Brainstorm 03/2019 - #29

13 

Kristýna Nemčková: 

Vítězka soutěže 

MasterChef 

dvouměsíčník | 7. ročník | podzim 2019 | vydává Czech-us | www.brainstormag.cz 

16 

Go Global: 

Veletrh studia 

v zahraničí 

17 

Jirka v Austrálii: 

Dobrodružství 

mezi klokany 

37 

Martin Půlpán: 

Lost Czech Man 

MARKÉTA 

DAVIDOVÁ 

Snažím se, 

abych lidem 

dělala radost!

JEDINEČNÝ VELETRH 

VYSOKOŠKOLSKÉHO STUDIA V ZAHRANIČÍ 

VHODNÉ PRO STUDENTY SŠ, VŠ I VOŠ 

3.ROČNÍK 

PRAHA 18. – 19.ŘÍJNA 2019| 9–17 HOD | KDE IMPACT HUB – PRAHA, DRTINOVA 557/10, PRAHA 5 

Agentura Czech -us pořádá veletrh, kde můžete načerpat inspiraci a získat přehled 

o univerzitách ve VELKÉ BRITÁNII, KANADĚ, HOLANDSKU a AUSTRÁLII. 

Více na www.go -global.cz

EDITORIAL 

Milí čtenáři, 

za námi jsou večery strávené u táboráku, spaní pod širákem i neúprosná 

vedra. Sezóna festivalů už je u konce, za chvíli začne padat podzimní listí 

a plavky vyměníme za svetr. Pro každého z nás bylo léto něčím jiným. Někdo 

ho strávil v práci, aby měl přes rok co utrácet, někdo ještě dodělával zkoušky 

a někomu jsme tiše záviděli fotky od moře na Instagramu. 

Pro naši nejúspěšnější loňskou biatlonistku Markétu Davidovou pak bylo léto 

ve znamení tréninků. Bavili jsme se nejen o tom, jak je tento sport náročný, 

ale také o vyvíjeném tlaku na úspěch. 

03/2019 

Dvouměsíčník 

Brainstorm, to je super čtení od mladých 

pro mladé – cestování, studium v zahraničí, 

volný čas a hlavně zábava. Otevíráme ti 

dveře do světa, nech se inspirovat! 

Adresa redakce: 

Vodičkova 791/41, 112 09, Praha 

Kontakt: redakce@brainstormag.cz 

Hlavní partner: Czech ‐us 

Festivalovou sezónu si zase dosyta užili I Love You Honey Bunny, kteří se svou 

hudbou brázdili Evropu. 

Pracovně pak léto strávil třeba Jirka Hrabánek, který je momentálně v Austrálii, 

i naše redaktorka Aneta, která si vyzkoušela, jaké to je hlídat děti v Irsku. 

Přečíst si můžete i rozhovor s vítězkou televizní show MasterChef Česko 

Kristínou Nemčkovou či s Lukášem Matějčkem dávajícím duši indickým batohům 

Bagind. 

A na co ještě dalšího se můžete v tomto čísle těšit? Třeba na zážitky ze studia 

i práce v Kanadě, či na cestovatelské dobrodružství Lost Czech Mana a mnoho 

dalšího. 

Přeji příjemné čtení. 

Stáňa 

Wolfová 

šéfredaktorka 

Šéfredaktorka: 

Stáňa Wolfová 

stana.wolfova@brainstormag.cz 

Projekťák, reklama, distribuce: 

Martin Žákovec 

martin.zakovec@brainstormag.cz 

Obchod, PR a partneři: 

Magda Tomíčková 

m.tomickova@czech ‐us.cz 

Redakce: 

Aneta Matyšová, Lenka Kosmatová, 

Kateřina Hlaváčková, Sára Mazúchová, 

a Martina Zelená 

Korektor: 

Miroslav Zelinský 

Grafika: 

Báze 3 studio, s. r. o. 

Vydavatel: 

Czech-us Work and Travel s.r.o. 

Vodičkova 791/41, 11000, Praha 1 

IČO: 04545401 

Registrační číslo: Redakce MK ‐ČR ‐E-21435 

ZAJÍMAVÉ ČLÁNKY, ROZHOVORY A TIPY 

NA CESTOVÁNÍ NAJDEŠ I ONLINE! SLEDUJ NÁS NA: 

www.brainstormag.cz 

www.brainstormag.cz facebook.com/brainstormag/ instagram.com/brainstormag/ 

Těšíme se na vás 

u dalšího čísla, vychází 

na začátku února. 

03 – 2019 podzim / www.brainstormag.cz 

3

OBSAH 

3 EDITORIAL 

4 OBSAH 

5 BRAINSTORMing 

6 LETEM SVĚTEM 

MAROKEM S CHICOU CHECOU 

7-9 BIATLONISTKA 

MARKÉTA DAVIDOVÁ 

10-12 JAK SE NOSÍ KOUSEK INDIE 

NEJEN V SRDCI 

13-15 KRISTÍNA NEMČKOVÁ: 

TROCHA TALENTU 

TAM NEJSPÍŠ BYLA 

16 GO GLOBAL 

17-19 JIRKA MEZI KLOKANY 

AUSTRÁLIE JE O DVA LEVELY VÝŠ 

NEŽ COKOLIV 

20-21 FOTOGALERIE ALJAŠKA 

22-23 Z USTRAŠENÉ HOLKY 

NEBOJÁCNOU CESTOVATELKOU 

24-25 ANI OCEÁN 

NÁS NEROZDĚLÍ 

26-27 WORKING HOLIDAY V NÁRODNÍM 

PARKU JASPER 

28-29 KDYŽ SE HRANÍ S LEGEM A SKÁKÁNÍ 

NA TRAMPOLÍNĚ STANE PRACÍ NA PLNÝ 

ÚVAZEK 

30-31 STUDENTSKÝ ÚČET ZDARMA 

A NAVÍC AŽ 700 KČ BONUS 

32-34 I LOVE YOU HONEY 

BUNNY: „ŠKODA, ŽE ČESKÁ 

SCÉNA ZŮSTÁVÁ JEN NA 

TOM NAŠEM PÍSEČKU.” 

35-36 PRVNÍ PRÁCE V ŽIVOTĚ A ROVNOU 

V ANGLII 

37-39 LOST CZECH MAN 

NEJSEM CESTOVATEL, JEN KLUK, 

CO SE TOULÁ SVĚTEM 

4

BRAINSTORMing 

Kdy: 2. listopadu 2019 

Pražská O2 arena se opět zachvěje v základech. 

Zvuk motoru, adrenalin v krvi a našláplá 

atmosféra. Největší freestyle motocrossový 

svátek se vrací 2. listopadu a jako tradičně 

přiveze do Prahy špičky světové scény FMX. FMX 

Gladiator Games je nejstarší freestyle motokrosová 

akce v Evropě a za dobu své existence si vydobyla 

pověst jedné z nejlepších FMX akcí světa. Každý 

ročník byl v něčem unikátní, v Praze se vždy odehrálo 

něco výjimečného. Ať už šlo o salto na Harley Davidson, 

či nekonečné jezdecké „vláčky“ nebo skoky různých strojů 

najednou. Atmosféra v pražské O2 areně je vždy elektrizující, 

a to nutí jezdce posouvat hranice svých možností. 

Kdy: od 24. října 2019 

Deset let poté, co se Zombieland 

stal hitem a kultovní klasikou, se hlavní 

protagonisté (Woody Harrelson, Jesse 

Eisenberg, Abigail Breslinová a Emma Stoneová) 

opět spojili s režisérem Rubenem 

Fleischerem (Venom) a původními autory 

Rhettem Reesem a Paulem Wernickem (Deadpool) 

ve filmu Zombieland 2: Rána jistoty. V pokračování 

projde naše čtveřice zabijáků komickým 

zmatkem přes celé Spojené státy, a to včetně Bílého 

domu. Střetnou se nejen se spoustou nových zombie, 

kteří od prvního filmu vznikli, ale i s některými přeživšími 

lidmi. Ze všeho nejvíc je ale ohrožují narůstající problémy 

jejich vlastní chatrné improvizované rodiny. 

Kdy: 26. ledna 2020 

Švédští heavy metaloví hrdinové SABATON nedávno 

vydali své nové album „The Great War“, které 

zachycuje zlověstnou atmosféru první světové 

války. Na podporu svého nového mistrovského 

díla vyráží SABATON na obrovské světové 

turné po Evropě. A představí se také u nás, 

a to v O2 areně v Praze. Speciálními hosty 

The Great Tour bude i stoupající hvězda 

na metalovém nebi, AMARANTHE, která 

otevře večer a přinese takovou vlnu 

energie a vášně, kterou lze na jevišti 

jen zřídka spatřit. Potom přijdou 

na řadu finští violoncellisté APO- 

CALYPTICA, a to všechno ještě 

předtím, než se Sabatoni vůbec 

dostanou na pódium! 

Nenechte si tuto velkolepou 

show ujít! 

Kdy: od 3. října 2019 

Kdy: od 19. září 2019 

Zkrachovalý komediant Arthur Fleck (Joaquin Phoenix) se dlouho pohybuje 

na tenké hranici mezi realitou a šílenstvím. Jednoho dne se ve svém 

obleku klauna potuluje po ulicích Gotham City a dostává se do konfliktu s brutálními 

zloději. Pomalu se roztáčí spirála událostí dosahující hrozivých rozměrů. 

Všemi opuštěný Fleck se začne čím dál více propadat do hlubin šílenství a postupně 

se mění v ikonu zločinu, kterou svět brzy bude znát pod jménem Joker. Heath Ledger 

nastavil před jedenácti lety laťku neskutečně vysoko. Pokud někdo dokáže jeho výkon 

šíleného Jokera překonat, mohl by to být právě Joaquin Phoenix v tomto filmu. 


22. století. Umělá inteligence je integrována do všech průmyslových 

odvětví, Měsíc a Mars jsou kolonizovány, lidmi 

osídlené satelity obíhají kolem Neptunu, nejvzdálenější 

planety sluneční soustavy. Na Zemi se staví nová babylónská 

věž. Je to anténa, jejíž konec dosahuje až do 

vesmírného prostoru a která má sloužit k vyhledávání 

inteligentního mimozemského života. Tým budující 

tuto obří stavbu vede Roy McBride (Brad Pitt). 

Astronautem se stal díky svému otci (Tommy 

Lee Jones), jenž byl velitelem výzkumné expedice 

projektu Lima. I jejím úkolem bylo 

pátrat po vyspělém mimozemském životě 

a před dvaceti lety zmizela kdesi v hloubi 

vesmíru. Nyní je Země postižena řadou 

nečekaných katastrof, které zasáhnou 

i stavbu obří antény. Americké zpravodajské 

služby se domnívají, že 

Royův otec stále žije a ohrožení 

Země má původ v explozích, 

ke kterým dochází u planety 

Neptun a souvisí s projektem 

Lima. Roy je vyslán na vesmírnou 

misi vedoucí přes 

Měsíc a Mars až k vnějšímu 

okraji sluneční 

soustavy, aby zde 

otce našel. Snímek 

Ad Astra vypadá 

jako klasické 

sci-fi v té nejlepší 

formě! 

Martin 

Žákovec 

5

Letem světem 

Marokem 

s Chicou Checou 

Letní cestování jsem se 

rozhodla posunout za 

hranice Evropy a vyrazila 

na sever Afriky – do 

Maroka. Tato destinace 

se v poslední době těší 

velké oblibě. Kromě své 

exotické kultury láká totiž 

také levnými letenkami, 

příjemnými cenami 

a přívětivostí vůči turistům. 

Každý si zde přijde na 

své – hory, moře, pouště, 

města. Přináším ti tedy 

ta nejzajímavější místa, 

která při návštěvě Maroka 

rozhodně nesmíš vynechat! 

Chefchaouen je turistický, 

ale stojí za to. 

Marrákeš 

Ačkoli se Marrákeš nachází jen pár hodin od Evropy, čeká tu na tebe 

obrovský kulturní šok. Můžeš zde trávit celé dny nakupováním pestrobarevných 

suvenýrů, ručně vyráběné keramiky či kožených tašek. 

Ale největší dobrodružství zde začíná po setmění. Jak turisté, tak 

i místní se scházejí na náměstí Djemaa el-Fna za večeří i zábavou. 

Lidé se tu snaží vydělat peníze nejrůznějšími způsoby – od divadla, 

přes tanec a hudbu, až po show s opicemi nebo hady. Proto pozor, 

kam šlapete. 

Sahara 

Při cestě na Saharu nesmíte vynechat Ait Ben Haddou, zejména 

pokud jste fanoušky Hry o trůny, protože se zde natáčela spousta 

scén z tohoto seriálu. Sahara je bezesporu místem, kam by se měl 

každý alespoň jednou za život podívat. Rozsáhlé písečné duny s tím 

nejjemnějším pískem, překrásné západy slunce a dechberoucí noční 

pozorování hvězd je opravdu jedinečný a ničím nenahraditelný 

zážitek. Dobrodružnějším cestovatelům doporučuji najít si ubytování 

například přes couchsurfing, abyste měli šanci poznat život 

místních nomádských berberů. 

Koželužny 

ve Fésu 

Fes 

Fes je oproti Marrákeši mnohem méně turistický a přišlo mi, že 

i zdejší atmosféra byla poněkud uvolněnější. Centrum Fesu neboli 

medína je složeno z 9 000 malinkých uliček, kde se dá velmi jednoduše 

ztratit. Za prvé, nefunguje tu internet a za druhé, uličky jsou 

tak malé, že nejsou ani na mapě. Nejsilnějším zážitkem z Maroka 

pro mě ale byla návštěva koželužen Chaouwara. Řeč je o místě, kde 

se tradičním způsobem zpracovává a barví kůže, později použitá na 

kožené tašky a peněženky. Místní se kvůli zabarvení velbloudí i hovězí 

kůže namáčí po krk ve smradlavé vodě naplněné močí i výtrusy. 

Ačkoli to nezní přímo půvabně, je to jedno z nejvíce fotogenických 

míst na Instagram! 

Marrakéš a jeho 

centrum 

6 

Chefchaouen 

Chefchaouen neboli modré město je takový marocký Český Krumlov. 

Krásný, malý a oblíbený hlavně Asiaty. Proč je celé město zbarvené 

do modra? Existuje na to několik teorií a každý místní má tu 

svou. Modrá prý odpuzuje komáry, chladí ulice v horkých letních 

měsících a podle jiných je zase zaručeným lákadlem na turisty. Chaouen, 

jak se město zkráceně nazývá, je ale známé ještě něčím jiným. 

Turisté i místní se sem sjíždějí kvůli hašiši, který se pěstuje ve velkém 

v blízkém pohoří Rif, a může se zde legálně užívat. 

Co může být víc 

exotického než jízda 

na velbloudovi? 

 

PRO JAKÉKOLI DALŠÍ TIPY 

www.chicacheca.com 

nebo lenkakosmatova@gmail.com

BIATLONISTKA 

Markéta 

Davidová 

Snažím se, 

aby se lidé 

za mne tady 

nemuseli 

stydět a já 

jim dělala 

radost 

Stala se biatlonistkou roku a zažila skvělou 

sezónu, když posbírala čtyři individuální cenné 

kovy, z toho i jedno zlato. Dvaadvacetiletá 

Markéta Davidová je velkou nadějí českého 

biatlonu. Okolí v ní vidí novou Gabrielu 

Koukalovou, ona se však chystá závodit nejspíš 

jen do olympijských her. Biatlon pro ni není 

na prvním místě jediný, a o to víc její výsledky 

překvapují. Nemá žádný konkrétní cíl, ale dělá 

vše proto, aby ze sebe dostala to nejlepší. 


7

S úsměvem vysokoškolačkou i vrcholovou sportovkyní. 

Do každého závodu se snaží dát opravdu vše. 

Všichni s tebou spojují velká očekávání, 

jestli budeš nová Gabriela Koukalová 

a jestli zopakuješ svůj úspěch. Cítíš ten 

tlak, který je na tebe vyvíjen? 

