NÁBOŽENSTVÍ A JÍDLO NÁBOŽENSTVÍ A JÍDLO

t é m a
Strava mùže znamenat prùlom posvátna do bìžného života
NÁBOŽENSTVÍ
A JÍDLO
Ivan O. Štampach
Moderní civilizace zmìnila jídlo v pouhý „pøíjem potravy“. Zapomíná
na jeho sociální, kulturní, etické a duchovní souvislosti. Náboženství
bylo vykázáno do oblasti zbožných citù. Jeho dìjiny i souèasný
život však ukazují, kolika vazbami je s jídlem spojeno.
Jsme to, co jíme
Nechápeme-li náboženství jen jako sociální
útvar charakterizovaný organizaèními strukturami,
ceremoniemi, mýty a doktrínami,
vznikne otázka po vazbì jeho osobního
prožívání se zkušeností. Existuje specifická
„náboženská zkušenost“? O to se odborníci
pøou. Pro jedny jde jen o nábožensky zaøazené
bìžné životní zkušenosti, druzí se domnívají,
že jde o neredukovatelné, specifické
prožitky.
Moudrost jazyka samotného nám ukazuje,
oè mùže jít. Slovo zkušenost souvisí
s kousáním. Poznatky se èasto oznaèují jako
potrava pro duši. Známe-li nìco, napø.
nìjakou životní situaci povrchnì, øíkáme, že
jsme toho pouze okusili nebo to ochutnali.
Když se do nìjakého tématu pustíme naplno,
øíkáme hovorovì, že jsme do nìj zažráni.
O zkušenostech, které nás netìší, øíkáme
nìkdy, že jsou hoøké.
V rùzných jazycích pozorujeme spojitost
poznání s rùznými tìlesnými zkušenostmi.
Latinské cognitio - poznání se nìkdy
vykládá jako co-genitio (spolu-plození,
spolu-rození). Podobnì hebrejské jada´,
které najdeme v biblickém pøíbìhu o prvních
lidech, se pøekládá tak, že Adam „poznal“
Evu, ale následkem tohoto poznání bylo, že
porodila syna. Proces, jímž dospíváme
k zvláštnímu poznání poskytnutému jaksi
„shùry“, se nazývá „inspirace“, což je
latinské inspiratio - vdechnutí, vdechování.
Vše nasvìdèuje tomu, že novovìké
myšlení zvìcnilo a zpøedmìtnilo bytostnì
lidské dìje, jako je jídlo a spolu ním dýchání
a milostné dotýkání a objímaní. Vyrvalo je
z komplexní lidské souvislosti. Pøipsalo jim
jen fyzikálnì chemický a biologický význam.
Archaickému èlovìku neunikala hlubší dimenze
jídla a ostatních zpùsobù kontaktu
se skuteèností. Postmoderní èlovìk znovu
objevuje posvátnou dimenzi prostých každodenních
aktivit. Fenomenologická analýza
takových èinností, jako je jídlo, ukazuje,
že to, co nazýváme náboženskou zkušeností,
mùže opravdu být právì jejich hlubší
dimenze.
Z tohoto hlediska není udivující, že náboženství
mají svá pravidla, co jíst a co nikoli,
kdy jíst a kdy nejíst, znají pøíležitostná
nebo úèelová omezení v jídle, doprovázejí
všední jídlo bdìlou pozorností odhalující
jeho hlubší rozmìr, a proto také meditací
a modlitbou. Jídlo je souèástí obìtních rituálù:
tak, jako èlovìk navazuje nebo obnovuje
pøátelské èi pøíbuzenské pouto s lidmi
u spoleèného stolu, i jedení z toho, co bylo
nabídnuto Bohu èi bohùm, znovunavazuje
(lat. religio - znovunavázání) spojení s nimi.
