Stoosmička 005

005
ŠRÍMAD-BHÁGAVATAM UVÁDÍ
v Kali-yuze budou stát v čele vlád DRANCOVNÍCI A ZLODĚJI
1
/
/

Kontakt
108stoosmicka@gmail.com
www.stoosmicka.cz
Facebook.com/stoosmicka
Reklama
po domluvě vítaná
VÝZNAM 108
Yoga je sanskrtské slovo znamenající „spojení
„nebo „přiblížení“.
Meditace je způsob jógy, kterou ten, kdo ji
praktikuje, dosáhne spojení s Božstvím. Doporučený
způsob meditace pro věk, ve kterém
v současné době žijeme, je mantra meditace.
Taková meditace se skládá ze zpívání
manter. Upanišady, klasické duchovní texty
dávné Indie, říkají, že nejmocnější mantra
je Hare Kršna mahá-mantra – Hare Kršna,
Hare Kršna, Kršna Kršna, Hare Hare/ Hare
Ráma, Hare Ráma, Ráma Ráma, Hare Hare.
HARÉ KRIŠNA
mahá-mantra
Zpívání této transcendentální zvukové vibrace
je vznešenou metodou, jak obnovit
své transcendentální vědomí. Jako duše
jsme si původně vědomí Krišny, ale kvůli
svému dlouhému sdružování se s hmotou
je naše vědomí znečištěné materiální
atmosférou. Tato materiální atmosféra se
nazývá májá (iluze), neboli to, co není.
Pod vlivem iluze se snažíme panovat nad
hmotnou přírodou. V této situaci nás však
svazují její přísné zákony. Když se služebník
snaží napodobit všemocného Pána, lze
o něm prohlásit, že ho ovlivňuje iluze. Snažíme
se vykořisťovat přírodu a stále více
se zaplétáme. Třebaže těžce zápasíme,
abychom tuto přírodu přemohli, jsme na
ní stále závislejší. Tento iluzorní zápas můžeme
ukončit obnovením svého věčného
vědomí Krišny. Vědomí Krišny není žádný
umělý stav mysli. Toto vědomí je původní
energií živé bytosti. Naslouchání a zpívání
Haré Krišna Haré Krišna Krišna Krišna
Haré Haré/ Haré Ráma Haré Ráma Ráma
Ráma Haré Haré oživuje naše vědomí.
Zvláště pro tento věk doporučují učení představitelé
tento nejjednodušší způsob meditace.
Také praktickou zkušeností může každý
při zpívání této mahá-mantry, neboli Velkého
osvobozujícího zpěvu, zažívat transcendentální
extázi, která přichází z duchovní úrovně.
Není ani zapotřebí rozumět slovům této
mahá-mantry ani není zapotřebí spekulativních
výkladů a intelektuálního přizpůsobení.
Zpívání mahá-mantry je spontánní, přichází
z duchovní úrovně a každý se může přidat
a tančit bez jakékoli předchozí kvalifikace.
Dokonce i dítě může zpívat a tancovat.
Hará, Krišna a Ráma jsou tři semínka mahá-
-mantry. Jejich zpívání je duchovním voláním
Pána a Jeho energie, aby ochránili podmíněnou
duši. Toto zpívání je jako nářek
dítěte, které volá svou matku. Matka Hará
pomáhá oddanému získat milost Nejvyššího
Otce, a tomu, kdo zpívá mahá-mantru
upřímně, se Pán zjeví. Žádný jiný způsob
duchovní seberealizace není v tomto věku
hádek a pokrytectví tak účinný jako zpívání
mahá-mantry. ■
Džapa je tiché individuální meditativní zpívání
mantry na růženci. Džapa-málá (růženec)
je řada 108 kuliček navléknutých na provázku.
Duchovní praxí je s velkým soustředěním
a v modlící se náladě recitovat a pozorně
opakovat jednou celou mantru s každou
kuličkou na růženci. Růženec se drží v pravé
ruce a kuličky ze dřeva keříku tulasí jsou určeny
k počítání, kolik manter meditující odříká.
Také to pomáhá zaměstnat smysl doteku
v meditaci. Když zazpíváme mantru 108krát,
neboli jednou na každé kuličce, uzavřeli jsme
jedno kolo. Přísný praktikant této duchovní
praxe příjmá slib zpívat alespoň 16 kol denně.
Každý však může zpívat tolik kol, kolik
mu vyhovuje. Na připomenutí této meditace
jsme zvolili název Stoosmička.
Stoosmička team
LOKA SARANGA DÁS – REDAKTOR
Namísto temné studny
materiálního života se
v devatenácti letech
rozhodl žít na Hare
Kršna farmě a praktikovat
naplno duchovní
život. Dnes včelaří, vaří,
zelinaří a píše.
Stoosmička je nezávislý internetový časopis napsaný, sestavený a publikovaný skupinou
Hare Krišna oddaných.
Je vydáván ve snaze dát prospěch všem čtenářům, pro naše vlastní očištění a pro
potěšení našeho duchovního učitele, Jeho Božské Milosti A.C. Bhaktivédánty Svámího
Prabhupády, zakladatele – áčárji Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny.
Stoosmičku vydáváme za účelem:
• propagovat duchovní poznání a vzdělávat všechny lidi v technikách duchovního života
s úmyslem odstranit nerovnováhu životních hodnot a dosáhnout skutečnou jednotu
a mír na světě
• přivést lidi dohromady a vzdělávat je v jednodušším a přirozenějším způsobu života
• odkrýt a poukázat na chyby materializmu
• přinést skutečné dobro všem živým bytostem
Časopis v této on-line podobě je zcela zdarma, ale příspěvkům se nebráníme.
