Poutní vademecum - Farnost Pustiměř

PEREGRINATIO 

AD LIMINA APOSTOLORUM GENTIUM SLAVORUM

MODLITBA VĚŘÍCÍCH 

K: Bratři a sestry, modleme se k Bohu, 

našemu Otci, který nás při této eucharistii 

za zesnulého Tomáše kardinála Špidlíka 

shromáždil ke slavení velikonočního 

tajemství svého jednorozeného Syna, a 

prosme, aby přijal našeho drahého zesnulého 

ve svém pokoji, a pro jeho následování 

Krista vylil na Církev i svět hojnost svého 

požehnání: 

L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. 

Prosíme tě za papeže Benedikta XVI., 

který u příležitosti 90. narozenin kardinála 

Špidlíka v kapli Redemptoris Mater řekl, že 

„jeho dlouhý věk a jeho jedinečná pouť víry 

dosvědčují, jak Bůh vede toho, kdo na Něj 

složí svou důvěru“ – provázej Svatého otce 

svým požehnáním, ať utvrzuje ve víře své 

bratry, aby každý z věřících věděl, že má 

místo v srdci Pastýře, do jehož rukou jsi 

vložil klíče Božího království. 

Prosíme tě za jednu, svatou, všeobecnou a 

apoštolskou Církev, za níž se při Poslední 

večeři modlil tvůj Syn: „Otče, ať jsou jedno, 

jako já v tobě a ty ve mně“; za Církev, které 

jsi skrze kardinála Špidlíka dával dýchat 

oběma plícemi a objevovat netušená setkání ducha, ať s vděčností kráčí vstříc tvému Synu. 

Prosíme tě za naši vlast, ať ve svědectví svých svatých mučedníků, i velkých postav 

víry, objeví kořeny své kultury i poslání, které jí uprostřed Evropy už od dob soluňských 

bratří svěřila Boží Prozřetelnost. 

Prosíme tě za obec Pustiměř, s níž navždy zůstane kardinál Špidlík spjat jako její první 

čestný občan, ať každý z nás objeví bohatství moudrosti a lidství, s nímž nás 

v každodennosti našich životů vedl k Tomu, který skrze víru je zítřkem našich dnes. 

Prosíme tě za obec Podivice, která před 100 lety udělila čestné občanství Božímu 

služebníku Antonínu Cyrilu Stojanovi, který pomohl zbudovat farní kostel svatých Cyrila 

a Metoděje, aby v otcovské starostlivosti tohoto neutuchajícího pastýře četli všichni 

občané i farníci výzvu k osobní odpovědnosti a nasazení. 

Prosme za nás, kteří jsme ve šlépějích Apoštolů slovanských národů připutovali na 

posvátný Velehrad, abychom na jejich přímluvu hlouběji poznali duchovní bohatství, které 

nám svěřila Prozřetelnost pro šíření Božího království. 

Prosme za Tomáše kardinála Špidlíka, který po celý svůj život hledal Ježíšovu tvář, 

aby ve věčném patření zakusil to, co Bůh připravil těm, kdo ho milují. 

Prosme za věřící, kteří spí spánkem pokoje, ať mají účast na slávě zmrtvýchvstání. 

K: Bože našich otců, Tys vzkřísil z mrtvých Ježíše a ve svatých pastýřích vedeš Církev 

svého Syna, přijmi prosby této své rodiny za Tomáše kardinála Špidlíka, který ti z celého 

srdce sloužil a dej mu ve společenství svatých patřit na Tvou tvář. Neboť Tobě, který sedíš 

na trůně i Beránkovi, přísluší chvála, čest, sláva i moc na věčné věky. L: Amen.

MODLITBA ZA OBDRŽENÍ MILOSTI NA PŘÍMLUVU 

BOŽÍHO SLUŽEBNÍKA PAPEŽE JANA PAVLA II. 

Historická pouť papeže Jana Pavla II. na Velehrad, 22. dubna 1990. 

Ó Nejsvětější Trojice, 

děkujeme ti, žes církvi darovala papeže Jana Pavla II. 

a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, 

slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. 

Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství 

a v mateřskou přímluvu Panny Marie 

nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře 

a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, 

jako cestu k dosažení věčného společenství s tebou. 

Na jeho přímluvu nám podle své vůle 

uděl milost, o kterou vroucně prosíme, 

………(vložit svou prosbu o uzdravení duše či těla), 

v naději, že bude brzy přiřazen k počtu tvých svatých. 

Amen. 

S církevním schválením 

Kardinál CAMILLO RUINI 

Generální vikář Jeho Svatosti pro Římskou diecézi

PEREGRINATIO 

AD LIMINA 

APOSTOLORUM GENTIUM SLAVORUM 

VELEHRAD 

SOBOTA, 20. LISTOPADU 2010 V 15.00H 

Eucharistie v bazilice Nanebevzetí Panny Marie 

a sv. Cyrila a Metoděje 

ZA + TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA 

A BOŽÍ POŽEHNÁNÍ PRO FARNOST A OBEC PUSTIMĚŘ 

 

modlitební memento v bazilice velehradské 

u sarkofágu J. E. Tomáše kardinála Špidlíka, S.J. 

čestného občana Pustiměře, 

depositio kytice a votivní svíce pouti „Vultum tuum, Domine, requiro“ 

 

modlitba v kapli Matky Unie a v Královské kapli 

u sarkofágu Božího služebníka Antonína Cyrila Stojana, 

čestného občana Podivic 

SUCHÁ LOZ 

modlitba u hrobu P. ICLic. Mgr. Františka Beníčka, 

I. nešpory slavnosti Ježíše Krista Krále 

v kostele sv. Ludmily

„Velehradská bazilika se svým tajemným světlem, 

které se zdá vycházet z vnitřku chrámu, se svou záplavou 

zlatých forem a soch světců, působí dojmem „nebe na zemi.“ 

Kardinál Tomáš Špidlík SJ 

Velehrad je jedním z nejvýznamnějších poutních míst Moravy. Historie tohoto místa 

se začala psát před více než 

800 lety, kdy do údolí říčky 

Salašky přišlo prvních 12 

cisterciáckých mnichů, aby 

nedaleko obce Veligrad 

(dnešní Staré Město) 

vybudovali svůj klášter. Právě 

na základě své polohy dostal 

klášter své jméno a stal se 

záhy nositelem mnohem starší 

duchovní tradice, která sahá až 

do 9. století, kdy na Moravu 

přišli slovanští věrozvěstové 

Konstantin a Metoděj. A tak 

již po staletí na Velehrad 

proudí tisíce poutníků, k nimž 

se připojil v roce 1990 také 

papež Jan Pavel II. 

Zakladateli kláštera byli 

moravský markrabě 

Vladislav Jindřich, jeho 

bratr Přemysl Otakar I. a 

olomoucký biskup Robert. 

Výstavba kostela byla 

zahájena patrně v letech 

1210 - 1215. Jako většina 

cisterciáckých kostelů přijal 

patrocinium Nanebevzetí Panny Marie. (Spolupatronát Cyrila a Metoděje byl připojen 

až v r. 1932 dekretem papeže Pia XI. Titulem bazilika byl kostel vyznamenán v roce 1928 

rozhodnutím papeže Pia XI.). 

Původní románskogotická bazilikální stavba byla budována podle stavebních 

tradic cisterciáků, které charakterizovala krása prostých linií a střídmá výzdoba. 

Devadesát devět metrů dlouhá stavba byla rozvržena na půdorysu latinského kříže. 

Východní stranu uzavírala pětice apsid. V této podobě se kostel do dnešních časů 

nedochoval v důsledku tragických událostí, jež v průběhu dějin cisterciácký klášter 

postihly. V roce 1421 vypálili velehradské opatství moravští husité. Klášter 150 let 

chátral. Nesnadného úkolu obnovy se ujal až opat Ekard ze Schwoben ve druhé polovině 

16. století. Středověkou podobu však kostel ztratil až v důsledku obrovského požáru, který 

3

v klášteře vypukl v roce 1681. V důsledku této pohromy byl kostel radikálně přestavěn. 

Stavba byla zkrácena o chrámové průčelí s románským ústupkovitým portálem a 

nahrazena novým, jemuž dominují dvě věže. Boční lodě baziliky byly přezděny příčkami s 

pilastry, a tak vzniklo 14 samostatných postranních kaplí, z nichž 10 má oltáře a pod 

podlahou krypty. Z křížení lodí byla snesena 100 metrů vysoká renesanční věž a byla 

nahrazena kupolí s nízkou věží zvanou lucerna. Nyní je tedy bazilika dlouhá 86 m. Přes 

radikální zásahy si kostel uchoval ve svých proporcích a půdorysném schématu charakter 

románsko – gotické stavby. 

V roce 1784 byl velehradský klášter zrušen Josefem II. Klášterní majetek byl 

rozchvácen, areál kláštera střídal majitele a klášterní kostel se stal kostelem farním. 

Obnovy a rozvoje se dočkal kostel v souvislosti se sílícím cyrilometodějským kultem a 

příchodem jezuitů na Velehrad v roce 1890. Jezuité zřídili v objektu kláštera řádové 

gymnázium, které bylo později nacisty a po té komunisty zrušeno. V období komunismu 

byl do areálu přestěhován Ústav sociální péče. V roce 1990 se na Velehrad vrátili Jezuité a 

v roce 2004 bylo obnoveno gymnázium, které nese jméno arcibiskupa A. C. Stojana. 

Z vnitřní výzdoby by neměla uniknout Vaší pozornosti velkoryse řešená klenba s 

malbami, které opticky zvedají strop o dvě patra. Autorem fresek v hlavní a příčné lodi 

je Ignác Egstein. Uprostřed vidíme nebe s Nejsvětější Trojicí a Matkou Boží. Blíž k 

presbytáři je zachycena událost, která se odehrála v roce 1421 na stupních oltáře – upálení 

sedmi cisterciáků včetně opata Jana husitskými vojáky a zkáza kláštera. Na opačné straně 

vidíme křest krále Svatopluka, který pozval věrozvěsty na Moravu. 

V závěru baziliky je vybudován mohutný kůr, který nese bohatě zdobené, rozměrné 

varhany. Ty mají tři manuály, 60 rejstříků a 5521 píšťal. Zatímco mechanika pochází 

ze 20. století, řezby jsou barokní. Vrcholem figurální výzdoby prospektu varhan je scéna 

Zvěstování. Mezi křídly varhan je prolomeno okno s vitráží představující Pannu Marii 

jako Královnu nebes, před níž klečí sv. Cyril a Metoděj. 

Bohatě jsou zdobeny rovněž boční kaple, kde malířskou výzdobu doplňují sochy a 

štukový dekor. Zvláštní pozornost si zasluhují kaple sv. Cyrila a Metoděje s legendárními 

výjevy z jejich života a kaple sv. Floriána, kde je umístěn obraz soluňských bratří od 

polského malíře Matejky. Obraz byl věnován do baziliky polskými poutníky v rámci 1 000 

výročí úmrtí sv. Metoděje v roce 1885. 

Mezi kaple sv. Cyrila a sv. Máří Magdalény byla vsazena kazatelna. Je přisuzována 

italské řezbářské dílně Baltassara Fontany, který vybudoval v bazilice také zděné oltáře 

se sochami. Na stříšce kazatelny je alegorická postava církve s atributy božských ctností – 

s křížem (víra), kotvou (naděje) a kalichem (láska). 

Skutečný skvost barokního řezbářství představují chórové lavice, které kryjí dvě a 

dvě postranní kaple. Ornamentika řezeb čerpá inspiraci z domácího prostředí. Figurální 

výzdoba představuje apoštoly, anděly a světce z cisterciácké a benediktinské řeholní 

rodiny. Kompozicím, jež tvoří vzájemný protiklad, vévodí Kristus a Panna Maria. 

V tzv. transeptu, neboli křížení lodí je možné pohlédnout do klenby barokní kupole, kde 

je vidět malba dokumentující založení kláštera. Výška klenby zde dosahuje 25 metrů. V 

pendativech – tak se říká trojúhelníkům v rozích křížení lodí – jsou působivé malby čtyř 

západních církevních otců. Jsou to sv. Augustin, sv. Ambrož, sv. Jeroným a Řehoř Veliký. 

Do středu transeptu byl v roce 1985 (k výročí úmrtí sv. Metoděje) situován nový oltář od 

akad. sochaře Otmara Olivy. Před původní románskou apsidou je vystavěno mohutné 

4

štukové retabulum od Baldasarre Fontany. Do něj je vsazen obraz od Ignáce Raaba ze 

70. let 18. století s tématem Nanebevzetí Panny Marie. 

Původní oltář, který nyní slouží jako svatostánek, pochází z roku 1864. Nechal jej na 

vlastní náklady pořídit olomoucký arcibiskup, kardinál Bedřich Fürstenberk v rámci 

miléniových oslav příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu v roce 1863. Oltář je z 

kararského mramoru v neorománském slohu. Ústřední výjev v čele oltáře zachycuje 

loučení sv. Metoděje s Moravany krátce před smrtí. Na pravé (epištolní) straně papež 

Hadrián II. schvaluje věrozvěstům slovanskou liturgii a udílí arcibiskupské paladium sv. 

Metoději. Na levé (evangelijní) 

straně se sv. Metoděj loučí s 

umírajícím Cyrilem. 

Po stranách presbytáře jsou 

dvě sousoší od kroměřížského 

sochaře Ferdinanda Neumanna. 

Na pravé straně jsou to svatí 

Cyril a Metoděj a vlevo svatí 

Petr a Pavel. 

V křížové lodi vytvořili 

cisterciáci kaple svým řádovým 

patronům sv. Benediktovi a sv. 

Bernardovi. Dominantní jsou 

zde velká štuková retabula, do 

nichž jsou vsazeny působivé 

obrazy Smrt sv. Benedikta a 

Vidění sv. Bernarda od M. L. 

Willmana. Nástěnné malby 

zachycují výjevy z jejich 

života. 

Za oltářem kaple sv. 

Benedikta je ukryta Královské 

kaple, která by neměla uniknout 

Vaší pozornosti. V roce 1923 v 

ní byl pohřben olomoucký 

arcibiskup Antonín Cyril 

Stojan, mimořádná postava 

moravské církve konce devatenáctého a první čtvrtiny dvacátého století. 

Při návštěvě baziliky není možné minout ani Kapli Matky křesťanské jednoty. Zde je 

umístěn obraz Panny Marie s Ježíškem, který v roce 1919 vytvořil Emanuel Dítě. Je 

malován na dubové dřevo podle vzoru byzantské ikony z římské baziliky P. Marie Větší. 

Protějškem oltáře je křtitelnice, kterou bazilice věnovali v roce 1885 olomoučtí 

bohoslovci. 

Vpravo od vchodu do této kaple je možné dostat se postranním východem k 

monumentálnímu románskému závěru baziliky. Také je zde koridor, kterým lze sejít do 

vykopávek s lapidáriem fragmentů románského kláštera a kostela a do barokních krypt. 

5

Velehradský oltář 

(Ing. arch. Mgr. Tomáš Černoušek /1927-2001/, akademický sochař Otmar Oliva) 

„Nevěděli jsme, jsmeli 

ještě na zemi, nebo už 

v nebi. Vždyť na zemi 

nemůže být tolik krásy!“ 

Tak zvolali poslové sv. 

Vladimíra, když je 

zavedli v Cařihradě do 

chrámu Boží moudrosti, 

„aby viděli krásu 

křesťanské víry“. 

Velehradská bazilika 

se svým tajemným 

světlem, které se zdá 

vycházet zvnitřku 

chrámu, se svou záplavou 

zlatých forem a soch 

světců, působí také 

dojmem „nebe na zemi“, 

jak si to přeje východní 

tradice při výstavbě 

svatyň. 

Ale pod její kupolí se 

neočekávaně zvlní tvrdá 

země a vystoupí z ní 

těžký balvan – oltář 

obětní. Uprostřed nebe tu 

vyvstalo poselství země. 

Je to místo, kde kněží přinášejí „plody země a práce lidských rukou“. Jsou symbolem naší 

existence, kterou všechno tíží a která se u všeho lopotí. Ale ty dary se mají stát „pokrmem 

a nápojem duchovním“. 

Z tohoto balvanu, který zatížil zrak svou šedí, se eucharistickým lékem duše naučí 

pozvednout oči, aby viděla krásu nebe a přetvořeného světa. 

Není pravá krása ta, u které se oko líbivě zastaví, ale ta, která skromně usměrňuje pohled 

výš a výš. 

Nazdobený oltář pod velehradskou kupolí by tak upoutal zrak, že bychom zapomněli na 

baziliku. Olivův prostý kámen nás naopak vede k tomu, abychom se rozhlédli a užasli nad 

tím, co tu předkové vybudovali ke cti našich slovanských apoštolů. 

kardinál Tomáš Špidlík SJ 

7

Velehradské palladium 

Člověk si utváří vztah k tomu, co poznal. Proto jsem se rozhodl napsat několik řádků o 

Kapli Matky křesťanské jednoty, respektive palladiu, které uchovává. 

V první třetině 20. století se stal Velehrad místem setkávání kultur Východu a Západu 

prostřednictvím tzv. unionistických sjezdů. Toto duchovní klima dalo podnět k úpravě 

prostoru, který by unionistické snahy ztělesňoval. Nabízela se místnost, která před 

zrušením cisterciáckého kláštera sloužila jako druhá – zimní sakristie a posléze jako 

skladiště. V roce 1927 byla přeměněna na kapli sv. Josefa (jeho socha je nyní umístěna za 

levou stranou chórových lavic). 

K přesvěcení a úpravě na kapli P. Marie unie (dnes nazývané Matky křesťanské jednoty) 

došlo v roce 1937. Iniciátorem realizace se stal Josef Jaroš SJ, jezuitský profesor na 

Papežském misijním ústavě. Toužil vrátit Velehradu jeho palladium, kterým mohl být před 

husitskými bouřemi – podobně jako u jiných cisterciáckých klášterů – mariánský obraz. 

Dílo mělo vyjádřit, že: „Matka Páně je v duchu cyrilometodějsko-velehradské tradice 

hlavní záštitou velikého obrodného a sjednocovacího díla velehradského.“ „P. Jaroš, rodák 

pražský, nevolil za základ svého obrazu Panu Marii velehradskou, dnes v Tuřanech 

uctívanou, nevolil ani paladium staroboleslavské, uváděné taktéž v souvislosti se sv. 

Metodějem, ale volil obraz Matky Boží „u jeslí“ v Maria Maggiore v Římě, který má 

bezpečnější vztah k sv. Bratřím.“ 

8

Nedokonalá barokní historiografie pokládala Velehrad za autentické místo působení 

soluňských bratří. Z ní vycházel cisterciácký generál ve své velehradské relaci z roku 

1737, v níž připomíná domnělý mariánský obraz, který s sebou přinesli Konstantin a 

Metoděj z Cařihradu na Moravu a bratři cisterciáci se posléze stali jeho ochránci. Tento 

obraz byl za husitských válek údajně přenesen do Brna, kde se ho zmocnili kacíři a 

pohodili jej do trní. Zde dlouho ležel, než byl nalezen a přenesen do Tuřan, kde jezuité 

zavedli jeho kult. Není těžké usoudit, že se tato teorie nezakládá na pravdě a myšlenkově 

kopíruje obdobné legendy (Bohosudovská Panna Maria). Rovněž spojitost 

staroboleslavského palladia s Cyrilem a Metodějem byla uměle vytvořena, aby 

prokazovala nepřetržitou kontinuitu katolického náboženství v Čechách. 

