Monster High: S příšerami v jedné lavici - eReading

MONSTER
HIGH
S PŘÍŠERAMI V JEDNÉ LAVICI
Lisi Harrisonová

Přeložila Linda Bartošková
© 2010 Mattel, Inc. All Rights Reserved
MONSTER HIGH and associated trademarks are owned by and used under license
from Mattel, Inc.
Translation © Linda Bartošková, 2011
ISBN 978-80-7447-086-8

Pro Richarda Abatea:
mého věrného přítele, geniálního agenta, nevyčerpatelný zdroj
nápadů a stejného přežvýkavce, jako jsem já.
Milionkrát děkuji.

PROLOG
Frankie Steinová zakmitala hustými řasami a otevřela oči. Snažila se
v mihotavých záblescích jasného bílého světla něco rozeznat, ale
víčka měla hrozně těžká a nedokázala je zvednout až nahoru. Ob klo -
pila ji tma.
„Přenos dat do mozkové kůry je dokončen,“ oznámil hluboký
muž ský hlas, v němž znělo uspokojení i únava.
„Slyší nás?“ zeptal se jiný hlas, tentokrát ženský.
„Slyší, vidí, rozumí a dokáže identifikovat víc než čtyři sta objektů,“
odpověděl radostně muž. „Pokud jí budu dál plnit mozek
informacemi, za dva týdny bude mít inteligenci a fyzické schopnosti
typického patnáctiletého dítěte.“ Odmlčel se. „No dobrá,
možná o něco chytřejšího dítěte. Ale bude jí patnáct.“
„Ach, Viktore, to je nejšťastnější chvíle mého života.“ Žena po -
po táhla. „Je dokonalá.“
„Já vím.“ Také popotáhl. „Tatínkova dokonalá holčička.“
Jeden po druhém políbili Frankie na čelo. Jeden z nich voněl po
chemikáliích, druhý sladce po květinách. Dohromady voněli láskou.

Frankie se znovu pokusila otevřít oči. Tentokrát sotva dokázala
rozechvět víčka.
„Zamrkala!“ vykřikla žena. „Snaží se na nás podívat! Frankie, já
jsem Viveka, tvoje maminka. Vidíš mě?“
„Nevidí,“ odpověděl Viktor.
Frankiino tělo se při těch slovech napjalo. Jak za ni může někdo
roz hodovat, co dokáže? To nechápala.
„Proč ne?“ zeptala se za obě její matka.
„Sada baterií je skoro vybitá. Potřebuje dobít.“
„Tak ji dobij!“
Jo, dobij mě! Dobij mě! Dobij mě!
Frankie se nemohla dočkat, až uvidí těch čtyři sta objektů.
Chtěla hltat výraz rodičů, až jí budou každý ten předmět laskavým
hlasem pojmenovávat. Chtěla ožít a zkoumat svět, do kterého se
právě narodila. Jenže se nemohla hýbat.
„Nemůžu ji dobít, dokud se jí pořádně neusadí napájecí kontakty,“
vysvětlil otec.
Viveka se rozplakala a její tiché vzlykání tentokrát neznělo šťastně.
„O nic nejde, drahá,“ utěšoval ji Viktor. „Ještě několik hodin,
a bude dokonale stabilní.“
„Nepláču kvůli tomu.“ Viveka se prudce nadechla.
„Tak kvůli čemu?“
„Je tak krásná a plná možností, a...“ znovu popotáhla. „Prostě mi
trhá srdce, že bude muset žít... však víš... jako my.“
„A co je na nás špatného?“ zeptal se. Ale z jeho hlasu bylo znát, že
dobře ví.
Viveka se nevesele zasmála. „Děláš si legraci, že?“
„Viveko, takhle to nevydrží navěky,“ řekl Viktor. „Časy se změní.
Uvi díš.“
8

„Jak? Kdo je změní?“
„To nevím. Někdo to udělá... nakonec.“
„No, doufám, že budeme poblíž, abychom to viděli,“ vzdychla.
„To budeme,“ ujistil ji Viktor. „My Steinové máme v rodu dlouhověkost.“
Viveka se potichu zachichotala.
Frankie se zoufale chtěla něco dozvědět o těch „časech“, které se
mu sejí „změnit“. Jenomže zeptat se nepřipadalo v úvahu, jelikož se
jí baterie vybily úplně. Frankie se zamotala hlava a s pocitem, že
hrozně ztěžkla, odplula hlouběji do temnot a tam se usadila na mís -
tě, kde už nemohla slyšet lidi kolem sebe. Nemohla si vzpomenout
na jejich rozhovor ani čichat jejich květinově a chemicky vonící krky.
Mohla jenom doufat, že až se příště probudí, bude poblíž „to“,
u čeho Viveka chtěla být. A jestli ne, tak aspoň aby měla Frankie sílu
„to“ zařídit.
9