PARAMA KARUNA DÁS – REDAKTOR
Ve 23 letech opustil
moravskou vísku s odhodláním
zdokonalovat
se v duchovní praxi
v pražském Hare Kršna
chrámu. Na Moravu
se opět vrátil, aby mohl
žít klidný a jednoduchý
život v komunitě oddaných
Kršny a psát.
HEMELATA THAKURANI – EDITOR
PRANANÁTH HARI DÁS – LAYOUT
Jeden z prvních pionýrů na české Hare Kršna
famě. Dnes bydlí vedle farmy a sází kromě
zeleniny také časopisy.
2
/
/
3
/
/

únava nemohla ani o píď zkazit extatický
pocit štěstí, který jsem prožívala. Těšila jsem
se na vstávání před východem slunce, první
hodinu hatha-jógy začínající v 5.45, hladově
jsem nasávala poznání o duši během
lekcí filozofie a s chutí zpívala mantry.
Ve škole jsme často mívali opičí společnost
– šikovné opičky se snažily ukořistit banány
či oříšky schované do šuplíků a někdy
dokonce pozorně naslouchaly přednáškám
z védské filozofie. Moje mysl, která se obvykle
podobala hyperaktivní opici, se s přesunem
Indií neuvěřitelně zklidnila. Byl to
takový pocit, když se potápíte v moři a vnímáte
svět přes vrstvy nehybné vody. Musím
říct, že pro ženu zvyklou myslet na tisíc věcí
najednou, to bylo něco neskutečného.
Symbolem Rišikeše a s ním i celé Indie však
není hravá opice, ale laskavá kravička s lotosovýma
očkama. Kravičky se volně toulaly
úzkými uličkami, pohupovaly hubenými
boky a rády si zobly kousky ovoce přímo
z ruky. Vedle kraviček se vždy objevil nějaký
ten pejsek, který vesele koukal, a při pohledu
do jeho očí jsem si mohla uvědomit naši
totožnost. Prostě jsme tam stáli naproti sobě
jako dvě duše: jedna v lidském těle, druhá
v těle psa. Tuhle realizaci jsem tenkrát neuměla
ani vysvětlit, až později při čtení knih
Šríly Prabhupády se mi konečně rozsvítilo.
Jedné neděle jsme se vydaly do ášramu
Beatles známého též jako Mahárišiho Jógí
ášram. V únoru 1968 zde Beatles v plné
sestavě včetně manželek, přítelkyň a osobních
asistentů strávili několik týdnů na kurzu
transcendentální meditace. Celé dny se
hvězdní hosté věnovali meditaci, jež spočívala
v opakování si mantry, a účasti na
přednáškách Mahárišiho, které probíhaly
několikrát denně ve společném sále. Klidné
prostředí ášramu poskytlo Beatles dokonalé
útočiště: proudila zde duchovní energie
a panoval svatý klid bez vševědoucích reportérů
a vtíravých fanoušků. Každý z členů
slavné britské čtyřky tak dostal jedinečnou
příležitost se ponořit do hloubky své duše.
Během několikatýdenního pobytu v ášramu
John, Paul, George a Ringo dohromady vyplodili
přes dvě desítky nových skladeb.
ZAČALO TO ZKLAMÁNÍM
Začalo to zklamáním z materiálního světa
a vyvrcholilo spontánní cestou do Indie
Anna Fedchenko
Zajímala jsem se o jógu a můj zájem vyústil
v touhu absolvovat jógový pobyt v nějaké
exotické zemí. Uvažovala jsem nad Thajskem,
Indonésií a Malajsií, když najednou přišlo
osvícení: přece hlavní město jógy Rišikeš leží
v Indii! A bylo rozhodnuto, věci se daly do
pohybu, a přes můj celkem asketický způsob
života a tomu odpovídající finanční situaci,
během 4 měsíců jsem na kontě měla potřebnou
částku. Opouštěla jsem domov s jasným
vědomím, že mě ta cesta od základu změní.
Neštítila jsem se změny, spíš jsem ji vyhledávala
a byla připravená přivítat s otevřenou
náručí. Později v letadle přišla další nečekaná
realizace – jedu do Indie, abych potkala
Boha. Tak funguje materiální svět, že občas
živá bytost musí vyrazit tisíce kilometrů daleko,
aby potkala Boha ve svém srdci.
Každý z nás měl tu čest se přesvědčit, že
Krišnova aranžmá jsou dokonalá. V mém
případě se dokonalá sehranost projevila tak,
že v letadle Moskva-Dillí se po mém pravém
boku ocitla mátájí Alla, starší oddaná z Vladivostoku.
Sedm hodin letu uteklo jako voda
povídáním o společných rysech hatha-jógy
a bhakti-jógy, předčítáním z Mahábháraty
a diskutováním védské filozofie. Byla to má
první ochutnávka Krišna vědomí, první ponoření
do oceánu Krišnovy milosti.
