Mendelovo gymnázium, Opava, příspěvková organizace

E S F p r o j e k t O P vzd ě l á v á n í p r o k o n k u r e n c e s c h o p n o s t 

„ T v o ř í m e a u č í m e s I C T “ 

R N D r . R ostislav Herrmann 

Vývoj života na Zemi 

U r čeno pro 

E n vironmentáln í výchovu 

1. ročník 

O p a va 2009

O b e c n á c h a r a k t e r i s t i k a p r á c e . 

Tento studijní materiál vznikl v rámci projektu „Tvoříme a učíme s ICT“, který je spolufinancován 

Evropským sociálním fondem (ESF) a státním rozpočtem České republiky. 

Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/11.0014 

Název a číslo globálního grantu: Zvyšování kvality ve vzdělávání v kraji Moravskoslezském, 

CZ.1.07/1.1.07 

Datum zahájení realizace projektu: 12. 11. 2008 

Datum ukončení realizace projektu: 1. 9. 2010 

Jedním z cílů projektu je vytvoření studijních opor pro předměty: matematika, fyzika, chemie, 

biologie, zeměpis, informatika a výpočetní technika pro 1. a 2. ročníky gymnázia a dále volitelné 

semináře mediální výchova a enviromentální výchova. Tato práce je jednou z nich. 

Název: Vývoj ţivota na Zemi 

Autor: RNDr. Rostislav Herrmann 

Vydání: první, 2009 

Počet stran: 

© RNDr. Rostislav Herrma 

© Mendelovo gymnázium, Opava, příspěvková organizace.

Obsah 

1 Úvod ............................................................................................................................................................ 6 

2 Vznik sluneční soustavy a Země ............................................................................................................. 6 

3 Geologické období ve vývoji Země........................................................................................................ 9 

4 Vývoj ţivota na Zemi ................................................................................................................................ 9 

5 BIODIVERZITA ................................................................................................................................... 14 

5.1 Tropický deštný prales ................................................................................................................ 15 

5.2 Horká místa (Hot Spot) .............................................................................................................. 19 

6 Růst a kolísání biodiverzity .................................................................................................................... 20 

7 Prekambrium ............................................................................................................................................ 20 

8 První globální krize ................................................................................................................................. 21 

9 Kambrium (před 545 – 490 mil. let) ..................................................................................................... 22 

10 Ordovik (před 490 – 443 mil. let) ......................................................................................................... 27 

11 Druhá krize globálního ekosystému ..................................................................................................... 28 

12 Silur (před 443 – 417 mil. let) ................................................................................................................ 29 

13 Devon (před 417 – 354 mil. let) ............................................................................................................ 32 

13.1 Nástup obojţivelníků .............................................................................................................. 39 

13.1.1 Podtřída: VRÁSKOZUBÍ (LABYRINTHODONTIA, APSIDOSPONDYLI) .......... 41 

Řád: ICHTHYOSTEGALIA ................................................................................................................ 41 

Řád: TEMNOSPONDYLI ................................................................................................................... 42 

Řád: ANTHRACOSAURIA ................................................................................................................. 42 

13.1.2 Podtřída: LEPOSPONDYLI ................................................................................................ 42 

13.1.3 PODTŘÍDA: OCASATÍ (CAUDATA).............................................................................. 42 

13.1.4 Podtřída: BEZNOZÍ (APODA) .......................................................................................... 42 

13.1.5 Podtřída: BEZOCASÍ (SALIENTIA) ................................................................................. 43 

14 TŘETÍ GLOBÁLNÍ VYMÍRÁNÍ ....................................................................................................... 43 

15 KARBON (před 354 – 290 mil. let) ..................................................................................................... 47 

15.1 Vývoj plazů ............................................................................................................................... 55 

16 Perm (290 – 250 mil. let) ........................................................................................................................ 58 

16.1 Synapsidní plazy ....................................................................................................................... 59 

16.1.1 Infratřída: SYNAPSIDA – základ systému podle Ročka (2002) ...................................... 59

Řád: PELYCOSAURIA ......................................................................................................................... 59 

Řád: THERAPSIDA .............................................................................................................................. 59 

ŘÁD: PELYCOSAURIA ...................................................................................................................... 60 

Řád: THERAPSIDA .............................................................................................................................. 61 

16.2 Archosauři ................................................................................................................................ 62 

17 Globální vymírání na konci Permu ....................................................................................................... 63 

18 Trias (před 250 – 206 mil. let) ............................................................................................................... 64 

18.1 Vývoj plazů v druhohorách ................................................................................................... 66 

18.2 Cynodotnia ............................................................................................................................... 66 

18.3 DINOSAURIA........................................................................................................................ 67 

18.3.1 Řád DINOSAUŘI (DINOSAURIA) (střední trias – svrchní křída) ............................... 67 

Podřád: PLAZOPÁNVÍ (SAURISCHIA) .......................................................................................... 69 

Theropoda ................................................................................................................................................ 69 

Sauropodomorpha .................................................................................................................................. 71 

Podřád: PTÁKOPÁNVÍ (ORNITHISCHIA) ................................................................................... 73 

Ornithopoda ............................................................................................................................................ 73 

Pachycephalosauria ................................................................................................................................. 74 

Stegosauria ................................................................................................................................................ 75 

Ankylosauria ............................................................................................................................................. 75 

Ceratopsida ............................................................................................................................................... 76 

18.4 Dinosauři a vznik ptáků .......................................................................................................... 77 

18.5 Primitivní druhohorní savci ................................................................................................... 77 

19 Globální vymírání na konci Triasu ....................................................................................................... 78 

20 Jura jura (před 206 – 144 mil. let) ......................................................................................................... 79 

20.1 Vznik ptáků a jejich další diferenciace .................................................................................. 81 

20.1.1 Praptáci ..................................................................................................................................... 81 

20.1.2 Praví ptáci ................................................................................................................................. 82 

21 Vymírání na konci Jury ........................................................................................................................... 84 

22 Křída (před 144 – 65 mil. let). ............................................................................................................... 86 

23 Globální krize na konci křídy ................................................................................................................ 88 

24 Třetihory (terciér) (před 65 – 1,8 mil. let) ............................................................................................ 89 

24.1 Třetihory rozvoj savců ............................................................................................................ 91

25 Čtvrtohory (kvartér) (před 1,8 mil. let do současnosti) ..................................................................... 95 

26 Globální krize v průběhu čtvrtohor ..................................................................................................... 95 

27 Strkáme hlavu do písku? ......................................................................................................................... 97 

Seznam pouţité literatury ................................................................................................................................ 99 

Seznam pouţitých internetových zdrojů ..................................................................................................... 100 

Internetové adresy (3.4. – 13.4.): ............................................................................................................. 102

1 Úvod 

6/104 


Naše planeta je plná zázraků. Z průzkumu blízkého vesmíru kolem nás jiţ s jistotou víme, ţe je 

ojedinělou oázou mezi kosmickými pustinami. Je aţ k neuvěření, ţe jsme právě tady, ve světě 

divů a kypícího ţivota. 

Země prošla za dobu své existence mnoha proměnami od ţhavého a nehostinného tělesa 

po dnešní domov nepřeberného mnoţství organismů. Paradoxně, samotný rozvíjející se ţivot ve 

svých prvotních stádiích byl hybatelem změn, které se staly podmínkou nástupu vývoje aerobních 

organismů, ke kterým patříme i my, lidé. Abychom tento proces vývoje mohli sledovat, vrátíme se 

k okamţiku zrodu Země, který je spojen se vznikem celé Sluneční soustavy. 

2 Vznik sluneční soustavy a Země 

Pustina na povrchu Marsu. 

Sluneční soustava vznikla zhruba 9 miliard let po Velkém třesku, tedy před necelými 5 miliardami. 

let. Leţí spíše při okraji Mléčné dráhy, asi 30 000 světelných let od jejího středu. Tato poloha blíţe 

periferii Galaxie je výhodná, v centrální části Mléčné dráhy je větší hustota hvězd a větší riziko

7/104 


případných kolizí. Základem pro vznik Sluneční soustavy bylo mračno plynu a drobných 

prachových částeček. Zárodečné mračno mělo zpočátku průměr kolem 1 světelného roku. Díky 

gravitaci se toto mračno zahušťovalo, zároveň zahřívalo a roztáčelo kolem své osy. Vlivem 

odstředivých sil při rotaci se vytvořil diskovitý útvar. V centrální části rotujícího disku se 

soustředilo kolem 99,9% hmoty, ze které se vytvořila protohvězda - Praslunce. Rychlost rotace a 

s ní spojená odstředivá síla nakonec zamezila pádu zbytku materiálu do rodící se hvězdy. 

Obíhající disk hmoty se tak stal základem budoucího planetárního systému Slunce. Částice 

v protoplanetárním disku se postupně sráţely a díky gravitaci splývaly do stále větších těles. Při 

dosaţení určité mezní hmotnosti se materiál, který protoplanety tvořil zhroutil díky gravitaci do 

tvaru koule. Z některých planet díky většímu zahřátí (blíţe Slunci) a menší gravitaci (menší 

celková hmotnost planety) postupně unikla větší část lehkých prvků (především H, He). Tím se 

stalo, ţe jejich hmota obsahuje daleko větší poměrné zastoupení těţších prvků periodické 

soustavy, neţ odpovídá průměru v rámci Sluneční soustavy, Mléčné dráhy nebo vesmíru. 

Planetární systém Sluneční soustavy získal dnešní vzhled asi 200 milionů let od počátečního 

kolapsu zárodečného mračna. Asi ve stejné době začalo Slunce zářit ve viditelné části spektra 

(gravitační smrštění hvězdy dosáhlo dostatečné míry k zaţehnutí termonukleární fúzní reakce 

v jeho nitru, zprvu vyzařovalo v IR oblasti). 

Spirální galaxie podobná naší Mléčné dráze.

8/104 


Pohled na spirální galaxii zboku ukazuje její diskovitý 

tvar. 

Pravděpodobný vzhled protoplanetárního disku. 

Kromě samotných velkých planet se v počátcích existence Sluneční soustavy vyskytovalo větší 

mnoţství drobnějších těles obíhajících kolem Slunce. Tyto planetky se dostávaly do kolizí 

s většími tělesy. Sráţkami uvedených těles ubývalo, z druhé strany znamenaly podle své velikosti 

vţdy značný zásah do stability planety díky obrovské energii, která se při sráţce uvolnila. 

Takovéto sráţky ovlivnily i pozdější vývoj globálního ekosystému na Zemi (energie uvolněná při 

sráţce Země s planetkou o průměru 10 km se odhaduje na 3 x 10 23 J, coţ je o 4 řády více, neţ 

energie všech jaderných náloţí světa). Na Zemi se krátery po takovýchto sráţkách vlivem 

magmatismu a tektoniky zahladily asi po 300 milionech let.

9/104 


Země vznikla výše uvedenými procesy před 4,56 miliardami let. V počátečním období 

jejího vývoje došlo působením gravitace, radioaktivního rozpadu a vlivem energie uvolněné při 

sráţkách s jinými tělesy k jejímu roztavení a postupnému rozvrstvení podle hustoty různých látek, 

které tvořily zemské těleso (Země má nejvyšší průměrnou hustotu ze všech těles Sluneční 

soustavy = 5,5 násobek hustoty vody, např. Saturn jen 0,7 násobek). V období tohoto roztavení 

neexistovala pevná zemská kůra a nemohly tak probíhat ani geologické děje. Proto se toto období 

ve vývoji země nazývá období předgeologické. 

3 Geologické období ve vývoji Země 

Zformováním prvotní zemské kůry začíná geologické období ve vývoji Země. Pevný škraloup na 

zemském povrchu se udrţí při poklesu teploty pod 1375 o C. To se stalo před 4,2 miliardami let 

nebo o něco dříve. Prvotní kůra byla nejen horká a tenká, ale také mnohem méně stabilní, neţ je 

kůra dnes. Tato kůra byla tvořena především čedičovými vyvřelinami. V hloubkách docházelo 

k druhotnému přetavení prvotní kůry a ke vzniku ţul, které pronikaly k povrchu a vytvářely 

základy kontinentálních desek (světlé sloţky v horninovém obalu Země mají poněkud niţší 

teploty tání). 

Celé geologické období vývoje Země se dělí na kratší období, která jsou pojmenována 

v souvislosti s etapami ve vývoji organismů na Zemi. Tradičně se pouţívají pojmenování 

související s vývojem ţivočichů, který poměrně dobře koresponduje s vývojem geologickým 

(odtud koncovky –zoikum). Tak se geologické období člení nejprve na dva základní eony 

(prekambrium a fanerozoikum), eony se dělí na éry. Prekambrium se rozděluje na éry prahory 

(archaikum) a starohory (proterozoikum). Érami fanerozoika jsou prvohory (paleozoikum), 

druhohory (mezozoikum), třetihory a čtvrtohory (dohromady kenozoikum). 

4 Vývoj života na Zemi 

Pro vývoj ţivota na Zemi mělo zásadní význam její další povrchové zchladnutí pod teplotu varu 

vody. Za těchto podmínek mohla kondenzovat vodní pára v atmosféře, začal fungovat koloběh 

vody a vytvořil se základ praoceánu. Vzniklý koloběh vody umoţnil převedeních rozpustných 

minerálů z povrchu zemské kůry do roztoku a jejich spláchnutí do praoceánu, jehoţ salinita se tak 

postupně zvyšovala. Vytvářelo se tím i příhodnější prostředí pro následující vznik organických 

látek. 

Kolem Země byl samozřejmě uţ od počátku její existence vytvořen plynný obal – 

atmosféra. Zpočátku ovšem měla jiné sloţení a z toho odpovídající vlastnosti neţ dnes. Její 

podstatnými sloţkami byly vodík, helium, dusík, metan a vodní pára. Vodík a helium postupně

10/104 


unikaly do kosmického prostoru. Důleţité je, ţe tato atmosféra měla redukční vlastnosti a dosud 

neobsahovala kyslík. Právě redukční vlastnosti atmosféry zajišťovaly dostatečnou stabilitu 

organických látek, které vznikaly v povrchové vrstvě praoceánu. 

Jednoduché organické látky vznikaly z nahromaděných látek anorganických díky působení 

vyšších teplot (mj. v souvislosti s intenzívní magmatickou činností), mnoţství energeticky 

bohatého záření, které dopadalo na zemský povrch (v atmosféře nebyl kyslík a neexistovala tedy 

ani ozónová vrstva) a působením elektrických výbojů (atmosféra byla zřejmě velmi bouřlivá). 

Základními sloučeninami, které byly důleţité pro vznik dusíkatých organických látek se 

staly kyanovodík (HCN) a amoniak (NH 3). Z nich dále vznikaly aminokyseliny a nukleotidy. 

Zároveň se objevily látky s kondenzačními účinky (například polyfosfáty), které byly schopny 

katalyzovat polymeraci aminokyselin v polypeptidy a nukleotidů v nukleové kyseliny. Praoceán se 

změnil ve vícefázovou tekutou soustavu, jejíţ sloţky byly odděleny fázovým rozhraním a nemísily 

se. Tento stav popisuje více teorií. 

První z nich Oparinova koacervátová teorie. Podle ní došlo v prvotním organickém bujónu 

tvořeném koloidním roztokem organických látek ve vodě k rozdělení na 2 kapalné fáze, které se 

lišily koncentrací organických polymerů. Tak vznikly koacerváty, tedy mikroskopické kapénky, 

které v sobě nesly větší mnoţství organických látek. Koacerváty měly navíc schopnost vychytávat 

organické látky z prostředí, takţe rostly. Po dosaţení určité mezní velikosti se samovolně 

rozpadaly, takţe jich přibývalo. To Oparin popisuje jako náznak cesty vedoucí k autoreprodukci. 

Druhou teorií je Foxova mikrosférová teorie. Fox uvádí, ţe mikroskopické kapénky 

(mikrosféry) mohly vznikat zahřátím organických látek a jejich následným spláchnutím vodou na 

úbočích sopek. Pokusně lze dokázat, ţe mikrosféry vniklé zahřátím směsi aminokyselin na 150 – 

250 o C a jejich následným rozpuštěním ve vodě mají na povrchu stabilní dvojvrstevnou strukturu 

s vlastnostmi polopropustné membrány. Tato struktura je ovšem tvořena aminokyselinami 

s nepolárními skupinami, ne fosfolipidy. I zde se předpokládá vznik katalyzovaných 

polymeračních reakcí uvnitř mikrosfér a následný vznik nukleových kyselin jako matric pro 

syntézu bílkovin. Tedy počátek existence genetického kódu. 

Třetí, genová teorie, povaţuje za prvotní vznik nukleových kyselin v původním bujónu. U 

těchto NK se předpokládá schopnost kódovat bílkoviny a mutabilita, vznik ohraničujících 

membránových struktur se povaţuje za druhotný. Existují i další teorie, které se v některých 

detailech liší. Jak ale vyplývá z výše uvedených příkladů, mnohé mají společní. Nicméně 

překonání hranice od pouhé, jakkoli sloţité, směsi organických látek aţ ke vzniku prvních

11/104 


skutečných buněk zůstane patrně navţdy zahalen rouškou tajemství a patří k velkým zázrakům ve 

vývoji naší planety. 

V kaţdém případě, v období před 3,8 – 4,0 mld. let byla jiţ koncentrace a kvalita 

organických látek v praoceánu ostatečná pro vznik prvních ţivých soustav. První skutečné 

prabuňky (progenota) vznikly v období prahor, asi před 4,0 – 3,5 mld. let. Byly podobné dnešním 

nejjednodušším prokaryotickým organismům. Před 3,8 – 3,5 mld. let vznikly vývojem 

z progenotů tří základní linie vedoucí k vymezení tří základních domén organismů, jak je známe 

dnes (Bacteria, Archea, Eucarya). Nejstarší nalezené fosilie organismů jsou skutečně staré asi 3,5 

mld. let. 

Je třeba se zamyslet nad vlastnostmi a moţnostmi těchto organismů. Byl jiţ v době jejich 

vzniku obsaţen v atmosféře kyslík? Nebylo tomu tak. Všechny tyto organismy byly tedy 

anaerobní, organické látky štěpily nedokonale a zdaleka plně nevyuţívaly v nich obsaţenou 

energii. Ţily zároveň v prostředí, které samo o sobě obsahovalo poměrně velké mnoţství 

organických látek, kterými bylo moţné se vyţivovat. Byly tedy heterotrofní. 

Nicméně, nástup autotrofů na sebe zřejmě nedal dlouho čekat. Autotrofní organismy 

nepotřebují čerpat organické látky z prostředí. Jako zdroj uhlíku vyuţívají CO 2. Nepotřebují 

organické látky ani jako zdroj energie, kterou čerpají buď z oxidace některých látek anorganických 

(chemoautotrofové) nebo ze slunečního záření (fotoautotrofové). Jejich vznik je tedy průlomový, 

protoţe našly alternativní zdroj uhlíku i alternativní zdroj energie. Počátkem jejich existence se 

tedy pro ţivot na Zemi objevily dalekosáhlé nové moţnosti. Další zázračný krok ve vývoji Země. 

Mezi autotrofními organismy jsou fotoautotrofové zcela jistě známější. Fotosyntetizující 

bakteriální buňky se objevily asi před 3,0 mld. let. Nevyuţívaly dosud jako zdroj vodíku pro 

fotosyntézu vodu, ale sulfan (H 2S). Při fotosyntéze tedy neuvolňovaly do prostředí kyslík, ale síru. 

Tak je tomu u fotoautotrofních bakterií dodnes. 

Bakterie typu sinic se objevily před 2,8 mld. let. Jako fotosyntetické barvivo jiţ vyuţívaly 

chlorofyl, zdrojem vodíku pro fotosyntézu se pro ně stala voda a do prostředí začaly uvolňovat 

O 2. Tento přísun kyslíku sice nevedl k okamţité změně ve sloţení atmosféry, protoţe kyslík byl 

odčerpáván oxidačními reakcemi se sloţkami zemské kůry (především ţeleza). Nicméně, právě 

vznik sinic a jejich produkce kyslíku do prostředí byly dalším momentem, kdy se pro rozvíjející se 

ţivot otevřely nové prostory a moţnosti. Byl tak umoţněn vznik aerobních organismů, které 

oxidují organické látky (tj. ţiviny) aţ na oxid uhličitý a vodu. Aerobní štěpení organických látek 

umoţňuje uvolnit z nich zhruba 20 x více energie, neţ při štěpení anaerobním. Vznikla tedy

12/104 


situace, kdy mnoţství se organismů v prostředí mohlo při zachování mnoţství dostupných ţivin 

zněkolikanásobit. Navíc se vytvořily moţnosti pro vývoj organismů s daleko rychlejším 

metabolismem. To umoţnilo pozdější evoluční kroky, které vedly k existenci sloţitějších ţivých 

systémů s velkou aktivitou. Další krok ve vývoji Země, který je takřka zázračný. 

Fascinující je zde to, ţe to byly právě ţivé organismy, které způsobily naprosto radikální 

změnu prostředí, která se stala podmínkou a východiskem pro akceleraci evoluce ţivota. 

Fascinující je to, ţe bez změn, které způsobily prvotní sinice bychom tady nebyli ani my. 

V kontextu s těmito fakty je třeba si uvědomit ještě jeden fakt. Změna prostředí, ke které došlo, 

na jedné straně urychlila další vývoj, na druhé straně znemoţnila hypotetickou moţnost, ţe by na 

Zemi mohl vzniknout ţivot ještě jednou. Kyslík v prostředí by znemoţnil dlouhodobé hromadění 

organických látek, zoxidoval by je. 

