M revue Moravského zemského muzea 2/2019

MČasopisrevue

Moravského

zemského

muzea

2/2019

Moravské zemské muzeum, 2019

Vážení přátelé a příznivci

Moravského zemského muzea,

končící rok 2019 byl logicky dedikován

zejména oslavám 30 let od

obnovy demokracie v naší zemi, ale

i připomenutí 20 let našeho členství

v NATO a 15 let od začlenění České

republiky do Evropské unie. V nedávných

dnech a týdnech jsme si

s rostoucí intenzitou připomínali

zejména listopadové události roku

1989, které změnily směřování naší

národní historie a odstartovaly budování

nové demokratické společnosti

v naší zemi. S koncem roku

2019 se tak pomalu uzavírá třetí

dekáda existence svobodného demokratického

Československa, respektive

České republiky. Významu

tohoto výročí odpovídal důraz na

něj kladený v celospolečenském

vnímání.

Bylo tomu tak i v nabídce Moravského

zemského muzea. Ať již připomeneme

započetí oslav 6. září

koncertem Plastic People of Universe

na Biskupském dvoře, či celou řadu

listopadových akcí (výstavu Říkáme

jí sametová. Písemné dokumenty,

letáky, fotografie o cestě ke svobodě,

čtení z fondů oddělení ODKAZ

Uměnovědného muzea MZM

„Sametové“ odkazy. Jak o roce 1989

psali a přemýšleli, diskuse řady význačných

osobností, jako jsou

Milan Uhde, Petr Oslzlý či Jana Jelínková,

se studenty)… Tomu všemu

však v čase mezi 16.–24. listopadem

dominovala výstava Insignie a archiválie

brněnských univerzit. Ta se snažila

v čase, jenž v posledních letech

akcentuje primárně odkaz listopadu

1989, připomenout hlubší kořeny

těchto svátečních dnů, jimiž jsou

Mezinárodní den studentstva a připomínka

17. listopadu 1939. Výstava

v unikátní prezentaci představila

již téměř 19 let společně neviděnou

kolekci talárů a slavnostních insignií

rektorů a děkanů všech šesti brněnských

univerzit a vysokých škol.

Rok 2019 však nebyl pouze rokem

oslav demokracie v naší zemí.

Tenhle rok byl měrou vrchovatou

nasycený také jinými aktivitami.

Muzeum naplňovalo řadu úkolů

a připomínalo další význačné události

a slavné osobnosti – například

brněnského novináře, dramaturga,

knihovníka a spisovatele Jiřího Mahena,

bývalého ředitele Moravského

zemského muzea prof. Jana

Jelínka a jeho australskou expedici

a především velkého Brňana

rodem: spisovatele a novináře Ondřeje

Sekoru. Jeho 120. výročí narození

letos v závěru roku uctila

unikátní výstava Mravenčí a jiná

práce. Vzpomenout můžeme mimořádného

úspěchu naší kolegyně

Evy Vaníčkové, o jejíž práci (zejména

při rekonstrukci tváře sv.

Jana Nepomuckého) informovala

média doslova po celém světě. Mimořádně

cenná jsou ale rovněž

drobná vědecká a kurátorská „vítězství“,

jako restaurování vzácné tapisérie

s mytologickým výjevem

z první poloviny 18. století pro

Starý zámek v Jevišovicích či tamtéž

rovněž úspěšný výzkum a určení

autorství vzácného obrazu sv. Lud -

víka z hlavního oltáře zámecké

kaple. Jeho autorem je vídeňský

malíř Tobiáš Pock (též Bock),

od něhož jsou na Moravě známy

dosud jen asi čtyři dochované

obrazy. A pořád není tento výčet

úplný, připomínku by si zasloužilo

ještě mnoho jiných aktivit.

Ve střednědobém horizontu jsou

důležité další kroky směřující k obnově

našich stálých expozic a výstavních

ploch (návrh přístavby Pavilonu

Anthropos a vznik scénáře na

revitalizaci jeho stávající expozice,

případně pomalu vrcholící práce

na představě nové podoby přírodovědných

expozic v Biskupském

dvoře nebo stálé expozice Památ-

M úvodník

níku Bible kralické). U těchto dlouhodobých

úkolů muzea musíme při

ohlédnutí za končícím rokem opětovně

poděkovat za setrvalou podporu

našeho zřizovatele – Ministerstva

kultury ČR, bez jehož

porozumění a pomoci bychom

mnohé z plánů nemohli realizovat.

Závěrem bych rád poděkoval všem

zaměstnancům a spolupracovníkům

Moravského zemského muzea

za jejich celoroční úsilí a vysokou

kvalitu dosahovaných výsledků. Na

jejich bedrech setrvává největší tíže

naplňování našeho poslání a jim

také náleží největší zásluha a hlavně

díky za úspěšné splnění všech stanovených

cílů v roce 2019.

Jiří Mitáček

generální ředitel

▲

1

▲

M obsah??????????

4 12 31

01 M úvodník:

Vážení přátelé a příznivci

Moravského zemského

muzea…

04 M téma:

Mahen. Mahen? Mahen!

12 M událost:

Ondřej Sekora:

Mravenčí a jiné práce

22 M výstavy:

Vždycky jde o dřevo, říká

František Vítek / Šimkůj

i putování za toskánským

sluncem / Univerzitní insignie

po dvou desetiletích opět

společně / O cestě ke svobodě:

Říkáme jí sametová

26 M názor:

Vizuální antropologie:

tváří v tvář historie

31 M příběh:

Krokodýl malovaný odzadu /

Cesta do doby kamenné

42 M profil:

RNDr. Vladimír Antonín, CSc.:

Houby si žijí

svůj skrytý život

51 M report:

Kralice: Tři jubilea v jednom

dni / Zámecká kaple v Jevišovicích

skrývala „vídeňského

Škrétu“ / Hostina bohů

zazáří opět v plné kráse

60

64

71

72

Před oponou, za oponou:

Archeologové v Popůvkách

už asi skončili / Obraz

z ghetta rozšířil expozici /

Národopisci ocenili knihu

MZM o J. Klvaňovi / Když

žena byla květinou. Móda

zrcadlem doby / Osmičkový

rok uzavřely Melodie století

Na moravském písečku:

Zámek Moravec

znovu rozžitý

Pod čarou:

Bílé rukavice

My a svět:

Mimořádná linka

Brno – Tokio

2

www.mzm.cz

??????????

42

72 86

80 M panorama:

Okouzlit Afrikou se nechala i

velvyslankyně JAR / Spolupráci

s řeckou minoritou ocenil

nejen Černý Janek / Starý

zámek v Jevišovicích nabídl

dvě nové expozice / Absolonovy

výzkumy na Balkáně

stále přitahují / Návštěva na

severu / Teatroložka J. Telcová

oslavila devadesátku /

Z ODKAZu: Vzpomínka na

Vlastu Chramostovou

85 M knihovna:

Nakladatelské počiny

86

M Chef d´ oeuvre:

Zlatý 8dukát olomouckého

biskupa Františka z Dietrichsteina

OBÁLKA

1. a 4. strana

Na mimořádné výstavě insignií a archiválií

brněnských univerzit příchozí obdivovali

i žezlo rektora VUT v Brně a rektorský

řetěz JAMU.

Obrázky výtvarníka Ondřeje Sekory, kterého

představuje výstava v Dietrichsteinském

paláci. Foto: Art © Ondřej Sekora – heir,

MUDr. Jana Kolar, 2019

2. strana

Loutkář a sochař František Vítek se vernisáže

představující jeho volnou tvorbu

zúčastnil i se svojí ženou Věrou.

Foto: Jaroslav Blecha, MZM

3. strana

PF 2020

Časopis


muzea v Brně

Šéfredaktor: PhDr. Jiřina Veselá

Layout a technická redakce: Milan Mačinec

Obálka: Milan Mačinec

Fotografie: Filip Fojtík

(pokud není uvedeno jinak)

Redakční rada:

RNDr. Barbora Javorová – předsedkyně

Mgr. Jiří Mitáček, Ph.D., PhDr. Hana Dvořáková,

RNDr. Vladimír Antonín, CSc., doc. PhDr. Martin

Oliva, Ph.D., DSc., PhDr. Jaroslav Blecha,

Milan Mačinec, Mgr. Pavel Gejdoš.

Redakce: M revue, Zelný trh 6, 659 37 Brno,

e-mail: jvesela@mzm.cz

Vydává a tiskne: Moravské zemské muzeum,

Zelný trh 6, 659 37 Brno

Distribuce: neprodejné, direct mailing

Vychází dvakrát ročně

V evidenci periodického tisku pod číslem

MK ČR E 21957

www.mzm.cz

M revue

3

▲

M téma??????????

Mahen. Mahen?

Mahen!

Jiří Mahen je autor překvapivě současný. Díla psaná před osmdesáti, devadesáti, ba i sty léty dodnes oslovují jak naléhavostí,

tak tematicky: stále (nebo již opět?) se Evropa ptá, kam kráčí, a Češi přemýšlejí, kde je jejich místo; pozice

vzdělání, výchovy a umění stále patří k čelným tématům veřejného života, stejně jako postavení žen; řešíme svůj

vztah k přírodě – Mahen poeticky hovoří o nutnosti našeho „gentlemanství“…

Rok 2019 byl v Brně rokem Mahenovým: právě před 80 lety umělec zemřel a opustil tak nejen své nejbližší, ale

i množství přátel, obdivovatelů a žáků z rozličných oblastí, kterých se jeho bohatá a energická osobnost dotýkala:

knihovníky, literáty, divadelníky, výtvarníky, rybáře. Návštěvníci zhlédli výstavy, navštívili konferenci, projekci filmu,

přednášky… Na podzim se připojilo Oddělení dějin literatury Moravského zemského muzea a prezentace „Mahen.

Mahen? Mahen!“ tak učinila způsobem neběžným: u vědomí aktuálnosti Mahenova díla vyšli muzejníci do ulic, aby

dali Brňanům možnost setkat se s touto osobností, tak jak se s ní potkávali jeho současníci.

V sobotu 28. září zamířili zájemci do Dietrichsteinského paláce MZM, aby zhlédli pořad, nazvaný stejně jako městská

prezentace: „Myšlenky pro třetí tisíciletí“. V interiéru, upomínajícím na literární kavárnu – či snad salon (s adekvátním

pohoštěním) – se sešli zajímaví hosté, aby společně, podruhé v historii, rozhodli „Co žije z Mahena“: dlouholetý ředitel

Moravské zemské knihovny, bibliograf Jaromír Kubíček, teatroložka z Moravského zemského muzea Veronika Valentová,

umělecký šéf Mahenovy činohry Milan Šotek, básník a literární vědec František Schildberger; pořad moderovala

Hana Kraflová, která společně s vedoucí Oddělení dějin literatury Eleonorou Jeřábkovou akci připravila. Zadání pro

hosty znělo: představte, prosím, Mahenovo dílo, které vás nejvíce oslovilo, zasáhlo: vzhledem k limitům časopisu zařazujeme

ovšem přečtené ukázky pouze zkráceně.

Hana Kraflová:

Díky Jiřímu Mahenovi naše oddělení vlastně vzniklo. Na

přelomu let 1957 a 1958 se v Domě pánů z Kunštátu konala

výstava „Brno Jiřímu Mahenovi“, první velká akce,

která představila jeho osobnost a dílo. A při této příležitosti

bylo shromážděno tolik a tak zajímavého materiálu,

že vytvořil základ malého pracoviště v Muzeu města Brna,

fond posléze přešel do Moravského muzea a stal se základem

sbírek nynějšího Oddělení dějin literatury. V týmu

oné výstavy se setkala taková jména jako Cecilie Hálová-

Jahodová, Josef Hrabák, Artur Závodský, Eduard Milén

nebo Bohuslav Fuchs, a také mladý absolvent bohemistiky

Jiří Hájek. A tento doktor Jiří Hájek se posléze stal šéfem

nového oddělení a byl jím od konce 50. let až do poloviny

let devadesátých, kdy zemřel – bohužel příliš brzo, byl by

svým následovníkům mohl předat ještě spoustu zkušeností.

Naše setkání zahájí emeritní ředitel Moravské zemské

knihovny, pan docent Jaromír Kubíček.

4

www.mzm.cz

Jaromír Kubíček:

Většinu svého profesního života byl

Jiří Mahen knihovníkem, a způsobil

to nový knihovnický zákon. Návrh

z roku 1919 šel v květnu do parlamentu

a v červenci roku 1919 byl

schválen. Což bylo podivuhodné,

protože nová vláda měla spoustu jiných

starostí než se věnovat kultuře,

především problémy v zásobování,

ale schválila i dva zákony takového

charakteru: jednak o lidových kursech

občanské výchovy, to znamená,

že stát na sebe převzal to, co dosud

dělaly spolky, a zákon o veřejných

knihovnách obecních. Zákon ukládal,

a tím se naše republika pyšní do

dneška, že města a obce, které mají

školu, musejí mít knihovnu. Jiné

země také měly knihovnický zákon

– i když jich nebylo mnoho, například

státy Severní Ameriky nebo

Velká Británie – ale ten byl postaven

na dobrovolnosti. V tom byl český

zákon jiný: přímo stanovil, kolik

obec podle počtu obyvatel má na

činnost knihovny přispívat.

Město Brno, na rozdíl od Prahy,

obecní knihovnu tehdy nemělo. Vypsalo

konkurs a Mahen uspěl: to

bylo v roce 1921 a bylo mu už téměř

čtyřicet, měl za sebou bohatou básnickou,

dramatickou, spisovatelskou,

žurnalistickou činnost a v těchto aktivitách

průběžně pokračoval.

Pro knihovny vydal ve 20. letech

tři knihy. První z nich, Knížka o čtení

praktickém, není jenom návod, jak se

vzdělávat pomocí literatury. Autor

psal o významu obecních knihoven

a ty dřívější spolkové kritizoval: jsou

podle něj zastaralé, nevhodné a nevěnují

se vzdělávání. Městská knihovna

byla otevřena v německé škole

na Veveří ulici, Mahen dostal dvě

třídy a instaloval do nich asi 10 000

knih. Způsob organizace takové

instituce pěkně vyložil ve spise Nutnosti

a možnosti veřejných knihoven,

který vyšel v roce 1925. A nejvýznamnější

z jeho knihovnických

prací je Knihovna jako instituce národní.

To byla anketa k desátému výročí

vzniku republiky; Mahen byl

v roce 1927 jmenován předsedou

Spolku veřejných obecních knihovníků,

který vznikl z podnětu ministerstva,

a tuto funkci získal proto, že

byl mezi městskými knihovníky

v Českých zemích nejznámější osobou,

vystupoval na každé konferenci,

na každém župním osvětovém

sjezdu, a prosazoval názory, které stimulovaly

tehdejší knihovnictví. A co

z jeho názorů zůstává v platnosti…?

Podle Mahena je čtení programem,

vyslovil přesvědčení, že knihovny

musí být budoucí národní institucí.

V té době prezident Masaryk zdůraz -

ňoval, že čtení je instituce národní.

Pojmu „instituce národní“ se Mahen

potom průběžně držel.

Obrátil se na městské knihovny

v českých zemích s otázkou „Jak

hodnotíte tempo vývoje a současný

stav veřejných knihoven?“ a odpovědi

zpracoval do jmenované publikace.

A my jsme připravili anketu,

v níž jsme porovnali odpovědi Mahenovy

doby a dnešních knihovníků.

Především stále platí, že máme

tři typy knihoven: jedny, ve kterých

se nic moc neděje, druhé, které jsou

pouhými půjčovnami knih, a třetí,

které úspěšně plní roli víceúčelového,

vzdělávacího a komunitního

centra. Na těch nám záleží a stále

jich přibývá. Získávají prostory, je

celkem zdařilá výstavba, rekonstrukce

budov, moderní technika, to

vše už je dnes samozřejmostí v nových,

i malých knihovnách.

Jaromír Kubíček stál v čele Moravské zemské

knihovny, i proto se soustředil na přínos

Mahena-knihovníka. Foto: F. Fojtík

⊳

Další otázka zněla „Jak udržet čtenáře

v knihovnách?“ Tady už je rozdíl

markantní. Mahen říká, že veřejné

knihovny nemají dostatek

knih a většinou nestačí návalu čtenářů,

že starý knižní materiál bude

třeba nahradit novým, a teprve tato

nová literatura může čtenáře udržet,

že knihovny žádají doplňovací soubory

od okresních knihoven. Co to

znamenalo? Tehdy, po pěti letech

platnosti zákona, vznikla statistika:

existovalo asi deset tisíc knihoven

a z nich asi třetina byla tam, kde žilo

kolem 300 obyvatel. A podle příspěvku

státu knihovna v takové obci

mohla koupit tři nebo čtyři knihy

ročně, což ovšem nestačilo. Knihovny

žádaly zvýšení dotace. Takže

se budovaly okresní knihovny, které

doplňovacími soubory každým

rokem posílaly na čtenářskou sezónu

těm menším dary, aby bylo co

půjčovat. V současnosti je problém

opačný: knihovny jsou knihami přeplněné.

Má-li obec 3 000 obyvatel,

její knihovna by měla mít optimálně

6 000 knih. Ale dnes obec s 2 000

obyvateli má knih 15 000. Velké fondy,

které se mnohdy už nečtou a zabírají

prostor, který by se mohl využít

k jiným činnostem: ke kreativním kulturním

a vzdělávacím programům.

„Pracuje knihovna ve prospěch

všech občanů?“ V Mahenově době

panovala s dosavadními výsledky

spokojenost, ovšem i určitá rozmrzelost,

že se nepodporuje skutečná

knihovnická práce. Mají-li

knihovny málo knih, nemohou svou

práci propagovat: zájem by nebyl

uspokojen. Mnoho knihoven mělo

proto málo čtenářů, a rozvoj brzdily

neúčelně zařízené místnosti. Tyto

problémy dnes neznáme: české knihovny

drží krok se světovými trendy,

využívají dotační systémy Ministerstva

kultury. I malé knihovny se zapojily

do programu automatizace

a digitalizace, průběžně se budují –

a především využívají – rozsáhlé

bibliografické databáze.

www.mzm.cz

M revue

5

M téma

„Spolupracují knihovny se školami?“

Mahen říká, že učitelé a knihovníci

se jedenkráte dohodnou

o součinnosti škol a knihoven

a bude to velká a záslužná věc.

Dnešní odpovědi říkají v podstatě

totéž. Někde je spolupráce velmi

dobrá a spočívá na iniciativě konkrétních

lidí, tedy funguje to, když

se chce. Ale na základním stupni

téměř pětina žáků nepřečte ani

jednu knihu do roka, asi třetina žáků

nečte knihy z vlastního zájmu a dvě

třetiny z nich nenavštěvují veřejnou

knihovnu, jen třetina tam trefí.

Zůstává na školách, aby společně

s knihovnami hledaly řešení.

Hana Kraflová:

Již samotná knihovnická činnost by tedy bohatě naplnila

jeden lidský život. Jiří Mahen kromě toho psal: poezii, prózu,

drama; byl redaktorem, publicistou, divadelním dramaturgem,

byl pedagogem – nějakou dobu učil na brněnské konzervatoři

– byla to zkrátka činorodá, velmi inspirující osobnost,

a vyhledávali jej mladí. Zmiňme například České studio, kočovnou

společnost pracující na družstevním základě v polovině

20. let, zmiňme Vítězslava Nezvala, který díky Mahenovi

v Brně u Stanislava Kočího vydává svoji první básnickou

sbírku Most (jejíž rukopis, s Mahenovými vpisky, je v našem

oddělení uložen). Takže nyní požádám svoji kolegyni, doktorku

Veroniku Valentovou, aby promluvila o Mahenovi a mladém

divadle.

Veronika Valentová:

Začnu původním zadáním našeho

setkání, totiž vybrat v Mahenově

tvorbě dílo, které mě coby čtenářku

nejvíce oslovilo. Volila jsem mezi

dvěma tituly. Tím prvním byla Díže,

dílo veřejnosti velice málo známé,

dílo obsáhlé, které právě řada Mahenových

– ať už přímých, nebo nepřímých

– žáků milovala: František

Halas je označil za nejlepší impresionistické

dílo v Čechách vůbec, byl

jím nadšený i Vítězslav Nezval nebo

Karel Teige. Když jsem Díži četla,

zanechala ve mně hluboké dojmy,

a určitě měly vliv i prostředí a okolnosti:

bylo to v mých raných studentských

letech v Mahenově památníku,

kam jsem se chodívala

ukrývat nejčastěji v neděli kolem

poledne, kdy byl největší klid, a tam

jsem objevila nejen Díži, ale i další

texty, a tak mám své čtenářské dojmy

spojené i s krásnou, melancholickou,

podzimní náladou a s atmosférou

Mahenova památníku.

Ale protože tady chci víc hovořit

o Mahenově divadelní tvorbě, vybrala

jsem druhé z děl, které ve mně

zanechalo hluboké stopy, Husu na

provázku. Termín, který – troufám

si říci – valná většina Brňanů zná.

Ale troufám si také říci, že dobré dvě

třetiny těch, kteří kolem Divadla

Husa na provázku chodí, netuší, že

má jakoukoli spojitost s Mahenem.

A taky si myslím, že ta třetina, která

to tuší, z velké části Husu na provázku

nikdy nečetla. A já jim vlastně

hrozně závidím: závidím jim, že je

teprve čeká – třeba, někdy, pokud se

k Huse dostanou – onen nádherný

pocit „vyloupnutí“ tohoto poetického

díla, o kterém vlastně nikdo

nic moc neví a které se stalo inspirací

pro jednu z nejlepších divadelních

scén nejen brněnských, ale

i českých: v roce 1967 ji založil profesor

Bořivoj Srba se svými žáky

a velice chytře tak zprostředkoval

toto Mahenovo dílo i budoucím generacím.

Takže o Huse na provázku

se dodnes vlastně ví – ač neví.

Mahen svou Husu na provázku napsal

v roce 1925, a napsal ji za naprosto

jasným účelem: pro své žáky

z Českého studia, které vzniklo v divadelní

sezóně 1924/25. Napsal ji

Veroniku Valentovou z MZM oslovila Mahenova

Díže i Husa na provázku. Foto: J. Blecha

⊳

proto, že navštívil jedno z jejich představení,

někde na jihu Moravy, možná

opravdu v té Lednici, o které se

v předmluvě píše, a fascinován jejich

zaujetím, ale zároveň neúspěchem,

tím, jak jsou nepochopeni tehdejšími

diváky, rozhodl se napsat jim vlastně

jakýsi návod – krásný, poetický, metaforický

návod, jak mají divadlo

dělat. Jak mají přistupovat především

k dramaturgickému výběru, jak se vyhnout

divadlu „literárnímu“. Vznikl

tak soubor šesti filmových libret, přičemž

ovšem ani jedno z libret, troufám

si říct, filmové není, je to opravdu

jen metafora, ohlas nového média,

které se tehdy začalo těšit velké úctě.

Když jsem si poprvé Husu na provázku

četla, nejvíc jsem byla fascinována

tou částí, která je nejméně divadelní

i filmová, čistou novelou, která

nese název Diderotovci. Je to dílo,

kterým byl okouzlen například Vítězslav

Nezval, ten o něm napsal

spoustu nádherných slov. A já mám

k tomuto dílu opět osobní vzpomínku:

jako malá, nadšená čtenářka

jsem měla sen, že se objeví dědictví,

že mi nějaká – dosud neznámá – tetička

odkáže jmění a jedinou podmínkou

bude utratit celý finanční

obnos pouze za knížky, za nic jiného.

Chodila jsem po knihkupectví

a představovala jsem si, co bych si

koupila… A v Diderotovcích je velice

6

www.mzm.cz

podobný motiv: hlavní postava,

mladý muž, je potenciálním dědicem

obrovského množství peněz, ale

jenom v případě, že do určitého časového

období vymyslí projekt, za

který se peníze mohou utratit. On

sám neví – informace jsou ukryty

u právníků – jaké jsou podmínky.

Další věc, která se mi v Diderotovcích

– a nejen v nich, ale i v Díži a v jiných

Mahenových dílech – nesmírně líbila,

je motiv zahrady, tajemné,

„trnkovské“ zahrady plné zákoutí,

lehce neupravené, se starými altány,

ve kterých se dá číst za slunného letního

odpoledne. I tento motiv je

v této povídce velice výrazný. Já vám

s dovolením z Diderotovců přečtu

dvě krátké ukázky: pokud je neznáte,

třeba vás navnadím na četbu Husy na

provázku a budete fascinováni stejně

jako já před lety.

Mahen sám možná netušil, jak moc

bude působit nejen svým dílem, ale

právě entuziasmem, který přetrvává,

jeho energie je v podstatě pořád přítomna,

až do dnešních dnů. Nejen

v podobě Divadla Husa na provázku,

ale i dalších aktivit, které, jak tu zaznělo,

se týkají třeba knihoven.

Ulicí „U sedmi andělů“ jste jistě nešel, pane, nikdy, ačkoliv

tato ulice nepatří zrovna k nejošklivějším. Je to ztracený

bulvár či spíše řečeno: ztracený pokus o bulvár s několika

roztomilými platany a s velkými komplexy zahrad

za starými domy, které tu a tam mají vzezření starodávných

vil s balkóny a vrátky. Zahrady táhnou se vzhůru do

návrší, které není nikde na mapách zakresleno, neboť je

nepatrné, ale jedinečné. Je to samá strž podle strže a roklina

vedle rokliny, krytá spoustou bezových keřů a starých,

úctyhodných stromů, z nichž nejstarší má jistě přes

500 let. Tomuto místu se od nepaměti vyhýbaly všecky požáry

a revoluce a motyky kopaly tu jenom na základech

budov na spadnutí. Celý bulvár je pln zvláštního ticha

a strážníci zabloudí sem málokdy, nemajíce tam prostě ničeho

na práci. Automobily tu nevidět, neboť letí spodním

bulvárem kolmo na ulici „U sedmi andělů“.

Název ulice? Nedovedu vám jej vysvětlit. Zdá se být

stejně starý jako tento kout, stvořený pro milence a roztoulané

studenty.

Jsou na světě věci, kterých nepochopíme nikdy, a některé,

které nutně pochopíme až po čase. K těm prvním patří,

pane, náš život, láska, nenávist a smrt a k těm druhým

smrt, láska, nenávist a život, když dosáhneme 70 let. (…)

Hana Kraflová:

Tak jako je Mahen rozkročen mezi množství činností, stejně

tak je mnoho témat, kterými se zabývá. Ohlíží se do historie,

zajímá ho poválečná formující se Evropa a měnící se vztahy

mezi lidmi. Jeho hrdinové, budeme-li hovořit o těch divadelních

– ať už je to válečný invalida, slovenský zbojník, lidový

písmák z doby protireformační nebo žena v domácnosti –

hledají důstojnost, hledají způsob, jak prožít život s čistým

svědomím. Zeptám se tedy nyní uměleckého šéfa činohry

Národního divadla v Brně, doktora Milana Šotka: hraje se

Mahen hodně, nebo málo?

Milan Šotek stojí v čele Mahenovy činohry

Národního divadla Brno. Foto: J. Blecha

Milan Šotek:

Vystupuji tu s velkou pokorou, mezi

mahenology… Moje slova berte

skutečně spíše jako impresi současného

divadelníka než jako teatrologickou

přednášku.

Až ze smlouvy, kterou jsem s Národním

divadlem Brno podpisoval,

jsem se dozvěděl, že budu uměleckým

šéfem Mahenovy činohry, podobně

jako kolega Jiří Heřman je

uměleckým šéfem Janáčkovy opery.

Byl jsem tímto pojmenováním velice

mile překvapen. Máme v českých

zemích řadu institucí, které

nesou jména dramatiků: vedle Mahenova

divadla to v Brně bylo Divadlo

bratří Mrštíků, máme plzeňské

divadlo Tylovo, v Hradci Králové

Klicperovo divadlo, ale myslím si, že

jiného profesionálního souboru,

který by nesl jméno nějakého divadelníka,

u nás není. Čili jako Milan

Šotek vedu Mahenovu činohru

a přistupuji k takovému dědictví opět

s velkou pokorou: je to pro mne jakási

nápověda, že bych se měl o tento

odkaz minimálně zajímat a ideálně

ho v Mahenově divadle rozvíjet.

Když ředitel Národního divadla Brno

Martin Glaser v únoru roku 2018 vyhlašoval

mé jmenování, tvrdil jsem,

že mi přijde nemyslitelné, aby na repertoáru

Národního divadla Brno

nebyla jediná Mahenova hra. Přijedete-li

do pařížské Comédie-Française,

vždycky na repertoáru bude

Molière. Půjdete-li navštívit Berliner

Ensemble, vždycky tam bude nějaká

Brechtova hra. V tomto jsme věru

pašáci, jak přistupujeme k vlastnímu

kulturnímu dědictví.

Ovšem již v březnu téhož roku

Martin Františák, předchozí umě-

www.mzm.cz

M revue

7

M téma

lecký šéf, vše napravil, když ohlásil,

že se na repertoáru jeho poslední sezóny

objeví Mahenův Janošík. Je to

inscenace Janošík Revisited, jejíž

derniéra proběhla 16. listopadu tohoto

roku. Jedním z důvodů stažení

z repertoáru je malý divácký zájem,

který mě rozhodně netěší. Je to pro

mě jako pro uměleckého šéfa velice

nepěkné zjištění, ovšem nejsem si

jistý, zda jsme diváky lákali na toho

pravého Mahena. V ideálním případě

je to Janošík „znovu navštívený“

nebo „znovu obhájený“, ale

zároveň se tím názvem naznačuje,

že je to Janošík revidovaný, čili Janošík,

kterého bylo potřeba přepsat,

aby se vůbec dal uvádět. Ostatně

celý program k inscenaci je sestaven

poněkud tendenčně v tom duchu, že

do vrcholných her Mahenových je

potřeba výrazně autorsky zasáhnout.

Já toto přesvědčení nesdílím,

třebaže skutečně to, co je obsaženo

v Huse na provázku, apel na hravost

a potřeba tvořivého vkladu, mohou

být pro inscenování inspirativní.

Stejně jako paní kolegyně reaguji

na výzvu přečíst zde něco, co nám

přijde z Mahena živé. Sáhl jsem do

Režisérova zápisníku, na který bych

všechny divadelníky nebo ty, kteří se

zajímají o divadlo, rád upozornil. Je

to vydání z nakladatelství Kočího,

z roku 1923.

Kolikrát už jsem o tom přemýšlel: proč nemá česká dramatická

literatura pěkných groteskních her? Vždyť tu byly

přece krásné náběhy u Tyla, Klicpery – ale pozdější literatura

na tohle rejdiště vlastní dramatické fantazie zapomněla

nějak úplně. Bývá mi líto všech možností, které se

odtud mohly zrodit. A že jich groteskní hry poskytují plno,

o tom ví každý, kdo se jimi někdy blíže zabýval. Taková

groteska bývá pro herce vždycky vítaným večerem. Mohou

v něm přehánět, nanášet, překreslovat, tvořit jaksi ve velkém,

což všude jinde se jim vlastně zakazuje. Nemíním

groteskou zrovna groteskní frašku, spíše groteskní hru.

Myslím, že tady by často leckterý režisér užasl nad tím,

jaké talenty by mezi svými herci objevil. Skoro by se mohlo

říci, že se tu objevuje nezastřená herecká povaha se všemi

dobrými i zlými návyky, a jsou znalci divadla, kteří tvrdí,

že právě zde lze odhadnout nejlépe vlastní tvořivou sílu

činoherního souboru. Byli velcí herci, kteří v takových groteskách

ponejprv ukázali, co dovedou a čeho jsou schopni,

a sám ze svého života pamatuji se na některé z nich, jak

si na takové velkolepé groteskní večery rádi vzpomínali.

Proč se těmto věcem věnuje tak málo péče jak spisovatelstvem,

tak správami divadel?

Tuto ukázku jsem zvolil proto, že

– a v podstatě potvrdím, co říkala

moje předřečnice – je evidentní, že

Jiří Mahen bral velmi v potaz herce

a herectví. Na dramatické tvorbě

Mahenově je velice znát, že ji psal

nikoli pouze literát, ale skutečný

divadelník. Dramatik s vlastní divadelní

zkušeností. Klást vlastně

drama do literatury není tak úplně

náležité, protože to není „text,

který se teprve inscenuje“.

V ideálním případě je vlastně scénickým

projektem, zápisem konkrétní

scénické představy. Dramatik

by měl vlastně projevit velkou

dovednost režisérskou a v podstatě

i hereckou, protože on, byť za stolem,

odehraje všechny postavy.

