Ke stažení (70KB) ZDE.

A.LANG (1844-1912) a W.SCHMIDT (1868-1954) dokázali, že prvotním náboženstvím
lidstva je etický monoteismus. Na základě rozsáhlého etnologického výzkumu W.SCHMIDT
vytvořil teorii kulturně-historických cyklů, podle níž lze lidské kultury rozdělit do 4 skupin:
primitivní, primární, sekundární a terciární. Kultury se liší způsobem obživy, osídlení, organizací
společnosti a náboženstvím. Primitivní kultury mají jednoduchý způsob obživy (sběr lesních
plodů a drobný lov), žijí v lesích či lesostepích v malých skupinách a jejich náboženstvím je
etický monoteismus. Náboženství vyšších kultur (založených na organizovaném lovu, pastevectví
či zemědělství) prodělává vývoj směrem k polyteismu, patrně vlivem vyšší organizace, ale i
mravního úpadku společnosti.
4. Psychologický přístup k náboženství
S.FREUD (1856-1939), zakladatel hlubinné psychologie, vidí v náboženství zprvu obsesivní
neurózu (Totem a tabu), později společensky užitečnou iluzi (Budoucnost jedné iluze), konečně se
pokouší vysvětlit monoteismus židovského náboženství (Muž Mojžíš a monoteistické
náboženství).
C.G.JUNG (1875-1961), žák Freudův, překonává svého učitele a vidí v náboženství lék na
duševní nemoci, uznává užitečnost náboženských představ a symbolů a nakonec dochází pod
vlivem mystického zážitku po infarktu k přesvědčení o skutečné existenci Boží.
E.FROMM vytýká Jungovi náboženský relativismus, autoritářství a antihumanismus, zdá se však,
že tyto výtky jsou přehnané.
V.FRANKL právem vytýká Jungovi, že náboženství chápe pasivně, pudově a nezávisle na vůli
člověka.
5. Sociologický přístup k náboženství
E.DURKHEIM zastává názor, že společnost vytváří jedince a že autorita společnosti je přitom
transcendentní, náboženská. Podle něho jsou všechna náboženství svým způsobem pravdivá.
M.WEBER naopak tvrdí, že jedinec utváří společnost, což dokazuje na reformátorech šesti
náboženství: konfucianismu, hinduismu, buddhismu, judaismu, křesťanství a islámu. Ptá se, proč
moderní kapitalismus vznikl právě v reformovaném křesťanství a vyzvedává úlohu velkých
proroků racionality.
P.L.BERGER vidí vztah jedince a společnosti v dialektické jednotě, kterou charakterizují tyto
momenty:
1) exteriorizace: člověk vyjadřuje své myšlenky navenek
2) objektivace: myšlenky člověka jsou zhmotněny, zpředmětněny
3) interiorizace: člověk si osvojuje daný systém hodnot
4) alienace: člověk se ztotožňuje se svou společenskou rolí natolik, že se odcizuje sám sobě
5) disalienace: člověk si uvědomuje své odcizení a vrací se sám k sobě, staví se ke společnosti
kriticky
Náboženství napomáhá interiorizaci společenských hodnot, má převážně alienační funkci, může
mít však i funkci disalienační (kritika společnosti, snaha o její reformu - viz proroci).
6. Fenomenologický přístup k náboženství
N.SÖDERBLOM poukazuje na to, že posvátno je společným znakem všech náboženství.
R.OTTO (1869-1937) analyzuje vlastnosti posvátna a klade přitom důraz na náboženskou
zkušenost, která je irracionální.
G.VAN DER LEEUW (1890-1950) podává první systematický výklad fenomenologie
náboženství. Náboženské jevy označuje jmény, snaží se je objasnit a pochopit, začlenit do jejich
kontextu, stanovit jejich typologii, přiléhavou ke konkrétním dějinným formám náboženství.