Untitled

1921. 

NÁKLADEM „VESMÍRU“, NAKLADATELSKÉ A VYDAVATELSKÉ 

SPOLENOSTI S R. O. V KARLÍN. TISKEM ALBERTA MALÍE 

NA KRÁL. VINOHRADECH.

Píteli 

Dr. Jiímu ermákovi, 

majoru eskoslovenského pluku tatránského ís. 7., 

jenž za est praporu eského polem pracoval na pláních 

dobrudžských, u Bachmae a v dálných koninách 

sibiských.

Znaky, které už pestávají býti znakami 

osobními, ale zato podržují nezmnnou platnost 

zevnjšího znamení korporací a jiných osob právnických, 

mají zvláštní význam, jde-li o znaky státní. Tyto znaky 

nemají jenom úelu representaního, nýbrž náleží jim 

znaná dležitost právní, a kdekoliv znak státní je 

umístn, vyslovuje urité právní vztahy a náležitosti. 

Znak státní nemže proto býti známka libovolná a 

nahodilá, která by pipouštla rzný výklad nebo byla tak 

sestavena, že by ji bylo možno užívati i snadno v 

potebách soukromých (monogram), nýbrž musí míti 

hlubší smysl a rázem svým vyluovati nedorozumní a 

zneužívání. Proto jestliže si který stát nedochoval znaku z 

minulosti, pijímaje jej jako odkaz svých djin, dbal toho, 

aby nový jeho znak, vyvolený pi vzniku nebo perodu 

státu, byl výrazem ducha i povahy jeho a byl ve shod s 

city i smýšlením jeho obyvatelstva. Znak státní na 

vojenských praporech, na peetech státních i úedních, na 

deskách diplomatických zástupc v cizin i na všelikých 

pomckách úedních nebo jako znaka práv státu k 

ústavm a zaízením musí psobiti dojmem dstojným na 

píslušníky státu i cizince, a maje býti takoka symbolem 

národa, jenž je nositelem státu, ml by býti tak blízký 

všem jeho lenm, aby je dovedl nadchnouti k inm ve 

prospch vlasti. est státu i jeho erbu jsou navzájem 

spojeny a mohou býti rozmnožovány národní hrdostí i

stateností a všelikými jinými ctnostmi obanskými. 

Pevratem 28. íjna 1918, který byl umožnn 

šastným úinkem války svtové a velikými iny našich 

lidí, vešla v život republika eskoslovenská. Ale není 

možno dívati se na ni jako na stát zcela nový, nýbrž 

napravením djinné kivdy obnoven byl starý- stát eský, 

již již se v rámci íše rakousko-uherské ztrácející, jehož 

hranice byly jen upraveny v duchu nové doby, v duchu 

zásady se urení národ. Avšak došlo-li k sjednocení 

dvou vtví téhož národa, ech a Slovák, kteí po tisíc 

let byli od sebe oddleni, byly vyplnny ostatní tužby 

eské pouze nedokonale, a ješt ze starého historického 

území byl urván kus v Tšínsku, jehož ztráta musí býti 

tím bolestnji pociována, že byla zpsobena naší vlastní 

vinou, dlouhou bezstarostností a nedbanlivostí o ty kraje. 

Zmny, které zasáhly meze našeho státu, jehož 

udržovateli jsou echové a Slováci a v nmž jinojazyné 

menšiny bydlí pouze na pd kdysi eské a umle i 

násiln odcizené, znamenají ovšem veliký rozdíl mezi 

nkdejším královstvím eským, korunou eskou, a novou 

republikou, nehledí-li ani k tomu, že k ní byla pipojena 

jako samosprávná ást Podkarpatská Rus, osvobozená od 

jha ma arského. Ale i tak starodávný znak eský, bílého 

lva dvouocasého v erveném poli, ml právo, aby byl 

uznán za znak republiky, nebo kryt jsa slávou z 

dávnovkosti, byl znamením sjednocovacích snah, 

vycházejících z ech, a byl i znamením eských boj za 

svobodu. Než pomry, které doprovázely poátky státu 

eskoslovenského, byly silnjší než historická tradice a 

hodnocení zásluh: obtíže, jež se ozvaly už v 

eskoslovenském odboji byly píinou, že na prapory i 

odznaky legioná byla vložena tveice znak

pipojující k znakm zemí koruny eské znak Slovenska 

a zatlaující erb lva, mly úinek zase; z politických 

dvod zdálo se nutným pozmniti starý znak lva a 

stanoviti nkolik stup znaku státního, aby se vyhovlo 

na všechny strany. 

Bylo slyšeti dokonce hlasy, aby radji nové 

republice byl stanoven znak zcela nový; avšak naštstí 

návrhy, nerozumjící povaze naší revoluce, zapadly bez 

ozvny, a zstali jsme ušeteni nových projev 

nemohoucnosti, jež se ukázala pi poádání naších 

pomr mnohokráte. Byly to nálady až nepochopitelné, 

tebas se odívaly lesklými hesly, pováží-li se, že staila 

pi ešení otázky znaku státního vzpomínka, pod kterými 

znameními bojovali a umírali naši legionái za svobodu 

národa, ale když je nyní znak státní uzákonn, pes 

všechny námitky, které možno vyslovovati proti nmu, 

lze býti aspo potud spokojenu, že je dokumentem 

zpsobu, kterým naše republika byla uvedena v adu 

samostatných stát. Jako pi jejím budování podaly si 

ruce minulost a pítomnost, znak v souhlase s tím má 

prvky tradiní i nové, v dob naší revoluce dané. Už v 

tom je mnoho, tebas se zapomnlo, že jest nutno, aby 

byly spojeny v náležitém pomru a souladu. 

Aby si znak státní získal obyvatelstvo státu, 

je teba, aby mu bylo rozumno a aby byl správným 

výkladem piblížen jeho srdci. A práv proto, aby se lépe 

mohl posouditi státní znak naší republiky, rozdlil jsem 

knížku o nm v ásti, zvlášt pokládaje za potebné 

pedeslati jeho osvtlení a ocenní pehled vývoje 

historických znak bývalé koruny eské.

I. 

Základem státu eského a východiskem 

eského úsilí státotvorného bylo knížectví a potom 

království eské, a jeho panovníci, kteí se lenním 

pomrem k císai ímskému dostali záhy v ruch a život 

rytíský, vzbuzený na západ válkami kižáckými, dali 

mu první znak. Zprvu byl tento erb erné orlice 

plamenné na stíbrném štítu jenom znakem rodu 

Pemyslovc a byl snad vysloužen na nkteré vojenské 

výprav ve službách císaských. Avšak práv, že v 

ranném stedovku panovník a stát byly pojmy, které se 

kryly, stal se z nho odznak, urující nejen práva osobní, 

rodová, nýbrž i zemská. Znak byl pedevším znamením 

vojenským, a aby se v podob neopakoval na zmatek, byl 

sestavován podle pravidel, jež s asem ustálila. Orlice 

eská. pedstavující dstojnost a vrchní panství knížete, 

malovaná na korouhvích a štítech bojovník, nahradila 

také dívjší a jednoduché prostedky, jimiž snad byly 

rzné barvené štíty -- Kosmas vkládá do úst císae 

Jindicha r. 1040 hrozbu proti echm: "Já vám ukáži, 

kolik mám malovaných štít" -- nebo rozmanité 

praporce. Není bezpenjší povdomosti o vzhledu 

korouhve sv. Vojtcha na kopí sv. Václava, která byla 

nesena kaplanem Sobslava I., Vítem, v bitv u Chlumce 

r. 1126 a v pozdjších bitvách jist až do roku 1260, do 

slavné bitvy u Kressenbrunu ne-li ješt déle, vodila 

zástup osob nejpednjších, jsouc také odznakem sv. 

Václava na starých peetech knížecích a mincích 

eských, a stejn není nic jisto o pvodních praporcích, 

jimiž pijímali vévodové eští zemi svou v léno od krále 

nmeckého. Pouze o válené korouhvi knížecí víme, že

yla ržová, a pod ní stály ob strany protivné, Vladislav 

i Konrád Znojemský, r. 1142, jako vlála pi výprav 

Vladislavov do Italie r. 1158. 

Nejstarší malba orlice eské je zachována až 

v pasionálu abatyše Kunhuty z r. 1312, avšak není 

pochyby, že už od konce 12. století užívání její bylo 

všeobecné. Malovaná mla zobák i drápy zlaté a z tla jí 

vyšlehovaly ervené plaménky a na kídlech mla zlaté 

jetelové lístky. Pro svou podobu byla zvána v starých 

pamtech orlicí plamennou nebo "v plameni", a ponvadž 

byla vkládána na obrazech sv. Václava, ochránce zem 

eské, do štítu, jejž v ruce držel, dostalo se jí jména 

orlice svatováclavské. Tak se zejména objevuje na 

peetech panovník eských od doby Pemysla I., od r. 

1192. 

Avšak orlice nezstala znakem dynastie 

Pemyslovy, nýbrž nkterý z jejích len vydobyl si 

znaku nového slavnými a statenými iny na rytíské 

jízd do ciziny ve služb císaské. Dalimil vypravuje ve 

své rýmované kronice povst o vzniku erbu lva, a tebas 

klade asov události chybn, snad by bylo pece možno 

pijmouti, že se to stalo po hrdinství eském u Milána r. 

1158, kdy císa panovníku eskému »za orla rného da 

jmu o jednom ocas lva bielého«. Ale nový erb 

Pemyslovc, když se s ním seznáváme, má v ervenérn 

štítu bílého lva dvouocasého. To rozštpení ocasu je 

velká vzácnost, zídka jinde pozorovaná, a mohla by se 

snad také pokládati za zvláštní vyznamenání znaku a 

spojovati s druhou povstí Dalimilovou, že se té cti 

dostalo Pemyslovi I. z pátelství od císae Otty IV. r. 

1202, jak vykládá i rukopis kláštera Oseckého. Po prvé 

znak lva lze spatiti na peeti markrabte moravského

Vladislava jinak Jindicha r. 1202, avšak je vyloueno, že 

by pvod jeho byl ve spojení s Moravou. Také lev ujal se 

pedevším v zemi eské, a od doby krále Pemysla II., 

který nosil lva ve štítu již v as, kdy byl ješt 

markrabtem moravským, zstal erbem všech panovník 

království eského. Orlice jím hned zatlaena nebyla, 

nýbrž byla spíše pokládána za znak zem eské, a 

Dpoltici, poboní vtev pemyslovská, spojili dokonce 

ten starší znak s novým znakem rodovým, že mli ve 

znaku pl lva s poloviní orlicí opené o sebe hbety. 

Ale lev, jenž býval obyejn malován ve 

skoku s ústy rozžavenými a zlatým jazykem vyplazitým i 

se zlatými drápy a zlatou elenkou, picházel víc a více 

ke cti a sláva jeho, uznávaná doma, šíila se i v daleké 

cizin. Zvlášt o Pemyslovi II. vyslovil se kroniká 

salcpurský, že si razil dráhu svtem »od znamením lva a 

bleskurychlými údery lví odvážnost napodobuje«, a také 

o Václavovi II. praví kronika zbraslavská, majíc asi na 

pamti i znak orlice, že "ml na štít lva, znamení 

Samsona, hrozného nepátelm, v duši však orla vzhru 

k bohu letícího". Není pochyby, že erb lva provázel 

nerozlun osudy obou tchto panovnik a ryt do jejich 

peetidel i na mince, v nichž se stala skvlá náprava 

ražením groš eských, ustálil se v užívání. 

Tím poal klesati význam znaku orlice 

plamenné jako znaku zemského a erb lva ujímal se i toho 

místa. Proto Jan Lucemburský mohl udliti r. 1339 byv 

za to požádán biskupem Mikulášem, biskupství 

tridentskému erb podle znaku sv. Václava, patrona 

království eského, jenž byl prohlašován už 

uprázdnným, totiž orlici plamennou, udržující se odtud 

až po naše asy ve štítu msta Tridentu. Jen úcta k sv.

Václavu, za jehož obzvláštní znamení orlice v plameni 

byla pokládána, povznesená piinním a horlivostí 

císae Karla, který se chlubil, že pochází z krve svatého 

knížete, zpsobila, že orlice plamenná nevyšla vbec ze 

známosti, nýbrž naopak v té slavné dob a za panování 

krále Václava IV. hojn se objevuje, a krom obraz 

svatováclavských pravideln ve spojení se znamením lva. 

Ovšem na peeti královské se nevrací, zato však ji 

shledáváme tebas na peeti university pražské s 

postavou sv. Václava r. 1348, vidíme ji na pamtní desce 

na oprném pilíi vže podle jižní pedsín kostela sv. 

Víta a na náhrobcích knížat a král eských z let 70tých 

14. století tamže, kdež u nohou každé postavy vytesané 

na píkrovu hrobky leží lev, symbol síly a statenosti, je 

také mezi znaky na staromstské vži mostecké i na 

jiných umleckých památkách soudobých. Že se erb 

orlice udržoval ve spolku s kultem svatováclavským je 

patrno také z toho, že opuková socha sv. Václava, která 

je dílem Petra Parlée a stojí nyní v kapli svatováclavské 

u sv. Víta, drží štít s orlicí, a jsou zprávy. že orlice 

plamenná byla v praporci stíbrné postavy svtce - v 

levici držel štít se lvem - na zlatém jeho náhrobku, jenž 

byl z ryzího kovu velikým nákladem zízen péí 

Karlovou. Proto r. 1370 mohl vypravovati kroniká 

Beneš Veitmíle, že do toho asu je erná orlice v 

plamenech ohn na bílém štítu erbem zem eské, a je 

zajímavo, že plaménky, jimiž byla poseta, uvádí v 

souvislost s obyejem, prokázaným tenkrát od císae 

Karla mladému králi Václavovi pi vjezdu do 

Norimberka: byl vítán zapálením oh, jak prý králové 

eští vždy mli býti pozdravováni, jedouce ke dvora 

císaskému, aby nebyli k nmu voláni z lehkých a

astých píin. Ovšem tento výklad zná už kroniká 

Dalimil a ten dává císai Ottovi mluviti ke knížeti 

Betislavu I.: "Když ciesa k dvoru pozove tebe, pus 

ohe na míliu okolo sebe", dokládaje, že "to viec 

kniežata eská za právo vzchu, a proto orliciu v 

plamenném šít nosiechu". 

Ale 2. polovice 14. století je poslední 

dobou, kdy byla orlice svatováclavská jako znak 

království eského v oblib. Pak nejspíše vinou válek 

husitských upadla v zapomenutí a zstala pouze na peeti 

obce království a soudu zemského. Pee obce zem 

eské, jíž byly peetny listiny zemské od snm i stav, 

naposledy použitá r. 1742, kdy si král pruský Fridrich dal 

od stav eských zaruiti postoupení Slezska, pipomíná 

se už r. 1219 v listin Pemysla I. k papeži Honoriovi III. 

o smlouv s biskupem pražským Ondejem, a již , tehdy 

zve se "sigillum commune regni Boemie videlicet s. 

Wencezlai" * ); papeži totiž záleželo na tom, aby 

odstranní tžkých spor mezi králem a biskupem bylo 

zajištno i panstvem eským a panovník dav pitisknouti 

k listu tuto pee podle peeti své výslovn pipomnl, že 

se to dje, ponvadž velmožové nemohou ve vci obecné 

použíti vlastních peetí soukromých. Na této peeti, jejiž 

peetidlo bylo asi nedlouho ped tím poízeno a dosud se 

zachovalo, ovšem orlice je umístna na štít, který drží 

stojící sv. Václav v levici spolu s praporcem, maje dokola 

nápis: "Sigillum iusticie tocius terre s. Wenceslai ducis 

Boemie" a v pravé ruce stuhu se slovy: "S. Wenceslaus 

citat ad iudicium." † ) V této zpsob vrací se orlice na 

* ) Pee obecní království eského, totiž sv. Václava. 

† ) Pee spravedlnosti veškeré zem sv. Václava, vévody eského. - 

Sv. Václav pohání k soudu.

štítu a korouhvi sv. Václava na rzných pozdjších 

malbách, nap. na oltái z kostelíka sv. Palmacia v 

Budanech ve sbírkách karlštejnských z konce 15. století 

nebo na titulním listu misálu pražského, tištného r. 1522 

u Melchiora Lottera v Lipsku, a vedle eského lva 

spatuje se v lupenové ozdob na obraze "Zavraždní sv. 

Václava" v kapli svatováclavské v Praze z r. 1543. Také 

na dukátech Vladislava II. byla ražena a ješt i na 

vzácnjších mincích z doby habsburské, jako na rubu 

eských dukát Ferdinanda I. a Matyáše až do r. 1612; 

tehdy sv. Václav byl vymnn orlem íšským, zprvu se 

štítkem rakousko-burgundským, potom za Ferdinanda III. 

eským. Ale ve všech tchto pípadech i mladších, kdy 

orlice je použito, jde už jen o pouhý pežitek; erb orlice 

plamenné není již mínn vdom znakem zemským, 

nýbrž je pouhým znamením svatováclavským. 

II. 

Znak lva eského objevuje se asto 

malován nebo vytesán v plné heraldické výzdob a na 

podobu znamení erbovního i štítu i na úpravu jiných 

složek má vliv vývoj umleckého cítní a vkusu. Na štítu 

erbu v takovém pípadu spoívá helm s korunou 

královskou, mající kížek v ele, a ta nese klenot v 

podob dvou erných na sob složených (jen nkdy proti 

sob rozložených) orlích kídel o 5 perech, jejichž dolejší 

ást je pokryta ernou rouškou s zlatými srdeky; spodní 

díl erného šatu, zase posetý 15 zlatými srdeky, splývá 

po zadku helmu jako pikryvadlo. Klenot na helmu zdobí 

erb eský už v cyryšské erbovní roli s poátku 14. století, 

avšak malba je dosti jednoduchá a nemá koruny ani

pikryvadla, stejn jako bez koruny, ale s fafrnochy je 

vyobrazení v heidlberském sborníku písní z doby kolem 

r. 1300, kde znak eský je vymalován jako odznak krále. 

Václava II., píznivce minesengr, sedícího na trn. 

Avšak pozdji pes polovinu století píklady už jsou 

zcela vyvinuté, a zvlášt krásný vzor podává erbovník 

belgického herolta Gerla, složený v letech 1350-1370 a 

zachovaný v originálu v královské knihovn bruselské, 

jako se možno podivovati umlému znaku kamennému 

na staromstské vži mostecké v Praze asi z téže doby. 

Zdá se, že panování Karla IV. ustálilo tento rozvinutý erb 

království, jehož klenot, ozdoba pílby královské na 

peetech už od krále Pemysla II., byl položen pod hlavu 

tomu hrdinnému panovníku na jeho náhrobku v kostele 

sv. Víta, poízeném také koncem vlády císae Karla. 

Jako Jan Lucemburský uvedl znovu erb 

eského dstojenství královského ve známost po svt 

rytískými jízdami za hranice, tak Karel IV. oslavil jej 

poctami prokázanými z moci císaské zemi eské. Proto 

si echové vážili svého znaku, a byla-li vymyšlena 

povst o Štylfrydovi, který dobyl zemi eské erbu orlice, 

povst o Brucvíkovi a jeho vrném lvu je svdectvím 

víry v symbol ušlechtilé mohutnosti a nebojácnosti pes 

to, že je v ní látka cizí smíšena s prvky domácími. 

Bruncvík stal se národním hrdinou, vzorem rytíských 

cností, a iny jasnjší bylo národní eské vdomí, tím 

spíše byl pojímán lev nejen za znak krále a zem, nybrž i 

eského národa. Proto ve válkách husitských, v nichž se 

eské vlastenectví spojilo s eskou rekovností a dobylo 

skvlých vítzství, nebyl opuštn erb lva, tebas si 

husitství vyvolilo i zvláštní znamení. Lev, kterého si 

vložilo Staré msto pražské, hlava zem eské, do peeti

své na štít sv. Václava, stojícího v brán trojvžaté zdi 

mstské; už koncem 13. století, a jenž se stal základem 

nebo prvkem znak nkolika královskych mst eských, 

byl píliš vžitý, a bylo ho potebí, aby byl vysloven dvojí 

cíl husit, pojatý do vojenského ádu Žižkova, aby byla 

»vysvobozena pravda zákona božího a uchránn byl 

jazyk slovansky a eský«. A tak v odznacích a praporcích 

bojovník božích lev zstal výrazem národní 

samostatnosti a jednoty, jako kalich znamenal symbol 

víry. Znak kalichu byl obyejn v té podob, že byl 

ervený a byl na bílém poli, jindy však míval i barvu 

zlatou nebo stíbrnou a ml vloženou hostii. Ale 

shledáváme se u husit i s odznakem husy pijící z kalicha 

nebo se složitjším obrazcem ve velké peeti obce 

táborské, v nmž stojí uprosted kalich s polovicí hostie - 

na jiné peeti je kalich ovinut trnovou korunou - a má po 

pravé stran cep a vlevo taseny vzpímený me. Znamení 

husitské doprovázelo nkdy heslo »Pravda Pán vítzí«, 

a tato slova hlubokého pesvdení, ba jistoty, pod nimiž 

jelo poselstvo eské ke sboru do Basileje, uinil král Jií 

takoka heslem státním. I jemu byl kalich vdím 

odznakem a dal jej vstaviti na štít kostela Panny Marie 

ped Týnem v Praze, aby veejn hlásal svou nezadatelnou 

platnost, ale lev mu vyjadoval svrchovanost 

a moc královskou a práva zem. V jeho kancelái byla 

zavedena krásná pee, jejíž originál z r. 1465 zachoval 

se v archivu teboském: na ní je vyobrazen sedící andl, 

který drží na pravém kolenu a v pravé ruce erb 

království, ozdobený korunou o pti liliových lupenech, a 

pravá jeho peru je rozložena nad korunou, a v levo od 

andla u jeho levého holena je vložena iniciálka G. 

