DEMOKRACIE (úvod)

SLOVNÍČEK 

DEMOKRACIE 

Správaj sa prosím k tejto knižke tak, 

aby si ju po tebe moho pečítať čo najviac ľudí.

OBSAH: 

DEMOKRACIE (úvod) 

HUMANISMUS 

SOCIÁLNÍ JISTOTY 

PRAVICE-LEVICE 

PŘÍMÁ A NEPŘÍMÁ DEMOKRACIE 

DEMOKRACIE II 

DEMOKRACIE III 

KONEC SPOLEČENSKÉ SMLOUVY 

DEMOKRACIE A MORÁLKA 

ELITA 

OPORTUNISMUS 

REFERENDUM 

LIBERALISMUS 

POLITIKA 

SIMULTÁNNÍ POLITIKA 

FANATISMUS, EXTRÉMISMUS 

DEMOKRACIE XI

Zakladní charakteristika demokracie 

Průvodce demokracií 

DEMOKRACIE (úvod) 

26.2.2000 

Demokracie je jedním ze způsobů uspořádání společnosti. Na rozdíl od 

monarchistického zřízení vkládá možnost vlády do rukou občana a v kontrastu s 

kontituční monarchií zaručuje, ěe nejen všechny posty legislativní, ale i 

exekutivní budou obsazovány na základě voleb. 

Základy demokracie byly položeny již ve starém Řecku. Tehdy se utvářely první 

polis - demokraticky strukturované městské komunity. Ve středověku však plné 

dominovaly monarchie - státy, kterým neomezené vládly dynastie nikým 

nevolených panovníků. Až 18. století přineslo vzkříšení zájmu o republikánské 

uspořádání, jež nakonec ve 20. století převládlo v drtivé vétšiné zemí všech 

kontinentů. 

Demokratický systém občanovi zaručuje, že jeho hlas nezůstane nevyslyšen a že 

svůj názor může projevit naprosto svobodně, bez nebezpečí perzekuce. Může 

volit a být volen, jeho práva a povinnosti jsou stanoveny prostřednictvím 

zákonů, podle nichž působí celá společnost v daném státé. Základním zákonem 

každého státu je ústava. 

Ponévadž neexistuje jednotný názor na ideální formu demokratického 

spravování státu, byly definovány dva základní typy demokracie: 

* přímá 

* zastupitelská 

Přímá demokracie vkládá veškeré rozhodování o chodu státu do rukou občanů. 

Ti se účastní lidových hlasování (referend), v nichž schvalují základní právní 

normy a řeší vzniklé problémy. 

V zastupitelské demokracii občané prostřednictvím voleb vysílají sebou zvolené 

zástupce do zákonodárných orgánů (parlamenty, sněmy, místní zastupitelstva 

apod.), které jsou legitimovány k řízení státu prostřednictvím navrhování, 

projednávání a schvalování zákonů, volení exekutivních orgánů atd. Způsoby 

voleb do zastupitelských orgánů se často liší. Nejběžnějšími volebními systémy 

jsou:

* pomĕrný 

* většinový 

V pomĕrném systému jsou voleny na jednotném území (např. státu) jednotné 

kandidátky politickůch stran, příp. jiných volebních uskupení. To zpravidla vede 

k zastoupení vĕtšího počtu politických stran v zákonodárních sborech a 

pozdĕjšímu obtížnějšímu sestavování vlády, nejčastĕji koaliční. Výhodou tohoto 

systému je maximální promítnutí názorů ve společnosti do zastupitelskůch 

orgánů. Pro vétšinovů systém je typicků velký počet malůch volebních obvodů, 

z nichž vychází jediný vítĕzný kandidát. Proto je tento systém velice tvrdý k 

malým stranám nebo k těm, které nemají dostatečnou podporu v daném regionu. 

Většinový systém mnohdy vede k parlamentnímu zastoupení pouhých dvou 

konkurenčních stran - strany vládní a strany opoziční. Výhodou tohoto 

uspořádání je snadné sestavování vlády a zpřehlednění politické scény. 

Nepodstatná není ani těsná vazba zvolených zastupitelů na své volební obvody. 

Známe i další dělení. Existuje totiž dvojí demokratický politický systém: 

* parlamentní 

* prezidentský 

V parlamentním systému je nejvyšším suverénem moci zvolený parlament. Ten 

také schvaluje vrchol faktické výkonné moci - vládu. Proto se uvádí, že 

legitimita výkonné moci je v parlamentním systému odvozená. Role prezidenta, 

voleného parlamentem, je do značné míry upozaděna. 

V systému prezidentském je hlava státu volena přímo (lidem) a má značné 

pravomoci jak ve vztahu k vládé, jíž často i předsedá, tak ve vztahu k 

parlamentu. V tomto systému je legitimita vůkonné moci přímá. Podstatním 

prvkem novodobé demokracie je existence politických stran. Ty se formují 

kolem jednotlivých ideovĕ-politických proudů. Známe následující dělení ideověpolitických 

proudů: 

* konzervativní, křetansko-demokratické 

* liberální 

* socialistické, sociálné-demokratické 

* komunistické 

Konzervatismus se vyznačuje nechutí ke změnám. Vyznává základní hodnoty 

jako je rodina, morálka, víra. Sází na individuum a jeho schopnosti, trvá na 

soukromém vlastnictví majetku. Mnohdy se prolíná se silnými vlasteneckými až 

nacionalistickými tendencemi. 

Liberalismus je založen na svobodě, na rovných šancích kaědého jednotlivce. 

Jeho výrazným znakem je ochota k pokroku, k přijímání nových podnětů. Opírá

se zpravidla o střední třídu a hlásí se ke smíšené ekonomice. Cílem liberálů je 

malý, ale silný stát. Moderní liberalismus se opírá o Popperův koncept otevřené 

(občanské) společnosti. 

Socialisté jsou důslednými obránci sociálních práv človéka. Mají tendenci se 

více než na sílu jednotlivce spoléhat na stát a jeho instituce. Stoupence hledají 

především v nižších a středních sociálních skupinách. 

Komunismus je dnes již jen místy přežívající utopistická teorie spravování 

společnosti všemi lidmi, mezi nimiž není sociálních rozdílů. Ve snech jeho 

stoupenců neexistuje soukromé vlastnictví a vše patří všem. V praktických 

důsledcích má komunistická ideologie (jež se svého času odštěpila od 

socialistické) tendenci sklouzávat k politickému extremismu. 

Vůznamným rysem demokratické společnosti je tzv. občanská společnost. Ta je 

tvořena hustou sítí občanských sdružení, zájmových, profesních a odborovůch 

svazů a komor, spontánními projevy občanské angažovanosti atd. Zájmové a 

další organizace nemají na rozdíl od politických stran v úmyslu participovat na 

politické moci a ovlivňují tudíž politický systém pouze nepřímo. Jejich role při 

strukturování společnosti a image státu je ovšem nezastupitelná. 

Česká republika je typickým příkladem zastupitelské demokracie s 

parlamentním politickým systémem. V čele státu stojí prezident, volený 

parlamentem (tzn. poslaneckou sněmovnou a senátem) na pétileté období. 

Poslanecká snĕmovna je volena poměrným systémem na pět let, senátoři 

systémem většinovým na šestileté období. V ČR existuje klasické dělení 

moci zákonodárné, výkonné a soudní. Novinkou v uspořádání ČR je zřízení 

územní samosprávy. 

- Econnect - Českomalínská 23, Praha 6 - tel.:24311780, fax: 24317892 - e-mail: 

econnect@ecn.cz, www.ecn.cz, 

Deset let po listopadu: Omezme moc české politické 

oligarchie, 

Vít Novotný 

Převzato z Britských Listů 

Deset let po svrzeni komunistického systemu je politická moc v Cesku 

koncentrovana v rukou oligarchie politických profesionalu. Tato skutecnost je 

jedním z duvodu současneho znechuceni politikou. Misto moralně rozhorcenych

vyzev k odstoupeni všech vedoucích politiku, před nekolika dny přezentovanych 

několika bývalými studentskými vůdci, se pokusim nastínit nedostatek omezení 

vlády české politické oligarchie. Nemyslím, že bychom nutně měli měnit 

politické představitelé. Příchod nových lidí do vysoké politiky, třeba i bývalých 

studentských vůdců, by nemusel nic vyřešit. Nikdo nezaručí, že nové přísedší by 

byli lepšími politiky než ti současní. 

Vhodnejší by bylo přínutit současne politiky k tomu, aby si stanovili pravidla 

omezení vlastní moci. To by dalo občanům jistotu, že jakákoliv budoucí vláda, 

treba i složena ze zcela nemoralních jedincu, by nemohla překrocit jiste hranice 

dane zákonem. Zvláště se soustředim na ochranu státní spravy před politickými 

zasahy. Přijetí zákona o státní službě by bylo jedním z nezbytnych limitu toho, 

kam až si politikove dovoli jit ve své expanzi do sfery autonomie statu. 

Vysledkem by byl politický system, který by byl stabilnější a vice v souladu s 

verejnym zajmem. 

Liberální demokracie a omezení politické moci 

Stav, kdy politická moc je v rukou omezené skupiny volených představitelů, 

je základním rýsem všech liberalních demokracii. Jsou založeny na rozhodování 

voličů o tom, koho z kandidátů pověřit reprezentaci jejich zájmů na ohraničené 

časové období. Liberální demokracie mají však zabudované mechanismy jak 

zabránit tomu, aby zvoleni představitelé vládli pouze ve vlastní prospěch, tedy 

aby zvrátili demokracii, "vládu mnohých", v oligarchii, "vládu mála". Mezi 

mechanismy omezujícími moc zastupitelů patří, mimo jiné, média, listiny 

zakladních svobod a institucionalní dělení mezi různými skupinami politiku. 

Rozdelení " politické tridy" jsou mnohá, například politické strany, horní 

parlamentní komory, ústavní soudy či vertikalní delení moci do federalních či 

regionalních jednotek. (1) 

Dalším nástrojem obrany společnosti před přílisnou moci zastupitelu jsou 

zákony o státních zamestnancich, které snizuji možnosti politiku zasahovat do 

personalního složení, a tim i do chodu státních byrokracii. Nemeni skutecnost, 

že státní sprava je podrizena vládě, ale davaji státní sprave autonomii. státní 

sprava sama reguluje jmenování a průběh služebního postupu uredniku. Krome 

nejvyšších postu, dosazovanych na zaklade voleb, tak zákon znemoznuje 

politické zasahy do personalního složení byrokracii.(2) 

Nedostatek omezení moci politiků v české demokracii 

Ceska demokracie se lisi od svych zapadních sester absenci některých z 

techto kontrolních mechanismu. V důsledku toho je moc je soustredena v přílis 

uzke skupine vedoucich politiku. Rada kontrolních sil jiste již existuje. Budiz 

přícteno k dobru ceským (a československým) zastupitelum, že v posledních

deseti letech se rozhodli nebranit vzniku či zavest mnoha omezeni své vlastni 

moci. Existuji tedy nezavisla (nekdy castecne nezavisla) celostátní i mistni 

media, občany volena a na statu pravne nezavisla mistni zastupitelstva, Listina 

zakladních prav a svobod, Senat a Ustavni soud. V roce 1991 předseda 

Obcanského fora Vaclav Klaus zalozil Občanskou demokratickou stranu, 

rozstepil tak OF a ucinil tak spravny krok směrem k politickému pluralismu. 

Existujici mechanismy kontroly politické moci nesporne přínášeji vysledky; 

bylo by velmi obtizne představit si, jak v Česku spravedlivě vládne vláda 

neomezená sdělovacími prostředky či zájmy měst a obci. 

S vytvorením ODS byl však take posilen trend utuzování stranických 

hierarchii, ve kterých rozhoduji vrcholní stranicti funkcionari, voleni pouze 

hrstkou svych stranických druhu. Protoze strany vybiraji kandidaty do voleb, jen 

nevelka skupina lidi předurcuje, kdo bude v zemi či v obci vládnout po ctyri 

roky. Pri male velikosti ceských politických stran je tato vylucnost personalního 

rozhodování v politice zvlast zavazna. Nepřímo je tak samozřejmě ovlivňována i 

sama politická agenda. 

S vyjimkou Senatu vznikly instituce, jejichz ukolem je kompenzovat bezne 

nedostatky demokratického rozhodování, do roku 1993. Od te doby cesti 

politicti představitele uspesne vzdoruji zavedeni dalších nastroju omezujicich 

jejich moc. Jeste na zacatku devadesatých let odmitli soudni přezkoumání 

privatizačních rozhodnuti, která tak zustala vylucne v rukou vládnoucich 

politických spicek. Po vetsi cast devadesatých let dosazovali své stranické 

kolegy do vedeni mnoha státních a polostátních podniku a instituci, vcetne bank 

a zdravotních pojistoven. (3) Clenové parlamentu si ustavne pojistili doživotni 

betzrestnost a odmitaji navrhy na jeji omezeni. Nesouhlasi s projasnením 

verejnosti nesrozumitelného a zneuzivaneho systemu osobních odmen. Cesti 

politici až dosud vzdorovali příjeti zákona o státních zamestnancich a zákona o 

referendu. Prijali zákony diskriminujici v mistních volbach nezavisle kandidaty 

a nezavisla sdruzeni vuci politickým stranam. Odmitli vykon volebního prava 

ceským občanum pobyvajicim v zahranici jako jsou studenti, vedci a pracovnici 

velvyslanectví; volby zahraničních občanu sice nelze povazovat za specialní 

kontrolní nastroj, ale vylouceni casti občanu z voleb zvysuje sance politiku, že 

překvapiva volicska rozhodnuti je nevyhodi ze sedel. 

Je jiste pravda, že politici v zadne demokracii nemaji radi mechanismy 

omezujici jejich moc, protoze ty berou rozhodování z jejich rukou a snizuji 

předvidatelnost rozhodování ve veřejné sféře.Většinou se však najde politická 

sila, zacaste opoziční, která si uvedomi, že je v jejim vlastním zajmu omezit 

možnosti současne vlády, anebo ma ideologický zajem zavest urcitou limitujici 

instituci do politického systemu. Tak například po volebni porazce v roce 1911 

britská Konzervativní strana prosazovala institut referenda pote, co byly

omezeny pravomoce Snemovny lordu a znacne posilena Dolní snemovna. (4) 

Dnes je referendum nastrojem k rozhodování o důležitých otázkách v britské 

politice, jako byl vstup do Evropske unie. Regionalní referenda se konala v 

otazkach ustaveni skotského parlamentu a jeho pravomoci měnit výšku daní, 

ustavení velského shromáždení, zavedení přímých voleb starosty Londýna, či 

schvaleni severoirske Velkopateční dohody. 

Český Senát tak byl v roce 1996 poprve zvolen jen diky tomu, že vetsina 

politických stran pochopila, že Senat skýta možnosti dalšímiho umisteni politiku 

ve vysokych postech. Tento sobecký motiv k ustaveni české Horni komory 

nikterák neubira na jeji vyznamne funkci mirneni neuvazenych rozhodnuti 

Poslanecké snemovny. Nekteri cesti politici z vnitrokoaliční opozice proti ODS i 

z parlamentni opozice se nesmirili s některými problemy české demokracie a v 

průběhu devadesatých let prosazovali ustaveni kontrolních instituci, zatim 

bohuzel bez uspechu. Koaliční opozice často nenasla dostatek politických 

spojencu, parlamentni opozice byla v rozkladu a neschopna se shodnout na 

společném hlasování proti vládě. 

Predchozi odstavce zni jako vycet stiznosti, a nekdo by mohl namitnout, že 

neopravnenych, vzhledem k mladi české demokracie. Berme ovšem v uvahu, že 

dalšími post-komunistické zeme si vedly lepe. Nejenom Polsko, ale i například 

Bosna a Hercegovina či Chorvatsko například umožňují svým zahraničním 

občanům volit ze zahraničí (to pomijim sousedy Ceska Nemecko a Rakousko, 

jejichz zahraniční občane take mohou korespondenční metodou volit v 

parlamentních volbach). 

Zákon o státní službě 

Za normalních okolnosti je jednou z funkci zákonu o státní sluzbe omezeni 

možnosti politiku vymenovat po nastupu do vlády uredniky na různých urovních 

statu podle kriterii politické loajality, nikoliv podle odbornosti. současny stav v 

Cesku ma všechny mozne negativni rysy neexistence zákona o státní sluzbe. 

- Vyssi urednici nemaji jistotu, že nova vláda či novy ministr je po 

případne zmene vlády nevymeni podle stranického klice. V důsledku 

toho je porusena kontinuita vykonu státní spravy a zhorsena jeji kvalita. 

- státní urednici nemaji dostatek vzdelání a až dosud neexistovala 

koncepce, jak jim toto vzdelání poskýtnout. Platy jsou nizke. 

Ambiciozni lide proto odmitaji vstoupit do státních sluzeb, a pokud se 

stanou státními zamestnanci, brzo odchazeji.

- důsledkem velke cirkulace uredniku je i sklon ke korupci. Kratky pobyt 

v urcite pozici nutne svadi k tomu, aby dotycny vytezil ze své prace 

maximum pro sebe. 

- Politický jmenování urednici se nezridka stavaji kandidaty svych stran v 

mistních či parlamentních volbach, coz zpochybnuje v ocich verejnosti 

jejich nezavislost. 

- Jeden z důsledku je i současne zaostavání za zadoucim tempem příprav 

na clenstvi v Evropske unii. 

- Celkovy obraz je jeste zhorsen vysokou centralizaci rozhodování v 

zemi. Pres proklamovany cil všech ceských vlád po roce 1992, totiz 

profesionalizovat státní spravu, zvysit jeji přestiz a zkvalitnit sluzby 

statu občanum pusobi současny system politické kontroly státní 

byrokracie proti temto papirovym deklaracim. 

Jiné postkomunistické země 

Absence zákona o státní sluzbe v Cesku vynika zvláště, podivame-li se do 

dalších post-komunistických zemi. Madarsko prijalo zákon o státní slube již v 

roce 1992. zákon stanovuje podminky prijeti uchazecu do státní spravy a 

proceduru vyberoveho rizeni. Vyznamne prispel ke stabilite ve státní byrokracii. 

Madarsko je i proto na spici kandidatu vstupu do EU. I dalšími postkomunistické 

zeme si uvedomily vyznam zákonu stabilizujicich pomery ve 

státní sprave a prijaly potrebne zákony. Lotyssko v roce 1994, Litva v roce 1995, 

Polsko v roce 1996. (5) Tyto zákony maji sice své nedostatky a někde se i 

pripravuji jejich novely, ale přístup vlád zminenych zemi se vyznacuje tim, že si 

uvedomuji nevyhnutelnost zvláštní právní regulace postupu ve státních 

byrokraciích. 

Slovensko, stejně jako Cesko, zákon o státní službě stále nemá. Jeden z 

důvodů je společná minulost obou zemí. Slovensko sdílí dědičství dvaceti let 

československé normalizace, která monopolizovala veřejné rozhodování do 

sféry Ústředního výboru KSČ, napojeného pupeční šňůrou na Moskvu. 

Slovenský politický systém je proto do značne míry odrazem českého. Ma oproti 

ceskému nekteré přednosti, jako je institut referenda, nekteré nepříznive jevy 

jsou v nem naopak zesileny. Krome stejne nemožnosti voleb ze zahranici pro 

slovenske občany neni snad lepšího příkladu, než je neexistence zákona o státní 

sluzbe v obou zemich. Dnesni stav ve státní sprave v Cesku a na Slovensku je 

ukazkou nepatricnych politických zasahu do autonomie statu. 

Česko-slovenský postkomunismus

Stav, kdy politický vítěz urcuje složení vyšši urednické vrstvy, vznikl v 

prvních mesicich po listopadu 1989. Obcanske forum, Verejnost proti nasili a 

jejich naslednické strany se staly dedici tradice nadmerne politické kontroly nad 

statem. Ta vznikla již v prvni republice a byla zesilena ad absurdum v dobe 

komunistického rezimu, v duchu Marxova vyroku, že stat je nastrojem 

vládnouci tridy k potlaceni ostátních trid. Komunistická strana Ceskoslovenska 

v druhe polovine ctyricatých let zcela ovládla verejnou spravu na všech 

urovních; po roce 1970 formalizovala svoji nadvládu nad statem vypracovaním 

takzvane nomenklatury, (6) podle níž stranické organy od centralní až po mistni 

uroven potvrzovaly vedouci osoby pracujici ve státním aparatu, v prumyslovych 

podnicich a dalších institucich. 

Obcanske forum (na Slovensku Verejnost proti nasili) po roce 1989 převzalo 

praxi politické kontroly nad obsazovaním urednických funkci. již od kulatých 

stolu na ruzne urovni, které se konaly od konce roku 1989, příchazeli zastupci 

OF a dříve existujicich nekomunistických stran do pozic na ministerstvech a v 

tehdejších narodních vyborech. Tyto revoluční kroky, vcetne zruseni krajských 

narodních vyboru, vedly v podstatě k nastoleni nové, neformalní nomenklatury, 

ve které zajemci o praci na vysokych postech ve státní sprave museli mít souhlas 

nekteré z vládních stran, přestoze po formalní strance rozhodovaly vyberove 

komise na zaklade profesionalních schopnosti uchazecu. Za slib blizke 

prosperity privrelo české občanstvo oci a nechalo byvalym vládním stranam, 

převazne pak ODS, volnou ruku pri ovládnuti státní spravy. Pres snahy ODA 

Klausovy vlády nekolikrat odmitly prijmout prislusny zákon.(7) ODA ovšem 

přílis neuspela v obsazeni státní spravy svymi lidmi. 

Vysoka politizace státní spravy trva dodnes. Rada konkursních rizeni, 

vypisovana po posledních volbach socialně-demokratickou vládou na posty 

přednostu okresních uradu, ma zrejme za cil vyrovnat tezkou převahu, kterou na 

okresních uradech ziskaly behem své vlády byvale koaliční strany. Uchazec o 

misto přednosty nemel bez příslusneho stranického sponsorství žádnou šanci. 

Podobne to bylo u ministerstev, jak na centralní urovni, tak v regionalních 

pobockách. Ani jeden z ministru vnitra bohuzel nikdy nezverejnil například 

seznam stranických příslusnosti přednostu Okresních uradu, aby se vyse 

uvedena tvrzeni dala dolozit přesnymi čísly. 

Stabilné vysoka pozice ODS v pruzkumech volicských přeferenci je zrejme 

způsobena i tim, že strana si za 5 let svoji vlády mezi lety 1992 až 1997 

vytvorila silné zazemi ve státní sprave a samosprave na všech urovních. V 

důsledku toho může cerpat informace z vlády a z parlamentu, a ma přístup k 

centralním organum, které rozdeluji penize na mistni projekty. 

Praktiky pri obsazování postu ve státní sprave v Cesku jsou stale mirnejší, než

tomu doposud bylo na Slovensku. Po svém zvoleni na podzim 1998 provedla ve 

státní sprave Dzurindova vláda cistku. Vymenila všech 79 přednostu okresních 

uradu, všech osm sefu krajských uradu, a deset velvyslanců. Ministr kultury 

Knažko vyměnil v podstatě celé ministerstvo kultury.(8) Vládu Slovenské 

demokratické koalice omlouvá pouze stejně nesmlouvavý postup předchazející 

Mečiarovy vlády. Zda se, že politizace slovenské státní správy je ještě vetší než 

u správy české. 

V obou zemich přetrvava státní aparat, který je v zajeti politických zajmu. 

Vedouci politici nemaji ani zajem sledovat a omezovat rust byrokracie, protoze 

to by zmensilo pole jejich pusobnosti. Mensi státní aparat take znamena mene 

možnosti rozdelovat posty, bez ohledu na ideologii politické strany, která je 

právě u vlády. Komuniste meli k zajisteni občanske podpory’ krome systemu 

nomenklatury tajnou policii, propagandu, možnost vyhodit kohokoliv z prace, a 

Sovetský svaz za zady. Postkomunisticti politici si vypomahaji aspon personalní 

kontrolou byrokracie. 

Teze zákona o státní službě 

Presto se blyska na casy. Zda se, že současna socialně-demokratická vláda je 

prvni českou vládou, která to mysli s depolitizaci státní spravy vazne. Nejen, že 

si dala předlozeni zákona o státní sluzbe do programoveho prohlaseni – to 

ucinily, bez naslednych konkretních kroku, i koaliční vlády v letech 1992 a 

1996. Dzurindova vláda na Slovensku se ani nenamahala takovy umysl v 

programovem prohlaseni deklarovat, ale nyni priznava, pod tlakem EU, nutnost 

zákon o státní sluzbe prijmout. (9) Zemanova vláda nedavno schvalila teze 

zákona o sluzbe občanských státních zamestnancu. Postoupila tak o krok dal: 

předchazejici kabinety sice o zákonu mluvily, ale pripravene navrhy vzdy 

zamitly. 

Je mozne namitnout, že socialní demokracie si dosud pocinala stejne 

bezohledne a mozna bezostysneji než předchazejici vlády pri obsazování 

různých postu svymi cleny a sympatizanty. Socialní demokrate nebyli u moci po 

padesat let; při obsazování státní spravy a různých podniku v devadesatých 

letech si navic ani neskrtli. Nyni se tedy snazi dohnat, co "zameskali", a potom 

dostát svému programovemu prohlaseni. Je to cynický přístup, vzhledem k 

realiim české politiky však stale lepší než dalšími odkládání zákona o státní 

sluzbe na neurcito. 

Teze zákona, jenz se plnym nazvem jmenuje zákon o sluzbe občanských 

státních zamestnancu, se nachazeji na 

http://www.mpsv.cz/scripts/1aktuality/občanska_sluzba/default.asp spolu s 

tezemi zákona o odmenování techto zamestnancu a dalších zamestnancu 

ministerstev nebo jinych spravních uradu.

Hodny zminky je fakt, že vláda zverejnuje teze zákona na Internetu, navic ne 

hotoveho navrhu ale teprve zakladních myslenek, takze verejnost se verejnost se 

může vcas vyjadrit. Na internetu http://www.mvcr.cz jsou i dokumenty 

vztahujici se k dalšímim aspektum reformy verejne spravy. V tomto ohledu se 

Zemanova vláda - která pokracuje v trendu nastolenem vládou Tosovského - 

jasne skvi ve srovnání s uzavrenosti a tajnustkarstvim Klausovych kabinetu, 

které, podle vyjadreni byvaleho mluvciho vlády Mlynare, sice mely internetove 

stranky k dispozici, nikoliv však pro verejnost.(10) 

Teze zákona se vztahuji na zamestnance ministerstev od vrchních reditelu 

dolu a na diplomacii. Nevztahuji se na policii, armadu, vezenskou sluzbu, atd. 

Hlavni myslenkou zákona je poskýtnout zamestancum ministerstev nezavislost 

na panujici politické moci. zákon by mel oddelit nejvyšši posty v ustredních 

uradech" ministry a jejich namestky" jako mista obsazovana na zaklade 

vysledku voleb, od všech hierarchický nizších urednických postu, obsazovanych 

jmenovaním. státní sluzba by mela byt ustredne rizena Uradem pro občanskou 

státní sluzbu. Teze davaji v rade případu varianty mozne podoby zákona, coz 

jiste podporuje verejnou diskusi. 

Podle mistopředsedy vlády Spidly 

(http://www.vláda.cz/vláda/tiskove/tiskkonf/rok1999/tk140799.asc.htm) teze 

ukládají uředníkům některé povinnosti, jako je mlcenlivost, nestrannost a zakaz 

podnikání. (až doposud byl zakaz podnikání v kompetenci jednotlivych 

ministru). Jednou z kompenzaci omezeni svobody individualních uredniku by 

mela byt definitiva, udelena na zaklade zkouský. Na všechna vyšši mista by 

mala být vypsána povinná vyberová řízení. Dalšími detaily si zajemce může 

nalezt na vyse zminene internetove stránce Ministerstva práce a socialních věcí. 

Nedostatek tezi zákona je v jeho omezenem dosahu. Teze neřeší postaveni 

uředniků místní a budouci krajske samospravy (11) a pozice ve státních a 

polostátních podnicich a bankach. Ponechavaji take otevrenou otazku, zda by se 

zákon mel vztahovat take na přednosty okresních uradu. Teze rikaji, že funkce 

přednosty okresního uradu byla as doposud obsazovana vládou a že tedy jde 

funkci politickou. To je pravda, přestoze až doposud vlády vytvarely zdání, že 

vyberova rizeni na mista přednostu jsou nestranna a objektivni. Jsou dve 

možnosti, jak dale postupovat. Bud jednoznacne vyhlasit, že přednosta 

Okresního uradu je jmenovan vládou na zaklade vysledku celostátních voleb, 

nebo zpřísnit kriteria vyberoveho rizeni a tak vyloucit jakykoliv politický vliv na 

jmenování přednostu. Bylo by však nestastne dale pokracovat v praxi, kdy 

teoretický je přednosta jmenovan bez ohledu na jeho politické sympatie, ty jsou 

však v praxi rozhodujici. Tato debata bude ovšem zbytečná, uskuteční-li se 

současne navrhy na ruseni okrsních uradu po ustaveni kraju.

Prinosem prijeti zákona i v omezenem rozsahu by však bylo zavedeni 

pravidel do jmenování a sluzebního postupu uredniku státní spravy. Na 

rozdeleni urednických mist na jednoznacne politická a jednoznacne nepolitická 

ceka ceska státní sprava už deset let. I kdyz politické vlivy na jmenování 

nepolitických’ uredniku nebude zrejme mozne vyloucit ani po případnem prijeti 

zákona, bude aspon ucinen krok k dalšími pravni regulaci státní sluzby. Na 

regulaci jmenování do státních a polostátních podniku a do mistních uradu si 

zrejme budeme muset jeste pockát. Doufejme take, že sdelovaci prosredky si 

budou vsimat jmenování do všech verejnych funkci vice než tak cinily v prvni 

polovine devadesatých let. 

Zákon o státní sluzbe a zmena volebního systemu 

Uzavření Smlouvy o vytvoření stabilního politického prostředí v České 

republice mezi ČSSD a ODS (opoziční smlouvy) po lonských parlamentních 

volbach nadale zhorsilo dopady neexistence zákona o státní sluzbe. Je příznacne, 

že opoziční smlouva neobsahuje ani zminku o prijeti tohoto zákona, jehoz prijeti 

by Cesku zrejme dalo vice stability než zmena volebního systemu. jedním z 

nepsanych clanku opoziční smlouvy je totiz rozdeleni moci ve státní sprave a ve 

statem ovládanych podnicich mezi CSSD a ODS. 

Pripadne zesileni vetsinovych prvku volebního systemu do dolní komory, o 

kterém se nyni diskutuje, by prohloubilo zapory současneho stavu. Dokud o 

obsazování mist ve státní sprave rozhoduje jakakoliv koalice, byt podle 

politických kriterii, nadmerna politizace je zmirnena vzajemnou konkurenci 

koaličních (nebo smluvne opozičních) stran. Ovšem za situace, kdy u moci by 

byla vetsinova vláda jedine strany" coz je zadouci vysledek volebních systemu 

se silnymi vetsinovymi prvky" nebylo by nikoho, kdo by mohl zastavit 

přetvoreni statu ve vládu jedne strany od okresních uradu po ministerstva a od 

nemočníc s podilem státního vlastnictví po banky a uhelné doly. Po par letech 

takove vlády by příslusna politická strana mohla mít pod palcem nejen státní 

urady, ale i sdelovaci prostredky. Pro necleny teto strany by život 

v zemi nebyl přílis příjemny. 

Prava politická stabilita spociva tedy v nastaveni limitu cinnosti 

profesionalních politiku. Obcane a sdelovaci prostredky se svym tlakem musí 

zasadit o to, aby takove limity byly ustaveny co nejdrive. Konkretne, meli by 

podporovat ty politické strany, které se stavi za prijeti dalších omezeni. 

Spolehání se na tlak Evropske unie je zhoubne, protoze podporuje 

domneni, že maly ceský občan stejne nic neovlivni. 

Vymena současne politické garnitury nepomůže, protoze nova politická 

oligarchie může byt jeste horsi: nejde o osobni kvality politiku, ale o funkcnost 

systemu. Pri existenci dostatecnych ustavních omezeni moci se však můžeme

spolehnout, že ani mnohonasobne předcasne volby či politické krize neohrozi 

demokracii a spravedlnost pri jednání s urady. 

Odkazy 

1. Adonis A. a G. Mulgan. 1994. 'Back to Greece: the scope for direct 

democracy'. Demos No.3, 24-31 

2. Kostecká J. 1992. Reforma státní sluzby a jeji ustavni zakotveni’. Pravnik 

131, 8: 661-676 

3. Respekt 36/1998 a 7/1999; Lidove noviny (Ekonomika) 14. rijna 1998; 

Lidove noviny (Zdravi) 27.rijna 1998 

4. Adonis a Mulgan, 1994 

5. Synnerstrom S. 1999. Civil service development in Central and Eastern 

Europe, Public Management Forum 5, 2: 1, 3 a 9; Hazafi Z. a Z.Czoma. 1999. 

Civil service reform in Hungary, Public Management Forum 5, 2: 6-7 

6. Kostecká, 1992 

7. Jiru J. 1999. zákon o státní sluzbe: odmitany sirotek, Mlada fronta Dnes, 

3.listopadu 

8. Mlada fronta Dnes, 19.listopadu 1998 

9. Henderson K. 1999. Problems of democratic consolidation in the Slovak 

Republic’. Budapest Papers on Democratic 

Transition No.252 

10. Obec a finance (Priloha) 2/1998 

11. Podobna vytka byla vyrcena už k dříve vypracovanym navrhum. Viz 

například Kostecká J. 1995. Zamestnanci uzemních samospravnych celku’. 

Moderni obec 1, 2: 48-49 

Úvahy o demokracii 

zpracovala: Lenka Ládková 

Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní, 

jenomže teď víme líp, kdo je kdo. 

Kdo je slušný, byl slušný vždycky. 

Kdo byl věrný, je věrný i teď. 

Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. 

Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždy jen na sebe. 

Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl dříve a vždycky. 

Kdo mění víru, neměl žádnou. 

Člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví. 

Karel Čapek, Lidové noviny, 1938

"... Demokracie není pouze formou státní, nýbrž také methodou všeho 

veřejného a soukromého života, je názorem na život; podstata demokracie je 

shoda lidí, jejich mírné obcování, láska, lidskost. Úspěšná politika, domácí i 

zahraniční, uvědomělé politické vedení předpokládá souhlasnost občanů v 

hlavních názorech a v hlavním směru politického počínání. Stát není jen 

mechanismem, politika není jen dovednou správní a diplomatickou technikou, 

stát je spolčením občanů na rozumových a mravních základech... 

Opravdové demokracii nestačí instituce, ona potřebuje lidí, lidí živých, tedy 

lidí věřících v povstání svého státu a národu, lidí spojených ideou; naší 

demokracii nestačí pouze technické školení úřednictva a vojska, naše 

demokracie je mravním úkolem životním nejen úředníků a vojáků, nýbrž všech 

rozmyslných občanů a občanek a v prvé řadě zástupců občanstva, jeho vůdců. 

Naše demokracie musí být zárukou a ochranou všeho kulturního snažení v oboru 

technickém a hospodářském, v oboru věd a umění, mravnosti a náboženství... 

Proto naše demokracie nemusí být stálou reformu, stálou revolucí, ale revolucí 

hlav a srdcí!" 

T.G. Masaryk 

"Býti pro demokracii je pro mně těžká a temná otázka svědomí. Považte: 

vládnouti je něco nad všechno pomyšlení těžkého, nejtěžší umění lidské, 

kterémuž se nenaučíš ani do smrti. Vládnout nemůže ten, kdo nezná nejprve 

sebevlády... A kdo se vyučil dokonale v sebevládě, dříve než umřel? A nyní 

přichází demokracie a povolává každého k vládě. Povolává milióny lidí k vládě, 

aniž je k vladaření vyzbrojila, aniž jim dala k tomu vzdělání intelektu i výchovu 

mravní. 

Jaký je toho důsledek? Že korumpují při vladaření sebe, a strhují do korupce 

jiné. Dvůr královský nebo císařský a vládnoucí kruhy absolutistické byly ovšem 

také zkorumpovány až do dřeně kostí, ale to byly přece jen kruhy poměrně málo 

početné; a vlastní národ zůstával jimi vcelku nedotčený a neporušený... 

Vliv peněz není tak mocný jako v moderních demokraciích. Poněvadž 

demokracie hlásá společenskou rovnost všech lidí, poněvadž ruší všechna 

historická privilegia, stavy a kasty, poněvadž odmítá společenskou hierarchii, 

stávají se peníze jediným sudidlem života... 

Veřejný tisk, tento orgán tzv. veřejného mínění, bývá v demokratických 

republikách více než kdy jinde zkorumpován penězi. A je možno říci: čím větší 

demokratická republika, tím větší v něm zkorumpovanost novin. Ve Francii není 

snad vůbec tisku nezávislého na penězích. Je tedy všecka svoboda tisku, která je

jedním z dogmat demokratických, ilusorní. Poněvadž moc novin jako orgánu 

tzv. veřejného mínění je v demokracii zvláště silná, je i strach před nimi zvláště 

veliký. V monarchiích našel se snad jednou za století člověk, který by se odvážil 

čelit hněvu potentáta, ale není příkladu, že by se v demokratické republice 

odvážil někdo čelit hněvu veřejného tisku, který ovšem nebývá spontánní, nýbrž 

dobře sehranou komedií. Naopak jsou známy případy, že lidé postižení hněvem 

"sedmé velmoci" zmalomyslněli tak, že si utáhli smyčku kolem krku. Je tedy 

demokracie, soudím, i nevšední školou zbabělosti. Mít nad sebou soudce je jistě 

výborná pomůcka k upevnění charakteru, ale musí to býti soudce vzdělaný, 

odborný a spravedlivý. Kdežto v demokracii jsi stále "souzen" kde kým, 

bezpočtem lidí hrubých a nekompetentních, záludných a intrikánských, kteří 

rozumějí tvému dílu jako koza petrželi... Demokracie může se také velmi snadno 

státi školou pokrytectví. Demokracie je založena na zásadě majority, ale i v 

demokracii vládne de facto minorita, jenže zastřeně. Vládne třeba několik málo 

lidí, ale musí to vypadat tak, jako by vládly široké kruhy lidí; a to ovšem nejde 

bez virtuosity v umění přetvařovacím. Stav zdravý je jen tam, kde zcela určitě 

a jasně vidíš pevné linie a obrysy toho, kdo vládne; vládne-li někdo nebo něco 

ve tmě nebo v mlze, něco o liniích matných nebo rozplývajících, je to vždycky 

věc z mravnostního hlediska více než povážlivá... Nejsem nepřítelem 

demokracie z nějakého justamentu; a rád uznávám její výhody, když mně o nich 

někdo přesvědčí. Nejcennější z nich, zdá se mi, je ta, že otevírá přece volněji 

dráhu talentům a energiím, než monarchie. Je to něco, byť by to negativní. Bez 

ní nebyl by možný, abych uvedl protiklad, ani Masaryk ani Mussolini, a vysocí 

státníci vzešlí z vrstev lidových. Ale myšlenkově, soudím, je v demokracii 

vnitřní rozpor: bijí se v ní spolu dva principy protichůdné: princip rovnosti a 

princip svobody. Když svoboda, tak svoboda ke všemu, a tedy i k rovnosti; a 

když rovnost, jaká pak svoboda? To je pak tlak a nivelizace. Udržet harmonii 

těchto dvou protichůdných principů, žádá si státnického umění přímo 

nadlidského. Každou chvíli vysmekne se z otěží a nabude převahy buď ten nebo 

onen; a demokracie se naklání buď k diktatuře, ať jedince, ať určité skupiny, 

nebo k socialistickému komunismu. Demokracie zdá se mně být možná jen jako 

dočasná rovnováha, která si žádá zvláště příznivých a klidných podmínek 

vnějších i vnitřních. Jako by stála na rozcestí, aby se dříve nebo později dala 

směrem buď jedním nebo druhým." 

F.X. Šalda 

Literatura: 

[1] Národní shromáždění Republiky Československé v prvém desetiletí. Praha 

1928, s. XXVII - XXVIII. 

[2] Šaldův zápisník II. 1929 - 1930, str. 63 - 66 

(c) 1997 Intellectronics časopis o přírodě, vědě a civilizaci

Demokracie rozkvétá, 

byť s kosmetickou vadou. 

Ti, kteří kradli po léta, 

dnes dvojnásobně kradou, 

ti, kdo nás léta týrali, 

nás vyhazují z práce - 

a z těch, kdo pravdu zpívali, 

dnes nadělali zrádce. 

Demokracie prospívá, 

bez nás - a pragmaticky: 

brbláme spolu u piva, 

jak brblali jsme vždycky, 

farář nám slíbil nebesa 

a čeká na majetky - 

my nakrmíme forbesa 

za dvě či za tři pětky. 

Demokracie zavládla: 

zpívá nám Gott i Walda, 

zbaštíme sóju bez sádla 

u strejdy McDonalda. 

Král Václav jedna parta je 

se smelinářským šmejdem: 

pod střechou jedné partaje 

se u koryta sejdem. 

DEMOKRACIE (Karel Kryl, 1993) 

Demokracie panuje 

od Aše po Humenné. 

Samet i něha v pánu je 

a zuby vylomené. 

Dali nám nové postroje, 

a ač nás chomout pálí, 

zaujímáme postoje, 

místo abychom stáli. 

Demokracie dozrává 

do žaludečních vředů: 

bez poctivosti, bez práva - 

a hlavně bez ohledů. 

A je to mýlka soukromá - 

snad z optického klamu, 

že místo srdce - břicho má 

a místo duše – tlamu... 

Ladislav Cabada 

Všechno, co jste chtěli vědět o demokracii 

Demokracie je stále předmětem diskusí a úvah. Jejich přehled přináší 

nová práce brněnských politologů

Snad žádný z termínů politologického žargonu si nepřipsal tolik různých 

adjektiv jako termín demokracie. Na jejich základě dochází ke sporům a 

konfrontacím, a také k budování ideových skupin a škol, které propagují různá 

pojetí demokracie. Vnést řád do tohoto zmatku může bezpochyby pouze dobrá 

znalost těchto různých pohledů. 

Nejnovějším počinem české politologie k tématu demokjracie je publikace 

Demokracie, Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy 

demokracie editorů Víta Hlouška a Lubomíra Kopečka. Šestice politologů z 

brněnské fakulty sociálních studií - vedle editorů - Stanislav Balík, Ondřej Císař, 

Petr Fiala a Miroslav Mareš - nabízí čtenáři na téměř čtyřech stech stranách 

textu intenzivní a v mnoha směrech vyčerpávající přehled toho, co již bylo o 

demokracii napsáno význačnými autory starších období i současnosti, v poslední 

části knihy pak také určitý výhled do budoucna. 

Elektronická tyranie většiny 

V předmluvě editoři uvádějí, jaká je jejich ctižádost - nabídnout českému čtenáři 

kompendium věnované otázce demokracie, tedy určitý sumář poznatků o 

demokracii, k němuž pak může čtenář doplňovat podrobnější znalosti na bázi 

dalšího studia konkrétního fenoménu popsaného v některé části knihy. 

Takovému záměru dobře slouží např. seznamy použité literatury, které jsou za 

každou kapitolou. 

V první kapitole je představen fenomén demokracie v historickém přehledu a 

také v teoretickém rámci. Zajímavé jsou zejména pasáže věnované přímé 

demokracii, resp. úvahám o možnosti zavedení elektronické demokracie jako 

"permanentního hlasování všech občanů". 

Vizí, že v budoucnosti by mohly být např. zákony schvalovány tak, že ve 

smluvenou hodinu zasedneme k počítačům a odklikneme "ano" či "ne", děsím 

své studenty již několik let. Zcela se v tomto ohledu shoduji s autory, že taková 

forma "demokracie" je zcela nežádoucí, protože bychom byli vystaveni 

výraznému riziku manipulace s hlasujícími. Dočkali bychom se toho, co Alexis 

de Tocqueville nazval "tyranií většiny"; v tomto případě navíc většiny, která by 

byla zcela anonymní. 

V této souvislosti vidím jako velice šťasztné, že po kapitole o přímé demokracii 

následuje text O. Císaře, který se zabývá "klasiky" politického myšlení 

věnovaného otázce demokracie - Platonovi a Aristotelovi. Na obou filosofech je 

možné dokumentovat, jak velký důraz byl v athénské demokracii dáván 

občanským ctnostem a také vzdělávání. Ctnost a porozumění politice a jejím 

pravidlům jsou nutnýmn předpokladem dobrého rozhodování, ať je činěno

politikem nebo voličem. Právě v této oblasti bychom mohli vidět příčiny pochyb 

o naší vlastní demokracii. 

Jaká bude globální vláda 

Postrádáme stabilní "politickou třídu" či - jak jsme si spíše zvykli říkat - 

občanskou společnost. Postrádala ji ovšem velká část myslitelů, kteří se věnovali 

demokracii. Také aristoteles, mnohdy stavěný do pozice "demokrtatického" 

protipólu "autoritářského" či dokonce "totalitního" Platona, nabízí jako nejlepší 

možné zřízení kombinaci demokracie a oligarche - tedy prvek všeobecnosti s 

prvkem elitářským. 

Obava z "tyranie většiny" jako vlády "neobeznámených s politikou" je 

leitmotivem řady pozoruhodných prací politického myšlení a politické filozofie 

(von Hayek, Mosca, Pareto, Schumpeter), kterými se recenzovaná práce rovněž 

zabývá. 

V dílech mnoha autorů se termín demokracie stává ideálem, k němuž se blížíme. 

Demokracie je tedy limitou a konkrétní podoby politických systémů bychom 

měli pojmenovat jinak,. Z této myšlenky vychází např. Robert Dahl a jeho 

koncepce polyarchie, tedy "vlády mnohých". Dahl takto označil "rozvinuté 

západní země" a snažil se je typologicky oddělit od zemí, které rovněž máme 

tendenci označovat za demokracie, ovšem z hlediska naplňování formálních 

procedur - konání voleb a podobně (takové země nacházíme např. na území 

bývalého Sovětského svazu). 

Jinou možností, jak odlůišit "faktické" a "formální" demokracie, je užívání 

negativních přívlastků (hybridní, defektní apod.) či novotvarů (demokratura). 

V závěrečné části práce se autoři pokoušejí o "prognózu" demokracie. L. 

Kopeček demonstruje dvě vize budoucí liberární demokracie na binární opozioci 

"konečné vítězství" (F. Fukuyama) versus "střet civilizací (S. Huntington). O 

Císař pak prezentoval koncept globálního vládnutí, do nějž by vedle států jako 

"monopolních" hráčů měli vstoupit další aktéři, zejména mezinárodní nevládní 

organizace. 

Omezený prostor recenze neumožňuje zabíhat do detailů; další kapitoly se 

věnují např. korporativismu, majoritní a konsenzuální demokracii. Všem 

zájemcům o problematiku demokracie lze práci doporučit jako výborné 

kompendium.

Vít Hloušek, Lubomír Kopeček (eds.): Demokracie, Teorie, modely, 

osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Mezinárodní 

politologický ústav Masarykovy univerzity Brno, 2003, 379 stran, cena a náklad 

neuvedeny. 

in Lidové noviny, 13. 12. 2003 

HUMANISMUS 

HUMANISMUS 

HUMANISMUS - Z historického hlediska vzato je to hnutí v evropských 

dějinách (v Itálii od 14 století, ve francii od konce 15. a v 16 století), které 

znovu objevilo díla a prameny antiky a v důsledcích se tím postavilo proti 

středověké scholastice. Ať šlo o humanismus křesťanský (zaměřený na smíření 

bible a antické literatury) nebo pohanský (využívající antických vzorů k 

zpochybňování hodnot křesťanství), tento většinový dobový proud rozvíjí 

kritičnost, vytváří příznivou atmosféru pro osamostatnění filozofie vůči teologii 

a pouští se do hledání moudrosti (srv. Montaigne), která by umožňovala spojit 

vzdělanost s láskou k životu (srv. Rabelais) k poctě a oslavě lidské důstojnosti. 

Od 16. do 18. století je humanismus výsledkem humanitních studií (zaměřených 

na literární a filozofické texty a odpovídá směru "klasickému" (klasicizujícímu), 

odmítá výstřelky a dává pořednost "dobrému vkusu" a občanským ctnostem 

přisuzovaným "svobodnému člověku". 

Zcela obecně lze dnes nazývat humanismem jakýkoli postoj či teorii, které za 

nejvyšší hodnotu považují lidskou důstojnost, a proto požadují, aby byla uznána 

její přednost i nutnost ochrany před zásahy ze strany moci politické, 

ekonomické, náboženské apod. (i když lze hovořit o humanismu křesťanském). 

V tomto smyslu pak humanismus charakterizuje filozofické směry velmi 

rozmanité (personalismus, sartrovský existencialismus atd.), celkově lze 

nicméně konstatovat, že jeho očividnou neúčinnost v dějinách společností. 

Navíc taková koncepce zjevně vyžaduje nějakou předběžnou definici člověka a 

paradoxně tak pináší nebezpečí vylučování některých lidských bytostí z okruhu 

lidstva a lidskosti ve smyslu hodnotícím, spjatém s charakteristikou lidské 

vznešenosti či důstojnosti. Odtud pak také lze porozumět tomu, proč takoví 

filozofévé jako Marx či Nietzsche tradiční humanismus prudce napadají a 

odmítají ve jmnénu odlišného chápání toho, co může či má být člověk. Proto 

také například marxismus (ale podobně i freudismus, učení Heideggerovo apod.) 

lze charakterizovat jako indiferentní, zároveň antihumanistický – v tom, že 

odmítá situaci, k níž člověk dospívá historicky – i humanistický – v tom, že 

člověku předkládá vizi důstojnějšího lidského bytí.

(Gérard Durozoi a André Roussel: Filozofický slovník, Ewa edition, Praha 

1994) 

HUMANISMUS/ (lat.), OBECNĚ: usilování o lidskost (HUMANITU) a o 

utváření existence, důstojné člověka. Komplex těxhto idejí a snah v dějinách 

lidstva, které jsou založeny na úctě k důstojnosti a osobnosti člověka a na 

přesvědčení, že člověk je schopen vývoje a vzdělání. Tyto ideje a snahy se 

zaměřují na všestranné vzdělání i svobodnou činnost a rozvíjení tvůrčích sil a 

schopností člověka a usilují nakonec o vyšší stupeň vývoje lidské společnosti a o 

stále větší zdokonalování a svobodu lidstva vůbec. 

V UŽŠÍM, přísně historickém smyslu, chápeme humanismem všestranné a 

pokrokové kulturní a vzdělanostní hnutí 14.-16. stol. (RENESANCE). ... Cílem 

tohoto hnutí bylo zlomit duchovní absolutní vládu středověké scholastiky a 

katolické církve, a to studiem, renesancí a kultivací antických jazyků, literatury, 

umění a kultury vůbec. Toto hnutí chtělo podle antického vzoru vytvořit obraz 

světa a člověka nezávislý na církevní autoritě a založený na vědění a rozumu. 

Snažilo se zprostředkovat člověku optimistický, tomuto světu přitakající životní 

pocit a oriantovat člověka na jeho vlastní síly, na neomezené vzdělávání jeho 

osobnosti. Od 16. století jsou představitelé tohoto hnutí – filozofové, básníci, 

lékaři, vědci i státníci – obecně označováni jako HUMANISTÉ. 

Název "humanismus" pochází z novověké latiny a je odvozený od latinského 

slova HUMANUS, tj. lidský, slova HUMANITAS ((lat.), tj. lidskost, lidstvo, ale 

také vzdělání, mravnost a rovněž od slova HUMANIORA (novolat.), které je 

souhrnným označením pro literaturu, jazyky, vědní obory klasického starověku a 

pro jejich studium. Tento název se prosazoval teprve začátkem 19. století, a to 

zejména zásluhou Niethammera (Spor filantropismu a humanismu v současné 

teorii výchovy, 1808), jako označení formy výchovy a vzdělání, která se podle 

vzoru RENESANCE a HUMANISMU a v návaznosti na osobnosti KLASICKÉ 

NĚMECKÉ FILOZOFIE A LITERATURY soustřeďuje především na humanitní 

studium (humanistické gymnázium). 

Na základě tohoto vývoje docházelo k mnoha pokusům název "humanismus" 

definovat věcně i pojmově jako určitý, na antiku orientovaný vzdělanostní ideál, 

a tím ho zúžit. Přínos řecko-římské filozofie a básnictví, umění a kultury vůbec 

pro dějinný vývoj a obsahové určení ideje humanity je zajisté nesmírný. Z toho 

však nelze vyvozovat závěry, jaké najdeme např. u W. Jaegera, kterého zde 

uvádíme jako příklad pojetí humanismu, které bylo obecně rozšířené v 

buržoazní filozofii a ideologii, že totiž humanismus existuje jen tam, "kde je 

antika pociťována jako živá veličina a kde je přítomna jako autonomní výchovná 

síla" (W. Jaeger, Humanismus und Jugendbildung, s. 5) Podle Jaegera byl 

humanismus vázán jak na dějiny idejí a pouze na antický ideál humanity a

vzdělání. Humanismem tedy chápe "duchovní renesanci" řecko-římské kultury v 

podobě subjektivního zážitku, jehož může dosáhnout "vždy jen několik málo 

vyvolenců" (tamtéž). 

Pojetí, které zastává Jaeger a spolu s ním mnoho dalších humanisticky 

vzdělaných buržoazních intelektuálů v minulosti i v dobách fašismu ( a zastávají 

je ještě i dnes), mohlo možná těmto "několika málo vyvolencům" stačit, aby 

sami před sebou ospravedlnili svou pasivitu a rezignující, často také 

"vznešenou" zdrženlivost vůči politickým problémům a zápasům, nebo svůj útěk 

do "vnitřní emigrace". ... Lze říci, že vědění a vzdělání mohou být kvalifikovány 

jako skutečně humanistické jen tehdy, jestliže se přemění v činnost ve prospěch 

pokroku a vyššího vzdělání člověka a společnosti. ... 

HUMANISMUS/ (z lat. humanus - lidský), ideový směr považující za 

nejvyšší hodnotu člověka. Od dob rebesance (14. - 16. století) se člověk nechápe 

jen jako součást celku, jak tomu bylo ve středověku, ale jako jedinec, prosazující 

se ve svém přirozeném nadání a individuálních zvláštnostech. Zdůrazňuje se 

osobnost, její právo na svobodu, rozvoj a štěstí. Společenské instituce se začínají 

posuzovat také z hlediska svého významu pro blaho člověka. Renesanční 

individualismus a humanismus navázal na odkaz antického racionálního 

politického myšlení. V osvícenství (17. - 18. století) se pak stal humanismus 

jednou ze základních součástí ideologie. Mezi jeho přední teoretiky patřili P. 

Holbach, C. Helvétius, D. Diderot a další filosofové. 

Politická teorie vycházející z humanistického pojetí vidí člověka jako tvůrce 

politických poměrů. Politické instituce se začínají chápat (např. u 

Machiavelliho) jako nástroje lidských zájmů, politika pak jako soubor pravidel 

pro manipulaci s lidmi. (Karel Žaloudek: Encyklopedie politiky) 

ARGUMENTY ODPŮRCŮ HUMANISMU 

HUMANISMUS/ V současnosti pravděpodobně nejrozšířenější pověra. V 

souladu s převládajícím názorem můlže být člověk čím chce, jenom nesmí být 

humanistou. HUMANISMUS je společná víra naprosté většiny kazatelů, 

politiků, filozofů, novinářů a jim podobných. Kdo se nehlásí k HUMANIZMU, 

je považován za barbarského ničemu. Přesto je HUMANIZMUS jednoznačně 

kompromitující pověra. 

Samotné slovo humanismus má několik významů. Význam, který zde mám 

na mysli, lze definovat asi takto: každý člověk bez výjimky je něčím podstatně a 

zásadně odlišným od ostatních zvířat. Člověk sice žije v přírodě, ale do přírody 

nepatří. Je něčím vyvýšeným nad všechno ostatní, v mnoha případech je prostě 

něco přímo velkolepého. Člověk, "to zní hrdě", jak se říká, přitom většinou 

nejde o nic jiného, než o modlářství.

Je pravda, že existují různé varianty tohoto HUMANISMU, které pověrečné 

nejsou. Sem patří v prvé řadě HUMANISMUS INTUITIVNÍ, jinými slovy 

přesvědčení, že člověk je něco výtečného, co vychází z určitého bezprostředního 

nazření vlastní podstaty. Komu se tohoto příjemného nazření dostalo, skutečně 

vidí, že je něčím, co převyšuje celou přírodu – ten má samozřejmě právo si říkat 

HUMANISTA. Je sice pravda, že se takový HUMANISMUS může zdát 

poněkud podezřelý, už proto, že lidskému subjektu poněkud lichotí. Kdyby 

krokodýli uměli filozofovat, určitě by vytvořili krokodýlismus, protože je 

pochopitelně velice příjemné považovat se za něco velice vznešeného. Druhou 

formou přípustného humanismu je NÁBOŽENSKÝ HUMANISMUS. Věří-li 

někdo, že Bůh ve své pro nás neproniknutelné moudrosti vyvolil ono obzvlášť 

kruté zvíře, jakým je člověk, a učinil je svým přítelem, má potom samozřejmě 

právo se hlásit k HUMANISMU. 

Nikdo však nemá právo se odvolávat na rozum, zkušenost nebo vědu. 

Protože rozum, zkušenost a věda jednohlasně potvrzují, že člověk není v přírodě 

ničím mimořádným, ale že je jednoduše její částí. 

Především žádný z argumentů, jež humanisté uvádějí ve prospěch údajné 

nadřazenosti člověka, nás ve světle toho, co víme, nepřesvědčuje. Člověk 

skutečně je relativně mnohem komplexnější a tudíž relativně také mnohem 

„vyšší" než pes nebo opice, ale tvrzení, že jenom člověk má určité vlastnosti, jež 

jsou mnohem komplexnější a tudíž relativně také mnohem "vyšší" než pes nebo 

opice, ale tvrzení, že jenom člověk má určité vlastnosti, jež jsou všem ostatním 

bytostem cizí, je nepodložené. Mezi těmito vlastnostmi jsou uváděny mj. Řeč, 

rozum, technika, kultura, tzv. ideace (schopnost tvořit abstraktní pojmy, 

zobecňovat) a koneckoncu také strach. Lze údajně tvrdit, že tyto vlastnosti, nebo 

alespoň některé z nich, nemá nikdo kromě člověka. Dnes však víme, že to není 

pravda, protože řada vyšších zvířat má tyto vlastnosti rovněž, třebaže obyčejně 

na nižším stupni než my. 

Začněme u řeči: není pravda, že zvířata jsou němá. Mají svou vlastní řeč, již 

si částečně osvojují výchovou, např někteří ptáci se určité popěvky, jimiž se 

dorozumívají mezi sebou, učí od svých rodičů. Vědcům se už podařilo sestavit 

celé slovníky řeči některých zvířat, které mnohdy obsahují celé stovky znaků. Je 

pravda, že jsou to jazyky chudší než náš, ale tvrdit, že vyšší zvířata jakoukoli řeč 

postrádají, může pouze někdo, kdo o této oblasti vůbec nic neví. 

Podobně je tomu s rozumem. Znova opakuji, že i zde platí, že rozum psa nebo 

slona je skutečně nižší než rozum člověka, ale nějaký rozum ta hovádka přece 

jenom mají, dokážou určitým způsobem uvažovat, připravovat prostředky 

úměrné cílům atd. Výsledky posledních výzkumů v této oblasti jsou naprosto 

jasné: alespoň vyšší zvířata nejsou tak zcela rozumu prostá.

A co s tím souvisí: Nejsou prosta ani techniky. Opice používájí při srážení 

banánů klacek a někteří ptáci rozbíjejí skořápku vajec pomocí kamene, který 

drží v zobáku. Bobři staví velice složité umělé hráze. S jakousi primitivní 

technikou se také setkáváme i u zvířat, proto technika není výlučně 

charakteristickým znakem člověka. 

To též lze říci i o kultuře. Nejenom lidé, ale i ptáci umějí zpívat, mnohá 

zvířata provádějí velice složité tance. Jistí vědci dokonce tvrdí, že se u určitých 

termitů setkali s něčím, co velice připomínalo náboženské obřady. A pokud jde o 

morálku, té by se lidé často mohli od zvířat učit. Když anglický filozof Hobbes 

tvrdil, že je člověk člověku vlkem, mohl někdo oprávněně namítnout, že je to 

pro vlky urážka – vždyť žádný vlk nikdy není k jinému vlku tak zlý, jak jsou 

někdy lidé krutí k jiným lidem. Totéž se konečně dí říct i o ideaci a o strachu. 

Neexistuje prostě nejmenší důkaz, že by u zvířat zcela chyběly. Proto jsou 

argumenty uváděné ve prospěch údajně zásadního rozdílu mezi člověkem a 

zvířaty nepodložené a nepřesvědčivé. Zároveň však existuje řada důvodů, které 

nás přivádějí k myšlence, že mezi lidmi a vyššími zvířaty neexistuje žádný 

zásadní rozdíl. V prvé řadě si můžeme ověřit, že člověk patří do světa zvířat jak 

z hlediska anatomické stavby, tak z hlediska chování. Má například ruce a nohy, 

vnitřnosti, mozek atd. Rovněž je vybaven stádními, sebezáchovními, pohlavními 

a jinými instinkty. Chování člověka je často mnohem složitější, mnohem 

rafinovanější než chování zvířat, ale v zásadě jde o totéž. Stačí se blíže podívat 

například na bankovního úředníka, který ráno vstává, protahuje se, myje se, a 

jde do práce (na lov), abychom pochopili, že tu jde o něco v podstatě velmi 

podobného chování dejme tomu divokého psa nebo hyeny. 

To je jedna věc. Za druhé: Současná biologie učí, že člověk nepochází z opice, 

jak se dřív mělo za to, ale že nicméně z nějakého zvířete pochází, že se rozvinul 

a dosáhnul nynější úrovně díky dlouhému vývoji. Teorie evoluce je nyní už 

natolik dobře odůvodněná, že by nebylo rozumné ji zavrhovat. 

A konečně za třetí: astronomie nás informuje, že svět je neuvěřitelně veliký. 

V samotné naší mlhovině (Mléčné dráze) existují miliardy hvězd, a mlhovin je 

přece také mnoho – nejspíš rovněž miliardy. Je proto pravděpodobné že mezi 

těmito miliardami sluncí existují taková jako naše, ktzerá mají planety; toto 

víme z pozorování několika hvězd, které nám jsou nejblíže. Tváří v tvář 

takovému množství je nanejvýš pravděpodobné, že život a spolu s ním i něco 

podobného člověku existuje v řadě případů i jinde ve vesmíru. Tvrdit, že člověk, 

obyvatel kosmického prášku, jakým je naše Země, a pouze on, je něčím 

výjimečným, to už nám prostě připadá jako nehoráznost. 

Takže "VĚDECKÝ" HUMANISMUS je asi totéž, co železné dřevo nebo 

kulatý čtverec. Celá věda hovoří zcela jednoznačně ne ve prospěch této pověry, 

nýbrž proti ní.

A když si položíme otázku, v čem má tato pověra svůj původ a proč si dnes 

získala takové množství vyznavačů, odpověď zní takto: hlavním důvodem je 

skutečnost, že lidé stále hledají něco, co by mohli považovat za posvátné a 

hodné klanění. Člověk se projevuje jako živočich, který potřebuje nějaké 

náboženství. Nevěří-li však v Boha, začíná si tvořit modlu v podobě Člověka s 

velkým Č a stává se HUMANISTOU. To je však už zcela očividné modlářství. 

(J. M. Bocheński: Stručný slovník filozofických pověr, Aeterna, Praha 1993) 

BESEDNÍ PŘÍSPĚVKY 

Podle adres, které k tématu „HUMANISMUS" nabídl Darius Nosreti, jsem 

nalezl: 

A) http://www.fw.cz/ustav/kalenska/brejnik/index.htm: 

HUMANISMUS 

Jeho základem je orientace na člověka, který je chápán jako jedinec odpovědný 

za svůj život. Musí se respektovat jeho názory, jeho jednání, bez ohledu na to, 

zda se odlišují od ustálené normy myšlení a chování. Tento postoj se liší od 

středověku. Humanismus hledá inspiraci v antice (hlavně v její filosofii) - 

Aristoteles, Platón. Avšak jejich učení vykládá s důrazem na jiné myšlenky. 

B) http://www.geocities.com/Athens/Agora/8282/mcj0.htm 

humanismus z lat. lidský, hnutí popř. ideový proud, které je zaměřeno proti 

feudalismu a nadvládě církve, rovnost lidí před bohem, právo na svobodný, 

důstojný život, v našem slova smyslu 14. - 16. st. vědecké a literární hnutí 

navazující na humanist. odkaz antiky (osobnost člověka pokládána za střed světa 

a dějin) 

Dodal bych asi toho: 

Humanita podle mne znamená česky prostě lidskost. Chová-li se někdo 

lidsky, znamená to, že má ohled k lidské důstojnosti svého bližního - že jedná v 

souladu s křesťanskou zásadou "co sám rád nemáš, jinému nečiň". 

Humanismus podle mne znamená, že lidské (křesťansky ohleduplné) 

jednání je civilizačním (politickým, kulturním) programem, který má být 

nadřazen jakýmkoliv dogmatickým či ideologickým sporům - tedy i tak 

zásadním sporům jako je diskuse o neposkvrněnosti početí panny Marie (v lůně

její matky svaté Anny Samotřetí) či o neomylnosti papeže nebo sporu o 

účinnosti neviditelné ruky trhu.či o revolučním poslání dělnické třídy. 

Humanismus se zásadně nelíbí těm, kdo chtějí mít nekontrolovatelnou moc 

anebo chtějí určovat svým spoluobčanům, co si mají myslet. Římskokatolická 

církev nemá ráda humanismus, protože vždy zpochybňoval její mocenské 

postavení a autoritu, a dnes dokonce se stal "humanismus" (v některých 

demokratických západoevropských zemích) na školách učebním předmětem, 

který nahrazuje výuku náboženství u těch, kdo se nehlásí k žádnému 

náboženskému vyznání. Humanismus nesnášel Lenin, ani Hitler ani Stalin, 

protože potřebovali, aby prosazování jejich idejí (beztřídní společnosti, čisté 

rasy, Třetí říše či celosvětové vlády proletariátu) nebylo zdržováno jakýmkoliv 

ohledem vůči konkrétním lidem. Výsledky známe: rasově nevhodní šli do plynu, 

lidi s vadným třídním původem do Gulagů - kdo byl podezřelý z toho, že by se 

svému údělu (který mu určila bezcitná moc) bránil byl zlikvidován Gestapem 

nebo ČeKou (čerzvyčajnym komitětom) či NKVD. Ani Klausovi humanismus 

nevoní - je přece třeba dát všechnu moc "vlastníkům" a nedopustit, aby jim v 

tom překáželi právníci či odboráři. Ani radikální antikomunisté nejsou 

přívrženci humanismu - chtějí prosadit zásadu, že kdo se jakkoliv "spustil" s 

bolševikama, ten si zaslouží nemilosrdný trest – bez ohledu na jakékoliv 

okolnosti. Humanismus je prostě proti mysli všem, kdo si budují svou popularitu 

a svou moc na tom, že "osvobozují lidi od svědomí" (Hitler prý říkal, že 

"osvobodil jsem lidi od svědomí"). 

Zpochybňovat humanismus je velmi nebezpečný postoj. Vede skoro vždy k 

tomu, že se ve jménu nějaké ideologie (nebo antiideologie) začnou sekýrovat a 

posléze i vraždit lidi. 

P. Havel 

KDE HLEDAT PRAVDU O HUMANISMU 

Vážení přátelé, protože jsem besedu o HUMANISMU otevřel a poněkud 

poťouchle se ji snažil rozvířit i zasláním příspěvku věčného kverulanta 

Bochenskeho, je na mně, abych alespoň v tomto případě řekl něco na závěr. 

Na brněnském setkání, po besedě, v niž se někteří snažili problematizovat 

pojem HUMANISMUS a jeho přítomnost v ideových východiscích moderního 

politického sdružení, se mi kdosi snažil předestřít hlavní údajné dilema pojmu 

HUMANISMUS. Řekl v jednoduchosti asi toto: Humanismus tvrdí, že člověk je 

něco více než příroda, znamená to, že např. hnutí HZPD, které chce stavět na 

humanistických základech je proti ekologům, a že celá ekologie je nesmysl?

Především je třeba říci, že humanismus netvrdí, že člověk je něco více než 

příroda, ale za nejvyšší hodnotu považuje lidskou důstojnost. A je to právě lidská 

důstojnost, jejíž zachování může umožnit člověku, aby svobodně artikuloval 

svůj vztah k přírodě a tomuto vztahu dal i výraz ve svém praktickém životě. 

Tam, kde humanismus staví člověka do popředí, staví ho tam pro tu skutečnost a 

skrze ni, že člověk je tvor uvědomělý, že neexistuje prokazatelný obecný zájem 

člověka klást sebe do protikladu přírodě či Bohu. Naopak předpokládáme, že 

božské je obsaženo v lidském a lidské v božském podobně jako je lidské 

propojeno s přírodním, a že humanisté tohle všechno mlčky nebo jinak tušili, 

když pozvedávali člověka na piedestál humanismu a naopak. Pokud 

humanismus definuje člověka jako nejvyšší hodnotu, pak nemá na mysli ani 

nějakého malověrného pana Voráčka, ani nějaký abstraktní ideál, ale to nejlepší 

v lidské duši, co je v ní imanentně přítomno, jak humanisté předpokládali. 

I v těch nejexaktnějších vědách se dnes člověk dostává k poznání faktu, že 

změna úhlu pozorování nás vždy zavede k pozorovateli, že jakýkoli experiment, 

včetně experimentu pozorování, nelze oddělit od pozorovatele a jeho vlivu. Z 

tohoto moderního hlediska musíme považovat uvědomělé renesanční začlenění 

člověka na jeho místo v koloběhu života i místo jeho pozorování za geniální tah. 

Ve světě společenských vztahů platí navíc mnohem více než ve fyzice, že 

pozorovatel je součástí pozorovaného, a člověk je tedy úhelným kamenem dějin, 

ať již více svou vlastní zásluhou či manifestací přírodních, společenských a 

božských sil skrze něj. 

Humanismus si troufal říci, jaký člověk je, a díky tomu jej postavit do 

středu dění. A nejhlubší duchovní a vědecké poznání nás i nyní přivádí na práh 

porozumění faktů, že důstojnost, ušlechtilost, svoboda, zodpovědnost a tvůrčí 

smysl jsou na mnohem hlubší úrovni imenantním základem lidské duše (ať již 

"bídáka" či "světce"), než to mohli renesanční o osvícenští filozofové a literáti 

tušit, ať již jsou tyto vlastnosti čistě lidské či manifestací přírodních, 

společenských a božských sil skrze člověka. 

Humanismus hledal jednotnou cestu poznání, byl svým způsobem teorií 

poznání kladoucí člověka do centra tohoto sjednocení. Musíme řící sebekriticky, 

že naše věda ani dnes není na úrovni, kdy by mohla správnost takového 

stanoviska vyvrátit. 

Musíme říci, že teorie poznání ani dosud není systémovou vědou. Ví však 

tolik, že systémová integrace poznání (a tím i poznání se společenskou praxí) 

není možná bez vhodné báze této integrace. Ví také, že vhodnou bázi této 

integrace nalezneme buď v ohroženém nebo velmi nosném nebo sjednocujícím 

nebo efektivitu integrace zaručujícím článku řetězu (prvku, funci systému). 

Pokud bychom si vzali příklad z humanismu a za bázi integrace si zvolili

(nezávislý, svobodný a v důstojných podmínkách existující lidský) tvůrčí projev, 

pak jsou tyto podmínky v podivuhodné úplnosti splněny: 

- (nezávislý, svobodný a v důstojných podmínkách existující lidský) tvůrčí 

projev je skutečně na mnoha místech Země a v mnoha klíčových situacích 

života (obyvatel bohatých zemí stejně jako těch chudobných) ohrožen a všude 

tam, kde je ohrožen, snižuje se ekonomická produkce, zkracuje se společenská 

perspektiva, člověk se stává nespokojeným 

- tvůrčí projev je velmi nosnou funkcí lidského vývoje od kulturní stability 

primitivních kmenů až po inovační procesy a projektové řízení ve vyspělých 

firmách 

- tvůrčí projev má podivuhodně sjednocující rysy - sjednocuje lidskou 

tvořivost s tvůrčí silou Boha na straně jedné a s přirozeným samozdokonalujícím 

se tvůrčím pohybem přírody na straně druhé. Sjednocuje také bázi experimentu s 

uvědomělým vztahem k autorovi experimentu, umožňuje nedopustit se té chyby, 

že bychom vliv pozorovatele zanedbali. Sjednocuje tvořící a stvořené, 

společenské a biologické (či dokonce fyzikální), materiální a duchovní... 

- zvolení tvůrčího projevu jako báze integrace poznání nám více než co 

jiného umožní pracovat efektivně, neboť takto zvolená báze má k samotnému 

myšlenkovému procesu, který je hlavním prostředkem inovace za účelem vyšší 

efektivity, bezprostřední vztah, tvůrčí projev je sám podstatou inovačního 

myšlení. 

Zdá se tedy, že teprve až systémová teorie poznání dokáže plně ocenit 

genialitu humanistů, kteří postavili člověka na čelní místo dějin a společnosti. 

Zdá se, že až dokončení nejnovějších objevů v chemii a biologii ocení 

intuitivní směřování 

Zdá se, že s pokračujícím poznáním budeme moci jednou mnohem jistěji 

prohlásit, že již víme, co člověk je, resp. jakým by měl být, a že tedy budeme 

mít mnohem jistější důvody pro svůj humanismus, který nás k nalézání těchto 

důvodů nzní sám nutí a inspiruje. 

Co se týká toho humanismu podsouvaného rozkolu mezi člověkem a 

zvířaty (o tom humanismus zcela určitě není), musím říci, že moderní poznání 

(stejně jako poznání mnohých dávných kultur) na jedné straně objevuje úžasnou 

blízkost myšlení člověka a zvířecích druhů, na druhé straně detailněji 

rozpracovává a potvrzuje kvalitativní odlišnost člověka a zvířecích (byť i těch 

nejvyspělejších) zvířecích druhů. To, že neexistuje zásadní neshoda neznamená, 

že musí existovat úplná shoda.

Je také jednoduché humanismus odsuzovat, když jsme se jej předtím 

pokusili významově zjednodušit věcně i pojmově např. jako určitý, na antiku 

orientovaný vzdělanostní ideál. 

Musíme si také uvědomit, že humanismus není nějakým sterilním 

(exaktním) pojmem a že s ním nemůžeme mechanicky pracovat pomocí nástrojů 

matematické logiky. (Kladení člověka na první místo tedy nemusí nutně 

znamenat, že přírodu či Boha podceňujeme.) V teorii systémů je také známo, že 

u dostatečně složitých pojmových (myšlenkových) systémů je možné odvodit 

pomocí stejně bezchybné logiky z mnoha kombinací logických předpokladů 

zcela protikladné logické závěry. Pojem HUMANISMU nemůžeme logicky 

zkoumat bez přihlížení k historickým kontextům a bez toho, že bychom 

předpokládali společensky angažované KLADNÉ ÚMYSLY tvůrců těchto 

pojmů. V jakékoliv diskusi (a humanismus byl vlastně do značné míry také jen 

reakcí na předcházející myšlenkové směry) má každá ze stran tendenci 

vyslovovat své odlišné názory extrémněji, než jsou myšleny. To však 

neznamená, že bychom museli jednotlivé "diskutéry" podezírat vždy z 

neschopnosti vnímat problémy dialekticky, v jejich protikladech, složitosti, 

nejednoznačnosti. Nemůžeme si vážně myslet, že by géniové renesance a 

osvícenství kladli člověka (a lidskou vznešenost a důstojnost) zcela do 

protikladu Bohu či přírodě, nebo že by v tomto Bohu a této přírodě nehledali či 

aspoň netušili základ této lidskosti (a její vznešenosti a důstojnosti). Podobné 

doměnky o omezené jednostrannosti dávných myslitelů nás mohou (nám již 

známým mechanismem) přivést jen k jednomu cíli, a totiž k pošetilosti našeho 

vlastního myšlení. 

Darius Nosreti 

Na závěr pro přehlednost uvádím menší přehled významů pojmu 

HUMANISMUS. V historii však daný pojem nikdy nenesl nějaký obsah v 

izolované podobě, ale vždy byl vícevrstevnou kombinací různých obsahů 

doplněnou o další významové kontexty nebo dokonce jen nejasné pocity 

vyvěrající z intuitivního vnímání doby a sebe samého. 

HUMANISMUS JAKO: 

- antischolastické hnutí, hnutí rozvíjející kritičnost a tvořivost 

- hnutí zdůrazňující lidskost, svobodu a lidskou důstojnost, výraz pocty 

těmto veličinám 

- (svoboda ovšem znamená odpovědnost, takže:) Jeho základem je 

orientace na člověka, který je chápán jako jedinec odpovědný za svůj život.

Musí se respektovat jeho názory, jeho jednání, bez ohledu na to, zda se odlišují 

od ustálené normy myšlení a chování. 

- zpochybňování těch hodnot křesťanství, které jsou zpochybnitelné a snaha 

nalézt soulad mezi moudrostí křesťanů a pohanů resp. křesťanů a vědců 

- snaha nalézt hybné rozpory mezi antickou literaturou a biblí a následný 

soulad 

- snaha osamostatnit filozofii vůči teologii 

- snaha nalézt moudrost, která by umožňovala spojit vzdělanost s láskou k 

životu, Bohu atd. 

- snaha člověka polidštit - rozvíjet vzdělanost, upevňovat mravnost, 

rozšiřovat zájem o literaturu, umění apod., resp. snaha o humanistické vzdělání 

(gymnázium) 

- snaha v nových podmínkách rozvíjet ideály antiky 

- hnutí popř. ideový proud, které je zaměřeno proti feudalismu a nadvládě 

církve, rovnost lidí před bohem, právo na svobodný, důstojný život, v našem 

slova smyslu 

- vědecké a literární hnutí navazující na humanist. odkaz antiky (osobnost 

člověka pokládána za střed světa a dějin) 

- úsilí o dosažení vyššího stupně vývoje společnosti v daných historických 

epochách na základě nepolitických (univerzálních) východisek 

- "duchovní renesance" řecko-římské kultury v podobě subjektivního 

zážitku, jehož může dosáhnout "vždy jen několik málo vyvolenců" 

atd. 

Jaromir A. Masa 

Pánové, 

BESEDNÍ PŘÍSPĚVKY 

Když čtu Vaše mejly, jímá mě skutečně děs. Nemám nejnovější české 

naučné slovníky, ale podle prastarého Meyera:

„Humanität" znamenala již ve starých dobách, jmenovitě u Cicera, 

především harmonickou výchovu člověka v citových a rozumových projevech 

mu vlastních. Takové vyšší a jemnější formování ducha se mohlo v Římě 

uskutečňovat jen obeznalostí s díly řeckých filozofů a básníků. Odtud toto slova 

nabývalo již u Cicera významu literárně estetického vzdělání. Ve středověku 

byla klasická díla jediným zdrojem (píše rakouský katolický naučný slovník 

SIC!), odkud bylo takovou možno čerpat. Humaniora se jmenovaly tedy 

filologické obory a humanismem ta výchovná metoda, jíž se u klasiků používalo 

jako základní. Širšího významu nabyla tato soustava nejprve v Itálii u Danta, 

Boccaccia, Petrarcy a dalších. Odtud dále s tzv. znovuzrozením věd ve všech 

okcidentálních zemích. Jejím zástupce v německých zemích byl především 

Erazmus Rotterdamský, Johannes Reuchlin, Philipp Melanchthon, Joachim 

Camerarius, Johann Sturm, Valentin Trotzendorf a M. Neander, kteří si říkali 

humanisté. Instituce, které založili, nejčastěji vedoucí k obrodě víry a 

náboženství, rozkvétaly koncem XVI.století, později ale propadaly bezduchému 

a pedantskému formalizmu. S druhé strany již v XVI.století začali vystupovat 

proti jednostrannému humanizmu některé hlouběji myslící osobnosti, jako byl 

ve Francii Montaigne, v Anglii Bacon, Ratich a Komenský v Německu. Také 

pietistické kruhy nesouhlasily s jednostranným zaujetím pro starověk, které se 

vzdalovalo životu. Z postojů R. H. Franckeho a jeho žáků nejprve vycházely v 

Německu reálné školy, které v protikladu k jazykovému a logickému 

(formálnímu) vzdělávání gymnazistů zdůrazňovali věcné (reálné) vzdělání 

poznáváním přírodnin a přírodních pochodů a tím skutečného života. 

Filantropové druhé poloviny XVIII.století se postavili zcela na stranu „realistů". 

Boj a rozpor mezi gymnazijní a realistickou školou stále trvá (slovník je z r. 

1900) a právě nabývá na síle. Je tu však i střední cesta, která sice zdůrazňuje 

potřebu znalostí přírodních věd i moderních jazyků, a to zvláště pro některé 

specifické kruhy, aniž by tím odpírala hodnotu a potřebnost klasickohumanistického 

vzdělání, které vede k jasnému a dobře založenému myšlení i k 

jeho neméně jasnému vyjadřování stejně tak jako k náležitému vhledu do 

spirituálních souvislostí vývoje lidského ducha. Jako model zde může dnes stále 

ještě sloužit Herder, jmenovitě jeho „Epištoly na podporu humanity". 

Pánové, nespoléhejte se, tak jako naši politikové, že jste VŠEVĚDOUCÍ, 

dívejte se stále do slovníku, je to užitečné. 

Zajímaví jsou Reuchlin a Melanchthon mezi humanisty. Jinými slovy 

protestanstský podíl na humanizmu! 

Že Komenského považují za Němce, je mi celkem fuk. Zajímavé je, čeho si 

v něm cení: Orbis pictus byl sice „také" v latině, ale „také" v moderních 

jazycích! Navíc to byl věcný slovník, REALLEXIKON, jak se někdy říká.

Pokud jde o pietisty, nedávno vyšel česky Zinzendorf. Zajímavé čtení. A 

našich kulturních dějin se týkající. 

Z pitomého článku ale jdou ještě jiné věci: přečtěte si dnes dva články o 

Masarykovi. Většinou nic než sentimentální (v nejlepším případě) nesmysly. 

Jako kluk jsem toho o Masarykovi moc nevěděl. Věděl jsem ale o jeho 

„realistické" straně. Bylo mě to záhadou. Byli ti ostatní politikové „surrealisti", 

nebo „irrealisti"? Ne, on měl zřejmě tento realizmus zřejmě proti vyčpělému 

císařskému formalizmu na mysli. V „Ideálech humanitních" (nečetl jsem tu 

knihu, ani nevím, zda ji nám, kdysi nebyla, teď jsou knihy drahé anebo je drahé 

žrádlo a tím pádem na knihy nezbývá, takže úroveň jde do hájíčka) mu zřejmě 

jde (předpokládám) o něco, jako vytýčení „nové humanity". 

Zajímavé je, že ten slovník nezná rozlišení „humanita", „humanizmus". 

Slyšel jsem, že Humanistické hnutí je na indexu současného Ministerstva 

vnitra jako nebezpečné hnutí, něco jako anarchisti, skinhedi (holohlavci) a 

podobně. Možná, že ne úplně v té kategorii, jako Bin Vláďa, ale prý jako 

náboženské sekty. Taky už jsem o nich slyšel, že provádějí nějaké zasvěcovací 

obřady, něco jako Zednáři. Zatím mě nikdo neklepal na vyšší prstové články „v 

souladu" se svou vyšší zednářskou hodností, jak jsem to slyšel od jednoho 

„komtura" někdy v r. 1956. 

Jaromir A. Masa 

From: "Humanisti.CZ" 

Reply-To: humanisti@seznam.cz 

Date: 12 Jun 2002 21:35:35 -0000 

To: info@darius.cz 

Subject: Novinky od humanistu 

Ahoj dobří lidé :) 

jsem tu s dalšími novinkami o dění mezi humanisty. Predně se děje toto: 

- Humanistická aliance kandiduje do parlamentních voleb 

- Pokračuje Kampaň lidské podpory, v ramci níž je pořádána Adopce afrických 

detí 

- v sobotu probehne v Praze na Smichově setkání s adoptivními rodiči 

********************** 

Parlamentni volby 

**********************

V patek či sobotu pujde vetsina z nás k volbam. Preju všem stastnou ruku a 

pokud se už nechcete divat na dalšími vytunelovane banky, sponzorske afery, 

arogantni vystupování politiku i jejich pohrdání normalním, poctive pracujicim 

clovekem, tak urcite nevolte parlamentni strany! Vzdyt už nam dokazali, že toho 

moc nedokazou (teda krome toho, co jsem právě vyjmenoval)... :-) ... A pokud 

jeste vahate, koho z tech neparlamentních stran zvolit, pak vam dam malou 

napovedu: zkratka zacina na H.A. ;) 

Pokud chcete tuhle alternativu podporit, přeposlete mejlem všem svym znamym 

letak, který najdete na http://www.humanistickáaliance.cz/plakat.html (nebo 

alespon tenhle mejl - zabere to asi pul minuty :) ....) 

********************** 

Kampaň lidské podpory (KLP) 

********************** 

Zitra jedu pro dalších pet pocitacu, které posleme společné s temi peti dříve 

sehnanymi na pocitacove kurzy do Afriky. K tomu jeste tri sici stroje, naradi na 

kurzy truhlariny a dalšími veci. Bonface a jeho tym zacali v Nairobi s dalšímim 

pocitacovym kurzem a protoze jeste do Keni zadne pocitace od nás nedorazily, 

všíchni se slozili a za vybrane penize koupili tri pocitace. Nyni navstevuji kurzy 

oni, až se s pocitacem naučí, zaínou učit ostatní. 

********************** 

Setkání s adoptivními rodiči 

********************** 

Tuto sobotu probehne ve 14 hodin v Humanistickém centru Narovinu (Kulturni 

sal Smichovského nadrazi) v Praze prvni setkání s adoptivními rodici. Krome 

rodicu se ho zucastni Lucká Chochlata, Toni Antonucci a ja (Honza Tamas). 

Lucká a Toni jezdi v ramci KLP do Guineje, ja do Keni. Budeme vypravet o 

současnem stavu projektu v Africe, pustime video z Keni, Guineje a Senegalu, 

ukazeme na mapach, kde probihaji jednotlive projekty, kolovat budou fotky a 

hlavne předame rodicum dopisy od jejich afrických deti a pote tez převezmeme 

darky od rodicu, které poputuji do Keni a Guineje. Zvání jsou i všíchni ti, kdo se 

chteji zatim pouze "dozvedet vic"... 

To je pro tentokrat vše, zdravim všechny příznivce webu www.humanisti.cz a 

tesim se s některými z vas navidenou v sobotu. 

Honza alias Tami 

www.humanisti.cz/tami

Toto je mailing list příznivcu webovych stranek www.humanisti.cz. Odhlasit se 

lze zaslaním prazdneho mailu na adresu humanisti@seznam.cz s příkazem 

'odhlasit' v předmetu zpravy 

další článek byl do této encyklopedie/diskuse převzat z 

www.neviditelnypes.cz 

Deklarace sekulárního humanismu 

14.5. Deklarace sekulárního humanismu 

Paul Kurtz 

Vydáno v roce 1980 Radou pro demokratický a sekulární humanismus. (Nyní 

Rada pro sekulární humanismus.) 

Obsah 

* Úvod 

* Svobodné zkoumání 

* Odluka státu od církve 

* Ideál svobody 

* Etika založená na kritickém rozumu 

* Mravní výchova 

* Náboženský skepticismus 

* Rozum 

* Věda a technika 

* Evoluce 

* Vzdělávání 

* Závěr 

* Podpora a souhlasy 

Sekulární humanismus je zásadní silou dnešního světa. V současnosti je 

vystaven neopodstatněným a neumírněným útokům, přicházejícím z různých 

stran. Tato deklarace obhajuje pouze tu formu sekulárního humanismu, která je 

výslovně oddána demokracii. Oponuje všem druhům přesvědčení, která hledají 

nadpřirozená potvrzení pro své hodnoty nebo se hlásí k vládě diktatury. 

Demokratický sekulární humanismus byl v kulturním světě vždy vlivnou 

silou. Jeho ideály je možno zjistit u filosofů, vědců a básníků klasického Řecka

a Říma, ve starobylé čínské konfuciánské společnosti, ve filozofickém hnutí 

čárváka v Indii a v dalších v ý značných intelektuálních a morálních tradicích. 

Sekularismus a humanismus byly v Evropě zatlačeny do pozadí během období 

temna, kdy zbožnost rozleptala důvěru lidstva ve své vlastní schopnosti řešit 

lidské problémy. Během renesance se objevily s novou sil o u a s potvrzením 

sekulárních a humanistických hodnot v literatuře a v umění, znovu v šestnáctém 

a sedmnáctém století s rozvojem moderní vědy a naturalistického pohledu na 

vesmír a jejich vliv můžeme nalézt v osmnáctém století v osvícenství a 

racionalismu. 

Demokratický sekulární humanismus tvůrčím způsobem rozkvétal 

v moderní době společně s růstem svobody a demokracie. Nesčetné miliony 

přemýšlivých lidí se přihlásily k ideálům sekulárního humanismu, prožili 

významné životy a přispěli k vytváření lidštějšího a demokratičtějšího světa. 

Moderní sekulárně humanistický životní postoj vedl k užití vědy a technologií 

ke zlepšení lidské situace, pozitivní účinek tohoto užití se projevil omezením 

bídy, utrpení a nemocnosti v různých částech světa, dlouhověkostí, 

zdokonalením dopravy a komunikace a umožněním života na dobré úrovni pro 

stále více lidí. Tento postoj vedl k emancipaci mnoha set milionů lidí od slepé 

víry a pověrečné bázně a přispěl k jejich vzdělávání a k obohacení jejich životů. 

Sekulární humanism us dal lidem podnět, aby své problémy řešili za použití 

inteligence a s vytrvalostí, aby zdolávali zeměpisné a společenské obzory a aby 

rozšířili rozpětí lidského hledání a podnikavosti. Je politováníhodné, že dnes 

musíme čelit celé škále protisekularizač n ích tendencí: obnovený výskyt 

dogmatických autoritářských náboženství; fundamentalistické, literalistické a 

doktrinářské křesťanství; rychle sílící a nekompromisní muslimský 

klerikalismus na Středním východě a v Asii; potvrzení ortodoxní autority 

římskoka t olické papežské hierarchie; nacionalistický náboženský judaismus; 

návrat k obskurantním náboženstvím v Asii. 

Nové kulty nerozumu stejně jako bizarní, paranormální a okultní víry, jako 

víra v astrologii, reinkarnaci a údajné tajemné duchovní síly, sílí v mnoha 

západních společnostech. Tento znepokojivý vývoj následuje bezprostředně 

poté, co se v dřívějších dobách dvacátého století vynořila netolerantní 

spasitelská a totalitární kvazináboženská hnutí jako fašismus a komunismus. 

Tito náboženští aktivisté nejen že jsou odpovědni za velkou část útisku a násilí 

v dnešním světě, ale stojí v cestě řešení nejzávažnějších světových problémů. 

Je paradoxem, že někteří kritikové sekulárního humanismu zastávají názor, 

že se jedná o nebezpečnou filozofii. Někteří prohlašují, že “kazí mravnost”, 

protože je oddán individuální svobodě, jiní, že přehlíží “nespravedlnost”, 

protože hájí řádné demokratické principy. My, kdož podporujeme demokratický 

sekulární humanismus, takováto obvinění, která jsou založena na nedorozumě n

í a nesprávné interpretaci, odmítáme a pokusíme se nastínit soubor principů, 

které sdílí většina z nás. 

Sekulární humanismus není dogmatem ani nějakým vyznáním. Mezi 

sekulárními humanisty existuje široká názorová různorodost ohledně mnoha 

otázek. Nicméně existuje určitý volný konsensus ohledně několika tvrzení. Jsme 

znepokojeni tím, že moderní civilizace je ohrožována silami protikladnými k 

rozumu, demokracii a svobodě. Mnoho náboženských věřících s námi 

nepochybně bude sdílet víru v mnohé sekulárně human i stické a demokratické 

hodnoty a vítáme, když se k nám připojí v hájení těchto ideálů. 

1. Svobodné zkoumání 

První zásada sekulárního humanismu je jeho oddanost svobodnému 

zkoumání. Stavíme se proti jakékoli tyranii lidské mysli, proti jakýmkoli snahám 

církevních, politických, ideologických nebo společenských institucí spoutat 

svobodné myšlení. V minulosti byly takovéto tyranie dirigovány církvemi a 

státy, které se snažily prosadit nařízení zastánců bigotních náboženství. Během 

dlouhých dějin zápasů li d ského myšlení se zavedené instituce, jak veřejné tak 

soukromé, snažily cenzurovat zkoumání, vnucovat názorovou a hodnotovou 

ortodoxii, vyobcovávat kacíře a hubit nevěřící. Dnes na sebe zápas o svobodné 

zkoumání vzal nové podoby. Sektářské ideologie se sta l y novými teologiemi, 

které využívají politických stran a vlád ve svém poselství zlikvidovat odchylné 

názory. Svobodné zkoumání s sebou nese uznání občanských svobod jako svou 

nedílnou součást, čili svobodný tisk, svobodu projevu, právo sestavovat opoziční 

strany a sdružovat se v dobrovolných sdruženích a svobodu kultivace a 

uveřejňování plodů svobody vědecké, filozofické, umělecké, literární, morální a 

náboženské. Svobodné zkoumání vyžaduje, abychom tolerovali názorovou 

odlišnost a abychom respektovali prá v a jednotlivců vyjádřit svá přesvědčení, 

jakkoli nepopulárními mohou být, bez společenských či zákonem požadovaných 

zákazů a bez strachu z postihů. Třebaže tolerujeme opoziční stanoviska, 

neznamená to, že by byla imunní vůči kritickému přezkoumání. Vůdčí 

předpoklad těch, kteří věří ve svobodné zkoumání, je, že pravdu nalézáme spíše 

tehdy, když existuje možnost svobodné výměny soupeřících názorů; tento proces 

výměny názorů je často stejně důležitý jako výsledek. A týká se to nejen vědy a 

každodenního života, ale i politiky, ekonomie, morálky a náboženství. 

2. Odluka státu od církve 

Díky své oddanosti svobodě zastávají sekulární humanisté zásadu odluky 

státu od církve. Poučení, které přinesly dějiny, je zřejmé: kdekoli se zavede 

jedno náboženství či ideologie a přisoudí-li se mu rozhodující postavení ve státě, 

menšinové názory jsou ohroženy. Pluralistická a otevřená demokratická 

společnost dovoluje, aby všechna stanoviska byla vyslyšena. Jakákoli snaha

uložit celé společnosti výlučné pojetí Pravdy, Zbožnos t i, Ctnosti nebo 

Spravedlnosti je porušením principu svobodného zkoumání. Duchovním 

autoritám by nemělo být dovoleno, aby ustanovovaly zákonem svá vlastní 

provinční stanoviska-ať již morální, filozofická, politická, výchovná či 

společenská-pro zbytek společnosti. Ani by neměly být vymáhány daňové 

příjmy ve prospěch sektářských náboženských institucí či na jejich podporu. 

Jednotlivci a dobrovolná sdružení by měli mít volnost přijmout nebo nepřijmout 

libovolnou víru a tato přesvědčení podporovat z jakýchkoli z drojů, kterými 

disponují, aniž by daňovým systémem byli nuceni přispívat na ty náboženské 

víry, s kterými nesouhlasí. Podobně by církevní majetek měl mít podíl na 

břemeni veřejných příjmů a neměl by být osvobozen od zdanění. Povinné 

náboženské přísahy a m o dlitby ve veřejných institucích (politických či 

vzdělávacích) jsou také porušením principu odluky. Dnes se o pozornost 

ucházejí teistická stejně jako nonteistická náboženství. Je politováníhodné, že 

v komunistických zemích je státní moc používána k vnucov á ní ideologické 

doktríny společnosti, aniž by se tolerovalo vyjádření odchylných či “kacířských” 

pohledů. Zde vidíme moderní sekulární verzi porušování principu odluky. 

3. Ideál svobody 

V moderním světě existuje mnoho forem totalitářství-sekulárního a 

nesekulárního-proti nim všem se důrazně stavíme. Jako demokratičtí sekularisté 

důsledně hájíme ideál svobody, nejen svobodu svědomí a přesvědčení od těch 

církevních, politických a ekonomických zájmů, které se ji snaží potlačit, ale 

opravdovou politickou svobodu, demokratické rozhodování založené na vládě 

většiny, respektu práv menšin a vládě zákona. Stavíme se nejen za svobodu od 

náboženského ovládání, ale rovněž za svobodu od ovládání ze strany 

šovinistické vládnoucí moci. Jsme pro hájení základních lidskýc h práv, včetně 

práva na ochranu života, na svobodu a práva na hledání vlastního štěstí. Dle 

našeho hlediska by svobodná společnost měla také podporovat určitou dávku 

ekonomické svobody, podřízenou pouze takovým omezením, která jsou 

nezbytná ve veřejném záj m u. To znamená, že by jednotlivci a skupiny měli mít 

možnost soutěžit v komerční sféře, organizovat sdružení volného obchodu a 

provozovat svá zaměstnání a povolání bez nepatřičného zasahování 

centralizované politické moci. Právo na soukromé vlastnictví je l idským 

právem, bez něhož se ostatní práva stávají nicotnými. Kde je nutné omezit 

libovolné z těchto demokratických práv, omezení by mělo být oprávněno 

v rámci jeho důsledků jako zesilování celé struktury lidských práv. 

4. Etika založená na kritickém rozumu 

Morální hlediska sekulárního humanismu byla podrobena kritice ze strany 

náboženských fundamentalistických teistů. Sekulární humanista uznává

centrální úlohu mravnosti v lidském životě; etika se totiž jako odvětví lidského 

poznání vyvinula dlouho před tím, než hlasatelé náboženství prohlásili, že jejich 

morální systémy jsou založeny na božské autoritě. K oboru etiky patří seznam 

význačných myslitelů, kteří přispěli k jeho rozvoji: od Sokrata, Demokrita, 

Aristotela, Epikura a Epikteta, ke Spinozo v i, Erasmovi, Humovi, Voltairovi, 

Kantovi, Benthamovi, Millovi, G.E. Mooreovi, Bertrandu Russellovi, Johnu 

Deweyovi a dalším. Existuje vlivná filozofická tradice, která prosazuje názor, že 

etika je autonomním oborem zkoumání, že morální soudy se dají form u lovat 

nezávisle na zjeveném náboženství a že lidské bytosti dovedou zušlechťovat 

praktický rozum a moudrost a jejich užíváním dosáhnout v životě zdokonalení a 

ctnosti. Filozofové nadto zdůrazňovali potřebu rozvíjet smysl pro požadavky 

sociální spravedlnos t i a pro odpovědnost a závazky jednotlivce vůči ostatním. 

Sekularisté tedy odmítají, že mravnost musí být odvozena od náboženského 

přesvědčení nebo že ti, kdo se nehlásí k náboženské doktríně, jsou nemorální. 

Pro sekulární humanisty mravnost jednání je, ne b o by měla být, posuzována 

kritickým rozumem a jejich cílem je rozvoj samosprávných a odpovědných 

jedinců, schopných činit vlastní životní volby, založené na porozumění lidskému 

chování. Mravnost, která není založena na Bohu, nemusí být protispolečenská, s 

u bjektivní nebo promiskuitní ani nemusí vést ke zhroucení morálních 

standardů. Ačkoli věříme v toleranci různorodých životních stylů a 

společenských zvyklostí, nemyslíme si, že by byly imunní vůči kritice. Ani si 

nemyslíme, že by jakákoli církev měla zákon e m nařizovat či ukládat zbytku 

společnosti svá stanoviska ohledně mravní ctnosti a hříchu, sexuálního chování, 

svatby, rozvodu, regulace porodnosti nebo interrupcí. Jako sekulární humanisté 

věříme v ústřední důležitost hodnoty lidského štěstí zde a nyní. S t avíme se 

proti absolutistické morálce, avšak zastáváme názor, že objektivní standardy 

vycházejí najevo a etické hodnoty a principy mohou být nalezeny cestou etické 

rozvahy. Sekulárně humanistická etika prosazuje, že lidské bytosti mohu vést 

smysluplné a z d ravé životy pro sebe samotné a ve službě svým bližním bez 

potřeby náboženských přikázání nebo podpory duchovenstva. Existuje velký 

počet slavných sekularistů a humanistů, kteří demonstrovali morální principy 

svými životy a svou prací, mezi jinými: Protago ras, Lucretius, Epikuros, 

Spinoza, Hume, Thomas Paine, Diderot, Mark Twain, George Eliot, John Stuart 

Mill, Ernest Renan, Charles Darwin, Thomas Edison, Clarence Darrowová, 

Robert Ingersoll, Gilbert Murray, Albert Schweitzer, Albert Einstein, Max Born, 

Margaret Sangerová, Bertrand Russell. 