Necítím. Víš ono je strašně těžké zůstat 

delší dobu na vysoké úrovni. Gabče se to 

povedlo a já ji za to moc obdivuji, ale takových 

lidí se rodí opravdu málo. Já se snažím 

dělat co umím a nechávat v každém 

závodu vše. V cíli se pak vždy vidí, na co to 

stačilo. Takže, pokud mi to každý den nějaký 

novinář nepřipomíná, že bych měla 

závody vyhrávat (trochu s nadsázkou :D), 

tak si to nepřipouštím. 

Jaký je to pocit, když víš, že 

reprezentuješ celý náš národ? 

Je to strašně skvělý pocit a moc si toho 

vážím, že mám tu možnost. Snažím se, aby 

se za mne lidé tady nemuseli stydět a já 

jim dělala radost. 

Letos jsi měla první sezonu v kategorii 

dospělých. Jak náročný byl pro tebe ten 

přeskok? 

Já už vlastně nějaké roky trochu do dospělých 

nakukovala, i když jsem byla ještě 

juniorka, takže ten přechod nebyl potom 

tak drsný. Ale rozhodně je v závodech juniorských 

a dospěláckých obrovský rozdíl. 

Opravdu rozhoduje každá vteřina a ty najednou 

musíš rychle běžet, rychle střílet 

a ještě se trefovat. V juniorkách se dalo 

vždy jedno z toho někde dohnat. 

Opravdu rozhoduje 

každá vteřina a ty najednou 

musíš rychle běžet, rychle 

střílet a ještě se trefovat.“ 

Získala jsi letos také ocenění biatlonista 

roku, co to pro tebe znamenalo? 

Je to pro mne známka toho, že si lidé 

mých úspěchů váží. 

Co je pro tebe důležitější než biatlon? 

Rodina, zdraví a spousta věcí, které stavím 

na stejnou úroveň jako biatlon. Myslím, 

že jsem odmalinka vedena k takovému 

přístupu. Vždy pro mne bylo důležité 

i vzdělání. 

Věnuješ se zvířatům, miluješ koně 

a k tomu studuješ. Co na to, že máš život 

i mimo bublinu biatlonu, říká tvůj trenér? 

Tohle s ním moc neprobírám. Myslím, že 

většina lidí má i život mimo bublinu, aby 

se z toho člověk nezbláznil. On respektuje, 

že ve volnu mám svoje zájmy a já se je 

snažím nedělat na úkor tréninků. 

V rozhovorech nikde neříkáš, že 

pomyslnou metou tvojí sportovní kariéry 

je vyhrát olympiádu nebo získat velký 

glóbus. Co je tedy cílem tvé kariéry? 

Nemám žádný cíl kariéry. To jsou podle 

mě věci, které ti to závodění dělají akorát 

složitější. Prostě dělám vše proto, abych 

ze sebe dostala to nejlepší a čekám, jak 

moc natrénovaly soupeřky (nic jiného ti 

v podstatě stejně nezbývá). 

Říkáš, že jsi mnohem lepší běžkyně než 

střelkyně. Láká tě vyzkoušet si třeba 

i Světový pohár běžkyň na lyžích, jako 

Finka Mäkäräinenová? 

Určitě bych moc ráda. Hodně mě to láká. 

Ale myslím, že na to bych musela ještě 

trochu potrénovat :D 

Na vysoké škole jsi zvládla absolvovat 

normálně denní studium. Jak se ti to 

podařilo skloubit s tréninky vrcholového 

sportovce? 

Všechno jde, když se chce Občas to 

bylo náročné, ale Praha naštěstí není tak 

daleko od Jablonce, kde trénuji. Dalo se 

to tedy kombinovat a jít brzo ráno na trénink, 

do školy a zase zpět na trénink. Taky 

na to padlo pár jarních studijních týdnů 

místo dovolených u moře, ale hlavně mi 

na škole vyšli ve všem vstříc. 

Je v biatlonu mezi ženami velká 

konkurence, nebo si před závody 

normálně povídáte? 

Normálně si povídáme skoro se všema. 

Holky jsou moc fajn. Častokrát se politujeme, 

jak jsme to „zvojtily“ anebo popřejeme 

hodně štěstí před závodem. 

8

Ani v létě není tréninkům konec. 

Jak moc je tento sport o štěstí a náhodě? 

Asi stejně jako každý jiný sport. A taky 

se říká, že štěstí přeje připravenému. Ale 

rozhodně, když střelíš nějaký kalibr, záleží, 

jestli je štěstí na tvé straně. Stává se, 

že stejný kalibr někomu spadne a někomu 

ne. 

Myslím, že většina lidí má 

i život mimo bublinu, aby se 

z toho člověk nezbláznil.“ 

Pro Radiožurnál jsi vyprávěla o jednom 

závodu, kde jsi dojížděla jako úplně 

poslední. Ne pokaždé se člověku 

zadaří, stačí párkrát špatně střelit. 

Jak se s takovou situací psychicky 

vypořádáváš? 

Je to těžké, ale musíš takové závody hodit 

za hlavu a soustředit se na další, protože 

s tím, co bylo, stejnak nic neuděláš. Jinak 

si myslím, že střelba je tak z 80 % o hlavě, 

takže i s tím se musíme poprat. To je 

jedna z věcí, kde se musím ještě hodně 

zlepšit. 

Ze začátku vzali do klubu jen tvoje 

kamarádky. Tebe odmítli, že jsi mladá 

a malá a že pro tebe nemají zbraň. Kde 

se bralo to odhodlání, že jsi to nevzdala? 

To si piš, že jsem se zařekla, že tam nepůjdu. 

Ale nakonec jsem tam za kamarádkami 

přeci jen o dva roky později utekla. 

Tvůj otec hrával a trénoval basketbal 

a maminka je volejbalistka 

a tělocvikářka. Je to to, co tě ke sportu 

dovedlo? 

Určitě, oba jsou sportovně založení. 

I všechny moje sourozence k tomu vedli. 

Jsem jim za to moc vděčná. Sport mi dal 

kamarády na celý život, disciplínu a vytrvalost, 

která už mi kolikrát pomohla i ve 

škole 

Sport mi dal kamarády 

na celý život, disciplínu 

a vytrvalost“ 

Říkáš, že u biatlonu možná vydržíš jen do 

další olympiády a že představa, že bys 

měla závodit ještě dalších x let tě děsí. 

Jak potom tomu sportu dokážeš dávat 

tolik energie, že ho děláš vrcholově? 

Třeba zrovna to, že nemám v hlavě jen 

bia tlon, je můj klíč k úspěchu, kdo ví?! 

A do olympiády ještě pár let je, takže se to 

snažím dělat pořád naplno. 

Stáňa 

Wolfová 

V letošním roce si Markéta vybojovala čtyři 

cenné kovy, včetně toho nejcennějšího! 

03 – 2019 podzim / www.brainstormag.cz 9

Jak se nosí 

kousek Indie 

nejen v srdci 

MLADÝ 

PODNIKATEL 

BOURÁ 

STEREOTYPY 

O VÝROBCÍCH 

Z ASIE 

Lukášovi je 23 let, má 

vystudovanou Bezpečnostně 

právní akademii v Ostravě 

a svou firmu Bagind, která 

na českém trhu prodává 

ručně vyráběné kožené batohy, 

založil před dvěma roky. 

Jeho cesta za podnikáním 

vede odlehlými kouty světa 

a přes nelehké životní období 

s několika zaměstnáními. Kde 

sehnat inspiraci k vytvoření 

unikátní značky, čím se liší 

batohy Bagind od jiných 

asijských produktů, a kdo je, 

sakra, Dennis? 

10

Letos na jaře byl Lukáš znovu v Indii. Kromě natáčení celého procesu výroby pracoval i na nových designech. 

Pamatuješ si, jak vznikl první batoh, 

který ti vnukl myšlenku založit firmu 

Bagind? 

Abych se k tomu dostal, musím se vrátit 

do roku 2015, kdy jsem tři dny po maturitě 

odletěl do Nepálu. Tam jsem čtvrt roku 

učil děti angličtinu výměnou za ubytování 

a jídlo a dalšího čtvrt roku jsem cestoval 

po Indii. Měl jsem tehdy strašně málo peněz, 

třeba 20 tisíc na celý půl rok. Dorazil 

jsem do městečka Jaisalmer, které je známé 

výrobou kožených výrobků. Přijel jsem 

vlakem přes Thárskou poušť, procházel 

jsem místní obchůdky a v jedné z výloh 

mě zaujal kožený batoh. Zeptal jsem se na 

cenu, která byla přijatelná, a rozhodl se, 

že si ho koupím, ačkoli to znamenalo, že 

tak tři dny nebudu jíst. Jenže obchodník 

Dennis tehdy řekl, že ten batoh není na 

prodej, že to je jen výstavní kousek, ale 

když prý počkám, tak mi ušije ten samý 

během jednoho dne. Před mýma očima 

tak vznikl první batoh Bagind, ačkoli tu 

značku jsem založil až o dva roky později. 

Jak ses tedy dostal k podnikání? 

Po Indii jsem pak podnikl ještě třetí cestu 

do Vietnamu, Kambodži a Thajska. Pak 

jsem se odstěhoval do Prahy, osamostatnil 

se a začal žít ten „obyčejný“ život. 

Podnikání mě lákalo, protože jsem chtěl 

mít týden různorodý, mít takovou tu svobodu, 

pracovat třeba třináct hodin denně, 

ale moct si rozvrhnout kde, co, kdy a jak 

udělat. Chtěl jsem vlastnit nějaký e-shop. 

Podíval jsem se kolem sebe - v bytě, kde 

jsem tou dobou bydlel na 18 m 2 - a uviděl 

batoh z Jaisalmeru, který mi dobře sloužil 

už víc jak dva roky. Našel jsem Dennisovu 

starou vizitku a za poslední peníze u něj 

objednal deset batohů. Pak jsem se skamarádil 

s jiným mladým podnikatelem, 

Vaškem Staňkem. On poskytl finance, já 

nápad a založili jsme firmu. Tenhle rok 

bude mít Bagind obrat 10 milionů korun. 

Z každého prodaného 

kusu jde část výdělku na 

charitu v Indii na podporu 

vzdělávání dětí.“ 

Podnikání máš tedy jako práci na plný 

úvazek? 

Teď už dva měsíce ano. Předtím jsem ale 

musel dělat spoustu jiných věcí, abych se 

uživil. Rozvážel jsem pizzu, rozdával lístky 

před klubem na Václaváku, v Českém 

rozhlase jsem dělal produkčního, ještě 

předtím na té samé pozici v televizi Barrandov, 

pracoval jsem ve fototiskovém 

studiu jako tiskař. Opravdu jsem si toho 

prošel spoustu, některé práce jsem měl 

třeba i v jeden den a do toho jsem dělal 

Bagind, když byl čas. 

Jak lehké nebo naopak těžké je prorazit 

na českém trhu? 

Na tuhle otázku asi nedokážu odpovědět. 

Rok jsem měl v podstatě tři práce zároveň, 

abych se v Praze uživil a Bagind jsem měl 

jako koníček. Zisk nebyl to jediné, co mě 

na podnikání bavilo, chtěl jsem něco vyvíjet, 

vytvořit. Se společníky Vaškem a Jirkou 

jsme se krásně doplňovali. Vaška bavilo 

shánět finance, Jirka, který původně 

pracoval pro nás jako brigádník a ani nedostával 

zaplaceno, odesílal zboží zákazníkům 

a staral se o přebírání a kontrolu. 

No a mě bavilo vyvíjet produkty, navrhovat 

nové designy, spravovat sociální sítě. 

Fakt, že jsme na českém trhu prorazili, byl 

asi přirozeným průběhem věcí. 

Indové jim dali život, 

Češi vdechli duši.“ 

Tady v Česku máme, myslím, zažitý 

takový předsudek, že všechny výrobky, 

co pochází z Asie, jsou poruchové 

a vydrží pár měsíců. Proč jsou batohy 

Bagind v tomhle ohledu podle tebe jiné? 

Protože si stojíme za tím, že Indie je prostě 

super. Nejsme ti, kteří by se za fakt, že 

přivážíme zboží z Indie, měli stydět. My 

nezaměstnáváme levnou pracovní sílu. 

Dennis je třetí generace rodinné výroby 

kožených výrobků. Jeho děda začal vyrábět 

kožené výrobky (tehdy hlavně boty) 

v roce 1955, v době, kdy do Jaisalmeru 

nevedla ani železniční trať. Takže Dennisova 

rodina 65 let vyvíjela nějaký rodinný 

podnik, a pak jsme přišli my a stali se padesáti 

procenty jejich produkce. Dáváme 

práci 15 lidem v Jaisalmeru a z každého 

prodaného kusu jde část výdělku na charitu 

v Indii na podporu vzdělávání dětí. Indie 

nám toho tolik dala a my jí to vracíme, 

a proto se za nic stydět nemusíme. 


11

Dennisova rodina vyrábí kožené batohy už po tři generace. 

Batoh Origo se dá nosit nejen v ruce, ale díky 

popruhům i na zádech. 

Jediné, co se na batohu 

Bagind dělá tady v České 

republice, je tisknutí loga 

popřípadě iniciál budoucího 

majitele.“ 

Jak vlastně probíhá ten proces vytváření 

nového designu? Necháváš volnou ruku 

Dennisovi? 

Ono to vlastně nejde nechat volnou ruku 

Dennisovi, protože ta poptávka je v Indii 

úplně jiná než tady v Evropě. Dennise by 

nikdy nenapadlo udělat v batohu vyztuženou 

kapsu na notebook nebo vytvořit batoh, 

který se s několika popruhy může stát 

brašnou do ruky. Proto platí náš slogan 

„Indové jim dali život, Češi vdechli duši“. 

Dennis vyrobí prototyp podle mých požadavků, 

pošle mi ho, my se na to s Vaškem 

a Jirkou podíváme, řekneme si, co chceme 

udělat jinak, a třeba třetí várka je už připravená 

na objednání 20batohů a spuštění 

nové kolekce. S Dennisem komunikujeme 

anglicky přes WhatsApp. 

Už jste narazili na nějaký problém? 

Samozřejmě. Dennisova rodina například 

vždycky vyráběla jenom z hnědé kůže 

a my po nich chtěli černou. Dennis mi 

rok každý měsíc posílal obarvené černé 

výrobky, ale pořád to nebylo ono, kůže 

barvila a nebyla dobrá. Po roce komunikování 

je ta kůže černá konečně přesně 

tak, jak my si ji představujeme. Budeme 

se snažit obarvovat všechny výrobky na 

různé barvy, ale pořád bude platit, že jediné, 

co se na batohu Bagind dělá tady 

v České republice, je tisknutí loga popřípadě 

iniciál budoucího majitele. 

Jak to vychází ekonomicky, respektive, 

kolik platíš za dopravu a clo? 

Proclení je minimum, kolem 1 %. Pak se 

ale platí daň z celé té zásilky a to je tak 

20%. Dennis něco vyrobí, k tomu zaplatí 

i dopravu, a to je faktura, kterou my dostaneme. 

Z té částky nám vypočítají daň 

20%. Samozřejmě jsme plátci DPH, takže 

to pak stejně musíme ještě jednou zdanit. 

Mnohem levněji by nás vycházelo, 

kdybychom kožené batohy vyráběli tady 

v Česku, ale to by úplně ztratilo podstatu 

značky Bagind. 

Jak se dá uspět v konkurenci levných 

asijských produktů? 

My to tak vůbec nevnímáme, že bychom 

měli nějakou konkurenci. Protože náš příběh 

a koncept značky Bagind je unikátní. 

Zároveň ty batohy nejsou drahé, stojí 

kolem tří tisíc korun, což je hodně levná 

částka za ručně vyrobený kožený batoh. 

Jsme cenově dostupní a nutno zmínit, že 

batoh, který jsem si přivezl z Indie v tom 

roce 2015 je stále plně funkční. 

Moje cestovatelské 

zkušenosti se vždycky 

omezovaly jen na tu 

klasickou rezortovou 

dovolenou s rodiči.“ 

Viděl ses od toho prvního batohu 

s výrobcem Dennisem? 

