Gramotní.cz 3|2021

3|21
Měsíčník pro edukační bojovníky v první linii
Introverty není potřeba zachraňovat,
jen jim dovolte být sami sebou
Klidné, samostatné, empatické
a naslouchající děti by ve svých lavicích
viděl rád každý učitel. Jenže
odvrácenou stranou mince je i uzavřenost,
ustrašenost a pasivita,
když by naopak byla potřeba rychlá
akce. Introvertní děti mají cestu
školní docházkou o něco těžší než
extrovertní vrstevníci a často se potýkají
s nálepkami jako pomalý, nevyzrálý,
labilní nebo stranící se kolektivu.
Nejtěžší je pro ně nástup
do školy, přechod na druhý stupeň
a puberta. Přitom jejich kognitivní
schopnosti na vině rozhodně nejsou.
Rodiče šestileté Kristýny zvažovali
nástup do školy už loni. Narodila se
v prosinci, je jedináček a s přehledem
zvládala dovednosti prvňáčka
už před rokem. Předčasné zaškolení
dívence nedoporučily učitelky z mateřské
školy proto, že příliš nemluví,
nezapojuje se do kolektivních aktivit
a celkově tráví hodně času ve
svém světě. Jenže stejné argumenty
rodičům letos předložily i kolegyně
z předškolního ročníku. Je tichá,
neplní zadané úkoly, hraje si jen
s dětmi, které také mají doporučení
do pedagogicko-psychologické poradny.
„Jenže bylo by řešení nechat
ji další rok ve školce? Doma poctivě
děláme všechny aktivity vhodné pro
předškoláky a zvládá je naprosto
bez problémů, neustále se mě ptá
na docela záludné otázky, umí používat
i anglická slovíčka ze školkového
kroužku. Navíc ani já nejsem
zrovna týmový hráč,“ přemýšlí Kristýnina
matka. Poslat svou dceru do
školy až téměř v osmi letech se jí
nechce, ale nerada by něco zanedbala.
Podle expertky na komunikaci introvertů
a extrovertů Sylvie Löhken
tvoří introverze a extraverze dva
konce jedné škály, na které se každý
z nás nachází. Podle jejích odhadů
se většina z nás pohybuje někde kolem
středu s mírnými sklony k jednomu
z pólů. Hlavní rozdíl je ve
způsobu „dobíjení baterek“ – introvert
si rád odpočine sám v klidu doma
a urovná myšlenky, extrovert si
raději vyrazí s přáteli a vyčistí si
hlavu. Odhady poměru introvertů
a extrovertů jsou ale jen přibližné,
protože jde především o vnitřní pochody
a potřeby, které jsou značně
závislé na okolnostech a vnějších
podmínkách. „Například podle Susan
Cain, americké spisovatelky,
která se zabývá introverzí, je podíl
extrovertní populace 30–70 procent.
Osobně si myslím, že je to tak 50
procent, extroverti jsou více vidět
a slyšet, ale nemyslím si, že by to
mělo nutně znamenat, že jich je
více,“ říká speciální pedagožka
Michaela Filipová, která stojí za
projektem Cestou šťastného introverta.
S problémy se setkávají lidé,
kteří se na škále výrazně blíží jednomu
z pólů. V prostředí školy to
jednoduše znamená, že i učitelé si
zdroj: Freepik.com
více všímají chování nápadně tichých
dětí, ale i těch, které nevydrží
chvíli potichu. Jak s informacemi
naloží, závisí jednak na schopnosti
empatie, jednak na zkušenostech.
Na co si jako pedagog jednoznačně
dát pozor? Nesoudit dítě podle sebe
a příliš netlačit.
Nezralé nebo introvertní?
Podle zkušeností diskutujících
z facebookové skupiny Učitelé+
bývá častým důvodem doporučení
odkladu introvertním dětem to, že
personál mateřských škol a prvních
stupňů škol základních je častěji
extrovertní, proto zvládá zaměstnání,
kde je v intenzivním kontaktu
s dětmi a pod lavinou vnějších vjemů.
Pro mozek introverta je naopak
velmi náročné pohybovat se v hlučném
prostředí, kde se neustále něco
děje, a ke zpracování podnětů
potřebuje více energie a času. Přesně
tak také reaguje mozek introvertních
dětí – jsou zaražené, zůstávají
stranou, nemluví, nehrají si.
Učitelky i učitelé mohou snadno
nabít dojmu, že děti jsou smutné
a potřebují pomoc, a zahrnou dítě
pozorností. Snaží se ho rozpovídat,
zapojit do aktivit, rozveselit. Dítě
introvert na to ale může reagovat
úplně opačně – vypne, uzavře se do
sebe, je pasivní a nereaguje. „Podstatné
je, poznat, jestli je dítě nemluvné
opravdu z těchto důvodů
nebo jestli tam skutečně není sociální
nebo emoční nezralost. Za tu
spoustu let, co učím prvňáčky, cítím,
že to je větší problém než nerozvinuté
kognitivní dovednosti. To
‚doženeme‘, ale uplakané dítko, co
každé ráno pláče po mamince, má
start hodně těžký,“ komentuje problematiku
odkladu školní docházky
jedna ze členek učitelské skupiny.
Michaela Filipová doporučuje přistupovat
ke každému případu
individuálně a „partnersky“ – při
rozhodování o odkladu školní docházky
by měli stejný prostor jako
pedagog dostat i rodiče a samotné
dítě. „Všichni zúčastnění by měli
probrat svá stanoviska a posdílet
své zkušenosti, jak se dítě v tom
konkrétním prostředí projevuje.