Z jeho scénické představy se potom

vychází – ale samozřejmě ne jako

podle návodu z IKEA, je tam velký

osobitý vklad režisérův. V tom je

pro mě Mahen nesmírně inspirativní,

dotýká se de facto podstaty

činohry: její dějiny daly by se vyprávět

také jako svár dramatiků

s autory, v nadsázce řečeno. Byli tu

herci dell’arte, kteří tvořili na základě

improvizace. Goldoni si řekl,

ono by bylo dobré ukáznit je, už je

to příliš utržené ze řetězu, takže

napsal třeba Sluhu dvou pánů – ale

i ten může být inscenován způsobem,

při kterém se přestane vyprávět

příběh a jedná se o čiré herecké

extemporování. Čili nalézt v činohře

míru mezi vyprávěním příběhu

a vlastním hereckým temperamentem,

který je ze základu

komediantský, to je vlastní prací na

činohře. A myslím si, že Mahen si

byl toho velice dobře vědom, takže

jeho jméno je možné spojovat jak

s velkým činoherním divadlem, tak

i s Husou na provázku. Dvě zásadní,

a přitom tolik odlišná divadla

v Brně, jak divadlo studio-

Po celé září jezdila v Brně tramvaj, která

představila Mahenův životní příběh prostřednictvím

citátů a fotografií.

Foto: H. Kraflová

8

www.mzm.cz

Depozitář vydal vzácné svědectví: několik

panelů první mahenovské výstavy z roku

1957. Foto: F. Fojtík

vého typu, experimentální, tak divadlo

velké činohry mohou nést

jeho jméno a není to v rozporu.

Ostatně Mahena inscenovali v kabaretu

Červená sedma, a jsou tu

i ony jeho vrcholné hry.

Při této příležitosti poněkud odtajním

náš dramaturgický výhled,

abych ukázal, jak o Mahenovi přemýšlíme.

Pro mě je velice inspirativní

jeho programování Reduty. Přesně

před sto lety, v sezóně 1919/20, tam

Mahen uváděl cyklus Komorních

her, snažil se nabídnout náročnější

repertoár. Tedy divadlo, které z mého

pohledu dnes v Brně chybí, divadlo,

které pro sebe nazývám „činoherácké“.

Chci prostě vidět, jak dobří

herci hrají dobré drama. Budeme se

snažit dostat do povědomí veřejnosti,

že „Mahenovu činohru“ lze s důvěrou

vyhledat i v Redutě. Šéfkou Husy

se navíc stala Anička Davidová Petrželková,

to je pěkné – nemuseli bychom

si na „Zelňáku“ lézt do zelí.

A v neposlední řadě chystáme

večer mahenovských šansonů.

Velmi mě zaujaly Mahenovy Balady,

sbírka z doby, než Mahen přichází

do Brna, 1908… Jsou to básně nesmírné

krásy, v podstatě villonské

balady, které mají, řekněme, zručnost

Horáčkových textů, ale zároveň

nesmírnou básnickou sílu a kvalitu.

Vyzvali jsme deset hudebníků, aby si

vybrali po jedné baladě. A co se týče

velké činohry, jsem upřímně rád, že

se kmenový režisér Mahenovy činohry

Štěpán Pácl rozpřahuje na

Mrtvé moře, což je – za mě – nejkrásnější

Mahenova hra. Námět trochu

klame tělem: člověk má pocit

jisté odtažitosti, selské povstání, potlačování

reformace… Ale ona je to

úžasná hra o české povaze, což bylo

jedno z velkých, obsedantních Mahenových

témat, listuji teď i Knihou

o českém charakteru, velice zajímavou.

Archetyp sedláka Havelky se

nám v podstatě propíše českou dramatikou

až někam k Topolovu

Konci masopustu. Není náhodou, že

Mrtvé moře jsme naposledy v Mahenově

divadle uváděli v roce 1968,

případně v roce 1945, je to hra-politikum,

a nesmírně dobře napsaná

hra, kterou myslím není potřeba

uvádět jako „Mrtvé moře Revisited“.

Tolik za nás, za „Mahenku“.

Hana Kraflová:

A na závěr první části našeho setkání nechť promluví Mahen-básník: jeho básnickou

knižní prvotinu Plamínky představí pan doktor František Schildberger.

František Schildberger:

Milan Kundera se kdysi vysmál

Františku Hrubínovi, když František

Hrubín řekl, že je nedůstojné muže

psát verše. A Hrubín se potom hájil,

že tím myslel, že je nedůstojné muže

psát jenom verše. Skutečně: je pravidlem,

že kdo chce vstoupit do

dějin jako básník, neměl by dělat nic

jiného než psát verše; protože děláli

něco jiného, tak to „jiné“ poezii

převáží. Zasype. Jenom zcela ojedinělé

talenty si mohou dovolit dělat

ještě něco jiného a zůstat básníky...

Jiří Mahen za svého života vydal,

včetně reedic a výborů, celkem deset

básnických knížek. (Z toho jednu

pod pseudonymem – tedy pseudonymem:

Jiří Mahen, vlastním jménem

Antonín Vančura, skryl jednu

svoji sbírku pod pseudonymem Antonín

Dubský…)

Když jsem uvažoval, kterou z nich

vám dnes přiblížit, byly ovšem první

volbou Mahenovy Balady, ale pak

jsem si řekl, že ty přece jenom vycházejí

v reedicích, jsou známější,

a že vyberu něco tak říkajíc zapomenutějšího.

A před chvílí jsem uslyšel,

že Mahenova činohra chce Balady

rozdat mezi hudební skladatele

a udělat z nich večer současných

Básník František Schildberger hovořil, jak

jinak, o Mahenově poezii. Foto: F: Fojtík

www.mzm.cz

M revue

9

M téma

písní, to je úžasný nápad. Takže jsem

o to víc rád, že jsem se pro dnešní

večer rozhodl vybrat Mahenovu

prvotinu Plamínky.

Je to knížka, která vyšla roku 1907.

Mahenovi bylo tehdy dvacet pět let.

Plamínky jsou shrnutí jeho básnické

tvorby do tohoto životního data:

a žádná uzoučká knížka, sto stran

veršů, padesát básní, některé dlouhé,

jakési menší básnické cykly. Je to

sbírka poznamenaná silně atmosférou

fin de siècle, se zřetelnými stopami dekadence,

poněkud méně už symbolismu.

V roce 1907 ještě žil v plné

tvůrčí síle Svatopluk Čech, Josef Václav

Sládek měl před sebou pět let života,

„dlouhé devatenácté století“ nekončilo.

Petr Bezruč byl slavný, ale pro

někoho už téměř otřepaný…

Takže vás seznámím s některými

ukázkami z mladého, úplně mladého

Jiřího Mahena, Mahena z doby, než

přišel do Brna. (Myslím, že Mahen

lidsky a umělecky dozrál po roce

1910, příchodem do našeho města:

to nemyslím lokálně patrioticky, to

je prostě fakt.)

Ve sbírce samozřejmě převažuje

milostná nota, jak jinak. A Mahen se

tu neprojevuje vůbec jako experimentátor,

všechno jsou to klasické

rýmované verše.

Tančil bych

Tančil bych, kdybych uměl.

Tomu však jsem nikdy nerozuměl,

abych slova svůdná šeptal

v kruhu – potom vlek tě ven…

Jinak chci já mluvit s tebou,

když mi hasne den.

Tančil bych, kdybych uměl.

Tomu však jsem nikdy nerozuměl,

že bych takhle začít moh´

někoho snad míti rád.

Býval já vždy příliš tichý

hochům kamarád.

Nemuč mne už tedy déle!

Váhání to není smělé,

jaké duši mou zas trápí

nevím proč a nevím jak.

Pojď! Náš měsíc čistě svítí,

kraj je tichý tak...

Nemuč mne už tedy déle,

lásko má, ať v chorém těle

usnou všechny vášně, hněvy,

které v duši otráví.

Chci být tvým, má spraved´nosti,

soudce bezhlavý...

Čili klasické přemlouvání k lásce. Chcete-li: milostný deníček.

Zajímavé jsou některé náboženské motivy v této knize. Jiří Mahen pocházel z velmi aktivní evangelické rodiny, z rodiny,

kde se četla Bible. Plamínky jsou také jeho jakýsi pozvolný, opatrný rozchod s tradicí rodiny.

Milenců štěstí zakrnělo

v hovory nudné zakleté.

Do slávy bajek nesmrtelných

se citát z bible připlete – –

Den chladný je, noc rozčiluje

nádherou nebes, svatých hvězd,

za naši hvězdu odříkává

kněz smutné: Dokonáno jest!

Však srdce moje náhle bije

divokým rytmem života.

Do jiných světů plných květů

se dívá moje Golgota…

Jiří Mahen bývá řazen do generace anarchistů, buřičů, kteří vtrhli do české literatury před 1. světovou válkou, ale

myslím si, netrestejte mě, že Mahen bytostný revolucionář nebo buřič nebyl, i když patřil ke své generaci. Revoluční

náměty se v jeho prvotině hledají těžko. Snad, třeba, motiv rudého máku, oblíbený v jeho generaci:

Nad lány úrodnými stojím bez hnutí.

Jak divně dojímá dnes polí úroda!

– Mák zkrvavělý mezi klasy svítí,

v pšeničném planém vlnobití –

oh, jaká krásná neshoda!

Jak refrén písní dávno nezpívaných

by někdo zpíval v ticho slavnostní…

Dva květy rudé tisknu ke rtu svému,

k útěše srdci často zrazenému

toulavá píseň čistým vzduchem zní.

Krev máků piju rety horečnými.

– Má úroda, má duše, vzejde-li?

Zní píseň svobody

– teď básníka přeruším a upozorním na to, jak zní Mahenova píseň svobody:

Zní píseň svobody tak měkce,

dlouze,

přízvukem smutným o mé trpké touze

však sní teď alt v ní jemný, nesmělý.

Svoboda jemná, nesmělá, povšimněme si.

10

www.mzm.cz

A touto básní bych se rozloučil:

Jde večer velkým smutkem smutným...

Jdou ulicí tvou žebráci.

V špinavých hadrech přejdou mimo,

ten zpříma, ten se potácí,

ten vyhrožuje, proklíná,

a ten zas v pláči vzpomíná –

– Neslyšel´s? – V planém hluku včel

Jako by buben zazvučel…

Má večer svoje kouzlo tiché.

Však proto nehleď na ženy!

V hedvábných šatech přejdou mimo

ty ctnostny a ty zkaženy –

z nich každá úsměv na líci

jde vstříc své vlastní vichřici –

– Neslyšel´s? - V planém hluku včel

jako by buben zazvučel…

Den za dnem víc mé srdce stůně

a marně bolest přemáhá.

Co chtěl jsem dříve, nepostačí:

klid pevný, pevná rozvaha.

Slyš! Kterak buben vábí zas:

Je války čas! Je války čas!

A kdo jím srdce omámí,

jde za námi – jde za námi!

Jde za námi – jde do budoucího života, do života, který Mahena ještě čekal. Dnes víme víc, než roce 1907 věděl sám

Mahen: že to bude život sice nezavršený, ale přesto krásný a plodný. I když v něm jiné aktivity nakonec převáží poezii.

Podtitulem „Co žije z Mahena II“ se pořad přihlásil ke stejnojmennému

setkání z roku 1992: v turbulentní polistopadové

době, u příležitosti výročí Mahenova narození, se Jiří

Hájek spolu s hosty zamyslel se nad tím, co z Mahenova

díla hovoří k tehdejším divákům a čtenářům. Debatovali režiséři

Alois Hajda a Miloš Hynšt a také literární vědec Štěpán

Vlašín, za recitačních vstupů Ladislava Lakomého. Pořad

zůstal zachován na videozáznamu: několik slov, o Mahenově

přednesu nové básně „Pozdrav svobodné vlasti“ 28. října

1918, zaznělo již v úvodu, sestřih pořadu zhlédli pak návštěvníci

ve druhé části svátečního podvečera. Závěrečná

slova režiséra Hynšta přimějí k zamyšlení i dnes:

Mám za to, že inspirativní síla Mahenovy osobnosti má

větší hodnotu než jeho vlastní dílo. (…) Ústy Janošíka zabouřil

„Keď ste si ma upiekli, tak si ma aj zjedzte!“, ale

současně sám o sobě napsal, že je tak pln lásky, že by objímal

i strom potopený pod vodou. (…) Je to velice pěkný

obraz, byl pln lásky, kterou chtěl rozdávat až k sebezničení,

takříkajíc. Kladu si otázku, jestli už v té představě člověka

ponořeného pod vodou není jisté sondování cesty k bezživotí.

Nevím, jestli sondováním této cesty není i jeho postava

domkáře Buřila ve hře V pasti, který své sociální

problémy řeší sebevraždou. (…) Těžko se mi o tom mluví,

protože to je delikátní věc, nejhlubší, intimní, nejvnitřnější,

nejpodstatnější věc, která by neměla být znesvěcována

zveřejňováním. Ale na druhé straně si myslím, že je

potřebí dobrat se až k Mahenově existenciální podstatě.

A jestli to neučiníme v plném rozsahu, tak ani v plném

rozsahu nepochopíme jeho dílo. Mahen také volal po deseti

tisících donkichotech, to se mi taky ohromně líbí. Literární

historie interpretuje Cervantesova dona Quijota

jako parodii na rytířský román středověku. Myslím, že

Mahen viděl dona Quijota zcela jinak, nic parodického,

naopak, viděl v něm krásného člověka, hluboce citově založeného,

s vypěstovaným smyslem pro čestnost, pro fair

play, člověka, který chtěl pomáhat slabým, utištěným,

ukřivděným, člověka, který měl své ideály, a pro tyto své

ideály byl ochoten položit život. A člověk s ideály ve společnosti,

která je bez ideálů, se vždycky jeví jako blázen.

Po takovýchto bláznech, snílcích, idealistech – ne ve filozofickém

slova smyslu, ale ve smyslu mravním – Mahen

volal. (…) V této věci žije Mahen dnes velice silně, protože

naše doba je doba bez ideálů. Je to doba člověka-spotřebitele.

(…) lidé se za svůj život museli učit dvěma, třem, čtyřem

dějepisům, a ty dějepisy byly navzájem protichůdné,

popíraly se. Ideály, které snad člověk někdy měl, se postupně

bořily a boří a dneska stojíme před úkolem zase

nějaké vytvořit. (…) Ideál je něco, co je před námi, k čemu

cílíme, a nedovedu si představit mířit k cíli a mít ideál za

zády, jak to dneska vypadá. (…) Chtěl jsem tedy jen upoutat

pozornost na to, jestli není Mahen živý také ve svém

odkazu mravním.

Podnětní hosté, inspirující myšlenky, vnímavé publikum.

1992, 2019–2022?

Vznikne nová tradice?

(jih)

www.mzm.cz

M revue

11

▲

M událost

Snímek Ondřeje Sekory a jeho nejpopulárnějšího

hrdiny z konce třicátých let.

ONDŘEJ

SEKORA:

Mravenčí a jiné práce

V roce 1959, kdy Ondřej Sekora slavil šedesáté narozeniny, mu chtěl

Adolf Kroupa uspořádat v brněnském Domě umění autorskou výstavu.

Kvůli různým komplikacím se však tento plán podařilo realizovat až v roce

1962. Jednalo se o vůbec první velkou galerijní prezentaci, jíž se tento

rodák z Králova Pole dočkal. Je tedy možná symbolické, že v roce 2019,

kdy od Sekorova narození uplynulo sto dvacet let, se v brněnském Moravském

zemském muzeu uskuteční vernisáž další ambiciózní sekorovské

přehlídky. Výstava nazvaná „Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce“, nainstalovaná

v Dietrichsteinském paláci od 18. 12. 2019 do 30. 6. 2020,

sice možná nebude největší ze všech dosud konaných, zato se určitě

bude moct pochlubit jinými primáty.

Návrat domů

Začněme ale od začátku. Ondřej Sekora

(1899–1967) byl pozoruhodně

všestranný tvůrce, jehož nejslavnější

hrdiny zná i dnes, více než padesát

let od jeho smrti, v podstatě každé

malé dítě. Sekorova stopa v české

(potažmo československé) kultuře je

nepřehlédnutelná, a tak lze skutečnost,

že se Moravskému zemskému

muzeu podařilo v letech 2015 a 2016

získat větší část Sekorovy pozůsta-

12

www.mzm.cz

losti, brát jako mimořádný úspěch

této instituce. Velké poděkování

přitom náleží Sekorově dědičce

MUDr. Janě Kolar, která akvizici

umožnila a podmínky předání nastavila

skutečně velkoryse.

S trochou básnické licence je tedy

možno říct, že se Ondřej Sekora po

letech konečně vrátil domů, jelikož

v Brně žil až do roku 1927. Depozitář

Moravského zemského muzea,

v němž je Sekorův fond uložen, pak

dokonce leží jen pár set metrů od

Sekorova rodného domu.

Detektivní průzkum

přinesl nová poznání

Pozůstalost, která zahrnuje více než

tisíc originálních kreseb, deníky, korespondenci,

fotografický a výstřižkový

archiv, česká i zahraniční vydání

Sekorových knih a mnoho dalších

pozoruhodných artefaktů, si vyžádal

několikaleté zpracování, jehož

výsledkem je řada zajímavých objevů.

Díky průzkumu korespondence

a deníků, který často měl vzrušující

podobu detektivní práce, se například

podařilo objevit neznámého

Sekorova hanáckého mecenáše,

který spisovatele a výtvarníka podporoval

za druhé světové války

a jehož potomci stále uchovávají

sbírku Sekorových výtvarných děl.

Podobně se povedlo nalézt a zkontaktovat

dnes již sedmdesátiletého

penzionovaného středoškolského

profesora, který si coby malý, výtvarně

mimořádně nadaný chlapec

v padesátých letech se Sekorou intenzivně

dopisoval a dodnes uchovává

jeho listy s radami i komentáři

dobového výtvarného provozu. Sekorův

výstřižkový archiv také inspiroval

výpravu do Národní knihovny

v Paříži, kde se podařilo zjistit

mnoho nových informací o tvůrcově

spolupráci s francouzskými periodiky.

A podobných nálezů, které

dále pomohly zpřesnit naše představy

o Ondřeji Sekorovi, bylo samozřejmě

mnohem více.

Překvapivě silná a pozitivní byla

také reakce ze strany veřejnosti,

když se rozšířila zpráva, že Moravské

zemské muzeum má Sekorovu

pozůstalost. Tato vlna navíc zmohutněla

po odvysílání sekorovského

dokumentu České televize, na němž

Moravské zemské muzeum významně

participovalo. Drobní soukromí

dárci (někteří přímo ze Sekorovy

širší rodiny) tak fond Ondřeje

www.mzm.cz

M revue

13

M událost

Ilustrace Hrubínovy veršované Pohádky

o řepě, Mateřídouška 1945.

Sekory nezištně obohatili o další originály,

dopisy i jiné pozoruhodné

artefakty, a doplnili tak nové dílky

do mozaiky stále plastičtějšího autorova

obrazu.

Kromě toho se velmi rychle potvrdilo,

že umístění Sekorovy pozůstalosti

do sbírek Moravského zemského

muzea bylo nadmíru praktické

i s ohledem na univerzální zaměření

této instituce. Zatímco Oddělení

dějin literatury se přirozeně zhostilo

utřídění a zhodnocení Sekorovy novinářské,

literární, ilustrátorské i komiksové

tvorby, jiná muzejní pracoviště

mohla výrazně přispět ke

zpracování dalších částí Sekorova

fondu. Vstup Oddělení dějin divadla,

jež má samo ve své podsbírce

cenné sekorovské artefakty, byl

velmi přínosný u tvorby z oblasti

loutkového i činoherního divadla,

Entomologické oddělení se zapojilo

zrestaurováním a zdokumentováním

Sekorovy sbírky hmyzu a v případě

některých dílčích souvislostí přispěli

svou radou i specialisté z Historického

oddělení, Oddělení dějin

hudby a dalších. U osobnosti s tak širokým

záběrem, jako byl Ondřej

Sekora, tedy bylo opravdu smysluplné,

že jeho dochovaný archiv

neskončil v klasické

výtvarné galerii nebo

v Památníku národního písemnictví,

ale právě v Moravském zemském

muzeu.

Čím vším byl, byl rád

(a dobře)

Předestřené souvislosti také nabídly

logický a přitom nový klíč k připravované

výstavě – nepředstavit Ondřeje

Sekoru pouze jako kreslíře

a tvůrce autorských knih, ale blíže se

zaměřit i na řadu jeho dalších aktivit.

První oddíl výstavy proto představuje

jeho práci pro Lidové noviny,

kde byl v letech 1921 až 1941 za -

měst nán, ale i spolupráci s dalšími

periodiky z meziválečného, válečného

a poválečného období. Část

věnovaná Sekorově malířskému dílu

umožňuje návštěvníkům nahlédnout

do dosud téměř neznámého

světa jeho privátního uměleckého

snažení. Prostor zasvěcený Sekorovi

vypravěči a knižnímu ilustrátorovi

ukazuje, jak se z autora obrázkových

seriálů pro dětský koutek a sportovní

rubriku Lidových novin krok

za krokem stal klasik domácí literatury

pro malé čtenáře. Další oddíly

všem zájemcům přibližují Sekorovu

entomologickou sbírku a připomínají

jeho aktivity na poli propagace

14

www.mzm.cz

sportu, včetně zásadního přínosu

pro domestikaci ragby v Československu.

Část věnovaná divadlu a audiovizuálním

médiím prezentuje Sekorovu

spolupráci s brněnskou

loutkovou scénou Radost na přelomu

dvacátých a třicátých let, výtvarné

návrhy pro jevištní adaptace

Ferdy Mravence po roce 1936, úspěchy

v prostředí gramofonového průmyslu,

podíl na prvním českém

loutkovém filmu, ale i zatím úplně

neznámé zásluhy na přípravě

prvních dětských pořadů České televize

v padesátých letech. Na zájemce

pak v expozici o rozloze 200

metrů čtverečných čeká rovněž promítací

místnost, kde jsou k vidění

dva krátké dokumenty z šedesátých

let, a samozřejmostí je i dětská linka,

která se prolíná celou výstavou. Je

totiž přirozené, že výstava cílí na návštěvníky

všech věkových kategorií

– poměr nostalgického vzpomínání

na dětství i objevování nových informací

a souvislostí si každý může nastavit

podle svého naturelu.

Ilustrace z knihy Jana Hostáně a Ondřeje

Sekory Žertíky pro malé čertíky, Josef Hokr

1948.

Ilustrace ze Sekorovy knihy Sedm pohádek,

SNDK 1964.

www.mzm.cz

M revue

15

M událost

Akvarelové zátiší, bez datace.

Studie ženského aktu, 1957.

Publikace přidá detaily

Výstavu z pochopitelných důvodů

provází také stejnojmenná výpravná

publikace. Je-li muzejní prezentace

primárně založena na komentovaném

vizuálním sdělení, monografie

umožňuje mnohé dopovědět textem

do výrazně většího detailu, ale též

doplnit další obrazové souvislosti.

Podobně jako výstava čerpá i kniha

z autorského zázemí Moravského

zemského muzea, a tak se na ní

kromě Hany Kraflové a autora této

stati, kteří působí v Oddělení dějin

literatury, podíleli rovněž Jaroslav

Blecha a Andrea Jochmanová z Oddělení

dějin divadla a Jiří Procházka

z Entomologického oddělení. Ty

dále doplnili odborníci z Akademie

věd, Janáčkovy akademie múzických

umění, Masarykovy univerzity, Palackého

univerzity a dalších institucí.

Kromě okruhů zpracovaných na

výstavě si kniha podrobněji všímá

i některých dalších, jako například

vývoje Sekorových občanských

a politických postojů nebo vlivu

jeho díla na mladší autory z nejrůz -

nějších oblastí umění. Velkorysá je

také obrazová část monografie, která

zahrnuje jak ukázky z notoricky

známých děl, tak i kresby desítky let

nevydané nebo nikdy nepublikované,

bohatý soubor fotografií ze Sekorova

rodinného archivu i další vizuální

doklady o jeho životě

a tvorbě. Knihu vydává Moravské

zemské muzeum ve spolupráci s nakladatelstvím

Akropolis a její grafickou

podobu dostalo na starosti stu-

16

www.mzm.cz

Reprodukce nejstaršího dochovaného originálu

kresby pro Lidové noviny, 1921.

Ilustrace ze Sekorovy knihy Ferda Mravenec,

Josef Hokr 1936.

dio Symbiont, které už získalo několik

ocenění v soutěži o nejkrásnější

knihu roku.

Začal-li tento text připomínkou

starších sekorovských výstav, nabízí

se podobně i skončit. Když v Moravské

galerii proběhla v roce 2000 výpravná

připomínka tvůrcových

stých narozenin, obdržela každoročně

vyhlašovanou vnitrogalerijní

cenu za nejnavštěvovanější výstavu

této instituce. Ačkoli počet návštěvníků

jistě nepředstavuje jediné kritérium

úspěchu a kvality, věřme, že

se i přehlídce Ondřej Sekora: Mravenčí

a jiné práce podaří upoutat širokou

veřejnost. Především ale dou -

fáme, že se jí povede opět poněkud

více rozšířit povědomí o jménu

a díle této pozoruhodné a vrstevnaté

osobnosti.

Tomáš Prokůpek

Oddělení dějin literatury MZM

Art © Ondřej Sekora – heir,


Na setkání s berlínskými dětmi, 1960.

www.mzm.cz

M revue

17

▲

M událost

Pavel Jirásek:

Sekora byl gentleman

Pohledem dokumentaristy zpracoval příběh průkopníka dětské knižní

tvorby Ondřeje Sekory brněnský režisér Pavel Jirásek. Jeho snímek Ondřej

Sekora – Práce všeho druhu, na němž pracoval i s odborníky Moravského

zemského muzea, měl televizní premiéru letos na podzim jako připomenutí

120. výročí Sekorova narození, s jeho promítáním se počítá i v rámci

výstavy MZM v Dietrichsteinském paláci. Sekorovo dílo i jeho životní osud

jsou ve filmu představeny prostřednictvím rozhovorů s předními odborníky

z několika oblastí, včetně rozhlasu, televize, filmu i divadla. „Už řadu let

se zaměřuji programově na témata, která souvisejí sice s regionem, ale

svým významem přesahují minimálně do Evropy, mnohdy i do světa. Ondřej

Sekora je jednoznačně takovým případem,“ vysvětluje Jirásek, proč

nabídl dramaturgům ČT právě Sekoru.

Už od počátku u toho musí být

přítomen také dramaturg, což byl

v tomto případě Martin Polák. Ten

přes své mládí se věnuje často podobným

monografickým snímkům,

proto má s archivní prací

v rámci studia mimořádné zkušenosti.

Ještě než začnete natáčet,

musíte prozkoumat, co všechno je

zachováno, ale také zdali k tomu

získáte přístup a práva. Samotné

natáčení je pak vlastně překvapivě

krátké, třeba jen deset dní….

Zajímal jste se nějak o jeho práci

už dřív, nebo až teď při shromažďování

materiálu pro film?

Kdysi jsem se dlouhodobě podílel

na natáčení dnes už legendární kulturní

revue Kultura.cz, v jejímž rámci

jsem se poprvé setkal s odborníkem

na českou komiksovou scénu Tomášem

Prokůpkem, kurátorem výstavy

o Sekorovi, a od té doby jsme se

spřátelili. Já sleduji jeho práci a on

mojí, zvláště pokud jde o publikace

o loutkách, kterých jsem napsal několik.

Pokaždé, když se setkáme,

máme o čem hovořit, a když mě

Tomáš oslovil, zdali bych nenapsal

jednu z kapitol pro novou sekorovskou

publikaci, kterou připravuje pro

MZM, v podstatě ihned mne napadlo,

že je to zároveň skvělá příležitost

k prvnímu komplexnějšímu dokumentárnímu

filmu o této osobnosti.

Samozřejmě, že mě tvorba Sekory zajímala

už dříve, zejména loutkářská,

dokonce jsem o jeho avantgardních

marionetách několikrát psal.

Jak dlouho jste na filmu pracoval?

Na snímku tohoto typu se pracuje

zpravidla rok a půl až dva roky.

Zjistil jste o Sekorovi něco, co vás

překvapilo?

Opakovaně mě udivuje, stejně

tak v případě příběhu Ondřeje Sekory,

silná pozice meziválečného

Brna na mapě české a evropské kultury.

Chápu, že bylo tehdejším

zemským městem, jehož význam

postupně upadl zákonem o krajském

zřízení z roku 1948, ale kvalita

i početnost meziválečných společenských

a kulturních produkcí

tehdejší doby byla mimořádná.

Dnes se stále mezi sebou přesvědčujeme,

jak je Brno významným

městem kultury, přičemž často jde

o kulturu dovozovou. Pro město je

18

www.mzm.cz

však podstatná původní kultura,

která vzniká v prostředí a od

umělců žijících v Brně. V případě

Sekory šlo o redakci Lidových

novin, která sídlila v Brně a do níž

šéfredaktor Arnošt Heinrich přivedl

řadu skvělých novinářů,

s nimiž vytvořil významný celo -

státní deník. Právě tento muž dal

talentovanému Sekorovi možnost

k reportérskému pobytu v Paříži

a jeho dalšímu rozvoji.

V dokumentu je využito celé řady

cenných, doposud nepublikovaných

archívních materiálů z pozůstalosti

Ondřeje Sekory včetně jeho

autentických biografických vzpomínek

zachycených na filmu či zvukových

pásech – kde jste je objevil?

Přípravě monografického historického

a archivního dokumentu

vždy předchází průzkum podobný,

jako když tvoříte odbornou vědeckou

práci, jen s tím rozdílem, že

význam a potenci zdrojů hodnotíte

prizmatem použitelnosti ve filmovém

vypravování a jazyce.

Ve filmu se střídají originální záběry

s dotáčkami – proč jste volil

takovou formu?

Filmové záběry, které se se Sekorou

zachovaly, vznikly až po roce 1950,

a to už mu bylo přes padesát let.

Chceme-li ukázat to, co je zaznamenáno

jen ve vzpomínkách, denících

a jiných dobových dokumentech, nezbývá,

než sáhnout k filmovým rekonstrukcím.

Navíc film se chová

zcela odlišným způsobem než

kniha, kde všechno můžete složitě

opisovat. Film je reduktivním médiem

a musíte naopak vše vyjádřit

pregnantně a ve zkratce. A to umí

právě filmové rekonstrukce…

Dokumentarista Pavel Jirásek.

Filmové rekonstrukce umožňují sdělit potřebné

ve zkratce, proto mají svoje místo

i v dokumentu o Ondřeji Sekorovi.

Ilustrace z knihy Malířské kousky brouka

Pytlíka, Josef Hokr 1940.

www.mzm.cz

M revue

19

M událost

Nutno podotknout, že třeba Český

rozhlas se o sekorovské zvukové

snímky dobře stará a publikuje je.

Jiné je to se snímky ve filmových

archivech, zejména v Národním

filmovém archivu a z produkce tehdejší

ČST. Tam to vlastně čeká na

svou příležitost, tedy podmínkou

musí být vznik nějakého dalšího

filmu, kde lze tyto záběry zužitkovat.

Také mladí režiséři a scénáristé často

více inklinují k jiným typům dokumentů,

především sociálním a společenským,

kde užívají jiné postupy,

a historickým analytickým dokumentům

se vyhýbají jako pracným

a nudně tradičním.

Bylo i něco, co se vám naopak nepodařilo

objevit?

Nejvíce nám chyběly konkrétní

a adresné záběry z protektorátu

i Říše, zejména pracovních táborů,

kde Sekora pobýval. Je to proto, že

jich je samozřejmě málo a pak, jsou

v cizině – na což nám naše skrovné

rozpočty nestačí…

A je třeba prostředí té pracovny

autentické?

Autenticita dohrávaných filmových

sekvencí je vždy ovlivňována

možnostmi. Budete-li mít rozpočet

hodně vysoký, nic nebrání tomu,

aby filmový architekt vytvořil autentický

interiér na 100 procent. Pokud

pracujete se skrovnými možnostmi,

snažíte se přiblížit duchu doby

a místa. Moje žena, scénografka

Marie Jirásková, samozřejmě vycházela

z dobových fotografií, takže

třeba Ondřej Sekora u pracovního

stolu je téměř přesnou rekonstrukcí.

Jen detaily se drobně liší, ale to, myslím,

není zcela podstatné. Je důle-

⊳

Kreslený vtip pro deník Práce, 1947.