5. Mravní výchova 

Jsme přesvědčeni, že u dětí a mladých lidí by se měl podporovat rozvoj 

mravnosti. Nedomníváme se, že jakákoli zvláštní sekta si může činit nárok na 

důležité hodnoty jako na své vlastnictví; z toho důvodu je to povinnost 

veřejného vzdělávání zacházet s tě m ito hodnotami. Dle toho podporujeme

takovou mravní výchovu ve školách, která je navržena tak, aby vedla k osvojení 

respektu k mravním ctnostem, rozumu a k tvorbě charakteru. Naším přáním je 

povzbuzovat růst morálního uvědomění a způsobilost svobodně volit s chápáním 

příslušných následků, kdekoli je to možné. Nemyslíme si, že je morální křtít 

děti, konfirmovat dospívající nebo ukládat nějaké náboženské vyznání mladým 

lidem dříve, než mají schopnost dát k tomu souhlas. Přestože děti by se měly 

učit o dějinác h náboženské morální praxe, mladé mysli by víra neměla být 

vštěpována před tím, než bude dostatečně zralá, aby sama pro sebe dovedla určit 

její hodnotu. Povšimněme si, že sekulární humanismus není ani tak určitou 

morálkou, jako spíše metodou výkladu a nalé z ání racionálních morálních 

principů. 

6. Náboženský skepticismus 

Jako sekulární humanisté jsme obecně skeptičtí ohledně tvrzení o všem 

nadpřirozeném. Uznáváme důležitost náboženských zkušeností, tj. těch 

zkušeností, které dávají lidem nový směr a naplňují smyslem jejich životy. 

Popíráme ale, že takovéto zkušenosti mají cokoli společného s něčím 

nadpřirozeným. Máme pochybnosti o tradičních představách o Bohu a božství. 

Sofistikované menšině při odůvodňování náboženství často slouží mytologické a 

symbolick é interpretace a převážná většina se zmítá v teologickém zmatení. 

Vesmír považujeme za dynamické jeviště přírodních sil, které je možno nejlépe 

pochopit prostředky vědeckého zkoumání. Jsme vždy otevřeni možnosti 

objevení nových možností a jevů v přírodě. N i cméně shledáváme, že tradiční 

představy o existenci Boha jsou nesmyslné, nebylo dosud ukázáno, že jsou 

pravdivé nebo jsou tyransky vykořisťovatelské. Ať již jsou sekulární humanisté 

agnostikové, ateisté, racionalisté či skeptikové, zjišťují nedostatečnost důkazů 

pro tvrzení, že vesmír má nějaký božský účel. Zamítají myšlenku, že Bůh 

zázračně zasáhl v průběhu dějin nebo že se zjevil několika vyvoleným nebo že 

může spasit či vykoupit hříšníky. Jsou přesvědčeni, že muži a ženy jsou 

svobodní a sami zodpovídají za své osudy a že nemohou hledat spásu u nějaké 

nadsmyslové bytosti. Odmítáme božství Ježíše, božskost poselství Mojžíše, 

Mohameda a všech dalších pozdějších proroků a světců rozmanitých sekt a 

denominací. Nepřijímáme pravdivost doslovné interpretace Star é ho a Nového 

zákona, Koránu nebo dalších, údajně posvátných, náboženských dokumentů, 

jakkoli mohou být důležité z literárního hlediska. Náboženství jsou 

všudypřítomnými sociologickými jevy a náboženské mýty v průběhu dějin 

lidstva působí po dlouhou dobu. N a vzdory tomu, že lidé shledávali náboženství 

povznášejícími a nacházeli v nich zdroje útěchy, nepokládáme jejich teologická 

prohlášení za pravdivá. Náboženství ovlivnila vývoj lidské civilizace v 

negativním i pozitivním smyslu. Přestože byla nápomocná při v ýstavbě 

nemocnic a škol a v nejlepším případě vzbuzovala ducha lásky a dobročinnosti, 

mnohá z nich působila lidské utrpení díky nesnášenlivosti vůči těm, kteří

nepřijali příslušná dogmata nebo vyznání. Některá náboženství byla fanatická a 

represivní, tísn i la lidské naděje, omezovala lidské snahy a vyvolávala 

náboženské války a násilí. Zatímco náboženství nepochybně poskytovala útěchu 

pozůstalým a umírajícím vzletným výkladem o slibu věčného života, vzbuzovala 

také morbidní strach a hrůzu. Nenašli jsme žádn ý přesvědčivý důkaz, že 

existuje oddělitelná “duše”, že existuje před narozením nebo že přežívá po smrti. 

Musíme proto učinit závěr, že etický život je možné žít bez iluzí o nesmrtelnosti 

či převtělování. Lidé v sobě mohou pěstovat sebedůvěru nutnou ke zle p šování 

lidských podmínek a k vedení smysluplného, produktivního života. 

7. Rozum 

Se znepokojením sledujeme nynější útok nonsekularistů na rozum a vědu. 

Jsme oddáni používání racionálních metod výzkumu, logiky a důkazů 

při získávání znalostí a prověřování nároků na pravdivost. Poněvadž lidé jsou 

náchylní k omylům, jsme otevřeni možnosti modifikovat všechny principy 

včetně těch, které určují metodu zkoumání a domníváme se, že mohou 

vyžadovat neustálé korekce. Přestože nejsme tak naivní, abychom věřili, že 

rozum a věda mohou snadno vyřešit všechny lidské problémy, tvrdíme nicméně, 

že mohou rozhodující měrou přispívat lidskému poznání a mohou být lidstvu ku 

prospěchu. Nevíme o ničem lepším, co by mohlo nahradit kultivaci lidské 

inteligence. 

8. Věd a a technika 

Věříme, že vědecká metoda, přestože je nedokonalá, je stále ještě 

nejspolehlivější cestou k porozumění světu, který nás obklopuje. Z toho důvodu 

se spoléháme na přírodní, biologické, společenské a behaviorální vědy při 

poznávání vesmíru a místa člověka v něm. Moderní astronomie a fyzika nám 

otevřely vzrušující nové dimenze vesmíru: umožnily lidstvu prozkoumávat 

vesmír prostřednictvím kosmických letů. Biologie a společenské a behaviorální 

vědy rozšířily naše porozumění lidskému chování. Jsme t e dy zásadně proti 

jakýmkoli snahám cenzurovat či omezovat vědecký výzkum, aniž by pro to byly 

nepopiratelné důvody. I když jsme si vědomi možnosti zneužití a nesprávného 

použití techniky a možných zhoubných následků pro přirozené životní prostředí 

člověka, což odsuzujeme, nabádáme důrazně ke vzdoru proti bezmyšlenkovitým 

snahám omezit technologický nebo vědecký pokrok. Ceníme si velikého 

dobrodiní, které věda a technika (zvláště základní a aplikovaný výzkum) mohou 

přinést lidstvu, ale také uznáváme potřebu vyvážit vědecký a technologický 

pokrok kulturními projekty v oblasti výtvarného umění, hudby a literatury. 

9. Evoluce

Dnes je evoluční teorie opět vystavena prudkým útokům náboženských 

fundamentalistů. Ačkoli nemůžeme říci, že by evoluční teorie dospěla ke své 

konečné formulaci nebo že by byla neomylným principem vědy, je nicméně 

impozantní měrou podepřena poznatky mnoha věd. Mohou se vyskytovat 

významné rozdíly mezi jednotlivými vědci ohledně mechanizmů evoluce, avšak 

vývoj druhů je podepřen tíhou důkazů tak silně, že je obtížné jej odmítat. Proto 

s politováním odsuzujeme snahy fundamentalistů (zejména ve Spojených 

státech) proniknout do učeben s požadavkem, aby studentům byla vyučována 

kreacionistická teorie a aby tato teorie byla začleněna do učebnic b i ologie. Je 

to závažná hrozba jak akademické svobodě tak integritě vzdělávacího procesu. 

Domníváme se, že kreacionisté by zajisté měli mít možnost svobodně ve 

společnosti svá stanoviska vyjádřit. Navíc neupíráme význam probírání teorií o 

stvoření ve vyučov a cích kursech o náboženství a dějinách lidského myšlení. Je 

ale podvodem maskovat článek náboženské víry jako vědeckou skutečnost a tuto 

doktrínu vkládat do učebních osnov. Pokud by kreacionisté byli v tomto úspěšní, 

znamenalo by to závažné podkopání věro h odnosti vědy jako takové. 

10. Vzdělávání 

Dle našeho pohledu by vzdělávání mělo být základním prvkem při 

vytváření humánních, svobodných a demokratických společností. Cílů 

vzdělávání je mnoho: zprostředkovávání vědomostí, příprava na zaměstnání či 

vykonávání profese, výchova k demokratickému občanství, povzbuzování 

k mravnímu růstu. Jedním z jeho zásadních záměrů by také měla být snaha 

rozvíjet schopnosti kritického myšlení u jednotlivců i ve společenstvích. 

Bohužel však se dnes rostoucí měrou míst o škol stávají primárními institucemi 

veřejného vzdělávání a zdroji informací masová média. Přestože elektronická 

média dávají jedinečnou šanci rozšířit možnosti kulturního obohacení a zábavy a 

také mají obrovský výukový potenciál, byly zaměřeny k nesprávn ý m účelům. 

V totalitních společnostech jsou média nástrojem propagandy a indoktrinace. 

V demokratických společnostech je příliš často nejnižším společným 

jmenovatelem televize, rozhlasu, filmu a tiskovin poskytování neužitečností a 

banalit. Je naléhavě zap o třebí pozdvihnout kritéria vkusu a hodnocení v této 

oblasti. Pro sekularisty má zvláštní význam skutečnost, že v médiích (zejména 

ve Spojených státech) mají pronáboženské tendence nadměrnou převahu. Proti 

názorům kazatelů, léčitelů vírou a náboženských ho k ynářů převážně nejsou 

vznášeny námitky a sekulárnímu pohledu se nedostává sluchu. Máme za to, že 

ředitelé a producenti v oblasti televizního vysílání mají povinnost nastolit 

rovnováhu a revidovat programové skladby. Ve skutečnosti existuje širší úkol, 

jeh o ž důležitost uznají všichni, kdo věří v demokratické sekulární humanistické 

hodnoty, a sice potřeba pustit se do dlouhodobého programu veřejného 

vzdělávání a osvěty ohledně důležitosti sekulárních postojů pro lidskou situaci.

Závěr 

Demokratický sekulár ní humanismus je pro lidskou civilizaci příliš 

důležitý, než abychom se jej mohli vzdát. Rozumní lidé jistě uznají jeho hluboký 

a blahodárný přínos lidské společnosti. Jsme nicméně obklopeni zvěstovateli 

posledních soudů a katastrof, kteří si vždy přáli o b rátit chod času-jsou proti 

vědě, proti svobodě, proti lidskosti. Naproti tomu sekulárně humanistický 

pohled je v základě melioristický, hledí spíše dopředu a s nadějí nežli nazpět a 

se zoufalstvím. Jsme oddáni rozšiřování ideálů rozumu, svobody, individuá l 

ních a kolektivních příležitostí a demokracie v celém světovém společenství. 

Problémy, kterým lidstvo bude čelit v budoucnosti, budou, stejně jako 

v minulosti, nepochybně složité a obtížné. Má-li však obstát, bude muset zapojit 

duchapřítomnost, vynalézavo s t a odvahu. Sekulární humanismus vkládá 

důvěru raději v lidskou inteligenci než v boží vedení. Sekulární humanisté jsou 

skeptičtí ohledně teorií vykoupení, zatracení a převtělování, snaží se přistupovat 

k lidské situaci realistickými pojmy: lidé sami odpo v ídají za svůj osud. 

Věříme, že je možné vydobýt lidštější svět, svět založený na rozumových 

postupech a principech tolerance, ochotě ke kompromisu a jednání o 

odlišnostech ve stanoviscích. 

Uznáváme potřebu intelektuální skromnosti a ochoty revidovat přesvědčení 

ve světle kritiky. Takto se občas podaří dosáhnout konsensu. I když emoce jsou 

důležité, nemusíme se uchylovat ke spasitelským všelékům, unikat do světa iluzí 

nebo k nějakému zoufalému skoku směrem k vášním a násilí. S politováním 

odsuzujeme nárůst netolerantních sektářských přesvědčení, která živí nenávist. 

Je životně důležité, aby ve světě, zaplaveném tmářstvím a iracionalitou, 

myšlenky sekulární obce nebyly ztraceny. 

Deklaraci sekulárního humanismu načrtl Paul Kurtz , vydavatel Free Inquiry . 

Deklaraci sekulárního humanismu podpořily následující osoby: 

(Ačkoli my, kdož podporujeme tuto deklaraci, nemusíme nutně souhlasit se 

všemi jejími specifickými ustanoveními, podporujeme nicméně její obecný 

smysl a zaměření a jsme přesvědčeni, že je důležité, aby tato stanoviska byla 

vyslovena a uskutečňována. Vyzýváme všechny muže a ženy dobré vůle, kteří s 

námi souhlasí, aby se k nám připojili a pomohli udržet v činnosti principy 

svobodného zkoumání a sekulárně humanistický náhled. Konstatujeme, že 

odklon od těchto hodnot by do budoucna mohl přinést neblahé následky pro 

civilizaci na této planetě.)

Spojené státy americké 

* George Abell (profesor astronomie, UCLA) 

* John Anton (profesor filozofie, Emory University) 

* Khoren Arisian (duchovní, First Unitarian Society of Minneapolis) 

* Isaac Asimov (autor vědeckofantastické literatury ) 

* Paul Beattie (duchovní, All Souls Unitarian Church; prezident, Fellowship of 

Religious Humanism) 

* H. James Brix (profesor antropologie a sociologie, Canisius College) 

* Brand Blanshard (emeritní profesor filozofie, Yale) 

* Joseph L. Blau (emeritní profesor náboženství, Columbia ) 

* Francis Crick (laureát Nobelovy ceny, Salk Institute) 

* Arthur Danto (profesor filozofie, Columbia University) 

* Albert Ellis (výkonný ředitel, Institute for Rational Emotive Therapy) 

* Roy Fairfield (bývalý profesor sociálních věd, Antiochie) 

* Herbert Feigl (emeritní profesor filozofie, University of Minnesota) 

* Joseph Fletcher (teolog, University of Virginia Medical School) 

* Sidney Hook (emeritní profesor filozofie, NYU, fellow at Hoover Institute) 

* George Hourani (profesor filozofie, State university of New York at Buffalo) 

* Walter Kaufmann (profesor filozofie, Princeton) 

* Marvin Kohl (profesor filozofie, lékařské etiky, State University of New York 

at Fredonia) 

* Richard Kostelanetz (spisovatel, umělec, kritik) 

* Paul Kurtz (profesor filozofie, State University of New York at Buffalo) 

* Joseph Margolis (profesor filozofie, Temple University) 

* Floyd Matson (profesor amerických studií, University of Hawaii) 

* Ernest Nagel (emeritní profesor filozofie, Columbia) 

* Lee Nisbet (docent filozofie, Medaille) 

* George Olincy (právník) 

* Virginia Olincyová 

* W.V. Quine (profesor filozofie, Harvard University) 

* Robert Rimmer (romanopisec) 

* Herbert Schapiro (Freedom from Religion Foundation) 

* Herbert Schneider (emeritní profesor filozofie, Claremont College) 

* B.F. Skinner (emeritní profesor psychologie, Harvard) 

* Gordon Stein (vydavatel, The American Rationalist) 

* George Tomashevich (profesor antropologie, Buffalo State University 

College) 

* Valentin Turchin (ruský disident; počítačový vědec, City College, City 

University of New York) 

* Sherwin Wine (rabín, Birmingham Temple, zakladatel, Society of Humanistic 

Judaism) 

* Marvin Zimmerman (profesor filozofie, State University of New York at

Buffalo) 

Kanada 

* Henry Morgentaler (lékař, Montreal) 

* Kai Nielsen (profesor filozofie, University of Calgary) 

Francie 

* Yves Galifret (výkonný ředitel, Union Rationaliste) 

* Jean Claude Pecker (profesor astrofyziky, College de France, Academie des 

Sciences) 

Velká Británie 

* Sir A.J.Ayer (profesor filozofie, Oxford University) 

* H.J.Blackham (bývalý předseda, Social Morality Council and British 

Humanist Association) 

* Bernard Crick (profesor politologie, Birkbeck College, London University) 

* Sir Raymond Firth (emeritní profesor antropologie, University of London) 

* James Herrick (vydavatel, The Free Thinker) 

* Zheres A. Medvedev (ruský disident; Medical Research Council) 

* Dora Russellová (Mrs. Bertrand Russell) (autorka) 

* Lord Ritchie Calder (prezident, Rationalist Press Association) 

* Harry Stopes-Roe (docent vědeckých studií, University of Birgmingham; 

předseda, British Humanist Association) 

* Nicholas Walter (vydavatel, New Humanist) 

* Baronka Barbara Woottonová (předsedkyně sněmovny lordů) 

Indie 

* B. Shah (prezident, Indian Secular Society; ředitel, In stitute for the Study of 

Indian Traditions) 

* V.M. Tarkunde (soudce nejvyššího soudu, předseda, Indian Radical Humanist 

Association) 

Izrael 

* Shumamit Aloni (právník, člen Knesetu, head of Citizens Rights Movement) 

Norsko 

* Alastair Hannay (profesor filozofie, University of Trondheim)

Jugoslávie 

* Milovan Djilas (autor, bývalý zástupce prezidenta Jugoslávie) 

* M. Markovic (profesor filozofie, Serbian Academy of Sciences & Arts and 

University of Belgrade) 

* Svet. Stojanovic (profesor filozofie, University of Belgrade) 

Překlad originálu A Secular Humanist Declaration je zde uveřejněn se svolením 

autora. Paul Kurtz je emeritním profesorem filozofie na univerzitě státu New 

York v Buffalu , zakladatelem a předsedou Výboru pro vědecké vyšetřování 

tvrzení o výskytu paranormálních jevů (CSICOP) , Rady pro sekulární 

humanismus , nakladatelství Prometheus Books a šéfredaktorem časopisu Free 

Inquiry , bývalým spoluprezidentem Mezinárodní humanistické a etické unie 

(IHEU) . Je prezidentem Mezinárodní akademie humanismu , členem Americké 

asociace pro podporování vědy , laureátem mnoha humanistických ocenění. Je 

autorem několika desítek knih. 

Ve dvacátém století se objevilo pět významných humanistických manifestů: 

Humanist Manifesto I (1933), Humanist Manifesto II (1973), A Secular 

Humanist Declaration (1980), A Declaration of Interdependence: A New Global 

Ethics (1988) a Humanist Manifest 2000: A Call for New Planetary Humanism 

(2000). Tyto manifesty podpořili významní humanisté, poslední manifest 

podpořilo mj. deset laureátů Nobelovy ceny. Dle předběžných výsledků sčítání 

lidu v r. 2001 je v ČR 32% obyvatel s náboženským vyznáním, 59% obyvatel 

bez náboženského vyznání a u 9% nebylo náboženské vyznání zjištěno. 

(Evangelium upozorňuje: “Kdo mě však před lidmi zapře, bude zapřen před 

Božími anděly” ( L 12:9 ) a dále: “Kd o se stydí za mne…za toho se bude stydět 

Syn člověka” ( L 9:26 ). Sčítací listy vyplňovali za nezletilé jejich rodiče a věřící 

musí příslušné církvi slíbit ještě před tím, než je mu vůbec dovolen sexuální 

styk, že děti začlení do její struktury. Proto je dosti pravděpodobné, že v ČR 

není více než asi 30% dospělých osob s náboženským vyznáním.) V Národní 

knih ovně České republiky můžeme nalézt několik tisíc apologetických 

náboženských knih, které vyšly po roce 1989. Ačkoli v čl. 2 Základní listiny 

práv a svobod České republiky se uvádí: “Stát je založen na demokratických 

hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské 

vyznání” a v čl. 17: “Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny”, v 

Národní knihovně České republiky bychom humanistick é manifesty hledali 

marně. (Překlad a komentář: Aleš Vyhnal.) 

Překlad a jeho následná publikace na Neviditelném psovi - vše se svolením 

autora pana profesora Kurtze a překladatele pana Vyhnala - za což jim oběma 

patří můj dík –JITA

From: "Kubalcik, Jan" 

Date: Fri, 14 Jun 2002 13:53:03 +0200 

To: Darius Nosreti 

Cc: janb@volny.cz, danafem@volny.cz, PavelH@imip.mepnet.cz, 

zbsimunek@volny.cz, hlas2002@seznam.cz, vjr@vjrott.com 

Subject: RE: k diskusim o humanismu 

Dobry den. 

K textu "Deklarace sekularního humanismu" jsem už neco psal právě do diskuse 

na Psu... Tak si dovolim to sem zkopirovat... Preji pekny vikend. 

Uctive 

J. Kubalcik 

Poznámky 

Text odsuzuje naboženství. Sam však neni nicim jinym než zbozstením vedy 

(jedním z dogmat - Evoluce). Na začátku je hned frapantni omyl (u prof. 

filosofie dost zarazejici). Jak pomerne jasne ukazal lord Acton, v zakladech 

všech svobod je svoboda nabozenského vyznání - ne nejakého badání... Autor 

pise: "demokratické rozhodování založené na vládě většiny, respektu práv 

menšin a vládě zákona". Co je pro nej ten "zákon"? Dale píše: "cílem je rozvoj 

samosprávných a odpovědných jedinců, schopných činit vlastní životní volby, 

založené na porozumění lidskému chování". Takze vyroba nejakého "nového 

cloveka"? Jak jej obdrzime? Prevychovou? už to zaznelo v jednom komentari - 

jmena na která se autor odvolava. Pridam A. Schweitzera: tento hluboce verici 

krestan by téměř jiste sam oznaceni "humanista" příkre odmitnul... 

Jan Kubalčík 

[Kubalcik, Jan] 

re: Doxa 

Vazeny pane, humanista je v zasade ten, kdo veri POUZE v lidskou prirozenost 

Jezise Krista a popira jeho prirozenost Bozskou. Z jeho dvou novozákonních 

prikazání si vybira pouze ono "Miluj svého blizního jako sam sebe!". Krestane 

mnou popsane nepopiraji, ale pridavaji k tomu stejne silnou viru v Kristovo

Bozstvi a "vertikalní" důležitost "milovat Boha celym srdcem...". V tomto 

smyslu je humanismus směrem vpravde kulhavym. Krestane nepopiraji to, co 

humanismus hlasa a v tomto smyslu je tedy humanismus podmnozinou a nikoli 

protikladem krestanstvi. Ale protoze je humanismus protinabozenský orientovan 

(jak text "manifestu" jasne ukazuje), je "sekularni humanismus" peknym 

pleonasmem (kysely ocet, mrtvy neboztik...). 



re: Zastánce Racionality 

Vazeny pane. Vase body 1 a 3 komentovat netreba. K Vasemu bodu 2. Jsem 

matematik. To, že umite ocitovat jednu z antinomii Cantorovy teorie mnozin, je 

pekne. Ja se s tímto paradoxem i jako krestan bez problemu vyrovnavam a 

necitim se nijak divne. Je totiz jen dukazem toho, že lidským mozkem nelze 

zvládnout uplně všecho... Preji pekny den. 



re: Zastance Racionality 

Vazeny zastance, slysel(a) jste nekdy o Kurtu Goedelovi? Ale o to nejde... 

Vulgarni materialistická argumentace o (nutne) odpovednosti (pripadne 

existujiciho) Boha za všechno zlo - to je neco velmi otreleho. Buh dal cloveku 

svobodu - k dobremu i ke zlemu. Jakou hodnotu by melo rozhodnuti se pro 

Boha, kdyby tato volba byla předem determinovana? 



re: Zastance... 

No ja už nevim jak to rict... "všemohoucí Bůh může stvořit předmět, který 

nemůže zničit" je forma jedne z antinomie teorie mnozin. Je to pomerne prosta a 

snadna zalezitost, která se vyucuje (alespon za me tomu tak bylo) v 1.,

nejpozdeji v 2. semestru. Tuto skutecnost zna spousta v Boha vericich i 

nevericich lidi. Ale jen nekdo s pomerne hlubokou neznalosti může cinit tak 

jednoduche zavery. Uvedomte si, že cela vec ma spoustu předpokladu: napr. 

vychazi z z binarni logiky (objekt bud JE nebo NENI prvkem mnoziny - treti 

možnost neni). Existuji však i n-arni logiky, fuzzy logika,... [Kubalcik, Jan] 

nemluve o logikach, které jeste nezname a už vubec ne o tech, které mozna ani 

nikdy napozname (to jsem dodal až ted...:-)) Podle toho, jak se tady kasate, jste 

o ních jiste slysel. Ale z formulace (která je ovlivnena syntaxi jazyka) rozporu v 

jedne teorii klidne vyvozujete důsledky, které jsou evidentne mimo dosah 

diskutovaneho problemu... V souvislosti s Godelem jsem mel na mysli jeho 

onthologický dukaz Boha. Nestudoval jsem jej - jen o nem vim. Jeho vetu o 

neurcitosti v teto zemi SKUTECNE chape (podle meho odhadu) tak 50 lidi. 

Obavam se, že Vy mezi ne nepatrite (abych se pokorne priznal, ja take ne...:-)). 

Biologickou argumentaci přenecham biologum. Ale slepa vira v Evoluci - to 

bych od Vas necekal. Jako laik se ptam - co takove OKO? [Kubalcik, Jan] (nebo 

srazeni krve u savcu - taky až ted...) 

LINKY HUMANISMU: 

www.humanistickaaliance.cz 

http://www.novyhumanismus.cz 

http://humanisti.cz 

http://mujweb.cz/spolecnost/volnamyslenka/ 

http://www.maturita.cz/to852/cestina/hum_a_ren.htm 

http://www.maturita.cz/toASCII/cestina/hum_a_ren.htm 

http://www.geocities.com/Athens/Agora/8282/mcj0.htm 

http://www.fw.cz/ustav/kalenska/brejnik/index.htm 

SOCIÁLNÍ JISTOTY 

SOCIÁLNÍ JISTOTY, SOCIÁLNĚ CITLIVÁ POLITIKA 

„Demokracie musí osvědčit sociální účinnost. Ale liberální chápání demokracie 

bylo omezené. Podle něho neměl demokratický stát při zajišťování práce a 

jistoty pro své občany zasahovat do tržního hospodářství. Nyní stojíme znova 

před stejnou problematikou. Probíhá rozsáhlý proces přesídlování obyvatelstva a

koncentrace kapitálu a lidí. Námezdně pracující přicházejí o zaměstnání. Naše 

životní prostředí je ohroženo stále větším ničením. To jsou palčivé problémy ve 

všedním životě a snadno vyvolávají pocit nejisté budoucnosti. Jestliže je 

demokracie nezvládne, hrozí nebezpečí anarchie nebo že nedemokratické síly 

uchopí moc. Jde o to, oživit a obnovit demokracii v základech." 

Olaf Palme 

Olaf Palme, Švédský politik, člen Socialistické strany a premiér, který proslul 

kritikou USA za invazi ve Vietnamu a bombardování vietnamských vesnic. Po 

desetiletích spekulcí o tom, kdo jej zavraždil, se podařilo shromáždit dostatek 

důkazů o tom, že vraždu provedla spiklenecká skupina policistů z posilovny. 

kteří si díky zvýšené hladině mužských hormonů mysleli, že mají právo určovat 

chod dějin. Vražda byla organizovanou akcí, ve které byly zapojeny desítky 

policistů. Tito vlastizrádci a nepřátelé demokracie nebyli dodnes potrestáni, 

přestože je již známo, o které osoby šlo. 

D. N. 

in: www.reflex.cz 

PRAVICE-LEVICE 

Základní obecné rozlíšení mezi pravicí a levicí na politickém spektru 

LEVICE - PRAVICE 

Pohled na základní národohospodářské otázky dle politických táborů 

aneb co je levice a co pravice 

REGULACE CEN absolutní; úřední 

ceny 

PŘEROZDĚLOV 

ÁNÍ 

ZÁSAHY STÁTU 

DO 

EKONOMIKY 

ULTRALEVICE LEVICE PRAVICE 

částečně 

neregulovány 

neregulovány 

zásadně ano ano minimálně 

absolutní ano, většinou 

přímou formou 

ne nebo jen v 

evidentních a 

vědecky či odborně 

podložených

TRH plánovité řízení tržní ekonomika 

více regulována 

SOCIÁLNÍ 

POLITIKA 

ODVODY STÁTU podniky napojené 

PŮSOBENÍ 

STÁTU 

CENTRÁLNÍ 

BANKA 

DEFICIT 

STÁTNÍHO 

ROZPOČTU 

případech, a to, 

pokud možno 

nepřímou formou 

tržní ekonomika 

minimálně 

regulovaná 

bohatá bohatá motivační, 

selektivní 

na státní rozpočet 

přímé plánovité 

řízení 

VLASTNICTVÍ Upřednostňování 

kolektivního 

vlastnictví, zásahy 

proti soukromým 

vlastníkům 

vysoké daně nízké daně 

časté přímé zásahy nepřímo - 

prostřednictvím 

úroků, daní 

není pod vlivem vlády nezávislá 

x ano ne 

Větší důraz na 

kolektivní 

vlastnictví, více 

omezení záruk a 

vlivu soukromého 

vlastnictví 

Upřednostňování 

soukromého 

vlastnictví, silné 

záruky jeho 

ochrany 

Ultralevice - názor: 

Trh přináší otřesy a nepříjemnosti neúspěšným, proto se odmítá a ekonomiku a 

vše řídí centrální stranické orgány metodou soustavy plánů. Podniky státní, vše 

regulovat úředně, dotovat ztrátové podniky na úkor ostatních. 

Důsledek ultralevicové politiky: 

Těžkopádná a byrokratická, neefektivní, regulované ceny ani kurz nemají 

vypovídající schopnost, velká spotřeba zdrojů na jednotku produkce, postupná 

ztráta konkurenceschopnosti, propad a pokles výkonnosti, investice často 

neuvážlivé, zahraniční investice většinou nemožné. 

Levice – názor:

Trh není sám schopen dosáhnout rovnováhy, na podněty reaguje s velkým 

zpožděním. Proto sice tržní ekonomika, ale nutné zásahy státu. Rozvoj 

ekonomiky a zejména sociální politiky i za cenu načerpání nekrytých peněz do 

ní a to zejména do spotřeby – podpora strany poptávky, bohatá sociální politika 

a přerozdělování. Ideální možnost skýtá centrální banka podřízená vládě, která 

na její pokyn vydává nekryté peníze do oběhu. 

Důsledky levicové politiky: 

Rychlejší růst produkce a tím i celé ekonomiky, růst převážně nominálních 

(nikoliv reálných) mezd a zaměstnanosti za cenu předlužení, deficitu státního 

rozpočtu a zahraničně obchodní platební bilance. Hlavně pak růstu cen z důvodů 

znehodnocení peněz inflací, nestabilního a klesajícího kurzu měny. 

Vzácné výrobní zdroje jsou spotřebovávány i méně efektivními podniky, často 

uměle drženými „nad vodou" státem. Trh má nižší vypovídající schopnost a 

spolu se státními zásahy proto stoupá neurčitost prostředí, rizikovost podnikání a 

zejména investování. Tímto klesá hospodárnost ekonomiky a odcházejí 

zahraniční investoři. 

Pravice – názor: 

Trh je samoregulační a schopen rovnováhy, má nejlepší vypovídající schopnost 

o efektivitě činnosti. Zásahy státu narušují očekávání a odhady podnikatelů a 

nemají takovou efektivitu jako nástroje tržní. Proto působí neurčitosti a zmatky, 

zvyšují riziko. Dále potom státní aktivity způsobují vytlačování soukromých, 

přičemž soukromé aktivity vlastníků jsou efektivnější než aktivity státní 

prováděné nevlastnícími úředníky. Obdobně působí nehospodárnosti v 

ekonomice přerozdělování. Rozvoj ekonomiky zásadně s respektováním jejích 

zdravých proporcí. T.j. omezit příliv nekrytých peněz, podpora investic a strany 

nabídky před poptávkou, minimalizace přerozdělování, dostat inflaci pod 

kontrolu. 

Důsledky pravicové politiky: 

Pomalejší růst produkce, vyšší nezaměstnanost za cenu zdravějšího státního 

rozpočtu, zahraničně obchodní platební bilance, uvážlivé zadlužení, nižší 

znehodnocování peněz (inflace), a stabilnější kurz měny. Neefektivní podniky 

nemají šanci proti konkurenci a neodčerpávají ji tedy prostředky. Tak uvolňují 

místo hospodárnějším a kvalitnějším. Průhlednější a stabilnější prostředí zvyšuje 

efektivitu podnikání a podporuje investování. Příliv zahraničního kapitálu. 

Obecné srovnání: 

Ultralevice 

Protože plánování nedokáže efektivně a pružně nahradit nástroje trhu

orientované na zákazníka, vede relativně poklidný ale skromný život v prostředí 

sociálních jistot k postupnému zaostání a neodvratitelnému úpadku. 

Levice 

Přináší rychlý současný rozvoj a přínos za cenu obětování budoucnosti. T. j. 

rychlé, ale krátkodobé efekty. Přirovnávám ke sportovním výkonům „vyhnaným 

anaboliky" bez ohledu na stav jater sportovce po dalších deseti letech života. 

Pravice 

Rozvoj a růst podmíněn dlouhodobou perspektivou. Důraz na zdraví ekonomiky 

a perspektivní budoucnost. T.j. pomalejší, ale perspektivní a dlouhodobé efekty. 

(Pro potřeby Demokratické iniciativy občanů zpracoval ing. Honc) 

LEVICE 

Levice - označení jedné části politického spektra. Termín levice (stejně jako 

pravice) vznikl podle rozsazení poslanců ve francouzském Konventu v době 

Velké francouzské revoluce (1789-94). 

Základními rysy levicových politických stran a hnutí jsou obhajoba zájmů 

nižších a středních vrstev společnosti (především ekonomických zájmů 

zaměstnanců proti vlastníkům), prosazování účasti těchto vrstev na realizaci 

politiky (např. prostřednictvím odborových organizací) a decentralizace moci. K 

základním bodům programu levicových hnutí, jímž se liší od ostatních směrů, 

patří: důraz na prosazování sociální rovnosti (ve smyslu ochrany sociálně 

slabších vrstev) včetně rovnosti příležitostí, rovnosti forem vlastnictví (resp. 

preferování vlastnictví státního a družstevního), rovnosti politické a náboženské 

(někdy tendence protináboženské). 

Levice se staví spíše za kolektivismus než za prosazování individuální iniciativy, 

spíše za kolektivní formy podnikání než za soukromé vlastnictví výrobních 

prostředků: Pro vládní programy levicových stran je typické rozsáhlé sociální 

zabezpečení (vedoucí k vysokému zdanění příjmů) a vyšší míra státních zásahů 

do hospodářské oblasti. Během historického vývoje se rozdíly mezi levicovými 

a pravicovými směry stírají. mnohé, původně levicové požadavky převzaly do 

svých programů i pravicové strany (sociální programy apod.). 

Nejvýznamnější součástí evropské levice jsou sociálnědemokratické, 

socialistické, radikální strany a také strany zelených. Extrémní levice 

(především nereformované komunistické strany), jejíž význam je v současné

době malý, se svým charakterem. a především metodami činnosti velmi podobá 

extrémní pravici. 

Protipólem levicového hnutí je hnutí pravicové, kam patří různé směry 

konzervativní, resp. liberární. 

Všechny levicové strany jsou více či méně stranami socialistickými. Liší se v 

metodách, kterými chtějí svých politických cílů dosáhnout. Ty se pohybují od 

postupných reforem a osvěty u stran sociálnědemokratických až po revoluční 

metody (např. diktaturu proletariátu) u stran komunistických. 

Charakteristickými rysy politického programu levicových stran jsou: a) 

přesvědčení o prospěšnosti společenského vlastnictví (především vlastnictví 

výrobních prostředků) a jeho státní kontroly, b) přesvědčení o přirozených 

lidských právech, zahrnujících také sociální spravedlnost (vedoucí někdy až k 

elitářství), víra v demokracii (u většiny levicových stran), účast lidu na vládě, 

odmítání privilegií a dědění politického statusu (nejen šlechtických titulů a 

jiných výsad, ale i společenského postavení, daného především vlastnictvím), d) 

požadavek na sociálně odpovědný stát, starajicí se o sociální zabezpečení, 

školství, zdravotnictví atd. (a tyto oblasti také kontrolující), e) u řady levicových 

stran konce 19. století a všech komunistických stran až do 80. let 20. století také 

třídní pojímání společnosti a nepřátelství proti "vykořisťovatelským třídám". 

Levicová ideologie je rozporná již ve svých výchozích postulátech. Státní 

kontrola se dostává do rozporu s přirozenými právy, ideál sociální rovnosti je v 

rozporu s třídním přístupem apod. Proto si jednotlivé strany či spíše proudy ve 

stranách vybírají z levicových principů vždy jen část. Můžeme pak mluvit o 

levicové, resp. pravicové orientaci nejen v rámci celého politického spektra, ale 

také v rámci jednotlivých politických stran. V podstatě každá větší strana (s 

výjimkou totalitních) má své levicové a pravicové křídlo. (Karel Žaloudek: 

Encyklopedie politiky, Nakladatelství Libri, Praha 1999) 

PRAVICE 

Pravice - konzervativní část politických směrů a stran. Za pravicové se považuje 

mnoho odlišných politických stran, především strany konzervativní, 

křestťansko-.demokratické, monarchistické a některé liberální. Jako krajně 

pravicové bývají označovány také strany fašistické. 

Pravicová strana se často hodnotí podle svého poměru k levicové politické 

orientaci. Pro pravici je v tomto směru charakteristické: a) zdůrazňování 

základních svobod jednotlivce a odmítání kolektivismu (důraz na 

individualismus), b) zdůrazňování soukromého vlastnictví a svobodného 

podnikání jako nezbytných podmínek života společnosti, c) zdůrazňování

principu dědických a vydržených práv. d) v kultuře spíše konzervatismus, e) 

spíše konzervativní představy o povaze občanské společnosti (důraz na tradice a 

zvyklosti). (Tamtéž) 

Jak se v tom vyznat 

Klasické definice pravice a levice, jak již bylo řečeno, prošly určitým vývojem 

odrážejícím vývoj společenský i vývoj poznání. Navíc určité společenské 

deformace rovněž způsobují mísení aspektů těchto pojmů nebo znesnadňují 

možnost nazvání reálných jevů v našich stranách a společnosti pravým jménem. 

Zkusme si některé tyto posuny vyjmenovat: 

- sociální programy – ukazuje se z vědeckého (ekonomického, 

psychosociálního, sociálního, ekologického) hlediska, že absence sociálních 

programů, resp. sociálních programů zajišťujících dlouhodobou udržitelnost 

(rovnováhu, stabilitu, homeostázi) společenského systému vedou postupně k 

degradaci sociální struktury společnosti, k úpadku ekonomiky, morálky a 

společnosti jako celku. Čím komplexnějšího pohledu jsou vědci, politici a řídící 

pracovníci schopni, tím evidentnější je pro ně potřeba hodnotných sociálních 

programů 

- ekologické programy – také o ekologických zásazích, tezích a programech je 

často zbytečné mluvit jako o levicových, pokud jsou dostatečně racionálně, 

vědecky, odborně podloženy, pokud se nezpochybnitelným způsobem vyrovnají 

s nárokem na pravdivost (vědeckost) 

- pokrok duchovního poznání – poznání zákonitostí lidské duše a morálky nám 

ukazuje, že některé principy jednání člověka jsou v základu lidské duše a tedy 

celé psychiky imanentně obsaženy, a že jednání v rozporu s nimi přivádí člověka 

na scestí s negativními důsledky pro něj i celou společnost. Duchovní poznání 

nám dnes již poměrně přesvědčivě ukazuje na to, co v lidském chování je 

správné a co špatné, takže mnohdy nemusíme ani čekat, zda nám společenský 

vývoj potvrdí, že narušováním určitých morálních zásad ve společenském 

měřítku dojde k degradaci společenských struktur (tedy i k ekonomickému a 

politickému úpadku) – je to evidentní. Morální zásady se promítají do všech 

oblastí společenského života a formují pohled např. i na to, co je ekologicky, 

ekonomicky či sociálně správné a přivádějí nás často k obecně správnému 

postoji, takže tam, kde lze politický problém alespoň částečně substituovat 

problémem morálním, je rovněž mnohdy zbytečné označovat výstupy úvah takto 

duševědně a morálně podložených jako levicové nebo pravicové, jen podle 

dojmu svého vnějšího charakteru či účinku. 

- polistopadové deformace – na řízení převratu v roce 1989 se podílely 

především ruské, české a americké tajné služby, a zatímco americké se po 

převratu taktně, ale v důsledku krátkozrace stáhly, vliv ruské a české tajné 

služby, ve vazbě na nomenklaturní bolševické a postbolševické kádry a struktury

přetrval a dodnes setrvačností poměrů nebo i přímo určuje charakter naší 

politické scény a toho, co chceme nazývat pravicovým či levicovým. Jestliže 

50% kadrů nových politických stran v Čechách a na Slovensku (od okresních 

výborů včetně, směrem vzhůru) tvořili bývalí (ale často vytežovaní) nebo noví 

agenti tajných služeb, kteří navíc tihli jako politici k vytváření mocenských 

klanů, mafií a lobby, jako i paralelních, nelegitimních a nelegálních 

zpravodajských struktur, můžeme dost těžko označit výsledek jejich působení za 

autentickou pravici nebo levici. Jde de facto o extrémní "zásahy zhora" a tedy o 

jakousi směs ultralevice a ultrapravice, která nám může, v souvislosti se špatnou 

hospodářskou situací (kterou však tento zpravodajský guláš částečně zavinil), 

přinést vítězství postbolševické ultralevice nebo stejně a stejnými lidmi 

manipulované ultrapravice. Jestliže dnes tedy politici křičí: Komunisté, zůstaňte 

doma! nebo Komunisty nevpusťte ani zadními vrátky!, nemají na mysli 

standardní složky levice, a obecně ani reformované komunistické strany, ale to, 

co je poplatno bolševizmu a ultralevici, ty strany, ve kterých vládnou mafie a 

puče, které nepřijímají autentické veřejné aktivisty, ale naopak se jich zbavují a 

personálně i ideologicky přešly do nehybných a neupřimných zákopových pozic, 

ty které svůj pravý program tají nebo naopak jiný, než populistický a líbivý 

program (nepodložený vůlí jej realizovat) nemají, ty, které manipulují 

ekonomikou a médii, ty které ztratily schopnost se vyvíjet, být tvůrčí a pravdivé 

a tvůrčí a pravdivé osobnosti vyhledávat a (formou kandidátek a expertních 

komisí) podporovat. Těmto deformacím objektivně napomáhá i malý zájem 

veřejnosti o politiku a malá (naší komunistickou dobou temna) historicky 

podmíněná politická kultura, kultura politického boje a jeho metod. Nezájem 

mas o politiku je ovšem mocnými často cílevědomě podporován, protože 

vítězové si snadno spočítají, že, když běžní občané nepůjdou volit, zvolí tito 

manipulátoři a jejich (např. jimi dosazení státní) zaměstnanci a pohůnci vlasně 

vždy znovu jen sami sebe. Takže se může snadno stát, že ze dvou levicových 

stran s úplně shodným, třeba i docela přijatelným programem, bude jedna pro 

inspirátory budoucího politického vývoje a poučené voliče přijatelná a druhá ne. 

Kdo ale má dost informací na to, aby ukázal prstem a zvolal: Chyťte zloděje! 

- relativita účinku – To, že tyto politické deformace vedou k pejorativnímu 

chápání pojmu levice je pro společnost stejná škoda, jako to, že stejné metody 

poškozují i pověst současné pravice. V určitých historických či vývojových 

fázích může totiž levicové řešení být řešením prospěšnějším. Uveďme si příklad: 

Centrální banka (sice jako svobodný subjekt ekonomického systému, ale přeci 

jen v jistém smyslu SHORA) svými zásahy udržovala poněkud uměle pevnou 

korunu (ve finančních kruzích se naší měně začalo říkat český Rambo). Do jisté 

chvíle se dalo těžko prokázat, zda převažoval kladný efekt či záporný efekt 

takove politiky (negativní: malý "objem krve" v našem ekonomickem oběhu, 

pomalý ekonomický vývoj). Dnes musíme opět umělými (a tedy málo 

efektivními a hospodářsky z hlediska efektivity růstu málo využitelnými) zásahy 

korunu oslabovat. Je dnes již jasné, že kdybychom již před léty povolili stavidla

inflace, částečné znehodnocení měny by bývalo přineslo mnohem více 

pozitivních efektů, a to zejména s ohledem na to, že by přišlo v období, kdy 

nejvíce naše ekonomika potřebovala raketově nastartovat. To, co se tehdy mohlo 

vykonat za týdny, bude dnes trvat roky. Dnes také vidíme, že konzervativní 

politika centrální banky jistoty ekonomiky a podnikání u nás nezvýšila, ale ve 

svých důsledcích snížila. Nedostatek peněz (vedle faktoru zmíněné manipulace) 

hromadně přispěl k degradaci metod získávání úvěrů a peněz na podnikání 

vůbec, a to na úroveň kriminálních činů a organizovaného zločinu (tunelování, 

zpronevěry apod.). Z dnešního pohledu se jeví chyby cntrální banky jako 

ultralevicové a ultrakonzervativní a naopak obecně levicový přístup mohl být, 

použit ve správnou dobu přinést velmi pozitivní výsledky. Tak vidíme, že v 

mnoha aspektech nelze chápat levicové či pravicové zásahy apriorně jako dobré 

či špatné, záleží to na kontextu. Celková, resp vytrvale jednostranná levicová 

ideologie je však vždy, jak bylo řečeno, vnitřně rozporná a tedy vlastně 

pomýlená a špatná, zvláště pokud v praxi nedokáže systémově řešit negativní 

účinky této své rozpornosti. 

- klamání tělem – Vůbec nevím, co si mám myslet o tom, že některé levicové 

strany, které si jinak vehementně vyhražují právo být vnímány jako standarně 

levicové, prohlašují, že neuznávají parlamentní demokracii. Vždyť podle teorie 

levice-pravice by to měly být právě levicové strany, které by měly demokracii a 

její pilíře nejen obhajovat, ale i usilovat o jejich posílení a naplnění hodnotným 

sociálním, morálním, duchovním a ekologickým obsahem. Prozatím to chápu 

jen jako líbivé heslo pro politikou a politiky otrávené občany. Zítra to bude 

možná již signál ultralevice k útoku na základní demokratické hodnoty, k útoku 

nevzdělané luzy pod vedením postbolševických manipulátorů prostých morálky 

i citu. 

V dnešní době, s rozvojem výrobních sil, se pojmy LEVICE-PRAVICE již 

většinou pro popis aktuálních událostí nepoužívají v žádném ze svých 

historických významů, ale v různých vědách, např. v ekonomii symbolicky 

označují polaritu protikladných řešení, z nichž každé je v rámci určité situace či 

významového kontextu jednou více, jednou méně užitečné. 

To, co někdy nazývám nepolitickou politikou, či politikou středu, jsou při 

bližším ohledání zásady vlastní jednou spíše levicové, jednou pravicové politice, 

buď z principu nebo opět podle konkrétního kontextu. Můžeme si například 

"středovou" zásadu vědeckosti představit jak jako součást levicové, tak 

pravicové politiky, záleží, o co takovou vědeckost opírámě, zda např. o centrální 

zásahy a plánování, či autonomní podniky, výzkumná pracoviště, tvůrčí týmy a 

jednotlivce. Nemám nic proti používání termínu SŘEDOVÉ politiky, ale politici 

by si měli uvědomit, že bez komplexního, tedy zejména politického přístupu ke 

STŘEDOVÝM zásadám, se tyto mohou stát třeba i nechtěnou cestou vpravo či 

vlevo.


Bulletin Občanského institutu č. 56 duben 1996 

Roman JOCH 

LEVICE A PRAVICE 

Tři pojednání 

Roman Joch je stálým spolupracovníkem Občanského institutu. V letošním roce 

dokončil studium lékařské fakulty UK, pracuje jako zahraniční tajemník ODA. 

I. Levice a pravice - klasifikace empirická 

Před definováním těchto pojmů je relevantní položit si otázku, zda je 

klasifikace na levici a pravici vůbec smysluplná. Tato otázka, i když banální, 

musí být zodpovězena přesvědčivě, protože mnoho lidí se domnívá, že podobné 

dělení smysl nemá. Myslím, že lze ukázat, že smysl by skutečně nemělo pouze 

tehdy, kdybychom popírali smysluplnost klasifikace jako takové. 

Je pravdou, způsobenou konečností a nedokonalostí lidského poznání, že 

jakákoliv klasifikace - jak v přírodních, tak i ve společenských vědách - je 

částečně arbitrární a není nikdy schopna komplexního postihnutí daného 

subjektu. Nicméně tento fakt sám o sobě nemůže sloužit k zavržení všech 

klasifikací nebo pokusů o ně. Nějaká klasifikace daného subjektu poznání je 

nutná již z praktických důvodů - a ovšem rovněž z důvodů didaktických. Po 

podání určité klasifikace je následně nutné její zjemňování a zpřesňování s 

ohledem na záměr vystihnout podstatu klasifikovaného subjektu. A 

pochopitelně, klasifikací kteréhokoliv subjektu je možných několik a při jejich 

posuzování je proto nutné tázat se, která z nich více odpovídá danému záměru, 

jímž je komplexní posouzení subjektu. 

To platí rovněž pro klasifikaci politického spektra: klasifikací je možných 

tolik, kolik je samotných sporných politických otázek. Na každý politický 

problém v rámci politického spektra totiž existuje řada názorů od radikálů pro 

jeden přístup, přes umírněné, až po radikály pro přístup přesně opačný. Každá 

jednotlivá politická otázka tedy štěpí spektrum na dvě nikoliv nutně stejně 

rozsáhlé a vlivné formace. Usilujeme-li o klasifikaci komplexní, dostaneme se 

brzy do problému, protože počet formací roste geometrickou řadou s počtem 

politických otázek. Proto se zdá být namístě jiný přístup - klasifikace nikoliv 

komplexní, nýbrž jednoduchá, tj. dělení nikoliv podle všech politických otázek, 

nýbrž pouze podle té (těch) nejdůležitejší(ch). 

Která otázka je ale ta nejdůležitější? Abychom ji takto mohli označit, měla by 

splňovat dvě podmínky: je dlouhodobá, tj. nejde o jednorázový, časově úzce

vymezený problém, a občané jí přikládají největší důležitost. Zajisté nastávají 

situace, kdy určujícím ústředním politickým tématem je otázka výrazně dobově 

omezená, která se jejím rozhodnutím definitivně řeší (otroctví v 50. letech 

minulého století v USA, vstup do EU v současné Evropě). Takovéto téma, i 

když krátkodobě je nepochybným nejvýraznějším dělítkem politického spektra, 

nemůže sloužit jako dělení základní - kvůli své časové omezenosti. Základní 

otázkou musí být tedy problém, jemuž přikládají občané dlouhodobě největší 

důležitost. 

A zkušenost (protože toto je empirický pohled) ukazuje, že tím problémem je 

ekonomika - neboli otázka, jak na tom budou občané finančně. Tou politickou 

otázkou je otázka, co, proč a jak má stát (politická reprezentace prostřednictvím 

státních institucí) činit s hospodářstvím. 

Tato otázka dělí politické spektrum na dvě formace (v každé jsou názory 

proměnlivé intenzity - od umírněných až po vyhraněné): Jedna tvrdí, že 

primárním úkolem státu je pečovat o materiální blahobyt občanů a zajišťovat ho, 

že stát má aktivně zasahovat do ekonomiky za tímto účelem a rovněž za účelem 

větší materiální rovnosti, která je žádoucím ideálem; zároveň tvrdí, že zásahy 

státu do ekonomiky jsou toto všechno schopny zajistit. Druhá tvrdí opak, tj. že 

není primárním úkolem státu zajišťovat materiální blahobyt svých občanů, že 

stát nemá zasahovat do ekonomiky a že materiální rovnost občanů není nutně 

žádoucím ideálem. První formace je v dnešní době nazývána levicí, druhá 

pravicí. (Říkám v dnešní době, protože připouštím, že před 100 nebo 150 lety se 

označení "levice" a "pravice" mohla vztahovat k jiným politickým postojům a 

tedy měla jiný význam.) Toto dělení je zásadní, fundamentální a stálé, proto 

rozlišování na levici a pravici je nejenom smysluplné, nýbrž i relevantní. Tudíž 

ta klasifikace, dělící politické spektrum podle tohoto kritéria na zmíněné dvě 

formace, je nejužitečnější a má být v empirickém pohledu považována za 

zásadní. 

Je namístě se chvíli názorům empiricky definované levice a pravice věnovat. 

Levice zde vystupuje jako pozitivně formulované krédo a pravice jako jeho 

negace, jako negativní odlitek levice. Proto je na pravici, aby vysvětlila svůj 

nesouhlas s pozitivně definovaným ideálem. Onen nesouhlas je založen na třech 

pilířích: a) nesouhlas s obsahem kréda, b) přesvědčení o nemožnosti jeho 

realizace, c) přesvědčení o škodlivosti pokusů o jeho realizaci. 

A) Levice se domnívá, že materiální rovnost je ideálem sama o sobě. 

Žádoucnost tohoto ideálu je jedním z axiomů levice - levice nikde nedokazuje, 

proč je zmírňování materiálních rozdílů žádoucím ideálem. Tento ideál je 

ospravedlňován emotivně, čistým poukazem na jeho hodnotu. Pravice se 

nedomnívá, že materiální rovnost je nutně žádoucím ideálem. 

Rozdíl v hodnocení vhodnosti ideálu materiální rovnosti je dán odlišnými 

koncepcemi spravedlnosti v podání levice a pravice. Podle levice je spravedlnost 

vlastností stavu, zatímco podle pravice je spravedlnost vlastností činu a konání;

levici stačí jediný pohled na stav společnosti, aby mohla konstatovat, zda je to 

stav spravedlivý nebo nespravedlivý. Tím kritériem je nerovnost - je-li ve 

společnosti značná materiální nerovnost, je společnost nutně levicí označena za 

nespravedlivou. Podle pravice samotný stav společnosti - bez ohledu na to, zda 

je to společnost materiálně naprosto rovná nebo zda jsou v ní do očí bijící 

materiální nerovnosti - nic nevypovídá o její spravedlnosti. Spravedlnost se 

podle pravice vztahuje na konání; spravedlivý je tedy ten stav, který je 

důsledkem spravedlivého konání, naopak nespravedlivý je ten, k jehož vzniku 

vedlo konání nespravedlivé. Není-li tedy materiální stav společnosti důsledkem 

nespravedlivého, tj. nelegálního či nelegitimního jednání (krádeže, porušení 

smluv atd.), nemůže být podle pravice označen za nespravedlivý, ať by byl 

sebevíce nerovný. Za takový by mohl být označen pouze tehdy, byly-li by 

dokázány zločiny, které k jeho vzniku vedly. Proto materiální rovnost není 

pravicí ani zavrhována, ani považována za žádoucí ideál - její existence či 

neexistence je zcela irelevantní. 

Navíc, pokračuje pravice, v důsledku náhody, štěstí, rozdílných vlastností, 

daností a schopností lidí, jakož i jejich různých pocitů, vášní, sympatií a 

antipatií, bude materiální stav společnosti, utvářený jejich vzájemnou interakcí v 

rámci vymezeném zákony stejnými pro všechny, nutně nerovný. To znamená, že 

svoboda a rovnost (materiální, výsledná rovnost) jsou nutně neslučitelné, či ještě 

ostřeji řečeno, protikladné ideály. Svoboda je slučitelná pouze s rovností před 

zákonem - se "stejnými pravidly hry pro všechny", a v důsledku výše zmíněných 

odlišností nám vytváří velice nerovný výsledný materiální stav společnosti: i 

kdybychom měli u "startovací čáry" naprostou materiální rovnost, existuje-li ve 

společnosti svoboda, za určitou dobu bude společnost materiálně nerovná. A 

opačně, chceme-li dosáhnout materiální rovnost nebo mírnit materiální 

nerovnost, máme tři možnosti: musíme buď svobodu nepřipustit, nebo do stavu, 

který vzniká svobodnou interakcí všech se všemi, pravidelně zasahovat a 

důsledky svobody negovat přerozdělováním majetku prostřednictvím státu, 

anebo musíme zrušit rovnost před zákonem a pro jedny určit zákonná pravidla 

jiná než pro druhé; abychom dosáhli výsledné rovnosti ve společnosti, musí se 

nutně stát chovat ke svým občanům značně nerovně. To vše ale znamená 

vyloučení svobody. V dilematu rovnost (stavu) nebo svoboda si tedy levice 

vybírá rovnost a pravice svobodu (a opět, v obou případech se intenzita postojů 

a důrazů mění od umírněných až po radikály). Toto rozlišení je opět zásadní a 

trvalé a otázku "rovnost nebo svoboda" nelze odsunout; rozlišení na levici a 

pravici je proto i zde relevantní. 

A konečně, jak plyne z předešlého, pravice považuje dosahování rovnosti ve 

společnosti prostřednictvím státem prováděné redistribuce bohatství za primárně 

neospravedlnitelné. Nejen že je státem prováděná konfiskace majetku jedněch 

ve prospěch druhých zmenšením svobody těch, kterým je majetek konfiskován 

(protože by si ho mohli přát použít jiným způsobem), nýbrž takovéto

přerozdělování majetku, kdyby nebylo vykonáváno státem nýbrž jednotlivci či 

jejich skupinami, by bylo považováno za krádež, a pravice si není jista, zda 

státní autorita je zde dostatečnou legitimací; neboli, zda organizovaná skupina 

občanů smí činit prostřednictvím státních institucí to, co by jinak bylo vždy a 

všude považováno za porušení práva a spravedlnosti. 

B) Levice je přesvědčena o tom, že státní řízení ekonomiky, nebo alespoň 

státní zásahy do svobodné ekonomické aktivity občanů, jsou schopny nejen 

vyrovnávat materiální rozdíly ve společnosti, ale navíc i zajistit vytváření 

většího bohatství pro celou společnost a jeho stálejší růst, než by toho byla 

schopna ekonomika státem neregulovaná (nebo méně regulovaná - opět se jedná 

o míru důrazů). Tento názor levice zastávali již socialisté v minulém století a v 

tomto století ho v přesvědčivější formě obhajoval John Maynard Keynes a škola 

ekonomů na něj navazujících. 

Pravice se domnívá, že empirická fakta i ekonomická teorie tomuto 

přesvědčení odporují. Podle pravice státní řízení ekonomiky či její regulace 

mohou sice vést k rovnoměrnějšímu rozdělení bohatství, vedou však zároveň k 

jeho celkově menší produkci, ke stagnaci hospodářství a (nebo) k inflaci a 

celkovému úpadku, který nakonec postihne především ty nejchudší vrstvy 

obyvatelstva. Pravice se domnívá, že stát, státní aparát, úředníci a plánovači 

nemohou mít nikdy dostatek nutných informací o aktuálním stavu ekonomiky, 

aby mohli vydat racionální direktivy pro regulace a státní investice, které by se 

ukázaly být prospěšné. Podle rakouské ekonomické školy jsou relevantní 

informace rozprostřeny na trhu, mezi všemi jeho jednotlivými účastníky, kteří 

jediní ve svém souhrnu a ve své interakci mohou činit racionální rozhodnutí, v 

jejichž důsledku tržní hospodářství produkuje bohatství. Podle této ekonomické 

školy se jedná o problém gnozeologický - státní plánovači a priori informace, 

které by k racionálnímu rozhodnutí potřebovali, nemají. Proto státní projekty a 

podniky jsou vždy nutně méně efektivní než soukromé. 

Navíc je podle pravice levicový model "vyšší daně - vyšší státní výdaje" 

méně efektivní než pravicový model "nižší daně - nižší státní výdaje (méně 

služeb občanům poskytovaných státem)", a to nejen kvůli neschopnosti státu 

efektivně a racionálně investovat peníze získané vysokým zdaněním, nýbrž i 

proto, že všechny peníze, které stát zkonfiskuje občanům prostřednictvím daní, 

jim nutně již nevrátí: část z nich spotřebuje na chod vlastního aparátu a 

materiální zajištění realizátorů svých projektů. Při nižším zdanění naopak 

zůstane občanům více jejich peněz, které mohou použít k investicím podle svého 

vlastního rozhodnutí, případně na nákup služeb poskytovaných efektivnějším 

soukromým sektorem. Kromě toho samotná nižší míra zdanění občanů znamená 

větší míru jejich svobody. 

Levice se naopak domnívá, že větší státní účast v ekonomice je schopna 

zajistit větší a stálejší míru blahobytu a navíc, i kdyby toho schopna nebyla, 

samotné zajištění menší materiální nerovnosti ve společnosti ospravedlňuje

menší míru hospodářského růstu a tvorby bohatství. 

C) A právě poslední výše zmíněný argument levice, totiž že i kdyby snad 

státní programy a (nebo) regulace ekonomiky nepřinesly absolutní zlepšení, 

alespoň vyrovnávají materiální rozdíly (a podobně, i když nadměrné progresivní 

zdanění nepřináší státu žádné nezanedbatelně vyšší výnosy, které by 

ospravedlňovaly jeho konfiskační charakter, alespoň vyvolává ve společnosti 

přesvědčení o spravedlnosti), byl od poloviny 60. let napadán pravicí z nové 

pozice. Pravice (proslulé je například dílo "Losing Grounds" Charlese Murraye) 

začala tvrdit, že samotné dobré záměry levice a její dobře míněné státní 

programy mají nepředvídané důsledky - a to značně negativní - především na ty, 

kterým chtěly pomáhat - chudé a lidi v nouzi. Podle pravice tyto sociální 

programy uvrhují jejich klienty do stavu hluboké a nezvratné chudoby, a do 

tohoto stavu uvrhují především jejich potomky. Tyto sociální programy 

vyvolávají u svých příjemců stav trvalé závislosti právě na státu a jeho 

programech a zabíjejí v nich ty návyky a dovednosti, které by jim umožnily 

odrazit se ode dna a trvale zajišťovat živobytí sobě a svým rodinám. Navíc 

garance sociálních podpor vede k rozpadům rodin, ve kterých již funkce otcůživitelů 

není nenahraditelná - je zde totiž otce zastupující stát. Vyrůstá nová 

generace bez otců, která je již v trvalé závislosti na státní péči, protože v 

neúplných rodinách nebyla naučena disciplíně, pracovitosti a těm návykům, 

které jí umožní nalézt zaměstnání. Tím se začarovaný kruh uzavírá a spirálovitě 

se opakuje na nové, ještě bezperspektivnější úrovni. Jinými slovy, představy o 

primární povinnosti státu pečovat o materiální blahobyt občanů tyto občany - 

především ty nejchudší - korumpují a vyvolávají v nich novou iluzi o 

povinnostech, možnostech a schopnostech státu o ně pečovat. 

Levice se nedomnívá, že vznik "underclass" (označení třídy lidí závislých na 

státní podpoře, která se díky ní již nemá možnost z ní vymanit) je výsledkem 

velkorysých státních programů, nýbrž je přesvědčena, že uderclass je důsledkem 

inherentně nespravedlivé společnosti a vztahů v ní panujících, které neumožňují 

plné rozvinutí lidského potenciálu a jeho možné naplnění. 

II. Levice a pravice - klasifikace filosofická (dle rozdílných antropologií 

obou) 

Předchozí pojednání bylo pojednáním o empirické odlišnosti levice a pravice, 

a to na základě jejich nejviditelnějšího odlišení - rozdílných názorů na to, co, jak 

a proč má dělat stát s hospodářstvím. Mohla by být vznesena námitka, že 

vzhledem k tomu, že se jedná (až na případ zásadní a nepřeklenutelné volby 

"svoboda nebo rovnost") o empirické posuzování užitku toho nebo onoho 

názoru, měla by to empirie - život sám - rozhodnout a buď levici, nebo pravici 

odsunout na smetiště dějin jakožto neefektivní a tudíž bezvýznamnou. I když

před 40 - 60 lety se objevovaly pokusy prohlásit pravici za překonanou a někteří 

se to pokusili tvrdit o levici po pádu komunismu, skutečnost tomu zdaleka 

nenasvědčuje. Obě formace trvají. Tento fakt neschopnosti z empirie prohlásit 

jeden nebo druhý směr za překonaný si žádá určité vysvětlení. A určité 

vysvětlení si žádá ještě jeden fakt: podivuhodná tendence pravice, tak jak byla 

definována v prvním pojednání - tedy jako pravice ekonomické, přiklánět se k 

takovým názorům ve sféře kulturně-morální, které obhajují spíše tradiční 

morálku a hodnoty, a k takovým názorům v otázkách bezpečnostních a 

obranných, jež volají spíše po ráznějším a tvrdším postoji k nepřátelům a 

zločinu. A rovněž recipročně, tendence levicových názorů v ekonomice provázat 

se s názory obhajujícími alternativní životní styly v kultuře a morálce a s názory 

volajícími spíše po terapeuticko-pedagogickém přístupu ke zločinu a 

vyjednávajícímu postoji k našim nepřátelům v politice obranné. Jsou zde tak tři 

dimenze a tedy osm možných kombinací, nicméně ukazuje se, že polarizace se 

formuje do dvou jasných táborů - i nadále je nazývejme pravicí a levicí. Co je 

vysvětlením tohoto jevu? 

Domnívám se, že je jím zcela zásadní rozlišení mezi levicí a pravicí - rozlišení 

filosofické, a tím je jejich naprosto odlišné, protikladné chápání lidské 

přirozenosti. 

Jinak řečeno, antropologie levice a pravice jsou odlišné. Levice i pravice 

dávají odlišné odpovědi na otázky typu: Existuje stálá, neměnná, metadějinná 

lidská přirozenost? Anebo je lidská přirozenost v dějinách proměnlivá a tedy i 

změnitelná? Do jaké míry je člověk dobrým? Má svobodnou vůli? 

Pravice (a to jak ta dnešní, tak i ta před 100 i 150 lety) zastává židovskokřesťanské 

pojetí člověka, jeho přirozenosti a osudu v dějinách, levice je 

ztělesněním nesouhlasu s tímto pojetím. Pravice se domnívá, že existuje něco 

jako neměnná lidská přirozenost. Domnívá se, že lidská přirozenost je stálá, 

nezměnitelná a - což je velmi důležité - není příkladně dobrá. Pravice je 

přesvědčena o adekvátnosti židovsko-křesťanského dogmatu, formulovaného 

přesvědčivě např. sv. Augustinem, o dědičném hříchu (prvotním hříchu v 

anglosaské literatuře). Podle tohoto dogmatu člověk není od své přirozenosti 

dobrý, právě naopak, člověk je bytost narušená ("pádem Adama zhřešili jsme 

všichni"), nedokonalá, s omezenou intelektuální a rozumovou kapacitou, 

konečná a náchylná podléhat pokušením a v jejich důsledku se dopouštět 

špatného jednání. Kromě toho, že lidská přirozenost je neměnná, v dějinách stálá 

a člověk je bytost inherentně nedokonalá (zatížená dědičným hříchem), je 

obdařena i svobodnou vůlí - což je další křesťanské, konkrétně katolické 

(protože svobodnou vůli kalvinistická představa predestinace v konečném 

důsledku popírá) dogma. Podle něj je člověk za své jednání odpovědný, protože 

si ho sám reálně vybírá. Člověk je schopen svobodné volby z těch alternativ, 

které se mu nepřetržitě nabízejí, tuto volbu také činí a proto za to, co si volí,

nese stálou odpovědnost. Křesťanské pojetí člověka je tedy pojetím bytosti 

polární - rozprostřené od vlastní nedokonalosti až k perfektnímu ideálu dobra, 

který je poznatelný (ať již zjevením nebo rozumem), a svobodně si volící dobro 

nebo zlo. V důsledku dědičného hříchu je to častokrát zlo a nikoliv dobro, které 

si zvolí. Volba je však jeho a nese za ni plnou odpovědnost. 

Proti této představě člověka protestuje moderní levice, jejímiž duchovními 

otci byli kontinentální osvícenci, Rousseau, Marx, Comte, Freud a další. 

Všechny tyto myšlenkové proudy a všichni tito myslitelé nesouhlasili s tezí, že 

"lidská přirozenost je stálá, neměnná a není ideálně dobrá". Tvrdili, že člověk je 

buď od své přirozenosti dobrý (osvícenci, Rousseau, Freud), a zlo, které ve 

společnosti existuje, je důsledkem vnějších společenských sil, vazeb a jevů, 

které korumpují dobrou lidskou přirozenost, anebo zastávali názor, že člověk 

nemá žádnou pevnou přirozenost a je jen funkcí vnějších sil, které ho formují, či 

- lépe řečeno - determinují jeho přirozenost (ekonomických sil u Marxe, stavu 

poznání u Comta). Změnou těchto sil dojde i k zásadní změně podstaty člověka. 

Obě koncepce se shodují v tom, že člověk je potenciálně dobrý, je změnitelný k 

lepšímu - a to buď osvobozením jeho původní, dobré přirozenosti od špatných 

nánosů společnosti (majetkových vztahů u Rousseaua, konvencí a morálních 

zákazů u Freuda), anebo změnou vnějších vztahů ve společnosti (ekonomických 

sil u Marxe, dokonalostí vědeckého poznání u Comta) - tedy vytvořením jeho 

nové, lepší přirozenosti.Tato dvě odlišná chápání lidské přirozenosti mají své 

relevantní politické důsledky: 

A) Důsledek pro pojetí státu a jeho funkce. 

V tradičních feudálních společnostech Evropy převažovalo až do nástupu 

osvícenství křesťanské chápání člověka a autoritářské pojetí státu. Francouzští 

osvícenci 18. století toto chápání a pojetí napadali; na jeho obranu v reakci na 

Francouzskou revoluci vystoupila skupina myslitelů dnes označovaných jako 

reakcionáři. Za jejich reprezentanta může být považován Joseph de Maistre. Tito 

myslitelé pochopitelně vycházeli z dogmatu dědičného hříchu a nedokonalé 

lidské přirozenosti. Na tom by nebylo nic nepochopitelného; jejich chápání 

lidské přirozenosti ovšem bylo velice pochmurné. Považovali člověka od 

přirozenosti nejenom za nedokonalého a schopného špatného konání, nýbrž za 

přímo zlého. (Jeden současný americký konzervativec napsal, že jejich pojetí 

člověka bylo stejně pochmurné jako pojetí u markýze de Sade.) Z faktu špatné 

lidské přirozenosti vyvodili potřebu silného, autoritářského státu s neomezenou 

mocí panovníka a faktickou politickou nadřazeností papeže, státu, jehož 

primárním úkolem je držet od přirozenosti špatné a ke zločinům a hříchům 

náchylné poddané na uzdě. Stát je zde od toho, aby spoutal choutky a vášně 

občanů a vynucoval řád. Poddaní nemají mít příliš mnoho svobody, protože by jí

využívali - v důsledku své přirozenosti - špatně. Všechna ta špatnost v člověku 

obsažená by ve stavu přílišné svobody vyplula na povrch společnosti. 

Osvícenské chápání člověka bylo růžově optimistické. Podle této vize byl 

člověk svou přirozeností dobrý a proto nutně schopen neomezeného pokroku a 

sebezdokonalení. Aby se tato přirozená dobrota člověka naplnila a neomezený 

stálý pokrok uskutečnil, stačí, aby člověk byl svobodný. Nositeli této představy 

byli např. girondisté za Francouzské revoluce. 

Kritikou vnitřní rozporuplnosti prvního postoje a korekcí naivní jednoduchosti 

postoje druhého vznikla moderní pravice i levice. 

Možnou námitkou vůči prvnímu postoji je, že jeho chápání lidské 

přirozenosti je až příliš negativní. Není to chápání křesťanské. 

(Ultramontanismus byl v roce 1854 papežem odsouzen. Křesťanské chápání 

člověka, ač zahrnuje dogma dědičného hříchu, považuje člověka za tvora 

stvořeného k obrazu Božímu, tudíž za tvora, který je nositelem odrazu slávy 

Boží. A jako takový nemůže být naprosto ztracený. Je schopen aktů dobra a 

pravdy a je příjemcem Boží milosti.) 

Politicky relevantní námitka je ta, že postoj reakcionářů není vnitřně 

konsistentní: když uznává inherentní nedokonalost každého člověka, jak může 

obhajovat svěření absolutní moci do rukou jediného vládce? Vládce je přece 

rovněž člověk. Jak řekl Lord Acton, každá moc má tendenci korumpovat a 

absolutní moc má tendenci korumpovat absolutně. Není-li moc vládce nebo 

vládců omezena a striktně vymezena zákony, pak vládce, zatížený dědičným 

hříchem, může a ve skutečnosti snadno podlehne pokušením, která mu tato moc 

nabízí. Navíc důsledky jeho špatného konání budou mnohem tragičtější než 

jakékoliv důsledky špatného konání obyčejného jednotlivce, protože jimi budou 

zasaženi všichni občané, celá země, nad níž má moc. Nutným logickým 

důsledkem předpokladu, že člověk není ideálně dobrý, a uvědomění si 

nedokonalosti lidské přirozenosti je proto požadavek, aby moc žádného člověka 

nebyla nikdy absolutní, aby moc státu a vládců, kteří mu vládnou, byla 

limitována a striktně vymezena. Musejí existovat záruky proti jejímu zneužití. 

Toto byla doporučení angloskotského osvícenství, které na rozdíl od 

kontinentálního vycházelo z představy lidské nedokonalosti, a tohoto si byli 

rovněž vědomi Otcové-zakladatelé USA. Například James Madison ve 

Federalistovi č. 51 napsal, že "co jiného je stát než ten nejvěrnější obraz lidské 

přirozenosti? Kdyby lidé byli andělé, nebylo by nutné žádné vlády. Kdyby lidem 

vládli andělé, nebylo by zapotřebí žádných kontrol vlády, vnitřních ani 

vnějších." Velikým úkolem ústavy je proto zamezit tomu, aby nedokonalí lidé 

vládnoucí svým spoluobčanům zneužívali moc, která je jim svěřena. Proto 

moderní pravice ze svého předpokladu nezměnitelné lidské nedokonalé 

přirozenosti vyvozuje požadavek omezeného státu s limitovanými a vyčtenými

pravomocemi. Státu, jehož funkce jsou primárně negativní - garance svobody 

občanů a stálé udržování řádu ve společnosti. 

Jednoduchost druhého přístupu byla krutě odmítnuta realitou. Nepotvrdilo se, 

že pro rychlé blahodárné projevení se dobré lidské přirozenosti stačí garantovat 

svobodu člověka, že stačí zmírnit nesvobodu a vývoj povede nutně a stále k 

lepšímu. Tou krutou realitou byl například osud girondistů, dědiců osvícenství, 

kteří končili pod gilotinami už zdaleka ne tolik ušlechtilých jakobínů. (Naivní 

Condorcet paradoxně sepisoval svůj traktát o nevyhnutelnosti věčného pokroku 

v době, kdy již propadl hrdlem a jako psanec utíkal před jakobínským terorem v 

ústrety své smrti.) Tak, jako pád ancient régime nekončil ušlechtilou, leč naivní 

girondinskou vládou ve svobodě, nýbrž Robespierrovým terorem, tak i 

liberálně-demokratické režimy začátku 20. století končily ve 30. a 40. letech 

jako fašistické či komunistické totalitní tyranie. 

Proto levice, již sofistikovanější, opustila přesvědčení kontinentálních 

klasických liberálů, že člověk je svou přirozeností příkladně dobrý a jediné, co 

potřebuje, je svoboda, aby se jeho dobro mohlo plně projevit. Začala naopak 

zdůrazňovat, že člověk byl prvotně dobrý, ale společenské vztahy zkorumpovaly 

jeho původní charakter (Rousseau), nebo že člověk je funkcí společenských 

vztahů, norem a konvencí a tedy je zásadně měnitelný (a tudíž i k lepšímu) - 

konkrétně zásadní změnou těch společenských sil, které formují jeho 

přirozenost. Tento posun od faktické perfektnosti člověka k perfektnosti 

potenciální měl dalekosáhlé důsledky pro levicové pojetí státu a jeho funkce i 

chápání lidské svobody. 

Vzhledem k tomu, že člověk je potenciálně zásadně zlepšitelný a to, co tomu 

brání, jsou vnější společenské síly a vztahy (majetkové vztahy a hospodářský 

systém, z nich plynoucí chudoba, hlad a nezaměstnanost, restriktivní morálka, 

špatné opresivní společenské konvence, nedostatek výchovy k vědeckému 

poznání a názorům a z něho plynoucí předsudky), je pro levici úkolem dne tyto 

vztahy a normy změnit, nahradit je novými a umožnit tak osvobození a 

projevení potenciálně dobré lidské přirozenosti. A oním levicí nejčastěji 

vnímaným nástrojem, který má tuto radikální a monumentální společenskou 

transformaci provést, je stát. Tedy stát má být aktivním osvobozovatelem 

člověka a tvůrcem jeho dobré přirozenosti. Moderní levice - stejně jako předtím 

reakcionáři - požaduje energicky jednající a rozsáhlý stát; jenže zatímco 

reakcionáři požadovali stát, který by držel občany na uzdě, levice požaduje stát 

jednající pro konečný užitek občanů, a to tím, že pozitivně provede 

společenskou transformaci a změnu reálných lidských bytostí na bytosti nové, s 

již dobrou přirozeností. 

B) Důsledek pro význam tradiční morálky a hodnot

Pravice vycházející z přesvědčení nezměnitelné lidské nedokonalosti vnímá 

podřizování se tradičním morálním normám, zákazům a společenským 

konvencím jako projev civilizovanosti člověka. Podřizování se těmto normám je 

prostředkem udržování na uzdě těch impulsů v lidské přirozenosti, které pobízejí 

člověka ke špatnému chování a jednání. Právě vědomé nebo samovolné 

podřizování se zákazům a normám, jejichž význam často člověk nemusí ani 

chápat, umožňuje existenci určitých standardů ve společnosti a poskytuje tedy i 

záruku určité jistoty a bezpečí pro všechny tím, že vytváří atmosféru vzájemné 

vypočitatelnosti a předpověditelnosti reakcí druhých lidí. Proto tradice a 

konvence tvoří informační rámec společnosti. Jeho rozpad by mohl vyvolat 

výbuch necivilizovanosti až barbarství, jehož je, jak dějiny ukazují, nedokonalá 

lidská přirozenost schopna. Ze stejného důvodu vítá pravice existenci 

náboženské víry i organizovaného náboženství. Sdílí názor Gilberta K. 

Chestertona, že problém ztráty náboženské víry nespočívá v tom, že člověk pak 

nevěří v nic, nýbrž v tom, že je pak schopen věřit v cokoliv - například v 

totalitní ideologie nebo šarlatánské náboženské a politické pseudospasitele. 

Proto je pravice přesvědčena, že čím je role státu ve společnosti menší a 

omezenější (což umožňuje značnou míru lidské svobody), tím musí být úcta a 

respekt ke tradičním morálním a náboženským hodnotám a společenským 

konvencím větší (aby totiž příslušná míra svobody byla vůbec možná, aby 

necivilizovanost nebo nechuť lidí snášet negativní stránky svobody nepřevážily). 

Levice, alespoň některé její proudy navazující na Freuda, reprezentované v 

tomto století např. Herbertem Marcusem či jinými mysliteli Nové levice, 

považuje právě morální normy a společenské konvence za opresivní, pokrytecké 

a znásilňující pravou či potenciálně dobrou lidskou přirozenost tím, že jí 

znemožňují v jejím volném rozletu a vyvolávají u lidí těmto normám a 

konvencím se podřizujících zbytečný komplex viny. Pro Novou levici mají 

značný význam právě kulturní a morální aspekty společnosti a ona samotná se 

snaží kulturně-morální rámec stávající společnosti napadat, oslabit a nahradit jej 

novým, tolerantním, umožňujícím plné sebevyjádření a seberealizaci. Toto 

osvobozování potenciálně dobrého člověka od prudérních norem a zákazů mají 

provádět jednak kulturní a intelektuální elity společnosti a jednak stát 

tolerováním, případně ještě lépe přímou podporou tzv. alternativních životních 

stylů. 

C) Důsledek pro možnost Utopie 

Levice, přesvědčena o tom, že lidská přirozenost je determinována vnějšími 

společenskými vztahy a silami, musí přijít k závěru popření svobodné vůle 

člověka. Svobodná vůle člověka je slučitelná pouze s představou neměnné 

lidské přirozenosti - tedy s představou, že přirozenost člověka není 

determinovaná prostředím, ve kterém žije. Je-li však člověk funkcí svého

prostředí, jsou nutně jeho nejvlastnější preference, pocity, sentimenty a volby 

rovněž funkcí jeho okolí. Tedy jeho vědomí je rovněž odrazem vnějších vztahů a 

sil. Vzhledem k tomu, že aktuální člověk ještě není naplněním své potenciálně 

dobré, kvalitativně lepší přirozenosti než je ta stávající, není to ještě člověk s 

velkým Č. Je ještě nedokonalým člověkem, jeho vědomí je falešným vědomím a 

jeho volby jsou pokřivené. Jeho svoboda konání je svobodou nedokonalou, 

protože zatím ještě neúplnou. Tu bude mít až nový člověk s dobrou přirozeností 

po společenské transformaci. Podle toho svobodná volba aktuálního člověka 

není až tak vzácnou hodnotou - lze ji, v zájmu dosažení lepšího člověka s 

nefalešným vědomím, ignorovat či porušovat. A to je obhajoba totalitarismu: 

úkolem dne je vykonat radikální společenskou transformaci, jejímž výsledkem 

bude nový, lepší člověk. Překáží-li tomu svobodné preference reálných lidských 

bytostí, lze je znásilnit v zájmu skutečného prospěchu těch, jejichž vědomí je 

nyní pokřivené v důsledku špatných společenských vztahů. 

Tím není rozhodně řečeno, že každý člověk z levice je totalitářem. Levicové 

předpoklady ale umožňují dovedení závěrů až k obhajobě totalitarismu. Pravice 

naopak, i když pochopitelně může být autoritářská, vůbec nemůže - z 

principiálních důvodů - být totalitářská. Oba totalitní režimy 20. století patřily 

tedy k intelektuální levici. 

Levice svým důrazem na změnitelnost a možnou dokonalost lidských 

bytostí nádherně umožňuje představu realizovatelnosti Utopie - tedy stavu 

kvalitativně lepšího života na zemi. Tato představa jakéhosi ráje na zemi, stavu 

věčné blaženosti a stálého štěstí, je pravicí nutně odmítána - právě akceptováním 

přesvědčení o neměnné nedokonalosti lidských bytostí, která způsobuje, že ani 

ten z hlediska pravice nejlepší myslitelný model politického, ekonomického, 

společenského či kulturního rámce společnosti nezaručí věčné štěstí všech. 

Naopak uznává stálou existenci lidského utrpení, bolesti a strádání - ať již 

materiálního či duchovního. 

Levici proto v konečném důsledku - jakožto filosofický koncept - můžeme 

označit za velikou křesťanskou herezi. Není totiž v konečném důsledku ničím 

jiným, než - jak na to poprvé upozornil Eric Voegelin - pokusem o imanentizaci 

křesťanského eschaton, tedy pokusem o zpozemštění toho příslibu, který 

křesťanství slibuje člověku, jenž však klade mimo tento svět. 

D) Umírněná, demokratická levice 

Totalitarismus a utopismus jsou dovedením levicového smýšlení k nejzazší 

mezi, kterou levicové předpoklady umožňují. Považuji za důležité ještě jednou 

zopakovat, že netvrdím a ani nechci tvrdit, že každý příslušník levice je nutně 

utopistou nebo totalitářem. Tvrdím pouze, že levicové pojetí člověka jak utopii, 

tak totalitu umožňují, a že všichni utopisté a totalitáři sdíleli toto pojetí. Pro

každou levici - a to i pro demokratickou - je však příznačné vkládání velikých 

nadějí v možnost učinit lidi šťastnými politickou manipulací, pozitivní akcí 

státu. Levice je přesvědčena, že existuje-li nějaký společenský problém, je nutně 

řešitelný, a to především státními programy. (Pravice se domnívá, že "díky" 

existenci dědičného hříchu jsou mnohé společenské problémy prostě neřešitelné, 

jsou pevnou součástí lidského života, jeho jakousi konstantou, a každý 

symbolicky řečeno "státní program na zrušení dědičného hříchu" je bizarní 

naivitou.) Řešeními levice jsou kromě státních programů a utrácení peněz 

daňových poplatníků na odstraňování společenských problémů i víra ve 

všemocnost racionálního poznání a vzdělání. Existují-li ve společnosti různé 

předsudky a negativní jevy - rasismus, netolerance, chudoba, kouření, AIDS, 

drogy, cokoliv, je nutné poskytnout lidem racionální poučení, jakousi technickou 

instruktáž, jak se mají chovat, a oni se pak budou chovat racionálně. 

Společenský problém se vyřeší. 

Jako třetí příklad z praktické roviny mohou sloužit rozdíly levice a pravice 

v penologii. Pravice se domnívá, že člověk jakožto bytost zatížená 

nezměnitelnou nedokonalostí (dědičným hříchem) má tendenci konat špatně a 

někdy tato tendence převáží nad racionálními úvahami a výchovou 

vybudovanými zábranami. Člověk má nicméně současně svobodnou vůli a 

neexistuje možnost konání, kterou by člověk nemohl svobodně odmítnout; za 

konání, které činí, je tedy zodpovědný. Proto i zločinec je za svůj zločin 

zodpovědný a zaslouží si trest. Smyslem trestu je potrestat; chápání trestu 

pravicí je chápání retribučně-restituční (trest + kompenzace oběti). 

Levice se naopak domnívá, že člověk jakožto bytost bez stálé přirozenosti 

(nebo bez umožnění té dobré) je funkcí společnosti - je jejím výtvorem. A jako 

takový nemá v posledku svobodnou vůli. Proto je zločinec - dítě společnosti - 

téměř její obětí; ta mu totiž neumožnila rozvinout to potenciálně dobré v něm a 

je proto zodpovědná za jeho chování a konání. Takovéhoto člověka trestat by 

bylo krutostí. Proto "trest" má mít terapeuticko-pedagogickou funkci. A trest 

smrti by byl již do nebe volajícím barbarstvím: společnost by zabila člověka za 

to, co z něho udělala. Pro pravici je trest smrti jednou z možností z arzenálu 

legitimně použitelných trestů a principiální penologická námitka vůči němu 

neexistuje. Trest smrti lze na pravici odmítat, ale pouze z jiných než 

principiálních námitek týkajících se povahy zločinu a trestu. (Například z 

pohnutek utilitárních nebo religiózních.) 

Tím se dostáváme k zásadně odlišnému chápání společnosti, v níž žijeme, v 

podání levice a pravice. Dostali jsme se k zásadně odlišnému existenciálnímu 

přijetí civilizace, ve které pravice a levice existují: ke ztotožnění se s ní nebo k 

odcizení se jí.

III. Levice a pravice - klasifikace existenciální 

Pravice bývá často vnímána jakožto obhajoba statu quo, existující podoby 

společnosti a jejího establishmentu, zatímco levice jako revoluční síla, usilující u 

reformu, jíž pravice brání. Tedy pravice jako statická apologetika a levice jako 

dynamické pozitivní krédo. Tento obraz je částečně nepřesný a proto celkově 

nevystihující podstatu vzájemné dynamiky. Podle něj totiž pravice je prvotní a 

levice je reakcí na ní. Spíše opak je pravdou. 

Toto století bylo svědkem přechodu mnohých myslitelů z levice na pravici a 

pouze zanedbatelně nemnohých konvertitů z pravice na levici. Tato na první 

pohled podivná asymetrie se stává logickou a přirozenou, uvědomíme-li si 

vzájemnou dynamiku pravice a levice. 

Především, pravice primárně není obhajobou statu qou před nájezdy levice. 

Například otec politického konzervatismu Edmund Burke vůbec nebyl toryem, 

nýbrž přesně naopak, byl whigem. Intelektuálně pravice vzniká jako reakce na 

levici. Levice je v tomto smyslu prvotní a pravice je reakcí na ni. Levice je 

pozitivním programem politické, ekonomické, společenské, kulturní a morální 

přestavby společnosti - často velice radikální. Pravice (jako whig Edmund 

Burke) uznává, že stávající podoba společnosti není vždy nutně ideální, ale je 

zaskočena nikoliv úsilím o její změnu, nýbrž směrem, kterým se ta reforma má 

vydat. Pravice se domnívá, že ty změny, které pozitivně prosazuje levice, jsou 

velice nešťastné a jdou častokrát přesně opačně, než by měly jít. Whig Burke, 

odpůrce toryů, razantně zaútočil na změny navržené francouzskými 

revolucionáři, protože podle něho vedou do pekel. Tedy ve skutečnosti pravice 

je vzpourou proti intelektuálním názorům levice - ta je vzpourou proti politické, 

ekonomické a kulturní podobě společnosti, vzpourou, která se brzy stává 

intelektuálním establishmentem - a pravice je rebelií právě proti tomuto 

intelektuálnímu establishmentu levice. Člověk z pravice je proto častokrát svou 

dispozicí rebelem, jenže na rozdíl od příslušníka levice nemá ambici měnit lidi a 

organizovat jim jejich životy, nýbrž rebeluje proti názorům kulturních a 

intelektuálních elit společnosti, vždy tak ochotně levicových. Intelektuálně je 

spíš kontrarevolucionářem než konzervativcem. Skutečností, že pravice je 

intelektuální reakcí na levici, lze vysvětlit nepoměr v počtu vzájemných 

konverzí: lidé z pravice z přirozenosti věcí a podstaty sama sebe chápou levici 

velice dobře, vědí přesně, co to levice je - a nesouhlasí s ní. Jenže levice 

samotná je primárně pozitivním krédem a nikoliv reakcí na jiné krédo, není 

žádným odlitkem a proto nemá zásadní potřebu chápat pravici. Proto mnoho lidí 

z levice pravici ani nechápe. Někteří ji pochopitelně chápou a nesouhlasí s ní a 

někteří z těch, kteří ji nechápou, ji mohou pochopit a poté k ní konvertovat.

Proto konverze z pravice na levici je tak nepravděpodobná a proto konverze 

opačná je možná a přirozená. 

Moderní levice se začala formovat na konci minulého století nástupem 

socialistického hnutí. Socialismus je dodnes ústředním a nejsilnějším proudem 

levice a jeho nástup znamenal přeskupení do té doby existující politické scény 

dělené na liberály a konzervativce. Socialismus společně s některými prvky 

liberalismu, především s jeho duchem reformismu, a kulturně-společenskými 

postoji a některými dispozicemi konzervatismu - především paternalismem - 

vytvořil moderní levici a z hlavních částí konzervatismu (úcta k tradiční podobě 

společnosti) a liberalismu (svobodný trh a omezený stát) se utvořila moderní 

pravice. V politické praxi byla dynamika jednoznačně na straně levice - s první 

kulminací ve 30. letech. Pravice působila defenzivně a její chápání sama sebe 

spočívalo v zadržování ofenzivní levicové vlny a v tom, co považovala za 

bránění nejhoršímu. Po druhé světové válce, v 50. letech, došlo k určitému 

opadnutí levicové vlny a všeobecné převaze pravicových vlád. Pravice 50. let 

však nebyla kontrarevoluční; místo toho se soustředila na přijetí předchozích 

levicových reforem a byla obdobím jakéhosi politického klidu. Levice zažila 

svou druhou kulminaci v 60. letech, která byla svědky nové vlny levicové 

ofenzivy. Pravice se tak soustřeďovala na konzervaci toho, co levice již 

prosadila, a levice vždy v další a další vlně posouvala hranici svých představ dál 

a dál. Tak to bylo až do konce 60. let - za jakýsi vrchol levicové mentality, za 

nejvyšší bod hladiny levicového smýšlení v západní civilizaci lze označit rok 

1968. V tomto období kulminovala rovněž její zdánlivě podivuhodná frakce, 

nazývaná Nová levice. Poté nastal určitý odliv levicovosti a nárůst popularity 

pravicových názorů v 70. letech, což vedlo v 80. letech k vládě pravicových 

politických reprezentací. 

Tyto dva fenomény mají zásadní význam pro současnost i pro příští vývoj 

politických formací. I když Nová pravice se v Evropě začala formovat až v 70. 

letech, její analogie existovala v Americe již v letech 50. a byla soustředěna 

kolem časopisu National Review (založen v r. 1955). National Review byl 

vlajkovým časopisem hnutí, které se v USA od té doby nazývá konzervatismem 

(je v mnoha rysech odlišné od evropského konzervatismu) a které představovalo 

radikální sílu reagující na úspěchy levice a hodlající její postup zastavit. Toto 

hnutí bylo kritické i k republikánské administrativě prezidenta Eisenhowera, 

která odmítla odvolat levicové reformy a soustředila se, stejně jako pravice v 

Evropě, na udržování statu quo. Konzervatismus z okruhu National Review se 

nemínil smířit se zachováním toho, co levice dosáhla, a čekáním na její další 

vlnu, nýbrž byl protestem proti levicovému establishmentu v americké 

společnosti. Toto hnutí se na začátku 60. let - po porážce republikánů v r. 1960 a 

nástupu nové Kennedyho demokratické administrativy - zmocnilo 

Republikánské strany a v roce 1964 nominovalo na prezidenta svého kandidáta,

senátora Goldwatera. Ten byl sice ve volbách poražen, nicméně ofenzivní nástup 

pravice se začal prosazovat - částečně již v roce 1968, a především, po 

intermezzu s aférou Watergate, ve druhé polovině 70. let, až nakonec vyvrcholil 

v roce 1980 zvolením Ronalda Reagana. 

Evropská pravice opustila svou konzervativní orientaci v 70. letech a pod 

názvem Nová pravice s pozitivním programem reforem usilovala o demontáž 

levicových výdobytků. 

Zatímco americký konzervatismus á la National Review a později evropskou 

Novou pravici lze označit jako rebelii proti nepřetržitě se valícím vlnám 

levicové revoluce, pak Nová levice byla vzpourou v samotném táboru revoluce - 

byla vzpourou proti establishmentu, který byl již ale na konci 60. let převážně 

levicový. Proto, paradoxně, mnohé kritiky moderní společnosti ze strany Nové 

levice a Nové pravice zněly dost podobně. 

Nová levice zradikalizovala levicové postoje a kromě tradičních 

ekonomických témat (kritika nerovnosti, vykořisťování, kapitalismu, atd.) 

zdůrazňovala nespravedlnost a špatnost kulturních, morálních a společenských 

norem "buržoazní" společnosti. Jejím nosným konceptem byla myšlenka 

odcizení. Tuto představu již použil Marx pro označení toho, co s proletariátem 

dělají kapitalistické výrobní vztahy - totiž že ho odcizují od jeho lidství, 

dehumanizují jeho život a tím navozují mizerii jeho osudu, jež prohlubuje třídní 

konflikt (a tak, paradoxně z hlediska Marxe, mají pozitivní účinky - povedou k 

třídní revoluci a nahrazení jedné společensko-ekonomické formace novou, 

založenou již na jiných výrobních vztazích, konkrétně na společenském 

vlastnictvím výrobních prostředků, které jediné odstraní vykořisťování člověka 

člověkem). Podle Nové levice nejen ekonomický sytém, ale i pokrytecká 

morálka, opresivní normy, bezcitnost a lhostejnost konzumního života, 

neexistence skutečné rovnosti a demokracie a naopak existence privilegií 

establishmentu v buržoazní společnosti západní civilizace zásadně znemožňují 

naplnění a seberealizaci lidského potenciálu a toho dobrého, co skutečná 

lidskost lidstvu umožňuje. Neumožňují lidskou autenticitu, což je další klíčové 

slovo Nové levice. Proto je západní společnost inherentně špatná a škodlivá, a 

navíc má tendenci vyvážet svou podobu k civilizacím jiným, tedy je navíc 

agresivní, kolonialistická a imperialistická. Západní civilizace je tak 

deformovaná, že u svých příslušníků (tj. většinou svých obětí, jimiž nejsou 

pouze ti z establishmentu) vyvolává falešné vědomí: oběti si nejsou vědomy 

skutečného stavu věcí, tj. toho, jak je jejich společnost záporná. Proto v 

návaznosti na koncept odcizení má ústřední místo v myšlení Nové levice 

koncept osvobozování - nejen osvobozování od konkrétních ekonomických 

vztahů a norem společnosti, nýbrž především osvobozování od falešného 

vědomí, tedy osvobozování, které umožní lidskou autenticitu: feminismus 

osvobozuje ženy od jim vnucené představy podřízenosti mužům, protizápadní 

národně-osvobozovací hnutí bojují za vymanění se z vlivu Západu, později

adikální environmentalisté osvobozují lidi z otroctví konzumního života apod. 

To vše umožní lidem plné intelektuální, materiální, kulturní a sexuální 

sebevyjádření, což naplní jejich autenticitu, kterou západní společnost vždy 

potlačovala represí - ať již politickou, ekonomickou, společenskou či morální. 

Z této analýzy západní společnosti plyne nejen odcizení se Nové levice od ní, 

nýbrž i její srovnání s civilizacemi alternativními: ty dopadají ve srovnání s 

civilizací západní nezvykle dobře. Principiální vystoupení Nové levice proti 

západní civilizaci a její zamítnutí po radikální kritice vede Novou levici k 

preferování civilizací jiných, někdy čistě hypotetických: proto ty sympatie s 

jakýmkoliv protizápadním hnutím či vůdcem ve třetím světě - ať již to byli 

Castro, Ho či-min, Lumumba nebo sandinisté. Studená válka a obecně konflikt 

Západu se Sovětským svazem a mezinárodním komunistickým hnutím byl 

vnímán obdobně - mezi Sovětským svazem a Západem nebyl žádný kvalitativní 

rozdíl, maximálně snad kvantitativní, a oba systémy byly stejně špatné a 

odpovědné za Studenou válku (ne-li Západ více). Proto jakýkoliv západní 

studenoválečnický postoj k Sovětům byl projevem nabubřelé arogance moci, 

imperialismu, politické hysterie a válečného štvaní. Namístě je spíše usilovat o 

vzájemné porozumění, odzbrojení a mírovou koexistenci, která umožní Západu 

věnovat se řešení vlastních palčivých problémů. 

A toto je poslední, a to zásadní rozdíl mezi (Novou) levicí a pravicí: (Nová) 

levice je projevem existenciálního nesouhlasu se západní civilizací, 

existenciálního odcizení se od ní, zatímco pravice je projevem existenciální 

afirmace západní civilizace, existenciálního přesvědčení, že Západ, i když není 

ideální společností, je zásadně dobrou civilizací, a to konkrétně ze všech 

existujících nejlepší. Západní civilizace se kvalitativně liší od všech ostatních 

(minulých i přítomných) a všechny je převyšuje. Čím? Odpověď nemusí být 

nutně jedna, může to být i kombinace vícero odpovědí různých proudů v rámci 

pravice. Britský konzervativec v tradici Burka může říct, že je to prostě 

civilizace naše, v její tradici jsme vyrostli a ona nás zformovala; křesťanský 

konzervativec řekne, že západní civilizace je dítě západního křesťanství a tudíž 

jí byly zjeveny určité pravdy v rozsahu, v jakém to nebylo učiněno civilizacím 

jiným, a konečně libertariánsky či klasicky liberálně laděný konzervativec může 

tvrdit, že jedině západní civilizace dospěla k ideálu osobní a politické svobody, a 

je-li tento ideál do určité míry přijímán i některými jinými civilizacemi, je to v 

důsledku napodobování Západu nebo dokonce jeho vnucení Západem. Z tohoto 

přihlášení se pravice k západní civilizaci a přesvědčení o její jedinečnosti 

vychází pevné odhodlání k jejímu hájení, k obraně její existence - jak tomu bylo 

v době Studené války proti její totální antitezi, komunistickému impériu. Z faktu 

morální nerovnosti civilizací a morální převahy té západní plyne nerovná 

legitimizace prostředků jejich zachování: např. pravice je přesvědčena, že 

neexistuje nic takového jako rovné právo vlastnit atomové zbraně a že západní 

země jsou oprávněny toto "právo" zemím třetího světa upírat.

Pojetí rovnosti či nerovnosti různých zemí a civilizací nás přivádí k závěru 

tohoto pojednání a k vrcholnému tématu levicového smýšlení, k 

multikulturalismu. Multikulturalismus čili přesvědčení o inherentní rovnosti 

všech kultur a civilizací je vrcholem egalitářské vášně levice. Je současně 

určitým vrcholem relativismu: právě tak, jako systematizací relativismu ve 

filosofii dostaneme postmodernismus, tak systematizací relativismu v politické 

filosofii vzniká multikulturalismus. 

