VEDA VYDAVATEÄ½STVO SLOVENSKEJ AKADÃ‰MIE VIED

VEDA 

VYDAVATEĽSTVO SLOVENSKEJ AKADÉMIE VIED

SLOVENSKÁ AKADÉMIA VIED 

JAZYKOVEDNÝ ÚSTAV 

ĽUDOVÍTA ŠTÚRA 

RECENZENT 

Prof. PhDr. Ján Horecký, DrSc.

S O C I O L I N G U I S T I C A S L O V A C A 5 

MESTO A JEHO JAZYK 

EDITOR 

Slavomír Ondrejovič 

VEDA 

VYDAVATEĽSTVO SLOVENSKEJ AKADÉMIE VIED 

BRATISLAVA 2000

© Laurent Bazac-Billaud, Vladimír Benko, Miroslav Dudok, Ľubomír Ďurovič, 

Ľubomír Falťan, Hans Friesen, Juraj Glovňa, Alexandra Jarošová, Milada Hirschová, 

Braňo Hochel, Ján Horecký, Ivana Kolářová, Monika Koncová, Jan Kořenský, 

Marie Krčmová, Rudolf Kuchar, Mária Kusá, Sylvia Moosmüller, Květoslava 

Musilová, Mira Nábělková, Pavol Odaloš, Slavomír Ondrejovič (ed.), 

Konštantín Palkovič, Vladimír Patráš, Ivor Ripka, Jana Skladaná, Lujza Urbancová, 

Ralf Vollmann, Kristína Vrlíková, Pavol Žigo 2000. 

Vydanie publikácie je sčasti financované nadáciou Most pri UNESCO. 

ISBN 80-224-0605-8

OBSAH 

Predslov (Slavomír Ondrejovič) .................................................................. 7 

Otvorenie konferencie (Ivor Ripka)............................................................. 9 

Program výskumu mestského jazyka 

Slavomír Ondrejovič: Výskum mestského jazyka – tradície, stav, perspektívy 

................................................................................................. 13 

Ljubinko Pušić: Jezik grada ........................................................................ 28 

Hans Friesen: „Dichterisch wohnet der Mensch“: Nur auf dem Lande oder 

doch auch in der Stadt? .......................................................................... 43 

Ľubomír Falťan: Sociálna komunikatívnosť mestského priestoru ............... 56 

Jan Kořenský: Řečová tvář (hlavního) města............................................... 60 

Marie Krčmová: Nad mluvou města Brna (zdroje mluvy – stav – vývoj).... 67 

Petr Sgall: Problémy mluvené češtiny v Praze............................................. 75 

Braňo Hochel: Mestské nárečie – a prečo.................................................... 84 

Ivor Ripka: Urbanizácia dialektu ................................................................. 87 

Miroslav Dudok: Jazykové podoby mesta .................................................. 94 

Mária Kusá: Literatúra a mesto, mesto a literatúra. Niekoľko príbehov...... 103 

Jazyk mesta v minulých storočiach 

Ľubomír Ďurovič: Jazyk mesta a spisovné jazyky Slovákov ....................... 111 

Pavol Žigo: Podiel mesta na formovaní kultúrnych predspisovných útvarov.. 118 

Jana Skladaná: Jazyk mestských kníh zo 16.–18. storočia .......................... 125 

Rudolf Kuchar: Jazyk mesta Žiliny v 15.–16. storočí .................................. 133 

Jazyková situácia v mestách 

Ján Horecký: Výskum jazykovej situácie v malom meste............................ 141 

Laurent Bazac-Billaud: Jihozápadní město, Praha 13, Lužiny: několik zamyšlení 

nad zásadní otázkou nevyhraněného prostoru........................... 143 

Sylvia Moosmüller – Ralf Vollmann: Die Ausbreitung des Prozesses der 

Wiener Monophtongierung im Österreichischen Deutsch...................... 160 

Juraj Glovňa: Interferencia jazyka viedenských Slovákov........................... 179 

Gabriela Múcsková: Mesto Gelnica a jeho jazyk (Poznámka o bidiglosnej 

jazykovej situácii starého baníckeho mesta)........................................... 184

Dana Maričová – Daniela Slančová: Vulgarizmy v súčasnej (mestskej) komunikácii................................................................................................ 

194 

Kristína Vrlíková: Sonda do slangu stredoškolskej mládeže v meste .......... 203 

Konštantín Palkovič: O potrebe skúmania jazyka v mestách ...................... 211 

Lujza Urbancová: Jazyk mesta – parciálna analýza vo vybratej oblasti....... 213 

Pavol Odaloš: Nová lexika v komunikácii sociálnej skupiny robotníkov .... 217 

Jazyk mesta a médiá 

Vladimír Benko – Alexandra Jarošová: Internet a slovenčina ..................... 233 

Vladimír Patráš: „Jazyk mesta“ na domovských komerčných stránkach 

v slovenskej sieti internetu? ................................................................... 242 

Mira Nábělková: Súkromná poštová schránka ako „otvorený“ komunikačný 

priestor ............................................................................................. 251 

Monika Koncová: Epištolárna komunikácia ako kultivovaný výraz myslenia, 

rytmu života a úrovne jazykovej tvorivosti človeka v meste ........... 262 

Milada Hirschová: Mluva lokálních radií .................................................... 267 

Ivana Kolářová: Reflexe obyvatel města Blanska v názorech v místním 

tisku........................................................................................................ 274 

Květoslava Musilová: Česko-slovenský pasivní bilingvizmus..................... 280 

Menný register ............................................................................................ 289 

Vecný register ............................................................................................. 294 

Content......................................................................................................... 296

PREDSLOV 

Do 5. zväzku edície Sociolinguistica Slovaca sa dostali štúdie, ktoré majú 

svoj základ v prednáškach, prednesených na medzinárodnej interdisciplinárnej 

konferencii Mesto a jeho jazyk, konanej 22. – 22. septembra 1998 v Zrkadlovej 

sieni Primaciálneho paláca v Bratislave. Môže nás to aj prekvapiť, ale sumarizácia 

doterajších výsledkov jasne ukázala, že mestskému jazyku doteraz na Slovensku 

vôbec „nekvitli ruže“, že sa mu venovala len minimálna pozornosť. Súvisí 

to nepochybne so „zlou povesťou“ jazyka slovenských miest, ktorý bol obviňovaný 

z kozmopolitizmu a „poklesnutosti“ v kontraste s „čistým“ a cudzím 

vplyvom hrdinsky odolávajúcim ľudovým jazykom a nárečiami. V súčasnosti 

veľmi významne postúpila urbanizácia Slovenska (aj keď to bola skôr len urbanizácia 

na slovenský spôsob, t. j. skôr len číre koncentrovanie vidieckeho obyvateľstva 

do miest), jeho industrializácia a slovakizácia, ale v jazykovednom 

myslení to nijako výraznejšie nezarezonovalo. Svetlými výnimkami tu boli azda 

len akcie Združenia slovenských jazykovedcov, ktoré prebiehali na začiatku 

60. rokov pod vedením Eugena Paulinyho, sólo-aktivity Jozefa Muránskeho, aby 

z tejto témy sňala biľag zlopovestnosti až súčasná mladšia stredná generácia slovenských 

jazykovedcov, ktorá aj ponúkla rad sviežich sond i náročnejších analýz 

mestského jazyka na Slovensku. 

Nevyhnutným dôsledkom skutočnosti, že sa táto výskumná oblasť v minulosti 

vysunula na perifériu bádateľského záujmu a že sa systematickejšie nepestovala, 

bolo, že sa nevypracovala ani metodológia výskumu mestského jazyka. O výskumných 

metódach a metodológii sa uvažuje preto na väčšom priestore v prvej časti 

publikácie. V tejto časti sa zišlo aj najviac štúdií zo zahraničia, kde s takýmto výskumom 

už majú skúsenosti. V druhej časti sa venuje pozornosť minulým obdobiam 

v jazykovom vývoji našich miest, čo má nevyhnutne svoje presahy aj do všeobecnej 

histórie Slovenska. V tretej časti autori podávajú na základe svojich sondážnych 

pokusov obraz o skutočnom stave jazykovej komunikácie vo vybratých 

slovenských mestách. A napokon vo štvrtej časti sa príslušní autori venujú médiám, 

internetu, elektronickej pošte a pod. ako zreteľne „mestským“ fenoménom. 

Publikácia má svoju nespornú dôležitosť z hľadiska vývinu jazykovedného 

poznania na Slovensku, z hľadiska poznania skutočného stavu živého jazyka 

7

v našich mestách, predovšetkým však z hľadiska budúcich výskumov mestského 

jazyka na Slovensku. To nás totiž čaká ako neodkladná úloha. Táto mestská 

publikácia má, pravdaže, svoje interdisciplinárne dimenzie. Preto nepochybujeme, 

že bude zaujímavá aj pre etnológov mesta, etnografov, literárnych vedcov, 

historikov, sociológov i predstaviteľov ďalších príbuzných vedných disciplín. 

Veď do tejto kolektívnej monografie prispeli svojím pohľadom aj predstavitelia 

všetkých spomínaných vedných odvetví. 

Na tomto mieste úvodu sa, ako už tradične, nezabúdam poďakovať všetkým 

tým, ktorí mi pomáhali pri tejto unikátnej mestskej akcii. Zorganizovali ju 

v povestnej Zrkadlovej sále Primaciálneho paláca v Bratislave pod záštitou primátora 

hlavného mesta SR Bratislavy Petra Kresánka a za podpory Ministerstva 

kultúry SR vo vzácnej súčinnosti Slovenská jazykovedná spoločnosť pri SAV 

a Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra SAV. Moja vďaka patrí predovšetkým Mgr. 

Jane Wachtarczykovej, tajomníčke Slovenskej jazykovednej spoločnosti pri 

SAV, PhDr. Mire Nábělkovej, CSc. a PhDr. Alexandre Rajčanovej-Hríbikovej, 

predchádzajúcim tajomníčkam Slovenskej jazykovednej spoločnosti pri SAV, 

PhDr. Ľubici Balážovej a PhDr. Kataríne Ballekovej, pracovníčkam Jazykovedného 

ústavu Ľudovíta Štúra SAV, ako aj sekretárke riaditeľa Elene Bujnovej. Za 

pomoc pri príprave 5. zväzku edície Sociolinguistica Slovaca do tlače ďakujem 

Vladimírovi Radikovi za počítačové spracovanie tabuliek a tlačových podkladov, 

Lýdii Griglákovej za pisárske práce a napokon – last, but not least – prof. 

PhDr. Jánovi Horeckému, DrSc. za rýchle a detailné posúdenie publikácie. 

Bratislava 17. 4. 2000 Slavomír Ondrejovič 

8

Ctení a vážení hostia, dámy a páni, kolegyne a kolegovia, 

nedlhé dejiny slovenskej lingvistiky poskytujú dostatok zreteľných dôkazov 

o tom, že na profilácii nášho odboru sa výrazným spôsobom podieľajú aj jazykovedné 

spoločnosti. Tieto záujmové organizácie, združujúce aj pracovníkov 

z príbuzných spoločenskovedných disciplín, tradične usporadúvajú vedecké diskusie, 

sympóziá i konferencie o aktuálnych otázkach jazykovedy, poskytujú 

priestor na prezentáciu najnovších výskumných výsledkov, rozvíjajú vlastnú edičnú 

činnosť. 8. celoslovenské stretnutie a medzinárodná konferencia Mesto a jeho 

jazyk, ktoré pripravila Slovenská jazykovedná spoločnosť pri SAV v istej gestorskej 

či garančnej spolupráci s Jazykovedným ústavom Ľ. Štúra SAV, má ambície 

zaradiť sa medzi podujatia, ktoré posunú stupeň poznania v oblasti výskumu 

ústnych komunikátov. Nebude to, prirodzene, prvé podujatie tohto druhu; 

dovoľte mi pripomenúť, že výskum hovorenej podoby spisovnej slovenčiny už 

pred viac ako tromi desaťročiami zorganizovalo – a v spolupráci s vysokoškolskými 

slovakistickými pracoviskami aj zrealizovalo – Združenie slovenských jazykovedcov 

pri SAV, priamy právny predchodca dnešnej našej spoločnosti. 

Ďakujem všetkým, ktorí prijali pozvanie organizátorov a prišli predstaviť výsledky 

svojich bádaní v podobe referátov a diskutovať o nesporne aktuálnej 

a mnohoaspektovej tematike či problematike mestskej reči. Niet totiž pochybností 

o tom, že jedným z najtypickejších javov súčasnej spoločnosti je mimoriadny pohyb 

obyvateľstva v rámci (národného) spoločenstva i mimo neho. Táto migrácia 

zintenzívňuje kontakty medzi jednotlivcami, ich skupinami a medzi kultúrami. Jazykové 

dôsledky takýchto pohybov a kontaktov možno s istým zovšeobecnením 

vidieť jednak ako vyrovnávanie rozdielov, súvisiace zaiste s globalizáciou spoločnosti, 

jednak ako pribúdanie istej nestabilnosti či variantnosti, spôsobovanej krížením, 

miešaním jazykov alebo jednotlivých existenčných foriem (variet) jazyka, existenciou 

(opačných) diverzifikačných tendencií v súčasnej spoločnosti. 

Mestskú reč zaiste možno s istou licenciou charakterizovať či definovať ako 

hierarchické využitie dvoch alebo viacerých jazykových útvarov (variet) pri komunikačných 

aktivitách obyvateľov mesta. Pripravený a predložený program 

konferencie oprávňuje vysloviť presvedčenie, že na tomto fóre zaznejú referáty 

komplexne – z diachrónneho i synchrónneho hľadiska – približujúce problematiku 

mestskej reči a metód jej výskumu, komunikačných „priestorov“, vzťahu 

jednotlivých variet národného jazyka i jeho manifestácie v konkrétnych prejavoch, 

sociolingvistického „zmocňovania sa“ heuristiky terénnych výskumoch 

hovorených prejavov vo väčších či menších lokalitách. 

9

Rád by som vyjadril nádej, že naše spoločné rokovanie bude sprevádzať kolegiálna 

tvorivá atmosféra, umocňovaná aj v rozhovoroch mimo tejto naozaj reprezentačnej 

zrkadlovej siene, v ktorej jazykovedci rokujú prvýkrát. Táto atmosféra 

by mala byť predpokladom a zárukou úspešného priebehu odborného rokovania 

i jeho celkového prínosu. V tejto dobrej viere vás všetkých v mene Jazykovedného 

ústavu Ľ. Štúra SAV ešte raz úprimne pozdravujem a vítam v Bratislave 

a 8. slovenské stretnutie jazykovedcov a medzinárodnú konferenciu Mesto a jeho 

jazyk oficiálne otváram. 

10 

PhDr. Ivor Ripka, CSc. 

riaditeľ Jazykovedného ústavu Ľ. Štúra SAV

PROGRAM VÝSKUMU 

MESTSKÉHO JAZYKA


VÝSKUM MESTSKÉHO JAZYKA – 

TRADÍCIE, STAV, PERSPEKTÍVY 


„Že práve mesto upútava pozornosť sociolingvistov, je normálne“ – hovorí 

hlavný autor vynikajúcej trojdielnej Komentovanej bibliografie slovanskej sociolingvistiky 

a zároveň autor projektu Výskum mestskej reči v slovanskom 

priestore P. Brang, ktorý pokračuje: „Mesto je ohniskom novôt a zmien“ (Brang, 

1990, s. 190). Určite je to tak. Aj súčasná sociológia nás presviedča, že pre mesto 

je charakteristická zmena, že mesto je sama zmena – na rozdiel od vidieka, ktorý 

je omnoho konzervatívnejší, čo sa prejavuje aj v jazyku. Pravdaže, i v jazyku vidieka 

dochádza k zmenám, veľmi často však sekundárnym. Nezriedka sa totiž 

preberajú nové jazykové javy, ktoré sa zrodili v meste. Iné jazykové procesy idú 

však občas aj opačným smerom. Známa E. A Zemskaja v štúdii Prostorečie i žargon 

v jazyke russkogo goroda 90-ych godov XX. stoletija (1990, s. 192) takisto 

zdôrazňuje veľkú dôležitosť jazyka mesta pre lingvistiku. Podľa nej „tak ako 

kedysi bol pre lingvistiku mohutným impulzom obrat k teritoriálnym nárečiam, 

dnes je v tejto úlohe mesto“ (Zemskaja, ibid.). Mesto, hovorí W. Kallmeyer 

(1994, s. 39), bolo zakaždým míľnikom pre dialektológiu, ale aj skúšobným kameňom 

pre sociolingvistiku. 

Hovoriť o závažnosti výskumu mestského jazyka či mestskej reči by sa 

mohlo zdať – a v kontexte európskej a svetovej jazykovedy aj je – trochu zbytočné 

a triviálne, ale v našej domácej situácii to má svoje opodstatnenie. Ako 

sme to už sformulovali v inej štúdii o jazykovej situácii na Slovensku (Ondrejovič, 

1996, s. 12), slovenská jazykoveda zachytila len echo všeobecnej paradigmatickej 

zmeny, spočívajúcej v obrate od výskumu imanentných vlastností jazykového 

systému na funkcie jazyka v sociálnej interakcii. A bolo by zvláštne, keby 

výskum mestskej reči, ktorý patrí medzi základné sociolingvistické témy, bol 

výnimkou. 

V našej jazykovede bolo zvykom skúmať jazyk akoby v homogénnych 

spoločenstvách, čo je určite jednoduchšie ako sa zaoberať výskumom heterogénnych 

spoločenstiev, ale triafa sa pritom menej do čierneho, lebo spoločenstvá sú 

obvykle heterogénne a dnes už vlastne väčšie homogénne spoločenstvá v striktnom 

zmysle ani neexistujú. S prudkým rozvojom sociolingvistiky na svetovej 

13

SLAVOMÍR ONDREJOVIČ 

scéne v 60. rokoch stúpal, samozrejme, aj záujem o výskum jazyka miest, ale 

spomínaná pestrosť jazykovej variability a variabilnej realizácie jazykových diferencií 

v komunikácii sa nestali hneď predmetom sústredenejšieho výskumu. Stáli 

tu v ceste metodologické komplikácie a istá „netransparentnosť“ mesta. Je však 

nepochybné, že pokrok vo výskume mestského jazyka súvisel predovšetkým s rozvojom 

sociolingvistiky a variačnej gramatiky (Schönfeldt, 1989). Svetová sociolingvistika 

už dávno v plnom rozsahu zobrala na vedomie heterogenitu (jazyka) 

mesta. Ide teda len o to, aby ju rozpoznala a z tohto poznania vyvodila 

dôsledky aj slovenská sociolingvistika a dialektológia. 

Na aktivitu v oblasti výskumu mestskej reči pôsobia predovšetkým dva 

druhy motívov: a) motívy imanentné a b) motívy externé, z nich predovšetkým 

spoločenskopolitické. Výskum jazyka mesta má už vo svete dlhodobejšiu lingvistickú 

tradíciu, no toto bádanie má v rôznych krajinách rôznu intenzitu. Z dejín 

tohto výskumu možno zistiť, že najprv vznikali podľa očakávania empirické 

práce o jazykoch mesta a na teoretické formulovanie výskumného programu sa 

muselo počkať. Istou výnimkou tu boli Larinove štúdie o „jazykovej charakterizácii 

mesta“ (Larin 1928a, 1928b), v ktorých autor ukázal, že výskum jazyka 

miest je dôležitý aj pre vývin spisovného jazyka. Ten treba vysvetľovať sociologicky, 

čo nie je možné, kým sa nepreskúmajú „všetky vrstvy a všetky varianty 

bežného jazyka mestského kolektívu“ (1928a, s. 142). Skutočne rozhodujúcim 

popudom pre široký výskum mesta predstavovala však až Labovova variačná analýza 

v 60-ych rokoch, najmä jeho dve brilantné štúdie o používaní jazyka 

v meste New York (Labov, 1966, 1972), vzápätí potom aj Fishmannove sociolingvistické 

a psycholingvistické výskumy viacjazyčnosti v New Yorku (1969). 

Tretím stimulom tu bola sociolingvisticky orientovaná etnografia reči J. Gumperza, 

ktorá je dôležitá pre výskum malých spoločenstiev v mestských podmienkach 

(Gumperz, 1971, 1984). V týchto prácach sa po prvýkrát objavili pojmy, ako sociálna 

sieť, implikačný model, sociálna ekológia a po prvýkrát sa uplatnili jasné 

empirické postupy (sondy, testy, zúčastnené pozorovanie) i bázové pojmy, ako 

sú napr. Labovove variačné pravidlá, Gumperzova koncepcia striedania kódov 

(code-switching), ktoré mali obrovský vplyv aj na európsku sociolingvistiku. 

Vcelku je známe, že americká sociolingvistika vznikla pod tlakom naliehavých 

problémov rozvoja miest, súvisiacich s prisťahovalectvom a tvorením sa get 

v mnohých amerických mestách, v európskych krajinách zasa hlavným stimulom 

boli problémy gastarbeiterov týkajúcich sa, pravdaže, znovu najmä miest, či 

viacjazykovosť (napr. vo Švajčiarsku, Belgicku a i.). Nový stimul k výskumu jazyka 

mesta vyplynul aj zo stúpajúceho záujmu o mestský spôsob života a z rene- 

14

VÝSKUM MESTSKÉHO JAZYKA – TRADÍCIE, STAV, PERSPEKTÍVY 

sancie mestskej kultúry (porov. k tomu Mannová, 1998). Sociolingvistika sa nevyhýba 

ani otázkam, ako sa vníma mesto, ako sa s ním identifikuje príslušné obyvateľstvo, 

boom nastal aj vo výskume mestských skupín a ich subkultúr. Pritom 

sa odlišujú od seba v zásade európsky dialektologický („horizontálny“) prístup, 

v rámci ktorého sa urbánne dialekty opisovali prevažne, aspoň na začiatku, vo 

vzťahu k rurálnym dialektom, a americký prístup v rámci tzv. sociálnej dialektológie, 

ktorá si jazyk mesta všímala skôr „vertikálne“, cez sociolekty (Radovanović, 

1997, s. 69).. 

Vo všeobecnosti sa určite nedá povedať, že by výskum mestskej reči mal 

na Slovensku väčšiu tradíciu – na rozdiel od všetkých okolitých krajín, kde bádateľský 

záujem o túto tému zodpovedá jej významu. Dôrazne to potvrdzuje aj 

fakt, že heslo mestský jazyk, ale ani nijaké iné príbuzné heslo, sa nenachádza ani 

v podrobnej Encyklopédii jazykovedy (1993). V Čechách sa takýto výskum 

zintenzívnil najmä od r. 1962, keď vyšla zásadná štúdia J. Běliča Ke zkoumání 

městské mluvy (Bělič, 1962), pričom v súčasnosti sa mestská reč spracúva aj 

atlasovo (Balhar – Jančák, 1992, 1997, 1999), kde vyšli osobitné „mestské“ monografie 

R. Brabcovej (1973), B. Dejmka (1981, 1987 a i.), M. Krčmovej (1993), 

ale aj mnohé ďalšie. V Poľsku treba spomenúť aspoň inšpiratívnu dvojdielnu 

monografiu Wielke miasto (1994), kde je aj ďalšia bohatá literatúra (porov. k tomu 

aj Dunaj, 1994 a Komentovanú bibliografiu slovanskej sociolingvistiky P. Branga 

a M. Zülligovej, 1973), v Maďarsku výskum jazyka Budapešti, ktorý vedie 

M. Kontra. V Bulharsku si zmienku zaslúži aspoň monografia o jazyku mesta 

Velké Trnovo (Bajčev – Videnov, 1988, porov. aj Videnov, 1988). Širšie sú známe 

výskumy mestskej reči ruských jazykovedcov v rámci opisov hovorovej ruštiny 

(„russkaja razgovornaja reč“) pod vedením E. A. Zemskej a M. B. Kitajgorodskej, 

pričom v Rusku , ako sme spomínali, projekt výskumu mestskej reči 

vypracoval už v r. 1928 B. A. Larin. Z Rakúska možno spomenúť ilustratívne 

monografiu S. Moomüllerovej Hochsprache in Ostrreich (1994) a výskum viedenčiny 

(Dressler – Wodak, 1994). V germánskom svete sú dávno rozbehnuté 

i ukončené viaceré projekty s opismi jazykovej situácie v konkrétnych mestách, 

porov. napr. projekt N. Dittmara a B. Schliebenovej-Langeovej (1982), v ktorom 

možno nájsť aj formuláciu, že na konci 20. storočia ťažko nájsť aktuálnejšiu 

sociolingvistickú tému, než je interurbánne porovnávanie jazykov, opis jazyka či 

jazykov mesta Berlina (Schlobinski, 1987), Kommunikation in der Stadt (Kallmeyer, 

1994) a i. Pre románsky svet sú charakteristické atlasové projekty (najmä 

talianske), v ktorých sa veľmi podrobne spracúvajú mestské dialekty, resp. mestská 

reč (Grassi, 1980). Dôležitý pre nás je projekt P. Branga Zum gegenwärtigen 

15


Stand der slavischen Stadtsprachenforschung (1986), lebo sa týka výskumu 

mestských jazykov v slavistickom priestore. No aj z dejín našej jazykovedy treba 

pripomenúť významnú výskumnú akciu, na slovenské pomery určite aj unikátnu, 

ktorú na začiatku 60. rokov organizačne pripravilo Združenie slovenských 

jazykovedcov pod vedením nezabudnuteľného E. Paulinyho. Šlo o projekt 

známy pod názvom Výskum hovorenej podoby spisovnej slovenčiny, ktorý bol 

orientovaný na výskum jazyka miest. Bola to skutočne dobre pripravená akcia 

s jasne vymedzenými cieľmi a metódami. Ambíciou organizátorov bolo preskúmať 

jazykový obraz 100 slovenských miest so zapojením 1000 respondentov 

s cieľom zistiť a) v akom rozsahu, v akej funkcii a ako sa používa spisovný jazyk, 

b) aký je tento spisovný jazyk v celospoločenskom styku v príslušnej oblasti 

a v príslušnej spoločenskej vrstve, aký je jeho vzťah k nárečiam, c) ktoré sú 

najprogresívnejšie prvky spisovného jazyka, d) ktoré prvky spisovného jazyka 

sú najmenej progresívne, e) ktoré sú najpevnejšie prvky miestnych nárečí a napokon 

f) ako na hovorenú slovenčinu vplýva čeština. 

Napriek tomu, že tento nesporne významný sociolingvisticky orientovaný výskum 

niektorí účastníci pochopili ako klasický dialektologický výskum, skúmajúc 

neraz jazyk príslušného mesta ako homogénny útvar, zachytil sa do značnej 

miery skutočný stav jazyka v jednotlivých mestách a regiónoch. Ako sme už aj 

pri iných príležitostiach ukázali, skutočne nie všetci účastníci výskumu boli naň 

pripravení aj psychologicky. Záver o nepripravenosti istej časti slovenskej jazykovedy 

odvodzujeme najmä z faktu, že niektorí bezprostrední účastníci výskumu 

považovali za potrebné upozorniť na možnosť zneužitia jeho výsledkov, t. j. 

vlastne na riziká poznávania a poznania skutočného stavu v používaní jazyka. 

A niet sa ani čo čudovať, že získané výskumné výsledky sa stali tak trochu tabu. 

Potvrdzuje to aj skutočnosť, že v r. 1972 vyšiel síce dvojdielny cyklostylovaný 

(čím akoby ani nebol určený pre verejnosť) zborník zachytávajúci príspevky 

z konferencie pod názvom Hovorená podoba spisovnej slovenčiny, ale kazety 

s nahrávkami mestských textov doteraz ležia v archíve Združenia slovenských 

jazykovedcov (dnes už premenovaného na Slovenskú jazykovednú spoločnosť 

pri SAV). Akoby sa nad nimi zavrela voda. Až na výnimky nikomu nechýbajú. 

Tieto materiály doteraz čakajú na svoje odkliatie. 

Výsledky inej unikátnej akcie slovenskej jazykovedy, orientovanej takisto 

celoplošne, naproti tomu našli svoje spracovanie v štvordielnom Atlase slovenského 

jazyka (1967–1981). Bol to dialektologický projekt, v rámci ktorého sa od 

r. 1947 spracovalo 2559 obcí Slovenska. No v súvislosti s týmto atlasom treba 

pripomenúť problém, na ktorý už poukázal Ľ. Ďurovič vo svojej štúdii Atlas slo- 

16


venského jazyka a jazyk mesta (1982, porov. aj Ondrejovič, 1999). Ak máme 

pred sebou dielo s názvom Atlas slovenského jazyka, a nie, povedzme, Atlas slovenských 

nárečí, nie je jasné, prečo sa medzi kartografické body, ktoré demonštrujú 

jazykovú diferencovanosť slovenského územia, nedostalo ani jedno mesto. 

Ak sa potom napr. paušálne konštatuje, že mäkké ľ sa vyskytuje na dvoch 

tretinách územia Slovenska (porov. napr. J. Kačala, 1997, s. 69), a príslušné mapy 

v Atlase to v plnom rozsahu potvrdia, platí to len v prípade, ak nám jednak 

postačí globalizujúce konštatovanie, a jednak ak nás nebude zaujímať jazyková 

situácia v mestách na našom území. V mestách, ako ukazujú predbežné sociolingvistické 

sondy, a to pokladáme za veľmi závažné zistenie, sa pomerne zreteľne 

rozlišuje „správanie“ palatálneho ľ pred prednými vokálmi (pred e, i a pred iovými 

dvojhláskami) na jednej strane a pred konsonantmi a zadnými vokálmi na 

strane druhej. Kým totiž, trochu zjednodušene povedané, v prvom prípade sa vo 

väčšine stredoslovenských miest palatálna výslovnosť v slovách so zvukovými 

skupinami ľe, ľi, ľia, ľie, ľio, ľiu hodnotí ako príznaková, neprestížna, niekedy 

dokonca „dedinská“, vo všetkých ostatných pozíciách dodržiavanie palatálnej 

výslovnosti hlásky ľ je podmienkou kultivovaného, „vzorového“ prejavu 1 . Atlas 

slovenského jazyka musí teda čeliť výčitke o istých svojich folklorizujúcich a ruralizujúcich 

momentoch, o tom, že svojím spôsobom odráža spomínanú tézu 

o jazyku slovenských miest ako o jazyku kozmopolitnom, a teda ako o jazyku 

nie dosť „čistom“ a rezistentnom voči vonkajším vplyvom, na rozdiel od nárečí 

a tzv. ľudového jazyka (porov. Ďurovič, 1982). Takýto postoj však nie je ojedinelý 

a nie je charakteristický iba pre slovenskú jazykovedu. Aj vo veľkej anglickej 

Encyklopédii jazyka a jazykovedy (Asher, 1994, s. 4858, heslo Urban dialectology) 

sa konštatuje: „Mnohí sa domnievajú, že urbánne dialekty nie sú 

skutočnými dialektami, ale len zanedbanými, málo starostlivými či dokonca poklesnutými 

formami príslušného jazyka. Urbánne variety sa neodsudzujú vždy 

otvorene, no nezriedka hodnotia ako nevhodné vo vzťahu k „spisovnému“ jazyku. 

Často sa totiž považujú za nečistý a pokazený spôsob hovoru v porovnaní 

s „čistotou“ a historickou oprávnenosťou pôvodných dialektov“. 

V minulosti mali naše mestá skutočne pestré národnostné zloženie, no takmer 

vo všetkých prebehol proces slovakizácie. V niektorých z nich dokonca 

1 Aj J. Muránsky na základe terénneho výskumu v 12 mestách východného (!) Slovenska ukazuje, 

že kým spoluhláska ľ v pozíciách, kde sa jej mäkkosť v písme aj graficky zaznačuje, sa u obyvateľov 

týchto miest vyslovuje mäkko v 79,07 % prípadoch, ľ v skupinách le, li si svoju mäkkosť 

zachováva len v 57, 65 % (Muránsky, 1971). 

17


veľmi výrazný, najmä v Handlovej, v Kežmarku, v Bratislave, Leviciach, Rožňave, 

ďalej v Michalovciach, Košiciach, Nových Zámkoch, v Lučenci a v niektorých 

ďalších mestách 2 . Dobrým príkladom je napr. situácia v Bratislave. 

V tomto (veľko)meste v r. 1880 žilo podľa údajov o materinskom jazyku 16 % 

a v r. 1910 dokonca len 15 % Slovákov. Dnes je tu 91 % slovenského obyvateľstva. 

Urbanizačný a industrializačný proces je civilizačným procesom, ktorému 

sa nevyhne ani jedna krajina sveta, aj keď nenesie so sebou, pravdaže, len priaznivé 

konzekvencie. Výnimkou nie je ani Slovensko, ktoré vo všeobecnosti patrí 

medzi krajiny, kde sa tieto procesy vyznačujú istou oneskorenosťou. V porovnaní 

so západoeurópskymi krajinami územie Slovenska bolo tak v rámci Rakúsko- 

Uhorska ako aj v rámci Československa charakteristické tým, že sa tu nerozvinul 

tzv. klasický urbanizačný a industrializačný proces (k pojmu porov. Pašiak, 

1998, s. 19). Oprávnene sa v tejto súvislosti namiesto univerbizácie hovorí 

o sústreďovaní obyvateľstva do miest, o ich koncentrovaní. 

Uvádza sa, že Slovensko vo vývoji mestského obyvateľstva zaostávalo za 

Európou o 55 rokov. Krajinou s prevažujúcim mestským obyvateľstvom sa Slovensko 

stalo až v 80. rokoch nášho storočia. Túto asynchronizáciu v historickom 

čase ešte znásobovala asynchronizácia v sociálnom čase, v čase, ktorý je potrebný 

na to, aby sa rurálna spoločnosť zmenila na urbánnu, na to, aby sa obyvateľstvo 

presťahované z vidieka adaptovalo na mestské prostredie, na mestský spôsob 

života. Podľa sociológov je na to potrebných 5 až 10 rokov (podrobnejšie 

Maříková – Petrusek – Vodáková 1996, s. 609–610; Pašiak 1998, s. 19 n.). No 

aj tak výskum jazyka miest, mestskej reči či mestských dialektov je aj u nás čoraz 

naliehavejší, hoci aj z hľadiska poznania života spisovného jazyka. Aj J. Štolc, 

ktorý sa tejto téme vo vzťahu k nárečiam vyslovil na smolenickej konferencii 

o kultúre spisovnej slovenčiny, potvrdil, že „styk so spisovným jazykom je 

v mestách intenzívnejší ako na dedinách, a to tým naliehavejší, čím väčšie je 

mesto“ (Štolc, 1967, s. 108). Konštatovanie o afinite spisovného jazyka a mestského 

prostredia platí aj všeobecnejšie (porov. k tomu Schildt, 1996, s. 1520). 

