PDF souboru - EUROPEUM Institute for European Policy

Postavení neprivilegovaných subjektů v žalobě na neplatnost před soudy
Evropské unie – současný stav, trendy a implikace pro Českou republiku
JUDr. PhDr. Ivo Šlosarčík LL.M., Ph.D. *
EMP 2/2004
Premisy
Každý vyspělý právní systém musí mít mechanismus pro ověřování procesní a materiální
legality opatření přijímaných jeho institucemi. V Evropské unii (EU) byla potřeba takového
”auto-korigujícího” mechanismu aktuální zejména s ohledem na objem sekundárního práva
produkovaného institucemi EU a ne zcela vyvinuté politické kontroly aktivit EU občany
členských států (”demokratický deficit”). 1
Žaloba na neplatnost je v právním systému EU 2 je jedním z mechanismů, jak zaručit co
nejvyšší kompatibilitu evropského sekundárního práva s právem primárním. Při rozhodování
žaloby na neplatnost působí Evropský soudní dvůr (ESD) / Soud prvé instance (SPI) jako
kvazi-ústavní soudy, kdy jejich funkcí odstraňovat ze acquis communautaire normy
odporující ”ústavnímu pořádku” EU. Jinými prvky ”auto-korigujícího” mechanismu
v evropském právu jsou např. žaloba na náhradu škody způsobené protiprávním jednáním
institucí EU 3 , žaloba na nečinnost institucí EU 4 , předběžná otázka zaměřená na (ne)platnost
evropské legislativy 5 nebo předběžný soudní přezkum kompatibility mezinárodních smluv,
které hodlá ES uzavřít, s primárním právem.
Jedním z prvků, které mohou oslabit demokratický deficit EU, je vysoká míra přímého a
bezprostředního zapojení soukromých právnických a fyzických osob do procesu jeho tvorby
a aplikace evropského práva. Tato vlastnost je vyjádřena nejen doktrínou přímého účinku
podstatné části acquis communautaire, ale i možností, aby nestání subjekty přímo
zpochybnily přes ESD/SPI platnost sekundárního práva pro jeho rozpor s právem primárním.
* Jean Monnet Centre of Excellence, Fakulta sociálních věd, Karlova Universita. Ředitel pro výzkum
Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM
1 Biernat, Ewa: The Locus Standi of Private Applicants under article 230 (4) TEC and the Principle of
Judicia Protection in the European Community, Jean Monnet Working Paper 12/2003, s. 2
2 Pro účely tohoto článku není rozlišováno mezi právním systémem EU a ES; většina materie
popisované v následujícím textu se týká ES, tedy prvního pilíře EU. Použité zjednodušení je nicméně
založeno na návrhu na opuštění pilířové struktury EU, který předvídá návrh Smlouvy zakládající
Ústavu pro Evropu. Obdobným zjednodušením je používání pojmu ”soudy EU” jako souhrnné
označení Evropského soudního dvora a soudu první instance, ačkoliv do soustavy soudů EU patří
rovněž vnitrostátní soudy členských států.
3 Čl. 235 a 288 SES
4 Čl. 231 SES
5 Čl. 234 SES, odst. 1, písm. b.
1

Žaloba na neplatnost podaná nestátními subjekty tvoří podstatnou část soudního nápadu
SPI 6 . Možnost soukromých subjektů iniciovat žalobu na neplanost nicméně není neomezená.
Podobně jako u většiny vnitrostátních systémů soudní kontroly ústavnosti, i evropské
primární právo stanoví omezující podmínky, za kterých může soukromý subjekt přezkum
před ESD/SPI iniciovat. Kromě explicitních podmínek v primárním právu pak měla na
vymezení přístupu soukromých subjektů k ESD/SPI klíčový význam i judikatura těchto
soudů.
Primární právo a judikatura ESD
Evropské primární právo upravuje žalobu na neplatnost ve čl. 230 SES. Prvé tři odstavce čl.
230 vymezují okruh právních norem, proti kterým může být žaloba na neplatnost použita
(právní akty Rady, Komise, Evropského parlamentu a Evropské ústřední banky), důvody pro
zrušení napadeného právního aktu (nedostatek pravomocí, porušení základních procesních
pravidel, porušení SES či principů její aplikace a zneužití pravomocí) a okruh plně
privilegovaných či polo-privilegovaných navrhovatelů. K tzv. plně privilegovaným
navrhovatelům patří členské státy, Evropská komise, Rada a Evropský parlament, kteří
mohou napadnout platnost jakoukoliv normu spadající pod čl. 230 SES a nemusí prokazovat
právní zájem na podání žaloby; Evropská ústřední banka a Účetní dvůr jsou pak čl. 230 odst.
3 zařazeny mezi „polo-privilegované“ navrhovatele, kteří mohou iniciovat řízení proti těm
evropským právním aktům, jež porušujících pravomoci příslušné instituce 7 . Pátý odstavec čl.
230 SES pak vymezuje dvouměsíční lhůtu pro zahájení řízení a pravidla, podle kterých se
určuje okamžik, od nějž běží.
Pro účely posouzení neprivilegovaných účastníků je pak klíčový čtvrtý odstavec čl. 230 SES,
jež výslovně umožňuje, aby žalobu na neplatnost podal i jiný subjekt, než jsou instituce či
státy výslovně zmíněné jako privilegovaní či polo-privilegovaní účastníci. Článek 230 odst. 4
zní:
Fyzická nebo právnická osoba může, za stejných podmínek (zde je odkazováno k čl. 230
odst. 1, 2 a 5 SES), podat žalobu proti rozhodnutí, která jsou jí určena (adresována), jakož i
proti rozhodnutím, která, ačkoliv přijata ve formě nařízení nebo rozhodnutí adresovaného jiné
osobě, se jí přímo a osobně ( individuálně) dotýká. 8
Vágnost formulace použité ve čl. 230 odst. 4 SES umožnila soudům EU podrobněji vymezit
rámec, ve kterém se mohou soukromé subjekty domáhat přímo podle čl. 230 SES zrušení
evropské právní normy. Judikatura soudů EU se tak zaměřila zejména na následující okruhy
výkladu aktivní procesní legitimace neprivilegovaných subjektů:
• přesného vymezení okruhu evropských právních norem, vůči kterým může být žaloba
podle čl. 230 odst. 4 SES úspěšně použita;
6 V roce 2002 tvořily žaloby na neplatnost 41,6% nových žalob podaných u SPI; počet nových žalob
v minulých letech: 116 (1998), 220 (1999), 220 (2000), 134 (2001) a 171 (2002) – nárůst v letech 1999
a 2000 byl způsoben převážně balíkem 71 žalob týkajících se státní pomoci v Nizozemí (1999) a 59
žalob týkajících se státní pomoci v regionu Benátsko (2000). Zdroj: Výroční zpráva ESD/SPI za rok
2002, k dispozici na http://curia.eu.int/en/instit/presentationfr/index.htm (1. březen 2004)
7 Některé komentáře rozlišují pouze mezi „privilegovanými“ a „neprivilegovanými“ navrhovateli, kdy se
mezi „privilegované“ navrhovatele řadí všechny subjekty uvedené ve čl. 230 odst. 2 a 3 SES.