Druhou skupinou fotoautotrofních organismů jsou chemoautotrofové. Dlouho byli do 

značné míry přehlíţeni, nicméně existují dodnes a kupříkladu v hlubokomořských oblastech 

oceánských riftů tvoří základ existence celých ekosystémů, o jejichţ existenci jsme ještě před 

několika desítkami let neměli ani tušení. Při vzniku nové oceánské zemské kůry se do vody 

dostává takové mnoţství oxidovatelných anorganických látek, ţe umoţňují masový výskyt 

prokaryotických chemoautotrofních organismů, které se pak stávají potravou pro další a vznikají 

celé potravní řetězce. Zde se ukazuje komplexnost, paralelní výskyt a prolínání jednotlivých 

vývojových linií. 

Vrátíme-li se zpět do historie Země zjistíme, ţe koncentrace kyslíku v atmosféře dosáhla 

0,1% zhruba na konci prahor, tj. před 2,5 mld. let. Koncentrace okolo 1% bylo dosaţeno před 1,8 

mld. let, 10% před 1,3 mld. let. 

Paralelně docházelo k vývojovému posunu v doméně Eucarya. Zde prostřednictvím 

endosymbióz vznikly první skutečné eukaryotické buňky. První endosymbióza vedla ke vzniku 

mitochondrií, které mají své vývojové předchůdce mezi aerobními chemoheterotrofními 

bakteriemi (doména Bacteria). Byly pohlceny (a nestráveny) anaerobní chemoheterotrofní 

prokaryotickou buňkou, případně v ní parazitovaly. Vzájemný vztah buněk vyústil 

v oboustranném prospěchu. Pohlcující buňka byla schopna dodávat svému endosymbiontovi 

organické látky, které pro ni samotnou jiţ byly nevyuţitelným odpadem. Endosymbiont mohl 

naopak poskytovat přebytek energie uvolněné z těchto látek také hostitelské buňce. Stopy těchto 

procesů se dodnes uchovávají v základních katabolických procesech uvnitř buněk v rámci celé 

domény Eucarya. V cytoplazmě buněk probíhá první (anaerobní) fáze štěpení ţivin = anaerobní 

glykolýza. Štěpné produkty této reakce jsou transportovány do mitochondrií, kde jsou kyslíkem

13/104 


oxidovány aţ na CO 2 a H 2O (viz. Krebsův cyklus a dýchací řetězec), přičemţ vzniká mnoţství 

ATP. Z tohoto ATP je velká část transportována z mitochondrií do zbývajících částí buňky, kde 

umoţňuje vyuţít vázanou energii. K endosymbiotickému vzniku mitochondrií došlo před 2,0 – 

1,7 mld. let. 

Druhou endosymbiózou došlo ve vzniku chloroplastů, tedy ke vzniku prvních 

eukaryotických rostlin (jednobuněčných řas). Vývojovými předky chloroplastů byly opět bakterie. 

Tentokrát fotoautotrofní, vývojově blízké dnešním sinicím. Ke vzniku chloroplastů došlo asi 

před 1,5 mld. let nebo o něco později. Nejstarší fosilie eukaryotických buněk, které jsou 

povaţovány za rostlinné jsou staré 1,45 mld. let. Chloroplasty i mitochondrie si dodnes 

uchovávají řadu vlastností, které svědčí o jejich samostatném původu. K takoým vlastnostem 

patří existence vlastní kruhové DNA (podobná DNA bakteriálních buněk) nebo zvětšování jejich 

počtu v buňkách dělením. 

Vznik eukaryot je v historii biosféry opět zásadní. Pouze mezi těmito organismy došlo 

k vývoji k mnohobuněčnosti s neobyčejnou diferenciací a specializací buněčných typů a se 

vznikem vysoké organizace nadbuněčných struktur. Ta nakonec vyústila ve vzniku 

eukaryotických organismů jak je známe dnes, s jejich okouzlující krásou a podmaňující 

rozmanitostí.

5 BIODIVERZITA 

14/104 


Zázračná Planeta Země jak ji známe dnes. 

Je to biologická rozmanitost všech ţijících organismů, v širším pohledu i rozmanitost všech 

existujících ekosystémů. Je výsledkem dlouhodobého vývoje biosféry na Zemi, při které 

organismy dokázaly obsadit veškerá dostupná prostředí a specializovat se na vyuţívání jejich 

jednotlivých sloţek. Organismy přitom vstoupily do řady vazeb z prostředím samotným i mezi 

sebou navzájem. Biodiverzita je dnes povaţována za jednu z obecných vlastností ţivota (nikoli 

kaţdé jednotlivé ţivé soustavy). 

Dnes je vědecky popsáno asi 1,7 mil. recentních (současných) druhů organismů. Ročně 

k tomuto výčtu přibývá asi 15 000 nových druhů. Nejde samozřejmě o druhy nově vzniklé, ale o 

druhy člověku dosud neznámé. Nejvíce nově objevených druhů patří k bezobratlým ţivočichům, 

hlavně ke hmyzu. Například v samotném řádu brouci je dnes známo asi 400 000 druhů. To je 

více, mnoţství všech známých druhů cévnatých rostlin. Dokonce i mezi obratlovci dochází

15/104 


dodnes k vzácným objevům dosud neznámých ţivočichů. Z 80 popsaných druhů kytovců jich 

bylo objeveno 11 aţ ve 20. století. Kaţdoročně jsou objevovány v průměru 2 nové druhy ptáků a 

ve Vietnamu došlo dokonce k objevu nového druhu turovitých sudokopytníků, který dostal 

vědecký název Pseudoryx nghetinhensis a je znám také pod názvem saola. Jde o zvíře, které dosahuje 

hmotnosti kolem 100kg, délka těla je zhruba 150cm a výška v kohoutku dosahuje 80 – 90cm. 

Mezi samci a samicemi není vyvinut výrazný sexuální dimorfismus. Saoly ţijí v horských 

pralesích. 

Úplné mnoţství druhů organismů na 

Zemi dnes není známo a je pouze 

předmětem odhadů. Většina vědců se dnes 

shoduje na počtu 10 – 30 miliónů, přičemţ 

se předpokládá, ţe nejpočetnějšími 

skupinami jsou hmyz, roztoči, pavoukovci, 

hlístice, prvoci, řasy, houby a bakterie. 

Pro zajímavost – na území ČR je 

registrováno asi 85 000 druhů. Z toho: 

868 druhů mechorostů 

1400 druhů lišejníků 

2760 druhů cévnatých rostlin 

50 000 druhů bezobratlýc 

380 druhů obratlovců. 

Mnoţství druhů vyskytujících se na jednotku plochy přitom není na celé zeměkouli stejné. 

Druhově daleko nejbohatší jsou tropy, směrem k pólům počet druhů víceméně stále klesá. 

Zároveň existují oblasti (jejich rozloha je přitom dosti proměnlivá), které se vyznačují neobvykle 

vysokou biodiverzitou. Mnohdy nejsme schopni zjistit příčinu tohoto jevu. Tyto oblasti se 

nazývají „horká místa“ (hot spots). 

5.1 Tropický deštný prales 

Z hlediska biodiverzity je nejbohatším biomem na Zemi. Vyskytuje se zde více druhů organismů, 

neţ ve všech ostatních biomech, rozloha těchto pralesů je přitom pouze kolem 6 - 7% souše. Ţije 

zde kolem 80% všech druhů hmyzu, 30% druhů ptáků, 90% druhů primátů a kolem dvou třetin 

známých cévnatých rostlin. Jako genetická banka je hodnotou, kterou jsme dosud ani zdaleka 

nedokázali docenit. 

Pro vědu nový druh kopytníka - Pseudoryx nghetinhensis.

16/104 


Je typický pro vlhké oblasti tropů, kde se průměrná teplota pohybuje kolem 25 o C a roční 

úhrn sráţek mezi 2000 – 7000 mm. Souvisle vysoká teplota a vlhkost způsobují, ţe růst rostlin se 

prakticky nikdy nezastavuje, takţe vegetační období trvá souvisle po celý rok. Tyto oblasti jsou 

ideální pro vývoj a ţivot organismů. Navíc souvislá doba existence tropických pralesů je zpravidla 

delší, neţ u jiných biomů. 

Absolutní maximum v oblasti druhové diverzity se vyskytuje v pralesích západní Amazonie. 

Mezi rostlinami panuje neustálá soutěţ o světlo a vytvořila se řada adaptací, které umoţňují v této 

soutěţi obstát. Existují dřeviny s extrémně vysokými kmeny, naproti tomu jiné rostliny se 

adaptovaly na růst v pološeru pod příkrovem vyšších rostlin. Proto je pro deštný prales typická 

patrovitost. Pro kaţdé rostlinné patro je zároveň typické určité společenstvo ţivočichů. Nejvyšší 

patro začíná ve výšce asi 75m a je tvořeno obrovskými izolovanými stromy zvanými emergenty. 

Další je patro souvisle zapojených stromových korun, které začínají ve výšce 40 – 50 m a jeho 

vertikální tloušťka je aţ 20 m. Zde se vyskytuje největší mnoţství stromových ţivočichů. Pod 

tímto patrem je dolní stromové patro, které není souvislé a vytváří i otevřené prostory. Rostliny 

tohoto patra jsou přizpůsobeny růstu v polostínu aţ stínu. V přízemním patru je listová hrabanka 

podporující růst semenáčků rostlin a slouţící za potravu některým pozemním ţivočichům. 

Bylinné patro není pro nedostatek světla příliš vyvinuto a byliny vyrůstají často jen na světlinách 

vzniklých pádem stromů. Odumřelé dřevo je rychle rozkládáno mnoţstvím reducentů. Jednotlivá 

patra do značné míry propojuje mnoţství lián. Charakteristický je i růst mnoha epifytních rostlin 

(bromélie, orchideje). 

Typickým vertikální zvrstvením se vyznačují především níţinné deštné pralesy (nejběţnější). 

S narůstající nadmořskou výškou se vertikální rozsah pralesa a jeho pater zmenšuje a viditelná 

patrovitost se potlačuje. Nejrozsáhlejší a nejméně narušené tropické deštné pralesy leţí v říčních 

pánvích Amazonky a Konga. Další jsou podél atlantického pobřeţí Brazílie, ve Střední Americe, 

na východě Mexika a některých karibských ostrovech. Dále pak v západní Africe a jihovýchodní 

Asii (od východní Indie po Thajsko), v Indonésii a na Filipínách.

17/104 


Řada těchto pralesů je ale jiţ fragmentována a v mnoha oblastech byl původní prales 

vykácen. Podle údajů Organizace pro výţivu (FAO) připadlo na tropické pralesy více neţ 94 % 

plochy, o kterou byla v průběhu 90. let zmenšena rozloha lesních ekosystémů v důsledku 

rozšiřování zemědělské půdy. Úrodnost půdy v oblastech vytěţeného pralesa je ale nízká, protoţe 

většina dostupných ţivin je neustále v oběhu v rámci těl ţivých organismů Především ve dřevní 

hmotě). Odvezením vytěţeného dřeva a dalších materiálů se produktivita těchto oblastí silně 

omezí a zemědělským vyuţíváním se dále rychle sniţuje. Po vyčerpání půdy nejprve k rostlinné 

produkci (pouze 1 – 2 kvalitní úrody) a poté pastevectvím (chovatelé dobytka zásobující mj. 

Severní Ameriku a Evropu) se zemědělci přestěhují do oblastí nově vykáceného pralesa. 1/5 

světové produkce kulatiny pochází z tropických pralesů, často jde o cenná dřeva – týk, mahagon 

aj. V některých zemích tropů byly jiţ dnes zásoby dřeva vyčerpány. Hlavními současnými vývozci 

jsou Indonésie, Malajsie, Brazílie a Indie. Dřevo z tropických pralesů je také stále více vyuţíváno 

jako palivové dříví (spotřeba se v letech 1961 aţ 1991 více neţ zdvojnásobila a neustále roste). 

Vzrůstá i vyuţití oblastí krytých deštným pralesem pro těţbu nerostných surovin. Těţařské 

aktivity týkající se jak dřeva tak nerostů zvyšují fragmentaci pralesa a budováním silničních sítí 

zpřístupňují i odlehlé části pralesa zemědělcům, lovcům apod. Fragmentovaný tropický prales 

často nedokáţe udrţet ţivotaschopnost (zamezí 

se migracím opylovačů, přenašečů semen aj.) a 

samovolně degraduje a zaniká. Poškození aţ 

zánik tropických pralesů způsobují v současnosti 

i změny klimatu. Např. oblasti mlţného 

tropického horského pralesa (zdrojem vláhy je 

velmi nízká oblačnost = mlha) především 

v niţších partiích zanikají, protoţe dolní hranice 

oblačnosti v tropech se posunuje nahoru. 

Tropický deštný prales v Brazílii.

18/104 


Tato mapka ukazuje přesněji rozsah tropických lesů na Zemi. 

Zde je vidět přesnější zobrazení pro oblast tropické Afriky. 

K dotvoření představy o tropických deštných lesích je potřebné alespoň zhruba popsat i 

typický ţivot tamějších zvířat. Větší část ţivočichů tropického deštného pralesa tráví ţivot 

v korunách stromů, protoţe zde se také nachází nejvíce zdrojů potravy. Ţije zde ohromující 

mnoţství létavých ţivočichů od hmyzu, ptáků a netopýrů aţ po ţáby nebo hady, u kterých je 

vytvořením koţních blan a lemů zajištěn klouzavý let. Při dorozumívání ţivočichů (zvláště na 

větší vzdálenosti) je typické pouţívání především hlasových a pachových signálů, zrakové signály 

pozbývají se vzdáleností rychle na účinnosti díky husté vegetaci. Pachové značky pouţívají 

přednostně ţivočichové ţijící na zemi (jaguár, okapia aj.). Výhodou těchto značek je dlouhá, aţ 

několikadenní účinnost (značení teritorií). Mezi ţivočichy tropických deštných pralesů se 

vyskytuje mnoho druhů s vynikajícím mimikry. Díky ochrannému zbarvení nebo tvaru těla

19/104 


splývají s prostředím nebo napodobují vzhled nebezpečných ţivočichů, kteří mají často zbarvení 

výstraţné (např. kombinace ţlutá-černá nebo červená-černá). Typicky výstraţně zbarvenými 

ţivočichy jsou např. pralesničky (šípové ţáby), které ovšem patří ke skutečně nebezpečným, velmi 

jedovatým druhům. Vzhledem k nepřetrţitému vegetačnímu období řada tropických rostlin 

neustále kvete a plodí. Proto se zde vyskytuje mnoho nektaroţravých nebo pyloţravých ţivočichů 

(kolibříci, netopýři, hmyz) a zároveň také ţivočichů plodoţravých. Plodoţraví, případně 

semenoţraví bývají často i pozemní býloţravci a ţiví se plody a semeny spadlými na zem nebo 

shozenými jinými ţivočichy (např. pod tlupami opic se často pohybují agutiové). Vyskytují se i 

listoţravé druhy (lenochodi aj.), listí je však těţko stravitelné a navíc často toxické (poţivatelné 

jsou zpravidla mladé listy). Typickými stromovými savci tropických pralesů jsou primáti, kteří 

nesou řadu adaptací pro pohyb na stromech. Niţší primáti (poloopice) jsou většinou noční a 

orientují se vedle zraku také čichem, u denních vyšších primátů má dominantní roli zrak. Po 

větvích běhají a skáčou, někteří se pohybují brachiací (giboni). Predátoři tropického deštného 

pralesa zpravidla loví rychlým útokem ze zálohy (jaguár aj.). U ţivočichů se vytvořila také řada 

zvláštních adaptací v souvislosti s rozmnoţováním (hnízda ţab v broméliích, ptáci často hnízdí 

v dutinách, mláďata primátů se od narození přidrţují těla samic apod.). 

5.2 Horká místa (Hot Spot) 

Jde o místa s neobvykle vysokou biodiverzitou. Většinou platí, ţe tato místa se vyznačují nejen 

samotným vysokým druhovým bohatstvím, ale zároveň i vysokým počtem endemitů. Tedy druhů 

organismů, které se mimo tyto oblasti nevyskytují. 

Za příčiny vzniku horkých míst se povaţuje působení několika faktorů. Patří k nim stáří 

prostředí (evoluční čas, který měla daná oblast k dispozici pro nepřerušený vývoj), prostorová 

rozrůzněnost (velká rozmanitost stanovišť na jednotku plochy), produktivita (poskytuje zdroje 

pro určité mnoţství jedinců), kompetice (sotuěţení o zdroje, dovoluje více specializací 

v příznivějším prostředí) a další. 

Můţeme provést několik srovnání míst se zhruba stejnou zeměpisnou šířkou. Například 

v Severní Americe ţije asi 750 druhů sladkovodních ryb. V odpovídající oblasti Evropy se 

vyskytuje asi 280 druhů. Podobně tropická Amerika nebo Asie jsou druhově podstatně bohatší 

neţ tropická Afrika. 60 – 70% všech známých druhů se vyskytuje pouze ve 12 zemích světa 

(Brazílie, Kolumbie, Ekvádor, Peru, Mexiko, Zair, Madagaskar, Austrálie, Čína, Indie, Indonésie a 

Malajsie).

20/104 


Evropa není z hlediska biodiverzity nijak významná. K této situaci zřejmě přispěla 

periodická zalednění v průběhu čtvrtohor a zhruba 10 000 let trvající zemědělská činnost. 

Druhově bohatší jsou jiţní části Evropy. 

6 Růst a kolísání biodiverzity 

Zhruba se dá říci, ţe během posledních 3 miliard let docházelo ke stálému zvyšování biologické 

rozmanitosti. Nicméně nešlo o zcela plynulý proces. Nárůst druhového bohatství organismů 

v jednotlivých érách kolísal a byl dokonce přerušován řadou globálních krizí spojených 

s masovým vymíráním druhů i celých širších taxonomických skupin. Před podrobnější 

vysvětlením těchto událostí je potřeba se podrobněji seznámit s časovým rozdělením fanerozoika. 

Jeho první éra - prvohory (paleozoikum), která začala před 545 mil. let a skončila před 250 

mil. let se dále dělí na: 

kambrium (před 545 – 490 mil. let) 

ordovik (před 490 – 443 mil. let) 

silur (před 443 – 417 mil. let) 

devon (před 417 – 354 mil. let) 

karbon (před 354 – 290 mil. let) 

perm (290 – 250 mil. let) – datování období se liší v různých literárních pramenech, konec prvohor je 

někdy kladen aţ do období před 225 mil. let. Zde s drobnou úpravou pouţity údaje podle Ročka (2002). 

Druhohory (mezozoikum) začaly před 250 mil. let a skončily před 65 mil. let. Dělí se na: 

trias (před 250 – 206 mil. let) 

juru (před 206 – 144 mil. let) 

křídu (před 144 – 65 mil. let). 

Kenozoikum se dělí na třetihory (před 65 – 1,8 mil. let) a čtvrtohory (před 1,8 mil. let do 

současnosti). 

7 Prekambrium 

Paleontologické nálezy nám poskytují první skutečně bohaté společenstvo organismů z doby před 

590 – 570mil. let. Jedná se o pozdně prekambrickou ediakarskou faunu, která byla nazvána podle 

svého naleziště – pohoří Ediacara Hills v Austrálii. Podobná fauna odpovídajícího stáří byla 

později objevena na někilika dalších místech naší planety. Větší část zástupců ediakarské fauny je 

těţko srovnatelná s dnešními organismy. Byli to většinou ţivočichové s měkkými těly bez trávicí

21/104 


trubice, u kterých se předpokládá osmotrofní výţiva nebo koexistence s mikroskopickými 

autotrofními endosymbionty. 

8 První globální krize 

Zánik ediakarské fauny časově koreluje s nástupem několika událostí, které výrazně ovlivnily 

globální podmínky na Zemi. Došlo k rozpadu superkontinentu na menší celky. To bylo 

doprovázeno největším globálním zaledněním v historii Země, během něhoţ i v tropickém 

pásmu zasahovaly pevninské ledovce aţ k mořskému pobřeţí. Vedle toho došlo k výrazné změně 

chemismu oceánských vod, která se zároveň stala jednou z podmínek pozdějšího vývojového 

rozmachu ţivočichů s mineralizovaným skeletem (větší mnoţství fosforu ve vodě umoţnilo vznik 

skeletů z fosforečnanu vápenatého). Zánik fauny, jejíţ mnohé vývojové linie zmizely navţdy se 

tedy kryje s první prokazatelnou globální ekologickou krizí na planetě Zemi. 

Informace o procesech hromadných vymírání obsahuje např. následující www stránka 

http://universe-review.ca/. Obecně zde lze také čerpat poznatky související s vývojem ţivota na 

Zemi.

9 Kambrická exploze 

(před 545 – 490 mil. let) 

22/104 


K novému rozmachu ve vývoji ţivota došlo počátkem kambria. Byl tak nápadný, ţe se mluví o 

kambrické explozi ve vývoji organismů. Před 540 mil. let se tak začala objevovat zcela nová 

fauna, ve které se vyskytovalo nápadné mnoţství forem s mineralizovanými exoskelety (viz. výše), 

kteří nemají v ediakarské fauně obdoby. Měřeno počtem tehdy existujících ţivočišných kmenů, 

ţivot dosáhl během kambria patrně vůbec největší diverzity během existence Země. V kambriu se 

vyskytly ţivočišné kmeny, které nemají v současnosti ţádné ţijící zástupce, zároveň se ale 

vytvořily základy všech kmenů, které do recentu přeţívají. Nejlepším dokladem kambrické 

diverzifikace ţivočichů je paleontologický nález fauny burgesských břidlic, která je datována do 

doby před 525 mil. let. 

Rekonstrukce kambrického mělkého moře. 