J. Štolc však v spomínanej úvahe zároveň tvrdí, že útvar „mestský jazyk“, ktorý 

by bolo možné dať do protikladu voči „dedinským (územným) nárečiam“ u nás 

vôbec nejestvuje. Podľa neho sa na Slovensku nevytvorili ani len „mestské náre- 

2 Došlo, pravdaže, aj k marginalizácii obcí a miest (napr. Banskej Štiavnice). Dodajme, že 

podiel neslovenského obyvateľstva (Maďarov) narástol iba v Dunajskej Strede a v Tvrdošovciach 

(Krivý, 1998). 

18


čia“, dá sa tu hovoriť len o „živom vzťahu medzi tradičným nárečím, spisovným 

jazykom a všetkými jeho štýlmi“ (Štolc, ibid.). Autor osobitne zdôrazňuje, že 

mestský jazyk či mestský úzus sa v otázkach kodifikácie spisovného jazyka v nijakom 

prípade nesmie nadradiť nad nárečia. O výskume mestského jazyka sa vyjadruje 

takto: „Jazykoveda môže túto rozjatrenú (sic!) jazykovú skutočnosť v mestách 

skúmať. Môže odhaľovať podmienenosť jazykových procesov, zmien, fungovanie 

jednotlivých zložiek jazykovej stavby, ich vznik a zánik, ich vzájomný 

vzťah atď. Štúdium jazyka mestského prostredia však nesmie mať charakter 

kampane, počas ktorej sa má získať napr. zdôvodnenie istých chcených zmien 

v kodifikácii spisovnej normy. U nás neexistuje zatiaľ v žiadnom meste taká už 

ustálená (štruktúrovaná) podoba mestského jazyka, z ktorej by bolo možno v akejkoľvek 

zložke odvodzovať spisovnú normu“ (s. 109). Určite sa dá z tohto výroku 

akceptovať upozornenie na potrebu opatrného prístupu k jazykovým javom 

v mestskom prostredí a ich zhodnotenia pre kodifikačné ciele, ale je zrejmé, že 

sa tu jednoducho popiera reálna jazyková skutočnosť. Nárečová komunikácia sa 

tu kladie nad mestský spôsob komunikácie a zakazuje sa postupovať opačne. 

Dnes po uplynutí tridsiatich piatich rokoch sa už takýto „hierarchizujúci“ postoj 

ukazuje ako prekonaný. 

Z dnešného pohľadu nepovažujeme za odôvodnené ani ďalšie tvrdenie 

J. Štolca o „starých domácich obyvateľoch miest rôznych vrstiev“, ktorí „hovoria 

v zásade nárečím svojho okolia, teda v Trnave po trnavsky, v Skalici po skalicky, 

v Nitre po nitriansky, v Prešove po šarišsky, v Michalovciach po zemplínsky, 

v Košiciach po abovsky atď.“ (1967, s. 108). Pripomeňme, že z takéhoto 

podložia vychádza aj autori „jazykových“ kapitol vo vlastivedných monografiách 

o mestách. Kapitolu o jazyku mesta v nich neraz (ak vôbec nejaká jazyková 

kapitola v takejto monografii existuje) zastupuje kapitola o nárečiach príslušného 

regiónu. Dobrým dokladom na to je napr. monografia o meste Zvolen, kde 

časť nazvanú Jazyk spracoval G. Horák, ktorý tu namiesto opisu jazykového obrazu 

mesta Zvolena umiestnil vzorovú dialektologickú štúdiu o zvolenských nárečiach 

(Horák, 1994) 3 . Akoby sa tu pokračovalo v tom, čo naznačil F. Šteller- 

Šteliar v publikácii o „košickom nárečí“ (1928, s. 4): „ ... nárečový materiál čerpať 

priamo z Košíc nedá sa. Analogický prípad bol u Czambela, keď zbieral ná- 

3 G. Horák je autorom jazykovej kapitoly aj v monografii Detva (1988), ktorú nazval Detvianske 

nárečia. Je povšimnutiahodné, že v tomto prípade uvedený postup „nenaráža“ v takej miere 

ako pri meste Zvolen. Zrejme tu svoju rolu hrá počet obyvateľov príslušného mesta, ale aj jeho 

folklórne a nárečové tradície. 

19


rečia v Šariši. „ Zo samého Prešova rečových ukážok nepodávam, lebo sa reč takého 

mesta nehodí k tomu. Prešov je odbleskom rečových pomerov v Šariši 

a této sú veľmi pestré. Podávam ukážky z okolia Prešova“ (s. 20). Tak aj my. Na 

reč samých Košíc odvolávať sa nebudeme, bo ona je odbleskom rečových pomerov 

na východe Slovenska. A tieto sú ešte rozmanitejšie ako v Prešove. Ale budeme 

sa opierať o okolicu, menovite na nárečový materiál z Myslavy, z V. Tejkeša, 

z Malej Idy, z Ťahanoviec, z Košickej Novej Vsi, z Rozhanoviec, z Barce, 

z Nižnej Myšle; ba kedy-tedy zaletíme aj do vzdialenejších krajov, do V. Kamenice, 

do Trebišova, do Sečoviec, do dedinôk ležiacich za Humennom, podobne 

do krajov západných po samý Telgart a Vážec“. Žiaľ, nespravil sa ďalší krok 

napr. z poznania, že jazyk mesta je „odblesk rečových pomerov“ v príslušnom 

regióne. Ako ukazuje J. Schildt (1996, s. 178), mestá sa v priebehu dejín stávali 

„zberňou“, „gravitačným centrom“ obyvateľov okolitých dedín. Na mestské 

dialekty mali a majú teda naozaj vplyv teritoriálne dialekty príslušného regiónu. 

V dôsledku miešania mestského obyvateľstva sa do mestských dialekov dostávali 

však aj prvky iných nárečových foriem, následkom čoho vznikali miešané 

útvary, ktoré sa stali bázou pre neskorší bežný jazyk miest, ktorý vzápätí mohol 

prenikať aj za hranice mesta. 

S J. Štolcom možno iste súhlasiť v tom, že staršie obyvateľstvo Trnavy naozaj 

hovorí po trnavsky (určite však nie výlučne, no povedzme prevažne – záleží 

najmä na tom, či komunikácia prebieha v súkromnej alebo verejnej sfére) a v Nitre 

po nitriansky 4 . V prípade Prešova by sme už dali prednosť formulácii, že táto 

vrstva obyvateľstva hovorí skôr po prešovsky než po šarišsky, v Michalovciach 

po michalovsky skôr než po zemplínsky, v Košiciach skôr po košicky než po abovsky. 

Máme na mysli teda práve mestský jazyk, resp. mestský dialekt, ktorý sa 

utvoril kombináciou, „živým stykom“ medzi spisovným jazykom, príslušnými 

nárečiami, príp. aj vplyvom iného jazyka, ak má na danú oblasť vplyv. Na rozdiel 

od J. Štolca s útvarom mestská reč, mestský dialekt novší autori už bežne 

pracujú (porov. Patráš, 1990, Slančová, 1995, s. 133, Ondrejovič, 1994). 

Mestská reč na Slovensku neostáva teda napriek všetkému celkom mimo 

pozornosti lingvistov. Je možno symptomatické, že mestskej reči sa venuje skôr 

mladšia generácia slovenských lingvistov. Vznikala aj práca Hovorený jazyk 

4 Jazyk najstarších obyvateľov a najmä starousadlíkov možno považovať bezpochyby za najstabilnejšiu 

zložku mestského jazyka. Pritom sa ukazuje, že mnohí z nich sa v seniorskom veku 

vracajú k svojmu nárečovému substrátu, aj keď v produktívnom veku používali pri komunikácii varianty, 

ktoré mali bližšie k spisovnej (kodifikovanej) podobe slovenčiny než k nárečiam. 

20


Bratislavy od S. Šokovej (Bratislava, 1983), ale, azda to možno tak povedať, 

Bratislava pri tomto pokuse neodkryla autorke svoje tajomstvá, nedhalila jej 

svoju jazykovú tvár. Nesporne aj príspevky, ktoré sú ohlásené na tejto konferencii, 

prispejú k poznaniu našej jazykovo mimoriadne zaujímavej metropoly 5 . 

Najpodrobnejšie z našich miest je opísaná mestská reč Banskej Bystrice zásluhou 

V. Patráša, a to najmä jeho práce Hovorená podoba slovenčiny v Banskej 

Bystrici (1990) i početných jeho štúdií (Patráš, 1992, 1995, 1997) a mestská reč 

Prešova zasa najmä zásluhou D. Slančovej (1990), ktorá viaceré „prešovské“ 

štúdie pripravila aj v spoluautorstve s M. Sokolovou (Slančová – Sokolová, 

1995). V nedávnom období neúnavne na tomto poli pracoval J. Muránsky (porov. 

k tomu Ondrejovič, 1999), ktorý opísal jazykovú situáciu vo viacerých východoslovenských 

mestách, v Košiciach, v Prešove, v Levoči, v Trebišove, v Bardejove, 

Krompachoch, Lipanoch, v Stropkove a i. Z menších miest sa v kandidátskej 

dizertácii a vo viacerých štúdiách jazyku Rajca venuje M. Smatana (1995). Z nových 

sondážnych prác sa oplatí spomenúť analytickú štúdiu o jazykovej situácii 

v Trnave od Ľ. Dvornickej (1992) a v Gelnici od G. Múcskovej (1997). V tomto 

súbore mestských prác sa dobre ukazuje, ako sa koncentrácia obyvateľstva, 

zhusťovanie a interferencia vzájomných sociálnych väzieb presadzuje aj v bezprostrednej 

komunikácii. Ako sa utvára ešte zložitejší komunikačný konglomerát 

hierarchicky usporiadaných prostriedkov, používaných obyvateľmi mesta v závislosti 

od súboru ich sociálnodemografických charakteristík v špecifickom 

usporiadaní (od veku, regionálneho pôvodu, vzdelania, sociálneho zaradenia). 

Navonok sa to prejavuje funkčným rozvrstvením viacerých variet národného jazyka 

– lokálnej podoby spisovnej (kodifikovanej) slovenčiny, interdialektov, 

dialektov, sociolektov, inojazyčných systémov, idiolektov, medzi ktorými sa dá 

postrehnúť centrálna, bázová norma, „platforma“ príslušného mestského komunikačného 

útvaru. Pracuje sa tu invenčne s pojmami interdialektov, polodialektov, 

integračných a nivelizačných tendencií (Patráš, 1991). Skúmali sa postoje 

k vlastnej jazykovej i všeobecnej jazykovej praxi. Obyvatelia miest sú, ako sa 

zistilo, veľmi výrazne za zlepšenie úrovne jazykovej kultúry, ale považujú to za 

5 Obyvateľstvo Bratislavy rasie aj v súčasnosti o 6000 ročne, a to stále prevažne z migrácie. 

57 % obyvateľstva Bratislavy (nad 18 rokov) je autochtónne, 20 % pochádza z iných miest v SR, 

ďalších 20 % je z vidieka a 3 % odinakiaľ (porov. podrobne Krivý – Feglová – Balko, 1996). Kým 

v minulosti sa Bratislava vyznačovala pluralitnosťou a národnostnou tolerantnosťou, ako aj viacjazyčnosťou, 

dnes akoby sa homogenizovala. V skutočnosti však vzniká nová variabilita, aj keď Bratislava 

patrí medzi tzv. kontajnerové mestá, ktoré si jazyky prisťahovalcov prispôsobujú na svoj obraz 

(Ondrejovič, 1991). 

21


vec „tých druhých“ (Slančová – Sokolová, 1995). Uskutočnil sa aj prieskum 

postojov obyvateľov dvoch stredoslovenských miest (Martina a Lučenca) k jazyku 

Bratislavy. a opačne (Ondrejovič, 1991). Zistilo sa, že kým obyvatelia 

Martina sú najviac v konflikte so západnou (západoslovenskou) tvrdosťou, v Lučenci 

je v tejto pozícii východoslovenská krátkosť, čo sa aj personifikovalo (západoslovenská 

tvrdosť s „tvrdosťou“ bývalého politika F. Gála a východoslovenská 

krátkosť s prominentom bývalého rečimu V. Biľaka). E. Pauliny vo svojich 

prednáškach, pripravených ešte začiatkom 50-ych rokov, sa dotýka tejto témy 

v súvislosti s otázkou o vzťahu strednej a spisovnej slovenčiny. Už v tom čase 

sformuloval tézu, že „Bratislava je pre normu spisovného jazyka nateraz a pre 

budúcnosť ďaleko dôležitejšia ako stredoslovenský nárečový základ“ (Pauliny, 

2000, s. 30). Upozorňuje na to, že dnes už kultúrnym a politickým centrom nie 

je Martin, ale centier je na Slovensku viac (v súčasnosti to platí, samozrejme, 

ešte vo väčšej miere), hoci Bratislava je centrum „primus inter pares“. 

Iné práce sa dotýkajú jazyka niektorých mestských skupín, napr. slangu vysokoškolákov 

v Nitre (Krištof, 1984), reči vysokoškolskej mládeže v Banskej 

Bystrici (Odaloš, 1995), spoločenskej komunikácie v pohostinských zariadeniach 

a zábavných podnikoch Banskej Bystrice (Bitušíková, 1996), či rôznych prejavov 

„mestskosti“ a „dedinskosti“ a odlišností týchto subkultúr (Darulová, 1996). 

Bilingvizmus, resp. diglosia neboli na Slovensku (okrem bilingvizmu slovenskočeského) 

nikdy vychytenou témou. Novšie sa však maďarsko-slovenskému biligvizmu 

venuje vo viacerých v štúdiách inšpirovaných americkou sociolingvistikou 

I. Lanstyák (1998, najnovšie Langmann – Lanstyák, 2000). Slovenčina v mestách 

sa skúma aj v zahraničí. Jazykovú situáciu v Petrovci opísala v rozsiahlej 

štúdii Slovenčina v kontakte so srbčinou M. Myjavcová (1996). Na Slovensku 

má rozvinutú svoju tradíciu výskum urbanoným v rámci onomastického štúdia 

(porov. Urbanonymá v kontexte histórie a súčasnosti, 1996). 

Mestá mali veľký význam pre písanú reč a tým, pravdaže, aj pre utváranie 

nadregionálnych foriem a pre kultivovanie slovenčiny vôbec. V 15.–16. storočí 

rástli funkcie písaného jazyka v obchodnom styku, ale aj v kultúrnej a náboženskej 

oblasti. Dôležitá bola mestská správa (o používaní slovenského jazyka v mestách 

v našich dejinách porov. najmä Doruľa, 1977, 1984). Urbanizačné a industrializačné 

procesy viedli k tomu, že sa stretávali ľudia rôzneho pôvodu, ktorí boli 

nútení sa dorozumieť počas pracovného procesu, ale aj v súkromnom živote. 

Aj tí, čo dochádzajú do práce do miest, sa musia prispôsobiť. Usilujú sa o vyššiu 

formu, „spisovnejšiu“, čo je jazyk najbližšieho mesta. Často sa tomuto jazyku 

prispôsobujú s nechuťou, ale ostáva pre nich istým vzorom (Finger, 1999). 

22


V situácii, keď výskum jazyka miest a vôbec živej podoby jazyka nadobúda 

čoraz väčšiu dôležitosť aj pre realistickú kodifikačnú prácu a realistickú jazykovú 

politiku Slovenská jazykovedná spoločnosť sa rozhodla postupovať koordinovane 

a pokúsila sa podľa vzoru výskumného projektu spred 40 rokov organizačne 

zabezpečiť nový celoplošný výskum živej podoby súčasného jazyka, 

ktorý by bol znovu orientovaný najmä na výskum jazyka miest. Takýto výskum 

(ktorý sa zatiaľ nepodarilo realizovať najmä z finančno-technických dôvodov) 

má predovšetkým ten zmysel, aby sa kodifikačné práce robili čoraz menej od 

zeleného stola, ale aby vychádzali z čo možno najširšieho zistenia autentických 

noriem. Aby sa podľa možnosti čo v najväčšom rozsahu predišlo zrážkam autentických 

noriem s kodifikáciou. Aby už viac počínanie kodifikátorov nepripomínalo 

skladanie Rubikovej kocky, pri ktorej kedykoľvek sa podarí zložiť jednu 

stranu (napr. rytmický zákon), rozhádže sa strana iná (v zásade dobre fungujúce 

jemné derivačné systémy). To, pravda, predpokladá spojiť sociolingvistický výskum 

živého jazyka aj v mestskom prostredí s teretickým systémovým výskumom. 

V každom kodifikačnom diele je určite dôležitá prítomnosť morálky, 

no morálky nie tej so zdvihnutým prstom. Našou úlohou preto do budúcnosti 

ostáva nielen výskum jazykového obrazu miest vo vzťahu k ich okoliu, ale predovšetkým 

aj mesto ako variačný priestor. Pozornosť treba venovať takisto vo 

zvýšenej miere jazykovým dejinám miest a najmä ich viacjazykovosti. V tomto 

rámci je veľmi dôležitý výskum striedania kódov v chápaní J. Gumperza i výskum 

miest ako priestoru interkultúrnej komunikácie. To sú však už úlohy pre 

budúce storočie. 

Literatúra 

ASHER, R. (Ed.): The Encyclopedia of Language and Linguistics. 10 vol. Oxford, Pergamon 

Press 1994. 

AUER, P.: Konversationelle Standard/Dialekt-Kontinua (Code-Switching). – Deutsche Sprache, 

14, 1986, s. 97 – 124. 

BAJČEV, B. – VIDENOV, M.: Sociolingvističesko proučvane na grad Veliko Tarnovo. Sofia, 

Nauka i izkustvo 1988. 

BALHAR, J – JANČÁK, P. a kol.: Český jazykový atlas 1, 2, 3. Praha, Academia 1992, 

1997, 1999. 

BĚLIČ, J.: Ke zkoumání městské mluvy. In: Slavica Pragensia, 4, 1962, s. 562 – 575. 

BITUŠÍKOVÁ, A.: Pohostinské zariadenia a zábavné podniky ako miesta spoločenskej komunikácie. 

– In: Banská Bystrica. Sociokultúrne obrazy a portréty. Zborník príspevkov z konferencie 

Taká bola Banská Bystrica. Banská Bystrica, Univerzita Mateja Bela 1996, s. 9 – 25. 

23


BRABCOVÁ, R.: Městská mluva v Brandýse nad Labem. Praha, Universita Karlova1973. 

BRANG, P. – ZÜLLIG, M.: Komentierte Bibliographie zur Slavischen Soziolinguistik. I., II., 

III. Bern – Frankfurt am Main, Peter Lang 1981. 

BRANG, P.: K razvitiju metodov v slavjanskoj sociolingvistike. In: Problems of Sociolinguistics 

1. Sofia 1990, s. 190 – 201. 

BRANG, P.: Zum gegewärtigen Stand der slawischen Stadtsprachenforschung. – Zeitschrift 

für Slawische Philologie, 46, 1986, s. 140 – 169. 

DARULOVÁ, J.: Vzťahy medzi mestom a vidiekom na príklade Banskej Bystrice. In: Banská 

Bystrica. Sociokultúrne obrazy a portréty. Zborník príspevkov z konferencie Taká bola Banská 

Bystrica. Banská Bystrica, Univerzita Mateja Bela 1996, s. 27 – 47. 

DEJMEK, B.: Běžne mluvený jazyk (městská mluva) města Přelouče. Hradec Králové, Pedagogická 

fakulta 1976. 

DEJMEK, B.: Běžne mluvený jazyk nejmladší generace Hradce Králové. Hradec Králové, 

Pedagogická fakulta 1987. 

DEJMEK, B.: Mluva nejstarší generace Hradce Králové. Hradec Králové, Pedagogická fakulta 

1981. 

DITTMAR, N. – SCHLIEBEN-LANGE, B.: Stadtsprache, Forschungsrichtungen und Perspektiven 

einer vernachlässigten soziolinguistischen Disziplin. In: Bausch, K. H. (Hg.): Mehsprachigkeit in 

der Stadtregion. Jahrbuch 1981 des Instituts für deutsche Sprache. Düsseldorf 1982, s. 9 – 86. 

DORUĽA, J.: Slováci v dejinách jazykových vzťahov. Bratislava, Veda 1977 

DORUĽA, J.: K používaniu slovenského jazyka v mestách. In: Národnostný vývoj miest na 

Slovensku do roku 1918. Red. R. Marsina. Martin, Osveta 1984, s. 163 – 174. 

DRAKE, J. A.: The Effect of Urbanisation on Regional Vocabulary. – American Speech, 

36,1961, s. 17 – 33. 

DRESSLER, W. – WODAK, R.: Sociophonological methods in the study of sociolinguistic 

variation in Viennese German. In: Language in Society, 11, 1982, s. 339 – 370. 

DUNAJ, B. Polscyzna miejska – przedmiot, stan, i perspektywy badaň. In: Wielkie miasto. 

Cynniki integrujące i desintegrujące II. Łódź, Wydawnictwo Uniwerzitetu Łodźskiego 1995, s. 5–18: 

ĎUROVIČ, Ľ.: Atlas slovenského jazyka a jazyk mesta. – In: Studia z dialektologii polskiej 

i slowiańskiej. Warszawa 1992, s. 69 – 73. 

DVORNICKÁ, Ľ.: Jazyková situácia v Trnave. In: Varia 1. Red. M. Nábělková – M. Šimková. 

Bratislava, Slovenská jazykovedná spoločnosť pri SAV 1992, s. 75 – 77. 

Encyklopédia jazykovedy. Spracoval J. Mistrík s kol. autorov. Bratislava, Obzor 1993. 

FINGER, Z.: Jazyk vidieckeho obyvateľstva na južnom Slovensku. In: Slovenčina v kontaktoch 

a konfliktoch s inými jazykmi. Sociolinguistica Slovaca 4. Ed. S. Ondrejovič. Bratislava, Veda 

1999, s. 67 – 74. 

FISHMAN, J. A.: The Bilingualism in the Barrio. In: Modern Language Journal, 53, 1969, 

s. 151 – 185, 227 – 258. 

Gorodskoje prostorečije. Problemy izučenija. Red. D. N. Šmelev. Moskva, Nauka 1984. 

GRASSI, C.: Von der Sprachgeographie zur Soziolinguistik. Ein Vergleich von Erfahrungen 

und Ergebnissen in der Bundesrepublik Deutschlad und in Italien. – Zeitschrift für Dialektologie 

und Linguistik, 47, 1980, s. 145 – 159. 

GUMPERZ, J.: Language in the social groups. Standford (Cal.) 1971. 

GUMPERZ, J.: The ethnography of urban communication. In: Auer, P. – Di Lutio, A.: Interpretative 

Sociolinguistics. Migrants - Children – Migrant Children. Tübingen 1984, s. 1 – 12. 

24


HORÁK, G.: Detvianske nárečie. In: Detva. Red. J. Zemko a kol. Bratislava, Osveta 1988, 

s. 261 – 288. 

HORÁK, G.: Nárečie. In: Zvolen. Monografia k 750. výročiu obnovenia mestských práv. 

Zost. V. Vaníková. Zvolen, Gradus 1994, s. 295 – 314. 

Hovorená podoba spisovnej slovenčiny 1.–2. Referáty a diskusné príspevky z konferencie 

konanej dňa 6. – 9. októbra 1965. Red. J. Horecký. Bratislava, Združenie slovenských jazykovedcov 

pri SAV 1972. 

KAČALA, J.: Slovenská mäkká spoluhláska ľ. Kultúra slova, 31, 1997. s. 65 – 72. 

KALLMEYER, W.: Stadtsprache als ein Schwerpunkt soziolinguistischer Forschung in Europa. 

In: Sociolinguistica 1. Brennpunkte der Soziolinguistik. Ed. U. Ammon – K. J. Mattheier – 

P. H. Nelde. Tübingen, Max Niemeyer Verlag 1987, s. 80 – 99. 

KALLMEYER, W. (Hrsg.).: Kommunikation in der Stadt. Berlin – New York, de Gruyter 1994. 

KALLMEYER, W.: Das Projekt Kommunikation in der Stadt. In: Kallmeyer, W. (Hrsg.): 

Kommunikation in der Stadt, Berlin – New York, de Gruyter 1994, s. 6– 17. 

KITAJGORODSKAJA, M. I.: Nositeľ gorodskogo prostorečija kak jazykovaja ličnosť. In: 

Problems of Sociolinguistics I. Sofia, Institut of Bulgariana Language BAS – Bulgarian Sociolinguistical 

Assotiation 1990, s. 222 – 228. 

KRČMOVÁ, M.: Brněnská městská mluva – odraz kontaktu etnik. In: Sborník PFFBU, 

A 41, 1993, s. 77 – 86. 

KRČMOVÁ, M.: Proměny běžne mluveného jazyka velkoměsta. In: Języky slowiańskie wóbec 

wspólcsesnych przemian w krajach Europy środkowej i wschodniej. Ed. S. Gajda. Opole 1993, 

s- 119 – 125. 

KRIŠTOF, Š.: Hovorená podoba spisovnej slovenčiny v Nitre. In: Zborník jazykovedných 

štúdií na počesť VII. slavistického kongresu vo Varšave. Red. Š. Krištof et al. Bratislava, Slovenské 

pedagogické nakladateľstvo 1973, s. 27 – 35. 

KRIŠTOF, Š.: Slang vysokoškolákov v Nitre.In: Studia Academica Slovaca, 3, 1974, s. 83 – 110. 

KRIVÝ, V. – FEGLOVÁ, V. – BALKO, D.: Slovensko a jeho regióny. Sociokultúrne súvislosti 

volebného správania. Bratislava, Open Society Fund 1996. 

KRIVÝ, V.: Štyridsaťdeväť miest: zmena a kontinuita. In: Meštianstvo a občianska spoločnosť 

1900–1989. Zost. E. Mannová. Bratislava, Academic Electronic Press1998, s. 33 – 52 

LABOV, W.: The social stratification of English in New York City. Washington D. C. 1966. 

LABOV, W.: Language in the inner city. Philadelphia 1972. 

LANGMAN, J. – LANSTYÁK, I.: Language negotiations in Slovakia: Views from Hungarian 

minority. In: Philipson, R. (ed.). Rights to Language. Equity, Power and Education. Mahwah, 

New Jersey – London, Erlbaum Assotiates 2000, s. 57 – 72. 

LARIN, B. A.: K lingvističeskoj charakteristike goroda (neskoľko predposylok). – Izvestija 

Leningradskogo universiteta, 1, 1928a, s. 14 – 27. 

LARIN, B. A.: O lingvističeskom izučenii goroda. – Russkaja reč, (Novaja serija) 3, 1928b, 

s. 61–74. 

MAŘÍKOVÁ, H. – PETRUSEK, M. – VODÁKOVÁ, A. a i.: Velký sociolingvistický slovník. 

Praha, Carolinum 1996. 

MATTHEIER, K.: Sprachgebrauch und Urbanisierung. Sprachveränderungen in kleinen Gemeinden 

im Umfeld grösser Städte. In: Bausch, K.-H.: Mehrsprachigkeit in der Stadtregion. Jahrbuch 

1981 des Instituts für deutsche Sprache. Düsseldorf 1982, s. 87 – 107. 

25


Meštianstvo a občianska spoločnosť na Slovensku 1900 – 1989. Zost. E. Mannová. Bratislava, 

Academic Electronic Press 1998. 

MOOSMÜLLER, S.: Hochsprache in Österreich. Wien, Böhlau, 1994. 

MÚCSKOVÁ, G.: „Normálne“ či „po slovenský“? In: Varia, 7, 1998, s. 9 – 13. 

MURÁNSKY, J.: Výslovnosť ľ – l v hovorenej podobe spisovnej slovenčiny vo východoslovenských 

mestách. In: Jazykovedné štúdie 11. Jónov zborník. Bratislava, Vydavateľsrvo SAV 1971, 

s. 232 – 240. 

MYJAVCOVÁ, M.: Slovenčina v kontakte so srbčinou. In: Sociolingvistika a areálová 

lingvistika. Sociolinguistica Slovaca 2. Zost. S. Ondrejovič. Bratislava, Veda 1996, s. 100 – 140. 

ODALOŠ, P.: Sociolekt mladých ľudí v Banskej Bystrici. In : Sociolingvistika a areálová 


ONDREJOVIČ, S.: Bratislava versus stredné Slovensko I. Sociolingvistický pohľad. In: Všeobecné 

a špecifické otázky jazykovej komunikácie 2. Red. P. Odaloš – V. Patráš. Banská Bystrica. 

Pedagogická fakulta 1991, s. 226–232.. 

ONDREJOVIČ, S.: Metamorfózy sociolingvistického výskumu na Slovensku. In: Sociolingvistika 

a a areálová lingvistika. Sociolinguistica Slovaca 2. Zost. S. Ondrejovič. Bratislava, Veda 

1996, s. 11 – 17. 

ONDREJOVIČ, S.: Medzi jazykom mesta a jazykom vidieka. In: Nárečia a národný jazyk. 

Ed. A. Ferenčíková. Bratislava, Veda 1999a, s. 113 – 120. 

ONDREJOVIČ, S.: Spomienka na sociolingvistu Jozefa Muránskeho. Slovenská reč, 64, 

1999b, s. 122 – 124. 

PAŠIAK, J.: Meštianstvo a občianska spoločnosť na Slovensku v kontexte sídelného vývoja 

1900 – 1989. In: Meštianstvo a občianska spoločnosť na Slovensku 1900 – 1989. Zost. E. Mannová. 

Bratislava, Academic Electronic Press 1998, s. 17 – 31. 

PATRÁŠ, V.: Exponovanie komunikačných noriem v hovorenej podobe v meste. In: Všeobecné 

a špecifické otázky jazykovej komunikácie. 2. Red. P. Odaloš – V. Patráš. Banská Byatrica, 

Pedagogická fakulta 1991, s. 198 – 205. 

PATRÁŠ, V.: Generačno-sociálne súvislosti a hovorená komunikácia v Banskej Bystrici (fonická 

zložka). – In: Banská Bystrica. Sociokultúrne obrazy a portréty. Zborník príspevkov z konferencie 

Taká bola Banská Bystrica. Banská Bystrica, Univerzita Mateja Bela 1996, s. 125 – 135. 

PATRÁŠ, V.: Germanismenspuren in der gesprochenen Urbanform des Slowakischen. In: 

Satz – Text – Diskurs. Akten des 27. Linguistischen Kolloqiums, Münster 1992. Band 1. Hrsg, 

S. Beckmann – S. Frilling. Tübingen, Max Niemeyer Verlag 1994, s. 283 – 289. 

PATRÁŠ, V.: Hovorená podoba slovenčiny v Banskej Bystrici. Rukopis kandidátskej dizertácie. 

Bratislava, Jazykovedný ústav Ľ. Štúra SAV 1990. 

PATRÁŠ, V.: Sociolingvistický vektor inojazyčných fragmentov a hovorená podoba slovenčiny 

v meste. In: Zborník vedeckovýskumných prác. Séria spoločenskovedná l.. Banská Bystrica, 

Univerzita Mateja Bela 1992, s. 81 – 94. 

PAULINY, E.: Norma a jej kodifikácia. Bratislava, Slovenská jazykovedná spoločnosť pri 

SAV – Jazykovedný ústav Ľ. Štúra SAV 2000. 

RADOVANOVIĆ, M.: Jezički paradox grada. In: Radovanović, M. In: Spisi iz kontextualne 

lingvistike. Novi Sad, Izdavacka knjižarnica Z. Stojanovića 1997, s. 69 – 76. 

RADTKE, I.: Soziolinguistik von Stadtsprachen. Tendenzen soziolinguistischer Forschungen 

in der BDR. In: Germanistische Linguistik, 1972, s. 442 – 517. 

26


SCHÖNFELD, H. : Zur Sprache und Sprachvariation in der Stadt. Berlin, Zentralinstitut für 

Sprachwissenschaft der Akademie der Wissenschaften der DDR 1989. 

SCHILDT, J.: Industrialisierung und Urbanisierung. In: Sociolinguistics. An International 

Handbook of the Sciencer of language and Society 2. E. U. Ammon – N. D. Dittmar – K. J. Mattheier. 

Berlin – New York, Walter de Gruyter 1988, s. 1516 – 1524. 

SCHLOBINSKI, P.: Stadtsprache Berlin. Eine soziolinguistische Untersuchung. Berlin – 

New York, de Gruyter 1987. 

SLANČOVÁ, D.: K niektorým výsledkom prieskumu postojov obyvateľov Prešova k jazyku. 

In: Dynamické tendencie v jazykovej komunikácii. Zost. J. Bosák. Bratislava, Jazykovedný ústav 

Ľudovíta Štúra SAV 1990, s. 175 – 181. 

SLANČOVÁ, D. – SOKOLOVÁ, M.: Výskum podoby hovorenej komunikácie na východnom 

Slovensku. In: Sociolingvistické aspekty výskumu súčasnej slovenčiny. Sociolinguistica Slovaca 

1. Red. S. Ondrejovič – M. Šimková. Bratislava, Veda 1995, s. 132 – 143. 

SMATANA, M.: Pohľad na súčasnú jazykovú situáciu v Rajci. In: Sociolingvistické aspekty 

výskumu súčasnej slovenčiny. Sociolinguistica Slovaca 1. Red. S. Ondrejovič – M. Šimková. Bratislava, 

Veda 1995, s. 144–160. 

STELLER – ŠTELIAR, F.: O košickom nárečí. Odtlačok z Allmanachu Matice slovenskej 

v Košiciach na rok 1928. Košice, Slovenská kníhtlačiareň 1928. 

ŠOKOVÁ, S.: Hovorený jazyk Bratislavy. Rukopis kand. práce. Bratislava, Jazykovedný ústav 

Ľ.Štúra SAV 1983. 

ŠTOLC, J.: Nárečia, interdialekty, mestský jazyk. In: Kultúra spisovnej slovenčiny. Red. 

J. Ružička. Bratislava, Vydavateľstvo SAV 1967, s. 106 – 108. 

Urbanonymá v kontexte histórie a súčasnosti. Zost. P. Odaloš – M. Majtán. Banská Bystrica 

– Bratislava, Pedagogická fakulta Univerzity Mateja Bela – Fakulta humanitných vied Univerzity 

Mateja Bela – Jazykovedný ústav Ľ. Štúra SAV 1996. 

VALÍKOVÁ, D.: Běžne mluvený jazyk nejmladší generace města Havířova. Praha 1971. 

VIDENOV, V.: Săvremennata bălgarska gradska ezikova situacija. Sofia, Univer. „Kliment 

Ohridski“ 1988. 

