ARCHITEKTURA 60. a 70. LET 20. STOLETÍ V ČESKÉ REPUBLICE

I.

Architektura

60. a 70. let

20. století

v České republice

Renata Vrabelová (ed.)

Architektura

60. a 70. let

20. století

v České republice

Obsah

Úvod .............................................................. 8

Editorial .......................................................... 10

Publikace vznikla v rámci výzkumného projektu „Analýza a prezentace hodnot moderní architektury

60. a 70. let 20. století jako součásti národní a kulturní identity ČR“, číslo DG16P02R007, který je

realizován díky finanční podpoře Ministerstva kultury v rámci Programu aplikovaného výzkumu

a vývoje národní a kulturní identity (NAKI).

Cesty české architektury 60. a 70. let ................................. 18

Vězeňské projekční složky ministerstva vnitra, se stavební sekcí

označovanou jako „Muklprojekt“ nebo „Basoprojekt“ . .................. 28

Smuteční síně a krematoria v architektuře 60. a 70. let .................. 30

KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Architektura 60. a 70. let 20. století v České republice. I. / Renata Vrabelová (ed.). -- Vydání: první.

-- Praha : Národní památkový ústav, 2020. -- Strany 0-304 : ilustrace

Obsahuje bibliografie a bibliografické odkazy

ISBN 978-80-87967-24-9 (soubor). -- ISBN 978-80-87967-25-6 (I. ; vázáno)

* 72(437.3) * 69.01/.03 * 72.036/.038 * (437.3) * (083.82) * (0.027)

– česká architektura -- 1961-1980

– stavby -- Česko -- 1961-1980

– moderní architektura -- Česko

– katalogy

– kritická vydání

72 - Architektura [21]

Texty: © Nikolay Brankov (NB), Miroslava Břízová (MB), Ladislav Buchta (LB), Eva Erbanová (EE),

Naďa Goryczková, Lenka Hájková (LH), Jana Konůpková Horváthová (JKH), Jan Klimeš (JK),

Šárka Koukalová (ŠK), Matyáš Kracík (MK), Hedvika Křížová (HK), Jiří Moos (JM),

Vladimíra Paterová (VP), Lenka Popelová (LP), Eva Pražanová (EP), Andrea Ptáčková (AP),

Radomíra Sedláková (RS), Anna Schránilová (AS), Martin Strakoš (MS), Petr Svoboda (PS),

Aneta Škobrtal Zlámalová (AŠZ), Martin Šolc (MŠ), Renata Vrabelová (RV), Jaroslav Zeman (JZ),

2020

Fotografie a obrazové přílohy: © Roman Polášek, případně autoři a instituce uvedení

u jednotlivých vyobrazení a fotografií

Recenzenti: prof. Ing. arch. Petr Vorlík, Ph.D., Mgr. Lukáš Beran, Ph.D.

© Národní památkový ústav, 2020

ISBN 978-80-87967-25-6

ISBN 978-80-87967-24-9 (soubor)

ISBN 978-80-87967-26-3 (2. svazek)

katalog .......................................................... 44

1. Praha .......................................................... 46

Architektura 60. a 70. let v Praze .................................... 48

1/01 Plavecký stadion Podolí ....................................... 56

1/02 Ústav makromolekulární chemie ČSAV .......................... 58

1/03 Parkhotel Praha ............................................. 60

1/04 Hotelový dům Expo .......................................... 62

1/05 Budovy Fakulty strojní a Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze ..... 64

1/06 Budova PZO Strojimport ...................................... 66

1/07 Dům hotelového bydlení Na Petřinách .......................... 68

1/08 Letiště Ruzyně – odbavovací hala Sever a hangár F ................ 70

1/09 Budova Federálního shromáždění .............................. 74

1/10 Transgas ................................................... 76

1/11 Obchodní dům Družba ........................................ 78

1/12 Ateliéry GAMA Projektového ústavu Výstavby hl. m. Prahy ......... 80

1/13 Bytový dům Stavebního bytového družstva zaměstnanců Průmstav /

dům Hadovka ............................................... 82

1/14 Pražské metro ............................................... 84

1/15 Bytové domy s občanskou vybaveností pro zaměstnance

Fakulty stavební ČVUT v Praze / domy Na Santince ................ 88

1/16 Hotel Intercontinental ........................................ 90

1/17 Areál Československé televize na Kavčích Horách ................. 92

1/18 Východní tribuna Strahovského stadionu ........................ 94

1/19 Dům bytové kultury .......................................... 96

1/20 Rodinný dům Věry Chytilové................................... 98

1/21 Obchodní dům Máj ......................................... 100

1/22 Obchodní dům Prior / Kotva .................................. 102

1/23 Nová odbavovací hala Hlavního nádraží Praha ................... 104

5

1/24 Urologická klinika . .......................................... 106

1/25 Sportovní hala USK Praha . ................................... 108

1/26 Budova PZO Centrotex ...................................... 110

1/27 Dostavba Národního divadla . ................................. 112

1/28 Palác kultury . .............................................. 114

1/29 Administrativní budova Teplotechna . .......................... 116

1/30 Administrativní budova ČKD . ................................. 118

1/31 Budova PZO Koospol . ....................................... 120

1/32 Dům rekreace ROH / Orea Hotel Pyramida ...................... 122

2. Středočeský kraj . ............................................... 130

Architektura 60. a 70. let na území Středočeského kraje ............... 132

2/01 Rekreační středisko „Orlík“ pro Ústřední výbor KSČ /

resort Hotel Orlík . .......................................... 138

2/02 Kulturní dům Automobilových závodů /

Dům kultury Mladá Boleslav .................................. 142

2/03 Středisko vodních sportů ČSM / Jachtklub Modrá loděnice . ....... 144

2/04 Památník posledních bojů druhé světové války .................. 146

2/05 Dům pracujících závodu Spolana / Dům kultury .................. 148

2/06 Smuteční obřadní síň ........................................ 150

2/07 Sdružený klub pracujících / Kulturní dům Březnice . ............... 152

2/08 Budova Okresního výboru KSČ / Úřad práce České republiky ....... 154

2/09 Nádraží Kralupy nad Vltavou . ................................. 156

3. Královéhradecký kraj ............................................ 162

Architektura 60. a 70. let na území Královéhradeckého kraje ........... 164

3/01 Hotel Montana ............................................. 168

3/02 Hotel Horizont ............................................. 170

3/03 Hotel Regina / Černigov . ..................................... 172

3/04 Hotel Labská bouda ......................................... 174

3/05 Obchodní dům Don ......................................... 176

3/06 Tranzitní a telekomunikační ústředna .......................... 178

3/07 Horský hotel Horal .......................................... 180

3/08 Hotel Harmony . ............................................ 182

3/09 Chalupa Na Rozcestí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184

4. Liberecký kraj .................................................. 188

Architektura 60. a 70. let na území Libereckého kraje ................ 190

4/01 Kino Máj ................................................. 196

4/02 Vlastní dům Karla Hubáčka ................................... 198

4/03 Horský hotel a televizní vysílač na Ještědu ...................... 200

4/04 Obloukový dům, tzv. Wolkerák . ............................... 202

4/05 Státní výzkumný ústav textilní / Krajský úřad Libereckého kraje . .... 204

4/06 Plavecký stadion . ........................................... 206

4/07 Základní škola Sever ......................................... 208

4/08 Kulturní dům Crystal ........................................ 210

4/09 Obchodní středisko Uran ..................................... 212

4/10 Kulturní dům v Liberci ....................................... 214

4/11 Areál vysokoškolských kolejí .................................. 216

5. Ústecký kraj .................................................... 222

Architektura 60. a 70. let na území Ústeckého kraje ................... 224

5/01 Krajský národní výbor / Magistrát města Ústí nad Labem .......... 230

5/02 Kulturní dům Moskva / Společenský dům Losos .................. 232

5/03 Zdymadlo Štětí ............................................. 234

5/04 Zastřešení letního kina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 236

5/05 Obchodní dům Labe ......................................... 238

5/06 Objekt občanské vybavenosti ................................. 240

5/07 Městské lázně Chomutov .................................... 242

5/08 Divadlo pracujících / Městské divadlo v Mostě .................. 244

5/09 Odbavovací hala nádraží Duchcov ............................. 246

5/10 Úpravy Mírového náměstí .................................... 248

6. Karlovarský kraj ................................................ 252

Architektura 60. a 70. let na území Karlovarského kraje . ............... 254

6/01 Železniční stanice Cheb ...................................... 258

6/02 Hotel Thermal .............................................. 260

6/03 SOS dětská vesnička ......................................... 262

6/04 Interiér Městského národního výboru v Chebu

/ Městský úřad Cheb ........................................ 264

6/05 Gagarinova kolonáda / Vřídelní kolonáda ....................... 266

6/06 Vojenský lázeňský dům Ostrava / Lázeňský dům Tosca ............ 268

6/07 Sanatorium akademik Běhounek .............................. 270

6/08 Balneoprovoz lázeňského domu Tosca ......................... 272

7. Plzeňský kraj ................................................... 276

Architektura 60. a 70. let na území Plzeňského kraje .................. 278

7/01 Obchodní dům Zdroj / Prior / Lidl .............................. 282

7/02 Zimní stadion / Home Monitoring Aréna ........................ 284

7/03 Administrativní budova Hutního projektu s restaurací Bohemia /

mrakodrap Business Centre Bohemia .......................... 286

7/04 Restaurace Dubina .......................................... 288


7/06 Hotel Ural / Central ......................................... 292

7/07 Sdružená administrativní budova OV KSČ / Základní umělecká škola

a Městský ústav sociálních služeb – klub seniorů ................. 294

7/08 Bazén Slovany / Plavecký bazén ............................... 296

7/09 Krematorium .............................................. 298

6 7

úvod

8 9

Editorial

Naďa Goryczková, autorka projektu

Renata Vrabelová, editorka

Kritický katalog s názvem Architektura 60. a 70. let 20. století v České republice

jako doprovodná publikace výstavy To nejlepší z architektury 60. a 70. let

20. století v České republice patří k hlavním výsledkům projektu Analýza a prezentace

hodnot moderní architektury 60. a 70. let 20. století jako součásti národní a kulturní

identity ČR, realizovaného Národním památkovým ústavem a partnery projektu

v rámci Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity. 1

Snaha poukázat na architektonické dědictví 60. a 70. let 20. století, jeho nesporné

hodnoty a přínos pro vývoj poválečné architektury, vedla Národní památkový

ústav k potřebě provedení základního plošného průzkumu, který by zdokumentoval,

evidoval a vyhodnotil realizace sledovaného období a na základě vytvořené

metodiky památkového hodnocení 2 ty nejkvalitnější vybral k návrhu na prohlášení

za kulturní památku. Tuto ambici si kladl pětiletý výzkumný projekt financovaný

z Programu výzkumu a vývoje národní a kulturní identity Ministerstva kultury, zahájený

v roce 2016. Jeho cílem byl výzkum moderní architektury období 1960–1980.

Zkoumány tedy byly stavby, jejichž projekt nebo realizace vznikaly v daném období,

případně i stavby, u kterých dochází k časovému posunu mezi projektem vzniklým

ve sledovaném období a realizací přesahující do 80. let 20. století. Zařazeny jsou

i stavby, které v průběhu pětiletého plnění projektu byly demolovány, ale staly se

předmětem průzkumu ještě před jejich odstraněním, a proto byly ve výběru zkoumaných

a prezentovaných staveb ponechány. Takovým příkladem je areál řídicí

ústředny Tranzitního plynovodu a budova Federálního ministerstva paliv a energetiky

v Praze, nazývaná Transgas. 3 Díly vzniklými ve sledovaném období, k jejichž

demolici došlo před zahájením výzkumu, se projekt nezabýval, a to i přesto, že je

lze považovat za významné realizace. 4 Cílem totiž bylo získat současný reálný obraz

o existujících kvalitách architektury daného období jako východisko pro výběr nejvýznamnějších

typologických zástupců s vysokou mírou integrity a autenticity pro

zápis do Ústředního seznamu kulturních památek ČR a tím zajistit jejich ochranu pro

budoucnost.

1 NAKI (DG16P02R007), Analýza a prezentace hodnot moderní architektury 60. a 70. let 20. století jako

součásti národní a kulturní identity ČR, 2016–2020, Národní památkový ústav, Metodické centrum

moderní architektury v Brně a ČVUT v Praze, Fakulta stavební a VUT v Brně, Fakulta stavební a AV ČR,

Ústav teoretické a aplikované mechaniky.

2 VRABELOVÁ, Renata, GORYCZKOVÁ, Naďa (eds.). Metodika hodnocení a ochrany staveb 2. poloviny

20. století (se zaměřením na architektonické dědictví 60. a 70. let) vzhledem k jejich (možné) památkové

ochraně. Praha 2020.

3 Goryczková, Naďa (ed.). Transgas. Areál řídicí ústředny Tranzitního plynovodu a budova FMPE v Praze.

Historie/architektura/památková péče. Praha 2019.

4 Například obchodní dům Ještěd v Liberci realizovaný v letech 1968 až 1979 podle návrhu architektů Karla

Hubáčka a Miroslava Masáka, zbouraný v roce 2009 nebo víceúčelová sportovní hala ve Frýdku-Místku

realizovaná v letech 1971 až 1985 podle návrhu architekta Oskara Chmiela, demolovaná v roce 2013.

A právě v souvislosti s již zbouranými architektonickými ikonami je snahou

projektu upozornit na architekturu, která ještě existuje, a kde je šance na její záchranu

– a to nejen statutem památkové ochrany, ale také osvětou, vedoucí ke zlepšení

informovanosti, uvědomění a pochopení kvalit architektury nedávné historie.

Jedním z výstupů projektu je i výstava nazvaná To nejlepší z architektury

60. a 70. let 20. století v České republice, jejíž součástí je i předkládaná odborná publikace.

Jak sám název napovídá, pro tento účel se nejedná o vyčerpávající přehled

staveb sledovaného období, ale o výběr reprezentantů z jednotlivých regionů České

republiky s vysokým památkovým potenciálem, určený k prezentaci široké veřejnosti.

Přehled všech zkoumaných a dokumentovaných realizací je pak vyčerpávajícím

způsobem evidován v rámci soupisové elektronické databáze Památkový katalog

dostupné na webových stránkách Národního památkového ústavu. 5

Vybrat z množství zkoumaných staveb, které spadají do produkce architektury

60. a 70. let, ty správné zástupce, nebylo nic lehkého, a to ani v případě, kdy jsme

volili pouze z realizací, u kterých jsme přesvědčeni o jejich architektonické, materiálové,

konstrukční i estetické hodnotě. Při výběru jsme přitom dbali na zastoupení

typologické i regionální. Každá typologická skupina a každý kraj tak mají v katalogu

své místo.

Architektura druhé poloviny 20. století, odborníky již částečně přijímaná jako

právoplatná součást architektonického dědictví, je stále obecně ve společensko-historických

konotacích vnímána jako nehodna zájmu či dokonce ochrany. Stejně tak

architektonické dědictví 60. a 70. let minulého století až na výjimky nepředstavuje

frekventované téma pro zvýšenou pozornost památkové péče. Je skutečností, že

často i vysoce kvalitní architektura nese přídomek „socialistická“ nebo „komunistická“,

a tento původ zastíní její skutečné formální, architektonické a materiálové

hodnoty. V mnoha případech je nepřitažlivý stav budov způsoben absencí pravidelné

údržby a péče. Další skutečností, která objektivně způsobila nutnost stavebních,

obvykle málo citlivých úprav, je změna legislativních požadavků v souvislosti s tepelně

technickými vlastnostmi budov.

Metodologický postup

Základní platformou pro výběr staveb byl vyčerpávající plošný výzkum na území

celé České republiky realizovaný v prvních letech projektu v souladu s metodikou

průzkumu památkové péče vycházející ze systematického terénního průzkumu komparovaného

s výsledky archivních rešerší. Terénní průzkum dochované architektury

byl provázen průzkumem dobových periodik, literatury, projektové dokumentace

a dalších archivních materiálů. Výsledky tohoto průzkumu včetně vyčerpávajících

informací o budovách a stavebních celcích sledovaného období byly zaznamenány

do centrálního registru v podobě již zmíněné otevřené aplikace Památkový katalog.

V souladu s podmínkami programu NAKI se výzkum soustředil na typologické kategorie,

které do doby zahájení projektu nebyly dosud takto plošně zkoumány. Z toho

5 Památkový katalog, jeho soupisová část, je souhrnem údajů o objektech, územích a předmětech

shromažďovaných v rámci odborné činnosti Národního památkového ústavu. Kromě památkově

chráněných věcí obsahuje i záznamy o dalších objektech, které představují památkový potenciál.

Památkový katalog je součástí Integrovaného informačního systému památkové péče (IISPP) Národního

památkového ústavu, https://pamatkovykatalog.cz/.

10 11

důvodu se pozornost záměrně nesoustředila například na panelovou výstavbu

obytných celků, kterou řešil jiný projekt programu NAKI nazvaný Paneláci, 6 ani na

technické a průmyslové stavby, které jsou předmětem ukončených nebo probíhajících

projektů opět podpořených především z programu NAKI nebo i z institucionální

podpory na dlouhodobou koncepci rozvoje výzkumné organizace. 7 Za řadou těchto

projektů stojí odborníci z památkového ústavu a jejich výsledky jsou využívány v památkové

praxi. Je třeba zmínit, že posuzování průmyslového dědictví je nahlíženo

prostřednictvím specifických hodnot, kde rozhodující jsou především hodnota typologická,

hodnota technologického toku výroby a hodnota systémových a technologických

vazeb. 8 Na rozdíl od projektem sledovaných realizací 60. a 70. let 20. století

je architektonická a estetická kvalita u technických památek vnímána pouze okrajově.

Proto se ve výběru staveb z 60. a 70. let minulého století výjimečně objevují

i průmyslové objekty, jež jsou nositeli nesporné architektonické a výtvarné hodnoty.

Z tohoto pohledu byly z technických staveb zkoumány především nádražní budovy

železniční sítě nebo architektonicky zajímavé stavby doplňující vodní díla. Naopak

mostní konstrukce do soupisu zařazeny nejsou.

Obdobný přístup byl uplatněn i v případě uměleckých výtvarných děl, jejichž

evidencí a dokumentací se zabývá například projekt Univerzity Pardubice Sochy

a města. 9 V rámci projektu, věnovaného architektuře 60. a 70. let 20. století, byla

tato díla dokumentována jen tehdy, pokud tvoří integrální součást posuzované budovy

nebo stavebního celku.

Základním cílem tedy je prezentovat nikoliv vyčerpávající soupis realizací

60. a 70. let 20. století, ale pouze ty, které nebyly předmětem jiných výzkumných

6 NAKI (DF13P01OVV018), Panelová sídliště v České republice jako součást městského životního prostředí:

Zhodnocení a prezentace jejich obytného potenciálu, 2013–2017, Umělecko-průmyslové muzeum

v Praze. Cílem byl výzkum a dokumentace vybraných panelových sídlišť v ČR, postižení historických

a sociálních aspektů při percepci těchto celků v minulosti i přítomnosti a vytvoření edukačních modelů

jejich prezentace.

7 NAKI (DF12P01OVV039), Industriální dědictví Moravy a Slezska, 2012–2015, Národní památkový

ústav, Metodické centrum industriálního dědictví v Ostravě a Technické muzeum v Brně. Cílem

projektu bylo mapování technických památek Moravy a Slezska včetně jejich prezentace formou

mapy s odborným obsahem i publikačních a výstavních výstupů.

NAKI II (DG16P02H029), Průmyslové dědictví z pohledu památkové péče, 2016–2020, Národní památkový

ústav, Metodické centrum industriálního dědictví v Ostravě a Technické muzeum v Brně. Navazuje

na projekt NAKI Industriální dědictví Moravy a Slezska, cílem je zpracování metodik k tématu

průmyslového dědictví a kritický katalog a monografie k vybraným tématům.

NAKI (DF11P01OVV016), Industriální topografie České republiky – nové využití průmyslového dědictví

jako součásti národní a kulturní identity, 2011–2014, ČVUT v Praze, Fakulta architektury, VCPD. Cílem

projektu bylo zaznamenávat vzpomínky na minulost a využít, nově kapitalizovat tento cenný statek –

průmyslové dědictví, které po sobě zanechala industriální éra.

NAKI II (DG16P02H001), Industriální architektura. Památka průmyslového dědictví jako technickoarchitektonické

dílo a jako identita místa, 2016–2020, ČVUT v Praze, Fakulta architektury, VCPD. Projekt

přímo navazuje na výsledky projektu NAKI Industriální topografie ČR (DF11P01OVV016), využívá a rozvíjí

jeho databázi pro syntetizující a vyhodnocující výzkum, který poskytne strukturovaný výběr exemplárních

památek průmyslového dědictví a jejich typických situací v podobě specializované mapy s odborným

obsahem, doprovázené výstavami a publikacemi.

8 Matěj, Miloš, Ryšková, Michaela. Metodika hodnocení a ochrany průmyslového dědictví z pohledu

památkové péče. Ostrava 2018, s. 8–9.

9 NAKI (DG16P02B030), České umění 50.-80. let 20. století ve veřejném prostoru: evidence, průzkumy

a restaurování, 2016–2019, Univerzita Pardubice, Fakulta restaurování a VŠCHT, Ústav chemické

technologie restaurování památek. Cílem projektu je vytvoření nástrojů pro identifikaci, dokumentaci,

evidenci a popularizaci skupiny děl nemovitého kulturního dědictví – uměleckých realizací vzniklých

ve veřejném prostoru mezi lety 1950–1989. U objektů z vybraných materiálů je také cílem stanovit

památkové postupy a metodiky pro dlouhodobou preventivní ochranu, konzervaci a restaurování těchto

uměleckých děl.

projektů, mají památkový potencionál definovaný vytvořenou metodikou hodnocení

a poslouží jako základ pro výběr k podání návrhu na prohlášení za kulturní

památku.

Zastoupeny jsou především následující typologické kategorie:

• obytné stavby zahrnující bydlení mimo velká sídliště a individuální rodinné

bydlení,

• občanské stavby pro výchovu, vzdělávání, veřejné stravování, turistický

a cestovní ruch, stavby pro obchod, služby, veletrhy, stavby pro tělovýchovu,

sport a rekreaci, stavby pro administrativu a stavby pro kulturu a duchovní

rozvoj,

• výběrově i technické stavby zahrnující konstrukce technické infrastruktury,

výrobní a skladové prostory a stavby dopravní v podobě nádražních a odbavovacích

budov.

Kromě seznámení široké veřejnosti s hodnotami architektonického dědictví

60. a 70. let minulého století vedl projekt k vytvoření již zmíněné odborné metodiky.

Jejím hlavním cílem je nalezení odpovědí na základní otázky, proč je třeba chránit

architekturu sledovaného období a jak postupovat při identifikaci, dokumentaci,

evidenci a hodnocení jednotlivých budov i stavebních celků. 10 Zdokumentování

a popularizace těchto hodnot, s uvedením konkrétních příkladů by pak měly fungovat

jako podklad pro reprezentativní výběr staveb, které mohou aspirovat na návrh

k zápisu do Ústředního seznamu kulturních památek České republiky.

V posledních dvou letech projektu proběhl výběr staveb, který byl určen, aby

realizovanou architekturou reprezentoval formální směřování a tvorbu sledovaného

období v závěrečných výsledcích projektu – ve výstavě a kritickém katalogu. Cílem

bylo představit hodnoty vybraných zástupců zkoumaných staveb a stavebních

celků dvacetiletého období, v němž započaly, vyvrcholily a po násilném přerušení

doznívaly stavební počiny politicky a ideově uvolněného období socialistického Československa.

V řadě případů během pěti let výzkumu došlo ke stavebním úpravám,

které zcela změnily původní podobu budov nebo byly dokonce v průběhu průzkumu

zbourány, jako ve zmíněném případě souboru staveb Transgasu.

Výběr probíhal jednak podle významu stavby, autorů, a také se zohledněním

typologického druhu. Byla snaha o pokud možno rovnoměrné zastoupení různých

typologických kategorií v rámci krajů. Časové rozmezí pro výzkum bylo stanoveno

mezi roky 1960 a 1980. Do výběru nebyly zařazeny stavby realizované před rokem

1960. Naopak stavby, které jsou myšlenkou, prvními studiemi nebo soutěží datovány

před rokem 1980, zařazeny jsou. A to i tehdy, pokud se jejich realizace protáhla

do let osmdesátých. Hlavní část katalogu tvoří kapitoly představující architekturu

sledovaného období v jednotlivých krajích, uvedeny přehlednou informací o zdejší

situaci ve stavebnictví. V chronologickém pořadí následují hesla představující vybrané

stavby. Pro určení časové posloupnosti slouží datum vzniku myšlenky, projektu.

Na závěr každé kapitoly je uveden přehled zdrojů a literatury, včetně jejich přiřazení

ke konkrétním heslům. Medailony architektů zpracovali autoři hesel, u kterých jsou

jednotliví architekti uvedeni jako autoři popsaných staveb. V medailonech jsou uváděny

pouze realizace z období, kterým se zabývá tento projekt.

10 Metodika hodnocení a ochrany staveb 2. poloviny 20. století (se zaměřením na architektonické dědictví

60. a 70. let) vzhledem k jejich (možné) památkové ochraně. Praha 2020.

12 13

Při konečném shromáždění toho nejzajímavějšího v jednotlivých krajích počtem

staveb, ale i stupněm uchování velmi výrazně vyčnívala kategorie smutečních

obřadních síní. Tento typologický druh v socialistickém Československu nahradil

pro systém nežádoucí sakrální objekty, a tímto způsobem se vypořádával s jednou

ze základních antropologických konstant – pohřbíváním. A protože smuteční síně

jsou minimálně zatíženy novými utilitárními požadavky, od počátku plní a s vysokou

pravděpodobností i nadále budou plnit svoji původní funkci posledního rozloučení

se zesnulým, neprošly většinou žádnou radikální přestavbou a vysoce naplňují požadavek

autenticity a integrity. Právě typologická kategorie smutečních obřadních síní

představuje skupinu formálně i materiálově dochovaných staveb, kvalitativně povýšených

výtvarně pojednanou architekturou a spoluprací s výtvarníky. Tento plošně

velmi rozšířený stavební druh, který na rozdíl od typově unifikovaných staveb,

například prodejen Jednoty nebo menších kulturních domů určených pro výstavbu

v malých obcích, umožňoval autorům ve spolupráci s výtvarnými umělci svobodné

vyjádření estetického konceptu a filosofického záměru. Proto byla tématu smutečních

obřadních síní věnována v katalogu samostatná kapitola. 11

Z důvodu absolutní výjimečnosti byla rovněž vložena samostatná kapitola

o vězeňské projektové složce, tzv. Basoprojektu. Zde byla vězněna řada vynikajících,

komunistické straně nepohodlných architektů a inženýrů, jejichž práce byla

využívána pro investice nejvyšších stranických orgánů. K nejzajímavějším realizacím,

vzešlým z tohoto projektového zařízení, patří rekreační areál s hotelem a vilami komunistických

funkcionářů u přehrady Orlík ve Středočeském kraji. 12

Slovní hodnocení staveb je doprovázeno současnými fotografiemi, které jsou

v mnoha případech obrazem jiné architektury, než jaká byla na základě projektu

realizována. Proto jsou hesla staveb, u nichž došlo během času k zásadní proměně

podoby, doplněna původními fotografiemi, pokud byly dohledány a podařilo se získat

autorská práva. To stejné platí i pro původní plánovou dokumentaci.

Skutečností zůstává, že výzkum probíhal se snahou objevování dosud neznámých

staveb s vysokým památkovým potenciálem. Vzhledem k omezenému prostoru

danému rozsahem publikace jsou některé významné budovy pouze zmíněny

v souhrnných textech uvádějících do situace v jednotlivých krajích. Celorepublikově

rozšířený rodinný dům typu V, tzv. šumperák, byl pak vřazen do kraje, kde se poprvé

objevil.

Z kapacitních důvodů nemohla být v rámci projektu řešena poměrně rozsáhlá

kategorie rekonstrukcí, přesto jsou v katalogu uvedeny některé příklady výjimečných

nově realizovaných interiérů, vložených do historických budov. Ve výběru jsou

i budovy, jejichž původní hodnota byla zachována pouze v urbanistickém konceptu

a dobře fungujících dispozicích vnitřního členění, ale vizuální kvalita původní architektury

byla setřena nedávnými stavebními úpravami, výměnou opláštění, barevným

pojetím zateplených fasád a podobně.

Na katalog tedy nelze nahlížet jako na vyčerpávající přehled, nýbrž jako výběrovou

informaci o stavební produkci sledovaného období, jakýsi reprezentativní

soubor napříč Českou republikou, který tvoří základní potenciál pro výběr staveb

k prohlášení za kulturní památku.

Perspektivní skica československého

pavilonu pro světovou výstavu Expo

´67 v Montrealu, Miroslav Řepa,

Vladimír Pýcha, 1964–1967 (Státní

okresní archiv Pardubice).

11 Strana 30–43 tohoto katalogu.

12 Strana 28–29 tohoto katalogu.

14 15

16 17

Cesty české architektury

60. a 70. let

Radomíra Sedláková

Do šedesátých let vstoupila česká architektura doslova překypující touhou po změnách.

Definitivně skončil historismus, zvaný socialistickým realismem. Sice se zpočátku

zdálo, že konec „sorely“ bude znamenat také konec architektury – mluvit najednou

o estetice, o kráse staveb, se stalo téměř tabu, rozhodující začala být čísla

– kolik bytů, kolik panelů, kolik peněz… Více se mluvilo o potřebě množství bytů

a nutnosti zprůmyslnit, typizovat, racionalizovat než o tvorbě prostředí pro člověka.

Přesto již druhá polovina padesátých let přinášela první stavby, které ukazovaly, že

cestu k moderní architektuře v Československu již nejde zavřít. Byly započaty stavby,

které sice byly dokončeny až v roce 1960 či později, ale ukázaly, že zde byl silný potenciál

žádoucího vývoje. Již v roce 1960, tedy v roce, kdy byl v Praze prezentován

bruselský úspěch, byly v Brně dokončeny zcela nově pojaté stavby pavilonu Z od

Ferdinanda Lederera, Zdeňka Alexy a Zdeňka Denka a Správní budovy Brněnských

veletrhů a výstav (14/04 ; Miloslav Spurný). V Praze v té době začala výstavba nového

plaveckého areálu v Podolí (1/01; Richard F. Podzemný) a budovy strojní a elektrotechnické

fakulty ČVUT (1/05; František Čermák, Gustav Paul). Ve Zlíně byl podle

návrhu Zdeňka Plesníka dokončován Dům družstva Fotografia a v Brně se začal připravovat

hotel International (14/03; Miloslav Kramoliš, Arnošt Krejza).

Ve stejné době se objevil ještě jeden podnět, který upozornil, že estetická

stránka je důležitá, že architektura není jen otázkou ryze racionálního a ekonomického

uvažování. Světová výstava EXPO ´58 v Bruselu skončila pro Československo

doslova závratným úspěchem, v němž hlavní roli skutečně hrála architektura, její

nové pojetí. Stavba dokonale bezozdobná, racionální, na technické a konstrukční

úrovni, jež přesně odpovídala účelu, jemuž měla sloužit, ale byla více než jen čistě

funkcionální, ukazovala, že architektura nové doby bude otevřenější nejen funkčním

podnětům, ale také emocionálnímu vnímání.

Pavilon Z na brněnském výstavišti,

Zdeněk Denk, Zdeněk Pospíšil, Milan

Steinhauser, Zdeněk Alexa, Ferdinand

Lederer, 1958–1959 (Veletrhy Brno,

a.s.).

Restaurace československého

pavilonu, přenesená ze světové

výstavy EXPO ’58 do Prahy, František

Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný,

1958 (převzato z VEBR, Jaroslav.

Soudobá architektura ČSSR, 1. Praha

1980, s. 10).

Půdorys československého pavilonu

s restaurací na výstavě EXPO

´58 (převzato z PECHAR, Josef.

Československá architektura:

1945–1977. Praha 1979, obr. 115).

Bruselský pavilon byl proti všem původním předpokladům znovu postaven

v Praze, a to tak, aby jeho vliv skutečně zasáhl co nejvíce lidí. K pavilonu, umístěnému

na výstavišti, vedla speciálně vytvořená přístupová „bruselská“ cesta, doplněná

podobně jako přilehlý parter o výtvarná díla autorů bruselského úspěchu. Byl upraven

také parter kolem ní, doplněný výtvarnými díly těch, kdo byli v Bruselu úspěšní.

Restaurace, původně v nádvoří výstavního pavilonu, byla osamostatněna a postavena

na hraně Letenské pláně, doslova nad Prahou. V samém jádru města bylo rekonstruováno

podzemí paláce Adria pro potřeby nového divadla – Laterny magiky.

Všechny architektonické práce, spojené s touto reinstalací, byly svěřeny stejným

architektům, tedy trojici František Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný, kteří dokázali

architektonickou úroveň všech tří „nových“ staveb ještě umocnit, včlenit je do

pražského prostředí.

Efekt se dostavil okamžitě. „Bruselský“ styl zasáhl lidi v nebývalé šíři, stal se

znakem modernosti a velmi rychle doslova zlidověl. Pro architekty to byl impuls neméně

důležitý. Uvědomili si, že jejich školení je specificky technického rázu a že tedy

jejich architektura musí, měla by, kromě jiného také odpovídat dobovému vývoji

techniky a technologií. Jako by tím otevřeli téměř celé desetiletí uzavřenou schránku

své invence. Byl to zpětně až neuvěřitelný boom, který ukazoval, že architekti novou

situaci vysloveně očekávali, byli na ni připraveni, přesně odpovídala jejich tvůrčímu

potenciálu. A také ukazoval, že přes veškerou izolaci, do níž se Československo

v rámci sovětského bloku dostalo, dokázali architekti bedlivě sledovat, co se děje

ve světové architektuře, a uměli na to v dosti odlišných podmínkách domácího stavebnictví

reagovat. Nutno k tomu poznamenat, že to také ukazuje, že na podobnou

změnu byli připraveni také investoři, tedy pracovníci státních investičních útvarů.

Kromě toho, že se začalo poměrně dost stavět, pokračovalo vypisování velkého

množství architektonických soutěží. Mnoho z nich nikdy nedošlo do fáze realizace

a některé se jí dočkaly až po mnoha letech, velmi často ve změněné podobě.

Ovšem doba jako by si chtěla prověřovat, co všechno by mohlo být někdy v budoucnu

potřeba a na co je tedy nutno být připraven. Byť opravdu těch realizací nebylo

tolik, přece jen soutěžení je osvědčená cesta ke zvyšování kvality architektury obecně;

soutěže architekty provokují k novým pohledům i tam, kde jim třeba nenabízejí

nová témata. Ovšem skutečně nových témat se objevovalo dost – například

18 19

zástavba hrany Pankrácké pláně, tam, kde stále ještě jen ve stadiu úvah byl Nuselský

most. 1 Soutěžilo se na nové letištní budovy v Praze (1959), stejně jako na areál

Vysoké školy báňské v Ostravě (1961), na nové divadlo v Hradci Králové (1961), na

operní divadlo v Pardubicích (1962) či na Dům múzických umění s koncertním sálem

v Brně (1962).

Ze soutěží bylo postaveno mnohé – nejen v letech 1960–1968 pražské letiště

(1/08; Karel Filsak, Karel Bubeníček, Jiří Louda, Jan Šrámek, Jaroslav Mayer, Vladimír

Ustohal, Antonín Vaněk, 1960–1968) či první objekty Vysoké školy báňské v Ostravě,

projektované od roku 1962 týmem pod vedením Zdeňka Strnadela, také Divadlo

pracujících ve Zlíně (13/01; Miroslav Řepa, František Rozhon, 1960–1967). Ve všech

stavbách se rozvíjelo ono občerstvující pojetí architektury, kombinující technickou

vyspělost s dobovými estetickými hodnotami. Architektura si v tom vystačila sama,

nepotřebovala další ozdobování; s výtvarnými díly však pracovala výhradně jen jako

s organickou součástí svého vlastního výrazu.

Technické novátorství té doby a zároveň předzvěst toho, kam povede stavění

v striktně plánovaném hospodářství, nejlépe vystihuje objekt Ústavu makromolekulární

chemie ČSAV (1/02) v Praze na Petřinách od Karla Pragera (1960–1964). Lehký

obvodový plášť byl snem mnoha architektů, miesovské „fasáda jako kůže“ se zdálo

nedostižné, přitom tak toužené – plášť domu, předem exaktně připravený podle

projektu architekta tak, aby následně jen pokryl stavbu… Přiblížila se mu správní

budova Brněnských veletrhů a výstav, stejně jako budovy technických fakult v pražských

Dejvicích. Až Karel Prager dokázal strukturu lehké závěsové fasády připravit

pro podmínky českého stavebního průmyslu, dokázal prosadit výrobu potřebných

prvků i vznik továrny, která fasády vyráběla. Nikdo v té době netušil, že továrna

bude podle obecných pravidel nucena neustále zvyšovat objem výroby a z její produkce

„boletických panelů“ se stane jedno z prokletí socialistické architektury. Ve

své době to však byl vítaný prvek.

Vedle technologicky podmíněného rozvíjení moderních tendencí se ve stejnou

dobu projevovala druhá linie, více výtvarná, více pracující s pevnou, robustní hmotou

stavby. Brutalismus sem příliš nezasáhl, na to nebyl stavební průmysl připraven

ani kvalitou betonu, ani kvalitou betonářských prací, ale skulpturální pojetí se v zajímavých

objektech objevovalo. Lze to sledovat na budovách československých zastupitelských

úřadů, například v Brasílii (Karel Filsak, Karel Bubeníček, Jan Louda,

1960–1966), Londýně, kde budovu československého velvyslanectví od Jana Šrámka,

Jana Bočana a Karla Štěpánského (1966–1968) ocenil také Královský institut britských

architektů RIBA a později také ve Stockholmu (Jan Bočan, Zdeněk Rothbauer, 1969–

1972) či v Athénách (František Cubr, Josef Hrubý, Zdeněk Pokorný, 1972–1975).

Za povšimnutí stojí, že architektura v šedesátých, a ještě i na začátku sedmdesátých

let dostala roli oficiální státní reprezentace. S modelovanou hmotou pracoval

také hotel Continental v Brně (14/05; Zdeněk Řihák, Alois Semela, 1962–1964), motel

Stop v Praze (Alena Šrámková, Jindřich Pulkrábek, 1963–1965), v zajímavé podobě

výšková stavba Výzkumného ústavu textilního v Liberci (4/05; Zdeněk Plesník,

1964–1974) či spíše rozložitý pavilon Libereckých výstavních trhů (Miroslav Masák,

Otakar Binar, 1964). Ojedinělým počinem modelace hmoty v pojetí technologické

1 Např. řešení areálu televize, rozhlasu a společenského centra na daném místě v roce 1961, na stejném

místě soutěž zkoumala také areál ústavů Akademie věd v roce 1964.

Brasília, budova československého

velvyslanectví, Karel Filsak, Karel

Bubeníček, Jan Louda, 1960–1966

(převzato z PECHAR, Josef.

Československá architektura: 1945–

1977. Praha 1979).

Londýn, budova československého

velvyslanectví, Jan Šrámek, Jan Bočan,

Karel Štěpánský, 1966–1968 (převzato

z PECHAR, Josef. Československá

architektura: 1945–1977. Praha

1979).

Pavilon F Libereckých výstavních trhů,

Miroslav Masák, Otakar Binar, 1964

(archiv Miroslava Masáka).

moderny se stal televizní vysílač s hotelem na Ještědu (4/03; Karel Hubáček, Josef

Patrmann, 1964–1974). Nutnost vyhovět jak složitým klimatickým podmínkám,

tak nárokům televizního vysílání vedla k ojedinělému konstrukčnímu kroku, kdy do

stavby byla implantována část se sklolaminátovým povrchem. Stejně tak ojedinělý

vztah k místu ukazuje použitý tvar rotačního hyperboloidu – geometrické těleso tu

zcela přirozeně završuje vrch hory jako její nedílná součást.

Jiným ojedinělým architektonickým přístupem se staly nové věže kostela kláštera

v Emauzích v Praze na Slovanech (František Maria Černý, 1966–1967), jež v pohledovém

betonu novotvarem dobře završily stavbu se složitým architektonickým

vývojem, přitom také reflektovaly dobové opojení kosmickými lety.

Beton se postupně stával oblíbenějším a zajímavějším architektonickým materiálem,

který přinesl v 2. polovině 60. let takové stavby jako Kulturní středisko

v Žatci (5/02; Vratislav Štelzig, Jan Sedláček, 1967–1970), restauraci Dubina v Domažlicích

(7/04; Zdeněk Vávra, Karel Suda, 1966–1969) či smuteční obřadní síň ve

Svitavách (10/03; Pavel Kupka, Bohumil Blažek, Karel Nepraš, 1967–1973). Jako výjimku

z dobové typologie je v této řadě nutno uvést i kostel sv. Josefa v Senetářově

(14/16; Ludvík Kolek, 1967–1971).

20 21

Velký úspěch československé expozice na EXPO ´58 vedl k rozhodnutí, aby se

země účastnila i dalšího EXPO v roce 1967 v Montrealu. Soutěž na pavilon byla vypsána

v roce 1964 a vítězně z ní vyšel návrh dvojice Miroslav Řepa, Vladimír Pýcha.

Představil velmi jednoduchý pravoúhlý objem s prolamovanou keramickou fasádou,

který se jakoby vznášel nad proskleným přízemím. Při vší noblese a eleganci architektury

však šlo o pojetí, které spíše ukončovalo předchozí dobu, než aby bylo

výzvou do budoucnosti. Tou mohl být spíše pavilon na EXPO ´71 v Ósace od Viktora

Rudiše, Aleše Jenčka a Vladimíra Pally, který však vzhledem ke změněné společenské

situaci zůstal doma bez oficiální odezvy.

Česká architektura zaznamenala ve druhé polovině šedesátých let ohromný rozlet,

dobře vytrénovaná neustále vypisovanými veřejnými soutěžemi, které stále častěji

vedly k realizacím. Vynikaly mezi nimi dvě – architektonická soutěž na festivalové

kino a mezinárodní hotel v Karlových Varech (6/02) vypsaná v roce 1964, a soutěž

na rekonstrukci a dostavbu budovy Národního (později Federálního) shromáždění

(1/09), vypsaná jen pro vybraný omezený počet architektonických kolektivů v roce

1966. Parlamentní budova (Karel Prager, Jiří Albrecht, Jiří Kadeřábek ) byla projevem

dokonale zvládnuté nové techniky a technologie, v projektu navíc počítala s jednotnou

uměleckou výzdobou, připravenou skupinou nazvanou Huť. Zatímco umění muselo

po roce 1968 doznat změn, architektura zůstala ve své velkoleposti a velkorysosti

zachována a dodnes její nadčasovost vyráží dech. Komplex v Karlových Varech od Věry

a Vladimíra Machoninových neméně velkoryse vstoupil na hranici mezi městem a lázněmi,

jeho věž je pomyslným kloubem, kolem nějž město zatáčí do lázní. Festivalová

část se velkoryse zvedla nad údolí, přitom poněkud „klame tělem“ – sály mají fasády

ze surového betonu, jejich konstrukce je však ocelová, s udivujícími vyloženími.

Československý pavilon na světové

výstavě Expo ´67 v Montrealu,

Miroslav Řepa, Vladimír Pýcha,

1964–1967 (Státní okresní archiv

Pardubice).

Československý pavilon na světové

výstavě Expo ´70 v Ósace, Viktor

Rudiš, Aleš Jenček a Vladimír Palla,

1968–1970 (Viktor Rudiš: stavby

a projekty 1953–2002. Brno 2005).

Tyto dvě stavby, spolu s věží na Ještědu a brněnskou budovou Ingstavu (14/13;

Ivan Ruller, 1968–1970), která přinesla jedny z prvních zcela otevřených kanceláří

a dvojitý skleněný plášť, lze považovat za vrcholy šedesátých let, byť jejich dokončení

přesáhlo až do let sedmdesátých.

Srpen 1968 a následná normalizace však zasáhly českou architekturu výrazně

negativním způsobem. Řada architektů se rozhodla k emigraci. Na sklonku 60. let

došlo ke změně slibně rozběhnutého pestřejšího systému organizace architektské

práce. Byly zrušeny dvě důležité, architekturu kupředu doslova tlačící seskupení –

Sdružení architektů a inženýrů Liberec se muselo po dvouleté existenci vrátit zpět

do systému Stavoprojektu. Poněkud lépe dopadlo pražské Sdružení projektových

ateliérů, které díky tomu, že oficiálně pokračovalo jako experimentální projektová

organizace Prahy, se proměnilo na Projektový ústav Výstavby hl. m. Prahy; nicméně

i tam do jisté míry ztratilo svobodu své tvůrčí práce. Nežádoucím způsobem se na

zastavení architektského rozletu podepsal i Svaz architektů ČSR, který ve své Analýze

činnosti jmenoval 26 architektů, mezi kterými byli Miroslav Masák, Zdeněk Vávra,

Ivan Ruller, Karel Prager, Vladimír Machonin, Jan Šrámek, a další, kteří sice mohli

zůstat u své práce, ale pro veřejnost jako by přestali existovat.

Architektura má však jednu vlastnost, která ji v danou chvíli udržela na výši.

Její realizace trvá dosti dlouho, v podmínkách socialistického plánování někdy až

enormně dlouho. Projekty, které se začaly realizovat na sklonku 60. let, musely

být dokončeny. Což se vlastně týkalo většiny již zmíněných mimořádných staveb.

K nim je nutno přidat další – první kovová fasáda (byť původně zamýšlený ocelový

Korten musel nahradit eloxovaný hliník), která se objevila na obchodním domě

Kotva v Praze (1/22; Věra a Vladimír Machoninovi), přinesla do architektury nový

zajímavý prvek. Už nebylo nutno volit jen mezi sklem, omítkou či betonem, případně

keramickým obkladem. Kortenový, tedy z předem řízeně zrezivělé oceli, plášť,

v kombinaci se žlutou keramikou, byl použit na budově nákupního střediska Ještěd

v Liberci (Karel Hubáček, Miroslav Masák, projekt 1973, realizace 1979). To přineslo

do centra města neobvyklý prvek nového typu obchodní stavby – kompaktní, a přece

pavilónové. Po soutěži v šedesátých letech se v centru Prahy postupně realizoval

soubor staveb Centrálního dispečinku tranzitního plynovodu, Federálního ministerstva

paliv a energetiky a Světové odborové federace (1/10; Jindřich Malátek, Ivo

Loos, Jiří Eisenreich, Václav Aulický, 1967–1977, 1978), ojedinělé seskupení velkorysých

hmot a objemů s netradičním obvodovým pláštěm na nejnižší z nich. Tato

svérázná ukázka „ocelového brutalismu“, ojedinělá nejen v českém měřítku, byla

zbořena v roce 2019. V Brně vyrostl soubor výškových administrativních budov na

náměstí Joliota Curie (14/09; Šumavská), ojedinělý pokus vytvoření miesovského

souboru tří administrativních budov s jednotícím pláštěm (Jaroslav Ryška, Roman

Zajíc a kolektiv, 1969–1974). V Českých Budějovicích byla dokončena stavba krytého

bazénu se zavěšenou střechou, první svého druhu v českých zemích (8/02; Bohumil

Böhm, 1966–1971). Dům kultury v Kolíně od Radima Dejmala z let 1967–1975 charakterizuje

dynamická kompozice hmot využívající velkého výškového rozdílu pozemku.

V Plzni vyrostl nový hotel Ural (7/06; Jaroslava Gloserová, 1968–1972), který

svou robustně členěnou hmotou příliš razantně vstoupil do historického náměstí.

Z těchto i dalších staveb je zřejmé, že přes velký zásah do svého organismu byla

architektura stále schopna sledovat vývoj v Evropě a odpovídajícím způsobem na

22 23

Budova podniku zahraničního

obchodu Koospol, Praha-Vokovice,

Stanislav Franc, Jan Nováček,

Vladimír Fencl, 1974–1977 (převzato



1979).

Budova ČKD v Praze Na Můstku,

perspektivní pohled na čelní fasádu,

Alena a Jan Šrámkovi, 1972–1981

(archiv EHL & KOUMAR ARCHITEKTI).


obchodu Motokov na Pankrácké pláni

v Praze, Zdeněk Kuna, Zdeněk Stupka,

Milan Valenta, Jaroslav Zdražil, Olivier

Honke Houfek, 1975–1977 (převzato

z VEBR, Jaroslav. Soudobá

architektura ČSSR, 1. Praha 1980,

s. 149).

něj reagovat. I tam, kde byla, byť druhotně, podřízena ideologickým zájmům – jak

tomu bylo na počátku sedmdesátých let, v období spojeném s masivní výstavbou

obchodních domů, které se možná nečekaně staly nositeli zajímavých architektonických

tendencí. Výraznou barevnost v kombinaci ocelového a cihlového pláště

představil obchodní dům Prior v Pardubicích (10/04), jeho autorka Růžena Žertová

pak se zcela jiným pojetím robustního betonového traktování fasády pracovala na

obchodním domě v Ústí nad Labem (5/05). Praha vedle Kotvy dostala velmi odlišnou

stavbu obchodního domu Máj (1/21; Miroslav Masák, John Eisler, Martin Rajniš,

1971–1975), zdůrazňujíc všednost a utilitárnost nakupování, přitom pracující

s měkkou kompozicí své hmoty v zadní části.

Objevovalo se stále velké množství staveb, které ukazovaly, že se lze vzepřít

omezenému sortimentu stavebních hmot a prvků, rigidnímu přístupu ze strany stavebních

závodů. Postupně však narůstal rozdíl mezi tím, co se objevovalo ve studiích,

a tím, co se skutečně stavělo. Soutěže téměř ustaly, pokud se objevily, tak

většinou jen uzavřené, pro vyzvané kolektivy. A stále ještě zbývaly projekty ze soutěží

60. let, které marně čekaly na realizaci – asi nejmarkantněji to bylo vidět na

osudu divadla v Mostě (5/08), kde soutěž proběhla v roce 1967, ovšem na realizaci

si město a architekt Ivo Klimeš museli počkat až do počátku 80. let. Podobně rostl

krytý bazén v Liberci (4/06), u nějž od první studie po realizaci uplynulo 20 let (Pavel

Švancer, 1962–1982).

Ojedinělý impuls dostala pražská architektura v roce 1975, kdy vyhořel Veletržní

palác. Jeho tehdejší nájemníci, podniky zahraničního obchodu, potřebovaly

rychle nové reprezentativní budovy. K jejich pořízení mohly použít zahraniční stavební

dodavatele, ovšem samy se rozhodly pro projekty českých architektů. Tehdy

velmi rychle Praha dostala tři různé, a ve svém pojetí, velmi dobré příklady aktuální

architektury: Koospol ve skulpturálním pojetí (1/31; Stanislav Franc, Jan Nováček,

Vladimír Fencl ), noblesní mrakodrap Motokovu s výraznou podnoží (Zdeněk Kuna,

Zdeněk Stupka, Milan Valenta, Jaroslav Zdražil, Olivier Honke Houfek ) a Kovo, okolí

zrcadlící dvouvěží, předznamenávající proměnu městské čtvrti (Zdeněk Edel, Josef

Matyáš, Pavel Štěch, Luděk Štefek). V krátké době se přidaly ještě další dvě stavby

stejného účelu – Centrotex (1/26) se skulpturálně laděnou nástavbou kryjící technická

zařízení a s nápaditým využitím klesajícího terénu (Václav Hilský, Otakar Jurenka,

1973–1978) a Omnipol, který v úzké ulici rozehrál vystupující a zasunuté díly

fasády (Zdeněk Kuna, Zdeněk Stupka, Jaroslav Zdražil, Milan Valenta, 1975–1980).

Slibné projekty se postupně vyčerpaly, ovšem objevovaly se nové, které byly

zajímavou výzvou, většinou pak realizovanou až v dalším desetiletí. Postupně se

vedle „klasické“ moderní architektury začaly objevovat další tendence, reagující

na obdobné dění ve světě. Ozvěny postmodernismu sem doléhaly zpočátku velmi

opatrně, přesto se odrazily poměrně rychle v podobě nového funkcionalismu. Ten

v jedné větvi definoval Vlado Milunič na projektech domovů důchodců, jimiž se

s Janem Línkem zabývali od roku 1972. V tomto pojetí se jim velmi dobře podařilo

proměnit klasické prvky typizované výstavby (z panelové soustavy VVÚ-ETA) na skutečné

architektonické prvky, díky nimž dokázali zkomponovat velmi přitažlivé, živé

areály (Domov důchodců v Bohnicích v Praze, 1972–1982, Domov důchodců v Malešicích

v Praze, 1973–1983). Alena a Jan Šrámkovi se od roku 1972 věnovali dostavbě

dolního konce Václavského náměstí, kde se domem ČKD (1/30; 1972–1981)

dostali k jiné verzi nového funkcionalismu hledáním tvaru stavby, který by nejlépe

korespondoval s rozmanitým prostředím centra města.

Obě pojetí byla pro českou architekturu velmi inspirativní a v následujícím desetiletí

našla řadu pokračovatelů. Osmdesátá léta již znamenala další rozvrstvení,

obohacení architektonických trendů, větší propojení se zahraničními vlivy. 2 Tvorba

nebyla ještě zcela uvolněná, stále ještě zde vládl diktát stavební výroby (byť daleko

větší v oblasti bydlení), ale neudržitelnost tohoto stavu byla již téměř hmatatelná.

Touha po změně ovšem začala právě již v šedesátých letech.

2 Velmi povzbudivým se stal Kongres mezinárodního svazu architektů, který se konal v roce 1981,

který byl ve znamení postmodernismu. Od stejného roku se konalo Bienále architektury INTERARCH

v Sofii, které představovalo práci architektů v rozmanitosti od klasické moderny přes utopistické vize

až k postmodernismu. Obou událostí se zúčastnil nemalý počet českých architektů (včetně oficiálních

představitelů Svazu i projektových ústavů); ohlas byl v české architektuře čitelný téměř ihned.

24 25

Souhrnná celorepubliková literatura

BAŠE, Miroslav aj. Česká architektura 1945–1995. Praha 1995.

BAŤKOVÁ, R. a kol. Umělecké památky Prahy, Nové Město, Vyšehrad. Praha 1998.

BENEŠOVÁ, Marie. Česká architektura v proměnách dvou staletí. 1780–1980.

Praha 1984.

Bruselský sen. Československá účast na světové výstavě Expo 58 v Bruselu a životní

styl 1. poloviny 60. let. Praha 2008.

Co s architekturou 60. a 70. let 20. století? Sborník z konference Obnova památek

2011. Praha 2011.

Česká architektura 1945–1995 (katalog výstavy). Praha 1995.

DANDA, Josef. Naše železniční nádraží. Praha 1988.

DOSTÁL, Oldřich, PECHAR, Josef, PROCHÁZKA, Vítězslav. Československá

architektura. Praha 1968.

DOSTÁL, Oldřich, PECHAR, Josef, PROCHÁZKA, Vítězslav. Moderní architektura

v Československu. Praha 1970.

GUZIK, Hubert (ed.). Bydlet spolu. Kolektivní domy v českých zemích a Evropě

ve 20. století. Řevnice 2017, s. 253.

HÁJEK, Karel. Architekt Josef Danda. Praha 2007.

Klíma, Petr (ed.). Kotvy Máje, české obchodní domy 1965–1975. Praha 2011,

s. 120–123.

KOHOUT, Michal, ŠVÁCHA, Rostislav (eds.). Česká republika – moderní

architektura. Praha 2014, 522 s.

KOHOUT, Michal, TEMPL, Stephan, ZATLOUKAL, Pavel (eds.). Česká republika

– architektura XX. století: Morava a Slezsko. Praha 2005.

LORENCOVÁ, Ivana, NOVOTNÝ, Michal. Věda a technika v Československu

v 60. letech 20. století. Praha 2011.

Lukeš, Zdeněk. Architektura 20. století. Praha 2001.

Michl, Jan. Realizace a projekty v současné architektuře. Praha 1978.

Nový, Otakar. Obrana architektury 48´68. (Vydáno při příležitosti 20. výročí založení

KPÚ v Praze.) Praha 1968.

NOVÝ, Otakar. Architektonická bilance. (Vydáno při příležitosti 25. výročí založení


NOVÝ, Otakar. Perspektivy socialistické architektury. (Vydáno při příležitosti

30. výročí založení KPÚ v Praze.) Praha 1978.

NOVÝ, Otakar, VÉBR, Jaroslav. Soudobá architektura ČSSR. Praha 1980.

NOVÝ, Otakar. Architektonická tvorba. (Vydáno při příležitosti 35. výročí založení


NOVÝ, Otakar. Architektonická konfrontace. (Vydáno při příležitosti 40. výročí založení


Pechar, Josef. Československá architektura: 1945–1977. Praha 1979, 474 s.

POPELOVÁ, Lenka, ŠLAPETA, Vladimír, VORLÍK, Petr (eds.). Stavby století Čech,

Moravy a Slezska 1918–2018. Praha 2018.

SEDLÁKOVÁ, Radomíra. Sedmdesátá léta. In Česká architektura 1945–1995

(katalog výstavy). Praha 1995, s. 52–59.

SEDLÁKOVÁ, Radomíra. Nový funkcionalismus. In Česká architektura 1945–1995

(katalog výstavy). Praha 1995, s. 76.

Sedláková, Radomíra, Frič, Pavel. 20. století české architektury. Praha 2006.

SEDLÁKOVÁ, Radomíra. Architekt Karel Prager. Praha 2013.

SKŘIVÁNKOVÁ, Lucie, ŠVÁCHA, Rostislav, NOVOTNÁ, Eva, JIRKALOVÁ, Karolina

(eds.). Paneláci. Padesát sídlišť v českých zemích: kritický katalog k cyklu výstav

Příběh paneláku. Praha 2016.

Slavné vily: slavné vily Čech, Moravy a Slezska [online]. Praha 2007.

[cit. 2020-02-28]. Dostupné z: http://www.slavnevily.cz/vily/

SMĚTÁK, Pavel, PUČEROVÁ, Klára. 60´/70´ Věra a Vladimír Machoninovi.

Praha 2011.

ŠEVČÍK, Oldřich, BENEŠ, Ondřej. Architektura 60. let: „zlatá šedesátá léta“ v české

architektuře 20. století. Praha 2009.

Šimoníková, Jaromíra. Interiérová tvorba. Praha 1982.

ŠVÁCHA, Rostislav. Česká architektura 1956–1970. In Česká architektura

1945–1995 (katalog výstavy). Praha 1995, s. 40–51.

ŠVÁCHA, Rostislav, HORÁČEK, Martin. Naprej!: Česká sportovní architektura

1567–2012. Praha 2012, 325 s.

Švácha, Rostislav. Architektura 1958–1970. In Dějiny českého výtvarného umění,

1958–2000, VI/1. Praha 2007.

TŘEŠTÍK, Michael a kol. Kdo je kdo v architektuře a příbuzných oborech v České

republice. Praha 1993.

TŘEŠTÍK, Michael (ed.). Kdo je kdo. Architektura. Praha 2000, 318 s.

VORLÍK, Petr et al. (A)typ: architektura osmdesátých let. Praha 2019.

ZATLOUKAL, Pavel a kol. Česká republika – architektura XX. století. Praha 2005.

Časopisy:

Architektura ČSR / Architektura ČSSR 1958–1989

Československý architekt 1960–1989

Konference:

Architektura s rudou hvězdou bez stigmat a předsudků. 2013.

Zdroje:

Státní okresní archiv Pardubice

Ehl & Koumar architekti

26 27

Vězeňské projekční složky

ministerstva vnitra, se stavební

sekcí označovanou jako

„Muklprojekt“ nebo „Basoprojekt“

Šárka Koukalová

Privilegované vězeňské složky ministerstva vnitra rozdělené podle specializace vězňů

z různých oborů, konsolidovala Komunistická strana Československa po vzoru

vězeňského systému v SSSR již od roku 1952 1 . První byl zřízen ve věznici v Opavě.

Po reorganizaci vězeňského systému přibyly v roce 1957 ještě další Technické ústavy

nápravných zařízení v Praze – Pankráci, Praze – Ruzyni, Plzni – Borech a v roce 1958

v Bratislavě a v trestním ústavu Boreč. Celkem zde mělo být do října roku 1957

umístěno 650–700 odborníků, do 1. 1. 1958 celkem asi 1000 pracovníků. V Praze –

Pankráci bylo výpověďmi pamětníků zjištěno, že již od počátku 50. let zde existovala

specializovaná složka ministerstva vnitra (s projekční sekcí), která fungovala paralelně

i po zřízení technického ústavu (podle neověřených údajů zde mohlo být v roce

1959 cca 50 lidí, v technickém ústavu zřejmě až 200 lidí). V druhé polovině roku

1959 byl v rámci pankrácké věznice vybudován samostatný patrový pavilon, kde

byly v následném roce soustředěny všechny projektantské profese (okolo 120 lidí). 2

Technická oddělení v útvarech nápravných zařízení ministerstva vnitra byla

oficiálně zrušena k 1. 1. 1964. Pracovalo zde mnoho nespravedlivě odsouzených

techniků, významných architektů a dalších stavebních i jiných odborníků (například

Eugen Kramár, Bedřich Rozehnal, František Bäumelt). Z důvodu přísného utajení

těchto složek nejsou stále známé význačnější projekty a ani konkrétní tvůrci, kteří

je navrhovali. 3 Technickým oddělením se zadávaly i zásadní úkoly národního hospodářství,

pro které nebyla zajištěna projekční a konstrukční kapacita v civilních podnicích.

Vznikla zde tak řada „zlepšovacích návrhů, patentních přihlášek a předány

práce k publikování civilním organizacím“. 4

1 KOUKALOVÁ, Šárka. Otroci s inženýrským diplomem: Technické ústavy ministerstva vnitra a věznění

odborníci v 50. a 60. letech; Plánovačka neboli Basoprojekt: Odborné vězeňské složky na Pankráci;

Podnik IPRA: Případ údajného rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví; Jinak lidu, jinak vládcům:

Vznik utajeného rekreačního areálu na Orlíku; Zlatá klec na Pankráci: S Františkem Wiendlem o vězení

pro architekty a projektanty; Chtěli z nás vydolovat to nejhodnotnější: Se Zdeňkem Klíbrem o vzpouře

proti režimu a věznění ve zvláštní vězeňské složce. Paměť a dějiny 1999, č. 4, s. 3–44.

2 Kabinet dokumentace a historie Vězeňské stráže ČR, Činnost nápravných zařízení ministerstva

vnitra republiky československé v roce 1959. MV – Správa nápravných zařízení, Praha 1960. Interní

nepublikovaný dokument.

3 KOUKALOVÁ, Šárka. Architekti beze jména. Rozhovor s architektem Jiřím Vahalou o vězních tzv.

Basoprojektu na Pankráci; Rekreační středisko „Orlík“ ve Vystrkově pro představitele vlády a ÚV KSČ,

Zprávy památkové péče 78, 2018, č. 6, s. 677–684. Dále viz pozn. 1, s. 26–34.

4 Archiv bezpečnostních složek, f. 2/1, inv. j. 1297, Zpráva o činnosti Technického byra a technických ústavů

MV, 5. 2. 1959.

Letecký pohled na pankráckou věznici

v Praze, kde je číslem 1 označeno

nově zbudované samostatné křídlo

pro projekční složku technického

ústavu z druhé poloviny roku 1959.

Číslem 2 je označeno křídlo dalších

oddělení technického ústavu

(převzato z Činnost nápravných

zařízení ministerstva vnitra republiky

československé v roce 1959, Praha

1960. Kabinet dokumentace a historie

VS ČR.).

Pohled do jedné z projekčních

pracoven technického ústavu MV

v Praze na Pankráci, 1959 (převzato

z Činnost nápravných zařízení

ministerstva vnitra republiky

československé v roce 1959, Praha

1960. Kabinet dokumentace a historie

VS ČR.).

Z prioritních státních architektonických zakázek jmenujme například rekreační

sídlo pro nejvyšší komunistické funkcionáře a zahraniční hosty u Orlické přehrady, 5

projekt dopracování projektu a stavba sportovní haly na výstavišti v Praze, rekonstrukce

a osazení výstavní haly a související restaurace československého pavilonu

z Bruselu do Prahy 6 nebo rekonstrukce bývalého barnabitského kláštera v Praze-

-Hradčanech v reprezentativní objekt strany a vlády. 7

5 Městský úřad Příbram, centrální spisovna, rekreační středisko „Orlík“, prováděcí plánová a rozpočtová

dokumentace;

NA, f. KSČ-ÚV, Sekretariát ÚV KSČ 1954–1962, sign. 273/12, inv. č. 173, Návrh na schválení investičního

úkolu pro výstavbu rekreačního střediska „Orlík“, 10. 8. 1959;

NA, f. KSČ-ÚV, Politické byro ÚV KSČ 1954–1962, sign. 323/16, inv. č. 242, Výstavba rekreačního střediska

ÚV KSČ Orlík, 10. 12. 1959;

NA, f. KSČ-ÚV, Hospodářské oddělení, Výstavba rekreačního střediska Orlík, Záznam z porady dne

8. 9. 1959, Výpisy z jednání kontrolních dnů při výstavbě střediska Orlík z roku 1961;

NA, f. KSČ-ÚV, Sekretariát ÚV KSČ 1954–1962, sign. 389/23, inv. č. 230, Průběh dokončení výstavby

rekreačního střediska Orlík, 11. 5. 1962.

6 Kabinet dokumentace a historie Vězeňské stráže ČR (v pozn. 2).

7 Kramár, Eugen. Poézia a galeje, spomienky architekta. Prešov 2014, s. 53–59.

28 29

Smuteční síně a krematoria

v architektuře 60. a 70. let

Jan Klimeš

Výstavba smutečních síní na území Československa 60. a 70. let představuje fenomén,

který kvalitou a množstvím realizací dosáhl na poli funerální architektury světové

úrovně. Smuteční síní se rozumí stavba určená k civilnímu obřadu rozloučení

se zesnulým. Charakteristickým rysem smutečních síní v druhé polovině 20. století

bylo z hlediska svého poslání potlačení jakékoliv náboženské symboliky. Druhou

vlastností z hlediska funkce byla absence provozního zázemí pro uskutečnění vlastního

žehu, jako je tomu u krematorií. Zatímco smutečních síní na území Československa

mělo vzniknout několik set, 1 samotných krematorií mezi léty 1948 až 1989

bylo postaveno jen třináct. Naproti tomu v rozmezí let 1950 až 1980 vzrostl počet

ročních kremací více než pětinásobně. 2 Hlavním smyslem smutečních síní tedy bylo

odlehčit obřadním síním samotných krematorií budovaných ve větších aglomeracích

(zesnulý byl po obřadu vykonaném v některé z obecních či maloměstských

smuteční síní převezen do krematoria).

Kořeny vzniku smutečních síní je třeba hledat v postupné sekularizaci celoevropské

společnosti již od 19. století. 3 Především protestantské země jako Skandinávie,

Německo a Velká Británie podnítily rozmach kremačních hnutí, která byla

v rozporu s tehdejší převažující praxí katolických smutečních obřadů ve střední Evropě.

4 Navíc po první světové válce představovala katolická církev v Československu

i neblahé ztělesnění opory rakousko-uherské moci, a proto s novým státem vznikly

i nové nacionální církve, Československá církev husitská a Českobratrská církev

evangelická. 5 Jejich ideové chápání smrti a nakládání s ostatky zesnulých bylo kre-

1 Přesný počet není pravděpodobně dosud jasný; Jan Sedlák odkazuje k výstavě fotografií o smutečních

síních z doby komunistického Československa, kde se uvádí cca 300 realizovaných staveb. Viz SEDLÁK,

Jan. Poznámky k architektuře smutečních obřadních síní v 2. polovině 20. století. In BLAŽKOVÁ, Gabriela,

DOBEŠOVÁ, Veronika, CHYBÍK, Josef, KOŘÍNKOVÁ, Jana, RULLER, Ivan, SEDLÁK, Jan, ŽÁČKOVÁ, Markéta.

Smuteční síň v Brně-Židenicích. Brno 2013, s. 25.

2 Viz NEŠPOR, Zdeněk, NEŠPOROVÁ, Olga. „V žáru lásky se život započal – v žáru ohně se končí“. Čtyři

pohledy na vývoj kremačního hnutí v české společnosti. Soudobé dějiny XVIII, 2011, č. 4, s. 585; Srov.

NEŠPOROVÁ, Olga. O smrti a pohřbívání. Brno 2013; NEŠPOROVÁ, Olga. Století proměn pohřbívání: od

necírkevního uložení do země ke zpopelnění bez obřadu. Etnologický časopis 100, 2013, č. 2, s. 183–204;

NEŠPOROVÁ, Olga. Smrt, umírání a pohřební rituály v české společnosti ve 20. století. Soudobé dějiny XIV,

2007, č. 2–3, s. 354–378.

3 Srov. CHROMKOVÁ, Lucie. Smuteční síň v architektuře českých zemí v letech 1954–2017. Diplomová

práce, FF Univerzity Palackého v Olomouci. Olomouc 2018, s. 16.

4 Jedním z kanonických vzorů civilní funerální architektury, který ovlivnil vývoj po celé 20. století, je lesní

hřbitov Skogskyrkogården ve Stockholmu. Areál vznikl podle návrhu architektů Gunnara Asplunda

a Sigurda Lewerentze, kteří od roku 1915 pracovali na komponovaném hřbitově, jenž na rozdíl od přísně

symetrického uspořádání katolických hřbitovů stavěných od baroka vytvořil volné prostředí připomínající

„mýtickou krajinu“.

5 SVOBODOVÁ, Markéta. Krematorium v procesu sekularizace českých zemí 20. století. Ideové, stavební

a typologické proměny. Praha 2014, s. 19–22.

mačnímu hnutí naopak nakloněné, neboť s budováním sborů a modliteben byla

současně zřizována kolumbária a rozptylové loučky. Architektonické komponování

obřadních staveb a jejich okolní krajiny se tak stalo nedílnou součástí symbolického

vyjádření panta rhei, v němž je tělo člověka navráceno zpět do lůna přírody. 6 Pro

rozmach kremací ve větších městech svědčily ale také důvody ryze praktické (hygienické),

takže i pro početnou ateistickou část společnosti byla budována krematoria,

která v meziválečném období Československa dosáhla monumentálních architektonických

kvalit (Liberec 1915–1917, Pardubice 1922–1923, Nymburk 1922–1924,

Brno 1926–1929, Praha-Strašnice 1929–1932 a podobně).

Komunismus po druhé světové válce pak už pouze navázal na sekularizační

vývoj společnosti ve snaze rozšířit ateistický kult materialismu, aby cíleně potlačil

katolickou věrouku, což se projevilo jak v nové dramaturgii necírkevních pohřbů, tak

i v architektuře sloužící takovýmto obřadům. Cílem bylo vytvořit prostředí pro civilní

pojetí smutečního obřadu zbaveného veškeré náboženské symboliky a především

patosu křesťanské mše, která zdůrazňovala věčnost posmrtného života zemřelého.

Nová dramaturgie obřadů se obrátila k pozůstalým s úmyslem zmírnit bolest ze ztráty

blízkého člověka, na což reagovalo architektonické chápání smutečního prostředí.

Vážnost ritu přitom zůstala zachována, a tak se už v roce 1946 v textu k jedné

z veřejných architektonických soutěží, vypsané spolkem Krematorium, zdůrazňuje

primární úloha světla v interiéru, avšak zpracovaného jiným způsobem než v případě

kostelů. 7

Rozmach samotných smutečních síní se v návaznosti na veřejnou diskuzi

datuje až od roku 1962. Tehdy Ústřední správa pro rozvoj místního hospodářství

a Svaz architektů ČSSR vypsali soutěž na řešení smutečních síní pro obce do 5 000

a do 15 000 obyvatel, o kterou byl mezi mladými architekty nebývalý zájem. Jak

ale napsal předseda soutěže Josef Kittrich po vyhodnocení předložených návrhů,

je účelné typizaci hledat v provozních prostorech (márnice, místnost pro pozůstalé,

kancelář atd.), nicméně samotná stavba hlavní obřadní síně „je úlohou nesporně

výtvarnou“. Kittrich dále uvedl, že porota „odklonila se vědomě od prostorů uzavřených,

málo osvětlených k síním otevřeným, navazujícím prostorově na okolí“ a zdůraznil,

že v soutěži se objevila „často nová věc: zasklení části nebo celé čelní stěny

za rakví, s pohledem do upraveného prostoru se stromy, bazénem, plastikou a podobně,

nebo vůbec do volné krajiny“ 8 . To u smutečních síní dovoluje právě odsunutí

žároviště mimo vlastní obřad. Kittrich také připomněl, že „tato novinka správná

a následování hodná má své předobrazy v severských architekturách, například

u finského kostela v Otaniemi“ a ve vzorech ze Švýcarska. 9 Pro architekty 60. a 70. let

výstavba nových smutečních síní, krematorií i celých krajinářských kompozic hřbitovních

areálů představovala příležitost politicky neangažované tvorby umožňující

pracovat se stavbou jako s výtvarným dílem. Mnohé z realizací také dosáhly vysoké

kvalitativní úrovně srovnatelné s progresivní funerální architekturou v zahraničí.

6 Nově jsou zakládány lesní hřbitovy, nejprve v roce 1909 v Novém Boru, dále v Písku, ve Zlíně atd.

7 STARÝ, Oldřich, KITTRICH, Josef. Krematorium. Veřejné soutěže z r. 1943. Jaroměř – Třebíč – Kolín. Praha

1946, s. 3.

8 KITTRICH, Josef. Soutěž na řešení typů vzorových projektů smutečních síní pro obce do 5 000 a do 15 000

obyvatel. Architektura ČSR XXIII, 1964, č. 7, s. 465.

9 Tamtéž, s. 465.

30 31

Praha-Motol, Lesní hřbitov

s krematoriem, 1951–1954 (archiv

NPÚ).

Bratislava, krematorium, Ferdinand

Milučký, 1962–1968 (archiv NPÚ).

Poválečný vývoj je utvářen kombinacemi architektury pozdního funkcionalismu,

bruselských tendencí, klasicismu či socialistického realismu. Prvním poválečným

krematoriem se smuteční síní vycházející z funkcionalismu, upraveným do klasičtějšího

slohu socialistického realismu je spolu s novým areálem lesního hřbitova

krematorium v Praze-Motole. To bylo původně navrženo podle projektu Josefa Karla

Říhy (projekt 1947, přepracován 1952; realizace 1951–1954). 10 Stavbu v duchu

sorely z konce 50. let najdeme v Kolíně podle projektu Karla Polívky 11 a podobně

tradicionalistická se nachází i ve Frenštátě pod Radhoštěm (realizace 1960). 12 Navazující

tendence bruselského stylu se nejvýrazněji promítly v obřadní síni v Českém

Brodě (projekt 1958) podle architektů Luďka Hanfa a Jaroslava Kándla. 13

Z hlediska širší inspirace architektům smutečních síní dominuje v 60. letech

vliv soudobé západní architektury. Patrný je jednak příklon ke skandinávské architektuře,

což se projevilo ve zvýšeném zájmu o zpracování motivu světla v interiéru

10 Viz SVOBODOVÁ, Markéta. Krematorium v procesu sekularizace českých zemí 20. století. Ideové, stavební

a typologické proměny. Praha 2014, s. 125.

11 S odkazem na projektovou dokumentaci archivu Stavebního úřadu v Kolíně, viz Památkový katalog

[online]. [cit. 1.11.2019]. Dostupné na: https://pamatkovykatalog.cz/smutecni-sin-18877485

12 Viz Žeh. Odborný časopis Spolku přátel žehu VII, 1958, č. 3, s. 25.

13 V encyklopedii architektury 20. století Česká republika. Moderní architektura. Čechy čteme: „Ušlechtilá

architektura je jednou z nejkvalitnějších staveb poválečného období ve městě a zároveň jedním

z posledních intaktně dochovaných příkladů tzv. bruselského stylu v Čechách. Strohá kompozice stavby

je ještě do značné míry ovlivněna meziválečným purismem. Maximálně otevřené přízemí kontrastuje

s těžkým cihlovým „tělem“ stavby, která má přesto – nebo právě proto – neskutečně lehký a zároveň

nadčasově klidný charakter. V protikladu proti strohému exteriéru je vnitřek obřadní síně zdoben typicky

„bruselskými“ abstraktními prvky, které se objevují i na vstupní brance hřbitova.“ Český Brod. Obřadní

síň. In KOHOUT, Michal, ŠVÁCHA, Rostislav (eds.). Česká republika. Moderní architektura. Čechy. Praha

2014, s. 69.

Datace projektu/realizace stavby neověřena pramenem. Například v textu o Jaroslavu Kándlovi je

u obřadní síně uveden až rok 1962. Prostor – architektura, interiér, design [online]. [cit. 10.12.2019].

Dostupné na: http://www.prostor-ad.cz/pruvodce/okolobrd/mnisek/kandl.htm

a symbolického propojení síní s okolní přírodou i tím, že byly akcentovány přírodní

materiály. Na druhé straně i po další dekádu je zřejmý vliv postupně konzervovaného

pozdního internacionálního stylu. Mezi tím se rozprostírá plejáda autorských,

často skulpturálně modelovaných staveb. Ve vývoji architektury tohoto typu staveb

sehrála inspirační roli také jedna konkrétní stavba, krematorium v Bratislavě podle

návrhu Ferdinanda Milučkého (projekt 1962–1963; realizace 1967–1968), která se

v československém prostředí stala patrně nejcitovanější stavbou a která je klasickým

příkladem symbiózy důstojné architektury s krajinným prostředím. 14

Výrazným reprezentantem internacionálního stylu je rozměrné krematorium

se smuteční síní na Ústředním městském hřbitově ve Slezské Ostravě (12/03)

podle návrhu architekta Ivo Klimeše (1960–1969; dostavba 1977–1979). 15 Stavbu

tvoří centrální vyvýšená obřadní síň doplněná o nižší hmoty čekárny a provozního

zázemí. Hlavní průčelí je prosklené, plášti exteriéru dominuje rytmizované členění

hnědými kovovými plotnami, interiér doplňují velkoformátové abstrahující vitráže.

Další stylizované artefakty se nacházejí u nástupního schodiště mimo budovu krematoria:

mozaika Miry Habererové, betonová stéla Vladislava Gajdy a především

výjimečné figurální betonové sousoší „Řečtí andělé“ sochaře Jozefa Jankoviče.

14 Viz DULLA, Matúš, MORAVČÍKOVÁ, Henrieta. Architektúra Slovenska v 20. storočí. Bratislava 2002,

s. 205–208; DULLA, Matúš. Na konci cesty. Krematórium v Bratislave. Bratislava 2017; KOULA, Jan

Evangelista. Krematorium v Bratislavě. Architektura ČSR 1970, č. 9, s. 367–372; Krematorium v Bratislavě

chápal také Vladimír Šlapeta jako „nejzdařilejší poválečnou realizaci tohoto druhu v celé republice“.

ŠLAPETA, Vladimír. Krematorium z hlediska architektury. Umění a řemesla 1981, č. 4, s. 51–55.

15 Viz Ostrava. Krematorium s areálem hlavního vstupu ústředního hřbitova. In KOHOUT, Michal, TEMPL,

Stephan, ZATLOUKAL, Pavel (eds.). Česká republika. Architektura XX. století. Morava a Slezsko. Praha

2005, s. 312; SVOBODOVÁ, Markéta. Krematorium v procesu sekularizace českých zemí 20. století. Ideové,

stavební a typologické proměny. Praha 2014, s. 128–131; STRAKOŠ, Martin. Průvodce architekturou

Ostravy. Ostrava 2009, s. 312–313; Viz také Ostravské památky [online]. [cit. 30.10.2019]. Dostupné na:

http://www.ostravskepamatky.cz/pamatky/208-Krematorium

32 33

Slezská Ostrava, krematorium,

půdorys s detailem zeleně, Krajský

projektový ústav Stavoprojekt

Ostrava, 1960 (archiv Stavebního

úřadu ÚMOb ve Slezské Ostravě).

České Budějovice, krematorium,

Jan Benda a Boris Čepek, 1964–1979.

Slezská Ostrava, krematorium,

Ivo Klimeš, 1960–1979.

Zlín, krematorium na Lesním

hřbitově, Jiří Čančík, 1973.

Naproti tomu krematorium v Českých Budějovicích (8/05; projekt 1964, realizace

dokončena 1979) 16 architektů Jana Bendy a Borise Čepka pod hlavičkou

místního Stavoprojektu navazuje volně na pojetí antického chrámu a monumentální

střechou na samostatných pilířích připomíná známé krematorium ve švédském

Skogskyrkogardenu z počátku 20. století. Cílem architektů bylo propojení krajinářského

exteriéru s interiérem a vytvoření přívětivého prostoru. Tomu napomáhá prosklená

stěna za katafalkem s výhledem do krajiny (která byla původně navržena ve

větším rozsahu, než v jakém byla nakonec realizována), stejně jako i světlý kamenný

obklad stavby. Park předpolí doplňuje plastika „Plameny“ Jarmily Malátové z roku

1979.

Odklon od tísnivé architektury k vytvoření současně důstojného i příjemného

prostoru, který by tišil bolest pozůstalých, je mezi smutečními síněmi dovršen stavbou

krematoria ve Zlíně (13/04; projekt 1962, 1967; realizace 1970–1978), v níž

se ještě více než kdekoliv jinde uplatnila skandinávská koncepce propojení okolní-

Zlín, krematorium na Lesním

hřbitově, Jiří Čančík, 1973,

pohled západní (Krajská galerie

výtvarného umění ve Zlíně).

16 Viz TŘEŠTÍK, Michael. Kdo je kdo v architektuře a příbuzných oborech v České republice. Praha 1993, s. 38;

České Budějovice. Krematorium. In KOHOUT, Michal, ŠVÁCHA, Rostislav (eds.). Česká republika. Moderní

architektura. Čechy. Praha 2014, s. 374.

34 35

Svitavy, smuteční obřadní síň, Pavel

Kupka a Bohumil Blažek, 1969–1973.

ho lesního hřbitova prostřednictvím celoprosklených stěn. 17 Téměř „nehmotnou“

zlínskou stavbou prostupuje skleněná plastika „Strom života“ Stanislava Libenského

a Jaroslavy Brychtové z roku 1978, doplněná o keramický reliéf Hany Exnarové a tapiserii

Vlasty Čančíkové. 18

V závěru 60. let byla navržena jedna z nejvýznamnějších smutečních síní, která

vzešla ze spolupráce architektů Pavla Kupky a Bohumila Blažka se sochařem Karlem

Neprašem. Jedná se o síň ve Svitavách (10/03; projekt 1969–1970; realizace

dokončena 1973), která je příkladem brutalistní architektury ztvárňující s citem pro

detail z litého betonu stěny s fragmenty mizejících postav, motivy slunce a antropomorfních

slunečních hodin do tzv. Gesamtkunstwerku, v němž umělecká díla jsou

integrální součástí stavby. 19 Severní stěna s prostupem nepřímého osvětlení napovídá

vliv pozdního Le Corbusiera. Dvojice Kupka a Blažek jsou rovněž autory smuteční

síně v Netolicích (projekt 1970; realizace 1974), která využívá podobného členění

hmot s lamelovou střechou s prosvětleným podstřeším, nicméně již bez akcentace

autonomního propojení s výtvarným tvaroslovím. 20

17 Jak progresivní stavbu architekti Jiří Čančík a František Rozhon z gottwaldovské pobočky Stavoprojektu

navrhli, si lze uvědomit srovnáním se světovou architekturou téže doby, např. podobně do přírody

otevřenou smuteční síní krematoria ve švédském Gävle z roku 1965 podle projektu skupiny mladých

architektů ELLT.

18 SVOBODOVÁ, Markéta. Krematorium v procesu sekularizace českých zemí 20. století. Ideové, stavební

a typologické proměny. Praha 2014, s. 133; Viz také průvodní text k výstavě ve zlínské galerii [online].

[cit. 27. 10. 2019]. Dostupné na: https://www.galeriezlin.cz/cs/program/nakonec-je-to-obraz-prace-slidmi-architekt-jiri-cancik-1922-2001.html

19 Viz KUPKA, Pavel. Smuteční obřadní síň ve Svitavách. Architektura ČSR XXXIX, 1980, č. 9, s. 398–400;

Svitavy. Smuteční síň. In KOHOUT, Michal, ŠVÁCHA, Rostislav (eds.). Česká republika. Moderní

architektura. Čechy. Praha 2014, s. 295; HORYNA, Mojmír, KUPKA, Pavel, NEPRAŠ, Karel. Kupka –

Nepraš. Setkání v architektuře. Praha 2004, s. 3; SEDLÁKOVÁ, Radomíra, FRIČ, Pavel. 20. století české

architektury. Praha 2006, s. 174–175; KRATOCHVÍL, Petr. Architektura sedmdesátých a osmdesátých let.

In PLATOVSKÁ, Marie, ŠVÁCHA, Rostislav (eds.). Dějiny českého výtvarného umění. Díl 6/1. Praha 2007,

s. 389, 398.

20 Viz SEDLÁK, Jan. Poznámky k architektuře smutečních obřadních síní v 2. polovině 20. století.

In BLAŽKOVÁ, Gabriela, DOBEŠOVÁ, Veronika, CHYBÍK, Josef a kol. Smuteční síň v Brně-Židenicích.

Brno 2013, s. 25–29; KUPKA, Pavel. Smuteční obřadní síň v Netolicích. Architektura ČSR XXXIX, 1980, č. 9,

s. 402–403; Srov. PECHAR, Josef. Československá architektura: 1945–1977. Praha 1979.

Interiér a čelní pohled

na smuteční obřadní síň

v Klenčí pod Čerchovem,

Josef Batelka, 1971–1975.

Ačkoliv podoba smutečních síní měla záměrně potlačit církevní symboliku,

řada smutečních síní nese zjevné stopy chrámové architektury. To je patrné především

v akcentu zvonic, zvláště pokud uvážíme, že zvony staveb jsou historicky veskrze

církevním liturgickým hudebním nástrojem. V případě smuteční síně v Klenčí

pod Čerchovem (7/05; projekt 1971; realizace 1972–1975) se do dispozice světské

stavby otiskl tradiční půdorys lodi kostela i věže zhmotněné betonovým dvojpylonem

v průčelí. Architekt Josef Batelka také parafrázoval gotickou tektoniku ostrých

rysů zužujících se oken a kružeb z dřevěných ohýbaných lamel v expresivní úpravě

s uplatněním venkovských přírodních materiálů, tedy především dřeva a okolního

„lesního“ kamene. 21 Reliéfní stěnu za katafalkem vytvořil Ladislav Rektoris. Stavba

je srovnatelná snad jen se smuteční síní ve Vrbně pod Pradědem projektovanou

Janem Dvořákem, která ale pochází až z 80. let (projekt 1983; dokončení realizace

2016). 22

21 Důraz na užití přírodních materiálů pro vytvoření přívětivého prostoru ve vesnickém prostředí zdůraznil

sám autor ve vlastním textu. Viz BATELKA, Josef. Smuteční síň v Klenčí pod Čerchovem. Architektura ČSSR

1980, č. 8, s. 400–401; ŠEVČÍK, Oldřich, BENEŠ, Ondřej. Architektura 60. let: „zlatá šedesátá léta“ v české

architektuře 20. století. Praha 2009, s. 432.

22 Autorství a datace smuteční síně ve Vrbně pod Pradědem viz CHROMKOVÁ, Lucie. Smuteční síň

v architektuře českých zemí v letech 1954–2017. Diplomová práce, FF Univerzity Palackého v Olomouci.

Olomouc 2018, s. 102. V případě širší typologické komparace smutečních síní v Klenčí pod Čerchovem

a Vrbna pod Pradědem se sakrálními stavbami téže doby se nabízí srovnání s modlitebnou Sboru bratrské

jednoty baptistů v Jablonci nad Nisou (projekt 1968–1969; realizace 1970–1976).

36 37

Odborná literatura často cituje smuteční síň na hřbitově v Luhačovicích (projekt

1974; realizace 1974–1978) podle návrhu Vladimíra Pally a Viktora Rudiše z brněnského

Stavoprojektu. Stavbu charakterizuje zastřešení z lamelových nosníků

s podélným světlíkem, které autoři zopakovali z vlastního projektu československého

pavilonu na Světové výstavě Expo ´70 v Ósace. 23 Zajímavostí je i osobitá reakce

autorů na požadavek vytvoření necírkevní stavby, neboť „na absurdní formální

nařízení, aby stavba nenesla křesťanský kříž, reagoval autor přepisem kříže přímo

do její formy“. 24 To se projevuje křížením dominantních forem, především protnutím

horizontálního členění stavby vertikální věží. Na rozdíl od jiných staveb zde věž

není zvonicí, protože ji ve vrcholu symbolicky završuje zlatá kovová plastika ve tvaru

přesýpacích hodin. Opět se zde setkáváme s prostoupením architektury do svého

okolí a řadou výtvarných děl v souhrnném Gesamtkunstwerku. Stavbou prolíná řada

uměleckých prvků, jako jsou nádoby na dešťovou vodu připomínající „rituální nádoby

v japonských zahradách“ 25 nebo malované stěny s reliéfy a obřími freskami

Stanislava Podhrázského.

V 70. letech se do popředí dostává invenční dvojice autorů celé řady mimořádně

kvalitních smutečních síní, pražští architekti Miloslav Kadeřábek a Jaroslav

23 Viz SEDLÁKOVÁ, Radomíra, FRIČ, Pavel. 20. století české architektury. Praha 2006, s. 184–185; SEDLÁK,

Jan. Poznámky k architektuře smutečních obřadních síní v 2. polovině 20. století. In BLAŽKOVÁ, Gabriela,

DOBEŠOVÁ, Veronika, CHYBÍK, Josef a kol. Smuteční síň v Brně-Židenicích. Brno 2013, s. 25–29. Vladimír

Palla je rovněž autorem smuteční síně ve Velkých Bílovicích, viz Tamtéž, s. 27; KRATOCHVÍL, Petr.

Architektura sedmdesátých a osmdesátých let. In PLATOVSKÁ, Marie, ŠVÁCHA, Rostislav (eds.). Dějiny

českého výtvarného umění. Díl 6/1. Praha 2007, s. 398.

24 VŠETEČKA, Petr. Luhačovice. Obřadní síň a areál nového hřbitova. In KOHOUT, Michal, TEMPL, Stephan,

ZATLOUKAL, Pavel (eds.). Česká republika. Architektura XX. století. Morava a Slezsko. Praha 2005, s. 313.

25 Tamtéž, s. 313.

Humpolec, smuteční obřadní síň,

Miloslav Kadeřábek a Jaroslav Zbořil,

1970–1975.

Zbořil, 26 kteří projektovali pod hlavičkou pražské organizace inženýrského střediska

Společnosti přátel žehu 27 a ke spolupráci často přibírali další umělce ze Svazu výtvarných

umělců v Praze.

Jednou z jejich prvních realizací je architektonicky minimalistická struktura

v podobě mohutné krychle smuteční síně obložené mramorem v Humpolci (9/03;

projekt 1970; realizace 1972–1975), kterou doplňuje urnový háj na půdorysu soustředných

kruhů s nálevkovitou kašnou. Stavba s proskleným průběžným parterem

sice nápadně připomíná výše zmíněnou obřadní síň v Českém Brodě, ale odlišným

použitím ušlechtilého bílého materiálu a kontrastní nadživotní průčelní plastikou

„Anděla smrti“ od sochaře Vjačeslava Irmanova vyvolává existenciální otázku nad

smyslem lidského bytí.

„Futurologická“ smuteční síň autorské dvojice se nachází na hřbitově ve Vsetíně

(projekt 1973; realizace 1974–1977). 28 Stavba ve tvaru celoproskleného komolého

jehlanu neseného ocelovou konstrukcí spočívá na kamenné soklové části skrývající

provozní prostory. Horní prosklená síň je od spodní „hmotné“ kamenné části

oddělena šachtou, takže ze všech stran působí spíše jako obrovský levitující krystal.

Na poli funerální architektury jde o ojedinělou reakci na high-tech architekturu

u nás.

Ve stejném roce byla vyprojektována další smuteční obřadní síň na lesním

hřbitově v Kamenici nad Lipou (projekt 1973). 29 Prosklená síň na kruhovém půdorysu

je nesena subtilní ocelovou konstrukcí, která je zastřešena lomenicovou železobetonovou

deskou připomínající tvar koruny. Podobně expresionistickou síň ve

tvaru vztyčeného válce (respektive na půdorysu osmnáctiúhelníku) s prosklením

v barvě záhnědy a s lomenicovou střechou má také smuteční síň v Brumově-Bylnici

(realizace dokončena 1977). 30

Vlastní obřadní síň v Ledči nad Sázavou (9/06; projekt 1974; realizace 1976–

1980) je po obvodu rovněž prosklenou stavbou, tentokrát ovšem ve tvaru krychle

s rovnou střechou. Oboustrannou reliéfní výzdobu na stěně za katafalkem, která je

z rubové strany netradičně určena k pohledům zvenčí, vytvořil opět Vjačeslav Irma-

26 Doplňme, že pod statickými výpočty projektů staveb Kadeřábka a Zbořila je často podepsán Ing. Jansta.

27 Společnost přátel žehu byla založena 1899 původně pod názvem Společnost pro spalování mrtvol. Její

funkcí bylo nejen šíření kremačního hnutí jako necírkevního rituálu (např. prostřednictvím vydávání

spolkového časopisu), ale především pojištění pro uhrazení kremací členů spolku. V roce 1948 však došlo

ke znárodnění a především v roce 1959 k převozu pojišťovací funkce na Státní pojišťovnu, což ochromilo

smysl fungování společnosti, neboť členství ve společnosti pozbylo praktického důvodu. Novou náplní

spolku byla alespoň vzdělávací činnost, další vydávání časopisu Žeh, které se podařilo udržet do roku

1973. Společnost ale i přesto zajistila poradenskou činnost pro vypracovávání znaleckých posudků

a nových krematorií a třech publikací, Smuteční síně – výstavba a zařízení z roku 1965 z pera architekta

Ludvíka Hilgerta, Výstavba smutečních síní adaptací nebo přístavbou, kterou vypracoval architekt

Miloslav Kadeřábek s Ludvíkem Hilgertem, a knihu Výtvarné a technické doplňky urnových hájů Jaromíra

Šmolíka.

28 Vsetín. Smuteční obřadní síň. In KOHOUT, Michal, TEMPL, Stephan, ZATLOUKAL, Pavel (eds.). Česká

republika. Architektura XX. století. Morava a Slezsko. Praha 2005, s. 313.

29 TŘEŠTÍK, Michael. Kdo je kdo v architektuře a v příbuzných oborech v České republice. Praha 1993, s. 82.

Archiv Stavebního úřadu v Kamenici nad Lipou, Stavební a projektová dokumentace smuteční síně.

30 Dataci uvádíme podle diplomové práce, jejíž autorka čerpala z kroniky města Brumov-Bylnice. Srov.

CHROMKOVÁ, Lucie. Smuteční síň v architektuře českých zemí v letech 1954–2017. Diplomová práce,

FF Univerzity Palackého v Olomouci. Olomouc 2018, s. 58; Brumov-Bylnice. Smuteční obřadní síň. In

KOHOUT, Michal, TEMPL, Stephan, ZATLOUKAL, Pavel (eds.). Česká republika. Architektura XX. století.

Morava a Slezsko. Praha 2005, s. 313; TŘEŠTÍK, Michael. Kdo je kdo v architektuře a příbuzných oborech

v České republice. Praha 1993, s. 82.

38 39

Bílovec, smuteční obřadní síň, Miloslav

Kadeřábek, Jaroslav Zbořil, 1969–1976.

Prostějov, smuteční obřadní síň,

Blahoslav Adamík, 1973–1977.

nov. Spodní kamenná část stavby s dominantním parabolickým zaklenutým vstupem

obsahuje provozní prostory s kolumbáriem v otevřeném atriu, průchodem ke

hřbitovu a terasou s fontánami. Kadeřábek a Zbořil jsou autory mnoha dalších mimořádných

smutečních síní, v Bílovci (12/12; projekt 1969; realizace 1976) „ve tvaru

vysoce vzedmuté klášterní klenby“ 31 s vitráží Bohumila Eliáše a sochami Vladimíra

Kýna a Vladislava Vaculky, v České Lípě, Kralupech nad Vltavou (projekt 1977), Rožnově

pod Radhoštěm (kolaudace 1977), Uherském Hradišti či Kyjově. 32 Dodejme,

že s tvorbou Miloslava Kadeřábka se setkáváme i u řady dalších funerálních staveb

31 Bílovec. In SAMEK, Bohumil (ed.). Umělecké památky Moravy a Slezska. Díl 1. Praha 1994, s. 50.

32 TŘEŠTÍK, Michael. Kdo je kdo v architektuře a v příbuzných oborech v České republice. Praha 1993, s. 82.

Klatovy, krematorium, Miloslav

Kadeřábek, 1981–1984.

z mladšího období, například v projektu monumentálního krematoria v Klatovech

(7/09; realizace 1981–1984), kde spolupracovali se Zdeňkem Holubem při vitrážích,

Janem Nušlem a Nikosem Armutidisem na sochařské výzdobě. 33

Vedle dosavadních výrazových prostředků v druhé polovině 60. let a v průběhu

70. let sledujeme také inspiraci organickou architekturou, kterou svojí pozdní

tvorbou kanonicky reprezentoval Le Corbusier kaplí v Ronchamp. Pro srovnání, na

poli sakrální architektury vznikly u nás v době normalizace dva podobně koncipované

kostely, kostel sv. Josefa v Senetářově (projekt 1969; realizace 1969–1971) 34

podle návrhu Ludvíka Kolka a kostel sv. Mikuláše v Tiché (1967–1976) od Lubomíra

Šlapety. 35 V oblasti civilní funerální organické architektury se vymyká síň na hřbitově

v Brankách na Moravě (projekt 1972; realizace 1973–1975) podle architekta

Jaroslava Paláta. 36 Atypickou centrální stavbu se šikmou střechou na půdorysu dvou

elipsovitých segmentů nese ocelová konstrukce, kterou rozehrává betonová monolitická

zvonice.

Měkce formované křivky v duchu skulpturální architektury se promítly do dalších

významných staveb. Za pozornost stojí smuteční síň v Prostějově (11/08; projekt

1976) podle návrhu Blahoslava Adamíka z olomouckého Stavoprojektu, jejíž

symetrické průčelí se z přízemních postranních křídel obloukovitě zvedá do vysokého

středu doplněného dvěma štíhlými pylony. Výtvarný motiv „vln“ je také hlavním

interiérovým prvkem v podobě vysokých dřevěných obkladů stěn, akustického pod-

33 Srov. FIŠER, Marcel. Umění v Klatovech. Umění ve veřejném prostoru. Horažďovice 2011.

34 HARTMANN, Antonín. Jedovnice – Kotvrdovice – Senetářov (Nezapomenutý, ale také nenásledovaný

příklad spolupráce). Umění a řemesla 33, 1999, č. 3, s. 14–19.

35 Tichá. Kostel sv. Mikuláše. In KOHOUT, Michal, TEMPL, Stephan, ZATLOUKAL, Pavel (eds.). Česká

republika. Architektura XX. století. Morava a Slezsko. Praha 2005, s. 229.

36 Viz STRAKOŠ, Martin. Architektura 1950–2000. In NEKUDA, Vladimír (ed.). Okres Vsetín. Rožnovsko,

Valašskomeziříčsko, Vsetínsko. Valašské Meziříčí 2002, s. 528; CHROMKOVÁ, Lucie. Smuteční síně na

Valašsku v období socialismu. Bakalářská práce, FF Univerzity Palackého v Olomouci. Olomouc 2016,

s. 35, 36.

40 41

hledu stropu i mobiliáře. 37 Dodejme, že architektonicky téměř identická smuteční

síň se nachází na hřbitově ve Šternberku.

Brutalistická smuteční síň na kruhovém půdorysu, do něhož je vetknuto vzpínající

se konkávní průčelí z litého betonu, je v Podbořanech (projekt 1977; realizace

dokončena 1983) podle návrhu Radka Bubníka. Kamenná mozaika v interiéru je

z dílny Radomíra Koláře a Antonína Kloudy. Skulpturální formování stavby je základem

architektonické koncepce smuteční síně s areálem hřbitova v Telči (projekt

1978; realizace 1980) Evy a Bohumila Fantových. 38 Stavbu složenou ze tří traktů s vybíhajícími

náběhy charakterizuje originální hmotové řešení s důrazem na diagonály

jak celku, tak i detailů. Motiv diagonály a uplatnění pohledového betonu se promítá

i do ohradní zdi areálu hřbitova.

Motiv segmentově prohnutých střech dvou podélných pavilónů a spojující

vyvýšené části je také hlavním tvarem smuteční síně v Brně-Židenicích (projekt

1977–1981; realizace dokončena 1987). Autor Ivan Ruller spolu s Pavlem Šrubařem

z Brnoprojektu zpracovali v miesovské koncepci plan libre na půdorysu písmene H

ve snaze symbolicky propojit svět živých a svět mrtvých. Svět živých uvádí na jedné

straně sloupoví haly s předprostorem, čekárnou. Od světa mrtvých v podobě

provozních prostor ji odděluje centrální část vlastní obřadní síně s prosklenou stěnou.

Na výtvarném řešení interiéru se spolupodílela celá řada umělců, před hlavním

Brno-Židenice, smuteční obřadní síň,

Ivan Ruller, Pavel Šrubař, 1977–1985

(archiv NPÚ).

průčelím byla instalována socha Olbrama Zoubka, 39 zeď hřbitova pojednali Zdeněk

Makovský a Ivan Blažek. 40

Pravděpodobně nejrozšířenější je při výstavbě smutečních síní vliv pozdního

internacionálního stylu, který se promítl do forem mnoha venkovských síní. Výjimečné

postavení na tomto poli zaujímá krematorium v Šumperku (projekt 1974;

realizace 1974–1977) podle návrhu Petra Braunera, svojí rozrůzněností kvadratických

tvarů a horizontálou bílých ploch vzdáleně připomíná Milučkého bratislavské

krematorium. Výtvarná výzdoba je zde omezena pouze do reliéfu „vln“ před vstupem

a podobně i v centrální hale, neboť záměrem architekta bylo původně upřednostnit

zejména sadovou úpravu v průhledu severní prosklenou stěnou. Do zakonzervovaného

pozdního internacionálního stylu lze na sklonku 70. let zařadit také

areál nového krematoria v Ústí nad Labem (projekt 1979; realizace 1985–1987) dle

návrhu Jiřího Loudy z Konstruktivy Praha. 41 Veřejnou část tvoří soubor budov malé

a velké smuteční síně a čekárny pro pozůstalé. Oba venkovní prostory nádvoří odděluje

betonová výtvarně zpracovaná zeď, podobná zdi uplatněné na smuteční síni

ve Svitavách. Návštěvníci síní, jejichž zdi jsou rovněž opatřeny plastickými reliéfy

obřích prasklin, mohou sledovat stromy v meditativní zahradě.

Základní přehled výstavby smutečních síní a krematorií v 60. a 70. letech u nás

odkrývá dva základní rysy, které téma smutečních síní charakterizují. Jednak je patrné,

jak významnou úlohu v architektuře své doby smuteční síně sehrály, a to i přes

skutečnost, že jejich převážná část byla často realizována pomocí nízkorozpočtových

„akcí Z“. Za kvalitními realizacemi stojí nejen originální architektonické projekty

a důraz na aplikaci ušlechtilého materiálu, ale také vládní předpisy o uplatnění

výtvarného umění v investiční výstavbě z let 1965 a 1978. Druhým rysem výstavby

smutečních síní je odhalení zájmu tehdejší moci na uplatnění civilních obřadů především

v odlehlých částech republiky, kde do té doby převládaly náboženské obřady.

Je zjevné, že smuteční síně vznikaly zejména v odlehlých venkovských oblastech,

a to převážně východní Moravy, zatímco pro velké aglomerace a jejich okolí sloužily

starší obřadní síně, neboť smuteční síně jako solitérní funerální stavby se v nich téměř

nevyskytují.

37 ADAMÍK, Blahoslav. Smuteční obřadní síň v Prostějově. Štafeta. Kulturně politický časopis Prostějovska

IX, 1977/3, s. 28–29; ADAMÍK, Blahoslav. Smuteční obřadní síň v Prostějově. In KVAPIL, Miloš (ed.). 100

let městského hřbitova v Prostějově. Prostějov 2000, s. 63–67; ČERNÝ, Miloš. Architektura a smuteční

obřady. Architektura ČSR XXXIX, 1980, č. 9, s. 390.

38 BENEŠOVSKÁ, Klára. Architektura pro mimořádné okamžiky. Smuteční obřadní síň v Telči. Umění

a řemesla 1981, č. 4, s. 65–66; FANTOVÁ, Eva, FANTA, Bohumil. Hřbitov a obřadní síň v Telči.

Architektura ČSR XXXIX, 1980, č. 9, s. 394; Srov. FANTOVÁ, Eva, FANTA, Bohumil. Velký malý úkol.

Výstava architektonických prací. Lomnice nad Popelkou 1994.

39 Viz KOŘÍNKOVÁ, Jana, ŽÁČKOVÁ, Markéta. Výtvarné řešení jako součást smuteční síně v Brně-Židenicích.

In BLAŽKOVÁ, Gabriela, DOBEŠOVÁ, Veronika, CHYBÍK, Josef a kol. Smuteční síň v Brně-Židenicích. Brno

2013, s. 114–150.

40 Viz RULLER, Ivan. Obřadní síň Brno-Židenice. Architektonicko-výtvarné řešení. In BLAŽKOVÁ, Gabriela,

DOBEŠOVÁ, Veronika, CHYBÍK, Josef a kol. Smuteční síň v Brně-Židenicích. Brno 2013, s. 43.

41 Viz SVOBODOVÁ, Markéta. Krematorium v procesu sekularizace 20. století. Ideové, stavební a typologické

proměny. Praha 2017, s. 138–145.

42 43

katalog

44 45

1

Praha

46 47

Architektura 60. a 70. let

v Praze

Projektový ateliér Gama (převzato

z Výstavba administrativních budov

Emauzy. Praha 1975).

Matyáš Kracík

Výstavba v Praze během padesátých let stagnovala, investice byly zaměřeny na centra

těžkého průmyslu, a teprve v šedesátých a sedmdesátých letech se Praha dočkala

významných proměn. Vlivem stěhování obyvatel z venkova do měst za prací

a zcela zanedbaného bytového fondu za války i po ní se Praha na sklonku 50. let

ocitla v bytové krizi. S modernizací starší zástavby se nepočítalo a na začátku 60.

let předpokládal Směrný územní plán asanaci všech obytných čtvrtí postavených

v letech 1850–1900 včetně reasanace Josefova. Kromě hygienických poměrů a špatného

stavu tehdy odborníci z ideologických důvodů odsuzovali také spekulativní

charakter této zástavby. Mimo to se Praha potýkala s vážným problémem dopravním.

Koncepci navrhovaných čtvrtí a zásahů do stávající městské struktury zásadně

ovlivnila důvěra v moderní architekturu a nový urbanismus. V 60. a 70. letech vznikal

kolem hlavního města prstenec modernistických sídlišť a díky připojení okolních

obcí se Praha postupně výrazně rozrůstala. Ve stejné době byla postavena také řada

architektonicky cenných staveb, mnohdy výrazných solitérů, potřebných pro zvětšující

se velkoměsto. Těm je věnován tento katalog.

Pro Prahu v té době pracovalo několik projektových organizací, podobně jako

v celé republice to byly od roku 1948 složky nově vytvořeného rozsáhlého podniku

Stavoprojekt 1 a řada specializovaných pracovišť jednotlivých ministerstev, jako

například Vojenský projektový ústav (VPÚ), Projektový ústav dopravních a inženýrských

staveb (PÚDIS), Spojprojekt a mnoho dalších. Ve Stavoprojektu Praha, posléze

přejmenovaném na Krajský projektový ústav (KPÚ) Praha, působila řada osobností

meziválečné éry jako Jiří Voženílek, Josef Havlíček, Jiří Kroha, Jaroslav Fragner,

Václav Hilský a další, pod jejichž vedením se etablovala silná generace architektů

60. a 70. let. KPÚ Praha se zabýval bytovou výstavbou Středočeského kraje a specifickými

zakázkami pro Prahu i celou republiku. 2 Rozsáhlou bytovou a občanskou

výstavbu hlavního města nesl na bedrech Pražský projektový ústav (PPÚ), založený

roku 1950. 3 Zásadní úlohu při utváření Prahy hrál Útvar hlavního architekta (ÚHA),

1 Ke genezi Stavoprojektu viz Švácha, Rostislav. Podhoubí industrializace: kolektivní projektování

a potlačení subjektu. In SKŘIVÁNKOVá, Lucie, ŠVÁCHA, Rostislav, KOUKALOVÁ, Martina, NOVOTNÁ, Eva.

Paneláci 2, Historie sídlišť v českých zemích 1945–1989. Praha 2017.

2 Viz sborníky KPÚ v Praze: NOVÝ, Otakar. Obrana architektury 48´68, Praha 1968; NOVÝ, Otakar.

Architektonická bilance. Praha 1973; NOVÝ, Otakar. Perspektivy socialistické architektury. Praha 1978;

NOVÝ, Otakar. Architektonická tvorba. Praha 1983.

3 NOVÝ, Otakar. Architekti Praze. Praha 1971.

založený roku 1961 a vedený respektovaným profesorem Jiřím Voženílkem, prvním

ředitelem Stavoprojektu. ÚHA vytvářel územní plán Prahy a rozhodoval o umístění

klíčových staveb v území. Praha se díky tomu tehdy skutečně rozvíjela podle promyšlené

urbanistické koncepce. 4

V příhodnějších politických podmínkách roku 1966 se pětice progresivních

architektů rozhodla oddělit od centrálně řízeného Stavoprojektu a založit si vlastní

uskupení. Se svolením vedoucích orgánů tak vzniklo téměř soukromé Sdružení

projektových ateliérů (SPA) sestávající z ateliérů pojmenovaných podle písmen řecké

abecedy: ALFA (Vladimír Machonin), BETA (Jan Šrámek), GAMA (Karel Prager),

DELTA (Jiří Klen) a EPSILON (Karel Filsak). Šlo o experimentální projektovou organizaci,

která si dala za cíl nejvyšší architektonickou kvalitu a obnovu společenského

postavení profese, která v té době čelila ponižujícímu diktátu stavební výroby. SPA

v Praze bylo vlastně početnější obdobou legendárního SIALu (Sdružení inženýrů

a architektů v Liberci). Kromě četných tuzemských realizací se Sdružení proslavilo

také mimořádnými budovami velvyslanectví v zahraničí. Vlivem společenských

změn nastupující normalizace došlo roku 1971 k proměně SPA na Projektový ústav

Výstavby hlavního města Prahy (PÚ VHMP). Původní uskupení tím ztratilo svou nezávislost,

nicméně ateliéry se svými vedoucími osobnostmi zůstaly v zásadě zachovány.

Sídlily v tzv. „Pragerových kostkách“ (1/12), dokončených roku 1974 v zahradě

Emauzského kláštera.

První výraznou moderní poválečnou architekturu Praha získala roku 1960 přesunem

výstavního pavilonu a restaurace ze světové výstavy EXPO ’58, 5 podle návrhu

tria František Cubr, 6 Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný, které zásadně ovlivnily nastávající

architekturu svým tzv. bruselským stylem. 7

4 K historii územního plánování Prahy viz FLEKAČOVÁ, Martina, KUDYN, Milan. Století plánů pražské

metropole (elektronické vydání). Praha 2014, s. 8–55; FLEKAČOVÁ, Martina. Sto let plánování města.

ERA 21 2016, č. 5, s. 56–58.

5 KRAMEROVÁ, Daniela, SKÁLOVÁ, Vanda. Bruselský sen. Praha 2008.

6 VOLF, Petr. František Cubr – architekt stylu. Praha 2014.

7 TICHÁ, Lenka. Středoevropská architektura v letech 1956–1963 a bruselský styl. Umění XLIX, 2001,

s. 151–160.

48 49

Výstavní pavilon z EXPO ’58

v někdejším Parku kultury a oddechu

Julia Fučíka (archiv NPÚ).

Replika restaurace československého

pavilonu, přenesená ze světové

výstavy EXPO ’58 do Prahy, František

Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný,

1958.

Rektorát Vysoké školy zemědělské

v Praze-Suchdole, Jan Čejka,

1958–1967 (archiv NPÚ, 2012).

Od konce 50. let probíhaly soutěže na výstavbu vysokých škol, nemocnic, ústavů

ČSAV, sportovních stadionů, hotelů a dalších veřejných staveb. Milník znamenala

stavba Ústavu makromolekulární chemie ČSAV (1/02) z let 1960–1964, podle

návrhu našeho největšího vizionáře Karla Pragera, který použil unikátní lehký obvodový

plášť neboli závěsovou stěnu tuzemské zakázkové výroby podle zahraničních

vzorů. Ve stejné době vznikalo experimentální sídliště Invalidovna s hotelovým

domem (1/04) prezentovaným na EXPO ’67 v Montrealu, dokončeným roku 1965

podle návrhu Josefa Poláka a Vojtěcha Šaldy. Kromě zásadního nedostatku bytů se

Praha v šedesátých letech potýkala také s minimálními kapacitami pro narůstající

turismus. Parkhotel (1/03), první velkou moderní stavbu této kategorie, postavili

v letech 1960–1965 Zdeněk Edel a Jiří Lavička v Holešovicích. Plavecký stadion Podolí

(1/01), mimořádnou realizaci na poli sportovních staveb 60. let, navrhl někdejší

funkcionalista Richard Ferdinand Podzemný již roku 1958, dokončena byla o sedm

let později. K univerzitním stavbám bruselského stylu patří soubor budov fakulty

elektrotechnické a strojní ČVUT (1/05) v Dejvicích architektů Františka Čermáka

a Gustava Paula dokončený roku 1967.

Ozvěnu anglického brutalismu v Praze spatřujeme u budovy rektorátu Vysoké

školy zemědělské v Suchdole (1959–1965), kterou vytvořil tým Jana Čejky. Mezinárodní

styl reprezentuje elegantní odbavovací hala letiště Ruzyně (1/08) postavená

roku 1968 podle návrhu týmu Karla Filsaka.

Výjimečnou péči dostaly stavby podniků zahraničního obchodu (PZO). Tyto reprezentativní

budovy navrhovali přední architekti KPÚ v Praze a většinou je realizovaly

zahraniční stavební firmy. První „mrakodrap“ v Praze, Strojimport (1/06), navrhl

tým Zdeňka Kuny již v roce 1961, a přestože byl dokončen až o devět let později,

představoval průkopnickou realizaci západního střihu, která si dodnes zachovala

působivý interiér. Podobné klasicizující elegance dosáhl Karel Prager u areálu Matematicko-fyzikální

fakulty ČVUT v Troji (1965–1980).

Architekti od druhé poloviny šedesátých let začali vytvářet složitější, až skulpturální

formy, oproti „minimalistickému“ mezinárodnímu stylu. Hojné uplatnění

našel pohledový beton či předkorodovaný plech vytvářející brutalistní vzezření.

Když roku 1974 vyhořel Veletržní palác, kde sídlily další PZO, přistoupilo se k rychlé

výstavbě nových budov, jejichž projekty byly svěřeny KPÚ Praha. Stavby bohatých

architektonických forem jako Koospol (1/31; Vladimír Fencl, Stanislav Franc, Jan Nováček),

Motokov (Zdeněk Kuna a kol.), Omnipol (Zdeněk Kuna, Zdeněk Stupka a Olivier

Honke Houfek), Centrotex (1/26; Zdeněk Hilský, Otakar Jurenka), KOVO (Zdeněk

Edel, Josef Matyáš a Luděk Štefek), Chemapol (Zdena Nováková, Dagmar Šestáková)

či Merkuria (Vlastibor Klimeš, Vratislav Růžička, Eva Růžičková a Milan Vašek) patřily

k tomu nejlepšímu v oblasti administrativních budov na našem území.

Svěží závan nových architektonických stylů přinesly v půli 70. let stavby obchodních

domů v centru Prahy. Legendární SIAL zde realizoval mašinistický Máj

(1/21) a manželé Machoninovi zase oslnili svojí organickou architekturou Kotvy

(1/22). Z iniciativy americké strany, avšak podle návrhu týmu Karla Filsaka, vznikl

mezinárodní hotel Intercontinental (1/16), který ukázal, jak se brutalismus může

kultivovaně včlenit do historického prostředí. Nejdiskutovanějším a zároveň nejprogresivnějším

počinem se stala nástavba prvorepublikové burzy pro budovu Federálního

shromáždění (1/09) od Karla Pragera. V radikálně technicistním pojetí architek-

50 51

Dostavba rektorského křídla historické

budovy Karolina, Jaroslav Fragner,

1946–1969.

Úpravy Anežského kláštera, Josef

Hlavatý, Karel Kunca, 1968–1986.

Areál matematicko-fyzikální

fakulty v Praze-Libni, Karel Prager,

1965–1980.


obchodu Motokov, Zdeněk Kuna,

Zdeněk Stupka, Milan Valenta,

Jaroslav Zdražil, Olivier Honke Houfek,

1975–1977 (převzato z BOROVIČKA,

Blahomír, HRŮZA, Jiří. Praha – 1000

let stavby města. Praha 1983, s. 252).

Dostavba věží kostela Emauzského

kláštera, František Maria Černý,

1964–1968.

tury excelovali Jindřich Malátek, Ivo Loos, Jiří Eisenreich a Václav Aulický u budovy

Transgasu (1/10) i dalších. K zajímavým počinům na poli zdravotnických staveb patří

Fakultní nemocnice v Motole (Richard F. Podzemný a Antonín Tenzer, 1957–1977) či

Urologická klinika na Karlově (1/24; Vratislav Růžička, Eva Růžičková, Boris Rákosník,

1971–1976). Na přelomu 70. a 80. let vznikl Palác kultury (1/28; Jaroslav Mayer,

Antonín Vaněk, Vladimír Ustohal, Josef Karlík), pompézní stavba oslavující režim,

dobře dokumentující dobu poněkud vyčpělou architekturou pozdní moderny, leč

ukrývající nečekané interiéry. Řada staveb projektovaných v sedmdesátých letech

se dočkala realizace až v další dekádě. Patří sem i první postmoderní stavba u nás,

dům ČKD (1/30) Na Můstku od Aleny a Jana Šrámkových z let 1976–1983. Ve stejné

době probíhala také dostavba areálu Národního divadla (1/27) podle návrhu týmu

Pavla Kupky, přičemž podobu Nové scéně vtiskl Karel Prager. Celoplošné pokrytí

okosené kubické hmoty skleněnými obrazovkami Stanislava Libenského zcela překračuje

dobové postupy.

V druhé půli 60. let se Praha odhodlala k budování nejzásadnějšího dopravního

díla – metra (1/14). Hlavním architektem celé stavby se stal Jaroslav Otruba.

První úsek označený C1 propojil Florenc (původní Sokolovskou) s Kačerovem roku

1974. Nuselské údolí překonává metro uvnitř elegantního mostu vybudovaného podle

návrhu Stanislava Hubičky. V roce 1978 byl zahájen provoz na úseku A1 z Dejvické

(Leninovy) na stanici Náměstí Míru. O dva roky později ještě úsek A2 do stanice

Želivského a C2 vedoucí až na Jižní Město. Metro a Hlavní nádraží propojila nová

odbavovací hala (1/23), jejíž formu vytváří velkorysá konstrukce podle návrhu Jana

Bočana, manželů Šrámkových a Josefa Dandy z let 1971–1979. Metro i navazující

stavby se podařilo realizovat v kultivované formě, architektonicky odpovídající jejich

společenské funkci, a zároveň je nenásilně včlenit do historického města.

Soudobá architektura se však neprojevovala jen u novostaveb, uplatnění našla

též u obnov cenných historických staveb. Osobnosti oboru k tomuto účelu založily

52 53

roku 1954 specializovanou projektovou a výzkumnou organizaci Státní ústav pro

rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO). Ten do svých řad získal silné

osobnosti meziválečné architektury jako Bohuslava Fuchse, Jaroslava Fragnera,

Josefa Havlíčka či Jana Sokola, kteří se tak vyhýbali diktátu socialistického realismu

či později panelovým a typovým stavbám. K mimořádným realizacím na tomto poli

patří Fragnerova obnova Karolina dokončená roku 1969. Pražský hrad obohatili

řadou exkluzivních realizací architekti pod vedením Pavla Janáka a poté Jaroslava

Fragnera. Kromě oceňovaných, ale nedochovaných galerijních interiérů Cubra,

Hrubého a Pokorného stojí za zmínku též skleněné atrium u někdejšího Domu československých

dětí od Josefa Hlavatého a Karla Kunci z roku 1963, zbourané roku

2014. 8 Stejní autoři obnovili Anežský klášter pro potřeby Národní galerie v letech

1968–1986, kdy kostel sv. Františka získal soudobou fasádu a zastřešení. Proud

kontextuální „památkářské“ architektury reprezentuje novostavba domu s kinem

U Hradeb z let 1958–1963 od Miroslava Hudce, Karla Kunci a Jaroslava Stehlíka.

Esenci bruselského stylu vystihl a pražské panorama výrazně obohatil František Maria

Černý u dostavby věží kostela Emauzského kláštera z let 1964–1968 v expresivní

formě elegantních železobetonových skořepin. Od první republiky budovaný gigan-

8 K Pražskému hradu viz ROLLOVÁ, Veronika. Pražský hrad na cestě ke komunistické utopii (1948–1968).

Praha 2019; LUKEŠ, Zdeněk. Rothmayer, Janák, Fragner: průvodce po architektuře na Pražském hradě:

30. až 60. léta XX. století. Praha 2017.

Automatická telefonní ústředna v Praze-Dejvicích,

Jindřich Malátek, Jiří Eisenreich, Václav Aulický,

Jaromíra Eismannová, interiéry Jan Fišer,

1975–1982 (archiv NPÚ).

Velkosklad Na Třebešíně v Praze-Strašnicích,

František Procházka, František Jakubův (převzato

z Soudobá průmyslová architektura. Architektura

ČSR 1967, č. 2, s. 155).

Mezinárodní svaz studentstva, Stanislav Hubička,

1968–1975.

tický Strahovský stadion zakončili východní tribunou (1/18) roku 1972 Zdeněk Kuna,

Zdeněk Stupka a Olivier Honke Houfek.