Přesto je zde určité pravdivé jádro. Cisterciáci na Velehradě skutečně měli v době před 

vpádem husitů svůj záštitný obraz či sochu, jak to bývá u nich obvyklé (srov. Osek, Vyšší 

Brod). To ostatně povolovala jejich řádová kapitula již v počátcích vzniku řádu. Dále tomu 

nasvědčují barokní znaky velehradského konventu s vyobrazením Panny Marie nad 

vstupem do kláštera (nyní gymnázia), sakristie a na morovém sloupu i konventní pečeti. 

Rozhodnutí volby vzoru byzantské ikony z římské baziliky P. Marie Větší tedy bylo na 

základě uvedených souvislostí velmi dobrou volbou. Tento obraz byl totiž v bazilice Santa 

Maria Maggiore uctíván již v 9. století. Právě v tomto kostele papež Hadrián II. položil 

roku 868 na oltář slovanské liturgické knihy a tím je před zraky Konstantina a Metoděje 

schválil. „Tato volba byla velmi šťastná, dala možnost budovati z Velehradu oblouk do 

Říma, druhý pak na Svatou Rus, a tak stavěti velehradský most k unionistickým snahám, 

vypěstovaným z cyrilometodějství na Velehradě.“ 

J. E. Tomáš kardinál Špidlík, S.J., předsedal eucharistii v kapli Salus Populi Romani baziliky Santa Maria Maggiore v Římě, 

na místě, kde byly schváleny slovanské liturgické knihy, Peregrinatio ad Limina Apostolorum, 10. června 2007. 

9

10 

Obraz vytvořil v roce 1919 prof. Emanuel 

Dítě. 

Ve srovnání s předlohou provedl malíř ve 

tváři Bohorodičky harmonizaci a také v 

dalších detailech zohlednil epochu, v níž žil. 

Ztratil se tak přísnější výraz Marie, celkový 

byzantský charakter obrazu však zůstal 

zachován. Ikonograficky se obraz hlásí k typu 

mariánských obrazů tzv. Hodigitrie – vůdkyně 

na cestách. (Nejstarším obrazem tohoto typu 

bylo palladium Konstantinopole, jež bylo 

zničeno Turky v roce 1453. Vznik ikony je 

spojen s legendou, že obraz je „rukou 

neutvořený“ (acheiropoiétos). Podle celé řady 

legend se sv. Lukáš marně pokoušel zachytit 

podobu Panny Marie. Když však Panna Maria 

vztáhla nad obraz ruku, zjevila se na něm její 

podoba). 

Stojící Panna Maria má kolem hlavy tmavý 

plášť (maforion) se zlatým lemem. U tohoto 

typu zobrazení se setkáváme se třemi hvězdami na 

plášti, které symbolizují panenství Panny Marie 

před porodem, během něj i po porodu. Na 

velehradském obraze se setkáváme pouze s jednou 

hvězdou na pravém rameni a s křížem na čele 

Bohorodičky, který je v tomto případě synonymem 

hvězdy. Třetí hvězdu kryje svým tělem Kristus 

oblečený do zlaté řízy (chitonu), kterého drží Maria 

na svém levém boku. Bohorodička má kolem hlavy 

svatozář, do níž je vepsán nápis: Já jsem matka 

krásného milování. Jezulátko má vepsáno kolem 

hlavy slova: Beránku Boží, daruj nám mír. V rukou 

drží knihu na znamení, že je vtěleným Slovem 

(Logem). Gesto ruky se dvěma nataženými prsty je 

poukazem na dvě přirozenosti Krista, ostatní prsty 

naznačují, že při vtělení božství přikrylo lidství. 

Reliéfně tepané zlacené pozadí symbolizuje 

nebeskou slávu. Můžeme v něm spatřit řecký nápis 

MP ΘY – Métér Theou – „Matka Boží.“ 

Obraz je malován na bronzový plát, přičemž 

podklad tvoří dubové dřevo. Bohatě zdobený rám ze 

zlaceného bronzu nese v horní lunetě reliéf dvou 

klanících se andělů kolem svatováclavské královské 

koruny, nad níž je v medailonu uložen trn z trnové

koruny Kristovy, jak hlásá i nápis v lunetě „Zde jest trn z koruny Kristovy“. Samotný 

vrchol obrazu tvoří kříž s ukřižovaným Kristem. V postranních pásech a dole jsou 

miniatury českých patronů s relikviemi (sv. Ludmila, sv. Václav, sv. Cyril a Metoděj, sv. 

Jan Nepomucký, sv. Jan Sarkander, sv. Josef, sv. Kliment). Ve spodních rozích je 

zobrazen příchod Cyrila a Metoděje na Moravu a přijetí pallia od papeže Hadriána II. 

Uprostřed pod ikonou se ve větším oválu nachází relikvie sv. Josafata. „Je to v hutných 

zkratkách celá historie ideje cyrilometodějsko-svatováclavské.“ Rám je posázen 43 

polodrahokamy. Obraz obtáčí část textu ze svatováclavského chorálu: „Maria, Matko 

žádoucí, Tys Královna všemohoucí, prosiž za nás za křesťany svého Syna Hospodina. 

Kyrie eleison.“ Obraz je umístěn v apsidě na mramorovém oltáři, který byl navržen K. 

Madlmayerem podle starokřesťanského vzoru. 

Zatímco v 9. století museli Konstantin a Metoděj obhajovat slovanskou bohoslužbu před 

papežem v Římě a snad právě před obrazem Bohorodičky byly schváleny liturgické texty, 

v roce 1990 poklekl papež Jan Pavel II. před obrazem Bohorodičky na Velehradě. Právě 

do kaple Panny Marie Matky křesťanské jednoty směřují kroky mnoha věřících, kteří se 

modlí za jednotu křesťanů, národa, farností, rodin, k nimž se tento velký poutník připojil. 

5. 7. 1993 byl na Velehradě zasvěcen český národ Panně Marii. Stalo se tak na Stojanově 

nádvoří právě před mozaikou věrně interpretující obraz Panny Marie matky křesťanské 

jednoty. Životnost palladia potvrdil Jubilejní velehradský kongres, který se k němu rovněž 

přihlásil. Kopie obrazu byla přenesena do Slovanského sálu a pod jeho záštitou probíhala 

všechna jednání. 

Modlitba k Panně Marii, Matce Jednoty 

Brány milosrdenství, otevři nám, Neposkvrněná Panno Maria, Matko krásného milování a 

Matko jednoty, a čisté vody Tvého slitování, nechť omyjí naše viny! 

Z Tebe se věčný Syn věčného Otce narodil na tuto zemi, u Tebe, Matko, se my, synové 

země, zrodíme pro nebe. Dej nám vyrůstat v pravdě a v lásce, v lidi dokonalé podle míry 

plnosti Kristovy. Odvrať od nás záplavu zlých myšlenek, žádostí a hříchů, abychom jako 

vinná ratolest na kmeni Spasitelově přinášeli hojný užitek, podíl měli na slávě, kterou dal 

Otec svému Synu, a všichni abychom byli jedno; splní se tak poslední odkaz, který nám 

dal Ježíš. Učiň z nás lidi nové, kteří svlékli člověka starého a oblékli Krista, kteří spějí 

velkými kroky k nebeské vlasti, kde trůníš Ty, nanebevzatá Královno! 

Tvému nejčistšímu Srdci se dnes zasvěcujeme, sjednoť nás se Srdcem Ježíšovým, stánkem 

Nejvyššího, abychom zachváceni Božím ohněm milovali ne ústy a jazykem, ale skutkem v 

pravdě. Naše Paní a naše Matko, pamatuj, že jsme ode dneška Tvoji! Pohleď, kolik tvých 

dětí trhá mystické Tělo Církve, kolik našich bratří je v bludu a rozkolu, kolik zaslepených 

vášněmi, svedených, kolik chudých a pronásledovaných. 

Pošli hodné dělníky na žeň Beránka, který hříchy světa sňal, ať se utiší Boží hněv a pokoj 

a jednota, kterou není schopen dát svět, zavládne mezi námi, v rodinách, v národech, v 

Církvi, ať se obnoví tvářnost celé země. Vždyť jenom Ty jsi naše naděje, spolu s anděly a 

svatými, našimi nebeskými zastánci. 

Maria, Matko žádoucí, Tys královna všemohoucí, prosiž za nás za křesťany, svého Syna 

Hospodina, Kyrie eleison! 

11

Vyznamenání Zlaté růže 1 bazilice velehradské 

od papeže Jana Pavla II. 

12 

Pokoj Boží vám všem! 

Svatý Otec Jan Pavel II. s velkou pozorností a 

s velkou láskou k nám nejen jmenoval svého 

nejbližšího spolupracovníka jeho eminenci 

pana kardinála Augustina Casaroliho svým 

legátem na tuto naši jubilejní slavnost, ale 

zároveň uděluje této slavné bazilice 

velehradské velké vyznamenání zlaté růže. A 

k tomu připojuje své zvláštní požehnání. S 

pověřením pana kardinála Casaroliho nyní 

vám přečtu 2 vlastní apoštolský list svatého 

Otce. 

Našemu ctihodnému bratru Augustinu svaté 

římské Církve kardinálu Casarolimu, legátu 

na slavnosti velehradské ke cti svatého Cyrila 

a Metoděje v Československu. 

Mezi mnohými slavnostmi, které se konají v 

rámci jedenáctistého výročí smrti svatého 

Metoděje, má zvláštní význam slavnost, 

kterou hodlají konat na Velehradě 7. července 

věřící v Československu. 

Neboť země, kterou obývají tyto dva národy, byla z valné části svědkem apoštolátu sv. 

Cyrila a Metoděje a přijala po posledním výdechu mrtvé tělo staršího z obou bratří. 

Velehrad, Nitra, Děvín, jsou podle svědectví dějin svědky jejich poslání a také života. 

O této historické události se zmiňujeme v nedávném našem okružním listě Apoštolově 

Slovanů, těmito slovy: "Apoštolskou a misijní činnost sv. Cyrila a Metoděje, která spadá 

do druhé poloviny 9. století, možno považovat za první účinnou evangelizaci Slovanů. 

Jednotlivá území zasáhla různou měrou, především však zahrnovala kraje tehdejší Velké 

Moravy, zvláště území metropole, jíž stál v čele jako pastýř Metoděj, totiž Moravu, 

Slovensko, Panonii, která byla součást dnešního Maďarska. Do širšího okruhu působnosti, 

která byla výsledkem této apoštolské horlivosti misionářů, vyučených Metodějem, náležely 

i ostatní kmeny Slovanů západních, především těch, kteří obývali území Čech." 

Tuto skutečnost máme bedlivě na zřeteli a naše srdce nás vede k tomu, abychom jasně 

ukázali, že máme účast na tomto slavném dni v Československu. 

1 Zlatou růži vlastní kromě Velehradu už jen 6 dalších bazilik světa: Czenstochowa (Polsko), Lurdy (Francie), Quadalupe 

(Mexiko), Mariazell (Rakousko), Aparecida (Brazílie), Altötting (Německo). Svatý stolec tím ukazuje na výjimečný duchovní 

význam těchto 7 poutních míst. 

2 Apoštolský list přečetl na Velehradě arcibiskup pražský František kardinál Tomášek 5.7.1985.

Proto jmenujeme tebe, pane kardinále, svým legátem na velehradské slavnosti, vždyť ty 

zblízka znáš a sleduješ námahu nástupce Petrova, jeho starosti i radosti a proto můžeš 

výrazně představovat naši přítomnost a velmi jasně vyjádřit naši lásku. 

Dobře také víš, jak si ceníme díla soluňských bratří, evangelizaci slovanských národů v 

rozvoji jejich lidské i občanské kultury i úsilí o jednotu Východu, odkud pocházeli, i 

Západu, který je přijal za své. Prohlášení Cyrila a Metoděje za patrony Evropy spolu se sv. 

Benediktem pramení právě z tohoto našeho přesvědčení "Cyril a Metoděj jsou jakoby 

spojující články anebo jakýsi duchovní most mezi tradicí východní a západní, neboť obě 

splývají v jedinou velkou tradici všeobecné Církve." 

V díle těchto dvou světců se spojuje věrnost neměnné zvěsti evangelia i péče o pole, 

přijímající tuto duchovní setbu. Spojení tradic Východu a Západu, které je tak mnoha 

způsoby a obdivuhodně vyjádřeno a činy svatých Bratří, potvrzuje nám, že nikdo není 

tímto sloučením nucen vzdávat se svých vlastních duchovních a národních hodnot a že 

úctou k dědictví cizímu zřejměji vysvítá duchovní bohatství vlastní tomu kterému národu. 

Mimoto sv. Cyril a Metoděj svým dílem nás učí, že všechny 

formy vzdělanosti, které směřují k dobru, pravdě a kráse, 

vyvěrají ze zjevení a ze světla Kristova evangelia, takže den 

ze dne se tyto hodnoty stále více rozvíjejí. Učení i památka 

slavných apoštolů slovanských zůstává tedy živá. Olomoucká 

arcidiecéze, na jejímž území se nalézá Velehrad, chlubí se 

jimi jako svými patrony. Dokonce hlavní oltář katedrály je 

jim zasvěcen od počátku XIV. století. Také teologické fakulty 

v Československu nesou jejich jméno, l známé ekumenické 

velehradské sjezdy s pravoslavnými slovanskými církvemi, 

které se konaly za arcibiskupa Cyrila Antonína Stojana, byly 

výsledkem "školy" těchto dvou světců. Protože je našim 

přáním, aby příklady doby minulé zůstaly vzorem 

kterémukoliv věku, pronášíme přání, aby tyto výroční 

slavnosti trvale se projevovaly uchováváním a růstem pravé 

víry, utvrzováním a šířením křesťanské naděje a zápalem a 

šířením účinné křesťanské lásky. 

Tak evangelium ať ukazuje cestu k dobru člověka a lidské 

vzdělanosti a lidská vzdělanost ať je trvale ozařována světlem 

přicházejícím shůry. 

Nakonec tě, náš ctihodný bratře, prosíme, abys dobře vyložil 

tyto naše pocity a myšlenky národům Československa, které 

nosíme v srdci a v denních modlitbách doporučujeme Kristu 

Pánu, abys jim tlumočil i naše otcovské požehnání a ujistil je 

naší velkou láskou k nim. 

A této slavné bazilice velehradské udělujeme vyznamenání Zlaté růže. 

Dáno ve Vatikánu 28. června 1985, v sedmém roce našeho pontifikátu. 

13

Boží služebník Antonín Cyril Stojan 

Antonín Cyril Stojan se narodil 22. 5. 1851 v 

Beňově u Přerova. Vyrůstal v selské katolické 

rodině. Studoval u piaristů ve Staré Vodě, v 

Příboře a maturoval v Kroměříži. Po studiích 

bohosloví v Olomouci se v roce 1876 se stal 

knězem a stal se jím naplno. Osvojil si paradox 

Kristovy víry: kdo chce být mezi vámi první, ať je 

služebníkem všech. Hned od počátku svého 

kněžského působení pořádal poutě na sv. Hostýn a 

organizoval obnovu tohoto poutního místa. 

Druhým důležitým místem na mapě jeho 

duchovního života byl Velehrad, který prezentoval 

jako kolébku víry našeho národa i všech Slovanů. 

Důvodem organizování velkých poutí na toto 

místo bylo přesvědčení, že „nezhyne rod, jenž 

věřit nepřestane.“ K tomuto účelu založil i Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, který se brzy 

rozšířil za hranice zemí Koruny české, zvláště mezi krajany. Jestliže byl Hostýn srdcem 

především lidové víry, rozkvétalo na Velehradě dílo intelektuální. Stojan na Velehradě 

připravil tři tzv. unionistické kongresy, které v mnohém předznamenaly dnešní 

ekumenické snahy a založil zde i vědeckou společnost Akademie velehradská. Prostí lidé 

si prostřednictvím lidových poutí mohli na Velehradě uvědomit svou vlastní sílu, a že za 

nimi stojí někdo, o koho se mohou opřít. 

Dobu, ve které Stojan žil, si nesmíme idealizovat jako období všeobecné religiozity a 

spokojenosti. Naopak – Stojan se musel společně s věřícími vyrovnat s hrůzami a deziluzí, 

jež s sebou přinesla první světová válka, o níž se říká, že v ní „zemřeli bozi.“ Bolest, jež s 

sebou nesla, se snažil zmírňovat konkrétní pomocí. Nemiloval jakési abstraktní lidstvo, 

nýbrž každého jednotlivého člověka. V poválečné době, kdy mezi kněžími i laiky působila 

různá odstředivá reformní hnutí či beznaděj, rezignující na jakékoli vize, Stojan všechny 

povzbuzoval a inspiroval svojí prostou a konkrétní vírou. Dokonce neváhal vstoupit do 

politiky a stát se poslancem, aby hájil zájmy věřících občanů v liberálním prostředí. 

Nechtěl, aby se kněží stali politiky z povolání, nýbrž aby církev měla někoho, kdo by 

střežil její zájmy a připravoval osobnosti z řad laiků, jež by byli schopni unést morální 

odpovědnost z tohoto poslání vyplývající. Po té, co se stal v roce 1921 arcibiskupem, se 

jeho kurz nezměnil. Zachoval si ve všech směrech dřívější prostotu a otevřenost ke 

každému člověku. To stvrzuje postoj věřících, kteří jej nazývali „tatíčkem Stojanem.“ 

Antonín Cyril Stojan zemřel 29. 9. 1923 v pověsti svatosti a byl pohřben na Velehradě v 

Královské kapli do provizorního cihlového hrobu. Ten byl nahrazen sarkofágem, který 

vyhotovili podle návrhu Klaudia Madlmayra Josef Axman a Julius Pelikán. Bronzový 

reliéf ležící postavy A.C. Stojana lemuje biblický text: „Kněz veliký, který za života svého 

podepřel dům a za svých dnů upevnil chrám... Jako oheň svítící a jako kadidlo hořící v 

ohni.“ (Sir 50, 1-9). Do čelní a podélné stěny sarkofágu byl vytesán citát ze Skutků 

apoštolů, jež tlumočí životní odkaz Stojanův: „Ve všem ukázal jsem vám, že takto se 

lopotíce, máte se ujímati slabých, pamětlivi slov Pána Ježíše, který řekl: Lepší je dáti než 

bráti.“ (srov. Sk 20,35) 

14

Důležitější než místo 

odpočinku je však, 

podobně jako u sv. 

Metoděje, jehož hrob 

marně usilují najít 

generace hledačů, 

Stojanův živý odkaz: 

Nejvýraznější stopou je 

snaha o dialog, kterou 

dokázal konkrétně 

uplatňovat mnohem 

dřív, než k takovéto 

otevřenosti dozrála 

celá církev a deklarovala 

ji na II. vatikánském 

koncilu. Stojan 

měl široké srdce a 

dokázal se setkávat s každým člověkem. Chodil přímo mezi lidi a osobně vyslechl jejich 

přání, starosti a potřeby. Tento lidský předpoklad se stal základem pro unionistické 

kongresy. Jejich přínos ocenil i papež Jan Pavel II. při své návštěvě na Velehradě v roce 

1990: „V naší době, době rozdělené Evropy, v době rozdělení církve, svědectví apoštolů 

Cyrila a Metoděje znamená výzvu k jednotě....Zde na Velehradě, přijal tuto výzvu Antonín 

Cyril Stojan, podněcovatel známých unionistických sjezdů, prvních kroků k modernímu 

ekumenismu.“ Stojan přitom zaměřil svoji pozornost na Slovanské národy, s nimiž máme 

mnoho společného. I to je významným impulzem v souvislosti s trochu jednostrannou 

orientací naší země na Západ po roce 1989, jež byla reakcí na nedobrou zkušenost 

(spolupráce se zeměmi Varšavské smlouvy) z dob komunismu. 