KAPITOLA PRVNÍ
ZNOVUNALEZENÁ KRÁSA
Čtrnáctihodinová cesta autem z Beverly Hills v Kalifornii do Sa -
lemu v Oregonu byla totální pakárna. Netrvalo ani minutu a z vy -
hlídkové cesty se stala úmorná tiráda. A to mučení trvalo celých
třináct set kilometrů. Jediná možnost, jak tomu mohla Melody
Carverová uniknout, bylo předstírat spánek.
„Vítejte v Chcíporegonu,“ zavrčela její starší sestra, když přejížděli
státní hranici. „Nebo bych mu měla říkat Blboregon? Co takhle
Poblitoregon? Nebo třeba...?“
„To by stačilo, Candace!“ vyštěkl otec od volantu jejich nového
dieselového BMW s pohonem na čtyři kola. Zelené co do barvy
i spotřeby paliva představovalo jeden z mnoha signálů, jimiž se její
rodiče rozhodli místním ukázat, že Beau a Glory Carverovi jsou víc
než jen krásní a bohatí přistěhovalci z adresy 90210.
Dalším signálem bylo šestatřicet beden poslaných předem přes
UPS. Ty bedny byly plné kajaků, surfů, rybářských prutů, polních
lahví, instrukčních DVD o ochutnávkách vína, směsí bio oříšků
a ovoce, cepínů, maček, sekyrek, lyží, pohorek, tyčí, snowboardů,
přileb, péřových bund a flanelového prádla.

Candaciny komentáře zazněly ještě pronikavěji, jakmile začalo
pršet. „Ááááá, srpen v Poďobanoregonu!“ odfrkla si. „Fakt skvělý.“
Následovalo obrácení očí v sloup. Melody se ani ne musela dívat, aby
to věděla. Stejně ale vykoukla mezi nepatrně pootevřenými víčky,
aby se přesvědčila.
„Echhmm!“ Candace rozhořčeně kopla zezadu do matčina se da -
dla. Pak se vysmrkala a sopel mrskla Melody na rameno. Me lody se
rozběhlo srdce rychleji, ale podařilo se jí zachovat klid. Bylo to lehčí
než se s ní hádat.
„Já to nechápu,“ mlela Candace dál. „Melody dýchala smog patnáct
roků a přežila. Rok navíc by ji nezabil. Mohla by nosit masku.
Lidi by se jí na ni podepisovali jako na sádru. Možná by z toho
vznikla nová řada doplňků pro astmatiky. Včetně inhalátoru coby
přívěsku na krk a...“
„Stačí, Candace.“ Glory vzdychla, protože měla za sebou měsíc
podobných debat a ten ji očividně vyčerpal.
„Ale příští září už budu na vysoké,“ nedala pokoj Candace, která
hádky obvykle neprohrávala. Byla blondýnka s dokonalou postavou
a zvyklá dostat, co chce. „Nemohli jste s tím stěhováním poč kat ješ -
tě rok?“
„Tohle stěhování bude dobré pro nás všechny. Nejde jenom
o astma tvé sestry. Merston patří k nejlepším středním školám
v Ore gonu. Navíc se ponoříme do lůna přírody a získáme tak odstup
od veškeré povrchnosti Beverly Hills.“
Melody se v duchu usmála. Její otec Beau byl slavný plastický
chirurg a matka dělávala osobní nákupčí celebritám. Povrchnost
jim vládla a oni se jí řídili jako zombie. Melody si však vážila matčina
odhodlání zabránit Candace v tom, aby vinu za stěhování svalovala
jenom na sestru. I když svým způsobem to její vina byla.
12