Uprostřed indického rámusu, pouličního
bordelu, bídy, špíny a neustálé troubících
dopravních prostředků jsem si připadala
jako v sedmém nebi. Co víc, byla jsem
bezpodmínečně šťastná a přísný režim
zavedený během jóga kurzu ten pocit jen
umocňoval. Poprvé jsem na vlastní kůži zrealizovala
rozdíl mezi tělem a duší: fyzická
Po smrti Mahárišiho Jógího v roce 2008
ášram byl zabaven indickou vládou a stala
se z něj turistická atrakce. Popularity Beatles
s radostí využili místní obyvatelé a zkasírovali
na vstupném až 600 rupií. Obrovská rozloha
meditačního střediska působila zchátralým
dojmem a bylo znát, že postupně podléhá
nadvládě džungle. Kamenné chatky a meditační
jeskyně zachovaly svůj vzhled zvenčí,
byly však naprosto zbavené veškerého vnitřního
vybavení včetně dlaždic a okenních
skel. Bylo cítit, že se na tomto místě soustředily
jemnohmotné energie stovek lidských
bytostí, které meditační středisko v minulosti
navštívily. Takový energetický guláš na mě
působil zvláštním, až nepříjemným dojmem.
V Rišikeši však bylo jedno speciální místo, kde
jsem se za každých okolností cítila báječně –
břeh Gangy. Bílá písečná pláž, velké oblé balvany
a azurový proud vody, na nějž se dalo
dívat do nekonečna. Při pohledu na Gangu se
zastavoval čas, jako kdyby mi bylo znovu 5 let
a život byl krásně jednoduchý a bezstarostný.
Slibovala jsem Ganze, že mi bude chybět, že
se za ní vrátím, a toto přání se mi splnilo do
roka a do dne. V říjnu 2017 jsem se opět ocitla
Praha-Dillí, ale to už je na další příběh. ■
4
/
/
5
/
/

ROZBITÁ VÁZA
Parama Karuna
„Kéž by se to nestalo, kéž by se to nestalo,“
běželo mu v hlavě pořád dokola jako
zoufalá instinktivní modlitba, když v šoku
sledoval, jak se modrobílé střepy rozprskávají
po podlaze. „Stála tolik peněz! Byla tak
krásná! Co na to řekne manželka?“ Ve tváři
zkamenělý výraz a v nitru zápas, ve kterém
se nemohl ubránit iracionální snaze zabrzdit
a o malý kousíček vrátit nekompromisní
tok vteřin. Jak vzít zpátky ten nešťastný
okamžik, kdy do ní tak hloupě a zbytečně
strčil? Nemožné!!! Zosobněný čas tu před
ním zčistajasna stál v celém svém majestátu
a on cítil, jak se nezadržitelně řítí do jeho
obrovských úst, která jsou schopna pohltit
celé světy. Děsivé, křišťálově čisté a nezpochybnitelné
uvědomění si nemilosrdné kosmické
reality trvalo jeden, možná dva údery
srdce. Potom opět nahmatal ony dobře
známé záchytné body, ve které budoval
důvěru s nemalou pomocí správné výchovy
a dobrého vzdělání, už od doby, kdy si uvědomil,
že dětská naivita, se kterou přišel na
svět, mu v tom světě bude překážkou.
„No co, nebyla zase tak drahá. Koneckonců,
můžu koupit jinou, taky hezkou. Takže zbývá
jen přetrpět chvíli manželčina láteření, a je to.“
Dojem z bleskového výletu přes propast
blažené nevědomosti pomalu bledl a mizel
v zapomnění a on se opět uvelebil v měkké
a příjemné banální všednosti života moderního
civilizovaného Evropana. Na řadu
přišly důležitější věci, než jsou existenciální
pochyby. „Vždyť o víkendu přijede Standa
s rodinou a já mu chtěl zrovna volat, ať nezapomene
vzít kytaru. Ono grilování s písničkami
je úplně o něčem jiném než s rádiem.
A Standa, ten když zazpívá...“
Přišla noc. Ležel v posteli vedle spící manželky,
koukal do stropu a ne a ne usnout.
Zkoušel to na zádech, na jednom i na
druhém boku, ale ono nic. Spánek nepřicházel,
kolem jen ticho, tma a prázdno
a v hlavě to vířilo podivnými myšlenkami.
„Co až přijdu o něco cennějšího, než je
starožitný porcelán? Čas ani potom nepůjde
vrátit. Ačkoliv se ho pokoušíme
spoutat definicemi teorií, kterým málokdo
rozumí, je pro nás stále mocí, které
se nelze vzepřít. I jedna jediná vteřina,
i když se může zdát jako nepatrná, se stane
nepřekonatelnou, jakmile nás oddělí
od něčeho, co patří minulosti. Běda! Dříve
či později nám čas vezme vše, co je nám
teď drahé a k čemu jsme připoutáni.“
Bolavýma očima zamžoural na displej
digitálního budíku na nočním stolku,
modrozeleně zářícího do temnoty
ložnice. Blikající dvojtečka s chladnou
netečností odpočítávala vteřiny mizící
v nenávratnu. Uvědomil si, že ráno bude
nepříjemně nevyspalý. A ten kolotoč
v hlavě ne a ne zastavit.
„Cokoliv učiníme v hmotném světě, je
dočasné, byť by to přineslo skvělé výsledky
i hluboké uspokojení. Pomineme–li
čistě sobecké ziskuchtivé činnosti,
které přináší štěstí až po velké námaze,
nebo primitivní uspokojování žádostí
těla bez ohledu na okolnosti či následky,
tak lze uznat, že určitý druh trvalejší
spokojenosti je možné získat činnostmi
pro dobro druhých. Přesto i takové
relativně nesobecké jednání přinášející
prospěch lidem, zvířatům, přírodě nebo
i celému světu je z absolutního hlediska
pomíjivé, a tudíž bezvýznamné. Všechny
elementy našich činností tak jako tak
zaniknou a s nimi zmizí i jakýkoliv smysl
činnosti samotné. Ani naše současné
identity nebudou existovat déle než
naše těla a ani vzpomínky na ně neodolají
mocnému působení času. Pokroutí
se, vyblednou, zvětrají, rozpadnou se
a nakonec zmizí úplně.
