LouderThanThunder_6/20

Issue 6/2020
SKYWALKER
K řvaní musíš mít důvod
GLAD FOR TODAY
Chceme, aby naše hudba byla dospělejší
+ PARKWAY DRIVE / AUGUST BURNS RED / DEFTONES / POLARIS
SILVERSTEIN / NEON EMPIRE / HORRIBLE CREATURES / ATARAXIA
MARKED AS AN ENEMY / BOSTON MANOR a další

Ú
V
O
D
‘Kam chodí naša Mica, vie len kocúr Jonatán, kam chodí naša Mica, vie len Jonatán’...,
že daj na úvod nejaký citát, alebo úryvok textu nejakej skladby, bude to
vyzerať inteligentnejšie... no neviem. Anyway, kto dnes číta úvody? V tomto čísle,
ktoré vychádza v termeni júlovom sa viac venujeme domácej scéne, a tak tu
okrem iného nájdete aj rozhovory so Skywalker a Glad For Today a tiež recenzie
albumov Horrible Creatures, Marked As An Enemy a Ataraxie. Dozviete sa tiež
nejaké novinky z nahránia songov Jamming With The Devil a Dobre Už Bolo.
NOVINKY
Fit For A King oznámili dátum vydania nového albumu
Metalcorová úderka z Texasu pred pár dňami ohlásila, že ich šiesty album
ponesie názov Path a bude vonku 18.9. prostredníctvom Solid State
Records. Bude ho tvoriť desať skladieb, a prvú ochutnávku v podobe
lyric videa k Breaking The Mirror už nájdete na Youtube.
Rock For People zverejnil prvých 20 mien z budúceho ročníka
Po tohtoročnom zrušení akcie sa RFP vráti budúce leto v termíne
10.-12. júla/července. Vyzerá to, že sa im podarilo zachovať väčšinu
headlinerov. Tešiť sa môžete na Green Day, Fall Out Boy, Skillet,
Black Veil Brides, Northlane a ďalších. Vstupenky z tohto roku
samozrejme ostávajú v platnosti.
Fall From Everest predstavia
v septembri svoj debut
Pražská formácia po sérii singlov a EP z roku 2015 vydá koncom leta svoj
debutový album. Ten ponesie názov St. Nightmares Day a výjde presne 13.
septembra/září. Prvý singel ‘k’ vyšiel minulý mesiac a ako poznamenal náš
redaktor Dan: ‘Ze singlu čpí nostalgie starších Enter Shikari, nebo třeba
iwrestledabearonce’ - je sa teda na čo tešiť.
Devil Sold His Soul ukončili nahrávanie štvrtého albumu
Post hardcorová grupa z Londýna oznámila, že nahrávací proces je úspešne
ukončený. Po mixe a masteringu sa tak konečne dočkáme nástupcu ich
albumu Empire Of Light z roku 2012. A čo je najdôležitejšie - bude to ich
prvý album s oboma vokalistami, tj s Paulom aj Edom. Pôvodný vokalista Ed
kapelu opustil v roku 2013 a za mikrofón sa postavil Paul z mathcorových The
Arusha Accord, s ktorým v roku 2014 vydali EP Belong / Betray.
OBÁLKA: Foto kredit: Jáchym Belcher, grafický návrh a spracovanie: Jan Dvořák

ZO ŠTÚDIA
Jamming With The Devil
Jamming With The Devil zo Žiliny makajú na novom EP, ktoré
bude obsahovať päť až šesť skladieb. ‘Momentálne dokončujeme
predprodukciu. Oproti singlom, ktoré sme už vydali, si chceme dať
záležať čo najviac na prípravách všetkých piesní a na plánovaní detailov,
aby nás potom už nič neprekvapilo. V priebehu leta by sme
chceli nabehnúť do štúdia. Chceme spraviť nahrávku, s ktorou budeme
spokojní a ktorú budú ľudia radi počúvať. Snažíme sa tiež posunúť
atmosféru tých songov ďalej pomocou samplov a zamýšľame
sa nad aranžovaním spevov. Bicie plánujeme nahrať v Pulpe v Bratislave
a zvyšok potom u nás v Žiline u Briana Bajáka. S Brianom
máme za sebou už viac nahrávok a myslíme si, že dokáže odhadnúť,
ako má nahrávka JWTD znieť. Veríme, že toto všetko tvorí dobrý
základ na to, aby sa EP podarilo.’
Dobre Už Bolo
Na nových skladbách pracuje aj Maťo vrámci svojho sólového
projektu Dobre Už Bolo. Demá nových songov má už
hotové, s rytmickou sekciou mu pomohol Dano z The Mysteries.
Samotné nahrávanie nového singla je v štádiu riešenia
posledných detailov. Rovnako ako pri prvom singli Ramená,
nahráva v štúdiu Parentals pod dohľadom Mira Felbera ako
producenta. Maťo si všetky nástroje nahráva sám a k novému
songu predstaví aj videoklip. Jeho natáčanie zveril Dominike
Kentošovej, o strih a réžiu sa postará sám. Pre viac informácií
sledujte Dobre Už Bolo na facebooku a Instagrame.
Foto kredit: Dominika Kentošová
Ghøstkid
Sebastian Biesler alias Shushi, ktorý začiatkom roku opustil
Eskimo Callboy už rozbehol nový projekt, naverboval doň
posily (medzi inými aj bývalých členov dnes už rozpadnutých
To The Rats And Wolves basáka Stanniho a gitaristu
Dannyho) a začali nahrávanie svojho debutu. Keďže už plánujú
turné, jeho vydanie nebude ďaleko.
Foto kredit: Angela Regenbrecht
Miss May I
Obľúbená metalcorová formácia z Ohia Miss May
I už kladie základy pre svoj siedmy album (druhý v
SharpTone Records) v nahrávacom štúdiu Refraze v
Daytone. Nástupca albumu Shadows Inside z roku
2017 je v štádiu preprodukcie.
3

SKYWALKER
K řvaní musíš mít důvod
Zatímco u nás pražští Skywalker často dostávají
čočku, na mezinárodním poli pomalu ale jistě expandují.
Koronavirová epidemie jim ale řádně zacloumala
s plány - nejdřív v březnu přerušila rozjíždějící
se tour s Deez Nuts a poté i odsunula vydání
nové desky. Frontman Honza Kučera nám prozradil
kam směřuje zvuk kapely, jestli už se jí povedlo po
zpackaném tour finančně zahojit nebo jestli ho baví
víc řvát či zpívat.
Čau Honzo, tak jak trávíš korona-prázdniny (rozhovor
probíhal na začátku dubna, pozn. red.)?
Ahoj, trávím je doma a normálně pracuju. Učím angličtinu
a povedlo se mi většinu ze svých studentů
udržet, takže pokračuju ve výuce online. Krom toho
ve volným čase čtu, zahraju si nějaký hry a hlavně se
věnuju psaní muziky pro kapelu. Mám hotový nějaký
tři nápady, který už snad brzo budem moci s klukama
nějak rozvíjet.
Vím, že máte rozdělanou novou desku. Jak jste
s ní daleko?
Máme nahraných asi deset věcí, který teď brácha
(Damián, bubeník kapely, pozn. red.) mixuje. Bavili
jsme se s vydavateli z Německa, a zrovna, když jsme
řešili, jestli s tím albem pohnout, nebo si sednout
a pořádně ten materiál dotáhnout, tak do toho přišla
korona a všechno prakticky zmrazila.
Posunulo se to od té doby někam?
Aktuálně jsme se rozhodli, že nebudeme čekat na
smilování nikoho, a tak desku vydáme buď sami, pokud
se nedohodneme, nebo na labelu, pokud nám
vyjde vstříc. Máme v plánu ještě minimálně dva singly,
na klipech momentálně pracujeme. Deska se určitě
objeví v druhý půlce roku. Konečně po letech.