Ruku v ruce s rychlým tepem dnešní doby a krátkozrakostí investičních záměrů

řadu staveb potkala zkáza dříve než jejich docenění. Zatím největší odpor a zároveň

diskusi o poválečné architektuře vyvolalo zbourání areálu Transgas. 9 Automatickou

telefonní ústřednu v Dejvicích z let 1975–1982 stejných autorů potkala demolice

o několik let dříve. Také odstranění pompézního, ale architektonicky pozoruhodného

Hotelu Praha v roce 2014 (Jaroslav Paroubek a kol., 1975–1981) vyvolalo mimořádně

širokou debatu. 10 Zachránit se nepodařilo ani mazutovou výtopnu na sídlišti

Invalidovna z let 1964–1966. Technickou stavbu bruselského nádechu navrhl architekt

Jan Zelený a ojedinělou lanovou konstrukci její střechy statik František Bäumelt.

Zcela v tichosti zmizela roku 2016 monumentální budova velkoskladu Na Třebešíně

navazující na funkcionalistickou tradici od architekta Františka Procházky a inženýra

Františka Jakubův z let 1960–1965. Velkou ztrátu znamenal v roce 1991 požár a následné

stržení bruselského pavilonu ve Stromovce.

Nejen demolice však ohrožují poválečnou architekturu Prahy, podobný účinek

mají též radikální přestavby. Restaurace Praha EXPO ’58 zchátrala po privatizaci

a replika provedená koncem 90. let pro nevhodné kancelářské využití nemůže být

vzorem obnovy takto významné moderní architektury, zapsané na státní seznam

kulturních památek již roku 1968. Za odstrašující příklady uveďme výměny fasád

budovy někdejšího nakladatelství Albatros (Stanislav Franc, Luděk Hanf a Jan Nováček,

1965–1969), budovy PZO KOVO či obarvení Chemapolu. V současné době

se plánují demolice: PZO Merkuria, Ústřední telekomunikační budovy na Žižkově

(František Cubr, Josef Hrubý, Zdeněk Pokorný aj., 1972–1980), budovy Vojenských

staveb na Karlově (Jan Hančl, Jiří Fiala a Stanislav Dlabal, 1973–1982). Radikálním

způsobem probíhá přestavba někdejšího domu Mezinárodního svazu studentstva

(Stanislav Hubička, 1968–1975) na nároží ulic Pařížské a 17. listopadu.

V Praze jakožto hlavním městě republiky pochopitelně nalezneme největší

množství zásadních staveb 60. a 70. let. Na druhou stranu jsou zde nejvíce ohroženy

přestavbami či dokonce demolicemi, respektive většina z nich už zásadními proměnami

prošla. Většinou zanikly jejich originální autorské interiéry a často nezůstal

zachován ani původní architektonický výraz, zato většinou zmizely originální autorské

interiéry s uměleckými díly. 11 V Praze však v posledních letech sílí hlasy odborné

i laické veřejnosti snažící se o záchranu a popularizaci těchto staveb a tématu se stále

více také věnují celostátní média. Přestože sledujeme pomalou změnu diskurzu,

prohlášených památek 60. a 70. let v Praze máme stále jen sedm. 12

9 GORYCZKOVÁ, Naďa (ed.). Transgas: Areál řídicí ústředny tranzitního plynovodu a budova FMPE v Praze.

Praha 2019.

10 KAROUS, Pavel (ed.). Hotel Praha. Praha 2019.

11 ŠVÁCHA, Rostislav. Přežije Brusel? In Péče o památky moderní architektury, celostátní seminář Ostrava,

6.–7. 10. 1999, sborník příspěvků. Ostrava 1999, s. 3–5.

12 V současné době ministerstvo kultury vede řízení o prohlášení za kulturní památku objektů: hotel

Intercontinental, plavecký stadion Podolí a Planetárium ve Stromovce.

54 55

1/01

Plavecký stadion Podolí

Podolská 43/74, Praha 4 – Podolí

Richard Ferdinand Podzemný; výtvarná spolupráce Miloslav Chlupáč,

Alois Fišárek, Vladimír Janoušek

projekt 1958 / realizace 1958–1965 / výměna obvodového pláště 1995

Interiér bazénové haly.

Skokanská věž u venkovních bazénů.

Venkovní bazény s tribunou.

Bazénová hala od jihozápadu.

Plavecký stadion byl postaven podle návrhu Richarda F. Podzemného ve spolupráci

se statikem Gustavem Kuchařem (PPÚ). Areál, situovaný do místa bývalého lomu s

cementárnou, je sevřený skalním masivem při ulici Podolská. Sestává z hlavního objektu

o dvou křídlech, pravého vyššího obsahujícího vnitřní bazén a levého nižšího

s administrativou a dalšími souvisejícími lázeňskými provozy. Přes obslužný dvůr je

objekt propojen se samostatnou budovou letních šaten. K východu směrem ke skalnímu

masivu je na terase na úrovni zvýšeného přízemí situován prostor venkovních

bazénů, s tribunami (především na střeše hlavního objektu), skokanskými můstky

a rekreační travnatou plochou. Unikátní je konstrukční řešení bazénové haly tvořené

oblými železobetonovými nosníky.

Původně byl areál určen pouze pro trénink a závody profesionálních plavců,

s třemi bazény, z toho dvěma délky 50 m, venkovním a vnitřním, nakonec byl záměr

přehodnocen a náplň areálu byla rozšířena i o rekreaci veřejnosti. Z tohoto důvodu

došlo ke změně účelu některých prostor oproti původnímu záměru, zvětšit plochy

čekáren a odpočíváren na potřebnou kapacitu ale již možné nebylo.

Úpravami po roce 1990 prošly zejména povrchy a prosklený plášť, jinak je nadčasový

celek zachován včetně uměleckých děl. Vstupní portál zdobí reliéf Plavce od

Miloslava Chlupáče, mozaiky nad vnitřním bazénem jsou provedené podle návrhu

Aloise Fišárka, autorem plastiky Slunce u venkovních bazénů je Vladimír Janoušek.

HK, AS

56 57

1/02

Ústav makromolekulární

chemie ČSAV

Heyrovského náměstí 1888/2, Praha 6 – Břevnov

Karel Prager

projekt 1958 / realizace 1960–1964 / výměna obvodového pláště 2000–2002

kulturní památka, rejstříkové číslo ÚSKP 50374/1-2270

Budovu vědeckého pracoviště tvoří vertikální a horizontální část v intencích mezinárodního

stylu. Dvoupodlažní křídlo se vstupním schodištěm v ose sleduje okrouhlou

konkávní křivku, kolmo se napojuje osmipodlažní deska budovy s laboratořemi. Pro

nový typ fasády byly u nás poprvé podle západních vzorů vyrobeny a použity tzv.

závěsové stěny, na jejichž patentu se výrazně podílel architekt budovy Karel Prager.

Tmavě tyrkysový skleněný rastr vymezuje čiré plochy oken. Uvnitř nízké budovy je

umístěna vstupní hala se schodištěm do patra, vlevo je jídelna, vpravo prosklené respirium

– galerie. V patře se nachází vedení ústavu, knihovna, studovny a přednáškový

sál s auditoriem vystupující ze zadní fasády. Ve vysoké budově sídlí výzkumné

laboratoře a kanceláře. Jednotlivé prostory variabilně člení Pragerovy montované

skříňové příčky Gama. Budovou probíhá dvouramenné pilířové schodiště.

Charakteristický pohled na jemně

konkávní křivku vstupní partie

a vertikální křídlo s laboratořemi.

Laboratoř s původním nábytkem.

Knihovna s typickými regály.

Přednáškový sál.

Tato progresivní stavba učinila tlustou čáru za obdobím padesátých let a do

značné míry předurčila následující vývoj.

Prohlášená památka moderní architektury prošla citlivou rekonstrukcí, při které

byla vytvořena replika obvodového pláště a zachovala se velká část konstrukcí

a prvků v interiéru.

Stavba též upomíná na ředitele ústavu profesora Otto Wichterleho, s nímž architekt

Prager spolupracoval.

MK

58 59

1/03

Parkhotel Praha

Veletržní 1502/20, Praha 7 – Holešovice

Zdeněk Edel, Jiří Lavička, spolupráce Jaroslav Tomáš; interiér Alena Šrámková;

výtvarná spolupráce Jan Hladík, Zdena Štěpánová-Benešová,

Věra Drnková-Zářecká, Václav Bejček

projekt 1959–1964 / realizace 1964–1967 / rekonstrukce interiérů 2015

Pohled na hotel z třídy Dukelských

hrdinů.

Recepce provedená podle původní

navržené Alenou Šrámkovou.

Schodiště mezi společenskou částí

hotelu a restaurací v suterénu, v pozadí

tapisérie Věry Drnkové-Zářecké.

Šikmé pilíře ve vstupní části přízemí.

Parkhotel vznikl na místě, kde měla dle předválečných záměrů stát budova, koncipovaná

symetricky k dnešnímu Veletržnímu paláci. Je prvním z řady koncepčně

plánovaných velkých pražských hotelů 60.–80. let 20. století. Projekt zaštítil Státní

projektový ústav obchodu. Po Pragerově Ústavu makromolekulární chemie z roku

1964 patří Parkhotel do úvodní řady pražských objektů stylově se hlásících k mezinárodnímu

kontextu po období sorely. Parkhotel využívá „klasický miesovský koncept

– budova a podnož“, volný půdorys přízemí na pilířích odkazuje na vliv staveb

Le Corbusiera. 1

Objekt sestává z nízké podnože a z desetipodlažního vertikálního hranolu ubytovací

části, vůči podnoži natočeného. Konstrukce je monolitická železobetonová se

sloupy, mělký hranol ubytovací části nesou dvě řady šikmých pilířů na výšku společenské

části, pilíře prostupují do bloku podnože.

1 ŠEVČÍK, Oldřich, BENEŠ, Ondřej. Architektura 60. let: „zlatá šedesátá léta“ v české architektuře 20. století.

Praha 2009, s. 275–279.

Exteriér hotelu se převážně dochoval do současnosti – logo od Jiřího Rathouského

na kratší boční straně s hlavním vstupem, travertinový obklad, zábradlí terasy.

Vyměněny byly skleněné výplně, původní slunolamy zůstaly. Zahradní úpravu předpolí

doplňuje kamenná socha ženy od Václava Bejčka.

Originální řešení interiérů bylo včetně atypického nábytku provedeno podle

návrhu Aleny Šrámkové. Jednoduchost podtrhovaly šedé mramorové podlahy a černě

natřené sloupy. Součástí interiéru byla dochovaná umělecká díla – tapisérie Věry

Drnkové-Zářecké „Kompozice“ a „Modrá zahrada“ Jana Hladíka, plastika „Torzo“ od

Zdeny Štěpánové-Benešové, skleněná mozaika v suterénu v zrcadle točitého schodiště.

Interiér realizovaný roku 2015, který nahradil předchozí vzniklý v 90. letech,

se navracel k původnímu řešení, byl ale se změnou provozovatele opět upraven.

AS

60 61

1/04

Hotelový dům Expo

Molákova 577/34, Praha 8 – Karlín

Josef Polák, Vojtěch Šalda

projekt 1958–1960 / realizace 1960–1965 / renovace 2010

kulturní památka, rejstříkové číslo ÚSKP 51939/2315

Hotelový dům postavený v letech 1960–1965 podle návrhu Josefa Poláka a Vojtěcha

Šaldy z PPÚ je součástí experimentálního sídliště Invalidovna realizovaného v 60. letech

20. století. Velmi malé bytové jednotky s účelným vestavěným nábytkem měly

sloužit jako startovací bydlení pro pracující, se zajištěním služeb péče o domácnost

v rámci domu.

Budova dokládá nové tendence 60. let 20. století, navazující na moderní architektonickou

tvorbu. Koncepčně vychází dům ze vzoru Le Corbusierových obytných

jednotek, oproti nim má závěsnou fasádu s parapety a nadokenními prvky z lisovaného

plechu. Hmota je vynášena volně stojícími, směrem vzhůru se rozšiřujícími

podpěrami. Ve střední části přízemí je situována rozlehlá prosklená hala. Významné

je užití progresivní stavební technologie stropních panelových konstrukcí, která

umožnila inovativní dispoziční řešení bytových jednotek.

Celkový pohled na hotelový dům.

Celkový pohled od výstupu ze stanice metra

Invalidovna.

Podnož s původním hlavním vstupem do objektu, nyní

využito pro provoz restaurace.

Detail části fasády s hliníkovým obkladem.

Kolem roku 2010 prošel objekt celkovou rekonstrukcí zachovávající podobu

exteriéru včetně originálních lisovaných plechů i interiér vstupní haly s původními

svítidly.

HK

62 63

1/05

Budovy Fakulty strojní

a Fakulty elektrotechnické

ČVUT v Praze

Technická 1902/2, Praha 6 – Dejvice

František Čermák, Gustav Paul, Vladimír Hladík; výtvarná spolupráce Milan

Halaška, Josef Liesler, Alois Fišárek, Jiřina Machová, Jan Podhajský, Václav

Kolařík, Jindřich Severa

soutěžní návrh 1957–1958 / projekt 1958–1959 / realizace 1959–1963, 1964,

1967 / renovace 2004–2015, přístavba 2014–2017

Rozlehlá budova obou fakult vznikla jako první objekt poválečné dostavby areálu

ČVUT v Praze, jehož generel projektoval ještě v letech 1924–1925 Antonín Engel

a realizaci zastavila druhá světová válka. Krátce po válce se provedly revize neuskutečněných

staveb a v ověřovacích studiích se zkoušela budoucí dostavba. Tehdy

definoval František Čermák vizi rozvolnění blokové zástavby a uplatnění hřebínkové

struktury. Tato progresivní půdorysná struktura byla použita i ve vítězném návrhu ze

soutěže na dostavbu areálu ČVUT (1957–1958). Řešení umožnilo elegantní oddělení

funkčních celků, prosvětlení interiéru i řešení zeleně v parteru. Budova byla založena

na principu páteřní osy ve formě hlavní chodby s malými posluchárnami, na

Celkový pohled na areál techniky

od jihu.

Situace dostavby areálu ČVUT

(převzato z ČERMÁK, F., PAROUBEK,

J. Projekt a stavba Českého vysokého

učení technického v Praze-Dejvicích.

Architektura ČSR 1982, č. 7,

s. 290–296).

Pohled na jednu sekci s posluchárnou,

zde nad vchodem do fakulty

elektrotechnické (převzato z ČERMÁK,

F. Výstavba ČVUT v Praze-Dejvicích.

Architektura ČSSR 1966, č. 3,

s. 191–195).

Výtvarné umění (Josef Liesler)

a povrchy ve vstupní hale fakulty

elektrotechnické.

které se napojují kolmá, vzájemně posunutá trojtraktová křídla: do ulice šestipodlažní

s učebnami, do dvora devítipodlažní s kancelářemi pedagogů. Systém hlavních

křídel byl doplněn objemy tří velkých poslucháren, z nichž dvě jsou situovány nad

oba hlavní vstupy. Stavba vynikala strukturálními fasádami z eloxovaných hliníkových

panelů (jedny z prvních v republice), plasticky členěnými v pravidelném rastru

konstrukčního systému, kombinovanými s plnými plochami obloženými barevnými

skleněnými mozaikami. Interiér byl pojat v duchu EXPO ´58, přičemž nejvýraznější

jsou barevné podlahy a výtvarná díla. Souběžně vznikaly i velkoprostorové laboratoře

fakult (1965–1969) ve formě jednopodlažní průmyslové haly se sedlovými

světlíky lemované dvoupodlažními přístavky, propojenými s hlavní budovou, objekt

haly velmi vysokého napětí a samostatně stojící budova menzy (1961–1967, 1973).

Budova obou fakult prošla postupnou celkovou výměnou lehkého obvodového

pláště i fasádních mozaik (2004–2007, 2014–2015), u laboratoří částečně (2012),

která až na některé detaily, např. odchylky v barevnosti, ctí originální architektonické

řešení. Mezi nejvýznamnější úpravy celku se řadí výrazná nástavba a přístavba

objektu menzy pro potřeby Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky

(Petr Franta architekti, 2014–2017).

NB

64 65

1/06

Budova PZO Strojimport

Vinohradská 184/2396, Praha 3 – Vinohrady

Zdeněk Kuna, Zdeněk Stupka, Olivier Honke Houfek; interiéry Bohuslav Rychlink;

výtvarná spolupráce Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, Alice Kuchařová,

Věra Drnková-Zářecká, Václav Dolejš, Robert Boháček, Libor Těhník aj.

projekt 1961–1970 / realizace 1967–1971

Budova podniku zahraničního obchodu Strojimport byla postavena podle návrhu

kolektivu KPÚ Praha, interiéry navrhl Bohuslav Rychlink. Důležitou inspirací pro budoucí

stavbu byly podle vlastních slov Zdeňka Kuny výškové budovy Manesmann

a Thyssenhaus v Düsseldorfu a další ve Frankfurtu nad Mohanem, Kolíně nad Rýnem

a jinde. Nesporná byla i inspirace soudobými stavbami v USA, především Miese

van der Rohe, kanceláře Skidmore, Owings and Merrill a Jacobsenovou budovou

SAS v Kodani. Vznikla tak jedna z prvních výškových administrativních budov ryze

západního stylu u nás.

Kvůli požadavku ocelové konstrukce, který nezvládly československé podniky

uspokojit, byla pro realizaci vybrána italská firma FEAL z Milána.

Objekt sestává ze dvou podzemních podlaží, osmnácti nadzemních, přičemž

jedno až dvě spodní tvoří podnož. Celková výška budovy je přibližně 68 metrů. Lehký

obvodový plášť má vlastní systém sloupků a hlavní nosnou konstrukci zcela skrývá.

Autenticky zachovaná vstupní hala

s galvanicky pozlacenou plastikou

z mosazného plechu od Václava

Dolejše.

Esence mezinárodního stylu stále ve své původní

kráse.

Intaktně dochovaný interiér chodby s jednacími

salonky vedoucí do vstupní haly.

Typicky zapuštěný parter rytmizovaný nosnými sloupy.

Dispoziční řešení je v zásadě zachováno původní. V podzemních podlažích jsou

technické zázemí a dílny, v přízemí vstupní hala s recepcí, jednací místnosti, v nižší

části restaurace na místě původní jídelny. V horním patře nižší části jsou předsálí

s barem, kinosál s promítací kabinou, kuchyně a zasedací místnost (původně jídelna

ředitele). V jádrech procházejících výškovou budovou je umístěno hlavní schodiště,

výtahy, hygienické zázemí, kuchyňka, telefonní kabiny, shozy do poštovny v suterénu.

Objekt se z velké části, i díky kvalitnímu provedení, nachází v původním stavu,

včetně interiérů společenských prostor s uměleckými díly – plastikou Stanislava

Libenského a Jaroslavy Brychtové, tapisérií Věry Drnkové-Zářecké a Alice Kuchařové,

kovovou plastikou Václava Dolejše či skleněným lustrem od Roberta Boháčka.

MK

66 67

Pohled z ulice Na Petřinách.

1/07

Dům hotelového bydlení

Na Petřinách

Na Petřinách 392/72, Praha 6 – Veleslavín

Vojtěch Šalda, Josef Polák

projekt 1965–1966 / realizace 1966–1970 / průběžné stavební úpravy

Hotelový dům, situovaný kolmo k hlavní komunikaci Na Petřinách, utváří výraznou

dominantu pražského sídliště Petřiny. Stavbu navrhli architekti Vojtěch Šalda a Josef

Polák z PPÚ, jejichž jména jsou spojena i se známějším domem hotelového bydlení

na experimentálním sídlišti Invalidovna (realizace 1960–1964). Tyto projekty navazovaly

na avantgardní utopické představy o kolektivním domě – v této době už ale

spíše šlo o pohodlné a ne zrovna levné bydlení. Bytové jednotky měly v podstatě

stejnou obytnou plochu na jednoho obyvatele jako v běžné výstavbě, ale byly zařízené

nábytkem a opatřeny službami. Architekti navrhli 6 typů jednotek, součástí

domu byla i společenská místnost a klubovna. Stravování se předpokládalo v samoobslužné

restauraci v sousedství.

Dům je orientován ve směru východ-západ, dispozice je asymetrická, trojtraktová

se střední chodbou a asymetrickými, masivními betonovými šikmými pilíři po

vzoru Le Corbusierova Unité d´habitation. V přízemí se nachází vzdušná celoproskle-

Pohled na vstupní část objektu.

Detail fasády s pergolou střešní terasy.

Detail vstupní partie.

ná hala, jejímuž prostoru dominuje volně vedené kovové schodiště. V horních podlažích

tvoří konstrukci prefabrikované panely s příčným rozponem 6 m. Částečně

pochozí střešní terasu korunuje, opět po vzoru Le Corbusiera, nástavba s výrazně

prohnutou pergolou z pohledového betonu. Konstrukce navrhl František Bäumelt.

Stavbu realizovala do roku 1970 jugoslávská firma Gramis a Vardar Skopje jako subdodavatel

Pozemních staveb Praha. Architektonicky, typologicky a konstrukčně významný

objekt reprezentuje experimentální výstavbu. Investorem stavby byl podnik

Výstavba hl. m. Prahy. Od září roku 2001 objekt spravuje Bytová správa MV, která ji

převzala od Policejního prezidia ČR.

Objekt je zajímavý i z historického hlediska – jako z nejvyššího pražského bodu

z něho tajně vysílalo za okupace radio na vysílač Buková hora.

LP

68 69

1/08

Letiště Ruzyně – odbavovací

hala Sever a hangár F

Odbavovací hala

Aviatická 1017/2, Praha 6 – Ruzyně

Karel Filsak, Karel Bubeníček, Jiří Louda, Jan Šrámek; výtvarná spolupráce

Jan Koblasa, sochař Kočiš, Josef Istler, Mikuláš Medek

soutěžní projekt 1958 / realizace 1964–1968 / rozsáhlé stavební úpravy

po roce 1990, přístavba 2006

Hangár F

Jana Kašpara čp. 1069/1, Praha 6 – Ruzyně

Jiří Lášek, Vladimír Conk, Karel Hubáček

projekt / realizace asi 1961–1968

Dnešní pohled na odbavovací halu od

jihu.

Pohled na odbavovací budovu

a technický blok od letištní plochy,

perspektiva (převzato z Architektura

ČSSR 1965, č. 7, s. 463).

Interiér vstupní a odbavovací haly,

perspektiva (převzato z Architektura

ČSSR 1965, č. 7, s. 462).

o autory vítězného návrhu. Odbavovací hala Sever získala název díky svému situování

vůči původní budově a tvoří významný příklad mezinárodního stylu. Terminál

byl původně koncipován jako hala se soustředným prostorem. Nad skleněným pláštěm

haly levituje rovná deska, která díky výraznému vykonzolování tvoří monumentální

nástupní prostor. Ve druhém plánu nad halou ční kostka řídicích a navigačních

částí. Z řady interiérových výtvarných děl lze zmínit reliéfní stěny v hale od Jana

Koblasy a v restauraci od sochaře Kočiše, či obrazy v tranzitní čekárně od Josefa

Istlera a Mikuláše Medka. Budovu kompozičně doplňovaly další dva objekty – příprava

posádek a technický blok – architektonicky založené na stejných principech.

Průčelí tvořily okenní pásy střídané se závěsnými hliníkovými panely. Společně s halou

byl vybudován i systém vzletových a pojezdových drah. Kvůli změně provozních

návyků prošla budova, dnes Terminál 1, řadou modernizací. V roce 2006 došlo k výstavbě

Terminálu 2, který je s původní odbavovací halou provozně propojen.

Letiště Praha Ruzyně začalo fungovat roku 1937. S rozvojem leteckého průmyslu

přestalo již v polovině 20. století kapacitně vyhovovat. Na novou odbavovací halu

proběhla vyzvaná architektonická soutěž a mimo soutěž odevzdal návrh tým Karla

Filsaka, Karla Bubeníčka, Jiřího Loudy a Jana Šrámka. Soutěžní komise doporučila

k realizaci právě tento návrh s tím, že došlo k zapracování řady námětů z ostatních

projektů. Zadávací projekt zpracoval Vojenský projektový ústav (VPÚ) rozšířený

70 71

Perspektivní pohled na technický blok

(převzato z Architektura ČSSR 1965,

č. 7, s. 464).

Technický blok dnes, pohled

od severu.

1/08

V roce 1961 schválil ministr dopravy investiční úkol k výstavbě nového velkohangáru,

který měl vyřešit tristní stav dílenské základny ruzyňského letiště. Jeho

situování bylo posouzeno ve čtyřech alternativách a nejlépe vyhodnocena byla jižní

oblast nového zastavovacího prostoru letiště. Autory návrhu jsou architekti Jiří

Lášek, Vladimír Conk a inženýr Karel Hubáček z VPÚ. Konstrukci navrhli M. Horák

a P. Moudrý. Hangár, uvedený do provozu roku 1969, je dokladem ojedinělé architektonizované

konstrukce v přísně typizovaném a standardizovaném stavebnictví.

Objekt tvoří tři části – hangárová hala, dílenská a skladovací hala a administrativní

věž. Zastřešení haly o rozměrech 213 x 59 m je pomocí zavěšených obloukových

vazníků kotvených do železobetonové konstrukce dílenského přístavku,

který vytváří její protiváhu. Unikátní na konstrukci jsou dimenze táhel vycházející

z absence příčného ztužení. Výrazná konstrukce je podpořena modrou barevností.

Dílenskou a skladovou halu zastřešuje pilová střecha, administrativní věž byla založena

na střídání okenních a modrých parapetních pásů. Interiér doplnilo několik

uměleckých děl, např. kovový reliéf od Valeriána Karouška, malby od Ladislava Karouška

a keramický vlys v jídelně od Vladimíra Jarcovjaka a Lubora Těhníka. Ačkoli se

technologie civilního letectví výrazně vyvinula, hangár dosud zdárně slouží svému

účelu a neprošel zásadní přestavbou. V roce 2006 byl v blízkosti realizován objekt

vrátnice a došlo k dílčím stavebním úpravám.

JM

Dobový pohled na hangár F (převzato


architektura: 1945–1977. Praha 1979,

obr. 435).

Půdorys a příčný řez

hangárem F (převzato

z Architektura ČSSR 1965,

č. 7, s. 466).

72 73

1/09

Budova Federálního

shromáždění

Wilsonova 52/2, Praha 2 – Vinohrady

Karel Prager, Jiří Albrecht, Jiří Kadeřábek; výtvarná spolupráce Stanislav

Libenský, Jaroslava Brychtová, Vincenc Makovský, Jiří Novák, Cyril Bouda,

Antonín Kybal, Břetislav Benda, Čestmír Kafka, Alice Kuchařová, Miloslav

Chlupáč ad.

projekt 1966 / realizace 1968–1973

kulturní památka, rejstříkové číslo ÚSKP 50330/1

Na přelomu 60. a 70. let byla budova bývalé Peněžní burzy (postavená v letech

1936–1937 ve stylu klasicizující moderny podle projektu architekta Jaroslava

Rösslera) na základě vítězství ve vyzvané soutěži dostavěna týmem Karla Pragera,

Jiřího Albrechta a Jiřího Kadeřábka (Ateliér Gama SPA, PÚ VHMP).

Zachování burzy se sálem využitým pro zasedání sněmovny bylo nezbytné,

zároveň se s výstavbou magistrály nabízelo přiblížení měřítku Národního muzea.

Burza byla nad plochou střechou s nízkými prosklenými světlíky doplněna o zavěšenou

nástavbu kancelářského objektu, realizovaného za pomoci užití mostní kon-

Objekt někdejší Peněžní burzy

přemostěný nástavbou.

Chodba v 2. patře u atria s odlitkem

plastiky „Rodina“ od Otto Gutfreunda.

Sál sněmovny s podhledem od Alice

Kuchařové, v někdejší Peněžní burze.

Zasedací místnost v 5. patře

s gobelínem „Praha“ Cyrila Boudy.

strukce složené ze čtyř Vierendeelových nosníků, vyzdvižených na čtyřech pilotech

nad vlastní budovu burzy. Autorem statického řešení byl Juraj Kozák. Burzovní palác

svým těžkým žulovým pláštěm i „solidním“ kvadratickým půdorysem kontrastuje

s „labilní“ zavěšenou přístavbou a jejím prosklením v případě hmoty, která ukrývá

vstupní a výstavní prostory. Rovněž toto nově přidané křídlo uplatnilo, u nás poprvé,

a ve své době velmi progresivní řešení plně prosklené zavěšené fasády – „terčovky“–

ze skel složených na sraz (bez rámů), kotvených kotvícími terči.

Celek je unikátně dochován včetně uměleckých děl prestižních umělců. Před

vstupem je na vysokém soklu umístěna kopie sousoší „Nový věk“ od Vincence Makovského,

ve foyer plastika Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové, nad střechou

burzy mobilní plastika Jiřího Nováka nebo gobelín Cyrila Boudy v zasedací

místnosti. Objekt nyní využívá Národní muzeum.

HK, AS

74 75

1/10

Transgas

Vinohradská 325/8, Praha 2 – Vinohrady

Václav Aulický, Jiří Eisenreich, Ivo Loos, Jindřich Malátek; interiéry Jan Fišer,

Josef Vrana

projekt 1966 / realizace 1972–1978 / přestavby 1980, 1993 / demolice 2019

Nároží ulic Římské a Rubešovy

dominovaly věže Federálního

ministerstva paliv a energetiky.

Detail fasády vyskládané z dlažebních kostek.

Trubkové prvky evokující technologickou stavbu

původně kryl hořcově modrý nátěr.

Nízký kvádr obložený dlažebními kostkami uchovával

dvojici sálových počítačů General Electric PAC 4010.

Dispečerský sál zaujímal prosklený tambur pod ním.

Soubor budov tvořila řídicí ústředna Tranzitního plynovodu a budova Federálního

ministerstva paliv a energetiky (FMPE). Šlo o torzo původních urbanistických plánů

na rozmístění významných budov ve volném prostoru vzniklém kolem severojižní

magistrály. Vlastní dispečink tvořila nízká budova od ulice Vinohradské přístupná

přes zapuštěné kamenné prostranství, uprostřed výšky prolomená pásem oken,

osazená na proskleném betonovém válci. Odhlučnění vnitřních prostor dispečinku

bylo vyřešeno těžkou fasádou, z exteriéru obloženou kamennými dlažebními kostkami.

Budovu dispečinku lze klasifikovat také jako památku technickou, neboť její

neobvyklá forma byla dána specifickými potřebami někdejší výpočetní techniky,

sálových počítačů. Celkově originální hmota působila dojmem kamenné plastiky.

Dominantu areálu tvoří dvojice věžových administrativních budov výrazně tvarovaných

pohledovou nosnou konstrukcí z patinující ocele Atmofix. Obě budovy zauj-

mou také svým progresivním statickým řešením. Areál Transgas představoval v České

republice ojedinělou realizaci ve stylu high-tech s prvky brutalismu. Exteriér se až

do demolice v roce 2019 zachoval z velké části autentický, interiér pouze torzálně.

Demolice areálu Transgasu vyvolala zatím největší veřejnou debatu o ochraně

poválečné architektury a zařadila se mezi nejvýraznější památkové kauzy posledního

desetiletí. Po neúspěšném pokusu zabránit zbourání hotelu Praha šlo o další,

ještě intenzivnější snahu odborné i laické veřejnosti zachránit nedoceněnou stavbu.

MK

76 77

Interiér obchodní části s expozicí družstevních výrobků (foto Antonín Vodák, ČFVU, 1978).

Hlavní schodiště, administrativní část.

1/11

Obchodní dům Družba

Václavské náměstí 831/21, Praha 1 – Nové Město

Vlastibor Klimeš, Milan Vašek, Vratislav Růžička; výtvarná spolupráce

Pavel Hlava, Pavel Grus, Stanislav Libenský ad.

projekt 1968–1971 / realizace 1971–1976 / stavební úpravy prodejní části

90. léta 20. století, administrativní části 2006

Obchodní dům byl postaven podle projektu architektů KPÚ Praha jako obchodně

administrativní budova Českého svazu výrobních družstev, pro prodej družstevních

výrobků. Na parcele se nacházely historické domy, které musely ustoupit rozšíření

ulice kvůli tramvajovému provozu.

Nárožní budova s převážně prosklenou fasádou měděné barvy má válcovitou

nástavbu s restaurací a kavárnou. Nosná konstrukce je ocelová. Lehký obvodový

plášť s hliníkovými okny a svislými slunolamy je původní, stejně tak vápencový obklad.

Na fasádách jsou původní loga „vd“.

V nástavbě byla restaurace Rostov a kavárna s vyhlídkou, ve 3. až 5. patře kanceláře,

jinak obchodní plochy. Suterén navazuje na stanici metra Můstek. Interiéry

byly doplněny řadou uměleckých děl, např. vambereckou krajkou s pávem od Evy

Fialové, vodotryskem a žardiniérou od Lubora Těhníka ve vstupní hale k restauraci,

nerezovou mříží od Evžena Jindry, skleněnými terči od Karla Wünsche ad. Točité

schodiště z restaurace do střešní kavárny bylo doplněno světelnou plastikou z kovu

Pohled z Václavského náměstí.

Plastika Stanislava Libenského

v restauraci (foto Antonín Vodák,

ČFVU, 1978).

Točité schodiště mezi restaurací

a střešní kavárnou, světelná plastika

Pavla Hlavy a Pavla Gruse (foto

Antonín Vodák, ČFVU, 1978).

a skla od Pavla Hlavy a Pavla Gruse, restauraci zdobil skleněný objekt od Stanislava

Libenského.

Do současné doby se původní interiéry dochovaly minimálně, pouze schodiště

a dílčí umělecká díla.

Objekt má originální rukopis, zároveň se, přes svůj objem, citlivě začleňuje

do historického prostředí vzhledem k respektování výškové hladiny a řešení fasády

nikoliv jednotně v celé ploše. Nyní zde sídlí Svaz českých a moravských výrobních

družstev a OD Debenhams.

AS

78 79

1/12

Ateliéry GAMA

Projektového ústavu

Výstavby hl. m. Prahy

Vyšehradská 2075/51, Praha 2 – Nové Město

Karel Prager; výtvarná spolupráce Miloslav Chlupáč, Miloslav Hájek,

Helena Trubáčková-Zenklová

projekt 1967 / realizace 1969–1973 / výměna obvodového pláště dle projektu

z roku 1988

Sídlo PÚ VHMP bylo postaveno v původní zahradě emauzského kláštera. V sousedství

úpravy západního průčelí klášterního kostela se skořepinovými věžemi

F. M. Černého z let 1964–1968 vznikl areál tří objektů, druhá neuskutečněná část

výstavby dalších dvou pavilonů měla dosahovat až ke Karlovu náměstí. Tzv. Pragerovy

kostky sloužily jako zázemí projektovému ústavu včetně ateliéru vedeného autorem

staveb, Karlem Pragerem.

Realizované budovy A, B, C jsou propojené přízemním objektem, patra jsou zavěšená

z nosníku na železobetonovém vnitřním jádru, vysazená do stran. Konstrukce

nadzemní části je ocelová, podzemní železobetonová. Obvodový plášť je tvořen

Hlavní vchod do areálu s plastickou

železobetonovou stěnou od Miloslava

Chlupáče.

Atrium s kameninovými plastikami Heleny

Trubáčkové-Zenklové.

Objekty B a C před dokončením (převzato z Výstavba

administrativních budov Emauzy. Praha 1975).

Podnož s obíhajícím reliéfem Miloslava Hájka.

lehkou závěsovou stěnou s pravidelným rastrem oken a plných panelů černé barvy.

Plášť prošel rekonstrukcí podle projektu ateliéru architekta Pragera z roku 1988.

Mezi budovami je v přízemním objektu vnitřní obdélné atrium s výtvarnými díly

z kameniny (plastiky od Heleny Trubáčkové-Zenklové) a zahradní úpravou. Od ulice

Vyšehradské dělí areál monumentální plastická železobetonová stěna s prostupy,

provedená podle návrhu Miloslava Chlupáče. Obdobná plasticita se objevuje na díle

Miloslava Hájka – betonovém reliéfu, obíhajícím v úrovni kordonové římsy fasády

podnože budov. V interiérech jsou dochována původní schodiště s mramorovými

stupni a kameninovým obkladem stěn.

Novostavby, v daném kontextu kontrastní, byly měřítkem i hmotově úspěšně

vyřešeny, v městském panoramatu se neprojevují rušivě. Dva objekty nyní užívá

Institut plánování a rozvoje MHMP, objekt A Magistrát hl. m. Prahy.

AS, HK

80 81

1/13

Bytový dům Stavebního

bytového družstva

zaměstnanců Průmstav /

dům Hadovka

Evropská 2064/72, 2063/74, 2062/76, 2061/78 a 2060/80, Praha 6 – Dejvice

Josef Polák, Vojtěch Šalda, Petr Dimitrov, Josef Šnejdar

projekt 1965–1966 / realizace 1967–1970 / částečné zateplení 2019

Ačkoliv původní idea byla postavit na exponovaném pozemku při významné městské

třídě, tehdy ještě s historickou obytnou zástavbou, typizovaný panelový dům,

nakonec zde na podnět ÚHA HMP vznikl bytový dům, který se svým architektonickým

výrazem zařadil mezi cenné příklady atypické experimentální výstavby 60. let.

Pětipodlažní dům na půdorysu 106 x 12 m sestává z pěti schodišťových sekcí s 68

byty (navrhováno bylo 75 bytů). Vznikl dle návrhu Josefa Poláka a Vojtěcha Šaldy

v letech 1965–1966. Oba významní architekti se dlouhodobě zabývali otázkou experimentálního

bydlení a realizovali další atypické stavby, například sídliště Invalidovna

s hotelovým domem.

Celkový pohled od ulice Evropské.

Plastický motiv zazubení lodžií

z pohledového betonu. Původní záměr

byl obložit parapety bílou skleněnou

mozaikou.

Čelní fasáda.

Půdorys jedné bytové sekce,

celého bloku a situace (převzato

z Architektura ČSR, 1971).

Prováděcí projekt „Hadovky“ připravil v prosinci 1966 Průmstav, n. p. pod vedením

Petra Dimitrova. Přestože je dům atypický, plošný a objemový standard bytů

byl v souladu s typovými podklady. Podnož domu je opticky oddělena od horních

podlaží kontrastním kabřincovým obkladem. Plastický motiv zazubení s vystupujícími

lodžiemi z pohledového betonu dodával objektu výraz soudobého obytného

domu, který se v celé rozvinuté frontě významně uplatnil v interiéru města, zajímavým

momentem je také zkosení západní fasády. Parapety lodžií měly být původně

obloženy bílou skleněnou mozaikou, nakonec ale stavbyvedoucí Josef Šnejdar zůstal

u pohledového betonu, natřeného bílou barvou. Nosnou konstrukci tvoří příčný

zděný systém o střídavém rozponu (5, 4 a 6,6 m) a monolitické stropy.

Estetikou se dům hlásí k prostorové a materiálové expresivitě nového brutalismu,

zároveň reprezentuje kvalitní dobovou svépomocnou výstavbu. Stavba prošla

nedávnou citlivou renovací, která i přes částečné zateplení obvodového pláště ctí

původní architektonickou vizi. Jemný mozaikový obklad lodžií zůstal původní, do

budoucna lze předpokládat také zateplení severní fasády a nové nátěry lodžií.

LP, NB

82 83

1/14

Pražské metro

Jaroslav Otruba, Evžen Kyllar a další; výtvarná spolupráce Jiří Rathouský,

Rostislav Vaněk, Petr Tučný a další

realizace od roku 1966 dodnes

S prvním nápadem na vybudování metra přišel pravděpodobně Ladislav Rott, syn

slavného obchodníka s železářským zbožím V. J. Rotta. Roku 1898 navrhl v dopise

městské radě, aby využila stavebního ruchu při pražské asanaci a výstavbě kanalizace

ke zbudování zčásti podzemní dráhy z Karlína do Podolí. Bez úspěchu. Brzy

poté následovalo hned několik studií podzemní tramvaje, první podrobnější projekt

však vytvořili až prof. Vladimír List a Ing. Bohumil Belada roku 1926. V jejich představě

měla podzemní dráha ve středu města nahradit tramvaje. Navrhovali čtveřici

tras poprvé označených A, B, C, D. Je zajímavé, že již tehdy první tři trasy zhruba

odpovídaly současnému konceptu. Přestože radní o výstavbě dlouze jednali, k jejímu

zahájení nedošlo. Prof. Lista a Ing. Beladu připomíná deska ve vestibulu stanice

Muzeum. V té době měla metro už více než desítka evropských měst a Elektrické

podniky hlavního města Prahy zareagovaly v roce 1930 na rychle se měnící dopravní

standardy a vypsaly soutěž na vyřešení všeobecného dopravního programu pro

Velkou Prahu. Projektováním podzemní dráhy pověřily také vlastní kancelář, ale

hospodářská krize další postup výrazně zpomalila.

Stanice Želivského, Eva Břusková,

1980. Jednu z nejzachovalejších

stanic na trase A doposud osvětlují

vestavěné panely.

Jiří Rathouský, orientační systém

metra, 1973.

Stanice Dejvická (Leninova), Josef

Kales, 1978. Obklad kolejiště

proveden z barevně glazovaných

desek Hurdis (keramických stropních

tvarovek).

Stanice Vyšehrad (Gottwaldova),

Stanislav Hubička, 1974. Předprostor

nejpozoruhodnější stanice nejstaršího

úseku metra. Opěrnou stěnu

pankráckého předmostí sochařsky

pojednal Stanislav Kolíbal.

Stanice Malostranská, Zdeněk Drobný,

1978. Nezaměnitelné do zelena

eloxované hliníkové puklice.

Stanice Můstek, Jarmil Srpa, Robin

Hanus, Zdeněk Volman (vestibul),

1978. Ve vestibulu je prezentován

můstek přes příkop kolem Starého

Města ze 13. století a zbytky studny.

Velký nárůst zaměstnanosti v padesátých letech kladl ještě vyšší nároky na

dopravu a situace se rychle zhoršovala. Nepřetržité řetězy tramvají v centru města

jasně vypovídaly o nutnosti radikálního řešení. Nejprve na základě vládního usnesení

z roku 1962 začala v roce 1966 výstavba podpovrchové tramvaje v úseku Hlavní

nádraží – Nuselský most. Podle doporučení sovětské expertízy z roku 1967, která

vyhodnotila přepravní kapacitu tramvají jako nedostatečnou, rozhodla vláda ČSSR

o výstavbě metra.

K účelu projektování metra byl roku 1966 založen Státní ústav dopravního

projektování (SÚDOP), jehož část se roku 1971 proměnila v Metroprojekt. V pozici

hlavního architekta metra působil Jaroslav Otruba, později ho nahradil Evžen Kyllar.

Vedoucím inženýrem byl až do roku 1990 Miroslav Kupka. Každá stanice měla svého

vlastního architekta, často i z různých projektových ústavů. Samotnou výstavbu

metra zajišťoval zpočátku národní podnik Vodní stavby, roku 1971 vznikl vyčleněním

jeho části Metrostav. Technologie budování tunelů ovlivnila i výslednou podobu nástupišť.

Většina stanic trasy A a B je ražená, trojlodní s kulatým profilem, trasa C byla

hloubena z povrchu, a je proto charakteristická halovými nástupišti.

První úsek trasy C Kačerov – Florenc (Sokolovská) zahájil provoz roku 1974.

Následovala výstavba prvního úseku trasy A Dejvická (Leninova) – Náměstí Míru

do roku 1978. Již v roce 1980 získaly obě trasy druhý úsek, C: Kačerov – Háje, A:

Náměstí Míru – Želivského.

84 85

V roce 1985 následovaly úsek III. C: Florenc – Nádraží Holešovice a také první

úsek trasy B: Florenc – Smíchovské nádraží. Do roku 1988 se stihly ještě úseky III.

A: Želivského – Strašnická a III. B: Smíchovské nádraží – Nové Butovice. Výstavba

pokračovala po roce 1989 úsekem V. B: Nové Butovice – Zličín. Roku 1998 jsme se

mohli svézt metrem až na Černý Most, přičemž stanice Hloubětín a Kolbenova se

dokončovaly za provozu. Prodloužení trasy C do stanice Ládví se uskutečnilo roku

2004 a o čtyři roky později až do Letňan. Posledního prodloužení, roku 2015, se

dočkala linka A z Dejvické do Motola.

Již v přípravných fázích se projektanti řídili zásadou, že se metro nemá stát jen

utilitární dopravní stavbou, ale že jeho společenskému a kulturnímu významu má

odpovídat i úroveň architektury a výtvarného řešení. Nesnažili se však ani vytvořit

palácové prostory podobné moskevskému metru 40. a 50. let. Každá trasa měla mít

svůj specifický charakter. Na výtvarných dílech, která našla uplatnění ve vestibulech

a exteriérech, se často podíleli špičkoví umělci. Naproti tomu nástupištím dominoval

materiál obložení, který vytvářel nezaměnitelný charakter jednotlivých linek.

Výtvarné i architektonické řešení v řadě případů souviselo s prostředím, do něhož

vstupovalo. Moderní stanice, které respektovaly svůj kontext, tak mnohdy osobitě

přispěly k dotvoření identity místa a pozitivně ovlivnily atmosféru lokality.

Trasu A pokrývají plechové puklice v duchu op-artu eloxované do různých

odstínů podle jednotlivých stanic, jejichž barevnou koncepci sjednotil bronzový

pás. Navrhl je Jaroslav Otruba ve spolupráci s Jiřím Rathouským, grafikem, který

je rovněž autorem návrhu prvního orientačního systému metra. Za větší pozornost

stojí například stanice Malostranská, kde se architektu Zdeňku Drobnému podařilo

Stanice I. P. Pavlova, Otakar Maděra,

1974. Stěny kolejiště pokryté luxusním

jugoslávským bílým mramorem

Sivcem rytmizují tmavé pruhy

mramoru zbuzanského.

Stanice I. P. Pavlova, Otakar Maděra,

1974. Podlahu vestibulu kryje

kombinace kozárovické a liberecké

žuly, stěny potom slivenecký mramor

či mramor Krute z Černé Hory.

Stanice Flora, Miroslava Derynková,

1980. Vestibul stanice obložený

jugoslávským mramorem Kanfanar

zdobí květinové motivy na

keramických reliéfech Petra Svobody.

Stanice Flora, Miroslava Derynková,

1980. Původní eskalátory sovětské

výroby Kotljakov Leningrad jezdící

rychlostí 0,9 m/s, většina moderních

jezdí z bezpečnostních důvodů

rychlostí 0,65 m/s. Stěny tunelu

kryje jugoslávský mramor Maljat

a hliníkové desky v barvě bordó.

Stanice Muzeum, Jan Špičák, 1974.

Vestibul společný pro linku A a C je

pojat v duchu trasy C. Černý lipovský

mramor v kombinaci s mramorem

Koelga je osazen na stěnách. Podlahu

kryje hudčická žula a strop stále

původní lamelový podhled Feal.

Stanice Muzeum C, Jan Špičák, 1974.

Stěny halového nástupiště pokrývá

kombinace tmavého žíhaného

lipovského (slezského) mramoru

a světlého mramoru Koelga ze

Sovětského svazu.

Stanice Můstek B, Jarmil Srpa, 1985.

Keramický reliéf „Společensko kulturní

význam centra Prahy“ Lubomíra

Šilara ve vestibulu.

Stanice Můstek A, Jarmil Srpa, Robin

Hanus, 1978. Jediné nástupiště

na trase A se sloupy, s použitím

jugoslávského vápence. Obklad

v kombinaci se zlatavými odstíny

hliníkových puklic.

moderním a kultivovaným způsobem zakomponovat vstup ze zahrady Valdštejnské

jízdárny, jejíž úpravu navrhl Otakar Kuča.

Charakter trasy B vytvářejí skleněné, respektive keramické obklady různého

formátu i odstínu. Zde se vymyká stanice Anděl (Moskevská), na jejímž návrhu i provedení

se podíleli architekti ze Sovětského svazu.

Ve stanicích linky C převládá kámen, většinou kombinace tmavého a světlého

mramoru. Architektonicky výjimečná je nadzemní stanice Vyšehrad (Gottwaldova)

důmyslně umístěná mezi úbočí svahu a Nuselský most.

Porevoluční dostavby postupně ztrácí původní materiálovou i architektonickou

úroveň a nerespektují původní jednotící koncept jednotlivých tras. Zatímco

řada stanic dostavby na konci století ještě dosahuje solidní architektonické úrovně,

jako například vertikálně řešená povrchová Rajská zahrada navržená Partikem

Kotasem v duchu high-tech či minimalistický vestibul Kolbenovy od ateliéru d u m,

poslední dostavby trasy A nám ukazují, jak se lze vzdálit od původní architektonické

úrovně.

MK

Příčný řez stanicí Vyšehrad.

86 87

1/15

Bytové domy s občanskou

vybaveností pro

zaměstnance Fakulty

stavební ČVUT v Praze /

domy Na Santince

Na Kocínce 2139/5, 1740/8, Na Kvintusce 2552/2, Na Šťáhlavce 1741/1a,

náměstí Na Santince 2440/5, Praha 6 – Dejvice

Arnošt Navrátil, Jiří Turek, Jaroslav Paroubek, Zdeněk Kutnar, František Havlík,

Miloš Zachystal (1. etapa), Jindřich Krise, Jan Mužík, Lev Lauermann, Václav

Čekan, Vladimír Skokan, Věra Nováčková a další (2. a 3. etapa)

projekt 1967–1975 / realizace 1969–1978 / nástavby 1997–1999, 2015–2019

Soubor vznikl v několika etapách na parcelách ČVUT v Praze nedaleko vlastního

kampusu. Na projektu se podílela celá řada odborníků fakulty stavební, kteří si posléze

své nové bydlení stavěli převážně sami v rámci „akce Z“. Ze 4 věžových domů

(cca 18 x 18 m) v modernisticky pojaté koncepci (Navrátil, Turek, 1967; Krise, Mužík,

1970–1971) se realizovaly pouze tři: v 1. etapě (1968–1971) dva domy o 10 a 11

Celkový pohled na soubor bytových

domů.

Dobový pohled na dům čp. 1741

od náměstí Na Santince (převzato



1979).

Objemová zastavovací studie,

perspektivní průhled ulicí Zengrovou,

1971, Jindřich Krise, Jan Mužík (archiv

Jana Mužíka).

List z výkresové dokumentace domu

čp. 2139, pohled jihovýchodní, 1972

(archiv Jana Mužíka).

NP s 31, resp. 39 byty, ve 2. etapě (1972–1975), do které se zapojili i zaměstnanci

strojní a elektrotechnické fakulty, další dům o 11 NP s 38 byty, čtvrtý dům se nezrealizoval.

Ve 2. etapě byla doplněna chybějící občanská vybavenost – nízkopodlažní

nákupní středisko se samoobsluhou, jídelnou a restaurací, ve třetí etapě doplněné

o dva objekty hromadných garáží. Na první dva domy s centrálním schodištěm s výtahem

a převážně čtyřmi byty na podlaží byl uplatněn progresivní montovaný skelet

(6 x 6 m) s vykonzolovanými průvlaky, což umožnilo individuální řešení dispozic.

Obvodový plášť je třívrstvý, fasády zdobí pohledové režné lícovky a velkoryse pojaté

lodžie. Obdobně koncipovaný mladší dům o půdorysu cca 20 x 20 m se liší

konstrukčním řešením. Jedná se zde o zděnou stavbu se železobetonovými stropy

z prefabrikovaných panelů. Celý soubor vyniká nadstandardní architekturou a vysokou

kvalitou provedení, což se vymyká tehdejším běžným obytným domům, a je

považován za „jeden z největších úspěchů socialistického bydlení“. 1 Novodobé nástavby

– zvýšení o 2. podlaží, a rodinný dům na střeše objektu služeb, který také

změnil funkci, částečně narušily kompozici rytmického střídání vysokých a nízkých

objemů. V posledních letech došlo také k částečné výměně výplní otvorů či nahrazení

původních venkovních dlažeb. Novodobé je rovněž zasklení lodžií, konzultované

architektem J. Mužíkem (stavební povolení 1994).

NB

1 VORLÍK, Petr. Český mrakodrap. Praha 2015, s. 169.

88 89

1/16

Hotel Intercontinental

náměstí Curieových 43/5, Praha 1 – Staré Město

Karel Filsak a kolektiv; výtvarná spolupráce František Ronovský, Miloslav Hejný,

Hugo Demartini, René Roubíček, Josef Klimeš, Stanislav Libenský, Jaroslava

Brychtová ad.

projekt 1966 / realizace 1968–1974 / stavební úpravy interiérů od 90. let

20. století

Pohled od Čechova mostu, v popředí

přístavba bazénu z 90. let 20. století.

Objekt byl vybudován podle projektu kolektivu autorů Karla Filsaka a jeho spolupracovníků

Karla Bubeníčka, Jiřího Loudy a Jaroslava Švece (Ateliér Epsilon SPA)

z prostředků americké společnosti Tower International ING. Českým investorem se

stala Československá dopravní kancelář, známá pod zkratkou ČEDOK. Výslednému

umístění mezinárodního hotelu předcházela soutěž prověřující i jiné atraktivní pražské

lokality.

Devítipodlažní železobetonová monolitická stavba s fasádami kombinujícími

režný beton, keramické tvarovky, kov a sklo byla navržena jako solitérní budova s nástupním

prostorem na jižní straně. Většina vnitřních prostor, moderně řešených, je

dílem Ateliéru Beta Jana Šrámka, např. hotelová hala, koktejl bar, snack bar, Lovecké

salonky, kongresový sál, pokoje, administrativní zázemí. Část společenských prostor

vytvořila dvojice z tria tzv. „bruselských“ architektů František Cubr a Zdeněk Pokorný,

konkrétně interiéry tří významných prostor – restaurace v přízemí (tzv. Cechovní

Původní malovaná vitráž od Josefa

Jíry.

Restaurace v přízemí (Cechovní síň).

Detail původního lustru od Reného

Roubíčka v kongresovém sále.

síň), vinárny v suterénu (tzv. Mázhaus) a nočního klubu v 8. patře. Pozoruhodné

interiéry reagující na atmosféru staré Prahy doplňovaly starožitné předměty a nábytek

i četná umělecká díla soudobých autorů, například Františka Ronovského,

Miloslava Hejného, Hugo Demartiniho, Reného Roubíčka, Josefa Klimeše, Stanislava

Libenského a Jaroslavy Brychtové. Současné interiéry zachovávají původní artefakty

pouze částečně.

Exteriér je dochován v původní podobě a objekt nenásilně doplňuje panoráma

pravého břehu Vltavy.

AS

90 91

1/17

Areál Československé

televize na Kavčích Horách

Na Hřebenech II 1133/I2, Praha 4 – Podolí

Výšková budova vysílací techniky

Jiří Holý

studie 1960 / projekt 1961–1962 / realizace 1961–1971

Budova Televizních novin

František Šmolík; výtvarná spolupráce František Ronovský, Vladimír Kopecký,

Jan Hladík, Karel Souček, Břetislav Benda, Jiří Novák

projekt / realizace 1975–1979 / dostavby 1984, 1987, 1997

Kavčí Hory, situované nad bývalým lomem v Podolí, jsou dnes synonymem pro areál

České televize. Hlavní výšková dominanta, s konstrukcí odolnou seizmickým otřesům,

byla postavena v letech 1961–1971 podle projektu Jiřího Holého a kolektivu ze

Spojprojektu. Elegantní budovu, štíhlou desku se zkosenými nárožími, završuje zvlněná

laminátová manžeta opláštění technického podlaží, prostupná elektromagnetickému

záření. V letech 1975–1979 byla na severozápadní straně doplněna o budovu

Televizních novin, jejímž autorem je František Šmolík. Dispozice s vnitřními dvory

Celkový pohled na areál

Československé televize od

severozápadu, z horizontální podnože

budovy Televizních novin vyrůstá

výšková budova vysílací techniky.

Logo, symbol ČT, umístěný při hlavním

vstupu na pilíři, vytvořil Jiří Novák.

Budova zpravodajství, celkový pohled,

1984.

Interiér foyer budovy Televizních

novin.

osciluje mezi jednoblokovým a pavilonovým uspořádáním. Propojení jednotlivých

pracovišť zajišťuje mezi studii centrálně umístěný výškový objekt vysílací techniky.

Silueta těžiště celého monobloku, jímž je blok studií a objekt techniky, vypovídá

o době vzniku architektonické koncepce. Studia byla tehdy živým vysíláním propojena

s vysílacími (odbavovacími) pracovišti televizní techniky. Provozní vztahy se

projevily v architektonickém uspořádání celého souboru.

V exteriérech se uplatňují lehké prosklené stěny, plastické glazované keramické

obklady a režné keramické obklady. Celek doplňuje řada uměleckých děl, například

od Františka Ronovského, Vladimíra Kopeckého, Jana Hladíka, Karla Součka,

Břetislava Bendy. Logo, symbol ČT, umístěné při vstupu na pilíři, vytvořil Jiří Novák,

stejně jako plastiku v atriu objektu Televizních novin.

V roce 1984 byl areál doplněn čtvercovým prstencem budovy zpravodajství,

a v roce 1997 budovou zvanou Rohlík od Václava Aulického.

HK

92 93

Schodiště s V nosníky typickými pro

bruselský styl.

1/18

Východní tribuna

Strahovského stadionu

Vaníčkova 100/6, Praha 6 – Břevnov

Zdeněk Kuna, Zdeněk Stupka, Olivier Honke Houfek

projekt / realizace 1969–1972 / stavební úpravy 2002

součást kulturní památky, rejstříkové číslo ÚSKP 100097 Masarykův stadion

Tribuna ve východní části stadionu

v pohledu z ulice Vaníčkovy.

Původní pohled z prostoru stadionu,

tribuna završená proskleným

hranolem kryté části (převzato



1979).

Model dostavby východní tribuny

(převzato z Obrana architektury

48‘68. Praha 1968).

Historie sportovního areálu na Strahově se začala psát roku 1932, kdy byla postavena

západní tribuna dle návrhu Aloise Dryáka, původně pod názvem Masarykův

stadion. Zdejší konání všesokolských sletů bylo po roce 1955 nahrazeno ideologicky

zaměřenými spartakiádami. V roce 1960 došlo k podstatné úpravě okolí a k výstavbě

objektů šaten (dnes studentských kolejí). Kapacitu stadionu navýšila výstavba

východní tribuny, která příkladným způsobem dotvořila celek a doplnila ho soudobou

architekturou reagující na tzv. mezinárodní styl. Autorská trojice Kuna, Stupka

a Honke Houfek, známá především projekty významných administrativních budov

z 60. a 70. let, směrem do ulice narušila pravidelný rytmus sloupových vertikál dvojicí

horizontálních hmot. Ty jsou celoprosklené, a kontrastují tak s hrubými železobetonovými

sloupy. Výrazným prvkem směrem do sportovní plochy je celoprosklený

hranol, který levituje nad sedačkami a je vynesený přiznanými železobetonovými

T-rámy. Dojem lehkosti podtrhuje vykonzolovaná tenká střešní deska. Pod tribunou

je občanská a sportovní vybavenost – tělocvičny a bazén. Stadion sloužil pravidelně

spartakiádám až do roku 1985. Poté se na něm příležitostně konaly např. hudební

koncerty. Velkým zásahem do fungování byla vestavba tréninkového fotbalového

centra do prostoru hrací plochy v roce 2002. Dnes tribuny stadionu, jež se desítky

let nevyužívají a neudržují, chátrají a jsou v havarijním stavu. Řešení této situace je

kvůli složitým majetkoprávním vztahům zatím nejasné.

JM

94 95

1/19

Dům bytové kultury

Budějovická 1667/64, Praha 4 – Krč

Věra Machoninová; výtvarná spolupráce Slavoj Nejdl


Pohled od severu.

Betonová stěna komunikační haly s reliéfem

od Slavoje Nejdla.

Zvlněný podhled eskalátorové haly.

Podzemní garáže.

Obchodní dům zajišťující centralizovaný prodej nábytku a bytového vybavení byl

postaven podle projektu Věry Machoninové (Ateliér Alfa SPA, PÚ VHMP), která navrhla

i výrazné interiéry. Umístění obchodního domu bylo součástí generelu Budějovického

náměstí (studie 1969) vypracovaného Věrou Machoninovou v souvislosti

s umístěním stanice metra.

Konstrukci tvoří monolitický skelet se ztužujícím jádrem a zavěšeným obvodovým

pláštěm z Atmofixu (patinovaných, další korozi odolných ocelových plechů).

Interiéru dominuje hala s eskalátory, do níž se otvírají obchodní plochy, vůči

sobě posunuté o půl patra. Charakteristickou byla pro interiér červená barva (mořená

překližka zvlněného podhledu schodišťové haly, boky eskalátorů, madla, nábytek),

zelená barva a pohledový beton stěn komunikační haly s reliéfem od Slavoje

Nejdla. Atypický nábytek sestával z čalouněných židlí a křesel z ohýbaného bukového

masivu, opět v kombinaci červené a tmavě zelené, dále z čalouněných křesel

z tmavozelené koženky v kruhových nebo podélných sestavách. Do současnosti se

dochovalo uspořádání schodišťové haly, její zvlněný podhled a reliéfní pohledové

betonové stěny.

První úpravy proběhly po roce 1990 (IKEA). Při rozsáhlé rekonstrukci po roce

2005 došlo k výměně eskalátorů, osazení nových výtahů, rozšíření prodejních ploch

v parteru, k rozsáhlým dispozičním úpravám a vestavbám příček, jejichž důsledkem

je znepřehlednění interiéru. Celkově se jedná o unikátní projekt obchodního domu

z hlediska provozního i typologického.

AS

96 97

1/20

Rodinný dům Věry Chytilové

Pod Havránkou 619/22, Praha 7 – Troja

Emil Přikryl

realizace 1974–1975

Objekt rodinné dvougenerační vily režisérky Věry Chytilové navrhl vítěz soukromé

soutěže oslovených renomovaných architektů činných v průkopnických 60. letech,

Emil Přikryl z libereckého SIALu. Dům využívá svažitého terénu ke kaskádovitě sestupující

kompozici a vytvoření pozoruhodné skladby velkorysých vnitřních prostor

různých výšek. Geometrické pojetí exteriéru využívající kromě pravoúhlých hmot

diagonály v podobě šikminy části střechy a arkýřových oken je nadčasové, vychází

z mezinárodního stylu. Dům částečně skryt v zeleni skýtá výhledy na město, umocněné

velkými okny včetně vysazených arkýřových oken. Konstrukce je cihelná.

Interiéru dominuje velký obývací prostor s krbem, řešený v různých výškových

úrovních a s různými výškami stropu, do zahrady otevřený arkýřovým oknem. V zadní

části domu se nacházejí soukromé pokoje, včetně garsoniér prarodičů. Součástí

interiéru byl také fotoateliér.

AS

Pohled ze zahrady.

Detail severní fasády.

Arkýřové okno v západním průčelí.

Jižní průčelí.

Boční pohled (archiv SIAL).

98 99

1/21

Obchodní dům Máj

Národní 63/26, Praha 1 – Staré Město

John Eisler, Miroslav Masák, Martin Rajniš; výtvarná spolupráce Jiří Seifert

realizace 1970–1974 / stavební úpravy 1999, 2014

kulturní památka, rejstříkové číslo ÚSKP 102116

Celkový pohled na severozápadní

nároží z Národní třídy.

Obchodní dům Máj / Tesco vznikl na rohové parcele, kde do roku 1939 stál novogotický

Šporkův palác a po jeho demolici zde byl dřevěný provizorní pavilon.

Novostavba byla vystavěna podle projektu architektů libereckého Ateliéru 2 Stavoprojektu

Liberec a navázala na architekturu meziválečného funkcionalismu s prvky

brutalistní architektury. Interiéry předznamenávají pojetí stylu high-tech. Šestipodlažní

nárožní stavba je řešena ve tvaru L, do Spálené ulice se stupňovitě sníženou

částí schodišťové (eskalátorové) haly. Fasádu do Národní třídy člení nad otevřeným

přízemím obklad a pás ležatě obdélných oken, nad nimi vysoký nečleněný pás fasády

s obkladem bez oken. Nad horními patry s horizontálními pásovými okny pokračuje

polygonálně zalomená ustupující zasklená plocha. Fasáda do Spálené je z obdélníkových

panelů z pohledového šikmo drážkovaného betonu. Vpravo navazuje

prosklená fasáda eskalátorové haly, stupňovitě klesající ke starší historické zástavbě

Spálené ulice, která byla zbořena se stavbou stanice metra Národní. Pohled na fasádu

s eskalátorovou halou byl znovu zakryt přiléhající novostavbou obchodního

centra Quadrio v roce 2014. Zadní fasáda do Vladislavovy ulice se projevovala výraz-

Eskalátorová hala při jižní fasádě.

Skica perspektivního pohledu (archiv

Miroslava Masáka).

Eskalátorová hala při jižní fasádě, detail.

Stěna po straně eskalátorů byla původně

prosklená.

Detail části fasády s okny, západní fasáda

do Spálené ulice.

nou prosklenou eskalátorovou halou, s vpravo navazující vysokou nečleněnou hranolovou

věží z pohledového betonu obsahující nákladní výtahy do pater. V interiéru

původně celoprosklené eskalátorové haly se uplatňovala architektonicky úsporná

dispozice i kultivované technicistní prvky eskalátorů a podest při vstupu do jednotlivých

pater obchodního domu. Prodejní prostory byly řešeny funkčně s pohledovou

integrací technických prvků stavby a s ohledem na operativní možnosti úprav a řešení

prodejních ploch.

HK

100 101

1/22

Obchodní dům Prior / Kotva

náměstí Republiky 656/8, Praha 1 – Staré Město

Věra Machoninová, Vladimír Machonin

projekt 1969 / realizace 1975


Hlavní fasáda obchodního domu,

která se obrací do náměstí Republiky,

je jediná maximálně prosklená. Před

ní je vstup do podzemních prostor,

krytý laminátovým přístřeškem.

Detail napojení oblé betonové schodišťové věže

s rovnou kovovou stěnou prodejních prostor.

Detail nosného sloupu vysunutého v přízemí na

promenádní terasu.

Skladebná jednotka půdorysu byla použita pro

vytvoření znaku obchodního domu.

Náměstí Republiky je prostor, zformovaný až při spojování Starého a Nového Města

do jednoho organismu. Tak vznikla na počátku 20. století Králodvorská ulice a postupně

byla rozšířena dnešní Revoluční třída. Náměstí se mělo stát symbolickým

prostorem, charakterizujícím Prahu jako hlavní město. Na tento záměr se konala

řada soutěží, které však zůstaly bez výsledků. O obchodním domě na volné parcele

se uvažovalo již na sklonku 20. let, ale až v roce 1969 byla vypsána architektonická

soutěž, která sem situovala nový obchodní dům, první od roku 1938, kdy byla dokončena

Bílá labuť. Velká parcela je lemována domy mnoha historických stylů a různých

velikostí. Návrh Machoninových zvolenou strukturou dokázal nejlépe dané

místo využít, a přitom požadovanou velikost dostatečně potlačit. V základu návrhu

je struktura složená ze šestiúhelníků, které se plástvovitě skládají s minimalizací

prázdných míst. Stavba měla mít původně ocelovou konstrukci, podle požadavku

dodavatele, švédské firmy SIAB, však byl projekt přepracován na železobetonový

skelet. Obvodový plášť je jedním z prvních příkladů užití kovových prvků. Byť se původně

počítalo s prvky Korten, tedy z oceli předem řízeně zkorodované, pro realizaci

Detail fasády, napojení nejvyšších podlaží.

byl vybrán plášť eloxovaný. Jen minimálně byl prolomen okny, především na užších

koncích. Ke kovovému plášti byly přičleněny železobetonové tubusy únikových

schodišť s úzkými a vysokými, výraznými okny. Stavba je ukázkou vrcholně kvalitní

soudobé architektury citlivě se začleňující do historického jádra města.

RS

102 103

1/23

Nová odbavovací hala

Hlavního nádraží Praha

Wilsonova 300/8, Praha 1 – Nové Město

Josef Danda, Jan Bočan; interiéry Jan Šrámek, Alena Šrámková, Julie Trnková;

výtvarná spolupráce Stanislav Libenský, Helena Samohelová

projekt 1970 / realizace 1973–1979 / stavební úpravy 2006–2010

Realizaci nové odbavovací haly předcházela řada studií přestavby Hlavního nádraží,

na nichž po druhé světové válce pracoval mimo jiné Josef Danda. Roku 1950 se

uskutečnila soutěž na celkové řešení ústředního nádraží počítající už s podzemní

dráhou. Roku 1970 byla vypsána vyzvaná architektonická soutěž na řešení odbavovací

haly, v níž zvítězil návrh architektů Jana Šrámka, Jana Bočana a Aleny Šrámkové.

Pro rozšíření nádražních prostor bylo využito místo pod magistrálou a část parku.

V exteriéru se objekt projevuje zapuštěnou prosklenou čelní stěnou orientovanou

do parku, s mohutnými sloupy nesoucími obří ocelový nosník. Úroveň parku

s parkovištěm na střeše haly spojují schodiště v šesti prosklených kruhových věžích.

Věže navrhli Jan Bočan a Stanislav Libenský. Konstrukce haly je ocelová s nosníky

o rozponu 45,5 m, s ocelovou deskou nad stanicí metra a pod vozovkou parkingu,

ostatní konstrukce jsou železobetonové s nosným systémem 9 x 9 m.

Interiér haly o rozměru 120 x 50 m sestává ze dvou úrovní – dolní při parku,

s propojením do stanice metra, horní blíže k nástupištím, s propojením do histo-

Odbavovací hala, původní stav

(převzato z VEBR, J. Soudobá

architektura ČSSR. Praha 1980).

Prostor před vstupem do haly hlavního nádraží od

Vrchlického sadu (převzato z UHLÍŘ, Ludvík, MOHYLA,

Otakar. Praha. Praha 1985, s. 130).

Parkoviště na střeše odbavovací haly v úrovni

magistrály.

Exteriér odbavovací haly se schodištěm na střechu.

Návrh dostavby Hlavního nádraží,

generální projektant SÚDOP Praha,

tvůrčí kolektiv J. Bočan, J. Danda,

A. Šrámková, J. Šrámek, J. Trnková

(převzato z Architektura ČSR 1973,

č. 10).

rické budovy, včetně průhledu do secesní odjezdové haly. Objekt prošel v letech

2006–2010 obnovou, která se nejvíce dotkla právě interiéru haly navrženého Janem

Bočanem, Janem Šrámkem a Alenou Šrámkovou. Byl zásadně změněn původní dispoziční

koncept s pokladnami v čele haly. Žulová dlažba z úzkých pruhů střídajících

světlý a tmavý kámen navržená Alenou Šrámkovou zůstala, stejně tak technicistní

strop s odhalenou konstrukcí červených rour vzduchotechniky, černé ocelové nosné

konstrukce, svítidla tvořená trubicemi zářivek v kruhových otvorech, dvojice černých

sloupů a jednotlivé červené sloupy. Plastický keramický obklad stěn provedený

podle návrhu Heleny Samohelové je dochován pouze v prostoru stanoviště taxi pod

magistrálou.

AS

104 105

1/24

Urologická klinika

Apolinářská 549/20, Praha 2 – Nové Město

Vratislav Růžička, Eva Růžičková, Boris Rákosník; výtvarná spolupráce Stanislav

Libenský, Jaroslava Brychtová, František Jiroudek, Karel Souček, Arnošt Paderlík,

Josef Kilián, Oldřich Oplt


Místo stavby určoval fakt, že jižní část Nového Města historicky tvořila, a i nadále

měla tvořit, zdravotnické centrum Prahy. Autorství studie kliniky z roku 1970 patří

Evě Růžičkové a Vratislavu Růžičkovi. Na projektu poté pracoval architekt Růžička

ve spolupráci s Borisem Rákosníkem. Urologickou kliniku realizovala rumunská

společnost Arcom v letech 1973–1976. Architektonické ztvárnění bylo koncipováno

s ohledem na režim památkové rezervace, která byla v té době vyhlášena. Nová

budova nesměla ovlivňovat pražské panorama ani měřítko okolních historických

budov a materiál fasády měl soudobým způsobem navazovat na okolní historickou

architekturu.

Sochařsky tvarovaná architektura

Urologické kliniky představuje jeden

z mála autenticky dochovaných

příkladů pražského brutalismu.

Detail fasády.

Skleněná plastika „Rodina“ Stanislava Libenského

a Jaroslavy Brychtové.

Perspektiva, architektonická studie, 1970 (soukromý

archiv).

Hmotu kliniky tvoří výrazná patrová podnož a z ní se tyčící bohatě členěný

kvádr, oddělený technickým patrem. Okna a drobně vlnitý hliníkový obklad vytvářejí

horizontální pásy. Naproti tomu keramický obklad, pohledový beton a „žiletky“

jsou řešeny vertikálně. Poslední patro, ještě výrazněji členěné, ukončuje hmotovou

skladbu. Nepravidelně rozmístěné betonové plochy a kombinace materiálů vytvářejí

dramatickou kompozici. Je to architektův vytříbený sochařský přístup, který činí

toto dílo výjimečným. Ve vstupu stojí klenot budovy, rozměrná skleněná plastika

s tématem rodiny od Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové. Jedná se o jeden

z nejzachovalejších a nejkvalitnějších příkladů brutalismu v Praze.

MK

106 107

1/25

Sportovní hala USK Praha

Na Folimance 2490/2, Praha 2 – Vinohrady

Jiří Siegel; výtvarná spolupráce Zdeněk Němeček, Karel Pekárek, Kamil Lhoták,

Vladimír Preclík, Karel Bečvář, František Dvořák

projekt 1972 / realizace 1972–1976 / výměna obvodového pláště 2010

Exteriér objektu.

Plastika Vladimíra Preclíka ve vstupní hale.

Basketbalová hala s akustickým podhledem.

Vstupní hala.

Celkový pohled v kontextu okolní zástavby.

Hala v parku vybudovaném po dokončení Nuselského mostu v blízkosti hradeb

u Karlova, navržená včetně interiérů Jiřím Siegelem ze Sportprojektu, byla určena

pro basketbal, včetně zázemí klubu a ubytování sportovců. Pravidelný solitér na půdorysu

čtverce o straně 40 m má tvar komolého jehlanu, konstrukci tvoří ocelové

rámy. V exteriéru se kromě skla uplatňuje černá břidlice, použitá i v interiéru. Vstupy

jsou symetricky umístěny v ose fasád. Před hlavním vstupem je socha „Basketbalisty“

od Zdeňka Němečka, rovněž v exteriéru emblém „Sovy“ od Karla Pekárka,

který byl též autorem orientačního systému.

Basketbalová hala o kapacitě 1200 diváků je přístupná dvojicí ocelových schodišť

ze vstupní haly. V interiéru je vše původní kromě sedadel tribuny a malých postranních

tribun – původní byly dřevěné vysunovací. V horní části tribuny je rovněž

původní radiokabina a kabiny pro komentátory. Dominantním prvkem je oranžový

akustický podhled, výrazný na černé nosné konstrukci. V prostoru pod tribunou se

nachází menší hala, dnes pro judo. Ochoz kolem stěn haly, původně určený pro di-

váky, je dnes předělen mříží a je zde umístěna posilovna. Ve vstupní hale je několik

výtvarných děl: obraz od Kamila Lhotáka, dřevěný koš s míči od Vladimíra Preclíka,

skleněné velkoformátové dílo Běžci ve fázovém pohybu od Karla Bečváře. Ve vstupní

hale ubytovací části je na stěně původní reliéf tvořený keramickým glazovaným

obkladem od malíře Františka Dvořáka. Obvodový plášť byl vyměněn po roce 2010.

AS

108 109

1/26

Budova PZO Centrotex

náměstí Hrdinů 1634/3, 1635/4, Praha 4 – Nusle

Václav Hilský, Otakar Jurenka; výtvarná spolupráce Stanislav Libenský,

Jaroslava Brychtová, Iva a Zbyněk Slavíčkovi, Hana Lendrová, Lydie Hladíková,

Děvana Mírová a Marie Rychlíková, Stanislav Hanzík

projekt 1972 / realizace 1972–1978 / stavební úpravy pláště 1996,

interiérů 1997–2004

Budovy někdejšího podniku zahraničního obchodu (PZO) Centrotex a Výzkumného

ústavu plánování a řízení národního hospodářství (VÚPŘ) vznikly podle návrhu

architektů z KPÚ. Hilského autorství se na podobě stavby výrazně podepsalo, expresivní

výraz exteriéru odlišuje objekt od dalších pražských sídel PZO, typických

jednoduchou elegancí lehkého obvodového pláště. Výstavbě předcházely demolice

domů. Stavba se stala dominantou náměstí, protipólem k budově soudu. Je přímo

napojená na tehdy budované metro (stanice Pražského povstání). Jako kontrapunkt

vznikl na nároží betonový výdech z metra navržený Václavem Hilským.

Řez vyšším objektem a podnoží

(převzato z Architektura ČSR 1974, č. 1).

Pohled z náměstí Hrdinů.

Detail vysunutého 1. patra.

Vstup do metra.

Socha Stanislava Hanzíka a výdech

z metra navržený Václavem Hilským.

Hlavní objekt má 18 podlaží, menší 7 (původní VÚPŘ). Součástí dvoupodlažní

podnože je atrium se vstupem do metra a prodejna, původně textilu. Konstrukce

obou budov je monolitická železobetonová, s vysunutým 1. patrem zavěšeným na

táhlech. Plášť tvoří hliníkové panely a okna se slunolamy, střešní nástavby kryjí expresivní

betonové koruny.

Centrotex se zabýval vývozem textilních výrobků. Pojetí exteriéru odráželo původní

vnitřní uspořádání. Ve vysunutém 1. patře vyššího objektu byly vzorkovny

a hovorny, v propojeném nižším objektu pak jídelna a víceúčelový sál (bylo možné

je propojit, například při módních přehlídkách). Výtvarná díla, z nichž zlomek

je uskladněn v objektu, představovaly mimo jiné lustry vstupní haly od Stanislava

Libenského, dále hlavně tapisérie a art protisy (od Ivy a Zbyňka Slavíčkových, Hany

Lendrové ad.), keramický reliéf tria Lydie Hladíková, Děvana Mírová, Marie Rychlíková.

V exteriéru je dochována socha „Barikáda květen 1945“ od Stanislava Hanzíka.

Jako sídlo Centrotexu fungovaly objekty do roku 2000. Interiér se, na rozdíl od

exteriéru, který je v podstatě intaktní, do současné doby dochoval minimálně.

AS

110 111

1/27

Dostavba Národního

divadla

Národní třída 1393/4, 1435/6, Ostrovní 225/1, 2058/2, Praha 1 – Nové Město

Pavel Kupka, Karel Prager; výtvarná spolupráce Stanislav Libenský,

Jaroslava Brychtová, Josef Malejovský, Stanislav Hanzík, Štefan Malatinec,

Pavel Hlava, František Vízner, František Jiroudek, Jiří Karmazín, Karel Lapka ad.

projekt 1973–1975, 1981–1982 / realizace 1977–1983

Komplex sestává z objektu Nové scény, sledujícího uliční čáru zástavby Národní třídy,

dále navazující restaurační budovy a provozní budovy s průchodem do Ostrovní

ulice. Charakteristická je pro dostavbu uvolněnost parteru s průchodem provozní

budovou, vytvoření rozlehlé piazzetty uvnitř komplexu a skleněné fasády na žulových

podnožích. Za restaurační budovou a Novou scénou se skrývá zahrada.

Realizaci předcházela řada návrhů a během 20. století proběhlo několik soutěží

s cílem využít prostranství pro novou divadelní scénu. V soutěži z roku 1964

získal prvenství tým Bohuslava Fuchse ze SÚRPMO, na který byla po architektově

smrti převedena autorská práva. Novou objemovou studii dostavby areálu Národního

divadla vytvořil tým Pavla Kupky. V roce 1980, kdy byly téměř dokončeny první

dvě budovy a ocelová mostní konstrukce společenské budovy, se projektantem dostavby

stal PÚ VHMP. Vstupem nového aktéra došlo k přehodnocení restauračního

Piazzetta v čele s restaurační

budovou, současný stav.

Detail proskleného akustického pláště

Nové scény.

Nová scéna, foyer s lustrem Pavla

Hlavy a původním nábytkem.

Nová scéna z Národní třídy, v pozadí

provozní budova.

Schodiště s lustrem Pavla Hlavy,

Nová scéna.

a společenského objektu. Ten byl nově určen pro malou divadelní scénu Národního

divadla, a to i vzhledem ke skutečnosti, že roku 1981 dostala Praha do svého užívání

Palác kultury a další víceúčelový společenský sál proto nepotřebovala. Z návrhů řešení

Nové scény vyšla vítězně studie Karla Pragera, navrhující do Národní třídy dvě

hmoty gradující směrem k historické budově a vytvořená ve spolupráci se sklářskými

výtvarníky Stanislavem Libenským a Jaroslavou Brychtovou, autory originálních

akustických tvarovek pro plášť budovy. Ostatní objekty dostavby byly provedeny

podle návrhu týmu vedeného Pavlem Kupkou, stejně jako piazzetta a zahrada.

Areál doplňuje řada uměleckých děl a artefaktů předních výtvarníků – Josefa

Malejovského, Stanislava Hanzíka, Štefana Malatince, Pavla Hlavy, Františka Víznera,

Františka Jiroudka, Jiřího Karmazína, Karla Lapky ad. Orientační systém navrhl

Rostislav Vaněk. Interiér Nové scény je dochován včetně dobového nábytku, provozní

budova prošla částečnými úpravami, interiér restaurační budovy je kompletně

zničen.

AS

112 113

1/28

Palác kultury

5. května 1640/64, Praha 4 – Nusle

Jaroslav Mayer, Vladimír Ustohal, Antonín Vaněk, Josef Karlík; výtvarná spolupráce

Jan Bauch, Cyril Bouda, Věra Drnková-Zářecká, Alois Fišárek, Květa Hamsíková,

Hana Lendrová, Josef Müller, František Rauš, Rudolf Riedlbauch, Ludmila Kaprasová,

Martin Sladký, Zora Smetanová, Karel Lapka, Eva Vajceová, František Burant,

Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, Ludvika Smrčková, František Vízner, Václav

Dolejš, Helena Samohelová, Marta Taberyová, Štefan Malatinec, Klára Patakiová ad.


Palác kultury, nazývaný lidově Pakul, byl postaven podle návrhu týmu Vojenského

projektového ústavu, vzešlého z třetího kola soutěže čtyř vyzvaných týmů. V době

dokončování Nuselského mostu bylo usnesením předsednictva vlády ČSSR z 16. 3.

1972 rozhodnuto vybudovat Na bitevní pláni kongresovou halu dvouúčelového charakteru

– konání sjezdů Komunistické strany Československa, dalších sjezdů a konferencí,

slavnostních shromáždění, sympozií, kulturních akcí, s doplňujícími provozy

společenskými a stravovacími. Po dokončení, 6. 4. 1981 zde proběhl XVI. sjezd KSČ.

Stavba má půdorys nepravidelného mnohoúhelníku protáhlého západovýchodním

směrem. Konstrukční řešení tvoří v podzemní části skelet ze železobetonových

hřibových desek s ocelovými sloupy v modulu 9 × 9 metrů. Založení je provedeno

na pilotech. Nadzemní část vynáší čistě ocelová konstrukce. Architektura

exteriéru odráží vnitřní provozní a dispoziční řešení.

Celkový pohled od severovýchodu.

Prezidentský salonek, 2. patro, lustr

od Vladimíra Procházky ve tvaru

polokoule je tvořen jednotlivými díly

v podobě skleněných „zkumavek“.

Původní kulatý stůl a křesla,

provedené Ústředím uměleckých

řemesel.

Točité schodiště reprezentační

vstupní haly s osvětlovacím tělesem

a plastikou „Slunce“, autoři Vladimír

Procházka, Petr a Pavel Pataki,

materiál sklo a kov.

Foyer před Sjezdovým sálem (dnes

Konferenčním), plastika „Strom

života“, autoři Stanislav Libenský

a Jaroslava Brychtová, materiál sklo,

kov.

V interiérech bylo v době vzniku uplatněno velké množství uměleckých a uměleckořemeslných

děl (autorů Jana Baucha, Cyrila Boudy, Věry Drnkové-Zářecké,

Aloise Fišárka, Květy Hamsíkové, Hany Lendrové, Josefa Müllera, Františka Rauše,

Rudolfa Riedlbaucha, Ludmily Kaprasové, Martina Sladkého, Zory Smetanové, Karla

Lapky, Evy Vajceové, Františka Buranta, Stanislava Libenského, Jaroslavy Brychtové,

Ludviky Smrčkové, Františka Víznera, Václava Dolejše, Heleny Samohelové, Marty

Taberyové, Štefana Malatince, Kláry Patakiové ad.). Samostatně stojící plastiky vytvořili

pro palác a jeho nejtěsnější okolí Jan Hána, Slavoj Nejdl, Miroslav Vystrčil

a Jiří Kryštůfek.

Od 90. let 20. století byly v objektu v souvislosti s pronajímáním některých

prostor komerčním subjektům realizovány četné drobné i větší dílčí úpravy. Autorem

mnoha z nich je jeden ze čtyř architektů původního řešení, Josef Karlík. V letech

1998–2000 proběhly rozsáhlá přestavba a přístavba. Palác kultury představuje

pompézní solitér ležící na exponovaném místě, s původním vybavením v interiérech

sálů a salonků a uměleckými díly po celém objektu.

HK

114 115

1/29

Administrativní budova

Teplotechna

Ječná 243/39a, Praha 2 – Nové Město

Věra Machoninová; výtvarná spolupráce Miloslav Chlupáč


Hlavní průčelí, Ječná ulice.

Reliéfně upravený parter podle

návrhu Miloslava Chlupáče.

Čelní pohled na fasádu s obkladem ze

smaltovaného plechu.

Půdorys přízemí (převzato

z Československý architekt 1986,

č. 26).

Původní sídlo generálního ředitelství podniku Teplotechna vzniklo v proluce po dílnách

a garážích, v návaznosti na sousední nárožní dům využívaný n. p. Teplotechna.

Objekt měl mít původně hlavní využití jako ubytovna (v přízemí prodejna lahůdek,

v patře administrativa, 2.–5. patro pokoje ubytovny, v 6. patře komfortnější pokoje).

Nakonec byl ale určen pro sídlo generálního ředitelství Teplotechny, s prodejnou

v přízemí a ubytovnou v 6. patře.

Objekt vyplňuje proluku v historické zástavbě a výškově i tvarově ji respektuje.

Fasádu má členěnou dvěma mohutnými oblými arkýři nesenými přiznanými železobetonovými

částečně vykonzolovanými stěnami. Tyto stěny jsou reliéfně pojednané

(návrh Miloslav Chlupáč). Uliční průčelí charakterizuje modrý obklad ze smaltovaného

atypicky tvarovaného plechu a zelené kovové rámy oken.

Dvorní průčelí je oproti tomu zcela fádní, ploché, omítané s pravidelným rastrem

oken.

Typická kancelářská podlaží tvoří střední jádro, které obíhá dvojice chodeb se

vstupy do kanceláří. Dvouramenné schodiště je situováno v levé části půdorysu při

uličním průčelí. V interiéru je v původní podobě dochováno pouze schodiště, které

je stejně jako rámy oken laděno do zelené barvy. Betonové stupně osazené do ocelových

schodnic mají povrch ze zeleného teraca, stejný je i povrch podest a dlažba

ve vstupní hale.

Zajímavý dům je působivý zdánlivě keramickou fasádou a čtveřicí sochařsky

pojednaných vzpěr, kterým ale lépe odpovídal stav před nátěrem jejich pohledového

betonu.

AS

116 117

Pohled ze schodiště k prosklenému nároží (převzato

z Architektura ČSR 1985, č. 7).

1/30

Administrativní budova ČKD

Na Můstku 338/9, Praha 1 – Staré Město

Alena a Jan Šrámkovi; výtvarná spolupráce Vladimír Kopecký, Rostislav Vaněk

projekt 1972–1976 / realizace 1976–1983 / renovace 2003


Dům z roku 1900 musel ustoupit při budování stanice Můstek trasy A v roce 1973.

Již v roce 1972 proběhla architektonická soutěž pro čtyři vyzvané kolektivy, bez

účasti Jana a Aleny Šrámkových. Přesto ve stejném roce, nespokojen s výsledky soutěže,

pověřil Útvar hlavního architekta novým projektem Jana Šrámka, který následně

přizval ke spolupráci svou ženu Alenu. Konstrukce budovy musela navazovat na

budovanou stanici. Ocelový skelet autoři využili pro doposud nevídanou kompozici

stavby. Pojetí fasád, které vznikalo na základě mnoha desítek skic a studií, postupně

dospělo k novátorskému řešení, které nečekaným způsobem konfrontuje prvky modernismu

s tradičními motivy. Kamenné fasády s okny, hodinami či římsou spojuje

prosklená konstruktivistická vertikála na nároží. Dnes již ikonická stavba je obecně

považována za jednu z prvních postmodernistických staveb v Československu, která

se navíc citlivě zapojuje do okolního kontextu. Budova je známá svou nápadnou,

avšak náhodnou podobností se siluetou tzv. “modré velryby“, tedy Pacific design

centre v Los Angeles.

Charakteristický pohled na dům ČKD

z Václavského náměstí. V nároží je

patrná skleněná plastika Vladimíra

Kopeckého.

Neobvyklý zadní pohled s patrnou střešní krajinou

(foto Jan Baláček, 2019).

Výkresy fasád (převzato z Architektura ČSR 1985, č. 7).

Velká část přízemí původně sloužila jako vstup do vestibulu metra, první patro

zaujímal grill bar, jehož okna vystupující do Václavského náměstí odkrývají stropní

konstrukci prvního patra. Kanceláře ředitelství ČKD se nacházely ve druhém až čtvrtém

patře. Na střeše bývala restaurace Modrá terasa. Ministerstvo kultury prohlásilo

již roku 1992 dům ČKD za kulturní památku, ten se tak dosud stal naší nejmladší

chráněnou stavbou v Praze (podle data vzniku).

Roku 2003 prošla budova celkovou rekonstrukcí pod dohledem Aleny Šrámkové.

Spodní část stavby zabral obchod, horní patra včetně terasy slouží kancelářím,

v exteriéru si však stavba zachovala svůj původní silný charakter.

MK

118 119

1/31

Budova PZO Koospol

Evropská 423/178, Praha 6 – Vokovice

Vladimír Fencl, Jan Nováček, Stanislav Franc; výtvarná spolupráce Pravoslav

a Jindřiška Radovi, Lubor Těhník

projekt 1974 / realizace 1975–1977 / stavební úpravy 1997–1999, 2006, 2010–2011

Pohled na areál se zahradní úpravou

z Evropské třídy.

Fasáda se slunolamy.

Fontána.

Spojovací lávka z Evropské třídy

a schodiště do zahrady.

Budova bývalého PZO Koospol autorů Fencla, Nováčka a France z KPÚ Praha vznikla

ve významné rozvojové oblasti, naproti VŠ stranické, mezi Evropskou třídou a areálem

koupaliště Džbán. Stavbu kompletně realizovala rakouská firma Beton und

Monieurbau AG z Innsbrucku.

Areál se skládá z budov společenské části a pravoúhle navazujících samostatných

hmot energobloku, výpočetního střediska a reprezentační prodejny Tuzex.

Hlavní objekt areálu tvoří horizontální hmota se společenskou a obslužnou funkcí

a vyzdvižené kubické těleso administrativního bloku. Do podnože byla umístěna jídelna

a kongresový sál / kino s jednacími salonky. Autoři originálním způsobem

vyřešili přístup do budovy: slavnostní entrée z Evropské třídy zajistila nad podestou

visutá lávka, vstupující do budovy v úrovni druhého podlaží.

Konstrukci budov tvoří železobetonový monolitický skelet. Fasádu člení průběžná

pásová okna z tónovaného skla, kontrastní plasticitu pak vnesly železobetonové

prefabrikáty. Betonové „truhlíky“ se stanovitě vyklápěnou čelní stěnou zároveň

posloužily na fasádě jako slunolamy.

Jádro hlavního objektu tvořila otevřená prosklená vstupní hala, do jejíhož středu

bylo vloženo atrium, oddělené skleněnou přepážkou. Parter atria vyplnila zahrada,

v několika úrovních pásových teras, zeleně, vodních ploch a pochozích povrchů.

Při pohledu z vnitřního ochozu vyšších pater vytvářely pásy rafinovanou geometrickou

kompozici, založenou na tvarovém principu hexagonu. Umělá krajina zahrady

byla doplněna keramickými plastikami na motivy přírodních prvků (strom, pták),

z nichž některé plnily funkci vodotrysků. Autory značně surrealistických plastik byli

manželé Pravoslav a Jindřiška Radovi. Interiéry vstupní haly s atriem ani dalších prostor

se nedochovaly.

AS

120 121

1/32

Dům rekreace ROH /

Orea Hotel Pyramida

Bělohorská 125/24, Praha 6 – Břevnov

Miloslav Cajthaml, Neda Cajthamlová

soutěž 1967–1969 / realizace 1979–1987

Bývalý Dům rekreace ROH, určený především pro významné mimopražské funkcionáře,

představuje typický příklad státem preferovaných zakázek. Reakcí na nedostatek

pražských hotelů, pociťovaný se vzrůstajícím cestovním ruchem, byly od

začátku 60. let četné studie a soutěže. Útvar hlavního architekta postupně vytipoval

pro jejich výstavbu vhodné lokality – pozemek v Břevnově se stal námětem veřejné

celostátní soutěže v roce 1967 (1. fáze – 1. cena neudělena; 2. cena V. a V. Machoninovi;

2. cena J. Louda, I. Skála; 3. cena N. a M. Cajthamlovi). V další fázi byl k výstavbě

vybrán návrh manželů Cajthamlových, který se navzdory působivé formě jevil

jako dobře realizovatelný a měl výborně zvládnuté typologické řešení. Plán vycházel

z rastru rovnostranných trojúhelníků s délkou strany 6 m (částečně přecházející

v rastr šestiúhelný), který se uplatnil při utváření podnože hotelu; tato struktura se

rozvíjela do tří mohutných křídel hotelu, tvořících v celku pyramidálně ustupující

komolý jehlan s vybíhajícími rameny. Tato ramena, řešená jako dispoziční dvojtrakt,

obsahovala hotelové pokoje o kapacitě 610 lůžek. V podnoži byla administrativa,

Pohled na vstupní partie hotelu.

Známý výtvarně fantaskní návrh V. a V. Machoninových

ze 2. fáze soutěže na Dům rekreace ROH (převzato

z Architektura ČSR 1970, s. 60).

Dynamicky působivý detail ustupujících pater

s terasami koncových pokojů.

Řez a půdorys vstupního podlaží (převzato


jídelna, salónky a ve vstupní hale s půlkruhovým schodištěm se nacházel denní bar

a řada dalších služeb, včetně variabilního společenského sálu a kina. U hlavní části

objektu byla užita technologie zvedaných stropů a panelový plášť s typovými dřevohliníkovými

okny a dřevěnými meziokenními vložkami. Objekt již prošel množstvím

stavebních úprav a nyní je součástí řetězce Orea Hotels, nicméně představuje

vysoký dobový architektonicko-typologický standard.

LP, JM

122 123

Souhrnná literatura pro Prahu

BOROVIČKA, Blahomír, HRŮZA, Jiří. Praha – 1000 let stavby města. Praha 1983.

Houšková, Kateřina, Schránilová, Anna, Kracík, Matyáš. Pražské hotely

v 60.–80. letech 20. století. Staletá Praha XXX, 2014, č. 1, s. 66–88.

HRŮZA, Jiří. Město Praha. Praha 1989.

KOHOUT, Michal, ŠLAPETA, Vladimír, TEMPL, Stephan. Praha, architektura XX.

století. Praha 1998.

KRAJČI, Petr (ed). Slavné stavby Prahy 7. Praha 2011.

LUKEŠ, Zdeněk. Rothmayer, Janák, Fragner: průvodce po architektuře na Pražském

hradě: 30. až 60. léta XX. století. Praha 2017.

LUKEŠ, Zdeněk, KRATOCHVÍL, Petr. Praha moderní: velký průvodce po architektuře

1950–2000. IV. Praha 2015.

MIKSÁNKOVÁ, Alexandra. Výstavba Prahy 1945–1980. Praha 1981, 2 svazky.

NOVÝ, Otakar. Obrana architektury 48‘68. (Vydáno při příležitosti 20. výročí

založení KPÚ v Praze.) Praha 1968.

NOVÝ, Otakar, ŠETLÍK, Jiří. Cubr – Hrubý – Pokorný. Praha 1962.

NOVÝ, Otakar. Architekti Praze. Praha 1971.

POCHE, Emanuel a kol. Praha našeho věku. Praha 1978.

Praha. Architektura XX. století. Praha 1998.

PLATOVSKÁ, Marie (ed.) et al. Slavné stavby Prahy 2. Praha 2011.

SEDLÁKOVÁ, Radomíra. Architektura pro Prahu (katalog k výstavě). Praha 2017.

Sedláková, Radomíra. Karel Prager: Lidé si na nové věci teprve musí zvyknout.

Praha 2013.

Sedláková, Radomíra. Karel Prager, prostor v čase. Praha 2001.

Staňková, Jaroslava, Štursa, Jiří, Voděra, Svatopluk. Pražská architektura.

Významné stavby jedenácti století. Praha 1990.

SVOBODA, Jan E., NOLL, Jindřich, SKALA, Vladimír. Praha 1945–2003, kapitoly

z poválečné a současné architektury. Praha 2006.

ŠLAPETA, Vladimír. Praha 1900–1978, průvodce po moderní architektuře. Praha

1979.

Švácha, Rostislav. Umělecké památky Prahy: Nové Město a Vyšehrad. Praha 1998.

URLICH, Petr (ed.). Slavné stavby Prahy 6. Praha 2009.

VLČEK, Pavel a kol. Umělecké památky Prahy. Velká Praha M–Ž. Praha 2012–2017.

VORLÍK, Petr, BRŮHOVÁ, Klára. Beton, Břasy, Boletice. Praha na vlně brutalismu.

Praha 2019.

1/01

Troníček, Fr. Plavecký stadion v Podolí. Architektura ČSR XIX, 1960, č. 8,

s. 549–554.

Podzemný, R. F. Plavecký stadion v Praze–Podolí. Architektura ČSSR XXV, 1966,

č. 2, s. 99–102.

Paroubek, J. K realizaci plaveckého stadiónu. Architektura ČSSR XXV, 1966, č. 2,

s. 103–105.

Plavecký stadion v Praze. In ŠVÁCHA, Rostislav (ed.). Naprej!: Česká sportovní

architektura 1567–2012. Praha 2012, s. 208–211.

PODZEMNÝ, Richard. Plavecký stadion v Praze-Podolí. In FRIČ, Pavel, SEDLÁKOVÁ,

Radomíra. 20. století české architektury. Praha 2006, kapitola 1964.

1/03

KLIMEŠ, Vlastibor. Návrh a realizace veřejných budov v Praze 7, Parkhotel.

Architektura ČSSR XXVIII, 1968, č. 3, s. 168–177.

1/04

Zikmund-Lender, Ladislav (ed.). Experimentální sídliště Invalidovna. Praha

2014.

1/05

VORLÍK, Petr. Areál ČVUT v Dejvicích v šedesátých letech. Praha 2006.

1/07

POPELOVÁ, Lenka. Dům hotelového bydlení. In POPELOVÁ, Lenka, URLICH, Petr

(eds.). Slavné stavby Prahy 6. Praha 2009, s. 224–226.

Archiv Stavebního úřadu MČ Praha 6, spis Dům hotelového bydlení.

1/08

SEDLÁKOVÁ, Radomíra. Letiště Praha-Ruzyně. In POPELOVÁ, Lenka, URLICH, Petr

(eds.). Slavné stavby Prahy 6. Praha 2009, s. 259–261.

DUDÁČEK, Lubomír. Letiště Praha v padesátileté historii. Letecký obzor: časopis pro

provozní, technické a ekonomické otázky civilního letectví. Praha 1990, s. 38–50.

DUDÁČEK, Lubomír. Dopravní letiště Prahy 1947–2000. Praha 2000.

ŠTURSA, Jiří. Nová výstavba letiště Praha-Ruzyň. Architektura ČSR XXIV, 1965, č. 7,

s. 459–466.

KLOZAR, Jaroslav. Ruzyňské letiště je vynikající branou do naší republiky.

Halonoviny.cz – české levicové zprávy [online]. [cit. 21.12.2018]. Dostupné z:

http://www.halonoviny.cz/articles/view/47280360.

1/10

Goryczková, Naďa (ed.). Transgas. Areál řídicí ústředny tranzitního plynovodu

a budovy FMPE v Praze. Praha 2019.

1/11

Architektura ČSR 1977, č. 2, zadní strana obálky – foto, prodejní pult v obchodním

domě Družba, autor Jiří Kantůrek.

Nový, Otakar. Nový obchodní dům Družba. Domov 1977, č. 3, s. 13–18.

1/12

SEDLÁKOVÁ, Radomíra. Architekt Karel Prager. Praha 2013.

1/13

POPELOVÁ, Lenka. Bytový dům Hadovka. In Urlich, Petr (ed.). Slavné stavby

Prahy 6. Praha 2009, s. 129–131.

Obytný družstevní dům v Praze na třídě V. I. Lenina. Československý architekt XXIII,

1971, č. 17, s. 3.

124 125

Hadovka. Architektura ČSR XXX, 1971, s. 352.

LASOVSKÝ, Jiří. Místo pro nízkopodlažní zástavbu. Architektura ČSR XXXV, 1976,

s. 404.

Archiv odboru ÚMČ Prahy 6, čp. 2060–2064, složky Spisy a Plány.

1/14

Pražské metro: stavba československo-sovětské spolupráce. Praha 1974.

Škorpil, Josef. Pražské metro’78: stavba československo-sovětské spolupráce.

Praha 1978.

Miksánková, Alexandra. Výstavba Prahy 1945–1980, II. díl. Praha 1981,

s. 87–128.

Stavíme pro hlavní město Prahu. Praha 1981.

Lašek, Ladislav. Pražské metro’85: stavba československo-sovětské spolupráce.

Praha 1985.

Kyllar, Evžen. Praha a metro. Praha 2004.

1/15

BATÍK, Svatopluk. Obytné domy: Gottwaldov, Praha, Ostrava. Architektura ČSR XXI,

1972, s. 186–188.

Vorlík, Petr. Český mrakodrap. Praha 2015, 270 s.

TURZOVÁ, Lenka. Nové formy bydlení na počátku 21. století. Diplomová práce,

Ústav dějin křesťanského umění, Katolická teologická fakulta, Univerzita Karlova

v Praze. Praha 2013, s. 25.

ZAVŘEL, Jan, KOMANEC, Miloš. Kolkované cihly z území Prahy 6. Staletá Praha

XXXII, 2016, č. 2, s. 109–121.

MACHÁČEK, Julius. Konfrontace. In MACHÁČEK, Julius. Bydlení ’80. Praha 1980,

s. 26–37.

Třicet kilometrů Prahou. Zápisník: časopis Hlavní politické správy československé

lidové armády XXII, 20. 3. 1978, č. 6, s. 16.

Archiv Odboru výstavby ÚMČ Prahy 6, k. ú. Dejvice, čp. 1740, 2139, 2440, složky

Plány

Osobní archiv a svědectví doc. Ing. arch. Jana Mužíka, CSc.

Osobní archiv a svědectví prof. Ing. arch. Arnošta Navrátila, CSc.

Osobní svědectví prof. Ing. arch. Petra Urlicha, CSc.

Historické ortofotomapy 1938–1996. Dostupné z: http://app.iprpraha.cz/apl/app/

ortofoto-archiv/ [cit. 8. 11. 2019].

1/16

DOSTÁL, Oldřich, PECHAR, Josef, PROCHÁZKA, Vítězslav. Moderní architektura

v Československu. Praha 1970, s. 246 a 253, obr. 310, 311.

The Intercontinental hotel in Prague, An attempt to create an artistic environment.

Glass Review 12, 1974, s. 21–27.

FILSAK, Karel, BUBENÍČEK, Karel, ŠVEC, Jaroslav. Návrh mezinárodního hotelu IHC

v Praze na náměstí Curieových. Technická zpráva. Architektura ČSSR 1968, č. 6,

s. 363–366.

Houšková, Kateřina (ed.). Hotel Intercontinental v Praze. Historie, urbanismus,

architektura. Praha 2019.

NOVÝ, Otakar. Praha v architektuře naší generace. In Poche, Emanuel (ed.). Praha

našeho věku (čtvero knih o Praze). Praha 1978, s. 90, 137, 143–144.

1/17

GLAS, Martin. Kavčí hory: Televizní středisko Kavčí hory. Česká televize [online].

2000 [cit. 2020-03-23]. Dostupné z https://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/

historie/studia/kavci-hory/kavci-hory-v-datech/

1/18

PAVEL, Miroslav. Strahovský stadion bojuje s časem. In BOUDOVÁ, Petra et al.

Proměny hodnoty architektonického díla v čase = Variability in the value of

architectural work during the time. Praha [2016], s. 32–43.

SEDLÁKOVÁ, Radomíra. Sportovní areál na Strahově. In POPELOVÁ, Lenka, URLICH,

Petr (eds.). Slavné stavby Prahy 6. Praha 2009, s. 212–215.

1/20

ŠVÁCHA, Rostislav. Emil Přikryl a jeho škola (katalog výstavy). Praha 1995.

1/22

URLICH, Petr a kol. Obchodní dům Prior/Kotva: Historie, urbanismus, architektura.

Praha 2018.

1/23

Štursa, Jiří. Soudobá architektura nádražních budov. Architektura ČSR XXXII,

1973, č. 10, s. 502–509.

Architektura ČSR 1980, s. 146.

Architektura ČSR 1982, s. 412.

Československý architekt 1971, s. 20.

Československý architekt 1972, s. 24.

1/24

Schránilová, Anna, Kracík, Matyáš. Architekt Vratislav Růžička a jeho nejen

pražské realizace. Zprávy památkové péče 78, 2018, č. 6, s. 578–589.

1/25

Folimanka – sportovní hala Slavia VŠ Praha. Architektura ČSR XXXVII, 1978, č. 3,

s. 114–118.

1/26

HILSKÝ, Václav. Centrotex PZO a Výzkumný ústav plánování a řízení národního

hospodářství. Architektura ČSR XXXVIII, 1979, č. 6, s. 250–252.

BENEŠOVÁ, Marie. Několik poznámek k Centrotexu. Architektura ČSR XXXVIII,

1979, č. 6, s. 253–255.

HILSKÝ, Václav, JURENKA, Otakar. Budova Centrotexu. Architektura ČSR XXXIII,

1974, č. 6, s. 32–35.

Nový objekt Centrotexu. Československý architekt XXII, 1976, s. 2.

NOVÝ, Otakar. Václav Hilský národním umělcem. Architektura ČSR XL, 1981, č. 8,

s. 342–345.

VORLÍK, Petr. Český mrakodrap. Praha a Litomyšl 2015, s. 195–197.

ŠVÁCHA, Rostislav. Václav Hilský slaví devadesát. Právo 9, 1999, č. 207, 6. 9., s. 10.

126 127

1/27

ŠNEJDAR, Josef a kol. Národní divadlo 1983. Praha 1983.

BIEGEL, Richard, SEDLÁKOVÁ, Radomíra. Nová scéna Národního divadla. Praha

2010.

1/28

Sjezdový palác. Architektura ČSR XXXVI, 1977, č. 2, s. 50–56.

HEJDOVÁ, Eva. A7 Šest let pro Palác kultury. Československý architekt XXVI, 1981,

č. 5, s. 4–5.

VAŠÍČEK, Milan. Pražský palác kultury. Výtvarná kultura 1981, č. 5, s. 1–9.

KONEČNÝ, Dušan. Výtvarná díla v Paláci kultury. Výtvarná kultura 1981, č. 5,

s. 10–17.

SEKORA, J. Ondřej. Palác kultury v Praze. Umění a řemesla 1981, č. 3, s. 13–20.

1/29

Československý architekt 1986, č. 26.

Československý architekt 1988, č. 14.

1/30

DOUDOVÁ, Helena, LÁBUS, Ladislav, REZEK, Petr, SEDLÁKOVÁ, Radomíra, ŠEVČÍK,

Oldřich, ŠVÁCHA, Rostislav. Alena Šrámková: architektura. Praha [2019].

1/31

Brůhová, Klára. Koospol. In Vorlík, Petr, Brůhová, Klára. Beton, Břasy,

Boletice: Praha na vlně brutalismu. Praha 2019, s. 155–157.

1/32

PAROUBEK, Jiří. Soutěž na architektonické řešení Domu rekreace ROH v Praze 6

na Dlabačově. Architektura ČSSR XXVII, 1968, s. 210–220.

PAROUBEK, Jiří. Soutěž na řešení Domu rekreace. Architektura ČSR XXIX, 1970,

s. 57–60.

POPELOVÁ, Lenka. Architektonické a architektonicko-urbanistické soutěže

šedesátých let. Jejich specifický přínos v dějinách československé architektury.

Architektúra a urbanizmus XLVII, 2013, č. 47, čl. č. 3, s. 34–51.

POPELOVÁ, Lenka. Vliv architektonických soutěží konce padesátých let

a šedesátých let na vývoj architektonické formy. Architektúra a urbanizmus XLVIII,

2014, č. 1–2, s. 54–73.

POPELOVÁ, Lenka. Architektonické soutěže šedesátých let 20. století publikované

na stránkách periodik Architektura ČSR/ČSSR a Československý architekt.

Dizertační práce, Fakulta architektury ČVUT v Praze. Praha 2011, s. 177, 234,

238–239.

Archiv MČ Praha 6, spisy k bývalému Domu rekreace ROH v Praze.

Praha, Nová scéna

Národního divadla,

detail schodiště

s lustrem od Pavla

Hlavy.

128 129

2

Středočeský

kraj

130 131


na území Středočeského kraje

Kulturní dům SONP Kladno-Sítná

(převzato z PECHAR, Josef.


1945–1977. Praha 1979).

Šárka Koukalová

Středočeský kraj, nejrozlehlejší region, patří k nejmladším a nejlidnatějším územním

celkům u nás, bez vlastního krajského města. Jako územně správní jednotka

vznikl dne 1. 7. 1960. Nejpodstatnějším rysem je jeho historická a kulturní souvislost

s hlavním městem, což dokládá nejen podíl předních pražských architektů na

výstavbě měst, ale také to, že zde vznikla umělecky svébytná a svého druhu i jedinečná

díla moderní architektury. Po roce 1948 projekty pro toto území vypracovával

hlavně prestižní Krajský projektový ústav Praha, se sdružením předních architektů

české meziválečné avantgardy. Zde byla na počátku 60. let projektována většina

územních plánů měst a jejich centrálních částí, včetně nových obytných celků a veřejných

staveb. Významné bylo působení mladoboleslavského ateliéru KPÚ, s architekty

Osvaldem Döbrtem, Jaroslavem Kosíkem a Františkem Řezáčem, kde se již od

sklonku 50. let připravovala přestavba centra průmyslového města Mladé Boleslavi.

1 Jako první svého druhu v Československu představovala nový způsob urbanistické

kompozice obytného celku a jeho architektonického řešení, plně srovnatelného

s dobovými západoevropskými počiny. Neméně výrazný byl také kladenský ateliér

KPÚ, s cennými architektonickými soubory a solitéry – především nové městské

centrum Sítná v Kladně 2 z přelomu 60. a 70. let, podle návrhu Václava Hilského,

Otakara Jurenky a Jiřího Náhlíka. Součástí tohoto architektonicky jednotného komplexu

veřejných staveb je, podobně jako v Mladé Boleslavi, kulturní dům s výtvarnými

díly významných umělců. Velkorysá byla v 60. letech mimo jiné také výstavba

centra v Příbrami – Březových Horách od stejných architektů. Zajímavý urbanistický

soubor vznikl také v Neratovicích, nově vybudovaném městě v souvislosti s rozvojem

n. p. Spolana, podle územního plánu od Gustava Šindelky z roku 1967.

Vedle hodnotných kulturních domů v Mladé Boleslavi 3 (2/02), Kladně 4 a Neratovicích

(2/05) stojí za pozornost brutalismem ovlivněný společenský dům v Kolíně

5 od architekta Radima Dejmala z let 1968–1974, zčásti pozměněný v důsledku

nedávných modernizací, nebo v Březnici (2/07) od Karla Pragera z let 1979–1984.

Na brutalismus vynikajícím způsobem reaguje i budova bývalého OV KSČ v Příbrami

1 TRTÍLEK, Vlastimil. Mladá Boleslav od minulosti k dnešku. Mladá Boleslav, 1974.

2 Archiv Stavebního úřadu v Kladně, sídliště Sítná; Kladno-Sítná. Architektura ČSSR XXII, 1963, s. 21–22;

Novotný, Jiří. Poznámky a náměty ke studii centrálního útvaru na Sítné v Kladně. Architektura ČSSR

XXII, 1963, č. 1, s. 23–25; Novotná, Eva. Kladno-Sítná. In Skřivánková, Lucie, Švácha, Rostislav,

Novotná, Eva, Jirkalová, Karolina (eds.). Paneláci 1. Padesát sídlišť v českých zemích. Praha 2016.

3 KOUKALOVÁ, Šárka. Kulturní dům v Mladé Boleslavi – zpráva k památkové ochraně staveb z druhé

poloviny 20. století. Zprávy památkové péče 77, 2017, č. 4, s. 463–464.

4 Dům kultury v Kladně-Sítné. Architektura ČSR XXXIII, 1974, č. 3, s. 129–135.

5 Státní okresní archiv Kolín, Sbírka fotografií okresu Kolín, fotograf Jaroslav Kronus, bez inv. č.

Městské centrum na sídlišti Kladno-

Sítná (převzato z PECHAR, Josef.


1945–1977. Praha 1979).

Zastavovací plán městského centra

Kladno-Sítná (převzato z PECHAR,

Josef. Československá architektura:

1945–1977. Praha 1979).

(2/08) od Jana Nováčka a Jiřího Mergera z let 1978–1984. Nejvýraznější ukázkou

architektury high-tech je telekomunikační ústředna 6 v Mladé Boleslavi ze 70. let od

Václava Aulického, Jindřicha Malátka a Jiřího Eisenreicha. Z významných tvůrců ve

Středočeském kraji jmenujme Václava Hilského, který kromě mnoha dalších staveb

navrhl zcela ojedinělou architektonicko-sochařskou kompozici – památník posled-

6 Spojprojekt Praha, Uzlové ústředny, unifikační studie, [s. d.], ústředna v Mladé Boleslavi, soukromá

sbírka.

132 133

Mladá Boleslav, kulturní dům,

pohled na jižní průčelí (foto Věra

Korbelářová, 1972, fotoarchiv Muzea

Mladoboleslavska, inv. č. 24543/8).

Ždáň, Středisko vodních sportů ČSM,

1969 (AA NTM, f. 205 Vaculík, inv. č.

152, 205/295).

ních bojů druhé světové války v Milíně (2/04) z let 1967–1970.

Od 50. let 20. století započala v tomto kraji v návaznosti na meziválečné období

výstavba velkých vodních děl na Vltavě, s celým systémem přehradních nádrží.

Nejprve Slapská přehradní hráz dokončená v roce 1955, s unikátně zabudovanou

elektrárnou a s vytvořením jezera o délce 44 km. Následně vznikalo vodní dílo Orlík

s vodní nádrží dlouhou 68 km (1954–1963). Kolem těchto vodních ploch se rozvíjela

rozsáhlá rekreační zástavba. Prioritní zakázkou na nejvyšší státní úrovni bylo rekreační

středisko pro tehdejší přední funkcionáře komunistické strany a zahraniční hosty

ve Vystrkově (2/01) na levém břehu Orlické přehrady z přelomu 50. a 60. let

20. století. Až do revoluce v roce 1989 utajovaný a přísně střežený areál je možné

považovat za vůbec nejzdařilejší architektonické dílo tzv. Basoprojektu v Praze-Pankráci,

dílo neznámých tvůrců, nespravedlivě odsouzených v politických procesech

50. a 60. let 20. století. Tito architekti v souladu se zadáním navázali na tradici českého

modernismu a na estetiku západní architektury, obohacenou již skulpturálními

a organickými tendencemi. Jedním z ideových tvůrců projektu mohl být známý

slovenský architekt Eugen Kramár (vězněný téměř deset let do roku 1960), jehož

dekorativní geometrický prvek při fasádě vlastní vily v Bratislavě z roku 1949 se ve

variantách opakuje také na fasádách některých vil ve Vystrkově. Podle výpovědi pamětníků

v soutěžních návrzích pro akci „Orlík“ navrhoval také stavbu kotvenou lany,

což se shoduje s pojetím sportovní klubovny v blízkosti hotelu.

Návrhy originálních rekreačních zařízení a chat při Slapském jezeře a v blízkosti

řeky Sázavy vynikal architekt Jaroslav Vaculík, poslední stážista a spolupracovník

Le Corbusiera v Paříži. Jeho nejzdařilejší stavbou v tomto kraji je Středisko vodních

sportů Československého svazu mládeže ve Ždáni (2/03) z let 1965–1969, v kombinaci

brutalismu a organické architektury. Pro svaz mládeže projektoval i rekreační

Kolín, kulturní dům, pohled na hlavní

vstupní průčelí (foto Jaroslav Kronus,

1978, Státní okresní archiv Kolín).

Mladá Boleslav, Kulturní dům, atrium

s bronzovou sochou dívky od Miloše

Zeta (foto Věra Korbelářová, 1972,

fotoarchiv Muzea Mladoboleslavska,

inv. č. 24543/8).

středisko v Nové Živohošti, s příklonem k technicistnímu proudu architektury 60. let

a v Městečku u Nespek (zbořeno), a také tři soukromé chaty ve Ždáni, včetně své

vlastní. 7 Svá architektonická díla často obohacoval železobetonovými plastikami,

které představují v českém prostředí unikátní výtvarné objekty s ohlasy brutalistního

umění.

Mezi hodnotné ukázky funerální architektury patří smuteční obřadní síň v Rakovníku

podle projektu Jany Ježkové a Marie Kohoutové z poloviny 70. let 20. století,

navazující na purizující projekt urnového háje s památníkem bratří Burianů z počátku

30. let od významného meziválečného architekta Františka A. Libry. Z malého

počtu výraznějších smutečních síní v tomto kraji vyniká také válcová stavba s předsazenou

střechou v Kralupech nad Vltavou od Miloslava Kadeřábka z přelomu 70.

a 80. let 20. století, reagující na západní organickou architekturu.

Ve středních Čechách se v souvislosti s architekturou významně uplatnilo sou-

7 VACULÍK, Jaroslav. Rekreační ubytování. Praha 1963.

134 135

Vystrkov, rekreační středisko „Orlík“

pro ÚV KSČ, prezidentská vila, 90. léta

20. století (soukromá sbírka Jiřího

Scheinera).

Hulice, mozaika v Úpravně vody

Želivka (foto Martin Polák, 2013,

soukromá sbírka Vladimíra

Kopeckého).

Zvlněná skořepina markýzy kryje

část terasy střešní prezidentské vily

(soukromá sbírka Jiřího Scheinera).

Příbram, budova OV KSČ, předsálí

s atriem v přízemí, 80. léta 20. století

(soukromá sbírka Jiřího Mergera).

dobé výtvarné umění v mnoha jeho rozličných formách. Úspěšné integrace s architekturou

dosáhly například keramické reliéfy od Marty Taberyové, které doplnily

interiéry veřejných staveb v Neratovicích a Berouně.

Vedle hodnotných sklářských kompozic, sochařských plastik a děl z netradičních

materiálů (inkrustace z břízolitových drtí) upoutávají pozornost především mozaiky,

z nichž jedna z nejrozměrnějších je v interiéru bývalého domu důstojníků

v Milovicích z přelomu 70. a 80. let 20. století od Radomíra Koláře a jedna z nejvýraznějších

s technickým motivem ve vestibulu administrativní budovy Úpravny

vody Želivka 8 z let 1969–1971 od významného sklářského výtvarníka Vladimíra Kopeckého.

8 Soukromá sbírka sklářského výtvarníka Vladimíra Kopeckého.

136 137

Sportovní klubovna z jihozápadu.

2/01

Rekreační středisko „Orlík“

pro Ústřední výbor KSČ /

resort Hotel Orlík

Vystrkov 179, Bohostice

architekti a další odborníci projekční složky věznice Praha-Pankrác

projekt 1959–1960 / realizace 1960–1962 / stavební úpravy po roce 1989

Jižní průčelí hotelu Orlík.

Vila č. 10 z jihovýchodu.

Vybudováním vodního díla Orlík na Vltavě, dokončeného na počátku 60. let, vzniklo

velké jezero s rozsáhlou rekreační oblastí. Na levém břehu, asi šest kilometrů od

přehrady se na cca 420 hektarech nachází letovisko zvané Vystrkov. Tento rekreační

areál si zde nechali vybudovat v letech 1959–1962 nejvyšší představitelé komunistické

strany, s kapacitou 200–250 lidí. Projekt vznikl na základě soutěže, vyhlášené

ministerstvem vnitra mezi špičkovými architekty tzv. Basoprojektu v Praze-Pankráci,

tedy vězeňské složky architektů, inženýrů i stavebních techniků, uvězněných v rámci

politických procesů v 50. a na počátku 60. let 20. století. Přestože ideový architekt

není znám, je jisté, že na celém projektu pracovala skupina specialistů, ze kterých

jsou velmi pravděpodobní nebo vzpomínkami doložení: Eugen Kramár, Josef Šolc,

Jaroslav Vaculík, Jiří F. Kaisler, Bedřich Rozehnal, František Bäumelt.


138 139



Výtvarný prvek s motivem plachetnice při vile č. 15

(foto Milan Šilhan, 2019).

Bazén před hotelem Orlík.


Areál s hotelem, patnácti vilami a rekreačním zázemím, s respektem k přírodnímu

prostředí, patří k pozoruhodným a dobově progresivním výkonům poválečné

architektury v Československu. Architektura hotelu i ostatních individuálně řešených

vil, přestože jsou typové, reaguje na neofunkcionalismus a dodnes působí velmi

moderním dojmem. Prezidentská „chata“ představuje vzácnou aplikaci „bruselského“

stylu na stavební typ luxusní vily. „Akce Orlík“ byla zvláštním experimentem,

který v historii naší architektury nemá obdoby. Ze zakázek Basoprojektu se jedná

o nejvýznamnější tvůrčí akci, kterou ale můžeme vnímat i jako pomník práce nespravedlivě

vězněných architektů nebo jako memento zvůle a pokrytectví komunistického

režimu na prahu politického tání.

ŠK

140 141

Vestibul s výtvarným dílem se znakem automobilky.

