Klubu chovatelů barvářů 20/2011 - Klub chovatelov farbiarov

Vážení čtenáři zpravodaje ČMKCHB.
Máte před sebou 20. číslo klubového zpravodaje ČMKCHB. Nechalo by se říci, že se jedná o malé jubileum,
protože 20 roků, to je téměř jedna generace. Nevyvaroval jsem se proto, abych se nepodíval trochu do historie
našeho zpravodaje. Při prolistovávání jednotlivými čísly jsem si připomněl hlavně lidi, kteří u těchto začátku stáli
a z nichž mnozí již nejsou mezi námi.
Po rozpadu Československé republiky v roce 1992, došlo i k rozdělení různých organizací, tenkrát s celostátní
působností. Tak vznikl Českomoravský klub chovatelů barvářů. Již v roce 1993 bylo vydáno první číslo zpravodaje.
Bylo to za předsednictví Ing. Josefa Vágnera. Lepšího předsedu jsme v té době nemohli mít. Byl to člověk velice
vážený a všemi respektovaný. Proto hravě zvládl různé, z dnešního pohledu směšné půtky, které se vyskytly. O
název klubu apod. Jak se říká, „měl tah na branku“ a tak se vše velmi rychle rozběhlo, včetně vydání zpravodaje.
Tenkrát jsme tiskli ve Vimperku, protože předsedou redakční rady byl Marian Penzeš. Na kontě jsme měli 7300.-Kč a tak zpravodaj vyšel
díky přátelským vztahům Mariana v tiskárně a my, kdo jsme měli možnost, jsme zajistili kus zvěřiny do tiskárny.
V prvním čísle mě zaujal hned první článek, jehož autorem byl právě Ing. Vágner. Týkal se obnovení chovu barvářů v Čechách po válce,
ale mě zaujala hlavně pasáž, kde popisuje, za jakých podmínek probíhaly předběžné zkoušky.
Vůbec první hlavní zkoušky tehdy proběhly v Brdech na loveckém zámečku Tři trubky. A před nimi proběhly zkoušky předběžné. V
Brdech proto, že hlavní dva akteři, kteří měli pořádání zkoušek na starosti tehdy v Brdech u Vojenských lesů sloužili. Byl to právě Ing. Vágner,
který byl vedoucím lesní správy Mirošov a Ladislav Varvařovský sloužil na vedlejší lesní správě Nepomuk. Bylo to v roce 1956. Tehdy na
stejném místě, kde jsme v loňském roce (2010) uspořádali naši celostátní klubovou soutěž. Ale zpět k těm předběžkám. Kromě disciplin,
které se nijak zvlášť nezměnily, byla zkoušena práce na stopě. Stopa musela být minimálně 4 hod stará, ale 3000 m dlouhá. Tehdy byla
šlapána vedením ochočené laně. Tedy zdravého ochočeného kusu, laně Lízy, kterou choval na sousední lesní správě Ladislav Varvařovský.
Ten kdo znal zazvěření v Brdech si dovede představit, co je to za výkon takovou stopu vypracovat, připomínám, že pro mladého psa na
předběžných zkouškách.
A jak byli psi hodnoceni? Tak na př. hannoverská barvářka Lovka z Hubertov, vedená Františkem Bretšnajdrem po zvládnutí
ostatních disciplin vypracovala stopu v délce více než 1000 m, pak náhle ztratila o stopu zájem a od rozhodčích dostala ono nepříjemné
„neobstála.“
Naopak Baron z Luisina údolí vedený Jaromírem Ptáčkem bezchybně vypracoval stopu 3000 m dlouhou a po splnění ostatních disciplin
se stal vítězem zkoušek. Na těchto zkouškách posuzovali pánové Peřina, Konrád, Zvonař, Michelčík, Henzl a Kolín. Tedy co jméno to v
barvářské historii pojem.
Proč to zde uvádím, jako protiklad některých snah hledat v případě neúspěchu na předběžných zkouškách chybu ve zkušebním řádu.
Náš zkušební řád pro Pb není náročný. Mezi zkušebními řády pro ostatní plemena psů patří mezi ty lehčí a požadavky na splnění disciplin
lze považovat za minimální. Jsou to vlastně jakési zkoušky vloh.