Pardubická konference Náboženství a jídlo
Nejvìtší religionistické pracovištì v Èeské
republice, Katedra religionistiky a filozofie
Fakulty humanitních studií pardubické
univerzity, poøádala spoleènì s Èeskou
spoleèností pro studium náboženství ve
dnech 25. a 27. øíjna 2004 dvoudenní
mezinárodní konferenci vìnovanou právì
vztahu jídla a náboženství. Pracovníci
hostitelského pracovištì, jiných univerzitních
a akademických pracoviš , také ze
Slovenska a z Polska, se touto tematikou
zabývali v tematických blocích vìnovaných
historii jídla v religiózním kontextu od antiky
po novovìk. Zvláštní blok byl vìnován rituální
hostinì ve starovìku. Další pøednášky
poskytly materiál ke srovnání jídelní praxe
a pohledù na jídlo v judaismu, køes anství
a islámu. Více pøíspìvkù, napø. vìtšina pøíspìvkù
slovenských úèastníkù, se vìnovalo
kulturnì antropologickým a etnologickým
souvislostem.
Druhý konferenèní den pøinesl pøíspìvky
o jídle v souèasné religiozitì. Vít Machálek
si všiml extrémního jevu, který pracovnì
nazval „spirituální anorexií“. Dva
referující (Bryndzová a Fárek) se vìnovali
jídlu ve višnuistické tradici s ohledem na
souèasné hnutí Hare Kršna. Milan Fujda
z Brna se zabýval z religionistického hlediska
souèasným èeským èajovnictvím.
Závìreèný pøíspìvek nabídl filozofickou
reflexi tématu.
Pøíspìvky tohoto èísla jsou výbìrem
nìkolika pøíspìvkù z pardubické konference
ve zkrácené a zjednodušené podobì. Kompletní
znìní vyjde pravdìpodobnì ještì
v první polovinì roku 2005. 1
Obecná jídelní pravidla
Kdyby se sešli u stolu pøedstavitelé všech
náboženství, bylo by tìžké sestavit menu,
které by všem vyhovovalo. Jídelní pravidla
jsou pro rùzná náboženství a smìry uvnitø
nich specifická a výluèná. Religionisté jevili
tendenci hledat v nich (a v jiných náboženských
pøedpisech èi úkonech) nesystematická,
pøedvìdecká, pouze empiricky
odvozená hygienická pravidla. To však už
dnes nelze jednoznaènì potvrdit. U nìkterých
pokynù nenajdeme racionální odùvodnìní
a jsme nuceni pøedpokládat napø.
potøebu odlišit se od náboženského okolí.
U archaických náboženství si religionisté
všimli fenoménu tabu. 2 Kulturní
antropologové a etnologové nahromadili
rozsáhlá pozorování. Srovnávací práce v tak
velkém rozsahu by byla nesnadným úkolem,
jehož by se religionistika mohla teprve
ujmout. Teprve tak by se potvrdily èi vyvrátily
obèas formulované hypotézy o dalekosáhlé
shodì napøíè rasami, klimatickými
oblastmi a kontinenty.
Èínské tradièní náboženství, a v jeho
konfuciánské nebo taoistické podobì, je
nesnadné odlišit od jiných oblastí lidského
života. To platí i o tradièní èínské medicínì
s jejími komplikovanými profylaktickými
a léèebnými dietami. Radikální stoupenci
indických náboženství vázaných na védskou
tradici aplikují zásadu ahimsa (nenásilí)
tak, že uplatòují vegetariánskou nebo dokonce
veganskou dietu. Obecnì znám je
zákaz pojídání hovìzího masa. Jídla se
posuzují podle pøíslušnosti ke tøem principùm
zvaným sattva, radžas a tamas,
pøièemž pøi duchovní praxi se doporuèuje
strava sattvická. Buddhisté, pokud jim v tom
nebrání zvláš nepøíznivé pøírodní podmínky
(jako v Tibetu èi Mongolsku), jsou
vegetariány. V první z Patera mravních zásad
(panèa šíla) se buddhista, a mnich
nebo laik, zavazuje neubližovat cítícím
tvorùm. Pokud si mnich vyžebrá maso, mùže
je jíst, ale nemá pøipustit, aby se kvùli jeho
DINGIR 1/2005
9

t é m a
potravì zabíjela zvíøata. Pátou zásadou se
buddhista zøíká užívání opojných prostøedkù.
3 Obrátíme-li pozornost k monoteistickým
abrahámovským náboženstvím, zjiš ujeme
nejprve v judaismu složité pøedpisy o rituálnì
èisté stravì (košer) postupnì formulované
na základì Tóry, Talmudu a historických
i souèasných výrokù autorit.