2/02

Kulturní dům

Automobilových závodů /

Dům kultury Mladá Boleslav

Dukelská 1093, Mladá Boleslav

František Řezáč; výtvarná spolupráce Emil Cimbura, Stanislav Kovář, Martin

Sladký, Oldřich Smutný, Jaroslav Šámal, Miloš Zet, František Koudelka

projekt 1959, 1964–1966 / realizace 1967–1976

Mladá Boleslav v šedesátých letech zažívala s rozvojem automobilky období neobyčejného

rozkvětu. Koncept nové výstavby v centru města, vypracovaný architekty

Osvaldem Döbertem, Jaroslavem Kosíkem a Františkem Řezáčem, řešením plně

srovnatelným s dobovými západoevropskými, zejména švédskými urbanistickými

počiny, dalece přesahoval běžné dobové standardy. Tento zdařilý projekt dotvořila

budova kulturního domu, nízký solitér se skromným nástupním náměstím, jehož

zadní část plynule navazuje na nižší starší zástavbu a park s panelovými domy.

O stavbě bylo rozhodnuto již v roce 1958 usnesením komise, ve které zasedaly

i významné osobnosti architektury jako Pavel Bareš, Gustav Paul, Zdeněk Pokorný

Hlavní severní průčelí.

Velký sál v přízemí.

Vestibul v přízemí s průhledem do atria.

a Stanislav Semrád. Objekt dostavěný až v polovině 70. let je výsledkem několikrát

přepracovaného projektu od místního architekta Františka Řezáče. Vyznačuje se

neformální asymetrií a noblesním pojetím, jež důvtipně spojuje humanismus šedesátých

let s požadavkem na přiměřenou reprezentativnost veřejné budovy. Průčelí

vytříbených proporcí i barevnosti člení v harmonické rovnováze velkorysá prosklená

stěna, hladká omítka, skleněná mozaika i pečlivě opracované kamenné obklady

a rustikální kamenné zídky, jež korespondují s okolní parkovou zelení. Interiéry nabízí

vzdušné prostory, s výhledem do vnitřního atria, elegantní schodiště a množství

kvalitních výtvarných děl. Architektonicky velmi zdařilý rozměrný kulturní dům

umírněného měřítka ve své době představoval jednu z nejvýraznějších staveb moderního

průmyslového města.

ŠK

142 143

2/03

Středisko vodních sportů

ČSM / Jachtklub Modrá

loděnice

Slapy 270

Jaroslav Vaculík


Po výstavbě velkých vodních děl po druhé světové válce vznikaly ve středních Čechách

rozlehlé rekreační lokality. Nejinak tomu bylo i po dokončení slapské přehradní

hráze s jezerem dlouhým 44 km, u kterého se soustředila výstavba chat a rekreačních

areálů. Vůbec nejvýznamnější stavbou, situovanou ve značně působivém

místě, na nejzazším konci říčního poloostrova s názvem Ždáň, je bývalé Středisko

vodních sportů Československého svazu mládeže (dnes Jachtklub Modrá loděnice).

Návrh vypracoval v roce 1965 architekt Jaroslav Vaculík, poslední praktikant v ateliéru

Le Corbusiera v Paříži, který byl na přelomu 50. a 60. let vězněný v tzv. „Basoprojektu“

v Praze – Pankráci.

Severní průčelí objektu.

Severní průčelí od západu.

Prostor pod západní částí budovy.

Jižní průčelí.

U předmětné stavby Le Corbusierův vliv prozrazuje jak vlastní koncepce budovy

na pilotách, tak Vaculíkova práce s materiály. Příznačná je především struktura

neomítaného betonu v konstrukci přízemí a detaily, zejména otisk kresby na motivy

Le Corbusierova moduloru. Jemnější výtvarný přístup spočívá v organickém promodelování

prostoru klubovny v prvním patře, jehož oblé tvary se propisují do jižního

průčelí. Budova, která je velice citlivě zasazená do okolní krajiny, patří spolu s další

Vaculíkovou ikonickou stavbou v Lipnici k velmi cenným příkladům organické architektury

a brutalismu. Ve stejné lokalitě postavil Jaroslav Vaculík v letech 1958–1963

také trojici soukromých chat, jednu pro sebe a svou rodinu, včetně sochařských

doplňků.

ŠK

144 145

2/04

Památník posledních bojů

druhé světové války

Milín

Václav Hilský; výtvarná spolupráce Viktor Dobrovolný

projekt / realizace 1967–1970


Památník se nachází v otevřené krajině asi 1 km od Milína a stejně daleko od Slivice,

poblíž státní silnice Praha – Strakonice, na pahorku nevýrazně převyšujícím

okolní terén. Stojí v místě, které se významně zapsalo do dějin druhé světové války,

neboť zde proběhly vůbec poslední boje na území Evropy. Autorem návrhu byl

známý architekt Václav Hilský, který přípravné projekční práce započal v roce 1967.

Ke slavnostnímu odhalení došlo dne 10. 5. 1970. Na nevysoké uměle navršené terase

ve tvaru komolého jehlanu o nepravidelné pětiúhelné základně spočívá vlastní

skulpturální kompozice. Tvoří ji dva nestejně vysoké obelisky, každý sestavený ze tří

velkých monolitických kvádrů liberecké žuly. Obelisky jsou do sebe symbolicky jakoby

zakousnuty. Vnitřní stěny obou pylonů jsou hladce opracovány a leštěny, ostatní

strany jen hrubě otesány. Velmi působivé jsou pravoúhlé hluboké zářezy na způsob

kanelur v kombinaci s hladkými plochami. Před oběma obelisky je na nízkém zešik-

Pohled od severovýchodu.

Detail skulptury od severovýchodu

(archiv NPÚ).

Pohled od západu.

meném soklu žulová deska s vyrytým datem zdejší bitvy – 11. V. 1945 a při okraji terasy

tři monolitické hranolové kvádry, shora šikmo zkosené z hrubě špicované žuly.

Okolí je parkově upraveno.

Památník představuje ojedinělý příklad české skulpturální architektury 60.

let, šťastně realizované na samém počátku normalizace. Abstraktní kompozice, po

sejmutí ideologizujících nánosů, vyjadřuje spíše než poslední marnou a zbytečnou

bitvu, k níž zde po skončení války došlo, nesmyslnost války vůbec.

ŠK

146 147

2/05

Dům pracujících závodu

Spolana / Dům kultury

náměstí Republiky 1399, Neratovice

Gustav Šindelka; výtvarná spolupráce Marta Taberyová, Václav Dolejš,

Jindřich Wielgus

projekt 1968 / realizace 1971–1972/1985

Investorem kulturního domu, obsahujícího vedle kina rovněž hotelovou část, byla

Spolana Neratovice a autorem projektu Gustav Šindelka. V 80. letech byl areál významně

rozšířen, opět na základě projektu Gustava Šindelky. Vznikl tzv. společenský

dům a celek doplnila protější Lidová škola umění (dnes ZUŠ) a také významné

plochy zeleně, obklopující celý okrsek. Dominantou komplexu je vertikální hotelová

část, spojená s kinem a dalšími objekty žebrovanou podnoží s elegantním, vzdušným

vnitřním atriem. Nejpoutavější partií areálu je působivé kino s elegantní „bruselskou“

fasádou. Jak poznamenává Jaroslav Vebr, „vhodným sdružením objektů

různého určení do jednotného kompozičního celku byla vytvořena v novém centru

města společensky významná dominanta, která se svým architektonickým řešením

oprávněně vyděluje z běžné zástavby“. 1 V případě společenského domu a dnešní

Pohled na knihovnu s atypickým

pláštěm z keramických tvarovek,

navržených sochařem Václavem

Dolejšem, kombinovaným

s boletickými panely.

Dominantní vertikální hotelová část.

Interiér hlavního sálu.

Atypicky pojatá budova kina, ovlivněná

tzv. bruselským stylem.

ZUŠ na první pohled zaujme pozoruhodný prvek keramických tvarovek, znásobující

estetický a plastický účinek fasád. Ty byly vytvořeny a navrženy přímo pro tuto

stavbu akademickým sochařem Václavem Dolejšem z Prahy. Působivé interiéry sálu

se vyznačují dřevěnými obklady, doplněnými hodnotnými uměleckými díly, zejm.

velkoformátovými keramickými reliéfy Marty Taberyové. V kontextu převládající

monoblokové koncepce kulturních domů je atypické obohacení o vertikální prvek

hotelové části, která zároveň představuje nepřehlédnutelnou dominantu nově založeného

městského centra.

JZ

1 VEBR, Jaroslav et al. Soudobá architektura ČSSR. Praha 1980.

148 149

2/06

Smuteční obřadní síň

Pod Vodárnou 2183, Rakovník

Jana Ježková, Marie Kohoutová; interiéry Jaromír Kohout; výtvarná spolupráce

Antonín a Lisbeth Bartošovi

projekt 1975–1976 / návrh interiéru 1976–1978/ realizace 1981

Rakovnická smuteční síň se nachází v areálu zdejšího hřbitova. Do jejího vybudování

byla většina obřadů prováděna v krematoriu v Praze-Motole nebo v místním

katolickém kostele. Avšak vzhledem k nedostatečné kapacitě pražského krematoria

bylo rozhodnuto o realizaci vlastní smuteční síně, kde by probíhaly pro spádovou

oblast Rakovnicka rozlučkové obřady. Investorem stavby byl Městský národní výbor

Rakovník. Výchozím podkladem byl soutěžní návrh z roku 1964, vypracovaný architektkami

Janou Ježkovou a Marií Kohoutovou. Studie pochází z roku 1975 a o rok

později vznikl i projekt pro stavební povolení. Důstojná stavba smuteční síně, která

byla slavnostně otevřena v roce 1981, je hmotově a funkčně rozdělena na dvě odlišné

části. Na nižší, utilitárněji řešenou provozní část, a výraznou hmotu obřadní

síně se strmou střechou a prosklenou fasádou orientovanou do přilehlého parku.

Interiér smuteční síně byl doplněn řadou uměleckých a umělecko-řemeslných děl.

Nejvíce zaujme keramický obklad jedné ze stěn v síni či keramické obrazy v čekárně

pro pozůstalé. Pro danou stavbu byla také navržena řada vnitřního vybavení zahrnující

lavice, dveře, osvětlení či katafalk. Tato obřadní smuteční síň je hodnotným

dokladem funerální architektury druhé poloviny 20. století.

JKH

Celkový pohled na vstupní část

od jihu.

Výtvarně pojednaný skleněný lustr ve smuteční síni.

Interiér smuteční síně s keramickou stěnou.

Čekárna pro pozůstalé.

Prosklená fasáda s hlavním vchodem do smuteční

síně.

150 151

2/07

Sdružený klub pracujících /

Kulturní dům Březnice

Dolní Valy 63, Březnice

Karel Prager, Jan Louda, Zbyšek Stýblo; výtvarná spolupráce Olbram Zoubek


Pohled na jižní průčelí.

Vstupní hala v přízemí.

Hlavní průčelí od jihozápadu.

Hlavní sál.

Kulturní dům stojí v historickém jádru městečka, uvnitř bloku v sousedství náměstí.

Jeho nástupní prostor je součástí pěšího tahu z místního sídliště na náměstí.

Jedná se o opomíjené architektonické dílo významného architekta Karla Pragera

z let 1978–1984. Projekt, pod kterým jsou oficiálně podepsaní jeho spolupracovníci

Jan Louda a Zbyšek Stýblo, vytvářel Karel Prager v době, kdy v důsledku „klatby“ nemohl

své práce zpracovávat prostřednictvím Architektonické služby Českého fondu

výtvarných umění a ani svá díla publikovat. V tomto nepříznivém období se dočkaly

realizace pouze dva jeho projekty – kulturní dům ve Veselí nad Lužnicí a v Březnici.

Na rozdíl od jihočeského „kulturáku“ zůstal tento březnický ve své podstatě zachován,

včetně ojedinělého interiérového řešení.

Stavbu charakterizují čtyři betonové půlválcové schodišťové hmoty v nárožích,

polygonálně prosklené vstupní těleso a fasády s keramickým obkladem. V interiéru

je položen důraz na sálový prostor, s přidruženými místnostmi ve dvou podlažích.

Stropy vstupní haly, sálu a přísálí jsou řešeny jako výrazné výtvarné prvky, spojené

s funkcí akustiky, osvětlení a umělého větrání. Příznačné je také obložení stěn různými

odstíny textilních tapet, které dodaly tehdejší vlnařské závody n. p. Nová Včelnice.

Výtvarným doplňkem vstupní haly jsou plastiky ženských postav od sochaře

Olbrama Zoubka. Budova uměřených rozměrů, charakteristická kombinací modernismu

a brutalismu, zdařile působí v urbanismu maloměstského historického jádra.

ŠK

152 153

2/08

Budova Okresního výboru

KSČ / Úřad práce České

republiky

náměstí T. G. Masaryka 145, Příbram

Jiří Merger, Jan Nováček; výtvarná spolupráce Stanislav Libenský,

Jaroslav Matouš


V Příbrami, proslulém historickém hornickém městě Středočeského kraje, probíhala

v 60. letech 20. století rozsáhlá asanace ve staré části centra města, s násilným odstraněním

staré urbánní artikulace. Na uvolněné velké parcele v jižní frontě náměstí

bylo rozhodnuto vybudovat architektonicky dominantní a náročně provedenou budovu

OV KSČ (později okresního úřadu, nyní úřadu práce), sestávající ze tří za sebou

osově uspořádaných hmot. Studii zpracovali v roce 1978 architekti Jiří Merger a Jan

Nováček z KPÚ v Praze. Samotná stavba probíhala v letech 1981–1984. I přes přílišnou

dominanci v prostoru náměstí se ale objekt celkem podařilo začlenit mezi

historickou zástavbu. Kaskádovitá hmotová kompozice stavby kopíruje reliéf lokality,

vhodně ji dotváří a reaguje na okolní stavby. Je postavena na železobetonovém

Hlavní průčelí od severozápadu.

Prostor schodiště v severním křídle.

Pohled od jihozápadu.

Předsálí s atriem v přízemí středního

křídla.

skeletu a obložena po celém svém obvodu, s výjimkou východní fasády spojovacího

křídla, trachytovými kamennými deskami. Stavba působí originálním hmotovým

řešením, kvalitou zpracování a původním stavem dochování exteriéru a interiéru.

Svým brutalistním architektonickým pojetím se řadí mezi nejhodnotnější stavby

z přelomu 70. a 80. let v České republice. Dvojice architektů, která stála za projektem

budovy, se podílela také mimo jiné na dalším místním výrazném projektu – bývalé

státní prokuratuře v blízkosti zámku, z let 1979–1981.

ŠK

154 155

2/09

Nádraží Kralupy nad Vltavou

Nádražní 55, Kralupy nad Vltavou

Vlasta Douša; výtvarná spolupráce Vladislav Martínek, Oldřich Vašica,

Karla Vašicová, Bohumil Sekanina


Celkový pohled na drážní budovu.

Projekt nového nádraží byl zpracován v letech 1978–1982 architektem Vlastou Doušou

a odpovědným projektantem Robertem Kunftem ze Státního ústavu dopravního

projektování. Konstrukčně je budova tvořena montovaným železobetonovým

skeletem v kombinaci s ocelovou konstrukcí, v interiérech se uplatňuje žula, mramor,

hliník, sádra a dřevo. Srdcem budovy je světlá, atypicky řešená odbavovací

hala s čekárnami na galeriích v patře a sochou „Prométhea“ od brněnského sochaře

Ladislava Martínka. Odbavovací prostory jsou orientovány v přízemí a na východní

straně haly se nachází dvouramenné schodiště na podestu se vstupy do podchodů

a restaurace s rozměrným reliéfem zachycujícím Kralupy. Nedílnou součástí intaktně

dochovaných interiérů je i hodnotný mobiliář v podobě dřevěných křesel, dřevěné

obklady či působivé nápisy ve formě svítidel s tombakovými rámy. Klidovou

zónu v patře oživují také vitráže s typickými motivy zemědělství, práce a průmyslu

(Oldřich Vašica, Karla Vašicová, Bohumil Sekanina). Mimořádně esteticky působícím

prvkem je pak sádrový sklípkový podhled s tombakovými ventilačními mřížkami,

sloužící k velkoplošnému osvětlení, větrání i zvukové izolaci.

Pohled na jednu z vitráží od Oldřicha Vašici, Karly Vašicové a Bohumila

Sekaniny.

Pohled na horní podlaží nádražní haly s působivým sklípkovým

pohledem.

Typické zákoutí odbavovací haly se stylovými křesly a vitrážemi.

Socha Prométhea od Ladislava Martínka na stěně schodiště.

Obdobné řešení uplatnil architekt Douša s Luborem Lacinou ve

výpravně hlavního nádraží v Ostravě (1969–1974). Z architektonického

hlediska jsou pak patrné jak vlivy neofunkcionalismu, tak i pozdního

bruselského stylu, především v odlehčené, elegantní odbavovací hale.

JZ

156 157

Souhrnná literatura a prameny pro Středočeský kraj

BOROVCOVÁ, Alena. Kulturní dědictví Severní státní dráhy. Ostrava 2016, s. 81–82.

BRABENEC, Jiří. Boleslav, Boleslav, překrásné město. Československý architekt 20,

18. 7. 1974, č. 13, s. 4–5.

BURIAN, Jiří. Perspektivy socialistické architektury. Praha 1978.

Dům kultury v Kladně-Sítné. Architektura ČSR XXXIII, 1974, č. 3, s. 129–135.

HOROVÁ, Anděla (red.). Nová encyklopedie českého výtvarného umění (dodatky).

Praha 2006.

KARBAŠ, Jiří. České výtvarné umění v architektuře 1945–1985. Praha 1985, s. 33,

76.

Kladno-Sítná. Architektura ČSSR XXII, 1963, s. 21–22.

KOHOUT, Michal, ŠVÁCHA, Rostislav. Česká republika – moderní architektura.

Čechy. Praha 2014.

KOUKALOVÁ, Šárka. Otroci s inženýrským diplomem: Technické ústavy ministerstva

vnitra a věznění odborníci v 50. a 60. letech; Plánovačka neboli Basoprojekt:

Odborné vězeňské složky na Pankráci; Podnik IPRA: Případ údajného rozkrádání

majetku v socialistickém vlastnictví; Jinak lidu, jinak vládcům: Vznik utajeného

rekreačního areálu na Orlíku; Zlatá klec na Pankráci: S Františkem Wiendlem

o vězení pro architekty a projektanty; Chtěli z nás vydolovat to nejhodnotnější:

Se Zdeňkem Klíbrem o vzpouře proti režimu a věznění ve zvláštní vězeňské složce.

Paměť a dějiny 2019, č. 4, s. 3–44.

KOSÍK, Jaroslav. Některé další urbanistické a architektonické realizace a záměry.

Architektura ČSR XXXIII, 1974, s. 165–182.

KREJČIŘÍK, Mojmír. Česká nádraží: architektura a stavební vývoj. Díl II. Severní

státní dráha, Brněnsko-rosická dráha, Buštěhradská dráha. Litoměřice 2005,

s. 159–162.

KUNA, Zdeněk a kol. Proměny české architektury. Praha 1987, s. 90.

MALÁ, Alena. Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–2004.

Ostrava 2004.

Novotná, Eva. Kladno-Sítná. In Skřivánková, Lucie, Švácha, Rostislav,

Novotná, Eva, Jirkalová, Karolina (eds.). Paneláci 1. Padesát sídlišť v českých

zemích. Praha 2016.

Novotný, Jiří. Poznámky a náměty ke studii centrálního útvaru na Sítné v Kladně.

Architektura ČSSR XXII, 1963, č. 1, s. 23–25.

NOVÝ, Otakar. Obrana architektury 1948/1968 (katalog výstavy). Praha 1968.

NOVÝ, Otakar. Architektonická bilance (vydáno při příležitosti 25. výročí založení

Krajského projektového ústavu v Praze). Praha 1973.

PECHAR, Josef. Architektura 20. století ve středních Čechách (nepublikovaný

rukopis, uložený v NPÚ, ÚOP SČ v Praze). Praha 1986.

PECHAR, Josef. Československá architektura: 1945–1977. Praha 1979, s. 26.

SEDLÁKOVÁ, Radomíra. Karel Prager. Praha 2013.

ŠLAPETA, Vladimír. Případ Bedřich Rozehnal. Architekt 1990, č. 12.

ŠVÁCHA, Rostislav. Česká architektura 1956–1970. In ŠVÁCHA, Rostislav. Česká

architektura 1945–1995 (katalog k výstavě). Praha 1995, s. 41–50.

ŠVÁCHA, Rostislav. Architektura 1958–1970. In ŠVÁCHA, Rostislav, PLATOVSKÁ,

Marie (eds.). Dějiny českého výtvarného umění. Praha 2007, s. 44, 47–48.

TRTÍLEK, Vlastimil. Mladá Boleslav od minulosti k dnešku. Mladá Boleslav 1974.

Prameny:

Archiv KD Neratovice, složka domu čp. 1399.

Archiv Stavebního úřadu v Rakovníku, č. složky 2183.

Městský úřad Příbram, centrální spisovna, rekreační středisko „Orlík“, prováděcí

plánová a rozpočtová dokumentace; dům čp. 145, plánová dokumentace; Březové

Hory, plánová dokumentace.

Archiv Stavebního úřadu v Mladé Boleslavi, složka domu čp. 1093.

Archiv Stavebního úřadu v Březnici, složka domu čp. 63.

Archiv Stavebního úřadu v Kladně, sídliště Sítná.

Škoda muzeum v Mladé Boleslavi, fond AZNP, č. 172, složka domu čp. 1093, fond F,

č. 43.

Státní okresní archiv Mladá Boleslav, složka domu čp. 1093.

Národní technické muzeum, archiv architektury, Jaroslav Vaculík, f. 205, inv. č. 152.

Muzeum Mladoboleslavska v Mladé Boleslavi, fotoarchiv, inv. č. 24543/8.

Muzeum města Brna, sbírka architektury, návrh na hotel v Orlíku nad Vltavou,

plánová dokumentace 250318-250322, fotodokumentace 250476-250478,

negativy 257933-257938.

Soukromá sbírka rodiny architekta Františka Řezáče, Mladá Boleslav, kulturní dům

čp. 1093.

Soukromá sbírka architekta Jiřího Mergera, Příbram, dům čp. 145.

Státní okresní archiv Kolín, Sbírka fotografií okresu Kolín, fotograf Jaroslav Kronus,

bez inv. č.

Spojprojekt Praha, Uzlové ústředny, unifikační studie, [s. d.], ústředna v Mladé

Boleslavi, soukromá sbírka.

Soukromá sbírka sklářského výtvarníka Vladimíra Kopeckého.

NA, f. KSČ-ÚV, Sekretariát ÚV KSČ 1954–1962, sign. 273/12, inv. č. 173, Návrh

na schválení investičního úkolu pro výstavbu rekreačního střediska „Orlík“,

10. 8. 1959.

NA, f. KSČ-ÚV, Politické byro ÚV KSČ 1954–1962, sign. 323/16, inv. č. 242, Výstavba

rekreačního střediska ÚV KSČ Orlík, 10. 12. 1959.

NA, f. KSČ-ÚV, Hospodářské oddělení, Výstavba rekreačního střediska Orlík,

Záznam z porady dne 8. 9. 1959, Výpisy z jednání kontrolních dnů při výstavbě

střediska Orlík z roku 1961.

NA, f. KSČ-ÚV, Sekretariát ÚV KSČ 1954–1962, sign. 389/23, inv. č. 230, Průběh

dokončení výstavby rekreačního střediska Orlík, 11. 5. 1962.

Kabinet dokumentace a historie Vězeňské stráže ČR, Činnost nápravných zařízení

ministerstva vnitra republiky československé v roce 1959. MV – Správa nápravných

zařízení, Praha 1960. Interní nepublikovaný dokument.

158 159

2/01

KOUKALOVÁ, Šárka. Architekti beze jména. Rozhovor s architektem Jiřím Vahalou

o vězních tzv. Basoprojektu na Pankráci; Rekreační středisko „Orlík“ ve Vystrkově

pro představitele vlády a ÚV KSČ. Zprávy památkové péče 78, 2018, č. 6,

s. 677–680, 680–684.

NOVOTNÁ, Eva. Prezidentská vila. In ŠVÁCHA, Rostislav. Slavné vily Středočeského

kraje. Praha 2010, s. 237–240.

2/02

KOUKALOVÁ, Šárka. Kulturní dům v Mladé Boleslavi – zpráva k památkové ochraně

staveb z druhé poloviny 20. století. Zprávy památkové péče 77, 2017, č. 4,

s. 463–464.

2/03

KOTALÍK, Matěj (ed.). Jaroslav Vaculík, architekt, designér, výtvarník. Benešov

2010.

VACULÍK, Jaroslav. Rekreační ubytování. Praha 1963.

2/05

Archiv KD Neratovice, složka domu čp. 1399.

NOVÝ, Otakar (ed.). Architektonická bilance. Praha 1973.

2/06

Archiv Stavebního úřadu v Rakovníku, č. složky 2183.

2/09

KREJČIŘÍK, Mojmír. Česká nádraží: architektura a stavební vývoj. Díl II. Severní

státní dráha, Brněnsko-rosická dráha, Buštěhradská dráha. Litoměřice 2005,

s. 159–162.

BOROVCOVÁ, Alena. Kulturní dědictví Severní státní dráhy. Ostrava 2016, s. 81–82.

Milovice, rozměrná

mozaika v interiéru

bývalého domu

důstojníků,

Radomír Kolář

(foto Martin Polák,

2013, soukromá

sbírka Vladimíra

Kopeckého).

160 161

3

KRÁLOVÉHRADECKÝ

kraj

162 163

Architektura 60. a 70. let na území

Královéhradeckého kraje

Hotel Regina / Černigov v Hradci

Králové, Jan Zídka, 1967–1975 (archiv

Jana Zídky).

Vladimíra Paterová

Znárodnění stavebnictví po roce 1948 postihlo architektonické ateliéry a tvorbu

také v nynějším Královéhradeckém kraji. Sídla nově vznikajících státních projektových

ústavů se soustředila do Pardubic, a postupně do Hradce Králové. Vůdčími

osobnostmi těchto projektových podniků byli architekti Bohumil Sláma a Ladislav

Machoň, který se stal hlavním architektem nově založeného východočeského Stavoprojektu

s ředitelstvím v Pardubicích. Pro vedení královéhradeckého pracoviště byl

vybrán architekt Jan Rejchl. V roce 1950 byl Stavoprojekt přejmenován na Krajský

projektový ústav v Pardubicích a teprve v roce 1956 se jeho vedení přemístilo do

Hradce Králové. 1 Pobočka Stavoprojektu vznikla také v Trutnově. 2 V roce 1960 se

Hradec Králové stal správním centrem nově vzniklého Východočeského kraje, 3 který

zahrnoval nejen královéhradecký, ale také pardubický region. Díky politickému

uvolnění v 60. letech bylo v Hradci Králové založeno družstvo Hradečan, které se

zabývalo zejména interiérovou tvorbou. 4

Území dnešního Královéhradeckého kraje bylo z hlediska osídlení i politického

rozdělení velmi rozmanité. Jižní části regionu byly historicky vždy obývány česky

mluvícím obyvatelstvem, v severních oblastech, včetně nejvyšších hor Krkonoš, již

od 13. století zakládali osady německy mluvící přistěhovalci. Již od poloviny 19. století

zde vznikaly objekty sloužící jak hospodářské činnosti, tak uspokojování sílícího

zájmu o pobyt v přírodě.

Po odsunu německy mluvících obyvatel v roce 1945 došlo v regionu k markantnímu

rozdělení stavební produkce. Zatímco v Hradci Králové se architekti snažili

navázat na velkolepou urbanistickou i architektonickou tradici meziválečné generace

vedené architektem Josefem Gočárem, severní části regionu byly určeny pro

rozvoj masové turistiky sloužící rekreaci širokých mas pracujících obyvatel Československé

republiky.

V šedesátých letech byla v Hradci Králové soustředěna pozornost zejména

na růst bytové výstavby, což umožňoval nový územní plán od architektů Břetislava

Petránka a Jana Zídky. V následujících letech byla navržena a realizována výstavba

sídliště Slezské předměstí s dominantou hotelu Alessandria (1961–1963) podle

projektu Jana Zídky a následně také sídliště Labská kotlina II od Břetislava Petránka

s bohatou občanskou vybaveností. V 60. letech vzniklo několik pavilonových škol

od hradeckých architektů Jana Rejchla a Břetislava Petránka, univerzitní kampus

v Orlické kotlině, zimní stadion podle návrhu Františka Křeliny a hotel Regina (3/03,

dnes Černigov) navržený Janem Zídkou. Na počátku 70. let byl otevřen obchodní

dům Don (3/05) od Jana Doležala s keramickou výzdobou fasády, obchodní dům

Prior / Tesco od Jiřího Kučery a další významnou stavbou konce 70. let se stala telekomunikační

ústředna (3/06) od Václava Aulického a Jindřicha Malátka. 5

Již od poloviny 60. let byla soustředěna pozornost na vybudování nových hotelů

a rekreačních zařízení v Krkonoších. Zejména v 60. a 70. letech 20. století zde

bylo realizováno několik horských hotelů, jejichž formální ztvárnění bylo ovlivněno

tehdejšími světovými architektonickými tendencemi. Stavby uvedeného dvacetiletí,

často vynikající autentická díla, jsou z důvodu jejich spojování s ideologií období

normalizace dnes architektonicky nedoceněné. V roce 1964 navrhl pod zřejmým

vlivem tzv. bruselského stylu Jan Tymich ze Státního projektového ústavu obchodu

Brno hotel Montana (3/01) ve Špindlerově Mlýně, 6 roku 1965 Zdeněk Řihák rovněž

z SPÚO hotel Horizont (3/02) v Peci pod Sněžkou 7 a v roce 1966 tentýž architekt

zvítězil v architektonické soutěži s projektem na novou Labskou boudu (3/04) umístěnou

nad srázy Labského dolu. 8

V 70. letech byly v Krkonoších významným architektem daného období, Josefem

Polákem, navrženy a realizovány drobné stavby horských zařízení, evokující

útulnost a aplikující architektonické prvky lidové krkonošské architektury. V Peci

pod Sněžkou to byla Kovárna, Chalupa Na Rozcestí (3/09) mezi Pecí pod Sněžkou

a Strážným, Myslivna na Dívčích Lávkách ve Špindlerově Mlýně, Krakonošova krčma

u Montany a další podobné objekty na Benecku a v Janských Lázních.

1 Stavoprojekt Hradec Králové (Krajský projektový ústav Hradec Králové), architekti Jan Rejchl, Břetislav

Petránek, Jan Zídka, František Křelina, Karel Schmied, Václav Rohlíček.

2 Pobočka Stavoprojekt Trutnov, architekti Vladimír Vokatý, Vladimír Skaunic.

3 1960–2000.

4 ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Zítřek stavíme dnes. Architektura a urbanismus Hradce Králové v letech

1945–1989. In Monumenta vivent Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného

pracoviště v Josefově 2015. Josefov 2015, s. 93–94.

5 ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Zítřek stavíme dnes. Architektura a urbanismus Hradce Králové v letech

1945–1989. In Monumenta vivent Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného

pracoviště v Josefově 2015. Josefov 2015, s. 97–105.

6 Archiv Stavebního úřadu ve Špindlerově Mlýně, Bedřichov, čp. 70.

7 Archiv Stavebního úřadu v Peci pod Sněžkou, Bedřichov, čp. 31.

8 Archiv Stavebního úřadu ve Špindlerově Mlýně, čp. 141.

164 165

Hotel Montana ve Špindlerově Mlýně,

Jan Tymich, 1964–1967, restaurační

část, původní stav s transparentním

zasklením (archiv Krkonošského muzea

ve Vrchlabí).

Hostinné, obřadní síň, Karel Schmied, 1978–1980 (archiv Stavebního úřadu

v Hořicích).

Hostinné, obřadní síň, Karel Schmied, 1978–1980 (archiv NPÚ).

Kino 70 v Novém Městě na Metují,

atelier K Karla Pragera, 1964–1972

(převzato z MARBACH, Jiří. Nadšenci

1963–2013. Nové Město nad Metují

2015, s. 55).

Labská bouda v roce 1975, v čelní stěně

byly osazeny lodžie, dvoupodlažní

restaurace byla velkoplošně prosklená

(archiv Krkonošského muzea ve

Vrchlabí).

Na Přední Labskou navrhl královéhradecký architekt Karel Schmied Krausovy

boudy v podobě tří strmých horských štítů 9 a pod svahy Kozích hřbetů ve Svatém

Petru vyrostlo na konci 70. let rekreační a konferenční centrum (3/07) vyprojektované

v roce 1977 architekty Zdeňkem Kunou, Zdeňkem Stupkou, Milanem Valentou

a Jaroslavem Zdražilem z Krajského projektového ústavu Praha. 10

Také projektanti trutnovského Stavoprojektu se podíleli na výstavbě oblasti

Krkonoš a Podkrkonoší, zejména budovy Stavoprojektu v Trutnově, meteorologické

stanice v Peci pod Sněžkou 11 nebo již na konci 70. let budovy OV KSČ a souboru

atriových domů v Trutnově od Ing. Vladimíra Vokatého. 12 Zajímavým dílem je

obřadní síň v Hostinném od Karla Schmieda z let 1978–1980 evokující dvě sepnuté

dlaně vzpínající se k nebi. V Malých Svatoňovicích navrhl v roce 1973 Vratislav Růžička

rodinný dům s ateliérem pro malíře Jaroslava Kábrta.

Nadprůměrně hodnotná architektonická výstavba byla soustředěna do výše

uvedených dvou oblastí, takže v ostatních regionech (Jičínsko, Náchodsko, Rychnovsko)

lze jen obtížně nalézt stavby srovnatelné architektonické úrovně. Výjimku tvoří

objekt Galerie plastik významných českých sochařů na hoře Gothard v Hořicích

postavený v letech 1972–1975 a navržený architektem Jindřichem Malinou, který

je rovněž autorem hořického kina 70 na Husově třídě. 13 Originálními stavbami jsou

také dvě smuteční síně – jedna se nachází v Jičíně, druhá v Hostinném.

V Novém Městě nad Metují bylo v roce 1964 navrženo „Vzorové kino pro 400

diváků“ architekty K ateliéru Karla Pragera pod vedením projektanta J. Kadouna.

K realizaci však došlo až v roce 1972. 14

9 Archiv Stavebního úřadu ve Špindlerově Mlýně, Přední Labská čp. 111.

10 Archiv Stavebního úřadu ve Špindlerově Mlýně, Svatý Petr čp. 280.

11 Městský úřad Pec pod Sněžkou, meteorologická stanice čp. 290.

12 Archiv Stavebního úřadu v Trutnově, čp. 165.

13 Archiv Stavebního úřadu v Hořicích, čp. 1639 a čp. 1560.

14 Archiv Stavebního úřadu v Novém Městě nad Metují, kino 70.

166 167

3/01

Hotel Montana

Bedřichov 70, Špindlerův Mlýn

Jan Tymich; výtvarná spolupráce A. Málek a J. Jenč

projekt 1964 / realizace 1967–1969 / stavební úpravy po roce 1990

Hotel Montana, umístěný na svahu v Bedřichově nad Špindlerovým Mlýnem, vyprojektoval

v roce 1964 architekt Jan Tymich ze Státního projektového ústavu obchodu

Brno.

Soubor tvoří část společenská a část ubytovací. Vstupní blok s restaurací je

v hlavním průčelí po výšce členěný dvoupodlažními, nakoso skládanými plně prosklenými

arkýři. Zcela originální řešení se projevuje také ve svérázném pojetí interiérů,

neboť horní hrany arkýřů přecházejí ve skořepinové, hrotité zastropení restaurace,

vstupní haly a recepce. Obdobným způsobem je řešeno i zastropení spojovacího

prvku se schodištěm. Ubytovací část hotelu s fasádou částečně obloženou dřevem

v přírodní barevnosti byla vodorovně členěna průběžnými lodžiemi s transparentními

výplněmi, po výšce pak dělena jen velmi subtilními svislými přepážkami. Uměleckou

výzdobu navrhli v roce 1970 akademický architekt A. Málek a architekt J. Jenč.

Stejně jako vnější materiálové řešení tak i interiéry zničily stavební úpravy v roce

2004 použitím materiálů, nerespektujících původní realizaci.

Celkový pohled na hotel, vlevo

ubytovací, vpravo restaurační část.

Detail prosklených stěn restaurační

části ovlivněné bruselským stylem.

Hrotité skořepinové zastropení

restaurace vybíhající do čelní

prosklené fasády.

Pohled na restaurační část, původní

stav s transparentním zasklením

(archiv Krkonošského muzea ve

Vrchlabí).

Hotel Montana je vynikajícím příkladem architektury 60. let 20. století, která

byla ovlivněna evropskými i světovými tendencemi v architektuře. Jedná se o jeden

z mála dochovaných příkladů stavby v kraji, ovlivněné bruselským stylem.

VP

168 169

3/02

Hotel Horizont

Pec pod Sněžkou 141

Jan Tymich, Zdeněk Řihák; výtvarná spolupráce Petr Jiránek, Miroslav Buřival


Objekt hotelu Horizont je považován za jednu z nejkontroverznějších staveb Krkonoš.

Nepřehlédnutelná stavba jako významný doklad moderní architektury druhé

poloviny 20. století svědčí o dobových architektonických tendencích nejen v Československu,

ale v také v západní Evropě. Architekti Jan Tymich a Zdeněk Řihák

ze Státního projektového ústavu obchodu Brno navrhli tento hotel již v roce 1965.

Požadovaná kapacita hotelu byla již tehdy 241 stálých lůžek, 144 přistýlek, počet

míst u stolu 395.

Umístění hotelu na Pláni v Peci pod Sněžkou bylo v souladu se schváleným

územním plánem, se záměrem vytvořit dominantu celé stávající i zamýšlené výstavby

a zároveň zachovat stávající urbanistickou strukturu sídla s drobnými horskými

usedlostmi.

Na třípodlažní podélně situované podnoži se společenskými prostory a zázemím

vyrůstá čtrnáctipodlažní štíhlé těleso ubytovací části. To je plasticky tvarováno,

na širších stranách konkávně, na užších koncích konvexně. Ubytovací věž je korunována

nočním barem a terasou s vyhlídkou na Pec pod Sněžkou a její okolí, v horizontální

části se nachází dvoupodlažní vstupní hala, dvě restaurace a bazén.

Celkový pohled na hotel, z horizontální

podnože vyrůstá tvarovaná věž

ubytovací části hotelu.

Půdorys výškové ubytovací budovy,

Zdeněk Řihák, 1965–1979 (archiv

Krkonošského muzea ve Vrchlabí).

Keramické obklady sloupů restaurace od Miroslava

Buřivala.

Celkový pohled zasazení hotelu do krajiny.

Celkový pohled na dvoupodlažní vstupní halu hotelu.

Keramická plastika v dvoupodlažní vstupní hale od

Petra Jiránka z roku 1979.

Věžový objekt byl navržen v ocelovém skeletu, podnož jako monolitická konstrukce

částečně s prefabrikovanými prvky. Unikátní je dodnes dochované interiérové

vybavení včetně původních materiálů a výtvarných děl i lustrů.

VP

170 171

3/03

Hotel Regina / Černigov

Riegrovo náměstí 1494/4, Hradec Králové

Jan Zídka; výtvarná spolupráce Aleš Benda, Vladimír Hora

projekt 1967 / realizace 1968–1975 / stavební úpravy průběžně od 90. let 20. století

Autorem hotelu Regina, dnešní hotel Černigov, je jeden z předních hradeckých architektů,

Jan Zídka. Stavba je význačným architektonickým a urbanistickým počinem

v rámci městského organismu Hradce Králové. Budova hotelu, umístěná naproti

vlakovému nádraží, jasně vymezuje a formuluje přednádražní prostor Riegrova náměstí

a tvoří nepřehlédnutelnou dominantu města.

Výrazovou čistotou novostavby autor navázal na architektonickou tradici předválečných

let. Hotel je řešen jako solitérní objekt členěný na horizontální podnož se

vstupní halou, restaurací a dalšími převážně společenskými funkcemi a vertikální

hotelovou část. Výšková ubytovací část má 14 nadzemních podlaží, sokl má dvě

nadzemní a jedno podzemní podlaží.

Výstavba hotelu, který byl vyprojektován v roce 1967, se protáhla do roku 1975.

Po dokončení dala stavba naději a optimismus nejen architektům, ale všem lidem,

kteří obdivovali bílou fasádu obloženou jugoslávským vápencem s prolomenými liniemi

tmavých lodžií, vybíhající z plně proskleného soklu se společenskými prostory.

V noci obrys hotelu završovala jasně zářící oranžová linka oken kavárny, umístěné

v posledním podlaží. Původní kvalitní interiéry se z větší části nedochovaly.

VP

Západní pohled s celkovou

propracovanou urbanistickou

koncepcí Riegrova náměstí.

Kamenná plastika ženy od Ladislava Zemánka.

Jižní pohled, z horizontální prosklené dvoupodlažní

restaurace vyrůstá asymetricky řešená vertikální

hmota sloužící k ubytování.

Detail markýzy nad vstupním schodištěm do hotelu.

Detail architektonického členění pomocí nárožních

balkonů.

172 173

3/04

Hotel Labská bouda


Zdeněk Řihák

projekt 1968 / realizace 1972–1975 / stavební úpravy průběžně

od 80. let 20. století

Novostavba hotelu nahradila starou Labskou boudu, která 6. listopadu 1965 do základů

vyhořela. Správa KRNAP již tehdy prosazovala řešení, které by co nejméně

poškodilo nejcennější partie Krkonošského národního parku. V soutěži na architektonické

ztvárnění nové Labské boudy zvítězil Státní projektový ústav obchodu Brno

s hlavním projektantem architektem Zdeňkem Řihákem.

Architektonické řešení Labské boudy nezapře vliv dobových architektonických

tendencí. Hotel je zasazen do terénu Labského dolu takovým způsobem, že při pohledu

od západu se projevuje jen jako malá bouda se sedlovou střechou, při bližším

pohledu se měnící v elegantní křivku zastřešení dvoupodlažní restaurace ve vstupní

části objektu. Dále východním směrem pokračuje pultem krytý masivní blok ubytovací

části klesající do rokle Labského dolu.

Celkový pohled ze severu, v horní části

se nachází dvoupodlažní restaurace

s terasou.

Detail architektonického

strukturálního členění bočních stěn

imitující skály spadající do Labského

dolu.

Při pohledu ze západu se hotel

jeví jako přízemní horská bouda se

sedlovou střechou.

Pohled od jihu, vlevo se zvedá střecha

restaurace, vpravo ze svahu klesá

hmota ubytovací budovy.

Unikátní je strukturovaná betonová konstrukce imitující skály Pančavského

vodopádu – boční stěny jsou svisle členěny nakoso kladenými širokými pilastry. Ve

vzniklých kolmých plochách jsou osazena okna, čelní fasádu hotelu dominantním

způsobem dělí průběžné lodžie. V dolních dvou patrech ubytovacího bloku bylo

umístěno technické zázemí hotelu, směrem nahoru se v dalších pěti podlažích nacházely

dvoulůžkové pokoje se sociálním zařízením, přičemž kapacita objektu byla

120 lůžek. Svěží originální řešení dvoupodlažní restaurace s galerií a celoplošnými

prosklenými stěnami umožňovalo propojení jídelny s terasou, s nádhernými výhledy

nad propastí Labského dolu.

VP

174 175

3/05

Obchodní dům Don

Gočárova třída 1517/26, Hradec Králové

Jan Doležal; výtvarná spolupráce Děvana Mírová, Lydie Hladíková

a Marie Rychlíková

projekt / realizace 1968–1974 / stavební úpravy od 90. let 20. století

Nárožní čtyřpodlažní budova domu oděvů, dokončená v roce 1974, byla navržena

v roce 1968 architektem Janem Doležalem jako dostavba obchodního centra města

Hradec Králové. Po stránce architektonické lze tento obchodní dům zařadit mezi

výjimečná díla tohoto období, srovnatelná s obchodním domem Ještěd v Liberci od

Miroslava Masáka nebo s pardubickým obchodním domem Růženy Žertové.

Sokl budovy tvoří plně prosklené přízemí. V parteru se nachází velkoplošné

výkladce a vstupy do obchodního domu. Další dvě podlaží jsou oproti přízemí

předsazená, poslední patro se vrací do půdorysu přízemí. Oproti základnímu půdorysu

vyložená dvoupodlažní hmota bez okenních otvorů je obložená plastickými

keramickými tvarovkami, jejichž skladba vytváří také několik geometrických ornamentů.

Méně vystupující plochy jsou členěné pásovými okny a obložené hladkými

keramickými obklady. Autorkami výtvarného ztvárnění fasád, působivých unikátní

plasticitou vysoké estetické úrovně, jsou Děvana Mírová, Lydie Hladíková a Marie

Rychlíková.

Celkový pohled.

Detail keramického obkladu vnější

fasády.

Detail plastiky v keramickém obkladu

fasády.

Celkový pohled na jižní fasádu.

Vnitřní prostory obchodního domu byly otevřené, s monolitickým betonovým

schodištěm, schodnice i podstupnice byly obložené mramorovými deskami ve dvou

barevných odstínech. Mramorem jsou obložené také stěny schodišťové části. Kovové

zábradlí bylo opatřené skleněnými výplněmi a dřevěným madlem. Interiéry byly

po roce 1990 upraveny, nevhodné jsou zejména použité materiály podhledů.

VP

176 177

3/06

Tranzitní a telekomunikační

ústředna

Akademika Bedrny 365/10, Hradec Králové

Václav Aulický, Jindřich Malátek


Architektonicky i urbanisticky výjimečné dílo navrhli na přelomu 70. a 80. let

20. století Václav Aulický a Jindřich Malátek ve futuristickém stylu, s mašinistickými

prvky.

Tranzitní telefonní ústředna na levém břehu Labe u nového mostu Antonína

Zápotockého, dnešního Labského mostu, je součástí zástavby městského významu,

která, počínaje elektrárnou a jezem u Labské kotliny a konče budovou městských

lázní, tvoří podnož dominantní historické části města. Tento pás lemuje Labské nábřeží

a budova TTÚ uzavírá celou nábřežní kompozici v přechodu k průmyslové oblasti.

Objekt s technickým vybavením a zařízením je hmotově výrazně strukturován,

ve čtyřech patrech nad sebou je vždy vyšší podlaží zásadně předsunuto oproti podlaží

nižšímu. Fasády jsou obloženy plechy, které tvoří svislé pruhy jasně červené barvy.

V obvodovém plášti jsou nepravidelně rozmístěny odvětrávací výdechy několika

velikostí, opatřené mřížkami.

Pohled na celý komplex od Labského

mostu.

Detail skulpturálního tvarování prvků

schodiště.

Celkový pohled na technickou část

objektu.

Detail členění administrativní části

objektu.

Čtyřpodlažní správní část objektu je rozmístěna na půdorysu L. Jednotlivá podlaží

v obou křídlech této části, v kontrastu ke skladbě budovy s technickým zařízením,

směrem nahoru ustupují. Fasády jsou obloženy světlým hliníkovým obkladem

a členěny osmiúhelnými obdélnými okenními otvory. Hlavní vstup v delším křídle

správní budovy je kryt předsazenou hmotou druhého patra, nesenou dvěma pilíři

a střední zdí, která vstup dělí na dvě části. Kompozici stříbrných a červených hmotových

skladeb dominuje vysoký tovární komín.

VP

178 179

3/07

Horský hotel Horal

Svatý Petr 280, Špindlerův Mlýn

Zdeněk Kuna, Zdeněk Stupka, Milan Valenta, Jaroslav Zdražil;

výtvarná spolupráce Jiří Jetmar

projekt 1977 / realizace 1977–1983 / stavební úpravy 2019

Investorem zotavovny ROH ve Svatém Petru byla v roce 1977 Ústřední rada odborů.

Vznikl tak největší rekreační objekt, vybudovaný v Krkonoších po druhé světové válce,

který dodnes vyvolává negativní reakce.

Hotel je umístěn na jednom z nejkrásnějších krkonošských míst, na jihovýchodním

úbočí pod Kozími hřbety. Rozložitý komplex tvoří několik budov. Dvě

nestejně vysoké hmoty ubytovací části jsou v hlavním průčelí zkosené, respektují

sklon okolních šikmých svahů. Zadní, severní část objektu je pojata velmi originálním

způsobem – jednotlivá patra z pohledového betonu jsou vždy oproti dolnímu

předsazena, takže vytváří téměř sochařsky modelovanou strukturovanou hmotu.

Ta je dynamizována vloženými půdorysně zaoblenými schodišťovými trakty, jejichž

povrch je opatřen kanelováním.

Ojedinělým způsobem byly pojaty interiéry s recepcí, restauracemi a vinárnou.

Dominantním prvkem bylo točité mramorové schodiště v centrální části otevřeného

prostoru vstupní haly se skleněným válcovitým tělesem uprostřed a se skleněnou

stěnou po jeho obvodu. Skleněné tvary se skládaly z kouřově zbarvených trubek po-

Celkový pohled na úbočí Kozích

hřbetů.

Skulpturální architektonické členění severní fasády.

Model hotelového komplexu (archiv Ústavu dějin umění

AV ČR Praha).

Detail členění jižních fasád.

Tvarování jižní fasády ve sklonu Kozích hřbetů (archiv

Krkonošského muzea ve Vrchlabí).

skládaných těsně vedle sebe. Autorem díla byl sklářský výtvarník Jiří Jetmar. Schodiště

bylo v roce 2019 odstraněno.

VP

180 181

3/08

Hotel Harmony


Jiří Řeřucha


Konferenční středisko Harmony je obdobně jako hotel Horal příkladem pozdní moderny

konce 70. let a počátku 80. let 20. století, avšak na rozdíl od něj nevzbuzuje

díky svému sofistikovanému umístění negativní emoce. Bylo vybudováno podle

projektu architekta Jiřího Řeřuchy z roku 1977.

Zařízení zahrnovalo konferenční centrum s přednáškovým sálem pro 250

osob, ubytování se 170 lůžky, stravování s 200 místy v jídelně, dále bar, bufet, salonky

a bazén propojený prosklenými plochami s venkovním prostředím. Dispozice je

rozmístěna na půdorysu velkého rozevřeného písmene U. V koncových sedmipodlažních

křídlech s plochými střechami jsou umístěny hotelové pokoje. Fasády jsou

členěny lehce zapuštěnými vodorovnými pásy hnědého a bílého plechu, čímž vznikla

výrazná horizontální rytmizace. Mezi ubytovacími křídly, na spojnici písmene U,

je vložena část se zkosenou, plně prosklenou fasádou společenských a stravovacích

prostor. Výrazným prvkem je také mohutná hmota schodiště v levé části objektu.

Celkový pohled se střední restaurační

částí vloženou mezi ubytovací hmoty.

Detail členění ubytovacího traktu

pomocí lodžií vložených do nároží.

Detail řešení vstupního schodiště

se stěnou z pohledového betonu

a s osvětlením.

Parkovací hmota s terasami.

Před hotelem byly velkorysým způsobem realizovány příjezdové komunikace

se sloupovím nesoucím venkovní terasy. Pod nimi jsou plochy velkých krytých parkovišť

s konstrukcemi z pohledového betonu. Venkovní monumentální schodiště

je provedeno na vysoké výtvarné i řemeslné úrovni z kvalitních kamenných prvků

a s původními osvětlovacími tělesy.

VP

182 183

3/09

Chalupa Na Rozcestí

Pec pod Sněžkou 247

Josef Polák

projekt / realizace 1978—1981

Bufet je příkladem v 70. letech 20. století velmi oblíbených horských objektů s rustikálním

interiérem. Základem bylo použití romantizujících prvků s originálně řešeným

půdorysným i hmotovým členěním ve formě dvou nestejně vysokých bloků

trojúhelníkového tvaru. Jedná se o velmi kultivovanou stavbu, která byla zatím

zachována bez vnějších i vnitřních úprav. Projekt na Občerstvovací stanici Strážné

– Rozcestí byl navržen architektem Janem Polákem, spojovaným s oblibou tzv. bruselského

stylu.

Bufet byl navržen jako tehdy velmi populární typ horské chalupy o jedné hlavní

restaurační místnosti otevřené do krovu, se dvěma šikmými, k zemi dosahujícími

střechami nestejné výšky. Vzájemný posun hmot se projevuje také v půdorysu.

V levé části dispozice je vedle vstupu umístěna velká restaurační místnost s krbem

a rustikálními dřevěnými prvky – lepenými vazníky a s dřevěným palubkovým obložením

šikmých částí stropu. Čelní trojúhelníková stěna je prosklená, místnost dále

prosvětlují okna střešního vikýře. V zadní části levé poloviny je umístěn kuchyňský

provoz.

Celkový pohled na jižní průčelí

tvarované použitím dvou hmot

trojúhelníkového tvaru.

Detail interiéru restaurace

s dominujícím komínem.

Celkový pohled na řešení restaurace

otevřené do krovu objektu.

Východní průčelí ozvláštněné

průběžným vikýřem.

Objekt, který je dnes známý pod názvem „Bufet Na Rozcestí“ se nachází na

hřebenu východních Krkonoš na křižovatce horských cest vedoucích přes Pláně

a Klínovy boudy do Špindlerova Mlýna, přes Rennerovy boudy do Strážného a Vrchlabí

a přes Výrovku nebo Liščí horu do Pece pod Sněžkou.

VP

184 185

Souhrnná literatura a prameny pro Královéhradecký kraj

ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Zítřek stavíme dnes. Architektura a urbanismus

Hradce Králové v letech 1945–1989. In Monumenta vivent Sborník Národního

památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Josefově 2015. Josefov

2015.

BENEŠOVÁ, Marie, TOMAN, František, JAKL, Jan. Salón republiky: Moderní

architektura Hradce Králové. Hradec Králové 2000.

Toman, František. Sto let výstavby a územního plánování města Hradec Králové.

Hradec Králové 1985, 74 s. + 45 obr. příloh.

POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: Architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec

Králové 2009.

LUKEŠ, Zdeněk, PANOCH, Pavel. Ve víru modernosti: století moderní architektury

v Královéhradeckém kraji. Pardubice 2008.

3/01

Městský úřad Špindlerův Mlýn, odbor výstavby.

Archiv Správy Krkonošského národního parku.

3/02

Archiv Stavebního úřadu v Peci pod Sněžkou.

Státní okresní archiv Trutnov.

Muzeum Krkonošského národního parku Vrchlabí.

3/03

BENEŠOVÁ, Marie, TOMAN, František, JAKL, Jan. Salón republiky: Moderní

architektura Hradce Králové. Hradec Králové 2000.

3/04


3/05

ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Zítřek stavíme dnes. Architektura a urbanismus

Hradce Králové v letech 1945–1989. In Monumenta vivent Sborník Národního

památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Josefově 2015. Josefov

2015.

3/07


Archív Správy Krkonošského národního parku.

3/08

Archiv Stavebního úřadu ve Špindlerově Mlýně, spisová a projektová

dokumentace.

3/09

Archiv Stavebního úřadu v Peci pod Sněžkou.

Státní okresní archiv Trutnov.

Labská bouda zasazená do krajiny

Krkonoš nad Pančavskými vodopády.

186 187

4

liberecký

kraj

188 189


na území Libereckého kraje

Jaroslav Zeman

Vzhledem ke geografické poloze Libereckého kraje velkou část jeho území obývalo

německy hovořící obyvatelstvo a tak byl značně poznamenán poválečným odsunem.

Z něj byly vyjmuty zejména osoby důležité pro poválečný průmysl, tzv. nepostradatelní

specialisté (zejména ve sklářství na Jablonecku a Novoborsku). Další

důležitý moment představovala v případě Liberce ztráta titulu statutárního města

v roce 1949 a následné odnětí statutu krajského města při správní reformě v roce

1960, jímž vznikl neústrojný a umělý Severočeský kraj se sídlem v Ústí nad Labem.

Liberecký Krajský projektový ústav se následně stal expoziturou KPÚ v Ústí nad Labem.

Společenské změny přinesly také rozsáhlé znárodnění na základě dekretů prezidenta

republiky v roce 1945, které se vedle konfiskace majetku etnických Němců

týkalo také podniků s více než pěti sty zaměstnanci. Nevyhnulo se ani stavebním

firmám a projekčním kancelářím (v Liberci např. Gustav Sachers & Söhne, Pittel

& Brausewetter). Zestátnění stavebního průmyslu vyústilo ve vznik Stavoprojektů

(přejmenovaných v roce 1954 na Státní projektové ústavy pro výstavbu měst a vesnic

a posléze na Krajské projektové ústavy), řízených někdejšími avantgardními architekty,

které získaly charakter jakýchsi projektových velkovýroben, orientovaných

pohříchu spíše na kvantitu.

Liberecký Stavoprojekt vznikl v roce 1949 a mezi jeho zaměstnanci patřil například

autor radnice v Jablonci nad Nisou, Němec Karl Winter, odchovanec Augusta

Perreta Svatopluk Technik či Karel Hubáček. V polovině padesátých let se

jednotlivá pracoviště sestěhovala do dnešního hotelu Praha, kde byly ustaveny tři

architektonické ateliéry. První vedl Eduard Adamíra ve spolupráci se Svatoplukem

Technikem. Druhý byl svěřen Karlu Winterovi, který ho v roce 1956 předal Karlu

Hubáčkovi a třetí vedl Augustin Šimůnek. 1 Práce se zprvu týkala obnovy pohraničí,

ale spektrum zakázek se postupně stále rozšiřovalo a ústav tak projektoval i obytné

celky a stavby mimo území kraje – například sorelová sídliště v Roudnici nad Labem

– Hracholuskách (1958) či Kráľovském Chlmci (1958). Padesátá léta jsou zároveň

dobou, kdy nastupuje první velká vlna poválečných absolventů architektury. Tehdy

liberecký KPÚ získal nové posily, jako Otakara Binara či bratislavského rodáka Pavla

Švancera. Ve druhé polovině 50. let se pak na celostátní úrovni začíná stále více prosazovat

dříve odmítaná racionalizace, jež přinesla postupný odvrat od historizujících

forem socialistického realismu. Zásadní roli v tomto směru sehrála Chruščovova kritika

„ozdobnictví“ v architektuře (1954). Nastává tak obroda poválečné architektu-

1 MASÁK, Miroslav. Náš SIAL. In Sborník Severočeského muzea Acta Musei Bohemiae Borealis, Historia

18–19. Liberec 2018, s. 247–248.

Skica kina Máj v Doksech (archiv

Miroslava Masáka).

Perspektivní kresba někdejšího

pavilonu F v areálu Libereckých

výstavních trhů (archiv Miroslava

Masáka).

ry, jejímž výsledkem byl značný úspěch československé expozice na světové výstavě

EXPO ´58 v Bruselu. Na území Libereckého kraje se nový směr projevil například

v rámci kina v Doksech (4/01; Karel Hubáček, Vlastislav Kolář, 1957–1963), pozoruhodném

projektu regulace libereckého dolního centra (Karel Hubáček, Jiří Svoboda,

1960), letního kina v Liberci (Pavel Švancer, 1962) či technicistním pavilonu F

Libereckých výstavních trhů (Miroslav Masák, 1965). 2

„Zlatá šedesátá“ přinesla společenské uvolnění, což se logicky odrazilo i v architektuře

a Liberec se díky Karlu Hubáčkovi stává jedním z center československé

moderní architektury. To se projevilo i obnovením styků se zahraničím, jako v případě

mezinárodního sympozia mladých architektů, výtvarníků a sociologů, pořádaného

v Liberci pod záštitou předsedy MNV Jiřího Moulise a profesora Jiřího Kotalíka

v květnu a červnu 1966. 3 Jednotlivé tvůrčí týmy složené ze sociologů, výtvarných

umělců, architektů, ale i psychologů, hledaly novou vizi pro město se zaměřením

na urbanistický evergreen Liberce, tzv. dolní centrum. Nicméně jediným realizovaným

projektem, který nakonec ze sympozia vzešel, bylo obchodní středisko Ještěd

(Miroslav Masák, Karel Hubáček, 1969–1979), barbarsky zbořené v roce 2009. To se

vyznačovalo zároveň první aplikací pláště z tvarovaných plechů Atmofix (kortenu)

u nás, který vzešel z výzkumného záměru. 4

Město navíc umožnilo Hubáčkovi založit vlastní projektovou skupinu S 12, která

pokračovala na projektech obloukového domu v Sosnové ulici (4/04, Karel Hubáček,

Jaromír Vacek, 1968–1972) a hlavně na televizním vysílači na Ještědu (4/03).

Ta se posléze přerodila 1. července 1968 do legendárního ateliéru SIAL (Sdružení

inženýrů a architektů Liberce), koncipovaného jako skutečně nezávislý městský ateliér,

první svého druhu v poválečném Československu. 5

2 PROCHÁZKA, Vítězslav. Úsilí Libereckých architektů o zlidštění architektury. Architektura ČSSR XXVII,

1968, č. 8, s. 483–499; ZEMENOVÁ, Erika. Kino Máj v Doksech. In Památky Libereckého kraje. Sborník

Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci. Liberec 2009, s. 40–44;

HOŠEK, Oldřich et al. 20 let práce Krajského projektového ústavu v Ústí nad Labem. Ústí nad Labem 1969.

3 Mezinárodní pracovní symposium mladých architektů a výtvarných umělců o využití volného času

mládeže. Liberec 1966.

4 HORÁKOVÁ, Jindra. Rez, která chrání. Svět práce VII, 1974, č. 17, s. 3; Experiment Ještěd… a co dál?

Socialistický obchod XXXII, 1986, č. 11, s. 420.

5 Autory názvu SIAL byl dle vlastních vzpomínek Miroslav Masák, společně s Otakarem Binarem a Jiřím

Špiklou.

190 191

Model komplexu libereckého SVÚT

od Zdeňka Plesníka, pohled od

severovýchodu (archiv Krajského

úřadu Libereckého kraje).

Model obchodního střediska Ještěd

(archiv Miroslava Masáka).

Hlavní devizou SIALu byla schopnost vytvářet stejně kvalitní architekturu, která

vznikala na západ od našich hranic, a to i přes horší technologické a materiální

podmínky. Podařilo se mu navázat na moderní architektonické trendy a překročit

mantinely tvorby někdejšího východního bloku. Řada realizací ateliéru byla navíc

publikována v zahraničním odborném tisku a literatuře – německém Baumeisteru

a Bauweltu, italské Casabelle, švýcarském Werku či Kultermannově Zeitgenössische

Architektur in Osteuropa.

Optimistická nálada pražského jara, zkušenosti ze sympozia, pařížského Bienále

a pobytu mezi absolventy londýnské Royal College of Arts přivedla Miroslava

Masáka k myšlence, aby město podpořilo každý rok stipendiem mladé absolventy

architektury, kteří vnesou do města nové, svěží nápady. 6 To vedlo v roce 1969 ke

vzniku „Školky“ v bývalém hostinci Na Jedlové (zaniklé čp. 41 ve Výletní ulici) v Liberci-Radčicích,

jakési líhně mladých a nadějných architektů, která měla umožnit setkání

nekonformních absolventů fakult architektury a zvyšovat úroveň jejich myšlení a návrhů.

Školka byla sice oficiálně zrušena roku 1971, ale svou činnost fakticky ukončila

až v roce 1982. Mezi její „absolventy“ patří mj. Mirko Baum, Emil Přikryl, Martin

6 Emailová korespondence s Miroslavem Masákem ze dne 16. 8. 2020.

Skica vstupní haly od Otakara Binara

(archiv Otakara Binara).

Restaurace horského hotelu

a televizního vysílače Ještěd krátce po

dokončení (archiv Jaroslava Zemana).

„Ocelové město“ – model přestavby

dolního centra Liberce, vypracovaný

pod vedením Miroslava Masáka

Školkou SIAL (SOkA Liberec).

Pohled na zastavěné svahy Harcova –

v popředí budované studentské koleje,

v pozadí obloukový dům v Sosnové

ulici (převzato z Liberecko 1970–1980.

Liberec 1980).

Rajniš, Dalibor Vokáč, Jiří Suchomel či Zdeněk Zavřel. Samostatné trvání ateliéru nemělo

vzhledem k politickým změnám dlouhého trvání a SIAL byl k 1. lednu 1972

včleněn zpět do Stavoprojektu. Karlu Hubáčkovi se ho nicméně podařilo udržet jako

jeden z ateliérů, čemuž napomohly výsledky dřívějších prací, uznávaná orientace

v aktuálních stavebních technologiích a přímluvy ministerského úředníka Jana Ludvíka.

7 Ani v období normalizace ateliér nezahálel. V Liberci vznikl pavilon A Libereckých

výstavních trhů (Otakar Binar, 1971–1972, zbořeno 2007), přístavba Československé

státní pojišťovny (Jiří Suchomel, 1979–1983), v České Lípě základní škola Sever (4/07;

Dalibor Vokáč, Zdeněk Zavřel, 1976–1984), sídlo OV KSČ (Otakar Binar, 1976–1981),

obchodní dům Uran (4/09; Emil Přikryl, 1980–1983) či kulturní dům Crystal (4/08; Jiří

Suchomel, 1975–1990), jedna z prvních pasivních veřejných budov na našem území. 8

7 MASÁK, Miroslav. Náš SIAL. In Sborník Severočeského muzea Acta Musei Bohemiae Borealis, Historia

18–19. Liberec 2018, s. 251.

8 SAPÁK, Jan. „Obchodní dům“ Uran. Československý architekt XXXI, 1985, č. 23, s. 3; JOSKOVÁ, Eva. Jižní

okraj jádra České Lípy. In ŠVÁCHA, Rostislav (ed.). Sial. Olomouc 2010, s. 224–229.

192 193

Neofunkcionalistická nemocnice

v České Lípě, celkový pohled na dětskou

polikliniku (foto Michael Čtveráček).

Ze sportovních staveb vyniká skokanský areál v Harrachově (Jiří Špikla,

Jaromír Syrovátko, 1976–1981) a areál letů na lyžích na Ještědu v Liberci (Jiří Špikla,

Zdeněk Patrmann, 1973–1978). 9

Z realizací mimo ateliér SIAL pak stojí za zmínku zejména průmyslové projekty

gottwaldovského Centroprojektu, nástupce Baťovy Zlínské stavební akciové společnosti.

Ten stojí za areály Železnobrodského skla (1963–1966) v Železném Brodě,

Jablonexu (1957–1962) a Závodu na kovovou bižuterii (1961–1965) v Jablonci

nad Nisou od Miroslava Drofy. Nejvýznamnější realizací v Libereckém kraji je však

monumentální budovou Státního výzkumného ústavu textilního (4/05), dnes sídlo

Krajského úřadu Libereckého kraje. (Zdeněk Plesník, 1967–1974). 10 Recepce zlínské

architektury se výrazně projevila také v řešení etážovky n. p. Autobrzdy v Jablonci

nad Nisou, zpracovaném Zdeňkem Kosinou ze Státního ústavu pro projektování závodů

strojírenství Projekta (1961–1968). 11

Naopak příkladem sakrální stavby z konce 60. let 20. století, vybudované svépomocí

na základě projektu Ing. arch. Daniela Mathausera je sbor bratrské jednoty

baptistů v Jablonci nad Nisou (1968–1976). 12

Zdařilou ukázkou technicistní architektury telekomunikačních budov 70. a 80.

let je pak budova spojů v České Lípě od tria Jiří Eisenreich, Jindřich Malátek a Václav

Aulický z pražského Spojprojektu (1979–1984). Mimo tyto soudobé proudy pak stojí

elegantní neofunkcionalistická nemocnice v České Lípě (1976–1982) od meziválečného

představitele avantgardy, Víta Obrtela. 13

9 SOkA Liberec, fond MNV Liberec, Studie generelu sportovního a rekreačního střediska Ještěd SIAL,

inv. č. 504, m. 55–56.

10 Projektová a inženýrská organisace Centroprojekt Gottwaldov: 1925–1975. Gottwaldov 1975; HOŠEK,

Jaroslav. Architekt Miroslav Drofa/75. Československý architekt XXIX, 1983, č. 25, příloha A Fórum 1983,

nepag; FREIWILLIG, Petr. Recepce zlínského stavebního konceptu v novodobé architektuře Jablonce nad

Nisou (Příspěvek k průzkumu a zhodnocení moderní průmyslové architektury v České republice). Zprávy

památkové péče LXX, 2010, č. 4, s. 260–267.

11 Archiv Stavebního úřadu v Jablonci nad Nisou, složka domu čp. 2405.

12 Archiv Stavebního úřadu v Jablonci nad Nisou, složka domu čp. 3556.

13 ZEMAN, Jaroslav. Nemocnice na kraji města: druhý život avantgardy. Zprávy památkové péče LXXVII,

2017, č. 5, s. 581–590.

PZO Jablonex při pohledu z vodní

nádrže Mšeno v Jablonci nad Nisou na

dobové pohlednici (archiv Jaroslava

Zemana).

Skokanský areál v Harrachově (archiv

Miroslava Masáka).

Budova spojů v České Lípě (archiv

Václava Aulického). Obě části jsou

konstrukčně tvořeny železobetonovým

skeletem MS 71 a fasády jsou

pojednány radiačními hliníkovými

lamelami Sidalvar v barvě bordó

na ocelové konstrukci s boletickým

panelem. Ve vstupním vestibulu se

nacházejí působivé reliéfy Stefana

Nejeschleby, evokující plošné spoje.

Díky ateliéru SIAL tak stanul Liberec poprvé a naposledy na vrcholu československého

architektonického dění. Vznikl soubor moderní architektury, dokládající,

že i v rámci východního bloku se stavěla nadprůměrná architektura, zcela srovnatelná

se západní produkcí.

194 195

Schodiště ke kinosálu s obrazem Jana Vančury.

Interiér kinosálu od Evy Němcové se stropem,

evokujícím noční oblohu.

4/01

Kino Máj

Máchova 542, Doksy

Karel Hubáček, Otakar Binar, Eva Němcová, Lidmila Švarcová; výtvarná

spolupráce Jan Vančura

projekt 1958 / realizace 1958–1963 / přestavba výstavní síně na kavárnu 1984

V architektonickém řešení kina se odrazil tzv. bruselský styl, který se zde uplatnil navzdory

dobové byrokracii, neboť Československý státní film zprvu usiloval o realizaci

jednoduššího typového projektu v duchu oblíbené sorely. Shodou okolností se projekt

dostal nakonec ke KPÚ v Liberci, konkrétně ateliéru 2, jehož vedoucím byl Karel

Hubáček. Ten novostavbu navrhl jako víceúčelový objekt, kde se kromě kinosálu,

bytové jednotky a technického zázemí měla v horním patře nacházet i knihovna s čítárnou.

Od tohoto záměru bylo nakonec v souvislosti se ztrátou statutu okresního

města upuštěno, byly vybourány příčky a vznikla zde výstavní síň. Ta byla následně

v roce 1984 přebudována na kavárnu podle návrhu Lidmily Švarcové. Konstrukčně

je objekt řešen jako železobetonový skelet, vynášený na železobetonových patkách

a pasech překlenujících terén, čímž se podařilo vyřešit problematické podloží s agresivní

spodní vodou. Konstrukci doplňuje ocelový krov se skořepinovou klenbou,

zastřešující kinosál. Půdorys je s ohledem na akustické potřeby sálu koncipován jako

kónický. Ateliér si poradil s náročnou parcelou a podařilo se mu novostavbu citlivě

zasadit do této části města. To vynikne zejména při pohledu z Valdštejnské ulice, kdy

Celkový pohled na budovu kina

s kýlovitě koncipovaným průčelím.

Pohled ze vstupního vestibulu k šatnám a schodišti,

stoupajícím ke kinosálu.

Dobový pohled (archiv Miroslava

Masáka).

má kino charakter rodinného domku, vhodně zapadajícího do okolní vilové zástavby.

Vstupní partie, orientovaná do Máchovy ulice, pak může z exteriéru vzdáleně

evokovat lodní kýl, což podtrhuje i atypický tvar sedlové střechy.

JZ

196 197

4/02

Vlastní dům Karla Hubáčka

Alšova 454/10, Liberec XV – Starý Harcov

Karel Hubáček


Pohled na dům ze zahrady.

Vstup s krytou terasou.

Hlavní průčelí domu z ulice Alšovy.

Odpočinkový kout v rámci kryté terasy v parteru.

Projekt vypracovaný Karlem Hubáčkem, Vlastimilem Šedem, Josefem Patrmanem

a Václavem Bůžkem v rámci KPÚ v Liberci byl prototypem zamýšlené, avšak nerealizované

rozsáhlejší koncepce variabilního obydlí, prezentované během Libereckých

výstavních trhů investorem MNV Liberec. Vypracováno bylo několik alternativ kombinujících

různé hmotové, výškové a dispoziční řešení, včetně uplatnění dvojdomů

a trojdomů. Projekt měl předvést levný, dostupný a kvalitní příbytek pro nejširší vrstvy

obyvatel a dokázat, že ho lze vytvořit i s minimem prostředků. Zůstalo však jen

u tohoto prototypu, do kterého se po skončení výstavy nastěhoval Karel Hubáček

s rodinou. Po formální stránce má blízko ke corbusierovsky laděnému funkcionalismu

(plochá střecha, pásové okno, piloty vynášející dům). Strohou a jednoduchou

fasádu oživují dřevěné obklady a subtilní ocelové sloupy nesoucí patro. Působivé,

abstrahované formy domu zdůrazňuje i užitá, elegantní modrobílá barevnost. Netradičním

prvkem jsou experimentální panely z pěnobetonu a drcené, velice tvrdé,

lisované břidlice. Na fasádě domu se uplatnil další progresivní materiál, omítka

Cerami, vyráběná v licenci britské firmy Pyrok IG. Celkový dojem umocňuje zdařile

komponovaná zahrada, ohraničená modrým, autorským oplocením, rovněž dle

Hubáčkova návrhu. V oblasti individuálního bydlení tak liberecký montovaný dům

patří bezesporu k nejzajímavějším realizacím přelomu padesátých a šedesátých let

20. století.

JZ

198 199

4/03

Horský hotel a televizní

vysílač na Ještědu

Horní Hanychov 153, Liberec XIX – Horní Hanychov

Karel Hubáček, Otakar Binar; výtvarná spolupráce Karel Wünsch, Stanislav

Libenský, Jaroslava Brychtová, Jaroslav Klápště, Děvana Mírová, Zdeněk Koška



národní kulturní památka, rejstříkové číslo ÚSKP 297

Impulsem pro výstavbu se stal požár v lednu 1963, kdy vyhořela stará secesní chata.

Následně byla ještě téhož roku vypsána velká architektonická soutěž na hotel a televizní

vysílač. Ačkoliv spojením obou funkcí do jednoho objektu Hubáček porušil

podmínky soutěže, byl jeho návrh doporučen k realizaci. Věž na kruhovém půdorysu

je koncipována ve formě rotačního hyperboloidu. Základním nosným prvkem jsou

dva soustředné železobetonové sloupy, na nichž jsou zavěšena jednotlivá podlaží.

Nepřehlédnutelná je především kontextuální rovina vysílače. Karlu Hubáčkovi se

podařilo novostavbu zakomponovat do okolního krajinného rámce a vytvořit působivou

dominantu. Přestože je Ještěd považován za vlaštovku high-tech architektury,

citlivý přístup k místu stavby je důkazem, že silný vliv měla i architektura kontex-

Celkový pohled na horský hotel

a televizní vysílač na Ještědu, jehož

podobu inspirovaly podmínky zadání

– požadavek na vytvoření krajinné

dominanty, kombinace potřebných

funkcí a extrémní klimatické

a povětrnostní podmínky místa.

Vstupní vestibul se schodištěm do restaurace

a skleněnou plastikou „Spad meteoritů“ od

Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové.

Svařovaná mříž v hotelovém patře od Jaroslava

Klápštěho.

Restaurační salónek navržený Otakarem Binarem,

pietně obnovený v roce 2013.

tuální. Elegantní, aerodynamická věž byla za výjimečnou stavbu považována i v prestižních

zahraničních periodikách. Není tedy náhodou, že v roce 1969 získal Hubáček

za projekt Perretovu cenu. Vysokou laťku se podařilo zachovat také u interiérů.

Ty včetně mobiliáře navrhl Otakar Binar, designové nádobí Karel Wünsch, skleněnou

plastiku na nosném pilíři ve vstupní hale „Spad meteoritů“ Stanislav Libenský

a Jaroslava Brychtová. Působivá mříž v hotelové chodbě pochází od Jaroslava

Klápštěho, keramický obklad schodiště a hotelových chodeb navrhla Děvana

Mírová a tepané plechy na vstupních dveřích hotelu na stěně recepce jsou od

Zdeňka Košky.

JZ

200 201

4/04

Obloukový dům,

tzv. Wolkerák

Sosnová ulice 466–477, Liberec XV – Starý Harcov

Karel Hubáček, Jaromír Vacek; výtvarná spolupráce Oldřich Novotný


Celkový pohled na obloukový

dům v Sosnové ulici, tvořící

nepřehlédnutelnou dominantu této

části města.

Detail fasády.

Dvorní fasáda s dobře patrným zakřivením, sledujícím

konfiguraci terénu.

Model obloukového domu (převzato z 20 let práce

Krajského projektového ústavu v Ústí nad Labem).

Obloukový dům v Sosnové ulici vznikl na základě společného projektu Karla Hubáčka

a Jaromíra Vacka z roku 1964. Hubáček byl autorem podrobného územního

plánu lokality a Vacek stál za architektonickým řešením. Konstrukčně je objekt řešen

jako krabicový příčně nosný systém, vycházející z konstrukční soustavy T 06 B. Tu

však Vacek pojal spíše experimentálně a využíval pouze některých prvků. Jak uvádí

Československý architekt, dům byl budován „tradiční libereckou technologií, tj.

montované stěny a monolitické stropy s ambulantní výrobou panelů přímo na staveništi“.

1 Parter domu je využíván zčásti pro bydlení a zčásti jako technické zázemí,

zbylá patra jsou obytná – každá sekce se skládá ze tří jednotek – 2 byty o velikosti

3+1 a mezi nimi je garsoniéra. Poslední podlaží je řešeno bez garsoniér, a místo

nich je část prostoru využita jako terasa pro velkometrážní bytové jednotky. Z řady

inovací, zvyšujících standard bydlení, jsou nejpovedenější atriové garsoniéry v podstřeší

s výhledem na město a okolní horské panoráma. Hlavní fasádu obrácenou

směrem k městu oživují dřevěné mříže a slunolamy vytvářející decentní rastr. Vedle

nesporných architektonických hodnot se dům vyznačuje mimořádně zdařilým urbanistickým

zasazením do okolní vilové čtvrti. Lukovité prohnutí sleduje konfiguraci

terénu a mohutný blok navzdory svým rozměrům nenarušuje ráz této části města,

kdy zde dobová literatura oprávněně oceňuje „pocit lehkosti, vzdušnosti a prosluněnosti“.

2

JZ

1 2x z Liberce. Československý architekt XII, 1966, č. 25–26, s. 4.

2 VEBR, Jaroslav. Soudobá architektura ČSSR. Praha 1980, s. 52.

202 203

Kresba hlavního průčelí od Zdeňka Plesníka

(Státní okresní archiv Litoměřice, pobočka Most).

Střešní terasa, poskytující působivý výhled na

metropoli severu.

4/05

Státní výzkumný ústav

textilní / Krajský úřad

Libereckého kraje

U Jezu 642/2a, Liberec IV – Perštýn

Zdeněk Plesník; rekonstrukce Karel Novotný

projekt 1966 / realizace 1966–1974 / rekonstrukce 2000–2004

Nejvyšší liberecká budova (78 m) byla postavena podle projektu vypracovaného

Zdeňkem Plesníkem z Centroprojektu Gottwaldov v letech 1967–1974. Devatenáctipodlažní

objekt SVÚTu byl provozně-administrativní budovou s převahou dílenských

a laboratorních provozů, kterou Rostislav Švácha trefně označuje „vertikální

halou pro stroje“. 1 Průčelí oživuje kordonová římsa obíhající každé patro v polovině

jeho výšky, čímž Plesník docílil dojmu dvojnásobného počtu etáží. Fasáda je nesena

svislými ocelovými nosníky do profilu písmene Y, kolejnice na střeše slouží k zavěše-

Celkový pohled na „liberecký

mrakodrap“.

Střešní nástavba s vyústěním vzduchotechniky.

ní pojízdné lávky na čištění vnějšího pláště. Budova byla v mnoha ohledech experimentální

stavbou, která předběhla svou dobu použitím moderních stavebních postupů.

Objevuje se zde progresivní stavební technologie zvedaných stropů lift slab

s taženým bedněním u betonáže jader, při níž jsou jednotlivá patra vybetonována

v jedné úrovni a následně vysouvána nahoru za pomoci hydraulického zvedáku. Tu

vyvinul pro ČSSR pardubický Průmstav podle původního amerického patentu z roku

1954. Zdání dvojnásobného počtu pater domu způsobují vkládané parapety – kordonové

římsy rozdělující každé patro. Unikátním technickým prvkem je pak stále

funkční výtah typu páternoster, jeden z nejvyšších v Evropě. Od počátku se počítalo

s tím, že budova bude součástí rozsáhlejšího komplexu čtyřpodlažních horizontálních

budov, k jejichž realizaci ovšem nakonec nedošlo. V letech 2000–2004 objekt

prošel rekonverzí na sídlo Krajského úřadu Libereckého kraje.

JZ

1 ŠVÁCHA, Rostislav. Tři dobré rehabilitace poválečné architektury. Zprávy památkové péče 2005, č. 5, s.

395.

204 205

4/06

Plavecký stadion

Tržní náměstí 1338, Liberec I – Staré Město

Pavel Švancer; výtvarná spolupráce Oldřich Plíva, Jan Lukáš


Velkoryse a víceúčelově pojatý plavecký stadion, jehož první skici vznikaly od poloviny

60. let, byl postaven v blízkosti městského centra. Při stavbě se architekt neomezil

na samotnou budovu, ale řešil ji současně s přilehlou plochou Tržního náměstí.

To bylo obohaceno o parčík s kašnou od Viléma Veselého z roku 1986 a atypickou

stylovou zastávku MHD, vycházející z architektury protějšího stadionu. Zároveň nápaditě

využil svažitý terén parcely a vstupní partii bazénu umístil na hranu terénního

zlomu. Většina hmoty stavby je tak skryta v údolí a při pohledu z náměstí má

charakter nízké, jednopodlažní budovy. Základní konstrukcí je kombinace montovaného

železobetonového skeletu MS-71 ve formě modulu 6000 × 7200 s ocelovou

velkoprostorovou kostrou. Mohutný objem zjemňují zaoblené bílé keramické půlválce

kontrastující s rudou, přísně pravoúhlou kovovou konstrukcí skeletu. Autorem

atypických keramických tvarovek byl sochař a výtvarník Oldřich Plíva, který areál

zároveň oživil skulpturou „Kapka“ ve spolupráci se sochařem Janem Lukášem. Budova

plaveckého bazénu je mimořádně hodnotnou ukázkou pozdně modernistické

sportovní stavby, spojující v sobě technicistní tendence s emotivním pojetím architektury,

a právem tak patří k nejhodnotnějším a nejzajímavějším stavbám svého

Pohled na plavecký stadion od jihu

s elegantními půlválci s atypickým

obkladem, navrženým Oldřichem

Plívou.

Schodiště vedoucí od šaten k bazénu.

Interiér plavecké haly.

Vstupní vestibul před restaurací se stylovými křesly,

navrženými Pavlem Švancerem.

Půdorys plaveckého stadionu v Liberci, zachycující

původně zamýšlený rozsah komplexu, zahrnující

sluneční lázně a venkovní bazén (převzato

z Architektura ČSR).

druhu na území České republiky. Elegantní, působivý výraz stavby se nepodařilo

setřít ani dodatečnými úpravami, mj. přístavbou vstupní části, kryté postmoderní

střešní vlnkou, a dvojicí tobogánů.

JZ

206 207

4/07

Základní škola Sever

Školní 2520, Česká Lípa

Dalibor Vokáč, Zdeněk Zavřel; výtvarná spolupráce Jiří Sopko


Celkový pohled na budovu školy se

vstupním atriem. Oproti původnímu

řešení došlo z praktických důvodů ke

snížení vstupní zdi, uzavírající atrium.

Technicistní schodiště, oživující střídmé

neofunkcionalistické fasády.

Pohled na školu od východu s elegantním rastrem

slunolamů.

Vstupní atrium, evokující Cour d‘ honneur.

Základní devítiletá škola od Zdeňka Zavřela a Dalibora Vokáče tvoří pomyslné srdce

sídliště Sever, zbudovaného pro pracovníky uranového průmyslu. Na projektu školy

pro 900 žáků začal pracovat ateliér SIAL, integrovaný v libereckém Stavoprojektu

již v roce 1973. Škola vznikala postupně v několika etapách a kolaudace proběhla

v roce 1984. Součástí školního areálu byla i sportovní zařízení (bazén, tělocvičny,

fotbalové hřiště s běžeckou dráhou, hřiště na odbíjenou a házenou), určené rovněž

pro obyvatele sídliště. Urbanistická osnova komplexu, vyznačující se vyváženou

skladbou hmot, důmyslně reagující na terénní konfiguraci, je tvořena čtveřicí hlavních

bloků, spojených do dvou velikostně odlišných partií, propojených přízemním

vstupním pavilonem. Základem konstrukce je montovaný skelet MS 71. V architektonickém

řešení areálu se projevuje okouzlení estetikou high-tech spolu s elegantním,

strohým neofunkcionalistickým pojetím. Přísný, strohý charakter školy,

založené na atypickém půdorysném schématu, zjemňují elegantní kovové lamely

slunolamů na východním průčelí. Ploché, nečleněné štítové stěny pavilonu s učebnami

ze severu a jihu oživují mohutná ocelová dvouramenná technicistní schodiště.

Při západním průčelí se nachází předsazený pavilon tělocvičny s působivým, takřka

Půdorys suterénu

(archiv Zdeňka Zavřela).

celoskleněným pláštěm. Velmi progresivně je řešena rovněž dispozice,

kdy třídy a chodby „zatím nejmodernější školní stavby v naší republice“

jsou „plné světla“. 1 Součástí interiéru dvorany bylo nedochované atypické

svítidlo „Trávy“ od Jiřího Sopka.

JZ

1 ZAHRADNÍČKOVÁ, Hana. Škola volá… tatínky a brigádníky. Českolipský nástup XXXIII,

1983, č. 24.

208 209

4/08

Kulturní dům Crystal

Boženy Němcové 2942, Česká Lípa

Jiří Suchomel; výtvarná spolupráce Ivo Rozsypal, Jiří Sopko


Celkový pohled na kulturní dům

Crystal.

Interiér spojovací chodby.

Pohled na zapuštěný amfiteátr na střeše kulturního

domu, nenásilně navazující na sousední klášterní

zahradu.


Českolipský kulturní dům je ranou ukázkou pasivní veřejné stavby. V prvním návrhu

architekt ještě pracoval s ideou aluze na barokní, bastionové opevnění, kdy měly

být fasády pojednány režným zdivem. Nicméně na základě návštěvy Ing. Ctibora

Dattla, který ve školce SIAL v Jedlové v roce 1976 referoval o využití solární energie

v dánské architektuře, se Suchomel rozhodl využít ideální podmínky parcely pro

využití slunečního svitu. V případě urbanistického zasazení komplexu pak lze hovořit

o kontextuální rovině, neboť architekt vycházel z terénní konfigurace, kterou

prakticky ve hmotě objektu okopíroval, a z ulice Boženy Němcové tak tvoří kulturní

dům monumentální podnož barokního komplexu. Strohý, lapidárně pojatý exteriér

pohledové jižní fasády měly dokonce oživit kopie barokních soch. K tomu však z politických

důvodů nakonec nedošlo. Vzhledem k podzemní vodě bylo nutné stavbu

usadit na betonových pilotech a oříšek pro dodavatele stavby představovaly rovněž

netradiční technologie jako systémové velkorozměrové bednění ISNOE od dodavatele

Pragostavu, mj. použitého při stavbě Paláce kultury v Praze. Nedílnou součástí

objektu je rovněž umělecká výzdoba. Politicky neprůchodný Jiří Sopko, s nímž ar-

Kresba zachycující kulturní dům,

tvořící podnož barokního komplexu

někdejšího augustiniánského kláštera

(archiv Jiřího Suchomela).

Půdorys (archiv Miroslava Masáka).

chitekt počítal pro výzdobu foyer, byl nakonec pověřen pouze barevným řešením

exteriéru a interiéru. O zbytek výzdoby se pak postarali především sklářští výtvarníci,

mj. novoborský malíř Ivo Rozsypal, autor rozměrných abstraktních skleněných

plastik ve vestibulu.

JZ

210 211

4/09

Obchodní středisko Uran

Jindřicha z Lipé 2662, Česká Lípa

Emil Přikryl


Celkový pohled na obchodní středisko

z Děčínské ulice. Monumentální

vyznění stavby výrazně narušuje

typický nešvar dnešní doby – živelně

bující, nekoncepční reklamní smog.

Detail schodiště s nautickým oknem.

Detail jednoho z nárožních vstupů.

Výkres fasád a půdorys přízemí (převzato

z Československý architekt 1985, č. 23, s. 3).

Emil Přikryl začal pracovat na projektu v roce 1975, v souvislosti se záměrem města

o zlepšení stávající obchodní sítě. Samotný objekt však nezamýšlel jako solitér, ale

společně s Jiřím Suchomelem, autorem nedalekého kulturního domu, řešili v rámci

územní studie i okolí uvažovaných budov. K její realizaci však nakonec nedošlo a zůstalo

pouze u jednotlivých solitérních objektů, které tak působí v organismu města

spíše cizorodě. Jako konstrukční řešení nového obchodního střediska byl zvolen

standardní, běžný skelet MS 71 o rozponech 6 × 4,8 m, umístěný na pilotách, neboť

staveniště se nachází v záplavovém území. Střídmé stavbě dominuje horizontální

koncepce. Ta byla zvolena záměrně, aby nezastínila secesní objekt nedaleké kavárny

Union a výhled na augustiniánský klášter. Pro obchodní středisko jsou příznačné

kultivované, neofunkcionalistické formy. Strohý charakter zjemňují velká „nautická“

okna a mohutné sloupy, zvýrazňující vstupy, které stavbě vtiskují takřka archepytální

výraz – jak v dobové recenzi konstatuje Jan Sapák „vyvolává dojem mastaby, nebo

jiného starověkého monumentu“. 1 Mašinismus příznačný pro tvorbu ateliéru SIAL je

1 SAPÁK, Jan. „Obchodní dům“ Uran. Československý architekt XXXI, 1985, č. 23, s. 3.

patrný v obnažené kostře stropní konstrukce, využité jako estetický prvek kontrastující

se sevřeným, lapidárně pojatým exteriérem. V abstrahovaných, hmotách je

patrný rovněž vliv „otce postmoderny“ Roberta Venturiho, a obchodní středisko je

tak výmluvným dokladem recepce dobově aktuálních světových architektonických

trendů.

JZ

212 213

4/10

Kulturní dům v Liberci

Soukenné náměstí 613, Liberec IV – Perštýn

Pavel Vaněček; výtvarná spolupráce Slavoj Nejdl, Jiří Nepasický, Jiří Dostál,

Jan Lukáš ad.


O kompletní asanaci a modernizaci tzv. dolního centra Liberce se uvažovalo již v meziválečné

době. Doba uvolnění v průběhu 60. let pak přinesla sebevědomé projekty

ateliéru SIAL. Z velkorysého záměru však bylo realizováno pouze obchodní středisko

Ještěd. Proto byl v roce 1976 pověřen Stavoprojekt Liberec vypracováním projektu

kulturního domu. Vznikly tři alternativní návrhy, z nichž byla vybrána studie Pavla

Vaněčka a Pavla Švancera, jež měla „formovat a částečně uzavírat nový městský

prostor dolní úrovně centra… vtisknout mu specifický a neopakovatelný ráz nekonvenčního

charakteru“. 1 Samotná realizace byla rozdělena do čtyř etap, k realizaci

však nakonec dospěla pouze první. Forma byla již od počátku pojata jako „klidná

architektonická hmota s jasným horizontálním členěním“, která měla kontrastovat

s členitými fasádami obchodního střediska a vytvářet podnož historickému jádru

města. 2

Celkový pohled na kulturní dům

z někdejší výškové budovy SVÚT.

Interiér patrové restaurace vedle hlavního sálu

s unikátně dochovaným autorským mobiliářem.


Perspektivní skica, zachycující předpolí kulturního

domu koncipovaného jako atrium, k realizaci nicméně

dospěla pouze střední partie (převzato z Architektura

ČSR 1979, č. 8, s. 373).

Na výzdobě působivých interiérů se podílela celá plejáda umělců, mj. Slavoj

Nejdl, Jiří Nepasický, Jiří Dostál, Jan Lukáš a další. Jak výstižně ve své recenzi podotýká

Jiří Hubka „autor Domu kultury, situovaného do sousedství architektury obchodního

domu, se nepodřídil sugestivnímu náboji tohoto díla, ale šel cestou tvorby

vlastní, svébytné. Proti členitosti jeho tvaru postavil sevřenost, proti výbušnosti

ukázněnost a proti členícím vertikálám jeho obkladu skleněné, střechovitě skloněné

stěny v bronzových elegantních rastrech, proti dynamice horizontálu, klid.“ 3

JZ

1 ŠVANCER, Pavel, VANĚČEK, Pavel. Dům kultury pracujících Liberec. Projektový úkol. Liberec 1976, s. 9;

SOkA Liberec, MNV Liberec, Kulturní dům pracujících Liberec – Gottwaldovo náměstí Stavoprojekt,

inv. č. 498, kt. 596.

2 Tamtéž, s. 31.

3 HUBKA, Jiří. Dům kultury ROH v Liberci. Architektura ČSR XLV, 1986, č. 1, s. 6–7.

214 215

4/11

Areál vysokoškolských kolejí

17. listopadu 584/2 a 4, Liberec XV – Starý Harcov

Pavel Švancer; výtvarná spolupráce Slavoj Nejdl, Stanislav Hanzlík


Výstavba areálu studentských kolejí, včetně sportovního stadionu a souboru rodinných

domů pro zaměstnance Vysoké školy strojní a textilní v Liberci trvala 15 let.

Ubytování studentů je soustředěno do šesti desetipodlažních bloků na robustních

železobetonových monolitických soklech. Ve vyšších patrech je použita konstrukční

soustava T 06B v ubytovacích částech, s přerušením systémem MS 71 pro vertikální

komunikace. Použitím kontrastních materiálů, zvýrazňujících linie parapetů,

štítových stěn a meziokenních výplní spolu s vertikálně komponovanou prosklenou

schodišťovou částí dosáhl autor dynamického, až expresionistického výsledku. Výtvarné

pojetí areálu je jednotné a je ztělesněním typicky „švancerovského stylu“

s uplatněním pro jeho tvorbu charakteristické výrazné červené barvy, tvořící „působivý

akcent v celém areálu“. 1 Originální, osobitou architekturu pak stylově dotvářejí

sochařská díla – „Pítko s otiskem ruky“ Slavoje Nejdla (1980) a „Figurální torzo“

Stanislava Hanzíka (1990–1992). Jak poznamenává Jiří Štursa ve své recenzi v časo-

Bloky A a B s patrným stupňovitým

řešením střechy, koncipované jako

letní terasy.

Detail fasády.

Celkový pohled na bloky A, B a C, vyznačující se

výrazně expresivním pojetím hmot.

Situace, zachycující komplex vysokoškolských kolejí

i s přidruženými provozy a celky – menza, bydlení

zaměstnanců, sportovní zařízení, parking (převzato

z Architektura ČSR 1985, č. 2, s. 54–59).

pise Architektura ČSR: „Vysoký civilizační standard v prostorovém pojetí i v zařízení

a vybavení realizovaných budov, výrazné výtvarné pojetí kompozice celku i jednotlivých

budov vně i uvnitř a ojedinělý soulad tohoto lidského díla s okolní přírodou

činí již zatím dokončenou etapu vysokoškolských kolejí VŠST v Liberci velmi dobrým

příkladem soudobé československé architektury.“ 2

JZ

1 ŠTURSA, Jiří. Koleje Vysoké školy strojní a textilní v Liberci Harcově. Architektura ČSR XLIV, 1985, č. 2,

s. 58.

2 Tamtéž, s. 59.

216 217

Souhrnná literatura a prameny pro Liberecký kraj

2x z Liberce. Československý architekt XII, 1966, č. 25–26, s. 4.

35 let trvání národního podniku Průmstav Pardubice: 35 let práce na budování

průmyslové základny ČSSR. 1951–1986. Pardubice 1986.

BERAN, Lukáš. Rozvíjet materiálně-technickou základnu maloobchodu. In VORLÍK,

Petr et al. (A)typ: architektura osmdesátých let. Praha 2019, s. 112–115.

BŘEŇ, Milan. Výškový objekt Státního výzkumného ústavu v Liberci. Pozemní

stavby XVIII, 1970, č. 9, s. 254–260.

CZAGAN, Friedrich. Prix Perret 1969. Das Werk LVI, 1970, č. 6, s. 363–364.

ČTVERÁČEK, Karel. … důležitý je každý takový prostor, kde se lidé cítí dobře…,

rozhovor s Otakarem Binarem. In Ročenka Liberecké architektury 2008. Liberec

2008, s. 84–91.

Karel Hubáček: pocta České komory architektů 2005: Galerie Jaroslava Fragnera,

31. 3. – 7. 5. 2006. Praha 2006, 73 s.

Experiment Ještěd… a co dál? Socialistický obchod XXXII, 1986, č. 11, s. 420–423.

FREIWILLIG, Petr, MOHR, Jan. Libercem a Žitavou za sochami nejen moderními =

Durch Liberec und Zittau zu (nicht nur) modernen Skulpturen = Discovery of not

only modern sculptures in Liberec and Zittau = Libercem i Żytawa za posągami nie

tylko nowoczesnymi. Liberec 2016.

FREIWILLIG, Petr. Recepce zlínského stavebního konceptu v novodobé architektuře

Jablonce nad Nisou (Příspěvek k průzkumu a zhodnocení moderní průmyslové

architektury v České republice). Zprávy památkové péče LXX, 2010, č. 4, s. 260–267.

HOFFMANNOVÁ, Alexandra. Kam za kulturou? In VORLÍK, Petr et al. (A)typ:

architektura osmdesátých let. Praha 2019, s. 185–189.

HOFFMANNOVÁ, Alexandra, VORLÍK, Petr. Poválečné kulturní domy. BETON TKS

XVIII, 2018, č. 1, s. 54-61.

HORÁKOVÁ, Jindra. Rez, která chrání. Svět práce VII, 1974, č. 17, s. 3.

HOŠEK, Oldřich et al. 20 let práce Krajského projektového ústavu v Ústí nad Labem.

Ústí nad Labem 1969.

HOŠEK, Jaroslav. Architekt Miroslav Drofa/75. Československý architekt XXIX, 1983,

č. 25, příloha A Fórum 1983, nepag.

JIROUTEK, Jiří (ed.). Fenomén Ještěd = Phenomenon Ještěd = Phänomen Ještěd.

Liberec 2008.

KARPAŠ, Roman. Kniha o Liberci. Liberec 2004.

KOVAŘOVIC, Jan. Školy v osmdesátých letech. Československý architekt XXX, 1984,

č. 3, s. 1–3.

KRATOCHVÍL, Petr. Architektura sedmdesátých a osmdesátých let. In ŠVÁCHA,

Rostislav, PLATOVSKÁ, Marie (eds.). Dějiny českého výtvarného umění (VI/1)

1958–2000. Praha 2007.

KŘÍŽEK, Jiří (ed.). Liberecký mrakodrap: historie sídelní budovy Libereckého kraje.

Liberec 2016.

KUBIŠTOVÁ, Jitka. Architektura 20. století v České Lípě. Diplomová práce,

FF Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc 2010.

KUBIŠTOVÁ, Jitka. Sial v České Lípě. Umění LIX, 2011, č. 1, s. 59–95.

KULTERMANN, Udo. Zeitgenössische Architektur in Osteuropa. Köln 1985.

MASÁK, Miroslav (ed.). Architekti SIAL. Praha 2008.

MASÁK, Miroslav. Náš SIAL. In Sborník Severočeského muzea Acta Musei Bohemiae

Borealis, Historia 18–19. Liberec 2018, s. 247–257.

MASÁK, Miroslav, ŠVÁCHA, Rostislav ed. Mašinisti. Praha 1996.

Mezinárodní pracovní symposium mladých architektů a výtvarných umělců

o využití volného času mládeže. Liberec 1966.

MOHR, Jan. Architektonická soutěž na stavbu horského hotelu a televizního

vysílače Ještěd. In Ročenka Liberecké architektury 2008. Liberec 2008, s. 55–58.

NOVOTNÁ, Eva. Obytný soubor Wolkerova. In SKŘIVÁNKOVÁ, Lucie (ed.) et al.

Paneláci. Padesát sídlišť v českých zemích: kritický katalog k cyklu výstav Příběh

paneláku. Praha 2016.

NOVOTNÝ, Karel. Obnova objektu SVÚT v Liberci. Era 21 V, 2005, č. 1, s. 18–21.

Projektová a inženýrská organisace Centroprojekt Gottwaldov: 1925–1975.

Gottwaldov 1975.

PELANT, Karel. Liberec, Březová alej. Architektura ČSR XXXI, 1972, č. 1, s. 31–33.

ŠVÁCHA, Rostislav. Karel Hubáček. Praha 1996.

ŠVÁCHA, Rostislav (ed.). Sial. Olomouc 2010.

ŠVÁCHA, Rostislav. Tři dobré rehabilitace poválečné architektury. Zprávy

památkové péče LXV, 2005, č. 5, s. 393–396.

ŠVÁCHA, Rostislav. Emil Přikryl. Výtvarné umění 1990, č. 5, s. 61–64.

ŠVÁCHA, Rostislav (ed.). Emil Přikryl a jeho škola. Praha 1995, s. 45–46.

TECHNIK, Svatopluk, RUDA, Vladimír. Liberec minulosti a současnosti: historie

a perspektivy výstavby města. Ústí nad Labem 1980.

VORLÍK, Petr. Český mrakodrap. Praha 2015.

ZAHRADNÍČKOVÁ, Hana. Škola volá… tatínky a brigádníky. Českolipský nástup

XXXIII, 1983, č. 24.

ZEMAN, Jaroslav. Liberec: urbanismus, architektura, industriál, pomníky, objekty,

památky. Liberec 2011.

ZEMAN, Jaroslav. Nemocnice na kraji města: druhý život avantgardy. Zprávy

památkové péče LXXVII, 2017, č. 5, s. 581–590.

Prameny:

Archiv Stavebního úřadu v Jablonci, složky domů čp. 3145, 3358, 3556.

Archiv Stavebního úřadu v Liberci, složky domů čp. 1338-I, 434-XV, 466-477-XV,

613-IV, 642-IV, 715 a 584-590-XV.

Archiv Stavebního úřadu v České Lípě, složky domů čp. 2520, 2942.

SOkA Liberec, fond MNV Liberec Wolkerova, inv. č. 449, sign. D32.

SOkA Litoměřice, pobočka Most, fond Státní výzkumný ústav textilní, s. p., Liberec

(1961–1999).

SOkA Liberec, MNV Liberec, Kulturní dům pracujících Liberec, Gottwaldovo

náměstí Stavoprojekt, inv. č. 498, kt. 596.

218 219

SOkA Liberec, MNV Liberec, Studie centra města SIAL 1970, inv. č. 436, kt. 584.

Osobní archivy Miroslava Masáka, Jiřího Suchomela, Otakara Binara a Václava

Aulického.

4/01

Karel Hubáček: pocta České komory architektů 2005: Galerie Jaroslava Fragnera,

31. 3. – 7. 5. 2006. Praha 2006, 73 s.

ZEMENOVÁ, Erika. Kino Máj v Doksech. In Památky Libereckého kraje. Sborník

Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci. Liberec

2009, s. 40–44.

4/02

Archiv Stavebního úřadu v Liberci, složka domu čp. 434-XV.

LÍBAL, Patrik. Montovaný dům. In HALÍK, Pavel ed. Slavné vily Libereckého kraje. Praha

2008, s. 136–137.

4/03

ČTVERÁČEK, Karel. … důležitý je každý takový prostor, kde se lidé cítí dobře…, rozhovor

s Otakarem Binarem. In Ročenka Liberecké architektury 2008. Liberec 2008, s. 84–91.

MOHR, Jan. Architektonická soutěž na stavbu horského hotelu a televizního vysílače

Ještěd. In Ročenka Liberecké architektury 2008. Liberec 2008, s. 55–58.

JIROUTEK, Jiří (ed.). Fenomén Ještěd = Phenomenon Ještěd = Phänomen Ještěd. Liberec

2008.

KŘÍŽEK, Jiří (ed.). Ještěd 11x jinak: architektonická soutěž na vysílač a horský

hotel na Ještědu v roce 1963 v textech a dokumentech = Der Ještěd 11x anders:

Architekturwettewerb für den Sender und das Berghotel auf dem Ještěd im Jahre 1963

in Texten und Dokumenten. Liberec 2014.

VORLÍK, Petr, FRAGNER, Benjamin, BERAN, Lukáš (eds). Ještěd: evidence hodnot

poválečné architektury = an inventory of the qualities of post-war architecture. Praha

2010.

VORLÍK, Petr. Český mrakodrap. Praha 2015.

4/04

Archiv Stavebního úřadu v Liberci, složky domů čp. 1302-1305-I,

466-477-XV.

SOkA Liberec, fond MNV Liberec Wolkerova, inv. č. 449, sign. D32.

PELANT, Karel. Liberec, Březová alej. Architektura ČSR XXXI, 1972, č. 1, s. 31–33.

NOVOTNÁ, Eva. Obytný soubor Wolkerova. In SKŘIVÁNKOVÁ, Lucie (ed.) et al. Paneláci.

Padesát sídlišť v českých zemích: kritický katalog k cyklu výstav Příběh paneláku. Praha

2016.

4/05

35 let trvání národního podniku Průmstav Pardubice: 35 let práce na budování

průmyslové základny ČSSR. 1951–1986. Pardubice 1986.

BUSTA, Ondřej. Rekonverze budovy SVÚT v Liberci na sídlo Libereckého kraje. Era 21 V,

2005, č. 1, s. 22–23.

KŘÍŽEK, Jiří (ed.). Liberecký mrakodrap: historie sídelní budovy Libereckého kraje.

Liberec 2016.

Archiv Stavebního úřadu v Liberci, složka domu čp. 642-IV.

NOVOTNÝ, Karel. Obnova objektu SVÚT v Liberci. Era 21 V, 2005, č. 1, s. 18–21.

Projektová a inženýrská organisace Centroprojekt Gottwaldov: 1925–1975.

Gottwaldov 1975.

SOkA Litoměřice, pobočka Most, fond Státní výzkumný ústav textilní, s. p., Liberec

(1961–1999).

4/06

HUBKA, Jiří. Příklad dobré architektury. Plavecký stadión v Liberci. Československý

architekt XXX, 1984, č. 221, s. 3.

GREGOR, Miloš, NAVRÁTIL, Arnošt. Plavecký stadion v Liberci. Architektura ČSR XLV,

1987, č. 4, s. 341–343.

Archiv Stavebního úřadu v Liberci, složka domu čp. 1338-I.

PATRNÝ, Josef. Objemová studie plaveckého stadionu v Liberci. Československý

architekt XII, 1966, č. 1–2, s. 7.

4/07

ZAHRADNÍČKOVÁ, Hana. Škola volá… tatínky a brigádníky. Českolipský nástup XXXIII,

1983, č. 24.

KUBIŠTOVÁ, Jitka. Architektura 20. století v České Lípě. Diplomová práce, FF Univerzity

Palackého v Olomouci, Olomouc 2010.

KOVAŘOVIC, Jan. Školy v osmdesátých letech. Československý architekt XXX, 1984,

č. 3, s. 1–3.

Archiv Stavebního úřadu v České Lípě, složka domu čp. 2520.

4/08

Soukromý archiv Jiřího Suchomela.


Archiv Stavebního úřadu v České Lípě, složka domu čp. 2942.



4/09

SAPÁK, Jan. „Obchodní dům“ Uran. Československý architekt XXXI, 1985, č. 23, s. 3.




4/10

HUBKA, Jiří. Dům kultury ROH v Liberci. Architektura ČSR XLV, 1986, č. 1, s. 5–12.

Archiv Stavebního úřadu v Liberci, složka domu čp. 613-IV.

SOkA Liberec, MNV Liberec, Kulturní dům pracujících Liberec – Gottwaldovo náměstí

Stavoprojekt, inv. č. 498, kt. 596.

SOkA Liberec, MNV Liberec, Studie centra města SIAL 1970, inv. č. 436, kt. 584.

4/11

Archiv Stavebního úřadu v Liberci, složka domů čp. 715 a 584-590-XV.

ŠTURSA, Jiří. Koleje Vysoké školy strojní a textilní v Liberci Harcově. Architektura ČSR

XLIV, 1985, č. 2, s. 54–59.

220 221

5

ústecký

kraj

222 223


na území Ústeckého kraje

Lenka Hájková

Ústecký kraj, který byl v letech 1960–1997 součástí správní jednotky Severočeského

kraje, má několik specifik. Vládní politikou socialistického zřízení, s využitím zdejšího

nerostného bohatství, byla dána orientace kraje na těžký průmysl, a to hlavně na

hutnictví, strojírenství a chemický průmysl. 1 Rozšiřování těžebních oblastí ve spojení

se změnou způsobu těžby zásadně ovlivnilo vývoj území, a to jak zastavěné, tak volné

krajiny. Zmíněné aspekty měly dopad hlavně na rozvoj měst, těžbě musely často

ustoupit celé obce nebo části měst, a naopak vznikala města nová. Potřeba budování

nových obytných celků byla posilována nárůstem pracovních míst v regionu. 2

Podstatným politickým krokem, který ovlivnil architektonické dění na severozápadu

Čech, bylo i nařízení vlády z roku 1964 o likvidaci starého Mostu. 3

Krajský projektový ústav v Ústí nad Labem vznikl sloučením pracovišť v Ústí

nad Labem a Liberci, 4 a takto fungoval až do roku 1969. O rok dříve došlo k vyčlenění

pracovní skupiny, ze které se pod vedením architekta Karla Hubáčka zformoval

liberecký Sial. V roce 1962, nástupem čerstvých absolventů, došlo k zásadní obměně

kolektivu ústavu. 5 Jednalo se o věkově nejmladší kolektiv KPÚ v republice. K výrazným

osobnostem této mladé generace KPÚ v Ústí nad Labem patřili Václav Krejčí,

Rudolf Berger, Vratislav Štelzig, Mojmír Böhm či Míťa Hejduk. Vzhledem k rozsahu

práce na plánování Nového Mostu bylo zde od roku 1964 zřízeno samostatné pracoviště

projektového ústavu, které vedl Václav Krejčí. V rámci tzv. povinných 4 procent

na umění se okolo architektů KPÚ vytvořil i okruh výtvarných umělců, mezi něž patřili

sochaři Václav Hanzík, Jaroslav Bejček, Michael Bílek, sklář Stanislav Procházka

nebo výtvarníci Miroslav Houra a Zdeněk Sýkora. Ojediněle jsou svými díly zastoupeni

také Olbram Zoubek, či Stanislav Libenský. 6

Rozvoj měst byl plánován prostřednictvím tzv. směrných plánů, které zde

vznikly hlavně pro Ústí nad Labem nebo Most. Na tyto plány navazovala řešení

menších území v podobě sídlišť, např. Severní terasa v Ústí nad Labem, Bílá cesta

1 Mezi nejvýznamnější podniky patřily Spolek pro chemickou a hutní výrobu, Chemické závody ČSSR,

Severočeské hnědouhelné doly, N. p. Benar, Severočeská armaturka, Chemopharma.

2 PECHAR, Josef. Československá architektura: 1945–1975. Praha 1979.

3 Usnesení vlády Československé socialistické republiky ze dne 25. března 1964, č. 180; o dostavbě nového

Mostu a likvidaci staré části města.

4 Ke sloučení organizací došlo v roce 1960, kdy původní název byl Krajský projektový ústav pro výstavbu

měst a vesnic v Ústí nad Labem (Liberci).

5 HOŠEK, Oldřich, HROUDA, Miroslav, TĚŠÍNSKÝ, Miroslav, ZBUZEK, Jaroslav. 20 let práce Krajského

projektového ústavu v Ústí nad Labem. Ústí nad Labem 1969.

6 Severočeští výtvarníci. Ústí nad Labem 1986.

Teplice, Dům hotelového bydlení,

Miroslav Masák, 1963–1965

(převzato z Architektura ČSR 1968,

č. 8, s. 488).

Ústí nad Labem, Experimentální

bytový dům na sídlišti Březenecká,

Rudolf Berger, 1963–1975 (převzato

z Architektura ČSR 1979, č. 2, s. 81).

a Šanov v Teplicích nebo Březenecká v Chomutově. 7 Pokračovala i výstavba domů

na principu kolektivního bydlení. Příkladem je dům hotelového bydlení v Teplicích

od Miroslava Masáka (1963–1965), hotel Domino v Mostě Zdeňka Kuny a Oliviera

Honke Houfka (1957–1963) nebo hotelový dům v Ústí nad Labem Josefa Burdy

(1968–1975). Zmínit lze i bytový dům Březenecká od Rudolfa Bergra (1963–1975) 8

či dům hotelového typu v Litvínově vytvořený Emilem Králíkem (1966–1971). Některá

z nich byla realizována v rámci experimentální výstavby. 9

7 HOŠEK, Oldřich, HROUDA, Miroslav, TĚŠÍNSKÝ, Miroslav, ZBUZEK, Jaroslav. 20 let práce Krajského

projektového ústavu v Ústí nad Labem. Ústí nad Labem 1969.

8 HÁJKOVÁ, Lenka. Experiment Chomutov: kontext realizace kolektivního bydlení na přelomu šedesátých

a sedmdesátých let 20. století. Monumentorum Custos 2013, s. 39–48.

9 POLÁK, Josef. Zkušenosti z experimentálního projektování a výstavby. Architektura ČSR 1963, 22,

s. 293–294.

224 225

Most, Kulturní dům horníků

a energetiků, Mojmír Böhm, Jaroslav

Zbuzek, Luboš Kos, 1968–1984 (převzato


Most, model budovy oborového ředitelství SHD (převzato z Architektura ČSR).

Most, budova oborového ředitelství SHD (archiv NPÚ).

Model kulturního domu Citadela v Litvínově (převzato

z DRAŽNÝ, Josef, LOUDÍN, Oldřich. Litvínov ve

fotografii. Liberec 1976).

Litvínov, půdorys Kulturního domu Citadela,

Radim Dejmal, 1959–1976 (archiv Stavebního

úřadu v Litvínově).

Rozsáhlou bytovou výstavbu následovalo budování občanských staveb. K velkým

státním investicím patřily obchodní domy – například Labe v Ústí nad Labem

(5/05) od Růženy Žertové (1965–1974) nebo Prior v Mostě od Mojmíra Böhma a Jaroslava

Zbuzka (1973–1976), dále kulturní domy – v Ústí nad Labem od Jaroslava

Láchy (1956–1964), Kulturní dům horníků a energetiků v Mostě od Mojmíra Böhma,

Jaroslava Zbuzka, Luboše Kose (1968–1984), Kulturní dům Moskva (5/02) od Vratislava

Štelziga v Žatci (1965–1971) nebo Kulturní dům Citadela od Radima Dejmala

v Litvínově (1959–1976). Z realizovaných sportovních staveb stojí za pozornost plavecká

hala od Josefa Slívy, Jana Doležala, Josefa Zemana v Ústí nad Labem (1965–

1971), Městské lázně v Chomutově (5/07) od Jiřího Eisenreicha (1967–1972) nebo

sportovní hala v Mostě od Josefa Rotyky (1971–1977). Velké administrativní budovy

zastupuje například sídlo OV KSČ v Děčíně od Miroslava Netoličky (1979–1985),

budova magistrátu v Ústí nad Labem (5/01) od Jana Gabriela, Jiřího Fojta a Jiřího

Nenadála (1956–1961), sídlo KSČ v Chomutově od Vladimíra Zápotockého (1971–

1975) nebo budova oborového ředitelství Severočeských hnědouhelných dolů od

Václava Krejčího, Jiřího Fojta a Míti Hejduka v Mostě (1959–1984).

S rozvojem průmyslu souvisí i budování železniční dopravní infrastruktury.

K architektonicky zajímavým počinům patří nádraží v Bílině od Jana Šrámka (1963–

1968), do dnešní doby téměř intaktně dochovaná odbavovací hala nádraží v Duchcově

(5/09) od Jiřího Hyliše (1962–1971) nebo nádraží v Mostě od Jana Reitermanna

(1969–1977). 10

10 Na interiérech spolupracoval významný architekt železničních nádraží Josef Danda.

226 227

Bílina, výpravní budova nádraží,

Jan Šrámek, 1963–1968 (DANDA,

Josef. Naše železniční nádraží.

Praha 1988, s. 68).

Smuteční síň v Podbořanech,

perspektivní pohled, Radko Bubník,

1977–1980 (archiv Stavebního úřadu

v Podbořanech).

Chomutov, sídlo KSČ, Vladimír

Zápotocký, 1971–1975 (archiv NPÚ).

Teplice, hudební pavilon Mušle, sady

Čs. armády, Alois Šulc, 1967–1969

(převzato z HANZLÍK, Jan, ZAJONCOVÁ,

Jana, HÁJKOVÁ, Lenka. Teplice:

architektura moderní doby: 1860–2000.

Ústí nad Labem 2016, s. 233).

logicky zaměřená. 11 Příkladem negativního zásahu jsou například demolice zimního

stadionu v Teplicích nebo autobusové stanice v Kadani. Kvalita hotelu Bohemia

v Ústí nad Labem 12 byla zničena rekonstrukcí jeho obvodového pláště. Aktuálně

k nežádoucím zásahům dochází v sadech ČSA v Chomutově. 13 V ohrožení jsou také

Městské lázně v Chomutově (5/07) a mladší, leč kvalitní stavba spojů v Teplicích. 14

Specifickým typem pro toto období jsou smuteční síně, pro které je typické

propojení architektury a umění. K místním příkladům patří smuteční síň v Podbořanech

od Radko Bubníka (1977–1980) či krematorium v Mostě od Stanislava France

a Luďka Hanfy (1967–1973).

Nepřehlédnutelné jsou také úpravy interiérů sakrálních staveb, například

v kostele sv. Josefa v Předlicích, kde kompletní interiér do historizující stavby z počátku

20. století navrhl a realizoval František Peňáz. Na interiéru kostela sv. Otmara

v Hošťce se podílel Ludvík Kolek. K dalším pozoruhodným realizacím patří zdymadla

s jezem ve Štětí (5/03) od Jasana Burina (1964–1970), solitér výstavního pavilonu

pro Reinerovu fresku od Jana Sokola v Duchcově, v Teplicích hudební pavilon Mušle

od Aloise Šulce (1967–1969) či k postmoderním formám již inklinující lázeňská kolonáda

(5/10) od Otakara Binara, Michala Brixe, Martina Rajniše (1977–1989).

Všeobecné ohrožení architektury obdobím socialistického Československa patří

k naší současné každodenní skutečnosti. I v Ústeckém kraji dochází k bourání

objektů, zateplování fasád, či odstraňování uměleckých děl, a to i když nejsou ideo-

11 Příkladem může být odstranění reliéfu „Alegorie na chemický průmysl“ od Evy Kmentové a Olbrama

Zoubka z roku 1965 na fasádě budovy Magistrátu města Ústí nad Labem. Viz https://issuu.com/mrkfnt/

docs/arch_68_89_online

12 Dílo architektů Michala Brixe, Josefa Rokyty z let 1964–1968. Interiéry navrhli Ladislav Špás a Antonín

Werner.

13 Viz https://www.laznechomutov.cz/

14 Budova od architekta Miloše Vodolana z let 1980–1988.

228 229

5/01

Krajský národní výbor /

Magistrát města Ústí nad

Labem

Velká Hradební 2336/8a, Ústí nad Labem

Jan Gabriel, Jiří Forejt, Jiří Nenadál; výtvarná spolupráce Eva Kmentová

a Olbram Zoubek



Administrativní budova v centru města uzavřela prostor Lidického náměstí. Již dva

roky po skončení války se začalo uvažovat o obnově města, jehož infrastruktura byla

značně narušena bombardováním roku 1945. V rámci obnovy byl navržen i nový

koncept urbanistického uspořádání centra města. Správní budova Krajského národního

výboru byla realizována podle návrhu Jiřího Fojta, Jana Gabriela a Jiřího Nenadála

ze Státního projektového ústavu Ústí nad Labem. Urbanistický koncept počítal

s další zástavbou, ta byla realizována dle návrhu Rudolfa Bergra až v roce 1985.

Krajský národní výbor, celkový pohled

z prostoru atria.

Pohled na dostavbu areálu od Rudolfa Bergra, detail

mozaiky vytvořené Miroslavem Hourou.

Interiér, pohled do zasedacího sálu.

Skica s detailem na hmoty předsazeného sálu

(převzato z Architektura ČSR 1959, č. 5–6, s. 323).

Budova je navržena na půdorysu písmene H, na střední ose s doplněním předsazenou

a vyzdviženou hmotou zasedacího sálu. Formálně stavba kombinuje pozdní

funkcionalismus a dobově módní styl bruselu. Design tohoto stylu se objevuje na

řadě uměleckořemeslných prvků jako jsou zábradlí, okenní výplně, dveře, svítidla

a další prvky interiérového vybavení. Fasádu zasedacího sálu původně zdobila ocelová

plastika s alegorií chemického průmyslu od Evy Kmentové a Olbrama Zoubka,

která však byla po roce 1989 odstraněna pro svůj údajný politický kontext.

V dobovém tisku nebyla studie přijata příliš pozitivně, kritici jí vyčítali křiklavost

a nedůstojnost pro svou funkci. Budova prošla spíše drobnými stavebními zásahy

a svému účelu slouží dále bez zásadních změn.

LH

230 231

5/02

Kulturní dům Moskva /

Společenský dům Losos

Podměstí 2126, Žatec

Vratislav Štelzig, spolupráce František Machač;

výtvarná spolupráce Richard Ťápal


Kulturní dům Moskva, celkový pohled.

Detail na schodišťovou věž.

Noční pohled na osvětlenou fasádu

kulturního domu (převzato z PECHAR,


1945–1977. Praha 1979, s. 312).

Dobový pohled na centrum lokality Podměstí řešené architektem Štelzigem

(archiv spolku A dál!).

Pohled do interiéru kruhového sálu s autorsky řešeným interiérem od Vratislava

Štelziga.