Rozlišování mezi (plně) privilegovanými a polo-privilegovanými navrhovateli má nicméně smysl
zejména ze dvou důvodů. Prvním se fakt, že jsou tyto dvě kategorie upraveny v odlišných odstavcích
čl. 230 SES a pro procesní způsobilost „poloprivilegovaných“ navrhovatelů byly členskými stranami
použity více omezující podmínky než u žalob podaných členským státem, Radou, Komisí nebo EP.
Druhým důvodem je zejména přeřazování či „povýšení“ instituce z jedné kategorie do druhé – např. ve
Smlouvě z NIce, kdy Evropský parlament ve šl. 230 SES „povýšil“ z odst. 3 do odst. 2.
8 Čl. 230 (4) zní: Any natural or legal person may, under the same conditions, institute proceedings
against a decision addressed to that person or against a decision which, although in the form of a
regulation or a decision addressed to another person, is of direct and individual concern to the former.
2

• vymezení pojmu ”přímý a osobní (individuální) dopad” v případech, kdy žalobu
iniciuje jiný subjekt, než je její přímý adresát;
• určení oblastí, kde se při posuzování aktivní procesní legitimace neprivilegovaných
subjektů použijí mírnější či naopak přísnější kritéria;
• vymezení okruhu neprivilegovaných subjektů, při posuzování jejichž aktivní procesní
způsobilosti se použijí odlišná kriteria než u subjektů ostatních.
Před podrobnější analýzou výše uvedených problémů je pouze vhodné upozornit, že
neprivilegovaní navrhovatelé své žaloby zahajují v prvém stupni před SPI. ESD zasahuje
pouze jako odvolací orgán, kdy může přezkoumat právní otázky prvoinstančního rozhodnutí
SPI. Rozhodovací praxe obou soudů nicméně není totožná, což dále komplikuje jednotné
právní posouzení stanoviska soudů EU k posuzované problematice. Situaci rovněž
komplikuje další z prvků evropského soudnictví – instituce generálního advokáta, jehož
stanovisko v konkrétním případu řešeném ESD je často intenzivně sledováno a
komentováno, Evropský soudní dvůr se od něj ve svém konečném rozsudku nicméně často
odchyluje 9 .
Vymezení právních norem napadnutelných dle čl. 230 odst. 4 SES
V kontextu přezkumu platnosti podle čl. 230 odst. 4 SES předpokládá text Smlouvy výslovně
pouze přezkum rozhodnutí. Otázka je ale zkomplikována tím, že Smlouva operuje i s
pojmem ”rozhodnutí přijaté ve formě nařízení” pro účely způsobilosti navrhovateleneadresáta
právní normy. Před ESD tak vyvstala otázka, jak okruh norem přezkoumatelných
dle čl. 230 (4) interpretovat.
Katalog právních přezkoumatelných podle čl. 230 odst. 4 SES byl ESD postupně rozšiřován.
Interpretační problém nečinil logicky přezkum rozhodnutí, které byla jako ”rozhodnutí” rovněž
označena vydávající institucí. Co se týká ”rozhodnutí přijatých ve formě nařízení”, ESD
nejdříve pod čl. 230 (4) podřadil situaci, kdy je napadené nařízení ve skutečnosti
rozhodnutím či komplexem individuálních rozhodnutí. V raném případu International Fruit
Company v. Commission (C-41-44/70) ESD rozhodl, že nařízení Komise o podmínkách
vydávání dovozních licencí pro jablka, které se vztahovalo pouze na skupinu dovozců, jež již
před přijetím nařízení individuálně požádali u udělení dovozní licence, není ve své podstatě
nařízení, ale balíček individuálních rozhodnutí shromážděných do jedné právní normy
označené jako ”nařízení”. Dle ESD norma označená formálně jako nařízení, přestože ve své
podstatě šlo o skupinu rozhodnutím, spadala do kategorie norem přezkoumatelných podle čl.
230 (4) SES.
Ve své starší judikatuře ESD nicméně stále ponechával mimo rámec přezkumu podle čl. 230
(4) ”skutečná” nařízení. Dle ESD byla posuzovaná norma ”skutečným” nařízením, a ne
pouze shlukem individuálních rozhodnutí, pokud se aplikovalo na ”situaci určenou
objektivním způsobem a zakládá právní důsledky pro kategorie osob vymezených
zobecňujícím a abstraktním způsobem” (Calpak, C-789-790/79). Takto použitá interpretace
byla kritizována jako umožňující institucím ES snadnou právní cestu, jak zamezit
neprivilegovaným navrhovatelům přístup k přezkumu podle čl. 230 odst. 4 SES; institucizákonodárci
k tomu stačilo formulovat svá nařízení v abstraktní podobě, byť v praxi přijatá
právní norma postihla velmi úzkou skupinu subjektů. 10
9 Pro účely posouzení procesní způsobilosti neprivilegovaných navrhovatelů např. rozpor mezi
stanoviskem generálního advokáta Jakobse a konečným rozsudkem ESD v níže popisované kauze
Union de Pequenos Agricultores (UPA) v. Rada, C-50/00
10 Craig, Paul, Búrca, Gráinne de. EU Law, Text, Cases and Materials. Oxford: Oxford University
Press (3. vyd.), s. 494.
3

Na počátku 90. let pak ESD výslovně uznal i možnost přezkumu ”pravých” nařízení.
(Codorniu v. Rada, C-309/89). V posuzovaném případě rozhodoval ESD situaci, kdy
španělský výrobce šumivého vína označovaného přízviskem ”crémant” napadl žalobou na
neplatnost nařízení Rady, které vyhrazovalo používání tohoto označení pouze pro vína
pocházející z Francie a Lucemburska. Ačkoliv napadené nařízení bylo ”skutečným”
nařízením podle kritéria abstraktnosti a generalizující povahy pojmů použitých v právní
normě, ESD umožnil jeho přezkum i z iniciativy neprivilegovaného navrhovatele. .
ESD pak svou interpretací i nadále rozšiřoval katalog právních norem, které mohou být
úspěšně napadeny neprivilegovanými navrhovateli. Ačkoliv se čl. 230 odst. 4 výslovně
nezmiňuje o směrnicích, ESD možnost jejich napadení soukromými navrhovateli naznačil
(Gibraltar v. Rada, C-298/89, Asocarne, C-10/95, UEAPME, T-135/96) 11 . Podobně extenzivní
výklad uplatnil ESD při posuzování sporu, zda je dle čl. 230 odst. 4 SES napadnutelná
platnost dopisu zaslaného Komisí firmě ucházející se o kontrakt v rámci projektu PHARE,
kterým Komise prohlásila nabídku firmy Geotronics za nevyhovující podmínkám vypsané
veřejné soutěže (Geotronics v. Komise, C-395/95). ESD zde odmítl úzký výklad SPI, který
možnost přezkumu takového dopisu odmítl s odůvodněním, že v rámci PHARE programu by
v případě úspěšného tendru nebyla uzavřena smlouva mezi Komisí a vítěznou firmou, ale
pouze mezi firmou a příslušným kandidátským státem (zde Rumunsko) – dle názoru SPI
proto dopis Komise nebyl evropskou právní normou podléhající přezkumu (Geotronics v.