Intelektuální levice dneška, jako legitimní dědic Nové levice 60. let, 

konceptem multikulturalismu popírá samotnou existenci univerzálních principů 

správného civilizovaného soužití lidí v občanské a politické společnosti, tj. 

popírá koncept, na kterém byla postavena a který obhajovala západní civilizace. 

Tím zároveň nutně popírá i Západem nárokovaný primát v nahlédnutí těchto 

principů, čímž delegitimizuje jeho intelektuální status a jedinečnost. Západní 

civilizaci představuje jako jednu z mnoha, jako jeden z mnoha možných úhlů 

pohledu na lidský úděl, úhel pohledu o nic více relevantní než jsou všechny 

ostatní. Z metafyzické rovnosti všech civilizací pak plyne povinnost přikládat 

stejnou pozornost a váhu jim všem, jakož i nutnost podrobného studia, poznání a 

pochopení těch ostatních, protože jen tak můžeme nahlédnout jejich hodnotu a 

pochopit legitimní nároky jejich příslušníků. Z těchto předpokladů plyne 

požadavek na poskytování stejného času a prostoru v univerzitním vzdělání a 

akademickém životě všem konceptům, a nikoliv upřednostňování těch 

západních. Čas a prostor věnovaný mrtvým bílým heterosexuálním mužům, 

jakými byli Sokrates, Herodotos či Shakespeare, nemá být o nic větší, než je čas 

věnovaný reprezentantům umění a myšlení civilizací ostatních (např. živým 

černošským lesbičkám, nabízí se dodat). 

Pravice tyto názory považuje nejen za formálně nesprávné, nýbrž i za přímo 

zhoubné. Především, pravice vidí multikulturalismus jako další útočiště 

bývalých západních neomarxistických profesorů Nové levice poté, co se jim 

jejich sovětský Bůh v r. 1989 zhroutil, a jako jednu z jejich dalších zbraní proti 

západní civilizaci. Proti tezi intelektuální levice, že všechny civilizace a kultury 

jsou si vnitřně rovné a stejně hodnotné a proto stejně významné, klade 

intelektuální pravice konce 20. století tvrzení opačné, totiž že civilizace si vůbec 

nejsou vnitřně rovné a že západní civilizace byla skutečně schopna více než 

kterákoliv jiná nahlédnout univerzálně platné pravdy o správném politickém a 

společenském uspořádání, jimiž přispěla celému lidstvu. Obdobné univerzálně 

platné pravdy platí jako pro umění, tak i pro filosofii - včetně filosofie politické: 

říkanka zaklínače hadů z tropického kmene kanibalů nemá stejnou uměleckou 

hodnotu jako Shakespeare a politické teorie Frantze Fanona, karibského 

ideologa teroru proti bílému kolonialismu, nejsu stejně významné jako ústavní 

systém Jamese Madisona a ostatních Otců-zakladatelů. Západní myšlení si

kladlo fundametální otázky o podstatě lidského údělu a smyslu jeho bytí, otázky 

trvalé a univerzální, v rozsahu, v jakém si je jiné civilizace nekladly. 

Jako zhoubné vidí pravice názory multikulturalismu proto, že podle jejího 

názoru vedou k destrukci možnosti soužití lidí různých etnik a kultur v jedné 

politické společnosti pod jednou civilizovanou, ústavní vládou. Podle pravice ja 

pochopitelně možné, aby lidé různých etnik, kulturních společenství a tradic, 

byli příslušníky jedné politické společnosti - ale s jednou podmínkou: přes 

všechny vzájemné odlišnosti, častokrát i propastné, musí sdílet určitý základní 

politický konsensus, určité společné politické přesvědčení (např. loajalitu k 

ústavě). Neexistuje-li žádný společný konsensus, politická společnost existovat 

nemůže a nekrvavá vláda se stává nemožnou. Nesdílejí-li např. všichni členové 

americké společnosti respekt k politickým principům Otců-zakladatelů 

vyjádřených v Deklaraci nezávislosti a vytvářejících základ politického rámce 

společnosti definovaného ústavou Otců-zakladatelů, společenský a politický 

dialog se stává nemožným, neboť prostě není z čeho vyjít, když nic není 

společné. V důsledku toho nastane balkanizace politické společnosti. Proto 

společnost může být multietnická a multikulturní v kulturním smyslu, nemůže 

však být multikulturní ve smyslu politicky civilizačním; právě v tomto smyslu je 

však tento termín jeho proponenty užíván. 

Shrnuto jinými slovy: zápas o místo a význam západní civilizace v myslích 

a srdcích jejich příslušníků a intelektuálních elit bude i v 21. století představovat 

náplň sporu intelektuální levice a pravice. Levice bude i nadále existenciálním 

odcizením se západní civilizaci a pravice bude jejím existenciálním potvrzením. 

Závěr 

Byly zde představeny tři klasifikace politického a intelektuálního spektra na 

levici a pravici. Pochopitelná námitka může znít, zda jsou tyto tři klasifikace 

vůbec ve vzájemné korelaci, zda náhodou pravice a levice v rámci první, druhé a 

třetí klasifikace nejsou pokaždé něčím úplně jiným, překrývajícím se s tím 

předešlým pouze v bezvýznamné míře. 

Zajisté je nutné přiznat, že korelace tří uvedených klasifikací není rovna jedné 

celé. Například, příslušník levice podle klasifikace první může být příslušníkem 

pravice podle klasifikace druhé, a to samé platí recipročně. A podobně, 

příslušník levice dle klasifikace druhé může být příslušníkem pravice dle 

klasifikace třetí (ale to již značně problematicky), nicméně příslušník pravice 

podle druhé klasifikace již příslušníkem levice podle třetí být nemůže. Korelace 

mezi jednotlivými klasifikacemi tedy skutečně není stoprocentní, nicméně jsem 

přesvědčen, že je přesto značně vysoká. Empiricky vzato, suma všech 

příslušníků levice vyhovujících první, druhé a třetí klasifikaci současně plus 

všech příslušníků pravice podle opět všech tří klasifikací současně představuje 

naprostou většinu celého politického a intelektuálního spektra. A opačně, lidé,

kteří mezi jednotlivými klasifikacemi "křižují", tj. v jedné jsou na levici a v jiné 

již na pravici, tvoří zanedbatelnou menšinu. To vede k závěru, že všechny tři 

klasifikace posuzují stejný jev a jsou uchopením stejného fenoménu - dělení na 

levici a pravici - ze tří různých pohledů. To, že vzájemný "překryv" není 

perfektně a stoprocentně ideální, vidím jako důsledek nutné nedokonalosti 

jakékoliv klasifikace perfektně a ideálně posuzovat daný fenomén. Ale jak jsem 

již uvedl na začátku, tato elementární nedokonalost jakékoliv klasifikace nás 

přece nemůže odradit od veškerých pokusů o ně. 

Komedie plná omylů 

aneb levice a pravice v ČSFR 

Milan Zelený 

Dělení na pravici, levici a střed se v ČSFR stalo módou, vytržením, 

zaklínadlem – jako dělení na malou či velkou (privatizaci, zajisté) nebo dělení 

na erotiku a pornografii. Každý někam či do něčeho patří. V Československu 

stěží najdete politika či osobnost "bez zastřešení". 

Smutné, ale i smutně komické je, že jde o komedii plnou omylů, protože 

dělení na pravici či levici se odvozuje skrze sebeproklamací a sebevyhlášení, 

nikoliv od činů, programů a zásadních filozofií. Postačí, zdá se, aby někdo 

vykřikoval, že je pravičák či konzervativec, a naše kritické sdělovací prostředky 

to přijmou bez dalšího přemýšlení. Křik je vším, myšlenka a čin ničím. 

Na duhé straně stačí, aby se někdo vyjádřil humanisticky (např. ve 

prospěch nezaměstnaných, důchodců či sociálního zabezpečení), a už je levičák, 

nalevo či levák. Jako by pravice (rozuměj mimo územi ČSFR) neměla vysoce 

rozvinuté sociální a humanistické cítění! 

V ČSFR lze zaslechnout leccos dokonce i o konzervatismu, což už je 

zřejmý intelektuální potrat, protože právě dnes toho moc ke "konzervování" 

není, ani v konzervárnách. Ozývají se to lidé, kteří nemají vlastní názor a jsou 

schopni je pouze přejímat ze zahraničí (kde ovšem už dnes jsou věci, které za 

"konzervaci" stojí). 

O středu se vyjadřovat nebudu, střed je "marais", filosofie lidí prostředních, 

prostředníků a zprostředkovatelů. Střed totiž přijímá existenci a racionalitu 

Pravice a Levice, a tím se stává zbytečným manévrovacím parketem politických 

tanečníků. 

Důvod, proč o levici a pravici v ČSFR píši, je ten, že sám jsem byl již 

nazván snad vším – a to lidmi údajně vzdělanými a informovanými – od 

bolševika, zbožňovatele socialismu, marxisty a neuspěvšího v zahraničí, až po 

technokrata, experta, ultrapravičáka a fašistu. Vše vlastně z úst jediného ministra 

a jeho nohsledů. Protože na rozdíl od ministrů své názory ze dne na den 

neměním, jde tedy o rozmanitou interpretaci jedné a téže věci, jednoho

principiálního postoje. Takto demonstrovaná míra kvalifikace pravičáků v ČSFR 

při posuzování druhých vyvolává totiž silné pochybnosti o jejich schopnosti 

posoudit sami sebe. 

Přes veškerý ten zmatek v Československu, přes veškerý ten křik, je 

podstata pravice a levice (mimo území ČSFR) v podstatě jednoduchá. Spočívá 

ve vymezení role státu: pravice, již tradičně, zdůrazňuje autonomii, soběstačnost 

a nezávislost ekonomicko-společenských aktérů, levice naopak spoléhá na stát 

jako nástroj řešení určitých problémů – vychází z toho, že aktéři jsou závislí, do 

určité míry bezmocní a zajisté "potřební". 

Pokusme se nyní, bez suchopárných definic, vymezit základní filosofické 

principy, tendence a dopady pravice a levice: 

LEVICE 

spoléhání na stát 

centralizace 

státní zásahy do podniků a obcí 

přerozdělování majetku 

strany, stranické linie 

vysoké daně 

podniky s účastí státu 

ideologie 

experimentace s lidmi 

zaměstnanci námezdní silou 

obranné odbory 

kosmopolitismus 

důraz na práci 

dělba práce a specializace 

hospodářský federalismus 

nepotismus, partajníčkování 

restriktivní politika 

omezování poptávky 

ekonomické intervence 

podpory v nezaměstnanosti 

státní sociální systém 

podpora monopolů 

krátkodobé rozhodování 

zveřejňování podníků 

veřejně dostupné akcie 

důraz na mzdy 

podřízeni se stranické linii 

byrokracie 

koncepce lídra či fuhrera 

PRAVICE 

spoléhání na jedince či rodinu 

decentralizace 

autonomie podniků a obcí 

tvorba majetku 

přímá demokracie občanů 

minimální daně 

stát nepodniká 

dialog 

konzervatismus 

zamestnanci kapitalisty 

(spoluvlastníky)* 

podnikové odbory 

národní zájmy 

důraz na vzdělání 

integrace a komplexnost 

hospodářská autonomie 

vláda odborníků 

expanzivní politika 

rozšiřování nabídky 

seberegulační procesy 

omezení nezaměstnanosti 

individuální volba 

podpora konkurence 

dlouhodobá strategie 

privatizace (zesoukromění) 

důraz na kapitál (spoiluvlastnictví) 

povznesení se nad stranickou linii 

samospráva 

koncepce veřejného služebníka

*) Senátor Russel Long, předseda Finanční rady U.S. Senátu, prosadil v roce 

1984 v americkém Kongresu tzv. Employee Stock Ownership Act, zákon, který 

zvýhodňuje financování typu ESOP 50% snížením daně z příjmu pro banky, 

které financují projekty ESOP. Éru prezidenta Reagana nelze nazvat levicovou 

či marxistickou - ovšem tak jsou ESOPy nesmyslně charakterizovány novináři a 

ministry v ČSFR. 

Z výše uvedeného vyplývá, že sebeproklamované pravicové strany v ČSFR 

(jako např. ODS) jsou de facto strany levicové, nebo ještě hůř, strany extrémně 

levicové, i.e. fašistické. I když se často fašismus vydává za pravici, svým 

důrazem na roli státu a svým popřením individuální a podnikové autonomie jde 

nutně o směr levicový (viz výraz "nacionální socialismus"). (Jinými slovy krajní 

pravice a krajní levice mají mnoho společného. D.N.) Kde socialismus 

kontroluje hospodářství zestátněním a kolektivizací, fašismus kontroluje 

státními holdingy (státní akciovou účastí) a přímým státním diktátem formálně 

soukromého hospodářství. V obou případech však jde o řešení v podstatě 

levicové, tj. etatistické. 

Sám sebe tedy považuji za ekonomicky i politicky za pravicového, protože se 

hlásím k pravému sloupci uvedené tabulky. 

Odmítám levicové manýry tzv. pravice v ČSFR: 

- demagogii (Jedinou Možnou Cestu), 

- překrucování (statistiky "lžou" nebo "takhle jsme to nemysleli") 

- diletantismus (tzv. scénář ekonomické reformy) 

- pseudojazyk (neumístění uchazeči o práci místo nezaměstnaní), atd. 

Je-li tedy sebeproklamovaná pravice levicí, co je potom v ČSFR levice? 

Většina levicových stran se vyznačuje důrazem na sociální tržní hospodářství, 

sociální jistoty a humanisticko-ekologické dopady. Pokud vidí svářešení ve 

státu, pak jsou skutečně levicové; pokud je shledávají v samosprávě a v 

soběstačnosti, pak přejaly výrazně pravicové prvky a své programy by měly 

vyjasnit. 

Skutečnými pravicovými stranami v ČSFR jsou pouze Republikáni, Národní 

demokraté apod. Organizace typu ODS jsou levicí fašistického typu, komunisty 

tradičně nazývanými "pravicí". 

Dělení na pravici a levici je dnes zastaralé, povrchní a neefektivní, jak ostatně 

komedie plná omylů v ČSFR jasně ukazuje. Toto dělení vzniklo jako odraz 

separace vlastníků (zaměstnavatelů) od nevlastníků (zaměstnanců). Najatá

pracovní síla hájila své zájmy pomocí odborů a pomocí levicových stran 

vytvářením tlaku na stát. Pravice hájila zájmy kapitálu. 

V moderní době (zahájené už Baťou) dochází k výraznému stírání rozdílů mezi 

vlastníkem a nevlastníkem, zaměstnancem a zaměstnavatelem, dělníkem a 

manažerem. Informační technologie, znalostní společnost, sebeřízení (selfmanagement) 

a sebeorganizace umožňují naplnění baťova snu: "Každý dělník 

kapitalistou". Dělení na levici a pravici se stává bezpředmětným (tedy mimo 

území ČSFR), protože mizí zaměstnavatelsko-zaměstnanecký konflikt. 

Moderní svět a moderní myšlení mohou jednou proniknout i do Československa 

– nebude-li se však vracet až příliš daleko do hospodářsko-politické prehistorie 

světa již dávno zašlého… 

(Milan Zelený, Ještě je čas/Obávám se o osud této země, nakladatelství 

Alternativy, 1. vyd. Praha 1991, 2. vyd. 1992) 

NEHARAŠME PRAVICÍ A LEVICÍ

Jednou z lekcí postkomunistické transformace je, že oč více se politici a 

političtí analytici v té které zemi hlásí k tradičnímu dělení politického spektra na 

pravici a levici, o to méně platí v praxi. Pojmy pravice a levice jsou pouhými 

pojmovými berličkami především proto, že základní úkoly přechodu od totality 

k hospodářské a politické demokracii nejsou svou povahou převážně ani 

levicové ani pravicové. Jsou to úkoly transformační, kterých se v některých 

zemích zhostily lépe strany takzvaně levicové a v jiných takzvaně pravicové. 

V českých poměrech navíc přešlapujeme nad pojmovou pastí pravice versus 

levice ještě z dalšího důvodu. Zatímco demokratická levice byla už od začátku 

dvacátého století poměrně jasně definovaná a až do vzniku komunistické strany 

dosti jednotná, pravice byla roztříštěná a těžko definovatelná. V období první 

republiky navíc bylo označení „pravice" spíše hanlivé. Pravice byla spojována s 

nacionalismem, populismem a postupně i fašismem. „Pravicové" strany—ať už 

se jednalo o národní demokraty, agrárníky nebo lidovce--byly zvláštní směsí 

populismu, provincionalismu a nacionalismu. „Levicoví" národní socialisté se 

jim v mnohém podobali. První republika nebyla kolbištěm střetů mezi 

demokratickou levicí a liberální pravicí i proto, že tradiční liberalismus měl 

slabé postavení. 

V postkomunistické České republice se pojmy pravice a levice rychle ujaly jak v 

žargonu politiků tak komentátorů jako srozumitelná označení pro dva různé 

druhy politické orientace, které by se zhruba daly popsat jako štíhlý výkonný 

stát stojící na svobodných, suverénních jedincích versus velký pečovatelský stát. 

Potíž je v tom, že ani dnes na české parlamentní scéně v podstatě neexistuje 

strana, s výjimkou nereformovaných komunistů, která by se do takového 

jednoduchého schématu dala zařadit. Všechny demokratické strany působí v 

rámci našeho přibližování k Evropské unii, které pojmy pravice a levice notně 

rozmazává. Hlavní dělící linií mezi nimi je odpověď na otázku, zda jsou 

stranami transformačními s tahem na Evropu nebo stranami transformaci 

retardujícími. Zároveň je důležitá odpověď na otázku, jakému pojetí demokracie 

dávají přednost — zdali technokratickému, založenému na mocenských 

hrátkách politických stran, nebo tomu, které Karl Popper nazval otevřenou 

společností. 

Základní příkop v české politice tak opět nevede mezi liberální pravicí a 

demokratickou levicí, ale mezi stranami, které chtějí transformovat českou 

společnost ve skutečně fungující otevřenou demokracii, opírající se o živou 

občanskou společnost a právně regulované sociálně-tržní hospodářství 

evropského typu, a těmi stranami, které svým populismem a nacionalismem 

začínají připomínat prvorepublikové národní demokraty a národní socialisty. 

Situace je navíc komplikována tím, že transformační versus retardačněpopulistické 

linie lze najít v té či oné míře i uvnitř všech stran. Jak se ta či ona

strana pak jeví jako celek, záleží na tom, která skupina v ní převažuje, jakož i na 

osobách v jejím čele. 

Primitivní dělení české politické scény na pravici a levici se nedávno do 

slovníku politiků a komentátorů s vervou vrátilo po zvolení Cyrila Svobody do 

čela čtyřkoalice. Samotní politici čtyřky se dohodli, že jejich formace má být 

pravo-středová, což někteří komentátoři interpretují tak, že 4K bude spíše 

ochotna spolupracovat s Občanskou demokratickou stranou. Zároveň podezírají 

Svobodu, že bude chtít ze 4K učinit formaci spíše středo-levou a spolupracovat 

se sociální demokracií. 

Ve skutečnosti taková prohlášení nemají žádný obsah. V době, kdy je ze všeho 

nejdůležitější dokončení transformace a zdárný vstup do Evropské unie, záleží 

jen málo na tom, zda čtyřka bude takzvaně pravá nebo levá, ale zda bude 

uskupením transformačním, pro-evropským a otevřeným občanské společnosti. 

Svojí dosavadní popularitu získala především proto, že se dokázala profilovat 

jako alternativa nejen vůči mocenským hrám ODS a ČSSD ale i vůči poněkud 

zatuchlému populistickému národovectví ODS a národnímu socialismu 

reprezentovanému jedním proudem v ČSSD. Pokud si chce zachovat tvář bude 

muset samozřejmě spolupracovat s tou ze dvou zmíněných stran, která bude 

svým zaměřením blíže nikoliv tomu, co 4K reprezentuje na pomyslné pravolevé 

škále, ale idejím otevřené společnosti a sociálně-tržního hospodářství 

založeného na evropských standardech. Spíše než pravicová či levicová rétorika 

je mnohem lepším vodítkem pro to, která strana je 4K blíže, chování stran v 

situacích, kdy jde o povahu demokracie—například nedávná televizní krize. 

http://pehe.cz/Clanky/Neharasme.html 

pehe

PŘÍMÁ A NEPŘÍMÁ DEMOKRACIE 

Zakladni obecne rozliseni mezi přímou a nepřímou demokracii 

Přímá demokracie 

PŘÍMÁ A NEPŘÍMA DEMOKRACIE 

politický system, v němž se občane přímo ucastni rozhodování. Na rozdil od 

zastupitelske demokracie, kde jsou občane zastupování volenymi zastupci, se v 

příme demokracii účastní rozhodování bezprostredne. Z technických duvodu 

dnes všeobecne převazuji prvky zastupitelske demokracie; v antické demokracii 

hrala podstatnou ulohu demokracie přímá. V posledni dobe se však opet zacinaji 

prosazovat nekteré postupy příme demokracie, napr. plebiscit. Nekteré principy 

příme demokracie se tradicne vyuzivaji ve Svycarsku (hlasování shromazdenych 

občanu apod.). 

Zastupitelska demokracie (nepříma, repřezentativni demokracie) 

způsob vykonu suverenity lidu. Princip zastupitelske demokracie spociva v tom, 

že se občane zucastnuji spravy verejnych zalezitosti nepřímo, prostrednictvím 

svych volenych zastupcu. Pro tento postup hovori předevsim technické duvody, 

nebot přímá demokracie je v moderních statech realizovatelna jen ve 

vyjimecnych, nepřílis castých případech (referendum, plebiscit). 

Praktickou realizaci principu zastupitelske demokracie je parlamentarismus. 

Jeho nejprobematictejšími otazkami jsou: 

A) vztah volicu a poslancu, B) způsob ziskavání pravomoci cleny 

zastupitelských organu, C) vztah zastupitelských organu ke státnímu aparatu 

(organum vykonne moci). 

Tyto otazky jsou podle některých politologu stale aktualnější v souvislosti se 

současnou krizi demokratického systemu, která se projevuje narustaním 

vyznamu politických stran a natlakovych skupin pri příjimání politických 

rozhodnuti. Castecnym řešením může byt decentralizace rozhodování na nizsi 

zastupitelske organy a kombinace postupu zastupitelske demokracie s přímou 

demokracii. 

(Karel Zaloudek, Encyklopedie politiky, Nakladatelstvi Libri, Praha 1999) 

Z BESEDY

Z uvedeneho vyplyva, že hlavním problemem ČR neni, zda demokracii přímou 

či nepřímou, ale zda demokracii formalní či demokracii skutecnou, zda 

demokracii autentickou, či demokracii manipulovanou, loutkovou, imitovanou, 

zda demokracii skutecnych zastupcu či demokracii loutek zdegenerovanych, 

zmanipulovanych, totalitních stran a natlakovych skupin, zda demokracii 

prazdnou a bezduchou či demokracii naplněnou hodnotnym kulturním, 

duchovním, spravedlivym, socialně a ekologický citlivym obsahem, zda 

demokracii elity autentické autority, moudrosti a odbornosti (meritokracie) či 

vlády mafianske plutokracie (vlády penez, korupce a skrytých kontaktu). 

Elitni zastupci nemohou byt nikym dosazeni, ale musí byt spravedlive zvoleni. 

To znamena, že je musí nekdo navrhnout a nekdo (m.j. take nestranna media) 

zpropagovat. Potřebujeme tedy rekonstruovat současné demokratické instituce a 

tvořit instituce nové, potřebujeme zvýšit účast různých typů občanských 

organizací, hnutí a elit na řízení státu a samosprávy, potřebujeme pro tyto účely 

zkvalitnit výchovu, výuku, agitaci. V teto krizove dobe je proto nezbytne mít 

nestranny poradni organ typu ZVONu nebo DUCHOVNI RADY, který by se 

snazil minímalizovat deformace vznikle pri navrzich a prosazování urcitých 

kandidatu a témat/problémů určených k řešení tim, že by jednak upozornoval na 

skryte manipulace, jednak navrhoval kandidaty a témata/řešení vlastni. 

Upozornoval by take na silné a moralní osobnosti, které mohou mít velky vliv 

na utvareni verejneho mineni (nazorotvorne, mienkotvorne osobnosti) a 

podporoval by vznik skutecne nezavislych medii. V případe, že občanska 

společnost bude opravdu fungovat a velke mnozstvi autentických subjektu se 

bude na volbach aktivne podilet, je samozřejmě přítomnost takoveho protektora 

zbytečná. 

V současnosti je aktivni ucast občanu ve volbach cilene omezovana i 

petiprocentni hranici, jejiz odstraneni či snizeni je treba prosadit jako úkol 

c. 1. přímá demokracie může v kritickém obdobi nebo pro urcite důležite 

volby castecne překlenout nebo omezit nekteré nedostatky vyvolane v ramci 

demokracie zastupitelske, neni však nutne trvalym řešením, a hlavne neni 

řešením jedinym ani nejucinnejším. 

Darius Nosreti

From: "Milan Valach" 

Reply-To: hzpd@yahoogroups.com 

Date: Tue, 19 Jun 2001 21:02:33 +0200 

To: 

Subject: [HzPD] Fw: Valach 

Vážení přátelé ze Švýcarska, 

můžete odpovědět na tento dotaz? 

Milan 

----- Original Message ----- 

From: NFC 

To: Milan Valach 

Sent: Monday, June 18, 2001 10:48 PM 

Subject: Re: [HzPD] FW: prima demokracie 

Vážený pane, 

velmi děkuji za odpověď. Jsem velmi vřelým zastáncem přímé demokracie a 

chci také politicky prosazovat tento model (lépe snad některé jeho instituty). 

Měl bych na Vás však ještě jeden dotaz, který mi snad zodpovíte. Ačkoliv se ve 

škole s přímou demokracií setkávám (studuji práva) v oboru státověda a ústavní 

právo, přesto ani profesoři nebyli schopni odpovědět na dotaz, který mířil na 

soudnictví a jeho ustavování. Nevíte prosím, jak tuto problematiku vyřešili ve 

Švýcarsku ? Které stupně jsou tam voleny, na jaká období a zda jsou odvolatelní 

či stíhatelní ? Byl bych Vám velmi vděčen. Rád bych totiž volbu soudců nižších 

instancí prosadil do politického programu jedné vznikající pol. strany , ale nerad 

bych tak činil bez znalosti systému, který již funguje. 

PS: Na Vaší stránku samozřejmě upozorním všechy příznivce pd. 

PSS: Na ukázku zasílám svůj článek, který jsem připravil pro některá 

vlastenecká internetová média 

Velmi děkuji 

S pozdravem 

Jaroslav Janovec 

PŘÍMÁ DEMOKRACIE v ČR 

Není výhodnějšího řešení pokud s určitou věcí nesouhlasím, než jí vytvořením 

složité konstrukce obhajující její nefunkčnost a absolutní nemožnost jejího bytí 

očernit. Právě tak přistoupili naši politici k PŘÍMÉ DEMOKRACII, jenž jim 

nevyhovuje z velice prozaického důvodu – zmenšuje, ba přímo likviduje, jejich

neomezenou moc. 

Dočkali jsme se proto zcela nepodložených frází o nefunkčnosti tohoto 

politického systému a jeho výlučnosti ve Švýcarských poměrech, tudíž o jeho 

nepřenositelnosti. Občané bohužel frázím věří, a tak se v naší zemi skoro nikdo 

nedovolává tohoto velmi přirozeného práva občanů participovat na státní moci. 

Vlastní pojem „přímá demokracie“ má dva základní významy a považuji za 

velmi účelné hned v počátku to osvětlit. V Čechách se totiž vlivem politiků 

ustálilo mínění, že zavedení přímé demokracie znamená důsledné zrušení tzv. 

zastupitelské demokracie, která je u nás zřízena. A skutečně musíme přisvědčit, 

že jedním z významů pojmu „přímá demokracie“ se skutečně rozumí jeden z 

typů státního zřízení se všemi atributy, které k tomu přináleží (zejména pak 

imperativní mandát). Pojem má však ještě jeden význam, kterým rozumíme 

jednotlivé instituty, které participaci občanů umožňují v jiných typech státního 

zřízení. 

Právě v souladu s druhým významem pojmu musíme operovat v souvislosti s 

Českou republikou, neboť první význam je závislý na dlouhodobém používání 

jednotlivých institutů a jejich konsensuálním přijetím společností. Právě proto 

lstiví čeští politici raději nehovoří o možnosti zařazení prvků přímé demokracie, 

neboť by nejen dílčím způsobem aktuálně zmenšili svou moc, ale zároveň by 

tímto zavedením uvedli v činnost soukolí, které by jejich moc v budoucnosti 

zcela eliminovalo. 

Nebude zajisté neúčelné objasnit na závěr jeden z nejzávažnějších problémů, 

které přímá demokracie přináší, a které se také dostává značné pozornosti mezi 

kritiky tohoto druhu demokracie. Vulgárně řečeno se jedná o námitku, že lid je 

hloupý a snadno ovlivnitelný. Velmi zajímavé bude, pokud argumentaci úmyslně 

obrátíme a místo obhajoby paradoxně začneme negací. Lépe to osvětlí jediné – o 

jak nepádný argument se odpůrci přímé demokracie opírají. Předně se musíme 

ptát, zda onen lid, který je nemoudrý v rozhodnutích jedněch, může být moudrý 

pokud rozhoduje například o složení svého zastupitelského sboru. Cožpak 

zastupitelé v reprezentativní demokracii odvozují svou legitimitu od tupého 

stáda ? Stačí-li intelekt lidu na to, aby zvolil kvalifikovaně a uváženě své 

poslance, je kvalifikován i k tomu, aby rozhodoval přímo o svých záležitostech. 

Argumenty o snadném ovlivnění občanů prostřednictvím různých skupin či 

jednotlivců (většinou médií) lze rozbít stejně železnou logikou. Navíc připojme 

ještě úvahu o tom, že zmanipulovat miliony je mnohem obtížnější a dražší, než 

uplatit a přesvědčit několik poslanců či ministrů. Ostatně sociologické rozbory 

ukazují, že více než média či jiný manipulátor ovlivňují běžného občana více 

tzv. „názoroví vůdcové“, osoby požívající zvláštní vážnosti u svých 

spoluobčanů. Naopak velké placené kampaně spíše odrazují.

Pozitivní argumentace je zajisté složitější, zejména při obhajobě fundovanosti 

lidu rozhodovat o odborných otázkách. Pomocníky nám zde mohou být nejen 

vysvětlující kampaně vzdělávající občany před jejich rozhodnutím a teze o 

přirozeném intelektu každého občana, ale zejména základní princip platný pro 

každé společenství. Lidé se ztotožňují a dobrovolně podvolují jen tomu, s čím i 

souhlasí. Proto vlastně sebelepší rozhodnutí odborníků nebude fakticky 

prospěšné, neboť příjemci tohoto rozhodnutí jej nebudou respektovat. 

KONKRÉTNÍ POSTUP: Vzhledem k poškození naší společnosti , nedůvěře a 

nezájmu občanů o politiku i věci veřejné nezbývá jiné cesty, než učit národ 

spoluodpovědnosti formou „malých“ kroků. Repertoár možností je impozantní. 

Jejich průběžné zařazování by česká společnosti navrátilo důvěru v sebe samu a 

ospravedlnilo (snad by se dokonce patřilo říci očistilo) politiku jako prostředek 

pečující o obecní blaho. 

Základním prostředkem přímého vyjádření vůle občanů jsou PETICE, které 

dávají možnost (u nás zavedeno) obrátit se na státní orgány s dotazem, návrhem 

či stížností a LIDOVÉ INICIATIVY, jejichž prostřednictvím může zákonem 

stanovený počet oprávněných voličů (u nás nezavedeno) mít zákonodárnou 

iniciativu či prosadit vypsání referenda. Pokud však mají být tyto prostředky 

smysluplné, musí být při dosažení určité úrovně petice (počtu podpisů) zákonem 

garantována alespoň částečná (u lidové iniciativy plná) závaznost a zařazení 

petičního orgánu jako partnera při rozhodování o daném případu. Právě díky 

tomu, že je u nás pohrdáno peticemi a prakticky se nelze touto cestou domoci 

byť jen povýšení do úrovně partnera orgánů státní moci, občané oprávněně 

nevěří tomuto prostředku. 

Dalším důležitým prostředkem je skutečně nezávislá SAMOSPRÁVA, která 

výrazně odloučena od centrální státní moci (u nás nefunguje) musí mít své 

zastoupení v druhé komoře parlamentu. Základními kritérii nezávislosti 

rozumějme zejména nezávislost finanční a rozšíření pravomocí v oblastech 

vlastní působnosti. Dalšími předpoklady k tomu, aby se ze samosprávy státem 

řízené stala samospráva v pravém smyslu, jsou zavedení možnosti ODVOLÁNÍ 

ZASTUPITELE voliči, závaznost petic, PŘÍMÁ VOLBA nejvyššího zástupce 

samosprávy, přímá VOLBA FUNKCIONÁŘŮ samosprávou jmenovaných 

(obecních soudců, ředitelů škol, ředitelů místní policie atd.). Nakonec 

samozřejmě nesmíme zapomenout na lokální REFERENDUM, jehož výsledek 

musí být závazný. Některé samosprávné celky (zejména obce) v průběhu doby 

mohou zavést také LIDOVÁ SHROMÁŽDĚNÍ, která jsou již známkou velké 

vyspělosti a ochoty občanů co nejvíce ovlivňovat dění ve své obci. 

Teprve tehdy, kdy delší dobu budou výše popsané prostředky přímé demokracie 

fungovat, bude účelné a moudré zavádět prvky přímé demokracie i do

celostátního měřítka v nějakém větším rozsahu. I bez toho je přímo morální 

povinností celostátní referendum vypisovat v případech, kdy země stojí před 

nějakým skutečně zásadním rozhodnutím. Například změna ústavy, vstup do 

vojenského paktu nebo okleštění suverenity takovými příklady jsou.

Návrh na změnu českého politického systému ve směru přímé demokracie 

(JP) 

(Z konference HZPD a ZVONU v Brně 2001) 

Pod pojmem přímá demokracie si různí lidé - a různé směry v našem hnutí - 

představují různé věci. Na základě mnohaletých mezinárodních kontaktů, 

diskusí a účasti na konferencích se mi tyto směry jeví takto: 

1. Klasický a nejrozšířenější směr, který usiluje pouze o zavedení nebo posílení 

práva na občanskou inicitivu a referendum. Sem patří zejména německá Mehr 

Demokratie, činnost amerického I&R Institute, NDDIE, belgická WIT a jistě 

celá řada jiných místních organizací a iniciativ. A ovšem celý švýcarský 

politický systém, který je do značné míry vzorem pro ostatní. 

2. "Fundamentalistické" myšlenkové proudy a organizace jako Philadelphia II a 

Direct Democracy v USA, možná i dosud nevykrystalizovaná globální GDDM, 

právě založená Direct Democracy Now, řecká organizace reprezentovaná 

Georgem Kokkasem a jiné iniciativy, které se objevují v internetu. 

3. Elektronické modely prosazované počitačovými a internetovými odborníky, 

kteří navrhují využití moderní sdělovací a informační techniky pro hlasování a 

diskuse. Zde lze uvést na př. americké Electronic Town Meetings, francouzský 

Sens public, Vivarto a řadu dalších modelů vyvíjených zejména v Americe. V 

těchto modelech je přímá demokracie vlastně jen vedlejším produktem 

technických řešení. 

4. Plánovací skupiny (lepší název by byl občanské komise) vyvinuté prof. 

Dienelem v Německu a výborně fungující už nějakých 30 let, ovšem dosud 

pouze aplikované na dílčí problémy, které neohrožují existenci etablovaných 

mocenských struktur. Tento model by se však mohl využít i pro legislativní a 

konstituční otázky. Mohl by se snadno kombinovat s 1., což se však zatím 

bohužel neděje. 

5. Komplexní modely alternativních politických systémů. Několik jsem jich 

prezentoval ve svém paperu určeném pro Lund. V příštím Newsletteru budou 

dva další. 

Tohle všechno uvádím proto, že si mnozí lidé v ČR a jinde pod pojmem přímá 

demokracie představují pouze občanskou iniciativu a referendum. Je třeba vidět, 

že PD může znamenat i mnoho jiných věcí. 

Naskýtá se otázka: Má se hnutí HzPD omezit pouze na bod 1, nebo má usilovat 

o změnu celého systému? 

V podstatě se jedná o roli, kterou by měly hrát politické strany. Naši přátelé

žijící ve Švýcarsku samozřejmě kladou Čechům švýcarský model za vzor. Avšak 

mezi švýcarskou a českou situací existuje velký rozdíl. Ve Švýcarsku jsou 

politické strany organickou součástí systému, lidé jim důvěřují a považují 

stranické politiky za své představitele. Pouze v některých jednotlivých otázkách 

si občané vyhražují právo strany obejít a přímo určit co sami chtějí. 

V ČR naproti tomu jsou politické strany hluboce zdiskreditovány. Chovají se 

podobně jako KSČ za komunismu, jsou zkorumpované, arogantní, odtržené od 

voličů. Usilovat pouze o iniciativu a referendum v této situaci znamená, že 

nynější systém považujeme za legitimní, že chceme jen krotkou reformu, která 

na samotném systému mnoho nezmění. Naproti tomu uznávám, že požadavek 

radikálních změn celého systému by možná narazil na nepochopení a že by 

proto, z taktických důvodů mohlo být lepší omezit se prozatím na bod 1. Co 

zvolíme bude záležet na diskusi. Já bych navrhoval následující požadavky: 

1. Jasné vyjádření zásady, že legislativní moc stojí nad výkonnou - což už 

vyjadřuje samotný termín. V Montesquieově modelu to, myslím, není vyjádřeno. 

Požaduji to proto, že v nynějších stranických systémech je legislativní i 

exekutivní moc sloučena v rukou vedení politických stran, což je výsměch 

demokracii (i na západě). 

2. Přímá volba hlavy státu, ať prezidenta nebo ministerského předsedy. Tento 

požadavek se už v české diskusi objevil. Vláda složená ze schopných osob a 

jmenovaná hlavou státu bez ohledu na eventuální stranickou příslušnost. 

3. Možnost, aby kdokoli kandidoval do parlamentu a všech jiných 

zastupitelských orgánů - t.j. praktická, nikoli jen teoretická možnost. Strany 

mohou samozřejmě dále navrhovat kandidáty, ale neměly by mít v tomto ohledu 

de facto monopol. 

4. Odpovědnost poslance (a jiných reprezentantů) voličům v příslušném obvodu, 

nikoli vedení té které strany. Pravidelné kontakty mezi voliči a reprezentanty - 

umožněné internetem. 

5. Odvolatelnost i během mandátního období. Toto je dávný požadavek hnutí za 

přímou demokracii. 

6. Právo veřejnosti nahlédnout do všech dokumentů týkajících se vedení státu a 

místních zastupitelstev. Utajení jen ve výjimečných případech. 

7. Konečně bych navrhoval v některých případech možnost kombinovat 

referenda s předběžným posouzením občanskými komisemi. O jejich fungování 

mám dobrou dokumentaci, kterou jsem dostal přímo od profesora Dienela. 

-------------------------------

Cenné příspěvky na téma DEMOKRACIE naleznete také v Britských listech na 

linkách: 

http://www.blisty.cz/2004/1/15/art16520.html 




Pokud by časem přestaly být tyto příspěvky dostupné, napište si o ně na E- 

MAIL info@darius.cz 

DEMOKRACIE II

Přepis živě vysílaného pořadu ČRo 1 - Radiožurnálu "Radiofórum" o dopisu 

šedesáti šesti (aneb ZPRÁVA O STAVU DEMOKRACIE) 

Jan POKORNÝ, moderátor: Dnes budeme debatovat o otevřeném dopisu z 6. 

ledna tohoto roku, který byl adresován předsedovi Poslanecké sněmovny a ODS 

Václavu Klausovi. Dobrý večer, pane předsedo. 

Václav KLAUS, předseda Poslanecké sněmovny a ODS: Dobrý večer. 

Jan POKORNÝ: Kromě dalších osobností je pod textem podepsán i spisovatel 

Ludvík Vaculík. Vítejte, pane Vaculíku. 

Ludvík VACULÍK, spisovatel: Dobrý večer. 

Jan POKORNÝ : Dopis obsahuje tři otázky, na které Václav Klaus včera 

odpověděl. Pane Vaculíku, nejprve jak petice vznikla a kdo ji vymyslel? 

Ludvík VACULÍK: O petici se mluvilo přinejmenším tak už během prosince. Já 

jsem se její přípravy nezúčastnil a když byl text hotov, tak jsem ho dostal k 

přečtení s žádostí, zda ho mohu podepsat. Já jsem ho podepsal prostě proto, že 

to jsou tři otázky, s kterými jsem se ztotožňoval. 

Jan POKORNÝ: Kromě jiného se v žádosti o odpovědi píše: "Zařadíme je do 

zprávy o stavu demokracie, kterou připravují naše občanské iniciativy." Co vás 

nebo koho vede k přípravě takové zprávy? 

Ludvík VACULÍK: Na smysl této věty jsem se také ptal několika svých přátel a 

říkali, že chtějí sestavit skupinu a požádat několik lidí, jaksi politologů a 

sociologů, zeptat se jich, co si myslí o stavu demokracie u nás, takže to nebude 

jaksi uvedeno v této laické kuchyni. 

Jan POKORNÝ: Otázka na pana předsedu Klause. Říkáte, že jste přesvědčen, že 

smyslem tohoto dopisu není získat vaši odpověď, ale rozpoutat další mediální 

akci. Co vás vede, pane předsedo, k tomuto přesvědčení? 

Václav KLAUS: Tak vede mě k tomu absolutně všechno, co v tom dopise je 

napsáno, co tady teď slyším od pana Vaculíka, což mi vlasy vstávají hrůzou na 

hlavě. Tady prostě je skupina lidí, která má odvahu, kterou já obdivuji, psát 

zprávu o stavu demokracie, samozvanost těchto lidí, povyšování se nad ostatní, 

se mi zdá něčím úplně neuvěřitelným. Něco takového by si člověk přece v 

žádném případě neměl a nemohl odvážit a myslím, že to celý ten úmysl skutečně 

prozrazuje, mě to do této vteřiny, než to teď pan Vaculík řekl, opravdu 

nenapadlo. Nevím, je to prostě pokus o politický střet, pro který si vybírají

neuvěřitelné, neuvěřitelné záminky, a že je možné takto hluboko klesnout, tak to 

už, to už se skoro spíš musím usmívat, než abych ... 

Jan POKORNÝ: Promiňte, tím se obracíte na pana Vaculíka? 

Ludvík VACULÍK: Pane předsedo, zprávu o stavu demokracie mohu napsat i já 

a když ji vydám, budu pod tím podepsán jen já a bude to zpráva o tom, co, jak 

posuzuje demokracii nějaký Vaculík. 

Václav KLAUS: Ne, ne. 

Ludvík VACULÍK: Když to podepíše nějaký kolektiv lidí, bude to zpráva o tom, 

jak tito lidé tu demokracii hodnotí. 

Václav KLAUS: Ne, já si myslím, že to nemáte pravdu. Podívejte, vy můžete 

nepochybně napsat a píšete nonstop své články na toto, na, dnes naposledy 

politický program v Lidových novinách. To je přeci naprosto v pořádku, ale 

slovo zpráva se chápe trošku v jiném smyslu. Slovo zpráva něco implikuje, něco 

nabízí. Zpráva znamená, že někoho o tom zpravuji, že si to někdo třeba ode mě 

vyžádal, že někam to chci posílat na nějaký vnější institut, nevím kde. To je 

opravdu jiný žánr. A to vy jako spisovatel ... 

Ludvík VACULÍK: To je otázka ... 

Václav KLAUS: Jako spisovatel určitě ... 

Ludvík VACULÍK: To je otázka, jak nazvat ten žánr. Ano, já to přátelům řeknu. 

Ano, vždyť ... 

Václav KLAUS: To je velký rozdíl. 

Jan POKORNÝ: Promiňte, pánové, zpráva o stavu demokracie, ať už je v 

podání skupiny, kterou reprezentuje pan Vaculík nebo kohokoliv jiného, zatím 

není. Vraťme se k těm třem otázkám obsaženým v dopise. "Václav Klaus říká, 

že si všiml, že sestava podepsaná pod tím dopisem, se téměř shoduje s tou, která 

před rokem obsadila Českou televizi a rozpoutala kampaň, která měla svou akcí 

zakrýt, zabránit, snahu o údajné politické ovládnutí tohoto média." Potud citát. 

Pane předsedo, co je podle vás podstatnější, kdo dopis psal, nebo jaké v něm 

jsou otázky? 

Václav KLAUS: Já myslím, že otázky v něm fakticky nejsou. To si zase 

řekněme čestně. Otázky ...

Ludvík VACULÍK: Opatřené otazníkem. 

Václav KLAUS: Já vím, samozřejmě jsou tam slova, která mají čísla a je tam 

otazník na nich, ale je naprosto evidentní, že ty otázky jsou tak absurdní, že 

určitě pisatelé této, dokonce je tady napsáno slovo petice, to mě velmi zaujalo. 

Pan Vaculík řekl petice. Já jsem si ani nebyl jist, jestli je to petice. Na začátku, 

když jsme začali mluvit, jsem si napsal slovo petice. "Tuto petici jsme," jste 

říkal, takže to je možná petice, a to je politický traktát. Já myslím, že smyslem 

není získat odpověď, protože ty odpovědi jsou naprosto evidentně známé, 

mnohokrát jsem na ně odpovídal a v tomto smyslu se skutečně jedná o něco 

úplně jiného. 

Jan POKORNÝ: Dobře. 

Václav KLAUS: Pokus, pokus dozvědět se něco, opravdu v tom dopise obsažen, 

v té petici obsažen není. 

Jan POKORNÝ: Pane Vaculíku, o co se tedy jedná, nebo jaký je váš výklad? 

Ludvík VACULÍK: No, nejprve odstraním jedno nedorozumění, a to se týká 

odevzdání dopisu. Pane předsedo, první bariérou, když se vejde do vašeho 

podniku, je recepce. Tam jsem řekl, že bych rád odevzdal vám osobně dopis. 

Tam mi bylo vysvětleno, s jakými potížemi to může být spojeno a jestli na tom 

trvám. Já jsem řekl, že netrvám a personál mi nabídl, že zavolá do sekretariátu 

Poslanecké sněmovny a pošle někoho, kdo to ode mě převezme, dá mi razítko. 

Já jsem tuto možnost přijal, neboť jsem nebyl tam kapriciózní. To znamená, že 

omyl je v tom, že já jsem se obrátil na sekretariát Poslanecké sněmovny a dal 

jsem si záležet na tomto, protože se mi nepodařilo dát vám to osobně, dal jsem si 

záležet na tomto, abyste se nedozvěděl z novin to proboha dřív, než to dostanete 

do ruky. Zavázal jsem své přátele, že noviny se o tomto zmíní až po určité lhůtě, 

což se mi zdálo jako takové seriózní, takže já jsem nelhal v tom, že jsem se 

pokusil vám to odevzdat, jenom to, že jsem nešel přes váš sekretariát, neboť mi 

byla nabídnuta jiná možnost. 

Jan POKORNÝ: A Václav Klaus píše v reakci na váš dopis: ...... "To je lež. Náš 

sekretariát Ludvík Vaculík nekontaktoval a nikdo s ním nemluvil." 

Václav KLAUS: Tak já bych za prvé řekl, i když respektuji nadsázky pana 

spisovatele, jestli nazývá Poslaneckou sněmovnu mým podnikem, tak ... 

Ludvík VACULÍK: No, tím ano. 

Václav KLAUS: Tak to bych prosil, aby to tak nebylo. To je normální veřejná

instituce, kde já obývám jednu část, ta instituce má svou kancelář, své vedení, to 

není moje kancelář a tak dále. Já prostě prohlašuji, že není pravda, že se vám 

nepodařilo dát mi ten dokument do ruky, nebyl učiněn pokus dát mi to do ruky. 

Ludvík VACULÍK: Já jsem se pokusil o ten úmysl. 

Václav KLAUS: Nám z tohoto místa, z té recepce, za den volá několik lidí, my 

máme obrovské problémy, moje kancelář, abychom každému, kdo tam přijde s 

grafomanským nápadem, vysvětlili, že to tak není. Kdyby se pan Vaculík 

prozradil, osobně bychom pro něho došli, rádi bychom ho přijali. Tak dobře. 

Ludvík VACULÍK: Já jsem upustil od toho, protože jsem si říkal: "Nemusíš se 

tam cpát." A přijal jsem tu normální možnost občana. 

Jan POKORNÝ: Tak, můžu se vrátit k těm třem otázkám obsaženým v dopise, 

respektive k odpovědi Václava Klause před několika minutami, pane Vaculíku. 

Jaká je vaše interpretace toho záměru, který obsahoval text? 

Ludvík VACULÍK: Opravdu ty tři otázky, protože já tady vidím: "Není pravdou, 

že ...", ta otázka byla, že jste nezveřejnil dohodu obsahující ... 

Jan POKORNÝ: "Proč jste nezveřejnil mimosoudní dohodu s Vladimírem 

Železným." 

Ludvík VACULÍK: Dobře, vy jste na to odpověděl, já proti vaší odpovědi 

nemám důvod něco namítat. Jestli to tak je, tak to měli ti, co toto psali vědět. 

Jestliže mají nějaký jiný důvod, mně není známý, mají se naučit pracovat 

přesněji a kdybych byl jejich nadřízený, tak jim to vytknu. 

Jan POKORNÝ: Teď mluvíte o těch hlavních iniciátorech. 

Ludvík VACULÍK: O té první, že nevěděli, že jste už obsah té dohody zveřejnil. 

Jan POKORNÝ: Oni to možná nevěděli nejenom lidé podepsaní pod tou peticí 

nebo velká část z nich, ale vzpomínám si, koncem listopadu, když jsem dělal 

rozhovor s Ivanem Langerem, místopředsedou ODS, v pořadu O kom se mluví, 

tak on na otázku, jestli zná podrobnosti oné už mytizované mimosoudní dohody 

Václava Klause s Vladimírem Železným, odpověděl, cituji: "Tak ono se o té 

mimosoudní dohodě hodně hovoří, já jsem ji nikdy neviděl a neznám ji." Pane 

předsedo, můžete říci přesně období, kdy byla ta dohoda zveřejněna? 

Václav KLAUS: Ježíši, podívejte, čemu říkáte zveřejnění dohody? Čemu říkáte 

...

Jan POKORNÝ: Kdy se o ní veřejnost dozvěděla? 

Václav KLAUS: Vy jste použil dobré slovo mytizovaná, mytizovaná dohoda. Já 

myslím, že každý ví, že když se objevila v televizi Nova zpráva o mé vile ve 

Švýcarsku, tak já jsem prvotně zareagoval slovíčkem tato absurdita, to si 

nemohu nechat líbit, já budu žalovat Novu o sto milionu korun. Zodpovědně 

prohlašuji, že částka sto milionů korun byla okamžiková reakce, která, také 

nevím, jestli je vůbec smysluplná, nebo nesmysluplná. To byla prostě volně 

hozená věta do vzduchu v reakci na tuto zjevnou nepravdu, lež, mě strašlivě 

poškozující. To jenom tak vysvětluji. 

Jan POKORNÝ: Nicméně ta dohoda ......nebyla zveřejněna nikdy. 

Václav KLAUS: Čemu říkáte zveřejněná? Můžete ... 

Jan POKORNÝ: Že se obsah té dohody dozvěděla veřejnost, novináři. 

Václav KLAUS: Jako ve smyslu, že bych měl vzít ten text, jako co jsme si 

říkali, když jsme si podali ruku a řekli: "Tak já nebudu dávat žádnou žalobu na 

sto milionů a vy prostě se omluvíte, vy se omluvíte v hlavních vysílacích 

zprávách toho dne, že to byla lež." 

Jan POKORNÝ: Jinými slovy, žádný písemný dokument k tomu nebyl sepsán? 

Václav KLAUS: Ale snad o tom, já už dokonce ani nevím, kde je, ale o to vůbec 

nejde přece. To je naprosto elementární, triviální věc a takto jsme to formulovali, 

když se to domluvilo a já nemám, co bych s tím dalšího hrál. 

Jan POKORNÝ: Z čeho, pane předsedo, podle vás pramení názor, celkem hojně 

rozšířený, že v té mimosoudní dohodě musí být určitě ještě něco navíc? 

Václav KLAUS: No, tak já si myslím, že to pramení ze zájmu některých lidí, 

aby takovéto věty šířili, aby vyvolali jistou emoci ve společnosti, ve veřejnosti, 

aby prostě útočili určitým směrem. Nedovedu si jinak představit, co by v tom 

mohlo být. 

Jan POKORNÝ: Jinými slovy, pan Vaculík třeba neměl pocit, že by televize 

Nova stranila Václavu Klausovi nebo něco takového. 

Ludvík VACULÍK: Ne, ne, ne, já, mě ani tato otázka vůbec tak nezajímala, že, 

podívejte se, mně záleží na ...

Jan POKORNÝ: Na začátku jste říkal, že jste s těmi otázkami souhlasil, když 

vám je ... 

Ludvík VACULÍK: Ano, protože byli lidé, kteří to nevěděli, připojuji se k jejich 

otázce. Já o tom stejně nejsem informovaný, ale toto by k tomu, na to bych tak 

důraz nedával. Mně se zdá důležitější ta otázka druhá, včetně vaší odpovědi. Já 

vám řeknu, že já si celkem cením toho, že to zase odmítáte, trváte tvrdošíjně na 

svém, že nebudete a nechcete se z toho zpovídat, na tom, to má ctnost toho, že 

kašlete na to, co vám to udělá před voliči, že. Já jsem to vzal na vědomí, tuto 

vaši odpověď. Považoval jste za správné lidsky se ho ujmout a tak dále. Já mám 

otázku jinou. Co chtěl pan Železný, co od vás žádal, o pomoc, o radu, co jste mu 

poskytl, zda jste ho přijal jako mě, kdybych já měl nějakou potíž, já takový 

případ jsem jednou měl, že, jenže jsem se takto neobrátil a byl bych ve vás 

doufal, že. Takže já mám otázku tuto: Bereme na vědomí, měl jste právo ho 

přijmout. To je jako fér. Ale co on chtěl? A nedivte se, že to lidi zajímá. My jsme 

měli pěvecký kroužek včera v PENklubu, když tuto odpověď jsem dostal a já 

jsem jim tam přečetl, a to nejsou členové PENklubu, to jsou zpěváci, všichni se 

tomu smáli, nikdo tomu nevěří. Pane předsedo, a ta nedůvěra, oprávněná, nebo 

neoprávněná, víte, ona existuje, a to je prostě politický fakt hmotné váhy, 

hmotné váhy. A já bych si přál, aby můj předseda, kterého míním sehnat, kterého 

možná budu volit, já jsem si sem přišel také pro nějaký kloudný důvod, proč tu 

vaši stranu volit, aby jednal důstojně, aby nejednal jako pronásledovanec. Vy i 

tady jste odpovídala jako člověk, který považuje novináře a všechny za 

nepřátele. Mně se ta kampaň nelíbí. My o tom často mluvíme, takové to štvaní a 

osočování se mi nelíbí, ale vy jste se za toho nepřítele, jako kdyby jste tu úlohu 

přijal a vy reagujete jako člověk postižený, nešťastný, podezíravý a způsobem, 

který se mně nezdá vůbec jako důstojný. Proč ... 

Jan POKORNÝ: Dovolte, pane Vaculíku, ... 

Václav KLAUS: Mně se hrozně líbí, s jakou vášní ... 

Ludvík VACULÍK: Já jsem přijal tuto debatu proto, abych s vámi jednou mohl 

jako s člověkem, abych vám mohl říci, co bych, k čemu bych se jinak neodvážil. 

Podívejte se, vy říkáte ... 

Václav KLAUS: Počkejte, tak se mě něco ptáte, tak mě nechejte odpovědět. 

Jan POKORNÝ: Tak ať pan Klaus odpoví. Ta otázka, která vlastně, ta v textu 

obsažená, byla: "Domníváte se, že je správné, aby předseda Poslanecké 

sněmovny, třetí nejvyšší ústavní činitel této země, demonstroval veřejně 

podporu člověku, jehož činnost je předmětem tolika různých vyšetřování, 

soudních i arbitrážních řízení?" S tou odpovědí jste spokojen? Pan Vaculík ji

ozšiřuje, co chtěl Vladimír Železný. 

Václav KLAUS: Já na to říkám, že jsem, že bych napsal něco podrážděného, 

uraženého, nervózního, nebo jak jste to říkal, já jsem napsal větu: "Považuji za 

správné a lidsky férové, že jsem přijal Vladimíra Železného, a to zcela veřejně." 

Za A, považoval bych za nefér, abych ho přijal neveřejně. To udělala celá řada 

dalších politiků, vy o tom nemluvíte, protože se potkali kdo ví kde, kdo ví jak, a 

to je pod mou důstojnost. To je věc číslo jedna. Druhá věc je, jestli umím s 

nějakým člověkem a já nemám sebemenší důvod o Vladimíru Železném říkat 

něco negativního, ale na druhé straně jsme spolu mluvívali, viděli se třikrát za 

rok, nebo, řekněme, četnost tohoto typu. Jestli se umím setkat s Vladimírem 

Železným před tím, než se dostal do soudního vyšetřování nebo do sféry 

policejního zadržení, tak já bych se musel fackovat studem, že bych nenašel 

možnost, abych se s ním potkal i poté a strašně se divím, že vy byste spíše toto 

neocenil. Já vám prozrazuji, že vím a samozřejmě jsem věděl ten den, že to 

může některé lidi popudit, že mi to asi volebních hlasů nepřidá, ale já bych se 

musel stydět ... 

Ludvík VACULÍK: Ano, to je dobré. 

Václav KLAUS: ... zoufalým způsobem, kdybych s tím člověkem uměl mluvit 

čtrnáct dní před tím, a pak bych s ním neuměl mluvit. Jestli toto necítí každý, že 

to čiší z mé odpovědi, že jsem toto doslova stejnými slovy odpovídal na jedné 

televizní debatě. 

Ludvík VACULÍK: Ale co on chtěl? 

Václav KLAUS: Takže to je první půlka. Co on chtěl? Tak za prvé nemá ... 

Ludvík VACULÍK: Jako člověk přišel za blízkým? Nebo přišel za předsedou? 

Václav KLAUS: Vy přidáváte silná slova. Ano, já jsem měl elementární pocit, že 

člověku, který se objevil ve velké štvanici, mám vyjádřit svou elementární, 

lidskou podporu, ve smyslu, byť slovo podpora znamená něco jiného, tím, že ... 

Jan POKORNÝ: Abychom se dobrali odpovědi, a tu on chtěl? Kvůli tomu 

přišel? 

Václav KLAUS: Ale jak to, že on chtěl. Já myslím, že to bylo setkání, které 

vyplynulo, jestli myslíte, že 10:1 nebo 9:1 v zájmu jednoho nebo druhého 

člověka. 

Ludvík VACULÍK: Co chtěl?

Václav KLAUS: Já tedy teď, jestli vám mohu doplnit nebo rozvinout tuto 

odpověď, i když mě fascinuje, že by to někdo chtěl vědět. 

Ludvík VACULÍK: Ano, já, já. 

Václav KLAUS: Být investigativním detektivem. 

Ludvík VACULÍK: ... vaše právo, říkám, ten Klaus: "Ano, to je fér, to je v 

pořádku," mě zajímá, co chtěl. 

Václav KLAUS: Ano, já vám rozumím. Ale já říkám, co jsem chtěl já. Já jsem 

prostě chtěl demonstrovat to, že se nenechám zatlačit a uštvat těmito věcmi a já 

jsem řekl větu, že pokud Vladimír Železný se se mnou chce setkat, tak já jsem 

kdykoliv v této souvislosti k dispozici a znova na tomto trvám jako na 

elementárním přístupu, který si nenechám od žádných panů Hřebejků a 

Vieweghů ze svého života ubrat. A vůbec otázka, co chtěl, já bych moc prosil, 

abyste uměl odlišit slovíčko chtěl s velkým CH a chtěl s malým CH. Já myslím, 

že toto elementární setkání považuji za tu podstatnou věc. 

Jestli si myslíte, že žijeme ještě v komunismu a že má nějaký významný politik 

šanci ovlivnit soudy, policii nebo něco takového, to naštěstí už prostě nežijeme a 

myšlenka, že bych mohl nějakým, jakýmkoliv způsobem mu pomáhat ... 

Ludvík VACULÍK: Patřím k těm, co si to o vás nemyslí. 

Václav KLAUS: Mě se dnes zeptaly nějaké jiné noviny, zítra to bude v 

rozhovoru v Mladé frontě DNES, jestli jsem se vyptával vyšetřovatelů a policie 

na tuto kauzu. Já jsem se strašlivě rozzlobil a řekl jsem: "Ani vteřinu." Co jsem 

v politice, 12 let a dva měsíce, v žádné z mých rolí předsedy vlády či předsedy 

parlamentu jsem nevyjednával s žádným policistou, s žádným vyšetřovatelem, s 

žádným soudcem o žádné věci. Netroufl bych si to, v životě by mě to nenapadlo. 

A vůbec to, že mě za to někteří páni Svěrákové a podobně vůbec podezírají, je 

pro mě takovou lidskou a osobní urážkou, že prostě, nezlobte se, já musím 

reagovat tak, jak reaguji. 

Jan POKORNÝ: Tak, já bych teď poprosil stručně pana Vaculíka, dozvěděl jste 

se, co chtěl? 

Ludvík VACULÍK: Nedozvěděl jsem se, co chtěl, no, dobře, ale vy jste tady 

hned řekl v třetí větě: "Lidové soudy a jejich rozsudky patří minulosti." 

Okamžitě za normální klidné politické odpovědi přecházíte, jak máme tuto větu 

brát? To znamená, že nás, že nás přirovnáváte, nebo že od nás očekáváte

takovéto tendence, to se mi na tom nelíbí. Když jsem tázán, co říkám vaší 

odpovědi. Věcně na to nemám, co říci. Za druhé jste řekl, že jste neslyšel o panu 

Železném nic špatného, pak jste tedy jediný v republice. 

Václav KLAUS: Kdy jsem řekl, že jsem neslyšel nic špatného? 

Ludvík VACULÍK: Před chvilkou. Že jste neslyšel o něm, že nevíte o něm nic 

špatného, jste před chvilkou řekl. 

Václav KLAUS: Nezlobte se, to mě tedy pusťte zpátky. 

Jan POKORNÝ: To musíme napřed dokončit debatu, a potom ... 

Václav KLAUS: Myslím, že jsem řekl, že jsem ... Ale zejména to je věta, kterou 

nevidím sebemenší důvod, jestli jsem ji náhodou řekl, jako že jsem přesvědčen 

že ne, tak to mi musel uklouznout jazyk. 

Ludvík VACULÍK: To jste jediný v republice, pane předsedo. 

Václav KLAUS: Neříkejte to vítězným tónem. 

Ludvík VACULÍK: Nebudu, já jsem rád ... 

Václav KLAUS: Neřekl jsem nic takového, ale hlavně jde o jinou věc. Jde o to, 

jestli máme nezávislou justici, která má spravedlivě posoudit vinu, či nevinu 

člověka, nebo jestli máme dělat petice podepsané 66 lidmi, kteří implicitně 

vyjadřují o vině svůj názor. Nezlobte se, já to i v těch vašich slovech i z toho, jak 

se chováte a teď tváříte, já tuto větu cítím, a to považuji za obdivuhodné a tedy 

to je na zprávu o stavu demokracie u nás. Možná kontrazpráva, ano. 

Jan POKORNÝ: Promiňte, možná bude zajímavé vyslechnout, jaké otázky k 

tomuto tématu, k tomu vašemu dialogu, klade šest telefonujících posluchačů. Je 

to takové pravidlo, pane Vaculíku. 

Ludvík VACULÍK: Já jsem neřekl všechno a vyhrazuji si potom ještě právo 

něco říci. 

Jan POKORNÝ: Samozřejmě předem splněno. 

Český rozhlas 1 Radiožurnál. Následuje telefonická část. 

redaktor: Živé telefonáty, které teď budeme vysílat, nejsou redigovány a 

vyjadřují osobní názory posluchačů.

Jan POKORNÝ: V dnešním Radiofóru diskutují spisovatel Ludvík Vaculík a 

předseda Poslanecké sněmovny a ODS Václav Klaus. Telefony 0221552155 a 

0221552255. Jelikož Václav Klaus spěchá na jednání s ministrem zahraničí a 

předsedy ostatních parlamentních stran, poprosím o stručné otázky, abychom se 

dobrali také stručných odpovědí na všech šest dotazů. 

Dobrý večer. 

osoba: Dobrý večer, já volám z Brna. Já bych se jenom, prosím vás, chtěla 

zeptat pana Vaculíka, kde bere tolik drzosti a tvrdí, že prostě pan Klaus je jediný 

v republice, který tvrdí o tom, že pan Železný je nevinný. Že je jediný, který 

prostě, já nevím, něco, že nechce říci, co mluvil s panem Železným. Vždyť by to 

byl necharakterní člověk, prosím vás. Jestliže za mnou přijde někdo, já budu 

předsedou Poslanecké sněmovny a přijde za mnou někdo, ať s dotazem, s 

prosbou, s pomocí, tak by ode mě bylo tedy úplně nefér, kdybych já prostě to 

rozšiřovala do světa a vykládala, co prostě tedy jsem s kým projednávala. 

Jan POKORNÝ: Dobře, máme zaznamenáno. 

osoba: A ještě bych chtěla říci ... 

Jan POKORNÝ: Počkejte, prosím dalšího posluchače. 

osoba: Kubíková. Dobrý večer. Praha. 

Jan POKORNÝ, moderátor: Dobrý večer, paní Kubíková. 

osoba: Totéž mám, tentýž dotaz nebo připomínku. Prosím vás, vždyť jsme ve 

svobodné, demokratické zemi. Kdokoliv z nás se může stýkat s kýmkoliv. Jak je 

možné, že tato garnitura spisovatelů, kteří kdysi poukazovali na nedostatky v 

těchto věcech, teď se tomuto takto brání a brání nám, abychom se mohli s 

někým stýkat. 

Jan POKORNÝ: Dobře, děkujeme za otázku. Říkáte totéž, co první 

posluchačka. Třetí dotaz. Vítejte. 

osoba: Dobrý večer. Tady Moštěk, Budějovice. 

Jan POKORNÝ: Vítejte, pane Moštěku. 

osoba: Chtěl bych, souhlasil bych s panem Klausem, i když nejsem příznivcem 

ODS, ale nesouhlasil bych s ním v té věci, kdy mluví o nezávislých soudech, 

poněvadž my máme nejvíc zkorumpované soudy v celé střední Evropě, 

poněvadž to soudí ty soudci, kteří se dopouštěli zločinů za komunismu. To by si

měli tito představitelé státu a vlády uvědomit. 

Jan POKORNÝ: Dobře, děkujeme za názor. 

osoba: Byl bych rád, kdyby mi na tuto otázku odpověděl. 

Jan POKORNÝ: Máme zaznamenáno. Čtvrtý dotaz. Haló? 

osoba: Dobrý večer. 

Jan POKORNÝ: Dobrý večer. 

osoba: Tady posluchač z Prahy. Já bych měl dva dotazy, jestli mohu velmi 

krátce. 

Jan POKORNÝ: Prosím jeden. 

osoba: Dobře, protože je pan Železný představitelem podnikové sféry. Já jsem 

podnikatel, platím daně, nepřevádím majetek, proč pan profesor někdy nevezme 

mě jako podnikatele podnikové sféry na takovýto rozhovor. 

Jan POKORNÝ: Podnikatelské myslíte, dobře. Zkusil jste zažádat o takový 

rozhovor? Tak už je tam další dotaz. Prosím, dobrý večer. 

osoba: Slyšíte mě? 

Jan POKORNÝ: Ano, slyšíme. 

osoba: Pane Pokorný, vyřiďte těm pánům, kteří jsou na tom podepsaní ... 

Jan POKORNÝ: Oni vás slyší. 

osoba: Vyřiďte jim laskavě, že si myslím, že to jsou jen falešní podvodníci, kteří 

rozdělávají nesváry v tomto státě. Vyjde jim to, ale vám také. Vy to také 

podkopáváte. 

Jan POKORNÝ: Na slyšenou. A závěrečný dotaz. Dobrý večer. 

osoba: Dobrý večer. Tady je František Drozd z Ostravy. Já jsem měl jenom na 

pana Klause dotaz, ono být politikem není úplně bez nějaké daně. Pokud se s 

někým setkám a jsem politikem, tak bych k tomu asi měl zaujmout nějaký postoj 

a zpravit o tom veřejnost. Pokud bych byl nějakým Ondrou Opečákem z Opavy, 

tak se k tomu vyjadřovat nemusím, ale pokud jsem politik a chci někoho, aby

mě za to volil, nebo chci se za své jednání zodpovídat, tak musím zaujmout 

nějaký postoj a říci k tomu něco. Je to opravdu ... 

Jan POKORNÝ: Děkujeme za váš postřeh, hezký večer. 

osoba: Na shledanou. 

Jan POKORNÝ: Omlouváme se za trochu stručnější telefonickou část. Pojďme 

se věnovat odpovědím. Pane Vaculíku. 

Ludvík VACULÍK: Tázán jsem já. Samozřejmě se může každý občan stýkat s 

kýmkoliv, ale ze styku kohokoliv s kýmkoliv nevyplývá pro ty ostatní nebo pro 

celý stát nebo pro celou společnost ještě nic. Tady ty otázky a to celé bylo 

způsobeno tím, že z jednání, chování a podnikání pana Železného vyplývají 

dluhy ve výši přes dvacet miliard a tazatelé byli vedeni obavou, co teď a pan 

předseda tady v té odpovědi také mluví, jako kdyby my bychom si přáli, 

abychom dopadli, prohráli ty spory, ale oni už jsou prohrané. Obě ty, pane 

předsedo, obě ty arbitráže už dopadly proti nám, takže otázka, kdo to zaplatí, 

byla na místě. 

Jan POKORNÝ: Tak teď už jste to posunul, pane Vaculíku, o kousek dál. Já 

bych se podržel u těch prvních dvou a závěrečného telefonátu, tedy setkání 

Václava Klause s Vladimírem Železným. Vy jste odpověděl na ty první dvě 

otázky posluchačkám. V závěru telefonické části upozorňuje posluchač na to, že 

je politikem, pan Klaus, a že tam už to není setkání kohokoliv s kýmkoliv. 

Václav KLAUS: Tak já bych za prvé chtěl říci, že tady tři z těch šesti vyjádřili 

velký nesouhlas ... 

Ludvík VACULÍK: Se mnou. 

Václav KLAUS: ... s panem Vaculíkem a pan Vaculík to s galantností a šarmem 

sobě vlastním přešel, protože to jsou prostě házení hrachu na zeď. 

Jan POKORNÝ: Není to sociologický vzorek, jsou to náhodně volající 

posluchači. 

Václav KLAUS: Já bych panu Muštěkovi řekl, že bych si neodvážil říci soud 

jako někdo, kdo neměl sebemenší šanci kontrolovat, vidět při práci soudy, že 

máme nejzkorumpovanější soudce v Evropě. To jsou prostě odvážné věty, které 

nevím, jak on může vědět, já si myslím, že naši soudci jsou dobří, či špatní 

stejně jako kdokoliv jiný v naší společnosti, jako tisíce lidských profesí a myslet 

si, že to je nějaká výjimka, výchylka, která vyčnívá z naší společnosti a vyčnívá

z Evropy a vyčnívá ze střední Evropy, to bych si netroufl říci a ať je to, jak je to, 

tak pořád ještě nejlepší jsou soudy jako nezávislé instituce a ne diktáty politiků 

nebo davu nebo něco takového. To je první věc. Druhá věc, proč si vybírám 

pana Železného jako představitele podnikatelského prostředí. Já tazateli musím 

sdělit, že jsem prodělal stovky, desítky, tisíce setkání s podnikateli nejrůznějšího 

typu, v nejrůznějších místech, městech České republiky, navštěvoval jsem jejich 

továrny, firmy, takže rád se setkám i s tímto pánem. A třetí věc, já jsem si 

vědom, že politik platí určitou daň, že samozřejmě zaujímá určitý postoj a za ten 

platí. Já jsem na začátku řekl, že jsem tuto věc zvolil veřejně, neschovával jsem 

se. Já nijak nesnižuji tento svůj čin. Já vím, že já jsem řekl, že vím, že nějakou 

daň za to prostě jsem zaplatil, ale mně elementární můj cit velel, že mám tuto 

věc udělat. 

Jan POKORNÝ: Zvažoval jste, promiňte, a teď už jenom stručně k tomu 

setkání, jestli to, že se setkáváte na půdě Poslanecké sněmovny, může vyvolat 

také třeba rozmrzení u někoho? 

Václav KLAUS: Tak ale, co si ode mě přejete? Přejete si ... 

Jan POKORNÝ: Odpověď, nic víc. 

Václav KLAUS: Já vím, přejete si implicitně, přejete si to, abych se setkal někde 

ve čtyři hodiny ráno v docích pražské Libně nebo něco takového, aby nás nikdo 

neviděl, nebo… já myslím, že to je přec naprosto férové a já mám pocit, že tady 

někteří lidé odsuzují toho či onoho člověka prostě bez těch soudů, a to snad 

nedělejme, to už je konec světa, pane Vaculíku ... 

Ludvík VACULÍK, spisovatel: To je pořád dokola, pane předsedo. 

Jan POKORNÝ: Máme tři minuty do konce. Pan Vaculík má slovo. 

Ludvík VACULÍK: Já se pohnu dál, já to pohnu dál. Teď se jedná o to, jestli pan 

Železný, jestli mu bude prodloužena licence, nebo ne. Jako občan řekněte, jestli 

to je osoba, po tom všem, důvěryhodná, aby mu byla prodloužena licence. To 

nás rozčiluje, to nám vadí. Odpovězte jako občan, ani ne jako předseda. 

Václav KLAUS: Tak, podívejte, já za prvé soudy o tom, co kdo provedl, 

neprovedl, jak provedl, to nechávám opravdu na někom jiném. Jestli vy si 

osobujete ... 

Ludvík VACULÍK: Na arbitráži. Arbitráž rozhodla, že dluží ...

Václav KLAUS: Rozhodly dvě arbitráže, pane Vaculíku, není to tak. 

Neodsoudily, nerozhodly dvě záporně. Jedna rozhodla kladně, druhá záporně, 

jestli to nevíte, prosím, nastudujte si tyto případy. To čtete špatně v novinách, to 

vám prostě předložím noviny jiné, nebo čtěte jiné noviny. Jedna rozhodla tak, 

druhá rozhodla jinak. Žádná z nich nerozhodla o žádném dluhu dvaceti miliard, 

o kterých vy jste tady mystifikoval veřejnost tím, že rozhodla, že je dluh dvacet 

milionů korun, není žádný dluh dvacet milionů korun. Ale nejsem vykladač 

toho, já si to neosobuji vykládat, ale vy se tváříte, jako byste tím vykladačem 

byl. Takže ... 

Ludvík VACULÍK: Ne, já jsem postižený občan. 

Václav KLAUS: A o tom, jestli někdo dostává, nebo nedostává licenci, naštěstí 

zase nerozhoduje žádný Klaus. V žádném případě o tom nerozhoduje Klaus. 

Rozhoduje o tom demokraticky zvolená rada, protože už každá rada, ve které 

nejste vy sám nebo vaši kamarádi, už ji považujete apriorně za špatnou. Ta rada 

byla zvolena demokratickým způsobem, funguje, ona rozhoduje o licenci. 

Naštěstí o tom nerozhodujete ani vy, ani já. 

Ludvík VACULÍK: Já se připojuji k vaší důvěře. 

Václav KLAUS: Naštěstí oba dva. Já mám důvěru k tomu, jako ke kterékoliv 

jiné instituci. 

Jan POKORNÝ: Pardon, vstupuji do toho, protože zbývá posledních pár vteřin 

vaší společné debaty. Pane Vaculíku, podle prvního pocitu, který máte ze setkání 

s Václavem Klausem, bylo to celé k něčemu? 

Ludvík VACULÍK: Mně to moc k ničemu nebylo. Já jsem se těšil na takový 

důkladnější rozhovor, který by nebyl zatížený pocitem nepřátelství. Já mám, 

sakra, já to radši panu předsedovi řeknu zvlášť. Prostě já jsem sem šel proto, 

abych se posílil v důvěře v tu stranu, kterou jsem volil, já jsem se v ní neposílil. 

Jan POKORNÝ: Tak. Václav Klaus říká, že to všechno cítil jako ohrožení 

svobody své a svobody v celé naší zemi. Je to až tak? 

Václav KLAUS: Já myslím, že když někdo mě chce peskovat za toto setkání, 

tak to já považuji za ohrožení svobody. 

Jan POKORNÝ: Hosty dnešního Radiofóra byli Ludvík Vaculík, spisovatel, 

Václav Klaus, předseda ODS a Poslanecké sněmovny. Díky za váš čas. Hezký 

zbytek večera. Na shledanou.

Václav KLAUS: Na shledanou. 

Ludvík VACULÍK: Dobrou noc. 

ČRo 1 - Radiožurnál, "Radiofórum", 15. 1. 2001 

Televizní komedie: Epizoda II. 

Petr Žantovský 

Taky se tento sloupek mohl jmenovat "Válka světů - epizoda II", ale to už 

tu jednak bylo, jednak na to mají v Hollywoodu jistě copyright, jednak takovou 

komedii neumí vymyslet ani tam. 

Oč jde? Kulturní pracovníci položili otevřeným dopisem Václavu Klausovi 

tři otázky: 

1) Proč nezveřejnil obsah mimosoudního vyrovnání se společností CET 21, 

která o něm před více než dvěma lety odvysílala nepravdivé informace ("vila v 

Davosu"). 

2) Proč se sešel s Vladimírem Železným, kolem něhož jsou vedena různá 

vesměs majetkoprávní vyšetřování. 

3) Zda Klausem vedená ODS slíbí voličům, že z jejich prostředků nebudou 

hrazeny případné pohledávky stockholmské arbitráže. 

Otázky pokládá opět starý známý tým loňských bojovníků za svobodu 

(Hřebejk, Svěrák a spol.). Zda očekává odpovědi, zatím neuvedl. Pokud ano, 

pak se ponesou patrně v následujícím stylu: Otázky nelze dost dobře 

zodpovědět, protože: 

1) Do obsahu jakéhokoli právního aktu jakýchkoli dvou občanů této země 

nikomu nic není. To nejspíše řekne Klaus. Já si nad rámec této věty dovolím 

dodat: jestliže reportér nějakého média uvede nesprávné informace a toto 

médium najde způsob, jak se dotčenému omluvit, měli bychom spíše hovořit o 

vzácném okamžiku odpovědnosti a kultury chování, než se pohoršovat. 

Milovníci svobody slova však spíše milují média typu Respekt, která beze studu 

napíší o ministrech, že jsou zkorumpovaní, aniž se to sebeméně pokusí doložit, a 

ještě se pohoršují nad tím, že si to neprávem obvinění nechtějí nechat líbit. 

2) Předseda parlamentu má právo se sejít s kýmkoli, kdo o to požádá a má 

relevantní důvod. Je-li tímto "kýmkoli" ředitel významného média a je-li 

tématem obsah a stav jeho vyšetřování, pak je opět vše v pořádku. Pokud je mi 

známo, nejen že se Železný potkává s řadou jiných politiků, ale též Klaus se

setkává s představiteli nekonečné řady jiných médií, před Vánocemi pro ně 

dokonce pořádá každoroční přípitek v prostorách Sněmovny. To asi vzejde z 

odpovědi Václava Klause. Já navíc připojím podivení, proč se bojovníci za 

svobodu slova vzpamatovali déle než měsíc po předmětném setkání. Je to tak, že 

po celý ten měsíc situaci vyhodnocovali z hlediska možného ohrožení svobody 

slova, nebo je spíše někdo v těchto dnech aktuálně ponoukl k akci? A je 

náhodou, že se tak děje právě ve chvíli, kdy ten, kdo bývá nejčastěji podezírán z 

podobného ponoukání, tedy Václav Havel, dlí právě stovky kilometrů daleko, na 

zasloužené dovolené na Kanárských ostrovech? Vzpomeňme: Impuls 99 z 

presidentovy rodiny podepsala pouze jeho choť Dagmar, a to dosti dlouho po 

prvních signatářích. Dějiny se opět opakují? 

3) ODS z principu nemůže voličům slibovat nic za český stát, proti němuž 

je arbitráž vedena. ODS nerovná se český stát, nikdy se nerovnala. Byla-li při 

vládě, pak vždy v koalici, nikoli sama. To za prvé. Za druhé: ODS ani vteřinou 

svého činění nezpůsobila stockholmskou arbitráž a nemá na její průběh ani 

výsledek sebemenší vliv. U kořene arbitráže stojí spor amerického a českého 

podnikatele, který se přetavil ve spor bahamské společnosti s Českou 

republikou, posuzovaný podle nizozemského práva ve Švédsku. Mám za to, že 

si ODS, stejně jako socialistická vláda a stejně jako většina normálních občanů 

nepřeje (za sebe dodávám: možná na rozdíl od bojovníků za svobodu slova), aby 

ČR zaplatila v této věci jediný dolar. To vše možná Klaus napíše či řekne. 

Nevím, zda dodá, že ti, kdo soustavně poškozují renomé republiky v zahraničí, 

jsou právě ti, kdo si hrají na bojovníky za svobodu slova a každý prostředek je 

jim k dosažení jejich elementárních politických cílů dobrý, neboť je po jezuitsku 

posvěcený. 

Jedná se tu nesporně o politickou aktivitu. Spolek bojovníků za svobodu 

slova rozjíždí další předvolební akci, na jejímž konci má být plný Václavák a 

51% vítězství Havlových stran (zejména US) ve volbách. A co už opravdu, ale 

opravdu nikdo z nich nepřizná: po takovém drtivém vítězství to budou oni, kdo 

dosáhnou plnými hrstmi do koryt a pašalíků, oni budou rozhodovat o pravdě, 

lásce a pašalících. Má k tomu nyní posloužit průhledná manipulace s voličskou 

základnou, které je povětšinou lhostejné, kdo s kým se sešel, jaké uzavřel 

vyrovnání a jaký nesmysl mu kdo je či není schopen pár dnů před volbami slíbit. 

Volič se rozhoduje podle zkušenosti. A ta jistě nemluví ve prospěch oněch 

rychlokvašných bojovníků. 

Pokud však tito bojovníci kladou své otázky, měli by být schopni odpovídat na 

otázky jiných. Zde jich několik nabízím k obecnému užití:

1) Kolik milionů stála daňové poplatníky (koncesionáře ČT, z jejíhož 

rozpočtu tyto prostředky šly) filmová díla Jana Hřebejka (Musíme si pomáhat či 

Pelíšky), Saši Gedeona (Indiánské léto či Návrat idiota) či Jana Svěráka (Obecná 

škola, Kolja či Tmavomodrý svět) - a ovšem mnohých dalších. 

2) Jaké tantiémy vyplácí ČT (opět z veřejných prostředků) za nekonečnou 

řadu scénářů například Zdeňku Svěrákovi, dlouholetému členu KSČ a výrobci 

normalizovaných takykomedií typu Marečku, podejte mi pero či Jáchyme, hoď 

ho do stroje (Svěrák je ostatně připodepsán i pod vpravdě budovatelským 

filmem Kdo hledá zlaté dno, jejž si můžete právě tento týden oživit shlédnutím 

na TV obrazovkách). 

3) Jaké jsou náklady, a to včetně honorářových, které vynakládá ČT z 

veřejných prostředků (nepřímých daní) na příjemné živobytí dalších bojovníků 

typu Jana Krause či Michala Prokopa. 

Mnoho otázek tohoto typu vás jistě rovněž napadne. Je tu však ještě jedna 

skupina otázek dosud nezodpovězených. Například: 

1) Kdo si objednal a případně zaplatil šňůru reklam pro soukromé i 

politické subjekty (od televizních odborů přes režiséry typu Hřebejka či Svěráka 

po senátory Rumla a M.Žantovského) loni na přelomu roku. 

2) Kdo stejné skupině zaplatil politicko - hudební exhibici na Václavském 

náměstí? 

3) Kdo uhradil či nechal vyrobit letáky, transparenty, petiční archy, suché 

WC a další propriety loňské televizní komedie - epizody I. 

I zde lze vygenerovat řadu dalších otázek. A už vůbec se lze ptát, kdo a 

jakým způsobem motivuje novinářské řady k průběžným píárovým 

dehonestacím lidí z okolí nenáviděného Václava Klause. Příkladů si najdete 

rovněž dostatek. Stačí otevřít denní tisk 

Vraťme se k titulku. Ony "Star wars" by i měly svoji logiku. Jde o souboj dvou 

skupin, dvou různých světů. Jeden představuje demokratická volební soutěž 

osobností a programů, druhý - nemaje osobnosti ani program - spoléhá na 

nepotistický, silový lobbing. Není divu, že tyto dva světy stojí proti sobě v 

přímém protikladu bez nejmenšího průniku. O tom budou letošní volby. A o tom 

mluvil i v novoročním projevu president. Jenže oběma světům dal ve své mysli 

opačná znaménka, jak nám až příliš čitelně nyní osvětlují bojovníci za svobodu. 

Čeho? Slova. Ale jen a výhradně toho jejich. 

Petr Žantovský, 13.ledna 2002

Samet v roce 1989 a deset let poté 

( Sekce Lidé / Politika ) 

Podle iDNES většina občanů této země uznává jen ty opravdu velké hříchy 

minulosti. 

Ale co je to opravdu velký hřích? 

To, že většina z nás byla konformní s jedním z nejzločinnějších režimů, které 

kdy lidská společnost vytvořila, pociťujeme jako vlastní stín a vinu, a neradi se 

k tomu vracíme. Proto jsme ochotni nevidět, že ona "revoluce" mohla být třeba 

jen lstivou hrou. Hrou, která měla nejen zachovat, ale dokonce zvýšit moc 

mocných. 

Ortodoxní komunisté nebyli schopni pochopit, že jejich doba končí; že jejich 

neschopnost již překročila meze únosnosti. Existoval však někdo v pozadí, kdo 

dějinný vývoj pochopil velice dobře. Tajné služby většinou disponují 

"nejlepšími" mozky (které však musí také disponovat jistou dávkou zvrhlosti...), 

a tak jim analýza skutečného vývoje a prognóza toku energií v rámci světového 

společenství jistě nedělala problémy. Domnělý sluha se chopil své skryté moci s 

plnou vervou. Do hry pravděpodobně vstupuje rozhodnost "silových" vrstev 

těchto služeb a jejich odhodlání se spojit se strukturami "podsvětí" - silami zla 

(či přímo tyto struktury vytvořit). Všechny aspekty "privatizace", tedy mizení 

(tunelování) a praní peněz, spolu s mizením osob, ukazují, že padly všechny 

"předsudky" a je dovoleno vše. "Černá trička", abych použil výrazové 

prostředky Plejáďanů, přešla k (možná velmi dlouho připravované) akci. Je 

jedno, jaká si dávají jména, kde všude se skrývají. Mluví za ně jasně jejich činy. 

Skutečným významem privatizace bylo a je převedení majetku "všeho 

pracujícího lidu" do rukou manipulátorů, loutkářů (otázkou je, kdo stojí za 

nimi...). Kdo jiný, než "šedé" struktury, disponoval informacemi umožňující 

manipulaci tohoto rozsahu? Divadlo, na které naletěla většina "normálních" lidí, 

je smutným dokladem naší naivity. "Uvolnění" svobody jednotlivce ve směru 

svobodného podnikání je jen iluzorní a je zvláštním způsobem jištěno zákony, 

někdy ještě z doby komunistického režimu. Soudnictví, stejně jako policie, je z 

větší části obsazeno konformisty a ve vedení je zakopáno mnoho "loutkářů". Ve 

smyslu dávného přísloví "na chudé musí být přísnost" úřednická mafie a spolky 

kamarádíčků znepříjemňují život většiny z nás. "Velké ryby" zatím beztrestně 

loví ve vysokých vodách. Pohybují lehce finančními energiemi nejasného 

původu mimo platnost zákonů, protože ví, že byli, jsou a budou vždy "nad 

zákonem". 

Musíme si však uvědomit, že okolní svět jen odráží naše nitro. Stav české 

společnosti je souhrnem všech našich niter, je určován "karmou" tohoto národa.

A opět platí - začněme u sebe a vezměme svůj osud skutečně do VLASTNÍCH 

rukou. Nevěřme loutkářům v sametových oblecích. Jde jim o jediné - o vlastní 

prospěch. A pro ten jsou rozhodnuti obětovat cokoliv. 

Opravdu velký hřích je dát svoji vlastní svobodu a moc do rukou jiných... 

Ota Luňák 

Vloženo: 17.11.1999 

DEMOKRACIE III 

KLÍČOVÁ HESLA: DIKTATURA a PARTICIPACE, AUTORITÁŘSKÁ 

REŽIM A DEMOKRACIE, MERITOKRACIE A DEMOKRACIE, ODCHOD 

MOCI, DEFICIT MOCI (potenciální a aktuální, chronický a akutní), OMEZENÍ 

MOCI, 

Vychovejme si svého diktátora, budeme ho potřebovat 

Nedávno jsme si ukázali, že v ekonomice není možné uplatňovat "pravicové" a 

"levicové" přístupy formou nějakých věčných pravd (PRAVICE-LEVICE). 

Každou chvíli může být prospěšnější zvolit diametrálně odlišný přístup, a právě 

to správné načasování, kontext a koordinace s dalšími kroky je důležitější než to, 

jaká třída řešení se nám více líbí. 

Ještě o něco dříve jsme si v politických besedách (HZPD) vysvětlovali, že jako 

jediné dobré a správné řešení není ani demokracie přímá, ani reprezentativní, ale 

vždy vhodná kombinace obou přístupů. že jde o to reprezentativní demokracii 

vhodně obohacovat o prvky demokracie přímé, a ne ji vyvrátit jako nějaký 

odumřelý buk. 

Dnes chci vyslovit ještě více kacířské myšlenky a relativizovat ještě 

protikladnější pojmy. Vlastně jsem již náznak těchto myšlenek vyslovil v diskusi 

k jednomu z mála kompletně zachovaných výkladů slavné bulharské jasnovidky 

Vangy (VANGA). Jde o vztah pojmů DIKTATURA a DEMOKRACIE, resp. 

DIKTATURA a PARTICIPACE. 

Demokracii jsme si již definovali (DEMOKRACIE). Nyní si, než o věcech 

začneme přemýšlet, zopakujme definici pojmu

DIKTATURA: 

"- soustředění politické moci v rukou neomezeného vládce, resp. malé skupiny 

lidí. Pro diktaturu jsou charakteristické následující, s demokracií se vylučující 

principy: a) koncentrace moci (zákonodárné, výkonné i soudní) na úzkou 

skupinu lidí, b) vyloučení většiny obyvatelstva z účasti na politickém 

rozhodování (mj. nekonání voleb nebo konání jen formálních, zmanipulovaných 

voleb), c) znemožnění diskuse a propagace politických názorů, monopol na 

"hromadné sdělovací prostředky a jejich přísná kontrola (cenzura). 

Pro moderní diktatury bývá příznačná totalitně prosazovaná ideologie (oficiální 

doktrína) a masové politické strany, jejichž aparát prorůstá se státním aparátem." 

(Karel Žaloudek: Encyklopedie politiky) 

Jinak můžeme definovat diktaturu jako posílení autoritativního principu (forem) 

vládnutí, narušení demokratické participace, její dialektický, v některých 

odstrašujících historických případech až téměř absolutní protiklad. Přestože 

základní principy diktatury a demokratické jsou "vylučující se" mnohé aspekty, 

včetně aspektů těchto principů jsou navzájem kombinovatelné nebo dokonce 

obojaké, v jednom kontextu se mohou jevit jako demokraticky participativní, v 

jiném méně nebo jako participaci narušující, omezující, jí protiřečící 

("diktátorské", autoritativní). 

Již při zběžném čtení definice si uvědomujeme jednu zásadní věc – je těžké 

vybudovat demokracii zcela bez prvků narušujících participaci (prvky 

"diktatury") . Praxe nových (postkomunistických) demokracií se často vyznačuje 

přítomností většiny typických a často výrazně zastoupených znaků diktatury. 

Systém dnešních masových stran "jejichž aparát prorůstá se státním aparátem", 

manipulovaná média v rukách několika neprůhledných společností, voličí, kteří 

volí nastrčené kandidáty nastrčených stran, obtížně omezitelná moc peněz a 

lobby atd. 

V posledních letech si stále častěji (zejména v čase voleb) nejsme jisti, zda 

žijeme spíše v diktatuře připomínající stále méně demokracii nebo v demokracii 

připomínající stále více diktaturu. 

Kdybychom tedy chtěli absolutně na světě vymýtit diktaturu a autoritativní 

principy řízení, ani naše republika by takovou čistku nepřežila. Protože 

odstraněním těch prvků, které jsou typické pro diktaturu nebo ji jen připomínají 

by náš hospodářský a politický, vládní a samosprávný systém přestal fungovat.. 

Lidé by totiž své špatné řídící a komunikační stereotypy neměli čím nahradit. 

Jednak o tom, co tvoří demokracii nemají často potřebné vědomosti, jednak 

nemají zažity prodemokratické postoje a návyky. Prvky diktatury tedy nikdy

není možné zcela odstranit nějakým nařízením nebo jen změnou režimu a 

"uvolněním otěží". Schopnost se demokraticky chovat se totiž v lidech utváří 

dlouhodobě a lidé se jednoduše jinak chovat na něčí příkaz nezačnou. Redaktoři 

budou mít dále svou autocenzuru, zkorumpovaní úředníci budou brát dále 

úplatky, skryté mocenské kliky budo nadále usilovat o moc, moc peněz bude 

rozvracet činnost demokratických istitucí.

Demokracie také mj. vyžaduje ochotu se společensky angažovat (musí být 

neustále udržovaná a rozvíjena), jako i schopnost táhnout za jeden provaz tam, 

kde je to nutné. Jinak totiž hrozí nebezpečný AKTUÁLNÍ DEFICIT MOCI, 

který se může škodlivě projevit v mnoha sférách společenského života. Jinými 

slovy vyspělá demokracie bez vzdělaného, morálního a demokraticky vyspělého 

občana je větší utopií než centralisticky řízený komunismus. A tak jestliže 

východním Němcům demokracie pomohla, Bulhary a Slováky položila a u 

Čechů jsou její "následky" značně nejisté. 

"...představy o možnostech politiky se dostávají do střetu s novými procesy, jako 

je globalizace, nástup sítí, tzv.postmoderní mentalita, riziková společnost apod. 

Mnoho sociologů dnes hovoří o tom, že v důsledku toho všeho z politiky na 

úrovni státu dnes odchází moc. V 60. a 70. letech vládl optimismus ohledně 

možností občanů ovlivňovat politiku formou sociálních hnutí. Ta však prošla 

během 80.let vážnou krizí, kerá dosud přetrvává. Vzniká "nejistá společnost" a 

já se v knížce ( Politika s ručeníim omezeným) snažím naznačit, komu to 

vyhovuje a kdo na to doplácí. Je jasné, že přemíra jistot zavádí stagnací, příliš 

mnoho společnosti však společnost rozbíjí. V současné době je obtížné najít 

nějakého aktéra, který by byl schopen rozkladným tendencím čelit." (Jan Keller) 

Ale ani ideální emokracie v zemi s demokraticky uvažujícím a společensky 

vyspělým, aktivním obyvatelstvem, v zemi s dlouhou demokratickou tradicí 

není prosta POTENCIÁLNÍHO DEFICITU MOCI a jeho občasných aktuálních 

až akutních projevů. Co je vlastně ZDROJEM POTŘEBY NEPARTICIPACE A 

KUMULACE MOCI? 

Na prvním místě je to přirozená vlastnost složitých systémů, která si vynucuje 

efektivní systémy řízení, které nejsou vždy a ve všech aspektech kompatibilní s 

požadavkem participace (či "demokratického" zohlednění nároků) částí, prvků, 

subjektů, podsystémů systému. Příroda je v tomto trochu nelidská, protože 

nedělá příliš velký rozdíl mezi buňkou složitého organizmu a člověkem, jako 

buňkou společenského mechanizmu. Některé zákonitosti funce a řízení složitých 

systémů prostě platí univerzálně a politický režim, který to nebude respektovat 

nemusí být efektivní. Vidíme, jak je někdy užitečné např. využívat prvků 

reprezentativní demokracie a moc takto delegovat, koncentrovat, specializovat. 

Na druhém místě si musíme uvědomit, že lidská společnost existuje v určitém 

prostředí, které si diktuje své nároky. Čím bezohledněji se bude člověk k tomuto 

prostředí chovat, tím větší nároky pak na naši společnost pak mohou být 

kladeny: Příkladem je například život v narušeném ekologickém prostředí. Ale i 

zcela přirozené a na základě dlouhodobé vzájemné adaptace člověka a prostředí 

lidskému životu odpovídající prostředí může čas od času klást nároky, které 

potřebují odpověď formou radikalizace řídících společenských postupů

(například v čase živelných katastrof, epidemií, hypermigrace apod.) Zvláštním 

případem negativních změn prostředí je zhoršení mezinárodních vztahů, resp. 

válka. Lidská praxe ukázala, že řízení armády musí velmi uvážlivě kombinovat 

prvky participace a "diktatury", přičemž neparticipativní prvky často (a účelně) 

převažují. Také u některých podniků je výhodnější používat při řízení více prvků 

neparticipace, u některých méně, záleží vše na předmětu činnosti, ale i režimu, v 

jakém podniky pracují. (Příkladem organizace ve zvláštním režimu je např. 

jaderná elektrárna nebo jednotka zasahující při hašení požárů. Také organizační 

jednotky podléhající tvůrčímu záměru jednotlivce, jako např. štáb filmového 

režiséra nebo architekta, někdy mohou používat méně participativní modely 

řízení.) 

Na třetím místě jsou to vnitřní nároky člověka a lidské společnosti. Člověka 

a lidskou společnost charakterizuje ve vztahu k prostředí a zejména společnosti 

určitá míra očekávání. Pokud se tato míra očekávání dostane do vážného 

rozporu s mírou uspokojení těchto očekávání, může nastat společenská krize 

vedoucí k destrukci společnosti nebo k jejímu dílčímu poškození. Aktivity 

vedoucí k prevenci a léčbě těchto disproporcí, jako i případných následků musí 

také ve větší míře využívat neparticipativních prvků řízení. Krizi rozporu mezi 

očekáváními a jejich uspokojování zvyšuje fakt, že konzumní společnost v 

lidech vyvolává nerealistickou míru očekávání, která se jakousi řetězovou reakcí 

automaticky dále zvyšuje. 

"Nevyvyšujte demokracii a ani jiný názor nad bratrství človeka, nad Otcovství 

Boha!" 

Egar Cayce (1939) č. 3976-24 

Na čtvrtém místě si musíme 

Svá tvrdá a bolestně pravdivá slova na adresu dnešní demokracie a svým 

způsobem na demokracii vůbec pronesla i VANGA. Upozornila i na to, že volba 

režimu nemusí být dána jen vnitřními vazbami, ale i zahraničně politickou 

situací. Některé národy si prostě demokracii z různých důvodů nemohou dovolit. 

Je pro ně v určité situaci zbytečným a škodlivým luxusem. 

Nevyvyšujme demokracii nad Boha ani nad štěstí a bezpečnost národa. A štěstí 

národa spočívá zejména v rovnováze mezi svobodou a cílevědomou 

organizovaností, mezi schopností/možností projevit se tvůrčím způsobem a 

nepřekážet přitom vývoji ostatních ani celku, mezi uspokojením potřeb 

společenských, psychosociálních a emocionálně-duchovních. Demokracie pro 

demokracii, to je levicový postoj, který může vyústit v demokracii finanční 

oligarchie, elity moci a peněz a ve fašizaci společnosti či "diktaturu 

proletariátu". Demokracie není apriorně systémovým řešením a nezaručuje 

bezchybnost, právo a prosperitu. Slepá demokracie je stejně zhoubná jako slepá

autoritativnost - totalita. Demokracie v rámci systémového přístupu musí 

připustit eventualitu centrálních, autoritativních, "diktátorských" zásahů všude 

tam, kde je to nezbytně nutné, případně účelné. Demokracie, pravdaže, může být 

naplněna hodnotným obsahem, nemá k tomu však vždy účinné prostředky, 

demokratický rámec sám o sobě není systémovým opatřením, zajišťujícím 

komplexně a nutně i kvalitu obsahu.