Wielkie miasto. Czynniki integrujące i dezintegrujące. I., II. Red. D. Bieńkowska. Łódź, Wydawnictwo 

Uniwersytetu Łódźskieho 1995. 

ZEMSKAJA, E. A.: Gorodskaja ustnaja reč i zadači jego izučenija. In: Raznovidnosti gorodskoj 

reči. Red. E. A. Zemskaja. Moskva, Nauka 1988, s. 5 – 44. 

ZEMSKAJA, E. A.: Prostorečie i žargon v jazyke russkogo goroda 90 – ych godov 20. stoletija. 

In: Problems of Sociolinguistics. Sofia 1990, 92 – 114. 

27


JEZIK GRADA 

Ljubinko Pušić 

Grad je kao knjiga. Sastavljen je od obrazaca i idioma koji imaju svoja 

„pravila“ pojavljivanja, razumevanja i korišćenja. Samo u vulgarnom tumačenju 

grada moguće je razdvojiti njegove materijalne i duhovne vrednosti, njegov 

gradski ispis i jezik. Nema tih obrazaca i idioma koji se pojavljuju u samo jednom 

obliku, proste strukture i jednosmernih značenja. 

Grad je najstarije pismo kolektivnog življenja. Nema tog fenomena u čijem 

građenju je učestvovao čovek, a koji je vremenom doveden do takve složenosti. 

U istoriji gradova ispisana su sva nesavršenstva čoveka da komunicira: sa drugim 

ljudima, okruženjem, prirodom. Svedočenja neuspostavljenog jezika rasuta 

su po urbanoj istoriji. Mnoge značajne starovekovne metropole koje se nalaze na 

prvim stanama istorije civilizacije, nisu propale usled trošnosti materijala od kojih 

su bile sačinjene, već od nerazumevanja grada onih spolja ali i onih unutar 

njega. Još tada pokazalo se da je jezik grada istovremno i snažno oružje onih 

koji njime, uz neophodno posedovanje društvene moći, ovladaju. Grad iskazuje 

sva materijalna i duhovna postignuća civilizacije. Jezik grada je njegov društveni 

metabolizam. Ali do razumevanja složenog funkcionisanja grada i njegovog 

jezika utemeljenog u duhu i materiji ne mogu svi da dopru. Zbog toga je on istovremeno 

opasnost i iritirajuća pojava za sve one koji bi da ga naprečac osvoje. 

Neprestana želja za osvajanjem grada upravo predstavlja iskaz ljudske nesavršenosti 

i nerazumevanja da je svako njegovo „osvajanje“ samo privremeno. Međutim, 

onaj ko gradom uspe da ovlada, svejedno da li je reč o vladaru, klasi, političkim 

strankama, dolazi u posed ključnog elemenata koji čini njegov jezik – 

jezika moći. 

Grad je najsloženija partitura društvene stvarnosti i zbog toga nikada ne 

može biti do kraja „pročitan“. Nikada dovoljno dobro pročitan. Ali se zato, urbanološki 

posmatrano, može „osvojiti“ jezik grada. 

Jezik grada sasvim drugačije razumevaju lingvisti, sociolozi, psiholozi, urbanisti, 

etnolozi, istoričari, pa, zašto ne, ekonomisti ili politikolozi. Grad „govori“ 

jezikom u kome svako pojedinačno interesovanje može da nađe svoje uzglavlje. 

Lingvista traži jezičku autentičnost, gradsko jezičko pismo. Tu, na primer, 

pronalazi argo, lokalizme, jezičku petrifikaciju ili transparentnost. I eto, samo 

korak je udaljen od potrebe za intedisciplinarnošću ili bar onim „odgonetačkim 

28

JEZIK GRADA 

aparatom“ koji nudi sociolingvistika. Književnik će, pak, u gradskom miljeu otkriti 

niz situacija koje ga vode, na primer, urbanom romanu. Sociolog se u gradu 

nalazi na izvoru gotovo svih svojih interesovanja; pred njim je najsloženija 

društvena laboratorija. Urbanista neprestano u materijalnom obličju grada kroz 

racionalno oko vidi njegovu svrhovitost. Jezik urbanista je često rudimentan jer 

prostor doživljava poput ukrštenih reči. Potrebno je samo pronaći odgovarajuću 

znakovnu konstrukciju pa da se, po njegovom sudu, prostor popuni. Tragovi seoskog 

u gradskom (ali i obrnuto), simboličke i manifestne karakteristike „gradskog“ 

ili naprosto odgonetanje kulturno-genetskih kodova gradskih zajednica, 

predstavljaju okosnicu urbano-etnološkog korpusa društava. Oni koji u iščitavanju 

jezika grada samo na izgled stoje po strani, ekonomisti ili politikolozi, na 

primer, itekako njegovu funkcionalnu formu prevode na „svoj jezik“. Jezik profita, 

stratifikacije, klasa i slojeva, vladanja i moći, pripadaju posebnim grupama 

društvenih obeležja sa svojim preciznim zapisima u svakodnevici, stilu života 

i posledicama koje imaju po društvenu strukturu grada. A šta je sa istoričarima, 

umetnicima, naučnicima i istraživačima inih vrsta? Svi oni jezik grada razumevaju 

na načine primerene sopstvenom interesovanju, etablitanom metodu i omeđenoj 

naučnoj predmetnosti. Većini su zadati okviri tesni i teže da iz njih izađu 

uz pomoć interdisciplinarnosti. Beskrajna slojevitost gradskog fenomena ne samo 

da omogućava već i insistira na takvom prostupu. Šta tek reći za onaj jezik 

grada koji pripada razumevanju heterogene množine njegovih istinskih nosilaca, 

građana, dakle? To bogatstvo raznolikosti izražajnih dosezanja, kreiranje gradskog 

života i dodavanje svemu specifične gradske arome, poseban je kompleks 

jezika grada. Reč je o gotovo neuhvatljivom fluidu njegovog društvenog bića. 

Razumevanju jezika grada, očevidno je, može se prići sa veoma mnogo strana. 

Na ovom mestu opredeljujemo se za urbanološki pristup u kome se urbanizam 

posmatra kao način života. A način života nije moguće posmatrati bez da se 

celokupna društvena stvarnost grada prelomi kroz sociološku prizmu. Pa, opet, 

ne govorimo o interdisciplinarnom metodu. Urbanim pojavama često nije jednostavno 

uočljivo izvorište a ni mesto gde se one završavaju. Jezik grada, jezik 

kojim govori grad, utemeljen je negde u neotkrivenom urbonukleusu a moć njegovog 

rasprostiranja ne poznaje granice. Nema tog kutka ekumene gde se neki 

urbani tragovi, makar i u rudimentima, ne čitaju iz načina života određene zajednice. 

Pogotovo savremeni grad menja predstave o prostornom širenju pojedinih 

pojava. One koje idu iz epicentra grada najdalje se prostiru. 

Dakle, u načinu gradskog života prepoznajemo zajednički imenitelj za one 

kvalitativne odrednice mnogoljudnog, gustog i heterogenog življenja koje izviru 

29

LJUBINKO PUŠIĆ 

iz pojma urbano ali nisu njegovi derivati već urbano samo. Na taj način određena 

je kontekstualna ravan. U ovom slučaju kontekst ne podrazumeva, on je rezultat 

sadržaja osobene strukture grada. 

Jezik grada proizašao je iz složenog simbiotičkog stanja ekologije okruženja, 

istorijskih, kulturnih i socijalnih činilaca i mreže tragova materijalne i duhovne 

kulture. Razumevati grad kao mozaik društvenih značenja i u njemu prepoznati 

spoj duhovnog i materijalnog – znači razumeti gradski jezik. Ili, može se 

reći i tako, razumeti grad – znači razumeti njegovu kontekstualnu stvarnost. Pročitati 

– znači imati „ulaznicu“ za razumevanje a čitati – tek biti na nekom tragu 

koji je prepun zamki vulgarizacija ili prostog svođenja na samo jednu njegovu 

dimenziju; duhovnu ili materijalnu. Da bi se razumeo jezik grada mora se istovremeno 

biti u komunikaciji sa njegovim materijalnim i duhovnim. Kako je to jasno 

uočio Luis Mamford u Gradu istoriji, u ritmu života grada neprestano se izmenjuju 

materijalizacija i oduhovljenje: čvrste tvorevine u ljudskoj svesti poprimaju 

simbolička značenja i ujedinjuju onoga koji spoznaje s onim što spoznaje. 

U gradu, i pored toga što je reč o najdinamičnijem društvenom fenomenu 

sa vrlo složenim, čak dnevnim preobražajima, ništa se ne dešava slučajno. Kontrapunkt 

njihovog pulsiranja ne može se pratiti kao prost zbir događanja, već kao 

spiralni tok uzroka i posledica. I taman kada pomislimo kako smo u duhovnom 

i materijalnom pronašli oslonce za razumevanje jezika grada, pred nama iskrsava 

njegova, možda, najkontroverznija kontekstualna ravan – simbolička. To nije 

neobično. Ni jedan produkt čovekovog stvaranja, čak ni onda kada je opleten 

najplemenitijom duhovnošću, ne može bez simbološkog. Dok ne započnemo sa 

iščitavanjem gradske partiture, čini nam se da je sve u njemu i oko njega položeno 

na racionalno tle. A onda saznajemo da se iza svakog njegovog obrasca – 

trga, katedrale, načina ophođenja građana, toponima pojedinih gradskih delova, 

arhitekture, „istorijske važnosti“...– krije određeni simbolizam. Uostalom, nije to 

ni neobično. Ako je čitavo ljudsko bivstvovanje jedan veliki simbolički krug, 

kako je moguće pretpostaviti da bilo kakva njegova materijalna ili duhovna tvorevina 

toga bude lišena. I tu treba biti oprezan. Ukoliko se u otkrivanju jezika 

grada posegne za prevelikom dozom simbolizma, odnosno ukoliko se oni shvate 

kao nešto što je samo po sebi razumljivo, od dobrog čitanja nema ništa. Simbološko 

čitanje grada može da bude veoma zavodljivo i time nas odvede u mrtve 

rukavce gde je jezik grada preoblikovan čak do romantizma. Poznato je da se 

u nekritičkom tumačenju istorije (a narodi na slovenskim prostorima često su 

upravo tako posmatrali istoriju čiji su voljan ili nevoljan deo bili) uz pomoć 

simbolizma najčešće odlazi u paseizam. Tamo je sve lepo, staro i neponovljivo. 

30

JEZIK GRADA 

Odatle pa do nacional-romantizma, samo je mali korak. Jezik grada tada nema 

gde da se smesti. On je mrtav. Urbanološko posmatranje pokazuje nam da jezik 

grada nikada ne skončava. On se samo menja. Pa čak ni tada, kada se neki određen 

grad fizički uništi, eho jezika kojim je govorio jasno se raspoznaje u njegovom 

okruženju. Prema tome, simboli grada, način življenja, jezik grada – nisu 

nikada sa druge strane racionalnog. Jezik grada ne može da se „potroši“, već 

može samo da se preoblikuje. U tom pogledu on nalikuje onom predmetu izučavanja 

koji zaokuplja pažnju lingvista. Osim fenomena preoblikovanja simboli 

grada, kao i jezik, uostalom, imaju osobinu da se rasprostiru prostorom i vremenom, 

te da postaju delovi drugih kultura. Polifonija njihovih značenja može da 

bude toliko snažna da istovremeno dobija komunikacijska obeležja nedomicilnih 

kultura. To nam govori da jezik grada (ne samo onaj simbolički), kao i jezik 

uopšte, poseduje komunikacijska obeležja sa univerzalnim značenjem. U pramatrici 

ljudske komunikacije Urbs i Logos su jedinstveni kao atom koji se samo 

imenom sastoji od dva dela. Ako u prostorno i kulturno bliskim sredinama pronalazimo 

mnoge jezičke veze, sigurno je da tako mora biti i sa duhovnim i materijalnim 

bićem grada. Odlazak u takvu sredinu je susret prepoznavanja jezika, 

grada i jezika grada. Međutim, obrasci i idiomi jezika grada prepoznaju se i u onim 

sredinama koje nikakvih prostornih ni kulturnih bliskosti ne poseduju. To samo 

znači da je jezik grada univerzalniji. Češki pisac Milan Kundera uočio je, pe nego 

mnogi profesionalci koji se bave gradom, da svi gradovi poseduju neobično, 

dobro poznato svojstvo da se ogledaju jedan u drugom. Nema tog grada u koji 

smo kročili makar prvi put a da u njemu, na primer, vrlo čitljivo ne raspoznajemo 

one delove grada koji su nastali kao rezultati socijalne diferencijacije i prostorne 

segregacije; svejedno da li je reč o elitnim delovima grada ili o onim njegovim 

pribežištima za društveno marginalizovano stanovništvo. U svim jezicima postoje 

izrazi za ono što danas standardno nazivamo slamovima, a opet, u pojedinim 

sredinama njihovi oblici se razlikuju. Isto im je samo osnovno značenje – predvorje 

grada za one koji u njega ne mogu da uđu. Ili, arhitektura moći predstavlja 

vrlo jasan prostorni i značenjski akcenat jezika svakog grada. 

Konstelacija između gradotvornosti duha i materije nadilazi značaj pojedinačnosti. 

Bilo bi interesantno kada bi se napravila uporedna analiza viđenja 

uslova i rezultata čitanja određenog grada u određenom vremenskom isečku 

koju bi načinili istoričar umetnosti, arhitekta, istoričar urbanizma, sociolog ili 

lingvista, na primer. Nema sumnje da bi se dobilo onoliko rezultata koliko je 

bilo i pojedinačnih viđenja. Pri tome bi svaki rezultat bio tačan i istovremno pod 

sumnjom onih drugih. Osnovnu pretpostavku za razumevanje jezika grada pred- 

31


stavlja objektivizacija njegovog čitanja. Tu se odmah ispostavlja sledeći problem: 

kako pronaće medijanu između nesavršenosti parcijalnog i kopmplikovanosti 

sinteze. Sama po sebi parcijalnost predstavlja opasnost koja „čitača“ grada 

odvodi u neplodne misaone rukavce. Sa druge strane stoji sinteza koja uvek nad 

istraživačku misao nadvija oblak večitih sumnji da je baš sve što je za grad bitno 

i obuhvaćeno. 

Istinska opstrukcija mogućnosti univerzalizacije čitanja grada proizilazi iz 

onog što se naziva primarno urbano iskustvo i što pre zadire u oblast socijalne 

psihologije nego urbanologije. Teritorijalizacija iskustva za razumevanje jednog 

grada veoma je bitna. Pogotovo ako smo u stanju da grad shvatimo i kao umetničko 

delo ili zbirku umetničkih dela, što on svakako jeste. Pa ako se kaže da 

svaki tumač renesansnih postignuća u umetnosti prepoznaje i poznaje samo jednog 

Mikelanđela, tako je i sa gradom i sa svim detaljima njegove društvene i fizičke 

strukture. Svako zna samo jedan grad na jedan način. 

Grad je kao palimpsest u kome je ispisano njegovo trajanje tokom gotovo 

pet milenijuma. To važi za sve gradove; one čiji su materijalnost i duhovnost ispisani 

istorijskim trajanjem, kao i za one gradove koje smatramo mladim. U svakom 

gradu ti slojevi su mnogobrojni. Uklonimo li, na primer, slojeve modernosti, 

pred nama će se ukazati neka druga istorija, obrasci i idiomi svakodnevnog 

življenja, kulture, građenja i svih društvenih obeležja gradskog jezika. Većina 

evropskih gradova sazdana je od nagomilanih slojeva istorije i zbog toga je i za 

razumevanje jezika grada neophodno njihovo pažljivo otkrivanje. Setićemo se 

da se i lingvisti često služe metodom palimpsesta. Ispred svake reči, njihovog 

skupa i li jezičke konstrukcije, stoji istorija i nema razumevanja tog jezika dokle 

god se ne razgrnu sve naslage društvenog iskustva koje je oblikovalo jezik i koje 

je taj jezik oblikovao. Jedni će to, možda, nazvati istorijom, drugi oplemenjenom 

tradicijom, neko arhaikom ali u svakom slučaju reč je o neizbežnom istraživačkom 

putu. Možda je to ponajpre deo neophodnog istraživačkog aparata. 

U svakom slučaju, otkrivanje tih slojeva ima jedan cilj – da se razume sadašnjost. 

Do razumevanja jezika grada bez korišćenja metoda palimpsesta nije moguće 

dospeti. 

Grad je mozaik socijalnih značenja. Odnose u gradu ispisuju klase, slojevi, 

društvene kategorije, društvene grupe, društveni agregati i pojedinci. Svako od 

njih ubeležava se u prostor i trajanje grada na neki svoj način koji ima svoj materijalni 

i duhovni iskaz. To, na primer, mogu biti njegovi mladi građani. U svakom 

društvu, svakom vremenu i svakom gradu postoje specifični načini na koje 

mladi ispisuju njegovu savremenu istoriju. Izbor mogućnosti neizbrojiv je. Ali 

32

JEZIK GRADA 

sve to predstavlja ono što se naziva jezik grada kojim govore mladi. Dakle, to 

nije samo njegova lingvistička podloga. On je znatno, znatno više od toga. Svaki 

grad, pa i njegovi pojedini delovi, imaju svoju internu mapu na kojoj se čitaju 

mesta okupljanja mladih. To je jedna veoma dinamična mapa na kojoj se mesta 

neprestano menjaju, u zavisnosti od niza uslova koje je u svakom pojedinačnom 

slučaju potrebno istražiti. Na tim mestima ispisuje se jezik „konzumiranja“ grada, 

određuju obrasci ponašanja i komunikacije određene društvene kategorije ili 

društvene grupe Taj jezik je za druge društvene kategorije ili grupe često zatvoren 

i mi ga u tom slučaju prepoznajemo kao specificitas određenog grada u određenom 

vremenu. Osim što je reč o jeziku grada koji gradi jedna posebna socijalna 

kategorija ili grupa, on govori i o mnogim drugim elementima društvene 

klime i prostornim obeležjima grada, te otvara mnoga istraživačka polja: o društvenim 

uslovima u kojima raste i razvija se mlada populacija, o zaposlenosti, 

školovanju, mogućnostima za participaciju u javnom životu grada itd. Prostorni 

okviri za manifestacije ove vrste jezika grada takođe mogu biti veoma složeni. 

To mogu biti nedostaci odgovarajućih prostora ili upravo prostorni determinizam 

kojim se usmerava određena vrsta ponašanja. Ili je, možda, reč o čitavom 

nizu socijalno-psiholoških fakora koje je potrebno istraživati. 

Svaki grad predstavlja skup određenih obeležja modernosti. Istivremeno, 

svaki grad ima otiske tradicijskog. To se čita u svakom njegovom segmentu: 

kulturi, arhitekturi, urbanoj matrici, toponimiji, jeziku pa čak i u načinu života. 

Između tradicionalnog i modernog u gradu traje neprekidna borba i to u svim rečenim 

segmentima. Stari urbani ambijenti traže nove funkcije, vekovne institucije 

dobijaju nove oblike i uloge, tradicionalni obrasci ponašanja prilagođavaju 

se dinamičnom karakteru grada, jezik se obogaćuje i preoblikuje. U toj „borbi“ 

urbanološki možemo da iščitavamo formiranje jednog posebnog jezika grada. 

Reč je o jezik borbe za opstanak. Moderno bi da prevlada tradicijsko. Poneki trg 

više nije dovoljno funkcionalan zahtevima saobraćaja, na primer. Ili, struktura 

porodice, radnog i slobodnog vremena traže i odgovarajuću materijalnu infrastrukturu. 

A opstati se može samo istovremenim čuvanjem tradicije i uvažavanjem 

zahteva modernog vremena. 

* * * 

Koje su to objektivne okolnosti sred kojih se gradi jezik grada? Dinamičnost 

je možda prva među njima. Reč je o osobini koja pripada svim društvenim 

fenomenima ali najviše gradu. Zapravo, on je generator dinamičnosti najvećeg 

33


broja društvenih promena. U njemu se sve događa snažno. Prvi faktor koji doprinosi 

manifestovanju dinamičnosti grada vezuje se za urbanizaciju. Ali ona se 

ne ograničava samo na kvantitativno značenje, odnosno na povećanje gradskog 

u ukupnom stanovništvu. Sa urbanizacijom dolaze i sve pojave koje kvalitativno 

menjaju društvo: menja se socijalna struktura stanovništva, obavljaju se snažni 

segregacionistički procesi, gustina stanovanja postaje velika, gustina slučajnih 

kontakata u prostorima grada postaje učestala, stil življenja dobija nove performanse, 

jezik komunikacije postaje osoben – gradski, tolerancija ili netrpeljivost 

koju izaziva međusobna blizina postaju obeležja svakodnevice i izvor složenih 

odnosa među ljudima, povlačenje u lični svet pojedinaca sve do otuđenosti, eksponiranje 

pojedinaca ne bi li se u množini prepoznao i odbranio od anonimnosti, 

život u ritmu časovnika i nemogućnost da se na njegovu neumitnu dinamičnost 

odgovori, grupisanje ljudi po raznim osonovama ne bi li se u bliskosti međusobnih 

interesovanja ostvarili ciljevi, grupisanja istih po „principu krda“ ne bi li 

se „odbranili“ od ostalih, itd. Svaka od ovih i još mnogih drugih manifestacija 

u savremenom gradu odvija se sve brže. Dok je nekada pojedinačna pojava izazvana 

urbanizacijom mogla da se blagovremeno uoči i potom izuči, učestalost 

i brzina njihovog pojavljivanja u gradu ne ostavljaju vremena za lagodno analitičko 

promišljanje. Pojave u gradu prestižu mogućnosti pravovremene percepcije 

i temeljne recepcije. Zar sve to ne govori da se jezik grada mora razumevati 

i kao jezik veoma dinamičnih društvenih promena? Mora se razumeti da se svaka 

od ovih pojedinačnih manifestacija nikada ne pojavljuje izolovano, već obavezno 

u interakciji sa mnogim drugim. Sve to znatno usložnjava razumevanje 

dinamičkog karaktera jezika grada. 

Zatim, grad opisuje i ispisuje zakon velikih brojeva. U njemu je sve uočljivije: 

kriminal, beda, politika, moć, stambena kriza, uznemirenost masa, bogatstvo, 

kulturno uzdizanje ili propadanje, ekološki problemi, patloške pojave, itd. 

Drugim rečima, sve pojave u gradu su masovne. Otud se može reći da je grad 

reprezent društvene masofikacije savremenog sveta. U takvim okolnostima i jezik 

grada poprima karakter „grupne kodifikacije“. Društvene grupe, kategorije 

i agregati u gradu mere se velikim brojevima i otud je njihova „moć“ da utiču na 

oblikovanje društvenog života, dakle, i jezika grada, velika. Obično se kaže da 

grad govori jezikom velikih brojeva. Ta tvrdnja sem što je tačna, istovremeno 

skriva i izvesne opasnosti. U pojednostavljivanjima koja iza nje obično slede, 

može se naići i na ona u kojoj se u zakonu velikih brojeva traže odgonetke za 

mnoge društvene poremećaje. Tako se gradi slika o gradu kao središtu svih pošasti 

društva. U njemu se nalaze „opravdanja“ za pojave mnogih socijalnih ali 

34

JEZIK GRADA 

i ostalih bolesti: kriminala, prostitucije, upotrebe droga, siromaštva, mentalnih 

oboljenja i slično. To, uglavnom, nije dokazivo jer pravilnost nije matematička. 

Međutim, nije moguće niti potrebno bežati od množine svih društvenih pojava 

koje, činjenicom da na relativno malom prostoru živi veliki broj ljudi, postaju 

jasnije izražene. Gomila, masa i publika, na primer, nigde se jasnije ne vide nego 

u gradu. Za radoznalog istraživača, pa i onog koji se bavi naukom o jeziku, 

upravo ova činjenica može biti dragoceno saznajno polje. Prekompozicija jezika 

svakodnevice u ovim socijalnim agregatima dobija interesantne oblike. Samo 

u masi i gomili grada, ili pak u publici i na raznim manifestacijama, gradski čovek 

u jezik svakodnevice unosi neke posebnosti. Jezik publike na sportskim stadionima, 

jezik mladih u diskotekama i školama ili jezik radnika u štrajku, ne poseduju 

samo dimenzije određenih lingvističkih prepoznatljivosti, već je reč 

o čitavom skupu radnji, kretanja i, što je najvažnije – obeležjima određenih 

društvenih uslova. Ambijent grada u svemu tome je važna društvena činjenica. 

Posebnost društvenih grupa sledeći je akcenat jezika grada. Gradski specifikum 

ispoljava se kroz međusobne odnose članova unutar pojedinih društvenih 

grupa i kroz međusobne odnose. Kako su društvene grupe, sem biološki, uslovljene 

i društvenom strukturom, prirodno je da se unutar njih stvara a iz njih emituje 

i ono što se naziva socijalna segregacija ili socijalna integracija, na primer. 

U okvirima ova dva složena procesa sasvim jasno se može videti i utemeljenost 

jezika grada i gradskog jezika. Deca, omladina, žene, neoženjene i neudate osobe 

ili stari ljudi, nemaju ravnomernu podelu društvenih uloga a samim tim ni istu 

poziciju sa koje bi posmatrali grad ili u njemu učestvovali. Sa druge strane, i među 

pojedinim istorodnim društvenim grupama u gradu, može se desiti da je sporazumevanje 

otežano. Omladina na periferiji grada, dodatno još u kakavom radničkom 

naselju, omladina iz bezličnih gradskih spavaonica ili pak ona iz centra 

grada, ne mora na identičan način da razumevaju grad i njegova značenja, da ga 

koriste i da se međusobno sporazumevaju. Ovaj primer može da govori i o tome 

do koje mere je sporazumevanje u gradu uslovljeno društvenim položajem unutar 

istorodnih društvenih grupa, kao i položajem i mestom pojedinih grupa u urbanom 

prostoru. Iz ovog proizilazi da jezik grada podrazumeva uočavanje njegovih 

socijalnih prostora. Stvar može još više da se iskomplikuje ako se tome 

pridoda etnička, rasna, ili verska obojenost gradske populacije. U takvoj heterogenosti 

komunikacija i sporazumevanje mogu da budu veoma otežani. Poznato 

je da su se oduvek u gradu ljudi grupisali prema nekom od ovih obeležja, tražeći 

ponekad zaštitu u enklavičnosti. To bi moglo da se nazove nekom vrstom dobrovoljnog 

segregiranja. Grad poznaje i onu drugu stranu, prisilno grupisanje lju- 

35


di. U istoriji gradova ostalo je zapisano da su, na žalost, pojedine grupe građana 

često bile prisiljene da u gradskim enklavama dožive getoizaciju, kao krajnji 

stepen segregacionističkih odnosa u društvu. Danas, iz uzavrelog „lonca za topljenje“ 

čije oličenje predstavlja zapadni grad, izlaze razni multikulturni emanati 

nedefinisanog sadržaja koji, u pojednostavljenim interpretacijama, pretenduju da 

preuzmu plemenita obeležja kosmopolitskog. Dve sintagme, pluralistička kultura 

i kulturni pluralizam (što je, razume se, veoma različito) premrežavaju urbani 

globus i predstavljaju se u svetlu novonastalih progresivnih tekovina savremene 

civilizacije. U pojmovnom i sadržinskom pogledu razumevanje značenja obe 

sintagme danas obavija velika konfuzija. (Koja ima tendenciju da još više uvije 

u maglu neuniverzalnost ovih značenja, imenujući to obeležjem postmodernog 

društva.) Urbanološki, gradsku multikulturnost možemo da razumemo kao neizmerno 

bogatstvo njegovog društvenog ispisa sa nevidljivim ali uspostavljenim 

granicama. Ta granica u jeziku grada naziva se tolerancija. Po tome se on bitno 

razlikuje od malih, zatvorenih zajednica ili sela. Tek u tom slučaju možemo da 

kažemo kako je reč o istinskoj gradskoj tekovini. Za razliku od malih, zatvorenih 

sredina koje su u principu netolerantne, grad je oduvek pokazivao da u multikulturnosti 

mogu da rastu i razvijaju se duhovne i materijalne vrednosti pojedinačnih 

kultura. Jezik gradske multikulturnosti rasprostire se do one granice na 

kojoj je ispisana poruka nesmetanja ili, još preciznije, neugrožavanja. Dakle, i to 

je jezik koji ima svoja ograničenja. Istorija grada takođe poznaje i slučajeve neostvarivosti 

multikulturnih koncepata i jezika tolerancije. U svim onim sredinama 

u kojima se život „jednih sa drugima“ ili „jednih pored drugih“ ostvaruje kao 

neka vrsta prisile, multikulturnost je stanje privremenosti. Takve sredine istovremeno 

govore i o preranom pokušaju da se ostvari gradski način života. Prebrza 

urbanizacija, dominacija pojedinih etničkih, verskih ili pak politički netoleratnih 

grupa i njihova koncentracija u naseljima koja pokušavaju da obuku gradsko odelo, 

pokazuje da multikulturnost po sve stanovnike grada može da bude tegobna. 

Jezik nerazumevanja lako tada prerasta u jezik mržnje. (Na drugoj strani i drugom 

nestu mogli bi smo da govorimo i o jeziku društvene integracije kojom, takođe, 

grad govori.) 

Jezik grada koji je u posedu povlašćenih je jezik moći. Sociološki posmatrano, 

reč je o prostom rasporedu snaga u društvu. Ne baš u sasvim direktom 

smislu možemo to nazvati i jezikom društvene stratifikacije. Posmatrano striktno 

naučno, stratifikaciju možemo da vidimo kao rezultate procesa vrednovanja 

društvenih uloga, na osnovu kog ljudi stiču društveni položaj. Zauzimanje određenog 

društvenog položaja odnosno ugleda, predstavlja rezultat važnosti ili re- 

36

JEZIK GRADA 

zultat moći što, razume se, mogu biti sasvim različite stvari. Društvenu stratifikaciju 

najlakše definišemo kao hijerarhijski poredak ljudi i grupa u kome jedni, 

zbog toga što (nečega) imaju više, smatraju da jesu bolji od ostalih. Otud se može 

reći da je jezik društvenih različitosti najfrekventniji upravo unutar grada. Ovaj 

jezik prepoznajemo u svakom segmentu društvene stvarnosti. Kada je reč o rezidencijalnoj 

slici grada, tada ovaj jezik moći poprima obeležja prostorne segregacijacije. 

Poznato je da u svakom gradu, pogotovo velikom, postoje oni delovi 

grada koje naseljava kulturna, ekonomska ili politička elita. Ni u društvima koja 

su koliko do juče verovala da ih socijalističko-komunistički put vodi u besklasno 

društvo, nisu nepoznate pojave da politička nomenklatura naseljava posebne 

delove grada, kao i da uživa mnoge, za „obične“ građane neslućene privilegije. 

Kada je u pitanju poslovna prestižnost, u gradu se ona sasvim jasno čita kroz lokacijske 

karakteristike pojedinih firmi. Još i danas, u vreme snažne prostorne 

disperzije svih gradskih funkcija, gradski centar ima sva obeležja elitne koncentracije 

poslovnog prostora. Biti u centru grada, znači obeležiti se atributima moći. 

Onima koji „spolja“ posmatraju funkcionisanje grada taj jezik sasvim je dobro 

poznat. Poslovna lokacija u kakvoj periferijskoj ulici već sasvim dovoljno 

govori o maloj moći određene firme. Rašireni proces „suburbanizacije“ koji je 

obeležje američkog grada već skoro jedno stoleće, sve je rašreniji i na području 

evropskog grada. Danas on podrazumeva ne samo stanovanje, već i iseljavanje 

elitnih poslova iz centralnih gradskih delova. Očevidno, samo se menjaju prostorni 

akcenti jezika prostorno-lokacijske moći. Nadalje, možemo da razumemo 

i onaj jezik moći koji ispisuje arhitektura. Reč je o jednom od najstarijih obeležja 

grada. Arhitektura moći zabeležila se u prostoru i vremenu svih gradova. 

Nema onoga ko je dospeo u posed političke ili ekonomske moći a ko istovremeno 

nije poželeo da se obeleži i kakvim okamenjenim tragom. Ispostavilo se da je 

arhitektura za to najpogodnija. Piramida, palata, dvorac, poslovni objekat, svejedno. 

Arhitektura moći dnevno se ispisuje na stranicama grada. (Poseban predmet 

urbanološkog ali i nešto usmerenijeg sociološkog interesovanja može biti onaj 

jezik arhitekture moći koji je dnevna pojava u takozvanim društvima u tranziciji. 

Novostečeno bogatstvo mnogima je omogućilo da se preko noći ubeleže u mapu 

arhitektonskih belega grada. Srazmerno samo onoj sirovoj moći koja počiva na 

novcu, mnogi gradovi u tim sredinama premreženi su arhitektonskim kičem.) Sa 

druge strane arhitektonskog jezika grada (može da) stoji arhitektura siromaštva. 

Znatne delove oboda većine velikih gradova zaposeda arhitektura „bosonogih 

graditelja“. Siromaštvo i u građenju staništa ispisuje svoj jezik: načinima gradnje, 

materijalima, skromnošću, dovitljivošću. Jedna od glavnih karakteristika 

37


gradova u zemaljama u razvoju su naselja bede. Njihovi različiti oblici, načini 

izgradnje ili lokacijske karakteristike u odnosu na centralni grad i okruženje imaju 

zajednički imenitelj u činjenici da su sva ona rezultat svih prethodnih činilaca: 

nesklada između urbanizacije i industrijalizacije, populacione eksplozije i populacione 

invazije na gradove, niske ekonomske osnove društva i ukupne nemogućnosti 

upravljanja društvenim razvojem. Sva ova naselja odaju jedno – siromaštvo 

i želju da budu deo grada. Naselja se samo drugačije nazivaju: u Brazilu 

su to favelas, u Venecueli ranchos ili barius, u Čileu callampas, Meksiku colonias 

proletarias, Argentini villas miserias u Peruu barriadas ili pueblos jouvenas. 

U mnogim slučajevima naselja ovog tipa zauzimaju i do polovine gradske teritorije. 

Njihovi stanovnici su oni koji su za centar grada nepodobni i koji su upravo 

pobegli iz centralnogradskih slamova. U pitanju je, dakle, „standardna“ gradska 

sirotinja ili pak migranti iz ruralnih ili drugih malih naselja. Istovremeno, to su 

svojevrsne laboratorije urbane socijalne patologije i jezik grada koji je sve rasprostranjeniji. 

