Stáhnout celé číslo (3.9 MB) - Statutární město Olomouc

OSOBNOST
Obrazy a krásná auta –
říká šternberský výtvarník Petr Zlamal nad výstavou ve Veteran Areně
Od mládí jde svou cestou. Malíři Petru Zlamalovi už před půlstoletím učarovala
plátna německých expresionistů a od té doby vytrvale kráčí v jejich
stopách. Právě teď vystavuje a prodává svá díla v neobvyklém prostředí
– mezi historickými vozidly, starobylými rozhlasovými přístroji a stejně
letitými telefonními aparáty. Ve Veteran Areně v Olomouci. Současně jsou
zde vystaveny obrazy Petrova otce Wilhelma a syna Josefa.
Jak se vám líbí takové prostředí pro výstavu
obrazů?
Je to dobré prostředí, které má profesionální
úroveň, už kvůli tomu, kdo tady vystavoval.
Připomněl bych Slavoje Kovaříka,
Šnajdrovi a teď jsme tady my. Následovat
bude vynikající Aleš Veselý, po něm se
představí další výstavní tituly, o kterých
ale zatím nebudu hovořit. Princip kombinace
aut a obrazů se mi zpočátku zdál
komplikovaný. Když jsem si to tady ale poprvé
prohlédnul a procházel se mezi exponáty,
pochopil jsem, že i ta stará auta mají
obrovskou estetickou hodnotu. Důležitý je
také fakt, že sem chodí hodně lidí, a proto
mě těší, že máme možnost zde vystavovat.
Do budoucna bych se rovněž chtěl podílet
na přípravě některých výstav.
Říkáte, že i auta mají estetickou hodnotu.
Vy sám máte auto?
Ne, já auto nemám. Nicméně kdyby člověk
nevnímal tu kvalitu designu, byl by
ignorantem. A připomněl bych další věc
– hovoříme spolu v prostoru, kde jsou
vystavena skvělá rádia. Je tady i expozice
unikátních starých telefonů. Veteran Arena
je právě založena na tom, že vystavuje
díla, která mají zdánlivě jen málo společného.
Ve skutečnosti ale mají společného
jmenovatele, kterým je kvalita. Podle mě je
zásadní to, že se inženýr Pešák (pozn.red.
– majitel Veteran Areny) snaží právě úroveň
a kvalitu zachovat.
Vy jste se sice narodil v Olomouci, ale jinak
jste ryzí Šternberák, že?
Ano, je to tak. S výjimkou několika let studia
na Akademii výtvarných umění v Praze
žiji celý život ve Šternberku, kde jsem
doma a nemíním na věci nic měnit, přestože
Olomouc mi je také velmi blízká.
Váš otec byl malíř, výtvarníkem je i váš
syn. Mluvil vám otec do vašeho rozhodnutí,
případně vy do téhož kroku u syna?
Rozhodně ne. Narodil jsem se s jistým talentem
a díky otci jsem se důvěrně dotýkal
všech věcí, které ho při tvorbě obklopovaly.
Tak mě otec nepřímo vedl ke vztahu
k lidem a krajině. Pochopil jsem, že nemá
smysl chtít, aby dítě splňovalo nenaplněné
představy rodičů, aby kompenzovalo jejich
mindráky. Do tohoto stádia jsem se naštěstí
nikdy nedostal. Syn je jiný, vnímá věci, které
ho obklopují, z úplně odlišného pohledu,
ale talent nesporně má. Navazuje tedy
na rodinnou tradici, přestože ví o všech
úskalích, především o těch ekonomických.
Umělec dnes podle mého názoru nemá odpovídající
společenské postavení.
Myslíte si, že byly nějaké doby pro umělce
příznivější?