Společenský dům se nachází ve čtvrti Podměstí, která se formovala až v průběhu

20. století mezi historickým jádrem města a meandrem řeky Ohře. Podnět ke vzniku

budovy byl dán představiteli města. Architektonický návrh zpracoval Vratislav Štelzig

v rámci ateliéru 1 KPÚ v Ústí nad Labem. Program budovy zahrnoval provozy restaurace,

taneční sál pro 300 osob, kino s kapacitou 359 návštěvníků a byt správce.

Výraz stavby zastupuje proud v podobě brutalistní architektury pracující se

skulpturálním tvaroslovím. Předobrazem pro tuto stavbu byly stavby Le Corbusiera

a Kunia Maekawa.

Jednoduchá hmota domu je ukončena střechou s měkce modelovaným

podhledem, která výrazně přesahuje půdorys stavby. Do halového prostoru jsou

vsazeny jednotlivé provozy s ojedinělým kruhovým tanečním sálem. Vnější plášť

kombinuje vymývaný beton, umělý kámen a dřevo. Výplňové prvky jsou navrženy

autorsky přímo pro daný objekt. Interiéry vznikly ve spolupráci s architektem

Františkem Machačem, restaurace je doplněna o abstraktní nástěnnou malbu od

Richarda Ťápala. Taneční sál doplňovala dělící stěna dle návrhu architekta Štelziga.

V objektu je i několik uměleckořemeslných prvků (lustr tanečního sálu, tepané dveře

do restaurace).

Architekt Štelzig je ve své tvorbě výjimečný tím, že je jediným v Ústeckém kraji,

kdo ve svém raném díle uplatnil citace jiných autorů. Stavba samotná, i přes úpravy

z let 2004–2006, je zachována značně autenticky a stále slouží svému účelu. Pro

další podobu a renovaci žateckého kulturního stánku bude podstatné řešení v rámci

vyhovění současným tepelně technickým legislativním požadavkům.

LH

232 233

5/03

Zdymadlo Štětí

Račice

Jasan Burin, Marie Švábová, Antonín Čapek

projekt 1961–1967 / realizace 1966–1970 / renovace 2003–2004 /

dostavba 2012–2015

Zdymadla Štětí, celkový pohled na

vodní dílo.

Strojovna hradla.

S výstavbou zdymadla v rámci vodní cesty na Vltavě a Labi se započalo v roce 1905–

1909, na 818 km dlouhém toku Labe, v meandru mezi obcemi Račice a Hošťka. Pro

zajištění celoroční splavnosti Labe byla nutná rekonstrukce a modernizace zařízení,

provedená mezi lety 1966–1970. V podstatě šlo o novostavbu, neboť se změnou

polohy se kompletně změnila technologie jezu, a na jeho úpravu pak navazovala

i řešení plavebních komor. Autorem návrhu vodního díla je Jasan Burin, ve spolupráci

s Marií Švábovou, technickou část řešil Ing. Antonín Čapek z Hydroprojektu, n. p.

Vodní dílo tvoří jez, dvě plavební komory a nově také vodní elektrárna. Technickou

i architektonickou lahůdkou je ojedinělé řešení segmentového jezu. Tento

typ jezu s válcovou hradící konstrukcí je na dolním Labi jediný, neboť většina jezů

má hradla desková. Jez o sedmi polích vymezují mohutné betonové pilíře aerodynamického

tvaru zakončené prosklenými strojovnami. Pilíře jsou propojeny příhradovou

konstrukcí, nesoucí pochozí lávku a podporu transmisí strojoven.

Jez není v širokém podvědomí veřejnosti, ale již ve fázi studie byl v odborném

tisku publikován jako kvalitní příklad architektonického pojetí technické stavby. Realizace

propojující dobovou estetiku a technickou originalitu si i přes úpravy z počátku

21. století zachovává svůj charakter.

LH

Detailní pohled na jeden pilíř jezu.

Pohled na spojovací lávku s transmisí.

Celkový pohled proti proudu.

234 235

Plánová dokumentace konstrukce (převzato


Patrné uložení střechy na zděném zázemí kina.

Pohled na detail příhradové konstrukce s vynášecím

obloukem a osazením na konstrukci zázemí.

5/04

Zastřešení letního kina

Winstona Churchilla, Ústí nad Labem

Josef Slíva, spolupráce Josef Zeman

projekt 1969 / realizace 1971 / rekonstrukce 2001–2004

Zastřešení letního kina, celkový

pohled na hlediště se zastřešením.

Volnočasový areál s letním kinem vznikl mezi lety 1951–1954 v bývalé zahradě vily

významného ústeckého průmyslníka, ve výrazně svažitém terénu nedaleko městského

centra. Přírodní amfiteátr měl kapacitu 5500 diváků. Zanedlouho po dokončení

přišli představitelé města s požadavkem ochránit návštěvníky před nepřízní

počasí. Zastřešení bylo navrženo v několika podobách, realizována byla nakonec

elegantní ocelová konstrukce se zavěšenou střechou.

Architektonický koncept a realizační projekt kotvící betonové konstrukce je dílem

Josefa Slívy z KPÚ v Ústí nad Labem. Pod řešením ocelové konstrukce zastřešení

je podepsán Josef Zeman z Hutního projektu Praha. Pro zajištění dobrého výhledu

ze všech míst hlediště bylo vyvinuto řešení bez podpor. Mohutný ocelový oblouk,

který vynáší lichoběžníkovou desku střechy, má rozpětí 80 m, vzepětí 20 m, a je kotvený

do betonových patek po stranách hlediště. Střecha je dále podepřena v zadní

části uložením na zděnou konstrukci zázemí. Spojení mezi střechou a obloukovým

segmentem zajišťuje prostorová síť z křížících se ocelových prutů.

Inovativní způsob vynesení střešní konstrukce byl později velmi populární. Samotný

autor ho použil ještě ve stejném roce také u sportovní haly v Ústí nad Labem.

Konstrukce byla zmiňována v dobovém tisku a i nyní se objevuje v odborné literatuře.

Areál slouží kromě filmových projekcí také pro pořádání nejrůznějších kulturních

akcí. Navzdory tomu, že v současné době multikin došlo k omezení návštěvnosti

letního kina, je kino stále využíváno ke svým účelům.

LH

236 237

5/05

Obchodní dům Labe

Revoluční 2732/9, Ústí nad Labem

Růžena Žertová, spolupráce Mojmír Böhm, Ladislav Špás, Antonín Werner;

výtvarná spolupráce Jana Bartošová-Vilhanová, Karel Kronych


Celkový pohled na obchodní dům Labe

od ulice U Kostela.

Pokles prodeje v padesátých letech 20. století inicioval vznik celorepublikové soustavy

střediskových obchodních domů. Plocha v historickém jádru Ústí nad Labem,

uvolněná po bombardování za druhé světové války, byla určena pro komerční účely.

S obchodním domem se zde počítalo v soutěži na centrum města i v pozdějším

územním plánu. Návrhy vznikaly ve Státním projektovém ústavu obchodu Brno.

Pod touto stavbou je podepsána Růžena Žertová, na interiérech se podíleli Mojmír

Böhm, Ladislav Špás a Antonín Werner.

Monofunkční stavba pro obchodní účely je tvořena hranolovou hmotou

s ustupující podnoží, která je zabalena do dynamicky prolamované fasády. Dispozice

je založena na rastru 12 x 12 metrů, mezi krajními jádry technických rozvodů a vertikálních

komunikací je volná obchodní plocha. Nosná konstrukce je železobetonová.

Dynamická struktura vnějšího pláště z hliníkových panelů má evokovat hladinu řeky

Labe.

Detail výtvarně řešené stěny snack

baru od Jany Bartošové-Vilhanové.

Obchodní dům Labe (převzato z VEBR,

Jaroslav. Soudobá architektura ČSSR.

Praha 1980, s. 78).

Pohled na příčnou fasádu, která má evokovat řeku Labe.

Interiér obchodního domu s volnou dispozicí pater propojených eskalátory.

Interiér doplňuje stěna od sochařky Jany Bartošové-Vilhanové a okolí stavby

pak sochařské dílo od Karla Kronycha s názvem „Labe“. Kovová fontána v atriu se do

dnešních dnů nedochovala.

V rámci soustavy Priorů jde o ojedinělou stavbu pracující s poetickým námětem

a tradičními prvky architektury. Bezpochyby k výrazným kladům stavby patří

i značná flexibilita interiéru. Stavba je pozitivně přijímána obyvateli města a v posledních

letech je i často zmiňována v odborném tisku. Přes úpravy interiéru a výstavbu

většího obchodního domu v sousedství stavba stále slouží svému účelu.

LH

238 239

5/06

Objekt občanské vybavenosti

Studentská 2122, Litvínov

Vlastimil Jaroš, spolupráce Ladislav Špás; výtvarná spolupráce Zdeněk Sýkora


Objekt občanské vybavenosti se nachází v blízkosti hlavního litvínovského náměstí

a je součástí severní fronty Studentské ulice. V rámci výstavby 189 bytových jednotek

byly realizovány dva obytné domy A1, A2 a občanská vybavenost v podobě

objektu distribuce. Popud pro realizaci byl dán potřebou ubytovacích kapacit pro

zaměstnance nedalekých Chemických závodů, n. p.

Projekt vypracoval Ing. Vlastimil Jaroš za Pozemní stavby, n. p. Ústí nad Labem

a pod výkresy interiéru je podepsán architekt Ladislav Špás. Přízemní stavba je výlohami

a vstupy otevřena do ulice, kdežto protilehlá strana má technický charakter.

Otevřenou jižní stěnu pak chrání předsazená ocelová pergola. Jedná se o typovou

konstrukci montovaného skeletu TMS 66 s modulem 6 x 6 metrů. Budova měla kombinovat

funkce obchodů a služeb s krytou stanicí autobusu a veřejnými toaletami.

Zásadní pro výraz objektu je výtvarné dílo od Zdeňka Sýkory. Abstraktní mramorová

mozaika z roku 1977 tvoří část fasády a podlahy objektu distribuce. Výtvarné dílo

povyšuje hodnotu standardizované konstrukce, které zde není jen dekorací, ale jeho

nedílnou součástí.

Objekt občanské vybavenosti

s výraznou mozaikou od Zdeňka

Sýkory v projektu označován jako

distribuce.

Pohled na předsazenou ocelovou pergolu z jižní strany

objektu.

Celkový záběr na přízemní stavbu od ulice Studentské.

Na východní straně se nachází vstup do veřejných

toalet a zároveň přesah střechy slouží jako zastávka

autobusu.

Zejména díky osobnosti výtvarníka je stavba známa u i širší veřejnosti. Pozdější

stavební zásahy jsou spíše drobné a souvisejí se změnou nájemce obchodní jednotky.

Negativem bohužel je, že změny většinou představují výměnu za kvalitativně

horší materiály. V současné době objekt i s výtvarným dílem postupně chátrá.

LH

240 241

5/07

Městské lázně Chomutov

Mánesova 4757, Chomutov

Jiří Eisenreich; výtvarná spolupráce Josef Liesler


Proces vzniku veřejných lázní v Chomutově byl dlouhý a trnitý, město usilovalo o jejich

výstavbu již od roku 1910. Realizovaný projekt byl pojat velkoryse, neboť měl

sloužit nejen občanům Chomutova, ale i širšímu okolí obyvatel hnědouhelné pánve.

Pro výstavbu byl vybrán okraj městských sadů, avšak výstavbě musel ustoupit evangelický

kostel z roku 1906 a sportoviště házené.

Autorem realizovaného řešení je Jiří Eisenreich, známý hlavně ve spojení s budovou

Transgasu v Praze. Projektová dokumentace vznikala ve Vojenském projektovém

ústavu Praha.

Solitérní budova má lichoběžníkovou hmotu doplněnou o nástupní rampy.

Elegantní konstrukce kombinuje ocelové prvky a železobeton. Provoz zahrnuje dva

bazény, léčebné lázně, restauraci s kavárnou, tělocvičny, klubovny a provozovny

doplňkových služeb (kadeřnictví, manikúra, pedikúra). Sofistikovaně zkombinovaná

náplň je navržena jak pro rekreační, tak profesionální využití. Hlavní bazén je o rozměrech

50 x 21 metrů s osmi plaveckými drahami. Bazénový provoz je ojedinělý

použitím přečerpávací nádrže, umístěné v suterénu budovy pro recirkulaci vody.

Pohled na budovu Městských lázní

v Chomutově, a to od sadů ČSA.

Mozaika na stěně malého, dětského bazénu, autor

nedohledán.

Pohled na velký 50 m dlouhý bazén s tribunou pro

návštěvníky.

Pohled na budovu od sadů ČSA s výraznou nástupní

rampou (archiv webových stránek laznechomutov.cz).

Detail grafiky informačního systému v objektu.

Interiéry byly doplněny řadou výtvarných děl. Pozornost si zaslouží také grafický

design informačního systému či autorský mobiliář restaurace. V roce 2012 došlo

k uzavření provozu a budova od té doby pouze chátrá. Vyhlídky nejsou příznivé,

opakovaně se hovoří o demolici objektu.

LH

242 243

5/08

Divadlo pracujících /

Městské divadlo v Mostě

Divadelní 15, Most

Ivo Klimeš, spolupráce Radim Ulman; výtvarná spolupráce Stanislav Hanzík,

René Roubíček, Renata Rozsívalová, Jana Hladíková, Vladimír Janoušek


V rámci přesunu města Mostu kvůli těžbě bylo navrženo nové správní centrum, jehož

součástí mělo být i divadlo, jehož umístění bylo dáno územním plánem. Podle

urbanistického konceptu Václava Krejčího měla budova divadla tvořit dominantu

jižního náměstí. Výsledná podoba vzešla z architektonické soutěže konané v letech

1967–1968, ve které zvítězil projekt Ivo Klimeše. Realizační projekt pod hlavičkou

Stavoprojektu Ostrava je až z let 1972–1979 a stavba, započatá v roce 1979 byla dokončena

o šest let později. Během časových prodlev došlo k reduktivním změnám

původního konceptu.

Krystalicky řešená hmota se propisuje i do uspořádání dispozic. Hexagonální

divadelní prostor pro 500 diváků je navržen jako multifunkční, samozřejmostí je

veškeré potřebné zázemí. Konstrukce je kombinací železobetonu a oceli s vnějším

mramorovým obkladem.

Pohled na Divadlo pracujících v Mostě

v centrálním okrsku města.

Foyer divadla s výrazným lustrem od skláře Reného

Roubíčka.

Pohled do sálu divadla navrženého s možností

flexibilního uspořádání.

Průhled z foyer na další budovy centrálního okrsku

města.

Interiéry, na kterých spolupracoval Radim Ulmann, obsahují řadu uměleckých

děl. Zmínit lze skleněné lustry od Reného Roubíčka, osmimetrovou tapisérii od Jana

Hladíka či pohyblivý reliéf od Vladimíra Janouška. Součástí parteru je pak fontána

od Stanislava Hanzíka. Opona je dílem Renaty Rozsívalové.

Strukturální koncept divadelní budovy s možností experimentálního upořádání

flexibilního jeviště a hlediště byl vysoce ceněn odbornou veřejností již od samého

začátku. Bohužel běžný provoz ukázal, že variabilita není využitelná tak, jak bylo

původně zamýšleno. I přesto se budova dochovala bez zásadních stavebních zásahů

a stále slouží svému účelu.

LH

244 245

5/09

Odbavovací hala nádraží

Duchcov

Teplická 1277/150, Duchcov

Jiří Hyliš; výtvarná spolupráce Julius Lankáš



Pohled na vstup do odbavovací haly

nádraží Duchcov.

Architektonické řešení odvodnění střechy objektu.

Prostor haly se schodištěm.

Plán solitérní budovy na půdorysu polygonu

(archiv SŽDC).

Interiér odbavovací haly s spasticky modelovaným

podhledem z plastových dílců.

Odbavovací hala duchcovského nádraží se nachází na odlehlém místě, severně od

města, blíže obci Lahošť, při silnici směrem do Teplic. Nová budova vlakové stanice

byla realizována v rámci přeložky železniční trati Oldřichov – Most. Stanici tvoří

nástupiště, výpravní hala a ubytovací zařízení pro zaměstnance. Architektonický návrh

vznikl ve Státním ústavu dopravního projektování (SÚDOP) pod vedením Jiřího

Hyliše.

Jednoduchá polygonální hmota nádražní budovy je prosvětlená velkými prosklenými

plochami. Odbavovací hala je jednoprostorová, s příhradovou konstrukcí

střechy. Po obvodu je vložena dvoupatrová hmota s doplňujícími funkcemi – restaurací,

hygienickým zázemím, telefonní místností. Ve formách konstrukce i mobiliáře

celé budovy je patrná reflexe bruselského stylu, zejména v originálně pojatém,

z plastových dílů vyskládaném podhledu haly. Doplňujícím prvkem odbavovací haly

je figurální socha od Julia Lankáše s názvem „Opřená“.

Na přeložce trati vzniklo několik dalších, architektonicky zajímavých, individuálně

řešených nádražních budov, například v Mostě nebo Bílině. Duchcovské nádraží

je výjimečné hmotovým řešením a celkovým designem.

LH

246 247

5/10

Úpravy Mírového náměstí

Mírové náměstí, Teplice

Karel Hubáček, Otakar Binar, Michal Brix, Martin Rajniš, Ludmila Švarcová

projekt 1977–1979 / realizace 1981–1986 / úpravy 2014, 2015, 2018

Území na rozhraní rušného města a lázní prošlo výraznou asanací. Již po skončení

druhé světové války se řešila jeho další podoba a od roku 1967 nabývaly tyto snahy

na intenzitě.

Projekt byl vypracován v ateliéru SIAL KPÚ v Liberci. Území je řešeno jako jeden

celek, koncept zahrnoval kolonádu, kulturní dům a parkové úpravy přilehlých

ploch. I když jednotlivé objekty nejsou stavebně propojeny, přesto na sebe reagují.

Jména architektů, autorů jednotlivých částí návrhu úprav náměstí se různě prolínají.

Pod výslednou podobou kolonády je podepsán Otakar Binar společně s Michalem

Brixem a Martinem Rajnišem. Kulturní dům je dílem Karla Hubáčka ve spolupráci

s Otakarem Binarem a pavilon vzešel z dílny Michala Brixe, kterého doplňovali Martin

Rajniš a Ludmila Švarcová.

Parkové prvky v podobě kolonády, fontány a treláží tvoří ocelové konstrukce

doplněné sklem. Výrazem se jedná o high-tech konstrukce s odkazem na meziválečný

expresionismus. Kulturní dům svou kompaktní, uzavřenou hmotou, členěnou

pásovými okny a slunolamy, navazuje na funkcionalistické tradice s jemným nádechem

brutalismu a high-techu.

Úpravy Mírového náměstí s pohledem

na kolonádu.

Pavilon s funkcí vodního prvku je součástí zahradních

úprav.

Budova kulturního domu navazující na konstrukci

kolonády.

Plán lokality zachycující všechny části projektu (archiv

Stavebního úřadu v Teplicích).

V areálu jsou umístěny volné plastiky a fontány, výtvarná díla Milana Žofky

a Vladimíra Procházky. Interiér kulturního domu je doplněn uměleckými objekty

Františka Ronovského a Vratislava Karla Nováka. Informační systém vytvořil Milan

Míšek.

Po dokončení byly úpravy přijímány velmi protikladně. I přesto byla realizace

publikována v zahraničním tisku a získala cenu na bienále Interarch v Sofii 1989.

LH

248 249

Souhrnná literatura a prameny pro Ústecký kraj

BENEŠ, Ondřej. Metody zkoumání a interpretace architektury. Praze 2016, 175 s.

BERAN, Lukáš, VALCHÁŘOVÁ, Vladislava, ZIKMUND, Jan. Industriální topografie:

průmyslová architektura a technické stavby. Praha 2011, 364 s.

HOŠEK, Oldřich, HROUDA, Miroslav, TĚŠÍNSKÝ, Miroslav, ZBUZEK, Jaroslav. 20 let

práce krajského projektového ústavu v Ústí nad Labem. Děčín 1969.

KREJČÍ, Václav. Most: zánik historického města, výstavba nového města. [Ústí nad

Labem]: AA 2000, 2008. 263 s.

KREJČÍ, Václav. Ústí nad Labem – rozvoj města: 1950–2010. Ústí nad Labem 2013.

Ústecká vlastivěda 9.

KRSEK, Martin. Ústí nad Labem. Praha 2011, 87 s., [76] s. obr. příl. Zmizelé Čechy.

PAVLÍČEK, Tomáš. Vybrané architektonické a urbanizační stavební projekty

šedesátých let v Ústeckém kraji. In LORENCOVÁ, Ivana a Michal NOVOTNÝ. Věda

a technika v Československu v 60. letech 20. století. Praha 2011, s. 181–198.

ÚSTÍ///AUSSIG: architektura na severu Čech [online]. Ústí nad Labem [cit. 2019-

12-20]. Dostupné z: http://www.usti-aussig.net

TEPLICE///TEPLITZ: architektura na severu Čech [online]. Teplice [cit. 2019-12-20].

Dostupné z: http://teplice-teplitz.net/

Město Most minulých a budoucích staletí [online]. Most 2016 [cit. 2019-12-20].

Dostupné z: http://starymost.wz.cz/

5/01

Deset let československé architektury. Architektura ČSR XVIII, 1959, č. 5–6, s. 323.

5/02

Městský úřad Žatec, Stavební a vyvlastňovací úřad, životní prostředí, čp. 2126,

projektová dokumentace Společenský dům, obj. B 2, Ústí nad Labem 1967


průvodní zpráva Společenský dům, obj. B 2, úprava interiéru, Ústí nad Labem 1970


projektová dokumentace Společenský dům Moskva čp. 2126, ul. Svatováclavská,

Žatec, změna užití kina na kavárnu, Žatec 2004.

5/03

Zdymadlo Štětí – Račice na Labi v ř. km 818,938. In Povodí Labe [online]. 2009 [cit.

2019-12-19]. Dostupné z: http://www.pla.cz/planet/public/vodnidila/zdl_steti.pdf

Povodí Labe s. p., Závod Roudnice nad Labem, Provozním střediskem Roudnice

nad Labem, plavební komory Štětí-Račice, archiv projektová dokumentace,

Segmentový jez Štětí na Labi, 1970.

5/04

KRSEK, Martin. Šedesát ústeckých NEJ. Ústí nad Labem 2007, 117 s.

SLÍVA, Josef. Zastřešení letního kina v Ústí n. L. Architektura ČSR XXXI, 1972, č. 4,

s. 182–185.

Deset let Parku kultury a oddechu v Ústí nad Labem: 1955–1965. Ústí nad Labem

[1965], [30] s.

5/05

GAJDOVÁ, Petra. Obchodní dům Labe. In KLÍMA, Petr (ed.). Kotvy Máje: České

obchodní domy 1965–1975. Praha 2011, s. 104–107.

GAJDOVÁ, Petra. Architektka Růžena Žertová. Diplomová práce, Seminář dějin

umění, FF Masarykovy univerzity v Brně. Brno 2010, s. 95.

HÁJKOVÁ, Lenka. Otázky interpretace stavby, konceptu vnitřní dispozice

a fenoménu profese architektky – ženy ve vztahu k obchodnímu domu Labe v Ústí

nad Labem. In Monumentorum custos 2015: časopis pro památky severozápadních

Čech. Ústí nad Labem 2016, s. 73–80.

5/06

Archiv Stavebního úřadu v Litvínově, čp. 2122, projektová dokumentace část

C – stavební část Pozemní objekty, objekt Distribuce, Ústí nad Labem 1974.

5/07

MĚSTSKÉ LÁZNĚ CHOMUTOV: PROSÍME NEBOURAT, CHCEME PLAVAT! [online].

[cit. 2019-12-20]. Dostupné z: http://www.laznechomutov.cz

Chomutov. Praha 1986, nestr.

Okres Chomutov v páté pětiletce. Chomutov 1976, 71 s.

Chomutov včera a dnes. Chomutov [1975], [10] s., [22] dvojlistů.

Archiv Stavebního úřadu v Chomutově, čp. 4757, projektová

dokumentace lázně Chomutov, 1967.

Archiv Stavebního úřadu v Chomutově, čp. 4757, projektová

dokumentace městské lázně Chomutov, 1972.

Archiv Stavebního úřadu v Chomutově, čp. 4757, Kolaudační

rozhodnutí, 1980.

5/08

POPELOVÁ, Lenka, ŠPAČKOVÁ, Eva (eds.). LIPUS, Radovan. Svět architektury

a divadla: architekt Ivo Klimeš. Praha 2014, 184 s.

5/09

Správa železniční dopravní cesty, Oblastní ředitelství Ústí nad Labem, projektová

dokumentace přeložka trati, Teplice – Most, Duchcov, Budova zastávky, 1965.

5/10

KUČÍRKOVÁ, Ilona. Dům kultury Teplice. Teplice 1988, nestr.

HANZLÍK, Jan, ZAJONCOVÁ, Jana, HÁJKOVÁ, Lenka. Teplice: architektura moderní

doby: 1860–2000 = Teplitz: Architektur der modernen Zeit: 1860–2000. Ústí nad

Labem 2016, 359 s.

ZAJONCOVÁ, Jana. Architektura a urbanismus Mostu, Litvínova a Teplic,

1945–1989. Diplomová práce, FF Univerzity Palackého v Olomouci. Olomouc 2011.

250 251

6

karlovarský

kraj

252 253


Karlovarského kraje

Jana Konůpková Horváthová

Sokolov, městská poliklinika, Antonín

Malkus, Z. Kubašta, Jiří Franěk,

1969–1973 (převzato z POLICAR,

František, SÝKORA, Miloslav. Sokolov.


s. 152–169).

Karlovarský kraj jako samostatný správní celek funguje od roku 2000. V době socialistického

Československa byl součástí kraje Západočeského, jehož historie a místní

podmínky ovlivnily také zdejší architekturu. Zásadní skutečností, spoluurčující vývoj

i v jiných pohraničních oblastech, byl odsun německého obyvatelstva po druhé světové

válce a s ním související poválečná „vybydlenost“ měst a krajiny. To mělo výrazně

negativní dopad na stavebně technický stav existující zástavby a historických

center měst. Situace byla v duchu modernistických teoretických přístupů (Athénská

charta, CIAM) 1 řešena rozsáhlými demolicemi a masivní novou výstavbou, bez respektu

k tradičnímu urbanismu a architektonickým formám. Demolice celých ulic

a čtvrtí v padesátých a šedesátých letech uvolnily prostor pro vznik řady nových

staveb, které však zřídkakdy dosahovaly kvalit dosavadní zástavby. Kromě toho

byla realizována řada panelových sídlišť pod vedením místního Stavoprojektu, kde

k nejvýznamnějším architektům patřili Bohumil Kuba, Marie Mundilová, P. Kubíček,

Vladimír Tůma, František Vondráček. Regionálně se nejvíce uplatnil místní typ panelové

soustavy T 06 B, značené KV. Tato krajská varianta se lišila metodou výroby ze

struskokeramzitbetonu a užitím keramických parapetních panelů. 2

Sokolov, Státní banka československá,

Vladimír Belšán, Miloslav Sýkora,




s. 152–169).

Cheb, výpravní budova železničního nádraží, Josef Danda, 1958–1962, interiér haly (pohlednice, archiv JKH) a celkový pohled

(http://www.fotohistorie.cz/Karlovarsky/Cheb/Cheb/Cheb_-_nadrazi/Default.aspx, cit. dne 15. 9. 2019).

1 Viz HRŮZA, Jiří. Charty moderního urbanismu. Praha 2002.

2 Panelaci.cz [online]. [cit. 2019-10-29]. Dostupné z: http://panelaci.cz/map/#/detail/157.

V Chebu, centru nejzápadnějšího okresu kraje, patří k nejvýznamnějším poválečným

realizacím obnova válkou zničeného nádraží (6/01), realizovaná podle

projektu Josefa Dandy, který je rovněž autorem železniční stanice v Aši. K zajímavým

stavbám sledovaného období patří také chebská telefonní ústředna autorů Ivo

Slavíčka a Petra Adolfa.

Podobu krajiny a měst na Sokolovsku ovlivnila především povrchová těžba

hnědého uhlí, která měla nejvýraznější dopad na samotné město Sokolov. Demolovány

zde byly celé ulice a čtvrti. Místní těžký a chemický průmysl potřeboval zaměstnance,

a tak bylo třeba pro nově příchozí vybudovat nejen nové bydlení, ale

254 255

Sokolov, krytý bazén, Karel Kouba,




s. 152–169).

Karlovy Vary, Hotel Thermal, Věra

a Vladimír Machoninovi, 1964–1977

(převzato z ŠEVČÍK, Oldřich, BENEŠ,

Ondřej. Architektura 60. let: „zlatá

šedesátá léta“ v české architektuře

20. století. Praha 2009, s. 308).

vybaveností, základní školou a školkou, rozlehlý komplex zemědělské výroby je na

okraji. Experiment panelové vesnice v nehostinných podmínkách Slavkovského lesa

se však ukázal jako neúspěšný a lidé odsud odcházeli.

Dalším důležitým aspektem všeobecného vývoje regionu byla světoznámá

tradice místního lázeňství. Programová orientace na vybudování odpovídajícího zázemí

pro domácí i zahraniční lázeňskou klientelu se musela zákonitě odrazit i v architektuře,

vznikla řada zajímavých staveb. V Jáchymově je to lázeňský dům Akademik

Běhounek (6/07) z let 1974–1975 od Antonína Tenzera, v Karlových Varech

pak například sanatorium Sanssouci z let 1967–1970 dle projektu bělehradských

architektů Bogdana Čosiče a Mileny Janičeové. Ikonickou stavbou, která je spojená

s naším největším lázeňským městem, je karlovarský hotel Thermal (6/02). Objekt,

formálně na pomezí pozdní fáze mezinárodního stylu a brutalismu je dílem

autorského týmu manželů Machoninových. Obdobně velkorysý stavební záměr byl

plánován rovněž v Mariánských Lázních v podobě hotelového komplexu a lázeňského

sanatoria Arnika. Tento projekt však dospěl pouze do přípravné fáze spočívající

v demolici bloku tzv. Tepelského domu v centru historické zástavby lázeňského území,

dodnes nezastavěného. Další výraznou architektonickou dominantou Karlových

Varů se stala Vřídelní kolonáda (6/05) od Jaroslava Otruby z let 1969–1975. V bezprostředním

okolí Vřídla vyrostly dvě budovy lázeňského domu Tosca (6/06, 6/08)

od autorského týmu Tůma a Havlina. Residenční objekt evokuje svou tmavou polygonálně

prolamovanou fasádou prakticky souběžně realizovaný pražský, o tři roky

starší, obchodní dům Kotva. Jako kontrapunkt k této stavbě svou světlou fasádou

s keramickým obkladem alegoricky znázorňujícím tok minerálních pramenů, působí

budova balneoprovozu.

Ojedinělým sociálním experimentem bylo vybudování tzv. SOS dětské vesničky

(6/03) v karlovarské městské části Doubí. Idea těchto vesniček, které měly zajistit

opuštěným dětem náhradní péči, vznikla v roce 1949 v Rakousku. Také v Československu

se v 60. letech začala hodnotit ústavní péče o děti a rozvíjely se nové koncepty.

Odborníci se inspirovali v západní Evropě a výsledkem bylo rozhodnutí vybudovat

SOS dětskou vesničku také v tomto regionu. První realizace souboru rodinných

domů podle projektu Karla Koutského a Jana Kozla proběhla v letech 1969–1970, ve

sjednocené podobě ovlivněné brutalismem.

i občanskou vybavenost. Ve sledovaném období tak vznikla například městská poliklinika

(Antonín Malkus, Z. Kubašta, Jiří Franěk), budova Státní banky československé

(Vladimír Belšán, Miloslav Sýkora) či v letech 1969–1973 krytý bazén od Karla

Kouby. 3 V případě Sokolova se také jako u jednoho z prvních českých měst uplatnila

náhrada asanované historické zástavby věžovými panelovými domy programově

vkládanými do městského jádra. 4 Obdobným způsobem byla řešena i obnova nedalekého

Chodova a dalších měst, včetně výstavby experimentálního sídliště ve Slavkovském

lese. Zdejší vesnice Rovná byla po druhé světové válce vysídlena a v 60.

letech bylo rozhodnuto zbudovat zde, podle sovětského vzoru, socialistickou vesnici

pro cca 3 000 lidí pracujících v zemědělství. Nová obec s převážně panelovou zástavbou

vyrostla v letech 1971–1976. Centrum tvoří společenský dům s občanskou

Karlovy Vary, dětská SOS vesnička,

Karel Koutský, Jan Kozel,

1969–1970 (převzato z PECHAR,


1945–1977. Praha 1979, obr. 325).

3 POLICAR, František, SÝKORA, Miloslav. Sokolov. Architektura ČSR XXXVL, 1977, č. 4, s. 161–162.

4 HORÁČEK, Martin. Za krásnější svět: tradicionalismus v architektuře 20. a 21. století. Brno 2013, s. 268.

256 257

6/01

Železniční stanice Cheb

náměstí Dr. Milady Horákové 1301/2, Cheb

Josef Danda; výtvarná spolupráce Jaroslav Šajn, Zdeněk Holub, Jaroslav

Moravec, Benjamin Hejlek, Jan Štibych, V. S. Krumpachová, Hugo Demartini



Výpravní železniční budova z let 1958–1962 od architekta Josefa Dandy byla postavena

na místě provizorního poválečného nádraží. Původní nádraží podlehlo bombardování

na konci druhé světové války. Vzhledem k pohraniční poloze bylo součástí

zadání vytvořit reprezentativní budovu spojenou se sídlem celní správy. Vznikla tak

monumentální budova, která byla v realizaci doplněna řadou uměleckých děl formovaných

pod přímým vlivem bruselského stylu. Architekt Danda (mimo jiné autor

nádraží v Klatovech a Pardubicích) navrhl stavbu s výrazně převýšenou střední částí

s odbavovací halou, prostory technického zařízení a kancelářskými provozy, na kterou

z obou stran navazovala nižší dvoupatrová křídla. Fasáda objektu je tvořena

keramickým obkladem v cihlové barvě. Nad portikem je umístěn kovový emblém

symbolizující spojení města a dopravy od Jaroslava Šajna. Centrální, přes dvě patra

vysokou halu zdobí řada uměleckých děl: vitráž s mírovou symbolikou od Zdeňka

Holuba, mozaiky s kosmickými náměty od Jaroslava Moravce či stěny z ohýbaného

skla od Benjamina Hejlka a Jana Štibycha. V prostorách čekárny jsou dvě mozaiky

Celkový pohled na budovu z prostoru

nástupiště.

Uliční pohled na střední výškovou část nádraží.

Pohled do interiéru nádražní haly.

Interiérový pohled na vstup do nádražní haly s vitráží

od Zdeňka Holuba.

Mozaika s kosmickým námětem od Jaroslava

Moravce umístěná v interiéru odbavovací haly.

signovány jako V. S. Krumpachová a v atriu u celnice pak kovová plastika od Huga

Demartiniho. Pro své nesporné architektonické kvality byla budova v nedávné době

prohlášena kulturní památkou.

JKH

258 259

6/02

Hotel Thermal

I. P. Pavlova 2001/11, Karlovy Vary

Věra a Vladimír Machoninovi; výtvarná spolupráce Stanislav Libenský,

Jaroslava Brychtová, René Roubíček, Jiří Rathouský, Miloslav Chlupáč,

Arnošt Paderlík, Slavoj Nejdl, Vlastimil Květenský

projekt 1964–1967 / realizace 1968–1977 / renovace od 2019

Celkový pohled na stavbu s úpravou

nábřeží.

Dodatečná úprava vstupu řešená v součinnosti

s autory stavby z 80. let 20. století.

Vykonzolovaný tubus sálu s nástupní rampou.

Nástupní prostor hotelového komplexu.

Soutěžní návrh, situace (převzato z SMĚTÁK, Pavel,

PUČEROVÁ, Klára (eds.). 60´/70´ Věra a Vladimír

Machoninovi (katalog výstavy). Praha 2010).

Hotelový komplex Thermal byl pro lázeňský a festivalový provoz postaven v letech

1968–1977. Objekt, formálně na pomezí mezinárodního stylu a brutalismu, je dílem

autorského týmu manželů Věry a Vladimíra Machoninových, kteří se svým návrhem

zvítězili v architektonické soutěži. V politicky uvolněné atmosféře konce šedesátých

let jim byly umožněny velkorysé podmínky pro vytvoření lázeňského hotelu a kongresového

centra, tvořícího zázemí mezinárodnímu filmovému festivalu. Výstavbě

dominanty padla za oběť celá městská třída, jejíž součástí byla řada architektonicky

a historicky cenných budov. Velký objem komplexu byl dán rozsáhlým stavebním

programem. Objekt rozvíjí klasickou modernistickou kompozici – kombinaci horizontální

podnože a vysoké, štíhlé vertikály. Stavba zahrnuje léčebnou a hotelovou

část umístěnou ve výškové budově a společenské prostory pro filmový festival situované

v podnoži. Snaha o odlehčení velké hmoty v údolí řeky vedla ke konzolovitému

vysunutí hmoty tří sálů ze základního kubusu a tím ke zmenšení zastavěné plochy.

Areál je doplněn o venkovní bazén s vyhlídkovou kavárnou. Součástí architektonického

návrhu byla nejen úprava veřejného prostoru vytvářejícího bezprostřední okolí

stavby, ale i interiérové vybavení (Vladimír Machonin, Stanislav Libenský, Jaroslava

Brychtová, René Roubíček), které se stalo nositelem jedinečného hotelového vizuálního

stylu. Komplex hotelu Thermal je precizně navrženým a na svou dobu stavebně

a technicky nadstandardně dotaženým kultivovaným a velkorysým prostředím pro

lázeňský a festivalový provoz.

JKH

260 261

6/03

SOS dětská vesnička

Svatošská 279/21, Karlovy Vary

Karel Koutský, Jan Kozel

projekt 1967 / realizace 1969–1970 / zateplení po roce 2005

Průhled areálem dětské SOS vesničky.

Pohled na řazení jednotlivých

obytných domů.

Skulptura sloužící jako dětská

prolézačka umístěná ve středu areálu.

Na okraji karlovarské městské části Doubí vznikl ojedinělý sociální experiment, když

zde byla v sedmdesátých letech vybudována tzv. SOS dětské vesnička. Idea těchto

vesniček, které měly zajistit opuštěným dětem náhradní péči, vznikla v roce 1949

v Rakousku. Jedná se o specifický typ sociálního bydlení pro pěstouny starající se

o děti, ve skupině rodinných domů, které tvoří samostatnou osadu. První vesnička

u nás byla realizována v letech 1969 až 1970 podle vítězného projektu architektů

Karla Koutského a Jana Kozla z urbanisticko-architektonické soutěže. Jednalo se

o jednu z prvních společných prací této autorské dvojice. Rodinné domy dostaly

shodnou architektonickou podobu ovlivněnou brutalismem. Jednotícím prvkem patrových

domů jsou pultové střechy z ocelových vazníků, výrazné bednění čela a členitost

vnějšího pláště pomocí lodžií a teras. Některé domy jsou řešeny jako řadové,

jiné jsou samostatně stojící. Součástí vesničky je i větší budova společenského centra

a správy areálu. Uprostřed osady se nachází centrální veřejný prostor s dětským

hřištěm, kde se dochoval i dobový sochařský objekt sloužící jako dětská prolézačka.

Celý areál byl doplněn komponovanou zelení.

JKH

Ideový návrh řešení obytných domů (převzato z ŠEVČÍK, Oldřich, BENEŠ, Ondřej. Architektura

60. let: „zlatá šedesátá léta“ v české architektuře 20. století. Praha 2009, s. 377).

262 263

6/04

Interiér Městského

národního výboru v Chebu /

Městský úřad Cheb

náměstí Krále Jiřího z Poděbrad 1/14, Cheb

Vladislav Fojtl; výtvarná spolupráce Jana a Luboš Moravcovi

projekt / realizace 1964–1967 / rekonstrukce 1970–1976

Historickou radnici tvořil rozsáhlý komplex domů s gotickými jádry v řadové zástavbě

hlavního chebského náměstí. Špatný technický stav budov na začátku šedesátých

let vedl k rozhodnutí o jejich rekonstrukci. Některé části budov však byly ještě

před zahájením stavby zdemolovány. Přestavbu radnice pro potřeby tehdejšího

MNV navrhl akademický architekt Vladislav Fojtl (SÚRPMO). Rekonstrukce probíhala

v letech 1970–1976. Přestavba zahrnující v sobě několik původně gotických domů

byla velmi rozsáhlá, z hlediska památkových hodnot historických budov místy zcela

destruktivní. Nová podoba interiéru však byla na tehdejší stavební praxi značně reprezentativní

a přinesla na svou dobu nové architektonické a především umělecké

kvality. Interiér byl řešen do všech detailů se zahrnutím řady uměleckořemeslných

prvků a uměleckých děl. V rámci rekonstrukce byl vytvořen reprezentativní prostor

Celkový pohled na řešení obřadní síně.

Řešení vstupu do zasedací síně.

Plastika od manželů Jany a Luboše

Moravcových tvořící výzdobu obřadní

síně.

Přízemí radnice s táflováním stěn

a s dekorativně řešeným stropním

podhledem.

Interiér předpokoje obřadní síně

s dřevěným stropním podhledem

a dobovým osvětlením.

obřadní síně, která je otevřená přes dvě podlaží a integruje v sobě trojici starších

gotických oken. Autory dřevěného obkladu stěn, dřevěných stropů, dlažby a reliéfů

v obřadní síni jsou manželé Moravcovi z Prahy. Rekonstrukci realizoval Okresní stavební

podnik Stavomat Cheb. Atypicky navržené vybavení, nábytek a další truhlářské

výrobky pak realizovala firma Karna Mariánské Lázně.

JKH

264 265

6/05

Gagarinova kolonáda /

Vřídelní kolonáda

Divadelní náměstí 2036/2, Karlovy Vary

Jaroslav Otruba; výtvarná spolupráce Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová,

Jan Fišer, Antonín Kuchař

projekt 1960–1969 / realizace 1969–1975 / renovace 1993, 1999 a 2019

Pod barokním kostelem sv. Máří Magdaleny se nachází jedna z emblematických

staveb lázeňského města – Vřídelní (původní Gagarinova) kolonáda, chránící vývěr

Vřídla. Po odstranění staré litinové stavby od architektů Fellnera a Helmera v roce

1938 zde bylo roku 1940 postaveno dřevěné provizorium od Haralda Schnabela,

které bylo v roce 1946 upraveno dle návrhu Ladislava Kozáka. V roce 1960 byla

vypsána architektonická soutěž na návrh nové Vřídelní kolonády, ve které zvítězil

projekt Jaroslava Otruby. Stavba nové kolonádní budovy, zpracovaná pražským

ateliérem Beta pod vedením architekta Jana Šrámka, byla dokončena v roce 1975.

Skeletová, z větší části prosklená stavba je komponována jako skladba několika hranolových

hmot. Z nich nejdominantnější je hala nad vývěrem Vřídla, která je nad

střechou ukončena vysokým skleněným polygonem od sochaře Jana Fišera, symbolizujícím

tepající srdce lázeňského města. V interiéru jsou situovány pitné stojany

Pohled na pitnou halu od jihu.

Interiér pitné haly s vývěry pramenů.

Původní podoba vřídelní haly

s tryskajícím vřídlem (převzato

z KOUBA, Václav, LUKEŠ, Zdeněk,

ZEMAN, Lubomír. Vřídelní kolonáda

a její okolí. Stavebně-historický

průzkum. Karlovy Vary 2017. Uloženo

v archivu NPÚ ÚOP v Lokti).

Pohled do centrální haly s druhotně umístěnou sochou „Hygieiy“.

Výkres terénního profilu ulice se zakreslením kolonády (převzato z KOUBA, Václav,

LUKEŠ, Zdeněk, ZEMAN, Lubomír. Vřídelní kolonáda a její okolí. Stavebně-historický

průzkum. Karlovy Vary 2017. Uloženo v archivu NPÚ ÚOP v Lokti).

s vývěrem vřídelní vody, jejichž autory jsou Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová.

Slavnostní otevření kolonády proběhlo dne 11. května 1975. Kolonáda tehdy nesla

jméno kosmonauta Jurije Gagarina, jehož socha od Antonína Kuchaře stála u hlavního

vstupu do kolonády. Ačkoliv monumentální stavba Vřídelní kolonády nepopiratelně

vykazuje četné architektonické kvality, širokou veřejností je dodnes vnímána

jako cizorodý prvek neorganicky vložený do centra města.

JKH

266 267

6/06

Vojenský lázeňský dům

Ostrava / Lázeňský dům

Tosca

Moravská 2019/12, Karlovy Vary

Vítězslav Tůma, Havlina


V bezprostředním sousedství barokního kostela sv. Máří Magdaleny, proti Vřídelní

kolonádě upoutá svou tmavou polygonálně zalamovanou fasádou lázeňský dům

Tosca (dříve Ostrava). Novostavba, která nahradila historický dům Zlatý prsten, byla

postavena podle projektu z roku 1973 architektů Tůmy a Havliny ze Zdravoprojektu

Praha. Pětipatrový lázeňský dům budovaný od roku 1977 je součástí řadové zástavby,

stejně jako o několik domů dál stojící objekt balneoprovozu. Budova poskytující

ubytovací kapacity se od svého okolí odlišuje výrazným plasticky pojatým průčelím

s polygonálními arkýři, v jejichž tmavém prosklení se zrcadlí protější barokní fasáda

kostela od Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Přízemí, které je prolomeno rozměrnými

výkladci s pravoúhle členěnými výplněmi, je obloženo kamennými deskami. Stavba

Celkový pohled na uliční průčelí

z Vřídelní ulice.

Venkovní osvětlení schodiště při vstupu do budovy.

Detailní pohled na řešení uliční fasády.

Pohled na celkové začlenění stavby do okolního

kontextu.

formovaná v duchu brutalistické estetiky představuje s ohledem na exponované

nárožní umístění výrazný akcent dané uliční fronty, který je však záměrně potlačen

užitím reflexního povrchu hlavní fasády.

JKH

268 269

6/07

Sanatorium akademik

Běhounek

Lidická 1015, Jáchymov

Antonín Tenzer, J. Kulišťák


Dálkový pohled na stavbu.

Parter stavby se systémem schodišť.

Vstupní průčelí hotelu.

Výkres bočního průčelí z plánové dokumentace

(Archiv Stavebního úřadu v Jáchymově, složka

č. 1015).

Ve středu lázeňské části města Jáchymova je do svahu zasazena monumentální

hmota hotelu Akademik Běhounek. Tuto bílou dominantu navrhl žák Pavla Janáka

akademický architekt Antonín Tenzer, autor hotelu Jalta na Václavském náměstí

v Praze. Výstavba hotelu začala v březnu 1974 a dokončena byla už za rok, v září

1975. Zadavatelem stavby byly Československé státní lázně. Projektovou dokumentaci

vypracoval Zdravoprojekt Praha – středisko Karlovy Vary. Na vlastní realizaci se

v rámci RVHP podílela jugoslávská stavební firma. Celková cena byla 228,2 miliónů

korun, původní kapacita sanatoria byla 238 lůžek. Hotel zaujme výraznou horizontální

koncepcí prozrazující ukotvenost ve funkcionalisticky formovaném výtvarném

projevu. Půdorys budovy kopíruje zalomení přilehlé ulice. Z hlediska hmotového

řešení je zásadní rozdělení na dvě kvadraticky utvářené části. Horizontalitu stavby

podtrhují průběžné balkony a lodžie, plochá střecha je zakončena střešní pobytovou

terasou. Ve strmém svahu pod hotelem byl vybudován systém betonových

schodišť, ještě výrazněji posilujících monumentalitu celého komplexu.

JKH

Výkres vstupního průčelí (Archiv Stavebního úřadu v Jáchymově, složka č. 1015).

270 271

Pohled na uliční průčelí stavby.

6/08

Balneoprovoz lázeňského

domu Tosca

Moravská 2018/2, Karlovy Vary

Vítězslav Tůma, Havlina


V centru lázeňského území, v bezprostřední blízkosti Vřídelní kolonády, poutá pozornost

řadový dům s neobvykle koncipovaným dynamickým průčelím, evokujícím

proudění minerálních vod. Jedná se budovu balneoprovozu lázeňského domu

Tosca, která nahradila dva historické domy. Novostavba vznikla podle projektu pražského

Zdravoprojektu pod vedením autorského týmu Tůma a Havlina. Ten byl pověřen

i realizací nedalekého rezidenčního objektu stejného lázeňského domu. Projekt

balneprovozu byl zpracován v letech 1972 až 1974. Vzhledem k umístění budovy

do starší řadové zástavby se architektonické řešení primárně soustředilo na uliční

průčelí. Pozoruhodná plastická fasáda je formována keramickým obkladem s prolamovaným

povrchem. Její rozvržení částečně zastírá skutečnou podlažnost stavby.

Na dynamičnosti průčelí se podílí i řešení části okenních výplní, kopírujících půdorysně

prolamovaný profil uliční fasády. Na střeše je umístěn mohutný centrální vikýř

Vrchní část budovy s centrálním

vikýřem.

Interiér tělocvičny ve střešní nástavbě osvětlené

centrálním vikýřem.

Detailní pohled na část stropu s původním svítidlem.

Detail keramického obkladu uliční fasády.

s prosklenou čelní stěnou akcentující střední osu, za nímž je umístěna tělocvična.

Řešení interiéru tělocvičny se rovněž vyznačuje vysokou mírou autenticity a originálním

architektonickým řešením.

JKH

272 273

Souhrnná literatura a prameny pro Karlovarský kraj

BERANOVÁ VAICOVÁ, Romana, BRUŽEŇÁK, Vladimír, KAVKOVÁ, Helena. Sokolov:

1908–2008. Sokolov 2011.

HORÁČEK, Martin. Za krásnější svět: tradicionalismus v architektuře 20. a 21.

století. Brno 2013.

KOHOUT, Michal, ŠVÁCHA, Rostislav. Česká republika – moderní architektura.

Praha 2014, s. 418.

PECHAR, Josef. Československá architektura: 1945–1977. Praha 1979.

POLICAR, František, SÝKORA, Miloslav. Sokolov. Architektura ČSR XXXVL, 1977, č. 4,

s. 152–169.

RUND, Jan. Proměny města Sokolova (Falknova). Sokolov 2007.

RŮŽEK, Vladimír. Chebská radnice a její středověké fresky. Cheb 1994.

SKŘIVÁNKOVÁ, Lucie, ŠVÁCHA, Rostislav, NOVOTNÁ, Eva, JIRKALOVÁ, Karolína

(eds). Paneláci. Praha 2016.

ZEMAN, Lubomír. Průvodce architekturou Karlových Varů. Praha 2012.

6/01

HÁJEK, Karel. Architekt Josef Danda. Praha 2007.

6/02

SMĚTÁK, Pavel, PUČEROVÁ, Klára (eds.). 60´/70´ Věra a Vladimír Machoninovi

(katalog výstavy). Praha 2010.

6/04

PEŠTA, Jan. Cheb radnice čp. 1a 1b (tzv. Stará radnice). Stavebně historický

průzkum. Nymburk 2012. Uloženo v archivu NPÚ ÚOP v Lokti.

RŮŽEK, Vladimír. Chebská radnice a její středověké fresky. Cheb 1994.

Archiv Stavebního úřadu v Chebu, plánová dokumentace, č. složky 1.

6/05

KOUBA, Václav, LUKEŠ, Zdeněk, ZEMAN, Lubomír. Vřídelní kolonáda a její okolí.

Stavebně historický průzkum. Karlovy Vary 2017. Uloženo v archivu NPÚ ÚOP

v Lokti.

Archiv Stavebního úřadu v Karlových Varech, plánová dokumentace, složka

č. 2036.

6/06


č. 2019.

6/07

Léčebný ústav v Jáchymově. Architektura ČSR XXXVII, 1978, č. 9–10, s. 442–443.

Archiv Stavebního úřadu v Jáchymově, plánová dokumentace, složka č. 1015.

6/08


č. 2018.

Jáchymov,

Sanatorium

akademik

Běhounek, Antonín

Tenzer, J. Kulišťák,

1974–1975.

274 275

7

Plzeňský

kraj

276 277


na území Plzeňského kraje

Miroslava Břízová

Plzeňský kraj, v období 1960–1989 část kraje Západočeského, byl ve svém poválečném

rozvoji výrazně ovlivněn svou polohou na západní hranici republiky a existencí

tzv. železné opony.

V šedesátých a sedmdesátých letech došlo v kraji k řadě výrazných změn a tvář

sídel, především větších měst, se začala rychle měnit. Muselo se projektovat a stavět

rychle, kvantitativně a velkoryse, a prostředkem pro naplnění těchto požadavků

byla typizace. I přesto, že návrhy a poté realizace nové výstavby byly omezovány

možnostmi (či spíše nemožnostmi) typizované výroby, podařila se realizovat řada

významných staveb, které se svou kvalitou a významem vymykaly tehdejšímu průměru

a přesáhly hranice regionu.

K významným architektům a projektantům v kraji patřili Miloslav Sýkora, Vladimír

Belšán, Stanislav Suda, Jaroslav Barborka, Antonín Kurel, Klement Štícha, Zbyněk

Tichý, Jaroslav Peklo, Václav Zoubek, František Lojda, Antonín Malkus, Miloslav

Hrubec, V. Kubeš, Hynek Gloser a Jaroslava Gloserová, 1 Pavel Němeček, Miloslav

Pixa, Zdeněk Vávra, Heřman Weishaupl, Miroslav Touš a řada dalších z Krajské projektové

organizace Stavoprojekt Plzeň, dále pak například Ladislav Švábek, Vladimír

Urbanec, Pavel Janeček ze střediska v Mariánských Lázních. Kromě Stavoprojektu

v kraji působily také Obchodní projekt, Hutní projekt a okresní stavební podniky.

Perspektivní kresba

restaurace Dubina v kontextu

historické zástavby Domažlic,

Stanislav Suda, Zdeněk Vávra,

Václav Zoubek, 1964–1969

(převzato z Architektura ČSSR

1966, č. 6).

1 GLOSER, Hynek, SÝKORA, Miloslav. Jaroslava Gloserová – Plzeň, profil díla a osobnosti 1957–1981. Plzeň

1982.

Klatovy, Kulturní dům Družba, Petr

Leitl, 1979–1982, celkový pohled

a lustr ve vstupní hale (foto Jiří

Strašek, archiv Městského kulturního

střediska Klatovy).

Plzeň, zimní stadion, Vladimír

Urbanec, Pavel Janeček, Ladislav

Švábek, 1964–1972 (převzato

z Architektura ČSR 1974, č. 7).

Nová výstavba se v poválečné době v plzeňském regionu soustřeďovala na

rozvoj průmyslu a dopravy – největším podnikem byla plzeňská Škodovka. S tím souvisela

potřeba nové bytové výstavby postupně soustřeďované do větších stavebních

souborů. Sídliště, často tvořící prstence kolem původních městských jader, do

struktury měst zasáhla nejcitelněji. Současně s budováním sídlišť byla zahajována

většinou radikální přestavba starších částí měst. V souvislosti s novou výstavbou

docházelo k plošným demolicím původní, mnohdy hodnotné zástavby – příkladem

jsou Plzeň, Klatovy, Rokycany, Přeštice, Tachov. Bytovou výstavbu následovalo budování

školských a zdravotnických staveb, nákupních středisek, kulturně společenských

zařízení, hotelů a také administrativních a provozních budov. Důraz byl kladen

kromě zvládnutí funkčního provozu také na jejich formální ztvárnění a zapojení do

organismu města.

Toto období je také obdobím počátku intenzivní přestavby venkovských sídel.

Rozvíjí se zájem o rekreaci a s tím souvisí výstavba rekreačních a sportovních zařízení.

Zvláštní skupinu představují stavby spojené s obranou socialistické republiky.

Jednalo se o vojenská ubytovací zařízení v bývalém hraničním pásmu, která se většinou

do současnosti nedochovala, a o systém vojenských strážních věží při státní

hranici. Jsou to Poledník na Klatovsku, Čerchov na Domažlicku a Havran na Tachovsku.

Dnes tyto věže slouží jako vyhlídkové.

Největší rozvoj v daném období zaznamenalo krajské město Plzeň, se svými

150 tisíci obyvateli páté největší město Československa, hospodářské, politické

a kulturní centrum západních Čech. Krajský projektový ústav Stavoprojekt Plzeň 2 ,

2 Tvořivá léta 1948–1973: Profil architektonické a projektové tvorby Stavoprojektu Plzeň. Plzeň 1973.

278 279

Perspektivní kresba

sídla KSČ v kontextu

okolní zástavby, Vladimír

Belšán, Miloslav Sýkora,

1973–1975 (převzato

z Architektura ČSR 1976,

č. 5).

Plzeň, Obchodní dům Prior, Zbyněk Tichý, Václav Zoubek

a Jaroslav Peklo, 1960–1969 (převzato z Architektura ČSR

1974, č. 7).

s pobočkami v Mariánských Lázních a Karlových Varech, tvořil a ovlivňoval bytovou

a občanskou výstavbu tehdejšího Západočeského kraje. Zde také byla vyprojektována

většina staveb, jejichž architektura se vymykala z jednotvárnosti tehdejší běžné

stavební produkce. Dokladem jsou novátorská prostorová řešení, skladby hmot,

tvarová různorodost, vizuální a materiálové propojení exteriéru s interiérem včetně

zapojení výtvarných děl.

K nejznámějším stavbám realizovaným v období 1960–1980 patří plzeňské hotely

Ural 3 (7/06) od Jaroslavy Gloserové a Škoda od architekta V. Kubeše, U Bílého

beránka (A. Kalaš, M. Pech, D. Matas) v Klatovech nebo restaurace Dubina v Domažlicích

(7/04, Stanislav Suda, Zdeněk Vávra, Václav Zoubek). Pominout nelze ani

výstavbu rekreačních hotelových zařízení v oblasti Šumavy, většinou sloužících jako

zotavovny ROH – Solidarita, Horizont, Javor, Srní a další.

Nová zajímavá kulturně společenská zařízení vznikala jednak v bývalých okresních

a větších městech, například v Domažlicích, Tachově a Horažďovicích. K nejvýznamnějším

a dodnes nejlépe dochovaným patří Kulturní dům Družba v Klatovech,

projektovaný Petrem Leitlem od roku 1973 a otevřený o deset let později v nedokončené

podobě, s restaurací a kavárnou, ale bez plánovaného hotelu.

Z těch menších, vystavěných na venkově v akci „Z“ stojí za zmínku například

kulturní domy v Točníku, Švihově, Nýrsku (okres Klatovy), Lužanech, Soběkurech

nebo Holýšově (okres Plzeň-jih), kulturní domy Volduchy, Plískov, Kladruby (okres

Model budovy Hutního projektu od

Jana Zikmunda, Františka Kozáka,

Vladimíra Belšána, Jaroslavy

Gloserové a Josefa Kilián, 1965–1969


č. 6).

Krajské policejní ředitelství Plzeň,

Jaroslava Gloserová, 1974–7983

(převzato z GLOSER, Hynek, SÝKORA,

Miloslav. Jaroslava Gloserová – Plzeň,

profil díla a osobnosti 1957–1981.

Plzeň 1982).

Perspektivní pohled na realizovanou

variantu smuteční obřadní síně

v Klenčí ze studie Rozšíření hřbitova

v Klenčí, Josef Batelka, 1971–1975

(archiv Stavebního úřadu v Klenčí pod

Čerchovem).

Rokycany). Nejvýznamnější kulturní dům v kraji, Kulturní dům Družba v Plzni (Miloslav

Hrubec, Pavel Němeček a Jaroslav Holler) z přelomu 70. a 80. let již neexistuje,

po bouřlivé diskuzi odborné i laické veřejnosti byl zbořen v roce 2012.

Výjimečnou sportovní stavbou je budova zimního stadionu v Plzni 4 (7/02, Vladimír

Urbanec, Pavel Janeček, Ladislav Švábek), jedinečná svým ztvárněním i konstrukčním

řešením. Z dalších sportovních staveb můžeme uvést například zimní stadion

v Rokycanech, plavecké bazény v Plzni na Slovanech nebo v Domažlicích.

Širokou škálu zajímavě řešených staveb představují školská zařízení, zastoupená

například areály učňovských škol (Miloslav Hrubec) a Průmyslovou školou elektrotechnickou

(František Lojda) v Plzni, základních škol v Plasích (M. Lukeš, Duchek),

Blovicích (Stanislav Suda, Koptík), Zemědělskou technickou školou v Křimicích (V.

Hucl) nebo školou pro oligofrenní děti ve Stodě (Miloslav Pixa).

Mezi dalšími občanskými stavbami vynikají stavby zdravotnické, jako nemocnice

v Rokycanech a Stodě, kina v Domažlicích a Horažďovicích nebo obchodní střediska

a obchodní domy, například Obchodní dům Prior v Plzni (7/01).

Administrativní stavby reprezentují výšková budova Hutního projektu 5 (7/03)

od Jana Zikmunda, Františka Kozáka, Vladimíra Belšána, Jaroslavy Gloserové a Josefa

Kiliána z let 1965–1969, dnešní Mrakodrap Bohemia nebo sídlo Sboru národní bezpečnosti,

dnešní Krajské policejní ředitelství od Jaroslavy Gloserové (1974–1983).

Řada zajímavých staveb vznikla také pro politickou reprezentaci, jako například

sídlo Komunistické strany Československa v Klatovech (7/07).

Samostatnou kapitolou jsou stavby funerální, které se svým nadčasovým

ztvárněním většinou vymykají době, jmenujme zde alespoň krematorium v Klatovech

(7/09), smuteční obřadní síně v Klenčí (7/05), Janovicích nebo Nýrsku.

V poslední době některé stavby sledovaného období dožívají, ztrácejí využití

nebo již funkčně nevyhovují a na jejich místě je zájem postavit objekty nové. To se

stalo osudným areálu výstaviště EX Plzeň nebo Kulturnímu domu Družba v Plzni.

Stejně tak již neexistuje oceňovaná celnice v Železné Rudě (Miloslav Pixa, 1973).

4 Architektura ČSR XXXIII, 1974, č. 7.

5 Architektura ČSSR XXV, 1966, č. 6.

3 Archiv Stavebního úřadu v Plzni, M 358, „Central“, náměstí Republiky, stavební dokumentace.

280 281

7/01

Obchodní dům Zdroj /

Prior / Lidl

Americká třída 2186/47, Plzeň

Zbyněk Tichý, Václav Zoubek, Jaroslav Peklo

soutěž 1960 / projekt 1963 / realizace 1965–1968 / stavební úpravy po roce 1989

Čtyřpodlažní objekt v přednádražním prostoru v centru města, s celkovou prodejní

plochou 5670 m 2 , měl být součástí nového souboru budov občanské vybavenosti

v prostoru před nádražím podél Moskevské, dnešní Americké třídy. Byl třetím obchodním

domem obdobného typu na území tehdejšího Československa, po Košicích

a Bratislavě prvním v Čechách. Obchodní dům je provozně rozdělen do dvou traktů:

čtyřpodlažní – prodejní a osmipodlažní – skladový a administrativní. Skladová a administrativní

podlaží mají vždy poloviční výšku těch obchodních. Obchodní dům byl

do provozu uveden v roce 1968, ale kvůli statickým problémům, které se objevily

před dokončením, byl zkolaudován až o devět let později. Prodejní trakt měl v suterénu

obchod drobného průmyslového zboží a sportovních potřeb, v přízemí prodejnu

kusového textilu, elektra a průmyslového zboží, v 1. patře se prodávala konfekce,

obuv a galanterie, ve 2. patře nábytek a bytový textil. Ve druhém, provozním traktu,

Celkový pohled od severovýchodu,

vlevo fasáda administrativního traktu.

Jižní fasáda – výřez vstupní části.

Pohled od jihovýchodu, dvě hlavní fasády obchodní

části.

Dálkový pohled od jihozápadu.

byl příjem zboží, sklady, kanceláře, dílna, fotokomora, jídelna, učňovské středisko

a další zázemí.

Konstrukce železobetonového skeletu tvoří čtyřpodlažní monoblok na čtvercovém

půdoryse. Rozpětí sloupů 12 x 12 m umožnilo vytvoření velkorysých prodejních

prostor. První patro je zastropeno sklobetonovou klenbou, původně zajišťující denní

horní osvětlení. Fasádu tvoří plášť z eloxovaných hliníkových obkladů, tzv. boletických

sendvičových panelů. Ty musely být vzhledem k poškození korozí působením

sirných exhalací z blízkého nádraží vyměněny již v roce 1988 za nové.

Po roce 1989 byla provedena řada dalších stavebních úprav, souvisejících především

se zpřísněnými požadavky ČSN na tepelně-technické vlastnosti konstrukcí

a požární bezpečnost.

MB

282 283

7/02

Zimní stadion / Home

Monitoring Aréna

Štefánikovo náměstí 2592/3, Plzeň

Vladimír Urbanec, Pavel Janeček, Ladislav Švábek

soutěž 1964 / projekt 1967–1968 / realizace 1965–1972 / úpravy po roce 2010

V lednu roku 1965 byla schválena na základě architektonické soutěže přestavba původně

nekrytého zimního stadionu. Stavba byla zahájena na jaře roku 1966, otevřen

byl v roce 1969, zcela dokončen v roce 1972.

Dominantní objekt sportovní haly na čtvercovém půdorysu cca 80 x 88 metrů

je kryt plochou zavěšenou střechou. Kombinovaný skelet tvoří ocelová konstrukce

vetknutá do železobetonových tribun. Dvě protilehlá průčelí na východní a západní

straně jsou členěna vždy jedenácti ocelovými prostorovými deltoidy, které jsou

rozepřené železobetonovými tribunami a tvoří svislé konstrukční podpěry nesoucí

konstrukci střechy – zavěšenou vzájemně předepnutou lanovou konstrukci se

spodními a horními lany, která navazují na vrcholy a boky deltoidů. Mezi nimi jsou

prostorové příhradové vzpěry. Obě soustavy lan společně podepírají ocelový nosný

a pružný deskový střešní plášť, který spočívá na horních lanech a jehož součástí je

ocelový příhradový sedlový světlík, ztužující střechu ve směru kolmém na lanovou

Celkový pohled na vstupní fasádu od

jihovýchodu.

Západní fasáda – výřez s detailem

ocelových prostorových deltoidů

vyplněných betonovými stěnami.

Interiér sportovní haly.

Hlavní západní průčelí

s charakteristickým rytmizujícím

členěním.

soustavu. Nosné deltoidy byly vyplněny betonovými stěnami a v kombinaci s prosklenými

trojúhelnými výplněmi vytvářejí charakteristický vnější plášť budovy. Ledová

plocha o rozměrech 28 x 60 metrů je ze tří stran obklopena monolitickými

diváckými tribunami. Hlediště osvětluje 18 metrů široký centrální světlík, horní trojúhelná

okna v nosné kostře stavby a staticky nenamáhané, plně prosklené boční

fasádě (sklo v současnosti nahrazeno průsvitnými plastovými dílci). Prostor pod tribunami

po obvodu stavby slouží jako foyer pro návštěvníky, v přízemí jsou umístěny

šatny a zázemí. Na jižní straně přiléhá ke stadionu nižší provozně-administrativní

trakt. V patře je restaurace s výhledem na hrací plochu, nad ní VIP boxy a prostory

pro rozhodčí.

Hala stadionu je krátkým jižním křídlem propojena s objektem bývalé restaurace

Sport, přízemní budovou s prosklenou válcovou hmotou restaurace. Přístavba

příčného traktu ve tvaru písmene L končící restaurací symbolicky připomíná hokejku,

restaurace pak byla jakýmsi obřím pukem.

Architekturu sportovní stavby doplňovala již v původním řešení dvojice samostatně

stojících pokladen před severním průčelím a na východní straně dynamicky

pojatá skulptura Hokejisté od sochaře Vítězslava Eibla.

MB

284 285

7/03


Hutního projektu s restaurací

Bohemia / mrakodrap

Business Centre Bohemia

Anglické nábřeží 2434/1, Plzeň

František Kozák, Vladimír Belšán, Jaroslava Gloserová, Jan Zikmund, Josef Kilián

projekt před 1965 / realizace 1965–1969 / renovace 2004–2005

Komplex, tvořený výškovou administrativní budovou, propojenou vstupním traktem

s dvoupodlažním objektem restaurace, byl postaven dle směrného územního

plánu města Plzně v předpolí historického jádra, na Charkovském, dnešním Anglickém

nábřeží. Budova, administrativní centrum Hutního projektu a Armabetonu,

byla inspirována západoevropskými a americkými věžovými domy padesátých let.

Šestnáctipodlažní administrativní část má ve středu dispozice umístěno vertikální

komunikační jádro. V běžných patrech jsou po obvodu půdorysu umístěny kanceláře

dělitelné přestavitelnými příčkami, sociální zázemí a pomocné prostory. V posledním

podlaží byl jednací sál. Společnou vstupní halou je přístupná i restaurační

Celkový pohled od jihozápadu,

v popředí bývalá restaurace, vzadu

výšková administrativní budova.

Pohledy z nábřeží.

Interiér vstupní haly s futuristickou recepcí.

část. Konstrukci celé budovy tvoří ocelový skelet, monolitický suterén má modul

4,80 x 4,80 m, prostory restaurace jsou bez podpor. Obvodový plášť tvoří závěsné

panely z hliníku, skla a ocelových smaltovaných plechů. V interiéru u nástupního

schodiště do restaurací byla osazena skleněná mozaika (akad. mal. Jiří Kovařík), protilehlá

strukturální stěna byla formována z kovu a mědi (akad. soch. Zdeněk Jílek).

Pro svou konstrukční a technologickou problematičnost se stavba stala předmětem

experimentálního ověřování, kdy měly být sledovány zejména závěsné hliníkové panely,

přestavitelné příčky a další. Věž administrativní části se stala dominantou města,

záměr vytvořit nové centrum města plánovanou výstavbou dalších výškových

budov v sousedství však nebyl realizován.

V letech 2004–2005 proběhla celková rekonstrukce, původní obvodový plášť

byl nahrazen pláštěm novým, bez plných parapetů, a na střeše přibyl penthouse

vyhlídkové kavárny.

MB

286 287

7/04

Restaurace Dubina

náměstí Míru 101, Domažlice

Stanislav Suda, Zdeněk Vávra, Václav Zoubek

projekt 1964–1965 / realizace 1967–1969 / rekonstrukce 2011

Celkový pohled ze severovýchodu od

náměstí.

Východní fasáda, detail.

Dálkový pohled z Domažlické věže.

Rytmizace fasád, evokující drobnější městskou

zástavbu.

Objekt patří k nejkontroverznějším stavbám, umístěným v šedesátých letech do prostředí

historických jader měst. Je postaven na místě původních čtyř parcel měšťanských

domů na západní straně náměstí Míru v Domažlicích. Původní zástavba byla

v polovině šedesátých let z důvodu plánované výstavby restauračního zařízení zdemolována

přes protesty řady předních architektů hájících zájmy památkové péče.

Přes značný objem tato nově vnesená stavba zachovává výškovou úroveň okolní zástavby

a relativně vhodně ji doplňuje. Je zde patrná snaha spojit staré s novým. Na

přelomu tisíciletí byl objekt nevhodně upraven do podoby, která zcela popírala jeho

původní řešení v postmoderních formách, s proskleným průčelím i parterem kombinovaným

s obdélnými a čtvercovými okny v kovových rámech. Současná podoba

stavby z roku 2011 při použití nových materiálů původní návrh exteriéru zdařile

evokuje a objektu víceméně vrací původní charakter.

Stavba, ve své době ověnčená řadou ocenění, je postavena zhruba na obdélném

půdorysu, s přístavbou v západní části směrem do vnitrobloku. Byla navržena

jako třípodlažní železobetonová konstrukce volného půdorysu s ustupujícím parterem,

krytá soustavou sedlových a plochých střech. Autoři při ztvárnění stavby

pracovali s tradicí rytmicky řazených historických štítů okolní měšťanské zástavby,

ale současně jí vtiskli velkorysými prosklenými plochami ve fasádách moderní tvar.

MB

288 289

7/05


Klenčí pod Čerchovem

Josef Batelka

projekt před 1971 / realizace 1972–1973, interiér 1974–1975

Celkový pohled od severozápadu.

Interiér – originálně řešený strop s přisvětlením

prostoru.

Interiér – výzdoba nad katafalkem.

Interiér – detail boční stěny.

Novodobá hřbitovní kaple v severní části nového hřbitova v Klenčí pod Čerchovem

slouží jako smuteční obřadní síň. Mimořádně kvalitní stavba ztvárněním a výrazem

již ve své době překročila hranice regionu. V době jejího vzniku bylo poměrně výjimečné

i to, že na studii a následně i realizaci byla vypsána architektonická soutěž.

Z té vyšel vítězně návrh Josefa Batelky, významného regionálního architekta. Ten ve

svém návrhu řešil ztvárnění smuteční síně v několika variantách, avšak u všech je

jasně patrný základní koncept – stavbu navrhoval jako kapli / kostel. Ve všech variantách

se totiž objevovala samostatně řešená hmota obřadní síně s předsazeným

pylonem, tedy jako kostelní loď s věží (zvonicí), což v té době nebylo možné otevřeně

přiznat. Proto také původně navrhovaný kříž nebo zvon na vrcholu pylonu (věže,

zvonice) nakonec z návrhu vypadl a nebyl realizován.

Exteriér smuteční kaple je ztvárněn poměrně stroze, jednoduše, až nadčasově.

Konstrukce vlastní síně je tvořena systémem ocelových rámů, hlavní hmota síně,

prolomená na výšku protáhlými trojúhelnými okny, se směrem k hřebeni zužuje

a v jejím vrcholu je umístěno formou dvou prosklených pásů přisvětlení interiéru.

Interiér je oproti exteriéru řešen až překvapivě materiálově a tvarově kontrastně, je

zde použito převážně dřevo, zpracované s mimořádným důrazem na detail, podlaha

je z travertinu. Vstup do objektu smuteční kaple je umístěn ve spojovacím krčku,

který odděluje obřadní síň (kapli) od dominantního pylonu (věže), umístěného na

ose hlavního průčelí orientovaného k jihu.

MB

290 291

7/06

Hotel Ural / Central

náměstí Republiky 358/33, Plzeň

Jaroslava Gloserová


Celkový pohled z náměstí Republiky

na hlavní průčelí v kontextu okolní

zástavby.

Skleněné vitráže v saloncích od

Stanislava Staňka a Františka

Koudelky.

Mohutná sedmipodlažní budova hotelu Ural vznikla v centru Plzně, ve významné

poloze na nároží hlavního náměstí, v místě původně pěti domů. Jejich odstranění,

především demolici goticko-renesančního domu čp. 232 v té době doprovázely protesty

široké odborné i laické veřejnosti.

Stavbu tvoří mohutný monoblok, který v nároží a směrem do náměstí vykazuje

snahu o živější hmotové řešení, aby tak korespondoval s okolní zástavbou. Přestože

je vyšší než původní objekty, poměrně nenásilně navazuje na hmoty okolních měšťanských

domů. Jeho železobetonová konstrukce je výrazně rozčleněna střídavým

zasunováním vertikálních a horizontálních pásů, vyvolávajícím hru světel a stínů.

Prosklené fasády jsou vertikálně členěné, přetnuté ve výšce hlavní římsy okolních

historických domů razantním horizontálním prvkem.

Opukový reliéf v restauraci od Zdeňka

Jílka.

Podesta v posledním podlaží se

vstupem na terasu.

Přízemí je dnes využito jako kavárna, v 1. patře je restaurace, dispozice běžných

podlaží ve 2.–6. patře je využita pro hotelové pokoje. V ustupujícím posledním

podlaží bývala kavárna se střešní terasou a v suterénu vinárna. Na výzdobě interiérů

se podílela řada výtvarníků: Zdeněk Jílek (opukový reliéf v restauraci), V. Svoboda

(skleněný lustr), Marie Kasalická (svítidla ve vinárně), Stanislav Sedlák st. (kované

mříže a výzdoba vinárny), Stanislav Staněk a František Koudelka (skleněné vitráže

v saloncích), Karel Březina (tavená mozaika v salonku, leptané sklo hlavního vchodu),

Bořivoj Rak (keramické reliéfy).

Podoba hotelu z doby, kdy se významněji začaly prosazovat monumentální

formy, velká měřítka a opakování jednoho prvku jako ústředního motivu v architektuře,

má dnes překvapivě velmi jemné rysy, na svoji dobu rozumné proporce a také

kvalitní detaily. Můžeme konstatovat, že návrh vykazoval respekt k charakteru místa.

Díky tomu stavba nepůsobí v daném historickém prostředí rušivě.

MB

292 293

7/07

Sdružená administrativní

budova OV KSČ / Základní

umělecká škola a Městský

ústav sociálních služeb

– klub seniorů

Plánická 208, Klatovy

Vladimír Belšán, Miloslav Sýkora

projektový úkol 1972 / projekt 1973 / realizace 1975 / renovace se zateplením

2015–2016

Budova bývalého OV KSČ je umístěna východně od historického centra Klatov na

místě bývalého obytného bloku, který byl od počátku založení města ve 13. století

součástí šachovnicového urbanismu z doby Přemysla Otakara II.

Budova byla navržena pro Okresní výbor KSČ, Okresní odborovou radu a Okresní

výbor SSM. Dispoziční uspořádání umožňovalo samostatný provoz jednotlivých

organizací s využitím společných zařízení. Budova byla funkčně i hmotově rozděle-

Hlavní průčelí budovy při Plánické

ulici.

Východní dvorní křídlo, vzadu kostel Narození Panny

Marie.

Celkový pohled od jihozápadu, v zadní nižší části je

umístěn Dům dětí a mládeže Klub seniorů.

Východní dvorní křídlo – detail členění fasády.

na do dvou hlavních objemů. Vyšší, čtyřpodlažní část se vstupem z Plánické ulice

sloužila OV KSČ, v nižší, boční části byly provozy OOR a OV SSM. Společné prostory

zasedacích sálů a občerstvení byly vnitřně propojeny. Technicko-hospodářské zázemí

bylo v nejnižších podlažích, garáže a dílny s přístupem z hospodářského dvora.

Severovýchodní část pozemku, se vzrostlou původní zelení, byla parkově upravena.

Konstrukci tvoří monolitický železobetonový skelet modulu 6 x 6 metrů. Vodorovné

stropní konstrukce jsou provedeny jako desky bezprůvlakovým systémem.

Velká zasedací síň je zastropena ocelovou příhradovou konstrukcí, střecha je plochá.

Výplňové obvodové zdivo a vnitřní příčky jsou z lehčených materiálů, průčelí

je obloženo hořickým pískovcem. Fasády jsou členěny vodorovnými pásy oken, jež

jsou doplněny vertikálami rytmicky rozložených stínících prvků z copilitových panelů.

Vzhledem k umístění nad historickým podzemím byla budova založena na širokoprofilových

vrtaných pilotách.

V letech 2015–2016 prošel objekt včetně obvodového pláště celkovou obnovou

včetně zateplení, výměny oken za plastová a nové barevnosti omítek. MB

294 295

7/08

Bazén Slovany /

Plavecký bazén

náměstí Generála Píky 2433/42, Plzeň

Petr Němeček a kolektiv


Bazén byl vybudován v rámci výstavby sídliště Slovany. V západní části bývalých pískovcových

lomů bratří Chvojků bylo vybudováno sportovní centrum – areál TJ Lokomotiva

Plzeň (tenisové kurty, stadion a hala), jehož součástí byl také plavecký bazén.

Město Plzeň jako investor, prostřednictvím Krajské inženýrské organizace v Plzni, zadalo

a nechalo zhotovit projekt v krajském projektovém ústavu Stavoprojekt Plzeň,

na kterém od roku 1975 pracoval kolektiv pod vedením Petra Němečka.

Plavecký areál vznikal po několika etapách: od roku 1978 do konce roku 1985

se stavěl krytý bazén, v letech 1981 až 1986 vstupní část a kotelna, od konce roku

1979 do června 1987 restaurace, venkovní šatny a venkovní bazén.

Vzhledem ke komplikovaným základovým poměrům byl jako spodní stavba

vytvořen štěrkopískový polštář bez pilotů, zhutněný vibračními válci. Na něm byly

zapuštěny základy a do nich montovány ocelové konstrukce haly, kotelny a výměníkové

stanice. Současně probíhala montáž monolitického skeletu vstupního objektu

Severozápadní průčelí s postranním

vstupem.

Detail fasády se vstupem k venkovnímu bazénu.

Severozápadní průčelí.

Interiér plavecké haly včetně viditelné příhradové

konstrukce stropu.

a základové pasy objektu restaurace. Na konstrukci haly byla montována střecha

a po zastřešení začala stavba samotné vany bazénu. Monolitická vana se stavěla

postupně, bez dilatačních spár, nepropustnost zajišťoval beton speciálního složení.

Kolem vany byly montovány ochozy a stropy z prefabrikovaných dílců. Současně

probíhaly dokončovací práce na vnějších konstrukcích. Venkovní bazén byl stavěn

obdobnou technologií jako vnitřní, se železobetonovou monolitickou konstrukcí,

zde však byla vana rozdělena do dilatačních celků s gumovými dilatačními spárami.

MB

296 297

7/09

Krematorium

Čejkova 756, Klatovy

Miloslav Kadeřábek; interiéry Zdeněk Holub, Jan Nušl, Miroslava Jakešová,

Nikos Armutidis

projektový úkol 1977 / projekt po roce 1977 / realizace 1981–1984

Celkový pohled na vstupní fasádu od

jihu.

Detail vstupu.

Interiér smuteční síně s katafalkem a velkoplošnou

vitráží od Zdeňka Holuba s postavami z tepaného

měděného plechu na stěnách od Jana Nušla.

Pod balkónem s varhany se nachází tapisérie art

protis od Miroslavy Jakešové.

Klatovské krematorium je situováno na návrší na severním okraji města a jako „bílý

tunel do věčnosti, připomínající svým jednoduše dynamickým tvarem sportovní halu“

1 navazuje na městský hřbitov. S jeho výstavbou se počítalo již od sedmdesátých

let 20. století, postaveno bylo potom v letech 1981–1984 podle návrhu architekta

Miloslava Kadeřábka.

Dispozičně je objekt řešen jako dvoupodlažní. V prvním podlaží jsou umístěny

pomocné provozy se spalovnou, ve druhém podlaží je hlavní vstup a prostor smuteční

síně s prostory pro pozůstalé, kancelářemi a sociálním zázemím.

Spodní část objektu je konstrukčně řešena atypicky jako železobetonová monolitická

konstrukce. Nosnou konstrukci horní části tvoří soustava ocelových rámů,

zvnějšku opláštěných železobetonovými panely. Vnitřní obvodové stěny jsou z lehčených

tvárnic. Podlaha vstupní haly, chodby a obřadní síně je dlážděna mramorovými

deskami, stejně tak vnitřní železobetonové monolitické schodiště.

Výzdoba je soustředěna do velkorysého prostoru smuteční síně, která je prosvětlena

severní stěnou s velkoplošnou vitráží od akademického malíře Zdeňka

Holuba. Stěny zdobí skupinky postav z tepaného měděného plechu od profesora

Vysoké školy uměleckoprůmyslové Jana Nušla. Autorkou dvou velkoformátových tapisérií

art protis, umístěných v interiéru, je Miroslava Jakešová. Autorem abstraktní

sochy na betonovém sloupu před krematoriem je brněnský sochař Nikos Armutidis.

MB

1 LIPUS, Radovan, VÁVRA, David. Šumná města: Šumné Domažlice a Klatovy. Brno 2008.

298 299

Souhrnná literatura a prameny pro Plzeňský kraj

BERNHARDT, Tomáš. Plzeň: průvodce architekturou města od počátku 19. století do

současnosti = Pilsen: guide through the architecture of the town from the beginning of

the 19th century to present day. Plzeň 2013.

DOMANICKÝ, Petr. Lesk, barvy a iluze: Architektura Plzně v šedesátých letech. Plzeň 2013.

Jaroslava Gloserová / Plzeň, profil díla a osobnosti 1957–1981. Plzeň 1982.

KLÍMA, Petr (ed.). Kotvy Máje: české obchodní domy 1965–1975. Praha 2011.

Plzeň 1945–1985: 40 let socialistické výstavby města. Plzeň 1985.

Stavby a projekty 1971–1975. Plzeň 1975.

Sýkora, Miloslav. Plzeň 1945–1985, 40 let socialistické výstavby města Plzně. Plzeň

1985.

SÝKORA, Miloslav, TICHÝ, Zbyněk. Plzeň – založení a stavebně historický vývoj.

Architektura ČSR XXXIII, 1974, č. 7, s. 317.

ŠVÁCHA, Rostislav, HORÁČEK, Martin. Naprej!: Česká sportovní architektura

1567–2012. Praha 2012.

Tvořivá léta: Profil architektonické a projektové tvorby Stavoprojektu Plzeň

1948–1973. Plzeň 1974.

7/01

Architektura ČSR 1974, č. 7.

7/02

DOMANICKÝ, Petr. Krytý zimní stadion v Plzni. 1964–1972: Posouzení architektonických

hodnot stavby. Plzeň 2016.

POTŮČEK, Jakub. Posudek k prohlášení stavby za nemovitou kulturní památku. Praha

2016.

DOUŠA, Jaroslav. Dějiny Plzně v datech: od prvních stop osídlení až po současnost. Praha

2004.

7/03

SÝKORA, Miloslav. Architektura a výstavba v západních Čechách. Plzeň 1968.

7/04

LÍBAL, Dobroslav. Náměstí v Domažlicích ohroženo? Československý architekt XI, 1965,

(11–12).

FIRBAS, Karel. Novostavba v historickém prostředí. Architektura ČSR XXXIII, 1974, (5).

7/05

Archiv Stavebního úřadu v Klenčí pod Čerchovem.

7/07

SÝKORA, Miloslav. Sdružená budova OV KSČ v Klatovech. Architektura ČSR XXXV, 1976,

(5), s. 196.

7/08

DRNEK, Jan, BRACHTEL, Oto. Bazén pro půl miliónu. Plzeň 2016.

7/09

FIŠER, Marcel. Umění v Klatovech. 1. Horažďovice 2011.

Plzeň Zimní stadion

/ Home Monitoring

Aréna, Vladimír

Urbanec, Pavel

Janeček, Ladislav

Švábek, 1964–1972,

detail napojení

spodních a horních

lan zavěšené

konstrukce střechy.

300 301

302 303


20. století v České republice

I.

Vydal: Národní památkový ústav

Valdštejnské náměstí 162/3

118 01 Praha 1 – Malá Strana

Editor: Renata Vrabelová

Autoři textů: Nikolay Brankov, Miroslava Břízová, Ladislav Buchta, Eva Erbanová, Naďa Goryczková,

Lenka Hájková, Jana Konůpková Horváthová, Jan Klimeš, Šárka Koukalová, Matyáš Kracík,

Hedvika Křížová, Jiří Moos, Vladimíra Paterová, Lenka Popelová, Eva Pražanová,

Andrea Ptáčková, Radomíra Sedláková, Anna Schránilová, Martin Strakoš, Petr Svoboda,

Aneta Škobrtal Zlámalová, Martin Šolc, Renata Vrabelová, Jaroslav Zeman

Redakce: Martina Stabravová, Renata Vrabelová

Jazyková korektura: Martina Stabravová, Bohdana Fabiánová


Překlad resumé: Tomáš Staněk

Fotografie a obrazové přílohy: Roman Polášek, případně autoři a instituce uvedení u jednotlivých

vyobrazení a fotografií

Grafické zpracování: Martin Feikus

Tisk: Tiskárna Grafico, s. r. o., U Panského mlýna 33, 747 06 Opava-Kylešovice

Vydání: první

II.

Architektura

60. a 70. let

20. století

v České republice

Renata Vrabelová (ed.)

Praha 2020

www.npu.cz

ISBN 978-80-87967-25-6

ISBN 978-80-87967-24-9 (soubor)

ISBN 978-80-87967-26-3 (2. svazek)

Architektura

60. a 70. let

20. století

v České republice

Obsah

Publikace vznikla v rámci výzkumného projektu „Analýza a prezentace hodnot moderní architektury

60. a 70. let 20. století jako součásti národní a kulturní identity ČR“, číslo DG16P02R007, který je

realizován díky finanční podpoře Ministerstva kultury v rámci Programu aplikovaného výzkumu

a vývoje národní a kulturní identity (NAKI).

KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Architektura 60. a 70. let 20. století v České republice. II. / Renata Vrabelová (ed.). -- Vydání: první.

-- Praha : Národní památkový ústav, 2020. -- Strany 305-608 : ilustrace

Anglické resumé

Obsahuje bibliografie a bibliografické odkazy

ISBN 978-80-87967-24-9 (soubor). -- ISBN 978-80-87967-26-3 (II. ; vázáno)

* 72(437.3) * 69.01/.03 * 72.036/.038 * (437.3) * (083.82) * (0.027)

– česká architektura -- 1961-1980

– stavby -- Česko -- 1961-1980

– moderní architektura -- Česko

– katalogy

– kritická vydání

72 - Architektura [21]

Texty: © Nikolay Brankov (NB), Miroslava Břízová (MB), Ladislav Buchta (LB), Eva Erbanová (EE),

Naďa Goryczková, Lenka Hájková (LH), Jana Konůpková Horváthová (JKH), Jan Klimeš (JK),

Šárka Koukalová (ŠK), Matyáš Kracík (MK), Hedvika Křížová (HK), Jiří Moos (JM),

Vladimíra Paterová (VP), Lenka Popelová (LP), Eva Pražanová (EP), Andrea Ptáčková (AP),

Radomíra Sedláková (RS), Anna Schránilová (AS), Martin Strakoš (MS), Petr Svoboda (PS),

Aneta Škobrtal Zlámalová (AŠZ), Martin Šolc (MŠ), Renata Vrabelová (RV), Jaroslav Zeman (JZ),

2020

Fotografie a obrazové přílohy: © Roman Polášek, případně autoři a instituce uvedení

u jednotlivých vyobrazení a fotografií


© Národní památkový ústav, 2020

ISBN 978-80-87967-26-3

ISBN 978-80-87967-24-9 (soubor)

ISBN 978-80-87967-25-6 (1. svazek)

katalog ........................................................ 312

8. Jihočeský kraj .................................................. 314

Architektura 60. a 70. let na území Jihočeského kraje ................. 316

8/01 Koldům .................................................. 322

8/02 Plavecký stadion ........................................... 324

8/03 Hotelový dům .............................................. 326

8/04 Budova Stavoprojektu ....................................... 328

8/05 Krematorium .............................................. 330

8/06 Telekomunikační budova .................................... 332

8/07 Letní kino s restaurací ....................................... 334

8/08 Muzeum revolučního dělnického hnutí . ........................ 336

8/09 Sportovní hala v Třeboni ..................................... 338

9. Kraj Vysočina ................................................... 342

Architektura 60. a 70. let na území Kraje Vysočina . ................... 344

9/01 Tábornická škola ........................................... 348

9/02 Zotavovna ROH / Hotel Medlov ............................... 350

9/03 Smuteční síň ............................................... 352

9/04 Hráz vodní nádrže Dalešice s vodní elektrárnou a Památníkem

budovatelů ................................................ 354

9/05 Výpravní budova vlakového nádraží Havlíčkův Brod .............. 358

9/06 Smuteční síň ............................................... 360


10. Pardubický kraj ................................................. 366

Architektura 60. a 70. let na území Pardubického kraje . ............... 368

10/01 Památník dr. Emila Holuba / Africké muzeum dr. Emila Holuba . .. 374

10/02 Budova památníku v pietním území Ležáky . .................... 376

10/03 Smuteční obřadní síň ....................................... 378

10/04 Obchodní dům Prior / Tesco ................................. 380

10/05 Základní škola Jablonné nad Orlicí ............................ 382

10/06 Bytový terasový dům ....................................... 384

10/07 Hotel Labe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 386

10/08 Budova Okresního výboru KSČ Pardubice / Dům hudby .......... 388

309

11. Olomoucký kraj . ................................................ 392

Architektura 60. a 70. let na území Olomouckého kraje ................ 394

11/01 Restaurační zařízení Poděbrady .............................. 398

11/02 Vysokoškolské koleje Bedřicha Václavka ....................... 400

11/03 Výstavní pavilon A, Flora Olomouc . ........................... 402

11/04 Šumperák ................................................ 404

11/05 Věžový dům s vodojemem .................................. 406

11/06 Kino Metro 70 ............................................ 408

11/07 Hotelový dům Strojař ...................................... 410

11/08 Obřadní smuteční síň . ...................................... 412

12. Moravskoslezský kraj ............................................ 416

Architektura 60. a 70. let na území Moravskoslezského kraje ........... 418

12/01 Městské lázně . ............................................ 426

12/02 Nové ředitelství Vítkovických železáren . ....................... 428

12/03 Krematorium a Ústřední hřbitov ............................. 430

12/04 Výpravní budova železniční stanice Ostrava-Vítkovice . ........... 432

12/05 Kancelářský dům Černá perla ................................ 434

12/06 Železniční stanice Havířov . .................................. 436

12/07 Víceúčelová sportovní hala .................................. 438

12/08 Televizní vysílač Praděd . .................................... 440

12/09 Rektorát a posluchárny Vysoké školy báňské ................... 442

12/10 Ostrava hlavní nádraží ...................................... 444

12/11 Obytný a kancelářský dům Čedok ............................ 446

12/12 Smuteční obřadní síň. ...................................... 448

12/13 Palác kultury a sportu / Ostravar Aréna . ....................... 450

12/14 Rodinný dům Aloise a Jitky Širůčkových ....................... 452

12/15 Divadlo Jiřího Myrona ...................................... 454

12/16 Kancelářská budova Pozemních staveb Ostrava ................. 456

13. Zlínský kraj . .................................................... 462

Architektura 60. a 70. let na území Zlínského kraje . ................... 464

13/01 Divadlo pracujících / Městské divadlo Zlín . ..................... 468

13/02 Kino Hvězda .............................................. 470

13/03 Budova Centroprojektu Zlín ................................. 472

13/04 Krematorium ............................................. 474

13/05 Dům kultury .............................................. 476

13/06 Dům obuvi a Dům ovoce a zeleniny ........................... 478

14. Jihomoravský kraj ............................................... 482

Architektura 60. a 70. let na území Jihomoravského kraje .............. 484

14/01 Psychiatrická klinika Fakultní nemocnice Brno .................. 492

14/02 Divadlo opery a baletu / Janáčkovo divadlo . .................... 494

14/03 Hotel International ......................................... 496

14/04 Administrativní budova Brněnských veletrhů a výstav . ........... 498

14/05 Hotel Continental .......................................... 500

14/06 Koleje a menza Leninova, hotel Družba / Listovy koleje,

koleje Kounicova .......................................... 502

14/07 Loděnice Lodní sporty Brno .................................. 504

14/08 Ústav pro další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků /

Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických

oborů .................................................... 506

14/09 Soubor tří věžových administrativních budov ................... 508

14/10 Městské lázně ............................................. 510

14/11 Městský plavecký stadion Lužánky / Plavecký stadion Ponava ..... 512

14/12 Obchodní dům Dyje ........................................ 514

14/13 Administrativní a provozní budova Ingstav ..................... 516

14/14 Poliklinika Lesná ........................................... 518

14/15 Věžový vodojem v Brně-Kohoutovicích ........................ 520

14/16 Kostel sv. Josefa ........................................... 522

14/17 Kulturní dům .............................................. 524

14/18 Kino Scala ................................................ 526

14/19 Víceúčelová hala Rondo ..................................... 528

14/20 Internát zdravotních sester / Ubytovna Fakultní nemocnice

Brno ..................................................... 530

14/21 Bílý dům – budova Městského výboru KSČ / Poliklinika Žerotínovo

náměstí, Sál Břetislava Bakaly ................................ 532

14/22 Budova Okresního výboru KSČ / Finanční úřad a Úřad práce ČR .... 534

14/23 Typové rodinné domy v Brně-Husovicích . ...................... 536

Medailony ....................................................... 542

Seznam zkratek ................................................... 599

Summary......................................................... 600

Poděkování ...................................................... 602

310 311

katalog

312 313

8

jihočeský

kraj

314 315


na území Jihočeského kraje

Eva Erbanová

Jihočeský kraj byl do poloviny 20. století především zemědělskou oblastí. Převažovala

zde drobná venkovská sídla a historická města. Jako jinde v republice bylo

po druhé světové válce potřeba posílit především bytový fond. Tuto potřebu ovlivnil

i postupný nárůst průmyslu v jižních Čechách po roce 1948. 1 V roce 1949 byl

v Českých Budějovicích založen Stavoprojekt. 2 V 50. letech 20. století vzniklo v kraji

několik menších drobných sídlištních celků. Koncem tohoto desetiletí se zvýšily

požadavky na objem výstavby. Po období socialistického realismu se hledaly další

cesty vývoje architektury, s čímž souvisely také stavební experimenty. Na přelomu

50. a 60. let se místní Stavoprojekt zapojil jako jedno z pěti vybraných pracovišť do

celostátní akce experimentální bytové výstavby. Jejím výsledkem byl obytný soubor

na rohu Lidické a Mánesovy ulice v Českých Budějovicích (1959–1963) navržený

Janem Bendou. 3 Experiment zde spočíval v užití unikátní skeletové konstrukce bez

průvlaků a vyzkoušení hotelového typu bydlení. Již mimo tuto celostátní aktivitu

vznikla další experimentální stavba Koldům v Českých Budějovicích (8/01; 1958–

1964) od týmu architektů Bohumila Böhma, Jaroslava Škardy a Bohumila Jarolíma. 4

Ze stavebního hlediska na něm byl poprvé v kraji použit celomontovaný panelový

systém pro bytový dům. Z hlediska funkce se stal Koldům přechodným článkem

mezi staršími československými koldomy ve Zlíně či Litvínově a novým typem hotelových

domů. V roce 1958 navrhl Bohumil Böhm, jeden z nejlepších tvůrců místního

Stavoprojektu, plavecký stadion (8/02) s lanovou střechou ve tvaru hyperbolického

paraboloidu, čímž reagoval na aktuální dění světové architektury. Samotná stavba

stadionu se bohužel protáhla až do roku 1971. 5 Statiku budějovické plavecké haly

s lanovou střechou počítal významný bratislavský statik Josef Poštulka. 6 V 60. letech

rezonoval v kraji též bruselský styl. Jeho ozvuky spatřujeme jak u domu kultury

ROH v Českých Budějovicích od Otto Kubíka, Zdeňka Staška a Františka Šulce (1961–

1964), kde se ještě snoubí se střídmým socialistickým realismem, tak v detailech

sanatoria Aurora v Třeboni autorů V. Boháče, M. Karouse, V. Čerhovské, K. Kafky, L.

Krtila (1961–1975), i když zde převažuje spíše mezinárodní styl. 7 K nejvýraznějším

1 https://theses.cz/id/2etkcb/Vani__Milan_-_PR_MYSL_JI_NCH__ECH_-_GEOGRAFICK_P_STUPY_VZ.pdf

2 http://encyklopedie.c-budejovice.cz/clanek/stavoprojekt

3 ERBANOVÁ, Eva. Hotelový dům v Českých Budějovicích. In GUZIK, Hubert (ed.). Bydlet spolu. Kolektivní

domy v českých zemích a Evropě ve 20. století. Praha 2017, s. 256 a 257.

4 ERBANOVÁ, Eva. Koldům v Českých Budějovicích. Jihočeský sborník historický 84, 2015, s. 292–305.

5 ERBANOVÁ, Eva. Plavecký stadion v Českých Budějovicích. Památky jižních Čech 7. České Budějovice

2016, s. 199–204.

6 Písemný záznam rozhovoru s Jurajem Vondrkou, bývalým náměstkem ředitele Stavoprojektu a vedoucím

technického odboru tamtéž, vedeným Evou Erbanovou 28. 2. 2013, archiv autorky.

7 KAROUS, M. Reumatologické sanatorium v Třeboni. Architektura ČSR XXXV, 1976, č. 3, s. 112–114.

České Budějovice, interiér vyhlídkové kavárny v 9. patře Koldomu,

Bohumil Böhm, Jaroslav Škarda, Bohumil Jarolím, 1964 (foto

Marie a Josef Šechtlovi, archiv Šechtl-Voseček).

České Budějovice, Koldům – nároží ulic Pražské a Staroměstské

(dobová pohlednice, foto Marie Šechtlová, sbírka pohlednic

Státního okresního archivu České Budějovice).

reprezentantům bruselského stylu pak patří letní kino v Českých Budějovicích (8/07;

1967–1976) od Františka Přibyla a přístavba hotelu Zlatá loď v Týně nad Vltavou (60.

léta 20. století). 8 Těsně před polovinou 60. let vznikl projekt budovy Stavoprojektu

v Českých Budějovicích (8/04; 1964–1969). Ladislav Konopka, další z nadaných tvůrců

Stavoprojektu, zde reagoval na architekturu Miese van der Rohe. V téže době

vznikl projekt krematoria v Českých Budějovicích (8/05; 1964–1979) 9 od třetího nejvýraznějšího

místního tvůrce Borise Čepka ve spolupráci s Janem Bendou. V pojetí

budovy krematoria se odrazil typický motiv Čepkovy tvorby – vznášející se hmoty

v duchu architektury, kterou již dříve na západě promýšlel například vizionář Yona

Friedmann. Koncem 70. let navrhl budějovický architekt Ludvík Sýkora corbusierovskou

drobnou brutalistní přístavbu hvězdárny a planetária v Českých Budějovicích

(1967–1970). Ze stejné doby pochází i projekt českobudějovické Telekomunikační

budovy (8/06; 1967–1975) 10 od pražských architektů Jana Kozla a Karla Koutského,

která byla první stavbou svého typu v Československu.

8 Archiv Stavebního úřadu v Týně nad Vltavou, náměstí Míru čp. 251.

9 ERBANOVÁ, Eva. Krematorium. In KOVÁŘ, Daniel (ed.). Slavné stavby Českých Budějovic. Praha 2016,

s. 287 a 288.

10 ERBANOVÁ, Eva. Telekomunikační budova. In KOVÁŘ, Daniel (ed.). Slavné stavby Českých Budějovic.

Praha 2016, s. 289–291.

316 317

České Budějovice, Jihočeské biologické

centrum ČSAV, Alois Hloušek, Vladimír

Zvihal, 1975–1985 (archiv NPÚ ÚOP

v Českých Budějovicích).

České Budějovice, obchodní

promenáda (převzato z KUTHANOVI,

J. a V. České Budějovice. Praha 1980,

s. 91).

České Budějovice, Plavecký

stadion, hlavní průčelí,

dobové foto 1971 (archiv

Milana Bindera).

Příčný řez halou (převzato

z Architektura ČSR 42, 1973,

č. 9, s. 454).

V roce 1971 navrhl tým pražských architektů pod vedením Jana Maláta skulpturalistickou

budovu Muzea dělnického revolučního hnutí v Českých Budějovicích

(8/08; 1971–1975). Jednalo se o jedinou novostavbu svého druhu v Československu.

11 Rokem 1970 je datován projekt sportovní haly v Třeboni (8/09; 1972–1985),

na které předvedl Ladislav Konopka originální řešení sportovní stavby a skvělou monumentální

cihelnou architekturu. V zastřešení haly byla uplatněna ojedinělá ocelová

prostorová konstrukce systému G. P. 12 Bohumil Böhm s jeho příznačným citem

pro kontext navrhl do Českého Krumlova kino Družba (1973–1976) 13 , respektující

blízkost historického jádra. Böhm je i tvůrcem brutalistního souboru výboru OV KSČ

v Prachaticích (1973–1976). Ve Vimperku se realizoval v letech 1974–1985 kulturní

dům jakožto pokusný projekt Fakulty stavební ČVUT v Praze. Jeho autory byli architekti

Arnošt Navrátil, Karel Fořt, ve spolupráci s Věkoslavem Pardylem, naším předním

odborníkem na divadelní architekturu. V pohraniční oblasti Československa tak

11 ERBANOVÁ, Eva. Památník a muzeum dělnického revolučního hnutí jižních Čech v Českých Budějovicích.

Památky jižních Čech 8. České Budějovice 2017, s. 171–179.

12 Systém G. P. – ocelová prostorová konstrukce, která má navíc oproti běžně používaným konstrukcím

tohoto typu použity speciální styčníky. Tento systém byl vypracovaný v Chemoprojektu Brno významným

českým statikem inženýrem Radúzem Russem.

13 MÜLLER, Jan. Architekt Bohumil Böhm a jeho českokrumlovské kino Družba. Památky jižních Čech 8.

České Budějovice 2017, s. 149–155.

vznikl nekonvenční kulturní dům na vysoké technické a estetické úrovni. V polovině

70. let navrhli budějovičtí architekti Alois Hloušek a Vladimír Zvihal vynikající brutalistní

soubor budov Jihočeského biologického centra ČSAV v Českých Budějovicích

(1975–1985). 14 V roce 1976 byla dokončena v Českých Budějovicích nejvelkorysejší

obchodní promenáda u nás, která v sobě snoubila miesovskou inspiraci ve své

konstrukci a sochařské, expresivním pojetí ve ztvárnění ústřední části. V roce 2020

byla bohužel zbouraná.

14 Architektura ČSR 1984, č. 9, s. 400; http://encyklopedie.c-budejovice.cz/clanek/akademie-ved-ceskerepubliky;

http://encyklopedie.c-budejovice.cz/clanek/architektura-2-poloviny-20-stoleti-a-pocatku-21-

století

318 319

Jindřichův Hradec, Okresní správa silnic,

Petr Keil, 1978–1982 (archiv NPÚ).

V druhé polovině 70. let vznikly v kraji skvělé postmoderní stavby od pražských

autorů – Josefa Pleskota (rodinný dům v Písku, 1978–1986) 15 , Jana Línka a Vlado

Miluniče (dětský tábor v Raděticích u Bechyně, 1979–1987) či Petra Keila (administrativní

budova pro správu silnic v Jindřichově Hradci, 1978–1982). 16 Ladislav

Konopka v roce 1976 vyprojektoval napůl miesovské a napůl regionalistické stavby

rekreačního areálu u rybníka Svět v Třeboni (1976–1987). V samém závěru tohoto

desetiletí byly navrženy i dvě v kraji výjimečné obchodní stavby – nápaditá budova

Jednoty ve Vimperku (1978–1983) v mezinárodním stylu od místního architekta

Františka Petrlíka a high-tech obchodní středisko v Kardašově Řečici (1979–1983) 17

od pražských architektů Jana Mertlíka a Jana Třísky.

15 ERBANOVÁ, Eva. Rodinný dům na Ryšavce. In ŠVÁCHA, Rostislav (ed.). Slavné vily Jihočeského kraje. Praha

2007, s. 176 a 177.

16 ERBAN, Libor. Poznámka k realizaci. Československý architekt 11, 1983, č. 25; SEDLÁKOVÁ, Radomíra.

Nový funkcionalismus. In Česká architektura 1945–1995. Praha 1995, s. 76.

17 ŠVÁCHA, Rostislav, KOHOUT, Michal (eds.). Česká republika – moderní architektura. Díl II. Čechy. Praha

2014, s. 338.

České Budějovice, interiér plavecké

haly se skokanským můstkem, dobové

foto, 1971 (archiv Milana Bindera).

320 321

8/01

Koldům

Pražská 1255/19, Staroměstská 1254/2 a 1253/4, České Budějovice

Bohumil Böhm, Jaroslav Škarda, Bohumil Jarolím; výtvarná spolupráce Jiří Tichý



Pohled na Koldům z Pražské ulice.

Lodžie v bočních křídlech Koldomu.

Hlavní průčelí Koldomu.

Pavlačová boční křídla.

Koldům tvoří výraznou dominantu na nároží Pražské a Staroměstské ulice a zároveň

od severu ohraničuje prostor Mariánského náměstí. Jeho výstavbě předcházela

asanace původních domů, objekt byl navržen spíše jako solitér navazující na starší

zástavbu. Hmota stavby kopíruje historickou trasu Staroměstské ulice, což vyplynulo

ze žádosti významného budějovického památkáře Adolfa Trägera. Hmotové skladbě

budovy dominuje ústřední část vysazená na kónických betonových nohách, která

byla záměrnou citací Le Corbusierovy Unité d’habitation v Marseille. Na prostřední

věž navázala dvě boční křídla, čímž vznikl dynamický půdorys ve tvaru písmene V.

Doprostřed dispozice architekti vsunuli kinosál. Architektura celého objektu odráží

vliv bruselského stylu.

Navzdory názvu lze Koldům ve skutečnosti považovat za mezičlánek mezi kolektivním

domem, jaký známe například z Litvínova a Zlína, a domem hotelového

typu, jaký se začal v Československu uplatňovat od konce padesátých let. Zčásti

měl objekt sloužit jako přechodné bydliště pro jednotlivce a bezdětné páry, než tito

zpravidla mladí lidé založí rodiny a obdrží větší byt. Této skupině obyvatel sloužily

garsoniéry a dvougarsoniéry situované v ústřední části. Naopak v bočních pavlačových

křídlech se nacházely větší rodinné byty. Kolektivní provozy – restaurace,

kavárna i kino sloužily nejen obyvatelům domu, ale i veřejnosti. Vybavení objektu

bylo nadstandardní. Interiéry společenských prostor umělecky pojednal Jiří Tichý.

Z technologického hlediska má objekt zásadní význam pro vývoj hromadné bytové

výstavby v jižních Čechách – jedná se o první zdejší celomontovaný panelový bytový

dům. Pro své hodnoty a význam má stavba od roku 2012 status nemovité kulturní

památky.

EE

322 323

8/02

Plavecký stadion

Sokolský ostrov 402/4, České Budějovice

Bohumil Böhm; výtvarná spolupráce Stanislav Zadražil

projekt 1958 / realizace 1966–1971 / renovace 1995–1998


Zadní průčelí plovárenské haly.

Strop plovárenské haly s lany.

Interiér plovárenské haly.

Hlavní průčelí plaveckého stadionu.

Plavecký stadion se nachází na Sokolském ostrově v bezprostřední blízkosti historického

jádra města. Celý objekt se citlivě zařadil do parkového prostředí Sokolského

ostrova a z dálkových pohledů nenarušil obraz historického jádra města. Toho se

autorovi podařilo dosáhnout použitím rozsáhlých prosklených ploch na plavecké

hale, čímž opticky odlehčil její hmotu, a organickým tvarem její lanové střechy, který

neškrtá panorama historického jádra. Prostranství před stadionem bylo v roce 1970

vybaveno sochou „Odpočívajícího plavce“ od českokrumlovského sochaře Stanislava

Zadražila.

Kompozici plaveckého stadionu tvoří unikátní oválná plovárenská hala, před

níž je předsazeno dlouhé nízké křídlo. Výjimečnost haly spočívá v její technicky náročné

konstrukci zavěšené lanové střechy ve tvaru hyperbolického paraboloidu. Užití

takovéto konstrukce bylo v roce 1958, kdy byl plavecký stadion navržen, aktuální

ve světovém měřítku. Bohužel samotná realizace českobudějovického plaveckého

stadionu proběhla až daleko později, v letech 1966–1971.

Projekt i stavba plaveckého stadionu byly oceňovány i v zahraničí. Již během

stavby se stala plovárna předmětem zájmu i Mezinárodní akademie pro plavectví

(IAB), která si vyžádala podklady pro její publikování ve svém odborném časopise

Sport+Bäderbauten a v knize Bäder.

Svým moderním řešením provozu a vnitřním uspořádáním patřil plavecký stadion

k evropské špičce. Stavba stadionu se vyrovnávala například s nejnovějšími

předpisy Mezinárodního plaveckého svazu (FINA).

V letech 1995–1998 byl plavecký stadion rekonstruován. Původní okna plovárenské

haly byla nahrazena zrcadlivými modrými skly. Výměna oken se dotkla

i horizontálního křídla, k němuž byl přistavěn nevhodný vstupní portikus spojený

s altánem. V interiéru byla částečně upravena dispozice vstupního prostoru a malého

bazénu, změnila se mimo jiné i podoba obkladů stěn. Vzniklé změny jsou však

reverzibilní.

EE

324 325

8/03

Hotelový dům

Lidická 135/5 a 136/7, České Budějovice

Jan Benda; výtvarná spolupráce František Mrázek


Hlavní průčelí hotelového domu.

Plastika „Labutě“ na fontáně.

Fontána s plastikou „Labutí“.

Hlavní vstup a terasa bývalé kavárny.

Budějovický hotelový dům tvoří součást souboru panelové bytové výstavby, která

vznikla na asanovaném území na rohu ulic Lidické a Mánesovy v letech 1959 až

1963. Celek sestává z hotelového domu, dvou schodišťových domů a samoobsluhy.

Před hotelovým domem je situován parčík s fontánou „Labutě“ od místního sochaře

Františka Mrázka. Autorem souboru byl architekt Jan Benda. Hotelový dům a jeden

ze schodišťových domů vznikly jako experimenty v rámci celostátní akce experimentální

výstavby. Měla se zde vyzkoušet nová stavební technologie a nové typy

obytných domů: chodbový hotelového charakteru a schodišťový. Po technologické

stránce se v obou objektech uplatnil montovaný skelet bez průvlaků a stropy tvořené

dvouvrstvou betonovou deskou, uloženou bez trámů přímo na pilíře. Autorem

konstrukce byl Dalibor Bílek z projekčního oddělení technické skupiny Pozemních

staveb národního podniku České Budějovice. V obou domech byla též vyzkoušena

prefabrikovaná točitá schodiště.

Hotelový dům měl sloužit k trvalému bydlení svobodných jednotlivců, případně

trvale bezdětných manželů, zatímco pro dvojice s možností založení rodiny měl

tvořit pouze jakousi přestupní stanici na cestě ke standardnímu sídlištnímu bytu.

Malé jednolůžkové a dvoulůžkové byty se nacházejí podél jedné ústřední chodby.

Kromě bytů zde byly dvě klubovny a občerstvení s malou jídelnou. Dům dále disponuje

terasou v posledním podlaží, jež nabízí vyhlídku na panorama města. Architekturu

objektu ovlivnil bruselský styl.

EE

326 327

8/04

Budova Stavoprojektu

F. A. Gerstnera 5/1, České Budějovice

Ladislav Konopka, Alois Hloušek


Hlavní průčelí Stavoprojektu.

Detail hlavního průčelí s „I“ profily a boletickými

panely.

Vstupní portál.

Hlavní průčelí z ulice F. A. Gerstnera.

Budova Stavoprojektu je dílem předního jihočeského architekta 2. poloviny 20. století

Ladislava Konopky, který ji navrhl ve spolupráci s Aloisem Hlouškem. Konopkova

tvorba byla výrazně inspirována architekturou Miese van der Rohe a právě budějovický

Stavoprojekt je příznačnou ukázkou tohoto jeho směřování. Dokladem jsou

skleněné stěny v kombinaci s pohledovou cihlou, ocelová konstrukce fasády z „I“

profilů, strohé ortogonální členění. Konopkovi se podařilo v této stavbě dosáhnout

nebývalé elegance, minimalistický výraz stavby je podtržen přesnými proporcemi,

detaily i materiálem. Budova Stavoprojektu se vzhledem ke své architektonické kvalitě

řadí mezi špičkové stavby české architektury šedesátých let 20. století. Vznikla

ve stejné době jako jiné významné české stavby ovlivněné tvorbou Miese van der

Rohe.

EE

328 329

8/05

Krematorium

Pražská třída 2275/108, České Budějovice

Jan Benda, Boris Čepek; výtvarná spolupráce Arana Mertlová, Ivan Waulin,

Jarmila Malátová


Hlavní průčelí krematoria.

Svítidla z hutního skla od Ivana Waulina.

Dřevěná dělicí stěna od Arany Mertlové.

Detail bočního průčelí.

Návrh budovy českobudějovického krematoria vznikl v roce 1964 na základě soutěže

uskutečněné v rámci místního Stavoprojektu. Vyhráli ji Jan Benda a Boris Čepek,

dva z nejvýraznějších tvůrců tohoto pracoviště.

Autoři přistupovali k řešení návrhu krematoria se záměrem zcivilnit tento typ

stavby. Forma budovy krematoria měla navozovat dojem civilnosti i důstojnosti zároveň.

Siluetu budovy určuje masivní horizontála střechy, podepřená sloupy. Motiv

vznášející se hmoty architektury je typický pro tvorbu Borise Čepka. Setkáváme se

s ním i u dalších špičkových staveb tehdejší doby, například u budovy Federálního

shromáždění v Praze od Karla Pragera. Pod střechu byly umístěny prosklená obřadní

síň a přízemní správní prostory.

K výtvarné výzdobě interiéru patří dřevěná dělící stěna od českobudějovické

sochařky Arany Mertlové. Katafalk rámují originální svítidla z hutního skla, zhotovená

přímo pro tuto stavbu sklářským výtvarníkem Ivanem Waulinem, žákem Jana

Kaplického a Stanislava Libenského na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

V návrhu hrálo roli i přírodní okolí stavby. Za krematoriem byl proto navržen

přírodní park, který měl tvořit za skleněnou stěnou síně kulisu smutečního obřadu.

Kultivované předpolí krematoria akcentuje pískovcová plastika „Plameny“ pražské

sochařky Jarmily Malátové. Dílem autorů je i vstupní brána, oplocení a objekty se

službami. Plot tvoří atypické plastické panely.

EE

330 331

8/06

Telekomunikační budova

Pražská třída 2239/16, České Budějovice

Karel Koutský, Jan Kozel, spolupráce František Novotný, Vladimír Štulc,

Jan Vrana; výtvarná spolupráce Jiří Prachař, Josef Hermoch, Jaroslav Koliha,

Antonín Malec


Telekomunikační budova v Českých Budějovicích byla první realizovanou stavbou

svého druhu v Československu. Měly se zde vyzkoušet nové stavební možnosti pro

tehdejší typ provozu telekomunikací. Budova měla být reprezentativním objektem

a současně vzorem pro další stavby tohoto typu. Podobu budovy určily zejména

požadavky vyplývající z tehdejší telekomunikační technologie – hlavními byly vysoká

nosnost podlaží a bezprašný provoz. Nosnost podlah je zde jedna tuna na metr

čtvereční. Konstrukci tvoří ocelový skelet o mimořádném rozponu 10,8 m. Budova

má pevné monolitické jádro. Na fasádě i v interiéru byla použita konstrukce FEAL.

Povrch budovy tvoří plášť FEAL. V interiéru byl použit systém FEAL u příček a podhledů.

Bezprašnost budovy zajistila klimatizace soustředěná ve válcové cihlové věži

propojené s hlavní budovou mosty s rozvody. Reprezentativnost objektu byla dosažena

výjimečným architektonickým řešením, doplněným výtvarnými díly a využitím

nákladných materiálů. Fasádu kryje kamenný obklad zdobený nad vstupem velkoplošnou

abstraktní malbou. Před budovou se nacházela kovová fontána „Jihočeský

Zadní průčelí budovy spojů

a klimatizační věže.

Klimatizační věž.

Boční průčelí budovy spojů.

Detail fasády budovy spojů.

vodní květ“ od místních tvůrců, sochaře Jiřího Prachaře a architekta Josefa Hermocha.

Interiér budovy byl velkoryse výtvarně pojednán, v každém patře bylo několik

výtvarných děl, například skleněné obrazy, v přízemí malba na plechové desky s figurou

vitruviánského člověka od Leonarda da Vinci, jejímiž autory byli českobudějovičtí

tvůrci, výtvarník Jaroslav Koliha a architekt Antonín Malec.

EE

332 333

8/07

Letní kino s restaurací

F. A. Gerstnera 1735/2, České Budějovice

František Přibyl


Hlavní průčelí restaurace.

Okna restaurace.

Vstup do kina s pokladnami.

Hlediště kina a promítací plátno.

Komplex letního kina s restaurací je zakomponován do městského parku zvaného

Háječek. Jeho investorem se stal Městský národní výbor České Budějovice. Obě

stavby navrhl pravděpodobně František Přibyl. V jižních Čechách patří tento celek

k nejvýraznějším ukázkám staveb v bruselském, zde již pozdním, stylu. Diagonální

linie, charakteristické pro tento směr, jsou zřejmé zejména ve ztvárnění jižního

průčelí restaurace. Tuto část osvětluje pět rozsáhlých trojúhelníkových oken zapuštěných

v expresivně prolamované stěně kryté vlnitým plechem. Pro svou dobu je

příznačná i výrazná železobetonová konstrukce kryté části tribuny s konvexně vykrojenou

střechou a podoba schodiště vedoucího na hlediště kina. Restaurace bohužel

po dostavbě získala jinou náplň, stala se školní jídelnou, a v současné době slouží

jako školka.

V roce 2005 Ministerstvo kultury ČR rozhodlo, že se objekt kina nestane kulturní

památkou.

EE

334 335

8/08

Muzeum revolučního

dělnického hnutí

Lidická 1700/1, České Budějovice

Jan Malát, Jiří Vít, Jan Řezníček, Miloš Sádek; výtvarná spolupráce

Jarmila Malátová


V roce 1971 rozhodla rada jihočeského krajského výboru KSČ vybudovat v Českých

Budějovicích Památník a muzeum dělnického revolučního hnutí spolu s objekty

krajského výboru. V témže roce byla vypsána celostátní architektonická soutěž,

v níž zvítězil kolektiv střediska 04 Státního ústavu pro rekonstrukci památkových

měst a objektů v Praze. Soubor budov měl být situován na území mezi řekou Malší

a hlavními městskými komunikacemi, Mánesovou a Lidickou třídou, které se nacházejí

v blízkosti historického jádra města. Budova s kontrolovaně dimenzovaným objemem

dbá na okolní kontext. S historickým centrem konvenuje i její členitost a stylově

ji lze zařadit k dobově u nás aktuálnímu směru – skulpturalismu. Hmota objektu

muzea je sochařsky komponována z více částí, všechny fasády jsou z různých pohledů

stejně významné. Výraz budově dodává i působivé střídání velkých prosklených

ploch a plných konstrukčních stěn, které jsou obloženy výtvarně pojednaným

Pohled na budovu od jihovýchodu.

Plastika „Sklářství“ od Josefa Soukupa.

Reliéf „Hráz tábora socialismu“ od Václava Markupa.

Mozaika „Motivy jihočeské krajiny“ od Václava

Boukala.

keramickým obkladem. Budova výborně dokládá tehdejší tzv. Gesamtkunstwerk.

Muzeum jako v zemi jediná novostavba upomínající na dějiny dělnického revolučního

hnutí patří k budovám s nejbohatší interiérovou výzdobou ze sedmdesátých

let 20. století v jižních Čechách. Vzhledem k tomu, že byla od počátku projektovaná

jako všeobecné kulturní zařízení, zcela vyhovuje i nové náplni Jihočeské vědecké

knihovny v Českých Budějovicích, které byla přizpůsobena bez stavebních zásahů

a dispozičních změn.