Jako v dob krále Jiího, tak i za jeho

nástupce Vladislava Jagelovce znak eského lva bývá 

ozdobou staveb veejných a hlásá jako v dobách starších 

bu dílo vykonané králem nebo provedené na jeho 

poest a k oslav zem. V Praze .jsou umlými vzory 

kamenné znaky na gotickém oknu radnice staromstské a 

na Prašné brán, kde pekrásný lev gotický je výtvorem 

Matouše Rejska z Prostjova. Z toho asu pochází také 

krásné vyobrazení lva eského v plné výzdob v erbovní 

knize Grünenbergov (1483) a tam vyplazitý jazyk jeho v 

ústech rozžavených malován je zlat a také zuby, 

pazoury i elenka jsou zlaté barvy, jak se shodují i jiné 

nejstarší heraldické památky a jak správnost dotvrzuje i 

zachovaný popis štítu krále Václava II., dlouho 

opatrovaného v pokladu svatovítském (Pešina ho 

vzpomíná v knize Phosphorus septicornis z r. 1673), kde 

byl znázornn bílý lev s korunou stíbrnou pozlacenou, 

maje jazyk, zuby i drápy pozlacené. 

Avšak tenkrát za panování Jagelovc 

naposled se vlastn skvl lev eský v plné svobod a 

sláv, nebo nastoupením dynastie habsburské na trn 

eský svobodnou volbou Ferdinanda I. r. 1526 brzy 

nastalo mu nebezpeenství z dstojnosti císaské 

panovníkv eských. erný orel dvouhlavý s kruhovou 

záí sv. íše ímské na žlutém poli nejen byl povyšován 

nad lva eského jako znamení svrchované moci svtské, 

nýbrž vystupoval proti nmu i nepátelsky. Králové eští 

v boji se stavy zem o práva politická i svobodu 

náboženskou opírali se o situaci a bhy íšské, a orel 

íšský pedstavoval takoka zeteln absolutistické sklony 

dynastie a byl štítem katolictví. Ale v nm se hlásila i 

protieská tendence národnostní. Už dávno díve na 

Moravském poli zvítzil orel íšský nad lvem eským

nejen ve snu Rudolfa Habsburského, nýbrž ve skutené 

bitv, a pád velikého krále Pemysla II. dostal zetelné 

osvtlení radostí kronikáe, že byla pokoena eská 

zpupnost. Toho nemohlo býti zapomenuto, a zdailo-li se 

Karlovi IV. na as smíiti echy s íší, nehodný syn jeho 

Zikmund, maje znamení išské na korouhvích svých 

vojsk vedených na vyhlazení kací, rozevel znovu 

propast. Jak rychle byl zase chápán tento význam orla s 

nepochybným pízvukem protieským v dob dynastie 

habsburské, nasvdují už potupné písn, které se 

ozývaly Prahou proti Ferdinandovi I. r. 1547, kdy nebyl 

ješt ani císaem nmeckým, nýbrž jen spojencem 

císaovým, a lva povzbuzovaly: 

Kvílením vorlík lva zemdlil, 

v jeho hnízd když se zhnízdil. 

Lve, jak blikavé oi máš, 

mandáty se šáliti dáš. 

Byls bílý, mls dva ocasy, 

již t Vlaši v ty asy 

vtrníky straší smšn, 

chtíc t zahubiti vn. 

Lásku orla teprv poznáš, 

když mu své tlo žráti dáš; 

o kži, kosti nestojí, 

praví, že mu se nehodí. 

Dals se dtem pestrašiti, 

nedbáš se v as opatiti, 

nahlédni zase v své hnízdo,

vyis po orlovi místo. 

Všmi vlašskými je sprznno 

a píliš zneištno 

mezi lejny orlovými, 

zasmaženo velmi jimi... 

Lve, zem sluší na tebe, 

orel mj místo na dev, 

lve, na zemi jest tvá vnada, 

orel nech v povtí hledá. 

Ty , pane, vládni v zemi své, 

poslechni rady, o mj lve, 

však pak staré své právo máš, 

pro se v nm radovat nemáš!... 

Ó lve, zve pysky nahoru, 

by bylo orlu na zdoru, 

opus ochechuli ímskou 

a doufej v pomoc nebeskou ... 

(Pamti Sixta z Otrštorfa.) 

Ale už první srážka lva s orlem skonila se 

pro onoho težkou pohromou, a vypravuje se v Pamtech 

Mikuláše Daického z Heslova k r. 1551 podle zprávy 

otce jeho Ondeje, že Ferdinand chtl užíti snadného 

svého vítzství i k potupení znaku království eského. 

"Ješt nepátelé chtli, aby eské znamení lva svého prve 

svobodného za míží jako vzn jatého v malovaní, rytí a 

peetní užívali, ale k tomu posmchu a potup, neb se 

již i mince taková eská královská s znamením lva za

míží dlati a bíti zaala, jiní, kteí se byli nezprotivili, 

totiž Plzeští, Budjovití a Oustšti, dovoliti nechtli a to 

zbránili« Mlo se tedy znaku království eského po 

nezdaeném povstání roku 1547 státi, co se bylo 

pravdpodobn událo erbu msta Chebu, když bylo od 

íše nmecké zastaveno v dob Pemysla II., Martin 

Kolá v eskomoravské heraldice (str. 303) dovolává se 

k tomu názoru nejen nejstarší peeti chebské ze století 

13., nýbrž i nejstarších mincí, a tebas Karel Siegel v 

lánku o znaku msta Chebu (v Mitt. Ver. f. Gesch. 

Deutsch. in Böhmen, ro. LIV.) správnost toho popírá, 

zdá se, že pece míže, sahající po krk nebo po pás 

korunované postav nebo zakrývající dolní polovinu 

orlice, je znamením ponížení erbu, které bylo stejn 

strojeno erbu eskému. A proto pochopíme, že ti, kdo 

mohli psobiti na Ferdinanda I. pro služby, jež mu 

prokázali, postavili se na odpor zlému úmyslu a na 

obranu cti svého zemského znaku. 

Ale soupeení orla íše nmecké se lvem 

eským ješt se stupovalo, ím více rostla nenávist mezi 

národem a dynastii, a na Bílé hoe zvítzil orel v plné síle 

nadšen pozdravován radostnými verši, které ho 

posilovaly a velebily po všechnu dobu jeho zápasu. 

Marné byly oslavy a slova podivu nad bývalými iny a 

neodolatelností eského lva, jimiž humanistití básníci 

eští vzbuzovali jeho bojovnost a nepoddajnost a chtli 

ho obhájiti proti posmchu a urážkám veršovník strany 

protivné. Orel ovládl lva, * ) a mluvila-li Bílá hora hned 

* ) Mikuláš Diviš z Doubravína, jenž byl pibit za jazyk k šibenici den 

po poprav na rynku Staromstském r. 1621, vydal allegorii: Soud 

aneb rozepe mezi lvem s jedné a orlicí, též konsorty jejími ze strany 

druhé, na kterémžto soudu pán bh soudce spravedlivý na trnu

»de aquila prosternente leonem ad terram et eruente ei 

oculos« * ) i mohla-li býtí zvána »dei gloria, aquilae 

victoria,leonis infamia«, † ) tím spíše mohl spíše orel 

pozdji malomocnosti lva k dokonalému spoutání a 

zemdlení, které se utužovalo, ím více se zeslaboval 

význam státoprávních vlastností koruny eské v rámci 

spojeného státu habsburského. Nebylo bez úmyslu, zdá 

se, že v štukovém reliefu portálu kostela, blohorského z 

r. 1730 neznámý umlec povýšil císaského rozepjatého 

orla nad eského položeného a jako povaleného lva, nad 

nímž už r. 1621 Václav Jílenský, skladatel básn 

»Žalostné popravy smrtedlné«, zoufal: "Již ten lev náš 

snad nikdy zas nepozdvihne hlavu." Orel se stal 

symbolem snah o jednolitost mocnáství, s nímž 

provádly násilné dílo protireformace a germanisace bez 

ohledu na státní celky v nm sdružené, až se zdálo, že lev 

bude zatlaen a ubit docela. 

Vývoj významu eského znaku v dob habsburské 

lze dobe sledovati na peetech královských a na 

mincích, ale to souvisí namnoze s otázkou dvojí povahy 

erbu lva, podle toho, oznaoval-li pouze zemi eskou, 

vlastní království eské, nebo všechen stát eský. Ovšem 

»koruna eská« nebyl stát ucelený a jednotný, a 

jednotlivé zem v nm zachovávaly si svéprávné 

postavení, vyznaené stupnm dstojnosti panovníka i 

znanou samosprávou. 

Proto znak lva jen v nkterých pípadech 

pedstavoval spojené zem koruny eské a obyejn 

stolice spravedlnosti své sedti ráí, jakožto nejvyšší soudce, lev jest 

pvodem, orlice strana obvinná. 

* ) „O orlu, který prorazil lva k zemi a oi mu vyrval” 

† ) "Sláva boha, vítzství orla, potupení lva".

ýval používán jen za znak pedního úda jejího, kdežto 

celek státní byl vyjadován adou znak všech zemí ve 

státu seskupených, mezi nimiž erb království zaujímal 

místo první. Ale pojem koruny eské nebyl stálý a mnil 

se, nebo poet zemí k ní píslušných huti se množil nebo 

se zmenšoval, a tak v rzných dobách bývá doprovázen 

znak lva nestejným íslem znak zemí ostatních. Z 

malých poátk, v nichž byly echy a Morava spojeny s 

Opavskem, nabyl eský stát nejvtšího rozsahu v dob 

Karla IV., a tehdy k nmu náležely echy s Chebskem a 

Kladskem, Morava, Opavsko, Slezsko, Horní a Dolní 

Lužice, Lucembursko a ve zvláštním pomru 

Braniborsko, které jako kurfirství íšské nemohlo býti k 

ostatním zemím eským pivtleno, vedle nkterých 

statku rozhozených po zemích nmeckých. Války 

husitské ovšem otásly velkou íší eskou a jen pevné 

ruce Jiího z Podbrad se podailo, že jí zase upevnil a 

udržel krom Lucemburska a Braniborska tém bez 

porušení pohromad. V té podob vstoupila koruna eská 

r. 1526 v práv založené soustátí domu rakouského, v 

nmž si udržovala zvláštní samostatnost, avšak po válce 

ticetileté ztrátami ve prospch Polska, Saska i 

Braniborska zstaly zem eské omezeny pouze na 

echy s Chebskem, Moravu a »eské« Slezsko, k nmuž 

byl poítán zbytek Opavska a Krovska i z vlastníka 

Slezska Tšínsko a díl knížectví nisského. Odraz tchto 

mnivých pomr jevil se samozejm i v užívání 

eských znak státních všude, kde bylo teba vyznaiti 

jeho ráz a složení, a musí proto býti brán zetel na erby 

všech zemí, které kdy k zemi eské píslušely. 

III.

Ve skupin znak, které náležely lenm 

koruny eské, vždy vedle erbu království eského kladen 

byl znak markrabství moravského. Od asu 

markrabte Pemysla I. byla jím orlice v pravo hledící, 

která, jak se pozdji projevuje, byla korunována zlatou 

korunkou a ervenobíle šachována se zlatými pazoury na 

štít modrém. Vyskytuje-li se s klenotem, má štít nad 

helmem erné orlí kídlo o 12 perech, jež se stídají po 

tech zlatých a erných, a to kídlo je posázeno v dolejší 

ásti zlatými srdeky; pikryvadla jsou ervená a 

hermelínová. 

Znak orlice moravské po prvé se objevuje 

na peeti listiny z r. 1233, jíž markrab Pemysl potvrdil 

klášteru louckému právo patronátní pi kostele 

pímtickém, a vznikem svým souvisí s feudalismem 

doby, který rozdroboval všechnu moc a hledal pro každý 

stupe urité výrazy. Proto markrabí moravští, kteí jako 

lenové rodu Pemyslova od konce století 12. užívali 

erbu dvouocasého lva, opustili znak rodový, a tebas se k 

nmu ješt asem vraceli, posledn, pokud známo r. 

1251, zjednali si nový erb k vyznaení své dstojnosti a 

práv markrabcích. Že orlice byla šachovaná, ponejprv se 

ukazuje na peeti z r. 1286, avšak ten vzor není úplné 

zetelný a teprve nepochybné toho svdectví podávají 

listiny krále Václava II. z r. 1297 až 1299 a heidelberský 

rukopis písový z doby kolem r. 1300 spolu s rolí 

curyšskou, tém souasnou, kde se také shledáváme s 

nejstaršími píklady klenotu nad štítem a v posledn 

jmenovaném pramenu i se zlatou elenkou na hlav 

orlice. Ovšem na peetech onch listin není moravská 

orlice odznakem samostatným, nýbrž je položena na štít

královského jezdce, kdežto jeho praporec má ozdobu lva. 

Od doby Jana Lucemburského pi rozvoji 

samosprávy zemské stalo se užívání znaku markrabství 

moravského pravidlem, a podoba jeho, která se ustálila 

do konce 13. století, zstávala celkem beze zmny, jak 

poznáváme na p. z orlice na náhrobku Boivoje II. v 

kostele sv. Víta nebo ze znaku na radnici staromstské a 

na staromstské vži mostecké i na štítu kostela 

týnského, kde se orlice obrací na stranu levou vzhledem 

k seskupení se znaky zemí ostatních. Poté pozdji v dob 

krále Jiího Jindich z Lipé, maršálek království eského 

a hejtman panstva moravského, snad s nkterými jinými 

šlechtici vyžádali si za pomocné služby proti odbojné 

Vídni a stavm rakouským milost císae Bedicha, aby 

jim byl polepšen erb zemský, a to se stalo privilegiem ze 

7. prosince r. 1462. Jím bylo oznámeno a vyobrazením 

nového znaku vysvdeno, že císa mní »aquile scacate 

rubei et albi coloris...colorem album in glaucum aut 

aureum« * ) a odtud v šachování orlice mly se stídati 

ervené kostky se zlatými místo dívjších stíbrných. 

Než tato výsada nedošla potvrzení krále eského, snad že 

ostatní stavové moravští vc nepovažovali za svou, a bez 

jeho souhlasného privilegia promna nevešla v platnost. 

Proto, kde byla moravská orlice provedena v barvách, 

podržela veskrze staré zbarvení, a na té zvyklosti 

nezmnilo nic, že výsada císae Bedicha byla pojata 

mezi listiny, které ve zvláštním rejstíku seadné znovu 

potvrdil po revisi svobod zemských Ferdinand II. listem 

daným ve Znojm 26. ervna 1628, promíjeje jim, že se 

»markrabství moravské asu nedávno pominulého proti 

* ) Šachované orlice ervené a bílé barvy barvu bílou v žlutou nebo 

zlatou.

nám veejn et in forma universitatis mocn pozdvihlo i 

ohavnou a takovou rebelii zaalo, že jsme též 

markrabství naše ddiné z donucené poteby s 

znamenitými válenými vejpravami...meem dobyli a je 

pod naši moc uvedli." Na potvrzeni, že list Fridricha III., 

neml ani díve ani potom úinku na znak moravský, 

uvádjí se na p. tištné ády zemské z let 1545. 1562, 

1604 a 1628, kde jsou vyobrazení erbu, pak všechny 

vydané artykule snmovní až do r. 1836 a obojí, malá i 

velká peet zemská. Ale možno ješt pipomenouti 

knížku Virgila Solisa, vydanou v Norimberku r. 1555, 

kde znak moravský je namalován s úchylkami, nebo má 

fafrnochy ervenobílé a klenotem šachovanou orlici z 

koruny vyrstající, jako je cenný starší už znak na 

oratoria královském v chrámu svatovítském z doby 

Vladislava II. a také pomcky 17. století. Pavel Stránský 

ze Zhoe v knížce o státu eském »Respublica Boiema" 

(v Lejd 1634) praví, že orlice moravská je „tessellata 

alba et caerulea, capite coronato ". tedy ervenobíle 

šachovaná s hlavou korunovanou, a Tomáš Jan Pešina z 

echorodu v »Prodromus Moravographiae« z r. 1663 má 

hned za titulním listem znak ervenobíle šachované 

orlice a pod ním vysvtlení ve verších: 

Quod Moravi attulerant huc primi insigne, clatrata 

caeruleo in rampo rubra tahala fuit. 

antiquum prout fert generosa Croatia tale 

de facto patrii nabila stemma Laris. 

Huic aquila alba dein superaddita cincta corona regia, et 

hoc Moravi nunc, vide, utrumque ferunt. * ) 

* ) Znamením, jež první Moravané sem pinesli, byla ervená 

mežovaná deska v modrém poli, a je stejné s tím, které vznešené

Tvrdí se tedy, že pvodn byla erbem 

Moravy ervená deska mežovaná v modrém poli, jako 

prý mla vlast Chorvat, a ta ze pozdji byla spojena s 

bílou orlicí, mající na hlav korunu královskou: Tuto 

povst staršího pvodu, kterou zná už Paprocký v 

Zrcadle slavného markrabství moravského z r. 1593, 

opakuje ješt Karel Ferdinand Schertz v rozprav 

„Mährisches Landes-Wapen aus der Histori- und 

Heralds-Kunst illuminiret“, vytištné v Norimberku r. 

1699. Ale jinak se už auktor statí kriticky k otázce znaku 

moravského, zejména jeho barev, a obrací se proti 

kterémus anonymovi, jenž mluví o stíbrném a zlatém 

šachovaní orlice moravské, dovolávaje se neurit i 

privilegií, i namítá, že by takové spojení barev bylo proti 

heraldickým pravidlm. Pi tom vypoítává píklady 

znaku orlice, aby dotvrdil správnost svých vývodv o 

šachováni orlice ze skutené prakse, a zejména se 

odvolává na znak v praporech vojenských, na stíbrnou 

peet chovanou u desk zemských, na erb Komenského 

mapy Moravy i na kamenný znak nad branou 

moravského zemského domu v Brn. Také profesor 

pražské university Josef Jan Feigl z Feiglfeldu v knize 

„Offentliche Vorlesungen uber dle königl. Stadtrechte, 

neue Landesordnung, Novellen, Declamatorien, 

Rescripten, Patenten und sonstigen Anordnungen“, 

vytištné roku. 1770 u Jana Jos. Klausera v Praze, 

zmiuje se o erbu moravském, ale nezná jiného 

šachování orlice nežli erveno-bílé. 

Chorvatsko má opravdu od starobylosti za ušlechtilou ozdobu 

oteckého domu. K nmu byla potom pidána bílá orlice, okrášlená 

korunou královskou., a to obojí Moravané nyní, viz, nesou.

IV. 

Slezsko dlouho nebylo státoprávním 

pojmem jednotným, nýbrž skládalo se z vtšího potu 

knížectví, která mla své panovníky, a ti své vlastní erby. 

Teprv od doby Jana Lucemburského, který spojil vtšinu 

knížectví slezských pod svou vrchní vládou a pijal titul 

vrchního knížete slezského, a spíš ješt od pivtlení 

knížectví slezských ke korun eské r. 1355 a od 

dokonání díla Karlem IV., mohl by snad vejíti v užívání 

znak této nové hodnosti krále eského. avšak zdá se to 

pece pochybným. Ve století 14. a 15. je teba pi 

urování orlic, které se opakují ve znacích slezských 

knížat, postupovati velmi opatrn, nebo orlice ty se 

stídav vyskytují se srpkem na prsou i bez srpku, a 

zvlášt mohou býti zamovány podobné orlice 

slezských knížat vratislavského, zahaského a 

lehnického. 

Je pedevším dležito, ze tebas král Jan má 

titul »princeps supremus Slezianorum«, oznaení vévody 

slezského nebývá v titulu krále eského až do doby Jiího 

z Podbrad krom Václava IV., jenž se zove »Boemie 

rex, Brandemburgensis et Lusacie marchio, 

Luczemburgensis et Slezie dux« * ) od své korunovace na 

krále eského r. 1363 do korunování za krále ímského r. 

1376, jen s nevelkou zmnou od r. 1374. A tak se zdá, že 

králové eští, objevuje-li se kde orlice slezská jako jejich 

odznak, nepoužívají vlastn znaku, který by byl výrazem 

jejich svrchované moci nad knížectvími slezskými, nýbrž 

znaku tch dílu Slezska, jež byly pod jejich bezprostední 

* ) Král eský, markrabí braniborský a lužický, lucenburský a slezský 

vévoda.

vládou, a stejn i název krále Václava IV. »dux Slezie» 

nejspíše znamenal jen místo mezi knížaty slezskými - 

podobn se jmenují souasn i potom nkterá jiná 

význanjší knížata slezská - nežli aby se tím rozumlo 

panství nade vším územím zahrnovaným pod pojem 

Slezska. To ostatn teprv za krále Matyáše Uherského 

obdrželo úad zemského hejtmana a tím potvrzení stavu, 

k nmuž vývoj konen došel po pechodném nábhu za 

válek husitských, kdy Zikmund Lucemburský zídil tam 

nejvyššího hejtmana zemského. Proto spíše možno míti 

za to, že orlice domnle slezská na peetech král 

eských je nejpravdpodobnji orlicí vratislavského 

knížectví, které už od r. 1335 naleželo v pímé držení 

krále eského; a tak asi bude teba i vykládati orlice se 

srpkem na prsou na náhrobku Betislava I. a Spytihnva 

II. v kostele sv. Víta nebo orlici se srpkem na vži 

radnice staromstské a bez srpku na spodní ásti štítu 

kostela týnského a nebo ernou orlici na žlutém poli s 

plmsícem zakoneným jetelovými trojlístky s kížkem 

uprosted na staromstské vži mostu pražského, kteréž 

památky náležejí vesms do doby vlády Václava IV. 