Melody Carverová byla v rodině geneticky dokonalých lidských
bytostí anomálie. Rarita. Výjimka. Odchylka.
Beau dostal do vínku pěkný vzhled italského typu, přestože měl
jihokalifornské kořeny. Jeho černé oči se třpytily, jako když se slunce
odráží od hladiny jezera. Úsměv měl teplý jako kašmír a trvalé
opálení jeho šestačtyřicetileté kůži nijak neublížilo. K tomu si představte
správný poměr gelu lehce vetřený do vlasů a bude vám jasné,
že měl stejně tolik pacientů jako pacientek. Každý doufal, že po
sundání obvazů bude vypadat věčně mladý... přesně jako Beau.
Glory bylo čtyřicet dva, ale díky manželovi byla její neposkvrněná
kůže oštipována a povytahována dávno předtím, než ty procedury
skutečně potřebovala. Vypadala, jako by měla jednou pěstěnou
nohou vykročeno z lidského vývojového řetězce do dalšího
stadia evoluce – stadia, které vzdorovalo gravitaci a bránilo, aby jí
někdy bylo víc než třicet čtyři. S vlnitými kaštanově hnědými vlasy
po ramena, akvamarínově modrýma očima a rty tak přirozeně plnými,
že nepotřebovaly kolagen, mohla Glory dělat modelku, jen
kdyby nebyla tak malá. Všichni jí to říkali. Každopádně přísahala,
že osobní nákupčí byla vždycky její vysněná kariéra a dělala by to,
i kdyby jí Beau prodloužil holeně.
Šťastná Candace byla kombinací rodičů. Jako správný alfa predátor
vyžrala všechny dobroty a dalšímu sourozenci v řadě nechala je -
nom zbytečky. Drobná postava, kterou zdědila po matce, sice škodila
její případné kariéře modelky, ale pro šatník to bylo požehnání.
Přetékal úlovky z matčiny skříně od Gapu po Gucciho (ale většinou
od Gucciho). Měla Gloryiny zelenomodré oči a v nich Beauovou
slunnou jiskru, a kůži opálenou jako Beau a jakoby vysmirkovanou
po Glory. Lícní kosti se jí klenuly jako mramorové zábradlí. A dlouhé
vlasy, které se podle přání vlnily nebo rovnaly, měly barvu másla
13

zakápnutého rozpuštěným karamelem. Candaciny kamarádky (a je -
jich matky) si fotili hrany jejích čelistí, silnou bradu nebo rovný nos
a ty obrázky nosili Beauovi s nadějí, že jeho ruce dokážou stejné
zázraky jako kdysi jeho DNA. A ty ruce to samozřejmě dokázaly.
Dokonce i s Melody.
Byla přesvědčená, že si ji z nemocnice přinesla nesprávná rodina,
a přikládala tělesnému vzhledu jen malou váhu. Jak se to projevovalo?
Bradu měla nepatrnou, zuby jako tesáky a vlasy čistě černé. Bez
takového či makového melíru. Žádné pramínky barvy másla nebo
karamelu. Prostě čistě černé. Oči, i když zcela funkční, byly ocelově
šedé a úzké jako u skeptické kočky. Ne že by si jejích očí někdo všímal.
Středem pozornosti byl nos. Skládal se ze dvou hrbolů a prudkého
svahu, takže vypadal jako velbloud křížený se psem, kterého
zaujalo cosi na zemi.
Ne že by na tom záleželo. Pokud šlo o Melody, bylo na ní nejlepší,
že uměla krásně zpívat. Učitelé hudební výchovy se rozplývali
nad jejím dokonale položeným hlasem. Byl jasný, andělský
a znělý a působil hypnoticky na každého, kdo ho slyšel, takže uslzené
obecenstvo vyskakovalo na nohy po každém recitálu a bouřlivě
tleskalo. Když však dovršila osm let, nastoupilo na scénu astma
a od té doby hrálo hlavní roli.
Jakmile Melody začala chodit na vyšší stupeň, nabídl jí Beau
operaci. Ale Melody odmítla. Nový nos jí astma nevyléčí, tak proč
se namáhat? Musela jenom vydržet do střední školy, pak se všechno
změní. Holky nebudou tak povrchní, kluci budou dospělejší.
A všech ny bude zajímat především inteligence.
Cha!
Všechno se jen zhoršilo, když Melody začala chodit na střední
v Beverly Hills. Děvčata jí kvůli obrovskému nosu říkala Skoba
14