Opět musím zopakovat, že samotná
introverze, coby temperament člověka,
není důvodem pro odklad.
Problémem může být spíše to, když
Pokračování na další straně.
Děti doma: Ztracená generace nebo
nové příležitosti?
PRO
PROTI
Už skoro rok sedí čeští žáci a studenti
doma a učí se na dálku. Nemohou
organizovaně sportovat,
chodit na kroužky, trávit čas s vrstevníky.
Budou mít protiepidemická
opatření na jejich vývoj nezvratný
dopad? Nebo jsou slova
o ztracené generaci zbytečnou
hysterií?
Distanční výuka zvýraznila problémy,
kterými české školství dlouhodobě
trpí - nedostatečná IT vybavenost
i dovednosti, zahlcenost
výukovým obsahem a příliš silný
vliv rodinného zázemí na školní
úspěšnost.
V reálu to znamená, že desetina
žáků nemá k distanční výuce dobré
vybavení, případně si s ním
neumí poradit. To se typicky týká
dětí ze socioekonomicky slabších
rodin. Znevýhodněny jsou i tím, že
jejich rodiče jim často nedokáží
pomoci s učivem. Na domácí přípravu
a podporu rodiny přitom
české školství značně spoléhá.
Současná situace více než kdy
jindy ukazuje, proč to je špatně
a jak to rozevírá nůžky mezi žáky
z různých prostředí.
Všechny děti navíc trpí ztrátou sociálních kontaktů a omezením trávení
volného času. Vrstevnické vztahy jsou přitom zásadní nejen pro
psychickou pohodu, ale i rozvíjení sociálních dovedností.
Lze tedy vzhledem k dopadu protiepidemický opatření na děti mluvit
o "ztracené generaci"?
zdroj: Freepik.com
Kristýna Titěrová
programová ředitelka META,
neziskovka podporující dětí cizinců
Asi ano, ale nemyslím si, že kvůli
chybějícím znalostem. Problém je
hlavně téměř rok trvající nedostatek
kontaktu s vrstevníky a rozvoj
měkkých dovedností důležitých
pro sebepojetí a seberozvoj. To je
mnohem důležitější než vědomosti,
které se doženou, nebo ani nejsou
pro život potřeba. Děti nemohou
chodit se školou ven a volnočasové
aktivity dělají online nebo
vůbec, což je absurdní. Nerozvíjí se
ani ve volném čase. I proto sledujeme
poslední měsíce narůstající
apatii, nezájem a demotivaci.
Druhý zásadní problém je, že se výrazně
prohlubují rozdíly mezi dětmi
související s rodinnou situací.
Dopadá to na děti ze sociálně znevýhodněného
a jinojazyčného prostředí,
kde možnosti podpory mohou
chybět zcela. Ale také na děti,
jejichž rodiče nemají čas nebo sílu
na výuku doma. A těchto rodičů po
téměř roce přibývá.
Kateřina Konrádová
vedoucí týmu advokacie,
Učitel naživo
Nemyslím si, že máme mluvit
o ztracené generaci na základě toho,
že žáci mají poslední rok těžší
podmínky. Takovéto nálepkování
je zcela v rozporu s přístupem, který
uplatňujeme v Učiteli naživo,
a může vést k frustraci a demotivaci
covidem zasažené generace.
Vzdělávání na dálku je bezesporu
těžká zkouška pro děti, učitele, ředitele
i rodiče, na kterých teď hodně
záleží. Nesmíme to ovšem vzdávat.
V našich programech vidíme,
že učitelé a ředitelé spolupracují,
sdílejí své zkušenosti a snaží se děti
udržet motivované k učení a neztratit
s nimi vztah. Současná
pandemie může být pro školství
i příležitostí začít řešit dlouhodobé
problémy, kterým se dosud nedostávala
pozornost. Jedná se o
témata jako socioekonomické nerovnosti,
objem a obsah učiva či
způsob výuky.
1 | www.gramotni.cz

Pokračování z předchozí strany:
je dítě extrémně citlivé, úzkostné,
plačtivé nebo nesamostatné, ale
toto nejsou synonyma pro introverzi,“
vysvětluje. Nástup do školy bude
pro výrazně introvertní dítě náročný,
protože složitěji zpracovává
změny. Pomoci může ale citlivý
přístup učitelek v mateřské škole
a sami rodiče mohou s dítětem
mluvit o tom, co ho ve škole čeká,
ukázat mu budovu, vzít ho na den
otevřených dveří. Obrovským bonusem
pro děti je, pokud se mohou
setkat se svým budoucím třídním
učitelem či učitelkou – ideálním
řešením jsou kroužky pro předškoláčky
vedené pedagogem, který si
prvňáčky následující školní rok
převezme, což je realita spíš malých
vesnických škol.
Společně i sám
Úspěšným nástupem do školy ale
problémy introvertů nekončí
a učitelé by měli věnovat pozornost
rozpoložení svých introvertních žáků
ve všech obdobích, kdy se děje
řada změn nebo se děti nechovají
standardně. Introverti bojují častěji
s nižším sebevědomím, mají sklon si
častěji vyčítat chyby, jsou velmi sebekritičtí
a bázliví a zároveň uzavření.
Stávají se snadněji obětmi šikany
nebo ve snaze zapadnout podléhají
špatným vlivům spolužáků.