Na jaře jsme za ním byli všichni. Já v lednu 

odletěl do Bangladéše, odkud jsem 

stopoval pět měsíců do Česka, no a když 

jsem byl v Indii, přijeli za mnou mí dva 

společníci Vašek a Jirka s kameramanem 

Patrikem. Točili jsme celou výrobu, přímo 

na místě a vymýšleli nové designy. Snažili 

jsme se nějak zdokumentovat to, jak 

naše batohy vznikají. Po čtrnácti dnech 

kluci odletěli a já pokračoval ve stopování 

- Čína, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko, 

Lotyšsko, Litva… 

Jak tě vlastně napadlo odjet tehdy 

po maturitě sám do Indie? 

Moje cestovatelské zkušenosti se vždycky 

omezovaly jen na tu klasickou rezortovou 

dovolenou s rodiči, kam dva dny jedeš autobusem 

a jedenáct dní se válíš na pláži. 

Ve třeťáku na střední jsem si ale uzavřel 

známky dřív a měl jsem v plánu odjet 

s kamarádem stopem do Íránu. Jenže kamarád 

propadal z ruštiny, a tak ho doma 

nechtěli pustit. Írán jsem tedy procestoval 

na vlastní pěst. A Indie se mi nabídla 

sama tím, že jsem měl tu možnost učit 

děti v Nepálu angličtinu. 

Růžový Bagind bude 

hrozně cool.“ 

Viděl jsi v Indii něco, na co do smrti 

nezapomeneš? 

Každým dnem. Po ulici ve městě chodí 

mezi auty krávy, lidé je respektují, nosí 

jim jídlo, protože kráva je pro ně (pro hinduisty) 

posvátné zvíře. U některých Indů 

má kráva dokonce větší cenu než žena. 

Nebo jdeš městem a v růžku mezi domy 

sedí člověk a kálí. Je tam neskutečná špína, 

všechno smrdí a základní hygienické 

návyky neplatí. 

Plánuješ svůj byznys rozšířit? 

Snažíme se vyvíjet své zboží a rozšiřovat 

sortiment, ale pořád se bude jednat o kožené 

výrobky z Indie - o tom Bagind je. 

Chceme expandovat do zahraničí, příští 

rok bych chtěl otevřít prodejnu na Slovensku 

a obecně víc zacílit marketing i mimo 

naše hranice. A k vyvíjení zboží samozřejmě 

patří i obarvování všech výrobků na 

nějaké základní barvy. Popravdě růžový 

Bagind bude podle mě hrozně cool. 

Sára 

Mazúchová 

12

Kristína 

Nemčková: 

Trocha talentu 

tam nejspíš 

byla 

Sedmnáctiletá výherkyně třetí 

série soutěže MasterChef 

začala vařit už v pěti letech, 

kdy ji maminka volávala 

do kuchyně. Nedávno ve 

spolupráci s celou rodinou 

vydala kuchařku #UPGRADE. 

V ní kombinuje babiččiny 

tradiční československé recepty 

s těmi svými, „vylepšenými“. 


13

Po vypadnutí ze soutěže se Kristínce podařilo vrátit zpět, a nakonec i vyhrát. 

V Kristíniné kuchařce najdete bok po boku tradiční 

i nové, kreativní recepty. 

Do MasterChef přihlásila 

Kristínu máma, a to i přes její 

prvotní obavy. V době castingu 

studovala mladá kuchařka 

v Americe druhý ročník střední 

školy a neuměla si účast 

v soutěži, kterou sledovala od 

malička, ani představit. Nyní 

čeká Kristínu maturitní ročník 

na obchodní akademii v Praze, 

na který by se ráda více soustředila. 

Po jeho dokončení 

plánuje studium v Londýně na 

světoznámém gastronomickém 

institutu Le Cordon Bleu. 

O princeznovských kuchařkách, 

michelinských restauracích 

i krájení cibule. Rozhovor 

s nejmladší a jedinou ženskou 

výherkyní MasterChef, Kristínou 

Nemčkovou. 

Vařit ses učila od malička, ale většinou 

bez něčí pomoci. Jak taková samo-výuka 

vypadala? 

Jedny Vánoce jsem dostala princeznovskou 

kuchařku, ze které jsme s kamarádkou 

odnaproti po škole vařily. Bavilo mě 

tenkrát, že nešlo jen o hru s plastovou 

hračkou. Doopravdy jsem něco vytvořila. 

A postupně jsem si ke kuchařině vybudovala 

vášeň a veškerý volný čas trávila 

v kuchyni. Díky podpoře ostatních jsem 

si později připadala jako hrdinka, že v tak 

nízkém věku umím vařit. Učila jsem se 

hlavně z kuchařek nebo internetu. Poté 

mě ale začalo bavit recepty kombinovat 

a dnes už si je vymýšlím sama. 

Znamená to, že ti v praxi stačilo se 

jednou podívat, jak se něco vaří a rovnou 

jsi to zvládla bezchybně zopakovat? 

Určitě byly nějaké recepty, které mi nevyšly, 

ale nemyslím si, že by nějaké jídlo 

skončilo katastrofálně a nezvládla bych 

ho. Trocha talentu tam nejspíš byla… 

Nechtěla ses tedy po základní škole 

vydat na hotelovou školu? 

Tehdy jsem se šla s tátou podívat na den 

otevřených dveří. Na některých žácích hotelovky 

bylo ale vidět, že se nudí a jsou 

tam jen proto, že jinou možnost kvůli 

známkám neměli. V kuchyni je učili loupat 

cibuli a krájet brambory, ale já měla 

jinou představu. Sice jsem se vrátila domů 

s brekem, ale hecla jsem se, že se kuchařinu 

zvládnu naučit i sama a dokážu to během 

studia jiné, lepší školy. Naopak mě to 

spíš nakoplo. 

Ráda bych vařila jídla, 

u kterých si neumíte 

představit, že by mohla 

existovat.“ 

Jak jsi zvládala trénink v kuchyni 

a studium zároveň? 

Obchodní akademie pro mě s gastronomií 

souvisí. Vím, že si chci jednou založit 

svůj podnik, a proto se ráda naučím marketing, 

management či účetnictví. Vaření 

je pro mě koníček, u kterého si odpočinu 

a věnuji mu veškerý volný čas. Doma jsem 

tedy zkoušela nové recepty či techniky 

a k tomu jsem normálně studovala. Až 

soutěž mě ale neskutečně posunula, byl 

to pro mě intenzivní kurz vaření. 

Chtěla bys televizní zkušenost ze soutěže 

MasterChef ve své kariéře 

dál využít? 

Přiznám se, že se v budoucnu na televizní 

obrazovce nevidím. Chci se ve vaření 

posouvat, a proto bych raději pracovala 

v profesionální kuchyni. Takové kuchařské 

pořady se dělají především pro lidi 

a s ohledem na jednoduchou a rychlou 

přípravu. Musela bych udělat krok zpátky 

a držet se na uzdě. Vytvářela bych recepty, 

které se dají zvládnout v domácích podmínkách 

a s běžně dostupnými surovinami. 

Ráda bych vařila jídla, u kterých si lidé 

ani neumí představit, že by mohla existovat 

a byl by to pro ně zážitek. 

Máš tedy pocit, že už jsi našla svůj styl 

vaření? 

Nejspíš ještě ne. Přijde mi, že se pořád 

ještě hledám. Nevím, jestli zapadám do 

skandinávské, francouzské nebo české 

kuchyně. Jeden z porotců, Přemek Forejt, 

mě inspiroval tím, že se nijak neškatulkuje. 

Vaří si to svoje a je zkrátka Přemek… a já 

chci být jednoduše Kristína. 

Potřebuji určitou 

úroveň stresu, abych 

začala makat.“ 

Porotci vám byli jak oporou, tak 

největšími kritiky. Jak si umíš chyby 

vyčítat ty sama? 

Dobře si je uvědomuji. V soutěži jsem si 

nikdy nebyla stoprocentně jistá, že jídlo 

je tak skvělé, že mě porotci pošlou rovnou 

na balkon. Ve chvíli, kdy jsem stála nad talířem 

a čekala, hledala jsem, co šlo udělat 

jinak. A když nějaké jídlo hodně pokazím, 

mám asi jen minutový záchvat vzteku, že 

jsem se s tím zbytečně dělala. Většinou 

ho pak vyhodím, vymyslím něco jiného 

14

Na své kuchařce spolupracovala mladá výherkyně s celou rodinou, 

především se svou babičkou. 

Soutěž Masterchef sledovala Kristína od malička, aniž by tušila, že se v ní 

jednou objeví coby nejmladší a jediná ženská výherkyně. 

a jsem spokojená. Ta radost pak zato pokaždé 

stojí. 

Láká tě víc vaření pod tlakem, nebo 

v klidu rodinné kuchyně? 

Jsem dost líný člověk, takže tlak mi pomáhá. 

Potřebuji se dostat pod určitou úroveň 

stresu, abych začala makat. Proto si vážím 

nedávné stáže v Taru, kde jsem nastoupila 

v devět a končila o půlnoci. Vaříte tam 

před hosty, kteří se vám dívají přímo pod 

ruce. Je to pro mě adrenalin, který mě 

hrozně posouvá. Pomůže mi, i když mi dá 

někdo jen nějaký úkol. 

Jak přesně vypadala tvoje pozice ve 

stážích, které jsi podstoupila? 

V restauraci Honzy Punčocháře, U Matěje, 

jsem měsíc pracovala jako pomocník 

v rámci své povinné školní praxe. Nastoupila 

jsem v den otevření restaurace, takže 

sami kuchaři se s kuchyní teprve seznamovali. 

To byla moje první pracovní zkušenost 

v profesionální kuchyni. V Taru už to bylo 

jiné. Domluvila jsem se s šéfkuchařem, že 

na týden nahradím chybějícího člena týmu. 

Věnovala jsem se studené kuchyni, takže 

salátům a předkrmům. Cítila jsem se jako 

součást týmu a šéfkuchař mi dal navíc 

ochutnat degustační menu. Ptal se mě i na 

názor, a nakonec jsme spolu i něco upravili. 

Jídlo je pro mě umění 

a vyjádření šéfkuchaře 

a jeho kreativity.“ 

O stáže sis i sama požádala. Dokonce jsi 

před pár lety kvůli propagaci poslala svůj 

dort do Evropy 2. Znamená to, že nemáš 

vůbec problém postavit se sama za sebe? 

Jak kdy. Občas se do některých věcí hrnout 

nechci. V tomhle je super moje máma, 

protože je střela a nebojí se ničeho. Ale 

například v Taru, kde jsem byla na večeři 

s rodiči, jsem se s šéfkuchařem zapovídala, 

protože mě poznal. Nakonec mi při našem 

rozhovoru nabídl stáž. A kdyby mi měl tenkrát 

v Evropě 2 otevřít samotný Leoš s Patrikem, 

tak bych to neudělala. Ale já věděla, 

že jen nechám dort na recepci, a tak 

jsem se nebála. 

Co podle tebe musí umět dobrý 

šéfkuchař? 

Určitě by měl zvládat organizaci týmu 

a vyznat se jak v kuchařině, tak cukrařině. 

Důležitá je také schopnost komunikace 

s lidmi a umět si vybrat svůj tým. No a pak 

je určitě potřeba kreativita. 

Ty jsi od mala toužila stát se 

šéfkuchařem? 

Jako malá jsem chtěla mít různá povolání, 

jednu dobu to byla i operní zpěvačka. Až 

v patnácti jsem si byla jistá, že budu vařit. 

Neustále se to ale vyvíjí, momentálně se 

mi zamlouvá pozice kreativní šéfkuchařky. 

Létala bych po světě, chodila do vyhlášených 

restaurací a po praxích. Pak bych přijela 

domů a zpracovala zážitky například 

do vlastního menu. 

Co pro tebe znamená jídlo? 

Vnímám ho jako seberealizaci a na talíři 

vidím dílo, ne obyčejný pokrm. Vždy si ho 

chci samozřejmě užít. Ale to neznamená, 

že jím neustále jídla z nejkvalitnějších 

surovin a nikdy nemám chuť na fastfood. 

Nebo že každá moje snídaně je načančaná. 

Ale jinak je pro mě jídlo umění, vášeň 

a vyjádření šéfkuchaře a jeho kreativity. 

Pokaždé přemýšlím, jak pokrm vznikl, 

nebo jak při něm kuchař přemýšlel. 

Nejvyšší úroveň je spojení 

chutí, které lidi nečekají, ale 

nakonec spolu dávají smysl.“ 

Často zmiňuješ, že čerpáš inspiraci 

pro nové recepty pouze z fotek. Jak to 

funguje? 

Když jsem například v jedné michelinské 

restauraci viděla, že kuchaři připravili pastu 

z celeru, začala jsem uvažovat, s čím by 

se takové jídlo dalo ještě uvařit. Nebo jak 

by se daná technika mohla dál aplikovat. 

A to stejné mám s fotkami. Na Instagramu 

sleduji hodně světových kuchařů a při pohledu 

na jejich výtvory mě napadají nové 

kombinace. Člověk musí také sám hodně 

vařit a číst. Každý recept ho totiž obohatí. 

Naučí základy a začnou ho napadat vlastní 

recepty. 

Co je podle tebe největší umění, které lze 

v gastronomii zvládnout? 

Nejvyšší level je podle mě spojení chutí, 

které lidi nečekají, ale nakonec spolu dávají 

smysl. Nebo sladění textur. Pokud má 

mít jídlo lepší úroveň, mělo by být jemné, 

ale taky křupavé. A opravdové umění jsou 

hry s teplotami. Kdy zákazník například 

zároveň ochutná horký pokrm doplněný 

ledem. Ale to trvá opravdu dlouho, než 

se to kuchař naučí. Největší umění je také 

umět si udržet zákazníka. 

A co se ještě musíš naučit ty? 

Myslím, že existuje spousta věcí, ve kterých 

ještě nejsem moc dobrá. Ale ráda 

bych se zdokonalila v krájení cibule tak, 

aby se mi konečně nerozpadala a já se 

neřízla… 

Kateřina 

Hlaváčková 


15

Go Global 

Jedinečný veletrh 

o studiu v zahraničí 

Go Global je unikátní veletrh 

vysokoškolského studia v zahraničí, který 

se koná již třetím rokem na podzim 

18. – 19. října v Praze. Tam na tebe budou 

čekat zástupci mnoha zahraničních škol na 

jednom místě. Pokud přemýšlíš, kam by měly 

vést tvé další kroky po střední škole, tak 

Go Global je ideálním místem, kde můžeš 

načerpat inspiraci. 

Veletrh Go Global pořádá agentura Czech-us, která za minulý rok pomohla 

více než 150 studentům se studiem v zahraničí a ročně umožňuje 

více než tisíci mladých lidí vycestovat za studiem či prací a pomáhá 

jim tak plnit sny. 

A jaký byl ten loňský veletrh? 

Loňského veletrhu Go Global 2018 se zúčastnilo 13 zahraničních škol. 

Studenti se dozvěděli spoustu zajímavých informací o studiu v UK, 

Holandsku nebo Kanadě přímo od zástupců daných škol. Studenti si 

tak s nimi mohli popovídat nebo si vyslechnout některou z přednášek 

těchto škol. 

Součástí veletrhu byl i zajímavý program v podobě přednášek studentů, 

kteří zrovna studovali v zahraničí a podělili se o své zkušenosti 

a zážitky. 

V rámci programu bylo možné si také otestovat svoji angličtinu a zjistit, 

na jaké úrovni jsi, nebo bylo možné si otestovat své znalosti a zjistit, 

pro jaký obor se nejlépe hodíš. 

Veletrh probíhal dva dny a dorazili na něj nejen samotní studenti, ale 

i školy se svými profesory. 

Pokud Tě zajímá více o minulém ročníku veletrhu Go Global 2018, můžeš 

se podívat na krátké video a fotogalerii, jak to na veletrhu probíhalo 

na www.go-global.cz. 

LETOŠNÍ VELETRH GO GLOBAL 2019 

BUDE OPĚT ZDARMA 

PO PŘEDCHOZÍ REGISTRACI NA 

WWW.GO-GLOBAL.CZ 

TAK SE NEZAPOMEŇ 

ZAREGISTROVAT! 

A letos? 

Pořádáme již 3. ročník a to dva dny po sobě v Praze – pátek a sobotu. 

Nově se na veletrhu dozvíte informace o studiu v Austrálii.