EE

336 337

8/09

Sportovní hala v Třeboni

Lázeňská 1005, Třeboň

Ladislav Konopka


Hlavní průčelí.

Detail hlediště.

Interiér haly.

Boční a zadní průčelí haly.

Architektonické řešení sportovní haly v Třeboni se vymyká standardní šabloně, která

byla v době vzniku stavby hojně využívána projektovou organizací ČSTV, Sportprojektem.

Hlavní autor projektu, významný jihočeský architekt Ladislav Konopka,

dodržel základní typologické zásady a provozní potřeby tohoto typu staveb a současně

„je dokázal vtělit do kvalitního architektonického konceptu“. 1 Architektonicky

svébytné a provozně účelné je řešení částečného zapuštění hrací plochy a šaten do

terénu, což umožňuje oddělený pohyb diváků a sportovců. Díky tomu také hlediště

lépe vyhovuje bezpečnostním podmínkám.

Působivý je architektonický výraz haly, který je založený na kombinaci monumentálních

ploch režného zdiva a rozsáhlých prosvětlených ploch bočních stěn.

Hala je zastřešena originální ocelovou prostorovou konstrukcí, 2 navrženou v Chemoprojektu

Brno významným českým statikem Radúzem Russem.

EE

Hlavní vstup do haly.

1 Odborné posouzení na sportovní halu a občerstvení od prof. Ing. arch. Arnošta Navrátila, CSc. z Fakulty

architektury, Ústavu nauky o budovách, ČVUT v Praze, z roku 2007, uloženo v archivu NPÚ ÚOP v Českých

Budějovicích.

2 Ocelová prostorová konstrukce se speciálními styčníky.

338 339

Souhrnná literatura a prameny pro Jihočeský kraj

ERBANOVÁ, Eva. Rodinný dům na Ryšavce. In ŠVÁCHA, Rostislav (ed.). Slavné vily

Jihočeského kraje. Praha 2007, s. 176 a 177.

ERBAN, Libor. Poznámka k realizaci. Československý architekt 11, 1983, č. 25.

KAROUS, M. Reumatologické sanatorium v Třeboni. Architektura ČSR XXXV, 1976,

č. 3, s. 112–114.

KOVÁŘ, Daniel (ed.). Slavné stavby Českých Budějovic. Praha 2016.

ŠVÁCHA, Rostislav (ed.). Slavné vily Jihočeského kraje. Praha 2007, s. 176 a 177.

Architektura ČSR 1984, č. 9, s. 400.

https://theses.cz/id/2etkcb/Vani__Milan_-_PR_MYSL_JI_NCH__ECH_-_

GEOGRAFICK_P_STUPY_VZ.pdf

http://encyklopedie.c-budejovice.cz/clanek/stavoprojekt

http://encyklopedie.c-budejovice.cz/clanek/akademie-ved-ceske-republiky

http://encyklopedie.c-budejovice.cz/clanek/architektura-2-poloviny-20-stoleti-apocatku-21-století

Písemný záznam rozhovoru s Jurajem Vondrkou, bývalým náměstkem ředitele

Stavoprojektu a vedoucím technického odboru tamtéž, vedený Evou Erbanovou

28. 2. 2013, archiv autorky.

Archiv Stavebního úřadu v Týně nad Vltavou, náměstí Míru čp. 251.

8/06

ERBANOVÁ, Eva. Telekomunikační budova. In KOVÁŘ, Daniel (ed.). Slavné stavby

Českých Budějovic. Praha 2016, s. 289–291.

8/07

MÜLLER, Jan. Architekt Bohumil Böhm a jeho českokrumlovské kino Družba.

Památky jižních Čech 8. České Budějovice 2017, s. 149–155.

Archiv Stavebního úřadu v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 1735/2.

8/08

ERBANOVÁ, Eva. Památník a muzeum dělnického revolučního hnutí. In kovář,

Daniel (ed.). Slavné stavby Českých Budějovic. Praha 2016, s. 292–294.

Státní okresní archiv České Budějovice.

8/01

ERBANOVÁ, Eva. Koldům v Českých Budějovicích. Jihočeský sborník historický 84,

2015, s. 292–305.

ERBANOVÁ, Eva. Koldům v Českých Budějovicích. In GUZIK, Hubert (ed.). Bydlet

spolu. Kolektivní domy v českých zemích a Evropě ve 20. století. Řevnice 2017,

s. 253.

8/02

ERBANOVÁ, Eva. Plavecký stadion v Českých Budějovicích. Památky jižních Čech 7.

České Budějovice 2016, s. 200–202.

ERBANOVÁ, Eva. Plavecký stadion. In KOVÁŘ, Daniel (ed.). Slavné stavby Českých

Budějovic. Praha 2016, s. 276.

BÖHM, Bohumil. Sportcentrum Budejovice. Sport+Bäderbauten 1972, 4. 6.,

s. 866–871.

8/03

ERBANOVÁ, Eva. Hotelový dům v Českých Budějovicích. In GUZIK, Hubert (ed.).

Bydlet spolu. Kolektivní domy v českých zemích a Evropě ve 20. století. Řevnice

2017, s. 256.

8/04

Archiv Stavebního úřadu v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera čp. 1/5.

8/05

ERBANOVÁ, Eva. Krematorium. In KOVÁŘ, Daniel (ed.). Slavné stavby Českých

Budějovic. Praha 2016, s. 287.

Třeboň, Sportovní hala, Ladislav

Konopka, 1970–1985, interiér vstupní

haly s betonovým stropem.

340 341

9

Kraj

Vysočina

342 343


na území Kraje Vysočina

Jihlava, Dům kultury ROH, pohled na

hlavní vstup od severovýchodu, rané

dílo Věry a Vladimíra Machoninových.

Jan Klimeš

Architektonickou tvorbu na úsvitu 60. let v kraji na pomezí Čech a Moravy uvozují

dvě paradigmatické stavby: Dům Kultury ROH v Jihlavě (1957–1967) začínajících

architektů Vladimíra a Věry Machoninových 1 a Střední zemědělská škola v Bystřici

nad Perštejnem (1958–1961) architekta Vladimíra Beneše 2 . Obě stavby svými architektonickými

kvalitami dosahují celostátního významu. Zatímco jihlavský Dům

kultury ROH rozvíjí monumentální pozdně klasicistní styl 50. let do již volnějšího

tvarování forem nastupujících bruselských tendencí, Benešova zemědělská škola je

naopak přísně symetrickou stavbou středomořského atriového typu, velkoryse prosvětlenou

a zasazenou v komponovaném parku. V případě druhé stavby se jeví, že

při jejím zpracování v duchu pozdního funkcionalismu autor čerpal z osobní zkušenosti

z předválečného pobytu v ateliéru Le Corbusiera v Paříži.

Valná část projektů obytných i veřejných staveb, sídlišť i územního plánování

měst vznikala již od roku 1949 v projektovém ústavu jihlavského Stavoprojektu.

Mezi nejvýraznější osobnosti 60. i 70. let patří Zdeněk Gryc, mimo jiné autor

devítipodlažní administrativní budovy sekretariátu Okresního výboru KSČ v Jihlavě

(1969–1972). Architekt Gryc se uplatnil také jako progresivní urbanista několika sídlišť,

mezi nimiž koncepcí zahradního města vynikají největší jihlavské Březinovy sady

(urbanistická studie 1966 v návaznosti na studii Bohuslava Fuchse z 30. let). K dalším

architektům jihlavského projektového ústavu patřili Pavel Fousek, autor nové polikliniky

v třebíčském sídlišti Hora-Domky s dvojicí originálních portiků (1973–1976),

Milan Blahut, který ve spolupráci s Pavlem Fouskem vypracoval projekt jihlavského

krematoria, zasazeného do lesoparku (1970–1974) nebo Josef Juda, autor smuteční

síně v Třebíči (1976–1977). 3

Až na výjimky, jakou představovala asanace části Žďáru nad Sázavou nebo

Třebíče, byl urbanismus druhé poloviny 20. století na území kraje ušetřen negativních

zásahů rozvíjející se civilizace. V souladu s víceméně uchovávaným charakterem

kopcovité krajiny Českomoravské vrchoviny byla do kraje naopak soustředěna

celá řada rekreačních objektů. Zde připomeňme velkolepou dostavbu Zotavovny

ROH (9/02) uprostřed Žďárských vrchů ve Fryšavě pod Žákovou horou podle ná-

1 CAJTHAML, Miloslav. Kulturní dům ROH v Jihlavě. Architektura ČSR XXII, 1963, č. 3, s. 149–157; BERAN,

Lukáš. Věra Machoninová a Vladimír Machonin, tvorba v letech 1960–1971. In 60’/70’. Věra a Vladimír

Machoninovi = Věra and Vladimír Machonin. Praha 2010, s. 10.

2 DVOŘÁČEK, Petr. Stavba s hvězdičkou. Zemědělská škola Bystřice nad Pernštejnem. Bystřice nad

Pernštejnem 2013; ŠVÁCHA, Rostislav. Architektura 1958–1970. In Dějiny českého výtvarného umění. Díl

VI. Praha 2007, s. 37; CRHONEK, Iloš. Školy Jihomoravského kraje 1945–1970. Brno 1971.

3 FOUSEK, Pavel (ed.). 40 let Stavoprojektu v Jihlavě: 1949–1989. Jihlava 1989, (nepag.).

Bystřice nad Pernštejnem, Zemědělská

škola, pohled na čelní fasádu od jihu,

Vladimír Beneš (archiv NPÚ).

vrhu dalšího z výrazných architektů Stavoprojektu Jiřího Herzána (1961–1974) 4 či

pro doplnění také nedaleký Hotel Ski s klasicky vysokohorskou strmou střechou od

Jana Krumla (1968–1972). Jednou z nejoriginálnějších staveb organické architektury

u nás je Tábornická škola v Lipnici nad Sázavou (9/01; 1965–1969). Autorem

„skulpturální architektury“ na půdorysu šnekovitě se rozvíjející zlaté spirály je další

ze stážistů pařížského Le Corbusierova ateliéru Jaroslav Vaculík. 5

4 BLÁHA, Jiří, HORÁK GORYCZKA, Kateřina, HERZÁN, Lubor, KLIMEŠ, Jan. Herzán: stavitelský rod z Třebíče.

Praha 2018, s. 186–213.

5 HAAS, Felix. Architektura 20. století. Celostátní učebnice pro studující na vysokých školách univerzitního

směru. Praha 1978, s. 504; BENEŠ, Ondřej, ŠEVČÍK, Oldřich. Architektura 60. let: „zlatá šedesátá léta“

v české architektuře 20. století. Praha 2009, s. 374.

344 345

Jihlava, administrativní budova

sekretariátu Okresního výboru KSČ,

Zdeněk Gryc, 1969–1972 (archiv NPÚ).

Třebíč, vstupní průčelí polikliniky na

sídlišti Hora-Domky, pohled

od severovýchodu, Pavel Fousek,

1973–1976 (archiv NPÚ).

Fryšava pod Žákovou horou, zimní

zahrada Zotavovny ROH / Hotelu

Medlov, Jiří Herzán, 1961–1974.

Lipnice nad Sázavou, interiér

společenské místnosti Tábornické

školy v Lipnici nad Sázavou, Jaroslav

Vaculík, 1965–1969.

způsobem krychlovité stavby zpracovává otázku posledních věcí člověka. Jaroslav

Zbořil je také autorem dvoupodlažního areálu prosklené smuteční síně s atriovým

kolumbáriem na městském hřbitově v Ledči nad Sázavou (9/06; 1976–1980), 7 která

se naopak plynulým začleněním do přírody soustředí na symboliku pomíjivosti. Obě

stavby vznikly v projekci Inženýrského střediska Společnosti přátel žehu v Praze. Unikátní

je také sklo-ocelová stavba smuteční síně postavené na kruhovém půdorysu

v Kamenici nad Lipou podle návrhu Miloslava Kadeřábka (1973) z pražské Výstavby

účelových zařízení v podniku ÚV Svazarmu ČSR. 8 Netypickou smuteční síň v brutalistním

pojetí můžeme také spatřit na hřbitově Lipky v Telči (9/07) podle návrhu

Bohumila a Evy Fantových (1978–1980) z Krajské organizace pro rozvoj a zavádění

nové techniky v místním hospodářství v Praze. 9

Nejvýraznějším, ač poněkud opožděným reprezentantem bruselského stylu

v kraji je výpravní budova vlakového nádraží v Havlíčkově Brodě (9/05) podle projektu

Ing. Srny ze Státního ústavu dopravního projektování v Brně (1972–1980). 10

Z technických staveb disponujících architektonickou hodnotou je mimořádným příkladem

Dalešická přehrada s vodní elektrárnou a Památníkem budovatelů (9/04),

jedním z mála land-artů z doby tehdejšího Československa (1978–1980). Stavba

přehrady byla projektována v brněnské pobočce Hydroprojektu Praha, architektonické

řešení navrhnul Ivan Ruller. 11

Výše uvedené vybrané kvalitní příklady staveb na sklonku 70. let uzavírá naopak

dosud velmi kontroverzní normalizační projekt jihlavského Prioru podle plánů

Zdeňka Sklepka (1977–1983).

Jsou to ale především smuteční síně, které v neoddělitelném propojení architektury

s výtvarným uměním (tzv. Gesamtkunstwerk) dosahují na mnoha nově

zakládaných hřbitovech osobitého výrazu. Vzhledem ke specifičnosti originálních

tvarů jsou konstrukce těchto staveb zpravidla ocelové, často doplněné o velkoformátové

prosklení, čímž je docíleno harmonického sepjetí interiéru stavby s okolní

přírodou. Jedná se zejména o minimalistickou smuteční síň v Humpolci (9/03)

autorů Jaroslava Zbořila a Miloslava Kadeřábka (1970–1975) 6 , která lapidárním

6 Archiv Stavebního úřadu v Humpolci, projektová dokumentace Smuteční síň Humpolec;

PROKOPOVÁ, Zuzana. Smuteční obřadní síň. In MERTA, Dan (ed.). Humpolec a okolí. Architektura

1900–2014. Praha 2014, s. 126–129; ČERNÝ, Miloš. Architektura a smuteční obřady. Architektura ČSR

XXXIX, 1980, č. 9, s. 391.

7 Archiv Stavebního úřadu v Ledči nad Sázavou, projektová dokumentace Smuteční síň.

8 Archiv Stavebního úřadu v Kamenici nad Lipou, projektová dokumentace Smuteční síň.

9 FANTA, Bohumil, FANTOVÁ, Eva. Hřbitov a obřadní síň v Telči. Architektura ČSR XXXIX, 1980, č. 9, s.

394–395; BENEŠOVSKÁ, Klára. Architektura pro mimořádné okamžiky. Smuteční obřadní síň v Telči.

Umění a řemesla 1984, č. 4, s. 65–66; GORYCZKOVÁ, Naděžda (ed.). Průvodce architekturou Telče. Praha

2015, s. 228–229.

10 KUNC, Vladimír, TAJOVSKÝ, Miloš. Zmizelý Havlíčkův Brod 3. Havlíčkův Brod 2016, s. 80–84; Archiv Správy

železniční dopravní cesty, Správa osobních nádraží Brno. Projektová dokumentace nádraží Havlíčkův

Brod.

11 KUDĚLKOVÁ, Lenka, MIZEROVÁ, Alena. Architekt Ivan Ruller. Ohlédnutí. Brno 2005, s. 45, 127; Vodní

dílo na Jihlavě u Dalešic. Obj. č. 13 Úpravy okolí hráze. 7. část – Památník budovatelů. Projektová

dokumentace, Souhrnná zpráva, duben 1970; Archiv E-On, Vodní elektrárna Dalešice, Kramolín čp. 57.

346 347

9/01

Tábornická škola

Lipnice nad Sázavou, č. ev. 37

Jaroslav Vaculík


Spolu s kostelem sv. Josefa v Senetářově na Moravě je Tábornická škola v Lipnici nad

Sázavou nejprogresivnější organickou či skulpturální architekturou u nás. Autorem

stavby je Jaroslav Vaculík, jeden ze stážistů Le Corbusierova pařížského ateliéru. Vaculíkovu

tvorbu charakterizují převážně realizace rekreačních zařízení, nejvíce jich

nalezneme na březích Slapské přehrady. Tábornickou školu navrhl v roce 1965 pro

Svaz mládeže.

Stavba svůj půdorys rozehrává podle logaritmické spirály (princip zlatého řezu).

K hlavnímu, centrálnímu prostoru společenské místnosti se z jedné strany vějířovitě

napojuje sedm dalších místností (pokoje, kuchyně, kancelář a provozní místnosti).

Na druhé straně je společenská místnost prosvětlena řadou oken s pohledem na

hladinu zatopeného lomu. Půdorysné spirále dominuje centrálně umístěný krb.

Prosvětlení nad krbem zajišťuje také menší nadstřešní okno ve vybíhající komínové

věži. Část místnosti je rozdělena středovou zdí s kónickým vychýlením a obloukovým

prostupem. Vaculík tím vytvořil koncepci hravého jeskynního prostoru.

Stavba reflektuje okolní přírodní

prostředí dřevěnými příčkami

a lomovými kameny na fasádě,

pohled od východu.

Pás oken z hlavní společenské

místnosti s jídelnou otevírá pohledy

na hladinu zatopeného lomu

a současně prosvětluje interiér z jižní

strany.

Spirálovitý půdorys se obtáčí v hlavní

společenské místnosti s jídelnou

kolem středového sloupu. Vpravo za

stěnou se skrývá krb.

Pohled od jihu přes hladinu

zatopeného lomu.

V exteriéru zaujmou přesahy seskládaných pultových střech nesených dřevěnými

kulatinami, rytmizace okenních a dveřních otvorů. Přístřešek nad hlavním

vstupem tvoří výrazný přesah jedné ze střech, vytvářející tak markýzu podepřenou

pilířem.

Stavba je součástí areálu s dalšími unikátními stavbami (chatky, sauna apod.).

Tábornická škola je zjevným odrazem vlivu Le Corbusierova kostela Notre Dame du

Haut ve francouzském Ronchamp, autorovi ale mohly být známy z dobového tisku

i další inspirace stavbami Franka Lloyda Wrighta, Alvara Aalta, Bruce Goffa a dalších.

JK

348 349

9/02

Zotavovna ROH /

Hotel Medlov

Fryšava pod Žákovou horou 143

Jiří Herzán; výtvarná spolupráce Alfred Habermann, Jan Kodet


Na místě stávajícího rekreačního areálu z 30. a 40. let, který byl oblíbeným místem

mnoha známých osobností kulturního života první republiky, byla v 60. letech investicí

Základny rozvoje uranového průmyslu Liberec zadána Jiřímu Herzánovi z jihlavského

Stavoprojektu projekční práce na adaptaci a především dostavbě velkého

rekreačního zařízení.

Architektura stavby v duchu pozdní moderny je charakterizována kombinací

radikálních prvků, které jsou zjemněny prolínajícími se křivkami, citlivým využitím

tradičních materiálů (kámen, dřevo) s materiály typicky dobovými (břízolitová omítka,

kovová zábradlí) a v interiéru s množstvím uměleckořemeslných a uměleckých

děl. Jižní průčelí hlavní stravovací a ubytovací budovy tvoří lodžie pokojů, které formují

základní tektonický rastr. Celé přízemí podtrhují pásová okna, za kterými se

nacházejí taneční sál a jídelna. Stavba je z důvodu zapuštění do svahu ze západní

strany podepřena řadou sloupů a nápaditě tak vystupuje nad terén. Shora je průčelí

Hlavní budovu s pokoji obrácenou

k jihu (vlevo) propojuje s adaptovanou

menší starší budovou chodba.

Přízemní trakt spojující obě části

celého komplexu vytváří otevřené

atrium (vpravo). Atrium doplňuje

bazének se sochou od Jana Kodeta.

Ramenné schodiště v hlavní budově.

Herzán navrhnul hlavní hmotu

zasazenou do stráně, která klesá

k rybníku. Z jedné strany se hlavní

část stavby tyčí nad terénem, z druhé

navazuje ke starším částem, které byly

v 60. letech pouze adaptovány. Tím

docílil hravosti forem, a proto stavba

i přes svůj objem nepůsobí v lesnaté

krajině naddimenzovaně.

Z prosluněné jídelny v přízemí vybízí

celoprosklená stěna návštěvníky

k panoramatickým pohledům do

krajiny s rybníkem.

rámováno přesahem pultové střechy podepřené řadou dřevěných pilířů ve tvaru V.

Střední nižší část komplexu tvoří propojené prostory zimní zahrady s vestibulem

a nástupním schodištěm, na které v plynulém oblouku navazuje spojovací chodba

do staré budovy adaptované na vinárny.

I přes nadměrný objem je stavba rozčleněna do souboru hmot a nepravidelné

tektoniky, které zasazeny uprostřed Žďárských lesů na břehu rybníka harmonicky

korespondují s přírodním rázem.

JK

350 351

9/03

Smuteční síň

U Nemocnice 934, Humpolec

Miloslav Kadeřábek, Jaroslav Zbořil; výtvarná spolupráce Vjačeslav Irmanov


Historie stavby sahá do roku 1965, kdy investor nově připravovaného městského

hřbitova, Městský národní výbor v Humpolci, projednal výstavbu nové smuteční

síně se Spolkem přátel žehu v Praze. Projektové přípravy se zhostili jedni z nejvýznamnějších

architektů profilujících se v oblasti smutečních síní na území Čech, Moravy

a Slezska, Jaroslav Zbořil a Miloslav Kadeřábek. Pod hlavičkou Projektového

a inženýrského střediska výše uvedeného spolku autoři v prováděcí dokumentaci

z roku 1970 navrhli krychlovitou stavbu smuteční síně, k níž se nenápadně ze zadní

části napojuje jednopodlažní podélné křídlo s provozním zázemím. Samotná hlavní

stavba je koncipována lapidárně jako minimalistický kubus opticky zatěžující prosvětlený

parter. V tomto řešení lze spatřit analogii se smuteční síní v Českém Brodě,

byť humpolecká síň je na rozdíl od civilnějšího pojetí více metafyzickým ztvárněním

ideje věčného života. Konstrukci tvoří osm ocelových nosníků, které z exteriéru obkládá

bílý mramor. Existenciálně duchovní rozměr díla umocňuje dominující plastika

„Anděla smrti“ od Vjačeslava Irmanova v průčelí a unikátní světelné řešení stropu

v interiéru.

Krychlovitou smuteční síň zjemňuje

kruhovitá kompozice hřbitova, jejímuž

středu dominuje nálevkovitá kašna.

Pohled z kůru nad hlavním vstupem.

Nadživotní socha v průčelí „Anděla

smrti“ od Vjačeslava Irmanova

zvýznamňuje existenciální poslání

stavby.

Pohled na strop s kazetovým

osvětlením.

V roce 1975 Kadeřábek navrhl urnový háj před smuteční síní na půdorysu soustředných

kruhů, včetně řeckých ohňů, pylonů, obřadního stolu a především nálevkovité

kašny uprostřed, v níž tryskající voda rozvíjí opakující se motiv kružnic na

hladině. Stavba i s urnovým hájem je příkladem nadčasové architektury, která symbolicky

ztvárňuje otázku věčnosti a smrti.

JK

352 353

Památník budovatelů Tomáše Rullera

a Karla Rechlíka.

Bezpečnostní výpustě přehrady.

9/04

Hráz vodní nádrže Dalešice

s vodní elektrárnou

a Památníkem budovatelů

Kramolín 57, Slavětice

Hlavní inženýr vodního díla Zdeněk Hanák, hlavní projektant stavby Polášek

Architektonický návrh Ivan Ruller; výtvarná spolupráce land-art: Tomáš Ruller,

Karel Rechlík; interiér správní budovy Miroslav Štolfa, Miroslav Netík

Sypaná hráz: projekt 1973 / realizace 1971–1977 1

Vodní elektrárna: projekt 1973 / realizace 1974–1979

Interiér správní budovy vodní elektrárny a Památník budovatelů: projekt 1978 /


1 Původní investiční úkol z roku 1969 pracoval s koncepcí betonové klenbové hráze. Z hlediska technickoekonomického,

především kvůli geologickému podloží, byla ale vypracována v roce 1970 varianta sypané

hráze, která byla nakonec realizována.

Pohled z hráze Dalešické přehrady

se strojovnou vodní elektrárny.

Na horizontu je viditelná Jaderná

elektrárna Dukovany, která

s Dalešickou elektrárnou provozně

souvisí.

V roce 1970 podepsalo Československo se Sovětským svazem dohodu o výstavbě

dvou jaderných elektráren – v Jaslovských Bohunicích a Dukovanech. Spolu s jadernou

elektrárnou Dukovany bylo nutné vybudovat také vodní dílo, které by pro

jadernou elektrárnu zajistilo technologickou vodu. Z hlediska provozu bylo třeba,

aby nová přehrada byla přečerpávací a zároveň pod ní byla vybudována ještě další

vyrovnávací přehradní nádrž Mohelno. Součástí hráze Dukovany je i vodní elektrárna

z ocelového skeletu v patě sypané hráze. V její strojovně jsou umístěny čtyři

reverzní Francisovy turbíny a synchronní generátory, které zpětným chodem mohou

vytlačit z vyrovnávací nádrže vodu zpět do hlavní přehrady. Hlavním inženýrem

celého vodního díla byl Zdeněk Hanák z brněnského závodu Hydroprojektu Praha.

354 355

Koruna hráze od severu s atypickým

osvětlením.

Památník budovatelů volně přechází

do krajiny.

Pohled od východu k hrázi, v jejíž

patě je strojovna elektrárny. Správní

budova neznatelně vystupuje za

vzrostlou zelení vpravo.

Vtokový objekt (věž), z něhož je voda

vedena k turbínám elektrárny.

Součástí díla je také architektonické zpracování a řada uměleckých realizací,

které zajistil brněnský architekt Ivan Ruller. Kromě bohaté umělecké výzdoby v interiéru

správní budovy elektrárny (tapiserie Miroslava Štolfy, mozaika Miroslava Netíka

atd.) byl pod dalešickou přehradou vytvořen Památník budovatelů podle návrhu

architekta Ivana Rullera ve spolupráci s jeho synem Tomášem Rullerem a výtvarníkem

Karlem Rechlíkem. Jedná se o ojedinělé dílo land-artu tehdejšího Československa,

které vzniklo z ocelových zbytků potrubí přivaděčů o průměru 6,2 m.

Celé vodní dílo je monumentálním komplexem v krajině délky asi třiceti kilometrů

s mnoha dalšími objekty, samotná hráz vysoká 100 metrů je nejvyšší hrází

u nás.

JK

356 357

9/05

Výpravní budova vlakového

nádraží Havlíčkův Brod

Nádražní 72, Havlíčkův Brod

L. Srna


Jednu z nejvýraznějších staveb bruselského stylu na území kraje Vysočina navrhl

architekt L. Srna ve Státním ústavu dopravního projektování v Brně. Výstavba, zahájená

v roce 1972, byla dokončena až v roce 1980.

Původní nádražní budova s přilehlým parkem byla postavena v roce 1870. Pro

zajištění potřebné kapacity odbavení vlaků na důležitém dopravním uzlu několika

regionálních tratí a především trati Praha – Brno byla do parku umístěna nová odbavovací

budova. Po jejím slavnostním otevření, než byla v květnu 1981 zbourána,

fungovala současně stará budova jako restaurace. Na jejím místě byla vytvořena

točna a autobusové zastávky.

Vstupní průčelí výpravní budovy

s autobusovou točnou, pohled od

severovýchodu.

Sloup s keramickým obkladem

naproti hlavnímu vstupu zobrazuje

v abstrahované podobě motivy města.

Prosklenou stěnu doplňuje vitráž.

Půdorys odbavovací haly se od

širokého vstupního průčelí (vpravo)

zužuje k příchodu k nástupištím

(vlevo). Dřevěný lamelový strop

a postranní ochozy rozbíjejí objem

prostoru a vytvářejí tak lidsky

přívětivé prostředí.

Výpravní budova je centrální stavbou nádraží, vklíněnou mezi kolejiště dvou

hlavních tras, půdorysně odpovídá tvaru písmene V. Obloukovitě prohnuté vstupní

průčelí s prosklenou výplní z barevných skel v podobě vitráže je horizontálně přerušeno

markýzou. Interiér odbavovací haly je po stranách lemován dvěma galeriemi,

pod kterými jsou v parteru prodejny jízdenek a obchody. Strop haly je zalamovaný,

s dřevěným obkladem, naproti vstupu je zavěšena plastika stylizující dynamiku železničních

kol v podobě letících labutí.

Nalevo od odbavovací haly je administrativní budova z hliníkových profilů

a modrých boletických panelů, uprostřed točny sloup s keramickými obklady reliéfně

stylizující architektonické prvky města.

JK

358 359

9/06

Smuteční síň

Hrnčíře 1100, Ledeč nad Sázavou

Zdeněk Zbořil; výtvarná spolupráce Vjačeslav Irmanov, Božena Kremláčková


Zadní stěnu za katafalkem dotváří

kruhový reliéf Vjačeslava Irmanova.

Protože reliéf je určen pro pohledy

z exteriéru, lze říci, že celá prosklená

obřadní místnost záměrně všemi

směry prolíná exteriér s interiérem.

Schodiště na hudební kůr.

Hlavní vstupní průčelí. Pohled od severu.

Interiér obřadní síně.

Lokalita nového hřbitova, který byl budován od roku 1973, byla vybrána v těsné

blízkosti židovského hřbitova v prudkém svahu na kopci nad městem. Architektem

mimořádně zdařilého dvoupodlažního areálu smuteční síně s terasou, atriem pro

kolumbárium, průchodem na hřbitov se zaklenutým vstupem a řadou uměleckých

prvků je Zdeněk Zbořil. Pražský architekt je také autorem řady dalších originálních

smutečních síní na našem území (Vsetín, Brumov-Bylnice, Humpolec aj.). Projekt

vznikl v Inženýrském středisku Spolku přátel žehu v roce 1976 a byl realizován ve

spodní části nového hřbitova.

První podlaží je v exteriéru z lomového kamene, v průčelí s dominantní plastikou

levitující ženské postavy od Vjačeslava Irmanova. Za zaklenutým vstupem se

skrývá atrium s originálně řešeným kolumbáriem a dnes již nefunkční fontánovou

stěnou. Střed atria připomíná zenovou zahradu. Z atria lze vystoupat navazujícím

schodištěm se speciálními trubicovými lampami na hřbitov. V interiéru na opačné

straně atria se nachází místnost pro výstavy, ve které najdeme art-protis Boženy

Kremláčkové, a dále provozní zázemí. Celé podlaží je kryto terasou s fontánou

a vlastní velkou celoprosklenou smuteční síní s ocelovou konstrukcí a kouřovými

skly (spectrafloat). Ústředním bodem síně je oboustranně uměleckými reliéfy ztvárněná

stěna za katafalkem, která rubovou stranu orientuje pro pohledy směrem od

hřbitova. Autorem reliéfů je rovněž Irmanov.

Celá kompozice stavby, materiálů a plynulé propojení s přírodou vyjadřuje myšlenku

života jako plynutí přírodního koloběhu.

JK

360 361

9/07


Lipky 412, Telč-Štěpnice

Eva a Bohumil Fantovi


Vstupní průčelí, pohled od východu.

Interiér obřadní síně, celkový pohled od pultu řečníka.

Celkový pohled od jihovýchodu.

Betonová ohradní zeď hřbitova v Telči z rubové strany,

pohled od západu.

Hřbitov Lipky byl navržen jako třetí v pořadí mezi telčskými hřbitovy na okraji města

při aleji vedoucí k poutní kapli sv. Bartoloměje nad městem. Architekty stavby

včetně nepravidelné kompozice celého hřbitova i ohradní zdi vytvořené z pohledového

betonu s kovanými mřížemi jsou manželé Eva a Bohumil Fantovi. Pro životní

tvorbu těchto pražských architektů byla typická práce na rekonstrukcích památek

a historických prostředí, od roku 1997 byl Fanta děkanem Fakulty architektury ČVUT

v Praze. Telčská smuteční síň se hřbitovem patří k jejich autorsky nejvýznamnějším

realizacím.

Stavba je postavena na půdorysu písmene Y s hlavním vstupem vsazeným do

průčelního křídla mezi kónicky vzrůstající boční stěny. Zbývající dvě křídla bíle zářící

stavby jsou určena provoznímu zázemí. V křížení všech tří částí se nachází zvýšená

vlastní obřadní síň s vertikálními bočními okny, do kterých byly původně navrženy

nerealizované vitráže. Strop síně je obložen lakovanými dřevěnými prkny, která

ve svém středu protínají dvě řady bílých světel. Stěny jsou bílé omítnuty, podlahy

z leštěné mrákotínské žuly, nad vstupem se nachází vestavěná galerie s vřetenovým

schodištěm a naproti vstupu řečnický pult s katafalkem, nad kterým se nachá-

zí menší okno. Součástí autorského záměru je i mobiliář: dřevěné lavice, kónicky

tvarované vzory krytek topení či dveřní výplně s kónickými tvarovanými příčlemi.

Celý prostor i přes osobité zpracování architektonických forem působí nenásilným

civilním dojmem.

JK

362 363

Souhrnná literatura a prameny pro Kraj Vysočina

BERAN, Lukáš (ed.). Industriální topografie. Průmyslová architektura a technické

stavby. Kraj Vysočina. Praha 2014.

ČERNÝ, Miloš. Architektura a smuteční obřady. Architektura ČSR XXXIX, 1980, č. 9,

s. 391.

FOUSEK, Pavel (ed.). 40 let Stavoprojektu v Jihlavě: 1949–1989. Jihlava 1989,

(nestr.).

GORYCZKOVÁ, Naděžda (ed.). Průvodce architekturou Telče. Praha 2015,

s. 228–229.

Ledeč nad Sázavou, atrium smuteční

obřadní síně, Zdeněk Zbořil, 1976–1980.

9/01

HAAS, Felix. Architektura 20. století. Celostátní učebnice pro studující na vysokých

školách univerzitního směru. Praha 1978, s. 504.

9/02

Více viz BLÁHA, Jiří, HORÁK GORYCZKA, Kateřina, HERZÁN, Lubor, KLIMEŠ, Jan.

Herzán: stavitelský rod z Třebíče. Praha 2018, s. 186–213.

FOUSEK, Pavel (ed.). 40 let Stavoprojektu v Jihlavě: 1949–1989. Jihlava 1989,

(nepag.).

9/03

Archiv Stavebního úřadu v Humpolci, projektová dokumentace Smuteční síň

Humpolec.

PROKOPOVÁ, Zuzana. Smuteční obřadní síň. In MERTA, Dan (ed.). Humpolec

a okolí. Architektura 1900–2014. Praha 2014, s. 126–129.

ČERNÝ, Miloš. Architektura a smuteční obřady. Architektura ČSR XXXIX, 1980, č. 9,

s. 391.

9/04

Akce Vodní dílo na Jihlavě u Dalešic. Souhrnná zpráva. Projektová dokumentace,

duben 1970. Archiv E-On, Vodní elektrárna Dalešice, Kramolín čp. 57.

KUDĚLKOVÁ, Lenka, MIZEROVÁ, Alena. Architekt Ivan Ruller. Ohlédnutí. Brno 2005,

s. 45, 127.

Vodní dílo na Jihlavě u Dalešic. Obj. č. 13 Úpravy okolí hráze. 7. část – Památník

budovatelů. Projektová dokumentace, Souhrnná zpráva, duben 1970. Archiv E-On,

Vodní elektrárna Dalešice, Kramolín čp. 57.

9/05

KUNC, Vladimír, TAJOVSKÝ, Miloš. Zmizelý Havlíčkův Brod 3. Havlíčkův Brod 2016,

s. 80–84.

Archiv Správy železniční dopravní cesty, Správa osobních nádraží Brno, projektová

dokumentace nádraží Havlíčkův Brod.

9/06

Archiv Stavebního úřadu v Ledči nad Sázavou, projektová dokumentace Smuteční

síň.

9/07

FANTA, Bohumil, FANTOVÁ, Eva. Hřbitov a obřadní síň v Telči. Architektura ČSR

XXXIX, 1980, č. 9, s. 394–395.

BENEŠOVSKÁ, Klára. Architektura pro mimořádné okamžiky. Smuteční obřadní síň

v Telči. Umění a řemesla 1984, č. 4, s. 65–66.

GORYCZKOVÁ, Naděžda (ed.). Průvodce architekturou Telče. Praha 2015,

s. 228–229.

364 365

10

pardubický

kraj

366 367


na území Pardubického kraje

Pardubice, blok bytových domů

v ulici Na Třísle, na hranici městské

památkové rezervace, perspektivní

pohled, O. Hájek, 1973 (Státní okresní

archiv Pardubice).

Renata Vrabelová, Eva Pražanová

Geomorfologicky velmi rozmanitý Pardubický kraj vznikl spolu s dalšími 18 kraji

v roce 1948. Po zrušení krajského zřízení v roce 1960 Pardubice jako město s nejvyšším

počtem, téměř 65 tisíc, obyvatel v rámci východních Čech degradovaly na

okresní město. Krajské zřízení bylo obnoveno v roce 1997.

Z hlediska moderní architektury byl Pardubický kraj zajímavý již od konce 19.

století, následně pak zejména díky jménům Antonína Balšánka, Jana Kotěry, Otakara

Novotného nebo Josefa Gočára.

Po znárodnění stavebnictví a sloučení soukromých stavebních podniků v roce

1948 vznikly Pozemní stavby Pardubice, n. p. Celostátně ustavený Stavoprojekt vedl

od roku 1954 Karel Řepa, po roce 1960 se pardubický Stavoprojekt stal pobočkou

centrály v Hradci Králové. Od roku 1951 převzal vedení v občanské i bytové výstavbě

Pardubic a okolí národní podnik Stavobet, který se v roce 1958 společně s Pozemními

stavbami stal součástí Krajského sdružení národních podniků ve stavebnictví

se sídlem v Pardubicích, od roku 1960 v Hradci Králové. Již v roce 1951 byl založen

jeden z nejvýznamnějších místních podniků ve stavebnictví, Průmstav, n. p. Stavební

a projektové organizace Pozemní stavby a Průmstav si společně s Plynostavem,

Chemoprojektem a Prefou, specializující se na výrobu stavebních prvků, vybudovaly

svoje sídla v souboru budov na náměstí Budovatelů (dnešní Masarykovo náměstí)

v Pardubicích. Pro realizaci místních drobnějších staveb fungoval komunální Stavební

podnik města Pardubic, o bytovou výstavbu se od roku 1953 staralo lidové

družstvo Stavba, zemědělské podniky měl na starosti Agrostav. Podnik Průmstav

vyvinul systém posuvného bednění pro výstavbu obilných sil, byl dodavatelem železobetonové

konstrukce ještědské televizní věže s hotelem a generálním dodavatelem

přesunu pozdně gotického chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Mostě. Pro

své zaměstnance Průmstav v roce 1965 dokončil obytný soubor Stavařov, včetně

učiliště a ubytoven pro svobodné zaměstnance (dnes Univerzita Pardubice). Podnik

Pozemní stavby pro výchovu svých pracovníků dokončil v roce 1966 velké učňovské

středisko v Rybitví, v roce 1971 uvedl do zkušebního provozu poloautomatickou

míchárnu betonu v Polabinách.

Organizační zásahy, spojené s přerozdělováním nejlepších pracovníků k plnění

prioritních státních úkolů podle rozhodnutí pražského ústředí značně omezily

možnosti stavebního rozvoje Pardubic. Prioritou byla od roku 1967 výstavba budovy

Federálního shromáždění, kterou byly pověřeny Pozemní stavby Pardubice jako

součást hospodářské jednotky Pozemní stavitelství Praha.

Zásadní úlohu v urbanistickém plánování Pardubic a v podobě obytných souborů

sehráli Miloš Návesník a Lubomír Driml. Historické jádro krajského města Par-

Pardubice, okresní sídlo komunistických

organizací (KSČ, SSM a ROH), dnešní

Dům hudby, Jan Třeštík, 1978–1985

(archiv Jana Třeštíka).

Pardubice, úvodní projekt sídliště

Polabiny, perspektivní pohled, Lubomír

Driml, 1963 (Státní okresní archiv

Pardubice).

368 369

Pardubice, Domov – penzion pro

důchodce na sídlišti Dubina, Jan

Třeštík, 1966–1980 (převzato z

Architektura ČSR 1982, č. 10, s. 444).

Pardubice, Česká státní spořitelna,

Lubomír Driml a Miroslav Řepa

s Milošem Návesníkem, perspektivní

pohled na exteriér a do interiéru

zákaznické haly, studie, 1968–1975

(Státní okresní archiv Pardubice).

dubic je památkovou rezervací. V jeho těsném sousedství od poloviny šedesátých

let probíhaly asanace historické zástavby a výstavba zejména bytového fondu.

Na podobě nového centra města se zásadně podepsala výše zmíněná výstavba

administrativních center největších podniků působících ve stavebnictví. Začlenění

nové zástavby do původní struktury města řešili Lubomír Driml, Miloš Návesník, Jan

Třeštík a Jaroslav Fikar. Na hranici historického jádra byl na přelomu sedmdesátých

a osmdesátých let vybudován reprezentativní komplex pro komunistické organizace

od architekta Jana Třeštíka, dnešní Dům hudby (10/08), na kterém s hlavním autorem

spolupracoval Jan Bočan.

K nejvýznamnějším obytným celkům z této doby patří v Pardubicích sídliště

Polabiny (Jan Krásný, Miloš Návesník, Soběslav Macas a František Příborský), kterému

předcházelo ještě zděné sídliště Drážka (Prokop Jícha, Jan Třeštík) a následující

Dubina (Jan Třeštík, Jiří Hác, František Příborský). Stejně jako v jiných krajích, také

zde po válce nastoupila v souladu s úsilím o obnovu a výstavbu nového bytového

fondu vlna pokračujícího, postupně doznívajícího funkcionalismu, v padesátých letech

vystřídaného výstavbou v duchu socialistického realismu.

Nástup let šedesátých je pro pardubické stavební podniky typický experimentováním,

vývojem pokusných, zejména bytových staveb. V rámci výstavby obytných

souborů se řešilo také bydlení pro seniory (Domov důchodců Dubina 1 , Jan Třeštík)

a byla vyvíjena typová řešení školských zařízení (experimentální základní škola pavilonového

typu ve Studánce, Jindřich Forst, Lubomír Kepka, Jiří Němec).

Holice, Památník dr. Emila Holuba,

Štefan Imrich, 1962–1964 (archiv

Afrického muzea dr. Emila Holuba).

1 PŘÍBORSKÝ, František. Domov – penzion důchodců v Pardubicích. Architektura ČSR XLI, 1982, č. 10,

s. 444–445.

370 371

Miřetice, tzv. hrobodomy

s památníky v pietním území Ležáky,

komponovaném Ladislavem Žákem.

Svitavy, Smuteční obřadní síň, pohled na

atrium, propojené prosklenou stěnou,

Pavel Kupka, Bohumil Blažek, Karel

Nepraš, 1968–1973 (archiv Bohumila

Blažka).

Zajímavé je rovněž atypické řešení přístavby Vysoké školy chemicko-technologické

od Vladimíra Lechnera. Samostatnou kapitolou je výstavba bytových domů

s obchodním parterem na Palackého třídě a budova České spořitelny od Lubomíra

Drimla a Miroslava Řepy, spoluautora československého pavilonu na světové výstavě

v Ósace nebo geometricky řešený kvádr obchodního domu Prior 2 (10/04) podle

návrhu Růženy Žertové. Telekomunikační centrum 3 s věží od Miloše Vodolana patří

už následující dekádě.

K zajímavým realizacím mimo krajské město patří například Památník dr. Emila

Holuba v Holicích (10/01), vybudovaný v šedesátých letech v rodišti slavného cestovatele.

V chrudimském okrese byly nejvýznamnější investiční zakázky spojeny s podnikem

Transporta Chrudim, jehož sídlo v Chrudimi bylo dokončeno v roce 1968 podle

projektu Karla Dohnálka. V roce 1970 Lubomír Driml do výtvarně pojednané krajiny

nad rybníkem Ležák osadil památník, v bruselsko-brutalistních formách upomínající

na tragickou událost vypálení obce Ležáky (10/02) v období heydrichiády. Formální

příklon k brutalismu je zřetelný rovněž u smuteční obřadní síně ve Svitavách 4

(10/03; Pavel Kupka, Bohumil Blažek, Karel Nepraš, 1968–1973). Kromě proudové

výstavby sídlišť v celém kraji se k významným realizacím podniku Pozemní stavby

Pardubice řadí Výzkumný ústav bavlnářský v Ústí nad Orlicí, podnik Elektro-Praga

v Hlinsku nebo Adast v Poličce.

V rámci celého kraje vznikla řada sportovních areálů, koupališť, kulturních

domů, nákupních středisek a škol. Na úpatí Železných hor u sečské přehrady vznikla,

s motelem a restaurací v bruselském stylu, sdružená zotavovna ROH pro 150

rekreantů. Pro nové obytné soubory v Jablonném nad Orlicí navrhl architekt Josef

Kopečný kromě terasových bytových domů (10/06) atypické nákupní středisko s pasáží,

výjimečnou mateřskou školu a rovněž základní školu s tělocvičnou (10/05).

V Litomyšli stojí za pozornost dosud zachované dobové interiéry v přízemí hotelu

Dalibor (Josef Opatřil 1979–1985), kde jsou umístěna díla od Ivo Kolmana, Petra

Svobody a Milady Othové či interiéry Kina Sokol od pražského architekta a designéra

Jaroslava Šusty z roku 1978.

Působením Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů

(SÚRPMO) začaly práce na obnově historických objektů. V Poličce od začátku sedmdesátých

let probíhala rekonstrukce gotického, od roku 1958 památkově chráněného

opevnění, které dnes patří k nejlépe dochovaným systémům středověkých

hradeb. V Lázních Bohdaneč byly postupně rozšiřovány a modernizovány lázeňské

objekty, také přístavbou nových částí formálně odpovídajících době svého vzniku,

v Moravské Třebové byla již koncem padesátých let rekonstruována renesanční radnice.

2 MOOS, Jiří, POPELOVÁ, Lenka. Obchodní dům Prior v Pardubicích. In Stavby století Čech, Moravy

a Slezska 1918–2018. Praha 2018, s. 349–351.

3 BARTOŠ, Štěpán, LUKEŠ, Zdeněk, PANOCH, Pavel. Kaleidoskop tvarů: století moderní architektury

v Pardubickém kraji. Pardubice 2006.

4 KUPKA, Pavel. Kupka, Nepraš: Setkání v architektuře. Praha 2009, s. 18; Srov. KUPKA, Pavel. Smuteční

obřadní síň ve Svitavách. Architektura ČSR XXXIX, 1980, č. 9, s. 398–400; archiv Smuteční obřadní síně ve

Svitavách.

372 373

10/01

Památník dr. Emila Holuba /

Africké muzeum

dr. Emila Holuba

Holubova 768, Holice

Štefan Imrich

projekt 1962 / realizace 1964 / renovace a úprava expozice 2012

Pohled přes ulici, od sokolovny autora

Otakara Novotného.

Detail vstupních dveří s mřížemi.

Pohled do původní expozice v šedesátých letech

(archiv Afrického muzea dr. Emila Holuba).

Pohled do současné expozice.

Kompozice vstupní partie budovy.

Lapidární výstavní pavilon halového typu byl dokončen podle projektu bratislavského

architekta Štefana Imricha v roce 1964. Stavba tak vymezila náměstíčko před

kulturním domem, o dva roky starším typovým projektem stejného autora, reflektujícím

ještě dozvuky socialistického realismu, naproti geometrickým formám sokolovny

od Otakara Novotného z roku 1913.

Pavilon vznikl původně jako výstavní síň, ale záhy byl tento prostor určen jako

vhodný pro instalaci výstavy holického rodáka dr. Emila Holuba. V letech 1965–

1966 pak sem byla postupně přestěhována expozice z Přírodovědného muzea

v Praze. Hladká elegantní kamenná fasáda je členěna skladbou vertikálních oken,

hlavní vchod s nástupním schodištěm je akcentován střídmou deskou markýzy.

V roce 2012 byl celý prostor včetně expozice modernizován podle projektu Davida

Vávry. Nejcennější hodnoty budovy zůstaly zachovány. Těmi jsou formální ztvárnění

výstavního pavilonu v duchu mezinárodní moderny s použitím kvalitního, nadčasového

materiálu – kamenného obkladu travertinem.

RV

374 375

10/02

Budova památníku

v pietním území Ležáky

Miřetice 378/1, Dachov

Lubomír Driml, Karel Vaněk

projekt 1962–1966 / realizace 1966–1970 / celková renovace 2008–2009

národní kulturní památka, rejstříkové číslo ÚSKP 149

Stavba realizovaná na konci šedesátých let s ozvuky bruselského stylu a brutalismu,

které se uplatňují zejména díky výraznému basreliéfu železobetonové stěny před

hlavním vstupem a kamennému obložení stěn objektu.

Autorem návrhu budovy památníku, určeného pro muzejní účely a pro uložení

popela umučených obyvatel vyhlazené osady Ležáky, je pardubický architekt

Lubomír Driml. Přízemní budova jednoduchého obdélného půdorysu s plochým zastřešením

byla situována do prostoru pietního území, budovaného podle konceptu

Ladislava Žáka z druhé poloviny čtyřicátých let. Přestože architekt Driml citlivě zvolil

umístění objektu, byla přerušena původní idea Žákova komorního řešení památníku,

spočívající v komponovaném přírodním utváření, kdy tzv. hrobodomy doplňoval

pouze přirozený přírodní rámec.

K budově památníku vede široké,

pozvolně stoupající schodiště.

Památník na břehu rybníka upomíná na tragédii Ležák

a je součástí souboru objektů navržených architektem

Ladislavem Žákem.

Současná expozice v budově památníku.

Budova památníku vstoupila do přírodně utvářeného

území, komponovaného Ladislavem Žákem jako pietní

krajina s hroby v místě bývalých domů.

S realizací památníku probíhaly terénní a sadové úpravy, výstavba restaurace

v obdobném stylovém řešení. Současně bylo vytvořeno jednotné interiérové řešení

budovy, později doplněné symbolickými uměleckými díly a prostorem krypty. Opticky

měl být prostor muzejní síně spojen zasklenou severní stěnou s pietním územím,

umožňoval průhledy na památníky stavení, monolit i vrchol kopce Zárubka. Také ve

vnitřních prostorách se významně uplatňuje prvek kamene – na podlahách i obložení

stěn z neopracované žuly. Opláštění objektu tvoří kombinace prosklené stěny

v hliníkových rámech a kamenného obkladu leštěnými žulovými deskami. V roce

2009 prošel objekt rozsáhlou renovací podle návrhu architektů Jana Žalského, Petra

Pinkase a Bohumíra Prokůpka.

EP

376 377

10/03


Nádražní 2113/8a, Svitavy

Pavel Kupka, Bohumil Blažek; výtvarná spolupráce Karel Nepraš

projekt 1968–1970 / realizace 1970–1971 / výměna prosklené stěny a markýzy,

terénní úpravy 2008

Hlavní prostor smuteční síně se

směrem do hřbitova a meditativní

zahrady otevírá prosklenou stěnou

a markýzou, výjimečný účinek stavby

umocňují plastické struktury Karla

Nepraše na fasádě.

Kompozice geometricky opracované organické

hmoty, zdánlivě prostupující betonovou stěnou, slouží

k umístění svící.

Pohled na zadní fasádu budovy.

Skladba hmot v interiéru.

Objekt smuteční síně navržené architektem Pavlem Kupkou a Bohumilem Blažkem

v úzké spolupráci se sochařem Karlem Neprašem v brutalistním stylu byl postaven

v letech 1970–1971 v areálu městského hřbitova ve Svitavách. Architektura byla

koncipována jako tzv. Gesamtkunstwerk, kdy cílem bylo dosažení jednoty architektonického

a výtvarného díla. Jedná se o jednu z nejzajímavějších smutečních síní

u nás. Návrh je rozšířen i na okolí stavby, kde se nachází působivá meditativní zahrada.

Stavba členitého půdorysu svým odstupňovaným hmotovým řešením reaguje

na svažitý terén. Provozně technické prostory jsou situovány v nižší úrovni, než je

dominantní objekt obřadní síně s jasně formulovanou tektonikou konstrukčního řešení.

Do koncepce návrhu autoři zapojili také výhled na panorama města, který se

návštěvníkům otevíral při pohledu přes prosklenou stěnu obřadní síně.

Samotná obřadní síň je navržena jako jednoduchý prostor se stropem neseným

sbíjenými dřevěnými vazníky. Střecha, položená na obvodových železobetonových

zdech, umožňuje vrchní boční bazilikální osvětlení. Součástí vybavení stavby

jsou i autorské interiéry a mobiliář.

Výjimečnou koncepci budovy dotvářejí prvky jako zavěšený zvon, prosklená

střecha nesená dřevěnými nosníky nebo sluneční hodiny. Rytmický reliéf vystupujících

ženských a mužských postav v pohledovém betonu vyjadřuje souvislost s okamžiky

odcházení člověka z pozemského světa.

Autoři chtěli povýšit architektonický prvek na výtvarné sdělení, dotahovat detaily

výtvarným způsobem. 1 Ve své době se jednalo o ojedinělou realizaci především

díky propracovanému konceptuálnímu řešení a výraznému sakrálnímu vyznění

stavby.

EP

1 KUPKA, Pavel. Kupka, Nepraš: Setkání v architektuře. Praha 2009, s. 18.

378 379

10/04

Obchodní dům Prior / Tesco

Masarykovo náměstí 1950, Pardubice

Růžena Žertová

projekt 1971 / realizace 1971–1974 / úpravy v souvislosti s přístavbou nákupního

centra 2007–2009

Pohled na zadní stranu obchodního

domu od piazzety mezi novým,

k Prioru připojeným obchodním

centrem a hotelem Labe.

Detail fasády.

Stojany na kola s geometrickým motivem použitým

na fasádě.

Pohled od Palackého třídy.

Pardubický Prior patří ke stěžejním stavbám československého brutalismu se zřetelným

příklonem k high-tech. Původní projekt architektky Drašarové řešil zadání

monolitickou konstrukcí, změnou dodavatele vznikl požadavek na realizaci ocelovým

skeletem. Tím byla pověřena Růžena Žertová, která se na projekty obchodních

domů v rámci svého působení ve Státním projektovém ústavu obchodu (SPÚO)

v Brně specializovala.

Třípodlažní objekt s plochou střechou urbanisticky vstřícně reagoval na podobu

po válce nově utvářeného náměstí Budovatelů (dnešní Masarykovo). Ocelový

skelet ztužený betonovými stropy se navenek projevuje červenou barvou, uplatněnou

také na ocelových rámech oken v tenkostěnných panelech, v kombinaci s výplní

režným cihelným zdivem. Fasáda je inspirovaná výtvarným návrhem Aleny Šrámkové

z původního projektu. Použití základního motivu osmiúhelníku v různých proporcích

vytváří geometrické členění, akcentované prvky vzduchotechnického vybavení

a v přízemí původně doplněné zaoblenými textilními markýzami v modré barvě.

Součástí projektu byly i červené ocelové konstrukce stojanů na kola, opakující motiv

osmiúhelníku, s bočními výplněmi z drátoskla. Interiéry jsou v dispozicích zachovány

pouze částečně. K plánované přístavbě nedošlo, pozdějším připojením nákupního

centra se vytratila i logika původního urbanistického konceptu. I přesto, zejména

vnějším materiálovým a architektonickým členěním, je pardubický Prior, oceněný

také v mezinárodní architektonické soutěži v Montevideu v Uruquayi, unikátně dochovaným

dokladem atypického řešení obchodního domu.

VP

380 381

10/05

Základní škola Jablonné

nad Orlicí

Jamenská 555, Jablonné nad Orlicí

Josef Kopečný; výtvarná spolupráce Zdeněk Palcr, Inez Tuschnerová,

Ludmila Jandová

projekt 1972–1973 / realizace 1973–1977 / rekonstrukce a dostavba 2004–2007

Tělocvična školy s prolamovaným

plně proskleným průčelím nad údolím

Tiché Orlice.

Jižní fasáda tělovýchovného pavilonu s vertikálním

prosklením a kovovou plastikou.

Prostranství před hlavním vchodem do školy.

Jídelna s celoplošnou skleněnou mozaikou.

Budova základní školy se samostatnou sportovní halou nad údolím Tiché Orlice

vznikla na základě zadání města. Školský komplex obsahoval původně dva pavilony –

výukový a tělovýchovný. Při rekonstrukci areálu byla realizována nástavba učebnové

části a dostavěn třetí, hospodářský pavilon s jídelnou a družinou. Výukový pavilon

s nástavbou učeben tvoří terasovitě stoupající hmotu od přízemní vstupní části po

tři podlaží s třídami vyššího stupně. Tělovýchovný pavilon obsahuje sportovní halu

s galerií a v částečně zapuštěném přízemí dílny a potřebné zázemí pro zájmovou,

tvůrčí a rukodělnou výuku. Fasáda původních objektů je z velké části obložena keramickými

glazovanými pásky, v kombinaci se světle šedou břízolitovou omítkou.

Západní fasádu tělocvičny s výhledem do údolí tvoří nejzajímavější prvek celého

areálu – půdorysně zalamovaná celoplošně prosklená stěna. Příčné prosvětlení di-

vácké galerie zajišťují dvě vertikální prolomení jinak plných ploch jižní a severní fasády.

Jižní fasádu s obkladem cihelnými pásky zdobí kovová plastika.

Autorem betonové stěny před hlavním vchodem do školy je akademický sochař

Zdeněk Palcr. V hale u hlavního vstupu odděluje prostor hovorny zástěna, z každé

strany osazená tapiserií od Inez Tuschnerové. Skleněné mozaiky na stěnách v jídelně,

v respiriích a v patře nástavby jsou dílem Ludmily Jandové.

Budova je dochována v původních, esteticky hodnotných a funkčně vyhovujících

materiálech povrchů, včetně uměleckých děl a nábytkového vybavení ve společných

prostorách.

RV

382 383

10/06

Bytový terasový dům

U Stadionu 573, Jablonné nad Orlicí

Josef Kopečný


Celkový pohled od jihu.

Boční venkovní schodiště vede k chodbám

jednotlivých podlaží.

Dům kaskádovitě stoupá po svahu.

Čelní pohled na sekci s terasami.

Jako součást sídliště v lokalitě Benátky se 125 bytovými jednotkami vyprojektoval

architekt Josef Kopečný na jihozápadně orientovaný svah nad městským stadionem

atypický bytový dům. Dvacet bytů na čtyřech podlažích je uspořádáno terasovitě po

svahu, na soklu s garážemi. Vždy 5 bytů na jednom podlaží je přístupno z průběžné

chodby s východy na terén na obou koncích, kryté schodiště zajišťuje vertikální

propojení. Domovní vybavení je umístěno na chodbách a v nejvyšším podlaží. Výstavba

na svahu se sklonem 33 % byla organizována Stavebním bytovým družstvem

občanů, na realizaci se podíleli samotní budoucí obyvatelé. Každá bytová jednotka

má svoji vlastní terasu 20 m 2 přístupnou z obývacího pokoje a z ložnice. Dispozice

je členěna na obytnou část a ložnice, s dvěma koupelnami a WC, s kuchyní osvětlenou

nepřímo světlíkem. Stavba je založena na betonových základových pasech,

konstrukčně se jedná o příčný nosný systém o modulu 5,7 m. Stěny vyzdívané z cihel

a plynosilikátových tvárnic, stropy z keramických panelů se ztužujícími obvodovými

betonovými věnci.

Dům je výrazným příkladem autonomního tvůrčího přístupu k řešení bytové

otázky. S využitím a zohledněním místních podmínek terénu a oslunění bylo dosaženo

velmi zdařilé realizace individuálně pojatého hromadného bydlení.

Součástí sídliště byla také zajímavě řešená prodejna, realizovaná podle projektu

z roku 1981.

RV

384 385

Kresba z článku k zahájení provozu hotelu Labe

(Zář, 1985/9, Státní okresní archiv Pardubice).

10/07

Hotel Labe

Masarykovo náměstí 2633, Pardubice

Lubomír Driml, Miroslav Řepa; výtvarná spolupráce Jiří Rathouský,

Josef Flejšar, Hana Lendrová, František Vízner, Richard Bezděk, Vlado Burian,

Dobromil Zahradník, Marta Taberyová, manželé Slavíčkovi


Dvacet let trvající snahy o výstavbu velkokapacitního hotelu pro město s 90 tisíci

obyvateli byl úspěšně završen koncem sedmdesátých let 20. století, kdy začal

být realizován hotel podle projektu architektů Miroslava Řepy a Lubomíra Drimla.

Stavba začala v roce 1980, hrubá stavba lůžkové části z betonových panelů byla

dokončena na jaře 1984, následoval železobetonový skelet podnože. Třináctipodlažní

ubytovací blok vyrůstá z dvoupodlažního soklu se společenskými a konferenčními

prostory, s restaurací, barem a kavárnou. Ty jsou samostatně přístupné

původně z náměstí Budovatelů, nyní z piazzety, vymezené obchodním centrem,

navazujícím na obchodní dům Prior. Panelová ubytovací budova je horizontálně

členěna okenními pásy s obkladem tmavě červenou keramickou mozaikou, střídavě

s parapetními pásy obloženými bílou mozaikou. Formální podoba hotelu zkosenými

nárožími a osmiúhelníkovými prvky reaguje na matrici, použitou jako hlavní

Celkový pohled na výškovou ubytovací

budovu s podnoží společenské části.

Hlavní vchod do ubytovací části s logem hotelu.

Studie, perspektivní pohled do interiéru hotelové

kavárny (Státní okresní archiv Pardubice).

vizuální prvek fasády sousedního obchodního domu Prior. Prvky zkosených rohů

jsou použity také jako rámy nebo portály okenních a dveřních otvorů v parterové

části společenské a stravovací podnože s fasádou z plaveného skla elektrofloat.

K řešení interiérů si architekti přizvali řadu výtvarných umělců. Ač základní hmotové

členění a dispoziční koncept vycházejí z již osvědčeného mezinárodně používaného

modelu hotelů, na výsledné podobě hotelu se podepsala úroveň materiálové

základny počátku osmdesátých let, kdy byl hotel realizován. Dochované povrchy

a nábytkové vybavení interiérů jsou v dnešní době již unikátní. Koncept hmotového

a dispozičního řešení vychází z dobově již osvědčených trendů řešení hotelových

komplexů.

RV

386 387

Skleněné lustry v hudebně v prostorách ředitelny

současné konzervatoře.

10/08


KSČ Pardubice / Dům hudby

Sukova třída 1260, Pardubice

Jan Třeštík; spolupráce na interiérech Jan Bočan; výtvarná spolupráce Petr Rydlo,

Josef Procházka, keramický výtvarník Kout

soutěž 1978–1979 / projekt 1979–1984 / realizace 1984–1985 / renovace 2004,

2019

Původně sídlo OV KSČ a dalších komunistických organizací včetně ROH a SSM bylo

dokončeno v roce 1983 podle vítězného projektu ze soutěže na přelomu let 1978

a 1979.

Stavba komunistického sídla zabrala rozsáhlou plochu na hraně, která vznikla

umělým zvýšením terénu nad zámeckým parkem. Poměrně mohutná hmota odstupuje

od uliční čáry Sukovy třídy a vzniklý prostor je využit pro komunikace a zeleň.

Na jižní straně, ze dvora, je budova zanořena do terénu. Nástup do původního sjezdového

sálu, dnešní Sukovy síně je řešen ze zapuštěného, po venkovním schodišti

přístupného a krajinářsky upraveného atria. Dominujícím výtvarným prvkem fasády

je keramický mrazuvzdorný obklad okrovými tvarovkami (výrobce Elektro porcelán

Louny ). Okna orientovaná na jižní stranu jsou osazena čirým sklem diterm, okna na

sever směrem do ulice dvojsklem elektrofloat v barvě hnědé.

Skladba hmot při pohledu od

východu.

Terénní uspořádání přístupu do Sukovy síně.

Soudobá úprava Sukovy síně s akustickým řešením

zohledňujícím instalaci nových varhan.

Výtvarnému řešení interiérů, společenských prostor a hudebních sálů dominují

kromě keramického obkladu, prostupujícího do interiérů, kazetový strop, žulová

dlažba, atypické masivní dřevěné dveře, osvětlení i mobiliář. Ve foyer před Sukovou

síní byly v roce 2015 umístěny busty Josefa Suka staršího a mladšího a jedna stěna

je dekorována floatovým sklem s pískovaným grafickým ztvárněním atributů města

Pardubic od sklářského výtvarníka Petra Rydla, který byl rovněž autorem nedochovaného,

obrovského lustru ve společenských prostorech v přízemí budovy. Částečně

dochovaný je interiér baru, dnešní kavárny.

Po roce 1990 budovu, jako státní majetek, začala využívat Konzervatoř Pardubice

a Východočeský státní komorní orchestr – předchůdce dnešní Komorní filharmonie

Pardubice.

RV

388 389

Souhrnná literatura a prameny pro Pardubický kraj

LÍNEK, Jan. Domov důchodců v sídlišti Dubina Pardubice. Architektura ČSR XXXVI,

1977, č. 5, s. 214–215.

PŘÍBORSKÝ, František. Domov – penzion důchodců v Pardubicích. Architektura ČSR

XLI, 1982, č. 10, s. 444–445.

WEINER, Vlastimil. Hotel září. Zprávy klubu přátel Pardubicka 1986, č. 1–2.

NÁVESNÍK, Miloš. Rozvoj Pardubic po roce 1945: Soustředěná bytová výstavba

Pardubic v období po roce 1945. Pardubice [online]. 1991 [cit. 2020-03-06].

Dostupné z: http://www.ipardubice.cz/rozvoj-pardubic-po-roce-1945/

Návesník, Miloš (1912–1991). In Pardubice: Osobnosti [online]. [cit. 2020-03-27].

Dostupné z: http://www.ipardubice.cz/osobnosti/#paty

Státní okresní archiv Pardubice, fond Městský národní výbor Pardubice

1954–1990, Průběh výstavby města, 1957, inv. č. 872.

Státní okresní archiv Pardubice, archivní fond Řepa Miroslav, př. č. 23/2011.

Státní okresní archiv Ústí nad Orlicí.

10/01

HLADÍK, Pavel. Je mi padesát: Kulturní dům Holice. Holice 2012.

10/02

LEHMANN, Marek, KOUPAL, Vlastimil. Ležáky – Vývoj pietního území. Studie

zpracovaná pro odbor kultury a památkové péče Krajského úřadu Pardubického

kraje. Pardubice 2005, s. 164–166.

Dvořáková, Dita. Ladislav Žák. Řevnice 2013, s. 95–118.

10/03

KUPKA, Pavel. Kupka, Nepraš: setkání v architektuře. Praha 2009.

KUPKA, Pavel. Smuteční obřadní síň ve Svitavách. Architektura ČSR XXXIX, 1980,

č. 9, s. 398–400.

10/04

SOkA Pardubice, Prior – budoucí obchodní dům v Pardubicích, Sbírka fotografií

a negativů, č. 814.

VELEHRADSKÁ, Milada. Experiment východní Čechy v Pardubicích. Zář 31–41,

1986, č. 44, 6. 6., s. 1.

10/05, 10/06

Rozhovor s autorem a dokumentace z osobního archivu architekta Josefa

Kopečného.

10/07

Řeší se náměstí Budovatelů. Zář 32–42, 1987, č. 17, 3. 3., s. 1.

NÁVESNÍK, Miloš. Rozvoj Pardubic po roce 1945: Soustředěná bytová výstavba

Pardubic v období po roce 1945. Pardubice [online]. 1991 [cit. 2020-03-06].

Dostupné z: http://www.ipardubice.cz/rozvoj-pardubic-po-roce-1945/

10/08

Rozhovor s autorem a dokumentace z osobního archivu architekta Jana Třeštíka.

Skleněná mozaika Ludmily Jandové

na stěně jídelny Základní školy

v Jablonném nad Orlicí.

390 391

11

Olomoucký

kraj

392 393


na území Olomouckého kraje

Čelní fasáda Městských lázní

v Prostějově, Radoslav Malaska,

Vladimír Vychodil, projekt 1957–1958,

realizace 1959–1962 (archiv Stavebního

úřadu v Prostějově).

Aneta Škobrtal Zlámalová

Poválečné období charakterizuje rozmach stavebnictví, spojený s novými úkoly, myšlenkovými

podněty a projektanty. S platností nového zákona o územním členění

státu z dubna 1960 se zásadně změnilo postavení Olomouce. Dosavadní Olomoucký

kraj se včlenil do rozsáhlejšího celku Severomoravského kraje s ústředím v Ostravě.

Olomouc tak ztratila pozici přirozeného centra regionu, což mělo dopad na vývoj

architektury v celém Olomouckém kraji. 1

Fenomenální úspěch československého pavilonu na výstavě EXPO ´58 v Bruselu

přináší tvarově bohatý modernismus také do tvorby místních architektů. V tzv.

bruselském stylu navrhl tým architekta Tomáše Černouška hotelový dům pro mladé

páry a jednotlivce (1959–1963) 2 a následovaly další pozoruhodné stavby. Nový

směr se projevil na řadě rekreačních objektů a sportovních staveb vzniklých na přelomu

50. a 60. let: například krytý plavecký stadion v Olomouci (Jaroslav Nováček,

Jan Kapitán, Ladislav Obdržálek, 1958–1965), Městské lázně v Prostějově (Vladimír

Vychodil, Radoslav Malaska, 1959–1962), či rekreační sídlo na břehu přírodního

koupaliště Poděbrady u Olomouce (11/01; Karel Typovský, Ladislav Pospíšil, Miloš

Suchánek, 1958–1965).

Na meziválečné funkcionalistické principy navázal architekt Karel Typovský ve

svém projektu Průmyslové školy stavebních hmot v Hranicích (1957–1961) a nový

styl doplnil v podobě dekorativních prvků. 3 V podobném duchu navrhli architekti

Leopold Hoferek, Dobroslav Kolář a Zdeněk Srovnal devítipatrovou dětskou kliniku,

realizovanou v letech 1967–1977, na jejíž výzdobě se podílela řada výtvarných

umělců.

Mezi jednu z nejlépe provozně a architektonicky řešených poválečných průmyslových

staveb v Československu se řadil Oděvní podnik v Prostějově Zdeňka

Plesníka a Josefa Taťáka (1957–1965), 4 demolovaný v roce 2014. Od těchto autorů

se zde dochovala pouze rekonstruovaná neofunkcionalistická vila Vysloužilových

(1970–1972). 5 Výrazný ohlas bruselské architektury se projevil v Prostějově v realizaci

smuteční síně (11/08; Blahoslav Adamík, 1970–1976) či víceúčelového kina

Metro 70 (11/06; Zdeněk Michal, 1965–1969), postaveného jako variace projektu

1 JENIŠTA, Jan, DVOŘÁK, Václav, MERTOVÁ, Martina. Bilance: umění ve veřejném prostoru Olomouce

v letech 1945–1989. Olomouc 2016, s. 12.

2 GUZIK, Hubert. Čtyři cesty ke koldomu: kolektivní bydlení – utopie české architektury 1900–1989. Praha

2014.

3 POSPĚCH, Tomáš. Hranice, Teplice nad Bečvou a okolí: architektura 1815–2018. Hranice 2018, s. 174.

4 BERAN, Lukáš, VALCHAŘOVÁ, Vladislava, ZIKMUND, Jan (ed.). Industriální topografie: průmyslová

architektura a technické stavby. Praha 2013, s. 154.

5 CHYTIL, Miroslav (ed.). Slavné stavby Prostějova. Praha 2009.

Perspektivní pohled na čelní fasádu kina

Metro 70 v Prostějově, Zdeněk Michal,

1965–1969 (archiv Stavebního úřadu

v Prostějově).

Rodinný dům typu V, čelní fasáda, Josef

Vaněk (převzato z MERTOVÁ, Martina,

POSPĚCH, Tomáš. Šumperák. Praha

2015).

Budova jednoty LSD v Olomouci,

Ivo Kučírek, Alois Haltmar, Vladimír

Polesný, 1968–1974 (převzato z Bilance:

umění ve veřejném prostoru Olomouce

v letech 1945–1989. Olomouc 2016).

kina Hvězda v Uherském Hradišti (13/02), později využitého rovněž na přerovské

kino Hvězda (1974–1976).

Mezi projekty nadregionálního významu zcela jistě patří dvě realizace Petra

Braunera: jedinečný reprezentant tzv. mezinárodního stylu na území kraje, pavilon

A (11/03; 1965–1966) na olomouckém výstavišti nebo impozantní věžový obytný

dům s vyrovnávacím vodojemem (11/05; 1968–1973). Lidového úspěchu a celorepublikového

rozšíření dosáhl rodinný dům typu V od Josefa Vaňka, podle jeho

původu zvaný šumperák (11/04).

V roce 1967 vznikl při závodu Sigma Olomouc malý, úzce specializovaný architektonický

ateliér, který se zabýval zejména návrhy vodohospodářských staveb,

ale projektoval také administrativní a obytné objekty. 6 Ve vedení působil Tomáš

6 20 let architektonického ateliéru Sigma – IPO Olomouc, 1967–1987. Praha 1988, s. 7.

394 395

Rekreační středisko Dopravních staveb

n. p. Olomouc, Hvozd u Mladče,

Vojtěchov, Petr Brauner, 1976–1980

(fotoarchiv Muzea umění Olomouc).

Perspektivní pohled na budovu ředitelství z nerealizované

Studie souboru staveb Sigma Center, Tomáš Černoušek, 1972

(Muzeum umění Olomouc, archiv architektury).

Obchodní dům Prior v Prostějově, Stanislav Kubík, Ivana

Vašáková, 1967–1975 (archiv Stavebního úřadu v Prostějově).

Krematorium v Šumperku, Petr Brauner, 1974–1977

(fotoarchiv Muzea umění Olomouc).

Černoušek, autor nerealizované studie šestnáctipodlažní administrativní budovy

pro generální ředitelství Sigma Center (1978), úpravny vody v Černovíře, čerpací

stanice obvodu F, 7 či budovy tenisového klubu v Teplicích nad Bečvou (1978–1980),

navazující na meziválečnou architekturu, avšak zničené renovací v roce 2011. 8

V sedmdesátých letech nebyla na území Olomouce realizována jediná stavba,

která by svou kvalitou přesahovala architektonickou produkci průměrného okresního

města. Některé projekty jistými kvalitami oplývaly, vznikly ještě v éře „zlatých šedesátých“,

ale realizace se dočkaly až v letech sedmdesátých, kdy narazily na úpadek

řemeslné tradice a prohlubující se materiálovou nedostatečnost. 9 Toto období navíc

přineslo problematiku vztahu novotvaru k historickému prostředí, když se objevily

výrazné zásahy do historického jádra. Takovými příklady jsou brutalistní obchodní

dům Prior v Prostějově (Stanislav Kubík, Ivana Vašáková, 1967–1975) a v Olomouci

(Jan Melichar, 1972–1983), dnes již ve změněné podobě. Do jádra města byla zasazena

také bývalá obchodní a administrativní budova Jednoty LSD Olomouc (Ivo

Kučírek, Alois Haltmar, Vladimír Polesný, 1968–1974), 10 opatřená rastrem závěsné

fasády.

Zatímco stavební ruch v meziválečném období vzkvétal i mimo centra architektonického

dění, za období socialismu nalezneme v menších městech kraje jen

pár výraznějších staveb. Za zmínku stojí kupříkladu Braunerovy realizace mimo

Olomouc: krematorium v Šumperku (1974–1977), budova České státní pojišťovny

v Prostějově (1977–1981) či pozoruhodný objekt rekreačního střediska Dopravních

staveb ve Vojtěchově (1976–1980), 11 o kterém psal i časopis Československý architekt.

12 Na území kraje se vyskytovala také řada staveb realizovaných z lehkého montovaného

skeletu systémem KORD s moderními konstrukčními prvky. Většina jich

podlehla demolici, zachován zůstal Kulturní dům v Šumperku (Stavoprojekt, Alois

Haltmar, 1972–1980).

Z poválečného období ve sledovaném kraji nenalezneme nijak výrazně nadprůměrnou

architekturu, což bylo zajisté dáno statutem města Olomouce. Ke škodě

této lokality byla řada významných objektů zbourána či v rámci renovace a zateplování

zničena výraznou přestavbou, a tak se dochovalo pouze několik pozoruhodných

objektů, kvalitou srovnatelných s ostatními regiony.

7 Homová, Alexandra. Architekt Tomáš Černoušek. Bakalářská práce, FF Univerzity Palackého v Olomouci.

Olomouc 2008, s. 24.

8 POSPĚCH, Tomáš. Hranice, Teplice nad Bečvou a okolí: architektura 1815–2018. Hranice 2018, s. 219.

9 Daněk, Ladislav, Zatloukal, Pavel. Skleník. Kapitoly z dějin olomoucké výtvarné kultury, 1969–1989.

Olomouc 2009, s. 95.

10 ZATLOUKAL, Pavel. Olomoucká architektura 1950–1983 (katalog výstavy). Olomouc 1983, s. 22.

11 JENIŠTOVÁ, Klára. Petr Brauner architekt. Olomouc 2019.

12 Pionýrský tábor ve Vojtěchově. Československý architekt 26, 1980, č. 7, s. 3.

396 397

Celkový pohled od jezera.

Západní část objektu s restaurací

a loděnicí.

11/01

Restaurační zařízení

Poděbrady

Horka nad Moravou

Karel Typovský, Ladislav Pospíšil, Miloš Suchánek

projekt 1958 / realizace 1958–1965 / renovace 2010

Pohled od západu.

Velkoryse vynesená střecha tvoří krytý

prostor venkovní části restaurace.

Ke štěrkopískovému jezeru Poděbrady, rozkládajícímu se asi 5 km od Olomouce,

navrhla skupina olomouckých architektů Karel Typovský, Ladislav Pospíšil a Miloš

Suchánek drobný objekt s restaurací. Vytvořili tak rekreační oblast, kam si jezdili

Olomoučané nahrazovat vzdálené moře.

Kompozičně odvážný dvoupodlažní objekt autoři horizontálním rozvrhem citlivě

přizpůsobili přírodním podmínkám a terénu s rozlehlými vodními plochami. Jednoduchý

kubus horizontálně členěný pásovými okny zastřešili pultovou střechou,

která v tupém úhlu zlomu přechází do 30 m dlouhého, v opačném směru se zvedajícího

přístřešku. Subtilní sloupky nesou střechu z průsvitného vlnitého laminátu,

překrývající dlážděnou terasu s letním posezením a výhledem na jezero. Nároží je

pojednáno v lomovém kameni a slouží snad jako optické a statické vyvážení asymetricky

budované stavby. Na jižní straně se objevuje motiv betonových slunolamů

kryjících sklobetonovou výplň. Suterén orientovaný k jezeru sloužil jako loděnice.

Jedná se o jednu z nejlepších realizací autora, jehož stěžejní dílo spadá do šedesátých

let 20. století. Časově jde o velmi ranou odezvu na aktuální podněty zahraniční

architektonické tvorby a do jisté míry rovněž o navázání na domácí tvorbu

meziválečnou s důrazem na organicky cítěné pojetí hmoty a materiálu.

Objekt byl po dlouhou dobu nevyužíván a chátral. V současné době je po rekonstrukci,

která zachránila hmotu objektu, avšak některé hodnotné detaily setřela.

AŠZ

398 399

11/02

Vysokoškolské koleje

Bedřicha Václavka

Šmeralova 1090/8, Olomouc

Antonín Škamrada; výtvarná spolupráce František Koutek, Dušan Topoľský,

Oluše Vítková


Pro umístění rozsáhlého univerzitního kampusu zvolila Univerzita Palackého v Olomouci

lokalitu bývalého vojenského cvičiště, areál Envelopa. Program výstavby

kampusu koncipoval olomoucký rodák Antonín Škamrada, kterého zároveň v roce

1964 rektorát pověřil výstavbou kolejí Bedřicha Václavka.

Součástí zadání bylo vybudovat ubytování pro tisíc studentů. Architekt upustil

od stavby panelového monobloku a navrhl dvojici jedenáctipodlažních věžových

domů, propojených do exteriéru otevřeným přízemním pavilonem, kde se nacházela

recepce a tělocvična. Před vstup umístil venkovní atrium, částečně zastřešené

jednoduchou pergolou, jehož prostor doplňuje kamenná socha „Poezie“ zobrazující

hráče na lyru od Františka Koutka. Koleje vynikají svou výtvarnou a dispoziční koncepcí.

Konstrukce je z litého železobetonu, stropy z panelů a fasáda zděná.

Celkový pohled na areál kolejí od

východu.

Detaily bruselského stylu na fasádě výškové ubytovací

budovy.

Fasáda výškové ubytovací budovy s lodžiemi.

Socha „Poezie“ od Františka Koutka před vchodem

do atria.

Obě budovy architekt obohatil o výrazný vertikální přístavek proskleného

schodišťového bloku, zakončeného asymetrickými stříškami a ve spodní partii dekorovaný

zalamovanou stříškou nesenou dvojicí sloupků při vstupu. Horizontálně je

dům členěn parapety obloženými oranžovou skleněnou mozaikou, která však začala

postupně opadávat a dnes je skryta pod zateplením. Ve vestibulu se nacházela

také znamení zvěrokruhu od Dušana Topoľského či tapiserie od Oluše Vítkové. Kvůli

nedostatku financí byly nakonec realizovány pouze desetipatrové bloky. Pozemní

stavby Olomouc stavbu dokončily v roce 1967.

AŠZ

400 401

11/03

Výstavní pavilon A,

Flora Olomouc

Wolkerova 37/17, Olomouc

Petr Brauner


Počátky výstav okrasného zahradnictví v olomouckých sadech, později známých

jako Flora Olomouc, sahají do roku 1958. Záhy se utvořil kolektiv architektů, který

ovlivnil vzezření historických parků pozoruhodným souborem výstavních pavilonů,

prvků zahradní architektury a výtvarných děl.

Na počátku šedesátých let vedení města odhlasovalo stavbu nového výstavního

pavilonu, který měl vyzdvihnout lokální zahradnické výstavy na mezinárodní

úroveň. Prvky, které se staly příznačné pro bruselský styl, v souvislosti s úspěchem

Československa na výstavě EXPO ´58 v Bruselu, se tak objevují i v Olomouci. V roce

1965 vyrostl dle návrhu Zdeňka Hynka a Vladimíra Hradila mimoúrovňový chodník,

propojující Čechovy a Smetanovy sady bez nutnosti přecházet frekventovanou komunikaci

a poskytující pohledy na parkové úpravy z ptačí perspektivy.

Dominantou sadů se stal vítězný návrh z vnitropodnikové soutěže Stavoprojektu

Olomouc od Petra Braunera, který na lávku plynule napojil pavilon s pochozí

terasou a galerií v interiéru. Prosklená transparentní budova, se vyznačuje nezvyklým

tvarovým symbolismem. Pozoruhodné je zejména organické tvarování železo-

Pavilon A v pohledu od jihu,

s viditelným napojením na

mimoúrovňovou lávku.

Pohled z galerie na nosnou konstrukci střechy.

Interiér výstavní haly.

Mimoúrovňový chodník spojuje Čechovy a Smetanovy

sady a zpřístupňuje galerii výstavního pavilonu.

Řez zobrazující konstrukci pavilonu A (archiv

Vlastivědného muzea v Olomouci).

betonových pilířů, evokujících alej kmenů s větvovím zhmotněným železnými korunami

nesoucími trubkovou příhradovou konstrukci střechy.

Autor se údajně inspiroval hřibovitými sloupy Pietra Luigi Nerviho a ocelovými

strukturami Egona Eiermanna. Původní podoba pavilonu byla jedinečným reprezentantem

tzv. mezinárodního slohu na území města, ale nedávná kompletní renovace

bruselskou odhmotněnost setřela.

AŠZ

402 403

11/04

Šumperák

Libivá 6, Mohelnice-Libivá

Josef Vaněk


Dům v Libivé je příkladem

šumperáku dochovaného v původní

podobě s nepozměněnými detaily

charakteristické výzdoby.

Rodinný dům typu V, boční fasády, Josef Vaněk

(převzato z MERTOVÁ, Martina, POSPĚCH, Tomáš.

Šumperák. Praha 2015).

Boční pohledy se zachovanými prvky původního

designu – trojúhelníky na garážových vratech,

kulaté otvory po stranách balkónu, kulatá okna

v přízemí, prosklená plocha pásového okna v patře,

či charakteristický lichoběžníkový tvar domu.

Individuální bytová výstavba v době změněného politického uspořádání země odpovídala

dogmatu o společenské neoprávněnosti individuálního rodinného bydlení.

V oblasti poptávky panovala odlišná situace a velká část obyvatel toužila po soukromí

a vlastní bydlení řešila svépomocnou výstavbou. Stavoprojekt vypracoval v roce

1958 třináct typů vzorových projektů, které si stavebník mohl zakoupit. Obecně

však těmto domům chyběl styl, který se na sklonku padesátých let objevil v souvislosti

s bruselskou výstavou EXPO ´58. S jeho odezvou v typologii rodinného domu

a s vlastní představou o moderním architektonickém vyjádření přišel šumperský

projektant Josef Vaněk.

Pro manžele Kocúrkovy z Rapotína navrhl rodinný dům typu V, sestávající ze

dvou nadzemních podlaží, kdy přízemí zaujímá technické zázemí, a obytné místnosti

jsou přesunuty do druhého podlaží. Originalita a jednoduchost projektu, který

v detailnosti a názornosti vycházel vstříc amatérským stavebníkům, způsobila, že se

stal hitem a zlidověl pod názvem šumperák. Následovaly ostatní šumperáky, včetně

dobře dochovaného domu v Libivé. Zájem o ně stoupal i v tisku, například na

stránkách olomouckého deníku Stráž lidu nebo libereckých novin Vpřed!. S rostoucí

oblibou projektu a snahou autora vyhovět co nejširšímu spektru požadavků objednavatelů

vypracoval další varianty, takže na počátku sedmdesátých let existovalo

pět obměn rodinného domu typu V v levém i pravém provedení a po celém Československu

stálo již na dva tisíce těchto domů.

AŠZ

404 405

11/05

Věžový dům s vodojemem

I. P. Pavlova 1017/62, Olomouc

Petr Brauner


Hmota vodní nádrže tvoří

nepřehlédnutelnou korunu domu.

V letech 1967–1977 vyrostlo v katastru Nové Ulice panelové sídliště F1, považované

za nejlepší a nejkvalitnější soustředěnou bytovou výstavbu v Olomouci. Jeho autorem

byl přední architekt olomouckého Stavoprojektu Vít Adamec, který využil svažitého

terénu a rozmístil do daného území deskové domy, solitérně doplněné bodovými.

Autorem hlavní dominanty na okraji sídlištního celku, tvořené impozantním

věžovým obytným domem, byl Petr Brauner ze Stavoprojektu Olomouc. Architekt

umístil nad čtrnáctipodlažní výškovou stavbu s dvaašedesáti velkoryse řešenými

byty vodohospodářskou nástavbu s kapacitou 1 000 m 3 vody, čímž elegantně vyřešil

potíže se zásobováním pitnou vodou.

Atypická konstrukce budovy z monolitického železobetonového skeletu se základy

sahajícími do dvacetimetrové hloubky umožnila vyhnout se unifikovanému

vzhledu běžné panelové produkce. Aby byl dům při vypouštění vody vždy zatížen

rovnoměrně, použil autor dvě komory vodojemu vložené v sobě, na sobě nezávislé,

umístěné uprostřed dispozice. V severním štítu budovy jsou v šachtě vedena dvě

Budova v kontextu okolních bytových

domů.

Pohled od jihozápadu.

Pohled na čelní fasádu (archiv


Detail fasády obytné části budovy.

potrubí – jedno žene vodu pod tlakem vzhůru, druhým voda padá dolů. Architekt

Brauner na stavbě použil motivy blízké české meziválečné architektuře, kterou zde

evokují nautická a pásová okna, barevnost či částečně otevřená podlaží, oddělující

obytnou a vodárenskou sekci. V současné době je objekt po renovaci fasád.

AŠZ

406 407

Interiér kinosálu.

11/06

Kino Metro 70

Přikrylovo náměstí 3694/5, Prostějov

Zdeněk Michal; výtvarná spolupráce Jan Tříska


Kino Metro se nachází v těsné blízkosti historického jádra Prostějova na okraji Smetanových

sadů. Stavbu realizovaly Pozemní stavby Gottwaldov na základě jednostupňového

projektu brněnského architekta Zdeňka Michala jako upravenou verzi

jeho staršího návrhu kina Hvězda v Uherském Hradišti. Autor navrhl obdélnou stavbu

s vnitřním kruhovým atriem, do kterého umístil kulovým vrchlíkem zaklenutý

promítací sál, jemuž zároveň přiřadil zadáním požadovanou funkci krytu. Do nadzemní

partie objektu zasadil foyer s provozem kina a do suterénu vložil zázemí pro

případné přežití skupiny lidí během nebezpečí.

Původně plánovaná kapacita 500 diváků byla v průběhu výstavby snížena na

408 míst, kvůli realizaci panoramatického promítání 70 mm filmů. Bednění pro kopuli

bylo rozpočtováno jako tradiční, investor však zařadil stavbu do experimentů

a použil nafukovací bednění, jehož projekt byl vypracován Výzkumným ústavem inženýrských

staveb v Brně v roce 1964 pro kino v Uherském Hradišti. Na obvodových

zdech budovy byly pro zdůraznění vertikality použity pilastry tvořené prefabrikovanými

lamelami z umělého kamene. V obloukové stěně haly jsou osazena železobetonová

okna s intaktně dochovanými ocelovými větracími křídly. Interiér laděný

Pohled od západu na čelní fasádu

s hlavním vchodem.

Foyer s obloukovou stěnou s kompozicí okenních

otvorů, propojujících interiér haly s venkovním atriem

s kopulí zastřešující a vrstvou zeminy kryjící kinosál.

Pohled na severní fasádu s bočním vchodem.

Dveře do sálu jsou současně vchodem do podzemního

krytu.

v bruselském stylu doplňuje sklolaminátová plastika „Vesmír“ z roku 1970 od Jana

Třísky.

Do dnešních dnů se zachovala velká část původního materiálového i hmotového

řešení. Jedná se o kvalitně architektonicky ztvárněnou stavbu, jejíž obdoba byla

využita také v Přerově či v Malenovicích.

AŠZ

408 409

Podnož s občanskou vybaveností je zřetelná zejména

při pohledu od řeky.

11/07

Hotelový dům Strojař

Velká Dlážka 336/2, Přerov

Radim Pluskal


Celkový pohled od západu.

Interiér vstupní haly s recepcí.

Ochoz kolem podnože s komerčními prostory.

Dům hotelového bydlení tvoří dominantu nově vzniklé čtvrti Velká Dlážka na pravém

břehu řeky Bečvy a zároveň je excentricky umístěným akcentem vstupu do

staré části města. Návrh ubytovny pro mladé zaměstnance Přerovských strojíren

vypracoval architekt Radim Pluskal v roce 1961. O dva roky později vznikl projekt,

na základě kterého byla stavba v roce 1968 kolaudována.

Čelní fasádu, přivrácenou do hlavní komunikace tak, aby všechny obytné buňky

směřovaly na sluneční stranu, architekt členil pravidelným rastrem lodžií, dvorní

stranu pojednal odlišnou, avšak symetrickou skladbou balkonů. Podobně jako polyfunkční

panelový dům Přerovanka z roku 1972 vybíhá blok ubytovny ze skeletu

nízké podnože z monolitického železobetonu, dekorované pro autora typickými betonovými

slunolamy a kovovými prvky. Objekt je vystavěn na železobetonových pilotech

a hlavní obytná část je z montovaných panelů konstrukční soustavy G 57 OL,

což je typ panelového modulu, který Radim Pluskal rozpracoval v roce 1962 při realizaci

přerovského sídliště Šířava.

Budova se dělí na tři provozy – obytnou část tvořenou samostatnou budovou

od druhého do devátého podlaží, obsahující celkem 144 bytů, přízemní partii se

společenským provozem, navazujícím na dvoupodlažní objekt stravovny na východní

straně a hospodářské zázemí.

Jedná se o architektonicky a typologicky významný objekt, reprezentující experimentální

výstavbu na území Olomouckého kraje, který je na rozdíl od hotelového

domu v Olomouci dochován v poměrně intaktní podobě, protože je již několik

let bez využití a chátrá.

AŠZ

410 411

11/08

Obřadní smuteční síň

Lidická 4171/92, Prostějov

Blahoslav Adamík; výtvarná spolupráce Jeroným Grmela


Čelní pohled na obřadní síň, vítající

příchozí od hlavního vchodu na

hřbitov.

Na konci prostějovské Brněnské ulice navrhl v roce 1898 městský architekt Jan

Skoupil velkorysý městský hřbitov, pojatý jako přírodní park s výraznými stavebními

prvky ve formě novorenesanční brány a obloukových arkád. Na konec osy hlavní

cesty umístil Blahoslav Adamík v roce 1970 smuteční obřadní síň. Stavbu realizoval

v letech 1973–1977 ve své režii Městský národní výbor Prostějov, generálním projektantem

byl Stavoprojekt Olomouc.

Architekt vizuálně navázal na historizující arkádu uprostřed aleje a pro hlavní

průčelí navrhl dvě arkádová křídla, sloužící jako krytý shromažďovací prostor pro

pozůstalé. Arkády přecházejí do vysokých oblouků hlavního průčelí, které uprostřed

dělí dvojice štíhlých pylonů a opticky členěný mramor.

Interiér síně opakuje klasické schéma katafalku na podiu naproti vchodu a zpěvácké

tribuny v zadní části. Vládne mu mramor, sklo a zejména dřevo, jehož oblouky

a ladné křivky mají dle slov autora představovat „protipól tvrdosti ztráty drahého

člověka“ 1 . Zvlněné dřevěné podhledy slouží nejen jako výrazný estetický prvek, ale

rovněž pomáhají zlepšovat akustiku síně. Severní stěna smuteční síně se otevírá

rozměrným oknem a skleněným dílem Jeronýma Grmely do atriového dvora se

1 ADAMÍK, Blahoslav. Smuteční obřadní síň v Prostějově. Štafeta – kulturní časopis Prostějovska IX, 1977,

č. 3, s. 29.

„Pietní motiv“ Vratislava Varmužy v zahradě atria smuteční síně.

Pohled z galerie do obřadního sálu s katafalkem umístěným na podiu.

Detail skladby zvlněného dřevěného podhledu.

Vitráž pro smuteční obřadní síň zhotovená Jeronýmem Grmelou technikou

pískování skla.

zahradní úpravou. Svým architektonickým ztvárněním se jedná o jednu

z nejhodnotnějších poválečných staveb města. Blahoslav Adamík

za tuto realizaci obdržel v roce 1988 cenu Josefa Havlíčka. Stejný typ

smuteční síně byl později použit v téměř nezměněné podobě také ve

Šternberku.

AŠZ

412 413

Souhrnná literatura a prameny pro Olomoucký kraj

CHYTIL, Miroslav (ed.). Slavné stavby Prostějova. Praha 2009.

JENIŠTA, Jan, DVOŘÁK, Václav, MERTOVÁ, Martina. Bilance: umění ve veřejném

prostoru Olomouce v letech 1945–1989. Olomouc 2016.

JENIŠTOVÁ, Klára. Architekt Petr Brauner a jeho olomoucké projekty. KROK:

Kulturní revue Olomouckého kraje 13, 2016, č. 2, s. 40–43.

JENIŠTOVÁ, Klára. Petr Brauner-architekt: Jeden z mnoha. Olomouc 2019.

Slavné vily: slavné vily Čech, Moravy a Slezska [online]. Praha 2007

[cit. 2020-02-28]. Dostupné z: http://www.slavnevily.cz/vily/olomoucky/

KOHOUT, Michal, TEMPL, Stephan, ZATLOUKAL, Pavel (eds.). Česká republika –

architektura XX. století: Morava a Slezsko. Praha 2005.

http://www.casopisstavebnictvi.cz/historie-vzniku-a-vyvoje-pavilonu-a-vystavisteflora-olomouc-ocima-autora_N5332,

[cit. 2015-07-13.]

SKŘIVÁNKOVÁ, Lucie, ŠVÁCHA, Rostislav, NOVOTNÁ, Eva, JIRKALOVÁ, Karolina

(ed.). Paneláci. Padesát sídlišť v českých zemích: kritický katalog k cyklu výstav

Příběh paneláku. Praha 2016.

Švácha, Rostislav (ed.). Naprej! Česká sportovní architektura 1567–2012. Praha

2012.

Archiv Stavebního úřadu v Prostějově, Lidická čp. 4171/92.

Archiv Stavebního úřadu v Prostějově, Přikrylovo náměstí 3694/5.

Archiv Stavebního úřadu v Olomouci, Šmeralova 1090/8.

Archiv Stavebního úřadu v Olomouci, I. P. Pavlova čp. 1017/62.

Archiv Stavebního úřadu v Přerově, Velká Dlážka 336/2.

Archiv architektury Muzea umění v Olomouci.

Vlastivědné muzeum v Olomouci.

KANĚV, Bára. Rodinné domy typu V a osobnost Josefa Vaňka. Diplomová práce,

Seminář dějin umění, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Brno 2016.

Rodinný dům typu V Františka Štěpáníka. In Slavné vily: slavné vily Čech, Moravy

a Slezska [online]. Praha 2007 [cit. 2020-02-28]. Dostupné z: http://www.

slavnevily.cz/vily/olomoucky/rodinny-dum-typu-v-frantiska-stepanika

11/06

Archiv Stavebního úřadu v Prostějově.

MICHAL, Zdeněk. Širokoúhlé kino v Uherském Hradišti. Architektura ČSSR 1969,

č. 2, s. 98–99.

11/07

Archiv Stavebního úřadu v Přerově, Velká Dlážka 336/2.

11/08

CHROMKOVÁ, Lucie. Smuteční síně na Valašsku v období socialismu [online].

[cit. 2020-03-30]. Dostupné z: https://theses.cz/id/f6rx7s/. Bakalářská práce,

FF Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2016.

CHROMKOVÁ, Lucie. Smuteční síně v architektuře českých zemí v letech

1954–2017. Diplomová práce, FF Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2018.

Městský hřbitov a smuteční obřadní síň. In Slavné vily [online]. Praha 2010

[cit. 2020-02-28]. Dostupné z: http://www.slavnevily.cz/stavby-/-unesco/stavbyprostejov/mestsky-hrbitov-a-smutecni-obradni-sin

ADAMÍK, Blahoslav. Smuteční obřadní síň v Prostějově. Štafeta – kulturní časopis

Prostějovska IX, 1977, č. 3, s. 29.

11/01

ZATLOUKAL, Pavel, ČERNOUŠEK, Tomáš. Olomoucká architektura 1950–1983

(katalog výstavy). Olomouc 1983.

11/02

ŠKAMRADA, Antonín. Má cesta k architektuře a architekturou. Olomouc 2016.

ZATLOUKAL, Pavel, ČERNOUSEK, Tomáš. Olomoucká architektura 1950–1983

(katalog výstavy). Olomouc 1983.

JENIŠTA, Jan, DVOŘÁK, Václav, MERTOVÁ, Martina. Bilance: umění ve veřejném

prostoru Olomouce v letech 1945–1989. Olomouc 2016.

11/03

KŠÍR, Josef. Olomoucké sady a parky. Olomouc 1973.

http://www.casopisstavebnictvi.cz/historie-vzniku-a-vyvoje-pavilonu-a-vystavisteflora-olomouc-ocima-autora_N5332,

vyhledáno dne 13. července 2015.

11/04

MERTOVÁ, Martina, POSPĚCH, Tomáš. Šumperák. Praha 2015.

Olomouc, Letecký pohled na výstaviště

Flora Olomouc s pavilonem A

a mimoúrovňovými lávkami (fotoarchiv


414 415

12

moravskoslezský

kraj

416 417


Moravskoslezského kraje

Rektorát Vysoké školy báňské, Technické

univerzity Ostrava po dokončení v 70.

letech 20. století, Vladimír Svoboda

(AMO, sbírka fotografií, Negativy ÚHA,

PO_1535).

Martin Strakoš

Hospodářský význam pomezí Moravy a Slezska s centrem v Ostravě zajišťoval regionu

důležité postavení i v poválečném Československu. Po komunistickém převratu

v únoru 1948, kdy se naplno rozběhlo zestátnění projekčních kanceláří a stavebních

podniků, se v ostravsko-karvinské aglomeraci, začleněné od roku 1949 do Ostravského

kraje, plánovala výstavba nových socialistických měst. 1 Tento záměr s příklonem

k metodě socialistického realismu reprezentovaly projekty bytové výstavby

a veřejných staveb, kterými se zabýval od svého vzniku v první polovině roku 1948

ostravský Stavoprojekt. 2 Zatímco tým pod vedením Vladimíra Meduny preferoval

výstavbu Nové Ostravy a dalších měst, územní plán ostravsko-karvinské aglomerace

týmu vedeného Rudolfem Spáčilem, vypracovaný v polovině 50. let, počítal se zachováním

staré Ostravy a s rozvojem nového souměstí.

Z krajského pracoviště projektového ústavu Stavoprojekt vznikl Krajský projektový

ústav pro výstavbu měst a vesnic v Ostravě, v průběhu 50. let rozčleněný na

architektonické ateliéry. Od roku 1966 nesl tento projektový ústav název Stavoprojekt

Ostrava. Ateliér 1, vedený Rudolfem Spáčilem, se zabýval územními plány měst

a obcí, Ateliér 2 v čele s Jaromírem Zoubkem, řešil projekty výstavby Ostravy-Poruby.

Ateliér 3 Oldřicha Pražáka se věnoval především Karviné a dalším menším městům.

V Ateliéru 4, vedeném Zdeňkem Špačkem, vznikaly návrhy výstavby Havířova.

Ateliér 5 Jana Chválka se zabýval především sídlišti ve východním a severním sektoru

Ostravy a sportovními stavbami. Ateliér 6 Zdeňka Strnadela projektoval nemocnici,

polikliniku a kampus Vysoké školy báňské (12/09) v VI. obvodu Ostravy-Poruby

a Ateliér 7 vedený Jaroslavem Chvátalem se orientoval na projekty v bruntálském

a opavském okrese. 3

Politicky a hospodářsky podnícenou změnu v architektonické a stavební praxi

a navázání na dědictví funkcionalismu a aktuální tendence pozdního internacionálního

stylu podpořil na přelomu 50. a 60. let nástup nové generace architektů. Tehdy

sem přišli například architekti Jan Chválek, Ivo Klimeš, Vlastimil Bichler, Evžen Kuba

nebo Josef Havlíček. V roce 1960 vznikl sloučením Ostravského a Olomouckého

kraje Severomoravský kraj a olomoucký Stavoprojekt se stal odloučeným pracovištěm

Krajského projektového ústavu v Ostravě. Odpoutání od tradicionalistických

tendencí, automaticky spojovaných s érou stalinismu, reprezentoval v oblasti veřej-

1 Strakoš, Martin. Nová Ostrava. Kapitoly z dějin architektury 30.–50. let 20. století. Ostrava 2010.

2 K historii Stavoprojektu Ostrava, respektive Krajského projektového ústavu pro výstavbu měst a vesnic

v Ostravě viz Hartl, Milan (ed.). Architektonická práce 1948–1968. Výběr prací Stavoprojektu v Ostravě

k příležitosti 20 let svého trvání. Ostrava 1968; 40 let architektury v Severomoravském kraji v práci členů

Svazu českých architektů. Ostrava 1985.

3 Hartl, Milan (ed.). Architektonická práce 1948–1968…, (v pozn. 2), s. 15–16.

Objekt sdružených poslucháren Vysoké

školy báňské v Ostravě-Porubě po

dokončení v 70. letech 20. století,

Milena Vitoulová (AMO, sbírka

fotografií, Negativy ÚHA, PO_1467).

ných staveb například areál městských lázní v Ostravě (Čapkárna, 12/01) od Jana

Chválka 4 nebo Nové ředitelství Vítkovic (12/02) od Lubomíra Šlapety a Oskara Olára,

případně krematorium ve Slezské Ostravě (12/03) od Iva Klimeše. Proměna architektury

se projevila v 60. letech i v odvážnějším řešení obytných celků, jakým byl

V. stavební obvod Ostravy-Poruby od Vlastimila Bichlera, sídliště Havířov-Podlesí či

sídliště Ráj v Karviné. Týkalo se to i kampusu Vysoké školy báňské a polikliniky s nemocnicí,

navržených týmem pod vedením Zdeňka Strnadela. 5 Tyto stavby a areály

se lapidárními tvary, jednoduchou materiálovou skladbou, důrazem na využití skla,

kovu, betonu, keramiky a dřeva vyznačovaly příklonem k pozdnímu internacionálnímu

stylu. 6

4 Pechar, Josef. Kryté lázně – Ostrava. Architektura ČSSR XXIII, 1964, č. 4, s. 263–266.

5 Bartoň, Miloš. Vysokoškolský areál v Ostravě. Architektura ČSR XXX, 1971, č. 10, s. 454–457.

6 Podrobnější analýzu zdejší hromadné bytové výstavby i některých solitérů, realizovaných v rámci sídlištní

418 419

Městské lázně v Ostravě zvané

Čapkárna, Jan Chválek, 1957–1963

(AMO, sbírka fotografií, V-102-4/36).

Celkový perspektivní pohled na

výpravní budovu železniční stanice

Havířov, kolem roku 1964 (SOkA

Karviná, fond Josef Hrejsemnou).

Perspektivní kresba odbavovací

haly výpravní budovy železniční

stanice Havířov, kolem roku

1964 (SOkA Karviná, fond Josef

Hrejsemnou).

Nové ředitelství Vítkovických

železáren, Ruská ulice v Ostravě-

Vítkovicích, Lubomír Šlapeta

a Oskar Olár, 1958–1965 (AMO,

sbírka fotografií, XXVI-34-4/2).

Vliv brutalismu se projevil v řešení víceúčelové sportovní haly v Havířově

(12/07) od Josefa Hrejsemnou, dotvořené betonovým reliéfem sochaře Václava

Uruby. Titíž autoři spolupracovali i při řešení výpravní budovy železniční stanice Havířov

(12/06), dokončené v roce 1969. 7 V průběhu šedesátých let se tak v prostředí

Stavoprojektu zformovala nová tvůrčí architektonická skupina architektů Iva Klimeše,

Vlastimila Bichlera a Evžena Kuby. Veřejnosti se představili v roce 1968 výstavou

zástavby, najdou zájemci v publikaci STRAKOŠ, Martin. Ostravská sídliště. Urbanismus, architektura,

umění a památkový potenciál. Ostrava 2018.

7 Strakoš, Martin. Havířov a jeho železniční nádraží. Poznámky k architektuře výpravní budovy

a k ochraně staveb pozdního modernismu. In Sborník Národního památkového ústavu v Ostravě 2014.

Ostrava 2014, s. 80–100.

420 421

Palác kultury a sportu v Ostravě-

Zábřehu, nyní Ostravar Aréna,

půdorys s úpravou pro stolní

tenis (sbírka Ústavu architektury

a stavebníctva Slovenskej akademie

vied).


Zábřehu, nyní Ostravar Aréna, hlavní

vchod (sbírka Ústavu architektury


vied).

v ostravském Domě umění. 8 V následujícím desetiletí pokračovali v tvorbě, byť Ivo

Klimeš byl postižen nepřijetím do svazu architektů. Uvedenou trojici na výstavě reprezentuje

Divadlo Jiřího Myrona (12/15), podle návrhu Iva Klimeše z konce sedmdesátých

let, dokončené v roce 1986. 9 V některých případech, vymykajících se lokálním

podmínkám, se podařilo realizovat díla, reflektující dobové proměny architektury

včetně brutalismu, jak to dokládá například Palác kultury a sportu (12/13) od

Vladimíra Dedečka v Ostravě-Zábřehu. 10 Výraznější proměny zdejší architektonické

scény souvisely s nástupem nové generace v 70. a 80. letech, s pronikáním postmoderních

tendencí a s postupným rozkladem komunistického režimu. Toho dokladem

je mimo jiné drobná stavba rodinného domu manželů Širůčkových v Bílovci (12/14)

z let 1975–1981 od tamního rodáka Emila Přikryla. 11 Tato stavba názorně ukazuje

tendence, které v celostátním měřítku získaly v osmdesátých letech na významu.

Snahy o památkovou ochranu architektury 2. poloviny 20. století úzce souvisejí

s aktivitami Národního památkového ústavu. Jeho ostravské pracoviště uspořádalo

v září 2002 konferenci o architektuře po roce 1945 a výstavu, zaměřenou na archi-

Zadní trakt a provaziště Divadla Jiřího

Myrona v Ostravě v průběhu výstavby,

Ivo Klimeš, 1977–1986 (AMO, sbírka

fotografií, Negativy ÚHA, MO_466).


Zábřehu, nyní Ostravar Aréna,

hala (sbírka Ústavu architektury


vied).

tekturu padesátých let 20. století na Ostravsku. 12 Tuto přehlídku se podařilo představit

během výstavy o socialistickém realismu v Praze v první polovině roku 2003.

Výsledkem uvedených snah bylo také v roce 2003 vyhlášení městské památkové

zóny v Ostravě-Porubě v rozsahu prvního a druhého stavebního obvodu. Zároveň

se podařilo za památky prohlásit několik solitérních staveb, například Dům kultury

města Ostravy (památkou od roku 2004) nebo Dům kultury Poklad (památkou od

roku 2009). Obě zmíněné stavby byly dokončeny v roce 1961, takže otevírají téma

architektury šedesátých let, což je evidentní zejména v řešení jejich interiérů. Následná

snaha prohlásit za památky některé ostravské příklady architektury pozdního

internacionálního stylu, konkrétně v modu bruselského stylu, připravené tímtéž

pracovištěm, nebyla úspěšná. 13

8 Bichler – Klimeš – Kuba. Výstava architektonických prací tvůrčí skupiny architektů za období 1957–1967

(katalog). Ostrava 1968.

9 [KLIMEŠ, Ivo] -k-. Divadlo Jiřího Myrona v Ostravě. Československý architekt XXXII, 1986, č. 22, s. 3;

Pekárek, Jaromír (ed.). Divadlo Jiřího Myrona. Ostrava, Opava 1986.

10 Dedeček, Vladimír. Ostravský palác kultury a športu Vítkovice. Projekt XXXIII, 1991, č. 1–2, s. 13–15.

11 Švácha, Rostislav (ed.). Emil Přikryl a jeho škola (katalog). Praha 1995, s. 4–5, 37–59, 84 ad.

12 Goryczková, Naďa (ed.). Poválečná architektura a otázky její památkové ochrany. Sborník příspěvků.

Ostrava 2002.

13 Strakoš, Martin. Architektura pozdního modernismu a památková péče na severní Moravě a ve

Slezsku. In Peřinková, Martina a kol. Architektura a urbanismus 2. poloviny 20. století. Ostrava 2012,

s. 101–111; Jednotlivé potenciální památky jsou připomenuty i v publikaci Strakoš, Martin. Po sorele

brusel, kov, sklo, struktury a beton. Kapitoly o architektuře a výtvarném umění 50. a 60. let 20. století od

Bruselu po Ostravu. Ostrava 2014.

422 423

Řízení o prohlášení za kulturní památku vedené v případě výpravní budovy železničního

nádraží Ostrava-Vítkovice (12/04) od roku 2008 se táhlo vzhledem k odporu

vlastníka i rozpornému přístupu jednotlivých složek státní památkové péče

celých dvanáct let. Zatímco odborná složka – tedy Národní památkový ústav – argumentovala

ve prospěch architektonických i uměleckých hodnot budovy, výkonné

složky naopak hodnoty stavby ve svých stanoviscích zpochybňovaly. Během uvedeného

procesu se výpravní budova stala třikrát památkou a třikrát bylo zmíněné

prohlášení zrušeno. Nyní se zdá, že letošní čtvrté prohlášení výpravní budovy za památku

definitivně završilo její zařazení mezi památkově chráněné objekty. Naopak

v jiných případech se zde prezentované stavby památkami nestaly. Týká se to například

kancelářského domu Výzkumného a vývojového ústavu pozemního stavitelství

Černá perla v Ostravě-Porubě (12/05), taky navrženého k prohlášení před více

než desetiletím. Výrazná ztráta mezitím postihla Havířov, kde byla zbořena nevelká,

ale architektonicky a konstrukčně pozoruhodná centrála výpravny autobusového

nádraží. 14 Totéž platí pro Frýdek-Místek, kde zanikl ojedinělý příklad brutalismu

v podobě víceúčelové sportovní haly od architekta Oskara Chmiela, projektovaný

Krematorium ve Slezské Ostravě, čelní

pohled, Ivo Klimeš, 1959–1970 (AMO,

sbírka fotografií, Negativy ÚHA,

MO_254).

Kancelářská budova Výzkumného

a vývojového ústavu pozemního

stavitelství v Ostravě-Porubě zvaná

Černá perla (AMO, sbírka fotografií,

XXXIII-86-1/3).

a realizovaný mezi léty 1971 až 1986 a zbořený na přelomu září a října 2013. 15 Ani

výpravní budova železničního nádraží v Havířově od architekta Josefa Hrejsemnou

s rozměrnou a působivou mozaikou podle návrhu výtvarníka Vladimíra Kopeckého

se navzdory prokázaným architektonickým i uměleckým kvalitám nestala kulturní

památkou. Dosavadní rekapitulace vztahu k realizacím architektury a urbanismu

2. poloviny 20. století v Moravskoslezském kraji tudíž nepředstavuje zrovna reprezentativní

příklad vyrovnávání se s minulostí. Nad důkladným poznáním a analýzou

architektonických děl zatím převažují dojmy a emoce, spojené s předsudky a s odporem

vůči architektuře nedávné minulosti.

14 Výpravní budova autobusového nádraží v Havířově-Podlesí byla zbořena v roce 2014. Nahradila ji banální

novostavba bez architektonických kvalit.

15 Ke snahám o záchranu víceúčelové sportovní haly ve Frýdku-Místku viz STRAKOŠ, Martin. Zpráva

o zaniklé potenciální památce pozdního modernismu: Víceúčelová sportovní hala ve Frýdku-Místku.

In Sborník Národního památkového ústavu v Ostravě. Ostrava 2013, s. 68–82; STRAKOŠ, Martin. SOS

Brutalismus a sportovní hala ve Frýdku-Místku. Dějiny a současnost 40, 2018, č. 8, s. 30–31.

424 425

12/01

Městské lázně

Sokolská 2590/44, Ostrava – Moravská Ostrava

Jan Chválek; výtvarná spolupráce Otakar Schindler

projekt 1957–1963 / realizace 1965–1967 / stavební úpravy po 2001

Průčelí bazénové haly a vstupního

křídla.

Městské lázně zvané Čapkárna, navržené architektem Janem Chválkem, se staly

ukázkovým příkladem bruselského stylu (modus pozdního internacionálního stylu)

a zároveň významným příspěvkem k pokračujícímu formování sportovního zázemí

v centru Ostravy. Budova na půdorysu ve tvaru L je tvořena hlavním křídlem bazénové

haly se šikmým proskleným průčelím orientovaným k jihozápadu. Před průčelím

se nachází terasa, nesená sloupy ve tvaru V, typickými pro bruselský styl. Boční

jednopatrové křídlo se zázemím a hlavním vstupem se do ulice obrací horizontálními

okenními pásy s vertikální prosklenou stěnou schodiště, původně zdobenou

neony ve tvaru vln. Navzdory modernizaci se v interiéru dochovaly některé dobové

prvky. V bazénové hale to je dřevěný stropní podhled a keramický figurální reliéf

od Otakara Schindlera. V patře bočního křídla pak keramická dlažba s barevnými

akcenty.

Ve druhé fázi výstavby byly lázně rozšířeny o letní koupaliště v komponované

zahradní úpravě s nepravidelným plaveckým bazénem a brouzdalištěm. Od roku

2001 se postupně provádějí stavební zásahy kvalitativně různé úrovně. K budově

Perspektivní pohled na bazénovou

halu městských lázní zvaných

Čapkárna v Ostravě (převzato z

Architektura ČSSR 1961, č. 8, s. 544).

Půdorys 1. patra a situace krytého

bazénu s koupalištěm v Ostravě


č. 8, s. 544).

Detail figurálního reliéfu od Oskara Schnidlera.

Bazénová hala s figurálním reliéfem od Oskara Schnidlera.

byl přistavěn tobogán a s výměnou fasády bazénové haly byl zcela zbytečně změněn

její tvar. Řada úprav se uskutečnila v interiérech. Tyto novodobé zásahy, postrádající

architektonickou hodnotu, značně převrstvily původní výraz lázní. Nově bylo upraveno

i venkovní koupaliště. Areál lázní tak sice zůstává do jisté míry stále dokladem

architektury přelomu 50. a 60. let minulého století, ale jeho autenticita byla zmíněnými

úpravami výrazně poškozena.

MS

426 427

12/02

Nové ředitelství

Vítkovických železáren

Ruská 2887/101, Ostrava-Vítkovice

Oskar Olár, Lubomír Šlapeta

projekt 1958 / realizace 1965 / výměna schodišťových výplní cca 80. léta

20. století

Celkový pohled na Nové ředitelství

Vítkovic z Ruské ulice.

Detail fasády hlavního křídla.

Boční křídlo, pohled z Ruské ulice.

Půdorys typického podlaží, zde

1. NP (převzato z Elly Olárová

(1905–1953) – Oskar Olár

(1904–1973). Architektonické dílo

(katalog). Brno – Olomouc 2007,

s. 122).

Vedení Vítkovických železáren se v průběhu padesátých let minulého století rozhodlo

vybudovat mezi Ruskou ulicí a lehkoatletickým areálem nové provozy závodu těžké

mechaniky s administrativním zázemím. Zprvu se mělo jednat o objekt sloužící

pro příslušný závod, posléze byla budova označena jako Nové ředitelství v protikladu

ke Starému ředitelství, stojícímu u vysokopecního závodu železáren ve východní

části katastru Vítkovic. Plány zpracovával Hutní projekt Praha. Architektonickým

řešením byli pověřeni architekti Oskar Olár a Lubomír Šlapeta. Autoři budově na

křížovém půdorysu vtiskli subtilní pojetí s neobvyklou rámovou konstrukcí, uvozující

hmotu sedmipatrového příčného křídla, vertikální dominanty celé kompozice. Nosné

nárožní prvky spolu s římsami tvoří spojitý rám, který kompozičně sjednocuje

východní i západní průčelí a zároveň dává objektu patřičnou lehkost. Jižní i severní

konec příčného křídla jsou vyneseny na sloupech nad komunikace. V místě křížení

křídel se nachází hlavní schodiště, patrné vertikální okenní osou vyplněnou původ-

ně luxfery, nyní kopilitovými panely. Fasády, opatřené béžovým keramickým obkladem,

člení sériově řazená okna, pod nimiž jsou umístěny černé parapetní desky,

oddělené bílými vertikálními prvky a lizénami. Křídlo podélné s Ruskou ulicí je nižší,

na západní straně navazuje na objekt transformační stanice. Dispozice budovy je

trojtraktová se středními chodbami. Stavba představuje příklad kultivované architektury

pozdního internacionálního stylu.

MS

428 429

12/03

Krematorium a Ústřední

hřbitov

Těšínská 710/107, Ostrava – Slezská Ostrava

Ivo Klimeš; výtvarná spolupráce František Burant, Otakar Schindler,

Míra Habereová, Vladislav Gajda, Jozef Jankovič

projekt 1960 / realizace 1969 / přestavba po 1989

Předpokládané zrušení městského hřbitova a krematoria v centru Ostravy vyvolalo

potřebu vytvoření nového městského pohřebiště. Zvoleno k tomu bylo území ve východním

městském sektoru na katastru Slezské Ostravy v sousedství hřbitova u kostela

sv. Josefa. Od správních budov, dokončených v roce 1966, vede monumentální

schodiště k novému krematoriu s výhledem na město. Architekt Ivo Klimeš mu dal podobu

horizontálního objektu s dílčími akcenty. V podélné části se nacházejí provozní

a spojovací prostory. Na ně se pojí na jižní straně administrativa a vstup pro pozůstalé,

následují hmoty velké obřadní síně a na severu bývalé malé obřadní síně. Dochoval

se interiér velké obřadní síně s vertikálními barevnými vitrážemi nad bočními vstupy

od skláře Františka Buranta a s dřevěným abstraktním reliéfem nad katafalkem od

Otakara Schindlera.

Celkový pohled na krematorium,

uprostřed hmota velké obřadní síně,

za ní objekt bývalé malé obřadní síně

a v popředí přístavba vstupní části pro

pozůstalé.

Jedna ze dvou skleněných vitráží od

Františka Buranta ve velké obřadní

síni.

Hlavní vstup na Ústřední hřbitov

pod krematoriem s hřbitovní stélou

od Vladislava Gajdy, 1959–1970.

Sousoší „Řečtí andělé“ od Jozefa

Jankoviče na schodišti ke krematoriu,

1965–1970.

Stavba je příkladem pozdního internacionálního stylu. Spolu s celkovou úpravou

Ústředního hřbitova a řešením monumentálního nástupu s vertikálou hřbitovní stély

od sochaře Vladislava Gajdy, sousoším „Řečtí andělé“ od slovenského sochaře Jozefa

Jankoviče a dalšími výtvarnými díly velmi dobře reprezentuje umělecké a architektonické

tendence šedesátých let 20. století.

Krematorium však prošlo v osmdesátých letech a po roce 1989 výraznou přestavbou.

V interiéru zrušené malé obřadní síně jsou umístěny nové spalovací pece,

nové jsou i fasády a výplně otvorů. Od léta 2019 do ledna 2020 probíhala architektonická

soutěž na přestavbu a přístavbu krematoria. Vybraný soutěžní návrh architektonického

studia Meerkatelier počítá, s vytvořením přístavby před bočním křídlem

a s obnovou malé obřadní síně. Důležitou otázkou k řešení v dalších stupních projektové

dokumentace bude osud stávající umělecké výzdoby krematoria, s jejímž zachováním

zmíněné řešení zatím nepočítá.

MS

430 431

12/04

Výpravní budova železniční

stanice Ostrava-Vítkovice

U Nádraží 27/25, Ostrava-Vítkovice

Josef Danda; výtvarná spolupráce Benjamin Hejlek, František Burant,

Vladimír Kopecký

projekt 1963 / realizace 1967 / příprava projektu obnovy 2020


V průběhu první poloviny 20. století se počalo s realizací tak zvané polanecké spojky,

ale teprve mrazivá zima na přelomu let 1962 a 1963 způsobila, že se podařilo

urychlit výstavbu tohoto železničního spojení. Výpravní budova nového nádraží

v Ostravě-Vítkovicích měla sloužit nejen zaměstnancům zdejších podniků těžkého

průmyslu, ale i ostravskému Jižnímu městu. Projektem byl pověřen architekt Josef

Danda. Navrhl objekt jako kombinaci železobetonového skeletu s ocelovou konstrukcí.

