Magazín o činnosti a názorech hnutí Zlín 21

More documents

Recommendations

Info

Péče o seniory je téma 21. století Rozhovor s Kateřinou Pivoňkovou Kateřina Pivoňková Rádi bychom se s Vámi podělili o rozhovor s ředitelkou Naděje Zlín, paní Kateřinou Pivoňkovou, která nás inspiruje a jejíž práce si vážíme. Barbora Martinková s touto inspirativní ženou hovořila o stáří, zralosti, stále aktuálnějším životě s Alzheimerovou nemocí a o péči, která není vůbec snadná. Paní Pivoňková se svým týmem dělá obdivuhodnou činnost, pro níž sbírá inspiraci po Evropě, ale také v srdci každého svého klienta. Naděje působí téměř po celé České republice v mnohých sektorech sociálních služeb. Vaše pobočka ve Zlíně se mimo jiné zabývá péčí o seniory a osoby s demencí, co přesně to obnáší? Naděje je ve Zlíně od roku 1992 a její poslání je dvojí – péče o osoby s postižením a o lidi ve stáří. Co se týká péče o seniory, specializujeme se u nás na péči o osoby trpící Alzheimerovou nemocí, resp. demencí. Provozujeme Dům pokojného stáří, v němž máme 65 míst pro seniory, z toho 19 z nich jsou ve specializovaném režimu právě pro osoby s Alzheimerovou nemocí. Dále je zde Denní stacionář, kde člověk může být přes den a poté se vždy navrací zpět do svého domácího prostředí. Tato služba je rovněž určena pro lidi s demencí, tedy s Alzheimerovou nemocí v I. a II. stadiu, kteří ještě mohou být doma. Naší třetí aktivitou je to, že jsme kontaktním místem České alzheimerovské společnosti a nabízíme jednak poradenství rodinám, které pečují o člověka s demencí, testování paměti a setkávání tzv. svépomocné podpůrné skupiny. Pracujeme tedy nejen se seniory s demencí, ale také ve velké míře s těmi, kteří o někoho s demencí pečují. Přibývá klientů v této oblasti? Ano, řekla bych dokonce, že počet lidí žijících s demencí se zvyšuje rapidně, jedná se ale o celoevropský problém. Proč to tak je, že se počet nemocných zvyšuje? Zásadní důvod je ten, že se lidé Alzheimerovy nemoci prostě dožijí, což je se zvyšujícím se věkem stále častější. A potom jsou také vzácné druhy demence, které může dostat člověk podstatně mladší, třeba ve 30 až 40 letech. Takoví lidé byli dříve umisťováni do psychiatrických léčeben, ale dnes se nám tyto osoby daří zachránit a poskytnout také jim adekvátní péči. Práce s lidmi s demencí není vůbec snadná. Co je dle Vašeho názoru pro výkon takové práce hodnotné? Pro mě asi nejvíc uvědomění si nezaměnitelnosti hodnoty lidského života. Toho, že každý lidský život má smysl v jakékoli podobě. Toto je moc důležité si uvědomovat v sociálních službách, kdy pracujete s lidmi, kteří jsou v jakémkoli oslabení. Je to důležité proto, abychom o člověku, o něhož se staráme, neuvažovali jako o nějakém objektu naší péče, ale o člověku, který má svou důstojnost, svou historii, své životní prostředí či svůj životní příběh. Právě tohle je základní cesta k tomu, aby služba byla dobrá. Druhou věcí, která je pro mě důležitá, je svoboda, tedy fakt, že člověk má i za omezených možností svobodu o sobě rozhodovat a říct, jak chce žít. Jak lze takovou svobodu naplňovat? Musíme hledat různé cesty k tomu, aby se lidé cítili respektovaní a svobodní ve svém životě s omezením. To obnáší hledat různé formy péče, systém, jak bude péče poskytována, vybírat pomůcky a podobně. Co je teda těžší – hledat cestu k péči, nebo ji realizovat? To záleží na tom, jak se to nastaví, ovšem v českých podmínkách