Poseban jezik grada nastaje iz spleta urbanog i kulturnog. Drugim rečima, 

iz urbane kulture. Veza fizičkog i duhovnog prostora na kontekstualnoj ravni 

kulture nesumnjivo postoji i ona je sama gradotvorna suština prostora. Ona je 

istorijska i istovremeno vrlo dinamična. Kultura urbanog prostora javlja se kao 

pretpostavka urbane kulture. Nema te urbane kulture koja može da postoji mimo 

onog prostora koji ne nudi makar minimalne pretpostavke čovekove emancipacije. 

Gradski prostor ne nastaje sam od sebe. U njegovo artikulisanje čovek ulaže 

sva svoja umeća. Ali građanin u principu nije u mogućnosti da bude kreator 

prostora koji proživljava. To umesto njega rade drugi. Ti drugi oličavaju neku 

ideju, instituciju, politiku i vreme a građanin prostor dobija kao „gotov proizvod“. 

Njegova upotreba, međutim, do izvesne mere ostavlja mu mogućnost kreacije 

i biva refleksivna ravan kulture. Postavlja se pitanje: da li je urbanizam u stanju 

da „proizvede“ prostor sa premisama „kulturnog nagovora“? Ovde je potrebno 

razdvojiti dva osnova vida urbanistički oblikovanog prostora: spontani i planski. 

Prvi se najčešće pripisuje istorijskom, drugi savremenom gradu, što predstavlja 

pojednostavljivanje; oba vida nalazimo u svim gradovima, nezavisno od perioda 

nastanka i urbanističkog oblikovanja. Paradigma prvog obično je srednjovekovni 

grad zapadnog iskustva. Doći do zida srednjovekovnog grada ali onog koji je 

sasvim blizu renesanse i na pragu modernosti, naći se ispred njegovih kapija, ući 

u njega i prošetati stvarnim, nacrtanim ili izmaštanim ulicama, predstavlja samo 

početak takvog razumevanja. Upravo iza samih zidina vešto su postavljene zamke 

nostalgičnih istoricizama u koje istoričari urbanizma podjednako kao i ur- 

38

JEZIK GRADA 

banisti koji se bave istorijom, olako upadaju. U njih se uvek upada kada je pogled 

upravljen ka idealizovanoj prošlosti za koju se veruje da je bila lepša zbog 

toga što je bila lišena strogih pravila u urbanističkom oblikovanju grada i što je 

bila odgovarajuća scenografija na nastajanje rane urbane kulture. Kao kontrateža 

današnjoj stvarnosti u kojoj dominira planiranje kao vodeći instrument urbanističkog 

usmeravanja grada, u tom pogledu unazad vidi se isključivo izazov spontanog 

nastajanja grada i verovanje da je u tome sreća. Urbana kultura nastaje 

kao čitav splet okolnosti u kome je centralna ličnost na gradskoj sceni – građanin. 

Otud se može reći da bez istinskog postojanja građanskog društva ne može 

biti ni urbane kulture. Ali, opet, kako tako finu pretpostavku duhovnog tkanja 

grada povezati sa progresističkom stvarnošću modernih vremena? Grad betona, 

prave linije, masofikacije i racionalizma zbilja ostavlja malo prostora za plemeniti 

gradski duh. Urbanizam 20. veka nije bio plodotvoran da se na njemu odneguje 

urbana kultura savremenog čoveka. Ovo posebno važi za one sredine (poput 

dojučerašnje Istočne Evrope) gde su se obrasci progresističkog urbanizma 

najduže zadržali u Evropi. Urbanizam kakav je bio na toj sceni bezmalo pola 

veka, pripremao je tle da se (ne)desi kultura prostora. (Tome se mogu pridodati 

i novi delovi velikih gradova u manje razvijenim regionima sveta, kao i preostale 

enklave u velikim zapadnim gradovima u kojima danas obično žive marginalizovani 

slojevi društva.) Opravdanje za rečena pojednostavljena posmatranja 

svakako se nalaze u grubim crtama na crtaćoj tabli nastalog grada naše ovovremenosti. 

Izbrisana značenja urbanističke strukture koja u sebi nosi današnji grad, 

nasuprot njenom organskom razvoju unutar premodernog evropskog grada, 

u grubom poređenju svakako čine jedan od najlakše uočavanih kontrasta. Dihotomni 

princip na kome se dešavao grad bio je naizgled veoma jednostavan: staro 

spram novog. Tradicija spram budućnosti. U ime budućnosti progresizam ne 

priznaje prošlost. Obrasce prošlosti razumeva kao retrogradne, a svako pogledanje 

unazad tumači kao paseizam. Plan iz iz njega proizilazeće planiranje okvir 

su u koji se uklapa progresistička svest. Red, urednost, kontrola, sistem, vizija. 

U instituciji proizveden plan grada uspeo je da stvori rigidno zoniranje gradske 

teritorije u kojoj je čovek sveden na tri ciklusa stvaranja urbane kulture: stambenog, 

radnog, komunikativnog. U zbiru to je trebalo da dâ urbanu kulturu. Kao 

što se može pretpostaviti, kultura se nije dogodila ni u jednom tom segmentu. 

Nijedan planiran, projektovan ili izgrađen prostor koji je imao „zadatak“ da učestvuje 

u tom procesu, nije mogao da ga ispuni. Ukoliko bi se, pak, makar delom 

moglo verovati u arhitektonski i urbanistički deteminizam, i tada je jasno da on 

u prostorima takvih gradova nije imao efekta. Nadalje, kultura prostora postoji 

39


koliko i ukoliko postoji kultura politike koja ga posredstvom urbanizma oblikuje 

Kultura pstostora u savremenom gradu počinje od kulture donošenja odluka o pitanjima 

prostora. Nema sumnje da se kultura urbanog prostora kreira i u sferi 

urbane politike. Nije to ništa novo. Svaki sistem želi sebi da uredi odnose (pa 

i one u prostoru) kako bi bio u stanju da ga uspešno kontroliše. Kako biti kulturan 

u prostoru koji nije plemenito, čovekomerno, podsticajno i estetski oblikovan? 

Kako govoriti jezikom urbane kulture ukoliko eho tog jezika nailazi na 

prepreke u prostoru? U rečenim okolnostima stvara se jedan poseban jezik, 

gradski jezik. Od tog trenutka urbanološko prelazi u socio-lingvističko. 

Poseban akcenat jezika grada nastaje u sudaru sa ruralnim. Da li se danas 

još uvek može tvrditi, kao na samim počecima društvenih interesovanja za ljudska 

naselja, da u strukturi globalnog društva dominira suprotnost između sela 

i grada? Ovako iskazna misao pre postaje sintagma sa naslagama iz nekih ideološki 

opterećujućih vreména, nego što predstavlja analitički poduprto naučno 

promišljanje. Međutim, jednim bitnim delom ona je opredila načine razmišljanja 

i odredila „startnu poziciju“ sociološkog razumevanja sela i grada. Ma koliko se 

činilo da selo i grad danas sve više udaljavaju jedan od drugog, prebrzo bi bilo 

zaključivanje da je je reč o obeležju isključivo savremene epohe. Istorijski posmatrano, 

dva pola ljudskih mogućnosti da pronađu sebi odgovarajuće društveno 

i prostorno uporište, oduvek su predstavljali selo i grad. Rasprava o tome da li 

društvena istorija počinje selom ili gradom, gotovo da nema smisla, jer nema ni 

pravog odgovora. Spoznaja da su ova dva oblika ljudskih staništa oduvek predstavljali 

dve jedine mogućnosti kolektivnog življenja, čini manje neobičnim trajuću 

i nikad završenu raspravu o tome u kome se od njih nalazi središte društvenih 

vrlina. 

Može se reći da prirodne različitosti ova dva oblika kolektivnog življenja 

sami po sebi grade serije antinomija koje, dok se nalaze u razumevajućem odnosu, 

i sami predstavljaju prirodno stanje fenomena sela i grada. Antinomije su deo 

života. Po svoj prirodi suprotnosti između sela i grada su neantagonističke jer 

njihovo kretanje kroz prostor i vreme idu neumitnom ishodu – dominaciji grada. 

Ali, ima mesta i pitanju: ako je sudbina ljudske zajednice u njenom urbanom 

obliku, nije li, ipak, reč o nekoj vrsti antagonizma odnosno, nasilja jednog oblika 

ljudskih naselja nad drugim? Ukoliko se, međutim, preobražaj ljudskih naselja 

posmatra kao proces (što je, ustvari, jedino isopravno), tada se jasno vidi 

da je on u kontinuitetu usmeren ka urbanim zajednicama. Razume se da taj put 

ima svoja snažna regionalna obeležja (pogotovo ako ih razumevamo kao kontinentalne 

ili kulturne pojaseve), nejednako ubrzanje ali i zajednički imenitelj 

40

JEZIK GRADA 

u vidljivom ishodištu. Urbanom, dakle. Uprkos svim činjenicama o nastajanju 

globalnog urbanog društva, gradska sudbina (život u gradu) i dalje se doživljava 

kao „stanje neprirodnosti“. Tom životu koji se u anti-urbanim viđenjima sudbine 

kolektivnog življenja interpretira kao rezultat nemogućnosti izbora, suprotstavlja 

se romantizam života u selu. Interesantno je da romantizam o načinima i oblicima 

naseljskog života nije arhivirana ideja. Uglavnom kruti ali delotvorni mitovi 

o razumevanju sela i grada i specifičnim društvenim jezicima kojima oni govore, 

javljaju u dva oblika: kao pro-gradski i anti-gradski, odnosno anti-seoski i proseoski. 

Osnovni elementi anti-urbanih apologija su sledeći: grad kao neprirodna 

sredina uvek je na gubitku u poređenju sa neurbanim ili prirodnim područjima 

u njegovom okruženju; anonimnost koju grad nudi svojim stanovnicima predstavlja 

suprotnost prisnim zajednicama u selu ili malom gradu; grad je mesto greha, 

bolesti i moralnog propadanja; grad je pretnja društvenom redu (poretku). Očevidno 

je da svi ovi elementi predstavljaju oslonac za građenje apologijskih stavova 

o ukupnoj društvenoj nepodobnosti za gradoživljenje. Sa druge strane stoji 

nekoliko grupa pro-gradskih predstava: grad kao istorijsko središte civilizacije; 

grad kao civilizacijska tekovina uvažavanja različitosti; grad kao carstvo slobode; 

grad kao središte radikalne energije. Zbilja, neporecivo je da je grad u samom 

središtu civilizacijskog uspona kroz vreme. O tome rečito govori uloga urbanih 

civilizacija u svim istorijskim periodima. Postoji mnogo pristupa gradu 

čije polazište čini ideja da je upravo on sam centar kultura i civilizacija. Drugim 

rečima, da su sve velike kulture gradske kulture i da je svetska istorija, istorija 

gradova. Te ideje otvaraju horizonte gde se gradovi vide kao zaokružen proces 

rađanja, uspona i opadanja civilizacije. Grad je tu u svakom pogledu dominantan; 

jer, „grad i selo se ne razlikuju obimom nego postojanjem duše“ a „ono što 

je seljaku kuća, to je čoveku kulture grad“, reći će Osvald Špengler. Prva ideja 

je da se grad kao društveno središte uvažavanja različitosti može smatrati jednom 

od njegovih izuzetno važnih tekovina. Ukoliko grad nudi onu slobodu u kojoj 

se pojedinac snalazi, tada se i anonimnost koju mu grad nudi može razumevati 

kao prednost. Apologija gradskog načina života u ovom slučaju izgrađuje se 

oko tema kao što su: grad kao mesto slobodnog izbora identiteta pojedinca, povoljni 

uslovi za ostvarenje individualnosti, grad kao mesto oslobođenja od socijalnih 

pritisaka za razliku od socijalnih pritisaka (ograničenja) koja nameće mala 

ili neurbana zajednica itd. Druga ideja počiva na temeljima izreke (i uverenja) 

koje je nastalo u doba nemačkih feudalnih gradova da „gradski vazduh oslobađa“, 

odnosno da je grad carstvo slobode. U ovakvom mogućem apologetskom 

okviru grad se ne doživljava samo kao središte svih društvenih uticaja, već i kao 

41


graditelj novih društvenih vrednosti. Najčešće se kao osnovna vrednost smatra 

kosmopolitizam a zatim i njegova predstava kao kompendijuma sveta a u poslednje 

vreme, na čemu se sve više insistira, njegova uloga u izgradnji mulikulturnog 

društva. Treća pro-gradska apologija grad kao središte radikalne energije, 

interpretira se u odnosu na one pokretačke snage koje vode učvršćivanju 

i noveliranju demokratskih načela društva. Smatra se da dinamička priroda grada, 

neprekidnost tenzija između suprotstavljenih interesa raznih društvenih grupa, 

njegovo mesto kao politički centar društva i spremnost na urbani nemir (koji 

se kao talas lako širi i ka neurbanim područjima), predstavljaju neprekidne podsticaje 

za stvaranje boljeg društva. 

U ovakvim okolnostima gradi se i najveći broj osobina svakodnevice gradova, 

a to znači i onog jezika koji govori „gradski“ nasuprot „seoskom“. U svakodnevnom 

životu grada taj jezik se ispoljava na mnogo mesta: kao neprilagođavanje 

onih koji su iz seoskih područja ušli kroz njegova vrata, počevši od govornog 

jezika, načina ponašanja, stila življenja i razumevanja temeljnih tekovina 

suživota u mnogoljudnoj heterogenosti. U širokom lingvističkom ključu ožiljci 

seoskog u gradskom prepoznatljivi su na svakom koraku. Pa, opet, snažan društveni 

metabolizam grada u stanju je da apsorbuje ili vremenom preoblikuje sve 

one violentne uticaje koji kroz ruralno žele da se nametnu. 

42


„DICHTERISCH WOHNET DER 

MENSCH“: NUR AUF DEM LANDE 

ODER DOCH AUCH IN DER STADT? 

Hans Friesen 

Heideggers Sichtweise, die ein Schreckbild Stadt und ein Wunschbild Land 

zeichnet, läßt sich bedauerlicherweise nicht mit dem zusammenbringen und damit 

auch korrigieren, was er in der Wahrheit des Kunstwerks als zweiseitiges 

Wechsel-Geschehen aufeinander bezogen sieht: nämlich Erde und Welt, also das 

Sich-Verbergende und das Sich-Entbergende oder – um es mit anderen Worten 

zu sagen – Sinnlichkeit und Bedeutung. In diesem Aufsatz soll mit der Unterstützung 

einiger Protagonisten der Moderne der Versuch gemacht werden, Erde 

und Welt mit Land und Stadt in einen Zusammenhang zu bringen. Diese Sichtweise 

könnte Heideggers radikalen Provinzialismus ein wenig mildern und damit 

ermöglichen, seine Ausführungen über das dichterische Wohnen auch auf urbane 

Landschaften zu übertragen. 

„Dichterisch wohnet der Mensch“ 

Hölderlins Wort, der Mensch wohne dichterisch, versteht Heidegger in 

dem Sinne, daß das Dichten das Wohnen des Menschen allererst ein Wohnen 

sein läßt. Dichten sei das eigentliche Wohnenlassen. Mit dieser Auffassung stehen 

wir, so Heidegger, vor einer „doppelten Zumutung“: Wir müssen nämlich zum 

einen die Existenz des Menschen aus dem Wesen des Wohnens und zum anderen 

das Wesen des Dichtens als Wohnenlassen denken. Heidegger betont, daß 

wir, wenn wir in dieser Hinsicht das Wesen der Dichtung suchen, in das Wesen 

des Wohnens gelangen. 1 Woher aber haben wir, fragt Heidegger, „die Auskunft 

über das Wesen des Wohnens und des Dichtens?“ 2 Seine Antwort lautet: Den 

Anspruch, in das Wesen einer Sache zu gelangen, empfangen wir aus dem Zu- 

1 

Vgl. M. Heidegger, „... dichterisch wohnet der Mensch ...“, In: ders., Vorträge und Aufsätze, 

Stuttgart 1994, S. 183. 

2 

Ebd. 

43

HANS FRIESEN 

spruch der Sprache. Voraussetzung dafür, diesen Zuspruch zu empfangen, ist, 

daß wir das eigene Wesen der Sprache schon achten. 

Das heißt allerdings, von einer alten Vorstellung über die Sprache Abschied 

zu nehmen, nämlich, wir seien Bildner und Meister der Sprache. Für Heidegger 

verhält es sich eher umgekehrt, indem er sagt: „Der Mensch spricht erst 

und nur, insofern er der Sprache entspricht, indem er auf ihren Zuspruch hört.“ 3 

In jenem „Sagen, das im Element des Dichtens spricht“, könne der Mensch den 

Zuspruch der Sprache hören. Heidegger läßt uns zunächst nur zwei Verszeilen 

aus dem Hölderlinschen Gedicht „In lieblicher Bläue“ hören: 

„Voll Verdienst, doch dichterisch, wohnet Der Mensch auf dieser Erde.“ 

Heidegger weist darauf hin, daß der Grundton der Verse im Wort „dichterisch“ 

schwingt. 4 Doch diesem Wort gehen die Worte: „Voll Verdienst, doch ...“ 

vorauf. Damit das folgende Wort nicht als „Einschränkung in das verdienstvolle 

Wohnen des Menschen“ gehört wird, betont Heidegger, daß die Einschränkung 

durch die Wendung „Voll Verdienst“ genannt wird. Er schlägt vor, dieser Wendung 

ein „zwar“ hinzuzufügen. Damit will Heidegger zeigen, daß die Verdienste, 

die sich auf ein Hegen und Pflegen der Dinge beziehen und als eine Art des 

Bauens verstanden werden müssen, niemals das Wesen des Wohnens ausfüllen. 

Denn das Bauen sei eine Wesensfolge des Wohnens, nicht sein Grund oder gar 

seine Gründung. So lautet der von Heidegger korrigierte Vers nun: 

Voll Verdienst (zwar), 

doch dichterisch, wohnet der Mensch ... 

Unsere Verdienste beziehen sich auf die Erde, die wir gehegt und gepflegt 

haben, und auf die Werke, die wir gebaut haben. Aber diese Verdienste können 

das Wesen des Wohnens niemals ausfüllen, denn das Bauen sei lediglich eine 

Wesensfolge, nicht der Grund des Wohnens. Bauen eignet sich nicht zur 

Gründung des Wohnens. Denn Bauen, wie Heidegger es versteht, erfolgt aus 

dem Wohnen, nicht umgekehrt. Denn ursprünglich ist das Bauen nämlich in sich 

selber bereits ein Wohnen. Heidegger blickt in diesem Zusammenhang auf die 

Herkunft des Wortes. 5 Das althochdeutsche Wort für „bauen“, „buan“, heißt 

„wohnen“. Daneben gibt es für „buan“ noch zwei weitere Bedeutungen: Zum ei- 

3 Ebd., S. 184. 

4 Vgl. S. 185f. 

5 Vgl. M. Heidegger, Bauen Wohnen Denken, in: ders., Vortäge und Aufsätze, a. a. O. Vgl. 

dazu B. Biella, Eine Spur ins Wohnen legen. Entwurf einer Philosophie des Wohnens mit Heidegger 

und über Heidegger hinaus, Düsseldorf/Bonn 1998. 

44

„DICHTERISCH WOHNET DER MENSCH“: NUR AUF DEM LANDE ODER DOCH AUCH IN DER STADT? 

nen die als „hegen, pflegen“ im Sinne von das Wachstum hegen und pflegen, d. 

h. „den Acker bauen“, d. h. Ackerbau betreiben. Zum anderen die als „errichten, 

erstellen“, d. h., mit der Bedeutung, Bauten zu errichten. Bauen ist Heidegger 

zufolge also vom Wohnen her zu verstehen, und der Grundzug eines so verstandenen 

Wohnens ist das Schonen. Schonen bedeutet hier nicht nur, dem Geschonten 

nichts anzutun, sondern in erster Linie, etwas „in seinem Wesen“ zu 

„belassen“. Auf die Frage, wie sich nun das Wohnen als Schonen äußert, würde 

Heidegger antworten: in der Rettung der Erde. 

Heidegger kommt daher auch mit besonderem Interesse auf die Worte zu 

sprechen, die im Text Hölderlins den genannten folgen: „auf dieser Erde“. Zur 

Erinnerung zitiere ich nochmals Hölderlins Verse mit entsprechender Betonung: 

„Voll Verdienst, doch dichterisch, wohnet Der Mensch auf dieser Erde.“ 

Den Zusatz „auf dieser Erde“ dürfe man, so Heidegger, auf gar keinen Fall 

für überflüssig halten, denn das Dichterische gehöre nicht in das Reich der Phantasie. 

6 Heidegger zufolge habe Hölderlin eigens sagen wollen, daß das dichterische 

Wohnen das Wohnen „auf dieser Erde“ sei. Eine Weltverdoppelung, wie sie in der 

Philosophie von Sokrates und Platon entwickelt und von Descartes und Kant noch 

vertreten wird, gibt es demzufolge weder bei Hölderlin noch bei Heidegger. 

Heideggers Absicht ist es, deutlicher zu hören, was Hölderlin vom dichterischen 

Wohnen des Menschen sagt. Er konzentriert sich dazu auf die Verse 24 

bis 38 des Hölderlinschen Gedichts. Einen ersten Wink, wie Heidegger sagt, erhielten 

wir von den Versen 32 bis 33. Einen weiteren Wink erhofft er sich von 

den Versen 24 bis 26. 

„Darf, wenn lauter Mühe das Leben, ein Mensch Aufschauen und sagen: so 

Will ich auch seyn? Ja.“ 

In diesen Versen ist die Rede davon, daß es dem Menschen verstattet ist, 

durch seine Verdienste hindurch „zu den Himmlischen“, wie Heidegger mit Hölderlin 

sagt, aufzuschauen. Allerdings geht es nicht darum, von der Erde abzuheben, 

denn das Aufschauen, auf das Heidegger mit Hölderlin blickt, „durchmißt das 

Zwischen von Himmel und Erde.“ 7 Dieses Zwischen, betont Heidegger, sei dem 

Wohnen des Menschen zugemessen. Der Aufenthalt auf der Erde bedeutet für 

Hölderlin ebenso wie für Heidegger auch: „unter dem Himmel“. Doch mit diesen 

beiden Dimensionen ist noch weiteres mitgemeint, denn sie schließen das „Bleiben 

vor den Göttlichen“ ebenso ein wie das „Miteinander der Menschen“. Diese vier 

6 

Vgl. M. Heidegger, „... dichterisch wohnet der Mensch ...“, a. a. O., S. 186. 

7 

Ebd., S. 189. 

45

HANS FRIESEN 

Elemente bilden eine ursprüngliche Einheit, die Heidegger das „Geviert“ nennt. In 

diesem Geviert „sind“ die Menschen nur, so Heidegger, indem sie „wohnen“. 

Doch nach dem Wort Hölderlins kann es Heidegger zufolge ein ursprüngliches 

Wohnen nur geben, wenn zuvor der Dichter die „Dimension“, das Zwischen 

von Himmel und Erde, durchmessen und gemessen hat. Sinn und Bedeutung des 

Gevierts von Erde und Himmel, den Göttlichen und den Sterblichen kann sich den 

Menschen erst erschließen, nachdem die Dichter es gedichtet haben. 

Doch zum „dichterischen“ Wohnen gehört auch noch, daß der Mensch bei 

den „Dingen“ wohnt. Die Dinge „sind“, sagt Heidegger, insofern sie „dingend“ 

das Geviert, die Weltgegenden, „anwesen“ lassen. Der Mensch wohnt dichterisch 

bei den Dingen und mit ihnen, wenn er die „wachtümlichen Dinge“ hegt 

und pflegt und das Geviert in ihnen „verwahrt“. 

Doch wohnen die Menschen heute „dichterisch“? Schonen sie das Geviert? 

Nach Heideggers Auffassung wird das Geviert heute gerade nicht geschont, sondern, 

im Gegenteil, die Erde wird ausgenützt und abgemüht. Sie wird auf Energie 

und Rohstoffe hin „gestellt“ und damit schließlich „verwüstet“. Dichterisch wohnen 

aber heißt, „den Segen der Erde empfangen, im Gesetz dieser Empfängnis 

heimisch werden, um das Geheimnis des Seins zu hüten und über die Unverletzlichkeit 

des Möglichen zu wachen“. 

Der heutige Mensch jedoch, der innerhalb der Herrschaft des technischen 

Wesens in „Betrieben“ angestellt ist und wie ein „Bestand-Stück“ in den 

schmucklosen, aber funktionalen Hochhäusern der Großstädte haust, wohnt Heidegger 

zufolge gewiß nicht mehr dichterisch auf der Erde und unter dem Himmel. 

Die Stadt, darin ist sich Heidegger ganz sicher, ist eine Gestalt der „décadence“, 

die Zerfallserscheinung schlechthin. Dagegen ist die Landschaft des 

Schwarzwaldes geeignet, die gesuchten positiven Dimensionen für die Möglichkeit 

des dichterischen Wohnens bereitzustellen. 

„Warum wir in der Provinz bleiben müssen“ 

Heideggers enge Bindung an seine Heimat hatte sich schon früh gezeigt. In 

seinem Text „Warum bleiben wir in der Provinz?“ beschäftigt er sich mit dem 

Gegensatz von Stadt und Land und, damit verbunden, mit dem Gegensatz von 

Sprechen und Schweigen. 8 Während das Sprechen eher mit dem Städter verbun- 

8 

Vgl. M. Heidegger, Schöpferische Landschaft: Warum bleiben wir in der Provinz? In: ders., 

Gesamtausgabe, Bd. 13, Frankfurt am Main 1983, S. 9f. 

46


den wird, wird das Schweigen als charakteristische Wesensart des Menschen auf 

dem Lande gesehen. Heideggers Text beginnt mit der detaillierten Beschreibung 

einer kleinen Skihütte an einem Steilhang: 

„Am Steilhang eines weiten Hochtales des südlichen Schwarzwaldes steht 

in der Höhe von 1150 Meter eine kleine Skihütte. Im Grundriß mißt sie 6 zu 7 Meter. 

Das niedere Dach überdeckt drei Räume: die Wohnküche, den Schlafraum 

und eine Studierzelle.“ 9 

Auffallend an diesem Beginn ist, daß Heidegger neben gänzlich sachlichen 

Angaben sein Studierzimmer als „Zelle“ bezeichnet, es also mit einem 

mönchischen Gehäuse aus vergangenen Zeiten und nicht mit einem zeitgemäßen 

modernen Büro vergleicht. Dieser Vergleich unterstreicht noch einmal 

mehr die Trennung, die Heidegger im folgenden zwischen der Welt des 

Schwarzwaldes und seiner Bewohner einerseits und den Touristen aus den 

Großstädten andererseits herstellt. Während sich die Einstellung des Touristen 

durch eine unüberwindliche Distanz zur einheimischen Welt des Schwarzwaldes 

auszeichnet, verknüpft Heidegger seine philosophische Arbeit mit der des 

Bauern: 

„In der engen Talsohle verstreut und am gleich steilen Gegenhang liegen 

breit hingelagert die Bauernhöfe mit dem großen überhängenden Dach. Den 

Hang hinauf ziehen die Matten und Weidflächen bis zum Wald mit seinen alten, 

hochragenden, dunklen Tannen. Über allem steht ein klarer Sommerhimmel, in 

dessen strahlenden Raum sich zwei Habichte in weiten Kreisen hinaufschrauben. 

Das ist meine Arbeitswelt – gesehen mit den betrachtenden Augen des Gastes 

und des Sommerfrischlers. Ich selbst betrachte eigentlich die Landschaft gar nie. 

Ich erfahre ihren stündlichen, täglich-nächtlichen Wandel im großen Auf und Ab 

der Jahreszeiten. Die Schwere der Berge und die Härte ihres Urgesteins, das bedächtige 

Wachsen der Tannen, die leuchtende, schlichte Pracht der blühenden 

Matten, das Rauschen des Bergbaches in der weiten Herbstnacht, die strenge Einfachheit 

der tiefverschneiten Flächen, all das schiebt sich und drängt sich und 

schwingt durch das tägliche Dasein dort oben. Und das wiederum nicht in gewollten 

Augenblicken einer genießerischen Versenkung und künstlichen Einfühlung, 

sondern nur, wenn das eigene Dasein in seiner Arbeit steht. Die Arbeit 

öffnet erst den Raum für diese Bergwirklichkeit. Der Gang der Arbeit bleibt in 

das Geschehen der Landschaft eingesenkt.“ 10 

9 Ebd., S. 9. 

10 Ebd., S. 9f. 

47

HANS FRIESEN 

Der Text enthält zwei zwar aufeinander verweisende, aber miteinander 

nicht vereinbarende Dimensionen: zum einen die Landschaft (wie sie sich einem 

Touristen oder Besucher darbietet: nämlich als ästhetisches Phänomen) und zum 

anderen die einheimische Welt der Arbeit. Die Landschaft in ihrem ästhetischen 

Erscheinungsbild wird zwar als Teil in einem Ganzen integriert, das Heidegger 

als „meine Arbeitswelt“ bezeichnet, doch die Distanzierung von jeder genießerischen 

Versenkung und künstlichen Einfühlung ist unüberhörbar. Denn der Zugang 

zur Bergwirklichkeit ist allein durch „die Arbeit“ legitimiert. Die Hütte 

Heideggers ist ebenso ein „Ort der Arbeit“ wie der Bauernhof. Heidegger, der 

sich mit dieser Auffassung deutlich vom modernen urban geprägten Menschen 

abgrenzt, der ja nicht auf dem Lande sondern in den Städten arbeitet und den 

Schwarzwald daher nicht als Arbeitswelt sondern als ästhetische Landschaft wahrnimmt, 

wollte seine Arbeit in enger Nachbarschaft zu der der Bauern gesehen 

wissen: 

„Die philosophische Arbeit verläuft nicht als abseitige Beschäftigung eines 

Sonderlings. Sie gehört mitten hinein in die Arbeit der Bauern. Wenn der Jungbauer 

den schweren Hörnerschlitten den Hang hinaufschleppt und ihn alsbald 

mit Buchenscheiten hoch beladen in gefährlicher Abfahrt seinem Hof zulenkt, 

wenn der Hirt langsam-versonnenen Schrittes sein Vieh den Hang hinauftreibt, 

wenn der Bauer in seiner Stube die unzähligen Schindeln für sein Dach werkgerecht 

herrichtet, dann ist meine Arbeit von derselben Art. Darin wurzelt die unmittelbare 

Zugehörigkeit zu den Bauern.“ 11 

Heidegger ist der festen Überzeugung, daß der Ort der geistigen Arbeit 

nicht in den Städten, sondern nur auf dem Lande liegen könne. In den Städten 

diagnostiziert er einen fundamentalen Angriff auf die „Bodenständigkeit“ der 

Menschen. Der modernen Stadt, den Medien und der Industrialisierung von 

Landwirtschaft und Wissenschaft stellte er die „bäuerliche Heimat“ entgegen. 

Hinter seiner Kritik der städtischen Welt und seiner Aufwertung des Bauerntums 

steht ein klares und eindeutiges Bekenntnis. Die Zugehörigkeit zu dieser Welt 

gewinnt man jedoch nicht über das Gespräch. Die Welt der Bauern ist nicht wie 

die der Städter eine Kommunikationsöffentlichkeit. Zur Welt des Bauern gehört 

man oder gehört man eben nicht. Und gehört man dazu, dann bringt man diese 

Zugehörigkeit nicht noch im einem Gespräch zum Ausdruck, sondern schweigt 

darüber. 

48 

11 Ebd., S. 10.


„Der Städter meint, er ginge ‚unter das Volk‘, sobald er sich mit einem Bauern 

zu einem langen Gespräch herabläßt. Wenn ich zur Zeit der Arbeitspause abends 

mit den Bauern auf der Ofenbank sitze oder am Tisch im Herrgottswinkel, dann 

reden wir meist gar nicht. Wir rauchen schweigend unsere Pfeifen. Zwischendurch 

vielleicht fällt ein Wort, daß die Holzarbeit im Wald jetzt zu Ende geht, daß in der 

vorigen Nacht der Marder in den Hühnerstall einbrach, daß morgen vermutlich die 

eine Kuh kalben wird, daß den Oehmibauern der Schlag getroffen, daß das Wetter 

bald `umkehrt'. Die innere Zugehörigkeit der eigenen Arbeit zum Schwarzwald und 

seinen Menschen kommt aus einer jahrhundertelangen, durch nichts ersetzbaren 

alemannisch-schwäbischen Bodenständigkeit.“ 12 

Daß Heidegger mit seinem Aufsatz ein klares Bekenntnis zur bäuerlichen 

Heimat verfolgte, belegt nicht zuletzt die Tatsache, daß er in ihm seine Berufung 

nach Berlin erwähnt, die er bekanntermaßen ablehnte. Der Aufsatz endet mit 

folgenden Worten: 

„Neulich bekam ich den zweiten Ruf an die Universität Berlin. Bei einer 

solchen Gelegenheit ziehe ich mich aus der Stadt auf die Hütte zurück. Ich höre, 

was die Berge und die Wälder und die Bauernhöfe sagen. Ich komme dabei zu 

meinem alten Freund, einem 75jährigen Bauern. Er hat von dem Berliner Ruf in 

der Zeitung gelesen. Was wird er sagen? Er schiebt langsam den sicheren Blick 

seiner klaren Augen in den meinen, hält den Mund straff geschlossen, legt mir 

seine treu-bedächtige Hand auf die Schulter und – schüttelt kaum merklich den 

Kopf. Das will sagen: unerbittlich Nein!“ 13 

Die Ablehnung seines Rufs an die Berliner Universität ist auch als Ablehnung 

der Stadt und der urbanen Architektur und zugleich als klares Bekenntnis 

für die Welt des bäuerlichen Lebens im Schwarzwald mit seinen charakteristischen 

Bauernhöfen zu verstehen. 

Warum wir nicht in der Provinz bleiben dürfen 

Auf sonderbare Weise erscheinen die Menschen des Schwarzwaldes, das 

Schwarzwaldhaus und der Schwarzwald für Heidegger eine Exterritorialität im 

Zeitalter der urbanisierten modernen Welt zu sein. Der Schwarzwaldhof ist nicht 

das Produkt einer in der Großstadt entwickelten fortschrittlichen Bautechnik, 

denn Heidegger zufolge baute den Schwarzwaldhof bäuerliches Wohnen. Mit 

12 Ebd., S. 10f. 

13 Ebd., S. 12f. 

49

HANS FRIESEN 

anderen, Heideggerschen Worten: Der Schwarzwaldhof ist aus dem Vermögen, 

Himmel und Erde, die Göttlichen und die Sterblichen einfältig in die 

Dinge einzulassen, errichtet worden. Auf diese Weise bekam er seine charakteristische 

Ausprägung. Er wurde an einer windgeschützten Berglehne nahe einer 

Quelle errichtet. Er bekam ein weit ausladendes Schindeldach, das in geeigneter 

Schräge die Schneelasten trägt. Nicht zu vergessen ist Heidegger zufolge der 

Herrgottswinkel hinter dem gemeinsamen Tisch, desweiteren die geheiligten 

Plätze für Kindbett und Totenbaum. Nur wer so baut, vermag bereits das Wohnen. 