Víme, že rùzné postoje k tìmto pøedpisùm
najdeme v rùzných smìrech judaismu
(ortodoxní, konzervativní, liberální apod.).
Køes anství nemá speciální „dietu“. Èlovìka
podle Ježíšových slov neposkvròuje
to, co do nìj (jako pokrm) vchází, nýbrž
špatná slova a špatné èiny, které z nìj vycházejí.
4 Køes an mùže jíst cokoli s vdìèností
za Boží dary. Výjimku tvoøí adventisté,
kteøí v ponìkud volnìjší verzi uplatòují
židovské pøedpisy o jídle, a znaèná èást
z nich v tom jde ještì dále a jsou vegetariány.
Islám zakazuje podobnì jako judaismus
vepøové maso a navíc ještì alkoholické
nápoje. 5
Pùst
Náboženství stanovují èasová omezení
v jídle. Pùst se ovšem nemusí týkat jen jídla.
Mùže znamenat také období bez zábav,
souvisí s pokáním, a proto je obdobím vážným.
Židovská postní praxe je omezena na
Jom Kipur, kající den blízko zaèátku židovského
roku. Dospìlí nic nejedí a nepijí
a berou na sebe i další omezení - nìkteøí se
postí celých deset dní pøed hlavním svátkem.
Devìt dní, poèínaje dnem prvního
jarního úplòku (s pøihlédnutím k židovskému
„pøestupnému roku“), je pesachových, velikonoèní
dny, ve kterých zejména aškenázští
Židé nejedí nic kvašeného (kynutého) z pìti
urèených obilovin, ale i nìkteré další pokrmy.
Na jeden ze dnù pøed hlavním svátkem
Pesach pøipadá pùst prvorozených.
Tradièní køes anské církve mají pùst
pøed Velikonocemi. Jeho zaèátek v západním
ritu, Popeleèní støeda, a pak Velký pátek jsou
dny pøísného postu, kdy se mùže dospìlý
èlovìk nasytit jen jednou dennì a nemá jíst
maso. Nìkteøí na Velký pátek nejedí vùbec.
V ostatní dny pøedvelikonoèního postu
a všechny pátky roku (kromì liturgických
slavností) je mírný pùst zvaný pùst zdrženlivosti,
nikoli pùst újmy. Pokoncilní øímskokatolická
církev postní praxi liberalizovala
v tom smyslu, že umožòuje jeho náhradu
jinými skutky.
Pravoslavní køes ané, zejména mniši,
mají mnohem pøísnìjší a velmi komplikované
postní pøedpisy. Pøedvelikonoèní pùst je
delší, jiný dlouhý pùst je pøed Vánocemi
a bìhem roku jsou další postní dny nebo
období. Protestantské církve sice posty
obvykle nepøedepisují, v nìkterých evangelikálních
a zejména letnièních církvích se
však lidé postí dobrovolnì, spíše pøi rùzných
pøíležitostech než v dobách stanovených
kalendáøem. Ve velmi radikální podobì
to mùže znamenat úplné zdržení se pokrmu
i na ètyøicet dní.
Velmi známý je islámský postní mìsíc
ramadán, kdy se od východu do západu
slunce nemá jíst, pít a souložit. Celý mìsíc
je chápán jako doba modlitby, pokání, studia
a zklidnìní. Vzhledem ke kratšímu islámskému
roku se ramadán postupnì posouvá
proti našemu kalendáøi. Snadnìjší je
k dodržení na severní polokouli (kde žije
vìtšina muslimù) v dobì, kdy spadá na
období blízko zimního slunovratu - jako
v tìchto letech.
Posvátná hostina
V tradièní spoleènosti spoleènì stoluje
rodina. Kdo je pozván k rodinnému stolu,
stává se témìø èlenem rodiny. Spoleèné
stolování naznaèuje vznik pøátelského vztahu.
Bùh, èi bohové a bohynì jsou v rùzných
náboženstvích úèastníky hostiny, a tak se
mezi ním/nimi a lidskými stolovníky vytváøí
vztah popisovaný jako rodinný, pøátelský
èi smluvní. Èastým darem pøedkládaným
božským bytostem je pokrm nebo nápoj.
Nìco z obìtin požívají knìží a další zúèastnìné
osoby. V rùzných archaických a antických
náboženstvích máme obìtní èi jiné
posvátné hostiny s rùznými odstíny a dùrazy.