je to složité, protože služeb není prozatím dostatek, zvláště těch domácích. Druhým problémem je, že se lidé v nabídce služeb neorientují. My se právě tímto potřebujeme zabývat. Musíme umět dostat k lidem informace o službách a poté s nimi s respektem pracovat. To zní tak, že bychom se na stáří měli připravovat už v průběhu života, a to i jinak než spořením. Je to tak. Příprava na stáří není jen po finanční stránce, záleží také na určité flexibilitě toho, jak v průběhu života přijmu změnu a nastavím si svůj život tak, aby se mi v něm žilo lépe. Nejdůležitější ale je, a to vidíme také u nás v domově, jestli kolem sebe má člověk lidi, kteří ho mají rádi. Nakonec tedy nezáleží na tom, kolik máte naspořeno, ale na tom, jestli za Vámi někdo přijde do domova, jestli někdo o Vás stojí. Je třeba mít hodně přátel, vztahů, dětí a lidí ve svém okolí. To mi zní jako rady pro politiky, aby podporovali komunitní život a rodinu! To může být, ale vím, že se to těžko realizuje a je to dnes velké téma všude. Zpět k péči o seniory. Jak se její obsah vyvíjí s vývojem společnosti? Generace se hodně mění a s tím se samozřejmě mění i potřeby lidí. My se snažíme informace sbírat odkudkoli. Hodně nám v tom pomáhá praxe ze zahraničí. Rádi bychom víc cestovali po Evropě a učili se. Moje kolegyně byla třeba vloni na velice přínosné konferenci na téma péče o lidi s demencí v Barceloně.
Můžete se v Barceloně dozvědět o tom, jak pečovat o lidi ve Zlíně? No to určitě můžeme! Je zajímavé, že hodně příspěvků se týká ne úplně té konkrétní péče, ale spíše společenských věcí. Abych to vysvětlila na příkladě: v Evropě se začínají rozvíjet města, která jsou tzv. dementia friendly (přizpůsobené pro život osob s demencí), což znamená, že jsou přizpůsobena tomu, aby každý člověk mohl co nejdéle aktivně žít ve svém městě i poté, co se u něj začne projevovat Alzheimer. Výsledek spočívá v tom, že na úřadech, v obchodech či v taxíku lidé vědí, jak mají jednat s lidmi s demencí, jsou také kavárny, které jsou označeny Dementia friendly. Prostě se o tom ví, přizná se to ve společnosti a udělá se maximum pro to, aby tito lidé žili mezi námi šťastný život co nejdéle. Je to tedy o tom udělat ve městě návod pro všechny provozovatele služeb, kteří by o to měli zájem, jak s touto skupinou pracovat a začít jej propagovat? Ano, může to tak být, protože tito lidé jsou specifičtí. Představte si tu situaci: miluji své město, kde celý život žiji, ale už nikam netrefím. Je to úplně jiná situace, než je běžné stáří. Dnes je stáří hodně posunuté, lidé stárnou pomaleji, i v 70 až 80 letech jsou spíše zralí než staří, mnozí jsou aktivní a dobře se orientují a přemýšlí, jen třeba potřebují bezbariérovost, více možností posezení, větší nápisy, ale jinak není potřeba dělat nic zvláštního. Zůstaňme tedy u těchto relativně zdravých seniorů. Představme si osoby, které odejdou z práce třeba v 65 letech, stále jsou celkem fit, jen jsou už příliš unavení na práci na plný úvazek. V západních zemích jsou běžné programy zapojení aktivních seniorů do práce. Vidíte takovou poptávku také u nás? Dnes to ještě nevidím, protože lidé jsou dnes ještě hodně zvyklí ve stáří pracovat na zahrádce nebo pomáhat s vnoučaty. Myslím si ale, že poptávka po změně se objeví brzo. Dovedu si ale představit, že by se do důchodu chodilo nějak alternativně, že by třeba penzionování mohlo být částečné. Zatím je to jen vzdáleným snem. Já