Ačkoliv se může zdát, že pokud nebude
učitel k dětem ve třídě přistupovat
stejně, aby byl spravedlivý,
zkomplikuje si práci a děti nepřipraví
na život, kde na jejich individuální
rysy nikdo ohledy brát nebude,
není to pravda. „Každé dítě je
jiné, každý člověk je jiný. Děti musí
mít všeobecný přehled, naučit se
číst, psát, počítat, ale jinak si myslím,
že je právě důležité se zaměřit
spíše na vlohy, talenty a schopnosti
jednotlivých dětí a ty dál rozvíjet.
Protože přesně v tom může být dítě
jednou úspěšné. A pak než spousta
informací, které se dítě učí nazpaměť,
ale v životě je pravděpodobně
nikdy nepoužije, si myslím, že jsou
důležitější jiné věci, např. sebepojetí
dítěte, sebevědomí nebo správně
nastavené životní hodnoty,“ chápe
přesah učitelské profese daleko za
hranici pouhých vědomostí Michaela
Filipová.
Pro introvertní dítě mohou být
stresující i různé moderní výukové
metody, kdy je kladený velký důraz
na vlastní aktivitu. Prezentace, diskuse,
soutěže, kvízy mohou dítě
zahánět do kouta z několika důvodů.
Zaprvé se stává středem pozornosti,
která mu není příjemná.
Zadruhé je nucené bojovat o pozornost
s extrovertními spolužáky,
kteří jsou v podobných situacích
mnohem spontánnější a pohotovější,
introvert nemá čas na rozmyšlenou,
nezvládá rychle a pružně reagovat
a může to rychle vzdát a „vypnout“.
Zatřetí ho intenzivní interakce
s okolím vyčerpává více než
extroverty a uzavírá se do svého
světa, jednoduše aby vypnulo.
„Nám se ty baterky ve společnosti
prostě vybíjí hrozně rychle a pamatuju
se, že kolikrát už jsem byla na
základce jako žák po dvou třech hodinách
výuky úplně hotová,“ vzpomíná
na svá školní léta další z učitelek
ve skupině Učitelé+. „Pak
bylo třeba super mít výtvarku, kdy
jsem se mohla schovat do svého
intro světa a soustředit se jen na
sebe a svou práci a baterku si dobít.
Vím, že introverti moc rádi pracují
ve skupinách, ale opravdu to musí
být skupinka spolužáků, kterým
důvěřují a mohou se na ně spolehnout,
což už bývá problém u větších
skupinek. Pokud mi tedy introvert
řekne, že chce pracovat sám, nechám
ho, ale často je to opravdu
proto, že mají vybitou sociální baterku
a potřebují se dobít... A když
si můžou vybrat spolužáka, zvládají
to moc pěkně,“ přidává pedagožka
s přezdívkou Vanda Em svůj tip
z praxe.
Možná trochu překvapivě introvertům
skutečně vyhovuje skupinová
práce, pokud v ní mohou být se svými
kamarády. Učitel může dítěti
pomoct tím, že ho rovnou propojí
s někým, s kým se mu pracuje dobře.
Často jsou to jejich extrovertní
blízcí přátelé, se kterými se dobře
doplňují a vzájemně vyvažují. Nemá
smysl nutit žáka, aby se otrkal také
v jiné skupince, pokud to zjevně nenese
dobře. Podle speciální pedagožky
Michaely Filipové ale není
potřeba se ani bát, že učitel sám
vybere špatný protějšek. „Pokud
jste zkušený pedagog, pak znáte
povahu jednotlivých dětí ve třídě,
víte, jaké je ve třídě klima a s kým
se kdo přátelí. Pak se jistě nespletete,
a pokud ano, určitě to není
chyba, se kterou by se dál nedalo
pracovat,“ doporučuje kolegům
spoléhat se na svůj úsudek.
Nech brouka žít
Pro všechny děti je výhodné, pokud
učitel formu výuky střídá, aby každý
měl možnost část času strávit
tak, jak je pro něj přirozené a pohodlné.
U skupinové práce doporučuje
Michaela Filipová rozdělovat děti
spíše do menších skupinek tak, aby
v ní vždy byly vyrovnané různé typy
osobností. „Každé dítě by pak mělo
dostat prostor a čas na odpověď,
děti se učí, jak spolupracovat, tak
tolerovat a respektovat jeden druhého
se svými odlišnými vlastnostmi,
projevy a potřebami,“ vysvětluje
princip. Na skupinové úkoly je dobré
být opatrnější v nových kolektivech,
protože introvertnějším dětem
může i v malé skupině dělat
problém projevit se a spolupracovat.