a klu ci jí neříkali vůbec nijak. Ani se na ni nepodívali. Do Dí ků -
vzdání se stala prakticky neviditelnou. Nebýt jejího neustálého sípání
a ucucávání z inhalátoru, nikdo by ani nevěděl, že je naživu.
Beau se už nemohl dívat, jak jeho dcera – „plná symetrického
potenciálu“ – trpí. O Vánocích Melody řekl, že Santovi schválili
novou metodu operace nosu, která má otevřít dýchací cesty a zmírnit
astma. Možná by mohla znovu zpívat.
„To je báječné!“ Glory složila drobné dlaně jako k modlitbě
a vděč ně pozvedla oči k nebi.
„Už bys nevypadala jako sob Rudolf s červeným nosem,“ posmívala
se jí Candace.
„Tady jde o její zdraví, ne o vzhled, Candace,“ napomínal ji Beau,
který se očividně snažil ulehčit Melody rozhodování.
„Páni! Skvělý.“ Melody tatínka vděčně objala, i když si nebyla
jistá, co mají nosy společného se zúženými průduškami. Ale když
předstírala, že jeho vysvětlení věří, dodalo jí to aspoň trochu naděje.
A bylo to lehčí než si připustit, že rodina se za její obličej stydí.
O vánočních prázdninách Melody podstoupila operaci. Pro bu -
dila se a zjistila, že má tenký, drzý nosík jako Jessica Bielová a zoubky
jako perličky místo tesákovitých útvarů. Než se zotavila, zhubla
přes dvě kila a získala tak přístup k matčiným zásobám od Gapu po
Gucciho (ale většinou od Gucciho). Bohužel stále nemohla zpívat.
Když se vrátila na střední v Beverly Hills, dívky byly přátelské,
kluci zírali a zdálo se, že kolibříci poletují trochu blíž. Nikdy se jí
ani nesnilo, že by ji mohli takhle brát mezi sebe.
Jenže Melody nebyla díky žádné z těch úžasných nových vlastností
o nic šťastnější. Místo aby se předváděla a flirtovala, trávila
volný čas zachumlaná pod dekou s pocitem, že je jako napodobenina
sestřiny metalizované kabelky Tory Burch – krásná a lesklá na
15

povrchu, ale uvnitř děs a běs. Jak se opovažují chovat se ke mně hezky
jenom proto, že jsem hezká! Jsem přece stejný člověk jako předtím!
Než přišlo léto, Melody se stáhla do sebe docela. Nosila pytlovité
šaty, nikdy si nekartáčovala vlasy a z doplňků uznávala jenom
inhalátor, který si připínala k očku v pase.
Během barbecue, které Carverovi jako každý rok pořádali o Čtvrtém
červenci (a kde zpívávala státní hymnu), dostala Melody vážný
astmatický záchvat, kvůli kterému skončila v nemocnici. Glory
v čekárně nervózně listovala cestovním katalogem a zastavila se
u fotografie svěží přírody v Oregonu. Prohlásila, že už jen při pohledu
na ni cítí čerstvý vzduch. Když Melody pustili domů, rodiče jí
oznámili, že se stěhují. A poprvé v životě se po její dokonale symetrické
tváři roztáhl úsměv.
„Ahooooj, Bájoregone!“ zašeptala, když zelené BMW uhánělo
vpřed.
Rytmické pohupování stěračů na čelním skle a ťukání deště Me -
lody uspalo.
Tentokrát doopravdy.
16

KAPITOLA DRUHÁ
ŽIVOT JE SRANDA
Konečně vyšlo slunce. Drozdi a vrabci cvrlikali písničky podle obvyklého
ranního playlistu. Za mléčným sklem okna Frankiiny ložnice
začaly děti na kolech vyzvánět na zvonky a projíždět sem a tam slepou
Soví ulicí. Všichni v sousedství už byli vzhůru. Konečně si
mohla pustit Lady Gaga naplno.
„Vidím se ve filmech, svůj plakát ve světlech velkoměsta...“
Frankie netoužila po ničem jiném než kývat hlavou do rytmu
„The Fame“. Ne. Počkat. To nebyla úplně pravda. Doopravdy by
chtěla vyskočit na svoji kovovou postel, skopat elektromagnetické
pokrývky s flanelovým povlečením na leštěný beton, házet hlavou,
až jí budou lítat vlasy, mávat rukama, potřásat zadkem a k tomu
kývat hlavou do rytmu „The Fame“. Jenže přerušit tok elektřiny
před dokončením nabíjení by mohlo vést ke ztrátě paměti, záchvatům
mdlob a dokonce komatu. Výhodou aspoň bylo, že si nikdy
nemusela dobíjet svůj iPod. Dokud se nacházel někde poblíž
Frankiina těla, baterie přístroje měla víc šťávy než 100% džus.
Lebedila si naložená na zádech v ranní lázni a s chomáčem černých
a červených drátů přicvaknutým ke krčním kontaktům. Za -