si to vždy uvědomím u našich pečovatelek, které odchází do důchodu poměrně mladé, a přitom nesmírně unavené, protože po desítkách let péče o staré a nemocné lidi už nemohou pracovat naplno. Mně by se líbilo nechat je tady ještě déle, protože právě ony jsou studnice znalostí a mohly by učit ty mladé porozumět lidem ve stáří. Tato možnost se ale vedle důchodu nenabízí a je škoda, že to není zvykem a nemáme na to prostředky. Myslíte, že se to u nás změní? Že senioři získají lepší přístup k aktivnímu penzionování? Myslím, že ano, dokonce si myslím, že právě zralí lidé mezi 60 a 70 budou jednou hybnou silou ekonomiky, protože to jsou lidé, kteří vědí, znají svět, mají chuť účastnit se všeho možného, chtějí volit, být voleni, chtějí nakupovat a cestovat a možná tohle všechno chtějí mnohem víc, než ti mladší, kteří na to třeba ještě nemají prostor nebo zatím nevědí, co vlastně chtějí. Je tedy nezbytné, aby se změnil systém? Částečně určitě ano. Změnit se ale musí také společnost. V Anglii mám jednoho dobrého kamaráda, který je ve „zralém” věku a už mnoho let dělá u nich v Readingu, v Anglii, takovou dovážkovou službu – vozí přes nějakou agenturu dobrovolnicky seniory: například k doktorovi nebo kamkoli potřebují doprovodit, tak je vezme. Na otázku, proč to dělá, prostě říká: „Vždyť je to jasný, dělám to, protože mám čas a až jednou budu potřebovat, budu rád, že někdo zaveze mě.“ Je to teda úplně jednoduchý princip, jemu to připadá normální. Tohle tady moc neumíme. Komunitní život je moc důležitý, ale je potřeba se jej opět naučit, nejde to hned. To máte pravdu, ale víte, my to opravdu budeme potřebovat. Myslím, že to, jak se bude žít starým lidem, opravdu bude záležet na komunitě okolo nich. Vkládání prostředků do toho, aby komunita mohla žít tam, kde bydlí, a lidé si tak vzájemně mezi sebou budovali důvěru, má tedy velkou hodnotu a smysl. Ano, s tím souhlasím. To je tedy další rada pro nás! (Smích) víte, spíše je to informace o tom, jak se celá situace vyvíjí a k čemu nutně směřujeme. Jak si podle toho město a svůj život zařídíme, je už na nás všech. Barbora Martinková Proč je dobré sledovat dobrou praxi Ve svém okolí hledáme příklady dobré praxe. Chodíme do institucí, pravidelně si například povídáme s klienty stacionáře Domovinka Charity Zlín, do naší diskuze přispívá paní Eva Hegmonová provozující domácí hospic Most k domovu a naši členové se účastní Komise pro sociální záležitosti Rady města Zlín (Barbora Martinová, Michal Pernička). Státní úroveň nemá sociální systém kvalitně rozpracovaný, na což doplácí kraje i města, musíme s tím ale postupně tzv. „odspodu” pracovat. Víme, že domácí péče je v současné době strategickým cílem sociální péče kraje, což naše hnutí kvituje. Město potřebuje zrevidovat a posílit efektivitu poskytování sociální péče a současně zvýšit svůj podíl v tomto sektoru, což se samozřejmě dotýká také rozpočtu. Mluvit o investicích do sociálních služeb je stejně důležité jako mluvit o kinech, stadionech či zámcích, snad pouze s tím rozdílem, že sociální služby jednou budeme potřebovat téměř všichni.
Page 1 and 2: MĚSTO 21 Magazín o činnosti a n
Page 3 and 4: Slovo předsedy Čestmír Vančura
Page 5 and 6: Čestmír Vančura vyjadřuje názo
Page 7: Zlín potřebuje více obyvatel Kon
Page 11 and 12: Aby měl na zimák, do kina či zá

Magazín o činnosti a názorech hnutí Zlín 21

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?