Skelet uplatnil u provozního křídla a také u spodní stavby hlavního křídla.

Ocelovou konstrukci využil v případě horní stavby hlavního křídla s rozměrnou

odbavovací halou. Z dobových materiálů uplatnil kovové výplně Zukov, hliníkové

obložky i vlnitý plech, skleněné mozaiky, různé druhy skel nebo keramické obklady.

K pořízení výzdoby přizval sklářské výtvarníky Benjamina Hejlka a Františka Buranta.

Hlavní průčelí křídla s odbavovací

halou.

Detail kapotáže nosníků a keramický

obklad hlavního průčelí.

Odbavovací hala výpravní budovy

s hodinovou věží od výtvarníka

Vladimíra Kopeckého.

Interiér odbavovací haly s hodinovou

věží od výtvarníka Vladimíra

Kopeckého a pásový reliéf vypalovaný

do drátoskla od Františka Buranta

a Benjamina Hejlka.

Od Benjamina Hejlka je reliéf z litého skla v hlavním průčelí (zčásti zničeno). Hejlek

společně s Františkem Burantem vytvořili pro halu pásový reliéf vypalovaný do drátoskla.

Autorem skleněné věže s hodinami na schodišťovém rizalitu uprostřed osy

odbavovací haly je sklářský výtvarník a malíř Vladimír Kopecký. Výpravní budova

železniční stanice Ostrava-Vítkovice je pozoruhodná nejen jako příklad architektury

doznívajícího bruselského stylu, ale též jako stavba, v níž se dochovala skleněná

výzdoba, charakteristická pro výzdobu československých pavilonů světových výstav

EXPO v letech 1958 (Brusel), 1967 (Montreal) nebo 1970 (Ósaka). Umělecky zpracované

sklo ve spojení s architekturou proslavilo Československo v mezinárodním

měřítku.

MS

432 433

Celkový pohled na kancelářský dům.

12/05

Kancelářský dům Černá perla

Slavíkova 1744/22, Ostrava-Poruba

autor neznámý


Výšková solitérní budova, vystavěná pro potřeby Výzkumného a vývojového ústavu

pozemního stavitelství Ostrava, se nachází na okraji zastavěného území IV. obvodu

Poruby. Dům je řešený jako věžová stavba ze železobetonové skeletové konstrukce

na obdélném půdorysu, se zkosenými nárožími. Stavba je orientována delšími

průčelími k východu a západu, kratšími průčelími se obrací k severu, tedy směrem

k areálu ústavu, a k jihu do Slavíkovy ulice. Původně se na jižní straně domu nacházel

volný parter, uvozený dvojicí zkosených pilířů. Nyní je tato část domu zastavěna

garáží. V severní polovině parteru je umístěn vestibul s hlavním vstupem do budovy

z východní strany. Vestibul má prosklené fasády a je členěn zkosenými nosnými

železobetonovými pilíři. Fasády vyšších podlaží jsou tvořeny závěsovými stěnami,

vyplněnými sériově řazenými obdélnými okny a parapety z opaxitového černého

skla. Z černé barvy výplně parapetů se odvozuje název domu, subtilní konstrukce

Celkový pohled na kancelářský dům.

Detail závěsové fasády a završení

věžové stavby.

Kancelářská budova zvaná Černá

perla, součást areálu Výzkumného

a vývojového ústavu pozemního

stavitelství (AMO, sbírka fotografií,

XXXIII-86-1/3).

a odvážné pojetí horní nástavby dodalo na espritu názvu perla. Nástavba z ocelové

konstrukce se střechou ve tvaru rozevřeného V, přecházející k jihu do podoby

výrazné markýzy, je dalším prvkem určujícím výraz budovy. Objekt ve své době

umožnil projektantům experimentálně vyzkoušet různé materiály a prvky. Ačkoli se

dosud nepodařilo určit projektanta budovy, jedná se o jeden z nejpříznačnějších ostravských

příkladů tvorby v intencích pozdního internacionálního, zde bruselského

stylu, postavený národním podnikem Armabeton Praha. V současnosti zpracovává

studii přestavby domu pro majitele ostravský architektonický ateliér Projektstudio

EUCZ, s. r. o.

MS

434 435

12/06

Železniční stanice Havířov

Železničářů 1300/2, Havířov

Josef Hrejsemnou; výtvarná spolupráce Vladimír Kopecký, Václav Uruba

projekt 1964 / realizace 1969 / modernizace a přestavba od 2020

Výpravní budovu havířovského nádraží řešil architekt Josef Hrejsemnou jako skladbu

tří křídel. Ústřední část tvoří křídlo s odbavovací halou, orientovanou do předprostoru

prosklenou fasádou s hodinami. Boční průčelí, členěná zalomením ve tvaru

V, jsou obložena pískovcovými deskami. Krátké východní křídlo sloužilo jako zázemí

restaurace. Delší západní křídlo, s nímž souvisí příčné křídlo ubytovny drážního personálu,

zase sloužilo provozu. Obě boční křídla řešil architekt střídměji s břízolitovými

fasádami. Nejvýraznější je střední křídlo s odbavovací halou, v patře interiéru

s ochozem, přístupným diagonálním schodištěm. Po obvodu haly se nacházejí provozy

služeb a v úrovni přízemí je přístupný i podchod k nástupišti. Hala je opatřena

mramorovou strukturovanou dlažbou a její protipól tvoří prostorově strukturovaný

stropní podhled, odlévaný do forem. Na západní stěně je v hale umístěna rozměrná

skleněná mozaika s holubicí míru podle návrhu sklářského výtvarníka a malíře Vladimíra

Kopeckého.

Hlavní průčelí křídla s odbavovací

halou.

Detail mramorové dlažby a řešení

pokladen v odbavovací hale železniční

stanice Havířov.

Boční průčelí s kamenným obkladem

křídla s odbavovací halou.

Odbavovací hala s mozaikou od

výtvarníka Vladimíra Kopeckého.

V přednádražním prostoru stávala až do roku 2013 betonová socha „Směrník“

od sochaře Václava Uruby, odstraněná na základě požadavku města Havířova. Roku

2015 byla socha přemístěna před budovu ostravského pracoviště Národního památkového

ústavu.

Výpravní budova havířovského nádraží je unikátním příkladem doznívání bruselského

stylu v lokálním kontextu pozdního internacionálního stylu a zároveň nástupu

nových materiálových i formových principů v intencích brutalismu, což dokládá

betonová socha „Směrník“, před časem zachráněná transferem do Ostravy.

MS

436 437

12/07

Víceúčelová sportovní hala

Těšínská 1296/2a, Havířov-Podlesí

Josef Hrejsemnou; výtvarná spolupráce Rudolf Valenta

projekt 1965 / realizace 1969 / úpravy po roce 2000 / stavební úpravy od 1990 /

výměna oken a úprava fasády 2016

Hlavní průčelí sportovní haly s objekty

pro prodej lístků.

Boční průčelí haly.

Interiér haly, vpravo balkon

rozhodčích.

Zadní průčelí s provozní částí.

Počátkem šedesátých let minulého století začala vznikat koncepce havířovského

sídliště Podlesí, založeného na podobném konceptu jako v případě brněnského sídliště

Lesná s ústředním prvkem v podobě lesoparku a strže. Podél Těšínské ulice,

tvořící jižní okraj sídliště, vznikaly nejen obytné domy, ale také autobusové nádraží.

Vzhledem k dopravní dostupnosti bylo rozhodnuto, že sem bude umístěna víceúčelová

sportovní hala, určená hokeji a dalším sportům. Pro tento účel měla posloužit

typová ocelová konstrukce. Architekt Josef Hrejsemnou dostal za úkol halu uzpůsobit

tak, aby odpovídala nárokům na architekturu nejmladšího města republiky. Ze

severozápadní strany objekt opatřil ve spolupráci se sochařem Václavem Urubou reliéfním

průčelím z pohledového betonu v podobě rozpjatých křídel nad proskleným

pásem hlavního vchodu. Před průčelí umístili kuželovité brutalistní objekty prodejen

lístků. Boční průčelí jsou přizpůsobena tvaru tribun. Jejich součástí jsou chrliče,

ústící nad kruhové plochy, vyplněné balvany.

V interiéru zaujme střední světlík sloužící k prosvětlení haly a segmentový

balkon rozhodčích s výtvarně pojednaným pláštěm podle návrhu sochaře Rudolfa

Valenty. Havířovská víceúčelová hala představuje propojení typové konstrukce s architektonickým

a sochařským pojetím díla v intencích brutalismu.

Novodobé úpravy včetně neadekvátních nátěrů betonových ploch a konstrukcí

ovšem potlačují původní architektonický a umělecký záměr.

MS

438 439

12/08

Televizní vysílač Praděd

Malá Morávka, ev. č. 38

Jan Liška

projekt / realizace 1965–1980 / stavební úpravy včetně snížení anténního

nástavce 1993

Dálkový pohled na televizní vysílač na

Pradědu.

Horní ochozy vysílače na betonovém

dříku.

Interiér veřejně přístupných prostor

spodní stavby vysílače.

Detail řešení fasády spodní stavby

televizního vysílače.

V letech 1903 až 1912 vznikla na vrcholu Pradědu rozhledna v intencích pozdního

historismu. Vzhledem k nepříznivým povětrnostním podmínkám a nevalné kvalitě

použitého kamene však poměrně rychle chátrala, v roce 1957 byla uzavřena pro

veřejnost a o dva roky později se zřítila. Vrchol Pradědu znovu ožil s potřebou šíření

televizního signálu. Projekt Televizního frekvenčně modulovaného a ultrakrátkovlnného

vysílače Praděd, jak zněl oficiální název stavby, vypracoval Spojprojekt

Brno pod vedením architekta Jana Lišky. Stavbu měl na starosti podnik Výstavba

ostravsko-karvinských dolů. Základy vysílače byly položeny v roce 1969 a objekt byl

uveden do provozu v roce 1980. Vzhledem k náročným povětrnostním podmínkám

probíhaly stavební práce jen pět až šest měsíců v roce. Věž byla původně 162 metrů

vysoká, ale při výměně vysílače v roce 1993 byla snížena na 146,5 metru. Ve výšce

19 a 73 metrů nad zemí se nacházejí dvě podlaží sloužící jako rozhledová místa,

přičemž vyšší je přístupné výtahem. Základ tvoří železobetonový dřík o výšce 82,5

metru. Na něj navazuje kovová část a laminátový nástavec. K dříku se přimykají tři

diagonálně komponovaná křídla. Jedno slouží energetickému provozu, v druhém

jsou umístěna zařízení vysílače a ve třetím se nachází restaurace a ubytování. Vzor

představovala televizní věž ve Stuttgartu s betonovým dříkem, na který je nasazen

prstenec, respektive koš s obslužnými místnostmi. Věž na Pradědu, příklad pozdního

internacionálního stylu, představuje ikonickou stavbu Hrubého Jeseníku.

MS

440 441

Objekt sdružených poslucháren

za rektorátem.

Interiér posluchárny ve

sdruženém objektu poslucháren.

12/09

Rektorát a posluchárny

Vysoké školy báňské

17. listopadu 2172/15, Ostrava-Poruba

Zdeněk Strnadel a kol., Zdeněk Kupka, Vladimír Svoboda, Zdeněk Šťastný,

Milena Vitoulová; výtvarná spolupráce Vladislav Gajda

projekt / realizace 1962–1975 / výměna fasády rektorátu 1999–2000 /

dostavba auly 2004–2006, zateplení a výměna oken a dveří

O přesunu Vysoké školy báňské z Příbrami do Ostravy se rozhodlo již v roce 1945.

Zprvu škola sídlila v různých provizoriích v centru města, ale záhy se začalo uvažovat

o novostavbě vysokoškolského areálu. Již během vytváření koncepce Nové Ostravy

tým vedený Vladimírem Medunou uvažoval, že hlavní třída nového města bude završena

věžovou stavbou univerzity po vzoru stalinských moskevských mrakodrapů.

Vzhledem k náročnosti úkolu se podařilo konkrétnější podobu vysokoškolskému

kampusu dát teprve na přelomu 50. a 60. let. Tým pod vedením architekta

Zdeňka Strnadela navrhl zástavbu VI. stavebního obvodu porubského sídliště v intencích

pozdního internacionálního stylu. Záměr vyústil ve výstavbu univerzitního

areálu s výraznou deskovou budovou rektorátu podle návrhu architekta Vladimíra

Svobody. Hlavní průčelí člení předsazená hmota nad ústředním vchodem, osazená

reliéfem „Prometheus“ („Rozmach vědy, techniky a civilizace“) od sochaře Vladisla-

Rektorát Vysoké školy báňské

– Technické univerzity Ostrava

s reliéfem „Prometheus“ / „Rozmach

vědy, techniky a civilizace“ od sochaře

Vladislava Gajdy.

va Gajdy. Na budovu rektorátu je koridorem napojená budova sdružených poslucháren

kruhového půdorysu podle návrhu architektky Mileny Vitoulové a navazující

objekty laboratoří a knihovny. V západní části kampusu se nacházejí deskové výškové

objekty vysokoškolských kolejí. Směrem k druhému stavebnímu obvodu Poruby

byl dostavěn geologický pavilon a v letech 2004–2006 budova nové auly v ose Hlavní

třídy. Tyto zásahy se již vymykají z původní koncepce. Jádro kampusu tak nadále

představuje budova rektorátu s připojenými objekty.

MS

442 443

12/10

Ostrava hlavní nádraží

Nádražní 164/215, Ostrava-Přívoz

Lubomír Lacina, Vlasta Douša; výtvarná spolupráce Sylva Lacinová,

Oldřich Vašica

projekt 1966 / realizace 1974 / četné stavební úpravy od 2006 včetně přestavby

předprostoru

Historická budova na místě stávající výpravny železniční stanice Ostrava hlavní nádraží

vznikla v 19. století v intencích novorenesance. Ve druhé polovině 20. století

byl objekt již notně zchátralý, takže se počítalo s výstavbou nové výpravní budovy.

První studie vznikaly již na počátku šedesátých let. Výslednou podobu dali návrhu

architekti Vlasta Douša a Lubomír Lacina, kteří v intencích pozdního internacionálního

stylu uplatnili formy doznívajícího bruselu.

Výpravna železniční stanice je vestavěna na trojúhelníkovou parcelu mezi páteřní

trať Bohumín – Přerov a odbočnou trať Ostrava – Frýdlant nad Ostravicí. Proto

má zkosený tvar a do okolí se otevírá širokým průčelím s dvojicí vstupů. Před budovou

stojí pergola, uprostřed s kruhovým světlíkem. V jeho středu se nacházela kamenná

kašna od architekta Laciny, s bronzovou plastikou „Květ“ od sochařky Sylvy

Lacinové. Během poslední rekonstrukce byla kašna rozebrána a plastika „Květ“ je

umístěna samostatně. Hala výpravny má tři podlaží a je kónického tvaru s odbavením

v přízemí, se službami pro cestující v prvním patře a s nástupem k peronům

Výpravní budova železniční stanice

Ostrava hlavní nádraží s představenou

pergolou a kašnou „Květ“ od sochařky

Sylvy Lacinové před přestavbou.

Současný stav přednádražního

prostoru podle návrhu Projektstudia

architekta Davida Kotka s plastikou

„Květ“ od sochařky Sylvy Lacinové.

Interiér odbavovací haly

s provedenými stavebními změnami

z posledních let.

Interiér odbavovací haly

s provedenými stavebními změnami

z posledních let.

v patře druhém. Prostor haly rytmizují sdružené nosné pilíře. Její strop člení dekorativní

podhled s motivem trojúhelníkového rastru.

V hlavním průčelí byly umístěny monochromní vitráže Oldřicha Vašici, odstraněné

na škodu věci při modernizaci budovy. Vitráže jsou údajně uloženy a připraveny

k použití v jiném projektu, připravovaném městem Ostravou. V uplynulých

letech provedené úpravy včetně přestavby hlavního průčelí nebo vestavby výtahů

negativně mění tzv. salámovou metodou celkový výraz výpravní budovy. Totéž platí

i pro exteriér. V současnosti se opětně uvažuje o výrazné přestavbě přednádražního

prostoru z důvodu zamýšlené změny umístění tramvajové smyčky, což by nevratně

poškodilo urbanistické i architektonické řešení přednádražního prostoru.

MS

444 445

Průčelí domu do Jurečkovy ulice.

Detail členění uličních průčelí.

12/11

Obytný a kancelářský dům

Čedok

Nádražní 2785/9, Ostrava – Moravská Ostrava

Josef Havlíček

projekt 1967 / realizace 1975 / stavební úpravy po roce 2000

Šestipodlažní obytný a kancelářský dům s plochými střechami byl vystavěn podle

návrhu architekta Josefa Havlíčka v proluce zvané Míček na vytížené Nádražní ulici

v centru Ostravy. Utvářejí ho dva bloky s byty ve vyšších podlažích, z nichž jedna sekce

je orientována do ulice Nádražní a druhá do ulice Jurečkovy. Tyto sekce propojuje

společné křídlo ve vnitrobloku, obsahující zázemí parteru a pasáž, která spojuje

obě jmenované ulice. Původně byl parter, otevírající se do Nádražní ulice rozměrnými

výkladci a do Jurečkovy ulice střídmě řešeným průčelím, zařízen pro potřeby

cestovní kanceláře Čedok. Interiér parteru řešil Radim Ulmann. Do současnosti se

dochovalo jen dvouramenné schodiště s robustním zábradlím, propojující přízemí

s vestavěným patrem převýšeného parteru.

Průčelí domu do Nádražní ulice.

Půdorysy mezonetových bytů

a garsoniér ve 3. až 7. podlaží obytné

části domu Čedok (převzato


Po roce 1989 začalo přízemí parteru sloužit k obchodním účelům a patro je bez

využití. Obytná část domu, situovaná v uličních křídlech, je tvořena mezonetovými

byty a garsoniérami, přístupnými z pavlačí orientovaných do dvora. Zatímco parter

s mezaninem se v obou případech vyznačují střídmě pojatými fasádami, obytné

části mají výrazně dynamičtější řešení uličních průčelí. Architekt v nich střídá obdélná

okna, zkosené arkýře s balkony a francouzská okna, přičemž balkony mají zděné

poprsně, doplněné kovovými výplněmi, zopakovanými u francouzských oken. Vstup

z Nádražní ulice je vyznačen na jižní straně mělkým rizalitem, rytmizovaným pásovými

okny. Rizalit podobně jako parter zvýrazňuje kamenný obklad fasády. Protože

v centru Ostravy v té době převažovala prefabrikovaná panelová výstavba, představoval

dům Čedok výjimečný příklad bytové výstavby v intencích pozdního internacionálního

stylu.

MS

446 447

12/12


Ostravská ulice, Bílovec

Miloslav Kadeřábek, Jaroslav Zbořil; výtvarná spolupráce Bohumil Eliáš,

Vladislav Vaculka, Vladimír Kýn


Hlavní průčelí smuteční síně, v popředí

sousoší od sochaře Vladimíra Kýna.

Vitráž od výtvarníka Bohumila Eliáše.

Katafalk.

Reliéf „Věčná hmota“ od Vladislava

Vaculky nad katafalkem.

Vstupní části hřbitova na severovýchodním okraji města u silnice směrem na Ostravu

dominuje bílá, horizontálně komponovaná hmota smuteční obřadní síně

obdélného půdorysu, završená neobvykle tvarovanou stanovou střechou v podobě

komolého jehlanu. Architekti Miloslav Kadeřábek a Jaroslav Zbořil tak zdůraznili

duchovní význam budovy. Zároveň tuto stránku stavby akcentovala i funerální

skulptura, tvořená skupinou volně stojících kamenných ženských figur od sochaře

Vladimíra Kýna. Smuteční síň se obrací k hřbitovnímu vstupu proskleným parterem

s hlavním vchodem do předsálí obřadní místnosti. Odtud se vstupuje do sálu, který

završuje segmentová klenba, ústící do světlíku, v němž se nachází barevná abstraktní

vitráž od sklářského výtvarníka, grafika a malíře Bohumila Eliáše. Stěny sálu jsou

pokryty dlaždicemi s diamantováním. Obklad, který se vyznačoval odlišnou barevností,

byl v nedávné minulosti přetřen bílým nátěrem a tím se změnilo barevné

pojetí interiéru. Nad katafalkem se nachází reliéf ze svařovaného a taveného bronzu

a keramiky nazvaný „Věčná hmota“ od sochaře Vladislava Vaculky. Dispozici smuteční

síně doplňují provozní místnosti po obvodu ústředního prostoru. Bílovecká smu-

teční síň reprezentuje pozdní internacionální styl s důrazem na vyjádření duchovní

stránky díla lapidárními architektonickými formami a střídmou a přitom působivou

uměleckou výzdobou.

MS

448 449

Interiér bufetu.

12/13

Palác kultury a sportu /

Ostravar Aréna

Ruská 3077/135, Ostrava-Zábřeh

Vladimír Dedeček; přístavba Radim Václavík

projekt 1974 / realizace 1986 / přístavba 2005–2007 / rekonstrukce fasády

a další stavební úpravy po roce 2010

Podnikový ředitel Vítkovických železáren Rudolf Peška přesvědčil počátkem sedmdesátých

let 20. století zástupce města Ostravy, aby sportovně-společenský areál,

plánovaný v centru města, vznikl pod garancí Vítkovických železáren na pomezí katastru

ostravských čtvrtí Vítkovic a Zábřehu nad Odrou nedaleko od nového ředitelství

Vítkovic. Ambicím železáren měla odpovídat architektura a technické vybavení

haly. Architekt Vladimír Dedeček při vzniku haly spolupracoval s bratislavskou projekční

složkou vítkovického podniku, zaměřenou na ocelové konstrukce.

Projekt získal výslednou podobu v roce 1976 a o dva roky později byla zahájena

výstavba. Zkušební provoz probíhal od podzimu 1985. Oficiální otevření se

uskutečnilo až roku 1986 u příležitosti X. mistrovství světa žen v odbíjené (volejbalu).

Hmotové řešení haly vychází ze dvou jehlanů, zrcadlově na sobě položených

a spojených průběžným ochozem, levitujícím nad terasou, která v neuskutečněném

Celkový pohled na Palác kultury

a sportu / Ostravar Arénu

v současnosti.

Spojovací schodiště v objektu haly.

Hala a hlediště v současnosti.

záměru měla oddělovat zónu pěších od zóny automobilové dopravy a zásobování.

Uvnitř haly vytvořil autor modifikovatelný velkoprostor pro kulturní a sportovní

akce, umožňující až třicet variantních dispozičních úprav. Uspořádání pro hokejové

zápasy počítalo s kapacitou 10 000 diváků (nyní 9 551) a například jednostranná

úprava pro kino, divadlo nebo koncert byla dimenzována pro 6 200 míst. Hlediště

bylo obloženo bíle smaltovanými hliníkovými deskami z kovohutí Břidličná. Mohutné

schodišťové železobetonové věže, na které dosedají ocelové nosníky, měly břidlicový

obklad, nahrazený během poslední rekonstrukce novodobým umělým materiálem.

Robustním utvářením se hala řadí k brutalismu, byť její vzhled byl po roce

2000 narušen různými přístavbami a úpravami nerespektujícími původní koncept.

MS

450 451

12/14

Rodinný dům

Aloise a Jitky Širůčkových

Za Nemocnicí 899/17, Bílovec

Emil Přikryl


Rodinný dům Aloise a Jitky Širůčkových představuje v Moravskoslezském kraji

ojedinělé dílo inspirované tvorbou skupiny New York Five amerických architektů

Richarda Meiera, Charlese Moora či Charlese Gwathmeye. K výstavbě domu se lékař

Alois Širůček s manželkou Jitkou rozhodli, když se v Bílovci usadili. Jelikož znali

učitele, spisovatele a malíře Emila Přikryla, oslovili jeho syna Emila, který v roce

1972 absolvoval architekturu na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora

Františka Cubra. Podnětem jim byla Přikrylem vyprojektovaná pražská vila režisérky

Věry Chytilové.

Architekt dům zasadil do svahu nad areálem bílovecké nemocnice, která pozemky

získala pro své zaměstnance. Dům tvoří jakousi figuru, přimykající se k terénu.

Do ulice se obrací garáž a jednopatrová část s pásovým oknem. Vstup vede přes

nízká vrátka k verandě v podobě kontejneru připojeného k hlavní hmotě domu.

Majitelé si přáli, aby obytná hala byla z východu, jihu i západu přístupná slunci a aby

Zahradní průčelí domu s terasou

a balkonem.

Kabina verandy ve vstupním průčelí.

Uliční průčelí.

Detail zahradního průčelí s terasou.

měl dům jídelnu, protože nechtěli jíst v kuchyni. Dvoupodlažní hala spojená s jídelnou

je tak umístěna v jihozápadní části objektu a je provázaná s venkovní terasou

vetknutou do hmoty domu na jeho nároží. Jídelna tak pokračuje do zahrady, odkud

se jihovýchodním směrem otevírá pohled směrem na Bílovec a vrcholy Moravskoslezských

Beskyd. Dům představoval v období normalizace ojedinělý příklad transferu

aktuálních architektonických tendencí Západu do prostředí moravskoslezského

regionu.

MS

452 453

12/15

Divadlo Jiřího Myrona

Čsl. legií 148/14, Ostrava – Moravská Ostrava

Ivo Klimeš; interiéry Radim Ulmann; výtvarná spolupráce Jaroslav Svoboda

projekt 1977 / realizace 1986 / přestavba 2017–2019


Hlavní průčelí divadla (vzdálenější

objekt) do ulice Čsl. legií před

přestavbou.

Kruhový světlík se skleněným lustrem

od výtvarníka Jaroslava Svobody.

Zadní průčelí Divadla Jiřího Myrona.

Divadelní sál – hlediště a proscénium

s požární oponou.

Novorenesanční Národní dům, dokončený v roce 1895, byl za nacistické okupace

adaptován pro potřeby stálé divadelní scény. Divadlo se zde hrálo až do požáru

v noci ze 6. na 7. prosince 1976, kdy budova do základů vyhořela. Architekt Ivo

Klimeš dostal za úkol vyprojektovat nové divadlo za použití torza památkově chráněného

objektu. Inspiroval se finskou architekturou, mimo jiné dílem Alvara Aalta

a Reimi Pietilëho. Z historické budovy využil přední trakt a zachoval hlavní průčelí.

Novostavbě dal podobu křídla s dynamicky modelovanou hmotou. Fasádu navrhl

obložit tmavě červeným keramickým obkladem Rakodur a okna i dveře osadit kovovými

výplněmi podniku Zukov. Z ulice Čsl. legií se vchází do obdélného foyeru se

šatnou, bufetem a vstupem do divadelního sálu a na dvojramenné schodiště. Přízemí

i patro propojuje kruhový světlík se skleněným lustrem od výtvarníka Jaroslava

Svobody. Divadelní sál je řešen jako reformované kukátkové divadlo s prostorově

proměnlivým jevištěm a s proscéniem protaženým do stran. Prostorovou dynamiku

vyjadřuje i tvarování akustického stropního podhledu, vyskládaného ze skulpturálně

pojatých forem a meziprostorů pro osvětlovací tělesa. Divadelní sál s 667

místy má dvě úrovně – přízemí a balkon. Jednotu mu dodává zlatavý tón kober-

ců, červenohnědé polstrování sedadel, obklad i nátěry stěn. Návrhem interiérů

se zabýval Radim Ulmann. V roce 2019 dokončené úpravy hlavního průčelí divadla

a nové interiérové pojetí foyeru i bufetu výrazně zasáhly do původní Klimešovy

a Ulmannovy koncepce. Mimo jiné byl ze schodiště odstraněn art protis výtvarnice

Věry Tošenovské, zničen interiér bufetu, odstraněn původní portál a přestavěno

schodiště hlavního diváckého vstupu. Těmito zásahy byl výrazně narušen jednotný

charakter architektonického pojetí divadelní budovy podle plánů Iva Klimeše a Radima

Ulmanna.

MS

454 455

12/16

Kancelářská budova

Pozemních staveb Ostrava

28. října 2663/150, Ostrava – Moravská Ostrava

Josef Krischke


Celkový pohled na kancelářskou

budovu původně pro ředitelství

Pozemních staveb Ostrava z třídy

28. října.

Detail řešení fasády.

Detail řešení fasády.

Správní budova, základní travé hlavní

fasády (archiv Stavebního úřadu

Městského obvodu Moravská Ostrava

a Přívoz).

Kancelářská budova národního podniku Pozemní stavby Ostrava vznikla na západním

okraji katastru Moravské Ostravy, poblíž hranice s Mariánskými Horami. Židovský

hřbitov v bezprostředním sousedství byl později přeměněn v Sad Klementa

Gottwalda, nyní Sad Milady Horákové v rámci přestavby této části města do podoby

reprezentační městské třídy. Tomuto záměru měly být přizpůsobeny i jednotlivé

stavby, a to jak měřítkem, tak i náročnějším řešením fasád.

Budova podle návrhu architekta Josefa Krischkeho je utvořena ze železobetonového

vyzdívaného skeletu. Je čtyřkřídlá a čtyřpatrová a člení se do dilatacemi oddělených

a konstrukčně samostatných částí. Uvedené konstrukční a statické řešení

vycházelo z tehdejších stavebních předpisů pro výstavbu na poddolovaném území.

Objekt má ploché zastřešení. Průčelí budovy jsou rytmizována do jednotlivých polí

dle struktury železobetonového skeletu. Tato pole se vyznačují sériovým řazením

obdélných oken, začleněných do výplňových segmentů po třech. Jednotlivé panely

jsou odděleny lizénovými rámci, odpovídajícími struktuře železobetonové kostry.

Fasády jsou v parteru pojednány v umělém kameni, ve vyšších podlažích se uplatňuje

keramický obklad a skleněná mozaika v béžové, světle modré a černé barvě.

V hlavním křídle je na západní straně v mělkém rizalitu umístěn hlavní vchod, na

který navazuje ústřední schodiště. Budova má konvenční trojtraktové uspořádání

s chodbami ve středním traktu.

MS

456 457

Souhrnná literatura a prameny pro Moravskoslezský kraj

40 let architektury v Severomoravském kraji v práci členů Svazu českých architektů.

Ostrava 1985.

DANDA, Josef. Naše železniční nádraží. Praha 1988, s. 57.

GORYCZKOVÁ, Naďa (ed.). Poválečná architektura a otázky její památkové

ochrany. Sborník příspěvků. Ostrava 2002.

HÁJEK, Karel. Architekt Josef Danda. Praha 2007, s. 116–121.

HARTL, Milan (ed.). Architektonická práce 1948–1968. Výběr prací Stavoprojektu

v Ostravě k příležitosti 20 let svého trvání. Ostrava 1968.


1954–2017. Diplomová práce, Katedra dějin umění, FF Univerzity Palackého

v Olomouci. Olomouc 2018.

KOHOUT, Michal, TEMPL, Stephan, ZATLOUKAL, Pavel (eds.). Česká republika –

architektura XX. století: Morava a Slezsko. Praha 2005, s. 214.

KÁŇA, Otakar. Velké stavby socialismu v Československu. Praha 1982, s. 228–231.

SAMEK, Bohumil. Umělecké památky Moravy a Slezska I. A–I. Praha 1994.

STRAKOŠ, Martin. Architektura pozdního modernismu a památková péče

na severní Moravě a ve Slezsku. In PEŘINOVÁ, Martina a kol. Architektura

a urbanismus 2. poloviny 20. století. Ostrava 2012, s. 101–111.

STRAKOŠ, Martin. Ostravská sídliště. Urbanismus, architektura, umění

a památkový potenciál. Ostrava 2018.

Strakoš, Martin (ed.). Ostravské interiéry. Ostrava 2011.

STRAKOŠ, Martin. Architektura železničních nádraží druhé poloviny 20. století,

jejich umělecká výzdoba a památková péče. Zprávy památkové péče 75, 2015, č. 5,

s. 433–444;

STRAKOŠ, Martin. Průvodce architekturou Ostravy. Ostrava 2009.

STRAKOŠ, Martin. Po sorele brusel, kov, sklo, struktury a beton. Kapitoly

o architektuře a výtvarném umění 50. a 60. let 20. století od Bruselu po Ostravu.

Ostrava 2014.

STRAKOŠ, Martin (ed.). Nádraží Ostrava-Vítkovice. Historie – architektura –

památkový potenciál. Ostrava 2017.

TOMOLOVÁ, Věra, ŽÁČEK, Rudolf (ed.). Havířov. Havířov 1995, s. 137.

Vybíral, Jindřich (ed.). Slavné vily Moravskoslezského kraje. Praha 2008.

Archiv města Ostravy, sbírka fotografií, Negativy ÚHA, fond Útvar hlavního

architekta města Ostravy.

Zemský archiv v Opavě, fond Stavoprojekt Ostrava.

Zemský archiv v Opavě, fond Severomoravský krajský národní výbor v Ostravě II.

12/01

PAROUBEK, Jaroslav. Architektura sportovních a tělovýchovných zařízení v ČSSR.

Architektura ČSSR XX, 1961, č. 8, s. 544 a 547–548.

PECHAR, Josef. Kryté lázně – Ostrava. Architektura ČSSR XXVIII, 1964, č. 4,

s. 263–266.

12/02

Archiv VÍTKOVICE, a. s., fond Vítkovické železárny 1954–1963 II.

POTŮČEK, Jakub. (Nové) ředitelství Vítkovických železáren Klementa Gottwalda.

In PELČÁK, Petr, ŠLAPETA, Vladimír, Wahla, Ivan (eds.). Elly Oehler/Olárová

1905–1953 – Oskar Oehler/Olár 1904–1973. Architektonické dílo (katalog).

Brno – Olomouc 2007, s. 122–123.

12/03

Svobodová, Markéta. Krematorium v procesu sekularizace českých zemí

20. století. Ideové, stavební a typologické proměny. Praha 2013, s. 128–131.

12/06

STRAKOŠ, Martin. Havířov a jeho železniční nádraží. Poznámky k architektuře

výpravní budovy a k ochraně staveb pozdního modernismu. In Strakoš, Martin

(ed.). Sborník Národního památkového ústavu v Ostravě. Ostrava 2014, s. 80–100.

12/07

TOMOLOVÁ, Věra, ŽÁČEK, Rudolf (eds.). Havířov. Havířov 1995, s. 137.

KÁŇA, Otakar. Velké stavby socialismu v Československu. Praha 1982, s. 228–231.

BERAN, Lukáš. Funkce a tvar: architektura televizních věží. Zprávy památkové péče

LXXI, 2011, č. 5, s. 356–360.

POHORECKÝ, Vladimír. Rozhledny a ztracené hrady. Česká republika – východ.

2. díl. Praha 2017, s. 171–172.

FÁBERA, Jaroslav, KRÁL, Aleš. Rozhledny České republiky. Praha 2019, s. 422.

12/09

BARTOŇ, Miloš. Vysokoškolský areál v Ostravě. Architektura ČSR XXX, 1971, č. 10,

s. 454–457;

Jirkovský, Rudolf. Vysoká škola báňská v Ostravě v letech 1945–1973. In Ostrava.

Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města 6. Ostrava 1973, s. 69–102.

ZOUBEK, J. Vysoká škola báňská. Československý architekt XXIII, 1977, č. 18–19,

s. 6.

ŠPAČKOVÁ, Eva, ŠŤASTNÁ, Marie, IVÁNEK, Jakub. Univerzita a umění: umělecká

díla ve veřejném prostoru Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava:

Art on campus: the public art collection at VŠB – Technical University of Ostrava.

Ostrava 2017.

12/10

LACINA, Lubor, DOUŠA, Vlasta. Ostrava hlavní nádraží, výpravní budova.

Architektura ČSR XXXV, 1976, s. 118–121.

LACINA, Lubor. Architekt Lubor Lacina. Výběr z díla. Brno [1996].

458 459

12/11

HAVLÍČEK, Josef, ULMANN, Radim. Čedok Ostrava. Zástavba proluky na

Dimitrovově třídě v Ostravě. Architektura ČSR XXVI, 1977, č. 69–72.

STRAKOŠ, Martin. Průvodce architekturou Ostravy. Ostrava 2009, s. 123.

12/12

SAMEK, Bohumil. Umělecké památky Moravy a Slezska I. A–I. Praha 1994, s. 50.


1954–2017. Diplomová práce, Katedra dějin umění, FF Univerzity Palackého

v Olomouci. Olomouc 2018, s. 56.

12/13

ŠIMKO, Ivan. Ostravský palác kultury a športu Vítkovice. Projekt XXXIII, 1991,

č. 1–2, s. 11–13;

DEDEČEK, Vladimír. Ostravský palác kultury a športu Vítkovice. Projekt XXXIII,

1991, č. 1–2, s. 13–15;

VÁCLAVÍK, Radim. Sportovní hala Vítkovice – přístavba. Architekt LIII, 2007, č. 10,

s. 23–29.

STRAKOŠ, Martin. Palác kultury a sportu v Ostravě. In Švácha, Rostislav (ed.).

Naprej! Česká sportovní architektura 1567–2012. Praha 2012, s. 228–231.

MITÁŠOVÁ, Monika (ed.). Vladimír Dedeček. Interpretácie architektonického diela.

Bratislava 2017.

12/14

KOUBOVÁ, Marta. Domy Emila Přikryla v Bílovci. In Acta Universitatis Palackianae

Olomucensis Facultas Philosophica, Philosophica-Aestetica 16, Historia atrium II.

Olomouc 1998, s. 157–158 a 162–165.

STRAKOŠ, Martin. Rodinný dům Aloise a Jitky Širůčkových. In Vybíral, Jindřich

(ed.). Slavné vily Moravskoslezského kraje. Praha 2008, s. 159–161.

12/15

[KLIMEŠ, Ivo] -k-. Divadlo Jiřího Myrona v Ostravě. Československý architekt XXXII,

1986, č. 22, s. 3.

Pekárek, Jaromír (ed.). Divadlo Jiřího Myrona. Ostrava, Opava 1986.

Strakoš, Martin. Divadlo Jiřího Myrona. In Popelová, Lenka, Špačková, Eva

(eds.). Svět architektury a divadla: architekt Ivo Klimeš. Praha 2014, s. 61–64.

Spojovací schodiště

v Paláci kultury

a sportu, nyní

Ostravar Aréna

v Ostravě.

460 461

13

zlínský

kraj

462 463


na území Zlínského kraje

Ladislav Buchta

Převážná část kvalitativně nadprůměrné stavební produkce 60. a 70. let 20. století

na území dnešního Zlínského kraje je lokalizována v přirozeném centru. Tím byl již

historicky Baťův Zlín, podle správního rozdělení po roce 1960, kdy se Gottwaldovský

kraj stal součástí kraje Jihomoravského, okresní město Gottwaldov. Prvorepubliková

tradice a místní průmyslová základna byly dobrými startovními podmínkami

pro navázání na dřívější etapu stavebního a projektového oddělení firmy Baťa, byť

v nové, transformované podobě. Přímo v Gottwaldově tak vznikl Výzkumný ústav

montovaných staveb (VÚMS) a byla zde také budována sídla nových projekčních

a stavebních kanceláří. Od padesátých let to byly například budovy Pozemních staveb

Gottwaldov nebo Stavoprojektu od Jiřího Čančíka, Miloše Totuška z roku 1964,

kde bylo uplatněno propojení tradičního zlínského železobetonového skeletu s panelovým

pláštěm. Budova Centroprojektu 1 (13/03) od Zdeňka Plesníka z roku 1968

je výrazná svou kubickou hmotou s předsazenou celoplošnou fasádou z boletických

panelů. S těmito projekčními kancelářemi, působícími v rámci celého kraje, jsou

úzce spjata jména významných architektů. Patří k nim mimo jiné Vladimír Kubečka,

Arnošt Kubečka, Zdeněk Plesník, Miloš Totušek, Jiří Čančík či Šebestián Zelina.

Stavební aktivity v rámci kraje se lišily podle místních potřeb. Ve Vsetíně byla

nová výstavba orientována zejména na bytovou panelovou výstavbu a s ní související

objekty občanské vybavenosti – obchody a služby, školská, sportovní a zdravotnická

zařízení. Centrum města zaznamenalo výraznou stavební činnost až koncem

70. let. V roce 1979 byla postavena budova národního výboru od Jana Kapitána,

která spolu s hotelem Vsacan a následně realizovaným komplexem obchodního,

kulturního domu a administrativní budovy Jednoty vytvořila poměrně rozsáhlé

a hmotově výrazné nové centrum města.

Oblast Rožnova pod Radhoštěm a Valašského Meziříčí pak výrazně ovlivnil

svou tvorbou Vladimír Kalivoda, pedagog na místní Střední průmyslové škole stavební,

která připravila pro vysokoškolské studium řadu později významných architektů.

2 Vladimír Kalivoda zde realizoval rodinné vily, charakteristické svým konstruktivistickým

výrazem, dynamikou hmot a použitím kontrastních materiálů, je také

autorem areálu koupaliště ve Valašském Meziříčí.

Pohled na budovu Centroprojektu

z východní strany přes přehradu,

Zdeněk Plesník,

1966–1968 (Krajská galerie


Celkový pohled na budovu

Centroprojektu po provedení

střešní nástavby, Zdeněk Plesník,

1966–1968 (Krajská galerie


Krematorium v Gottwaldově / Zlíně,

perspektivní pohled, Jiří Čančík, 1973

(Krajská galerie výtvarného umění ve

Zlíně).

Stavby sportovního charakteru ve sledovaném období zastupují sportovní

komplexy se zimními stadiony ve Vsetíně či v Uherském Hradišti, 3 sportovní hala ve

Zlíně od Miloše Totuška či zimní stadion ve Zlíně od Šebestiána Zeliny, 4 s originálně

řešenou nosnou konstrukcí dvou vzájemně opřených ocelových segmentů.

Architektonicky obzvlášť působivé a výrazné jsou stavby obřadních síní, které

jsou roztroušeny po celém území dnešního Zlínského kraje, nejen ve větších aglomeracích.

K nejzajímavějším patří budova krematoria od Jiřího Čančíka 5 ve Zlíně

(13/04) na Lesním hřbitově, ve Vsetíně s obřadní síní od Jiřího Kadeřábka, v Uherském

Brodě od Slavomíra Kuchovského či v Luhačovicích od Vladimíra Pally. Ale zajímavé

budovy smutečních síní najdeme i v menších sídlech, mimo jiné v obci Branky

od Jaroslava Paláta či ve Štítné nad Vláří od Milana Možného. Do málo řešené

typologické kategorie církevních staveb lze zařadit velkoryse pojatou, do svažitého

terénu zasazenou modlitebnu Církve bratrské v Horní Jasence u Vsetína z roku 1972

od Pavla Vaněčka.

1 Projektová a inženýrská organizace Centroprojekt Gottwaldov, vydáno k 50. výročí vzniku a k výročí 30 let

práce pro rozvoj socialistické společnosti. Brno 1975.

2 K absolventům Střední průmyslové školy stavební ve Valašském Meziříčí patřili Václav Hilský, Richard

Ferdinand Podzemný, Antonín Tenzer, Josef Místecký, Bohumír Kupka, Zdeněk Plesník, Ladislav Vrátník

nebo Vladimír Palla.

3 MAREK, Jaroslav. Dramata města – Dějinami Uherského Brodu a jeho obyvatel. Uherský Brod (1992?),

s. 90; TOMEČEK, Radek. Uherský Brod – Putování historií královského města. Uherský Brod 2002, s. 197.

4 ŠIŘINOVÁ, Helena. Architekt Šebestián Zelina. Prostor Zlín 17, 2010, č. 1; NOVÁK, Pavel. Zlínská

architektura 1900–1950. Zlín 2008, s. 82–83, 96.

5 HORŇÁKOVÁ, Ladislava. Osobnosti zlínské – gottwaldovské architektury V. Architektonické dílo Jiřího

Čančíka. Prostor Zlín 18, 2011, č. 1, s. 43–46.

464 465

Společenské a kulturní středisko Pindula,

Karel Havliš, Jiří Gebrian, 1978–1980

(Krajská galerie výtvarného umění ve

Zlíně).

Rekreační středisko Sigma Luhačovice,

Jiří Čančík, 1961–1965 (Krajská galerie


Perspektiva z vítězného soutěžního

návrhu na Divadlo pracujících

v Gottwaldově / Zlíně, Miroslav Řepa,

František Rozhon (Krajská galerie


V kraji byla v období 60. a 70. let realizována také řada zajímavých staveb pro

kulturu. K nejvýznamnějším toho druhu patří Divadlo pracujících ve Zlíně (13/01) 6 ,

realizované podle vítězného návrhu Miroslava Řepy a Františka Rozhona v letech

1960–1967 pro 800 diváků. 7 Tato stavba zaujme též poměrně rozsáhlým souborem

interiérových i exteriérových uměleckých děl. Z průměru se vymyká také budova

kulturního domu v Kroměříži od Šebestiána Zeliny či nápaditě hmotově a výškově

řešený kulturní dům v Uherském Brodě (13/05) od Františka Jelínka. Originálně je

též řešeno kino Hvězda (13/02) 8 v Uherském Hradišti od Zdeňka Michala ze Stavoprojektu

Brno, jehož kinosál situovaný do podzemí byl zároveň navržen jako kryt

civilní obrany.

Většina objektů z období 60. a 70. let 20. století byla již v průběhu času podstatně

změněna. Zvláště v posledním období došlo u mnohých z nich k zateplení

fasád a výměně stavebních výplní otvorů, jako například u budovy Obecního úřadu

v Březůvkách u Zlína či k odstranění ve své době invenčně řešené výrazně ar-

Model vítězného návrhu na Divadlo

pracujících v Gottwaldově (Krajská

galerie výtvarného umění ve Zlíně).

Budova družstva Fotografia ve Zlíně,

Zdeněk Plesník, 1956–1962 (Krajská

galerie výtvarného umění ve Zlíně).

chitektonicky členěné konstrukce předsazené kovové fasády k železobetonovému

skeletu budovy Fotografie ve Zlíně – obojí od Zdeňka Plesníka. 9 Změnou majetkových

poměrů v 90. letech pak u některých staveb absentovala údržba, došlo k jejich

uzavření a následnému chátrání. Takovým příkladem je rekreační středisko Sigma

v Luhačovicích od Jiřího Čančíka či středisko Pindula 10 u Zlína od Jiřího Gebriana

a Karla Havliše. Některé architektonicky výjimečné objekty byly přímo zbourány, což

je případ dnes již neexistující Lesní kavárny od Ivana Bergmanna, v sousedství zlínského

Lesního hřbitova, která svou režnou fasádou z vápenopískových cihel nově

reflektovala typickou baťovskou zástavbu.

6 ŠEVČÍK, Oldřich, BENEŠ, Ondřej. Architektura 60. let: „zlatá šedesátá léta“ v české architektuře 20. století.

Praha 2009, s. 136–137; NOVÁK, Pavel. Zlínská architektura 1900–1950. Zlín 2008, s. 86–90.

7 Ve své době se jednalo o největší poválečný nově otevřený divadelní sál v rámci ČSSR.

8 MICHAL, Zdeněk. Širokoúhlé kino v Uherském Hradišti. Architektura ČSSR 1969, č. 2, s. 98–99;

VAĎURA, Petr. Kino Hvězda v Uherském Hradišti. Architektura ČSSR 1969, č. 2, s. 100–102; Kino

Hvězda 1967–2007. Uherské Hradiště 2007.

9 HORŇÁKOVÁ, Ladislava. Osobnosti zlínské – gottwaldovské architektury VII. Architekt Zdeněk Plesník.

Prostor Zlín 19, 2012, č. 1, s. 43–45.

10 NOVÁK, Pavel. Zlínská architektura 1950–2000. Zlín 2008, s. 98–99; SEDLÁKOVÁ, Radomíra, FRIČ, Pavel.

20. století české architektury. Praha 2006, s. 190–191.

466 467

13/01

Divadlo pracujících /

Městské divadlo Zlín

třída Tomáše Bati 4091, Zlín

Miroslav Řepa, František Rozhon; výtvarná spolupráce Luboš Moravec, Miloslav

Chlupáč, Jan Habarta, Zdeněk Kovář, Hana Králová, Vladislav Vaculka, Zdeněk

Holub, Milan Obrátil, Zbyněk Slavíček

soutěž 1957 / projekt 1958 / realizace 1960–1967


Na základě soutěže v roce 1957 na projekt činoherního divadla ve Zlíně zvítězil z 57

návrhů návrh Miroslava a Karla Řepových. Městské divadlo Zlín, původně Divadlo

pracujících, je urbanisticky začleněno do prostoru v centru města v přímé pohledové

návaznosti na kostel sv. Filipa a Jakuba. Stavba divadla byla zahájena v roce

1960 a dokončena v roce 1967. Vysoce kvalitně architektonicky zpracovaný objekt

se vyznačuje působivým řešením odlehčené hlavní vstupní uliční fasády, v patře

s velkorysou prosklenou plochou galerie, vynášenou kónickými sloupy. Důraz je kladen

na vyznění kontrastu jednotlivých hmot objektu a jejich barevné a materiálové

řešení. Divadelní sál byl navržen pro 800 diváků, na hlavní hmotu dále patrovým

spojovacím krčkem navazuje provozní budova. Na východní straně tak vzniká intimní

prostor s kašnou a přilehlým parkem. Provaziště divadla o výšce 25 metrů

Čelní pohled na budovu divadla ze

západní strany.

Pohled na vertikální členění fasád v místě styku

provozní části divadla s hlavní budovou.

Hlavní sál divadla.

Foyer s centrální kamennou mozaikou „Ve jménu

života, radosti a krásy“ od Milana Obrátila a Zbyňka

Slavíčka.

se dominantně projevuje i do vnější podoby budovy – ze střechy vystupujícím mohutným

hranolem s omítkou červené barvy. Konstrukci budovy tvoří železobetonový

monolitický skelet. Stropy jsou železobetonové žebrové, střecha ocelová. Před

vstupním prostorem budovy je vztyčena plastika „Letící múza“ od Luboše Moravce.

Na kašně v parku je plastika od Miloslava Chlupáče. U hlavního vstupního schodiště

jsou osazeny mramorové vázy od Jana Habarty. V interiéru jsou dále umělecká díla

například od Zdeňka Kováře, Hany Králové, Vladislava Vaculky, Zdeňka Holuba, Milana

Obrátila, Zbyňka Slavíčka. Budova divadla je z interiéru i exteriéru téměř intaktně

zachovaná a stále slouží svému původnímu účelu, byť s redukovaným počtem sedadel

v sále. Divadlo je kulturní památkou od roku 2000.

LB

468 469

13/02

Kino Hvězda

náměstí Míru 951, Uherské Hradiště

Zdeněk Michal


Kino je volně stojící budova situovaná ve Smetanových sadech v blízkosti centra

města. Záměrem stavby bylo vybudování chybějícího zařízení pro projekce na širokoúhlé

plátno a současně vybudování protiatomového krytu civilní obrany, pro nějž

byl využit prostor sálu kina. Objekt s centrálně řešeným čtvercovým půdorysem

a vlastním kinosálem uprostřed je patrový. Přístup z patra řešen přes vnější předsazená

schodiště a terasu s rabátky, která tvoří zvýšený prostor ohrazený zídkou

určený pro výsadbu květin. Kinosál podkovovitého tvaru je situován pod úrovní terénu,

v železobetonové obvodové konstrukci kruhového půdorysu. Železobetonová

skořepina zastropení sálu vynáší prostor centrálního atria, krytého vrstvou zeminy

se zatravněním, určenou jako ochrana proti jadernému záření. Sál byl původně navržen

pro cca 500 míst k sezení, v současné době po jeho rekonstrukci v roce 2011

došlo ke snížení počtu míst na 351, ke změně elevace, výměně akustických obkladů,

osvětlení a ozvučení. Kino je přirozeným centrem každoročně pořádaného festivalu

Letní filmové školy. Obdobný projekt spojení kinosálu s krytem byl později realizován

také v Prostějově, Malenovicích u Zlína nebo v Přerově.

LB

Čelní pohled na hlavní vstup kina.

Detail hmotového řešení fasády.

Boční pohled na kino ze strany

východní.

Pohled do hlediště sálu.

Interiér foyer s pohledem na centrální

kruhovou obvodovou zeď atria.

470 471

13/03

Budova Centroprojektu Zlín

Štefánikova 167, Zlín

Zdeněk Plesník; výtvarná spolupráce Jan Gajdoš, Antonín Gajdušek

projekt 1965 / realizace 1968 / úpravy interiéru po roce 1990

Celkový pohled na budovu ze západní

strany.

Dějiny projektového podniku Centroprojekt vycházejí přímo ze stavebního a projektového

oddělení firmy Baťa, které se po znárodnění transformovalo v projektovou

a inženýrskou organizaci. Centroprojekt Gottwaldov zásadním způsobem ovlivňoval

bytový i průmyslový rozvoj města. V prvopočátcích se projekce zaměřuje na rozvoj

technologie zděděné prefabrikace pro bytovou výstavbu, později se specializuje na

průmyslové stavby po celém území tehdejšího Československa i zahraničí. Budova

je dílem Zdeňka Plesníka, významného zlínského architekta, který ji spolu se svými

spolupracovníky navrhl jako sídlo pro svůj podnik, ve kterém posléze působil až

do důchodu. Sídlo Centroprojektu je situováno u Kudlovské přehrady blízko centra

města. Prosvětlení kanceláří sedmipodlažního kubusu o rozměrech stran 72 metrů

umožňuje vnitřní atrium. Ocelové sloupy v modulové síti 6 x 6 metrů nesou zvedané

stropy, na které je zavěšena předsazená prosklená fasáda z boletických panelů

s parapety v modré barvě. Hlavní vstup ze severní strany v ose objektu je zvýrazněn

zapuštěným závětřím a předsazeným schodištěm, krytým vysunutou markýzou, vynášenou

po stranách dvojicí sloupů. Součástí interiéru jsou výtvarná díla, například

Skleněná leptaná vitráž „Projekty“ od Jana Gajdoše.

Centrální schodiště vedoucí do 1. patra.

Pohled na interiérovou kamennou reliéfní stěnu od Antonína Gajduška.

Pohled na hlavní vstup do budovy s předsazenou markýzou.

skleněná leptaná vitráž „Projekty“ od Jana Gajdoše či konstruktivní plastika a reliéfní

struktura stěny od Antonína Gajduška. Při úpravách společných prostor v devadesátých

letech ale došlo k jejich částečnému narušení.

LB

472 473

13/04

Krematorium

Lesní hřbitov, Zlín

Jiří Čančík; výtvarná spolupráce Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová,

Hana Exnarová, Vlasta Čančíková

projekt 1967/ realizace 1973–1978

Pohled na hlavní vstup obřadní síně.

Průhled interiérem obřadní síně.

Pohled na hmotově členěné řešení fasád.

Interiér obřadní síně se skleněnou plastikou

„Strom života“.

Na projektech nového krematoria pracovali již v červnu 1962 František Rozhon spolu

s Jiřím Čančíkem, dále pak v listopadu 1967 pokračovaly práce již pouze podle

návrhu Jiřího Čančíka. Oproti tomuto návrhu bylo ale krematorium nakonec realizováno

v roce 1978 v pozměněné podobě. Budova krematoria je situována na

Lesním hřbitově ve Zlíně, který byl založen ve třicátých letech 20. století zlínským

architektem Františkem L. Gahurou. Svým architektonickým ztvárněním je krematorium

jednou z nejhodnotnějších poválečných staveb města. Citlivě reflektuje na

daný prostor hřbitova i okolního lesního porostu a plně se do něj vizuálně zapojuje.

Půdorysně je budova členěna na dva vzájemně posunuté čtverce, veřejná a administrativní

část je přízemní, technické zázemí se spalovnou a s výrazným prvkem

komína je dvoupodlažní. U hlavního objektu dominuje konstrukce mohutné ploché

střechy, osazené na samostatných, v prostoru volně umístěných stěnách obložených

mramorem. Prostor mezi nimi vyplňuje bezrámové velkoplošné zasklení. Smuteční

síň zaujímá významné postavení na jihozápadním nároží objektu a je tvořena velkorysým

prostorem, který se přes plně prosklené stěny opticky propojuje s exteri-

érem. V interiéru smuteční síně jsou osazena hodnotná dobová umělecká díla jako

skleněná plastika „Strom života“ od Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové

z roku 1978. Z interiéru i exteriéru je objekt intaktně zachován a stále slouží svému

původnímu účelu. Nepodléhá žádné památkové ochraně.

LB

474 475

13/05

Dům kultury

Mariánské náměstí 2187, Uherský Brod

František Jelínek

projekt 1976 / realizace 1979–1985 / výměna oken po roce 2000

Čelní pohled na Dům kultury

v kontrastu s blízkým klášterním

kostelem Nanebevzetí Panny Marie.

Interiér s původními prvky svítidel.

Celkový pohled na objekt z jihovýchodní strany.

Interiér hlavní vstupní haly.

Dům kultury tvoří výrazně dominantní severní zástavbu Mariánského náměstí v centru

Uherského Brodu a pohledově se uplatňuje i v kontextu historických staveb blízkého

dominikánského kláštera s kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Fasády tvoří

velkoplošné prosklení v kombinaci s hladkým mramorovým obkladem světlé barvy.

Poměr plných a prosklených ploch fasády se východním směrem s klesající výškou

budovy zmenšuje, a dochází tak k celkovému odlehčení hmoty objektu a zároveň

i zdůraznění jeho gradace. U fasád jsou pohledově uplatněny horizontální plochy

z keramických glazovaných desek hurdis v hnědobílé barvě, dílčí plochy s keramickým

obkladem v tmavě hnědé barvě a vlastní ocelová konstrukce. Jihovýchodní

nároží je v obou patrech zdůrazněno velkoryse řešenými pásy balkonů. V přízemí

byla situována vstupní část, knihovna, služební byt a restaurace s kuchyní, v prvním

podlaží pak dva přednáškové sály. Druhé podlaží nad hlavním sálem je řešeno jako

technické. V interiéru jsou taktéž uplatněny keramické glazované obklady použité

v exteriéru. Nosná konstrukce objektu je řešena jako ocelová, pocházející z východoslovenských

železáren Košice. Objekt stále slouží svému původnímu veřejnému

kulturnímu účelu a doposud došlo k minimu úprav. Původní prvky exteriéru, kromě

konstrukcí stavebních výplní otvorů, i v převážné míře v interiéru, včetně dobových

podhledových konstrukcí, jsou téměř intaktně dochovány.

LB

476 477

13/06

Dům obuvi a Dům ovoce

a zeleniny

Dům obuvi

Dlouhá 130, Zlín

Šebestián Zelina; výtvarná spolupráce Ota Janeček, Helena Trubáčková

projekt 1979 / realizace 1982 / výměna fasád po roce 1990

Dům ovoce a zeleniny

Dlouhá 136, Zlín

Šebestián Zelina; výtvarná spolupráce Josef Liesler

projekt 1977 / realizace 1978 / výměna fasád po roce 1990

Objekty, původně postavené jako Dům ovoce a zeleniny a Dům obuvi (nyní Obchodní

dům Baťa), jsou součástí komplexu tří obchodních domů realizovaných v letech

1978–1980 na Dlouhé ulici ve Zlíně. Autor návrhu Šebestián Zelina byl hlavním

architektem stavebních objektů JZD Slušovice. Obchodní domy byly postaveny

v nadstandardně krátkém čase v rámci „akce Z“ právě pro JZD Slušovice a ve své

době nabízely mimořádný rozsah služeb a produktů. Jedná se o pětipodlažní objekty

skeletového montovaného železobetonového systému, s prosklenou uliční fasádou.

Velkoplošné zasklení bezrámovou konstrukcí tvořily velkoformátové, do hněda

Celkový pohled na uliční frontu ulice

Dlouhá.

Detail exteriérové mozaiky „Dary

země a slunce“.

Celkový pohled na Dům obuvi a Dům

ovoce a zeleniny (Krajská galerie


Uliční pohled na ustoupený parter

Domu obuvi.

zabarvené skleněné desky, původně osazené pouze na horizontálních nosných prvcích.

Mírně ustupující parter vytváří krytý otevřený prostor, vnější sloupy rozšířenou

soklovou částí tvoří odkládací plochy. Uliční fasády jsou u obou staveb na výšku

druhého až pátého patra zvýrazněny pásy mozaik z keramických kachlů. Mozaika na

Domě ovoce a zeleniny od Josefa Lieslera nese název „Dary země a slunce“, autory

mozaiky na Domě obuvi jsou Ota Janeček a Helena Trubáčková. V interiéru jsou dominantní

prostory vstupních hal s přístupem na dvouramenná schodiště. Původní

styl obchodních domů pracoval s koncepcí barevně odlišných podlaží. V souvislosti

se změnou majitelů po roce 1989 došlo k drobným změnám v interiéru a též ke

kompletní výměně původních prosklených fasád, při nichž ale byly plně respektovány

a zachovány keramické mozaiky.

LB

478 479

Souhrnná literatura a prameny pro Zlínský kraj

HOLÝ, Aleš. Urbanistický vývoj města po roce 1782. In Uherské Hradiště královské

město na řece Moravě. Uherské Hradiště 2007, s. 222.

NOVÁK, Pavel. Zlínská architektura 1900–1950. Zlín 2008.

Projektová a inženýrská organizace Centroprojekt Gottwaldov. Vydáno k 50. výročí

vzniku a k výročí 30 let práce pro rozvoj socialistické společnosti. Brno 1975.

Horňáková, Ladislava, Říhová, Vladislava. Prostor Zlín – mapování veřejného

prostoru (mapa k výstavnímu projektu). Zlín 2006.

Archiv Stavebního úřadu ve Zlíně.

Archiv Stavebního úřadu v Uherském Hradišti.

Archiv Stavebního úřadu v Uherském Brodě.

Archiv Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně, p. o., Zlín.

13/01

ŘEPA, Miroslav, ROZHON, František. Nové divadlo v Gottwaldově. Československý

architekt 1968, č. 1–2, s. 7.

13/02

(autor neuveden) Kino Hvězda 1967–2007. Uherské Hradiště 2007.

MICHAL, Zdeněk. Širokoúhlé kino v Uherském Hradišti. Architektura ČSSR 1969,

č. 2, s. 98–99.

Vaďura, Petr. Kino Hvězda v Uherském Hradišti. Architektura ČSSR 1969, č. 2,

s. 100–102.

13/03

Horňáková, Ladislava. Osobnosti zlínské – gottwaldovské architektury VII.

Architekt Zdeněk Plesník. Prostor Zlín 19, 2012, č. 1, s. 43–45.

Projektová a inženýrská organizace Centroprojekt Gottwaldov. Vydáno k 50. výročí

vzniku a k výročí 30 let práce pro rozvoj socialistické společnosti. Brno 1975.

13/04

HORŇÁKOVÁ, Ladislava. Osobnosti zlínské – gottwaldovské architektury V.

Architektonické dílo Jiřího Čančíka. Prostor Zlín 18, 2011, č. 1, s. 43–46.

13/05

Marek, Jaroslav. Dramata města – Dějinami Uherského Brodu a jeho obyvatel.

Uherský Brod 1992, s. 90.

Tomeček, Radek. Uherský Brod – putování historií královského města. Uherský

Brod 2002, s. 197.

13/06

ŠIŘINOVÁ, Helena. Architekt Šebestián Zelina. Prostor Zlín 17, 2010, č. 1.

Zlín, Městské divadlo, Miroslav Řepa

a František Rozhon, 1957–1967, foyer

v 1. patře s výtvarně pojednanými

svítidly.

480 481

14

JIHOMORAVSKý

kraj

482 483


na území Jihomoravského kraje

Renata Vrabelová

Poválečná situace a vývoj architektury a stavebnictví na jihu Moravy, stejně jako

v celé republice, byly průběžným odrazem aktuálního politického nastavení a společenských

souvislostí. Zásadními zlomy souvisejícími s komunistickým pučem v roce

1948 byly zestátnění původně svobodného povolání architekta a založení státního

podniku Stavoprojekt, 1 a dále zrušení moravskoslezské zemské samosprávy, čímž

Brno ztratilo pozici a význam hlavního zemského města. Jihomoravský kraj byl zřízen

v roce 1960.

Úspěch československé expozice na světové výstavě v Bruselu, všeobecně

uznávaný jako zlomový milník v nastavení formálního směřování architektury, se

v Brně projevil v realizacích zejména v souvislosti s obnovením mezinárodních veletrhů.

Do tohoto nadějného běhu událostí však zasáhly obavy stranických funkcionářů

o ztrátu směru, což vedlo od jara 1957 k třídním prověrkám. Jejich obětí se stal

například jeden z nejvýznamnějších brněnských prvorepublikových architektů, první

ředitel zdejšího Stavoprojektu Vilém Kuba. Zinscenovaná obvinění profesorů na

fakultě architektury a pozemního stavitelství vedla k obměně vedení fakulty ve prospěch

komunistických kádrů. Architektská generace, vyučená bardy meziválečného

funkcionalismu, ovlivněná zejména profesory Bohuslavem Fuchsem a Bedřichem

Rozehnalem, začala v 60. letech nastupovat do praxe. Patřili k nim Miroslav Spurný,

Jaromír Sirotek, František Zounek, Jaroslav Ledvina, Evžen Šteflíček, Mečislav Borecký,

Milan Steinhauser, Zdeněk Řihák, Pavel Krchňák nebo Ivan Ruller. Mnozí z nich si

jako vedoucí ateliérů později přibírali mladší kolegy. Těmi byli například Viktor Rudiš,

Miloslav Kramoliš a později Miroslav Dufek, Jiří Gřegorčík, Mojmír Kyselka ml.,

Roman Zajíc, Zdeněk Müller, Aleš Jenček, Jaroslav Josífek a další. 2 Byla to generace

autorů urbanistické a architektonické podoby nové výstavby v Brně a celém Jihomoravském

kraji. Mladí architekti se pod vedením zkušeného Otakara Oplatka podíleli

také na realizaci brněnského divadla opery a baletu. V té době již kromě centrálního

podniku existovala řada menších, ze Stavoprojektu vyčleněných specializovaných

projektových ústavů. V roce 1965 byl založen Kabinet architektury 3 pro veřejnou

prezentaci projektů a realizací této generace, která společně s výtvarníky a umělci

byla součástí procesu celospolečenského uvolnění, završeného tzv. pražským jarem

1968.

1 Stavoprojekt Brno 1948–1988: 40 let architektonické tvorby Stavoprojektu. Brno 1988.

2 VRABELOVÁ, Renata. Brno 1945–1975 v kontextu československé architektury. Specifika brněnské

architektury. Disertační práce, Fakulta architektury, VUT v Brně. Brno 2016, 220 s. Vedoucí disertační

práce: prof. Ing. arch. Vladimír Šlapeta, DrSc.

3 Tamtéž.

Brno, Divadlo opery a baletu /

Janáčkovo divadlo, realizace

pod vedením Otakara Oplatka,

1960–1965, dobový pohled

s fontánou před budovou (archiv

Národního divadla Brno).

Interiér foyeru divadla s bufetem

v prvním pořadí (archiv Národního

divadla Brno).

Gobelín Aloise Fišárka v Klubu umělců

(archiv Národního divadla Brno).

Výstava v Kabinetu architektury

instalovaná podle návrhu Ivana

Rullera (archiv Ivana Rullera).

Na přelomu 50. a 60. let se architekti ve státních výzkumných, typizačních,

vývojových a projektových ústavech zabývali otázkami experimentálního bydlení.

Významným vývojářem společného bydlení v Brně byl František Zounek, spolu

s Viktorem Rudišem autor domů ve Vinařské nebo sídliště Na Nábřeží podle urbanistického

návrhu Zdeňka Chlupa, prvního brněnského městského architekta. Následovalo

období projektování a výstavby prvních panelových sídlišť. V roce 1967 Brno

následně po Praze hostilo IX. kongres UIA 4 , s hlavním tématem „Architektura jako

životní prostředí člověka“. V souladu se zde prezentovanými teoriemi o vytvoření

přírodního prostředí v rámci nově budovaných obytných souborů bylo ve stejném

roce oceněno nejvyšší státní cenou sídliště Lesná.

Projektanti ve Stavoprojektu řešili také nedostatek bydlení pro studenty, kteří

se tak na začátku 60. let mohli ubytovat v luxusních kolejích na Leninově (Kounicově;

14/06) od Milana Steinhausera a Mečislava Boreckého. Vysoké učení technické

v Brně navázalo na prvorepublikové plány univerzitního kampusu a pro tento úkol

4 Mezinárodní svaz architektů.

484 485

Brno, Koleje Vinařská University Jana

Evangelisty Purkyně, nyní Masarykovy

univerzity, perspektivní pohled, Zdeněk

Kříž, 1973–1984 (archiv Masarykovy

univerzity).

Brno, Koleje Vinařská University Jana


univerzity, Zdeněk Kříž, 1973–1984,

perspektiva (archiv Masarykovy

univerzity).

Brno, Pavilon Z na brněnském výstavišti,

Zdeněk Alexa, Zdeněk Denk, Zdeněk

Pospíšil, Milan Steinhauser; statika:

Ferdinand Lederer, Jiří Špaček,

1958–1959 (foto Vít Mádr, archiv NPÚ).

Dobový pohled na hřebínkovou

skladbu ubytovacích bloků kolejí

Vinařská v návaznosti na propojující

přízemní objekt se vstupy (archiv

Masarykovy univerzity).

Brno, hotel International, interiér

kavárny s diamantovým stropem

(fotoalbum Stavoprojekt, archiv Arnošta

Krejzy).

Původní interiér

restaurace přístupné

z úrovně ulice Veselé

(převzato

z Architektura

ČSSR 1960, č. 5,

s. 325–330).

bylo založeno samostatné pracoviště – Útvar generálního projektanta 5 VUT v Brně.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byly pro techniku dokončeny koleje

v Purkyňově ulici od Jaroslava Medka a Viktora Formáčka a o deset let později v duchu

mezinárodních tendencí pro Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně koleje Vinařská,

podle projektu Zdeňka Kříže z roku 1973.

Absenci zakázek na administrativní a provozní budovy podniků zahraničního

obchodu v porovnání s Prahou částečně kompenzovalo znovuoživení aktivit na

brněnském výstavišti v polovině 50. let, které iniciovalo tvůrčí a stavební boom jak

na samotném výstavišti, tak v přilehlých částech historického Starého Brna. V areálu

5 K 1. 1. 1979 byl název změněn na Projektový a vývojový ústav (PVÚ) VUT v Brně, zrušen byl k 31. 7. 1993;

viz Školské stavby a zařízení, Výběr realizací a projektů Projektového a vývojového ústavu VUT v Brně,

k 20. výročí založení vydal PVÚ VUT v Brně. Brno 1983; srov.: Historie školy v datech. In Archiv VUT

[cit. 2020-03-28]. Dohledáno z: https://www.vutbr.cz/o-univerzite/organizacni-struktura/rektorat/archiv/

historie-skoly/001-historie-skoly-v-datech-p140766.

Brno, hotel

Continental, pohled

západní (převzato

z Architektura ČSSR

1964, č. 10, s. 119).

Brno, hotel Continental, vstupní hala

s geometrickým podhledem (převzato

z Architektura ČSSR 1964, č. 10, s. 119).

výstaviště vznikly stavby, které vykazují ojedinělou architektonickou kvalitu a také

jsou dokladem dobové inklinace k bruselskému stylu. Kromě výškové budovy

(14/04) od Miroslava Spurného na výstavišti nebo rotundy pavilonu Z s kopulí vyprojektovanou

Ferdinandem Ledererem se k brněnským ikonám „bruselu“ řadí také

donedávna ještě téměř intaktně dochované mezinárodní hotely. Hotel International

(14/03), podle vítězného projektu Viléma Kuby, Jaroslava Ledviny a Miloslava

Unzeitiga ze soutěže 1957 byl po prověrkách v roce 1958 dokončený týmem pod

vedením Miloslava Kramoliše, a výškový hotel Continental (14/05) navrhli Zdeněk

Řihák a Alois Semela ve spolupráci s Vladimírem Kovaříkem. Typickými představiteli

bruselského stylu, s elegantními křivkami interiérového vybavení a šarmem světelných

reklam, byly také oblíbené mléčné jídelny.

486 487

Vítězný projekt z urbanistické soutěže

na řešení náměstí Joliota Curie,

František Antl, Jiří Gřegorčík, 1965,


č. 6, s. 380).

le provozně fungujících typů školských budov, přizpůsobitelných různým konkrétním

zadáním. V tomto směru k důležitým počinům patřila tzv. brněnská řada škol 6 ,

vyvinutá Miroslavem Dufkem, jedním z těch, kteří v normalizačním období opustili

republiku. A ve zdravotnických stavbách sehrálo Brno významnou roli díky profesoru

Rozehnalovi a jeho komplexnímu řešení nemocnic. 7

Vysoce ceněným úspěchem brněnských architektů byl československý pavilon

na světové výstavě Expo ´70 v Ósace, ve spolupráci s pražskými kolegy realizovaný

podle vítězného soutěžního návrhu tria Viktor Rudiš, Aleš Jenček a Vladimír Palla.

Za hranicemi Jihomoravského kraje byli úspěšní také architekti ze Státního projektového

ústavu obchodu, pod manažerským vedením Jaroslava Sirotka, s realizovanými

projekty hotelů Zdeňka Řiháka a obchodních domů Růženy Žertové.

Nemocnice s poliklinikou ve Znojmě,

Miroslav Spurný,1967–1975 (převzato


architektura: 1945–1977. Praha 1979).

Techmashexport – budova podniku

zahraničního obchodu SSSR, Libuše

Kopřivíková, 1976–1982 (foto archiv

NPÚ).

Výjimečným reprezentantem administrativních budov v Brně, a to i v zahraničním

srovnání, je dodnes ve formální a materiálové podobě dochovaná budova

Ingstavu (14/13) od Ivana Rullera. Příkladem administrativní budovy, ještě v letech

1974–1976 se hlásící k pozdní moderně, je tzv. Bílý dům (14/21), administrativní

centrum jihomoravských komunistů od Miroslava Spurného, autora výškové budovy

na výstavišti (14/04). Ve stejné době byl dokončen administrativní areál s věžovými

budovami pro koncern Chepos (14/09) od Jaroslava Ryšky a Romana Zajíce.

Koncem 70. let byla dokončena technicistně pojatá budova podniku zahraničního

obchodu, sovětského Techmashexportu od Libuše Kopřivíkové.

Zvláštní invenci prokázali brněnští a jihomoravští architekti v řešení bydlení,

školských a zdravotnických staveb. Významně přispěli k vývoji typových řešení bytů

a v souvislosti s projekty obytných souborů vznikla řada nadčasových, dodnes skvě-

K pozoruhodným mimobrněnským realizacím sledovaného období patří například

ve Znojmě rozsáhlý areál nemocnice od Miroslava Spurného, který nejen

v Brně-Bohunicích navázal na myšlenky Bedřicha Rozehnala, dále plavecká hala

Arnošta Krejzy (14/10) s prvky bruselského stylu nebo kontroverzně přijímaný obchodní

dům Dyje (14/12) od Bohuslava Fuchse, patrně inspirovaný vilou Savoye

v Poissy u Paříže. 8 Na urbanistickém rozvoji Znojma spolupracoval Milan Steinhauser,

mimo jiné autor znojemského sídla KSČ (14/22).

Začátkem šedesátých let provedl tým výtvarníků pod vedením Ludvíka Kolka

s použitím moderních materiálů a výrazových prostředků úpravy interiéru barokního

kostela v Jedovnicích a zdejší smuteční síň. Autorem kostela sv. Josefa v nedalekém

Senetářově (14/16), formálně odkazujícího na skulpturální poetiku Le Corbusierovy

kaple v Ronchamp, je malíř Ludvík Kolek. 9 Kostel, realizovaný v letech 1969–1970,

6 Miroslav Dufek, manuskript 20. 5. 2018.

7 ROZEHNAL, Bedřich. Cesta k řešení nemocniční otázky města Brna: Projekty Zemské klinické nemocnice

a St. oblastní dětské nemocnice v Brně. 1. Brno 1949.

8 Na možnou inspiraci upozornil Rostislav Švácha. Srov. MAŽÁROVÁ, Monika. Architektura a urbanismus

ve Znojmě 1945–1989. Bakalářská práce, Katedra dějin umění FF Univerzity Palackého v Olomouci.

Olomouc 2005, s. 27–36.

9 Na výzdobě se kromě Ludvíka Kolka podíleli Mikuláš Medek, Jan Koblasa, Karel Nepraš a Josef Istler.

488 489

Senetářov, kostel sv. Josefa, Ludvík

Kolek, 1969–1971.

tedy v době již probíhající normalizace, je projevem vzepření se totalitní moci. Ve

stejné době navrhl Jan Dvořák pro JZD Mír Práče kulturní dům 10 (14/17), nepřehlédnutelný

zejména díky výrazně prolamované desce betonové střešní konstrukce. Jiný

pozoruhodný kulturní dům od Pavla Krchňáka, autora prvního panelového sídliště

v Brně-Juliánově, ve velmi dobře dochovaných původních materiálech, najdeme ve

Velkých Bílovicích.

Podle Vládního usnesení z roku 1965 povinná a architekty vítaná spolupráce

s výtvarníky přinesla do státních investic – budov a veřejných prostranství – další

rozměr a možnosti vnímání prostoru. K nejčastěji zvaným ke spolupráci v jihomoravském

prostředí patřili sochaři Vincenc Makovský, Miloslav Chlupáč, Jiří Marek,

Ladislav Martínek, Sylva Lacinová, Zdeněk Macháček, Vladimír Preclík, Olbram Zoubek,

Konrád Babraj, Stanislav Hanzl, František Šenk, František Navrátil, Antonín Širůček,

Otakar Sivera, Eva Kmentová, výtvarníci Čestmír Kafka, Jánuš Kubíček, Zdeněk

Palcr, Pavel Navrátil, Jan Rajlich st., Vlastimil Zábranský, Milan Cimburek, Oldřich

Vašica, Inez Tuschnerová, malíři Vojtěch Štolfa, Miloš Vlček, Bohdan Lacina, Bohumír

Matal, Miroslav Netík, Jan Maria Najmr, František Chmelař, sklářští výtvarníci

Miloslav Klinger, Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, Valér Kováč a další.

Brno, hotel International, dekorativní

mříž ve vstupní hale od Jaroslavy

Brychtové a Stanislava Libenského

tvoří zástěnu schodiště do suterénu

(fotoalbum Stavoprojekt, archiv

Arnošta Krejzy).

Brno, tzv. Doškolovací ústav, dřevěná

plastika „Srdce a cévy“ od Zdeňka

Macháčka.

Brno, koleje Vinařská University Jana


univerzity, budova menzy s plastikou

„Prométhea“ od Jiřího Marka.

„Moravská orlice“, Olbram Zoubek,

kamenná skulptura u schodiště před

hlavním vstupem do Janáčkova divadla.

Parapety balkonů hlavního

průčelí Janáčkova divadla

v Brně z tepaného

měděného plechu, Eva

Zoubková-Kmentová

a Olbram Zoubek.

Brněnští architekti se vždy hlásili k odkazu slavné meziválečné architektury,

a také ještě během 80. let proklamovali určitou výjimečnost a v brněnských realizacích

nenásledování diktatury socialistického realismu. Snahy o záchranu historického

dědictví uváděl do praxe Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst

a objektů (SÚRPMO), celostátně působící specializované pracoviště s vlastní metodikou,

propojující teorii, badatelství, projekční multidisciplinaritu se zkušenostmi

z realizační praxe, 11 v Brně založený v roce 1954 pod vedením architekta Josefa

Němce. 12 Do roku 1967 pak spadá počátek prvních snah o obnovu a rehabilitaci vily

Tugendhat.

10 SVOBODOVÁ, Šárka. Nechtěné dědictví. Architekt Jan Dvořák (1925–1998). Brno 2017, s. 78–84. Srov.

ŠVÁCHA, Rostislav. Architektura 1958–1970. In Platovská, Marie, Švácha, Rostislav (eds.). Dějiny

českého výtvarného umění. Díl VI/1 (1958–2000). Praha 2007, s. 67.

11 Němec, Josef. Rekapitulace životního díla, manuskript duben 2020.

12 Z rozhovoru s Josefem Němcem, leden 2020 v Brně.

490 491

14/01

Psychiatrická klinika

Fakultní nemocnice Brno

Jihlavská 440/22, Brno-Bohunice

Zdeněk Kříž; výtvarná spolupráce Oldřich Vašica, Vincenc Makovský

projekt 1960 / realizace 1960–1965 / přístavba a renovace od 2019

Jižní průčelí ambulantní části s vodním

prvkem v terapeutické zahradě.

Pohled na arkýř s vitráží „Voda“ umístěný na jižním

průčelí lůžkové části.

Vnitřní pohled na vitráž „Voda“ umístěnou ve vestibulu

lůžkové části.

Jižní fasáda lůžkové části s parapety obloženými

žlutou mozaikou.

Výstavba psychiatrické kliniky v Bohunicích proběhla na úkor původně zamýšlené

adaptace již nevyhovujících prostor při nemocnici svaté Anny. Ve své době moderně

pojaté specializované psychiatrické pracoviště s lůžkovým oddělením vzniklo v úzké

spolupráci týmu lékařů a pracovníků kliniky profesora Josefa Hádlíka s týmem inženýrů

pod vedením Zdeňka Kříže, který převzal projekt po dehonestovaném Bedřichu

Rozehnalovi. Klinika byla oproti první studii, se změnami v rozvrhu a architektonické

podobě, umístěna na západ od funkcionalistického areálu Oskara Pořísky u ulice

Jihlavská. Budovy kliniky jsou střídmě architektonicky utvářeny skladbou objemů tří

navazujících částí rozvržených na půdorysu písmene L. Vyšší objekt je železobetonový

skelet s cihelnou vyzdívkou, nižší objekty jsou stěnové systémy z cihelného zdiva.

Na fasádách se uplatňovala šlechtěná omítka v světlešedém odstínu s kontrastními

okrově a terakotově probarvenými plochami obkladu drobnou mozaikou (nyní pod

zateplením). Na jižní fasádě hlavního objektu působí plasticky čtvercový rastr vyta-

žených konstrukcí doplněný o arkýř ve vestibulu. Abstraktní výzdobu s uklidňující

tématikou navrhl Oldřich Vašica: ve vestibulu v arkýři vitraj „Voda“ znázorňující řasy

a plankton a v posluchárně pískovaná okna „Naše země“ zobrazující rybníky, pole,

zahrady, řeky a lesy. Nedílnou součásti areálu je Hádlíkem iniciovaná terapeutická

zahrada s vodní plochou a sochou „Rodina“ od Vincence Makovského, která byla

dokončena zároveň s předáním komplexu do užívání v roce 1965.

MŠ

492 493

14/02

Divadlo opery a baletu /

Janáčkovo divadlo

Rooseveltova 31/7, Brno-střed

Jan Víšek, Vilém Zavřel, Libuše Žáčková-Pokorová, Otakar Oplatek, Ivan Ruller,

Boleslav Písařík;

výtvarná spolupráce Alois Fišárek, Miloš Axman, Ida a Vladislav Vaculkovi,

Eva Zoubková-Kmentová a Olbram Zoubek, Vincenc Makovský,

Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová, Stanislav Hanzl

projekt 1958–1963 / realizace 1960–1965 / renovace 2017–2019 Atelier A3,

Architekti Hrůša & spol., Ateliér Brno


O důstojný kulturní stánek usilovali brněnští Češi více než půl století, kdy v celkem

sedmi architektonických soutěžích proběhl kromě změn ve stylových, provozních,

kulturních a politických požadavcích také vývoj ve výběru staveniště. Konečná podoba

Divadla opery a baletu vzešla z vnitropodnikové soutěže brněnského Stavoprojektu

v roce 1958, ve které zvítězil klasicizující návrh Jana Víška, Viléma Zavřela

a Libuše Žáčkové. Pro vypracování realizačního projektu byl vytvořen samostatný

ateliér pod vedením Otakara Oplatka. Budova, v původním návrhu ještě výrazně

ovlivněná klasicizujícími formami s dozvuky socialistického realismu, byla realizačním

týmem upravena do jednodušších forem, i když monumentalita zůstala zacho-

Západní, čelní fasáda reprezentační,

společenské části budovy.

Půdorys nástupního podlaží divadla

(archiv Atelieru A3).

Okna na podestách bočních schodišť

s výplněmi z barevného hutního skla

od Stanislava Libenského a Jaroslavy

Brychtové.

Východní, zadní fasáda servisní části

budovy se vstupem pro zaměstnance.

Schodiště ovládající prostor vstupního

foyeru a galerií v prvním patře.

vána. Použití monolitického skeletu umožnilo vytvořit otevřený prostor vstupního

vestibulu, vizuálně a párovými schodišti propojeného s galeriemi ve vyšších patrech.

V interiérech společenských prostor se oproti exteriéru již výrazně projevuje

nová estetika bruselského stylu. Hlediště, koncipované jako stupňovitý amfiteátr

s věncem lóží o celkové kapacitě 1383 diváků, stejně jako jeviště, je zastropeno ocelovými

vazníky. Hlavní jeviště je vybaveno točnou o průměru 18 m a třemi pomocnými

jevišti. Pro povrchy exteriérů i interiérů byly použity luxusní přírodní a technické

materiály. Exteriér i interiér budovy jsou doplněny cennými výtvarnými díly.

Balkony na hlavním průčelí jsou osazeny parapety z tepaného měděného plechu od

Evy Zoubkové-Kmentové a Olbrama Zoubka, u hlavního nástupního schodiště byla

umístěna kamenná skulptura „Moravská orlice“, podle makety Vincence Makovského

dokončil Stanislav Hanzl sousoší Aloise a Viléma Mrštíkových, v roce 1975 byl na

plato před hlavním vchodem umístěn bronzový pomník Leoše Janáčka od Stanislava

Hanzla. Budova byla v letech 2017–2019 renovována a modernizována, s ohledem

na zachování materiálních a formálních hodnot kulturní památky.

AP, RV

494 495

14/03

Hotel International

Husova 200/16, Brno

vítězný projekt ze soutěže 1957: Vilém Kuba, Jaroslav Ledvina, Miloslav Unzeitig;

po prověrkách 1958: Miloslav Kramoliš, Arnošt Krejza, Zdeňka Kopecká,

Miroslav Brabec, Zbyšek Kašpar; výtvarná spolupráce Miloš Axman, Konrád

Babraj, Jaroslava Brychtová, František Chmelař, Miloslav Klinger, Bohdan Lacina,

Sylva Lacinová, Stanislav Libenský, František Malý, Ladislav Martínek,

Bohumír Matal, Jan Maria Najmr, Jan Rajlich st.

projekt 1958–1959 / realizace 1960–1962 / významné úpravy interiérů

po roce 2014

Klíčová stavba brněnské moderny 60. let a zároveň první velký hotel s moderně

uspořádaným provozem v poválečném Československu vznikla v souvislosti s potřebou

mezinárodně standardního ubytování hostů brněnských veletrhů. Areál hotelu

byl zbudován v proluce po kasárnách na brněnské okružní třídě, přímo v centru

města. Původní projekt od Viléma Kuby, který zvítězil ve veřejné soutěži, byl ještě ve

stylu mezinárodní moderny. Přepracovaný projekt kolektivu brněnského Stavoprojektu

vedený Arnoštem Krejzou se sice držel původního bauhausovsko-funkcionalistického

pojetí, byl ovšem obohacen o vlivy dvou soudobých trendů: bruselského

a mezinárodního stylu s reflexí brazilské architektury. Množstvím zakomponovaných

uměleckých děl vznikl skutečný Gesamtkunstwerk, například dekorativní mříž

Pohled od Husovy ulice na čelní

fasádu s hlavním vchodem.

Schodiště propojující v interiéru úroveň ulic Husovy

a Veselé (fotoalbum Stavoprojekt, archiv Arnošta

Krejzy).

Východní průčelí hotelu s restaurací a kongresovým

sálem.

Reliéf „Slunce“ od Sylvy Lacinové umístěný na severním

průčelí

ve vstupní hale tvoří čiré křišťálové a barevné tavené sklo od Jaroslavy Brychtové

a Stanislava Libenského, hodinový číselník se zvěrokruhem pojednal Jan Maria

Najmr v kamenné mozaice, v kavárně bylo umístěno „Torzo“ v kombinaci černého

mramoru a travertinu od Ladislava Martínka, dělicí dekorativní stěnu s motivem

ptáků v restauraci zpracoval Miloslav Klinger v křišťálovém skle v kombinaci s mosazí,

stěnu v nočním baru zdobila keramická mozaika „Hudebníci“ od Bohumíra Matala.

Volně stojící, půdorysně značně členitá budova, která představuje jakousi srostlici

několika horizontálně vyvinutých hmot, je situována na svažitém terénu, takže

vstupní průčelí je osmipodlažní a průčelí obrácené k centru města desetipodlažní.

Zásobovací rampa, situovaná samostatně v boční fasádě, je zcela skryta hotelovým

hostům i většině kolemjdoucích. Z přízemního vestibulu ve vstupním průčelí vybíhá

mohutná markýza, z podnože společenské části vyrůstá deskový objekt ubytovací.

Z hmoty zadní fasády vystupuje restaurace napojená na systém teras. Důmyslně

vedené komunikace propojují centrum města s Husovou ulicí přímo přes hotelový

areál.

PS

496 497

14/04


Brněnských veletrhů a výstav

Výstaviště 405/1, Brno

Miroslav Spurný, Antonín Ševčík; výtvarná spolupráce Jiří Coufal, Valér Kováč,

Jiří Marek, Miroslav Šimorda, Oldřich Vašica

projekt 1958–1960 / realizace 1960–1961 / obnova pláště a přístavba schodiště

1993–1994


Budova pro vedení brněnského veletržního areálu přímo navazuje na vstupní bránu

výstaviště od Emila Králíka z roku 1928 a společně s ní dotváří velkoryse pojatý

nástupní prostor. Výšková stavba měla mít podle původního záměru 15 pater,

a ačkoliv bylo nakonec realizováno jen 10, společně s pavilony Z a G se objekt stal

jednou z dominant výstaviště. Architekti se inspirovali stylem československého pavilonu

ze Světové výstavy EXPO ´58 v Bruselu. Tuto inspiraci podtrhuje i umístění

plastiky „Nový věk“ od Vincence Makovského, která stála původně před pavilonem

v Bruselu a byla přenesena právě do prostoru před brněnské výstaviště. Výškovou

budovu tvoří železobetonový skelet se zavěšenou fasádou, původně se zdvojenými

ocelovými okny a parapety z valchového, strukturního litého skla. 1 Nechybí tu pro

1 Sklo s vyvýšeným vzorem rovnoběžných čar, zpravidla zhotovené litím nebo lisováním.

Celkový pohled od severu,

s parterovou obloukovou budovou

navazující na původní vstup do

veletržního areálu.

Pohled z areálu výstaviště.

Dekorativní stěna od Oldřicha Vašici provedená

technikou mozaiky kombinované se sgrafitem

a vkládaným kovem.

Spirálové schodiště ve vstupní hale vyrůstalo původně

z vodní nádrže.

Půdorys výškové budovy s dvoupodlažním obloukovým

objektem cizineckého střediska navazuje na oblouk

původního vstupu do areálu výstaviště.

bruselský styl typické nosníky ve tvaru písmene V nebo subtilní točité schodiště

tvořící dominantní prvek vstupní haly. Podlahy v reprezentačních prostorách jsou

seskládány z různých druhů kamene či čtyřbarevného teraca, na stěnách se objevují

říční oblázky, umělý mramor či leštěný hliníkový plech. Elegantní tvar budovy s vyhlídkovými

terasami dotváří pozoruhodný interiér s množstvím zakomponovaných

uměleckých děl. Ze spolupracujících umělců lze jmenovat Jiřího Coufala a Oldřicha

Vašicu s jejich mozaikami, Valéra Kováče se skleněnými objekty, Miroslava Šimordu

a jeho unikátní fotografickou výzdobu kinosálu či Jiřího Marka s nedochovanou plastikou.

K vybavení patří i autorský nábytek Miroslava Spurného a Antonína Ševčíka.

PS

498 499

Plastika „Ptáci“ od Olbrama Zoubka se nachází na

prostranství před hlavním vstupem.

14/05

Hotel Continental

Kounicova 680/6, Brno

Zdeněk Řihák, Alois Semela, Vladimír Kovařík; výtvarná spolupráce

Jaroslava Brychtová, Zdenka Fibichová-Preclíková, Čestmír Kafka, Eva Kmentová,

Stanislav Libenský, Jiří Marek, Otakar Sivera, Olbram Zoubek

projekt 1959–1961 / realizace 1961–1964 / přístavba 2011


V pořadí druhá novostavba hotelu určeného pro ubytování návštěvníků brněnských

mezinárodních veletrhů měla být původně pod názvem hotel Sport vybavená

skromněji. Ve výsledné podobě však šlo o hotel mezinárodní třídy. Výrazná vertikála

výšky 51 metrů s 15 podlažími se nachází v těsné blízkosti historického jádra města,

v místě rodného domu Adolfa Loose a kamenictví jeho otce. Svou výškovou dispozicí

hotel vytváří pandán k horizontálnímu uspořádání nedalekého hotelu International.

Trojkřídlý „turbínový“ půdorys poskytuje dostatek prostoru pro osvětlení

všech pokojů. Tvůrci se zjevně inspirovali projektem hotelu Beverly Hilton z roku

1953, který byl publikován v mezinárodních architektonických časopisech i v metodice

Studijního a typizačního ústavu v Praze z roku 1956. Pozoruhodná je konstrukce


Hotelová restaurace s lomenicovou střechou.

Vstupní partie hotelu.

Půdorys hotelu (převzato

z Architektura ČSSR 1963, s. 2).

budovy, kde je dvoupodlažní podnož tvořena sérií monolitických železobetonových

rámů vynášejících výškovou lůžkovou část se subtilními monolitickými příčkami

a stropy. Jídelna v přízemí je zastřešena železobetonovou lomenicí s rozponem

16 metrů, což byla ve své době nejrozměrnější monolitická lomenice v Československu.

Interiér vstupní haly vkusně kombinuje prvky bruselského stylu a brutalismu.

Stěžejním geometrickým prvkem je tu trojúhelník patrný v půdorysu, i ve stropním

podhledu. Nechybí spirálové schodiště ani řada výtvarných děl od skupiny Trasa.

V japonské zahrádce procházející z exteriéru do interiéru je umístěna plastika „Ležící

žena“ od Zdenky Fibichové-Preclíkové, v interiéru skleněné vitráže a poutač v hale

od Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové, ocelové vitráže od Čestmíra Kafky,

keramická výzdoba od Otakara Sivery. Na travnaté ploše před vstupem do hotelu je

umístěna plastika „Ptáci“ od Olbrama Zoubka. U vstupu do hotelu byla instalována

mramorová pamětní deska s iniciálami A. L. u vstupu do hotelu, upomínající na místo

rodného domu Adolfa Loose.

PS

500 501

Perspektivní pohled na celý areál, s výškovou budovou hotelu Družba, dnešní koleje Kounicova (převzato z Architektura

ČSR 1964, č. 3, s. 177).

14/06

Koleje a menza Leninova,

hotel Družba / Listovy koleje,

koleje Kounicova

Kounicova 505/46, 506/48, 507/50

Milan Steinhauser, Mečislav Borecký

projekt 1960–1961 / realizace I. etapa 1961–1962, II. etapa 1963–1965 /

postupná renovace od 2000

Část kolejí vystavěných v 1. etapě,

dnešní Listovy koleje VUT v Brně.

Areál studentských kolejí podle projektu architektů ze Stavoprojektu byl postavený

ve dvou etapách v letech 1961–1965. Komplex urbanisticky navázal na prvorepublikový

záměr tzv. akademického náměstí, zhmotněného pouze v budově Právnické

fakulty od Aloise Dryáka a současně zohlednil zatím neurčený plán zástavby náměstí

Joliota Curie.

Koleje jsou příkladem nového přístupu k řešení studentského bydlení. Ubytování

a další funkce společenského, kulturního a sportovního vyžití studentů v univerzitním

městě byly řešeny v luxusních parametrech dispozic i vybavení.

V první etapě realizovaná, téměř 200 m dlouhá, šestipodlažní deska ubytovacího

objektu byla řešena v duchu le corbusierovských zásad domu na sloupech, s částečně

volným, na urbanismus náměstí navazujícím průchozím parterem a se střešní

pobytovou terasou. V detailech se projevují výrazové prostředky mezinárodního,

Výšková budova hotelu Družba, koleje

Kounicova (archiv Masarykovy univerzity).

Pohled na komplex kolejí z dvorní části se sportovišti (archiv VUT v Brně).

resp. bruselského stylu. Konstrukční řešení vycházelo z místních základových podmínek,

železobetonový skelet s vyloženými průčelími je ztužen stropními deskami.

Navazující kostka menzy, vynesená na sloupech tvaru V a připojená kolmo k ubytovacímu

bloku pomohla vymezit vnitroblok s venkovními sportovišti.

Ve II. etapě uzavřela areál na severním konci třináctipodlažní budova s pravidelným

rastrem lodžií, v prázdninovém období fungující jako hotel Družba.

V letech 2013–2015 prošly budovy renovací se zateplením a výměnou oken,

interiéry jsou postupně modernizovány bez zachování původních povrchů. Bývalá

menza byla využita pro novou funkci archivu VUT v Brně.

RV

502 503

Vztyčování oblouků při stavbě loděnice v roce 1965

(archiv TJ Lodní sporty Brno).

14/07

Loděnice Lodní sporty Brno

Rakovecká 1236/30, Brno-Bystrc

Roman Zajíc

projekt 1965 / realizace 1965–1967 / postupné dostavby po roce 2000

Trojlodí hal pro úschovu lodí.

Celkový pohled na západní břeh přehradního jezera

(archiv TJ Lodní sporty Brno).

Klubovna s atypickým vybavením podle návrhu

Romana Zajíce.

Tři velkorysé elegantní oblouky s nápisem LODNÍ SPORTY BRNO na prosklených čelních

stěnách se od poloviny šedesátých let staly dnes již samozřejmou identifikační

součástí západního břehu jezera brněnské přehrady. Loděnice pro umístění oddílových

lodí postavili kanoisté, veslaři a jachtaři Tělovýchovné jednoty Lodní sporty

Brno svépomocí, podle projektu jednoho z členů oddílu, architekta Romana Zajíce,

mimo jiné autora výškových budov na náměstí Joliota Curie.

Loděnici tvoří trojice spojených obloukových hal o rozměrech 15 x 16 m, celkové

délky 48 m. Obloukové střechy jsou neseny mohutnými lepenými dřevěnými

příhradovými vazníky, dopravenými ve zkompletované podobě na místo, kde byly

osazeny jeřábem. Vazníky, kotvené do kamenných pilířů byly následně ztuženy betonovou

základnou, která vytvořila terasu ve svahu nad hladinou jezera. Celoplošné

prosklení čelních stěn je fixováno v subtilních ocelových rámech. Boční pojízdná vrata

umožňují vjezd lodí, haly jsou vybaveny úložným systémem pro jejich uskladnění.

Areál následně doplnila provozní budova s bytem správce, šatnami pro sportovce,

posilovnou a cvičným bazénem pro veslaře. Součástí klubovny, která je širokou

prosklenou stěnou otevřena k pobytové terase s oboustranně přístupným

Studie skladby areálu TJ Lodní sporty

Brno, s loděnicí a provozní budovou

u jezera a bloky ubytovacích buněk

ve svahu nad silnicí (archiv TJ Lodní

sporty Brno).

krbem, je také bufet. V roce 1969 byl areál doplněn výše položenými ubytovacími

buňkami pro členy oddílu. Přístup k tomuto jednoduchému prázdninovému ubytování

ve svahu nad loděnicí umožnila lehká ocelová lávka, překlenující hlavní obslužnou

komunikaci rekreačního území přehrady.

RV

504 505

14/08

Ústav pro další vzdělávání

středních zdravotnických

pracovníků / Národní centrum

ošetřovatelství a nelékařských

zdravotnických oborů

Vinařská 965/6, Brno – Staré Brno

Vladimír Selzer, Miloš Holeček; výtvarná spolupráce Zdeněk Macháček,

Inez Tuschnerová, Miroslav Konrád, Bedřich Petrovan, Miroslav Netík,

František Kocourek

projekt 1965 / realizace 1966–1968 / stavební úpravy se změnou fasády

2017–2018

V roce 1960 bylo založeno Středisko pro další vzdělávání středních zdravotnických

pracovníků v Brně. Jeho rychlý rozvoj, rozšiřování působnosti a nutnost zajištění

ubytování pro účastníky vzdělávacích kurzů si vyžádaly výstavbu nové budovy, se

kterou se započalo v roce 1966 podle projektu Vladimíra Selzera a Miloše Holečka

Celkový pohled od nástupního

schodiště.

Dělicí stěna bufetu z leptaného skla.

Nástupní schodiště s hlavním vchodem.

Jídelna se sloupy a obloukovou dělicí stěnou

s obkladem černou mozaikou, na stropě systémový

podhled sálavého stropního topení.

z roku 1965. 4. října 1968 proběhlo slavnostní otevření. V následujících letech byla

hlavní budova doplněna o další objekty. Celý areál ubytovacího a školského zařízení

s kapacitou 250 lůžek je citlivě zasazený do jižního svahu Žlutého kopce nad

brněnským výstavištěm. Dominantní čtyřpatrová ubytovací budova je vetknuta do

terénu napříč vrstevnicím a orientována ve směru východ–západ. Její architektonické

řešení je inspirováno myšlenkami Le Corbusiera. Použití otevřeného železobetonového

skeletu umožnilo volné členění vnitřních dispozic, pilíře ve tvaru písmene V

vynášejí budovu nad příkrý svah a vytvářejí volný parter nástupního prostoru.

Obytná střecha s bazénem, sprchami a skladem lehátek sloužila k relaxaci. Jedná

se o jeden z výrazných příkladů architektury v duchu brutalismu v jihomoravském

regionu. Areál je obklopen zahradou s parkovou úpravou, již komponoval významný

brněnský architekt Otto Eisler. Interiér doplnila řada uměleckých děl. Dominantou

nástupního schodiště je dřevěná plastika od Zdeňka Macháčka „Člověk a příroda /

Srdce a cévy“. S renovací budov v letech 2017–2018 bylo změněno i barevné řešení

fasád.

AP

506 507

14/09

Soubor tří věžových

administrativních budov

Šumavská 524/31, 525/33, 519/35, Brno-Veveří

Jaroslav Ryška, Roman Zajíc; urbanismus František Antl, Jiří Gřegorčík;

výtvarná spolupráce Bohumír Matal, Bohdan Lacina, Valér Kováč ad.

urbanistická soutěž 1965 / projekt 1966–1974 / realizace 1972–1979 /

dostavba a renovace s výměnou plášťů od roku 2018

Komplex administrativních budov pro 1 800 zaměstnanců na náměstí Joliota Curie

v Brně začal vznikat v polovině 60. let 20. století na základě vítězství v urbanistické

soutěži, vyhlášené Útvarem hlavního architekta a dotované investorem – trustem

Chepos. Původní koncept čtyř výškových budov byl během realizace omezen na tři

66 m vysoké věže.

Podle požadavku investora byla jako první v roce 1972 dokončena budova

s označením C, která byla opakovaným projektem, zde o tři podlaží zvýšeného ocelového

skeletu budovy Hutního projektu v Plzni (Jan Zikmund, 1969). Ocelový skelet

byl během stavby vyhodnocen jako velmi neekonomický, a tak konstrukci budov

A a B ve výsledku tvoří železobetonový skelet s monolitickým ztužujícím jádrem.

Budova A byla zprovozněna roku 1975, a poslední budova B se spojovacím, vstupním

objektem D byla dokončena v závěrečné etapě výstavby komplexu, v roce 1979.

Celkový pohled od západu.

Původní fasády budov, v popředí C a v pozadí B.

Posezení ve vstupní hale se zástěnou telefonní

hovorny.

Pestrost povrchů ve vstupní hale.

Pro opláštění budov byl použit závěsný systém obvodových panelů typu Boletice.

Různá skladba panelů na fasádách se shodnou orientací ke světovým stranám

zajistila každé z věží formální autonomii. Budova C se lišila barvou i skladbou panelů,

zbývající dvě budovy měly identické vždy dvě protilehlé fasády, ale půdorysné

pootočení o 90° nabídlo odlišné pohledy.

Soubor, realizovaný na základě kvalitního urbanistického konceptu se jako

první brněnský víceúčelový administrativní okrsek díky trojici výškových budov stal

významnou dominantou této části města.

Do rekonstrukce v roce 2016 byly budovy vybaveny původními kvalitními materiály

interiérového vybavení. V roce 2019 ještě dochovaná fasáda nejjižněji položené

budovy A, připomínající chicagský mrakodrap Seagram Building od Ludwiga

Miese van der Rohe poukazuje na zřetelnou reflexi mezinárodní moderny a západních

trendů výškových staveb v české architektonické tvorbě.

RV

508 509

14/10

Městské lázně

náměstí Svobody 2814/15, Znojmo

Arnošt Krejza, Zdeněk Chlup

projekt 1959–1960 / realizace 1960–1965, uvedení do provozu 1977 /

renovace čelní prosklené stěny 2008

Elegantní stavba městských lázní postavená v intencích bruselského stylu na náměstí

Svobody, na samém předpolí historického jádra města, je zároveň součástí šířeji

koncipovaného sportovního areálu města. Přestože budova byla podle návrhu brněnského

architekta Arnošta Krejzy stavebně dokončena už v roce 1965, do provozu

byla uvedena až o více než deset let později.

Konstrukci dvoupodlažního objektu přibližně obdélného půdorysu s plochým

zastřešením tvoří železobetonový skelet s cihelnou výplní. Součástí plaveckého areálu

je také venkovní bazén. K hlavní centrální části budovy s bazénem o délce 25 metrů

jsou po stranách připojeny dvoupodlažní prostory s provozně technickým zázemím.

Fasádu s hlavním vchodem směrem do náměstí tvoří prosklená stěna s výrazným

akcentem vstupní markýzy nesené sloupy ve tvaru písmene V. Boční fasády oživují

předsazené, výtvarně pojednané stěny s mřížemi, tvořenými nepravidelným

rastrem do sebe zasazených bílých kovových čtverců a obdélníků. Kromě tohoto

dominantního výtvarného prvku dotvářejí charakter stavby další typické prvky bruselského

stylu jako kónické pilíře či obložení barevnou keramickou mozaikou v interiéru

i exteriéru.

EP

Výtvarně pojednaná fasáda upoutá

při průjezdu městem.

Detail výtvarně pojednané fasády.

Celkový pohled na bazén.

Detaily povrchů a pevného vybavení

bazénové haly.

510 511

14/11

Městský plavecký stadion

Lužánky / Plavecký stadion

Ponava

Sportovní 486/4, Brno – Královo Pole

Otakar Oplatek, Ferdinand Lederer; výtvarná spolupráce Oldřich Vašica

projekt 1966–1967 / realizace 1968–1979 / renovace od roku 2018

Plocha za lužáneckým parkem byla už od 20. let využívána pro pořádání sportovních

akcí a byla předurčena pro výstavbu rozsáhlého sportovního areálu. Na zbudování

fotbalového a zimního stadionu navázal velkorysý koncept letní a zimní plovárny, ze

kterého byl však realizován pouze krytý plavecký bazén s tribunou a gymnastickou

tělocvičnou. Architektonický výraz plaveckého stadionu určují především přiznaná

příhradová konstrukce střechy s válcovým vydutím viditelným na čelní straně budovy

podle návrhu Ferdinanda Lederera, prosklené fasády kontrastující s plnými nárožími

či do fasády propsaná šikmina divácké tribuny. Zajímavé je rovněž zasazení

stavby do terénu se systémem průběžných teras a parkově upravených ploch. Krytá

hala plaveckého bazénu je členěna do tří výškových úrovní. Hlavní vstup zastřešený

tenkou skořepinovou lomenicí vede z vyvýšené terasy přímo do ústřední haly s pří-

Jižní nároží s prosklenou fasádou

a přiznanou příhradovou konstrukcí

zastřešení.

Skleněná mozaika od Oldřicha Vašici v interiéru

plavecké haly.

Kromě plaveckých závodů hostil stadion také závody

ve skoku do vody.

Bazén má rozměry 50 × 21 m, tribuna má kapacitu

1 200 diváků.

stupem k převlékárnám a bufetu. Tribuna pro 1 200 diváků je přístupná po schodech

nahoru, v nižším podlaží se nachází malý bazén pro neplavce, administrativní

a technické zázemí. Vstup v jižním průčelí původně propojoval budovu bazénu se

sousedním objektem gymnastické tělocvičny a měl sloužit i k propojení nerealizovaných

letních lázní. Konstrukčně je stavba založena na částečně vyzdívaném železobetonovém

skeletu, střecha je tvořena přiznanou příhradovou konstrukcí, která

se působivě propisuje do fasády. Jejím autorem je Ferdinand Lederer. Fasáda má

v jižním a západním průčelí prosklené stěny tvořené ze skleněných dílců. Vyzděnou

část jižní fasády v rohu plavecké haly po celé výšce zdobí mozaika od Oldřicha Vašici.

PS

512 513

14/12

Obchodní dům Dyje

Obroková 93/16, Znojmo

Bohuslav Fuchs, Kamil Fuchs, Josef Opatřil (hlavní projektant);

výtvarná spolupráce Jiří Marek


Horizontálně členěná stavba lichoběžníkového půdorysu inspirovaná tvorbou Le

Corbusiera, konkrétně vilou Savoye v Poissy u Paříže, se nachází v centru města

Znojmo a je výrazně pohledově exponována ve vztahu k radniční věži. I přes nesporné

architektonické kvality budova svými proporcemi a umístěním v převážně

historické zástavbě od počátku svého vzniku vzbuzovala kontroverze (viz uvedená

literatura).

Objekt obchodního domu byl postaven na místě historického bloku domů,

který navazoval na sousední radnici. Prvky neomítaného betonu na fasádě a přiznaného

šalování v podhledech stropů, celkové jednoduché hmotové utváření poukazuje

i na autorovo poučení brutalismem.

Železobetonový objekt nese 42 pilířů, které jsou kotveny do základů bez podsklepení.

Přízemí obchodního domu je odlehčeno díky prosklenému pásu výloh

a sloupům nesoucím horní patra. Další dvě patra předstupují plochu prvního podlaží

prostřednictvím terasy, rámované bočními zdmi a zastřešením, které svou šířkou

zasahují do prostoru náměstí i zástavby ulic Obrokové a Zelinářské. Plášť budovy

Čelní pohled od náměstí.

Pohled z východní části náměstí, s radniční věží

v pozadí.

Boční fasáda při pohledu z ulice Obrokové.

Zadní část obchodního domu s obslužným dvorem.

tvoří kombinace původně neomítaného betonu a prosklení pásovými okny. Kruhový

prvek točitého schodiště s proskleným zastřešením opět upomíná na inspiraci

francouzskou vilou Savoye. Autorem reliéfu, znázorňujícího „Znojemskou orlici“

na hlavním průčelí, je akademický sochař Jiří Marek.

Architekt Fuchs se svým návrhem snažil dodržet tehdejší koncepci moderní

památkové péče, podle které by novostavba v historickém prostředí neměla „napodobovat“,

nýbrž svou podobou odpovídat modernímu slohu. Na výsledném řešení

však mělo podíl i zadání objednavatele, nezohlednění připomínek střediska památkové

péče v průběhu schvalování či zahájení diskuze o měřítku stavby až v roce 1971.

EP

514 515

14/13

Administrativní a provozní

budova Ingstav

Vídeňská 546/55, Brno-Štýřice

Ivan Ruller, Julius Kubinský; interiéry František Antl; výtvarná spolupráce

Miloslav Buřival, Zdeněk Macháček, Pavel Navrátil, Vladimír Preclík, Bohumír

Matal, Jánuš Kubíček, Božena Matalová, Eva Kmentová, Olbram Zoubek

projekt 1968 / realizace 1968–1970 / úpravy interiérů po roce 1990

Území v okolí plánovaného prospektu Vídeňská bylo od 60. let uvažováno pro bytovou

výstavbu a občanskou vybavenost sídliště Staré Brno-jih. Národní podnik

Ingstav si toto místo vybral pro výstavbu svého sídla. Autor studie administrativní

budovy Ivan Ruller se rozhodl ve svém řešení užít v našich podmínkách ojedinělého

uspořádání pracovního prostoru, ke kterému se inspiroval u německého „Bürolandschaft“

(kancelářská krajina). Tomu byla podřízena i celková skladba hmot: ocelový

skelet hlavní budovy a vně umístěné zděné komunikační jádro mělo uvolnit plochu

pro vnitřní otevřený prostor. V nárožích zaoblená fasáda inspirovaná meziválečnou

tradicí, v Brně architekty opakovaná i po roce 1990, se pohledově uplatňuje ve třech

podlažích nad úrovní rušné ulice. Předsazená prosklená fasáda, konstrukčně navržená

Juliem Kubinským, měla zaručovat nerušené a klimaticky příznivé pracovní prostředí.

Původně velkoplošné halové kanceláře v jednotlivých patrech uspořádané

Zadní fasáda se schodišťovým

traktem.

Vstupní motiv „lavičky“ s dílem Evy Kmentové v pozadí.

Betonová plastika u vstupu od Miloslava Buřivala.

Polychromovaný dřevěný reliéf od Zdeňka Macháčka

a Pavla Navrátila ve vstupní hale.

do sekcí, vymezených pouze zelení a paravány, jsou dnes předěleny příčkami. Ředitelské

kanceláře se sekretariáty v posledním patře byly řešeny oddělenými dispozicemi.

Interiéry byly vybaveny povrchy z ušlechtilého kamene a dřeva a doplněny

díly soudobých výtvarníků. Stavba se řadí k pozdní moderně a řadou prvků k brutalismu.

Autorem vnějších skulpturálně pojatých konstrukcí – masivní markýzy, drsně

strukturované betonové plastiky u vstupu a bezpečnostního schodiště byl sochař

Miloslav Buřival, plastiku před západním průčelím budovy navrhla Eva Kmentová.

MŠ

516 517

14/14

Poliklinika Lesná

Halasovo náměstí 597/1, Brno-Lesná

Libuše Kopřivíková; výtvarná spolupráce Karla a Oldřich Vašicovi, Jiří Marek,

Ivan Blažek, Zdeněk Makovský

projekt 1968–1972 / realizace 1972–1974 / renovace, výměna pláště od roku

2017

Poliklinika s ambulantními provozy, formálně reagující na principy moderny a mezinárodního

stylu, byla umístěna na terasu nad hlavní okružní komunikaci v jižní části

sídliště Lesná a doplnila občanskou vybavenost v nejjižněji položeném okrskovém

centru. Třípodlažní železobetonový prefabrikovaný skelet se ztužujícími monolitickými

stropy byl ve dvou nadzemních podlažích opláštěný zavěšenou fasádou z tzv.

boletických panelů, s výplní parapetů sklem typu color v šedé barvě. Promyšlená

dispozice, půdorys ve tvaru pravoúhle zalomeného, zrcadlově obráceného písmene

S, s vnitřními átrii, řeší diferencovanost a návaznost provozů z hlediska optimální

funkce a obslužnosti. Ze vstupní haly je přístup jak k ordinacím v přízemí, do lékárny

a bufetu, tak do odborných oddělení a vyšetřoven v patře. Jednotlivé pavilony jsou

na úrovni patra propojené celoplošně prosklenými spojovacími chodbami. V částečně

zapuštěném podzemí jsou sklady, technické zázemí a vybavenost pro personál,

včetně hygienických zařízení a jídelny.

Příchod k poliklinice před rokem

2017, s původním nápisem, fasádou

a v popředí s plastikou „Srdce“.

Souhra materiálů v interiéru čekáren.

Interiér vstupní haly s mozaikou Karly a Oldřicha

Vašicových.

Hlavní komunikační prostor v prvním patře.

Díky systematické údržbě v posledních letech vynikla krása původních, kvalitních

dobových materiálů v interiérech: dřevo, keramická mozaika nebo cihelné

pásky na stěnách a mramorová dlažba podlah. Výtvarným doplňkem vstupní haly je

velkoformátová kombinovaná mozaika od manželů Vašicových z roku 1975, v atriu

byla instalována keramická skulptura Jiřího Marka na motivy poezie Antonína Trýba.

Bronzová plastika „Srdce“ od Ivana Blažka a Zdeňka Makovského z roku 1976 byla

v roce 2014 restaurována.

V roce 2017 byla zahájena renovace, v první fázi zahrnující výměnu obvodového

pláště.

RV

518 519

14/15

Věžový vodojem

v Brně-Kohoutovicích

Bellova 910/27, Brno-Kohoutovice

Tomáš Černoušek


Celkový pohled na vodojem od

východu.

Konstrukce „kalichu“ je složena z prefabrikovaných

železobetonových desek.

Studie Tomáše Černouška z roku 1968 (fotoarchiv

Muzea umění Olomouc).

Vodojem s výškou 30 metrů se stal jednou z dominant

města Brna.

Třicetimetrový věžový vodojem na vrchu Baba v Brně-Kohoutovicích je jednou

z dominant Brna. Stavba dimenzovaná pro 700 m 3 vody s výškou vodního sloupce

9 metrů byla určena k zásobování vodou pro městské části Bohunice, Nový Lískovec

a Kohoutovice.

Roku 1969 dostal projekční ateliér Sigma Engineering Olomouc za úkol v předstihu

vyprojektovat inženýrské sítě a objekty určené pro zásobování nově budovaných

sídlišť Kohoutovice, Nový Lískovec a Bohunice. Tomáš Černoušek, který byl

hlavním projektantem stavby, své dílo pojednal téměř sochařsky s patrnou inspirací

českým kubismem. Návrh představující otevřený kalich naplněný životadárnou tekutinou

je alternativou nerealizované ocelové vodárenské věže pro Olomouc z roku

1967.

Stavba je mimořádná svým výtvarným přesahem, neboť vodojemy v 2. polovině

20. století byly v Československu pojímány čistě technicky. Tvar vodojemu

byl jistě inspirován některou západoevropskou realizací „houbovitých“ tvarů – první

z nich byl vodojem Svampen ve švédském Örebro budovaný v letech 1956–1958

podle projektu Sune Lindströma.

Dřík železobetonové stavby byl odlit pomocí novátorské technologie posuvného

bednění. Samotný kalich je sestaven z ocelových žeber, do nichž jsou vloženy

prefabrikované betonové desky – každá mezera mezi žebry je vyplněna trojicí desek.

Do vodojemu se vstupuje z jihu dvojitými dveřmi, vpravo je vedeno potrubí,

vzhůru stoupá segmentové ocelové schodiště. V prostoru pod akumulací jsou potrubí

zaústěna do dna nádrže, výstup pokračuje střední šachtou ocelovými žebříky

s podestami. Z šachty vede průlez do prostoru mezi stropem nádrže a střechou,

která je nesena příhradovou konstrukcí. V desce stropu je umístěn vstupní otvor do

nádrže.PS

520 521

14/16

Kostel sv. Josefa

Senetářov 155

Ludvík Kolek, Otakar Vrabec; výtvarná spolupráce Mikuláš Medek, Jan Koblasa,

Karel Nepraš a Josef Istler


Čelní pohled od východu na vchod se

schodištěm.

Křestní kaple, osvětlená světlíkem ve stropě a třemi

štěrbinovými okénky s vitrážemi.

Pohled od západu na zadní fasádu kostela.

Železobetonová skořepinová střecha nad prostřední

lodí se zvedá a zužuje směrem k oltáři.

Kostel sv. Josefa se nachází v severní části Senetářova, naproti budově Obecního

úřadu. Jeho výstavbě předcházel slib senetářovských občanů, ke kterému se zavázali

během pohnutých válečných událostí v roce 1942. Po několikaletých peripetiích

oslovil jedovnický farář páter František Vavříček v březnu 1969 brněnského umělce

Ludvíka Kolka, který během dvou týdnů vytvořil ideový koncept stavby. Samotná

stavba kostela, zahájená na jaře roku 1969, byla financována výhradně ze sbírek,

darů a výnosů prodeje vlastních publikací jedovnické farnosti. Výstavba proběhla

během dvou let díky velké obětavosti místních obyvatel, kteří zde odpracovali

zdarma mnoho brigádnických hodin. Velká slavnost po dokončení s prvním obřadem

v novém kostele proběhla 11. července 1971 za účasti několika tisíc lidí, a to

i přes mnohé negativní intervence státních orgánů. Tehdy nebylo povoleno kostel

vysvětit, a tak se slavnostní svěcení brněnským biskupem Vojtěchem Cikrlem konalo

až o 20 let později 7. července 1991.

Stavba na nepravidelném půdorysu je zřetelně inspirovaná architektonickým

tvaroslovím Le Corbusiera. Trojlodní kostel s bazilikálním osvětlením je orientovaný

Vstupní partie kostela.

na západ. Originální konstrukci střechy nad střední lodí tvoří železobetonová skořepina

o tloušťce 10 cm ve tvaru dvou parabol, nesená dvěma podélnými ocelovými

příhradovými vazníky. Interiér kostela zahrnuje cenná umělecká díla v čele s křížovou

cestou Mikuláše Medka.

AP

522 523

Reliéf ve vstupní hale.

Detail stropu s bočním – bazilikálním osvětlením.

14/17

Kulturní dům

Práče 112, Prosiměřice

Jan Dvořák, spolupráce Jiří Špaček; výtvarná spolupráce Otakar Sivera

a Ivan Otruba

projekt 1969 / realizace 1970–1972 / renovace po roce 2000

Hlavní společenský sál s dominantní

skladbou stropu.

Na fasádě s hlavním vchodem se střídají prosklené

plochy s plnými stěnami z přírodního kamene

(převzato z Architektura ČSR 1978, s. 226–227).

Pohled na konstrukci střechy přesahující kamenné

zdivo hlavní hmoty budovy (převzato z Architektura

ČSR 1978, s. 226–227).

Polyfunkční objekt navrhl architekt v roce 1969 a jako výjimečná investiční akce byl

realizován v následujících třech letech. Velkoryse pojatá stavba s hlavním sálem pro

450 lidí s bazilikálním osvětlením prozrazuje inspiraci brutalismem a meziválečnou

architekturou. Architektovi se pomocí jednoduchých a zároveň výrazných hmotových

akcentů, podařilo docílit téměř miesovsky monumentálního účinku. Dvořák

zde poprvé použil koncept vykonzolované zalamované železobetonové střechy

přesahující přes atikové zdivo, který později s menšími změnami a přizpůsobením

dispozice opakoval v Třemošnicích, Čejkovicích a Bánově. Horizontální stavba jednoduchého

půdorysu byla součástí rozsáhlejšího komplexu budov – navazuje sauna

s kuželnou, kanceláře vedení obce a mateřské školy. Přízemní budova je vstupní halou

symetricky rozčleněna na dvě části. V severní je hlavní sál se zázemím v podzemí,

jižní část je určena restauraci s kuchyní a zázemím. Vnitřní prostory byly v hojné

míře vybaveny exkluzivními materiály pro obklad stěn a podlah (mramor, travertin)

a doplněny výtvarnými díly i atypickým nábytkem.