Čím větší tlak bude vyučující na dítě
vyvíjet, tím méně bude pravděpodobně
spolupracovat nebo podávat
dobrý výkon. „Introverta nevyvolávám
často, pokud vím, že by
nejraději nebyl vyvoláván vůbec,
pak mu vyhovím nebo mu dám na
odpověď více času, prostoru, možnost
se na to připravit. Nechci po
něm spontánní odpovědi. Vím,
možná by někdo namítl, že je to trénink,
v životě to bude potřebovat
a musí se to naučit. A na jednu stranu
to tak je, ale pokud bych tím
měla dané dítě vyloženě stresovat,
pak to prostě dělat nebudu. Naopak
se spíš zaměřím na to, v čem
je dobré, úspěšné, v čem se cítí
jistě, a to taky budu chtít, aby dál
rozvíjelo,“ uzavírá téma Michaela
Filipová, která se sama hlásí k introvertní
povaze a do těchto dětí se
tak dokáže snáze vcítit. s
Autor: Dominika Rýparová
Slavní introverti
aneb bůhví, kdo vám sedí v lavici
Woody Allen
Warren Buffet
Marie Curie.Sklodowská
Charles Darwin
Bob Dylan
Albert Einstein
Mahátma Gándhí
Bill Gates
Angela Merkelová
Isaac Newton
Barack Obama
Georg Soros
Steven Spielberg
Marc Zuckerberg
(zdroj: Sylvia Löhken: Síla introvertů, Grada,
2013)
ZPRÁVY ZE ZAHRANIČÍ
JAK TO DĚLÁM JÁ
Mé oblíbené aplikace a pomůcky
pro výuku výtvarné výchovy
Štěpán Járka - Učí na Střední odborné škole uměleckořemeslné a na ZŠ Burešova. Má za sebou sedm let
pedagogické praxe. Začínal jako volnočasový pedagog, měl funkci předsedy předmětné komise, podílel se na
tvorbě ŠVP. Je členem iniciativy Otevřeno na podporu vzdělávání pedagogů.
zdroj: Freepik.com
Francie: Přísnější pravidla, ale školy
zůstávají otevřené
Poté, co se ve Francii objevily první případy jihoafrické a brazilské
mutace koronaviru, zpřísnila se protiepidemická opatření ve školách.
Prezenční výuka je po zkušenostech z jarního lockdownu pro francouzské
ministerstvo školství prioritou.
Nově musí děti starší šesti let nosit ve škole certifikované zdravotnické
roušky, textilní už nestačí. Dvoumetrové rozestupy jsou povinné, dosud
byly pouze doporučené. Zvýšila se i četnost větrání. Místo dřívějšího
dvouhodinového intervalu se teď větrá každou hodinu. Zpřísnila se
i pravidla pro vyhlášení karantény. Nově stačí, pokud se nakazí jediný
žák nebo někdo z jeho rodiny, a celá třída včetně učitelů jde do karantény.
Dříve musely být potvrzeny aspoň tři případy nákazy. Francie také
rozšířila možnost testování pro žáky a vyučující. Místo stěrů se budou
testovat odběrem slin.
MŮJ UČITELSKÝ FUCK-UP
Výtvarný výchova není jen o výtvarných
technikách. Jednou
z hlavních oblastí, která by měla
být u studentů rozvíjena, je tzv.
vizuální gramotnost. Koukat
a umět popsat to, co vidím kolem
sebe. V pořadu televize Mall.cz
Překvapivé stavby se architekt
Adam Gebrian zaměřuje na popis
veřejného prostoru, ať už se jedná
o galerii či špinavou tramvajovou
zastávku. Sochař Pavel Karous
zase v seriálu Vetřelci a plameňáci
Průhledná
geometrická tělesa
hledá odpovědi na otázky typu jakým
způsobem zacházíme s odkazem
minulosti v podobě kvalitního
umění, na co reaguje dnešní sochařské
tvorba a kdo by měl o jejím zhotovení
a umístění do veřejného prostoru
rozhodovat.Sledujte ho na
televizeseznam.cz/porad/vetrelci-aplamenaci.
V dalším pořadu Televize
Seznam Um! učitel výtvarky
Ondřej Horák reaguje na aktuální
způsob chápání moderního umění.
Poznáme vůbec rozdíl mezi uměním
TIP NA POMŮCKU
a kýčem? Jak by se mělo o umění
učit na školách? Doporučuju i FB
galerii Zdeňka Sklenáře, kde najdete
rozhovory s významnými
současnými umělci, ukázky jejich
děl a popis procesů, jakými vznikají.
Další tipy najdete v informačních
aktovkách na Otevreno.org.
Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. Studovala jsem čtvrtý ročník pedagogické
fakulty a čekala mě praxe na jedné základní škole. Proběhlo pár
povinných náslechů a přišel den D – sedmá třída, český jazyk, téma:
skloňování zájmena jenž. Týden před samotnou hodinou jsem se trápila
otázkami: proč budu učit skloňování zájmena, které začíná být slovem
zastaralým? Jak být kreativní, aby to děti bavilo? Pátrala jsem v knihovně,
u didaktičky na fakultě, u paní učitelky, v jejíž třídě jsem měla ožehavé
téma probírat. Nic mě netrklo. Poznamenaná frontální výukou na
gymnáziu a frontálními prezentacemi spolužáků na fakultě jsem neměla
kde brát inspiraci. Zvolila jsem tedy tu nejnudnější a nejznámější formu
a brzy sklidila, co jsem zasela. Hned v prvních deseti minutách mé vyučovací
hodiny jsem zjistila, že moje loď učitelského nadšení narazila na
ledovec, jenž (ano, já to slovo používám) se potápí se rychlostí Titaniku.
A co víc, neměla jsem jediný záchranný člun, do kterého bych posadila
nebohé žáky i za cenu toho, že hrdinně jako kapitán půjdu ke dnu se
svou lodí. V ledové vodě nemilosrdného zájmena a jeho forem jsem se
topila celou vyučovací hodinu. Netušila jsem, že dno, na které jsem
klesla, má bahnitý povrch, a klesnu ještě hlouběji. Následoval totiž
rozbor hodiny s paní učitelkou, která celé té zkáze přihlížela. Bylo mi
příšerně, v mé hlavě se usadil pocit, že čtyři roky studia jsou ty tam a já
své vysněné povolání nemůžu vykonávat, protože jsem úplně nemožná.