Bezesporu ano. Byly doby, kdy na scéně
fungovali sponzoři a mecenáši, kteří zajišťovali
umělcům jiné postavení a volnost
tvůrčí existence. V současnosti je ale vytěsňována
minulost. Vnímání času je dost
omezené, maximálně tak na horizont nějakých
padesáti let. Určitě byly v minulosti
prvky a přístupy, které by se dnes mohly
dál rozvíjet. Také bych rád zmínil jedno
mimořádné, i když velmi krátké období
osmašedesátého roku.
To jste zrovna studoval...
Ano, přesně tak. Byla to doba silného vzepětí
lidského ducha, ke kterému se ještě
dnes s obdivem vracím. Celá česká kultura
se během krátké doby stala velice respektovanou,
svých vrcholů dosáhla ve všech
oblastech. Jsem rád, že jsem těch několik let
během svých studií zažil. Občanská společnost,
která najednou tak vykrystalizovala,
měla nesmírnou sílu, leč krátké trvání.
Mluvil jste o postavení umělce. Ještě ve
středověku byl ale malíř považován za
řemeslníka, ne za umělce.
Tato skutečnost byla determinována ideologií.
Církev určovala témata, což bylo na druhou
stranu jednodušší, protože nebyla jiná
varianta. Když jsem ovšem viděl Tiziana, El
Greca a některé další autory, bylo vidět, že
se snažili alespoň drobnými náznaky z té
svěrací kazajky vymanit. Šlo o různé repliky
na téma civilního života či o autoportréty.
V podstatě ale až dvacáté stoleté otevřelo
celý ten prostor tvůrčí svobodě a vznikl
a nadále vzniká obrovský chaos. Vytvořila
se široká názorová paleta a ani významní
teoretici nejsou schopni vše pojmout a raději
se věnují jednotlivým tématům, konkrétním
oblastem. Vlivem toho je dnes výtvarno velice
roztříštěné a bude velmi obtížné nalézt
v něm do budoucna nějaký systém a řád.
Navíc kamenná muzea jsou většinou konzervativní
v přístupu k současnému umění,
nejdou téměř do žádného rizika a vystavují
subjektivní názory ředitelů instituce. Naštěstí
v poslední době vznikají nové nezávislé
galerie, které prezentují kvalitní autory
(DOX). Díky za to...
A co návštěvník galerií, jak se ten v tom
má orientovat?
Dnešní milovníky výtvarného umění musí
po příchodu do galerie zachvátit dokonalý
zmatek. Myslím si, že jsem velmi tolerantní,
ale když občas vejdu do některé výstavní
síně, stane se, že po pár okamžicích
odcházím. Cítím se podveden, když vidím,
že to, co bylo prezentováno v Německu,
přinese o pár měsíců později stejná, ale
technicky naprosto nekvalitně provedená
výstava v Praze. Kompletně převzatý názor,
převedený do neadekvátního materiálu
a do českého prostředí. Pod to se podepíše
konkrétní český autor. Když se něco
podobného stane v jiném oboru, rychle se
to odhalí, a je to ostudné. V tomto případě
se zpravidla nestane nic.
To z toho takový plagiátor nemá ani ostudu
mezi kolegy?
Ne, nemá. Takoví autoři totiž přísluší k nějaké
komunitě, skupině, která má své teoretiky,
kritiky a samozřejmě i přívržence.
Komunita si pak okolo sebe vytváří bariéru
a jistý princip nedotknutelnosti. Společnost
v oblasti kultury není vůbec otevřená. Existují
v ní drobné satelity, které se pod střechou
kultury pohybují, ale jsou homogenně
opředeny strukturou známých, přívrženců
a podporovatelů. Je to smutný obraz.
To je problém Prahy, nebo i regionů?
Týká se to především Prahy, kde je logicky
nejvíc umělců a galerií a právě zde nejsilněji
fungují tyto uzavřené skupiny. Praha vždy
kumulovala to nejlepší z celé země a teď tím
nemyslím pejorativně nějaký pragocentrismus.
Výsledkem ale této uzavřenosti je, že
prostředí české výtvarné scény není zdravé.
14 / RADNIČNÍ LISTY