Alle anderen sind heimatlos. Ein das Geviert repräsentierendes Gebäude ist 

für Heidegger nicht das Hochhaus in der Großstadt, sondern der Bauernhof im 

Schwarzwald. Die Gebäude, die Heidegger meint, gibt es in der Großstadt nicht. 

Es gibt sie ausschließlich in der Provinz. Wir müssen also, wie Heidegger ausdrücklich 

betont, in der Provinz bleiben. Die Entscheidung für die provinzielle 

Lebensweise bedeutet zugleich die Ablehnung der Großstadt und ihrer Sprache. 

Heidegger verwendet vorwiegend die Sprache der heimatlichen Gegend, Fremdwörter 

vermeidet er gänzlich. Daher rührt auch die Ablehnung der pluralistischen 

Massengesellschaft und der Technik. Diese reaktionäre Auffassung Heideggers 

läßt sich mit dem Selbstverständnis der Moderne, die sich den Rückgriff 

auf die Tradition versagt und ihre Maßstäbe aus sich selber schöpft, nicht vereinbaren. 

Heidegger und Le Corbusier beispielsweise stehen an entgegengesetzten 

Ufern, die durch keine Brücke verbunden sind, die aber, so meine ich, von 

einer kommenden Brücke verbunden werden könnten. Zu diesem Zweck möchte 

ich im folgenden dem Schwarzwaldhof die Wohnmaschine, wie sie von der modernen 

Architektur für die Großstadt entworfen wurde, gegenüberstellen und 

beide miteinander vergleichen. 

Die Wohnmaschine á la Le Corbusier, die „so sachlich-praktisch wie eine 

Schreibmaschine“ gebaut werden müsse 14 , eröffnet dastehend eine moderne und 

urbane Welt; aber sie stellt diese nicht, wie Heidegger es sowohl vom griechischen 

Tempel als auch vom Schwarzwaldhof sagen würde 15 , auf die Erde 

zurück. Und darin ist sie ganz und gar modern-urban. Während die sich Licht, 

Luft und Sonnenschein öffnende Wohnmaschine durch einen Verlust der Erde 

kennzeichnet, charakterisiert sich der Schwarzwaldhof, der sich mitten in der 

Provinz verschließt, durch einen Verlust von urbaner Welt. Im folgenden möchte 

ich an diesen beiden Bauwerken zeigen, daß das, was sich in einer phänomeno- 

50 

14 Vgl. Le Corbusier, Ausblick auf eine Architektur, Braunschweig/Wiesbaden 1982. 

15 Vgl. M. Heidegger, Der Ursprung des Kunstwerkes, Stuttgart 1986.


logischen Betrachtung als das „Sich-Selbst-Bekunden der Phänomene“ vollzieht, 

als „aletheia“ gedacht werden kann. Während der traditionelle bäuerliche 

Mensch sein Wohnen in der Welt auf der Erde und in sie gründet, konzipiert 

der moderne urbane Mensch sein Wohnen in der Welt über der Erde. 

Das moderne Bauwerk rückt die Erde nicht mehr in das Offene einer Welt und 

läßt daher die Erde auch nicht mehr eine Erde sein. Andererseits kann das traditionelle 

Bauwerk heute nicht mehr eine Welt aufstellen. Die historische 

Konstellation hat sich Anfang des 20. Jahrhunderts grundlegend verändert. 

Deswegen konnte die Moderne das Bauen auch nicht mehr vom Wohnen her 

verstehen; sie mußte eine andere Richtung einschlagen und das Wohnen von 

einem grundsätzlich neu verstandenen Bauen her denken. Architektur wurde 

ihr damit, wie beispielsweise bei Le Corbusier und Gropius, zum vorausgreifenden 

Gesellschaftsentwurf, der sich auf keine Tradition zurückbirgt. In diesem 

Aufgehen ist die traditionelle Erde nicht mehr als das Bergende da. Das 

Bergende dieses Aufgehens ist vielmehr ein Licht, das von der Zukunft her auf 

diese Welt zu leuchten scheint. Eine solche Zukunft ist für Le Corbusier nur 

als Moderne denkbar. 

Wir können heute weder den Schwarzwaldhof noch die Wohnmaschine 

bauen. Deshalb möchte ich fragen, ob es möglich ist, diese beiden Gebäude 

als die beiden sowohl gegenwendigen als auch zusammengehörenden Pole eines 

grundsätzlich neu verstandenen Baugeschehens zu denken. Es könnte das 

Baugeschehen einer zweiten Moderne sein, das heißt einer durch den Kontrast-Bezug 

zu Heideggers Architekturtheorie von ihrer Erdentbundenheit, d. 

h. von ihrer Leichtigkeit und Abgehobenheit geläuterten Moderne. Eine solche 

Moderne wäre eine, in der nicht mehr über der Erde, sondern auf der Erde gebaut 

würde. 

Warum wir die Landschaft in die Stadt holen müssen 

Heute gilt es mehr denn je, sich gegen Extreme zu wenden. Das gilt für die 

Dichtung ebenso wie für die Philosophie und die Architektur. Eine Architektur, 

die die Erde in das Offene einer Welt rücken kann, könnte auch die Landschaft 

in das Offene einer Stadt holen und das Heideggersche Schweigen zum Sprechen 

bringen. 

In seinem Buch Berliner Kindheit um Neunzehnhundert, in dem Benjamin 

seine Kindheitserlebnisse ins Gedächtnis ruft, dominiert die „Idee der Verschränkung 

von Stadt und Land“. Schon der erste Satz des Textes beschreibt, 

51

HANS FRIESEN 

wie Willem van Reijen in seiner viele weitere Stellen zitierende Lektüre gezeigt 

hat 16 , solche Verschränkungen. Der erste Satz lautet: 

„Sich in einer Stadt nicht zurechtfinden heißt nicht viel. In einer Stadt sich 

aber zu verirren, wie man in einem Walde sich verirrt, braucht Schulung. Da 

müssen Straßennamen zu dem Irrenden so sprechen wie das Knacken trockner 

Reiser und kleine Straßen im Stadtinnern ihm die Tageszeiten so deutlich wie 

eine Bergmulde widerspiegeln.“ 

Und wenn Benjamin sich an eine Rückfahrt aus den Sommerferien erinnert, 

auf der er sich das „öde Beisammensitzen“ einfach wegdenkt, schreibt er: 

„Seither münden für mich die Dünen Koserows oder Wenningstedts hier in 

der Invalidenstraße, wo den andern die Sandsteinmassen des Stettiner Bahnhofs 

entgegentreten.“ 

Benjamin verschränkt seine Bilder der Stadt immer wieder mit solchen der 

Landschaft und der Natur. Willem van Reijen zitiert in seiner ausführlichen Beschäftigung 

mit den Benjaminschen Städtebildern auch eine Stelle aus einem Text 

über Moskau, die ich hier wiedergeben möchte: „Die Häuserwildnis“, sagt Benjamin 

hierin über Moskau, „ist so undurchdringlich, daß nur das Blendende im 

Blick erfaßt wird. ... Ehe ich Moskaus wirkliche Landschaft entdeckt, seinen 

wirklichen Fluß gesehen, seine wirklichen Höhen gefunden habe, ist jeder Straßendamm 

schon ein umstrittener Fluß, ... jeder seiner Riesenplätze mir ein See 

geworden.“ Willem van Reijen will zeigen, daß wir aus dem Umschlagen der 

Metaphern in den Benjaminschen Städtebildern etwas durchaus Kreatives ziehen 

können. Das setze jedoch voraus, daß wir die mit der Kontrast-Beziehung von 

Stadt und Land verbundene Absicht erkennen, die darin besteht, die Landschaft 

in die Stadt zu holen und auf diese Weise als Landschaft zu retten. Willem van 

Reijen belegt seine Sichtweise mit einer Textstelle, die er in: „Paris, die Hauptstadt 

des XIX. Jahrhunderts“ gefunden hat. Dort heißt es: „Der Städter, dessen 

politische Überlegenheit über das Land im Laufe des Jahrhunderts vielfach zum 

Ausdruck kommt, macht den Versuch, das Land in die Stadt einzubringen.“ 

Auch die 1933 vom Congrés Internationaux d'Architecture Moderne formulierte 

„Charta von Athen“ versteht die moderne Stadt als eine, die selbst eine 

landschaftliche Gliederung erhalten soll.“ 

16 W. v. Reijen, Der Schwarzwald und Paris. Heidegger und Benjamin, München 1998. „ 

Vgl. M. Steinmann (Hg.), CIAM: Dokumente 1928-1938, Basel/Boston/Stuttgart 1979. T. Hilpert, 

Le Corbusiers Charta von Athen – Texte und Dokumente, Braunschweig/Wiesbaden 1988. E. Führ, 

Die CIAM-Debatte um den öffentlichen Raum, In: Arch+, 105/106, S. 95 – 97. 

52


Besonders deutlich wird das anhand der schematischen Pläne Le Corbusiers 

zu seiner Stadtvision: La ville radieuse. In diesen Plänen verwendet Le 

Corbusier genau die vom CIAM propagierte Trennung der Funktionen auf unterschiedliche 

Bereiche, die über Grünzonen verbunden werden. Diese bilden in ihrer 

Gesamtheit einen zusammenhängenden Raum, die alle Teile der Stadt umfließt. 

Die Stadt wird hier als ein einziger großer Park konzipiert, der allen Anforderungen 

und Funktionen des städtischen Lebens gerecht werden soll. Das 

herkömmliche Verkehrswesen wird ersetzt durch ein System getrennt verlaufender 

Verkehrswege, die den Raum der Park-Stadt in frei gezogenen Linien 

durchziehen. 

Mit diesem Konzept sollte der alte Gegensatz zwischen Stadt und Land aufgehoben 

werden. Man erhoffte sich davon nicht zuletzt, der aus diesem Gegensatz 

resultierenden Möglichkeit der Bodenspekulation ein Ende zu bereiten. Auch 

Le Corbusier wollte verhindern, daß weiterhin Privatpersonen städtischen Grund 

und Boden erwerben, um damit einen finanziellen Gewinn zu erzielen. Die 

Gestaltung der neuen Stadtlandschaft sollte sich an der Sonnenbahn orientieren. 

Die einzelnen Gebäudetypen waren mit großen Abständen innerhalb der 

Grünbereiche anzuordnen. Die Höhe als dritte Dimension sollte den neuen 

Städtebau entscheidend mit ermöglichen. Dadurch konnte von jeder Wohnung 

aus ein unmittelbarer Blick sowohl auf die Grünanlagen als auch in den Himmel 

geworfen werden. Bei dieser Stadtvision war neben der rationellen und industriellen 

Bauweise die Hygiene von besonderem Interesse für Le Corbusier. Sicherlich 

hat diese Vision, die erst in der Nachkriegszeit generell den Zugriff auf 

die Stadt bestimmte und in einen Bauwirtschaftsfunktionalismus mündete, eine 

schwere Niederlage einstecken müssen. Doch das bedeutet noch lange nicht, daß 

wir sie zu den Akten legen könnten. Wir müssen heute zugunsten der Zukunft 

noch einmal zurück und hinter dem Bauwirtschaftsfunktionalismus die Idee des 

CIAM, die alte Grenze zwischen Stadt und Land aufzuheben, mit neuem Leben 

erfüllen, um dadurch eine zweite, geläuterte Moderne entstehen zu lassen. 

Bývaj ako v básni, človeče: Len na vidieku alebo aj v meste? 

Resumé 

Heideggerov pohľad, ktorý sa dotýka hrôzostrašnej predstavy mesta a vysnívanej predstavy 

vidieka, sa žiaľ nedá uviesť do súvislosti alebo zároveň poopraviť tým, čo on v zmysle podstaty umeleckého 

diela vidí ako vzájomný obojstranný striedavý proces: totiž zem a svet, teda tajuplné a dô- 

53

HANS FRIESEN 

veryplné – alebo inými slovami – zmyslovosť a významovosť. Cieľom tejto štúdie je pokúsiť sa 

s podporou niektorých protagonistov moderny o vzájomné spojenie kategórií zem – svet na jednej 

a vidiek – mesto na druhej strane. Takýto pohľad by mohol trochu zmierniť Heideggerov radikálny 

provincionalizmus a tým umožniť prenesenie jeho výkladu o básnickom bývaní na urbánne priestory. 

Zastavme sa pri poetických slovách nemeckého básnika F. Hölderlina, jeho prieniku k záhadám 

ľudskej existencie: 

54 

V nežnom blankyte sa zračí kovová strecha kostolnej veže... 

„Či smie človek v živote plnom strastí povzhliadnuť k výšinám vydajúc zo seba povzdych plný 

túžby napodobnenia – vysloviť takýmto túžim byť tiež? Áno. Lebo pokým zotrváva tá čistá láskavosť 

v srdci, nezmeriava sa človek iba nešťastne s božstvom. Zostáva nám Boh neznámym? Alebo 

je azda zjavný ako nebo? – V to druhé uverím skôr. V rozsahu miery človeka. S plnosťou zásluh, 

ale s dychom básnika obývaj človeče túto zem. Odvážne tvrdiac, ani tôňa hviezdnatej noci nie je 

čistejšia ako človek, nazývajúci sa obrazom božím. 

Existuje vôbec nejaká miera na tejto zemi? Niet jej. 

Hölderlinove slová, že človek by mal žiť poeticky, poníma Heidegger v tom zmysle, že básnenie 

ponecháva bývanie človeka predovšetkým bývaním. Básnenie sa tu javí vlastne ako ochota 

bývať. Týmto ponímaním stojíme podľa Heideggera pred dvojnásobnou požiadavkou: Musíme totiž 

po prvé, existenciu človeka vyvodiť z podstaty bývania, a po druhé, podstatu básnictva chápať ako 

pripustenie bývať. Heidegger zdôrazňuje, že keď v tomto zmysle hľadáme podstatu básnictva, prenikáme 

do podstaty bývania. Odkiaľ však máme, pýta sa Heidegger, informáciu o podstate bývania 

a básnenia? Jeho odpoveď znie: Nárok, preniknúť do podstaty veci, preberáme zo žičlivosti jazyka. 

Predpokladom na prijatie tejto žičlivosti je, že si vážime už samotnú podstatu jazyka. 

Ale dnešný človek, ktorého pracovná existencia v podnikoch je v područí techniky a býva ako 

nájomník vo výškových budovách veľkomiest, podľa Heideggera určite už nebýva na zemi básnicky 

a pod nebom. Mesto, a v tom si je Heidegger celkom istý, je javom dekadencie, naskrze javom rozpadu. 

Naproti tomu je krajina Schwarzwaldu vhodná poskytnúť dispozície k hľadaným pozitívnym 

dimenziám pre možnosti básnického bývania. 

Heideggerov úzky vzťah k domovu sa ukázal už zavčasu. Vo svojom texte Prečo zostávame 

v provincii? sa sústreďuje na protiklad mesta a vidieka a v tejto súvislosti na protiklad hovorenia 

a mlčania. Zatiaľ čo hovorenie je spojené skôr s mestami, mlčanie sa pokladá za charakteristickú 

bytostnú črtu človeka na vidieku. 

Heidegger obhajuje tézu, že pre miesto duševnej práce sa nehodí mesto, ale iba vidiek. 

V mestách diagnostikuje fundamentálny útok na domorodstvo človeka. Proti modernému mestu, 

médiám a industrializácii poľnohospodárstva a vedy predložil dedinský domov. Za jeho kritikou 

mestského sveta a jeho zhodnotenia roľníctva stojí jasné a jednoznačné priznanie. Príslušnosť k tomuto 

svetu sa však nezíska prostredníctvom rozhovoru. Svet roľníkov nie je ako svet mešťanov 

komunikačnou verejnosťou. K svetu roľníkov človek jednoducho patrí alebo nepatrí. A keď k nemu 

patrí, potom túto spolupatričnosť nevyjadruje ešte navyše rozhovorom, ale mlčí o nej. 

Že Heidegger vydal jasné a neodvolateľné svedectvo priznania sa k roľníckemu domovu, nedokazuje 

napokon iba tá skutočnosť, že spomína svoje povolanie do Berlína, ktoré, ako je známe, 

odmietol. Odmietnutie ponuky na Berlínsku univerzitu treba chápať aj ako odmietnutie mesta a ur-


banizačnej architektúry a zároveň ako jasné priznanie sa k svetu roľníckeho života vo Schwarzwalde 

s jeho charakteristickými sedliackymi dvormi. 

Zvláštnym spôsobom sa javia ľudia Schwarzwaldu, dom vo Schwarzwalde a samotný Schwarzwald 

pre Heideggera exteritoriálnosťou v ére urbanizačného moderného sveta. Dvor Schwarzwaldu 

nie je produktom rozvinutej pokrokovej stavebnej techniky vo veľkomeste, lebo podľa Heideggera 

bol dvor Schwarzwaldu stavaný sedliackym bývaním. Inými slovami: Dvor Schwarzwaldu bol vybudovaný 

schopnosťou umožnenia prístupu neba a zeme, božských stvorení a smrteľníkov do chodu 

vecí. 

Rozhodnutie pre provinciálny spôsob života znamená zároveň odmietnutie veľkomesta a jeho 

jazyka. Heidegger používa predovšetkým jazyk domáceho prostredia, cudzím slovám sa úplne vyhýba. 

Z toho vyplýva aj odmietnutie pluralistickej masovej spoločnosti a techniky. Toto Heideggerovo 

reakčné poňatie je nezlučiteľné so samozrejmosťou moderny, ktorá sa zriekáva návratu k tradícii 

a čerpá svoje meradlá sama zo seba. 

Dnes platí viac ako inokedy, obrátiť sa proti extrémom. To platí pre poéziu práve tak ako pre 

filozofiu a architektúru. Architektúra, ktorá je schopná posunúť zem do otvorenosti sveta, by mohla 

pritiahnuť aj krajinu do voľnosti mesta a priviesť Heideggerovo mlčanie k prehovoreniu. Napríklad 

v knihe Berlínske detstvo okolo r. 1900, v ktorej autor Benjamin pripomína svoje najrannejšie skúsenosti, 

dominuje myšlienka spojenia mesta a dediny. Už prvá veta textu opisuje takéto prekríženia. 

Aj Aténska charta, formulovaná r. 1933 na Medzinárodnom kongrese modernej architektúry, chápe 

moderné mesto ako prvok zasluhujúci si krajinné členenie. 

preložila Mária Fritscheová 

55


SOCIÁLNA KOMUNIKATÍVNOSŤ 

MESTSKÉHO PRIESTORU 

Ľubomír Falťan 

Bezpochyby každému z nás sa v živote stalo, že sa ocitol v cudzom meste, 

kde sa snažil hrať istú hru, ako sa bez cudzej pomoci dostane na miesto určenia 

orientáciou v priestore, reagujúc na znaky, ktorými sa mestský priestor vyznačuje 

a ktoré sa niekedy ľahko, ale niekedy i ťažšie dešifrujú. V takejto situácii 

dochádza ku komunikácii medzi jednotlivcom a mestským priestorom, keď sa 

jednotlivec snaží dešifrovať, čo mu tento priestor naznačuje, to, aké signály k nemu 

vysiela, čo mu hovorí. Pritom to nemusí byť len určitý priestorový celok – 

mesto, jeho časti, ale i jednotlivé objekty, ich architektúra, fasády, „informačný 

šat“, umelecké artefakty, malá architektúra, priestory zelene a parkov atď., ale aj 

spoločenstvo ľudí, ktorí sa v danom priestore pohybujú. To všetko istým neverbálnym 

spôsobom komunikuje s užívateľom mestského priestoru. 

Prečo vlastne tomu priestoru niekedy viac a niekedy menej rozumieme? 

Začnime od triviálneho konštatovania – mesto je výtvor človeka, resp. komunity, 

ktorá ho tvorí či tvorila v priebehu jeho histórie. Každá naň niečo viac či 

menej kontinuálne nakladala, navrstvovala jeho podobu. Vytvárala sa určitá fyzická 

(v zmysle materiálno-priestorových štruktúr, rovnako ako aj v určitom 

zmysle ľudských potenciálov) a duchovná previazanosť v čase, a to napriek dynamike 

civilizačných zmien, zasahujúcich do života a podoby mesta. Pritom 

mesto je vždy osadené v určitom širšom sociálno-kultúrnom priestore, tvorenom 

príslušnosťou k spoločenstvu či spoločenstvám s jeho štátnymi útvarmi, vyznávanými 

ideológiami, dominujúcimi hodnotovými i estetickými orientáciami. 

Rovnako tvorca mesta, ako aj jeho podstatná časť užívateľov sa v tomto sociálno-kultúrnom 

priestore pohybuje, „nasáva“ jeho hodnoty od narodenia až do 

smrti. Ovplyvňuje to jeho sociálne aktivity, formy a podoby jeho správania, 

včítane vzťahu k priestoru, k jeho formovaniu i užívaniu. Vďaka tomu je jednotlivec 

schopný „dešifrovať“ informáciu, ktorá je „zakódovaná“ tak v jednotlivých 

objektoch, ako aj v hmotno-priestorových celkoch vytvorených človekom – či už 

je to mesto, alebo jeho štvrte, námestia a ulice. Jednotlivé architektonické slohy 

z minulosti, charakterizujúce napr. európsku kultúru, ktoré mali svoje regionálne 

modifikácie, vyznačovali hranice dosahu a pôsobnosti jednotlivých subkultúr 

56

SOCIÁLNA KOMUNIKATÍVNOSŤ MESTSKÉHO PRIESTORU 

a spoločenstiev, ktoré boli ich nositeľmi. V premietnutí do jednotlivých objektov 

hovorili či hovoria o ich pôvodných či následných majiteľoch a užívateľoch, 

napr. o ich mocenskom postavení, zámožnosti, ale i o spoločenských funkciách, 

ktoré vyplývali z ich postavenia v spoločenskej hierarchii. A tak aj v neznámom 

meste, o ktorého histórii návštevník nemusí veľa vedieť, staré paláce signalizujú 

skutočnosť, že v minulosti tu pôsobili významné feudálne rody, meštianske rezidencie 

signalizujú silu, zámožnosť a postavenie mestského patriciátu, objekty 

remeselníkov hovoria o hospodárskych orientáciách, zatiaľ čo napríklad cirkevné 

svätyne vypovedajú nielen o postavení cirkvi, ale aj o vierovyznaniach rozšírených 

a uctievaných jednotlivými sociálnymi skupinami mestského spoločenstva 

atď. Takéto objekty, ich architektonické riešenie a urbanistické usporiadanie 

súčasne sú schopné identifikovať i spoločensko-priestorovú, či geospoločenskú 

príslušnosť v určitom období. Príkladom môžu byť niektoré mestá severného, 

resp. severovýchodného Talianska, nad ktorými sa „vznáša“ atmosféra príslušnosti 

k Rakúsko-Uhorsku, a týmto spôsobom sa akoby prihovárali kultúrnou 

blízkosťou návštevníkom prichádzajúcim z regiónov, ktoré k tomuto útvaru za 

mnohé roky v minulosti prislúchali. 

História mestskosti jednotlivých miest – prinajmenšom v tomto kultúrnom 

priestore – postupne hierarchizovala mestský priestor, od periférií do centra. Práve 

centrá symbolizovali inštitúcie moci (duchovnej i svetskej) radnicami i príslušnými 

mestskými úradmi a cirkevnými chrámami príslušnými priestormi námestí – 

miestami zhromaždení (odvodenými od starogréckej agory). Charakter týchto 

objektov – architektonický výraz – signalizujú ich význam a vážnosť, ich koncentrácia 

v priestore zasa dáva vedieť, kde je či v minulosti bolo centrum. Zjednodušene 

môžeme povedať, že historické centrá miest už z diaľky (či z výšky, 

z vtáčej perspektívy) sú avizované zvýšenou koncentráciou veží kostolov – chrámov 

viery ako centier duchovnej moci, ktoré dlhý čas výlučným spôsobom symbolizovali 

centrá miest. 

Historický a civilizačný vývoj prináša zmeny do symboliky mesta, do jazyka, 

ktorým sa prihovára človeku. Rast významu trhu a s ním spojeného obchodu, 

investícií a finančného kapitálu sa odráža v postupnom dominantnom postavení, 

či dominantnom presadzovaní sa materiálnych (hmotno-priestorových, či objektových) 

symbolov reprezentujúcich takto prebiehajúci vývoj spoločnosti. Výrobné 

haly priemyselných podnikov, ich charakter, rozsah či lokalizácia „hovoria“ 

o charaktere mesta, jeho hospodárskej orientácii, hovoria o ich vzťahu k mestu, 

okolitej krajine. Priestorový poriadok či anarchia, evidentné znečisťovanie a devastácia 

alebo snahy o rešpektovanie ekologických požiadaviek – aj to je jazyk, 

57

ĽUBOMÍR FALŤAN 

ktorým sa mestské prostredie prihovára, dáva vizitku o sebe, o komunite či širšom 

spoločenstve. V Japonsku sa priemyselné podniky snažia takýto signál vyslať 

nielen starostlivo upravenými zelenými parkovými priestormi v samotných 

areáloch podnikov, ale aj vyvesením symbolu – vlajky so zeleným krížom 

uprostred bieleho poľa. Faktom však zostáva, že symbolickým jazykom novej 

postindustriálnej doby sa v mestách stali obchodno-finančné centrá, reprezentované 

„chrámami finančnej prosperity“ – mrakodrapmi zo skla a betónu skoncentrovanými 

na relatívne malom priestore nových mestských centier veľkých 

svetových metropol – newyorský Mannhattan, tokijské administratívne Shinjuku, 

parížske Defence atď. sú toho príkladom. 

Bežnému človeku sa však najintenzívnejšie prihovára tzv. mestský parter – 

priestor na úrovni ulice a bežného či prirodzeného vizuálneho kontaktu človeka. 

Ten v sebe skrýva množstvo signálov a informácií. Jeho „jazyk“ je plný variabilnosti 

a bohatstva, alebo ... je prázdny, nudný či fádny až odpudzujúci. 

Mestský parter možno chápať ako v rámci divadelnej scény, bez diváka, 

lebo účastníci sú tu vlastne viac či menej aktívnymi „hercami“ realizujúcimi 

časť svojich rol na pozadí meniacich sa kulís. Ulice, námestia, parky tvoria 

základ tohto parteru. Funkčná mnohorakosť na predmestí je limitovaná domináciou 

výrobných, skladových či iných hospodársko-prevádzkových funkcií, 

resp. funkcií rezidenčných. Mestská scéna je menej bohatá a rozmanitá, prihovára 

sa skromnejším, ale možno aj jednoznačnejším jazykom – napr. monofunkčné 

obytné objekty (viacbytové či rodinné) v závislosti od architektonického 

riešenia sú viac či menej zaujimavé, viac či menej dynamizujúce priestor. 

Práve táto monofunkčnosť robí túto scénu možno pokojnou, ale možno aj 

nudnou a v závislosti od starostlivosti o objekty a priestor z hľadiska rezidenčnej 

funkcie, možno príťažlivou alebo naopak odpudzujúcou. Mestská „scéna“ 

sa obvykle centrifugálne dynamizuje (pričom mesto môže mať celý rad lokálnych 

subcentier), naberá na rozmanitosti. Týmto dynamizujúcim činiteľom je 

tzv. občianska vybavenosť, predovšetkým v rozmanitosti obchodnej či obslužnej 

vybavenosti, vybavenosti kultúrnymi inštitúciami atď. Pritom to nie je 

len otázka narastajúcej kvantity, ale predovšetkým kvality. Luxusná viedenská 

Kärtnerstrasse či tokijská Ginza rozprávajú inou rečou svojich obchodných 

výkladov ako bazárové obchodíky vo viedenskom Prátri – iná klientela, iný 

tovar prezentovaný vo výkladoch, iná estetika a aj atmosféra je odlišná. Inak 

sa návštevníkovi prihovárajú „špecializované ulice“ len na elektroniku alebo 

len na športové potreby v Tokiu než ako uličky lásky v Amsterdame alebo 

Hamburgu. 

58

SOCIÁLNA KOMUNIKATÍVNOSŤ MESTSKÉHO PRIESTORU 

Jazyk moderného mesta – tejto scény s kulisami a hercami – je dotváraný 

informačným šatom obchodných štítov, pútačov, elektronických informačných 

či svetelných reklám, ku ktorým môžeme zarátať i živých reklamných 

tabúľ 

„nadháňačov“ do veľkých obchodných domov či zábavných Spleť 

podnikov. 

statických či mobilných informačných artefaktov (napr. na prostriedkoch mestskej 

hromadnej dopravy) s množstvom informácií môže v vyvolávať 

súčasnosti 

až informačný chaos či pocit informačnej agresie. Na druhej strane umelecké 

artefakty súčasť ako mestského priestoru sú obvykle nositeľmi posolstva umocňujúceho 

pamäť historickú – sú symbolom minulých, pre mesto významných udalostí, 

významných osôb spätých s nimi. Pritom sa neraz stáva, že takéto „kamenné 

či bronzové“ posolstvo v určitých obdobiach môžu „ožiť“ a integrujúco oslo- 

celé sociálne skupiny v mene niečoho, a to od nevinných spontánnych 

vovať 

stretnutí cez oslavné manifestácie až po masové protesty či revolučné pnutia. 

Zaujimavý je odraz transformačného procesu na reči či jazyku mesta. To, 

čím sa mesto, jeho ulice či námestia prihovárali jeho užívateľom, sa – hlavne 

v prvom období – začalo veľmi rýchle meniť. Neboli to len ich názvy. Menil sa 

celý parter s jeho vybavenosťou, čo odrážalo nové prerozdeľovanie priestorov 

mesta s ich novými vlastníkmi či nájomcami – zanikali obchody, služby či ďalšie 

inštitúcie, ktoré už boli zafixované vo vedomí občana. Vznikali nové, ale aj tie 

sa v tomto prvom období veľmi rýchle opätovne menili v súvislosti s hľadaním 

zodpovedajúceho miesta ich majiteľov v rozbiehajúcej sa trhovej ekonomike. 

Centrálne mestské priestory v mnohých prípadoch sa obsadzovať začali všehochuťou 

prímestského bazárového charakteru a len postupne sa opätovne vytláčajú 

vyššou kvalitou parterového vybavenia, zodpovedajúceho mestskej priestorovej 

hierarchii. Práve toto počiatočné obdobie zmeny premietajúce sa i do 

mestských priestorov bolo obdobím, v ktorom časť nemalá obyvateľov mesta 

prestávala mestu rozumieť, strácali v ňom dovtedajšiu orientáciu. Až postupná 

stabilizácia priestorov obnovovať začína vzájomne sa chápajúci komunikačný 

vzťah priestoru a užívateľa. 

Aký dať záver tejto stručnej reflexii sociálnej komunikácie mestského priestoru? 

Hádam len v podobe konštatovania, že si zaslúži väčšiu pozornosť, lebo 

spôsobmi, akými sa nám každodenne prihovára, nám nastavuje určité zrkadlo, akí 

sme voľakedy boli a akí sme teraz. 

59


ŘEČOVÁ TVÁŘ (HLAVNÍHO) MĚSTA 

Jan Kořenský 

Město je vlastně pojem obtížně identifikovatelný – ekonomicky, sociologicky, 

etnologicky, antropologicky a pochopitelně i lingvisticky. Město je identifikovatelné 

jednoznačně pouze právně, město je obec, která má statut města. Stejně tak 

neuchopitelný je pojem velkého města. Město je ovšem identifikovatelné jako 

centrum, opět právně jako správní centrum (okres, kraj, region, stát). 1 

Město jako centrum pochopitelně zakládá svůj statut na ekonomických, etnických, 

politických předpokladech a zároveň implikuje další faktory – sociální, 

antropologické, politické kulturní atd. Město jako centrum má jisté předpoklady, 

aby bylo centrem a nabývá jistých vlastností, protože je centrem. Město jako centrum 

iradiuje, působí, ovlivňuje (ekonomicky, politicky, mocensky, kulturně), ale 

i přitahuje, absorbuje (sociálně, etnologicky, antropologicky). Dialektická jednota 

iradiace a absorbce je univerzálií města jako centra. Oba tyto dynamické interakční 

faktory mají dimenze časové, historickou a aktuálně funkční. Historická dimenze je 

svými stopami trvale přítomna v dimenzi aktuálně funkční. Míra, zřetelnost, zřejmost, 

identifikovatelnost, posilování nebo naopak oslabování atd. těchto stop je 

jednou z nejvýznamnějších složek dynamických faktorů města jako centra. 

Dále budu uvažovat o vlastnostech centra jako hlavního města státu s ilustračním 

zřetelem k Praze v této funkci. Výhodou volby hlavního města je nejen 

význam tohoto typu centra, roli tu hraje i dostatečná zřejmost příslušných faktorů 

a jejich snadná prezentovatelnost. 

Jasné ovšem musí být i to, co se bude rozumět pod pojmem řeči. Nepůjde mi 

v těchto souvislostech jen o řeč chápanou ve smyslu tradiční teorie národních jazyků 

a ve smyslu tradiční dialektologie včetně výzkumů městské mluvy. Půjde o dynamické 

interaktivní faktory iradiace, působení, vlivu a centrace, absorbce v úplnosti 

všech účastných diskurzů. 2 Řečeno informačně, půjde o procesy komunikace 

1 Pokud jde o složitost teoretického vymezení intuitivně tak „zřejmého“ fenoménu města, plně 

odkazuji k sociologické literatuře. Z ní je jasné, že základní parametry ( patří mezi ně počet obyvatel, 

velikost sídla, hustota osídlení, profesní charakteristika lidí, sociální struktura, charakter výrobních činností 

aj.) samy o sobě a ve vzájemných vztazích mnohdy vykazují značnou míru vágnosti. 

2 Pojem diskurz, jenž je chápán a interpretován velmi různě a jehož teoretické interpretace se 

s vzrůstající mírou jeho užívání komplikují, chápu především v kontextu francouzské filozofické 

literatury (Foucault, Deluze, Lyotard, Derrida aj.). 

60


uvnitř centra v interaktivních podmínkách komunikace s okolím. (Je jasné, že rozměr 

okolí je u státního centra dán charakterem ekonomické, politicko-mocenské 

relevance daného státu.) Řečeno sémioticky, půjde o všechny tři sémiotické dimenze 

v podobě všech zúčastněných kódů. Řečeno textologicky, půjde o strukturovaný 

komplex textů (přirozeně při širokém chápání pojmu text ) s dominantním 

zřetelem k jejich transtextualitě. Řečeno tradičně lingvisticky, jde o individuální 

i interaktivní obsahy vědomí uživatelů jazyka a jejich odraz ve významových a výrazových 

strukturách příslušných jazyků. 