Vždy ješt v erbovní knize kostnického mšana 

Konráda Grünenberga z r. 1483 je vymalována pod 

oznaením »herczoguss der Schlesse« erná orlice s 

bílým plmsícem a zlatým jazykem na žlutém praporu, 

aniž má charakteristické znaky orlice slezské, jak se asi 

vyvinula teprv koncem století 15. a ustálila ve stol. 16. 

Erb, který pedstavoval souhrn panství krále 

eského nad Slezskem, a tím se stal i zemským znakem 

Slezska, když bylo v plném významu uvdomováno, lze 

odvoditi ze starého znaku slezských knížat rodu Piastova, 

jenž ml základ spolený se znameními vtšiny drobných

knížectví slezských. Ti už ve 13. století nosili ve žlutém 

štítu ernou orlici, a ne všichni, nebo Jindich IV. 

Vratislavský († 1290) ml v peeti lva, a pozstavili ji 

nkolika knížectvím slezským v rzné podob. Ovšem 

tato orlice nestala se spoleným znakem veškeré slezské 

zem rovnou, nýbrž prosteden, a není se teba asi 

rozpakovati pro domnku, že to byla vratislavská orlice, 

z níž erb zemský byl odvozen. 

Stala se tedy znakem slezským erná 

orlice v žlutém poli, která hledí v pravo a nese až od 

století 16. na hlav zlatou korunku, kdežto zbra (nohy, 

zobák nebo jen jazyk) je ervená; na prsou se jí leskne 

stíbrná pružina v podob plmsíce s kížkem uprosted 

a jetelovými trojlístky na koncích. Je-li v plné heraldické 

výzdob, stojí na štítu orlice železný helm s ervenou 

podšívkou a ernožlutými pikryvadly, klenotem pak má 

dva zlaté rohy buvolové, vyrstající ze zlaté koruny na 

zpsob trub, každý ozdobený pti ernožlutými 

praporeky, a mezi nimi paví ocas. 

Ve významu orlice slezské zem vložena je 

asi orlice tato už od krále Jiího z Podbrad poínajíc na 

peeti panovník eských a také se objevuje na nkterých 

památkách, jako nejspíš v ad znak okrašlujících 

královské oratorium v kostele sv. Víta z doby Vladislava 

Jagelovce. Výslovn se však s takovou orlicí ve vzhledu 

popsaném jako se znakem Slezska shledáváme až r. 1577 

v erbovní knize mstské knihovny vratislavské a zcela 

zetelný doklad »des gemainen Landes Schlesien Siegel« 

podává malba peeti, tebas ne zcela pesná, z r. 1606 ve 

vratislavském radním protokolu, v nmž se mluví o 

poízení nové peeti na místo staré s nápisem »Sigillum 

principum et statuum Inferioris atque Superioris

Silesiae.« * ) Také Pavel Stránský v rozprav o státu 

eském »Respublica Bojema«, rozepisuje se o zemích 

pivtlených ke korun eské, uvádí zeteln, že znakem 

Slezska je erná orlice mající hru ozdobenou 

plmsícem. 

Jestliže dlouho trvalo, nežli se vytvoilo 

Slezsko .jako celek státoprávní z pouhého celku 

geografického, a zstávalo v jednotlivých ástech pod 

vládou vlastních knížat, nezbývá pi rozprav o znacích 

zemí eských, nežli pihlédnouti i ke znakm tch 

zvláštních knížectví. Mezi nimi znanou váhu odedávna 

mlo knížectví vratislavské, od nhož se odlouilo 

nkolik knížectví jiných a jehož znakem byla práv erná 

orlice na žlutém poli, zddná po starých knížatech rodu 

polského. Orlice tato hledí v pravo, má ervenou zbra a 

na hrudi stíbrný plmsíc beze vší ozdoby; nad jejím 

štítem už ve 14. století objevuje se helm s ernožlutými 

fafrnochy a nad ním na plkruhovém žlutém teri, 

lemovaném pavími pery, poloviní rozepjatá orlice se 

stíbrným plmsícem. Doklady orlic knížat 

vratislavských podávají jejich náhrobky (vyobrazeni 

pináší Luchs, Schles. Fürstenbilder des Mittelalters, vyd. 

ve Vratislavi 1872) a z nich jen náhrobek Boleslava II. († 

1201) a Jindicha II. († 1247 ) má znak orlice s náprsním 

plmsícem opateným kížkem a jetelovými lístky, 

avšak ta pízdoba srpku pravdpodobn byla pidána až 

dodaten pi novjší oprav. Klenot se poznává z 

vyobrazeni Jindicha IV. († 1240) v paížském rukopisu s 

poátku 14. století, kde je výslovn oznaení »Herzoge 

Heinrich von Pressela«, a podobn curyšská role má znak 

erné orlice v zlatém poli s ervenou zbraní a stíbrným 

* ) Pee knížat a stavu Dolního a Horního Slezska.

srpkem, urit vratislavským jmenovaný, který má 

klenotem vrchní polovici orlice v žlutém poli a kolem 

paví pera. A tak vymalovaným klenotm podobají se i 

klenoty odjinud z pozdjší doby známé. Orlice jist 

vratislavská byla také vložena do soudní peeti knížectví 

vratislavského, kterou zavedl už Jan Lucemburský, pijav 

název »dominus Wratislawie« s nápisem »Sigillum regis 

Boemie in ducatu Wratislawiensi ad hereditates et 

causas.« * ) Pee tato mla vlastn ve štítu roztvrceném 

stídav eského lva a orlici, a ji pejal i Karel IV., který 

však kolem r. 1360, když se vypátraly padlky, dal 

poíditi pee novou, na níž je vyobrazena stojící postava 

krále eského, majíc po pravé stran na štít eského lva 

a na levé štít s orlicí; opis pak pravil, že je to »Sigillum 

regis Boemie ad hereditates et causas terrigenarum in 

ducatu Wratislaviensi.« † ) Tato pee zstala. v užívání i 

za Václava IV. a Zikmunda. 

Vyskytla se domnnka, že msto Vratislav 

dalo vlastn znak knížectví vratislavskému, avšak. 

mínní to je jist nesprávné, nebo nehledíc k tomu, že 

Vratislav mla s poátku erbem dvouhlavou ernou 

orlici, knížata vratislavská nepochybn díve užívala erbu 

rodového, nežli Vratislav byla založena a znak pijala. 

Spíše se však mže pijmouti, že knížecí znak 

vratislavský, který se spojil i se zemí vratislavskou, ml 

význam pro odvození a upravení znaku jiných knížectví a 

zejména také celého Slezska, když se jeho poteba 

ukázala. 

* ) Pee krále eského ve vévodství vratislavském k statkm 

ddiným a pem. 

† ) Pee krále eského k statkm ddiným a pem. obyvatel ve 

vévodství vratislavském.

Vratislavsko bylo dílem Dolního Slezska, 

což byl pojem až snad do 16. století ist geografický, a 

teprv potom spolu s Horním Slezskem pedstavoval 

rozdlení správní až do pipojení velké ásti Slezska k 

Prusku. K Dolnímu Slezsku poítalo se ješt vedle 

knížectví vratislavského 12 knížectví jiných. Z nich 

knížectví lehnické mlo erbem ernou orlici s bílým 

plmsícem a ervenou zbraní na žluté pd a za klenot 

touž orlici v polovici s rozepjatými kídly na žlutém 

plkruhovém poli, ozdobeném dokola hust pavími péry; 

pikryvadlo bylo ernožluté, posázené zlatými body. V 

této podob orlice lehnická s erveným zobákem, ale 

zlatými pazoury, pipomínajíc velmi orlici vratislavskou, 

s níž je ddictvím po starých knížatech, je vyobrazena v 

erbovníku Konráda Grünenberga z r. 1483 s nápisem 

»Herzog von der Schlesse und zum Brige, her zu 

Leigennicz, zum Saugen und zu Gloggaw« a pi jiné 

malb bez klenotu, ale se srpkem ozdobeným kížkem s 

oznaením »Herschafft von Legenicz und Glogow«. 

Vratislavská erbovní kniha z r. 1577 podržuje celkem 

vzhled tohoto vzoru, pouze dává orlici i ervené pazoury, 

odnímá jí kížek s plmsíce a klenot promuje tak, že 

je na nm v kruhu celá orlice dokola ozdobená 

jednotlivými pavími pery. Tento znak platil také pro 

knížectví brežské, které od poátku století 14. bylo 

spojeno skoro neustále s Lehnickem. Ovšem Brežsko 

mlo také znak vlastní a jím byla šachovnice s poli 

ervenobílými s klenotem šestiúhelníka stejn 

šachovaného a pokrývkou rovnž ervenobílou. Tento 

znak je vymalován také, a bez klenotu, v 

Grünenbergov erbovníku a má v bílých polích po kvtu 

lilie; po stran erbu je poznamenáno, že jej má »das

Fürstenthum vom Brige«. Šachovnice mla význam i pro 

knížata lehnická, nebo Boleslav III. (1311-1352) od r. 

1314 poal užívati na peetech v klenotu svého znaku 

ervenobílou šachovnici podoby vjíovité, a tato ozdoba 

rozšíila se pak i po jiných knížectvích Stedního a 

Dolního Slezska. Ale už od r. 1331 týž kníže pijal na 

helm místo šachovnice orla se strany kresleného se 

zdviženými kídly a obyejn se srpkem na prsou. Na 

jeho náhrobku v kláštere v Leubuši je však prostá orlice 

se srpkem. Syn Boleslavv Václav († 1364) nosil štít 

roztvrcený, v nmž se stídala orlice a šachovnice, 

patrn na znamení spojení Lehnicka a Bežska, a to 

zachovávali i jeho synové, jak patrno z náhrobk jejich; z 

nich. Ruprecht († 1409) užíval v peetech obojího štítu, 

lehnického i bežského, a postavil na onen klenot podoby 

šachovaného polokruhu, na tento klenot podoby orlice. 

Ludvík II. od r. 1396 uinil klenotem svého znaku ter s 

rostoucí orlicí, lemovaný pavím peím. Ve 

»Wappenbüchlein« Virgila Solise (1555) erb Bežska je 

vymalován tak, že jej pedstavuje erná orlice s bílým 

srpkem v žlutém štítu, který nese vévodskou epici. 

Knížectví svídnické vzniklo oddlením od 

Vratislavska r. 1290. První kníže Botek I († 1301) jako 

jeho bratr Bernard († asi 1281) mli na peetech orlici a 

za klenot s poátku plkruhový ter s pavími péry, pak 

dva peložené kohoutí ocasy a posléze rovnž pes sebe 

peložené ocasy kohouti a paví. Ale již na náhrobku 

knížete Bolka v kláštere Grüssau erb Svídnicka se 

projevuje jako orlice z pravé poloviny ervená na bílém 

poli a z levé polovice erná na žlutém poli s bílým 

plmsícem na hrudi; klenotem jsou dva skížené zlaté 

paví ocasy. V klenotu vbec dlouho není jednoty, a

teprve vdova Bolka II., Anežka († 1392), má na peeti a 

na náhrobku mezi svými znaky erb knížectví svídnického 

s klenotem, kterým je orlice s dvojím zbarvením. V té 

podob znaku, jak byl upoteben na hrob Bolkov, i s 

klenotem pibližn stejným, jak je znám u knžny 

Anežky, vymalován je erb Svídnicka ve vratislavské 

knize erbovní z r. 1577. Doklady štítu i klenotu podává 

ješt náhrobek Bolka II. († 1368) v kláštere Grüssau 

(klenot je šachovaný ervenobíle plkruhový ter), znak 

u poprsí Anny, vévodkyn svídnickojavorské, manželky 

císae Karla IV., v triforiu kostela sv. Víta, a erb na 

staromstské vži mostu pražského. Ovšem na této vži 

zbarvení orlice je takové, že je pravá její polovina 

ervená na bílém poli a levá modrá (?) na žlutém poli, a v 

té podob, avšak s polovinami štítu i orlice práv opan 

malovanými, shledáváme se se znakem Svídnicka v 

památníku Grünenbergov z r. 1483; tam helm erbu má 

fafrnochy blomodré a klenotem je kotou ervenobíle 

šachovaný se zlatou korunou, z níž se tyí paví pera. 

Pro knížectví nisské možno nepochybn 

prvotn pijmouti erb šesti liliových bílých kvt ve tech 

adách (3, 2, 1) na erveném poli. Nissko náleželo od 

poátku 13. století až do r. 1810 biskupství 

vratislavskému, a proto podle všeho pejalo erb 

biskupství, jenž se uplatuje už na peetech Tomáše II. 

(kolem r. 1290) a Jana III. i ve znaku Jindicha I. (asi r. 

1312); tento znak najdeme na náhrobcích biskupu 

vratislavských Peclava Pogrela († 1376), Petra Nováka 

(† 1456), Rudolfa († 1432) a Jana IV. († 1506). Biskup 

vratislavský Betislav Pogrel poddal se králi Janovi, a 

jist pomr ten ke korun eské nebyl bez zvláštního 

významu, když erb jeho byl vsazen mezi znaky zemí

eských vedle dvou jiných znak slezských na 

staromstské vži mostecké. Znak tento patrn ml vliv i 

na znak msta Nisy, ale nezstal v pvodní podob, 

nýbrž v 14. století zaalo jeho spojování s orlicí nejspíše 

vratislavskou. A tak vznikl erb se štítem kížem 

roztvrceným, v jehož prvním a tvrtém erveném poli 

jest 6 bílých lilií a ve druhém a tetím žlutém poli orlice 

erná s bílým plmsícem a ervenou zbraní. Nad štítem 

bývá biskupská mitra se spadajícími stuhami a skížený 

me s berlou, na níž visí bílá vlající rouška. Oficiální 

znak pruský z r. 1771 maje ve svých ástech i znak 

knížectví nisského, dává v nm pednost orlici ped 

liliemi. 

Knížectví hlohovskému od r. 1544 

píslušel erb, udlený jeho stavm od Ferdinanda I. v 

podob kolmo rozpleného štítu s korunovaným eským 

lvem a s polovikou orlice slezské. Tento znak pojal 

Homann r. 1738 k výzdob mapy, pidávají orlici 

jetelový stonek poloviní a zlatou korunu Avšak erbovní 

kniha vratislavská z r. 1577 uvádí pro Hlohovsko znak 

jiný, totiž štít ervenobíle šachovaný, pi nmž helm je 

pokryt ervenobílými fafrnochy a nese klenot dole 

zúžené ervenobílé šachovnice. V erbu tom, který velmi 

pipomíná podobou znaku knížectví bežského a Dolního 

Slezska, možno snad vidti starší znak hlohovský; sice ve 

14. století ješt erbem knížete hlohovského byla orlice, 

patrn staré znamení knížat piastovských, avšak už r. 

1413, zdá se, šachovnice pichází k platnosti, a se u 

Grünenberga erná orlice s bílým srpkem a kížkem na 

hrudi v žlutém poli piítá Lehnicku i Hlohovsku 

dohromady.

Zaháské knížectví získalo znak erné 

orlice s ervenou zbraní a bílým plmsícem náprsním na 

žlutém poli a jeho klenotem byla táž orlice s rozpjatými 

kídly, celou postavou v pravo obrácená, stojící na helmu 

s ernozlatou pokrývkou. Tuto podobu podává až 

vratislavská kniha erbovní z r. 1577 a Siebmacher ve své 

heraldice z r. 1612, ale tžko íci, zdali byla opravdu v 

užívání ješt v ten as, když Ferdinand I. obdail 

knížectví zaháské r. 1559 žlutým lvem na modrém poli. 

Je to zase nejspíš znak starého pvodu, který ml už 

první samostatný kníže zaháský Konrád III. († 1304) ve 

své peeti, zddiv jej po pedcích, knížatech 

hlohovských. Pro mnivý pomr knížat zaháských k 

Hlohovsku ve století 14. i 15., byl znak jeho nástupc 

upravován tak, že se ve štítu kížem rozdleném stídaly 

v prvním a tvrtém poli orlice a ve druhém a tetím poli 

šachovnice. Takový erb má na svém náhrobku Václav 

Zaháský († 1488) - klenotem je orlice stojící na korun - 

a již díve Jindich V. († 1369). Na tomto náhrobku a na 

hrob Karla Minsterberského z Olešnice († 1536) i jeho 

manželky Anny Zaháské († 1541) orlice má na 

náprsním plmsíci uprosted kížek, a tak je tomu i na 

náhrobku syna jejího vévody Jana († 1565). V erbovní 

knížce Solisov z r. 1555 znak zaháský má štít 

rozplený, v pravé polovin je korunovaná orlice se 

srpkem a kížkem na prsou, v levé šachovnice, fafrnochy 

na pravé stran jsou ernožluté, v levo ervenobílé, 

klenotem je táž orlice jako na štítu v pavím peí stojící na 

ervenobílém kotoui. 

Minsterbersko oddlilo se r. 1321 od 

Svídnicka podlením syn Bolka I. († 1301) a má 

zvláštní význam v eských djinách, že se dostalo Jiímu

z Podbrad a jeho synm, kteí byli povýšeni za íšská 

knížata, vévody minsterberské a hrabata kladská. Roku 

1495 bylo s ním spojeno knížectví olešnické. První kníže 

minstrberský Bolek II. (†1341) má na svém náhrobku v 

Jindichov štít s orlicí, které jde pes prsa plmsíc 

zakonený jetelovými trojlístky. Klenot, jehož tento 

kníže užíval, je znám dvojí: bu jeden nebo dva ervené 

a bíle šachované plmsíce nebo skížený kohoutí z paví 

ocas. Tento znak zstal v užívání až do 2. poloviny 16. 

století, maje klenotem stále dva plmsíce. Ale díve již 

byl sestaven nový velký znak vévod minsterberských, 

vystihující jejich moc, jenž ml štít rozdlený kížem na 

tyi pole a opatený štítkem srdením; na tomto štítku 

byl znak pánu z Kunštátu a na hlavním štítu byla stará 

minsterberská orlice s bílým srpkem, a to rozplená, že 

pravá její ást mla ernou barvu v žluté ploše a levá 

ervenou v bílé podle vzoru orlice svídnické, v druhém 

poli byla orlice olešnická, v tetím ervenobílá 

šachovnice a v tvrtém kladské- zlaté ti oblouky v 

ervené pd. Na štítu posazeny byly ti helmy s klenoty; 

klenot prostední pedstavovala dv rozevená kídla orlí, 

klenot pravé dva šachované plmsíce s vyrostajícím 

jedním nebo dvma pavími ocasy a klenot levé erného 

orla se srpkem (nkdy s kížkem a korunkou) s pavími 

pery nebo bez nich. V této podob znak nese na praporci 

postava Karla, vévody minsterberského a olešnického († 

1536), na jeho náhrobku, a vedle toho vytesána jest na 

nm pouhá orlice za erb minsterberský, a tak je tomu i na 

náhrobku jeho syna Jana († 1565) a Jiího († 1553). 

Tento složený znak knížecí nebyl pochopiteln znakem 

zemským, nýbrž rodovým; jím zstávala asi prostá orlice, 

snad podoby orlice svídnické, jak nasvduje i malovaná

kresba v erbovním památníku Grünenbergov z r. 1483, 

kde na bílém štít je orlice z pravé poloviny modrá a 

z levé ervené barvy s bílým srpkem a kde na helmu 

klenotem je táž orlice se zlatou korunou na ervenobílých 

fafrnoších. Solis zobrazuje podobnou orlici 

nekorunovanou, s bílým srpkem, ale nad štít klade 

knížecí epici. Proto mohl král Maximilián II. r. 1570 

polepšiti znak stavm Minsterberska, a to se stalo tím 

zpsobem, že na rozplený štít k orlici, jejíž pravá ple 

byla erná na žluté pd a levá ervená na bílé pd (s 

bílým plmsícem), pidán byl do levé poloviny stojící 

korunovaný bílý jednoocasý lev v erveném poli; klenoty 

byly odtud dva na helmech dvou, nad orlicí dva 

ervenobíle šachované plmsíce napí položené s 

pavím chvostem, nad lvem nad korunou celá rozepjatá 

erná orlice s ervenou zbraní a bílým srpkem. Fafrnochy 

byly ernožluté a ervenobílé. 

Znak knížectví olešnického, oddleného r. 

1312 od Hlohovska, o nmž už byla zmínka, byla erná 

orlice s bílým plmsícem (nkdy s kížkem a jetelovými 

lístky) a ervenou zbraní; štít ml barvu žlutou, pokrývka 

ernožlutou a klenotem byla táž orlice v pavím chvostu. 

Také tento erb se patrn odvozuje od starého znamení 

piastovského. 

Když se Dolní Slezsko, do nhož všechna 

ta knížectví ješt s Kladskem a menšími ástmi náležela, 

ustavilo jako zvláštní útvar správní, poalo užívati 

zvláštního znaku. Je vymalován ve vratislavské knize 

erbovní z r. 1517 a pipomíná úpln erb bežský, maje 

štít ervenobíle šachovaný, helm s ervenobílými 

fafrnochy a klenot v podob kotoue stejn šachovaného 

se temi zlatými stapci.

V Horním Slezsku knížectví ratiboské má 

štít zdéli rozplený a v jeho pravé polovin je zlatá 

korunovaná orlice v modrém poli a levá plka je kolmo 

rozdlena pruhem , bílým a erveným; fafrnochy jsou s 

pravé strany modrožluté, s levé ervenobílé a klenotem 

jsou dv kídla proti sobe rozložená, jedno modré se 

zlatými pery, druhé stíbrné s ervenými. Tento erb je 

podáván podle slezského památníku z r. 1577 a vykládá 

se tak, že pravá polovina je pvodem orlice knížat 

Opolska, od nhož se Ratibosko r. 1282 oddlilo a po r. 