K zástupcům ţivočichů, kteří do dneška nemají vývojové pokračování patří například 

Hallucigenia nebo hyoliti. Hallucigenia měla červovitě protáhlé tělo se 2 řadami ostrých ostnů na 

hřbetě. Ty slouţily jako ochrana proti predátorům. Na spodní straně měla kráčivé nohy. 

Hyoliti byli mořské organismy s kuţelovitou 

schránkou trojúhelníkového průřezu a opatřenou 

víčkem. Ţili na dně a ţivili se patrně seškrabáváním 

nárostů organismů. Sami byli důleţitou potravou pro 

řadu dravých druhů. Dosahovali velikosti 3mm – 3 

cm. 

Naprosto bizarní skupiny se vytvořily také mezi 

kambrickými členovci. Jistě nejznámější jsou trilobiti, 

kteří se vyskytovali ve velkém mnoţství a vytvářeli 

řadu druhů. Ţili na dně, kde si vyhledávali drobnou 

kořist. Nicméně k příbuzenstvu dnešních členovců 

Hallucigenia na dně 

kambrického mělkého moře. 

patřil také největší známý kambrický ţivočich a vrcholový predátor kambrických moří – 

Anomalocaris. Dnes jiţ nemá vývojové pokračování. Vpředu měl 2 mohutné přívěsky (čelisti)

23/104 


k lovu kořisti. Na spodní straně hlavy byl kruhový ústní otvor s věncem ostrých zubů. Velké oči 

svědčí o dobrých orientačních schopnostech, řady ploutviček po stranách těla dosvědčují 

schopnost aktivně plavat. Exempláře z burgesské oblasti jsou několikadecimetrové. Nicméně 

příbuzné druhy nalezené později v Číně dorůstaly aţ délky 2m. 

Podobně neobyčejná byla Opabinia. Její stavba těla je tak nezvyklá, ţe první představení 

tohoto ţivočicha na vědecké konferenci bylo zprvu všeobecně povaţováno za povedený vtip. 

V přední části těla měla dlouhý chobot zakončený čelistmi, který slouţil k lovu. Na hlavě bylo 5 

velkých očí. Patrně se částečně pohybovala po dně a částečně plavala pomocí dvou řad ploutviček 

po stranách těla. Délka ţivočicha bez chobotu byla 7 – 8cm, chobot měl další 2 – 3cm. 

V celkovém kontextu je třeba zdůraznit, ţe v rámci kambrické exploze ţivota se mezi 

ţivočišnými kmeny přeţívajícími do recentu také objevili první strunatci. Primitivním 

kambrickým strunatcem byla Pikaia. Tvarem těla byla podobná dnešním kopinatcům. Měla 

vytvořenu primitivní chordu (strunu hřbetní) a metamerní uspořádání svaloviny s myomerami ve 

Rekonstrukce Opabinie Pikaia. 

tvaru V. Její délka byla kolem 4 – 5 cm, byla schopna aktivně plavat

24/104 


V Číně (Chengjiang) byli dokonce objeveni primitivní kambričtí obratlovci. První je nazván 

Myllokunmingia, druhý Haikouichthys. Byli to primitivní bezčelistnatci, kteří měli savá ústa na 

spodní straně hlavy a kteří dosahovali délky kolem 3cm. 

Myllokunmingia – fosilie Haikouichthys – fosilní materiál a rekonstrukce 

vzhledu. 

K výborným zdrojům informací, které doplňují tuto kapitolu, patří např. www stránky 

Encyclopedia Britanica. Domovská stránka http://www.britannica.com/

Například obrázek anomalocarise je moţné najít na adrese: 

25/104 


http://www.britannica.com/EBchecked/topic-art/90625/99650/Sketch-of-Anomalocaris- 

canadensis 

Za vynikající www stránku pro studium podrobností o trilobitech je moţné povaţovat 

například http://www.trilobites.info/.

Detail obsahu stránky ukazuje další printscreen: 

Ţivot v kambrickém moři v celé jeho šíři ukazují stránky Muzea Chicago 

http://www.phleschbubble.com/featured/index.html 

26/104 

Vývoj života na Zemi

10 Ordovik 

(před 490 – 443 mil. let) 

27/104 


V ordoviku se globální klimatická situace podobala kambriu. Na větší části povrchu Země bylo 

velmi teplo, místy také sucho. Tropické pásy sahaly do větších zeměpisných šířek neţ dnes. Ţivot 

zůstal patrně dosud vázán na moře, náznaky osidlování souše jsou sporné. 

Kromě jiných progresivních změn ve vývoji organismů se posunul kupředu vývoj 

polostrunatců, strunatců a samozřejmě obratlovců. 

K vůdčím zkamenělinám ordoviku patří graptoliti, kteří patřili k polostrunatcům. Byli to 

drobní ţivočichové vytvářející přisedlé nebo planktonní kolonie. Ţivili se filtrováním 

mikroplanktonu a mikrodetritu z vody. 

Spirálně vinutá kolonie graptolitů. Zoubky jsou tvořeny schránkami jednotlivých ţivočichů. 

Mezi primitivními strunatci se hojně vyskytovali konodonti. Byli to malí ţivočichové 

s úhořovitým tělem, poměrně velkýma očima, strunou hřbetní a segmentovanými svaly 

s myomerami ve tvaru V. Zachovaly se především drobné zoubky, které byly v dutině ústní. 

Promissum patří k ordovickým konodontům. Tento ţivočich dosahoval mezi konodonty neobvyklé délky - aţ 40 

cm.

Zoubky z ústního aparátu konodontů. 

28/104 


Vytvořili se štítnatci, kteří jiţ reprezentují obratloce a mohou být společně s recentními 

mihulemi a sliznatkami řazeni také mezi kruhoústé. Neměli dosud vytvořeny čelisti 

(bezčelistnatci) a ţivili se nasáváním a filtrováním potravy ze dna. Měli rybovitý tvar těla 

s mohutnou přídí krytou kostěným štítem, vnitřní kostra byla chrupavčitá. Dosahovali zpravidla 

délky 10 - 40cm. 

Arandaspis patří k nejstarším štítnatcům. Rekonstrukce 

vzhledu ţivočicha. 

11 Druhá krize globálního ekosystému 

Sacabambaspis byl podobně jako předchozí rod rozšířen 

v ordoviku. Zachovaly se jeho celistvé fosilie. 

Na konci ordoviku ale došlo k výraznému ochlazování, které končilo rozsáhlým zaledněním a 

kolísavým poklesem hladiny oceánů. V průběhu těchto událostí se zúţila teplá klimatická pásma, 

kolísání hladiny oceánů zapříčinilo vynoření šelfových oblastí a místy jejich opětné zalévání 

mořem. Došlo také k narušení cirkulace v rámci světových oceánských proudů. Tím se omezilo

29/104 


fungování oceánského výměníku tepla. Navíc se porušila rovnováha v oblasti teplotní stratifikace 

oceánských vodních mas, coţ zapříčinilo vznik proudění, které vynášelo toxické látky ode dna 

směrem k hladině. Díky tomuto komplexu událostí došlo k dalšímu hromadnému vymírání 

organismů. Znovu se tedy objevila výrazná krize globálního ekosystému. Vymírání proběhlo 

během dvou vln v průběhu asi 1 – 2 mil. let. Šlo o druhé nejdrastičtější vymírání v průběhu 

geologické historie Země. 

Vymizelo 22% všech tehdy známých čeledí organismů. Velmi silně byli zasaţeni trilobiti 

(vymřelo 74% jejich čeledí). Drasticky byli zasaţeni také koráli, ramenonoţci, graptoliti, 

ostnokoţci, konodonti, štítnatci a další skupiny. 

12 Silur 

(před 443 – 417 mil. let) 

Na začátku siluru se opět ustálilo teplé a vlhké klima, oceánská hladina se znovu zvýšila a 

obnovila se mělká teplá moře při okrajích pevnin. Geograficky dominují stále dvě mohutné, dále 

členěné kontinentální masy - Laurasie na severu a Gondwana na jihu. Zajímavé je, ţe atmosféra 

obsahovala v siluru méně kyslíku neţ dnes. Díky tomu nebyla vytvořena tak účinná ozónová 

vrstva. 

V ranném siluru byly všechny pevniny na Zemi bez ohledu na zeměpisnou šířku stále 

pouze nehostinnou pustinou, ve které horninový podklad kryly jen povlaky bakterií, sinic a řas. 

Ţivot byl dosud vázán na vodní, především mořské prostředí. 

Od středního siluru dochází k invazi ţivota z moře na souš a 

do sladkých vod (její rychlost byla patrně ovlivněna i hladinou 

kyslíku v atmosféře). V mělké vodě nebo vlhkém bahně kolem 

břehové čáry se objevují několik centimetrů vysoké porosty 

psilofytních rostlin, které představují první primitivní rostliny 

cévnaté. Tyto rostliny se vidličnatě větvily a nevytvářely listy ani 

pravé kořeny. Rozšířen byl především rod Cooksonia. Vodní 

hladina v oblastech výskytu těchto rostlin místy patrně kolísala, coţ 

přispělo k jejich diverzifikacvi a vývoji poněkud odlišných 

ekologických typů. V závěru siluru se objevují také pokročilejší 

rhyniofyty. Směrem do vnitrozemí ale zůstaly souše dosud pusté. 

V porostech psilofytních rostlin se koncem siluru rozšířili také 

drobní ţivočichové, například primitivní klepítkatci. 

Několik cm vysoká Cooksonia 

měla jednoduchou stavbu bez 

diferenciace v pravé kořeny 

a stoky a byla bezlistá.

30/104 


Většina silurských ţivočichů ale ţila i nadále v mořích. Mezi ţahavci se objevili koráli a 

začaly vznikat korálové útesy. Zde koráli do značné míry vytlačoily řasy a houbovce, kteří dosud 

tvořili základ útesových společenstev. Masového rozvoje dosáhli měkkýši, mezi nimi byli na 

vrcholu vývoje loděnkovití hlavonoţci. Typy s přímými schránkami dosáhly aţ několikametrové 

délky. Kromě toho se vyvíjely typy se schránkami spirálními (amoniti). 

K největším a nejnebezpečnějším ţivočichům silurských moří patřili vedle hlavonoţců také 

někteří členovci. Byli to především kyjonoţci (Eurypterida), z nichţ největší byli téměř 3m dlouzí 

(např. Pterygotus rhenanius). Měli většinou 1 pár dlouhých klepet, 4 páry kráčivých končetin a 1 

pár končetin veslovitého tvaru. Na zadečku byla často vytvořena ploutvička. 

Schéma tělní stavby kyjonoţců. 

Mezi ostnokoţci se kromě jablovců a lilijic rozvíjely také hadice a hvězdice. V siluru se 

velmi výrazně rozšířili graptoliti. 

Srovnání velikosti člověka a největších kyjonoţců. 

Značného pokroku ve vývoji dosáhli obratlovci. Na jedné straně se vyvíjeli bezčelistnatci - 

k nim patřili štítnatci, kteří se vyvinuli jiţ v ordoviku, ale vrcholu svého vývoje dosáhli aţ 

v devonu. Objevili se ale i první čelistnatci a začali se rychle diverzifikovat. K nim patří 

trnoploutví a paryby, na samém konci siluru jsou doloţeny i první paprskoploutvé ryby. 

Trnoploutví si zachovali rybovitý tvar těla, první ţaberní oblouk se u nich stal vývojovým 

základem čelistí, které umoţňovaly aktivnější lov a porcování potravy. Čelisti měli zpravidla

31/104 


pokryty zuby. Hlava byla kryta pouze drobnými kostěnými destičkami a tělo pokrývaly kostěné 

šupiny. Měli vytvořena ţaberní víčka (opercula). Ploutve jiţ měly vnitční kostru. Náběhové hrany 

ploutví vyztuţoval kostěný trn, mezi prsními a břišními ploutvemi byla řada trnů bez ploutve. 

Ocasní ploutev byla heterocerkní (větší horní lalok). Ţili jak ve sladkých vodách (drobní) i 

v mořích (i větší druhy). Byli to buď mikrofágové nebo dravci. Vrcholu vývoje dosáhli aţ 

v devonu (také největší druhy). 

Climatius patřil jiţ k devonským trnoploutvým. Stavba těla je typická. 

Paryby jsou rybovití obratlovci, u kterých se nevytvořil dermální (koţní) skelet. Pevné části 

kostry vznikly zvápenatěním chrupavky (ne nahrazením chrupavky kostí). Také u nich se první 

ţaberní oblouk stal základem čelistí. Tělo mají kryto drobnými plakoidními šupinami, které se 

stavbou podobají zubům. Na čelistech vyrůstá mnohogenerační chrup. Hlavu mají protaţenou 

v rypec (význam čichu). Po stranách hlavy měli 5 – 7 párů ţaberních štěrbin bez ţaberních víček. 

Také u paryb jsou ploutve vyztuţeny vnitřní kostrou (= jde o pravé končetiny), ocasní ploutev 

zpravidla heterocerkní. Převáţně jsou to dravci. V další evoluci se paryby stanou velmi úspěšnou 

skupinou přeţívající do recentu.

13 Devon 

(před 417 – 354 mil. let) 

32/104 


V devonu došlo k výraznému posunu Gondwany směrem na sever, takţe většina kontinentů 

leţela v teplém klimatickém pásmu. 

V ranném devonu se navíc globálně 

oteplilo a tak se rozšířily především 

tropické podnebné pásy, coţ bylo příznivé 

pro další rozvoj ţivota. Na počátku devonu 

byla stále ještě niţší koncentrace kyslíku 

v atmosféře neţ dnes, ale v průběhu 

devonu nastal vzestup hladiny kyslíku aţ na 

35%. To se klade do souvislosti 

s postupným osidlováním souše rostlinami. 

V oblastech zasahovaných přílivem 

se jiţ v ranném devonu natolik rozšířily psylofytní typy rostlin, ţe z nich vznikala první uhelná 

loţiska. Psilofyty se postupně šířily také dále od moře do vlhkých oblastí souší. Velmi rychle se 

rozvíjela skupina Rhyniophyt, která pak byla v průběhu celého ranného devonu dominantní. Tyto 

rostliny tvořily bylinné a později také aţ keřovité porosty, které ale dosahovaly pouze výšky 

kolem jednoho metru. V devonu jsou poprvé doloţeny také mechorosty. 

Rekonstrukce vzhledu močálovité krajiny v raném devonu.

Rhynia – rekonstrukce vzhledu rostliny. Šištice na vrcholech jsou výtrusnice. 

33/104 


Od poloviny devonu se rozšiřují nejprve kapraďorosty (plavuňovité, přesličkovité, 

kapradinovité, prvosemenné) a později primitivní nahosemenné rostliny (kapraďosemenné), jimiţ 

byly psilofytní rostliny postupně vytlačeny. Jiţ u kapraďorostů se objevila heteromorfní 

rodozměna, kde sporofyt vytvářel typický kormus odolný výkyvům podmínek vnějšího prostředí. 

Postupně (u plavuňovitých rostlin příbuzných dnešním vranečkům) se vytvořila heterosporie, kde 

se značně potlačený gametofyt vyvíjel uvnitř prasklé spory a byl tak chráně před nepříznivými 

podmínkami. To byl první krok ke vzniku semen. Mezi kapraďorosty poprvé vznikaly rostliny 

stromovitého typu a vytvářely souvislé porosty – první lesy s rostlinami vysokými několik metrů. 

Nejen ve vlhkých, ale i v sušších oblastech pevnin se v průběhu devonu objevily prvosemenné 

rostliny (progymnospermophyta). To byly výtrusné dřeviny keřovitého aţ stromovitého vzrůst 

s velkými vějířovitými listy. Ze svrchního devonu je znám např. rod Archaeopteris, který vytvářel 

rozsáhlé porosty. Na konci devonu se objevily nejprimitovnější nahosemenné rostliny – 

kapraďosemenné.

Archaeopteris patřil k největším prvosemenným 

rostlinám. Mohl dorůstat aţ 20m 

34/104 


Část vějířovitého listu Arcaeopteris. 

S růstem vegetační pokrývky docházelo také ke vzniku půd s humusovou vrstvou, která 

byla důleţitá pro výstup některých bezobratlých na souš. 

Rostliny, které osídlily souš vytvořily nejen příhodné prostředí, ale i potravní nabídku pro 

ţivočišné organismy, které pronikaly za nimi. Byli to především někteří klepítkatci (roztoči, štíři), 

stonoţkovci a bezkřídlý hmyz. Tím se vytvářela také potenciální potravní nabídka pro obratlovce, 

kteří začali vystupovat na souš (nicméně první z těchto obratlovců byli ještě bezpochyby 

ryboţraví, potravní nabídka nebyla jediným faktorem, který jejich výstup na souš ovlivnil). 

Mezi bezobratlými ţivočichy se vyvíjeli loděnkovití hlavonţci, zvláště amoniti se spirálně 

stočenými schránkami. Trilobiti a kyjonoţci typičtí pro předchozí období byli na ústupu. Na souši 

se vedle klepítkatců a stonoţkovců v polovině devonu objevil primitivní, dosud bezkřídlý hmyz 

(např. chvostoskoci). 

Devon je nazýván věkem ryb. To proto, ţe v jeho průběhu se neobyčejně rozšířili rybovití 

obratlovci a vytvořili řadu bohatě diverzifikovaných skupin. Mezi bezčelistnatci dále přeţívali 

štítnatci

Ptreaspis patřil k devonským štítnatcům. Měřil kolem 

20cm. 

35/104 


Fosilie štítnatce rodu Zenaspis. 

Mezi čelistnatci se objevili pancířnatci (Placodermi). Přední část těla měli krytu 

hlavohrudním pancířem, který byl často dorzoventrálně zploštělý a rozdělený na větší počet kostí. 

Na čelistech nebyly zuby, ale ostré kostěné štítky. Vnitřní kostra byla částečně kostěná, částečně 

tvořená zvápenatělou chrupavkou. Zadní část těla kryly šupiny. Většinou dosahovali délky 

několika desítek centimetrů, ale kupříkladu Dunkleosteus dorůstal délky přes 6m. Byli to aktivní 

predátoři. Na přelomu devonu a karbonu ale vymřeli bez vývojového pokračování. 

Rekonstrukce vzhledu pancířnatců. Tělo typického pancířnatce shora.

Lebka Dunkleostea budí respekt. 

36/104 


Stále byli značně rozšířeni trnoploutví. Diverzifikovanou skupinou se staly také paryby. 

Obě skupiny jiţ byly popsány (silur). 

Schema tělní stavby a rekonstrukce vzhledu 

devonského ţraloka rodu Cladoselache. Dorůstal 

délky asi 60cm. 

Jak bylo řečeno jiţ výše, na samém konci siluru se objevily i paprskoploutvé ryby, které jsou 

nejrozšířenější skupinou rybovitých obratlovců v současných sladkých i slaných vodách. Jejich 

název je odvozen od typické vnitřní kostry ploutví, která se skládá z izolovaných tenkých 

kostěných paprsků. 

V devonu se však objevily ještě další dvě skupiny ryb. Byli to dvojdyšní a lalokoploutví. 

Dvojdyšné ryby se objevily patrně v důsledku periodického vysychání řek, se kterým souvisela 

nejen kolísající výška hladiny vody a místy aţ úplné vyschnutí, ale také periodický pokles 

koncentrace kyslíku ve vodě. V důsledku těchto podmínek se u dvojdyšných ryb objevily plicní

37/104 


vaky, které jsou obdobou plic suchozemských obratlovců a vedle dýchání ţábrami umoţňují 

dýchat kyslík ze vzduchu. Další adaptací dvojdyšných se stala schopnost přeţívat ve stavu 

strnulosti v bahně i v případě úplného vyschnutí vody. Dvojdyšné ryby v omezené míře přeţívají 

v tropech do recentu (bahníci). Nejsou ale vývojovými předky čtvernoţců. 

Dipterus je devonskou dvojdyšnou rybou. 

Z hlediska vývoje směrem k suchozemským obratlovcům jsou nejdůleţitější ryby 

lalokoploutvé. Vyvinuly se ve sladkých vodách. Mají několik znaků, které umoţnily jejich vývoj 

směrem k obojţivelníkům: 

1) párové ploutve jsou vybaveny poměrně masivní kostrou. Jednotlivé kosti volných ploutví 

kromě článků prstů jiţ odpovídají kostem tvořícím skelet končetin suchozemských 

obratlovců 

2) bazální části volných ploutví jsou vybaveny silným lalokem svaloviny 

3) kromě ţaber mají vytvořeny plicní vaky. 

Takto vybavené devonské lalokoploutvé ryby ţily v močálovitých oblastech a výše uvedené 

vlastnosti jim umoţňovaly občasný plazivý přesun po souši v případě vysychání řek a dýchání 

atmosférického kyslíku při poklesu jeho koncentrace ve vodě. K jejich dalším znakům typickým i 

pro primitivní obojţivelníky patřily široké kompaktní lebky vybavené kuţelovitými 

labyrintodontními zuby a vnitřní nozdry. Vzhledem k přehlednosti je lepší si stručně vysvětlit 

jejich systematiku najednou. Lalokoploutvé ryby zahrnují jeden vymřelý a jeden dodnes 

přeţívající nadřád. 

Nadřád Rhipidistia zahrnuje vymřelé lalokoploutvé ryby odpovídající výše uvedenému 

popisu. V průběhu devonu se z nich vyvinuli primitivní obojţivelníci, kteří se stali základem pro 

vývoj všech suchozemských obratlovců (čtvernoţců). V nadřádu Rhipidistia je nejlépe popsán 

rod Eusthenopteron. Tyto ryby dorůstaly asi do 1 m délky.

38/104 


Eusthenopteron –kostra, rekonstrukce a představa o pohybu v bahně mezi vysychajícími 

tůněmi. 

Obrázek schematicky ukazuje kolonizaci sladkých vod a souše ţivočišnými organismy (střední silur, ranný devon, 

pozdní devon).