Komise, T-185/94) 12 .
Vymezení pojmu ”přímý a osobní (individuální) dopad”
Poměrně široká interpretace katalogu právních norem, proti nimž může neprivilegovaný
navrhovatel zaměřit žalobu na neplatnost, je ve značném kontrastu s úzkou interpretací,
kterou ESD a SPI zaujaly při posuzování kritéria ”přímého a osobního dopadu”, jež musí
splnit navrhovatel pro úspěšné využití čl. 230 odst. 4 SES.
Problém s interpretací požadavku ”přímého a osobního dopadu” nevzniká u žalob proti
rozhodnutím adresovaným přímo navrhovateli. Zde má adresát právo podat žalobu na
neplatnost vždy; při splnění ostatních podmínek čl. 230, zejména dodržení dvouměsíční
lhůty. Velké množství žalob podaných přímými (neprivilegovanými) adresáty se objevuje
např. v soutěžním právu – žaloby jsou podávány zejména subjekty, kterým byla Komisí
uložena sankce za porušení soutěžního práva; často jsou tyto žaloby označovány nepřesně
jako ”odvolání” proti rozhodnutí Komise, z formálního hlediska ale jde o žalobu na neplatnost
rozhodnutí Komise, kterým byla sankce uložena.
Jak již bylo výše zmíněno, okruh potenciálních neprivilegovaných navrhovatelů není u žaloby
na neplatnost omezen na přímé adresáty napadené normy. Čl. 230 odst. 4 SES umožňuje
zahájit žalobu i jiným subjektům, pokud se jí norma ”přímo a osobně (individuálně) dotýká”.
Kumulativně proto musí být splněny dvě podmínky – přímost dopadu napadané normy na
navrhovatele a zároveň požadavek, aby se navrhovatel vymezoval od širšího okruhu
subjektů, tj. požadavek individuálnosti dopadu.
Požadavek ”přímosti” dopadu tak například dle judikatury ESD/SPI dosud vylučuje použít
přezkumu podle čl. 230 čl. 4 vůči ”pravé” směrnici (tj. směrnici, která je směrnicemi i svou
podstavou, a nejde pouze o nesprávně označená nařízení či blok rozhodnutí). Omezení
dané požadavkem přímosti dopadu potvrdili SPI, když odmítl uznat procesní způsobilost
11 Srov. Arnull, Antony. Private Applicants and the Actions for Annulment, Common Market Law
Review 2001, str. 22-23.
12 Arnull, Anthony: Private Applicants and the Actions for Annulment, Common Market Law Review
2001, str. 19-20.
4

skupiny firem, které chtěly podle čl. 230 odst. 4 SES napadnout platnost směrnice upravující
tabákovou reklamu (Salamander aj. v. EP a Rada, T-172/98 a T-175-177/98).
Oproti poměrně omezené judikatuře ve vztahu k ”přímosti” dopadu, ESD/SPI se ve své
rozhodovací praxi mnohem obsáhleji vyjadřovaly k interpretaci požadavku, aby měla
napadená norma na navrhovatele individuální (osobní) dopad. Klíčovým raným rozsudkem je
zde rozhodnutí v případu Plaumann (Plaumann & Co. v. Komise, C-25/62). Dovozce
mandarinek (klementinek) Plaumann se v dané kauze domáhal zrušení rozhodnutí Komise,
kterým se zamítal návrh SRN na zrušení dovozních dávek při dovozu mandarinek
(klementinek) z nečlenských zemí EU. Ačkoliv byla adresátem rozhodnutí SRN, Plaumann
argumentoval, že jako profesionální dovozce ovoce, které bylo předmětem napadeného
rozhodnutí, je rozhodnutím individuálně dotčen. ESD tuto argumentaci odmítl, když
konstatoval, že ”osoby, které nejsou adresáty, mohou tvrdit, že jsou rozhodnutím
bezprostředně a osobně dotčeny, pokud se jich rozhodnutí týká pro jejich neměnitelné
vlastnosti či pro okolnost, nichž by se jiné osoby neocitly, takže se jedná o osoby určené
stejně, jako kdyby se jim bylo rozhodnutí přímo určeno.” 13 Protože se do postavení dovozce
mandarinek (klementinek) mohl dostat jakýkoli obchodník, který by se pro tento obor
podnikání ve SRN rozhodl, nebyl požadavek ESD v tomto případě splněn.
Tzv. ”plaumannův test”, praktikovaný ESD i později, byl kritizován jako příliš restriktivní. Pro
jeho splnění nestačila, byť velmi intenzivní, ekonomická, sociální či politická vazba na aktivitu
upravovanou právní normou, vůči které by měla být žaloba na neplatnost zaměřena. Klíčová
byla uzavřenost skupiny neprivilegovaných navrhovatelů-neadresátů. Důraz na formální
znaky navrhovatele s opomenutím skutečných vazeb navrhovatele na napadenou právní
normu přitom značně opomíjel ekonomickou realitu. Jen poměrně málo oborů je formálně
omezeno co do potenciálního počtu subjektů, které v nich mohou působit. V praxi je ale
počet subjektů působících v příslušné oblasti omezen poptávkou a jejich počet se obvykle
zvýší až v důsledku ekonomických příčin. 14 Malý počet subjektů na trhu či možnost přesně
určit jejich počet a identitu sám o sobě nezaručuje splnění požadavku ”individuálního
dopadu” (Calpak v. Komise, C-789-790/79, Roquette Freres v. Rada, T-298/94) 15 ;
rozhodující je (ne)možnost jejího rozšíření v budoucnosti.
Další linie kritiky ”plaumannova testu” se zaměřila do minulosti – v podstatě jej mohl splnit
člen skupiny, jejíž rozsah byl zafixován v minulosti nebo který se přímo posílel na přípravě
napadené právní normy. 16 Požadavek ”individuálního dopadu” tak by např. splněn v situaci,
kdy byla napadena platnost směrnice o označování šumivého vína (označení ”crémant”
mohlo být používáno pouze pro vína pocházející z Francie a Lucemburska) španělským
výrobcem, který měl již od roku 1924 pro svá vína označení ”crémant” zaregistrováno
(Codorniu v. Komise, C-309/89). K uvolnění úzké interpretace ”plaumannova testu” ESD/SPI,
naznačené rozhodnutím v případu Codorniu, nicméně v 90. letech nedošlo. Příkladem
návratu k restriktivní interpretaci požadavků čl. 230 odst. 4 SES bylo rozhodnutí ESD
v případu Buralux v. Rada (C-209/94), kdy ESD odmítnut způsobilost skupiny firem
dopravujícím odpad mezi Francií a Německem napadnout platnost nového nařízení
zpřísňujícího podmínky pro přepravu odpadu v EU – dle ESD ke splnění požadavku
13 Český překlad dle Pítrová, L, Pomahač, R. Průvodce judikaturou Evropského soudního dvora (2.díl).