Narušila korona i tvůrčí proces, nebo jste zvyklí
fungovat online?
Určitě bych se scházel minimálně já s bráchou, nicméně
Damián je radši, když má na mixování klid. Až
má hotovo, songy nám pošle, a pak už se konkrétně
bavíme co změnit, přidat, ubrat atd. Je fajn, když
je v kapele jedna tvůrčí mysl. Pokud se v tom začne
hrabat moc lidí, nedělá to dobrotu.
Za poslední rok jste vydali tři singly - Ignis, Justify
Me a Away. Plánujete je dát i na desku?
To se uvidí, některý asi jo, ale samozřejmě bychom
tam rádi měli co nejvíc novýho materiálu. V dnešní
době streamování ale má smysl tam ty singly zařadit,
protože jakmile se na albu objeví skladba, která už
má stovky tisíc přehrání, tak ho to v tom digitálním
světě vystřelí a zviditelní.
Další songy budou v podobným duchu? Připravuješ
pro album nějakou koncepci?
Vzhledem k tomu, že základ většiny skladeb jsme
napsal spolu s bráchou, tak to má celkem ucelenej
ksicht. Jinak co se tý koncepce týče, tak mi přijde,
že se celkem dost motám kolem podobnejch témat a
žádnou radikální změnu pro tuhle desku neplánuju.
Vaše poslední singly mají hodně moderní zvuk, je
tam spousta elektroniky, aranží a různých vrstev.
Trvá vám třeba udělat song dýl, než dřív?
Jestli to trvá dýl nevim, spíš se změnil způsob skládání,
kdy dřív jsme začali u kytarovýho riffu. Pro mě
byl zlomovej moment, když jsem si asi před rokem a
půl pořídil zvukovku a Mac, takže jsem mohl začít
pořádně něco tvořit. Nejsem moc dobrej kytarista,
takže většinu věcí skládám v různejch midi a synťácích,
protože mám rád osmdesátkovej zvuk ve stylu
třeba The Cure nebo Depeche Mode. Náš kytarista
David si zase hrozně ujíždí na Angels & Airwaves,
který maj takovej atmosferickej sound, a to všechno
se nějak snažíme zakomponovat do toho našeho
metalcorovýho základu. Pořád se ale učíme s tím pořádně
pracovat.
Můžeme teda do budoucna od Skywalker očekávat
radio friendly rock?
Na desce bude i spousta tvrdších věcí. Když jsme začínali
skládat poslední singl Away, chtěli jsme udělat
zase něco měkčího, ale nakonec jsme se dokopali k
tomu, aby další singl byl zase blíž metalu. Nicméně
mě baví, že se nám i tak podařilo zachovat ten elektronickej,
možná řekněme radio friendly zvuk.
Pokud nějaká metalcorová kapela začne víc koketovat
s elektronikou a čistými zpěvy, tak je hned
škarohlídi začnou osočovat, že je to mainstream a
že se zaprodávají. Jak se na to díváš ty?
Tohle moc nechápu, protože to nikdy nebude mainstream
v tom pravém slova smyslu. Ok, možná Bring
Me The Horizon se povedlo proniknout do nějakýho
hlavního proudu, ale pořád je to spíš pro rockový fanoušky.
Nicméně si nemyslim, že v tom vždycky je
nějakej kalkul. Souvisí to spíš s tím, že čím dýl děláš
hudbu, tím líp jsi schopnej dát dokupy song, kterej
má hlavu a patu a je líp poslouchatelnej. I když děláš
death metal, chceš, aby se to dobře poslouchalo. Mě
víc zajímá autenticita, než jestli je to tvrdý nebo měkký,
a tu pro někoho můžou mít i nesmyslná popová
sračka, zatímco já tam neucítím.
Jak v tomhle kontextu vnímáš řvaní versus čistý
zpěv coby výrazové prostředky?
Já osobně preferuju řvaní, protože mě to zkrátka víc
baví, ale musí to mít nějaký důvod. Nelíbí se mi, když
nějaká hardcorová nebo metalcorová kapela má texty,
který by stejně dobře sedly třeba do popu nebo
rocku, ale je to celý odřvaný, protože se to tak prostě
dělá. Tam je potom ta autenticita nulová.
Pojďme se na chvilku vrátit k vašemu zrušenému
tour s Deez Nuts. Povedlo se vám už finančně zahojit?
V podstatě jo. Hned jak bylo jasný, že se po pár prvních
koncertech tour ruší, vypadalo to s náma fakt
špatně. Mysleli jsme si, že budeme muset kapelu
stopnout a najít si nějaký líp placený joby, abychom
splatili dluhy. Nicméně jsme dali na eshop všechen
merch, kterýho bylo fakt hodně - díky němu jsme
se chtěli na tour dostat aspoň na nulu - a lidi na to
skočili ve velkým. A to i Češi, což nás potěšilo ještě
víc, protože u nás moc nevíme, na čem jsme - často
se zdá, že slyšíme jen píčování na každej krok, kterej
uděláme.
Jako třeba na crowdfunding, který jste po tour
spustili?
Jasně. Byla to věc, do který se nám strašně nechtělo,
protože se to používá spíš na nějaký projekty, kdy si
lidi v podstatě předplatí nějakej produkt, ale my neměli
co nabídnout. Byli jsme v tu chvíli ale fakt posraný,
že je s kapelou konec, takže jsme holt zkoušeli
všechno možný, ale spousta lidí to v Čechách bohužel
nevzala, což v podstatě i chápu. Nakonec nám víc lidí
5 6

přispělo přes Paypal, dokonce i nějaký kapely, jako
třeba Landmvrks, takže nakonec jsme to nějak dali do
kupy.
Pokud vím, tak největší položka byl tourbus, který
jste sdíleli s ostatníma kapelama. Museli jste fakt
zaplatit částku za celé turné?
Ale spousta tvých “poselství” z hardcoru pramení.
Je to tak, náklady na nightliner se dělily mezi čtyři kapely
a původně jsme měli platit za celý tři týdny. Díky
naší bookingovce Avocado Booking a taky Kingstar
Music, která tour pořádala, se povedlo tu částku srazit
jenom na část, takže i když jsme na tom ve výsledku
nějaký prachy projebali, tak to nakonec nebyl takovej
ranec. A to díky lidem, kterým záleželo na tom, abychom
pokračovali, za což jsme fakt hrozně rádi.
Místo tour jste nakonec přes Youtube kanál Dreambound
vydali alespoň živák, který vám nakonec
taky získal pár fans, co?
Jojo, reakce byly veskrze pozitivní a fakt nás díky
tomu spousta lidí objevila, takže to nakonec v podstatě
suplovalo funkci koncertu. Bylo nám líto, že
ten set, kterej jsme si nachystali, nikdo neuslyší. Tak
jsme se domluvili s Dreambound, jestli by nám živák
nevydali, protože přes náš Youtube kanál by se to
zdaleka nedostalo k tolika lidem. Bylo s tím strašně
moc práce, hlavně Damián ztratil pár let života, aby
nějak vyladil zvuk, ale stálo to za to.
Spousta lidí vás má za hardcorovou kapelu, nicméně
podle mě jste už trošku jinde. Jak to vnímáš ty?
Nikdy jsme netvrdili, že jsme hardcorová kapela,
protože ani nechceme být apriori hardcorová kapela.
Náš vztah k hardcoru je ale veskrze pozitivní, negativně
vnímám jen lidi, kteří ho mají jako nějakou
modlu a staví se do role nějakejch arbitrů scény. To
mi přijde absurdní.