39/104 


Do současnosti přeţívají lalokoploutvé ryby jediným rodem (latimerie), který patří do 

druhého nadřádu - actinistia. Tento nadřád je odvozenou skupinou, která přešla k ţivotu 

v mořích. Nevznikli z ní obojţivelníci. Naopak, tato skupina ztratila některé progresivní znaky 

jako plicní vaky. Pro upřesnění vzájemných systematických a vývojových vztahů uvádím ve 

zkratce přehled systému ryb v tabulce: 

PŘEHLED SYSTÉMU RYB 

Třída Podtřída Nadřád Řád Příklady zástupců 

RYBY DVOJDYŠNÍ bahník 

LALOKOPLOUTVÍ RHIPIDISTIA Eusthenopteron (+) 

ACTINISTIA latimerie 

PAPRSKOPLOUTVÍ NÁSADCOPLOUTVÍ bichir 

CHRUPAVČITÍ JESETEŘI jeseter, vyza 

MNOHOKOSTNATÍ KOSTLÍNI kostlín 

KAPROUNI kaproun 

KOSTNATÍ BEZOSTNÍ sleď, sardinka, sardel 

losos, pstruh, hlavatka, lipan, 

štika 

MÁLOOSTNÍ tetra, piraňa, paúhoř, plotice, 

jelec, 

střevle, amur, bolen, lín, 

hrouzek, 

parma, cejn, karas, kapr, mřenka, 

sumec, sumeček 

ĎASOVÉ ďas 

HRDLOPLOUTVÍ treska, mník 

HOLOBŘIŠÍ úhoř, muréna 

GAVÚNI letoun, živorodka, gupka, 

mečovka 

VOLNOOSTNÍ koljuška 

LALŮČKOŽÁBŘÍ jehla, koníček 

ROPUŠNICE ropušnice, perutýn 

OSTNOPLOUTVÍ okoun, candát, lezec, vranka, 

makrela, tuňák 

PLATÝSOVÉ platýs, kambala 

13.1 Nástup obojživelníků 

Vznik obojţivelníků probíhal téměř od počátku devonu v mnoha fylogenetických liniích v oblasti 

celého tropického pásma. Obojţivelníci se bezpochyby vyvinuli z lalokoploutvých ryb nadřádu 

Rhipidistia (viz. výše). Stavba těla těchto primitivních obojţivelníků vycházela ze stavby těla 

lalokoploutvých ryb. Byli protáhlí s dlouhým ocasem a poměrně malýma a slabýma nohama. 

Jejich lebka byla široká a masivní, s mnoţstvím dermálních kostí. Na těle mohli mít zbytky šupin 

nebo kostěné pancíře. Většinu ţivota trávili ve vodě, jejich pohyb po souši byl těţkopádný a 

připomínal plazení (rody Ichthyostega a Acanthostega). Jiţ v karbonu však vytvořili obojţivelníci

40/104 


řadu rozmanitých forem. V karbonu také vznikla vývojová linie (v rámci řádu Anthracosauria), 

která se vyvíjela směrem k plazům. 

Schematické znázornění jednotlivých známých vývojových stupňů od lalokoploutvých ryb k primitivním 

obojţivelníkům, jak se vyskytovaly v devonu. 

Časové upřesnění výskytu druhů uvedených na předchozím obrázku (raný, střední a pozdní devon).

41/104 


Pro pochopení vývojových souvislostí v rámci třídy obojţivelníků povaţuji opět za lepší 

vysvětlit základy jejich systému najednou. V dalším textu se budu na toto vysvětlení pouze 

odvolávat. 

Pomineme-li malé mnoţství těţko zařaditelného fosilního materiálu, lze obojţivelníky 

rozdělit do dvou vymřelých a tří do současnosti přeţívajících podtříd. 

13.1.1 Podtřída: VRÁSKOZUBÍ (LABYRINTHODONTIA, APSIDOSPONDYLI) 

Podtřída vymřelých obojţivelníků, jejichţ zuby měly řadu podélných dráţek. V příčném řezu tedy 

tyto zuby měly vytvořen labyrint zářezů. 

Řád: ICHTHYOSTEGALIA 

Odpovídají stavbou svého těla výše uvedenému textu o primitivních a vývojově původních 

obojţivelnících. Patří sem jiţ zmíněné rody Ichthyostega a Acanthostega, které se vyskytovaly 

právě v devonu. 

Rekonstrukce Acanthostegy. 

Rekonstrukce Ichthyostegy.

Řád: TEMNOSPONDYLI 

42/104 


Zajímavá a velmi rozmanitá vyhynulá skupina vodních i suchozemských obojţivelníků. Vznikla 

později – aţ v karbonu a přeţívala do křídy. V tomto podřádu se vytvořily mimo jiné také velké 

krokodýlovité formy, někteří dokonce pronikli do moře. K velkým suchozemským rodům patří 

např. Cacops s krátkým tělem a ocasem a mohutnou hlavou. Podobného typu byl patrně největší 

obojţivelník všech dob – Mastodonsaurus. Dosahoval délky aţ 6 m. Z temnospondylních 

obojţivelníků se také pravděpodobné vyvíjely všechny současné skupiny, tedy ocasatí, ţáby i 

červoři. 

Řád: ANTHRACOSAURIA 

Vývojově pokročilí, především suchozemští obojţivelníci. Existovali od konce devonu. Mezi nimi 

vznikly v karbonu linie, u kterých postupně přibývalo plazích znaků a nabývali vzhledu dnešních 

ještěrů. Jako příklad můţe slouţit rod Seymouria. Vymřeli v permu, nicméně jejich vývojovým 

pokračováním jsou plazi. 

13.1.2 Podtřída: LEPOSPONDYLI 

Bizarní skupina vymřelých obojţivelníků, jejichţ vývojový původ není zcela objasněn. 

Nezanechali linie vedoucí k současným obojţivelníkům ani k blanatým obratlovcům. Byli pouze 

vodní. Existovali od karbonu do permu. 

13.1.3 PODTŘÍDA: OCASATÍ (CAUDATA) 

Vznikli aţ v juře a přeţívají do současnosti. Jejich tělo je protáhlé s dlouhým ocasem, nohy jsou 

krátké, přední i zadní zhruba stejně dlouhé. Larvy jsou tvarem těla podobné dospělcům, ale mají 

vnější ţábry. Často se vyskytuje neotenie. V larválním stadiu i v dospělosti masoţraví. Někteří 

zástupci ţijí celý ţivot ve vodě, mnozí ţijí na souši a ve vodě se jen rozmnoţují. Největší dorůstají 

asi do 150 cm délky. 

Podtřída zahrnuje jediný řád – mloci. Patří sem rody mlok, mločík, velemlok, čolek, 

macarát, axolotl, úhořík, surýn aj. 

13.1.4 Podtřída: BEZNOZÍ (APODA) 

Objevili se v juře a přeţívají dodnes. Skupina specializovaná pro podzemní, případně vodní ţivot. 

Jejich tělo je červovitě protáhlé a beznohé, kůţe je zvrásněna do kruhových záhybů. Lebka je 

velmi kompaktní (slouţí k rytí), v dutině ústní jsou ostré zuby zahnuté dozadu. Oči a střední ucho

43/104 


jsou redukované, mezi očnicí a nozdrou je hmatové tykadélko. Mají vnitřní oplození a jsou 

vejcorodí nebo ţivorodí. Dorůstají velikosti 20 – 100 cm. 

Patří sem jediný řád – červoři. Rody červit, cecílie aj. 

13.1.5 Podtřída: BEZOCASÍ (SALIENTIA) 

Vyvinuli se v triasu a v dalším vývoji došlo k jejich bohaté diverzifikaci. Nejvyspělejší současní 

obojţivelníci se zkráceným a zploštělým tělem, většinou bez ocasu. Končetiny jsou dobře 

vytvořeny, zadní jsou zpravidla výrazně větší neţ přední a slouţí ke skákání. Larvy (pulci) jsou 

oválného tvaru s dlouhým ocasem a zprvu vnějšími později vnitřními ţábrami, mají zobákovitě 

upravená zrohovatělá ústa slouţící k oškrabávání řas a částí rostlin. Neotenie se u bezocasých 

nevyskytuje. Vyskytují se druhy trvale vázané na vodu i druhy po většinu ţivota suchozemské. 

Pro velké rozšíření a druhovou pestrost se vyvinula řada specializovaných druhů. Délka těla 

největšího druhu (skokan obrovský = veleskokan goliáší) je aţ 40 cm. 

K podtřídě patří opět jediný řád = ţáby. Rody skokan, ropucha, ropuška, rosnička, kuňka, 

blatnice, pipa, drápatka, pralesnička, létavka, rohatka aj. 

Pro přehlednost uvádím systém obojživelníků v tabulce. 

PŘEHLED SYSTÉMU OBOJŽIVELNÍKŮ 

Třída Podtřída Řád Příklady zástupců 

OBOJŽIVELNÍCI VRÁSKOZUBÍ ICHTHYOSTEGALIA Ichthyostega (+), Acanthostega (+) 

14 TŘETÍ GLOBÁLNÍ VYMÍRÁNÍ 

TEMNOSPONDYLI Cacops (+), Mastodonsaurus (+) 

ANTHRACOSAURIA Seymouria (+) 

LEPTOSPONDYLI Diploceraspis (+) 

OCASATÍ MLOCI mlok, čolek, velemlok, axolotl, 

macarát 

BEZNOZÍ ČERVOŘI červor 

BEZOCASÍ ŽÁBY ropucha, skokan, rosnička, blatnice, 

kuňka, létavka, pipa, drápatka, 

rohatka 

Bouřlivý vývoj organismů, který vedl ke vzniku suchozemských obratlovců byl na konci devonu 

přerušen třetí z prokazatelných globálních ekologických krizí velkého rozsahu. Jako 

v předchozích dvou případech také tentokrát nešlo o prudký zvrat, ale o postupný nástup 

událostí, které způsobily dalekosáhlé změny spojené s vymíráním organismů. Zmíněné události 

jsou rozloţeny zhruba do 3-4 milionů let, přičemţ postupně kulminovaly. Za hlavní krizový 

faktor se povaţuje globální sníţení teploty. Díky tomu byly nejsilněji postiţeny mělkovodní 

mořské organismy, v hloubce byly teplotní změny menší. Sladkovodní organismy byly na rozdíl

44/104 


od mořských lépe přizpůsobeny kolísání teplot, proto se jich ochlazení dotklo méně, neţ 

organismů ţijících v mělkých mořích. 

Drasticky se vymírání dotklo fytoplanktonu (bylo postiţeno asi 90% taxonů), útesových 

společenstev, dále ramenonoţců (vymřelo 86% rodů), trilobitů a dokonce i vodních obratlovců 

(vymřelo 76% čeledí). Vliv vymírání na organismy rozdílných biotopů dokumentují údaje týkající 

se obratlovců. Vyhynulo 65% mořských, ale jen 23% sladkovodních pancířnatců. Mezi 

trnoploutvými vyhynulo 88% druhů mořských a 30% druhů suchozemských. 

Na konci této kapitoly je opět moţné doporučit k prohlédnutí jednu z www stránek. Jde o 

http://www.karencarr.com/. Autorka je skvělá ilustrátorka.

Detail stránek http://www.karencarr.com/larger.php?CID=79 

K dalším pouţitelným zdrojům informací je moţné zařadit 

http://www.urweltmuseum.com/index.php 

45/104 


Při prohlíţení těchto stránek je moţné zjistit mnoţství podrobností – viz příklad. 

http://www.urweltmuseum.com/sonderausstellung06.php 

Informace o prvních tetrapodech podává také stránka 

http://www.earthhistory.org.uk/recolonisation/first-amphibians 

46/104 


15 KARBON 

(před 354 – 290 mil. let) 

47/104 


V průběhu karbonu se Gondwana sráţí s Laurasií a tak dochází k hercynskému (variskému) 

vrásnění (největším pozůstatkem variského horstva v Evropě je dnes Český masiv). 

Po devonském vymírání došlo na začátku karbonu opět ke zvýšení teploty a vlhkosti. 

V souvislosti s táním polárních ledovců se zvýšila i mořská hladina. Vlivem sopečné činnosti 

došlo ke zvýšení obsahu CO 2 v atmosféře. Tyto podmínky komplexně podpořily rozsáhlý rozvoj 

vegetace a vznik baţinatých pralesů. V nich se staly dominantními rostlinami kapraďorosty, které 

postupně vytlačily psilofytní typ rostlin (během karbonu vymřely). Kapraďorosty zde dosahovaly 

stromovitých rozměrů, výška porostu dosahovala aţ kolem 30 metrů (některé zdroje mluví aţ o 

50 metrech). Karbonské pralesy se staly základem mohutných černouhelných slojí. 

Srovnání základního vzhledu jednotlivých vývojových skupin vymřelých cévnatých rostlin. Obrázky v rámečcích 

představují počítačové animace typů větvení.

48/104 


K největším mistrům počítačové grafiky, kteří se zabývají rekonstrukcemi prehistorických ekosystémů patří 

Walter Myers. Zde je jeho rekonstrukce karbonského pralesa tvořeného především přesličkami rodu Calamites. 

Myersova rekonstrukce karbonského pralesa na břehu řeky s veškerými vývojovými typy kapraďorostů.

49/104 


Ke kapraďorostům patří rostliny plavuňovité, přesličkovité, kapradinovité a prvosemenné. 

Plavuňovité dosáhly v karbonu vrcholu rozvoje (od druhohor jsou jen bylinné). Zástupci rodu 

Lepidodendron měli stromovitý vzrůst. Dosahovaly výšky aţ 30m. Měly bohatě vidličnatě 

větvené koruny s jednoduchými čárkovitými listy dlouhými aţ několik decimetrů. Na kmeni 

zůstávaly po opadlých listech jizvy vřetenovitého (kosočtverečného) tvaru. Rostly v močálech od 

konce devonu do začátku permu. Také rod Sigillaria je známý mohutnými stromovitými zástupci 

dorůstajícími asi do třicetimetrových výšek. Jejich kmeny se rovněţ vidličnatě větvily, ovšem toto 

větvení bylo chudé, případně se nevětvily. Jejich listy byly čárkovité, velmi dlouhé a vytvářely na 

koncích větví husté štětkovité trsy. Listové jizvy na kmenech měly šestiboký tvar. 

Lepidodendron – rekonstrukce vzhledu. Listové jizvy na kmeni Lepidodendron.

50/104 


Sigillaria – rekonstrukce vzhledu. Listové jizvy na kmeni Lepidodendron. 

Nejznámější karbonské přesličky patří k rodu Calamites. Byly to většinou bohatě pravidelně 

větvené stromy, které dorůstaly do výšky aţ 30m. Také ony rostly v baţinatých pralesích. Ovšem 

mezi přesličkovitými neexistovaly pouze bylinné typy. Byla to bohatě diverzifikovaná skupina, 

která zaujímala řadu ekologických nik. Příkladem mohou být přesličky rodu Hyenia, které 

vytvářely vidličnatě větvené keře nebo liánovití zástupci rodu Sphenophyllum.

51/104 


Přeslička rodu Clalamites. Sphenophyllum je vymřelý rod přesliček s bohatým 

větvením a někdy s liánovitým růstem. 

Kapradinovité rostliny vznikly jiţ v polovině permu. Ale i ony dosáhly vrcholu vývoje 

v karbonu a udrţely se jako jedna z dominantních sloţek vegetace aţ do permu. Také mezi nimi 

kromě mnoţství bylinných typů existovali zástupci stromovitého vzrůstu. Jiţ v devonu dosahoval 

mohutného vzrůstu (asi 3 m) rod Pseudosporochnus. Na vrcholu kmenů nesly tyto rostliny 

rozvětvenou korunu s mohutnými vějířovitými listy. 

V karbonu se tyto kapradiny dále hojně vyskytovaly. 

Rod Psaronius je znám aţ 10m vysokými zástupci, kteří 

byli poněkud podobní dnešním palmám. Na vrcholu 

nevětveného kmene byla růţice vějířovitých, 

několikanásobně zpeřených listů. Rostly v karbonu a 

permu. V průběhu karbonu se dále vyskytovaly 

prvosemenné rostliny (Progymnospermophyta), které 

byly popsány jiţ v rámci devonské vegetace. 

Vývojovým skokem v evoluci rostlin byl vznik 

semennosti. Objevily se poprvé nahosemenné rostliny. 

Psaronius 

Kapraďosemenné (Lyginodendrophyta) jsou nahosemennými rostlinami, které dosáhly jiţ 

v karbonu vrcholu vývoje (vymizely v průběhu druhohor – v juře aţ křídě). Tvarem připomínaly 

mohutné kapradiny s velkými, několikanásobně zpeřenými listy. Byly to rostliny keřovitého i 

stromovitého charakteru. Vytvářely jiţ primitivní pylová zrna a vajíčka (dosud bez zárodku).

52/104 


K opylení a oplození docházelo patrně ve vajíčkách, které spadly po dozrání na zem. Zpočátku 

rostly i kapraďosemenné ve vlhčích oblastech, ovšem postupně se adaptovaly i na sušší 

stanoviště. Kapraďosemenné se patrně staly vývojovým základdem cykasovitých a 

krytosemenných rostlin. Mezi známé zástupce kapraďosemenných patří především Medullosa. 

Jde o rostliny, které měly stromovitý charakter a dosahovaly několikametrové výšky. Měly 

rozvětvené koruny s obrovskými listy, které svým vějířovitým tvarem a několikanásobným 

zpeřením připomínaly listy kapradin. 

Kapraďosemenná rostlina rodu Medullosa. 

Zajímavými karbonskými nahosemennými byly rovněţ rostliny cykasovité, i kdyţ vrcholu 

svého rozvoje dosáhly aţ v průběhu druhohor a ve zbytcích přeţívají dodnes. Jsou to dřeviny 

s nevětveným kmenem, který u vymřelých dosahoval výšky aţ 20m. Listy jsou velké, vějířovité, 

lichozpeřené a velmi tuhé. Jsou nahloučené na vrcholu kmene, kde vyrůstají i oddělené samčí a 

samičí šištice. Vzhledem k tomu, ţe v průběhu druhohor se cykasovité vyskytovaly hojněji, o 

dalších podrobnostech budu mluvit později (včetně obrazového materiálu). 

V karbonu se objevily také rostliny jehličnaté. Mezi nimi se v kabonském období rozvinuly 

především kordaity. Byly to rostliny stromovitého vzrůstu, některé drobné, ale největší druhy 

dorůstaly do 30m. Měly chůdovité kořeny a svým vzhledem poněkud připomínaly dnešní 

mangrovy při březích tropických moří. Měly bohatě větvené koruny s pentlicovitými listy 

dlouhými aţ 1m. Rostly v baţinatých černouhelných pralesích. Na konci karbonu se vyvinula

53/104 


také vývojově pokročilejší třída jehličnatých rostlin = jehličnany. K jejich většímu rozvoji ale 

došlo později a nebyly pro karbon typické. 

Rozšiřování nahosemenných souviselo se změnou klimatu na konci karbonu. Postupně 

ubývalo vlhkých močálů a začínaly se rozšiřovat sušší ekosystémy, místy aţ suché pustiny. 

Rekonstrukce vzhledu kordaitů. 

V karbonu pokračovala invaze ţivočichů do sladkých vod a na souš, rozvíjel se zároveň 

ţivot v oceánech. Mezi bezobratlými se hojně vyskytovali např. koráli, ramenonoţci, ostnokoţci 

(vrchol vývoje lilijic) aj. Mezi rozvíjejícími se měkkýši se rozvíjí známá skupina hlavonoţců – 

amoniti. Značné diverzifikace se dočkali také členovci. Na jedné straně sice ustupují trilobiti, na 

druhé straně se rozvíjejí například korýši, ale také suchozemští klepítkatci (hlavně pavoukovci), 

mnohonoţky, stonoţky a hmyz. Objevuje se řada skupin létajícího hmyzu jako váţky, švábi a 

rovnokřídlí. Obrovské váţky rodu Meganeura patří k nejznámějším karbonským ţivočichům. Jde 

o největší známý létající hmyz všech dob s rozpětím křídel aţ 70cm.

54/104 


Amoniti byli hlavonoţci se spirálními schránkami, ze kterých vpředuvybíhala hlava s chapadly (zde fosilie 

schránky). 

Karbonská váţka Meganeura. 

Mezi obratlovci pokračoval vývoj bezčelistnatců, mezi kterými se během karbonu objevily 

mihule a sliznatky (obě skupiny přeţívají dodnes), zatímco šítnatci vymřeli. Z čelistnatců dochází 

v karbonu k vymření pancířnatců, zatímco kupříkladu trnoploutví byli velmi rozšířeni (nejvíce 

drobné druhy do 30cm). Podobně pokračoval rozvoj paryb, mezi kterými převládaly druhy 

dorůstající několika decimetrů. Podobně byly bohatě diverzifikovány všechny tři podtřídy 

kostnatých ryb – tedy paprskoploutví, dvojdyšní a lalokoploutví. Zatímco devon byl nazýván 

věkem ryb, protoţe je typický obrovskou stratifikací a rozšířením všech typů rybovitých 

obratlovců, o karbonu se mluví jako o věku obojţivelníků. Ti vznikli jiţ vdevonu 

z lalokoploutvých ryb (jak bylo výše popsáno) a v karbonu se velmi rozšířili a vytvořili řadu 

skupin, mezi kterými převládaly typy s plochými kompaktními lebkami, kterým souhrnně říkáme 

krytolebci. Vráskozubí obojţivelnící z řádu Temnospondyli vytvořili mj. první velké

55/104 


krokodýlovité formy s robustním tělem a protáhlou hlavou. Karbonský je např. Eryops. 