Do tohoto vnitřního monologu jsem zaslechla: „Slečno, takže hodina se
nepovedla, a to tak, že vůbec. Bylo to naprosto příšerné.“ Na moji otázku,
jakou kreativní formu by zvolila, mi ovšem nedovedla odpovědět.
Trvalo dlouho, než jsem se oklepala, ještě déle, než jsem
se zbavila strachu z učení a z hospitací kohokoliv na
svých hodinách. Poučení mám hned dvě. Nemá cenu
plakat nad nepovedenou hodinou, je důležité najít,
proč se nepovedla. Být empatická a shovívavá k těm,
kteří něco pokazí, a nabídnout pomocnou ruku.
Mgr. Martina Křížová,
SŠ Brno
A zase ta geometrie. Naštěstí v dnešní době je tolik
krásných pomůcek pro lepší pochopení. Rádi bychom
vám dnes představili Plastová 3D tělesa s víčky.
Díky průhlednosti vidí žáci všechny vnitřní úhly a
vrcholy. Zelená víčka jsou odnímatelná, aby bylo
možno snadno experimentovat s objemem
geometrického tělesa. Ta je možno plnit kapalinou.
Průhledná geometrická tělesa lze objednat na
www.kidtownedu.cz
zdroj: Tereza Veselá photography
2 | www.gramotni.cz

Sexuální výchova je lepší než porno.
Nebojme se být explicitní.
Socioložka Lucie Jarkovská školí učitele v tom, jak má vypadat genderově citlivá výuka a moderní sexuální výchova. A jde na to přes stand-up comedy. S kolegyní
převádí výsledky svých výzkumů zaměřených na gender a sexualitu do sketčů a vystupují s nimi jako Duo docentky.
zdroj: archiv Lucie Jarkovské
Gramotní si s ní povídali o genderových
očekáváních ve výuce,
homofobní šikaně a vlivu porna
na vnímání sexuality u náctiletých.
Jak s tím může pomoci
moderní sexuální výchova?
A kdy s ní začít?
Co dělá učitel, který se snaží o genderově
citlivou výuku?
Na školeních mi vyučující často říkají:
"Já neřeším, jestli dítě je kluk
nebo holka, ke každému přistupuji
individuálně". To je humanistický
přístup, který předpokládá, že každé
dítě je možné chápat jako individuum.
To sice ano, ale nelze ho
vyjmout ze společnosti, kde se
s tím, kým jsme, pojí určitá očekávání,
stereotypy. Nelze to jednoduše
odstřihnout. Genderově citlivý přístup
znamená, že si genderové i jiné
asymetrie, které se objevují ve společnosti,
uvědomujeme a aktivně
s nimi pracuje.
Které genderové asymetrie máte na
mysli? Třeba že ženy jsou tlačeny
do role pečovatelek a muži do rolí
živitelů?
Je dobré začít u rozdílnosti nároků,
které na holky a na kluky klademe.
Uvědomit si, že holky jsou např.
pod mnohem větším drobnohledem,
co se týče vzhledu. To se projevuje
i při online výuce, kdy si žáci
nechtějí zapínat kameru. Bojí se,
aby je někdo nevyfotil a nepověsil
to na sociální sítě. Holky se mnohem
více než kluci obávají toho, že
u toho nebudou vypadat hezky
a ostatní se jim vysmějí. Takových
tlaků je spousta a je dobré si to
uvědomit a aktivně s tím pracovat.
Kterým genderovým tlakům a očekáváním
čelí chlapci?
Musejí neustále dokazovat, že nejsou
zženštilí, není na nich nic holčičího.
V nejútlejším věku jsou děti
doma s maminkou, protože na rodičáku
je většinou žena. Identifikují
se s ní, chtějí být jako ona. Jenže
kluci postupně zjistí, že patří k jinému
pohlaví. A pochopí, že by se
měli podobat tatínkovi. Ale nevědí
jak, protože tatínka tolik nevidí.
O to výrazněji se potřebují vymezit
proti tomu, co dělají holky. Začnou
až úzkostlivě dbát na to, aby na
nich nebylo nic holčičího. Ve třídě
to bývá i zdrojem agrese a konfliktů.
Přičítáme to testosteronu, ale
často za tím stojí úzkost.
Úzkost, že nejsem dost kluk?
Ano. Abych dokázal, že jsem, někoho
zbiju. Nebo odmítám nosit určité
barvy. Stydím se, že chodím zpívat
nebo tancovat, protože to "je
pro holky". Pokud si tyto mechanismy
neuvědomujeme a dětem se
stra-chem z nálepky nepomůžeme
nebo dokonce utrousíme nějakou
byť dobře míněnou poznámku, můžeme
jim uzavřít cesty k rozvoji
jejich talentu. Je důležité chápat, že
"holčičí" je z pohledu kluků vnímáno
jako něco toxického, čím se mohou
nakazit.
Zatímco holky se na "klučičí" aspekty
dívají spíš s obdivem, nebo
ne?
Jasně. Holka, která dělá něco "klučičího"
- třeba má sílu, je rychlá,
rozumí počítačům - může být za
frajerku, získá si uznání. Toto hierarchické
uspořádaní ještě umocňujeme
poznámkami typu "Nebuď
baba!", "Jsi chlap, tak nebreč".
Proto bych jako učitelka měla svoji
práci neustále podrobovat reflexi.
Přemýšlet nad tím, jak se mužskoženská
perspektiva promítá do mé
interakce s žáky, do hodnocení
jejich práce. Genderově citlivá
výuka je součást širšího respektujícího
přístupu, kdy jako učitel
přemýšlím, jak se propojit a kooperovat.