Jirka mezi 

klokany 

Austrálie 

je o dva levely výš 

než cokoliv 

Studium v zahraničí mu dalo chuť cestovat po světě, 

a proto Jirku z Teplic v České republice jen tak 

nezastihnete. Po odpromování na Solent University 

v Anglii odjel na rok do Austrálie. Na co si nejhůř 

zvykal, jak se dají u protinožců prožít tradiční 

české Vánoce, a zdali i ostříleného cestovatele může 

příroda zastihnout nepřipraveného. 


17

Na cestě po slavné Great Ocean Road. 

Minulý rok jsme spolu měli rozhovor 

o tvém studiu ve Velké Británii. Tehdy jsi 

právě dokončil bakaláře Sport Studies 

and Bussiness na univerzitě v Southamptonu. 

Našel sis v Austrálii práci, která by 

tomu oborově odpovídala? 

Vůbec ne. Já jsem do Austrálie letěl hlavně 

za poznáním. Chtěl jsem si zkusit hodně 

věcí, než abych se upínal jen na jednu. 

A díky studiu v Anglii jsem měl odvahu 

odjet takhle daleko, ačkoli jsem si pak 

práci v oboru, který jsem v Southamptonu 

vystudoval, ani nehledal. Takže to byla taková 

dlouhá dovolená, dalo by se říct. 

Cos tam tedy dělal? 

Nejdřív jsem byl v Melbourne, kde jsem 

si našel práci požárního technika. Jezdil 

jsem po restauracích, nebo kde bylo potřeba, 

a koukal jsem, jestli mají v pohodě 

hasičák. Pak jsem si vzal batoh a stopoval 

po Austrálii. Poté jsem koupil letenku na 

sever Austrálie do Cairns, protože v Melbourne 

začínala být zima, a teď jsem 

v Brisbane, kde se mi to pomalu krátí. Po 

práci požárního technika jsem taky dělal 

zahradníka sousedům a teď dělám přes 

kamaráda v továrně, ale to je spíš taková 

monotónní práce, kde jen dáváme věci 

z pásu a na pás, a kterou dělám hlavně 

proto, abych si naspořil peníze na další 

cestování. 

Angličtina mi po světě 

otevírá dveře.“ 

Pomalu se ti to krátí, to znamená, že razíš 

zpátky do Česka? 

To znamená, že musím jet za tři týdny pryč, 

protože mi končí víza. Ale neletím zpět do 

ČR ale do Asie. Přijela za mnou kamarádka, 

se kterou budeme cestovat. Měl jsem 

v plánu jet domů, ale nakonec jsem se 

rozhodl letět ještě do Malajsie a Thajska. 

Na studia do Británie jsi jel s agenturou 

Czech-us, do Austrálie už na vlastní pěst. 

V čem je rozdíl? Dá se to nějak porovnat? 

Paradoxně jsem se víc bál, když jsem jel 

do Anglie, protože to bylo poprvé, co jsem 

měl na tak dlouhou dobu opustit Českou 

republiku. Ale samozřejmě, ve výsledku to 

bylo daleko jednodušší právě do Británie, 

protože jsem měl všechno zařízené od 

Czech-usu. Věděl jsem, kam mám přijet, 

kdo mě vyzvedne, kde budu bydlet. Jediné, 

co jsem musel udělat sám, bylo koupit 

si letenku. Austrálie byla v tomhle ohledu 

mnohem těžší, ale díky tomu, co jsem 

zažil předtím (studium v Anglii, Erasmus 

ve Finsku, letní škola v Číně a dalších 30 

procestovaných zemí), jsem byl otrkanější. 

Nedovedu si představit, že bych z Česka 

odjel přímo do Austrálie. Anglie mi otevřela 

oči v tom, že věci jsou možné. Co člověk 

chce, může zažít. I s angličtinou se už vůbec 

nebojím a ten jazyk mi vlastně všude 

otevírá dveře. 

Jak se liší australský a britský akcent? 

Britský akcent se mi hrozně líbí, je takový 

královský. Australané naopak hrozně 

zkracují, místo dvanácti písmenek vám 

řeknou čtyři, nejspíš z toho důvodu, že 

jsou prostě líní říct cokoliv navíc. Jen pro 

představu můžu zmínit známé australské 

“G’day mate”. Ale i tak se domluvím bez 

problémů. 

Proč jsi vlastně nezůstal v Británii a nepracuješ 

tam? 

Chtěl jsem zase poznat něco nového, 

a když už jsem navštívil Austrálii, tak do 

Británie se mi zpátky nechce. Austrálie je 

o dva levely výš než cokoliv, co jsem dosud 

zažil. Ať už tím, co si tu člověk může 

vydělat, tak tím, jak jsou tu na mě lidé 

hodní. V Anglii jsem se mezi Brity necítil 

až tak dobře, a navíc, je tu daleko lepší 

počasí. 

Škola ti nové zkušenosti 

servíruje sama, pokud 

nestuduješ, musíš poznávat 

sám.“ 

Czech-us do svého portfolia nově přidalo 

australskou firmu a budou dělat programy 

v Austrálii. Kdybys měl tu možnost už 

před rokem, odjel bys zase s agenturou? 

Dneska? Určitě bych jel bez agentury, protože 

si myslím, že to není nic tak těžkého 

zařídit. Na druhou stranu musím říct, že 

před těmi pěti roky si to neumím představit, 

že bych opustil Louny a vydal se na 

vlastní pěst ať už za studiem do zahraničí 

nebo za cestováním. Ta agentura ti pomáhá 

se vším všudy. Dostane tě z letiště 

Heathrow v Londýně do Southamptonu. 

Sabina si se mnou emailovala, kdykoliv 

jsem potřeboval. Napoprvé bych sám bez 

pomoci asi do Austrálie neodjel. 

Nechybí ti přeci jen ten studentský život? 

Na jednu stranu je ten studentský život 

hrozně fajn a přemýšlel jsem třeba 

i o tom, že bych se do školních lavic vrátil. 

Na druhou stranu, a sám jsem z toho byl 

překvapený, jsem tady v Austrálii pracoval 

všeho všudy třeba čtyři měsíce a z vydělaných 

peněz jsem byl schopný žít dvanáct 

měsíců. Měl jsem možnost vidět a zažít 

hodně věcí, ačkoli jsem nemusel dřít. Škola 

ti nové zkušenosti servíruje sama, pokud 

nestuduješ, musíš poznávat sám. 

Byl jsem trochu zklamaný, 

že mě nic nepokousalo.“ 

Na co sis nejhůř zvykal, když jsi přijel 

k protinožcům? 

Za prvé to byl časový posun. Pak to klasické 

australské prostředí. Situace, kdy 

se pohybujete v super hyper moderním 

světě, vyjedete hodinu a půl ven z města 

a najednou nemáte signál na mobilu. 

A vedro, samozřejmě. V létě jsme v Melbourne 

měli dva dny 48°C. 

Říká se, že v Austrálii žije nejvíc životu nebezpečných 

tvorů. Už tě něco pokousalo? 

Ne, to je hrozně velký mýtus. Já jsem se 

toho ze začátku taky bál. Jenže potom 

jsem začal kempovat, spát pod stanem, 

v hamace a v autě a byl jsem až trošku 

zklamaný, že mě nic nepokousalo. A v přírodě 

jsem ještě nenarazil na hada ani na 

krokodýla. Ano, jsou tu různá zvířata, ale 

není to tak, že byste vykročili z baráku 

a všechno se na vás sesypalo. Občas jsou 

tu pavouci v domě a vypadají dost ošklivě, 

18

ale jsou úplně neškodní. Když jsem jednou 

hlídal dům v rámci práce, tak mi kočky 

přinesly mrtvého hada, o kterém jsem 

později zjistil, že je to jeden z nejjedovatějších 

hadů tady, ale ten už mi naštěstí 

ublížit nemohl. 

A klokany jsi viděl? 

Když jsem přijel, tak jsem měl hroznou 

potřebu vidět klokana. Ale jsou jich tu 

miliony, takže člověk jede v autě a vidí 

klokana sraženého u silnice. Dokonce si 

v australském Kauflandu můžete koupit 

klokaní maso, které tedy mimochodem 

chutná skoro jako vepřové. 

Co jsou vlastně Australané zač, jací jsou? 

Dám ohledně toho příklad, který mluví za 

všechno. Neměl jsem teď chvíli kde bydlet, 

protože než jsem začal pracovat v té továrně, 

tak jsem nevěděl, jestli mě vezmou, 

a jestli vůbec budu chtít zůstat. Přespával 

jsem v autě, což se dozvěděla jedna paní 

z práce a nabídla mi, že můžu spát u ní 

ještě se dvěma Němci. Kempujeme u ní 

na zahradě, můžu se jít osprchovat, vyprat 

si oblečení v pračce, dokonce mi nabídla, 

že mám jídlo v ledničce, kdybych měl hlad. 

Bydlí společně se svojí sestrou a dneska 

obě dvě někam odjely, takže jsme sami tři 

kluci v baráku. 

Sprcha po ránu v Národním parku Grampians. 

A to auto máš půjčené? 

Auto jsem si koupil, teď ho chci prodat. 

S tím, jaká je tady minimální mzda, si tady 

člověk vydělá na auto za měsíc možná i za 

čtrnáct dní. Jak jsem zvyklý na ten studentský 

život, tak mi nevadí odněkud si ukrojit. 

V Melbourne mi šla víc než polovina nákladů 

na ubytování, kde jsem skoro ani 

nebyl. Po tom půlroce jsem si řekl, že chci 


cestovat, že klidně budu spát pod stanem 

a hned těch nákladů bylo míň i díky tomu, 

že je tu neskutečně levný benzín. 

Jezdíš někdy taky domů nebo jsi od 

okolního světa odříznutý? 

Rok jsem nebyl doma. Ze začátku jsem se 

odříznutý cítil a nejvíc mě mrzelo, že nemůžu 

být doma na Vánoce. Ale i to jsem si 

tu dokázal vynahradit, když jsem poznal 

tři Čechy a jednu Slovenku a společně 

jsme si udělali bramborový salát s řízky 

a koukali na Pelíšky. Akorát teda bylo 38°C, 

takže jsme se na Štědrý den šli koupat. 

Jak jsi tam našel tři Čechy a jednu 

Slovenku? 

Úplně stejně jako ubytování: přes Facebook 

a facebookové skupiny. Pak už to jde 

ruku v ruce - přes člověka, přes kterého 

seženeš ubytování, sháníš zároveň práci, 

poznáš další lidi a tak dále. Když jsem 

cestoval do Canberry, napsal jsem do jedné 

facebookové skupiny, jestli se mnou 

nechce někdo na pivo, že cestuji po Austrálii 

jen tak s batohem. Odepsaly mi dvě 

holčiny a jedna mi potom volala a ptala 

se mě, co tady dělám a jaké mám plány 

na večer. Řekl jsem jí, že zrovna roztahuji 

stan a chystám se jít spát a ona se zeptala, 

jestli nechci přespat u ní, že má ještě jednu 

volnou postel. Takže člověk, který mě 

v životě neviděl, pro mě za hodinu přijel 

a ukázal mi Canberru. Na další den svolala 

poradu Čechů a Slováků, co žijí v Austrálii 

nebo po ní cestují, a šli jsme všichni na 

pivo. Dohromady jsem v Canberře strávil 

tři týdny a přespával u různých lidí z té čecho-slovácké 

komunity. 

Jsem klučina z vesnice 

a můžu o sobě říct, že jsem 

viděl pořádný kus světa.“ 

Udržuješ kontakt s lidmi, které jsi potkal 

v Británii? 

Matěj, se kterým jsem studoval na univerzitě 

v Southamptonu, se stal mým 

nejlepším kamarádem. Dokonce před 

dvěma měsíci přijel za mnou do Austrálie 

a udělali jsme si takový menší třítýdenní 

road trip. Během studia jsme spolu bydleli, 

naše rodiny už se znají a on za mnou 

jel i do Finska, když jsem byl na Erasmu. 

Akorát on tedy stále pokračuje ve studentském 

životě v Británii, jeho oborem 

je filmová hudba. 

Když se ohlédneš za sebe, přijde ti to, co 

už jsi viděl a zažil jako něco nevšedního? 

Je to asi pět, možná šest let, co jsem poprvé 

viděl tenhle časopis - Brainstorm. 

Dočetl jsem se v něm o lidech, co cestují 

do zahraničí, studují tam nebo pracují 

a tehdy mi to přišlo strašně hustý. Vůbec 

jsem nechápal, jak to mohli udělat, jak se 

jim to povedlo. Když se na to kouknu s odstupem, 

zjišťuji, že jsem se vlastně stal tím 

hustým člověkem, co studoval v Anglii, na 

Erasmu byl ve Finsku, podíval se do Číny 

a teď je v Austrálii. A i přesto mám pocit, 

že je to vlastně teprve začátek. Jsem klučina 

z vesnice a můžu o sobě říct, že jsem 

viděl pořádný kus světa. 

Uvědomil jsem si, že 

příroda tady není sranda, 

a že to nelze brát na lehkou 

váhu.“ 

I když jsi tedy už ostříleným 

cestovatelem, nastal někdy moment, 

kdy ses opravdu bál? 

Ano, i to se stalo. Vedle Sydney jsou Modré 

hory (Blue Mountains) a já byl dohodnutý 

s kamarádkami, že se potkáme na nějakém 

vlakovém nástupišti na jihu Modrých 

hor. Řekl jsem si, že přes hory to je jen 

nějakých 20 kilometrů, takže projdu naskrz. 

Jenže jsem tak trochu nepočítal s terénem. 

Aby bylo jasno, já zásadně chodím 

v žabkách - i na výšlapy. Vyšel jsem ráno, 

trošičku jsem zabloudil a na ukazatelích 

jsem našel za 15 kilometrů kemp. Rozhodl 

jsem se, že dojdu alespoň tam. Potkával 

jsem jenom lidi jdoucí proti mně, kteří byli 

v tvářích dost utahaní. Za další hodinu, už 

nebylo kolem mě ani živáčka, začalo pršet 

a mně ztěžkla tím vlhkem krosna plná věcí, 

no a najednou cesta dál už nikam nevedla. 

Prostě ze začátku tam bylo místo pro dvě 

auta, potom pro jedno, pak z toho byla 

pěšinka a zčistajasna nic. Nenapadlo mě 

nic jiného než se brodit vodou, která tekla 

hned vedle a doufat, že se snad cesta zase 

zjeví, což se naštěstí asi po kilometru stalo. 

Začalo se stmívat a já si všiml, že mám 

na noze nějakou špínu, chtěl jsem to setřást 

a zjistím, že to není špína ale pijavice. 

Já do té doby nevěděl, jestli to třeba není 

nějak životu nebezpečné, takže jsem začal 

vyšilovat a samozřejmě jsem udělal tu 

chybu, že jsem si ji strhnul. Víš jak správně 

odstranit pijavici? 

Ne, to nevím. 

Je nutný ji spálit zapalovačem a ona se 

sama pustí. Jenže to jsem já neudělal 

a začal jsem krvácet a byl jsem paranoidní, 

že za chvíli omdlím. Hodinu a půl na 

to jsem konečně došel do kempu úplně 

vyřízený. Narazil jsem tam na nějaké Australany, 

kteří mě ujistili, že pijavice nejsou 

jedovatý, posadili mě k ohni a já se 

uklidnil. Ale uvědomil jsem si, že ta příroda 

tady není sranda, a že to nelze brát na 

lehkou váhu. 

Sára 

Mazúchová 

Chceš se dozvědět 

víc o studiu v Anglii? 

Napiš Lucce na 

l.kolarova@czech-us.cz 

19

FOTOGALERIE 

Aljaška 

Jan Březina, cestovatel, fotograf a zakladatel 

www.fripito.com 

Aljaška je jedním ze 

vzdálených koutů světa, kde 

můžete zažít opravdovou 

divokou přírodu, samotu 

a dokonalý klid. Cesta 

z ČR vám zabere zhruba 

24 hodin, ale rozhodně 

to stojí za to. Čeká na 

vás panenská příroda, 

neuvěřitelně přátelští lidé 

a jen opravdové minimum 

civilizace. Aljaška je skoro 

20x větší než Česká 

republika, a přitom 

tam nežije ani milion 

obyvatel. 