S vedením loutek při natáčení pomáhal

i Jaroslav Blecha, šéf Oddělení dějin divadla

MZM.

20

www.mzm.cz

žité, aby dobové prostředí vyznělo

autenticky a dávalo divákovi možnost

identifikovat styl a dobu.

Je obdivuhodné, že se vám podařilo

najít i nějaké pamětníky…

Film na rozdíl od knižní monografie

vysloveně vyžaduje co nejvyšší

míru autenticity, a proto v něm

pamětníci, ať už jsou jejich vzpomínky

jakékoliv, mají vždy významné

místo. Při pátrání po pamětnících

vždy hodně pomohou

lidé, kteří se Sekorou zabývají dlouhodobě:

členové rodiny, literární

vědci a redaktoři. V případě Ondřeje

Sekory navíc tyto zachycené

paměti mají značný význam, protože

jde o lidi s vysokým věkem,

a těchto pamětníků soustavně

ubývá…

Jak se vám spolupracovalo s MZM

a jeho odborníky?

S vědci a muzejníky z MZM spolupracuji

dlouhodobě, s různými

odděleními vznikla celá plejáda

úspěšných i na festivalech oceněných

snímků. Výběrem: Karel Absolon

(2005), Johann Gregor Mendel

- neustálá výzva (2009), Za

svobodné Brno (2016) nebo Vánoční

strom republiky (2016). Je

k tomu plodnému svazku potřeba

ještě něco dodávat?

Sekora byl evidentně příznivcem

všeho nového, viz jeho zájem

a spolupráce s tehdy vznikající televizí.

Jak si myslíte, že by obstál

dnes, v době internetu a sociálních

sítí?

Omlouvám se, ale nejsem úplně

příznivcem spekulací, co by – kdyby.

Pravděpodobně by ho tato média

zajímala, podobně jako tehdejší rozhlas,

divadlo, gramofonový průmysl

a začátky televize. Je to ale spíše

otázka vkusu doby a naladění dětí.

Dnešní děti jsou přece jen formovány

nabídkou současných médií,

která je často povrchnější a lacinější

nežli elegantní Sekora.

Vy jste odborníkem v oboru historických

loutek – z tohoto pohledu

hodnotíte Sekorův přínos a vliv

jak?

Ondřej Sekora v roce 1929 navázal

spolupráci s brněnským souborem

Loutkového divadla Radost.

O vytvoření návrhů loutek ho požádal

operní tenorista Národního divadla

v Brně Valentin Šindler, který

byl autorem široce populární postavy

typického Hanáka Matěje Křópala

z Břochovan, jehož zpopularizoval

především díky novému

médiu rozhlasu a ilustrovanému seriálu

v Lidových novinách. Bylo

tedy jasné, že i loutková podoba rázovitých

postav divadla musí být

podle návrhů Ondřeje Sekory.

Vznikla tak řada sekorovských karikatur

s velkými hlavami, ke kterým

patřili kromě Matěje Křópala

z Břochovan také tetka Křópalka,

Joséfek Melhuba, Pan domácí Hypolit

Šebánek z Prahy, Cvoček

a sportovci Hnát a Patrčka. Tyto

postavy hrály především revuální

humorné a karikaturní scénky pro

dospělého diváka, představovaly typické

regionální charaktery, které

mluvily místním žargonem či nářečím,

a přitom měly výtvarně avantgardní

tvarosloví.

Známé jsou filmy Hermíny Týrlové,

ale upřímně, nevím, jak přitažlivé

jsou pro dnešní malé děti. Myslíte,

že je to opravdu tak, že Ferda Mravenec

by měl dostat ještě novou

šanci na plátně a jakou by takový

snímek měl mít podobu, loutky

nebo kreslený film?

Několik Sekorových výtvarných

či literárních postav je nadčasových.

Proto musíme počítat s tím,

že budou lákat tvůrce ke zpracování.

Je tomu podobně jako u dvojice

Spejbla a Hurvínka Josefa Skupy.

Když se ale podíváte třeba na snímek

Hurvínek a kouzelné muzeum

z roku 2017 vidíte, jak všeobecně

oblíbené a legendární loutkové

postavy byly vyprázdněny a výtvarně

i dramaturgicky zcela podlehly

mainstreamovému tlaku. Dětem je

to možná jedno, ale mně, jako kulturnímu

historikovi, nikoliv. To se

může Sekorovi lehce stát také…

Okřídlené literární dilema zní

u Sekory jednoznačně: Koho volíš,

Ferdu, nebo Pytlíka? Koho měl

podle vás raději Sekora, do koho se

projektoval? A kdo je bližší vašemu

srdci?

Já to mám podobně jako Ondřej

Sekora. Chtěl bych být Ferdou Mravencem,

ale mám pocit, že jsem

Broukem Pytlíkem. Ale pozor,

i Brouk Pytlík má v Sekorových knihách

svůj vývoj. Z legračního vychloubačného

všeználka, který v jakékoliv

praktické situaci selže, se

později stane dobrosrdečná a tvůrčí

broučí osobnost, velmi podobná

Ferdovi…

Jak byste si přál, aby po zhlédnutí

vašeho snímku Ondřeje Sekoru

vnímali diváci, jak jste jim ho chtěl

představit?

Vyjádřím to posledními slovy

v našem filmu: Ondřej Sekora byl

gentleman, pracovitý a invenční člověk,

byl to Někdo…

(jih)

Foto: Radek Miča, Česká televize

Art © Ondřej Sekora – heir,


www.mzm.cz

M revue

21

▲

M výstavy

Vždycky jde o dřevo,

říká František Vítek

„Mluví se o mne jako o loutkáři, ale

není to tak docela pravda. Jsem řezbářem

- sochařem a loutky jsou jen

jedna část mé produkce,“ tvrdí sám

o sobě výtvarník František Vítek, který

v září 2019 oslavil devadesáté narozeniny.

Životního jubilea se dožívá v relativně

dobré kondici a hlavně v neustálé

činorodosti, jejímž potvrzením

se stala i výstava František Vítek – devadesát

vůní dřeva v Mramorových

sálech Biskupského dvora MZM, zahájená

na sklonku října.

„Dřevo, to nejsou polínka do pece.

Všechno dřevěné má svoji krásu, svůj

život. Než jsem se dostal definitivně

k loutkám, pracoval jsem mimo jiné

ve fabrice na hudební nástroje.

A právě tam jsem poznal dřevo jako

něco nádherného. Dělaly se tam

housle, klarinety, fagoty z všelijakého

exotického dřeva. Rukama mi prošla

škála různých brazilských dřev, ebenu,

i ty odřezky byly tak překrásné, že

jsem si je po hrstech odnášel domů,

aby neskončily v plamenech, a zkoušel

je zpracovávat většinou na šperky či

talismany,“ vzpomíná sochař.

Vysokého věku se, jak sám neustále

skromně, ale důrazně podotýká, dožil

zejména díky své ve všem spřízněné

oddané životní partnerce, inspirativní

ženě Věře. Koneckonců tomu napovídá

i jejich společná šedesátiletá

tvorba, hlavně loutkářská, v níž autorství

jednoho či druhého lze jen stěží

oddělit. Léta se již o Vítkových mluví

s naprostou samozřejmostí jako

o uměleckém tandemu a jejich scénografické,

herecké, dramaturgické i režijní

progresivní počiny jsou v kontextu

vývojových přeměn českého

loutkového divadla považovány za

unikátní a zásadní. Sochařské dílo

Františka Vítka, na něž se soustředila

výstava Devadesát vůní dřeva, zůstává

však zatím docela neznámé.

Všechny prezentované artefakty

nové výstavy jsou ze dřeva, vytvářené

často metodou „alla prima“, jen sporadicky

ozvláštněné mosaznými či železnými

komponenty. Představují bohatou

škálu předmětů od miniatur až

po rozměrné objekty, od šperků, abstraktních

plastik až po figurální

skulptury. Přitom vlastnosti dřeva –

druh, tvar, struktura, barva, stáří,

anomálie – sehrávají vždy zásadní inspirační

roli při vzniku myšlenky a jejího

uměleckého rozvíjení. V loutkářské

tvorbě vychází František Vítek

z tradičních technologií všemožných

typů loutek a mechanických figur,

ale suverénně překračuje hranice jejich

archaické podoby. Vytváří tak

přirozené překlenutí mezi starým

a novým. Pro jejich výtvarnou kvalitu

je lze směle označit pohyblivými sochami.

Svojí volnou tvorbou, převážně

sochařskou, se pak František

Vítek řadí nejspíše k nové generaci

surrealistů, o čemž svědčí jeho častá

inspirace uměním přírodních národů,

bájeslovím a podobně. „Věřím,

že vystavený reprezentativní ´vzorek´

umožní návštěvníkům proniknout

alespoň nakrátko do hlubin umělecké

duše tohoto zaklínače dřeva,“ podotýká

kurátor výstavy a vedoucí Oddělení

dějin divadla MZM Jaroslav

Blecha.

„Moje díla jsou chválou dřeva.

Schovávají se za určitou podobu, ale

ta je jen úctou k použitému materiálu.

Je to moje vyznání. Dřevo nikdy nemůžete

znásilnit, musíte se mu poddat,

musíte vyhovět tomu, co vám

říká, jinak se vám neodevzdá. Často

jsem zklamaný, když vidím artefakty

některých jiných výtvarníků, dělané

proti smyslu dřeva,“ říká František

Vítek a doplňuje: „Nemáme právo

poroučet přírodě, ona přikazuje nám

a my jsme jen oběti. Nešel jsem na sochařství,

abych nějak oslňoval.

Vždycky jsem ke dřevu přistupoval

jako k něčemu vzácnému.“ Což potvrzuje

i Devadesát vůní dřeva v Mramorových

sálech MZM.

(jih)

Foto: Filip Fojtík

Šimkůj i putování

za toskánským

sluncem

S pravidelností metronomu se střídají

komorní výstavy v Památníku

Leoše Janáčka MZM. Letošní podzim

tu zahájil výtvarník Jaromír

Šimkůj, autor, který není návštěvníkům

galerií tolik znám, ač jeho výtvarný

projev přináší mnoho pozoruhodného.

Šimkůj pracuje s ko vem,

především ocelí, a vytváří pozoruhodné

minimalistické instalace, jejichž

hlavním tématem je konfrontace

geometrických tvarů, jejich

plošnosti a hmoty, ale i řádu a nahodilosti.

Výstava s poetickým názvem

Bylo mi je líto… byla ve svém průběhu

dvakrát reinstalována a nabídla

tak návštěvníkům památníku

hned tři pozoruhodné instalace

během pěti týdnů svého trvání.

22

www.mzm.cz

V říjnu na Šimkůje navázal další zajímavý

autor – Otakar Slavík, malíř

a kreslíř, který je považován za jednoho

z nejvýznamnějších koloristů

v českém výtvarném umění. Jeho

Toskánský deník se vrací k šťastným

dnům, kdy se umělec, tehdy již žijící

v exilu, vydal se svojí ženou a manžely

Binarovými z Mnichova s jejich automobilem

na letní putování. Oba muži

se dohodli své vjemy, dojmy a pocity

zaznamenat, Binar písemně, Slavík

výtvarně. Plánovaný Toskánský deník

měl mít sedm exemplářů, Slavík vytvořil

proto sedmkrát devět kreseb

a obálku. Tento cyklus byl také vystaven

i s ukázkou Binarova rukopisu

v prostorách Janáčkova památníku.

Z kreseb malovaných olejovými barvami

na dětských barevných papírech

vyvstává Itálie své doby – Slavík zachytil

nejen středomořskou uvolněnost

a svobodu, ale nevyhnul se ani

politickým odkazům: obrázek,

v němž na sebe poněkud nečekaně

strhává pozornost srp a kladivo, je

odkazem na modenské městské slavnosti

spojené s komunistickým tiskem.

Sled kreseb není důležitý, každý

z listů stojí sám za sebe. Nejedná se

ani o žádnou výtvarnou stylizaci,

kresby jsou prostým záznamem, který

nemá jiný cíl, než se radovat. Z toho

důvodu byl podle kurátorů výstavy

vybrán Slavikův Toskánský deník pro

Janáčkův dům.

(jih)

Foto: F. Fojtík

Univerzitní insignie

po dvou desetiletích

opět společně

Dvě výročí, šest univerzit, jedno muzeum,

devět dnů a čtyřicet vitrín. To

je v několika číslech „vizitka“ mimořádné

výstavy, která se uskutečnila

v polovině listopadu v Dietrichsteinském

paláci Moravského zemského

muzea To se stalo jejím odborným

garantem. Po takřka dvaceti letech se

tu podařilo vystavit společně na jednom

místě rektorské i děkanské insignie

a univerzitní archiválie i s originálními

exponáty všech šesti vysokých

škol se sídlem v Brně. „Vlastní akademické

klenoty vystavují jednotlivé

univerzity ne až tak výjimečně. Unikátní

v tomto případě je, že se nám

podařilo logisticky vše sladit tak, aby

se prezentovaly v jedné místnosti

opravdu všechny brněnské školy, však

taky příprava zabrala skoro rok. Ale

pokud vím, v konání takto integrované

výstavy insignií patří Brnu tuzemské

prvenství. Vše sladit a dohodnout

bylo o to těžší, že jde o živý

materiál, tedy insignie běžně používané

například při promocích a různých

univerzitních ceremoniálech,“

uvedl za realizátory Jiří Morávek z reklamní

společnosti SNIP & CO.

Společné vystavení talárů, žezel a řetězů

rektorů a děkanů i dalších symbolů

pěti veřejných vysokých škol

a jedné státní navazovalo na krátkodobé

prezentační expozice v roce

1994, 1999 a v roce 2000, kdy byly insignie

takto společně k vidění v rámci

projektu Brno - univerzitní město.

Letos mohli návštěvníci obdivovat

klenoty Vysokého učení technického

v Brně (rok založení 1899), Veterinární

a farmaceutické univerzity Brno

(1918), Masarykovy univerzity (1919),

Mendelovy univerzity v Brně (1919),

Janáčkovy akademie múzických

umění v Brně (1947) a Univerzity obrany

(která vznikla v roce 2004, její

přímou předchůdkyní ale byla Vojenská

akademie založená 1951). Výstavu

doplnily insignie brněnských primátorů

spolu se symboly a historickými

dokumenty města Brna. „A také řetěz

jihomoravského hejtmana, což je trochu

rarita, protože ten se používá jen

výjimečně,“ podotkl Jiří Morávek.

„Jsem velmi ráda, že se výstavu poda -

řilo uspořádat právě letos, v roce 2019,

kdy slavíme 30 let svobody a připomínáme

si také 80. výročí od uzavření českých

vysokých škol v roce 1939. Je

symbolické, že budou univerzity znovu

pohromadě,“ uvedla k výstavě brněnská

primátorka Markéta Vaňková.

Insignie jsou výsostným znakem

univerzit již od středověku. Zpočátku

odrážely mimořádné postavení univerzit

ve středověké společnosti, v novověku

se staly symbolem důstojnosti

a práv univerzity a jejich funkce je

především reprezentativní. K univerzitním

insigniím patří především

žezla a řetězy, které spolu s taláry

slouží k označení akademických hodnostářů.

Insignie se používají při promocích,

inauguracích rektorů, udělování

čestných doktorátů a dalších

vysokoškolských slavnostních shromážděních,

i k prezentování vysoké

školy na veřejnosti.

Zřejmě nejmladší z vystavených insignií,

autorem kterých je akademický

sochař Michal Vitanovský, patřily

Mendlově univerzitě v Brně. Byť škola

sama si právě letos připomínala sté výročí

své existence, nové insignie si pořídila

teprve před osmi lety v souladu

s novým názvem univerzity a vizuálním

stylem. Jednotícím prvkem rektorských

a děkanských řetězů i žezel

www.mzm.cz

M revue

23

M výstavy

jsou symbolické hrachové kuličky,

jako odkaz na Gregora Johana Mendela,

který právě na hrachu prováděl

své genetické experimenty.

Tradičním způsobem, jímž obvykle

vysoká škola získávala svou základní insignii,

bylo její věnování zakladatelem

univerzity či jinou významnou osobností.

Masarykově univerzitě věnoval

rektorský řetěz s medailí osobně ve 30.

letech prezident Tomáš Garrigue Masaryk.

A stejně jako životní peripetie

osobností spojených s brněnskými univerzitami

mnohdy odrážejí dějinné

události, promítá se historie i do osudů

insignií. Například na dodnes užívaném

řetězu rektora dnešní Veterinární

a farmaceutické univerzity se stále skví

původní název Vysoká škola zvěrolékařská

– byla totiž vůbec první vysokou

školou založenou samostatným československým

státem (a v pořadí druhou

vysokou školou založenou v Brně). Zajímavý

je také osud rektorského řetězu

Vysokého učení technického v Brně,

který byl dokončen a předán škole

v roce 1915. Z obav před zabavením

během první světové války byl však raději

uschován v rektorátní pokladně

a poprvé byl použit až o rok později při

pohřbu prvního rektora brněnské techniky,

profesora Karla Zahradníka.

Atraktivní jsou i použité materiály,

z nichž jsou insignie vyrobeny. Například

kožený límec rektorského řetězu

Janáčkovy akademie múzických umění

je z marokénu, tedy kůže marocké kozy.

Řetěz zdobí mozaika s ručním pozlacením

a mosazná rytina portrétu Leoše

Janáčka. „Insignie každé školy jsou bez

nadsázky klenoty, pro každou školu

mají navíc jen obtížně vyčíslitelnou historickou

hodnotu. Jsou však také cennými

po umělecké stránce. Na jejich

návrzích se podílejí přední výtvarníci,

designeři nebo šperkaři. V našem případě

je autorem insignie z roku 2000

sochař Otmar Oliva,“ připomněl tiskový

mluvčí JAMU Lubomír Mareček.

Výjimkou mezi všemi rektory je pak ten

Univerzity obrany, který nosí namísto

rektorského žezla meč, vyjadřující vojenský

charakter školy. Jde o kopii historického

českého meče z období gotiky

v provedení ze stříbřitého kovu se zlatým

zdobením. „Bráno z historického

hlediska má svoji logiku i skutečnost, že

zastřešující institucí výstavy se stalo

právě Moravské zemské muzeum, které

si před dvěma roky připomínalo dvousetletí

své existence. Běžně si totiž dnes

málokdo uvědomí, že jde vlastně o nejstarší

,vědeckou akademickou instituci‘

v Brně, jak původně Františkovo muzeum,

dnešní MZM, charakterizuje

Ottův slovník naučný,“ podotkl s úsměvem

jeho ředitel Jiří Mitáček.

Výstavu insignií doplnila expozice

věnována 30. výročí od sametové revoluce

(1989) a výročí 80 let od uzavření

vysokých škol a potlačení studentských

demonstrací v době

protektorátu (1939). Veřejnost měla

na výstavu vstup zdarma, dopoledne

byla vyhrazena pro školy.

„Osobně usiluji o to, aby mohli

Brňané a návštěvníci našeho města

obdivovat unikátní akademické klenoty

častěji. Aby výstava univerzitních

insignií dostala pravidelný

režim, například každých pět let,

protože Brno je významným univerzitním

městem a středoevropským

vzdělávacím centrem,“ dodala k možné

budoucnosti výstavy insignií a archiválií

primátorka města Brna

Markéta Vaňková.

(jih)

Foto: Archív VUT v Brně

O cestě ke svobodě:

Říkáme jí sametová…

Listopad 1989 se stal dějištěm přelomových

historických událostí, které

zásadním způsobem předurčily

směr době, v níž dnes žijeme. Samotné

vystižení klíčových okamžiků

sametové revoluce může být

jistě pojato jako působivá prezentace

mezní historické zkušenosti, při níž

získávají důležitost jevy a skutečnosti

jindy upozaděné. Avšak pohled

zahleděný pouze do událostí

převratných dní konce roku 1989

v sobě skrývá nebezpečí, že se toto

období vyjeví jako čistě ikonická

sféra na míle vzdálená naší lidské

všednodennosti.

Autoři výstavy Říkáme jí sametová,

která je k vidění od 13. listopadu

do 5. ledna v přednáškovém

sále Dietrichsteinského paláce, se

proto rozhodli věnovat historicky

širšímu záběru, a to se zaměřením

na brněnské a moravské poměry.

Všeprostupujícím motivem výstavy

tak není samotná sametová revoluce,

ale příběh cesty naší společnosti

ke svobodě. Přirozeně nejde

o souvislé vyprávění, návštěvník si

jednotlivé střípky celkového sdělení

složí sám.

Je důležité připomínat, že i v době

tvrdého totalitního režimu byly

osoby i skupiny, které svým myšlením

i konáním totalitě vzdorovaly

a vytvářely tak podhoubí pro celospolečenskou

konfrontaci v časech

k tomu nazrálých. Dějinný význam

disentu a samizdatové kultury vystihnul

v době záhy po převratu spisovatel

Jan Trefulka: „Pojetí celé naší revoluce,

revoluce s holýma rukama,

s minimem nenávisti a horou dobré

vůle, vzniklo v samizdatové literatuře.

K vítězství dobré věci je vždycky

zapotřebí hrdinství obojího typu,

trpělivého, které zdánlivě pro pouhé

slovo dává všanc léta života – a toho

na náměstích, které bolí a nakonec

rozhoduje, ale které by bez prvního

bylo pouhým bezcílným výtržnictvím.“

(Vidím, co vidím. Lidové noviny,

5. 1. 1990). Výstava tedy věnuje

24

www.mzm.cz

pozornost také některým klíčovým

momentům a prvkům protirežimní

aktivity v době normalizace s důrazem

na brněnské prostředí.

Další prezentované materiály

podkreslují proměnu obecného společenského

ovzduší ve vztahu k režimu

v posledních letech před převratem.

Ke slovu tu přicházejí

masově podepisované petice i rozsáhlé

protirežimní demonstrace. Je

rovněž poukázáno na historickou

důležitost rozvolnění situace v rámci

celého východního bloku.

Podání samotného období převratu

se spíš než na kroniku událostí

soustředí na důležité hybatele revolučního

dění, na klíčové dobové postoje

i nadčasová poselství. Velký

prostor je přirozeně věnován studentským

organizačním, propagačním

a publikačním aktivitám,

včetně pohledu do nezbytného zázemí,

které studentům vysokoškolské

prostředí v různé míře poskytovalo.

Vyzdvižena je též role divadel,

která se stala hlavními podporovateli

studentských protestů a centry

veřejného dialogu. Nebylo možno

opomenout též osobnost Václava

Havla a vznik a působení Občanského

fóra. Podchycena je i vícevrstvá

úloha ozbrojených složek, které

na jednu stranu byly výběrově nástrojem

represí, na stranu druhou

vstřícný postoj mnoha jejich zástupců

k revolučním změnám byl

jedním z podstatných momentů celého

procesu obrody. Stranou nezůstala

ani komunikace studentů s venkovem

či připomínka dění v exilových

komunitách. Výstava též prezentuje

list kardinála Tomáška, věnovaný

všemu lidu Československa, připomínající

svatořečení Anežky České

v Římě 12. listopadu 1989 a zdůrazňující

neodlučitelnost práva na víru

od ostatních demokratických práv.

Silným momentem byl protestní lidský

řetěz, který ve výmluvném gestu

vzájemnosti a solidarity propojil náměstí

Svobody s bohunickou věznicí,

kde bylo zadržováno několik

politických vězňů.

Časový horizont výstavy uzavírá

panel zaměřený na první svobodné

volby po převratu v červnu 1990.

V mnoha ohledech až výsledky těch -

to voleb završily listopadové (i před -

listopadové) události a zahájily

novou éru v naší zemi. Použitý citát

z písně Karla Kryla Možná někdo to

ví, kam ty koleje vedou… ovšem naznačuje,

že cesta ke svobodě, lidskosti

a kultivovanosti nikdy nekončí.

Doprovodný program k výstavě

zahrnoval rovněž veřejné čtení a besedu

v přednáškovém sále Dietrich -

steinského paláce. Čtení nazvané

„Sametové“ odkazy zprostředkovalo

myšlenky vybraných oponentů normalizačního

režimu související

s převratem. Texty vycházející

z fondů oddělení ODKAZ představily

Jiřího Grušu, Milana Jelínka,

Pavla Kohouta, Boženu Komárkovou,

Miloslava Petruska, Jaromíra

Procházku, Rogera Scrutona, Jana

Šimsu, Jana Tesaře a Jana Trefulku.

Beseda 1989 svedla dohromady studenty

středních škol a přímé účast -

níky listopadových událostí – Janu

Jelínkovou, která jako jedna z mála

pedagogů stanula ve stávkovém výboru

brněnské filozofické fakulty,

Petra Oslzlého, organizátora stávky

divadel a zakládajícího člena Občanského

fóra v Brně, a Milana Uhdeho,

jenž působil v letech 1990–1992 jako

ministr kultury, pak poslanec

a první předseda Poslanecké sněmovny

samostatné ČR.

A závěrem je namístě ještě glosa

k názvu výstavy Říkáme jí sametová.

Autoři záměrně zvolili mírný odstup

od zaužívaného označení. Střet se

státní mocí totiž rozhodně nebyl

žádný samet. Nenásilný postup protestujících

však ono sametové označení

do značné míry opodstatňuje

a dává celému procesu společenské

obrody nadčasový všelidský duchovní

rozměr, z něhož můžeme

čerpat i dnes.

Demeter Malaťák, ODKAZ MZM

Foto: Archív MZM

www.mzm.cz

M revue

25

▲

M názor

Lebka „princezny“ z Býčí skály.

Foto: Archív MZM

VIZUÁLNÍ

ANTROPOLOGIE:

Tváří v tvář historie

Lidská lebka. Nejčastěji ji považujeme za symbol nicotnosti a pomíjivosti

fyzického světa, lidských zkušeností; vyjadřuje koloběh života

a smrti. Představuje také duchovní porozumění a symbol znovuzrození.

Překvapivě však bývá lebka také symbolem vitality a inteligence,

neboť je schránkou pro mozek. V lidech na první pohled budí respekt

a strach, často také odpor, jako by tento artefakt nebyl součástí člověka,

jako by posmrtná část lidského těla mohla sama o sobě někomu

ublížit. Projevujeme tím především strach ze smrti, pokud ne, tak snad

alespoň úctu k těm, kdo už odešli na věčnost. Je to ale lebka jako

nositel obličeje, hlava jako celek, které mají odjakživa výsadní postavení

napříč všemi kulturami. Právě tato část těla je ta, kterou vnímáme

jako první, vybaví se nám, když vzpomínáme na konkrétní osobu, dokonce

podle tváře máme sklon si o člověku vytvářet při prvním setkání

představu, dělat si názor o jeho povahových rysech, i když víme, že

soudit na první pohled není dobré.

Možností, jak na lebku nenahlížet

s obavami a despektem, může být

skryt i v metodě antropologické rekonstrukce

podoby člověka, pomocí

které se pokoušíme vybraným osobnostem,

ať už známým nebo neznámým,

znovu navrátit tvář právě

podle jejich lebky.

Metody rekonstrukce v současnosti

prožívají celosvětovou renesanci

a nacházejí široké využití

především v historické, prehistorické

a forenzní antropologii. Historie

této metody sahá přitom vlastně

až do 7. století před naším letopočtem,

ale na skutečně vědeckou bázi

byla postavena teprve až v 70. letech

20. století, kdy zkoumání vztahu

mezi tvarem lebky a tvarem obličeje

bylo významně obohaceno a zpřesněno

využitím ultrazvuku.

Přesné definování tloušťky měkkých

tkání u živých mužů a žen různých

populací umožnilo standardizaci

empirických dat a značný rozvoj

metodiky. Unikátní způsob rekonstrukce

obličeje pouze podle lebky

umožnilo vytvořit teprve zjištění, že

mezi tvarem lebky a jejím pokryvem

existují konkrétní a korektní závis -

losti. O to se zasloužil především

ruský učenec Michail M. Gerasimov

(1908–1970), který se problematice

věnoval celoživotně a roku 1950 založil

Laboratoř plastické rekonstrukce

na Akademii věd v Moskvě.

Tato laboratoř dodnes hraje velmi

důležitou roli v oboru a její výstupy

je možné sledovat po celém světě.

V roce 2008, jako studentka antropologie

na Přírodovědecké fakultě

Masarykovy univerzity v Brně,

jsem prošla individuálním, intenzivním

kurzem na zmíněném praco-

26

www.mzm.cz

višti a od té doby se snažím problematice

systematicky věnovat. Bezpochyby

důležitý zlom nastal v roce

2014, kdy jsem začala externě spolupracovat

se sochařem Mg.A. Ondřejem

Bílkem. V historii metodiky

je tato kombinace (antropolog x sochař)

častou, oblíbenou a velmi výhodnou,

protože umožňuje kombinaci

znalostí z různých oborů.

Vždyť samotná metodika lehce balancuje

mezi světem vědy a umění.

Sochař tak zajišťuje kvalitní technické

zpracování a modelaci, antropolog

dbá na správnost výstupu

z vědeckého pohledu a omezuje

subjektivnost. Ondřej prošel krátkodobým

školením v ruské laboratoři

v roce 2016 a 2017 a oba s laboratoří

nadále udržujeme blízký kontakt.

Po vzniku Centra kulturní antropologie


muzea v roce 2016 již byla realizována

celá řada rekonstrukcí, které

vzbudily nad očekávání značný

ohlas. Se vzrůstajícím zájmem laické

i odborné veřejnosti o výsledky naší

práce vyvstala potřeba zřetelněji zakotvit

tuto činnost v rámci CKA

s výhledem realizace dalších projektů

v oblasti antropologické rekonstrukce,

k čemuž v současnosti

slouží Laboratoř antropologické rekonstrukce“

MZM (LAR). Snahou

LAR je prezentace bohatství významných

antropologických nálezů

z různých sbírkových fondů laické

i odborné veřejnosti formou trojrozměrných

modelů podob člověka,

vytvořených muzeologicky velmi

atraktivním způsobem. Vědomě

upřednostňujeme tuto v současnosti

velice žádanou formu prezentace,

kterou můžeme vnímat jako v dob-

Antropoložka Eva Vaníčková a sochař Ondřej

Bílek s figurou neandertálskeho muže

v Moravském krasu.

Foto: Archív MZM

Šamanka z Dolních Věstonic ve výrobním

procesu...

Foto: Archív MZM

Náhled na připravované projekty.

Foto: Archív MZM

www.mzm.cz

M revue

27

M názor

rém smyslu „konkurenci“ forenzní

antropologii, využívající digitální

technologie (vycházející však ze stejných

rekonstrukčních principů),

která je často aplikována jak v kriminalistice,

tak také v odborné antropologické

literatuře. Postup realizace

trojrozměrných modelů

sochařsky je časově i materiálně náročnější,

pro muzejní výstupy však

v době přesyceností digitálními

médii vhodnější a pro návštěvníky,

ale také odborníky, doufejme, atraktivnější.

Metoda rekonstrukce podoby je

ale stále problematika s mnoha neznámými

a je velmi nereálné očekávat

jako výsledek zcela přesnou podobu.

Na základě lebky je možné rekonstruovat

hlavní charakteristiky

lidské hlavy s určitým stupněm přesnosti.

Jde spíše o aproximaci, rekonstrukce

může odhalit typ obličeje,

který mohl existovat – pozice a všeobecný

tvar hlavních rysů mohou

být rekonstruovány přesně, ale

jemné detaily jako vrásky, záhyby

kůže jsou nevyhnutelně spekulativní,

protože se na lebce jejich poloha

ani parametry nezachovávají.

Vždy se budeme potýkat s mnoha

kritiky, kteří tato omezení staví nad

důvěryhodnost metody a vytvořené

podoby pro ně poté nebudou nikdy

akceptovatelné. Přesto navzdory

všem úskalím, které metoda obnáší,

se stává stále více oblíbenou formou

identifikace. Její význam není jen

vědecký, ale je především přínosný

a srozumitelný laické veřejnosti,

která má možnost hlouběji se seznámit

s vlastní historií, a to atraktivním

způsobem vizuální antropologie.

Eva Vaníčková, LAR MZM

Od princezny přes světce

po evoluční řadu…

Laboratoř antropologické rekonstrukce (LAR) presentovala

již několik společných prácí. Rekonstrukce

tváře šamanky z Dolních Věstonic, rekonstrukce

tváře princezny z Býčí skály, přesná anatomická rekonstrukce

neandertálce, figura magdalénského

lovce, rekonstrukce muže ze Závisti, figura neandertálského

lovce, rekonstrukci sv. Jana Nepomuckého.