1521 zase na dlouhý as pipojilo, a druhá ást náleží 

Pemyslovcm opavským, kteí knížectví r. 1336 zddili 

a r. 1521 vymeli. Z toho by vycházelo na jevo, že si 

Ratibosko nevytvoilo zvláštního znaku, nýbrž mlo 

znamením opolskou orlici, a to potvrzuje erb knížete 

opavského v erbovníku Grünenbergove z r. 1453, který 

znaí nepochybn vládu knížat opavskoratiboských nad 

obojím knížectvím; je to štít kížem roztvrcený a v nm 

se stídají v prvním a tvrtém poli kolmá bevna opavská, 

bílé a ervené, a v druhém a tetím poli zlatá orlice v 

modré pd; na štítu jsou dva helmy pokryté fafrnochy 

ervenobílými a modrožlutými s klenoty, první s bílým a 

erveným rohem buvolím na konci opeeným, druhý se 

zlatou korunou a z ní vybíhajícími dvma kídly, žlutým 

a modrým. 

Znak knížectví opolského možno sledovati 

od dob starých, ale orlice nemá srpku a do 15. století ani 

zlaté korunky na hlav, jak vychází ze znaku na 

náhrobcích knížat opolských. Jasné vyobrazení podává 

památník Grünenbergv, v nmž znakem Opolska je 

žlutá orlice v pravo hledící na modrém poli a na helmou s

modrožlutou pikrývkou za klenot má vysoký závit barvy 

žluté a modré 

Opolská korunovaná orlice je v znakové 

výzdob náhrobku posledního opolského vévody Jana († 

1532) v Opolí, vévody minsterberského Karla († 1536) 

ve Frankenšteinu a syna jeho Jana († 1565) v Olešnici a 

vymalována je ovšem i ve vratislavském erbovníku z r. 

1571. Podle nho je žlutá, bez ozdob, v modrém poli, 

fafrnochy jsou modré a žluté, klenotem je ze zlaté koruny 

rostoucí zlatá orlí hlava na vysokém krku, jehož zadní 

strana je ozdobena temi modrými pavími pery. Ješt 

teba se zmíniti, že zlatou korunovanou orlici na modrém 

praporu vnoval kníže Jan Opolský r. 1531 knížectví 

opolskému a ratiboskému, spojeným r. 1521, za válené 

znamení na památku svého rodu, a že se koruna na hlav 

orlice objevuje už na peetech z konce 14. století. 

Opavsko, jak už patrno z pedchozího, 

mlo na štít pravou polovinu bílou, levou ervenou. To 

potvrzuje na píklad pee opavského vévody Pemka, 

jež pochází z r. 1398 a je uchována v archivu 

Teboském, a ta podává také doklad o klenotu v podob 

buvolích dvou roh, jež zná i Grünenberg. Ale spojení s 

knížectvím ratiboským psobilo, že znak Opavska 

nezstával jednoduchý, nýbrž sdružoval se s orlicí 

ratiboskou, a to vedle Grünenberga potvrzuje i 

vyobrazení v knížce Virgila Solisa z r. 1555, kde je štít 

podéln rozdlený na dv ásti, maje v pravé bevna a v 

levé orlici. Jednoduchý znak opavský je v ad znak na 

náhrobcích minsterberských vévod Karla a Jana z 16. 

století, a podle nich soudíc, vrátilo se Opavsko k 

pvodnímu znaku po odlouení Ratiboska. Knížata 

opavská z rodu lichtenštejnského užívala ovšem erbu

velmi komplikovaného vzhledem ke všem svým 

dstojenstvím, ale starý štít opavský zstal v nm 

zachován. 

Knížectví krovské oddlilo se od 

Opavska r. 1367, ale knížata jeho z rodu opavských 

knížat podržela starý erb rodinný. Ani v dob panství 

braniborského nemla zem, jak se zdá, samostatného 

erbu hned, a teprv poátkem 17. století na nekterých 

mincích kurfirsta Jáchyma Fridricha a Jana Jiího 

setkáváme se bu se znamením lovecké trubky (také tí 

trubek) anebo orlice s trubkou na prsou. Když po Bílé 

hoe Ferdinand II. zabral Krovsko a r. 1623 udlil je v 

léno Karlovi z Lichtenštejna, který je spojil s Opavskem, 

sestaven byl pro knížectví krovské znak s dvojí strany. 

Do kurfirstského znaku braniborského byl pojat na 

znamení nároku erb odvozený od starého znaku msta 

Krova, ti lovecké erné trubky v bílém poli, zadkem do 

stedu obrácené (od míru vestfálského do r. 1744 

zamnn byl ernou orlicí s bílou trubkou na prsou v 

bílém štítu) a knížeti Lichtenštejnovi udlil císa diplom 

na podobný erb, na zlatou loví trubku, zavešenou na 

zlaté še v modré pd. 

Knížectví tšínské vzniklo rozdlením 

Opolska r. 1282, a zdá se, že si knížata jeho ponechala 

erb svých pedk, zlatou orlici na modrém poli, kterýž 

bývá ozdobován klenotem v podob chocholu z pavích 

per nebo rostoucí i celou zlatou orlicí jako na štítu. 

Ponvadž tšínská linie Piastovc vymela až r. 1653, 

ustrnul rodový znak jejich i jako znak zemský a nezmnil 

se ani, když pipadlo knížectví jako odumelé léno 

korun eské. Tento znak leckdy ve významu svém 

pecházel i k oznaení všeho území Horního Slezska a

jeho všech knížat sdružujících se v samostatnou skupinu, 

patrn pro význam a postavení, jež ml kníže tšínský 

mezi nimi. 

Stav Slezska byl neobyejn spletitý a 

heraldika slezská psobí znané obtíže. Pesto, zejména 

kdyby byl úplnjší materiál snesen, bylo by z ní možno 

patrné vynésti dležité výtžky, které by objasnily i 

filiaci erbu knížat slezských a dokumentovaly by i 

genealogii knížecích rod slezských. 

V. 

Lužice, jejíž ásti už díve píslušely 

pechodn pod vládu panovníka. eského, byla získána 

ve 14. století na trvalo ke korun eské, avšak ne 

najednou, nýbrž postupn. Roku 1319 král Jan zabral 

Budyšínsko, r. 1329 vykoupil Zhoelecko a r. 1346 nabyl 

i zbytku Horní Lužice a Karel I. r. 1373 pilenil i Dolní 

Lužici. Od tch dob všechna Lužice zstala sjednocena 

se zemmi eskými a nové její rozdlení na Horní Lužici 

neboli Šestimstí podle spolku šesti mst (Budyšína, 

Kamence, Lubije, Zhoelce, Žitavy a Lubán) a na Dolní 

Lužici, které se ustálilo od století 14. do vku 16., 

zatlailo znenáhla starší dlení na Budyšínsko a 

Zhoelecko a vlastní Lužici. Tak se stala Lužice 

státoprávním celkem až na krátké období v letech 1377 

až 1396, kdy syn Karla I. Jan dostal v údl Zhoelecko s 

východní ástí Dolní Lužice, a nazýval-li se už Václav 

IV. v letech 1363 až 1373 na královské peeti majestátní 

»Lusacie marchio« (a potom do zvolení na krále 

ímského snad pro rozdlovací plány Karlovy »Lusacie 

dux«), markrabský titul lužický znamenal po optném

spojení zem v rukou Václavových vládu krále eského 

nade vší Lužicí až do války ticetileté. Tehdy byla Lužice 

r. 1623 dána v zástavu a mírem pražským 30. kvtna 

1635 postoupena ddin v léno kurfirstu saskému s 

podmínkou navrácení ke korun eské po vymení jeho 

rodu. Ale mírem vídeským r. 1815 celá Dolní Lužice a 

pes polovinu Horní byla odata Sasku a pipojena k 

Prusku, a to spojilo Dolní Lužici s Braniborskem a 

získanou ást Horní Lužice pidalo k Slezsku. 

Nejisté pomry, v kterých byla Lužice ve 

století 13. snad zpsobily, že znaky jejích knížat nepešly 

na díly, v které se rozpadala. Když se však za eského 

panství jevila nutnost erbu, vyvinuly se znaky zem 

jiným zpsobem, než bývalo obvyklo, a základ k erbu 

Budyšínska, Zhoelecka i Dolní Lužice dala znamení 

jejich hlavních mst. 

V Budyšínsku byl pedním mstem, jak 

nasvduje už jméno, Budyšín, jenž stál v ele spolku 

šesti mst, a to msto patrn už v dob císae Karla dalo 

svj znak knížectví. Msto Budyšín na nejstarší peeti 

má sice ze mstskou s branou a dvma vžemi a mezi 

nimi štít eského lva v plné heraldické výzdob, ale toto 

pvodní znamení bylo asem promnno, že mla 

podobu modrého štítu se zlatou trojzubou zdí mstskou; 

klenotem bývalo modré orlí kídlo s pti jetelovými 

lístky, pozdji s ozubenou zdí. Znak Budyšínska možno 

shlédnouti na staromstské vži mostecké v Praze, ale 

bez klenotu, a tam jde za znakem knížectví 

Zhoeleckého, jemuž náleží štít napí rozplený, 

mající v hoejší polovin ervené bílého dvouocasého lva 

a v dolejší polovici zlatou plochu. Není jisto, zda tato 

zlatá pda spodní ásti nevznikla až pi novjší oprav,

nebo v popisu erbu zhoelecké zem na korouhvi, 

nesené v ad jiných pi pohbu císae Karla, pipomíná 

se, že byl »unten silberweiss und oben ain weisser Löwen 

in ainem rotten veld«. V této podob byl asi erb 

Zhoelecka odvozen od znaku msta, jež sice má v 

prvotní peeti ze mstskou dvouvžatou se štítem 

eského lva, ozdobeným helmem a klenotem, v tom 

míst, kde bývá brána, nebo ve znaku msta Zhoelce, 

polepšeném císaem Zikmundem r. 1433, jeví se v 

rozpleném kolmo štítu vedle erné orlice císaské v 

žluté pd pod spolenou korunou císaskou v druhém 

erveném poli bílý dvouocasý lev se zlatou korunkou i 

drápy a modrým jazykem, a ten je nad plochou bílou. 

Není jisto, zda znak zhoelecký° ml v peeti kníže Jan 

Zhoelecký - známa jest jen jeho pee rozdlená kížem 

na tyi pole, v nichž se stídá eský lev s orlicí, snad 

braniborskou – ale dcera jeho Alžbta, provdaná za Jana 

falckrabí rýnského, mla jej v peeti své a také na 

peetech král eských se udržoval od doby Vladislava 

Jagelovce až do Ferdinanda II. vedle znaku 

dolnolužického a budyšínského a to zpravidla na 

posledním míst. Za znak Dolní Lužice byl pijat erb 

msta Lukova, a jako znak Budyšínska objevuje se na 

peetech krále Václava IV. z r. 1363 a 1373, a to je tedy 

už i v dob, kdy Dolní Lužice nebyla ješt pipojena ke 

korun eské a pouze platila smlouva o jejím postoupení. 

Erb ten pedstavuje ervený jdoucí vl na bílém štítu s 

ohonem provleeným mezi zadní nohy, a tak se s ním 

shledáváme i na staromstské vži mostu pražského i v 

pozdjších památkách. 

Je divno, že na peetech krále Václava IV. z 

r. 1363 a 1373 je zaadn pouze erb Budyšínska a Dolní

Lužice, ne Zhoelecka, a je možno, že se už tehdy stal 

pokus, aby Horní Lužici byl dán znak jednotný bez 

ohledu na její dv ásti. Ovšem od zvolení Václava 

králem ímským zmizely ty znaky z peeti král eských 

až do doby Jiího z Podbrad, jenž pijal do své peeti 

znak vola, stejn jako potom pojal jej do svého sekretu 

Vladislav Jagelovec. Snad toto osamocení erbu 

dolnolužického bylo zpsobeno rozpaky pro stanovení 

znaku Horní Lužice, a z této píiny asi také majestátní 

pee Vladislava obdržela v poadí znak jeho zemí 

všechny ti erby lužické, budyšínský, zhoelecký i 

dolnolužický, a ten ráz peeti se uchoval až do 

Ferdinanda II. Ale dály se pokusy, a to nejen o zavedení 

jednotného erbu pro celou Horní Lužici, nýbrž i o 

stanovení spoleného znaku pro veškerou zemi lužickou. 

Rozdlení na Horní a Dolní Lužici uvádla v život 

zejména kancelá Matyáše Uherského, když ml kraje ty 

v moci, a tento panovník i na stavitelských památkách v 

Budyšín a Zhoelci dával vyznaovati své panství nad 

Lužicemi pouze znakem vola. Ale úmysl, byl-li tu 

skuten, aby se vl dolnolužický stal znamením obojí 

Lužice, neudržel se, a pouze k tomu se hledlo za 

Vladislava, aby ze budyšínská rozšíila svou platnost i 

na Zhoelecko, a tak v poadí erbu na král. oratoriu v 

kostele sv. Víta vidíme, jak Lužice jsou zastoupeny 

jednak znakem zdi a jednak znakem vola. 

Pijetí erbu budyšínského za znak celé Horní 

Lužice naráželo pece i potom na nesnáze, a to potvrzuje 

zejména událost z r. 1532. Tehdy Horní Lužice mla 

postaviti vojsko proti Turkm a Žitava byla 

shromaždištm; tam pišli Budyšínští majíce prapor 

modrožlutý podle barev mstského erbu a chtli, aby

korouhev byla spolená i jiným mstm. Zhoeletí však, 

kteí mli prapor ervenobílý a v ty barvy oblékli i 

zbrojnoše, vzpírali se táhnouti do pole pod cizím 

praporcem. Bylo vyjednáváno, a nakonec uzaveno 

narovnání, s nímž souhlasila i jiná msta hornolužická: 

byla zhotovena korouhev z barev msta Budyšína i 

Zhoelce, majíc »einen striech bloe, als der von Budissin, 

dornoch weiss, als der von Gorlitz, dornoch gelbe, als der 

von Budissin, und zum vierden rote, als die von Gorlitz 

farbe «(Scriptores rerum Lusaticarum N. F. IV. str. 283). 

Tedy z toho je patrno, že znak budyšínský nebyl ješt 

uznáván za erb zem horní, a se o to Budyšínští astji 

as pokoušeli, a zajímavá je už starší zpráva M. Jana 

Hassa ve zhoeleckých radních annálech, která 

vypravuje, že Budyšínští »wollen auch ir wappen 

furtziehen, ab isz dos landis wappen sein solde«. 

Kroniká však dodává: »Das ich den aus den antiquiteten, 

die ich zu Praga an den thurmenn gesehn, nicht vahst 

anfecht«, a když pozdji r. 1544 král Ferdinand 

rozhodoval spory Šestimstí se šlechtou, bylo mu už 

oznámeno, že Budyšínští užívají od starodávna znaku 

zem, a panovník ten stav asi mlky uznal. Jak se potom 

v praksi platnost erbu zdi jako znamení hornolužického 

projevovala, není zatím povdomo, ale ve století 17. na 

minci krále Fridricha Falckého, na tolaru, 

osmatyicítníku a tyiadvacetníku v r. 1626 a 1621, na 

nichž jsou ryty znaky zemí jeho, vidíme, že erb zdi má 

týž význam jako ml erb vola dolnolužického. 

To potom trvalo beze zmny i za vlády 

saské, zvlášt když byly obe Lužice postoupeny r. 1635 

kurfirstu .saskému »mit allen landesfürstlichen 

Obrigkeften, Hoheiten, Regalien, Titul und Wappen«.

Odtud kurfirst saský byl zván markrabí Horní a Dolní 

Lužice a pijal erb zdi i vola ve znak i pee. Ale ani 

králové eští nevzdali se možnosti veejn projevovati 

svá zajištná práva k Lužici, a v peeti královské drželi 

se všichni starodávné zvyklosti; Ferdinand III. i jeho 

nástupcové vkládali v ní dále všechny ti znaky lužické, 

starého Budyšínska a Zhoelecka i zem dolnolužické. 

Teprve Marie Terezie po nkterých letech panování 

zavedla a potomním králm až do Františka I., odkázala, 

že v peetech na štítu císaském mezi zemmi koruny 

eské byla vyznaena zem lužická, jak už díve bylo v 

eském erbu královském ustálena, znakem zdi pro Horní 

Lužici a znakem vola pro Lužici Dolní. 

Pokud jde o vzhled erbu budyšínského, 

shledáváme, že ti zuby zdi mstské na nm jsou bu dva 

úplné a jeden piléhá až k samému pravému okraji štítu, 

nebo jsou všechny ti celé, ale objevují se i zuby tyi 

jako na král. oratoriu u sv. Víta. Klenot už zmínný rostl 

ze zlaté koruny, spoívající na helmu s modrožlutými 

fafrnochy. Na znaku zhoeleckém lev v hoejší polovici 

bývá vzpímený, ve skoku, ale pozdji na peetech 

královských i v bhu, a zdá se, že klenotem erbu bylo 

dvojí ervené orlí kídlo se zlatými lístky ozdobené zase 

lvem. Znak dolnolužický je vyobrazen zvlášt v 

erbovním památníku Grünenbergov a pedstavuje jej 

pod nadpisem »Margrauf von Lassicz« v pravo hledící 

ervený vl se zlatými rohy a kopyty, s ohonem mezi 

nohy protaženým na bílém štítu; klenotem je ervená 

volská hlava se zlatými rohy, jejímž krkem je protaženo 

zlaté dvouramenné držadlo s korunkami a pavími pery. Je 

zajímavo, že vedle tohoto erbu je položen prázdný štít, a 

má se obyejn za to, že byl uren pro znak

hornolužický, avšak Grünenberg byl v rozpacích, v které 

podob jej vymalovati. Na nkterých píkladech vl 

dolnolužický bývá i v levo obrácen, nebo je v bhu a 

ocas má vztyen a pes hbet peložený. 

Lucembursko uvedením dynastie 

lucemburské na trn eský r. 1310 dostalo se do svazku 

státu eského a zstávalo v nm v nestejném vztahu do 

krále Václava IV., jenž vévodství zastavil neti Elišce 

Zhoelecké. Tím ovšem práva eská na vévodství 

nepominula a panovníci eští je i zdrazovali. Pozdji 

dostala se zem v držení rodu habsburského a byla pojata 

v útvar jeho íše, až r. 1797 byla postoupena Francii. Tím 

zpsobem shledáváme se v titulu krále eského s 

oznaením »Lucemburgensis comes«, po r. 1354, když se 

z hrabství stalo vévodství, »L. dux« v dob krále Jana, 

Karla, Václava, Zikmunda, Ladislava Pohrobka, Jiího z 

Podbrad i Jagelovc, a vrací se ovšem i za panovnik 

habsburských, a beze vztahu ke korun eské. Proto 

také znak Lucemburska adí se mezi znaky ostatních 

zemí a má podobu erveného lva jednoocasého se zlatou 

korunkou i zbraní ve skoku na bílém štítu, ale modrými 

pruhy zamížovaného. Tak je vyobrazen erb lucemburský 

u Grünenberga s nápisem »Grauf von Luczelburg« a už 

díve spatuje se u nás na staromstsko vži mostecké, pi 

poprsích Jana Lucemburského, Elišky Pemyslovny a 

Václava, vévody lucemburského, v triforiu kostela sv. 

Víta i na tamní královské oratoi. Klenotem bylo dvojí 

složené erné orlí kídlo, a u Solise, kde jsou fafrnochy 

ervenobílé, jsou klenotem dv proti sobe rozložená 

erná orlí kídla. 

Markrabství braniborské bylo údem 

koruny eské jen nedlouhou dobu, .a to od r. 1373 až do

. 1414, kdy Zikmund je postoupil rodu 

hohenzollernskému navždy. Proto erb braniborský je 

mezi znaky krále eského vzácný, ale jeho vzhled je 

znám z curyšské role, z památníku Grünenbergova i z 

erbovní knížky Solisovy. Je to bílý štít s ervenou orlicí s 

rozepjatými kídly, zlatou zbraní,která má pozdji na 

prsou zlaté jetelové lístky se stonky nebo zlatou pružinu 

zakonenou jetelovými lístky. Fafrnochy na helmu, 

korunovaném zlatou korunou, jsou erné a klenotem je 

erné rozevené orlí kídlo, posázené zlatými lístky 

(stejn jako pikryvadlo) a u Grünenberga ovázané zlatou 

rouškou, která vzadu splývá; Solis má klenotem dv 

rozložená proti sob erná orlí kídla, posázená lípovými 

lístky, a fafrnochy patrn omylem udává za ernobílé. 

K1adsko od dob krále Pemysla II. zaujalo 

zvláštní samosprávné postavení ke království eskému a 

picházelo astji i v zástavu do cizích rukou, až je koupil 

r. 1454 Jií z Podbrad, který r. 1462 dosáhl od císae 

Fridricha kraji povýšení na hrabství a zjednal synm 

svým titul hrabat kladských. Ale v držení rodu 

Podbradského udrželo se Kladsko jenom do r: 1501 a 

také v dobách pozdjších mnil se pomr hrabství ke 

království eskému podle toho, bylo-li v zástav i bylo z 

ní osvobozeno, na delší dobu zvlášt od r. 1654. Ale 

smlouvou vratislavskou r. 1742 musilo býti Kladsko 

postoupeno k Prusku s plnou svrchovaností, a snmu 

eskému nezbylo, nežli dáti k tomu souhlas. Kdy se 

vyvinul erb kladský, není dobe povdomo, avšak v 15. 

století byl už ustálen. Ml ervený štít se dvma zlatými 

pruhy obyejn obloukovitými, napokos vedenými od 

levé strany dol k pravé. Helm ml pokrývku barvy 

ervenozlaté a nesl korunu zlatou, z níž vyrstala dv

ozevená orlí kídla ervená se dvma zlatými 

kruhovými pruhy. Vykládá se, že ten znak obdrželi 

Kladští od krále Jiího pi povýšení kraje na hrabství, 

lépe, že jej pijal král Jií k oznaení své dstojnosti. 