Co jsem to zahlédl za smolnou propastí,
když jsem se přes ni přenesl na druhý břeh
a zase zpátky dřív, než se všechny porcelánové
střepy na dlažbě zastavily? Neměl
bych se tím už trápit. Jak říkával táta: ‚Nad
takovými věcmi se nepřemýšlí‘.“
Když se po nějaké době začal sen prolínat
s bděním, vyklouzly mu z rukou
opratě pro řízení myšlenek úplně. V té
době se někdy vrací naivní kluk, kterým
býval, než ho svět otesal do společensky
přijatelného tvaru. Kluk, který byl indiánským
šamanem i bojovníkem, co se
nebál smrti. Mnohokrát přeplul všechna
moře a mnohokrát se v nich utopil. Přešel
všechna pohoří ještě v dobách, kdy vypadala
jinak, a odřenou botou nejednou
zakopnul o vlastní hrob. Někdy cestoval
až na hranice vesmíru a jindy byl vězněn
krutými vládci po tisíce let v temných
kobkách hluboko pod zemí. Létal v oblacích
a potápěl se na dno oceánu. Znal pralesy
i pouště, rozuměl hlasu větru i pohybům
planet. Čas pro něj nic neznamenal.
„Přál bych si poznat věčnost. Proč by to
mělo být nemožné? Co záleží na těle? Ať
si klidně umře. Já sám umřít nemůžu, mě
čas nedostane. Protože já nejsem z masa
a kostí. Nejsem ani z hlíny, vody a ohně.
Vítr se mě nemůže dotknout a ani prostor
samotný mě neomezuje. Všechno to dočasné
je jenom sen, ve kterém jsem nějak
uvíznul, a nemůžu se z něj probudit. Ulpěl
jsem na dočasném a ztratil věčné. Ty, jehož
jméno jsem zapomněl, vysvoboď mě
z této noční můry. Chci se vrátit domů,
Kde je to místo,
které jsem opustil?
Chci se vrátit...
tam, kde nic nekončí a kde mohu být bez
obav takový, jaký jsem. V hmotném těle
jsem pouhým otrokem jeho žádostí, které
mě vedou od jednoho utrpení k druhému.
Svůj čas marním činnostmi bez hlubšího
smyslu, které netěší ani mě, ani nikoho jiného.
A přesto jsem mnoha silami nucen
je do úmoru vykonávat a tak setrvávat
v tomto nešťastném světě.
Kde je to místo, které jsem opustil? Chci se
vrátit...“
Dospělý muž i malý kluk se rozplývají v černou
prázdnotu, když mělký spánek předává
žezlo hlubokému. Přichází chladivá temnota
a tělo i duše, které jsou tímto způsobem
nakrátko oddělené, odpočívají. Zítra si
možná ani nevzpomene... ■
6
/
/
7
/
/

ŠRÍMAD BHÁGAVATAM
Šrímad-Bhágavatam uvádí,
že v Kali-yuze budou stát v čele vlád
DRANCOVNÍCI A ZLODĚJI.
Šríla Prabhupáda
V této kapitole Bharatu Mahārāje – nyní
jako Jaḍa Bharatu – úspěšně přijal král
Rahūgaṇa, vládce států Sindhu a Sauvīry.
Král nejprve nutil Jaḍa Bharatu nést jeho
královská nosítka a káral ho, že je nenese
správně. Pro nosítka krále Rahūgaṇy bylo
třeba jednoho nosiče a hlavní nosiči pro
tento účel shledali Jaḍa Bharatu nejvhodnější
osobou. Byl tedy donucen nést královská
nosítka. Jaḍa Bharata proti tomuto
pyšnému rozkazu neprotestoval a pokorně
se práce ujal. Když však nosítka nesl, dával
pozor, aby nešlápl na mravence, a jakmile
nějakého uviděl, zastavil se, aby ho
nechal přejít. Kvůli tomu nedokázal udržet
krok s ostatními nosiči, což krále v nosítkách
nesmírně rozčilovalo a hrubě mu za
to vynadal. Jaḍa Bharata byl však zcela
oproštěný od tělesného pojetí, a proto neprotestoval
a nesl nosítka dále. Když jednal
stejně jako předtím, král mu pohrozil
potrestáním. V odpověď na jeho hrozbu
začal Jaḍa Bharata hovořit.
SB 5.12.7
śocyān imāṁs tvam adhikaṣṭa-dīnān
viṣṭyā nigṛhṇan niranugraho ‚si
janasya goptāsmi vikatthamāno
na śobhase vṛddha-sabhāsu dhṛṣṭaḥ
PŘEKLAD:
Pravda ovšem je, že tito nevinní lidé, kteří
nesou tvoje nosítka, aniž by za to dostali
zaplaceno, kvůli této nespravedlnosti
trpí. Jejich situace je velice žalostná, protože
je násilím nutíš, aby tě nesli. To dokazuje,
že jsi krutý a bezcitný, ale přesto
sis pod vlivem falešné pýchy myslel, že
chráníš občany. To je k smíchu. Choval
ses tak hloupě, že ve shromáždění učených
osob by tě nikdo nemohl obdivovat
jako ušlechtilého člověka.
