4/2011 Film a neuroestetika - Iluminace

4/2011
Film a neuroestetika
(uzávěrka 31. srpna 2011)
hostující editorka: Tereza Hadravová
Entuziasmus neurovědce Semira Zekiho a úspěšná institucionalizace daly v devadesátých
letech minulého století vzniknout novému oboru, neuroestetice. Zeki našel ve výtvarném
umění nový prostředek výzkumu mozku, především systémů takzvaného raného vidění, jejichž
mechanismus (někteří) malíři podle Zekiho dovedně využívají a potvrzují tak výsledky
moderních laboratorních výzkumů a jeho vlastní formulaci teorie vizuálního vnímání. Zpráva,
že umění může být zdrojem poznání mozku, se rychle rozšířila a iniciovala výzkumné projekty
v laboratořích v Parmě, Kodani, Lipsku a jinde. Zekiho původní představa o neuroestetice
vycházela ze zájmu neurovědce o průběh běžného vnímání. Někteří Zekiho kolegové se
ovšem začali brzy zabývat neurologií „estetického prožitku“: jejich cílem se stalo zachytit –
neurovědeckými termíny – to, co je specifické na vnímání umění.
I když se termín „neuroestetika“ uchytil převážně v souvislosti s výtvarným uměním, invazi
neurověd do humanitních oborů zaznamenali i literární vědci a muzikologové. Film zůstává
dosud spíše na okraji zájmu; přesto má tradice hledání vazby mezi kognitivními procesy a filmem
hluboké kořeny. Jedna z prvních monografií o filmu, Münsterbergova Fotohra (1916),
rozuměla filmové řeči jako objektifikaci mentálních procesů. Navíc, tradice kognitivního přístupu
ve filmové teorii již od osmdesátých let programově vítá otevřenost různým typům empirických
výzkumů – od experimentální psychologie přes evoluční biologii po neurovědy.
Mnozí badatelé – například Gregory Currie a Uri Hasson – vidí ve spojení teorie filmu a současných
neurověd inspiraci, či dokonce začátek nové éry filmových studií.
Neurovědecké výzkumy se zdají být přirozeným spojencem kognitivních filmových teorií: kognitivisté
usilují především o objasnění filmového diváctví a programově využívají nejlepší
dostupné teorie z kognitivních věd, mezi které neurověda patří. Je však třeba připomenout,
že toto spojenectví nevyjadřuje vzájemný závazek: empiricky informovaný výzkum lze provádět
i bez ohledu na vědy o mozku a stejně tak ani kognitivní paradigma není tím jediným,
které může výsledky neurověd implementovat. Ne všichni (meta)teoretici však přistupují ke
vztahu neurověd a filmových teorií takto neutrálně: setkáme se jak s tvrzením, že neurovědy
poskytují nutný základ veškerých úvah o recepci filmu, tak naopak s názorem, že neurovědy
jsou přinejlepším nadbytečným doplňkem teoretických modelů filmového diváctví. Uvítáme
příspěvky, které se pokusí tuto debatu zachytit, ať už z jedné či druhé pozice, a především
pak ty, jež svou polemiku ukotví v konkrétních empirických příkladech.
Tento tematický blok Iluminace si dále klade za cíl identifikovat konkrétní oblasti filmové teorie,
které mají potenciál pro neurovědecký výzkum. Budeme se ptát: Jakým způsobem má
filmová věda formulovat své problémy, aby k jejich řešení mohla přizvat kognitivní vědu
a neurovědu Jak se může poznání kognitivních procesů a neuronálních dějů promítnout do
teorie filmového diváctví či filmové tvorby Jaké konkrétní výsledky věd o mozku mohou mít
dopad na filmová studia a v čem spočívá jejich potenciál

Ke zpracování nabízíme následující témata (je však vítáno také vlastní vymezení dané problematiky):
1. Neurony a film – analýza dějin filmového zobrazování fungování mozku.
2. Historie empirických přístupů k filmovému diváctví, aneb Münsterbergova Fotohra po
95 letech.
3. Jak může empirická hypotéza o dvou proudech vizuálního vnímání (Goodale, Milner)
přispět k porozumění filmovému vnímání
4. Jak může objev zrcadlových neuronů (Rizzolatti) přispět k porozumění filmovému vnímání
5. Jakou roli hrají „antropologické konstanty“ (Mukařovský) v diskuzi o estetickém vnímání
filmu nebo o filmovém médiu
6. Příběh, emoce, imaginace – neurologická perspektiva.
7. Film jako návod k prožitku: analýza „kognitivní mechaniky“ vybraného filmového díla.
8. Experimentální film z hlediska neurovědy.
Stručný výběr literatury:
Joseph Anderson, The Reality of Illusion. An Ecological Approach to Cognitive Film Theory.
Carbondale: Southern Illinois University Press 1996.
Noël Carroll, Art and Human Nature. Journal of Aesthetics and Art Criticism 62, 2004, č. 2,
s. 95–107.
Torben Grodal, Embodied Visions: Evolution, Emotion, Culture, and Film. Oxford – New
York: Oxford University Press 2009.
Torben Grodal, Film Aesthetics and the Embodied Brain. In: Martin Skov and Oshin Vartanian
(eds): Neuroaesthetics. Amityville, N.Y.: Baywood Publishing Company 2009.
Uri Hasson – Ohad Landesman – Barbara Knappmeyer – Ignacio Vallines – Nava Rubin,
and David J. Heeger, Neurocinematics: The Neuroscience of Film. Projections: The Journal
for Movies and Mind 2, 2008, č. 1, s. 1–26. (český překlad in Kino-Ikon 2010, č. 1, s. 81–
106.)
Norman N. Holland, Literature and the Brain. Gainesville (FL): The PsyArt Foundation
2009.
Zdeněk Holý, Neuroestetika: Budoucnost filmových studií Úvod k překladu studie Neurocinematika:
Neurověda filmu. Kino-Ikon, 2010, č. 1, 69–79.
Ira Konigsberg, Film Theory and the New Science. Projections:The Journal for Movies and
Mind 1, 2007, č. 1, s. 1–24.
Hugo Münsterberg, The Photoplay. A Psychological Study. New York – London: D. Appelton
and Company 1916.
Projections: The Journal for Movies and Mind (special issue on Cognitive Film Studies), 4,
2010, č. 2.
Semir Zeki, Inner Vision. An Exploration of Art and the Brain. Oxford – New York: Oxford
University Press 1999.