Vyobrazení jeho udává zvlášt vratislavský erbovní 

památník z r. 1577, ale vyskytá se i na náhrobcích 

nkterých knížat minsterberských. 

VI. 

Znaky tchto zemí a kraj uplatovaly se 

nestejn v užívání, aby oznaovaly dstojenství a panství 

král eských a rozsah koruny eské. Padalo na váhu, 

byla-li v nich vláda eská bezprostední, i spravovali je 

vlastní knížata pod svrchovanosti eskou, jak bylo nkde 

v knížectvích slezských. A dlouho také trvalo, nežli se 

ujasnilo, že panovník eský je nejen pán drobných tch 

knížat, kteí se mu poddali, nýbrž i všeho territoria, o nž 

se dlili. Král eský proto zpravidla vyslovoval jenom 

svou pímou moc, a chtl-li, aby byl pedstaven její 

souhrn, inil to znaky ástí koruny eské v uritém 

poadí, a tak teprve v 2. polovin 15. stol., když byl 

ustálen erb, který píslušel celku knížectví slezských, 

poet užívaných znak byl utvrzen. Erby spolu 

picházející bývaly spojovány tak, že jejich štíty byly 

tsn vedle sebe stavny, popípad k sobe naklonny, a 

pi tom erb vzácnjší míval místo estnjší, takže 

vznikala stupnice podle dstojenství. Jindy bývaly znaky 

seskupovány kolem znaku nejpednjšího, anebo všechny 

znaky byly kladeny na jeden štít, pi emž erb hlavní ml 

první místo mezi nimi nebo byl položen na zvláštní štítek 

srdení štítu základního.

Král eský sám byl manem íše nmecké, 

ale jeho postavení bylo zvláštní a pomr jeho k pánu 

nezstával stálý, nýbrž mnil se. Bylo-li zachováváno 

potvrzení panovníka eského u vlád od krále 

nmeckého, pijímal z jeho rukou mnivá práva 

symbolisovaná v jednotlivých složkách moci. Chtlo se 

tak naznaiti, že všechny hodnosti krále eského plynou z 

milosti císaské, a znamením byly korouhve, které pán 

podával lenníku. Není pochyby, že od zavedení erb byly 

jimi zdobeny, ale zprávy o nich pocházejí už z as 

starších, knížecích. Kosmas se o udlení léna vévodovi 

eskému podáním praporce manského poprvé zmiuje k 

r. 1190 a mluví se tehdy i nkterou dobu potom o .jediné 

korouhvi. Ale r. 1174 bylo odevzdáno panství eské 

císaem knížeti Oldichovi pti korouhvemi, jež on 

postoupil z dobré vle bratru Sobslavovi, vkem 

staršímu, a podobn byl nkolika korouhvemi obdaen r. 

1177 kníže Fridrich a r. 1193 po starém obyeji biskup 

Jindich. Roku 1212 proveden byl obad šesti praporci, 

ale co vyjadovalo jejich íslo jako starší poet pti, 

tžko povdti. Za to víme, který smysl mlo pt 

korouhví, jež r. 1276 odevzdal Pemysl II. králi 

Rudolfovi na znamení poddanství, doufaje, že mu ihned 

budou navráceny i se zemmi vzdanými. Rudolf navrátil 

mu toliko dva praporce se zemmi eskou a moravskou, 

kdežto praporec rakouský, štyrský a korutanský zadržel 

ve své moci. 

Praporce se znaky byly odznakem hodnosti 

panovníka a hlásaly jeho est a moc, provázejíce jej na 

válených výpravách i slavnostních jízdách i na jeho 

cest poslední. V popisu pohbu císae Karla, který 

pináší kronika augšpurská Burcharda Zengga z

Memmingen (Chron. der deutschen Städte IV. str. 61.), 

vypoítávají se korouhve všech jeho zemí nesené ped 

rakví. Mimo ervenou korouhev úvodní bylo jich deset, a 

každá mla znak malovaný. První šla korouhev zem 

budyšínské, potom zhoelecké, lucemburské, Lužice 

(Dolní), dále nejspíš Braniborska, markrabství 

moravského, knížectví svídnického a vratislavského, pak 

království eského a nakonec íše ímské. Za každým 

praporcem jeli ti odnci na koních, jejichž pokrývky 

mly totéž znamení erbovní, a je zajímavo, že ješt za 

korouhví svaté zem, byl nesen rytíem na koni pokrytém 

praporec s erbem erné orlice v plameni na bílém poli. 

Podobný ád byl zachováván i pi smuteních 

slavnostech jiných panovník zvlášt o pohbu Ladislava. 

Pohrobka r. 1457 vypravují Staí letopisové, že po mších 

zádušních »praporu s korúhvemi vzev pan správce (Jií z 

Podbrad) s .erbem eským, obšed tikrát okolo hrobu, 

jest neodpustil, ale povrhl to na zemi i zedral, k tomu 

ješt i jiných zemí korúhve s jich erby také jest zsápal a 

nohami tlail;« a potom jiné korouhve zemí 

Ladislavových byly zavšeny nad jeho hrob v ke 

kostela sv. Víta, kde drahn asu visely, a podobn bylo 

uinno, jak je pam zachována, pi pohbu 

Maximiliána císae r. 1577. 

Praporec se lvem eským, zvláš ozdobn 

provedený, zván byl praporcem královským, a byl 

nosíván v blízkostí krále za všech píležitostí. Ale 

praporce byly i znameními vojenskými nejen krále, nýbrž 

i stav zemských, a kdykoliv se chystala hotovost 

zemská, stalo se opatení i v píin praporc. Sešla-li se 

hotovost všech zemí eských, každý oddíl ml svou 

korouhev zemskou, a šly za sebou vojsko eské,

moravské, z knížectví slezských a z obojí Lužice. Ve 

starších dobách, ješt v bitv u Kressenbrunnu r. 1260, 

byla nesena korouhev sv. Václava v hlavním voji, 

kterému velel purkrabí pražský, pozdji souste oval se 

hlavní zástup bojovníku kolem praporce královského. 

Erb zemských z praporc neodstranily ani války 

husitské, a zavedly ješt znamení jiná, jak nasvdují 

artykule knží táborských z konce r. 1420, v nichž se 

praví, že »muož ... na korúhvi neb peeti obraz lva, orla, 

beránka, husí neb podobenstvie koruny neb kalicha dobe 

býti.« (Archiv eský IlI. 224.). Užívání praporc 

vojenských bylo upravováno ády, a z nich poznáváme, 

že v 16. století hlavní korouhev eská mla býti ve 

valném jízdném houfu stavu panského a rytíského a že 

ped každým tažením byl jmenován fendrych ze stavu 

panského i jeho dva pomocníci, »kteí na prapor hledí«, 

jeden pán, druhý rytí. Rozestení i svinutí praporu, stejn 

jako druhé korouhve Pražan, již nosili ve-valném houfu 

pším, mlo význam podle starodávných zvyklostí; a 

vztýení hlavní korouhve království eského nad hlavou 

nejvyššího velitele bylo znamením k pochodu (Archiv 

eský VIII., 204), jako pinesení její k vojsku 

dokonovalo pípravy k tažení. Prapor eský a Pražan 

nebyl však jediný ve vojsku eském, bylo ješt korouhví 

nkolik jiných, menších a zvláštních. K polnímu tažení 

do Uher r. 1566 místodržící zemští poslali polnímu 

hejtmanu osm praporc, »jeden nejvtší s erbem 

království eského„ druhý rennfohn s znamením božího 

umuení a šest s barvami prostých«; k tomu dodáno bylo 

ješt osm praporc trubam na trouby a dva praporce na 

vlašské bubny, patrn také se znakem lva (Bežan, Život 

Viléma z Rožmberka 167). Podobn bylo i v skupinách

vojenských ostatních zemí eských. Na výprav 

hotovosti moravské r. 1566 byly ti korouhve zemské 

neseny osobami ze stavu panského a z rytístva mly býti 

pi nich dv osoby. Zdá se, že vedle hlavního praporu pi 

každém oddílu, jenž ml obyejn asi 500 muž, byl 

ozdobný menší praporec, jejž sml nositi »jen dobrý, 

urozený lovk«, zavázaný zvláštní písahou, že bude 

dbáti všech pravidel obvyklých pi nosení praporce 

(Kameníek, Snmy moravské II. 199., 293.) 

V praporech zemských asi od 16. století 

stávala se ta promna, že místo toho, aby mly barvu 

štítu erbovního a nesly znamení erbovní, byly složeny z 

barev odvozených od znaku zem. Tak vznikl eský 

prapor ervenobílý, jehož se zprvu spíše používá za 

korouhev slavnostní nežli za znamení válené. Tato 

korouhev vlála na p. pi slavnostním vjezdu krále 

Maximiliana do Prahy r. 1562 s vže mostu pražského. 

Barva ervenobílá stala se vbec barvou zem eské a 

byla upotebována záhy ve všelikých pípadnostech, 

asem i jako odznak vojenský. Víme, že Ferdinand I. r. 

1550 vydal rozkaz pi krytí kostela sv. Víta na hrad 

pražském, aby byla stecha erven a bíle šachována a 

znak lva aby byl vymalován na míst nejlépe viditelném; 

nebo r. 1612 pi pohbu Petra Voka z Rožmberka k 

rytíe, který nesl korouhev království, ml kyrys 

ervenobílý a jezdec jeho ve skvlé zbroji ml na helmu 

chochol erveného a bílého peí. Podle moravského 

vojenského ádu z r. 1612 každý vojín povinen byl míti 

klobouk se šrou v barvách zemských, a které to byly 

barvy, poznáváme, tuším, z popisu píjezdu krále 

Matyáše do Prahy r. 1611; za králem jela jízda moravská 

se dvma kornety modrými, na nichž byl erb moravský, a

pak byl nesen praporec obdélný modrý a bílý, za nímž 

jely dva prapory jízdy pod dvma kornety se znakem 

zemským. Že byla vyvolena za barvu zem moravské 

barva modrobílá od erbu zem, patrn, aby se nemísila s 

barvou eskou, vysvítá i z jiné zprávy, podle níž ást 

jízdy moravské jela pi této slavnosti pod pti praporci 

modrobílými (Snmy es. XV. 1. 626, 631). Nepochybn 

i pi jiných ástech koruny eské bylo by možno stanoviti 

doklady barvy zemské, a spor Budyšínských se 

Zhoeleckými r. 1532, o nmž bylo výše zmínno, 

podává zajímavé potvrzení. 

O tom. jak panovníci eští užívali erbu 

svých zemi pospolu, možno vyvoditi pedstavu nejlépe z 

jejich peetí. Již Pemysl II. spojoval na svém majestátu 

erby zemí, které ovládal, ech, Moravy, Rakous a 

Štýrska nebo ech, Moravy, Korutan a Štýrska a také 

ech, Rakous, Moravy, Štýrska a Kraska nebo Chebska. 

Václav II. vkládal do peeti své znak eský moravský i 

polský. Kdežto však znaky na peetech tchto panovníku 

jsou rzn umístny na praporci, štítu i na koni jezdecké 

postavy královské, na peeti krále Jana panovník drží štít 

kížem roztvrcený, v nmž se stídají v polích lev eský 

a lucemburský, jak je dvakrát také na abrace jeho kon. 

Sekret tohoto krále má podobu orlice nesoucí na prsou 

štítek stejn upravený, avšak mimo to je zachován i 

majestát, kde jsou rozloženy týmž zpsobem jako u 

starších král znak eský, moravský, lucemburský a 

polská orlice. Karel IV. jako kralevic a markrabí 

moravský jsa vyobrazen na peeti v postav rytíe na 

koni ve skoku, držel v levici štít kížem rozdlený na 

tyi pole, v nichž byl na prvním míst eský lev, na 

druhém a tetím lev lucemburský a na posledním orlice

moravská, a rovnž tak je ozdobena pední i zadní ást 

pokrývky koovy, a v téže podob je sestaven štít, inící 

základ jeho sekretu. Jako král eský nemá Karel IV. na 

velké peeti jiné výzdoby heraldické krom dvou štít se 

znakem lva eského a lucemburského, jako král ímský v 

stejné výprav znak jednohlavého orla íšského a lva 

eského, jež jsou i na zlaté bule a na peeti císaské 

drženy jsou v zobáku dvou orl. Na všech tchto peetích 

spojují se však spíše znaky samostatných stát nežli díl 

koruny eské, a teprve na peeti krále Václava IV. z r. 

1363 shledáme se se sedmi erby úd státu eského. 

Kolem postavy krále sedícího na trnu v plném majestátu 

dokola jsou položeny erby lva eského a lucemburského, 

zdi budyšínské, vola dolnolužického, lilií knížectví 

nisského, orlice braniborské a vratislavské a ty 

odpovídají titulu : »Wenczeslaus Quartus, dei gracia 

Boemie rex, Brandemburgensis et Lusacie marchio, 

Luczemburgensis et Slezie dux.« * ) Je mimo to také 

zajímavo, že na rubu peeti je sekret té podoby, že 

dvouhlavý orel - prý je to spojení orlice braniborské se 

slezskou (?) - má na prsou na štítu eského lva. Jiná 

mladší majestátní pee královská Václava IV., zavedená 

asi r. 1373-74, má na stolci královském znak eský a 

moravský a pod ním erb vratislavský, dolnolužický a 

budyšínský. Na peeti Václavov jako krále ímského 

vyskytují se jen znak íšský a eský, ale jako tento 

panovník ml pee pro knížectví vratislavské, tak ml i 

zvláštní pee pro knížectví svídnické, a v nich se spojuje 

eský lev nebo stídá v roztvrceném štítu s orlicí 

vratislavskou nebo svídnickou. 

* ) Václav IV., z boží milosti král eský, markrabí braniborský a 

lužický; lucemburské a slezské kníže.

Zikmund Lucemburský dává ve svých 

peetech na jevo, že je nejen králem eským, nýbrž i 

uherským, po pípad markrabím braniborským, 

hrabtem lucemburským a králem dalmackým a také 

císaem ímským. Ze jeho, Albrecht, vévoda rakouský, 

stal se po smrti Zikmundov nejen králem eským a 

uherským, nýbrž i ímským, a peeti jeho z této doby 

dávají výraz jeho hodnostem, pi emž, jako u 

pedcházejících král íše ímské, orel íšský pevyšuje 

erby státu jiných. U nho také ješt se udržuje pee pro 

knížectví vratislavské a svídnické. Ladislav Pohrobek 

zavedl pee, že podstatou její je korunovaný štít 

rozplený kolmo a v jeho pední ásti jsou bevna 

uherská a v zadní lev. eský, a kolem jsou menší znaky, 

rakouský, moravský, vratislavský a lucemburský. Pee 

královská Jiího z Podbrad byla tak upravena, že má 

uprosted vtší korunovaný štít se lvem dvouocasým a 

kruh legendy perušují tyi menší štítky s orlicí 

moravskou a slezskou, se lvem lucemburským a volem 

dolnolužickým. Pibližn stejnou pee ml i nástupce 

Jiíkv, Vladislav Jagelovec na poátku vlády, dávaje v 

ní pednost znaku lucemburskému ped erbem Slezska, 

pozdji však, nkdy od let 80tých 15. století stední vetší 

štít je promnn, že uprosted má štítek srdení s polskou 

orlicí a ve tyech polích, v než je sám rozdlen kížem, 

stídají se bevna uherská se lvem eským. Ale zachovala 

se ješt krásná velká majestátní pee Vladislavova a na 

její pední stran spatuje se panovník sedící na trn a 

kolem v gotické architektue znaky uherský, eský, 

moravský, lucemburský a slezský; na rubu uprosted je 

velký štít s eským lvem zdobený korunou a držený 

dvma lvy jako strážci a dokola jsou vloženy menší erby

Moravy, Slezska, Lucemburska, Dolní Lužice, 

Budyšínska a Zhoelecka. Ludvík Jagelovec ve velké své 

peeti má ve stedu štít se srdením štítkem polským a 

dokola znaky týchž zemí, jako jsou zastoupeny na 

majestátu Vladislavov. 

Volbou Ferdinanda I. na trn eský r. 1526 

došlo k spojení zemí eských s dvma jinými státními 

celky, zemmi rakouskými a uherskými, a rozmnožení 

držav v rukou rodu habsburského souviselo ješt se 

získáním koruny císaské. Nás zajímají ovšem jen 

královské peeti eské. Sekret Ferdinanda I, pedstavuje 

orel íšský nesoucí na prsou štít korunovaný a kížem 

rozdlený na tyi pole, v nichž se stídají znak uherský a 

eský, a mající srdení štítek domu rakouského. Tento 

velký štít na prsou orla íšského nebo samostatný, a se 

složitjším štítkem srdením, je základem i vtší peeti 

panovníkovy a na ní dokola jsou umístny erby týchž 

šesti zemí jako na peetech král z rodu Jagelova. A 

poet tchto znaku zstává potom trvalou složkou v 

eských královských peetech len dynastie habsburské 

a jen poad jejich býval nkdy ponkud jinak sestaven, 

po pípad bylo jiné umístní, pokud jde o štít hlavní a 

erby vedlejší. Za Karla VI., jenž ješt podržel tuto ,pee 

staré podoby, složen byl erb císaský, vkládající znaky 

všech dležitjších ástí jeho panství na jeden štít, a 

pišel i na peeti krále eského. Taková pee královská a 

kurfirstská z r. 1711 má na korunovaném štítu císaském 

srdení korunovaný štítek lva, a tento srdení štítek je i 

na štítu sekretu z r. 1716. Marie Terezie zavedla si pee 

v tom vzhledu, že umístn byl na ni korunovaný štít, 

mající srdení štítek eského lva, a ten byl kížem 

rozdlení i ml v prvé pole položená bevna uherská, v

druhé erb rakouský, v tetí moravský a ve tvrté slezský; 

kolem nho byly vsazeny znak lucemburský, 

dolnolužický, budyšínský a zhoelecký, ty se však 

neobjevují na peetech král. representace a komory pro 

Moravu z r. 1752, ani na peeti pro Slezsko z r. 1740 ani 

na jiné peeti královské r. 1745 a 1752, nýbrž na tch 

všech ponechán je samotný, veliký štít. Na sekretu této 

panovnice eské z r. 1748 a 1764 orel císaský nese na 

prsou štít císaský s náprsním štítkem eského lva pod 

korunou, ale dležitá je forma peeti z r. 1764, kde erb 

císaský nabyl nového složení;. byl rozdlen na kolik 

polí, a maje srdení štítek rodový, kladl do pravého 

horního rolet na místo nejestnjší pod korunu erb zemí 

uherských a hned na druhé místo do levého svrchního 

rohu skupinu znak zemí eských; pole jim urené pod 

korunou eskou obdrželo srdení štítek eského lva a do 

ty svých ástí rozdlených kížem znak moravský, 

slezský, hornolužický i dolnolužický. Takto upraveného 

štítu císaského bylo užíváno i na peetech urených pro 

jiné ásti panství habsburského, šlo-li pak o kraje 

uherské, tehdy na srdení štítek hlavního štítu vkládány 

byly erby zemí koruny svatoštpánské a potom skupina 

zemí eských byla vsazována jako na druhé místo do 

pravého horního rohu v témže potu. Tchto zpsob 

bylo užíváno také na peetech Josefa II. i Leopolda II. a 

na poátku panování Františka I. a jen tu a tam 

projevovaly se podadné úchylky; zvlášt na královské 

eské a uherské peeti Leopolda II. a Františka I. dostal 

se eský lev na nejpednjší místo srdeního štítku 

prostedního štítu rodového a potom na tetím 

nejspodnjším a hlavním štít v levém rohu pod korunou

eskou ve tyech polích zstaly jen erb moravský, 

slezský a obou Lužic. 

Znak císaství íšskonmeckého nebyl 

používán pouze na peetech, nýbrž i v jiných potebách, 

a v nm koruna eská nebyla vyjádena jen erby svých 

ástí a erby obou Lužic (ze a vl), k nimž zdrazovány 

byly nepomíjející nároky, nýbrž mnohdy ji zastupoval 

samotný eský lev. Je pak pochopitelno, že z pti znaku 

uvedených zemí. ech, Moravy a Slezska i Horní a Dolní 

Lužice byl sestavován erb království eského, v jehož štít 

byl pidáván ješt srdení štítek rodu habsburského 

kolmo rozplený, s rakouským bílým pruhem v 

erveném. poli a se zlatou vží v ervené pd 

kastilskou. Už od doby Ferdinanda I. byl také v užívání 

malý znak královský, pipomínající zvyklost na sekretu 

Václava IV., pedstavovaný íšským orlem, jenž ml na 

prsou štít s eským lvem. 

K peetem královským možno ješt dodati, 

že má pi nich zajímavost a dležitost, na jaké še byly 

zavšeny. Šry ty byly totiž rzn zbarveny a 

kombinovány a tebas pro vyblednutí barev je namnoze 

tžko stanoviti pro jednotlivé starší panovníky pravidla, 

pec se lze domnívati, že už v kancelái Karla IV. ped 

korunováním za císae r. 1355 bylo upotebováno šr 

ervenobílých (vedle jiných) a že ta barva byla odvozena 

od znaku eského lva. To potvrzuje první doba krále 

Václava IV. do volby za krále ímského, kdy jeho peeti 

nebyly zavšovány na jiné šry nežli ervenobílé, a tak 

pozdjší zemská barva eská hlásí se mnohem díve k 

platnosti, nežli byla všeobecn zavedena. i v jiných 

úelech. Ale jako za obou tchto panovník eské 

zbarvení závsu bylo zamnno v dob jejich vlády

císaské za barvy ernožluté, tak i v pozdjších dobách 

šry nesoucí peeti královské na listinách podržovaly 

zpravidla barvu ervenobílou pouze za panovníku 

eských, již nemli dstojenství císaského, ale mnily se 

v ernožluté až snad na nkteré zvláštní pípady, jakmile 

Ferdinand I. pijal korunu císaskou. 