VÝZNAM:
Král Rahūgaṇa byl pyšný na to, že je král,
a domníval se, že má právo vládnout občanům
podle libosti, ale přitom bezdůvodně
obtěžoval lidi tím, že je nechával nést svá
nosítka, aniž by jim zaplatil. Přesto se považoval
za ochránce občanů. Král má být ve
skutečnosti zástupcem Nejvyšší Osobnosti
Božství; z toho důvodu se nazývánara-devatā,
Pán mezi lidmi. Pokud si však myslí, že
když je hlavou státu, může využívat občany
pro svůj smyslový požitek, je na omylu. Takový
postoj učenci neuznávají. Podle védských
zásad mají učení mudrci,brāhmaṇové
a učenci, radit králi ve shodě s příkazy dharma-śāster,
a povinností krále je se těmito
radami řídit. Učené kruhy neuznávají, když
král využívá veřejného úsilí ve vlastní prospěch.
Jeho povinností je chránit občany.
Z krále se nesmí stát darebák, který ve svůj
prospěch vykořisťuje poddané.
Śrīmad-Bhāgavatam uvádí, že v Kali-yuze
budou stát v čele vlád drancovníci a zloději.
Tito lupiči násilím nebo intrikami okrádají
veřejnost o peníze a majetek. Ve Śrīmad-
-Bhāgavatamu je proto řečeno: rājanyair
nighṛṇair dasyu-dharmabhiḥ. S pokrokem
Kali-yugy vidíme, jak se tyto charakteristiky
již projevují. Jistě si dovedeme představit,
jak zkažená bude lidská civilizace na konci
tohoto věku. Rozumní lidé, schopní pochopit
Boha a náš vztah s Ním, v té době
nebudou existovat. Z lidí se prakticky stanou
zvířata. Tehdy přijde Pán Kṛṣṇa jako
Kalkiavatāra, aby lidskou společnost napravil;
Jeho posláním bude pozabíjet všechny
ateisty. Viṣṇu neboli Kṛṣṇa je z konečného
hlediska skutečným ochráncem.
Když takzvaní králové a vůdčí představitelé
vlády řídí společnost nesprávným způsobem,
Pán inkarnuje a uvádí vše do pořádku.
To říká Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě: yadā
yadā hi dharmasya glānir bhavati bhārata.
K tomu samozřejmě dochází po mnoha
letech, ale tento princip existuje. Jakmile
se král či hlava státu neřídí správnými
zásadami, příroda udílí tresty v podobě
války, hladomoru a podobně. Není-li si
tedy vůdce vlády vědom smyslu života,
nemá vládnout. Svrchovaným vlastníkem
všeho je ve skutečnosti Pán Viṣṇu. On je
tím, kdo se stará o každého. Král, otec
a opatrovatel jsou pouze zástupci Pána
Viṣṇua, který je zplnomocnil, aby dohlíželi
na správu a udržování pořádku. Proto je
povinností hlavy státu starat se o veřejnost
tak, aby lidé nakonec poznali smysl života.
Na te viduḥ svārtha-gatiṁ hi viṣṇum. Pošetilí
vládci a obyčejní lidé bohužel nevědí,
že konečným smyslem života je pochopit
Pána Viṣṇua a dospět k Němu. Bez tohoto
poznání jsou všichni v nevědomosti a celá
společnost je plná podvodníků a podvedených.
■
8
/
/
9
/
/

JAK JSEM NEVYFOTIL DUŠI
Hubert Müller
Nepozornost znamená,
že nám život uniká mezi prsty
Zamysleli jste se někdy, jak moc je lidský
život zaplněn frázemi? Podrobím-li trochu
upřímně analýze každodenní komunikaci
mezi lidmi, kterou denně absolvuji, trochu
se zděsím, jak často přecházíme komunikaci
mezi lidmi prohozením frází. Slovo „fráze“
vnímám jako výrok či slovní obrat, z nějž se
již vytratil obsah nebo již není vnímán, a člověk
se při jeho užití spolehne, že je tento
výrok všeobecně jaksi přijímán. K zamyšlení
nad frázemi mě přiměl můj zájem o fotografování.
Jedna z nejčastěji opakovaných frází
v oblasti fotografie je totiž tzv. „fotografování
duše“. Chce-li fotograf poukázat na výjimečnost
své tvorby, uvede či naznačí, že on
„fotografuje duši“. Pokud chce někdo vyjádřit
obdiv ke kvalitě fotografie, často se utíká
právě k tomuto obratu. Je jasné, že je tento
výrok používán s určitou mírou nadsázky.
Co se tedy míní tím, že někdo „fotografuje
duši“? Obvykle se tak hovoří o fotkách,
které zachycují emoce anebo které emoce
vyvolávají. Obraz se zde snaží ukázat lidské
nitro a současně toto lidské nitro oslovovat.
Hledíme-li na fotku, která v tomto směru určitou
kvalitu má, cítíme, že má „sílu“. Co v tu
chvíli promlouvá? Aby se podařilo takový
obraz zachytit, musí být fotograf naladěn...
Ale na co? Nebo na koho?
že dobrou fotku netřeba komentovat ani
vysvětlovat – měla by být dostatečně silná
na to, aby o svém obsahu vypovídala. A já
tu opravdu nechci komentovat ani vysvětlovat
„hloubku“ fotky. Ale nechci k ní – stejně
jako k životu – přistupovat s frází na rtech.
Fráze je v jistém smyslu synonymem nepozornosti.
