75zpravodaj_cervenec_srpen_2020_web

TÉMA
V neděli jsme spolu
Na jaře během koronavirové krize na sebe poprvé výrazně upozornila vietnamská komunita v Kolíně. Lidé, které
většina z nás zná jen jako provozovatele malých obchůdků a večerek, najednou dali najevo, že jim záleží i na tom,
co se děje v jejich okolí. Lidem v první linii boje s koronavirem nabízeli kávu zdarma, ve volném čase šili a rozváželi
roušky. Iniciátorkou a jednou z nejaktivnějších dobrovolnic byla jednadvacetiletá Lan Nguyenová. Domluvily jsme
se spolu na setkání, abych se o ní, její rodině a dalším dozvěděla více. Místo na povídání si vybrala sama, svou
oblíbenou kavárnu Tradice v Kouřimské ulici.
Když se rodiče Lan Ngueynové dostali do
Čech, neuměli říci česky ani ahoj. Její tatínek
přijel před dvaadvaceti lety do Česka původně
na dovolenou za svým strýcem, kde nalezl
zázemí a nakonec zůstal. Maminka se vydala
do neznáma sama, zhruba ve věku Lan. Její
otec měl ve Vietnamu na starosti dohled nad
všemi zemědělskými činnostmi v jejich kraji.
Dceři tenkrát řekl: „Jeď za lepším životem
a zkus to.“ Vše, co měl za celý život našetřené,
jí věnoval na cestu a do začátku. To byl
i důvod, proč to paní Ngueynová nikdy nevzdala
a nevrátila se. Začátky byly kruté.
Neměla ani na telefon, rodičům volala jednou
za měsíc. Nakonec vše ale dobře dopadlo, našla
práci i manžela, se kterým dnes žijí v Kolíně.
Více než pět let tu mají obchod se smíšeným
zbožím na rohu Pražské ulice u Hankovce.
Slzy na krajíčku
Lan je nejstarší ze tří sester. Jedenáctiletá
Mary a devítiletá Candy chodí v Kolíně na základní
školu. Obě tančí v kolínském klubu
Crossdance a zvláště Mary patří mezi nejtalentovanější
sólotanečnice oddílu. Lan už
v současné době studuje na vysoké škole, ale
ani ona neměla začátky jednoduché. Nejhorší
prý byl první stupeň základní školy. „Děti na
ulici na mě křičely hej závitku, domů jsem často
chodila ubrečená. Doma to také nebylo ideální,
rodiče byli celý den v obchodě a o mě se staraly
chůvy. Jsem ráda, že mé mladší sestřičky už to
mají jiné. Snažím se jim být oporou, já tenkrát
byla sama. České děti měly babičky, ty já tady
neměla.“
Druhý stupeň Lan absolvovala na jiné
základní škole. „Paní ředitelce Holcmanové
ze ZŠ Kmochova jsem vděčná, co mě naučila.
Díky tomu jsem se dostala na gymnázium do
Kolína. Tam to také nebylo bez problémů, maturitu
jsem nakonec dokončila v Nymburce,“
vzpomíná. „Na vysokou školu jsem nejdřív nechtěla,
plánovala jsem jít po maturitě pracovat.
Rodiče mi ale řekli, ať něco zkusím. Tak jsem
hledala školu, která mi bude blízká, a vybrala
jsem si obor cestovní ruch,“ svěřuje se Lan.
Většina vietnamských dětí se drží doma.
Pomáhají v domě či obchodě nebo se musejí
učit. Lan, Mary i Candy mají ale skvělé rodiče,
kteří jim dali možnost se rozvíjet. Lan docházela
do základní umělecké školy na zpěv
a klavír, do oddílu plavání. Mladší sestry tančí.
Rozhodnutí pro tento relativně finančně
náročný koníček nebylo snadné. „Holky to ale
moc baví a cítí se mezi ostatními moc dobře,“
říká Lan. „Jinak se samozřejmě v každé vietnamské
rodině zpívá, v každé rodině je karaoke,
to k nám patří,“ směje se. Stejně jako ostatní
Vietnamci ale ani rodina Nguyenových neplýtvá
penězi, rodiče hodně šetří, sami nikam
nechodí. Platí ale jedna zásada. Mít peníze
na vzdělání, i kdyby si měli půjčit. Vzdělání je
základ všeho.
Foto na dvoustraně: Hana Morová
Známé vietnamské bistro v Pražské ulici, které vlastní pan Phong, sloužilo
v počátcích koronavirové epidemie jako výdejní místo pro roušky.
10
Na kávu chodí Lan ráda do kavárny Tradice. Z jídla, jak prozradila, má nejraději
korejskou kuchyni a sushi. Vařit se ale naučila i česká jídla.
Jedenáctiletá Mary Nguyenová, druhá zleva nahoře, patří v tanečním klubu
CrossDance mezi nejtalentovanější tanečnice
foto: archiv rodiny