Aktuálně rozpracovanými projekty jsou antropologická

rekonstrukce podob obětovaných žen z Krumlovského

lesa (výzkum Doc. M. Olivy, rovněž instalace

těžební šachty s lidskými obětmi ve stálé

expozici Pavilonu Anthropos), včetně antropo-genetického

zkoumání. Rekonstrukce podob Velkomoravanů

(výzkum Doc. L. Galušky), reliéf Svatopluka,

rekonstrukce muže z největšího hrobu na Sadské

výšině. V návaznosti na zamýšlenou rekonstrukci

stálé expozice Pavilonu Anthropos rovněž vzniká

modelace kompletní evoluční řady člověka, včetně

nejnovějších vývojových článků, jejichž ztvárnění je

v kontextu nejmodernějších vědeckých výzkumů

a poznatků. V České republice nejsou zatím důkladně

prezentovány důležité nálezy, jako Homo naledi,

Homo floresiensis, Homo ergaster, Australophitecus

sediba.....

28

www.mzm.cz

Magdalénský lovec

(Ranis, Německo)

Model lovce z magdalénienu, tedy

z „období lovců sobů“, kultury, jež

se vyskytovala na konci poslední

glaciálu, kdy se po odeznění posledního

ledovcového maxima

klima mírně oteplovalo a zvlhčovalo.

Lovec je ztvárněn včetně dobového

oděvu a doplňků, jako je

např. pelerína z koňské kůže,

oštěp s vrhačem, nebo měšec

z močového měchýře.

Sv. Jan Nepomucký

(Svatojánské muzeum v Nepomuku)

Pravé ostatky svatého Jana Nepomuckého

jsou uloženy v hrobce

svatovítské katedrály a jejich studium

je v současnosti značně komplikováno.

Proto na základě metrické,

kresebné a fotografické

dokumentace, která je k dispozici

po prof. E. Vlčkovi z výzkumu světcových

ostatků z roku 1972, vznikl

co nejpřesnější model světcovy

lebky, jenž mohl dále sloužit pro

samotnou rekonstrukci podoby.

Světec je záměrně zobrazen bez

atributů, ačkoli právě ty u ikonografií

prozrazují, který ze světců

před námi stojí.

Princezna z Býčí skály

(Pavilon Anthropos, MZM)

Podkladem pro bustu se stala

jedna z lebek, nalezených Heinrichem

Wankelem v roce 1872 v jeskyni

Býčí skála. Lebka tzv. princezny

sehrála v dějinách poznání

vzácného nálezu ze starší doby železné

v Býčí skále tajemnou a dodnes

neobjasněnou roli. Jedenáct

roků po objevu Heinrich Wankel,

„otec moravské archeologie“, odprodal

celou svou rozsáhlou

sbírku do Vídně, kde se záhy stala

součástí expozic Přírodovědného

muzea. Pouze lebka této ženy zůstala

součástí depozitáře MZM.

S lebkou jsou dávány často do kontextu

při výzkumu nalezené zlaté

šperky (záušnice), proto se pro ni

dlouhodobě ujalo pojmenování

„Princezna“.

www.mzm.cz

M revue

29

M názor

Muž ze Závisti

(Národní muzeum)

V průběhu výzkumu brány na keltském

oppidu Závist byla objevena

jáma s deponovanou lidskou lebkou

(datována kolem poloviny 1.

století př. Kr.). Nález byl interpretován

jako lidská trofej „tête coupée“,

původně patrně umístěná na

bráně. Jednalo se o lebku jedince

mužského pohlaví, mladého dospělého

věku. Na lebce jsou patrné impresivní

fraktury v levé polovině

kosti čelní.

Šamanka z Dolních Věstonic


Nález pohřbu ženy, učiněný v roce

1949 v Dolních Věstonicích archeologem

Bohuslavem Klímou, svým

významem představuje paleoantropologický

materiál první kategorie

v celosvětovém měřítku. Nález spadá

do období lovců mamutů, staří

okolo 28.000 let. Pozůstatky asi pětačyřicetileté

ženy jsou po antropologické

stránce velmi zajímavé. Lebka

šamanky nese znaky traumatického

zranění obličeje, jež se podílelo na

nerovnoměrném růstu obličejové

části, a tím také na celkové podobě

této ženy. Oprávněně se snad můžeme

domnívat, že i toto traumatické

zranění ji mohlo předurčit

k významné roli ve spirituální sféře

v rámci šamanistického pojetí světa.

Figura neandertálského lovce

(Muzeum Dr. A. Hrdličky, Humpolec)

Dlouholeté výzkumy středního paleolitu

v Evropě jednoznačně ukazují,

že obraz myšlenkově omezeného

neandertálce každodenně

bojujícího o holý život je nesprávný

a že musíme náš postoj zásadně

přehodnotit. Stále častěji zjišťujeme,

že neustále docházelo

k technologickému, ekonomickému

i symbolickému vývoji těchto

lidí, takže na konci středního paleolitu

bylo jejich chování naprosto

srovnatelné s nově příchozími anatomicky

moderními lidmi.

Anatomická rekonstrukce neandertálce


Model neandertálského lovce se odlišuje od populace anatomicky

splňující anatomické požadavky i moderních lidí. Bylo celkově robustní,

požadavky na antropologickou rekonstrukci,

spíše podsadité s výraznou

vznikl na základě kopií muskulaturou, charakteristické delším

dostupných kosterních pozůstatků

trupem, oproti kratším výrazně

z různých evropských lokalit. Neandertálské

svalnatým dolním končetinám.

tělo vykazuje celou

30 řadu specifických znaků, kterými

www.mzm.cz

M příběh

▲

Nepřipomenout v M revue 50. výročí legendární

expedici do Austrálie, by snad ani nebylo možné.

Zatímco původní nepříliš originální záměr byl

otisknout texty samotných účastníků, náhoda,

byla-li to náhoda, tomu ale chtěla jinak.

Přečíst si tak můžete příběh skoro nový,

který sice s výpravou velmi úzce souvisí,

odehrál se však teprve nedávno. A vy, mladší,

kterým i půlstoletí zpět připadá trochu jako doba

kamenná, se můžete seznámit s putováním

statečných mužů proti proudu času ve vzpomínkách

jednoho z nich, etnografa Stanislava Novotného,

který působil jako sekretář výpravy.

www.mzm.cz

M revue

31

M příběh

KROKODÝL

malovaný odzadu

Je 16. září 1969. Bunganial, syn stařešiny Mandarka, s maximálním soustředěním

dokončil pod skalním převisem svoji kresbu. Hlinku, předevčírem

vylovenou ze dna řeky, si již před chvílí pro potřebné zvlhčení vložil

do úst. Nyní ji vyprsknul na skálu přes svoji ruku. Její obrys namísto podpisu

tu, v Arnhemské zemi na severu Austrálie, bude možná už navždy

připomínat, že jejími původními obyvateli byli Rembarankové…

Pocta osmi statečným

Je pátek, 30. srpna roku 2019. V promítacím

sále Pavilonu Anthropos

Moravského zemského muzea je pocitově

nejmíň pětatřicet stupňů.

V jen o něco málo větším vedru putovali

před rovným půlstoletím členové

australské expedice Moravského

zemského muzea vedené

antropologem Janem Jelínkem.

A dnes, po padesáti letech – jako

připomenutí této expedice – znovu,

byť jen ve filmu, ožívá jejich mimořádné

úsilí, vědecký zápal i odvaha,

s níž se tehdy vypravili v souladu

s tehdejším programem UNESCO

najít domorodce kmene Rembarranga

(přepis jejich jména se do

dnešních dnů zjednodušil na Rembaranka),

jejichž území se nacházelo

v neprobádané části vnitrozemí

Arnhemské země, a řadu měsíců

dokumentovat jejich život. Zatím

z projekčního plátna již zmizel Bunganialův

krokodýl a dál se tu odvíjí

cesta skupinky statečných a jejich

neméně hrdinné Pragovky V3S poloostrovem

v severovýchodní části

Severního teritoria, který na Arnhemskou

zemi překřtil anglický mořeplavec

Matthew Flinders. Jméno

zvolil na počest stejnojmenné lodi,

jež byla součástí nizozemské námořní

výpravy, která objevila zdejší

pobřeží v roce 1623, a za svůj název

vděčila nizozemskému městu Arnhem.

Austrálci na tomto území žijí

podle nálezů kamenných nástrojů,

mezi něž náleží údajně i nejstarší kamenná

sekera na světě, několik desítek

tisíc let.

I když uši a zrak, přizpůsobené

klipovitosti současnosti, si na líné

tempo záběrů a nezvykle pomalu

čtený komentář musejí chvíli zvykat,

nejde o snímek starý. Nikomu z přítomných

diváků, mezi nimiž jsou

převážně archeologové, antropologové

a další odborníci MZM, to však

nevadí. Většinou totiž už přinejmenším

tuší, že podobně jako Bunganial

začal proti našim běžným

zvyklostem malovat svého krokodýla

od ocasu, i příběh tohoto zvláštního

snímku s jednoduše výstižným

názvem Expedice Rembaranka

1969 se odvíjí vlastně odzadu. Bílá

písmena v zšeřelém sále dělají tečku

na neobvyklou projekcí: „Film

vznikl na počest osmi mužů, kteří

byli ochotni vydat se do jednoho

z nejméně pohostinných koutů

světa, aby podali svědectví o tom, že

vůle k životu tzv. primitivních lidí

a jejich způsob myšlení jsou pokladem,

který významně obohacuje

naši někdy příliš pyšnou civilizaci.“

Zhruba hodinový dokument je totiž

32

www.mzm.cz

M revue

33

M příběh

Kameraman: Vrožina byl občas nucen změnit povolání a sáhnout do útrob

terénního landrovera, za jehož volantem najezdil v buši 2 500 km.

Spolupráce scenáristy Milana Švihálka (vpravo) a kameramana

a režiséra Jiřího Vrožiny trvala jen 11 let, ale výrazně se zapsala

do historie ostravské televize.

novým dílem sestaveným ze starých

filmů natočených při výpravě do

Austrálie, o nichž se už všichni domnívali,

že jsou navždy ztracené.

„Je to vlastně skoro zázrak,“ říká

vedoucí Centra kulturní antropologie

MZM Petr Kostrhun, na něhož

se zhruba před osmnácti měsíci obrátil

penzionovaný televizní dramaturg

Milan Švihálek z Ostravy. „Ptal

se, zda Moravské zemské muzeum

nechce spolupracovat na novém

zpracování filmů, které syn kameramana

výpravy Jiřího Vrožiny objevil

ve věcech po otci. V několika krabicích

s 16mm filmy byly nesestříhané,

poměrně kvalitní záběry zachycující

putování expedice po

australské buši. Neváhal jsem ani

chvíli,“ upřesňuje Petr Kostrhun.

Přátelství ze střižny

Nikdo z expedice už dnes není mezi

živými. Mnohé z exponátů, které

tehdy přivezli, náleží však dodnes

k největším cennostem sbírek MZM,

i když povětšinou čekají na svoji

důstojnou prezentaci. Aby nic

z toho, co uvidí, nepřišlo vniveč,

oslovil tehdy Jan Jelínek také mladého

kameramana ostravské televize

Jiřího Vrožinu, aby se k expedici

rovněž připojil. Nikoliv náhodou,

Vrožina měl za sebou natáčení

v Brazílii nebo v Turecku a účastnil

se několika potápěčských a námořních

výprav.

Tajemný svět původních obyvatel

Austrálie vzrušoval a přitahoval

nejen vědce z Evropy. Do přímého

kontrastu s civilizovaným světem,

který stále více ovládaly moderní

technologie, se tu dostávala možnost

poznání způsobu života, jaký vedli

naši předkové před stovkami let

v době kamenné. Putovní výstava

s cennými nálezy nadchla po návratu

expedice návštěvníky například

v Polsku či Maďarsku. Z natočeného

materiálu připravilo ostravské

televizní studio šestidílný barevný

seriál Za lidmi doby kamenné, který

se stal v roce 1971 vlajkovou lodí začínajícího

druhého programu Československé

televize. „Když se Jirka

Vrožina vracel domů, do Ostravy,

vítali jsme ho s kolegy na mošnovském

letišti, kde jsme pro něj dokonce

rozbalili červený koberec. Vynadal

nám sice, co blbneme, ale

ocenil to, smysl pro humor mu

nikdy nechyběl,“ vzpomíná Milan

Švihálek na kolegu, s nímž připravil

řadu nejrůznějších dokumentů. „Na

seriálu Za lidmi doby kamenné jsem

se osobně sice přímo nepodílel, ale

byl jsem u toho. Ve střižně jsem s Jirkou

současně dokončoval totiž jiný

cyklus, který rovněž vznikl na základě

australské expedice. Takže

jsem sice na jedné straně pouze přihlížel,

ale na druhé jsem byl plně

vtažen do atmosféry jeho vzniku,

která byla opravdu mimořádná,“ vypráví

Švihálek. Společná práce dala

tehdy vzniknout pevnému kama-

34

www.mzm.cz

rádství, jaké se rodí jen výjimečně.

„Setkání s Jirkou Vrožinou mě ovlivnilo

pracovně, to samozřejmě, ale

hlavně lidsky, a to do dnešních dnů,“

neskrývá ani po letech dojetí Milan

Švihálek.

Oba muži bydleli v Havířově, přes

ulici, takže postupně se sblížily i jejich

rodiny včetně dětí. „Jiří byl mezi

kolegy velmi oblíbený, osobitý vypravěč,

který pro jadrné výrazy

nikdy nešel daleko, a o svérázné historky

u něj nebyla nouze. Velmi

dobře si vzpomínám, když popisoval,

jak si Rembarankové pekli klokana

– ty záběry jsou rovněž natočené.

Zastřelené zvíře vykuchali

a s velkou chutí se pustili do natráveného

obsahu jeho žaludku, odporné

směsi nějaké trávy plné bílých

hlístů. Nutili ho to prý jist, ale odo -

lal,“ vypráví Švihálek.

Austrálie podruhé,

tentokrát navždy

Uvolnění konce šedesátých let bralo

postupně za své. Nastupující normalizace

další roky přituhovala. Nálada

ve společnosti se měnila, v televizi

stejně jako v novinách se stupňoval

politický tlak, sílila cenzura. „Rozhodovalo

se autoritativně, bez znalosti

věci, jen z nějakých pochybných

politických důvodů. Když se

natáčelo na vesnici, na záběrech se

nesměl objevit místní kostel a podobných

příkazů a zákazů se objevovaly

desítky. Jirka ten tlak nesl

velmi těžce, takže začal přemýšlet

o odchodu z republiky,“ přibližuje

Švihálek.

Vážně si s myšlenkou na emigraci

Jiří Vrožina pohrával rok dva, ani

pro něj to nebyla pravděpodobně

snadná volba. Definitivně se rozhodl

až v roce 1981. Kam ale odejít,

to věděl přesně. Jako nový, svobodný

domov pro sebe i svoji rodinu,

včetně dvou synů (staršího

Jirky a mladšího Ivoše), vybral –

Austrálii. „Rozhodně to bylo na základě

jeho pobytu s Jelínkovou expedicí,“

je dodnes přesvědčený Švihálek.

O opuštění republiky jej

Poslední fotka kamarádů a spolupracovníků vznikla na schodech studia v červnu 1981,

týden před Vrožinovým odchodem do emigrace.

Při natáčení zábavného magazínu se Jirka s Milanem nechali v roce 1978 vyfotit jako

narozeninová dvojčata.

www.mzm.cz

M revue

35

M příběh

1993, Jiří Vrožina zemřel, aniž měl

příležitost vrátit se z emigrace domů.

V roce 2011 připravilo MZM výstavu

Umění australských domorodců,

která vzdávala hold Jelínkově

expedici z roku 1969. „Hledali jsme

filmy, obrátili jsme se na ostravskou

televizi kvůli seriálu, ale zjistilo se,

že povodeň v roce 1997, která zaplavila

prostory archívu, zasadila Vrožinově

seriálu další likvidační ránu,“

popisuje Petr Kostrhun.

Ostravská kameramanská legenda Jiří Vrožina (14. 3. 1938–21. 5. 1993) s milovanou

kamerou Eclair.

Vrožina informoval dopisem z letadla,

kterým z Jugoslávie směřoval

spolu se svými nejbližšími do Austrálie.

„Text byl strašně naškrábaný,

takže místy na tom tenkém

papíru letecké pošty až nečitelný,

ale moc mě to potěšilo. Jeho odchod

jsem prožíval velmi úkorně,

navíc pro mě znamenal další nepříjemné

následky, což jsem mu

ovšem neměl nikdy za zlé a ani mu

to nevyčítal. Párkrát mi pak ještě

v průběhu let zavolal, já mu telefonovat

nemohl, ale naše hovory byly

stručné a obecné. Dost mě vyváděly

z míry a on postupně pochopil, že

mě tím vystavuje možným komplikacím

hlavně v práci.“

Seriál Za lidmi doby kamenné

skončil, stejně jako jiné práce, pod

nimiž byl Vrožina podepsaný,

v „trezoru“ a nesměl se vysílat.

„Filmy sice ležely v archívu, ale pod

jinými názvy, rozstříhané a různě

poslepované, poničené,“ upřesňuje

Švihálek.

S Jiřím Vrožinou se Milan Švihálek

znovu viděl až v říjnu 1989. „Pozval

mne tehdy do Vídně a strávili

jsme spolu asi dva týdny u našeho

společného kamaráda. Ani Jirka se

ale k seriálu nevracel, o repríze nebylo

možné ani přemýšlet, i vzhledem

k žalostnému stavu, v jakém

materiál byl,“ dodává Švihálek.

O čtyři roky později, v květnu

Nový život

starých záběrů

Je velmi pravděpodobné, že tady by

za jiných okolností příběh nezapomenutelné

expedice i zapomenutých

filmů skončil. Osmero mužů, kteří

prošli Arnhemskou zemí, je po

smrti. Oslovitelní nejsou ani ti, kteří

se podíleli na seriálu. Většinou rovněž

zemřeli, jeden se potýká s následky

vážné nemoci a o posledním

z tvůrčího týmu nejsou už několik

let žádné zprávy. A právě tady se

však začal odvíjet příběh nový.

„Vrožinův duch, jeho zápal pro

věc, se stal pro mnohé tvůrce ostravské

televize legendou. I z toho důvodu

jsem si začal pohrávat s myšlenkou

na vzpomínkový film

a kontaktoval jsem v té věci po letech

jeho ženu Věru, která zůstala

i s kluky v Sydney. Požádal jsem ji

o kontakt na syna Jirku, který se potatil

a pracuje dnes pro televizi…

A pak už to vlastně znáte – ve věcech

po tatínkovi našel krabice se

starými filmy,“ říká Švihálek.

Vrožina junior se nespokojil

pouze s nálezem v surovém stavu.

S pomocí techniků Státního úřadu

pro výzkum domorodců v Canbeře

nechal filmy odborně zdigitalizovat.

Teprve v této podobě se opět vydaly

na dlouhou cestu přes oceán do Evropy,

do České republiky a do Prahy,

kde je koncem srpna 2017 Vrožina

junior předal do rukou Milana Švihálka.

„Nekladl si žádné podmínky,

měl jediné přání: Udělejte s tím, co

budete považovat za vhodné, cokoliv.

Jen o jediné vás prosím: Uveďte,

36

www.mzm.cz

Didgeridoo, klasický hudební nástroj Austrálců

vyzdobený Rembaranky.

že ty filmy natočil

Jiří Vrožina, můj

otec,“ odkrývá Milan Švihálek

další kapitolu příběhu psaného takřka

přes pět dekád a přes půl světa.

Nakonec se ze znovuobjeveného

materiálu podařilo v podstatě

během roku vytvořit jeden hodinový

film a cyklus čtyř pětadvacetiminutových

dokumentů, o který již

projevila zájem celoplošná televize

NOE. Ke spolupráci na tvorbě dokumentů

byl přizván i mořeplavec

a kameraman Richard Konkolski,

společný kamarád Jirky a Milana

z doby před padesáti lety. Konkolski

po emigraci do USA v roce 1982 založil

v Newportu agenturu a vydavatelství

Seven Oceans Video, a natáčel

námořní filmy. Díky této práci získal

velké zkušenosti s technickými otázkami

výroby videoprogramů a kromě

toho si při návratu z emigrace v létě

2016 přivezl takřka nevyčerpatelnou

zásobu tzv. „volné hudby“, z jejíhož

použití nevyplývá povinnost platit

autorům tantiémy. „To nám velice

pomohlo zlevnit výrobu našeho seriálu,“

dodává Švihálek.

Nejde v žádném případě o rekonstrukci

původní verze seriálu Za

lidmi doby kamenné. Některé zajímavé

sekvence z původního Vrožinova

cyklu totiž v nové verzi chybí,

jako například výroba pazourků,

kterou Rembarankové ovládali a členům

výpravy ukázali. Uměleckou

⊳

Bunganial vylovil ze dna billabongu kaolinovou

hlinku potřebnou k malování na skálu.

Výtvarný talent Rembaranků je unikátní. Malují

ale jen to, co vidí kolem sebe v přírodě.

Kolečka uvnitř těla krokodýla jsou prý

vejce, z nichž povstalo celé lidské pokolení.

ani vědeckou

hodnotu nové verze

to však v žádném případě nesnižuje.

Tvůrci znovu prověřili

zbytky zachované z původní verze,

vzhledem ke špatnému technickému

stavu ale nešly použít. Originální

nesestříhané filmy byly však natočeny

vlastně dílem náhody zřejmě

na nejkvalitnější tehdy dostupný

materiál. Ačkoliv televize tehdy vysílala

ještě výhradně černobíle, Vrožinu

už z ostravské televize vybavili

barevným východoněmeckým materiálem

ORWO. V reálných australských

podmínkách se při vysokých

teplotách ukázalo, že ale stejně nevyhovuje.

Protože expedici spolufinancovala

Fordova nadace, zkušený

filmař Jiři Vrožina dokoupil v Sydney

barevný film Kodak za tehdy neuvěřitelných

čtyři tisíc dolarů, což se

nyní ukázalo jako velké štěstí.

„Často jsme zachovali až pětiminutové

sekvence sestříhané ještě samotným

Vrožinou, ale mnohdy

jsme přeházeli některé části třeba časově,

protože v digitalizované podobě

šly v jiném pořadí. Při zpracování

mi velmi pomohly deníky Jana

Jelínka, které mi zapůjčil pan Kostrhun.

Jsou vedené den po dni, velmi

podrobně. Staly se pro mě velmi

cenným materiálem také pokud jde

o komentář, který jsem psal celý

znovu. Důležitý zdroj, z něhož jsem

vycházel, tvořily rovněž archivované

útržky, které jsem všechny pečlivě

přepsal, některé parafrázoval, aby

odpovídaly záběrům. Využil jsem

závěrečné zprávy z expedice a měl

jsem i spoustu dobových materiálů,

www.mzm.cz

M revue

37

M příběh

které vycházely počátkem sedmdesátých

let, jako jsou vzpomínky etnografa

Stanislava Novotného, sekretáře

výpravy, a jejích dalších

účastníků,“ shrnuje svoji mravenčí,

trpělivou a pečlivou práci Švihálek.

Za pozornost stojí i výběr hudby,

která tvoří nedílnou součást dokumentu

Expedice Rembaranka 1969.

Jako podkres k záběrům domorodců

znějí originální nahrávky,

které při expedici zachytil a sesbíral

další z jejích členů, Miroslav Prokopec.

Ten z nich také následně po

příjezdu do republiky sestavil dlouhohrající

desku Lidová hudba Arnhemské

země, která nyní posloužila

k dokreslení autentické atmosféry

snímku.

„Práce na rekonstrukci pro mne

byla krásným návratem o padesát let

zpět. Dělal jsem to s potěšením a zájmem,

naplnilo mi to několik měsíců

života. Jsem velmi rád, že se nám to

podařilo dotáhnout do konce. Nejen

kvůli připomenutí významu expedice,

která v mnohém zůstává dodnes

nepřekonaná, ale kvůli našemu

přátelství s Jirkou Vrožinou. To je

moje poslání tohoto příběhu,“ říká

Milan Švihálek.

Jiřina Veselá

Foto: Archív MZM

a Milana Švihálka

Cesta do doby

kamenné

V průběhu roku 1967 se prvně objevil nápad uspořádat výzkumnou expedici

do vnitrozemí ostrova Nová Guinea. V té době probíhala v západní

polovině ostrova válka mezi Indonésií a Nizozemskem. Cestovat na tato

místa bylo tedy nemožné. Zbývající východní část Nové Guineje byla svěřeneckým

územím OSN pod správou Austrálie. Již od počátku tak bylo

jasné, že cesta na Novou Guineu povede přes Austrálii pro nezbytná víza,

úřední povolení, aklimatizaci a vlastně i z dopravních důvodů, neboť cestovat

na Guinejské území bylo možné právě jen přes Austrálii.

Především z těchto příčin se začal

hledat další důvod, jak také pobyt

v Austrálii účelně využít pro výzkumné

účely. Při studiu odborné literatury

jsme stanovili seznam australských

kmenů, které do této

chvíle z různý příčin unikly vědecké

pozornosti a nikdy u nich nebyl proveden

žádný odborný výzkum. Jedním

z nich byli Rembarrangové

(zvaných též Rainbargo) ze střední

části poloostrova Arnhemská země

na severu Austrálie. Prozkoumání

tohoto kmene se stalo hlavní náplní

chystané expedice a zájem o cestu na

Novou Guineu začal pozvolna vypadávat

z programu. Nakonec došlo ke

kompromisu: expedice pojede do

Austrálie, po prozkoumání Rembarrangů

se vrátí zpět domů a teprve

pak nastane druhá etapa, cesta na

Novou Guineu.

Nastala práce se získáváním finanční

i věcné podpory našich výrobních

podniků a organizací státní

správy. Expedice dostávala podporu

formou darů nebo propagace a vše

se zdálo být na té nejlepší cestě. Snad

vrcholem ze všech darů bylo terénní

skříňové vozidlo Praga V3S, s jejíž

pomocí by expedice mohla v Austrálii

překonat všechny potřebné

vzdálenosti a mít celé vybavení stále

usebe.

Program expedice byl rozšířen,

vedle studia zvoleného kmene domorodců

se rozhodlo o natočení

filmu o Velkém bradlovém útesu

u severoaustralského pobřeží a štáb

expedice se rozšířil o ostravského

kameramana J. Vrožinu a tehdejšího

čs. rekordmana v hloubkovém potápění

J. Daňka z Báňské záchranné

stanice v Ostravě Radvanicích.

Přípravy nadějně pokračovaly až

do srpna 1968 – po invazi „spřátelených“

vojsk na území našeho státu

však bylo jasné, že se sliby našich

vládních složek nebude možné počítat

a expedice se dokonce ocitla

před nebezpečím, že se rozpadne

ještě před zahájením své činnosti.

Pomoc však přišla úplně nečekaná:

Fordova nadace z USA expedici poskytla

stipendium, Air India nabídla,

že dopraví členy expedice do

Sydney za naši měnu a nikoliv za

dolary. Australská vláda rozhodla, že

povolí členům expedice nejen vstup

na její území, ale i vstup do rezervace

Arnhemská země, kde Rembarrangové

žili a kam bez povolení

nemohou vstoupit ani bílí Australané.

Vedle toho Australská vláda

umožnila zapůjčit expedici osobní

vozidlo a platit jeho provoz v době

příprav, dále dvě vozidla Landrover

na cestu napříč Arnhemskou zemí

a nakonec sbírat archeologický materiál,

což zákon dovoloval pouze

australským muzeím a univerzitám.

Všechny tyto okolnosti nakonec

vedly k tomu, že v první polovině

38

www.mzm.cz

roku 1969 se expedice ocitla v Sydney.

Auto se zabaleným vybavením

přivezla do Sydney z Hamburku loď

a členové přicestovali letadlem.

V polovině května expedice vyrazila

na cestu, jejímž cílem bylo město

Darwin v Severním Teritoriu Australského

svazu.

Napříč kontinentem

Trasa výpravy vedla ze Sydney nejprve

jihozápadním směrem přes

celý stát Nový Jižní Wales, krátce se

dotkla oblasti jezer a řeky Murray na

severozápadním výběžku státu Viktoria

a pak zamířila do sousedního

státu Jižní Austrálie. Nedaleko města

Adelaide se natrvalo změnil směr

jízdy expedice na sever. Následovala

cesta vyprahlým a nehostinným krajem

střední Austrálie. Uskutečnilo

se jen nemnoho krátkých zastávek

na pozoruhodných místech, jako

bylo např. Coober Pedy (těžba drahého

opálu) nebo, již na území Severního

Teritoria, Palm Valley (hluboké

údolí se zachovalou původní

australskou florou) a Ayers Rock

(dnes nazývaný původním jménem

Uluru). Toto bylo a dnes již znovu je

posvátným místem domorodců -

z téměř naprosto rovné krajiny se

zdvihá asi 300 m vysoká skála polokulovitého

tvaru, která na obvodu

měří 12 km. Na svazích je mnoho

mělkých jeskyní a skalních převisů,

pokrytých stovkami skalních maleb.

Každičké místo skály hraje důležitou

úlohu v bohatých mýtech zdejších

domorodců kmene Pitjandjara. Se

skupinou z nich se setkali i členové

expedice a získali první sbírkové

předměty pro muzejní sbírku.

Od Uluru pokračovala výprava

stále dál do středu Austrálie. Krátce

se zastavila v městě Alice Springs,

nejdůležitějším místě střední Austrálie,

které sehrálo významnou roli

při kolonizaci australského vnitrozemí.

(…) Zbýval poslední úsek cesty

do Darwinu, administrativního centra

Severního Teritoria. Tam bylo

zapotřebí doplnit zásoby na několik

Malířské potřeby domorodého umělce: paleta z kůry

se třemi "štětci" a hrudka kaolinu upevněná malířem

do větvičky eukalyptu kvůli pohodlnému malování.

Mýtický had Burlung má v duchovním světě Rembaranků zvláštní postavení.

Umí hovořit lidským hlasem a láká domrodce do skal, kde je zahubí.

Ryba baramandi namalovaná tzv. rentgenovým stylem,

tedy včetně orgánů skrytých uvnitř těla.

následujících měsíců a vyčkat příjezdu

dr. J. Jelínka z Brna, dr. M.

Prokopce, který na stipendiu pobýval

v Jižní Austrálii, a konečně na

E. Brandla, pracovníka Státního

úřadu pro domorodce. Ten dobře

znal Arnhemskou zemi a byl průvodcem

expedice při cestě na území

Rembarrangů.

Naopak od výpravy se oddělil

dr. Veselovský, jehož programem

bylo studium chování ptáků v okolí

Darwinu. Vlastní expedice se rozdělila

na dvě části: prvá z nich mířila

www.mzm.cz

M revue

39

M příběh

Výprava absolvovala během devíti měsíců při putování kontinentem

14 300 km, z toho jen 8 000 km po asfaltovaných silnicích.

Voda znamená v Arnhemské zemi život. V kalužích a billabonzích

je většinou tak čistá, že je možné pít ji bez nebezpečí.

na někdejší kmenové území zvoleného

kmene (J. Daněk, J. Vrožina, J.

Jelínek, St. Novotný), zatímco druhá

jela za Rembarrangy, žijící ve farmách

a misiích u hranic domorodé

rezervace (Brinke a M. Prokopec).

Arnhemskou zemí

Arnhemská země je poloostrov na severním

pobřeží Severního Teritoria

spravovaného federální australskou

vládou. Je to ohromné území o ploše

97 000 km² a z toho na jeho západní

části ležící třetina je volně přístupná

všem, kdo se pohybují australským

vnitrozemím. Zbývající dvě třetiny na

východní části poloostrova mají

úplně jiný administrativní režim.

V roce 1931 zde byla založena rezervace

Arnhem Land Aboriginal Reserve,

kam měli přístup pouze domorodci

(bez ohledu na jejich kmenovou

příslušnost) a ti státní úředníci, jejichž

povinností bylo o domorodce pečovat.

Tak tomu alespoň bylo ještě na

konci 60. let 20. století, kdy tam směřovala

expedice. (…)

Expedice vyjela z Darwinu směrem

na jih k městu Katherine, kde

odbočila nejprve na východ a nedaleko

farmy Mainoru vstoupila na

území rezervace. Pohybovala se

v rovinatém území řeky Wilton,

která měla prozatím podobu většího

potoka, ale na rozdíl od mnoha jiných

místních toků měla tekoucí

vodu po celý rok. Na rozdíl od míst

ležících více na jihu ve vnitrozemí

byla porostlá sytě zeleným eukalyptovým

lesem bez jakýchkoliv známek

zásahu lidské ruky. Cesta vedla

proti proudu Wiltonu a brzy se začínala

okolní krajina měnit. Nebyla to

již hladká rovina, terén postupně

stoupal a místy se zvedala pískovcová

skaliska. Čas od času se na písčitých

březích Wiltonu, tam kde byla

jen sporá vegetace, objevoval

zvláštní úkaz. Jako drahokamy tam

zářily kamenné nástroje nebo

drobné úštěpy, vzniklé při jejich výrobě.