Praha: Linde 2001. str. 22.
14 Craig, Paul, Búrca, Gráinne de. EU Law, Text, Cases and Materials. Oxford: Oxford University
Press (3. vyd.), s. 488-489.
15 Arnull, Anthony: Private Applicants and the Actions for Annulment, Common Market Law Review
2001, str. 32-33.
16 Biernat, Ewa: The Locus Standi of Private Applicants under article 230 (4) TEC and the Principle of
Judicia Protection in the European Community, Jean Monnet Working Paper 12/2003, str. 15.
5

individuálního dopadu nepostačilo ani to, že navrhovatelé byli schopni stanovit přesný počet
a identitu firem, které zpochybňované nařízení postihne 17 .
Napětí v otázce rigidní interpretace požadavku ”individuálního dopadu” v evropském právu
na přelomu XX.a XXI. století jen potvrdily případy Union de Pequenos Agricultores (Union de
Pequenos Agricultores (UPA) v. Rada, C-50/00) a Jégo-Queré (Jégo-Queré v. Komise, T-
177/01). V prvém případě odmítl ESD uznat aktivní procesní způsobilost španělského
sdružení výrobců olivového oleje pro účely žaloby proti nařízení č. 1638/98 měnícímu trh
s olivovým olejem v EU, a to zejména v neprospěch malých producentů této komodity. Názor
ESD nezměnilo ani riziko, že v důsledku nové regulace trhu s olivovým olejem hrozí mnoha
drobným farmářům, členům UPA, úpadek, ani názor generálního advokáta Jacobse, jež
navrhoval procesní způsobilost UPA uznat. Procesní způsobilost UPA před ESD nezajistila
ani nemožnost dosáhnout přezkumu napadeného nařízení v řízení před vnitrostátními soudy
prostřednictvím předběžné otázky položené španělským soudem ESD. Napadené nařízení
ke svému působení uvnitř španělského právního systému nevyžadovalo přijetí vnitrostátních
implementačních předpisů a nemohlo se dle tak (dle španělských procesních předpisů) stát
předmětem soudního sporu před španělským soudem. Ve svém rozsudku sice ESD
konstatoval, že by členské státy měly zajistit účinnou právní ochranu subjektů podléhající
jejich jurisdikci, zároveň se ale ESD omezil na konstatování, že nemůže absenci odpovídající
vnitrostátní právní ochrany suplovat extenzí soudní ochrany na úrovni EU. ESD se tak
odchýlil od stanoviska generálního advokáta Jacobse, který navrhl procesní způsobilost UPA
uznat a nepřímo doporučil ESD zásadní revizi jeho dosavadní judikatury (viz níže) 18 .
V otázce interpretace čl. 230 odst. 4 SES ale téměř ve stejnou dobu 19 zaujal radikálně
odlišné stanovisko SPI ve svém rozhodnutí v případu Jégo-Queré (T-177/01). Francouzská
rybářská firma Jégo-Queré před ESD napadla platnost nařízení Komise, které omezilo lov
štikozubce 20 v některých oblastech Atlantického oceánu (např. stanovením minimální
velikosti ok v lovných sítích). SPI uznal procesní způsobilost firmy Jégo-Queré zejména
proto, že nařízení Komise ke své účinnosti ve Francii nevyžadovalo přijetí zvláštní
vnitrostátní implementační normy a firma Jégo-Queré byla zbavena možnosti využít pro
přezkum platnosti nařízení spor před francouzským soudem, který by mohl položit ESD
předběžnou otázku na platnost normy. Pro závěry SPI byly rovněž klíčové tři linie úvah:
prvou bylo odmítnutí argumentace Evropské komise, že by se firma Jégo-Queré mohla
domoci vnitrostátní soudní ochrany tím, že nařízení Komise poruší a při soudním přezkumu
sankcí uložených francouzskými orgány vznese námitku neplatnosti nařízení a navrhne
položení předběžné otázky; SPI prohlásil, že nelze vyžadovat porušení normy jen proto, aby
bylo možné dosáhnou soudní ochrany. Zároveň SPI odmítl argumenty, že je dostatečná
ochrana firmy zajištěna již institutem náhrady škody za protiprávní jednání institucí EU.
Třetím prvkem, který by pro budoucnost mohl mít výrazný dopad na judikaturu ESD byly
reference SPI na Chartu základních práv EU. Význam Charty jako pramene evropského
práva pak jistě dál vzroste za předpokladu explicitního zakotvení její právní závaznosti
v primárním právu 21 .
17 Craig, Paul, Búrca, Gráinne de. EU Law, Text, Cases and Materials. Oxford: Oxford University
Press (3. vyd.), s. 487; Arnull, Anthony: The European Union and its Court of Justice, Oxford
University Press, Oxford 1999, s. 44-45.
18 Bobek, Michal: A Revolution which has not (yet) taken place: the European Court of Justice
refuses to reconsider the conditions for the access of individuals to the Community Couts,
(www.renouf.be/whatsnew/UPAanalysis.htm)
19 Rozhodnutí SPI v otázce procesní způsobilosti v případu Jégo-Quéré bylo vydáno dne 3.května
2002; rozhodnutí ESD v kauze UPA je ze dne 25.července 2002
20 štikozubec, ang. ”hake”, ryba podobná tresce
21 Podrobnější analýza případu UPA i Jégo-Queré např. Ward, Angela: Judicial Architecture at the
Cross Roads: Private Parties and Challenge to EC Measures Post-Jégo-Quéré, in Dashwood, Alan aj.
(eds.) The Cambridge Yearbook of European Legal Studies 4/2001, Hart Publishing, Oxford 2002 a
Gormley, Laurence: Judicial Review in EC and EU Law – Some Architectural Malfunctions and Design
6

Zvláštní oblasti regulace
Přes obecně restriktivní přístup k aktivní procesní způsobilosti neprivilegovaných subjektů ze
strany ESD uplatnil tento soud v některých oblastech regulace poněkud měkčí standardy.
Jde zejména u problémy:
• soutěžního práva;
• anti-dumpingového práva;
• problematiky veřejných podpor;
• sporů s lidsko-právními implikacemi.
V případech spojených s otázkami soutěžního práva soudy EU zachovávají vstřícnější postoj
k možnosti, aby řízení na neplatnost iniciovaly nejen přímí adresáti napadené normy, ale i
konkurenti těch firem, jimž je právní norma (typicky rozhodnutí Komise) adresována. ESD
uznalo procesní způsobilost firmy, na jejíž podnět zahájila Komise šetření, zda je distribuční
systém konkurenční firmy kartelem zakázaným evropským právem. Poté, co Komise
rozhodla, že posuzovaný případ evropské právo neporušuje, ESD umožnilo iniciátorovi
šetření, aby napadl rozhodnutí Komise, jež konstatovalo neporušení evropského práva
vyšetřovanou firmou, i když iniciátorovi řízení Komise své rozhodnutí přímo neadresovala
(METRO v. Komise, C-26/76).