Dalším důležitým vzkazem pro současnost je Stojanův zájem o emigranty a to jak o české 

krajany v Evropě a zámoří, tak i uprchlíky, kteří v Čechách hledali azyl před válečným 

konfliktem. Již několik desetiletí se vleče beatifikační proces a zvláště moravští věřící se 

modlí, aby byl Stojan oficiálně přičleněn k zástupu národních světců. 

Modlitba za blahořečení Božího služebníka 

Antonína C.yrila Stojana (1851 - 1923) 

Všemohoucí Bože, skrze spolupatrony Evropy sv. Cyrila a Metoděje jsi dal slovanským 

národům poznat Tvé jméno. Pane, obdivuhodný ve svých svatých, na jejich přímluvu 

připoj k zástupu nebeských ochránců ke slávě na oltáři také svého věrného služebníka 

Antonína Cyrila Stojana. Panno Maria, Matko jednoty, on ve Tvé svatyni čeká na své 

vzkříšení a svou oslavu. Tobě zasvětil všechny své nadměrné práce a námahy pozemského 

života. Tolik pracoval o brzké splnění odkazu Pána Ježíše: Aby všichni byli spojeni v 

jedno. Pane, dej ať se úspěšně zakončí jeho veliké dílo: abychom spolu s ním v jednotě 

víry a srdcí, s opravdovou láskou, v jedné Církvi, oslavovali jméno Tvého Syna, který žije 

a kraluje na věky věků. Amen. 

Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci. 

15

16 

Střípky z hlubin Stojanovy duše 

„Ó, Pane! Nedej mi zahynouti jako zrnku prachu ve víru zrnek 

prachových. Vezmi mne do své Ruky, ó Bože můj, a připoj mne 

jako ubohý kámen někam na opovržené místo ve veliké Katedrále 

života. Nezamítej mne, učiň ze mne jednoho ze svých učedníků. 

Ukaž mi, čím možno ožíti v čase rozkladu a zmatku, jako činili ti 

mistři a učitelé, kteří v stoletích víry plnili svět krásou. Popřej mi 

pracovati, jako oni pracovali, nikoliv z egoismu ani z marnivosti, 

ale jedině z pokory, bych viděl jméno Tvé slaveno na zemi jako na 

nebi.“ (Můj deník, 1919, str. 112). 

 

„Vždyť leže na tváří své již při kněžském svěcení a nyní biskupském před oltářem, umínil 

jsem si: Buď můj život jedna Boží chvála, slastí Kristus, tužbou ctnosti krása a mzdou – 

lidu spása.“ (Z prvního pastýřského listu arcibiskupa Stojana). 

 

„Škodit může každý a každému. Hlavní věcí je pomoci člověku. A mnohdy potřebuje 

nejvíce pomoci ten, na kom to nejméně viděti ...“ 

"Vím, že mně zase nadají ..., že se opět přimlouvám za někoho, kdo toho nezasluhuje, ale 

co dělat? Je-li člověku zle, pomozme mu! Snad se potom přece polepší a zachráníme tak 

jednu duši.“ 

 

„Milost Tvá, ó Pane, provázej mne na cestách mých! Ruka má bude při práci, avšak srdce 

mé u Tebe, ó Bože.“ (Slova, jež dal dr. Stojan napsat nad východem z kostela dražovského) 

 

„Zdráv buď, Velehrade, hvězdou skvoucí, zde Pán zjevil se nám všemohoucí. 

Zde kolébka našeho křesťanství, zde dlužno poklekat a díky vzdávat Bohu milosrdnému za 

dar víry a prositi za utvrzení ve svaté víře. 

Místo třikrát svaté, požehnané chůzí, prací, potem sv. Cyrila a Metoděje – sem spěchal lid, 

čerpal milosti, útěchu, sílu a statečnost, sem i my pospícháme v radosti i v žalosti. Jako 

druhdy zde obrozen byl náš lid a proveden převrat a obrat, všech převratů nejvzácnější – 

obrácení na víru Kristovu, tak i my obrodu duchovního zde vyhledáváme. 

Z Velehradu vyšlo světlo k slovanským národům, ať vychází i budoucně světlo víry pravé 

ke Slovanům a ať odtud šíří se myšlenka sblížení u víře či unie víry všech slovanských 

národů.“ (Úryvek z rukopisu nalezeného po smrti Stojanově). 

 

PROSBA O PŘISPĚNÍ NA BOŽÍHO SLOVA ŠÍŘENÍ 

FARNÍ INFORMÁTOR, XVI. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE 

(zázn. 517356351, mobil: 723593106, josef.benicek@seznam.cz). Vychází každou neděli díky Božímu 

požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj 

příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u 

ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl 

být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks. PDF na: www.pustimer-farnost.cz. 

Všem dobrodincům upřímné stojanovské „Pán Bůh zaplať!

Z humorných historek v písemnostech dr. Stojana 

Slovinci volají místo našeho „Sláva“ – „Živio“. O jubilejním roce 1913 byl na 

velehradských slavnostech bulharský arcibiskup Menini, jenž tam slavil 2. výročí svého 

jmenování. Poutníků bylo vždy přeohromný zástup. I přišel malý Slováček z pouti domů a 

matka se ho ptá: „Copak sis zapamatoval ze slavnosti? – „Ach, mamičko, tož tam byl 

takový stařičký biskup a jak vylízal na řečniště, tož mu to nešlo. Tak všeci lidé volali: 

„vjo, vjo!“ 

 

„Panenko Maria Svatokopecká, jestli to vytáhnu na kopec, obětuji ti takovou svíčku, jaké 

je to oje“, slibuje Hanák, jenž uvízl v kopci. „Tatíčku“, dí chlapec na to, „takové svíčky se 

ani nedělají“. „I mlč, chlapče“, domlouvá otec. „Až budem na vrchu, nedám nic“. 

 

Dva kluci-pasáci, leželi naznak a dívali se na hvězdnaté nebe. „Jejda“, praví jeden, 

„kdybych já měl tak velikou louku jak je to nebe, to by bylo něco!“ „A já“, dí druhý, 

„kdybych měl tolik oveček, kolik je na nebi hvězdiček!“ „A kde bys jich pásl?“ „Na tvé 

louce.“ „Já bych ti dal.“ „A co bys mně dal?“ Slovo k slovu a už byli v sobě. Bitka pro nic 

a za nic. 

 

Student v P. píše domů: „Rodiče milí, mne už knihy živí.“ Prodával totiž pilně knihy od 

rodičů zakoupené. 

Jiný student dlouho nedostával od rodičů peníze, ale bál se o ně psáti. I píše rodičům: 

„Abyste nezapomněli mé adresy, tak vám ji posílám“. 

 

Stařenka se modlí z knížek modlitebních. I nahlédne sousedka do knihy a praví: „Ale 

stařenko, máte knížky obráceně.“ „I zatrolené děti, zase mně to pževrátily jak jsem vyšla 

z domu“. 

 

Žid se dal pokřtít. I dí kdosi: „To se váš otec obrátí v hrobě.“ „Aťsi: však můj bratr dá se 

také pokřtít, a tu se zase otec obrátí a bude ležet, jak ležel“. 

 

Okresní hejtman domlouvá občanu, aby slíbené splnil. „Vždyť jste top slíbil!“ – „Tak jsem 

lhal.“ – „Vždyť jste podal na to ruku!“ – „A tak ruka nevěděla´, co činí.“ 

17

18 

Dědictví otců zachovej nám, Pane. 

/PROMLUVA TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA O SLAVNOSTI SV. CYRILA A METODĚJE NA VELEHRADĚ, 5.7.2004/ 

Eminence, Excelence, důstojnosti, vzácní hosté a věřící. 

Už žiju přes půl století v Římě, ale 

na Velehrad mám pořád stálé 

vzpomínky. A jedna z nich je 

zvláště živá. Bylo to na konci války. 

Fronta se blížila z té strany a z druhé 

strany odcházela. A my jsme byli 

deset dní uprostřed. 

Jak to dopadne? Jednoho rána se tu 

na náměstí objevilo nějaké vojsko. 

Křik! Byli to Rumuni. Vystoupil 

generál, přišel k bráně a povídá: „Odpusťte, že jsme vás tak dlouho nechali 

v nejistotě. Ale nechtěli jsme porušit tu vzácnou baziliku. A protože to tak 

dobře dopadlo, vyzvěte lidi, aby šli do kostela a poděkovali Pánu Bohu. Tak se 

šlo do kostela a zpívalo se: ‚Kde domov můj‘, ‚Bože, cos ráčil.. nezhyne rod, 

jenž věřit neustane, dědictví otců zachovej nám, Pane!‘. 

Teď, co je to ‚dědictví otců‘? Na to bychom odpověděli všeobecným: To je 

víra! Říkáme: věřím v Boha. Ale já říká: to jsme zkrátili. V Boha věřili i 

pohanští filozofové! Křesťané k tomu přidali jedno důležité slovo: věřím 

v jednoho Boha, Otce! Věříme, že Bůh je Otec, proto se modlíme ‚Otče náš‘. A 

když je Otec má také Syna a spolu s Duchem svatým tvoří jednotu Nejsvětější 

Trojice. To je samozřejmě velké tajemství. Jak si to přiblížit? Svatý Patrik vzal 

jetelinku - proto mají Irčané ve znaku trojlístek - a na ní to vyložil. Svatý 

Augustin to vysvětlil na lidské osobě. Ale říkám: nejkrásnější obraz Nejsvětější 

Trojice máme mezi sebou: rodina. Otec je obraz Boha Otce, děti jsou obraz 

Boha Syna, protože dělají, co vidí u rodičů; a matka, která to láskou musí 

spojit, to je obraz Ducha svatého. V hebrejštině a v semitských jazycích je to 

tím snazší, protože ‚duch‘ je ženského rodu, a syrští autoři říkají ‚matka, Duch 

svatý‘. Rodina je tedy krásný obraz Nejsvětější Trojice na zemi. A protože 

rodina je buňka, z které se všecko rozrůstá, také Církev je velká rodina. 

V rodině pak jsou bratři a sestry. Proč? Protože mají stejnou krev. A co my? 

Když chodíme k svatému přijímání a přijímáme Tělo a Krev Kristovu máme 

stejnou krev, jsme bratři a sestry. Říkali jsme to vždycky, ale II. vatikánský 

sněm to chtěl zvlášť oživit, aby se to bratrství a sesterství stalo skutečně živým 

stykem, aby se stalo něčím osobním. proto také výraz pro Církev „Tělo 

Kristovo“ nahradili výrazem „Boží lid“, aby se stýkal jako jedna velká rodina.

Už v době Otců se tím zabýval svatý Jan Zlatoústý. A tehdy, ve čtvrtém století, 

byl tento problém: hrnuli se všelijaké národy; propuštění otroci žádali o 

občanství. Stát na to: máme dát všem občanství nebo ne? A Otcové Církve 

říkají: vždyť jsme si všichni rovni! Namítalo se jim, Julián Apostata: vždyť 

jsou lidé tak různí – jedni bohatí, druzí chudí; jedni mocní, druzí utiskovaní.... 

A na to odpovídá svatý Jan Zlatoústý: všecky rozdíly jsou z hříchu. Ty musíme 

přemáhat, aby se ztratili! Ale přesto je jeden zajímavý rozdíl – mezi mužem a 

ženou. Je z hříchu? Ne! To udělal sám Bůh, že rozdělil lidi na muže a ženu. 

Hodnota je stejná, ale přece jsou to dvě různé osoby. A proč to Bůh udělal? 

Odpověď svatého Jana zní: aby se spojili ne přirozenou náklonností, ale láskou. 

A vzniklo manželství. V ráji vzniklo manželství, aby se dvě osoby spojily 

láskou. 

V nové době to velice krásně rozvedl známý křesťanský myslitel Solověv. Ten 

říká: člověk začíná být osobou, když se zamiluje, protože zjistí, že existuje 

druhá osoba. Na počátku je to přitažlivost tělesná, ale ta se musí vyvíjet - stejně 

jako se vyvíjel Starý a Nový zákon, - aby byla duchovní a v manželství se 

z této tělesné přitažlivosti musí vyvinout opravdové přátelství. Nevyvine-li se 

manželství v opravdové přátelství, tak je vždycky pochybné, visí ve vzduchu. 

Také Církev je velká rodina. A nakonec, poněvadž jsme na Velehradě, bych 

přidal ještě jednu cyrilometodějskou myšlenku. Také národ je jedna velká 

rodina. Co máme společného. No, máme společnou kulturu a jazyk. Kolik to 

miliónů muselo vyslovit slovo ‚matka, maminka‘, aby dostalo svůj zvuk. A 

kultura národa: kolik to je básníků. A přece kultury ve směsici různých národů 

se ztrácejí. Kde je ta veliká kultura egyptská? Kde je ta veliká kultura 

babylonská? Ztratila se, zbyla jen muzea. A teď se ptá básník: neztratí se i naše 

kultura? Co by se dalo udělat, aby se naše kultura zachránila? Básníka napadla 

tato myšlenka: ve starověku byla jedna kultura maličkého národa a ne zrovna 

vynikající, prostřední - kultura vyvoleného národa. A neztratila se. Dodnes se 

učíme, kdo to byl David, kdo to byl Šalomoun a recitujeme žalmy. A čím to je? 

Jak to vysvětlíme? Řecké verše nerecitujeme, necitujeme písně babylónské, ale 

recitujeme žalmy. Ta kultura totiž vstoupila do Krista, dostala křesťanský 

význam. Proto, chceme-li zachránit svou vlastní kulturu nezbývá, než abychom 

jí dali křesťanský význam. Dostane-li křesťanský význam - Kristus je věčný – 

a kultura se zachrání s ním. 

Proto se dnes modlíme: „dědictví otců, zachovej nám, Pane“. Je to velká věc 

jakou máme odpovědnost: zachovat svou rodinu, zachovat svůj národ ve 

společenství celé Církve a neztratit se ve směsici národů, abychom byli tím, 

čím jsme, doplňovali se a doplňovali jiné. Ve jménu Otce i Syna i Ducha 

svatého. Amen. 

19

20 

Čtrnáct velehradských zastavení 

Pane Ježíši Kriste. Ty jsi prošel křížovou 

cestou, která se završila tvým ukřižováním. 

Chceme si nyní připomenout tyto okamžiky, 

které nám přinesly spásu. Tvoje putování 

provázela četná setkání s lidmi, z jejichž 

postojů se dodnes můžeme poučit. 

Srdcem poutního místa Velehrad je 

bazilika, která má půdorys ve tvaru kříže. 

Také zde se odehrály nejen okamžiky plné 

Boží milosti, ale také chvíle bohapusté. Na 

Velehradě se setkávali mučedníci, ať už 

krvaví, nebo nekrvaví. Připodobnili se 

svým životem k Tobě. Jen někteří patří do 

společenství svatých; inspiraci pro náš 

duchovní život si však můžeme vzít ode 

všech zmíněných. 

l. Ježíš odsouzen 

V dubnu roku 1950 vtrhli do velehradského kláštera příslušníci Státní tajné bezpečnosti a 

odvezli velehradské jezuity do internačního tábora v Bohosudově. Většina řeholníků byla 

odsouzena na mnoho let vězení. Rozsudek zněl často: „velezrada.“ Oni však byli naopak 

věrní Kristu. 

Pane, dej, ať také já dokážu rozlišit, jakým způsobem se mám zlu postavit. 

2. Ježíš na sebe bere kříž 

Blahoslavený Metoděj Dominik Trčka pocházel z Frýdlantu nad Ostravicí. Rozhodl stát se 

redemptoristou a protože byl po první světové válce na východě Československa velký 

nedostatek kněží, kteří by se věnovali řeckokatolíkům, přijal také východní obřad. Sdílel s 

řeckokatolickými věřícími jejich osud a jejich starosti. Ze svého působiště ve Stropkově u 

Michalovec na Slovensku přicházel velmi často na Velehrad se skupinami poutníků. Po 

druhé světové válce byla řeckokatolická církev pronásledována a Trčka byl uvězněn. Za 

zpívání koledy o Vánocích byl zavřen na samotku, zde vážně onemocněl a 24. března 

1959 zemřel. V roce 2001 jej papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslaveného. 

Pane, dej mi sílu brát svůj kříž jako pokání za sebe, ale i za druhé.

3. Ježíš padá pod křížem 

Na Velehradě žije mnoho lidí zdravotně a mentálně postižených. Mnozí z nich se zapojují 

do života farnosti a navštěvují bohoslužby. Nesou si svůj každodenní kříž, ale nezasluhují 

si pouze náš soucit. Můžeme si vzít příklad z jejich radosti, vděčnosti a důvěry. 

Pane, pomoz mi pochopit, že kříž je nutnou záležitostí v životě křesťana i celé církve na 

cestě k věčnosti. 

4. Ježíš potkává svou Matkou 

Sestra Marie Růžena Nesvadbová založila v roce 1928 Kongregaci sester svatého Cyrila a 

Metoděje, která má svými modlitbami a prací přispívat ke sjednocení rozdělené církve. 

Sestry se staraly o mentálně postižené děti, pracovaly ve školství a vedly poutní a 

exerciční dům Stojanov. Nástup totalitních režimů však jejich úsilí omezil nebo zcela 

znemožnil. Za války se sestry staraly o Hitlerovu mládež ubytovanou na Stojanově. 

Komunisté se pokusili kongregaci zničit zcela a některé ze sester věznili. Sestra 

představená Marie byla svým spolusestrám velkou oporou. Krátce mohla působit také na 

Velehradě. V roce 1961 se však musela vystěhovat do Bílé Vody, kde zemřela. 

Pane, dej, ať nečekám na ideální podmínky, ale snažím se společnosti pomáhat v situaci, 

která právě nastala! 

5. Šimon pomáhá Ježíši nést kříž 

Ačkoliv se chtěl jezuita Rudolf Vašíček stát misionářem v Číně, vyhověl přání biskupa, 

zůstal v republice a v roce 1947 se stal velehradským farářem. V roce 1948 byl odsouzen 

na 3 roky do vězení za čtení pastýřského listu. Před zatčením Stb se mu podařilo uniknout, 

neboť obyvatelé nedalekých Tupes se vzbouřili a vytvořili k jeho ochraně domobranu. 

Páter Vašíček je však nechtěl vystavovat represím, a tak z obce tajně uprchl. Po poradě se 

svým provinciálem se na Velehradě dobrovolně vydal úřadům. Byl uvězněn a na svobodu 

se dostal až po dvanácti letech. 

Pane, dej mi, prosím, osobní odvahu zastat se člověka, který je v úzkých! 

6. Veroničin skutek lásky 

Na Velehradě působí již několik desetiletí Kongregace sester svatého Cyrila a Metoděje. 

Sestry se trpělivě starají o děti ubytované na Stojanově , pomáhají ve farnosti, pracují v 

klášteře, nebo snášejí úděl stáří, neboť samy již nemají sílu, aby pomáhaly druhým jinak, 

než modlitbou. 

Pane, dej, ať mi nikdy nechybí soucit a statečnost! 

21

7. Druhý pád 

Prešovský řeckokatolický biskup a mučedník, blahoslavený Pavol Peter Gojdič, si 

zamiloval Velehrad. Často sem přijížděl a účastnil se zde poutí i setkání teologů na 

unionistických sjezdech. V roce 1950 byl zatčen komunisty a řeckokatolická církev byla 

administrativně zrušena. Byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu k doživotnímu vězení 

za údajnou velezradu a špionáž. Zemřel na následky mučení a krutého věznění v den 

svých 72. narozenin 17. července 1960 ve vězení v Leopoldově. V roce 2001 prohlásil 

papež Jan Pavel II. mučedníka Pavola Petera Gojdiče za blahoslaveného. 