Nejprve budu charakterizovat základní dynamické trajektorie vytvářející pluralitu 

diskurzů státního centra. 

– Centrum iradiuje, působí, ovlivňuje, vytváří a „vysílá“ diskurz moci 3 

(není tedy v této chvíli řeč o moci diskurzu ve filozofickém smyslu slova) ekonomicko-politické 

a v závislosti na tom pochopitelně i diskurzy kulturní v nejširším 

smyslu. 

– Centrum zároveň absorbuje, přijímá tytéž diskurzy v rámci nadřazeného 

mocenského pole, pochopitelně z příslušných ohnisek moci. 

– Centrum však zároveň iradiuje po této stránce sediment nashromážděných 

diskurzů, čím je jeho historie po této stránce hlubší, tím jsou procesy sedimentace 

a vrstvení sedimentů a jejich infiltrace, „prosakování“ do aktuálního mocenského 

diskurzu komplikovanější. 

– Po stránce diferování je univerzálií diskurzu moci vztah mezi východiskovými 

konceptualitami („axiomy“) a derivovanými výroky, odvozenými konceptualitami. 

V našich kulturách, v různých variantách „euroamerické“ civilizace již dlouho 

platí, že vše co je bazální, podstatné, naléhavé, ale obtížně dovoditelné, odvoditelné, 

prokazatelné, evidovatelné nebo z mocensko-ideologických příčin hodné utajení, 

zamlčení, se tabuizuje, nebo axiomatizuje. Naopak vše co je sekundární, nebazální, 

nepodstatné se více méně formálně korektně derivuje. Axiomy ovšem ve 

skutečnosti vznikají zpětnou derivací ze svých zdánlivých derivátů, třebaže fenomenálně, 

z hlediska vyjádření tomu je naopak. 4 Se sekundárním, jevově odvoze- 

3 Termín moc v této souvislosti je třeba chápat v širokém slova smyslu v ekvivalenci se slovy 

působení, zasahování, ovlivňování, modifikování,...Společným jmenovatelem tu budiž fakt, že jde 

o výrazně asymetrické interakce, kde „zdroj moci“ působí, zasahuje, ovlivňuje, mění... „předmět 

moci“ bez ohledu na jeho vstřícnost, připravenost, naladěnost tyto zásahy akceptovat. Třebaže 

kladným či záporným postojem k aktivitám „zdroje moci“ se kvalita této interakce podstatně mění 

či modifikuje. 

4 Toto zdánlivě extrémní tvrzení lze poměrně snadno empiricky dovodit a ilustrovat např. popisem 

a rozborem určitého objemu mediálních aktivit za určitou časovou jednotku. Analýzy lze op- 

61

JAN KOŘENSKÝ 

ným se pak provádějí komplikované, formálně vysoce dynamické, v čase velmi 

proměnné operace vytvářející intelektuální řád, či intelektuální chaos (to podle 

zvolených prezentačních triků). Řeč je tedy o věcech nedůležitých, nebazálních, 

věci podstatné, bazální, klíčové se axiomatizují či tabuizují. Co do této základní 

strukturní charakteristiky je systém velmi konstantní, je proto ideologicky, fenomenálně 

úspěšně vyměnitelný doslova během několika hodin. 5 Tím spíše, že tato 

změna bývá připravena v ohniscích moci příslušnému centru nadřazených. 

– Nadřazená ohniska moci „dodávají“ spolu s diskurzem i kódy, tady je zdroj 

proměn vlivu jiného národního jazyka, opět jde o mechanismy velmi operativní. 

Tento proces je jak „ryze“ sémiotický, tak sémioticko-sociální. Přichází nejen diskurz, 

ale i jeho nositelé. Tito nositelé jsou jednak zjevní – přinášejí nejen diskurz, 

ale i personickou sebeprezentaci, životní styl, „vnucují a vynucují“ jej –, jednak 

skrytí, jejich ekonomická moc je dovedně oblékána do diskurzů původních. To je 

dobře patrné při porovnávání přítomnosti, jednání, působení nositelů a reprezentantů 

vlivů západoevropských a zámořských kultur na jedné straně a východoslovanských, 

dálněvýchodních, popř. muslimských kultur na straně druhé. Centrum se 

diskurzem vůbec a kódově zvlášť vstřícně přizpůsobuje, pochopitelně pouze nositelům 

zjevným, deklarujícím se, pocházejícím z první skupiny. Studium vlivů druhé 

skupiny, je významné právě proto, že jejich působení je evolučnější, nesrovnatelně 

méně zjevné, ale také proto, že za určitých okolností světového vývoje může 

být jeho poznání velmi releventní, naléhavé. 

řít o postupy a výsledky těch autorit (viz pozn. 2), které „dekonstruují“ diskurzy založené na evropském 

metafyzickém myšlení. Po metodologické stránce se však nelze vždy ztotožnit s těmi jejich 

zjištěními, která ústí do redukce všeho ekonomického, historického, sociálního,... na představu 

transtextuálně chápané „moci“ diskurzů. Totéž platí i pokud jde o problém „zrušení“, „smrti“, „rozptýlení“ 

atd. subjektu v sociálním, ekonomickém,... smyslu. Srov. Kořenský, 1996, Kořenský, 

1996a. 5 Tento jev je třeba studovat zvláště v podmínkách politicko-historických zlomů. Základní 

popsané schéma výstavby a produkce diskurzů politiky, ideologie a propagandy je univerzálie. 

V tomto rámci pak působí rozpor mezi jevovou, vnějškově vyjadřovací stránkou diskurzu a jeho 

dimenzí obsahovou, pragmaticko-sémantickou. Uplatňuje se nejprve efekt setrvačnosti vnější stránky 

při nastupujícím „novém obsahu“, pak dochází mnohdy k náhlému přelomu oné vnější stránky, 

čímž vzniká dojem radikální novosti diskurzu. Teprve po čase lze zase komunikačně vnímat konstantnost 

oněch základních schémat výstavby, produkce a působení diskurzů. V českém kontextu je 

„dobrým studijním materiálem“ situace druhé poloviny čtyřicátých a první poloviny padesátých let, 

konec let šedesátých a počátek sedmdesátých let a především pochopitelně zlom osmdesátých a devadesátých 

let. 

62


V těchto souvislostech je třeba vidět zdroje proměn diskurzu propagandisticko-reklamních 

aktivit zasahujících překotně nejen obsah, ale mnohdy i naprosto 

závazná gramatická a lexikálně sémantická pravidla kódu. Velmi nápadné a zcela 

zjevné je to především v oblasti reklamy na zboží a služby. Pro skutečné pochopení 

dynamiky diskurzů zejména v transtextuálním kontextu je však třeba vzít na vědomí, 

že není podstatného rozdílu mezi tím, zda nabízené „zboží“ je prací prášek 

nebo ekonomické, finanční, politické, správní, životně stylové apod. přizpůsobení 

se evropským strukturám. Vše je třeba vnímat jako transtextuální celek mimořádné 

složitosti třebaže různé podoby artikulace. 

– Centrum ovšem přitahuje i lidský faktor z vlastního aktivního mocenského 

prostoru – tady jsou zajímavým tématem např. proměny moravské a slovenské 

přítomnosti v Praze. Bude užitečné studovat a sledovat, nakolik se v minulém společenském 

pořádku Moravané a Slováci kódem, kulturou, životním stylem spíše 

deklarovali, a nakolik se tato situace v dnešním společenském uspořádání změnila. 

– Pozornost zasluhují také institucionální faktory absorbce a iradiace. Jsou to 

především tzv. média. Samostatné výzkumné téma představuje evoluční zachování 

„starých firem“, což má pochopitelně i stránku právní, ale tato stránka ani zdaleka 

nevyčerpává výhodnost takového postupu, při proměnách diskurzu. 6 Právě mediální 

iradiace je primární formou iradiací z centra. Právě přes média se uskutečňuje 

„imperialismus“ nejen diskurzů, ale i žádoucích kódů. Teprve na dalších místech se 

uplatňují „skutečné“ a zjevné subjekty moci jako je státní správa, ale i ústavní 

a právní instituce, jejichž diskurz je filtrován diskurzem médií. 

Jak tedy vypadá verbálně kódová podoba řeči centra? 

Pochopitelně, že zvláště nyní půjde o konkrétní představu Prahy. 

Není pochyb o tom, že dominantním verbálním kódem Prahy je stále čeština. 

Je třeba začít od iradiujících diskurzů všech druhů mediálních aktivit: je to stále ten 

kód, který se tradičně označuje za češtinu spisovnou. Ta je však zasažena lexikálně 

terminologickou transformací na vlně nových nadřazených iradiačních center, pře- 

6 Sám o sobě – tím spíše pak v globálních semiotických a komunikačních kontextech – je to 

jev zajímavý. Stojí za to prostudovat konotativní vlastnosti takových řetězců proměn jako Rudé 

právo – Právo, České slovo – Svobodné slovo – Slovo, Mladá fronta – Mladá fronta dnes – Dnes apod. 

Nejde pochopitelně jen o onomasiologickou a onomastickou stránku věci, jde právě o vztah 

těchto proměn pojmenování s proměnami diskurzu. Opačně funguje obnovení a zachování názvu 

Lidové noviny v kontextu proměn jejich diskurzu. Že jde o brilantní příklady iradiačních aktivit 

nadřazeného centra „filtrované“ setrvačností, popř. evolucí názvů, které diskurzy hierarchicky vyššího 

centra jevově integruje do složité struktury duchovních a kulturních sedimentů „předmětu moci“ 

hierarchicky vyššího působení, není ani třeba dodávat. 

63


devším v oblasti ekonomické, finanční, politologické atd., jen méně výrazně se tu 

projevují dynamické tendence textových vzorců a schémat. Jemnější analýza ukazuje 

pochopitelně jisté posuny ve struktuře jednotlivých typů periodik, jisté posuny 

programových, zejména zpravodajských struktur televize (zvláště u tzv. privátních 

televizí), je to ovšem i důsledek přebírání vysílacích technologií. Velmi výrazný je 

posun u komerčních, ale i masově orientovaných nekomerčních rozhlasových stanic. 

Proti tomu stojí ovšem velmi klasické schéma nemasové stanice Vltava, i když 

obsahová proměna diskurzu je při zachování původní vnější formy zřejmá – např. 

jistý posun ke katolicky orientované religiozitě. U komerčních rozhlasových stanic, 

které jsou postaveny na propagaci zboží, služeb, zdánlivě předstírajíce, že prodávají 

hlavně komerční hudbu, je viditelná tendence k interdialektovým, tedy nejen 

obecně českým kódovým prostředkům. Nelze ovšem přehlédnout, že právě tyto 

komerční rozhlasové stanice, jsou dislokačně do jisté míry decetralizovány. Výrazný 

je i příspěvek k dynamice syntaktických struktur a k dynamice artikulační báze, 

včetně proměn celkové fonologie mluvené češtiny, výrazná je tu i příznačná dialogizace 

diskurzu, mající ovšem svou motivaci v potřebě dokumentovat vysoký koeficient 

sledovanosti, jenž je zárukou zájmu inzerentů. Odtud pak nejen dialogičnost 

„vnitrostudiová“, ale i snaha o vtažení posluchače do „reálného“ dialogu 

s moderátorem. 

Hlavním nositelem kódových proměn (s obrovským objemem mediálního 

času, zvláště sečteme-li všechny druhy psané i mluvené komunikace) je propagace 

zboží a služeb. I ta je celkově postižena typovým, vzorcovým, lexikálním, syntaktickým 

(ojediněle i morfologickým – srov. s Planta je to snadné) vlivem hierarchicky 

nadřazených iradiačních center. Nepochybně nejvýraznější pozornost si zaslouží 

„zásahy“ do mikrosyntaxe a morfologie, neboť dobře víme, že dimenze lexikální 

a makrosyntaktická (tedy včetně typů a vzorců textových) je mnohdy postihována 

jen efemerně. Pokud jde o mluvenou reklamu na zboží a služby, je dosti 

významná již zmíněná dynamika fonologie české promluvy a nečetné, ale zajímavé 

dynamické jevy morfologicko-syntaktické. V této souvislosti lze uvést tendence 

k destrukci pravidel o užívání přivlastňovacích zájmen svůj a jeho, což má vedle 

jinojazyčných vlivů, i „imanentní“ příčiny v řečové kompetenci rodilých mluvčích, 

zdá se jako by docházelo k oslabování vědomí těchto pravidel podobně jako se to 

projevuje dlouhodobě u přechodníků 7 . V těchto souvislostech dochází i k nárůstu 

7 Funkčně komunikační ústup přechodníků je pozadím, na kterém lze podobné jevy studovat. 

Lze soudit, že „ústup“ přechodníků byl „způsoben“ jejich kodifikací, která předpokládala diferenciaci 

rodových tvarů a sémantickou diferenci předčasnosti a současnosti. Pro to již však nebyly 

64


strukturní frekvence přivlastňovacích zájmen, srov. taková spojení jako můj nový 

Jar, můj Secreat, tvůj Secreat. Motivací tu je vedle potřeby vyjádřit intimní, emotivní 

vztah mezi konzumentem a „doporučovaným“ výrobkem i vliv jazyků, které 

v určitých syntaktických pozicích závazně využívají přivlastňovací zájmena ve 

funkci operátoru určenosti. 

„Reklama“ na ekonomickou a politickou ideologii je již po kódové stránce 

dynamizována méně, přes mluvenou komunikaci se prosazují z hlediska strukturní 

frekvence konstrukce typu je/není to o tom..., vláda byla včera o tom, že... apod. 

Pokud se přes clonu medií dostane občan k autentickým veřejným projevům politiků, 

je u mnohých zřejmá tendence až k ortoepické hyperkorektnosti, tendence k obecně 

české mluvnosti spíše slábne. 

Centrum je ovšem podstatně zasaženo proměnou přítomnosti cizích jazyků. 

Jde o tyto diskurzní oblasti s různou mírou iradiační intenzity: 

1. Především názvy firem a podniků, s rovnoměrným rozložením po celém 

národním území, 

2. propagace kulturních pořadů, zejména pokud jde o letáky a různé poutače 

– tedy nikoli v případě klasických plakátů – prosazuje se němčina, angličtina. Zdá 

se však, že čistě cizojazyčné propagační materiály v poslední době spíše ustupují. 

Srov. Daneš a kol. 1997. 

3. Přítomnost cizinců v národním společenství – viz výše a viz Daneš a kol. 

1997. Celkově ovšem nelze v tomto směru mluvit o nějakém odklonu pražského 

centra od češtiny, tedy o procesu, který již v minulosti v 17. a 18. stol. nastal. 

Diskurzy pražského centra nesou stopy toho, že Praha především působí ve 

funkci „negativního národního filtru“, jenž v rámci totalizace a integrace světa nazývané 

dnes globalizací iradiuje do příslušného prostoru velmi univerzální diskurzy 

propagace interesů příslušných nadřazených center. V rámci jednotného systému 

jsou propagovány věci nazývané ideje s další tradiční diferenciací (na politiku, 

ekonomiku, finančnictví, vědu, filozofii a různé mody kultury) a věci nazývané výrobky 

a služby. To vše je třeba vnímat jako celek, neboť to představuje stylotvornou 

(v široce kulturním, civilizačním smyslu) jednotu. „Filtrační princip“, který 

obvykle spočívá v tom, že dějinný sediment diskurzů působí interaktivně, dialek- 

v dané době zřejmě odpovídající rysy v komunikační kompetenci rodilých mluvčích. Šlo tedy o konflikt 

kodifikace a reálné kompetence, mající za následek aktuálně funkční „likvidaci“ řečového 

prostředku. V případě porušování syntaktických pravidel pro užívání přivlastňovacích zájmen svůj 

a jeho jde pravděpodobně o to, že v kompetenci již „oslabený“ kodifikát je ještě navíc „znejistěn“ 

vlivem odlišných kvalitativních a kvantitativních vlastností ekvivalentních prostředků v jiných jazycích. 

(srov. i Kořenský, 1998, s. 267) 

65


ticky „proti“ aktuálním diskurzům z nadřazených center, působí v pražském centru 

opačně, a to ve smyslu oslabování dějinné kontinuity v myšlení, cítění, vnímání, ve 

smyslu posilování časově nevnímané globality na úkor duchovního historického 

kontextu. Právě touto cestou, tj. selektivním ahistorickým vztahem k minulosti, je 

dosahováno stylotvorných efektů, které lze formulovat „pouze teď a tady, podle 

vzoru tamodtud“. Strach z esenciálních dějinných konotací představuje tlak především 

v oblasti slovní zásoby a makrosyntaktických fenoménů. Zejména zde je 

i zdroj vstřícnosti vůči jinojazyčným vlivům, „každé“ české slovo, pokud je používáno 

ve smyslu dějinného kontinua jeho potenciálních referencí, je „podezřelé“. 

Významy jsou „vyvazovány“ z dějiných kontextů, čímž je dosahováno spíše než 

odlišné, dějinně nekontinuální, „světové“ interpretace (konvenující dějinným interpretacím 

nadřazených center) interpretací neurčitých, nestrukturovaných, chaotických. 

Smyslem tohoto zamyšlení o řeči města jako centra bylo připomenout potřebu 

vidět, vnímat a teoreticky interpretovat jazykové jevy podmíněné výraznými 

historicko-společenskými proměnami nikoli lingvisticky izolovaně, ale při plném 

zapojení metodologických nástrojů, které dovolují složitou komplexnost řečových 

jevů analyzovat. Současné antropologické vědy takovými nástroji disponují, zejména 

pokud jde o filozofii, semiotiku, teorie komunikace a textologii. 

66 

Literatura 

DANEŠ, F. a kol. Čeština na přelomu tisíciletí. Praha, Academia 1987. 

KOŘENSKÝ, J.: Hra jako konstrukční princip teorie řeči a textu. In: Styl a text, Opole 1996, 

s. 43 – 49. 

KOŘENSKÝ, J.: Člověk, subjekt řeči, nebo výsledek řečové komunikace? In: Jazyk a jeho užívání, 

Praha, 1996, s. 158 – 165. 

KOŘENSKÝ, J.: Proměny myšlení o řeči. Praha 1998. 310 s. 

KOŘENSKÝ, J. a kol.: Český jazyk. Opole 1989.


NAD MLUVOU MĚSTA BRNA. 

ZDROJE – STAV – VÝVOJ 

Marie Krčmová 

Mluvu města je, jak je obecně známo, možno sledovat z různých aspektů. 

V této stati se soustředíme na výsek problematiky, na běžný jazyk města, tj. na 

tu formu jazyka, která slouží neformální komunikaci obyvatel v situacích, kdy je 

předávané sdělení (včetně jeho pragmatických složek) významnější než zřetel ke 

kódu samému. Východiskem našeho pohledu je materiál mluvy města Brna, druhého 

největšího města ČR, jehož jazyk je předmětem výzkumu již více než třicet 

let. Zajímá nás v této souvislosti běžná mluva „městského jádra“, nikoli obcí 

venkovského charakteru, které sice měly s městem ekonomické vazby, ale součástí 

města, „Velkého Brna“ se staly až r. 1919 (celkem 23 obcí), některé i později 

(Líšeň 1944, Bystrc, Holásky, Kníničky, Mokrá Hora a Nové Moravany 

1960). K staršímu zemskému hlavnímu městu Brnu měla z připojených obcí 

svou strukturou nejblíže města Královo Pole a Husovice a obce se silnou vrstvou 

dělnictva v okolí továren (zejména Židenice). Pro pohled na městskou mluvu bereme 

proto v úvahu i tyto části města. Ostatní české předměstské obce, původně 

vesnice, si totiž dlouho uchovávaly ve funkci nástroje běžné denní komunikace 

dialekt (dnes již jen dožívá u nejstarší generace); jeho rychlý ústup byl posílen 

urbanizací 60. let. 

Část obcí připojených r. 1919 patřila do brněnského německého ostrova, 

obyvatelstvo v nich bylo národnostně smíšené a proto tu v důsledku odsunu došlo 

po r. 1945 k většímu pohybu obyvatelstva. Sledovat můžeme proto jen mluvu 

Čechů. Zájem o život brněnských Němců vyústil v meziválečné době do dvou 

vlastivědných publikací, „heimatbuchů“, které byly nověji přetištěny a doplněny 

(1973). Některé vlivy češtiny na mluvu brněnských němců ukazuje Englisch, 

1992. Skutečný rozbor však provést nemůžeme, odsunutí brněnští Němci už netvoří 

– pokud je známo – kompaktní societu. V samém Brně je dnes jen 0,1 % 

obyvatel německé národnosti (sčítání lidu 1991). 

Mluva města Brna se formovala nejméně 750 let, neboť město bylo založeno 

1243, nikoli ovšem „na zelené louce“. Jejími přirozenými zdroji byla čeština 

okolí města, a od počátku také němčina, protože město bylo bilingvní. 

Z možných variet češtiny to ovšem musela být čeština dialektová, postupně 

67

MARIE KRČMOVÁ 

krystalizující do hanáckých nářečí jižní podskupiny, protože běžná mluva se 

osvojuje přirozenou cestou spojenou s vlastní aktivní komunikací a vliv jiných, 

kulturních variet národního jazyka se uplatňuje až sekundárně, spolu se vzděláním 

a vstupem do profesí, které aktivní užívání kulturní podoby národního jazyka 

podporují nebo dokonce vyžadují. Jde potom o osvojování řízené, spojené se 

školní výukou, a k ní měl nositel běžné mluvy města přístup velmi různý: můžeme 

oprávněně soudit, že jen omezená skupina lidí v minulosti studovala, a ti zase 

ovlivňovali běžnou mluvu celku města jen nepřímo, komunikovali totiž ve 

své, početně méně významné skupině. Ostatně vědomé osvojování kulturního 

jazyka bylo v minulosti jiné než dnes, vzdělaní lidé získávali ještě v minulém 

století znalosti především v němčině a latině a němčinu také v intelektuální komunikaci 

aktivně užívali. Německá byla v našem městě vrstva vyššího úřednictva, 

což určovalo vnější, německou podobu celého Brna. 

Čeština se do postavení jazyka vyšší kultury dostávala po pobělohorské 

regresi sice už v minulém století, ale ne vždy a se stejnou silou. Příležitosti 

k osvojení spisovné češtiny byly v Brně minulého století minimální. Ve vnitřním 

městě, jádru dnešního Brna, např. neexistovaly mnoho let české obecné školy. 

První je založena v 1871 jako cvičná škola učitelského ústavu, v r. 1877 vzniká 

obecná škola soukromá, nejprve pro 33 dětí, teprve 1881 veřejná. Pro rok 1900 

se tu uvádí jen 6 českých obecných škol, zatímco německých je 27. České střední 

školství vzniká dříve (Slovanské gymnázium 1867, mužský a ženský učitelský 

ústav 1870), pracovalo však vedle státem a vedením města preferovaných škol 

německých a sloužilo i širokému okolí podobně jako školy odborné. Z tohoto 

prostředí se – ve srovnání s Prahou relativně pozdě – konstituuje vrstva uvědomělých 

brněnských Čechů, kteří dbají i na kultivovanou českou komunikaci. 

Význam má také spolkové hnutí (střediskem českého života se stává Besední 

dům postavený 1873), i když ve městě dlouho existovaly i spolky národnostně 

nespecifikované. 

Na formování mluvy města mělo vliv také nejbližší kulturní, správní a ekonomické 

středisko, jímž byla (multikulturní) Vídeň. Němčina však nepůsobila na 

mluvu města jen svou kultivovanou „školskou“ podobou. Především to, že se 

někdo učil ve škole německy, nemuselo jeho běžnou denní komunikaci příliš 

ovlivnit: ve škole se memorovalo, a to zcela jistě o jiných věcech, než byl denní 

život prostých lidí. Významnější však je, že česko-německá byla i sama každodenní 

komunikace nižších společenských vrstev, protože vedle Čechů v Brně 

žilo nejen německé obyvatelstvo města ve všech sociálních skupinách, ale byla 

tu také vazba na německé venkovské obyvatelstvo brněnského jazykového 

68

NAD MLUVOU MĚSTA BRNA. ZDROJE – STAV – VÝVOJ 

ostrova. Obyvatel města byl nutně pasivně bilingvní a podněty obou jazyků získávalo 

dítě stejně přirozeně, jako se učilo jazyku samému: nešlo tedy o řízený proces 

vedoucí k vědomému odlišení jazyků, tj. nemohla existovat ani přesná hranice 

mezi „domácím“ a „cizím“ vyjádřením, kterou pociťujeme dnes. Jen jeden z jazyků – 

jazyk osvojený ve škole – zvládal uživatel i v psané podobě. Z toho zřejmě – vedle 

důsledků germanizačního tlaku, který na přelomu století ve městě sílí – vyplývají 

častěji citované údaje o národnostním složení obyvatelstva Brna: r. 1900 zde žije 

64 % Němců, ale jen 36 % Čechů; další Češi zde bydleli přechodně nebo do práce 

docházeli. Město zřejmě rychle integrovalo přistěhovalce, v témž roce mělo domovskou 

příslušnost v typicky českých mimobrněnských okresech Moravy 25,7 % 

jeho obyvatel. Poměr národností se mění v jádru města až po roce 1918, a to – aniž 

by došlo k výraznější vlně stěhování do Rakouska – na přesně opačný. Svědčí to 

přinejmenším o národnostní nevyhraněnosti většiny obyvatel města. Jeho český 

charakter později posiluje připojení okolních vesnic, většinou českých (viz výše), 

další přistěhovalectví, a také menší natalita německého obyvatelstva. Sama bilingvní 

komunikační sféra se rozpadá již na přelomu století, proces se prohlubuje 

ve 30. letech a 2. světová válka uzavřela svými důsledky samu existenci vícenárodnostního 

Brna. V poválečné situaci obyvatelé německý původ ze známých důvodů 

raději tajili a to také kontinuitě jazyka města nepřispělo. 

Tvář mluvy města, která z tohoto prostředí vzešla, nese stopy všech zdrojů. 

Její původní podoba je samozřejmě ztracena, souvislé texty běžné mluvy minulých 

století nebyly zaznamenávány a soukromé dopisy – pokud jsou k dispozici 

– byly psány v podstatě jazykem osvojeným ve škole. Oporou tu není ani jinak 

spolehlivý Bartoš (1896); sama lingvistika sice obrací pozornost k reálně existující 

mluvě už od romantismu, v multikulturním prostoru střední Evropy však – 

opět ve shodě s romantickou představou národa – k jazyku „čistému“, lidovému 

a tím mluva Brna nemohla být ze dvou zásadních důvodů: byla mluvou města, 

jehož běžní obyvatelé nebyli chápáni jako „lid“ v etnografickém smyslu slova, 

a byla mluvou města česko-německého, dokonce vnějškově německého, kde 

bylo těžké „čistou“ českou řeč hledat. Na počátku tohoto století, kdy ještě trval 

kontinuální vývoj města, nezachytilo jeho mluvu ani žádné literární dílo: k dispozici 

je jen pozdní literární stylizace a několik dialogů v humoristické literatuře, 

protože běžná mluva města byla, podobně jako mluvy mnoha jiných měst, 

dík své jazykové nevyhraněností pro pozorovatele spíše komická. V době, kdy 

se zájem o mluvu měst utvářel (v české situaci se sluší připomenout Běličovu 

z r. 1962 a jím podnícený soustavnější výzkum), zůstaly z původních zdrojů 

stať 

jen dozvuky. Můžeme je najít jak v stavbě gramatické řeči, tak v jejím lexiku. 

69


V gramatické stavbě brněnské mluvy je patrná vazba na dialekty okolí. 

Nejde přitom o totožnost s nimi, z mluvy města nejsou např. doklady na hanácké 

změny vokálů typu rebe (= ryby), bodo (= budu) nebo protetické h- (hodělat = 

udělat), které známe z nářečí některých brněnských předměstí. Rozdílům přispívalo 

i to, že nářeční pozadí mluvy města nebylo zcela jednotné (v okolí města 

probíhá např. izoglosa tvaru feminin adjektivní flexe té dobré x tý dobrý). Přesto 

měla ještě v době našich prvních výzkumů mluva Brna výrazný hanácký kolorit. 

Rysy, které tu připomeneme, nebyly ovšem v komunikátech přítomny pravidelně, 

kolísání bylo již před 30 lety, kdy výzkum začal, typickým rysem brněnštiny. 

Šlo o kolísání mezi prostředky tradičními a spisovnými, v menší míře se jako inovace 

objevují rysy charakteristické pro obecnou češtinu a tendence interdialektické. 

Tradiční hláskové a tvarové podoby tvořily v té době ještě součást jazykového 

povědomí dětí ve věku kolem 14 let, tj. byly rysem dosud uvědomovaným: 

tak např. je v dotazníkovém výzkumu (Krčmová, 1981) ve 1/4 odpovědí doloženo 

tradiční -ó- (typ dlóhá), 21 % respondentů se hlásí i k tradičnímu -é- uvnitř 

slova (typ hébat), skoro 20 % i na konci slova (typ malé nos). Ještě zřetelněji je 

návaznost patrna v morfologizovaných hláskoslovných jevech (82 % -u na konci 

v ak. sg. měkkých feminin, typ rukavicu, 71 % -a v gen. sg. měkkých deklinací 

maskulin, typ do hrnca, 67,2 % -ó/-ou v instr. sg. měkkých feminin, typ hadicó/hadicou); 

zřetelně jsou zastoupeny i další morfologické jevy (39,7 % instr. 

sg. maskulin na -a typu s Laděm, 46 % měkké flexe jmen na -la, typ do jehle, 

66,7 % instr. pl. měkkých feminin, typ rukavicama, a dokonce i kolem 30% slovesných 

tvarů typu oni umijó/jou). V hláskosloví však je již součástí povědomí 

i -ej- na místě tradičního -é, a to v 59,6 % na konci slova (typ veselej kluk), ale 

jen v 31,1 % ve slovních základech (typ hejbat); mluva se tak výrazněji sbližuje 

s obecnou češtinou, s níž mělo původní nářečí společné velmi frekventované 

protetické v- (typ vokno) a zúžené -é- (typ mlíko). Dialektové podloží se projevuje 

také v tom, že součástí spontánních projevů jsou některé rysy shodné se 

spisovným jazykem, např. odlišování životnosti atributu při shodě (typ chytří žáci, 

80 %) nebo zachovávání -l v příčestí po souhlásce (typ on nesl, 95,9 %). Charakteristický 

je pro dobu před 30 lety dosud doznívající rozdíl mezi vlastním 

městským jádrem a (dříve) zemědělskými předměstími, kde byla návaznost na 

tradiční dialekty mnohem nápadnější (Krčmová, 1995). 

Bilingvnost města v nižších jazykových rovinách prokazatelné stopy nezanechala; 

uvádí se sice vliv německé artikulace na brněnskou výslovnost vokálů 

(Chloupek, 1962), podobné „zúžené“ přední samohlásky najdeme však v širším 

regionu, kde již přímý kontakt s němčinou neexistoval (ryze české Blanensko). 

70


Jinak tomu bylo v lexiku: společná česko-německá komunikační sféra vedla 

na české straně ke vzniku stovek výrazů adaptujících německé (dolnorakouské) 

slovní základy k českému mluvnickému systému. Důležité je, že šlo o adaptace 

vlastní jen mluvené řeči a probíhající mezi nářečími, a to pravděpodobně 

s minimálním stabilizujícím vlivem kultivované němčiny: nářeční mluvčí německý 

a český komunikovali o věcech běžné potřeby ve svých nářečích a společné 

prvky slovní zásoby komunikaci ulehčovaly. Na to, že šlo o přejímání mezi 

nářečími, ukazují uzpůsobení původně německých hlásek: tak německé au je 

adaptováno jako „hanácké“ ó (Vorhaus, předsíň – forhóz/fórhauz), zadní a dolnorakouského 

dialektu jako o ( Krautmarkt, zelný trh – krautmork), dlouhé á jako 

ó (Haarnadel, vlásnička – hornódla), nenapjaté explozivy b, g nahrazuje 

česká neznělá (Bügelbrett, žehlicí deska – piglbret/piglpret/piglprét). Jako jedno 

slovo s přízvukem na první slabice se reflektují i německá spojení slov (to máš 

cumbajšpíl – zum Beispiel). Samozřejmostí je u výrazů adaptace pomocí české 

derivace (Salzstange, slaná tyčka – solcštangla; Tratchweib, žena která nepřiměřeně 

a mnoho mluví, klepna – tročna, tročovat) a v textu i českého skloňování. 

Znění výrazů mohlo kolísat, což se odráží v nestejném způsobu psaní v – nečetných 

– zdrojích literárních, variabilní je realizace tam, kde výraz ještě dnes zazní 

(Krčmová, 1993). Malá zvuková stabilita výrazů plně odpovídá obecnějším zákonitostem 

běžné mluvy, v níž není přesnost vyjádření zdaleka tak významná jako 

v intelektuální komunikaci. Touto „starobrněnštinou“ (termín O. Sirovátky, 

1992) se mluvilo, ale nemáme ji doloženu ze souvislých textů; starý humoristický 

román nebo kabaretní popěvek, kde se objevuje, je jen stylizací, která pravděpodobně 

podíl slov přejatých z němčiny pro větší komický efekt zvýrazňuje. 

V našem výzkumu se autentický souvislý projev nasycený z němčiny přejatými 

brněnskými výrazy neobjevil, jednotlivá slova probleskují náhodně. Ze vzpomínek 

je přitom známo, že adaptované výrazy nebyly vázány na okraje společnosti, 

šlo o řeč řemeslníků, nižších zaměstnanců, dělníků, tedy vrstev pro charakter 

města určujících (v r. 1900 uvádí sčítání lidu v Brně ze 1009.346 obyvatel 

24.213 dělníků, 1217 nádeníků, 20 825 samostatných pracovníků, zřejmě řemeslníků, 

ale jen 7 580 úředníků). 

Němčinou inspirované výrazy patřily samozřejmě i do mluvy tzv. plotny, 

sociální vrstvy lidí pracujících jen příležitostně a patřících způsobem života 

k městské spodině; s nimi ovšem byly dělnické vrstvy velmi pravděpodobně 

v kontaktu, neboť žily ve stejných čtvrtích. V mluvě plotny jsou zaznamenány i výrazy 

inspirované mluvou vídeňské a pražské spodiny, takže je často chápána i jako 

argot (Nováček, 1929, Chloupek, 1986). 