Jasně, my jsme na hardcore punku vedle třeba rapu
nebo nu metalu vyrůstali. Pro mě je hardcore punk
ojediněle energická hudba, která hodně akcentuje
text a poselství v něm. Některý z nich ostatně chceme
šířit i my a bez týhle scény bychom asi nikdy nebyli
skoro všichni v kapele vegani, například. Hodně se
ale snažíme mluvit taky třeba o rasismu nebo homofobii.
Na druhou stranu jsem se nikdy nechtěl uzavírat
v téhle komunitě, protože by to bylo kázání pro
už přesvědčené. Často se nás lidi ptaj, proč hrajem na
týhle nebo týhle akci, když je to úplně mimo “scénu”,
a já jim říkám: přesně proto! Je opravdu potřeba o
těchto tématech mimo naši bublinu mluvit nahlas. I
když ti pak občas na akci někde v Horní Dolní přilítne
kelímek s pivem na stage, haha.
Pár dní zpátky jsem na facebooku zaznamenal
kritiku na váš merch s výzvou “crush homophobia”
- že je to příliš agresivní a svým způsobem násilné,
což není rozumná cesta, jak proti jakémukoliv
názorovému postoji bojovat. Mohl bys na to nějak
reagovat?
Jo, taky jsem se na nějakým českým facebookovým
profilu dočetl, že náš antihomofobní merch je šaškárna,
která reálně LGBT děckům nepomáhá. Já ale jak
z osobních setkání na koncertech, tak z nesčetných
zpráv na Instagramu vím, kolika LGBT lidem právě
tahle otevřená podpora strašně pomohla, což je taky
síla, kterou bych bez punku a hardcoru neznal. Konečně
já nemám rád tenhle pseudoliberální postoj,
kdy agresivita vůči fašišmu, homofobii nebo třeba
predátorskýmu kapitalismu bývá dávána na roveň s
útlakem menšin nebo těch “slabších”. To je pro mě
plivání na úděl, se kterým tolik lidí žije.
Rozhovor: Dan Hromada
Foto kredit: Jáchym Belcher
State Faults
Emo / screamo at its best. Tahle kapela není žádný nováček, na scéně je
už od roku 2010, ale přesto si dovolím tvrdit, že je u nás moc lidí nezná,
což je ohromná škoda. State Faults loni po šesti letech vydali novou
desku, která nese jméno Clairvoyant a byli jedním z absolutních vrcholů
Fluff festu. Totální blaho pro ty, kdo si užívají vyhrocené vokály a ambientní
kytary, které často zapadají do až kakofonicky divokých blackmetalových
struktur. Spousta reverbů, post rockových vlivů a tak. Jedna
z kapel, která stále drží pochodeň screama vysoko a nehodlá ji jen tak
uhasit.
7 8
Defamed
Táto deathcorová formácia z Milána je na scéne len od
konca minulého roku, jej členovia vám však iste budú
povedomí. Ide o nový projekt odídencov z Drown In
Sulphur, v ktorej zostal len bubeník. Vo februári kapela
skompletizovala zostavu a o mesiac na to už predstavila
prvý singel Circles aj s parádnym videoklipom zo zasnežených
hôr. Potom prišiel cover songu Gasolina a najnovší
singel In Tenebris. Mattia, Simone, Max, Joshua a Norman
momentálne pracujú na debutovom EP, ktoré by chceli
vydať ešte v tomto roku.
Depression Island
Depression Island pochádza z českého mesta Pacov a
pohybuje sa niekde medzi metalcore a post-hardcore.
Kapela vznikla už v roku 2015 z bývalých členov kapiel
Bastards Way, For Sale, Hackdown a Swarm. Na konte
má zatiaľ zopár singlov a dve EP. Práve tým najnovším
(štvorskladbovým EP Misery, ktoré vyšlo na jar) rozvírila
vody domácej core scény a dostala sa do povedomia
väčšieho množstva poslucháčov. Momentálne
chalani nahrávajú nový materiál v Sound Rapids štúdiu
pod dohľadom producenta Damiána Kučeru. Nedávno
tiež predstavili nový merch, ktorý môžete čekovať na
ich FB a IG profiloch.

POL
AR
IS
The
Death
Of
Me
Australský uragán Polaris dostává svému názvu
a pomalu se stává jednou z nejzářivějších hvězd na
metalcorové obloze.
Obal desky The Death Of Me zobrazuje hořícího
muže, který ale nevypadá nijak znepokojen svou
situací a v klidu si kráčí smířen s osudem, jakoby se
z něj nedoutnalo. Z alba samotného ale žádná vyrovnanost
nečiší, ba naopak - vnitřní rozervanost,
zoufalý boj se sebou samým a s okolním světem čpí
z každého tónu, každé odeřvané či odzpívané fráze.
Horská dráha mentálního zdraví, pochyby, tlak a
očekávání okolního světa - tím vším si musel frontman
Jamie Hails projít, aby to mohl promítnout do
svého sdělení.
Nečekejte však prázdnou agresi, bezpohlavní
nátřesk a nejapnou breakdownovou smršť. Polaris
jsou jedna z těch kapel, které sice stále věří v metalcore,
ale dělají ho svěže a organicky. Některé songy
mají až punk-rockový šmrnc (Vagabond), jiné se
inspirují od mistrů řemesla jako Slipknot (Landmine),
další koketujou s prog-metalem (Above My
Head), a taky tam najdeme jeden dojáček (Martyr).
Ostatní pecky zkrátka spoléhají na mrštné a vynalézavé
riffy, šroubující se melodické vyhrávky, které
si chcete narvat rovnou do žíly, a v neposlední řadě
na skvěle se doplňující variaci screamů a čistých vokálu
Jamieho Hailse. Tomu už klasicky vypomáhá
basák Jake Steinhauser, jehož projev je (i na koncertech)
lepší a lepší - refrén z Above My Head nemůžu
už několik týdnů dostat z hlavy.
Polaris sice oproti předchozímu počinu The Mortal
Coil neprošli nějakým brutálním progresem, ale to
snad ani na druhém albu nikdo nemohl očekávat.
I tak jde ale o desku, která je osobitá, autentická a
neskutečně chytlavá. Pořád je to mladá parta, jejíž
slovo bude mít v metalovém světě postupem času
větší a větší váhu.
HODNOCENÍ: 8/10
Doporučené songy:
Above My Head, Masochist, Pray For Rain
Recenze: Dan Hromada
Pensylvánská metalcorová stálice
si i na devátém elpíčku drží svůj
(nad)standard a vrací se k větší
přímočarosti a údernosti.
Ať si říká kdo chce co chce, August Burns Red
jsou prostě záruka kvality. I když to nikdy nebyla
úplně hvězdná kapela, která by chrlila jeden hit za
druhým, zasvěcení moc dobře ví, že talentovanější
metalcorovou kapelu s geniálními muzikanty prakticky
na každém postu by člověk pohledal. A co je
ještě hustší, za téměř sedmnáct let došlo v lineupu
jen ke třem změnám!
Genialita je možná paradoxně tím, co vždycky Augusty
vždycky tak trošku brzdilo v masivnějším
úspěchu. Jejich komplexní hudba se spoustou nepravidelností,
změn temp a vůbec všemožných serepetiček
není zrovna jednoduchá na poslech, což
spoustu lidí odrazuje.
Možná i proto se chlapi na Guardians tak trochu
vrací k jednodušším a údernějším strukturám, které
jsou vyšperkované dokonce u ABR nepříliš vídanými
čistšími, občas až hymnickými vokály. Frontman
Jake Luhrs do toho jako vždy dává všechno a
snaží se pracovat s různými polohami svého screamu
- a že mu to jde!
Zpočátku jsem z desky nebyl nikterak nadšený, ale
postupně jsem v ní začal objevovat poklady. Mezi
nimi se blyští třeba Paramount a Defender, velmi
syrové skladby v old-school ABR stylu s vyhrocenými
vokály, nadějeplná Lighthouse s chytlavým
chorálovým refrénem, překvapivě melodická Ties
That Bind nebo naopak sádrou smrdící Bloodletter.