A nepozornost znamená, že nám
život uniká mezi prsty. Fotka může dokumentovat
to, jak se náš život topí ve frázích
– vyslovených, zobrazených, jakkoli vyjádřených.
Nesmí přitom ale sama být frází,
nemůže se pohodlně vtěsnat do očekávaných
forem. Stává se tak neosobní, mlčící,
prázdnou. I proto si dopřávám následující
výpravu, kde se pokusím vystoupit z věznice
frází, formulek, forem bez obsahu.
Dráždí mě myšlenka, zda přece jen nelze
vyfotografovat duši jako takovou. Co se
míní duší? První, co mne napadlo, je, že to
jsou projevy života. Ale v tom výroku je zakuklen
logický nesmysl. Duši hledáme jen
tam, kde je život. Zachytíme-li jeho projev,
nezachycujeme duši, ale to, díky čemuž
o ní víme. Má-li fotka „jiskru“, pak se do ní
promítly projevy duše – proto někdy říkáme,
že je v ní život. S trochou poctivosti se
však neubráníme rozlišovat mezi projevem
života – duše – a jí samotnou. Že bychom
se tedy vrhli do studia psychologie? Jenže
to bychom tímto studiem strávili možná
zbytek života – a je otázka, s jakým výsledkem.
Život je krátký na studium omylů
a myšlenkových rarit... Nejsem v tomto
oboru odborníkem – byť jsem prošel na
školách různými hodinami, přednáškami
a semináři psychologie. Je to obor, který je
tvořen obrovským množstvím knih, názorů
a teorií (ostatně jako kterýkoliv jiný vědní
obor). Můžeme se zabývat také nepřeberným
množstvím ezoterických, duchovních
a rádoby duchovních nauk. K leckterým
jsem za svůj život přičichl. Jedna věc mi ale
neunikla a zároveň mě trochu demotivovala
jít hlouběji do těchto nauk, včetně studia
psychologie: nikde jsem nenašel praktickou
radu, sdělení, návod, nic důsledně
Používat fráze, žít s frázemi – znamená
rezignovat na hloubku, obsah, podstatu.
A je-li můj zájem o fotografii vážný, jak ji
mohu ponechat v mělkých vodách? Říká se,
10
/
/
11
/
/

nekorespondovalo s životem, který zakouším.
Vše to byly teorie, nebo sice poznatky
odpozorované, ale nakonec interpretované
tak, že nebylo zřejmé, co si s tím vlastně
počít. A pokud už bylo něco praktické,
tak v omezeném rozsahu. Jestli jsem totiž
dostal někdy od někoho dobrou radu, byla
založená na zkušenosti, na ochotě naslouchat
životu s otevřeným srdcem.
Člověk si musí totiž nejdřív odpovědět na
otázku, proč chceme lidské psýché – nitru,
duši, mysli, stavu vědomí – rozumět. Děláme
to totiž denně, ať už vědomě, úmyslně,
nebo jaksi automaticky. Při každém
kontaktu s druhým člověkem odhadujeme
stav jeho nitra, jeho „nastavení“. Tedy v tom
lepším případě – v horším jen automaticky
předpokládáme, že druhý je nějak nastaven.
A věřme nebo ne, poměrně velká
část lidí vychází (často spíš podvědomě)
z toho, že druhý člověk je nastaven právě
na nás – že je zcela připraven nás chápat,
poslouchat, přijímat nás, přijímat to, co říkáme,
a právě tak, jak to říkáme – nebo spíš
tak, jak si myslíme, že to zní. Tohle „přednastavení“
je příčinou většiny nedorozumění
a hádek. Když se potkají takoví dva lidé, tak
vlastně nekomunikují spolu – vidí se, slyší
se, ale jeden o druhém doopravdy neví,
protože každý z nich vlastně vede rozhovor
se svými vlastními představami. Slyší zvuky
a vidí pohyby těla – v jeho mysli se však tyto
projevy už zobrazují interpretované filtrem
našich představ o druhém a o dané situaci.
Když jsou dva takoví lidé v kontaktu,
jsou vlastně stále sami. Druhá skupina lidí,
tedy ti, kteří mají trochu opravdovější snahu
pochopit druhého, jsou na tom lépe. Jsou
upřímnější k sobě, a protože se trochu znají,
umí stav mysli odhadovat u druhých, vycítí,
kdy je potřeba něco říct, kdy mlčet, jak něco
říct, jak se zachovat. Jejich přístup je trochu
sofistikovanější. Jak této své schopnosti -
více či méně rozvinuté – využijí, záleží pak
již na jejich charakterových vlastnostech.
Nezřídka takto narazíme na velmi zdatné
manipulátory. ■
CO VLASTNIT
Jaysačínandan
Sókratés, jeden z nejvlivnějších myslitelů
západní filozofie, je dobře známý pro svůj
bystrý intelekt a argumentaci (Sókratovy
dialogy) na poli morálky, politiky a etiky. Zároveň
rozvíjel své vnitřní duchovní porozumění,
které tak významně zazářilo v díle jeho
žáka Platóna. Chvíli před svojí smrtí, obklopen
svými žáky mluvil jasně o nesmrtelné
duši a neměnné realitě jiného světa. Jeho
vlastnictví bylo skromné, jeho vnější vzhled
neudržovaný. Nestaral se. Legenda říká, že
jednoho dne pohlédl na tržiště v Athénách
a prohlásil : „Tolik věcí, které nepotřebuji.“
Chci být duchovní?
Potřebuji to, co nepotřebuji?