Temnospondyli jsou výchozí skupinou pro vývoj moderních obojţivelníků, kteří vznikli v triasu a 

juře. 

Eryops byl mohutný karbonský obojţivelník, který dorůstal do délky 2m. 

Další skupina vráskozubých, která dosáhla mimořádného rozvoje byli antakosauři 

(Anthracosauria). Jak jiţ bylo řečeno, byli především suchozemští a postupně u nich přibývalo 

plazích znaků. Jejich vývojovým pokračováním vznikli ve svrchním karbonu plazi. Neuvěřitelně 

bizarní skupinou obojţivelníků byli Lepospondyli, kteří se vyskytovali jen v karbonu a permu. 

15.1 Vývoj plazů 

Proterogyrinus patřil ke karbonským antrakosaurům Severní Ameriky. 

Plazi existují od svrchního karbonu. Jejich systematika je značně sloţitá, zahrnuje mnoţství 

vymřelých skupin a nepanují jednotné názory na jejich dělení a význam jednotlivých 

taxonomických skupin. V rámci tohoto přehledu se tedy omezíme jen na nejnutnější základní 

rozčlenění (podle Ročka, 2002). Většina plazů se dělí do tří základních skupin podle stavby lebky, 

přesněji podle charakteru spánkových jam. Jsou to Anapsida, Diapsida a Synapsida. Čtvrtou a 

poněkud zvláštní skupinu tvoří ţelvy.

56/104 


Anapsida jsou vývojově primitivní skupinou, jejchţ lebka nemá vytvořeny spánkové jámy a 

jařmové oblouky. Objevili se ve svrchním karbonu a přeţívali pouze do triasu. Nicméně právě 

k nim patřili nejstarší známí paleontologicky doloţení plazi (rody Hylonomus a Paleothyris), kteří 

měli vzhled drobných ještěrek s krátkýma nohama. Byli patrně hmyzoţraví. 

Hylonomus patřil k prvním plazům vůbec. Ţil v pozdním karbonu. 

Diapsida mají na lebce dvě spánkové jámy nad sebou na kaţdé straně. Jejich 

nejprimitivnější zástupci se objevili koncem karbonu. K diapsidům patří většina plazích skupin, 

které nás budou zajímat z hlediska další evoluce blanatých. K nim patří především: 

šupinatí (Squamata) zahrnující mj. současné ještěry a hady, objevili se aţ na konci permu 

Lepidosauria zahrnující mj. dnešní haterie, existují od počátku triasu 

archosauři (Archosauria) - k nim patří jamkozubí, ze kterých se vyvinuli dnešní 

krokodýlové, ale také vyhynují ptakoještěři a dinosauři – vývoj dinosaurů vedl mj. ke vzniku 

ptáků, jsou doloţeni od permu 

Synapsida mají na lebce pouze jeden pár spánkových jam. Poprvé se objevili na konci 

karbonu. Jejich vývoj vedl v druhohorách mj. ke vzniku savců. 

Při dalším doplňováníí informací pomůţe domovská www stránka výtvarníka a animátora 

Waltera Meyerse, o které jsme se zmínil jiţ dříve http://www.arcadiastreet.com/

Další printscereen ukazuje podrobnosti 

http://www.arcadiastreet.com/cgvistas/earth/earth_02_paleozoic_160.htm 

57/104 


16 Perm 

(290 – 250 mil. let) 

58/104 


V permu vlivem kontinentálního driftu vzniká znovu Pangea. Dochází k prohloubení aridizace 

klimatu, na pevninách převládají suché a velmi teplé oblasti. Je pravděpodobné, ţe klima bylo 

vcelku nestabilní s kolísáním hladiny moře a rozlohy pevnin. Ke konci permu se klima ochladilo. 

Je moţné, ţe šlo o důsledek silné sopečné činnosti. 

V dalším vývoji rostlin byly ekologicky značně zvýhodněny rostliny nahosemenné oproti 

kapraďorostům, protoţe lépe snášely sucho. Postupně tedy začaly převládat. Zatímco na začátku 

permu kapraďorosty dosud dominovaly společně s kapraďosemennými a kordaity, na konci 

permu jiţ kapraďorosty ustupují, kordaity vymírají a rozšiřují se cykasy, jinany a nakonec také 

jehličnany. 

Ve vývoji bezobratlých proběhlo ve srovnání s karbonem poměrně málo změn. Z výrazně 

rozvinutých skupin je moţné jmenovat amonity nebo ostnokoţce (mezi nimi stále převládaly 

lilijice), na suché zemi se rozvíjel hmyz. Naproti tomu během permu vymřeli trilobiti. 

Vcelku stagnoval vývoj rybovitých obratlovců, ubývalo mezi nimi trnoploutvých. Vzhledem 

k ústupu vlhkých suchozemských ekosystémů stagnoval také vývoj krytolebců. Během permu se 

mezi nimi sice vyvinuly např. velké formy podobné tvarem těla a způsobem ţivota dnešním 

aligátorům (Cacops, Mastodonsaurus – oba patřili mezi temnospondylní obojţivelníky), ale do 

konce permu většina krytolebců vymřela. 

Mastodonsaurus byl patrně největším obojţivelníkem všech dob, dosahoval délky aţ 6 metrů. 

Nicméně během permu došlo mezi obojţivelníky k výrazné diverzifikaci antrakosaurů. 

Převaţovaly mezi nimi terestrické formy s plazími znaky. Jako typický příklad můţe slouţit rod 

Seymouria, jehoţ zástupci se velmi podobali drobným ještěrům. Přestoţe antrakosauři na konci 

permu vymřeli, vznikali z nich uţ od konce karbonu první plazi.

16.1 Synapsidní plazy 

Seymouria – celková délka kolem 55cm. 

59/104 


Snad nejzajímavější skupinou plazů, kteří se objevili jiţ na přelomu karbonu a permu byli 

synapsidi (viz. výše). Jejich neobyčejný význam tkví v tom, ţe od nich se odvíjí evoluce směrem 

k savcům. Vzhledem k důleţitosti skupiny uvádím její systém a základní charakteristiky 

jednotlivých taxonů. 

16.1.1 Infratřída: SYNAPSIDA – základ systému podle Ročka (2002) 

Řád: PELYCOSAURIA 

Podřád: OPHIACODONTIA 

Podřád: SPHENACODONTIA 

Podřád: EDAPHOSAURIA 

Řád: THERAPSIDA 

Podřád: EOTITANOSUCHIA 

Podřád: DINOCEPHALIA 

Podřád: ANOMODONTIA 

Podřád: THERIODONTIA 

Infrařád: GORGONOPSIDA 

Infrařád: THEROCEPHALIA 

Podřád: CYNODONTIA 

Infrařád: PROCYNOSUCHIA 

Infrařád: EUCYNODONTIA 

INFRATŘÍDA: SYNAPSIDA 

(svrchní karbon – střední jura)

60/104 


Synapsida se odštěpili jako samostatná vývojová větev velmi časně po vzniku amniot. Jejich 

evoluční úspěch se klade do souvislosti s jejich potravní specializací na karnivorní způsob výţivy. 

V souvislosti s tím došlo u nich k prodlouţení špičáků i zvětšení ostatních zubů a stali se prvními 

skutečnými suchozemskými lovci. Zpočátku dosahovali velikosti dnešních leguánů a varanů, ale 

uţ u pelykosaurů se projevila tendence ke zvětšování těla. Nástup dalších adaptací bude uveden 

níţe. 

ŘÁD: PELYCOSAURIA 

Pelykosauři byli první a výchozí skupinou synapsidů. Existovali od svrchního karbonu do konce 

permu. Na konci karbonu tvořili 50% a na počátku permu 70% všech amniot. Měli intenzivní 

metabolismus a primitivní schopnost aktivní termoregulace, i kdyţ nešlo o endotermii. Na hřbetě 

těla byla na dlouhých trnových výběţcích obratlů napnuta hustě prokrvená koţní duplikatura. Tu 

podle potřeby natáčeli do různých úhlů vzhledem k dopadajícímu slunečnímu záření. Dalším 

výrazným znakem pelykosaurů je vznik heterodontního chrupu, jak byl naznačen jiţ výše. Chrup 

však zůstával polyfiodontní. 

První a nejprimitivnější pelykosauři dosahovali asi metrové délky a diferenciace jejich 

chrupu nebyla dosud příliš výrazná. Zástupcem je rod Varanops (Severní Amerika). Pokročilejší 

pelykosaury reprezentují především dravé rody Dimetrodon (Severní Amerika, 3 m) nebo 

Ctenorhachis. Ti tvořili dominantní obratlovce souše. Jejich chrup byl jiţ výrazně rozrůzněný, 

končetiny byly poměrně štíhlé, takţe moţnosti jejich pohybu se patrně dají přirovnat k dnešním 

krokodýlům. Všichni vyjmenovaní pelykosauři patří do podřádu Sphenacodontia. Mezi vývojově 

pokročilými pelykosaury 

existovaly také býloţravé typy. Ty 

patří do podřádu Edaphosauria. 

Známý je rod Edaphosaurus 

s víceméně homodontními 

(druhotně) kuţelovitými zuby 

vhodnými ke zpracování měkké 

rostlinné potravy. Měl výrazně 

prodlouţené trnové výběţky 

obratlů. 

Dimetrodon byl ekologicky značně úspěšným plazem.

Řád: THERAPSIDA 

61/104 


Therapsida se objevili na začátku permu a velmi rychle došlo k jejich diferenciaci a rozšíření. 

Nejprimitivnější skupinu therapsidů tvořil podřád Eotitanosuchia. Byli přechodem mezi 

pelykosaury a therapsidy. Reprezentantem je rod Biarmosuchus. 

Druhým podřádem jsou Dinocephalia. Byli současníky Eotitanosuchií. Tvořili slepou 

vývojovou větev nejprimitivnějších býloţravých therapsidů. Zajímavostí této skupiny je, ţe se v ní 

vytvořila řada druhů bizarního vzhledu. Např. Estemmenosuchus (Rusko) nebo Moschops 

(Afrika). 

Hlavní vývojové linie therapsidů však tvořili býloţraví Anomodontia a karnivorní 

Theriodontia, kteří byli vývojovým základem cynodontů. 

Anomodontia nastoupili po ústupu Dinocephalií v permu, na přelomu permu a triasu 

tvořili nejpočetnější skupinu suchozemských obratlovců a koncem triasu vymřeli. Byli mezi nimi 

drobné formy i velcí zástupci jako Kannemeyeria (Afrika, 2,5 m) nebo Lystrosaurus (Asie, Afrika, 

1,3 m). Ekologicky zahrnovali jednak formy jednoznačně suchozemské, někdy dokonce hrabavé, 

jednak formy polovodní. Jednotlivé kupiny se ţivily různými typy rostlinné potravy. 

Theriodontia byly jiţ velmi pokročilé karnivorní typy. Někteří byli drobní a hmyzoţraví, jiní 

mohutní lovci. Existovali od permu do triasu. K jejich znakům patřily končetiny poměrně 

výrazně posunuté pod tělo nebo další znaky typické pro savce – redukce břiních ţeber a vytvoření 

hrudního koše, zkrácení ocasu apod. Měli výrazně heterodontní chrup, stavba stoliček svědčí o 

ţvýkání potravy. Dokladem mohutného ţvýkacícho svalstva jsou i znaky na lebce jako např. 

hřeben na temeni slouţící k jeho úponu. Postupně se vytvářelo sekundární patro. Zástupcem je 

např. Rubidgea (Afrika). Na nejpokročilejší skupinu theriodontů (Therocephalia) navazuje vývoj 

cynodontů. 

Rubidgea měla výrazně heterodontní chrup.

62/104 


Cynodontia se objevili v ranném triasu. Byli to drobní draví plazi s řadou evolučně 

pokročilých adaptací vedoucích k vývoji savců. Podrobněji budou popsáni v rámci triasu. 

16.2 Archosauři 

Jednou z vývojově velmi důleţitých skupin plazů, kteří vznikli ke konci permu jsou také 

archosauři (Archosauria). Jejich výchozí skupinou jsou plazi jamkozubí (Thecodontia). To byli 

původně zpravidla dobře pohybliví drobnější plazi, kteří se ţivili hlavně hmyzem nebo lovem 

jiných malých ţivočichů. Měli více či méně zesílené zadní končetiny, takţe někteří byli i bipední 

(běhali jen po zadních končetinách). Jejich zuby neměly kořeny a vyrůstaly jen v jamkách na 

čelistech. Jamkozubí se stali vývojovým základem pro ptakoještěry (Pterosauria), krokodýly 

(Crocodilia) a dinosaury (Dinosauria). Z dinosaurů ve druhohorách vznikli také ptáci. 

Obrázek ukazuje vývojové linie ţivočichů, které vyšly z jamkozubých plazů (thecodontů).

17 Globální vymírání na konci Permu 

63/104 


Na konci permu (před 250 mil. let) proběhlo nejdrastičtější globální vymírání v průběhu existence 

planety Země. Vymřelo dvakrát více čeledí, neţ na konci ordoviku (druhé nejsilnější vymírání). 

Období extinkce bylo pozvolným procesem, který zahrnoval celý pozdní perm a trval asi 

10 mil. let. Došlo k ústupu mělkých moří při okrajích Pangey a častému kolísání výšky hladiny 

oceánů, coţ se dává do souvislosti s nestabilitou klimatu. V souvislosti s oceány jsou k dispozici 

také doklady o výkyvech salinity v mořích. Z hlediska klimatu je prokázána výrazná aridizace 

(nízký úhrn sráţek), globální ochlazení a kolísání teplot rovněţ během roku v souvislosti 

s ročními obdobími. Tyto změny se do značné míry povaţují za důsledek neobyčejně vysoké 

tektonické aktivity v uvedeném období. Obrovské lávové výlevy jsou prokázány např. na Sibiři. 

V souvislosti s dlouhodobou sopečnou činností se patrně udrţovalo velké mnoţství pevného 

materiálu v atmosféře (sopečný popel) a omezilo se tím mnoţství slunečního záření dopadající na 

zemský povrch. Tím byla samozřejmě narušena i primární produkce biomasy prostřednictvím 

fotoautotrofních organismů a hroutily se celé potravní řetězce. Nadto klesla hladina kyslíku 

v atmosféře asi na 15%, podobně se samozřejmě sníţilo i mnoţství kyslíku rozpuštěného ve 

vodě. Kromě sopečné činnosti, případně oceánského driftu a narušení globální oceánské 

cirkulace se příčiny dalekosáhlých klimatických změn hledají i jinde. K nejkurióznějším případům 

patří teorie dopadu mimozemského tělesa. Ten samozřejmě není zcela vyloučen a mohl 

spolupůsobit, ale nezpůsobil by změny přetrvávající řádově milióny let. 

Konec permu nepřeţilo 54% čeledí, 83% rodů a kolem 90% druhů mořských organismů. 

Podle Ročka nepřeţilo do triasu 77-96% mořských a suchozemských druhů ţivočichů ţijících na 

konci permu. Vymřelo 75% čeledí obojţivelníků, 80% čeledí plazů a celkem 70% suchozemských 

čeledí obratlovců. 

Odhaduje se také, ţe vyhynulo 90-96% bezobratlých ţivočichů s pevnými schránkami. 

Zcela vyhynuly některé skupiny korálů, trilobiti, kyjonoţci aj. Mnoho jiných skupin bylo 

taxonomicky silně ochuzeno. Mezi nimi ostnokoţci, ryby aj. Jde také o jediné období, ze kterého 

je potvrzeno masové vymírání hmyzu (podle některých údajů aţ 2/3 čeledí). 

V suchozemských oblastech se vymírání projevovalo uţ dříve v průběhu permu a zasáhlo 

jak rostlinnou tak ţivočišnou říši. Na souši vyhynulo 73% tetrapodů, přičemţ byly zasaţeny 

všechny potravní typy obratlovců. Vyhynuli téměř všichni synapsidní plazi a to přesto, ţe šlo 

velmi úspěšné aktivní obratlovce, kteří svou biologií jiţ připomínali savce. Z jediné skupiny 

synapsidů, která vymírání přeţila (Cynodonta) se také v průběhu triasu savci skutečně vyvinuli.

64/104 


Ekologická úspěšnost cynodontů patrně souvisí s nástupem endotermie. Hranice permského 

vymírání rovněţ koreluje se vznikem moderních obojţivelníků. 

Dopad kosmického tělesa lze jen ztěţí povaţovat za jedinou příčinu vymírání na konci permu. Jeho 

spolupůsobení ale není vyloučeno. 

18 Trias 

(před 250 – 206 mil. let) 

Trias je prvním ze tří období druhohor. V tomto období přetrvávalo velmi suché klima a po 

většinu triasu nedocházelo k výrazným výkyvům v charakteru prostředí. Z hlediska globálního 

ekosystému došlo k jeho výraznému omlazení, které souviselo s prudkým rozvojem a 

diverzifikací skupin organismů, které přeţily krizi na konci permu. Ovšem jejich další vývoj byl 

spojen s kompetičními tlaky, které jsou patrně příčinou vymizení většiny therapsidů (byli vytlačeni 

rozvíjejícími se archosaury). Plynulý vývoj byl opět narušen globální krizí na konci triasu (viz. 

níţe). 

Triasová krajina měla charakter pustin a suchých lesů. Kapraďorosty ztrácely na významu a 

výrazně mezi nimi ubylo stromovitých skupin. Převládajícími rostlinami se staly nahosemenné. 

Jejich nejprimitivnější oddělení (rostliny kapraďosemenné) jiţ ustupuje (objevily se v devonu, 

vrchol rozvoje v karbonu), ale rozvíjejí se rostliny cykasovité, jinanovité a jehličnaté. 

Cykasovité dosáhly ve druhohorách vrcholu svého rozvoje. Zajímaví druhohorní zástupci 

se vyskytovali především ve třídě benetity, která se rozšířila právě v tomto období a na konci 

druhohor vymírá. Patří sem např. rod Williamsonia, u kterého se vytvářely několik metrů vysoké

65/104 


kmínky, které se dokonce mírně větvily (u cykasů vzácný znak). U skupiny Cycadeoidea se 

vytvářely soudečkovité aţ kulovité kmeny a přímo na nich rostly oboupohlavné šištice, které 

připomínaly vnitřní stavbou květy krytosemenných rostlin. Na vrcholech kmenů cykasovitých 

rostlin vyrůstaly jak jiţ bylo řečeno (viz. karbon) růţice velkých zpeřených listů. 

Triasové cykasy na rekonstrukci Zdeňka Buriana. Uprostřed Williamsonia, zcela vpředu vpravo Cycadeoidea. 

Jinanovité jsou druhou skupinou nahosemenných rostlin, která dosáhla ve druhohorách 

maxima svého vývoje. Byly to bohatě větvené stromy s listy vyrůstajícími na brachyblastech a 

s vějířovitou ţilnatinou. Během druhohor se velmi rozšířily (v průběhu třetihor většina z nich 

vymřela a do současnosti přeţívá jediný druh - jinan dvoulaločný). Bouřlivě se ale rozvíjejí 

především jehličnany, které vzhledem ke své odolnosti vůči vysychání obsadily mnoţství 

ekologických nik a vytvořily rozsáhlé lesní porosty. Na přelomu triasu a jury se také objevily první 

rostliny krytosemenné. 

Máme-li se alespoň v kostce podívat na vývoj bezobratlých ţivočichů, pak výrazný je 

v průběhu celých druhohor rozvoj měkkýšů – především hlavonoţců (amoniti, belemniti) a mlţů 

(amoniti a belemniti ale na konci křídy, tedy na konci druhohor, vymírají). V mořích se také hojně 

vyskytovali ostnokoţci, především lilijice, dále ramenonoţci a další skupiny. Na souši dochází 

k rozvoji hmyzu, který v průběhu druhohor akceleruje především v souvislosti s diverzifikací 

krytosemenných rostlin. V tomto kontextu sed rozvíjejí především létající skupiny. 

Mezi rybovitými obratlovci získávají postupně převahu kostnaté ryby, které se o něco 

později (v křídě) jiţ stanou dominantní skupinou. V druhohorách se vyvíjejí také moderní typy 

ţraloků. Vymírají primitivní obojţivelníci (krytolebci) a objevují se vyspělejší skupiny (viz. devon).

18.1 Vývoj plazů v druhohorách 

66/104 


Celé druhohory jsou však typické neobyčejně explozivním rozvojem plazů. Vzhledem k rozsahu 

této práce se musíme omezit pouze na vývojově nejdůleţitější skupiny. První z nich byli 

cynodonti (Cynodontia), kteří byli vývojově nejpokročilejší skupinou savcozubých plazů 

(Theriodontia, upřesnění viz. téţ Synapsida – perm). Druhou neobyčejně významnou skupinou 

byli dinosauři (Dinosauria), kteří se vyvinuli z jamkozubých plazů (Thecodontia, viz. téţ perm). 

Nezmiňuji zde například rozvoj pterosaurů (trias – křída) nebo výrazných skupin vodních plazů 

jako byli ichtyosauři (trias – křída), plesiosauři (trias – křída) nebo notosauři (trias). 

18.2 Cynodotnia 

Cynodontia se objevili v ranném triasu. Byli to drobní draví plazi s řadou evolučně pokročilých 

adaptací vedoucích k vývoji savců. Vyvinula se zde endotermie spojená se zvýšenou intenzitou 

metabolismu a vytvořením srsti k efektivnímu udrţení teploty těla. Endotermie jim umoţňovala 

aktivní lov i za teplotně nepříznivých podmínek. Pokročilá diferenciace chrupu vedla vedle 

usmrcování také k porcování a rozţvýkání kořisti a tím k rychlejšímu strávení potravy. Chrup ale 

zůstává polyfiodontní. K zástupcům patří rody Procynosuchus (Afrika) nebo Dvinia (Rusko). 

