Stoosmička 005

JAK JSEM NEVYFOTIL DUŠI
Hubert Müller
Nepozornost znamená,
že nám život uniká mezi prsty
Zamysleli jste se někdy, jak moc je lidský
život zaplněn frázemi? Podrobím-li trochu
upřímně analýze každodenní komunikaci
mezi lidmi, kterou denně absolvuji, trochu
se zděsím, jak často přecházíme komunikaci
mezi lidmi prohozením frází. Slovo „fráze“
vnímám jako výrok či slovní obrat, z nějž se
již vytratil obsah nebo již není vnímán, a člověk
se při jeho užití spolehne, že je tento
výrok všeobecně jaksi přijímán. K zamyšlení
nad frázemi mě přiměl můj zájem o fotografování.
Jedna z nejčastěji opakovaných frází
v oblasti fotografie je totiž tzv. „fotografování
duše“. Chce-li fotograf poukázat na výjimečnost
své tvorby, uvede či naznačí, že on
„fotografuje duši“. Pokud chce někdo vyjádřit
obdiv ke kvalitě fotografie, často se utíká
právě k tomuto obratu. Je jasné, že je tento
výrok používán s určitou mírou nadsázky.
Co se tedy míní tím, že někdo „fotografuje
duši“? Obvykle se tak hovoří o fotkách,
které zachycují emoce anebo které emoce
vyvolávají. Obraz se zde snaží ukázat lidské
nitro a současně toto lidské nitro oslovovat.
Hledíme-li na fotku, která v tomto směru určitou
kvalitu má, cítíme, že má „sílu“. Co v tu
chvíli promlouvá? Aby se podařilo takový
obraz zachytit, musí být fotograf naladěn...
Ale na co? Nebo na koho?
že dobrou fotku netřeba komentovat ani
vysvětlovat – měla by být dostatečně silná
na to, aby o svém obsahu vypovídala. A já
tu opravdu nechci komentovat ani vysvětlovat
„hloubku“ fotky. Ale nechci k ní – stejně
jako k životu – přistupovat s frází na rtech.
Fráze je v jistém smyslu synonymem nepozornosti.
A nepozornost znamená, že nám
život uniká mezi prsty. Fotka může dokumentovat
to, jak se náš život topí ve frázích
– vyslovených, zobrazených, jakkoli vyjádřených.
Nesmí přitom ale sama být frází,
nemůže se pohodlně vtěsnat do očekávaných
forem. Stává se tak neosobní, mlčící,
prázdnou. I proto si dopřávám následující
výpravu, kde se pokusím vystoupit z věznice
frází, formulek, forem bez obsahu.
Dráždí mě myšlenka, zda přece jen nelze
vyfotografovat duši jako takovou. Co se
míní duší? První, co mne napadlo, je, že to
jsou projevy života. Ale v tom výroku je zakuklen
logický nesmysl. Duši hledáme jen
tam, kde je život. Zachytíme-li jeho projev,
nezachycujeme duši, ale to, díky čemuž
o ní víme. Má-li fotka „jiskru“, pak se do ní
promítly projevy duše – proto někdy říkáme,
že je v ní život. S trochou poctivosti se
však neubráníme rozlišovat mezi projevem
života – duše – a jí samotnou. Že bychom
se tedy vrhli do studia psychologie? Jenže
to bychom tímto studiem strávili možná
zbytek života – a je otázka, s jakým výsledkem.
Život je krátký na studium omylů
a myšlenkových rarit... Nejsem v tomto
oboru odborníkem – byť jsem prošel na
školách různými hodinami, přednáškami
a semináři psychologie. Je to obor, který je
tvořen obrovským množstvím knih, názorů
a teorií (ostatně jako kterýkoliv jiný vědní
obor). Můžeme se zabývat také nepřeberným
množstvím ezoterických, duchovních
a rádoby duchovních nauk. K leckterým
jsem za svůj život přičichl. Jedna věc mi ale
neunikla a zároveň mě trochu demotivovala
jít hlouběji do těchto nauk, včetně studia
psychologie: nikde jsem nenašel praktickou
radu, sdělení, návod, nic důsledně
Používat fráze, žít s frázemi – znamená
rezignovat na hloubku, obsah, podstatu.
A je-li můj zájem o fotografii vážný, jak ji
mohu ponechat v mělkých vodách? Říká se,
10
/
/
11
/
/