Pane, chraň nás před zlem, které má dnes novou přitažlivou podobu! 

8. Ježíš potkává jeruzalémské ženy 

Od 70. let dvacátého století byl nucen náš národ žít v tuhém normalizačním režimu. 

Nakolik se podobalo jednání lidí v tomto období chování plačících jeruzalémských žen? K 

nenásilnému, nicméně výmluvnému protestu proti tomuto stavu se rozhodli lidé 7. 

července 1985, když na Velehrad zavítal kardinál Augustin Cassaroli. 

Pane, dej, ať dokážeme nad sebou plakat uzdravujícím pláčem a ať také sami sobě 

dokážeme odpustit! 

9. Ježíš padá potřetí 

Svatý Metoděj chtěl strávit svůj život v klášteře na úpatí Olympu jako mnich. Byl však 

společně se svým bratrem Konstantinem poslán na Moravu. Po několika letech působení 

mezi Slovany odešli společně do Říma obhájit před papežem své misijní působení. 

Metoděj se vracel ozdoben biskupským palliem, ale bez svého bratra, který v Římě 

zemřel. Cestou zpět na Moravu byl zajat pasovskými biskupy, kteří se na něj zlobili, že 

sklízí duchovní plody na území, kde latinští kněží již po tři generace působili. Když se 

vrátil na Moravu, našel ji uprostřed politických zmatků. Po smrti svatého Metoděje v roce 

885 byli jeho žáci vyhnáni z Moravy. 

Pane, prosím tě za naše nepřátele, dej jim svou milost a nám dobrou vůli odpouštět. 

10. Ježíše svlékají ze šatů 

Již od roku 1054 je církev bolestně rozdělena, ačkoliv měla zůstat jednotná - celá, stejně 

jako Kristova nesešívaná suknice. O jednotu křesťanů se mimořádně zasloužil moravský 

arcibiskup Antonín Cyril Stojan, který zemřel v pověsti svatosti. Jeho působení ocenil 

papež Jan Pavel II. při své návštěvě na Velehradě v roce 1990: „V naší době, době 

rozdělené Evropy, v době rozdělení církve, svědectví apoštolů Cyrila a Metoděje znamená 

22

výzvu k jednotě....Zde na Velehradě, přijal tuto výzvu Antonín Cyril Stojan, podněcovatel 

známých unionistických sjezdů, prvních kroků k modernímu ekumenismu.“ 

Pane, dej, ať dokážu přispět k jednotě křesťanů vytvářením atmosféry lásky mezi lidmi, se 

kterými žiju. 

11. Ježíš je ukřižován 

Trámy jsou přibíjeny k sobě hřeby, až vznikne celý dřevěný krov. V roce 1971 se pustil 

jezuita Rudolf Vašíček společně s farníky a dalšími dobrovolníky z okolí do opravy 

střechy velehradské baziliky. V bezvýchodném období normalizace se jejich úsilí stalo pro 

křesťany symbolem budoucnosti církve. Než však byly všechny práce dokončeny, byl otec 

Vašíček z Velehradu odvolán do Švábenic na Hané. Na jeho úsilí navázal kněz Stanislav 

Hrašák. 

Pane, přijmi i moje bolesti jako můj dar, jako mou oběť. 

12. Ježíš na kříži umírá 

Nad ránem, 12. ledna roku 1421 vtrhli do velehradského kláštera husitští vojáci a začali jej 

drancovat. Většina řeholníků se zachránila útěkem. Opata Jana však společně s dalšími 

čtyřmi bratry upálili na stupních oltáře. V barokním období byli tito řeholníci uctíváni 

svými spolubratry jako světci. Svědčí o tom dosud freska na klenbě baziliky. Ideály husitů 

se v mnohém nelišily od původního ideálu cisterciáků. Problém však spočíval v tom, že 

husité se rozhodli své názory prosazovat ohněm a mečem a cisterciáci se svým ideálům 

vzdálili. 

Pane dej, ať jsme věrní tvému učení a ať dokážeme tolerovat názory, které se s našimi 

postoji neslučují. Vždyť tebe neukřižovali ateisté, ale právě lidé věřící. 

13. Ježíš sňat z kříže 

Konstantin Cyril byl svým nadáním předurčen k oslnivé politické a učenecké kariéře. 

Vyhověl však přání císaře Michala a odešel se svým bratrem Metodějem na Moravu hlásat 

evangelium Slovanům. Ačkoliv podléhali východnímu patriarchovi, neváhali přijít do 

Říma vysvětlit své úmysly římskému papeži, a tak navždy vytvořili symbolický most mezi 

Východem a Západem. Svatého Konstantina však tato cesta stála život. V Římě vážně 

onemocněl, vstoupil do kláštera na Aventinu, kde přijal řádové jméno Cyril a krátce na to 

zemřel v náručí svého bratra. 

Pane, dej, ať pochopím, že pravá seberealizace není v rozporu se smyslem pro oběť! 

23

14. Ježíš je uložen do hrobu 

Monsignor Jan Šrámek měl odvahu hájit křesťanské zájmy jako politik a stál u zrodu 

Československé strany lidové. V roce 1921 se stal členem československé vlády. Nechtěl 

se smířit s mnichovským diktátem a ve vysokém věku dobrodružně uprchl do Londýna, 

kde stál v čele československých exilových vlád. Po válce se stal místopředsedou vlády a 

jako poslední podal demisi v roce 1948. Jeho obavy z nástupu komunismu se naplnily, 

neboť byl ještě téhož roku uvězněn. Konec života strávil v internaci v Roželově. Zemřel v 

roce 1956 v pražské nemocnici pod cizím jménem. Komunisté ignorovali jeho poslední 

přání, aby byl pohřben na Velehradě. Stalo se tak až v roce 1991, kdy jeho ostatky byly 

exhumovány a uloženy na velehradském hřbitově. 

Pane, ať se dovedu zříci všeho, co by mi bránilo na cestě do tvého věčného království! 

Závěr 

Smrtí Kristovou vše nekončí. V tomto smyslu říká svatý Pavel: „Nevstal-li Kristus, vaše 

víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří 

už zesnuli. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí. 

Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli.“ (1Kor 15,17-22) 

24 

V roce 1990 nastává duchovní 

vzkříšení Velehradu. Naději 

zmrtvýchvstalého Krista zde zvěstuje 

papež Jan Pavel II. Stále pracujeme 

na obnově naší církve, stále je co 

křísit k životu. Děkujeme za příklad 

mnoha křesťanů, jejichž život je 

spojen s Velehradem. Pane, dej, ať se 

Ti podobáme nejen ve smrti, ale také 

ve vzkříšení. Amen. 

Poznámka k užívání křížové cesty: 

Pravým smyslem modlitby křížové 

cesty je rozjímání utrpení Ježíše 

Krista. Text zde uvedené křížové 

cesty lze chápat jako určité obohacení pro ty, kdo se často křížovou cestu modlí a snad se 

jim nedaří na pašijový příběh se soustředit. Příběhy velehradských "krvavých i nekrvavých 

mučedníků" ukazují na Krista a vždy se nějakým způsobem vztahují k jednotlivým 

zastavením křížové cesty. Inspirativní může být v tomto ohledu myšlenka od sv. Pavla: 

"Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji 

svým utrpením za jeho tělo, to jest církev." /Koloským 1,24/

La sua lunga vita 

e il suo singolare cammino di fede 

testimoniano come sia Dio 

a guidare chi a Lui si affida 

HOMÍLIE PAPEŽE BENEDIKTA XVI. 

PŘI MŠI SVATÉ U PŘÍLEŽITOSTI 90. NAROZENIN 

TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA, S.J., 

V KAPLI REDEMPTORIS MATER APOŠTOLSKÉHO PALÁCE VE VATIKÁNĚ 

17. prosince 2009 

25

Drazí přátelé, 

dnešní liturgií vstupujeme do posledního úseku adventního putování, která nás 

vybízí, abychom ještě zintenzívnili naši přípravu, a tak s vírou a radostí slavili 

Narození Pána, a s vnitřním úžasem přijali Boha, který se stává blízký člověku, 

každému z nás. 

První čtení nám představuje stařičkého Jakuba, který svolává své syny, aby jim 

požehnal: je to událost velké intenzity a pohnutí. Toto požehnání je pečetí věrnosti 

smlouvě s Bohem, ale je také prorockou vizí, která se dívá vpřed a ukazuje poslání. 

Jakub je otcem, který ne vždy po přímočarých cestách svých dějin, dochází 

k radosti, že může kolem sebe shromáždit své syny a každému z nich i jejich 

potomstvu naznačit budoucí úděl. 

Zvláště dnes jsme slyšeli odkaz na kmen Judy, u něhož se vyzdvihuje královská 

moc, představovaná lvem, stejně jako Davidova monarchie, znázorněná žezlem, 

vladařskou holí, což je zmínka příchodu Mesiáše. V tomto dvojím obraze tak 

prosvítá budoucí tajemství lva, který se stává beránkem, krále, jehož vladařskou holí 

je Kříž, znamení pravé královské důstojnosti. Jakub si postupně uvědomoval primát 

26 

S Tomášem kardinálem Špidlíkem v kapli Redemptoris Mater, PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM, 13. června 2007.

Boha, pochopil, že jeho cesta je vedena a podpírána věrností Pána, a on nemůže než 

odpovědět naprostým přilnutím ke smlouvě a k Božímu úradku spásy. 

Úryvek z Matoušova evangelia nám podává „rodokmen Ježíše Krista, syna 

Davidova, syna Abrahamova“ (Mt 1,1), zdůrazňuje a dále rozvíjí Boží věrnost 

příslibu, kterou uskutečňuje nejen prostřednictvím lidí, ale spolu s nimi a někdy – 

jako v případě Jakuba – mnohdy cestami klikatými a nepředvídanými. Očekávaný 

Mesiáš, na nějž se příslib vztahuje, je pravý Bohem, ale také pravý člověk; Syn 

Boží, ale také Syn, zrozený z Panny, Marie z Nazaretu, svatého těla Abrahamova, v 

jehož potomstvu budou požehnány všechny národy země (srv. Gen 22,18). V tomto 

rodokmenu jsou kromě Marie připomenuty také čtyři ženy. Nejsou to Sára, Rebeka, 

Lia, Ráchel, tedy velké postavy dějin Izraele. Jsou to Paradoxně však to jsou čtyři 

ženy pohanské: Rachab, Rut, Betšeba, Támar, které zdánlivě „narušují“ čistotu 

rodokmenu. V těchto pohanských ženách, které se objevují v rozhodujících 

momentech dějin spásy, však prosvítá tajemství církve pohanů, univerzalita spásy. 

V těchto pohanských ženách se zjevuje budoucnost, univerzálnost spásy. Jsou 

rovněž ženami hříšnými a tak se v nich zračí i tajemství milosti: nejsou to naše 

skutky, které vykupují svět, nýbrž Pán, který nám dává pravý život. Jsou to právě 

hříšnice, na nichž se zjevuje velkolepost milosti, kterou všichni potřebujeme. Tyto 

ženy, nicméně, dávají příkladnou odpověď na Boží věrnost, když projevují víru 

v Boha Izraele. Vidíme tak prosvítat církev pohanů, tajemství milosti, víru jako dar 

a cestu ke společenství s Bohem. Matoušův rodokmen není pouhým výčtem 

pokolení: jsou to dějiny, uskutečňované na prvním místě Bohem, ale s odpovědí 

lidstva. Je to rodokmen milosti a víry: právě na absolutní věrnosti Boha a pevné víře 

těchto žen spočívá uskutečňování příslibu, daného Izraeli. 

Jakubovo požehnání je velmi blízké dnešnímu šťastnému jubileu 90. narozenin 

drahého kardinála Špidlíka. Jeho dlouhý život a jeho jedinečná pouť víry 

dosvědčují, jak Bůh vede toho, kdo na Něj složí svou důvěru. Prošel však také 

bohatým myšlenkovým vývojem a vždy s nadšením a s hlubokým přesvědčením 

zastával, že centrem veškerého Zjevení je Trojosobní Bůh a že v důsledku toho 

člověk, stvořený k jeho obrazu, je ve své podstatě tajemstvím svobody a lásky, které 

se uskutečňuje ve společenství: stejně jako je tomu u Boha. Toto společenství 

neexistuje samo pro sebe, ale vychází – jak neúnavně hlásá východní křesťanství – 

z božských Osob, které se svobodně milují. Svoboda a láska, konstitutivní prvky 

osoby, nejsou uchopitelné prostřednictvím racionálních kategorií, proto osobu nelze 

pochopit jinak než v tajemství Krista, pravého Boha a pravého člověka, 

a ve společenství s Ním, jež se stává přijetím „boholidství“ i v našem samotné 

životě. Kardinál Špidlík, věrný tomuto principu, spřádal po dlouhá staletí živé 

a z mnoha pohledů originální teologické vnímání, v němž organicky splývají 

křesťanský Východ i Západ, a obohacují se vzájemně svými dary. Jeho základem je 

život v Duchu; princip poznání – láska; studium: uvádění do duchovní paměti; 

dialog s konkrétním člověkem: neodmyslitelné kritérium, a jeho kontext: stále živé 

27

Kristovo tělo, kterým je jeho Církev. S touto teologickou vizí je úzce spjato 

duchovní otcovství, jež kardinál Špidlík neustále praktikoval a nadále vykonává. 

Dnes bychom mohli říct, že se kolem něho shromažďuje při slavení Božských 

tajemství jeho „maličké duchovní potomstvo“, Centrum Aletti, které chce obsáhnout 

jeho vzácnou nauku, a dát z ní vzejít plodům nových intuicí a nových bádání 

i prostřednictvím umělecké tvorby. V této souvislosti považuji za obzvlášť pěkné 

zdůraznit vztah mezi teologií a uměním, jak vzešel z jeho myšlení. Je tomu totiž 

deset let, co můj ctihodný a milovaný předchůdce, Boží služebník Jan Pavel II., 

posvětil tuto kapli Redemptoris Mater, a tehdy řekl, že „toto dílo se předkládá jako 

teologie obou plic, z níž může církev třetího tisíciletí čerpat novou vitalitu“. A papež 

dále pokračoval: „Obraz Redemptoris Mater (Matky Vykupitele), který vévodí 

hlavní stěně, nám klade před oči tajemství lásky Boha, který se stal člověkem, aby 

dal nám, lidským bytostem schopnost stát se dětmi Božími… (Je to) poselství spásy 

a radosti, které Kristus, zrozený z Marie, přinesl lidstvu“ (Insegnamenti XXII, 2, str. 895). 

„Kdo zvítězí, bude oblečen do bílého, jeho jméno nevymažu z knihy života a budu se k němu znát před svým nebeským Otcem a 

jeho anděly“ (Zj 3,5) – kardinál Špidlík před oltářem v nebeském Jeruzalémě: stařec první vpravo od oltáře, 

přinášející své knihy. Kaple Redemptoris Mater, PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM, 13. června 2007. 

Vám, drahý kardinále Špidlíku, přeji z celého srdce hojnost Pánových milostí, 

abyste nadále osvěcoval moudrostí členy „Centra Aletti“ i všechny vaše duchovní 

syny. V pokračujícím slavení svatých tajemství, svěřuji všechny mateřské ochraně 

Matky Vykupitele, a od božského Slova, které přijalo naše tělo, vyprošuji světlo 

a pokoj, zvěstovaný anděly v Betlémě. Amen. 

28

„Ó Moudrosti, 

která vycházíš z úst Nejvyššího“ 

17. 12. 1919 - Boskovice – Roma – 16. 4. 2010 

Eminence, své narozeniny slavíte v den, kdy celou Církví zní antifona „O Sapientia“. Napsal jste knihu 

„Sophiologie de S. Basile“ a mnoho dalších pojednání o moudrosti (pozn.: nedávno vyšla italsky knížka 

pohádek kardinála Špidlíka - Moudrá sova a její příběhy). Co byste řekl o životní moudrosti dnes, kdy 

mnozí ztrácejí chuť žít? 

Ve staré škole jsme 

čítávali nade dveřmi 

nápis: „Uč se, synu, 

moudrým býti.“ Příliš 

to na nás nezapůsobilo. 

Víc pozornosti 

vzbudilo vypravování 

ze života sv. Cyrila, 

našeho národního 

patrona. Čteme tam: 

„Když bylo Konstantinovi 

(tak se totiž 

jmenoval sv. Cyril 

v mládí) sedm let, 

Dary k 90. pro kardinála Špidlíka na oltáři kaple Centra Aletti v Římě (28. června 2009) 

uviděl ve snu, jak 

vévoda shromáždil všechny dívky a přikázal mu, aby si jednu vybral.“ Jedna z nich byla 

nejhezčí. Zašel k ní a zeptal se jí, jak se jmenuje. Uslyšel odpověď: Sofia, Moudrost. Cyril 

se hned rozhodl: Tebe si vyberu. 

Už před lety jsem navštívil v Soluni chrám Boží moudrosti, kde se dá to vypravování 

dobře umístit. Ale tato svatyně je napodobením starší katedrály cařihradské, Hagia Sophia. 

Řecké slovo sophia překládáme od počátku jako moudrost. Ale ta má mnoho odstínů ve 

významu. V naší obecné mluvě mudřec je člověk nadaný, bystrého rozumu, který zná 

mnoho věcí. Je inteligent. Ale původní význam byl trochu jiný. Ve starořecké poezii o 

Odyseovi se vypravuje, že se námořníkům pokazila loď. Hledali tedy nějakého moudrého 

člověka, který by ji spravil. Mudřec byl tedy dovedný dělník. Takovým by byl dnes např. 

někdo, kdo by nám spravil počítač, když se zastavil. 

I Písmo svaté předpokládá tento původní význam. Píše o moudrosti kniha Přísloví 

(8,22): „Hospodin mě vlastnil na počátku své cesty.“ Stvořil ji první, aby mu byla jakoby 

dělnicí, spolupracovnicí, stavitelkou celého viditelného světa. Semitské národy dovedly 

dobře ocenit toho, kdo dovede udělat svou práci chytře a důvtipně. Kniha moudrosti staví 

proti sobě mudrce a blázna. Jednomu se může svěřit každá práce, druhý všechno poplete a 

pokazí. 

Naproti tomu měli staří Řekové stále víc a víc sklony intelektuální. Vážili si toho, kdo 

mnoho věcí ví a chápe smysl toho, co se ve světě děje, i když sám sedí a přemýšlí o 

29

samotě a rukama nepracuje. Takový nabude mnoho životních zkušeností nebo přečte 

mnoho učených knih. Kdy k tomu dojde? Dětem dali za úkol, aby nakreslily tři mudrce od 

východu, kteří se přišli poklonit narozenému Spasiteli. Dali jim nejrozmanitější oblek, ale 

v jedné věci se shodly. Všichni tři mudrci měli vousy. Byli to teď staří lidé. Trvalo to 

dlouho, než své vědomosti nabyli. Aby mohli studovat a přemýšlet, utíkali od jiných prací. 

Sv. Pavel si dobře všiml, jak „Řekové hledají moudrost“ (1 Kor 1,22). Nijak vlídně je 

však proto neposuzuje. Do velké římské říše s velkou kulturní vzdělaností pronikli 

křesťané. Znamená to vítězství prostých neučených lidí a jejich zdravého životního názoru 

nad pyšnou moudrostí pohanů, kterou „Bůh zatratil“. Když se nějaký učený člověk chlubí 

před prostým, kolik věcí ví, snadno uslyší otázku: „A k čemu ti to vlastně je?“. I poznání 

totiž slouží k dobrému životu. Kdo všeho, co potká, dovede použít k dobrému, takový je 

opravdu moudrý, rozumí světu. Je tedy spokojený, šťastný. Jeden moderní myslitel říká, 

že mu věci okolo něho začínají zpívat radostnou písničku. 