Plochy těchto opracovaných

kamenů přes stáří několika tisíc let

nebyly zvětralé a odrážely ostré paprsky

tropického slunce tak mocně,

že nebylo možné je přehlédnout. To

byly první sbírkové předměty expedice

z Arnhemské země. (…)

Po několika dnech čekalo expedici

opravdové překvapení. Brandl zavedl

výpravu k jednomu ze západních

přítoků Wiltonu. Byla to romantická

krajina s příkrými vysokými skalami,

písčitými zátočinami a hustým

lesem. Tam si expedice udělala na

několik dnů tábor a každý den podnikala

výpravy do okolí. Vyjma několika

skalních maleb a nijak bohatých

souborů kamenných nástrojů

nic zajímavého. Až po několika

dnech objevil dr. Jelínek opuštěnou

chýši. Byla velmi prostá – čtyři do

země zapíchnuté pruty, další podobné

pruty je spojovaly asi metr

nad zemí a střechu a jednu stěnu

chýše tvořil veliký plát stromové

kůry. Na jeho vnitřní ploše byl namalován

veliký obraz krokodýla a jakéhosi

netopýru podobnému nadpřirozenému

tvoru. Před chýší bylo

ohniště a několik prázdných želvích

krunýřů. Chata vyzdobená malbami

bylo to největší možné překvapení.

V odborné literatuře jsou i z minulosti

údaje o podobných stavbách

spíše výjimečné. Expedice počkala

dva dny, a když se za tu dobu neobjevil

nikdo, kdo by si na chýši činil

nárok, rozebrala ji a uložila mezi ostatní

dosud získané sbírky.

Po tomto nečekaném nálezu výprava

opustila území, jímž protékala

řeka Wilton a zamířila dál na sever

do střední části území Rembarrangů.

Dalším cílem byl tok řeky Cadell. Na

rozdíl od předešlého Wiltonu to již

nebyl souvislý proud vody, ale série

velkých jezírek, navzájem propojovaných

v době dešťů. Trasa expedice

vedla přímo do středu překrásného

40

www.mzm.cz

skalního města se stovkami věží, kamenných

hřibů a pitoreskních skalisek

s mnoha mělkými jeskyněmi

a skalními převisy. Stěny mnoha

z nich pokrývaly skalní malby

a v písku na zemi se třpytilo neuvěřitelné

množství kamenných nástrojů

– hrotů, čepelí, škrabek a hlavic

sekyr. Učiněný ráj pro každého

archeologa a etnologa. Na příhodném

místě nedaleko jezírka křišťálově

čisté vody a ve stínu mohutných

stromů si členové expedice vybudovali

tábor. Po několik následujících

dnů sbírali nástroje a měřili, fotografovali

a překreslovali skalní malby

z této dosud nepublikované lokality.

Ale to nebylo vše. E. Brandl přivedl

z buše do tábora skupinu domorodců

v čele s jejich nejstarším představitelem

Mandargem. On a jeho

synové obvykle žili ve státem dotované

vesnici Maningridě, která leží

na severním pobřeží Arnhemské

země. Tam domorodci dostávali

jídlo, finanční podporu, oblečení,

zdravotní pomoc, učili se řemeslům,

anglickému jazyku a děti chodily do

školy. Pobyt v Maningridě a dalších

podobných vesnicích nebyl a není

pro domorodce povinný, mohou

kdykoliv odejít, ale zůstávají tam,

neboť je to pro ně pohodlnější. Jen

čas od času menší skupiny odcházejí

do buše a žijí tam po nějakou dobu

jako kdysi jejich předkové. To byla

i situace Mandarga a jeho rodiny.

Vždy po ránu přicházeli do tábora

expedice a ukazovali, jak se vyráběly

oštěpy, vrhače oštěpů, jak se rozdělával

oheň a jak se v zemní peci opékali

klokani. Malovali obrazy na

kůru, podobné těm, které expedice

našla u řeky Wilton. Mandarrg ukázal,

jak se vyráběly kamenné nástroje

a jeho nejstarší syn namaloval na

skalní stěnu velký obraz krokodýla.

Toto setkání se skupinou Rembarangů

trvalo dva týdny. Výsledkem

bylo získání dalších předmětů do

vznikající sbírky a poznání nejen domorodého

způsobu výroby předmětů

každodenního užití, ale i jejich

uvažování a chování.

Ze skalního města u řeky Cadell

expedice odcestovala do Maningridy

na severním pobřeží Austrálie

a po krátké přestávce zamířila směrem

na západ.

Kultura a umění

Austrálců

O Austrálcích se říká, že si svoji kulturu

nenosili v rukách, ale v hlavě. To

velice přesně vystihuje jejich způsob

života před evropskou kolonizací. Byli

to lovci a sběrači, kteří se neustále stěhovali

za lovnou zvěří, jedlými rostlinami

a hlavně za pitnou vodou. (…)

Čím méně používali hmotné předměty,

tím rozsáhlejší byl jejich nehmotný

svět. Měli nesmírně bohatou

mytologii, náboženskou víru a v určitém

smyslu i společenskou organizaci.

Neměli žádné náčelníky ani šlechtu,

všichni si byli rovnocenní, ale chování

starších všichni považovali za vzor

a ten se snažili vždy a ve všem napodobovat.

Vybudovali si velmi komplikovaný

systém manželských tříd, jenž

měl zabránit i jen teoretické možnosti

sňatku mezi příbuznými. V náboženské

víře neznali nějakého nejvyššího

stvořitele, ale nekonečné množství

nadpřirozených sil a bytostí, které vybudovaly

a neustále pozměňují podobu

okolního světa. Ten vznikl

v blíže neurčené Době snů, která

nikdy neskončila a paralelně existuje

dosud. Proto bytosti tohoto mytického

období mohou zasahovat do života

současných lidí. Z těchto důvodu měli

Austrálci mnoho obřadů a rituálů,

kterými mohli ony mytické bytosti

a síly oslovovat i ovlivňovat.

Při těchto obřadech vznikala materiální

umělecká tvorba, kterou

dnes obdivuje celý svět. Pro celou

Austrálii to byly skalní malby nebo

skalní rytiny, a pro Arnhemskou

zemi pak malby na kůře.

Skalní malby a rytiny vznikaly

v dlouhém období tisíců let a žádná

oblast na světě jich nemá tak obrovské

množství. Může se jednat o geometrické

vzory s významem pro nás

neznámým nebo velice realistické

podoby lidí a zvířat. Vedle malovaných,

kreslených, vyrývaných nebo

vytloukaných obrazů a obrazců vznikaly

také šablony, nejčastěji rukou:

stačilo přiložit ruku na stěnu skály

a z úst na ni vyfukovat rozžvýkanou

barvu z bílé hlinky, červeného či žlutého

okru a černého popela. (…)

Kůra stromu Eucalyptus tetradonta

byla v Arnhemské zemi oblíbeným

matriálem na výrobu nejrůznějších

předmětů, např. člunů.

Z kůry se také vyráběly posvátné objekty

používané při zasvěcovacích

a jiných obřadech. Na kůru se mladí

chlapci během iniciace učili malovat

podobu svého mytického předka

a portrét mytické bytosti chránil

nocležníky v chýši z kůry, jakou expedice

našla u řeky Wilton. (…) Autory

maleb na kůře i skalních obrazů,

s výjimkou šablon, byli vždy

muži, kteří prošli zasvěcovacími obřady

a byli tedy považováni za dospělé

členy společnosti - to alespoň

platí pro Arnhemskou zemi. V oblastech

ležících jižně a jihozápadě je

dnes naopak malování obrazů s mytickými

náměty v rukách žen.

Závěr expedice

Členové obou částí expedice se koncem

září sešli v Darwinu. Pomalu

končilo období sucha, na obloze se

počaly objevovat černé mraky, přicházely

první bouřky jako znak nadcházejícího

období dešťů. Mnohem

horší bylo, že se tenčilo množství

peněz ze stipendia Fordovy nadace.

Nepříznivá finanční situace vedla ke

zrušení zamýšlené návštěvy Velkého

bradlového útesu.

K úlevě všech členů expedice

Ústav pro domorodce udělil povolení

k vývozu úplně všech získaných

sbírek. (…)

Koncem zimy 1970 přijela vlakem

do Ostravy expediční pragovka

a všechny nasbírané objekty přešly

do majetku Ústavu Anthropos Moravského

zemského Muzea v Brně.

Druhá etapa expedice, cesta na

Novou Guineu, se nikdy neuskutečnila.

Stanislav Novotný (text byl redakčně

krácen)

www.mzm.cz

M revue

41

▲

M profil

Houby si žijí

svůj skrytý život

RNDr. Vladimír Antonín, CSc.

● narozen 1955

●

1979 – ukončení studia a rigorózní práce a udělení titulu RNDr. – Přírodovědecká

fakulta Masarykovy univerzity (dříve Univerzity J. E. Purkyně), Brno

●

1980-1981 – postgraduální studium, obor mykologie ‒ Přírodovědecká

fakulta Univerzity Karlovy, Praha

●

1991 – obhájení kandidátské práce a udělení titulu CSc. – Univerzita Karlova,

Praha

●

ředitel Přírodovědného muzea MZM a vedoucí Botanického oddělení MZM

● v MZM působí od 1. 8. 1979

42

www.mzm.cz

Foto H. Ševčíková

www.mzm.cz M revue 43

M profil

Bráno pohledem zvenčí, mám

dojem, že muzea a další paměťové

instituce více sázejí na humanitní

vědy… Je to jen můj pocit nebo

zdání?

Možná bychom našli nějaké výjimky,

ale domnívám se, že společenské

i přírodní vědy jsou si v muzeích

rovny a nejde říci, že by na ně muzea

více sázela. Ta větší známost, populárnost

či viditelnost společenských věd

je dána něčím jiným. Že někdo popsal

novou rostlinu nebo houbu, objevil

dosud neznámého brouka, to si většina

lidí přečte, možná i se zájmem,

a řeknou si hmm, no dobrý. Tím to

skončí. Jenže společenské vědy pro ně

otevírají mnohem přitažlivější a bližší

témata: mapují dějiny jejich vlasti, jejich

bydliště, propojují historické události

se současností… A to je to, co asi

lidi zajímá o něco víc: fakt, že se dozvědí

něco o sobě, o něčem, co se jich

bezprostředněji týká.

Byly to ale právě přírodní vědy,

které jsou od úplného počátku spojovány

s Moravským zemským muzeem

a hrály při jeho vzniku důležitou

roli. Postupně se muzejní

organismus proměňoval a spolu

s ním i rozdělení a organizace oddělení.

Považujete současné schéma

za optimální řešení?

Jedním z hlavních důvodů založení

muzea před dvěma stovkami let

moravskou Hospodářskou společností

bylo využít znalostí o zemi

k podpoře zemědělství a průmyslu.

Přírodovědná oddělení proto měla

v muzejní struktuře nezastupitelné

místo. Potupně se během let stabilizovala

jednotlivá oddělení, přibyla

Centra, za nejvýraznější změnu posledních

let v MZM však považuji

vytvoření tří samostatných muzeí –

Přírodovědného, Uměnovědného

a Historického v roce 2014. Do té

doby spadala jednotlivá oddělení

Marasmiellus koreanus, druh popsaný společně

z korejskými spoluautory z území Korejské

republiky. Je to zde široce rozšířený

druh. Foto V. Antonín.

a pracoviště pod jednoho ředitele.

Tímto řešením, které stanoví jasnou

a přesnou strukturu, odpadá spousta

zbytečné byrokracie a současně se

usnadnilo a zpřesnilo řešení úkolů.

V „menším“ měřítku je vše mnohem

praktičtější a můžeme rozhodovat

s lepší znalostí problému.

Jak je Přírodovědné muzeum, které

tvoří Botanické, Entomologické,

Geologicko-paleontologické, Mineralogicko-petrografické

a Zoologické

oddělení, saturováno prostorově? Jen

sbírky Botanického oddělení putovaly

z Biskupského dvora přes hrad

Pernštejn v Nedvědici až… částečně

zase zpátky do Biskupského dvora…

44

www.mzm.cz

??????????

⊳

Společné foto v terénu s kolegy z Korejské

univerzity v Soulu. 1. 8. 2007.

Foto R. Ryoo.

To je samozřejmě složitější. Současný

stav je trochu provizorní, ani

botanika, ani entomologové nemají

vlastní expozici. Část botanických

sbírek máme uloženou od 70. let

20. století na zámku v Budišově

u Třebíče, část byla od roku 1948

uložena v objektu na Preslově ulici

v Brně, kde sídlilo botanické oddělení

až do roku 1998, kdy bylo

s větší částí sbírek přestěhováno do

Brna-Slatiny; mykologická část oddělení

je stále v Biskupském dvoře.

Jiná oddělení mají, kromě Brna,

sbírky také například v Budišově

nebo na Moravci. Výstavba nových

depozitářů v Rebešovicích je tak

pro nás očekávanou událostí a startovací

čárou pro změny. Snad se

brzy dočkáme.

Už několik let se mluví i o nových

expozicích, kde se budou oddělení

Přírodovědného muzea prezentovat.

Kdy se tak stane a máte už podrobnější

představu?

Přírodovědné sbírky jsou chloubou

MZM. Pro jejich prezentaci by

mělo být vyhrazeno po rekonstrukci

d’Elvertovo křídlo Biskupského

dvora, předtím se ale musí pro Geologicko-paleontologické

a Mineralogicko-petrografické

oddělení stavebně

upravit budova na Kapucínském náměstí

4, kde zatím sídlí zoologové,

záleží i na už zmíněných Rebešovicích…

Vše je vzájemně provázané,

takový „kulový blesk“. Potom bude

nutný nějaký čas na vlastní realizaci

expozice, takže nějaký konkrétní

termín těžko upřesnit, odhaduji pět,

šest let. Už ale naplno začínáme pracovat

na koncepci, brzy bychom

měli mít dokončený scénář. Hledáme

vyváženost mezi linií časovou

a geografickou. Jsme „moravské

zemské“ muzeum, ale v přírodních

vědách se nemůžeme omezovat jen

tento region. Proto chceme poukázat

na propojenost území naší republiky

s přilehlými oblastmi střední

Evropy. Nebude to však vůbec

snadné seskládat. Komplexní prezentace

našich oddělení by znamenala

kombinaci velmi nesourodých

věcí, jako jsou preparáty velkých zvířat,

těžké kusy z paleontologických

a mineralogických sběrů s entomologickými

sbírkami, kde některé

preparáty vyžadují zvětšovací sklo,

nebo s křehkými sušenými květinami,

které jsou velmi citlivé na

světlo. Bude proto nutné vyprofilovat

nějakou linii, která by propojila

expozice jednotlivých oddělení. Musíme

to pečlivě ohlídat, aby nevzniklo

nepřehledné panoptikum.

www.mzm.cz

M revue

45

M profil

Kromě šéfování celému Přírodovědného

muzea vedete i Botanické

oddělení. Co byste vyzdvihnul, co

je na něm jedinečného?

První údaj o muzejní botanické

sbírce je už z roku 1813, tedy ještě

dříve, než bylo v roce 1817 založeno

vlastní muzeum tehdy pojmenované

Františkovo. Botanické oddělení

patří mezi ta zakládající. V roce

1853 pak sepsal kustod sbírek Albín

Heinrich seznam obsahující přibližně

1 500 druhů cévnatých rostlin

z území Moravy a Slezska a kolem

15 000 kusů od Konstantina Münch-

Bellinghausena, mezi nimiž byly

i vzácnější rostliny z Asie, Ameriky,

Afriky a Austrálie, řasy z benátských

lagun, mechorosty, dále vzorky dřev,

semena, a také voskové modely

plodů ovoce a hub. Dnes se tak můžeme

pyšnit například herbářem,

jehož počet položek už v roce 2018

přesáhl milion a po pražské přírodovědecké

fakultě a Národním muzeu

je třetím největším v tuzemsku. Jeho

nejstarší položky jsou datovány dvě

stě osmdesát pět let zpět (nejstarší

sběr v našem herbáři pochází z roku

1734). Herbář obsahuje cévnaté

rostliny, mechorosty, lišejníky,

houby a řasy. Mezi jeho položkami

bylo zatím nalezeno téměř 2 500 dokladů

typového charakteru, tedy jedinečné

exempláře rostlin, podle

nichž je vytvořeno jméno druhu

nebo jméno taxonu nižší klasifikace,

například poddruhu, variety.

Herbáře jsme museli za domácí

úkol vytvářet na základní škole

a přiznávám, že jsem s tím mívala

problém. Pořád je to, v dnešní

době virtuální reality a převratných

technologií, aktuální? Usušená

rostlina na papíře s popiskem?

()

U cévnatých rostlin to pořád platí.

U mechorostů, lišejníků nebo hub

máme speciální papírové obálky,

v nichž je usušený materiál, a vše je

podrobně popsáno. Ale pozor, nic

lepšího než herbář zatím nikdo

nikde nevymyslel. Jednu dobu se například

používaly pro uložení skleněné

válce se speciální tekutinou, do

nichž se rostliny nebo houby ponořovaly,

ale takto zpracované exponáty

nebylo možné dál kvalitně vědecky

zkoumat ani pod mikroskopem,

natož například molekulárními metodami.

Zatímco dobře usušená

rostlina, která není ani udušená, ani

upečená, se dá klidně použít i po desítkách,

stovkách let k dalšímu

zkoumání. Není problém z ní odebrat

vzorek pro následný rozbor. Co

se změnilo, je následná dezinfekce.

V minulostí používaný sirovodík byl

jedovatý a výbušný. Teď vše dvakrát

vymrazujeme alespoň v minus třiceti

stupních. Tedy abych byl přesný:

napřed materiál usušíme a poté dvakrát

s určitým časovým odstupem

dáváme do mrazáku. Teprve pak je

položka připravena k zařazení do

sbírky.

Aha, a jak sušíte houby?

Taky se možná budete divit, ale

používáme úplně běžné komerční

sušičky určené do domácností na

sušení ovoce nebo zeleniny. V jejich

výbavě vyžadujeme jen regulaci teploty,

ta je pro nás důležitá. Není to

nic předpotopního, ani zaostalého,

v principu postupují obdobně kolegové

na celém světě.

Jak získáváte nové přírůstky?

Především vlastním sběrem, něco

přinesou dárci, něco koupíme.

Spolupracujete i s amatéry?

Tato spolupráce má v našich zemích

dlouhou tradici. Jak naši

amatérští botanici, tak mykologové

jsou na světové úrovni. Sami

se nám hlásí, když narazí na něco

zajímavého, pošlou fotku, domluvíme

se. Když se snažíte kompletovat

nějakou skupinu, není ve vašich

silách všechno najít, takže

amatérští kolegové jsou velmi důležitou

součástí naší práce a vděčíme

jim za spoustu položek v našich

herbářích.

Jsou mezi položkami vašeho herbáře

i rostliny, které kvůli postupující

devastaci přírody volně už

zcela vymizely a dnes by je nebylo

možné v přírodě objevit?

Některé věci se asi opravdu už

najít nedají. Vliv člověka na přírodu

je obrovský – zemědělství, lesní hospodářství,

stavební činnost, navíc

kácení lesů je celosvětově obrovský

problém. K tomu ještě klimatické

změny. Příroda se velmi mění. Ale je

to paradoxně velmi obtížná otázka,

zvláště v mykologii. Podhoubí, tělo

houby, je uloženo pod zemí. Co vidíme,

jsou plodnice, které však pro

houbu nemají jiný účel než rozmnožovací

a rozšiřovací. Takže houby si

žijí svůj skrytý život, o němž mnoho

nevíme. Protože některé druhy jsou

navíc dost plastické, když jim někde

prostředí přestane vyhovovat, dokáží

si často nové stanoviště najít

i o hodně dál a nežádají nás o povolení.

Specifikovat, že některý druh

už opravdu vymizel, podobě jako

vyhynuly některé druhy zvířat, je

tedy nesmírně komplikované.

Spousta hub zůstane skrytá v substrátu

právě ve formě podhoubí

a jen jednou za x let vytvoří plodnice,

které my najdeme. V roce 2006

se na Červený seznam ohrožených

druhů dostalo třeba poměrně dost

druhů hub, označených jako nezvěstné

(pravděpodobně vyhynulé),

protože se nenašly za uplynulých třicet

let. Jenže pak přišel rok s mimořádně

příznivými podmínkami

a ona se jich spousta zase našla,

klidně po čtyřiceti letech. U hub je

i třicet let někdy málo… Tím ale nechci

vůbec říci, že by nebyly mnohé

druhy hub ohrožené, ba naopak!

I staří houbaři pozorují, že mnohé

před padesáti lety běžné houby dnes

skoro nenajdou.

Nové technologie mění mnoho

oborů. Projevilo se něco takového

i v botanice nebo mykologii?

Od chvíle, se se zhruba před

dvěma desítkami let začaly ve větší

míře používat molekulární metody

46

www.mzm.cz

??????????

a rozbory DNA, nezůstal z původního

systému kámen na kameni.

Všechno se otočilo o 180 stupňů.

Bez přehánění je všechno jinak.

Z jednoho druhu se staly dva, ze

dvou zase jeden, objevily se nové.

A nejen to, změny pořád pokračují

a proměna se dotýká nejen druhů,

ale i jejich zařazení do vyšších kategorií

a systému hub.

Vy jste mykolog, jaká je vaše specializace?

Zabývám se především taxonomií,

mykofloristikou a ochranou

velkých hub. Mojí specializací jsou

především houby bělovýtrusé lupenaté,

jako penízkovité a špičkovité.

Už jsme se dotkli toho, že Morava

je vám trochu malá… Vy jste například

byl na expedicích v tropické

Africe, úzce spolupracujete

s korejskými kolegy…

Pokaždé šlo o taxonomický průzkum

zaměřený na saprotrofní

druhy, které patří mezi hlavní rozkladače

spadaného dřeva a listí

a hrají velmi důležitou roli v životě

lesa. Pokud správně počítám, v Koreji

jsem byl od roku 2004 již jedenáctkrát.

Nejprve díky spolupráci se

soukromou Korejskou univerzitou

v Soulu a společnému grantu Grantové

agentury České republiky a Korejské

výzkumné nadace, později na

základě dvou projektů tamního Národního

ústavu lesnických věd

a MZM. Cílem mých cest byl intenzivní

sběr materiálů v různých částech

Jižní Koreje a vědecké taxonomickofylogenetické

zpracování vybraných

Marasmius vladimirii, popsaný v roce 2014

ze Západního Bengálska v Indii. A.K. Dutta

& K. Acharya, Fungal Planet description

sheets: 281–319, Persoonia 33, 2014.

Cantharellus subvaginatus. Nový druh lišky

z Jižní Koreje, kde má zatím pouze jediné

naleziště. Foto V. Antonín.

www.mzm.cz

M revue

47

M profil

Popularita houbařské poradny neklesá, ba

naopak. Foto F. Fojtík, MZM

skupin hub. Korejští mykologové

usilují o vytvoření nového mykologického

herbáře, v tomto ohledu

mají totiž co dohánět. Mykologů věnujících

se makroskopickým houbám

v Jižní Koreji příliš mnoho

není. V Jižní Koreji jsou sice houby

součástí mnoha pokrmů, ale k jídlu

se snad kromě jediné oblasti nesbírají.

Ve srovnání s námi ale zase mají

Korejci podstatně vyšší úroveň

v pěstování hub. Výsledky výzkumu

v Koreji, ale i jiných částech světa,

jsou výrazné, popsal jsem už asi na

120 nových druhů hub.

Sto dvacet nových druhů? To ještě

není problém, objevovat nepoznané

v takto širokém měřítku?

Pokud se jedná o mykologii, pak

střední Evropa je zmapovaná poměrně

podrobně, i když ani zde není

o překvapení nouze. Ale když vyjedete

do Jižní Ameriky, Afriky nebo

Číny, máte úspěch téměř zaručen.

Většina zemského povrchu zůstává

totiž mykologicky dost „podzkoumaná“,

o mnohých lokalitách pořád

víme velmi málo, skoro nic.

Je nějaká houba pojmenována i po

vás?

Ano, je to Marasmius vladimiri

popsaný indickými kolegy A. K. Duttou

a K. Acharyou v roce 2014.

Máte ji někde vystavenou?

To ne, je v publikaci, jsem rád,

ale nijak extra ji na zdi pověšenou

nemám.

Jak vůbec dostávají nové druhy svá

jména? Kdo to určuje?

Ten, kdo je vědecky popíše. Nějaké

nomenklaturní zásady je sice

nutné dodržet, ale záleží na objeviteli,

zda nový druh ponese v nějaké

podobě jméno nálezce nebo bude

pojmenován na počest někoho jiného,

nebo se v novém názvu odrazí

například lokalita, kde byl druh objeven,

či nějaký jeho typický znak –

barva, vůně a podobně. Většinou

tyto nové druhy nesou jen latinské

jméno, specifické české jméno ani

nemají, protože v našich podmínkách

třeba vůbec nerostou.

Vaše oddělení v současnosti nemá

sice žádnou stálou expozici, ale na

práci s veřejností jste rozhodně nerezignovali.

Pořádáte řadu akcí,

jako jsou například přednášky, výstavy

hub nebo bryologické exkurze

po brněnských lokalitách,

kde se účastníci seznamují s jednotlivými

druhy mechorostů. Je

o podobné aktivity zájem?

Ve srovnání například s Prahou

máme na našich mykologických

přednáškách dvojnásobnou účast,

takže asi můžeme říct, že lidi příroda

pořád zajímá, a to bez rozdílu věku.

V muzejním objektu ve Slatině pořádáme

výklady pro školy o herbářích

a na další témata, v houbařské poradně

výklady pro školy s použitím

krásných modelu Josefa Rulíška, atd.

Máme takové klenoty, jako bylinář,

náležející mezi nejvýznamnější botanické

knihy 16. století, jejímž autorem

byl italský lékař a botanik Pietro

Andrea Mattioli. Plno bývá také na

houbařské výstavě, kterou každoročně

chystáme ve spolupráci Mykologického

klubu Brno, MZM a KVIC

Brno-Vinohrady. …

V přístavu Incheon v roce 2004. Foto: T. S. Lee

48

www.mzm.cz

??????????

… a houbařská poradna MZM je

tuzemský fenomén…

Její tradice je delší než půlstoletí,

založená byla v roce 1967, a znamená

pro nás i velký závazek. Rekordním

zatím byl jeden z předloňských

pondělků, kdy se díky počasí

houbařská sezona mimořádně vydařila,

a během otevírací doby poradny

se tu vystřídalo bezmála 140 lidí!

Chodí muži, ženy, všechny generace.

I v době internetu a nejrůznějších

aplikací, díky nimž není přece

problém si přímo na místě houbu

„prolustrovat“ a identifikovat?

Na internetu toho najdete hodně.

Aplikací existuje také jistě značný

počet, jenže současně platí, že zejména

na internetu velké množství

hub je špatně zobrazených anebo, o to

hůř, špatně určených. Ani vy sami

houbu mobilem v lese nenafotíte dokonale,

to byste ji museli zabrat

svrchu, jako celek, zepředu, zezadu,

ideálně i se substrátem… Houby jsou

navíc nesmírně proměnlivé. Takže

s pomocí aplikace rozpoznáte konkrétní

druh s jistotou tak na šedesát,

spíš na padesát procent. A co pak? Jíst,

nejíst? Ti, kteří mají opravdu zájem

jíst houby a chtějí mít jistotu, přijdou

za námi, případně do dalších poraden

v naší republice. Vystřídaly se nám tu

celé generace rodin, někdo přijde párkrát,

aby se naučil, co potřebuje,

někdo chodí pravidelně. Houbařská

poradna zůstává stále populární.

Vy poznáte všechno, co lidé přinesou?

To tvrdit nemůžu. Někdy nejde

druh bez delšího podrobného studia

identifikovat, někdy jsou přinesené

plodnice staré, poškozené, plesnivé.

Ale je-li houba jedlá, nebo ne, to poznáme

vždycky.

Je české houbaření opravdu takovou

raritou ve srovnání s jinými zeměmi?

Veškeré slovanské národy houbaří.

K tomu si přidejte Rakousko –

zvláště Tyrolsko, Bavorsko, východ

Francie, zejména sever Itálie, tam se

houbaří stejně šíleně jako u nás. Jen

v těch západních zemích mají omezenější

repertoár, u nás je to daleko

širší. Každý, kdo chodí sbírat, to

spektrum druhů pořád rozšiřuje

a někdy snad sbírá vše, co najde. Což

už je riziko, protože lidé obecně

houby moc neznají. Pak se nestačíte

divit, když někdo klidně řekne:

Našel jsem bedly, dvě byly divný, ale

přesto jsem je snědl… Vyrostlo mi

to na zahradě a tam nic špatného být

nemůže, příjemně to vonělo…

Někdy jsou to až absurdity, ale je to

pořád stejná písnička. Nejde přitom

zdaleka jen o neznalost, jsou to rovněž

lehkomyslnost, nepozornost.

Češi se rádi chlubí, že jsme národem

houbařů a v houbách se vyznáme,

ale není to úplně pravda. Hodně lidí

si jen myslí, že houby zná.

Kde se nesbírá a proč?

Jít na houby do lesa je nepředstavitelné

pro Brity i například Bretaňce.

www.mzm.cz

M revue

49

M profil

A pak taky pro obyvatele severských

států, ti k tomu mají doslova averzi.

Jsou přesvědčeni, že houby jsou výplodem

vlhkosti, zatuchlosti a hniloby

lesa.

Vy sám musíte být houbař, ne?

Nebo kovářova kobyla chodí bosa?

Houby jím, ale po lese se za nimi

nehoním (). Občas při procházce

nebo při práci něco najdu, ale že

bych vyrazil jako konzumní houbař

s košíkem, to se stalo naposled asi

před dvěma nebo třemi lety.

U případů otrav houbami pracujete

na expertízách, je to tak?

S kolegou ze soudního lékařství se

dělíme o expertízy pro nemocnice,

abychom zjistili, co bylo příčinou

otravy. Naštěstí musím říct, že

o skutečnou otravu se jedná jen asi

v polovině případů, často se sice lidé

obávají, že snědli něco jedovatého,

ale ve skutečnosti se ukáže, že na

vině je nevhodné skladování hub

nebo jejich špatná úprava. Houby

byly zapařené, jen krátce tepelně

zpracované, hodně mastné, tak se

o své přihlásily žlučník nebo slinivka.

Skutečné otravy jedovatými

houbami tvoří zhruba polovinu

všech případů, ale jedná se obvykle

o slabší otravy; poslední otravu muchomůrkou

zelenou evidujeme sice

vloni, ale předtím až v roce 2015, to

musím zaklepat. Protože to je

potom velký problém.

Je to vždycky smrtelné?

Naštěstí ne, hodně záleží na tom,

kolik muchomůrky pacient požil,

v jaké zdravotní kondici byl ten člověk

už předtím a kdy se dostal do

nemocnice. Ale dnes už v každé

větší nemocnici lékaři vědí, jak v těchto

případech postupovat. Na léčebný

postup přišli dva čeští lékaři

a současně výborní amatérští mykologové

v padesátých letech a v principu

se používá dodnes. Léčení

otravy muchomůrkou zelenou vyžaduje

sled postupných kroků, jde

o náročný a nepříjemný proces pro

lékaře i otráveného. Zatímco běžně

se otrava houbami projeví do několika

hodin, u muchomůrky zelené to

totiž neplatí. První příznaky pocítí

člověk až dvanáct, někdy i šestnáct

hodin po jídle, kdy potrava už není

v žaludku, ale dál ve střevech. Takže

je – zjednodušeně řečeno – potřeba

vše, od vstupu po výstup z gastroenterologického

traktu vyčistit a podá -

vat dávky penicilinu a látky na regeneraci

jater. Léčba je většinou

úspěšná, zatímco dříve po otravě

muchomůrkou zelenou umíralo devadesát

pět lidí ze sta, dnes je poměr

zhruba opačný.

Jak se vůbec zjistí, že je nějaká

houba jedovatá?