V tomto případě jak propojit
holky a kluky.
Myslíte společnými aktivitami?
Hlavně je automaticky neoddělovat
na dva zcela nesourodé tábory.
Často se za trest rozesazuje kluk k
holce. Jako kdyby nebylo normální,
že i kluk s holkou si spolu můžou
povídat, kamarádit se. Dávají se
jiné domácí úkoly pro kluky a jiné
pro holky, protože "Holky budou
radši vybarvovat květinku a kluci
auto." Podle mě je fajn, když mají
děti na výběr. Proto bych nedělila
úkoly, kroužky ani jiné aktivity na
klučičí a holčičí ale např. na rukodělné
a sportovní.
Nechat děti, ať si každý vyzkouší
všechno?
To by bylo ideální. Říkáme, že "nebudeme
přece kluky nutit navlékat
korálky a holky do fotbalu", ale ve
zbytku vzdělávání tvrdíme opak.
Když někomu nejde psaní, nepromineme
mu úkol v písance. Vždyť
i u kluků by mohlo být fajn procvičit
jemnou motoriku. Když
navlékání nepředstavíme jako
"holčičí", ale univerzálněji, třeba
jako tvorbu pokladu, mají s tím
kluci daleko menší problém.
Neříkejme tedy: "Holky, dneska si
navlíkneme korálky. A samozřejmě,
když se k nám bude chtít připojit
nějaký kluk, může." Tím vysíláme
signál, že to bude nějaký divný kluk.
Proč neříct "Děti, dneska si vytvoříme
poklad - indiánské náramky,
které pak schováme do tajné
skrýše". Tak nadchnete holky
i kluky.
Takže zásada genderově citlivé výuky
číslo jedna: Pozor na formulace
při zadávání úkolů.
Ano, to je velmi důležité, protože se
v nich skrývají genderová očekávání.
Např. když se obracíme na všechny,
často používáme mužský rod:
"Ukaž mi, jak sis to vybarvil." A očekáváme,
že zareagují i holky. Kdyby
ale paní učitelka začala mluvit
v ženském rodě na celou třídu, kluci
okamžitě vypnou. Zato holky slyší
na mužský rod pořád. Vůči holkám
to je svým způsobem nerespektující,
ale zároveň se učí flexibilitě, být
pořád ve střehu, připravené reagovat.
Pak se divíme, že jsou kluci
málo flexibilní. Je to totéž jako se
psaním. Copak si řekneme "Jemu
nejde psaní, tak ho tím nebudeme
mučit a vymyslíme něco, co ho
zaujme"? Zrovna tak empatie a spolupráce.
Nejsou u kluků rozvinuté?
Svedeme to na jejich pohlaví, místo
toho abychom přemýšleli, jak u nich
tyto kompetence posílit. Přistupujme
k osvojení softskills stejně jako
k počítání. Je dobré to naučit všechny
děti.
Jinak formulovat zadání, dát si
pozor, jak se třídou komunikuji...
Na co dalšího se mám jako genderově
citlivý učitel zaměřit?
Podívat se, jak moje výukové materiály
zobrazují ženy a muže. Ale
i další kategorie. Třeba mám ve
třídě i romské děti, vietnamské děti,
děti cizinců, děti s postižením. To je
svět, ve kterém žijeme. Zobrazují
takový i výukové materiály? Nebo
nabízejí obraz, který v reálu neexistuje?
Spočítejte zastoupení žen
v knihách. Většinou zjistíte, že jich
bývá zobrazeno velmi málo.
Trpíte "nemocí z povolání" a
počítáte postavičky i v knížkách
vašich dětí?
Zrovna včera jsem si jednu prohlížela.
Na obrázcích z tramvaje
a nádraží bylo 4x méně žen. To je
přece divné. I v knížkách o zvířátkách
bývá postaviček v ženském
rodě zastoupeno mnohem méně. To
vede k tomu, že hrají menší spektrum
rolí a mají menší záběr charakterů.
Hodná, milá a krásná vs. zlá,
líná a ošklivá. To jsou dva nejčastěji
zobrazované ženské charaktery.
Nepoměr v zastoupení mužů a žen
v učebnicích je evidentní například
v dějepise. Jak s tím jako učitel mohu
pracovat?
Mluvte o tom s žáky, tematizujte to.
Proč jsou v učebnicích zastoupeni
jen muži vědci, vynálezci, panovníci
a vojevůdci? Kam se poděly ženy?
Může to sloužit jako podnět pro
školní projekt. Často stačí téma
nerovnoměrného zastoupení žen
a mužů zvědomovat. Pro sebe jako
učitele i pro děti. Vést o tom debatu,
přemýšlet nad tím.
Podle vás se gender promítá i do
výzdoby a uspořádání prostor ve
škole. Jak?
Podívejte se, kolik je na chodbách
a ve třídách zobrazeno žen a kolik
mužů. Ne že by tam ženy vůbec
nebyly. Ale jsou to ženy beze jména,
objekty malířova zájmu. Muži jsou
činitelé, jejichž jména si máme zapamatovat.
Zajímavé téma je
i využívání prostor školy. Zatímco
kluci většinou zaberou střed hřiště,
dívky se zdržují někde bokem, v zákoutí.
Nebo určité prostory, třeba
pinpongové stoly, nevyužívají nebo
využívají jinak - sednou si na ně a
jsou na mobilu. Podle mě to opět
souvisí s pozorností upřenou na
dívčí zevnějšek. Holky velice často
nechtějí sportovat, když na ně
koukají kluci. Bojí se, že budou
upocené, že se ztrapní, nepříjemná
pozornost upřená na jejich těla se
ještě znásobí.