Kdo čte výklad sv. Bazila o stvoření světa v šesti dnech, jak to podává Bible, objeví tu 

stejnou touhu, jenže v daleko velkolepějších rozměrech, nezkrotnou chuť zachytit rytmus 

vesmíru, odposlouchat všechno, co roste v rostlinách, co se hýbe v živočiších, čím šumí 

moře a co křičí ve svědomí neutlumitelným voláním. Je to Boží moudrost, kterou Bůh 

všecko stvořil a zachovává. „Kdo mne najde, našel život a u Hospodina zalíbení“, čteme 

v knize Přísloví (8,35). 

Zasnoubit se s Boží moudrostí, jak o tom čteme v životopise sv. Cyrila, je symbolický 

výraz, který se dá doplnit jiným, vzatým z evangelia: najít perlu, pro kterou člověk prodá 

všechno to, co měl, aby si ji koupil (Mt 13,46). Není to náhodou, že se mystické zásnuby 

sv. Cyrila staly charakteristickými pro jeho dědictví, že našly takový ohlas u slovanských 

myslitelů. Moderní mezi nimi si sami říkají sofiologové. Vyznačují se přáním zachytit 

jedním pohledem všecko, co vidíme a známe, tepnu života, který proudí od Boha na zemi 

a ze země stoupá vzhůru. V. Solověv ji viděl jako nebeskou bytost, ženské mateřské tváře: 

„Sestupuje v naši zemskou noc pravá věčná Paní, základ všeho bytí, neproměnná, výšku i 

hloubku v ní Boží moc spojila navždy v jedno.“ 

Já sám si přitom vzpomínám na svůj zážitek v cařihradském chrámu Boží moudrosti. Po 

dobytí města od Turků se stala svatyně mešitou, dnes je muzeum. Nejsou tam už staré 

malby, ale všichni obdivují harmonii linií celé stavby. Kromě toho čteme toto poučení 

v průvodci: Kdo se postaví do středu stavby, nevidí okna, jsou skryta za římsami; zdá se 

mu tedy, jakoby se strop vznášel nad stavbou k obloze. Zmocnil jsem se uprostřed tlupy 

turistů židle, posadil jsem se do středu chrámu a pokoušel jsem se zachytit ten dojem, o 

kterém se v průvodci píše. Ale nepodařilo se mi to. Měl jsem však dojem jiný: sedím 

uprostřed chrámu, nevidím okna a přesto je chrám plný světla. Je to jakoby světlo, které se 

rodí uvnitř budovy. To je jistě pravý smysl stavby. Chrám znamená svět, ale je plný Boží 

moudrosti, která je světlo k pochopení všeho. 

Jak se to světlo jmenuje v našem životě? Je to světlo Ducha svatého, který vstoupil do 

našeho života při křtu. Náboženským poučením a dobrým životem je den ze dne 

intenzivnější. V jeho záři dostávají barvu a formu věci, které nás obklopují. Svět se nám 

stává krásným, je radostno žít. Kdo by tedy nechtěl být moudrým v tomto pravém slova 

smyslu? Nemusí být ani starý ani vousatý. I mladí, kteří to zažili, mají co říci světu, který 

by je chtěl odstrčit. Nedají se. Boží moudrost nejenom poučuje ale dává i sílu žít. Ať tedy 

žije život! 

30

NĚKOLIK PÁR LIDÍ, KTEŘÍ OBRÁTILI NA KŘESŤANSTVÍ 

NEJMOCNĚJŠÍ ŘÍŠI SVĚTA 

(z promluvy kardinála Špidlíka při eucharistii v Kalistových katakombách, 12. 6. 2007) 

„Katakomby byly starým 

pohřebištěm. Ale co s ním 

měli společného křesťané? 

Jednak tu pohřbívali ty, 

kteří umřeli jako 

mučedníci; a chodili se 

tam modlit. Potom když 

vypuklo pronásledování a 

bylo se třeba někde 

schovat, scházeli se na 

těchto místech, kde se 

svítilo jenom lampičkami. 

Ale teď se člověk nad 

jednou věcí zamyslí: 

představte si, že tam byl papež. Když se to pak prozradilo, že tam bude papež, vpadli sem 

vojáci a zabili je. 

Kolik jich asi tak dohromady mohlo být? Dnes když svatý Otec mluví na náměstí svatého 

Petra, tak je plné, Ale kolik tenkrát těch křesťanů muselo být? Hrozně málo. 

A to se člověk zamyslí: Těchto několik pár lidí co přišli do takového města, a mysleli si, 

že budou něco znamenat? Představte si svatého Petra – vždyť neuměl řeč, a rybář. Říkají, 

že kdyby dneska přišel do Vatikánu, tak ho nepustí od brány dál. Řekli by mu: utíkej pryč, 

co tady chceš! 

A svatý Pavel? Toho stíhala policie židovská i policie císařská, měl být popraven. 

Tito lidé chtěli něco obrátit? A je zajímavé, co se stane. Právě tito lidé tu nejmocnější říši 

jaká byla na světě, obrátili na křesťanství. Je to možné lidskými silami? No není. To je 

čistý zázrak. 

Vykládá se, že známý francouzský lékař Pasteur jezdil na prázdniny do jedné zapadlé 

vesnice. No tehdy ještě nebyla televize, tak mu bylo večer dlouho a chodil za panem 

farářem hrát šachy. Jednou v sobotu mu však pan farář říká: nezlobte se, ale dnes nemám 

čas. Musím připravit kázání na zítřek. A Pasteur se ho ptá: a to je tak těžké? To nemůžete 

hned tak mluvit. No a kněz povídá: poslechněte pane profesore, jak byste těm lidem tady 

ve vesnici vyložil, že je Církev božského původu? Pasteur se zamyslel a povídá: já bych 

jim to řekl takhle: vezměte tady s té naší vesnice dvanáct chlapců; dejte jim tak dvouletý 

kurs a pak pošlete jednoho do Austrálie, druhého do New Yorku, třetího na Sibiř, … a za 

dva tisíce let se přijdeme zeptat, kdo o nich něco ví. 

Tak to vypadalo s apoštoly. 

No ale říkají – tak to bylo na počátku, ale dnes je Církev mocná. Churchill vzpomíná ve 

svých pamětech, že když mluvil se Stalinem, nabádal ho, aby byl trochu mírnější ke 

katolíkům, že by mu to usnadnilo rozhovory s papežem, tak se Stalin ptal: a kolik má 

divizí ten papež? No ale přece má příliš velkou moc. A kde ju bere? 

31

Představte si toto: papež Pius IX., který přišel o papežský stát, a vše, co se za tisíciletí 

vybudovalo, Garibaldi okupoval Řím; opíral se o katolíky, ale po francouzské revoluci 

bylo neznabožství na celém světě. Papež ještě stihl volat I. vatikánský koncil. jenže přitáhl 

Garibaldi a biskupové utekli. Ale než se rozprchli, odhlasovali jednu věc: papežskou 

neomylnost. 

Co to je papežská neomylnost v takové situaci? Znamená to, že Pán Bůh je jistě s ním. 

Dokonce když papež umřel zakázali jeho veřejný pohřeb a chtěli ho vhodit do Tibery. 

Když umřel Jan Pavel II. přišlo takové množství lidí, že si to nikdo nedokázal vysvětlit 

čím to je. ´Byl sympatický!´ No ale kvůli tomu, že byl sympatický, nepřijde tolik lidí. 

No a teď přichází nejtěžší věc. Říkají: Církev je vázaná na evropskou kulturu. V evropské 

kultuře se množí neznabozi a homosexuálové a všecko možné. A bude-li Evropa za chvíli 

mohamedánská … Co bude s Církví? Ta umře s tou kulturou. Je vázaná na evropskou 

kulturu a s touto kulturou umře. 

32 

S kardinálem Špidlíkem u hrobu sv. Cyrila v kryptě baziliky sv. Klimenta v Římě, 11. června 2007. 

Když se mě ptají, co bych na to odpověděl, tak říkám: to je jednoduché. Církev vždycky 

s tou či onou kulturou umřela. Ovšem s tím rozdílem, že kultura pominula, zatímco Církev 

vždy vstala z mrtvých. 

Voltaire říkal za francouzské revoluce: že ukáže světu, jak jeden osvícený filozof dokáže 

zničit Církev, která se považovala za všemocnou. Dnes se o Voltairovi dovědí jen 

z katechizmu, kdy se tam praví, že byl proti Církvi. Vidíte jak je to zajímavé, že malí lidé 

vždycky znamenají mnoho. A to je celé tajemství Církve. 

Jednomu italskému mystickému knězi si kdosi posteskl: no dnes ti papežové už nejsou tak 

kulturní, vzdělaní a inteligentní jak byli kdysi. No a on na to: zaplať Pán Bůh za to. 

Protože ti chytří vždycky upadli do zapomnění. 

A přece má Církev jednu moc o kterou se opírá, a to je rodina. Z dobrých rodin opět 

vycházejí dobré děti. 

Ptají se mě: co byste dělal proti homosexuálům? Povídám: no nic, pomodlil bych se za ně 

až umřou. Přežijí to jen normální lidé, tak proč bych bojoval proti nebožtíkům? 

Celý odpor proti Církvi spočívá dnes v tom, že chtějí zničit rodinu. Jakoby ten čert ještě 

věděl: že to je ještě jediná věc, která mi stojí v cestě; politiky – ty si ochočím.

Ale neprobojují to. Znám 

tady v Itálii skupinu 

mladých, kteří se scházejí a 

přicházejí k nim 

mohamedánská děvčata, a 

dávají se potají pokřtít. 

Jedno z těchto děvčat chtěli 

přinutit k potratu a ta se 

bránila zuby nehty: ´já že 

bych měla zabít dítě Boží! 

To nikdy v životě 

neudělám!´ 

Ti malí to nakonec vyhrají. 

Ti ńo globaláž rozbijí 

poslední okno už nebudou. 

Z druhé strany se nadává na mladé lidi. 

Ale jací jsou to chudáci. Kdo s nimi 

promluví? Jeden psycholog mi říkal: 

podívejte se – chlapec z dobré rodiny, 

otec pracuje, máma pracuje. Bratry a 

sestry nemá a kouká na televizi. On žije 

v iluzích, nikdy neměl styk se 

skutečností. Dítě musí vědět, že toto je 

pes, toto je kočička. Ale on žije ve světě 

naprosto neskutečném. Pak se divíte, že 

dělá hlouposti. 

Když se pak taková skupina sejde a 

mohou spolu mluvit, náhle objeví, že je 

to úplně jiný svět. 

Ještě jeden směšný příběh, který mi ve 

Švédsku vyprávěl jeden pán: maminka 

šla s kloučkem na špacír. Sedla si na 

lavičku, zatímco chlapec šmejdil sem 

tak kolem keřů. Tu přiběhne a povídá: 

´mami, pojď se podívat, tady je 

televize!´ 

Ale prosím tě, kde by se tu v parku 

vzala televize? No tak se šla maminka 

podívat a oni se tam dva líbali. Ten 

kluk nerozeznal televizi od skutečnosti. 

Víte jaká je to tragika. 

Proto je třeba, aby mladí s mladými 

mluvili, stýkali se, aby poznali, co je 

skutečnost. 

A bude zase dobře. Tak je tomu vždycky, když začíná velká doba. 

33

34 

„TAK MNĚ POVĚZTE NĚCO PĚKNÉHO“ 

(sympózium pustiměřských poutníků s kardinálem Špidlíkem v zátiší Kalistových katakomb) 

Když se mě ptají: jak 

jste spal?, já 

odpovídám „no na tom 

nic, ale horší už je, jak 

jste vstával?“ 

Víte proč je deset 

přikázání? 

Pán Bůh si posteskl: 

Ach, ti lidi. A tak se 

ptal Napoletánců: 

můžete zachovávat 

aspoň to „nepokradeš? 

´Pane Bože, my jsme 

nikdy nekradli. Ale 

děláme kšeft a to víte, 

člověk se nesmí 

vázat… To není jenom 

tak.´ 

Pán Bůh se tedy ptá 

Němců: tak aspoň to 

„nezabiješ“ ˇAle my 

nikdy nechceme 

zabíjet,. Ale to víte, 

vedly jsme války a to 

je těžké.´ 

Bůh se proto ptá 

Francouzů: aspoň to 

„nesesmilníš“. Ćo máme dělat, když oni všichni přijedou do Paříže a tam provozují 

všechny ty lásky. Je to trápení, to chápeme…´. 

Tak Pán Bůh si už neví rady, tak se obrátí na Židy: chcete aspoň jedno přikázání 

zachovávat? Á kolik stojí?´ No nic, to je zadarmo. ´Tak to nám dejte všech deset!´ 

Co jste říkal kardinálům v Sixtínské kapli před volbou papeže? 

No řeknu vám, co jsem udělal nakonec. Poněvadž já už nevolím, tak jak jsem domluvil 

řekl jsem. Teď uděláme něco opačného, než se děje v našich kostelích – poněvadž v našich 

kostelích chlapi čekají venku, a jakmile skončí kázání jdou dovnitř – my uděláme opak: 

pošleme ven kazatele a začneme. 

Je zajímavé, že my se nemůžeme dva doma domluvit a tam bylo kardinálů tolik a tak 

brzy papeže zvolili? 

No bez tajemství: týden předtím se kardinálové scházeli a tam každý vyprávěl, jak to 

chodí u něj v diecézi, a dnešní papež – tehdy děkan kardinálského sboru to řídil. A on to

řídil tak klidně. Já myslím, že to udělalo na všecky velký dojem. Protože dnes takových, 

co chtějí furt cosi dělat, je moc. Samozřejmě jsem viděl, že ho znervózňovala, jak takoví 

jihoameričani, když se dostali k mikrofonu, tak je od něj nemohli dostat. On vše řešil 

s klidem. A dnes je potřeba lidí klidných. Ten pan farář je klidný, ne (úsměv přítomných)? 

Až budu v penzi tak půjdu za kaplana do Pustiměře, jestli mě vezme. 

Můžete nám prosím povyprávět svůj životní příběh? 

No podívejte se: já jsem se dostal na kněze zásluhou Hitlera. Študoval jsem na univerzitě 

v Brně a nemyslel jsem na nic zvláštního. Ale přišla okupace.Jednoho dne obsadili koleje 

a odvezli nás do koncentráku. A já nevím, co se stalo, ale jeden ten gestapák se tam 

přehraboval v mých dopisech a měl jsem tam dopis od maminky. Možná to na něho 

udělalo dojem a tak mi řekl: běž dom. 

Nějakou dobu jsem pak dělal v továrně. Jeden můj kolega mi povídá: pojď to zkusit 

k jezuitům. Říkal jsem si: nic neztratíme. A tak jsem šel. Bl jsem v noviciátu v Benešově u 

Prahy, ale odtud nás také vyhodili. Tak jsem přišel do noviciátu na Velehrad, kde jsme 

potají studovali filozofii. Přitom jsem vždycky tři dny chodil kopat zákopy s německými 

dělníky. No ale já měl na paměti dobrého vojáka Švejka, tak jsem se tam dohodl 

s nějakým tím starým dědkem z Berlína, který opakoval: nebojte se mě, já jsem bolševik. 

Tak jsem tam něco kopal, když přišla fronta a deset dní jsme byli mezi frontami. Pak 

jednoho dne přišli Rumuni. Rumunský generál se ohlásil u kláštera a říkal: „Odpusťte, že 

jsme vás nechali tak dlouho čekat. Upozornili nás, že tady je velice krásný kostel a my 

jsme ho nechtěli poškodit. Řekněte obyvatelů, ať jsou do kostela a poděkují Pánu Bohu za 

to, že se zachránili. 

No pak jsem měl ještě něco s Rusy a to zas jak dobrý voják Švejk. Přes Moravu se tehdy 

stavěl most. A byl tam takový dobrý Rus: pracoval jak lev a celou noc na něho šlo spaní. 

35

Tak povídá: zpívej chlapče! Tak já zpíval všecko možné „Širokaja strana rodnaja, 

Zahučaly hory, …A on jenom: ´пей, мальчик, пей!´. No a to já než bych tahal kolečka, 

tak jsem zpíval. K ránu už jsem zpíval ´Tantum ergo sacramentum´. Tak to byl poslední 

den války. 

Pak jsme otevřeli na Velehradě gymnázium, tak jsem dělal prefekta a učil jsem. Nato jsem 

šel do Holandska na teologii. Docela normálně. Jenomže potom jsme měli Vítězný únor a 

já se už nemohl vrátit. Holanďani mě chtěli za každou cenu nechat tam. Říkali mi: když 

tak, půjdeš na Jávu. Psali tedy do Říma. Tam ale byl představený pro slovanskou asistenci 

už velice starý. A zapomněl napsal odpovědní dopis. Tak jsem se omylem dostal do Itálie. 

V Itálii říkali: to je tak na dva roky, to tady vydržíte. A už je to 57 let. 

Ale vidíte: Pán Bůh to zařídí, že to všechno vyjde. 

V Římě potřebovali do rádia, potom spirituála v Nepomucenu. No ale protože seminaristů 

bylo málo, vystudoval jsem přitom Východní ústav, udělal si doktorát a chtěli, abych tam 

zůstal. Tak jsem dělal tři řemesla: byl jsem spirituálem v Nepomucenu, učil na Gregoriáně 

a ještě každý týden mluvil do rádia. 

A právě na Východním ústavě založil jeden profesor katedru spirituality. Chtěl po mně, 

abych se věnoval arménské spiritualitě. No já se začal učit a došel jsem k nějaké 15. lekci 

a už se mi do toho nechtělo: další nový jazyk, každé slovo nové … a říkal jsem si, že si 

vyberu něco ze slovanské spirituality. A to mne všichni odrazovali – to není k ničemu, 

Slované nic neměli: byli pokřtění až pozdě, kdy už bylo všechno vyvinuté. Já se ale na to 

přece dal. A konec konců jsem ve světě ukázal, že i Slované mají spiritualitu. Právě včera 

byla recepce na ruském vyslanectví a byl tam také jeden generál z Petrohradu. Říkal mi, že 

chtěl koupit tu mou Ruskou ideu, kterou teď přeložili do ruštiny, a že to není k dostání. 

Hned se to rozebralo. No ta vidíte, že se pořád něčím zabývám. 

A také jsem pocestoval různě po světě: v Americe, v Austrálii, Africe, … 

Kolik umíte jazyků? 

No tož ten svůj jsem zapomněl … Víte, když člověk studuje, musí rozumět mnoha řečem. 

Mluvit to už je složitější: někdy to jde, někdy nejde. Například holandsky jsem mluvil 

plynně. Ale když už je to 59 let, tak se to plete s němčinou, protože je to uprostřed mezi 

němčinou a angličtinou. Hlavní, vědecké knihy jsem musel psát francouzsky, ty populární 

pak italsky. No ale podívejte se: italský prezident mi také udělil medaili za přínos pro 

italskou kulturou. Přitom jsem řekl: jsou lidé, kteří se s cizinou nikdy nesmíří a pořád sní 

áž se vrátím domů, až se vrátím domů,…´. Až se vrátí domů, tak zjistí, že je to všecko 

jinačí a potom s pláčem jede zpátky do ciziny. 

Dále je druhý typ, který se chce rychle přizpůsobit a honem o sobě říká: ´já jsem 

Angličan´, ale jen co promluví je poznat, že není. A je to trošku směšné. 