Podobně široce interpretoval ESD aktivní procesní způsobilost v oblasti antidumpingového
práva. ESD uznal např. aktivní procesní způsobilost největšího dovozce komodity (vápníku),
postižené anti-dumpingovým opatřením Rady, kde byl dovozce zároveň největším konečným
spotřebitelem dovážené komodity (Extramet v. Rada, C-358/89). Obdobně uznal ESD
procesní způsobilost firem, na jejichž návrh Komise zahájila řízení o kompatibilitě poskytnuté
státní pomoci s evropským právem, podat žalobu na neplatnost proti rozhodnutí Komise,
kterým se kontrola státní pomoci zakončila a byla konstatována slučitelnost poskytnuté státní
pomoci s evropským právem (COFAZ v. Komise, C-169/84). SPI také uznal procesní
způsobilost zástupců zaměstnanců pro zahájení soudního přezkumu rozhodnutí o povolení
fůze firem, ve kterých pracovníci působili – důvodem byla zmínka o zájmech zaměstnanců
v příslušné sekundární právní normě (Vittel, T-12/93).
Ve výše uvedených případech tak soudy EU v kauzách se soutěžněprávními prvky uznaly
aktivní procesní způsobilost subjektů, které by obecně nesplnily požadavky ”plaumannova
testu”. Jako obecnější princip ale pro uznání procesní způsobilosti podle čl. 230 odst. 4 SES
soudem nestačí prostá existence vztahu konkurence mezi subjektem-adresátem normy a
navrhovatelem; nutné je zapojení navrhovatele do předchozí administrativní procedury či
uznání jeho specifických zájmů v sekundárním právu 22 .
Obdobně vstřícný přístup prokázaly soudy EU k případům se silným lidskoprávním prvkem.
Příkladem může být např. spor o způsobu financování volební kampaně do Evropského
parlamentu v polovině 80. let. Systém, přijatý Evropským parlamentem v roce 1982,
zvýhodňoval politické strany, které již své zástupce v Evropském parlamentu měly. ESD
uznal procesní způsobilost jedné z (neparlamentních) politických stran, jež se cítila být
diskriminována a pokusila se rozhodnutí EP o rozdělení fondů zrušit pomocí čl. 230 odst. 4
SES (Parti Ecologiste ”Les Verts” v. EP, C-294/83).
Improvements in Dashwood, Alan aj. (eds.) The Cambridge Yearbook of European Legal Studies
4/2001, Hart Publishing, Oxford 2002
22 Craig, Paul, Búrca, Gráinne de. EU Law, Text, Cases and Materials. Oxford: Oxford University
Press (3. vyd.), s. 509.
7

Zvláštní kategorie neprivilegovaných navrhovatelů
Podobně jako soudy EU svou judikaturou vymezily oblasti regulace, kde posuzovaly
procesní způsobilost neprivilegovaných subjektů volněji, mohly i vymezit okruhy
neprivilegovaných subjektů, se kterými budou zacházet ”vstřícnějším” způsobem. Mezi
hlavní kandidáty tohoto postupu, jež by bylo možné charakterizovat větou ”všichni
neprivilegovaní navrhovatelé jsou si rovni, ale některé jsou si rovnější”, patřily regiony států
EU (representanti jednotlivých regionů ve státech EU), nečlenské státy či mezinárodní
organizace a nestání organizace reprezentující zájmy jednotlivých segmentů společnosti.
Regiony států EU nejsou v čl. 230 SES výslovně uvedeny jako privilegované či
poloprivilegované subjekty. Při odlišnostech ve vnitrostátní regionální struktuře ve státech EU
se otevřela otázka, jak chápat pro účely čl. 230 čl. 2 SES pojem ”členský stát” v situacích,
kdy vnitrostátní ústavní pravidla příslušného státu svěřují výkon pravomocí, dotčených
zpochybňovanou evropskou právní normou, přímo regionům, a ne centrálním státním
strukturám. Obdobné interpretační problémy se objevily v otázce zastupování členského
státu v Radě (pokud probíraná agenda spadala do kompetencí regionálních vlád) nebo
odpovědnosti státu za porušení práva EU (kdy je dle vnitrostátních pravidel za implementaci
evropského práva odpovědný region a centrální vláda má jen omezené či vůbec žádné
právně-politické nástroje, jak region k aktivitě či neaktivitě přimět). Je jen logické, že obzvlášť
aktuální byla otázka přímého zapojení regionů do aktivit na úrovni EU v souvislosti
s členskými státy s federální strukturou (SRN, Belgie), států s širokou autonomií vybraných
regionů (Itálie) a států prošlých nedávnou devolucí (Spojené království).
V otázce regionů a evropského práva, zaujaly soudy EU poměrně úzký výklad. Jednou
z cest, jak region může dosáhnout přezkumu evropské právní normy před ESD, je přimět
členský stát, aby podal žalobu vlastním jménem. Členský stát při podání takové žaloby není
vázán svým postojem při přijímání normy (např. hlasováním v Radě – Itálie v. Rada, C-
166/78) a může proto při podání žaloby např. zohlednit kritiku normy ze strany svých
regionů, ať již je tato kritika vyjádřena po linii ústavněprávní či politické. Příkladem
ústavněprávního propojení regionů a členského státu může být Rakousko či Belgie, kde
vnitrostátní ústavní úprava umožňuje regionu závazně požadovat od centrální vlády podat
žalobu před ESD, a nebo příklad SRN, kde může k žalobě přimět centrální vládu názor
Spolkové rady (Bundesrat), parlamentní komory složené ze zástupců spolkových zemí. 23
Způsob, jakým dospěl členský stát k rozhodnutí využít čl. 230 SES, ESD nepřezkoumává.
Na rozdíl od žalob podaných členským státem, se ESD odmítl zabývat žalobami podanými
přímo regiony, které argumentovaly, že napadená evropská právní norma upravuje agendu,
jež dle vnitrostátního ústavního pořádku spadá do jejich pravomoci regionu (Région wallonne
v. Komise, C-95/97, Regione Toscana v. Komise, C-189/97). Zároveň ESD ve své judikatuře
výslovně odkazuje na možnost, že regiony mohou dosáhnout přezkumu tehdy, pokud splní
požadavky čl. 230 odst. 4 SES. Region musí být dle vnitřních předpisů svého sátu
právnickou osobou a musí být napadenou právní normou ”přímo a individuálně dotčen.”
Tento ”plaumannův test” je nicméně interpretován podobně restriktivním způsobem jako u
ostatních neprivilegovaných subjektů. Ten např. nesplnil Gibraltar, který se pokusil
napadnout před ESD/SPI platnost směrnice, jež v praxi vyloučila gibraltarské letiště
z procesu liberalizace leteckého provozu v EU (Gibraltar v. Rada, C-298/89). Naopak
Nizozemské Antily obhájily svou procesní způsobilost nařízení regulující režim trhu s rýží;
důvodem byla povinnost Komise zohlednit zájmy zámořských území (tj. také Nizozemských
Antil) při přijímání nařízení, kde tuto povinnost stanovilo nepřímo primární právo a výslovně
23 Van Nuffel, P.: What‘s In A Member State Central And Decentralized Authorities Before
Community Courts, Common Market Law Review 2001, s. 881
8

nařízení Rady zmocňující Komisi k přijímání prováděcích norem (Netherlands Antilles v.