U nově popsaných můžeme

třeba podle příbuzných druhů usuzovat

na to, že by to tak mohlo být,

nebo experimentálně ověřit přítom -

nost jedovatých látek. Ale to se

u všech hub prostě dělat nedá.

Takže opravdu, bohužel, nejčastěji

jde o pokus – omyl. Ale houbaření

má dlouhou tradici, takže nyní už

není vůbec potřeba s tímto experimentovat;

může to být velmi nebezpečné.

Při vší úctě, při pohledu na datum

vaší nástupní smlouvy, vy sám jste

trochu „sbírkový předmět“ Moravského

zemského muzea…

Letos to je rovných čtyřicet let, nastupoval

jsem hned po škole a kromě

roku na vojně jsem pořád tady.

Nelitoval jste někdy? Nebo byste

neměnil?

Houby byly vždycky můj koníček.

Původně jsem ale o práci muzejníka

neuvažoval. Na základě mé diplomové

práce na téma produkční ekologie

rostlin mi nabídli místo v Ústavu

ekologie lesa pod tehdejší

Vysokou školou zemědělskou. Pak

z toho nečekaně sešlo a v tu chvíli se

ozval doktor Sutorý jako tehdejší vedoucí

oddělení, že shání mykologa…

Od té doby jsem zde.

Takže byste do toho šel znovu?

Bez zaváhání. V muzeu se sešel

kolektiv lidí, kteří mají o svou práci

zájem, nejsme pod žádným komerčním

tlakem. Je to práce, která mne

pořád baví.

Jiřina Veselá

Další aktivity:

• Editor časopisu Mykologické Listy, Praha, Czech Republic.

• Šéfredaktor mezinárodního časopisu Czech Mycology, Praha.

• Člen redakční rady časopisu Österreichische Zeitschrift für Pilzkunde,

Wien, Rakousko.

• Člen redakční rady časopisu Časopis Národního muzea v Praze.

• Člen redakční rady časopisu Sydowia, Horn, Rakousko.

• Člen redakční rady časopisu Rivista di Micologia, trento, Itálie.

• Člen redakční rady časopisu Sborník Muzea Vysočiny, Jihlava.

• Člen hlavní redakční rady Moravského zemského muzea, Brno.

• Člen redakční rady časopisu Acta Musei Moraviae, Scientiae biologicae,

Brno.

Členství v odborných organizacích:

• Člen výboru České vědecké společnosti pro mykologii.

• Člen Evropské mykologické asociace.

• Člen Britské mykologické společnosti.

• Člen Německé mykologické společnosti.

• Člen Slovenské mykologické společnosti.

50

www.mzm.cz

M report

▲

KRALICE:

Tři jubilea v jednom dni

Tři v jednom. Přesněji: připomenutí tří významných výročí se uskutečnilo

v Kralicích nad Oslavou ve zdejším Památníku Bible kralické Moravského

zemského muzea v jednom dni. Tím se symbolicky stala sobota 21. září, kdy

se zde konal tradiční Den tiskařů. A abychom zůstali v „marketingové“ terminologii,

návštěvníky čekal navíc bonus. K oslavám 440 let od vydání

prvního dílu Bible kralické, 110 let od položení základního kamene Pomníku

Bibli kralické a 50 let budovy Památníku Bible kralické se přidalo ještě jedno

výročí spojené se zdejší obcí: 200 let první školní kralické budovy.

„Kralice nad Oslavou jsou obcí,

která se proslavila svojí slavnou historií

v době, kdy zde působila a pracovala

tiskárna Jednoty bratrské,

tedy v letech 1578–1620. První písemná

zmínka o obci pochází z roku

1310 a vznik obce je spojený

s rodem Kralických z Kralic. Nejslavnější

události Kralic jsou pak popsané

v budově Památníku Bible

kralické,“ shrnuje Monika Doležalová,

kastelánka památníku.

Den tiskařů pořádají v Kralicích od

roku 2013. Ten letošní se ale mohl pochlubit

opravdu mimořádně bohatou

a lákavou nabídkou pro návštěvníky,

kterou společně připravily Moravské

zemské muzeum, Obec Kralice a další

spolupořadatelé. Zajímavý program

začal v 9.30 a trval do 17 hodin. Tvořily

ho přednášky, hudební vystoupení

či řemeslné dílny, velký zájem byl

o komentované prohlídky Památníku

Bible kralické a kostela sv. Martina.

Kolegyně z Dětského muzea MZM

a pracovníci Brněnské tiskové misie

připravili program pro děti. Krásný

slunečný den si v Kralicích užilo

téměř pět stovek lidí. „O tento počet

se rozroste roční součet všech našich

návštěvníků. Mezi ty stálé patři školní

skupiny žáků a studentů, dále skupiny

seniorů a samozřejmě jednotlivci. Velice

se nám rovněž osvědčil projekt

Vzdělávací programy paměťových

institucí do škol, v jehož rámci sem

jezdí školní skupiny. Akorát je škoda,

že mezi nimi nepřibývá moc nových.

Zato se vrací žáci a studenti škol, kteří

k nám jezdí pravidelně. Což nás těší,

protože je to potvrzením toho, že jsou

u nás spokojeni,“ upřesnila Monika

Doležalová. Zájem o historii kolem

Bible kralické zaznamenávají pracovníci

památníku přitom nejen u tuzemských

návštěvníků, ale často sem

zavítají rovněž turisté ze zahraničí.

„Můžeme být opravdu pyšní na to, že

máme v Kralicích tak významnou

historii, která je záležitostí nejen českou,

ale i světovou,“ dodává kralická

kastelánka.

(red)

Co se v Kralicích

připomínalo: 50 let

budovy Památníku Bible

kralické

Archeologický výzkum v Kralicích

(1956–1971), vedený PhDr. Vlastou

www.mzm.cz

M revue

51

▲

M report

Roman Prokeš ze Studia Bez Kliky předvádí

tisk na replice tiskařského lisu z jeho

dílny.

Foto: F. Fojtík

Fialovou z Moravského (zemského)

muzea v Brně, na místě, kde

kdysi působila tiskárna Jednoty

bratrské, byl úspěšný. Kromě

zbytků gotické tvrze se našel i typografický

materiál z tiskárny.

Avšak počet hmotných památek po

tiskárně, zejména typografického

materiálu, ale také středověké keramiky,

kachlů, neustále rostl…

Bylo zřejmé, že místnosti v místní

sokolovně pro uložení nálezů nebudou

stačit. Cenných nálezů přibývalo

každým rokem. Musejní

spolek pro uchování bratrských

tisků (MS) své veškeré dosavadní

nálezy a sbírky věnoval do správy

Moravského (zemského) muzea

v Brně s podmínkou, že zůstanou

v Kralicích. Současně spolek usiloval

o to, aby pro ně bylo vybudováno

ještě lepší umístění, než dosavadní

prostory v 1. patře sokolovny.

Muzejním účelům měla být věnována

budova místní obecné školy,

jakmile bude nahrazena moderní

novostavbou.

Ke stavbě nové školy však nedošlo.

Muselo se tak hledat jiné řešení.

V roce 1964 se dohodli členové

Muzejního spolku s kralickými

občany, že vybudují svépomocí

v sousedství tvrze a kostela stavení,

do něhož bude možno soustředit

staré bratrské tisky i vykopané

exponáty. Urbanistický

a architektonický návrh budovy

vypracoval prof. arch. Bohuslav

Fuchs z Brna, jeden z našich nejznámějších

architektů. Projektovou

dokumentaci zajistili pracovníci

Státního ústavu pro rekonstrukci

památek ing. Jiří Ševčík a stavitel Jelínek.

S výstavbou bylo započato

v roce 1967.

Nejprve sice stavba vázla kvůli nedostatku

materiálu. Ale zásluhou investora,

tehdejšího Místního národního

výboru (MNV) a hlavně jeho

obětavého předsedy Vlastimila Ryšánka

mohly práce na stavbě pokra-

čovat. Výstavbu Památníku lze rozdělit

do tří etap: v první v roce 1967

byla stavba zhruba provedena a na

podzim téhož roku zastřešena.

V květnu roku 1968 byla zahájena

další etapa stavebních prací pod vedením

Okresního stavebního podniku

v Třebíči a za stálé pozornosti

a pomoci MNV – výstavní sál, zacementovaná

podlaha sálu s pozdějším

položením parket, červená

střešní krytina…). Po odstranění lešení

v září 1968 se „vyloupla“ celá

budova zvenčí. Třetí konečnou fází

se stalo dokončení sloupového

sálu v přízemí budovy. Vše záviselo

nejen na elánu stálých pracovníků,

ale i na dobrovolné pomoci

přátel a příznivců kralických památek.

Na podzim roku 1969 život

v Kralicích ovládla jedna z nejdůležitějších

kulturních událostí moderních

dějin obce. O víkendu 27. a 28.

září 1969 zde byl slavnostně otevřen

Památník Bible kralické. Jeho otevření

se zúčastnilo na pět tisíc lidí.

Předseda MNV Vlastimil Ryšánek

přivítal všechny účastníky a hosty,

hlavní projev přednesl předseda

Muzejního spolku prof. Milan Kopecký.

Náklady na výstavbu činily

867 000 Kčs a vnitřní vybavení přišlo

Moravské (zemské) muzeum na

52

www.mzm.cz

▲

dalších 280 000 Kčs. Občané brigádnicky

odpracovali přes 5000 neplacených

hodin. První průvodkyní

v Památníku se stala paní Božena

Procházková.

První díl Bible kralické

Letos uplynulo 440 let od vydání

prvního dílu šestidílné bible tištěné

na kralickém sídle tiskárny Jednoty

bratrské. Bible dostala název Biblí

české, až v pozdější době je známá

jako Bible kralická. Její vydání se

stalo kulturní události v českých

dějinách a značný význam měla pro

Titulní stránka třetího dílu Bible kralické.

Foto: F. Fojtík

⊳

Děti z místní Základní školy Jana Blahoslava

při zahájení Dne tiskařů v kostele sv.

Martina. Foto: F. Fojtík

české národní obrození. Právě roku

1579 bylo započato vrcholné dílo,

a to nový překlad bible. Byla rozdělena

do 6 dílů. Prvních pět tvoří

Starý zákon, šestý díl je Nový

zákon. Čeští bratři překládali z původních

jazyků hebrejského a řeckého.

Kralická bible je mistrovským

dílem po stránce jazykové i překladatelské

a dodnes je považována za

vrcholné dílo soudobého tisku.

Jazyk Bible kralické byl přesný,

jasný, čistý a srozumitelný. A právě

Bible kralická pomáhala udržovat

sounáležitost dvou národů – Čechů

a Slováků. Jazyka této bible, tzv.

bibličtiny, se užívalo na Slovensku

skoro do poloviny 19. století jako

spisovného jazyka.

110 let od položení

základního kamene

pomníku

V Kralicích založil Alois Kunovský

odbor Národní jednoty pro jihozápadní

Moravu a spolu s tajemníkem

Národní jednoty Janem Pospíšilem

usilovali o vybudování Pomníku

tvůrcům, překladatelům a tiskařům

Bible kralické. Základní kámen byl

položen 5. září 1909. Jeho slavnostní

položení probíhalo za účasti dvou

tisíc příchozích i s ivančickými

hosty a malířem Alfonsem Muchou.

Pomník měl být vybudován podle

návrhu vynikajícího sochaře, rodáka

z Nového Města na Moravě, Jana

Štursy (model je uložen v Památníku).

Měl představovat českého

bratra prchajícího z vlasti a držícího

v pravici Kralickou bibli. Nedostatek

finančních prostředků a vypuknutí

první světové války oddálilo splnění

tohoto úkolu na řadu let. Byl to až

Muzejní spolek pro uchování bratr -

ských památek a tisků se sídlem

v Kralicích, který si vytyčil jeden

z hlavních úkolů: usilovat o co nejrychlejší

vybudování Pomníku tvůrcům,

překladatelům a tiskařům

Bible kralické. Ten byl odhalen 6. září

1936 v rámci oslav padesátiletého

jubilea trvání Národní jednoty pro

jihozápadní Moravu a uctění 300.

výročí smrti mecenáše a ochránce

kralické tiskárny Karla st. ze Žerotína.

Pomník byl postaven podle návrhu

architekta ing. Osvalda Pořízka

a sochaře Josefa Axmana, tvoří jej

otevřená kniha z mědi na obětním

stole s nápisem „Bůh láska jest“. Po

straně je 16 jmen tvůrců, překladatelů

a tiskařů bible. Kralice tak zdobí

vzpomínka na tvůrce Bible kralické,

pomník nikoli jedinci, ale výsledku

lidské práce a moudrosti – knize.

Kralický pomník proto zůstává

svým pojetím jedinečný v celém

světě.

Monika Doležalová

Památník Bible kralické

www.mzm.cz

M revue

53

▲

M report

Zámecká kaple v Jevišovicích

skrývala „vídeňského Škrétu“

Na Starém zámku v Jevišovicích došlo k významnému objevu autorství

raně barokní malby. Až dosud se nevědělo, že autorem obrazu hlavního

oltáře v zámecké kapli sv. Ludvíka je Tobiáš Pock, (psáno též Bock,

Pockh), jeden z nejvýraznějších představitelů rakouského malířství 17. století,

někdy přezdívaný „vídeňský Škréta“. Málo zřetelná signatura obrazu

unikala po tři desetiletí pozornosti a teprve v roce 2017 jsem jako

kastelán jevišovického zámku začal zkoumat možnosti čtení jména

podepsaného umělce a nabýval čím dál větší jistoty, že se jedná právě

o tohoto autora (informaci jsem poprvé uvedl jen jako stručné konstatování

v drobné publikaci „Umělecké a kulturně-historické památky města

Jevišovic“ v roce 2018). V letošním roce po dalším zkoumání a srovnáním

s dostupnými podklady lze již označit tuto domněnku za potvrzenou

a objev je podrobněji popsán v příspěvku Sborníku státního okresního

archivu ve Znojmě 2018 (rok vydání 2019).

Malíř Tobiáš Pock (1609–1683) byl

přímým současníkem majitele zámku

a jevišovického panství, slavného obránce

Brna proti Švédům a osvoboditele

Nitry od Turků, Jana Ludvíka

Raduita de Souches (1608–1682).

Pock přišel na svět roku 1609 v nám

známé Kostnici u Bodamského jezera,

která byla tehdy pod vládou

Habsburků. Narodil se v katolické

rodině stavebního mistra místní katedrály

(město zasáhla v 16. století

velmi silně reformace a právě v době,

kdy se slavný malíř narodil, zakládali

tu jezuité misijní kolej). Tobiášův

starší bratr Jan Jakub byl sochařem,

bratr Pavel jezuitou, který ovšem

také dekorativně maloval.

Tobiáš Pock začal svou kariéru

umělce ve Vídni, vzdálené od Kostnice

přes 600 km na východ, jako

„biskupský malíř“ v roce 1639 s nástupem

nového biskupa Filipa Bedřicha

Breunera (předtím biskupa

v Olomouci). Roku 1643 se ve Vídni

oženil s Kateřinou Jocherovou, s níž

měli 10 dětí (dospělého věku se dožily

jen tři). Nejvýznamnějším dílem

Tobiáše Pocka je monumentální

obraz „Kamenování sv. Štěpána“

z roku 1647 na hlavním oltáři dómu

sv. Štěpána ve Vídni (hlavní oltář

tvořili společně s bratrem Janem Jakubem

v letech 1640–47). Není malován

na plátně, jak je obvyklé,

nýbrž na deskách z plechu. Další

známá díla se kromě Vídně vyskytují

např. v Roveretu (tehdy rakouském,

dnes Itálie), St. Pöltenu, Göttweigu,

Mariazell aj.

Nejstarším dochovaným obrazem

v sakrálním prostoru na Moravě je

malba sv. Václava se světci ve farním

kostele v Křižanově na Velkomeziříčsku

(z roku 1655), další obraz

54

www.mzm.cz

Zvěstování Panny Marie nalezneme

v Olomouci u kapucínů (1659), sv.

Annu Samotřetí v Novém Malíně

u Šumperka (1667) a sv. Josefa na

Svatém Kopečku (1681).

Jevišovický obraz sv. Ludvíka

Krále je tedy pátým objeveným

a dosud dochovaným Pockovým

chrámovým obrazem, nacházejícím

se v původním prostoru. Je malován

na plátně o rozměrech 236×160 cm

a tvoří ústřední motiv retabula hlavního

oltáře zámecké kaple sv. Ludvíka.

Tuto kapli nechal v roce 1664

postavit právě zmiňovaný francouzský

vojevůdce Jan Ludvík Raduit de

Souches právě v době, kdy na území

dnešního jihozápadního Slovenska

úspěšně bojoval proti Turkům. Zasvěcení

kaple sv. francouzskému

králi Ludvíkovi je na našem území

výjimečné a zcela jasně odkazuje

k zmíněnému francouzskému šlech-

Interiér zámecké kaple sv. Ludvíka v Jevišovicích.

Obraz sv. Ludvíka od Tobiáše Pocka z roku

1664.

Detail tváře sv. Ludvíka na obrazu.

www.mzm.cz

M revue

55

M report

Detail obrazu – bitva křížáků se Saracény.

Vlastní podobizna Tobiáše Pocka (výřez obrazu v Národní galerii v Praze).

tici Janu Ludvíkovi Raduit de Souches.

Svatý Ludvík (1215–1270),

hrdina křížových výprav ve 13.

století a ctitel vzácné relikvie Kristovy

trnové koruny, kterou získal

pro Paříž, byl ideálem křesťanského

panovníka a vzorem statečného

vojevůdce. Na jevišovickém

obraze je sv. Ludvík zobrazen jako

francouzský král na bílém koni,

coby zralý muž s mohutným plnovousem

s hrotitou korunou a chocholatou

přilbou na hlavě, levou

ruku drží uzdu, v pozdvižené pravici

francouzskou maršálskou hůl,

pravá noha se opírá o třmen (přes

pravou ruku vertikálně prochází

šev plátna). Pohled světce je upřen

k nebesům, kolem hlavy je jemně

naznačena bílá paprsková svatozář.

Zvláště v tváři lze zaznamenat

„škrétovské“ prvky malby. Oděn je

v brnění, přes pravé rameno mu

vlaje bílý plášť se zlatými liliemi,

suknice je modrá se zlatými liliemi

jako charakteristickým francouzským

heraldickým symbolem. Pozadí

tvoří krajina s hladinou moře

a pobřeží, na němž se odehrává

bitva mezi křižáky a Saracény.

V pravé horní části obrazu jsou

zobrazeny dvě vznášející se postavičky

andílků, nesoucí velký červený

praporec se zlatými liliemi.

V levém dolním rohu obrazu se

nachází málo znatelná signatura

„Tobias Pock F. 1664“.

Obraz sv. Ludvíka vznikl současně

se stavbou kaple (která je datována

na jednom z krovů rovněž „1664“).

Malíř Tobiáš Pock v šedesátých a sedmdesátých

letech 17. století zároveň

vytvořil řadu dalších obrazů,

zejména pro Vídeň a přilehlé Dolní

Rakousy. Za zmínku stojí, že v roce

1993 se Národní galerii v Praze po -

dařilo zakoupit Pockovu vlastní podobiznu

s rodinou (jako dílo

„z okru hu Karla Škréty“), která byla

roku 1997 publikována v katalogu

výstavy (editorka Anja K. Ševčík).

Jde o mimořádně cenný obraz pro

dějiny umění v prostoru bývalé

habsburské monarchie v 17. století.

Jevišovický obraz sv. Ludvíka naposledy

velmi citlivě restaurovala

pražská restaurátorka Bohumíra

Míšová - Čílová, v letech 1988–89.

Po třiceti letech se tedy k tomuto

vzácnému dílu dostává též autorství,

přesná datace a je možné jej vidět na

prohlídkové trase Starého zámku.

Zámecká kaple sv. Ludvíka v Jevišovicích

je jediný, původně zachovaný

prostor včetně značné části mobiliáře,

který se na Starém zámku nachází.

Zároveň je spolu s původním

poutním kostelíkem Navštívení

Panny Marie v Hlubokých Mašůvkách

nejcennější stavební a umělecko-historickou

památkou na slavného

vojevůdce Jana Ludvíka Raduita

de Souches. Zde se účastnil

mše svaté a z té doby zůstává kromě

hlavního oltáře též varhanní kruch -

ta. V zámecké kapli spatříme i další

unikátní obraz, manýristickou

malbu „Obřezání Páně“. Na to vše

můžeme být v Jevišovicích i na celé

Moravě právem hrdi.

Text a foto: Jiří Černý, Starý zámek

Jevišovice

Portrét majitele jevišovického panství Jana

Ludvíka Raduita de Souches (rytina 17. stol.).

56

www.mzm.cz

M report

▲

HOSTINA BOHŮ

zazáří opět v plné kráse

Apollón na vyvýšeném pahorku probírá prsty struny malé harfy. Kolem

něj posedává či postává devět múz, z nichž většina rovněž hraje na rozličné

hudební nástroje. Mezi stromy jejich koncertu přihlížejí dva muži,

snad Satyrové. V protilehlé levé polovině jsou kolem opulentní tabule pod

provizorním baldachýnem, vytvořeným z draperie zavěšené přes větve

stromů, rozmístěni olympští bohové. V jejich čele se usadil Zeus s korunou

na hlavě… Hostina bohů…

Hostina bohů je také název mnoha

figurového výjevu z antické mytologie,

který do tapiserie vetkal neznámý

tvůrce z autorského okruhu

Jodoca de Vos (1661–1734). Podle

archivních pramenů vzácné dílo,

které patří mezi kulturní památky,

náleželo do souboru tapiserií nacházejících

se v zámku v Horažďovicích.

Do Moravského zemského

muzea se dostalo už před několika

lety za minulého vedení instituce.

Pokud existovaly tehdy s gobelínem

nějaké plány, nenaplnily se. Tapiserie

impozantních rozměrů (šířka

520 centimetrů, výška 350 centimetrů)

byla smotaná a uložená v depozitáři

Etnografického ústavu, její

půvab však nikdo nemohl obdivovat.

„Rádi bychom, před definitivní

reinstalací, trochu proměnili sbírku

na našem zámku v Jevišovicích, kde

je v současnosti k vidění po Praze

zřejmě nejobsáhlejší a nejcennější

soubor klávesových hudebních nástrojů.

Při té příležitosti jsem si

vzpomněla na tento gobelín, který

by svoji hudební tématikou právě

sem hezky zapadl a dotvořil vznešený,

elegantní charakter jak sálu,

tak více než čtyř desítek nástrojů od

nejstarších varhan až po klavíry 20.

století,“ říká vedoucí Výstavního oddělení

MZM Radmila Jarešová.

Aby však bylo možné nevšední

dílo v Jevišovicích vystavit, čekala jej

napřed čtvrtroční ozdravná kúra restaurátorů

z Moravské gobelínové

manufaktury ve Valašském Meziříčí.

Právě zde se na tento typ uměleckých

prací zaměřují již od roku 1946

a patří tak jednoznačně k nejzkušenějším

odborníkům dané oblasti

v tuzemsku. „Za tu dobu našimi dílnami

prošlo podobných děl značné

množství. Díky specializaci a neustále

předávaným zkušenostem

máme tým opravdu na mimořádné

www.mzm.cz

M revue

57

M report

Bruselská tapiserie z autorského okruhu Jodoca de Vos zachycuje hostinu antických bohů (levá

část) a muzicírujícího Apollóna v doprovodu múz (napravo) v krajině. Celý výjev je rámován tkanou

zlatavou bordurou z listového ornamentu s pravidelně rozmístěnými trsy barevných květů. Tapiserie

je kulturní památkou.

⊳

Zkušené restaurátorky Moravské

gobelínové manufaktury při práci

na Hostině bohů.

58

www.mzm.cz

úrovni,“ potvrzuje ředitel manufaktury,

akademický malíř Jan Timotej

Strýček. Podmínkou pro zdejší zaměstnance

je prvotní zkušenost

s tkaním nových gobelínů, teprve

poté je tu „pustí“ k restaurování.

„Mají tak obrovské zkušenosti

s technikou práce, s tkaním samotným.

Neznají to jen z restaurátorské

stránky, ale i z té tvůrčí a dovedou se

mnohem lépe vcítit do konkrétního

rukopisu jednotlivých děl a autorů,“

přibližuje Jan T. Strýček.

Přestože Hostina bohů je celkově

v poměrně dobrém stavu,

nejzávažnější poškození odhalili

restaurátoři na modrém bordurovém

lemu, po jehož celém obvodu

se nacházejí v krátkých intervalech

díry. Ty vznikly pravděpodobně

nešetrným sejmutím tapiserie,

zavěšené v minulosti zřejmě

na nějaké podkladové liště. „Necitlivým

stržením hlavičky hřebíků

borduru protrhaly,“ popsal

Jan T. Strýček.

Podle něj je Hostina bohů unikátním

dílem především svým

zpracováním. Tkanina má vysokou

hustotu, tzv. dostava má sedm

nití na centimetr. „To umožnilo

tvůrcům neuvěřitelně detailní

práci. Takže i když jsou na výjevu

zachyceny postavy s poměrně malými

tvářemi, jejich výrazy jsou

doslova psychologicky propracované,“

upozorňuje zkušený restaurátor.

Právě z valašskomeziříčské

manufaktury putovaly restaurované

bruselské tapiserie ztvárňující

roční období například i do

Černínského paláce do prostor

ministerstva zahraničí.

Výjimečná je Hostina bohů i tím,

že se udržela její barevnost, a to i zelené

a žluté tóny, které odcházejí

nejdřív. Odborníci oceňují rovněž

skutečnost, že gobelín, až na pravděpodobně

strojově dotkávané bordury,

si zachoval původní podobu.

„Bývá přitom poměrně běžné, že

podobná díla jsou v průběhu času

opravována a nově doplňována,“

objasňuje J. T. Strýček.

Aby plánovaná instalace tapisérie

v Jevišovicích byla co nejšetrnější,

aplikovali restaurátoři pod

opravený horní bordurový lem

suchý zip. Ten je vhodnější než

dříve užívaná poutka k zavěšení,

přetěžující horní část tkaniny,

která se pak může vytrhávat. Rozměrný

goblén, jehož plocha se

blíží dvaceti metrům čtverečním,

také opatřili podšívkou kvůli zpevnění.

(jih)

Foto: Archív MZM a MGM

V Moravské gobelínové manufaktuře (MGM) se již více než sto let

věnují ručnímu tkaní klasických gobelínů, originálních koberců

a uměleckých tapiserií. S šedesátiletou tradicí odborně restaurují

a čistí i historické textilie. Významnou činností Moravské gobelínové

manufaktury po více než padesát let je restaurování historických tapiserií

a ručně vázaných koberců. V tomto údobí byla zrestaurována

řada významných historických tapiserií ze státních sbírek i pro soukromé

sběratele.

Nejzávažnější poškození odhalili restaurátoři

na modrém bordurovém lemu.

www.mzm.cz

M revue

59

▲

Před oponou – za oponou

Archeologové

v Popůvkách už asi

skončili

V letošním roce pokračovali pracovníci

Archeologického ústavu MZM

dalšími dvěma etapami ve výzkumu

pohřebiště pozdně eneolitické kultury

se zvoncovitými poháry v Popůvkách

u Brna. Záchranný archeologický

výzkum opět vyvolala

rozšiřující se zástavba v části obce

Vintrovna v těsné blízkosti dálnice

D1. První letošní etapa, v rámci výzkumu

celkově čtvrtá, proběhla již

na přelomu ledna a února. Druhá letošní

(celkově pátá) etapa se pak uskutečnila

v červnu. Zároveň šlo nejspíše

o poslední výzkumnou etapu,

neboť prakticky všechny parcely

vhodné pro stavební činnost byly

prozkoumány, nebo byly již v minulosti

zastavěny s archeologicky negativním

zjištěním. Nelze ovšem zcela

vyloučit, že se část pohřebiště nachází

pod dálnicí.

Výzkum pohřebiště v Popůvkách

probíhal během tří let přerušovaně,

v závislosti na stavebních pracích

majitelů jednotlivých parcel. Za tu

dobu byla prozkoumána plocha

o celkové výměře asi 6000 m 2 .

Kromě zmíněného pohřebiště byly

zachyceny také relikty staršího osídlení

v podobě několika sídlištních

a kůlových jam neolitické kultury

s lineární keramikou, což je období

nástupu důležitých změn v oblasti

hospodářství i v socioekonomické

sféře. Celkem bylo na lokalitě prozkoumáno

82 hrobových jam, 86

kůlových jam a 71 sídlištních jam.

Naprostá většina objektů patřila kultuře

se zvoncovitými poháry, především

téměř všechny hroby. Z tohoto

hlediska můžeme potvrdit naši domněnku,

že pohřebiště v Popůvkách

náleží k největším pohřebištím dané

kultury na Moravě.

V současné době je dokončováno

laboratorní zpracování získaných

artefaktů (např. lepení a rekonstrukce

keramických nádob) a zároveň

probíhají, ve spolupráci s Ústavem

Anthropos MZM, analýzy antropologického

materiálu. Další fází

bude vyhodnocení získaných poznatků

a jejich prezentace odborné

i laické veřejnosti formou publikací

a výstav. Předběžné výsledky výzkumu

byly letos úspěšně představeny

na mezinárodním archeologickém

symposiu ve Švýcarsku.

Mgr. Alžběta Čerevková, Archeologický

ústav MZM

Obraz z ghetta

rozšířil expozici

Jeho talent nemilosrdně a navždy

umlčela 2. světová válka. Nyní se

však akvarel akademického malíře

židovského původu Františka Mořice

Nágla (1889–1944) s motivem

interiéru jedné z židovských ubikací

v Terezíně (datovaný rokem 1943)

stane novým vzácným přírůstkem

ve stálé expozici MZM v Dietrich -

steinském paláci, mapující novodobé

dějiny a zásadní události v dějinách

Moravy ve 20. století.

Náglův obraz zakoupilo Moravské

(zemské) muzeum do sbírek tehdejšího

Oddělení nových dějin (dnes

Historické oddělení MZM) v květnu

1985 od soukromé osoby. Zařazen je

do nepříliš frekventovaného a malého

sbírkového fondu grafiky, který

nyní prochází revizí. V expozici

Středoevropská křižovatka: Morava

ve 20. století obohatí vitrínu, věnovanou

perzekuci československých

60

www.mzm.cz

občanů v letech nacistické okupace,

a rozšíří tak celkový počet zhruba tří

stovek vystavených trojrozměrných

předmětů.

F. M. Nágl byl rodák z Kostelní

Myslové v okrese Jihlava, absolvent

pražské Uměleckoprůmyslové školy

a Akademie výtvarných umění. Maloval

hlavně moravskou krajinu

a v meziválečné době patřil k čelním

představitelům české výtvarné scény

na Vysočině. Do jeho života však

krutě zasáhla 2. světová válka a genocida

židovského obyvatelstva

v zemích okupovaných nacistickým

Německem. V roce 1941 byl v Telči

zatčen a půl roku vězněn v Kounicových

kolejích v Brně. V květnu 1942

ho s manželkou Vlastou, dcerou

Věrou a synem Miloslavem deportovali

do terezínského ghetta. V Terezíně

nakonec zůstal déle než dva

roky, než jej koncem října 1944

odeslali na smrt do vyhlazovacího

koncentračního tábora Osvětim.

Spolu s ním zde zahynula celá jeho

rodina: syn v roce 1943, ostatní

o rok později.

V roce 1950 bylo v Terezíně při rekonstrukci

jednoho z domů v původním

židovském ghettu náhodně

objeveno – zazděno na půdě – 254

jeho akvarelů, kreseb a kvašů, na

nichž zachytil všední život obyvatel

ghetta. V ojedinělém souboru se nachází

interiéry ubikací, zákoutí

dvorů, ale i portréty spoluvězňů.

V současnosti se nachází Náglova

výtvarná díla z jeho terezínského

pobytu ve sbírkách Židovského

muzea v Praze, Památníku Terezín,

Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě

a v dalších institucích nebo soukromých

kolekcích.

(Jbre)

Národopisci ocenili

knihu MZM

o J. Klvaňovi

Cenu České národopisné společnosti,

o jejímž udělení hlasují členové

této vědecké organizace, získala

publikace Moravského zemského

muzea. V kategorii O nejvýznamnější

publikační počin byla oceněna

kniha s názvem „Josef Klvaňa

(1857–1919). Náčrtky mého životopisu.