Pokročilejší typ je Thrinaxodon (Afrika) podobný velké lasičce. 

Pokročilí cynodonti (eucynodonti) se vyskytovali od začátku triasu do střední jury. Vytvořili 

mnoţství nejen masoţravých, ale i býloţravých forem. Nejznámější karnivorní je Cynognathus 

(Afrika, Jiţní Amerika) a Probelesodon Jiţní Amerika). Mezi býloţravé patří např. 

Massetognathus (Jiţní Amerika) s plochými stoličkami. 

Evoluce znaků typických pro savce byl dlouhodobý proces, který začal u pelykosaurů 

v permu a skončil v triasu (tedy asi 60 milionů let). Tato evoluce byla pozvolná a hranice mezi 

pokročilými cynodonty a prvními savci je nejasná. 

Cynognathus – rekonstrukce vzhledu a kostra.

18.3 DINOSAURIA 

67/104 


Dinosauři jsou bezesporu nejpůsobivější skupinou plazů všech dob. Uvádím nejprve jejich 

sdystematické zařazení a dále charakteristiky jednotlivých základních skupin. 

Oddělení: ARCHOSAURIA – základ systému podle Ročka (2002) 

Řád: THECODONTIA 

Podřád: PROTEROSUCHIA 

Podřád: ORNITHOSUCHIA 

Podřád: PHYTOSAURIA 

Podřád: RAUISUCHIA 

Podřád: AETOSAURIA 

Řád: CROCODILIA 

Řád: PTEROSAURIA 

Řád: DINOSAURIA 

Podřád: SAURISCHIA 

Infrařád: STAURIKOSAURIA 

Infrařád: THEROPODA 

Infrařád: SAUROPODOMORPHA 

Podřád: ORNITHISCHIA 

Infrařád: ORNITHOPODA 

Infrařád: PACHYCEPHALOSAURIA 

Infrařád: STEGOSAURIA 

Inrařád: ANKYLOSAURIA 

Infrařád: CERATOPSIDA 

18.3.1 Řád DINOSAUŘI (DINOSAURIA) 

(střední trias – svrchní křída) 

Vznikli s jistotou z bipedních forem jamkozubých plazů typu Lagosuchus, přechodnou – 

spornou formou na cestě k dinosaurům je Eoraptor. Za skutečného dinosaura je povaţován rod 

Herrerasaurus, který se objevil asi před 225 mil. let a dosahoval délky asi 4,5m. Zhruba ve stejné 

době se objevily oba podřády dinosaurů – tedy plazopánví i ptákopánví a zároveň je do počátku 

výskyt dinosaurů vázán na značnou část světa. V současnosti je uznáváno asi 300 popsaných 

rodů. 

Pro dinosaury je typické, ţe se mezi nimi vyskytovaly především velké formy. Patřili mezi 

ně největší suchozemští ţivočichové všech dob. K největším dosud objeveným masoţravcům

68/104 


patřil Gigantosaurus carolinii (Therooda), který byl mohutnější neţ Tyrannosaurus nebo 

Tarboaurus (délka 12,5 m, hmotnost 6-8 tun). Skutečný rekord mezi suchozemskými masoţravci 

ale drţí Spinosaurus. 

Spinosaurus kostra a rekonstrukce. 

Jednou z nejcharakterističtějších vlastností dinosaurů je stavba jejich zadních končetin. 

Posunují se výrazně pod tělo a zůstávají vţdy větší neţ přední, a to i u kvadrupedních forem. 

Zároveň většina bipedních forem byla v klidu schopna pohybu po všech čtyřech končetinách. 

Samotný bipední pohyb byl přitom velmi efektivní a pomohl dinosaurům v kompetici 

s primitivními kvadrupedními savci, kteří byli jejich současníky a definitivně se prosadili aţ 

s ústupem dinosaurů. Dinosauři byli prstochodci. 

V ranných stadiích svého ontogenetického vývoje byli dinosauři ektotermové. 

S postupujícím věkem a zpomalením růstu však přecházeli k endotermii, coţ ukazuje stavba jejich 

kostí. Zpočátku se kostní tkáň ukládala koncentricky v podobě „letokruhů“ naznačujících 

zároveň věk zvířete, později dochází k bohatému prokrvení kostí a vývoji Haversových lamel 

kolem cév. Kosti dinosaurů byly pneumatizovány.

69/104 


K dalším charakteristickým vlastnostem dinosaurů patří poměrně velký mozek, zvláště u 

masoţravých forem lovících ve skupinách. U některých byla mozkovna aţ 7x větší neţ u 

krokodýlů stejné velikosti. Masoţravé formy měly také často očnice posunuty na přední stranu 

lebky, takţe tito dinosauři viděli stereoskopicky. 

V současné době máme jiţ k dispozici také informace o snášení vajec a případné péči o ně. 

Dinosauři buď vyhrabávali jamkovitá hnízda a vejce kladli na jejich dno nebo kladli vejce ve 

šroubovici od středu k okrajům a postupně je zahrabávali. Je velmi pravděpodobné, ţe 

přinejmenším někteří z nich se o snůšku starali. Byly nalezeny fosilie vajec překryté dospělým 

jedincem, dokonce i v poloze odpovídající pozici dnešních hnízdících ptáků. 

Podřád: PLAZOPÁNVÍ (SAURISCHIA) 

Jsou charakterizováni stavbou pánve, která se skládá z podobných částí, jako pánev současných 

plazů. 

Jejich nejprimitivnější formy se řadí do skupiny Staurikosauria. Jde o rody Herrerasaurus a 

Staurikosaurus, které se vyskytovaly asi před 225 mil. let a patří k vůbec nejstarším dinosaurům. 

Většina plazopánvých však patří buď mezi Theropoda (masoţravé formy) nebo 

Sauropodomorpha – resp. Sauropoda (býloţravé formy). 

Theropoda 

Většinou dravci. Byli nejčastěji štíhlí a pohybovali se na zadních končetinách. Byli tedy jistě 

rychlejší, neţ býloţravci té doby. Přední končetiny byly tříprsté se zahnutými ostrými drápy. Měli 

výrazně pneumatizované kosti. Typické jsou zuby s pilovitým ostřím. 

K nejstarším zástupcům patří severoamerický Coelophysis, který dorůstal délky asi 2,5 m. Dalším 

rodem je dravý evropský Compsognathus, který je nejmenším známým dinosaurem (délka asi 1 

m, hmotnost kolem 3,5 kg). Ornitholestes byl asi dvoumetrový dravec Severní Ameriky. 

Ornithomimus (3 m) patří k tzv. pštrosím dinosaurům, kteří byli svým vzhledem skutečně 

podobní ptákům. Velociraptor (Mongolsko) a Deinonychus (Severní Amerika) byly rychlé dravé 

formy lovící ve smečkách. Na druhém prstu zadní končetiny měli výrazně dlouhý zahnutý dráp 

s ostrou hranou, který nikdy nenesl náznaky opotřebování, proto se při pohybu jistě nedotýkal 

země. Dlouhými drápy byly ovšem všeobecně vybaveny prsty předních i zadních končetin (z 

Mongolska jsou známy drápy předních končetin příbuzného rodu Deinocheirus – tyto drápy jsou 

dlouhé 30 cm, celé přední končetiny teoreticky dosahovaly délky 2,5 m). Ocas byl nesen 

horizontálně a byl nepohyblivý. Mezi drobnějšími bipedními formami docházelo někdy také

70/104 


k vývoji peří – především s termoregulační funkcí (typu prachového peří), někdy i s vytvořeným 

praporem, ale ani tyto formy nedovedly létat (symetrický prapor). 

Deinonychus – kostra a rekonstrukce vzhledu.

Přední končetiny Deinocheira budí skutečný respekt. 

71/104 


Theropodi postupně vykazovali tendenci ke zvětšování těla. Tyrannosaurus (Severní 

Amerika) dosahoval délky kolem 15 m, jeho lebka přes 1 m, zub 15 cm, hmotnost 7 tun. 

Tyrannosaurovi podobný byl Tarbosaurus (Mongolsko) dorůstající asi 12 m. K dalším velkým 

formám patřil Megalosaurus (9 m, 1 tuna, patrně dost pohyblivý, Anglie), Allosaurus (12 m, 

Severní Amerika), Gigantosaurus (12,5-15 m, 6-8 tun, zuby ve srovnání s Tyrannosaurem 

přizpůsobené spíše krájení masa, neţ drcení kostí), Ceratosaurus (6m, 1 tuna, Severní Amerika a 

Afrika), Carcharodontosaurus (13,5m, lebka 1,6 m, zuby 20 cm, hmotnost 8 tun, Severní 

Amerika, pravděpodobně poţírač mršin – mozek poloviční oproti Tyrannosaurovi) aj. 

Sauropodomorpha 

Většinou býloţravé formy. Tělo bylo nejčastěji protáhlé s výrazně dlouhým krkem a 

ocasem. Délka krku naznačuje, ţe mohli spásat rostlinnou potravu i ve značných výškách (koruny 

stromů). Měli jednoduché kónické zuby, které potravu odstřihávaly, ale nerozmělňovaly, takţe 

byla rovnou polykána a drcena aţ v ţaludku pomocí gastrolitů. Trávení bylo patrně pomalé (tuhá 

a málo výţivná potrava) a probíhalo s pomocí symbiotických bakterií. Malá energetická vydatnost 

potravy je jednou z moţných příčin vzniku některých gigantických forem (šetření energií menším 

relativním výdejem tepla). Z druhé strany je těţké si představit např. nároky na srdce a cévní 

soustavu, jestliţe krev do hlavy musela být čerpána několik metrů nad úroveň těla (jiţ ţirafa má 

tento problém řešen velmi výkonným srdcem a vyšším krevním tlakem, neţ mají jiní savci).

72/104 


Většinu zástupců infrařádu Sauropodomorpha řadíme mezi Sauropoda. Vznikli koncem 

triasu. Mezi ně patří největší suchozemští ţivočichové všech dob (max. délka kolem 50 m, 

hmotnost kolem 80 tun). Přestoţe starší rekonstrukce je často zobrazují jako obojţivelné aţ vodní 

ţivočichy, ţili na suché zemi. Pokročilejší formy mají sice např. nozdry posunuty na horní stranu 

hlavy, ale takovou úpravu mají také např. ţivočichové s chobotem. 

K nejznámějším patří rody Diplodocus (délka 30 m, lebka 0,5 m, Severní Amerika), 

Brachiosaurus (23 m, hlava ve výšce 12 m, Afrika a Severní Amerika), Apatosaurus (25 m, Severní 

Aerika), Seismosaurus (38 – 53 m, 30 – 60 tun), Supersaurus (42 m, 50 tun, Severní Amerika), 

Argentinosaurus (30 m, 80 tun, Argentina). 

Kostra Argentinosaura – člověka stojícího pod tělem zvířete lze snadno přehlédnout. 

Rekonstrukce vzhledu Argentinosaura.

Podřád: PTÁKOPÁNVÍ (ORNITHISCHIA) 

73/104 


Jejich pánev se skládá z podobných částí, jako pánev současných ptáků. Začali se vyvíjet v triasu, 

zhruba ve stejné době jako plazopánví. Na počátku své evoluce byli bipední. Výhradně býloţraví. 

Nejrozšířenější skupinu tvoří Ornithopoda. 

Ornithopoda 

K primitivním zástupcům patří drobný, asi 1 m dlouhý Fabrosaurus z jiţní Afriky. Byl 

výhradně bipední, štíhlý s výraznými osifikacemi šlach 

v oblasti páteře (menší energetické nároky při drţení ocasu 

v horizontální poloze při pohybu po dvou končetinách). Měl 

velké očnice a řezákovité zuby k ustřihávání rostlinné 

potravy. Pokročilejší je např. daleko známější rod 

Iguanodon, který ţil na počátku křídy v Evropě a byl prvním 

známým a vědecky popsaným dinosaurem. Oproti dřívějším 

předpokladům se dnes předpokládá, ţe byl kvadrupední 

s moţností bipedního pohybu. Délka aţ 10 m. 

K ornithopodům patří rovněţ tzv. hadrosauři, kteří ke konci druhohor tvořili nejpočetnější 

skupinu býloţravých dinosaurů Severní polokoule. Dosahovali délky aţ 15 m, pohybovali se jak 

po čtyřech, tak i po dvou končetinách. Ţili ve stádech. K typickým znakům patří zploštělé, 

vpředu bezzubé čelisti připomínající kachní zobák. K zajímavostem patří, ţe u nich byla 

prokázána péče rodičů o vylíhlá mláďata. Ta zůstávala zpočátku v hnízdě, do kterého jim dospělí 

nosili potravu. K jejich zástupcům patří např. Edmontosaurus (13 m, Severní Amerika) nebo 

Anatosaurus (10 m, Severní Amerika). Někteří měli duté výběţky na lebce – např. Corythosaurus 

(9 m, vějířovitý tvar výběţků, Severní Amerika), Parasaurolophus (10 m, výběţky tvaru dutých 

trubic, Severní Amerika) nebo Lambeosaurus (15 m, vějířovité výběţky, Severní Amerika). 

Výběţky jsou povaţovány za rezonanční orgány zesilující vydávané zvuky. 

Iguanodon

Pachycephalosauria 

Parasaurolophus 

74/104 


Byli spíše drobní (maximální délka kolem 5 m) a bipední. K drţení těla napomáhala řada 

osifikovaných šlach kolem páteře. Typické je mohutné zesílení kostí přední a horní strany lebky 

do podoby kompaktního hrbolu. Někdy se zde vytvářely nejrůznější kostní hrbolky a výběţky. 

Jde o přizpůsobení vnitrodruhovým kompetičním bojům, při kterých do sebe naráţeli hlavami. 

Byli to vyslovení býloţravci. Např. rody Pachycephalosaurus a Stegoceras. Ţili jen v křídě. 

Stegoceras –kostra.

Stegosauria 

75/104 


Charakteristickým znakem jsou 2 řady vzájemně alternujících kostěných desek na hřbetě a 

ocase, případně přítomnost kostěných bodců na konci ocasu. Desky patrně slouţily 

termoregulaci, na jejich povrchu jsou ţlábky odpovídající průběhu četných cév. Bodce byly 

nejspíš obranným zařízením. Stegosauria byli kvadrupední býloţravci dosahující délky do 9 m. 

Vývojově starobylý je rod Scelidosaurus (Evropa), který dosud nemá vytvořeby hřbetní kostěné 

štíty, ale pouze dermální kostěné destičky. Nejznámější je rod Stegosaurus (9 m, Severní 

Amerika), dále rod Kentrosaurus (5 m, Afrika). 

Ankylosauria 

Kostra Stegosaura. 

Kvadrupední býloţravci. Velikost se pohybovala od 1 do 10 m. Typický je pokrytí těla 

kostěným pancířem. Tento pancíř zde byl vyvinut nejsilněji mezi všemi dinosaury a byl tvořen 

mozaikou dermálních kostí uspořádaných do řad a prstenců. Kostěné zduřeniny byly rovněţ na 

konci ocasu. Na zadní části hlavy nebo na přední části trupu se kostěné desky vyvíjely ve více či 

méně nápadné rohy. Známý je rod Ankylosaurus, jehoţ zástupci dosahovali aţ 10 m délky. Další 

známé rody jsou Euoplocephalus (7 m, Severní Amerika) nebo Sauropelta (Severní Amerika) 

s kostěnými rohy na trupu.

Ceratopsida 

Sauropelta – schema a rekonstrukce. 

76/104 


Byli to poměrně hojní kvadrupední býloţravci pro které jsou typické kostěné výrůstky ve 

tvaru rohů na lebce (téţ název „rohatí dinosauři“) a kostěné límce na zadní části lebky. Čelisti 

měli přetvořeny do podoby zobáku. Nejprimitivnějším rodem byl Psittacosaurus (Asie), který byl 

drobný, ještě bipední, na lebce chyběly typické rohy a límec, ale byly jiţ vytvořeny zobákovité 

čelisti. Nejznámější rody s nejbizarnějším vzhledem pocházejí ze Severní Ameriky. Jde o rody 

Triceratops (9 m), Pentaceratops, Centrosaurus (6 m), Styrakosaurus (5,5 m), Chasmosaurus. 

Triceratops.

18.4 Dinosauři a vznik ptáků 

Existují 2 základní teorie vysvětlující vznik ptáků: 

77/104 


1) z bipedních dravých dinosaurů typu Velociraptor (existují např. opeřené rody – viz. rod 

Avimimus). Vznik křídel je zde spojen s předpokladem zástupců rychle běhajících 

s roztaţenými předními končetinami, do kterých lovili hmyz. 

2) přímo z triasových bipedních jamkozubých plazů (existují rody s dozadu vyklenutou 

mozkovnou, velkými očnicemi a zobákovitými čelistmi aj. znak – viz. rod 

Megalancosaurus). Vznik křídel je zde spojen s předpokladem ţivota v korunách keřů a 

stromů a postupným vyuţíváním padákového a klouzavého letu. 

S přibývajícími informacemi dochází k oscilacím v příklonu k jedné či druhé teorii, přesto 

však důkazů pro první teorii přibývá. 

Se vznikem ptáků souvisí např. také teorie o vzniku peří. Opět existují v zásadě 2: 

1) peří vzniklo vývojem z plazích šupin primárně jako termoregulační vybavení a mělo na 

počátku charakter podobný peří prachovému, obrysové peří s vytvořeným praporem 

vzniklo později 

2) peří vzniklo přeměno z plazích šupin přímo jejich metamorfózou v aerodynamické 

struktury umoţňující nejprve padákový, pak klouzavý a nakonec aktivní let. 

18.5 Primitivní druhohorní savci 

Objevili se koncem triasu (paleontologické pozůstatky asi 215 mil. let staré). Většina 

druhohorních savců byla malého vzrůstu. Jiţ na přelomu triasu a jury byli savci mnohem více 

rozrůzněni, neţ se předpokládalo. K jejich vývoji ve druhohorách došlo patrně v několika 

paralelních vývojových liniích. Výrazným znakem druhohorních savců je rozsáhlá expanze 

mozkovny, která ukazuje především rozvoj koncového mozku. Patrně měli výborný sluch a 

dokonce schopnost rozlišovat ultrazvuk. Velké čichové laloky koncového mozku svědčí o 

vynikajícím čichu. Ze všech jejich vlastností vyplývá, ţe byli aktivní převáţně v noci. Dnes je 

v noci aktivních kolem 70% druhů savců – dědictví z druhohor. 

K prvním dobře fosilně zastoupeným patří Morganucodon (Eurasie) z počátku jury. Byl to 

drobný hmyzoţravec se sklonem ke karnivorii. Měl dobře vytvořeny všechny 4 typy zubů (řezáky, 

špičáky,…), zvětšenou velikost mozkovny naznačující především vzrůst koncového mozku.

78/104 


K výjimečně velkým patřil Gobiconodon (Severní Amerika, Asie) dosahující velikosti menšího 

psa. 

Gobiconodon – kostra. 

19 Globální vymírání na konci Triasu 

Jak jiţ bylo řečeno vývoj v průběhu celého triasu byl spojen s bouřlivou diverzifikací skupin, které 

přeţily permskou krizi, ale mezi těmito skupinami také dlouhodobě působil kompetiční tlak. 

Zároveň s rozvojem nových druhů je tedy celý trias spojen s vymíráním jiných, byť toto vymírání 

bylo pomalejší. Avšak na konci triasu je zaznamenána další výrazná globální krize, která proběhla 

ve dvou fázích. První vlna asi před 220 mil. let, druhá vlna přišla na samotném konci triasu a byla 

výraznější. Vymřelo přes 20% čeledí ţivočichů (z hlediska vymírání druhů to bylo přes 50%). 

Z hlediska suchozemských tetrapodů šlo o velmi výraznou událost (vymřelo asi 80% čeledí = 

více, neţ na konci křídy, kdy vymřelo „jen“ 61% tetrapodů). Stojí za povšimnutí, ţe toto 

pozdnětriasové vymírání svou intenzitou zhruba odpovídá podobné události na hranici křída- 

terciér (konec druhohor) a z hledisky vymírání suchozemských terapodů, jak bylo uvedeno, bylo 

dokonce mnohem silnější. Ani zdaleka se však o něm tolik neví mezi laickou veřejností. To 

bezesporu souvisí s tím, ţe vymírání na konci křídy je spojeno s vymizením dinosaurů, kteří na 

sebe poutají značnou pozornost. Vymírání na konci triasu zasáhlo výrazně amonity, mlţe, zcela 

vymřeli konodonti i mnohé skupiny suchozemských obratlovců. O příčinách tohoto vymírání 

dosud nemáme dostatek informací. V některých případech nemuselo být způsobeno jen změnami 

v prostředí, ale také vysokým stupněm kompetice mezi jednotlivými skupinami organismů. Tak 

tomu mohlo být u jamkozubých plazů (thekodontů), kteří byli v průběhu triasu obecně velmi 

úspěšní a jsou pro trias typičtí. Nicméně bouřlivým vývojem prošly skupiny, které z thekodontů 

vznikly = dinosauři, pterosauři (ptakoještěři) a krokodýlové. Právě ti mohli původní thekodonty 

z prostředí postupně vytlačit.

79/104 


Tento obrázek ukazuje znázorňuje, které skupiny diapsidních plazů vymřely na konci triasu. 

Doplňující informace, především obrázky doporučuji hledat na stránce 

http://www.arcadiastreet.com/cgvistas/earth/index.htm#Paleozoic_Earth

Detail obsahu stránky ukazuje následující printscreen. 