No já povídám, já jsem nikdy žádnou komedii nedělal. Jsem odkud jsem – Čech, ceco, což 

italsky (foneticky ´čéko´) znamená i ´slepý´(cieco). Tak já jsem „čéko“ a jsem taky 

hluchý. 

Když jsem byl v cizině, tak mi vždycky pomohli, abych dokončil, co jsem doma nemohl. 

Tak jsem jim všem vděčný. 

36 

Ono víte, doby jsou dnes tak zlé, 

že umírají i lidé, kteří dřív neumírali!

Jeho Eminence 

Tomáš kardinál Špidlík S.J. 

pustiměřským farníkům a spoluobčanům 

(slova po blahopřání v telefonickém spojení s Římem na závěr nedělní eucharistie, 14. 12. 2008 v chrámu 

sv. Benedikta v Pustiměři: za dar zdraví a Boží požehnání pro pana kardinála u příležitosti jeho 89. narozenin) 

„Volá Řím. Do Pustiměře je to daleko? Pěšky ovšem, i autem to trvá, 

letadlem tam spojení není. Ale myšlenka tam zaletí v okamžiku. Někdy však 

i myšlenky nacházejí překážky. Nerady zalétají tam, kde jsme zažili něco 

nepříjemného, smutného. Naopak se stále a stále rády vracejí tam, kde nás 

potkalo něco milého. Takovým milým přístavem myšlenek je pro mne 

Pustiměř. 

Rád vzpomínám na to, co jsem tam zažil, na přátele, které jsem tam potkal. 

Protože jsem se tam stal občanem na dálku, vícekrát jsem myslel na to, odkud 

jméno Pustiměř pochází. Něco se měří. Ale nepotřebujeme měřit pustinu. Snad 

ta první slabika značí ¨put ‘ , putování, cestu. Tu musíme měřit všichni, nebo 

37

lépe řečeno, každému z nás ji už naměřil Bůh. někomu krátkou.jinému 

dlouhou. Ale musíme využít každé chvilky, abychom z té životní cesty nic 

neztratili. 

38 

Podle jaké míry Pán Bůh měří pro každého jeho čas? Po pravdě řečeno, Pán 

Bůh nedává čas, ale dává každému člověku jeho povolání, jeho úkol ve světě a 

připojí k tomu tolik času, kolik potřebuje, aby svou povinnost vykonal. 

Povolání od Boha mají všichni,nejenom kněží, pro sebe i pro společnost. Čas 

je k tomu jakoby hozen. Staré slovo na označení vánoc je Boží hod vánoční. 

Hod tu znamená úsek času, podobně jako slovo hodina je ruské ´god´, které 

znamení rok. To nás vede k zamyšlení. Přejeme si navzájem požehnaný Boží 

hod vánoční a šťastný nový rok. To vám všem přeji i já z Říma. 

A protože jsem tu v blízkosti sv. Otce, posílám Vám i od něho požehnání 

ke všemu dobrému. Ať vás žehná všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý. 

Amen.“

Devadesát let se zrakem upřeným k Východu 

(interview pro vatikánský deník LÓsservatore Romano, 16. prosince 2009) 

„Teď už nebudete vyprávět 

a dělat vtipy“, zašeptal mu 

jeden z kolegů-kardinálů, když 

jej spatřil v purpuru a 

s kardinálským prstenem. Ani 

slavnostní rámec konzistoře 

v roce 2003 Tomáše Špidlíka 

nevyvedl z míry: „Eminence – 

odvětil – buďte si jist, že i 

nadále budu vyprávět a dělat 

vtipy, ale jen vážné“. A 

dodává – „ale teď mě 

Prozřetelnost s žertováním 

předběhla, když udělala jeden 

překvapivý, totiž že mi 

věnovala nejkrásnější 

jubileum“: 17. prosince, kdy se kardinál Špidlík dožil 90 let, slavil pro něj papež Benedikt XVI. 

mši svatou v kapli Redemptoris Mater – vrcholném díle, které vzešlo z rukou otce Marka 

Rupnika a ideje Tomáše Špidlíka. V interview pro LÓsservatore Romano moravský kardinál – 

mimochodem vybraný, aby kázal kardinálům shromážděným v konkláve 18. dubna 2005 – 

prochází „jako ve filmu“ svých devadesát let, vzpomíná na setkání a jde k jádru svého myšlení. 

Vaší první radou je, že humorná nit nikdy nic nepokazí 

Žertovat je v křesťanské zkušenosti užitečné a to nejen proto, abychom si zachovali 

bdělost. Žert je vážnou věcí. Racionalizmus a technicizmus zabsolutizovaly jakékoli 

částečné tvrzení. Žert pak je relativizuje. Pravda nemůže být relativní, ale musíme si 

uvědomit své částečné poznání tajemství. Slovo 

hereze znamená chápat nějakou část jako celek. 

Žert je proto i účinnou zbraní proti herezím. 

Začněme tedy interview žertovným příběhem. Jan 

Pavel II. jednou zvedl ruku, aby mi požehnal. Já 

se však bránil: „Svatosti, nemohu si kleknout“. 

Papež nato: „Ani já ne“. A odtud mé apoftegma: 

„Svatosti, jaké štěstí, že naše tělesné slabosti 

začínají od nohou a ne od hlavy“. Dal se do 

smíchu. A to o mě platí i dnes. 

Není vůbec běžné slavit „první“ 

devadesátiny s papežem. A navíc v kapli 

Redemptoris Mater, která pro vás tolik 

znamená. 

Stále v žertu, zůstaneme-li u biblických počtů, potom Bůh omezil věk člověka na sto 

dvacet let (Geneze 6,3), tak si tedy musím uvědomit, že mám za sebou pouze tři čtvrtiny 

39

mého života. Předpokládám, že poslední čtvrtinu strávím ve „věčném“ Římě: mám před 

sebou nejméně třicet let … Ale teď už bez žertů, je třeba nadále důvěřovat Prozřetelnosti. 

V životě jsou chvíle dívat se dopředu: je to ráno. Jiné chvíle k ohlížení se zpět: to je večer. 

Když jsem došel k večeru svého života, nemohu nechat jen proběhnout jako ve filmu 

nesouvislé vzpomínky, které klamou, jako povrchní zprávy televizních programů. Mám 

naopak zapotřebí kontemplativního pohledu, abych pochopil, co se mnou ještě 

Prozřetelnost zamýšlí. 

A co s Vámi Prozřetelnost zamýšlí? 

Můj život mě zavál tam, kde jsem si to vůbec netušil. Až potom jsem objevil, že jsem v to 

nevědomě v duši doufal. Například jsem nikdy nepomyslel, že budu slavit své 

devadesátiny s papežem a oděn do purpuru. Jistě jsem si to nepředstavoval, když jsem na 

začátku druhé světové války, nástup nacizmu krutě přerušil má studia literatury na 

univerzitě v Brně a zvrátil mé plány. Už tehdy se mnou měla Prozřetelnost hromadu práce. 

Přihodilo se mi cosi nemyslitelného: agent gestapa se proměnil ve viditelného anděla, 

který mě vysvobodil z koncentračního tábora, zatímco neviditelný anděl strážný mne vedl 

do Tovaryšstva Ježíšova. Další překvapení mi pak přichystal svatý Ignác: noviciát 

v Benešově a na Velehradě, kde je pohřben svatý Metoděj, a studium filosofie za 

nucených prací, nejprve s německými vojáky a pak s ruskými a rumunskými. 

Zdá se to paradoxní: jeden z nejproslulejších myslitelů, který začínal studovat 

filozofii za nucených prací. 

Už odmalička jsem se naučil přinášet oběti, sám jsem si vydělával, abych mohl studovat 

na gymnáziu v rodných Boskovicích. Nikdy jsem si však neměl pocit sociální 

nespravedlnosti, že bych se srovnával se zámožnými chlapci. Ba co víc, byl jsem hrdý na 

svou nezávislost. S bezstarostností proletáře jsem se zapsal na univerzitu a dolehla na mne 

skutečná zkouška: válka. 

Jak jste v roce 1939 coby dvacetiletý, prožíval „skutečnou zkoušku“ druhé 

světové války? 

Vrátím se jako ve filmu k mým vzpomínkám před sedmdesáti lety. Přesně k vánocům roku 

1939, posledním, které jsem slavil s mým i drahými. Moje rodina byla velmi chudá. Jako 

chlapec jsem však nikdy ten dojem neměl. Atmosféra těch vánoc 1939 byla smutná. 

S otcem a matkou jsme pojedli kousek buchty s bílou kávou. V mlčení. Mé naděje byly 

pod bodem mrazu, univerzitní studia zrušena a jediná možnost do zaníceným bruslením. 

Jedenatřicátého prosince mně maminka zavolala a nařídila: „Jdi do kostela!“ Poslechl jsem 

spíš ze zoufalství než ze zbožnosti. A když pan farář vyzval ke zpěvu Te Deum „na 

poděkování Pánu Bohu za dobrodiní přijatá v uplynulém roce“, stál jsem jak solný sloup: 

opravdu bych měl Bohu děkovat za to, co se mi přihodilo? I já zpíval Te Deum, 

překonávaje přitom nemalé váhání. Právě na Nový rok 1940 jsem se přímo dotkl 

skutečnosti, že Prozřetelnost tě zachraňuje dokonce i skrze situace podivuhodné, předtím 

nemyslitelné a přece souvislé. 

Konec války pro Vás znamenal studium teologie v Maastrichtu, kde jste byl 

v roce 1949 vysvěcen na kněze. 

40

Až po válce jsem mohl studovat teologii, když jsem odešel do zahraničí. V roce 1949 jsem 

byl už jako kněz připraven vrátit se s mými novými představami do vlasti. Nový totalitní 

komunistický režim mi to však nedovolil. Už podruhé se zdálo vše ztraceno. Avšak hle, 

Prozřetelnost znovu koná a tentokrát si administrativním pochybením: jeden můj 

představený zapomněl napsat dopis a já jsem se octl jako exulant v Římě. Prozřetelnost mi 

vlastně umožnila, abych se věnoval tomu, po čem v skrytu toužilo mé srdce: studiu 

východní spirituality. 

V roce 1951 jste začal pracovat ve Vatikánském rozhlase a ještě dnes v pátek 

odpoledne promlouváte na jeho vlnách a komentujete nedělní mešní čtení 

Pro toho, kdo každý týden dělá v rádiu už skoro sedmdesát let tutéž práci, existují dvě 

možnosti: buď ho už nikdo nevnímá anebo posluchači chtějí slyšet pořád stejné věci. 

Pokud jde o mou zkušenost, přikláním se k té druhé hypotéze. Vždy jsem při přenosech 

čerpal ze svých studií Otců Církve. Z toho vyplývá, že Otcové mají co dnešku ještě říct a 

nejsou pak tak staří. Mým pořadem jsem se snažil pomáhat kněžím při kázání a za 

komunizmu mi říkali, že tato služba byla obzvlášť užitečná: nebyly knihy ani duchovní 

cvičení. 

Jste mistrem východní spirituality, uznávaným i pravoslavným světem. Co je 

jádrem Vašeho myšlení? 

To lze symbolicky vytušit právě v kapli Redemptoris Mater, kde se mozaiky snaží „dýchat 

oběma plícemi“. Nejen lidé, ale i národy mají své povolání, aby poskytly svůj přínos 

všeobecné Církvi. Snažil jsem se proniknout do křesťanského poselství evropského 

Východu a propůjčit mu hlas na Západě. 

41

Půl století univerzitním profesorem, ale také osmatřicet let spirituálem 

papežské koleje Nepomucenum. Jakou jste prožil zkušenost? 

Zakoušel jsem rozdíl mezi moralistou, který zná zásady duchovního života a duchovním 

otcem, který musí mít znalost osob. Druhé bez prvního se vystavuje nebezpečí prázdného 

charizmatizmu. První bez druhého zůstává ochromeno. Jako duchovní otec Koleje jsem 

měl také příležitost potkat mnoho lidí, které dnes nosím ve svém srdci jako papeže Pia 

XII. a Pavla VI. a kardinála Josefa Berana. 

Můžete nám o těchto třech setkáních povyprávět? 

Byl jsem v Římě teprve krátce, když papež Pacelli přijal na audienci kněze z koleje. 

Zapůsobilo na mě, jak byl papež informován o detailech smutné reality Československa. 

Pro nás, kněze vyhnané z naší vlasti, měl slova povzbuzení. Jeho slova nevycházela 

z pouhé okolnosti, neboť hned se postaral o úpravu našeho právního statutu. Když se Pius 

XII. dověděl, že jsem spirituálem koleje, dal mi vynikající praktické rady jak řešit jisté 

pochybnosti o povolání kandidátů kněžství. 

A vaše setkání s papežem Montinim? 

Pavla VI. jsem poznal v den Beranovy smrti, 17. května 1969. Žil jsem čtyři roky v koleji 

po boku kardinála, vyhnaného z Prahy v roce 1965, a jsem připraven vydat svědectví pro 

jeho beatifikaci. Beran, nemocný rakovinou, slavil ve své kapli krátce před smrtí mši 

svatou. Stižen náhlými dýchacími obtížemi, žádal o poslední pomazání. Stál jsem po jeho 

boku a snažil se mu být oporou, ale už se nedalo nic dělat. Kardinálův sekretář volal Pavlu 

VI. a ten vešel do pokoje zrovna když Beran umíral. Poodstoupil jsem, aby mohl přijít 

k lůžku. Papež políbil kardinála na čelo. Viděl jsem umírat Berana v náručí Pavla VI.. 

Prozřetelnost mne postavila po jejich boku. 

Tedy papežové, kardinálové. Poznal jste zblízka i politiky? 

S Dubečkem a Havlem jsem diskutoval o spiritualitě a naslouchal, co niterného mi chtěli 

sdělit. Ale jediným politikem s nímž jsem mluvil o spiritualitě a věcech veřejných, bez 

rozdílu, byl La Pira. Zajímaly mne jeho zkušenosti z Kremlu Chruščovem. A mohu 

dosvědčit, že jeho proslulá „proroctví“ byla přesná. Pět let před Pražským jarem, i když 

tomu ještě nic nenasvědčovalo, La Pira mi řekl, že se brzy vrátím do vlasti. A upřesnil, že 

to bude právě „během pěti let“. Bral jsem to jako hezká slova vizionáře. Svěřil jsem se mu 

se svým skepticizmem. Odvětil mi, že režim, založený na popírání křesťanských hodnot 

nemůže, než se sám zhroutit. La Pira měl pravdu a to jak stran zhroucení ateistického 

totalitarizmu tak stran mého návratu do vlasti v době, kterou sám „prorokoval“. 

V roce 1991 jste se rozhodl žít v Centro Aletti s otcem Rupnikem a skupinou 

umělců. Po létech se Centro stalo místem studia tradice křesťanského 

Východu ve vztahu s problémy současného světa. 

Snažíme se společně pokračovat v ikonografické tradici podle níž viditelný obraz je stejný 

jako vyřčená či psaná svědectví víry. Ba co víc, má přednost, protože více respektuje 

tajemství. Žijeme ve společnosti, která je zaplavena obrazy, ale není nikdo, kdo by je učil 

číst. Často vysvětluji eschatologické úvahy z filmu Nostalgie, ruského režiséra Andreje 

Taťkovského, a pak jej všichni chtějí shlédnout. Na Papežské Gregoriánské univerzitě 

42

jsem přednášel mnoho kurzů o tom, jak lze na ikonách číst duchovní život. Centro Aletti 

šíří tuto „krásu, která zachraňuje“, teologickou vizi, v níž převažuje přístup symbolický, 

liturgický. 

Toto všechno otvírá ekumenickému dialogu. Vaše přátelské vztahy 

s pravoslavným světem jsou známé, navíc mezi vašimi žáky je také 

cařihradský patriarcha Bartoloměj. Jaký je dnes stav ekumenického 

ozdravění? 

Abych to nastínil snad postačí jeden příběh. Byl jsem přítelem slovutného pravoslavného 

teologa Dumitru Staniloae, nazývaného „rumunským Rahnerem“. Naposled jsem se s ním 

setkal v roce 1993, krátce před jeho smrtí. Když jsme rozmlouvali, vešel do domu nějaký 

člověk, který se podivoval našim přátelským vztahům. Zeptal se nás tedy jaký je „zásadní 

rozdíl mezi pravoslavnými a katolíky“. Nechtělo se nám diskutovat, ale ustoupili jsme 

naléhání, a rumunský teolog říká: „Koneckonců je to papežská neomylnost, která je pro 

nás nepochopitelná“. Odpověděl jsem: „Pro mě není až tak nepochopitelná, vždyť i já jsem 

neomylný“. Staniloae zvážněl: „O něčem takovém nežertujme“. Já ale nato: „Nežertuji. 

Věřím v neomylnost mých slov ´toto je mé tělo, toto je má krev´ve mši svaté nebo úděluji 

ti rozhřešení´při zpovědi“. On odvětil: „Ale to je neomylnost Církve!“ Nato já dodal: „A 

právě to chceme říci také dogmatem o papežské neomylnosti“. Staniloae řekl na závěr: 

„Kdyby se o problému mluvilo takto, byla by diskuse snazší“. 

Jaký byl váš vztah k Janu Pavlu II., prvnímu slovanskému papeži? 

Dokonce mě jmenoval kardinálem, aby tak – jak se domnívám - více zviditelnil východní 

spiritualitu. Zblízka jsem Jana Pavla II., poznal v roce 1995 během postních duchovních 

cvičení, o které mě požádal, abych je kázal ve Vatikáně. Rozhodnutí vytvořit kapli 

Redemptoris Mater přišlo bezprostředně poté. Setkávali jsme se pak před jeho cestami do 

východní Evropy anebo když se chystal zaujmout nějaký postoj na poli východní 

spirituality. 

43

44 

S kardinálem Špidlíkem v papežské kapli Redemptoris Mater v Apoštolském paláci ve Vatikáně, 13. června 2007, 

PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM 

Jak se u Jana Pavla II. zrodila idea o Evropě duchovně sjednocené, která se 

musí vrátit k tomu, aby dýchala oběma svými plícemi, východní i západní? 

Papež Wojtyla si osvojil výraz ruského myslitele Vjačeslava Ivanova, „dýchat oběma 

plícemi“. Ivanov tohoto výrazu použil v roce 1926 ve chvíli svého veřejného smíření 

s katolickou Církví v bazilice svatého Petra. 

Pontifikátu papeže Wojtyly tedy 

vévodí ruský myslitel? 

Ivanov, specialista na filologii a 

antické dějiny, který promoval 

v Berlíně u slavného Mommsena, 

nedokázal pochopit, proč všechny 

velké kultury minulosti skončily 

v muzeích. Ale jak zachránit kulturu? 

Jediný způsob je zakořenit ji v Kristu. 

A Ivanov vnímal tuto intuici i 

v souvislosti s různými církevními 

tradicemi. Spojit je s Kristem znamená 

nechat je žít v jednotě a nerozdělené, neosamocené. To, co je Kristovo, patří všem a 

přispívá k tíhnutí srdce k Němu. Tak můžeme „dýchat oběma plícemi“. A to je přesně to, 

oč se snažím už devadesát let.

Vánoční interview 

s čestným občanem pustiměřským 

(telefonický rozhovor zazněl v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři o slavnosti Narození Páně, 25. 12. 2009, 

audiozáznam je k dispozici na internetových stránkách farnosti: www.pustimer-farnost.cz) 

Gratulace pustiměřských k devadesátinám pana kardinála 

na zahradě jeho římské rezidence, Centra Aletti, 27. června 2009, 

Anni Paulini Peregrinatio 

Drahá Eminence, 

pro LÓsservatore 

Romano jste říkal, 

že před 70 lety jste 

naposled slavil se 

svými drahými 

vánoce. Chtěl 

bych vás poprosit, 

zda byste s námi 

mohl strávit aspoň 

chvilku vánoční. 