Nejen díky horizontalitě objektu a autorovu důrazu na tektoniku, ale zřejmě

i kvůli užití neopracovaného kamenného obkladu na fasádě byla tato Dvořákova

stavba historiky architektury (Felix Haas, Ondřej Beneš a Oldřich Ševčík) uváděna

do souvislosti s dílem F. L. Wrighta. Spíše do kontextu brutalistní architektury ji řadí

Rostislav Švácha. Nejnověji nastínila možné inspirace tehdejšími zahraničními stavbami

(průmyslové haly, italský brutalismus) historička Šárka Svobodová.

EP

524 525

14/18

Kino Scala

Moravské náměstí 127/3, Brno

Lubor Lacina; výtvarná spolupráce Sylva Lacinová, Jiří Marek

projekt fasády 1952, interiéry 1971 / rekonstrukce interiérů 2012


Foyer kina před vstupem do kinosálu.

Portál budovy s úpravami v duchu socialistického

realismu.

Kinosál.

Foyer na úrovni balkonu, navazující na kavárnu.

Původně víceúčelový palác Družstva obchodních a průmyslových zaměstnanců z let

1926–1927 obsahoval také největší kino v Brně pro 800 diváků. V roce 1935 bylo

kino přejmenováno na Scala, následovala výměna názvů podle politického nastavení

(po roce 1948 Moskva, 1968 Scala, 1969 Moskva). Zásadní přeměnu prodělalo

kino v roce 1971, kdy došlo k přestavbě a umístění panoramatického plátna 70 mm.

V letech 1991–2011 kino fungovalo opět pod názvem Scala. Poté byl provoz kina

obnoven v roce 2013 díky Masarykově univerzitě a společnosti Aeropolis; od té

doby slouží v designu interiérů z roku 1971 jako Univerzitní kino Scala. Hlavní vstup

z ulice je zasazen do portálu v rizalitu fasády budovy, upravené v duchu socialistického

realismu v roce 1952 podle projektu Lubora Laciny. Autory sochařské výzdoby

na fasádě jsou Sylva Lacinová a Jiří Marek. Dvoukřídlé prosklené dveře v dřevěném

rámu s mosaznými madly vedou do vstupní haly. Interiéry jsou dochovány v materiálech

poslední úpravy z roku 1971: mramorové schodiště, dlažba v kombinaci

s plochami koberců zapuštěnými do úrovně kamenné podlahy, výtvarně pojednané

detaily kovových ochranných mříží radiátorů, mosazná madla, velkoplošné obklady

sloupů deskami z přírodní dýhy a zrcadly, obklady dřevěnými profilovanými šablonami

ve tvaru vypouklých a vydutých čoček, tvarem i formátem připomínajících

obklady v pražském metru, atypický sedací nábytek a čalouněné lavice.

Celek administrativní budovy je dokladem postupného vývoje a přestaveb

během 20. století. Interiér kina je dochovaným, téměř intaktním, v Brně zcela ojedinělým

příkladem estetiky přelomu 60. a 70. let 20. století, s prvky, dokladujícími

dobové materiály a výtvarné pojetí reprezentativních prostor.

RV

526 527

14/19

Víceúčelová hala Rondo

Křídlovická 911/34, Brno – Staré Brno

Ivan Ruller, Radúz Russ; výtvarná spolupráce Ctibor Bayer

projekt 1972 / realizace 1972–1982 / modernizace a dostavba 2008–2010

Detail fasády ze sendvičových panelů

s vnější úpravou z glazovaných

hurdisek.

Sportovní víceúčelovou halu především pro zimní sporty, s kapacitou 7000 diváků,

navrhl Ivan Ruller k rušné magistrále do blízkosti řeky Svratky, s respektem

k hladině okolní bytové zástavby. Hala si díky kruhovému půdorysu vysloužila

pojmenování Rondo. Plášť stavby je ze sendvičových panelů s povrchovou úpravou

z bíle a černě glazovaných hurdisek. Kruhově obestavěné hlediště o průměru 65 m

je posazeno na čtvercové základně, kde je umístěno zázemí. Stavba je navržena

jako železobetonový skeletový systém, konstrukce střechy je prutová ocelová.

S ohledem na nestabilní podloží tekutých písků byla hala založena na ocelových

pilotách. Statiku navrhl Radúz Russ. K položení základního kamene došlo v roce

1972 a slavnostního otevření se hala dočkala až o deset let později. V roce 1986

vznikl projekt na přístavbu krasobruslařské haly od Ivana Rullera a E. Koudelkové,

dokončena byla v roce 1989. V letech 2008–2010 byla provedena renovace včetně

doplnění zázemí pro návštěvníky, opět podle návrhu Ivana Rullera. Během těchto

úprav byly odstraněny tři původní reliéfy se sportovní tematikou od Ctibora Bayera.

Hala je jednou z nejvýznamnějších sportovních a kulturních staveb v Brně. Realizace

konstrukce obvodového pláště a zastřešení je ojedinělá, zejména pokud uvážíme

Pohled na halu od západu podle studie z roku 1972

(archiv Ivana Rullera).

Prutová ocelová střešní konstrukce.

Detail uložení střešní konstrukce.

vznik této stavby v rámci „akce Z“. Objekt, který se v průběhu let rozšiřoval o další

funkce, vytvořil na okraji širšího centra Brna architektonicky rozmanitý, ale přesto

soudržný komplex nijak nenarušující okolí ani dálkové pohledy.

MŠ

528 529

Společné prostory v přízemí s materiály prostupujícími

z exteriéru do interiéru.

14/20

Internát zdravotních

sester / Ubytovna Fakultní

nemocnice Brno

Netroufalky 223/1, Brno-Bohunice

Miroslav Spurný


Výrazným prvkem siluety jihozápadního horizontu Brna na plošině vysoko nad údolím

řeky Svratky se v polovině sedmdesátých let staly dvě desetipodlažní kostky

internátu pro zdravotní sestry, zaměstnané ve fakultní nemocnici, postupně se rozvíjející

na jižním okraji Brna. Budovy jsou propojené podnoží na půdorysu ve tvaru

písmene Z se vstupními a společenskými prostory. Výrazné členění fasády ubytovacích

objektů pravidelným rastrem lodžií s bočním svislým plným pásem silně připomíná

fasádu, kterou použil Giuseppe Terragni pro dům Casa del Fascio na náměstí

v italském Como, který byl podle Vladimíra Šlapety inspirován fasádou Domova

Elišky Machové od Bohuslava Fuchse. Tak se brněnská inspirace obloukem znovu

vrátila do místa svého zrodu.

Celkový pohled od areálu nemocnice.

Podloubí s obkladem ze štípaného lomového kamene.

Společenská místnost s krbem a schodištěm

do suterénu.

Konstrukci tvoří železobetonový skelet, ztužený monolitickými stropy a vnitřním

železobetonovým jádrem vertikálních komunikací. Výplňové zdivo je z cihel,

cihla jako povrchový obkladový materiál se objevuje v interiérech společných prostor

a komunikačního jádra. Kromě cihelných pásků jsou převládajícím materiálem

v interiérech přízemí dýhované velkoformátové obklady a mramorová dlažba.

Ve společenské, konferenční místnosti s krbem v suterénu je dochovaná výtvarně

pojednaná stěna. Převýšené přízemí je po obvodu odlehčeno sloupy, které tvoří

podloubí obíhající oba bloky. Prosklené plochy v podloubí střídá fasáda v zalamovaných

a organických formách, s obkladem modrošedým štípaným kamenem. Takto

je částečně uplatněn Le Corbusierovský princip domu na sloupech a volného přízemí,

které se zde přelévá prosklenými plochami z interiéru do venkovního krytého

ochozu.

RV

530 531

14/21

Bílý dům – budova Městského

výboru KSČ / Poliklinika

Žerotínovo náměstí,

Sál Břetislava Bakaly

Žerotínovo náměstí 533/6, Brno

Miroslav Spurný, František Jakubec; výtvarná spolupráce Pavel Navrátil,

Zdeněk Macháček, František Navrátil, Miloslav Kramoliš

projekt 1972–1974 / realizace 1973–1974 / úpravy interiérů po roce 1990

Sídlo brněnských komunistů ve stylu pozdní moderny, tzv. Bílý dům, s odstupem

navazuje na západní frontu ulice Veveří, uzavírá zde Žerotínovo náměstí a hlavním

vstupem směřuje k závěru neogotického Červeného kostela.

Osmipodlažní deska se střešní terasou, přístupnou z jídelny v posledním patře

tvoří administrativní a výukovou část objektu. Hlavní vchod je krytý ocelovou konstrukcí

balkónu, který zde funguje jako markýza. Ve zvýšeném přízemí je vstupní

hala se schodištěm a galerií, navazující na konferenční prostory v patře. Jako organický

akcent pravoúhlých linií hlavní budovy se uplatnil štíhlý zploštělý válec bočního,

copilitovou stěnou prosvětleného schodiště.


Detail fasády se skly typu elektrofloat

v hliníkových rámech.

Půdorys budovy.

Interiér hlavního kongresového sálu /

sálu Břetislava Bakaly.

Souhra materiálů v prostoru bočního

schodiště.

Hlavní budova se závěsnou fasádou se skly typu elektrofloat v hliníkových rámech

tvoří kontrastní pozadí předsazeným cylindrickým hmotám v bílém travertinu.

Ve vyšším válci je umístěn přednáškový sál, v nižším zázemí pro účinkující a společenský

salonek.

Architektura budovy formálně navazuje na modernistické tradice Le Corbusiera.

Nosná konstrukce sloupů je odhalena na fasádě v prvních dvou podlažích,

zelení osázený anglický dvorek prosvětlující místnosti suterénního soklu podporuje

výsledný dojem domu na sloupech.

Podle původního projektu měla být před hlavním vchodem kruhová vodní nádrž,

v roce 1983 sem byla umístěna plastika „Klementa Gottwalda“ od Františka

Navrátila. Po listopadu 1989 byla socha odstraněna a následně nahrazena sochou

Jiřího Marka „Mim“ (1986).

V roce 2019 byl podán podnět k prohlášení kulturní památkou, Ministerstvo

kultury řízení nezahájilo.

RV

532 533

14/22


KSČ / Finanční úřad

a Úřad práce ČR

náměstí Svobody 2889/8, Znojmo

Milan Steinhauser; výtvarná spolupráce Miloš Axman

projekt 1975 / realizace 1977–1979 / celková renovace se změnou materiálů

a barevnosti fasád 2015–2016

Administrativní stavba ve stylu pozdní moderny byla postavena podle návrhu architekta

Milana Steinhausera v letech 1977–1979 jako sídlo okresního výboru KSČ.

Pětipodlažní objekt vytváří dominantu prostoru náměstí Svobody, které leží na

rozhraní historického jádra města a novějšího sídlištního předměstí, na jehož urbanistickém

řešení se architekt Steinhauser také podílel.

Hlavní hmotu střídmě utvářené stavby, horizontálně členěné pásy oken, oživují

výrazné předsunuté oválné objemy schodišť a výtahů po stranách. Tyto objemy

již ztratily své původní obložení bílými keramickými pásky, dosud však významně

spoluvytvářejí působivý hmotový koncept stavby. Architekt Steinhauser se při svém

návrhu mohl inspirovat brněnskou stavbou podobného typu od architekta Miroslava

Spurného – sídlem městského výboru KSČ v Brně, které bylo postaveno jen

o několik let dříve. Obě zmíněné stavby v minulosti získaly označení „Bílý dům“.

Základem konstrukčního řešení znojemské budovy je montovaný železobetonový

skelet. K hlavnímu pětipodlažnímu traktu je připojena přízemní hmota víceúčelového

sálu, původně také s bílým keramickým obkladem na jihovýchodní straně.

Na jihu pak přízemní trakt s atriovým dvorem, původně navržený pro školící účely.

Součástí projektu byly i parkové úpravy prostoru před budovou, kam architekt

Celkový pohled na vstupní partie od

severovýchodu.

Hlavní vchod s markýzou vetknutou do válce

s vertikálními komunikacemi.

Pohled od západu na skladbu administrativní části.

Horizontální protipól pětipodlažní budově

s dominujícími válci tvoří přízemní pavilon

víceúčelového sálu.

Pohled od východu.

Steinhauser umístil památník „Budovatel“, který na počest 40. výročí osvobození

Znojma Sovětskou armádou vytvořil brněnský sochař Miloš Axman.

EP

534 535

Pohledy při průchodu Klidnou ulicí.

14/23

Typové rodinné domy

v Brně-Husovicích

Brno-Husovice

Lozíbky – František a Ingeborg Páleníkovi

Slezákova – pravděpodobně Mojmír Korvas, Vladimír Ambroz

Klidná, Kohoutova 1541/2–1518/16 – projektanti z Druposu

70.–80. léta 20. století

Koncem šedesátých let vznikl v ateliéru Františka Zounka v brněnském Stavoprojektu

projekt sídliště Kohoutova na hraně nad údolím Svitavy v brněnské městské části

Husovice. Součástí obytného souboru bylo umístění mateřské školy, jeslí a několika

typů rodinných domů navržených více architekty podle místních terénních podmínek.

Realizace skupin typových domů, určených převážně pro zaměstnance Královopolské

strojírny, se individuální a družstevní svépomocnou výstavbou protáhla až

do osmdesátých let. V materiálech a řešení detailů sjednocenou výstavbu zahájily

řadové domy na úzkých parcelách v ulici Lozíbky, následovala ulice Slezákova, dále

pilovitě ustupující zástavba svažující se ulice Klidné. Závěrečná kobercová skladba

uzavřených atriových domů na svahu nad Kohoutovou ulicí s jasnou tektonikou formálně

vykazuje poučení severským typem rodinných domů.

RV

Celkový pohled od východu.

Příklad renovovaného domu, se zachováním původní

barevnosti a povrchů hlavních hmot.

536 537

Souhrnná literatura a prameny pro Jihomoravský kraj

CRHONEK, Iloš. Brno v architektuře a výtvarném umění. Brno 1981.

KORYČÁNEK, Rostislav, KOŘÍNKOVÁ, Jana, KRISTEK, Jan, SEDLÁK, Jaroslav, SVOBODOVÁ,

Šárka, ZÁLEŠÁK, Jan, ŽÁČKOVÁ, Markéta. Na prahu zítřka: brněnská architektura

a vizuální kultura období socialismu. Brno 2014.

Kolektiv autorů. Brno / Wien : Entwicklung einer Bewertungsmetodik der Architektur

von 1945 bis 1979 / Vypracování hodnoticí metodiky architektury období 1945 až 1979.

Wien – Brno 2012, s. 90–107.

ROŠTLAPIL, V., ZOUNEK, F. (ed.). Lesná – nová obytná čtvrť města Brna: Realizace. Brno

1969.

VRABELOVÁ, Renata (ed.). Brno architektura / architecture 1945–1990. Brno 2009,

s. 136–137.

SCHEUCHEL, Peter (ed.). Vypracování hodnoticí metodiky architektury období 1945 až

1979. Entwicklung einer Bewertungsmethodik der Architektur von 1945 bis 1979. Wien,

Brno 2012.

Stavoprojekt Brno 1948–1988: 40 let architektonické tvorby Stavoprojektu. Brno 1988.

STRAKOŠ, Martin. Česká architektura mezi Bruselem a Montrealem a bruselský styl

(1956–1965). In Bruselský sen. Československá účast na světové výstavě Expo 58

v Bruselu a životní styl 1. poloviny 60. let. Praha 2008, s. 234–251.

VRABELOVÁ, Renata. Brno 1945–1975 v kontextu československé architektury. Specifika

brněnské architektury. Brno 2016.

VRABELOVÁ, Renata, HRŮŠA, Petr. Brno – architektura 1945–1990: průvodce po

poválečné brněnské architektuře. Brno 2009.

Internetová encyklopedie města Brna, online: http://encyklopedie.brna.cz/homemmb/?acc=profil_objektu&load=637

14/01

HÁDLÍK, Josef. Sto let od narození prof. MUDr. Josefa Hádlíka, učitele moravských

psychiatrů. In Vlastivědný sborník Moravskobudějovicka. Moravské Budějovice 2008,

č. 2.

Ukázky realizací a projektů nemocnic a zdravotnických zařízení. Architektura ČSR XVIII,

1959, č. 9–10, s. 534–535.

ROŠTLAPIL, Václav. Psychiatrická klinika v Brně-Bohunicích. Architektura ČSSR XXV, 1966,

č. 6, s. 406–410.

GILWANN, Miroslav, ŠLAPETA, Vladimír. Bedřich Rozehnal: 1902–1984. Brno 1993.

ROZEHNAL, Bedřich. Cesta k řešení nemocniční otázky města Brna: Projekty Zemské

klinické nemocnice a Státní oblastní dětské nemocnice v Brně. Brno 1949.

14/02

Brno, okr. Brno-město, Rooseveltova čp. 31/7, Janáčkovo divadlo, Rekonstrukce objektu

II. etapa, projekt pro stavební řízení – A. průvodní zpráva; Ateliér A3, Úvoz 74, Brno –

autor, Brno 2002 Rozsah: 126 listů textové zprávy.

Brno, okr. Brno-město, Rooseveltova čp. 31/7, Janáčkovo divadlo, Rekonstrukce objektu

II. etapa, projekt pro stavební řízení – stavební část; Autor: Jaroslav Černý.

HRUŠKA, Emanuel. K otázke umestnenia „divadla – opery“ v našich hlavných mestách.

Architektura ČSSR XXI, 1962, č. 9.

Oplatek, Otakar, Zavřel, Vilém. Nové Janáčkovo divadlo v Brně. Architektura ČSSR

XXV, 1966, č. 5, s. 328–334.

Pechar, Josef. K novostavbě operního a baletního divadla v Brně. Architektura ČSSR

XXV, 1966, č. 5, s. 335–336.

14/03

KREJZA, Arnošt. Mezinárodní hotel v Brně. Architektura ČSR IX, 1960, č. 5, s. 325–327.

BARTONĚK, Radim a kol. Design & art: Best Western Premier Hotel International Brno.

Brno 2008.

SCHEUCHEL, Peter (ed.). Vypracování hodnoticí metodiky architektury období 1945 až

1979. Entwicklung einer Bewertungsmethodik der Architektur von 1945 bis 1979. Wien

a Brno 2012.

14/04

RULLER, Ivan. Správní budova mezinárodních veletrhů v Brně. Architektura ČSSR X,

1961, č. 2, s. 111–116.

ALEXA, Zdeněk. Urbanistické a architektonické řešení areálu BVV – Brno. Architektura

ČSR IX, 1960, č. 3, s. 152–157.

14/05

Výškový hotel „Continental“ v Brně. Architektura ČSSR XXIII, 1964, č. 10, s. 687–694.

KONČEK, Ferdinand. Nový hotel pre Brno. Architektura ČSSR XXIII, 1964, č. 10, s. 692.

STRAKOŠ, Martin. Česká architektura mezi Bruselem a Montrealem a bruselský styl

(1956–1965). In Bruselský sen. Československá účast na světové výstavě Expo 58

v Bruselu a životní styl 1. poloviny 60. let. Praha 2008, s. 234–251.

14/06

STEINHAUSER, M., Borecký, M. Koleje a menza Leninova Brno, 1960–1964.

In Stavoprojekt Brno 1948–1988: 40 let architektonické tvorby Stavoprojektu.

Brno 1988.

VRABELOVÁ, Renata. Brno 1945–1975 v kontextu československé architektury. Specifika

brněnské architektury. Disertační práce, Fakulta architektury, VUT v Brně. Brno 2016,

220 s. Vedoucí disertační práce: prof. Ing. arch. Vladimír Šlapeta, DrSc.

14/07

Archiv Tělovýchovné jednoty Lodní sporty Brno.

14/08

Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů. In Kolektiv

autorů. Brno / Wien: Entwicklung einer Bewertungsmetodik der Architektur von 1945

bis 1979 / Vypracování hodnoticí metodiky architektury období 1945 až 1979. Wien –

Brno 2012, s. 90–107.

Národní centrum ošetřovatelských a nelékařských zdravotnických oborů.

In VRABELOVÁ, Renata (ed.). Brno architektura / architecture 1945–1990. Brno 2009,

s. 136–137.

14/09

Dokumentace objektů z archivu majitele areálu Šumavská tower, s. r. o.

538 539

14/10

MAŽÁROVÁ, Monika. Architektura a urbanismus ve Znojmě 1945–1989. Bakalářská práce,

FF Univerzity Palackého v Olomouci. Olomouc 2011, s. 38.

KLIMEŠ, Jan. Kdy budou předány lázně? Znojemsko 6 (XV), 1965, č. 4, 27. 1., s. 1.

Archiv Odboru výstavby, Městský úřad ve Znojmě, spis ke stavbě dle čp.

Archiv Stavebního úřadu ve Znojmě.

14/11

HRBKOVÁ, Marcela. Otakar Oplatek a rekonstrukce historické architektury po roce 1945.

Diplomová práce, FF Masarykovy univerzity v Brně. Brno 2014.

14/12

FUCHS, Bohuslav, FUCHS, Kamil. Jde ještě o obchodní dům. Znojemsko 9 (XVIII), 1968, č. 28,

s. 3.

SEDLÁK, Jan. Ještě jednou ke stavbě na náměstí Míru. Znojemsko 9 (XVIII), 1968, č. 32, s. 3.

MAŽÁROVÁ, Monika. Architektura a urbanismus ve Znojmě 1945–1989. Bakalářská práce,

FF Univerzity Palackého v Olomouci. Olomouc 2011, s. 27–36.

Pocta Bohuslavu Fuchsovi: Sborník referátů z mezinárodní vědecké konference v Brně. Brno

1995.

HRUŠKA, Emanuel. Několik otázek k ochraně stavebních památek, zejména kompozičních

souborů a urbanistických celků. Památková péče XXVII, 1967, s. 167–168.

HRUŠKA, Emanuel. Od pamiatkovej starostlivosti k ochraně a tvorbe životného prostredia.

Architektúra a urbanismus XI (2), 1977, s. 61–86.

HRUŠKA, Emanuel. Sociálně-kulturní hodnoty centrálních částí socialistických velkoměst.

In Regenerace centrálních částí velkých měst: Konference se zahraniční účastí. Praha 1976,

s. 251–254.

HLOBIL, Ivo. Teorie městských památkových rezervací. Praha 1985.

HLOBIL, Ivo. Městské památkové rezervace v padesátých letech. In PLATOVSKÁ, Marie,

ŠVÁCHA, Rostislav (eds.). Dějiny českého výtvarného uměni V. (1939–1958). Praha 2005,

s. 329–339.

PLATOVSKÁ, Marie, ŠVÁCHA, Rostislav (eds.). Dějiny českého výtvarného uměni V.

(1958–2000). Praha 2007, s. 67.

NPÚ Brno, spisový archiv, spisová složka Ulice Obroková.

14/13

KUDĚLKOVÁ, Lenka, MIZEROVÁ, Alena (eds.). Architekt Ivan Ruller: ohlédnutí. Brno 2005.

Ingstav Brno – provozní budova. Architektura ČSR 1970, č. 2, s. 61–65.

14/14

Poliklinika na Lesné, online: http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_

udalosti&load=884

FUCHS, B. Kritické poznámky k novému sídlu. In ROŠTLAPIL, V., ZOUNEK, F. (ed.). Lesná –

nová obytná čtvrť města Brna. Brno 1969, s. 25.

Poliklinika Lesná, online: http://brno.idnes.cz/poliklina-lesna-ma-40-let-rekonstrukce-dw9-/

brno-zpravy.aspx?c=A140829_2094779_brno-zpravy_mich

14/15

Věžový vodojem v Brně-Kohoutovicích. Architektura ČSR 1973, č. 9, s. 42.

14/16

ZOUHAROVÁ, Lenka, ZOUHAR, Petr (eds.). Kostel sv. Josefa v Senetářově: 1971–2011.

Jedovnice [2011].

HARTMANN, Antonín. Jedovnice – Kotvrdovice – Senetářov (Nezapomenutý, ale také

nenásledovaný příklad spolupráce). Umění a řemesla 33, 1999, č. 3, s. 14–19.

KOMÁRKOVÁ, Pavla. Za války si vysnili kostel. Unikátní dílo postavili komunistům

pod nosem. iDnes.cz. Brno a jižní Morava [online]. Praha 2016, 3. listopadu

[cit. 5. 2. 2019]. Dostupné z: https://www.idnes.cz/brno/zpravy/kostel-v-senetarovepostavili-komunistum-navzdory.A161031_2282851_brno-zpravy_krut

NEJEZOVÁ, Aneta. Unikátní snímky kostela ležely v kontejneru. Blanenský deník.cz

[online]. Blansko 2012, 5. 1. [cit. 5. 2. 2019]. Dostupné z: https://blanensky.denik.cz/

zpravy_region/unikatni-snimky-kostela-lezely-v-kontejneru.html

TOUŠLOVÁ, Iveta. Senetářov. In Toulavá kamera [televizní pořad]. Moderuje Josef

MARŠÁL. ČT, 2. 4. 2017 11:00. Dostupné též z: https://www.ceskatelevize.cz/

ivysilani/1126666764-toulava-kamera/217562221500013/obsah/534864-senetarov

14/17

SVOBODOVÁ, Šárka. Nechtěné dědictví. Architekt Jan Dvořák (1925–1998). Brno 2017,

s. 78.

ŠVÁCHA, Rostislav. Architektura 1958–1970. In Platovská, Marie, Švácha, Rostislav

(eds.). Dějiny českého výtvarného umění. Díl VI/1 (1958–2000). Praha 2007, s. 68.

Archiv obce Práče (původní spisová a plánová dokumentace stavby).

MMB, fond Jan Dvořák, nečíslováno.

14/18

Internetová encyklopedie města Brna, online: http://encyklopedie.brna.cz/homemmb/?acc=profil_objektu&load=637

Kino Scala, online: https://www.ibrno.cz/historie/42799-slavne-brnenske-kavarny-viii.

html

14/19

KUDĚLKOVÁ, Lenka, MIZEROVÁ, Alena (eds.). Architekt Ivan Ruller: ohlédnutí. Brno

2005.

14/20

Ubytovna zdravotních sester FN. Technická a průvodní zpráva, Stavoprojekt, Brno 1971.

VRABELOVÁ, Renata, SVOBODOVÁ, Petra, ŠLAPETA, Vladimír. Brno moderní: velký

průvodce po architektuře. Praha 2016, s. 105.

Archiv Fakultní nemocnice Brno: Internát zdravotních sester. Průvodní zpráva

a projektová dokumentace.

14/21

Stavoprojekt Brno 1948–1988: 40 let architektonické tvorby Stavoprojektu. Brno 1988.

Architektura ČSR XXXVI, 1977, č. 6.

14/22

MAŽÁROVÁ, Monika. Architektura a urbanismus ve Znojmě 1945–1989. Bakalářská

práce, FF Univerzity Palackého v Olomouci. Olomouc 2011, s. 38.

Archiv Finančního úřadu, územní pracoviště ve Znojmě.

540 541

medailony

542 543

Medailony

Specializace:

urbanismus, veřejné budovy, hotely, v emigraci bydlení,

rekonstrukce.

Nejvýznamnější realizace sledovaného období:

1965–1970 urbanistický koncept náměstí manželů Curieových

v Brně, s Jiřím Gřegorčíkem;

vstupní hala budovy Státního projektového ústavu obchodu;

smuteční obřadní síně s Pavlem Šrubařem;

1968–1970 interiéry administrativní a provozní budovy Ingstav;

projekty variantních řešení typových rodinných atriových domů;

1970 projekt, realizace 1983–1987 obchodní dům Otex/Dargov

v Košicích, tehdy největší v Československu;

1979–1983 hotel Panorama v Praze, interiéry s Vladem

Alujevičem a Olgou Drápalovou;

1980–1983 obchodní centrum Lesanka.

Ocenění:

2018 Cena Jože Plečnika;

2019 Cena Ladislava Sutnara.

ADAMEC Vít

architekt, urbanista

1925–2015

Studium:

1949 Odbor architektury a pozemního stavitelství Vysoké školy

technické Dr. Edvarda Beneše v Brně.

Zaměstnání:

1950 Stavoprojekt, KPÚ Olomouc.


1961–1966 sídliště Přednádražní prostor v Olomouci: soubor

obytných domů s vybavením, tř. Kosmonautů, upravený typ

G-57-01, s Petrem Braunerem;

1963–1966 velkoprodejna Hanačka;

1967–1975 podrobný územní plán obvodu F a úvodní

projekty okrsku F 11, F 111 a F VI v Olomouci, sídliště F1

v Olomouci: soubor obytných domů s vybavením, ul. I. P.

Pavlova, Čajkovského a Mičurinova, upravený typ T-06-B, s T.

Wagnerovou, Petrem Braunerem a M. Bílým;

1978 ubytovna sester Fakultní nemocnice v Olomouci.

ADAMÍK Blahoslav

architekt, urbanista, výtvarník

1925–2008

Studium:

1945–1950 Vysoká škola architektury a pozemního stavitelství

ČVUT v Praze (profesoři Čermák, Štěpánek, Štursa, Štech,

Stefan).

Zaměstnání:

od 1950 Stavoprojekt Olomouc, pobočka Prostějov;

od 1959 (zrušení pobočky) Stavoprojekt Olomouc;

1985 důchod, konzultantem odboru výstavby Městského úřadu

Prostějov při rekonstrukcích objektů v Prostějově (Národní

dům, radnice…);

spolupráce s Miroslavem Švancarou, galeristou a kurátorem

výstav v kavárně ND;

člen umělecké komise pro výběr účastníků Mezinárodního

sochařského sympozia Hany Wichterlové.

Specializace:

obytné soubory, lázeňské budovy, smuteční síně.


družstevní bytové domy, náměstí Spojenců Prostějov;

základní školy v Šumperku (27 tříd), v Olomouci a v Určicích (18

tříd), v Dřevohosticích;

1968 Střední průmyslová škola v Bruntále;

1970 projekt, realizace 1973–1977 smuteční obřadní síň na

Městském hřbitově v Prostějově;

památník letcům z druhé světové války na Městském hřbitově

v Prostějově;

smuteční obřadní síně ve Šternberku a v Brodku u Konice;

lázeňský dům Mír v lázních Jeseník.

ALBRECHT Jiří


1919–1974

Studium:

1939 Vysoká škola architektury a pozemního stavitelství ČVUT

v Praze;

1941–1948 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze.

Zaměstnání:

1939–1941 architektonická kancelář Lev Krča;

1942–1943, 1954–1955 ateliér Josefa Gočára;

50. léta Stavoprojekt, KPÚ Praha, Státní ústav pro rekonstrukce

památkových měst a objektů;

od 1966 Sdružení projektových ateliérů, GAMA, od 1971

Projektový ústav Výstavby hlavního města Prahy.

Specializace:

školské budovy, typizované bydlení.


1966 soutěž, realizace 1967–1974 rekonstrukce a dostavba

areálu Federálního shromáždění v Praze, s Karlem Pragerem

a Jiřím Kadeřábkem;

1967–1974 rekonstrukce Státní opery / Smetanova divadla,

Praha;

rekonstrukce Rajského dvora Strahovského kláštera.

ANTL František


1940–2017

Studium:

1963 Fakulta stavební VUT v Brně.

Zaměstnání:

od 1963 Stavoprojekt, KPÚ Brno;

1969 Útvar hlavního architekta – Brnoprojekt;

1973?–1981 Státní projektový ústav obchodu;

1981 odchod do Francie, zde obhájil titul D.P.L.G.;

od 1982(3)? – soukromý atelier v Saint-Germain-en-Laye,

v Paříži;

po 1989 se rád navracel do vlasti.

AULICKÝ Václav

architekt

1944

Studium:

1961–1967 Fakulta stavební ČVUT v Praze, obor architektura

a stavba měst u profesora Cubra.

Zaměstnání:

1967–1971 Vojenský projektový ústav, ateliér Jiřího Eisenreicha;

1971–1974 Investis;

1974–1992 Spojprojekt, s.p.;

1992 SPOJPROJEKT PRAHA, a.s.;

2005 Fakulta architektury ČVUT v Praze, docent od 2010.

Specializace:

budovy pro spoje a vysílače.


1975–1978, demolice 2019 areál řídicí ústředny Tranzitního

plynovodu, budov Federálního ministerstva paliv a energetiky

(FMPE) a budovy Světové odborové Federace (SOF) v Praze na

Vinohradech, s Jiřím Eisenreichem, Jindřichem Malátkem, Ivo

Loosem a Janem Fišerem, statika Jiří Kozák;

1976–1979 televizní vysílač Ostrava-Hošťálkovice,

s Janem Fišerem, spolupráce Jiří Herold (Stavba roku 1979

Severomoravského kraje);

1976–1981 tranzitní telefonní ústředna v Ostravě, s Jiřím

Eisenreichem, Jindřichem Malátkem a Ivo Loosem;

1975–1980, demolice 2018 automatická telefonní ústředna

v Praze-Dejvicích s Jindřichem Malátkem, Jiřím Eisenreichem,

Janem Fišerem a Jaromírou Eismannovou;

1977–1982 tranzitní a telefonní ústředna v Hradci Králové,

s Jiřím Eisenreichem, Jindřichem Malátkem a Janem Fišerem,

spolupráce Jiří Herold;

1979–1982 automatická telefonní ústředna v Praze na Bílé

hoře.

BATELKA Josef

architekt

1932–2014

Studium:

1958 Fakulta architektury a pozemního stavitelství ČVUT

v Praze;

1973 postgraduální studium Architektura a ochrana památek;

1983 vědecká aspirantura.

Zaměstnání:

1958–1961 Průmyslová škola stavební, Domažlice, odborný

učitel;

1961–1992 Okresní stavební podnik Domažlice;

od 1992 vlastní atelier AB.


1971 projekt, realizace 1972–1973 smuteční obřadní síň, Klenčí

pod Čerchovem;

1973 krytý plavecký bazén, Domažlice;

smuteční obřadní síň, Kdyně;

Chodská chalupa, Hrádek;

budova Státní banky československé, s Miloslavem Sýkorou.

BÄUMELT František

architekt, statik

1914–2010

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:

1939–1944 firma Gleitbau-Kloc ve Frankfurtu nad Mohanem;

1945(?)–1950 asistent v Ústavu stavební mechaniky na Vysoké

škole architektury a pozemního stavitelství Českého vysokého

učení technického v Praze;

1950–1958 vedoucí statického oddělení pražského stavebního

podniku, jenž delimitací přešel do Státního ústavu pro

projektovou výstavbu hlavního města Prahy, následně n. p.

Pozemní stavby v Praze;

1959–1962 vězněn na Pankráci v Praze, práce v tzv.

Basoprojektu;

1968 emigrace do Švýcarska;

do 1974 vlastní projekční kancelář;

od 1974 samostatný projektant na různých stavbách po celém

světě;

1974–1977 v Teheránu, do převratu v Iránu;

od 1977 v Bruneji, Anchorage a v Athénách.

544 545

Nejvýznamnější realizace konstrukcí ve sledovaném období:

1952–1962 adaptace strojnického paláce na sportovní halu;

1958–1960 báň planetária v pražské Stromovce;

1956–1961 kulturní dům v Ostravě;

1958 spolupráce na pavilonu pro světovou výstavu Expo ´58

v Bruselu;

1956 projekt, realizace 1958–1960 budova velvyslanectví ČSR

v Pekingu;

60. léta 20. století ČVUT v Dejvicích;

rekreační areál pro nejvyšší komunistické funkcionáře

ve Vystrkově u Orlické přehrady, spolupráce v rámci tzv.

Basoprojektu na Pankráci;

1964–1966, zbořena 2018, mazutová výtopna na sídlišti

Invalidovna v Praze;

1965–1970 hotelový dům v Praze na Petřinách;

autor patentu na železobetonové stropy a patentu na

konstrukci báně planetária, světového unikátu, metoda

Františka Bäumelta byla publikována ve všech časopisech

světové úrovně.

BENDA Jan

architekt

1924–2006

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:

1948–1990 Stavoprojekt, KPÚ České Budějovice;

1960–1961 Státní typizační ústav v Praze.


1959–1963 experimentální bytová výstavba, České Budějovice;

1962–1963 obytný soubor Modrá hvězda, České Budějovice;

1964–1979 krematorium, České Budějovice, s Borisem Čepkem;

1972 budova Jihočeských cihelen, České Budějovice;

1978–1982 výškový hotel Gomel / Clarion Congress Hotel

České Budějovice, s Jaroslavem Škardou.

BENEŠ Vladimír

architekt

1903–1971

Studium:

1925–1932 a 1935–1936 Odbor architektury a pozemního

stavitelství České vysoké školy technické v Brně;

1936–1937 stipendijní pobyt v pařížském ateliéru Le

Corbusiera.

Zaměstnání:

1937–1939 soukromý ateliér společně s Antonínem Kurialem;

válečné období ateliér architekta Jaroslava Syřiště;

do roku 1950 vlastní ateliér;

1950–1951 Československé státní statky;

1951–1953 Zemědělské stavební závody;

1953–1954 Projekční služba Ministerstva zemědělství;

1954–1958 Agroprojekt Brno.


1954 areál brněnské Krajské veterinární správy;

1955–1980 komplex Výzkumného ústavu veterinárního

lékařství;

1957 bytový dům na Údolní ulici v Brně;

1958–1961 Střední zemědělská technická škola v Bystřici nad

Pernštejnem.

BERGER Rudolf

architekt

1934

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:

1959–1991 Stavoprojekt, KPÚ Ústí nad Labem;

1991–(?) Stavoprojekt 91 spol. s r. o.

Specializace:

veřejné budovy, administrativa.


1960–1963 bytový dům Hrnčířská, Ústí nad Labem, s Josefem

Liškou;

1960–1963 bytové domy ABC, Ústí nad Labem, s Josefem

Liškou;

1965–1967 nákupní středisko Panorama, Ústí nad Labem;

1970–1980 bytové domy sídliště Březenecká, Chomutov,

s Vladislavem Valouškem, Františkem Machačem, Vratislavem

Štelzigem;

1974–1977 Pozemní stavby a Česká státní pojišťovna, Ústí nad

Labem, s Míťou Hejdukem, J. Drtikolem;

1983–1985 KV KSČ / Krajský úřad Ústeckého kraje, Ústí nad

Labem, s Míťou Hejdukem, J. Drtikolem;

1985 dostavba budovy Krajského národního výboru, Ústí nad

Labem.

BINAR Otakar

architekt

1931

Studium:

1952–1958 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, ateliér

architektury u Josefa Gruse.

Zaměstnání:

1958–1968 Stavoprojekt, KPÚ Liberec;

1968–1971 SIAL, Sdružení inženýrů a architektů v Liberci;

1972–1990 Stavoprojekt Liberec;

1990–1998 SIAL s. r. o.;

1998–2008 privátní praxe.

Specializace:

občanské stavby, interiéry.


1958–1963 kino Máj v Doksech, s Karlem Hubáčkem,

Vlastislavem Kolářem, Evou Němcovou, Lidmilou Švarcovou;

1963 interiér baru hotelu Imperial v Liberci;

1969 rekonstrukce Naivního divadla v Liberci, s Karlem

Hubáčkem;

1966–1973 televizní vysílač a hotel Ještěd v Liberci, se Zdeňkem

Patrmanem a Karlem Hubáčkem;

1972 pavilon A v rámci areálu LVT v Liberci;

1976–1981 administrativní budova OV KSČ v České Lípě;

1978–1982 rodinný dům profesora Olivy v Železném Brodě;

1980 budova CIBACHROM v Liberci;

1981–1986 Dům kultury v Teplicích, s Karlem Hubáčkem,

Jaromírem Stránským, Václavem Bůžkem, Zdeňkem

Patrmanem;

BOČAN Jan

architekt

1937–2010

Studium:

1962 Fakulta stavební ČVUT v Praze, obor Architektura a stavba

měst.

Zaměstnání:

1962–1966 Konstruktiva Praha;

1966–1971 Sdružení projektových ateliérů, atelier Beta;

1971–1989 Projektový ústav Výstavby hl. m. Prahy;

1990–1992 Studio B, vlastní studio;

od 1993 Atelier Bočan, autorizovaný projektant;

od 1990 Fakulta architektury ČVUT, vedoucí ateliéru.


1962 rekreační chata na Slapech;

1964 Cestovní kanceláře Čs. aerolinií v Paříži, Londýně, Bruselu,

Kodani, s Oldřichem Novotným, Zbyňkem Hřivnáčem;

1971 československé velvyslanectví v Londýně, s Janem

Šrámkem, Karlem Štěpánským;

1972 československé velvyslanectví ve Stockholmu, se Zdeňkem

Rothbauerem, Janem Šrámkem;

1973 československé velvyslanectví v Brasilii, 2. etapa, s Karlem

Filsakem, Janem Šrámkem;

1973 Hlavní nádraží v Praze, s Josefem Dandou, Alenou

Šrámkovou, Janem Šrámkem;

1974 interiéry hotelu Intercontinental v Praze, s Janem

Šrámkem, Zdeňkem Rothbauerem, Zbyňkem Hřivnáčem,

Oldřichem Novotným;

1977 rodinná dvojvila v Praze na Babě;

od 1978 sídliště Velká Ohrada na Jihozápadním Městě v Praze,

se Zdeňkem Rothbauerem.

BÖHM Bohumil

architekt

1926–2004

Studium:


ČVUT v Praze.

Zaměstnání:

1952–1990 Stavoprojekt, KPÚ České Budějovice, vedoucí

atelieru.


1958–1964 Koldům, České Budějovice, s Jaroslavem Škardou

a Bohumilem Jarolímem;

1958; 1966–1971 plavecký stadion, České Budějovice;

1960–1964 bytová výstavba a občanská vybavenost Lidická,

České Budějovice;

1963–1966 bytová výstavba a občanská vybavenost

Pekárenská, České Budějovice;

1967–1973 soubor budov sekretariátu OV KSČ, ROH a SSM,

Strakonice;

1979 věžové bodové domy sídliště Staré město v Českých

Budějovicích;

1973–1976 kino v Českém Krumlově;

1976–1979 budova Okresního výboru KSČ, Český Krumlov;

1975–1979 budova Okresního výboru KSČ, ROH a SSM,

Prachatice.


1960 Ústřední pavilon pro zemědělské výstaviště v Českých

Budějovicích;

1971 Památník s Muzeem dělnického revolučního hnutí

a krajské politické školy v Českých Budějovicích, s Jaroslavem

Škardou.

BÖHM Mojmír

architekt

1928

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:

1958–1990 Krajský projektový ústav, Ústí nad Labem.

Specializace:

veřejné stavby.

546 547


1963–1990 sídliště Severní Terasa, Ústí nad Labem, s Václavem

Krejčím, Janem Gabrielem;

1967–1968 obytný okrsek 16, Most, s Jiřím Fojtem;

1967–1974 interiéry OD Labe, Ústí nad Labem, s Ladislavem

Špásem, Antonínem Wernerem;

1968 budova Báňských staveb, Most;

1971–1976 obchodní dům Prior, Most, s Jaroslavem Zbuzkem;

1978–1984 Centrální kulturní dům horníků a energetiků, Most,

s Lubošem Kosem, Jaroslavem Zbuzkem, Stanislavem Hanzíkem.

BORECKÝ Mečislav

architekt

1926–2010

Studium:



Zaměstnání:

Stavoprojekt Brno.

Specializace:

obytné stavby.


1960–1964 koleje a menza Leninova/Kounicova, Brno,

s Milanem Steinhauserem;

1969–1980 sídliště Řečkovice a Medlánky v Brně, s Pavlem

Krchňákem, Miroslavem Dufkem, Vítězslavem Unzeitigem,

Zdeňkem Langem a Jaroslavem Pípou;

1973–1983 sídliště Bohunice v Brně, s Jaroslavem Ryškou,

Pavlem Krchňákem, Antonínem Mikulcem, Jaroslavem Pípou,

Ladislavem Volákem, Romanem Zajícem a Miroslavem Dufkem.

BRAUNER Petr

architekt

1936

Studium:

1955–1961 Fakulta stavební VUT v Brně, obor Architektura

a stavba měst (profesoři Bohuslav Fuchs, Bedřich Rozehnal,

Zdeněk Alexa).

Zaměstnání:

1962–1971 Stavoprojekt, KPÚ Ostrava, pobočka Olomouc,

později Stavoprojekt Olomouc, vyloučen z politických důvodů;

1971–1990 Drupos, pobočka Olomouc;

1991 vlastní projektová kancelář B&B Studio, s manželkou

Jarmilou Braunerovou.


1961–1966 sídliště Přednádražní prostor v Olomouci: soubor

obytných domů s vybavením, tř. Kosmonautů, upravený typ

G-57-01, s Vítem Adamcem a M. Strnadem;

obchodní objekty lemující třídu Kosmonautů – prodejny knih

a květin, dárkového zboží a mléčných výrobků s jídelnou;

1965–1966 pavilon A Flora ve Smetanových sadech;

1968–1973 věžový obytný dům s vodojemem na ulici

I. P. Pavlova 62, Olomouc;

1969–1973 skupina obytných domů pro SBD Dopravní stavby

n. p. Olomouc, Skřivánčí 27 a 29, Junácká 6, Olomouc;

1970–1973 Dům pečovatelské služby s restaurací Avion,

Politických vězňů 6, výtvarná spolupráce Rudolf Doležal;

1973–1976 Výpočetní středisko Dopravních staveb n. p.

Olomouc, Wellnerova 7, Olomouc;

1974–1977 krematorium v Šumperku, Zábřežská 78;

1975–1978 bytový dům SBD Olomouc, Na Vozovce 2 a 4,

Olomouc;

1976 úprava skupinového vodovodu v Šancích, architektonická

spolupráce s Hydroprojektem Ostrava;

1976 bytový dům Sudkov;

1976–1982 rekreační středisko n. p. Pozemní stavby Vojtěchov,

s Jarmilou Raimrovou a Petrem Kopečným, Hvozd u Mladče,

Vojtěchov 2;

1977–1980 Česká státní pojišťovna v Prostějově, Kostelecká 5;

1979–1980 terasové bytové domy v Domamyslicích

u Prostějova, studie 1976, 1979.

BRIX Michal

architekt, výtvarník

1946

Studium:

1972 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze.

Zaměstnání:

Pozemní stavby n. p. Ústí nad Labem;


1980–1991 samostatný architekt, umělec;

1991–1997 Brix & Franta Architekti s.r.o.;

od 1996 Fakulta architektury ČVUT v Praze.


1975–1977 interiéry obchodního domu Ještěd v Liberci;

1977–1986 kolonáda u Domu kultury, Teplice, s Otakarem

Binarem, Martinem Rajnišem;

1979–1986 úpravy Mírového náměstí v Teplicích, s Martinem

Rajnišem a Lidmilou Švarcovou.

BUBENÍČEK Karel

architekt

1923–2007

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:

Stavoprojekt, KPÚ Praha, Konstruktiva Praha, Čs. aerolinie

Praha, Projektový ústav hl. m. Prahy, člen týmů Josefa Havlíčka

a Karla Filsaka;

od roku 1973 invalidní důchod.


1951–1954 (1958?) věžové obytné budovy v Kladně-Rozdělově,

s Josefem Havlíčkem a Karlem Filsakem;

1953–1955 bytové domy v Ostravě-Porubě, s Josefem

Havlíčkem a Karlem Filsakem;

1954–1956 Vyšší hornická škola v Šenbachu, Meziboří, s Karlem

Filsakem;

1954–1957 Základní osmiletá škola v Hrabové u Ostravy,

s Karlem Filsakem a Jaroslavem Švecem;

1958–1960 československé velvyslanectví v Pekingu, s Karlem

Filsakem, Jiřím Loudou a Janem Šrámkem;

1960–1967 soubor odbavovacích budov nového letiště v Praze-

Ruzyni, s Karlem Filsakem, Jiřím Loudou, Janem Šrámkem,

Jaroslavem Mayerem, Vladimírem Ustohalem a Antonínem

Vaňkem;

1960–1966 cestovní kanceláře Československých aerolinií ve

Vídni, Bombaji, Budapešti, Římě, Varšavě, Stockholmu, Sofii,

Paříži, Frankfurtu, Kodani, Rangúnu, Damašku, Bagdádu,

Phnomphenu, Ostravě, Košicích, Karlových Varech, s Karlem

Filsakem, Jiřím Loudou, Janem Šrámkem a Ivanem Skálou;

1965–1973 československé velvyslanectví v Brazílii, s Karlem

Filsakem, Jiřím Loudou a Janem Šrámkem;

1965–1967 soubor budov stálé československé mise při OSN

v Ženevě, s Karlem Filsakem a Janem Šrámkem;

1967–1974 soubor budov československé velvyslanectví v Dillí,

s Karlem Filsakem, Jiřím Loudou a Karlem Filsakem ml.;

1967–1974 Hotel Intercontinental v Praze, s Karlem Filsakem

a Janem Švecem.

BURIN Jasan


1929

Studium:

1953 Fakulta architektury a pozemního stavitelství VUT v Brně;

1956 Akademie výtvarných umění v Praze;

1984 University of Tennessee, Knoxville, USA.

Zaměstnání:

1953–1954 Vysoké učení technické v Brně;

1956–1959 Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst

a objektů (SÚRPMO), Praha;

1959–1964 Hydroprojekt Praha;

1964–1967 Konstruktiva n. p., Praha;

1967–1968 Robert Matthew, Johnson-Marshall and Partners,

Londýn, VB;

1968–1970 James Associates Architects, Indianapolis, USA;

1970–1972 Marteq Associates, Knoxville, USA;

1972–1973 Berga Waggoner, Sumner and Connon, Nashville,

USA;

1973–1980 Cideco Architecture and Planning, Inc., Knoxville,

USA;

1981–1982 Boeing Inc., Oak Rige, USA;

1982–1998 Jim Barna Log Homes;

1984–2000 W. Powers McElveen and Associates, Columbia,

USA.

Specializace:

veřejné budovy, urbanismus, environmentální architektura.


1966–1970 zdymadlo na Štětí, Štětí, s A. Čápkem, M. Švábovou;

1967 československý pavilon na Expo ´67, Montreal,

s Miroslavem Řepou,

V. Pýchou;

1969–1971 muzeum indiánské kultury Angel Mounds,

Evansville, USA;

1970 Mathersovo muzeum světových kultur, Bloomington, USA;

1977–1982 interiér obchodně administrativní budovy Arnstein;

1976 přestavba farmy na golf club, Nashville, USA;

1981–1982 vzorový dům budoucnosti XANADU pro Expo ´82,

Gatlinburg, USA.

CAJTHAML Miloslav

architekt

1927–2011

Studium:


v Praze,

1952–1955 vědecká aspirantura tamtéž, obhajoba 1965.

Zaměstnání:

1955–1958 FAPS ČVUT v Praze;

1959–1991 Krajský projektový ústav Praha;

od 1990 soukromý ateliér DESIGN PROJEKT ABA, s manželkou

Nedou Cajthamlovou.


od 1961 sídliště v Čelákovicích;

1962–1967 budova ONV v Žiaru nad Hronom;

1962–1965 internát n. p. TOS v Čelákovicích;

1965–1968 základní škola v Čelákovicích;

1966–1968 Dům pletařského průmyslu n. p. JITEX v Písku;

1975 větrací objekt metra na Karlově v Praze;

1969 projekt, realizace 1981–1986 hotel ROH Na Dlabačově

v Praze;

1963–1977 rekonstrukce a renovace domů v historickém jádru

a atypické bytové domy v Kutné Hoře;

1971 předpolí Pražského hradu;

548 549

1972 Dům sester a generel Ústřední vojenské nemocnice

v Praze;

1975–1980 Krajská politická škola v Čelákovicích.

CAJTHAMLOVÁ Neda, roz. Mikuškovicová

architektka

1932–2014

Studium:

1952–1958 Fakulta architektury a pozemního stavitelství ČVUT

v Praze.

Zaměstnání:


od 1990 soukromý ateliér DESIGN PROJEKT ABA, s manželem

Miloslavem Cajthamlem.


urbanistické řešení územních plánů Jesenice, Mělníku, Votic,

Kácova, Kutné Hory, Zbraslavic, Žlebů, Kouřimi aj. s Miloslavem

Cajthamlem;

1966–1968 Dům pletařského průmyslu JITEX v Písku;

1975 větrací objekt metra na Karlově v Praze;

1969 projekt, realizace 1981–1986 hotel ROH Na Dlabačově

v Praze.

CUBR František

architekt, pedagog

1911–1976

Studium:


v Praze (profesoři Engel, Kříženecký, Blažíček a Wirth).

Zaměstnání:

1937 architektonický atelier se Zdeňkem Pokorným;

1948 Stavoprojekt, KPÚ Praha, od 1949 vedoucí ateliéru;

1960 jmenován profesorem na ČVUT;

1960–1968, Fakulta architektury a pozemního stavitelství ČVUT

v Praze, Katedra architektonické tvorby a typologie staveb;

1968–1976 Akademie výtvarných umění v Praze, ateliér

profesora Cubra.

Vychoval celou generaci architektů, např.

– ČVUT: Eva Jiřičná, Josef Vrana, Zdenka Nováková, Václav

Aulický, Jan Vrana, Vladimír Štulc;

– AVU: Ivan Gürtler, Jiří Suchomel, Vladimír Štulc, Rudolf Šulc,

Dalibor Vokáč, Jan Vrana, Václav Girsa, Emil Přikryl, Karel Filsak,

Václav Králíček, Tomáš Bitnar, Michal Gabriel, Jaroslav Kosek,

Lukáš Liesler.

Specializace:

interiéry, výstavy, expozice, pedagogická činnost.


1958 československý pavilon a expozice na světové výstavě

Expo ´58 v Bruselu, se Zdeňkem Pokorným a Josefem Hrubým;

1960–1965 sportovní areál a studentské městečko na Strahově,

Praha 6 – Břevnov, s Josefem Hrubým, Luďkem Hanfem,

Viktorem Formáčkem, Stanislavem Francem, Jaroslavem

Kándlem;

1964 Nová obrazárna Pražského hradu, s Josefem Hrubým;


Expo ´67 v Montrealu, se Zdeňkem Pokorným a Josefem

Hrubým;

1967–1971 rekonstrukce Jiřského kláštera na Pražském hradě,

s J. Pilařem;

1969–1976 stálá expozice sbírky starého českého umění

Národní galerie, Pražský hrad, Jiřský klášter, s J. Pilařem

a Zdenkou Novákovou;

1970 Skleněná řeka na světové výstavě Expo ´70 v Ósace,

s Otakarem Kučou a Stanislavem Libeňským;

1971–1974 interiéry vybraných prostor hotelu Intercontinental

v Praze, se Zdeňkem Pokorným a Zdenkou Novákovou;

1975 československé velvyslanectví v Athénách, se Zdeňkem

Pokorným a Josefem Hrubým;

1969–1979 ústřední telekomunikační budova v Praze na

Žižkově, s Josefem Hrubým, Zdeňkem Pokorným, VLadimírem

Oulíkem, Františkem Štráchalem.

ČANČÍK Jiří

architekt

1922–2001

Studium:


Zaměstnání:

praxe v soukromých ateliérech pražských architektů, mj. R.

Jesenský, J. Gočár, P. Janák;

1949–1960 Návrhové oddělení a.s. Baťa, Luhačovice;

1960–1967 Stavoprojekt, Gottwaldov;

1967–1969 Útvar hlavního architekta Gottwaldov;

1970–1982 Stavoprojekt, Gottwaldov.


1953–1956 sídliště Mojmír, Uherské Hradiště;

1954 sýpka státního hřebčína, Tlumačov;

1956 Ústav přístrojové techniky Čs. akademie věd, Brno;

1961 1. etapa, 1969–1972 2.etapa výstavby rekreačního

střediska Sigmy Lutín, Luhačovice;

1964 výškový dům Čedok, Zlín;

1964 budova Stavoprojektu Gottwaldov, Zlín, s Milošem

Totuškem;

1970–1973 obytný soubor Gottwaldov-Střed, Zlín;

1970–1975 obytný soubor Tylova, Prostějov;

1973–1978 krematorium na Lesním hřbitově, Zlín;

1977 velkoprodejna a podnikové ředitelství Pramen, Praha-

Vršovice;

1981–1990 obnova Kanovnických domů, Kroměříž.

ČEPEK Boris

architekt

1936

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:


1989–1991 Úřad města České Budějovice jako hlavní architekt

města;

od 1991 samostatný architekt.


1963–1965 budovy kolejí a menzy Provozně ekonomické fakulty

Vysoké školy zemědělské, České Budějovice;

1964–1979 krematorium, České Budějovice, s Janem Bendou;

1975–1978 obytný soubor Mlýnská s terasovými domy

a obslužným centrem, Strakonice.

ČERMÁK František

architekt

1903–1998

Studium:

1922–1927 (1933) Vysoká škola architektury a pozemního

stavitelství ČVUT v Praze.

Zaměstnání:

od 1928 s krátkou přestávkou (1956–1960) spolupráce

s Gustavem Paulem;

1934–1939 asistent u Antonína Engela na ČVUT v Praze;

1945–1970 suplent (od 1945), mimořádný (od 1947) a řádný

profesor (1966), přednosta Ústavu zdravotnických staveb na

ČVUT v Praze;

1957 člen Zdravotnické komise UIA, několikrát členem

zdravotnických komisí UNESCO.

Specializace:

zdravotnické a školské stavby.


1957–1958 soutěž, částečná realizace dostavby areálu ČVUT,

Praha-Dejvice, spolupráce s Gustavem Paulem, V. Hladíkem

a Jiřím Liberským;

1958–1963 (1967) Fakulta strojní a fakulta elektrotechnická

ČVUT, Praha-Dejvice, s Gustavem Paulem a V. Hladíkem;

1962–1973 menza ČVUT, Praha-Dejvice, s Gustavem Paulem

a V. Hladíkem;

1962 soutěž, 1963–1964 realizace, univerzitní areál, Dublin,

Irsko, s Gustavem Paulem, Jaroslavem Paroubkem a Janem

Čejkou;

1963–1964 soutěž, realizace 1963–1983 Fakulta stavební ČVUT,

Praha-Dejvice, s Gustavem Paulem, s Františkem Čermákem,

Jaroslavem Paroubkem a Janem Čejkou.

ČERNOUŠEK Tomáš

architekt, grafik, filozof, teolog a teoretik umění

1927–2001

Studium:

1944–1948 Vyšší průmyslová škola stavební v Brně;

1949–1953 Fakulta architektury a pozemního stavitelství VUT

v Brně (profesoři Bohuslav Fuchs, Bedřich Rozehnal, Zdeněk

Alexa).

Zaměstnání:

firma stavitele T. Šipky v Olomouci;

1948 praxe v atelieru Lubomíra Šlapety;

Čs. stavební závody, Vojenský projektový ústav;

Agroprojekt, Krajské sdružení n. p. ve stavebnictví, Skupina

experimentální projekce ve Stavoprojektu, Obchodní projekt

a Sigma-IPKÚO, vše v Olomouci.

Specializace:

vodohospodářské a sakrální stavby, kresba.


1956–1957 rekonstrukce průčelí bývalého Jezuitského konviktu

v Olomouci;

1959–1963 obytný dům hotelového typu v Olomouci,

s K. Dolákem a J. Zrotalem;

1966–1972 úpravna vody Olomouc-Černovír, s A. Smětalem;

1968–1972 přístavba úpravny vody ve Slavičíně;

1968–1973 věžový vodojem, Brno-Kohoutovice;

1969–1970 úpravy pro novou liturgii v kostele sv. Cyrila

a Metoděje v Olomouci;

1969–1971 čerpací stanice v obvodu F v Olomouci;

1969–1972 úpravna vody Ostrožská Nová Ves;

1970–1973 čerpací stanice Dujaillah v Íráku;

1975 úpravy pro novou liturgii, kostel sv. Štěpána v Klášteře

Hradisko v Olomouci;

1976–1982 čerpací stanice a úpravna průmyslové vody,

Olomouc-Hejčín;

1978–1980 tenisový klub v lázních Teplice nad Bečvou;

od 1981 ateliér pro monumentální sochařskou tvorbu

v Olomouci, s D. Dudovou;

od 1981 administrativní centrum čistírny odpadních vod,

Bratislava-Petržalka.

Studie a projekty:

1959 studie Výzkumného ústavu zelinářského v Olomouci;

1963 urbanistická soutěž na obvod F v Olomouci;

1965–1966 studie administrativní budovy LSD Jednota

v Olomouci;

550 551

1967–1970 studie administrativní budovy Sigma-Engineering

v Olomouci;

1968 studie administrativní budovy Generálního ředitelství

Sigma v Olomouci;

1973 zastavovací plán areálu Sigma centrum v Olomouci;

1979 studie výpočetního střediska Sigma centrum v Olomouci;

1979 studie úpravy atria olomouckého muzea;

1979 studie víceúčelového sálu Sigma v Olomouci.

DANDA Josef

architekt

1906–1999

Studium:

Fakulta architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze.

Zaměstnání:

během studia praxe v ateliéru Adolfa Benše a Ladislava

Machoně;

1931–1932 ateliér Le Corbusiera v Paříži;

od 1936 Československé státní dráhy.

Specializace:

drážní stavby.


1957 výpravní budova železniční stanice v Třinci;

1958 výpravní budova železniční stanice v Pardubicích, s Karlem

Řepou;

1956–1962 výpravní budova železniční stanice v Chebu;

1963–1967 výpravní budova železniční stanice Ostrava-

Vítkovice;

1959–1968 výpravní budova železniční stanice v Lovosicích;

1968 interiér nádražní haly v Mostě;

1972–1977 nová výpravní budova železniční stanice Praha

hlavní nádraží, s Janem Šrámkem, Alenou Šrámkovou, Janem

Bočanem.

DEDEČEK Vladimír


1929

Studium:

Slovenská vysoká škola technická v Bratislavě (profesoři

E. Belluš a V. Karfík).

Zaměstnání:

1953–1968 Krajský projektový ústav Bratislava;

1968–1989 Stavoprojekt, KPÚ Bratislava.

Specializace:

školské a kulturní stavby.


1960–1966 Vysoká škola zemědělská v Nitře, s Rudolfem

Miňovským;

1974–1986 Palác kultury a sportu / Ostravar Aréna, Ruská 135,

Ostrava, jediná autorova realizace na území ČR;

1979 přístavba Slovenské národní galerie v Bratislavě.

DOLEŽAL Jan

architekt

1944–2003

Studium:

1967 Fakulta stavební VUT v Brně, obor Architektura a stavba

měst.

Zaměstnání:

Stavoprojekt, KPÚ Brno.

Specializace:

obytné soubory a objekty občanské vybavenosti.


1965–1971 zimní stadion, Ústí nad Labem, s Janem Gabrielem,

Josefem Slívou, Josefem Zemanem a Milošem Mandíkem;

1969–1974 obchodní dům Don v Hradci Králové;

1978–1980 projekt, realizace 1978–1991 sídliště Vinohrady,

s Miroslavem Dufkem, Alešem Jenčkem, Pavlem Píškem,

Vítězslavem Vaňkem a Rudolfem Nenutilem.

DRÁPAL Jaroslav

architekt, pedagog

1934

Studium:


v Brně.

Zaměstnání:

1959–1961 Stavoprojekt Olomouc;

od 1961 pedagog na VUT (FAST, od 1976 FA) v Brně, 1982

kandidát věd, 1989 docent;

1961–1963 odborný asistent u Antonína Kuriala na Katedře

vývoje architektury a rekonstrukce památek, později Katedra

vývoje architektury a výtvarné výchovy;

1990–1993 vedoucí útvaru fakulty architektury, teorie dějin

architektury a výtvarné výchovy;

od 1990 vlastní ateliér AADD (založen s Olgou Drápalovou).

Specializace:

pedagogická činnost, rekonstrukce památek.

Nejvýznamnější realizace sledovaného období, s Olgou

Drápalovou:

1976–1979 rodinný dům pro Františka Viznera ve Žďáře nad

Sázavou;

1977–1980 sídliště Brno-Slatina;

1981–1982 rekonstrukce hospodářských objektů zámku

v Boskovicích;

1982–1983 obchodní dům na náměstí Míru v Tišnově;

1984–1985 nájemní dům v ulici Pellicova v Brně.

DRÁPALOVÁ Olga

architektka

1937–1997

Studium:

1961 Fakulta architektury a pozemního stavitelství VUT v Brně.

Zaměstnání:

1961–1980 Stavoprojekt, KPÚ Brno, vedoucí projektant;

1980–1991 vedoucí oddělení výstavnictví Střední

uměleckoprůmyslové školy v Brně;

1990–1997 vlastní ateliér AADD, s Jaroslavem Drápalem.

Specializace:

veřejné budovy, rekreační stavby, obytné budovy.


1960–1966 administrativní a provozní budova oděvního

družstva Vkus, Veselá 5, Brno, s Arnoštem Krejzou a Miloslavem

Kramolišem;

1965–1966 motel Hybe, Hybe na Slovensku, s Arnoštem

Krejzou a Miloslavem Kramolišem;

1965–1970 spolupráce na urbanistickém konceptu náměstí

manželů Curieových v Brně, s Jiřím Gřegorčíkem a Františkem

Antlem;

1971 telekomunikační budova v Kroměříži;

1976–1979 rodinný dům pro Františka Viznera ve Žďáře nad

Sázavou, s Jaroslavem Drápalem;

1977–1980 sídliště Brno-Slatina, s Jaroslavem Drápalem;

1980–1987 spolupráce s Františkem Antlem na obchodním

domě Dargov v Košicích;

1982–1983 obchodní dům na náměstí Míru v Tišnově,

s Jaroslavem Drápalem;

1984–1985 nájemní dům v ulici Pellicova v Brně, s Jaroslavem

Drápalem.

DRIML Lubomír


1935–2005

Studium:

1954 Střední průmyslová škola stavební v Praze;


v Praze.

Specializace:

urbanismus, občanské stavby, po roce 1990 ve vlastním ateliéru

sociální témata.

Zaměstnání:

pardubická pobočka Stavoprojektu Hradec Králové, v ateliéru

Miloše Návesníka.


1967–1970 Smetanovo náměstí Havlíčkův Brod;

1967 smuteční obřadní síň v Havlíčkově Brodě;

1967 základní škola 1. okrsku sídliště Polabiny v Pardubicích;

1969 restaurace Corso v Pardubicích, s Františkem Příborským;

1971 výškový obytný dům pro sídliště Polabiny v Pardubicích,

s Janem Zídkou;

1977 obytný dům s integrovanou občanskou vybaveností,

Palackého třída, Pardubice;

1977 výstavní síň podniku Dílo, Pardubice, s Miroslavem Řepou;

1981 sídliště Karlovina IV. Pardubice;

1983 budova České spořitelny, Uherské Hradiště, s Miroslavem

Řepou;

1979–1985 interiéry hotelu Interhotel Labe Pardubice,

s Miroslavem Řepou.

Dufek Miroslav

1933


Studium:

1957 obor architektura Fakulty architektury a pozemního

stavitelství VUT v Brně.

Zaměstnání:

1958–1980 Stavoprojekt, KPÚ Brno;

1980 odchod do Švýcarska, vlastní ateliér.

Specializace:

vývoj typových řešení školských budov, obytné budovy,

občanská vybavenost.


1956–1957 bytový dům vilového typu, Venhudova 12,

Brno-Černá Pole;

1958–1960 mateřská škola Lízy Čajkinové, Nádvorní, Brno;

1960 jesle v experimentálním sídlišti Na Nábřeží, Křídlovická 68,

Brno;

1960 základní škola Krásného, škola v kombinaci pavilonové

a blokové dispozice v sídlišti Juliánov, s Pavlem Krchňákem;

1960–1961 výškové domy pro sídliště Juliánov v Brně;

1961–1965 výškové domy pro sídliště Staré Brno – Sever: ulice

Veletržní, Výstavní, Křížkovského;

1961–1968 obytná čtvrť Lesná v Brně, s Františkem Zounkem

a Viktorem Rudišem;

1963 brněnská řada škol – typová řešení vypracovaná pro

Výzkumný ústav stavebních hmot v Gottwaldově, základ škol

nejen pro sídliště Lesná:

1965–1966 základní školy v sídlišti Brno-Lesná, Nejedlého 3,

Blažkova 9, Brno-Lesná;

základní škola Milénova 14, první z řady škol s bazénem;

základní školy Nám. Svornosti 7 a Plovdivská 8, Brno-

Žabovřesky, Herčíkova 19, Brno-Královo Pole, Arménská 21

a Labská 27, Brno-Bohunice, škola ve Vyškově a dalších 11 škol

v Severočeském kraji;

552 553

1960–1966 okrsková centra občanské vybavenosti Lučina

a Dukát v sídlišti Lesná;

1960–1968 sídliště Brno-Jih, Vídeňská, Jílová, Horní, s Milanem

Steinhauserem, Norbertem Horáčkem, Mečislavem Boreckým

a Zdeňkem Michalem;

1965 mateřská škola Fügnerova 41, Brno-Černá Pole;

1966–1968 mateřské školy v sídlišti Brno-Lesná, opakovaný

projekt ze sídliště Brno-Černá Pole, Fügnerova, Nejedlého,

Šrámkova, Brechtova, Ibsenova, Loosova, Brno-Lesná;

1969 mateřské školy Slavíčkova a Vaculíkova, Brno-Lesná,

s Františkem Zounkem.

1970–1976 mateřská škola a jesle Herčíkova;

1969–1980 sídliště Řečkovice, s Pavlem Krchňákem,

Vítězslavem Unzeitigem, Zdeňkem Langem, Mečislavem

Boreckým, Jaroslavem Pípou, Zdeňkem Cibulkou;

1973 vícepodlažní garáže, Brno-Lesná, Královo Pole,

Žabovřesky;

1978–1979 projekt, realizace 1979–1981 základní škola ve

Šlapanicich.

DVOŘÁK Jan

architekt

1925–1998

Studium:

1945–1950 Odbor architektury a pozemního stavitelství Vysoké

školy technické Dr. Edvarda Beneše v Brně;

1951 Akademie výtvarných umění v Praze.

Zaměstnání:

1951–1953 aspirant u Bohuslava Fuchse na VUT v Brně;

1954–1959 ateliér Jiřího Novotného v Praze;


1964–1969 Kovoprojekta Brno;

1969–1987 Projektový ústav Československého svazu výrobních

družstev Brno.

Specializace:

veřejné budovy, iniciátor ochrany památek moderní

architektury.


1960–1962 Domov techniků První brněnské strojírny / internát

India v Brně-Komárově;

1969–1982 Výzkumný ústav valivých ložisek v Brně-Komárově;

1969–1987 dostavba hotelu Myslivna v Brně-Kohoutovicích;

1975–1988 Výzkumný ústav pozemních staveb v ulici Botanická

v Brně;

1983–1989 smuteční síň ve Vrbně pod Pradědem;

90. léta vybavení vily Tugendhat, s Petrem Lizoněm.

EDEL Zdeněk

architekt

1923–2015

Studium:

Škola architektury AVU, Jaroslav Fragner.

Zaměstnání:

1952–1958 Škola architektury AVU, asistent v ateliéru Jaroslava

Fragnera;

Potravinoprojekt;

1959–1967 Státní projektový ústav obchodu;

1968–1985 Krajský projektový ústav Praha.

Specializace:

administrativní budovy, ubytovací a bytové stavby.


1959–1962 hotel Hutník, Košice;

1964–1967 Parkhotel, Praha-Holešovice, s Jiřím Lavičkou;

1972–1977 sdružená administrativní budova Vlasta, Praha-

Vršovice;

1974–1977 administrativní budova PZO KOVO, Praha-

Holešovice;

1980 Institut ministerstva vnitra v Benešově, s Luďkem

Štefkem.

EISENREICH Jiří

architekt

1927–2015

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:

1953–1971 Vojenský projektový ústav Praha;

1971–1974 Investis Praha;

1974–1979 Spojprojekt Praha;

1979–1986 Uniprojekt Praha;

1986–1989 Elektroprojekta;

1989 soukromý atelier E-Proj.


1961–1962 administrativní budova v Mělníku;

1968–1975, demolice 2019 Transgas – areál řídicí ústředny

Tranzitního plynovodu, budova Federálního ministerstva

průmyslu a energetiky a budova SOF v Praze na Vinohradech,

s Ivo Loosem, Jindřichem Malátkem, Václavem Aulickým

a Janem Fišerem, statika Jiří Kozák;

1969–1980 městské lázně Chomutov;


v Praze-Dejvicích, s Jindřichem Malátkem, Václavem Aulickým,


1974–1981 tranzitní telefonní ústředna v Ostravě, s Jindřichem

Malátkem, Ivo Loosem a Václavem Aulickým;

1977–1982 tranzitní telefonní ústředna v Hradci Králové,

s Václavem Aulickým, Jindřichem Malátkem a Janem Fišerem,


1978–1983 závod na výrobu barevných televizních obrazovek

a Hotelový dům ve Valašském Meziříčí, s L. Habancem.

EISLER John

architekt

1946

Studium:

1963–1969 Fakulta stavební ČVUT v Praze.

Zaměstnání:

1969–1983 Školka SIAL, Stavoprojekt Liberec ateliér 02;

1983–1993 ateliér Richarda Meiera v New Yorku;

2003 vlastní kancelář v New Yorku, od 2006 v Praze.

Specializace:

veřejné budovy, občanská vybavenost.


1975 obchodní dům Máj v Praze, s Martinem Rajnišem

a Miroslavem Masákem;

1980 bytový dům na mezinárodní výstavě stavebnictví IBA

v Západním Berlíně.

FANTA Bohumil

architekt

1942–2011

Studium:

1959–1965 obor architektura a stavba měst Fakulty stavební

ČVUT v Praze;

1970 vědecký aspirant, titul kandidáta technických věd udělen

až v roce 1993.

Zaměstnání:

1970–1973 projektové družstvo PAAT Praha;

1973–1975 Projektový útvar Českého svazu výrobních družstev

v Praze;

1975–1990 Projektový útvar obnovy památek v Praze;

1991 soukromá projekční kancelář Fanta E+B Design, s Evou

Fantovou;

od 1990 vedoucí ateliéru na FA ČVUT v Praze;

1997 habilitace na FA ČVUT v Praze;

1997–2001 a 2001–2005 děkan Fakulty architektury ČVUT

v Praze.

Specializace:

obnova památek, pedagogická činnost.


1978 projekt, realizace 1980 smuteční síň na hřbitově Lipky

v Telči, s Evou Fantovou;

1977 rekonstrukce konírny a kočárovny v areálu zámku

v Mnichově Hradišti;

1979 točité schodiště v západním křídle ambitu kláštera na

Zbraslavi – Národní galerie;

1980, 1995 rekonstrukce a dostavba viničné usedlosti Beránka,

Praha 6 – Bořislavka;

1981, 1982 renovace a dostavba vlastního domu v Hostivici;

1982 rekonstrukce a přístavba kostela Českých bratří v Mladé

Boleslavi;

1982, 1986 doplňky pro kolonády v Mariánských Lázních.

FANTOVÁ Eva

architektka

1940

Studium:

1963 Fakulta stavební VUT v Brně;

1993 kandidátka technických věd.

Zaměstnání:

1963–1965 projektant;

1965–1975 vědeckovýzkumný pracovník na katedře Teorie

a vývoje architektury Fakulty stavební ČVUT v Praze;

1997 vedoucí ateliéru ZAN na Fakultě architektury ČVUT v Praze;

1991 soukromá projekční kancelář Fanta E+B Design,

s Bohumilem Fantou.


1978 projekt, realizace 1980 smuteční síň na hřbitově Lipky

v Telči, s Bohumilem Fantou.

FENCL Vladimír

Architekt a urbanista

1940–1992

Studium:


Zaměstnání:

Stavoprojekt, Krajský projektový ústav Praha.

Specializace:

administrativní budovy, observatoře, ubytovací a bytové stavby.


1977 budova PZO Koospol, Praha-Vokovice, se Stanislavem

Francem, Janem Nováčkem;

1970 rodinný dům v Řevnicích, vítězný návrh ze soutěže na

vzorové rodinné domy pro Krajský národní výbor Středočeského

kraje;

1967 astronomická observatoř v Ondřejově;

1972 astronomická observatoř Smoljan v Bulharsku;

1973 astronomická observatoř na Hvaru, Chorvatsko;

1991 hotel Atrium – Hilton, se Stanislavem Francem, Janem

Nováčkem.

554 555

FILSAK Karel

architekt

1917–2000

Studium:

1937, 1945–1947 Vysoká škola architektury a pozemního


Zaměstnání:

1943–1945 konstruktér v ateliéru Josefa Gočára;

1947 asistent profesorů Oldřicha Starého a Aloise Mikuškovice

na ČVUT v Praze;

1949 v ateliéru Josefa Havlíčka;

1954 hlavní architekt Ateliéru 8 v Krajském projektovém ústavu

v Praze;

1958 přešel s celým týmem do projektové složky n. p.

Konstruktiva;

1960 založil projekční skupinu Československých aerolinií;

1967 vedoucí ateliéru Epsilon ve Sdružení projektových

ateliérů;

1969–1975 ředitel ateliéru Epsilon v Projektovém ústavu

Výstavby hl. m. Prahy;

1975 architekt ve svobodném povolání;

1976 externě přednášel na Akademii výtvarných umění.

Specializace:

reprezentační občanské stavby.


1956 pavilon československé expozice na veletrhu v Plovdivu;


Bubeníčkem, Jiřím Loudou a Janem Šrámkem;


Ruzyni, s Karlem Bubeníčkem, Jiřím Loudou a Janem Šrámkem,


Vaňkem;




PhomPhenu, v Ostravě, Košicích, Karlových Varech, s Karlem

Bubeníčkem, Jiřím Loudou, Ivanem Skálou a Janem Šrámkem;


Bubeníčkem, Jiřím Loudou a Janem Šrámkem;


v Ženevě, s Karlem Bubeníčkem a Janem Šrámkem;

1967–1974 soubor budov československého velvyslanectví

v Dillí, s Karlem Bubeníčkem, Jiřím Loudou a Karlem Filsakem

ml.;

1967–1974 hotel Intercontinental, s Karlem Bubeníčkem

a Jaroslavem Švecem, interiéry s Františkem Cubrem a Janem

Šrámkem;

1967–1977 odborový hotel na náměstí Curieových, s Václavem

Hacmacem a Karlem Filsakem ml.;

1970–1979 budovy československého velvyslanectí v Káhiře,

interiéry s Janem Vranou a Vladimírem Štulcem;

1971–1974 soubor budov československého velvyslanectví

v Dillí, s Karlem Bubeníčkem, Karlem Filsakem ml., Janem

Kozlem, interiéry se Zbyňkem Hřivnáčem;

1975–1979 rekonstrukce vládní vily v Sezimově Ústí, s Janem

Šrámkem a Zbyňkem Hřivnáčem;

1977–1985 architektonické ztvárnění Barrandovského mostu,

s Karlem Filsakem ml., hl. inženýr projektu Jiří Hejnic;

1977–1982 administrativní a obchodní centrum Vodních staveb

v Holešovicích, s Karlem Filsakem ml., interiéry Jan Šrámek

a Zbyněk Hřivnáč;

1978–1984 odbavovací budova ČSD a metra v Holešovicích,

s Karlem Filsakem ml. a Beryl Schütznerovou;

1985–1990 rekonstrukce Domu SIA na hotel Prezident, s Karlem

Filsakem ml., Ludvíkem Pivoňkou.

FIŠER Jan

architekt

1944

Studium:

1965–1971 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze,

architektura a výstavnictví (profesoři Benš, Smetana, Josef

Svoboda).

Zaměstnání:

1971–1972 svobodné povolání při Českém fondu výtvarných

umění;

1972–1973 atelier Investis Praha;


1978–1990 svobodné povolání při ČFVU;

1990–1996 docent na Vysoké škole uměleckoprůmyslové

v Praze, vedoucí atelieru;

1996–2005 vedoucí architekt atelieru Archikon;

od 2005 profesor na Fakultě uměleckého designu Univerzity

J. E. Purkyně v Ústí nad Labem;

od 2009 profesor na Fakultě architektury ČVUT v Praze, vedoucí

atelieru Design.

Specializace:

interiéry.


1975–1978, demolice 2019, Areál řídicí ústředny Transitního

plynovodu, budov Federálního ministerstva paliv a energetiky

(FMPE) a budovy Světové odborové Federace (SOF) v Praze na

Vinohradech, s Jiřím Eisenreichem, Jindřichem Malátkem, Ivo

Loosem a Václavem Aulickým;

1976–1979 Televizní vysílač Ostrava-Hošťálkovice, s Václavem

Aulickým, Jiřím Heroldem;

1975–1980, demolice 2018, automatická telefonní ústředna

v Praze-Dejvicích s Jindřichem Malátkem, Jiřím Eisenreichem,

Václavem Aulickým a Jaromírou Eismannovou;

1977–1982 tranzitní a telefonní ústředna v Hradci Králové,

s Jiřím Eisenreichem, Jindřichem Malátkem a Václavem

Aulickým, Jiří Heroldem;

1970 interiéry a rekonstrukce zámku Bečváry;

1975 interiéry a mobiliář pro zámek ČSAV Liblice, s Milanem

Knížákem;

1976 Ústředí české advokacie, interiéry a design osvětlovadel,

s Rudolfem Šulcem;

1977 interiéry a orientační systém ATÚ Dejvice, s Jiřím

Eisenreichem, Jindřichem Malátkem, Václavem Aulickým,

Karlem Fořtlem a Josefem Fořtlem;

1978–1982 interiér kavárny Slavia v Praze, s Ivo Loosem;

1979 rekonstrukce a úpravy interiéru kavárny PARNAS Praha

1979–1980 orientační systém, řešení fasád a vstupu, plastika na

budově pošty 121 a celnice, Praha-Košíře, s Jiřím Eisenreichem,

Jindřichem Malátkem a Ivo Loosem;

1979 výtvarné a barevné řešení interiéru a fasád pro objekt

Podniku výpočetní techniky v Ústí nad Labem, s Jiřím

Eisenreichem, Jindřichem Malátkem a Ivo Loosem.

FOJT Jiří

architekt

???

Zaměstnání:

Stavoprojekt, KPÚ Ústí nad Labem.


1956–1961 Krajský národní výbor v Ústí nad Labem, Ústí nad

Labem, s Janem Gabrielem, Jiřím Nenadálem;

1959–1965 přístavba Železniční polikliniky, Ústí nad Labem,

s V. Tučkem;

1960–1963 urbanistický koncept sídliště Všebořická, Ústí nad

Labem;

1963 sídliště Bukov, Ústí nad Labem;

1965 11. základní škola, Most;

1967–1968 obytný okrsek 16, Most, s Mojmírem Böhmem;

1970–1984 budovy pro Generální ředitelství Severočeských

hnědouhelných dolů / SHD / SaS group Tower, Most, s Václavem

Krejčím a Míťou Hejdukem.

FOUSEK Pavel

architekt

1945

Studium:


Zaměstnání:

1968–1991 Stavoprojekt Jihlava;

od 2010 spoluzakladatel firmy SPA – Společnost projektových

ateliérů.


1970 projekt, realizace 1971–1974 krematorium Jihlava,

s Milanem Blahutem;

1973 projekt, realizace 1975–1976 poliklinika v Třebíči na

sídlišti Hora-Domky, s Janou Fouskovou.

FOUSKOVÁ Jana

architektka

1945

Studium:


Zaměstnání:


2010 spoluzakladatelka firmy SPA – Společnost projektových

ateliérů.


1973 projekt, realizace 1975–1976 poliklinika v Třebíči na

sídlišti Hora-Domky, s Pavlem Fouskem;

1975–1988 obytný soubor Na Slunci, Brtnice;

80. léta sportovní hala tělovýchovné jednoty Modeta v Jihlavě,

ul. Okružní.

FRANC Stanislav


1928–2000

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:


od 1992 vlastní ateliér.

Specializace:

administrativní budovy, ubytovací a zdravotnické stavby.


1965 Menza, Praha-Strahov, s Luďkem Hanfem;

1969 Dům dětské knihy Albatros, Praha-Staré Město, s Luďkem

Hanfem;

1967 Výstava XX. století v československé architektuře ke

kongresu UIA v Mánesu;

1977 budova PZO Koospol, Praha-Vokovice, s Janem Nováčkem,

Vladimírem Fenclem;

1991 hotel Atrium Praha / Hilton, s Janem Nováčkem,

Vladimírem Fenclem.

556 557

FUCHS Bohuslav

architekt, urbanista, designér, pedagog

1895–1972

Studium:

vyučen zedníkem;

1910–1915 Průmyslová škola stavební v Brně,

1916–1919 Akademie výtvarných umění v Praze u Jana Kotěry.

Zaměstnání:

do 1914 praktikant v ateliéru Jaroslava Syřiště v Brně;

1914/1915–1916 zedník v Praze;

1918/1919–1921 ateliér Jana Kotěry;

1921–1923 společný ateliér s Josefem Štěpánkem;

1923–1929 architektonické a regulační oddělení Stavebního

úřadu v Brně;

1929–1948 samostatný architekt;

1932–1948 vlastní firma AKA – bytové doplňky a umělecké

předměty;

1935–1948 stálý delegát Mezinárodního kongresu moderní

architektury (CIAM), člen Mezinárodního výboru pro řešení

problémů současné architektury (CIRPAC);

1938–1940 pedagogické působení na Škole umění ve Zlíně;

1945–1958 pedagogické působení na Vysoké škole technické

Dr. E. Beneše v Brně (od 1951 Fakulta architektury a pozemního

stavitelství VUT v Brně);

od 1947 řádným profesorem stavby měst a plánování na Vysoké

škole technické Dr. E. Beneše v Brně;

1948–1949 děkan odboru architektury a pozemního stavitelství

na Vysoké škole technické Dr. E. Beneše v Brně;

1951–1952 a 1955–1958 děkan Fakulty architektury

a pozemního stavitelství na VUT v Brně, od konce 50. let

v perzekuci režimem.

Specializace:

všestranné architektonické a urbanistické zaměření,

pedagogická činnost, iniciátor ochrany památek moderní

architektury.


1948–1949 autobusové nádraží v Brně na Benešově třídě;

1953 brněnský pomník Osvobození, s Vincencem Makovským;

1962 projekt architektonicko-urbanistického řešení zástavby

okolí Národního divadla v Praze, s Kamilem Fuchsem a dalšími;

1968–1971 rodinný dům v Ostopovicích;

1969–1970 obchodní dům Dyje ve Znojmě, s Kamilem

Fuchsem.

FUCHS Kamil

architekt, památkář, designér

1930–1995

Studium:

1953 obor Architektura na Fakultě architektury a pozemního

stavitelství VUT v Brně.

Zaměstnání:

do 1948 ateliér Bohuslava Fuchse a rodinná firma AKA;

1956–1957 asistent prof. Rädra na Hochschule für Bauwesen ve

Výmaru v NDR;

od 50. let postupně: Krajské středisko územního plánování

v Brně, Projekční středisko státního obchodu v Brně, Státní

ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze,

pracoviště Brno.

Specializace:

rekonstrukce historických objektů a měst, návrhy vnitřního

vybavení historických objektů, rekonstrukce významných

památek moderní architektury.


1955–1957 rekonstrukce divadla Reduta v Brně, s Bohuslavem

Fuchsem a Alenou Korvasovou;

1957–1961 rekonstrukce Paláce šlechtičen pro etnografické

muzeum, s Bohuslavem Fuchsem;

1959–1960 regenerační plán židovské čtvrti v Boskovicích,

s Josefem Němcem;

1961–1966 rekonstrukce teras na Petrově v Brně, s Josefem

Němcem;

1962 projekt architektonicko-urbanistické řešení zástavby okolí

Národního divadla v Praze, s Bohuslavem Fuchsem a dalšími;

1965–1966 rekonstrukce a úpravy teras a zahrad, s letní

kavárnou pod Petrovem, s Josefem Němcem;

1965–1985 rekonstrukce souboru budov včetně

Dietrichsteinského paláce pro Moravské zemské muzeum;

1969–1970 obchodní dům Dyje ve Znojmě, s Bohuslavem

Fuchsem;

1975–1978 zámeček Mitrovských, s Adélou Jeřábkovou;

1979–1980 rekonstrukce vily Stiassni v Brně, s Adélou

Jeřábkovou;

1981–1985 rekonstrukce vily Tugendhat v Brně, s Josefem

Němcem a Jarmilou Kutějovou.

GABRIEL Jan

architekt

1911–1990

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:

1938–1939 firma Freiwald–Böhm, Praha;

Societé Iranieenne Škoda v Teheránu;

1945–1952 Most, plánovač výstavby – Záluží u Mostu;


1965–1970 hlavní architekt města, Ústí nad Labem;

Ústav racionalizace ve stavebnictví.


1956–1961 Krajský národní výbor v Ústí nad Labem, Ústí nad

Labem, s Jiřím Fojtem, Jiřím Nenadálem;

1965–1971 Zimní stadion, Ústí nad Labem, s Josefem Slívou,

Janem Doležalem, Josefem Zemanem, Milošem Mandíkem.

GLOSEROVÁ Jaroslava, rozená Fialová

architektka

1932–1981

Studium:

1951–1956, 1957 Fakulta architektury a pozemního stavitelství

ČVUT v Praze.

Zaměstnání:

1957–1958 Studijní a typizační ústav Praha;

1958–1981 Krajská projektová organizace Stavoprojekt Plzeň.


1967–1968 soutěžní projekt, realizace 1968–1972 Hotel URAL/

Centrál;

1970 14. ZDŠ Plzeň-Doubravka;

1971 bytový dům s prodejnou DZ Doubravka, Plzeň;

1972 I. stavba sídliště Lochotín, Plzeň, hlavní projektant;

1974 mateřská škola Tachov;

1974 mateřská škola a jesle, Hornoměcholupská, Praha;

1974, 1977–1984 správní budova Sboru národní bezpečnosti,

Plzeň;

1975 Podrobný územní plán Bolevec, Plzeň;

1978 III. stavba sídliště Bolevec, Plzeň, hlavní projektant.

GRYC Zdeněk

architekt, výtvarník

1934

Studium:


v Brně (profesor Rozehnal).

Zaměstnání:

1958–1961 Agroprojekt Jihlava;

1962–1990 Stavoprojekt Jihlava.

Specializace:

obytné celky včetně infrastruktury, rekonstrukce, interiéry,

malba.


1960–1962 projekt, realizace 1961–1964 přístavba budovy

Okresního národního výboru v Třebíči;

1966 urbanistická studie, 1973 projekt, realizace 1982–1987

sídliště Březinovy sady v Jihlavě s koncepcí zahradního města

a náměstím s obchody, poliklinikou;

1965–1966 obytný soubor Královský vršek v Jihlavě;

1967 obchodní centrum Jitřenka, U Nádraží, Jihlava;

1969 projekt, realizace 1969–1972 administrativní budova

sekretariátu Okresního výboru KSČ v Jihlavě;

sídliště Znojmo-Přímětice, včetně obchodního střediska a školy

s protiatomovým krytem;

sídliště Znojmo-Pražská, Žďár nad Sázavou U Průmyslovky,

Třešť, Telč;

1969 interiér Muzea Vysočiny, Telč;

1973 projekt, realizace 1974–1976 budova Sekretariátu OV KSČ

ve Žďáře nad Sázavou;

1977 přístavba, dostavba plovárny od Bohuslava Fuchse,

nová část plovárny na Polance v Třebíči: 3 bazény, 5 m vysoká

skokanská věž, objekt šaten;

1979–1986 kino Třešť (jediná novostavba kina v okrese Jihlava);

1977–1990 soubor rodinných domů v sídlišti Bedřichov, Jihlava.

GŘEGORČÍK Jiří


1932–2002

Studium:


školy technické Dr. Edvarda Beneše v Brně.

Zaměstnání:

urbanistický ateliér Krajského projektového ústavu Zlín;

1965–1969 vedoucí Útvaru hlavního architekta města Brna;

po roce 1970 spolupráce na projektech s omezenou možností

publikování;

1990–1991 hlavní architekt města Brna;

1990–2000 profesorem Ústavu urbanistické tvorby na Fakultě

architektury VUT v Brně.

Specializace:

řešení urbanistických problémů měst.


1965–1970 urbanistický koncept náměstí manželů Curieových

v Brně, s Františkem Antlem;

1968–1980 urbanistický koncept a řešení jednotlivých

typů domů I. etapy výstavby sídliště Jižní Svahy ve Zlíně, se

Šebestiánem Zelinou.

558 559

HAVLÍČEK Josef


1938

Studium:


Zaměstnání:

1962–1990 Stavoprojekt, KPÚ Ostrava;

od 1992 vlastní architektonická kancelář Arkoss.

Specializace:

obytné budovy a soubory.


1967–1975 obytný a kancelářský dům Čedok, Nádražní 9;

ostravská sídliště Fifejdy I., Fifejdy II., Centrum I.

HERZÁN Jiří

architekt

1921–2003

Studium:


Zaměstnání:

50. léta (asi 1953) – 1981 Stavoprojekt Jihlava, po celou svou

profesní kariéru.


1952 Směrný územní plán Třešť;

1958 bytový dům v Třebíči na Střelkově ulici;

1961 projekt, realizace 1969–1973 zotavovna ROH Hotel

Medlov ve Fryšavě pod Žákovou horou;

1962 Dům služeb Bystřice pod Pernštejnem;

1965 projekt, realizace 1967 úprava náměstí v Třebíči;

1968 obchodní a kancelářský dům Globus v Jihlavě;

1965 projekt, realizace 1969 úprava náměstí v Jemnici;

1983 administrativní budova Geodézie, Jungmannova ulice,

Třebíč.

HILSKÝ Václav


1909–2001

Studium:

Odborná škola pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí;

1935 UMPRUM Praha, ateliér architektury.

Zaměstnání:

1935–1948 vlastní ateliér;

1949–1989 Krajský projektový ústav Praha, vedoucí tvůrčího

kolektivu.

Specializace:

bytové a občanské stavby.


1947–1957 Koldom v Litvínově, s Evženem Linhartem;

1946–1952 Nové Lidice, s Richardem Podzemným, Antonínem

Tenzerem a Františkem Markem;

1956–1959 kulturní dům v Příbrami – Březových Horách;

1958–1961 náměstí s obytnými domy v Příbrami – Březových

Horách;

1960 městské centrum v Kladně-Sítné, s Jiřím Náhlíkem;

1983–1987 administrativní budova s přednáškovými sály

v Kladně-Sítné;

1965–1973 kulturní dům v Kladně-Sítné;

1960–1990 výstavba a přestavba Kladna, kol. autorů;

1955 Střední průmyslová škola stavební a Obchodní akademie

v Kladně;

1970–1986 budova Centrotex v Praze-Pankráci, s Otakarem

Jurenkou;

1968–1970 památník Vítězství ve Slivici.

HLOUŠEK Alois

architekt

1935–2017

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:




1964 urbanistický návrh přestavby Pražského předměstí

v Českých Budějovicích, s Ladislavem Konopkou;

1964–1969 budova Stavoprojektu, České Budějovice,

s Ladislavem Konopkou;

1968–1972 pavilon zootechnických disciplín Provozně

ekonomické fakulty Vysoké školy zemědělské ve Čtyřech

Dvorech, České Budějovice, s Ladislavem Konopkou;

1970–1975 základní škola v Kubatově ulici, České Budějovice,

s Ladislavem Konopkou;

1970–1975 soubor budov obchodního centra Družba na

Pražské třídě, České Budějovice, s Ladislavem Konopkou;

1968–1974 obytný soubor Voříškův dvůr na Pražském

předměstí, České Budějovice, s Ladislavem Konopkou;

1975–1985 soubor budov Jihočeského biologického centra

Akademie věd České republiky ve Čtyřech Dvorech, České

Budějovice, s Vladimírem Zdvihalem;

1970–1980 objekty pasové služby a archivů na Pražské třídě,

České Budějovice, s Vladimírem Zdvihalem.

HOLÝ Jiří

architekt

1934–1991

Studium:

1951–1957 Akademie výtvarných umění v Praze.

Zaměstnání:

1958–1991 Spojprojekt Praha.

Nejvýznamnější realizace sledovaného období

1961–1972 areál Československé televize – východ v Praze 4 na

Kavčích Horách;

1963 televizní vysílač Kraľova Hoľa, Slovensko;

1967 rozhlasové vysílací středisko Guinea;

1970 vila v Babenhausenu, Německo.

HONKE HOUFEK Olivier

architekt

1925

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:

Stavoprojekt, Krajský projektový ústav Praha, člen týmu Zdeňka

Kuny.


1958–1960 internát v Mostě, se Zdeňkem Kunou;

1967 projekt, realizace 1969–1972 východní tribuna

spartakiádního stadionu na Strahově v Praze, se Zdeňkem

Kunou a Zdeňkem Stupkou;

1973–1978 budova PZO Omnipol v Praze, se Zdeňkem Kunou,

Zdeňkem Stupkou, Milanem Valentou a Jaroslavem Zdražilem;

1974–1977 budova PZO Motokov v Praze, se Zdeňkem Kunou,

Zdeňkem Stupkou, Milanem Valentou a Jaroslavem Zdražilem;

1984–1988 Obchodní zastupitelství ČSSR v Bělehradě,

se Zdeňkem Kunou, Jaroslavem Zdražilem a Vladimírou

Axmannovou;

1984 Bytový dům „blok 116“ v Kolíně, se Zdeňkem

Kunou, Jaroslavem Zdražilem.

HREJSEMNOU Josef


1928–2010

Studium:

1951–1957 Fakulta architektury Akademie výtvarného umění

v Leningradě/Petrohradě u I. I. Fomina.

Zaměstnání:

1957–1964 Stavoprojekt, KPÚ pro výstavbu měst a vesnic

Ostrava;

1964–1969 Potravinoprojekt Ostrava;

1969–1989 Pozemní stavby Olomouc, pracoviště Havířov.


1964–1969 výpravní budova železniční stanice Havířov,

Železničářů 2, výtvarná spolupráce Václav Uruba;

1969 víceúčelová sportovní hala, Těšínská 2a, Havířov-Podlesí;

železniční a autobusové nádraží v Čadci, s kolektivem;

1968–1969 gymnázium s hvězdárnou, Studentská 11, Havířov-

Podlesí;

1966–1972 X. etapa havířovského sídliště.

HRUBÝ Josef

architekt, grafik

1906–1988

Studium:


v Praze (profesoři Ausobský a Blažíček).

Zaměstnání:

1948 Stavoprojekt, KPÚ Praha, od 1949 vedoucím ateliéru.

Nejvýznamnější realizace ve sledovaném období:

1956 Dům módy na Václavském náměstí v Praze;


Expo ´58 v Bruselu, s Františkem Cubrem a Zdeňkem

Pokorným;

1960–1965 sportovní areál a studentské městečko na Strahově,

Praha 6 – Břevnov, s Františkem Cubrem, Luďkem Hanfem,

Viktorem Formáčkem, Stanislavem Francem, Jaroslavem

Kándlem;

1964 Nová obrazárna Pražského hradu, s Františkem Cubrem;


Expo ´67 v Montrealu, se Zdeňkem Pokorným a Františkem

Cubrem;

1969–1979 Ústřední telekomunikační budova v Praze na

Žižkově, s Františkem Cubrem, Zdeňkem Pokorným, Vladimírem

Oulíkem, Františkem Štráchalem;

1975 československé velvyslanectví v Athénách, s Františkem

Cubrem a Zdeňkem Pokorným.

HUBÁČEK Karel

architekt

1924–2011

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:




1990–2000 SIAL s. r. o.

560 561


1958–1963 kino Máj v Doksech, s Otakarem Binarem,

Vlastislavem Kolářem, Evou Němcovou a Lidmilou Švarcovou;

1959–1960 montovaný dům v Liberci, s Josefem Patrmannem;

1969 rekonstrukce Naivního divadla v Liberci, s Otakarem

Binarem;

1966–1973 televizní vysílač a hotel Ještěd v Liberci, se Zdeňkem

Patrmanem, Otakarem Binarem;

1969–1979 obchodní středisko Ještěd v Liberci, s Miroslavem

Masákem, Václavem Vodou;

1973–1979 věž Hydrometeorologického ústavu Praha-Kamýk;

1981–1986 Dům kultury v Teplicích, s Otakarem Binarem,

Jaromírem Stránským.

CHLUP Zdeněk


1921–2002

Studium:

1949 obor architektura Vysoké školy technické Dr. Edvarda

Beneše v Brně.

Zaměstnání:

od 1957 Stavoprojekt Košice, následně Brno;

1964–1969 hlavní architekt města Brna, podílel se na založení

Útvaru hlavního architekta;

1970–1990 Výzkumný ústav výstavby a architektury v Praze

(VÚVA).

Specializace:

urbanismus, snaha o ekologické plánování.


1957–1960 obytné soubory Šaca v Košicích;

1960–1961 urbanistický koncept sídliště Na Nábřeží v Brně,

architektura František Zounek, Miroslav Pospíšil, Miroslav

Brabec, Radko Černý, Miroslav Dufek;

v rámci působnosti hlavního architekta navazoval na tradici

meziválečného urbanismu, řešil urbanistické koncepce rozvoje

města Brna, působení v porotách urbanistických soutěží:

kampus VUT pod Palackého vrchem, inicioval vznik Černé

knihy města Brna, mapující situaci v Brně z hlediska životního

prostředí.

CHVÁLEK Jan


1925–1982

Studium:


Zaměstnání:

Od 1956 Stavoprojekt, KPÚ pro výstavbu měst a vesnic Ostrava,

vedoucí ateliéru 2;

od 1963 vedoucí ateliéru 5.

Specializace:

obytné budovy a soubory, sportovní stavby.


1957–1963 městské lázně s venkovním bazénem zvané

Čapkárna, Sokolská třída 2698;

1967 koupaliště v Karviné-Novém Městě s B. Kozlíkem;

sídliště východního a severního sektoru Ostravy (např. sídliště

Fifejdy, sídliště Kamenec ad.);

1961–1970 hotelový dům Mladých hutníků v Ostravě-Zábřehu;

hotelový dům v Ostravě-Hrabůvce;

hotelový dům ve Frýdku-Místku a v Třinci.

JAROLÍM Bohumil

architekt

1927

Studium:

1950 Škola architektury na Akademii výtvarných umění v Praze.

Zaměstnání:

Stavoprojekt, KPÚ České Budějovice.


1958–1964 Koldům, České Budějovice, s Jaroslavem Škardou

a Bohumilem Böhmem.

JENČEK Aleš

architekt

1936–1996

Studium:

1961 obor architektura a stavba měst na Fakultě architektury

a pozemního stavitelství Vysokého učení technického v Brně,

profesoři Bedřich Rozehnal, Jaromír Sirotek;

1964–1965 postgraduální stáž urbanismu, ASTEF Paris, Francie.

Zaměstnání:

1961–1966 Výzkumný ústav výstavby a architektury, Brno;


1990–1993 atelier Rudiš–Jenček;

1993–1996 vlastní architektonická kancelář Ing. arch. Aleš Jenček.

Specializace:

občanské stavby, zdravotnické stavby, urbanismus, interiéry.


1969 bytový dům Schodová, s Alenkou Jenčkovou;

1968–1970 vítězný, realizovaný návrh na československý

pavilon pro Expo ´70 v Ósace, s Viktorem Rudišem

a Vladimírem Pallou, nejvyšší ocenění od Japonského svazu

architektů – nejlepší stavba roku 1970;

1970 interiér kina, interiér pivnice pivovaru Kirin na Expo ´70

Ósaka;

1972 interiér restaurace Sakura hotelu Palace Ostrava s Janem

Krumlem;

1973 interiér společenských prostor Grand hotelu Olomouc,

s Janem Krumlem a Františkem Páleníkem;

1976 interiéry kavárny a restaurace hotelu Kopřivnice, s Janem

Krumlem;

1975 soutěž, realizace 1977–1985 sídliště Líšeň, s Viktorem

Rudišem, Vladimírem Pallou a Františkem Zounkem;

1978–1983 budova Stavoprojektu / Magistrátu města Brna,

s Viktorem Rudišem;

projekt 1978–1980, realizace 1978–1991 sídliště Vinohrady,

s Miroslavem Dufkem, Janem Doležalem, Pavlem Píškem,

Vítězslavem Vaňkem a Rudolfem Nenutilem;

JEŽKOVÁ Jana, roz. Vondráčková

architektka

1940

Studium:

1957–1963 Fakulta architektury a urbanismu ČVUT v Praze

(profesor Otakar Štěpánek).

Zaměstnání:

od 1963 KPÚ Praha, ateliér Vladimíra Machonina, poté ateliér

ALFA Vladimíra a Věry Machoninových;

od 1968 Zdravoprojekt Praha, ateliér Jaroslava Štípka;

od 1978 KPÚ Praha, ateliér Petra Kutnara;

od 1990 Ateliér Ježková–Jaroš.

Specializace:

zdravotnické stavby.


1975–1976 Smuteční obřadní síň, Rakovník, s Marií Kohoutovou

a Jaromírem Kohoutem;

1975 Zdravotní středisko v Praze-Měcholupech;

1978–1989 Nemocnice Na Homolce v Praze, s Petrem

Kutnarem a Svatoplukem Zemanem.

JOSÍFEK Jaroslav


1942–2012

Studium:

1965 Fakulta stavební VUT v Brně, obor Architektura a stavba

měst u Evžena Škardy.

Zaměstnání:

1965–1968 Útvar hlavního architekta města Brna;

1970–1989 Stavoprojekt Brno, urbanistický ateliér;

1989–1991 zástupce hlavního architekta města Brna;

1991–2003 hlavní architekt města Brna do zrušení útvaru

v roce 2003;

2003–2012 Odbor územního plánování a rozvoje Magistrátu

města Brna.

Specializace:

urbanismus.

Nejvýznamnější realizace sledovaného období – v rámci jeho

působení v roli hlavního architekta:

1994 schválený Územní plán města Brna;

vznik koncepce kampusu Masarykovy univerzity v Bohunicích;

vznik koncepce průmyslové zóny Černovická terasa.

KADEŘÁBEK Jiří

architekt, stavební inženýr

1922

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:

Spojprojekt;

1967 Sdružení projektových ateliérů, ateliér GAMA;

po roce 1968 odchod do Itálie.


1959–1960 restaurace Moskva, Praha;


areálu Federálního shromáždění v Praze, s Karlem Pragerem

a Jiřím Albrechtem;

1969–1973 komplex budov původně pro Sdružení projektových

ateliérů, následně PÚ VHMP, Praha.

KADEŘÁBEK Miloslav

architekt

1932

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:

1959–1967 Energovod Praha;

1967–1990 svobodné povolání;

inženýrské středisko Společnosti přátel žehu, Praha;

výstavba účelových zařízení ÚV Svazarm, Praha;

1990 architekt na volné noze.

Specializace:

stavby pro energetiku, smuteční síně.


činžovní domy v Praze Vršovicích, Nuslích, Vinohradech;

lázeňské domy v Karlových Varech a Mariánských Lázních;

hotely v Harrachově, Plzni a Železné Rudě;

transformovna 400 kV v Hradci u Kadaně;

transformovna 110 kV v Jičíně;

rekonstrukce České národní rady v Praze;

rekonstrukce Paláce Lucerna v Praze;

562 563

rekonstrukce radnice v Hodoníně;

1969 projekt, realizace 1975 smuteční síň v Bílovci, s Jaroslavem

Zbořilem;

1970 projekt, realizace 1972–1975, smuteční síň v Humpolci,

s Jaroslavem Zbořilem;

1973 projekt, realizace 1974–1977 smuteční síň ve Vsetíně,

s Jaroslavem Zbořilem;

1973 smuteční síň v Kamenici nad Lipou;

1977 urnový háj na hřbitově v Humpolci, s Jaroslavem

Zbořilem;

1977 smuteční síň v Brumově-Bylnici, s Jaroslavem Zbořilem;

1977 smuteční síň v České Lípě;

1977 smuteční síň v Rožnově pod Radhoštěm, s Jaroslavem

Zbořilem;

1977 smuteční síň v Kralupech nad Vltavou, s Jaroslavem

Zbořilem;

smuteční síň v Uherském Hradišti;

smuteční síň v Kyjově;

1981–1984, otevřeno 1985 krematorium v Klatovech.

KARLÍK Josef

architekt

1941–2019

Studium:

Střední umělecko-průmyslová škola v Praze, tvorba nábytku

a interiéru;

1970 Fakulta stavební ČVUT v Praze.

Zaměstnání:

Západočeské truhlářské družstvo, Plzeň;

Architektonická kancelář prof. Cubra;

Vojenský projektový ústav (VPÚ) Praha, tým Jaroslav Mayer,

Antonín Vaněk, Josef Karlík, Vladimír Ustohal;

od 1992 vlastní atelier.


1970–1978 administrativní budova Družstevního podniku

zahraničního obchodu Unicoop, Revoluční, Praha;

1972 stanice metra Hradčanská, Praha, s Jaroslavem Mayerem,

Josefem Karlíkem, Josefem Kalesem;

kulturní dům, Ústí nad Orlicí;

1972 budova městské správy veřejné bezpečnosti, Pankrácká

pláň, Praha, s Jaroslavem Mayerem, Josefem Karlíkem,

Antonínem Vaňkem, Vladimírem Ustohalem;

1974–1980 Palác kultury, Praha, s Jaroslavem Mayerem,

Josefem Karlíkem, Antonínem Vaňkem, Vladimírem Ustohalem;

stanice Dejvická, Praha;

vestibul metra a podchod na Můstku, Praha;

stanice metra Náměstí míru, Praha;

podzemní prostory Pražského hradu a Chotkovy ulice, Praha.

KLIMEŠ Ivo

architekt

1932

Studium:


v Brně.

Zaměstnání:

1957–1991 Stavoprojekt, Krajský projektový ústav pro výstavbu

měst a vesnic Ostrava.

Specializace:

stavby pro kulturu.


1960–1969 Ústřední hřbitov města Ostravy a krematorium,

Těšínská 107, Slezská Ostrava;

1967–1971 částečně realizovaná přestavba městského Divadla

Zdeňka Nejedlého / Divadla Antonína Dvořáka v Ostravě;

1968 soutěž, realizace 1985 Divadlo pracujících v Mostě /

Městské divadlo, Divadelní 15, Most;

1979–1986 Divadlo Jiřího Myrona, Čsl. legií 14, Ostrava.

KLIMEŠ Vlastibor


1924–2009

Studium:

1948 Škola architektury u Jaroslava Fragnera na Akademii

výtvarných umění.

Zaměstnání:

Krajský projektový ústav Praha.

Specializace:

administrativní budovy, kulturní domy, školské, bytové stavby.


1961 Směrný územní plán, realizace 1962–1972 bytová

výstavba v Nymburce;

1963 Směrný územní plán, realizace 1963–1972 bytová

výstavba sídliště ve Slaném;

1967–1971 Merkuria, Praha-Holešovice, s Vratislavem

Růžičkou, Evou Růžičkovou, Milanem Vaškem;

1971–1976 obchodní dům Družba, Praha-Nové Město,

s Vratislavem Růžičkou, Milanem Vaškem;

1969–1977 sídliště Vlasta, Praha-Vršovice;

1969 územní plán a domy pro nové město Dolní Kralovice.

KOČÍ František


1921–2008

Studium:



Zaměstnání:


Specializace:

urbanismus, obytné celky a budovy.


1958 spoluautor Směrného plánu Starého Brna;

1956–1960 Směrný územní plán sídliště Úvoz;

1961–1963 Směrný územní plán sídliště Staré Brno – sever;

1961–1965 sídliště Staré Brno – sever, výškové domy

s Miroslavem Dufkem;

projekt 1955–1957, realizace 1963–1965 most tramvajové

dráhy, Veletržní, Brno, s J. Juránkem a Ing. Vaňousem (statika);

1966–1980 spoluautor II. etapy sídliště Žabovřesky, s Milanem

Steinhauserem;

1972–1987 sídliště Kohoutovice, s Jaroslavem Černým

a Jaromírem Kurfürstem.

KONOPKA Ladislav

architekt

1933–2002

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:

1960–1990 Stavoprojekt České Budějovice;



1964 urbanistický návrh přestavby Pražského předměstí, České

Budějovice, s Aloisem Hlouškem;

1964–1969 budova Stavoprojektu, České Budějovice, s Aloisem

Hlouškem;

1968–1972 pavilon zootechnických disciplín Provozně

ekonomické fakulty Vysoké školy zemědělské ve Čtyřech

Dvorech, České Budějovice, s Aloisem Hlouškem;

1970–1975 základní škola v Kubatově ulici, České Budějovice,

s Aloisem Hlouškem;

1970–1975 soubor budov obchodního centra Družba na

Pražské třídě, České Budějovice, s Aloisem Hlouškem;

1968–1974 obytný soubor Voříškův dvůr na Pražském

předměstí, České Budějovice, s Aloisem Hlouškem;

1972–1984 sportovní hala, Třeboň;

1980–1987 veslařský areál, koupaliště a restaurace u rybníka

Svět, Třeboň;

1976–1987 Škola v přírodě, Volyně.

KOPEČNÝ Josef


1937

Studium:

1960 Fakulta architektury a pozemního stavitelství VUT v Brně;

postgraduální studium na VUT v Brně a ČVUT v Praze, studijní

cesty zejména po Evropě.

Zaměstnání:

1960–1965 Stavoprojekt, KPÚ Hradec Králové;

1965–1971 Stavoprojekt, KPÚ Pardubice;

1972–1991 DRUPOS Pardubice;

od 1992 samostatný ateliér K-PROJEKT Chrudim.

Specializace:

obytné budovy, budovy pro vzdělávání a tělovýchovu.


urbanistické řešení obytných souborů a bytové domy v řadě

obcí okresu Chrudim;

1967–1968 projekt, realizace 1968–1971, poliklinika Přelouč;

1969–1976 základní škola Proseč u Skutče;

1971 svatební síň v Ronově nad Doubravou;

1972–1977 18třídní Základní škola Jablonné nad Orlicí,

s tělocvičnou;

1975–1977 projekt, realizace svépomocí 1977–1986 družstevní

sídliště Jablonné nad Orlicí – Benátky;

1975–1977 projekt, realizace 1978–1984 terasový dům

Jablonné nad Orlicí.

KOPŘIVÍKOVÁ Libuše

architektka

1928–2005

Studium:


Zaměstnání:

od 1955 Stavoprojekt, KPÚ Brno, ateliér Miroslava Spurného,

vedoucí projektantka;

od 1983 hlavní specialistka technického útvaru v oboru

architektura;

od 1994 projektová kancelář Kopřivík, s. r. o.

Specializace:

stavby občanské vybavenosti a zdravotnická zařízení.


1968 poliklinika v Blansku;

1968–1974 poliklinika na Lesné v Brně;

1976–1979 Výzkumný ústav zdravotnické techniky Chirana,

dnešní budova Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně-

Bohunicích;

1979–1982 Techmashexport v Brně-Žabovřeskách.

564 565

KORVAS Mojmír

architekt

1923–2004

Studium:

Vysoká škola technická dr. E. Beneše v Brně.

Zaměstnání:

do 1949 národní tým házené a košíkové ČSR;

od 1954 Královopolská strojírna Brno;

od 1989 vlastní ateliér.

Specializace:

sportovní stavby.


1954–1959 rekonstrukce a dostavba Královopolské strojírny,

Brno;

1958–1961 rozhledna Babí lom u Lelekovic;

1967–1969 zastřešení Velodromu Brno, s Ferdinandem

Ledererem;

1971–1975 víceúčelová sportovní hala míčových a úpolových

sportů, Brno, s Janem Krumlem;

1990–1995 kostel sv. Vojtěcha v Otrokovicích.

KOUTSKÝ Karel

architekt

1940–1996

Studium:


Zaměstnání:

1963–1967 PÚDIS (Projektový ústav dopravně inženýrských

staveb) Praha;

1967–1989 Sdružení projektových ateliérů v Praze (SPA), Ateliér

Epsilon;

Projektový ústav Výstavby hl. m. Prahy (PÚ VHMP) AA5;

1989–1990 ATIPA s. p.;

1991–1992 arch. ateliér Archon;

od 1993 soukromý ateliér.


1966–1967 společenský dům / kulturní středisko města

Bechyně, Bechyně;

1969–1970 SOS dětská vesnička, Karlovy Vary – Doubí, s Janem

Kozlem;

1967–1975 telekomunikační budova, České Budějovice,

s Janem Kozlem;

1980 III. poliklinika, Praha-Bohnice, s Janem Kozlem;

1982–1985 zimní stadion, Praha, Výstaviště, s Janem Kozlem

a Vladimírou Leníčkovou.

KOZEL Jan

architekt

1940–2013

Studium:


Zaměstnání:

1963–1967 PÚDIS (Projektový ústav dopravně inženýrských

staveb) Praha;

1967–1989 Sdružení projektových ateliérů v Praze (SPA), Ateliér

Epsilon;

Projektový ústav Výstavby hl. m. Prahy (PÚ VHMP) AA5;

1989–1990 ATIPA s. p.;


Specializace:

administrativní budovy, zastupitelské úřady.


1969–1970 SOS dětská vesnička, Karlovy Vary – Doubí, s Karlem

Koutským;

1966–1973 český zastupitelský úřad v Novém Dillí, s Karlem

Filsakem a spol.;

český zastupitelský úřad v Bruselu, s J. Antošovou, Zbyňkem

Hřivnáčem;

1970 český zastupitelský úřad v Santiago de Chile;

1975 telekomunikační budova, České Budějovice, s Karlem

Koutským;

1980 III. poliklinika, Praha-Bohnice, s Karlem Koutským;

1982–1985 zimní stadion, Praha, Výstaviště, s Karlem Koutským

a Vladimírou Leníčkovou.

KRAMOLIŠ Miloslav


1925–1988

Studium:


v Brně.

Zaměstnání:

během studií v ateliéru Jiřího Krohy;

od 1955 Stavoprojekt, KPÚ Brno;

1978–1984 ředitel Brnoprojektu.

Specializace:

urbanismus, obytné stavby.


1958–1962 hotel International, podle vítězného projektu

Viléma Kuby ze soutěže, s Jaroslavem Ledvinou, Vítězslavem

Unzeitigem, Arnoštem Krejzou, Zdeňkou Kopeckou, Miroslavem

Brabcem, Zbyškem Kašparem;

1959–1961 sídliště Úvoz, se Zdeňkou Kopeckou, Jaroslavem

Ledvinou, Miroslavem Brabcem, Antonínem Mikulcem a Jiřím

Kadeřábkem;

1961–1966 Oděvní družstvo Vkus Brno, s Arnoštem Krejzou,

Karlem Žákem, Františkem Slámou a Olgou Drápalovou;

1967–1969 projekt, realizace 1969–1975 rekreační areál

a koupaliště Kraví Hora.

KREJČÍ Václav

architekt

1928

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:


1992–(?) Arch-atelier s.r.o.

Specializace:

urbanismus, veřejné stavby.


1952 bytové domy na sídlišti Osada, Litvínov;

přelom 60. a 70. let revitalizace hnědouhelného lomu Benedikt;

1963–1990 sídliště Severní Terasa, Ústí nad Labem, s Mojmírem

Böhmem a Janem Gabrielem;

1970–1984 budovy pro Generální ředitelství Severočeských

hnědouhelných dolů (SHD) / SaS group Tower, Most, s Jiřím

Fojtem a Míťou Hejdukem;

1979–1983 hotel Muron, Most, s Josefem Burdou a A.

Wernerem;

1982 sídliště Krásné Březno, Ústí nad Labem.

KREJZA Arnošt

architekt

1923–1989

Studium:



Zaměstnání:

1951–1984 Stavoprojekt, KPÚ Brno.

Specializace:

veřejné budovy, rekreační stavby, obytné budovy.


1953 sídliště Karviná-Stalingrad;

1959–1962 hotel International v Brně, s Miloslavem

Kramolišem a dalšími;

1960–1962 soubor bytových domů pro zaměstnance

Stavoprojektu, Neumannova, Brno;

1965–1966 budova oděvního družstva Vkus, Veselá 5, Brno,

s Olgou Drápalovou a Miloslavem Kramolišem;

1965–1966 motel Hybe, Hybe na Slovensku, s Olgou

Drápalovou a Miloslavem Kramolišem;

1976 interiér baru Grand Hotel v Brně.

KRCHŇÁK Pavel


1924–1979

Studium:



Zaměstnání:

během studia praxe v ateliéru Le Corbusiera v Paříži;

od 1950 Stavoprojekt, KPÚ Brno.

Specializace:

územní plány a sídliště, zaměření na sociologické aspekty

a životní prostředí.


podrobné územní plány brněnských městských částí;

1960–1967 sídliště Juliánov, s Miroslavem Dufkem;

1962–1964 základní škola Krásného v Brně-Juliánově,

s Miroslavem Dufkem;

1969–1980 sídliště Řečkovice a Medlánky v Brně, s Vilémem

Kubou, Mečislavem Boreckým, Miroslavem Dufkem,

Vítězslavem Unzeitigem, Zdeňkem Langem a Jaroslavem Pípou;

Kulturní dům ve Velkých Bílovicích;


Mečislavem Boreckým, Antonínem Mikulcem, Jaroslavem

Pípou, Ladislavem Volákem, Romanem Zajícem a Miroslavem

Dufkem.

KRISE Jindřich


1908–1989

Studium:

1927 maturita na Vyšší průmyslové škole v Praze (dnes SPŠ

Josefa Gočára);


ČVUT v Praze;

1934 studijní pobyty v Berlíně, Paříži a Londýně u profesorů

Hermanna Jansena, Alfreda Agache a Patricka Abercrombieho.

Zaměstnání:

od 1934 asistent profesora Antonína Engela, posléze profesora

Aloise Mikuškovice na Ústavu stavby měst ČVUT v Praze;

1940–1945 projektant v Plánovací komisi pro hl. město Prahu

(regulační plány Prahy, Kladna, Kralup, Berouna, Neratovic,

Čelákovic i celé regionální aglomerace);

od 1945 pokračoval ve vědeckopedagogickém působení na

Ústavu stavby měst ČVUT v Praze, obhájil doktorskou práci,

posléze se habilitoval a roku 1961 byl jmenován profesorem;

působil také jako vedoucí ústavu (později katedry urbanismu)

či předsedal komisi pro udělování vědeckých hodností v oboru

urbanismu.

566 567

Autor řady studií a plánů rozvoje měst a obcí (Písek, Tábor,

Bechyně, Plzeň, Mariánské Lázně ad.). Úspěšně se uplatnil

v mezinárodních i místních urbanistických soutěžích (Varna,

Plovdiv, Výmar, Vídeň, Bratislava, Hradec Králové, Most, Praha –

centrum, Prosek, Ďáblice či Bohnice).