Zkusme se tedy podívat na diktaturu (neparticipativní, autoritářský přístup k 

řízení společnosti) dialekticky. První kacířská myšlenka by zněla: Je možné 

využívat prvky diktatury (autoritativního systému) a vliv autorit jako něco 

pozitivního, co může zlepšit fungování státu a svým způsobem i posílit stabilitu 

demokracie? Zkusme si některé tyto prvky vybrat. 

1) Zvýšení kapacity vládnutí na mezinárodní a globální úrovni. Současný 

demokratický svět trpí malou kapacitou (deficitem prostoru a nástrojů) vládnutí. 

Je stále jasnější, že se státy nedokáží dohodnout, např v ekologické oblasti ani 

na stanovení a dodržení parametrů, které by vedly alespoň k trvale udržitelnému 

životu. Následný vývoj tedy směřuje ke katastrofě a naše politické systémy jsou 

z tohoto hlediska potenciálně nestabilní a hrozí jim rozvrat a následné zhoršení 

dopadu nastupujících ekologických důsledků. Kritických úrovní/oblasti/resortů 

bychom našli celou řadu . Vedle ekologických problémů jsou málo účinně na 

mezinárodní a globální úrovni řešeny problémy populační exploze, migrace 

obyvatelstva, hladu, (ne)vzdělanosti, nárůstu trestné činnosti, problémy 

vyvolávané válkou a její hrozbou, problémy existence zbraní hromadného 

ničení, problémy zdravotnické (to je celá řada problémů, majících globální 

dosah, jako např. AIDS, očkování, dostupnost léků, nízká zdravotní péče a 

osvěta). Již uvedené ekologické problémy zahrnují rovněž celou řadu problémů, 

které sani o sobě mají v sobě globálně katastrofický potenciál (problémy s 

jaderným a toxickým odpadem, skleníkový efekt, narušení ozónové vrsty, 

likvidace živočišných a rostlinných druhů a následné narušení stabilního 

systému vztahů v biosféře aj.) To nejhorší, co celou situaci nesmírně komplikuje 

je skutečnost, že tato fatální rizika jsou složitým způsobem propojena a s tím 

související skutečnost, že negativní fáze (dopad) těchto rizik se může sčítat, 

takže (ve shodě s teorií katatrof) sečtením ani ne zvlášť extrémních 

výkyvů/stavů/fází v určitých těchto problémových oblastech v jednom časovém 

"okamžiku" může dojít k nečekané a nečekaně rozsáhlé katastrofě. Státy v 

poslední době horečně usilují o posílení různých pravomocí různých svých 

orgánů. Všimněme si, jak (logicky) v souvislosti s válkou proti terorismu a 

ekonomické kriminalitě prezident Bush usiluje o posílení svých pravomocí. Je 

však předem jasné, že časový faktor hovoří proti nám, a že, nechce-li lidstvo 

prohrát závod s časem, musí mnohem razantněji, a říkám to s velkou lítostí, 

potlačit některé demokratické prvky ve prospěch prvků diktatury. Je třeba si to 

uvědomit, protože chaotický vývoj, který nastane při prvních vážných krizích z 

globálních problémů nastolí tak jak tak diktatury, ale s větším rizikem různých 

nepokojů a občanské války a (z důvodu časového skluzu a zauzlení politické, 

hosp. a ekol. situace) s mnohem menším operačním prostorem pro použití 

nápravných opatření. Musíme si uvědomit, že se lidstvo dostává do velmi 

nebezpečné situace, kdy radikální postoj proti demokratické vládě (která ovšem 

zjevně není schopna zajistit ani holé přežití) je postojem zdůvodněným, a tedy 

vlastně neextrémistickým a neradikálním.

Naopak vláda, která na své fatální nedostatky přiměřeně nereaguje se stává 

automaticky vládou reakční, a to přesto, že používá stále tytéž bohulibé 

demokratické nástroje a tvoří ji titíž usměvaví a bohulibí lidé. Nůžky, které mají 

dva nože se svírají dvakrát rychleji. Takové nůžky, které by se svíraly desetkrát 

rychleji si ani představit neumíme. Přesto jim dáváme šanci, aby se jejich ostří 

rozběhla proti nám. 

2) Zvýšení kapacity vládnutí na domácí úrovni. Zkusme si představit 

následující katastrofický scénář: 

- narodí se o pár lidí méně, než by mělo 

- v "moderních" rizikových sportech a díky nebezpečnému automobilismu 

zemře o pár mladých lidí víc než obvykle 

- o pár obětí více (opět spíše mezi mladými lidmi) si vyžádá AIDS a DROGY 

- poslanci nové vlády opět o pár dní odloží důchodovou reformu 

- přes velkou snahu našeho zdravotnictví odborně zlikvidovat co nejvíce, 

zejména starých a nemohoucích pacientů a tajně prováděné eutanázii se o pár 

lidí více (díky tomu že cvičí, papají vitamíny a pnohodnotnou stravu) dožije 

vysokého věku 

- zkrachuje zase pár kampeliček, do kterých si lidé ukládají peníze na stáří 

- produktivita našeho hospodářství se zase o kousíček propadne 

- dojde k dalšímu mírnému poklesu zdravotní kondice obyvatelstva a zvýšení 

práceneschopnosti 

- dojde k trošičku větší inflaci a devalvaci (které bychom ve dřívějších letech 

uvítali, ale které nám v budoucnosti mohou zakroutit krkem). Abych to trochu 

zkrátil (přestože faktorů, které se v nedaleké budoucnosti zřejmě ve své 

negativní fázi sečtou, bude více): Na základě sečtení v jiném kontextu banálních 

skutečností může dojít ke katastrofě, z níž se nemusíme vzpamatovat ani za sto 

let. Na jejím začátku bude (na základě zvoleného příkladu) možná právě 

skutečnost, že miliony důchodců nebudou mít kolem roku 2015 ani na chleba. 

Navíc je zjevné, že nebudeme sčítat banality, ale vážné problémy, ze kterých 

demokratický systém (tím spíše náš pseudodemokratický) neumí najít cestu. Již 

i neřešené jednotlivosti dnes ohrožují budoucí existenci našeho státu a našeho 

národa (zde občanů různých národností). Účelné zvýšení koncentrace moci, resp 

vyloučení mas z rozhodovacího procesu nemusí být jen doménou diktatury. 

Nakonec: v současnosti tak jak tak moc byla koncentrována a masy jsou 

vyloučeny, a to nejen důrazem na zastupitelskou demokracii, ale zejména 

zmanipulováním společnosti. 

3) Zvýšení kontroly trhu a výroby. Opatření, které je jindy chápáno jako 

levicové (fašizující, diktátorské...) a z hospodářského hlediska nevýhodné, může 

naší ekonomice (a možná i mnohým z nás) za stavu rozvratu podnikání, výroby,

obchodu a služeb, jako i za stavu nezvládnutí externalit svobodného trhu a 

výroby, doslova zachránit život. 

Dnes takjaktak stát trh a výrobu různými netransparentními cestami kontroluje a 

je skrytě propleten s paralelními mocenskymi sítěmi. 

4) Zvýšení kontroly médií. Zatím jsme si uměli představit jen kontrolu, která 

negativně omezuje svobodu šíření informací. Ale, zejména v kritických 

okamžicích existuje také kontrola pozitivně omezující tuto svobodu (např. když 

vláda potřebuje do médií dostat důležité prohlášení) a kontrola, která může 

směřovat naopak k zjištění informačních svobod (svoboda vyjadřování, právo na 

informovanost aj.) Tuto kontrolu můžeme např. na určité období zajistit tak, že 

vytvoříme denník, do kterého obsadíme nezávislé redaktory a zajistíme jim, 

např. na období 10 let, že mohou bez rizika vyhazovu nebo škrtání prémií psát 

co chtějí, o čem chtějí. Bude záležet jen na nich, jak se svou úlohou "hradních 

básníků" dokáží 

vyrovnat. 

Dnes takjaktak stát média různými netransparentními cestami kontroluje a je 

skrytě propleten s paralelními mocenskymi sítěmi, jež média ovládají a 

kontrolují. 

5) Posílení úlohy elit a osobností: ideální demokracie by měla v rámci svých 

možností dát řízeně (centrálně nebo na základě rozhodnutí samosprávy) prostor 

individualitě/elitě pro uplatnění CELISTVÝCH, KULTURNĚ 

INTEGRÁLNÍCH, NÁRODNĚ CHARAKTERISTICKÝCH a OSOBNĚ 

GARANTOVANÝCH modelů řízení společnosti, výroby, obchodu atd., a vůbec 

prostor pro seberealizaci a současné společenské využití plodů takové 

individuální tvůrčí práce. Musíme si také uvědomit, že díky zvláštnosti lidského 

druhu se mohou vyskytnot jedinci, kteří díky mimořádné tvůrčí invenci obrazně 

řečeno kolem sebe zakřiví pole vládnutí. Je prostě výhodné jim podřídit 

strukturu řízení společnosti či komunity, protože z toho společnosti plyne 

prospěch. (Model včelí královny.) Povýšení celé nějaké tvůrčí elity (odborníků 

či univerzalistů) do role vedoucí síly společnosti nazýváme MERITOKRACIÍ. 

Také meritokratický systém obvykle přirozeně a efektivně potlačuje prvky 

demokracie ve prospěch prvků neparticipace. 

Rovnostářství a perzekuce elit je stejně škodlivým jevem jako elitářství a totalita 

elit. 

A nyní přicházíme k druhému kacířskému prohlášení: Země, která je v 

demokratickém rámci zatížena enormní (nadkritickou) přítomností prvků 

diktatury by udělala lépe, kdyby otevřeně vyhlásila diktaturu. Skrytá diktatura je

totiž mnohem škodlivější, mnohem více demoralizuje národ a často vede k 

tomu, že otevřená diktatura nastoupí automaticky, skrze osoby, které se k 

rozhodování o osudech národa hodí ze všech nejméně. Skrytá diktatura je také z 

hospodářského, sociálního a ekologického hlediska málo efektivní, protože 

činnost státních orgánů se dostává do rozporu s činností mocenských lobby a 

protože je mocensky roztříštěna, tím, že vládnou (vedle státu) paralelně všechny 

mocenské lobby. 

Třetí kacířská myšlenka: Diktátor nutně nereprezentuje jen jednu myšlenku či 

ideologii, jen zcestné myšlenky a ideologie a jen vlastní postoje a zájmy 

Čtvrtá kacířská myšlenka: Na dějiny se není možné dívat jen jako na 

darwinistické směřování od "hloupých" režimů (většinou diktátorských) v 

minulosti k "osvíceným" (demokratickým) režimům současnosti a budoucnosti. 

Je to obrovská neúcta k dějinám vlastního i cizích národů a k člověku vůbec 

prezentovat minulost jako pomíjivou párty násilnických zabedněnců. Nebyla o 

nic méně pomíjivá, než naše současnost a v mnoha případech byla VZHLEDEM 

K DANÝM PODMÍNKÁM nepochybně politicky, hospodářsky, morálně a 

lidsky úspěšnější než naše "demokratická" přítomnost. 

Pátá kacířská myšlenka: Lépe diktátor silný než slabý. Když už zjistíme, že v 

daném okamžiku je lépe zvolit otevřenou diktaturu, pak neváhejme využít 

efektivně její možnosti a nevytvářejme kompromisy tam, kde nikomu nic 

nepřinesou. 

Šestá kacířská myšlenka: Lépe mít diktaturu otevřenou (transparentní), než 

skrytou (vydávající se za demokracii) Každá zmanipulovaná demokracie je 

vlastně "slabou" diktaturou, která většinou nedokáže spojit pozitivně prvky 

demokracie a diktatury, ale naopak na tomto kompromisu tratí a je zpravidla 

hopodářsky i morálně méně úspěšná než by 

byla otevřená diktatura. 

Slabá diktatura (ať otevřená nebo skrytá) je většinou méně úspěšná, než 

diktatura silná, která umí uplatnit svou výhodu koncentrace moci (nemá 

systémově dispozici k deficitu moci jako demokracie). 

Sedmá kacířská myšlenka: Diktatura (reprezentovana diktatorem nebo 

ELITOU) může lépe zachovat kulturní kontinuitu: dát prostor individualitě 

jedince i národa, ale zejména prostoru pro uplatněni CELISTVÝCH, 

TVŮRČÍCH, KULTURNĚ INTEGRÁLNÍCH, NÁRODNĚ 

CHARAKTERISTICKÝCH a OSOBNĚ GARANTOVANÝCH koncepcí 

rozvoje a modelů vedení státu. Koncentrace moci nás vystavuje riziku omylu,

ale snižuje riziko nezáživnosti a neprůraznosti kompromisu a riziko ztáty 

identity. 

Osmá kacířská myšlenka: Národ, který bude na diktaturu připraven a bude 

znát její filozofii, příčiny, důsledky, klady a zápory bude jejím příchodem méně 

zaskočen (s menšími následky), resp. bude umět demokracii kombinovat s prvky 

neparticipace/autoritativního systému tak, aby diktatura nemusela být nastolena, 

kupříkladu mocenskou skupinou k tomu účelu zcela nevhodnou. 

Cesty jsou (zejména pro některé postkomunistické země) jen dvě: Buď si 

uvědomíme vážnost stavu na domácí, mezinárodní a globální úrovni a 

vyhlásíme stav legislativní nouze a poslanci se přestanou hádat o hloupostech a 

začnou rozhodovat JAKO JEDEN MUŽ, tedy tak, aby výsledky hlasování 

nebyly jen nuzným kompromisem, ale cílevědomým tvůrčím aktem (a jako 

první opatření, zvláště s přihlédnutím k současné situaci, prudce zvýší 

pravomoci úzké skupiny mocných prezidentem počínaje a soudci a představiteli 

samosprávy konče). Nebo (dřívě či později) budeme muset konkrétního 

JEDNOHO MUŽE přijmout do role skutečného diktátora. 

Jak bylo řečeno, variant spojeni prvků demokracie a diktatury je nepřeberné 

množství. Jako nejschůdnější cestu vidím posílení samosprávy zejména na 

úrovní obcí a městských částí, a to až na úroveň možnosti vytvářet si některé 

typy zákonů "na míru". Silné obce si následně vynutí změny na centrální úrovni. 

Silné obce také nejlépe zabezpečí výchovu obyvatelstva k demokracii, která je v 

současnosti minimální. Silné obce také nejlépe přerozdělí majetek, jehož většinu 

samy vyprodukovaly. 

Anebo se snad český národ pět minut po dvanácté probudí a začne se chovat 

jako společenství demokraticky uvažujících a ochotně se angažujících občanů? 

Vůbec nic tomu zatím nenasvědčuje. Dokonce i "studentský předvoj" oplývá 

nanejvýš neznalostí, neinformovaností a neochotou pohnout prstem v čemkoliv, 

co by se přímo netýkalo vlastní kariéry. České hospodářství je již dnes silně 

fašizováno. Je tvořeno plantážnickými supermarkety živícími pražské 

menažmenty na úkor tisíců vyhladovělých námezdních otroků, velkými podniky 

pod kontrolou státu a jeho (nebo jím nastrčených) zlodějských menažmentů, 

dokonale profízlovanými monopoly sdírajícími z obyvatelstva kůži 

nesmyslnými cenami (opět ve prospěch statisícových platů pražských lumpů s 

bílými límečky), sítí zkorumpovaných podnikatelských hajzlíků, notářů, 

starostů, úředníků, stranických funkcionářů tvořících nepolapitelnou bezhlavou 

chobotnici korupčních vztahů, mafiemi východní provenience, bankami a 

kampeličkami, založenými již od svého počátku s cílem přečerpávat peníze do 

kapes mafiánsko-estébácké sítě, a mlékařskými a zbrojařskými lobby bez páteře 

Kdyby byl český národ po roce 89 skutečně svoboden (a ne manipulován),

věřím, že by dokázal lépe využít demokratického rámce ve svůj prospěch a pro 

blaho planety. Dnes jsem na pochybách, zda TAHLE demokracie někam vede. U 

národů, jakými je např. Bulharsko a Rusko vůbec nepochybuji, že demokratický 

systém uvrhnul tyto země do zmatku, materiální a duchovní bídy a vede k jejich 

morálnímu úpadku. 

Budoucnost jíž nad naší demokracií zlomila hůl, čím dříve si to přiznáme, tím 

lépe. Nejde samozřejmě o to demokracii za každou cenu svrhnout, ale oživit ji 

vytvořením prostoru pro autoritativní zásah. Pokud ovšem bude fašizace 

společnosti pokračovat, najděme si svého "diktátora" dříve, než nám nějakého 

najdou ONI, a nebo než se naše hospodářství definitivně zhroutí. 

Darius Nosreti, Ostrava, 21. 7. 2002 

Vážení přátelé! 

V následujícím článku Milana Valacha, ze starsího čísla Zpravodaje Společnosti 

za trvale udržitelný život autor konstatuje, že demokraticko-altruistický a 

proparticipační pohled na svět je cennejší než pohled diktatorsko-egoistický a 

proelitarský. Zaroven však uznava jednak, že bez elit to nejde, jednak, že 

psychologická konstituce naroda (etnická psychosocialní 

typologie) nemusí vytvaret předpoklady pro uspesne zavedeni "lepšího" řešení, 

jinymi slovy, že bez vlády elit (nemusí jit o stoprocentni diktaturu) nebo alespon 

bez lokalního uplatneni osobnosti či elit znalostních, finančních, medialních či 

mocenských se u Cechu (ale plati to prinejmensim ve stejne mire i pro Slovaky 

či Rusy) v prohlubující se ekonomické 

a morální krizi a potud, pokud se tento narod nebude mít chut se vice společeský 

angazovat (a mít k tomu potrebné znalosti, odvahu a sebevědomí), neobejdeme. 

Myslim, že tento clanek pekne navazuje na vyklad bulharske Vangy a na nasi 

rozpravu o uzitecnych prvcich diktatury/ posileni pravomoci elit. 

Doufam, že mou snahu o relativizujici pohled (dialektickou relativizaci) na 

pojmy diktatura (elity) x demokracie (participace) zase nebude nekdo brat jako 

pohrdání demokracii. 

S pozdravem 


(Z dopisu)

http://www.czp.cuni.cz/stuz/Zpravodaje/Zpravodaj002/valach.htm 

Diktatura nebo participace? 

Milan Valach

Politické nástroje pro prosazování trvale udržitelného rozvoje mohou být různé. 

V zásadě je lze rozdělit do dvou skupin. První skupina bude klást větší důraz na 

roli nějaké nadřízené autority, a to jak na místní, tak i státní či dokonce globální 

úrovni. Mocensky privilegované postavení této autority je zde zdůvodňováno 

tím, že je nositelem mimořádných a obecně nedostupných, přitom však 

všeobecně významných vědomostí a hodnot. 

V našem případě může být takovou hodnotou hodnota přírody a 

privilegovanými vědomostmi odborné znalosti určující, jak se máme vůči této 

hodnotě chovat. Politickými nástroji prosazujícími trvale udržitelný rozvoj pak 

budou ty, které povedou k posilování mocenského postavení takovýchto autorit 

a s nimi spojených odborníků, a to vůči zbytku společnosti. Metodami k 

dosažení tohoto cíle pak jsou ty, které získávají již existující mocenské a 

samozřejmě i vlastnické elity pro cíle trvale udržitelného rozvoje. 

Model řízení společnosti takto osvícenou elitou je z řady důvodů mnoha lidem 

velice blízký. Za prvé, nemusíme vstupovat do nebezpečného konfliktu se 

současnými elitami. Za druhé, umožňuje nám situovat se do pozice rádců těchto 

elit a podílet se tak na některých jejich privilegiích, jako jsou například prestiž, 

veřejná známost a v neposlední řadě i na jejich mimořádných materiálních 

požitcích. Za třetí, tento model odpovídá i po staletí upevňovanému pohrdání tak 

zvanými obyčejnými lidmi. Nejen pro šlechtu, ale i pro intelektuály byli fyzicky 

pracující lidé jen "křupany, hulváty, špinavými hlupáky apod." (viz např. Le 

Goff, s. 287, 293, 327 a jinde). Přechod většiny populace od fyzické práce k 

práci ve službách na tom nic podstatného nemění. Za čtvrté, je to model v 

evropské kultuře tradiční, odpovídající převládající historické zkušenosti. 

Demokracie je z tohoto hlediska mladá a v případě České republiky dokonce 

velice mladá a nezažitá. Za páté, elitářský mocenský model je obsažen i v 

intelektuálních kořenech evropské kultury a odpovídá tak duchu, v němž je po 

staletí školena a vychovávána evropská inteligence (viz Popper). 

Jestliže však takto spontánně tíhneme k nadřazování sebe sama nad ostatní, a to 

nás zvláště láká, když hájíme vznešené hodnoty, které ostatní nechápou, nebo je 

nechápou dost hluboce, jde nám více o tyto hodnoty, nebo o sebe sama, o skrytý 

pocit vlastní vyvolenosti a výjimečnosti? 

Smysl této otázky se nám plně ukáže ve světle historické zkušenosti s 

autoritářskými (to často v tzv. rozvojových zemích) a totalitními režimy, včetně 

toho, který jsme zažili my sami. Tato zkušenost jednoznačně ukazuje, že "téměř 

všude, kde jsou lidé na lokální úrovni zbaveni práva vyjadřovat se k 

rozhodnutím ovlivňujícím jejich život, trpí oni i jejich okolí"

(Gore, s. 162). 

Ale je zde ještě jedna velká překážka, která nám brání v tom, abychom přiznali 

každé lidské bytosti právo rozhodovat o sobě samé. Je to specifická historická 

zkušenost českého národa, která způsobila, že u nás převažuje lokajskoúřednická 

mentalita, a to především u středních vrstev (viz Patočka, Peroutka). 

Není zde místo na její podrobnější rozbor, a tak upozorním jen na některé její 

rysy. Je to především absence sebeúcty u stále ponižovaného "úředníka", který 

pohrdá nejen sebou, ale i všemi svými bližními (viz podrobněji Fromm). 

Součástí tohoto postoje je naprostá nedůvěra v možnost a smysl společné akce 

zaměřené na nápravu poměrů ve společnosti. Nedostatek odvahy a pohrdání 

lidmi s nižším, stejně jako se srovnatelným společenským postavením, mu 

dovoluje maximálně slovní kritiku pronášenou v soukromí. Nápravu věcí 

veřejných pak očekává od úředně výše postaveného "spasitele". A pokud se 

přece jen někde najdou lidé odmítající se chovat jako ovce a domáhající se ve 

společné akci svých práv a nápravy právě těch zlořádů, které on sám tak rád 

kritizuje, nemá pro ně nic než nenávist. To je zcela pochopitelné, neboť to jsou 

právě tito lidé, kteří ho usvědčují ze všech nectností jeho lokajské mentality, 

kteří mu ukazují, že věci lze napravit již dnes, jen kdyby dokázal překonat ten 

svůj prokletý strach z úřední autority. 

Tento popis je jistě vyhroceným vylíčením toho, co si v sobě český národ nese 

ze své minulosti, ale míra činy projevované společenské solidarity, či spíše 

nesolidarity s horníky z dolu Kohinoor, stejně jako s ekologickými aktivisty 

ukazuje, že tak moc daleko od pravdy nejsem. 

Avšak co to má společného s ekologickou problematikou? "...svůj 

život...ochraně životního prostředí věnují nejčastěji "obyčejní" lidé, kteří mají 

vysoce vyvinutý smysl pro spravedlnost a odvahu stát za svým přesvědčením" 

(Gore, s. 255). To, co je k takovémuto jednání vede, není často nic jiného než 

obrana vlastních zájmů, ochrana zdravého životního prostředí pro ně samotné, 

pro jejich sousedy, stejně jako pro jejich děti. Uvědomíme-li si, že člověk je 

rovněž přírodní živočich, existenčně závislý na přírodních podmínkách svého 

života, ukáže se nám taková aktivita jako něco zcela přirozeného. 

Co je pak třeba, je, aby aktivisté různých hnutí povzbuzovali občany k 

samostatnému prosazování jejich oprávněných zájmů, včetně zájmu o život ve 

zdravém životním prostředí. Pro takto vzniklé občanské iniciativy se ale 

klasický parlamentní systém stává naprosto nedostatečným. Volební cyklus nám 

přiznává právo být správci svých vlastních osudů jen během jednoho či dvou 

dnů za čtyři roky. Po zbývajících více než 1 400 dnů jsou milióny občanů 

donuceny setrvávat v roli pasivních diváků, aby skutečné rozhodování mohlo 

být přenecháno několika stovkám privilegovaných politiků. Ti se takto stávají

prakticky nezávislými na občanech státu, stejně jako na svých voličích. A jak již 

dávno pochopil Rousseau, tato situace má za následek, že zaměňují své 

soukromé zájmy za zájmy obecné a při prosazování toho, co je výhodné pro ně 

samé, či pro jejich stranu předstírali, že hájí zájmy právě těch občanů, které ve 

skutečnosti přezírají. 

Občané tedy musí mít legální možnost zúčastnit se rozhodování o nich samých, 

pokud nemají zcela propadnout znechucení parlamentní politikou a následné 

pasivitě. Takovéto vyjádření vůle občanů je ovšem možné jen cestou hlasování, 

které nesmíme zaměňovat za nátlak dobře zorganizovaných, ale menšinových 

skupin prosazujících v parlamentu své zájmy. Bezprostředním úkolem pro 

občanské iniciativy v naší zemi je proto úsilí o prosazení zákonů umožňujících 

taková hlasování na místní i celostátní úrovni a otevírajících tak cestu k 

zavádění maximálně možného množství prvků přímé demokracie do stávajícího 

zastupitelského systému. A je samozřejmé, že zákon o referendu, jako jeden z 

důležitých nástrojů pro projevování občanské vůle a právě proto, že jde o vůli 

občanů, a nikoliv politiků, musí stanovovat právo občanských iniciativ iniciovat 

taková referenda a formulovat jejich otázky. Pokud hovoříme o demokracii, a 

nikoliv o její parodii, musí být výsledky referenda pro politiky - což jsou jen 

zástupci občanů - závazné. 

Za nejdůležitější politický nástroj pro trvale udržitelný život takto považuji 

vlastní aktivitu občanů, iniciování a podporu této aktivity a nastolování 

legálních prostředků k bezprostřednímu uplatnění jejich vůle metodami přímé 

demokracie (viz Toffler). 

Literatura: 

Fromm, E.: Strach ze svobody, Praha, Naše vojsko, 1993. 

Gore, Al: Země na misce vah, Praha, Argo 1994. 

Patočka, J.: Co jsou Češi?, Praha, Panorama 1992. 

Peroutka, F.: Jací jsme, Demokratický manifest, Praha, Středočeské 

nakladatelství 1991. 

Popper, K. R.: Otevřená společnost a její nepřátelé, I. a II. Praha, ISE 1994. 

Rousseau, J.J.: O společenské smlouvě, Rovněž viz: Rozprava o původu a 

příčinách nerovnosti mezi 

lidmi, in: J.J. Rousseau: Rozpravy, Svoboda 1989. 

Le Goff, J.: Kultura středověké Evropy, Praha, Odeon 1991 

Toffler, A., Tofflerová, H.: Utváranie novej civilizácie, Politika tretej vlny. 

Bratislava, Open Windows 1996. 

Bližší informace o rychle se rozvíjející mezinárodní síti iniciativ za přímou 

demokracii viz: Network

Democracy Initiatives in Europe. Central - and Eastern- Europe. Jiri Polak: 

jiri.polak@email.com. 

Komunikace možná i v češtině. 

I v nejdemokratičtějších západních státech státní orgány posilují 

možnosti zpravodajských služeb, rozšiřují pravomoci k 

odposlouchávání a zachycování elektronické pošty, zpřísňují pravidla 

pro přistěhovalce a pohraniční kontroly 

Globální gladiátoři a stát 

Dnešní válka proti terorismu je také pokusem obnovit celosvětově upadající 

státní moc 

Zatímco se svět zabývá válkou proti terorismu a chatrnou koalicí sešikovanou 

pod vedením Spojených států, další důležitá bitva pozornosti téměř unikla. Je jí 

boj o obnovu státní moci. Výsledek této skryté politiky ovlivní dění na celém 

světě v příštích desetiletích. 

Zatímco v devadesátých letech Spojené státy a Evropa podporovaly odtržení 

Chorvatska a převážně muslimské bosenské republiky od Jugoslávie, dnes 

Washington svou podporu separatistů od Čečenska po Čínu tlumí. Posílá vojáky, 

aby na Filipínách pomáhali zpacifikovat bandity a separatisty na jižních 

ostrovech. Snaží se posilovat stávající státy, obnovovat takzvané zhroucené státy 

a v Afghánistánu vytvořit stát nový. Na současnou situaci tak lze pohlížet nejen 

jako na válku proti terorismu pod vedením Spojených států, ale také jako na 

pokus obnovit státní moc v době, kdy na celém světě státní moc slábne. 

Globální gladiátoři 

S globalizací, která se projevuje na mnoha úrovních, vyvstaly nové problémy, 

které nemohou státy v rámci svých hranic snadno řešit. Státům se stále obtížněji 

řídí toky měn, přistěhovalců, informací, nemocí a znečištění, a vypadají v 

důsledku toho slabé a neschopné. Zároveň ve světové aréně proti státní moci 

povstali noví odpůrci. Tito protivníci se v hantýrce zahraniční politiky označují 

jako "nestátní činitelé". V naší knize Posun moci z roku 1990 o nich mluvíme 

jako o "globálních gladiátorech". Zahrnujeme mezi ně islám a další světová 

náboženství, mezinárodní drogové a zločinecké sítě, velké nadnárodní korporace 

a především rychle rostoucí skupinu globálních nevládních organizací. Dnes k 

nim musíme přidat ještě organizaci Al Kajda a další globalizované teroristické 

sítě, a také manželství z rozumu mezi náboženskými extremisty a místními 

zločineckými šéfy a únosci. Vzhledem k tomu, že všechny tyto skupiny se 

rozrostly a začaly působit ne již pouze místně nebo na území jednoho státu, ale 

po celém světě, oslabily tím relativní moc států. Podívejme se jak.

Náboženství: Celkem nedávno hrál Vatikán klíčovou roli při zhroucení druhé 

světové velmoci, Sovětského svazu, a dnešní islámský extremismus se projevuje 

válkami nebo teroristickými činy od čínských hranic a Střední Asie až po Blízký 

východ a Manhattan.

Korporace: Rostoucí počet globálních korporací má nyní k dispozici rozsáhlejší 

zdroje než mnohé státy. Při krachu asijského hospodářství v letech 1997 až 1998 

byla celá thajská ekonomika menší než jedna divize společnosti General 

Electric. 

Drogové a zločinecké kartely: Mnohé, zvláště pokud jsou ve spojení s teroristy 

nebo místními bojůvkami, jako např. v Latinské Americe, svou silou a 

finančními prostředky převyšují leckterý stát. 

Nevládní organizace: V roce 1975 jsme před zahraničním výborem Senátu 

Spojených států podávali zprávu o budoucnosti Organizace spojených národů. 

Zdůrazňovali jsme tehdy, že na mezinárodní úrovni působí již více než tři tisíce 

nevládních organizací. Patří mezi ně nejrůznější organizace od ekologických 

skupin až po sportovní sdružení, odbory, ochránce lidských práv, organizace pro 

humanitární pomoc, vědecká sdružení, skupiny usilující o léčbu určitých 

nemocí, organizace práce a mnohé další zájmové skupiny. 

Koalice proti státu 

Dnes jejich počet dosáhl třiceti tisíc či ještě víc, a v souladu s tím vzrostl i jejich 

kolektivní vliv. Dopravují pomoc afghánským uprchlíkům, protestují proti 

francouzským zkouškám jaderných zbraní, brání společnosti Royal Dutch Shell, 

aby potopila vyřazenou vrtnou plošinu do Severního moře, úspěšně vyvíjejí tlak 

na Světovou banku, Organizaci spojených národů a další mezinárodní instituce, 

aby podporovaly vzdělání žen. Někdy vytvářejí se státy spojenectví. Na druhé 

straně tvoří koalice proti působení států. V každém případě dnes, jako nikdy 

předtím, musejí státy - a další "gladiátoři" - brát moc nevládních organizací při 

svém rozhodování v úvahu. Takové jsou souvislosti, v nichž je třeba chápat 

Spojenými státy vedenou válku proti terorismu. Tažení proti terorismu vyvolalo 

vlnu změn uvnitř států, neboť ty postupně zpřísňují vnitřní bezpečnost, někdy na 

úkor již tak omezených občanských svobod. Tato opatření zvyšují schopnost 

mnoha států sledovat své domácí nevládní organizace, včetně legitimních, 

nenásilných a neteroristických opozičních skupin. I v nejdemokratičtějších 

západních státech, od Spojených států přes Německo a Anglii až po Francii, 

státní orgány posilují možnosti zpravodajských služeb, rozšiřují pravomoci k 

odposlouchávání a zachycování elektronické pošty, zpřísňují pravidla pro 

přistěhovalce a pohraniční kontroly a více sledují bankovní záznamy. Například 

Německo nyní může zakázat náboženské skupiny, které hlásají násilí nebo škodí 

demokracii. Státy navíc opatrně začínají sdílet informace mezi domácími a 

zahraničními bezpečnostními složkami. Skupiny za občanské svobody v 

různých zemích proti tomu sice protestují, je však jasné, že vzhledem k 

pravděpodobné hrozbě mezinárodního terorismu jsou některá tato opatření 

nutná. Některá zpřísněná opatření lze však použít nejen proti teroristům, ale také 

proti ostatním globálním gladiátorům. Lze je samozřejmě použít proti 

narkomafiím a teroristickým sítím. Lze je použít na sledování bank, které perou 

špinavé peníze, proti provozovatelům sexuálního průmyslu, kteří pašují dívky

přes hranice, a proti různým zločineckým syndikátům. Lze je ovšem také 

politicky použít proti nevládním organizacím. V jistých případech je to vlastně 

nezbytné, protože o některých zdánlivě nevinných nevládních organizacích, 

které poskytují vzdělávání a pomoc chudým, se zjistilo, že tajně financují 

teroristy. V některých zemích je mohou státní orgány těžko sledovat a infiltrovat 

bez rozšíření policejních pravomocí. V boji o moc je důležitým zdrojem 

"legitimita" – ochota veřejnosti přijímat kroky různých hráčů jako přiměřené. 

Zkorumpovaní a sobečtí politici 

Státy oslabuje, když jim občané přestávají věřit. Dnes téměř všude převládá 

názor, že politici jsou sobečtí, zkorumpovaní nebo neschopní. Zpochybňuje se 

jejich legitimita. To platilo i ve Spojených státech během volebního souboje 

Bushe s Gorem v roce 2000, ale i po něm, kdy musel rozhodnout Nejvyšší soud. 

Jestliže však státy ztrácejí širší legitimitu, nemají vládní organizace na čem 

stavět. Většina států, i těch nejbrutálnějších, může předstírat, že jsou 

"demokraciemi", které usilují o prospěch většiny svých občanů. 

Lidé odjinud 

Nevládní organizace jsou naproti tomu odpovědné pouze svým vlastním členům 

a nemohou si činit nárok, že hovoří za širší voličské vrstvy. Nikdo například 

nezvolil organizaci Greenpeace, aby se jménem světa zasazovala o řešení 

ekologických problémů, stejně jako nikdo nevolil organizaci Oxfam, aby 

hovořila za oběti hladu na celém světě. 

Dokud nezískají globální nevládní organizace nějakou legitimitu, bude panovat 

představa, že slouží velmi úzké a často problému vzdálené skupině příznivců. 

Tak například nevládní organizace, které bojují proti čínskému projektu 

přehrady Tři údolí, lze snadno vykreslit, právem či neprávem, jako lidi odjinud, 

kteří strkají nos do čínských vnitřních záležitostí a brání ekonomickému 

pokroku. To, co se dnes děje, není tudíž pouze protiútok mnohých států proti 

potenciálním zdrojům terorismu a násilí, jak je vidět na posílených policejních 

silách, které nedávno v různých částech světa odstrašovaly anarchisty a odpůrce 

globalizace, ale zavedení nových nástrojů, které státy mohou používat, na 

domácí, regionální i globální úrovni, k omezení dalšího růstu moci nevládních 

organizací, která působí proti nim. 

Jako vzácně vnímavý analytik zahraniční politiky, který tuto změnu zpozoroval, 

se projevil Dominique Moisi z Francouzského institutu pro mezinárodní vztahy 

v Paříži (LĹInstitut Francais des Relations Internationales). Ve svém článku ve 

Financial Times upozornil, že "v době po studené válce se zdálo, že legitimita a 

kompetence státu se vytrácejí... Nyní, kdy se prioritou stala bezpečnost, se velmi 

důrazně vracejí zpět". Zbývá ovšem zjistit, jestli toto opětovné prosazování 

státní moci vytrvá a zda dokáže omezit zdánlivě nepotlačitelný růst nevládních

subjektů usilujících o místo u zeleného stolu, který byl kdysi vyhrazen pro 

vládní úředníky a diplomaty a kde se rozhoduje o globálních otázkách. Jsme 

svědky "velmi důrazného" návratu, jak píše Moisi? Nebo se jedná pouze o 

dočasné zakolísání v mohutném pochodu globálních gladiátorů? 

Alvin Toffler 

Heidi Tofflerová 

Lidové noviny, Orientace, 09.03.2002, 

Alvin a Heidi Tofflerovi jsou američtí futurologové 

(c) 2002 Alvin Toffler. Distributed by the Los Angeles Times Syndicate 

Přeposílám Dienstbierovu informaci o otevřeném a pravdivém pohledu F. 

Zakarii na možnosti a rizika demokracie a jsem rád, že konečně nejsem sám, 

kdo v této zemi upozorňuje na nebezpečí situace, kdy se spokojíme pouze s 

kostrou (slupkou) demokracie, konkrétně na takové jevy jako je deficit moci, 

nerovnováha mezi autoritami a výstupy dem. mechanismu, lobbismus, 

klientelismus atd. jako na sytémové problémy demokracie. Jsem také rád, že 

někteří začínají chápat, že kritizovat demokracii nemusí být projevem 

extrémismu či neúcty, ale naopak symptomem toho, že demokracii rozumíme a 

že s ní máme dobré úmysly. Demokracie bez autorit, bez uplatnění názoru 

hodnotných neformálních elit (zejména intelektuálních a duchovních), bez 

kultury, bez duchovního základu, bez sociální citlivosti, bez zohlednění 

psychologických potřeb a vlastností jedince či kolektivu, bez omezení vlivu 

peněz a manipulací na politiku, bez zajištění účinnosti a průchodnosti práva, 

demokracie bez masa (bez hodnotné náplně) je mrtvou demokracií a je jedno, 

zda jde o demokracii zastupitelskou nebo přímou, centralistickou nebo 

decentralizovanou, přestože ta příma a decentralizovaná má ke správnému řešení 

ve více směrech kratší cestu. V rámci takové duté a zmanipulované demokracie 

nemůže být národ ani průměrný jednotlivec šťastný, nemůže mít pozitivní 

vyhlídky (zejména ty dlouhodobější) a nemůže věřit ve spravedlnost. Mnozí 

totiž zapomínají, že demokracie je tu pro lidi a ne lidi pro demokracii. Pak si 

snadno představíme i situaci, kdy by nějaký autoritativnější režim (zejména pro 

určité období) byl pro určitý národ větším přínosem než demokracie. 

Demokracie není posvátná kráva, ale systém, který vyžaduje denní údržbu a čas 

od času i generální úklid. Globalizace a integrovanost některých problémů a 

hrozivá blízkost časového horizontu, v rámci kterého ještě bude mít smysl 

některé z nich řešit, nás upozorňují, že čas dětinského pohrávání si s demokracií 

vypršel a že se máme svou budoucností zabývat mnohem zodpovědněji. 

Jiří Dienstbier nás pravidelně upozorňuje na situace, jejichž správné řešení 

posunuje stav poznání dopředu. Jsem rád, že si navzdory své příslušnosti k 

vykřičenému popřevratovému establishmentu dokázal uchovat schopnost stát

opodál nebo dokonce nad věcí. 


Související články 

http://www.darius.cz/ag_nikola/slov_diktat.html 

http://www.darius.cz/ag_nikola/beseda58.html 

http://www.darius.cz/ag_nikola/slov_simpol.html 

http://www.darius.cz/ag_nikola/slov_elita.html 

http://www.darius.cz/ag_nikola/index_slov.html 

Jaká budoucnost čeká svobodu

Potřebujeme ne více, ale méně demokracie, říká ve své knize americký politolog 

Fareed Zakaria. 

Fareed Zakaria je jedním z nejvlivnějších současných amerických politologů. 

Před několika měsíci vydal knihu Budoucnost svobody (The Future of 

Freedom), která vzbudila ve Spojených státech velký a pozitivní ohlas. V našem 

článku věnujeme pozornost především těm částem knihy, které se zabývají 

vyhlídkami demokracie v západních zemích. 

V úvodní kapitole nazvané Věk demokracie Zakaria vychází z toho, že "všude 

sledujeme přesun moci směrem dolů". Tato "demokratizace" daleko překračuje 

politiku: "hierarchie se hroutí, zavřené systémy se otevírají a tlaky mas jsou 

prvotním nástrojem sociální změny. Demokracie se přeměňuje z formy vlády ve 

způsob života." Současný kapitalismus není jiný hlavně proto, že je globální, 

informační a technologický, ale "že je demokratický". Majetky velkých 

společností jsou trpasličí ve srovnání s dělnickými penzijními fondy. Vysokou 

kulturu ve společnosti nahradila populární hudba, akční filmy a televizní 

programy v hlavních vysílacích časech. Slávu zpěváka dříve určovalo, kdo ho 

oceňuje, dnes závisí na množství obdivovatelů. "Kvantita se stala kvalitou." 

Dřívější technologie posilovaly centralizaci. Dnes díky existenci internetu může 

kdokoliv získat cokoliv - třeba zbraně hromadného ničení. V laboratořích, v 

nichž bin Ládinovi stoupenci vyvíjeli biologické zbraně, byly nalezeny vědecké 

podklady, které však nepocházely z tajných vládních ústavů, ale byly prostě 

staženy z internetové sítě. Zakaria takový jev označuje jako "demokratizaci 

násilí". 

Vnitřní náplň demokracie mizí 

Po staletí měly státy monopol na legitimní užívání síly. Dnes autoritu státu 

oslabuje téměř vše: kapitálové trhy, byznys, regionální vlády, nevládní 

organizace atd. Neznamená to, že demokracie je špatná věc, ale má své temné 

stránky, o nichž se každý obává diskutovat, aby nebyl označen za odpůrce 

demokracie. Demokracii si Američané často ztotožňují se svobodnými volbami, 

což vede k neporozumění poměrům v jiných společenstvích a k chybným 

politickým rozhodnutím. Zakaria si je toho vědom a připomíná, že i Hitler se 

stal německým kancléřem po vyhraných volbách a že v mnohých zemích jsou 

demokraticky voleni autoritativní a populističtí vůdcové. Demokracie a svoboda 

se na Západě propojily teprve po druhé světové válce, ale v současné době jako 

by se opět oddělily: "demokracie vzkvétá; svoboda ne". Svobody v západní 

civilizaci předcházely demokracii. V roce 1830 v Británii mohla volit pouze dvě 

procenta obyvatel. Otroctví ve Spojených státech udržovala demokraticky 

většina jižních voličů. Nezrušily je volby, ale porážka Jihu v občanské válce. 

Segregaci postupně rušila výkonná moc, zejména v armádě a školství. Teprve v

oce 1964 přijal Kongres Civil Rights Act. V USA jsou práva pevně zakotvena, 

mizí však méně formální "vnitřní náplň liberální demokracie". Kongres se stal 

sice demokratičtější institucí, ale zato méně funkční. Dnešní politické strany 

připomínají Potěmkinovy organizace: nevybírají kandidáty, ale shlukují se 

kolem těch, kteří vyhráli primárky na základě momentálního naladění voličů. 

Profesionální elity - právníci, lékaři, účetní, bankéři - které spojovaly odbornost 

s odpovědností vůči svým obcím, ztratily svou někdejší prestiž. "Síly, které 

tvořily demokracii, rychle mizejí." Demokratizace politických stran, profesí, 

církví, kulturních institucí vedla k růstu moci konzultantů, fund-riserů, lobbistů, 

populistických politiků a kazatelů, k nahrazování autority podbízením, k úpadku 

profesionální a lidské cti ve jménu úspěchu. Podobný názor jako Zakaria zastává 

i analytik britské Labour Party Liam Byrne, který chce přimět ministry a 

stranické aktivisty, aby dokázali pohlédnout "dále než k nejbližší frakční hádce 

na stranické konferenci" (Guardian 11. 8. 2003). Soudí, že vlády ztrácejí 

rozhodovací pravomoci v důsledku nové "ekologie politiky", kdy budou občané 

vykonávat svou moc přímo jako spotřebitelé či jako členové lobbistických 

organizací. 

Co se dělo na Titaniku 

Zakaria tomuto jevu říká "smrt autority" a "sebevražda elit". V hollywoodském 

velkofilmu Titanic se pasažéři první třídy bezohledně drali do záchranných 

člunů. Na skutečném Titaniku byly ale v první třídě zachráněny všechny děti a 

ženy s výjimkou pěti, z nichž tři se rozhodly zemřít se svými manželi. John 

Astor, nejbohatší Američan té doby, protlačil ke člunu svou ženu a sám zůstal na 

palubě. Ben Guggenheim přenechal své místo neznámé ženě: při loučení ji žádal 

o jediné: "Řekněte mé manželce: hrál jsem rovně až do konce. Žádná žena 

nesmí zůstat na palubě lodi proto, že Ben Guggenheim byl zbabělec." Někteří z 

nejmocnějších mužů světa se podrobili nepsanému zákonu cti, i když to 

znamenalo smrt. "Tvůrci filmu změnili příběh z dobrých důvodů," píše Zakaria. 

"Nikdo by tomu dnes nevěřil. Osvobodili jsme naše horní třídy od jakéhokoli 

smyslu pro odpovědnost a ony nám to s radostí vracejí." Novou americkou elitu 

představují chytří absolventi univerzit, kteří se vydávají za "obyčejné lidi", což 

je falešný obraz. Zhruba jeden milion, tedy půl procenta obyvatel řídí většinu z 

hlavních institucí v USA nebo disponuje jiným vlivem. Mají obrovskou moc, ale 

- slovy Rudyarda Kiplinga - "moc bez odpovědnosti; odvěkou výsadu děvky". 

Odpovědnost nahradily průzkumy veřejného mínění. Dnešní Washington se točí 

kolem jejich výsledků, jimž je podrobováno téměř vše - přičemž ovšem "všichni 

nepřetržitě vychvalují moudrost, odvahu, čestnost a vůbec velikost amerického 

lidu. Winston Churchill odpověděl kolegovi, který mu radil držet ucho u země, 

že britský národ by stěží přijímal vůdce, které by přistihl v takové pozici." V 

roce 1956 John Kennedy v knize Profily odvahy ocenil osm státníků, kteří se 

nebáli zastávat nepopulární stanovisko. Bývalý senátor Bill Bradley upozornil,

že politik, který by dnes nedbal na svou popularitu, nebude považován za 

statečného, ale za hlupáka: "Takový člověk prostě nechápe politiku." 

Důsledky deregulace demokracie 

Rozhodovací proces není průhledný pro většinu Američanů, kteří nemohou od 

rána do večera sledovat jednání Kongresu, ale pro lobbisty zastupující 

organizované zájmové skupiny - od zákonů o želvách přes peníze po politiku 

vůči Kubě, kterou diktuje de facto hrstka Američanů kubánského původu žijící 

ve dvou volebně významných státech - na Floridě a v New Jersey. Když se 

lobbistům na kongresové galerii něco nelíbí, okamžitě mobilizují mobilními 

telefony odpor. Politici už nemají prostor k přemýšlení o věci, o níž mají 

rozhodovat. "V minulosti měli několik měsíců nebo týdnů, přinejmenším pár 

dní. Nyní jim musí stačit pár vteřin." Amerika dnes ční nad světem, ale "většina 

Američanů ztratila víru ve svou demokracii", píše ostře Zakaria. "Respekt 

veřejnosti k politice a politickým systémům v kterékoli pokročilé demokracii je 

na nejnižší úrovni, na jaké kdy byl." Příčinu je podle něj třeba hledat v 

"demokratizaci demokracie". Považuje za klíčové obnovení rovnováhy mezi 

demokracií a svobodou. "Podstatou liberálně demokratické politiky je 

konstrukce bohatého, komplexního společenského řádu, v němž nepanuje jediná 

idea... Demokracie je také jednou z ideologií, a jako každé takové schéma má 

své limity." Mnozí liberálové v osmnáctém a devatenáctém století viděli v 

demokracii sílu, která by mohla ohrozit svobodu. Tocqueville varoval před 

"tyranií většiny". "James Madison a ostatní federalisté předvídali - v roce 1789! 

- že vládu lidu bude trápit jeden problém nade vše: zvláštní zájmy." Rozšiřování 

práv mělo skvělé výsledky, např. černoši a ženy získali volební právo. Ale 

"deregulace demokracie... vytvořila neovladatelný systém". Dlouhodobá politika 

způsobuje krátkodobé bolesti voličům. V moderní demokracii je třeba oddělit 

některé rozhodovací činitele od tlaků zájmových skupin, lobby a politických 

kampaní - tedy "od intenzivních tlaků demokracie". Američané si nejvíce váží 

Nejvyššího soudu, armády a Federálního rezervního systému, které jsou 

"izolovány od tlaků veřejnosti a operují nedemokraticky. 

Zdá se, že Američané obdivují tyto instituce proto, že řídí a nenásledují. Naopak 

Kongres, nejreprezentativnější z politických institucí, je na dně většiny 

průzkumů." Evropské unii nebo WTO se vytýká nedostatek demokracie. 

Populisté jako Le Pen, Buchanan nebo Haider agitují proti institucím vzdáleným 

lidem. "Ale tyto instituce fungují dobře právě proto, že jsou vzdálené 

každodenní politice. Přinášejí ohromný prospěch obyčejnému občanovi ve 

formě většího růstu, větší produktivity, stabilního fiskálního prostředí a 

rozmnožení ekonomických příležitostí." Tyto systémy jsou hluboce 

demokratické v madisonovském smyslu. "Co potřebujeme v dnešní politice, 

není více demokracie, ale méně." Delegace je potřebná všude. "Technologie se

spojila s ideologií a nabízí nám perspektivu světa bez zprostředkování. Můžete 

se stát vlastním makléřem, vydavatelem novin, právníkem, lékařem. Ale chcete 

to?" Ani v informacích webové stránky nenahradily noviny a časopisy. Nejlepší 

servery (blogs) fungují jako průvodci. "Staly se novými zprostředkovateli pro 

informované publikum. Ačkoli se tvůrci blogů sami považují za radikální 

demokraty, ve skutečnosti jsou novou tocquevillovskou elitou." 

Prázdná skořápka 

Politika je propustnější, evropské společnosti se "amerikanizují", staré instituce 

se otevírají, spolky vymírají. To bude mít mnoho dobrých důsledků. Ale také to 

ničí tkáně naší kultury, vytvářené po staletí a ničené v desítiletích. "Sledujeme 

tuto destrukci, aniž jsme schopni ji zastavit - bylo by to nedemokratické." Ale 

lidé budou vnímat demokracii jako systém sice teoreticky otevřený a přístupný, 

ale prakticky "ovládaný organizovanými, bohatými nebo fanatickými 

menšinami, zajišťujícími se v přítomnosti a obětujícími budoucnost." Po 

zklamání demokracií "nevypadalo ve třicátých letech přijetí komunismu a 

fašismu tak šíleně, jako se jeví dnes". Zakariova nemilosrdná hloubková analýza 

soudobé demokracie je zvláště podnětná v době, kdy politiku americké vlády, 

využívající strachu vyvolaného teroristickými útoky z 11. září a umožněnou 

atomizací společnosti a nefunkčností demokracie, četní Američané považují za 

ohrožení svobody. Například historik totalitarismu Abbot Gleason současnou 

atmosféru a politiku krajně pravicových ideologů ve vládních funkcích dokonce 

srovnává s obdobím před nástupem totalitních režimů v Evropě před sto lety. 

Americká společnost se zatím vždy dokázala vyrovnat s extrémy. Avšak, jak píše 

Zakaria, "moderní demokracie budou čelit novým náročným výzvám - musejí 

bojovat s terorismem, vyrovnávat se s globalizací, přizpůsobovat se stárnutí 

společnosti". Požaduje proto účinnější demokratické rozhodování, přestavbu 

polámaných politických institucí a občanských sdružení. Uvědomuje si, jak 

těžké bude dosáhnout, aby ti, kteří disponují obrovskou mocí, převzali svou 

odpovědnost, aby budovali a přijímali normy nejen právní, ale také morální. Bez 

této vnitřní náplně se demokracie stane prázdnou skořápkou, nejen 

nedostačující, ale potenciálně i nebezpečnou, protože povede k manipulaci 

svobody a k úpadku života společnosti. Autor brilantních úvah o budoucnosti 

svobody ví, že demokracie, se všemi svými kazy, představuje "poslední nejlepší 

naději" pro lidi na celém světě. Jak trvale zabezpečit její fungování ve svobodě, 

ovšem neví ani on. Nicméně otevírá odvážně debatu, které se ani my nemůžeme 

vyhnout. 

Fareed Zakaria: The Future of Freedom. Illiberal Democracy at Home and 

Abroad. Vydalo nakladatelství W. W. Norton and Co., New York, London 2003. 

Fareed Zakaria (*1964) - Narodil se v indické Bombaji. Studoval historii a

mezinárodní vztahy na Yale a Harvardu. V letech 1992 - 2000 byl šéfredaktorem 

prestižního amerického časopisu Foreign Affairs. V současné době řídí časopis 

Newsweek International. Publikuje pravidelně v deníku Washington Post a 

vystupuje v televizi ABC. 

Lidové noviny, 30. 08. 2003, Jiří Dienstbier; bývalý ministr zahraničních věcí 

(a informace o další nové knize o demokracii navíc) 

Kde je demokracie?

Cesta postkomunistických republik k vytoužené svobodě není jednoduchá 

Před několika týdny se na knižních pultech objevila nová, v pořadí druhá 

monografie jednoho z představitelů nastupující generace českých politologů 

Michala Kubáta, nazvaná Postkomunismus a demokracie. Politika ve 

středovýchodní Evropě. 

Ve své první knize Politika v Polsku po roce 1989. Volby, volební systémy a 

jejich politické konsekvence (2000) se politolog Michal Kubát soustředil na 

analýzu vybraných politických procesů v jedné ze zemí střední Evropy. Ve 

druhé, nedávno vydané knize Postkomunismus a demokracie. Politika ve 

středovýchodní Evropě rozšířil svůj akční rádius na celý prostor tzv. 

středovýchodní Evropy. 

Široce vymezený evropský prostor 

Středovýchodní Evropa je autorem pojata poměrně široce, totiž jako prostor 

postkomunistických zemí zahrnující země střední Evropy, Pobaltí, Balkán, 

východoslovanské země na čele s Ruskem, ale také oblast Kaspického moře, 

Kavkazu a dokonce Střední Asie. Takto široce vymezený prostor pojímá Kubát - 

v duchu soudobých politologických trendů - jako "zónu velké transformace", 

tedy jako prostor, v němž je určujícím měřítkem "společný politický, sociální a 

ekonomický vývoj po roce 1989". Hlavním předmětem autorova zájmu je 

přirozeně konstruování politických systémů v postkomunistické Evropě, 

přičemž důraz je kladen na institucionální aspekty politiky. Kubát tak již na 

počátku rozumně - nejen s ohledem na omezený rozsah knihy - upouští od snah 

zabývat se například sociálními a ekonomickými důsledky transformace. V 

oblasti politologického bádání soustředil svou pozornost na vývoj vnitřní 

politiky jednotlivých zemí středovýchodní Evropy, zatímco zahraniční politika, 

ale ani problematika politické kultury, tvorby elit apod. není zohledněna. V 

"první třetině" své knihy se autor věnuje stále populární problematice takzvané 

tranzitologie, tj. zkoumání přechodů autoritářských či totalitních režimů k 

demokracii. Jako základní teoretickou práci zvolil Kubát knihu Samuela P. 

Huntingtona Třetí vlna demokratizace (The Third Wave. Democratization in the 

Late Twentieth Century, 1991): Huntington zde vychází z předpokladu, že 

komunistické země se vydaly na cestu k demokracii ze dvou hlavních důvodů. 

Prvním z nich byla ztráta legitimity komunistických elit, druhým pak zavržení 

Brežněvovy doktríny o omezené suverenitě zemí sovětského tábora ze strany 

Michaila Gorbačova. Tuto tezi musíme považovat za zkratkovitou, jen stěží by 

například vysvětlila pád komunismu v zemích bývalé Jugoslávie (resp. jeho 

častou transformaci do podoby nacionalistickopostkomunistické) či v izolované 

stalinistické Albánii. Není však pochyb o tom, že ve druhé polovině 80. let se 

komunistické státy ocitly ve výrazné společenské a ekonomické krizi, která se -

také díky zesílenému tlaku Západu, především pak Reaganovy administrativy - 

záhy přenesla také do roviny politické. Otřesem, který spustil lavinu 

demokratizačních procesů, bylo zahájení demokratizačních reforem v Polsku a 

Maďarsku. Více než samotné problematice demokratického přechodu se ovšem 

Kubát chce věnovat otázce demokratické konsolidace, tj. takové stabilizaci 

demokratických procedur v politice, které nám umožňují označit konkrétní 

politický režim za demokratický. Politická věda v této oblasti - jak ukazuje také 

autor - dosud jen obtížně hledá "nezpochybnitelná" kritéria, která by jasně 

rozlišila mezi konsolidovanými a nekonsolidovanými demokraciemi. Kubát zde 

zmiňuje třeba diskusi k otázce, zda vůbec může existovat nekonsolidovaná 

demokracie, respective zda každá demokracie není z podstaty termínu nutně 

konsolidovaná? Kubát se k tomuto pohledu zcela nepřipojuje, naopak zavádí do 

diskursu třetí kategorii: demokracie semikonsolidované. Již v úvodní části knihy 

tak rozděluje zkoumanou skupinu zemí do tří základních skupin podle toho, jak 

"kvalitní" je jejich demokracie, neboli podle toho, jaké jsou jejich perspektivy s 

ohledem na stabilizaci demokracie coby systému, kde všichni aktéři užívají 

výhradně demokratických procedur politického chování. 

"Demokracie" postsovětských republik 

První skupinou zemí jsou podle Kubáta konsolidované demokracie Česko, 

Estonsko, Litva, Maďarsko, Polsko a Slovinsko. Tyto země stabilizovaly svůj 

politický systém, a ačkoli také v nich nacházíme řadu problematických faktorů 

relativizujících kvalitu demokracie, zdá se být demokracie jako forma vlády v 

těchto zemích stabilizována. Do druhé skupiny zemí - semikonsolidované 

demokracie - bychom mohli počítat ty země, které vzhledem k současné podobě 

svých politických systémů a jejich institucionálních aspektů mají šanci stát se 

stabilními demokraciemi. Jedná se o Bulharsko, Chorvatsko, Lotyšsko, 

Makedonii, Rumunsko a Slovensko, tedy o země, u nichž nacházíme výraznější 

narušení demokratických procedur, ale současně je nemůžeme označit za jasně 

nedemokratické. Uveďme si dva příklady, které ozřejmí tuto komplikovanou 

definici: Slovensko v období třetí vlády Vladimíra Mečiara (1994-1998) 

vykazovalo řadu znaků neslučitelných s demokracií. Jak píše Kubát, "docházelo 

k porušení konstitucionalismu ze strany vládnoucí moci a ke zjevným 

kriminálním činům (únos Michala Kováče ml. a vražda Róberta Remiáše). 

Přesto však existovala svobodná média a v roce 1998 se konaly plně svobodné 

volby, které přinesly konec mečiarismu." Mohli bychom snad polemizovat o 

plné svobodnosti voleb (manipulace s volebním zákonem), podstatné je však to, 

že institucionální aspekty politiky byly většinou pojímány demokraticky. 

Druhým příkladem semikonsolidovaných demokracií je Lotyšsko. Kubát 

zavrhuje obecně přijímaný názor, že hlavním problémem lotyšské demokracie je 

její vztah k rusky hovořící menšině. Jak - dle mého soudu správně - uvádí, 

Lotyšsko se ke své ruské menšině nechová o nic hůře než Estonsko, které tak

ovšem činí "sofistikovaněji", a proto není výrazně kritizováno. Problémem 

lotyšské politiky je extrémní nestabilita politických stran, která se projevuje 

cyklickými vítězstvími populistických subjektů, založených těsně před volbami, 

a také vysoká míra korupce. Třetí skupinou zemí jsou nekonsolidované 

demokracie - Albánie, Srbsko a Černá Hora, Moldavsko, Rusko, Ukrajina 

(zvláštní případ pak představuje neokomunistické Bělorusko). Tyto země mají k 

demokracii velmi daleko, a spíše než postupné etablování demokratického 

modelu v nich můžeme očekávat zformování jakési "polodemokracie", jak ji 

známe například z Turecka. 

KSČM: neobvyklý relikt totality 

V komparativních kapitolách se následně Kubát věnuje problematice politických 

režimů, voleb, politických stran a stranických systémů. U politických režimů 

zkoumá jak rozdělení moci mezi klasickými typy mocí, tak také fungování 

jednotlivých mocí ve srovnávací perspektivě. Jedná se o zajímavé pasáže, byť se 

v nich autor dopustil několika faktografických nepřesností (Chorvatsko již delší 

dobu nemá dvoukomorový, ale pouze jednokomorový parlament; instituce 

ombudsmana, resp. veřejného ochránce lidských práv, existuje - navzdory 

autorovu tvrzení - také ve Slovinsku). Zajímavým doplňkem práce je exkurs do 

problematiky formování pravice ve střední Evropě a úvaha věnovaná 

Komunistické straně Čech a Moravy jako neobvyklému reliktu v konsolidované 

demokratické zemi. Strany podobné KSČM, tj. strany s marxisticko-leninským 

charakterem, nacházíme dnes v postkomunistické Evropě vedle Česka v 

Bělorusku, Moldavsku, Rusku a na Ukrajině. Kubát ukazuje, že KSČM se v 

posledním období snaží skrývat svůj nedemokratický charakter, a ukazuje také, 

na základě jakých kritérií jej lze rozkrýt (např. charakter přidružených 

organizací, partneři v zahraniční apod.). Kubátovu knihu Postkomunismus a 

demokracie. Politika ve středovýchodní Evropě bychom měli chápat především 

jako určitý mezistupeň autorova komparativního výzkumu. Jedná se vlastně o 

jakousi "miniencyklopedii" poskytující řadu cenných údajů, k nimž si čtenář v 

případě potřeby vyhledá doplňující informace ve specializovaných knihách. 

Kubátova kniha se tak může stát užitečným textem pro rychlý či první vhled do 

zkoumané problematiky. 

Michal Kubát: Postkomunismus a demokracie. Politika ve středovýchodní 

Evropě. Vydalo nakladatelství Dokořán, Praha 2003, 125 stran, náklad 

neuveden, doporučená cena 145 Kč. 

Lidové noviny, 02. 08. 2003, LADISLAV CABADA 

Protože s tématem participace x diktatura souvisí i téma národní a státní identity, 

prodívejte se i na poslední článek na stránce V. Havla (HAVEL)

KONEC SPOLEČENSKÉ SMLOUVY

Jak vypadá ideální stát? Odkud hrozí skrytá nebezpečí pro dnešní společnost? 

Siegfried Hagl analyzuje historický vývoj i současnost a dochází k šokujícímu 

závěru, že ,,společenská smlouva", která je základem našeho soužití, se možná 

brzy stane iluzí. Bezohledný kapitalismus a organizovaný zločin se začínají 

prosazovat globálně, o člověka už dávno nejde. 

KONEC SPOLEČENSKÉ SMLOUVY 

Historický vývoj často probíhá v cyklech, a to, co dnes platí za správné, se zítra 

zavrhne, aby se toho po delší době opět někdo ujal. Tak se např. mění názory na 

optimální formu vlády. 

SELHÁNÍ ŘECKÉ DEMOKRACIE 

Od dob antiky byla správní forma státu po dlouhá staletí zpochybňována jen 

výjimečně. Jakémukoli společenství musel vládnout císař, král, vojevůdce, 

kníže, tedy monarcha. Jiné formy vlády ztroskotaly už starověku. 

Athénská demokracie, založena roku 510 před Kristem, trvala ani ne dvě století, 

přičemž byla ještě přerušena zřízením oligarchie (tj. diktatury malé skupiny lidí, 

asi r. 411 př. Kr.) a panováním "třiceti tyranů" (r. 404 - 403 př. Kr.). Za éry 

Perikla (500 - 429 př. Kr.) zaznamenala velký rozkvět. Tento demagog dovedl 

mistrovsky manipulovat kolísavými voliči - lidem, jehož jádro tvořili 

nevzdělanci, analfabeti. Z peněz athénského námořního spolku vznikaly pod 

Periklovou záštitou nádherné stavby, Athéňané žili v luxusu ze státních 

subvencí, které zajišťovala práce otroků, cizinců i spojenců. Kdo začal Athénám 

konkurovat (ostrov Aegina), nebo kdo chtěl opustit "ochranné" společenství 

athénského námořního spolku (např. ostrov Samos), byl podroben násilím, 

města pobořena a flotila zabavena. Stejně bojovní jako kolísaví Athéňané 

riskovali v průběhu války proti Spartě ještě lehkomyslná loupežná tažení, např. 

proti Sicílii, která skončila katastrofou (431 - 404 př. Kr.). Své síly rozdrobili ve 

stranických svárech a zruinovali svůj městský stát v bratrovražedné válce se 

Spartou (Peloponéské války, 431 - 404 př. Kr.). Hrdí Řekové, filozofická a 

umělecká elita Evropy, sklouzli v Athénách až k těm nejhorším projevům 

demokracie, a kdysi zdánlivě neporazitelná vojenská moc autokratické Sparty 

ztroskotala na své vlastní nespravedlnosti a krutosti. Tak mohlo dojít k tomu, že 

vysoká kultura Řeků podlehla r. 337 př. Kr. civilizačně primitivním 

Makedoncům. 

SELHÁNÍ ŘÍMSKÉ REPUBLIKY 

Římská republika, která r. 510 př. Kr. vystřídala v Itálii nenáviděné království, 

trvala déle a byla úspěšnější než demokracie řecká. Republikou však otřásly

trvalé spory mezi patricii a plebejci a také povstání otroků (např. v letech 136 - 

132 př. Kr.). Velké povstání gladiátorů a otroků pod vedením Spartaka (73 - 71 

př. Kr.) přivedlo říši dokonce na pokraj katastrofy. Po zničení Kartága (146 př. 

Kr.) došlo konečně na sociální reformy, ty však byly opět zeslabeny odporem 

patricijů ovládajících senát. Jejich nespokojenost tak pomohla populistickým 

vojevůdcům kontrolovat tento kdysi svrchovaný orgán moci. Po zavraždění 

Caesara (r. 44 př. Kr.) a následující občanské válce se stává jediným vládcem 

Octavianus (čestný titul Augustus tj. vznešený, 63 př. - 14 po Kr.) a Řím 

císařskou říší. Jako císařství dosahuje impérium svého nejvyššího lesku a 

největšího rozmachu. Republika ztroskotala po čtyřech staletích expanzních 

válek, ať už některé z nich považujeme za spravedlivé nebo nespravedlivé. 

HLEDÁNÍ IDEÁLNÍHO STÁTU 

Takřka v každé době usilovali filozofové o dosažení ideálního státu. Platón (427 

- 347 př. Kr.), Augustin (354 - 430), Campanella (1568 - 1639), William Morris 

(834 - 896) a řada dalších. 

První vystěhovalci do Severní Ameriky, které z Evropy vyhnala náboženská 

nesnášenlivost, chtěli uvést do praxe Utopii Thomase Moora (1478 - 1535) nebo 

Novou Atlantidu Francise Bacona (1561 - 1626). V jejich nově založených 

obcích však udával tón náboženský fanatismus. 

V 17. a 18. století se monarchové ukázali jako neschopní rozpoznat znamení 

doby. Například Francie, absolutistické království, nejbohatší země Evropy, se 

ochuzovala náklady na velkolepé slavnosti ve Versailles a nesmyslnými válkami 

na Rýně. Ztrácela bohaté kolonie kvůli korupci a hlouposti zodpovědných 

činitelů, zanedbávala svou flotilu. Nikdo nepoznal, že se právě rozhoduje o tom, 

zda svět budoucnosti bude mluvit francouzsky nebo anglicky. Nedbalost, kterou 

nedokázal napravit ani Napoleon. Také Anglie ztratila své nejvýhodnější državy 

v zámoří (Severní Amerika) kvůli úzkoprsé paličatosti svého krále. 

Monarchistické vládní formy - v praxi často fungující jako čirá libovůle - 

ukázaly příliš mnoho slabosti, křesťanská etika selhala a tak nové ideje 

osvícenských filozofů o státním uspořádání získávaly stále větší uznání. 

Americká Deklarace nezávislosti je založena na teorii osvícenství, taktéž ústavy 

většiny moderních státu nebo Charta OSN. 

Vedle státoprávních principů jako je rozdělení moci (Montesquieu, 1689 - 1755), 

občanské svobody, rovnost před zákonem atd., jež jsou v dnešních ústavách 

samozřejmostí, byla přijata také "společenská smlouva", kterou propagoval 

Rousseau (1712 - 1778) střízlivým konstatováním: ,,Mezi slabým a silným je 

svoboda, která utlačuje, a zákon, který osvobozuje."

S tímto novým chápaním státu se prosazovaly také sociání požadavky. Politické 

třenice 19. a 20. století byly poznamenány mnoha konfrontacemi mezi kapitálem 

a prací. V průmyslových zemích se přitom omezila počáteční převaha vlastníků 

kapitálu a byl vydobyt minimální sociální standard, jehož celosvětové 

prosazování by mělo být v současnosti jedním z nejnaléhavějších úkolů OSN. 

TURBOKAPITALISMUS A ORGANIZOVANÝ ZLOČIN 

V době studené války stály proti sobě nejen dva po zuby ozbrojené vojenské 

bloky, ale především dvě ideologie - kapitalismus a socialismus. Socialismus byl 

nadějí chudých a utlačovaných, kteří očekávali spravedlivější, tedy sociání 

světový řád. Marxe, Engelse i Lenina četl celý svět a sociálním smýšlením 

ovlivňované strany a skupiny v západních průmyslových zemí si vynutily 

umírněnější formu kapitalismu bez brutálního zneužívání zaměstnanců, jak tomu 

bylo v 18. a 19. století. 

Po zhroucení socialistického bloku, na počátku 21. století dostává 

"turbokapitalismus" opět zelenou, boj o zdroje a odbytové trhy nabývá nových 

forem. "Společenská smlouva" jako by už byla vypovězena a prosazuje se 

"svoboda, která utlačuje". Ve Společenství nezávislých států je státní moc v 

mnoha oblastech ovlivňována organizovaným zločinem, v rozvojových zemích 

nelze bez korupce téměř ničeho dosáhnout. V průmyslových zemích, které jsou 

ještě do určité míry fungujícími právními státy, se stále zřetelněji projevuje 

úpadek dobrých mravů. Světové koncerny falšují bilance, uznávané podniky se 

podílejí na ilegálním obchodu se zbraněmi, obcházejí vývozní zákazy, podporují 

pašování cigaret, zatajují daně. Politiky i úředníky je možné podplatit i vydírat, 

hranice mezi hospodářskou kriminalitou a organizovaným zločinem mizí. Jak 

tvrdí Jean Ziegler: ,,Organizovaný zločin je nejvyšším stádiem kapitalismu.Tam, 

kde vládne diktát racionality zboží a neoliberální zaslepenost, tam je všeobecné 

blaho, stát i zákon v nejvyšším nebezpečí. Demokratická společnost je okradena 

o svou obranyschopnost." 

Státní úřady naříkají nad prázdnými pokladnami, nelegální prací, nedostatečnou 

poctivostí při platbě daní, ale nechtějí vidět, že peníze, které jim chybějí na 

věřejné zakázky, protékají mnoha kanály, které všeobecnému prospěchu 

neslouží. 

MAFIE - NAŠE BUDOCNOST? 

Kdo nechce vidět tuto hrozbu, ať si zajede do Palerma. V centru tohoto kdysi 

překrásného města uvidí, jak mafie město vysává a nechává chátrat. Nechává 

sice tisíce lidí přežívat, ale bere jim tolik, že chybějí prostředky na udržení

potřebné životní úrovně nebo na opravu domů, které by u nás byly chráněny 

památkovým úřadem. 

Jak dlouhá doba nás dělí od takového vývoje? Mezinárodně organizovaní 

gangsteři, často označovaní jako mafie, hromadí obrovské zisky z ochodu s 

drogami, zbraněmi a ženami, a uplatňují svůj vliv už dávno. Jsou kapitálově i 

logisticky lépe vybaveni než např. obávaná Al Káida. O těchto skutečnostech se 

však veřejnost doví jen výjiměčně. I kdybychom chtěli, nedostaneme se k 

použitelným informacím. Pokud by si občané uvědomovali plný rozsah 

kriminální katastrofy, která se, podle mého názoru, na nás valí, došlo by k 

největším demonstracím všech dob, nikdo z našich kompetentních, ale z 

mlčících představitelů by nebyl znovu zvolen, protože všechno nasvědčuje 

tomu, že jsou bezmocní a také, že jsou vydíráni. V každém případě se dívají na 

renesanci ranného kapitalismu, podkopávání právního státu a šíření 

organizovaného zločinu jako ochromeni. Zdá se, že nadnárodním institucím a 

koncernům se tento vývoj hodí, protože časem budou moci vyřadit ze hry 

základní demokratická práva, právní bezpečnost, vliv státu na hospodářství, 

práva zaměstnanců, sociální a ekologické normy. 

GLORIFIKOVANÁ GLOBALIZACE 

Vypadá to, že svoboda hospodářství bez hranic ztratí v budoucnu morální 

rozměr, tedy sociání zodpovědnost. Jean Ziegler říká: ,,K logice kapitalismu 

odjakživa patří utlačování a vykořisťování většiny lidí malými, mocnými 

skupinami. V západní Evropě, o východě našeho kontinentu nemluvě, se stále 

zřetelněji mísí moc kapitálu s mocí kriminální". 

Takzvaný východní blok se svou lživou ideologií stupňoval vykořišťování lidí 

státem tak, až se zhroutil. Na jeho místo nastoupilo údajně neoliberální 

hospodářství podle západního vzoru, které v bývalých socialistických zemích 

umožnilo zločineckým seskupením bezohledně se obohacovat. 

Po ztroskotání socialismu údajně v západních zemích neexistuje žádná 

alternativa k neomezené globalizaci. Nekompromisní soukromý kapitalismus je 

na nejlepší cestě nakládat lidem další břemena, dokud si protichůdné síly 

náboženské, politické, ekonomické, ekologické, národní, humánní a sociální 

nevynutí obrat. Lze jen doufat, že nedojde k revoltám, teroristickým akcím, 

nebo dokonce k válkám, protože kapitalismus, kterému je k prosazení vlastních 

cílů vhodný každý prostředek se natrvalo neudrží. 

V každodenním zpravodajství je neoliberální ideologie neomezeného 

hospodářského růstu v rámci údajně nezadržitelné globalizace často 

glorifikována, už méně se hovoří o jejích nevýhodách. Globalizace však

neznamená jen volný oběh peněz a zboží. Umožňuje také zbavovat státy jejich 

svrchovanosti, vyřazovat právní systémy z činnosti a odbourávat sociální 

závazky. Nahrává organizovanému zločinu, jehož vliv na politku a justici stále 

narůstá, jak dokládá Jean Ziegler ve své knize "Barbaři přicházejí". 

Dalším důsledkem globalizace je boj o investory, zvláště mezi rozvojovými 

zeměmi. Největší "šance" mají přitom země s nejnižšími sociálními a 

ekologickými požedavky. Jestliže budou chtít vlády nižšími daněmi a škrtáním 

sociálních a charitativních závazků lákat bohaté a zastrašovat chudé, pak se 

"společenská smlouva" stane iluzí a zodpovědnost státu a podniků za společný 

rozvoj se zhroutí. To je skutečná "totální svovoda" radikálních příznivců 

svobodné ekonomiky, ve které se hospodářství rozvíjí bez zábran - bez ohledu 

na lidi, kterým by mělo sloužit. Globální kapitalismus je pak samoúčelný a řítí 

se vstříc chaosu. 

Siegfried Hagl 

Poznámka: OSN tyto problémy identifikovala, vyřešit je však výrazně přispět 

nedokázala. Generální tajemník Coffi Annan vyznačil směr budoucího vývoje v 

knize "Crossing the Divide". 

In: SVĚT GRÁLU 3/2005 

Deset let od zániku Občanského fóra 

Dovoluji si navázat na článek předsedy Poslanecké sněmovny P ČR profesora 

Václava Klause z Mladé fronty Dnes se soboty 21.4.2001, oslavující 10 let 

vzniku ODS.Dovoluji si to ze dvou důvodů – byl jsem také malou součástí 

zahájení změn v létech 1989 až 1992 a nelíbil se mi nikdy a nelíbí se mi ani 

dnes, vláda „vyvolených" politických stran nad lidmi a za druhé – vznik ODS 

znamenal zánik jiné formy správy věcí veřejných. 

Málokdo si dnes uvědomuje, že vznik silných politických stran roztržením 

Občanského fóra znamenal ukončení zajímavého experimentu – 

mnohostranného, vědomého a konsenzuálního systému správy věcí veřejných 

lidmi různých názorů ve velké samosprávné skupině. Nemyslím si, že bylo 

dobré, ještě před ukončením zkráceného volebního období správy státu 

širokospektrálním Občanským fórem, vrátit se k silným politickým stranám. 

Občanům tehdejšího Československa jakýsi typ „nepolitické politiky, uchvátil a 

líbil se jim. Výsledky voleb v roce 1990 jak na parlamentní, tak na komunální 

úrovni to potvrdil. Na mnoha nárožích ještě pršelo na plakáty s volebními hesly 

typu: „Strany jsou pro straníky – Občanské fórum je pro všechny!", „Pojďte s 

námi do Evropy!" nebo „Nejsme jako Oni!" a lidé byli tlačeni do pozice stejné

jako před listopadem 1989. Chceš-li něčeho dosáhnout, vstup do Strany. Vláda 

odborníků, která vyhrála u voličů v létě 1990 pomalu brala za své a v plné 

nahotě se objevilo „stranické obsazování vládních křesel" ve vládní krizi v roce 

1997 a 98. 

Byl jsem účastníkem „rozdělovacích" sněmů OF v roce 1991 a velmi těžko se 

mi vysvětlovalo v novinách a v obcích, proč se obsah těchto hesel tak rychle 

ztrácí ještě před ukončením volebního období. Utkvěl mi v paměti citát jednoho 

z účastníků sněmu v Praze, který na mikrofony prohlásil: „Tak už se rozhodněte, 

chcete tady stranu nebo demokracii!" Bylo to úsměvné a přitom strašné. Pro 

mne, jako poslance za OF, bylo rok po ukončení „vlády jedné Strany" strašné 

slyšet na okresním sněmu OF slova: „Pane poslanče, vaší morální povinností je 

vstoupit do nové Strany !!!" 

Byl jsem poslancem ČNR a vím, že reformy zahájené v tomto prvním období po 

pádu „Strany" posunul tehdejší Československo nejen do Evropy, ale k 

opravdové změně lidského myšlení. Tvrdím se vší odpovědností, že právě 

neexistence Strany byla největším hybným impulzem těchto změn. Současný 

systém jakéhosi pseudosoupeření „kamenných" politických stran nás od Evropy 

podle mého názoru spíše vzdaluje. Ukazují na to stále rozdílnější názory na 

různé oblasti společnosti, ekonomiky a ekologického myšlení mezi námi a 

evropskými zeměmi. Svět v roce 1992 upozornil na nutnost ekologického 

chování vlád na summitu v Rio de Janeiru a v ČR prohlašovali zástupci 

politických stran, že „ekologie je třešničkou na dortu, na který si musíme 

vydělat". Svět nastoupil cestu k trvale udržitelnému rozvoji a ekologickému 

chování a v ČR se ekologičtí aktivisté ocitli na seznamu tajnými službami 

sledovaných aktivit. 

Nejde však jen o ekologii. Jde o další občanské aktivity, o kulturu, o sport, o 

památky o volný čas lidí, tedy o aktivity, které Strany prostě dělat nemohou, 

pokud se nechtějí chovat jako bývalá KSČ a zavést zpětně Národní frontu. 

Slyšel jsem na zasedání obecního zastupitelstva neskutečnou větu: „Já jsem 

pravicový politik a kultura mě nezajímá!" Až tam může dojít politika strany, 

která vznikla před deseti léty z hnutí, ve kterém se prostě takovýto názor nikdo 

neodvážil vypustit z úst, aby nevypadal jako barbar. Získal–li stranickou 

legitimaci, byl na své myšlení dokonce pyšný, zvláště byl-li za tuto Stranu 

radním. Stejně tak je neskutečné zavádění „trhu s byty" na každém městě 

rozprodáváním paneláků po bytech lidem, kteří je kupují proto, aby „se jim 

nezvyšovalo nájemné". Pravicově zaměřené radnice jim však neříkají, že si za 

svých 100 000,- kupují nebo draží dluh dalších 250 000,- Kč. Když jsem se 

jednoho pravicového komunálního politika zeptal, proč to lidem neřekne po 

pravdě, s klidem mi odpověděl, že by přece nikdo takový byt nekoupil. V 

Občanském fóru prostě takovéto jednání také nebylo možné, protože se tam

vedla otevřená debata o tom, jak věci řešit a ne o tom, jak zvítězit ve volbách. 

Ano, uznávám, že druhá velká část Občanského fóra – Občanské hnutí - již 

neexistuje, i když se přeměnilo později ve stranu. Možná právě proto, že se v 

jakousi stranu přeměnilo. Mnoho politiků z něho odešlo do „kamenných" 

politických stran, protože chtěli „být u moci" a Občanskému hnutí nikdy nešlo o 

moc. Mnoho lidí jej opustilo, když se stalo politickou stranou se slovy – já 

prostě v žádné straně být nechci. Vím, že po většině z nich, by politické strany 

sáhly hned. 

Nelze ODS upřít, že není vidět, že nedělá politiku, a nelze jí ani vyčítat, že by 

měla zlé úmysly. Prostě sdružuje lidi jednoho způsobu myšlení a pomáhá jim k 

funkcím, k prosazování jejich názorů k jejich růstu. Totéž dělají i ostatní 

„kamenné" politické strany. Jenže výsledkem již nikdy nebude takový posun 

myšlení, ekonomiky a událostí, jaký zde byl, když tyto strany nebyly. Byla zde 

jedna, kterou mělo rádo jen velmi málo lidí a proto jí naschvál udělali to, že si 

utáhli opasky. Bohužel na krátkou dobu. Na dobu, než se narodily jiné politické 

strany a začaly se chovat „jako Oni". 

Ing. František Nerad 

místopředseda Strany pro otevřenou společnost, 

bývalý poslanec ČNR za OF 

boris.vst*volny.cz info*stranaos.cz 

DEMOKRACIE A MORÁLKA 

Může existovat demokracie bez morálky nebo 

náboženství bez demokracie? 

Demokracie není vždy zárukou harmonické společnosti 

O druhé postní neděli (19.3.2000) se četl v katolických kostelích list 

biskupů k sociálním problémům naší současné společnosti. Na prvním místě 

bylo uvedeno zadržování mezd zaměstnancům, které neslýchaným a naší země 

nedůstojným způsobem zasahuje už desítky tisíc pracujících nejen v soukromém 

sektoru, ale dokonce i v polostátních podnicích, například na severní Moravě. 

Nebezpečně se přibližujeme poměrům v nejsurovějších režimech třetího světa a 

oddalujeme naše začlenění do společnosti vyspělých zemí západní Evropy, ke 

kterým snad přece jen chceme patřit. Jak mohly věci u nás dojít tak daleko? 

Současná teologie už delší dobu přemýšlí nad poklesem společensko-politického

významu institučního křesťanství neboli velkých tradičních církví. Křesťanství 

je na ústupu z veřejného života do soukromí, Bůh a jeho absolutní nárok už není 

nejvyšší společenskou autoritou. Tou se v systému západoevropské demokracie 

stal člověk, prostřednictvím voleb a z nich plynoucího složení parlamentu. V 

poslední době se však ukazuje (v západních zemích zřetelněji než u nás), že na 

tomto vratkém základě je krajně nesnadné - mnozí tvrdí rovnou, že je to zhola 

nemožné - vybudovat spravedlivou a harmonicky fungující společnost. 

Demokracie neboli lidovláda funguje jen za podmínek, které sama nevytváří, 

které jí předcházejí a jsou jejím nutným předpokladem. Stále početnější 

odborníci zastávají názor, že se jí daří opravdu dobře jen na půdě, připravené 

staletou křesťanskou tradicí a jejím etickým systémem hodnot. Tyto původně 

Bohem garantované hodnoty mají naštěstí tuhý život a přežily privatizaci 

náboženství, které už ztratilo svůj společenský význam. Jeho hodnoty ale působí 

ve vědomí lidí v zemích, jako je Česká republika, jedna z nejméně 

náboženských zemí na světě, daleko ochableji, než třeba ve Velké Británii. Proto 

se u nás projevuje zřetelněji než jinde Achilova pata demokracie: Mravnost je tu 

z nedostatku jiných alternativ postupně nahrazována legalitou: Co zákon 

nezakazuje, je nejen dovoleno, ale je to také mravně přípustné či dokonce přímo 

ctnostné! A protože penězi, reklamou, demagogickými sliby a podobnými 

prostředky lze dosáhnout odhlasování žádoucích zákonů, lze si mravnost 

"objednat", vytvořit podle přání. Tak vznikají systémy, nesoucí sice honosný 

název "demokratický", ale ve skutečnosti vypadající jako to, v čem žijeme u nás 

a často ještě daleko hůře. 

Co schází takto zdeformovanému systému a kdo, jaká síla z něj může 

udělat to, zač se zatím je vydává? Na tuto otázku zatím v Evropě stále ještě 

neexistuje jiná uspokojující odpověď, než odpověď křesťanská. 

Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ 

22. března 2000 

Náboženství bez demokracie není zárukou harmonické 

společnosti 

Článek Petra Koláře považuji za v mnoha ohledech pravdivý, neříká však 

celou pravdu. Neříká například, že Bůh může garantovat hodnoty morálky jen 

tehdy, pokud je člověk přijme a pokud se politický systém, v jehož rámci 

náboženství funguje nedostane s náboženskými zásadami do rozporu. 

Článek neříká, že politické problémy nelze řešit vždy jen v rámci nějakého 

náboženského (věroučného) systému morálních zásad, že problémy politické 

nelze vždy zaměňovat s problémy morálními. Neboť jejich morální aspekt

nemusí obsahovat cestu k jejich řešení (nemá s možnostmi řešení společné 

systémové rozhraní). 

"Demokracie neboli lidovláda funguje jen za podmínek, které sama 

nevytváří, které jí předcházejí a jsou jejím nutným předpokladem." Tyto 

podmínky demokracie jako politický systém mnohdy skutečně přímo nevytváří, 

ale vytváří pro ně často potřebné předpoklady. Ani kdybychom připustili, že jsou 

nějaké pro demokracii významné podmínky, k jejichž vytváření sama 

nepřizpívá, neznamená to automaticky, že tyto zbývající podmínky, resp 

zbývající vliv jsou určeny jen náboženskou (věroučnou) platformou. Je celá řada 

jiných zdrojů morálky, na nichž se ani náboženství (víra, Bůh) nemusí podílet 

sto procenty nebo vůbec. 

Článek neříká, že úspěšně fungující demokratický systém může vytvořit důležité 

opěrné body pro realizaci duchovní nadstavby, a naopak, že zanedbání budování 

vhodného politického rámce může společnost vybudovanou jen na systémech 

odvozených od morálky a věrouky zavést na zcestí a do mnohem větších temnot 

než demokratický systém bez věrouky. 


ELITA 

O DIALEKTICKÝCH VAZBÁCH MEZI ELITOU A OSTATNÍ 

SPOLEČNOSTÍ 

Chceme mít politickou elitu? 

(aneb Předběhl Lenin Cibulku?)

S postupem času se ukazuje stále naléhavěji, že řešení teoretické otázky 

uplatnění elit ve společnosti je imanentní součástí každého dobrého řešení, jak 

překonat krizi demokracie u nás a kdekoli ve světě nebo jak nalézt modely 

společenského řízení, které by byly slučitelné s dlouhodobým přežitím ducha a 

zásad demokracie a s trvale udržitelným životem vůbec 

(což by mělo být totéž). Řešení teorie elit je důležité také proto, že i v západních 

zemích, které představují tradiční demokraci (a mnohdy zejména tam) dochází v 

poslední době k nebývalé koncentraci moci v rukách elit (problém citelný od 50. 

let zejména v Německu a USA). 

Musím se přiznat, že o úloze elity v naší společnosti jsem nejednou přemýšlel. 

Dobře myšlený ale s termíny poněkud volně zacházející článek Ivana Turnovce 

"Máme politickou elitu?" mě konečně donutil dát něco ze svých úvah a z knih 

známých sociologů na papír. 

Před jakoukoli definicí elity si především musíme určit, kterou elitu máme (pod 

tímto pojmem) na mysli. V zásadě jsou totiž dva téměř nikdy se zcela 

nepřekrývající tábory elit: 

- elita neformální (elita prestiže, odbornosti, znalosti, neformální autority, elita 

tvůrčí) a elita formální (elita formální moci, formálního postavení). 

Za komunistů, ale i za Klause a Zemana, ti nahoře dobře věděli, že: 

„Za určitých okolností se vliv moci nevyrovná vlivu prestiže." (Parsons) A 

dávali si na lidi s prestiží bacha. V širším smyslu pojmu elita k ní tedy mohou 

klidně patřit i Turnovcovi sportovci, umělci či vědci. 

Elita se někdy utváří také jako společenská třída resp její část. Jde o to, že 

neformální a zejména formální elity se často rekrutují z elitní společenské třídy a 

naopak příslušníci elit rádi napodobují životní styl elitních společenských tříd a 

bez kladení většího odporu se do nich postupně nebo alespoň naoko začleňují, 

pokud pochází z nižších vrstev. 

Podle míry restriktivity modelu rekrutace a míry (úrovně) integrace členů elity 

rozlišuje A. Duddens čtyři stupně elitních útvarů: 

- uniformní elita 

- dosazená či jmenovaná elita 

- solidární elita 

- abstraktní elita 

Formální i neformální elitu můžeme dělit podle profesně-zájmových kategorií 

(resp. kategorií sfér vlivu) na elitu vědeckou, elitu technokratickou (vědeckou, 

technickou), úřednicko-menažerskou, elitu politickou (u formální elity jde o 

elitu vládnoucí) a elitu humanitní (uměleckou, filozofickou)

Formální i neformální elita může svou moc uplatňovat - autoritativně (zjevně) 

nebo manipulativně „Autorita je podle Millse moc zřejmá, zjevná, jasná na první 

pohled, evidentní, prezentuje se bezprostředně, je to moc, která se netají tím, že 

je mocí 

Manipulace je moc nezjevná, moc, která se tváří, jako by mocí nebyla, 

,Standardní strategie manipulace spočívá ve vytváření dojmu, jako by 

rozhodoval lid, přinejmenším jeho většina.‘" (M. Jodl) 

Zvláštním paradoxem demokracie je, že demokracie příliš nedokáže řízeně 

uplatňovat vliv elit. Vláda elit nemá participativní charakter, elity dokáže 

bezprostředně dosadit a využít pouze DIKTATURA. Elita se může v demokracii 

uplatnit jen nepřímo, prostřednictví "trhu pracovních sil a pracovní příležitosti", 

prostřednictvím peněz, skryté moci, demokratických stranických aparátů apod. 

Když se v rámci demokracie přímo uplatňuje moc např. elity finanční či 

mocenské, současně tím demokracii omezují a ohrožují. 

Protože vládnoucí elitu hodnotíme především pro to, jak plní svůj účel vytvářet 

koncepce (strategie) a efektivně a odborně řídit, můžeme rozlišovat mezi elitou 

kompetentní (tvůrčí, odpovídající tradičním nebo optimálním schématům 

společenské existence, odbornou, 

efektivní) a elitou nekompetentní. 

Elitu kompetentní můžeme dělit na elitu odbornou (znalci vědomostí včetně 

poznávacích, tvůrčích a řídících postupů) a názorotvornou (schopnost věci 

pojmenovávat, dávat věcem významy, objevovat souvislosti, tvořit strategie a 

ideje, vidět perspektivu a v perspektivě, 

vidět tvůrčím způsobem, schopnost inspirovat a šířit názory zejména jejich 

vlastní silou). 

Globální propojenost světa nás v poslední době nutí hodnotit elity a jejich 

příslušníky také podle toho, zda jsou jejich postoje slučitelné s koncepcí 

udržitelného rozvoje (života, resp. se zachováním rovnováhy globálního 

antropoekokomplexu) nebo ne. 

Z uvedeného je zřejmé, že je nesmysl tvrdit, že státní úředník (byť sebeblbější) 

není nebo nemůže být příslušníkem elity. Je jím vždy, jde jen o to, zda má 

prestiž, zda je kompetentní a zda jeho moc není pouze formální (předpokládáme, 

že moci má dostatek). 

Z uvedeného je zřejmé, že je nesmysl si představovat, že by politici neměli mít 

zdravou ctižádost, uvažovat odborněji a rozhodovat efektivněji, než masa voličů

(pracujících, proletariátu, řadových občanů, neelitních představitelů 

spoločenských tříd atd., byť sebechytřejších) a mít velmi hlubokou znalost nejen 

z oblasti své vlastní profese, ale i z oblastí souvisejících a z klíčových oblastí 

dalších spojených s volebním programem jeho strany, s jeho funkcí, se 

způsobem řízení a vládnutí atd. 

Z uvedeného je zřejmé, že je nesmysl tvrdit, že se politici za elitu vydávají, 

neboť elitou jsou. Jde "jen" o to, jakou. 

Turnovcův článek může mimoděk diskreditovat úlohu elity vůbec. Poučený 

čtenář však již ví, že "Elita" a "elita" je rozdíl, a že vztah elity a "zbytku světa" 

je dialektický, že jsou úlohy elity a řadových občanů (elity a masy, elity a 

řadových voličů) nedílné. 

Turnovec má pravdu, že představa straníků, že jen oni jsou základem pro výběr 

vládnoucí elity, je mylná. Na druhou stranu dělají velkou chybu příslušníci elit 

nepodílejících se na moci, kteří si uvědomují politický marasmus české 

přítomnosti a nesnaží se angažovat se v komunální či velké politice, když ne 

jako příslušníci stran, tak aspoň jako aktivisté 

různých hnutí, sdružení apod., jako nositelé slova, názoru (i slovo může mít 

moc). Těch pár spravedlivých straníků, kteří přežili všechny čistky, přehmaty a 

manipulace, pak marně hledá pomocnou ruku pro své reformní návrhy a 

představitele těchto idejí, kteří by v jejich jménu byli ochotní kandidovat. Sebe 

prestižnější vědec uzavírající se před politickou 

skutečností ve své laboratoři je pro tuto společnost z hlediska nároků na 

OPRAVDOVOU (prestižní) elitu ztracen. Naštěstí je dnes již málo vědců, kteří 

by si již citelně neuvědomovali, že politická realita, jestliže ji zanedbají, jim a 

jejich (byť sebelepším) apolitickým výzkumům dříve či později šlápne na krk. 

Schválně jsem za příklad vybral vědce, neboť zejména 

věda a vědci (odborníci) by jednou měli být elitní "třetí silou" v politice. Platí to 

však, samozřejmě, i pro umělce nebo sportovce. 

Dnešní doba poskytuje technické možnosti a řídící metody pro častější uplatnění 

prvků přímé demokracie jako alternativy demokracie zastupitelské. Ani přímá 

demokracie nesnižuje úlohu kompetentní, prestižní elity, i když již nevytváří 

takovou potřebu využívat formalizované elity jako mocenské struktury. Je také 

stále mnoho důvodů proč chránit oficiální politickou autoritu a nevyhledávat 

zbytečně konflikty mezi formalizovanou, oficiální elitou a ostatní společností: 

"Jako první, zřetelný faktor, který pomáhá chránit politickou autoritu a zmenšuje 

možnost konfliktu mezi elitou a ostatní společností, uvádí D. Pirages politickou 

apatii. Důvodů pro politickou apatii je velké množství. Většina lidí je příliš často 

zaměstnána, než aby měla čas na systematické získávání informací nebo na

přímou účast v politice. D. Pirages je 

přesvědčen, že většina lidí nepatří mezi kategorie potenciálních revolucionářů a 

že prostě tito lidé chtějí, aby bali necháni na pokoji. 

Existují ještě další důvody, proč občané nevyvolávají konflikt s politickou elitou 

a nepokoušejí se ji svrhnout. Je to kritérium "kompetence" a princip 

"hospodárnosti" (efektivity). Pokud jde o kritérium "kompetence" a jeho 

působení, pak lze říci, že tento faktor působí v širším měřítku, a proto má jistě 

své důsledky i v oblasti politického řízení společnosti. Většina lidí jistě 

akceptuje kompetenci ostatních občanů v četných profesionálních a sociálních 

aktivitách. Běžně tuto kompenzaci uznáváme a ochotně přijímáme rozhodnutí 

odborníků, která tito lidé za nás vykonávají (přijímají). V tomto 

smyslu je možné připustit určitou toleranci i názoru, že ,malá politická 

oligarchie se zabývá tvorbou rozhodnutí pro velký celek; ať už dobře nebo 

špatně, vládnoucí politické elity mají kredit pro svoji kompetenci v otázkách 

politiky‘. Podobně působí i princip hospodárnosti, protože každý člověk nemůže 

v dostatečném rozsahu participovat přímo na centrálním 

rozhodovacím procesu. Základem hospodárnosti v moderní společnosti je 

efektivnost a racionalita. Tyto znaky D. Pirages považuje za podstatné znaky 

všech vyspělých průmyslových společností. Ve vztahu k eliminaci konfliktu a 

zachování politické stability je charakterizoval takto: ,Reprezentace je efektivní, 

protože malé skupiny mohou efektivně diskutovat a rychle jednat. Velké 

skupiny jsou nezvladatelné, váhavé a často nemohou efektivně jednat i za 

situace, v níž převládá konsenzus. Racionalita vyžaduje respekt k odbornosti a k 

dělbě práce v politice. Ti, kteří znají nejvíce a zabývají se 

určitými problémy, mohou tyto nejefektivněji řešit. Protože většina lidí nemá ani 

čas, ani touhu kontinuálně participovat na politickém (centrálně řídícím) procesu 

a protože většina lidí považuje racionalitu a efektivitu za dobré věci, tak je 

chráněna a zachovávána politická stabilita‘. 

(Citát z knihy Miroslava Jodla Teorie elit, Victoria Publishing, Praha 1994). 

Každý systém má svá plus a mínus. Pokud chceme rozvíjet zastupitelskou 

demokracii, musíme zvýšit úlohu kontroly, zefektivniz technologii řízení, 

vytvořit lepší prostředky na odvolání těch jednotlivců, kteří moc používají 

„neinteligentně" nebo kteří mají tendenci ponechat si moc na věčné časy. Pokud 

chceme rozvíjet prvky samosprávné a přímé demokracie, musíme lidem 

zprostředkovat nejmodernější rozhodovací, komunikačně-informační a 

komunikačně-tvůrčí technologie, aby bylo zmenšeno riziko neodbornosti, 

nelegálnosti (protiprávnosti), nelegitimity, nevalidity rozhodnutí. Masová 

rozhodnutí mají i další nevýhody: Masa snáze podléhá stádovému uvažování, 

masa častěji přijímá nemastná-neslaná kompromisní rozhodnutí a méně 

odvozuje svá rozhodnutí od dlouhodobého stylu/strategie. Masa nemá smysl pro 

složitější (delší) rozhodovací algoritmy. Mase musíme pro rozhodnutí předem 

vše vymyslet a dokonale připravit, aby mohla využít své příležitostné schopnosti

správně rozhodnout – a pro to masa zase potřebuje elitu. Žel, masa tíhne k 

rovnostářství a k podcenění úlohy individuality a elity. 

V dnešní době již naštěstí příliš neplatí Majakovského "dělník výkvět ducha 

není", i když lhostejnost k politice a jakýsi, svou mírou škodlivý, negativismus k 

věcem veřejným, dosahují u průměrného českého představitele současné masy 

přímo fantastických rozměrů). Dnešní dělník má často vysokou kvalifikaci a na 

internetu si dokáže nalézt mnohé informace lépe než nejeden vysokoškolský 

profesor nebo politik. Navíc rozlišujeme mnoho typů a "specializací" 

inteligence, takže téměř pro každého normálního člověka by typologové mohli 

najít v politice vhodné uplatnění, a to nejen při hlasování o důležitých otázkách. 