Album bohužel táhne hodně dolů slabá produkce.
Rytmické kytary a basa jsou na můj vkus hodně nevýrazné
a zkrátka to netlačí tak, jak by mělo. To ale
nic nemění na tom, že Guardians jsou vydařenou
studiovkou, kterou fans jednoznačně ocení, a ty,
kteří ABR nikdy nemuseli, zase asi nepřesvědčí o
tom, že by měli konvertovat.
HODNOCENÍ: 7/10
Doporučené skladby:
Defender, Ties That Bind, Bloodletter
Recenze: Dan Hromada
Foto kredit: Danny Nguyen
9 10

ilverstein
A Beautiful Place To Drown
ALBUM ČÍSLA:
Silverstein - A Beautiful Place To Drown
Nechce se moc věřit, že post-hardcoroví solitéři Silverstein
už se na scéně drží dvacet let. K narozkám
sobě i svým fans nadělili desátou studiovku A Beautiful
Place To Drown, která je jejich dosud nejexperimentálnějším
počinem.
Udržet si mladickou nasranost i po čtyříctce, to by
člověk musel být sakra frustrát. Není proto divu, že
se kanadská pětice snaží prozkoumat nová hudební
zákoutí. Nečekejte žádný extra úlet - Silverstein se
pořád drží svých post-hardcorových kořenů, nicméně
A Beautiful Place To Drown už ani zdaleka
nezapáchá undergroundem, ale naopak je produkčně
vyleštěná (což nemusí být nutně naškodu, ale
tady občas bohužel je).
Úvodní skladba Bad Habits je velmi slušným prvním
úderem, ve kterém zazní i vložka z dílny djentových
Intervals, homies z Toronta. Na chytlavé
Burn It Down hostuje všemi milovaný Caleb Shomo
z Beartooth, zatímco v Infinite uslyšíme Aarona
Gillespie z Underoath. Přijde mi, že to Silverstein s
těmi “fíčuringy” trošku přepískli. Najdeme tu ještě
příspěvek Pierre Bouviera ze Simple Plan v Take
What You Give (která zní jako by vypadla z diskografie
Yellowcard) a taky raperky Princess Nokia,
jejíž sloka v (za mě nejlepším songu alba) Madness
je zdaleka nejpovedenější.
Kvituju taky experimenty jako v All On Me, která
začíná minimalistickým beatem a je ozvláštněná
saxofonem, stejně tak tu sedí i zkreslený zpěv frontmana
Shanea Todda. Líbí se mi taky občasné závany
hard-rockově laděných kytar (ač třeba Stop zní
trošku jako Wonderful Life od BMTH), ale naopak
nejsem úplně fanda cheesy pop-punkových cajdáků
ve stylu Say Yes!. Je tu i závan old-school Silverstein,
jenž nese název September 14th.
A Beautiful Place To Drown je solidní album, které
ale v porovnání s předchozím počinem Dead Reflection
poněkud pokulhává. Líbí se mi, že se Silverstein
snaží objevovat nové možnosti, ale většina
songů postrádá jakous takous osobitost a jde jedním
uchem tam a druhým ven. Je to taková bezstarostná
jízda, jaké si člověk užívá, když je mu dvacet.
Já už jsem ale stará vykopávka, která chce mít svoje
jistoty, pohodu a klid!
HODNOCENÍ: 6/10
Doporučené skladby:
Madness, All On Me, Bad Habits
Glue
Britští Boston Manor zapalují s novým albem Glue
pochodeň vzdoru proti shnilé společnosti. Jde o tíživou,
napjatou a vzteklou zpověď, která jako celek
nabízí katarzní zážitek.
V roce 2013 se v zapadlém Blackpoolu, městě s tristní
hudební scénou, zrodila kapela, která se zhlédla
v kapelách jako The Story So Far nebo Moose Blood.
S debutovou plackou Be Nothing se velmi rychle
dostala do první ligy britské, potažmo evropské
pop-punkové / emo scény.
S následující studiovkou Welcome To The Neighbourhood
jsme svědky signifikantní proměny.
Estetika i sound jakoby korelují s jejich temným a
špinavým domovským městem, velký prostor dostávají
ponuré kytary a syntezátory.
Uběhly dva roky, během nichž Boston Manor znovu
nepřešlapovali na místě. Od emíčkového pop-punku
se Boston Manor posunuli kamsi do teritoria
alternativního rocku se silnými vibes rozervaných
devadesátek a floutkovského grunge, ovšem v moderním
hávu se spoustou chytře umístěných samplů
a dalších aranží, které dotváří tísnivou atmosféru.
Už první singl Everything Is Ordinary, jež je zároveň
otvírákem desky Glue, byl předzvěst toho, že
budeme mít tu čest s něčím neslýchaným. Punkové
tempo, kvílivé synťáky, zkreslené zpěvy i kytary a
svědectví o soudobé apatické společnosti, která má
všechno na salámu, což je téma, které se v různých
podobenstvích prolíná celou nahrávkou.
Každý song na Glue je jiný a má své vlastní charisma.
Některé jsou bez obalu nasrané a nechybí v
nich ani maniakální řev (1‘s & 0‘s, You, Me & The
Class War, Monolith), jiné zase rádiovky jako vyšité
(Plasticine Dreams, Brand New Kids). Všechny ale
mají něco společné - dávají vyniknout jedinečnému
hlasu frontmana Henryho Coxe.
Boston Manor často pracují s dichotomií klidných
slok a refrénů tak emočně vypjatých, že máte chuť
rozdrtit pěstí zrcadlo a s úlevou pak sledovat krev
stékající do útrob umyvadla (Terrible Love, Only1,
Liquid, Playing God). Najdeme tu i ultra pomalé
táhlé skladby, které jsou tak trošku frustrující, protože
nikdy nepřijde očekávaný výbuch (On A High
Ledge, Stuck In The Mud). I to je ale zase jen skvělá
práce s udržováním napětí v rámci celého příběhu,
který vás dokonale polhtí, pokud mu dáte příležitost.
Glue od Boston Manor sice nedefinuje nový žánr
ani nic podobně převratného, ale je tolik potřebnou
připomínkou, že má smysl dělat dlouhohrající alba,
která přináší katarzní zážitek z konzumace uměleckého
díla v jeho celistvosti a rozmanitosti. Deska
je do detailu dotažená, žaludek svírající, ale přesto
místy rozpustile hravá. Takhle nějak má znít progres.
HODNOCENÍ: 9/10
Doporučené skladby:
Luquid, Playing God, Monolith
Recenze: Dan Hromada
Foto kredit: Edd Taylor
Recenze: Dan Hromada
11 12

Glad
For
Today
Hradecká partička Glad For Today je čím dál
viditelnější součástí české scény. Pár měsíců zpět
vydala ceněné EP Common Noise, Common
Voice, ve kterém upustila od screamů a vydala se
rockovější cestou. Proč se tak stalo, jaký je vývoj
kapely, co se bude dít v létě a po něm, a proč
nemá rád Kabáty, nám vyžvanil frontman GFT
Honza Kašpar.
Během korona lockdownu jste vydali klip k songu
Burning Out, který najdeme na pořád ještě
čerstvém EP Common Noise, Common Voice.
Co se jinak ve vašem táboře během téhle podivné
doby dělo?
Nevím, jak to měly ostatní kapely, možná se hned
zavřely do zkušeben a vytáhly z toho maximum.
Na nás ale osobně vlastně ta opatření docela zafungovala
a prostě jsme byli každý sám se svýma
rodinama a dívkama. Nechtěli jsme na netu psát
věci typu “stay home, stay safe” a mezitím se
vesele scházet v upocený zkušebně, kde si z metru
prskáme do obličejů. Já jsem zatím doma skládal
nějaký věci sám a ty teď s klukama už dáváme
dohromady.
