VÝVOJ LÁTKY V ČEŠTINĚ OD 1. DO 6. TŘÍDY - Pedagogická fakulta

současně rozkládaných, ale ne na fonetické nebo fonologické komponenty, nýbrž na
„samostatné“, významové části, morfémy určitého druhu- ne např. pádové koncovky; ve
srovnání s Příruční mluvnicí ve škole asi méně vystupuje tvoření, odvozování slov 2 - s
výjimkou cítění příbuznosti, kde se ale nemusí určovat směr geneze, a více stavba slova; viz
např. otázku předpon vs. předložek apod.);
- Morfologie (opět úroveň převážně samostatných slov, ale teď chápaných klasicky
„gramaticky“, tj. jako slovní druhy a zacházení s nimi v jejich identitě; vlastně nejrozsáhlejší
mluvnická látka);
- Syntax (úroveň vět a souvětí; spojení na morfologii zůstává např. přes pádové otázky; jinak
samozřejmě už větné, nikoli jen slovní druhy);
- Sloh (tato rubrika kromě stylu a žánrů pro nás obsahuje i problematiku textu - např. jako
kladení mu otázek, učení se z něj, jeho résumování; řadíme sem i typografii, stránku, knihu,
rejstřík, slovník...);
Pravopis, stejně jako výslovnost (chápeme ve Vachkově vymezení jako paralelní formy se
vzájemnými přechody 3 ) procházejí všemi těmito úrovněmi.
Kromě výše zmíněných mluvnických rubrik uvádíme i jiné, pokud je to třeba: jako psací
psaní.
2 Učení Mluvnice je v této rubrice nesmírně členité, ale bez jakékoli školní paralely: např. neexistuje důvod, aby
se diferenciálně probíraly možnosti tvoření adjektiv odvozováním: ze substantiv, ze sloves, z adjektiv, z
adverbií a předložkových pádů.
3 „Ortography is, in fact, a set of rules enabling the language user to transpose the spoken utterances into the
corresponding written ones, in other words, it is a kind of bridge leading from the spoken norm of language to
the written. (An analogous bridge, leading in the opposite direction, is the „pronunciation“, enabling the
language user to transpose the written utterances into the corresponding spoken ones.“ - Josek Vachek,
Written language, The Hague: Mouton, 1973, s. 18; autor zde mluví o pravidlech vzájemných přechodů, aby
ukázal, že nelze dávat přednost žádné ze dvou forem jazyka - hrozí mu tím ale, že půjde proti svým jiným
tvrzením o nepřevoditelné specifice obou, o nutném „bilingvismu“ uživatele jazyka a o tom, že psaní neslouží
k přesnému převodu zvuku (jako fonetická transkripce), ale k vyjádření významu.
3