Český volič je navíc díky všeobecnému rozhledu mnohdy odborně i v 

politických otázkách poměrně zdatný. Tradiční česká hospoda by svými názory 

dokázala strčit do kapsy leckterý poslanecký klub. Opakuji tedy, že není tak 

důležité jaký typ demokracie si zvolíme, ale zda ji budeme umět dělat a zejména 

vyvarovat se rizik příslušného typu. 

Pro zasmání a poučení uvádím ještě jeden citát z této knihy o tom, jak Lenin 

předběhl Petra Cibulku a Hnutí za přímou demokracii v hledání ideálu a 

prosazování kombinované kontroly demokracie zhora a zdola: 

Že si byl Lenin, přestože v tomto směru nevytvořil žádnou ucelenou teorii moci, 

vědom nebezpečí, jež s sebou moc i v systému diktatury proletariátu přináší, je 

vidět z jeho neustále se opakujícího důrazu na kontrolu. Lenin si byl vědom, že i 

sovětský stát si udržuje jisté konstitutivní znaky státu vůbec, že tedy v něm 

existují "ti, kterým se vládne" a "odborníci 

na vládnutí", "ti, kdo se povznášejí nad společnost a nazývají se vládci, 

představiteli státu". Jestliže na počátku sovětského státu Lenin zdůrazňuje v 

systému demokratismu právo odvolávat volené zástupce, právo lidu se 

shromažďovat a právo znát a prověřovat každý krok odpovědných vedoucích 

pracovníků, pak v dalším vývoji tyto požadavky nabývají konkrétní naléhavosti. 

Kontrola zdola se stává hlavní garancí sovětské demokracie. Citát z roku 1920 o 

právech a funkci odborů ukazuje, jak neobyčejně dialekticky a jasnozřivě chápal 

Lenin povahu socialistického státu. Je mu jasné, že právě v důsledku 

byrokratismu, jemuž se sovětská společnost nedokázala a pravděpodobně 

nemohla vyhnout, nelze žádat 

od pracujících obnčanů postoj apriorní a jednoznačné akceptace všeho, co 

sovětský stát jakožto centrální systém řízení požaduje: odbory mají povinnost 

nejen chránit tento stát, ale i bránit pracující proti přehmatům a jednostranným 

nárokům tohoto státu. I Leninovo pojetí demokracie směřuje k spojení kontroly 

shora s kontrolou zdola. 

Je neobyčejně zajímavé sledovat pohyb Leninových názorů na svobodu 

slova, shromažďování, tisku, na otázku existence několika stran v socialistickém 

státě, na otázku opozice a ideového boje. Lenin byl realistický politik a vycházel

ze skutečnosti. Věděl, že za tak neobyčejně složité vnější i vnitřní situace se 

určité jevy, tradičně označované jako demokratické, stávají pro sovětskou moc 

nebezpečným "luxusem", věděl, že sovětská MOC si za všech okolností musí 

počínat tak, aby se udržela jako SOVĚTSKÁ moc. Přesto je obdivuhodné s 

jakou trpělivostí a úsilím se snažil oddálit nezbytná administrativní opatření; byl 

si zřejmě vědom problémů, které taková opatření přinášejí. Ve světle těchto 

skutečností nabý vá mimořádného požadavku jeho volání po kontrole zdola. 

Také koncepce metodiky řízení a vedení prochází u Lenina vývojem. Původní 

důraz na kolektivní řízení ztrácí svou 

absolutní platnost: situace si vynucuje, aby v jistých momentech a oblastech 

společenské činnosti byl zaváděn princip nedílné pravomoci, "diktatura 

jednotlivých osob", která není v rozporu se socialistickým demokratismem, 

stává-li se nástrojem tohoto demokratismu. Do popředí vystupuje i kvalifikace 

řízení a vedení, k řízení "je třeba mít odborné znalosti, 

dokonale a přesně znát výrobní podmínky ... je třeba znát úroveň současné 

techniky příslušného výrobního odvětví ... je nutno mít určité vědecké vzdělání". 

Celkově lze říci, že v Leninově koncepci byla diktatura proletariátu diktaturou, 

tj. Neomezenou mocí, opírající se především o sílu, proti buržoazii a jejím 

pomahačům – a zároveň ve vztahu k pracujícím sovětskou demokracií, tj. 

sepětím kontroly shora s kontrolou zdola. Vůči pracujícím nemohla být diktatura 

proletariátu neomezenou mocí, opírající se o sílu – tím by byla vyklešrtěna 

přímo podstata sovětské demokracie. (Konec citace.) 

Socialismus nedokázal (a dokázat nemohl) najít způsob, jak zrušit (pro každou 

dobu typické) společenské třídy a nezničit tím potřebné autentické, tvůrčí, 

kompetentní elity a podhoubí společenských vztahů potřebné pro jejich vznik. 

Přežívající carský byrokratismus, stále více kabinetní politika, mimo veřejnou 

kontrolu stojící (a mnohdy nadmíru mocné) tajné služby, problematická 

zahraniční situace a nemožnost v daných podmínkách vymyslet efektivní 

technologii, jak může masa pracujících vládnout, aniž by byl využit standardní 

demokratický způsob volení elity, vedly k tomu, že byrokratismus, formalismus 

a růst moci úřední (nakonec i nad moc pracujících a proletariátu) v zárodku 

zničily podstatu sovětské demokracie. Bylo dáno za pravdu Brzeziňskému, který 

tvrdil, že komunismus je možná jen v nebi, a tam ho 

nepotřebují, a v pekle, a tam ho již mají. Zda ve fázi konečného rozvratu 

bolševického Ruska svým negativním působením převážil faktor historický 

(historických podmínek) nebo lidský, je dodnes sporné. Kořeny neúspěchu byly 

však v systémové chybě: Neodůvodněně socializující kapitalizmus nedokáže 

zajistit růst a uplatnění elit důležitých pro jeho úspěch. 

Nesmíme také zapomenout, že Leninova politika byla skrytě štědře financována 

Německem, kterému vyhovovala Leninem uplatňovaná teorie, že revoluce je

možná pouze tam, kde krize průmyslu a podnikatelské třídy proletarizuje masy, 

kdy se s platem nespokojení dělnící a masy nezaměstnaných radikalizují. 

Studium archívů prokázalo, že Lenin byl v podstatě 

Německým agentem, ať si to již uvědomoval nebo ne. Díky penězům, kterými 

Německo dlouhé roky dotovalo Leninovu podvratnou činnost, se Rusko ocitlo 

na mizině mnohem dříve, než by to v tehdejší době dokázalo Německo cestou 

války. Lenin tedy elitu potřeboval jen potud, pokud mu pomáhala udržet si moc, 

jakmile se elita začala zajímat o posílení 

průmyslu a zemědělství a vůbec když začala nezávisle a tvůrčím způsobem 

přemýšlet, byla vlastně bolševikům vždy podezřelá, a to i v době, kdy již za to 

prohnanými kapitalisty bolševičtí vůdcové nebyli placeni. 

Kdyby se Leninův socialistický experiment vydařil, byl by v podstatě vytvořen 

sice socializující a vliv tříd navenek popírající, ale standardně fungující 

kapitalistický demokratický systém s nevyhnutným delegováním moci, čímž by 

byla doslova naplněna jiná Brzeziňského definice o tom, že socialismus je 

nejkomplikovanější způsob, jak se od kapitalizmu dostat zpět ke kapitalizmu. 

Myslím, že mnozí současní politici by si v Leninovi měli vzít příklad 

přinejmenším v tom, jak si uvědomoval, že demokracie v období společenských 

změn vyžaduje zvlášť trpělivé a zásadové úsilí v odstraňování všech závad a 

prevenci všech nedemokratických postojů. 

Lenin se ovšem naivně domníval, že: "Nejhorším vnitřním nepřítelem je u nás 

byrokrat, tj. komunista, jenž sedí na odpovědném (a pak i neodpovědném) místě 

v sovětském aparátu a používá všeobecné úcty jako člověk svědomitý. Má obě 

ruce levé, ale nekrade." 

Dnešní byrokrat je (alespoň pro sebe) často velmi šikovný a mnohdy krade nebo 

se nechá bez mrknutí oka korumpovat. Co bychom dnes dali za přiblblé, ale 

poctivé úředníčky uplynulé éry! 


Původní článek I. Turnovce: 

Máme politickou elitu?

Po rozčarování nad výsledky deseti let svobodného života v postkomunismu 

České republiky, kdy mnozí ze zvolených zástupců, místo toho aby dbali o 

zájem svých voličů, vyhledávají pouze výhody pro sebe a své nejbližší, vznikají 

opakovaně výzvy, hnutí i snahy jednotlivců o zavádění prvků přímé demokracie 

do systému řízení obcí, regionů i státu. Reakce na tyto snahy od příslušníků 

většiny politických stran a politiků profesionálů jsou tvrdě odmítavé. Voliči jsou 

označováni za politicky nevyspělé amatéry, hloupé a snadno manipulovatelné. 

Vládnout smysluplně může údajně pouze zastupitelská elita. Občanská 

rozhodnutí jsou předem prohlašována za špatná až katastrofická. Ocituji několik 

autentických reakcí: lze katastrofě předejít pouze tak, že NEDOVOLÍTE 

občanům se svobodně rozhodovat a násilím jim určíte pravidla (která budou v 

jejich prospěch), nebo budeme muset čelit náporu příznivců přímé demokracie; 

je třeba ji odmítnout a nepodlehnout ani sentimentálním argumentům 

podkuřujícím tzv. širokým vrstvám, ani nadávání do elitářů. 

Představa straníků, že jen oni jsou základem pro výběr vládnoucí elity, je jim 

vnucována jejich vedením a vysvětlována hierarchickou strukturou. A zde jsme 

u problému vládnoucích politických elit. Zatímco elita národa, tvořená 

významnými vědci, umělci, řemeslníky, ale i sportovci, je jeho bohatstvím, 

nelze ji ztotožnit s politickou představou vládnoucí elity. Vládnoucí elitou určitě 

nemůže být státní úředník, s tím konec konců leckdo souhlasí, nezamyslí se ale 

už nad tím, proč by jím měl být poslanec za politickou stranu, nebo člen vlády, 

který za svou funkci opět vděčí politické straně. Problematické je i hodnocení 

profesionálnosti politiků. Všichni, s výjimkou, na převážně sovětských, 

politických školách studovaných komunistických funkcionářů, kteří jsou 

rozptýleni ve všech politických stranách, začínali jako amatéři v disentu, nebo 

až po roce 1989. Ve svém rozhodování jsou ovlivňováni pouze tím, že zdroje 

jejich informací jsou podrobnější než pro ostatní občany (to je ale privilegium, 

které mají, ale mnohdy neznamená kvalitnější rozhodování). 

Politici se vlastně formálně příliš neliší od herců a nejrůznějších bavičů, 

předvádějí se před publikem díky přízni médií (či jejich majitelů) a časem 

podléhají opojení ze svého úspěchu. Není jim zatěžko vyjádřit se k čemukoli bez 

ohledu na své skutečné znalosti. Když to přeženu, jsou ochotni rozhodnout o 

čemkoli od vyhlášení války, přes stavbu nebo likvidaci továren a měst až po 

určení hraničního limitu koncentrace jedovatých plynů v ovzduší. Zajímavé je, 

že voliči je zajímají jen po kratičkou dobu předvolební kampaně, to jsou ochotni 

předvádět se v rolích dobrodějů, slibují kde co (populismus jim v tu chvíli 

nevadí), jen aby byli znovu zvoleni. Navíc ti nejelitnější z politiků si vůbec 

vrásky nedělají, protože jsou na prvních místech kandidátek a vědí, že 

pravděpodobnost jejich zvolení je dostatečně veliká. Ty, kteří náhodou neuspějí, 

uživí jejich rodná strana (z části se stanou nejrůznějšími poslaneckými asistenty, 

náměstky ministrů, poradci a nebo přímo placenými stranickými zaměstnanci).

Vypadá to, že již vznikla skupina lidí, neodpustím si označení politická třída, 

kteří mají své skupinové zájmy a za ně lobují. Jejich hlavním zájmem je vytvořit 

zdání vlastní výlučnosti a nenahraditelnosti. Vydávají se za elitu a pochopitelně 

se brání jakýmkoli projevům přímé demokracie, která by je nutila k normálnímu 

občanskému životu se všemi starostmi a povinnostmi, o které se v teple 

politických sekretariátů nemusí starat. Co vy na to? 

Ivan Turnovec (ivan.turnovec@seznam.cz) - 19.7.200 

(In www.novinky.cz ) 

Mají rozhodovat odborníci? 

Odpověď na nejčastější námitku proti přímé demokracii.

Otázky moci vždy hýbaly lidskou společností. Moc přináší svému držiteli 

nezanedbatelné výhody, a to nejen materiální. Najdeme ji skrytou za 

náboženskými i filosofickými spory, vykoukne na nás i z těch nejodlehlejších 

teoretických diskusí. Od prvopočátku existence státu je klíčovým pojmem všech 

diskusí o jeho podstatě. Starořecký filosof Platón ji umně 

spojil s otázkou dobra a s hledáním odpovědi na to, kdo je oprávněn ji držet. 

Považujeme za pozoruhodné, že tato diskuse se opakuje v lidské společnosti 

stále znovu a znovu. Otázky jím položené se vracejí i na místech nečekaných, 

jako je chat Lidových novin na téma "referendum", nebo diskuse o korupci na 

stránkách internetových Britských listů. Dlouhou školní výchovou utvrzované 

přesvědčení, že pravda je jen jedna, a to ta, kterou 

nacházejí odborníci, nám dává zdánlivě jasnou odpověď. Rozhodovat musí vždy 

ten, kdo dané otázce nejlépe rozumí, či jinak řečeno, ten, kdo zná pravdu. 

Když si představíme rozhodování vědecké rady nějaké univerzity ohledně 

udělování např. docentských hodností, je nám jasné, že musí jít o rozhodování 

odborníků. Není možné posuzovat odborné kvality uchazeče o tento titul formou 

lidového hlasování. Kdo z nás by si byl schopen přečíst a posoudit docentskou 

práci z oboru nám vzdáleného? 

Na základě této úvahy budeme jistě všichni souhlasit s tím, aby vědecký ústav 

určitého zaměření vedl po odborné stránce kvalifikovaný odborník, např. docent 

či profesor v daném oboru. A stejně tak budeme souhlasit s tím, že pokud se 

jedná o obor nám vzdálený, nejsme schopni rozhodnout, který z uchazečů tímto 

odborníkem skutečně je. Pokud se vědou 

vůbec nezabýváme, což se týká rozhodující většiny občanů, nejsme vůbec 

schopni rozhodovat o tom, kdo by takové vědecké ústavy měl odborně vést. 

Volební kampaň, v niž by kandidáti předkládaly široké veřejnosti k posouzení 

své projekty výzkumu, by byla naprosto absurdní. Při čtení projektů z oborů 

genetiky, matematiky, kvantové fyziky atd. bychom asi získali dojem, že vůbec 

nejsou psány česky. Nic a sto stránkový projekt se takto navzájem rovnají, 

abychom uvedli něco zase z dialektiky. 

To nás ovšem přivádí o něco dále, než jsme se původně domnívali. Nejen, že 

nejsme schopni rozhodovat odborné otázky, ale ani nejsme schopni 

kvalifikovaně vybrat odborníka, který by je rozhodl za nás, a to k našem 

prospěchu. Přesně tohle pochopil Platón, když ve své "Ústavě" vyloučil lid z 

jakéhokoliv rozhodování. 

Řekněme to ještě jednou, stručně: Pokud je řízení státu odbornou záležitostí, je 

demokracie nejhorší ze všech možných forem vlády. Totalitní monarchie je pak 

formou nejlepší. Přičemž slovem monarchie máme na mysli jedinovládu (tj.

ono: mono arché). Totalitní pak znamená to, že tento jeden odborník, ze všech 

odborníků nejlepší, rozhoduje vše, o čem je 

nutno rozhodnout. A to je skutečně vše, od výše daní, po populační politiku, 

zplození potomků atd. 

K obdobným závěrům bychom dospěli, kdybychom uvažovali o morálních 

kvalitách. Lidí s vysokými morálními kvalitami bude vždy jen malá menšina. 

Vláda pak musí být v rukou této menšiny a nám nezbývá než přepisovat ústavy 

mnoha demokratických států, kde se píše, že zdrojem moci ve státě je lid. 

Ovšem, jak již víme, ten je morálně nekvalitní a odborně nekvalifikovaný. 

Špatné nemůže rodit dobré, ale vždy jen špatné. Ideální tedy je, když vysoce 

kvalifikovaní odborníci jsou současně morálně vysoce kvalitními osobnostmi a 

vybírají ty nejlepší jen sami mezi sebou. Příjemnou výhodou této úvahy je, že 

ospravedlňuje důvěrně známé, to, na co jsme zvyklí. Každý monarcha, generální 

tajemník, führer či velký kormidelník byl přece právě takovou osobností - 

vysoce "moudrou" a morálně "kvalitní". 

Jistě, mohli bychom říci, že nám lhali, například komunisté. Ale jak to proboha 

máme poznat? Odborně to posoudit nemůžeme. A pokud si uvědomíme, že 

morální problematika moci nespočívá v tom, jestli máme trhat sousedova jablka 

či ne, ale v mnohem složitějších - odborných etických - otázkách, nezbývá nám, 

než vždy znovu a znovu věřit nějakým 

elitám, že nyní nám již opravdu, ale opravdu vládne ten nejmoudřejší a 

nejhodnější král, generální tajemník, guru atd. 

Jak to tedy, že máme demokracii? 

Pokud to ironicky poněkud přeženeme, můžeme na základě veřejných diskusí o 

demokracii v ČR říci, že Česká odpověď po roce 1989 by asi byla: náhodou! Či 

snad: vlivem vnějších okolností a nátlaku okolních států. 

Obecně má však tato otázka řešení ve dvou rovinách: praktické a teoretické. 

Lidé si prakticky ověřili, že se dokáží samostatně rozhodovat a že k tomu 

žádného vládce nepotřebují. Úspěšnost jejich rozhodování rodila jejich 

sebevědomí. Odtud ono odhodlání "třetího stavu" ve francouzské revoluci "být 

vším, jestliže dosud byl ničím". Svobodu si tedy dobývají lidé sebevědomí a 

solidární. A skutečně není možné svobodu dostat, když 

jste uvnitř lokajem (Patočkův termín). Sebevědomí a solidarita je to, co Čechům 

na cestě ke svobodě nejvíce chybí, více než vytunelované miliony. 

Teoretické řešení této otázky má dlouhé dějiny. Připomeňme zde jen ty 

odpovědi, které jsou spjaty s nejbrutálnějším popřením lidské svobody a

svéprávnosti, tj. s totalitními režimy ve 20. století. V reakci na nástup nacismu 

píše E. Fromm svou známou knihu Strach ze svobody, v níž hledá 

psychologické základy příklonu lidí k autoritářským formám vlády, K. R. 

Popper píše ze stejných důvodů svou slavnou knihu "Otevřená společnost a její 

nepřátelé", a zmiňme pro náš účel velmi užitečnou Hayekovu knihu "Cesta do 

otroctví" (viz bibliografii na našich stránkách). Pokusme se stručně shrnout 

jejich základní argumentaci ve vztahu k našemu problému. Popper i Hayek 

pochopili, že rozhodování není věcí čistě odbornou, ale ve stejné míře i 

hodnotovou a zájmovou. Volby tedy nejsou rozhodováním o tom, která strana 

má pravdu, ale o tom, která strana - politik bude prosazovat naše zájmy a 

hodnoty, a ty jsou různé u různých lidí i u různých sociálních skupin. Musíme 

pochopit, že demokracie není systém založený na jednom společném dobru, či 

jediném možném řešení problémů, ale že to je systém vyjednávání o zájmech, 

často protikladných, v němž žádné jediné možné 

řešení neexistuje. 

Tak bychom mohli například rozhodnout o zastavení elektrárny Temelín, stejně 

jako o jejím zprovoznění. Z hlediska odborníků - ekonomů, fyziků atd. - jsou 

obě varianty stejně možné. Mohou nám ovšem říci, že máme kromě těchto dvou 

možností ještě tyto a tyto technicky realizovatelné varianty využití Temelína. 

První bude stát tolik, druhá tolik atd., 

důsledky první možnosti budou takové, druhé takové atd. A to je vše, co může 

odborník říci. Konečné rozhodnutí je pak již rozhodnutí politické, a to je 

rozhodnutí o tom, čí zájmy budou uspokojeny více, čí méně a čí např. vůbec ne. 

Prostě je na našich preferencích, jestli se rozhodneme Temelín zastavit, školné 

zavést, či nikoliv a samozřejmě nést náklady a následky takového rozhodnutí. 

Vyplatí se nám nést riziko velké havárie jednou za 10 000 let a nebo ne? Jaká 

věda může za nás rozhodnout, jestli se máme bát hodně a nebo málo? Co je víc: 

tento kousek lesa, a nebo zkušební dráha 

automobilky, která zde má být postavena? Ani to nelze žádnou vědeckou 

metodou rozhodnout. 

Jiná věc ovšem je, že každý politik se snaží přesvědčit co nejvíce lidí, že právě 

jeho návrhy jsou výhodné právě pro ně. To je dáno logikou voleb a nutností 

bojovat o hlasy občanů na politickém trhu. 

Podstatou demokratické volby je tedy to, že vysíláme své zástupce - posíláme 

poslance, aby nás zastupovali při rozhodování těchto sporů a aby při tom 

obhajovali naše zájmy. Nic více. Žádné dobro pro všechny. 

Problém této zastupitelské demokracie je ovšem v tom, že poslanci se občas 

(často?) zpronevěřují svým volebním slibům, zapomínají na své voliče a dávají

přednost svým soukromým a skupinovým (stranickým) zájmům před zájmy 

občanů, 

které mají zastupovat. Z hlediska občanů pak dochází ke stavu, kdy je vlastně 

rozhodováno o nich, bez možnosti tato rozhodnutí korigovat. Tím se popírá 

vlastní smysl demokracie jako systému, v níž lidé o sobě rozhodují samy, místo 

aby o nich rozhodoval někdo jiný. Volby jednou za čtyři roky se ukazují být 

příliš slabou korekturou tohoto nedostatku. Tak 

slabou, že se občané odvracejí od politiky s přesvědčením, že na nich nakonec 

stejně nezáleží a že volby nejsou nic jiného než velké politické divadlo. Když si 

uvědomíme, že volební kampaně organizují reklamní agentury, že volební 

programy přestávají být závazné den po volbách, pak nás již nepřekvapí, že 

většina lidí tyto programy ani nečte a volby často 

vyhrávají nejschopnější manipulátoři (viz velice zajímavou knihu Postmanovu: 

Ubavit se k smrti). 

Naléhavost tohoto problému roste s globalizací, stejně jako s našim vstupem do 

EU. Vznik rozsáhlé úřednické struktury této organizace nadané mocí, struktury 

vzdálenější občanům než dosavadní politikové, je velkou výzvou pro 

demokracii. 

Jednou, nikoliv jedinou odpovědí, je úsilí řady občanských iniciativ po celé 

Evropě o zavedení práva na občanskou iniciativu a referendum. Právo na 

iniciativu zde znamená právo na vyvolání referenda na základě vlastního 

rozhodnutí relevantního množství oprávněných občanů. Jako takové je jedním z 

nástrojů na posílení kontrolního vlivu voličů na jejich 

poslance a jejich rozhodování. Opět zdůrazňujeme, nejde o to, jestli jsou jedni 

morálnější než druzí. Jde o prosazování zájmů - v zásadě většiny oproti 

privilegované menšině politiků, menšině privilegované mocí, přinejmenším. 

Mocí, která často rodí korupční peníze a ty opět posilují moc. 

Přímá demokracie je proto logickým pokračováním dějinného vývoje 

demokracie, v němž roste míra svobody ve smyslu vydobytého práva 

rozhodovat sám o sobě. 

(Z besedy HZPD) 

už Lenin říkal... 

OPORTUNISMUS 

Snaha o VLIV PŘÍMO NA JEDNOTLIVÉ UDÁLOSTI bez sledování širšího

občanského či stranického kontextu s sebou nese riziko jmenem oportunismus. 

Spojování se s kymkoliv vzdy za ucelem dosahnuti jednoho cile hrozi rizikem 

ztraty moralního naboje, diskreditace a sebediskreditace. To je riziko take hnuti 

ROVNOST, které usiluje "JEN" o zmenu volebního zákona. Kolektiv lidí, kterí 

budou v cele techto zmen musí mít urcity celkovy a v case relativne stabilní 

nazor, postoj a politický profil a hlavne odpovednost za své sliby a nazory. 

Pokud nebudou ucastnikem voleb politické strany a jejich kandidati, musí byt 

jine nejen v samotnych kandidatech zosobnene zaruky odpovednosti a 

kontinuity. Zda se, že ani přímá demokracie se bez nejakych forem politických 

stran neobejde, ať se již budou nazyvat jakkoliv a navrhy na kandidaty a temat 

voleb pujdou i mimo strany a penize na volebni kampane budou rozdeleny 

spravedliveji a vice subjektum. 

"Oportunismus = smyšlení a jednání prizpůsobive okolnostem, menici se podle 

potreby, vyuzivajici vyhod daneho stavu, nezasadni, zpravidla opatrnické a 

prospecharske..." 

Historie samozřejmě nepravidelně prinasi situace, kdy je nekteré politické tema 

tak vyhrocene, že nelze jinak, než spojit všechny dostupne aspon trochu 

prijatelně sily k dosazeni cile. Nelze však z toho delat metodu. 


(in Slovnik cizich slov, SPN, Praha 1985) 

REFERENDUM 

Občan a referendum 

Cyril Svoboda 

7.9.2001 

http://www.kdu-csl.cz/clanek.asp?id=1435 

Institut referenda jako by byl nechtěným dítětem české ústavy. Za osm let 

její platnosti se objevilo mnoho návrhů ústavního zákona o referendu, ať už 

vládních či poslaneckých, žádný však nezískal potřebnou podporu. Vláda 

nedávno předložila další návrh, nad kterým se na půdě Parlamentu jistě opět 

rozhoří bouřlivá diskuse.

Referendum by nemělo chybět v legislativní výbavě žádného 

demokratického státu. Je totiž naplněním principu suverenity lidu, na kterém je 

demokratický režim založen. Je v rozporu s tímto principem, je-li lidu upíráno 

právo vykonávat moc přímo, referendem. Ano, v demokracii je nositelem moci 

lid, voliči, občané, nikoliv politické strany, i když se tak někdy chovají. Mandát, 

který strany dostávají ve volbách od voličů, není jejich vlastnictvím, 

je jim pouze svěřen. Referendum by jim tuto skutečnost neustále připomínalo a 

působilo tak na zvýšení obecné politické kultury. Existence referenda, tedy 

právě ona možnost, že občané iniciují referendum, by byla pojistkou 

odpovědného a rozumného chování politických stran. Proto je také politická 

kultura u nás hodnocena tak kriticky: Politické strany nejsou nuceny chápat 

volební proces jako smlouvu s voliči a čtyřleté volební období jako dobu jejího 

plnění. Absence referenda je naopak svádí k tomu, aby při vykonávání jim 

svěřeného mandátu s vůlí voličů a svým programem licitovaly a všelijak 

improvizovaly. Referendum, má-li být skutečně projevem suverenity lidu, musí 

být vymezeno obecně. Ti, kdo předkládají alternativní návrhy referenda o jedné 

konkrétní věci (zejména o vstupu do EU), jinými slovy říkají, že referendum 

nechtějí. Jeho podstatou totiž je, že iniciativa k jeho konání vychází z lidu. 

Pokud by tato iniciativa měla vycházet od politických stran, jednalo by se o 

jakési kvazireferendum, o zastupitelskou demokracii sui generis. Vyhlášení 

referenda musí být v dispozici lidu. Odpůrci zákona o obecném referendu svým 

postojem dávají najevo, že se bojí občanů nebo že nevěří v jejich schopnost 

odpovědně se rozhodnout. Pokud se bojí, je to zlé. Znamenalo by to, že k tomu 

mají důvod, že si jsou vědomi své špatné práce. Pokud občanům nevěří, je to 

věc jejich názoru. Já tvrdím, že občané jsou odpovědní. V každém případě je 

referendum ústavním právem občanů a žádná strana, ať už z jakéhokoli důvodu, 

by jim toto právo neměla odpírat, pokud se nechce zpronevěřit základním 

demokratickým principům. KDU-ČSL vždy podporovala zákon o obecném 

referendu a s těmi, kdo o něm mají určité pochybnosti, byla vždy připravena 

jednat. Nepochybně lze diskutovat o tom, že by se referendum konalo v den 

voleb, nebo o zúžení okruhu otázek, jichž by se mohlo týkat. To však v prvé 

řadě předpokládá přijetí myšlenky obecného referenda. Pokud k tomu u 

současných odpůrců dojde, nebude problém výslednou podobu zákona vyjednat. 

Je především na nich, aby si vyjasnili svůj přístup k referendu. Jejich dosavadní 

nejčastější argument, totiž obava z jeho zneužití, je vysloveně nepravdivý 

vzhledem k tomu, že většina návrhů výslovně zakazovala referendem měnit 

podstatné náležitosti demokratického právního státu. Je-li tedy tato obava 

vyvrácena, nenapadá mě nic, co by bylo proti obecnému referendu možno 

namítnout. Referendum existuje a funguje ve většině států EU. Nevidím jediný 

důvod, proč by nemělo fungovat i u nás. Otázka nestojí a nesmí stát, jestli přímá 

nebo zastupitelská demokracie. Obě tyto formy jsou nezbytnými komponenty 

demokratického zřízení. Otázka zní, v jakém poměru, v jakém rozsahu je nechat 

spolupůsobit. Je pravda, že naše země má tradici zastupitelské demokracie.

Proto také referendum nebude nahrazovat či zpochybňovat zákonodárnou roli 

Parlamentu. Jeho smyslem je usměrňování a korigování činnosti politických 

stran. Referendum má být především permanentní výzvou adresovanou 

politickým stranám, aby se chovaly odpovědně. 

vyšlo v Hospodářských novinách dne 7. 9. 2001 

Respekt 

První místní referendum v České republice 

19.02.2001 

Nadace Open Society Fund Praha - Autor: Kateřina Mlčková, Nadace OSF 

Praha - Strana: 02 

První místní referendum v České republice

V jihočeském Táboře měli občané také díky Nadaci OSF Praha v listopadu 

2000 možnost poprvé v historii ČR hlasovat o otázkách, tý kajících se životního 

prostředí a budoucí podoby centra svého města. Po náročné kampani se 

Ekologickému právnímu servisu podařilo ve spolupráci s neformální iniciativou 

táborských občanů "Občané pro referendum" iniciovat konání místního 

referenda, v němž měli občané Tábora vyslovit svůj souhlas nebo nesouhlas se 

stavbou dvou nových silničních komunikací v městském centru. První z těchto 

plánovaných silnic měla protínat místní botanickou zahradu při Střední 

zemědělské škole v Táboře, která je významnou kulturní a přírodní památkou 

města, druhá měla zabrat Část klidové zóny na nábřeží vodní nádrže Jordán (pod 

Gymnáziem Piera de Coubertaina), která je místem procházek a odpočinku 

táborských občanů. Iniciativa byla vzácným přÍkladem spojení aktivity lidí 

nejrůznějších profesí a názorových proudů, od ekologických aktivistů po 

pedagogy střední zemědělské školy a gymnázia. Mezi organizátory referenda 

byli i lidé, kteří neměli v otázce vhodnosti umístění silnic jasný názor, ztotožnili 

se však s myšlenkou předložit celou věc k rozhodnutí přímo občanům 

města.Organizátoři referenda nejprve složitě koncipovali znění otázky, neboť 

zákon zakazuje konání referenda o věci v tzv. přenesené působnosti obce, kam 

spadá i otázka územního plánu a klade celou řadu dalších omezujících opatření 

pro znění otázky.Protože navrhovatelé očekávali na základě různých signálů 

odpor ze strany některých veřejných činitelů, přiložili k návrhu vlastní právní 

analýzu a odborné stanovisko katedry správního práva Masarykovy university v 

Brně. Nezbytnou podmínkou zákona pro vyhlášení referenda je příložení listiny 

s podpisy minimálně 10 % občanů města, kteří podporují navrženou otázku. 

Organizátoři referenda tak museli shromážďit vÍce než 3000 podpisů táborských 

občanů, co se podařilo po kampani, při níž byly podpisy sbírány prostřednictvím 

infostánků na ulicích, podpisových archů umístěných na poštách a v obchodech 

a rozeslaných do všech táborských domácností. Navrhovatelé získali pro 

myšlenku referenda řadu známých osobnostÍ, které svými výroky podpisovou 

akci podpořily, usilovně celou věc medializovali v místním tisku, a tak se 

podařilo v poměrně krátké době dvou měsíců podpisy sesbírat. Městská rada 

poté přijala usnesení, jímž referendum vyhlásila. S tím se však nesmířil Okresní 

úřad v Táboře, který výkon usnesením městské rady dne 8. srpna 2000 

pozastavil "pro rozpor se zákonem". Rozhodnutí okresnÍho úřadu bylo zřejmě 

nesmyslné, počínaje důvody údajné nezákonnosti znění otázek a konče chybným 

pochopením pravomoci okresního úřadu v této věci. Ten může podle zákona 

maximálně zrušit výsledek referenda, nemá však právo zakázat jeho konánÍ. Po 

bezvýsledném vyjednávání s přednostou okresního úřadu podali organizátoři 

referenda proti okresnímu úřadu protest na ministerstvo vnitra a začali 

zpracovávat ústavní stížnost. Situace nabývala na dramatičnosti, když byl 

stanoven termín pro volby do krajských zastupitelstev.Mimo tento termín 12. 

listopad 2000 by bylo obtížné referendum úspěšně uskutečnit, neboť platnost 

výsledků referenda podmiňuje zákon účastí alespoň 25 % oprávněných

voličů.Bylo zde velké riziko, že mimo termín krajských voleb nepřijde hlasovat 

dostatečný počet lidí a referendum tak skončí fiaskem. Celá záležitost vzala na 

poslední chvíli zajímavý obrat, kdy 13. září 2000 okresní úřad došel k závěru, že 

se při právní analýze znění otázek spletl a svoje rozhodnutí zrušil. Městský úřad 

následně započal s přípravou hlasování, co byl signál pro odpůrce silnic, 

sdružených v neformálně ustavené iniciativě Město pro lidi. Ti zahájili kampaň, 

jejímž cílem bylo přesvědčit občany, aby přišli hlasovat a aby hlasovali proti 

silnicÍm. Součástí kampaně byla beseda s občany, za účasti odpůrců silnic i 

jejich příznivců z řad pracovníků Městského úřadu. Byl vydán informační leták, 

distribuovaný do všech domácností, dále obsáhlý materiál "Město pro lidi, ne 

pro auta", vysvětlující postoje odpůrců silnic, a v neposlední řadě byly zřízeny 

internetové stránky http://www.tabor.cz , na nichž měli návštěvníci možnost "na 

zkoušku" hlasovat. Těsně před skončením kampaně zorganizovala iniciativa 

happeningové Asfaltování botanické zahrady. Dne 12. listopadu se uskutečnilo, 

spolu s krajskými volbami, referendum, v němž hlasovalo 37 % oprávněných 

voličů. Proti silnici přes botanickou zahradu hlasovalo 78 %, proti silnici pod 

táborským gymnáziem 77 % oprávněných voličů. Hlasování ukázalo, že i pro 

organizátory překvapivě velká většina obyvatel města silnice nechce. Především 

však potvrdilo smysluplnost místního referenda jako účinného mechanismu pro 

demokratické řízení místních problémů. 

http://respekt.newton.cz/Respekt_referendum.html 

in www.newton.cz 

Archiv připravuje NEWTON IT. Vaše návrhy a připomínky 

webmaster@newton.cz 

Z BESEDY HZPD: 

.. Přímá volba přezidenta. Ta nemusí a nema mít nic společného s 

parlamentem a politickými stranami. Kandidovat by mel mít možnost kdokoli za 

prijatelnch podminek. Ten zvoleny by pak sestavil nestranickou vládu. Považuji 

takovy system za naprosto jsouci v souladu s hnutim za přímou demokracii. 

Kořen zla v nynejších systemech je mocneský monopol politických stran. Toto 

je - jak ja to vidim - nejučinnejší prostredek jak tento monopol odbourat. 

Srdečně zdraví Jiří 

**** 

Je skutečně přímá volba prezidenta metodou přímé demokracie? Od přímé 

demokracie ocekáváme posílení role občanu, posílení jejich kontroly nad 

momentálními vykonavateli moci. Jestlize si zvolím přezidenta, který pak koná,

co sám uzná za vhodné, je to v principu totéž, jako kdyz zvolíme poslance, kterí 

si pak v parlamentu delají, co chtejí. Rozdíl je jen v tom, že takto zvoleny 

přezident je vyraznejsím představitelem osobní moci. Obcané tak stále zustávají 

stranou a bez vlivu na kazdodenní chod státu, príjímaní důležitých politických 

rozhodnutí. Vezmeme si politický systém USA. Vliv stran na volby přezidenta je 

tam mnohem mensí, než vliv silnych zájmovych skupin (finacne silnych) které 

kazdy takovy kandidát musí kolem sebe shromázdit, jinak by nezískal 

prostredky nutné pro volební kampan atd. Nemá tedy kolem sebe stranu, ale 

vzdy kolem sebe musí mít silnou zájmovou skupinu. Proti tomu je prímá 

demokracie systémem, v němž vyznam jednotlivych silnych osobností v politice 

klesá, nebot rozhodování je vecí kolektivu občanu!!! 

Rozhodující cást moci se přesouvá od politických spicek, ať již stranických, 

nebo lobbistických (přezidentský systém), přímo k občanovi. Nikoliv ovšem k 

jednomu nebo druhému, ale k nám všem společné. Jeste jinak. současny model 

volby přezidenta je systém, v němž mají velkou roli politické strany. Tj. 

organizované, ale také viditelné 

lobby. Prezidentský systém umoznuje utváret takovéto "lobby" skryte, ale 

přesto nutne. Oba modely se pohybují v rámci stávajícího elitárského systému. 

Jen je 

toto elitárství různe vyjádreno! Král také nebyl volen stranami. Power to the 

people!, toto bylo myslím naše heslo. Proto všechno jsem odpurce přímé volby 

prezidenta, leda že by byla 

spojena s jeho odvolatelností kdykoliv. Nejsem si jist, že toto by byl dobrý 

model. 

Zvazte, prosím, že tento systém existuje krome USA, také v Belorusku, takto byl 

zvolen Perón v Argentine, stejne se volí na Ukrajine, v centralistické Francii atd. 

Zdraví Milan 

**** 

Posilam zminovany zákon o mistním referendu, bylo by dobre ho znat. 

Tusim, že tam nejsou zaprazcovany posledni upravy z r. 200/2001, 

kdy se menilo hodne o obcich a krajich. Pokud někde najdete nejakou 

aktualnější neplacenou verzi (platit za přístup k textum zákonu mi 

příjde krajne absurdni :-), poslete ji, prosim. 

Zdravi Radek 

-----Original Message----- 

From: Milan Valach [mailto:valach@iol.cz] 

Sent: Sunday, October 07, 2001 10:12 AM

Vážení přátelé, 

zákon upravující místní referenda je: Zákon ČNR č. 298/1992 Sb., o místním 

referendu, v znění zákona č. 152/ 1994 Sb., novelizován zákonem č. 132/2000 

Sb. Referendem lze rozhodovat otázky, které spadají do samostatné působnosti 

obce. 

Nutný počet podpisů: 

obec do 3000 obyvatel .... 30% oprávněných občanů 

do 20 000 ......... 20% 

do 200 000........... 10% 

nad 200 000 .......... 6% 

Referendum je platné, pokud se jej zúčastní alespoň jedna čtvrtina 

oprávněných občanů. Sloučení nebo rozdělení obce - ntuný souhlas 

nadpoloviční většiny ze všech občanů. Bylo by dobré tento zákon mít. Takto jen 

cituji informaci, kterou jsem dostal. 

Zdraví 

Milan Valach 

LIBERALISMUS 

Zakladni charakteristika liberalismu

Liberalismus 

- název odvozen od latinského základu znamenající svobodný, svoboda 

- slovo se poprvé objevuje na počátku 19. století ve Španělsku, dnes jím 

označujeme myšlenkový směr, do kterého řadíme politické filozofy i ze století 

předcházejících 

Liberálové mají společné tyto předpoklady o lidské přirozenosti a organizaci 

společnosti: 

a) abstraktní individualismus 

– člověk je autonomní jedinec, nezávislý na ostatních, monád 

- tento jedinec je chamtivý a sobecký, touží po bohatství a moci 

- tento jedinec má přirozená práva (zejména práva na život, svobodu a majetek) 

b) svoboda jako nejdůležitější hodnota 

- svoboda je liberály definována negativně (svoboda od státu) a pozitivně (právo 

nakládat se svým majetkem dle vlastního uvážení) 

c) společnost je pouhá skupina jednotlivců, sociální role a vztahy nejsou 

podstatné a pouze překáží trhu 

d) protože lidé touží po majetku, nejlepší způsob jak tyto tužby naplnit je volný 

trh 

e) na volném trhu by každý měl sledovat pouze vlastní sobecký zájem, 

neviditelná ruka zařídí, že všichni se budou mít lépe, sledování jiných než 

sobeckých cílů (např. humanitárních) vede k větším katastrofám, než ty, které se 

rozhodl jedinec řešit 

f) racionalita je pojata instrumentálně – jako prostředek k dosažení konkrétních 

cílů (majetek a svoboda), jiné druhy racionality založené na jiných 

předpokladech i cílech jsou potlačeny (a označeny jako irracionální) 

g) teorie společenské smlouvy – lidé vstupují do společnosti, aby mohli 

efektivněji uplatňovat svá přirozená práva

h) garantem těchto práv je stát, ten jako nutné zlo by měl plnit pouze základní 

funkci zabezpečení pořádku, soudní vymahatelnost práva a rovné podmínky na 

trhu 

ch) osvícenská idea pokroku – lidstvo spěje a má spět k lepším zítřkům 

i) modifikovaný utilitarismus – maximalizace práv pro maximální možný počet 

lidí 

j) modifikovaný sociální darwinismus – chudí jsou méněcenní, odsouzení 

evolucí k zániku 

Proudy liberalismu: 

a) konzervativní (Smith, Hayek, Nozick) – minimální stát, minimální zásahy do 

ekonomiky, nerovnoměrné rozdělení bohatství je opodstatněné a spravedlivé, 

chudí si chudobu zaslouží 

b) sociální (Mill, Rawls) – rovnost příležitostí (školství, zdravotní péče atd. 

poskytovaná státem tak, aby na trhu měli všichni stejné příležitosti přes jejich 

majetkové a sociální rozdíly) 

Hlavní představitelé liberalismu: 

a) John Locke (Dvě pojednání o vládě) – teorie společenské smlouvy, přirozená 

práva, demokracie, dělba moci, právo na revoluci 

b) Adam Smith (Pojednání o podstatě a původu bohatství národů) – homo 

economicus, dělba práce, teorie cen, volný trh a jeho neviditelná ruka, stát 

vzniká na obranu bohatých proti chudým, majetková nerovnost je v pořádku, 

v konečném důsledku jsou na tom všichni lépe 

c) John Stuart Mill (O svobodě, Úvahy o vládě ústavní) – absolutní svoboda 

projevu, svoboda vyznání, rovnoprávnost žen, sociální liberalismus 

(d) Jeremy Bentham – utilitarismus) 

(e) Herbert Spencer – sociální darwinismus) 

f) Milton Friedman (Kapitalismus a svoboda), Friedrich A. Hayek (Právo, 

zákonodárství a svoboda) – opravdu minimální stát

g) John Rawls (Teorie spravedlnosti) – majetková nerovnost je ospravedlnitelná 

do té míry, do jaké je ku prospěchu chudých 

další představitelé: Ricardo, Montesquieu, Jefferson, Mises, Nozick apod. 

Důsledky liberálních předpokladů pro organizaci státu a společnosti: 

a) liberalismus má univerzální program pro celé lidstvo – lidská práva 

b) liberalismus je díky tomuto univerzálnímu požadavku radikální politický 

program, který přetrhává tradiční sociální vztahy a nahrazuje je vztahy tržními, 

naroubován na tradiční mayskou společnost, učiní z ní západní společnost 

s tradiční kulturou redukovanou do podoby pestrobarevných krojů nošených 

během lidových slavností a páru lidových písní 

c) liberalismus je tolerantní jen do té míry a vůči těm myšlenkovým proudům, 

které nezpochybňují jeho prvotní základní předpoklady o lidské přirozenosti – 

lidská práva jsou šířena světem ohněm a mečem (bombami), společnosti, které 

chápou člověka a jeho smysl života jinak se musí přizpůsobit – univerzální 

charakter liberalismu neumožňuje vytvořit “něco mezi” 

d) liberálně demokratický stát má pouze jednu podobu – zastupitelskou 

demokracii 

e) ekonomický systém má pouze jednu podobu – kapitalismus (není totožný 

s volným trhem) 

f) hospodářský růst, který je pouze logickým a nezbytným důsledkem 

“racionálního” jednání tržních aktérů (musí expandovat, jinak budou pohlceni 

rychleji expandujícími aktéry), je neomezený - nelze ovšem neomezeně růst na 

omezeném prostoru – výslednicí “racionálních” rozhodnutí jednotlivců může být 

irracionální ekologická, ekonomická a sociální katastrofa 

Zdroj 

http://usv.fpf.slu.cz/macha/politika/liberalismus.html 

Liberální institut 

Centrum pro rozvoj svobody, soukromého vlastnictví, tržního hospodářství a 

posílení vlády zákona.

Potřebujeme bojovné myslitele, kteří nepodlehnou moci a vlivu lákavého 

pochlebování a jsou připraveni bojovat o ideál, i když vyhlídka na brzký úspěch 

je ještě velmi malá. 

Friedrich August von Hayek 

Činnost Liberálního institutu je založena na uznání těchto principů: 

* každý jednotlivec má práva, která jsou nezcizitelná a jeho život má hodnotu 

* zásada dobrovolnosti platí ve všech lidských činnostech 

* instituce soukromého vlastnictví, smlouvy a vlády zákona jsou nezastupitelné 

při ochraně lidských práv 

* samoregulující se trh, svobodný obchod a dobře definovaný rámec pro zásahy 

vlády jsou nezbytné pro rozvoj společnosti 

Liberální institut byl založen 28. února 1990. Jeho založení iniciovaly vůdčí 

osobnosti Liberálního spolku F. A. von Hayeka, který spontánně vznikl v 

listopadových dnech 1989 na podporu společenských změn. 

Výzkum prováděný Liberálním institutem se týká jak transformace české 

společnosti na makroúrovni, tak i analýzy procesů, které se vyrovnávají s 

dědictvím totalitarismu založeného na direktivně a centrálně řízeném státním 

hospodářství. Je sledována aktuální situace a vývojové trendy v národním 

hospodářství. S postupující transformací společnosti a hospodářství se pozornost 

stále více soustřeďuje do mikroekonomické oblasti a na rozvoj soukromého 

sektoru, problémy privatizace a kapitálového trhu. Z toho vyplývá potřeba 

překročit hranice ekonomického výzkumu a zabývat se problémy legislativy, 

státní regulace a efektivnosti státní administrativy. 

Knihovna F. A. HAYEKA se stala nepostradatelným zdrojem informací jak 

pro teoretický výzkum, tak i pro aplikaci v oblasti hospodářské politiky. 

Kontakt 

Liberální institut 

Spálená 51 

110 00 

tel: 02/24 93 07 96 

fax: 02/24 93 02 03 

http://www.libinst.cz 

Liberalismus 

Karel Žaloudek: 

Encyklopedie politiky

Liberalismus (z lat. liberare = osvobodit) - označení obecné politické 

doktríny vycházející z práv jednotlivce. Termín liberál se používá již od 14 

atoletí a označoval svobodné lidi, kteří nebyli ani otroky, ani nevolníky. Termín 

liberalismus se objevuje až počátkem 19. století, nejprve ve Španělsku. Od 

poloviny století se už v Evropě běžně používal k pojmenování souboru 

politických idejí. Mezi filozofické "otce" klasického liberalismu patřili např. B. 

Spinoza, J. Locke, Ch. L. Montesquieu a J. S. Mill. 

Liberalismus je široký proud, který zahrnuje řadu často protichůdných 

politických postojů. Jako rysy společné všem odrůdám liberalismu je možno 

uvést především: a) přesvědčení, že nejvyšší hodnotou je jednotlivec, jeho 

svoboda a práva. Hledisko individua má v liberalismu vždy přednost před 

hlediskem celospolečenským. Individuální svoboda jednotlivce má meze až tam, 

kde se dotýká svobody někoho jiného; b) přesvědčení, že jednotlivec má 

přirozená práva, která existují nezávisle na politické moci, přičemž tato moc by 

je měla ochraňovat. 

Za další liberalistické zásady se obvykle pokládají: a) tolerance v oblasti 

náboženské a morální; b) univerzalismus, tj. zásada, že práva a svobody jsou 

univerzální, nezávislá na rodu, třídním nebo jiném společenském postavení (tím 

se např. liší od pragmatického a regionálně zaměřeného konzervatismu; c) 

uznávání práva na soukromé vlastnictví; d) postulování ohraničení moci státního 

aparátu a omezení státní ingerence. Tyto zásady však je nutno brát s určitou 

rezervou, např. někteří liberálové jsou velmi netolerantní k jiným, neliberálním 

politickým postojům. 

Liberalismus prodělal za posledních téměř dvě stě let značný vývoj. K 

největšímu rozkvětu myšlenek liberalismu došlo v 19. století. Liberální ideje 

měly vliv na formování politických systémů řady zemí netolik, že tamní zřízení 

byla obecně nazývána liberálními demokraciemi. Šlo o ústavní systémy 

omezující státní moc a zabezpečující občanské svobody, ve kterých se politická 

moc získávala ve volbách. Systém liberální demokracie se uplatnil především v 

Západní Evropě a Severní Americe, kdežto ve Východní Evropě a zemích 

třetího světa hrály stále důležitou úlohu nacionalistické a socialistické ideje. 

V ekonomické oblasti byl původně vlastní klasickému liberalismu Smithův 

princip "volného trhu", ve 20. století pak na liberalismus působily také koncepce 

státu blahobytu. Pod vlivem socialistických argumentů o "omezování osobní 

svobody tlakem soukromého vlastnictví" se vytvořil také proud tzv. levicového 

liberalismu, který akceptuje řadu levicových principů. Další liberalistický proud 

zase akceptuje křesťanské hodnoty jako součást svého politického programu, 

přestože liberalismus jako takový byl původně ve vztahu k náboženství značně 

indiferentní.

V polovině 20. století se liberalistické principy staly již obecně 

přijímanými. Mnohé z nich podporovali i konzervativci a socialisté. V 

posledních desetiletích 20. století však opět vzrostl zájem o klasický 

liberalismus, který byl podnětem pro vznik tzv., neoliberalismu. Jeho základní 

ideje jsou podány v knize Cesta do otroctví (F. von Hayek, 1944) a v knihách 

Kapitalismus nebo svoboda (M. Friedman, 1962) a Svoboda volby (M. 

Friedman, 1980). Neoliberalismus významně ovlivnil politiku M. Thatcherové 

ve Velké Britanii a R. Regana v USA. 

Na úvod 

DOKUMENTY SVETOVÉHO LIBERALIZMU 

Oxfordský manifest 1947 

Rímska výzva 1981 

Translation: PhDr. Marian Krajčovič, 1991 

Vydala: Demokratická mládež Slovenska, 1991 

Pro Internet upravil: Darius Nosreti, 2001 

Rímska výzva vznikala v čase, keď sa opať vyostrili vzťahy medzi veľmocemi, 

keď sa začal nezadržatelný pohyb smerom k demokracii vo Východnej Európe, 

keď sovietske vojská vstúpili do Afganistanu. Svet bol opať na pokraji 

globálneho vojnového konfliktu. Všetci sa na toto obdobie dobře pamatáme a 

netreba veľa slov k tomu, aby sme vysvetlili dovod vzniku nového liberálneho 

manifestu. 

Chcem skor upozorniť na skutočnosť, že manifest nielen precízne analyzuje 

problémy rozdeleného sveta, ale ukazuje i sposoby ako ich riešiť. Napriek tomu, 

že od jeho vzniku uplynulo desaťročie, stratil len veľmi málo na svojej 

aktuálnosti – je koncentrovaným vyjadrením našich najzákladnejších túžob po 

slobode a demokracii. 

Slovenský preklad Rímskej výzvy prichádza práve včas. Naša krajina možno 

viac ako inokedy potrebuje rozhľad a reálny projekt vybudovania demokratickej 

spoločnosti.Nech je vyváženosť citov s triezvym rozmyslom, ako ho prezentuje 

nový liberálny manifest, svetlom na tejto našej ceste. 

PhDr. Marian Krajčovič

LIBERAL MANIFESTO 

/Liberálny manifest/ 

podpísaný na Medzinárodnej konferencii liberálov vo Wadham College, Oxford, 

v apríli 1947

My, liberáli devatnástich krajín, zhromaždení v Oxforde v období neporiadku, 

chaosu, chudoby, hladu a strachu, sposobeného dvomi svetovými vojnami, sme 

presvedčení, že tento stav je sposobený odklonom od liberalizmu a jeho 

princípov. Svoje presvedčenie vyjadrujeme v tejto deklarácii: 

I. 

1. Člověk je prvou a najdoležitejšou bytosťou ktorá je schopná nezávisle 

myslieť a konať a rozlíšiť dobro od zla 

2. Úcta k jednotlivcovi a rodine je základom spoločnosti 

3. Štát je iba nástrojom, formou organizácie spoločnosti, nesmie sústredovať 

moc a nesmie byť v rozpore so základnými právami občanov a základnými 

podmienkami pre zodpovedný a tvorivý život. 

Musí byť zaručená: 

* Osobná sloboda, zabezpečená nezávislosťou legislatívnej administratívy a 

justície 

* Sloboda vyznania a sloboda svedomia 

* Sloboda slova a tlače 

* Sloboda spolčovať sa alebo nespolčovať sa 

* Sloboda výberu zamestnania 

* Možnosť úplného a ľubovoľného vzdelania podla schopností a bez ohladu na 

sociálnu a stavovskú príslušnosť 

* Právo na súkromné vlastn9ctvo majetku a právo individuálne podnikať 

* Volný výber už9vania a možnosť plného úžitku z produktov 

polnohospodárstva i priemyslu 

* Zabezpečenie v chorobe, před nezamestnanosťou, nevládnosťou a starobou 

* Rovnoprávnosť oboch pohlaví 

3. Tieto práva a podmienky zaručuje jedine plná demokracia. Pravá demokracia 

je neoddelitelná od politickej slobody, založená na báze svedomia, slobodného a 

zretelného súhlasu vačšiny, vyjadrenej prostrednictvom slobodného a tajného 

hlasovania, čo umožnuje rešpektovať slobodu a názory menšiny. 

II. 

1. S potlačením ekonomickej slobody zanikajú i politické slobody. Odmietame 

takéto obmedzovanie, dosledkom ktorého je štátne vlastníctvo a kontrola, alebo 

nadvláda privátnych monopolov, kartelov a trustov. Pripúšťame štátne

vlastníctvo len pre tie podniky, ktoré sú mimo záujem a možnosti súkromných 

podnikov, alebo ktoré si nenárokujú na dlhšie trvanie. 

2. Blaho spoločnosti musí prevládať a musí byť chránené před zneužitím mocou 

a skupinovými záujmami. 

3. Podstatné je, aby sme pokračovali v zlepšovaní pracovných podmienok, 

bývania a životného prostredia. Práva, povinnosti a záujmy práce a kapitálu sa 

navzájom dopĺňajú. Rozmachu priemyslu zodpovedá lepšie organizovany dialóg 

a spolupráca medzi zamestnancami a zamestnávate+lmi. 

III. 

Kto chce byť slobodný musí i slúžiť. Preto každému nároku zodpovedá 

príslušná povinnosť. Aby slobodné inštitúcie pracovali efektívne, každý občan 

musí mať zmysel pre morálnu zodpovednosť k svojmu druhovi a aktívne sa 

zúčastňovať na živote komunity. 

IV. 

Svetový mier a ekonomická prosperita, ktoré narušila vojna, sa obnovia iba 

vtedy, ak všetky národy splnia nasledujúce podmienky: 

a/ ak sa pevne zomknú vo svetovej organizácii všetkých, veľkých i malých 

národov, rovných před zákonom a medzinárodné závazky a zmluvy, ktoré medzi 

sebou uzatvoria budú prísne skúmané a kontrolované 

b/ ak budú rešpektovať práva každého národa požívať základné ľudské slobody 

c/ ak budú rešpektovať jazyk, vieru, zákony a zvyky národnostných menšín 

d/ ak bude zabezpečená volná výmena myšlienok, informácií, tovaru a služieb 

ako aj sloboda cestovania bez obmedzenia a zrušia sa colné a obchodné 

obmedzenia 

e/ ak sa rozvinie spolupráca s rozvojovými krajinami a zosúladia sa záujmy 

obyvateľov týchto krajin so záujmami celosvetovými. 

Vyzývame všetkých ľudí, ktorí súhlasia s týmito ideálmi a princípmi, aby sa 

všetci spojili v dosiahnutí cieľa – zjednotiť prostredníctvom týchto myšlienok 

celý svet. 

Túto deklaráciu podpísali: Rakúsko, Belgicko, Kanada, Cyprus, Česko- 

Slovensko, Estónsko, Finsko, Nemecko, Francúzko, Anglicko, Taliansko, 

Maďarsko, Nórsko, Juhoafrická republika, Švédsko, Španielsko /vrátane 

Katalánska/, Švajčiarsko, Turecko, U.S.A. a postupne sa pridali i zástupcovia 

ďalších krajín.

LIBERAL APPEAL 1981 

New Liberal International Manifesto schválený na 34. výročnom kongrese LI 

RÍM : 24 – 26 September 1981

Obsah: 

I Východiská 

II Liberálne princípy a súčasnosť 

III Inštitucionalizácia v modernej demokracii 

IV Otázky vzdelania a kultúry 

V Ekonomické a sociálne otázky 

VI Liberalizmus a medzinárodné vzťahy 

VII Liberálny pohľad na vzťahy medzi idustriálnymi a rozvojovými krajinami 

VIII Cesta do budúcna 

* * * 

I VÝCHODISKÁ 

1. My, liberáli z Afriky, Ameriky, Ázie, Austrálie a Európy, zhromaždení v Ríme 

v septembri 1981, v době hrubého porušovania ľudských práv a pretrvávajúceho 

napatia, ktoré ohrozuje mier a demokraciu 

a/ sme konfrontovaní s dosledkami hlbokých zmien zasahujúcich podstatu 

človeka, spoločnosti, štátu, vedy a techniky, politiky a ekonomiky, ktoré práve 

liberalizmus rozhodujúcou mierou podmienil 

b/ v dosledku týchto hlbokých zmien, ich intenzity a rozšírenia na celom svete, 

naše liberálne presvedčenie je nemenné, čo značí že v centre našej pozornosti 

zostává človek a jeho základné práva 

c/ potvrdzujeme platnosť základných liberálnych princípov, ako boli definované 

v Liberálnom manifeste 

d/ potvrzujeme tiež platnosť oxfordského dokumentu z r. 1967 jeho hlavné 

vývinové smery v posledných desaťročiach 

e/ obraciame sa s výzvou na všetkých ľudí všetkých krajín světa, ktorí vkladajú 

svoje nádeje do slobody, aby umocnili svoju vieru a porozumeli naliehavosti 

významu otázky přežitia ľudstva a síly slobodnej spoločnosti. Aby ešte viac 

vložili svoje schopnosti do služieb ľudstva, novým silám, ktoré boli medzičasom 

objavené pre naplnenie duchovných a materiálnych potrieb a všetkých ľudí bez 

rozdielu 

2. Naše liberálne poslanie je oveľa tažšie v dnešnej zložitej dobe. Dvojznačnosť 

nových síl, ktoré sú popísané v Oxfordskom manifeste 1967 odvtedy narástla. 

Zrodili sa nové formy slobody, ale aj nové formy útlaku. Musíme oveĺa hlbšie

analyzovať, vytvárať nové inštitúcie, energickejšie presadzovať liberalizmus vo 

verejnej mienke. Musíme sa snažiť dosiahnuť rovnováhu medzi nevyhnutným 

nátlakom štátu a iniciatívou jednotlivcov, bez ktorej sa štát vracia k dusivej 

byrokracii. Musíme ísť s vývojem priemyselných štátov a zároveň nestratiť 

svetový rozhľad. 

3. Musíme si byť vedomí hlbky svojho odhodlania, veď nás nespája iba rovnaká 

politická platforma a príbuzné politické ciele. Sme tí, ktorí veria, že naše 

princípy, náš pohľad na človeka, spoločnosť, štát, ekonomiku a medzinárodné 

spoločenstvo nás prirodzene spájajú. Je to inštitucionálny zväzok, dedičstvo 

našich otcou a predkov, ktorého sme pokračovaťelmi. Na druhej strane si 

myslíme, že nové vplyvy, nová realita je výsledkom odklonu od starých ciest. 

Stojíme pred úlohou rozpoznať príčiny tohoto stavu, systemizovať ich, tak aby 

zodpovedali novým variabilným formám liberálno-demokratickej společnosti, 

štátu a ekonomiky v súčasnosti i s výhľadom do budúcna. 

II Liberálne princípy a súčasnosť 

4. Ku konfrontácii našich východ9sk a princípov so súčasnosťou nás vedie: 

a/ skutočnosť, že viac ako 2/3 ľudstva žije v režimoch, ktoré nerešpektujú 

základné ľudské práva 

b/ narastanie rozdielu medzi vyspelými industriálnymi krajinami a veľmi 

chudobnými krajinami, ktoré vlastnia suroviny a energetické zdroje. 

c/ zhoršenie vzťahu, vzájomnej výmeny a posobenia človeka a prírody, ktorý 

sposobuje rast požiadaviek a vytvára jednostranný tlak na prírodu. 

d/ narastanie hrozby zničenia životného prostredia a kvality života 

e/ vážne napätie medzi štátmi a skupinami v nich posobiacimi, ideologické 

konflikty a vzájomný strach 

f/ preteky v zbrojení ktoré ohrozujú prežitie ľudstva 

g/ nezhody vo vnútri industriálných spoločností a hlboké rozpory s ich 

pracujúcimi. 

Tieto skutočnosti sú hlavnými príčinami najhlbších kríz humanity v jej histórii 

na Východe i Západe. Súčasne s tým sa Juh domáha svojich právoplatných 

nárokov byť politicky nezávislý, kultúrne integrovaný, dožaduje sa slobody

ozvoja a využitia bohatých prírodných zdrojov. 

5. Narastajúce rozdiely v bohatstve medzi krajinami ohrozujú mier a 

demokraciu v celom svete. Liberálne hodnoty sú jedinečné a ideálne pre 

otvorenie cesty k politickej a osobnej slobode i pre materiálny rozvoj. Ale tam, 

kde veľké množstvo ľudí trpí hladom, chudobou, nezamestnanosťou a 

nadvládou zamestnávateľov, tieto hodnoty zanikajú, stráca sa ich význam. 

6. Široko rozšírené hlboké rozčarovanie a nevraživosť zvlášť medzi mládežou v 

liberálných demokraciách je výsledkom čiastočného zlyhania tvorby, podpory a 

povýšovania idealistických hodnot, ako aj určitá neschopnosť prisposobiť 

jestvujúce inštitúcie prirodzeným požiadavkám na zabezpečenie spravodlivosti a 

vyššej kvality života. 

V krajných prípadoch toto rozčarovanie vedie k terorizmu, inokedy k anarchii 

alebo k odmietnutiu zúčastnovať sa na verejnom živote. Hodnoty slobody a 

nezávislosti vyvierajú z liberalizmu. Ak liberáli vysvetľujú, že sloboda 

jednotlivca nie je zlúčiteľná s egoizmom, znamená to, že existuje vo vnútornom 

kontexte spoločnosti a zahrnuje zodpovednosť i solidaritu druha voči druhovi. 

7. Je zrejmé, že energetické zdroje, suroviny a poľnohospodárska poda nie sú 

nevyčerpateľné. Zatiaľ čo v niektorých regiónoch sveta počet obyvateľstva 

narastá neželateľne rýchlo a materiálne požiadavky sa zvyšujú, nemožno už tieto 

nároky uspokojovať neobmedzeným ekonomickým rastom, bez toho, aby sme 

sposobili nenapraviteľné škody na životnom prostredí. Je třeba podstatne znížiť 

čerpanie energetických zdrojov, obnoviť ich a zabezpečiť ekologickú ochranu. 

8. Pokračujúce narastanie zbrojnej výroby na celom svete odčerpáva 

prostriedky, ktoré by sa dali využiť na zlepšenie životných podmienok, najmä na 

pozdvihnutie sociálne slabých skupín a chudobných krajín. Mnohé krajiny 

uznávajú princíp dostatočnej obrany, preto liberáli vyzývajú k zdržanlivosti a 

prezieravosti. Svet, v ktorom sa mier udržuje len na princípe vojenskej 

rovnováhy, je v nebezpečí. Mier a stabilita znamenajú viac než príkry strach. 

Liberalizmus požaduje, aby príčiny prudkých konfliktov boli zoslabené 

politickou a diplomatickou cestou, ako aj sociálnym, ekonomickým a kultúrnym 

rozvojom. 

9. „Raj na zemi" nie je definitívnym riešením problému ľudstva. Prirodzený 

sklon človeka nachádzať riešenie raz na veky je koreňom totalitarizmu. 

Špecifický liberálny prístup k tejto otázke je založený na nasledujúcích 

princípoch :

a/ neustála diskusia, kriticizmus a reformizmus sú nenahraditeľné zdroje zdravia 

spoločnosti. 

b/ žiaden liberál neverí v absolútnu moc, podstata legitímnej moci tkvie vo voli 

hľadať a nachádzať konsenzus. Aby sa dosiahol skutočný konsenzus, moc musí 

byť decentralizovaná v najroznejších zodpovedajúcích inštitúciách. 

c/ liberáli rešpektujú volu väčšiny. To je predpoklad pre dodržiavanie ľudských 

práv a tiež základný princíp slobody. 

d/ žiadajú rovnoprávnosť, rešpektovanie ľudskej dostojnosti, právo rovnakej 

šance pre všetkých a ochranu jednotlivca proti hlavným materiálym 

nebezpečiam ohrozujúcim jeho život. 

Spravodlivejšie prerozdelovanie hmotných statkov, čo sa však nesmie zamieňať 

s abstraktným egalitarizmom 

e) liberáli podporujú tie liberálne hnutia ktoré tvárou v tvár voči tyranií bojujúza 

slobodu a demokraciu, avšak odmietajú použitie teroru, alebo inej formy 

nelegálneho násilia v demokratických spoločnostiach 

f) liberáli bojujú za rovnoprávnosť pohlaví. Muži i ženy by mali mať rovnakú 

príležitosť zúčastňovať sa na verejnom živote svojej krajiny.

III Inštitucionálne otázky v moderných demokraciách 

10. Liberalizmus požaduje neustále prehodnocovanie a obnovovanie inštitúcií. 

Upozorňuje na nasledovné principiálne problémy dneška: 

a/ nevyhnutnosť posilnenia reálneho vplyvu parlamentov 

b/ zvýšenie efektívnosti výkonnej moci a parlamentnej kontroly nad ňou 

c/ decentralizáciu moci 

d/ právnu ochranu jedinca a ľudskej döstojnosti 

e/ vyvážený vplyv štátu, aby jeho intervencie boli citlivé a vytvorenie takých 

právnych mechanizmov, ktoré zabraňujú koncentrácii moci 

f/ spoluprácu medzi štátmi 

11. Liberáli si uvedomujú skutočnosť, že liberálna demokracia nie je dokonalý 

systém, ale je jedným z najlepších pre zabezpečenie slobody, ľudskej dostojnosti 

a sociálnej spravodlivosti 

12. Vychádzajúc z predpokladu, že každý systém sa dá zlepšiť a že odmietanie 

zmeny je dosledkom strachu z nestability a dalšieho vývinu, liberálna 

demokracia sa považuje za systém najviac prisposobený pre príjímanie 

permanentných výziev k zlepšeniu a k reformám. Sú to inštitúcie obsahujúce tie 

hodnoty, ktoré majú schopnosť meniť a nie hodnoty samé osebe. 

13. Obnovu a skvalitnenie štátnych a spoločenských inštitúcií vidia moderní 

liberáli v prvom rade v týchto oblastiach: 

a)v čo najreprezentatívnejšej účasti občanov na legislatívnej moci, ktorú 

umožnujú napr. proporcionálna účasť v zastupiteľských zboroch, referendum, 

účasť na správe verejných vecí bez ohľadu na to, či ide o právne upravené, alebo 

spontánne aktivity, ochrana záujmov menšín, aby bola zabezpečená rovnováha a 

možnosť vytvárať opozíciu 

b) v reorganizácii zákonodárstva, so zreteľom na to, že široké vrstvy 

obyvateľstva, predovšetkým mládež, sú hlboko rozčarované so súčasným 

fungovaním parlamentnej demokracie. Liberáli si dobře uvedomujú, že v 

niektorých demokraciách je účinná kontrola výkonnej moci legislatívnymi 

orgánmi obmedzovaná technokraciou, inštitucionálnymi defektmi alebo 

partikulárnymi skupinovými záujmami

c) väčšia prestiž a účinnosť výkonnej moci a výber medzi parlamentnou a 

prezidentskou demokraciou možu byť založené na tradíciach a potrebách 

jednotlivých krajín. Kontrola vlády prostredníctvom parlamentu musí byť 

zabezpečená vždy! 

d) decentralizáciu moci prostredníctvom priehľadnej a presne vymedzenej 

organizácie regionalnych a oblastných vlád považujú liberáli za doležitý 

horizontálny rozmer v tradičnom vertikálnom delení moci 

e) uzavretím dohody medzi odbormi, podnikateľmi a profesnými združeniami v 

liberálnodemokratických systémoch, v kontrole a udržiavaní rovnováhy a 

plánovaním budúceho rozvoja trhovej ekonomiky, sa vytvárajú možnosti pre 

dosiahnutie zdravšej a oveľa spravodlivejšej priemyselnej spoločnosti, resp. 

lepších vzťahov v nej 

f) v postavení žien v spoločnosti: nevýhody a prekážky ktoré musia ženy 

prekonávať sú jedným zo základným problémov, ktorý sa dotýka celej 

spoločnosti. Nerovnoprávne postavenie žien je tratením talentov polovice 

populácie a to práve v období, keď spoločnosť vyžaduje zapojenie všetkých 

jedincov, 

g) v právnej ochrane jedinca před útlakom zo strany štátu, ktorý ohrozuje jeho 

základné práva a existenciu musí byť zaručená /habeas corpus, zákaz mučenia, 

zrušenie trestu smrti/ 

h) v ochrane individuálneho súkromia pred technickým špehovaním a zneužitím 

počítačov zo strany štátu alebo súkromných agentúr 

i) v prísnej kontrole a regulácii biologického inžinierstva a psychologickej 

manipulácie, za účelom ochrany osobnosti a zdravia jednotlivca 

j) v citlivých zásahoch zo strany štátu a v zamedzení možnosti sústredovania 

moci s cieľom zosúladiť záujmy jednotlivca a spoločnosti. 

Liberálne princípy sú: 

* Sloboda jednotlivca má prvoradý význam 

* Štát može intervenovať len vtedy, ak chrání slobodu všetkých 

* Bez individuálnej iniciatívy a zodpovednosti obouch, privátneho i štátneho 

sektoru sa štát obracia do seba samého na bezduchú byrokratickú mašinériu a

ýchle stráca účinnosť 

k) v posilovaní existujúcich a vytváraní nových organizácií v medzinárodnom, 

medzikontinentálnom a celosvetovom meradle k tomu, aby sa zlepšila 

spolupráca založená na vzájomnej výhodnosti. 

IV Otázky výchovy a kultúry 

14. Moderný liberalizmus je naklonený: 

a) celosvetovému rozvoju kultúr 

b) kultúrnym, politickým, profesným a ekonomickým aspektom modernej 

výchovy v a pre modernú demokratickú spoločnosť 

c) potrebe slobody a pluralizmu v masmédiách 

15. Dnes sme svedkami rastu sebauvedomenia rozvojových krajin, ich vlasnej 

kultúrnej identity. Hlboké konflikty medzi západom a zvlášť islamským svetom 

sú výsledkom istého stupňa vzájomného kultúrneho neporozumenia. 

Industriálne krajiny si musia uvedomiť, že pre stále väčší počet krajín sú 

hodnoty a výdobytky modernej civilizácie pod kritickou hranicou využívania, 

alebo sú dokonca odmietané! 

Na rozdiel od iných hodnotových systémov, ktoré vyrástli na európskej pode, 

liberalizmus má tradične tolerantný vzťah k iným kultúram. Liberáli musia stáť 

v čele tých, ktorí odmietajú obmedzovanie dialógu SEVER-JUH v 

ekonomických i politických otázkach. V multipolárnom svete, kde vojenská a 

ekonomická nadvláda superveľmocí je pod vzrastajúcím tlakom výziev a 

otázok, kultúrny pluralizmus je významným prostriedkom podporujúcím 

porozumenie a spoluprácu prekračujúcu hranice spoločenských systémov. 

16. Kultúra nie je pre nás, liberálov, abstraktným pojmom. Priamo alebo 

neproamo ovplyvňuje každodenný život človeka. Posobiť na ľudí, aby si 

uvedomili skutočnosť, že ich existencia je našou hlavnou úlohou. Podpora 

kultúrných aktivit v spoločnosti a spoločnosťou musí mať predovšetkým za cieľ 

vytváranie podmienok pre najväčší možný počet občanov, aby si uvedomili 

svoju vlastnú kultúru a pochopili kultúry ostatných ľudí a kontinentov. 

17. Hlavným nástrojom na prelomenie kultúrnych bariér je boj proti kultúrnej, 

politickej a rasovej neznášanlivosti a voľné, slobodné vzdelávanie, založené na 

demokratických metódach. Vzdelanie bolo a je najdoležitejším nástrojem pre 

uskutečnovanie liberálnej politiky, pre podporu mieru. Slúží k prekonávaniu 

triednych barier, sociálnej a ekonomickej nespravodlivosti, zaostalosti a vedle k 

zosúladeniu humanistického a technického poznania. Liberáli preto žiadajú o

podporu vzdelania pre všetky vekové skupiny a obe pohlavia aby sa: 

a) vytvorili rovnaké príležitosti pre všetkých na uspokojovanie individuálnych a 

sociálnych potrieb 

b) hlbšie pochopeli a uvedomili si vzájomnú závislosť medzi štátmi a regiónmi v 

riešení komplexných problémov, ktoré dnes viac jako inokedy prekračujú 

národné hranice 

c) v dlhodobejšej perspektíve umožnili i ženám získať rovnaké vzdelanie jako 

mužom 

d) posobili na rodičov, viedli ich k poznaniu, že dobré školské vzdelanie a 

výchova sú základom dobrého občianstva 

18. Sloboda a pluralizmus v masmédiách sú základným predpokladom liberálnej 

spoločnosti. Neexistuje politická sloboda tam, kde masmédia sú v rukách 

monopolov, resp. kvázi-monopolov, súkromných alebo štátnych. Uvedomujeme 

si, že s narastaním moci koncernov moc útočí proti slobode tlači, či už zvnútra 

alebo mimo hraníc liberálnej spoločnosti a preto upozorňujeme na: 

a) vzrastajúcu koncentráciu vlastníctva masmédií v industrálnych demokraciách 

b) nové technológie uĺahčujú medzinárodnú komunikáciu. Tá je stále 

jednoduchšia, ale zároveň vytvára nebezpečie manipulácie s verejnou mienkou a 

negatívne vplýva na slabšie kultúry 

c) útoky vlád, záujmových skupín a medzinárodných združení proti 

pluralistickej tlači, nezávislej od vládnej kontroly a cenzúry. 

Liberáli sa domnievajú, že rešpektovaním týchto výziev, by štát mohol byť i 

nástojom na zabezpečenie plurality v masmédiách a to vtedy, keď by k tomu 

určené organizácie s presne vymedzenou štruktúrou podliehali verejnej kontrole. 

Sú presvedčení o tom, že subvencie a priehľadnosť organizácií spľňajú 

podmienku objektívnosti, lebo tieto organizácie sú prísne kontrolované sami 

sebou, vo vlastnom záujme, a nemožu sa samé obraňovat. 

19. Liberáli uznávajú oprávnenú požiadavku rozvojových krajín, aby sa ich 

problémy v západných médiách prezentovali objektívne a fair. Tento cieľ sa 

nedá dosiahnuť cenzúrou alebo zákazmi v informačných prostriedkoch. Západné 

demokracie a rozvojové krajiny musia dosiahnuť vzájomnú výhodnosť při 

rešpektovaní slobody tlače a pluralizmu. 

V. Ekonomické a sociálne otázky 

20. Pre súčasnosť majú kľúčový význam tieto problémové okruhy: 

a) rola ekonomiky v liberálnych spoločnostiach

) rola štátu a plánovania v sociálne orientovanej trhovej ekonomike 

c) sociálne zabezpečenie, istoty 

d) nové technológie a ochrana životného prostredia 

21. Základným princípom liberalizmu je, že niet politickej slobody tam, kde štát 

úplne kontroluje ekonomiku a niet priestoru pre individuálnu iniciatívu. Na 

druhej strane sa neoddávajme klamnej predstave dosiahnutia ekonomickej 

slobody tam, kde niet politickej slobody, kde sa nerešpektujú základné ľudské 

práva. 

22. Sociálne orientovaná trhová ekonomika a liberálna demokracia sú pro 

liberálov spojené ako ohnivká jednej reťaze - je to neustály boj proti 

monopolom, kartelom a útlaku trustov, utlačovateľským praktikám a tzv. 

dominantným poziciám, skrytým alebo otvoreným, súkromným alebo štátnym, s 

výnimkou tých, ktoré sú v súlade so zákonom a slúžia na uspokojovanie 

sociálnych potrieb. 

23. V medzinárodnom meradle, je slobodná práca založená na rovnosti a 

partnerstve a v niektorých prípadoch, na plánovaní medzinárodného trhu 

základným predpokladom pre dosiahnutie sociálne orientovanej trhovej 

ekonomiky. Protekcionizmus, de iure alebo de facto, je v rozpore s trhovou 

ekonomikou. 

24. Stabilita liberálnodemokratických systémov a efektívny chod sociálne 

orientovaného trhového hospodárstva sú ohrozené tam, kde väčšia časť 

obyvateľstva žije v biede. Fungovanie trhovej ekonomiky závisí od jej vlastných 

možností, schopnosti zabezpečiť dostatok a primerané rozdelenie materiálnych 

statkov a ekonomickej moci v porovnaní s inými systémami. 

25. V dlhodobejšom pláne, voľná výmena je najlepším prostriedkom k 

zmierneniu chudoby vo všetkých regiónoch sveta. Voľný obchod a výmena sú 

však ohrozované kartelmi, utláčateľskými trustmi a umelými, neférovými 

cenami surovín a poľnohospodárskych produktov. Napriek tomu, že trhová 

ekonomika de facto i de iure odmieta protekcionizmus, problémy rozvojového 

sveta sa dajú riešiť zvýhodňovaním týchto krajín s cieľom vytvoriť podmienky 

pre voľný trh. Týka sa to najmä nejchudobnejších krajín světa. 

26. Štátne alebo súkromné monopoly, národné i nadnárodné, ohrozujú trhové 

hospodárstvo a ich činnosť by sa mala podrobíť prísnej legislatívnej úprave. 

Preto liberáli uprednostňujú medzinárodný kódex riadenia legislatívy, ak to bude 

potrebné aj pre nadnárodné spoločnosti . Uvedomujú si nebepečie zneužitia 

politickej a ekonomickej moci ale aj pozitívny vplyv na rozširovanie investícií a 

technológií v rozdielnych ekonomikách, ktoré nadnárodné monopoly so svojou

činnosťou prinášajú. 

27. Liberálne chápanie ekonomiky sa už tradične a neoprávnene spája s čisto 

monetaristickou koncepciou, alebo ekonomikou typu „laisser-faire", ktorá stavia 

do protikladu záujmy chudobných proti záujmom celej spoločnosti. Liberáli 

nemožu akceptovať tento zjednodušujúci pohľad na trhovú ekonomiku a ani 

tento vztah k nej. Už dávno pochopili, že ekonomická sloboda, ak by mala byť v 

negatívom vzťahu voči zdraviu spoločnosti, sa degraduje na anarchiu a stáva sa 

jedným zo zdrojov útlaku. 

28. Plánovanie chápu liberáli jako plánovanie slobodné a pre slobodu. 

Plánovanie v sociálne orientovanej trhovej ekonomike je založené na 

vzájomnom posobení medzi súkromnou iniciatívou a štátnou intervenciou. Kde 

to podmienky umožňujú, može byť pružná platová sústava súčasťou takéhoto 

plánovania. V moderných spoločnostiach sú ekonomické problémy příliš zložité 

a komplexné aby sa dali vyriešiť výlučne pomocou privátneho alebo štátneho 

sektoru. 

29. Štruktuálne zmeny vo výrobe a službách, ktoré sú dosledkom technologickej 

revolúcie, vytvárajú problémy, na ktorých riešenie je třeba spojiť aktivitu tak 

súkromných podnikateľov, ako aj štátu. Štátne, verejné podniky však musia byť 

v súlade a porovnateľné s privátnymi, ktoré posobia v trhových podmienkach. 

My, liberáli potvrdzudujeme znovu naše presvedčenie, že sociálne a ekonomické 

zmeny, ktoré vyplývajú z rozširovania a využívania nových technológií, ak sa 

tieto dotýkajú duchovnej a mierovej spolupráci a vytvárajú rámec liberálnych a 

demokratických štátov. Obzvlášť v sektore informácií, musia väčšmi 

participovať na presadzovaní ľudskej inteligencie vo výrobe, humanizovať 

pracovné podmienky a v neposlednom rade uvoľnovať materiálne zdroje na 

uspokojovanie ľudských potrieb. 

30. V rámci tohoto nedogmatického vymedzenia úlohy štátu v hospodárstve, 

liberáli nepovažujú vzťah súkromného a štátneho sektoru za raz daný a 

nemenný. Ak štát alebo lokálne autority na seba preberajú rozne ekonomické 

aktivity uspokojujúce potreby obyvaťeľstva a za týmto účelom vytvárajú 

súkromné podniky, musia byť tieto podniky „priehľadné" s jasnou štruktúrou a 

kontrolovateľné verejnosťou. Preto je nadovšetko potrebné zabezpečiť, aby sa 

tieto monopoly slúžiace pre verejné blaho nemohli zvrhnúť na súkromné. 

31. Liberáli podporujú priemyselné demokracie založené na priamej pracovnej 

participácií a podieli na zisku. Prax neraz dokázala, že táto forma podnikania má 

perspektivu ďalšieho rozvoja. Súčasné formy organizácie, či už vo verejnom 

alebo štátnom sektore nesmú byť prekážkou při zavádzaní nových modelov.

Liberáli podporujú družstvá a združenia, ktorých vlastncítvo je založené na ich 

vlastnej práci a decentralizáciu rozsiahlych podnikov na menšie celky. 

32. Pre liberálov je úplná zamestnamosť prvoradou ekonomickou a sociálnou 

požiadavkou. Príliš veľký počet nezamestnaných, najmä medzi mládežou, je pre 

liberálov neprijateľný. Velké množstvo nezamestnaných bez reálnej možnosti 

získať prácu, ohrozuje základné politické a ekonomické hodnoty liberalizmu. 

33. Ak sa ekonomický rast dostáva do rozporu s ekológiou, sú ohrozené vlastné 

základy trhovej ekonomiky. Zdravie spoločností má väčšiu hodnotu ako 

samotný ekonomický rast, ktorý je takto spojený s kvalitou života v najširšom 

slova zmysle. Štruktúra trhovej ekonomiky a ochrana životného prostredia sa 

navzájom dopľňajú. Ak by príroda a prírodné zdroje boli zničené, nemá zmysel 

žiadna ekonomika. Plánovanie a daňový systém musí brať tieto věci do úvahy. 

Na druhej strane nulový rast ako liek na sociálne a ekonomické choroby je 

neprijateľný - pretože iba vyrovnaný rast ekonomiky prináša ten najlepší 

výsledok. 

34. Jednotlivci ako slobodní občania sú počas celého svojho života zodpovední 

sami za seba. Ak však z nejakých dovodov človek stratí vládu nad svojimi 

vecami, napr. v dosledku choroby, nevládnosti, straty zamestnania, staroby, 

nesvojprávnosťou, štátne organizácie sú povinné poskytnút mu zabezpečenie. 

35. Korektívna úloha štátu sa však nemože prejavovať iba vo forme podpory. 

Hlavné nebezpečia, ktoré sú obsiahnuté v rozširovaní štátnej moci: 

a) že robí ľudí závislých od vlády a byrokracie, ktorá znižuje ich pocit 

zodpovednosti a ich slobodu 

b) že vytvára širokú byrokraciu, ktorá má tendenciu uzurpovať si stále viac 

právomocí, prekračujúcích rámec jej poslania 

c) daňami a nadmerným zadlžením odčerpáva značnú časť národného produktu, 

inak určeného na rozvoj výskumu a podporu dobrých investicií, aby pokryl 

sociálne služby 

d) musí pokrývať straty sposobené infláciou, čím komplikuje už i tak zložitý 

problém zamestnanosti a investícií 

36. Liberáli vedia, že takéto zdaňovanie musí byť v súlade s právami jednotlivca 

a potrebami spoločnosti aby sa chránili investície. Pritom zdaňovanie može hrať 

pozitívnu rolu vtedy, keď sa podporuje podnikanie vytváraním väčšej rovnováhy 

a primeranosti. Liberáli zastávajú princíp zisku. Kde je to možné a spravodlivé, 

výrobcovia a spotrebitelia by mali platiť tovar a služby poskytované vládou 

namiesto toho aby boli tieto náklady dotované všetkými daňovými poplatníkmi. 

Toto by znížilo nezmyselné utrácanie a podporilo rovnováhu medzi ponukou a

dopytom vo verejnom sektore. 

37. Snaha o zmiernenie chudoby a sociálnej nespravodlivosti je nezlučiteľná s 

rovnostárstvom, to znamená takým právom, ktoré nezohľadňuje talent, prácu a 

schopnosti. Na druhej strane liberáli silne podporujú vyrovnávanie všetkých 

rozdielov v zdraví a bohatstve, dbajú o ochranu každého občana, zlepšovanie 

podmienok pre všetkých. Rozhodne odmietajú rovnostárstvo, ktoré degraduje 

jednotlivca, pritom ale nestrácajú zo zreteľa, že vyrovnávanie základných 

podmienik a sociálna spravodlivosť posobia stimulujúco. 

38. Liberáli považujú každú ľudskú bytosť za jedinečnú, avšak s tým že každý 

člověk má rovnakú hodnotu. Rovnosťou rozumejú že každý musí mať rovnaké 

možnosti pre vlastný rozvoj a mať možnosť zapojiť sa do spoločnosti svojim 

dielom.

VI Liberalizmus a medzinárodné vzťahy 

39. Liberáli sú konfrontování s množstvom problémov z oblasti medzinárodných 

vzťahov. Podstatné z nich sú: 

* Ľudské práva a tzv. „reálna politika" 

* Napätie a politika zadržovania medzi Západom a Východom 

* Bipolarizmus a multipolarizmus 

* Preteky v zbrojení 

* Regionálne organizácie 

* Nezainteresované krajiny 

* Rozvojové krajiny 

* Organizácia spojených národov 

40. Liberáli vítajú také výzvy a iniciatívy, akou je dialóg Sever-Juh, ktorý je v 

súlade s duchom univerzalizmu. Už tradične odmietajú rozlišovanie ľudí podľa 

rasy alebo viery, triedy alebo národnosti, pohlavia alebo veku, ako dovod k 

diskriminácii. Tento princíp by sme chceli zaviesť do medzinárodnej politiky, 

aby platil všade, teda i mimo hraníc industriálnych demokracíí. Nie je to len 

dosledok narastajúcej vzájomnej závislosti medzi národmi. Vychádza z uznania 

a pochopenia, že pluraliznus kultúr je potrebný. Inak uvoľníme cestu byokracií, 

nacionalizmu a šovinizmu a ďalej nové technológie a konzumný sposob života 

nezadržateľne udusia skutočné kvality v každom človeku. Ide o to, aby sa 

prebudilo vedomie, že iba vzájomné obohacovanie prepojenosť kultúr na celom 

svete može vytvoriť pluralitnú spoločnosť, ktorá prispeje k všeobecnému 

porozumeniu, mierovým riešeniam sporov a bude sa vystríhať konfliktom 

záujmov. 

41. Civilné a politické ľudské práva sú neodnímateľné práva, patriace všetkým 

ľudom bez rozdielu. Ich obrana a podpora sú povinnosťou štátov i skupín štátov, 

v ktorých sa dodržujú ale i tých, ktoré ich porušujú. Táto povinnosť štátu može 

viesť k tomu, že sa dostanú do rozporu s vlastnými krátkodovými záujmami. 

Napriek tomuto vnútornému konfliktu, vlády musia pokračovať v linii čo 

najširšieho rozvoja a ochrany ľudských a občianskych práv. Liberáli sú povinní 

poukázať na akékoľvek porušovanie týchto práv, bez výnimky. V dlhodobej 

perspektíve totiž táto politika prináša oveľa väčšie úspechy, najmä v takých

krajinách, kde verejná mienka hrá stále väčšiu rolu. Platí to najmä pre Latinskú 

Ameriku a Afriku. 

42. Od roku 1945, je svet vystavený napätiu medzi NATO a Varšavskou 

zmluvou /VZ/, pričom v pozadí konfliktu stoja rozdielne záujmy ZSSR a USA. 

Napätie konzervuje hlboký konflikt ideálov medzi Západom, ktorý je 

konštituovaný na liberálno-demokratických ištitúciach a totalitárnym režimom 

ZSSR. Narástá tiež odpor zo strany menších krajín VZ, ktoré žijú pod kontrolou 

sovietskeho režimu a politiky. Tým sa vytvára nebezpečie, že napätie, v 

nadväznosti s ostatnými, už existujúcimi konfliktami exploduje do svetovej 

vojny, alebo vážnych lokálnych konfliktov, ktoré už možeme rok čo rok 

sledovať na oboch stranách. Studená vojna viedla k politike zadržovania. Mnohé 

jednania nakoniec vyústili do podpísania helsínského Záverečného aktu. 

Obmedzené výhody ktoré sme takto získali sú dnes ohrozené enormným 

narastaním vojenskej síly na oboch stranách. Zatiaľ čo v celosvetovom meradle 

dosiahol ZSSR v porovnaní so Spojenými štátmi rovnováhu, v Európe zasa 

Varšavská zmluva jasne prevýšila NATO z hľadiska strategických nukleárnych 

zbraní a konvenčnej výzbroje. V tejto situácii liberáli veria, že: 

a) duchom liberalizmu sa budú riadiť vzťahy Západu k ZSSR a jeho spojencov, 

spoliehajúc sa na na veľkú vnútornú silu , silu myšlienok a inštitúcií slobody. 

b) Západ može vždy a všade podporovať ľudské a politické práva zakódované v 

deklaráci OSN a v Záverečnom akte z Helsínk, ktoré podpísali obe strany, Západ 

i Východ 

c) Kultúrnu, technologickú a ekonomickú spoluprácu medzi Východom a 

Západom možu považovať za súčasť ich celkových vzťahov 

d) Rokovania možu ďalej pokračovať so zvláštnym dorazom na odzbrojenie, 

znemožnia vojenské intervencie a preteky v zbrojení 

e) Politika zadržovania je nedeliteľná 

f) Západ v rokovaniach so ZSSR nikdy a za žiadnych okolností nepristúpi na ich 

ukončenie a nedá ZSSR možnosť počítať s vojenskou intervenciou 

g) Že pri jestvujúcej koncepcii politiky zadržovania je rovnováha vojenských síl 

nedostačujúcou podmienkou pre dosiahnutie akýchkoľvek i obmedzených 

úspechov 

43. Vzájomné odcudzenie sa Číny a ZSSR a problémy, vyvolané vznikom 

nových mocností, akou je napr. OPEC, konflikt ich záujmov so záujmani 

celosvetovými sposobuje, že bipolárne vzťahy medzi NATO a Varšavskou 

zmluvou sa v súčasnosti premienajú na multipolárny svetový systém. Leberáli 

veria, že: 

a) z hĺadiska vnútornej prepojenosti a vzťahov medzi politickou, vojenskou a 

ekonomickou mocou, budú mať bipolárne vzťahy ešte dlho určujúci význam

) trend k multipolárnemu systému je nepopierateľný a nezvratný. Leberálny, 

univerzalistický pohľad na svet sa tak stáva relevantnejším. 

c) Význam neutrálnych a nezainteresovaných krajín vo svetovej politike narastá 

a tieto krajiny možu hrať rolu sprostriedkovateľa 

d) Najväčšia pozornosť by sa mala venovať zahájeniu rokovaní o mierovej 

spolupráci s novými silami, ktorých záujmy sú v konflikte s celosvetovými 

záujmami, čím sa vytvárajú nové ohniská nebezpečia 

44. Medzi tieto sily musíme rátať aj regionálne združenia štátov, ktoré sa 

objavili na celom svete. Medzi nimi hrá veľmi doležitú rolu, Európske 

spoločenstvo, ktoré odhliadnuc od jeho hospodárských výsledkov, začalo 

zavádzať do medzinárodných vzťahov demokratické politické inštitúcie. 

Iniciatívy ES pripravujú živnú podu pre vytvorenie nového faktoru rovnováhy 

medzi Západom a Východom ako aj na celom svete. Iné nadnárodné združenia a 

organizácie ako Andean pakt, ASEAN, EFTA, LOME–konvencia a OAU, aj keď 

nemajú taký veľký vplyv ako ES, vytvárajú hodnotné nástroje pre regionálnu 

bezpečnosť, ekonomickú a politickú stabilitu. Liberáli vítajú a podporujú takýto 

vývoj, ktorý je v súlade s ich pohľadom na zlepšenie medzinárodného 

porozumenia budovaného na základe zbližovania kultúr a záujmov. 

45. Z pohľadu nezainteresovaných štátov sa liberáli domnievajú, že: 

a) treba posilniť pokusy vytvoriť a udržať široko diferencované zóny štátov, 

ktoré nie sú spojené ani s jednou superveľmocou 

b) každá krajina má právo byť nezainteresovanou 

c) viaceré nezainteresované krajiny by mali viac prispievať k rozširovaniu a 

podpore liberálneho univerzalizmu 

46. Hrozivý je trend expotru zbraní. Objem vývozu narastá z roka na roka a 

vytvára pokušenie k tzv. ohraničeným vojnám. Preteky v zbrojení sa rozširujú i 

do chudobných a najchudobnejších krajín, ktoré tým berú na svoj chrbát 

neznesiteľné bremeno. 

a) treba vynaložiť všetko úsilie k tomu, aby sa kontroloval vývoz zbraní. 

Redukovať ich výrobu na princípe vzájomnej a viacnásobnej kontroly. Tento, 

zdanlivo utopický cieľ, je v súčastnosti otázkou života a smrti civilizácie 

b) Vlády musia prísne kontrolovať výrobu, predaj a vývoz zbraní. K tomu, aby 

sme dosiahli tento cieľ, musí Organizácia spojených národov vytvoriť také 

podmienky /služby/, ktoré zabezpečia úplnú kontrolu prevozu zbraní cez hranice 

c) Narastajúca komputerizácia a zdokonalovanie zbraní, robí túto požiadavku 

nielen imperatívnou, ale urgentnou. 

47. Potvrdzujeme svoj postoj k Organizácii spojených národov, ako sme ho

sformulovali v oxfordskom dokumente v roku 1967. Povodné poslanie OSN je 

nemenné. Bola vytvorená preto, aby pomáhala riešila konflikty, garantovala 

rešpektovanie práva v medzinárodných vzťahoch, slúžila k ochrane ľudských 

práv všetkých ľudí na celom svete a pomáhala k tomu, aby vzali na seba 

zodpovednosť za svoj osud. Liberáli, berúc do úvahy množstvo slabých stránok 

tejto organizácie, ako aj neúspechy jej členov prostredníctvom aktivit a 

osobitných organizácií OSN, považujú za svoju povinnosť dohliadať na to, aby 

plnila svoje poslanie, ako aj podporovať snahy o reformu tejto organizácie, aby 

bola zaručená nestrannosť jej rozhodnutí. 

VII. Liberálny pohľad na vzťahy medzi industrializovanými a rozvojovými 

krajinami 

48. Do popredia vystupujú nasledujúce výzvy: 

* Šance liberálnej demokracie v rozvojovom svete 

* Rozdielnosť jednotlivých skupín rozvojových krajín, ktoré sa z ekonomického 

hľadiska delia na krajiny vyvážajúce ropu, teda novoindustrializované a veľmi 

chudobné krajiny, s rozdielnym politickým systémom. 

* Kultúrne aspekty, ktoré sú obsiahnuté v dialógu Sever-Juh 

* Vzťah medzi dialógom Sever-Juh a napätím medzi Východom a Západom v 

kontexte pretekov v zbrojení 

49. Liberalizmus nemože prijať obmedzenie dialógu Sever-Juh iba na výmenu 

materiálnych hodnot, obchod a ekonomickú spoluprácu.Politické myšlienky 

možu hrať z pohľadu kultúrnych hodnot významnú rolu. Podľa nás sa ľudské 

práva nedajú zredukovať len na politické práva a pluralizmus, ale treba sa na ne 

pozerať zo zorného uhla špecifických sociálnych práv. Tiež nemožeme zostať na 

úrovni jednotlivca, alebo národa a riešiť tento problém v termínich akým je napr. 

hrubý národný produkt. Neprijateľným riešením je i to keď sa tieto krajiny 

dostávajú do područia Východu, alebo zištných záujmov Západu. 

Ak rozvojové krajiny nemajú na výber, len medzi pravou alebo ľavou totalitou, 

liberalizmus je odsúdený ku kapitulácii a nakoniec i k sebazničeniu. Pritom 

liberalizmus može v týchto krajinách vytvoriť základ pre budúce slobodné 

spoločenské systémy. Budúcnosť liberalizmu v industiálnych krajinách preto 

závisí od možnosti rozširovať svoje hodnoty v rozvojových krajinách. Pritom 

však musí vziať do úvahy rozdielnosť a zvláštny charakter týchto krajín. 

50. Liberalizmus tým otvára tretiu cestu pre rozvojové krajiny, ako alternatívu 

voči autoritatívnym diktátorským alebo teokratickým režimom a komunistickou

totalitou. 

Liberalizmus uprednostňuje a podporuje simultánny rozvoj ekonomiky, politiky 

i kultúry. Marxizmus naproti tomu podriaďuje politickú slobodu rozvoju 

ekonomiky, ktorú ale nikdy nemože dosiahnuť, vďaka vlastným princípom, 

ktoré tento rozvoj obmedzujú. Rovnako, prívrženci dogmatického kapitalizmu 

sú pripravený podriadiť tomuto nereálnemu cielu ekonomický a sociálny 

pokrok. 

51. Liberáli tiež neakcepujú také riešenia, keď jedna rozvojová krajina chce 

spojiť skupinu ďalších nezainteresovaných, ak jej vláda zaujíma nacionalistické 

pozície, alebo uplatňuje striktné ekonomické plánovanie a finančnú kontrolu. 

Tieto rozhodnutia sú ukazovateľom zreteľného odklonu, až rozchodu s 

liberálnodemokratickou orientáciou. 

52. Stotožniť sa s vlastnou kultúrou, mať vlastnú kultúrnu identitu, patrí k 

základným právam každého jednotlivca. Liberáli chápu a podporujú požiadavky 

viacerých rozvojových krajín, ktoré sa citia hlboko zviazané so svojou kultúrou 

a primkli sa k nej, i za cenu pomalšieho ekonomického rastu. 

53. Liberáli chápu svet ako nedeliteľnú jednotu, čo znamená že žiadna jeho časť 

nemože žiť v reálnom a trvalom mieri a prosperite, ak v inej časti sveta žije 

veľké množstvo ľudí v biede. Všetky industrializivané krajiny musia mať pocit 

priamej zodpovednosti za úbohé životné podmienky v ktorých žijú milióny 

obyvateľov tretieho sveta. 