Paměti a fotografie“ autorky

Heleny Beránkové, která pracuje

jako kurátorka fotografické sbírky

Etnografického ústavu MZM. Cenu

převzala spolu s generálním ředitelem

MZM Jiřím Mitáčkem v rámci

Mezinárodního festivalu ve Strážnici

na konci června. Publikace obsahuje

vlastní životopis Josefa Klvani,

badatele, který stál u zrodu etnografie

jako vědy, dále úplný katalog jeho

fotografií moravského lidového

oděvu ze sbírek Etnografického ústavu,

reprodukce šedesáti těchto fotografií

a konečně studii Heleny Beránkové

Od obrazu ke kontextu.

Josef Klvaňa (1857–1919), etnograf,

mineralog, sběratel, pedagog

a v neposlední řadě fotograf se narodil

českým rodičům, kteří přechodně

přebývali ve Vídni a kteří se

záhy usadili v Lipníku n. Bečvou.

Pedagogickou kariéru středoškolského

profesora zahájil nejprve na

gymnáziu v Kroměříži, pokračoval

v Uherském Hradišti a konečně nejdéle

působil v Kyjově. Vedle pedagogické

profese však dokázal Klvaňa

ještě zaujmout mimořádně významnou

a vpravdě zakladatelskou roli

hned ve dvou, navíc diametrálně odlišných

vědních oborech – v etnografii

a v mineralogii. V roce 2019

bylo sto let od Klvaňova úmrtí připomenuto

úplnou edicí Klvaňova

životopisného rukopisu, čtivého

a informativně bohatého vhledu do

počátků formování vědeckého národopisu

u nás, a dvěma výstavami,

které představily především Klvaňovy

fotografie, tedy to, co se z Klvaňova

badatelského odkazu dnes jeví

jako nepominutelné a opravdu nesmrtelné.

„Klvaňův odborný záběr byl široký

– pro etnografii objevil některá zásadní

ikonografická díla, zabýval se

kraslicemi, vinohradnictvím, okrajově

i folklórem; čelné místo v dějinách

oboru zaujímá především v bádání

o lidovém oděvu. Geografický přehled

založený na terénním výzkumu, komparace

se slovenským i balkánským

materiálem a hluboké znalosti historických

souvislostí vývoje oděvu dotáhl

k materiálové syntéze takového

rozsahu a dosahu, že je dosud osou

pro studia lidového oděvu na Moravě

a i po stu letech zůstává odrazovým

můstkem pro další vědecké analýzy

a teorie,“ uvedla Helena Beránková.

V komplexnosti badatelské práce

byl Josef Klvaňa ojedinělým zjevem

– vědeckou práci spojil s vědeckou

fotografií, lidový oděv východní

a jihovýchodní Moravy

utřídil a přehledně klasifikoval, vizuálně

fixoval zásadní etapu jeho

vývoje a uložením v institucionální

sbírce tak uchoval pro budoucnost.

(red)

Foto: Archív MZM

www.mzm.cz

M revue

61

Před oponou – za oponou

Když byla

žena květinou.

Móda zrcadlem

doby

„Nestálá a rozmarná moda objevuje

se při každé saisoně v nové podobě.

Dnes přirovnávám ji k motýlu, který

mlsá ze všech květin a vybéře si to nejlepší.“

Výrokem módního redaktora

z roku 1918 se inspirovaly pracovnice

Etnografického ústavu Moravského

zemského muzea a připravily

výstavu s názvem Jako růže – móda

zrcadlem doby. Stejně jako onen

motýl snažily se i kurátorky výstavy

z rozsáhlých sbírek textilu EÚ MZM

vybrat to nejlepší, aby mohly návštěvníky

seznámit s vývojem převážně

dámského městského oděvu

z období mezi lety 1880 a 1925

a s vlivy, které hrály nejdůležitější

roli při jeho proměnách.

Na výstavě budou ke zhlédnutí

nákladně řešené oděvy z drahých

materiálů z konce 19. a přelomu 19.

a 20. století. Módní siluetu v této

době tvořila turnýra, v zadní partii

výrazně vypodložená sukně, kombinovaná

se zdobnými kabátky.

První desetiletí 20. století reprezentují

šaty s výraznou esovitě prohnutou

linií, kterou tvarují vrchní díly

s tzv. husí hrudí a sukně protažené

do vlečky.

Období ekonomické a společenské

krize, které v roce 1914 vyvrcholilo

válečným konfliktem, si vynutilo

používání levnějších materiálů,

zjednodušení střihů a přešívání starších

oděvů. Velké oblibě se těšily variabilní

komplety sukní s halenkami

či kabátky, kterým bude věnován samostatný

výstavní prostor.

Po válce se již společnost nevrátila

ke starým pořádkům, ani móda

ke starým formám. Módním tvůrcům

byl inspirací styl art-deco

a nejrůznější exotické kultury.

Oděv 20. let na výstavě zastoupí

několikery šaty s charakteristickým

sníženým pasem.

Opomenuto nezůstane ani oblečení

mužů a dětí a tradiční oděv

obyvatel brněnského venkova. Vystavena

bude řada dobových módních

doplňků, obuvi a spodního

prádla. Návštěvníci se mohou také

těšit na zajímavý doprovodný program.

Výstava bude zahájena vernisáží

ve čtvrtek 23. ledna 2020 v Dietrichsteinském

paláci.

Srdečné Vás zveme k její prohlídce.

Gabriela Rožková

Foto: Archív MZM

Knihovna

profesora Jelínka

je v Anthroposu

Moravské zemské muzeum na konci

roku 2018 a v první polovině roku

letošního ve třech fázích zakoupilo

osobní vědeckou knihovnu prof. Jana

Jelínka (1926–2004), která položila

základ odborné knihovny Centra

kulturní antropologie v Pavilonu

Anthropos. Z pohledu knižních

fondů instituce se jedná o zcela mimořádný

akviziční počin. Jan Jelínek,

bývalý ředitel Moravského

zemského muzea, prezident mezinárodní

rady muzeí a galerií (ICOM,

v letech 1971–1979) a vedoucí několika

zahraničních expedic MZM do

Afriky, Austrálie a na Sibiř, byl

především mezinárodně uznávaným

odborníkem v oblasti antropologie.

Ze své pozice dokázal výjimečným

způsobem propojit manažerské

a odborné kompetence v plné míře,

s čímž souviselo i získávání světové

odborné literatury z oblastí kulturní

a fyzické antropologie a archeologie.

V době „předinternetové“ tento

způsob znamenal jedinou možnost,

jak ve svém výzkumu navázat na poznatky

světového výzkumu v dané

oblasti a zapojit Jelínkovu práci do

kontextu mezinárodní (západní)

vědy. Jan Jelínek díky svým četným

zahraničním cestám měl k budování

takové knihovny mimořádnou příležitost

a investoval do ní značné

množství svých prostředků.

V mnoha případech se tak do Československé

republiky dostávaly

knihy, které zde byly v jediném

exempláři. Jan Jelínek pak tyto

cenné informační zdroje ochotně

půjčoval dalším odborníkům,

pokud o to projevili zájem. Knihovna,

zakoupená od Jelínkova syna

Jana, obsahuje celkem 1818 publikací,

které pokrývají různé oblasti

antropologického a archeologického

výzkumu (paleoantropologie, pravěké

umění, umění a život domorodých

obyvatel Afriky, Ameriky, Asie,

Austrálie, Oceánie, speciální čísla

62

www.mzm.cz

odborných časopisů atd.). Jednoznačně

nejcennější částí knihovny je

i soubor 33 osobních rukopisných

deníků Jana Jelínka, v nichž jsou zaznamenány

nejdůležitější Jelínkovy

expedice, odborné poznatky i osobní

postřehy, které si zaznamenával v letech

1961–2001. Jedná se o zcela mimořádný

materiál, který se nepochybně

stane zdrojem řady prací,

věnovaných jak dějinám instituce,

osobnosti Jana Jelínka tak v obecné

rovině i proměně antropologické

myšlení v druhé polovině 20. století.

Petr Kostrhun

Foto: F. Fojtík

významného jubilea připravilo Moravské

zemské muzeum jako účast -

ník mezivládního projektu České

a Slovenské republiky Společné století,

tři výstavní projekty. Výstava

Historického muzea s názvem Jak se

poznávali: moravsko-slovenské vztahy

v letech 1848–1919 představila

česko-slovenské vztahy na pozadí

cesty k formování samostatného

státu. Etnografický ústav se soustředil

ve své expozici na pojetí tradiční

kultury v roli politického symbolu,

a to s přesahem až do dnešních dnů.

Centrum kulturně-politických dějin

připomenulo pak další „osmičkové“

výročí, a to rok 1968. Výstavy byly

doplněny zajímavým programem

v podobě workshopů, promítání

filmů, přednášek a komentovaných

prohlídek.

(red)

Foto: F. Fojtík

Osmičkový rok uzavřely

Melodie století

Nebe na zemi, ale i Škoda lásky,

písně Karla Kryla, které snad už i zlidověly,

ale i některé hity Karla Gotta

nebo Petra Hapky, jež se již dávno

řadí mezi evergreeny… Prostě Melodie

století, které provázely občany

Československa v pohnutých dobách

i lepších časech, byly na programu

koncertu, jenž v červnu udělal

definitivní tečku za mimořádnými

výstavami ke 100. výročí vzniku

Československa. Zazněly v sále Dietrichsteinského

paláce v podání pěveckého

sboru Lumír a Big Bandu

Mr. Swing a publikum je po právu

ocenilo potleskem. Při příležitosti

www.mzm.cz

M revue

63

64 www.mzm.cz

Na moravském písečku

▲

ZÁMEK MORAVEC

znovu rozžitý

Vážení návštěvníci, jménem Moravského zemského muzea vítejte na

zámku Moravec. Jeho zdi by sice mohly vyprávět ledasco, a možná ani

o nějaké pikanterie by nebyla nouze, taková slova tu ale za osm století

zazněla poprvé. Zámek v malebné obci na Českomoravské vysočině totiž

dosud nikdy k prohlídkám nesloužil.

Ve světové premiéře se jeho dveře

pro návštěvníky otevřely až letos

první srpnový víkend při akci Otevřený

Moravec. „Zatím sice jen mimořádně,

protože však zájem předčil

naše představy, určitě budeme

v podobných akcích pokračovat

a určitě zkusíme nabídku i rozšířit,“

říká vedoucí Oddělení komunikace

a marketingu MZM RNDr. Barbora

Javorová. V pátek dny otevřených

dveří odstartovalo letní kino na nádvoří,

v sobotu a v neděli byly v plánu

komentované prohlídky. A zatímco

sobotní večer zakončily Ženy

v běhu, v neděli odpoledne zahrála

na závěr kapela Bobrůvanka.

Až do konce druhé světové války

sloužil zámek Moravec ke svému

původnímu účelu jako sídlo šlechtických

rodů. Aristokraty pak od

konce čtyřicátých let vystřídaly děti.

Nejprve se tu z bídných válečných

i poválečných let zotavovaly ty hubené,

později sem naopak jezdívaly

ty, které bojovaly s nadváhou.

Od roku 1996 přešel objekt do

správy Moravského zemského muzea.

„Prostory jsou využívány primárně

jako depozitáře pro část z našich

šesti milionů sbírkových předmětů.

Ty mají na Moravci uloženy hlavně

kolegové z Mineralogicko-petrografického

a Geologicko-paleontologického

oddělení,“ upřesňuje pracovník

marketingu MZM Pavel Gejdoš,

který se změnil při Otevřeném Moravci

v ochotného a pečlivého průvodce:

„Hned v úvodu jsem ale příchozím

zdůrazňoval, že je nečeká

tradiční zámecká prohlídka, při níž

budou obdivovat starožitné a vzácné

kusy nábytku nebo porcelánové servisy.

Většina vybavení zde vzala za

své na konci druhé světové války.

Soustředili jsme se na to, abychom

prezentovali bohatou stavební historii

této památky, ale i její příběh.“

„Z původního vybavení zůstaly

totiž na svých místech snad jen křišťálové

lustry, včetně toho nejzdobnějšího

v hlavní jídelně, a krbová

kamna. A pak samozřejmě knihovna,

k té se ale dostaneme později,“

doplňuje kastelánka Moravce

Marie Smolíková.

Tragický požár

ubral jedno patro

První písemná zmínka o gotické

tvrzi v držení Víta z Kralic v místě

dnešního zámku se datuje k roku

www.mzm.cz

M revue

65


Klasicistní podobu získal zámek přestavbou po požáru v roce 1825.

1370. Její základy se dodnes nacházejí

ve sklepě. Poté se tu vystřídala

řada majitelů, jako například Gedeon

z Olešničky či Jan a Vojtěch

z Pernštejna.

V roce 1595 tvrz s dnešním severním

a západním křídlem za 21.000

zlatých kupuje Jan starší Munk

z Ivančic. Jeho dědic, syn Vilém se

však účastnil českého povstání

v roce 1618 a po bitvě na Bílé hoře

byl z vlasti vypuzen a jeho majetek,

včetně zámku mu byl zkonfiskován.

V roce 1628 bylo Moravecké panství

prodáno královskou komorou

pánu Janu Jakubovi Magnisovi za 38

tisíc zlatých. Ten přikoupil hrad

i panství Mitrov, Rožnov, Meziboří,

Bukov, Jabloňov a ostatní drobnější

osady, Magnisové také přestavěli

tvrz do podoby pozdně renesančního

trojkřídlého dvoupatrového

zámku s arkádovými lodžiemi

v nádvoří. V roce 1630 koupil panství

lombardský obchodník Jan Baptista

Bergamesco, který byl později

povýšen do stavu rytířského s příjmením

„z Moravce“. Jeho syn Jan

Kazimír Bergamesco zahájil barokní

přestavbu zámku - prodloužení východního

křídla a přístavbu jižního

křídla. Renesanční arkády nahradili

ochozem.

„Tehdy také vznikly užitkové zahrady

ve francouzském stylu. A myslelo

se i na duše místních - při kapli

byl ustanoven „misionář“: zámecký

kaplan,“ dohledal v archivních materiálech

Pavel Gejdoš.

Stavební práce ale panství zadlužily.

V roce 1756 zámek získal hlavní

věřitel František Josef Toussaint za

310.000 zlatých. Od 1820 se novým

majitelem stal moravský gubernátor

hrabě Antonín Bedřich Mitrovský,

jeden ze zakladatelů Františkova,

dnes Moravského zemského muzea

v Brně. „Návratem zámku do náruče

MZM se tak vlastně trochu symbolicky

historie kruhem uzavřela,“

podotýká Gejdoš.

Nejčernějším písmem se do historie

zámku zapsal 17. duben 1825.

Hodinu před polednem od sazí v komíně

chytlo trámoví a oheň se rozšířil

na celý zámek i přilehlý kostel. Při

požáru, kdy se zřítila věž s hodinami,

zemřeli ředitel statku a jeden dělník.

Plameny poničený Moravec byl

opraven a částečně klasicistně přestavěn,

ale namísto původních tří

podlaží má dodnes jen dvě. Začala

se psát další kapitola. Hrabě Funfkirchner

prodává panství roku 1842

princezně Louise Vasové, jejíž dcera

Karola si vzala saského korunního

prince a pozdějšího krále Alberta

I. Sluší se zmínit, že k uctění památky

své matky Louisy zakládá na

konci obce starobinec Louisin dům.

Karola prodává panství o rozloze

1884 hektarů za 485.000 zlatých

roku 1858 Gabrielu Gudenusovi.

Zatímco staleté lípy v okolí jsou památkou

na rod Munků, kteří začali

v okolí s vysazováním jejich alejí,

hrabě Gabriel Gudenus (jeho podoba

je zachycena na fotografii

i portrétu ve vstupní hale), který byl

členem dendrologické společnosti,

zřídil v zámeckém parku sbírku exotických

dřevin. „Každé jaro díky tomuto

počinu zahradu zkrášlí stovky

květů zdejších rododendronů a azalek

nejrůznějších barev. Kdo viděl, je

nadšen,“ říká Barbora Javorová.

Mezi nejcennější kusy arboreta patří

66

www.mzm.cz

pětadvacetimetrová borovice Jeffreyova,

měřící v obvodu více než dva

metry, či osmnáctimetrová jedle

stříbrná, poškozená bleskem, která

dominuje horní polovině parku.

Vedle ní stojí hadí forma smrku

obecného.

Nejen flora, za Gudenusů vzkvétalo

celé panství. Baron například

založil zdejší hasičský sbor či nechal

vybudovat vodovod z rybníku

Troubník, který přivedl vodu na

zámek, ale i do domů jeho zaměstnanců

a sousedů. Na Moravci fungovala

dokonce jedna z vůbec

prvních pošt na Moravě, od roku

1894 telegraf a o rok později podle

místních kronikářů i přímé telegrafní

spojení s Tišnovem.

O zuby ho připravili

nacisté i komunisti

Svatba Karoly a jejího nastávající

barona Constantina Maria Ludvíka

Josefa Otmara Nádherného z Borutína

se 9. června 1909 podle dobových

fotografií stala z dnešního pohledu

top VIP akcí. Na Moravec se

sjela řada šlechtických rodů z různých

míst země – Hardeggové, Mitrowští,

Haukwitzové, Kolovratové,

Aichelburgové…

„Jméno Nádherný může být někomu,

pokud byl na zámku ve

Vrchotových Janovicích či v Praze

na muzikálu Touha jménem Einodis

s Martou Kubišovou a Anetou Langerovou,

povědomé. Sidonie Nádherná

byla sestřenicí Constantina,

jejich otcové byli bratři. Pár žil

střídavě tu a na panství Nádherných

v Dolním Adršpachu. Gude-

Korunou prohlídek se stala knihovna s 8500

svazky knih ze 17. až 20. století.

Řadu dobových snímků pro Otevřený Moravec

zapůjčila místní radnice.

Letní kino přivedlo na zámecké nádvoří po

dva večery stovky diváků.

www.mzm.cz

M revue

67


nus umírá v roce 1915, hrobku na

místním hřbitově, v blízkosti jeho

unikátního parku, vytvořil Adolf

Loos, otec později slavného funkcionalistického

architekta,“ upozorňuje

Pavel Gejdoš.

Velkou událostí se stala 10. října

1936 také svatba dcery Karoly a barona

Nádherného, Marie Karolíny

„Maritschi“ Nádherné a Františka

von Ringhofera. Podle pamětníků

byla cesta vysypaná květinami a nevěstina

dvacetimetrová vlečka se vinula

od zámku až na náves. Štěstí to

ale novomanželům nepřineslo. Zanedlouho

se rozvedli, podle některých

zdrojů Ringhofer trpěl pohlavní

chorobou. Maritschi si poté

vzala hraběte Ottokara von Haugwitze,

Toto manželství již bylo

šťastné. Jejich nyní osmasedmdesátiletá

dcera Glorie sice nestihla termín

otevřených dveří, ale dorazila

na Moravec týden potom. „Přijela

v doprovodu své sestřenice, které

patřil zámek v Náměšti. A pokud

mohu soudit, protože já působím na

zámku teprve rok, nebyla tu poprvé,

konečně své předky má na zdejším

hřbitově. Odjížděla ale podle svých

slov obzvláště spokojená, velmi ocenila,

že tu ještě zůstaly naistalovány

dobové obrázky přibližující historii

zámku, které si se zájmem prohlížela.

Děkovala nám pak dodatečně

ještě v e-mailu s tím, že z návštěvy

měla příjemný pocit. “ doplňuje

Marie Smolíková.

Posledním šlechtickým majitelem

byl třetí ze sourozenců Nádherných,

Jiří. Kromě toho, že zemřel jako bezdětný,

do jeho osudu (ale i osudu

zámku samotného) zasáhla druhá

světová válka. Aby mu zůstal majetek,

musel se přihlásit k německé

národnosti. Podle místních nikdy

⊳

Svým dávným majitelům sloužil zámek

k bydlení i přijímání hostů.

Zámecká zahrada byla po většinu času

chloubou moraveckého panství.

68

www.mzm.cz

▲

Dnešním slovníkem VIP událost – 9. června 1909 si Karola Gudenus bere barona Constantina Otmara Nádherého z Borutína. Na svatbu

se sjela řada šlechtických rodů z různých míst země.

nespolupracoval s nacisty a kontakt

s nimi využíval pouze k pomoci odboji.

Kvůli podezření z účasti na přípravě

atentátu na Adolfa Hitlera

v červenci 1944 ve Vlčím doupěti ho

vyslýchalo gestapo. Traduje se, že na

Moravec přijel i osnovatel atentátu

Claus Stauffenberg. Nic z toho Jiřímu

Nádhernému nepomohlo. Po

válce přišel na základě Benešových

dekretů o veškerý majetek a jen s batohem

nejzákladnějších věcí prchal

přes hranice za příbuznými do Německa.

Loučil se prý větou „Jedny

zuby mi vymlátili nacisté, druhé komunisti“.

Do té doby věrní spolupracovníci

Nádherného po jeho odchodu ze

zámku rozkradli zřejmě většinu majetku.

„Hořkou tečku ale dopsaly

zlaté české ručičky vlastně teprve

nedávno. Zachovalý čínský porcelán

na zdech, dřevěné hodiny a vycpaného

medvěda, kterého zvěčnily alespoň

fotografie, před asi 12 lety odnesli

neznámí zloději, kteří se do

zámku v noci vloupali oknem. Jak se

jim podařilo vyvléct těžkou vycpaninu

a křehké nádobí, zůstává tajemstvím.

Od té doby je tu instalován

kamerový systém,“ říká Pavel

Gejdoš.

Dokladem své doby, obdobně

jako na jiných zámcích bývají barokní

a jiné obrazy, jsou na Moravci

fresky s hrajícími si dětmi v prvních

dvou místnostech. Pocházejí z časů,

kdy se elegantní zámek změnil

v ozdravovnu. „Očouzené zdi jsou

od odstraňování olejové výmalby léčebny,

život v ní dokumentují snímky

od mistra dokumentární fotografie

K. O. Hrubého,“ zdůrazňuje Pavel

Gejdoš.

Mobiliářově nejcennější částí

zámku je již zmíněná rodinná knihovna

Gudenusových a Nádherných.

Čítá 8500 svazků ze 17. až 20.

století. Převážně jde o knihy odborné

– technické, historické, zemědělské,

zeměpisné či filozofické,

psané v němčině, latině, angličtině

a češtině. Knihovnu po válce zachránili

památkáři převozem na jiné

zámky, několik desítek let byla v depozitářích

zámku Lysice na Blanensku.

Na Moravec se vrátila až v roce

2012 po domluvě MZM s Národním

památkovým ústavem. Přilehlý budoár

hraběnky Gudenusové využívají

dnes geologové jako svoji studovnu.

Zámek se nachází na náhorní rovině

asi 530 metrů nad mořem. Na

starých obrázcích je ještě patrné, že

okolní vodní plocha zasahovala až

k zámku, rybník pod zámkem byl

však ve 20. století vysušen. Přesto

ale například novou poštu, jejíž budovu

lze vidět pod okny, stavaři

usazovali do nestabilního terénu na

pilotech.

www.mzm.cz

M revue

69


Marie Karolína "Maritschi" Nádherná (1915–

2004).

Většina zdobných historických interiéru

vzala za své při drancování po druhé světové

válce.

⊳

Otevřený Moravec poprvé,

ale ne naposledy

Původní odhad počítal s prohlídkami

pro dvacítku příchozích v hodinových

intervalech. Nakonec po

dva dny vyrážely padesátičlenné

skupiny po dvaceti minutách. Celkem

se na Moravci vystřídalo na

patnáct stovek návštěvníků. „Hodně

z nich se rekrutovalo z místních

obyvatel. Vyrůstali tu, znají zámek

zvenčí a živě se zajímali o to, jak to

vypadá uvnitř, protože to nikdy neviděli,

a byli zvědaví, co se tu děje,“

popisuje Pavel Gejdoš. „Mají ´svůj´

zámek rádi a uvítali, že se do něj

mohli podívat. Přitažlivý bývá i pro

turisty, kteří přijedou za odpočinkem

do některého z blízkých penzionů.

Několikrát do roka se stane,

že tu někdo zaklepe a prosí, zda by

nemohl dovnitř,“ potvrzuje přitažlivost

zámku Marie Smolíková:

Mezi návštěvníky nechyběli ani ti,

kteří tu v dětském věku absolvovali

ozdravný pobyt. Po desetiletích teď

občas prý došlo k nečekaným polemikám,

jako například o tom, kde

vlastně byla jídelna…inu, lidská

paměť je zrádná. „Nedávnu přišla

paní, která se svěřovala, že sem jezdila

jako malá a má doslova husí

kůži, když se tu teď po letech rozhlíží,“

říká Marie Smolíková. Došlo

i k zajímavého porovnání. Po cestě

dolů je u schodiště malba, kde vedle

baronů Mitrovského a Gudenuse je

na koni vyobrazen hajný Jan Brychta.

„Prohlédnout si působiště

svého dědečka dorazil tentokrát

i jeden z vnuků hajného, který také

přinesl cennou fotografii, podle jejíž

kompozice byl obraz namalován,“

říká Pavel Gejdoš.

Dny otevřených dveří vyvrcholily

promítáním filmů na nádvoří, které

rovněž přilákalo desítky diváků. Na

rozdíl od interiéru zámku zahrada

bývá případným návštěvníkům otevřena.

„Moravečtí tady rádi tráví

volné chvíle. Zahrada je v pronájmu

obce, která tu právě dokončuje revitalizaci.

Byly prořezány a omlazeny

stromy, vysazeny nové květiny,“ říká

Marie Smolíková. Vrátit zámku lesk

společenského místa zkouší už delší

dobu také svébytné sdružení Spolek

holek Moravec, které pořádalo loni

i letos letní projekce na nádvoří.

Také vedení Moravského zemského

muzea po letošní vydařené

premiéře spřádá další plány, jak Moravec

rozžít, potvrzuje Barbora Javorová:

„Nechceme předjímat, ale určitě

bychom chtěli, aby se příští rok

podobná akce uskutečnila aspoň

dvakrát. Návštěvnicky by mohl být

zajímavý právě ten čas, kdy v zámecké

zahradě na jaře krásně kvetou

rododendrony.“

(jih, gep)

Foto: Archív MZM a F. Fojtík

70

www.mzm.cz

Pod čarou

▲

B

í

l

é

r

u

k

a

v

i

c

e

„A tady si vezměte

prosím bílé rukavice!“

Leží přede mnou pár

bílých rukaviček,

s prstíky smotanými

do dlaní, jako dvě

malé hromádky něhy.

„Bílé rukavičky jsem

měl naposled na sobě

v tanečních, a to je už

hodně dávno…“

Bílé rukavice museli

mít tenkrát, nevím, jak

je to dnes, v tanečních

všichni pánové. Hodilo

se to ke kravatě,

k černému obleku

a bílé košili. Byli jsme

tehdy rozechvělí, a ne,

že ne. Bílé rukavice, to

bylo něco vzácného,

znamenalo to pro nás,

že to, čeho se teď budeme

dotýkat, je také

cosi vzácného, něco

křehkého, co máme

brát do rukou jemně

a s náležitou úctou …

Však také fond,

který mám před

sebou, si zaslouží úctu.

Literární pozůstalost překladatele

a dlouholetého šéfa brněnského Domu

umění Adolfa Kroupy. Především korespondence,

zejména ve francouzštině,

jedna vzácnost

vedle druhé.

Jedno velké jméno

vedle druhého.

Navlékám si bílé

rukavice a beru do

rukou dopis Jeana Effela, psaný jeho vlastní

rukou (s typickým podpisem stylizovaným

do kruhu); beru

do rukou

vlastnoručně

psanou

báseň

Paula Eluarda –

jako bych bral za

ruku samotného

básníka.

Ano, jistě, bílé rukavice.

Také beru do

rukou cosi vzácného,

cosi křehkého.

František Schildberger,

Oddělení dějin literatury

Uměnovědného

muzea MZM

www.mzm.cz

M revue

71

▲

My a svět

Pohled z terasy zadního traktu českého velvyslanectví

v Tokiu na Higaši, východní část okrsku Šibuja.

Mimořádná linka

Brno – Tokio

Putovní výstavu „Ferda Mravenec a jeho tvůrce Ondřej Sekora“ připravilo

v roce 2017 Oddělení dějin literatury MZM pro České centrum

v Paříži. Poté byla výstava představena ve Varšavě a v letošním roce

o ni projevila zájem Eva Takamine, ředitelka Českého centra v Tokiu.

Tak se stalo, že jsem se jakožto kurátor sekorovské výstavy ocitl v polovině

července 2019 na několik dní v Tokiu.

Do Japonska jsem shodou okolností

zamířil už podruhé (poprvé jsem

s tamním Českým centrem spolupracoval

na začátku roku 2018),

a tak jsem měl vypracovaný plán, jak

přečkat téměř dvanáct hodin letu

z Vídně – hra „najdi v nabídce letecké

společnosti co nejpodivnější

asijský film a pak vyzkoušej, jak

dlouho se na něj vydržíš dívat“, fungovala

i tentokrát.

Mezinárodní letiště Narita leží asi

60 kilometrů od Tokia, dokonce se

nachází v jiné prefektuře, ale spojení

vlakem Narita Express s hlavním

městem je rychlé a pohodlné

a i dál vše probíhalo hladce. Před

první návštěvou Tokia jsem vlastně

příliš nevěděl co očekávat a podvědomě

jsem se připravoval na nesrozumitelný

futuristický svět z filmu

Blade Runner, ve kterém se okamžitě

ztratím. Tokio je nicméně

velmi přátelská metropole, která se

zase tolik neliší třeba od New Yorku

nebo Paříže. V první chvíli si člověk

musí zvykat, že u všudypřítomných

vizuálně efektních nápisů v některé

ze tří sad japonského písma absolutně

netuší, jak by se asi mohly číst

a co by měly znamenat, zároveň je

ale všude dost doprovodných textů

v angličtině. Díky tomu se například

v tokijském metru, které má

čtrnáct linek a vůbec nejsložitější

síť na světě, dá zorientovat mnohem

snáze než v tom budapešťském.

České velvyslanectví, v jehož prostorách

sídlí i České centrum a jeho

galerie, leží v diplomatické čtvrti

Hiroo, která je v docházkové vzdálenosti

od hypermoderní Šibuji, kde

je jedna ze zastávek Narita Expressu.

Šibuja, kterou v českém prostředí

nedávno zpopularizoval ceněný

román Anny Cimy, je centrem jednoho

z 23 tokijských okrsků; ještě na

konci 19. století byla Šibuja převážně

pokryta čajovníkovými plantážemi,

dnes se zde ale vypíná stále se roz-

72 www.mzm.cz

▲

růstající les skleněných mrakodrapů,

u jejichž úpatí se v několika

úrovních proplétají koleje, silnice

s chodníky i pěší lávky a tepe divoký

velkoměstský život, který se přelévá

mezi kancelářemi, obchody, restauracemi

a bary. Dojem je proto

vcelku sekorovský – jako z rušného

mraveniště, kde všichni spěchají za

přesně daným úkolem.

Exotická země = exotické

problémy

Základ výstavy, jejímuž instalování

v galerii Českého centra jsem se věnoval

první část pobytu, tvoří tisky

reprodukcí Sekorových originálů,

které jsou v držení MZM. Už dříve

představené ukázky ilustrací, kresleného

humoru a komiksů jsem pro

tokijské uvedení doplnil panelem

s přetisky Sekorových kreslených

komentářů k japonsko-čínské válce

ze třicátých let. Při samotné instalaci

jsem brzy zjistil, že exotická země

s sebou může nést exotické problémy.

S reprodukcemi, jež byly vytištěny

na papíře s trochu nižší gramáží,

nebyly v mírném evropském

pásmu problémy, v Tokiu se ovšem

začaly vlnit. V polovině července

zde totiž obvykle končí monzunové

období, vzduch má okolo 30 stupňů

a stoprocentní vlhkost, ručníky neschnou,

pot se neodpařuje – a papír

začíná žít vlastním životem. Ve skleněných

rámech se jej ale podařilo

zpacifikovat a česká i zahraniční vydání

Sekorových knih, která jsme

s Evou Takamine a jejím kolegou Jakubem

Válkem rozmístili do vitrín,

naštěstí na vlhkost nereagovala.

Skvělé oživení pro výstavu představovaly

marionety zapůjčené ze

sokolského divadla Přerovský Kašpárek.

Loutky Ferdy Mravence,

brouka Pytlíka a Berušky vytvořil

v roce 2000 znojemský tvůrce Pavel

Mašek, kterému se podařilo výborně

vystihnout Sekorovo původní výtvarné

pojetí.

www.mzm.cz

M revue

73

Beruška a kurátor výstavy před buddhistickou svatyní

v tokijské čtvrti Hiroo.