Já ho mám taky moc rád! Baví mě, jak se posouváte
a našli jste si svůj zvuk, s čímž hrozně moc
kapel bojuje. A se vší úctou k Tomášovi, bývalému
spolu-frontmanovi, vám to podle mě víc
sluší bez screamů.
Díky moc! Hele, my jsme nikdy nebyli úplně
metalheads, však se na nás taky podívej. Ale
svýho času, někdy v šestnácti, kdy posloucháš
ty A Day To Remember, Beartooth a podobně,
prostě chceš dělat řvanou hudbu. Aby byl bordel
a aby to kousalo. No a nevím teda, jestli jsme
nějak dospěli (to si nemyslím), nebo jestli nás
víc začaly ovlivňovat jiný, víc rockový kapely, ale
našli jsme se v tomhle a sedí nám to asi zatím
nejvíc. Je nám to přirozený a věřím, že je to pal
cejtit i na podiu, jelikož nemusíš dělat ty věci,
který se po “takový kapele chtěj”, ale prostě seš
to ty. A to si pořád stojím za tím, že na klučinu
z okrajový části Hradce měl Tom jeden z nejlepších
screamů na český scéně a mě konkrétně
hodně bavily ty možnosti, jak využívat ty
kontrasty, který tenhle prvek nabízí. U nějakých
starších songů, kde se na nahrávce řve, jsme
si i říkali, že by bylo fajn je nějak poupravit a
zachovat se zpěvem, protože nám jich je líto, ale
to se uvidí.
V karanténním duchu se odehrávalo i natáčení
klipu k Burning Out?
Chaply a Martin natáčeli každýho z nás zvlášť,
doma se hrálo bez roušek a na veřejných prostorech
s nima. Řešili jsme, jestli tam ty roušky dát,
nebo ne, aby to nepůsobilo jako nějaká póza, ale ta
doba byla v tý chvíli zkrátka taková, takže nakonec
proč ne, no.
Zmínil jsi, že jste začali makat na nových věcech.
Bude deska, nebo další EP?
Hele neradi si na sebe šijeme bič a neradi taky
píšeme věci typu “stay tuned” a “stay hyped” dokud
se něco fakt reálně neděje. Ale jo, děláme teď na
nových věcech a rádi bychom koncem letošního
roku jeli k Damiánovi ze Skywalker natočit první
desku. Uvidíme, jak se bude dařit. Primárně teď
chceme koncertovat, aby se nezapomnělo na EP
Common Noise, Common Voice, který máme fakt
rádi.
Jsou nějaký kapely, který vás momentálně hodně
baví a inspirujete se u nich?
Toho je šíleně moc a pochopitelně máme každej
nějakou guilty pleasure, ale aktuálně se asi nejvíc
shodneme na Basement, Foo Fighters, Boston
Manor, starších Trophy Eyes, La Dispute, Touche
Amore, Can’t Swim atd. Ale jak říkám, jedeme
hodně širokou žánrovou škálu, od Alanis Morissette
po Polaris, hahah!
Super vkus:) Na to, jak jste mladí, jste na první
poslech super muzikanti. Cítíte na sobě ten
progres třeba v tom, že vám jde skládání líp od
ruky? Že je pro vás jednodušší udělat song, který
má hlavu a patu?
Kluci mají za sebou všichni nějakou dobu na
hudebních školách, někdo víc, někdo míň. Já
třeba umím jen brnkat na kytaru a u zpěvu jsem
posbíral všechny špatný techniky, spojil jsem si je
do jedný a tu jedu! Celkově po hudební stránce
hodně spoléhám na kluky. Já přijdu s melodií a
nějakou kostrou, kluci to rozeberou a postupně to
lepíme do finále. Ve studiu to potom chytne ještě
14

o padesát procent jinej nádech. No a někdy prostě
přijdeme na zkoušku, za hodinu je song hotovej
a někdy zkoušíme marně tři zkoušky něco, co
nakonec nemá vůbec cenu. Kluci potom začnou
jamovat Kabáty a já vím, že je na čase jít do prdele.
Říkal jsem si, že na Common Noise trošku cítím
závan Kabátů… Je třeba rozšiřovat cílovku! Co se
tvého zpěvu týče, je tam taky slyšet mega posun.
Makáš na sobě ve sprše, nebo se to nějak zlepšuje
samo?
Super, tak jsem rád, že to funguje! Hele k tomu
zpěvu, děkuju ti. Zpívám si nonstop v autě, jinak jen
na zkouškách a koncertech. Pochopil jsem, že ze mě
Freddie už nikdy nebude, tak si snažím udržet aspoň
to svoje, nějak se v tom usadit a mít to co nejvíc
pod kontrolou. Mám takový prokletí, že mě vždycky
bavily vysoký zpěvy, takže si to nedělám zrovna
jednoduchý, ale asi mi to za to prostě nějak stojí. Ze
začátku jsem hodně bojoval s trémou, vysychala mi
tlama a neuměl jsem pracovat s dechem. Teď se tohle
vše nějak zlepšuje a chtěl bych víc máknout na fyzičce,
abych ty koncerty v klidu udejchal a nechtěl po
půl hodině zdechnout. Celkově to ale prostě hrajeme
na dojem z celku, nic není hlasitostně ani důrazově
vyčnívající oproti zbytku, protože to vše zkrátka může
fungovat jen dohromady.
Nová tvorba bude navazovat na nastolený vibe z
Common Noise, nebo se můžem těšit i na něco
experimentálnějšího?
Vibe z CNCV nás baví, ale nebudeme se striktně
držet asi ničeho. Já osobně bych to rád pojal
komplexně. Mám rád desky, kde se dočkáš nějaký
tý „typický“ věci pro tu danou kapelu, něco na
oddych a něco klidně ostřejšího. V základu už ale
chceme, myslím si všichni, aby to byla dospělejší
hudba. Aby to prostě hladilo, kde to hladit má, aby
to kousalo, kde to kousat má. Zatím je ale materiálu
málo, takže fakt nedokážu říct, co z toho vyleze.
Těším se!
Taky! Co léto, hrajete na nějakým festu nebo
těšíš se ty osobně na nějakou akci? Vypadá to, že
se přece jen bude něco málo dít..
No, přišli jsme fakt o hodně akcí. Nejvíc mě asi
mrzí Rock For People, to je prostě láska. Nicméně
se aktuálně s klukama dost těšíme na Summer
Punk Party ve Volyni. K tomu přibylo pár menších,
takovejch rodinnejch fesťáčků. Vlastně se
těším na všechno, protože mi zkrátka to živí hraní
chybí. A to jak z podia, tak z publika. Jinak na
podzim bychom rádi na nějakou akci zase spojili
síly s John Wolfhooker a pokud přestane bejt Láča
líný prase, dáme si něco s Hopes. Což by nám
všem teda zkrátilo život o 10 let, ale bude prdel.
A co tvoje mimokapelní aktivity? Vím, že jste
bohužel museli pustit váš hradecký klubík Továrna...
Rýsuje se třeba nějaká náhrada? Nebo co
tě momentálně zaměstnává?
Továrna bohužel RIP, no. To je život. Hele výhoda
byla (je), že veškerý vybavení v Továrně od aparatury,
přes výčep, posezení a interiérový doplňky
atd., tohle všechno je moje, tudíž jsem si to hezky
všechno sbalil, uskladnil a jen vyčkávám na příležitost.
Aktuálně hledám práci, abych mohl nějak
fungovat a během toho zkrátka vyhlížím a mapuju
možnosti. Hradec si prostor pro kulturu zaslouží
a já nějak trochu cejtím, že to musím bejt já, kdo
se tady o to zasadí. Potřebuju se zkrátka motat
kolem hudby - a to nejradši i během následujícího
zaměstnání, který vyhlížím. Jinak prostě hrajeme s
klukama, jezdím na výlety a žiju docela bohémskej
life. Už mi ale docházej kačky od Babišky, takže
práce bude nevyhnutelná!