Sókratés je jen jeden z mnoha v minulosti,
který cítil, že hromadění materiálního vlastnictví
nejde dobře dohromady s duchovním
hledáním. Knihy ze západní a stejně tak
i východní spirituální a intelektuální tradice
jsou naplněny osobnostmi, které do větší
či menší míry zůstaly stranou světskému
pohodlí. V těchto knihách neuvidíme jen
extrémní odříkání mnichů, asketů, fakírů,
sannjásích a ostatních, kteří žili jen v jednoduchých
komůrkách, pouštích nebo lesích,
ale i materiálně úspěšné jedince, kteří viděli
hmotné vymoženosti jako zbytečné rozrušení
při jejich důležité práci.
Takže, jestli se, (na jakékoliv úrovni) zajímám
o duchovní rozměr života, „potřebuji
to, co nepotřebuji?“ Samotné slovo spirituální
nebo duchovní označuje sféru mimo
viditelné a fyzicky dotknutelné. Proč bych
měl potřebovat jakýkoliv materiální objekt,
včetně všech těch, které používám a udržuji
jimi mé vlastní tělo? No nevadí, tohle je
spíše logika asketů.
Co se týče naší reality, my vlastníme hromady
věcí, které používáme evidentně ne jen
k udržení naší holé existence. My jen věci
hromadíme. Je zde mnoho dobrých studií
o konzumním způsobu života, není potřeba
to tady teď rozebírat. Všichni víme, jak návykové
nakupování je. A je to všude! Jsme
překryti reklamou. Korporace, ať už malé
nebo velké, nás žádají kupovat, jíst, vlastnit.
K větší neodolatelnosti fotografují krásné
ženy a muže držící jejich produkty s cílem
spustit mechanizmus našeho chtíče. Tato
schémata, jak Slavoj Zizek, soudobý filozof
a společenský kritik udává, nás učí, jak toužit.
Ne všichni lidi jsou spontánní a přirození,
Zizek vysvětluje, proto potřebujeme, aby
nám bylo řečeno, co my potřebujeme mít.
Spousta lidí touží posílit svůj život častým
navštěvováním nákupních center a hromady
internetových stránek, které nabízejí
zboží, jehož vlastníkem se lze stát jen jedním
zmáčknutím „ kup teď“.
I dřívější americký prezident Jimmy Carter
v sedmdesátých letech uznal, že národní
problémy jdou mnohem hlouběji než jen
energetická krize (horké téma v té době).
Lidé si cení požitkářství a konzumu, říkal,
tak vytvářejí kulturu, kde identita lidské bytosti
není více definovaná tím, co dělá, ale
tím, co vlastní, a toto hromadění neuspokojí
naši touhu po významu.
Co tedy potom dělat? Kolik věcí není příliš?
Abych našel tuto odpověď, podívám
se do jednoho z nejstarších filozofických
klasik dávné Indie, Íšó Upanišady. Tato
a téměř 200 dalších Upanišad jsou součástí
většího literárního díla dávného indického
náboženského a spirituálního poznání
nazývaného Védy. Napsaná v sanskritu, již
první verš této Íšó Upanišady poučí čtenáře,
že skutečný vlastník a kontrolor všech
pohyblivých a nehybných materiálních objektů
je Nejvyšší Božství (Íša), a že my, živé
duše v tomto světě, máme přijmout pouze
to, co nám bylo přiděleno prozřetelností
(karma), a nedychtit po jiných objektech,
vědouce dobře, komu patří.
Íšvara, Nejvyšší Kontrolor, nebo Bůh, je
stvořitel a vlastník dvou hlavních energií,
ze kterých se skládá celý vesmírný projev.
Nižší energie je utvořena z materiálních
elementů jako země, voda, oheň, vzduch,
éter, mysl, inteligence a ego. Druhá, vyšší
energie je duchovní, a my, živé duše,
jsme její součástí. Tato Nejvyšší Bytost je
přirovnána k ohni, a stejným způsobem,
jak oheň vydává svoji energii v podobě
tepla a světla, je přítomen všude skrze
své různorodé energie. Je to snadné pro
každou živou duši (včetně vás a mě) s trochou
upřímné introspekce pochopit, že
naše „stvoření“ materiálních objektů jako
třeba dům, není nic jiného než transformace
již existujících elementů jako dřevo,
kámen, nebo písek. Se správnou informací
z Upanišad víme, že tyto prvky ležící
okolo v přírodě, nejsou samotvořící
se dlouhodobým přimícháváním částeček
náhodných látek. Jsou stvořeny a (pořád)
vlastněny Íšvarou.
Proto, na závěr, odpověď na otázku: Co já
potřebuju? je to individuální věc. Jsme rozdílné
osobnosti s našimi vlastními unikátními
potřebami. Je však moudré pochopit
výše zmíněnou skutečnost ohledně vlastnictví,
a přitom ve stejnou dobu pochopit
důležitost a cíl lidského života. Namísto
hromadění zbytečných cetek a zamotáváním
se do šlamastyky tohoto světa, začínající
spiritualista přijme cokoliv, cokoliv, co on
nebo ona získá bez přehnaného úsilí, a využije
raději čas a ambice k duchovní službě
skutečnému vlastníkovi. ■
12
/
/
13
/
/

CIZÍ VIZE
Lóka Saranga
Vize stojí za veškerým konáním každého
z nás, ať si to připouštíme nebo ne, vize,
ať už cizí nebo naše, formuje náš přístup
ke světu okolo nás, formuje naše hodnoty.