Mince eské od dob Pemysla II. byly 

oznaovány znakem lva; kterýž byl proslaven po svte 

zejména mincovní reformou Václava II., a pražské groše 

na rubu mimo to mly znamení koruny jako symbol 

eské svrchovanosti státní až do r. 1517, kdy byla 

nahrazena poprsím krále. Ovšem nkteré mince v 

jednotlivých zemích korunních mívaly zdobeny vlastním 

znakem píslušné zem. Probírati materiál nemlo by tu 

úelu, pijde však asi vhod, upozorní-li se na nkteré 

vzory z doby habsburské. Na nich bývá znak království 

eského bud sám, nebo bývá kombinován, po pípad na 

prsou íšského orla se znakem rodovým a uherským; v 

mincích slezských orlice charakterisuje jejich pvod. 

Povstání stavu eských r. 1618 obnovilo výhradnou 

platnost, znaku zemských, lva, orlice moravské a slezské, 

a Fridrich Falcký nejen že použil lva eského na svých 

mincích symbolicky, také vložil do tolaru z r. 1620 znaky 

pti zemí eských, pipojuje k ním na nkterých ješt erb 

svého rodu a Lucemburska. Evangelití stavové slezští 

vkládali na své mince bu orlici nebo spojovali na štítu 

šachovnici. dolnoslezskou s orlicí hornoslezskou. Od 

doby Ferdinanda II. lev eský byl zatlaován a asto byl 

používán jen na náprsním štítku orla íšského; do popedí 

se tlaí znak císaský s rodovým erbem habsburským na 

hrudi. Ten stav trval potom i dále; kdežto na vtších 

mincích orel íšský od Leopolda I. poínajíc asto nesl

velký znak císaství, lev eský ponechán byl pouze na 

mincích nejdrobnjších. Jenom na kusech korunovaních 

vracel se lev k staré cti, nkdy i s korunou 

svatováclavskou nebo v pojetí symbolickém. Souvisí to 

vše jist se zatlaováním státoprávního významu koruny 

eské v rámci. spojeného mocnáství habsburského, a 

proto .je zajímavo, že Marie Terezie a Josef II. pes své 

tuhé snahy centralisaní zavedli na nkteré mince trojici 

znaku zemí eských, ech, Moravy a Slezska (grešlika 

z r. 1759 a j.). Znamená to, že ani v tch dobách, které 

chtly zeslabiti co nejvíc vnitrní hranice zemí spojených 

pod žezlem domu rakouského, nemohlo býti beze všeho 

potlaeno vdomí souvislosti ech, Moravy a zbytku 

Slezska po vypuštní nároku na Lužice. 

Bylo by lze ješt poukázati na používání 

erbu eských v tiscích zízení zemských, artykul 

snmovních a jiných publikacích oficiálních a 

neoficiálních. Nkteré poskytly by krásné vzory mistrn 

provedené, a jako na peetech a mincích i na nich bylo 

by snadno sledovati vývoj heraldický i umlecký. 

Projevuje se na nich nkdy lev eský sám nebo píslušné 

znamení zemské anebo lev spojen je s pipojenými kolem 

nho drahnjšími erby zemí pivtlených. Lev dvouocasý 

zpravidla bývá ve skoku, spatíme jej však i bžícího a 

stejn vl dolnolužický, který je vyobrazován obyejn 

jdoucí s ohonem sklonným, nkdy je v bhu s ohonem 

zdviženým. Mezi erby zemi eských nkdy je kladen ve 

století 16. a 17. erb Lucemburska a asem i Dolní Lužice 

je rozdlena v Budyšínsko a Zhoelecko. Ovšem císaská 

moc panovníku habsburských zpsobovala zavádní orla 

íšského a jeho povznesení, a tehdy orel míval na prsou 

kombinovaný štít, v nmž eský lev ml význané

postavení, a kolem nho bývaly rozloženy erby ostatních 

zemí koruny eské. 

Z dokladu pro zdobení památek 

monumentálních erby zemskými dostaí, uvede-li se 

píklad jediný, ale velmi výrazný, z doby nejvtšího 

rozvoje státu eského. Na staromstské vži mostu 

pražského zasazena je ada znaku, které hlásají slávu 

panování Karlova. Vedle erbu íše ímské a státu 

eského, jež mají nad štítem helm i klenot v pekrásném 

plastickém provedení, a vedle orlice svatováclavské, 

znaku Starého msta i orlice moravské vloženo je nad 

oblouk brány pod ímsu poadí 10 tesaných erb, od 

stedu poítajíc v pravo orlice íšské, orlice moravské, 

svídnické a vratislavské, lilií nisských - anebo snad spíše 

biskupství vratislavského? -- a v levo lva eského a 

lucemburského, Zhoelecka, Budyšínska a Lužice Dolní. 

Pi luštní tchto znak je dobrou pomckou popis erbu 

nesených pi .pohbu Karlov, a tím rozešením odpadá 

mínní, že by lilie znamenaly znak Sulcpachu nebi erb 

napí rozplený se lvem a bílým polem dole znak t. zv. 

eských Bavor (Sedláek), stejn jako mylný je výklad 

Herainv, jenž znl orlici svídnickou za braniborskou .a 

lilie za znak království Arelatského. Zdá se, že nkteré 

znaky pi opravách byly porušeny, a odtud vznikla 

nejistota.- Celkem však lze z výzdoby vyvoditi,. že erby 

byly na vez zasazeny po pipojení Dolní Lužice ke 

korun eské r. 1373, .ale ped r. 1377, kdy Zhoelecko s 

ásti Dolní Lužice bylo dáno v údl Karlem IV. synu. 

Janovi. Braniborsko nebylo pojato v adu znak, ,protože 

nemohlo býti pivtleno ke království eskému, jsouc 

samostatné kurfiství.

Možno ješt pipomenouti, že v asích 

panství. habsburského u nás i na stavebních památkách 

vítzil orel císaský nad znaky zemskými. Ale oblíbený 

byl znak orla íšského nesoucího na prsou štítek lva 

eského, a toho bylo používáno až do doby Josefa II., 

Leopolda II. i Františka I. Ušlechtilými vzory byl znak 

nad portálem Klementina v Praze, po pevratu surov 

zniený, a s námahou zachránný znak na celnici proti 

Prašné brán, která je pestaveným klášterem Hybern z 

r. 1810. 

Lev i jiná zvíata ve znacích zemí eských 

zpravidla hledí v pravo na všech památkách, avšak 

heraldická kurtoasie žádala, aby se zvíata po pípad 

obracela k sobe, a tím zvyklost byla mnna. Z toho 

dvodu mní svj postoj i zvíe na znaku vyššího ádu 

bez ohledu na to, je-li spojený znak nižšího stupn. 

VII. 

Když tsn ped koncem staré íše ímské 

František I. r. 1804 pijal titul císae rakouského, bylo 

výslovn prohlášeno, že tím nejsou dotena práva 

státních celk spojených pod žezlem domu 

habsburského. Ani tímto aktem nebyla maena 

samostatnost koruny eské, sice zeslabená 

centralisaními zaízeními století 18., avšak znovu 

potvrzená dvojí královskou korunovací Leopolda II. a 

Františka I., a platilo nezmnné, že v zemích eských 

vládne panovník jenom mocí krále eského. Ale pijatý 

rodový zprvu titul císae dal nejspíš vdom 

byrokratickému režimu, jehož otcem byl Josef II., do 

rukou spolehlivou zbra proti svéprávnosti ástí nov se

ujímajícího císaství ve smyslu territoriálním a 

státoprávním, a správní i soudní aparát úadnický v 

absolutismu, jenž zniil mnohé výhody reforem 

josefínských, spojil zem mocnáství jednotnou 

organisací a spoleným jazykem. Zájem dynastie byl víc 

než kdy jindy povýšen nad práva národ, vylouených 

takka vbec z politického života. Císaství mlo 

znenáhla stráviti státní jednotky ve svém nitru, a aby 

snadnji došlo cíle, podporovalo stavovský separatismus 

jednotlivých zemí v skupinách, mezi nimiž nemlo býti 

zvláštních vztah ani rozdíl a všechny zem mly se 

státi pouhými správními obvody, provinciemi bez 

jakýchkoliv titul. A to byly prostedky, kterých chtl 

užíti stejn a promyšlen desítiletý nový absolutismus po 

chvilkovém uvolnní bláhového roku 1848 a které mly 

býti ješt úinnjším doprovodem politického programu 

dynastického a vládního i po r. 1860. Ovšem ten 

program, uiniti z císaství rakouského jednotný stát 

nmecký pijali i Nmci za svj, a byli-li ochotni ke 

smíru s Ma ary, iníce jim ústupky, a rozdlili se s nimi 

o moc vyrovnánín: r. 1867, jež nebylo jen vyrovnáním 

dynastie, namíili ve »své« ásti íše všechen odhodlaný 

útok na národ eský. echové, kteí s Palackým v ele r. 

48 z ohledu na Slováky nevystoupili s požadavky 

historického práva státního, dali se na novém podklad v 

tuhý boj státoprávní. Byl veden mnivým zpsobem, a i 

když asem byl opouštn, sjednotiv národ v pravý as, 

vyvrcholil v revoluci za války svtové proti soustavnému 

popírání a rušení posledních svobod a proti politickému i 

národnímu znásilování. 

Práv tento více než stoletý vývoj 

nasvduje, jak symbolika znak je tsn spjata se

státoprávním postavením zemí a jak vystihuje míru jejich 

práv i svobod. O znaky zemí eských vznikl spor dvou 

stran, zempanské a vládní i národn-eské. Vlastenectví 

doby osvícenské bylo territoriální povahy a mlo ráz 

uený, a studie historické tehdy se obracejíce k djinám 

zemí a jejích památkám, vynášely i vdomosti a úctu k 

znakm zemským. Gelasius Dobner napsal kritickou 

studii o pvodu eského erbu s rozsáhlou znalostí 

materiálu a bystrým dvtipem a moravský Monse nco 

pozdji obrátil pozornost k znaku Moravy. Lev eský i 

orlice moravská a slezská byly vkládány na titulní listy 

knih, a jinak se vnášely na veejnost, jsouce uplatováni 

oposicí stav proti nivelisující moci státní, ale jen 

jednotliv, nebo soudržnost zemí eských, z ásti 

promarnných politikou habsburskou, byla uvolnna. 

Bylo teba mnohé a tžké práce na probuzení eském, 

aby se znovu vžilo vdomí jednoty národa v echách, na 

Morav i ve Slezsku a aby se nadto touhy obrátily i na 

Slovensko, ped vky odervané od jádra národního. Ty 

snahy vycházely z ech, kde se v Praze souste ovali 

nejlepší synové národa a narážely na nepátelství úední; 

nmeckoma arské. A v tom boji stanuly proti sob dva 

symboly, lev království eského, starého státu eského, a 

orel císaský, orel rakouský. Za nových podmínek v nové 

dob sráželi se dva odvcí protivníci, a staletý zápas 

zstával v podstat stejný. Orel, jenž se vracel v nové 

podob, byl týž orel, který už meem Rudolfa 

Habsburského zvítzil na Moravském poli nad 

královským. dravcem eským, ztlesnným v postav 

krále bohatýra, a byl za to pozdraven radostí a pochvalou 

básník; a byl to týž orel, který pemohl eského lva roku 

1547 a tžce ho zranil na pláni blohorské. Romantismus

první poloviny 19. století, ponoující se v radost i žaly 

minulosti, chápal ty vztahy, cítil kontinuitu boje s 

Nmectvem a Habsburky, a lev se stal vlastencm 

eským nejen znamením staré síly a moci eské, nýbrž i 

zárukou do budoucnosti. Vilo se, že lev eský, sice 

dlouho zemdlený a k zemi sražený, pozvedne hlavu, 

vzchopí se, strhá pouta a jako kdysi pekoná všechna 

protivenství, aby se vrátil k bývalé sláv. Nálada r. 1848, 

plná nadjí a vzruchu, zvlášt dala promluviti 

nejvnitnjším citm, a Havlíek veselým popvkem, ale 

s plnou upímností hrozil Nmcm: 

Však se Frankfurt lekne 

a epiku smekne, 

až eský lev zježí vousy 

a ocasem sekne. 

Ta píse byla namíena proti 

velkonmeckým snahám, chtjícím pipoutati i zem 

eské k veliké íši nmecké, avšak už díve r. 1843 

Havlíek složil nadšenou píse proti Vídni, volající 

echy ze zem eské, moravské, slezské i ze Slovenska, 

aby povstali spolen k boji za kivdy minulé. »Zdvihni 

se, zdvihni, starý eský lve, andl zatroubil k válce do 

krve!«...s refrénem: 

„Hr! na Nmce! hr! na vraha! 

na Víde Praha!“ 

znlo jako projev odhodlání a neoblomnosti, prýštící z 

vdomí eských ctností národních. Tehdy prsa všech byla

zdobena barvou bílou a ervenou, barvou eskou, a kdo 

byli jejími vyznavai, opakovali si s hrdostí heslo: 

»Moje barva ervená a bílá, 

ddictví mé poctivost a síla. 

Varte, Nmci: Já jsem ech !« 

A tehdy lev byl vkládán na prapory gard a Mánes sám 

maloval jej se sv. Václavem na prapor národní obrany v 

Hradci Králové pod heslem : »Síla svorná - nerozborná« 

-- strojilo se k nové srážce, ale lev byl po tžkých ranách 

dívjších pece ješt sláb a podlehl zase orlu na 

barikádách pražských. 

Orel rakouský byl pipravoval zatím úklady. 

Když jej r. 1806 vkládali ve znak mocnáství 

habsburského, pejali erného orla staré íše ímské v 

žlutém poli a vložili mu ve velkém erbu na prsa do štítu 

znaky všech zemí ve skupinách, jak pak v rámec císaství 

nebo jak na n byly inny nároky právní. Znaky zemí 

eských, sdružené kolem štítu s eským lvem; 

korunovaného eskou korunou svatováclavskou na 

znamení suverenity dostaly podle starších vzor místo 

estné na druhém vedlejším štítu pi levé stran, kdežto 

první štít pi stran pravé zaujaly zem uherské koruny 

svatoštpánské. A v tom poli eském vedle erbu ech, 

Moravy i Slezska, byly vloženy v dolejší adu vedle sebe 

erb Lužice Horní, Tešínska i Lužice Dolní, všechny v 

podob, jak se ustálily již ve starší dob, aby bylo 

vyznaeno vedle stálých pípovdí k Lužicím i zvláštní 

postavení Tešínska. Již tento znak vyjadoval svou 

mluvou, že dstojenství císaské se povznáší nad všechny 

hodnosti jiné. a tebas je ješt uznává, že je chce

pekonávati. A to vyslovoval ješt uritji znak stední a 

malý i ustanovení spojená s jejich publikováním. Ve 

stedním znaku státním orel ml na hrudi pouze štít domu 

císaského a kolem nho dokola byl poset desíti znaky 

zemskými, seadnými podle dstojnosti a zdobenými 

korunami; tím lev eský, jenž byl položen na první místo 

levé strany proti znaku uherskému na stran pravé -- 

logicky by bylo, aby sám representoval stát eský -- byl 

odtržen od orlic moravské a slezské, které se dostaly v 

nejnižší poadí strany pravé. A na malém znaku vbec 

odpadly erby zemské a zstal pouze orel se štítem 

rodovým, aby hlásal v denním užívání jednotu státu - byl 

zvlášt uren na všechny mince, kdežto úadm 

zempanským bylo aspo naízeno, aby používaly v 

peetech znaku stedního nebo podle poteby velkého, 

když jim bylo vbec zakázaly upotebovati znak 

jednotlivých zemí, ponechaných v platnosti pouze ve 

vcech stavovských. 

Tím už byl dán základ k protiv, v° níž byl 

postaven orel císaský a lev eský. Na nm nic nezmnila 

úprava velkého znaku rakouského po nastoupení 

Ferdinanda V. na trn r. 1836; zem koruny eské, 

jejichž spojení bylo potvrzeno korunovací královskou, 

podržely v nm totéž místo a erb, vzhled jako díve, a na 

stedním znaku byla provedena jen ta úchylka, že znak 

moravský i slezský byly spojeny nesprávn na jeden štít 

kolmo rozplený na pedposledním stupni strany pravé, 

jako by byla mezi nimi tsná souvislost. A orel tak 

vypraven zdolal znovu lva r. 1848 a rozložil se na 

upevnném panství. Ale sám utrpl porážky na bojištích 

italských a po územních ztrátách i po smlouv s 

:Ma ary, když císaství rakouské byl promnno v íši

akousko-uherskou, musil se poddati promn. Velký 

znak byl vbec vypušten z užívání, aby byl lépe a za 

vhodné prílezitosti znovu upraven, zstal pouze stední 

znak a malý znak v poslední úprav císaského naízení z 

25. prosince 1866, ale v nich byly provedeny pouze mén 

podstatné zmny ve vedlejších erbech a jejich poloze i ve 

výzdob ádové hlavního štítu. Ale proti tm erbm - 

korunovaný znak ech podržel ve stedním znaku své 

místo, spojený znak Moravy a Slezska na kolmo 

rozpleném štítu pišel na tvrté místo strany levé - 

Ma ai, jejichž erb byl vložen na pravé stran stedního 

znaku v místo první zdvihli odpor, chtjíce vyjádení 

zvláštního svého pomru k íši. Tím tyto znaky, až na 

nkteré spolené záležitosti obou díl státních, staly se 

pedevším znamením ásti, které bylo dáno jméno 

»království a zem na íšské rad zastoupené«. 

Centralisanímu úsilí rakouskému ml býti 

umle na pomoc vyvolán separatismus Moravy proti 

sjednocovacím snahám eským. Tam staré barvy zemské 

byly zapomenuty a od ervenobílého šachování orlice 

pijímaly se stejné barvy jako v echách. Ale když po r. 

1836 badání historické vyneslo, že podle privilegia 

Fridricha III. erb zemský má šachování ervenožluté a 

dvorní kancelá uznala, že se stalo ve znacích státních r. 

1836 sestavených nedopatení v barv znaku moravského 

i povolila stavm moravským íditi se listem 

Fridrichovým, mnozí horlivci na Morav zavádli 

ervenožluté šachování i ervenožlutou zemskou barvu 

nebo trikoloru ervenožlutomodrou. Zvlášt roku 1848 

nastaly spory o barvy zemské moravské a v nich 

separatistm pispli na pomoc historití spisovatelé (A. 

V. Šembera) pes protesty vlastenc. Darmo bylo brojeno

v Oherálov týdeníku: „V barvách našich je i naše heslo: 

bu me vždy hotovi pro neporušenost národnosti a 

samostatnosti naší cediti krev a jasná bude obloha nad 

vlasti naší; neporušenost národnosti a samostatnosti naší 

je nám nad vše zlato veškeré zem«; darmo se i ozvaly 

hlasy protivné v Líp Slovanské a v Havlíkových 

Národních novinách i v Pražském poslu od J. K. Tyla, 

kde se dokonce psalo o »opovážlivé a zrádné zmn 

starožitné národní barvy moravské« : snm moravský r. 

1848 pijal vtšinou návrh, aby barva orlice byla 

promnna v ervenožlutou. Ovšem usnesení nebylo 

pedloženo k potvrzení císaskému vzhledem k platným 

znakm íše, a nestalo se tak ani pozdji, a se zemský 

výbor moravský; ovládaný Nmci, nkolikráte o to 

ucházel, maje nenávist k barvám eským nebo k trikoloe 

slovanské. Ješt r. 1888 ministerstvo vnitra neodpovdlo 

jinak, nežli, že nemže provésti zmny zemských barev 

ped úpravou znaku íšského; ale povolilo, aby zemské 

úady zavádly až do koneného rozhodnutí barvy podle 

privilegia z r. 1462. 

Avšak dálo se to namnoze za odporu 

národní smýšlejícího lidu, jenž vyslal už výmluvné 

eníky proti úmyslu na snmu r. 1848. Ten nestál v 

antagonismu a odluování protieském, nýbrž v 

spoleném utrpení našel cestu k spolené práci a váli s 

lidem eským. Tak lvu eskému pišla na pomoc 

neporušená orlice moravská, stejn jako echy 

obývajícími ve Slezsku byla s ním sdružena orlice 

slezská. vznikla nerozdílná trojice, která pod korunou 

svatováclavskou hlásala, že pospolitost a právo spolené 

a nedílné samostatnosti a státní svrchovanosti zemí 

eských je nepopíratelné a jednotná vle národa

nepemožitelná. »Co Bh spojil, lovk nerozluuj!« 

bylo psáno pod slouené erby s protestem k dynastii a 

vlád, i Nmcm, kteí je pro následovali * ) a s výstrahou 

k lidu. A jaký boj byl bojován za moc lva, jenž si mezi 

nimi podržoval nejvyšší místo, svdí odpov Riegrova 

nmeckému poslanci Ondeji Haasovi na snmu 

království r. 1861; »Ohrazujeme se proti mínní, že 

máme znáti jen jediný štít: my známe ovšem štít 

rakouský, ale my známe také znak království eského, 

jehož nikdy nezradíme!« A lev eský tak ctn a milován 

a v národním život i ruchu rozšiován, dával záruku 

budoucnosti národa. Sokolstvo a jiné spolky razily mu 

cestu po krajích eských a s ním spojovaly tužby své i 

snahy. A tiché oekávání chví se v kresbách Alšových i 

ve verších básník, vyjadujících nejtajnjší touhy lidu, a 

nejmohutnji snad je pronášejí slova Nerudova: 

Jak na poušti, kde lev si lehl polem, 

Po širých dechách teskno dýše kolem. 