Tak třeba si to přečte někdo, kdo by pro tebe
ňákej džob měl! I když než tohle číslo vyjde, tak
už pravděpodobně budeš úplně na mizině:)) A
co třeba práce v televizi? Nemůžu se na závěr
nezeptat, jak ti změnil život tvůj výstup v dnes
již legendárním pořadu Severeso? Zastavujou
tě třeba lidi na ulici a prosí o autogram? Nebo
třeba o gram něčeho jiného?:))
Jo takže my tady budeme takhle bláznivý, jo?!
Oukej! Hele na gram se mě občas někdo zeptá no.
Nevím jestli to je kvůli Severesu, nebo kvůli mýmu
mašťáckýmu vzhledu, ale děje se to. Nicméně
Severeso byl velmi intenzivní zážitek a mám za sebou
už natáčení druhýho dílu, kterej už je vlastně
možná venku?!
Rozhovor: Dan Hromada
Foto kredit: Anna Bartolotti
recenzie
Neon Empire – Distorted Reality
Neon Empire vtrhli na scénu vo veľkom štýle koncom minulého roku,
keď v novembri predstavili svoj prvý singel This Clarity aj s parádnym
klipom. Podobne ako Jinjer pred pár rokmi, keď ich ešte veľa ľudí nepoznalo,
vsadili na mega-kvalitný singel so slušným vizuálom, spravili
tomu kvalitné promo a hneď sa o nich začalo hovoriť. Kapela vydala
minulý mesiac svoje debutové EP Distorted Reality, ktoré obsahuje päť
skladieb. Otvára ho song Closer To The Light, ktorý vyšiel ako druhý
singel. Na prvé počutie sa mi zdalo, že je tam priveľa čistých vokálov,
po dvoch-troch ďalších som mu prišiel na chuť. Spájajú v ňom
elementy klasického metalcore s prvkami elektroniky. Rázne gitary,
impulzívne bicie aj klávesy sú pekne vyvážené. V podobnom duchu sa
ponesú aj ostatné skladby. Druhou na EP je už spomínaná This Clarity.
Okrem Johnových screamov a Hassanových cleanov v nej môžeme
Hodnotenie: 9/10 počuť aj špeciálnych hostí - Jimieho a Pontusa z Dead By April. K tomu
kvalitná dávka breakdownov a excelentné gitarové sólo pred koncom.
Najsamvyšperkovanejší metalcorový song aký som v poslednej dobe počul.
Veľmi chytľavá vec, ktorú môžete počúvať stále dookola a nezunuje sa vám
- 65 tisíc zobrazení na Youtube (v čase písania recenzie) mi dáva za pravdu.
The Fallen - úvod tejto skladby mi pripomína emo/rockové kapely z minulej
dekády, a spev dokonca donca jedného pána (he-who-must-not-be-named) z
Lostprophets. MySpace-ovská atmosféra doplnená drive-om japonských kapiel
vytvára zaujímavú kombináciu. Crave je trochu nezvyčajný song, na prvé
počutie až čudný, ale je originálny. Easycorový podklad, synťáky ako z osemdesiatych
rokov a energia Enter Shikari, v niektorých momentoch sa dokonca
spevákov hlas dosť podobá hlasu Rou Reynoldsa. EP uzatvára titulná skladba,
ku ktorej krátko po jeho vydaní predstavili aj DIY klip. Po ambientnom úvode preberá slovo osvedčená dvojica
vokalistov; bicie, gitara aj basová linka sú zmáknuté skvele, ale trochu jej chýba energia, ktorou je nasiaknutý
zvyšok EP. Neon Empire by som odporučil fanúšikom kapiel ako Eskimo Callboy, The Browning, Enter Shikari,
alebo Crystal Lake. Okrem klasických prvkov sa do skladieb neboja zakomponovať ani poriadnu dávku experimentovania
a od ostatných kapiel v tomto žánri ich odlišuje aj kvalita čistých vokálov.
Ataraxia – Pustovník
S touto bandou som sa po prvýkrát stretol pred pár rokmi vďaka Gabovej
hosťovačke na poslednom EP Retfish. V songu Wood Market podal
perfektný výkon, tak som začal sledovať aj jeho domovskú kapelu.
Grindcorová partia z Ružomberka je na scéne od roku 2014. O dva
roky neskôr vyšiel ich eponymný debut. Ich druhý album Pustovník
obsahuje desať skladieb, z ktorých priam srší škandinávska temnota.
V nej sú zabalené odkazy na aktuálnu spoločenskú situáciu, agitácie
za zmenu aj za zodpovednejšie správanie sa voči planéte. Deathmetalové
pasáže striedajú rýchlejšie hardcorové vsuvky za sprievodu hromových
bicích - presne ako to máme v tomto štýle radi. Spev je za
nimi občas trochu potlačený v úzadí, stále je však razantný a presvedčivý,
dôrazne chrliaci svoje posolstvá a varovania s brutalitou úderov
Charlesa Bronsona. Väčšina skladieb má menej ako dve minúty, vyznačujú
sa však devastačnou energiou, agresivitou a naliehavosťou,
ktorou sa vyrovnajú aj Súkromnej vojne od ČAD. Songy sú oproti
ich debutu melodickejšie, texty ucelenejšie - držiace sa spoločného
konceptu a spevákov prejav vyzretejší, stále však dostatočne surový.
Album nahrávali v domovskom štúdiu SPK Audio, o mix a mastering
sa postaral William Blackmon z Blackmon Audio vo Švédsku.
Hodnotenie: 8,5/10
15 16

Parkway Drive – Viva The Underdogs
Z tábora Parkway Drive prichádzajú v poslednej dobe samé skvelé správy. Kapela nedávno potvrdila práce na novom
albume, neskôr zverejnila nové termíny európskeho turné, medzi ktoré pribudla aj Praha, ešte predtým však vypustila
svoj dokument Viva The Underdogs. Ten premietali začiatkom roku vo vybraných kinách po celom svete, avšak len
počas jednej noci. Ak ste to prešvihli nezúfajte, nedávno vyšiel aj na streamovacích službách. Skupina filmárov nasledovala
PWD na turné naprieč kontinentami po dobu takmer jedného roka a nahrávala ich život pred, počas, po a
medzi koncertami. Druhú časť dokumentu tvoria staré zábery, prostredníctvom ktorých môžete sledovať vývoj kapely
v priebehu rokov. Film vám priblíži partiu kamošov, ktorí si na prvé nahrávanie požičali od rodičov, v malých kluboch
predskakovali väčším kapelám, jazdili na koncerty v požičanej dodávke a prespávali na podlahách v bytoch fanúšikov
a promotérov. Tým všetkým si prešli aby sa nakoniec dočkali zaslúženého úspechu a stali sa headlinermi najväčšieho
metalového festivalu na svete. Môžete sledovať ich mladícke nadšenie z prvých koncertov, aj zdesenie z toho koľko techniky
za koľko peňazí je treba na ich turné. Čakajú na vás zábery z ich koncertov v Lipsku, Frankfurte, Bruseli, Prahe,
Cardife, aj Londýne, kde zažili svoju najväčšiu a najlepšiu show do tohto momentu.
Tisícky hrdiel spievajúcich s nimi, energia, ktorú cítite aj cez monitor
a kapela vo svojej životnej forme. Po tomto vrchole prichádza menší pád, keď
im v Los Angeles zlyháva technika a koncert musia na sklamanie prítomných
fanúšikov predčasne ukončiť. Nasleduje návrat do Európy na letné festivaly,
kde zažijú svoj doteraz najhorší koncert na Resurrection feste, na ktorom sa
pokazilo snáď všetko čo sa len pokaziť mohlo. Po krátkej prestávke na zrelaxovanie
sa v Austrálii, kde nahliadneme aj do ich domácností sa vracajú do Nemecka
na Wacken Open Air, odohrať najväčší koncert ich doterajšej kariéry.