Drazí pustiměřští, je 

to zajímavé, ale když 

už jsem vašim 

občanem, tak i 

z Říma chci na vás 

vzpomenout. Ale vy 

teď co děláte? Stavíte 

jesličky. V celé světě se stavějí jesličky, v Itálii všude v kostelech stavějí jesličky, 

Betlémy. A je zajímavé, že všecky v národních krojích: v Číně mají čínské obleky, na jihu 

Itálie italské oblečení, jinde zase jiné … Bylo to tak v Palestině? No na tom nezáleží. Ale 

vyjadřuje to pěknou pravdu. Víte, že v dnešním světě převládají takové dva směry: 

materializmus – najít všecko dobré tady na zemi, v hmotě. To člověka unaví a nakonec 

zahubí. 

Druzí jsou zase idealisti. Ukazují do nebe, tam, jak je to všechno krásné. A to zas je tak 

daleko, nikdo tam nechce. A co chce normální člověk? Najít Boha ve svém denním životě. 

V takovém, jaký je ve skutečnosti. A právě to se stalo o vánocích, že Kristus se narodil 

v té své vlasti. A to je potřeba, aby našel všude ve svém životě i člověk: ve svém národě a 

ve své vesnici. Tam se to najde. Zajímavé je, že Svatý otec mi v tyto dny říkal, že když 

měl jet do České republiky, tak ho varovali, že to je ateistický národ. A byl překvapený, 

jak tam našel u nás tolik víry. Ono ve skutečnosti je v každém člověku víc víry, než by si 

kdo myslel. A musí toho Boha najít v sobě, ve své vesnici, a také v Pustiměři. Jako Bible, 

má smysl, když se dívá na celek, jak se to vyvíjelo, tak i ta Pustiměř, když se na to díváme, 

vždycky to Pán Bůh vedl a doufám, že vás zase zavede dále, a proto vám přeji z celého 

srdce požehnané vánoce. 

Když k vám Svatý otec promlouval v kapli Redemptoris Mater, vzpomněl váš 

dlouhý život. Pán Bůh zaplať za vaše slova v San Giovanni Rotondu, kde jste 

45

nastínil etapy svého života (srv. web farnosti). A dnes je těch, kteří se dožívají 

vysokého věku čím dál víc. Jak rozumět délce života? 

Tak, je to zajímavé: život je něco, co je v dlouhém čase. A čas roztrhne život na kousky. 

Ale vidíme, že Pán Bůh to všecko nějak spojuje. Je to neuvěřitelné! Když se na to dívám, 

tak co jsem všecko procestoval: na západ jsem došel až do Kalifornie, na východ, až do 

Austrálie, na sever až do Švédska a na jih až do Afriky. Ale všude nakonec najde člověk 

sám sebe a musí tam najít, že ho tam Pán Bůh poslal. A mohl jsem vždycky všude dobře 

pracovat. A to je krásné. To měl vlastně udrželo při životě, takže dnes při devadesáti pořád 

ještě mohu pracovat. Už sice zapomínám jména a tu tam leccos popletu. Tak vám všem 

přeji, abyste mohli skutečně pracovat. 

Svatý otec ještě vzpomněl ve své homílii Vaši jedinečnou cestu víry. Drahý 

pane kardinále, mohl byste nám o vánocích odhalit tajemství svého putování 

víry? 

Tož podívejte se, já jsem byl z rodiny, kde byli otec a matka velmi rozdílní. Otec byl 

nemocný, stále ležel, nemohl pracovat, trpěl, dával vinu všem nám, a matka – to byla 

taková typická poutnice. Já říkám: otec byl snílek – on pořád myslel, jak to bude, jak to 

bude, a nikdy to nevyšlo. Zatímco moje matka se vždycky podívala- ´je, to je zajímavé 

kvítko, je to je zajímavé!´- našla všude toho Pána Boha ve všem, nač jí padl zrak. A já 

musím říct: Pána Boha člověk skutečně najde všude. A mám-li se vyzpovídat, potom jeden 

moment byl skutečně rozhodující: když jsem byl po zavření vysokých škol a propuštění 

z koncentráku doma, a nevěděl, co si počít, zrovna jsem šel do kostela a tam se zpívalo 

´Bože chválíme tebe´ na poděkování za dobrodiní v minulém roce. A mě napadlo: zač já 

vlastně mám děkovat? Vždyť se mi celý život sesypal! Vše, čeho jsem chtěl dosáhnout, se 

mi sesypalo! Mám já ještě vůbec děkovat? A napadlo mě – on Pán Bůh to asi přece jenom 

se mnou myslí dobře. Tak, Pane Bože, já ti děkuju, ale starej se o mě. A v tom okamžiku 

jsem našel svou cestu. Člověk musí poděkovat Pánu Bohu za to, co přijde a Pán Bůh už 

dál pokračuje, najde to další. 

V kapli Redemptoris Mater potom Svatý otec Váš dlouhý život a jedinečnou 

pouť víry shrnul ve ´svědectví, jak Bůh vede toho, kdo mu důvěřuje´. Jak 

v každodennosti a v životních událostech, trápeních, co dnes máme ve světě, 

hledat Boží vedení, a jak neztratit důvěru? 

Podívejte se, já myslím – ona je dvojí věc: někteří lidé důvěřují, že bude to a to; já 

důvěřuji že bude to a to. A to vždycky zklame. Důvěřovat se může jenom někomu, nějaké 

osobě. A když najde tu osobu, když vidí, že Pán Bůh je ta osoba, která vede, tak já mu 

věřím. Co přijde, to skutečně nevím. Nikdy bych si nemyslel, že si najednou zlomím nohu. 

A po zlomené noze, zas už chodí, aspoň s berličkou. Všecko to jde dále. Tak i vám všem 

přeji moc důvěry. 

Drahý pane kardinále, vždycky k duchovním otcům chodili s prosbou 

o modlitbu a požehnání. Můžete nám, prosím, požehnat. 

Požehnej vás všemohoucí Bůh Otec, Syn a Duch svatý. 

A nashledanou. 

46

NĚKOLIK ÚVAH UŽITEČNÝCH NA CESTU 

(poslední pouť, na kterou nás pan kardinál za svého pozemského života vypravil svým slovem) 

Milán 

Milán je město obchodní 

a průmyslové, setkává se tu mnoho 

národností, dělníci všech druhů. 

Nejlépe to vidíme, když večer 

zajdeme na náměstí před dómem, kde 

se lidé shlukují do skupinek podle 

svého původu a nad tím vším vévodí 

na katedrále malá soška Madoniny, 

Marie Matky národů. 

Pozoroval jsem tam jednou hlouček 

Napoletánců. Obyčejně se tu necítí 

dobře. Jsou z jihu od moře a tu je 

práce uzavírá do domů jakoby do 

vězení. Proto jeden z nich rozehrál 

kytaru a začal zpívat napolitánskou 

píseň o modrém moři. Ostatní se chytili okolo krku a plakali. Lidé z jiných skupinek se jim 

smáli. Právem? Jistě ne. Člověka často život zanese do cizích končin světa, kde se mu 

všecko zdá chladným a tuhým. Ale vzpomínka na mládí, prožité v dobré rodině doma, 

zůstane vždycky hřejivým ohníčkem pro srdce. 

Colle don Bosco 

Pěkný je pohled z kopce na město. Chodí tam turisté i poutníci k Panně Marii. Ale usadili 

se tam i duchovní synové Dona Bosca, salesiáni, řeholníci, kteří se zabývají 

vychováváním mládeže. Jejich zakladatel si všimnul, kolik chlapců se potlouká po ulicích 

a nemají nikoho, kdo by je uvedl na správnou cestu. 

Bylo-li tomu tak před sto léty, tím aktuálnější se stal tento problém dnes, i když vnější 

situace je jiná. Tenkráte bylo dětí mnoho, dnes je jich málo, ale jsou ještě opuštěnější. 

V rodinách bývá jenom jedno dítě. Otec i matka chodí do zaměstnání. A dítě se buď dívá 

na televizi nebo se potuluje samo po ulici, nemá nikoho, kdo by s ním upřímně pohovořil o 

životě, do kterého vstupuje. Naše návštěva výchovného střediska nám má rodičovské 

povinnosti připomenout. 

Turínské plátno 

Zapomínáme na to, že jedním z prvních, kdo studoval v 19. století turinské plátno 

vědecky, byl český lékař z Prahy. Zajímalo ho, jak mohl Kristus Pán umřít na kříži v tak 

47

krátké době, když jizvy od hřebů na rukou a na nohou nejsou závažné a rána do srdce byla 

zasazena až po smrti. Došel k tomuto lékařskému závěru: Kristus byl na kříži vystaven 

velkému tělesnému a duševnímu vypětí, které mu zastavilo tep srdce. Toho okamžiku 

Ježíš využil, aby svůj život cele odevzdal Bohu. Je to jistě pěkná lékařská meditace. Od té 

doby už bylo mnoho jiných vážných studií o turínském plátnu, které se stalo relikvií 

společné úcty křesťanů. Mnoho se tu jistě naučíme. 

Pavia, hrob sv. Augustina 

Jméno sv. Augustina je dobře známé. Ačkoli pochází z Afriky, stal se velkým učitelem 

evropské církve. Co je na něm tak zajímavého? O světcích čítáváme, jak si od mládí 

uchovávali nevinnost, jak byli poslušní, zbožní, všem za vzor. Takový Augustin nebyl. 

Měl sice dobrou matku, která se za něho modlila, ale on sám žil světácky a dopouštěl se 

hříchů. Obrátil se k Bohu až v dospělém věku v Miláně. Ale i tu měl velké pochybnosti. Je 

to vůbec ještě možné, aby začal nový život ten, kdo si už navyknul na starý? Ukázali mu 

příklad několika jiných, kteří to dokázali. A tehdy pronesl známou větu, která se dodnes 

opakuje po něm: „Když to dokázali tam ti jedni a tam ti druzí, proč bys to nedokázal i ty, 

Augustine?“ Jak je to povzbudivé i pro nás samy. Často se dopustíme něčeho, co nás mrzí. 

Je nám toho být líto, můžeme si nad tím i zaplakat, ale hlavní je uvědomit si, že se v církvi 

všem dává možnost to napravit. Té důvěry potřebujeme do života všichni. 

Benátky 

Co nám pěkného poví Benátky? 

Město postavené na vodě, Takový je 

i náš vlastní život. Všecko kolem nás 

je plno nejistoty, a my se přesto 

nebojíme, musíme mít odvahu 

postarat se o sebe. „Sláb jenom ten, 

kdo ztratil v Boha víru a malý ten, 

kdo má jen malý cíl.“ Benátčané byli 

po léta velkými dobyvateli světa. 

Existuje o tom jeden z jejich 

čtyřhlasných chórů. Jsou tam slyšet 

jakoby výkřiky bojovníků. Ale mezi 

ně se plete slabý hlásek zpívající své 

Ave Maria. Ztrácí se, ale nehyne, 

naopak se stále zesiluje, zatím, co 

mužské výkřiky slábnou. Nakonec 

celý sbor zazní jednohlasně: Ave 

Maria, Tak tomu má být i v našem 

životě. Začínáme odvahou, ale 

skončíme modlitbou důvěry. 

48

MILÁNSKÝ DÓM NAROZENÍ PANNY MARIE – tady působil sv. Ambrož, sv. Karel Boromejský 

(kanonizován před 400 lety), zde přijal z rukou biskupa sv. Ambrože křest Aurelius Augustinus 

v baptistériu sv. Jana, o velikonoční vigílii - 24 dubna 387 (foto dole: eucharistie v kryptě katedrály). 

49

„Ve svůj čas 

všechno pochopíš“ - 

slyšel Jan Bosco 

z úst Mariiných 

v jednom ze svých 

snů v dětství, a tento 

čas nastal krátce 

před smrti při 

posvěcení chrámu 

Božského Srdce 

Páně v Římě. 

(foto uprostřed – 

Valdocco; vpravo: 

Colle 50 don Bosco). 

„Ne ranami, ale dobrotou a láskou 

musíš získat tyto své přátele. Dám 

ti Učitelku, pod jejímž vedením 

se můžeš stát moudrým, a bez níž 

se každá moudrost stává pošetilostí“. 

Těmito slovy dal sám Božský Spasitel 

devítiletému Janu Boscovi za Učitelku 

svou Matku Pannu Marii. On jejímu 

vedení svěřil celý svůj život a uctíval 

ji jako „Pomocnici křesťanů“. V tomto 

chrámě, zbudovaném Prozřetelností, 

svěřme i my své putování jejímu 

prostřednictví (eucharistie v chrámu 

Panny Marie Pomocnice v Turíně).

Za nás, zde přítomné, za poutníky, putující do Turína uctít Plátno, i za všechny, kdo prožívají čas utrpení: 

aby tvář muže ze Sindonu otevřela srdce spasitelnému tajemství Umučení a všem vlévala naději a důvěru 

ve velikonoční vítězství. (foto: eucharistie před Turínským plátnem v katedrále sv. Jana Křtitele). 

51

„Jděte do celého světa 

a hlásejte evangelium všemu 

stvoření... “ (Mk 16,15-19) 

(eucharistie o vigílii slavnosti 

Nanebevstoupení Páně 

v kryptě baziliky sv. Marka 

v Benátkách: předání votivní 

svíce Mons. G. Camilottovi, 

arciknězi baziliky). 

52 

Svatý Rochu, náš nebeský 

přímluvce, z vznešené krve 

zrozený, křížem na srdci 

poznamenaný, jenž´s jako 

poutník svým zázračným 

dotekem uzdravoval 

morem postižené, zažeň 

od nás všelikou nákazu těla 

i ducha. (eucharistie 

u hrobu sv. Rocha 

v Benátkách). 

Svatý Augustine, nauč nás objevovat v hlubinách nitra, 

že jsme stvořeni pro Boha, a naše srdce nedojde pokoje, 

dokud nespočine v něm. (Pavia)

Memento 

Velehradu a kardinála Špidlíka 

před Turínským plátnem 

(slova pronesená v italštině při eucharistií na závěr výstavu Sindonu 

v den památky Panny Marie Fatimské, katedrála sv. Jana Křtitele v Turíně , 13. května 2010) 

V obětním průvodu je přinášena votivní svíce – dar poutníků Turínskému plátnu. 

... Milovaní, rád bych tuto meditaci zakončil vzpomínkou na mou rodnou zemi. 

Víra mé vlasti, víra našich dějin se zrodila díky svatým Cyrilu a Metodějovi. 

Byli to právě oni, kdo přinesli naším předkům znamení kříže. 

Současná archeologie objevila významný dar těchto velkých světců: 

kříž, na němž byl vytesán řecký nápis: 

Íesous Christós – Zoé, Fós, Niké´: Ježíš Kristus – Život, Světlo, Vítězství´. 

Právě toto Vítězství, toto Světlo, tento Život slavíme v eucharistii. 

Dnes, v den památky Panny Marie Fatimské, která vnesla světlo do pohnutého 

století tolikerých temnot, ať právě skrze tuto mši svatou Muž bolesti, 

Ježíš ukřižovaný pro nás a pro naše hříchy, nám dá toto světlo, 

aby prozařovalo naši každodennost a dovedlo nás ke světlu věčnosti. 

Amen. (memento v homílii) 

53

54 

Milovaní, budiž mi dovoleno říci ještě těchto pár slov před svatým Plátnem, 

před tímto velkým Božím darem pro putování jeho Církve. 

Ómnia nuda et aperta sunt ante oculos eius´ 

- před jeho zrakem je vše nahé a odkryté: 

tato významná slova o Sixtinské kapli zazněla z úst papeže Jana Pavla II. 

A právě do Sixtínské kaple vstoupil jako poslední 

kardinál z mé vlasti, Tomáš Špidlík, 

aby Církvi budoucnosti otevřel oči pro světlo Zmrtvýchvstalého. 

Jako poslední promlouval ke kardinálům, kteří pak zvolili Benedikta XVI. 

Právě tento kardinál, který je našim čestným občanem, 

když před měsícem umíral, pronesl slova, 

která jsou vyznáním před Turínským plátnem: 

„Celý život jsem hledal Ježíšovu tvář, 

a nyní jsem šťastný a klidný, protože odcházím, abych Ho uviděl“. 

Toto poselství promlouvá ke každému z nás: 

kéž i my, vedeni Ježíšovou tváří nacházíme pravý klid a pravé štěstí. 

Bůh sám ať provází naše putování svým požehnáním. 

(memento před závěrečným požehnáním).

Celý život jsem hledal Ježíšovu tvář, a nyní jsem šťastný 

a klidný, protože odcházím, abych Ho uviděl 

Homílie papeže Benedikta XVI. při rozloučení s kardinálem Špidlíkem v bazilice sv. Petra, 20.4.2010 

Ctihodní bratři, 

slovutní pánové a dámy, 

milovaní bratři a sestry! 

Mezi posledními slovy, která pronesl zesnulý kardinál Špidlík, byla tato: „Celý život jsem 

hledal Ježíšovu tvář, a nyní jsem šťastný a klidný, protože odcházím, abych Ho spatřil“. 

Tato úchvatná myšlenka - tak prostá, skoro dětinná ve svém vyjádření, a přece tak hluboká 

a pravdivá, odkazuje bezprostředně na Ježíšovu modlitbu, která před chvílí zazněla v 

evangeliu: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli 

mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa“ (Jan 17,24). 

Je krásné a útěšné rozjímat o tomto vztahu mezi touhou člověka, který prahne po tom vidět 

Pánovu tvář, a touhou samotného Ježíše. Ta Ježíšova je však ve skutečnosti mnohem víc 

než touhou: je chtěním. Ježíš říká Otci: „chci, aby ti, které jsi mi dal, byli se mnou“. Právě 

tady, v tomto chtění, nacházíme „skálu“, pevný základ víry a naděje. Ježíšova vůle je totiž 

shodná s vůlí Boha Otce, a spolu s dílem Ducha svatého je pro člověka jistým druhem 

bezpečného, mocného a něžného „objetí“, které jej uvádí do života věčného. 

Jak nesmírným darem je slyšet tuto Boží vůli z úst Jej samotného! Myslím, že velcí lidé 

víry žijí ponořeni do této milosti, mají dar vnímat tuto pravdu se zvláštní silou, a tak 

55

mohou procházet i těžkými zkouškami, jako jimi prošel Otec Tomáš Špidlík, aniž by 

ztráceli důvěru ba navíc si přitom uchovat smysl pro humor, což je určitě znamení 

inteligence, ale i vnitřní svobody. Z tohoto pohledu byla zřetelná podobnost mezi naším 

zesnulým kardinálem a ctihodným Janem Pavlem II.: oba byli duchaplně vtipní a dovedli 

žertovat, přestože měli v mládí těžké a v jistém ohledu podobné osobní úděly. 

Prozřetelnost jim dala setkat se a spolupracovat pro dobro Církve, zvláště pak, aby se 

naučila plně dýchat „oběma plícemi“, jak rád říkával slovanský papež. 

Tato svoboda a duchapřítomnost má svůj objektivní základ v Kristově Zmrtvýchvstání. 

