O ČEM PÍŠEME - Vizovice

Vizovická Sokolovna bývala dřívstřediskem tělovýchovného a kulturníhoživota. Byla to doba, kdy ještěnestála Nová škola s velkým sálema později Kulturní dům. Proto takésloužila víceúčelově jako tělocvična,kinosál pro divadelní představení, zábavya plesy. Tady začínali gymnastépan Pšenčík, Kůstka, Valíček a spolužákK.Chudárek. Jmenovaní patřili vté době k československé špičce a tosi nevymýšlím. Tady také začínal bezesporunejznámnější Vizovjan BolekPolívka pod dohledem svého otcea pana Sulíčka. Bolek také při každépříležitosti Vizovice vzpomene, alene všichni domácí ho mají rádi, aletak už to chodí.Připomeňme si také přeplněnéplesy a překrásné maškarní karnevalys výpravou pana Diviny. Vzpomínám,jak jsme chodili daleko před začátkem,jak se říká, „chytit stůl”. Kdyžjsme poctivě vystáli řadu, stejně užbyly nejlepší stoly pořadateli obsazené.Na stůl byla potom povinnostSokolovnaporučit “baňu” vína, která také, nežse dostavily naše nafintěné polovičky,obyčejně “padla”.Vzpomínám také na hojně navštěvovanáfilmová představení ana finty, které jsme používali, kdyžjsme se chtěli dostat na nepřístupnýfilm. V té době vidět kus odhalenéhoženského těla znamenalo pro mládežstop, no ale jak to bylo vzácné! Třebataková Divá Bára, film s VlastouFialovou, nic jsme skoro neviděli,však se koupala v noci a nepřístupno!Pamětníci si jistě vzpomenou,že na Sokolce bývalo také vinobraní,které pořádal oddíl kopané, však toale cosi nejde k sobě na Valachocha víno a tady možná přišel nápad avznik slavného Trnkobraní, kolemkterého je teď takový humbuk. Součástíobjektu byla také kuželna, kdejsme jako děcka chodili stavět hráčůmkuželky, samozřejmě za úplatu.Znali jsme také jednoduchý trik, abyto hráčům lépe padalo, ti byli nadšenía my brali za shozené devítky prémie.Později byla kuželna zbourána aprovedena přístavba a kapacita sáluse zvětšila asi o třetinu.Nezapomenutelnou postavou bylpan učitel Hala, předseda Sokola asprávce Sokolovny, který této činnostivěnoval převážnou část života.Pro někoho včetně mě až příliš velkýpatriot, ale jeho zásluhy jsou nezpochybnitelné.Vzpomenout musímtaké pana Mojžíše, tajemníka Sokolaa pečlivého úředníka.A proč to vlastně všechno vzpomínám?Když tak chodím kolem Sokolovnya vidím, jak nám chuderkachátrá, je mi smutno. Ona se sice jaksiudržuje, ale jsou to jenom zásahy nezbytněnutné. Kde se seženou penízena novou střechu, což je asi nejdůležitějšía fasádu, to asi neví nikdo.A tak budu asi zase chodit kolemnaší Sokolovny, vzpomínat na jejíslavné časy, naštěstí jsem nenapravitelnýoptimista!FKO hejkalovi z HájePřebýval kdysi v Háji nad Vizovicemihejkal. Jektal tak strašlivě, že každému,kdo ho uslyšel, vstávaly hrůzouvlasy na hlavě. Lidé se báli lesemchodit. Našel se však jeden - Janekmu říkali - co měl pro strach uděláno.“Jaképak copak, za moji rozmilouMarjánkou budu přes Háj chodit, aťsi ten lesní hýkavec dělá, co umí”, říkal.Našel si totiž Janek za lesem dívčinua často k ní chodil na návštěvu.Jednou tak, právě se setmělo, vydalse zase Janek cestou přes Háj. Stromyvšude kolem něj divně ševelily,měsíční paprsky kreslily do mechuprazvláštní obrázky. Ale Janek se nedívalnalevo, napravo, jakoby se hoto vše pranic netýkalo. Tu se odněkudz šera lesa ozvalo táhlé: “Úhú”, aznělo to tak ponuře, až z toho tuhlakrev v žilách. Janek nic. Tak zase nanovoa trochu jinak: “Uááá”, činil sehejkal zpoza dubu, o kousek blíž kmládenci. Janek opět nic. “Ššššúúú”,šumělo strašidlo strašlivě - už byloJankovi tak blízko, že mu dýchalona záda. Jiní lidé by se strachemrozječeli a dali se na bezhlavý úprkHájem (na což hejkal vždycky čekal- to mu totiž dělalo přenáramnědobře), ale Janek jako by snad aniobyčejný člověk nebyl. Hejkal, nehejkal,klidně si dál vykračoval polešní pěšince, dokonce si písničkupískal. To tedy hejkala rozzlobilo. Jenna jediný krůček byl od mládence ahučel mu táhle do ucha: “Húhúhú”,jako meluzína. “Tak, a už toho mámprávě tak akorát dost”, otočil se náhleJanek, jako na obrtlíku. Než sestačil hejkal vzpamatovat, popadl homládenec za límec jeho potrhanéhohábitu a šup - strčil ho nosem rovnoudo pořádné kaluže, plné vodya bláta, co tu zůstala po poslednímdešti. “Teď dáš snad konečně pokoj,příšero,” doložil Janek. Dál se o strašidlonestaral a svižně pokračoval vcestě, už už aby byl u své milovanéMarjánky. Tam jí, celé překvapené audivené, ale zároveň tuze pyšné nato, jak statečného má mládence, sesmíchem vypravoval, jak zatočil shejkalem. Ba, s lesním mužem bylozle - něco takového vážně nečekal.Jako zmoklý, spráskaný pes vyhrabalse z vody: “Hepčí, hepčí”, chytil takovourýmu, chrapot a kašel, že to světneviděl. Odploužil se hejkal na vratkýchnohách kamsi do lesa, aby siléčil nachlazení. Od těch časů se hejkalv Háji neukázal, ba, ani jeho hlasuž nebylo slyšet. Lidé se přestali báta zase začali chodit sem a tam lesnípěšinou. Byli rádi, že je po všem.Nebýt toho, že Marjánka vyprávěla oJankově hrdinském činu sousedům,a ti zase dalším a dalším, jen stěží bychomvěděli, jak se to tenkrát událo.Ale dobře tak, že tu historii známe -připomeňte si ji třeba i vy, co půjdetedo Háje na houby. Jen pozor, abystenějakou neopatrností či nešťastnounáhodou, neprobudili k životu hejkala.Spí tam totiž někde, schovanýpod vrstvou starého listí, a čeká,čeká na svoji novou příležitost.Marie ŠlahařováVIZOVSKÉ NOVINY 9