Vize, a osoby s vizí, se dají několikanásobně
kategorizovat. Například osoba se silnou
vizí, která nedokáže ostatní přesvědčit
o své vizi, ale i navzdory těžkostem a překážkám
se ji snaží naplnit, je vizionář. Ten
s vizí, který přesvědčí ostatní o své vizi, je
vůdce. A ten, který nemá silnou vizi, se
většinou připojí k vůdci, jehož vizi chce
sdílet. A pak jsou tu ještě ti, kteří ztratili
vizi a osvojili si letargii. Většinou proto, že
se nepřenesli přes neúspěchy a zklamání
z vlastních nebo cizích vizí.
Dneska se klade opravdu velký důraz na
úspěch. Spousta nejrůznějších vůdců si
to uvědomuje a také si uvědomuje, že za
úspěchem stojí vize a odhodlání naplnit danou
vizi. Proto vznikají spousty kurzů, technik,
poraden a cvičení, jak dosáhnout úspěchu
jak v osobním, tak profesním životě.
Hmotný zisk je dnes bohužel nejrozšířenější
měřítko úspěchu. Nedávno jsem se bavil
s jedním kamarádem o tom, jak pracuje na
lince ve výrobě nějakých japonských autíček.
Myslím že TPCA. Na první pohled to
vypadá, že vedoucí podniku mají ohromný
zájem na osobním rozvoji každého z tisíců
zaměstnanců. Pořádají společná setkání,
vychovávají zaměstnance v solidaritě,
poctivosti a uvědomělosti, budují vědomí
společné vize, vzájemné podpory a soudržnosti.
Jeden z efektů takového snažení
prý je, že každý uvědomělý pracovník považuje
dovolenou jako malou zradu celkové
vize, a tak si dovolenou raději nebere.
V Japonsku se prý někde o dovolených
ani nemluví. Není to vlastně žádná novota,
inspirovat dělníka do společné vize byla
snaha všech režimů, jak těch diktátorských,
tak těch méně diktátorských. Ale jediný záměr
takového snažení je zvýšit produktivitu,
zvýšit zisk.
Moderní doba, postavená na materializmu,
si silně uvědomuje potřebu a význam vize,
proto jsou tady všechna různá média, politika,
sport, kultura atd. Ti všichni se snaží
formovat naše vize, vytvářet naše osobnosti
a vést nás ke „svému cíli“. Ale se skutečnou
vizí živé bytosti /duše/ to nemá nic společného.
Je to pro nás cizí vize. Nás samotné
nemůže nikdy materiální vize plnohodnotně
uspokojit. Letargie a sebeničící mentalita
projevující se v touze zapomenout na
současnou realitu okolo nás je výsledek neslučitelnosti
povahy vlastního já s materiální
vizí, byť se tato vize může tvářit sebelépe.
Védská literatura nás naproti tomu nabádá,
abychom si osvojili naši skutečnou duchovní
vizi a díky ní prohloubili duchovní vnímání
a dosáhli skutečného úspěchu v životě.
Například Bhagavad-gítá, je to rozhovor
mezi Bohem, Krišnou a vojákem Ardžunou.
Ardžuna upadl těsně před bitvou do
ohromné letargie a nechtěl bojovat, chtěl
utéct před realitou okolo sebe. Tím by si
ale sám strašlivě ublížil. Krišna mu předložil
transcendentální poznání s úmyslem probudit
v něm skutečnou duchovní vizi a tím
ho zbavit jak nářku, tak letargie. Nebylo to
se záměrem zisku. Bylo to se záměrem dát
mu skutečný prospěch. Dát mu neochvějnou
vnitřní spokojenost. Je tedy jen na
nás a na našich zkušenostech, jakou vizi si
osvojíme. Materiální, nebo duchovní. Tady
je například několik veršů z 13. kapitoly Bhagavad
gíty vztahujících se k vizi:
(Bg 13.29 až 13. 32) ■
NAVŠTIVTE facebook.com/ HARINÁMA.MANDIR
■ weapon inventory:
japa
kartals
mrdanga
■ Target data:
Zenklova 344/107,
Praha 8 - Libeň
14
/
/
15
/
/

Věz, že to,
co prostupuje
celým tělem,
nepodléhá zkáze.
Nikdo nemůže
zničit tuto
neměnnou duši.
Bhagavad-gítá 2.17
Tady Krišna dává praktické vedení
k pochopení přítomnosti duše. Říká, že to,
co prostupuje celým tělem, je nesmrtelné.
Tak co je to, co prostupuje celým tělem?
Není to kůže, nejsou to kosti, svaly nebo
krev. Aktivní princip v našem těle je vědomí,
neboli duše.
Dnes lékařská věda může vyměnit kosti,
maso, krev, orgány. Vypadá to, jako by vše
mohlo být vyměněno díky dnešnímu
vědeckému pokroku. Ale ta věc, která je
nesmrtelná, když odejde, nemůže být
nahrazena. V současnosti dokonce mohou
nahradit i srdce, ale žádná lékařská věda
ani jiná věda nedokáže nahradit život.
Krišna dává příklad, že přítomnost duše
je vnímána skrze vědomí. Maso, kosti, krev,
všechno tu může být, ale pokud tam není
vědomí, není zde život. Když vědomí je
v těle, smysl bolestí a pocity štěstí mohou
být vnímány. Bez tohoto vědomí, tělo je jen
hromada mrtvé hmoty.
Krišna učí, že vědomí je symptomem duše
a že je nesmrtelné, není zničeno, když je
zničeno tělo.
16
/
/