Aljaška v letních měsících 

je nádherná. Když vyjde 

počasí, můžete se slunit při 

teplotách až 30°C. V zimě 

jsou naopak zcela běžné 

teploty pod -40°C. 

Aljaška je úchvatně barevná. Kontrast mezi 

ledovcem a morénou je jen jednou z ukázek. 

20 

Hory, ledovce, divoká údolí, to je Alaska Range. 

Jeden z největších horských pásů na Aljašce.

Nejpoužívanějším dopravním prostředkem na Aljašce 

je hydroplán. Dokáže přistát skoro všude, nevadí mu 

nepřízeň počasí a převeze vše, co je potřeba. 

Řada zvířat je až překvapivě bojácná. 

Losi jsou často nebezpečnější než medvědi, 

kteří u lidí budí mnohem větší respekt. 

Doby zlaté horečky jsou dávno pryč, přesto tady najdete mnoho 

připomínek tohoto nejslavnějšího období v její historii. 

Bohužel ani Aljaška se úplně nevyhnula 

důsledkům působení civilizace. Mělo by to pro 

nás být velkým varováním. 

Mt. Denali je nejvyšší horou nejen Aljašky, 

ale i celých Spojených států. Vidět ji bez 

hradby mraků je opravdu štěstí. 

03 – 2019 podzim / www.brainstormag.cz 21

Z ustrašené holky 

nebojácnou 

cestovatelkou 

Díky programu Work and Travel si 

jednadvacetiletá Markéta Langová vyrazila 

splnit sen – navštívit Ameriku a zažít pořádný 

roadtrip po západě, s velkým autem, partou 

kamarádů, přespáváním venku a navštěvováním 

národních parků. Mimo jiné se ale osamostatnila, 

zlepšila angličtinu a hlavně se naučila neřešit 

maličkosti. „Amerika mi dala pocit, že nic není 

nemožné,“ říká vášnivá fotografka. 

O Ameriku se dnes jednadvacetiletá 

Markéta zajímala od malička. Ať už kvůli 

přízvuku nebo věčné pozitivitě místních 

i nekonečným možnostem, které tato 

země nabízí. Při studiu České zemědělské 

univerzity tak hledala, jak se do vysněných 

Spojených států podívat i bez roků 

šetření. „V maturitním ročníku na gymnáziu 

jsem brouzdala na internetu a našla 

možnost vycestovat v rámci programu 

Work and Travel. Hned, jak jsem se dostala 

na vysokou školu, začala jsem shánět 

více informací a reference od lidí, co tam 

byli. Zkrátka mě ta myšlenka strávit čtyři 

měsíce za velkou louží naprosto nadchla,“ 

popisuje Markéta. 

Před odjezdem 

na kurzy plavání” 

Už na podzim si tedy Markéta poslala 

přihlášku a se vším ostatním jí pomohla 

koordinátorka programu, díky 

které byly administrativní věci značně 

ulehčené. „Člověk se řídil podle pokynů 

a kdykoliv si s něčím nevěděl rady, vždy 

se mohl spolehnout na to, že mu někdo 

z agentury pomůže, ať už šlo o sebemenší 

banalitu,“ vypráví Markéta. 

Jelikož chtěla na doporučení svého kamaráda 

vyrazit do Ocean City na východním 

pobřeží Spojených států a dělat tam 

plavčíka, musela nejprve absolvovat kurz 

plavčíka. „Kurzu předcházel prekurz, kde 

si člověk otestoval své plavecké schopnosti. 

Pokud má někdo dobrý styl plavání 

a ne úplně nulovou fyzičku, nebude pro 

něj kurz větší překážkou,“ říká Markéta. 

Samotný kurz se potom skládá z teoretické 

části a praxe na bazénu. Budoucí 

plavčíci se pod drobnohledem zkušených 

lektorů učí především poskytovat první 

pomoc. Po absolvování kurzu Markétě už 

nestálo v cestě za splněním snu vůbec nic. 

V květnu tak vyrazila do Ocean City ve státě 

Maryland. „Kamarád mi říkal, že Ocean 

City je město, ve kterém se ve volném 

čase nebudu nudit. A měl pravdu. Je tam 

spousta vyžití, od válení se na pláži, hraní 

beach volejbalu, chození do zábavních 

parků, surfování nebo ježdění na vodních 

skútrech,“ vyjmenovává Markéta. V Ocean 

City je podle ní spousta Čechů a Slováků, 

ale také Rumunů, Bulharů a Litevců. 

Hlídkování na posedu 

i chytání zatoulaných želv” 

Náplň práce plavčíka spočívá především 

v dohlížení na bezproblémový chod bazénu. 

Ráno plavčík buď sám nebo s ostatními 

uklidí a připraví bazén. To obnáší 

vyčistit dno od písku, srovnat chemii, ale 

občas i chytnout zatoulanou žabku nebo 

želvu. Pak stačí nachystat místo, ze kterého 

bude plavčík po celý den sledovat 

dění u bazénu, pořádně se namazat opalovacím 

krémem a být neustále ve střehu. 

„Večer se u nás sedělo na terase, pilo se 

22

Hlídáním neposedných dětí i dospělých strávila 

Markéta celé léto 

pivo, povídalo se a poslouchala hudba,“ 

vzpomíná Markéta. O víkendech pak s kamarády 

často podnikala výlety do okolí. 

Americké klasiky 

s partou kamarádů 

i na vlastní pěst 


Zasloužená odměna. Po měsících práce se 

Markéta společně s partou vydala na roadtrip po 

Spojených státech. 

Po třech měsících hlídkování u bazénu 

konečně přišlo na řadu pořádné cestování. 

To si Markéta protáhla na celé září, 

a tak cestovala zhruba tři týdny. Nejprve 

si užila roadtrip s partou kamarádů, při 

kterém navštívila americké klasiky jako 

Las Vegas, Grand Canyon, Yosemity, Los 

Angeles a mnoho dalších míst. Poté už 

se sama přesunula do New Yorku, odkud 

letěla domů. „Nejlepší zážitek z cest asi 

vybrat nejde. Kdybych ale něco vybrat 

musela, byly by to vzpomínky na všechny 

východy a západy slunce, kdy jsme si 

sedli někam na výšinu, vybalili jídlo, pozorovali 

úchvatné scenérie, užívali si přítomného 

okamžiku a říkali si: tak tohle je 

život!“ vzpomíná zasněně Markéta. 

Po čtyřech měsících 

jiným člověkem” 

Od čtyřměsíčního pobytu v USA Markéta 

ale očekávala hlavně to, že se osamostatní. 

A to se jí splnilo. „Před Amerikou jsem 

byla taková uťáplá a nesebevědomá. Netroufala 

jsem si podniknout něco sama. 

Když jsem v květnu přiletěla do New Yorku, 

byla jsem vystrašená jako malá holka 

a spoléhala se na kamaráda, který přiletěl 

se mnou,“ popisuje. Když ale Markéta přiletěla 

do New Yorku po čtyřech měsících, 

byla jako vyměněná. „Když jsem přiletěla 

v září do New Yorku z Los Angeles, úplně 

sama jsem tam strávila čtyři dny a neměla 

problém se bavit s místními, vzít si mapu, 

naplánovat si, co bych chtěla vidět a vyrazit 

objevovat,“ říká. Kromě zlepšení angličtiny 

si díky čtyřem měsícům stráveným 

Po čtyřech měsících se Markéta stala 

nebojácnou cestovatelkou. 

v zahraničí Markéta uvědomila, jaké jsou 

její životní hodnoty a přestala se trápit 

maličkostmi. Amerika jí totiž dala pocit, 

že nic není nemožné. „Když jsem zvládla 

být přes čtvrt roku na druhé straně zeměkoule, 

zvládnu teď vlastně úplně všechno, 

co si zamanu. Stačí jen nehledat výmluvy, 

ale způsoby, jakým toho jde dosáhnout,“ 

uzavírá své vyprávění se smíchem. 

Aneta 

Matyšová 

Chceš se 

dozvědět víc o 

Work and Travel? 

Napiš Lence na 

l.janotova@czech-us.cz 

23

Ani oceán 

nás nerozdělí 

Každý chtěli jinou budoucnost, ale zároveň si 

ji neuměli představit jeden bez druhého. A tak 

udělali kompromis a přihlásili se na stejnou 

školu – do Kanady. O tom, jak se Táňa s Kubou 

vydali jako pár přes oceán, aby společně 

pracovali, studovali a cestovali. 

24

PŘES PEKLO AŽ DO KANADY 

Po úspěšné maturitě uvažovala Táňa 

o cestě do Států, kde by pracovala jako 

au-pair. Mělo to jen jeden háček, její partner 

Kuba toužil zůstat v Česku a studovat. 

Po tříapůlročním vztahu se ale nechtěli 

rozdělit, a proto vymysleli plán B: odjet 

do zahraničí spolu. Poté, co nedostali víza 

na Nový Zéland, zvolili za svůj nový domov 

Kanadu. 

Bylo to peklo, 

ale stálo za to.” 

Na své univerzitě potkali Táňa s Kubou spoustu dalších zahraničních studentů. 

„„Na první školu v Kanadě, kam jsme se 

hlásili, nás nevzali. Pak ale vyšla Ilac College 

ve Vancouveru a začalo papírování. 

Aby vás do Kanady pustili, musíte mít na 

účtu asi 170 tisíc korun. Museli jsme proto 

hodně pracovat, vytisknout spoustu potvrzení, 

zajet si do Vídně na otisky prstů 

a spoustu dalšího,“ popisuje složité přípravy 

Táňa. V prosinci už měl sice mladý 

pár zaplacené školné i letenky, ale stále 

ještě čekal na víza. Naštěstí je oba krátce 

před odletem dostali. „Bylo to peklo, ale 

stálo za to,“ dodává Kuba. 

Zvlášť obtížné bylo sehnat hned po odmaturování 

potřebné peníze. Kuba využil své 

stavební pojištění a Táně nabídl dědeček 

půjčku. Oba si však našli brigádu a odpracovali 

před odjezdem skoro osm měsíců. 

Na požadovanou jistinu to ale nestačilo. 

„Poprosili jsme tenkrát všechny členy rodiny, 

aby nám poslali co nejvíce peněz. Pak 

jsme si nechali vyjet výpis a postupně vše 

poslali zpět,“ vysvětluje Kuba, jak nakonec 

vysněnou částku získali. Menší problém 

pak představovaly přijímací zkoušky, které 

se skládaly pouze z písemného a ústního 

testu z angličtiny. „Skype pohovor 

byl spíš takový pokec, aby ve škole věděli, 

že rozumíme alespoň na základní úrovni,“ 

doplňuje Táňa. 

ŠKOLA HROU. NEBO HRA NA ŠKOLU? 

Studovat začala Táňa s Kubou dvouletý 

program Sales and Marketing na začátku 

ledna. Po zvládnutí prvního ročníku je 

čeká praktická část, ve které si odpracují 

osm set hodin v oboru. Po dokončení studia 

se z nich ale nestanou bakaláři. Ilac 

College je totiž soukromá škola, kterou 

nelze přirovnat k české univerzitě. Proto 

také studium na ní vypadá poměrně jinak. 

„Učíme se od šesti do deseti večer, každé 

pondělí až čtvrtek. Sice jsme pak unavení 

a těžko se nám vnímá, ale na druhou stranu 

můžeme dopoledne pracovat,“ míní 

Táňa. Na víza mají povoleno až dvacet 

hodin práce týdně, o prázdninách čtyřicet. 

Jakmile ale přestanou v Kanadě studovat, 

musí opustit i své zaměstnání. 

Nesedíme 

a neposloucháme, 

ale o předmětu si 

prakticky povídáme.” 

Tím ale rozdílnosti vzdělání v Kanadě od 

toho v Česku nekončí. Semestr trvá devět 

týdnů a vyučují se v něm dva předměty. 

Třídy jsou malé a vedené interaktivně, 

denně se také využívají elektrické učebnice. 

„Vůbec to není jako vysoká škola u nás. 

Nesedíme a neposloucháme, ale prakticky 

si o předmětu povídáme,“ vypráví 

nadšeně Kuba. Pro úspěšné ukončení semestru 

musí studenti nasbírat sedmdesát 

bodů, které získají splněním projektů, jakým 

může být například vytvoření reklamní 

kampaně. 

Dále stačí zvládnutí menších úkolů, závěrečného 

testu a splnění docházky. Zkoušky 

však považuje mladý pár za divadlo. 

„Bereme to tak, že nás kvůli placenému 

studiu nechají učitelé projít. Před testem 

nám často říkají otázky i odpovědi a během 

něho nás pak nechají si radit. Pro 

nás je to trochu demotivační, ale člověk 

se toho může i tak spoustu naučit,“ míní 

Táňa. 

TROCHU JINÉ CENY 

Předtím, než se usadí v lavicích, chodí oba 

studenti vydělávat. Kuba umývá nádobí 

v restauraci a Táňa dělá na recepci v luxusním 

kadeřnictví. Práce se jim sháněla 

mnohem lépe přes známé než inzeráty. 

Podobnou cestou si ve Vancouveru našli 

i svůj druhý byt. První měsíce pobytu strávili 

s hostitelskou rodinou, která jim pomohla 

zařídit vše potřebné. Do školy však 

museli skoro hodinu a půl dojíždět. 

Na hodinu si tu 

vyděláváme asi tři sta 

korun.” 

„Přestěhovali jsme se do centra, a protože 

jsme dva, mohli jsme si dovolit pronajmout 

byt jenom pro sebe. Je super, že 

pracujeme jen na částečný úvazek, ale 

i tak se uživíme,“ usmívá se Kuba. S financemi 

se však museli prát ve chvíli, kdy 

splatili školné. Soukromé univerzity jsou 

sice v Kanadě levnější než ty státní, přesto 

je dva roky studia stály přibližně 180 tisíc 

korun. Diplom má také menší váhu než 

ten ze školy zřizované státem. „Částka zní 

sice hrozně, ale jakmile najdete práci, už 

to tak strašné není. Na hodinu tu vyděláváme 

přibližně tři sta korun,“ uznává Kuba. 

MĚSTO PLNÉ BAREV 

Nedostatek peněz pár z Pardubic vidí jako 

jedno z mála negativ na pobytu v Kanadě. 

Ve Vancouveru jsou navíc nájmy či pojištění 

dost drahé, ale platy naopak nižší. 

Z ostatních měst navíc přichází hodně 

bezdomovců, láká je totiž teplejší prostředí. 

„Jednou jsem v práci vynášel odpadky 

a potkal jsem chlapa, který si přede mnou 

podvazoval ruku, aby si mohl dát drogy,“ 

vypráví Kuba. Dodává však, že jsou tito 

lidé většinou neškodní. 

Všem je tu jedno, jaké 

máte náboženství, rasu 

nebo orientaci.” 

Na svém novém domově si Táňa s Kubou 

chválí především krásnou přírodu a moře. 

Obdivují ale také místní multikulturalitu 

a otevřenost. „Po příjezdu jsem zažil 

kulturní šok, najednou jsem byl kvůli své 

pleti v menšině. Všichni jsou tu ale tak 

milí a je jim jedno, jaké má kdo náboženství, 

rasu nebo orientaci, že jsem si brzo 

zvykl,“ míní Kuba. I když jsou oba studenti 

se svým rozhodnutím odjet studovat za 

české hranice víc než spokojení, už teď 

přemýšlí, kam vyrazí dál. A rozhodně se 

nehodlají rozdělit. „Neměnila bych. Když 

cestujete a bydlíte v páru, je to o dost jednodušší. 

Já jsem navíc ráda, že se s někým 

můžu bavit česky. A když mě začne Kuba 

štvát? Tak se ho v půlce zbavím…“ vtipkuje 

se smíchem Táňa. 

Kateřina 

Hlaváčková 

Chceš se dozvědět 

víc o studiu v Kanadě? 

Napiš Magdě na 

m.tomickova@czech-us.cz 

25

Working 

Holiday 

v národním 

parku Jasper 

Po vysoké nemá žádný student peněz 

nazbyt a našetřit v Čechách není dvakrát 

jednoduché. Proto se Jaroslav Hetfleiš (26) 

rozhodl spojit práci s cestováním a odjel na 

rok za prací do Kanady. 