Komise, T-32/98 a T-41/98) 24 .
Nedostatečnosti úpravy procesní způsobilosti regionů pro účely čl. 230 SES si byly vědomy
samotné regiony a vlády členských států s federální strukturou. Během mezivládní
konference v roce 2000, která vedla k přijetí Smlouvy z Nice, navrhla Belgie modifikaci čl.
230 SES tak, aby se mezi plně privilegované navrhovatele zařadily i regiony členských států
s vlastní zákonodárnou pravomocí 25 . Ačkoliv návrh nakonec nebyl mezivládní konferencí
přijat, otázka procesní způsobilostí regionů byla opět otevřena během debat na Konventu o
budoucnosti Evropy v letech 2002-3. V konečné verzi návrhu Smlouvy zakládající Ústavu pro
Evropu, zformulované Konventem v červenci 2003 ale výslovná procesní způsobilost regionů
opět zahrnuta není. Regiony členských států nicméně v otázce přezkumu platnosti norem EU
posílily alespoň nepřímo – zařazením Výboru regionů mezi poloprivilegované navrhovatele 26 .
O jiných státech, než jsou členové EU, se čl. 230 SES výslovně nezmiňuje; stejně tak pro
účely žaloby na neplatnost specificky neupravuje pozici mezinárodních organizací. U
některých nečlenských států nebo mezinárodních organizací by přitom bylo možné uvažovat
o vhodnosti interpretace jejich procesní způsobilosti nad rámec obecného neprivilegovaného
účastníka dle čl. 230 odst. 4 SES – např. státy kandidující na členství v EU, z nestátních
subjektů pak např. OSN, WTO nebo Evropský soud pro lidská práva (ESLP) 27 . Vymezení
navrhovatelů podle čl. 230 odst. 4 je otevřené i subjektům mimo EU – stačí, že splní
podmínky ”plaumannova testu”, tj. přímý a individuální dopad napadené normy na
navrhovatele. Nad toto vymezení ale ESD/SPI možnost iniciovat přezkum evropských
prvních norem neumožnily; i když by bylo jistě zajímavé, pokud by se např. ESLP mohl
zahájit přezkum těch norem EU, které považuje za nekompatibilní s evropským standardem
lidských práv. V interpretace způsobilosti subjektů mimo EU lze nalézt analogii mezi úzkým a
doslovným výkladem, který ESD použil při posuzování oprávnění subjektů mimo EU
pokládat předběžné otázky – ESD odmítl otázky položené soudy z nečlenských zemí EU i
možnost položení předběžné otázky ESLP nebo Mezinárodním soudním dvorem. 28
Stejně odmítavý je i postoj ESD/SPI k výkladu procesní způsobilosti subjektů, které mají
representovat zájmy některé zájmové, sociální nebo vlivové skupiny. SPI např. odmítl
způsobilost Greenpeace International a několika místních organizací pro ochranu životního
prostředí zahájit přezkum rozhodnutí Evropské komise o financování stavby dvou elektráren
na Kanárských ostrovech, který dle názoru Greenpeace porušovalo principy ochrany
životního prostředí v EU (Stichting Greenpeace Council v. Komise, T-585/93, C-321/95).
Soud zde výslovně varoval před rizikem, že by bylo možné obejít podmínky čl. 230 SES ad
hoc založením občanského sdružení, nadace či jiné formy zájmové organizace pro účely
podání žaloby, pokud by těmto subjektům bylo poskytnuto ze strany soudů EU preferenční
zacházení. 29 I zájmové organizace ale mohou využít čl. 230 odst. 4 SES v případě, kdy splní
podmínku ”plaumannova testu.”
Procesní způsobilost neprivilegovaných účastníků – kritika a trendy
24 Burrows, Noreen: Nemo Me Impune Lacessit: The Scottish Rights of Acces to the European Courts,
European Public Law 1/2002, s. 60.
25 Burrows, Noreen: Nemo Me Impune Lacessit: The Scottish Rights of Acces to the European Courts,
European Public Law 1/2002, s. 45-46.
26 Návrh Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu, čl. III-270, odst. 3.
27 Tento článek se úmyslně nezabývá problematikou EHP a ESV; mimo záběr ponechává i Soud
ESVO a jeho vazby na ESD.
28 Douglas-Scott, Sionaidh: Constitutuional Law of the European Union, Longman-Pearson, Harrlow
2002, str. 232.
29 Biernat, Ewa: The Locus Standi of Private Applicants under article 230 (4) TEC and the Principle of
Judicia Protection in the European Community, Jean Monnet Working Paper 12/2003, str. 11-12.
9

Systém soudního přezkumu sekundárního komunitárního práva je v současnosti silně
kritizován. Je nazýván ”Popelkou” soudního systému EU 30 a vzrůstající rozpory se objevují i
uvnitř samotných soudů EU. 31 Hlavní kritika se zaměřuje na neschopnost poskytnou
neprivilegovaným účastníkům dostatečnou soudní ochranu před protiprávními akty EU přímo
prostřednictvím ESD a SPI.
Soudní systém EU je v současnosti nastaven tak, že neprivilegovaní navrhovatelé jsou
směřováni k tomu, aby se pokusili napadnout platnost normy EU nepřímo, prostřednictvím
sporu před vnitrostátním soudem, který může položit ESD předběžnou otázku 32 . Metoda
nepřímého přezkumu platnosti práva ES/EU prostřednictvím řízení před vnitrostátními soudy
ale rovněž trpí několika závažnými nedostatky:
• Zdlouhavost – období nejistoty, kdy je zpochybněna platnost sekundární normy, se
nepřímostí přezkumu výrazně prodlužuje. Musí proběhnout počáteční fáze řízení
před vnitrostátním soudem (do položení předběžné otázky), řízení před ESD o
předběžné otázce (jež trvá v průměru 22-24 měsíců) a pokračující řízení před
vnitrostátním soudem 33 .
• Nejistota přezkumu – i když je otázka platnosti právní normy vznesena před
vnitrostátním soudem, který je povinen předběžnou otázku položit, konečné
rozhodnutí o (ne)položení předběžné otázky je na konkrétním domácím soudu 34 . Při
porušení této povinnosti sice může nastat nárok na náhradu škody vůči státu, jehož
soud tímto způsobem porušil právo ES/EU, v praxi je ale dosažení náhrady škody
velmi obtížné (Köbler v. Rakousko, C-224/01) 35 .
• Nemožnost přezkumu – z absence jednotných procedurálních pravidel ve členských
státech může dojít k situaci, kdy ve vnitrostátním soudním systému neexistuje soud
či tribunál, před kterým by se vedl spor, v jehož rámci by bylo možné položit
předběžnou otázku. Toto riziko je obzvlášť aktuální v případě těch evropských
právních norem, které nevyžadují či dokonce zakazují přijetí vnitrostátních
implementačních opatření. I v takovém případě se sice většinou otevírá možnost,
aby (potenciální) navrhovatel normu EU porušil a námitku neplatnosti vznesl
v následném sankčním řízení vedeném proti němu. Nicméně požadovat od subjektu,
který má pochybnosti o legalitě konkrétní evropské normy, její porušení jako jedinou
cestu k soudnímu přezkum, by bylo dosti absurdním přístupem kolidujícím s principy
právní jistoty a standardů soudní ochrany ve státech EU.