Rád to zdůrazňuji, protože prožíváme dobu velikonoční a nabádá k tomu i první a druhé 

biblické čtení tohoto slavení. Ve svém prvním kázání, v den Letnic, svatý Petr, naplněn 

Duchem svatým, oznamuje, že se v Ježíši Kristu naplnil 16. Žalm. Je podivuhodné 

sledovat, jak Duch svatý zjevuje apoštolům celou krásu oněch slov v plné vnitřním světle 

Zmrtvýchvstání: „Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se 

raduje mé srdce a můj jazyk jásá. Ano, i mé tělo odpočine v naději“ (Sk 2,25-26; srv. Žl 

16,8-9). Tato modlitba dochází svého přehojného naplnění, když Kristus, Svatý Boží, není 

ponechán v podsvětí. On jako první poznal „cesty života“ a byl naplněn radostí z Otcovy 

přítomnosti (srv. Sk2,27-28; Žl 16,11). Díky působení Ducha svatého jsou naděje a radost 

vzkříšeného Ježíše také nadějí a radostí jeho přátel. Otec Špidlík to běžně dokazoval svým 

způsobem života a toto jeho svědectví se s přibývajícími léty stávalo stále výmluvnějším, 

neboť navzdory pokročilému věku a nevyhnutelným potížím, zůstával jeho duch svěží a 

mladistvý. Čím jiným to, než přátelstvím se Vzkříšeným Pánem? 

Ve druhém čtení svatý Petr dobrořečí Bohu, který „je tak nesmírně milosrdný, znovu nás 

zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději“. A dodává: „proto budete 

potom jásat, i když vás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky“ (1 Petr 

1,3.6). Také odtud zřetelně vyplývá, že naděje a radost jsou božskými skutečnostmi, které 

vycházejí z tajemství Kristova Vzkříšení a z daru Jeho Ducha. Mohli bychom říci, že Duch 

svatý je bere ze srdce Vzkříšeného Krista a přesazuje do srdce svých přátel. 

Vědomě jsem uvedl obraz „srdce“, protože, jak mnozí z vás vědí, Otec Špidlík si zvolil 

jako motto svého kardinálského erbu: „Ex toto corde“, z celého srdce. Tento výraz se 

nachází v knize Deuteronomium v prvním a základním přikázání Zákona, tam, kde Mojžíš 

praví lidu: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, 

svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou silou!“ (Dt 6,4-5). „Celým 

srdcem – ex toto corde – se tedy vztahuje na způsob, jakým má Izrael milovat svého Boha. 

Ježíš potvrzuje primát tohoto přikázání, k němuž připojuje přikázání lásky k bližnímu, a 

říká, že je „podobné“ tomu prvnímu a že na obou spočívá celý Zákon i Proroci (srv. Mt 

22,37-39). Když si náš ctihodný Bratr toto motto zvolil, mohli bychom říct, že vložil svůj 

život do přikázání lásky, cele jej vepsal do primátu Boha a lásky. 

Je tu ještě další aspekt, další význam výrazu „ex toto corde“, který měl Otec Špidlík jistě 

na zřeteli a měl v úmyslu dát jej svým mottem najevo. Vycházeje stále z biblického 

kořene, symbol srdce představuje ve východní spiritualitě sídlo modlitby, setkání mezi 

člověkem a Bohem, ale také s dalšími lidmi a stvořeným světem. A zde je třeba 

připomenout, že na erbu kardinála Špidlíka je srdce, umístěné na štítu, překryto křížem, na 

jehož ramenou se protínají slova PHOS a ZOE, „světlo“ a „život“, což jsou jména Boží. 

Tedy člověk, který plně, ex toto corde, přijímá Boží lásku, přijímá světlo a život, a sám se 

stává světlem a životem v lidstvu i vesmíru. 

56

Kdo je však tímto člověkem? Kdo je tímto „srdcem“ světa, ne-li Ježíš Kristus? On je 

Světlem a Životem, protože v Něm „přebývá všechna plnost božství“ (Kol 2,9). Tady bych 

rád připomněl, že náš zesnulý bratr byl členem Tovaryšstva Ježíšova, tzn. duchovní syn 

onoho svatého Ignáce, který klade do středu víry a spirituality kontemplaci Boha v 

tajemství Krista. V tomto symbolu srdce se setkávají Východ a Západ, nikoli na jakési 

rovině zbožnosti, ale hluboce kristologicky, jak to osvětlili další jezuitští teologové 

minulého století. Kristus, ústřední postava Zjevení, je také tvůrčím principem 

křesťanského umění, oblasti, která měla v Otci Špidlíkovi velkého mistra, inspirátora idejí 

i výrazových prostředků, které nalezly významnou syntézu v kapli Redemptoris Mater 

apoštolského paláce. 

Rád bych končil návratem k tématu Vzkříšení, a citoval text, který měl kardinál Špidlík 

velmi rád, úryvek z Hymnů o Vzkříšení svatého Efréma Syrského: 

„Z výšin sestoupil jako Pán, z lůna vyšel jako služebník, 

smrt před ním na kolena padla v podsvětí, 

a život se mu klaněl v jeho vzkříšení. 

Požehnáno budiž jeho vítězství.“ (č. 1,8). 

Panenská Matka Boží ať provází duši našeho ctihodného bratra do náruče Nejsvětější 

Trojice, kde „celým srdcem“ bude na věky chválit Jeho nekonečnou Lásku. 

Amen. 

 

57

58 

SUCHÁ LOZ 

v dějinách Prozřetelnosti 

Obec Suchá Loz se rozprostírá na úbočích 

Bílých Karpat, po obou stranách říčky Bystřičky, 

směrem od východu k západu. První zmínka o 

obci pochází z roku 1261, patří tedy mezi 

nejstarší obce oblasti Uherskobrodska. V různých 

obdobích patřila k různým panstvím a obyvatelé 

se zabývali převážně zemědělstvím. Její název se 

několikrát měnil a podle posledních údajů, sice 

jen hypotetických, pochází od suchého vrbového 

proutí, které rostlo kolem potoka přes celou obec. 

Dnešní název se ustálil teprve ve třicátých letech 

20. století a přesně zní Suchá Loz. 

Historicky se obec vyvíjela s celým blízkým 

okolím, zvláště pak s Uherským Brodem a blízkým Bánovem. Při válkách a nájezdech byli 

lidé vyvražďováni a znovu museli začínat nový život. Největší katastrofou v dějinách obce 

byla morová rána, která několikrát postihla celou obec uprostřed minulého století. Na 

památku jejího ukončení v roce 1866 postavili občané malou kapli a zasvětili ji sv. Rochu 

(foto), patronu morové rány. V obci jsou ještě dvě malé kaple. Nejstarší z nich je 

postavena nad obcí v trati Krůhy a je zasvěcena sv. Petru a Pavlu, kteří jako by svým 

pohledem vévodili celé tehdejší dědině. Pochází z konce 18. století, přesně to však nelze 

ověřit. Další malá kaplička uprostřed obce je zasvěcena sv. Cyrilu a Metoději a je z 

počátku 19. století. Právě tyto stavby svědčí o 

tom, že od dávných dob zde byl pobožný lid, 

který znal své světce. Od postavení kaplí k nim 

vždy o jejich svátcích konal poutě. Rozsáhlé 

byly poutě k sv. Petru a Pavlu s muzikou a vším 

místním lidem. U kaple sv. Rocha byly také v 

čase kolem svátku sv. Rocha konány slavnostní 

bohoslužby a v poslední době se z této pouti 

staly místní tzv. "hody". Řada kamenných soch 

a křížů v obci je projevem vděčnosti nebo 

rodinných tragédií místních občanů. 

Všeobecně je známo, že tato obec byla vždy 

pevným článkem bánovské farnosti, že s ní byla 

spjata jak návštěvami bohoslužeb, tak i udílením 

všech svátostí v bánovském kostele, a poněvadž 

až do roku 1953 neměla Suchá Loz vlastní 

hřbitov, tedy i pohřbíváním sucholožských 

občanů na bánovském hřbitově. 

Přesto, že lid byl tak nábožensky založený,

nedal až do roku 1988 své církvi 

žádného kněze. Teprve v roce 1988 

byl vysvěcen jako první kněz z této 

obce P. Josef Beníček z č. 66 a o 6 let 

později byl na kněze vysvěcen jeho 

bratr František, a v roce 2005 slavil 

primici P. Miroslav Horňák. 

V obecní kronice bohužel nenajdeme 

zmínky týkající se stavby kostela ani v 

zápisech z 19. století, ba ani z celé 

první půle století dvacátého. Při 

zbožnosti tohoto lidu tážeme se 

mnohdy proč? Vždyť i chudší menší 

obce kolem nás kostely stavěly. 

Zřejmě nelze pominout ani skutečnost, 

že bánovští duchovní neměli příliš 

zájem odtrhnout od farnosti tuto obec. 

První myšlenka na stavbu kostela 

vznikla v roce 1946, tedy po druhé 

světové válce, kdy se iniciativa občanů rozrůstala 

velmi široce a od myšlenky se postupovalo k 

realizaci. Jmenovitě lze vzpomenout tehdejšího 

bánovského faráře Josefa Glose, který stanul v čele 

širokého kostelního výboru, i pana Martina Petrůje 

z č. 184, který byl výkonným místopředsedou a 

hlavním organizátorem. Byly vypracovány plány, 

řešeny a vyřešeny majetkoprávní záležitosti a místo 

na stavbu nového kostela bylo stanoveno uprostřed 

obce. Byl připravován materiál, a to lomový kámen 

do základů z místní skály, dřevo na vazbu z 

místních lesů, krytina, vápno a 

podobně. Celá dědina žila touto 

přípravou. Bohužel - přišel tzv. 

Vítězný únor 1948 a celá tato akce 

skončila. Byl to však svým rozsahem 

největší pokus o stavbu kostela v 

Suché Lozi. 

Druhý pokus o stavbu kostela se 

uskutečnil v roce 1968. Ovšem bylo to 

jen jakési oživení myšlenky. Záměr na 

stavbu se poněkud změnil a stavba se 

směrovala do míst, kde dnes stojí nová 

budova mateřské školy. Zajímavé je 

to, že v roce 1969, u příležitosti 

59

udílení svátosti biřmování v Bánově, 

naši obec na pozvání tehdejšího 

starosty Martina Beníčka navštívil 

Štěpán kardinál Trochta a za hojné 

účasti věřících požehnal toto stavební 

místo. Bohužel, vývoj událostí po roce 

1969 znovu začal směrovat jinam. 

Teprve rok 1989 skončil s totalitou, 

a tak započala iniciativa věřících o 

stavbu kostela. Pozitivem nebo 

negativem byla zde již stojící velká 

obřadní síň. Pravidelné nedělní 

bohoslužby začaly v obřadní síni již v 

dubnu 1990. Mnohým lidem již kostel nescházel. Přesto však byly provedeny ankety, zda 

upravit stávající obřadní síň nebo stavět nový kostel. Nový farář Václav Vrba s mnoha 

dalšími početnými občany byli pro kostel nový. Bylo vybráno více stavebních míst, 

proběhla četná jednání. Nakonec bylo rozhodnuto pro stavbu kostela uprostřed obce. Byl 

zvolen nový kostelní výbor, který se však názorově dělil. Přicházeli a odcházeli noví a 

noví členové. Předsedou byl zvolen pan František bezvýsledně. Zkrátka velmi těžké 

začátky. Mocným impulsem byl fakt, že Svatý otec Jan Pavel II. posvětil základní kámen s 

tímto textem: "Základní kámen kostela v Suché Lozi posvětil na Velehradě 22. dubna 1990 

Svatý otec Jan Pavel II." To bylo jakýmsi závazkem všech věřících občanů. Téměř další 

tři roky se připravovaly plány, materiál, hlavně stavební, a to dřevo na vazbu, podlážky, 

fošny apod. Konkurs na provádění 

stavebních prací vyhrál sucholožský 

rodák, pan Martin Navláčil, majitel 

stavební firmy ze Zlína, který také od 

počátku roku 1994 započal se 

zemními pracemi. Bylo to velmi 

náročné. V roce 1995 byla ukončena 

stavba věže. Od roku 1996 

pokračovala na stavbě se všemi 

pracemi stavební firma SOPOS se 

sídlem v Dubu nad Moravou. V 

dalších letech prováděla všechny 

stavební práce, včetně střechy. Ovšem 

nelze opomenout obrovské úsilí 

dobrovolníků z řad občanů. Tisíce 

brigádnických hodin, zvláště 

důchodců. Ocenit třeba velkou 

obětavost pana Ludvíka Podolana, 

který ročně dával více než tisíc hodin 

a stavbu obětavě vedl bez nároku na 

mzdu. 

Občané už dříve rozhodli, že kostel zasvětí svaté Ludmile. A tak byl 22. srpna 1999 

posvěcen jeden z nejkrásnějších kostelů poslední doby. 

60

Slavnost 

JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE 

V. Bože, pospěš mi na pomoc. 

K. Slyš naše volání. 

I. NEŠPORY 

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, 

jako byla na počátku, i nyní i vždycky 

a na věky věků. Amen. Aleluja. 

HYMNUS 

Mocný všech věcí Králi, 

nejvyšší Pane náš, 

věrní tě srdcem chválí, 

v nichž bydlení své máš. 

Ač v nebi přebýváš, 

na pravici Otcově 

blaženost užíváš, 

však ve všelikém místě 

předivný svůj byt máš. 

A zvláště ve své církvi, 

kterou shromažďuješ 

a Ducha svého dary 

výborně spravuješ. 

V tom jsi se zjevil nám 

ze své veliké lásky, 

kterous prokázal nám, 

bychom tě ctili vždycky, 

nebs toho hoden sám. 

61

ŽALMY 

1. antifona. Jeho jméno je kníže pokoje a jeho trůn stojí pevně 

navěky. 

62 

Žalm 113 (112) 

Buď velebeno Hospodinovo jméno 

Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil. (Lk 1,52) 

Chvalte, Hospodinovi služebníci, * 

chvalte jméno Hospodinovo! 

Buď velebeno Hospodinovo jméno * 

nyní i navěky! 

Od východu slunce až na jeho západ * 

buď chváleno Hospodinovo jméno! 

Povznesen je Hospodin nade všechny národy, * 

nad nebesa jeho sláva. 

Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, + 

který trůní na výsosti * 

a shlíží dolů na nebe i na zem? 

Slabého zdvihá z prachu, * 

ze smetiště povyšuje chudého, 

aby ho posadil vedle knížat, * 

vedle knížat svého lidu. 

Té, která v rodině byla neplodná, dává bydlet * 

jako šťastné matce dětí. 

Sláva Otci i Synu * 

i Duchu svatému, 

jako byla na počátku, i nyní i vždycky * 

a na věky věků. Amen. 

Ant. Jeho jméno je kníže pokoje a jeho trůn stojí pevně navěky. 

2. ant. Jeho království je království věčné, a všichni králové mu 

budou sloužit a budou ho poslouchat.

Žalm 117 (116) 

Chvála Božího milosrdenství 

Pohané oslavují Boha, že jim prokázal milosrdenství. (Řím 15, 9) 

Chvalte Hospodina, všichni lidé, * 

oslavujte ho, všechny národy, 

neboť mocně vládne nad námi jeho milosrdenství * 

a Hospodinova věrnost trvá navěky. 





Ant. Jeho království je království věčné, a všichni králové mu 

budou sloužit a budou ho poslouchat. 

3. ant. Kristu bylo dáno vladařství a královská důstojnost; lidé 

všech kmenů a jazyků mu budou navěky sloužit. 

Kantikum 

Chvalozpěv vykoupených * 

Pane, náš Bože, jsi hoden, * 

abys přijal slávu, čest, i moc, 

protože jsi stvořil všechno, * 

z tvé vůle to povstalo a bylo stvořeno. 

(Pane), jsi hoden vzít svitek * 

a rozlomit jeho pečeti, 

protožes byl zabit a svou krví jsi vykoupil Bohu (lidi) * 

z každého kmene, jazyka, lidu i národa 

a vytvořil jsi z nich našemu Bohu království a kněze * 

vládnoucí nad zemí. 

Zj 4, 11; 5, 9. 10. 12 

63

Beránek, který byl zabit, + 

si zaslouží, aby přijal moc, bohatství a moudrost, * 

sílu, čest, slávu i chválu! 





Ant. Kristu bylo dáno vladařství a královská důstojnost; lidé 

všech kmenů a jazyků mu budou navěky sloužit. 

KRÁTKÉ ČTENÍ 

Ef 1, 20-23 

Bůh Krista vzkřísil z mrtvých a posadil ho po své pravici v nebi, 

vysoko nade všechna knížata, mocnosti, síly, panstva – a jak jen se 

ještě jmenují všechny hodnosti, a to nejen v tomto věku, ale i v 

budoucím. Ano, všechno podřídil pod jeho nohy. A jeho dal jako 

svrchovanou hlavu církvi: ona je jeho tělem, plností toho, který 

naprosto všechno ovládá. 

ZPĚV PO KRÁTKÉM ČTENÍ 

O. Tvá je, Hospodine, velikost a moc, * tobě přísluší kralovat. Tvá 

je. 

V. Ty vládneš nade vším, * tobě přísluší kralovat. Sláva Otci. Tvá 

je. 

EVANGELIJNÍ CHVALOZPĚV 

Antifona ke kantiku Panny Marie Pán Bůh mu dá trůn jeho 

předka Davida; bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a 

jeho království nebude mít konce. Aleluja. 

64

Můj duch jásá v Bohu 

Velebí * 

má duše Hospodina 

a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, * 

neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. 

Od této chvíle mě budou blahoslavit * 

všechna pokolení, 

že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. * 

Jeho jméno je svaté. 

A jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení * 

k těm, kdo se ho bojí. 

Mocně zasáhl svým ramenem, * 

rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. 

Mocné sesadil z trůnu * 

a ponížené povýšil, 

hladové nasytil dobrými věcmi * 

a bohaté propustil s prázdnou. 

Ujal se svého služebníka Izraele, * 

pamatoval na své milosrdenství, 

jak slíbil našim předkům, * 

Abrahámovi a jeho potomkům navěky. 





Lk 1, 46-55 

Ant. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida; bude kralovat nad 

Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce. 

Aleluja. 

65

PROSBY 

Oslavujme Krista Krále, on je dřív než všechno ostatní a v něm 

všechno trvá. Prosme ho: 

Pane, ať přijde tvé království. 

Kriste, náš Králi, shromažďuj svůj lid ze všech končin země 

— a starej se o něj jako dobrý pastýř o své ovce. 

Náš Pane a Spasiteli, obnov a posvěť svůj lid, 

— posilni slabé a ochraňuj silné, vyhledej zbloudilé a shromáždi 

rozptýlené, povolej nazpět a naprav ty, kdo se ti odcizili. 

Věčný Soudce, až odevzdáš své království Bohu Otci, postav nás 

po své pravici 

— abychom obdrželi dědictví připravené pro nás od založení 

světa. 

Kníže pokoje, zmař plány těch, kdo připravují válku 

— a hlásej národům svůj pokoj. 

Kriste, ty jsi Pánem všech národů, shromáždi ve své Církvi 

všechny, které ti Otec svěřil, 

— aby se sjednotili v Duchu Svatém a uznali tě za svého Krále. 

Kriste, ty jsi prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých, 

— dej zemřelým účast na slávě svého vzkříšení. 

66 

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. 

Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. 

Chléb náš vezdejší dej nám dnes. 

A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. 

A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. 

MODLITBA 

Všemohoucí, věčný Bože, tys dal svému milovanému Synu 

všechnu moc na nebi i na zemi, aby byl Králem všeho tvorstva; 

dej, ať celý svět, vysvobozený Kristem z otroctví hříchu, poznává 

tvou slávu, věrně ti slouží a ustavičně tě chválí. Skrze tvého Syna 

Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha 

svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Poutní vademecum - Farnost Pustiměř

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?