54. Zrejme je i to, že sa svet menože dalej vyvíjať v dvoch úplne rozdielnych 

liniach, ktoré nás doviedli k tomu, že jedna tretina ľudstva spotrebúva dva 

tretiny všetkých energetických zdrojov, ktoré sa nedajú obnoviť, že priemerný 

občan industrializovanej krajiny má dochodok zodpovedajúci príjmu 70 rodín v 

Bangladéši. Revolúcie boli vyvolané zvnútra spoločnosti, vznikli ako dosledok 

extrémnych rozdielov v občianskom, politickom a sociálnom postavení ľudí. 

Tento škandalózny stav, kedy dve tretiny ľudstva žijú na hranici biedy alebo pod 

jej úrovňou, pričom rok čo rok sa ničí obrovské množstvo poľnohospodárskej 

pody, bez toho, aby svetové spoločenstvo podniklo nejaké efektívne kroky k 

zastaveniu tejto deštrukcie. 

55. Neúmerne rýchlo sa využívajú prírodné zdroje. Sposobí to veľa problémov 

dalším generáciám, najmä ak si uvedomíne, že možnosti likvidácie 

priemyselného odpadu sú obmedzené, pričom prírodné bohatstvo našej planéty 

sa využíva neefektívne a nerovnomerne. Sme tiež svedkami nekontrolovaného 

ekonomického rastu industrializovaných krajín, čo pri súčasnom prudkom raste

populácie v rozvojových krajinách neumožňuje, aby tieto krajiny dosiahli 

životný štandart, aký má dnes väčšina Severoameričanov, Západoeurópanov, 

Japoncov a malá časť obyvateľov na východe Európy. Pretrvávajúca nevoľa 

krajín COMECON-u, jej neochota významnejšie sa podieľať na ekonomickom a 

sociálnom rozvoji krajín tretieho světa, je šokujúca. 

56. Radikálne obmedzenie čerpania neobnoviteľných energetických zdrojov a 

surovín v industrializovaných krajinách, si vynucuje presnejšie rozdeľovanie 

svetového bohatstva. Vyspelé krajiny musia znížiť spotrebu na jedného 

obyvateľa, aby sa dali realizovať nevyhnutné, veľmi nákladné investičné 

projekty, ktoré sú potrebné jednak pre tieto krajiny, ako aj z hľadiska rozvoja 

svetovej ekonomiky, vrátane rozvojových krajín. Tieto projekty by pozitívne 

ovplyvnili obchod a priamy prísun zdrojov i do najchudobnejších krajín. 

Vyrovnanejšie čerpanie prírodných zdrojov by takto slúžilo v prospech veľkého 

počtu ľudí, ktorí žijú na hranici hladu. 

57. Mimoriadnu pozornosť musia liberáli venovať politike voľného obchodu, a 

to nielen medzi vyspelými krajinami, ale osobitne v vo vzťahu k rozvojovým 

krajinám. Rátame do toho i podporu takých zmlúv, ktoré zvýhodňujú 

najchudobnejšie krajiny. Oponujeme veľakrát obhajovanému názoru, že obchod 

s rozvojovými krajinami negatívne vplýva na zamestnanosť vo vyspelých 

štátoch, lebo pravdou je opak: v dlhodobom pláne práve rozvoj týchto vzťahov 

je efektívnym nástrojom pri vytváraní nových pracovných miest a je teda 

prínosom pre obe strany. 

58. Liberáli sa domnievajú, že rozvinuté krajiny by sa mali veľmi rýchlo 

angažovať v pomoci rozvojovým krajinám. Jednou z ciest je i vyčlenenie 

prostriedkov vo výške 0,7% z hrubého národného produktu pre rozvojové 

krajiny. Námietku, že mnohé priemyselné krajiny ešte nemožu zo svojho 

rozpočtu vyčleniť takúto sumu považujeme za nedostatočnú. Na oboch stranách 

treba konať oveľa doraznejšie a podporovať rozvoj investícií v rozvojových 

krajinách. Týka sa to investičných prostriedkov vkladaných do výroby v 

súkromnom sektore. 

59. Ak odhliadneme od povodných príčin /kolonializmus, nerovnováha vo 

svetovej ekonomike a slabá ekonomická spolupráca/ v mnohých rozvojových 

krajinách je nedostatočný ekonomický rast resp. úpadok, sposobený absenciou 

managementu a zlyhaním domácej politickej elity. Rozvojové krajiny a najmä 

liberálne sily v nich, musia klásť oveľa väčší doraz na rozvoj materiálnych a 

ľudských zdrojov, viac dbať o verejné zdravie a výchovu, ráznejšie bojovať proti 

korupcii, zefektivniť administratívu a funkčnosť politického systému. Liberáli 

vyspelých krajin musia toto úsilie všemožne podporovať.

60. Jednou z najvážnejších hrozieb pre rozvojové krajiny je i napätie medzi 

Východom a Západom. Ide najmä o negatívny vplyv na ich ekonomický a 

sociálny rozvoj. Preteky v zbrojení sa dotýkajú i týchto krajín. Opúšťajú pozíciu 

nezainteresovaných, čo vedie k vyzbrojovaniu a v konečnom dosledku 

oslabeniu, resp. zruinovaniu už beztak slabej ekonomiky, čo negatívne vplýva na 

vnútropolitickú situáciu, obmedzuje slobodu občanov a v konečnom dosledku 

posobí proti ich skutočným potrebám a záujmom. 

VIII. Cesta do budúcna 

61. Opätovne potvrdzujeme našu vieru v liberálne myšlienky. Liberalizmus je 

jedinou myšlienkovou sústavou, ktorá je schopná postavíť sa tvárou v tvár 

vonkajšej agresivite ohrozujúcej slobodu národov a prežitie ľudstva. Žijeme vo 

svete ktorý sa veľmi rýchlo mení a je čím ďalej komplexnejší, vzájomne 

prepojený, v ktorom sú i predstavitelia totality nútení brať do úvahy základné 

ľudské a občianske práva, rešpektovať hodnoty liberalizmu. A zatiaľ čo 

predstavitelia totality, anarchisti, reakcionári a teroristi trávia svoj čas prípravou 

bitiek, ktoré už patria včerajšku, liberáli hádžu rukavicu týmto silám, lebo 

nemožu prijať anarchiu, násilie a tyraniu. Nádej vkladáme do vzájomného 

porozumenia a spolupráce a počítame s podporou a zjednotením všetkých 

demokratických síl. Pre dosiahnutie tohoto cieľa zvádzame súčasné súboje a 

pripravujeme sa na tie, ktoré ešte len prídu. 

(konec citace) 

Deformace pojmu liberalismus

SLOUPEK 

Obsah pojmu liberalismus byl v rámci transformace české společnosti v 90. 

letech 20. stoleti znacne zjednodusen až zdeformovan. ČR se deset let po 

zahajeni změny společenského systemu, který byl postaven na hlinenych 

rozpadajicich se nohach společenského vlastnictví, na centralně, 

administrativne, direktivne, statne, stranicko, byrokratický, planovitě řízené 

ekonomice podle meho nazoru jeste plně nevymanila z područí 

kolektivistického a státně paternalistického myšlení. Naopak se zda, že za 

příspění téměř všech rozhodujících politických sil a struktur se proces přechodu 

k moderní liberalní společnosti zastavil a v některých oblastech dochází dokonce 

k zpětnemu pohybu. 

Za jednu z přícin současneho stavu povazuji zneuziti obsahu pojmu liberalismus 

různými politiky, politology, sociology, ekonomy v průběhu celych 90. let. 

Liberalismus byl velmi často skloňován ve všech pádech jako možný spasitel na 

cestě k svobodné, tržné orientované společnosti. Mnozí politikové, bez toho, 

aniž by pochopili a posléze svým příznivcům a voličům vysvětlili obsah tohoto 

pojmu, používali liberalismus jako vytah k ziskání politické moci. Po ziskání 

politické pozice a moci a po objevení se prvních příznaků stagnace v procesu 

přemeny společnosti začali hledat obětního beránka a viníka za své politický 

zjevně neúspěchy. Ty byly způsobeny právě nedůslednym uplatnovaním 

liberalních principů a myšlenek v realnych procesech transformace české 

společnosti. Pro mnohe manipulatory převlečené za politiky se však stal 

liberalismus viníkem všech nedostatků, které trápí naše občany v běžném živote, 

stal se slovem s hanlivým přídechem a pro mnohe se stal i nejpoužívanejší 

nadávkou. 

Všem těm bych chtěl sdělit, že transformační proces, který u nás probíhal od 

počátku 90. let, byl a je podle meho nazoru velmi vzdaleny liberalismu, tak jak 

ho chápal například Fridrich A. von Hayek. Hayek rozumí liberalismem 

koncepcí žádoucího politického řádu na bázi individualní svobody v rámci 

zákona. Zamysleme se, zda je možno používat pro proces transformace 

adjektiva liberalní či ultraliberalní. 

Na počátku 90. let byl nastartovan proces narovnání do té doby administrativním 

způsobem nastavenych cen a jejich vzájemných relací. Bohužel musím 

konstatovat, že ještě téměř po deseti letech je skoro pětina cen (přesne 18,33 % 

váhy spotřebitelského koše) regulovana či usměrnovana. Mohou zde za techto 

podminek probihat v ekonomice optimalní alokační procesy? Nejsou 

společenske a socialní naklady napr. na regulaci cen bydlení, tedy nájemného, 

vyšší, než kdyby deregulace najemneho probehla dříve a v plnem rozsahu? 

Nejsou podminky jednotlivych subjektu pusobicich v ekonomice, podminky

jednotlivych typu domacnosti tímto "zasahem statu" deformovany? Kdo příspiva 

na regulovane najemne? Neni to diskriminace vlastniků - ať už je vlastnikem 

kdokoliv - občan, obec, družstvo, firma, stat? Kolik stoji tuto ekonomiku - 

hlavně v efektivnosti a produktivitě regulace cen elektriny a plynu, kdo nakonec 

doplací na krizové dotace, kdyz naklady na energie pro velkoodberatele jsou 

vyšši než pro maloodberatele. Neplati tyto cenové deformace nakonec 

spotrebitel v cenach vyrobku od producentu, kteří plati relativne vysoke či vyšši 

ceny, než by museli platit, kdyby nebyly krizove dotace? Nevedly by tržní ceny 

k podstatně efektivnejšímu systemu fungování společnosti? 

Porad je u nás zakorenena představa o paternalistické uloze statu, podle které by 

se právě ten mel postarat o kazdeho jednotlivce v situaci, kdy se treba jen 

nepatrne zhorsi jeho materialní podminky. Jsou to sice znacne iluzorni 

představy, ale dobře se poslouchají. Tyto představy jsou často podporovane 

nenapravitelnymi socialními demagogy, kteří mnohdy lacinými triky umně 

manipulují s občany. Sladké sliby však většinou nejsou naplňovány. Lepšímu 

postavení občanů může pomoci právě důsledne naplnování obsahu pojmu 

liberalismu. 

MIROSLAV ŠEVČÍK 

ředitel Liberalního institutu 

LIBERALISMUS / LINKY 

http://www.libinst.cz/ 

http://www.obcinst.cz/ 

http://www.libinst.cz 

http://noviny.trafika.cz/mt/toASCII/1999/991208/all.html 

http://home.vicnet.net.au/~victorp/lib-47.htm 




http://www.politicos.co.uk/resources/manifestos/plib70.htm 


http://www.politicos.co.uk/bookstore/resources/ 

literatura viz 

http://www.darius.cz/ag_nikola/Knihy.html

Bulletin Občanského institutu č.27 listopad 1993 

in www.obcinst.cz/ 

www.volny.cz/oi.praha/ 

www.volweb.cz/obcinst/ 

LIBERALISMUS, POLITIKA A ANTIPOLITIKA: 

POJEDNÁNÍ O POLITICKÉ ETICE LIBERÁLNÍ 

DEMOKRACIE. 

David J. LEVY 

studoval na Stowe School, Oxford University a London School of 

Economics, v současnosti přednáší na Middlesex University. Česky byly již 

publikovány jeho práce Realismus - pojednání o interpretaci a společenské 

realitě (Proglas 1993) a Politický řád (SLON 1993). Zde publikovaný text byl 

autorem přednesen na konferenci Občanského institutu "Liberalismus konce 20. 

století" a byl rovněž publikován v časopisu Critical Review, Vol. 3, No. 2, 

Spring 1989, s.336-347. 

Přeložil Jiří Pilucha. 

V době, kdy dvacáté století vstupuje do svého posledního desetiletí, se 

nachází politická kultura liberalismu - a spolu s ní i politická teorie, či politické 

teorie (neboť jich existuje více), které se snaží ji ospravedlnit - v paradoxní 

situaci. Velká krize poloviny tohoto století, často označovaná jako furor 

ideologicus, jež svého času ohrožovala holé přežití liberálního ústavního řádu, a 

to dokonce i v jeho hlavních baštách - v Západní Evropě a Severní Americe - 

pominula. Radikálně antiliberální, mesianistická politická přesvědčení, která si 

kdysi svou uhrančivou mocí podmaňovala intelektuály a aktivizovala masy k 

destruktivním výbuchům hněvu proti institucionálnímu dědictví 

konstitucionalismu a individualismu 19. století, ztratila mnoho ze své 

přitažlivosti, i když ne všechnu. Ukázalo se, že fašistická ideologie (a vše 

nasvědčuje tomu, že i ideologie komunistická) neunesla břímě historického 

dědictví vraždění a ničení, jímž je obtížena. Západní socialisté, kteří se kdysi 

zaklínali údajnými přednostmi "racionálního" státního řízení ekonomiky i celé 

společnosti, nyní definují svá kritická východiska v pojmech, které lze z 

historického hlediska prohlásit za ryze liberální. Hovoří o nutnosti chránit 

"občanskou společnost" proti zásahům státu, o posvátné nedotknutelnosti 

individuálních práv, o nebezpečnosti revolučních změn a o potřebě neustálého

zlepšování lidského údělu, a to - slovy Johna Graye - "uvážlivým uplatňováním 

kritického rozumu".1 

Vedle zmíněných faktorů politických a ideologických musíme vyzdvihnout též 

působivou realitu ekonomického vývoje dvacátého století: totiž tu skutečnost, že 

mechanismus trhu vystaveného silám konkurence ani zdaleka nepředstavuje 

iracionální překážku stojící v cestě podpoře ekonomického rozvoje (ať již ve 

smyslu produktivních inovací, tvorby bohatství či všeobecné hospodářské 

prosperity), jak předpokládal Marx, nýbrž že on samojediný (jakožto primární, 

ne-li přímo výlučné ztělesnění principu soukromého vlastnictví výrobních 

prostředků) je podle všech dokladů schopen poskytovat masám obyvatelstva 

přijatelnou a - obecně řečeno - vzrůstající životní úroveň. Ve světle zjevné 

historické afinity mezi liberální, konstituční politikou (založenou na individuální 

svobodě jakožto na hodnotě prvořadé důležitosti) a kapitalistickou ekonomikou 

(založenou na privilegovaném postavení soukromého podnikání) je potřeba i 

tuto skutečnost považovat za výrazný úspěch stoupenců liberálního politického 

řádu. A to i přesto, že vazba mezi ekonomickou úspěšností a politickým 

liberalismem není v žádném případě tak neměnná, jak se nás snaží přesvědčit 

neokonzervativní - dejure liberální - zastánci předností "globální demokracie". 

Mimořádně četné odkazy na jméno i dílo F. A. Hayeka - teoretika, u něhož 

se ve výjimečné míře snoubí úspěchy, jichž dosáhl svými původními příspěvky 

k liberálnímu ústavnímu myšlení, s úspěšnými snahami obohatit tržně 

orientovanou ekonomiku - svědčí o nezvyklém pocitu sebejistoty, s nímž nyní 

veřejní mluvčí liberálního politického řádu vzhlížejí k budoucnosti. Zde se však 

na chvilku zastavme. Hayek sám totiž, jak se zdá, rozhodně nesdílel dějinný 

optimismus těch, kteří jeho jméno nejčastěji vzývají. Obhájce spontánního řádu 

zjevně choval pramalou víru ve spontánní samovolnou korekci dějinných 

procesů moderního věku. Nový "Marx buržoazie" není žádným představitelem 

"buržoazního triumfalismu", abychom použili termínu toryovského redaktora 

londýnského listu Sunday Telegraph; v dnešním světě Hayek představuje 

předního autora liberálního výkladu (oproti výkladu socialistickému) teoretické 

(ne však automaticky i praktické) identity toho, co je v řádu té společnosti, již 

nazývá "Velkou společností", eticky žádoucí, a toho, co je ekonomicky nutné. 

Nelze jej však zajisté považovat za zastánce hesla "urvi, co můžeš", jež razí 

globální demokraté, tím méně za zastánce fantazií o společnosti bez státu, jež 

klíčí v hlavách anarchokapitalistů. Hayek podporoval ustavení složitého systému 

autoritativních institucí - určité státní mašinérie, a to racionálně koncipované - 

vytvořené nikoliv za účelem povzbuzení ničivě stravujícího dynamismu 

demokratických tužeb, nýbrž naopak za účelem jeho potlačení. 

A teď tedy uvažme, v jakém stavu se nalézá liberální politická teorie. Aniž 

bych vstupoval na teritorium, které při nejlepší vůli nemohu v rámci tohoto eseje 

obsáhnout, rád bych poukázal na nedávno publikovanou a - jak předpokládám -

s jistou lítostí psanou analýzu koherentnosti klasické liberální teorie z pera 

Johna Graye.2 Gray užívá pojmu "postliberální politická teorie" (takováto teorie, 

schopná ospravedlnit pokračující liberální praxi bez odkazů na neudržitelné 

názory o povaze člověka a nebezpečně libertariánské programy, které z těchto 

názorů vyplývají, je dnes nadmíru potřebná) a charakterizuje ji jako účelový 

sňatek mezi modifikovanou variantou hobbesovského imperativu donucení a 

humovskou doktrínou o autoritě zvykového jednání. 

Vidíme tedy, že vlivný teoretik, jenž byl donedávna po právu považován za 

nejuvážlivějšího ze současných liberálněpolitických filozofů, nyní hledá záruku 

maximálně svobodného politického řádu nikoliv - po vzoru svých učitelů - v 

doktríně svobody, nýbrž v antropologicky nezbytných omezeních svrchované 

moci (Hobbes) a zvykové kulturní praxi (Hume). Ne-li o ničem jiném, pak o 

jednom tento směr argumentace svědčí rozhodně: o napětí, které v současné 

době panuje mezi zavedeným politickým řádem svobodného světa a 

libertariánskou, kvazianarchistickou rétorikou, již mnozí z jejích méně 

přemýšlivých zastánců doposud uplatňují, když se dovolávají naší podpory. 

Politika a antropologie 

Na následujících stránkách hodlám prozkoumat určité aspekty výše 

zmíněného napětí s ohledem na to, jak ovlivňuje liberálně politické teorie jakož i 

politickou obec, kterou se tyto teorie snaží vzdělávat. Zaměřím se při tom 

především na dílo Hayekovo a na nedávno vydanou práci "The Self, the 

Individual and the Community: Liberalism in the Political Thought of F.A. 

Hayek and Sidney Webb" (Lidské já, jednotlivec a společenství: liberalismus v 

politickém myšlení F.A. Hayeka a Sidneye Webba), jejíž autor - Brian Lee 

Crowley - se snaží prokázat, že existuje překvapující afinita mezi 

antropologickými premisami liberálně smýšlejícího Hayeka a názory britských 

socialistů z počátku století - Beatrice a Sydneye Webbových.3 

Než však postoupíme dále, bude užitečné zamyslet se poněkud hlouběji nad 

podstatou Grayova "postliberálního" obratu a nad jeho vztahem k velkolepému 

teoretickému počinu Hayekovu. V jádru Crowleyovy provokativní teze totiž 

najdeme myšlenku o nedostatečnosti onoho pojetí člověka, jež Crowley nalézá 

vtěleno v obou zjevně protikladných filozofiích praxe: ve filozofii liberálně 

individualistického Hayeka i ve filozofii utilitaristických kolektivistů Sydneye a 

Beatrice Webbových. Bez ohledu na veškerou rozdílnost v konečných 

důsledcích jejich myšlení Crowley tvrdí, že Hayek i Webbovi vycházejí z 

chybných antropologických předpokladů, které ztotožňuje s typicky liberálním 

pohledem na člověka, na lidské vědomosti a na společnost. Poukaz na Grayův 

postliberalismus nám pomůže pochopit mocnou působnost Crowleyovy kritiky 

Hayeka a v širším smyslu i toho, co Crowley označuje jako 'antipolitickou'

podstatu liberálního myšlení; stejně tak nám pomůže pochopit omezení samotné 

Crowleyovy moderní neoaristotelské alternativy. 

Tím, že předkládám tento problém v perspektivě vzájemného vztahu mezi 

politikou a antropologií, chci upozornit na trvající význam Aristotelovy definice 

člověka jako bytosti v zásadě politické. Tedy na důležitost názoru, podle něhož 

lidské bytí představuje takovou formu života, která je díky biologicky dané 

povaze člověka předurčena nalézat své naplnění jedině v politicky konstituované 

společnosti, mezi jejímiž složkami hraje ekonomická dimenze pouze jednu a v 

žádném případě ne nejdůležitější roli. Oba přístupy - jak Crowleyův příklon k 

Aristotelovi (přesněji řečeno k Aristotelovi, jehož "modernisté" typu Hannah 

Arendtové a Ronalda Beinera podstatně přizpůsobili humanitním a 

demokratickým tendencím), tak Grayovo tíhnutí k Humovi a obzvláště pak k 

Hobbesovi - vycházejí z přesvědčení, že klasicky liberální představa o člověku, 

kterou nalézáme u Hayeka i u Webbových, upřednostňuje jedinou dimenzi 

lidské činnosti, a to dimenzi ekonomickou, aniž by dávala prostor náležitému 

důrazu na nezbytné politické a kulturní podmínky umožňující spořádanou 

činnost v oblasti ekonomiky i ve všech ostatních oblastech, které ve funkci 

stavebních prvků utvářejí kvalitní život. 

Životaschopnost politické obce není dána pouze ekonomikou, což si 

Crowley i Hayek jasně uvědomují. Tvrdím však, že ani Hayekův důraz na 

důležitost autority právního řádu (tj. vlády zákona), ani Crowleyovo rozšíření 

Hayekova přístupu o pojetí společenství jakožto prostoru pro diskuse a 

přesvědčování zacílené k dosažení obecného blaha nepostihuje problematiku 

politického řádu plně a v celé šíři. Obojí má svou důležitost, ale jak nám 

připomíná Grayův odkaz na Hobbese - dokonce i na Hobbese "zbaveného 

surovosti jeho vlastní antropologie a psychologie"4 - sféra politiky je kromě 

všeličeho jiného také sférou moci a síly: doménou potenciálního násilí, v níž 

(abychom užili pojmů vypůjčených s jistými pochybnostmi od Carla Schmitta) 

"normální" stav politických záležitostí - charakterizovaný veřejnou debatou a 

respektem k zákonnosti - je vždy vystaven "zkoušce výjimečných událostí".5 

Přestane-li být respektována veřejná debata a zákon, což zase nebývá až tak 

výjimečné, může jejich nadvládu obnovit jedině rozhodné uplatnění svrchované 

moci. Jak všichni dobře víme, takovéto moci nelze nikdy důvěřovat v tom, že 

bude provádět potřebná opatření k obnovení normálního politického života, ale 

ve výjimečném stavu nemáme jiného východiska než ponechat rozhodování 

úřadujícímu vládci, který je odhodlán v případě potřeby schválit použití síly. 

Jelikož Grayem navrhovaná forma "postliberálního teoretizování" spojuje 

humovský konvencionalismus s hobbesovskou vizí politiky jakožto lidmi 

stvořeného řádu, kterému jsme podřízeni a který více či méně ochotně 

přijímáme poučeni zhoubnými nepořádky antropologicky primordiálního "stavu

přirozenosti", bezprostředně tím rozvíjí neúprosný poznatek weberovské a 

schmittovské politické antropologie: veřejná debata sice znamená pro politiku 

totéž, co kontrakt pro ekonomiku (tedy normální prostředek plodné 

komunikace), avšak ani debata ani kontrakt nejsou soběstačné. Základem, o nějž 

se opírají, je možnost vynucení jedné i druhé normy použitím abnormální, ale 

vždy potřebné fyzické síly. Taková je holá skutečnost, jíž nakonec musí 

pohlédnout tváří v tvář každý moderní vykladač Aristotela snažící se 

sentimentalizovat jeho ideál politického společenství. Občan antické polis, jehož 

moderní aristotelovci rádi charakterizují především jako partnera v ničím 

neomezené a zároveň spořádané veřejné debatě, byl také vojákem, který mohl 

být povolán do zbraně právě tak k potlačení vnitřních nepokojů jako k odražení 

cizí armády od hranic státu. 

Tento nepopulární aspekt volá po zevrubném rozpracování, to však 

neznamená - a to zdůrazňuji - že by měl zcela potlačit druhý, humovský prvek 

Grayova stanoviska. Poučení plynoucí z humovského konvencionalismu jakož i 

z uctivého postoje vůči tradičním hodnotám, který z něj vyplývá, spočívá v tom, 

že čím hlouběji je tato úcta zakořeněna ve formě zvyku, tím méně bude 

pravděpodobné, že se budeme muset uchylovat k fyzické síle. Toto si Hayek 

jakožto tradicionalista (byť ne konzervativec, jak o sobě sám tvrdil) velmi dobře 

uvědomoval. A přece: Hayekova přehnaně právnická koncepce svrchovaného 

řádu zakotveného v zákoně, který není bez fyzické síly ničím jiným než 

souborem slov, jej vede k přeceňování účinnosti formálních justičních institucí a 

k podceňování toho, jak rozhodující úlohu pro posilování praktické účinnosti 

formálních verdiktů zákona v životě společnosti hraje skryté, avšak velmi 

rozšířené chápání zákonnosti. 

Crowley by asi řekl, že tato okolnost je do jisté míry dána Hayekovou 

politicky pochybnou antropologií, jeho nepochopením přínosné funkce 

komunálního cítění a jeho odmítáním pojmu obecného blaha; podle mého 

názoru však zároveň odráží vliv historického prostředí, z něhož Hayek jakožto 

Rakušan pocházel: byl dítkem mnohonárodní říše, jejíž jednotící politická 

kultura byla v míře snad zcela ojedinělé ztotožňována s nadnárodními, 

jednoznačně nekomunálními právními a administrativními institucemi 

dynastického státu. 

Hayekovo rakušanství 

Otázka prostředí, z něhož Hayek pochází - tedy otázka Hayekova 

rakušanství jakožto jeho formativní identity, jíž nemám zdaleka na mysli pouze 

to, že byl ekonomem rakouské tradice vycházející z Mengera a von Misese - 

otevírá prostor k dalším úvahám. Domnívám se, že zde nejde pouze o aspekt, 

který je v debatách o Hayekově díle značně přehlížen, ale zároveň o aspekt,

který může do značné míry osvětlit, proč jeho politická antropologie nabyla 

právě té formy, jaké nabyla. To, co Crowley v Hayekově liberální - 

Rechtstaatlich - vizi ekonomiky, státu a společnosti považuje za opomenutí 

problematiky společenství, je založeno nikoliv na podceňování politického 

významu společenství neboli Gemeinschaft, nýbrž na vědomém odmítnutí jeho 

pravděpodobných důsledků (nebo přinejmenším těch důsledků, jež se zdály 

pravděpodobné v době Hayekova mládí). 

Když Hayek ve své charakteristice "Velké společnosti" vynakládá zcela 

mimořádné úsilí, aby zdůraznil, že jejím počátkem bylo překonání primitivního 

komunálního cítění individualistickým étosem sebehledačské podnikavosti, jeho 

argumentaci je třeba chápat v historickém kontextu ideologické rozpravy 

vyvolané vydáním proslulé knihy Gemeinschaft und Gesellschaft (Společenství 

a společnost) Ferdinanda Tönniese v roce 1887. Ať již byl původní Tönniesův 

záměr jakýkoliv, jeho typologie společenských forem pojatá jako protiklad mezi 

tradiční Gemeinschaft (založenou na komunálních vazbách pokrevního 

příbuzenství a na vazbách ke konkrétní lokalitě) a moderní Gesellschaft 

(založenou na mobilitě, konkurenci a osobních zájmech) poskytla následující 

generaci Němců a německých Rakušanů v samotném pojmu Gemeinschaft 

mocný ideologický symbol. Volání po obnově komunálních (gemeinschaftlich) 

hodnot se stalo společným východiskem pro všechny, kteří byli znepokojeni 

údajně odlidšťujícími následky rozvoje průmyslové, kapitalistické společnosti. 

Gemeinschaft neboli společenství se stalo sjednocujícím heslem pro všechny, 

kteří odmítali liberální kapitalistický stát, jenž byl od počátku Hayekovým 

ideálem, a kteří se jej snažili překonat znovuvzkříšením společenství. 

Ve specifickém kontextu mnohonárodní habsburské říše toto volání po 

obnovení společenství znamenalo pro většinu jeho zastánců volání po 

společenství uvědoměle svébytného národa - Volksgemeinschaft - neboli volání 

po rozbití imperiálního nadnárodního státu, který (přinejmenším v teorii) ovládal 

své poddané v duchu poslušnosti vůči právnímu řádu neberoucímu žádný ohled 

na národnost, rasu či vyznání. Takovýto monarchistický stát, tedy Rakousko ve 

své starší podobě (odhlédneme-li od jeho historicky náhodných rysů, tj. od 

konkrétních území, které zdědilo, či konkrétní panovnické dynastie) - poskytlo 

Hayekovi v mnoha směrech ústavní model preferované formy politického 

uspořádání: stal se jím Rechtstaat, který v obecném pohledu omezoval svou 

působnost na záležitosti zákona, veřejného pořádku a vojenské obrany; 

Rechtstaat, který skrze prosazování zákona zaručoval existenci pevného rámce, 

v němž mohla efektivně fungovat svobodná ekonomika. Takový stát si sice činí 

nárok na loajalitu svých poddaných, ale rozhodně se zříká ambicí vyjadřovat 

nebo ztělesňovat skutečného či pomyslného komunálního ducha státu nebo 

jakékoliv jeho složky. 

Ve starém Rakousku Hayekova mládí bylo tedy chápání komunální politiky v

ozhodném protikladu k chápání politiky univerzálního zákona a individuální 

svobody (tj. svobody individuální versus svobody národní či komunální). 

Antropologie společenství (ať již pojímaná nacionalisticky nebo socialisticky) 

sama sebe definovala v protikladu k politicky liberální hayekovské antropologii 

jedince, který spoléhá sám na sebe a který se stává sám sebou díky svým 

individuálním zásluhám, nikoliv díky původu či přidělenému statutu. Působivá 

přitažlivost společenství, které pro Crowleye - právě tak jako pro tolik našich 

současníků - znamená pouze omezení účinků individualismu a působnosti trhu, 

znamenala pro mladého Hayeka - právě tak jako pro jeho antiliberální 

současníky - nikoliv předpoklad liberálního a kapitalistického řádu, nýbrž jeho 

zničení. 

Crowleyova habilitační práce 

Aniž bychom přijímali historický mýtus, podle něhož je politická vize 

určitého člověka určena historickou situací, v níž se nachází, přesto je udivující, 

jak dalece lze objasnit rozdíly mezi Crowleyovou a Hayekovou vizi pomocí 

odkazů k historickému faktoru. Z hlediska historické zkušenosti se Rakousko 

počátku prvního desetiletí dvacátého století natolik odlišovalo od londýnské 

Vysoké školy ekonomické let osmdesátých (na níž lze vystopovat počátky 

Crowleyovy kritiky hayekovského liberalismu, a to v Crowleyově habilitační 

práci), že lze tímto rozdílem do značné míry vysvětlit podstatu kritiky, již 

zmíněná práce rozvíjí. Hayekovo myšlení totiž vychází z kontextu, v němž 

platilo, že se právě onen prvek, který Crowley (jakož i mnoho našich 

velkorysých současníků) považuje za samozřejmý, totiž slučitelnost liberálního 

ekonomického řádu se znovuobnovením komunální, participační politiky, zdál 

zcela nemyslitelným. 

To, co Crowley v jednom ze svých bystrých postřehů nazývá "autoritativní 

povahou" Hayekovy oddanosti věci svobody spočívající v současném 

schvalování volného trhu a obhajování takového státu, jehož základní politické a 

právní instituce jsou nadřazovány efektivnímu rámci široce demokratické 

rozpravy, vyplývá z výše charakterizované historické situace. Hayekova 

kombinace právně vymezeného politického autoritářství, přinejmenším 

skrytého, a určité formy ekonomického a společenského libertarianismu, která v 

dnešní době tak překvapuje tolik Hayekových obdivovatelů, přestane být 

záhadou, promítneme-li ji na pozadí rakousko-uherské skutečnosti, v níž 

viditelně chyběl prvek, který velký Hayekův současník Eric Voegelin označoval 

termínem "politická jednota myšlení" neboli homonoia. Život utvářený debatou 

a usměrňovanou polemikou, který představuje jádro Crowleyova 

neoaristotelského pojetí politického života, totiž může být receptem na udržení 

pořádku a zabránění chaosu jedině tehdy, existuje-li pod povrchem sporů 

základní shoda o tom, co vytváří reálné a politicky relevantní společenství a

hodnotný život. Chybí-li homonoia, pak je de facto autoritativní stát nezbytným 

korelátem udržení ekonomické svobody i individuálních svobod, ať již se nám 

to líbí, či nikoliv. 

Crowleyova argumentace vychází z přesvědčení, podle něhož jsou zdánlivě 

protichůdné politické teorie Hayeka a Webbových založeny na značně shodných 

názorech. Jak Hayek, tak i Webbovi "se domnívají, že ospravedlnění společnosti 

a politiky spočívá výhradně v tom, že přidělíme společnosti roli uspokojovatele 

materiálních tužeb."6 Rozdíl mezi schvalováním "racionálního" socialistického 

plánování, které najdeme u Webbových, a Hayekovou obhajobou univerzální 

pravomoci má oproti tomu druhořadý význam. Oba, ba spíše všichni tři autoři se 

sice rozcházejí v názoru na prostředky potřebné k dosažení stanoveného cíle, ale 

plně se shodují v názoru na to, co je cílem politiky. 

Crowley přisuzuje tuto shodu společně sdílenému intelektuálnímu dědictví 

- abstraktnímu, ahistorickému pojetí člověka, či spíše antropologie, jak bych řekl 

já - v němž rozpoznává přístup liberalistický. Toto pojetí nám ve své podstatě 

předkládá značně odpolitizovanou představu o člověku. Liberální myšlení 

nahrazuje aristotelské chápání člověka jakožto bytosti v zásadě politické - 

bytosti předurčené k tomu, aby dosahovala svých oprávněných cílů skrze svou 

účast na spořádaných aktivitách veřejného života, skrze aktivní občanství - 

povrchním pojmem "lidská osobnost". Jeden z aspektů této povrchnosti je nutno 

hledat v tom, že liberalismus v přehnané míře ztotožňuje lidské blaho s 

ekonomickým blahobytem (který je podle Aristotela pouhým předpokladem 

hodnotného života). Avšak druhou, ještě významnější dimenzi povrchnosti 

liberální antropologie je nutno spatřovat v tom, že zužuje rámec politické 

polemiky: omezuje polemiku o smyslu lidské existence na otázku instrumentální 

kalkulace týkající se solidního materiálního blahobytu jakožto cíle již předem 

známého. 

To pak dále souvisí s tím, že liberalistické pojetí člověka je přehnaně 

individualistické. Liberál se snaží odabstrahovat předpokládanou esenci lidské 

osoby - jádro její lidskosti - od konkrétního historického a kulturního rámce, v 

němž se historicky reálný jedinec nepopiratelně vždy nalézá, a poté se nám snaží 

prezentovat bezkrevné reziduum, které mu zbylo, jako esenci "člověka jako 

takového". Crowley naproti tomu trvá na tom, že potřebujeme mnohem bohatší 

pojetí lidského "já" - pojetí, které uznává zdánlivě paradoxní pravdu, že tím, čím 

člověk ve své podstatě skutečně je, jej činí právě nahodilé historické a kulturní 

rysy jeho bytí.7 

Rozsah tohoto eseje mi nedovoluje zabíhat do dalších podrobností 

Crowleyovy analýzy politické, či spíše antipolitické teorie Hayeka a 

Webbových, jež jsou vždy velmi bystře a dobře formulovány. Je však důležité 

poznamenat, že ačkoliv si Crowley uvědomuje dalekosáhlou spřízněnost mezi

diskutovanými autory (přinejmenším v antropologické rovině), jasně přitom 

dává najevo, že při výše zmíněním ztotožnění obou koncepcí neporovnáváme 

dvě kvalitativně rovnocenné teorie. Dobře chápe nejen to, že Hayek je ve všech 

relevantních aspektech neskonale větším a citlivějším myslitelem s daleko větší 

představivostí, ale i to, že navzdory svým nedostatkům v oblasti teorie politiky, 

společenské vize či ideálu hayekovský liberalismus nekonečně převyšuje 

manažerský socialismus Webbových. 

Nemohu říci, že bych s některým z uvedených úsudků nesouhlasil, i když - 

jak již jsem naznačil - mám pocit, že by Crowley býval pochopil logiku 

hayekovského stanoviska poněkud lépe (a podal ji s poněkud větší náklonností), 

kdyby byl vzal v úvahu historické pozadí, na němž se původně zformovala. V 

souhrnném pohledu nenajdeme na Hayekově odporu vůči svůdným lákadlům, 

jimiž nás obluzují hlasatelé pospolitosti, pranic despotického ani iracionálního. 

Po konstatování tohoto faktu mohu nyní přejít k alternativní politické vizi, 

kterou nabízí Crowley. Objevíme v ní totiž zcela odlišný aspekt onoho napětí 

mezi současným, bienpensant politickým myšlením a povahou současné 

politické reality, neboli pokračujícího napětí mezi módním pojetím politiky jako 

výlučné záležitosti rozpravy a rozhovoru a přetrvávající politickou nezbytností 

potenciálního použití fyzické síly nebo alespoň věrohodné hrozby použití síly, k 

němuž je nutno se uchýlit pod tlakem okolností, a to jak uvnitř jednotlivých 

států, tak mezi různými státy navzájem. 

Anarchoaristotelismus 

Jak vyplývá z již řečeného, duchem svého díla se Crowley plně zařazuje do 

proudu současné aristotelské renesance. Nedávno znovuprobuzený zájem o 

aristotelské pojetí politiky, které je koncipováno především ve smyslu politiky 

vycházející z pojmu aktivního, participačního občanství, musí být podle mého 

názoru chápán z větší části jako prostá reakce na neschopnost ryze 

antipolitických ideologií liberalismu a socialismu poskytnout uspokojivou 

odpověď - ať již v teorii nebo v praxi - na problém trojpólového vztahu mezi 

člověkem, státem a společností. 

Charakterizuji-li tyto ideologie jako "antipolitické", mám tím na mysli 

skutečnost, že každá z nich se snaží v konečných důsledcích učinit tradičně 

chápanou politiku nadbytečnou, a to tím, že usměrňuje společnost takovým 

způsobem, aby člověka osvobodila od zkoušek zásadních politických rozhodnutí 

jakož i od břemena vlády čehokoliv a kohokoliv vyjma sebeusměrňujícího (byť 

jistým způsobem konvergentního) diktátu individuálních kalkulací a tužeb. 

Podle utopických představ socialismu i liberalismu lidé žijí ve vzájemně 

bezkonfliktních vztazích, každý z nich svobodně usiluje o svůj blahobyt, aniž by 

přitom - díky existujícímu společenskému a zejména ekonomickému uspořádání

- choval jakékoliv předsudky vůči blahobytu ostatních. Liberální a socialistická 

vize se shodují v přijímání tohoto ideálu bytostně nepolitické (nebo historicky 

post-politické) existence, ale liší se ve svých názorech na druh 

společenskoekonomického uspořádání, které by k dosažení tohoto ideálu vedlo. 

Na straně jedné: racionálně plánovaný systém socializované výroby a distribuce, 

na straně druhé: více či méně spontánní hra a interakce tržních sil. 

Crowleyova kritika antipolitické antropologie liberalismu týkající se 

přehnaného zdůrazňování významu ekonomických aspektů lidského bytí na úkor 

aspektů ostatních zajisté osvětluje některé zdroje této společně sdílené vize. 

Ztotožňuji se s názorem, že jde o vizi, jejíž odlidšťující aspekt je správně 

diagnostikován ve výroku J. G. A. Pococka, který posloužil jako moto ke druhé 

kapitole Crowleyovy práce. "Paradigma obchodu," všímá si Pocock, "vykreslilo 

dějinný pohyb takovým způsobem, jako by směřoval k nekonečnému 

rozmnožování hmotných statků, a směstnalo veškerý hmotný, kulturní a mravní 

pokrok civilizace do tohoto jediného aspektu. Jelikož však do něj nezahrnulo 

žádný ekvivalent pojmu zoon politikon, tj. pojem jedince jakožto autonomní 

bytosti provádějící mravní a politickou volbu, zákonitě vzbudilo zdání, že se 

pokrok vzdaluje od čehosi, co je pro lidskou osobnost zcela zásadní. Tato 

deformace ovšem generovala samu sebe: společnost jakožto hybná síla produkce 

a rozmnožování hmotných statků musela být bytostně nepřátelská společnosti 

pojímané jako mravní základ osobnosti." 8 

Tento poukaz na zoon politikon - na bytost, která je politická svou 

podstatou - má klíčovou důležitost. Současný aristotelismus (právě tak jako 

obdobně oživený zájem o hegelovské pojetí "občanské společnosti", který je 

patrný v určitých kruzích politické levice) je totiž motivován především 

pociťovanou potřebou znovu docenit závažnost bytostně politických aspektů 

lidského života, v protikladu k aspektům ekonomickým - potřebou vzkřísit 

chápání politiky jako tvořivého rozměru lidské seberealizace, jako umění žít par 

excellence - a přestat ji chápat jako více či méně postradatelnou překážku stojící 

v cestě dosažení lidského blaha, což je pojetí, které se objevuje u většiny 

tradičních forem liberální a socialistické teorie. 

Říkám "u většiny", protože ač Crowley paušálně odsoudil liberální tradici 

jakožto vnitřně antipolitickou, takzvaný "nový liberalismus" některých myslitelů 

konce devatenáctého století (především Bernarda Bosanqueta) hluboce ctí 

pozitivní význam politiky pro člověka - a zároveň i význam státu jako centra 

autoritativní moci.9 Svým neohegeliánským důrazem na pozitivní úlohu státu 

jako ohniska loajality a jako ukázňujícího principu v životě všech společenství 

vyjma těch nejmenších se podobné teorie jako Bosanquetova mohou osvědčit 

jako cenná protiváha účelovému ospravedlňování takové politiky, která se sice 

dovolává (tak jako Crowley) Aristotelova pojmu polis, ale přitom (tak jako

novodobí hlasatelé občanské společnosti) jaksi zapomíná na to, jaké místo 

zaujímá Hegelův Stát v politickém světě moderní doby. 

Zde se dostávám k tomu, co považuji za významný nedostatek v projektu 

obnovy našeho chápání významu politiky pro člověka - v projektu, o jehož 

uskutečnění se dnes snaží jak neoaristotelovci, 

tak neohegeliáni. Ve svém odmítání antipolitiky klasického liberalismu a 

socialismu se obě školy snaží vrátit politické činnosti její ústřední úlohu v 

utváření hodnotného života. Zároveň se ale obě pokoušejí vyhnout otázce 

vládcovství. Obě mají sklony k systematickému podceňování přetrvávajícího 

významu, který přísluší dimenzi donucovací moci - k podceňování politické 

funkce takové formy řízení, která nezbytně přesahuje pouhé sebeusměrňování - 

tedy faktoru, který tvoří stejně nevyhnutelný aspekt politických záležitostí jako 

utváření politické linie v kvalifikované rozpravě. Naskýtá se otázka, zda 

takováto vyhýbavost nesvědčí (společně s dědictvím onoho proudu, který 

Crowley ztotožňuje s liberalismem) jen o existenci další odrůdy antipolitiky - 

odrůdy, kterou bychom mohli v současném kontextu po právu označit pojmem 

"anarchoaristotelismus". Mám tím na mysli stanovisko, které ve jménu 

ospravedlnění hodnoty politiky jakožto jisté formy tvořivé lidské činnosti 

axiomaticky vylučuje - s větší či menší rafinovaností - z oblasti politiky jeden z 

jejích dalších základních rysů, a to sféru institucionalizované síly a moci. 

Polis a Stát 

Dovolte mi, abych svou myšlenku dále vysvětlil poukazem na dva pojmy, 

které již byly uvedeny ve vzájemnou souvislost výše: na Aristotelovu polis a 

Hegelův Stát. 

Oba pojmy, polis a Staat neboli politická obec a stát, patří mezi výrazy, za nimiž 

většina lidí rozpoznává autenticky politická pojetí postavení člověka ve světě. 

Oba termíny se zároveň vztahují k čemusi, co lze nazvat základním prvkem 

vládní moci - základním prvkem autoritativního, ale rozvážného politického 

řízení uplatňovaného v procesu realizace společenského života. I když si zajisté 

uvědomuji existenci tohoto společného prvku v částečně se překrývajících 

pojetích politického uspořádání, jimiž jsou Aristotelova polis a Hegelův Staat, 

přesto považuji za důležité poznamenat, že se zmíněná pojetí k tomuto prvku 

nevztahují zcela totožným způsobem. Zatímco totiž aristotelský pojem polis 

evokuje nediferencovaný obraz obce občanů, kteří vládnou sami sobě - obce, v 

níž neexistuje rozdíl mezi vládci a ovládanými, což je bezmála její základní 

axióm (jde tedy vpravdě o "vládu lidovou, vykonávanou lidem a pro lid", 

abychom použili proslulou, nicméně matoucí moderní formulaci tohoto ideálu), 

hegelovské pojetí Státu naproti tomu nabízí institucionální formu, v níž vláda a 

samospráva identické nejsou, ba ani být nemohou.

Hegelovy důvody ospravedlňující centrální úlohu státu jakožto zdroje 

racionálního politického řízení v moderním světě jsou formulovány (v 

pojmosloví samotného Aristotela) právě s ohledem na nemožnost udržení 

nediferencovaného řádu klasické polis v historických a demografických 

podmínkách moderního věku. 

Naproti tomu Crowleyův příklon k pojetí, které se prezentuje jako ryzejší 

forma aristotelské koncepce politiky, vychází (stejně, jako tomu je v případě 

mnoha dalších neoaristotelovců dnešní doby) z přesvědčení, že princip politické 

vlády pojímané jako neomezená samospráva svobodných občanů je v dnešních 

podmínkách stejně použitelný, jako byl (jakkoliv krátkou dobu) ve starověkých 

Aténách. Moderní aristotelovci sice uznávají, že vzhledem k dnešnímu počtu 

obyvatel by obnovení těch forem přímé participace, které charakterizovaly 

klasickou polis, bylo (ne-li nic jiného) značně nepraktické, přiklánějí se však k 

názoru, že moderní post-burkovský princip zastoupení je s to tento nedostatek 

vykompenzovat. Já se ovšem domnívám, že Aristoteles, neřku-li Hegel, by měl 

o obou argumentech závažné pochybnosti. 

Zde bychom si měli připomenout, že Aristotela sice lze interpretovat tak, že 

postuluje polis jako univerzální ideál - v tom smyslu, že představuje a nadále 

bude představovat antropologicky nejpříhodnější formu politického života - 

avšak že na druhé straně nejenže nebyl přesvědčen o jeho uskutečnitelnosti 

všude na zemi, ale dokonce se ani nedomníval, že by jej byl schopen uskutečnit 

a udržet každý lidský typ. Univerzální charakter tohoto ideálu ani jeho 

bezpochyby trvalá přitažlivost by neměla zastínit značně specifické 

"předpolitické" předpoklady (včetně demografických podmínek týkajících se 

počtu a složení obyvatelstva), které Aristoteles v nemenší míře než Hegel 

pokládal za zcela zásadní pro jeho uskutečnění. Je značně diskutabilní, zda lze 

tyto předpoklady v podmínkách moderní doby vůbec splnit; tam, kde je splnit 

nelze, je pak sporné, jak dalece nám může teorie polis pojímaná jako vzor 

participačního občanství, a nikoliv pouze jako jedna z mnoha historicky daných 

forem v zásadě donucovací vlády (což byla koncepce městských států 

starověkého Řecka), poskytnout odpovídající pochopení toho, co je v politickém 

životě skutečně v sázce. 

V moderní Cosmopolis, která viditelně postrádá řecký ideál politické 

jednoty mezi ethnos a ethos (tj. mezi jedním, vědomě se vydělujícím lidem a 

jeho sebeutvářejícím pojetím vlastní existence ve světě), což se projevuje jak v 

našich rušných velkoměstech, tak i v pluralistické rozpravě probíhající v 

kultivované liberální a postliberální společnosti, se sice můžeme dovolávat 

pospolitosti, ale stěží lze očekávat, že tím docílíme oné jednoty myšlení, již 

předpokládá model polis. Je-li tomu tak, je nám souzeno obývat svět, v němž je 

politická obec - řečeno slovy Hegelovými - diferencována na vzájemně se

vydržující složky Státu a Občanské společnosti; svět, v němž se v nejlepším 

případě můžeme nadít uskutečnění čehosi, co se značně podobá Hayekovu 

striktnímu institucionálnímu oddělení obou složek, ať již jsou antropologické 

nedostatky tohoto oddělení jakékoliv. 

1 John Gray, "Mill's and Other Liberalisms" (Liberalismus Milla i jiných), 

Critical Review roč. 2., č. 2-3, s. 12-35. 

2 Ibid. 

3 Brian Lee Crowley, "The Self, the Individual and the Community: Liberalism 

in the Political Thought of F.A. Hayek and Sidney Webb" (Lidské já, jednotlivec 

a společenství: liberalismus v politickém myšlení F.A. Hayeka a Sidneye 

Webba), Oxford University Press, 1987. 

4 Gray, op. cit. 

5 Carl Schmitt, "Political Theology: Four Chapters on the Concept of 

Sovereignty" (Politická teologie: Čtyři kapitoly o pojmu suverenity), přeložil 

George Schwab, MIT Press, 1985. 

6 Crowley, op. cit. 

7 K tomuto tématu viz David J. Levy, "The Politics of the Self" (Politika 

lidského já), původně publikováno v Salisbury Review, přetištěno v 

Conservative Thoughts, uspořádal Roger Scruton (London, Claridge Press, 

1988), s. 81-90. 

8 Gerald F. Gauss, "The Modern Liberal Theory of Man" (Moderní liberální 

teorie člověka), London, Croom Helm, 1983. 

James KALB 

Bulletin Občanského institutu č. 117 květen 2001 

TYRANIE LIBERALISMU 

James Kalb je advokátem sídlícím v New York City. V časopisu Modern 

Age (Winter 1998) již publikoval esej "The Icelandic Sagas and Social Order".

Z anglického originálu The Tyranny of Liberalism publikovaného v 

časopisu Modern Age, Vol. 42, No. 3, Summer 2000, s. 239-252, 

přeložili Michaela Freiová a Jaromír Žegklitz. 

Z redakční poznámky: 

Pro čtenáře, kteří chtějí získat kritické porovnání k tomuto eseji pana 

Jamese Kalba, jsou užitečné studie ve speciálním mileniovém čísle Modern Age 

(zima 2000), nazvaném "The Conservative Scholar in the Twenty-First 

Century"; jde např. o článek George W. Careyho "The Conservative Mission and 

Progressive Ideology", Alfreda Thomase "The Ethical Challenge of the Twenty- 

First Century", Emmeta Kennedyho "The Tangled History of Secularism". 

Kalbovy postřehy o omylech liberalismu by měly upozornit čtenáře na situaci a 

důsledky liberalismu, který utváří americkou společnost i kulturu a v důsledku 

toho i celou veřejnou morálku. Vůdčí elity liberalismu se dnes především 

pokoušejí vybudovat společensko-politický Nový Řád, jehož charakter a politika 

jsou radikálně sekularistické a antipartikularistické... 

Kalb samozřejmě nepodceňuje moc a nadvládu liberalismu ani ten opoziční 

postoj proti němu, který dnes ovládají středoví a umírnění konzervativci, i když 

o nich říká, že postrádají věrohodný "styl argumentace odlišný od jejich 

oponentů". V tomto ohledu jeho text odráží i pochybnosti formulované 

profesorem Stephenem Tonsorem v jeho komentáři "Elites, Community, and the 

Truth", který také vychází v tomto čísle. Tonsorův postřeh, že "weberovský 

přechod z oblasti idejí do oblasti moci má pro konzervativní hnutí důležité 

dopady a ty je třeba rozpoznat a vyrovnat se s nimi", nelze už obcházet... 

Zvláště mladším konzervativcům může Kalbův esej sloužit jako model 

myšlení a rozlišování. Jeho kritický vhled a záběr připomínají spisy a myšlenky 

Irvinga Babbitta a jsou také skutečně založeny na tom, co Babbitt říká na 

začátku své práce "Democracy and Leadership" (1924). Jak příslušnou pasáž, 

tak celou Babbittovu knihu konzervativci až příliš často zanedbávají: 

"Studujeme-li ekonomickou problematiku do určité hloubky, shledáme, že 

ekonomická problematika přechází do problematiky politické, politická 

problematika do problematiky filosofické, a filosofická problematika je většinou 

neoddělitelně spojena s problematikou náboženskou."... 

Kalbův esej je významný v neposlední řadě proto, že ilustruje zobecňující 

funkce vědecké konzervativní revue, jejímž příkladem je "Modern Age"... 

(George A. Panichas) 

Radikální levice zmizela, což je znamením, že v zásadě dosáhla svých cílů, 

nakolik byly dosažitelné. I když se to obecně nepřipouští, vidíme kolem sebe

vítězství Revoluce. 

Dnešní politika je radikálně sekularistická a antipartikularistická. Jejím cílem je 

rozpustit to, co zbylo z tradiční společnosti, a zkonstruovat universální formu 

lidského sdružování, jež bude základem technicky racionálního systému k 

rovnému uspokojování tužeb. Náboženství má být z veřejného života vykázáno, 

odlišnost etnicit a pohlaví odstraněna, má být založen světový řád spočívající na 

světových trzích a nadnárodních byrokraciích, takže se ve jménu lidských práv, 

mezinárodního hospodářského vývoje a kolektivní bezpečnosti překonají 

všechny lokální rozdíly. 

Současný liberalismus vyjadřuje a podporuje tento nový řád. Ne všichni 

příslušníci vládnoucích elit tíhnou k liberalismu, a ten zas naopak podporují i 

outsideři. Ale naše elity určují jeho obsah, který zase podporuje jejich zájmy. 

Určuje pojmy, v nichž se vede debata, definuje to, co lze považovat za pokrok, a 

ustavuje obecné principy kooperace, na nichž naše elity zakládají svůj nárok na 

vládu. 

Ti, kdo nový řád podporují, to považují za historicky i morálně nezbytné, a 

tudíž za povinné, bez ohledu na ustálené názory a zvyklosti. Protože moderní 

státy tvrdí, že jsou založeny na konsensu, je třeba veřejnost přinutit, aby tento 

konsensus přijala. Proto se základem státnického umění stává schopnost 

ovládnout veřejné mínění a hájit stanoviska oponující té veřejné politice, jež 

stojí mimo hlavní proud diskuse. 

Skutečná opozice nepřichází zleva, ale od reakcionářských a 

restauracionistických skupin, jež se vylučují ze "seriózní" politiky, protože 

odmítají liberalismus a levičáctví. Dnešní disidenti jsou partikularisté - 

tradicionalisté, fundamentalisté, populisté nebo nacionalisté. Navíc jsou 

antisekularističtí a antihédonističtí. Odmítají politický systém, který zakládá 

společenský řád na lidských přáních, protože odmítají názor, který za tímto 

systémem leží a podle něhož si lidé utvářejí morálku podle svých vlastních 

potřeb. 

Dnes se veškeré věci ospravedlňují tím, že lidem pomáhají získat to, co 

chtějí. Ti, kdo uznávají autoritu nadřazenou lidským cílům, jsou považováni za 

nebezpečné fanatiky, kteří chtějí utiskovat druhé ve jménu nějakého sektářského 

nebo despotického principu. Důsledkem je, že zcela zmizela zásadní politická 

diskuse. Politika je dnes rozdělena na názor, který se sám prezentuje jako 

racionální a světský a který absolutně ovládá veřejnou diskusi, a na řadu 

disidentních názorů, jež mluví o dobrech vyšších, než jsou lidská přání, ale 

nejsou schopny je účinně zdůvodnit. Tento konflikt není předmětem vážné 

debaty, neboť je považován za vyřešený; vládnoucí liberální názor je přijímán 

jako neoddiskutovatelný, zatímco nesouhlas s ním je pokládán za zmatený či za 

něco ještě horšího.

Vládnoucí názor sám o sobě tvrdí, že je zvláště tolerantní a přijatelný pro 

všechny. Není. Jeho omyl vyplývá z nepochopení politiky a morálky, které je 

pro liberalismus typické a zcela zásadní. Liberalismus požaduje, aby se 

náboženské a morální záležitosti - alespoň ty, jež pokládá za osobní - ponechaly 

individuálnímu úsudku. Teoretickým základem tohoto požadavku je neutrální 

přístup k absolutním závazkům. Nejvyšší soud to formuloval takto: "Jádrem 

svobody je právo definovat si vlastní pojetí existence, smyslu života, vesmíru a 

tajemství lidského života." (Planned Parenthood vs. Casey, 1992, 505 US 

833,851.) 

Liberálové tvrdí, že při dnešním rozšířeném nesouhlasu ve věcech 

náboženských a mravních je to jediný možný přístup k veřejnému životu. Někdy 

sice mluví o společných, obecných hodnotách, ale jsou-li v tísni, vrátí se k 

požadavku, aby si lidé sami vybrali. Liberálové říkají, že vše, co potřebujeme, je 

jen pár formálních principů, jako je rovnost a právo člověka rozhodovat sám o 

sobě, a různé cíle pak mohou koexistovat. 

Liberalismus čerpá nesmírnou sílu ze své schopnosti o těchto požadavcích 

přesvědčit. Ale ony jsou falešné. Jen málo společností bylo a je liberálních, 

zatímco morální nesouhlas se vyskytuje ve všech společnostech rozličné 

velikosti i složitosti. Současný liberalismus navíc nepřijímá odlišné názory o nic 

více, než to činí myšlenkové proudy jiné. Naopak: je založen na konkrétním 

chápání morálky, jež má pronikavé důsledky pro celý život, a toto chápání 

prosazuje proti jiným, rozumnějším pojetím. 

Liberální požadavky vypadají přijatelně ne proto, že by současné mravní 

názory nedokázaly získat převahu, ale pro způsob, jímž se dnes převaha získává 

a udržuje. Liberalismus je v dnešním světě doma. Jeho síla spočívá v jeho 

schopnosti využít nových metod ovlivňování, jež nespočívají ani tak ve fyzické 

represi jako v homogenizaci a centralizaci společenského života, v destrukci 

nezávislých institucí a mravních zvyklostí a v udržování iluze otevřeného 

hledání a lidové vlády. 

Faktem je, že v moderních podmínkách není neutrální postoj k různým 

mravním názorům příliš důležitý. Když naši dnešní vládci bojují s 

náboženskými a mravními zvyklostmi lidu, pak vládci vítězí. "Politická 

korektnost" ukazuje, že je dnes možné nastolit autoritativní mravní stanoviska, 

jež jsou v zásadním rozporu se starobylými a zavedenými názory, pokud tato 

autoritativní stanoviska zastávají ti, kdo ovládají veřejnou diskusi. 

Současná situace pramení částečně z obrovské moci, jež masové sdělovací 

prostředky vkládají do rukou nepočetné elity, která dokáže zaplavit svět názory 

vybraných expertů a zaplavit kritické myšlení trivialitami a slovními výpady. 

Díky této moci jsou tvůrci veřejného mínění - pracovníci médií, baviči, experti,

vzdělavatelé - integrální součástí vlády; naši vládci kontrolují veřejné mínění 

proto, že ti, kdo toto mínění kontrolují, k nim patří. 

Vlivu malé třídy na veřejné mínění napomáhá rostoucí centralizace 

intelektuálního života. Republika učenců se stala méně republikánskou; myšlení 

i to, co platí za vzdělanost, už není ponecháno náhodě nebo individuální 

iniciativě. Nositelem intelektuálního života je velká, státem podporovaná 

byrokracie, jež zahrnuje představitele akademického života, nadace, různé 

instituty, představitele umění atd. Novinové zpravodajství i analýzy jsou v rukou 

profesionálů zaměstnávaných několika velkými organizacemi. Mládež získává 

výchovu převážně z masově-tržní zábavy a stále unifikovanějšího státního 

vzdělávacího systému. V důsledku toho se vytrácí intelektuální nezávislost a 

proti proudu jdoucí názory vypadají provinčně, ignorantsky nebo nezdravě. 

Svobodně žije jen několik málo míst disentu, jako jsou malé rozhlasové stanice 

věnované diskusím, a pak internet; tato místa jsou však společensky okrajová, 

postrádají disciplínu a soudržnost a navíc jsou vykreslována jako centra 

"nenávisti", jež ohrožují všechno slušné. 

Kromě podpory ze strany těch, kdo mají v rukou propagační kampaně, 

čerpá liberalismus v tomto věku reklamy svou sílu z toho, že jedná úkradkem. 

Neutralita liberalismu je totéž co jeho schopnost zneviditelnit skutečná mravní 

stanoviska, jež vnucuje; tak z politiky odstraňuje mravní diskusi a zamezuje 

námitkám proti své vlastní pozici, jež nemohou být ani vzneseny. Tato vlastnost 

poskytuje liberalismu ve veřejné debatě výhodu, kterou se zatím nepodařilo 

překonat. 

V politice jsou mravní rozhodnutí nevyhnutelná a stát, který tvrdí, že je 

přenechává jednotlivcům, podvádí. Člověk je společenský živočich, který 

potřebuje stát proto, že dobrovolná součinnost k obecnému dobru nestačí. 

Názory na to, která dobra má vláda podporovat, se různí; protože rozdíly 

znamenají konflikt, musí mezi nimi rozhodnout zákon. Neutrální pozice mezi 

volbou, kterou nabízejí zastánci potratů, a životy, jež hájí Operation Rescue, 

není možná. 

Má-li vláda prosadit určitý pohled na věc, a to musí, má-li jednat 

koherentně, pak musí prosadit určité chápání morálky. Prosazovat morálku je 

těžké a každá vláda hledá alternativy, jak při tom jednat s morálním 

nesouhlasem. Různé vlády se opírají o různé prostředky. Tradicionalistické státy 

zdůrazňují obecné dodržování toho, v čem už dlouho vládne shoda; teokracie a 

ideologické režimy přesvědčují spíše autoritou; republiky kladou důraz na 

vzájemné přesvědčování občanů. Všechny tyto způsoby omezují počet a 

intenzitu nesouhlasných stanovisek tím, že se zabývají jejich podstatou, což je 

proces obtížný, ale nutný, má-li stát prosazovat dobra, jež jsou považována za 

obecná. Liberální vlády tvrdí, že se obejdou bez tohoto procesu, protože vytlačí

morální diskusi z politiky ven a nechají její podstatu nedotčenu. Činí si nárok na 

loajalitu občanů ne proto, že by prosazovaly obecné dobro, ale proto, že 

dopřávají každému, aby sledoval své vlastní preference, aniž by mu do toho 

někdo zasahoval. 

Hledáme-li cesty, jak umožnit každému, aby šel svou vlastní cestou, 

znamená to, že chápeme, jak obtížné je dosažení morálního souhlasu a jak 

důležitá jsou opatření, jež usnadňují kooperaci tam, kde je souhlas minimální. 

Takto chápaná liberální stanoviska jsou aspektem praktické moudrosti, jež je v 

souladu prakticky s každým rozumným chápáním cílů politiky. Monarchie z 

Boží milosti se státní církví je z tohoto hlediska liberální, pokud - je-li to možné 

- dává přednost přizpůsobení před silou. 

Současný liberalismus ale nepředstavuje takto omezený názor. Je to 

souborná filosofie vládnutí, jež určuje celou veřejnou morálku. I když to zní 

tolerantně, jsou komplexní řešení obvykle v praxi netolerantní, a liberalismus tu 

není výjimkou. Současný liberalismus prosazuje kategorické požadavky, jež 

nazývá "právy", a odmítá vyvažující principy, jako je respekt k přirozeným 

tendencím a zavedeným představám. Pokud vyvažující principy chybí, pak 

abstraktní požadavky neomezeně expandují. Liberální standardy se stávají 

všeobjímajícími, a to do té míry, že přecházejí v tyranii. Liberální neutralita, jež 

začala jako soubor různorodých omezení státní moci, začala být aplikována na 

společenskou praxi obecně a tak přešla v útlak. Pokud výraz liberál znamená 

člověka ochotného přizpůsobit se jinými názorům, pak současný liberalismus už 

není liberální. 

Přizpůsobit se jiným názorům znamená chápat tyto názory ve vztahu k 

širším, obecněji přijímaným pravdám. To liberalismus nedokáže, protože 

představuje uzavřený morální systém. Společenská smlouva, od níž se liberální 

myšlení odvíjí, činí z morálky soběstačný systém definovaný logikou a lidskou 

vůlí. Člověk je pánem, dobro je to, co si lidé vyberou, a společenské instituce 

jsou výtvory zkonstruovanými podle úmyslů člověka. Neexistuje žádná vyšší 

pravda, na níž by se všichni podíleli, existuje toliko bezcílný a nekončící proces 

společenské transformace sloužící měnícím se lidským tužbám. 

Tento proces zachvacuje vše a činí liberalismus stejně vyprázdněným a 

nerozumným, jako jsou samy lidské tužby. Liberalismus dnes odsuzuje 

odchylky od svých principů a označuje je za tyranské, bez ohledu na to, jak 

dlouhou mají tradici a jak široce jsou sdíleny, a trvá na tom, že musejí být 

vykořeněny. Výsledkem je enormní expanze státu, oslabení takových principů, 

jako je místní komunita, jež jsou nezbytné ke kontrole vlády, a rozsáhlá 

destrukce způsobená vykořeněním základních společenských zvyklostí a 

praktik, například těch, jež se týkají vztahů mezi pohlavími.

Navzdory svým nárokům na neutralitu nastoluje liberalismus vynutitelnou 

oficiální morálku, která podporuje zcela konkrétní způsob života. Klade 

požadavky na morální rekonstrukci, jež jsou nutně netolerantní. Zákony o 

občanských právech s jejich odhodláním vykořenit "stereotypy" - zvykové 

způsoby myšlení - jsou vtíravě moralistické a ústí do nepřetržité převýchovné 

kampaně. "Opatření proti obtěžování" chtějí kontrolovat myšlenky vyjadřované 

na každém veřejném místě. Veřejné vzdělávání je neustálou morální 

propagandou. Dokonce i péče o zdraví a bezpečnost se stává křižáckou 

výpravou usilující o rozsáhlou regulaci každodenního života. Tam, kde kdysi 

bývaly požadavky náboženské kvalifikace, zákony nařizující nedělní uzavření 

obchodů a zákony proti blasfemii, jsou dnes programy na podporu diverzity, 

svátek Martina Luthera Kinga a kodexy regulující řeč. Těžko je tu najít nějaký 

nárůst tolerance. 

Vývoj liberalismu zvrátil jeho původní principy. Místo toho, aby společnost 

kontrolovala stát, kontroluje nyní - díky ambicióznějšímu liberalismu - stát 

společnost. Svoboda slova a názoru se staly podezřelými. Lidé s náboženským 

přesvědčením jsou považováni za hrozbu, protože způsob života má veřejné 

dopady a veřejná aktivita spočívající na neliberálním mravním přesvědčení 

porušuje neutralitu. Prosté uplatňování tradiční sexuální morálky je pojímáno 

jako despotické, protože vytváří neformální překážky (byť i jen silou názoru) 

uspokojování osobních choutek. Odmítnout pronájem bytu nesezdanému páru je 

ilegální, i když je to pouhé odmítnutí usnadnit svazek, jejž člověk pokládá za 

špatný. I vánoční pozdravy jsou urážlivé. 

Liberální důraz na neutralitu ve skutečnosti funguje tak, že potlačuje 

debatu. Čím větší konkrétní dopady mají, tím více jsou mravní námitky proti 

liberalismu předem odmítány jako netolerantní a rozvratnické; odpor se tak 

stává nemožným. Pokřivení jazyka jen doplňuje potlačování projevu. 

"Nenávistí" a "netolerancí" je dnes označována jakákoli vážná opozice proti 

liberalismu. "Inkluzivita" trvá na tom, že druzí musejí být tolerantní natolik, že 

se vzdají svých principů, ba i identity, zatímco já sám se ve svém stanovisku 

odmítám přizpůsobit. "Diverzita a tolerance" dnes znamená myšlenkovou 

kontrolu, "lidská práva" se stala agresivní válkou, "otevřenost" znamená zavřené 

dveře uznání rozdílů; "vyhnat stát z našich ložnic" znamená učit děti používat 

kondomy. Dusí-li se debata, dusí se principy umírněnosti. Konečným důsledkem 

pravděpodobně bude překonání a kolaps liberalismu, ale zatím je jeho triumf 

neomezený. 

Pouhý konzervatismus - opatrnost a rozumný přístup vůči změnám - už 

nepředstavuje omezení. Prostý konzervatismus v podobě, v níž je obecně 

rozšířen, je názorem rozumných lidí lpících na zavedeném pořádku, ale 

ochotných přizpůsobit se novému vývoji. Má mnoho společného s liberalismem

a má předpoklady ho mírnit. Oba tyto názorové proudy jsou ryze světské, 

protože nedůvěřují absolutnu a oceňují rozum a zkušenost. Základní rozdíl mezi 

nimi tkví v tom, že pro prostý konzervatismus jsou vodítkem k tomu, co je 

rozumné, zavedené zvyklosti a vzory, zatímco liberalismus tíhne k čemusi 

abstraktnějšímu. A tento rozdíl vede k rozdílům dalším. Konzervatismus přijímá 

společenské zvyklosti, jejichž prostřednictvím jsou přenášeny neliberální 

názory; jsou-li dogmatické náboženství a autoritativní aspekty rodinného života 

společensky přijímány, má tendenci je podporovat. Je nicméně indiferentní k 

pravdě a vposledku chápe náboženství a mravní tradici jako záležitosti, o nichž 

lze smlouvat. 

Ti, kdo jsou odrazováni hédonismem, jenž je liberální neutralitě vlastní, ale 

nedokáží se s liberalismem zásadně rozejít, se stávají konzervativci, protože 

konzervatismus jakoby ponechával prostor pro transcendentní směřování. Je to 

ale jen dočasné útočiště. Prostý konzervatismus hlavního proudu pokládá 

společenskou praxi a zvyklosti za konečnou autoritu a nemůže brát 

transcendentní nároky vážně. Redukuje proto náboženství na kombinaci 

tradičních pravidel a volitelného osobního přesvědčení. V důsledku toho se 

náboženská víra, musí-li se držet v soukromí, nakonec vypaří, protože ji nelze 

na nic aplikovat, a tradiční pravidla se stávají společensky nepřijatelnými, neboť 

mají veřejný prvek, který se jeví jako porušení rovného postavení ireligiozity. 

Zůstává jen agresivně sekulární veřejný pořádek, na jehož budování se 

konzervatismus podílel. 

Časem liberalismus přetváří konzervatismus ke svému vlastnímu obrazu, 

protože ho nutí vzdát se všeho odlišného v zájmu konsensu. Prostý 

konzervatismus musí spoléhat na věci, jež nejsou předmětem vážnějších sporů, a 

nemůže je bránit proti útoku, protože věci, na něž se útočí, nejsou pro něj 

užitečné. A liberálové nepřestanou útočit na cokoli, co je neliberální. Triumf 

stále radikálnějších forem liberalismu byl tedy nevyhnutelný; tento triumf 

vyvrcholil v šedesátých letech. 

Nebyl to triumf nad konzervativní doktrínou, která byla ve veřejném životě 

vždycky slabá, ale nad konzervativními zvyklostmi, jež bránily liberalismu v 

uskutečnění jeho vnitřní logiky. Klíčovými událostmi byla rozhodnutí o 

modlitbě ve školách, zákony o občanských právech a sexuální revoluce. Ta první 

učinila společenský pořádek ryze světským, druhá odstranila historickou 

komunitu ve prospěch komunity uměle zkonstruované a třetí učinila rodinný 

život čistě dobrovolnou, soukromou záležitostí. Kniha A Theory of Justice Johna 

Rawlse (1971) signalizovala nové postavení liberalismu jakožto komplexního a 

všem přístupného racionálního systému a ohlásila, že ne-liberální přístupy i 

praxi není třeba brát vážně, leda jako nespravedlnost určenou k vyhlazení. Od té 

doby stačilo říci, že něco je "hluboce zakořeněný společenský stereotyp", aby to

ylo náležitě zdiskreditováno. Triumf radikálního liberalismu byl tak 

přesvědčivý, že žádný pokus zvrátit rozhodnutí o modlitbě, zákony o 

občanských právech nebo sexuální revoluci neměl ani nejmenší naději na 

úspěch. Bral-li kdo takovéto pokusy vážně, postavil se mimo seriózní veřejný 

diskurs. 

Triumf radikálního liberalismu způsobil, že se umírněný konzervatismus, 

přijímající společenský řád definovaný v základních věcech ne-liberálními 

postoji a praxí, stal prázdnou pozicí. Touha vypadat uvážlivě a usilování o něco 

méně jalového než je liberální ideologie vede možná veřejné činitele k užívání 

konzervativního jazyka, ale podstata zmizela. Konzervatismus hlavního proudu 

nespokojeně bručí, přešlapuje na místě a snaží se zmírnit rozvrat způsobený 

uplatňováním liberálních požadavků, ale nedokáže popřít jejich oprávněnost 

nebo je zbavit konečného vítězství. Nedokáže o nich dokonce ani hovořit v 

jazyce příliš odlišném od jazyka triumfujícího liberalismu. 

Nejen umírněný konzervatismus, ale veškerá seriózní veřejná opozice 

liberalismu zmizela. Opoziční stanoviska nenalézají žádný záchytný bod. To, co 

zbylo z opozice zleva, má tendence k iracionalismu. Komunitarismus navrhuje 

centrálně řízený nediskriminační partikularismus, který je těžké si byť jen 

představit. Lidový konzervatismus a náboženská pravice nedokáží myslet nebo 

jednat koherentně, částečně proto, že nedokáží udržet styl argumentace odlišný 

od argumentace svých oponentů. Neokonzervativci jsou si vědomi toho, že 

liberalismus odmítá loajalitu vůči Bohu, vlasti a rodině, jež je potřebná pro 

udržení svobodné společnosti, ale mají sklon nahlížet tyto věci jako jakousi 

vznešenou lež, pevně podřízenou liberálnímu pořádku; výsledkem jejich aktivit 

je integrace disidentů do tohoto pořádku, a tedy krocení antiliberálních impulzů. 

Ani libertariáni nedokážou liberalismu efektivně vzdorovat. Libertariánství 

je méně dotěrné než manažerský liberalismus, ale nemůže nabídnout skutečnou 

alternativu. Libertariáni stejně jako liberálové popírají transcendentní autoritu a 

požadují společenskou rekonstrukci podle racionálně hédonistického modelu. 

Morální subjektivismus jejich hnutí činí jejich opozici vůči státnímu 

intervencionismu spíše věcí preference než principu. Vztah libertarianismu k 

vlastnictví jakožto morálně fundamentální kategorii je v rozporu s jeho 

subjektivistickým přístupem ke společenským institucím jakožto konstrukcím k 

dosahování lidských cílů; a je-li tento vztah presentován jakožto objektivní 

morální princip, působí despoticky. Libertariánství proto patrně zůstane 

specifickou záležitostí malé, ale hlasitě se projevující menšiny, i když si podrží 

vliv jako součást neustále plynoucích a neprincipiálních kompromisů, jež stojí v 

základech současného liberalismu. 

Dominance liberalismu, zjevná nemožnost ho reformovat a absence 

věrohodné opozice vede některé lidi k tomu, že otevřeně říkají (a mnozí si to tiše

myslí), že jsme dospěli ke konci dějin; jelikož liberalismus naprosto převládl a 

nemůže být podstatně změněn, vyhrál jednou provždy. Takový závěr zaměňuje 

pomyslné limity liberálů za limity skutečnosti. Až donedávna se zdál postup 

liberalismu nevyhnutelným. Zdálo se, že on jediný je schopen udržet 

dobrovolnou spolupráci potřebnou pro společenský smír a efektivitu. Jakmile 

byla vznesena nějaká otázka, každé ne-liberální řešení vypadalo iracionálně. 

Liberálům stačilo dramatizovat vše, co považovali za represi, a měli vyhráno. 

Při nepřítomnosti veřejně sdíleného transcendentního principu se zdál být 

základní liberální princip - "ať si dělají, co chtějí" - jediným způsobem, jak se 

vyhnout implicitní nebo otevřené občanské válce. 

To se s triumfem liberalismu, kdy tento směr přestal být kritickou a stal se 

vládnoucí filosofií, změnilo. Vítězství se stává jeho pádem, protože teď musí 

spíše sám dávat odpovědi než kritizovat odpovědi jiných - a on to nedokáže. 

Heslo "ať si dělají, co chtějí" nemůže být základem filosofie vlády, takže má-li 

liberalismus vládnout, je nucen tyranizovat a lhát. Absence zmírňujících 

principů znamená, že liberalismus musí přerůstat všechny meze, možná s 

katastrofickými důsledky. 

Analýza ukazuje, že slabiny liberalismu jsou mu vrozené a nevyléčitelné. 

Koncepční argumenty jsou v politice často přehlíženy s odůvodněním, že život 

je komplexní a v praxi váží konkrétní okolnosti více než abstraktní souvislosti. 

Tato námitka je v případě současného liberalismu slabá. Moderní životní 

podmínky mají tendenci lidskou společnost zjednodušovat a přetvářet ji víc a 

více na beztvarý agregát, bez rasy, pohlaví, třídy nebo národa. Liberalismus 

tento proces podporuje a říká byrokratům a soudcům, aby zvládali výsledný 

amorfní chaos pomocí universálních principů. Formální pravidla a instituce se 

tak stávají řídícími principy řádu v jinak nekoherentních situacích; v takovém 

rámci se koncepční problémy stávají velmi rychle problémy praktickými. 

A to je případ liberalismu. Jedním zásadním defektem, který způsobil 

dalekosáhlé praktické problémy, je neschopnost liberalismu zabývat se 

konfliktem principiálně. Politiku nelze založit pouze na lidských cílech, protože 

lidské cíle nám neříkají, co dělat, když se různé cíle střetnou. Řešení založené na 

tom, co jednotliví lidé chtějí, je pouze triumfem jedné vůle nad druhou. I řešení 

založené na vyvažování různých přání nebo řídící se těmi nejsilnějšími zase jen 

podřizuje jedna přání druhým, aniž by metoda řešení vyjadřovala morální 

pravdu, jež přesahuje přání samotné. 

Liberalismus navrhuje formální principy jako "každému, co jeho jest", 

popřípadě maximalizaci celkového uspokojení. Je těžké pochopit, jak by takové 

principy, i kdyby byly obecně přijatelné, mohly dát dostatečně určité odpovědi, 

podle nichž by se dalo žít. Jak například můžeme sčítat a srovnávat všechna 

možná uspokojení - Platóna, čínskou dámu, pornografii - když se tak nesmírně

liší? A jak lze určit, co znamená "každému jeho"? Ať je to císařský trůn nebo 

vlastnictví vlastního těla, patří člověku jen to, co druzí uznají za jeho vlastnictví; 

na této nutnosti se ukazuje, že vlastnictví není jen nějaký předspolečenský 

pojem. 

Svévole v řešení sporů je tedy liberalismu vlastní. Svévole ovšem není 

jediný problém. Dobro je podstatným principem morálky a fatálním selháním 

liberalismu je jeho nedostatečná teorie dobra. Potřebě mít nějakou konkrétní 

definici dobra se nemůžeme vyhnout tím, že budeme ignorovat dobra ve 

prospěch potřeb. "Dobra" jsou prostě možným předmětem racionálního jednání, 

a "Dobro" je vše, co má obecnou kvalitu, díky níž stojí za to o takovou věc 

usilovat. Považovat přání za něco, co vymezuje racionální jednání, znamená 

identifikovat dobro s přáním. Tak je liberální teorie dobra prostým hédonismem. 

I když může přinášet určité výsledky, je hédonismus špatnou teorií, protože 

my v jádře nejsme hédoniky. Tím, že nám liberalismus dává "vše, co chceme", 

pak nám právě nedokáže dát to, co chceme. Naše dobro, a tedy věci, po nichž 

toužíme nejhlouběji, závisí na tom, co jsme - a my jsme racionální a společenské 

bytosti. Člověk netouží dostat to, co chce, prostě jen proto, že to chce; chce také, 

aby to bylo uznáno jako dobré a žádoucí, neboť to dodává schématu života 

platnost, jež nespočívá toliko v jeho vlastních přáních. 

Jako rozumové bytosti nejsme spokojeni, dokud náš život není postaven na 

přesvědčení o tom, které cíle jsou správné; toto přesvědčení se opírá o něco, co 

mu dává trvalou platnost. Jako společenské bytosti nemůžeme být spokojeni ani 

tehdy, dokud toto přesvědčení nesdílejí ostatní. To není jen teoretický problém. 

Jestliže dobra, která nejsou jen dopřáváním si osobního potěšení, jsou chápána 

jako čistě individuální cíle, jež nemají právo na společenskou podporu, pak 

chřadnou. Manželství není jen čímsi, co si dva lidé soukromě zvolí. Zahrnuje 

objektivní povinnosti a odtud tedy i společenské vymezení; pokud je definujeme 

jako náhodnou souběžnost dvou vůlí, z nichž každá má svůj vlastní cíl, pak je 

zničíme. I nesobecká láska k pravdě a kráse potřebuje obecnou podporu, nemá-li 

být jen fragmentárním vlastnictvím izolovaných vizionářů. Liberalismus tuto 

podporu ničí, protože odmítá veřejné uznání jakéhokoli dobra a uznává jen 

uspokojení tužeb. Konceptuálním problémem liberalismu je jeho neschopnost 

dát jednomu cíli přednost před druhým, což přirozeně vede k rozkladu rodin a 

snižuje úroveň veřejného života. 

Problém zasahuje ještě dále. Člověk je bytost společenská, a společenství 

potřebuje obecná dobra, jež liberalismus popírá. Řeknu-li, že jsem Američan, 

nemá mé tvrzení význam, pokud Američané nejsou sjednoceni něčím, co 

kolektivně uznávají jako dobro. V liberální společnosti je ovšem jedinou věcí, 

jež může být obecně uznána jako dobro, ten cíl, který je obsažen v každém 

individuálním přání, totiž možnost dostat to, co člověk chce. Tato možnost je

nejčastěji vyjádřena ve formě peněz, moci a úspěchu, a tak liberalismus mění 

společnost na houf jednotlivců, kteří mají vztah k těmto věcem. Za takových 

podmínek člověk ztrácí podstatné propojení s druhými lidmi a ruku v ruce s tím 

i smysl pro to, kdo tito lidé jsou; osobní identita se stává záležitostí zůstatku na 

bankovním účtu a střídání soukromých rozmarů; individuum, pro něž byl 

liberalismus vynalezen, se vypařilo. 

Ztotožníme-li dobro s tím, po čem toužíme, pak zničíme věci, pro které 

stojí za to být svobodným. Liberalismus osvobozuje děti od rodičů, ženy od 

mužů, chudé od charity, podřízené od nadřízených, a tak si každý může dělat, co 

chce. Když ale naše vazby k druhým lidem ztratí význam, zbavuje to naše 

jednání efektu a my skončíme u svobody v triviálním pojetí, jež sestává z 

neodpovědnosti a neschopnosti. Svobodu pak nelze odlišit od zvůle. Lidskou 

svobodu si ceníme proto, že nám umožňuje volit a uskutečňovat různá dobra; 

pokud však žádné dobro není objektivní, ztrácí objektivní hodnotu a stává se 

prostě další věcí osobního vkusu. Jak může být svobodná volba tak důležitá, 

když na tom, co volíme, vůbec nezáleží? A záleží-li pouze na samotném aktu 

volby, proč není zvůle tou největší ctností? Tyto otázky mají praktické dopady, 

jak dosvědčí každý, kdo se zabývá adolescenty, kteří nemají žádný cíl. 

Dalším radikálním defektem liberalismu je to, že si na jedné straně činí 

nárok na racionalitu, na druhé straně právě racionalitu znemožňuje. Racionalita 

předpokládá jisté standardy, jež překračují momentální přání. Nemá-li člověk 

žádný standard vyšší, než je on sám, nemá také nic, čím by mohl posuzovat své 

vlastní chování, a etické myšlení mizí. Liberalismus nás nabádá, abychom si 

vytvořili své vlastní standardy, ale to je totéž, jako kdyby nám doporučoval 

zamávat rukama a létat. Naše dobro není něco, co si sami vytváříme. Své dobro 

si můžeme vyjasňovat, ale nemůžeme si je volit; můžeme jednat smysluplně v 

morálním světě, který jsme nicméně nestvořili. Pokud nám liberalismus říká, že 

si máme svůj vlastní morální svět vytvořit, obrací se zády ke světu veřejné 

morálky: ten je ovšem nezbytný, mají-li mít naše rozhodnutí nějaký význam. 

Kult kreativity, v morálním životě i kdekoli jinde, vzniká z vědomí 

prázdnoty, jež musí být nějak vyplněna, v případě nutnosti i podvodem. Tato 

prázdnota je jádrem liberalismu. Paralelním případem je umění, v němž kult 

kreativity vyplývá ze ztráty víry v dobra, jako je třeba krása, jež umělce 

přesahují. Umění pak ztrácí obsah, je posedlé technikou a ovládáno týmiž silami 

(jež jsou mu cizí), jakými je ovládána liberální společnost - penězi, úspěchem a 

politikou iracionální agrese a vzpoury. 

Díky iracionalitě, jež je mu bytostně vlastní, klade liberalismus neustále 

otázky, jež nedokáže řešit, a proto je potlačuje. Příklady vidíme všude: nesmí-li 

žádná společnost být tolerantní při obraně svých vůdčích principů, jaký má 

smysl netoleranci hanobit? Má-li nám vláda poskytnout to, co chceme, chceme

skutečně hédonismus? Mám-li právo jít za svými tužbami, a přitom chci žít ve 

společnosti řídící se tradičními představami, mám právo jít za tímto cílem i 

politicky? Pokud ne, proč je prostředí osvobozené od rasismu a sexismu 

cennějším cílem než prostředí osvobozené od ateismu a od toho, co se tradičně 

chápe jako nemorální? Takovýmto otázkám se nelze v praxi vyhnout, a 

liberalismus požaduje, aby byly řešeny pomocí neutrálních principů, jež v 

obsahu dobrého života nemají místo. 

Tomuto požadavku nelze vyhovět, i když pro to existuje řada návrhů. 

Někteří lidé tvrdí, že liberalismus uznává svobodu, dokud nějaké jednání 

konkrétním a specifickým způsobem nezasahuje do jednání jiného. Tak 

například právo na sexuální sebevyjádření převažuje nad právem na prostředí, v 

němž převládají tradiční standardy. 

Taková odpověď je neadekvátní, byť jen proto, že liberalismus ji sám pro 

sebe nepřijímá. Liberalismus např. uznává opatření pro kontrolu využívání půdy 

a zákony proti znečišťování životního prostředí, jež hájí pouze obecné estetické 

zájmy. Opatření proti billboardům na dálnicích dokonce zakazují texty jenom 

proto, že obtěžují. Jestliže člověk pašuje, vyhýbá se placení daní nebo používá 

olovnatý benzin, má z toho značný zisk, aniž by to zjevně dopadalo na někoho 

jiného. A ten, kdo nechce pracovat s černochy, je požadavkem ne-diskriminace 

zasažen pravděpodobně hlouběji než černoch, který by si jinak našel práci jinde. 

Tak jako jiní lidé, uznávají i liberálové, že zákon může zakázat nedefinovatelné 

křivdy a že může oprávněně hájit užitečný systém na podporu určitého chování 

nebo potlačovat chování škodlivé, i když jeho jednotlivá porušení nezpůsobují 

konkrétní a identifikovatelnou škodu. Tyto principy v rozumné míře umožňují 

právní podporu tradiční morálky. Urážka mravního cítění je křivdou, v jejímž 

důsledku se lidé stávají mravně lhostejnými, a tak se oslabuje společenský řád 

založený na sebevládě. Proč si tato věc zasluhuje menší ochranu než jiné akty, 

jež křivdí jak jednotlivcům, tak společnosti? 

Další odpověď zní, že bránění určitému chování je zvláště problematické 

tam, kde se chování blíží jádru toho, co nás činí tím, kým jsme. Kvůli této 

odpovědi musí liberálové vytvořit teorii esenciální lidské přirozenosti. A takové 

teorie nejsou o nic méně sporné než teorie dobra. Co nás činí tím, kým jsme: 

jednání podle sexuálních impulzů nebo život v souladu s obecným morálními 

pravidly, jež podporují stabilní lidské vztahy? Jedna odpověď zpochybňuje 

restrikce sexuálního chování, druhá nedostatek sexuálních zábran, a mezi těmito 

dvěma názory neexistuje neutrální cesta. 

Tyto otázky zasahují samo jádro liberální veřejné morálky. Liberalismus je 

řeší tak, že potlačuje diskusi o nich a prosazuje své vlastní odpovědi, aniž by se 

"dostavil k soudu". Praktickým důsledkem je prosazení jakéhokoli 

dogmatického principu jakožto absolutního: liberálové nemluví o schismatu a

herezi, ale o rozvratnictví a extremismu, a spíše než otázky po Bohu zakazují 

otázky po podstatě, atributech a významu sexismu; konkrétní rozdíly však 

neovlivňují podobu systému. 

Liberalismus - pokus vytvořit plně světský systém založený jen na logice a 

lidské vůli - tak končí jako obskurantistická tyranie a popírá sám sebe. Nemůže 

to být jinak, protože logiku a lidskou vůli nelze zkombinovat tak, aby se zrodila 

autorita, takže liberalismus - aby mohl vládnout - si musí autoritu nějak ukrást. 

Proto požaduje, aby se všichni podrobili despotickým principům a závěrům. 

Trvá na tom, že bude kontrolovat všechno, co ovlivňuje veřejný život, včetně 

lidské duše. Na kritiku odpovídá umlčováním kritiků. Destruuje skutečnou 

svobodu centralizací moci, podrýváním standardů, jež činí svobodný 

společenský život možným, a bořením našich vazeb k druhým lidem tak, 

abychom byli závislí na jednotném systému, který je zcela mimo naši kontrolu. 

Ve jménu toho, že nám dává, co chceme, nám liberalismus upírá všechno, co 

stojí za to mít. 

Posuzujeme-li situaci podle naší každodenní zkušenosti, mohou se takové 

závěry zdát přehnané. "Tyranie" zní nadsazeně, jiné výrazy jako "měkký 

totalitarismus" ještě nadsazeněji. Koneckonců nemáme v Americe tajnou policii 

a vládních slídilů je málo. Soudnictví je nezávislé a soukromé vlastnictví 

bezpečné. Soudní procesy jsou veřejné a procedurální záruky jsou respektovány. 

Každý se může ucházet o veřejné úřady na všech úrovních a může napsat nebo 

říci cokoli bez obav z vězení nebo konfiskace majetku. Definitiva chrání i 

universitní profesory s nepopulárními, ba konzervativními názory. Neformální 

omezení myšlení, vyjadřování a jednání se zdají být srovnatelná s podobnými 

omezeními v jiných společnostech. A především máme pohodlný život. Rozdíly 

mezi současným americkým režimem a režimy, jež jsou označovány jako 

tyranské nebo totalitní, jsou tedy zcela zásadní. 

Rozdíly by nám však neměly zastírat podobnosti, jež jsou rovněž zásadní a 

dávají nám právo použít podobného jazyka při popisu situace. Tyranie je 

neodpovědná vláda, jež není omezena ani zákonem, ani závaznými zvyklostmi; 

totalitarismus je tyranie založená na všeobjímající teorii, která je soukromým 

vlastnictvím vládnoucí elity. Podle těchto definicí nebyly například středověké 

vlády ani tyranské, ani totalitní; byly omezeny zákonem a zvykem, a křesťanský 

světový názor, který je podpíral, nebyl v rukou krále, nýbrž v rukou církve, tedy 

instituce fundamentálně odlišné od sekulární vlády, která s ní byla často v 

rozporu, a vázané autoritativními texty a tradicí a vposledku Boží vůlí. 

Moderní Amerika naproti tomu inklinuje k totalitní tyranii, přinejmenším v 

tom, že její liberalismus má povahu soběstačného, všeobjímajícího schématu 

společenského života; vládnoucí elita má výlučné právo toto schéma 

interpretovat a klást překážky politickému jednání, jež je s tímto schématem v

ozporu. V základních záležitostech je Amerika ovládána liberální elitou, jejíž 

moc není omezena zákonem, protože soudy patří k této elitě a zákon je to, co 

soudy vyhlásí. Afirmativní akce, masová imigrace a vyloučení náboženství z 

veřejného života ilustruje moc, kterou má tato elita v prosazování zásadních 

změn navzdory silné a zakořeněné opozici prakticky celého národa. 

Taková moc má tyranskou povahu. Protože člověk je společenský živočich, 

může být tyranie přirozenou součástí vztahu mezi nezodpovědnou vládnoucí 

třídou a společenskými institucemi, stejně jako vztahu mezi státem a 

jednotlivcem. Člověk, který mne svévolně uvězní nebo mi zkonfiskuje majetek, 

je tyran. Vládnoucí elity, které ničí společenské instituce a vztahy, díky nimž 

jsem tím, čím jsem, jež napadají rodinu a odstraňují rozdíly mezi pohlavími, 

etnické vazby i tradiční morální standardy, jež vyhánějí náboženství z veřejného 

života a říkají soukromým sdružením, co a proč si jejich členové mají zvolit, 

jsou také tyranské. 

Vězení a exil jsou trestem, protože zbavují člověka jeho přirozeného 

společenského prostředí. Úmyslná destrukce tohoto prostředí je jednoznačně 

horší. O genocidě se říká, že zahrnuje úmyslnou destrukci podstatných základů 

života národnostních skupin. Liberalismus to činí všem národnostním skupinám 

tím, že jejich členy zbavuje národnosti. Jak to lze přijmout? Pokud každý musí 

schvalovat takovou praxi jako nezpochybnitelné požadavky spravedlnosti, 

pokud je prakticky nemožné nahlas protestovat a kritikové jsou označováni za 

nepřátele humanity, pokud je popírána existence jakýchkoli vyšších standardů, 

získává tyranie, ať je udržována jakýmikoli prostředky, totalitní kvalitu. 

Pořád si ještě můžeme myslet, že takové stížnosti jsou přehnané. Omezení 

názorů, vyjadřování, sdružování a lidové samosprávy lze nepochybně nějak 

"okecat". Útoky na základní instituce mohou mít na první pohled určité klady, 

protože všechny instituce mohou mít nějaké nespravedlivé rysy a kazy. Život je 

pro většinu lidí stále ještě příjemný, pokud ovšem odpočívají a soustředí se na 

individuální záležitosti: "opřete se a naberte dech", navrhla nám Hillary 

Rodhamová-Clintonová. Do budoucna jsou nicméně důvody k obavám. 

Nezodpovědná moc korumpuje. Svobodná vláda vyžaduje stálou a dalekosáhlou 

distribuci moci i celkovou soudržnost mezi lidmi, aby se jim vládci museli 

zodpovídat. Dnešní liberalismus ničí oboje. 

V současné době liberalismus fyzicky neničí nikoho, snad s výjimkou Srbů, 

nenarozených dětí a - v rostoucí míře - starých a neužitečných lidí. Možná že by 

tento výčet měl zahrnovat také vraždy a sebevraždy, jež jsou důsledkem rozpadu 

společenského řádu, ale na tom nemusíme trvat. Ať již jsou dosavadní výsledky 

jakékoli, patří liberalismus k několika moderním politickým hnutím, jež popírají 

lidskou přirozenost. Činí lidskou přirozenost věcí lidské volby a technologie, tak

jako ji komunismus učinil záležitostí hospodářského vývoje a fašismus 

výsledkem lidské vůle a národního boje. 

Ve všech případech je tu motivem eliminace lidské přirozenosti jako 

překážky v přetvoření světa. Obtíž je v tom, že tato destrukce neměnné a 

zakořeněné lidské přirozenosti vedla opakovaně ke konkrétní destrukci velkého 

množství konkrétních lidí. Logika je jasná: jestliže "člověk" neexistuje, proč by 

mělo záležet na tom, zda existují lidé? Liberálové neberou hrozbu podobných 

implikací vážně, ale není jasné proč. Nemá-li slovo "lidský" žádný obsah, pak se 

stává sociální kategorií, jejíž význam je určován politicky; a je-li iracionální 

činit zásadní rozdíl v právech mezi člověkem a psem - což obojí je stále 

zřetelnější liberální názor - připravuje se scéna stále očividněji pro horor. 

Nemáme-li spolehlivý způsob, jak po vládě vyžadovat skládání účtů, nemusejí 

horory zůstat navždy jen záležitostí akademické debaty. Měkký totalitarismus se 

může změnit na tvrdý. 

Ať máme před sebou cokoli, tyranie - zvláště totalitní tyranie - nemůže 

vydržet. Liberalismus se zničí sám, prakticky i teoreticky. Tyrani musí být 

obezřetní, ale liberalismus nemůže být opatrný navždy. Učinil měřítkem lidská 

přání a tak v něm není místo pro nepříjemná fakta. Důsledky jsou vidět všude: 

liberalismus je například závislý na schopných elitách, ale zdráhá se uznat 

rozdíly mezi lidmi a tak zavádí afirmativní akční programy, díky nimž je 

nemožné zabývat se problémy alespoň s určitou kompetentností. Nedokáže 

zdůvodnit ne-konsensuální autoritu - např. rodičovskou autoritu nebo i obyčejné 

mravní standardy - a tak se cítí nucen ji podrývat jako represivní, ať jsou 

důsledky jakékoli. Výsledný chaos proniká celým společenským životem a pro 

každou další generaci je stále obtížnější udržet spořádanou vládu. 

A dále: filosofie založená na nezávislých jednotlivcích sledujících vlastní 

zájmy se nedokáže řešit záležitosti, jež přesahují život na své vlastní zájmy 

orientovaného individua: není schopna vypořádat se s takovými otázkami, jako 

jsou reprodukce a výchova dětí, loajalita a oběť, život a smrt. Tyto věci jsou pro 

společenské přežití zcela zásadní, ale liberalismus k nim dokáže přistupovat jen 

jako k záležitostem individuální preference. Důsledkem je sebevražedně nízká 

porodnost, děti vyrůstající bez rodičovské péče a armáda, která není schopna 

přinášet oběti. Bude-li tento vývoj trvat - a je těžké nalézt v rámci liberalismu 

něco, co by ho mohlo zastavit - bude to znamenat konec liberální společnosti. 

Máme tedy volbu mezi liberalismem, který musí popřít své vlastní principy, aby 

mohl vládnout, což vede ke korupci, obskurantistické tyranii a případnému 

kolapsu, a systémem explicitně založeným na autoritativních transcendentních 

dobrech. Tento druhý systém může být liberální v řadě věcí, ale musí odmítnout 

svobodu jako nejvyšší standard a vyjádřen dnešním slovníkem bude radikálně 

neliberální. Systém transcendentních dober, jež stojí v základech způsobu

života, je v zásadě náboženství. Proto máme volbu mezi vládou síly a podvodu 

(skrytých nebo otevřených) a uznáním náboženského základu společnosti a 

státu. 

Základní politickou otázkou je, jaké náboženství nastolit. Autorita musí být 

založena na společném chápání principů nadřazených lidské vůli, jež jsou 

zakořeněny v přirozenosti věcí. Liberalismus sám nutně na takové otázky 

odpovídá, a to v míře, v níž se snaží být principiální. Navzdory nárokům na 

neutralitu dnes americký zákon vykazuje rysy náboženského chápání. Vylučuje z 

veřejného života názory, jež berou transcendentní náboženství vážně, a v 

podstatě je pokládá za špatné. To však není možné bez nějaké koncepce světa a 

zdroje morálního závazku; liberalismus nachází obojí v člověku jakožto měřítku. 

Lidského génia považuje za princip stvoření a individuální vůli za zdroj hodnot. 

To je náboženský pohled, přičemž takové náboženství chápe člověka jako tvůrce 

a soudce všech věcí. Coby odpověď na nejvyšší cíle, která mlčky zdůvodňuje 

náš veřejný řád, je to naše státní náboženství. 

Je to náboženství, které neosvobozuje, v podstatě proto, že nemá smysl. 