Jak to lze řešit?
Třeba vymezením hodin, kdy budou
prostor nebo zařízení moci využívat
jenom holky. Učitelky a učitelé, kteří
děti učí, by měli být schopni přemýšlet
o tom, jestli dítě danou hru
nechce hrát za žádnou cenu nebo
jenom v těchto podmínkách, proč
a co s tím. To samé počítače. Proč
je některé holky nikdy nevyužívají?
Stydí se si tam před ajťáky hledat
make-up tutorialy? Opět jsme u té
paralely se psaním: neučíme ho jen
ty, kterým jde, ale všechny žáky.
Když řekneme "Holky tohle nezajímá",
vyřazujeme je tím z určité
oblasti poznání. Ochudíme je o
něco, co bude nevyhnutelně součást
jejich budoucnosti. Pokud dítě
nemá vlohy pro IT, o to více se mu
musíme věnovat.
Poslední dobou se mluví o homofobní
šikaně. Objevuje se na
českých školách často?
To, čemu se říká homofobní, častěji
bývá genderová šikana. Když někdo
někomu nadává do buzerantů, není
to většinou o sexuální orientaci, ale
o genderu, že se nějaký kluk neprojevuje
dostatečně maskulinně.
A z důvodu úzkosti, o které jsem
mluvila na začátku, ho kluci ze
svého kolektivu vyčlení.
Týká se genderová šikana i dívek?
U nich to většinou neprobíhá tak
drsně, u chlapců jsou zaznamenány
i pokusy o sebevraždu. U holek
vybočení ze stereotypu není tak
jednoznačné. Jak jsme říkaly, dívky,
které vykazují maskulinní znaky,
mohou být považovány za velmi
cool.
Občas se objevují názory, že sexuální
výchova má být záležitost rodiny.
Proč má podle vás být součástí
školní výuky?
Sexualitu nelze odpárat, nelze ji
nechat doma. Vždycky se objeví
situace, ve které bude obsažena,
i kdyby učitelé a rodiče stokrát
nechtěli. Vezměte si literaturu, ta je
sexem prošpikovaná. Nebo může
dojít na případy sexuálního obtěžování.
Žačky si přijdou stěžovat, že
matikář vyvolává jen holky s velkými
výstřihy a pak jim dává dobrou
známku. Ví jejich třídní, jak zareagovat?
Jednomu mladému fyzikáři
se stalo, že žačky, které měly vymyslet
testovací otázky, odevzdaly
zdroj: archiv Lucie Jarkovské
test s dvojsmyslnými odpověďmi
typu: Co je rovnovážná poloha? A)
Doggy style B) 69 C) správná odpověď.
Má nad tím učitel mávnout
rukou? Stačí žačkám domluvit?
Nebo se má obrátit na vedení, ne
kvůli postihům, ale pro vlastní
supervizi? A co třeba se třídou
otevřít téma sexuálního humoru,
obtěžování a hranic, za něž už není
dobré jít? I o tom je moderní
sexuální výchova.
Také vnímám posun od dob, kdy se
naše generace s učila o antikoncepci,
reprodukci, menstruaci
a hygieně. Dnes se klade důraz na
hranice, jak říci ne a respektovat
přání partnera.
A taky na to, že sex a sexualita
nejsou tabu a můžeme se o nich
bavit přirozeně, ne prizmatem toho,
co je správně a co špatně. Když si
vytvoříme bezpečné prostředí, můžeme
obavy ohledně sexu a sexuality
sdílet. U teenagerů je to velice
často o strachu a obavách. "Najdu si
někdy někoho? Bude mě někdo mít
rád, i když na sebe nenechám sáhnout?
Nebude mě považovat za
štětku, když se mi to bude líbit?
Jsem normální?" Tisíc různých
obav. O nich by měla být sexuální
výchova. O tom co nás zúzkostňuje,
co nás pálí. A je důležité, aby v tom
bylo dobře i vyučujícím. I my dospělí
máme své úzkosti, o to víc před
bandou puberťáků. To je minové
pole. Je důležité umět si najít své
hranice.
Puberťáci vás prý při debatách
občas zaženou do úzkých. Jak z toho
ven?
Otevřeně říct "Teď jste mě zaskočili,
vidíte, jak se červenám". Sexualita
je sféra intimní. Je potřeba se o ní
bavit a sdílet, ale také si nechat, co
chceme, pro sebe. Proto varuju
před anonymními listárnami a výzvami
typu "Teď mi napište na papírek,
co vás zajímá." To nemůžete
ustát. Dostanete provokace typu
"Paní učitelko, děláte si to?" Je lepší
nejprve od žáků dotazy vybrat a odpovědi
třeba pak hledat společně.
A taky vysvětlit, proč některé
dotazy nebudete zodpovídat.
Co dnešní mladé trápí v oblasti
sexu a sexuality nejvíce?
Že je málo prostoru, kde se o tom
v klidu pobavit. Řekne se "v rodinách".
Ale speciálně teenageři se
o tom s rodiči baví strašně neradi.
Obzvlášť s těmi, se kterými to až
dosud bylo tabu. Začínat se sexuální
osvětou ve 14 je ta nejhorší
doba. Už je pozdě. To je lepší nakoupit
edukační materiály, doporučit
chytré webové stránky a zajímat
se o to, jaké programy plánuje
škola.