Žije a pracuje zde v jednom z nejhezčích míst, 

v národním parku Jasper. Vychutnává si 

místní hory, azurová jezera a divokou 

přírodu v podobě volně žijících medvědů. 

Indiáni, divoká 

a nedotčená příroda, 

medvědi, dobrodružství, 

a nejen to je Working 

Holiday 

26

se tak pohybují okolo 40-50 tisíc. Výplata 

je ale jednou za 14 dní a tím že máme 

second job, tak máme výplatu každý týden. 

Ubytování nám pak zaměstnavatel 

strhává z výplaty. Bydlíme v apartmánu za 

13 dolarů na osobu za noc. Pro představu, 

hotely tu stojí 400 dolarů na noc. Určitě 

se tu dají vydělat hezké peníze. My za našetřené 

úspory máme v plánu jet do Mexika, 

Chile a Peru. 

V Kanadě je výplata 

jednou za 14 dní“ 

Na vrcholcích hor v okolí Jasperu je stále ještě sníh, ale ani to nás neodradilo k prvnímu jarnímu 

výšlapu na Cinquefoil Mountain 2 256 m. 

Odkud se vzal nápad odjet do Kanady? 

Pracoval jsem jako plavčík v USA, kam 

jsem odjel díky Czech-usu. Kanada mě lákala. 

Vím, jak to tam funguje, a navíc jsme 

tam oba s přítelkyní měli přátele. Nejprve 

jsme se báli udělat ten první krok, ale 

jsem moc rád, že to nakonec vyšlo. 

Mezi ideou odjet do Kanady a skutečně 

tam pracovat je spousta zařizování. Jak 

probíhal ten proces? 

Určitě to není rozhodnutí ze dne na den 

a člověk to řeší poměrně dlouho předem. 

Nezáleží na tom, kdy se rozhodneš, vždycky 

jsou tam nějaké nutné kroky, které musíš 

splnit. Když člověk jede přes agenturu, 

má to tu výhodu, že veškeré papírování je 

jednodušší. V Praze se každoročně pořádá 

Job Fair, veletrh práce, kde máš příležitost 

potkat zaměstnavatele, kteří nabízí 

různé pracovní pozice. Poté přijde na řadu 

starost o víza. Česká republika má okolo 

1000 kusů Working Holiday víz, která se 

následně od prosince do února losují. Někdy 

se losují najednou, někdy postupně. 

Je napínavé sledovat, kdo ta víza dostane, 

obzvlášť, když jede někdo v páru. Velký 

benefit u Czech-usu je ten, že nabízí i jiné 

typy víz, například studijní. Máš tak možnost 

studovat a přitom pracovat. 

Jsou ještě nějaké další výhody, když jedeš 

přes agenturu než na vlastní pěst? 

Spousta lidí sem jezdí po střední škole 

a víceméně nikde předtím nebyli. Takže 

pomoc vyřešit letenky, dostat se z letiště 

do města, pořídit sim kartu je super 

a hodí se. Velká výhoda také je, že zaměstnavatel 

nabízí ubytování. Když někdo 

jede na vlastní pěst, tak tady přespává ze 

začátku někde v hotelu, zatímco my jsme 

se ubytovali v sobotu a v pondělí hned 

začali pracovat. I když člověk platí Czech‐ 

-usu nějaké poplatky, je to ve výsledku 

méně, než když hledá 14 dní někde práci. 

Také je dobré, že existují různé skupiny na 

Facebooku, kde se lidi mohou domluvit 

a jet společně. 

Víza dostáváš na základě sjednaného zaměstnání. 

Co se stane, když se ti v práci 

nelíbí? 

Když se sem člověk dostane na Working 

Holiday víza, tak naštěstí nemusí zůstat 

celý rok jen u jednoho zaměstnavatele. 

Někdo pracuje dokonce jen přes zimu, 

někdo v průběhu celého roku. Člověk to 

může změnit, když tady sežene něco lepšího. 

Nikdo tu moc neřeší nějaké dvouměsíční 

výpovědní lhůty. A je tu té práce 

spousta. Češi jsou tu oblíbení a cenění, 

protože i když je ta práce štve, tak nakonec 

přijdou, ale Kanaďani, Australani se 

sbalí, odjedou a nic neřeknou. My pracujeme 

na stejném místě po celou dobu našeho 

pobytu a myslím si, že je to výhoda. 

Práce je spousta a nikdo 

příliš neřeší výpovědní 

lhůty“ 

Jak se liší práce v Čechách a v Kanadě? 

Je to hodně podobné, akorát v Kanadě je 

trochu odlišný systém. Navíc je to tu velmi 

multikulturní. 90% lidí je z ciziny a lehce 

tak potkáš lidi z celého světa – od Indů, 

Američanů po Němce. Klienti si tady víc 

vymýšlejí různé úpravy a chtějí stále něco 

obměňovat. Jsou tu také hodně ujetí na 

reference. Když chce člověk práci v půjčovně 

lyží, kde jen půjčuješ lyže a máš celoroční 

skipass zadarmo, tak i tam chtějí 

nějakou referenci. 

S jakými náklady je třeba počítat, když 

chce člověk pracovat v Kanadě? 

Na začátek musíš počítat s výdaji za poplatky 

a letenky. Já koupil jednosměrnou 

letenku - zpáteční je zbytečná, člověk 

nikdy neví, jestli tu zůstane. Pojištění je 

jedna velká položka. Počáteční náklady 

Mají Kanaďané nějaké výhody oproti 

vám? 

Mají tu dvojí ceny a když je člověk místní, 

tak vše dostane levněji. Třeba za pivo cizinec 

platí 8-9 dolarů, a místní ho má za 

pět. Na jídlo i autobusy to platí taky. S jídlem 

to funguje tak, že na hotelu ti za pět 

dolarů dají oběd, takže za cenu jako v Čechách. 

Na směně máme ale cenu za půlku 

a po snídani si číšnici mohou vzít co chtějí. 

Ceny v obchodech jsou srovnatelné s našimi, 

něco je dražší a něco levnější. 

Mají tu dvojí ceny a místní 

dostane vše levněji“ 

Zažil jsi nějaký kulturní šok? 

Ano, hned první den. Přiletěli jsme do Edmontonu, 

což je 460 km od Jasperu. Měli 

jsme nápad, že budeme stopovat, ale na 

dálnici se moc stopovat nesmí, takže nám 

nikdo nezastavil. Koupili jsme si tedy na 

další den vlak, který měl vyjet v 9 ráno, 

jezdí totiž jen jednou za tři dny. Když jsme 

přijeli na nádraží, byla tam malá budka. 

Tam nám řekli, že ten vlak bude mít asi 

tři hodiny zpoždění, no, a nakonec jsme 

čekali 10 hodin. Na tom nádraží nic nebylo, 

tak nám dali alespoň nějaké sušenky 

a čínské polívky. První šok, říkal jsem si 

Kanada, vždyť je to vyspělá země! Všichni 

mi ale říkali, že je to normální. 

Máš nějaké osobní doporučení? 

Dneska je nejvyšší čas nebát se udělat ten 

první krok. Jak říkají naši rodiče, oni nemohli, 

my můžeme. 

Lenka 

Kosmatová 

Chceš se dozvědět víc 

o práci v Kanadě? 

Napiš Magdě na 

m.tomickova@czech-us.cz 


27

Když se hraní s legem 

a skákání na trampolíně 

stane prací 

na plný úvazek 

Sotva dopíšu bakalářku 

a odstátnicuji, uvědomím si, že ještě 

nemám plány na léto. A tak sednu 

k počítači a za necelý týden si 

najdu rodinu, ve které budu hlídat 

osmiletou slečnu. Den po promoci 

vyrážím do Irska, země trojlístku. 

Jedu se odměnit za náročný studijní 

rok, poznávat novou kulturu 

a zlepšovat angličtinu. 

Zvyknout si na nový režim 

Jestli je nějaká věc, kterou vás cestování 

o samotě zaručeně naučí, je to řešit 

všechny situace s úsměvem. Co na tom, že 

mi ztratili krosnu a mám jen kabelku, jejíž 

obsah čítá plyšovou my, počítač a lahev 

českého vína, kterou vezu jako dárek. Co 

na tom, že musím první večer sušit koupené 

kalhotky fénem. Co na tom, že se další 

den koupu v oceánu ve vypůjčených legínách, 

které mi pod vodou málem spadnou. 

První dny v nové rodině jsou vždy o zvykání 

si na nové lidi a prostředí. Že zapadnu, 

jsem věděla už v momentě, kdy osmiletá 

slečna udělala první hvězdu. Je to malá 

gymnastka, jakou jsem v jejím věku bývala 

i já. Po týdnu se začnu cítit jako součást 

rodiny a než se naděju, je můj irský 

měsíc pryč. 

Hitem letošního léta je 

dělání slizu a závody ve 

skocích na trampolíně 

Pokud hlídáte starší dítě, nevyhnete se 

všem těm praštěným věcem, které děti 

dělají. V jednu chvíli máchám ruce v nechutné 

zelené hmotě ala po domácku 

vyrobeném slizu, což vám začne připadat 

mnohem hroznější, když si uvědomíte, 

že ten nepořádek budete muset uklidit 

vy. V další chvíli se zase hrabu v mokrém 

písku a snažím se neječet, když zahlédnu 

obřího brouka, protože se přeci musím 

chovat dospěle. Imituji hlasy všech možných 

panenek a plyšáků, hodiny hledám 

kostičky lega a další hodiny je zase uklízím. 

Naštěstí pro mě je nejoblíbenější 

zábavou skákání na trampolíně a houpání 

se na houpačkách. A tak můžu dosyta 

dělat všechny potrhlé kousky, které se už 

v mém věku nesluší. Dokonce si párkrát 

tajně na trampolíně zaskáču, když jsem 

doma sama. Všechny tyto aktivity vás ale 

vrací do vašich dětských let a najednou 

začnete vzpomínat, co jste dělali vy. V ne‐ 

28

poslední řadě si zlepšujete slovní zásobu. 

Protože kde jinde byste se naučili životně 

důležitá slovíčka jako například, jak 

se řekne sliz nebo vodní víla. 

Večery patří skleničce vína 

s dospělými a poznávání 

místní kultury 

Po celodenním hlídání mám čas pro sebe. 

Užívám si samoty, chodím na dlouhé procházky 

podél oceánu, pozoruju lachtany 

a cvičím jógu. Každý večer se ale scházím 

s mojí náhradní rodinou u večeře a skleničky 

vína. Prostřednictvím jejich vyprávění 

poznávám irskou kulturu a s každým 

dnem se do téhle ostrovní země začínám 

zamilovávat. I když na začátku jediným 

důvodem byl měsíční pobyt u oceánu, 

nepřestává mě fascinovat zelená krajina, 

nekonečné procházky po útesech, všudypřítomné 

ovce a krávy jako na českém 

venkově a to, že mě v desetitisícovém 

městečku, kde bydlím, každý zdraví. 

Irská nátura 

Irové stejně jako já milují oceán a náležitě 

si ho užívají. Počasí se tu v letních měsících 

pohybuje maximálně kolem dvaceti 

stupňů. A když náhodou už těch dvacet je, 

všichni si stěžují, že se to horko nedá vydržet 

a berou pláže útokem. Při prvním koupání 

zažiju menší šok. Voda je tak studená, 

že ještě hodinu necítím prsty na rukou 

i přestože mám na sobě dva svetry. Irové 

se ale koupou za každého počasí i v zimě. 

Nezřídka vidím děti řádit ve vodě ještě po 

setmění, kdy často při svých procházkách 

vytahuju bundu. Milují sendviče k obědu 

s pytlíkem malých brambůrek, pikniky na 

pláži, uzeného lososa a jsou hrdí na irské 

čerstvé mléko, sýry i hovězí maso. V obchodech 

člověk jen málokdy najde produkt, 

který není označen štítkem „irský“. 

Stejně jako ve Velké Británii, i v Irsku je 

velmi běžné mít na pomoc s dětmi aupairku. 

Díky tomu jich i v malém městečku potkám 

hned několik, se kterými si hned po 

prvním setkání padnu do noty. Na tom být 

v cizině, je totiž krásné mimo jiné i to, že 

se sblížíte s lidmi, se kterými byste se asi 

za normálních okolností ani nepotkali. 

Aneta 

Matyšová 

Jak najít rodinu? 

Svoji aupair rodinu, ať už na rok nebo 

na měsíc, můžete najít na webu aupairworld.com. 

Na rozdíl od různých agentur 

se tu vyhnete všem poplatkům. Na 

stránce si jednoduše vytvoříte profil 

s informacemi o sobě a čekáte, až se 

nějaká rodina ozve. Na webu můžete 

také aktivně rozesílat zprávy rodinám, 

které se vám zamlouvají. 

Co zjistit před odjezdem? 

Ve většině případů vám rodina navrhne 

společný skype, při kterém se můžete 

trochu poznat. Nezapomeňte se 

zeptat, o kolik se budete starat dětí, 

jaká bude vaše pracovní doba, ale 

i náplň práce. Některé rodiny upřednostňují 

aupair, která jim i uklidí, jindy 

je to čistě jen o hlídání dětí. Při rozhovoru 

také zjistěte, zda budete mít 

svůj pokoj a jestli budete mít v rodině 

zajištěné i jídlo, aby vás nepřekvapily 

výdaje navíc. Řeč by měla přijít i na 

vaši odměnu. Většinou aupair dostávají 

týdenní kapesné, které se pohybuje 

v rozmezí zhruba 80 – 140 €. 

Pokud si neradi užíváte samoty, zjistěte 

si, zda jsou v okolí jiné aupair, se 

kterými si budete moci užít volný čas. 

Host family vám mohou doporučit jiné 

rodiny, co mají také aupair nebo třeba 

ví o facebookové skupině, kde se 

aupairky domlouvají na společné večery 

a víkendy. 


29

STUDENTSKÝ ÚČET ZDARMA 

A NAVÍC AŽ 700 KČ BONUS 

Dlouhodobá špička mezi studentskými účty, studentský účet G2 od 

Komerčky, si pro nové klienty připravila luxusní nabídku, která tu 

ještě nebyla. Účty pro studenty prošly řadou změn, takže ať už se 

chystáš založit si svůj vůbec první bankovní účet nebo jenom chceš 

bezkonkurenčně nejlepší služby, tohle je něco pro tebe! 

VŠE, CO STUDENT MŮŽE POTŘEBOVAT… 

A JEŠTĚ NĚCO NAVÍC! 

Studentské konto G2.2 dostalo pořádný 

upgrade a znovu tak potvrzuje, proč patří 

mezi oblíbence mezi studenty. Vedení 

účtu zdarma je vyšperkováno spektrem 

nejmodernějších inovací – Mobilní banka 

vybavená biometrickým odemykáním (otisk 

prstu nebo rozpoznání obličeje), možnost 

platby pomocí Apple Pay a Google Pay 

anebo třeba chytrými hodinkami (Apple 

Watch, Fitbit Pay, Garmin Pay). 

Oblíbenou službou je i možnost požádat 

o povolený debet na běžném účtu až 

5 000 Kč do mínusu bez poplatků a úroků, 

ideální pro chvíle, kdy čekáš na peníze 

z brigády. Pro cestovatele nebo ty z nás, 

kteří se chystají na studium v zahraničí, se 

hodí možnost vedení účtu v eurech nebo 

v dolarech, který je rovněž zdarma. Pro tyto 

účty pak platí, že všechny příchozí i odchozí 

SEPA platby v eurozóně jsou jen za 6 Kč. 

Už tento výčet sám o sobě přináší 

všechno důležité – vše, co může mladý 

člověk potřebovat ve spojení s podporou 

nejmodernějších technologií. Ale to není 

všechno! 

Pro ty, kteří si účet založí v období od 

1. 9. 2019 do 31. 10. 2019 čeká automaticky 

bonus 350 Kč. Pokud předložíš zároveň 

i platný průkaz ISIC vydaný v ČR, znamená 

to pro tebe dalších 350 Kč navíc. Celkem 

tedy až 700 Kč. Stačí si založit účet a být 

student. To není špatné, ne? :) 

A kdyby tě ani tohle nepřesvědčilo, KB 

má ještě jedno eso v rukávu. Poskytnutí 

debetní karty ke všem výše zmíněným 

účtům bude podle tvého výběru – vyber si 

svůj design a plať stylově! Nebo to jde ještě 

stylověji! 

powered by 

30

KDYŽ SE Z DOBRÉHO ÚČTU STANE SKVĚLÝ 

Pokud nemáš rád kompromisy a naopak 

preferuješ servis se vším všudy, Komerčka 

má i Zlatou kartu. Kromě prémiové platební 

karty dostáváš i širokou škálu služeb té 

nejvyšší úrovně. Podívejme se na ně. 

