani jednouza moje dětská léta. Krájelase jablka, kdo překrojil jádra,takže do roka umře, ale nestalose to nikdy. Také se loupalyořechy, když byly. A také bývalštrúdl, to byla specialita mojímaminky. Stromeček býval,řetězy z papíru a ořechy zlacenénebo stříbřené a nějakéto upečené cukroví. Žádnáčokoláda, na to nebyly peníze,ještě nějaké to jablko bylo.A v jedenáct hodin šlo sedo kostela na jitřní a bylysvátky.A ještě bych se chtěl zmínito jedné události. Měl jsemasi sedm roků. Táta mě vzaldo hor v neděli na Barák. Tamjsme ve skále vytesali otvora on tam dal malou soškuPanny Marie lurdské, kde pramenilavoda. Táta říkal, žetou vodou se uzdravila jehosestra a později se tam postavilakaple U chladné studně.Byla i posvěcena a bývaly tampoutě. Dodnes zásluhou panaKulíška se to udržuje. Já jsemtam přemaloval sochy, ačkolivuž jsem měl 85 roků.Ještě si vzpomínám, jakjsem dostal špatnou známkuz mravů už ve třetí třídě měšťance.Ředitelovi kluci honilina zahradě prašivů kočku,pugačem po ní stříleli. Já jsemse tam namátl a viděl jsem to.Nejstarší můj bratr, abysi udělal tři měšťanky, chodildo školy do 15 roků.Šel do učení do Luhačovicke Kůdelovi roku 1901. Jájsem šel do učení 1. 8. 1907.Doma zůstal Franta a Jenda.pokračování