Moje generace vyrůstala na časopisu
Bravo a rubrice Láska sex a něžnosti,
kde se neustále opakovaly
dotazy typu "Mohu otěhotnět při
líbání?" Na co se ptá dnešní generace
vyrůstající na pornu?
Úzkostné dotazy a obavy často
vyvěrají z iracionálních pocitů.
Dnešní holky to díky dostupným
informacím rozumově chápou, ale
pocitově se taky bojí. Co je u nich
nové, je zúzkostnění z porna. Děti
jsou překvapené, když z debaty ve
škole pochopí, že může existovat
sex, u kterého se nekřičí. Vliv porna
na vnímání sexuality se u dětí ale
těžko zkoumá.
Sexuolog Zlatko Pastor v rozhovoru
před třemi lety řekl, že kvůli
pornu jsou dnešní náctiletí přesvědčení,
že např. anální sex je
běžná sexuální praktika, kterou
třeba i začínají svůj sexuální
život.
Porno nám dost komplikuje hledání
vlastního způsobu prožívání sexu.
Obzvlášť když ho dnešní děti sledují
od dětství. Ani ne proto, že by
je to tak vzrušovalo, ale protože
jsou zvědavé. My dospělí se bojíme
ukázat jim explicitní materiály,
které zobrazují pohlavní orgány,
penetraci... Většinou to jsou neurčité
malůvky čehosi. Děti ale přirozeně
zajímá, jak to vypadá, když je
penis ve vagině. Začnou hledat
a narazí na porno a v něm na spoustu
bizarních kategorií. Přitom na
začátku stála přirozená zvědavost,
kterou jsme my dospělí mohli ukojit
skrze sexuální výchovu. Ale protože
jsme se ostýchali, nechali jsme
v tom děti samotné, pornu na
pospas. s
Autor: Iva Vokurková
zdroj: archiv Lucie Jarkovské
Lucie Jarkovská (1978)
Socioložka, působí v Institutu
výzkumu inkluzivního vzdělávání
na Pedagogické fakultě
Masarykovy univerzity. Doktorát
získala za práci na téma
Genderová reprodukce
v každodennosti školní třídy:
Etnografický výzkum. Je členkou
Společnosti pro plánování rodiny
a sexuální výchovu, spoluautorkou
popularizační knihy Kapky
na Kameni. 50 příběhů českých
a slovenských rebelek a autorkou
publikací Gender před tabulí
a Etnická rozmanitost ve škole.
Spolu s kolegyní socioložkou
Kateřinou Liškovou vystupují
jako Duo docentky a formou
stand-upu popularizují závěry
genderových výzkumů. Loni za
svá vystoupení získaly Cenu
děkana za významný umělecký
čin.
3 | www.gramotni.cz

NOVÉ POLOLETÍ JE ZA
DVEŘMI
MINECRAFT
SCRATCH
PYTHON
3D GRAFIKA
A DALŠÍ...
TIP NA POMŮCKU
Židle pro všechny
s potřebou vestibulárních
podnětů
Potíže dokončovat úkoly a pracovat v časovém tlaku, snadno se rozptýlí vnějšími
podněty, zapomínají pomůcky a úkoly, vykřikují v hodině, neposedí, chodí po
třídě, vrtí se. To jsou některé z projevů dětí s tzv. ADHD, tedy syndromem poruchy
pozornosti s hyperaktivitou.
Školní výuka je pro tyto děti náročná, ovšem nejen pro ně. Děcko s takovou diagnózou
může výrazně narušovat hodinu a komplikovat tak výuku učiteli i dětem.
O tom jste se leckteří přesvědčili. „Lze s tím však pracovat,“ radí psycholožka
a speciální pedagožka PhDr. Eva Šimotová PhD.
Vyzkoušejte židle Tilo. Jsou vhodné pro děti i dospělé se speciálními potřebami.
Autisty, hyperaktivní (ADD nebo ADHD), Aspergerovým syndromem, poruchami
učení, nebo s poruchami pozornosti, pro osoby , které k soustředění potřebují
vestibulární podněty. Židle díky neklouzavé oblé spodní straně umožňuje otáčet
se a naklánět se v rozmezí 360°, což zlepšuje smysl pro rovnováhu a vestibulární
vnímání. Také k posílení vnitřních a zádových svalů.
zdroj: Tereza Veselá photography
Židle Tilo seženete na www.kidtownedu.cz
zdroj: Tereza Veselá photography
foto: kidtownedu.cz
„Skvělou základní pomůckou, která mírní projevy
hyperaktivity a vedou pozornost dětí s ADHD, jsou
balanční židle,“ potvrzuje PhDr. Šimotová.
„Balanční židle totiž umožňují setrvávat
v motorickém neklidu, aniž by dítě rušilo ostatní.
Napomáhají též ventilovat napětí, kterému je dítě
vystaveno,“
říká PhDr. Eva Šimotová PhD., psycholožka a speciální pedagožka
Zaregistrujte se na kidtownedu.cz a získávejte novinky z oblasti vzdělávacích pomůcek.
zdroj: Tereza Veselá photography
Gramotní; Vydavatel: Better Brand, s.r.o., Českomalínská 777/23, Bubeneč (Praha 6), 160 00 Praha, IČO: 26169550
Evidováno: MK ČR E 24012
Publikování nebo šíření jakéhokoliv materiálu z časopisu bez písemného souhlasu vydavatele je zakázáno.
Číslo 3/2021, vychází v lednu 2021, měsíčník
4 | www.gramotni.cz