20 Jura 

jura (před 206 – 144 mil. let) 

80/104 


V juře se klima stalo výrazně vlhčím a dokonce také teplejším neţ v triasu (trias sám byl teplým 

obdobím). Došlo ke zvýšení hladiny oceánů, takţe se opět rozšířila mělká teplá moře podél okrajů 

pevnin. 

V rostlinné říši vysoké teploty a vznik teplých moří výrazně přispěly k rozvoji řas. Na souši 

jednoznačně převládají nahosemenné (viz. trias), mezi kterými kapraďosemenné pomalu ustupují, 

ale diverzifikují se cykasy, jinany a především jehličnany. Ty vytvářejí základ lesních porostů. 

Z jury jiţ pocházejí spolehlivé nálezy rostlin krytosemenných. Vznikly patrně 

z kapraďosemenných. Místem jejich vzniku byly nejspíš břehy tropických řek, kde krytosemenné 

jako drobné keříky obsazovaly obnaţenou půdu. Druhohorní rostliny jsou zdrojem loţisek 

hnědého uhlí. 

V juře dochází k maximálnímu rozvoji a diverzifikaci plazů. Základní skupiny jiţ ale byly 

popsány v rámci triasu. Savci se poprvé objevili ve svrchním triasu (viz. výše) a v juře se dále

81/104 


diverzifikovali. Zůstávali však drobní. V průběhu jury se patrně vytvořil vývojový základ dnešních 

ptakořitných. Další dvě skupiny přeţívající do současnosti (vačnatci a placentálové) vznikli aţ 

později – na začátku křídy. 

Vzhled jurských jehličnatých pralesů. Rekonstrukce jurské krajiny s řidší vegetací. 

20.1 Vznik ptáků a jejich další diferenciace 

Od svrchní jury je prokázána existence ptáků. Jak jiţ bylo řečeno, vyvinuli se patrně 

z theropodních, lehce stavěných bipedních dinosaurů. Celá jejich třída se dělí na 2 podtřídy, 

Sauriurae (praptáci) a Ornithurae (ptáci praví). 

20.1.1 Praptáci 

Jakkoli nejstarší fosilie povaţované některými autory za ptačí jsou staré aţ 225 mil. let (Protoavis 

textensis), nejstarší spolehlivě ptačí zkameněliny jsou o 75 mil. let mladší a patří rodu 

Archaeopteryx (stáří 140 – 150 mil. let). Tito praptáci poněkud připomínali bipední dinosaury ze 

skupiny Theropoda. Celkově stavba jejich těl představuje směsici plazích a ptačích znaků. 

Mezi plazí znaky patří dlouhý ocas s volnými obratli (nebyl vytvořen pygostyl), ozubené 

čelisti s thekodontními zuby, 3 volné prsty s drápy na přední končetině, malá, segmentovaná a 

plochá hrudní kost aj. 

K ptačím znakům patří vytvoření peří stejné struktury jako u recentních ptáků (na křídlech 

a ocase s asymetrickým praporem), srostlé klíční kosti, prodlouţení předních končetin, na zadní 

končetině je vytvořen běhák, palec je obrácen dozadu apod. Existují i další znaky typické pro 

recentní ptáky, jako jsou pneumatizované kosti, ty se ale vyskytovaly u theropodů obecně.

Archaeopteryx lithographica. 

82/104 


Archaeopteryx ţil v křovinaté krajině, kde kromě pohybu po zemi pravděpodobně dobře 

lezl ve větvích keřů (nízké araukáriové nebo cykasové porosty) s pomocí drápů na předních 

končetinách. Patrně byl schopen snášet se na zem klouzavým letem. Aktivním mávavým letem se 

nejspíš dosud pohybovat nedokázal, protoţe nemohl zdvihat křídlo nad úroveň ramenního 

kloubu (anatomická stavba), vedle toho neměl rovněţ vytvořenu mohutnou hrudní kost 

s hřebenem potřebnou pro úpon dostatečně silné létací svaloviny. Byl velký asi jako holub a lovil 

drobné ţivočichy. Není přímým předkem současných ptáků. Mezi praptáky se objevily i další 

formy, poněkud mladší neţ Archaeopteryx, známé především z křídy. Nejčastěji byly drobné (asi 

velikosti vrabce), někteří zástupci jiţ měli bezzubý zobák, pygostyl, případně kompaktní hrudní 

kost s nízkým hřebenem. Předpokládá se, ţe byli dobrými aktivními letci. Ke konci křídy praptáci 

vyhynuli. 

20.1.2 Praví ptáci 

Ptáci praví (Ornithurae) se objevili ve spodní křídě. Jejich stavba těla jiţ prakticky odpovídá 

obecné charakteristice recentních ptáků. Měli jiţ končetiny zcela přeměněny křídla, redukovaný 

ocas (vytvořený pygostyl), většinou bezzubý zobák apod. Podrţím se dále tradičního systému 

podle Gaislera (1983). Nejnovější zdroje nejsou v pojetí systému dosud jednotné. Podtřídu 

pravých ptáků rozdělujeme do 3 nadřádů. Jsou to Protornithes = Odontognathae (prvoptáci), 

Paleognathae (běţci) a Neognathae (létaví = letci). 

Prvoptáci jsou skupinou vymřelých ptáků ze svrchní křídy. Mnozí z nich měli ještě čelisti 

opatřeny zuby v jamkách. Známý je rod Hesperornis, který měl druhotně redukovaná křídla 

(nebyl schopen letu, nohy posunuté výrazně dozadu, ozubený zobák a měřil kolem 1 m. Byl

83/104 


ryboţravý a celkově se podobal dnešním potáplicím. Ichthyornis měl jiţ značně zkrácenou páteř 

s mnoha srůsty a vysoký hřeben hrudní kosti, takţe byl dobrým letcem. Jeho zobák byl rovněţ 

opatřen zuby. Dosahoval zhruba velikosti holuba.

Hesperornis – ozubená lebka, celá kostra a rekonstrukce. 

84/104 


Moderní ptáci se ve svém vývoji jiţ v křídě rozdělili na 2 výojové linie = běţci a létaví. 

Základním rozlišovacím znakem těchto dvou linií je stavba lebeční báze. U běţců je lebeční báze 

paleognatní, u létavých ptáků neognatní (podrobnější popis viz. Gaisler, 2003). Jakkoli byl další 

vývoj moderních ptáků zasaţen globálním vymíráním na konci druhohor (hranice křída – terciér), 

nešlo o fatální záleţitost a v první třetině třetihor došlo k jejich výrazné diferenciaci a vytvoření 

základů většiny recentních čeledí. Protoţe vývoj savců byl poněkud pomalejší, obsadili ptáci 

začátkem třetihor také řadu ekologických nik, které pro ně dnes jiţ nejsou typické a vytvořili 

mnoţství neobyčejně velkých forem (hlavně některé skupiny nelétavých ptáků). Například 

největší létavý pták všech dob je jihoamerický Argentavis magnificens, který ţil zhruba před 20 

mil. let. Jeho rozpětí křídel se odhaduje na 6-8 m a hmotnost na 70-80 kg. Byl podobný dnešním 

kondorům. Velké nelétavé formy byly většinou býloţravé, nicméně existovali mezi nimi i velcí 

predátoři. Příkladem jsou rody Diatryma a Phorusrhacos (výška asi 2,75 m, délka lebky 35 cm). 

V současné době je na světě popsáno asi 9000 druhů ptáků, ze kterých asi 5700 druhů (přibliţně 

60%) tvoří pěvci. 

21 Vymírání na konci Jury 

Od konce triasu po větší část jury nedocházelo k výraznému mizení tehdy existujících organismů. 

Naopak vznik nových taxonů převaţoval. Od konce jury ale postupně dochází k dalšímu nástupu 

extinkcí. Jiţ koncem jury zasáhla první vlna dinosaury, coţ se stalo patrně v souvislosti 

s nástupem ptáků. Podobně byla zasaţena mořská amniota (plesiosauři, ichthyosauři a mosasauři

85/104 


– tedy známé vodní formy plazů). Tento trend se dává do souvislosti s výrazným rozvojem 

kostnatých ryb. Ukazuje se tedy opakovaně, ţe některé extinkční vlny mohou být způsobeny 

samotnými kompetičními tlaky mezi organismy. Jak vyplývá z charakteru událostí, tyto změny 

nemají zdaleka charakter rychlých katastrofických událostí, ale probíhají naopak velmi pomalu a 

postupně. 

Pro zájemce o obrázky dinosaurů doporučuji stránku http://prehistoricsillustrated.com/ 

Dají se tady najít ilustrace mnoha autorů. Druhý printscreen ukazuje detail obsahu stránky.

22 Křída 

(před 144 – 65 mil. let). 

86/104 


Dochází k rozpadu Gondwany na jednotlivé kontinenty. Začalo probíhat Alpínské (Alpínsko – 

Himalájské) vrásnění, které pokračovalo do třetihor a vytvořilo Alpy, Karpaty, Kavkaz, Himálaj, 

Kordillery a Andy. Klima zůstává teplé a vlhké. 

V křídě se rychle vyvíjejí krytosemenné rostliny. Listnaté stromy začaly pomalu vytlačovat i 

všeobecně rozšířené nahosemenné. Objevily se rody Magnolia (šácholan), Platanus (platan), 

Populus (topol), Laurus (vavřín) a další. Odděluje se linie jednoděloţných a dvouděloţných 

rostlin. 

Mezi bezobratlými je nápadný rozvoj měkkýšů, jejich vůdčími zkamenělinami jsou amoniti, 

kteří ale na hranici křída - terciér vymřeli. Na souši propuká bouřlivý rozvoj hmyzu v souvislosti 

s diferencujícími se kvetoucími rostlinami. 

Kostnaté ryby se stávají dominantní skupinou rybovitých obratlovců. Mezi parybami 

pokračuje rozvoj ţraloků, rozvíjejí se rejnoci. Diverzifikují se moderní skupiny obojţivelníků, tedy 

jak ţáby, tak ocasatí a červoři. Plazi vytvářejí řadu specializovaných skupin, které často dosahují 

obřích rozměrů. Nastává vrchol vývoje dinosaurů a pterosaurů. Rozvíjejí ţelvy (poprvé se 

objevily ke konci triasu), mezi šupinatými se kromě ještěrů (existovali od permu) objevují hadi. 

Pokračuje diverzifikace a rozvoj ptáků, mezi kterými převládaly drobné formy velikosti dnešních 

pěvců. Ve třídě savců se v křídě objevují vačnatci i placentálové. V pozdní křídě jiţ byli 

diferencováni do několika skupin. Základem byli drobné karnivorní skupiny (primitivní 

hmyzoţravci), ale u některých linií se objevují znaky svědčící o býloţravosti, coţ byl v evoluci 

savců nový trend. Tito savci byli předky dnešních kopytníků, hlodavců a zajícovců, kteří ovšem 

v křídě ještě neexistovali.

87/104 


Největším obrem mezi pterosaury byl Quetzalcoatlus. Obrázky patrně nepotřebují další komentář.

23 Globální krize na konci křídy 

88/104 


Trend k vymírání některých skupin organismů v průběhu druhohor vyvrcholil na konci křídy 

v nejznámějším (nikoli nejsilnějším) vymírání všech dob. Toto vymírání je známé tím, ţe ve 

srovnání s jinými podobnými událostmi probíhalo poměrně rychle. I tak to ale znamenalo proces 

trvající několik milionů let. Zajímavé také je, ţe skupiny organismů vymíraly selektivně. To 

znamená, ţe některé skupiny přeţily bez větších ztrát. Často se také uvádí, ţe přeţily pouze menší 

formy ţivočichů (viz. drobní druhohorní savci). Nicméně přeţili také varani a krokodýli, kteří 

k malým formám nepatří. Nadto se ukazuje, ţe vymírání nejnápadnější skupiny (dinosauři) 

neproběhlo rovněţ náhle. Po první vlně jejich mizení koncem jury přeţívaly v průběhu celého 

triasu spíše úzce vymezené a silně specializované skupiny, které pak dále vymíraly v jednotlivých 

částech světa v rozdílném čase. Teorie náhlé katastrofické události (dopad kosmického tělesa), 

která by dinosaury v jedné vlně smetla z povrchu Země, dostává další trhlinu díky zjištění, ţe 

několik druhů dinosaurů dokonce přeţilo do ranných třetihor (tedy do období po známé 

„iridiové anomálii“) a koexistovali s třetihorními savci. Vymírání na konci druhohor tedy 

komplexně popisuje řada teorií. 

Jedna z nich mluví o jiţ zmíněném impaktu planetky na zemský povrch. Předpokládá se, ţe 

s touto událostí byla spojena rozsáhlá tlaková vlna, dále globální poţáry a mračna tuhého 

materiálu v atmosféře. V další fázi se mluví o nástupu kyselých dešťů (podle velikosti meteoritu 

pH 0 – 1,5). V důsledku zastínění slunečního záření globální sníţení teploty a zástava 

fotosyntézy. Tyto události by vedly k likvidaci podstatné části vegetace, nedostatku potravy pro 

býloţravce a v důsledku jejich vymírání i pro masoţravce. Předpokládá se tedy naprosté 

zhroucení potravních řetězců. Tuto teorii podporuje existence iridiové anomálie = vrstvičky 

s velmi vysokým obsahem iridia v geologických vrstvách odpovídajícího stáří na mnoha vzájemně 

vzdálených místech planety. Iridium bývá obsaţeno ve vysokých koncentracích právě 

v mimozemských tělesech. Ovšem jeho zvýšený obsah můţe souviset i s vysokou vulkanickou 

aktivitou. 

Jiné teorie zastávají názor, ţe zde působily dlouhodobé změny v prostředí v souvislosti 

s prokázaným globálním vulkanismem vysoké intenzity, případně s kolísáním hladiny světového 

oceánu. Ukazuje se například, ţe na hranici křída-terciér se celková plocha souše zvětšila téměř o 

30%, coţ je nejvíce za posledních 250 milionů let. Doloţeny jsou také změny v salinitě 

jednotlivých vrstev oceánů. S tím souvisí změny v oceánské cirkulaci.

89/104 


Další teorie ale uvádějí ryze biologické příčiny vymírání plynoucí ze změn v globálním 

vegetačním pokryvu Země a z neschopnosti konkurovat evolučně vyspělejším a lépe 

adaptovaným skupinám organismů. Nejpravděpodobnější je, ţe všechny tyto faktory 

spolupůsobily. 

Konkrétně na konci druhohor zaniklo 20 – 70% subtropických a tropických druhů rostlin 

(podle zeměpisných šířek) a aţ 75% druhů obratlovců. Selektivní povaha vymírání se projevuje 

v daleko radikálnějším vymizení suchozemských obratlovců oproti sladkovodním. Nejúspěšněji 

přeţívali placentální savci a obojţivelníci. Oproti tomu byly daleko více zasaţeny jednotlivé 

skupiny plazů (viz. také dinosauři) nebo také vačnatci. 

24 Třetihory (terciér) 

(před 65 – 1,8 mil. let) 

Ve třetihorách pokračoval rozpad starých pevnin. Na jiţní polokouli se oddělila Austrálie a 

Antarktida, pevniny se postupně dostávaly do dnešního postavení. V souvislosti s pohyby 

litosférických desek dochází k jejich poklesům a zdvihům, případně ke kolizím. V souvislosti 

s těmito jevy dosáhlo svého vrcholu alpínské vrásnění. Vulkanická činnost byla omezena jen na 

některé oblasti. 

Počátek třetihor byl spojen s prudkým poklesem teploty, který souvisel právě s pohyby 

litosférických desek. Toto období bylo však poměrně krátké. Většina třetihor byla tedy teplá a 

vlhká a tropické a subtropické pásmo bylo širší neţ dnes. V mladších třetihorách se opět 

postupně ochlazovalo a konec třetihor je spojen se silnějším sníţením teploty a vznikajícím 

zaledněním, které je typické pro čtvrtohory. 

Rostlinstvo ve třetihorách se jiţ do značné míry podobalo dnešnímu, vzhledem k teplému 

klimatu převládaly teplomilné skupiny. Semenné rostliny měly jednoznačnou převahu nad 

výtrusnými. Z nahosemenných byly značně rozšířeny především některé jehličnany (tisovce, 

sekvoje aj.). Převládaly však jiţ krytosemenné. K jejich zástupcům jmenovaným jiţ v souvislosti 

s jurou přibyly např. duby nebo palmy. Velmi se rozšířily také bylinné skupiny. V mladších 

třetihorách, v souvislosti s nastupujícím ochlazováním, ustupovaly teplomilné druhy směrem 

k rovníku. V našich zeměpisných šířkách se rozšířilo rostlinstvo srovnatelné s flórou dnešních 

jiţních částí Evropy. Vznikaly zde tedy listnaté pralesy tvořené duby, buky, ořešáky, jilmy, platany 

aj., třetihorní rostlinstvo se spolupodílelo na vzniku hnědého uhlí. 

Za zmínku stojí třetihorní rozšíření dírkonošců, mezi kterými se vytvořily i velké formy 

dorůstající aţ několika centimetrů. Jejich schránky vytvořily rozsáhlá loţiska vápenců.

90/104 


Taxonomické sloţení mořských bezobratlých se blíţilo dnešnímu stavu. Mezi suchozemskými 

bezobratlými dále gradoval rozvoj hmyzu, který souvisel s rozmachem krytosemenných rostlin. 

Vůdčí skupinou rybovitých obratlovců byly kostnaté ryby, méně paryby. Ve třetihorních 

močálech byli hojní obojţivelníci, kteří se jiţ podobali dnešním formám. Mezi plazy se udrţelo 

jen několik skupin, především ţelvy, krokodýli, ještěři a hadi. Nedosahovali však jiţ takového 

rozšíření jako v průběhu druhohor a nevyskytovaly se jiţ natolik gigantičtí zástupci. Nicméně je 

třeba si uvědomit, ţe další blanatí (tedy ptáci a savci) jsou vývojovým pokračováním některých 

plazích skupin. Jak jiţ bylo řečeno výše, pro třetihory je typický mohutný rozmach vývoje ptáků. 

Přestoţe na hranici druhohor a třetihor vymřeli např. všichni ozubení ptáci, řada skupin se 

vzhledem k volným ekologickým nikám značně rozšířila a diverzifikovala. Akcelerací svého 

vývoje na počátku třetihor ptáci poněkud předběhli savce. 

Dokladem třetihorního rozmachu ptáků je rekonstrukce největšího létajícího ptáka všech dob. Byl jím Argentavis 

magnificens, který je příbuzným dnešních kondorů. 

Dalším z ptačích obrů třetihor byl Dravý Phorusrhacos. S dnešními pštrosy však nebyl příbuzný.

24.1 Třetihory rozvoj savců 

91/104 


Nicméně byli to právě savci, kteří se postupně stávali dominantní skupinou obratlovců souše. 

Také jejich rozvoj byl kromě zmenšení kompetičního tlaku ze strany plazů akcelerován 

rozšířením krytosemenných rostlin, které pro řadu vznikajících skupin vytvářely potravní 

nabídku. Během třetihor se vytvořily základy všech dnešních řádů. Mimoto se řada skupin 

vyskytovala pouze ve třetihorách a do současnosti nepřeţívá. Známý je např. vývoj kopytníků, 

zvláště pak lichokopytníků. Jejich vývojové linie vedou k dnešním nosoroţcům, tapírům a koním. 

Další známou skupinou jsou např. chodotnatci, případně šelmy s řadou vymřelých šavlozubých 

zástupců (Machairodus aj.). 

Vývoj koní v průběhu třetihor a čtvrtohor.

92/104 


Stádia vývoje jedné ze skupin nosoroţců od raného eocénu (první čtvrtina třetihor) do raného oligocénu (zhruba 

polovina třetihor). Vrchol vývoje zde tvoří rod Brontotherium (E, F).

93/104 


Machairodus patřil k třetihorním šavlozubým kočkovitým šelmám. Rekonstrukce a skutečná lebka. 

Z drobných stromových hmyzoţravců se jiţ na počátku třetihor vyvinuli také primitivní 

primáti. Jejich postupnou diferenciací a vývojem se na sklonku třetihor vytvořil i rod 

Australopithecus, který znamenal předstupeň vývoje rodu Homo, tedy člověk. 

Australopithecus.

94/104 


Jednou z trochu kuriózních, ale přesto dobře pouţitelných www stránek je 

http://www.boneclones.com 

Stránka totiţ patří výrobci učebních pomůcek. Nicméně je plná vynikajících vyobrazení a 

dokonce i stručných, poměrně kvalitních komentářů, jak naznačuje druhý uvedený printscreen.

25 Čtvrtohory (kvartér) 

(před 1,8 mil. let do současnosti) 

95/104 


Navazují plynule na třetihory. Dělí se na čtvrtohory starší – pleistocén (z hlediska antropologie 

téţ starší doba kamenná - paleolit) a čtvrtohory mladší – holocén (téţ střední doba kamenná – 

mezolit plus mladší doba kamenná – neolit) pokračující aţ do současnosti. Od třetihor se nedá 

mluvit o výrazných změnách postavení litosférických desek ani o výrazných rozdílech 

v souvislosti s vrásněním (stále doznívá vrásnění alpínské). Nicméně kulminuje proces 

postupného ochlazování, který globálně ovlivnil biosféru. 