• Rigidnost – ESD/SPI v podstatě nezměnily svou interpretaci neprivilegovaného
navrhovatele od počátku 60. let, kdy rozhodovaly případ Plaumann. Zejména
nezohlednily expanzi oblastí regulovaných právem EU a rozvoj lidskoprávní agendy
v evropském právním řádu, včetně přijetí Charty základních práv.
Existují nicméně i důvody, proč relativně komplikovaný přímý přístup k ESD/SPI pro
neprivilegované subjekty ponechat. Prvým je respekt k úmyslu států při vytváření primárního
práva EU. Ty při jednání o podobě evropské integrace měly zjevný úmysl nastavit parametry
30 Gormley, Laurence: Judicial Review in EC and EU Law – Some Architectural Malfunctions and
Design Improvements in Dashwood, Alan aj. (eds.) The Cambridge Yearbook of European Legal
Studies 4/2001, Hart Publishing, Oxford 2002, str. 173.
31 Typicky rozpor mezi názorem generálního advokáta a konečným rozsudkem v kauze Union de
Pequenos Agricultores (APA) v. Rada, C-50/00.
32 K problematice předběžné otázce na neplatnost evropského práva a odlišnostem od předběžné
otázce na výklad evropského práva viz Bobek, Michal: Porušení povinnosti zahájit řízení o předběžné
otázce podle článku 234 (3) SES, C.H.BECK, Praha 2004, s. 16-20.
33 K délce řízení před ESD/SPI viz Výroční zprávy ESD/SPI za léta 2000, 2001 a 2002
34 Problematice položení předběžné otázky a případným vnitrostátních procedurálním omezením se
rozsáhle věnuje Bobek, Michal: Porušení povinnosti zahájit řízení o předběžné otázce podle článku
234 (3) SES, C.H.BECK, Praha 2004
35 Komentář případu Köbler v. Rakousko viz Zemánek, Jiří: Odpovědnost členského státu za škodu
způsobenou jednotlivci rozhodnutím nejvyššího soudu, EMP 5/2003, s. 17-20
10

pro přístup neprivilegovaných subjektů k ESD/SPI úzce – tento úmysl je zjevný např. při
porovnání úpravy ve SES a staršího Smlouvy o ESUO, kde byl přístup neprivilegovaných
sujetů k soudnímu přezkum upraven volněji; členské státy také nevyužily – při vědomí
interpretační praxe ESD – možnost změnit čl. 230 (4) SES při změnách primárního práva,
naposledy v Smlouvě z Nice. Druhou obvyklou námitkou proti větší otevřenosti pro
neprivilegované subjekty je obava z prudkého soudního nápadu SPI (a nepřímo ESD), pokud
by byly podmínky čl. 230 odst. 4 SES výrazně zmírněny 36 .
Změny přístupu k neprivilegovaným navrhovatelům může nastat v podstatě dvojím
způsobem:
• Výslovnou změnou primárního práva EU. Ke změnám čl. 230 SES již v minulosti
došlo: Evropský parlament byl teprve dodatečně zařazen mezi poloprivilegovné
navrhovatele a teprve Smlouva z Nice jej přesunula do kategorie plně
privilegovaných subjektů. V otázce neprivilegovaných žadatelů ale dosavadní změny
primárního práva posun nepřinesly a rovněž návrh Smlouvy zakládající Ústavu pro
Evropu provádí jen kosmetické změny: nově přezkumu výslovně podléhají i právní
akty vydávané agenturami EU; v aktu zakládajícím agenturu navíc mohou být
podmínky pro soudní přezkum iniciovaný neprivilegovaným subjektem dále
specifikovány. Dále navržené změny primárního práva odráží jasnější rozlišování
mezi akty legislativními a akty administrativní povahy: neprivilegovaný účastník je
oprávněn napadnout legislativní akt adresovaný jemu osobně nebo adresovanou jiné
osobě, pokud se účastníka příslušná právní norma bezprostředně a osobně dotýká
(tedy stejné podmínky jako ve Smlouvě z Nice); proti nelegislativnímu aktu
(”regulatory act”, ”act réglementaire”) se může úspěšně zaměřit žaloba
neprivilegované osoby tehdy, pokud se akt jí přímo dotýká, (ale již se nemusí dotýkat
osobě) a norma samotná neobsahuje implementační opatření. 37
• Změnou výkladu současného práva ESD. ESD již v minulost svou interpretací např.
změnil vymezení navrhovatelů pro účely čl. 230 SES v případě Evropského
parlamentu 38 , kde posun judikatury ESD později odrazila i změna primárního práva.
K obdobnému kroku směřujícímu ke snazšímu přístupu neprivilegovaných subjektů
k využití čl. 230 odst. 4 SES již vyzvali generální advokáti (Arnull, Jacobs), kteří
navrhovali posuzovat navrhovatelovu způsobilost podle toho, zda napadená norma
”nepříznivě ovlivňuje navrhovatelovy zájmy” (Arnull) 39 či ”podstatně nepříznivě
ovlivňuje navrhovatelovy zájmy (Jacobs). 40 Ačkoliv tyto názory ESD dosud nepřijal,
možné změny v postoji ESD může postupně dosáhnout tlak v podobě opakovaných
stanovisek generálních advokátů a zejména vliv působení Charty základních práv
EU.
Závěr - Implikace pro Českou republiku a několik úvah de lege ferenda
36 Arnull, Anthony: The European Union and its Court of Justice, Oxford University Press, Oxford
1999, s. 49
37 Šlosarčík, Ivo. Evropský soudní systém a ústavní smlouva EU, Evropské a mezinárodní právo,
4/2003, s. 6-7.
38 Evropský parlament v. Rada, C-70/88, rovněž viz Schepel, Harm, Blankenburg, Eduard: Mobilizing
the European Court of Justice, in Búrca, G., Weiller, J.H.H. (eds.) The European Court of Justice,
Oxford University Press, Oxford 2001, s. 19
39 Gormley, Laurence: Judicial Review in EC and EU Law – Some Architectural Malfunctions and
Design Improvements in Dashwood, Alan aj. (eds.) The Cambridge Yearbook of European Legal
Studies 4/2001, Hart Publishing, Oxford 2002, str. 177.
40 Stanovisko generálního advokáta Jakobse v případu Union de Pequenos Agricultores (APA) v.
Rada, C-50/00. Podrobněji viz Gormley, Laurence: Judicial Review in EC and EU Law – Some
Architectural Malfunctions and Design Improvements in Dashwood, Alan aj. (eds.) The Cambridge
Yearbook of European Legal Studies 4/2001, Hart Publishing, Oxford 2002, str. 180.