Jen .jednou krajem tím šel národ lev. 

jen jednou, ped dávnem hml jeho ev. 

* ) V Brn r. 1892 pi návštv císae nmecká policie strhala znaky 

zemí eských vyvšené na eské besed rozkaz na místodržitelství 

moravského, které prohlásilo užívání jejich za „nepípustnou 

politickou demonstraci". Na interpelaci moravských poslanc v 

zemském snmu moravském a íšské rad nebyla dána vládou ani 

odpov , a když po roce vyizován byl protest spolenosti 

Besedního domu v Brn, byl zamítnut ministerstvem vnitra, 

ponvadž . . akoliv není zakázáno užíti jednotlivých. znaku 

rakouských zemí k úelu dekorace za pítomnosti Jeho cís. a král. 

apoštolské Milosti ... však dle platných pedpis není pipustitelným 

sestavovati libovoln takové znaky ve form tzv. allianního znaku". 

(Nár. Listy 1893, . 234).

a sama zem slouchá s zatajeným dechem, 

zda hrzný hrom ten nevrátí se echem, 

a co kde dýše, choulí se v své skrýši 

a s chvním cítí : Jsme zde ve lví íši. 

Ozval se ten hrom ... Na všech bojištích 

svtové války bylo jej slyšeti, zatím co nepátelé ech 

vili, že pišla chvíle k jejich záhub. Myslili, že mají 

lva v léce, že nic nechybí, nežli poslední rána, a zatím se 

po svte bily jeho dti. Zmýlili se a zbyten strojili 

císaským naízením z 10. a 11. íjna 1915 nový znak íše 

rakouskouherské, aby se vyhovlo nárokm Ma ar a 

Nmc. Znak stední a malý, jenž byl pedzvstí, co by 

pinesl znak velký, odložený až do výsledku války, která 

se zdála nadjn v ten as vyvíjeti pro ústední mocnosti, 

byl dvojí, spolený pro ob poloviny mocnáství, 

rakouskou spolu s uherskou, i zvláštní pro každou ást. 

Zem »rakouské« nebo »Rakousko«, 

kterýmž jménem byly zahrnovány nkdejší království a 

zem na íšské rad zastoupené, dostaly tak k novému 

znaku nové nepirozené. a protiústavní jméno, jako byl 

nepirozené a protiústavní povahy znak sám.. V malém 

znaku »rakouském« byl jen dvouhlavý orel pod korunou 

císaskou, nesoucí na prsou, štít ervený s bílým bevnem 

domu rakouského, ve stedním znaku ml orel na hrudi 

štít složitjší. naplnný krom prostedního štítku se 

znaky pti starých zemí vnitrorakouských se srdením 

štítkem rodovým podle dstojenství seadné erby 

jednotlivých zemí korunních; zem eské representované 

lvem eským, ale bez koruny, a orlicí moravskou a 

slezskou jsou ovšem od sebe úpln odtrženy Tak dostaly 

se zem eské i do stedního znaku celého mocnáství, v

nmž stední znak rakouský na štítu žlutém pod korunou 

císaskou byl spojen se stedním znakem uherským pod 

korunou svatoštepánskou genealogickým štítem 

habsburským a heslem »Indivisibiliter ac inseparabiliter« 

a v nmž mizely v podízené správní složky Rakouska 

ped celkovým útvarem království uherského. 

Dnes ten pozdní násilný pokus o dovršení 

dualismu z r. 1867 a o založení pevného Rakouska 

provázený novými zákazy a pronásledováním trojice 

erbu zemí eských od poátku války pro zloin 

velezrady, zdá se takka nerozumným vtipem; pec ml 

do sebe hluboký smysl: ml znamenat konec 

státoprávniho vdomí a snažení eského. Nemlo už býti 

království eského a v »Rakousku« jehož páteí byly 

prohlášeny zem starorakouské, mla se rozplynouti 

koruna eská v nesouvislé provincie. A je zajímavo, že se 

ani na to nezapomnlo, aby orlice moravská obdržela 

šachováni ervenožluté a že odtud orlice s šachováním 

ervenobílým byla stíhána za velezrádnou. To vše bylo 

mínno vládou Stürgkhovou a Tiszovou za prostedek k 

posílení státní myšlenky rakouské a výchovou 

obyvatelstva v obojí polovin íše mlo se dojíti k 

vnitrnímu obrození a ztmelení mocnáství 

rakouskouherského. To mlo býti i zevnjším znamením 

charakterisováno jako spojení dvou jednotných útvar 

podadných prvk, císaství rakouského a apoštolského 

království uherského, jež pes nkteré nedoešené rozdíly 

chtly býti sdruženy nerozdíln a utvrzeny láskou a 

oddaností k panující dynastii habsburské. František Josef, 

mohl-li ješt chápati ten as, cítil se asi u cíle svých snah.

VIII. 

Již po vlí boží lev, jenž dosud podléhal, 

vespod ležel, brzy se probudí, bude 

bojovati, zvítzí, zave. Kdo se nebude báti! 

(Kronika zbraslavská k r. 1310). 

Pipomínali jsme si, že se naplují zase 

slova starého kronikáe, když se ozvaly první tajené 

zvsti o hrdinských inech našich legioná v tžkém 

zápasu svta, a když rostly v jistotu o velikém vojsku 

národním, bojujícím za svobodu vlasti v dalekých 

koninách ruských a sibiských. Radostnou nadjí chvla 

se srdce spoutaných a utlaených a hluboký podiv nesl se 

k synm našich generací, v nichž se probudila krev 

dávných pedk. Pedstavovali jsme si je jednotné a 

svorné v nadšení a lásce a vidli jsme je sjednoceny pod 

praporem lva, jehož síla vešla v jejich srdce. Také na 

poátku zavlály praporce eského lva nad jejími hlavami, 

ale již »Družina«, skládající se, že 4 rot, pijala 28. záí 

1914 na Sofijském námstí v Kyjev prapor v eských 

národních barvách, v nmž koruna svatováclavská byla 

ozdobou i znamením s erby ech, Moravy, Slezska i 

Slovenska. Tebas ani pozdji lev nebyl opuštn docela a 

pluky armády formované v Rusku písahajíce, že budou 

prapory a odznaky své ctíti, kladly lva na jednu stranu a 

erb jejich kraje na druhou stranu - pluk hanácký ml 

vedle lva orlici moravskou, tatranský trojvrší slovenské s 

kížem, slezský orlici slezskou - život byl tvrdší dobrých 

úmysl a našich pedstav, a naši hrdinové za hranicemi, 

aby dosáhli cíle, musili initi ústupky, sob i svtu. Aby 

dokázali, že nejen echové z zem eské, moravské a 

slezské touží po obnovení eského státu, nýbrž i Slováci

ojují a obtují s za, vztýili za své odznaky ne pouze 

lva, nýbrž všechny ti znaky zemí eských pospolu a 

k nim pipojili znak Slovenska, modrou horu o tech 

vrcholech v erveném poli se stíbrným kížem 

patriarch na prostedním, nejvyšším z nich. Byl to znak, 

který mla v peeti od svého založení r. 1861 Matice 

Slovenská, »jednota milovníkov národa slovenského«, 

jejímž úelem bylo »v lenoch slovenského národa 

mravnú a umnú vzdelanos budi, rozširova a 

utvrdzova, slovenskú literatúru a krasné umenia 

pestova a podporova a tým i hmotný dobrobyt 

slovenského národa napomáha a na jeho zvelebení 

pracova.« V tom erbu Slováci vidí vztah k své zemi a 

pokestní jejímu sv. Methodjem, vykládajíce trojvrší s 

kížem - je i v erbu msta Uher. Skalice - za trojí hory 

Tatru, Matru a Fatru, a domnívají se, že to byl odedávna 

znak údlného knížectví, postupovaného princm 

královského rodu uherského. To je ovšem výklad bez 

dostatené opory, a jisto je, že se ve znaku uherském 

ervený štít se tymi stíbrnými vodorovnými pruhy v 

pravé polovin pijímá za erb t. zv. Starých Uher, t. j: 

komitátu sev. záp., kdežto zelené trojvrší se zlatou 

korunou a kížem v levé polovin vysvtluje se za erb 

nových Uher. Podle starých peetí král uherských víme 

také, že obojího erbu bylo používáno i samostatn nebo 

vedle sebe, každého na zvláštním štítu, a jen nkdy 

spolen na jediném štítu, a zdálo by se, že Slovensku 

spíše by náležel erb stíbrných pruh. 

Nezáleží vlastn na pvodu a oprávnnosti 

vyvoleného znaku Slováku, staí, že byl posvcen krví 

bojovníku za svobodu. Avšak závažnjší je fakt, že s ním 

ást Slováku, zvlášt amerických, spojila nároky na

autonomii Slovenska, a že se bránila i barv ervenobílé, 

a ji Slováci pijali za svou už na konstituním 

shromáždní v Liptov. Svatém Martinu v kvtnu r. 1858 

a dokonce také r. 1867 žádali ve svých postulátech za její 

povolení. Amerití Slováci uinili barvou svého odboje 

protirakouského barvu bílou, ervenou a modrou a z nich 

si sestrojili revoluní vlajku, modrý pruh podél vroubený 

na obou stranách dvma užšími pruhy, bílým a 

erveným. Nebylo jednoty v tch vcech, avšak asem se 

ustálil znak, jejž pijala i národní rada, štít kížem 

rozdlený se tymi znaky zemí eských a do nho kolmo 

byl vsazen svazek prut Svatoplukových na znamení, že 

se jenom svorností dílo podaí. * ) Také v píin praporu 

stala se ta úprava, že se prapor ervenobílý, pod kterým 

prof. Masaryk jel ješt do Ameriky, vkládal v obrubu 

modré barvy odvozené od barvy hor slovenských, pijal 

doprosted iniciálky . S., znamení vojska eskosl. ve 

Francii a Italii, a na hrot žerdi obdržel tyi spojené 

kruhy, symbol jednoty a svornosti zemí eských, ale 

stužka ervenobílá zstala odznakem legioná ruských. 

Emblemem vojenským byla zavedena obecn tveice 

znaku se lvem uprosted, orlicí moravskou a slezskou po 

stranách a kopci slovenskými svrchu na samostatných 

seskupených štítech, jak prý poprvé navrhl malí Strimpl 

v Paíži a Purkhardt provedl plasticky v sáde. 

Legionái nám nepinesli znak hotových, 

a znamení jejich psobila dojmem nejúinnjším. Zatím 

co v Praze v Pantheonu Musea zemského pi jubilejních 

* ) V lét r. 1919 na podnt Olgy Masarykovy byla vydána ve 

Washington brožura znázorující a vysvtlující starý prapor eský a 

znaky zemí eských i oficiální vlajku a erb, který zavedla národní 

rada eská v záí 1918.

slavnostech Národního divadla ušlechtilý italský 

poslanec Conci obrácen k symbolu zem eské konil 

svou e za boulivého volání »Evviva Italia« páním : 

»Kéž voucí eský lev brzy by mohl klidn spoinouti, 

slav s plným uspokojením svj vlastní triumf«, ve 

Francii, kde René Pichon už 2.prosince 1917 nadšen 

pozdravoval nového spojence pod ervenobílým 

praporem. (paížský »L´Oeuvre«), president republiky 

Raimond Poincaré 29. ervna 1918 povzbuzoval 21.pluk 

naši armády, pijímající svj prapor: »Dstojníci a vojáci 

eskoslovenští! Prapor, který Vám dnes podávám, jest od 

této chvíle Vaší válenou zástavou a výrazem Vašich 

nadjí. Pi pohledu, jak vánek Francie dává voln vláti 

eským barvám, pi pohledu na, starobylého lva svých 

pedk a na obraz tí hor Slovenska, peneste se v mysli 

do údolí Labe a Vltavy, vzpomete dlouhého strádání 

rodné zem své, naslouchejte hlasm Vám povdomým, 

které Vás zapísahají, abyste osvobodili mei svými 

porobené rodiny své!« A v ím ministerský pedseda 

italský V. E. Orlando pi podobné píležitosti ve svátení 

den 24, kvtna 1918, vzpomínaje událostí v Praze, 

promluvil: »A zatím, co je v echách vzbouení a stanné 

právo, tu na svobodném slunci svobodn vlaje prapor 

zemí eskoslovenských, které oekávají své vzkíšení ...« 

Tím dalo nám vojsko naše zahraniní aspo pedpoklady 

pro sestavení znaku uskutenného státu 

eskoslovenského, a z toho dvodu, co znamenaly 

staré erby a barvy naše v revoluci, bylo lehko pi jeho 

skládání pejíti pes nkteré návrhy, jako byl návrh na 

zavedení orlice svatováclavské, vypravené zvláštními 

odznaky (Jarešv), která ztratila kontinuitu v našem 

život státním i národním a byla by pouhým pežitkem

ez hlubšího významu, o nápadech nového znalce bez 

prvk historických ani nemluv. Ale tžší bylo z daných 

možností sestrojit obraz vyhovující. Postupovalo se ve 

vci vážné píliš ukvapen, bu ve velkých. anketách, 

nebo v píliš malých kroužcích, a zdá se, že politikové, 

kteí zneužili i toho jednání pro volební boj, mli vetší 

slovo nežli heraldikové a právníci. A tak vznikly nejen 

zbytené ti znaky, malý, stední a velký, nýbrž byly 

zavinny i nkteré závady, nkdy plynoucí i z toho, že se 

neopírají o platná ustanovení ústavy republiky. 

Podle zákona Národního shromáždní z 31. 

bezna 1920, sb. z. a n. . XLVIII, je malým znakem 

republiky eskoslovenské na erveném štítu stíbrný 

dvouocasý lev ve skoku v pravo hledící, úst rozzavených, 

s jazykem vyplazitým, drápy a elenkou vesms zlaté 

barvy, ale jemu na prsa byl vložen ervený štítek se temi 

modrými vrchy, z nichž na prostedním vyšším vztýen 

je stíbrný kíž patriarch. V mluv heraldické znamená 

takové vložení erbu ve znak jiný zvláštní význaný 

atribut nebo zahrnovaní moci nižší v moc vyšší s 

uplatnním zvláštní dležitosti. Takto upravený znak 

spíše by se hodil pro Slovensko samo, když by bylo v 

rámci eského státu autonomní, nežli k vyjádení toho, co 

se chce íci názvem republika eskoslovenská. Toužímeli 

míti stát jednotný a nedílný, jak chce naše ústava, není 

možno vyznaovati pouhé jméno, protože znak má krýti 

skutené právní pomry. Šlo-li o zvnní památky 

pipojení Slovenska k historickým zemím koruny eské, 

bylo to možno uiniti znakem jiným, složitjším, kde by 

všechna oblast státní byla vyznaena ve svých ástech, 

ale malým erbem našeho státu ml zstati pouze starý 

neporušený eský lev, jemuž se v prvních poradách

nebránil ani poslanec Juriga. Ostatne vložení erveného 

štítku na hru lva, jenž je sám v ervené pd je i 

estheticky nevhodné, nebo zdá se, jako by v tle lvím 

byl otvor, krvavá rána, do níž bylo vsazeno trojvrší s 

kížem. 

Stední znak se skládá ze dvou štít, 

pedního a zadního. V pedním je znak eský podoby lva 

bez štítku slovenského na prsou, zadní je roztvrcený a v 

jeho horním pravém poli je znak Slovenska, v horním 

levém poli znak Podkarpatské Rusi, v pravém spodním 

poli znak Moravy a v levém spodním poli znak Slezska. 

Staré zem eské. zachovávají erby z minulosti pejaté. 

Morava má erbem orlici v pravo hledící se zlatou 

elenkou stíbrn a erven šachovanou na modrém poli, 

Slezsko na zlaté pd ernou orlici o ervené zbroji v 

levo hledící (v zákon stojí nesprávn »v pravo«) se 

zlatou elenkou a se stíbrnou pružinou na prsou, 

zakonenou jetelovými trojlístky a uprosted zdobenou 

kížkem. Rus Podkarpatská dostala však erb nový, nebo 

nejsouc nikdy samostatným územím, nemla vlastního 

znaku. Ten nový erb iní štít kolmo rozplený, v jehož 

pravé polovin jsou ti vodorovná zlatá bevna v modré 

pd a v levé plce ervený vzpímený medvd v bílé 

pd v pravo hledící. Znak Podkarpatské Rusi byl 

sestaven proto ze dvou ástí, aby se vyhovlo tamním 

dvma stranám: ukrajinské a velkoruské. Ukrajinská ást 

znaku je reminiscencí erbu, jejž pijala republika 

ukrajinská v podob zlatého trojzubce v modrém poli, 

prý odvozeného z peeti velikého knížete Vladimíra; díl 

velkoruský je zcela nov utvoen a chce charakterisovati 

kraj obrazem zvíete, obývajícího tamní hory. Ale 

rozumti stednímu znaku a pochopiti jeho oprávnní, je

vru obtížno. Nejde v tom erbu o vyznaení všech zemí v 

republice sjednocených, k tomu byl poízen velký znak, 

jenž ovšem mohl odpadnouti; jenže ani pak by stední 

znak neobstál. Víme, že Podkarpatská Rus má míti 

postavení zvláštní, vypravena »nejširší autonomií, 

sluitelnou s jednotností republiky« , se samostatným 

snmem, a ve stedním znaku je pece pojata v témže 

významu jako ostatní zem, které mají initi celistvý 

útvar, a se nadto dobrovoln pipojila k 

eskoslovenskému státu. Logicky ml býti základem 

stedního znaku malý znak, ale vidla se asi nemožnost 

toho; jestliže eský lev bez štítku slovenského byl pojat 

do stedního znaku za erb hlavní, ml vetší velikostí 

zatlaovati ostatní znaky krom Podkarpatské Rusi, které 

vlastn tak jak jsou, vyjadují spojení úpln 

rovnocenných zemí a mluví proti znaku malému. Pi tom 

se jeví i ta závada, že staré zem eské musily ustoupiti 

zemím teprve získaným, a tím byl porušen jejich odvký 

historický význam jednoty. 

Výtky, které možno initi tomuto znaku, 

odlišném od velkého snad jen z pílišného napodobování 

dívjších pomr rakouských, lze z ásti penésti i na 

velký znak státní. Skládá se také ze štítu pedního neboli 

srdeního a hlavního, zadního. Na pedním štítku je znak 

eský vzhledu stejného jako ve znaku stedním, zadní štít 

je »rozdlen na sedm polí temi vodorovnými pruhy tak, 

že vrchní dva jsou rozpleny, tetí spodní tikráte dlen« 

(popis není v zákon zcela pesný, ve druhé ad znaky 

jsou posunuty, aby ml místo srdení štít). V prvním poli 

je znak slovenský, v druhém znak Podkarpatské Rusi, v 

tetím orlice moravská, v tvrtém v pravo hledící orlice 

slezská, v pátém zlatá v pravo hledící orlice tšínská na

modré pd, v šestém znak Opavska, t. j. štít ervené a 

bílé rozplený a v sedmém znak Ratiboska, štít kolmo 

rozplený, jehož pravá polovina má zlatou orlici s 

elenkou, obracející v pravo hlavu, na modré ploše a levá 

polovina je bíle a ervené rozplená. Znak tento má 

strážce, dva zlaté lvy s elenkou a ervenými jazyky, 

stojící na lípových ratolestech, a pod nimi se vine stuha s 

významným starým heslem »Pravda vítzí«. 

Na tomto znaku, jenž zase má ku podivu 

srdení erb lva eského vtší, nežli jsou erby ostatní, 

seadny jsou tedy znaky pojaté ve znak stední, ale k 

nim pistupuje ješt znak Tešínska, Opavska a 

Ratiboska. Mají nestejný význam. Erb tešínský byl 

zaadn, a je Slezsko zastoupeno ve znaku všechno 

ernou orlicí v žlutém poli, aby vyjádil nárok naší 

republiky na celé Tšínsko a výhradu práv k nmu. To je 

dležité a správné i nyní, kdy bylo nutno vzdáti se velké 

jeho ásti ve prospech Polák. Vložením znaku 

tešínského vedle slezského rozkládá se pojem Slezska v 

díly, a proto byl ve velký znak pojat i erb druhé ásti 

slezské, Opavska. Erb ratiboský chce vyznaciti pipojení 

Hluínska k našemu státu od pruského okresu 

ratiboského, avšak práv zaadní tohoto znaku je zcela 

pochybené, jak ukázal už prof. Kapras (Nár. Listy 3. 

dubna 1920, Národ IV. . 25). Nejen že se vyznauje 

drobný pírustek, když se jiné správn nechávají bez 

povšimnutí (Vitorazsko, Valticko), avšak závažnjší je, 

že náš stát neobdržel nic z bývalého knížectví 

ratiboskeho, jehož erbu je použito. Co jsme získali, 

znamená jen vrácení dílu nkdejšího Opavska, jenž byl 

od nho oderván v dob Marie Terezie r. 1742. Jestliže se 

myslilo, že se erbem ratiboským vyjádí, že Hluínsko

se k nám vrátilo od správního okresu ratiboského, není v 

tom dostatené odvodnní, nebo okres se nekryl s býv. 

knížectvím ratiboským a jde jen o nevelkou ást okresu, 

Kdežto vetší kus toho obvodu zstal v píslušnosti k íši 

nmecké. Je ostatn zajímavo, že erb ratiboský levou 

polovinou pipomíná sám dívjší spojení všeho 

knížectví s Opavskem. Mohlo by se ješt poukázati, že ve 

velkém znaku orlice slezská hledí v pravo, Kdežto ve 

stedním hlava její se obrací v levo, ale heraldicky je to 

možné, aby zvíata erbovní mnila své postavení podle 

poteby. Ovšem znní zákona mlo to odchýlení 

vysloviti. * ) Rozpaky musí ješt psobiti zaadní erbu 

Rusi Podkarpatské, nebo nevystihuje zase jejího 

právního postavení, jestliže se mu pikládá povaha 

rovnocennosti s erby zemí jiných i podadných ástí. 