71


Je třeba – z lingvistické hlediska bohužel – říci, že jde o lexikum podstatě v 

zapomenuté. 

V našem sběru, zatím v úplnosti nepublikovaném, je si 1200 adaptací německých 

slov do brněnštiny. Jako jednu adaptaci přitom chápeme slovní základ 

se všemi hláskovými obměnami, ale i s doloženými odvozeninami. Je tedy skutečných 

slov mnohem více. Asi polovina z nich je zachycena ve Slovníku spisovného 

jazyka českého, a to s kvalifikací zastaralá, obecná, slangová, expresivní, 

někdy i nářeční. Zbytek našeho materiálu tvoří výrazy, které lze pokládat za 

„brněnské“ (srov. uvedené příklady). Je pravděpodobné, že mnohé z nich 

skutečně 

byly součástí úzu i v jiných bilingvních českých městech, domněnku však už 

nelze soustavným výzkumem ověřit. Domníváme se, že přitom hraje roli kontinuita 

osídlení: v městech, kde došlo po r. 1945 k odsunu, přibylo příliš mnoho 

nových obyvatel, kteří původní stav mluvy překryli, v Praze pak došlo k vymezení 

obou etnik mnohem dříve a Češi a Němci byli odděleni také přehradou sociální 

(chyběly nižší vrstvy německé národnosti). 

Tematicky patří dochované výrazy městu a městskému životu (uvádíme 

příklady, jež nejsou v běžných slovnících): reálie života města a rodiny (aftér – 

Aftermieter, podnájemník; dínr – Diener, sluha; hausfrau – Hausfrau, paní domácí;, 

áncuk/ancuk/óncuk – Anzug, oblek; ajskastla/ajskastl – Eiskasten, lednička; 

vyblajchovat – bleichen, bílit), zdvořilostní obraty (kistihand/kistihant – 

küß die Hand, rukulíbám; knéfrau – gnädige Frau, milostivá paní; pitešén – 

bitteschön, prosím pěkně), částice (also gút – tak dobře; entlich – konečně), 

hodnotící výrazy a expresiva (eklhaft – hnusný, hnusně; gšvind/kšvint – geschwind, 

rychlý, rychle; niksmochr – Nichtsmacher, lenoch). V materiálu nejsou 

(náhodou?) doloženy nadávky, pokud však rozšíříme pohled i na poznatky 

z mluvy plotny, tj. společenské spodiny, najdeme jich dostatek. 

Adaptované německé výrazy brněnštiny plnily vedle pojmenovávací funkce 

i funkci fatickou. Pro fungování bilingvního společenství byla tato spojující 

funkce velmi důležitá, protože jejich užití navozovalo společnou komunikační úro- 

partnerů a překonávalo diference, jež nutně vytvářela rozdílná gramatika obou 

veň 

jazyků. 

Generace, která se počátků od našeho výzkumu narodila, žila již v jiných 

podmínkách: větší migrace státě v uvnitř i města (výstavba sídlišť), rostoucí vliv 

jazyka médií, ale také menší působení rodinné komunikace (většina dětí absolvovala 

jesle a mateřskou školu, kde byla i komunikace řízena výchovnými cíli) – 

vede k postupujícímu stírání lokálních rysů. V textech není tento posun tak patrný 

jako v povědomí. Sonda, kterou jsme pro ověření tohoto posunu učinili 

72


v části města, kde nebyl pohyb obyvatelstva příliš velký, tj. postatě v u dětí bývalých 

respondentů, ukázal zřetelný ústup rysů typických regionu. Na pomezí existence 

ustoupily za jedinou generaci typické tvary maskulin na -a (již jen 7,0 % 

na tvar s Laděm), jen kolem 10 % dokladů zaznamenává hanácké mo- 

dokladů 

noftongy (typ dlóhé nos). U tvarů ostatních mizí specifika méně regionu nápadně, 

morfologizované hláskoslovné jevy jsou stále v nadpolovičním počtu dokla- 

a trvá i tvarové sblížení tvrdé a měkké flexe v ostatních tvarech. Dále postoudůpila 

diftongizace é > ej na konci slova (typ černej pes), ubývá však – shodě ve 

s vývojem ve stylizované češtině obecné rozhlasu a televize, protetické v- (typ 

vokno – jen 18,6 % dokladů). Přes ústup prvků lokálních je dosud patrná kontinuita 

s výchozím stavem. Domníváme se, že tomu přispívá skutečnost, že gramatická 

stavba řeči se osvojuje přirozenou cestou a i když jsou si možná rodiče 

a prarodiče vědomi specifik své mluvy,nedokáží je v spontánním projevu korigovat: 

lokálně užití příznakové koncovky nebo hláskové obměny slova totiž není 

vnímáno jako negativní signál komunikace, v některých vrstvách je naopak projevem 

jisté identifikace s prostředím. 

Jinak je tomu u lexika. Připomněli jsme již, že vývoj vedl k zániku přirozené 

bilingvnosti běžné komunikace a že se samo němectví stalo negativním atributem. 

Nositelé tohoto lexika zřejmě byli schopni se takto společensky nevhodným 

slovům vyhýbat, nahrazovat je vhodnějšími, českými synonymy a nové 

generaci je již nepředávali. Dnes existují „starobrněnská“ slova jen v některých 

rodinách jako signál pospolitosti a vazby na minulé generace (např. šnicl, kugluf 

nebo šmorn jako domácké názvy oficiálně jídel zvaných řízky, bábovka a trhanec) 

nebo při expresi (nésu žádná štumédla = nejsem žádná služka; co to máš za 

micnu = ošklivou čepici). Druhým místem, alespoň kde některé přežívají, je brněnská 

bohéma, pro niž se specifická mluva, v případě tomto navazující na mluvu 

zmíněné plotny a doplněná bohatým novotvořením, stala prostředkem skupinové 

identifikace. Tato mluva vešla i do současné literatury a stává se dík tomu 

novým obrazem brněnské mluvy. 

V jazyku není nikdy skutečně možno odhadovat budoucnost, je však možno 

se o to pokusit: Pokud jde o Brno, samozřejmě musíme počítat s další nivelizací 

rozdílů místních a sbližování s „obecnou“ českou mluvou. Dosavadní zkušenost 

ukazuje, že bude rychlejší v hláskosloví, a to i dík velké frekvenci jevů, 

jichž se to týká; morfologické jevy, jejichž frekvence v textech je daleko menší, 

pravděpodobně budou vzdorovat déle. základě Na pozorování textů, které zvýrazňují 

svou brněnskou provenienci (texty folkových zpěváků, vzpomínková vyprávění, 

nejnovější krásná literatura), však shledáváme, že i tyto mizející rysy 

73


jsou prostředkem vyjádření vazby s městem. Vedle hláskových specifik (někteří 

autoři se dokonce snaží dodržovat lokální kolorit mluvy důsledněji než běžný 

mluvčí) se v této funkci uplatňují prostředky lexikální, které z minulosti přežily. 

V tomto případě však už nejde o autentickou mluvu města, ale zase jen o její 

stylizaci. A ta zůstává právě jen obrazem. 

74 

Literatura 

BARTOŠ, F.: Dialektologie moravská. II. díl. Brno 1895. 

BĚLIČ, J.: Ke zkoumání městské mluvy. Slavica Pragensia, 4, 1962, s. 569 – 575. 

Brno – město uprostřed Evropy. Referáty a diskusní příspěvky z konference. Red. M. Jelínek. 

Brno 1994. 

DŘÍMAL, J. a kol.: Dějiny města Brna 2. Brno 1973.. 

Eine Stadt als Vermächtnis. Das Buch von deutschen Brünn. Stuttgart 1958. 

ENGLISCH, N.: Zur Stadtsprache der Brünner Deutschen bis zum Jahre 1945 (mit einem 

kleinem Brünner Sprach- und Kulturschatz im Anhang). In: Leute in der Groβstadt. Red. O. Sirovátka,. 

Brno, Ústav pro etnografii a folkloristiku 1992, s. 85 – 104. 

FELKEL, H. – TOMSCHIK, E.: Heimatbuch der Brünner deutschen Sprachinsel. Durch einen 

Bildteil erweiterte Faksimile-Ausgabe der beiden heimatsbüchlein der Brünner Sprachinsel aus 

den jahren 1924 und 1925. Erbach 1973. 

Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848 – 1960. Sv. X. Ostrava 1986. 

CHLOUPEK, J.: Dnešní jazyková situace v Brně. In: Brno v minulosti a dnes IV, 1962, 

s. 223 – 230. 

CHLOUPEK, J.: Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti. Brno 1986. 

KRČMOVÁ, M.: Běžně mluvený jazyk v Brně. Brno 1981. 

KRČMOVÁ, M.: Brněnská městská mluva – odraz kontaktů etnik. SPFFBU, A 41, 1993, 

s. 77 – 86. 

KRČMOVÁ, M.: Hantec a co k tomu patří. In: Čeština doma a ve světě, 1995, s. 229 – 235. 

KRČMOVÁ, M.: K teritoriálně podmíněné diferenciaci městské mluvy. SPFFBU, A 22 – 23, 

1974 – 75, s. 59 –69. 

KRČMOVÁ, M.: Nářečí na Brněnsku. In: Město pod Špilberkem. Red. O. Sirovátka. Brno 

1993, s. 55 – 65. 

KRČMOVÁ, M.: Proměny běžně mluveného jazyka velkoměsta. In: Jezyki slowiańskie wobec 

wspólczesnych przemian w krajach Europy środkowej i wschodniej. Red. S. Gajda. Opole 

1993, s. 119 – 125. 

NOVÁČEK, O.: Brněnská plotna. Brno 1929. 

SIROVÁTKA, O.: Nationalbeziehungen in Brünn aus tschechischer Perspektive. In: Leute in 

der Großstadt. Red. O. Sirovátka. Ústav pro etnografii a folkloristiku, Brno 1992, s.13 – 21.


PROBLÉMY MLUVENÉ ČEŠTINY 

V PRAZE 

Petr Sgall 

Mezi hlavními městy je dnes Praha poměrně jednojazyčná, ale konkurují si 

v ní, jako v celých Čechách, dva útvary češtiny, totiž její norma spisovná (SČ) 

a běžně mluvená obecná čeština (OČ). Rozdíly mezi nimi dnes už nejsou tak 

velké, jako byly v době šíření obnovené SČ před 150 až 130 lety, a nejde tedy 

o klasickou Fergusonovu diglosii, při které i pasívní znalost „vyšší“ normy vyžaduje 

vzdělání. Čeština je ve specifické situaci především v tom, že tu chybí 

paralela k Horeckého (1979; 1981) standardní formě slovenštiny. 

Rozdíly mezi SČ a OČ se dnes týkají hlavně tvarosloví, včetně důsledků 

hláskoslovných změn (srov. OČ tvary jako velkej, velkýho, bysme, lidma, dobrý 

sportovci, přived), i jevů čistě fonologických jako von, vo, vokno, mlejn, strejc, 

ouzko aj. (zčásti tu už musíme počitat s postupující lexikalizací, srov. téměř neexistující 

tvary votec, vejraz aj., popř. s omezením na emocionální kontexty ap.). 

OČ tedy není „pražština“, je rozšířená na celém území Čech i na západním 

okraji Moravy a pomalu proniká (aspoň v pasívním úzu, popř. v některých jevech) 

i do některých dalších moravských měst. Centrální postavení Prahy v různých doménách 

národního jazyka má svou váhu a pozici OČ podporuje. Je pravidlem, že 

Moravané přesídlení do Prahy se poměrně rychle přizpůsobují jejímu mluvenému 

úzu a v druhé generaci už se od Čechů z Čech řečovými návyky sotva odlišují (srov. 

Jančák 1978). Řeč Prahy ovšem není ani v běžné mluvě omezená na OČ, respektive 

na její základní variantu. Na jedné straně mnohdy užívají rodilí Pražané některé 

lokálně omezené (středočeské) jevy jako bysem, nest, které jsou na většině území 

Čech vzácné (obecně rozšířené je ovšem plurálové bysme). Na druhé straně se 

v konkurenci OČ a SČ liší postoje mluvčích a jejich motivace výběru těch či oněch 

tvarů v neoficiálních řečových situacích (viz Hronek 1968, Daneš 1987, Sgall et al. 

1992); působí tu několik skupin faktorů, které je třeba dál podrobněji zkoumat: 

(a) individuální činitelé zdaleka nepůsobí jednoznačně: 

pokud jde o věk, užívají starší mluvčí někdy víc lexikálních germanismů 

(líbesbríf, štrozok, štamgast atd.), zatímco mladí jsou (od dětství pod vlivem televize 

ap.) víc zvyklí na spisovné vyjadřování, ale přesto v neoficiálních situacích 

často právě mladí dávají přednost OČ; 

75

PETR SGALL 

ženy jsou mnohdy přizpůsobivější, pochopitelně věnují víc pozornosti 

vzhledu a dojmu, jakým působí, a chtějí tedy být pečlivější i ve své mluvě, mluvit, 

jak k tomu byly vedeny ve škole; ale jindy se zase v jejich řeči projevuje vysoký 

stupeň spontánnosti, podporující jevy OČ; 

ve věci povahových rozdílů uveďme, že impulzívnost, ale i plachost, introvertnost 

podporují užívání jevů OČ; pro uplatňování SČ je příznivá uvážlivost, 

snaha chovat se vybraně; 

pro místní původ je podstatné, že Čechy jsou daleko jednotnější než Morava; 

nepůsobí tu tolik vědomí lokální omezenosti (které je na Moravě důležité pro 

motivaci ve směru SČ tvarů), protože rozdílnost běžné mluvy na Moravě není 

pro mluvčí z Čech většinou bezprostředně relevantní; 

různost sociálního původu dnes asi nepůsobí na řečové návyky nijak intenzívně; 

k vlivu vzdělání a povolání jistě patří to, že zvyk spisovně mluvit v oficiálním 

styku (včetně školy, ačkoli ani tam důsledné užívání SČ není nijak samozřejmé) 

posiluje uplatnění jevů SČ i v neoficiálním hovoru (to se týká i mluvčích 

pracujících v politice, v kulturním životě, v úřadech i obchodech „s úrovní“), ale 

ani tento faktor není absolutní; 

(b) v situaci hovoru je možné rozlišovat: 

hovor soukromý a veřejný, s různými mezistupni, ve kterých je dost prostoru 

pro uplatnění individuálních faktorů; 

hovor oficiální a neoficiální; dodejme, že např. v televizních rozhovorech 

je v jiné situaci redaktor nebo moderátor než interviewovaná osobnost (která je 

v pozici neoficiální a má na vůli, zda zdůrazní spíš spontánnost nebo spíš „kultivovanost“ 

svého veřejného vystupování; často v tom ovšem kolísá); 

pro vztah mezi účastníky je důležité (ale zase ne úplně jednoznačné), jestli 

jde o první setkání nebo o hovor, jehož účastníci se více nebo méně důvěrně 

znají, popř. jsou ve vztahu nadřízeného a podřízeného ap.; 

(c) obsah projevu sám o sobě není zvlášť směrodatný: mluvčí zvyklí hovořit 

spolu v OČ se zpravidla jejích hláskoslovných a tvaroslovných prvků nevzdají, 

ani když hovor přejde na odborné pole. 

Složitá situace češtiny, tedy rozdíl mezi oběma centrálními variantami, 

vznikla v období národního obrození, kdy bylo do obnovované SČ převzato tvarosloví 

humanistické češtiny, Kralické bible. Působil tu vliv mluvnice Dobrovského, 

ale ten na obnovení češtiny nevěřil a psal tedy (jako osvícenec) mluvnici 

klasického humanistického jazyka; o novějších jevech (jako velkej, města byly) 

se zmiňuje jen na okraji. Když se pak preromantická Jungmannova generace 

76

PROBLÉMY MLUVENÉ ČEŠTINY V PRAZE 

k obrození SČ odhodlala, musela být novátorská hlavně v obohacování slovní 

zásoby, ale v tvarosloví se raději vrátila k úzu klasickému. Ten se v běžné mluvě 

nevžil, ale OČ se od té doby v různých ohledech k SČ velmi přiblížila (už po řadu 

generací ustupují stovky lexikálních germanismů – štruzoky, hausmajstři, líbesbrífy, 

štamgasti – a dnes se už pomalu ztrácejí i ouvozy, ouly, vejslužky 

a rejpalové...). Z druhé strany se i SČ zbavuje mnoha čistě knižních tvarů (dávno 

zmizely tvary jako oři, mištička, dnes už se jen omezeně vyskytuje např. psáti, 

mohu, kupuji). Šíří se zdravé povědomí o tom, že vedle opozice mezi jevy spisovnými 

(„správnými“) a ostatními jsou důležité i funkční rozdíly mezi jevy hodícími 

se do toho či onoho stylu, prostředí atd. Tento vývoj, ve kterém umělecký 

dialog hraje význačnou roli, směřuje k dalšímu oboustrannému sbližování SČ 

a OČ. Snad tak čeština po dalších dvou nebo třech generacích dospěje ke stavu, 

ve kterém rozdílné postoje mluvčích k otázkám spisovnosti v běžném hovoru 

nebudou takovou překážkou jako dnes, protože rozdílů mezi hlavními variantami 

češtiny bude dál ubývat. 

Základní směr vývoje rozvrstvení češtiny tedy postupuje od starého stavu 

blízkého diglosii přes existenci lokálně úzce omezených i obecnějších útvarů 

k situaci, pro kterou je charakteristická stylová stupnice. Tento proces ovšem 

zdaleka nemůžeme považovat za dokončený, ale jeho základnímu směru odpovídá 

i vývoj diskusí mezi lingvisty: 

M. Vey, který sbíral v Praze ve dvacátých letech materiál pro soustavné 

zpracování tvarosloví běžně mluvené češtiny (vydané až v r. 1946), byl ještě osamocen. 

V r. 1932 došlo ke známému vystoupení Pražského lingvistického kroužku 

proti purismu a brusičství, které sehrálo podstatnou roli v přístupech ke 

kultuře jazyka. Pak psal Havránek (1934) o neplně spisovné hovorové vrstvě (ve 

které se jako stylově příznakové uplatňují prostředky OČ); později upozornil 

Havránek (1955) na existenci „vyšší“ vrstvy OČ, ze které OČ čerpá a obrozuje 

se. V zahraničí podobné aspekty zdůrazňovala jeho žačka A. Širokova a velký 

význam mělo Kučerovo (1955) vystoupení s materiálově doloženou tezí o oscilaci 

prostředků SČ a OČ v běžné mluvě. V letech 1961 – 63 už došlo k širší diskusi 

ve Slově a slovesnosti, ve které se některé otázky vyjasnily. J. Bělič usiloval 

o zvýšení „mluvnosti“ SČ i o výzkum běžné městské řeči (v tom vykonali mnoho 

M. Krčmová, B. Dejmek a další). Pak už u nás i v zahraničí přibývaly práce, 

ve kterých se psalo a píše o střídání a snad i „míšení“ útvarů. Řada tvarů, které 

jsme se my starší ve škole odnaučovali, byla už v nových mluvnicích češtiny 

uznána za spisovné, vhodné aspoň pro běžný hovor. Dnes už je tak odstraněno 

mnoho dřívějších mezer, ve kterých SČ neměla (aspoň ne ve své kodifikované 

77

PETR SGALL 

podobě) tvary stylisticky bezpříznakové, takže se za spisovné označovaly jen 

tvary více méně knižní; viz jevy jako: nemoce, nemocích, mastě, mastích apod., 

říct, moct, můžu, můžou, děkuju, děkujou, kupuju, kupujou atd., objetí, tisknutí 

atd., souvisejí, musejí, tadys byl, tu knížkus mi dal, dej mně to, mě dnes viděl (tj. 

nepřízvučné mně stejně jako mi a přízvučné mě stejně jako mne), bez třech, bez 

čtyřech, ho (i pro neživotný a střední rod). 

Na pořadu jsou nebo snad v dohledné době budou další jevy; tak bude 

možné vyřešit aspoň některé z dnešních výš uvedených rozdílů, bolestných 

z hlediska „mluvnosti“ (neexistence stylově neutrálních tvarů v SČ) i z hlediska 

neshody v postojích mluvčích, „neřešitelnosti“ (jak uvádí Čermák, 1997, každá 

změna kodifikace přiznává status spisovnosti něčemu z toho, co minulá zavrhla). 

Důkladné zpracování vztahů mezi různými vrstvami češtiny, navazující na 

přístup PLKu i na Stichovo nové hodnocení barokního a osvícenského období 

vývoje češtiny, 1 bylo podáno v knize P. Sgall et al. (1992). V přehledné podobě 

shrnují její obsah P. Sgall a J. Hronek (1992); srov. i Z. Starý (1994, zejm. 

s. 30n. a 115), kde jsou ale upřílišněné formulace o „selhání funkcionalismu“ – 

vždyť zásady funkční lingvistiky jsou podstatně širší a úspěšné, i když často nebyly 

formulovány s plnou explicitností a jednotou, ani důsledně dodržovány. 

I v anketě obnoveného PLKu (viz Dokulil a Sgall, 1992) se znovu potvrdilo, 

že si mnozí mluvčí jsou vědomi přirozené tendence k dalšímu sbližování obou 

hlavních útvarů češtiny. Tuto tendenci je třeba podporovat ne s pomocí předpisů, 

ale úplnějším informováním o jazykové situaci, výkladem o tom, jak je možné 

dnešní mezery ve spisovné normě postupně odstranit a přispět k posílení hovorové 

češtiny, k vytvoření plnohodnotné hovorové vrstvy, jakou národní jazyk potřebuje. 

Někteří badatelé už se dnes vyslovují v tom smyslu, že v nynější situaci 

češtiny už o členění na útvary nejde. To by znamenalo, že přeměna od staršího 

1 A. Stich přispěl k lingvistickému uplatnění pohledu na české dějiny, který vidí pojetí Palackého 

a Masarykovo jako jeden z možných výkladů, zejména nejen „pracemi posledních let“ (jak píše 

Kořenský 1997, s. 36), ale už od let šedesátých, kdy nebylo snadné jeho práce uveřejňovat; snad 

poprvé se to, ovšem jen v malém měřítku, podařilo v interním sborníku MFF věnovaném P. Trostovi, 

viz Stich (1987); není divu, že se o nich i dnes ještě poměrně málo ví. I toto spojení však ukazuje, 

že mezi Kořenského „druhým“ a „třetím“, stichovským, „způsobem chápání teorie národního jazyka“ 

od počátku nebyla žádná přehrada; Stichova stať (malý úsek daleko většího rukopisu) tehdy 

byla do sborníku zařazena z iniciativy autora tohoto článku, a v jeho překladu do angličtiny. Jak uvedli 

P. Sgall a J. Hronek (1992, s. 97), úvahy o těchto aspektech vztahu mezi historií národa a jazyka 

(vztahujících se k tomu, co Z. Starý nazývá „syndromem národního údělu“) mají blízko k starším 

postojům Patočkovým. 

78


členění národního jazyka na útvar spisovný a na lokální nářečí (které dosud 

převládá slovenštině ve a většině ve ostatních slovanských jazyků) přes obrozenské 

období blízké k diglosii dospělo postupným sbližováním obou centrálních 

k plné převaze členění funkčního. Pro takový stav je typická přítomnost 

útvarů 

různých stylových stupnic, ve kterých mají jednotlivé jevy neutrální nebo příznakové 

slohové hodnoty. Nejvýrazněji se v tomto smyslu vyslovil N. Bermel 

(1998), který ovšem vychází z toho, že se výzkum mluvené češtiny do značné 

míry soustřeďuje na popis kolísání SČ mezi OČ a a na diskuse o odpovídajících 

stupnicích jevů. Ale podobné zaměření má i Danešova (1995, s. 8) formulace, 

podle níž OČ je jen „jistý soubor některých alternativních paradigmat hláskových 

a tvarových“; míněna je zřejmě tu OČ ne jako celek (tu Daneš, 1997, s. 16 

výstižněji charakterizuje jako „vlastní mateřštinu“ jejích mluvčích), právě ale 

(už) malý rozdíl mezi OČ a SČ. relativně 2 Také souhrn Nebeské (1996) vyznívá 

tak, že by snad bylo možné dnešní stav rozvrstvení češtiny popsat základě na 

členění stylistického, bez dělení na jednotlivé útvary. 

Domnívám se, že vývoj, který k takovému stadiu směřuje, ještě zatím tak 

daleko nedospěl a že s členěním na jednotlivé moravské dialekty a/nebo interdialekty 

i SČ na OČ a zatím počítat musíme (pokud cudně se nevyhýbáme termínu 

OČ, pokračujíce tak v zavírání očí před „nepatřičnou“ realitou). K pojmu 

‚útvar‘ bych rád poznamenal, že ho Havránek vytvořil jako zobecňující pojem 

pro nářečí, spisovný jazyk a další obdobné systémy, které dnes v rozvrstevení 

jazyka existují potenciálně jako samostatné, úplné jazykové celky („vlastní mateřštiny“). 

Takový pojem je nezbytný pro popis stratifikace národního jazyka 

tam, kde se v ní už projevuje posun od staré situace dané jen existencí lokálních 

nářečí a spisovné normy. Tento přístup tedy nepředpokládá (jak se snad domníval 

Daneš, 1995, s. 9) „že daná skupina jazykově je méně více homogenní (a to 

jak v tom smyslu, že neexistují podstatnější jazykové rozdíly mezi jednotlivci, 

i tak, že jazyk téhož mluvčího jakožto reprezentanta dané skupiny zůstává ve 

všech situacích zhruba týž).“ Kdo by chápal ‚útvar‘ krajně takto úzce, nemohl by 

psát s Kučerou o oscilaci, s Hammerovou aj. o kódů střídání (‚switching‘ není 

jen ‚přepínání‘, např. bychom těžko česky mluvili o přepínání partnerů). Že by 

2 K základním vztahům (škoda, že pořád ještě ne docela zřejmým, v. např. nejasnou pozn. 3 

u Müllerové a Hoffmannové ,1997, s. 45) patří to, že velké množství slov společné oběma útvarům 

svědčí právě proti názoru, že OČ je jen souborem paradigmat. Z přináležitosti určitého slova nebo 

tvaru k normě OČ nelze usuzovat, že v SČ tento prvek doma není (srov. velké množství slov a tvarů 

jako stůl, židle, mít, dělat, jarní, i takových, které v SČ mají status hovorovosti, jako pitomost, náfuka, 

moct). 

79

PETR SGALL 

skupina mluvčích útvaru měla svůj jediný idiolekt, že by jevy jednoho útvaru 

nepronikaly do sféry jiného ap. – to jsme právě vždy vyvraceli; vždyť jedním 

z výsledků diskuse o mluvené češtině v SaS začátkem šedesátých let bylo právě 

široké přijetí dnes už nesporného faktu, že se OČ liší od tradičních místních nářečí 

mj. v tom, že se její koncovky běžně uplatňují i v tvarech odborných termínů. 

Ostatně, mluví-li se někdy o diglosii v dnešní češtině a zároveň o neexistenci 

OČ jako útvaru, je namístě otázka, mezi čím je ta diglosie; odpovídá-li SČ 

Fergusonově normě H, co je protějškem jeho L? 

Nejednotnost, variantnost OČ není silný argument proti uznání OČ jako útvaru, 

už proto, že ani spisovná norma není jednotná, i v ní jsou oblastní rozdíly, 

a v zásadě nijak citelně nevadí: nejde jen o známé územní rozdíly jako moravské 

nazhledanou, k Máni, ale máme ve spisovné češtině i další „východní“ varianty 

(s různým územním rozhraničením) jak v tvarosloví, jako dej mně to, byls, tátus 

potkal, tak ve slovníku, např. truhlář/stolař, prkno/deska, úkol/úloha atd. atd. 

Tyto rozdíly podrobněji probírá (a až nadmíru zdůrazňuje) B. Frei (1997), který 

soudí, že u lexikálních jevů probíhá zřetelná hranice po linii jdoucí západně od 

Opavy, Olomouce, Brna a Znojma; jeho podněty by stály za podrobnější rozbor 

a diskusi. Píše-li O. Uličný (1998), že „spisovná čeština ...má obě části území 

sjednocovat, nikoli rozdělovat,“ chce snad působit proti spisovnému užívání tvarů 

jako byls, stolař? Vždyť sám (1995, s. 24) připomíná rozdíly týkající se spisovného 

moravského jako dítě spadne, umývá si ruce, utíká. 

Jak už řečeno, proces postupného splývání SČ a OČ do jediného útvaru 

(s bohatstvím stylisticky odstíněných hodnot) ještě není u konce, ale pokročil už 

daleko. Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti (která je ostatně v určitém ohledu 

obdobou předstrukturální ‚správnosti‘) už není pro rozvrstvení češtiny tak 

základní, jako bývala (tak snad můžeme chápat i některé formulace Kořenského 

1997), v mnoha ohledech už jde o hlavně o rozdíly funkčních stylů (jak v oblasti 

lexika a větné stavby, kde jsou systémové rozdíly mezi útvary spíš jen na okraji, 

tak u výše uvedených tvaroslovných jevů přijatých do spisovné normy). Jinak 

řečeno, šedá zóna jevů na pokraji spisovnosti je čím dál zřejmější a důležitější, 

a proto nabývá na aktuálnosti její studium. 

Další sblížení je třeba podporovat ne s pomocí předpisů, ale úplnějším informováním 

o jazykové situaci, výkladem o tom, jak je možné dnešní mezery ve 

spisovné normě postupně odstranit a přispět k posílení hovorové češtiny, k vytvoření 

plnohodnotné hovorové vrstvy, jakou národní jazyk potřebuje. Tzv. jazykové 

veřejné mínění (viz Daneš, 1988) se vyvíjí a lingvisté ho mohou prostřednicvím 

školy i poradenské a redakční činnosti více méně účinně a široce ov- 

80


livňovat; podstatné ovšem je, abychom ho nevhodnými kodifikačními zásahy 

nebrzdili. Vždyť mezery v SČ stylových stupnicích se zmenšují i bez našeho 

přímého působení. 

V dialogu, který není oficiální, ale může mít i povahu veřejnou, velmi často 

dochází k oscilaci, ke střídání jevů SČ a OČ (podle některých i k jejich míšení, 

ale nezdá se, že by tu vznikal nějaký třetí, smíšený útvar v havránkovském 

smyslu tohoto termínu). Právě takové texty byly vždycky zajímavé pro výzkum; 

důležitý je ovšem jak jejich těsnější nebo méně těsný vztah k uměleckému působení, 

tak i vyšší nebo menší stupeň oficiálnosti. Např. v televizních rozhovorech 

je obvyklé (srov. odd. (b) výš), že redaktor nebo reportér (jako profesionál, reprezentant 

TV) se zpravidla cítí povinen mluvit (téměř důsledně) spisovně, jeho 

interviewovaný protějšek často takový závazek necítí, může využít neoficiálnosti 

své situace a mluvit přirozeněji, spontánněji, tedy s vyšším procentem tvarů OČ. 

To se netýká jen výtvarných umělců nebo hudebníků, ale třeba i spisovatelů, 

a zvlášť zajímavé jsou pak rozhovory, ve kterých ani interviewující není zaměstnancem 

televize; velmi pěkným příkladem tu bylo loňské Posezení Jana Buriana 

s Jiřím Stránským, charakterizované téměř čistou OČ, ale přitom ovšem obsahově 

i volbou výrazů a prvků větné stavby vůbec ne pokleslé, srov. tuto krátkou ukázku: 

S(tránský): To je jediný, co máme z toho rytířství schovaný. 

B(urian): Viš, že si jedinej rytíř, kterýho znám a s kterým si tykám? 

... 

S: ...já to musim zase říct, aby to... bylo jednou provždy vyřízený. Že žádnej 

hrad nemám, zámek nemám... 

Závěrem bych chtěl připomenout, že promluva (diskurz) je v mnoha ohledech 

něčím víc než věta, ale to neznamená, že výzkum promluvy (nebo sdělovacího 

procesu) by sám o sobě měl úroveň vyšší než mívá výzkum věty a její stavby. 

Naopak, i po letech „obratu ke komunikaci“ a k interaktivní povaze jazyka 

v naší i mezinárodní lingvistice dnes dosud platí, že co víme o českém sdělování, 

co o něm dovedeme říct na úrovni abstraktnější, než je zachycení jednotlivých 

komunikačních událostí, to se týká hlavně gramatiky věty (a popř. návodů pro 

děti, jako „když mu něco říkáš, tak se na něj dívej“). Aktuální jistě je, zda se 

v oblasti sdělování dá dojít k nějakým obecným závěrům. K prvním úkolům tu 

jistě patří, jak o to u nás z různých stran usilují E. Hajičová, J. Kořenský a jiní, 

vytvořit pojmovou soustavu pro popis těch či oněch aspektů sdělování; má svůj 

význam navazovat přitom na zahraniční směry zaměřené na explicitní zachycení 

obecných aspektů reprezentace diskurzu (např. v teorii H. Kampa, srov. i „context 

change potential“ I. Heimové). 

81

PETR SGALL 

82 

Literatura 

BARTOŠEK, J.: Diskutujme, ale ne pořád. Jazykovědné aktuality 34, 1997. 

BERMEL, N.: Can a language have two langues? Claims about Literary and Common 

Czech. Předneseno na výroční konferenci Societas linguistica Europaea, St. Andrews, září 1998. 

ČERMÁK, F.: Obecná čeština: je součástí české diglosie? Jazykovědné aktuality 34, 1997, 

34 – 43. 

DANEŠ, F.: Values and attitudes in language standardization. In: J. Chloupek – J. Nekvapil 

(eds.): Reader in Czech sociolinguistics. Praha, Academia – Amsterdam, Benjamins 1987, s. 206 

– 245. 

DANEŠ, F.: Pojem „spisovného jazyka“ v dnešních společenských podmínkách. In: Dynamika 

současné češtiny z hlediska lingvistické teorie a školské praxe. Praha 1988, s. 21 – 28. 

DANEŠ, F.: Perspektivy češtiny, In: Davidová, D. K diferenciaci současného mluveného jazyka. 

Ostrava, Universitas Ostraviensis, Facultas philosophica 1995, s. 5 – 11. 

DANEŠ, F.: Situace a celkový stav dnešní češtiny. In: Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha, 

Academia 1997, s. 12 – 24. 

DAVIDOVÁ, D. (red.): K diferenciaci současného mluveného jazyka, Ostrava, Universitas 

Ostraviensis, Facultas philosophica 1995. 

DAVIDOVÁ, D.: Jmenná deklinace v mluvě střední generace města Havířova. Ostrava, 

Scripta Facultatis philosophicae Universitatis Ostraviensis č. 96, 1996. 