Snaží se odstranit tajemství v jádru všech věcí a tak jenom činí věci 

nepochopitelnými. Měřítkem je pro něj člověk, ale lidé jsou slabí, nestálí, 

náchylní k chybám a mají mezi sebou rozpory. Nekoherentnost vede k 

nekoherentnosti: liberální neutralita není neutrální, liberální tolerance není 

tolerantní, a liberální hédonismus nám odpírá naše přání. Jelikož se liberalismus 

stal prakticky sebedestruktivním, ani jeho pevné postavení nemůže být důvodem 

k jeho podpoře. Je třeba ho odmítnout a nahradit něčím jiným: v žádném případě 

nepřetrvá, a bude lepší ho odmítnout racionálně, s plným vědomím toho, proč 

selhal. 

Racionální cestou z liberalismu je diskuse o otázkách, jimž se právě 

liberalismus vyhýbá a na něž nemá odpověď. Skutečně svobodnou diskusi o 

nich liberalismus nepřežije; úlohou "politické korektnosti" a centralizace 

intelektuálního života je právě bránit tomu, aby otázky byly vzneseny. Jak 

moderní komunikační technologie, tak liberální požadavek po svobodě projevu 

ovšem takové potlačování otázek ztěžují. Bude-li reálný tlak na liberální 

společnost dostatečně silný, začnou být intelektuální chyby liberalismu 

výmluvné. Jako do sebe uzavřený systém chabě ukotvený v realitě se 

liberalismus může rozpadnout stejně jako sovětský komunismus a jako obskurní 

bryčka novoanglických kalvinistů. 

Až jednou liberalismus zanikne - co pak? Ani špatný systém myšlení nelze 

patrně opustit, nelze-li jej nahradit něčím jiným. Náboženství si nemůžeme 

vybírat jako oblek. Náboženství lidu je určováno řadou věcí, subracionálních 

nebo superracionálních, a není ani tolik věcí volby, jako spíše uznání. Je 

nicméně tak či onak určeno. Člověk potřebuje život ve společenství s bližními a

společný život vyžaduje společné chápání přirozenosti světa a místa člověka v 

něm. Náš veřejný život - v té míře, v níž existuje - je dnes založen na 

náboženství, v němž je těžké najít smysl, jemuž je těžké věřit a jež vposledku 

spočívá na sebeklamu i na klamání druhých. Bude nahrazeno. Dokud se to 

nestane, musí se postupně formovat lepší veřejný život. Ti, kdo doufají v lepší 

budoucnost, mohou zatím dělat jen to, že se na ni budou připravovat mimo 

stávající systém, budou klást základní otázky, z nichž pramení veškeré 

náboženství, a spojovat své síly s ostatními při hledání odpovědí a kladení výzev 

těm, kdo podporují současný stav věcí. Zbytek je v Božích rukou. 

Doslov ke knize Ludwiga von Misese - Liberalismus 

------------------------------------------------------------------------ 

Ludwig von Mises a liberalismus 

Hans-Hermann Hoppe 

(Přeložila Zdeňka Talábová) 

Pád socialismu v bývalém Sovětském svazu a zemích východní Evropy 

navrátil také jméno Ludwiga von Misese opět do obecného povědomí. Společně 

s Friedrichem A. Hayekem a Miltonem Friedmanem je Ludwig von Mises 

označován za jednoho z kritiků socialismu, kteří tento kolaps předpověděli. Ve 

srovnání s Hayekem nebo Friedmanem je patrné, že Mises a jeho dílo je v 

zemích bývalé Rakousko-uherské monarchie dnes skutečně téměř neznámé. 

Dnes se o něm v jeho rodném Rakousku ví méně než v USA , kde strávil 

poslední třetinu svého života. Přitom je Ludwig von Mises jednou ze stěžejních 

duchovních postav dvacátého století a je jeho jistě nejvýznamnějším 

ekonomickým a sociálním teoretikem. Friedrich Hayek srovnával jeho význam s 

významem Voltaira, Montesquieua, Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. (1) Ale 

ani to by jej zcela nevystihovalo, protože Mises vytvořil duchovní monument - 

vrcholící v jeho magnum opus Human Action, jež vyrostlo na základě jeho 

Nationalökonomie - který je co se týče důkladnosti a systematičnosti, 

tematického rozsahu, celistvosti a úplnosti zobrazení, pojmové jasnosti a ostrosti 

a rovněž nadčasové platnosti v oblasti sociálních věd něčím jedinečným a ve 

srovnání s nímž vypadají diletantsky i práce jeho nejvýznamnějších 

předchůdců.. 

Co potom vedlo k pohrdání, které Ludwig von Mises zažil? Vysvětlení je v 

jeho životě a díle. Byl to Misesův osud, aby dozrál právě v tomto století - v 

období socialismu v jeho různých podobách, jako jsou komunismus, fašismus, 

nacionální socialismus a sociální demokracie - v největšího teoretika liberalismu 

a kapitalismu.

Ludwig von Mises se narodil ve Lvově 29. září 1881 jako nejstarší syn 

Arthura Edlera von Misese a jeho manželky Adély, rozené Landauové. (2) Jeho 

otec, inženýr rakouského Ministerstva železnic, byl v té době umístěn ve Lvově 

v haličské provincii Rakousko-uherské monarchie. Svá školní léta strávil 

Ludwig von Mises ve Vídni. V roce 1900 začal na tamní univerzitě studia práv a 

ekonomických věd, která ukončil v roce 1906 jako doktor práv. Následovalo 

několik let advokátní činnosti a roku 1909 se stal sekretářem Vídeňské obchodní 

komory, jímž byl, s výjimkou účasti ve válce, až do roku 1934. Již v roce 1919 

se vypracoval na pozici předního ekonoma Rakouska. Paralelně s tím začala 

jeho činnost učitelská, nejprve na vídeňské dívčí obchodní akademii, po jeho 

habilitaci, od 1913, činnost soukromého docenta a konečně od roku 1918 

působil jako neplacený mimořádný profesor na Vídeňské univerzitě. 

Kolem roku 1900 byl prakticky každý v německy mluvících zemích 

etatistou nebo státním socialistou. Kapitalismus a liberalismus byly považovány 

za zastaralé a překonané. Ani antimarxisté neměli nijakých pochyb o tom, že 

socialismus má "oprávněné jádro" a požadovali proto odpovídající rozsah 

státních "sociálních reforem". V oblasti duchovního života stál na vrcholu svého 

úspěchu historismus. Hospodářské dějiny byly moderní vědou. Na klasickou, 

abstraktně-teoretickou politickou ekonomii se pohlíželo s pohrdáním. 

Považovalo se za hotovou věc, že neexistují univerzálně platné ekonomické 

zákony. Teorie, pokud je možná, může být vyvozena pouze ze zkušenosti 

hospodářských dějin. Gustav von Schmoller (1838-1917) byl považován za 

velkého mistra "hospodářských státních věd". Jeho škola, katedroví socialisté, 

dominovala na univerzitách, především v Německé říši. Věda spočívala ve 

zveřejňování svazků slepených sbírek materiálu. Lidé "osvíceni" historií se 

hlásili k relativismu. A jako státní úředníci se pak cítili povolaní k tomu, aby 

přispěli ke zvelkolepění a ospravedlnění státu. Cítili se nejprve jako intelektuální 

osobní garda sídla Hohenzollernů, pak vládnoucích sociálních demokratů a 

nakonec Hitlera, kterého chtěl Werner Sombart (1863-1941), nejvýznamnější 

pokračovatel Schmollerův, velebit jako nositele božího poselství. 

Také Mises byl na počátku studia etatistou. Odmítal marxismus, 

relativismus "historické školy" mu připadal nesmyslný a glorifikaci pruského 

státu množstvím malodušných německých historiků považoval za směšnou. Byl 

ale přesto žhavým "sociálním reformátorem". Pokud nějaké sociálně-politické 

opatření nevedlo k žádanému úspěchu, mohlo to být způsobeno pouze tím, že 

nebylo dostatečně radikální. V liberalismu, který sociální reformu odmítal, viděl 

pochybnou ideologii, proti které se musí energicky bojovat. Ekonomický 

historik Carl Grünberg, stoupenec historické školy, byl jeho prvním učitelem. 

Podnícen Grünbergem napsal Mises svou první knihu, v níž se ještě nevymanil 

ze stylu historické školy - jsou to dějiny statkářsko-rolnických poměrů v Haliči. 

(3) Začaly se u něj ovšem objevovat první pochybnosti. Průzkum vídeňského

trhu s byty dovedl Misese k závěru, že nepříznivé podmínky bydlení mají svůj 

původ v daňových zákonech, které znemožňují podnikatelskou činnost v oblasti 

výstavby domů. Poté si, koncem roku 1903 přečetl Grundsätze der 

Volkswirtschaftslehre (4) od Carla Mengera. 

Touto knihou se stal Mises ekonomem. V roce 1904 odstoupil Eugen von 

Böhm-Bawerk ze svého úřadu rakouského ministra financí a převzal řádnou 

profesuru na Vídeňské univerzitě. Böhm, od roku 1881-1889 profesor v 

Innsbrucku a stěžejní následovník a pokračovatel Carlem Mengerem založené 

tradice vídeňské - neboli rakouské - ekonomické školy, se v rámci tohoto 

následnictví stal Misesovým nejvýznamnějším osobním učitelem. Do roku 1913 

Mises pravidelně navštěvoval Böhmův seminář. (5) 

Předmětem posledních dvou semestrů semináře byl Misesův habilitační 

spis, doposud nepřekonaná Theorie des Geldes und der Umlaufsmittel, který byl 

zveřejněný v roce 1912. 

Z této Misesovy první stěžejní práce nebyl zřejmý jen jeho úplný odklon od 

historické školy a její metody. Mises se současně etabloval jako vůdčí osobnost 

třetí generace rakouské školy a doplnil Mengerův a Böhm-Bawerkův systém o 

teorii peněz. Poprvé byla došlo k integraci teorie peněz (v moderním žargonu: 

makroekonomie) a obecné teorie užitku (mikroekonomie). V systematicky 

uspořádané, logické, postupné analýze září spousta zásadních postřehů. Mises 

ukázal mimo jiné, že peníze jako směnný prostředek držený za účelem opětného 

prodeje nemohly původně vzniknout jinak než ve formě zbožových peněz (jako 

např. zlato). Ukázal, že každé množství peněz je stejně "optimální", a to proto, 

že zvětšení množství peněz (na rozdíl od zmnožení spotřebního zboží nebo 

kapitálových statků) nepřináší žádný sociální užitek, nýbrž vede pouze ke ztrátě 

jejich kupní síly. (6) Prokázal, že zvýšení množství peněz nevede v žádném 

případě k současnému a proporcionálnímu zvýšení cen všech druhů zboží, nýbrž 

ke změně celého systému relativních cen a příjmů. Mises navíc analyzoval státní 

měnovou politiku a ukázal tak, že se rovněž úplně odklonil i od svého dřívějšího 

etatismu. Odůvodnil, proč vlády a centrální banky mají tendenci jednat inflačně: 

protože zvýšené množství peněz neprospěje současně všem lidem stejně. Je to 

vláda, respektive její centrální banka, která disponuje novými penězi. Od ní 

plynou peníze jiným osobám a zvyšují tak krok za krokem ceny čím dál širšího 

okruhu zboží. V průběhu tohoto procesu dojde k systematickému přerozdělení 

příjmu ve prospěch původních - a dřívějších - majitelů peněz a v neprospěch 

těch, kteří nové peníze obdrželi buď později či jako poslední nebo je vůbec 

neobdrželi. Inflace je prostředkem skrytého zdanění a přerozdělení příjmů ve 

prospěch státu a jím zvýhodněného okruhu osob a podniků. Kromě toho 

prezentoval Mises poprvé základy své přelomové - později nazývané "rakouské" 

- teorie hospodářského cyklu, jež je vybudována na základech pocházejících od

Davida Ricarda (1772-1823), britské "Currency School" a švédského ekonoma 

Knuta Wicksella (1851-1926). Vlády a centrální banky jsou zodpovědné i za 

hospodářské cykly. Dokud se pouští státem nově "vytvořené" peníze přes 

úvěrový trh do ekonomiky, dochází ke snížení úrokové míry pod tržní úroveň 

určovanou skutečnými úsporami. Nízká úroková míra vede ke zvýšené 

investiční činnosti a větší produkci kapitálových statků. To je fáze boomu. 

Poněvadž se ale nic nezměnilo na skutečném sklonu ke spotřebě a sklonu k 

úsporám, musí s určitým časovým zpožděním dojít k následné "korekci", kdy se 

míra investic ukáže jako "příliš vysoká" a dojde k systematické likvidaci 

špatných investic (Fehlinvestition, malinvestments). Proto po boomu následuje 

recese. Aby se stát vyhnul inflaci a hospodářským cyklům, musí se podle Misese 

stáhnout z peněžnictví. Musí se skoncovat s centrální bankou a státním 

monopolem na tisk bankovek a na jejich místo musí nastoupit zlatý standard a 

na něm postavené svobodné, konkurenční bankovnictví. (7) 

II 

V okamžiku zpracování své teorie peněz byl Mises, jako již před lety 

Menger, přesvědčen o nevyhnutelnosti katastrofy. První světová válka přinesla 

rozbití rakousko-uherské říše a zánik habsburské monarchie. V Rusku 

triumfoval bolševismus. Maďarsko zažilo za Bély Kuna komunistický 

experiment, třebaže jen krátký. V německé říši došlo na mnoha místech k 

převzetí moci komunisty než konečně padla vládní moc do rukou 

menševisticko-reformního křídla sociálně demokratické strany. Také ve Vídni 

hrozil komunistický převrat. Mises přesto zůstal nezlomen. V celonočních 

diskusích s Otto Bauerem (1881-1938), vůdcem rakouských sociálních 

demokratů, v té době nejsilnější vládní strany, teoretikem austro-marxismu a 

studijním kolegou ze seminářů Eugena von Böhm-Bawerka se podařilo 

Misesovi ušetřit Rakousko komunistického experimentu. Osud Rakouska ležel v 

Bauerových rukou. Měl podle svého marxistického přesvědčení dát znamení k 

socialistické revoluci, anebo měl následovat reformní kurs německé sociální 

demokracie? To Mises věděl ze své působnosti v obchodní komoře a v zimě 

1918/19 přesvědčil Bauera, že socialistický převrat musí v krátké době 

ztroskotat. Rakousko bylo závislé na dovozu potravin, které byly financovány 

tzv. relief-úvěry, jež poskytovaly bývalé nepřátelské státy. Zásoba potravin ve 

Vídni stačila nanejvýš na 8-10 dní, a tak Spojenci mohli bolševický režim 

kdykoliv bez obtíží dostat na kolena zastavením jejich dodávek.Vypukl by 

hladomor, začalo by drancování a Vídeň by se utopila v krvi. Tváří v tvář 

tomuto stavu se Bauer rozhodl "zradit" své ideály a nastoupit umírněnější 

reformní kurs. (8) Po tomto úspěchu soustředil Mises veškeré úsilí na zastavení 

inflace. Nemohl sice zabránit dramatickému znehodnocení rakouské měny, ale 

přece jen je nutné připsat především jeho vlivu, že koruna byla konečně v roce 

1922 stabilizována v kursu 14 000 papírových korun za jednu zlatou korunu a že

Rakousko zůstalo ušetřeno tehdejšího osudu Německa, totiž hyperinflace a 

úplného zhroucení měny. (9) 

Kromě tohoto prakticko-politického úsilí pokračoval Mises v teoretické 

práci. V roce 1922 vyšlo jeho druhé stěžejní dílo Die Gemeinwirtschaft: 

Untersuchungen über den Sozialismus. (10) Jádro této práce tvořil jeho důkaz 

poprvé zveřejněný v roce 1920 ve stati "Die Wirtschaftsrechnung im 

sozialistischen Gemeinwesen", že v socialismu je nemožná racionální 

ekonomická kalkulace. Protože jsou veškeré výrobní faktory včetně půdy ve 

státním vlastnictví a nemohou být kupovány ani prodávány, neexistují žádné 

tržní ceny, které by vyjadřovaly jejich vzácnost. Bez tržních cen je však 

jakákoliv kalkulace - porovnávání nákladů s výnosy - nemožná. Socialismus 

neznamená "větší míru nebo zkvalitnění plánování", jak míní jeho příznivci. 

Naopak, socialismus znamená chaos: absenci jakéhokoliv racionálního, 

kalkulujícího plánování a jednání, a musí proto nutně vést k soustavně chybné 

alokaci výrobních faktorů, k mrhání kapitálem a k zániku bohatství společnosti. 

Kromě toho analyzoval Mises v Gemeinwirtschaft fungování veškerých forem 

státních zásahů do trhu a vyvinul teorii společenské kooperace, která vyšla v 

roce 1927 v tomto opětovně předkládaném díle Liberalismus a byla uzavřena v 

roce 1929 zveřejněním sbírky statí Kritik des Interventionismus. Ústředním 

prvkem této teorie je průkopnický úsudek o neexistenci "třetí cesty" (mimo 

kapitalismus a socialismus). Všechny intervencionistické systémy, ve kterých 

sice soukromý majetek a podniky formálně zůstávají, ale státu připadá úloha 

zasahovat do působení trhu a "korigovat" jej, vedou postupně buď k socialismu 

nebo zpět ke kapitalismu, poněvadž každý zásah do trhu vyprodukuje větší 

množství týchž problémů, k jejichž odstranění byl určen. Státní podpora - tj. 

přerozdělování příjmů v něčí prospěch - určena chudým nebo nezaměstnaným 

například vede neodvratně k větší chudobě a nezaměstnanosti. Následně pak 

musí být částky podpor buď zvyšovány, a to do té doby, až dojde k úplnému 

zániku soukromého majetku. Anebo musí být platby zkráceny nebo úplně 

zastaveny. Setrvat na původně zvolené úrovni zásahu je však nemožné. 

III 

Již svou Theorie des Geldes se Mises etabloval jako nejvýznamnější 

následovník Mengerovy a Böhm-Bawerkovy tradice. Dílem Gemeinwirtschaft 

se stal známým po celé Evropě. Celá generace mladších ekonomů jako Friedrich 

Hayek, Wilhelm Röpke, Bertil Ohlin a Lionel (později: lord) Robbins se díky 

této knize proměnila ze socialistů nebo sociálních reformátorů v zastánce trhu, 

přičemž její příslušníci prodělali tuto proměnu nezávisle na sobě. 

Smrtí Böhm-Bawerka v roce 1914, odchodem Friedricha von Wiesera z 

univerzity krátce po skončení války (11) a odchodem Grünberga do Frankfurtu 

se postupně uvolnily všechny tři národohospodářské katedry na Vídeňské

univerzitě. Mnozí očekávali, že jeden z těchto postů získá Mises. A skutečně o 

žádné jiné povolání Mises nikdy tolik neusiloval jako o povolání univerzitního 

učitele. I on sám ale brzy rozpoznal, že mu zůstane zapovězeno vůbec kdy 

dosáhnout řádné profesury v Rakousku nebo Německu. Tři důvody hovořily 

proti němu. Mises byl žid a následkem válečné porážky a následným 

hospodářským zmatkům rostl jak v Rakousku, tak v Německu antisemitismus. 

Mises byl nadto klasický liberál a zastánce role státu jakožto nočního hlídače, 

zatímco první světová válka zničila poslední zbytky evropského liberalismu a 

svět se přiklonil k socialismu, ať už v jeho levicové - marxistické - nebo 

pravicové - nacionálně-socialistické nebo korporatisticko-fašistické verzi. A 

konečně, Mises byl zásadový člověk, který kategoricky odmítal uzavírat 

kompromisy odporující jeho teoretickým názorům, zatímco na republikánských 

univerzitách byla více než kdy jindy vyžadována flexibilita a oportunismus. Dle 

retrospektivního soudu jeho tehdejších studentů Friedricha Hayeka a Fritze 

Machlupa mohl Mises vzhledem ke svým zásluhám dva z těchto defektů snadno 

překonat - nikoli však všechny tři. (12) Na Vídeňskou univerzitu byli povoláni 

druhořadí nebo bezvýznamní mužové, kteří ovšem kráčeli s dobou. (13) 

Na živobytí si musel Mises vydělávat až do roku 1934, kdy měl opustit 

Rakousko, neakademickou prací. Přes den se jako referent obchodní komory 

zabýval aktuálními otázkami hospodářské politiky, především otázkami 

finančními, měnovými, úvěrovými a daňovými. Vystavoval a dával podněty k 

dobrozdáním a zprávám, radil vládě a hospodářským kruhům a byl zástupcem 

Rakouska v mnoha mezinárodních grémiích, komisích a delegacích doma i v 

zahraničí. Misesova vědecká práce byla výsledkem jeho volného času. 

Tím více bylo zarážející, že jeho práce zahrnovala kromě enormního 

spisovatelského díla také rozsáhlou a produktivní výuku. Ve funkci soukromého 

docenta, respektive neplaceného mimořádného profesora Vídeňské univerzity 

organizoval Mises téměř dvě desetiletí pravidelný ekonomicko-teoretický 

seminář. Úspěch této výuky rostl rok od roku. Čím úspěšnější byla Misesova 

výuková činnost, tím více začali vedoucí kateder, především Spann a Mayer, 

jeho studenty diskriminovat. Kdo se oficiálně zapsal u Misese, byl při 

zkouškách znevýhodňován a jeho doktorandi a habilitandi se vystavovali čím 

dál častějším potížím a šikaně. (14) To však nemohlo Misese připravit o jeho 

vliv. Jeho seminář byl stále přeplněn, většina studentů si pouze zvolila status 

"neoficiálního" posluchače. 

Těžiště Misesovy výukové činnosti bylo ale mimo univerzitu, na jeho 

"privátním semináři", který vedl od roku 1920 až do svého odchodu do Ženevy 

v roce 1934 každý druhý týden ve své kanceláři v obchodní komoře. Ony 

přibližně dva tucty účastníků, které kolem sebe Mises pravidelně shromažďoval, 

byli většinou mladší učenci, kteří vzbudili jeho pozornost. Byli mezi nimi

zástupci téměř všech vědeckých oborů, rozdílných metodologií a protichůdných 

politických přesvědčení. Jediný pohled na seznam pravidelných účastníků 

osvětlí Misesův význam a význam jeho semináře. Většina účastníků semináře se 

vzdělávala ve volném čase, tak jako i samotný Mises. Téměř všichni poté udělali 

úspěšnou kariéru. A mnozí se později stali, většinou daleko od Rakouska, 

známými a významnými vědci. Friedrich von Hayek, Gottfried von Haberler, 

Oskar Morgenstern, Paul Rosenstein-Rodan a Richard von Stringl si udělali mj. 

jméno jako ekonomové v mezinárodním měřítku. Felix Kaufmann, spojovací 

článek mezi "Misesovým kroužkem", jak byl Misesův seminář ve Vídni znám, a 

"Vídeňským kroužkem", který vedl Moritz Schlick, se stal významným 

filosofem a metodologem. Alfred Schütz, ovlivněný fenomenologií Edmunda 

Husserla, se stal mezinárodně známým sociologem. Erich Vögelin se měl stát 

známým politickým vědcem a historikem a Karl Menger, syn Carla Mengera, 

významným matematikem. Sotva se zdá nepřiměřené položit s Fritzem 

Machlupem otázku "zda někdy někde existovala skupina, ze které se tak velká 

část jejích členů stala mezinárodně uznávanými vzdělanci. (15) " 

V tomto jedinečném kruhu, často ještě obohaceném o prominentní 

zahraniční návštěvníky jako John V. Van Sickle (Rockefeller Foundation), 

Howard S. Ellis (Berkeley), a Lionel Robbins (London School of Economics), 

byly pod Misesovým vedením nenásilně vysvětlovány všechny ústřední 

problémy národního hospodářství, sociální filosofie, sociologie, teorie poznání a 

metodologie věd o lidském jednání. Seminář trval od 7 až do 10 hodin. Následně 

odcházela většina účastníků s Misesem do "Anchora Verde" na pozdní večeři a 

později do "Cafe Künstler", aby tam pokračovali v diskusích v neformálním 

kruhu až do ranních hodin. 

Mises dále působil ve vídeňské "Národohospodářské společnosti". Jádro 

členů této společnosti tvořili účastníci jeho privátního semináře. Mises byl 

viceprezidentem a hnací silou společnosti a téměř veškeré funkce byly 

vykonávány členy jeho kruhu. (16) Přesto byl okruh účastníků této společnosti, 

která se rovněž scházela každých 14 dní, výrazně větší. V rámci jejích zasedání 

měli členové spolku nebo zahraniční hosté, ke kterým patřili časem téměř 

všichni vynikající mezinárodní ekonomové, přednášky, jež byly následně 

podrobeny diskusi. 

IV 

Bez ohledu na téměř neúnavné Misesovy aktivity šlo Rakousko dále vstříc 

propasti. Mises neměl v tomto ohledu žádné iluze. Bylo mu jasné, že on sám 

může zánik snad pouze poněkud protahovat a ojediněle zabraňovat horšímu, ale 

že není s to běh událostí zastavit. "Chtěl jsem být reformátorem", psal ve svých 

Erinnerungen, " ale stal jsem se pouze písařem historie zániku".

Hned po válce se mu podařilo odvrátit nebezpečí rakouského bolševismu a 

měl výrazný podíl na stabilizaci měny v roce 1922. Nemohl však zabránit tomu, 

aby neustále nedocházelo k peněžní a úvěrové expanzi a ani tomu, aby se 

rakouská vláda ještě rozhodněji nepřiklonila k politice intervencionismu. 

Mises věděl na základě svých teoretických výzkumů, že každý zásah státu 

je kontraproduktivní a vytvoří ještě více těch problémů, které měl původně 

odstranit, a také to, že důsledně prováděný intervencionismus musí postupně 

vést k socialismu. Rakouskou politiku identifikoval jako základ vlekle 

postupujícího pohlcování kapitálu. Kromě toho věděl ze své teorie 

hospodářského cyklu, že rozšíření úvěrů nad úroveň skutečných úspor - 

zvýhodnění úrokové míry oproti tržní úrovni dané úsporami - vede nejprve k 

investičnímu boomu, který končí následnou opravnou kontrakcí, recesí. 

Misesovi byly jako prominentnímu odborníkovi z oblasti peněžnictví a 

bankovnictví opakovaně předkládány nabídky rozličných velkých bank, aby 

vstoupil do jejich představenstev. Před rokem 1921 tyto nabídky odmítal, 

poněvadž na straně jeho partnerů scházela ochota zajistit, že jeho rady budou 

uposlechnuty. Poté už dosáhly úvěry takového objemu, že považoval všechny 

banky za beznadějně insolventní. Podle Fritze Machlupa předpověděl Mises již 

v roce 1924 úpadek Bodenkreditanstalt v roce 1929 a Creditanstalt, v té době 

jedné z největších evropských bank, na jaře roku 1931. Na počátku roku 1927 

založil Mises "Rakouský institut výzkumu hospodářského cyklu" a jmenoval do 

jeho čela Friedricha Hayeka a po jeho odchodu do Anglie v roce 1931 Oskara 

Morgensterna. Výzkumy prováděné z Misesova podnětu von Hayekem, 

Morgensternem a Haberlerem objasnily rozsah a mezinárodní dimenze 

problému úvěrové expanze a mrhání kapitálem. Zatímco se téměř všichni 

doboví ekonomové nechali oklamat zdánlivou prosperitou fáze boomu a 

podobně jako Irving Fisher, nejprominentnější americký ekonom té doby, 

očekávali stálý a nezadržitelný hospodářský vzestup, předpovídali Mises s 

Hayekem bezprostřední blízkost světové hospodářské krize, která skutečně v 

roce 1929 vypukla. 

Na základě chápání neblahého hospodářského vývoje byl Mises od roku 

1927 rovněž přesvědčen o nastávajícím zániku Rakouska. Od roku 1922 vládla v 

Rakousku koalice křesťanských sociálů a přívrženců velkoněmectví, zatímco 

sociální demokraté byli v opozici. Tíha politické moci však spočívala v rukách 

zemských vlád. V nejdůležitější spolkové zemi, ve městě Vídni, byli sociální 

demokraté neomezenými vládci, a v Dolních Rakousech a Štýrsku, druhých 

dvou nejvýznamnějších zemích, byli členy koaličních vlád. Sociálně 

demokratická strana ovládla odbory, spolkové dráhy, poštu a správu telefonů. 

Disponovala stranickou armádou, obranným svazkem, který byl vyzbrojen 

kulomety a lehkým dělostřelectvem a oproti řádným vládním jednotkám měl 

více než trojnásobnou sílu mužstva, tedy rozsáhlým aparátem teroru, a mimo

veškerou diskusi požadovala, aby o právu rozhodovala ulice ("Recht auf die 

Stra_e"). Jak předpovídal Mises, v reakci na sociálně demokratický teror by 

došlo k vzestupu a následnému převzetí moci nacionálními socialisty. V okruhu 

svých studentů proto opakovaně varoval, že přede všemi stojí brzký osud 

emigrantů. 

Sociálně demokratická strana byla skutečně na počátku roku 1934 v 

otevřené občanské válce poražena domobranou a její vůdcové byli vyhnáni ze 

země. V červenci téhož roku byl během neúspěšného nacionálně-socialistického 

puče zavražděn Engelbert Dollfu_, vůdčí politik křesťansko-sociální strany a od 

roku 1932 rakouský spolkový kancléř. Dollfu_, jenž byl po převzetí moci 

nacionálními socialisty v Německu vybaven mimořádnými mocenskými 

oprávněními, která používal po porážce sociální demokracie k vybudování 

stavovského státního ústavního zřízení, se pokoušel s podporou Mussoliniho 

zabránit připojení k Německu. Přesto v březnu roku 1938, poté, co byla rozbita 

rakousko-italská aliance, anektoval Hitler Rakousko. Večer při vpádu do Vídně 

vnikli nacionální socialisté do Misesova vídeňského bytu a zabavili jeho 

knihovnu a veškeré spisy a rukopisy. Mises sám ale Rakousko již opustil. Mnozí 

z jeho studentů, Misesem včas varováni, se také již odstěhovali. (17) Po 

připojení Rakouska pak byli skutečně téměř všichni členové Misesova kruhu 

emigranty. 

V 

Na jaře roku 1934, v okamžiku rozhodujících pouličních bojů mezi 

domobranou a obranným svazkem, obdržel Mises pozvání, aby převzal katedru 

mezinárodních hospodářských vztahů na ženevském Institut Universitaire des 

Hautes Etudes Internationales ve školním roce 1934/35. Mises přijal pozvání 

bez váhání. Zůstal ve spojení s Vídeňskou obchodní komorou a často jezdil do 

Vídně vyřizovat služební záležitosti. Pro jeho žáky a přátele přesto znamenal 

tento žalostný odchod do Ženevy rozloučení s Rakouskem navždy. Jeho 

pověření přednáškami bylo prodlouženo a Mises zůstal až do roku 1940 v 

Ženevě, aby nakonec emigroval do Spojených států. Ježto byl do velké míry 

ušetřen každodenních starostí, byla léta strávená v Ženevě Misesovým 

nejšťastnějším a nejproduktivnějším obdobím. V kruhu kongeniálních 

vzdělanců, jako byli William Rappard a Paul Mantoux, oba vedoucí Institutu, 

Wilhelm Röpke, Louis Baudin, Guglielmo Fererro a jeho od mládí dobrý přítel 

Hans Kelsen, se mohl Mises nerušeně věnovat vědecké práci. 

Ještě před svým odchodem do Švýcarska Mises dokončil v roce 1933 své 

průkopnické teoretické dílo řadou sebraných statí s názvem Grundprobleme der 

Nationalökonomie. Systematicky zde zkoumal předmět, ke kterému se znovu a 

znovu vracel i později - především v Theory and History z roku 1957, svém 

mistrovském filosofickém díle, a v The Ultimate Foundation of Economic

Science z roku 1962, což byla jeho poslední kniha - totiž otázku logických a 

epistemologických základů ekonomických tvrzení a zákonů a vztahu 

ekonomické teorie a dějin. 

Historismus a institucionalismus popíral jakoukoli existenci ekonomických 

zákonů. Pro ně existovaly pouze dějiny. Kromě toho představoval výzvu i vznik 

positivismu a s ním úzce spřízněného tzv. "kritického racionalismu" Karla 

Poppera. Mises byl od začátku s touto výzvou důkladně obeznámen. Baštou 

pozitivistů byl "Vídeňský" neboli "Schlickův kruh". Jeho bratr Richard, vůdčí 

člen tohoto kruhu, a Felix Kaufmann, člen obou kruhů, přiváděli často 

Schlickovy příznivce jako hosty na Misesův privátní seminář. Schlickův kruh 

byl menší než Misesův a pozitivistická škola byla zpočátku téměř bez vlivu. 

Ovšem po emigraci většiny jeho členů do anglosaské ciziny se pozitivismus 

nakonec stal na desetiletí až do dnešních dnů dominující filosofií západního 

světa. (18) Pozitivisté narozdíl od historistů zcela nepopírali možnost existence 

ekonomických zákonů. Tvrdili ale, že existují pouze dvě formy výpovědí o 

zákonech. Buď se jedná o libovolná terminologická určení - analytické výroky - 

a jejich tautologickou úpravu. Tyto výroky jsou nehypoteticky (a priori) 

pravdivé, ale nemají údajně žádný empirický obsah. Nebo se jedná o empirické 

výroky vztažené k realitě, potom však údajně mají pouze hypotetickou platnost a 

musí být neustále verifikovány a testovány na základě skutečností. [Pod vlivem 

positivismu se hospodářské vědy od té doby staly buď bezvýznamnými a 

nepoužitelnými matematickými hrátkami, nebo "empirickým hospodářským 

výzkumem" a "sociálním inženýrstvím" či "technologií", pro něž - a v tom byly 

spřízněny s historismem - neexistoval žádný systematický rozdíl mezi 

ekonomickou teorií a hospodářskými dějinami: dějiny jsou více méně základem 

a testovací půdou pro všechny teorie a jejich nezbytným základem.] 

Mises odmítá, podobně jako převážná většina ekonomických klasiků před 

ním, historistickou a především positivistickou resp. falsifikacionistickou teorii 

poznání a metodologii jako nevhodnou pro ekonomické vědy, a tedy chybnou. 

Cokoliv si můžeme myslet o přiměřenosti positivisticko-falsifikacionistické 

metodologie v oblasti přírodních věd, její používání v ekonomii svědčí o 

kompletním nepochopení této vědy (ne náhodou byli téměř všichni vedoucí 

positivisté včetně Poppera vzděláním matematici nebo přírodní vědci). Byly 

sledovány pouze některé typické základní ekonomické výroky: každý 

upřednostňuje vždy větší množství zboží před menším. Nebo: každá svobodná 

směna je - ex ante - oboustranně výhodná (jinak by se neuskutečnila); hodnota 

směňovaných zboží nebo služeb musí být oběma účastníky směny hodnocena 

jako "nestejná" (získané zboží bude vždy upřednostňováno před zbožím, kterého 

se vzdáváme); a oba účastníci musí mít opačné pořadí preferencí (zboží, které je 

jedním považováno za relativně hodnotnější, musí být naopak druhým

považováno za relativně méně hodnotné). Nebo: zvýšení množství peněz vede, 

ceteris paribus, ke ztrátě kupní síly peněz (a k přerozdělování příjmů). Nebo: 

každé stanovení minimální mzdy nad úrovní tržní mzdy vede k nedobrovolné 

nezaměstnanosti. Pro positivisty popperovského typu se v tomto případě musí 

jednat buď o bezobsažné tautologie (analytické výroky) nebo o obsažné - 

empiricky verifikovatelné, resp. falsifikovatelné - hypotézy. Zjevně ale nejsou 

ani jedním ani druhým. Výroky mají jednoznačný vztah k realitě (nejsou 

pouhými libovolnými terminologickými tvrzeními a nejsou proto pouze 

"analytické"). A jsou ne-hypoteticky pravdivé (nemusí se zkoušet a "testovat", 

zda minimální mzdy vedou k vyššímu společenskému blahobytu nebo k 

nezaměstnanosti a relativnímu zvýšení chudoby; víme, že prvně zmíněný 

výsledek je kategoricky nemožný a posledně zmíněný nutný.) Výroky 

reprezentují přesně to, co positivisté a popperovci považují za nemožné nebo 

nevědecké: ne-hypotetické poznání reality nebo v Kantově terminologii pravé 

syntetické soudy a priori. 

Mises se ale nespokojil s tímto vysvětlením, nýbrž pokročil o rozhodující 

krok dále. Rekonstruoval ekonomii jako axiomaticko-deduktivní vědu. 

Východiskem všech (pravdivých) ekonomických teorémů je axióm, že lidé 

jednají: záměrně sledují cíle a volí mezi vyššími a nižšími cíli (vyjadřují 

preference), aby maximalizovali svůj subjektivní užitek (blahobyt). Tento axióm 

je nepochybně pravdivý: kdo by jej chtěl popřít nebo vyvrátit, musel by při tom 

sám jednat. A proto, je-li axióm ne-hypoteticky - a priori - pravdivý, jsou 

pravdivé také veškeré výroky, které z něj lze přímo nebo nepřímo - za pomoci 

dalších empirických nebo empiricky přezkoumatelných předpokladů - odvodit. 

Například teorém mezního užitku, jeden ze základních ekonomických zákonů, 

vyplývá logicky z nepopiratelně platného výroku, že každý jednající člověk 

upřednostňuje v každém okamžiku to, co jej subjektivně více uspokojuje, před 

tím, co jej uspokojuje méně, a též z předpokladu, že zásoba zboží, jehož 

jednotky jsou zaměnitelné (se stejnými vlastnostmi, homogenní), se zvýší o 

dodatečnou jednotku. Z toho vyplývá, že tato dodatečná jednotka zboží může 

být použita k uspokojení jen takové potřeby, která je na preferenční škále 

umístěna níže než všechny předcházející (předtím než došlo ke zvýšení zásob) 

potřeby, které byly uspokojeny jednotkou stejného zboží (zákon klesajícího 

mezního užitku). Myslet si, že tento zákon je hypotetický a je třeba jej 

empiricky dokazovat, je absurdní a je dokladem intelektuální konfuze. Tento 

zákon je spíše apoditicky pravdivý; a není úlohou hospodářských a sociálních 

dějin tento teorém "testovat", nýbrž pouze - daleko skromněji - jeho účinky 

"ilustrovat" na konkrétních historických příkladech. (19) 

Za příznivých okolností v Ženevě, zatěžován pouze dvouhodinovou 

vyučovací povinností týdně, napsal Mises v roce 1940 své hlavní dílo, které 

vyšlo pod názvem Nationalökonomie. Theorie des Handelns und Wirtschaftens.

V návaznosti na své epistemologické výzkumy rekonstruoval Mises - tím 

způsobem, že vycházel z axiómu jednání a postupně zahrnoval a rozšiřoval své 

dřívější práce týkající se teorie peněz a hospodářského cyklu a teorie 

společenského řádu - celý systém teoretické ekonomie. 

VI 

A přece Nationalökonomie, vyvrcholení a korunovace všech jeho 

dosavadních vědeckých prací, nejprve téměř beze stopy zapadla - nepovšimnutá 

a bez jakéhokoli vlivu. Teprve o téměř jedno desetiletí později - po zveřejnění 

Human Action. A Treatise on Economics v roce 1949, což je její rozšířené 

anglické vydání - se její vliv začal rozvíjet. 

Od roku 1939 byla Evropa ve válce. Na jaře roku 1940, v okamžiku, kdy 

vyšla Nationalökonomie, vstoupily Hitlerova vojska do Francie. 14. června byla 

obsazena Paříž a o dva dny později kapitulovala francouzská vláda. Mises se 

ocitl doslova v obklíčení nepřátelských států: Rakouska, Německa, Itálie a nyní 

také, přímo před branami Ženevy, Francie. V této situaci se rozhodl na naléhání 

své ženy Margit, ovdovělé herečky, kterou si vzal po mnoha letech v roce 1938 

v Ženevě, opustit Ženevu a Evropu. 

Skrze spřízeného profesora Benjamina Andersona, v té době vedoucího 

ekonoma newyorské Chase Manhattan Bank získal Mises pro sebe a svou ženu 

neomezené vstupní vízum do Spojených států. Začátkem června 1940 vyrazili 

Misesovi z Ženevy: nejprve autobusem s množstvím ostatních uprchlíků 

dobrodružnými oklikami, aby se vyhnuli postupujícím německým jednotkám, 

přes jižní Francii do Španělska, odtud do Lisabonu a nakonec do New Yorku. 

Misesovi bylo téměř 60 let, když začátkem srpna 1940 dorazil do 

Spojených států. Byl mezinárodní vědeckou kapacitou. Jeho Theorie des Geldes 

und der Umlaufsmittel a jeho Gemeinwirtschaft byly od poloviny 30. let 

dostupné v angličtině (jako Theory of Money and Credit a Socialism). Zatímco 

každý evropský marxista nebo "marxovec" třetí kategorie v této době bez obtíží 

nalezl slušné akademické postavení, ukázaly Misesovi, největšímu teoretikovi 

liberalismu a kapitalismu, v samotné zemi kapitalismu americké univerzity i 

inteligence nelíčeně a nestydatě záda. 

Podobně jako státy západní Evropy se také Spojené státy od konce 19. 

století přikláněly stále více k politice intervencionistického sociálního státu. Od 

roku 1913 existovala v USA - do té doby neznámá - federální da? z příjmu a 

také - se zřízením Federálního rezervního systému (FEDu) - státní centrální 

banka a státní peněžní monopol. 20. léta zažila bezpříkladnou FEDem 

inscenovanou peněžní a úvěrovou expanzi, která nakonec skončila Velkou 

depresí: míra nezaměstnanosti vzrostla ze 3% v roce 1929 na více než 10% v

oce následujícím. V reakci na tuto krizi, za prezidenta Herberta Hoovera a ještě 

více za Franklina Delano Roosevelta byla Amerika - proto-keynesovskou - 

předlohou fašistické Itálie a nacionálně socialistického Německa: zrušení 

zlatého standardu (zákaz vlastnění zlata), obnovená inflace papírových peněz a 

úvěrová expanze, státní kontrola cen a úvěrů, politika ochraných cel, opatření na 

podporu zaměstnanosti, zvyšování daní a veřejné zadlužování. Nepozorujíce 

tento zjevný neúspěch této politiky - míra nezaměstnanosti stoupla na 25% v 

roce 1933 a neklesla do vstupu Spojených války do 2. světové války pod 15% - 

stáli John Maynard Keynes a keynesiánství, kteří těmto opatřením dali 

(dodatečné) vědecké ospravedlnění, na vrcholu své akademické moci. (20) Kdo 

se - jako bývalí Misesovi žáci Gottfried von Haberlel, Fritz Machlup a Oskar 

Morgenstern - přizpůsobil duchu doby a klaněl se před dominujícím 

keynesiánstvím a uzavíral s ním kompromisy, tomu byly všechny akademické 

brány otevřené. Haberlel se stal profesorem Harvardské univerzity, Machlup 

profesorem na Univerzitě Johna Hopkinse a později na Princetonské univerzitě a 

Morgenstern skončil rovněž v Princetonu. Mises, který naopak nebyl připraven 

k žádným ústupkům s tzv. "New Economics" a který považoval keynesiánskou 

doktrínu pouze za nové vydání staletých inflacionistických pseudověd, připadal 

"elitním" americkým univerzitám nepřijatelným. 

Mises se octl na dně, ale síla jeho vůle a jeho intelektuální odvaha zůstaly 

nezlomeny. V době, kdy žil ze svých úspor v nejbídnějších bytových poměrech, 

napsal pohnuté nelíčeně otevřené Erinnerungen, které vyšly až pět let po jeho 

smrti. Na počátku roku 1941 se začaly podmínky o něco zlepšovat. 

Prostřednictvím svého bývalého žáka Johna Van Sickla z Rockefeller 

Foundation obdržel Mises malé roční stipendium, které mu bylo prodlouženo do 

konce roku 1944. Výsledkem byly dvě knihy. Omnipotent Government: The 

Rise of the Total State and Total War a Bureaucracy. V prvně zmíněné Mises 

zkoumal vzestup etatismu a etatistických ideologií v Německu, rozpracoval 

strukturální - antikapitalistické - podobnosti socialismu nacistů a socialismu 

německých sociálních demokratů a zdůraznil především kontinuitu sociálního 

nacionalismu v německé tradici etatismu. Misesova kniha byla prvním útokem 

na diskreditovanou, ale v této době vládnoucí tezi německého marxisty Franze 

Neumanna (tehdejšího profesora na newyorské Columbia University), v jejímž 

důsledku nacionální socialismus představoval poslední pochybný pokus 

německého velkého průmyslu zachránit kapitalismus před socialistickými 

masami. V Bureaucracy vysvětlit Mises kategorický rozdíl mezi byrokracií v 

soukromém sektoru - byrokratickým managementem firem orientovaných na 

zisk, kterým zárove? hrozí ztráta - na jedné straně, a státní byrokracií - 

managementem výroby zboží nebo služeb financovaným z daní - na straně 

druhé.

Ve stejné době Henry Hazlitt, prominentní americký ekonomický žurnalista 

a v tehdejší době hospodářsko-politický "editorial writer" New York Times , 

(21) zprostředkoval, aby Misesovi zveřejnili v tomto periodiku celou řadu 

článků ke světovým hospodářským problémům. Tyto články vedly k tomu, že 

National Association of Manufactures pozvala Misese, aby se stal členem jejich 

správní rady. V rámci této činnosti, která trvala do roku 1943 do roku 1954, 

potkal Mises množství vedoucích, tržně orientovaných podnikatelů. V roce 1945 

byla Misesovi nabídnuta pozice hostujícího profesora na částečný úvazek na 

New York University (NYU) a začal opět vyučovat. Od roku 1949 - až do roku 

1969, kdy v 87 letech odešel na odpočinek jako nejstarší aktivní profesor v USA 

- se stalo z této pozice konečně místo stálého hostujícího profesora. Je však 

charakteristické, že to ovšem nebyla univerzita, kdo v této době platil Misesovi 

mzdu. Jeho mzda byla zajišťována privátní nadací William Volker Fund (a po 

jejím rozpuštěním v roce 1962 konsorciem obchodníků) - a NYU zacházela s 

Misesem přesto (nebo možná právě proto) vždy jen jako s profesorem druhé 

třídy. 

VII 

V roce 1949 vyšla téměř tisícistránková Human Action, završení Misesova 

vědeckého díla. "Human Action", napsal Henry Hazlitt v jedné recenzi pro 

Newsweek, "je, stručně řečeno, současně nejnekompromisnější a nejrigoróznější 

obranou kapitalismu, která kdy vyšla. Jestliže může jediná kniha obrátit 

ideologický příliv posledních let, který se děje ve směru etatismu, socialismu a 

totalitarismu, pak je tou knihou Human Action." Předchůdce Human Action, 

Nationalökonomie, byla tváří v tvář časovým okolnostem pro německý knižní 

trh téměř úplně ztracena, padla na neúrodnou půdu a její švýcarský nakladatel 

krátce po jejím zvěřejnění následkem válečných zmatků zbankrotoval. Human 

Action byla navzdory tomu, že se jednalo o čistě teoretickou knihu nejvyššího 

intelektuálního stupně obtížnosti, jedinečným vydavatelským úspěchem. 

Nechyběly sice rozlícené útoky a odsuzování ze strany socialistické a 

keynesiánské inteligence, která dominovala elitním americkým univerzitám 

(např. ze strany Johna Kennetha Galbraitha). Přesto to nemohlo zabránit tomu, 

aby Human Action do dnešního dne získávala stále rostoucí okruh čtenářů. 

Prodejní úspěch této knihy byl natolik trvalý, že uběhlo téměř 40 let než 

nakladatel vydal kromě vázaného také brožované vydání. 

Významnější ovšem je, že Mises jasně rozpoznal, že akademická elita v 

Americe podobně jako v Evropě je v převážné většině antikapitalistická. Byli 

financováni daněmi nebo subvencováni, a proto byli zpravidla etatisty. Jestliže 

se potom kdy mělo podařit zadržet nebo dokonce obrátit zdánlivě nezadržitelný 

trend směrem k etatismu, mohlo se to stát pouze tak, že bychom byli s to oslovit 

širokou veřejnost přímo bez zprostředkování a filtrování přes univerzitní

interprety. Human Action dosáhla tohoto cíle svou jazykovou čistotou, 

systematickou výstavbou a specificky misesovskou praxeologickou metodou 

axiomaticko-deduktivní, krok za krokem postupující logické argumentace. 

Okruh čtenářů Human Action a okruh těch, kteří se jejím studiem stali 

misesovci, zahrnoval a zahrnuje osoby téměř všech vrstev a postavení: 

vzdělance, studenty, podnikatele, kněze, novináře, advokáty, lékaře, inženýry i 

ženy v domácnosti. Následovaly překlady této knihy do italštiny, francouzštiny, 

španělštiny, čínštiny a japonštiny - a z národního intelektuálního hnutí se stalo 

hnutí mezinárodní - spojené Misesem a Human Action - hnutí "Rakušanů" a 

"rakouské ekonomie". 

Úspěch Human Action vedl na počátku 50. let k rozšířeným novým 

vydáním Socialism a Theory of Money and Credit. V roce 1957 vyšla Theory 

and History. An Interpretation of Social and Economic Evolution, po Human 

Action Misesovo osobně nejoblíbenější dílo. V něm vysvětlil ještě jednou 

základní vztah mezi ekonomií a ekonomickými zákony - tj. mezi deduktivní 

vědou a apriorně pravdivými výroky a apodiktickými předpověďmi na jedné 

straně - a na druhé straně historií, sociologií a psychologií a jejich vysvětleními, 

které jakožto disciplíny spočívající ve "rozumění" (v pojetí W. Diltheye a M. 

Webera) smyslu jednání mohou formulovat vždy "jen" aposteriorně pravdivé 

výroky a "pouze" spekulativní předpovědi, a podrobil systematické - drtivé - 

kritice především marxismus a historismus. Na počátku 60. let vyšly 

Liberalismus a Grundprobleme der Nationalökonomie v americkém překladu a 

roku 1962, kdy bylo Misesovi přes 80. let, vyšla The Ultimate Foundation of 

Economic Science, Misesovo závěrečné filosofické zúčtování s positivismem a 

popperovstvím. 

Paralelně s touto spisovatelskou prací začal Mises také čile vyučovat a 

přednášet. V roce 1948 obnovil tradici svých vídeňských privátních seminářů a 

organizoval více než dvě desetiletí až do roku 1969, týdenní "Seminar on 

Economic Theory" na NYU. Účastníci tohoto semináře byli jednak řádní 

studenti a jednak - jako neoficiální posluchači - misesovci z okolí New Yorku: 

teenageři a penzisté, podnikatelé a ženy v domácnosti, novináři a právníci, 

etablovaní i začínající vzdělanci. Podobně jako z vídeňského, tak také z 

newyorského semináře vyšla celá řada později významných vědců - jmenovitě 

Israel Kirzner, dnes profesor ekonomie na New York University, (22) a 

vynikající Murray N. Rothbard, jenž do své smrti v roce 1995 působil jako S. J. 

Hall Distinguished Professor of Economics na University of Nevada, Las 

Vegas., a jenž byl nástupcem Misese v čele "Austrian School". Historik profesor 

Ralph Raico, který se dostal k Misesovu semináři jako gymnazista a později 

promoval u F. A. Hayeka na University of Chicago, popisoval kouzlo, které z 

Misese vyzařovalo: "Misesova nesmírná učenost..., karteziánská jasnost jeho 

prezentací (je zapotřebí mistrovského umění, aby byl tak komplexní předmět

představen srozumitelně); jeho respekt před rozumem zřejmý z každého gesta a 

každého pohledu; jeho zdvořilost, přátelskost a porozumění, i vůči 

začátečníkům; jeho intelektuální vtip, o němž se říká, že prospívá pouze ve 

velkých městech podobně jako vtip Berlíňanů nebo Pařížanů nebo obyvatel New 

Yorku - avšak Misesův vtip byl výlučně vídeňský, a tudíž jemnější... nechte mě 

říci jen toto: Kdo v mládí poznal velkého Misese, tomu se v duši vytvoří životní 

standard toho, jak má vypadat ideální intelektuál. Jsou to ony standardy, kterých 

ostatní vzdělanci, které potkáváme, nikdy nedosáhnou, a měřeno standardy 

průměrných profesorů - v Chicagu, Princetonu nebo Harvardu - jsou jednoduše 

vtipem (bylo by ale nefair měřit je tímto měřítkem; jedná se zde o dva naprosto 

odlišné druhy lidí. (23) )" 

Kromě toho byl Mises jedním z otců zakladatelů Mont Pelerin Society, 

mezinárodní společnosti tržně orientovaných ekonomů a společenských vědců, 

kterou v roce 1947 založili F. A. Hayek a W. Röpke. Až do počátku 60. let se 

Mises pravidelně účastnil výročních zasedání této společnosti, která se konala v 

různých zemích, a pozoroval se zadostiučiněním, jak někteří žáci a přátelé z 

tohoto okruhu v poválečné Evropě zaujímali nejvyšší pozice: Ludwig Erhard 

jako německý ministr hospodářství a Alfred Müller-Armac a Wilhelm Röpke 

jako jeho poradci; Luigi Einaudi jako první prezident italské republiky; a Jack 

Quesrueff jako poradce pro ekonomiku a politiku prezidenta Charlese de Gaulla. 

Přesto časem v souvislosti se stále rostoucím vlivem tzv. "Chicago School" 

uvnitř Mont Pelerin Society v něm rostlo zklamání nad čím dál tím 

etatističtějším kurzem Společnosti a její čím dál silněji projevující se 

připravenosti k intelektuálnímu kompromisu. Milton Friedman byl například 

fanatickým obráncem státního peněžního monopolu a nekrytých papírových 

peněz; přimlouval se za státem garantovaný minimální příjem ("negativní 

důchodovou daň") a akceptoval tím bez připomínek základní princip státu 

blahobytu; plédoval za progresivní daň z příjmu jako nástroj egalitářského 

přerozdělování příjmů. (24) Misesovo mínění o Friedmanovi a jeho chicagských 

stoupencích bylo zničující a neváhal veřejně říci: Jste jedna horda socialistů. 

(25)

Kromě toho byl Mises od jejího založení v roce 1946 spjat s Foundation for 

Economic Education (FEE), jednou z nadací, které jsou financovány 

soukromými zdroji a věnují se šíření myšlenek volného trhu. V sídle FEE v 

Irvington-on-Hudson, vzdáleném asi hodinu jízdy autem z jeho bytu na 

Manhattanu, Mises přednášel a vedl semináře pravidelně po více než dvě 

desetiletí pro studenty, vzdělance a vzdělanou veřejnost ze všech oblastí. Jeho 

spojení s National Association of Manufactures a William Volker Fund vedlo 

kromě toho ke stálému proudu přednášek v nadacích, sdruženích, spolcích a 

univerzitách ve všech částech Spojených států. Pozvánky a pocty z celého světa 

vedly k opakovaným rozsáhlým přednáškovým cestám po Evropě a střední a 

jižní Americe. 

http://www.libinst.cz/ 

http://www.obcinst.cz/ 

http://noviny.trafika.cz/mt/toASCII/1999/991208/all.html 





http://www.politicos.co.uk/resources/manifestos/plib70.htm 


http://www.politicos.co.uk/bookstore/resources/ 

literatura viz 

http://www.darius.cz/ag_nikola/Knihy.htm 

(POKRAČOVÁNÍ) 

Na konci roku 1969 ukončil Mises, po léta nedoslýchavý, svou činnost na 

univerzitě. Během posledních dvou let jeho života ho opouštěly síly a 10. října 

1973 krátce po jeho návratu z prázdninového pobytu ve švýcarských Alpách 

Ludwig von Mises zemřel v New Yorku ve věku 92 let. 

VIII 

I v jeho druhé vlasti, Spojených státech, zůstalo Misesovi zapovězeno 

zásadně změnit orientaci politiky. Transformace americké společnosti směrem 

ke státu blahobytu pokračovala po válce beze změn, rychleji za demokratů a 

pomaleji - ale stále ve stejném směru - za republikánů. Na rozdíl od Rakouska (a 

Německa) se ale Misesovi ve Spojených státech podařilo ukotvit "Austrian 

Economics" jako domácí ideologické hnutí, zahrnující akademiky i 

neakademiky, a proto do velké míry nedotčené neustálým střídáním intelektuální

módy. V okamžiku své smrti byl Rakušan Ludwig von Mises uznáván všemi, 

přáteli i nepřáteli, jako jedna z vynikajících intelektuálních vůdčích osobností 

radikálního anti-etatistického, libertariánsko-konzervativního hnutí a kultury - 

navazující na staro-americkou tradici "Old Right", (26) kterou svedla 

dohromady opozice proti Rooseveltovu "New Dealu". (27) 

Po Misesově smrti prožilo jím obhajované ideologické hnutí mnoho 

výkyvů. Počátkem 70. let se v USA poprvé (jako ve většině zemí západní 

Evropy) objevil fenomén stagflace - inflační (místo dříve obvyklého: deflační) 

recese. Podle Keynese by tato událost měla být považována za "nemožnou"; 

podle jeho učení je právě inflace prostředkem, jak z recese vybřednout! 

Americkým univerzitám do té doby neomezeně vládnoucí keynesiánství bylo 

tímto otřeseno ve svých teoretických základech a dostalo se do krize, ze které se 

dodnes nezotavilo. V roce 1974, rok po Misesově smrti, pak obdržel Hayek - 

jako první ne-keynesiánec - Nobelovu cenu za ekonomii za svůj příspěvek k 

vývoji misesovsko-hayekovské teorie hospodářského cyklu. Výsledkem 

spolupůsobení obou událostí byl silnější zájem o "Austrian Economics". V 

akademických kruzích bylo opět úctyhodné studovat "rakouskou školu", která 

byla během vrcholného keynesiánství ignorována nebo zapomenuta. Mnohé 

nadace začaly vysloveně zahrnovat "Austrian Economics" do svých programů, 

které podporovaly. Konference a knihy k tématu "Austrianism" se hromadily a 

prominentní ex-misesovští keynesovci jako Fritz Machlup a Gottfried von 

Haberler se zase hlásili k "Austrians". 

Koncem 70. let a především s nástupem Reagana do prezidentského úřadu 

začal tento zájem opět opadat. "Chicago School", hospodářským vědám 

dominující škola, keynesiánce zatím vypudila. Aby mohli vstoupit do 

Reaganovy administrativy, začala se celá řada někdejších podporovatelů a 

podporovaných distancovat od tvrdého - misesovského - jádra praxeologické 

metody rakouské školy: Hayek - jako zastánce "mírného" státu blahobytu, 

popperovců a anti-racionalistů - platil za přijatelného; ovšem Mises byl údajně 

příliš "extrémní", "dogmatický" a "racionalistický" a musel být jako 

"reakcionář" z tohoto hnutí vyloučen. (28) 

Od počátku 80. let vzniklo jako odpověď na tyto odsunovací manévry 

odvetné ideologické hnutí vedené dlouholetým Misesovým žákem Murray N. 

Rothbardem. Rothbard se ještě za Misesova života svou knihou Man, Economy 

and State pasoval na jeho intelektuálního dědice. Mises toto rozsáhlé dílo 

recenzoval a obdařil nejvyšší chválou. Od té doby se množstvím zásadních knih 

(29) a nespočetných statí - stal rodem rovným Jeho Eminenci Misesovi. Ve 

spolupráci s Rothbardem založil novinář a Misesův obdivovatel Llewellyn H. 

Rockwell v roce 1982 na Auburn University v Auburnu, státě Alabama, Ludwig 

von Mises Institute, financovaný výhradně ze soukromých darů. Činností

institutu - vědeckými konferencemi, semináři, stipendii, knihami vědeckými i 

populárními časopisy a magazíny - je od té doby opět, s charakteristickou 

nekompromisností, věnována pozornost myšlence liberální společnosti, kterou 

vysvětlil Mises v tomto po více než 70 letech znovu vycházejícím nadčasově 

aktuálním Liberalismu nesporně jasně a stručně: soukromé vlastnictví a na dělbě 

práce postavená výhodná směna jako základ morálky a ekonomického 

blahobytu; vláda, jejíž výlučnou funkcí je zajištění a prosazování těchto 

soukromých vlastnických práv a z toho vycházejícího tržního hospodářství - a 

která nezasahuje "korekčně" ani do osobního rozdělení příjmů a majetku v 

důsledku tržních procesů, ani do výchovy a vzdělávání, a která je neustále 

konfrontována s neomezeným právem menších jednotek oddělit se od větších; 

volný obchod a mezinárodní zlatý standard. 

V důsledku tohoto působení je Misesem založené ideologické hnutí dnes 

populárnější a vlivnější než kdy předtím. Vyšly všechny Misesovy knihy a 

přibyly k nim nové (sbírky článků). Misesovci dnes vyučují na mnoha 

amerických univerzitách a existuje celá řada ekonomicko-vědních oborů s 

vysloveně rakouským zaměřením. Zájem studentů o Misesem reprezentovanou 

"Austrian Economics" rychle rostl. Rakouský - Misesův - hlas přestavuje v 

americkém veřejném mínění nadále viditelnou a nepodceňovanou intelektuální 

sílu. Misesem předpovězený kolaps socialismu ve východní Evropě propůjčil 

tomuto hlasu mezinárodní váhu. 

Přece však ani dnes, na konci dvacátého století - přesto, že Misesem 

předpovězená krize státu blahobytu ve Spojených státech a západní Evropě 

nabývá ostřejší podoby - není triumf misesovských idejí úplný a je nutno se 

obávat, že bude nadále platit to, co napsal Mises v roce 1962 do předmluvy k 

americkému překladu Liberalismu: "Když jsem se před třiceti pěti lety snažil 

podat souhrn idejí a principů oné sociální filosofie, která byla kdysi známa pod 

jménem liberalismus, neliboval jsem si v marné naději, že by můj souhrn 

zamezil hrozícím katastrofám, k nimž politika prováděná evropskými národy tak 

manifestačně směřovala. Všechno, čeho jsem chtěl dosáhnout, bylo nabídnout 

malé menšině myslících lidí příležitost, aby se dozvěděla něco o cílech 

klasického liberalismu a o jeho výdobytcích, a tímto způsobem rovnat cestu pro 

znovuvzkříšení ducha svobody teprve poté, co dojde k nastávajícímu debaklu." 

Poznámky k textu 

(1) F.A.Hayek, "Einleitung" zu Erinnerungen von Ludwig von Mises, 

Stuttgart: Gustav Fischer, 1978, s.XI. 

(2) Jeho mladší bratr, Richard von Mises, se stal významným matematikem 

a teoretikem pravděpodobnosti. Vyučoval na Berlínské univerzitě a po několika 

letech v Istanbulu také na Harvardské univerzitě.

(3) L.v. Mises, Die Entwicklung des gutsherrlich-bäuerlichen Verhältnissen 

in Galizien (1772-1848), Vídeň: Franz Deuticke, 1902 (Wiener 

Staatswissenschaftliche Studien. 4. svazek., sešit 2). 

Carl Grünberg následoval na počátku 20. let nabídku univerzity ve 

Frankfurtu nad Mohanem a stal se tam prvním vedoucím Institutu sociálního 

výzkumu, který měl později nabýt na významu pod vedením Maxe Horkheimera 

a ve spojení s Theodorem Adornem, Herbertem Marcusem a Jürgenem 

Habermasem. 

(4) Carl Menger (1840-1921), zakladatel (společně s W. St. Jevonsem a L. 

Walrasem, avšak nezávisle na nich) subjektivní teorie hodnoty a neoklasické 

ekonomie, otec vídeňské školy mezního užitku a účastník "metodologického 

sporu" ("Methodenstreit") jakožto obhájce čisté teorie a protivník Gustava 

Schmollera a historické školy, uvažoval o odchodu z Vídeňské univerzity, kde 

začal vyučovat v roce 1873, v době kdy tam začínal studovat Mises. K 

osobnímu seznámení mezi Mengerem a Misesem došlo až po roce 1910. 

Mengerův brzký odchod z veřejného života měl svůj původ v jeho stále 

sílícím pesimismu. V odvrácení evropského světa od liberalismu a kapitalismu v 

průběhu poslední třetiny 19. století - a v Rakousku především od konce 70. let - 

viděl Menger předzvěst přicházející katastrofy a neviděl žádnou možnost, jak ji 

odvrátit. Dokonce i na Vídeňské univerzitě byl izolován a čím dál tím více 

ztrácel vliv. Katedry v Rakousku a Vídni se dostávaly stále více do područí 

zastánců prusko-německé historické školy. Menger sdělil tento pesimismus mj. 

svému žáku a příteli arcivévodovi Rudolfovi, následníkovi trůnu. Rudolf spáchal 

v roce 1889 společně se svojí milou v Mayerlingu sebevraždu. 

(5) Eugen von Böhm-Bawerk (1851-1914) systematicky rozšířil dílo 

Mengerovo o teorii úroku a kapitálu. Jeho monumentálním stěžejním dílem je 

trojdílná práce Kapital und Kapitalzins. Tato kritika pracovní teorie hodnoty 

uštědřila marxovské ekonomii smrtelný zásah. Jako ministr financí se zasazoval 

Böhm, který byl liberál jako Carl Menger, za striktní dodržování zlaté parity 

rakouské měny a za vyrovnaný státní rozpočet bez zásahů centrální banky. 

Ostatními prominentními účastníky Böhmova semináře byli ekonom 

Joseph Schumpeter, který patřil k lausannské (walrasovské) škole, dále marxopositivista 

Otto Neurath a austro-marxista a pozdější vůdce sociálně 

demokratické strany Otto Bauer. (6) Dokud jsou peníze zbožovými penězi, které 

mají i jiné než monetární způsoby využití (v případě zlata například na výrobu 

šperků), je zvýšení množství peněz samozřejmě užitečné v případě, že zvyšuje 

nabídku zboží nemonetárního užití - ve formě spotřebního zboží či kapitálových 

statků. Pouze pokud se týče monetárního použití, je jakékoliv množství peněz 

stejně "optimální".

(7) V pozdějších pracích šel Mises dokonce ještě o krok dále: aby bylo 

možné hospodářské cykly zcela vyloučit, je nutné, aby bylo zakázáno jakékoliv 

vydávání (zlatem) nekrytých bankovek. V té míře, v jaké budou komerční banky 

sloužit jako banky depozitní a budou poskytovat svým vkladatelům právo 

kdykoli si vyměnit hotovost (oproti jejich funkci spořitelních a zápůjčních bank, 

kde jsou vkladatelům stanoveny výpovědní lhůty), musí být tyto banky povinny 

držet 100%-ní rezervy. 

Vypracovanou formu své teorie konjunktury předložil Mises v roce 1928 ve 

své knize Geldwerstabilisierung und Konjunkturpolitik. V anglicky mluvících 

zemích se tato teorie stala známou prostřednictvím Friedricha A. Hayeka a jím v 

roce 1936 zveřejněné knihy Prices and Production. V roce 1974, rok po 

Misesově smrti (!), dostal Hayek Nobelovu cenu za ekonomii za svůj přínos k 

vypracování misesovsko-hayekovské teorie konjunktury. 

Misesova Theorie des Geldes und der Umlaufsmittel byla v roce 1914 

recenzována (Economic Journal XXIV: 417-419) Keynesem (1883-1946). Po 

jisté pochvale kritizoval Keynes knihu jako "nekonstruktivní" a "neoriginální". 

Přičemž Keynes podle pozdějšího vlastního doznání nevládl němčinou. Ve svém 

Treatise on Money, zveřejněném v r. 1930, přiznal (svazek I, str. 199, poznámka 

2): "Německy rozumím jasně jen tomu, co už vím! - takže mi nové myšlenky 

kvůli obtížnosti tohoto jazyka zůstávají skryty." 

(8) Za tuto zradu byl Bauer svými soudruhy pranýřován a namířil svou 

nenávist proti Misesovi. Štval proti němu studenty a neúspěšně se pokoušel 

dosáhnout Misesova odchodu z učitelského sboru Vídeňské univerzity. 

(9) Směnný poměr mezi americkým dolarem a německou markou byl v 

červnu 1914 1:4. V listopadu 1923, krátce před markovou důchodovou reformou 

(Rentenmarkreform) byl 1:4,2 bilionů! 

(10) Již v roce 1919 vyšla jeho kniha Nation, Staat und Wirtschaft ve které 

na základě množství analýz soudobých dějin zkoumal problémy poválečného 

uspořádání a především otázku nacionalismu. Podobně jako ve svém pozdějším, 

zde opětovně vycházejícím Liberalismu ukázal, že pouze striktní politika laissez 

faire, kdy se státy zdrží především jakýchkoli zásahů do školství a vzdělávání, 

může zajistit harmonické soužití rozdílných národnostních, náboženských a 

jazykových skupin. 

(11) Friedrich von Wieser (1842-1926), po svém švagrovi Böhm- 

Bawerkovi nejvýznamnější zástupce druhé generace Vídeňské školy. Od roku 

1903 se stal nástupcem Mengera na katedře a na rozdíl od Mengera a Böhma byl 

etatista a sociální reformátor. Von Wieser byl zároveň Hayekovým prvním 

učitelem.

(12) E. Craver, "The Emigration of Austrian Economists", History of 

Political Economy 18, 1987, str. 5. 

Ve skutečnosti hrál antisemitismus nejmenší roli. Hayek ve svém 

nedokončeném eseji pro New Palgrave Dictionary konstatoval, že na Vídeňské 

univerzitě a zvláště na právnické fakultě, kde sídlily i hospodářské vědy, bylo 

značné množství židovských profesorů. Povolání některého z židů na univerzitu 

bylo ale obvykle závislé na souhlasu vídeňské židovské obce. Mises se však této 

obci velmi znelíbil svojí zničující kritikou socialismu. Jeho povolání by proto v 

neposlední řadě býval zabránil antikapitalismus vídeňského židovstva. 

(13) Katedry obsadili Othmar Spann, Hans Mayer a Ferdinand hrabě 

Degenfeld-Schonburg. Spann, kterému bylo teoretické národohospodářství sotva 

známo, zastánce organicistické společenské vědy ("universalismu") a 

antisemitista, byl znám jako teoretik nacionálního socialismu. Mayer, Wieserův 

oblíbený žák a jeho nekritický sterilní následovník, byl mistrem oportunismu. Ve 

stálém přizpůsobování se měnící se politické realitě byl nejprve etatistickým 

sociálním reformátorem. Po "Anschlussu" v roce 1938 se ukázal jako nacionální 

socialista a útočil na Spanna (s nímž byl osobně znepřátelen), že je v 

nedostatečné míře národním socialistou (Spann byl následně obviněn a mučen). 

Po obsazení Vídně Sověty byl Mayer člen komunistické strany a poté se stal 

sociálním demokratem. Degenfeld, následovník Grünberga, byl bezvýznamným 

ekonomickým historikem. Jeho kvalifikace spočívala v jeho šlechtickém titulu, 

v zohavujících válečných zraněních a v antisemitismu. 

Dvakrát se mluvilo o tom, že by byl Mises povolán na německou vysokou 

školu (v roce 1925 na Kielskou univerzitu a v roce 1928 na Vysokou školu 

obchodní v Berlíně). V obou případech byla proti Misesovi okamžitě rozpoutána 

štvavá kampaň a povolání se nekonalo. Misesovo mínění o (malo-) německých 

sociálních vědách, kterým dominovala historická škola a které byly 

organizovány ve Spolku pro sociální politiku, bylo zničující. Přesto existovala i 

v německé říši celá řada učenců, kteří se s Misesem přátelili, jmenovitě Max 

Weber, Max Scheler, Leopold von Wiese, Albert Hahn, Walter Sulzbach, 

Wilhelm Röpke, Alexander Rüstow, Götz Briefs, Georg Halm, Richard Pasow, 

Eberhard Gothein a Ludwig Pohle. 

(14) Fritz Machlup byl jediným Misesovým žákem, který se později stal 

slavným ekonomem, jenž psal svou doktorskou práci pod jeho vedením. 

Friedrich von Hayek, Gottfried von Haberler a Oskar Morgenstern se stali 

"oficiálními" Misesovými žáky teprve po promoci. Jim se také podařilo 

habilitovat se. Machlupův pokus o habilitaci oproti tomu nevyšel. Potřeboval 

podporu minimálně jednoho ze tří řádných profesorů. Mayer odmítl, protože

Machlup byl Misesovým žákem. Spann a Degenfeld zase odmítli, protože byl - 

narozdíl od Hayeka, Haberlera a Morgensterna - žid. 

(15) Srovnej M. v. Mises, My Years with Ludwig von Mises, Appendix 

One, s. 203. 

16) Pro forma, aby univerzitní profesoři nebyli dotčeni, byl předsedou 

zvolen Hans Mayer. Po Misesově odchodu v roce 1934 činnost společnosti 

pomalu utichla. V roce 1938 sdělil Hans Mayer Misesovi písemně, že jako 

neárijec je z této společnosti vyloučen. 

(17) Hayek opustil Rakousko v roce 1931, aby převzal profesuru na 

London School of Economics; Machlup emigroval v roce 1933 do Spojených 

států; Haberler odešel v roce 1934 do Ženevy a v roce 1936 do USA; 

Morgensternse vystěhoval v roce 1937 do Spojených států. 

(18) Dalšími členy Vídeňského kruhu byli Otto Neurath, Rudolf Carnap, Carl G. 

Hempel, Herbert Feigl, Victor Kraft, Fritz Waismann a Gustav Bergmann. 

Ludwig Wittgenstein a Karl Popper patřili k jeho širšímu okruhu. 

Vztah obou bratrů Misesových byl po dlouhou dobu napjatý. Zlepšil se v 

době americké emigrace, ale nikdy nebyl úzký. Richardova kniha 

"Positivismus" byla podle Ludwigova mínění od začátku až do konce špatná. 

Naproti tomu Ludwig akceptoval Richardem vyvinutou "objektivní interpretaci 

četnosti" v teorii pravděpodobnosti. V "Nationalökonomie" vypracoval (zřídka 

povšimnuté) rozhodující vylepšení teorie Richarda von Misese tím, že vytvořil 

bezepornou (necyklickou) definici pojmu nahodilosti resp. nepravidelnosti. 

Naprostý průlom pozitivistické filosofie do ekonomie nastal zveřejněním článku 

Miltona Friedmana v roce 1953 "The Methodology of Positive Economics." 

(Tato studie byla v roce 1997 vydaná Liberálním institutem v českém překladu. - 

pozn. překl.) 

(19) Aby zdůraznil charakter ekonomie jako ne-hypotetické, apriorní vědy 

o realitě, zvolil pro ni Mises původně označení "sociologie" a později - protože 

tento termín mezi tím získal naprosto odlišný význam - "praxeologie" (logika 

jednání). 

V anglicky mluvících zemích byly Misesovy výzkumy základů 

ekonomických věd popularizovány především jeho žákem Lionelem (lordem) 

Robbinsem. V jeho knize The Nature and Significance of Economic Science, 

která vyšla v roce 1932, zastával Robbins v poněkud rozvláčné podobě stejnou 

metodologickou pozici a teorii poznání jako Mises. Robbinsova kniha byla po 

přibližně dvě desetiletí - až do průlomu positivistů a popperovců začátkem 50. 

let - základním metodologickým dílem a metodologickým vodítkem.

(20) Skutečnost, že se J. M. Keynes identifikoval s nacionálně 

socialistickou hospodářskou politikou a legitimoval ji svou autoritou, je 

keynesiánci z pochopitelných důvodů ráda potlačována. Ve skutečnosti napsal 

Keynes v úvodu svého německého překladu Obecné teorie, který vyšel na konci 

roku 1936, jednoznačně a nezpochybnitelně (s. 8): "Ortodoxní tradice, která 

vládla v Anglii 19. století, neměla nikdy tak silný vliv na německé myšlení. V 

Německu byly vždy důležité ekonomické školy, které silně zpochybňovaly 

dostatečnost klasické teorie pro analýzu soudobých událostí. ...Mohu proto 

možná očekávat, že u německých čtenářů narazím na menší odpor než u čtenářů 

anglických, když jim předložím ucelenou teorii zaměstnanosti a výroby, která se 

v důležitých vztazích bude odlišovat od ortodoxní teorie. ...Ucelená teorie 

výroby může být daleko jednodušeji přizpůsobena podmínkám totálního státu 

než teorie výroby a rozdělování dané produkce vyrobené za podmínek svobodné 

soutěže a velké míry laissez-faire." 

(21) Henry Hazlitt je autorem mnoha knih k ekonomicko-teoretickým 

politickým a filosofickým tématům. Jeho nejznámější a nejvlivnější kniha - 

přeložená do více než tuctu jazyků a do dnešních dní skutečný bestseller - je 

Economics in One Lesson (na sklonku roku 1998 vyjde zásluhou Liberálního 

institutu český překlad této knihy - pozn. překl.). 

Hazlitt recenzoval anglický překlad Misesovy Gemeinwirtschaft a stal se 

Misesovým ctitelem a později jedním z jeho nejbližších osobních přátel. 

(22) Na podzim 1998 vydává Liberální institut jeho knihu Jak fungují trhy. 

(pozn. překl.) 

(23) R. Raico, "The Legacy of Ludwig von Mises", The Libertarian 

Review, září 1981. 

(24) Srovnej např. M. Friedman, "A Monetary and Fiscal Framework for 

Economic Stability", American Economic Review, červen 1948 

Kromě toho byl Friedman jako úředník amerického ministerstva financí za 

druhé světové války z velké míry zodpovědný za zavedení automatického 

zálohového placení daní ("withholding tax") - které prováděli zaměstnavatelé - a 

osobně tak přispěl k dramatickému růstu daňových příjmů a moci státu. 

(25) Je charakteristické pro protiklad "Austrians" a "Chicagoites", že se 

katedra ekonomie na University of Chicago (kde působil Friedman) bránila 

nabídnout F. A. Hayekovi místo, když se počátkem 50. let přestěhoval z Anglie 

do USA: Hayek se stal "Professor of Social and Moral Sciences" na Unviersity 

of Chicago v "Committee on Social Though"; také Hayekova mzda nebyla

placena univerzitou, nýbrž ji rovněž hradil - jako v případě Misesově - William 

Volker Fund. 

Přestože měl Mises s Hayekem až do konce srdečný a úzký vztah a s 

pýchou hleděl na svého bývalého žáka a asistenta, byl přece jen smutný, když se 

Hayek během svého pobytu na London School of Economics ocital čím dál více 

pod vlivem svého tamějšího kolegy a přítele z Vídně Karla Poppera a jeho 

metodologických pseudověd, a že také Hayek ve svých pozdějších pracích o 

politické filosofii - jmenovitě ve Verfassung der Freiheit - podlehl, podobně jako 

Friedman, omylu, že je možné sjednotit stát blahobytu a svobodu. K protikladu 

Misese a Hayeka srovnej J. Salerno, "Ludwig von Mises as Social Rationalist", 

Review of Austrian Economics, Vol. 4, 1990; J. Herbener, "Ludwig von Msies 

and the Austrian School of Economics", Review of Austrian Economics, Vol. 5, 

2, 1991; M. N. Rothbard, "The Present State of Austrian Economics", working 

Paper Auburn, AL.: Ludwig von Mises Institute, 1992; H. H. Hoppe, "F. A. 

Hayek on Government an Social Evolution. A Critique", Review of Austrian 

Economics, Vol. 7, 2, 1993. 

(26) Vlivnými reprezentanty amerických "Old Right" ve dvacátých a 

třicátých letech byli například novináři a spisovatelé Henry L. Mencken, Albert 

Jay Nock, Rose Wilder Lane a Garet Garett. 

(27) V USA znamená "liberální" totéž co v Evropě "sociálně 

demokratický". Klasičtí liberálové jako Mises si proto zvolili pro označení své 

pozice výraz "liberatariánský" (libertarian). 

(28) Tato tendence byla - ať úmyslně či neúmyslně - Hayekem 

podporována. Před Misesovou smrtí a udělením Nobelovy ceny uznával Misese 

téměř neomezeně jako "velkého mistra". Potom - právě v předmluvě k 

Misesovým dílům (Erinnerungen /1978/ a Socialism /1981/) a zaobaleně v 

obecných pochvalách - pravidelně na Misese útočil kvůli jeho "excesivnímu 

racionalismu", jeho "apodikci" a jeho "apriorismu". 

(29) Např. Americaęs Great Depression (1963); Power and Market (1970); 

For A New Liberty (1973); The Ethics of Liberty (1982). 

© článek upravil Jirka Schwarz ml. ( jirka.schwarz@libinst.cz ) 

POLITIKA 

Politika: boj o mocenské výhody nebo spravování věcí veřejných 

Pavel Holba, leden 2001

Slovo politika má původ ve starém Řecku. Je odvozena od slova "polis" = obec, 

společenství lidí žijících v jednom sídelním útvaru - městě. Od stejného slova je 

jsou odvozena slova "policie" = obecní (městská) stráž, a "poliklinika" = obecní 

(městská) klinika. 

Politikou je podle Aristotela umné a dovedné spravování věcí obce - tedy správa 

věcí veřejných - společných všem rodinám žijícím v dané obci. Člověka pak 

Aristoteles chápal jako "zoón politikón" – zvíře politické – tedy společenské, 

které žije v obci (lidském společenství) a komunikuje s ostatními členy obce o 

správě věcí veřejných. Člověka, který se otázkám veřejné správy vyhýbal, 

nazývali Athéňané "idiotem" (řecky "idio" = zvláštní, svérázný, latinsky "idiota" 

= nevědomec, zvlášť omezený člověk). 

Aristoteles, který se svými žáky prostudoval desítky ústav, kterými se řídily 

jednotlivé řecké obce, rozlišil několik základních forem vlády: vládu jedince, 

vládu úzké skupiny a vládu všech. Všechny tyto varianty jsou možné a jsou 

slučitelné s dobrem obce pokud jedinec (monarchie), skupina šlechetných 

osobností (aristokracie) nebo celá obec (polyteiá) sledují zájem obce a nikoliv 

zájem svůj. Bohužel, často sledují vládci svůj sobecký zájem : jedinec zavede 

tyranii, skupina vládců (oligarchie) považuje veřejné statky a obecní pokladnu 

za svou kořist, lid (demokracie) vyvolává davovou psychózu proti bohatým s 

cílem obohatit se z jejich majetku. Dva tisíce let po Aristotelovi (který mínil 

"demokracií" vládu lůzy – pro kterou se dnešní političtí filosofové používají 

výraz ochlokracie) se stalo slovo demokracie označením pro jakýsi ideální 

systém vlády, který zaručuje každému občanovi stejnou (rovnou) příležitost být 

zvolen do orgánů veřejné správy (pasivní volební právo) a také stejnou váhu 

jeho hlasu při hlasování o výběru osob do těchto orgánů (aktivní volební právo). 

Na druhé straně používal Aristoteles slova "oiko-nomie" (ekonomie), 

odvozeného od slov "oikos" = obydlí, dům, statek a "nomos" = zákon, pravidlo, 

které znamenalo umění spravovat soukromý dům (a jeho hospodářství - včetně 

polností, chovu dobytka a dílen). Od slova "oikos" jsou odvozena slova 

"ekologie" = věda o prostředí, v němž máme dům (v němž bydlíme), a 

"ekumena" = pospolitost lidí, kteří mají dům (kteří žijí) na území dané kultury - 

civilizace nebo celého (známého) světa. 

V době náboženských válek ve Francii v 16. století vystupovala vedle strany 

katolíků a strany protestantů ještě strana třetí, která se nazývala stranou politiků 

– "les politiques". Tito "politikové" odmítali ideologickou zaslepenost 

náboženských stran, která poškozovala zájmy Francie a jejího lidu, a prosazovali 

jejich smíření. Slovo politik mělo tedy v této době význam obdobný jako má 

dnes slovo nestraník.

Ottův slovník naučný z r.1906 tvrdí, že politikou se dříve rozuměla celá státní 

věda, dnes se jí rozumí praktické užití poznatků teoretických o státu a státním 

právu. Na rozdíl od státního práva, které poučuje o účelu státu, vede politika k 

uskutečnění účelu státu. 

V Malé československé encyklopedii z roku 1986 se říká, že politika je "oblast 

společenské činnosti, projevující se v účasti na státních záležitostech (stanovení 

norem, úkolů, obsahu činnosti státu), spjatá se vztahy mezi třídami, národy a 

jinými společenskými skupinami, mezi společností a osobností. … Jejím jádrem 

je otázka dobytí, upevnění a využití státní moci. .. neboť bez udržení politické 

moci nemůže žádná třída řešit ani své hospodářské úkoly". 

Je vidět, že slovo politika bylo chápáno v různých dobách odlišně, a máme 

vlastní zkušenost, jak to vypadalo, když se prosadilo bolševické chápání politiky 

jako "dobytí, upevnění a využití státní moci". Ve skutečnosti je bolševické 

chápání politiky zneužitím moci, která je svěřována lidem vybraným k 

"umnému a dovednému spravování věcí veřejných". 

Dokud si neuvědomíme, že politika musí být něčím jiným než tím, co nám to 

vykládali komunisti, zůstane naše veřejná správa tím, čím byla za socialismu – 

nástrojem buzerace občanů ze strany těch, kdo pro sebe "dobyli, upevnili a 

využili státní moc". Musíme dát najevo, že si nepředstavujeme politiku jako 

politikaření, ohlupování voličů a intrikování mocných, ale že od politiky 

požadujeme, aby správa našich věcí veřejných byla zajišťována v souladu s 

naším obecným (veřejným) zájmem. Kdo má zájem, aby policie byla bezmocná 

a soudy nefunkční. Kdo má zájem, aby se daly snadno tunelovat banky a jiné 

podniky. Kdo má zájem na tom, aby se nemohly dostat do parlamentu jiné 

politické strany než ty, které tam už jsou. To přece rozhodně není v zájmu 

většiny našich občanů, a ty, kdo svou samolibostí a bohorovností tento stav 

zavinili, nemůžeme považovat za své legitimní představitele. Jsou to jen výherci 

v politické hře, jejíž pravidla jsou nastavena tak, aby ten, kdo jednou vyhrál 

volby, vyhrál volby i příště. 

Je naší občanskou povinností nenechat věci veřejné v rukou úzké skupiny 

politických klientel a učinit vše pro to, aby do parlamentu a zastupitelstev měly 

přístup i osoby, které nejsou ochotny zavazovat se k loajalitě vůči té či oné 

vnitrostranické klice. K tomu je však třeba široké občanské hnutí těch, kdo 

překonají nechuť zabývat se politikou. K této nechuti jsme totiž byli záměrně 

vychováváni generacemi komunistických papalášů, kterým vyhovovalo, že o 

funkce, ve kterých mohli sami "využívat státní moci", nemusí bojovat s jinými 

politickými subjekty. 

in Zpravodaj KAN č. 63/2001

BESEDA 58 (DEMOKRACIE IV) 

Vanga, Živkov a meze tradiční demokracie 

Komentář 

Státy, které nemají ideu, zaniknou

Vanga, Živkov a meze tradiční demokracie 

Todor Živkov, hrdina bulharskeho lidu, ktery dokazal během dlouhého 

funkčního období i v časech panství Moskvy učinit pro bulharsky narod mnoho 

dobrého, se minimálně jednou za tři měsíce radil s fenomenální a nikdy se 

nemýlící jasnovidkou Vangou a nechával se vést po zákrutách své politické 

budoucnosti, podobně jako mnozí nejvyšší představitelé Bulharska před ním. 

Postupem doby však slábla jeho moc proti smečce prorusky orientovaných 

"vlků", jak je Vanga sama někdy nazývala, a on se chtě nechtě stal loutkou 

zakrývající svou autoritou zločince. 

"V roce 1962 se stal předsedou bulharské rady ministrů Todor Živkov, onen 

Vangou dlouho očekávaný "geroj" a zachránce bulharského lidu, jemuž již v 

roce 1961 předpověděla, že se udrží u moci dvacet sedm let, takže bude mít 

příležitost vykonat pro Bulhary více historického dobra než před tím všichni 

králové, carové a diktátoři dohromady. 

Živkov si mnul ruce, protože věděl, jak u Vangy pochodili jeho méně zdatní 

předchůdci. Vanze totiž věřil od prvního setkání a navštěvoval ji pak pravidelně 

jedenkrát za tři měsíce po celých oněch dvacet sedm let. Neradila mu jen ve 

státnických záležitostech, ale i v životních drobnostech, např. ve způsobu 

stravování a relaxace, které měly napomoci, aby se Todor dožil vysokého 

věku… 

Mezi bulharským totalitním vládcem a Vangou se vytvořilo přepevné přátelské 

pouto, které přetrvalo i Živkovův pád v roce 1989 a i jeho pronásledování a 

věznění. 

… 

Živkov se při okázalých partajních oslavách rád chlubil tím, že vládne jménem 

všeho svého lidu a že díky tomuto faktu nebylo Bulharsko nikdy tak svobodné a 

prosperující, jako v jeho éře. Do jisté míry měl pravdu, protože Vangu vskutku 

poslouchal na slovo a Vanga mu snad opravdu radila skrze mysl všech Bulharů, 

kteří většinou v totalistním státním systému neviděli zlo jako mnozí svědkové 

zvenčí, ale spíše prostředek k nebývalému sjednocení celého národa a 

ekonomických sil. 

Když pak Živkova svrhlo antikomunistické povastání, Vanga prohlásila: 

,Ti lidé vůbec netuší, že právě svrhli sami sebe a nastolili nad sebou věčný diktát 

cizí vůle…' 

Možná se už někomu zdá, že se trafila do černého, jenže "její lidé" to dosud

nevědí. Bulhaři totiž opravdu nebyli připraveni na život v modelové demokracii 

a na západní způsob života, který vídali jen v televizi a který si chtěli osvojit, ač 

k tomu postrádali onu nutnou hospodářskou, kulturní a politickou základnu. Po 

Živkovově pádu totiž paradoxně došlo ke zbídačení většiny Bulharů a k 

naprostému vytlačení jejich kultury i z okrajů evropského povědomí. 

Bulharské ekonomiky, vzniknuvší vesměs v období socialismu, se hbitě 

zmocnily chtivé západní ruce a cizí kapitál, který také následně lobbuje na 

sofijské politické scéně, kde bují korupční skandály a stranické půtky. 

Vanga po sobě zřejmě nezanechá žádné písemnosti (zemřela v srpnu 1996, pozn. 

překladatele), nicméně jednu její konkrétní myšlenkovou vizi zaznamenal 

někdejší Živkovův tajemník B. Romanov v roce 1984, kdy Vangu navštívil z 

rozkazu nepřítomného Živkova a vzal si s sebou kapesní magnetofon, aby pak 

mohl svému šéfovi přesně přetlumočit Vanžiny názory a vyhlídky pro 

diktátorovu osobní i stranickou budoucnost. Obsah nahrávky byl přepsán a 

přepis je dnes pečlivě založen v sofijském komunistickém archivu. Vangu mezi 

řádky charakterizuje jako uvážlivou bytost, které se vskutku vyplatilo pozorně 

naslouchat. Todor Živkov se skutečně nemusel stydět za to, že se řídil jejími 

radami a že se choval tak, jak se choval, zejména když navíc předem věděl, že 

bude politicky i lidsky smeten a dokonce vězněn.

Lidé si totiž bláhově myslí, že se východoevropští diktátoři chovali 

"nedemokraticky" jenom v důsledku selhání svých pozitivních osobních 

vlastností. Mýlí se, na jejich místě by se stejně zachovali i takoví rození 

demokraté, jakým je například Clinton nebo jakým byl i Churchil. Neměli by 

totiž manévrovací prostor pro jiné změny než ty, které ve formě direktiv 

přicházeli z Moskvy. 

Opravdovým lidským pochybením totalitních evropských vládců je z dnešního 

pohledu fakt, že svoje funkce vůbec přijali, ač tušili, že jejich základní pracovní 

metodou a hypotézou pro budoucnost bude veskrze průzračná politická 

bezvýchodnost… (Někdo to ovšem vzít musel, pozn. D.N.) 

I dnes jsou z metafyzického hlediska ony Vanžiny názory a skvělé vyhlídky do 

budoucnosti, které tajemník Romanov tajně nahrál na svůj miniaturní 

magnetofon 6. června 1984, nesmírně cenné: 

"Nikdy nelze nic přesně pojmenovat, stejně jako nemůžeme přesně posoudit 

sami sebe či druhé osoby. Stále o sobě pochybujeme. protože o sobě přemítáme. 

Nemůžeme se vyjádřit nikdy dost přesně, neboť jsme příliš proměnliví a 

nacházíme se navíc ve značně proměnlivém prostředí. Kategorické soudy a 

pevné nebo nezvratné názory jsou tedy produktem nerozvážných či nevyzrálých 

osob. Nejlepší pro nás všechny proto bude, když si nebudeme myslet vůbec nic, 

když budeme pouze žít, dýchat a mít jen takovou či onakou náladu. V této 

bezmyšlenkovité chvíli je totiž prchavě zaklet nejideálnější stav naší mysli, tedy 

onen řídký okamžik, v němž se téměř nemýlíme a v němž žijeme naplno podle 

zákonů božích… 

Ano, Todor občas trpí mnohými falešnými přeludy a někdy si dokonce myslí, že 

jeho chtění či víra ve vlastní rozum se snad může stát fenoménem uvádějícím 

věci do pohybu. Todorovy činy jsou však nejcennější právě v oné chvíli, když 

pouze do úmoru pracuje, strhává za sebou davy, hladí děti po hlavách, ukazuje 

se v televizi, aby předvedl, jaký je dosud "mladík", když hasí ekonomické požáry, 

směje se a třese se strachy před kremelskými žraloky. Pak je i nesmírně cenným 

člověkem. 

Mýlí se však vždy a fatálně, jakmile začne polemizovat o politice, o víře a o 

ideologii. Staví pak ze slov mohutné hráze, jež ovšem nemají sílu k zachycení 

jediné kapičky vody. Když se člověk bojí, pak hodně mluví a hledá cizí uši, a i 

Todor by se měl konečně ve svých letech naučit mlčet, aby už ukázal, že nemá 

strach ze smrti ani ze svého politického konce, z mříží vězení nebo pouze 

banální nejistoty zítřejšího dne… 

Až pojede v srpnu na Krym, může si strategii mlčenlivosti spolehlivě vyzkoušet.

Mocní Rusové jsou ve své podstatě pouze vychytralí Asiati, protože si váží 

zejména mlčícího a tedy záhadného a nevyzpytatelného protivníka. Kdo mlčí, ten 

jakoby vyslovoval nejpřesnější a neomylné soudy jeden za druhým. Ten, kdo 

mluví, jednoznačně dokazuje, že je otrokem jediné konkrétní, a tudíž omezující 

myšlenky… (Pokud si dialektickou jednotu protikladných názorů průběžně 

neuvědomuje, pozn. DN) 

Mlčení na Krymu pak Živkovovi přinese přátelství a úctu nového ruského 

magnáta, to však bude pouze krátkodobý užitek. Onen muž totiž brzy zemře a 

záhy ho nahradí nástupce, který rovněž brzy zemře. Tři smrti mocných Rusů po 

sobě přinesou pak zákonitě pronikavou změnu v celém sovětském impériu... 

Zkoušky mlčení připraví Živkova na léta, v nichž bude nucen mlčet, když po něm 

ostatní konečně budou moci beztrestně plivat. Todor se navíc stane opravdovým 

národním hrdinou až ve svých posledních dnech. A až ho ponesou na márách, 

bude nejlepší část národa poprvé upřímně, i když třeba tajně, plakat … 

Zkoušky mlčení obrní Todora trpělivostí, která mu poslouží zejména po jehp 

pádu. Kdo neodpovídá na lživé výpady svých mocných nepřátel, ten aspoň takto 

vítězí. Bránit se proti plivnutí nelze. Je nutno čekat, až slina zaschne a její rmut 

odpadne… 

Rusové ovládající Kreml byli a zůstali Asiati, a když ne přímo rodem, tak 

aspoˇm zkušenostmi či životní strategií. Lenin byl Asiat rodem, Stalin rovněž, 

Chruščov se tvářil jako prosťáček, ale léta dobrovolně pobýval ve Stalinově 

blízkosti, Brežněv byl rozeným Asiatem a jeho nástupci se asiatským trikům 

rychle přiučí. 

Avšak onen patetický kremelský "reformátor" (Gorby?, Putin?), který se 

zanedlouho v Moskvě zčistajasna zjeví, není asiat ani rodem, ani životními 

zkušenostmi, a snad i právě proto se stane pro bulharskou entitu dlouhodobě 

působící pohromou. Bude příliš mladý, proto i stižádostivý a se sklonem k 

oslňujícím vystoupením. Otrok cizího potlesku a vlastních budoucích vizí. 

Člověk, kterému nestačí žít ze dne na den, tedy kolísavec, který sebe i ostatní 

zákonitě přivede falešnými nadějemi a sliby do neštěstí… 

Západ mu bude zprvu tleskat a lákat ho do bažiny svých lichotek. Bude mu 

pochlebovat, protože v jeho myšlenkách zazní často volání po nápravě vlastního 

režimu. Diktaturu však napravovat nelze, tu lze jen svrhávat nebo nastolovat. 

Rusko nikdy neexistovalo bez diktatury a bez ní nemůže přežít, což na Západě 

dobře vědí. Chtějí však konečně zničit nebezpečného ruského medvěda, a proto 

rádi, i když falešně, zatleskají příslibům o možnosti přestavby diktatury…

Slovo diktatura by však nemělo mít všude a vždy hanlivý nádech a není třeba se 

ho bát, když jde o dobrou věc, což věděli už staří Řekové. Některé státy navíc 

nebudou nikdy moci prosperovat a existovat bez diktartury… 

Na Západě udělají nesmírnou chybu, když se rozhodnou napříště žít bez silného 

ruského nepřítele. Formální nepřátelství a silní protivníci totiž paradoxně 

vytvářejí pořádek a pocit stability u obou soupeřících stran. Západ bez nepřítele 

totiž ztratí víru v sebe, přijde nadlouho o smysl své existence – o iluzi vytvoření 

valu demokracie a kultury proti "hordám" z Východu… 

Jenže slabí diktátoři způsobí za čas příchod diktátorů silných, co na Západě 

bohužel nevědí, zato v Kremlu si to uvědomují zcela jasně. Zde budou trpěliví, 

protože vědí, že historie napíše po odchodu slabých diktátorů zas svoje silné 

stránky… 

A je jisté, že Západ nad Východem jednou provždy nezvítězí počtem svých aut, 

praček, mýdlových bublin a televizorů. V příštím století budou totiž opět vítězit 

silní vůdcové, tak jako to platilo od věků. Roztříštěnost dvacátého století se bude 

jevit lidem století jednadvacátého jako pouhá přechodná epizoda. Státy se znovu 

stabilizují, ztotalizují, zavedou diktatury, aby přežily v blízkosti svých silných 

sousedů. 

Potlesk ze Západu očekávaného budoucího ruského "reformátora" a současně 

slabého diktátora omámí. Jenže co je vlastně Západ? To je svět bez osobností, 

který se bojí všech opravdu velkých mužů. Na Západě nevládnbou muži, ale 

pouze iluze o mužích, které si ve volebních pranicích stvořili jejich voliči… 

Když nám budou tleskat lidé bez skutečných tváří, neměli bychom se radovat. 