Ten začína fenomenálnym nástupom na pódium, kam sa presúvajú koridorom
v dave desiatok tisíc ľudí v sprievode fakieľ. Nasledujú úžasné zábery zo samotného
vystúpenia, ktorému dodávajú grády moshujúce davy, circle pity, svetelná
show, pyrotechnika a v prvom rade perfektné nazvučenie. V dokumente sa
dočkáme aj rozhovorov s kapelou, technikmi, vydavateľom, tour manažérom,
CJ McMahonom z Thy Art Is Murder, dokonca aj s rodičmi niektorých členov.
Ďalej tam nájdete zábery zo šatní, z nazvučovania, z tourbusu, aj zo života na
tour medzi koncertami. Soundtrack k filmu prináša okrem live verzií ich najväčších
hitov aj tri prerábky - a to songy Shadow Boxing, Vice Grip a The Void,
ktoré Winston naspieval v nemčine. Čo dodať, stretneme sa na jar v Prahe,
12.4.2021 to istí Forum Karlín.
Deftones – White Pony
20 rokov...presne toľko má dnes (20.6.) môj najsrdcovejší album všetkých čias
- White Pony. Dnes som si ho doprial už ani neviem po koľký krát (mám pocit,
že to číslo je trojciferné) v celej svojej dĺžke a nič, absolútne nič ma na ňom ani
po toľkých rokoch neprestalo baviť. Ba naopak, ešte vždy v ňom dokážem nájsť
zvukové vychytávky, ktoré som si predtým nevšimol, keďže sú v tých skladbách
šikovne ukryté. Dokonalá zmes agresívnych gitarových riffov s chytľavými,
avšak nie príliš priamočiarymi melódiami, bicích, do ktorých sa započúvate
a zrazu ste v pokyvkávacom tranze, basových liniek až kdesi z podzemia,
samplov, ktoré oproti iným kapelám možno nepôsobia až tak výrazne, ale pri
dôslednom počúvaní si uvedomíte, že to je presne to, čo daná skladba v konkrétnej
pasáži potrebovala, no a v neposlednom rade hlasového prejavu, ktorý
dokáže počas necelých 49-tich minút prejsť všetkými možnými formami od
šepotu a falzetových vyťahovačiek cez mierne rozochvený priam vzlykavý vokál
až po vrieskanicu, ktorú cítite až niekde v zátylku. Nehovoriac o textoch, ktoré
sú samy o sebe akousi svojskou melancholicko-romanticko-temnou poéziou,
ktorú nie je potrebné pochopiť, ale precítiť. Ak vám počas počúvania neprebehne
ani raz mráz po chrbte, tak potom neviem...skúste ešte raz a poriadne :D
Spája sa mi s týmto klenotom nespočetné množstvo spomienok a dokázal by
som o tom všetkom písať ódy po celý zvyšok dňa, ale jedno vypočutie je predsa
viac ako tisíc slov. Ani neviem, ktorú skladbu z jedenástich vybrať ako reprezentatívnu,
lebo to sa asi ani nedá, ale dám tu práve tú, ktorá ako prvý singel
ešte pred oficiálnym vydaním albumu dala ľuďom jasne najavo, že sa Deftones
týmto počinom budú dištancovať od akejkoľvek nu-metalovej škatuľky a pôjdu
si svojou vlastnou cestou...a to sa im až do dnešného dňa darí dokonale...
Miro Selecký
Hodnotenie: 10/10
Horrible Creatures - Internal Decline
Tuzemská thrashová kometa vás donutí pořádně
si zatočit řepou, i když žádnou nemáte. Jejich nové
EP Internal Decline je jízda s mezinárodními ambicemi.
Nebudu tady předstírat, že mám ánung o thrash a death
metalu. Jo, jednou jsem jel tour se slam-death kapelama a
byla to celkem prdel (od té doby poslouchám Analepsy),
a taky zbožňuju kapely jako Power Trip a Iron Reagan,
ale tam můj rozhled končí.
Jihočeští metalcoroví pionýři odvádějí na svém
druhém EPčku poctivou řemeslnou práci a naznačují
svůj enormní (jakože velkej) potenciál do
budoucna.
Přiznám se, že mě první počin Marked As An Enemy nějak
minul, nebo možná neminul, jen neoslovil. V merku
je mám od té doby, kdy se za mikrofon postavil Radek
Polánský, kterého jsem si oblíbil v dnes už mrtvých (věčná
to škoda) Unravel. Možná i proto, že mám Radka spojeného
s melo-hardcorem, jsem měl od začátku s MAAE
trošku problém kvůli jejich soundu, který se kloní víc k
metalu. Na tom samozřejmě není zhola nic špatného, je
to otázka vkusu, s tím mým se holt víc snoubí poněkud
modernější zvuky (zejména co se kytar týče).
O čem se vůbec nemusíme dohadovat je fakt, že klucí vod
Když jsem si ale jen tak ze zvědavosti pustil nové EPko
českých Horrible Creatures, odfouklo mi to přehazovačku
(tu na kebuli, ne na bicyklu, samosebou). Kvapíkové
tempo, drtivá riffáž, ladně kvílivé kytary a supr konzistentní
vokály - nevědomky jsem si podupával nohou tak
silně, až začal soused pode mnou mlátit smetákem do
stropu, co že je to kurva za bordel.
Protože ten zvuk, dámy a pánové, to je prostě lambáda!
Až pak jsem se dočetl, že kluci vlasatí nahrávali tenhle
svůj už třetí počin (album Pitfall z roku 2018 a o dva roky
starší EPko Depressive Hunt) až v Dánsku u jednoho z
nejlepších světových metalových producentů Tue Madsena.
Ten má v “sívíčku” spolupráci s takovými esy, jako
Meshuggah, Heaven Shall Burn, Ektomorf nebo Babymetal.
Aha!
Nebuďte konzervy a pokud máte rádi metalcore, hardcore
nebo punk (což asi jo, proč jinak byste tohle taky četli,
žejo), rozšiřte si trošku obzory a běžte si to poslechnout
nebo zajděte na koncert. Říkám vám, že tohle je kapela
na úrovni.
HODNOCENÍ: 8/10
Doporučené skladby:
Unprocessed, Human Remains, D.S.O.M.
Recenze: Dan Hromada
Marked As An Enemy - Fire Find Me
Budějic umí velmi zručně ovládat své instrumenty a nebojí
se je použít. Je to prostě metalcore na úrovni, žádné bezduché
bouchání jednoho breakdownu na druhý. Když se
k tomu přidají vkusné doplňky v podobě synťáků, které
mi trošku evokují staré Enter Shikari, máme vymalováno.
Hodně tomu samozřejmě pomáhá už tradičně kvalitní produkce
z dílny Damiána Kučery (Skywalker).
Zpěvák Radek se toho nebojí a pustil se do pro křiklouny
ošemetných čistých poloh, které mu sedí jako vy-víte-co
na hrnec. Ať už jde o famózní refrén v Through Your Palms,
klidná zpěvná pasáž na začátku Sleep, nebo většina
vokálů v jednoznačně nejosobitější Bones, je radost ho
poslouchat - cit pro melodie mu nemůže nikdo upřít.
Stejně tak mě baví jeho poetické osobní texty, které jdou
až na dřeň a jsou uvěřitelné.
Fire Find Me je velmi líbivým počinem, který možná
trošku zbytečně brzdí přítomnost čtyř intermezz. Po jejich
odečtení nám ale zbyde pět nadprůměrných skladeb,
které mají potenciál zaujmout i za hranicemi našeho písečku.