Zlatá karta ti umožňuje neomezený 

počet výběrů hotovosti ze všech bankomatů 

na světě zdarma – pro cestovatele obrovská 

výhoda, která jim ušetří spoustu peněz na 

poplatcích. Lákavé může být i pro účastníky 

letních škol, Erasmů a dalších pobytů 

v zahraničí. A to není jediný benefit! Se 

Zlatou kartou získáváš prémiové cestovní 

pojištění (které platí pořád, netřeba 

sjednávat zvlášť pro každou cestu) 

a asistenční službu pro motoristy, která se 

vztahuje na tebe jako na konkrétní osobu 

a platí tak i na půjčená auta. 

Jak všichni vědí, to nejlepší nebývá 

zadarmo. Poskytnutí debetní Zlaté karty 

od Komerčky ke studentskému účtu G2.2 

stojí 100 Kč na měsíc, což ale není tolik. 

Polovina lístku do kina, dvě zastávky ve 

Starbucks. Nemluvě o tom, kolik tato 

drobná investice dokáže ušetřit na pojištění 

a poplatcích za výběry hotovosti v zahraničí. 

Poznávat svět, užívat si moderních 

technologií a mít nejlepší finanční služby 

na dosah ruky nebylo nikdy příjemnější. 

A to vše díky studentskému kontu G2 

od Komerčky! 

Více informací o nabídce pro studenty získáte na kterékoli pobočce KB. 

Můžete také zavolat na bezplatnou infolinku G2 od KB (800 42 63 52) 

nebo navštívit www.kb.cz/g2 

01 – 2019 zima / www.brainstormag.cz 

31

I Love You 

Honey Bunny: 

„Škoda, že česká 

scéna zůstává 

jen na tom 

našem písečku.” 

Pražská indie-brit-rocková kapela I Love You Honey Bunny 

často se svou hudbou brázdí Evropu, stačila si ovšem 

zahrát už i v Kanadě. Loni vydala svou první desku Cosmic 

Background Radiation, pro kterou se nechala inspirovat 

vesmírem. Cestu ke hvězdám ale prý vystřídalo i pár 

procházek po dně. O tom, jaký byl pro čtveřici členů proces 

tvorby alba, co plánují do budoucna, a čí tvorbu mají 

oni sami na svých playlistech, se rozpovídali baskytarista 

Kristián Kraevski, kytarista Martin Šolc, zpěvák Sebastian 

Jacques a bubeník Josef Keil. 

32

Zleva Viktor Hokeš (zvukař kapely), Josef Keil, Kristián Kraevski, Sebastian Jacques a Martin Šolc - členové kapely, 

jejíž název zní jako slavná hláška z filmu Pulp Fiction režiséra Quentina Tarantina. 

Loni jste vydali desku Cosmic 

Background Radiation. Jaké bylo turné 

v rámci představování alba? 

Kristián: Odehráli jsme několik sólo koncertů 

v rámci České republiky a přijetí bylo 

dobré. Měli jsme ale také různé další příležitosti 

a supportovali jsme kupříkladu 

Lenny. V Německu jsme si pak zahráli s kapelou 

Leoniden a v Maďarsku s Ivan & The 

Parazol. A právě mimo republiku se nám 

odezvy mnohdy zdály ještě nadšenější 

a upřímnější. Je pro nás zajímavé sledovat, 

jak lidé na různých místech reagují na naši 

hudbu. 

Jaký je koncept alba? 

Sebastian: Název je v podstatě astrofyzikální 

pojem, který popisuje radioaktivní 

záření, co neustále proudí vesmírem a pochází 

z prvního momentu jeho vzniku. Vědci 

záření poprvé objevili jako rádiové vlny. 

Díky těmto vlnám existuje zvuk takového 

dlouhého šumu, který člověk třeba slyší 

při přepínání stanic v rádiu. A to je Cosmic 

Background Radiation. Něco, co je všude 

kolem nás. Pojmenovat takhle desku se 

nám zdálo poetické, protože naše hudba 

pro nás byla stejně tak všudypřítomná. 

Kristián: Myslím, že vesmír je v těch 

skladbách určitým způsobem slyšet. 

Sebastian: Přesně tak. Navíc máme rádi 

osmdesátkové synťáky spojené se sci-fi 

érou, kam patří Star Trek a podobné věci. 

Hádám deset, patnáct 

let, než lidé začnou zdejší 

„světovější“ scénu přijímat, 

protože ona tady je. A je 

fakt velká.“ 

Jak jste pohlíželi na desku po vydání 

a jak teď? Nesklouzáváte k sebekritice? 

Sebastian: Sklouzáváme. A hodně. Ty pocity 

přichází ve vlnách. Těsně před vydáním 

byly strašné. Člověk měl dojem, že nic 

nemá smysl, že se deska nikdy nedodělá 

a není šance ji stihnout. Z posledních sil 

jsme do ní ale narvali všechno a najednou 

jsme měli výsledek. Objevila se obrovská 

vděčnost a údiv vůči nám samotným, 

že jsme to dokázali. Jenže pak jsme 

začali zkoušet na tour, a to jsme se tak 

trošku prošli po dně. Netvrdíme, že jsme 

udělali něco špatného, ale každého omrzí 

písnička, když si ji pouští pořád dokolečka. 

I ta sebelepší, třeba od Nirvany, může po 

čase začít člověka hrozně otravovat. 

Martin: Myslím, že jaká ta deska doopravdy 

je, zjistíme, až tak za tři roky. 

Jak vypadá váš tvůrčí proces? 

Martin: Co se tohohle týče, neexistuje 

žádný manuál. S každou písničkou je to 

u nás úplně jinak. Jsme schopní relativně 

hotovou písničku vyplivnout i za dva dny, 

ale to se teda stane jenom občas. 

Sebastian: Tohle se stalo třeba dvakrát. 

Martin: Častěji se stává, že na písničkách 

děláme klidně tři čtvrtě roku nebo rok, 

a to nepočítám její dodělávání. V rámci 

alba se mnoho písniček předělalo až ve 

studiu, předtím jsme je hráli jinak a až 

později dostaly nový kabát. 

Kde bere I Love You Honey Bunny 

inspiraci? 

Sebastian: Máme vždycky takové soustředění 

na chalupě u Martina na Slovensku. 

Ta je na samotě u lesa, kde je hezky, a kde 

v porovnání s Prahou není tolik rušivých 

elementů. Jde o určitý filtr od všech těch 

s prominutím blbostí, co se tady kolem 

nás dějí. 

Martin: Já si beru inspiraci z různých oblastí 

umění. Kytarová linka mě napadne 

při poslechu jiné kapely, ale i třeba poté, 

co vidím dobrý film. 

Kristián: To, co posloucháme, nás hodně 

ovlivňuje a inspiruje. 

Prozradíte, co máte momentálně na 

svých playlistech? 

Sebastian: U mě to jsou Zola Blood, které 

v posledních zhruba třech měsících dost 

intenzivně poslouchám, nebo lépe řečeno 

tu jednu jedinou desku, kterou mají. Moc 

mě baví a doufám, že zase něco vydají. 

Kristián: Já řeknu dvě kapely, které máme 

rádi, a na kterých se všichni určitě shodneme, 

a to Vulfpeck a Jungle. Výběr z trochu 

jiných soudků, jde ale o dobré věci. 

Martin: Pak bychom také měli zmínit kapelu 

Balthazar a všechny projekty, které 

kolem ní vznikly. 

Josef: Ještě můžeme vzpomenout The 1975. 

Koho si na české scéně považujete? 

Martin: Česká scéna je skvělá, škoda jen, 

že značná část zůstává jen na tom našem 

písečku. Je tady hrozně málo kapel, které 

vyjíždí ven. Koho bychom zmínili? Třeba 

Ghost of You, Manon meurt, Good Times 

Only, Branko’s Bridge… Těch projektů je 

tady opravdu mnoho a nás baví, když se 

tyhle kapely snaží někam posouvat a nedělat 

jen tisící odvar jiné věci. 

Sebastian: Já si myslím, že je teď přelomová 

doba. Vedle generace, která doznívá, 


33

Skupina I Love You Honey Bunny si zahrála na letošních ročnících festivalů Rock for People, Colours of Ostrava nebo Sziget. 

se už dneska hodně ví i o mladých lidech. 

Internet spojuje svět a už se moc neřeší 

hranice. Dřív nebylo tak snadné naučit 

se anglicky a mít v takové míře kontakt 

s vnějším světem. Hádám deset, patnáct 

let, než lidé začnou zdejší „světovější“ 

scénu přijímat, protože ona tady je. A je 

fakt velká. 

Co nás tu drží, je studium, 

vztahy a skutečnost, že 

to tady máme rádi. Ale 

rozhodně je dobré načerpat 

inspiraci jinde.“ 

Díky hraní hodně cestujete. Kupříkladu 

jste se sebrali a vyrazili do Kanady. 

Plánujete další podobné ‚turné‘? 

Sebastian: Teď plánujeme, že budeme 

v září na pár týdnů v Berlíně. Chceme udělat 

scouting, a pak do toho šlápnout a na 

rok tam odjet, nebo případně jinam do 

světa a zkusit si to mimo naši republiku. 

Poznat nové lidi, nové inspirace, malinko 

odlišné prostředí. Tohle všechno hodně 

ovlivní člověka i jeho tvorbu, takže doufáme, 

že se nám to povede. 

A teď vás tu drží co? 

Martin: Myslím, že teď jsme všichni v situaci, 

kdy bychom se mohli sebrat a odjet 

pryč kdykoliv, ale zatím nám to tady 

dávalo smysl. Co nás tu drží, je studium, 

vztahy a skutečnost, že to tady máme rádi. 

Ale rozhodně je dobré načerpat inspiraci 

jinde. 

I sebelepší písnička může 

začít člověka po čase hrozně 

otravovat.“ 

Berete společné hraní jako něco, čím se 

chcete živit? 

Sebastian: To je spíš sen. Takový hezký 

sen, který je ale zatím nedosažitelný. 

Martin: Všichni říkají „dělej, co tě baví“, 

a tak děláme, co nás teď baví a naplňuje. 

Spolu jsme v dobrém rozpoložení, takže si 

říkáme, proč ne. 

Je nějaký feedback od fanoušků, 

který vás potěšil tak, že vám to uvízlo 

v paměti? 

Sebastian: Docela nás překvapilo, když 

nám napsal někdo z Norska a ptal se, kdy 

a kde hrajeme na Szigetu (maďarský hudební 

festival pozn. aut.), že se na nás 

strašně těší. Představa, že se těší někdo 

zrovna na nás v rámci festivalu, kde hraje 

asi čtyři sta kapel a všechny jsou naprosto 

neuvěřitelné, je vážně hezké. A zvlášť když 

je to ještě někdo takhle zdaleka. 

Je zvláštní, že lidé mají 

potřebu se fixovat na 

konkrétního člena kapely.“ 

Vždycky mě zajímalo, jak členové kapely 

vnímají pozornost, co je na ně upírána. 

Zpravidla je to frontman, komu se dostává 

té pozornosti nejvíce. Jak tohle vnímáte? 

Sebastian: Mně je to spíš trošku líto, než 

cokoliv jiného. Je zvláštní, že lidé mají 

potřebu se fixovat na konkrétního člena 

kapely. Já rád vnímám kapelu jako celek, 

protože o tom to má být, a ne o jednotlivých 

lidech. Je někdy až trochu nesympatické, 

když se najde někdo moc individuální 

ve smyslu: jsem nejlepší na světě 

a musím vám všem tu svou genialitu narvat 

až do krku. Myslím ale, že v našem 

případě to není tak hrozné. Kluci jsou při 

hraní naštěstí dost vidět. Kristián je výrazný, 

hodně se na scéně pohybuje. Naopak 

mně je mnohdy vyčítáno, že jsem málo 

„frontmanovský“. 

Kristián: Myslím, že to je v Česku takový 

neduh. Je zde velké množství projektů, 

které jsou často postavené na jedné 

osobě a ostatní členové se vedle ní ztrácí. 

Podle mě je to škoda. 

Josef: Mně nevadí, že nejsem moc vidět. 

Sebastian: A přitom jsi v kapele z nás 

všech nejhezčí. 

Co chystáte v příštím roce? 

Martin: Abychom úplně neusnuli na vavřínech, 

tak jsme začali pracovat na nové 

desce. V následujícím roce před celým 

albem hodláme nejdříve vydat nějaké 

singly a rozhodně chceme co nejvíc hrát! 

V tomto roce ještě chystáme v MeetFactory 

náš velký vánoční koncert, který se 

bude pořádat 20. prosince, kde se rozloučíme 

s naší Space Crew, což je smyčcové 

trio, se kterým jsme objeli letní festivaly. 

Chceme si také pozvat různé kapely, primárně 

z České republiky, které jsou nám 

hodně blízké, a které podle nás dělají 

opravdu dobrou muziku, takže určitě 

všichni přijďte. 

Martina 

Zelená 

34

První práce 

v životě a rovnou 

v Anglii 

Veronika Půtová si už během 

studia na střední škole přála 

odjet do ciziny a nějakou 

dobu žít jinde. Toužila 

po změně a po nových 

zkušenostech. Vždy ale 

život mimo Českou republiku 

považovala za sen, co se jí 

nikdy nesplní. Nyní má za 

sebou dva měsíce v Londýně 

a říká, že tomu sama stále 

nemůže uvěřit. 


35

ky na druhou měl dva důvody. Jednak byl 

nedostatek pracovníků, a pak také skutečnost, 

že druhá kavárna se nacházela 

blíže Verčina bydliště. Na obou místech 

měla skvělé kolegy, se kterými prý byla 

radost pracovat. Společně s tím Veronika 

ale dodává, že práce byla občas velmi náročná, 

a to obzvlášť právě kvůli zmiňovanému 

nedostatku pracovníků. 

Procházky po Londýně 

Volného času obecně mnoho nebylo. Veronika 

ale říká, že jí to ani příliš nevadilo. 

A když si během prvního měsíce pobytu 

přece jen našla volnou chvíli, strávila 

ji procházkami po Londýně a návštěvami 

památek. Druhý měsíc, po přesunu 

na druhou pobočku, ovšem přišla kvůli 

množství práce i o tuhle trošku volna. 

A jakmile se stalo, že náhodou měla day 

off (volný den), využila ho k odpočinku, 

aby dočerpala energii. 

Anglická pracovní 

morálka 

36 

Veronika si řekla, že jestli má začít s prací, 

tak proč by to nemohlo být rovnou v cizině. 

Čekala, že začátky pro ni budou těžké 

a před odletem do Anglie byla nervózní. 

Nakonec vše ale zvládla lépe, než předpokládala. 

„Nikdy jsem pořádnou brigádu 

neměla, tohle byla moje úplně první pracovní 

zkušenost a myslím si, že dost velká 

a silná,“ vypráví Veronika. Příjezd jí hodně 

ulehčili pracovníci z agentury Czech-us, 

se kterými se setkala po příletu, a kteří jí 

pomohli vyřídit její britské telefonní číslo, 

zařídit pohovor na National insurance 

number a dohodnout ubytování. 

Kam složit hlavu 

Verča bydlela v části, která se jmenuje 

Walthamstow, kde se nachází i česká 

agentura, která pronajímá pokoje na 

sdílených domech. Ve srovnání s jinými 

nájmy v Londýně se jí tenhle vážně vyplatil. 

Pochvaluje si, že s ubytováním měla 

velké štěstí, protože narazila na opravdu 

skvělé spolubydlící a byla v jednom z nejlepších 

domů, které agentura pronajímá. 

Díky Czech-usu pak snadno domluvila 

i svůj první pracovní pohovor. 