tím co jí poslední elektrické výboje proudily tělem, listovala si nejnovějším
číslem časopisu Seventeen. Počínala si opatrně, aby si na
nehtech nerozmazala schnoucí lak v odstínu námořnická modř,
a hledala na hladkých, divně zbarvených šíjích modelek kovové
výstupky. Divila se, jak se bez nich můžou „zampérovat“.
Jakmile se Carmen Electra (tak pojmenovala ampérovací stroj,
protože jeho technické jméno bylo k nevyslovení) vypnula, krční
kontakty velké jako náprstek začaly vychládat a Frankie si to svědivé
lechtání blaženě vychutnávala. Cítila se plná síly, takže vrazila
apartní nosík přímo do časopisu a dlouze se nadechla přiloženého
vzorku parfému Miss Dior Cherie.
„Líbí se vám?“ zeptala se a zamávala jím před Glitteratiovými.
Pět bílých krys stálo na zadních růžových nožičkách a škrábalo po
skleněné stěně akvárka. Po zádíčkách jim sjela záplava netoxických
barevných třpytek jako sníh po střeše.
Frankie si znovu přičichla. „Mně taky.“ Zamávala složeným
papírkem ve studeném vzduchu, v němž byl cítit formaldehyd,
a vsta la, aby zapálila svíčky s vůní vanilky. Octový odér chemického
roztoku jí prosytil i vlasy a přebil květinové tóny kondicionéru
Pan tene.
„Cítím vanilku?“ zeptal se táta, když zabušil na zavřené dveře.
Frankie vypnula muziku. „Jóóó!“ zasmála se vesele a nevšímala si
jeho rádoby přísného tónu – ten používal od doby, kdy Frankie předělala
jeho laboratoř na „salón“. Slýchala ho, když načančala laboratorní
krysy, odložila si do jeho kádinek lesk na rty a doplňky do
vlasů a na kostru přilepila obličej Justina Biebera (protože ten plakát,
kde sedí na skateboardu, je fakticky voltážovej, no ne?). Ví však, že
tatínkovi to zas tak nevadí. Teď to byla i její ložnice. A kdyby měl
opravdu námitky, určitě by ji neoslovoval...
18

„Jak se má tatínkova dokonalá holčička?“ Viktor Stein znovu za -
kle pal a pak dveře otevřel. Za Viktorem vešla do místnosti i Fran kii -
na matka.
Viktor pohupoval koženou kabelou. Na sobě měl černý běžecký
oblek Adidas a oblíbené hnědé papuče UGG, z nichž jedna měla
díru na palci.
„Staré a utahané, přesně jako Viveka,“ říkával, když si Frankie
z těch jeho papučí dělávala legraci, a manželka ho pokaždé plácla po
paži. Ale Frankie věděla, že táta jenom vtipkuje, protože Viveka
byla typ ženy, kterou by si člověk přál vidět v časopise už jenom
proto, aby jí mohl civět do fialkových očí a na její lesklé černé vlasy
bez nebezpečí, že bude vypadat jako čumil nebo úchyl.
Zato otec vypadal spíš jako Schwarzenegger, kterému se však
ostře řezané rysy roztáhly ve snaze pokrýt celou hranatou hlavu.
Lidi by na něj nejspíš taky moc rádi civěli, jenže se báli jeho dvoumetrové
postavy a superpřísného pohledu. Ty jeho přimhouřené oči
však neznamenaly, že se zlobí. Znamenaly, že přemýšlí. A jelikož byl
zapálený vědec, přemýšlel v jednom kuse... Aspoň tak jí to Viveka
vysvětlovala.
„Můžeme si chviličku promluvit, zlatíčko?“ zeptala se Viveka zpěvavým
způsobem, který se podobal šustění lemu jejích černých krepových
šatů s odhalenými zády. Hlas měla tak jemný, že lidé překvapením
ustrnuli, když ho uslyšeli z úst ženy vysoké metr osmdesát.
Viveka a Viktor přešli po naleštěné betonové podlaze ruku v ru -
ce, jednotní jako vždy. Ale tentokrát se za jejich hrdými úsměvy
skrývaly stopy obav.
„Posaď se, drahoušku.“ Viveka pokynula k polstrované rubínově
čer vené marocké židli, kterou Frankie objednala přes internet z Ikey.
V opačném rohu salonu stál stůl polepený samolepkami, televize
19