Pokud by MAAE do budoucna udělali víc songů,
jako Bones, můžu jim slíbit, že zaujmou čestné místo v
mém playlistu. Co vy na to, borci?
HODNOCENÍ: 7/10
Doporučené skladby:
Bones, Through Your Palms, Sleep
Recenze: Dan Hromada
17 18

i
SÚBOJ
Tomáš
V KOĽKÝCH
KAPELÁCH SI
HRAL/STÁLE
HRÁŠ?
+1 +1
+1
V KOĽKÝCH
KRAJINÁCH SI
UŽ KONCERTO-
VAL?
TVOJ
OBĽÚBENÝ
SONG NA
COVER?
Anthems
Hraju třináct let.
The Streetfighters, Hand Grenade,
Messerschmitt a Anthems
- aktuálně ve dvou kapelách.
Nahrál jsem 4 desky plus
menší projekty.
Koncertovali jsme v Polsku, na
Slovensku a téměř po celé ČR.
Luke Holland, nebo
Matt Greiner.
V ďalšom súboji sa proti sebe postavia Tomáš z pražskej metalcorovej bandy
Anthems a Kostilam Roman z bratislavskej trashovej formácie Catastrofy.
Basákom zasielame krásny pozdrav z Bartošovej Lehoty.
+1
Je toho hodně ale asi
Kindgom Of Giants – Endure.
BUBENÍKOV
VS
AKO DLHO
UŽ HRÁŠ
NA BICIE?
KOĽKO
SKLADIEB
SI ZLOŽIL/A?
+1
KTORÉHO
BUBENÍKA BY SI
MOHOL OZNAČIŤ
ZA SVOJ VZOR?
i
Roman
Vyhodnotenie: Tomáš 4 body , Roman 5 bodov
Catastrofy
Na bicie hrám od 2011, čiže cca deväť rokov.
V piatich: Catastrofy (od roku 2009), Vortex Unit
(2014, session), Motorhead Tribute (2011-2016),
Abort To Be Born (2016-2018) a Aeon Winds (od
2020).
Tri albumy, jedno EP, jeden singel a na dvoch
albumoch som bol ako hosťujúci umelec v jednej
skladbe.
V štyroch krajinách (okrem Slovenska a Česka
ešte v Rakúsku a Veľkej Británii).
Určite Alex Rüdinger, medzi inými.
+1
Aktuálne je to Hold Your Children Close And
Pray For Oblivion od Anaal Nathrakh.
Bolo to veľmi tesné, ale viťazom tretieho súboja sa stáva Roman ! Gratulujeme! :)
+1
+1
+1
František Kozmon o Marekovi Wolfovi: Chcel
som parťáka, s ktorým sa nebudem nudiť. Postavu,
ktorá môže s každým novým príbehom rásť.
Čoraz populárnejší slovenský autor František Kozmon
debutoval v roku 2014 s detektívkou Posledný
prípad kapitána Čontoša. O dva roky neskôr vytvoril
nového hrdinu - vyšetrovateľa Mareka Wolfa,
ktorý sa pred pár mesiacmi dočkal svojej štvrtej
knihy Vlk.
Pred pár mesiacmi vyšla vaša piata kniha Vlk, v
ktorej sa opäť stretávame s Marekom Wolfom. Tentokrát
ho súkromné vyšetrovanie zavedie do Kanady,
kde mu skrížia cestu talianska mafia aj mexický kartel.
Okrem toho sa s ním zahráva vrah a polená pod
nohy mu hádže aj polícia. Nemali ste pocit, že je toho
občas na jedného človeka priveľa?
Myslím, že v žiadnej z kníh to Wolf doposiaľ nemal
ľahké. Určite to ale bolo pre neho vo Vlkovi jednoduchšie
ako v prípade, keď bol sám obvinený z
vraždy. Musím sadisticky priznať, že aj v budúcnosti
ho čaká zopár ťažkých prípadov.
KNIŽNÉ
OKIENKO
Marek Wolf si získava čoraz viac priaznivcov. Čo
bolo vašou inšpiráciou pri tvorbe tejto postavy?
Už keď som sa púšťal do prvej časti, mal som s Wolfom
väčšie plány. Chcel som parťáka, s ktorým sa
nebudem nudiť. Postavu, ktorá môže s každým novým
príbehom rásť. Inšpiráciou bol môj bratranec,
s ktorým Wolf zdieľa krstné meno, aj on pracuje na
polícii.
Od vydania Potkana ste prešli dlhú cestu a dostali ste
sa medzi slovenskú špičku krimi žánru. Ako sa zmenil
váš proces písania v priebehu posledných rokov?
Predtým som rád začínal od „logickej hádanky“ -
napr. v Potkanovi to boli dvaja muži kráčajúci cez
zasnežené pole k opustenému stromu. Keď k nemu
dorazia, jeden toho druhého zastrelí, potom sa
obesí. Tá hádanka je, prečo sa to stalo. Od nej som
rozvíjal príbeh, ktorý ju zodpovie. Teraz si vyberám
tému, ktorú chcem riešiť a okolo nej vybudujem
postavy aj zápletku.
Ktorú z vašich kníh by ste najradšej videli sfilmovanú?
Žiaľ, pri písaní veľmi nedbám na to, aby sa moje
knihy dali ľahko sfilmovať v našom prostredí. Ak by
som sa na to pozeral takto, ideálnym kandidátom
je Kukučka, ale ešte skôr by som si vedel predstaviť
na v tejto podobe práve knihu, ktorá ešte len vyjde.
V jednom rozhovore ste prezradili, že po Vlkovi máte
v pláne ďalšie dve kniky, z ktorých jedna by mohla
výjsť už na jar. Môžete nám o nej prezradiť niečo
viac?
Asi v prvom rade to, že nakoniec vyjde až na jeseň.
Bude sa volať Červ a pre Wolfa bude osobnejšia ako
predchádzajúce. Okrem nového vyšetrovania sa do
hry dostáva aj jeho nevlastný brat. Nebude núdza
ani o zaujímavé prostredie. Tentoraz zostávame na
Slovensku a veľká časť deja bude spojená s krásnymi
lužnými lesmi na sever od Bratislavy.
Čo práve čítate?
Väčšinou mám toho rozčítaného naraz viac. Momentálne
dočítavam horor/triler Mesto od Camilly
Sten a na zasmiatie a odreagovanie prechádzam k
Antituristovi od Are Kalva.
František Kozmon – Vlk
Zatiaľ najlepší príbeh z Wolfovej série. Marek dostane od vraha email, ktorý ho
vyláka naspäť do Kanady. Tam sa stretáva s bývalými kolegami z policajného oddelenia,
ktorých pred rokom a pol narýchlo a bez vysvetlenia opustil. Napriek zákazu
policajnej šéfky rozbieha vlastné vyšetrovanie a dúfa, že odhalí vraha a zároveň
zistí čo sa stalo s jeho otcom, ktorý bez stopy zmizol. Osudy jeho otca nám približuje
druhá dejová línia, ktorá sa odohráva na rovnakom mieste, avšak takmer o
štyri dekády skôr. Liam Wolf sa ako mladý policajt infiltruje do mafie, ktorá ovláda
Montreal, len aby neskôr zistil, že odtiaľ už niet návratu do normálneho života.
Striedanie časových línií a lá Brekke, alebo Horst tu funguje perfektne, príbeh je
dobre premyslený a je tu len minimum zbytočných dialógov, ktoré by ho nikam neposúvali,
takže zostanete v napätí až do konca, kedy do seba všetko pekne zapadne.
Nečakané dejové zvraty a prekvapujúce rozuzlenie knihu približujú úrovni nielen
slovenskej, ale aj európskej špičky tohto žánru.
19 20