11

V oblasti aplikace žaloby na neplatnost Česká republika nevyjednal žádné přechodné období
či dokonce trvalou výjimku. Od okamžiku vstupu tak pro české subjekty, které budou chtít
využít čl. 230 SES, začnou platit stejná pravidla jako v současných státech EU, a to včetně
interpretační praxe ESD/SPI.
Česká republika bude pro účely čl. 230 SES plně privilegovaným subjektem; bude moci
napadnou jakýkoliv právní akt, který přezkumu podle čl. 230 SES podléhá. Pro podání
žaloby nemusí Česká republika podávat jakékoliv zdůvodnění a může napadnout i platnost
právních norem, jež budou mít na český stát jen marginální nebo vůbec žádný vliv.
Institucionálně-právní mechanismus, jakým se v rámci České republiky bude formovat
rozhodnutí o (ne)zahájení řízení, je čistě vnitrostátním problémem České republiky mimo
rozlišovací schopnost evropského práva. Výraznou roli zde bude hrát pochopitelně vláda a
také plánovaný vládní zmocněnce pro otázky ESD. Dosud nicméně není jasný vliv
Parlamentu ČR, Ústavního soudu a obecných soudů na postoj Českého státu k (ne)podání
žaloby. Kromě vlivu na vládu prostřednictvím politických kanálů by bylo možná i výslovná
právní úprava, která by zavazovala vládu k podání žaloby v případech, kdy by to např.
požadoval Parlament či Ústavní soud. Důvodem pro zapojení těchto institucí do rozhodování
o využití čl. 230 SES Českou republikou by měla být zejména snaha o bezproblémové plnění
evropského práva Českou republikou. V případě ignorování názoru Parlamentu na neplanost
konkrétní evropské normy hrozí, že bude Parlament ČR neochoten či jen s prodlevami
ochoten implementovat evropskou právní normu, jejíž zrušení požadoval. V případě
ignorování názoru Ústavního soudu pak může nastat situace, že se Ústavní soud bude
zabývat příslušnou evropskou normou např. k souvislosti s ústavní stížností – Ústavní pak
může dospět k rozhodnutí, kdy příslušnou evropskou normu odmítne aplikovat a zároveň
odmítne obrátit se s předběžnou otázkou na ESD. Může tak dojít k obdobné konfliktní situaci,
jaká zažívala Spolková republika v letech 1974-86, kdy probíhal konflikt mezi ESD a
federálním Ústavním soudem SRN (tzv. sága Solance). K takovému konfliktu by ale na rozdíl
od 70./80. let došlo v době, kdy ESD postupně formuluje doktrínu odpovědnosti členských
států pro porušení evropského státu jejich soudní mocí. Česká republika by se tak mohla
dostat do nepříznivé pozice státu, který pocítí důsledky tohoto vývoje práva EU jako jedna
z prvních členských zemí.
Kraje budou moci využít čl. 230 odst. 4 SES, pokud budou adresáty napadené normy nebo
pokud splní požadavky ”přímého a osobního” dopadu jim neadresované normy na příslušný
kraj (”plaumannův test”). Podobně jako v případu parlamentu a Ústavního soudu, je možné si
představit situaci, kdy by se kraje pokusily využít spíše čl. 230 odst. 2 SES - tedy přimět
Českou republiku, aby žalobu na neplatnost konkrétní evropské právní normy vlastním
jménem. V současnosti by mohly kraje využít politického tlaku na vládu, je ale možné si
představit i situaci, že by povinnost státu iniciovat řízení před ESD, pokud ji o to požádá
dostatečně velký počet krajů, dostala i zákonnou či dokonce ústavní úpravu.
Pro české soukromé subjekty se po rozšíření přístup k žalobě na neplatnost formálně
nezmění - čl. 230 odst. 4 SES nerozlišuje mezi subjekty se sídlem či občanstvím členského
státu EU a subjekty ze třetích zemí. Po rozšíření ale výrazně vzroste množství situací, kdy se
české fyzické a právnické osoby stanou adresátem rozhodnutí institucí EU či budou pro ně
mít právní normy EU přímý a individuální dopad. Zároveň může pozici českých soukromých
subjektů ovlivnit položení předběžné otázky na platnost evropského práva, kterou může
položit soud ve vnitrostátním řízení, jehož se soukromý subjekt účastní.
Literatura:
• Arnull, Anthony: Private Applicants and the Actions for Annulment, Common Market Law
Review 2001
• Arnull, Anthony: The European Union and its Court of Justice, Oxford University Press,
Oxford 1999
12

• Biernat, Ewa: The Locus Standi of Private Applicants under article 230 (4) TEC and the
Principle of Judicia Protection in the European Community, Jean Monnet Working Paper
12/2003
• Bobek, Michal: A Revolution which has not (yet) taken place: the European Court of
Justice refuses to reconsider the conditions for the access of individuals to the
Community Couts, (www.renouf.be/whatsnew/UPAanalysis.htm)
• Bobek, Michal: Porušení povinnosti zahájit řízení o předběžné otázce podle článku 234
(3) SES, C.H.BECK, Praha 2004
• Burrows, Noreen: Nemo Me Impune Lacessit: The Scottish Rights of Acces to the
European Courts, European Public Law 1/2002, 45-68
• Douglas-Scott, Sionaidh: Constitutuional Law of the European Union, Longman-Pearson,
Harrlow 2002
• Gormley, Laurence: Judicia Review in EC and EU Law – Some Architectural
Malfunctions and Design Improvements in Dashwood, Alan aj. (eds.) The Cambridge
Yearbook of European Legal Studies 4/2001, Hart Publishing, Oxford 2002
• Haffernan, Liz: A European Certiorari Revisited, in in Andenas, M., Usher, J. (eds.) The
Treaty of Nice and Beyond, Enlargement and Constitutional Reform, Hart Publishing,
Oxford 2003
• Jacobs, Francis: Effective Judicial Protection of Individuals in the European Union, Now
and in the Future, in Andenas, M., Usher, J. (eds.) The Treaty of Nice and Beyond,
Enlargement and Constitutional Reform, Hart Publishing, Oxford 2003
• Schepel, Harm, Blankenburg, Eduard: Mobilizing the European Court of Justice, in
Búrca, G., Weiller, J.H.H. (eds.) The European Court of Justice, Oxford University Press,
Oxford 2001
• Šlosarčík, Ivo: Evropský soudní systém a ústavní smlouva EU, Evropské a mezinárodní
právo, 2003, Vol. 12, No. 4, s. 3-9
• Van Nuffel, P.: What‘s In A Member State Central And Decentralized Authorities Before
Community Courts, Common Market Law Review 2001, 871-901
• Ward, Angela: Judicial Architecture at the Cross Roads: Private Parties and Challenge to
EC Measures Post-Jégo-Quéré, in Dashwood, Alan aj. (eds.) The Cambridge Yearbook
of European Legal Studies 4/2001, Hart Publishing, Oxford 2002
• Zemánek, Jiří: Odpovědnost členského státu za škodu způsobenou jednotlivci
rozhodnutím nejvyššího soudu, EMP 5/2003
13