26 Globální krize v průběhu čtvrtohor 

Jak jiţ bylo řečeno, v závěrečné fázi třetihor se na Zemi začalo postupně ochlazovat. Pro Evropu 

je z tohoto hlediska navíc důleţitý vznik Alp, které vzhledem ke své rovnoběţkové poloze 

vytvořily bariéru mezi střední Evropou a Středomořím. Tím pádem se omezila cirkulace vzduchu 

a na sever od Alp se znatelně ochladilo. Ochlazování s mírnými výkyvy pokračovalo a s nástupem 

čtvrtohor jeho intenzita způsobila postup severského ledovce směrem na jih. V Evropě se jeho 

jiţní hranice posouvala aţ do Krkonoš a Jeseníků. Zároveň se vytvořil horský ledovec v Alpách, 

takţe přes střední Evropu se táhl jen asi 300km široký pás tundry, který byl ze severu i z jihu 

obklopen ledovci. Tímto stavem byla do značné míry oddělena společenstva organismů západní a 

východní Evropy. Během pleistocénu docházelo k teplotním výkyvům, během kterých severský 

ledovec vţdy postupoval na jih nebo ustupoval zpátky k severu. Tyto krátkodobé cykly trvaly 

zhruba 41 tisíc let jejich chladnou periodu nazýváme doba ledová (glaciál) a teplejší periodu doba 

meziledová (interglaciál). Nejvýraznější kulminace znamenala nástup glaciálů známých pod názvy 

donau, gunz, mindel, riss a wurm. K poslednímu postupu ledovce směrem na jih došlo před 17 

tisíci lety a před 10 tisíci lety došlo k jeho výraznému ústupu. Tento ústup znamená nástup 

holocénu, tedy mladších čtvrtohor. 

Zajímavé je, ţe v tomto období došlo k nástupu dalšího globálního vymírání organismů. 

Navíc toto vymírání zasáhlo organismy velmi selektivně. Nebyla jím například zasaţena mořská 

společenstva. Zasáhlo především velké suchozemské savce, přičemţ byly velmi rozdílně 

ovlivněny jednotlivé kontinenty. Konkrétní čísla uvádí Roček (2002). V Jiţní Americe v této době 

vymřelo 46 z 58 rodů savců (80%), v Austrálii 15 ze 16 (94%), v Severní Americe 33 ze 45 (73%), 

v Evropě 7 ze 24 (29%), ale v Africe jen 7 ze 49 (14%) a podíváme-li se izolovaně na 

subsaharskou Afriku, pak jen 2 ze 44 rodů (5%).

96/104 


Za jednu z nesporných příčin vymírání jsou povaţovány i tentokrát klimatické faktory. 

Nicméně pravděpodobný je zde rovněţ antropogenní vliv. Některé prameny uvádějí, ţe právě 

člověk se svými vyspělými loveckými strategiemi způsobil tlak, jemuţ nedokázala odolat celá řada 

druhů velkých savců, kteří byli bezesporu nejpřitaţlivější kořistí. Tyto teorie vysvětlují také 

příčinu ušetření megafauny Afriky. Zde je totiţ kolébka vzniku a vývoje člověka. Tento vývoj 

začal primitivními hominidy, jejichţ lovecké schopnosti byly jen nedokonalé a pouze pomalu se 

zlepšovaly. Jde o proces trvající řádově miliony let. Pak ovšem měli velcí savci šanci vytvořit si 

adaptace v chování, díky kterým dokázali reagovat dostatečně efektivně na člověka jako predátora 

a na jeho lovecké strategie. Na jiných kontinentech (Austrálie, Amerika) doba intenzivního 

vymírání megafauny pozoruhodně koreluje s jejich kolonizací člověkem. 

Je třeba se zamyslet ještě nad jednou věcí. Jak jsem uvedl, pro řadu druhů nebo i celých 

vyšších taxonů organismů byly patrně zhoubné samotné klimatické změny. Přeţily je bezesporu 

právě ty organismy, které měly největší schopnost adaptace. V této chvíli je přitom potřebné 

uvaţovat nejen z hlediska čtvrtohorních klimatických změn, ale vrátit se do historie Země 

hlouběji. V současnosti totiţ dochází i k vymírání organismů vzniklých diverzifikací ekologicky 

pruţných skupin, které přeţily masové vymírání na konci druhohor. Měli bychom povaţovat 

současný stav za krizi váţnější, neţ byla krize spojená s vymřením dinosaurů? Není pochyb o 

tom, ţe přinejmenším rychlost současného vymírání je přímo raketová. Čtenář si jistě vzpomene, 

ţe o všech předchozích globálních krizích jsem mluvil jako o událostech, které se prostřednictvím 

vymírání organismů projevovaly velice pomalu a postupně. Řádově šlo o miliony let. Taxony 

schopné evolučních změn měly dost času na rozšíření v prostředí a diverzifikaci v nových 

podmínkách. Nicméně v současnosti stojíme před faktem, ţe k výraznému ochuzení biodiverzity 

dochází z pohledu jednotlivých tisíciletí, staletí a se zvyšující se akcelerací zasahuje mnohé 

organismy doslova před očima. 

Lépe tuto situaci ozřejmí několik čísel. Na základě rekonstrukcí, které čerpají 

z paleontologického materiálu lze odhadnout, ţe průměrná rychlost vymírání druhů v průběhu 

existence Země nepřekročila hranici 9% druhů za milión let (zároveň probíhala speciace, tedy 

vznik nových druhů, který tyto ztráty vyrovnával). Odhaduje se, ţe současná rychlost vymírání je 

100x aţ 1000x vyšší, neţ odpovídá přirozeným podmínkám.

27 Strkáme hlavu do písku? 

97/104 


Pozornost lidstva jistě ekologickou problematiku nemíjí. Jen samozřejmě, jako v jiných 

případech, vznikají skupiny zaujímající k tomuto tématu rozdílný postoj. Mnohdy i tyto 

diametrálně odlišné strany jsou oboustranně upřímně přesvědčeny o své pravdě. 

Příkladem mohou být polemiky, které se v posledních letech rozvířily i ve vědeckém světě 

na téma vlivu člověka na globální oteplování. Nicméně dlouhodobý vzestup globálních teplot je 

nesporný. Otázkou je pouze to, s jakou intenzitou bude dále teplota vzrůstat a nakolik je za tento 

stav zodpovědné lidstvo (můţe tedy řadou opatření další vývoj ovlivnit) a nakolik je potřebné 

uvaţovat i o dalších spolupůsobících faktorech. Je ovšem moţné setkat se také s názorem, ţe 

zvýšený skleníkový efekt povede ke zlepšení globální situace na Zemi, protoţe klima se 

celosvětově stane teplejším a vlhčím. Jak ale předpokládané zvlhčení klimatu koreluje 

s pokračující desertifikací (rozšiřování pouští)? A co rychlost klimatických změn? Nechávají 

dostatek času organismům k migracím a evolučním proměnám? 

Nejde však jen o emise skleníkových plynů. Máme moc převracet a mazat z povrchu světa 

celé hory. Vytěţené suroviny zpracováváme a často zcela měníme chemickou strukturu pouţitých 

látek. Výrobky po jejich opotřebování vyhazujeme jako odpad. Hory tvořené původně minerály a 

horninami (které mají v přírodě své nezastupitelné místo) se mění v hory smetí, jejichţ sloţení a 

struktura zcela zřejmě nejsou nejvhodnějšími podmínkami pro ţivot. Vyrábíme řadu chemických 

látek, které se na naší planetě od jejího vzniku aţ po vzestup technické úrovně lidstva nikdy 

neobjevily. Můţeme očekávat, ţe všechny tyto látky budou organismy schopny metabolicky 

odbourat nebo z těla vyloučit? Nebo zcela logicky se mezi nimi najdou jedy s fatálními účinky? 

Nicméně i člověka je třeba zařadit k zázrakům, které se na Zemi zrodily. Další 

neopakovatelný biologický druh, navíc s neuvěřitelnými schopnostmi. Zcela jistě jsme jako jeden 

ze zázraků přírody vznikli. Máme moţnost vyuţívat svého tvůrčího potenciálu tak, abychom 

zůstali nedílnou součástí globálního ekosystému. Aby naše planeta zůstala oázou uprostřed 

vesmírných pustin i nadále. Oázou, jejíţ existence je k neuvěření. 

Rozhodnutí závisí jen na nás. Kaţdý z nás je součástí lidstva, onoho gigantického celku, ve 

kterém se skládají do obří mozaiky důsledky rozhodnutí kaţdého jednotlivce.

98/104 


Jako poslední typ pro hledání na internetu uvádím stránky magazínu National Geographic. 

Poslouţí při studiu v nejširším slova smyslu. http://science.nationalgeographic.com/

Seznam použité literatury 

ATTENBOROUGH, D., 1986: Ţivot na Zemi. – Panorama, Praha, 344 stran. 

99/104 


BRADLEY, R. L., 2004: Kritika klimatického alarmismu. – VŠB – Technická univerzita, 

Ostrava, 169 stran. ISBN 80-248-0636-3 

BURNE, D., 2003: Dinosauři, malá ilustrovaná školní encyklopedie. – Svojtka, Praha, 224 

stran. ISBN 80-7237-959-3 

COOMBELS, A. J., 1996: Stromy. – Osveta, Martin, 320 stran. ISBN 80-88824-16-8 

ČINČURA, J., a kol., 1983: Encyklopédia Zeme. – Obzor, Bratislava, 717 stran. 

GAISLER, J., 1983: Zoologie obratlovců. – Academia, Praha, 534 stran. 

HARTEL, H., 2006: Biologické základy ochrany přírody. Přírodovědecká fakulta 

Univerzity Karlovy, Praha. 

HAVEL, J., ŠTURSA, J., 2003: Přírodní ráje světa. – Ottovo nakladatelství, Praha, 255 

stran. ISBN 80-7181-783-X 

KVAČEK, Z., 2000: Základy systematické paleontologie I., paleobotanika, paleozoologie 

bezobratlých. – Ústav geologie a paleontologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, 

Praha, 228 stran. ISBN 80-246-0132-X 

PORRITT, J., 1992: Zachraňme Zemi. – Pemědělské nakladatelství Brázda, Praha, 208 

stran. ISBN 80-209-0217-1, ISBN 80 853 68-28-5 

ROČEK, Z., 2002: Historie obratlovců. – Academia, Praha, 512 stran. ISBN 80-200-0858- 

6 

ROSYPAL, S., a kol., 2003: Nový přehled biologie. – Scientia, Praha, 797 stran. ISBN 80- 

7183-268-5 

ŠPINAR, Z. V., 1984: Paleontologie obratlovců. – Academia, Praha, 859 stran. 

ŠPINAR, Z. V., 1988: Kniha o pravěku. – Albatros, Praha, 253 stran. 

KOLEKTIV AUTORŮ, 2003: Ottova všeobecná encyklopedie ve dvou svazcích. – 

Ottovo nakladatelství, Praha, 736 a 752 stran. ISBN 80-7181-959-X

Seznam použitých internetových zdrojů 

http://csastronomy.blogspot.com/2008_06_01_archive.html 23.1.2009 

http://www.akademon.cz/source/hist.htm 23.1.2009 

http://www.astro.cz/clanek/2443 23.1.2009 

http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2007040005 23.1.2009 

http://www.ielektro.cz/ekologie/tdles.html 26.1.2009 

http://www.hedvabnastezka.cz/a_image/772 26.1.2009 

100/104 


http://www.stacey.peak-media.co.uk/Year8/8-3Ecosystems/8-3Savannas/baobab.jpg 

26.1.2009 

http://www.osel.cz/_popisky/114_/s_1142068502.jpg 26.1.2009 

encyklopedie.divoch.info/cs/Blahovi%C4%8Dn%C3%ADk 26.1.2009 

http://www.virginmedia.com/images/sahara-431x300.jpg 27.1.2009 

http://geology.com/records/sahara-desert-map.gif 27.1.2009 

http://media-2.web.britannica.com/eb-media/36/5936-004-142AC6A0.jpg 27.1.2009 

http://www.huegreencorridor.org/toolkit/Viet/img/pics/Gallery_02_SaoLa.JPG 

27.1.2007 

http://macroevolution.narod.ru/ancestor/ancestor.htm 3.2.2009 

http://www.palaeos.com/Paleozoic/Cambrian/Images/Haikouichthys.jpg 

http://www.freewebs.com/ichthyostega/Haikouichthys5.png 

http://www.trilobites.info/background2.html 23.2.2009 

http://www.britannica.com/EBchecked/topic-art/90625/99650/Sketch-of-Anomalocaris- 

canadensis 23.2.2009 

http://www.phleschbubble.com/featured/index.html 23.2.2009 

http://www.uni-muenster.de/GeoPalaeontologie/Palaeo/Palbot/rhynrek.gif 27.2.2009 

http://www.sepaq.com/pq/mig/miguasha/mig-img/mig_archaeopteris-recon_g.jpg 

27.2.2009 

http://www.karencarr.com/larger.php?CID=79 27.2.2009 





http://www.arcadiastreet.com/cgvistas/earth/earth_02_paleozoic_160.htm 28.2.2009 

http://www.arcadiastreet.com/cgvistas/earth/earth_02_paleozoic_150.htm




http://www.arcadiastreet.com/cgvistas/earth/earth_03_mesozoic_120.htm 




http://www.arcadiastreet.com/cgvistas/earth/earth_04_cenozoic_112.htm 


101/104 


http://www.digifish.us/VRForum/viewtopic.php?t=1935&sid=acdc0cfbccb0f0a146faa45 

2f44027ee 

http://palaeo.gly.bris.ac.uk/Palaeofiles/Fossilgroups/Chondrichthyes/Fossilforms/fossilf 

orms.html 

http://www.urweltmuseum.com/sonderausstellung06.php 

http://www.raul-martin.net/raulmartin/tres/eusthenopteron.htm 

http://www.devoniantimes.org/who/images/R-eusthenopteron.jpg 

http://farm4.static.flickr.com/3022/2638283169_14151a2a30.jpg?v=0 

http://www.earthhistory.org.uk/recolonisation/first-amphibians 

http://www.earthhistory.org.uk/recolonisation/creeping-animals/ 

http://chem.tufts.edu/science/evolution/04_Acan_flesh_reconstruct.jpg 

http://scienceblogs.com/pharyngula/upload/2006/04/tiktaalik_phylo.jpg 

http://www.naturalhistoryexplorer.com/prehistoric/Thumbnails/ichthmb.jpg 

http://skywalker.cochise.edu/wellerr/fossil/planttree/6fssl-plant-lepidodendron2-pa- 

dechant.jpg 6.3.2009 

http://www.palaeos.com/Plants/Lycophytes/Images/Lepidodendron.gif 

http://www.museum.state.il.us/exhibits/mazon_creek/gallery/roll02/Sigilaria.jpg 

http://www.museum.state.il.us/exhibits/mazon_creek/gallery/roll02/Calamites.jpg 

http://2.bp.blogspot.com/_RFzF9IsecX4/SMTyPC5Hy5I/AAAAAAAAAM0/HbYucu 

MvSxg/s320/Pseudosporochnus+final.jpg 

http://lesbeauxjardins.com/cours/botanique/8-pteridophytes/psaronius.jpg 

http://www.museum.state.il.us/exhibits/mazon_creek/gallery/roll02/Psaronius.jpg 

http://www.natuurinformatie.nl/sites/ndb.kbin.nl/contents/i000213/b028_3.jpg 

http://im.atlasrostlin.cz/kordaity/152/1524-gallery_main-gfles.png 

http://www.phleschbubble.com/featured/index.html

http://www.kendall-bioresearch.co.uk/FOSSIL02.gif 7.3.2009 

102/104 


http://images.encarta.msn.com/xrefmedia/sharemed/targets/images/pho/t025/T025575 

A.jpg 

http://www.cryptozoology.com/gallery/content776/86204198.jpg 

http://www.somosamigosdelatierra.org/00_imagenes/hylo.jpg 

http://discovermagazine.com/2005/apr/day-everything-died/permian-opener.jpg 

8.3.2009 

http://www.sens-zycia.iq24.pl/default.asp?grupa=50635&temat=15003 

http://www.palaeos.com/Vertebrates/Units/190Reptilomorpha/Images/Seymouriamorp 

ha1.gif 

http://facstaff.gpc.edu/~pgore/myphotos/fossils/seymouria.jpg 10.3.2009 

http://www.vfxtalk.com/newsimages/fcfc_dimetrodon.jpg 16.3.2009 

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/a/a5/Rubigea_headDB.jpg/25 

0px-Rubigea_headDB.jpg 

http://cas.bellarmine.edu/tietjen/images/Ruling_Reptile_tree.jpg 

Internetové adresy (3.4. – 13.4.): 

http://science.nationalgeographic.com/staticfiles/NGS/Shared/StaticFiles/Science/Imag 

es/Content/triassic-dinosaurs-22937967-jupiter-sw.jpg 

http://prehistoricsillustrated.com/images_kc/triassic_scene.jpg 

http://universe-review.ca/I10-33-Triassic2.jpg 

http://images.google.cz/imgres?imgurl=http://www.cartage.org.lb/en/themes/sciences/ 

Paleontology/Paleozoology/Mesozoic/alystrosaur- 

triassic1.jpg&imgrefurl=http://www.cartage.org.lb/en/themes/sciences/Paleontology/Pal 

eozoology/Mesozoic/Mesozoic.htm&usg=__Gs_M8cHpFII1clmMePP3C7hB4kY=&h=2 

97&w=426&sz=25&hl=cs&start=18&tbnid=TKKi98JY6UPETM:&tbnh=88&tbnw=126 

&prev=/images%3Fq%3Dtriassic%26gbv%3D2%26hl%3Dcs 

http://universe-review.ca/I10-68-Triassic.jpg 

http://images.google.cz/imgres?imgurl=http://peterdward.info/Ch8_Triassic_FP.jpg&im 

grefurl=http://peterdward.info/Books2.html&usg=__1E1a14ZsrB4qzF- 

hIK_gKh006bU=&h=1000&w=700&sz=336&hl=cs&start=69&tbnid=yrPloZ56F0ynJM: 

&tbnh=149&tbnw=104&prev=/images%3Fq%3Dtriassic%26gbv%3D2%26ndsp%3D20 

%26hl%3Dcs%26sa%3DN%26start%3D60 

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/fd/Cynognathus_BW.jpg

http://media-2.web.britannica.com/eb-media/90/12490-004-92006C0C.jpg 

http://dsc.discovery.com/dinosaurs/dinosaur-pictures/dinosaur-illustration- 

pictures/images/spinosaurus-dinosaur-picture.jpg 

http://www.kheper.net/evolution/dinosauria/spinosaurus.gif 

http://ec1.images-amazon.com/images/I/4179PX32DYL._SS500_.jpg 

http://www2.rexys-dome.net/Dome/img_dino/deinonychus_skeleton.jpg 

103/104 


http://www.dorlingkindersley-uk.co.uk/static/clipart/uk/dk/nature/image_nature013.jpg 

http://pro.corbis.com/images/42-18525767.jpg?size=67&uid=%7BFC249087-21BD- 

4288-9F0B-6FCCC1053F36%7D 

http://farm3.static.flickr.com/2245/2234249555_bb32223bd2.jpg?v=0 

http://www.abc.net.au/dinosaurs/fact_files/sky/images/iguanodon_p1.jpg 

http://www.lakepowell.net/sciencecenter/Parasaurolophus.jpg 

http://www.ldeo.columbia.edu/edu/dees/courses/v1001/images/stegoceras.gif 

http://www.inhandmuseum.com/images/Stegosaurus_skeleton.GIF 

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/4a/Sauropelta.png 

http://scienceblogs.com/tetrapodzoology/Sauropelta_jconway.jpg 

https://storeforknowledge.com/images/triceratops-finished-lg.jpeg 

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/8/87/Gobiconodon_ostromi.J 

PG/250px-Gobiconodon_ostromi.JPG 

http://farm2.static.flickr.com/1306/1095769990_0dfc1e43cd.jpg?v=0 

http://www.uua.cn/Aves/UploadFiles/200706/20070601105750607.jpg 

http://www.bbc.co.uk/science/seamonsters/factfiles/images/hesperornis1.jpg 

http://people.eku.edu/ritchisong/554images/hesperornis_skull.jpg 

http://i20.photobucket.com/albums/b223/DarkSyd/evi_phorusrhacos_large.jpg 

http://www.fmboschetto.it/didattica/Anno_della_Terra/Argentavis.jpg 

http://www.timesonline.co.uk/multimedia/archive/00183/Argentavis_Magnific_183783a. 

jpg 

http://exeldim.bravehost.com/exelixi/erpeta/pterosavroi/eikones/quetzalcoatlus.jpg 

http://envezdelpsiquiatra.files.wordpress.com/2008/12/quetzalcoatlus_escala.png 

http://images.google.cz/imgres?imgurl=http://cache.daylife.com/imageserve/07pdbAY1 

yU12V/610x.jpg&imgrefurl=http://www.daylife.com/photo/07pdbAY1yU12V&usg=__ 

R0eyNxZdYYqk2vFtkcIUNjCqC_s=&h=421&w=610&sz=61&hl=cs&start=158&tbnid= 

o2jNYgKjaBgFoM:&tbnh=94&tbnw=136&prev=/images%3Fq%3DQuetzalcoatlus%26g 

bv%3D2%26ndsp%3D20%26hl%3Dcs%26sa%3DN%26start%3D140

104/104 


http://elephant.elehost.com/About_Elephants/Stories/Evolution/evolution.html 

http://scienceblogs.com/laelaps/upload/2009/02/march_of_the_mastodons/barbourele 

phantevo.JPG 

http://laelaps.files.wordpress.com/2007/09/eohippustoequus.jpg 

http://laelaps.files.wordpress.com/2007/09/mcfaddenhorsephylo2005.jpg 

http://www.cartage.org.lb/en/themes/sciences/Paleontology/FossilsAndFossilisation/Ta 

xonomy/miller_fig7.gif 

http://www.mun.ca/biology/scarr/Equid_evolution_in_color.gif 

http://www.paleocraft.com/images/machairodus.jpg 

http://www.boneclones.com/images/bc-102-lg.jpg 

http://goldendome.org/EvolutionOfMan/Australopithecus.jpg

Mendelovo gymnázium, Opava, příspěvková organizace

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?