K znakm .našeho státu pojí se otázky, 

zvlášt který bude zpsob jejich užívání a v kterých 

pípadech i od kterých orgán budou platn zavádny. 

Pedpisy dosud vydány nebyly a pouze ministerstvo 

národní obrany na míst ty erb zavedlo malý znak 

státní za odznak vojska na apkách. 

Je vlastn divno, že se v té vc djí odklady 

; vždy otázka zemské samosprávy na Slovensku je pece 

vyízena ústavou a jde jedin o pomr Podkarpatské 

Rusi. Možná ovšem, až se pijde k ešení znaku této 

zem, potvrdí se dodaten nepromyšlenost našich 

znaku. Pro Rus Podkarpatskou práv by se hodilo, aby 

* ) l. Dr. G. Friedricha v Nár. Listech 1921 . 132 Vysvtlení k 

stednímu znaku eskoslov. republiky snaží se objasniti tuto vc, 

avšak teba pipomenouti, že pece popis znaku, blason, musí býti 

tak pesný, aby erb mohl býti i bez pedlohy snadno znázornn.

tam platil jako znak státní eský lev, mající na prsou erb 

zemský, používaný samostatn ve vcech autonomních. 

Erb Slovenska na hrudi lva podporuje separatismus, kde 

nemá býti, nesprávné zaadní erbu Rusi Podkarpatské 

popírá autonomii, která je pedepsána smlouvou 

mírovou. Všemu bylo možno se vyvarovati, kdyby pro 

zem eské i se Slovenskem byl zaveden lev eský, - jak 

se stalo prozatímn do konené úpravy naízením vlády z 

19. kvtna 1919, .300 Sb. z. a n. - jenž by zaujal pední 

místo ve znaku vtším, obsahujícím jako složky 

podadné ostatní zem republiky;. v tomto druhém 

pípadu erb Rusi Podkarpatské daný na hru lva 

vystihoval by zvláštní její práva a mohl býti zaveden pro 

její samosprávné záležitosti. 

Ale ani po stránce formální nelze vysloviti 

nad našimi znaky státními uspokojení. Umlcm nebyla 

dána možnost, aby uplatnili ráz své doby, a prof. Fr. 

Kysela mohl jen zachrániti, co se zachrániti dalo, na 

oktroyovaných zásadách tvrdé renaisanní podoby znak. 

Provedení znalc vždy neslo úinky cítní a umleckých 

názor asu a vývoj nynjších smr ml se odrážeti i ve 

vytvoení státních erb. Byly by nepochybn zamítnuty 

návrhy divoké a málo dstojné, teba zavádjící do znaku 

štít moderního dla, ale zdravá soutž byla by snad 

nadchla umlce opravdu esky cítícího, který by ml i na 

mysli krásné vzory dob minulých. Jak dovede hovoiti k 

srdci lev Mánesv nebo eský erb Mikuláše Alše, který 

je takoka vzrušenou písní eského ducha a radostné 

eské pýchy! 

Dnes je ovšem tžko mysliti, že by 

nedostatky našich znak mohly býti napraveny - mnní 

znak nebylo by ke cti jejich ani k dstojnosti státu - a

teba spíš° se piiovati, aby upevnním autority státní 

byl jim dodán význam a zjednána úcta. Proto musí trapn 

psobiti, jestliže jsou státní úady, které místo, aby do 

svých peetí pojaly znak státní, libují si v malicherných 

híkách, jež by se snad srovnávaly s úely soukromých 

korporací, ale nechránny zákony nepovují a 

nezdrazují autority úad. Pro památkové úady státní 

byly zavedeny peeti, pro pražský se silhouetou 

Karlštejna, pro brnnský s obrysy hradu Pernštejna, pro 

bratislavský s obrazem hradu Oravy. Taková pee mla 

by snad smysl v innosti spolku pro udržování toho 

kterého hradu, ale u státních úad je nevysvtlitelná a 

porušuje obecné zvyklosti. A podobný nonsens je, 

jestliže státní archaeologický ústav dostal do úadní 

peeti obraz praehistorické nádoby! 

Souasn se znaky státními byly uzákonny 

státní peetí velká a malá, založené na velkém a malém 

znaku republiky - od zbytené stední se tedy upustilo - a 

vlajka státní i národní. Pi jejím sestavování bylo 

rozhodující, že ve volb barvy ervenobílé nás pedešli 

sousední Poláci a Rakousko a že v ústavu republiky bylo 

pojato s ohledem na Slováky ustanovení barev bílé, 

modré a ervené za státní barvy. Tak musil býti opuštn 

starý prapor ervenobílý, nadšen opvovaný Nerudou ve 

»Zpvech páteních« 

»Le vzhru, prapore náš mlén bílý, 

Pemyslv orle, plný vzdušné sily – 

pod tebou kvt se rozlož krásou tklivý 

jak bílý bh to národ spravedlivý! 

Dej osud boj nám, co muž a rek jich snese, 

pak ale nad hlavou až ráno rozbeskne se,

z ervánk slunce vysko, lehni eským polem, 

bu v echách bílý den a plno rží kolem.« 

(»Moje barva ervená a bílá«.) 

Staletý prvodce našich bojovník, jenž ve 

válce svtové slyšel slova horoucích písah a zbrocen byl 

krví nejlepších naších lidí, byl rozrušen a ve svém 

významu poškozen. Nechtlo-li se v náhradu jeho užíti 

trikolory, asto se ve variacích opakující u jiných národ, 

byl to ovšem úkol velmi tžký, aby se nalezlo vhodné 

východisko k jeho promn. I pi vlajce ozvaly se všeliké 

návrhy; do praporu ervenobílého vkládal se lev, poet 

zemí státu eskoslovenského oznaoval se v nm 

hvzdami .nebo lípovými lístky seadnými nebo do 

kruhu vedenými nebo revoluní vlajka Slovák 

amerických pokládala se v bílé pole praporu k žerdi a 

také pidával se k ervenobílé barv modrý pruh kolmo 

pi žerdi, jako byl užší modrý pruh vsazován mezi ob 

barvy a ozdobován hvzdami (Kupka). Pomýšlelo se i na 

odznaky husitské; tradice husitská mla opravdu mocný 

význam v naší revoluci, avšak odznaky husitské nemly 

nikdy povahy territoriální, byly znamením náboženským, 

a v tom smyslu by se nehodily na vlajku státní. Neinily 

se však pokusy s modrým okrajem kolem eského 

praporu, jak si zavedl: naši legionái, a místo toho byl 

vsunut v prapor ervenobílý, jehož délka se má k šírce v 

pomru 2 :3, nezvyklý prvek, modrý klín od žerdi do 

poloviny délky vlajky, jenž pochopiteln psobí dojmem 

nepirozeným a cizím. Tento klín se vyjímá zvláš 

nevhodn pi praporech slavnostních, pro jejichž rozmry 

tžko stanoviti pravidla.

Mžeme býti spokojeni, že v naší pi »Pravda zvítzila«. 

Ale tu velikou událost nedovedli jsme vystihnouti 

zdailým zpsobem ani v našich znacích státních a v naší 

vlajce. Bylo také chybou, že se postupovalo bez 

dostateného materiálu z akcí zahraniných a že nebylo 

použito spolupráce tch, kdo byli skuten bojovníky za 

volnost národa a prožili veliký zápas revoluní. A sami 

nemohli dojíti v tomto ohledu cíle, aby nám sestavili 

znak i vlajku, byli by jist dovedli dáti rady a pokyny. 

Znaky i vlajka, jak byly pijaty, jsou ovšem výsledkem 

doby: Udrželi jsme kontinuitu, vnesli jsme nové prvky - 

.jenže jsou bez hlubšího významu a tím jsme vlastn 

porušili vznešené památky z minulosti a nevymyslili 

jsme nic, co by, jak bylo v dobách starých, hluboko 

zasáhlo v naše city. Je žel, že se i v této vci promeškala 

vhodná doba. 

Znaky starého eského státu a jeho barvy 

byly kusem našich djin, našeho ešství, byly složkou v 

našem odvkém boji. Stanou se i znaky naší republiky a 

její vlajka vedoucím znamením jejích pravých a vrných 

obanv a budou jim symbolem, jehož nikdy neopustí? 

Kritika pivádí asto k smíení. A už pro to, co podávají 

ddictvím z minulosti, už pro to, že v základ byly 

vdím symbolem našich národních hrdin, dbejme, aby 

se naše nová znamení stala a zstala budoucím 

generacím slavnou zárukou naší svobody, a kdyby bylo 

teba, i strhujícím odznakem v boji za právo a 

spravedlnost. A potom i nová naše státní znamení budou 

opvovati básníci a budou na n hrda i pokolení píští.

Zákon ze dne 30. bezna 1920, 

kterým se vydávají ustanovení o státní vlajce, 

státních znacích a státní peeti. 

Národní shromáždní republiky eskoslovenské usneslo 

se na tomto zákon: 

§ 1 

Vlajka státní (národní) skládá se ze spodního pole 

erveného a vrchního bílého, mezi nž jest vsunut modrý klín 

od žerdi do stedu vlajky. 

Pomr jednotlivých ástí vlajky jest patrný z 

pipojeného obrazce. 

§ 2 

Standarta presidentova jest bílá s okrajem skládajícím se 

z plaménk stídav bílých, ervených a modrých. Uprosted 

bílého pole vetkán velký státní znak. 

§ 3 

Vláda se zmocuje stanoviti pro rozliné obory správy 

státní píslušné vlajky a prapory a vydati ustanovení o užívání 

barev státních v život veejném. 

§ 4 

Malý znak republiky eskoslovenské jest: Na erveném 

štít stíbrný dvouocasý lev ve skoku v pravo hledící, úst 

rozžavených, s jazykem vyplazitým, drápy a elenkou, vše 

zlaté barvy, nesoucí na svých prsou ervený štítek s temi 

modrými vrchy, z nichž na prostedním vyšším vztyen jest 

stíbrný kíž patriarší.

§ 5 

Stední znak republiky eskoslovenské má dva štíty, 

pední a zadní. 

Na pedním (srdením) jest znak eský: na erveném 

štít stíbrný dvouocasý lev ve skoku v pravo hledící, úst 

rozžavených, s jazykem vyplazitým, drápy a elenkou, vše 

zlaté barvy. 

Zadní štít jest tvrcený. V jeho horním pravém poli jest 

znak slovenský: na erveném štít ti modré vrchy, z nichž na 

prostedním vyšším vztyen jest stíbrný kíž patriarší. V 

levém horním poli znak Podkarpatské Rusi: štít na zdél 

rozdlený; v pravém, modrém poli ti zlatá bevna, v levém, 

stíbrném poli stojící ervený medvd v pravo hledící. V 

pravém spodním poli znak moravský, na modrém štít v pravo 

hledící orlice s elenkou, stíbrn a erven šachovaná. V 

levém spodním poli znak slezský: na zlatém štít v pravo 

hledící erná orlice s elenkou o ervené zbroji se stíbrnou 

pružinou na prsou, zakonenou jetelovými trojlístky a 

uprosted zdobenou kížkem. 

§ 6 

Veliký znak republiky eskoslovenské skládá se ze štítu 

pedního a zadního. 

Na pedním jest znak eský: na erveném štít stíbrný 

dvouocasý lev ve skoku v pravo hledící, úst rozžavených, s 

jazykem vyplazitým, drápy a elenkou, vše zlaté barvy. 

Zadní štít jest rozdlen na sedm polí temi vodorovnými 

pruhy tak, že vrchní dva jsou rozpleny, tetí spodní tikráte 

dlen. V horním pravém poli jest znak slovenský: na erveném 

štít ti modré vrchy, z nichž na prostedním vyšším vztyen 

jest stíbrný kíž patriarší. V levém horním poli jest znak 

Podkarpatské Rusi: štít na zdél rozdlený; v pravém, modrém 

poli ti zlatá bevna, v levém, stíbrném poli stojící ervený 

medvd v pravo hledící. V pravém spodním poli znak 

moravský: na modrém štít v pravo hledící orlice s elenkou

stíbrn a erven šachovaná. V levém stedním poli znak 

slezský: na zlatém štít v pravo hledící erná orlice s elenkou 

o ervené zbroji se stíbrnou pružinou na prsou, zakonenou 

jetelovými trojlístky a uprosted zdobenou kížkem. V pravém 

spodním poli znak Tšínska: na modrém štít zlatá orlice v 

pravo hledící. Ve spodním stedním poli znak Opavska: štít 

erven a bíle rozplený. V levém spodním poli znak 

Ratiboska: štít rozplený; v pravém modrém poli zlatá orlice 

s elenkou v pravo hledící, levé pole bílé a erven rozplené. 

Po pravé i levé stran štítu stojí zlatý lev dvouocasý s 

elenkou jakožto strážce štítu. Pod štítem vine se stuha, na níž 

se te heslo: "Pravda vítzí." 

Podrobnosti jednotlivých znak jsou patrny z 

pipojených obrazc. 

§ 7 

Vláda se zmocuje stanoviti naízením, kdy kterého 

znaku má býti užíváno. 

§ 8 

Státní peeti chová pedseda vlády. 

Na malé státní peeti jest vyobrazen malý státní znak, 

kolem nhož te se v kruhu nápis: Republiky eskoslovenská. 

Na veliké státní peeti umístn jest veliký státní znak i 

se strážci štítu a heslem. Kolem nho v kruhu te se nápis: 

Republika eskoslovenská 

§ 9 

Státní peeti chová pedseda vlády. 

Vláda se zmocuje, aby zvláštním naízením stanovila, 

kdy kterou peetí státní peetiti a jakých peetí a razítek mají 

užívati veejné úady.

§ 10 

Užívání státní vlajky, státních znak, jakož i jeho ástí v 

život veejném, dále podniky výdlenými a na tiskopisech 

vbec, povoluje píslušné ministerstvo v dohod s 

ministerstvem vnitra. Vláda se zmocuje naízením vydati 

podrobnjší pravidla o podmínkách a zpsobu, jak povolení 

toto se udílí nebo odnímá. Ministerstvo vnitra má právo 

pozmovati znaky veejné krom znaku státního. Každé 

nepimené užívání praporv a vlajek státních, jakož i všech 

zank veejných, jest zapovzeno. 

§ 11 

Pestupky tohoto zákona trestají se - bez újmy stíhání 

trestními soudy, jde-li o in podléhající zákonm trestním - 

úady politickými (na Slovensku policejní administrativní 

vrchností) a to pokutou až do K 20.000, nebo vzením 

(uzamením) až do šesti msíc; pi nedobytnosti budiž 

pokuta nepenžitá promnna v pimený trest na svobod v 

nejvyšší míe šesti msíc. 

§ 12 

Ministr vnitra se povuje, aby v dohod se 

zúastnnými ministry provedl tento zákon, jenž se stává 

ihned úinným. 

T. G. Masaryk v. r. 

Tusar v. r. 

Švehla v. r. 

Sbírka zákon a naízení státu eskoslov. r. 1920 

ástka XLVIII., . 252.

PRAMENY A LITERATURA. 

Knížka tato mi vznikla z lánku, jenž byl uren pro 

asopis »Národ, ale mohl býti jen z ásti vydán. Snesl jsem si 

k ní dosti znaný materiál, uvádím však z pramen a literatury, 

co je nejdležitjší: 

V. Král .z Dobré Vody, Heraldika (1900). – Kolá 

Sedláek-eskomoravská heraldika I. (1902). - Ströhl, Herald. 

Atlas (1899). - C. Grünenberg, Wappenbuch (vyd. Dr. R. Graf 

Stillfried-Alcántara u. A. M. Hildebrandt 1875). - Runge, Die 

Wappenrolle von Zürich (1860). - Amman, Wappen- u. 

Stammbuch 1589 (1851). --- -Solis, Wappenbüchlein 1555 

(1886). - Fiala, eské denáry (1897}. - týž, Beschreibung 

böhmischer Münzen u. Medaillen I. (1891). - týž, 

Beschreibung der Sammlumg böhm. Münzen u. Medaillen des 

Max Donnebauer I.--III. (1888-1890). - ermák, Mince král. 

eského I.-III. (1891-1913). - týž, Umlecká výzdoba mincí 

království es. po r. 1526 v Památkách arch. XXI. 1906. - 

Posse, Die Siegel der deutschen Kaiser I.-IV. (1909-1913). - 

Lindner, D. Urkundenwesen Karls IV. u. s. Nachfol. (1883). – 

Král,. O stedovkých peetech v as. Spol. pátel starož. es. 

1895 nsl. - Kapras, Z djin es. zízení vojenského (1917). - 

Vojtíšek, O znacích zemí eských v Národní ítance (1918). - 

Kalousek, Obrana knížete Václava Sv. (1901). - Feigl, Öffentl. 

Vorlesungen über der königl. Stadtrechte 1770). - Gel. 

Dobner, Historisch-kritische Beobachtungen über den 

Ursprung, Abänderung und Verdoppelung des böhm. 

Wappenschildes v Abhandlungen einer Privatgesellschaft in 

Böhmen (1779). - Wocel, Über das ältere Landeswappen 

Böhmens v Abh. Böhm Gesell. d. Wissensch. 1860. - Toman, 

Husitské válenictví (1898). - Zíbrt Winter, Djiny kroje v 

zemích eských I., II. (1892). - Monse, Histor. Versuch über 

das Landeswappen des Mährens (1792). - týž, ‚Über das 

mährische Landeswappen v Abh. Böhm. Gesell. d. Wissensch.

1795. - Chytil, Notizen über das mährische Landeswappen v 

Schriften der histor. stat. Sektion V. 1853. - Mor. orlice I. 

1863, . 109. - Brandl, Kniha pro každého Moravana (1863). - 

Havelka, O erbu markrabství moravského v asop. Matice 

morav. IX. 1877. - Helfert, Der Brünner Landtag im J. 1898 

und das mähr. Landeswappen v Zeitschr. des Ver. f. Gesch. 

Mähr. u. Schles. I. 1897. - Traub. Jaké jsou vlastn barvy 

morav. v Nár. Listech 1920 . 83. - Luchs, Schles. Landes- u. 

Städtewappen, Schles. Vorzeit 1881. - Schulz-Pfotenhauer, D. 

Schles. Siegel (1871, 1879). - Luchs, Schles. Fürstenbilder 

(1872), - Saurma, Wappenbuch der schles. Städte (1870). - 

Saurma-Jeltsch, Schles. Münzen u. Medaillen (1883). - 

Knoetel, Der schles. Adler ve Vierteljahrschrift für Heraldik, 

Sphragistik u. Genealogie XVI. 1888. - v. Boetticher, Die 

ältesten Siegel der Stadt Bautzen nebst einigen Bemerkungen 

über das Bautzener Wappen, Vierteljahrschrifit für Wappen-, 

Siegel- und Familienkunde XXI. 1893. - Th. Heinrich, Die 

Siegel u. Wappen der Stadt Görlitz, tamže XIX. 1891. - 

Knothe, Das Landeswappen der Oberlausitz v Neues Archiv f. 

sächs. Gesch. III. 1882. - Haupt, Von den Wappen der Ober u. 

Niederlausitz v N. Laus. Mag. XL. 1863. - Bauch, Das Siegel 

Herzog Bolkos II. v. Schweidnitz, Schles. Vorzeit N. - Köhler, 

Der Bund der Sechsstädte in der Oberlausitz (1846). - 

Volkmer, Das Wappen der Grafschaft Glatz ve 

Vierteljahrschrift für Gesch. der Grafschaft Glatz II. 1882-83, 

- Kostetzky, System der polit. Gesetze Böhmens I. (1816). - 

Die neuen Wappen (1915). - Renner, Österr. Erneuerung 1. 

(1916). - Peka, Z eské fronty I. (1917). - Socialistické listy 

II. . 46. - Slavie I. . 41. - eská Demokracie 1920 . 13. - 

eské Slovo 26. III. 1920. -- Slavie I. . 41. 

Bylo by bývalo lákavé a mlo by hodn zajímavosti 

pipojiti ke knížce výbor písní a básní o znacích a barvách eských, 

ale bylo nutno od úmyslu upustiti, aby píliš rozsah její nevzrostl.

O B S A H : 

Úvod 

I. Znak království eského. Erb orlice 

svatováclavské a bílého lva a jejich pomr . 

II. Význam erbu eského lva a jeho soupeení 

s orlem íše ímské 

III. 

Znak markrabství moravského 

IV. Znaky Slezska a jeho ástí. Erb knížectví 

vratislavského, lehnického bežského, svídnického, 

nisského, hlohovského, zaháského, minsterberského, 

olešnického a Dolního Slezska; erb knížectví 

ratiboského, opolského, opavského, krnovského, 

tšínského a Horního Slezska 

V. Znaky Lužice Horní (Budyšínska a Zhoelecka) a 

Lužice Dolní. Znaky Lucemburska, Braniborska a 

Kladska. 

VI. 

VII. 

VIII. 

Užívání znaku zemí eských na praporcích, peetech 

královských, mincích a jiných památkách 

Znaky zemí eských v dob císaství rakouského a v 

íši rakouskouherské až do jejího rozpadnutí. 

Znaky zemí eských v revoluci eské za války 

svtové. Vznik, popis a posouzení státních znaku 

republiky eskoslovenské i její státní vlajky. 

Píloha. Zákon že dne 30. bezna 1920, kterým se 

vydávají ustanovení o státní vlajce, státních znacích a 

státní peeti. 

Prameny a literatura

Untitled

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?