Západ. to je totiž svět bezradnosti, bez činů, svět krasořečníků a svět věčných 

duchovních záplat. Svět zhoubných materiálních přebytků, v němž zahnívají a 

působí jako mor příliš protikladné hlasy. Lidé na Západě se nikdy nedohodli a 

také se nikdy nedohodnou ani na cestě, která by je mohla jednoho dne dovést k 

jejich vlastní spáse. Jednou jsme to zažili na vlastní kůži i my, když celý evropský 

Západ zachránilo před Hitlerem především Rusko. Ano, kdyby byl Stalin 

demokratem Chamberlainova typu, vládly by dnes na Eiffelovce, na Big Benu, 

ale i nad Kremlem hákové kříže… 

Na Západě vládnou slova, na Východě od věků jen činy. Dnešní Západ taktizuje 

s ústupky, Východ s akty agrese. Tak tomu bude i propříště, po příchodu nových 

silných ruských diktátorů, kteří se prozatím nacházejí v rolích bezvýznamných 

třicátníků a chodí po Moskvě ve vojenských uniformách s dosud nízkými 

hodnostmi, aby se po letech dostali do vysokých funkcí a opet pak hrozili z 

tribun zaťatými pěstmi. Příští ruské diktátorské rtežimy totiž opět povstanou z

hněvu milionových mas, aby je nejprve zastrašily a tím pádem stmelily… 

Až odezní hlasitý rámus po pádu "reformátorovy slabé diktatury", přijdou k nám 

ze západu mnohé zbytečné a tudíž bezcenné věci, zejména marná touha mas po 

bohatství. Člověk ze Západu nechce osobně trpět a uskrovňovat se a touto 

lehkomyslností oslepí na dlouhý čas i naše občany. Kdyby však západní člověk 

uměl trpět a odříkat si zbytečnosti, stal by se pro nás nesmírně nebezpečným 

soupeřem. Bohatí lidé však nechtějí umírat "jen" kvůli ideám, jak to dokáží 

úplně chudí, jak to za čas budeme opět umět my… 

My, Bulhaři, však máme naštěstí schopnost vracet se a čerpat z kořenů… 

A když plivance na Todorově kabátě zaschnou, lidé si náhle a vskrytu duše 

uvědomí, že ti, co přišli po něm, to rozhodně nedělali líp. Není totiž pro 

obyčejného člověka lehké nahlas přiznat, že byl politicky obelstěn, že se mýlil v 

odhadu situace, že nedokázal v dané chvíli odlišit svůj prospěch od prospěchu 

celé společnosti, odlišit svoji východní duši od duše západní…" 

(Vanga, tamtéž) 

(Zdroj: Alan Carter: Největší záhady světa, Dialog, Liberec 1997) 

Komentář k "Vanze" a budování demokracie po roku 1989

Každému doporučuji dozvědět se něco o fenoménu Vanga, který ovlivnil životy 

tisíců prostých i vzdělaných lidí a zřejmě i dějiny některých národů. Na 

Slovensku vyšla kniha Krasimiry Stojanové "Vanga, slepá jasnovidka", v 

nakladatelstvích TG-systems a IKKE, v Bratislavě v roce 1990. Před silou jejích 

slov se skláněli nejmocnější a nejmoudřejší postavy její doby a sklánějí se 

dodnes. Kdo o ní něco ví, ten nebere její slova na lehkou váhu, a spravidla činí 

dobře. U Vangy se každý může poučit a načerpat poznatky, ať již pro blaho 

vlastní či veřejné. Škodaže mnohem více toho nebylo z jejích výkladů zapsáno a 

zaznamenáno. 

Vanga Bulharům, ale i nám Čechům bere hodně víry v samospasitelnost 

demokracie. Nečiní tak proto, že by snad byla vůči demokracii zaujata, ale na 

základě toho, že jsou jí vztahy skutečnosti bližší a zjevnější než nám. To, co je 

pro nás věcí víry nebo nejasného odhadu, je pro ni evidentní. Dnes, po dvanácti 

letech, již můžeme uznat, že měla v mnohém pravdu. Problémy v 

postkomunistických zemích jsou většinou velmi vážného charakteru a hrozí, že 

časem přerostou do nezvládnutelné krize.Češi sice (na rozdíl od Bulharů) zažili 

ve své minulosti demokracii, fungující průmysl a ekonomiku, co by jim 

teoreticky mělo pomoci budování úspěšné demokracie ulehčit, ale to je již 

dávno. Mají v sobě také velký potenciál znalostí a různých schopností, které jim 

mohou pomoci vybudovat fungující demokracii i ekonomiku. Na druhou stranu 

jsou však lhostejní ke svému osudu a trpí nedostatkem důvěry v sebe i jiné, 

syndromem "lokajsko-úřednické" mentality (M. Valach), který není možné 

překonat současně se změnou režimu, a který vybudování vyspělé demokracie 

"na počkání" vylučuje. Přitom etapa "reálného socialismu" a následujícího 

třetihorního kapitalismu ještě utvrdila mnohé v přesvědčení, že starat se jen o 

sebe a svou kapsu je to nejsprávnější řešení. 

"...představy o možnostech politiky se dostávají do střetu s novými procesy, jako 

je globalizace, nástup sítí, tzv.postmoderní mentalita, riziková společnost apod. 

Mnoho sociologů dnes hovoří o tom, že v důsledku toho všeho z politiky na 

úrovni státu dnes odchází moc. V 60. a 70. letech vládl optimismus ohledně 

možností občanů ovlivňovat politiku formou sociálních hnutí. Ta však prošla 

během 80.let vážnou krizí, kerá dosud přetrvává. Vzniká "nejistá společnost" a 

já se v knížce ( Politika s ručením omezenym ) snažím naznačit, komu to 

vyhovuje a kdo na to doplácí. Je jasné, že přemíra jistot zavádí stagnací, příliš 

mnoho společnosti však společnost rozbíjí. V současné době je obtížné najít 

nějakého aktéra, který by byl schopen rozkladným tendencím čelit." (Jan Keller) 

Deficitu moci v nových i tradičních demokraciích si všimla řada sociologů a 

politologů. Tato impotence tvůrčího rozhodování v řízení státu vystupuje do 

popředí zvlášť zřetelně tváří v tvář globální ekologické krizi a krizím

hospodářským, v nichž jsou důsledky této nemohoucnosti zřetelné a vyčíslitelné. 

Vzniká potřeba nové regulace, SIMULTANNI POLITIKY vedoucí k 

celosvětovému omezení globálních finančních trhů: "Globální finanční trhy 

vytvořily silné mechanismy na ovládání ekonomické, sociální a ekologické 

politiky prováděné kteroukoli zemí, čímž zajišťují, že je prováděna jen ta 

politika, která hoví zájmům trhu a korporací - bez ohledu na to, která 

politická strana je u moci. Výsledkem je vláda pseudo-demokracie, v níž - bez 

ohledu na to, kterou stranu zvolíme - zůstává politika v podstatě stejná. Jelikož 

více méně všechny národy jsou součástí více a více integrované globální 

ekonomie, podléhají všechny téže kontrole. ... Deregulací kapitálových trhů 

rozpoutaly národy sílu, kterou už nemohou unilaterálně kontrolovat - globální 

kolotoč, který se nyní točí tak rychle, že žádný národ nemůže seskočit (pokud 

není násilně vyhozen samotným trhem). Rostoucí podpora poskytovaná 

extrémně pravicovým stranám je spolehlivým příznakem neschopnosti řešit 

soudobou situaci, která může snadno vyústit v katastrofu." 

Současná situace se také díky různým lobby, mafiím a podvodníkům natolik 

zamotala, že efektivním řešením skutečně může být na určitou dobu diktatura, 

lépe řečeno více autoritativní a regulovaná forma demokracie, vláda elity 

intelektu a odbornosti (meritokracie); ale posílit stát mohou i různé formy 

opozičních či koaličních dohod nebo výrazné vítězství jedné strany, i když jsou 

tyto kroky či fáze vývoje značně nepopulární.Výrazným posílením pravomocí 

určitých činitelů státní správy, samosprávy a prezidenta, posílením uplatnění elit 

ve společnosti, aktivním vyhledáváním silných osobností, dobrých podnikatelů, 

vědců, menažerů atd. a jejich hodnotné formální zařazování do společenského 

systému, které má léčit nedostatky "přirozeného" výběru "samoregulujícího" 

svobodného "trhu práce a příležitostí" může vrátit tvář naší zemi a našemu lidu, i 

když demokratické svobody budou omezeny a jejich chápání relativizováno. U 

konkrétních národů v konkrétních okamžicích jejich vývoje demokracie prostě 

není schopna bez direktivních, protekcionistických, paternalistických, 

centralistických a dalších "diktátorských" poloh pomoci z morální a mocenské 

krize. Nakonec demokracie, kterou je třeba léčit "diktaturou" má již často tolik 

skrytých diktátorských vředů, že otevřená léčba může být výhodnější. 

Otevřená diktatura (resp autoritativnější forma demokracie) bývá většinou méně 

demoralizující než diktatura skrytá, silná diktatura může být i hospodářsky a 

morálně úspěšnější než diktatura slabá. (Nepřiznaná diktatura může být 

zpravidla jenom diktaturou slabou a ekonomicky neúspěšnou, vedoucí přes 

ekonomický fašizmus k fašizaci celé společnosti.) Otevřená diktatura může 

znamenat paradoxně mnohem menší nebezpečí fašizace společnosti než různé 

zmanipulované "demokratické" systémy. 

Češi jsou schizofrenicky rozpolcený národ žijící ve středu Evropy na hraně

událostí, na průsečíku protikladných směrů a tendencí. Pokud zvolí diktaturu, 

budou litovat, a v některých odvětvích/oblastech společenského života si 

pohorší, pokud zvolí demokracii západního typu, budou v mnoha oblastech 

znovu poškozeni a zejména hospodářsky proti ekonomicky silnému Západu v 

nevýhodě. Vnitřní rozpornost a jednotu pojmů diktatura a demokracie tak (jako 

v mnoha jiných případech) zažíváme na své kůži silněji než jiní. Navíc 

demokracie zde bude vždy podkopávána byrokratismem, korupcí, lobby a 

mafiemi. Čechům by Vanga asi tak snadno poradit neuměla. Čechům zbývá 

genialita jako jediná cesta. Genialita s níž by dokázali překonat rozpornost 

pojmů v jejich vyšší syntéze. Ve vytvoření demokracie, která by dokázala 

nadiktovat, co je důležité jak pro holé přežití, tak pro rozvoj ekonomiky, vědy a 

kultury, až po naplnění demokratického rámce hodnotným duchovním a 

kulturním obsahem. Jak realizovat demokratickou diktaturu, která by 

nezapomněla na prvky samosprávnosti, ani na elitu intelektuální, je těžký úkol, 

jehož řešení může posloužit více národům. 

Zatím se musíme řešení přibližovat léčbou následků – kompenzovat nectnosti 

daného režimu a externality zvolené ekonomické strategie: 

Máme demokracii? Budiž, ale musíme se za každou cenu snažit tvrdě, až 

diktátorsky zatočit s hospodářskou kriminalitou, korupcí a mafiemi, uplatnit 

"diktátorská" ekologická opatření/parametry schopné zabezpečit alespoň trvale 

udržitelný život. 

Budeme mít nyní "dikaturu" levice? Budiž, ale ať se již ta naše levice zbaví 

bolševických manýrů, přestane být benevolentní ke skrytým mocenským sítím a 

zatočí se zlovolnou hospodářskou kriminalitou. Mějme si třeba novou totalitu, 

ale dejme demokraticky na národ, jemuž intuice napovídá, že v blížícím se 

období nebude snadné se s dluhy vyrovnat a uchovejme výchovu k demokracii a 

demokratické rozhodovací nástroje, i když jejich funčnost bude nyní jen 

částečná, formální. Nevezměme národu a vědcům možnosti se demokraticky 

vyjadřovat, abychom se nepřipravili o informace a tvůrčí myšlenky jako zdroj 

pokroku. 

Přijde v Rusku skutečná diktatura? Dobrá, ale ať se elita moci neodvrátí od elity 

vědy a intelektu. Rusové ať nepřipustí znovuobnovení diktátorskými režimy tak 

oblíbeného trestu smrti, neboť hlubinné zdroje poznání (akceptované elitou 

intelektu) svědčí proti tomu. Rusové ať odvrátí své zájmy od těch svých národů, 

které jasně zatouží po samostatnosti a kterým intelektuální ruská elita přizná 

morální nárok na takovou samostatnost (jak tomu je např. v případě Čečenska). 

Jednostranné prosazování prvků demokratické participace (vůči prvkům 

"diktatury") je stejně škodlivé jako např. jednostranné prosazování principu

zástupnosti (vůči prvkům přímé demokracie). Diktatura není hezké slovo, ale 

nemusíme si pod tím termínem představovat hned hospodského nácka Hitlera. 

Mnoho tisíc let žily národy světa v různých formách diktatury, a myslet si, že to 

bylo jen k jejich škodě, je nejen nevědecké a nehistorické, ale je to i projevem 

neúcty k lidstvu a k intelektuálnímu, duševnímu a duchovnímu základu člověka. 

Ne, vývoj není jen darvinistické směřování k vyšším stupňům, ale představuje i 

smyslnou existenci samého sebe v sobě. Ne, ty miliony generací před námi 

nežily jen kvůli nám a naší salátové demokracii. Vždyť také mnoho nechybělo a 

i ta mnohem vyspělejší západní demokracie už tolikrát mohla být smetena z 

povrchu Země, mj. i díky vlastní nedokonalosti. Musíme také vědět, že 

Darvinismus v biologii je držen mnohem silnějšími zákony, než vývoj v 

záležitostech společenských, sociálních, i když obecná struktura těchto 

zákonitostí je stejná. U druhu je mnohem těsnější závislost mezi adaptací a 

přežitím, než u society. Musíme si také uvědomit, že diktatura má mnoho forem, 

a že zejména v malých societách je vnímána jako zcela přirozený jev. Náčelník 

nebo šaman malého kmene vůbec nemusejí svou moc získat na základě nějaké 

moci, která by převyšovala jejich neformální autoritu nebo kulturní zvyklosti. A 

vůbec není psáno, že by nemuseli mít smysl pro demokracii. V malé komunitě je 

ovšem možno mnohem snáze vyhodnotit, jaký poměr diktatury a participace je v 

daném okamžiku optimální, a tato rozhodnutí jsou také mnohem bližší přirozené 

strategii přežití živočišnému druhu, resp. dané komunity. Ani perský šach si 

nevybíral své vezíry jen jako nástroje moci, ale jako (doslovném překladu) 

rádce. Ještě dnes se perská ministerstva nazývají VEZÁRATE. I když šáhové 

nebyli žádnými demokraty, nezapomínali alespoň na význam intelektuální elity. 

Jaká strategie je správná u dnešní společnosti je velmi obtížné určit, nejen pro 

velikost dnešních států a složitost vnitřních a vnějších politických vazeb dnes 

globálních), ale například i proto, že státy do značné míry vymykají (abstrahují) 

svou existenci (a své plány) od sepětí s přírodou, bez níž ovšem je jakékoliv 

plánování cestou do záhuby hospodářské a později absolutní. 

Musíme přehodnotit svůj pohled na Putina. Musí být v některých záležitostech 

ještě silnějším diktátorem, a ne slabším. Musí dát mnohem jasněji mocenským 

klanům najevo, že vládne stát, a že musí dodržovat zákony a odvádět daně. 

Naopak k neruským národům žádajícím svobodu by měl být shovívavější, a to 

pro věcnou správnost takového přístupu. Měl by také učinit velmi zásadní kroky 

k jadernému odzbrojení světa a k drastickému snížení celosvětových výdajů na 

zbrojení. Západ v tomto ohledu zcela zklamal. Činy, to je to, co svět od Putina 

žádá a čím může získat on i jeho Rusko novou důvěru. O co větší nedůvěru má 

svět v ruskou demokracii, o to větší má budoucí ruský diktátor prostor pro činy, 

kterými nás přesvědčí. 

Rusko dnes potřebuje diktátora, ale diktátora osvíceného, který dokáže prosadit

svobodný tisk a zejména uplatnění intelektuální elity vedle elity mocenské a 

finanční. Jsem si jist, že Rusku mohou diktátoři pomoci, ale měli by dát nejprve 

svobodu národům, které jsou drženy násilím (Čečensko). Novodobým Hitlerem 

nebude silný Putin, ale Putin slabý, ať již díky případné slabosti vlastní či díky 

slabosti své funkce. Putin má šanci se stát diktátorem, jakého by Rusko 

potřebovalo, musí ale zemi mocensky a hospodářsky konzolidovat a přestat 

dělat ústupky klanům. Tak velká země v tak velkých problémech se bez posílení 

"diktátorských prvků" neobejde. 

Silná, otevřená diktatura má výhodu, že v otázkách, při kterých je demokratické 

dohadování se a byrokratické mnohostupňové přežvýkávání každého záměru na 

škodu, může dobré věci prosadit mnohem snáze. Může trpět deficitem rozumu, 

ne však deficitem moci, který v posledních letech stále častěji pozorujeme u 

tradičních demokracií, bez ohledu na to, zda jde o demokracie zdravé nebo tak 

slabé, jaké jsou ty naše, postkomunistické. Nezapomeňme, že slábá diktatura (to 

je totéž co zmanipulovaná demokracie), může vést jen a jen k diktatuře silné a 

otevřené. Povede ovšem přes nesmírné útrapy a chaos, díky kterému může moc 

uchváti diktátor, který k tomu nemá morální oprávnění v podobě charakteru, 

znalostí, zkušeností, schopností, přístupu ke zdrojům moci apod. 

Jak však dosáhnout, aby se stal "panovníkem" člověk osvícený a ne ignorant, a 

jak zajistit, aby byl diktátorem nezávislým, a ne něčí loutkou ? Osoba diktátora 

je ovšem nejtransparentnějším prvkem diktatury. Desítky "neparticipativních: 

prvků je možné pro každou zemi a její lid velmi výhodně uplatňovat v různých 

záležitostech i v rámci různých hierarchií řízení, aniž by muselo jít o vyloženou 

diktaturu. Pomocí těchto prvků je možné dokonce upevňovat a ozdravovat 

demokracii, a to i bez jejího přerušení ve prospěch nějaké "zimní" diktatury. To 

nejhorší z diktatury udělala neznalost, špatné společenské poměry, manipulace 

různých klik diktaturu podrývajících a lidé se svými slabostmi. Diktatura sama o 

sobě je stejně dobrá/špatná jako demokracie (participace). Jsou to nepopsané 

listy, prázdné formy, které bez konkrétního obsahu nic nedeterminují. Navíc, jak 

jsem již napsal, existuje bezpočet vzájemných kombinací participativnich a 

"neparticipativních" prvků, některé z nich jsou navíc obojetné a zařazují se 

podle kontextu svého použití a situace. 

Demokracie a její efektivita v Česku a na Slovensku ovšem může být částečně 

závislá i na tom, zda v Rusku bude spíše demokracie nebo spíše diktatura a zda 

Západ nás bude spíše podporovat nebo spíše zneužívat. Důležitá je i schopnost 

Západu dát demokracii nový obsah a vybřednout z morální a hospodářské krize, 

která zřejmě s nedostatky tradiční demokracie souvisí. Jinými slovy, nic není 

možné říci zcela jistě a všechno se vším souvisí. Je třeba se dívat nezaujatě na 

otázky spojené s antagonismem demokracie a diktatury a chápat věci v 

souvislostech, ne vydávat apriorní soudy a předsudky.

Západní demokracie musí být obohacena o prvky posilující růst osobnosti a její 

uplatnění ve společnosti nejen skrze svobodný trh. Lidské duše nejsou totiž 

ideálním zbožím a trochu "diktátorské" ochrany si zaslouží, podobně jako lidský 

talent, cit a rozum. 

Zejména v současném stavu krize mohou být v zemích západní demokracie 

posíleny pravomoci nejvyšších představitelů, příp. rozhodujících řídících 

tvůrčích kolektivů, aby mohly dát své epoše konkrétní tvář, aby byly 

zodpovědnými garanty společenského vývoje, zákonnosti a morálky, 

integrujícími ve svých rukách z demokratické vůle reálnou moc v potřebné síle. 

Je třeba posílit prezidentské pravomoci, pravomoci předsedy vlády, ministrů i 

zástupců a pověřenců parlamentu. 

Vidíme, že i Bush by nyní v boji s tunelářskými metodami velkých společností 

potřeboval mít volnější ruce, a že systém kolektivní demokratické 

nezodpovědnosti je pro některé oblasti společnosti stejně škodlivý jako 

kolektivní nezodpovědné vlastnictví za socialismu. I stát by měl mít svou tvář a 

svého "vlastníka", který za něj bude PLNĚ zodpovědný, byť jen do dalších 

voleb nebo do nástupu dalšího "diktátora". 

Ideální diktatura i ideální demokracie prostě musí být zbaveny svých krajních 

projevů a neefektivních či škodlivých aspektů v nejvyšší možné míře. Zároveň 

je třeba pouvažovat o Vanžiných slovech, zda rozdělení světa na systémově 

protikladné tábory nemůže být pro vývoj a stabilitu skutečně potřebné, zvláště 

pokud tyto protikladné systémy budou mít společné systémové rozhraní, budou 

spolu komunikovat a své vzájemné vztahy budou z principu (ukotveném ve své 

podstatě) řešit jen diplomaticky, a ne násilně. Dobrodiní, které přinesla 

demokracie např. lidu USA je nesmírné, zdá se však, že v budoucnosti má šanci 

již jen demokracie s prvky regulace a s prvky meritokracie (vláda odbornosti), 

osobnostního protekcionismu, jakási regulovaná demokracie s vlastní tváří. 

Nestačí tedy posilovat prvky občanské společnosti, přímé demokracie, 

decentralizace a účasti občanů na řízení - musí tu být i prvky centralisticky 

integrující, a ve prospěch tvůrčí osobnostní vize demokratický princip vlastně v 

jeho bezbřehosti omezující a demokracii ve jménu konkrétnosti a autentičnosti 

formující.. 

Už vůbec nemůžeme pochybovat o tom, že potřebujeme Rusko silné, 

prosperující a zdravé. Pro to dělá Západ minimum. Naopak Východ ztratil 

sebejistotu, s jakou se snažil dávat v minulosti Západu mravní lekce. Byl v tom, 

samozřejmě, často vedle, a často to nebylo přijatelné i z toho titulu, že na 

Východě mnohá desetiletí zejména v politice morálka silně upadla a odlišný

systém neměl ani dostatečné hospodářské výsledky, Západ však tyto impulzy 

zřejmě rovněž ke svému přežití a rozvoji potřebuje 

Veřím na základě Vanžiných slov v očistnou sílu diktatury a v její 

opodstatněnost pro určité historické okamžiky národů.. Nejde však jen o víru, 

jde o něco, co odpovídá dialektickému pohledu na dějiny, takže mám spíše 

pocit, že Vanga vyslovila něco, co již bylo na spadnutí, co jsme měli na jazyku, 

ale diky své omezenosti jsme se nedokázali vymáčknoutV základě však úvahy o 

diktatuře nelikvidují ideu demokracie, jen jí dávají pevnější rámec. Podobně 

jako relativistická fyzika neznamenala konec fyziky Newtonowské, ale vymezila 

přesněji pole její platnosti. O diktatuře lze přemýšlet s láskou k demokracii i s 

láskou k člověku. Od časů Vangy to není protimluv. 

Do doby, než jsem si přečetl Vanžin článek bych se asi hodně divil, kdyby mi 

někdo naznačoval, že pojem diktatura lze relativizovat a klast do nedilneho 

dialektického vztahu s demokracií (participací). Ale nakonec něco podobného již 

udělala dialektika s mnoha jinými pojmy a dělá to s nimi stále, stále na vyšší a 

vyšší úrovni. Takže vlastně k divení jsou spíše v tomto podivuhodném světě ti, 

kteří se ještě něčemu diví. Zajímavé je, že se dnes nejvíce díví právě ti, keří by v 

podobných skocích nazývaných odborně negací negace, měli mít dobrou 

průpravu, totož páni vědci. Vše je v neustálém vývoji, svět i pojmy, i pojmy 

chápání těchto pojmů, i pojmy o vazbě mezi námi a pojmy a chápáním těchto 

pojmů, atd. Něco si však z těch poděšených výkřiků přeci jen beru. Narušovat 

zákony tradiční demokracie může jen někdo, kdo ji dobře zná. Je to jako v 

hudbě či poetice. Kdo pochopí určitou estetickou zákonitost, může ji pro 

estetické ozvláštnění porušit. Kdo zákonitosti nezná nebo necítí, ten se 

může jen divit, anebo vyrábět kopance. 

Jeden můj bulharský přítel, se kterým jsem Vanžin článek konzultoval, mi 

připomněl ještě jedno nebezpečí. Vedle lidí nevzdělaných, kteří nemusí obsah 

pojmu diktatura pochopit, jsou tu ještě lidé čekající na přiležitost, aby změnu 

režimu mohli využít pro osobní kariéru nebo na vyřízení si účtů se svými 

protivníky. Takoví lidé v předstírané snaze plnit rozkazy mohou konat zlé věci a 

nový režim pohřbít, ať se jedná o demokracii či diktaturu. Diktatura ovšem 

může dát těmto osobám křídla. Diktatura bez účinné kontroly (třeba i veřejné, 

pokud je "diktátor" osvícený) a diktatura s mnoha stupni řízení díky proti 

podobným "aktivistům" nemá mnoho šancí. 

Vanga také Rusy i nás, Čechy a Slováky vede k přijetí svých asijských kořenů. 

Je jí jasné, že tak budeme moci snáze lépe čerpat nejen ze svých kulturních, 

psychologických a typologických danosti, ale i z velkého duchovního bohatství 

těchto indoevropských dávných kultur, k teré dnes vnímáme jako cizí, exotické. 

Minimálně budeme vědět, že čecháčkovství či ruské intrikánství má své kořeny

v asijské prohnanosti a budeme se mít před těmito svými vlastnostmi více na 

pozoru. 

Kdo se podíva na mapu, uvidí, že odjinud než po březích Kaspického moře, z 

indoíránské oblasti, nemohli povolžští praslované, kteří jsou pro většinu z nás 

Čechů dominantními předky, do svého životního prostoru přijít nemohli. Tato 

migrace z indoíránské oblasti na tradiční slovanská území zřejmě probíhala 

kontinuálně v průběhu dlouhých historických období až do časů Velkomoravské 

říše a v období nové migrace od poloviny 20. století probíhá znovu. 

Kdo začne porovnávat např. perštinu a češtinu, může si tyto kořeny ověřit i v 

oblasti jazyka. 

Nedávno mi připomněl jeden politik, že dvě z knížat rodu Mojmírovců, která se 

usídlila na území Velkomoravské říše i se svými družinami, byla byla perskými 

princi (Mojmírovci, zakladatelé dynastie, která vládla Velkomoravské říši; ta 

existovala v letech 822-cca 900 a byla rozbita Maďary; pozn. P. Holba). 

Asi na tom všem něco bude 


LN 16.07.2002 - KAREL HVÍŽĎALA - str. 08 

Státy, které nemají ideu, zaniknou

Sociolog Martin Potůček hledá místo a budoucnost České republiky uprostřed 

neklidné Evropy 

Koncem 19. století jsme se stali normálním národem a koncem 20. století jsme 

položili základy normální demokracie. Začátkem 21. století se pokoušíme 

kultivovat institucionální rámec, abychom se mohli připojit ke standardním 

evropským zemím. 

Hledat priority pro malou zemi uprostřed neklidné Evropy a světa je podle 

Potůčka stále nesnadnější - ale zároveň stále nezbytnější. "Nikdo dnes nedokáže 

odhadnout, zda rizika nepřeváží nad novými příležitostmi." 

Ač je tato vaše formulace opatrná, ve svých empiricky podložených vývodech 

jste většinou optimista. Podívám-li se ovšem kolem sebe, mám opačnou 

zkušenost: k volbám nepřišlo 41 procent lidí, smlouvy u nás neplatí, podpora 

snahy připojit se k EU je ze všech kandidátských zemí nejnižší a rubrika "ze 

zahraničí" se u nás jmenuje "ze světa", aby se zdůraznilo, že my se ke světu 

nepočítáme, že svět je něco, co začíná až za našimi humny. Čím je dán tento 

rozpor mezi výsledky vašich výzkumů a námi žitou zkušeností? 

Sociální vědci se snaží analyzovat problémy ve společnosti souhrnně a docházejí 

k závěru, že ve společnosti zrají určité tendence, ale není jim vždy jasné, jakým 

směrem se budou vyvíjet. Vždy tedy najdete dost dobrých důvodů pro to být 

optimistou i pesimistou, tedy zjistit, kde jsou potence dobrého, a kde naopak 

jsou ohrožení, která na nás číhají. Mohu to ukázat na příkladu voleb. To, že 

nešlo 41 procent lidí k urnám, lze interpretovat jako výraz znechucení z politiky, 

ale podíváte-li se na stejný jev z kladného zorného úhlu, tak to můžete 

interpretovat tak, že 41 procent občanů je se svým životem spokojeno natolik, že 

nemá důvod chodit k volbám. 

Sebemrskačství a nízká schopnost sebereflexe 

To jsou známé "pluspohledy" a "minuspohledy", pro nás je ovšem důležitý 

"zeropohled", tedy pohled z bodu nula... 

Jistě, to je úkol tohoto pracoviště: zkoumat terén, který se skládá z šancí i z 

ohrožení. Bavíme se o české společnosti a každý národ má jisté setrvalejší 

charakteristiky. Jednou z takových našich vlastností je extrémní kriticismus, 

někdy až úplné sebemrskačství. To nám sice umožňuje rychle vystihnout 

slabiny, ale na druhé straně to vede ke skeptičtějšímu náhledu, než odpovídá 

pozici země či národa, což je vidět třeba na našem vztahu k připojení k 

Evropské unii. Já si však myslím, že naše země má skutečně velké šance a 

příležitosti, že zraje a má předpoklady, aby je využila. Můj optimismus vyplývá

ze srovnání naší situace se situacemi mnoha dalších zemí. Studie ukazují 

zřetelně, že jsme na tom velmi dobře ve srovnání s většinou zemí světa. 

My se však chceme srovnávat s těmi nejvyspělejšími zeměmi, protože jsou 

nám i geograficky blízké. Vraťme se proto k vašemu termínu setrvalé 

charakteristiky... 

Je to i velmi nízká schopnost sebereflexe, zvláště při pohledu na vlastní 

minulost. Ale tento národ zažil tolik ran a tolik zklamání, která měla zdroje 

mimo jeho vůli, že pěstovat náročný pohled na minulost bylo obtížnější než v 

zemích, které, historicky vzato, na tom byly lépe než my. Viz třeba Rakousko, 

kde veřejná diskuse o fašistické minulosti byla započata teprve kolem roku 

1998, tedy více než po padesáti letech. Rakousko si totiž po válce vynutilo na 

vítězných mocnostech statut země, která byla okupována nacistickým 

Německem. Když rakouská armáda byla pohlcena wehrmachtem, jen asi 350 

rakouských vojáků odmítlo sloužit Němcům. Tedy česká společnost v letech 

1948 až 1989 byla zakonzervovaná a neměla přirozené prostředí pro rozvoj úvah 

a dialogů. Pravděpodobně to chce více času. 

Ještě jednou bych se vrátil zpět: které další naše setrvalé charakteristiky 

bychom si měli uvědomit, abychom se jich mohli postupně zbavovat? 

Co nám dál určitě chybí, je tah na branku. Jsme schopni se vzepnout k velkému 

činu, ale bohužel energie z nás velmi rychle vyprchá a pak se snadno dostaneme 

do útlumové fáze. Dál je pro nás typická vnitřní nejednotnost. Českému národu 

se nedaří sledovat základ společného blaha. Vidíte to zřetelněji na malých 

komunitách, jako jsou emigrace. Srovnáte-li maďarskou, polskou a českou, hned 

to je jasnější. Maďaři a Poláci, ač politicky měli různé barvy, drželi pohromadě. 

Čechům se to nikdy nedařilo. A další náš velký nedostatek je v neumění 

komunikovat. A není to jen věc motivace, je to otázka neznalosti. Komunikovat 

v demokratické společnosti není snadné: vyžaduje to dovednost, čas, vůli a 

někdy i sebezapření. 

Vymezujeme se vůči něčemu, co je letícím terčem 

A lze vůbec sledovat nějaké společné blaho, když neproběhla veřejná 

diskuse o naší identitě? 

Jistě je to těžké, pokud náš stát je nechtěné dítě, zbytkový útvar poté, co 

Československo, které mělo svou identitu i legitimitu, zaniklo. Proto také v 

našich pracích klademe velký důraz na to, co to je národní identita a co to je 

národní zájem. Ne ve smyslu etnickém, ale vztažený k novému státu.

Co je podle vás národní identita? 

Za prvé národní identita není jediná a výlučná. Identit máme řadu. A jako 

jednotlivci se ani nemusíme vztahovat k národu nebo ke státu, můžeme se 

vztahovat třeba jenom ke své rodině. Za druhé jsme se už dotkli toho, že stát 

vznikl skoro nedopatřením, a tudíž on sám se hledá postupně v akci. Vidíme to i 

na formování ústavních institucí. Třeba na tom, jak dlouho trvalo, než jsme 

ustavili institut ombudsmana, Senát, správní soudnictví atd. 

Proč podle vás potřebujeme definici národní identity? Václav Klaus se 

přece domníval, že takováto diskuse je zbytečná... 

Kdybychom se na stát dívali čistě liberálně, tak žádnou identitu nepotřebuje. 

Stačí právní rámec a instituty, které jsou pro chod země nezbytné. Ale to 

nedostačuje. Historická zkušenost ukazuje, že státy, které nemají ideu, jež 

propojuje obyvatelstvo, zanikají. Mně je nejbližší Masarykův přístup, že člověk 

je především světoobčanem, a teprve pak příslušníkem nějakého národa, 

nicméně své světoobčanství může účinně realizovat jen občanským životem v 

nějaké národní komunitě. Teď se nejspíš nacházíme na počátku dialogu o naší 

identitě a doufejme, že se z těch neurčitých a pokleslých slovních výronů 

postupně vymaníme. Bohužel největší překážkou v otevřené diskusi je i 

skutečnost, že rozhodující složku naší společnosti tvoří generace, jejíž 

hodnotová stupnice byla vytvořena minulým režimem v období tvrdé 

normalizace, která lidi zdeformovala. A takto pokřivení lidé pak přijali - opět 

deformovanou - novou liberální ideologii. 

Jak byste definoval národní zájem? 

Národní zájem je podobně zapeklitý pojem jako veřejný zájem. V tak složitě 

strukturované společnosti, jako je naše, se velmi obtížně hledají společní 

jmenovatelé. 

Ale existuje přece definice veřejného zájmu jako výslednice střetu všech 

občanských uskupení včetně politických stran, náboženských komunit, 

univerzitních center, ekologických a občanských hnutí atd. 

To je politologická definice. Ale my se jako prognostikové snažíme zapracovat 

do naší definice i nepředvídatelné faktory, tedy to, co se teprve může přihodit. 

Kromě toho, o co se přetahujeme, musíme vzít v úvahu i důsledky dnešních 

našich činů. Pokud existuje jeden národní zájem, pak je to asi zájem o přežití 

toho kterého společenství. Zájem uchovat bezpečnost a podmínky pro další 

rozvoj. Přitom je třeba dobře vědět, že zájem malého podnikatele a velkého 

podnikatele bude jiný atd., atd. A navíc, a to je podstatné, vy ani nevíte, jaká

ozhodnutí, která v národním zájmu chcete učinit, máte ve své moci, a jaká ne. 

Dříve se dal národní zájem vztáhnout docela dobře ke státnímu útvaru. To již 

neplatí. 

To jste kdysi napsal velice přesně: Naše země získala více prostoru pro 

rozhodování o vlastním osudu, než jaký měla k dispozici kdykoli v moderní 

historii. Zároveň se však stává stále závislejší na procesech, na něž nemá 

žádný vliv. 

A je-li tomu tak, je otázka, jestli definovat nějaký národní zájem má vůbec 

smysl. Jestli by se každá komunita neměla vztahovat k něčemu úplně jinému. 

K čemu? 

A to je právě to. K lidstvu, které zatím neumí řídit samo sebe. My se 

potřebujeme vymezit, ale zároveň se vymezujeme vůči něčemu, co je letící terč. 

To je to, co říká izraelský teoretik veřejné politiky Yehezkel Dror, který 

mluví o nedostatečné kapacitě vládnutí nejen na národních úrovních, 

ale zejména na planetární úrovni... 

To je naprosto přesné. Na čem se velmoci byly schopny před deseti lety 

shodnout v Riu, už se dnes - zdá se - shodnout neumějí. Bohužel. A to 

představuje spolu se stále se otevírajícími nůžkami mezi chudými a bohatými 

uvnitř států i mezi státy velkou sociální i politickou hrozbu. 

Funkční alternativa připojení k Evropské unii neexistuje 

Vy se svým týmem hledáte priority rozvoje České republiky pro začlenění 

do evropské civilizace a došel jste k pěti položkám. K péči o novou generaci, 

k penzijní reformě, k podpoře vzdělání, k posilování sociální soudržnosti v 

kontextu formování národní identity a k modernizaci systému politiky a 

správy. Proč právě k těmto pěti? 

To, co děláme, považujeme jen za kvalifikovaný podnět do diskuse. Mohlo by 

jich být i více. Náš tým se shodl, že toto by mohly být rozhodující inovační linie. 

Každá společnost má omezené zdroje a jisté předpoklady, proto se priority musí 

redukovat. Před pár dny jsem se vrátil z konference v Soulu a je jasné, že 

rozvinuté země vidí jako hlavní prioritu investice do vzdělání. 

To se zdá jasné a logické... 

Ale pozor, ono to má i druhou stránku mince. Na jedné straně se tvoří dobře

placená a vysoce kvalifikovaná vrstva lidí a na druhé straně vrstva špatně 

placených zaměstnanců ve službách, která nemá šanci být na dosah té 

vzdělanější vrstvě populace. Asi to jinak nejde, ale zároveň si položme otázku, 

co musíme udělat pro to, aby mezi těmito skupinami nevznikl velký předěl s 

nepřekonatelným sociálním pnutím. 

Tady číhá jedno vážné nebezpečí i na nás: pokud neinvestujeme dostatečně 

do vzdělání, staneme se dodavateli méně kvalifikovaných sil do více 

vyvinutých zemí. Připojením k Evropské unii by se toto naše nebezpečí 

mělo výrazně snížit... 

Tato země je skutečně na jakémsi předělu. V teorii se tomu říká semiperiferie, 

tedy poloperiferie. Teď se vlastně o nás rozhoduje. Tady bych to viděl velmi 

ostře. Pokud vstoupíme do unie, máme velkou šanci dostat se blíže k centru. 

Pokud v referendu řekneme ne, jsme předurčeni k tomu, abychom nezadržitelně 

klesali. Funkční alternativa připojení k EU neexistuje. 

Ještě bych se vrátil k prioritám. Co mě zaráží, je, že vše, co jste vymezili, je 

vztaženo dovnitř a nic nás nespojuje se světem. Chybí mi třeba obranná 

politika jako součást evropské politiky, spoluodpovědnost malé země za stav 

světa a podobné úvahy... 

My jsme tyto úvahy nevyloučili, vedeme je v patrnosti a na ustavení 

komplexního systému bezpečnosti a obrany právě pracujeme. Hlavní myšlenkou 

je, že bezpečnostní rizika jsou dnes výrazně jiná, než byla, takže i tradiční 

armáda už není příliš použitelná. A naopak jsou rizika, na která nemáme 

adekvátní odpověď. Na tom intenzivně pracujeme a návrh by měl být hotov 

koncem roku. 

Na závěr bych si dovolil osobní otázku: V Centru pro sociální a ekonomické 

strategie se zabýváte něčím podobným jako kdysi Prognostický ústav, ze 

kterého vyšli dva premiéři a několik ministrů. Kdybyste dostal nabídku, 

vstoupil byste i vy do praktické politiky? 

Skutečnost, že jsem spolu s kolegy založil obor veřejná politika, jistě vypovídá o 

mém zájmu o politiku, ale můj zájem byl vždy motivován vědomím její 

nedostatečnosti. Chtěl jsem naši politiku opřít o hlubší poznání či, chcete-li, o 

vědu. Nevylučuji, že bych někdy v budoucnosti do politiky mohl vstoupit, ale 

pravděpodobně bych si ve čtyřiapadesáti rozmýšlel, jestli vstoupit do funkce v 

exekutivě, kde bych byl příliš zatažen do každodenního konání a ztratil odstup, 

který ke své práci potřebuji. 

A obracejí se na vás politici o radu? Mají zájem o vaše výsledky?

Nabízíme je všem parlamentním stranám. Některé o ně mají velký zájem, jiné 

alespoň zdvořile poděkují. Jedna se neozvala vůbec. 

*** 

Martin Potůček 

* narodil se 2. září 1948 v Praze 

* zabývá se procesy formování a realizace veřejné politiky se zaměřením na 

analýzu regulačních funkcí trhu, státu a neziskového sektoru 

* je ředitelem Institutu sociologických studií na Fakultě sociálních věd 

Univerzity Karlovy a vedoucím Centra pro sociální a ekonomické strategie 

tamtéž http://vize-cr.fsv.cuni.cz 

* studoval v zahraničí na London School of Economics and Political Science 

* mezi jeho hlavní práce patří: Sociální politika (1995), Nejen trh (1997, 

anglicky 1999), Křižovatky české sociální reformy (1999); vedl autorské týmy 

publikací Vize rozvoje ČR do roku 2015 (2001), Průvodce krajinou priorit pro 

ČR (2002), Sociální doktrína ČR (2002). 

NEWTON Information Technology, s. r. o., Copyright (c) 2001 

Zdrojem zpráv je MFDNES, MAFRA, a.s. Copyright (c) 2001 

------------------------------------------------------------------------ 

SIMULTÁNNÍ POLITIKA 

Které problémy se simultánní politika snaží řešit? 

Hlavní překážkou uskutečňování jakýchkoli důležitých opatření pro napravování 

dnešních ekonomických, ekologických a sociálních problémů, ať ve vyspělých 

nebo rozvojových zemích, je soutěžení. Globální odregulované kapitálové toky 

a korporace neznají národních hranic a svou možností nebo hrozbou přesunout 

se jinam nutí národy soutěžit jeden s druhým o kapitál, pracovní příležitosti 

(které znamenají hlasy voličů) a tenčící se přírodní zdroje. 

Globální finanční trhy vytvořily silné mechanismy na ovládání ekonomické, 

sociální a ekologické politiky prováděné kteroukoli zemí, čímž zajišťují, že je

prováděna jen ta politika, která hoví zájmům trhu a korporací - bez ohledu na to, 

která politická strana je u moci. Výsledkem je vláda pseudo-demokracie, v níž - 

bez ohledu na to, kterou stranu zvolíme - zůstává politika v podstatě stejná. 

Jelikož více méně všechny národy jsou součástí více a více integrované globální 

ekonomie, podléhají všechny téže kontrole. V rozvinutých zemích je prováděna 

samotným trhem, jemuž napomáhá WTO (Světová organizace pro obchod). V 

rozvojových zemích pak ji vykonává trh s pomocí "strukturálních úprav" 

vynucovaných IMF (Mezinárodním měnovým fondem) a Světovou bankou. Ve 

zcela nerozvinutých zemích spočívá kontrola v tom, že se jim vyhýbají veškeré 

přímé investice, což vyvolává občanské války, způsobuje chudobu, šíření 

nemocí, rostoucí emigraci atd. 

Žádná země se nesnaží o opětovnou regulaci finančních trhů, protože to by 

vyvolalo únik kapitálu, devalvaci a inflaci, možná i úplný ekonomický kolaps. 

Podobně je tomu s politikou týkající se ekologických a sociálních problémů, 

které vyžadují větší veřejné výdaje nebo vyšší náklady pro průmysl. Taková 

politika je vyloučena, poněvadž by zhoršila možnosti konkurence a vyvolala 

negativní reakci trhu nebo hrozbu ztráty pracovních příležitostí. Proto také je 

nepravděpodobné, že budou úspěšné mezinárodní dohody o omezení zplodin 

vyvolávajících globální oteplování nebo o jiných podobných opatřeních. Takové 

dohody by vynucovaly dalekosáhlé strukturální změny v průmyslovém 

podnikání všude na světě. Tyto změny jsou nemyslitelné ve vzájemném 

neregulovaném soutěžení mezi zeměmi. 

""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""" 

Co si myslíte o simultánní politice (SP)? 

"Je ambiciosní a provokativní. Může fungovat? Jistě stojí za seriosní pokus. " 

Noam Chomsky 

"Vaše idea simultánní politiky je výborná… Doufejme, že lidé začnou naslouchat 

tomuto důležitému poselství." Helena Norberg-Hodge, ředitelka, ISEC. 

"SP nabízí profetický a praktický přístup ke globálním politicko-ekonomickým 

problémům naší generace." SteveWhiting, Quaker Peace & Service. 

""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""" 

Dále: Světová obchodní organizace (WTO), jakožto hlavní instituce uznávaná 

jako autorita v ekonomických záležitostech, je zmocněna zachovávat volný 

pohyb kapitálu a korporací: těchže sil, které slouží k podvracení demokracie a 

které podkopávají moc národních států. Skutečnost, že politici se zřekli 

zodpovědnosti za tutéž instituci, která nejen podkopává jejich vlastní moc, nýbrž 

i samotnou demokracii, ukazuje, do jaké míry se stranická politika stala 

zastaralou a volající po reformě. Podvracení demokracie nadvládou korporací a 

trhu však není jakousi "zlovolnou konspirací" , nýbrž pouze přirozený následek

soutěžení: globální bludný kruh, který nemohou kontrolovat ani vedoucí 

osobnosti korporací. Proto, místo zářné cesty ke globální prosperitě "stojíme 

nikoli na pokraji éry blahobytu slibované ideology volného trhu, nýbrž na 

pokraji tragické epochy, v níž anarchické tržní síly a mizející přírodní zdroje 

zatahují národní státy do stále nebezpečnějších rivalit… Nelze čekat, že režim 

laissez-faire bude reformován. Místo toho se bude hroutit a rozpadat se 

zhoršujícím se nedostatkem zdrojů a konflikty zájmů, což bude čím dále tím 

více znesnadňovat mezinárodní spolupráci mezi velkými státy. Můžeme čekat 

prohlubující se mezinárodní anarchii." (False Down, John Gray. Granta Books, 

1999.) 

Deregulací kapitálových trhů rozpoutaly národy sílu, kterou už nemohou 

unilaterálně kontrolovat - globální kolotoč, který se nyní točí tak rychle, že 

žádný národ nemůže seskočit (pokud není násilně vyhozen samotným trhem). 

Rostoucí podpora poskytovaná extrémně pravicovým stranám je spolehlivým 

příznakem neschopnosti řešit soudobou situaci, která může snadno vyústit v 

katastrofu. 

Argumentem na podporu simultánní politice je to, že 

- politika, ať je u moci kterákoli strana, je paralyzována tak, že se octla v situaci, 

z níž není úniku a v níž se mohou existující problémy pouze zhoršovat. 

- Fundamentální změny kapitalistického systému jsou nezbytné dříve než bude 

možno doufat v uzavření "propasti udržitelnosti" nebo očekávat jakékoli 

hmatatelné výsledky mezinárodních dohod jako na př. dohoda o zmenšení 

odpadů. 

- Jelikož kapitalismus může být změněn a konzolidován pouze politikou - která 

byla sama už paralyzována - směřujeme k ekonomickému, ekologickému nebo 

sociálnímu kolapsu aniž můžeme tento proces změnit. 

Mnohé skupiny a organizace se snaží přetvořit mezinárodní ekonomický systém 

s použitím celé serie různých strategií. Reportáže o demonstracích proti WTO v 

Seattle pořádaných organizacemi v rámci Mezinárodního fora o globalizaci 

upoutaly pozornost veřejnosti na tento předmět a začlenily jej pevně na program 

mezinárodních jednání - což je chvályhodné. Rovněž agenda Spojených národů 

pro 21. století dává podnět k přemýšlení a k místním akcím týkajícím se 

problémů životního prostředí. 

""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""" 

"Je to dobrá myšlenka. Potřebujeme politiky, kteří dají tomuto předmětu 

vysokou prioritu." - Polly Toynbee, The Guardian 

"…Základní koncept je výborný. Informujte mne o dalším vývoji!" - Jakob von 

Uexkull, předseda nadace Right Livelihood Award 

"Řekl bych, že (SP) je elegantní myšlenka o tom, jak dosáhnout změny. Odráží to

podstatné u myšlenek týkajících se dosažení konsensu o změně. Toto je naše 

největší výzva." - Ed Mayo, ředitel nadace New Economics 

""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""" 

Jaké další akce je zapotřebí? 

Mezinárodní organizace pro simultánní politiku (ISPO) vyvinula nejen 

realistické prostředky pro znovunabytí kontroly nad globálními finančními trhy 

a nadnárodními korporacemi, nýbrž i naznačuje další cestu k vytvoření 

podmínek pro globální společnost a ekonomii více slučitelnou s přírodou a s 

potřebami lidské přirozenosti. Tvrdí, že potřebujeme fundamentální transformaci 

od mezinárodní soutěže ke globální spolupráci, poněvadž jen globální spoluprací 

mezi národními státy mohou být provedeny důležité změny. Pro dosažení tohoto 

cíle navrhuje ISPO praktickou, efektivní a nenásilnou metodu: simultánní 

politiku. 

Co je simultánní politika? 

Simultánní politika (SP) je nová globální politika pro mezinárodní společenství 

a konsensus, založená na zdravém způsobu života a rozumných vztazích mezi 

lidmi: Zdravý způsob života znamená životní styl více slučitelný s přírodou a 

lidskou přirozeností. Rozumné vztahy mezi lidmi znamenají uznání faktu, že 

udržitelnosti prostředí nemůže být dosaženo bez spolupráce a jednoty všech 

národů. SP je metoda, s jejíž pomocí mohou jedinci, politické strany a národní 

státy provést životně důležitý přechod od mezinárodní soutěže ke globální 

spolupráci uvnitř existujícího rámce nynější světové politiky a mezinárodních 

vztahů. Tím, že smiřuje nynější požadavky mezinárodní soutěže s budoucím 

cílem nenásilného, ekonomicky a ekologicky bezpečného světa, poskytuje SP 

praktický způsob jak dosáhnout konsensu potřebného k tokmuto cíli. SP je 

světová politika pozůstávající z řady opatření, které mají být provedeny všemi 

národy současně - konsensem. Za tímto účelem vede Mezinárodní organizace 

pro simultánní politiku (ISPO) neustávající kampaň. 

Jaké jsou cíle SP? 

Cílem SP je transformace mezinárodní ekonomie tak, aby fungovala způsobem 

více slučitelným se zachováním globálního přírodního prostředí a s potřebami 

lidstva. To znamená za prvé: opětnou regulaci globálních finančních trhů a 

nadnárodních korporací tak, aby v národních státech byla opět nastolena 

skutečná demokracie. Za druhé: transformaci těch složek kapitalistického 

systému, které mohou být definovány jako globální, velko-rozměrné nebo 

zbytnělé, a to tak, aby se zmenšila jejich moc a dopad. Těmito složkami mohou 

být finanční trhy, korporace, institutce, technologie atd. Za třetí: SP usiluje o

dosažení přiměřeného využívání přírodních zdrojů všemi lidmi světa a 

všeobecně udržitelné globální úrovně spotřeby. A konečně: Hlavním cílem SP je 

světový mír a bezpečnost. 

Jaký je rozsah SP? 

Opatření navrhovaná SP se omezují na ta, která při jednostranném zavádění 

kterýmkoli národem nebo skupinou národů by negativně ovlivnila jejich 

konkurenceschopnost, míru zaměstnanosti a přístup ke kapitálovým trhům. Jde o 

politiku, kterou svět naléhavě potřebuje, ale kterou provádět si národy nemohou 

dovolit ze strachu před výše uvedenými důsledky, t.j. únik kapitálu nebo 

korporací. 

Naproti tomu politické rozhodování, které nemá vliv na konkurenceschopnost 

národa, patří samozřejmě do sféry vnitřních záležitostí a nepotřebuje tudíž 

globální simultánní implementaci. Proto nespadá do sféry SP. 

""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""" 

"…argumentace je bezvadná a dobře promyšlená. Odporuje našemu sklonu k 

omezování rozměrů, ale je patrně nutná." 

Nicholas Albery, předseda - Ústav pro společenskou inovaci 

"Světový finanční řád jakoby onemocněl rakovinou. Týká se to lidí i planety a 

vzniká potřeba inteligentních a kreativních řešení vhodných pro vzniklou situaci. 

Váš návrh na vytvoření jednotné roviny pro vše, co zahrnuje ekologicky 

udržitelnou politiku, je právě takovým řešením." 

Richard St.George, ředitel, Schumacherova společnost (za vlastní osobu) 

""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""" 

Která opatření navrhuje SP? 

Návrh obsahuje tři stupně, zahrnující opatření zamýšlená pro implementaci ve 

všech zemích současně a to v období, řekněme, 10 - 15 let. Tato opatření mohou 

zahrnovat (ale nemusejí být na ně omezena) následující kroky: 

První stadium - opatření pro stabilizaci 

1.1: Opětná regulace globálních finančních trhů s cílem vytvořit větší stabilitu a 

"zabezpečit" globální finanční systém pro další změny, které bude třeba provést. 

Tato opatření budou pravděpodobně zahrnovat Tobinovu daň a zrušení všech 

daňových azylů a jiných možností daňových úniků. Regulace zahrnující 

"poplatky uvalované na korporace za transfer" budou také pravděpodobně tvořit 

součást těchto opatření.

1.2: Úplné zrušení dluhů Třetího Světa. 

1.3: Bude nutná stabilizace politiky. Musejí být přijata opatření pro zrušení 

politických dotací ze strany kterýchkoli podniků, aby se opět zavedla nezávislost 

a skládání účtů veřejnosti. Pro financování musí být místo toho používány 

veřejné prostředky na zdravém základě. 

1.4: Měla by být přijata opatření za účelem kontroly výzkumu a praktického 

využití potenciálně nebezpečných nových technologií. "Princip opatrnosti" by 

měl být vynucen v celém světě, tak, aby se zabránilo zhoubným účinkům 

neférové soutěže. 

1.5: Stabilizace bude rovněž nutná v oblasti zbrojení. Jedním opatřením v této 

oblasti by mělo být odstranění a zákaz všech nukleárních zbraní masové 

destrukce. 

Druhé stadium - kroky k prosazení přístupu veřejnosti 

2.1: Opatření za účelem poskytnutí veřejnosti přístupu k jednání správních rad 

velkých institucí a korporací. Rozhodnutí zodpovědná za naše problémy jsou 

formulována a implementována v úřadovnách velkých institucí a korporací. 

Jedním myslitelným opatřením pro dosažení přístupu je zrušení korporační daně 

a její nahražení vládní účastí (řekněme 30%) v akciích všech velkých 

společností na světě. Příjem ze zdanění korporací by tak byl nahražen 

dividendami. Vlastnictvím akcií by měla vláda právo jmenovat podobné, nebo i 

větší procento "speiálních členů" správních rad. Tím by bylo umožněno v 

případě potřeby a po náležitém prošetření vetovat akce, o nichž lze 

předpokládat, že by ovlivnily nejen nejbližší okolí podniku, nýbrž i globální 

prostředí. Podobně by mohli být "speciální členové rad" jmenováni i do 

finančních a jiných institucí a nadáni touže pravomocí. 

Na tomto základě by měli "speciální členové správních rad" přímý, dynamický a 

smysluplný vliv na mnohé záležitosti, od ekologické zdrženlivosti až po sociální 

otázky a od vlastnictví až po problémy rozvoje. Na poli výroby zbraní by na př. 

mohli "speicální členové správních rad" právem veta zajistit, aby byly všechny 

obchody přísně slučitelné s globálními pravidly etického jednání. Na rozdíl od 

regulace by proto přímá účast "speciálních členů" v rozhodování správních rad 

všech velkých korporací a institucí zajistila upuštění od potenciálně škodlivých 

aktivit ještě před jejich zahájením. Tedy podle principu "lépe předcházet než 

napravovat". 

"Speciální členové správních rad" by však nebyli zodpovědni ani svým 

korporacím ani vládám. (Za účelem zajištění nezávislosti a globálně 

rovnoprávného postoje by byli speciální členové správních rad zodpovědni 

ISPO nebo vhodnému orgánu Spojených národů.)

""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""" 

"…přesvědčivé a provokativní. Struktura a myšlenkový postup (knihy) výborně 

zapadá do vaší argumentace." - Moises Naim, šéfredaktor Foreign Policy 

"Vaše hlavní téma je fundamentálně důležité a doufám, že bude bráno v úvahu. 

… váš přístup je nezvyklý, protože většina autorů se zaměřuje na to, "s čím začít 

hned" a ponechává otázku "jak toho dosáhnout" na pozdější uvážení - nebo se jí 

úplně vyhýbá." - 

David Griffiths, autor knihy "All this and Unemployment too" 

""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""" 

Třetí stadium - prostředky změny 

Po implementaci opatření pro "stabilizaci" a "přístup", která umožní, aby byl 

kapitalistický systém bezpečně a účinně transformován, bude možno přijmout 

různá opatřeni, která dovolí přeměnit velké korporace a institutce na organizace 

slučitelnější se společností postavenou na zdravějším a ekologicky bezpečnějším 

základu. Tato velmi různorodá opatření bude třeba provádět krok za krokem, v 

"mezistadiích", současně ve všech zemích. (viz False Down, John Graz, Granta 

Books, 1999). 

3.1: Jedno takové opatření by mohlo být zdanění všech velkých korporací pod 

názvem "rozvojová daň" (viz tamtéž). Tyto prostředky by byly vynakládány 

výhradně na rozvoj nejchudších a nejméně vyvinutých zemí, aniž by se tyto 

země zadlužovaly. Náhradou za zrušení jejich ohromných dluhů by se tyto země 

zavázaly na celostátní úrovni k provádění programu profesionálních organizací, 

jako Intermediate Technology Development Group nebo jiných, jejichž cílem je 

pomoc těmto zemím, aby zahájily a udržovaly ekonomický růst směřující k 

jejich pozdější nezávislosti místo k pokračující závislosti. 

3.2: Zahrnuty by rovněž mohly být kroky znamenající změny finančního (dlužně 

peněžního) systému, spolu s radikálním přehodnocením nesprávného 

kapitalistického předpokladu, že Bohem skýtané přírodní zdroje, země a 

intelektuální majetek, mají připadat pouze ve prospěch jejich majitelů. Veškeré 

tyto změny by však neznamenaly, že by tyto prostředky měly být kontrolovány 

státem, nýbrž znamenaly by, že jejich vlastníci by se stali jejich správci na účet 

společnosti jako celku. 

Jak se mohu já sám zúčastnit formulace opatření SP? 

Výše uvedená opatření a časový rozvrh představují jen návrhy, dovolující udělat 

si představu o tom, co by mohlo tvořit předmět SP. Na základě předpokladu, že 

lze dosáhnout globálního konsensu všech národů, není nic nemožné. Proto, 

zatímco nejbližší kroky podnikané v rámci SP se budou pravděpodobně řídit

výše uvedenými návrhy, proces formulace politiky je otevřen všem, kdo 

myšlenku SP podporují. 

Jaká je strategie implementace ISPO? 

ISPO zastává hledisko, že globální problémy vyžadují globální - a simultánní - 

řešení. Bez nich by svět zůstal uzamčen v nynějším bludném kruhu soutěže, 

nedávající vůdcům možnost zahájit smysluplné rozhovory o spolupráci, protože 

jim chybí vůle i strategie pro nalezení východiska. Nadto, jelikož je tolik národů 

a vlád spjato s myšlenkou růstu a volného trhu, proč by měli chápat takovou 

nutnost? ISPO také vychází z předpokladu, že tuto nutnost nechápou. Proto bylo 

ISPO ustaveno jak za účelem definování opatření SP, tak i za účelem 

prosazování jejich přijetí všemi národy světa. 

Simultánní implementace 

Koncepce globální simultánní implementace - t.j. opatření prováděných všemi 

národy současně - je to podstatné. V nynějším systému globální soutěže je toto 

jediná metoda, která může rozetnout bludný kruh soutěže a zahájit kroky k 

zdravé změně. Tento cíl se jistě zdá být nesmírně ambiciósní, je to však jediná 

základna pro zodpovědný a bezpečný přechod od mezinárodní soutěže ke 

kooperativní a globální implementaci opatření pro řešení světových problémů. 

Základní koncepce globální simultánní implementace eliminuje rozdíly v 

politice jednotlivých národů. Eliminuje rovněž veškeré rozdíly co do okamžiku 

implementace. Proto nemůže žádná instituce ani korporace, nadnárodní nebo 

jiná, podniknout žádné kroky, aby obešla eventuální účinky implementace. 

Pokus přesunout se jinam by byl vyloučen, protože žádná jiná země by jim 

nemohla poskytnout výhody, tak jak je tomu dnes. 

Globální simultánní implementace může být chápána jako logické pokračování 

v metodách používaných v EU pro implementaci nové politiky, ať se jedná o 

jedinou měnu nebo jiná opatření prováděná pokud možno současně v Celé 

Evropě. (To neznamená, že se stavíme za evropskou politiku. Pouze ilustrujeme 

metodu implementace, abychom ji čtenáři lépe znázornili.). Ve světě 

integrovaných globálních komunikací a ekonomie je globální simultánní 

implementace nejen možná, nýbrž i životně důležitá. Přesvědčit všechny země, 

any přijaly SP vypadá jako neuvěřitelně obtížný úkol a tím ovšem je. Avšak 

světové problémy jsou tak obrovské, že cokoliv menšího by prostě muselo 

selhat, protože stejně jako jednotlivé korporace, by nebyla ani kterákoliv země 

nebo skupina zemí tak naivní, aby riskovala vlastní ekonomickou 

konkurenceschopnost, pracovní příležitosti a hlasy voličů, pokud se všechny 

země neoctnou "na stejné lodi". 

"""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""

"Vaše (kniha) výmluvně popisuje základní světové problémy naší doby. Zkoumá 

neadekvátnost národního státu při řešení těchto problémů a neschopnost 

Spojených národů překonat nynější omezení. Simultánní politika je elegantní 

teorie, která přebírá mnohé myšlenky z různých zdrojů. My všichni se musíme 

spojit v úsilí o převedení těchto myšlenek z teorie do praxe." - 

Simon Burall, exekutivní ředitel, One World Trust (za vlastní osobu) 

""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""" 

Strategie implementace ISPO je založena na řadě neměnných principů, 

které je třeba správně pochopit, poněvadž jsou základnou, na níž je SP 

postavena: 

Principy simultánní politiky 

Ethický princip SP je přijímat lidi, organizace a národy takové, jaké jsou, bez 

odsuzování, v zájmu udržitelné budoucnosti planety a v zájmu společné 

budoucnosti a blahobytu lidstva. To neznamená, že není zapotřebí změny. 

Naopak. Znamená to chápání toho, že žádný stát není dokonalý a tudíž že 

všechny státy by měly usilovat svým vlastním způsobem o rozvoj otevřené a 

opravdu demokratické společnosti. Principy, jež řídí adopci a implementaci SP 

jsou: 

1. Rozlišení adopce od implementace 

Poněvadž implementace má být provedena současně všemi národy, může k ní 

dojít jen po dosažení adopce všemi národy. Je proto jasné, že jí musí předcházet 

postupný proces adopce nebo "adopční kampaně". Jedna osoba za druhou, jedna 

strana za druhou, národ po národu. Ať se jedná o jedince, nevládní organizaci, 

politickou stranu nebo vládu, každému je jasné, že akt adopce SP neznamená 

žádné riziko, protože k implementaci může dojít teprve až ji provedou všechny 

národy současně. V soutěživém světě se namítá proti většině politických linií to, 

že jejich jednostranná implementace by byla zhoubná, neboť by vedla k úniku 

kapitálu, ztrátě pracovních příležitostí atd. Provedou-li však všechny národy 

tatáž opatření současně, pozbydou tyto námitky smyslu. 

- SP znamená nízké nebo žádné riziko. Eliminuje strach a nedůvěru. 

2. Možnost univerzální účasti: SP může být přijata kýmkoli 

Kterýkoli jedinec, kterákoli organizace, politická strana nebo vláda může 

přijmout SP, za předpokladu, že to udělá bez výhrad. V případě politických stran 

a vlád musí být jasno, že navrhovaná opatření budou akceptována plně a že k 

zahájení implementace dojde koordinovaným způsobem, jakmile bude dosaženo

univerzálního přijetí. Přijetí proto může být definováno jako "prohlášení 

úmyslu" implementovat opatření SP, učiní-li to všechny ostatní národy současně. 

Na rozdíl od mnoha jiných iniciativ, výzev a chart požadujících globální změnu, 

odděluje SP - což je to podstatné - "přijetí" od "implementace" a poskytuje pro 

implementaci bezpečnou základnu. To činí SP jedinečně schopnou oficiálního 

přijetí politickými stranami a vládami. Disponuje proto politickým a praktickým 

rámcem, jaký jiné iniciativy postrádají, což vysvětluje proč nejsou tyto iniciativy 

téměř nikdy uskutečněny, i když se těší velké podpoře. 

- SP je univerzálně inkluzivní, je praktická a politická. Může být přijata kýmkoli. 

3. rozdíl mezi nynějším a budoucím obsahem politiky 

Jelikož se globální simultánní implementace vztahuje k určitému budoucímu 

okamžiku, kdy všechny národy provedou tatáž opatření, vzniká tu jakýsi 

"budoucí kontext" spolupráce mezi národy - nová éra mezinárodní globální 

komunity. Tento "budoucí kontext" je zřejmě naprosto odlišný od "soudobého 

kontextu", který existuje dnes a který je založen na soutěži mezi národy. To 

paralyzuje některé politické linie a činí je nežádoucími. Jde tu na př. o opětnou 

regulaci kapitálových trhů, která se v kontextu všeobecné spolupráce stane zcela 

proveditelnou a žádoucí. 

- SP transformuje sterilitu v plodnost. Poskytuje kooperativní základnu 

dovolující nastoupení nutné politické linie. 

4. Principy otevřenosti a výzvy 

Národy mohou nadále aktivně soutěžit jeden s druhým a při tom současně 

prosazovat spolupráci tím, že přijmou SP. Tyto dvě politické linie mohou 

pokračovat paralelně tak dlouho jak bude třeba pro dosažení všeobecné dohody. 

Avšak otevřené přijetí SP jednotlivci organizacemi, podniky, politickými 

stranami a vládami bude rovněž výzvou pro ty, kteří tuto myšlenku ještě 

nepřijali. Tou měrou jak bude počet stoupenců vzrůstat, bude sílit i váha morální 

výzvy. V kontextu našich nynějších světových problémů je tato otevřenost jistě 

právě tím, co svět potřebuje. 

- SP vyzývá k přijetí všechny bez rozdílu. Nikdo z těch kdo odmítají k tomu 

nemůže 

mít dobrý důvod. 

5. Princip SP nemá nic společného se stranickou politikou 

Ať je politické přesvědčení jedince, organizace nebo strany jakékoli, považují-li 

opatření SP za žádoucí v budoucím kooperativním kontextu, je to postačující pro

jejich přijetí. Jelikož se vztahuje pouze k budoucímu kooperativnímu kontextu, 

stává se SP otázkou ležící mimo stranickou politiku založenou na soutěži. To 

dovoluje, aby byla přijata kteroukoli osobou, organizací nebo stranou jakéhokoli 

zabarvení. Místo aby byli lidé rozdělováni podle stranických nebo jiných linií, 

spojuje je proto SP v rámci politiky, pro kterou už existuje široká podpora, která 

až do vzniku SP neměla prostředky pro účinné prosazování. 

- SP není pravicová, levicová ani středová. Je to politika pro celý svět. SP 

nás 

spojuje, místo aby nás rozdělovala. 

6. Princip národní suverenity 

Jelikož SP závisí na konsensu všech národních států, nevyvolává problém 

uchvácení státní moci. Kromě toho, tím, že se zaměřuje výhradně na globální 

otázky, může být SP chápána jakožto doplněk regionálních, národních nebo 

místních iniciativ a ne jako jejich alternativa. SP proto dovoluje vzájemné 

sblížení a dosažení konsensu o globálních otázkách, při zachování národní a 

místní rozmanitosti. 

Jednota a různost: SP nám dovoluje "jednat globálně, nejen místně!" 

Proč by měly politické strany v celém světě chtít přijmout SP? 

Skutečnost, že SP je při implementaci téměř nebo úplně bez rizika, že je 

univerzálně přijatelná a že odmítnutí jejího přijetí odporuje zdravému rozumu, - 

je dobrým důvodem pro víru v její úspěch. Je tu však další důvod: nynější 

pseudo-demokracie znamená, že ať hlasujeme pro kteroukoli stranu v kterékoli 

zemi, výsledná politika bude více méně stejná. At" slibují ve volbách cokoli, 

jakmile jsou u moci, nemohou se nynější politické strany - včetně Zelených - 

odchýlit od požadavků trhu a korporací, poněvadž finanční trhy mají možnost 

potlačit jakoukoli politickou linii, která se jim nelíbí, tím, že hrozí přesunem 

kapitálu, korporací a pracovních příležitostí jinam. Demokracie se tím zvrhla v 

pseudo-demokracii, v níž politické strany nemohou nabídnout občanům žádnou 

radikální reformu. Místo aby nabízely mechanismus schopný prosazovat naše 

demokratická práva, politické strany zastaraly a nejsou schopné změny. Jelikož 

více méně všechny země jsou součástmi globální ekonomie, jsme všichni 

podrobeni pseudo-demokracii. Proto mnoho neznamená pro kterou stranu 

hlasujeme nebo zda se vůbec obtěžujeme hlasovat. 

Jelikož čím dál tím více lidí chápe, že se jejich hlasy staly bezcennými, budou 

čím dále tím více ochotni hlasovat pro KTEROUKOLI stranu, která přijme SP, 

jelkkož to je jediný způsob jak obnovit skutečnou demokracii, ekonomickou a

ekologickou bezpečnost a mír v celém světě. Kromě toho musíme mít na paměti, 

že ve většině zemí stačí poměrně malý počet lidí, aby se kyvadlo voleb 

vychýlilo jiným směrem. Naším cílem je proto získat pro SP tento malý, ale 

kritický počet hlasů ve všech zemích. Až si politické strany uvědomí, že 

rozhodující minimum jejich voličstva je odhodláno hlasovat pro kteroukoli 

stranu, která přijme SP, dojdou k závěru, že bude obtížné přijetí odmítnout. 

Jaká je alternativa? 

Musíme si položit otázku: jakou alternativu k SP občané mají? Jediné nabízené 

opce je falešná naděje, že pokročilé technologie sloužící kapitalistickému 

systému nějak pro nás najdou řešení, nebo názor, že změna nám bude vnucena 

globálním ekonomickým, sociálním nebo ekologickým kolapsem. Bez přijetí SP 

je zdaleka největší hrozbou v bezprostřední budoucnosti kolaps sociální. Tou 

měrou jak budou korporace konsolidovat a rozvíjet čím dále tím důmyslnější 

technologii, činící lidskou práci přebytečnou, za účelem získávání převahy v 

konkurenční bitvě a zvyšování zisků, bude se zvyšovat nezaměstnanost a 

podpora veřejnosti se bude přesunovat ke stranám extrémní pravice. K čemu to 

nakonec povede, to by mělo být každému jasné. Můžeme čekat tak dlouho, až 

kolaps přijde, nebo se můžeme snažit zabránit mu usilováním o alternativu 

reprezentovanou SP. V situaci, kdy globální volné trhy drží jako ve svěráku 

vnitřní politiku všech národů tím, že se schovávají pod pláštík pseudodekmokracie, 

není nijak překvapivé, že se oslabuje společenská soudržnost a 

roste xenofobie, což podporuje růst extrémní pravice. Ve světle těchto zřetelných 

varovných signálů se stává nápravná akce čím dál tím naléhavější. Touto akcí je 

přijetí SP. 

Jakým způsobem mohu přijmout SP? 

Jednoduše okopírujte a vyplňte přiložený formulář a faxujte jej ISPO. Nebo emailujte 

ISPO příslušné údaje. Nic jiného není třeba. Také můžete navštívit 

website Simultánní politiky a přihlásit se jako podporovatel tímto způsobem. 

Chcete-li pomoci při organizování kampaně na podporu SP, bude to velmi 

vítané. 

Výše uvedené informace nemohou poskytnout úplnou analýzu nynější situace a 

důvodů pro které má SP naději na úspěch. Je k dispozici i kniha "Simultaneous 

Policy: an Insider"s Guide to Saving Man and the Planet", kde je tato analýza 

detajlně prezentována. Ohledně podrobností můžete kontaktovat ISPO. 

Mezinárodní organizace pro simultánní politiku 

P.O.Box 26547, London SE3 7YT, Velká Británie

Fax: +44 (O)20-8460 2035 

Website: www.simpol.org E-mail: info@simpol.org 

"Toto není žádný mystický ani nepraktický program; nefunguje procesy 

exponování, podminovávání nebo útoků. Zdůrazňuje novou politiku, t.j. politiku 

založenou na principu nastolení rozumných lidských vztahů. Mezi 

vykořisťovanými a vykořisťovateli, válečnými štváči a pacifisty, masami a vládci 

bude stát tato skupina lidí dobré vůle jakožto organizace milionů, nestranící 

nikomu, nepřiklánějící se k žádné straně, nerozdmychávající žádné politické ani 

náboženské spory a neplodící žádnou nenávist. Nebude to negativní těleso, 

nýbrž pozitivní skupina, která interpretuje smysl zdravých lidských vztahů, která 

reprezentuje jednotu lidstva a prosazuje praktické, nikoli teoretické bratrství." 

- Problémy humanity, Alice Bailey, 1947 (Problems of Humanity, Lucis 

Publishing, 1947) 

------------------------------------------------- 

From: Jiri Polak 

Date: Wed, 25 Sep 2002 20:41:34 +0200 

To: info@darius.cz 

Subject: Simpol 

FANATISMUS, EXTRÉMISMUS 

Fanatismus, extrémismus 

Fanatismus je způsob, kterým lidé zacházejí s ideami, přesvědčením a obsahy 

víry. (Gunter Hole v knize Fanatismus) 

Fanatismus je osobní přesvědčení s vysokým stupněm identifikace, které se 

vztahuje na omezené (nebo chybné) obsahy a hodnoty a vyznačuje se značnou 

intenzitou, stálostí a důsledností. Charakterizuje ho neschopnost dialogu a 

kompromisu s jinými hodnotovými systémy (a jinými názory) i s lidmi, proti 

kterým fanatik bojuje jako s vnějším nepřítelem všemi možnými prostředky a - 

co si třeba zvlášť všímat - v souladu s vlastním svědomím. Jenže I svědomí 

může být napadené fanatismem (a omyly), pod tlakem skupinového narcismu je

i svědomí skorumpovatelné. 

Je očividné, že nejsilnější a nejosudovější vliv na náš svět má typ důrazného, 

expanzivního ideového fanatika, který má sklony k neustálému šíření a 

bezohlednému prosazování vlastních cílů. Jako prostředků používá teror názoru, 

teror víry, autoritativní nadvládu až po krvavý terorismus. Zvláštní nebezpečí 

představuje propojení politického a náboženského fanatismu, a to pro svou 

menší ovlivnitelnost a větší totálnost. Tak se například "národ", "otčina", 

"etnická čistota", mohou stát náhradním náboženstvím. Za alarmující proto G. 

Hole považuje již samotnou formulaci "svatá otčina". 

Raisa Kopsová (překladatelka knihy G. Holeho) 

Které osobnostní chyby a poruchy mohou být živnou půdou pro fanatismus: 

Chorobně hypertrofovaný smysl pro pravdu, náležitost a spravedlnost, 

pedantství 

Paranoidní přecitlivělost ke vlastní osobě, svým vlastním hodnotám a 

přesvědčení, vztahovačnost 

Nedostatek citu k sobě i druhým, a schopnosti empatie (anetická psychóza) 

Sklon k sebelítosti 

Sklon k rovnostářství, paušalizaci, neschopnost vidět, že v rámci "nepřátelské" 

skupiny nemusí být všichni tak špatní, jak si namlouvám, že v systému 

myšlenek "nepřátelské" ideologie může být řada pravdivých a podnětných 

myšlenek a výroků, že na odsuzovaném životním stylu může být mnoho 

pozitivních stránek 

Nadměrná sebedůvěra a přesvědčení o své neomylnosti 

Hysterie a přecitlivělost 

Narcismus, exhibicionismus, kariérismus, chorobná touha po moci, chuť 

manipulovat, ochota lhát, grafomanie 

Potřeba léčit si své komplexy, touha po uznání davem 

Agresivita 

Neústupnost ve svých názorech, předsudcích a vztazích k lidem a ideám 

Obsedantní, nutkavé chování 

Sklon k extrému 

Sklon k sebestylizaci 

Sklon k vytváření "smečky" a kolektivnímu "myšlení" 

Nedostatečné vzdělání, rozhled, neschopnost komplexního pohledu, 

neschopnost odlišit pravdu od polopravdy, demagogie a lži (aj.) 

Úskočnost, lstivost, machiavelismus, manipulace 

"Schopnost" přesvědčit sám sebe o tom, že černé je bílé a naopak. (A řada 

dalších chyb a poruch.) 

Někdy je velmi obtížné odlišit fanatismus jako abnormální projev od fanatismu 

chorobného. Typickými a určujícími projevy chorobného fanatismu je

přítomnost psychózy, nejvýrazněji s bludy.

Samozřejmě mnohé kladné osobnostní rysy mohou být "zneužity" k 

prodoukci fanatismu. Fanatik může čerpat velkou sílu z vlastní silné vůle, 

intuice, schopnosti víry, schopnosti vnímat potřebu "stáda" a jeho nároky na 

svou vůdčí sociální roli, a pod. Velkým fanatikům se zpravidlo dostávalo paměti, 

kombinačních schopností, schopnosti používat abstraktní pojmy a intelektu 

vůbec. Je to však často zejména silná vůle a s ní související schopnost vnucovat 

svou vůli a názory jiným, na které fanatik hřeší a dělá si často pramálo z 

vlastních nepravd, demagogie a nedostatků. 

Fanatický může být i jediný projev nezletilého studentíka. Skutečný, tedy 

společensky nebezpečný fanatismus musí mít určitou vnější podporu. Jde 

většinou o nástroje moci: peníze, média, přivrženci, politický vliv, zbraně, 

podpora armády a policie, nedokonalé zákony nebo zákony podporující činnost 

fanatiků, extrémistů apod.). Fanatismus, aby zasil své zhoubné semeno, musí 

padnout na úrodnou půdu tradice a nespokojenosti, musí si najít vhodnou zemi 

(rodinu, kolektiv) a vhodný čas. Pak se fanatismus osobní může změnit na 

fanatismus společenský, fanatismus potenciální na aktuální, chronický na akutní, 

esenciální na projevený. 

Gunter Hole rozeznává podle obsahu fanatismus: 

- náboženský, 

- politický 

- umělecký 

- rasový 

- sportovní 

- fanatismus zdraví (výživy) 

- fanatismus spravedlnosti 

- fanatismus povinnosti 

Vedle davového (indukovaného, infikovaného) fanatismu rozlišuje autor i 

fanatismus esenciální, jako primární sklon určité povahy k extrému, jako 

fanatismus "vyvěrající s určitých zájmů psyché, které pro něj člověka 

disponují". 

Druhým extrémem a protikladem fanatismu je malověrnost, úzkoprsost, 

poraženectví, lhostejnost a lhostejná podřízenost, nedostatek vlastního názoru, 

zdravého sebevědomí a přesvědčení, národního, vlasteneckého a kolektivního 

cítění, neschopnost velkých a velkorysých konceptů, ideálů, vysokých 

hodnotových identifikací, tvorby vizí silných programů ovlivňujících autora i 

jeho okolí, neschopnost vize cílů a perspektiv, neschopnost činů ať již ve jménu 

zdraví fyzického, duševního, duchovního, ekologického či společenského, 

neschopnost a neochota hledat pravdu a spravedlnost, neschopnost uznávat 

zářné vzory a významné formální a neformální autority, neschopnost snít o

pravdě a štěstí, neschopnost ovlivnit veřejné mínění, zaujmout a inspirovat své 

okolí, neschopnost politické a psychosociální "magie", přesvědčivosti a 

sugestibility. 

Musíme si také uvědomit, že totéž jednání může být v rámci jednoho 

společenského kontextu (situace) extrémistické a fanatické a za jiné situace 

přiměřené. Jestliže by na začátku minulého století někdo chtěl zakazovat 

automobily, protože nám berou kyslík, působil by směšně. Naopak, kdo by v 

rámci nového století, kdy se již zeměkoule začíná pomalu dusit nedostatkem 

kyslíku a nadbytkrm kysličníku uhličitého, nechtěl podpořit hnutí za nápravu 

stavu (a tedy i za snížení všech emisí), dostane se dříve či později do úlohy 

reakcionáře. V čase společenské, ekologické, politické krize mohou působit 

"umírněné" a samoúčelně a bezbřeze "demokratické" postoje jako 

nejrozkladnější společenský jed. 

"Jádrem každého antifanatického postoje je tolerance, uznání (provázené úctou) 

plurality a rozmanitosti hodnot - ideálů, etických cílů, forem víry či přesvědčení 

I způsobů života a životních stylů. Nicolai Hartmann tuto strategii nazval boje 

proti tyranii hodnot. Gunter Hole doporučuje postupovat v tomto boji cestou 

kompromisů a kultivací "odvahy k nedokonalosti". Líbí se mi Havlovo chápání 

intelektuální a mravné statečnosti, zahrnující ,i odvahu jít sám proti všem a zříci 

se výhod davového vlastnictví ideí'". Raisa Kopsová 

Chceme-li se vzdát nařčení z fanatismu, přiznejme i "nepřátelům" lidské 

vlastnosti a nenechme je ani v diskusi ztratit svou tvář. Nevzdejme se nikdy 

dialogu, komunikace, jako jediného možného prostředku k řešení krize 

společenských a interpersonálních vztahů. Chceme-li být politiky, neurážejme se 

a neodmlčujme nadlouho a zbatečně nevyhraňujme vztah ke svým politickým 

soupeřům. 

Je třeba také dodat, že fanatickými projevy se nesmíme nechat odradit od účasti 

na veřejném životě, neboť to je často cílem velkých manipulátorů v pozadí, kteří 

nejsou ani fanatiky, ani extremisty či anarchisty, ale (přesto) příslušníky 

skutečných reakčních sil v zemi a akce s přívlastkem anarchismu, fanatismu a 

extremismu podporují účelově a s chladnou hlavou, aby mohly být 

diskreditovány nejširší projevy občanské iniciativi. Neúnavná diskreditace až 

kriminalizace aktivního občana je v Česku v posledních letech neklamným 

příznakem fašizace společnosti. Pokud by i šest dní v týdnu byly ulice plné 

demonstrujících bláznů, nezapomeňme sedmého dne přijít na náměstí sami, 

pokud půjde o skutečná práva skutečných, autentických občanů. Říci nahlas svůj 

názor je naší občanskou povinností a ne něčím, zač bychom se měli stydět. 

Darius Nosreti

Zdroje: 

Česko-Slovenské Mosty 10. 2. 1999 

Gunter Hole: Fanatismus - Sklon k extrému a jeho psychologické kořeny, 

Vydavatelství Portál, Praha 1998 

DEMOKRACIE XI 

Václav Bělohradský 

Epocha samovzněcování

"Všichni, kteří se někdy věnovali důkladněji nějakému problému, brzy vycítili, 

že ať jsou, kde jsou, bez pohledu nebo dokonce pomoci zvenčí se v určitém 

momentě už dál nedostanou." 

Tak shrnuje neurolog a psychiatr Cyril Höschl v jednom ze svých děkanských 

projevů obecný smysl snad nejomílanějšího teoretického objevu dvacátého 

století - teorémů o neúplnosti a nerozhodnutelnosti německého matematika 

Kurta Gödela. První stanovuje, že v každém systému existují tvrzení, která v 

rámci toho systému nelze dokázat; druhý pak, že neexistuje metoda, pomocí níž 

bychom mohli rozhodnout, která tvrzení v daném systému to jsou. 

Největší katastrofy jsou vždy důsledkem toho, že nejsme ochotni připustit, že 

bez zprávy zvnějšku nerozumíme ani tomu, co děláme, ani tomu, co chceme 

dělat. Žádný systém nemůže dosahovat efektivně svých cílů bez schopnosti 

vystavit kritice zvnějšku to, co považuje ve světě za relevantní. 

Potřeba pohledu zvnějšku je radikální potřebou, kterou každý systém musí umět 

uspokojit, chce-li přežít. Je úzce spojena s potřebou přátelské solidarity, bez níž 

by si lidé neuměli být navzájem vnějškem a oceňovat se v této roli. Kdo nemá 

přátele, nemůže být rozumný; rozumné chování se může rozvinout jen v 

přátelských vztazích, v nichž zakoušíme pohled zvnějšku, ale nemáme z něj 

strach. 

Potřeba vnějšku znamená, že nechceme kolem sebe jen ochotné pomahače naší 

sebeinterpretace, našeho boje o dosažení našich cílů. Chceme, aby naši přátelé 

kladli odpor tomu, co děláme a čím chceme být, odpor nejen přátelský, ale i 

obětavý: zvnějšku nelze vyslat zprávu bez vydání energie a žádnou přijmout bez 

otřesu. 

Pokušení obejít se bez pohledu zvenčí, nenechat se žádným vnějškem zdržovat a 

zpochybňovat, je klíčovým pokušením naší doby: Televize by se chtěla zabývat 

jen televizí, ekonomický růst by chtěl být popisován jen ekonomickými 

kategoriemi, o politice by chtěli mluvit jen politici, o financích jen finančníci, o 

vědě jen vědci... Společnost se rozrůzňuje do sektorů, z nichž žádný už se 

nechce zodpovídat nějakému vnějšku, protože vnějšek zdržuje, lidé zvenčí 

neznají správný slovník a překlad je drahý. 

Přišla epocha insiderů, kteří se cítí vnějškem ohroženi a žádným outsiderům 

nejsou ochotni zdůvodňovat svá rozhodnutí. 

Dva nejviditelnější symboly současného politického směřování průmyslové 

civilizace jsou Berlusconi a Bush. Mají společný cíl: moc, která nepřipouští 

žádný pohled z vnějšku, jen "embedded information". Spojuje je planetární útok

na dělbu moci - moc ekonomická, soudní, mediální, kulturní, vojenská, 

administrativní a politická se v jejich pojetí politiky mísí v nový typ neprůhledné 

moci, kterou nazvěme "moc postdemokratická". 

Archetypem šílenství v západní civilizaci je ztráta smyslu pro rozdíl mezi 

mapou a teritoriem. Kdo se snaží nahradit teritorium svou mapou, je blázen. 

Bláznovství je ale na Západě velkým pokušením, hrdinové největších 

evropských literárních děl bojují s jeho zaslepující silou. Je o ní i 

nejdramatičtější román Milana Kundery Život je jinde. Jeho hrdinou je člověk, 

který nikdy nevyroste ze svého "lyrického věku"; lyrika tu není jen literárním 

žánrem, ale životní kategorií, označující touhu po životě, v němž žádný vnějšek 

neklade odpor našemu blouznění. "Lyrika je území, na němž se jakékoli tvrzení 

stává pravdou... Génius lyriky je génius nezkušenosti. Básník ví o světě málo, 

ale slova, která z něho vycházejí, řadí se do krásných skupenství, definitivních 

jak krystal." 

Člověk, který nepřekonal svůj lyrický věk, nikdy nikoho nepotká, nikdy nikomu 

neporozumí, nikdy se nesetká se svým vnějškem, nikdy neudělá žádnou 

zkušenost. Velké slovo modernosti "zkušenost" označuje ve všech svých 

variantách otřes, který v nás vyvolává každé setkání s vnějškem naší verze světa 

i nás samých. 

Dnes je lyrický věk věkem nás všech. Lidé už nechtějí mít obtížný a omezující 

vnějšek, chtějí věřit na verze světa, které vyrábí reklama. Ty žádný vnějšek 

nemají: koupíš si mýdlo značky Dove a tvá kůže bude vláčná, vdáš se za svého 

šéfa (či oženíš se se svou šéfkou, abychom byli politically correct). Václav 

Havel kdysi mluvil o "samovzněcování médií", ale všechny obory lidské 

činnosti jsou dnes takovým "samovzněcováním". 

Věk "samovzněcování" má i svou jedinou světovou supervelmoc. Její 

manipulované masy se přelévají do všech míst na naší planetě, nepřipouštějí 

žádný pohled zvenčí, proti každému možnému vnějšku vedou preventivní válku. 

Kapitán Richard Ashby byl americkým vojenským soudem zproštěn viny za 

zabití dvaceti lidí v lanovce v italském Cermiz, jejíž lano přeťal při cvičném 

letu. Po osvobozujícím rozsudku poskytl tisku rozhovor (Corriere della sera, 6. 

3. 1999). Malý úryvek: "Pravda mě zbavuje viny. Italská vláda dala National 

Imagery and Mapping Agency kopie svých map, které obsahovaly pověstnou 

lanovku. Ale National Imagery and Mapping Agency je nevzala v úvahu a 

ignorovala je při tvorbě vlastních map. ...Na mapách National Imagery and 

Mapping Agency lanovka není." 

Každá společnost a každý jednotlivec musí zápasit uvnitř sebe s takovou 

lyrickou "imagery and mapping agency", která nechce brát v úvahu mapy

druhých lidí, ale současné USA na ní založily své impérium. 

V úvaze Pravidla korupčního politického trhu politolog Michal Klíma píše (LN, 

4. 11. 2004): 

"Politické strany se v postkomunistickém Česku staly do značné míry firmami, 

které prosazují osobní a skupinové zájmy svých manažerů na celostátní, 

regionální a komunální úrovni... Klientelistická praxe... produkuje studené 

technology moci, kteří se vyznačují jistou mírou korupčního potenciálu. Jestliže 

některým z nich by ještě nedávno mnozí nepodali ruku, dnes jsou nezastupitelní 

právě svými klientelistickými vazbami, a proto okupují nejvyšší místa 

stranických hierarchií. V té či oné míře se to týká předsedů všech parlamentních 

stran i funkce hlavy státu..." 

Michal Klíma tu popisuje obecný trend, který britský politolog z Evropské 

univerzity ve Florencii Colin Crouch nazval postdemokracie. V jeho pohledu je 

demokracie ve fázi úpadku, pomalu zaniká a na jejím místě se vynořuje 

postdemokracie, jejíž hlavní charakteristikou je postupné nahrazování právního 

státu a parlamentní demokracie sítí efektivně lobujících mocenských skupin, 

jejichž cílem je prosadit v utilitaristicky orientovaném smlouvání pravidla hry, 

výhodná pro nejmocnější ekonomická uskupení. 

Postdemokracie není úplným popřením demokracie, některé součásti starého 

režimu přežívají - volby, politické strany, odbory. To, co mizí nejrychleji, je 

propojení občanských práv s právy sociálními, které se prosadilo v Evropě 

padesátých let 20. století pod názvem sociální stát. 

Rok 1989 a následná globalizace ukončily také dlouhou hegemonii staré 

národní buržoazie, jejíž vláda se opírala o masově sdílenou národní kulturu a 

solidaritu. Většina soukromého kapitálu je dnes v rukou malé skupiny lidí, obrat 

jejich společností snadno překonává HDP celých států. K maximalizaci svých 

zisků si tato anacionální hyperburžoazie bez dialogu se sociálními partnery 

demokratických vlád vynucuje "flexibilitu", jak se dnes označuje postupné 

odtržení pracovních vztahů od práv občanů zakotvených v ústavě. 

V postdemokratické době se lidé jen málo starají o politiku, mají málo 

informací, kritizují systém bez naděje na nápravu a média tu mají ohromující 

moc. Skončila epocha, v níž politika byla pojímaná jako obrana vlastní kulturní 

a politické identity - komunistické, katolické, socialistické, liberální, menšinové, 

národní... 

Na otázku Co byl Karel Čapek v české literatuře? odpovídáme jinak v době, v 

níž už známe dílo Kundery a Hrabala, protože každé po tom mění smysl toho, co

ylo před tím. Jak odpovědět na otázku Co byla demokracie? v době 

postdemokratické? 

Z hlediska naší postdemokratické zkušenosti, řekl bych, se jádrem staré 

demokracie jeví dělba moci. Demokrat moc dělí a deleguje, podle toho ho 

poznáte. Jeho nejhlubším přesvědčením je, že dělba moci zvyšuje odolnost 

všech aktérů systému proti pokušení přeslechnout hlasy zvnějšku. Každá moc, i 

ta nejmenší, musela se v demokracii potýkat se svým vnějškem, žádná se 

nenechala zredukovat na pouhý komplement druhých mocí. I moc rodičovská 

například či moc učitele musela zápasit s mocí dětí nedat se zredukovat na 

nástroj rodičovských či učitelských představ. Každá moc tu musela brát v úvahu 

hlasy zvnějšku, které jí odporovaly. 

Připomeňme si kořeny filosofie omezené moci v americké ústavě, zabývají se jí 

Listy federalistů č. 47-50. Pár úryvků: "soustředění veškeré zákonodárné, 

výkonné a soudní moci do týchž rukou, ať jedněch, mnohých či dědičných, je 

tyranie" nebo "oddělení mocí nezajistí papírové překážky, ale jejich vzájemné 

udržování se v mezích, opozice, konkurence". Ve společnosti, v níž se musíme o 

moc dělit, dosahujeme svých cílů obtížněji, protože do našich životů jsou 

vestavěny retardéry - musíme se dohadovat s hlasy zvnějšku, které neznají náš 

jazyk, nevědí, co je pro nás relevantní, neberou naše hlediska jako samozřejmá. 

Dělba moci nastoluje režim, v němž jsou všichni donuceni "udělat zkušenost", 

setkat se se svým vnějškem, vzít v úvahu mapy druhých lidí. Péče o smysl pro 

rozdíl mezi mapou a teritoriem je zakládající hodnotou demokracie, lidé se tu 

učí zakreslovat do mapy i hledisko, z něhož své mapy světa kreslí. 

Slovo poznání, na němž západní civilizace vybudovala své vratké chrámy, má 

svůj hluboký existenciální předpoklad - schopnost mít odstup od každé 

přirozené (mateřské) verze světa, otevřenost zkušenosti vnějšku, jeho omezující 

síly. Život v demokratické společnosti založené na otevřenosti vůči vnějšku, má 

i svou anarchickou strhující energii. Myslím, že nejhlouběji ji zachytil Bohumil 

Hrabal ve svém užaslém líčení ohromující a ničivé krásy "všeho, co jde proti 

nám". 

Znamením doby postdemokratické je, že moc už nechce být dělena, nechce 

vykazovat svá rozhodnutí před "vším, co jde proti ní". 

Sigmund Freud viděl v první světové válce událost, která otevřela Evropanům 

oči: "civilizace" byla jen slupkou, kterou lze snadno odhodit. Válečná 

propaganda ukázala, jak snadno lidé přestanou být kritičtí, jak snadno uvěří 

jednostranným informacím, ztratí odstup nutný k samostatnému úsudku. 

"Dokonce i sama věda ztratila svou nestrannost." Protivník je zbaven lidské úcty

a psychiatři nepřátelské strany ho prohlásí za blázna nebo za zdegenerovaného. 

Normy jako nelhat a nezabíjet, nezneužívat výhod, které ničení a lhaní nabízejí, 

přestaly platit. Stát se dovnitř tváří jako strážce mravních norem, navenek ale 

poroučí svým občanům zabíjet, vraždit, mučit, podvádět... "Začíná nám 

připadat, jako kdyby nikdy ještě žádná dějinná událost nezničila tolik cenného 

společného majetku lidstva, nesnížila tak důkladně všechno, co mělo svoji výši." 

Každá válka ničí to, "co má svoji výši". Platí to i o preventivní válce proti 

terorismu. Znovuzvolení Bushe dokazuje, že je možné lhát o důvodech k válce, 

nerespektovat mezinárodní legalitu, vyměnit přátele za pouhé "ochotné 

pomahače" a nebýt za to voliči potrestán. Obludná blbost soukromých TV, 

reklamy, Bushových projevů, jeho gest, obludná prázdnota hesel Iraqui Freedom 

nebo obrana lidských práv (jen tam, kde hegemon chce prosadit své ekonomické 

zájmy) - i to jsou způsoby "zničení všeho, co mělo svoji výši". 

Co vyznačuje to, "co má výši" v západní civilizaci? Pojem "kulturní výše" 

odkazuje na Západě na odstup od démona souhlasu, který vládne každodenní 

obživě; odkazuje také na intelektuály, kteří z odstupu od samozřejmého udělali 

základní hodnotu svého života. Vysoká kultura je vždy bojem o odstup od statu 

quo, a proto je opakem kultury masové, která je založena ne na pochopení 

příběhu, ale na identifikaci s jeho hrdinou. 

Všechny války, ať horké, studené či preventivní, začínají vždy útokem proti 

intelektuálům, kteří mají odstup od událostí, nevěří jejich povrchu, vidí je v 

souvislostech a mají o nich "své teorie". 

Jeden z největších filosofů minulého století Hans-Georg Gadamer napsal: 

"Teorie je právě tak původní antropologická danost jako praktické a politické 

mocenské jednání. Všechno tady záleží na schopnosti vždy znovu dosahovat 

rovnováhy obou těchto sil člověka. A jsem přesvědčen, že lidská společnost 

existuje jenom proto a jen potud, pokud taková rovnováha trvá. K politické 

náruživosti patří posedlost účely, k teoretické patří svoboda od účelů... 

Rovnováha mezi posedlostí účely a svobodou od účelů se však týká lidského 

života jako takového. Ten je jako lidský možný jen tehdy, pokud v našem účelně 

zaměřeném konání zároveň trvá i svoboda od účelů. Kdo je schopen odstupu od 

sebe sama, kdo je schopen nahlížet omezenost svých životních okruhů a tím i 

otevřenosti pro druhé, toho skutečnost neustále koriguje." 

Je to hluboká úvaha: jen člověk, který má odstup od cílů, za nimiž jde se vší 

rozhodností, může být "opraven skutečností", může mít smysl pro věci, které se 

ukazují, jaké jsou, bez ohledu na to, k čemu se nám hodí; fundamentalista 

naopak se nedá opravit skutečností, protože nevidí než své cíle.

Slovem "teorie" Gadamer označuje vztah ke světu, který se rodí z odstupu k 

tomu, co se nám vnucuje jako samozřejmé. Dělba moci je jedním ze způsobů, 

jak si zajistit odstup od našich cílů, jak myslet "teoreticky" v Gadamerově 

osvobozujícím smyslu. 

Klíčová otázka: co hájit v době postdemokratické jako nejcennější dědictví 

demokracie? Volby a bavičský mumraj, který jim předchází? Strany, které se 

staly "firmami", jak napsal Michal Klíma? Sociální stát, který sice proměňuje 

rovnost formální v rovnost reálnou, ale vyvíjí se také v byrokratickou obludu? 

Otevřený veřejný prostor, v němž se formuje poučený a rozumný konsensus? - 

Má ale veřejný prostor ještě takovou funkci? 

Petr Pithart například odůvodňuje své odmítnutí práva občanů vyjádřit v 

referendu svůj názor na ústavní smlouvu EU tím, že nevěří, že by byli ochotni 

číst s porozuměním tři sta stránek textu. A kdo má právo říci, že těm stránkám 

"rozumí"? Profesoři právnické fakulty? 

Světový hegemon legitimuje svůj imperialismus hesly o "vývozu demokracie". 

Co ale lze z demokracie vyvážet? Vynucené volby jako v Iráku, supermarkety či 

Washingtonský konsensus (privatizace, liberalizace a vyrovnaný veřejný 

rozpočet), soukromou TV, tržní ekonomiku, politické strany jako v 

postkomunistických zemích, kritické veřejné vědomí? 

Navrhuji hájit v době postdemokratické jako nejvlastnější dědictví evropské 

demokracie vztah mezi tím, "co má svoji výši", a politickým rozhodováním. 

Smyslem pro význam vyšší kultury se naše demokracie liší od americké, která je 

založena naopak na bezvýhradném příklonu k masové kultuře. Je to dvojznačné 

dědictví, souvisí totiž s nerovností, feudalismem a rolí šlechty v evropské 

společnosti. V každém případě ale "vyšší kulturu v Evropě" vyznačuje kritický 

odstup od samozřejmosti každodenního boje o pokračování všedního dne 

výroby a konzumu. Bez takového odstupu bychom byli fanatiky, které 

skutečnost nemůže korigovat. 

Planetární útok na dělbu moci přišel ve chvíli, kdy posedlost ekonomickým 

růstem už nedovoluje připustit žádný pohled zvnějšku, jinak by se jeho obludná 

nesmyslnost stala zjevnou a mašinérie postdemokratické moci by se zastavila. 

Vnějškem Růstu jsme my všichni, ale náš hlas nemá váhu - ekonomický růst 

chce být měřen jen ekonomickými kategoriemi a jeho manažeři se chtějí 

zodpovídat jen sami sobě. Občané smějí být pouze ochotnými pomahači, ne 

vnějškem, před nímž musí ekonomický Růst vykazovat svůj smysl. 

Informace o ekonomických a sociálních důsledcích globálního ekonomického 

růstu - klimatických změnách například - vytvářejí obrovský deficit smyslu

uvnitř západní civilizace, který maskují floskule o "křesťanských kořenech 

Evropy", nebo "kulturní boj" (tak to nazval Jiří Přibáň) za nadřazenost "hodnot 

Západu", jak jej známe u nás především z textů vycházejících v MfD. Planetární 

útok na dělbu moci ničí v západní civilizaci institucionální předpoklady 

odpovědnosti a kritického vědomí - pohledu zvenčí, před kterým musí každá 

činnost ospravedlnit své cíle. 

Starou demokracii už uhájit nemůžeme, proces postdemokratizace příliš 

postoupil. Klást odpor planetárnímu útoku na dělbu moci ale neznamená jen 

hájit jeden historicky překonaný politický systém. Znamená hájit univerzální 

dědictví evropské civilizace, předpoklad všeho, "co v ní mělo výši". 

in Právo ( www.pravo.cz ), 13.01.2005 

(některé odstavce zvýraznil DN)

DEMOKRACIE (úvod)

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?