74 www.mzm.cz

75

My a svět

Leták zvoucí k návštěvě výstavy Čiharu

Šioty v Mori Art Museum.

⊳

jde, než mi majitel jedné navštívené

rámenárny – poté, co mě chvíli pozoroval

při jídle – se shovívavým úsměvem

nabídl papírovou zástěru

jako ochranu před mastnými cákanci.

Gastroglosa aneb Jez,

jak můžeš

Ačkoli mě instalování bavilo, moc

jsem se při něm těšil na obědové

pauzy. Jedním z důvodů, kvůli nimž

jsem si Tokio zamiloval už při první

návštěvě, je totiž zdejší gastronomie.

Základ japonské kuchyně tvoří ryby,

mořské plody, zelenina a rýže, takže

je lehká a zdravá, zároveň ale nesmírně

rozmanitá a chutná. Zatímco

známá brněnská restaurace Koishi je

místem, kde si toho muzejní zaměstnanec

příliš často příliš mnoho dopřávat

nemůže, bezbřehé množství

tokijských jídelniček a bister nabízí

neodolatelné pokrmy za přátelské

ceny, zvlášť vztáhne-li je člověk

k tamní cenové hladině. Během

svého japonského pobytu jsem

proto s velkým zápalem prozkoumával

zdejší nabídku suši, sašimi,

rámenu, japonského curry, knedlíčků

gjóza a dalších jídel, která jsem

si často vybíral podle jejich naturalistických

plastových modelů ve výkladních

skříních a dodnes netuším,

jak se jmenovala. Některé pokrmy,

jako například dlouhé nudle v hustém

vývaru, se přitom opravdu nejlépe

jedí pověstnými hůlkami (byť se

lžičkou v druhé ruce). Byl jsem na

sebe docela pyšný, jak mi to s nimi

Prosím, nefotit

Ačkoli Japonsko prožívá třicet let se

vlekoucí ekonomickou stagnaci,

v oblasti vizuální populární kultury

stále představuje nezpochybnitelného

giganta. Přesto plán vystavit

v Tokiu Sekorovu tvorbu není úplně

pošetilý. Česká tradice animovaného

filmu a ilustrované knihy je v určitých

(přirozeně že intelektuálních)

japonských kruzích poměrně známá

a oceňovaná. Navíc zde překlady

prvních tří knižních příběhů s Ferdou

Mravencem vyšly až v novém

tisícletí, takže Sekorův nejslavnější

kreslený hrdina má své dětské čtenáře

i v dnešním Japonsku. Dalším

zajímavým detailem je skutečnost,

že zdejší obyvatelé mají ke hmyzu

mnohem vlídnější vztah, než je

běžné v Evropě. Ostatně i Osamu

Tezuka, jedna z klíčových osobností

japonského komiksu zvaného

manga, byl zapálený amatérský entomolog.

Na hojně navštívené vernisáži Sekorovy

výstavy se i díky tomu sešla

dosti pestrá společnost. Nechyběl

například Kóiči Takahaši, někdejší

japonský velvyslanec v Praze, který

se rozpovídal o své sbírce brouků,

kurátorka Secuko Šibata, jež se

mimo jiné zaměřuje na českou ilustraci,

nebo profesor Kijoši Jošikawa,

který vystudoval loutkářství

v Plzni. Vernisáže v Českých centrech

obecně fungují jako vyhledávaná

příležitost pro setkání zdejší

české komunity a také bohemistů

a studentů češtiny, a tak nad vitrínami

s Ferdou Mravencem kromě

76 www.mzm.cz

japonštiny a angličtiny poměrně

hojně zněla rovněž čeština, ačkoli

někdy v roztomilých variacích. I zde

jsem přitom měl možnost zaznamenat

rozdíly v kulturních zvyklostech.

Zatímco v Česku stále žije představa

Japonce coby turisty s automatickým

fotoaparátem, který zapáleně

fotí všechno, co vidí, zjistil jsem, že

v dnešním Japonsku ovládaném sociálními

sítěmi se vnímá jako nezdvořilé

fotit na veřejnosti tváře cizích

lidi, aniž by si člověk ověřil, že

proti tomu nic nemají. I tak se mi ale

pár snímků z vernisáže podařilo pořídit

bez toho, aby mě někdo inzultoval.

Tokio příjemné

a bezpečné

Během svého pobytu jsem měl i jistý

prostor i k dalšímu prozkoumávání

Tokia. Na důkladnější poznání metropole,

která má i s přilehlou aglomerací

téměř 40 milionů obyvatel,

samozřejmě nebyl čas, na toulkách

tokijskými ulicemi se mi nicméně

potvrdilo, že se tady člověk v kteroukoli

denní i noční dobu může cítit

zcela bezpečně. Za jeden z projevů

japonské civilizovanosti, o které si

u nás můžeme nechat jen zdát, pak

lze označit třeba dostupnost veřejných

WC. Ve velkoměstě, jež na rozdíl

od některých amerických sídel

stále počítá s pěšími obyvateli i cyklisty,

jsou bezplatné záchody k nalezení

každých sto metrů, a to vždy

dokonale čisté. Obecně mě na základě

mé letmé zkušenosti nepřekvapuje,

že se Tokio dostalo i do

⊳

Fotografie jedné z instalací na výstavě Čiharu

Šioty.

Mapa tokijského metra.

Vývěsní skříňka na budově českého velvyslanectví

zve k návštěvě výstav dvou

slavných krajanů – Ondřeje Sekory a Alfonse

Muchy.

www.mzm.cz

M revue

77

My a svět

Na plakát k výstavě se vešel portrét Ondřeje

Sekory i jeho nejslavnějšího hrdiny.

Entomologicky laděný leták lákající k návštěvě

výstavy brouků v obchodním a zábavním

komplexu Skytree Town.

Pohled z vyhlídkového patra tokijské radnice.

aktuálního žebříčku deseti světových

velkoměst nejpříjemnějších k životu.

K návštěvě jsem si mimo jiné zvolil

galerii v obchodním domě Bunkamura,

kde právě probíhala výpravná

výstava Alfonse Muchy. Pro

Tokio je pořádání podobných akcí

ve speciálních prostorách nákupních

středisek běžné a nijak automaticky

nesnižuje jejich možnou kvalitu,

z Muchovy výstavy jsem byl

ovšem poněkud zklamaný. Atraktivní

koncept, který sliboval přiblížit

muchovské inspirace tvůrců rocko-

78

www.mzm.cz

vých psychedelických plakátů z přelomu

šedesátých a sedmdesátých let

i vliv slavného českého rodáka na

pozdější kreslíře amerického komiksu

a japonské mangy, se vyčerpal

spíše nahodile vybranými ukázkami,

u nichž jsem postrádal pokus

o popsání obecnějších příčin jejich

vzniku. Působivá oproti tomu byla

například výstava znepokojivých instalací

výtvarnice Čiharu Šioty v Mori

Art Museu a silný zážitek jsem si odnesl

i z návštěvy vyhlídkového patra

tokijské radnice ve výšce 202 metrů,

odkud je celá metropole vidět jako na

dlani.

Sedm hodin srovná

sedm dnů

Poznámku si pak dovolím věnovat

i pásmové nemoci – na sedmihodinový

časový posun jsem si samozřejmě

zvykl přesně v okamžiku, kdy

můj pobyt skončil, a tak jsem se po

novém filmovém maratonu v letadle

musel další týden vypořádávat s potřebou

tvrdě usnout ve tři odpoledne.

Ani to mě ovšem neodrazuje

od silné touhy zase někdy se do

Země vycházejícího slunce podívat

s další výstavou.

Tomáš Prokůpek, Oddělení dějin

literatury MZM

Foto: Tomáš Prokůpek, Eva Takamine

a Jakub Válek

⊳

Úvodní slovo kurátora výstavy Ferda Mravenec

a jeho tvůrce Ondřej Sekora tlumočila

Eva Takamine, ředitelka Českého centra

Tokio.

Marionety z loutkového divadla Přerovský

Kašpárek sekorovskou výstavu vítaným

způsobem oživily.

Tajný snímek z vernisáže sekorovské výstavy.

www.mzm.cz

M revue

79

▲

M panorama

Okouzlit Afrikou

se nechala

i velvyslankyně JAR

Velvyslankyně Jihoafrické republiky

v Česku, J. E. Naomi Ribbon Mosholi,

se přijela 30. května 2019 seznámit

s výstavním projektem Moravského

zemského muzea Okouzlení

Afrikou v Pavilonu Anthropos. Paní

velvyslankyni uvítal generální ředitel

MZM Jiří Mitáček. Poté vzácná návštěva

absolvovala komentovanou

prohlídku expozice v doprovodu

afrikanistky Jany Jirouškové z Etnologického

ústavu FF UK.

Výstava představuje umělecká díla

ilustrující vliv Afriky na české a moravské

umělce od začátku 20. století

až do současnosti. Inspirace africkým

kontinentem stála u počátků

moderního umění, včetně například

španělského výtvarníka Pabla Picassa.

V ČR jde o zcela jedinečný projekt,

který tuto problematiku v tak

rozsáhlé šíři zpracovává poprvé.

Cenné originály v souhrnné ceně

desítek milionů korun je možné ve

výstavním pavilonu v Pisáreckém

parku zhlédnout do 29. února

2020.

Na výstavě je zastoupeno na 65 tuzemských

autorů svými originálními

díly, kterých je k vidění více než 180.

(red)

Foto: F. Fojtík

Spolupráci s řeckou

minoritou ocenil

nejen Černý Janek

Z malého kamínku se stala lavina,

shrnuje stále se rozvíjející spolupráci

s řeckou menšinou kurátorka Etnografického

ústavu MZM Jana Poláková.

A nejenom, že se objevují nové

možnosti, z jakých aspektů zmapovat

život Řeků u nás, ale témata už

zpracovaná sklízejí odborné uznání

a ceny. V rámci 22. ročníku přehlídky

muzejních filmů Musaionfilm

v Uherském Brodu, kterého se vedle

třiatřiceti dalších autorů zúčastnil

i Etnografický ústav MZM, udělila

soutěžní porota hlavní cenu Černý

Janek za objevné zpracování osudů

řecké minority u nás jeho filmu Dva

životy, dvě kultury, dvě země. Řekové

na českém území od 2. poloviny

20. století do současnosti.

Autorkou jeho scénáře byla právě

Jana Poláková. Film vznikl jako součást

stejnojmenné výstavy uspořádané

Etnografickým ústavem MZM

a nadačním fondem Hellenika

z Brna na podzim 2018 u příležitosti

70. výročí příchodu Řeků na naše

území. Prostřednictvím archivního

materiálu, osobních fotografií, dobových

filmových záběrů a především

osobních výpovědí pamětníků i je-

80

www.mzm.cz

jich potomků představuje příchod

řeckých exulantů do tehdejšího Československa,

jejich integraci do české

společnosti, vztah k původní domovině

a názory na zachování řecké

kultury, jazyka i vlastní etnické identity.

„Užší spolupráce s představiteli

řecké menšiny se datuje zhruba od

roku 2015. O příchodu Řeků do

Česka se samozřejmě už mnohé napsalo,

ale dosud nikdo nezpracoval

toto téma jako průřez napříč generacemi.

Zaznamenaly se vzpomínky

přímých účastníků, ale už ne to, jak

je předávali dál svým dětem, vnukům,

jak u těch, kteří vyrůstali již

v naší republice, budovali vztah

k Řecku, k řečtině a řeckým tradicím,“

přibližuje Jana Poláková, která

pracuje metodou oral history. Sedmnáct

hodin záznamů jejích rozhovorů

s devatenácti příslušníky

řecké komunity, které již posloužily

jako podklad pro scénář filmu, by

tak měly v příštím roce dostat

i knižní podobu včetně odborného

úvodu. A rýsují se další možnosti.

„V archivech jsem našla dokumenty,

které zatím nikdo neměl v ruce.

V plánu je pořad s Českou televizí,

uvádějící na pravou míru vztah

Řeků, kteří sem po válce přišli,

k víře. A věřím, že se mi podaří zpracovat

i dosud neprozkoumané téma

o politických procesech s Řeky v padesátých

letech,“ plánuje Jana Poláková,

která na začátku listopadu převzala

výroční cenu Nadačního

fondu Hellenika za zachování řeckého

kulturního povědomí řecké

menšiny žijící v České republice.

Stejné ocenění udělil fond, připomínající

čtvrtstoletí své existence, rovněž

Etnografickému ústavu MZM

jako celku.

(jih)

Foto: L. Bojdová, EÚ MZM

Dvě nové expozice si pro návštěvníky

přichystali na Starém zámku

v Jevišovicích v sezoně 2019, která

se uskutečnila ve vzájemné spolupráci

Moravského zemského muzea

(vlastní zámek) a Města Jevišovice

(předzámčí). Vstupné na prohlídku

bylo – na rozdíl od předchozího

roku – pro oba objekty opět společné

(plné vstupné 120,-Kč, snížené

pro studenty a důchodce 60,-Kč, rodinné

vstupné 250,-Kč). Ve vlastním

zámku byly prohlídky časované

a s průvodcem (prohlídka cca 1 hodinu).

V předzámčí si zájemci mohli

expozice muzejního charakteru prohlížet

sami, prohlídky nebyly časově

limitované. Prohlídková trasa ve vlastním

zámku zůstala oproti dvěma

předchozím sezónám nezměněna

a vytvářela okruh od zámecké kaple

přes krytou terasu po jeskynní

malby a hradní kuchyni.

Celková návštěvnost dosáhla

v podstatě úrovně loňského roku,

kdy byl Starý zámek v provozu samostatně

bez předzámčí. Jako průvodci

opět působili v červnu studenti

na praxi ze SOŠ Znojmo,

obor cestovní ruch (vloni byli k dispozici

i v červenci a srpnu); ve

zbývajících měsících na vlastním

zámku kastelánovi pomáhali dva

studenti-brigádníci. Pokladna byla

ve Starém zámku. Oproti loňskému

roku navštívilo Starý zámek podstatně

méně škol, naopak větší

zájem byl ze strany klasických návštěvníků

a vzrostl také zájem

o kulturní akce a přednášky. Pro

mladé zájemce dále bude opět

v novém školním roce činný Vlastivědný

kroužek při SVČ Znojmo

a ZŠ Jevišovice, zaměřený zejména

na poznávání Jevišovic a přilehlého

regionu.

Ze společných akcí, které se konaly

v Jevišovicích a okolí, připomeňme

například přednášky kastelána

Starého zámku Jiřího Černého

věnované místním památkám, Jany

Spáčilové o barokní hudbě na šlechtických

dvorech nebo Miroslava

Eliáše o maršálu Raduitu de Souches

v boji proti Turkům. Nejen milovníky

gastronomie přitáhla červencová

ochutnávka vín Zámecká vinařská

romance ve sklepě a zahradě

předzámčí.

Spolek přátel Raduit de Souchs

(Mgr. Jana Amadou a spol.) natáčel

na Starém zámku a v Hlubokých

Mašůvkách propagační video s postavou

Raduit de Souches, určené pro

prezentaci ve francouzském La Rochelle

(viz snímek z natáčení). Z akcí

mimo Jevišovice je třeba zmínit

Pietní akt k Raduit de Souches

aP.Martinu Středovi vBrně na Špilberku.

Moravské zemské muzeum děkuje

jevišovickému občanu Věroslavu

Tunovi z Jevišovic za sponzorský dar

pro MZM-Starý zámek v Jevišovicích

ve výši 10 000 korun.

Jiří Černý, foto: M. Ovčáčková

Starý zámek

v Jevišovicích nabídl

dvě nové expozice

Sokolské loutky v předzámčí a klávesové

nástroje v zámeckém sále.

www.mzm.cz

M revue

81

M panorama

Absolonovy výzkumy

na Balkáně stále

přitahují

V archeologickém muzeu v chorvatském

Zagrebu byl od 18. září do

13. října 2019 prezentován výstavní

projekt „Balkan Journeys of Karel

Absolon 1908–1022“, který byl součástí

mezinárodního programu Four

Seasons of Czech Culture. Výstava

byla věnována životu a dílu světově

proslulého krasového badatele a archeologa

Karla Absolona, který svůj

odborný zájem na počátku 20. století

zaměřil také na jeskyně v oblasti

tzv. Dinárského krasu. Kurátorem

programu, podporovaného vedle

Archeologického muzea v Zagrebu

rovněž českou ambasádou v Zagrebu,

byla kurátorka českého původu

Jana Kopáčková. Výstavu za

Moravské zemské muzeum připravil

Petr Kostrhun.

Základ výstavy představil 40 fotografií

Karla Absolona z krasových

oblastí Chorvatska, Slovinska, Černé

Hory a Bosny a Hercegoviny, které

zde pořídil na svých výzkumných

cestách v letech 1908 až 1922. Fotografie

na výstavě doplnily vitríny, do

kterých byly ze sbírek MZM zapůjčeny

předměty z Absolonovy pozůstalosti,

jako například cestovní pas

z dob monarchie, zbrojní průkaz,

potřebné dokumenty povolující jeho

pohyb na tamním území i v komplikovaných

dobách první světové

války či mikroskop. Zajímavostí byly

ukázky nepublikovaných rozsáhlých

rukopisů o Dinárském krase, které

Absolon připravoval a nazval je

„Ombla“ a „Travunia“. Součástí rukopisů

jsou jím vytvářené mapové

podklady, tabule s nákresy jeskyní,

ale také například jeskynního hmyzu.

Současně byla z rozsáhlé Absolonovy

pozůstalosti pro prezentaci vybrána

korespondence s řadou vědeckých

kolegů přímo ze Zagrebu,

dokládající jeho kontakty s tamními

přírodovědci a speleology. Výstavu

doplnil černobílý propagační film

z roku 1928, který pojednává o Absolonových

archeologických výzkumech

v Dolních Věstonicích.

Úspěch výstavy dle chorvatských

kolegů předčil očekávání. Stopa Absolona

– speleologa se ve výzkumu

balkánských jeskyní ukázala jako

stále živá, což bylo patrné již při zahájení

výstavy, kterého se účastnilo

velké množství zainteresovaných

návštěvníků. Rádi připomenuli, že

Absolon se do historie zdejší speleologie

zapsal mj. objevem 700

metrů dlouhé chodby v krápníkové

jeskyni Vjeternica v Bosně, která

dnes nese jeho jméno. Z pohled biospeleologie

jsou i v této jeskyni

dosud ve světovém měřítku unikátní

jeho objevy velmi vzácných

jeskynních endemitů, kterých jinak

Absolon při svých cestách objevil

více než 200, a mnohé z druhů jeskynního

hmyzu je dnes pojmenováno

jeho jménem.

Petr Kostrhun, foto: Archív MZM

Návštěva na severu

Tato fotografie s krátkým popiskem,

upozorňujícím na první československý

Vánoční strom republiky,

vyšla v dánském deníku Politiken

24. prosince 1924, a nebylo to náhodou:

autor akce, brněnský spisovatel

a novinář Rudolf Těsnohlídek, se

k charitativní sbírce pod veřejným

vánočním stromem inspiroval právě

v Dánsku a tuto souvislost zdůraznily

další odkazy: při zahajovací

slavnosti v Brně se hrála jak československá,

tak dánská hymna,

u stromu vlály obě státní vlajky, na

Štědrý den brněnský starosta posílal

82

www.mzm.cz

rozhlasový pozdrav občanům Kodaně,

a především nový dětský

domov, který díky sbírkám roku

1929 vznikl, nesl název Dagmar, a to

na počest dcery Přemysla Otakara I.,

která se počátkem 13. století do Dánska

provdala a získala sympatie svou

lidumilností a skutky milosrdenství.

Zmíněné skutečnosti se staly podnětem

k výstavě Christmas tree of the

republic. A journey from Denmark to

Czechoslovakia, zasazující tuto akci do

historického a mezinárodního kontextu.

Výstava je v listopadu a prosinci

tohoto roku instalována v Muzeu

a archivu města Ringstedu, kde je královna

Dagmar pohřbena. Scénář vytvořila

kurátorka Oddělení dějin literatury

Hana Kraflová za spolupráce

překladatelky Pavly Seitlové, originální

vizuální styl panelů je dílem Tomáše

Ronovského. Akci finančně

a organizačně podpořilo Velvyslanectví

České republiky v Kodani, oficiálními

hosty vernisáže 5. listopadu byli

též velvyslanec PhDr. Radek Pech,

konzulka Kateřina Guryčová Láníčková

a zástupci města Ringstedu: jak

pan velvyslanec, tak starosta pan

Henrik Hvidesten poděkovali pořádajícím

institucím a ocenili příspěvek

k mezinárodní spolupráci. -lit-

Polívkovy narozeniny

i The Plastic People

Koncert kapely The Plastic People of

the Universe se stal 6. září na Biskupském

dvoře MZM symbolickým startem

několikaměsíční připomínky listopadových

událostí z roku 1989.

Rocková skupina, která patřila mezi

protagonisty československého hnutí

undergroundu v letech 1968 až 1988,

inspirovala vznik mnoha dalších hudebních

seskupení a stala se i zůstala

do dnešních dnů doslova kultem.

A i když počasí koncertu nepřálo,

nadšení posluchači, mladí i staří, vydrželi

v pláštěnkách až do konce. Protože

příval energie z muziky, který se

valí z jeviště do auditoria, se ani za

dlouhá desetiletí nezměnil… Předkapelou

se jim stal brněnský Tibet.

Koncert „Plastiků“ udělal zároveň

také tečku za bohatým programem

kulturního léta na Biskupském

dvoře. Postupně se zde od poloviny

června představily Městské divadlo

Brno (to dokonce již podesáté), Divadlo

Bolka Polívky, balet Národního

divadla Brno, Mezinárodní kytarový

festival a F scéna. Pro výčet

konkrétních zajímavých titulů není

místo, za všechny alespoň zmiňme

slavnostní představení MdB Lakomec,

v němž své neuvěřitelné sedmdesátiny

oslavil Bolek Polívka.

(jih)

Foto: F. Fojtík, Tino Kratochvil

Teatroložka

J. Telcová oslavila

devadesátku

V letošním roce se dožila významného

životního jubilea zakladatelka

a dlouholetá vedoucí Oddělení dějin

divadla Moravského zemského

muzea PhDr. Jiřina Telcová, Csc.

Na Filosofické fakultě Masarykovy

university vystudovala v letech 1948–

1952 divadelní vědu u prof. Franka

Wollmana. Kariéru zasvětila především

práci v Moravském zemském

muzeu, kde založila, vybudovala

a po celou dobu svého zdejšího působení

vedla významné divadelně

muzejní pracoviště – Oddělení dějin

divadla. Do Moravského muzea nastoupila

v roce 1955 ve funkci vedoucí

tzv. divadelního referátu při

hudebně-historickém oddělení. Zde

www.mzm.cz

M revue

83

M panorama

spravovala sbírku teatrálií, vybudovanou

v éře brněnského Družstva

českého národního divadla. Tato

sbírka dokumentů české divadelní

kultury v Brně vznikala systematicky

od roku 1881 a byla původně

soustředěna v archívu v budově českého

Národního divadla na Veveří.

Obsahovala písemnosti, fotografie,

negativy, diapozitivy, plakáty, programy,

scénické návrhy, makety

scén, obrazy, busty, divadelní trofeje

a relikvie. Po vydání divadelního zákona

v roce 1948 mohla takovýto divadelní

sbírkový fond spravovat

pouze státní instituce. V tom smyslu

bylo tímto roku 1949 pověřeno Moravské

muzeum. K přemístění celého

fondu došlo však až v roce

1951, aniž by byl nějak úředně předán

a evidován. V tomto de facto

„bezprizorním“ období došlo k rozdělení

fondu. Muzeum postoupilo

převážnou část archiválií a část divadelních

plakátů Městskému archívu

v Brně, nejstarší plakáty převzala

Státní vědecká knihovna v Brně. Jiřina

Telcová, kvalifikovaná teatroložka,

zahájila svoji práci intenzivní

revizí, determinací, evidencí a katalogizací

převzatého fondu, záhy

koncipovala vlastní sbírkotvorný

program a hned v počátcích si vytkla

náročný cíl – soustavně a komplexně

dokumentovat divadlo na

Moravě, získaný materiál vědecky

hodnotit a poznatky prezentovat

rozličným způsobem odborné

i laické veřejnosti. Zpracovala různé

historiografické přehledy, metodické

pomůcky, zahájila výzkum významných

moravských lokalit s divadelní

tradicí atd. Na základě této

činorodosti pak došlo 1. dubna 1957

k osamostatnění divadelního referátu

jakožto divadelního oddělení

Moravského muzea. Jiřina Telcová

profilovala a řídila úspěšně toto divadelně

muzejní pracoviště až do

svého odchodu do důchodu v roce

1989. Pracovala zde však jako vědecká

síla ještě do roku 1991. Se

svým bývalým pracovištěm je dodnes

v blízkém kontaktu. (jab)

Foto: Archív MZM

Z ODKAZu:

Vzpomínka na Vlastu

Chramostovou

Celý její život byl drama, kterého se ale

nejen díky svému talentu, ale především

díky svému charakteru zmocnila

se strhující upřímností a přesvědčivostí,

jaká ji byla vlastní i na jevišti.

Vlasta Chramostová,

česká divadelní a filmová

herečka,

brněnská rodačka,

zemřela 6. října 2019

– jen pár týdnů před

svými třiadevadesátými

narozeninami,

které by oslavila 17.

listopadu. K jejímu

odchodu bylo napsáno

mnohé, protože

však tato skvělá

umělkyně byla svázána

s Brnem i svojí

prací, dovolte jedno

malé a nečekané

připomenutí. Ve

fondech Moravského

zemského

muzea je totiž uložena

její korespondence

s dramatikem

a disidentem

Pavlem Kohoutem.

Je součástí

fondu, který muzeum získalo od Pavla

Kohouta a který ještě čeká na své definitivní

zpracování. „Chtěl své materiály

svěřit vybrané paměťové instituci

a nakonec se rozhodl právě pro Moravské

zemské muzeum,“ připomíná

Demeter Malaťák, vedoucí Oddělení

dějin kultury a antitotalitního zaměření

ODKAZ MZM. Vybraný dopis

z poloviny listopadu se vrací k událostem

kolem dění 28. října 1988 a je zajímavou

sondou do tehdejšího života

těch, kteří se s komunistickým útlakem

a nesvobodou nikdy nesmířili

navzdory tomu, že kromě psychického

deptání neváhali zastánci tehdejšího

režimu proti nim použít i fyzické

násilí. A přitom dlouhý, čtyřstránkový

list začíná tak hezky: Milí, milí miláčkové…

(jih)

Foto: Archív MZM

84

M knihovna

▲

Nakladatelské počiny

UHERSKÉ

HRADIŠTĚ-SADY

500 LET

KŘESŤANSTVÍ...

I. katalog pohřebiště

kolektiv autorů

MUZEJNÍ

MARINGOTKA

cesty — křižovatky

— zastavení

Jaroslav Blecha

Předmětem našeho zájmu v knize je archeologické naleziště

se sakrálním areálem a rozsáhlým pohřebištěm z konce 8. až

začátku 13. století, které se rozkládá na místě s oficiálním názvem

Uh. Hradiště-Sady „Výšina sv. Metoděje“. Jako významné

archeologické naleziště s památkami z období raného

a vrcholného středověku se do podvědomí odborné

veřejnosti dostaly v 60. letech 20. století, ve „zlaté éře“ archeologického

odkrývání Velké Moravy. Katalogem jako I. dílem

trilogie Uherské Hradiště-Sady. 500 let křesťanství ve střední

Evropě se odborné i laické veřejnosti dostává do rukou podstatná

část pramenné báze jedné z nejvýznam nějších lokalit

z období Velké Moravy a doby následující, pro jejíž delší úsek

se vžilo pojmenování „mladohradištní“.

ISBN: 978-80-7028-516-9 / 2018 / 400 stran / formát 210×297 mm / pevná vazba / 534 Kč

Muzejní maringotka. Pod tímto názvem vzešla začátkem sedmdesátých

let 20. století z entuziasmu muzejníků a několika

jejich příznivců loutkářská ochotnická skupina, aby oživila

historické marionety uložené ve sbírce muzea.

Předkládaná publikace pojednává nejen o divadelních aktivitách

tohoto souboru spojených s Oddělením dějin divadla

Moravského zemského muzea, ale přibližuje čtenáři i další

činorodost pracoviště, zejména jeho často netradičně pojaté

prezentace sbírkového materiálu široké veřejnosti. V tom

smyslu je zde vnímána Muzejní maringotka též v obrazném

kontextu coby svým způsobem výjimečný muzeografický

program – krédo.


ČTRNÁCT

BAREV VÁNOC

Jiný obraz svátků

očima etnologa

Jana Poláková

Předkládaná publikace představuje výsledek tříletého výzkumu

Moravského zemského muzea v Brně podporovaného

Ministerstvem kultury ČR s názvem „Svátky spojené

s obdarováním u národnostních, etnických a náboženských

menšin v ČR“, který byl zahájen na počátku roku 2015. Zadání

dovoluje věnovat se široké škále kalendářních i rodinných

obyčejů u nejrůznějších skupin obyvatelstva našeho

státu nejen z řad menšin, ale také domácího majoritního

obyvatelstva.


NĚMČICE A STARÉ

HRADISKO.

SPONY

Miloš Čižmář

Jana Čižmářová

Jiří Meduna

Spony jsou obecně považovány za jedny z chronologicky nejcitlivějších

předmětů nálezů ze Starého Hradiska. Dva nejvýznamnější

moravští specialisté na dobu laténskou se na jejich

zpracování podíleli zásadním způsobem, a i když při

něm již nemohli zúročit své mimořádné znalosti, rozhled

a erudici, věříme, že předložená publikace přinese rozsáhlé

pensum nových informací, které dlouhé očekávání odborné

veřejnosti naplní. Zvolena byla forma komentovaného katalogu,

který přinese základní a rychle použitelné informace

osouboru.


www.mzm.cz

M revue

85

▲

M Chef d' oeuvre

Zlatý 8dukát olomouckého biskupa

Františka z Dietrichsteina

Olomoucký biskup kardinál František

z Dietrichsteina (1599–1636) patří mezi

nejvýznamnější osobnosti moravských

dějin 1. poloviny 17. století. Ještě v předbělohorském

období hrál důležitou

úlohu v době sporů mezi císařem Rudolfem

II. a jeho bratrem Matyášem, po bitvě

na Bílé hoře se stal nejdůležitější osobou

na Moravě. Jako jedno ze svých rodových

sídel si nechal v letech 1614–1618

na Zelném trhu v Brně postavit palác,

který je dnes znám jako Dietrichsteinský,

v němž sídlí Moravské zemské muzeum.

Biskupovo jméno je spojeno s rekatolizací

země a jeho významným činem

byla i snaha o obnovení starého mincovního

práva pro olomoucké biskupy, jehož

počátky sahají až do 12. století, které mu

privilegiem v roce 1608 stvrdil císař Rudolf

II. (1576–1611). V předbělohorském

období razil své první mince v biskupské

mincovně v Kroměříži, v období

třicetileté války jako gubernátor Moravy

a správce zemských financí využíval pro

ražbu svých mincí vládní mincovny

v Brně a v Olomouci. Rovněž tato unikátní

mince (známá pouze v jediném

kuse) byla vyražena ve vládní mincovně

v Olomouci z velmi kvalitního zlata

o hmotnosti 27,596 g, její průměr je

44,8 mm.

Na lícní straně mince je poprsí biskupa

vpravo, pod ním letopočet 1630, v opise

se nachází zkráceně jméno a titulatura

olomouckého biskupa a říšského knížete

kardinála Františka z Dietrichsteina:

+ F:CARD:E:PRINC:A+DIETRICHSTAIN

+EPS:OLO+ (FRANCISCVS

CARDINALIS ET PRINCEPS

A DIETRICHSTAIN EPISCOPVS

OLOMVCENSIS).

Na rubní straně je Madona s Ježíškem

na půlměsíci v oblacích, dole dva erby;

jako dělící znaménka v opise jsou použity

bohaté rostlinné ornamenty,

v opise se nachází heslo SVB VMBRA

ALA – RVM TVARVM (ve stínu Tvých

křídel). Tato mince nebyla běžným

platidlem, ale výjimečnou ražbou vyrobenou

pomocí tolarových razidel.

V současné době patří mezi nejvzácnější

exponáty sbírky Numismatického oddělení

Historického muzea MZM.

Dagmar Grossmannová,

vedoucí Numismatického oddělení MZM

Foto: Archiv MZM

86

www.mzm.cz

M revue Moravského zemského muzea 2/2019

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?