Specializace:

urbanismus a územní plánování.


1958 podrobný územní plán zástavby Pankrácké pláně, na

základě soutěžního návrhu z roku 1956, oboje spolupráce

s Luďkem Todlem, Blahoslavem Bublou a Václavem Valtrem,

postupná realizace 60.–80. léta 20. století.

1970–1975 (1978) bytové domy s občanskou vybaveností Na

Santince v Praze-Dejvicích (dříve obytné domy svépomocného

stavebního bytového družstva zaměstnanců ČVUT v Praze),

Praha-Dejvice, náměstí Na Santince, druhá a třetí etapa,

spolupráce s Janem Mužíkem, Václavem Čekanem, Věrou

Nováčkovou a dalšími.

KRISCHKE Josef


1910–1981

Studium:

1935 Odbor architektury a pozemního stavitelství České vysoké

školy technické v Brně.

Zaměstnání:

1958–1963 Pozemní stavby Ostrava;

1963–1970 Stavoprojekt, KPÚ pro výstavbu měst a vesnic

Ostrava.


Obchodní centrum Slezanka, Horní náměstí v historickém jádru

Opavy;

1958–1965 kancelářská budova ředitelství Pozemních staveb

Ostrava, 28. října 150.

KŘÍŽ Zdeněk

architekt

1923–2003

Studium:



Zaměstnání:


Specializace:

veřejné, školní a nemocniční budovy.


1950–1956 bytové domy v Brně-Žabovřeskách;

1955–1957 škola na ulici Hlinky v Brně;

1959–1961 škola na ulici Kneslova v Brně;

1960–1965 psychiatrická klinika Fakultní nemocnice Brno-

Bohunice, podle původního návrhu Bedřicha Rozehnala z roku

1958;

1960–1967 objekty občanské vybavenosti na sídlišti Černá Pole,

urbanismus Františka Zounka a Ladislava Voláka;

1965–1968 stomatologická klinika, Janouškova, Brno-Černá

Pole, s Miroslavem Spurným;

1978–1982 koleje Univerzity Jana Evangelisty Purkyně /

Masarykovy univerzity, Vinařská, Brno.

KUBA Vilém

architekt

1905–1961

Studium:

1928–1931 Akademie výtvarných umění v Praze, ateliér Jiřího

Gočára.

Zaměstnání:

1924–1925 Stavební úřad v Brně, u Bohuslava Fuchse;

1925–1928 ateliér Oskara Pořísky, J. Rösslera, J. Štěpánka a B.

Hübschmanna, Brno;

1931–1933 projekční kancelář Dvořák a Kuba;

1933–1938 vlastní projekční kancelář;


1958–1961 projekční oddělení Královopolské strojírny, Brno.


1958–1962 hotel International, 1958 vítězný projekt v soutěži,

na realizačním projektu se nepodílel, po politických prověrkách

odsunut do stavební výroby, kde následkem pracovního úrazu

zahynul.

KUNA Zdeněk

architekt

1926–2019

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:

1950–1989 Krajský projektový ústav Praha, ředitel 1974–1989;

1972–1990 Vysoká škola uměleckoprůmyslová, vedoucí Ateliéru

užitné architektury, životní a pracovní prostředí;

1982–1989 předseda Svazu českých architektů.

Specializace:



1958–1960 internát v Mostě, s Olivierem Honke Houfkem;

1957–1972 vstupní areál Chemických závodů v Záluží u Mostu,

s Kamilem Ossendorfem, Alexandrem Štěpánkem;

1964–1971 budova PZO Strojimport v Praze, se Zdeňkem

Stupkou;

1966–1976 obytný soubor v Kolíně, se Zdeňkem Stupkou;

1969–1972 východní tribuna spartakiádního stadionu na

Strahově v Praze, se Zdeňkem Stupkou;

1971 architektonické řešení pomníků V. I. Lenina a J. A.

Komenského v Kolíně, se sochaři Ludvíkem Kodymem, Boženou

Kodymovou;

1973–1978 budova PZO Omnipol v Praze, se Zdeňkem Stupkou,

Olivierem Honke Houfkem, Milanem Valentou, Jaroslavem

Zdražilem;

1974–1977 budova PZO Motokov v Praze, se Zdeňkem Stupkou,

Olivierem Honke Houfkem, Milanem Valentou, Jaroslavem

Zdražilem;

1980–1983 výškové obytné domy ve Vršovicích v Praze, se

Zdeňkem Stupkou, Jaroslavem Zdražilem;

1971–1976 obchodní zastupitelství ČSSR v Miláně;

1984–1988 obchodní zastupitelství ČSSR v Bělehradě,

s Vladimírou Axmannovou, Olivierem Honke Houfkem,

Jaroslavem Zdražilem;

1978–1988 zotavovna ROH / hotel Horal ve Svatém Petru

v Krkonoších, s Ladislavem Stupkou, Jaroslavem Zdražilem.

KUPKA Pavel

architekt

1936–2019

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:

1960–1990 SÚRPMO Praha, 1960–1968 ateliér PH;

1968–1987 ateliér Můstek;

1987–1990 ředitel střediska 05;

1990–1991 architektonický ateliér Pavla Kupky SÚRPMO;

1991–2010 architektonický ateliér AA-Kupka.

Specializace:

rekonstrukce.


1967–1973 smuteční obřadní síň ve Svitavách, s Bohumilem

Blažkem a Karlem Neprašem;

1968–1974 interiéry Ministerstva zahraničních věcí, Černínský

palác v Praze;

1968–1974 československá velvyslanectví v Paříži, Bruselu,

Varšavě a Ankaře;

1968–1985 komplexní rekonstrukce pěší obchodní ulice Na

Můstku v Praze, s Markétou Lierovou, Janou Hrdličkovou

a Bohumilem Blažkem;

1975–1983 dostavba okolí Národního divadla, Praha-Staré

Město, s Markétou Lierovou, Janou Hrdličkovou a Bohumilem

Blažkem;

1982 Voršilská zahrada v Praze, s Otakarem Kučou.

LACINA Lubor

architekt, urbanista, výtvarný umělec

1920–1998

Studium:


technické Dr. Edvarda Beneše v Brně (profesor Bohuslav Fuchs

a Jiří Kroha).

Zaměstnání:

asistent v ateliéru Národního umělce Jiřího Krohy;

spolupráce s architektem Josefem Emanuelem Margoldem.

Specializace:

interiéry, výstavní expozice, úpravy veřejných prostor.


1952–1957 přestavba budovy Hutního projektu v Brně, v duchu

socialistického realismu, se sochaři Sylvou Lacinovou a Jiřím

Markem;

1971 úpravy interiérů kina Moskva pro širokoúhlou projekci

(dnes Scala);

interiéry Nové radnice v Brně;

obřadní síně v Králově Poli;

obnova interiérů zámku v Blansku;

interiér a sál kina Vesmír, Zahradní 17, Ostrava;

interiér výpravní budovy Ostrava Hlavní nádraží, Nádražní 215,

Ostrava-Přívoz, výtvarná spolupráce Sylva Lacinová.

LEDERER Ferdinand

stavební inženýr, statik

1906–1990

Studium:

1932 Fakulta inženýrského stavitelství České vysoké školy

technické v Brně;

1934 doktorát na České vysoké škole technické v Brně.

Zaměstnání:

1929–1936 asistent na Ústavu mechaniky a pozemních

konstrukcí ČVŠT v Brně;

1936–1939 technický úředník na Ministerstvu pošt a telegrafů

v Praze;

1939–1942 městský stavební komisař na Stavebním úřadě

města Přerova;

1942–1946 pedagog na Státní průmyslové škole stavební

v Brně;

1946–1953 pedagog na Slovenské vysoké škole technické

v Bratislavě;

1953–1972 profesor na VUT v Brně, vedoucí katedry ocelových

konstrukcí a mostů (1953–1963 a 1968–1971), přednášel

statiku, pružnost a pevnost a ocelové a dřevěné konstrukce,

také ve funkcích proděkana a prorektora;

od roku 1972 Útvar generálního projektanta VUT v Brně.

568 569

Specializace:

specialista na ocelové a dřevěné konstrukce.


1946–1964 zimní stadion v Brně, s Bohumilem Fialou

a Václavem Roštlapilem;

1957 pavilon Y na brněnském výstavišti, zkušební model

konstrukce pro zastřešení pavilonu Z, se Zdeňkem Pospíšilem

a Jaroslavem Šmerkem;

1958–1959 pavilon C na brněnském výstavišti, s Milošem

Matiovským;

1958–1959 pavilon Z na brněnském výstavišti, se Zdeňkem

Alexou, Zdeňkem Pospíšilem, Jiřím Špačkem, Zdeňkem Denkem

a Milanem Steinhauserem;

1966–1979 Městský plavecký stadion za Lužánkami, Brno,

s Otakarem Oplatkem;

1976 zastřešení zimního stadionu v Prostějově.

LEDVINA Jaroslav

architekt

1922–1989

Studium:



Zaměstnání:

Projektový vývojový ústav VUT v Brně.

Specializace:

školské stavby.


1953–1956 mateřská škola Chodská v Brně;

1955–1957 gymnázium Vídeňská v Brně;

1959–1961 sídliště Úvoz, s Miloslavem Kramolišem, Zdeňkou

Kopeckou, Miroslavem Brabcem;

1959–1962 hotel International v Brně, vítězný projekt

s Vilémem Kubou a Vítězslavem Unzeitigem; realizační projekt

Miloslav Kramoliš, Arnošt Krejza, Miroslav Brabec, Zbyšek

Kašpar;

1959–1961 základní škola Bakalovo nábřeží v Brně;

1960–1962 základní škola Úvoz v Brně;

1968–1970 základní škola Horní v Brně;

1969 generel rozmístění vysokých škol, kolejí a menz v Brně,

s kolektivem Útvaru generálního projektanta VUT v Brně;

1972–1987 Fakulta strojní v areálu Pod Palackého vrchem

v Brně, realizační projekt – významně přepracovaný vítězný

soutěžní projekt Antonína Kuriala a Antonína Krasického z roku

1968.

LOOS Ivo

architekt a fotograf

1934–2009

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:

1958–1965 Státní ústav pro typizaci a vývoj zemědělských

a lesnických staveb Praha;

1974–1975 Spojprojekt;

1975–1977 SÚRPMO;

1977–1997 Sportprojekt;

1997–2000 SPOJPROJEKT PRAHA, a.s.


1966 řadové rodinné domky v Praze 6 Na Petynce, s Jindřichem

Malátkem;




s Jiřím Eisenreichem, Jindřichem Malátkem, Václavem Aulickým

a Janem Fišerem, statika Jiří Kozák;

1968 výtvarné řešení náhrobku Jana Palacha, s Olbramem

Zoubkem a Jindřichem Malátkem (nedochováno);

1971 interiér kavárny Zlatý Had v Praze 1, s Jindřichem

Malátkem (nedochováno);


Eisenreichem, Jindřichem Malátkem a Václavem Aulickým;


s Václavem Aulickým, Jindřichem Malátkem a Janem Fišerem,


1975–1983 dostavba Národního divadla v Praze, s Pavlem

Kupkou;

1979 Interiér kavárny Slávie v Praze 1, s Janem Fišerem

(nedochováno).

Fotografické cykly: Tváře, Hřbitovy, Cesty, Češi, 1. máje –

Párkaři, Poutě.

LOUDA Jan

architekt, designér, konstruktér

1949

Studium:


Zaměstnání:

1976–1990 Sportprojekt;

od 1990 spolumajitel firmy LO-TECH;

1995–2002 externí pedagog (vedoucí ateliéru) ČVUT Praha,

od 2008 majitel firmy Cabletech s. r. o., vývoj a realizace

nerezových lanových systémů Cabletech pro architekturu;

architektonické studio GAMA s.r.o.

Specializace:

stavby pro kulturu a sport, design, výstavní systémy.


1978–1983 úprava rodinného domu Karla Pragera;

1979–1984 kulturní dům Březnice, s Karlem Pragrem a Zbyškem

Stýblem;

1983–1986 veslařský kanál Račice, s Tomášem Kulíkem

a Zbyškem Stýblem.

LOUDA Jiří

architekt

1923–2001

Studium:

Vysoká škola architektury a pozemního stavitelství ČVUT

v Praze.

Zaměstnání:

1954 hlavní architekt Ateliéru 8 v Krajském projektovém ústavu

Praha;

1958 přešel s celým týmem do projektové složky n. p.

Konstruktiva;

1960 projekční skupina Československých aerolinií;

1967 Krajský projektový ústav Praha;

1987 samostatný architekt.

Specializace:




Bubeníčkem, Karlem Filsakem, Janem Šrámkem;

1960–1967 soubor odbavovacích budov nového letiště

v Praze-Ruzyni, s Karlem Bubeníčkem, Karlem Filsakem, Janem

Šrámkem, Jaroslavem Mayerem, Vladimírem Ustohalem

a Antonínem Vaňkem;





Bubeníčkem, Karlem Filsakem, Ivanem Skálou, Janem Šrámkem;


Bubeníčkem, Karlem Filsakem, Janem Šrámkem;

1970 cestovní kancelář ČSA v Piešťanech, s Ivanem Skálou,

Milanem Kvízem, Karlou Kotrbovou;

1971–1975 československé velvyslanectví v Tokiu, s Ivanem

Skálou, Milanem Kvízem;

1982 interiéry prezidentských salonků na letišti Praha-Ruzyně,

s Ivanem Skálou;

1981–1986 lázeňské sanatorium Družba v Karlových Varech,

s Ivanem Skálou;

1986 krematorium v Ústí nad Labem.

MACHONIN Vladimír

architekt

1920–1990

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:

1952–1967 Státní projektový ústav v Praze;

1967 Sdružení projektových ateliérů v Praze, ateliér Alfa;

1971 Projektový ústav hl. města Prahy, Ateliér 1.

Specializace:

kulturní, společenské a obchodní domy.

Nejvýznamnější realizace sledovaného období, s V.

Machoninovou:

1956 projekt, realizace 1961 Dům kultury v Jihlavě;

1964 projekt, realizace 1977 areál Mezinárodního hotelu

Thermal s festivalovým kinem v Karlových Varech;

1968–1978 vlastní dům, Praha 5;

1969 soutěž, 1970 projekt, realizace 1975 obchodní dům Kotva

v Praze;

1970 projekt, realizace 1978 budova velvyslanectví ČSSR

v Berlíně.

MACHONINOVÁ Věra, rozená Větrovská

architektka

1928

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:

do 1967 Státní projektový ústav v Praze;

1967–1970 architektonický ateliér Alfa – Sdružení projektových

ateliérů v Praze;

1970–1991 Projektový ústav hlavního města Prahy;

od 1991 vlastní architektonická kancelář – Ateliér Alfa.

Specializace:

kulturní, společenské a obchodní domy.

Nejvýznamnější realizace sledovaného období,

s V. Machoninem:

1956 projekt, realizace 1961 Dům kultury v Jihlavě;

1964 projekt, realizace 1977 areál Mezinárodního hotelu

Thermal s festivalovým kinem v Karlových Varech;

1968 projekt, realizace 1977 Dům bytové kultury v Praze;

1968–1978 vlastní dům, Praha 5;

1969–1974 dům Otomara Krejči v Praze 6 – Bubenči, Štursova;

1969 soutěž, 1970 projekt, realizace 1975 obchodní dům Kotva

v Praze;

570 571

1970 projekt, realizace 1978 budova velvyslanectví ČSSR

v Berlíně;

1978–1984 ubytovna podniku Teplotechna v Praze, Ječná 243.

MALÁTEK Jindřich

architekt

1931–1990

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:

1957–1965 Státní ústav pro typizaci a vývoj zemědělských

a lesnických staveb Praha;

1965–1966 ateliér arch. Jiřího Gočára při ÚSSD Praha;

1966–1968 Plynoprojekt Praha;

1968–1970 Společnost pro výstavbu rodinných domků a.s.,

Praha;

1970–1974 Investis Praha;

1974–1990 Spojprojekt Praha.


1966 řadové rodinné domky v Praze 6 Na Petynce, s Ivo

Loosem;




s Ivo Loosem, Jiřím Eisenreichem, Václavem Aulickým a Janem

Fišerem, statika Jiří Kozák;

1968 výtvarné řešení náhrobku Jana Palacha, s Olbramem

Zoubkem a Ivo Loosem (nedochováno);

1971 interiér kavárny Zlatý Had v Praze 1, s Ivo Loosem

(nedochováno);


Eisenreichem, Ivo Loosem a Václavem Aulickým;


v Praze-Dejvicích, s Jiřím Eisenreichem, Václavem Aulickým,



s Jiřím Eisenreichem, Václavem Aulickým a Janem Fišerem,


1979 interiér kavárny Slávie v Praze 1, s Ivo Loosem a Janem

Fišerem (nedochováno).

MALÁT Jan

architekt

Zaměstnání:

Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů

v Praze.


1971–1975 Památník a Muzeum revolučního dělnického hnutí,

České Budějovice, kolektiv Jana Maláta.

MASÁK Miroslav

architekt

1932

Studium:


v Praze (profesor Kittrich).

Zaměstnání:


1968–1971 Sdružení inženýrů a architektů Liberec (SIAL);


1989–1993 Kancelář prezidenta republiky;

od 1994 Fakulta architektury VUT Brno, externí pedagog, od

1999 profesor.

Specializace:

obchodní, kulturní stavby, rekonstrukce, výstavnictví.


1966–1967 muzeum skla Kamenický Šenov;

1968–1969 ateliér školky Jedlová;

1969–1977 nákupní středisko Ještěd, Liberec;

1973–1975 obchodní dům Máj, Praha-Staré Město;

1978–1995 rekonstrukce Veletržního paláce, Praha-Holešovice.

MERGER Jiří

architekt

1940

Studium:

1962 obor Pozemní stavby a konstrukce Fakulty stavební ČVUT

v Praze;

1969 obor Architektura Fakulty stavební ČVUT v Praze.

Zaměstnání:


1967–1973 Sdružení projektových atelierů, atelier GAMA, pod

vedením Karla Pragera;

1973–1977 Armprojekt Praha;

1978–1988 Krajský projektový ústav, atelier C-12, vedoucí

architekt Stanislav Franc;

1988–1991 Projektový ústav hl. města Prahy, atelier YPSILON;

od 1991 Architektonický ateliér Jiří Merger.


1978–1980 Okresní prokuratura / Okresní státní zastupitelství

v Příbrami, s Janem Nováčkem;

1981–1984 bytové domy v Milínské ulici v Příbrami;

1981–1984 Městský úřad (bývalý OV KSČ) v Příbrami, s Janem

Nováčkem;

1987 Svobodárna sester Fakultní nemocnice Motol v Praze,

kapacita 800 lůžek;

1987 krytý parking FN Motol v Praze, kapacita 550 vozů;

1987 kuchyně pro pacienty pro areál FN Motol v Praze;

1991–1994 Pension pro staré občany v Pacově, na základě

vítězství v soutěži, s Ivanem Plickou.

MICHAL Zdeněk


1931

Studium:


v Brně.

Zaměstnání:

1955–1956 Ústřední národní výbor, Bratislava;

1956–1959 Krajský národní výbor, Brno;


1968–1991 Brnoprojekt, Brno.


1959–1962 spolupráce na Směrném územním plánu Brna

v kolektivu Stavoprojektu;

1962 podrobný územní plán řeky Svratky na území města Brna;

1965–1967 kino Hvězda, Uherské Hradiště;

1965–1969 kino Metro, Přikrylovo náměstí, Prostějov;

1968 Výpočetní závod, Brno;

1968–1972 obytný soubor Brno-Jundrov, s kolektivem;

1969 Hydrometeorologický ústav, Kroftova 43, Brno-

Žabovřesky;

1969 školka a jesle, Fučíkova čtvrť, Brno;

1970–1976 obchodní centrum s kinem Svratka, Brno-Jundrov;

1971 obytný soubor, Vyškov;

1971–1980 obytný soubor Brno-Bystrc, s kolektivem;

1978–1985 obchodní centra Letná, Javor, Akát v sídlišti Bystrc,

Brno, s kolektivem.

MÜLLER Zdeněk

architekt

1935

Studium:


v Brně.

Zaměstnání:


od 1962 projekční oddělení podniku Brněnské veletrhy

a výstavy;

1974–2000 Útvar hlavního architekta BVV, hlavní architekt.

Specializace:

výstavní expozice, areály, veletržní infrastruktura.


1960–1662 spolupráce na realizaci Divadla opery a baletu

v týmu Otakara Oplatka;

1962 kulturní dům, Kinokavárna v Brně-Černých Polích,

realizační projekt Vilém Zavřel;

od 1963 veletržní expozice Československa na mezinárodních

veletrzích po celém světě (zlatá medaile za expozice Tripolis

1968, Chile 1972);

1966 orientační systém pro BVV, Výstaviště, Brno;

1966 prodejna Tuzex v pasáži Jalta, Brno, se Zdeňkem Ševčíkem;

1967 interiéry prodejen Moderní Brněnka, Parisie v centru

Brna;

1971 typizované stánky pro BVV;

1975, 1977 generel rozvoje areálu BVV, s Ivanem Rullerem,

Janem Chlupem;

1975 pavilon E na brněnském výstavišti, s Ivanem Rullerem;

urbanistický koncept rekonstrukce a dostavby pavilonu G;

1976–1981; 1988 rekonstrukce a dostavba pavilonu A, s Ivanem

Rullerem, Zdeňkou Vydrovou, Martinem Rudišem, Viktorem

Rudišem a Petrem Uhlířem;

1982–1984 Replantační centrum Kliniky plastické chirurgie

v Brně-Králově Poli, s Jiřím Opatřilem;

1983–1985 Veletržní středisko BVV, s Nadjou Laštovicou,

Ivanem Kubáčkem, Jaroslavem Martinkem, Jaromírem

Stříbrným, Josefem Macholánem, Petrem Burianem a Pavlem

Krásným.

MUŽÍK Jan

architekt

1945

Studium:

1964–1970 Fakulta stavební ČVUT v Praze, obor architektura.

Zaměstnání:

1970–1977 asistent na Katedře urbanismu Fakulty stavební

ČVUT v Praze;

572 573

1977–2007 asistent, od 1988 docent pro obor urbanistická

tvorba na Ústavu urbanismu Fakulty architektury ČVUT v Praze;

1996–2007 vedoucí Ústavu urbanismu Fakulty architektury

ČVUT v Praze;

od 2007 docent na Katedře urbanismu a územního plánování

Fakulty stavební ČVUT v Praze;

od 1992 městský architekt pro město Litoměřice.

Specializace:

urbanismus a územní plánování.


1970–1975 (1978) bytové domy s občanskou vybaveností Na


stavebního bytového družstva zaměstnanců ČVUT v Praze),

Praha-Dejvice, náměstí Na Santince, druhá a třetí etapa,

spolupráce s Jindřichem Krise, Václavem Čekanem, Věrou

Nováčkovou a dalšími.

NÁVESNÍK Miloš


1912–1991

Studium:


ČVUT v Praze.

Zaměstnání:

Stavoprojekt, KPÚ Hradec Králové – pobočka Pardubice,

vedoucí ateliéru.

Specializace:

bytové domy a řešení území.


1956–1959 Směrný územní plán Pardubic, s L. Potůčkem a kol.;

1957 zimní stadion v Pardubicích;

1959 podrobný územní plán sídliště Polabiny v Pardubicích, se

Soběslavem Macasem a Františkem Příborským;

Urbanistický koncept nové podoby centra Pardubic,

s Lubomírem Drimlem;

Podrobný územní plán prostoru mezi Veselkou a nádražím

Pardubice.

NAVRÁTIL Arnošt

architekt

1940

Studium:


Zaměstnání:

1964–1966 Potravinoprojekt, posléze Barrandovské filmové

ateliéry;

od 1966 asistent u čerstvě jmenovaného doc. Jaroslava

Paroubka;

od 2001 docent a profesor pro obor Architektonická tvorba na

ČVUT v Praze;

1991–1994 proděkan Fakulty architektury ČVUT v Praze pro

pedagogickou činnost;

1998–2002 prorektorem pro výstavbu a investiční činnost ČVUT

v Praze.

Specializace:

sportovní stavby.


1968–1978 bytové domy s občanskou vybaveností Na


stavebního bytového družstva zaměstnanců Fakulty

stavební ČVUT v Praze), Praha-Dejvice, náměstí Na Santince,

s Jaroslavem Paroubkem, Jiřím Turkem, Zdeňkem Kutnarem

a Františkem Havlíkem;

1974–1985 kulturní dům Vimperk, s Věkoslavem Pardylem,

Karlem Fořtlem, V. Lepšou, I. Pšeničkou;

1971–1981 hotel Praha, Praha-Dejvice, s Janem Sedláčkem,

Luďkem Todlem, Jaroslavem Paroubkem a Radko Černým,

demolice 2014.

NĚMEČEK Pavel

architekt

1945

Studium:


Zaměstnání:

Krajská projektová organizace Stavoprojekt Plzeň.

Specializace:

školské, kulturní, sportovní stavby.


areál Lékařské fakulty UK v Plzni;

1975–1986 projekt, realizace 1978–1987 plavecký bazén

Slovany v Plzni;

1973–1978 zimní stadiony Rokycany;

1978 zastřešení zimního stadionu v Klatovech;

rekonstrukce divadla v Plzni;

1980 Divadlo dětí / Alfa, Plzeň, s Viktorem Korejsem, Janem

Tomanem, J. Hammerschmiedem.

NĚMEC Josef


1928

Studium:

1942–1949 Baťova škola práce, Škola umění ve Zlíně,

u Františka L. Gahury a Vincence Makovského;


v Brně, žák, poté dlouholetý spolupracovník profesora Fuchse;

1956–1963 vědecká aspirantura, kandidát věd na SVŠT

v Bratislavě u profesorů Fuchse a Hrušky.

Zaměstnání:

1942–1948 designérská praxe u firmy Baťa ve Zlíně;

1952–1954 odborná praxe – Krajský národní výbor v Nitře,

v Brně u Jindřicha Kumpošta;

1954–1992 Státní ústav pro rekonstrukci měst a památkových

objektů, spoluzakladatel, budovatel a ředitel brněnské pobočky

SÚRPMO;

Specializace:

urbanismus, regenerace a revitalizace historických center měst.


1957 1. asanační územní plán historického jádra Brna;

1960 úpravy Římského náměstí v Brně, s Kamilem Fuchsem;

1960–1965 řešení pěší zóny a úpravy náměstí Svobody v Brně,

první pěší zóna v Československu;

1963–1968 vlastní rodinný dům a obytná zahrada v Jiráskově/

Masarykově čtvrti, publikován v knize Modern Originals od

Leslie Williamson, 2012;

1963–1975 Květná zahrada v Kroměříži, se Z. Horsákem

a Dušanem Riedlem;

1964–1980 komplexní rekonstrukce Velkého náměstí

v Kroměříži;

1964 územní plán areálu Národní kulturní památky Brno-

Špilberk;

1965–1966 rekonstrukce a úpravy teras a zahrad, s letní

kavárnou pod Petrovem, s Kamilem Fuchsem;

1981–1985 rekonstrukce vily Tugendhat v Brně, s Kamilem

Fuchsem a Jarmilou Kutějovou.

NOVÁČEK Jan


1930

Studium:


v Praze;

MAI Moskevský architektonický institut.

Zaměstnání:

1960–1962 odborný asistent u prof. Františka Cubra na ČVUT;

1956–1960 Státní projektový ústav;

1962–1989 Krajský projektový ústav, ateliér C12 (František

Cubr, Vladimír Fencl, Stanislav Franc);

od 1989 vlastní architektonický ateliér ARTPROJEKT.

Specializace:

administrativní budovy, ubytovací stavby.


50. léta bytový komplex Praha 6-Dejvice, Schweigerovo

náměstí;

1974–1977 Administrativní budova PZO Koospol / CUBE, Praha-

Vokovice, s Vladimírem Fenclem a Stanislavem Francem;

1975 základní škola Vlašim, s J. Bělským;

1975 sportovní areál Vlašim;

70. léta Obchodní technické středisko Čertanovo u Moskvy, včetně

fontány, s Vladimírem Fenclem a Stanislavem Francem, interiéry

ve spolupráci s Janem Bočanem a Zdeňkem Rothbauerem;

1978–1984 dům OV KSČ v Příbrami, s Jiřím Mergerem;

1979–1981 Okresní prokuratura v Příbrami, s Jiřím Mergerem;

1985–1989 hotel Hilton Prague / Hotel Atrium, s Vladimírem

Fenclem a Stanislavem Francem;

OLÁR Oskar (Oehler)

architekt, malíř

1904–1973

Studium:

1921–1925 Odbor architektury a pozemního stavitelství České

vysoké školy technické v Brně, studia z finančních důvodů

nedokončil.

Zaměstnání:

1927–1928 praxe v ateliéru Jindřicha Kumpošta;

1932–1939 společný ateliér s manželkou Elly;

1949 Stavoprojekt, ateliér Národního umělce Jiřího Krohy

v Praze;

1951 Hutní projekt.


1958–1965 Nové ředitelství Vítkovických železáren,

s Lubomírem Šlapetou, Ruská 101, Ostrava-Vítkovice.

OPLATEK Otakar

architekt

1907–1985

Studium:

1930 Odbor architektury a pozemního stavitelství České vysoké

školy technické v Brně.

Zaměstnání:

1934–1939 praxe v atelieru Jindřicha Kumpošta;

1939–1957 vedoucím oddělení územního plánování Zemského

úřadu;

1958–1975 KPO Stavoprojekt Brno, vedoucím atelieru pro

projekt Divadla opery a baletu;

574 575

1975 odchod do důchodu.

Specializace:

urbanismus a rekonstrukce, rodinné domy, figurální a krajinná

kresba.


1960–1965 Janáčkovo divadlo v Brně, na základě vítězného

projektu Jana Víška, s Vilémem Zavřelem, Libuší Žáčkovou-

Pokorovou, Viktorem Rudišem, Ivanem Rullerem a Boleslavem

Písaříkem;

1967–1979 plavecký stadion za Lužánkami, s Ferdinandem

Ledererem.

OTRUBA Jaroslav

architekt

1916–2007

Studium:

1934–1939, 1940–1945 Vysoká škola architektury a pozemního


Zaměstnání:

1939–1945 projekční kancelář arch. Stalmacha a Svobody;

1945–1959 ČVUT, fakulta architektury a pozemního stavitelství;

1960–1970 Státní ústav dopravního projektování (SÚDOP);

Hlavní architekt pražského metra, tras A a C;

1970–? Metroprojekt.

Specializace:

dopravní stavby.


1960–1969 projekt, realizace 1969–1975 vřídelní kolonáda

v Karlových Varech;

1963–1966 budova Inženýrských a Průmyslových staveb

v Praze-Vršovicích;

1966–1985 trasy A a C pražského metra;

1968–1974 Generální ředitelství dálnic, Praha;

1970–1975 Budova SÚDOP v Praze na Žižkově;

1974 budova Ministerstva dopravy na Olšanské ul. v Praze;

1976 design obložení staničních tunelů metra trasy A.

PALLA Vladimír

1925–2005

architekt, urbanista, malíř

Studium:


Zaměstnání:

od 1955 Výzkumný ústavu výstavby a architektury v Brně.


1968 spoluautor vítězného návrhu na československý pavilon

pro Expo ´70 v Ósace, s Viktorem Rudišem a Alešem Jenčkem;

1977–1985 sídliště Líšeň, Brno, s Viktorem Rudišem a Alešem

Jenčkem.

PAROUBEK Jaroslav

architekt

1921–1997

Studium:


ČVUT v Praze.

Zaměstnání:

1942–1945 Škoda Plzeň;

1950–1991 ČVUT v Praze, nejprve asistent, od 1966 docent

a od 1980 profesor pro obor architektonická tvorba;

od 1964 předseda přípravného výboru, později předseda

komise pro rekreační a sportovní stavby, člen mnoha

komisí Československého svazu tělesné výchovy a sportu

a Ministerstva školství.

Specializace:

obytné, sportovní stavby, pedagogická činnost.


1953–1956 společenská budova v areálu studentských kolejí,

Praha-Kavčí Hory, ul. Na Lysině 12;

1962 vítězný soutěžní projekt, realizace 1963–1983 Fakulta

stavební ČVUT, Praha-Dejvice, s Františkem Čermákem,

Gustavem Paulem a Janem Čejkou;

1968–1978 bytové domy s občanskou vybaveností Na Santince

v Praze-Dejvicích, původně obytné domy svépomocného

stavebního bytového družstva zaměstnanců Fakulty stavební

ČVUT v Praze, Praha-Dejvice, náměstí Na Santince, s Arnoštem

Navrátilem, Jiřím Turkem, Zdeňkem Kutnarem a Františkem

Havlíkem;

1968–1976 dům kultury Chemických závodů Československosovětského

přátelství n. p., Horní Litvínov, dnes Kulturní dům

Citadela, s Radimem Dejmalem a Janem Sedláčkem;

1971–1981 Hotel Praha, Praha-Dejvice, s Janem Sedláčkem,

Luďkem Todlem, Arnoštem Navrátilem a Radko Černým,

demolice 2014.

PAUL Gustav

architekt

1903–1974

Studium:


ČVUT v Praze.

Zaměstnání:

1928–1930 praxe v kancelářích Antonína Engela, Kamila

Roškota a Josefa Blechy;

od 1928 s přestávkou 1956–1960, kdy působil na Slovensku,

trvalá spolupráce s Františkem Čermákem;

1930–1948 vlastní architektonická kancelář;

od 1948 Stavoprojekt.

Specializace:

zdravotnické a školské stavby.


1957–1963 velvyslanectví ČSSR, Sofie, s Janem Šrámkem;

1958–1963 (1967) Fakulta strojní a fakulta elektrotechnická

ČVUT, Praha-Dejvice, s Františkem Čermákem a V. Hladíkem,

1960 Biofyzikální ústav, Brno;

1961–1962 Okresní nemocnice, Želiezovce, s J. Šerým;

1962–1973 Menza ČVUT, Praha-Dejvice, s Františkem

Čermákem a V. Hladíkem;

1963 Rekreační středisko, Kobylníky;

1963–1964 soutěž, vítězný projekt, realizace 1964–1983

Fakulta stavební ČVUT, Praha-Dejvice, s Františkem Čermákem,

Jaroslavem Paroubkem a Janem Čejkou;

1967 adaptace zámku, Mělník, s K. Kuželem;

1968–1969 Státní pojišťovna, Kutná Hora.

PEKLO Jaroslav

architekt

1933

Studium:

Fakulta architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze

Zaměstnání:

Krajská projektová organizace Stavoprojekt Plzeň;

Útvar hlavního architekta města Plzně.


Rekonstrukce galerie ČFVU / Červené srdce v Plzni;

1965–1969 výstavní areál EX Plzeň, s Miloslavem Sýkorou,

Jaromírem Barborkou, Vladimírem Balšánem a Klementem

Štíchou;

1960 vítězný projekt, realizace 1965–1977 obchodní dům

PRIOR v Plzni, se Zbyňkem Tichým, Václavem Zoubkem;

družstevní centrum v Plzni.

PLESNÍK Zdeněk

architekt

1914–2003

Studium:

1937 UMPRUM Praha, ateliér architektury;

1947 Škola architektury na Akademii výtvarných umění v Praze.

Zaměstnání:

1937–1939 stavební oddělení firmy Baťa ve Zlíně;

1941–1945 Filmové ateliéry Zlín;

1948–1976 Centroprojekt Zlín.


1953–1956 vily Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky ve Zlíně;

1956–1959 vila hudebního skladatele Zdeňka Lišky ve Zlíně;

1956–1962 budova Fotografie ve Zlíně,

1956–1963 Oděvní závody Jiřího Wolkera v Prostějově,

1963 Výzkumný ústav bavlnářský v Ústí nad Orlicí;

1966–1968 Administrativní budova Centroprojektu, s I.

Přikrylem, K. Krčmářem, O. Šlesingerem;

1967–1976 Státní výzkumný ústav textilní v Liberci / Krajský

úřad Libereckého kraje.

PLUSKAL Radim

architekt

1932

Studium:

Fakulta architektury a pozemního stavitelství VUT v Brně.

Zaměstnání:

Stavoprojekt Olomouc.


1959 projekt, realizace 1963–1967 sídliště Šířava, Přerov;

bytový dům v Kratochvílově ulici;

1961–1963 projekt, realizace 1963–1968 hotelový dům

Přerovských strojíren Strojař, Přerov;

60. léta sídliště Velká Dlážka;

1966–1968 Obchodní a společenské centrum Velká Dlážka;

1969–1972 polyfunkční panelový dům Přerovanka;

Sídliště Meopta v Přerově;

závěrečná etapa sídliště Neředín v Olomouci.

POKORNÝ Zdeněk

architekt, kreslíř, karikaturista

1919–1984

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:

1935–1937 filmové ateliéry;

1937 architektonický atelier s Františkem Cubrem;

1948 Stavoprojekt, KPÚ Praha.

Specializace:

interiéry, výstavy, expozice.



Expo ´58 v Bruselu, s Františkem Cubrem a Josefem Hrubým;

1967 Československý pavilon a expozice na světové výstavě

Expo ´67 v Montrealu, s Františkem Cubrem a Josefem

Hrubým;

1969–1979 Ústřední telekomunikační budova v Praze na

Žižkově, s Františkem Cubrem, Josefem Hrubým, Vladimírem

Oulíkem a Františkem Štráchalem.

1971–1974 interiéry vybraných prostor hotelu Intercontinental

v Praze, s Františkem Cubrem a Zdenkou Novákovou

1975 československé velvyslanectví v Athénách, s Františkem

Cubrem a Josefem Hrubým;

576 577

POLÁK Josef

architekt

1923–1994

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:

1956–1969 Státní ústav pro projektování výstavby Prahy

(SÚPRO);

od 1961 Pražský projektový ústav (PPÚ), projektant, zakládající

a vedoucí architekt, stálá spolupráce s Vojtěchem Šaldou,

1959 (1960)–1967 experimentální obytný okrsek Invalidovna

v Praze-Karlíně, s Vojtěchem Šaldou;

od 1980 se synem Janem Polákem;

od 1990 vlastní architektonický ateliér.

Specializace:

bytové a občanské stavby, stavby pro cestovní ruch.


1958–1959 prvotní urbanistická koncepce experimentálního

obytného celku Invalidovna, Praha-Karlín, s Jiřím Novotným;

v rámci experimentálního obytného okrsku (sídliště)

Invalidovna, Praha-Karlín, na základě podrobného územního

plánu Jiřího Novotného, Františka Šmolíka a Stanislava Horáka

z roku 1959, s Vojtěchem Šaldou, v týmu dále Václav Havránek,

Jiří Lasovský, Vladimír Němeček, Milan Rejchl, Miroslav Růžička,

František Urbánek, Jan Zelený a další:

1960–1964 deskové bytové domy, U Sluncové 1–17, Molákova

22–32, Sokolovská 563–568, s Vojtěchem Šaldou, Janem

Zeleným a Milanem Rejchlem;

1960–1964 věžové domy, Nekvasilova 19–25, s Vojtěchem

Šaldou, Janem Zeleným a Milanem Rejchlem;

1960–1963 Hotelový dům, Molákova 34, s Vojtěchem Šaldou,

Janem Zeleným ad.;

1964–1967 základní devítiletá škola, Za Invalidovnou 3,

s Vojtěchem Šaldou, Janem Zeleným a J. Šedivým;

1964–1967 mateřská škola a jesle, s Vojtěchem Šaldou a L.

Englichovou, zbouráno;

1964–1967 okrskové obchodní středisko, Praha-Karlín, Sídliště

Invalidovna, s Milanem Rejchlem;

1964–1971 Hotel Olympik, Sokolovská 138, s Vojtěchem

Šaldou, Milanem Rejchlem a Janem Zeleným.

dále:

1958–1960 věžové bytové domy, Praha-Hloubětín, Poděbradská

95, Klánovická 1,3;

1959–1961 bytové domy, Praha-Spořilov II, Hrusická 2–36;

1961–1965 bytový celek Hloubětín, Praha, s M. Hudcem a K.

Štefcem;

1962–1974 obytný celek, Praha-Krč, s J. Kalousem, L. Průšou

a J. Vlašánkem;

1964–1971 bytové domy s mezonetovými byty, Praha-Krč,

Hurbanova 11, Sládkovičova 11, V Štíhlách 3, s J. Kalousem

a L. Průšou;

1965–1970 hotelový dům na Petřinách 72, Praha-Petřiny,

s Vojtěchem Šaldou;

1965–1970 bytový dům Hadovka / Obytný dům Stavebního

bytového družstva zaměstnanců Průmstav n. p., Praha-Dejvice,


1965–1970 Domov důchodců, Praha – Zahradní Město,

Sněženková 8, s J. Hromasem;

1967–1974 administrativní objekt Hutní druhovýroby, Praha-

Strašnice, V Olšinách 75, s Vojtěchem Šaldou a K. Neuwirthem;

1968–1971 Hotelový dům IPS, Praha-Strašnice, Štěchovická 2,

s Vojtěchem Šaldou a K. Neuwirthem s V. Tučkem;

1969–1970 (1972) Autoservis Talbot-Simca, Praha-Strašnice, ul.

Novostrašnická 46, s Vojtěchem Šaldou;

1971–1975 Hotel Olympik-Garni, Praha-Karlín, U Sluncové 14,


1972–1974 řadové rodinné domy, Praha-Smíchov, ul. Nad

Mlynářkou 3, s Vojtěchem Šaldou;

1974 terasové a nízkopodlažní domy Dvorecká, Praha-Podolí,

ul. Na Vrstvách 23, s kol.;

1971–1976 terasové domy, Praha-Smíchov, Holečkova 80–84;

1972–1978 horské chalupy v Krkonoších: Krakonošova krčma,

Špindlerův mlýn (1972), Myslivna, Špindlerův mlýn (1973)

a Chalupa Na Rozcestí, Pec pod Sněžkou, křižovatka do

Strážného a Špindlerova Mlýna (1978).

POSPÍŠIL Ladislav

architekt

1927

Studium:


školy technické Dr. Edvarda Beneše v Brně (profesoři Bohuslav

Fuchs, Bedřich Rozehnal, Jiří Kroha, Antonín Kurial, Vincenc

Makovský).

Zaměstnání:

1950–1951 Stavoprojekt Praha, ateliér Jiřího Krohy;

1951 Stavoprojekt Bratislava;

1953–1958, 1962–1971 Stavoprojekt Olomouc;

1958–1962 Pozemní stavby n. p. Olomouc;

1971 DRUPOS Olomouc.


1958–1960 skupina rodinných domů, Jeremenkova 30 a 32,

Olomouc; výtvarná spolupráce K. Lenhart;

1958–1965 rekreační středisko Poděbrady, s Karlem Typovským

a Milošem Suchánkem, Horka nad Moravou;

1959–1960 ubytovna Pozemních staveb n. p. „Stavařov“,

Na střelnici 49, Olomouc;

1960 obřadní síň na hřbitově, Příbor;

objekt služeb a restaurace Rosava, Rožnov pod Radhoštěm;

1963–1966 rekonstrukce Jižní části závodního klubu

Moravských železáren s Lubomírem Šlapetou, Hynaisova 11,

Olomouc;

1969–1970 skupina obytných domů, Příčná 2, 4, 6, 8,

Fugnerova 38, 38a, Olomouc;

kino, s Karlem Typovským, Valašské Meziříčí;

1969 obytný dům, Paseky;

od 1971 sídliště, tř. 1. máje, Hranice na Moravě;

1973–1975 provozní budova DRUPOS, F. Stupky 1a, Olomouc;

1973–1975 obytné domy, Kotěrova ul., Prostějov;

1973–1983 obytné domy, Tylova ul., Prostějov;

1976–1977 mateřská škola, Hospodářská ul., Uničov;

PRAGER Karel

architekt

1923–2001

Studium:

Vysoká škola architektury a pozemního stavitelství ČVUT

v Praze.

Zaměstnání:


1966–1969 vedoucí ateliéru GAMA ve Sdružení projektových

ústavů;

1969–1989 ředitel ateliéru GAMA v Projektovém ústavu

hlavního města Prahy;

1990–2001 vedoucí Architektonického ateliéru GAMA.

Specializace:

občanské stavby.


1957 Polské kulturní a informační středisko v Praze;

1960–1963 Ústav makromolekulární chemie ČSAV v Praze;

1962–1966 poliklinika Východoslovenských železáren

v Košicích;

1962–1970 nemocnice Východoslovenských železáren

v Košicích;

1967–1970 skupina rodinných domů pro výtvarníky v Praze 4;


areálu Federálního shromáždění v Praze, s Jiřím Albrechtem

a Jiřím Kadeřábkem;

1968 skříňový systém GAMA;

1969–1974 areál pavilónů Projektového ústavu Výstavby

hlavního města Prahy v Emauzích v Praze;

1974–1980 soubor vysokoškolského areálu v Pelc-Tyrolce

v Praze;

1975–1980 kulturní dům ve Veselí nad Lužnicí;

1977–1992 bankovní budova na Smíchově v Praze;

1981–1983 Nová scéna Národního divadla v Praze;

1983 rekreační zařízení Federálního shromáždění v Harrachově.

PŘIKRYL Emil

architekt

1945

Studium:

1962–1968 Fakulta stavební ČVUT v Praze (profesor František

Cubr);

1968–1972 Akademie výtvarných umění v Praze (profesor

František Cubr).

Zaměstnání:

1969 Školka SIAL v Liberci;

Stavoprojekt, KPÚ Liberec, Ateliér 2 pod vedením Karla

Hubáčka;

1985 ateliér Josepha Paula Kleihuese v Západním Berlíně;

od 1990 profesor Školy architektury Akademie výtvarných

umění v Praze.


1970–1975 vila režisérky Věry Chytilové v Praze 7 – Tróji;

1975–1981 rodinný dům manželů Širůčkových v Bílovci;

1979–1981 přestavba Veletržního paláce Praze;

1980–1983 nákupní centrum v České Lípě, nám. Dr. E. Beneše

2662.

RAJNIŠ Martin


1944

Studium:

1962–1969 Fakulta stavební ČVUT

1979 Škola architektury na Akademii výtvarných umění v Praze,

u prof. Františka Cubra

Zaměstnání:

1979 Školka SIAL;

1981–1985 spolupracoval jako samostatný architekt

s architektonickým studiem Shape;

1986 založil D. A. Studio;

2003 s Patrikem Hoffmanem založil kancelář H.R.A.;

2005 s Davidem Kubíkem založil kancelář e-MRAK;

od 2012 vede ateliér Huť architektury Martin Rajniš.

Specializace:

veřejné budovy, občanská vybavenost, experimentální dřevěné

stavby.


1975 obchodní dům Máj v Praze, s Johnem Eislerem

a Miroslavem Masákem.

578 579

RÁKOSNÍK Boris

architekt

1937–2001

Studium:


Zaměstnání:

Krajský projektový ústav, Praha, ateliér V. Růžičky;

hlavní inženýr města Beroun;

1991 vedoucí katedry architektury ČVUT.


1972–1975 výstavní pavilon Obchodního zastupitelství SSSR,

Praha, s Vratislavem Růžičkou, Vladimírem Mošnou;

1971–1976 urologická klinika, Praha, s Vratislavem Růžičkou.

ROZEHNAL Bedřich

architekt, urbanista, pedagog

1902–1984

Studium:

1922–1931 Odbor architektury a pozemního stavitelství

České vysoké školy technické v Brně (profesor Emil Králík,

Adolf Liebscher, Jiří Kroha).

Zaměstnání a profesní působení:

1928–1933 projektant v ateliéru Vladimíra Fischera;

od 1937 členem československé sekce CIAM (Mezinárodní

kongres moderní architektury);

od 1938 vlastní projekční kancelář, s Ferdinandem Matouškem;

1945–1959 profesor oboru užitkových staveb na Vysoké škole

technické Dr. E. Beneše v Brně (od 1951 Fakulta architektury

a pozemního stavitelství VUT v Brně);

do 1955 proděkanem Fakulty architektury VUT v Brně

(odvolán);

1959 zákaz vyučování;

1960–1962 po inscenovaném procesu odsouzen – činný v tzv.

Basoprojektu;

1962–1968 vědecký pracovník na Universitě Jana Evangelisty

Purkyně v Brně;

od 1966 vedoucí Kabinetu tvorby životního prostředí;

1968 plně rehabilitován;

1968–1973 řádným profesorem na VUT v Brně;

od 1969 ředitel Ústavu tvorby životního prostředí, od 1971 pod

UJEP v Brně;

od 1971 vědecký pracovník UJEP, 1973 ústav zrušen a Rozehnal

penzionován;

1973–1984 projektové oddělení Krajského ústavu národního

zdraví v Brně.

Specializace:

nemocniční budovy, budovy pro vzdělávání, pedagogická

činnost.


1947–1954 areál Dětské klinické nemocnice v Brně – Černých

Polích;

1958 projekt psychiatrické kliniky v Brně-Bohunicích, na jehož

základě v roce 1960 vypracoval Zdeněk Kříž realizační projekt;

1958 projekt nemocnice pro léčbu TBC v ulici Vinohrady v Brně;

1960 projekt na hotel u Orlické přehrady;

1962 projekt urbanistického řešení areálu UJEP

v Brně-Bohunicích;

1965–1966 projekt lékařské fakulty UJEP a fakultní nemocnice

v Brně-Bohunicích;

1974–1978 rodinný dvojdům v ulici Bohuslava Martinů v Brně.

ROZHON František

architekt

1921–1974

Studium:

Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze.

Zaměstnání:

Stavoprojekt, KPÚ Gottwaldov.


1960–1967 Divadlo pracujících Gottwaldov / Městské divadlo

Zlín, s Miroslavem Řepou;

1963–1978 sídliště Trávníky, Otrokovice.

RUDIŠ Viktor


1927 Brno

Studium:

1943–1947 Průmyslová škola stavební v Brně;

1947–1952 obor Architektura Fakulty architektury a pozemního

stavitelství VUT v Brně (profesor Bedřich Rozehnal).

Zaměstnání:

1953–1957 Výzkumný ústav výstavby a architektury v Brně;

1958–1989 Stavoprojekt, KPÚ Brno, 1958 ateliér Otakara

Oplatka, od 1959 ateliér Františka Zounka, od 1969 vedoucím 1.

ateliéru;

1989 se synem Martinem založil ateliér Rudiš-Rudiš.

Specializace:

veřejné budovy, občanská vybavenost, obytné soubory, bytové

domy.


1958 spolupráce na projektu Janáčkova divadla v Brně,

v ateliéru Otakara Oplatka;

1959 urbanistické řešení centra Sofie, Bulharsko, se Zdeňkem

Chlupem a Františkem Zounkem;

1960 urbanistické řešení severního města, Praha-Prosek,

s Františkem Zounkem, Jaromírem Sirotkem a Zdeňkem

Chlupem;

1961–1968 obytná čtvrť Lesná v Brně, s Františkem Zounkem,

Miroslavem Dufkem;

1960–1966 základní školy na Lesné – Blažkova, Nejedlého,

Milénova, s Miroslavem Dufkem;

1960–1966 okrsková centra občanské vybavenosti Polana

a Obzor v sídlišti Lesná;

1969 československý pavilon Expo ´70 v Ósace v Japonsku,

s Vladimírem Pallou a Alešem Jenčkem;

1973–1982 sportovní a plavecký areál Tesla na Lesné v Brně, se

Zdeňkem Musilem (statika) a Dagmar Glosovou (interiéry);

1978–1983 budova Stavoprojektu na ulici Kounicova v Brně,

s Alešem Jenčkem.

RULLER Ivan


1926–2018

Studium:



Zaměstnání:

1948–1952 asistent u Bedřicha Rozehnala a Bohuslava Fuchse;

1952–1954 Potravinoprojekt Brno (projekce Komunálních

služeb Brno);

1954–1959 odborný asistent na ústavu Správních a kulturních

staveb fakulty architektury VUT, u Miloslava Kopřivy;


1964–1968 Chemoprojekt Brno, Investprojekt Brno,

Brnoprojekt;

1968 spoluzakladatel sdružení Q;

1968–1979 vedoucí v Útvaru hlavního architekta města Brna;

1970–1989 zákaz publikování a pedagogického působení;

1979–1985 architekt na volné noze registrován ve Spolku

výtvarných umělců;

1985–1989 Elektroprojekta Brno;

1990–1994 děkan fakulty architektury VUT v Brně,

1994 obhájil titul profesora, vedoucím ústavu veřejných staveb

FA VUT v Brně;

1990–2018 vlastní architektonická kancelář.

Specializace:

veřejné budovy, občanská vybavenost, bytové domy,

pedagogická činnost.


1960–1965 Janáčkovo divadlo v Brně, s Otakarem Oplatkem,

Vilémem Zavřelem a dalšími podle vítězného projektu Jan Víška

ze soutěže 1958;

1965–1972 učiliště společnosti Slovnaft v Bratislavě;

1968–1970 administrativní a provozní budova Ingstav v Brně;

1968–1972 Petráčkova vila v Brně-Stránicích;

1969–1977 horská chata ČKD v Peci pod Sněžkou;

1971–1976 administrativní a provozní budova zlatnického

družstva Karat v Brně;

1972–1982 víceúčelová hala Rondo v Brně;

1976–1978 budova Státní banky ve Žďáru nad Sázavou;

1976–1981 UNESCO Národní muzeum historie, Tripolis, Libye;

1977–1982 Státní banka v Praze;

1977–1985 smuteční síň v Brně-Židenicích.

RUSS Radúz

stavební inženýr, statik

???

Studium:

Vysoká škola technická Dr. Edvarda Beneše v Brně.

Zaměstnání:

50. léta Ústav stavební mechaniky při VUT v Brně, u Zbyňka

Drahoňovského.

Specializace:

statika budov.


1958–1960 správní budova Brněnských veletrhů a výstav, Brno;

1965–1975 pavilon D na brněnském výstavišti, se Zdeňkem

Denkem a Zdeňkem Langem;

1972–1982 víceúčelová hala Rondo s krasobruslařskou halou

v Brně, s Ivanem Rullerem;

1977–1979 hotel Voroněž v Brně, s Józsefem Fintou

(Maďarsko), s použitím licence Larsen Nielsen.

RŮŽIČKA Vratislav


1929–1990

Studium:


v Praze, Alois Mikuškovic;

1955 Mistrovská škola architektury Akademie výtvarných umění

v Praze (profesor Jaroslav Fragner).

Zaměstnání:

1948–1952 Stavoprojekt, v ateliéru Viléma Lorence;

1959–1979 Krajský projektový ústav Praha, hlavní architekt

města Žiar nad Hronom;

1969–1975 Akademie výtvarných umění v Praze, odborný

asistent katedry architektury;

1982–1989 docent katedry architektury Akademie výtvarných

umění v Praze.

Specializace:

administrativní budovy, kulturní domy, školské a zdravotnické

stavby.


1967–1971 budova PZO Merkuria, Praha-Holešovice, s Evou

Růžičkovou, Vlastiborem Klimešem, Milanem Vaškem;

580 581

1971–1976 Dům Svazu českých a moravských výrobních

družstev Družba, Praha – Nové Město, s Vlastiborem Klimešem

a Milanem Vaškem;

1970 studie, realizace 1973–1976 Urologická klinika,

Praha – Nové Město, s Evou Růžičkovou, v realizaci

s Borisem Rákosníkem;

1972–1978 Centrální dispečink dopravního podniku,

Praha – Nové Město, s Evou Růžičkovou, Jiřím Zahradníkem;

1972–1975 výstavní pavilon obchodního zastupitelství SSSR,

Praha-Bubeneč, s Borisem Rákosníkem, Vladimírem Mošnou;

1972–1989 kulturní dům v Žiaru nad Hronom, s Evou

Růžičkovou;

1975 Ministerstvo informatiky, dnes Ústav pro studium

totalitních režimů na Žižkově.

RŮŽIČKOVÁ Eva

architektka

1929–2004

Studium:

Fakulta architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze;

1958 Mistrovská škola architektury Akademie výtvarných umění

v Praze (profesor Jaroslav Fragner).

Zaměstnání:

SÚRPMO, atelier 23 Jaroslava Fragnera;

po 1990 Atelier A.

Specializace:

administrativní budovy, rekonstrukce, bytové a zdravotnické

stavby.


1967–1971 Merkuria, Praha-Holešovice;

1970–1976 Urologická klinika, Praha – Nové Město;

1972–1978 Centrální dispečink dopravního podniku, Praha –

Nové Město;

1974–1989 Kulturní dům v Žiaru nad Hronom;

dostavba Karolina, dokončení po smrti Jaroslava Fragnera –

kašna, vchod;

obnova měst Levoča, Spišská Nová ves.

ŘEPA Miroslav

architekt

1930

Studium:


v Praze;

1954–1958 Akademie výtvarných umění v Praze.

Zaměstnání:

1953–1954 Vojenský projektový ústav Pardubice;

1957–1960 Stavoprojekt Gottwaldov;

1961 Krajský projektový ústav Gottwaldov;

1968–1989 Investiční útvar Národního divadla, Praha;

1969–1970 vedoucí projektu, Expo ´70;

1989–1992 technický ředitel československého pavilonu na

Expo ´92 v Seville;

1992 Správa Pražského hradu, Praha.


1967 československý pavilon na Světové výstavě v Montrealu,

na základě vítězného projektu v soutěži 1965, s Vladimírem

Pýchou;

1960–1967 Divadlo pracujících Gottwaldov / Městské divadlo

Zlín, s Františkem Rozhonem;

1968 Československá spořitelna / Státní spořitelna

v Pardubicích;

1970 divadlo Laterny Magiky na Světové výstavě v Ósace;

1970 rekonstrukce Smetanova divadla a Národního divadla

v Praze;

1977 výstavní síň podniku Dílo / Ideon, Pardubice, s Lubomírem

Drimlem;

1980–1984 interiér Interhotelu Labe v Pardubicích,

s Lubomírem Drimlem;

1983 budova České spořitelny, Uherské Hradiště, s Lubomírem

Drimlem.

ŘEZÁČ František


1924–1992

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:

od roku 1951 hlavní architekt ateliéru Krajského projektového

ústavu v Mladé Boleslavi.

Specializace:

občanské stavby.


1959–1967 modernizace, přestavba a dostavba centrální části

města Mladé Boleslavi, s architekty O. Döbertem a J. Kosíkem;

1959–1976 kulturní dům AZNP v Mladé Boleslavi;

70. léta sportovní areál a hotel Auto-Škoda v Mladé Boleslavi;

1977 kulturní dům v Čisté;

rekreační objekty v Harrachově a ve Starých Splavech;

internáty v Mladé Boleslavi a Poděbradech;

80. léta kulturní dům v Haiphongu ve Vietnamu;

architektonické studie spojené s přestavbou obcí Bezno,

Kosmonosy, Bělá pod Bezdězem, Říčany, Brandýs nad Labem

a Čelákovice.

ŘIHÁK Zdeněk

architekt

1924–2006

Studium:

1942–1944 Škola umění ve Zlíně, u Vincence Makovského;



Zaměstnání:

1949 asistent u Jaromíra Krejcara a Bedřicha Rozehnala;

1952–1987 Potravinoprojekt Brno;

od 1960 Státní projektový ústav obchodu v Brně, projektový

ústav Ministerstva obchodu, vedoucí ateliéru;

po 1989 vlastní ateliér.

Specializace:

rekreační a hotelové stavby, stavby pro obchod a služby.


1958 bufet Mléčné speciality, Nádražní, Brno, s Jaroslavem

Brychtou

1960 Solivar do Alexandrie, Egypt;

1961–1964 hotel Continental v Brně, s Aloisem Semelou

a Vladimírem Kovaříkem;

1968–1973 hotel Patria na Štrbském plese, s Aloisem Semelou;

1967–1969 hotel Panorama na Štrbském plese;

1968–1970 Výzkumný ústav matematických strojů v Brně,

s výtvarně pojednanou betonovou stěnou výtvarnice Evy

Kmentové;

1969–1975 hotel Labská bouda v Krkonoších;

1974–1984 obchodní dům Prior v Brně, se Zdeňkem Sklepkem

a Janem Melicharem.

SELIGA Ctibor

architekt

1934

Studium:


Zaměstnání:

1960–1961 Stavoprojekt Prešov;

1961–1965 Střední průmyslová škola stavební Jihlava;


1977–1987 Drupos, ateliér Jihlava;

1987–1989 Drustav, projekční ateliér;

1989–1992 Stavební bytové družstvo Rozkvět Jihlava.


1976 základní škola Otokara Březiny v Jihlavě;

1970, zastřešení 1977 Zimní stadion ve Znojmě;

1970 Dům odívání v Třešti;

obytné soubory ve Znojmě, Jihlavě a Třešti;

občanská vybavenost na sídlišti Homolka v Praze 5;

řadová výstavba městské části Horní Kosov v Jihlavě na ulicích

Olbrachtova, Vančurova a Kainarova.

SELZER Vladimír

architekt

1941

Studium:

1964 obor Architektura a stavba měst Fakulty stavební VUT

v Brně.

Zaměstnání:

1964–1969 Studijní, typizační a vývojový ústav pro výstavbu

zdravotnických zařízení v Praze, pobočka Brno;

během normalizace odešel do Německa, vlastní ateliér ve

Stuttgartu.


1964–1969 Ústav pro další vzdělávání středního zdravotnického

personálu, nyní Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských

oborů, s Milošem Holečkem a Vladimírem Holičem.

SCHMIED Karel

architekt

1934–2019

Studium:


Zaměstnání:

Stavoprojekt Hradec Králové.

Specializace:

občanské stavby.


1972 kolej vojenské lékařské akademie Hradec Králové;

1977 tržnice v Hradci Králové;

1974 hřbitovní kaple v Hostinném;

atypické bytové domy na sídlišti Labská kotlina II;

1976 rekreační zařízení Arnika a Hanička ve Špindlerově Mlýně;

1988 hotel Sklář v Harrachově.

SIEGEL Jiří

architekt, scénograf

1927–2012

Studium:

1971 obor Architektura a stavba měst Fakulty stavební ČVUT

v Praze.

Zaměstnání:

1960–1980 Sportprojekt.

Specializace:

sportovní stavby.


1971 budova Sportturist v Praze na Národní třídě;

1971 Dům Horské služby ve Špindlerově mlýně;

1972–1977 sportovní hala Folimanka v Praze;

582 583

1982 sportovní hala ve Znojmě;

1984 horský hotel Poustevník v Peci pod Sněžkou;

1984 Česká bouda, Jilemnice.

SIROTEK Jaromír

Architekt, urbanista

1921–2005

Studium:



Zaměstnání:

během války praxe v ateliéru Jana Víška;

do 1958 asistent u profesora Bedřicha Rozehnala;


1960–1970 Státní projektový ústav obchodu v Brně, zakladatel,

ředitel ústavu;

1971–1984 Chemoprojekt.

Specializace:

hotelové a obchodní stavby, vedení projektového podniku

SPÚO.


1959–1961 Ústav fyziky materiálů ČSAV v Brně;

1965–1968 hotel Sliezsky dom pod Gerlachovským štítem;

1959–1960 sídliště Olomoucká v Brně;

70. léta komplex chemické továrny v Kandaháru, objekty pro

Slovnaft v Bratislavě.

SLÍVA Josef

architekt

1936

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:


1976–1980 Pozemní stavby Ústí nad Labem;

1980–1991 vedoucí technického odboru Výstavby

severočeského kraje;

1992–2000 soukromá praxe.

Specializace:

sportovní stavby.


1965–1971 zimní stadion, Ústí nad Labem, s Janem Gabrielem,

Janem Doležalem, Josefem Zemanem, Milošem Mandíkem;

1968–1971 zastřešení letního kina, Ústí nad Labem, s Josefem

Zemanem;

1969–1970 vstupní objekt fotbalového stadionu, Ústí nad

Labem;

1972–1980 termální koupaliště Brná, Ústí nad Labem;

1972–1984 plavecký bazén, Ústí nad Labem, s Janem

Doležalem, Josefem Zemanem;

1980–1985 Dům technických služeb a distribucí, Ústí nad

Labem.

SPURNÝ Miroslav


1921–2018

Studium:


školy technické Dr. Edvarda Beneše v Brně (profesor Fuchs,

Rozehnal, Kroha).

Zaměstnání:


1982 odešel do důchodu, věnoval se malbě.

Specializace:

kulturní, administrativní a nemocniční budovy, malba.


1959–1961 administrativní a správní budova BVV v Brně;

1959 nemocnice v Boskovicích;

1966–1969 stomatologická klinika v ulici Janouškova v Brně, se

Zdeňkem Křížem;

1967–1974 nemocnice ve Znojmě;

1968–1989 urbanistické řešení areálu Fakultní nemocnice

v Brně-Bohunicích, s Josefem Myslivcem, na základě generelu

Bedřicha Rozehnala z roku 1958;

1971–1975 Internát zdravotních sester v Brně-Bohunicích;

1976–1983 pavilon gynekologie a porodnictví FN Bohunice;

1972–1974 administrativní budova Městského výboru KSČ, tzv.

Bílý dům v Brně, s Františkem Jakubcem;

1976–1979 výzkumný ústav zdravotnické techniky Chirana

v Brně-Bohunicích, s Libuší Kopřivíkovou.

STEINHAUSER Milan


1923–2005

Studium:



Zaměstnání:

od 1949 Stavoprojekt, KPÚ Brno, koncem 60. let vedoucí

ateliéru;

kolem 1970 Interprojekt;

kolem 1975 Stavoprojekt, KPÚ Brno, vedoucí ateliéru.

Specializace:

veřejné a administrativní budovy, bytová zástavba, urbanismus.


1956–1957 generel urbanistického rozvoje brněnského

výstaviště;

1958–1959 pavilon Z na výstavišti v Brně, se Zdeňkem Alexou,

Zdeňkem Denkem, Zdeňkem Pospíšilem, Ferdinandem

Ledererem;

1960–1964 koleje a menza Leninova / Listovy koleje v Brně,

s Mečislavem Boreckým;

1960–1968 sídliště Staré Brno – Jih – ulice Vídeňská, Jílová,

Horní v Brně, s Miroslavem Dufkem, Norbertem Horáčkem,

Mečislavem Boreckým, Zdeňkem Michalem a Jaroslavem

Ledvinou;

1962 podrobný územní plán náměstí Svobody ve Znojmě;

1964–1967 řešení přednádražního prostoru ve Znojmě;

1966–1980 sídliště Žabovřesky II v Brně, s Františkem Kočím,

Františkem Durďou, Vladimírem Hřebačkou;

1972–1974 budova Ústředního ústavu geologického,

Leitnerova, Brno;

1975 administrativní budova Okresního výboru KSČ, tzv. Bílý

dům ve Znojmě;

1975–1982 kulturní dům Gumotexu / Delta v Břeclavi.

STUPKA Zdeněk

architekt

1918–1988

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:

Stavoprojekt v Praze;

Krajský projektový ústav Praha, člen týmu Zdeňka Kuny.


1964–1971 budova PZO Strojimport v Praze, se Zdeňkem

Kunou;

1966–1976 obytný soubor v Kolíně, se Zdeňkem Kunou;

1967 projekt, realizace 1969–1972 východní tribuna

spartakiádního stadionu na Strahově v Praze, se Zdeňkem

Kunou a Olivierem Honke Houfkem;

1971–1976 československé obchodní zastupitelství v Miláně, se

Zdeňkem Kunou;

1973–1978 budova PZO Omnipol v Praze, se Zdeňkem Stupkou,

Zdeňkem Kunou, Olivierem Honke Houfkem, Milanem Valentou

a Jaroslavem Zdražilem;

1974–1977 budova PZO Motokov v Praze, se Zdeňkem Stupkou,

Zdeňkem Kunou, Olivierem Honke Houfkem, Milanem Valentou

a Jaroslavem Zdražilem;

1978–1988 Zotavovna ROH (hotel Horal) ve Svatém Petru

v Krkonoších, se Zdeňkem Kunou a Jaroslavem Zdražilem;

1980–1983 výškové obytné domy ve Vršovicích v Praze, se

Zdeňkem Kunou a Jaroslavem Zdražilem.

STÝBLO Zbyšek


1952

Studium:

1976 obor architektura Fakulty stavební ČVUT v Praze;

1987 obor urbanismus Fakulty architektury ČVUT v Praze;

2012 habilitace, docent v oboru architektura.

Zaměstnání:

1976–1977 Pražský projektový ústav;

1977–1990 PÚ VHMP, atelier 3, spolupráce s Karlem Pragerem

na větších projektech;

1973–1989 Sportprojekt Praha, externí spolupráce;

od 1981 tvůrčí skupina LO-TECH;

1990–2018 architektonické studio GAMA s.r.o.;

pedagog na Fakultě architektury ČVUT v Praze.

Specializace:

kulturní a občanské stavby.


1979–1984 Kulturní dům Březnice, s Karlem Pragerem a Janem

Loudou;

1981–1983 dostavba Národního divadla s Novou scénou

v Praze, s Karlem Pragerem ad.;

1993 rekonstrukce koncertního sálu a galerie Rudolfina v Praze,

s Karlem Pragerem ad.;

1985 vybavení veslařského areálu Račice (LO-TECH);

1987 velín jezu Štvanice, Praha (LO-TECH);

1990 Skicentrum Harrachov, LO-TECH, s Ivo Loosem a Václavem

Mudrou;

1991 divadlo Spirála, Praha, LO-TECH, s Jindřichem Smetanou,

Janem Loudou, Tomášem Kulíkem.

SUDA Stanislav

architekt

1925–1988

Studium:


Zaměstnání:



1951–1961 přírodní divadlo na Lochotíně, Plzeň, s Františkem

Sammerem;

1964–1969 restaurace Dubina, Domažlice, se Zdeňkem Vávrou,

Václavem Zoubkem;

obytný soubor Slovany, Plzeň.

584 585

SUCHOMEL Jiří

architekt, pedagog

1944

Studium:

1967 Fakulta stavební ČVUT v Praze,

1971 Škola architektury Akademie výtvarných umění v Praze.

Zaměstnání:

1969 ateliér Gottfrieda Böhma, Německo;



1991–1999 SIAL s. r. o.;

1994–2008 zakládající děkan Fakulty architektury TU Liberec,

děkanem do roku 2000;

2000 jmenován profesorem na Vysoké škole

uměleckoprůmyslové v Praze;

od 2000 vedoucí architektonického ateliéru na Fakultě

architektury a umění TUL.


1979–1983 přístavba oblastní pobočky České státní pojišťovny

v Liberci;

1984–1990 kulturní dům Cristal v České Lípě;

1985 obytný dům IBA v Berlíně-Kreuzbergu, Německo, s Emilem

Přikrylem, Johnem Eislerem.

SÝKORA Miloslav

architekt

1928

Studium:


Zaměstnání:



1965–1969 výstavní areál EX Plzeň, s Jaroslavem Peklem,

Jaromírem Barborkou, Vladimírem Balšánem a Klementem

Štíchou;

obytný soubor v Plzni-Doubravce;

Krajská politická škola v Plzni;

budova Státní banky československé, s Josefem Batelkou.

ŠALDA Vojtěch

architekt

1930–2016

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:

1952–1971 Státní ústav pro projektování výstavby Prahy

(SÚPRO);

od 1961 Pražský projektový ústav (PPÚ), vedoucí projektant,

spolupráce s Josefem Polákem;

1971–1973 STAV Praha, vedoucí projektant;

1973–1999 Energoprojekt Praha, vedoucí projektant;

od 1990 vlastní architektonický ateliér.

Specializace:

bytové a občanské stavby, průmyslové stavby (elektrárny ad.).


v rámci experimentálního obytného okrsku (sídliště)

Invalidovna, Praha-Karlín, na základě podrobného územního

plánu Jiřího Novotného, Františka Šmolíka a Stanislava Horáka

z roku 1959, s Josefem Polákem, v týmu dále Václav Havránek,

Jiří Lasovský, Vladimír Němeček, Milan Rejchl, Miroslav Růžička,

František Urbánek, Jan Zelený a další;

1960–1964 deskové bytové domy, U Sluncové 1–17, Molákova

22–32, Sokolovská 563–568, s Josefem Polákem, Janem

Zeleným a Milanem Rejchlem;

1960–1964 věžové domy, Nekvasilova 19–25, spolupráce

s Josefem Polákem, Janem Zeleným a Milanem Rejchlem;

1960–1963 Hotelový dům, Molákova 34, spolupráce s Josefem

Polákem, Janem Zeleným ad.;

1964–1967 základní devítiletá škola, Za Invalidovnou 3,

s Josefem Polákem, Janem Zeleným a J. Šedivým;

1964–1967 mateřská škola a jesle, s Josefem Polákem a L.

Englichovou, zbouráno;

1964–1971 hotel Olympik, Sokolovská 138, s Josefem Polákem,

Milanem Rejchlem a Janem Zeleným.

1955–1965 deset mateřských škol, Praha, mimo jiné mateřské

školy v ul. Fillova a ul. Bubeníčkové v Praze-Petřinách;

1965–1970 hotelový dům Petřiny, Praha-Petřiny, Na Petřinách

72, s Josefem Polákem;

1965–1970 bytový dům Hadovka (Obytný dům Stavebního

bytového družstva zaměstnanců Průmstav n. p.), Praha-Dejvice,

s Josefem Polákem;

1968–1971 hotelový dům IPS, Praha-Strašnice, Štěchovická 2,

spolupráce s Josefem Polákem a K. Neuwirthem;

1968 urbanistická koncepce sídliště Ďáblice dle soutěžního

projektu V. Durdíka a Jiřího Novotného, s V. Tučkem a Josefem

Polákem;

1969–1970 (1972) Autoservis Talbot-Simca, Praha-Strašnice, ul.

Novostrašnická 46, s Josefem Polákem;

1971–1975 hotel Olympik-Garni, Praha-Karlín, U Sluncové 14,

s Josefem Polákem;

1972–1974 řadové rodinné domy, Praha-Smíchov, ul. Nad

Mlynářkou 3, s Josefem Polákem;

1973–1978 řadové skupinové domky ve 12 obcích, okres Plzeň-

Jih;

1967–1974 budova Hutní druhovýroby, Praha-Strašnice, ul.

V Olšinách 75, s Josefem Polákem a K. Neuwirthem;

1976–1978 řadové rodinné domy, Praha-Smíchov,

ul. Na Hřebenkách 90–110, s Jiřím Lasovským, L. Vrátníkem

a K. Barochem;

1980 Ubytovna n. p. Armabeton, Praha-Krč, ul. Na strži 32.

ŠKAMRADA Antonín


1928

Studium:


v Brně u profesorů Bohuslava Fuchse, Jiřího Krohy, Vincence

Makovského, Bedřicha Rozehnala;

1967–1968 postgraduální studium v oboru územního

plánování.

Zaměstnání:


v Brně, asistent Bohuslava Fuchse na Katedře urbanismu;

1956–1966 Stavoprojekt Olomouc;

1967–1970 Útvar hlavního architekta v 0lomouci;

1971–1975 Rudné doly Jeseník, pracoviště technického rozvoje

rodinných domů OKAL v Hněvotíně;

1976 olomoucký ateliér Státního ústavu pro rekonstrukci

památkových měst a objektů;

1983 ředitelem SÚRPMO;

1982–1988 Katedra výtvarné výchovy Pedagogické fakulty

Univerzity Palackého v Olomouci, externí pedagog.

Specializace:

typové rodinné domy, rekonstrukce.


1959–1963 rekonstrukce obytných a administrativních domů,

ul. 8. května 35 a 37, Zámečnická 3, Žerotínovo nám. 10, 11, 12,

Školní 3, 5, 7, nám. Míru 14, Olomouc;

1961–1964 rekonstrukce zámku, Nové Zámky u Litovle;

1961–1968 Teplotechna, výtvarná spolupráce K. Lenhart,

Olomouc;

1961–1970 obytný dům, Spartakiádní 6, Olomouc;

1962 generel Zoologické zahrady na Svatém Kopečku, Olomouc

– Svatý Kopeček;

1964–1966 koleje B. Václavka, Olomouc;

1966 sídliště Šumperk-Sever;

1966–1969 budova Městského stavebního podniku, Olomouc-

Holice;

1970–1976 rekonstrukce bývalé kanovnické rezidence pro

Okresní archiv, Křížkovského 2, Olomouc;

1971 vzorový rodinný dům OKAL, s kolektivem, PKOJF;

1975 areál zdraví TJ Lokomotiva, Olomouc;

1975–1979 řadové rodinné domy OKAL, Rýmařov;

1976 asanační plán historického jádra města, s kolektivem,

Mohelnice;

1976 rekonstrukce průčelí hospodářského dvora, Klášterní

Hradisko, Olomouc;

1978 asanační plán historického jádra, s kolektivem, Šumperk.

ŠKARDA Jaroslav

Architekt

1923–1993

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:

1949–1983 Stavoprojekt, KPÚ České Budějovice.


1958–1964 Koldům, České Budějovice, s Bohumilem Böhmem

a Bohumilem Jarolímem;

1978–1982 výškový hotel Gomel / Clarion Congress Hotel České

Budějovice, s Janem Bendou.

ŠLAPETA Lubomír

architekt

1908–1983

Studium:

Akademie výtvarných umění v německé Vratislavi (profesoři

Hans Scharoun a Adolf Rading);

1930–1931 s bratrem Čestmírem studijní cesta do USA.

Zaměstnání:

1931–1936 společný architektonický atelier s bratrem

Čestmírem Šlapetou v Praze a Ostravě;

1936–1938 samostatný ateliér v Olomouci;

1959–1966 údržba obchodu v Ostravě, Olomouci;

1966–1969 atelier Hanse Scharouna v západním Berlíně;

1970–1972 Drupos Olomouc;

1972–1983 samostatný architekt v Olomouci.

Specializace:

kulturní stavby, rodinné bydlení.


1956–1960 kompletní interiér obchodního domu Ostravice

v Ostravě;

1957–1960 přestavba Orlovny na kino Panorama-Mír v Krnově;

1958–1965 Nové ředitelství Vítkovických železáren, s Oskarem

Olárem, Ruská 101, Ostrava-Vítkovice;

1960 interiér nádražní budovy v Olomouci, výtvarná spolupráce

Jára Šolc a Willy Zlámal;

1960 interiér Národního domu v Přerově, výtvarná spolupráce

František Tichý, prodejní stánky;

1960 interiér restaurace Kufr v Hranicích;

1965 rodinný dům inženýra Kutého v Místku-Olešné;

1967–1976 kostel sv. Mikuláše v Tiché u Frenštátu;

586 587

1970–1972 řadové rodinné domy pro JZD v Července, Uničově

a Dolanech;

družstevní domy, Olomouc-Lasce.

ŠRÁMEK Jan

architekt

1924–1978

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:

1950–1953 Stavoprojekt Žilina;

1953–1953 Báňské projekty;

1954 Stavoprojekt, KPÚ Praha, ateliér Karla Filsaka;

1966 vedoucí ateliéru Beta Sdružení projektových ateliérů;

1970 ředitel ateliéru Beta Projektového ústavu Výstavby

hlavního města Prahy.

Specializace:

reprezentační občanské stavby, společenské interiéry.



Bubeníčkem, Jiřím Loudou a Karlem Filsakem;


Ruzyni, s Karlem Bubeníčkem, Jiřím Loudou, Karlem Filsakem,


Vaňkem;





Bubeníčkem, Jiřím Loudou, Ivanem Skálou a Karlem Filsakem;

1965 interiéry prodejny oděvů Femina v Praze, se Zbyňkem

Hřivnáčem, Oldřichem Novotným, B. Hylišovou;

1965 interiéry kavárny Alfa v Praze, se Zbyňkem Hřivnáčem;


Bubeníčkem, Jiřím Loudou a Karlem Filsakem;


v Ženevě, s Karlem Bubeníčkem a Karlem Filsakem;

1966 interiéry Zámecké kolonády v Karlových Varech, se

Zbyňkem Hřivnáčem;

1966–1971 československé velvyslanectví v Londýně, s Janem

Bočanem, Zdeňkem Rothbauerem, Karlem Štěpánským;

1967 interiéry lázeňského domu Kriváň v Karlových Varech, se

Zbyňkem Hřivnáčem, Oldřichem Novotným;

1967 interiéry československého zastupitelského úřadu

v Ženevě, s Karlem Filsakem, Karlem Bubeníčkem;

1967–1974 spolupráce na interiérech hotelu Intercontinental;

1969 československý zastupitelský úřad v Nairobi, se Zdeňkem

Rothbauerem;

1969 interiéry československého zastupitelského úřadu ve

Washingtonu, se Zbyňkem Hřivnáčem;

1969 mezinárodní výstava uměleckých řemesel v Mnichově,

s Janem Bočanem;

1969–1972 československé velvyslanectví ve Stockholmu,

s Janem Bočanem, Zdeňkem Rothbauerem;

1970 interiéry společenské části československého pavilonu

na Expo ´70 v Ósace, se Zbyňkem Hřivnáčem, Oldřichem

Novotným;

1972 konzulát a bytové domy pro velvyslanectví SSSR v Praze,

s D. Szpukem, Jiřím Náhlíkem;

1972–1978 nová odbavovací hala Hlavního nádraží v Praze,

s Janem Bočanem, Zdeňkem Rothbauerem, Alenou Šrámkovou,

Josefem Dandou;

1973–1981 dům ČKD Na Můstku v Praze, s Alenou Šrámkovou;

1973 interiéry hotelu a kavárny SIA v Praze, se Zbyňkem

Hřivnáčem, Oldřichem Novotným, Zdeňkem Rothbauerem;

1975–1979 rekonstrukce vládní vily v Sezimově Ústí, s Karlem

Filsakem a Zbyňkem Hřivnáčem.

ŠRÁMKOVÁ Alena

architektka, pedagožka

1929

Studium:

1947–1952 obor Architektura a pozemní stavitelství Slovenské

vysoké školy technické v Bratislavě (profesor Karfík);

1955–1958 Akademie výtvarných umění v Praze (profesor

Fragner).

Zaměstnání:

1952–1954 Chemoprojekt Bratislava;

1954–1955 Stavoprojekt Ústí nad Labem;

1958–1959 Potravinoprojekt Praha;

1959–1975 Státní projektový ústav obchodu, Praha;

1975–1987 Projektový ústav Výstavby hlavního města Prahy;


od 1991 Šrámková architekti;

1991 habilitace na FA ČVUT v Praze, docentka;

1999 jmenování profesorem na Akademii výtvarných umění

v Praze.


1959 letní restaurace na Strahově v Praze, s Jindřichem

Pulkrábkem;

1959 restaurační část expozice československého skla na

výstavě v Moskvě;

1960 restaurace v Moskvě-Sokolninách;

1960 Motel Stop v Praze-Motole, s Jindřichem Pulkrábkem;

1965 interiér Parkhotelu v Praze-Holešovicích;

1966 interiér cestovní kanceláře Pragotour, s Jindřichem

Pulkrábkem;

1972–1977 nová hala Hlavního nádraží, s Janem Šrámkem,

Janem Bočanem, Josefem Dandou;

1972–1983 administrativní budova v Praze Na Můstku, Dům

ČKD, s Janem Šrámkem;

1974 bytové domy pro zaměstnance pošty v Praze na Zbraslavi,

ul. Spojařů;

1977–1991 Obchodní a společenské centrum Lužiny v Praze,

s Ladislavem Lábusem.

ŠTELZIG Vratislav

architekt

1933

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:

1948–1949 Pozemní stavby Náchod;

1949–1953 Jáchymovské doly, projekce Praha;


1990–(?) vlastní ateliér.

Specializace:

územní plány, veřejné stavby, zahradní architektura, funerální

architektura.


1956–1961 kulturní dům Moskva/Losos, Žatec;

1962 územní plán města Žatec;

1965 řešení území Havlíčkova náměstí s okrskovým centrem,

Žatec, s Františkem Machačem;

1966 územní plán střed Chomutov, Chomutov;

1970–1980 bytové domy sídliště Březenecká, Chomutov,

s Vladislavem Valouškem, Františkem Machačem;

1973 bytové domy s obchody, Chomutov.

ŠVANCER Pavel

architekt

1934–2019

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:


1969–1970 Les Architectes Associé v La Rochelle, Francie;


1992–2012 UNION ARCH s. r. o., s Pavlem Vaněčkem.


1962 letní kino v Liberci;

1978–1984 plavecký bazén v Liberci;

1972–1987 kulturní dům Golf v Semilech;

1986–1987 Dům politické výchovy v Liberci;

1983–1991 Dům kultury v Litoměřicích;

1978–1992 areál vysokoškolských kolejí v Liberci-Harcově;

1993–1994 Komerční banka v Liberci, s B. Šonským;

1993–1995 základní umělecká škola v Liberci, s Pavlem

Vaněčkem, B. Šonským, P. Janouškem;

1995–1997přestavba textilní továrny Hedva na zábavní centrum

Babylon v Liberci;

1978–2006 Zoologická zahrada v Liberci.

ŠVARCOVÁ Lidmila

architektka

1934–2005

Studium:


v Praze.

Zaměstnání:

1958–1961 Agroprojekt;


1981–(?) SIAL Liberec.

Specializace:

veřejné stavby, divadelní kostýmy.


1957–1963 vestibul a kavárna kina Máj, Doksy, s Otakarem

Binarem;

1979–1986 úpravy mírového náměstí, Teplice, s Martinem

Rajnišem, Michalem Brixem.

TENZER Antonín

architekt

1908–2002

Studium:

1933 ateliér architektury Vysoké školy uměleckoprůmyslové

v Praze.

Zaměstnání:

od 1939 soukromý ateliér s Richardem F. Podzemným;

od 1950 projekční ateliér Komunálního stavebního podniku;

1953 transformován na Ústav pro projektování výstavby

hlavního města Prahy (pozdější Projektový ústav Výstavby hl. m.

Prahy) do 1974;

1974–1989 Architektonická služba Československého fondu

výtvarných umělců.

Specializace:

zdravotnické stavby.


od 1946 projekt Nových Lidic, s Richardem F. Podzemným,

Václavem Hilským;

1953 zdravotnické středisko, Praha-Vysočany;

588 589

1958 hotel Jalta, Václavské náměstí, Praha;

1960 poliklinika, Praha-Pankrác;

1959–1978 dětská nemocnice, Praha-Motol;

1968 nákupní středisko, Praha-Ďáblice;

1975 terasové domy, Praha-Vysočany;

1975 sanatorium Běhounek, Jáchymov, s Jiřím Kulišťákem;

1970–1975 terasové domy, Praha-Kobylisy.

TŘEŠTÍK Jan

1936


Studium:


v Praze (profesor Paroubek).

Zaměstnání:

od 1962 Stavoprojekt, KPÚ Hradec Králové pobočka Pardubice;

od 1965 vedoucí projektant architektonické skupiny, od 1980

hlavní architekt ateliéru;

1976–1984 a 1990–1994 člen Poradního sboru pro architekturu

při MÚ Pardubice;

1990 vlastní architektonická kancelář;

2002–2006 člen Komise pro architekturu a urbanismus při MÚ

Pardubice.

Specializace:

občanské a obytné stavby, řešení území.

Významné realizace sledovaného období:

1966–1975 domov důchodců Dubina, publikováno ve sborníku

UIA;

1966–1967 smuteční obřadní síň Hlinsko;

1970–1977 sídliště Dubina Pardubice – územní plán, bytové

cihlové domy a řadové rodinné domy (oceněno na přehlídce

architektonických prací 1980);

1971–1972 nákupní centrum a atypické bytové domy Praha-

Skalka;

1972 sportovní hala a okresní výbor ČSTV v Havlíčkově Brodě;

1975 bytové domy s obchodním parterem, Pospíšilova ulice,

Hradec Králové;

1980–1981 nákupní centrum Praha-Lhotka.

1978/1979 soutěž, projekt 1979–1984, realizace: 1984–1985

provozní budova Okresního výboru KSČ Pardubice / Dům

hudby.

TŮMA Vítězslav

1935

Studium:


Zaměstnání:

1959–1962 Státní projektový ústav speciálních staveb;

1962–1970 Stavoprojekt v Ostrově nad Ohří;

1970–1993 Zdravoprojekt Karlovy Vary;


Specializace:

lázeňské a vodohospodářské stavby.


1975 sanatorium Běhounek, Jáchymov, realizační projekt na

základě studie Antonína Tenzera a Jiřího Kulišťáka;

1972–1977 balneoprovoz LD Tosca, Karlovy Vary;

1973–1977 lázeňský dům Tosca, Karlovy Vary.

TYPOVSKÝ Karel

architekt, malíř

1923

Studium:

1941–1943 vyšší průmyslová škola v Brně;


v Praze (profesoři Antonín Černý a Karel Honzík, výtvarné obory

u Josefa Lieslera a Karla Žaluda).

Zaměstnání:

během studia praxe na ministerstvu urbanismu v Paříži;

Stavoprojekt Praha, ateliér Národního umělce Jiřího Krohy;

od 1950 Stavoprojekt Olomouc.

Zaměstnání:

obytné soubory, bytové domy.


1958–1965 rekreační středisko Poděbrady, Horka nad Moravou,

s Milošem Suchánkem a Ladislavem Pospíšilem;

1959 sídliště Šírava I–II Přerov;

1959–1960 upravené typové bytové domy, třída Míru 34–44,

Olomouc, s Radimem Pluskalem;

1967 interiéry a výtvarná výzdoba Výzkumného ústavu

zelinářského, Olomouc-Holice;

1968–1978 rekreační středisko Pozemních staveb n. p.

Olomouc, Malá Morávka;

1969–1970 bytový dům s mezonetovými byty, Klicperova 21,

23, Olomouc;

1969 podrobný územní plán, Šumperk-sever II a III;

1969 podrobný územní plán, Přerov-Kopaniny;

1972 podrobný územní plán centra města, Šumperk;

1972 plastika v areálu vodárny, výtvarná spolupráce K. Hořínek,

Olomouc-Černovír;

1973 podrobný územní plán, Hranice na Moravě – Slavia I, II

a III;

1973–1976 Ústav sér a očkovacích látek, Olomouc,

s M. Bartošovou, výtvarná spolupráce J. Žlebek;

1974 budova Okresního výboru KSČ a Dům politické výchovy,

Přerov;

1975 sídliště, 5. a 6. stavba, Frýdek-Místek, s D. Kolářem,

M. Červinkou a R. Derkou;

1975 výtvarné řešení mříže před kinem Hvězda, Přerov,

výtvarná spolupráce O. Hradilík.

USTOHAL Vladimír

architekt

1924–2011

Studium:

Vysoké učení technické v Brně (profesor Bedřich Rozehnal).

Zaměstnání:

Vojenský projektový ústav, Praha, v týmu Jaroslav Mayer,

Antonín Vaněk, Josef Karlík.



Josefem Karlíkem, Antonínem Vaňkem;

1963–1967 odbavovací budovy letiště Ruzyně, Praha, s Karlem

Filsakem, Jiřím Loudou, Janem Šrámkem, Jaroslavem Mayerem,

Antonínem Vaňkem;

1972 budova Městské správy veřejné bezpečnosti, Pankrácká

pláň, Praha, s Jaroslavem Mayerem, Josefem Karlíkem,

Antonínem Vaňkem;

1972 základní škola Liběchov.

VACEK Jaromír

architekt

1925–1968

Studium:


v Praze (profesor Jiří Štursa).

Zaměstnání:


1968 SIAL, Sdružení inženýrů a architektů v Liberci.

Specializace:

obytné stavby, experimenty.


1956–1960 dostavba tělocvičny Průmyslové školy v České Lípě;

1963 experimentální bytové domy na sídlišti Králův Háj

v Liberci;

1965 věžové obytné domy Na Bídě v Liberci;

1965 věžové obytné domy na třídě 1. máje v Liberci;

1968–1972 obloukový obytný dům v Sosnové ulici;

1968–1972 terasové domy v Liberci.

VACULÍK Jaroslav

architekt, sochař

1921–1995

Studium:

od 1937 Vyšší průmyslová škola stavební ve Zlíně;

ve 40. letech jako student pracoval na výstavbě Baťových

továren v Americe;


v Praze;

1949–1950 École des Beaux Arts v Paříži, poté stáž v ateliéru Le

Corbusiera, kde byl jeho posledním českým žákem;

1946–1950 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze.

Zaměstnání:

1950–1955 n. p. Projekta Praha, vedoucí architekt;

1954 založil družstevní ateliér A7;

1956 spojením s ateliérem Stanislava Tobka – ateliér A13;

1959 odsouzen za rozkrádání národního majetku, podmíněně

propuštěn 1960;

1959–1960 Basoprojekt Praha-Pankrác;

1960–1972 projektové středisko ČSM;

1972–1980 Kramářova galerie v Praze, kde instaloval 16

domácích i zahraničních výstav;

Od počátku osmdesátých let se zaměřoval na projekty

v oblasti sociálního bydlení v nástavbách panelových domů

a humanizace sídlišť (World Habitat Award 1991).

Specializace:

nábytkový design, autor betonových a železných plastik,

propagátor moderního stylu rekreačních zařízení.


1961–1967 Mezinárodní tábor mládeže v Nové Živohošti;

1958–1964 soukromé chaty ve Ždáni u Orlické přehrady;

1965–1969 středisko vodních sportů ve Ždáni / Modrá laguna

jachtklub;

1965–1969 Tábornická škola v Lipnici nad Sázavou, s Antonínem

Svobodou;

1966–1967 rekreační středisko ČSM, Městečko u Nespek,

zbořeno;

1971–1972 vila režiséra Sequense v Praze, s J. Lípou;

VANĚČEK Pavel

architekt

1942–2016

Studium:


Zaměstnání:

1967–1969 Útvar hlavního architekta Liberce;


1977 stáž v ateliéru Yvana Caryse v La Rochelle, Francie;

590 591


1992–2015 UNION ARCH s. r. o., s Pavlem Švancerem.

Specializace:

občanské, církevní stavby.


1968–1971 modlitebna Církve bratrské ve Vsetíně-Jasence;

1977–1980 komplex La Pergolla v La Rochelle, Francie;

1984–1985 kulturní dům v Liberci, s Pavlem Švancerem,

Václavem Vodou, Josefem Patrmannem, P. Weidenem;

VANĚK Antonín

architekt

Zaměstnání:

Vojenský projektový ústav, Praha, tým s Jaroslavem Mayerem,

Josefem Karlíkem, Vladimírem Ustohalem.


1963–1967 odbavovací budovy letiště Praha-Ruzyně, s Karlem

Filsakem, Jiřím Loudou, Janem Šrámkem, Jaroslavem Mayerem,

Vladimírem Ustohalem;

1967 Palác justice v Kramolech, Ústí nad Labem;


Vladimírem Ustohalem, Josefem Karlíkem.

VANĚK Josef

architekt

1932–1999

Studium:

1949 vyučen v Baťově podniku ve Zlíně zedníkem;

1951 Nižší průmyslová škola stavební ve Zlíně;

1963 Střední všeobecně vzdělávací škola v Šumperku;

1969 na Střední průmyslová škola stavební v Šumperku, druhá

maturitní zkouška.

Zaměstnání:

1952 projektant na volné noze;

1955–1956 Agrostav Zlín;

1956–1971 Okresní stavební podnik v Šumperku;

1971 výrobní družstvo Kovostav Ostrava, vedoucí šumperské

pobočky;

1973–1992 Agrostav v Šumperku, vedoucí skupiny projektantů;

1989–1992 privátní praxe.


1956 vlastní dům, rekonstrukce, Černohorská 110/2, Šumperk;

vývoj rodinných domů typu V (Šumperák);

1961 areál Okresního stavebního podniku, Uničovská 1794/52,

Šumperk;

1967 kruhová sauna, Kozinova 1816/12, Šumperk.

VITOULOVÁ Milena

architektka

1941

Studium:

1959–1965 Obor architektury a stavby měst Fakulty stavební

VUT v Brně.

Zaměstnání:

1965–1991 Stavoprojekt, KPÚ Ostrava, atelier 6, specializace

školské a zdravotnické stavby, vedoucí atelieru Zdeněk Strnadel,

od 1976 Zdeněk Kupka;

od 1991 vlastní Atelier V+V s manželem Ladislavem Vitoulem;

2010–2015 výuka ateliérové tvorby na Katedře architektury

Stavební fakulty Vysoké školy báňské – Technické univerzity

Ostrava.

Specializace:

občanské stavby, urbanismus, školská a zdravotnická zařízení.


1967–1975 objekt sdružených poslucháren v kampusu Vysoké

školy báňské, součást objektu rektorátu, třída 17. listopadu 15,

Ostrava-Poruba;

1971–1974 Zdravotnická škola v Karviné;

1974–1984 polikliniky v Bruntále, Kopřivnici a Karviné;

1978–1985 generely areálů nemocnic v Bruntále, Rýmařově

a Vsetíně.

VOKÁČ Dalibor

architekt

1943

Studium:

1962–1968 Fakulta stavební ČVUT v Praze;

1969–1971 Akademie výtvarných umění v Praze, škola

architektury.

Zaměstnání:

1960–1991 projekční oddělení n. p. Škoda Plzeň;



1981–1982 Ateliér Heiko Keune Kolín nad Rýnem, Německo;

1982–1984 Ateliér Crang & Boake Toronto, Kanada;

1984–2008 Zeidler Partnership Toronto, Kanada.


1976–1984 základní škola Sever v České Lípě, se Zdeňkem

Zavřelem;

1984 Place Montreal Trust v Montrealu, Kanada.

VOKATÝ Vladimír


1936

Studium:

1961–1965 obor Architektura a stavba měst Fakulty stavební

ČVUT v Praze;

1967–1968 Fakulta stavební VUT v Brně, postgraduální studium

územního plánování.

Zaměstnání:

1965–1989 Stavoprojekt Hradec Králové, Stavoprojekt Trutnov;

od 1990 ATIP vlastní projekční kancelář.

Specializace:

občanské stavby, územní plánování, interiéry.


1965 lanovka Medvědín;

1966 lanovka Jasná-Dereše;

1970 územní plán Vrchlabí – Liščí kopec;

1971–1972 restaurace Labužník, Špindlerův Mlýn;

1972 budova Státní banky československé, Pec pod Sněžkou –

Hnědý Vrch;

1974 atriové domy, Trutnov;

1978 meteorologická stanice, Pec pod Sněžkou;

1979 Okresní výbor KSČ / Moby Dick, Trutnov;

1982 Krajský výbor KSČ / Úřad práce, Hradec Králové;

1986 horská chata Výrovka, Pec pod Sněžkou.

ZAJÍC Roman

architekt

1933

Studium:


Zaměstnání:



1965–1967 loděnice Lodní sporty Brno-Bystrc, Brněnská

přehrada;

1970–1975 výškové administrativní budovy Chepos,

Zbrojovka a ČSOB, s Jaroslavem Ryškou, podle urbanistického

konceptu Jiřího Gřegorčíka a Františka Antla;


Mečislavem Boreckým, Antonínem Mikulcem, Jaroslavem

Pípou, Ladislavem Volákem, Pavlem Krchňákem a Miroslavem

Dufkem.

ZAVŘEL Zdeněk

architekt

1943

Studium:

1960–1966 Fakulta stavební ČVUT v Praze;

1983 Fakuteit Bouwkunde TU Delft, Nizozemsko.

Zaměstnání:

1966 Sdružení projektových ateliérů, Ateliér Delta v Praze;



1978–1984 Atelier van den Broek en Bakema v Rotterdamu;

1984–1989 Atelier Bakema/Zavrel v Rotterdamu;

1989–2004 Atelier Z v Rotterdamu;

2005–2014 děkanem Fakulty architektury ČVUT v Praze;

2009 jmenován profesorem na Fakultě architektury VUT v Brně;

od 2018 vedoucí Ústavu navrhování Fakulty architektury ČVUT

v Praze.


1976–1984 základní škola Sever v České Lípě, s Daliborem

Vokáčem;

1979–1981 škola Oranjeplein ve Schilderswijku, Nizozemsko;

1983–1986 obytný komplex Mariniersweg v Rotterdamu,

Nizozemsko.

ZBOŘIL Jaroslav

architekt

1927–1978

Studium:

Zaměstnání:

Inženýrské středisko Společnosti přátel žehu, Praha;

Výstavba účelových zařízení ÚV Svazarm, Praha.

Specializace:

smuteční síně.


1962–1963 úpravy historické budovy Nejvyššího purkrabství

na Pražském hradě pro Dům československých dětí, s Josefem

Hlavatým;

1969 projekt, realizace 1975 smuteční síň v Bílovci,

s Miloslavem Kadeřábkem;

1970 projekt, realizace 1972–1975, smuteční síň v Humpolci,


1973 projekt, realizace 1974–1977, smuteční síň ve Vsetíně,


1974 projekt, realizace 1976–1980 smuteční síň v Ledči nad

Sázavou;

1977 smuteční síň v Brumově-Bylnici, s Miloslavem

Kadeřábkem;

592 593

1977 smuteční síň v Rožnově pod Radhoštěm, s Miloslavem

Kadeřábkem;

1977 smuteční síň v Kralupech nad Vltavou, s Miloslavem

Kadeřábkem;

1977 urnový háj na hřbitově v Humpolci, s Miloslavem

Kadeřábkem.

ZELINA Šebestián

architekt

1928–1991

Studium:

Fakulta architektury a pozemního stavitelství VUT v Brně.

Zaměstnání:

Stavoprojekt Gottwaldov;

Pozemní stavby Gottwaldov.


19671–1974 Průmyslová škola strojnická, Gottwaldov/Zlín;

1966 odborné učiliště, Otrokovice;

1962–1966 sídliště Slovan, Kroměříž;

1963 obchodní dům Slovan, Kroměříž;

1966–1971 sídliště Bělidla, Kroměříž;

1962 kulturní dům, Kroměříž;

1967 zimní stadion, Gottwaldov/Zlín;

1968–1980 1. etapa výstavby sídliště Jižní Svahy, Gottwaldov/

Zlín, s Jiřím Gřegorčíkem;

1969 rezidence československé ambasády v Káhiře, Egypt;

1972 velvyslanectví Sovětského svazu v Ženevě, Švýcarsko;

1973 konzulát v Katovicích, Polsko;

1975 Národní kulturní památník, Ploština, Drnovice;

1979 obytný dům Segment, obchodní centrum Panorama na

sídlišti Jižní Svahy, Gottwaldov/Zlín;

1978 Dům ovoce a zeleniny, Gottwaldov/ Zlín;

1980 smuteční obřadní síň, Vlčnov;

1982 Dům obuvi, Gottwaldov/Zlín.

ZEMAN Josef

inženýr

1922–1997

Studium:

Fakulta stavební ČVUT V Praze.

Zaměstnání:

Fakulta stavební ČVUT V Praze;

Hutní projekt Praha;

Stavoprojekt, KPÚ Ústí nad Labem.

Specializace:

ocelové a mostní konstrukce, sportovní stavby.


1957–1965 obloukový most přes Orlické jezero u Žďákova, 2001

cena Most století v kategorii ocelových silničních mostů;

1965–1971 zimní stadion, Ústí nad Labem, s Josefem Slívou,

Janem Doležalem, Janem Gabrielem, Milošem Mandíkem;

1968–1971 zastřešení letního kina, Ústí nad Labem, s Josefem

Slívou;

1972–1984 plavecký bazén, Ústí nad Labem, s Janem

Doležalem, Josefem Slívou.

ZÍDKA Jan


1923–2002

Studium:

1939–1943 Umělecko-průmyslová škola v Praze;

1949 Vysoká škola uměleckoprůmyslová, obor užité

architektury (profesor Jan Sokol).

Zaměstnání:

1951–1962 Stavoprojekt, KPÚ pobočka Hradec Králové,

urbanistická skupina s Břetislavem Petránkem a Václavem

Rohlíčkem;

1962–1985 Stavoprojekt Hradec Králové;

1992–1995 hlavní architekt města Hradec Králové.

Specializace:

urbanismus, územní plány.


1956–1959 směrný územní plán města Hradec Králové, územní

plán Slezského Předměstí;

1960–1962 územní plán Hradce Králové, s Břetislavem

Petránkem;

1959–1969 sídliště Slezské Předměstí v Hradci Králové,

s Františkem Steinerem;

1967–1969 hotel Alessandria v Hradci Králové;

1966–1968 hotel Regina/Černigov v Hradci Králové;

1968–1969 spolupráce na projektu Safari – části ZOO ve Dvoře

Králové nad Labem;

1980–1985 kongresové centrum Aldis v Hradci Králové.

ZIKMUND Jan

architekt

1927–2012

Studium:


v Praze (profesor Štěpánek).

Zaměstnání:

1951–1991 Projekce Báňské a hutní společnosti ve Škodových

závodech, posléze Hutní projekt Plzeň a Praha, pozice hlavní

specialista architekt HP;

1965–1968 P. J. Sheahan & Partners, Limerick, Irsko;

1969 Skidmore, Owings & Merrill, New York, USA;

1974–1990 Fakulta architektury ČVUT v Praze – externí

konzultant ročníkových projektů.

Specializace:

průmyslové hutní stavby – válcovny, administrativní budovy.


1953–1954 válcovna pro Polsko;

1958–1960 válcovna v KLDR, Východoslovenské železárny –

generel areálu válcoven;

1962 soutěž, 1964–1965 projekt Administrativní budova

Hutního projektu, Plzeň, s Františkem Kozákem, Vladimírem

Belšánem, Jaroslavou Gloserovou, Josefem Kiliánem;

po roce 1960 těžké laboratoře Fakulty strojní ČVUT,

Praha-Dejvice, Juliska;

1965–1968 banky v Killarney, Tulla, Dungarvan, Irsko;

1967–1968 školy v Galway, Irsko;

1968 motel a golfové hřiště u Dromoland Castle;

1969 rekonstrukce 2. podlaží Chase Manhattan Bank, New York,

USA;

1970 sídliště pro družstvo Horizont, Praha-Braník;

1971–1972 učiliště IPV, Senohraby;

1975–1982 válcovna SONP Kladno.

ZOUNEK František


1921–2005

Studium:



Zaměstnání:

50. léta Stavoprojekt Košice;

1955–1989 Stavoprojekt, KPÚ Brno, vedoucí ateliéru, po

normalizačních čistkách 1972 musel odstoupit z postu

vedoucího ateliéru;

po ukončení činnosti Stavoprojektu po roce 1989 odešel do

důchodu.

Specializace:

obytné soubory, bytové domy, experimentální řešení bydlení.


1956–1957 bytové domy, Mánesova, Kosmova, Brno – Královo

Pole;

1958 soutěž, realizace 1958–1960 experimentální bytové domy

z litého betonu, s Viktorem Rudišem, Vinařská, Brno-Pisárky;

1959–1961 experimentální věžový bytový dům v sídlišti

Na Nábřeží, s Miroslavem Pospíšilem, Miroslavem Slámou, Brno

– Staré Brno;

1960 projekt, 1962–1970 urbanistické řešení sídliště Brno-

Lesná, s Viktorem Rudišem, Miroslavem Dufkem;

1960–1967 urbanistický koncept sídliště Černá Pole, Brno,

s Ladislavem Volákem;

1962–1964 osmi a čtyřpodlažní deskové bytové domy,

deskové domy na Halasově náměstí;

1965 čtyřpodlažní bodové domy do sídliště Brno-Lesná,

s Vladimírem Medunou;

1968–1970 urbanistický koncept sídliště Královo Pole,

Brno – Královo Pole, s Ladislavem Volákem;

1969–1971 výškové bytové domy v sídlišti Herčíkova,

Brno – Královo Pole, s Ladislavem Volákem;

1971 experimentální řešení bytových domů pro sídliště

Brno-Komín;

1972 soubor řadových rodinných domů v Loosově ulici,

Brno-Lesná;

1977–1985 sídliště Brno-Líšeň, s Viktorem Rudišem,

Alešem Jenčkem, Vladimírem Pallou.

ŽERTOVÁ Růžena

architektka, designérka

1932–2019

Studium:


v Praze;

Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze;


v Brně (profesor Rozehnal).

Zaměstnání:

1957–1960 Potravinoprojekt Brno, ateliér Zdeňka Řiháka;

1960–1983 Státní projektový ústav obchodu Brno;

1972 začíná se věnovat návrhům bižuterie, od 1975 také

svítidel;

od 1983 vlastní architektonický a umělecký ateliér.

Specializace:

obchodní domy, rodinné domy, design nábytku, svítidel, šperků.


1960–1964 projekt, realizace 1964–1968 obchodní dům Prior

Košice;

1964–1968 projekt, realizace 1969–1973, obchodní dům DODO

Jednoty LSD Michalovce;

1965–1969 projekt, realizace 1969–1974 obchodní dům Labe,

Ústí nad Labem;

1970–1971 projekt, realizace 1971–1974 obchodní dům Prior

Pardubice;

1975 atypická svítidla pro interiér hotelu Patria na Štrbském

Plese;

1978–1983 vlastní rodinný dům v Brně;

od 1983 rodinné domy, autorská svítidla, autorské šperky

z titanu.

594 595

596

597

Seznam zkratek

AMO – Archiv města Ostravy

BVV – Brněnské veletrhy a výstavy

ČFVU – Český fond výtvarných umění

ČKD – původně Českomoravská-Kolben-Daněk

ČSAV – Československá akademie věd

ČSM – Československý svaz mládeže

ČSSR – Československá socialistická republika

ČVUT – České vysoké učení technické

FF – Filosofická fakulta

FMPE – Federální ministerstvo paliv a energetiky

JZD – jednotné zemědělské družstvo

KPÚ – Krajský projektový ústav

KSČ – Komunistická strana Československa

MMB – Muzeum města Brna

NAKI – národní a kulturní identita

NPÚ – Národní památkový ústav

OOR – okresní odborová rada

OV – Okresní výbor

PÚ VHMP – Projektový ústav Výstavby hlavního města Prahy

PZO – podnik zahraničního obchodu

ROH – revoluční odborové hnutí

SBD – stavební bytové družstvo

SHD – Severočeské hnědouhelné doly

SIAL – Sdružení inženýrů a architektů v Liberci

SOkA – Státní okresní archiv

SOF – Světová odborová federace

SPA – Sdružení projektových ateliérů

SPÚO – Státní projektový ústav obchodu

SSSR – Svaz sovětských socialistických republik

SÚDOP – Státní ústav dopravního projektování

SÚRPMO – Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů

SVÚT – Státní výzkumný ústav textilní

SŽDC – Správa železniční dopravní cesty

TJ – tělovýchovná jednota

ÚHA – Útvar hlavního architekta

UJEP – Univerzita Jana Evangelisty Purkyně

USK – Univerzitní sportovní klub

ÚSKP – Ústřední seznam kulturních památek

ÚV KSČ – Ústřední výbor Komunistické strany Československa

VCPD – Výzkumné centrum průmyslového dědictví

VPÚ – Vojenský projektový ústav

VS ČR – Vězeňská stráž Československé republiky

VŠCHT – Vysoká škola chemicko-technologická

VÚMS – Výzkumný ústav montovaných staveb

VUT – Vysoké učení technické

598

599

Summary

The critical catalogue entitled Architecture of the 1960s and 1970s in the Czech

Republic as an accompanying publication to the exhibition The Best of Architecture

of the 1960s and 1970s in the Czech Republic is one of the main outcomes of the

project “Analysis and Presentation of the Values of the Modern Architecture of the

1960s and 1970s as Part of Czech National and Cultural Identity”, realised by the

National Heritage Institute within the NAKI II programme.

The project deals with research into the modern architecture of the twentyyear-long

post-war period between 1960 and 1980. The formal changes in post-war

architecture are globally based on the search for style and on the development of

materials and construction technologies. These formal changes are directly linked

to political changes in the Eastern bloc countries. The buildings and their sets created

in the 1960s and 1970s represent an important phase in the history of Czech

architecture, when – after a period of post-war stabilisation and the adoption of

Soviet models with their ‘historicising’ forms in the 1950s – there was a temporary

political relief and a significant boom in architectural creation searching for its form

and reflecting international trends. Architecture and constructions became a showcase

for socialism representing the latest trends and possibilities through their variety

of materials, structures and shapes in many cases. Very often, however, even

high-quality architecture from that period is labelled “socialist” or “communist”,

and this tends to overshadow its true formal, architectural and material values. In

many cases, the current unattractive condition of such buildings is caused by the

absence of regular maintenance and care. Another fact that forced structural – usually

not very sensitive – modifications, was changes in legislation concerning the

thermal specifications for buildings.

The catalogue that accompanies the touring exhibition summarises a five-year

project of research examining the architecture of the two decades of the politically

and ideologically relaxed period of socialist Czechoslovakia in which construction

endeavours began, culminated and faded after its violent interruption. It builds on

previous research projects carried out by the National Heritage Institute, its aim

being to summarise them and to supplement and extend them through applied

research based on the extensive coverage of the territory of the Czech Republic by

comprehensive research. The aim is to acquaint the general public with the values

of the architectural heritage of the 1960s and 1970s. Documenting and popularising

the values of architecture of buildings and their sets designed and erected during

the reviewed period and their illustration in specific examples, are steps to a

representative selection of buildings that can aspire to be proposed for inclusion in

the Central List of Cultural Monuments of the Czech Republic.

The catalogue presents interesting buildings across the country and provides

basic information about their locations, authors, circumstances and time of origin.

As the research took place in all the current regions of the Czech Republic, the

catalogue is divided into chapters representing individual regions. The introductory

texts on the regions also mention constructions which could not be included

in the limited number of entries. The selection has been based on the importance

of the building and its authors, taking into account the typological form. An effort

has been made to include and present the various typological categories as evenly

as possible. The time frame for the research was delimited by the years 1960 and

1980. The selection does not include buildings erected before 1960, but on the contrary,

among those included are constructions, which in the idea, the first studies or

competitions are dated before 1980, even if realised in the 1980s. The buildings are

arranged chronologically within the regions.

The final collection of the most interesting building projects from the different

regions showed an outstanding number of mourning ceremony halls. This ‘typological

species’ replaced sacral buildings that were unwanted in socialist Czechoslovakia,

which was the way the system tried to deal with one of the basic anthropological

constants –burials. Mourning halls have been little burdened by new utilitarian

requirements: from the very beginning they fulfilled and will most likely continue

to fulfil their original function of the last farewell to the deceased, and thus did

not need additional insulation or a capacity increase and consequently they have

not undergone radical reconstruction. So it is the typological category of mourning

ceremonial halls that represents a group of formally and materially preserved buildings,

qualitatively elevated by artistically treated architecture and cooperation with

fine artists. This widely used type of buildings, unlike the type-unified structures

such as Jednota stores or small cultural houses designed for minor communities, allowed

the authors, cooperating with visual artists, to freely express their aesthetic

concept and philosophical intention. That is why a separate chapter has been devoted

to mourning ceremony halls.

Due to its absolute uniqueness, a separate chapter on prison-based designs,

the so-called Basoprojekt (gaol project) has been added. Many excellent architects

and builders, who were troublesome for the Communist Party, were imprisoned,

and their work was used for the investment of the highest Party bodies. The most

interesting realisations resulting from these design activities include the recreational

campus featuring a hotel and the villas of communist officials at the Orlíklake, in

the Central Bohemian Region.

The architecture of the second half of the 20th century, even though already

partially accepted by experts as a legitimate part of architectural heritage, is generally

perceived as unworthy of interest or let alone protection in socio-historical

connotations. Similarly, the architectural heritage of the 1960s and 1970s is not

a frequent topic for the increased attention of monument caretakers, with a few

exceptions. The purpose of the project and exhibition is to show that even this

architecture, often simplistically referred to as ideological, often presents high formal,

architectural and material values, and that efforts to preserve these values

for future generations as evidence of tangible and cultural witness of the time is

meaningful and justified. We need to point out that the photographic documentation

made during the project, in many cases give us different picture of the buildings

than the architecture that was realised on the basis of the design. For this

reason, the items, which have undergone a fundamental change in appearance,

were supplemented by original photographs or documentation wherever possible.

600 601

Poděkování

Poděkování patří všem žijícím autorům, pamětníkům nebo jejich příbuzným

či přátelům za spolupráci a poskytnuté materiály:

Václav Aulický, Luděk Bednář, Otakar Binar, Bohumil Blažek, Jaroslav Drápal,

Dagmar Dusilová, Lukáš Ehl, Petr Freiwillig, Zdeněk Gryc, Josef Havlíček,

Lubor Herzán, Jakub Hlaváč, Petr Hubáček, Jaroslava Hubáčková, Jarek Hylebrant,

Jana Ježková, Tomáš Karkoszka, Ivo Klimeš, Vladimír Kopecký, Josef Kopečný,

David Kotek, Vlasta Krejzová, Tereza Kučerová, Miloslav Lomič, Jan Louda,

Josef Macas, Miroslav Masák, Veronika Matroszová, Jiří Merger, Jan Mužík,

Zdenek Müller, Josef Němec, Petr Němeček, Jan Nováček, Zdenka Nováková,

Miroslav Pazlar, Jiří Požár, Emil Přikryl, Eva Rozehnalová, Šárka Rubková,

Jana Řehořová, Jiří Scheiner, Zbyšek Stýblo, Jiří Suchomel, Rodan Svoboda,

Jozef Šerka, Alois a Jitka Širůčkovi, Pavel Škoda, Filip Šlapal, Michal Šob,

Eva Špačková, Vratislav Štelzig, Rostislav Švácha, Pavel Švancer, Jan Třeštík,

Milena Vitoulová, Zdeněk Zavřel, Jiří a Lenka Zídkovi, Jan Zikmund

Děkujeme institucím, které bezplatně poskytly původní materiály:

Správa železniční dopravní cesty, státní organizace

Letiště Praha, a. s.

Úřad městské části Praha 6, stavební úřad

Archiv ČVUT v Praze

Národní galerie

Kabinet dokumentace a historie Vězeňské služby ČR

Státní okresní archiv Kolín

Muzeum Mladoboleslavska

Městský úřad Trutnov, stavební úřad

Městský úřad Hořice, stavební úřad

Městský úřad Pec pod Sněžkou, stavební úřad

Městský úřad Špindlerův Mlýn, stavební úřad

Městský úřad Janské Lázně, stavební úřad

Městský úřad Nové Město nad Metují, stavební úřad

Městský úřad Rtyně v Podkrkonoší, stavební úřad

Městský úřad Hostinné, stavební úřad

Správa Krkonošského národního parku

Muzeum Krkonošského národního parku

Státní okresní archiv v Liberci

Magistrát města Liberec, stavební úřad

Městský úřad Česká Lípa, stavební úřad

Magistrát města Jablonec nad Nisou, stavební úřad

Státní okresní archiv Litoměřice, pobočka Most

Městský úřad Litvínov, stavební úřad

Městský úřad Žatec, stavební úřad

Městský úřad Teplice, stavební úřad

Městský úřad Jáchymov, stavební úřad

Muzeum města Ústí nad Labem

Vodní dílo Štětí-Račice na Labi

Archiv Stavebního úřadu v Jáchymově

Archiv Stavebního úřadu v Karlových Varech

Archiv Stavebního úřadu v Chebu

Magistrát města Plzně, stavební úřad

Městský úřad Klatovy, stavební úřad

Vlastivědné muzeum Dr. Hostaše v Klatovech

Kulturní dům Družba Klatovy

Technické služby města Klatov

Městys Klenčí pod Čerchovem

Státní okresní archiv České Budějovice

Městský úřad Ledeč nad Sázavou, stavební úřad

Městský úřad Humpolec, stavební úřad

Městský úřad Pelhřimov, stavební úřad

Městský úřad Jihlava, stavební úřad

Městský úřad Třebíč, stavební úřad

Městský úřad Žďár nad Sázavou, stavební úřad

Kulturní zařízení města Přibyslav

Státní okresní archiv Pardubice

Státní okresní archiv Ústí nad Orlicí

Základní škola v Jablonném nad Orlicí

Africké muzeum dr. Emila Holuba

Muzeum umění Olomouc

Vlastivědné muzeum v Olomouci

Městský úřad Prostějov, stavební úřad

Městský úřad Olomouc, stavební úřad

Úřad městského obvodu Slezská Ostrava, stavební úřad

Archiv města Ostravy

Archiv VÍTKOVICE, a. s.

Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě

Muzeum Těšínska

Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava

Zemský archiv v Opavě

spisovny stavebních úřadů jednotlivých obcí a měst

Městský úřad Zlín, stavební úřad

Městský úřad Uherské Hradiště, stavební úřad

Městský úřad Uherský Brod, stavební úřad

Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně

602 603

Archiv Masarykovy univerzity

Národní divadlo Brno – Janáčkovo divadlo

Veletrhy a výstavy Brno

Archiv Tělovýchovné jednoty Lodní sporty Brno

Děkujeme také dalším osobám, které vstřícnou spoluprací nebo materiálem

přispěly k výsledkům výzkumu:

Bohumil Beránek, Milan Binder, Ladislava Horňáková, František Kocman,

Martin Krsek, Jana Laubová, Kamil Marek, Ľubica Novotníková, Jan Piskoř,

Luděk Schnaubert, Josef Strašek, Josef Suchánek, Lenka Štěpánková,

Marie Šechtlová, Zdeňka Valnerová, Lenka Zahrádková, hrázný Jezu Štětí-Račice.

604 605

606 607


20. století v České republice

II.

Vydal: Národní památkový ústav

Valdštejnské náměstí 162/3

118 01 Praha 1 – Malá Strana

Editor: Renata Vrabelová

Autoři textů: Nikolay Brankov, Miroslava Břízová, Ladislav Buchta, Eva Erbanová, Naďa Goryczková,

Lenka Hájková, Jana Konůpková Horváthová, Jan Klimeš, Šárka Koukalová, Matyáš Kracík,

Hedvika Křížová, Jiří Moos, Vladimíra Paterová, Lenka Popelová, Eva Pražanová,

Andrea Ptáčková, Radomíra Sedláková, Anna Schránilová, Martin Strakoš, Petr Svoboda,

Aneta Škobrtal Zlámalová, Martin Šolc, Renata Vrabelová, Jaroslav Zeman

Redakce: Martina Stabravová, Renata Vrabelová

Jazyková korektura: Martina Stabravová, Bohdana Fabiánová


Překlad resumé: Tomáš Staněk

Fotografie a obrazové přílohy: Roman Polášek, případně autoři a instituce uvedení u jednotlivých

vyobrazení a fotografií

Grafické zpracování: Martin Feikus

Tisk: Tiskárna Grafico, s. r. o., U Panského mlýna 33, 747 06 Opava-Kylešovice

Vydání: první

Praha 2020

www.npu.cz

ISBN 978-80-87967-26-3

ISBN 978-80-87967-24-9 (soubor)

ISBN 978-80-87967-25-6 (1. svazek)

ARCHITEKTURA 60. a 70. LET 20. STOLETÍ V ČESKÉ REPUBLICE

Transform your PDFs into Flipbooks and boost your revenue!

Delete template?

Save as template ?