Když skutečná snaha 

znamená víc než letité 

zkušenosti 

Strach, který u Veroniky ale přetrvával, 

pramenil z vědomí, že chybějící pracovní 

zkušenosti budou velkou překážkou k získání 

práce. Naštěstí se tenhle strach ukázal 

jako neopodstatněný. „Abych pravdu 

řekla, tak nejdůležitější bylo být aktivní. 

S pohovorem jsem měla spojenou trial 

shift, což je taková směna na zkoušku. 

Manažerka, která mě přijímala, mi řekla, 

že mě ihned berou, protože jsem aktivní 

a vyhledávám práci, kterou je potřeba 

udělat,“ říká Veronika. To se jevilo při 

práci v kavárně jako klíčové, protože tam 

platí, že každý dělá všechno. Člověk musí 

průběžně uklízet, mýt nádobí i obsluhovat 

zákazníky, protože práce je hodně. Chvíle, 

kdy u kasy nestál ani jeden zákazník, aby 

si objednal, byly velmi ojedinělé. 

Kavárenská holka 

Veronika nejprve pracovala v oblasti Kilburn 

a poté poblíž Finsbury parku. V obou 

případech šlo o práci pro kavárenský řetězec 

Costa Coffee. Přesun z jedné poboč‐ 

Může být paradox, že na otázku, jak Angličané 

přistupují k práci, je pro Verču těžké 

odpovědět, jelikož v Londýně se její pracovní 

kolektiv skládal převážně z cizinců. 

Při posuzování pracovní morálky Rumunů, 

Poláků, Italů nebo Španělů, zdůrazňuje, 

že ne všichni přistupovali k práci se stejnou 

vervou. Aby Veronika svou odpověď 

rozšířila i o zkušenost mimo svou práci, 

uvádí příklad: „Když jsem přišla do obchodu, 

lidé neměli problém začít se s někým 

jen tak bavit. Angličané jsou vesměs přátelští, 

ačkoli vždycky se najde výjimka, obzvlášť 

v tak velkém městě jako je Londýn,“ 

dodává Veronika. 

Martina 

Zelená 

Chceš se dozvědět víc 

o práci v Anglii? 

Napiš Terce na 

jobs@czech-us.cz

Lost Czech Man 

Nejsem cestovatel, jen kluk, 

co se toulá světem 

Martin Půlpán o sobě tvrdí, že není cestovatel. Je 

prý obyčejný kluk, který se toulá světem. Před téměř 

rokem zabalil do batohu jen to nejnutnější, co doma 

našel, a vyrazil stopem napříč Střední Asií objevovat 

svět. Teď je právě v Číně a jeho cesta zdaleka 

nekončí. Nic neplánuje a neví, kam přesně pojede 

dál. Uvidí, co mu osud přinese do cesty. Za necelý 

rok zatím procestoval čtrnáct zemí, poznal stovky 

úžasných lidí a prožil tisíce zážitků. 


37

Uprostřed pouště v Íránu. 

Jak ses dostal k téhle skoro roční cestě? 

Jednoduše. Když jsem jel poprvé s kamarády 

do Holandska, sám bez rodiny, tak 

jsem zjistil, jak je cestování super. Díky 

tomu, že jsem pracoval jako DJ, jsem pak 

procestoval velký kus světa – od Kataru, 

Kuby, Izraele po různé kouty Evropy. 

Strašně se mi to líbilo, ale na druhou stranu 

mě přestaly bavit ty neustálé návraty 

domů. Tak jsem se prostě rozhodl, že se 

sbalím a pojedu s baťohem tak daleko, 

kam to půjde. Teď jsem z Evropy dojel do 

Číny. Zatím je to skoro rok a doufám, že 

má cesta potrvá ještě o dva tři roky déle. 

Jako DJ jsi měl vše zařízené, od transferu 

po jídlo i hotely. Teď cestuješ s batohem. 

Nechybí ti tenhle luxus? 

Ne, ani v nejmenším. Ačkoli jsem měl díky 

této práci všechno hrozně jednoduché. 

Jako DJ tě odvezou z letiště do hotelu, potom 

máš večeři, jedeš do klubu, kde pro 

tebe připraví alkohol a zábavu, ty tam zahraješ 

a vrátíš se na hotel. Jsem moc rád 

za tu možnost to vyzkoušet, většina lidí to 

nemá, ale teď mě baví toulat se světem 

a strašně mě to naplňuje. 

Proč ses chtěl toulat zrovna Asií a ne 

jinými kontinenty? 

To je úplně jednoduchý, já totiž nechci 

lítat. Chci objet svět po zemi. Takže jsem 

se v Evropě postavil k silnici, konkrétně 

v bulharské Sofii, a řekl jsem si, že pojedu 

a nepoletím, dokud to půjde. Do Afriky mě 

to moc neláká, a táhne mě to na východ. 

Své cesty si nijak neplánuji a prostě se jen 

toulám. Když to nepůjde, vezmu to oklikou 

jinam. 

Zrovna se nacházíš v Číně. Jak to tam 

vypadá? 

Čína neuvěřitelně vyrostla za poslední 

roky. Nová města, velké silnice, obří 

mrakodrapy. Roste tak rychle, že některá 

města nejsou ani na mapě, ale ty projíždíš 

moderními čtvrtěmi a po nových 

dálnicích. Všechny památky jsou tu oplocené 

a zpoplatněné, takže se k nim jen 

tak nedostaneš. To platí i pro historická 

města, za vše se tu platí. Všude je miliarda 

lidí a na všechno se dlouho čeká. Taky 

moc nechápou, že se chci jen tak toulat 

vesnicemi a vždy se mě snaží přivést na 

nějakou autobusovou zastávku nebo na 

vlak. Když jim řeknu, že je to pro mě drahé, 

chtějí to za mě vše zaplatit. Velmi rád 

bych tu jen chodil pěšky, ale všechno je tu 

daleko. Zajímavé je, že tu všichni jezdí novými 

auty. I v největší díře tu jezdí zbrusu 

nové mercedesy. 

Úsměv je icebreaker 

a zařídí všechno.“ 

Je to ale obrovský stát. Našel jsi nějaké 

rozdíly v různých částech? 

To teda je. Než jsem dojel z hranic Kyrgyzstánu 

do Pekingu, musel jsem ujet více 

jak 5000 kilometrů. Jsem za to ale rád. 

Třeba západní Čína je úplně jiný svět, a to 

i oproti zbytku Číny, a někdo se tam jen 

tak nepodívá. Jsou tu samé kontroly a na 

jednom rohu máš desítky kamer, které 

sledují každý centimetr okolí. Číňani jsou 

ale moc přátelští a pokorní, i včetně policie. 

Jsou ale někde jinde, jak myšlením, 

tak technologicky. 

Netajíš se tím, že mezi tvé oblíbené 

země se řadí Irán a Sýrie. Čím tě tyto 

země zaujaly? 

V Sýrii jsem byl v roce 2008, tudíž ještě 

před válkou. Byla to pro mě jedna z prvních 

zemí Blízkého východu a kontakt 

s muslimskou zemí. Sýrie je plná tisíce 

let starých památek a Irán má jako bývalá 

Perská říše obrovské historické bohatství 

v kombinaci s horami a mořem v Perském 

zálivu. Nejvíce mě ovšem dostali lidé, kteří 

jsou úplně jiní než v Evropě. Jsou přátelští, 

snaží se ve všem pomáhat, ale ne 

jako v Egyptě, kde chtějí peníze i za úsměv. 

Lidé by se roztrhli, aby ti pomohli. Když tě 

vidí stopovat u silnice, i když neznají jazyk, 

tak zastaví a ptají se tě, jak ti mohou 

pomoct. 

Jaká další místa se ti nejvíce zalíbila 

na tvé cestě? 

Mně se v podstatě líbí úplně všude a najdu 

si tam to svoje. Když chci být ve městě, 

jsem ve městě. Když chci hory, toulám se 

horami. Jediné místo, kde jsem se úplně 

necítil, ale přesto to bylo zajímavé, byla 

Abcházie. Tam to bylo drsnější. 

V jakém smyslu byla Abcházie drsným 

zážitkem? 

Abcházie je v podstatě mezinárodně neuznávaná 

republika a je součástí Gruzie. 

Přesto mají svého prezidenta, vládu 

a policii, včetně té tajné. Navštívil jsem 

ji v sezoně, kdy tam nebyli žádní turisté 

a byl jsem tam v podstatě jako pěst na 

oko, a tudíž jsem byl často kontrolován 

tajnou policií. Několikrát přede mnou zastavilo 

černé auto, vyskákali z něho lidé, 

38

Lidé v Číně jsou neuvěřitelně ochotní, a když vidí cizince stopovat, snaží se mu jakkoliv pomoci. 

Na hranici Tádžikistánu koukám přes řeku Panj na Afghánistán 

mávali odznaky a ptali se odkud jsem, co 

v Abcházii dělám a co jsem fotil. Když se 

ti tohle stane pětkrát za den, ty nenadálé 

kontroly tě začnou po čase štvát a začneš 

se trochu bát, že tě sledují, což asi byla 

pravda. Navíc tam nemáš kontakt s vnějším 

světem. Diplomati tam na diplomatický 

pas jet nemohou, tudíž kdyby se mi 

tam něco stalo, nemá mi tam kdo pomoci. 

Právě bezpečnost je jedna z věcí, která 

nejvíce přidělává starosti klasickému 

cestovateli. Bál ses i někdy jindy? 

Chodit v noci přes Václavák pro mě byl 

moment, kdy jsem se nejvíc v životě bál. 

Ve finále ani nevím, čeho bych se měl bát. 

„Bojím se“ jen toho, že tu ztvrdnu na věky, 

tím, jak jsou tu lidé úžasní a hostí mě celé 

dny u nich doma. Také se nemotám nikde 

v noci a nechodím do ghett. Když stopuji, 

a ten člověk se mi nezdá, do auta si nenasednu. 

Tvrdíš, že nejsi cestovatel. Pro spoustu 

lidí jsi ale díky svému blogu velká 

cestovatelská inspirace. Kdo je podle 

tebe cestovatel, když ne ty? 

Já se jako cestovatel necítím. Spíš se snažím 

lidem ukázat, že cestování není ani 

o penězích ani o super speciálním vybavení. 

Lidé se mě často ptají, co mám za 

boty nebo v baťohu. Já jsem si v podstatě 

zabalil obyčejné věci z domu, malý počítač 

a pár kusů oblečení. Nic jsem si kromě 

nafukovací karimatky nekupoval. Samozřejmě, 

že ti peníze dávají volnost, ale 

když vytáhneš paty z Evropy, nemusíš být 

boháč, aby ses mohl toulat světem a plnit 

si své sny. 

Nemusíš být boháč, 

aby ses mohl toulat 

světem“ 

Jak se dostáváš k tomu, že tě lidé hostí? 

Nejdůležitější při cestování je pokora. Nejezdím 

světem, abych někomu dokazoval, 

že jsem borec z Evropy. Bavím se s lidmi 

jako se sobě rovnými. Když někoho například 

vidím pracovat na poli, zamávám 

mu, a on na mě pokyne, ať k němu přijdu 

a dáme se do řeči. Tyhle malé momenty 

jsou rozhodující. Někdo se mě ptal, proč 

třeba v Asii nosím dlouhé kalhoty, když 

je obrovské vedro. Já to beru tak, že když 

jsem v muslimských zemích, tak všichni 

chlapi mají dlouhé kalhoty a já se snažím 

být s těmi lidmi za jedno. Úsměv také dělá 

hodně. Vidím to tady v Číně, kde neumím 

ani čínsky pozdravit. Tady musím opravdu 

zaujmout řečí těla. Úsměv je icebreaker 

a zařídí všechno. 

Jak se dá nejlépe na takovou dlouhou 

cestu připravit? 

Nijak. Myslím, že i kdyby si člověk vyčetl 

všechny možné a nemožné situace, vždy 

se najde milion dalších, které nečekáš. 

Lidé nutně nepotřebují plán – dobrodružství 

čeká v podstatě za rohem a není třeba 

cestovat na druhý konec světa; chce to jen 

vybočit z nějakého stereotypu. 

Tvoje průměrné náklady jsou hodně 

nízké (okolo 200–300 Kč na den), přesto 

tvrdíš že nejsi typický low-costový 

cestovatel. Jak to máš vyřešeno s penězi 

na tak dlouhý výlet? 

Já jsem trošku starší, a mám rád své pohodlí. 

Občas si rád zajdu do hostelu a nejedu 

každý den úplně na doraz. Má normální 

útrata je zhruba 10-15 dolarů na 

den. Moc neřeším jídlo a neutrácím za ně, 

to hodně sráží náklady a díky stopování 

neutrácím za dopravu. Bohužel Čína je 

pro mě trochu finančně náročnější, už jen 

proto, že je tam stopování složité. Číňani 

ti jen tak někde nezastaví, strašně přísně 

dodržují pravidla. Při dlouhodobém 

cestování je ale určitě důležité mít nějak 

rozvržené peníze, jinak se po pár měsících 

můžeš vrátit domů, a to já rozhodně 

nechci. 

Jak se změnil tvůj pohled na svět díky 

cestování? 

O 180 stupňů. Žil jsem v prostředí s lidmi, 

kde všechny zajímají hlavně peníze. Trošku 

jsem nevěřil, že existují lidé na světě, 

kteří jsou v pohodě. Zjistil jsem, že nezáleží, 

jestli je člověk křesťan nebo muslim, 

většina lidí je dobrá. Jen jsem se pohyboval 

ve špatné společnosti. Také jsem se 

naučil to, že se vždy věci nějak vyřeší a nic 

není nemožné. Důležité je zachovat klid 

a nestresovat se. 

Lenka 

Kosmatová 


39

VYZKOUŠEJ 

NAŠe PRoGRAMY 

STUDIUM VŠ V ZAHRANIČÍ 

Velká Británie, Holandsko a a Dánsko –– top vzdělávací 

systémy. Výběr ze ze stovek bakalářských oborů. 

Celosvětově uznávaný titul. Školné financováno 

vládními půjčkami a a granty. Možnost práce při při 

studiu. 

Chceš vědět víc? Napiš Lucii na na studium@czech-us.cz 

JAZYKoVé KURZY 

Zdokonalení angličtiny, němčiny nebo jiného cizího 

jazyka. 

Jazykový kurz na na míru dle dle tvých možností a a představ. 

Možnost práce při při kurzu (věk 18+). Chceš vědět víc? 

Napiš Janě na na jazykovekurzy@czech-us.cz 

PRáce V LoNDýNě 

Pracovní pozice v v pohostinství, ideální práce na na 

léto. Služby naší koordinátorky v v Londýně. Každodenní 

kontakt s s anglickým jazykem a a získávání 

nových zkušeností. 

Podmínky: věk 18+, délka pobytu min. 22 měsíce, 

angličtina na na komunikativní úrovni. 

Chceš vědět víc? Napiš Terce na na jobs@czech-us.cz 

PRáce Ve ŠPANěLSKU 

Práce v v hotelu u u moře. Pracovní pozice: barman, číšník, 

recepční a a jiné. Ubytování a a strava zdarma. 

Plat 1350 euro měsíčně. 

Podmínky: angličtina nutná, španělština a a praxe 

v v oboru, výhodou, věk 18+, min. délka pobytu 2+ 2+ měsíce. 

Chceš vědět víc? Napiš na na resortjobs@czech-us.cz 

PRáce A STUDIUM V KANADě 

PRoGRAM WoRKING HoLIDAY 

Práce v v kanadských národních parcích a a ve ve městech. 

Pracovní povolení na na 1 1 rok. Široká síť síť zaměstnavatelů. 

Vhodné pro studenty po po maturitě, věk 18+. Chceš vědět víc? 

Napiš Adrianě na na canada@czech-us.cz 

PRoGRAM WoRK AND STUDY 

Pestrá nabídka partnerských škol. Získání mezinárodně 

uznávaného diplomu či či certifikátu. Práce až až na na 20 20 hodin 

týdně. Podmínky: věk 18+, angličtina na na úrovni B1, B1, 

délka pobytu min. 66 měsíců. 

Chceš vědět víc? Napiš Magdaleně na na canada@czech-us.cz 

www.czech-us.cz 

FB: FB: czechusagency, IG: IG: czech_us

Brainstorm 03/2019 - #29

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?