Je nezpochybnitelné, že přivést v současné době barváře k předběžným zkouškám a dále pak i individuelním zkouškám je náročné.
Hlavně pak jejich pracovní výkonnost udržet. Naši předchůdci, o kterých se zmiňuji, byli většinou lesníci z povolání v revírech s jelení zvěří.
Dnes tomu z daleka tak není a vůdci se prezentují z řad nejrůznějších profesí. Od profesí dělnických, ale máme tam i lékaře a právníky.
Přitom se základna barvářů a jejich vůdců rozrůstá. Jen tak pro zajímavost,
v roce 1992 bylo na Pb, kterých se konalo 7, předvedeno 41 barvářů,
v roce 2010 bylo na Pb, kterých se konalo 14, předvedeno 95 barvářů,
tedy řádově nárůst o 100%. K podobným výsledkům bychom došli v produkci štěňat a členské základně. V roce 1995 první seznam členů
zveřejněný ve zpravodaji obsahoval 322 členů. V roce 2010 to bylo 500 členů.
V protikladu s těmito údaji jsou pak podmínky pro úspěšné vedení barváře. To je čas strávený se psem v lese v prostředí výskytu zvěře
a stop, možnosti lovu a dohledávání. Zde nejsem schopen doložit relevantní statistické údaje, ale každý z Vás si tento nepoměr dovede
představit. Došlo k nárůstu počtu psů i ostatních plemen. Každý vůdce se pokusí o dohledávku se svým psem. Teprve když neuspěje, je
pozván barvář, pokud v okolí je. A to je to nejhorší co se může stát. Zvláště mladému pejskovi, který potřebuje úspěšný konec.
Aby tyto závěry nevyzněly pesimisticky, chci zdůraznit, že vývoj v členské základně, množství barvářů, chovných jedinců je dobrý. Je
na nás všech, hlavně pak na vůdcích, rozhodčích a i klubu, aby se podařilo udržet potřebnou pracovní výkonnost.
Je důležité dodržovat základní zásady výcviku barváře, které vypracovala parta lidí o které píši v souvislosti s popisem předběžných
zkoušek v roce 1953. Bohužel část dnešní generace považuje tyto metody za zkostnatělé, přežité, nemoderní. Ono se to tak trochu v dnešní
době nosí. Ale není tomu tak. Psí pudy a reflexy jsou stejné jako před 100 lety a na základě nich jsou tyto metody vypracovány. Ty na rozdíl
od lidského myšlení nepodléhají společenským ani politickým změnám ani síle peněz.
Ale zpět k našemu zpravodaji. Od roku 1995 se nám naskytla možnost tisku v plzeňské tiskárně Pilsen Press, která se po roce 2004, po
změně vlastnických poměrů přejmenovala na Prima Press. Od roku 1998 pak je časopis tištěn barevně na velmi kvalitním papíru. Doufám,
že s touto tiskárnou, kde je nám nakloněn p. J. Kleisner, protože je naší krevní skupinou přes myslivost a kynologii, budeme dále úspěšně
spolupracovat.
Vážení čtenáři, doufám, že mě při příležitosti vydání 20. čísla klubového zpravodaje prominete tento trochu historicky a statisticky
založený příspěvek. Ale někdy stojí za to si dát pár čísel dohromady anebo se podívat trochu zpět, abychom nevynalézali již vynalezené.
Po exteriérové stránce jsou naši barváři špičkou v Evropě. Naším cílem je zlepšování jejich pracovní výkonnosti, přes všechny peripetie,
které jsem uvedl. Nebojím se uvést trochu kacířský názor, upozorňuji můj osobní, že i za cenu malé oběti exteriéru. Barvář je pracovní
plemeno.
A tak Vám všem, kteří se okolo tohoto krásného plemene točíte, ať jen ze zájmu nebo oblíbení, nebo jej vodíte na stopě na barvářském
řemeni a chováte, přeji mnoho příjemných zážitků a radosti a kynologických úspěchů.
Ing. František Soukup
předseda ČMKCHB
3