V izraelské náboženské tradici se obìti
a obìtní hostiny tak, jak jsou popsány
pøedevším v Pìti knihách Mojžíšových,
praktikovaly v kmenových svatyních a pak
ve spoleèném jeruzalémském chrámì. Po
jeho znièení se obìti nepøinášejí, nepokládáme-li
za obì velikonoèní usmrcení
beránka a požívání jeho peèeného masa
(oficiálnì se vykládá jinak). Rùzné typy
hostin o svátcích nebo po synagogální
bohoslužbì doplòují rodinnou velikonoèní
hostinu - seder.
Køes ané konají památku vykupitelských
èinù Ježíše Krista tím, že konají to, co
podle pìti novozákonních zpráv konal Ježíš.
Když se svými uèedníky veèeøel, nad lámaným
a rozdíleným chlebem øekl, že je to jeho
tìlo, které se láme èi vydává za nás. Nad
sdíleným kalichem mluvil o krvi, již mìl brzy
prolít a o smlouvì. Nìkteré køes anské
církve (katolíci, pravoslavní, starobylé východní
církve) této posvátné hostinì pøipisují
centrální význam v køes anském životì,
u jiných ponìkud pozbyla dùležitosti. Bývá
rùznì oznaèována: veèeøe èi památka Pánì,
eucharistie, spolu s dalšími obøady také
božská liturgie a mše. 6
Jídlo v souèasné religiozitì
Dnešní doba je nábožensky aktivní, i když
Èesko se zdá být v rámci euroatlantické
civilizace výjimkou. Není však nábožensky
tvoøivá. Jde spíš o citování a míšení náboženských
prvkù. Najdeme tam vše, o èem
byla øeè, nìkdy v radikalizované podobì.
V širokém proudu nìkdy oznaèovaném
souhrnnì (i když zøejmì nepøesnì) jako New
age (Nový vìk) se klade velký dùraz na
stravování. Nìkdy jsou stoupenci tìchto
smìrù dùslednými vegetariány, nìkteøí
pøešli na indický zpùsob stravování napø.
podle receptur hnutí Haré Kršna. Ponìkud
se v tìchto okruzích opomíjí sociální role
duchovního stolování, tedy sycení hladových
nejen božskými pravdami, ale i pozemským
chlebem.
Závìr
Je zøejmé, že náboženství má co dìlat s jídlem
a jinými docela pozemskými zkušenostmi.
Pomìrnì vzácná je jeho verze, která se od
tìla a pøírody distancuje a odehrává se èistì
v oblasti myšlenek a citù. Potrava pro duši
a potrava pro tìlo se nemusí, neupadáme-li
do krajností, vyluèovat. n
Poznámky
1 Pøipravovaný sborník z konference má vydat CERES,
støedoevropská sekce svìtového sdružení pro religionistiku
IAHR.
2 Výraz z polynéského jazyka Tonga díky badatelùm
zdomácnìl pro oznaèení posvátného pøíkazu èi zákazu
bez ohledu na kulturu, již popisuje.
3 Dílèí informace o obøadech a pravidlech èínského náboženství
v obou jeho verzích, indických náboženství
navazujících na védy i buddhismus najdeme roztroušené
v heslech solidního slovníku kol.: Lexikon východní
moudrosti, Votobia, Olomouc 1996.
4 Evangelium podle Matouše 15,10-11.
5 Detaily k židovským zvykùm a pøedpisùm najdeme
pøehlednì ve slovníku Ja´akov Newman a Gavri´el
Siwan: Judaismus od A do Z, Sefer, Praha 1992, k judaismu
a dalším dvìma náboženstvím též Slovník
judaismus, køes anství, islám, redigovala Helena Pavlincová,
Mladá fronta, Praha 1994.
6 Serióznì a pøehlednì z køes anského hlediska o ústøední
posvátné hostinì køes anství, též na pozadí židovské
tradice Pavel Filipi: Hostina chudých, Kalich, Praha
1991.
Doc. ThDr. Ivan O. Štampach (*1946) je vedoucím katedry
religionistiky a filozofie na Fakultì humanitních
studií Univerzity Pardubice.
10 DINGIR 1/2005