DAVIDOVÁ, D. – BOGOCZOVÁ, I. – FIC, K. – HUBÁČEK, J. – CHLOUPEK, J. – JAN- 

DOVÁ, E.: Mluvená čeština na Moravě. Spisy Filozofické fakulty Ostravské univerzity č. 106. 

1997. 

DOKULIL, M. – SGALL, P.: Anketa Pražského lingvistického kroužku o jazykové kultuře. 

Naše řeč 75, 169 – 175. 

FREI, B. J.: Tschechisch gründlich und systematisch 1. München, Sagner 1997. 

HAVRÁNEK, B.: Nářečí česká. In: Československá vlastivěda 3. Praha 1934. 

HAVRÁNEK, B.: K funkčnímu rozvrstvení spisovného jazyka českého. Časopis pro moderní 

filologii, 28, 1942, s. 409 – 420. 

HAVRÁNEK, B.: K historické dialektologii. Slovo a slovesnost, 16, 1955 s. 153 – 159. 

HORECKÝ, J.: Východiská k teórii spisovného jazyka. In: Z teórie spisovného jazyka. Red. 

J. Ružička, Bratislava, Vydavateľstvo SAV 1979, s. 13 – 22. 

HORECKÝ, J.: K teórii spisovného jazyka. Jazykovedný časopis, 32, 1981, s. 117 – 122. 

HRONEK, J.: O motivaci výběru jazykových prostředků v běžně mluveném projevu. In: AUC – 

Slavica Pragensia, 10, 1968, s. 321 – 328. 

JANČÁK, P.: Moravan Pražanem. Slavica Pragensia, 21, 1978, 197 – 205. 

KOŘENSKÝ, J.: O hodnotách pražského funkcionalismu, jazykové kultury a o češtině včera 

i dnes nekonvenčně. Slovo a slovesnost, 58, 1997, s. 35 – 42. 

KRAUS J. – KUCHAŘ, J. – STICH, A. – ŠTÍCHA, F.: Současný stav a vývojové perspektivy 

kodifikace spisovné češtiny. Slovo a slovesnost, 42, 1981, s. 228 – 238. 

KUČERA, H.: Phonemic variations of spoken Czech. Slavic Word. Supplement to Word 11, 

1955, s. 575 – 602. 

MÜLLEROVÁ, O. – HOFFMANNOVÁ, J.: Čeština spisovná, hovorová, obecná... a hlavně 

mluvená (v současné komunikaci a v současném výzkumu).. Slovo a slovesnost, 58, 1997, s. 42 – 54.


NEBESKÁ, I.: Jazyk, norma, spisovnost. Praha, Univerzita Karlova 1996. 

SGALL P. – HRONEK, J.: Čeština bez příkras. Praha, H&H 1992. 

SGALL P. – HRONEK, J. – STICH, A. – HORECKÝ, J.: Variation in language: Code 

switching in Czech as a challenge for sociolinguistics. Amsterdam, Benjamins, 1992. 

STARÝ, Z.: Ve jménu funkce a intervence. Praha 1994. 

STICH, A.: On the beginnings of Modern Standard Czech. In: Probleme und Perspektiven 

der Satz- und Textforschung. Explizite Beschreibung der Sprache und automatische Textbearbeitung, 

XIV. Praha, Matematicko-fyzikální fakulta UK, 1987, s. 121 – 128. 

ULIČNÝ, O.: K teorii mluveného jazyka. In: Davidová, D. K diferenciaci současného mluveného 

jazyka. Ostrava, Universitas Ostraviensis, Facultas philosophica 1995. s. 19 – 25. 

ULIČNÝ, O.: K článku prof. Sgalla: „Neochuzujme spisovnou češtinu“. Český jayzk a literatura 

49, 1998, s. 35 – 38. 

VEY, M.: Morphologie du tcheque parlé. Paříž 1946. 

83


MESTSKÉ NÁREČIE – A PREČO 

Braňo Hochel 

V iných prácach 1 sme ponúkli možnosť chápať „jazyk mesta“, „mestský jazyk“ 

ako jeden (špecifický) typ teritoriálneho nárečia. Dá sa namietnuť, že takáto 

možnosť bola motivovaná jednak potrebou vysporiadať sa s ponímaním 

slangu ako „jazyka (veľko)mesta“ či „javu mesta“, čo sa u mnohých autoroch 

manifestuje stotožňovaním slangu s (veľko)mestským jazykom, a motivovaná 

tiež „nadhodnotením“ lexikálnej roviny v našej koncepcii stratifikácie útvarov 

národného jazyka. Na druhej strane treba zopakovať dva argumenty: 1) nárečie 

má dva determinujúce aspekty: teritoriálny a sociálny; 2) v našom návrhu bol 

v popredí synchrónny prístup, pri ktorom protiklad starobylosti nárečí a novosti 

jazyka mesta a protiklad priority a sekundarity nárečí (geografických i mestských) 

vzhľadom na spisovný jazyk sú irelevantné, minimálne otázne. 

Naša „tvrdohlavosť“ pokladať jazyk mesta za typ nárečia (mestské nárečie) 

má však najmä metodický a metodologický ráz. Na podopretie tohto stanoviska, 

tohto tvrdenia vhodne poslúži niekoľko elementárnych konštatovaní a pozorovaní. 

Na vymedzenie nárečia (v tradičnom ponímaní termínu), čiže aké či ktoré 

nárečie máme na mysli, kde sme ho skúmali, o čom vypovedáme, sa používa 

zhodný alebo nezhodný prívlastok. Či ide o jav týkajúci sa konkrétnej viesky, 

doliny, bývalej župy, regiónu, to nám povie spresňujúci prívlastok, ktorý má 

vždy geografický charakter 2 . Lacná analógia nám teda dá za pravdu: ak môžeme 

hovoriť o jazyku lokality Veľká Ves, Stupava, Novohrad ako o veľkoveskom, 

stupavskom či novohradskom nárečí, niet príčiny nenazvať jazyk lokality Košice, 

Levoča, Bratislava rovnako, teda hovoriť o košickom, levočskom, bratislavskom 

nárečí. Sme si vedomí, že to strašne kuľhá. 

Pozrime sa na vec z inej strany. Položme si otázku, či ide o súmerateľné jazykové 

javy. Pri skúmaní a opise nemestského rovnako ako mestského nárečia 

sú signifikantné najmä tie a také javy a príznaky jazyka, ktoré sú pre danú lokalitu 

špecifické, typické, príznakové, ktoré jazyk lokality odlišujú od jazykov iných 

lokalít. Bráthisláva jé jédnoducho iná ako ňeskuor eľektrifikovaná Palúdzka na 

Ľiptove. Opýtajme sa, či „liptovské nárečie“ (ako invariant liptovských nárečí 

84 

1 Naposledy v Slovníku slovenského slangu, Bratislava, Hevi 1993. 

2 Pravda, len kým uvažujeme o teritoriálnych nárečiach, nie o sociálnych.

MESTSKÉ NÁREČIE – A PREČO 

alebo ako interdialekt) zahŕňa aj „jazyk používaný v Liptovskom Mikuláši“. Alebo 

sa pýtajme, či je „stupavské nárečie“ synonymom „jazyka používaného v Stupave“. 

Odpoveď je v oboch prípadoch záporná. Ak prihliadneme k názoru o dialektológii 

ako o „jazykovednej archeológii“ (Slavo Utěšený) 3 a ak zmeníme slovesný 

čas v našich otázkach na minulý, mohli by sme byť náchylní na druhú otázku 

(Stupava) odpovedať kladne. Pri zohľadnení banálneho faktu, že v takej či onakej 

lokalite žili aj používatelia odlišného jazyka, „nenárečia“ (napr. cirkevná 

a svetská inteligencia, remeselníci, obchodníci a pod. – čo ako sporo boli zastúpení), 

však určite neplatí ani „liptovské nárečie“ = „jazyk používaný v Liptove“, 

ani „stupavské nárečie“ = „jazyk používaný v Stupave“. Reálnymi používateľmi 

miestneho/regionálneho („vieskového“/„nadvieskového“) nárečia boli vlastne 

len nižšie sociálne vrstvy – povedzme, že pospolitý ľud. 

Komunikačné situácie v mestskom prostredí nesporne boli, sú a zaiste aj 

budú pestrejšie ako na vidieku. Mestá na Slovensku sú takpovediac len „strediskovými 

vesničkami“, do ktorých prichádza a v ktorých sa mieša (a miesi) všeličo 

(aj jazykové) rozličnej proveniencie 4 . Tým sa dostávame k dôležitej otázke, čo 

vlastne chápať v „mestskom babylone“ pod javom, o ktorom uvažujeme (jazyk 

mesta). Inak: Kde tento jav „prichytiť pri čine“? Kto sú nositelia tohto javu, používatelia 

„jazyka mesta“, mestského nárečia? Ak odmietneme možnosť chápať 

pod jazykom mesta všetko, čo sa v meste používa 5 , tak používateľmi sú zas a opäť 

(rovnako ako pri teritoriálnych nárečiach) nižšie sociálne vrstvy – povedzme, že 

pospolitý ľud. 

Pohybujeme sa takmer len v slovenskej situácii, ktorá má svoje zvláštnosti. 

Všimnime si mimojazykový jav: pod pojmom „mesto“ takmer bezvýhradne ešte 

aj dnes rozumieme to, čo dostalo od panovníka mestské privilégiá alebo čo bolo 

neskôr inou mocou (štátom) inštitucionálne, administratívne za mesto vyhlásené, 

uznané. Tento moment síce nie je neznámy ani v iných kultúrach, jeho dôležitosť 

však natoľko nepretrváva; mesto sa chápe ako sociologický fenomén. Napríklad 

v anglofónnom svete mesto žije v tradičnej, prirodzenej (Británia), resp. 

netradičnej, ale rýchlo sa vyvíjajúcej (Amerika, Austrália) izolácii, a to aj/najmä 

z jazykového hľadiska. Veľká väčšina vyšších a značná časť stredných sociál- 

3 Pokiaľ nám je známe, ide len o ústny („kaviarenský“) výrok S. Utěšeného. 

4 Platí to, pochopiteľne, aj inde, ale s tým rozdielom, že mestá ako špecifické sídla, ako socio-kultúrno-správny 

fenomén sa etablovali v dávnejšej minulosti. 

5 Takáto možnosť by nás totiž dostala do situácie zahrnúť pod jazyk mesta nielen najrozmanitejšie 

útvary národného jazyka, ale aj cudzie jazyky, používané v enklávach národnostných menšín 

a/alebo v rozličných iných komunikačných situáciách. 

85

BRAŇO HOCHEL 

nych vrstiev býva mimo mesta – v príjemnejších lokalitách. V centre aglomerácií 

(miest) sa formuje a pretrváva mestské nárečie, doložiteľná podoba jazyka 

danej lokality, ktorej nositeľmi sú nižšie sociálne vrstvy, ktoré ňou komunikujú 

– povedzme, že pospolitý ľud 6 . 

Ak zoberieme do úvahy, že pre vidiecke rovnako ako pre mestské lokality 

platí, že jazyk lokality je sociálno-geograficky vymedzený, že ide o jav staršej 

podoby jazyka lokality, že jeho nositelia sú porovnateľní („pospolitý ľud“), môžeme 

využiť existujúci pojem nárečie a tiež jeho podtyp mestské nárečie. Dôležitejšie 

ako samotné pomenovanie je samozrejme skutočnosť, že v meste aj na 

vidieku ide o jazykový jav, ktorý je z hľadiska svojej podoby a používania a aj 

z hľadiska jeho jazykovedného výskumu porovnateľný – ak nie totožný. 

6 

In margine: aj medzi Dunajom a Tatrami sú spomenuté satelitno-aglomeračné tendencie už 

zreteľné. 

86


URBANIZÁCIA DIALEKTU 

Ivor Ripka 

1. Hovorenosť je spôsob realizácie jazykového vyjadrovania; potenciálne 

je to vlastnosť všetkých existenčných foriem (variet) národného jazyka (porov. 

Chloupek, 1986, s. 76). Ak platí téza, že hlavným zdrojom dynamiky súčasných 

jazykov sú ústne (hovorené) komunikáty, ktoré vznikajú najmä (v stredovom 

i stretovom) priestore medzi krajnými pólmi variet národného jazyka (t. j. v našej 

jazykovej situácii medzi spisovnou slovenčinou a miestnymi nárečiami), je 

prirodzený a pochopiteľný záujem jazykovedcov o výskum týchto variet. Sociolingvistika 

upriamila pozornosť aj na výskum tzv. mestskej reči. 

1.1. V tejto súvislosti treba pripomenúť skutočnosť, že v doterajšej literatúre 

venovanej výskumu tejto variety sa nepoužíva jednoznačná a jednotná terminológia. 

V českej jazykovede sa hovorí o výskume městské mluvy (v 60-tych 

rokoch ho inicioval dialektológ J. Bělič), ale používa sa aj termín mluva města. 

Monografia B. Dejmka vyšla pod názvom Běžně mluvený jazyk (městská mluva) 

města Přelouče (Praha 1976). Pod „patronátom“ Združenia slovenských jazykovedcov 

pri SAV a vedením E. Paulinyho (takisto v 60-tych rokoch) realizovaný 

projekt výskumu hovorenej podoby spisovnej slovenčiny sa v zásade zameriaval 

na výskum v mestách; išlo teda o skúmanie mestskej reči (alebo jazyka 

mesta či miest). S. Ondrejovič (1996, s. 11) konštatoval, „že to bol projekt na 

svoj čas pripravený vynikajúco a že jeho výsledky boli také významné – žiada sa 

nám však povedať šokujúce –, že ... zaznela viackrát obava, aby sa výsledky 

tohto výskumu nezneužili.“ Vo včerajšom referáte sme počuli aj iné hodnotenie 

projektu, podľa ktorého výskum „skĺzol“ na úroveň dialektologických výskumov. 

Nazdávame sa, že je to nepotrebná a vlastne kontraproduktívna degradácia 

dialektológie, ktorá má – a už aj v 60-tych rokoch mala – značné skúsenosti 

s výskumom hovorených prejavov, prepracovanú heuristiku terénnych výskumov. 

Vznik mestskej reči, ktorá sa stáva predmetom súčasných sociolingvistických 

bádaní, sa niekedy označuje aj ako urbanizácia dialektu a globálne sa dá 

charakterizovať – a to najmä v špecifickej slovenskej demografickej i spoločenskej 

situácii, reflektujúcej jazykový vývin – ako pospisovňovanie jazyka či (pôvodného) 

nárečia príslušného mesta. Dialektológia (a to diachrónna i synchrónna) 

priniesla dostatok preukazných materiálových dokladov i výkladov jednotlivých 

javov, charakterizujúcich aj súčasnú bežnú hovorenú komunikáciu (Ripka, 

87

IVOR RIPKA 

1996, s. 21). Je to komplexná jazykovedná disciplína, ktorú nemožno vyčleňovať 

či vyraďovať z výskumov (bežného) hovoreného jazyka jednostranným 

a jednostrunným favorizovaním „kalendárne mladšej“sociolingvistiky. 

2. V posledných rokoch sa naša neveľká slovenská jazykovedná komunita 

člení na dve skupiny či tábory, a to tábor sociolingvistov a tábor „normativistov“. 

Táto opozícia už sama osebe akoby naznačovala aj klasifikáciu a hodnotenie 

týchto skupín: sociolingvisti reprezentujú novú a perspektívnu skupinu moderných 

globálnych jazykovedcov, ktorá – hoci trocha oneskorene – zachytila echo 

paradigmatickej zmeny, charakteristickej pre súčasnú svetovú lingvistiku (tá 

zmena spočíva v obrate od „izolujúceho“ skúmania jazykového systému ku 

skúmaniu tohto systému v reálnej situácii), „normativisti“ tradične lipnú na ilúzii, 

že jazykový systém (langue) je niečím primárnym a jeho použitie (parole) 

niečím sekundárnym, odvodeným. Známe – a vari nadbytočne opakované (porov. 

štúdie S. Ondrejoviča v doterajších troch zborníkoch Sociolinguistica Slovaca) 

– je aj jeho členenie slovenských jazykovedcov na tri názorové skupiny, 

a to 

1) skupinu obhajcov uplatňovania sociolingvistických metód v lingvistike 

(v modifikovanej verzii sa táto formulácia spresňuje a vyčleňuje sa skupina sociolingvistov 

a obhajcov potreby aplikovať sociolingvistické metódy aj v normatívno-kodifikačnej 

praxi); 

2) skupina jazykovedcov hlásiacich sa k myšlienkam sociolingvistiky len 

deklaratívne (konštatuje sa síce potreba ustavičného styku so spoločenskou praxou 

i neprestajného a cieľavedomého dialógu s používateľmi jazyka, ale v konkrétnej 

kodifikačnej praxi sa na to rýchlo zabúda); 

3) skupina autorov pochybujúcich o zmysluplnosti a prospešnosti tohto výskumu 

prinajmenšom pre kodifikačné ciele a držiacich sa zásady, že normu netreba 

zisťovať na ulici, lebo veď ju predsa zachytávajú príručky (Ondrejovič, 1996, s. 12). 

Tieto klasifikácie či kvalifikácie podľa nášho názoru provokujúco preceňujú 

možnosti všetkospasiteľnej sociolingvistiky. A navyše, núkajú možnosť vidieť 

situáciu v „opačnom garde“ a mutatis mutandis vyčleniť napr. (ako paralelu 

2. skupiny) tím sociolingvistov, hlásiacich sa síce deklaratívne k „dedičstvu“ 

dialektológie, no prakticky nevyužívajúcich pri príprave štúdií o jazykovej situácii 

v istých regiónoch či v mestách ani tú najzákladnejšiu literatúru (necituje sa 

ani Atlas slovenského jazyka). 

2.1. Ak platia tézy, podľa ktorých základnou úlohou jazykovedy má byť 

výskum prirodzeného (kontinuitného a spontánneho, vonkajšími kodifikačnými 

zásahmi neusmerňovaného) vývinu jazyka a systémov, ktoré vznikli ako výsle- 

88


dok takéhoto vývinu, ak je správna aj ďalšia – v podstate sociolingvistická – téza 

o tom, že naša jazykoveda sa postupne stále viac posúva do oblasti „socioterénneho 

výskumu“, nemali by sa vedome zanedbávať poznatky a údaje, ktoré 

dlhé roky sprostredkúva etablovaná „staršia sestra“ sociolingvistiky, t. j. dialektológia. 

Nazdávame sa totiž (a treba priznať, že toto zdanie nie je „zhmotnené“ 

do formulácií pri tejto príležitosti prvýkrát), že v našom slovenskom kontexte 

ešte stále nie je postavenie dialektológie v rámci ostatných jazykovedných disciplín 

jednoznačné a „čisté“; prežívajú rezíduá akéhosi „periférneho videnia“ 

v hodnotení i využívaní jej (teoretických i materiálových) prínosov, vegetujú názory 

o jej prežití alebo pasívnom prežívaní. Tieto konštatácie nechcú byť iba apologetikou: 

na tomto fóre by zaiste mal nájsť uplatnenie princíp korešpondencie, 

vyjadrujúci vo vývoji vedy relatívny súhlas vedeckých teórií na kvantitatívne 

odlišných stupňoch vývoja a dokazujúci, že vzťah novej teórie k starej nie je iba 

jej holým popretím, ale súčasne i jej uchovaním na vyššej úrovni poznania. 

V slovenskej situácii nejestvuje reálny dôvod vnímať „klasickú“ dialektológiu ako 

neinvenčnú a metodologicky plytkú disciplínu. 

3. Možno súhlasiť s názorom, že sociolingvistika ako široko profilovaná 

disciplína rozširuje empirické možnosti jazykovedy. Tá slovenská má podľa 

niektorých bádateľov blízke osudy so sociológiou. Obidve disciplíny boli od začiatku 

povolané odhaľovať mýty a korigovať tie predstavy o spoločnosti a/alebo 

jazyku, ktoré už stratili svoje opodstatnenie. Takéto fatálne usúvzťažňovanie 

však umožňuje pripomenúť nielen pozitívne paralely, ale aj trocha „tvrdšie“ videnie 

súvislostí sociológie a sociolingvistiky, týchto dvoch (v príslušnom období 

vzniku a „nehateného rozvoja“) módnych, moderných i populárnych disciplín. 

V tejto súvislosti možno zacitovať francúzskeho sociológa - pozitivistu Émila 

Durkheima (1858 – 1917), spoluzakladateľa sociológie ako samostatnej vedy. 

Ten okrem iného napísal: „Od istého času sa sociológia stala módou. Toto pred 

niekoľkými rokmi ešte málo známe a takmer vykričané slovo dnes používa každý. 

Ľudia sa stále viac odvolávajú na túto novú vedu a očividne si ju vážia. Veľa 

sa od nej očakáva. Je však treba priznať, že výsledky, ku ktorým zatiaľ dospela, 

nezodpovedajú ani počtu publikácií, ani záujmu, s ktorými sa stretli. Sociológia 

zatiaľ nevyriešila nijaké konkrétne problémy, nemá ešte za sebou štádium filozofických 

konštrukcií a syntéz. Namiesto toho, aby si kládla za úlohu presnejšie 

určiť časť sociálneho poľa, venuje sa s obľubou brilantným všeobecnostiam. 

Táto metóda síce umožňuje oklamať zvedavosť obecenstva, ktoré je zdanlivo informované 

o všetkom možnom, ale nedosahuje nič skutočne hmatateľného. Zá- 

89

IVOR RIPKA 

konitosti takej komplexnej skutočnosti, akou je spoločnosť, nemôžu prirodzene 

odhaliť žiadne sumarizujúce výskumy a okamžité nápady.“ 

3.1. Nemožno prirodzene tvrdiť, že citované formulácie sú transparentné 

a transformovateľné do slovenskej situácie a jazykovedy, no vari trocha stlmia 

priodvážne predstavy súčasných sociolingvistov (sociolingvistika – základ národnej 

vedy o jazyku, veda predurčená stať sa všeobecným vysvetľujúcim rámcom 

všetkých národných lingvistík), neakceptujúcich doterajšie diachrónne výskumy. 

Jazyk prirodzene nikdy nezastane v pohybe, bude sa vyvíjať a meniť, aby 

mohol plnohodnotne spĺňať všetky funkcie v rozličných komunikačných situáciách, 

ale – a to najmä v našom slovenskom národnom kontexte, ktorý sa zásadne 

odlišuje napr. od kontextu či situácie americkej angličtiny – má svoju opísanú 

a zistenú minulosť, ktorá nepochybne a nezastupiteľne determinuje aj súčasnosť, 

jeho výskum – a to aj výskum jeho fungovania a používania v hovorených prejavoch 

obyvateľov slovenských miest – sa nezačal iba v dobe sociolingvistickej. 

Ak je extrémny názor, že sociolingvistika sa (a to aj vo výskume mestskej reči) 

uspokojuje iba s registrovaním a konštatovaním jazykových javov a procesov, so 

štatistikou, tak rovnako iluzórna je predstava, že všetky tradičné národné vedy 

o jazyku postupne celkom prepadnú v konfrontácii s dominátorskou sociolingvistikou. 

Socioterénne zamerané výskumy majú perspektívu v symbióze dialektológie 

a sociolingvistiky, nie v oslabujúcej delimitácii. Bežný hovorený jazyk 

(hlavný to zdroj dynamiky súčasnej slovenčiny) totiž nepopierateľne odráža 

(a reflektuje) aj javy dominujúce v jej areálovo ukotvenej nárečovej časti bázy. 

A urbanizovali sa aj tradičné teritoriálne nárečia. 

4. J. Štolc pred vyše 30-timi rokmi konštatoval, že „jazykový charakter 

slovenských miest je daný nárečovým okolím“ (Štolc, 1967, s. 107). Nazdávame 

sa, že toto zistenie nemožno totálne odmietnuť ani dnes; treba ho mať na zreteli 

pri výskume mestskej reči vo väčšine lokalít Slovenska. Poznanie tradičného teritoriálneho 

dialektu, ktorý sa dnes skúma jednak ako živelne sa rozvíjajúca 

štruktúra, jednak ako regionálny obraz dejín spoločnosti i vývinu jednotlivých 

existenčných foriem národného jazyka, by malo byť predpokladom a východiskom 

skúmania mestskej reči. Štúdium vývinu a súčasného stavu nárečí, ktoré nikdy 

nebolo iba prežitkom či anachronickým prejavom obdivu k jazykovej minulosti, 

nesúvisiacim s bádaním v iných oblastiach lingvistiky, totiž zreteľne 

podporuje tézu, že dynamické javy treba odlišovať od vývinových javov. Vývin 

je komplexnejší jav, v ktorom sa manifestuje aj časový faktor; je to imanentný 

proces. Procesuálnosť ako vlastnosť jazykového systému však nemožno chápať 

iba ako faktor času; jej obsahom je špecifický, vnútorne napätý pohyb smerujúci 

90


k vyššej kvalite. Exponentom súčasného konvergentného vývinu v nárečiach, 

ktorý nachádza svoj odraz aj v mestskej reči, je nepochybne vplyv ostatných variet 

národného jazyka. Komunikačná kompetencia nárečí, ktoré v súčasnosti 

sčasti strácajú sociálnu bázu (reštrukturácia sociolingvistického archisystému jazyka 

stavia do pozície dominujúcej variety spisovný jazyk; porov. Ripka, 1994, 

s. 200), vo všeobecnosti závisí najmä od úrovne rozvoja jeho vnútornej štruktúry, 

od sociálnych faktorov, historickej epochy komunikačnej sféry, počtu používateľov 

nárečia a od iných okolností spolupôsobiacich pri konkrétnom komunikačnom 

akte. V mestách nárečie nestačí plniť všetky potrebné funkcie; niektoré 

komunikačné priestory „ovládli“ iné (funkčne kompetentnejšie) existenčné formy 

(variety) národného jazyka. 

4.1. Pri dlhoročných terénnych výskumoch na západnom Slovensku sme 

mali možnosť študovať jazykovú situáciu aj vo viacerých západoslovenských 

(do makroareálu západoslovenských nárečí prislúchajúcich) mestách, a to najmä 

v Trenčíne. Charakterizuje ju stála interferencia jazykových prostriedkov. Pri 

priemerných komunikačných aktoch sa najčastejšie používa bežný hovorený jazyk, 

ktorý je útvarovo nevyhranený, zmiešaný. Niektoré používané výrazové 

prostriedky nemajú nijaký formálny znak, ktorý by vymedzoval ich príslušnosť 

k niektorej z variet národného jazyka. V zásade môže hovoriaci vyberať vždy 

z prostriedkov nespisovných (najmä z teritoriálnych nárečí) alebo zo spisovných. 

4.2. Na ilustráciu chceme uviesť len niekoľko syntaktických javov, typických 

pre mestskú reč Trenčína i okolité dolnotrenčianske nárečia. Aj tieto výskumy 

totiž dokazujú, že v nárečovej syntaxi všeobecne sa málokedy prejavujú 

prísne územne lokalizované a podmienené javy, a preto má mnohé črty spoločné 

s akoukoľvek hovorenou podobou jazyka. (Aj túto skutočnosť by mali mať na 

zreteli bádatelia pri sociolingvisticky orientovaných výskumoch mestskej reči.) 

Tak možno charakterizovať improvizovanosť prejavujúcu sa v nepevnej organizácii 

vety, využívanie intonácie a vetného prízvuku na aktuálne vetné členenie, 

odlišné princípy slovosledu, zvýšenú mieru expresivity a citovej angažovanosti 

a pod. Všetky tieto javy sa neobmedzujú iba na nárečie (hoci v ňom je ich postať), 

a preto nie je možné exaktne stanoviť mieru ich „nárečovosti“. Sú typické 

aj pre mestskú reč Trenčína a celú súčasnú jazykovú situáciu v západoslovenskej 

oblasti. Ide o isté interdialektové javy takého typu, ako je napr. fonologické využívanie 

kvantity. 

4.3. V nahrávkach prejavov obyvateľov Trenčína sa vyskytovalo aj porušovanie 

myšlienkových vzťahov, kríženie vetných väzieb, vybočenie z vetnej 

väzby či tautologické opakovanie tých istých skutočností. Zaznamenali sme aj 

91

IVOR RIPKA 

používanie dvoch v (dolno)trenčianskej nárečovej oblasti frekventovaných a dosť 

„agresívnych“ syntaktických prvkov, a to: 

a) použitie nárečovej vytyčovacej hodnotiacej častice ale vo význame spisovných 

častíc približnej miery (asi, približne), napr. vo vete to buďe ale desať 

strán; 

b) širšie využívanie spojky až vo funkcii základnej podmienkovej podraďovacej 

spojky (to bi sme dali prepísať ešťe dňes, až buďe čas), účelovej podraďovacej 

spojky (zeberťe si ešťe cukor, aš to ňemáťe horké) a v časových vetách, 

v ktorých určuje čas deja hlavnej vety (aš príďeťe o rok, buďe to 

uz�zariaďené). 

5. Pri verejných (oficiálnych) prejavoch pisateľ alebo hovoriaci vedome 

využíva prostriedky niektorej zo stabilizovaných variet národného jazyka (zvyčajne 

spisovný jazyk), v bežných dialogických prejavoch (t. j. aj v mestskej reči) 

sa miešajú (nie prepínajú) jednotlivé kódy koexistujúce vo vnútri národného jazyka, 

t. j. striedajú sa hláskové (zvukové) podoby, tvary a slová prislúchajúce 

(hovorovému) spisovnému jazyku, bežnému hovorenému jazyku, interdialektom 

alebo tradičnému miestnemu nárečiu (porov. Krčmová, 1997, s. 169). Tu treba 

pripomenúť ešte jednu relevantnú skutočnosť. Ak totiž vychádzame z názoru, že 

bežné hovorené prejavy (česky běžná mluva) majú svoju normu, môžeme používať 

– a tak sa to manifestuje aj v stratifikáciách slovenského národného jazyka – 

i termín bežný hovorený jazyk, ktorý implikuje (a potvrdzuje) zistenie, že ide 

o varietu národného jazyka. 

5.1. Mestskú reč (alebo v zmysle naznačených chápaní aj jazyk mesta) 

formujúcu sa na základe tradičného nárečia charakterizuje nepretržitý pohyb 

prvkov – výber, preskupovanie, modifikácia, potláčanie jedných a zdôrazňovanie 

iných, a to všetko so zreteľom na pomenúvaciu funkciu jazyka, ktorá je nevyhnutným 

predpokladom nadradenej a hlavnej komunikačnej funkcie. Opísať 

ju znamená zachytiť dialekticky protirečivé tendencie k demokratizácii aj k intelektualizácii, 

k internacionalizácii i k tvoreniu z domácich zdrojov, k univerbizácii 

i k multiverbizácii. Ide tu o rozsiahlu a nejednotnú, nehomogénnu oblasť 

charakterizovanú vysokým stupňom variantnosti, determinovanej radom rozličných 

(lokálnych, regionálnych, generačných, sociálnych a pod.) parametrov (porov. 

Daneš, 1997, s. 185). 

6. Vznik mestskej reči (vo väčšine slovenských aglomerácií) sa dá s istou 

licenciou označiť ako urbanizácia tradičného teritoriálneho dialektu (jeho „prispôsobenie“ 

sa potrebám komunikantov). Globálne sa dá charakterizovať ako 

pospisovňovanie (štandardizovanie) pôvodného nárečia príslušného mesta. Jeho 

92


podnety možno vidieť v tom, že do komunikátov obyvateľstva mesta sa dostáva 

množstvo nových výrazov (slov) z administratívnej, ekonomickej, kultúrnej či 

politickej oblasti, teda zo sfér, ktoré nezodpovedajú pôvodnému rustikálnemu 

charakteru nárečia. Súčasná jazykoveda môže a má „rozjatrenú“ jazykovú skutočnosť 

v mestách skúmať. Mala by si však uvedomovať historickú prioritu 

miestnych nárečí, ktoré sú počiatkom každého (ktoréhokoľvek) národného jazyka. 

Existenciu nárečí nepodmieňuje existencia spisovného jazyka ani iných variet 

národného jazyka, ale naopak, ich existenciu podmieňuje nárečové východisko. 

Na záver chceme pripomenúť ešte jednu diskusnú (mierne modifikovanú) 

myšlienku J. Štolca (1967, s. 108): Štúdium jazyka mestského prostredia by nemalo 

mať – a to ani na konci 20. storočia – charakter cielenej kampane, počas 

ktorej sa má získať materiál na odôvodňovanie istých chcených zmien v kodifikácii 

spisovnej normy. 

Literatúra 

DANEŠ, F.: Situace a celkový stav dnešní češtiny. In: Český jazyk na přelomu tisíciletí. Red. 

F. Daneš et al. Praha, Academia 1997, s. 12 – 24. 

CHLOUPEK, J.: Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti. Brno, Univerzita J. E. Purkyně 

1986. 132 s. 

KRČMOVÁ, M.: Současná běžná mluva v českých zemích. In: Český jazyk na přelomu tisíciletí. 

Red. F. Daneš et al. Praha, Academia 1997, s. 160 – 172. 

ONDREJOVIČ, S.: Metamorfózy sociolingvistického výskumu na Slovensku. In: Sociolingvistika 

a areálová lingvistika. Sociolinguistica Slovaca 2. Zost. S. Ondrejovič. Bratislava, Veda 

1996, s. 11 – 17. 

RIPKA, I.: Metodické aspekty terénnych výskumov (O vzťahu dialektológie a sociolingvistiky). 

Slovenská reč, 59, 1994, s. 193 – 201. 

RIPKA, I.: Ďalšie smerovanie teritoriálne zameraných výskumov. In: Sociolingvistika a areálová 


ŠTOLC, J.: Nárečia, interdialekty, mestský jazyk. In: Kultúra spisovnej slovenčiny. Red. 

J. Ružička. Bratislava, Vydavateľstvo SAV 1967, s. 106 – 109. 

93


JAZYKOVÉ PODOBY MESTA 

Miroslav Dudok 

Vari len zhodou okolností na našom stretnutí máme možnosť zaznamenať 

sedemdesiate výročie od organizovanejšieho vedeckého záujmu o výskum jazyka 

mesta v celosvetových reláciách. B. A. Larin roku 1928 uverejnil dva texty – 

K jazykovednej charakteristike mesta (Larin l928a) a O jazykovednom výskume 

mesta (Larin 1928b). Ide zrejme o prvé texty svojho druhu v dejinách modernej 

jazykovedy, kde sa teoreticky opodstatnene uvažuje o dôležitosti mestského 

prostredia pre vývoj jazyka a jazykovedu. 

V minulosti mestá boli strediskami jazykového štandardu. B. A. Larin konštatuje, 

že po zániku feudalizmu funkciu nositeľa štandardného jazyka preberá 

štát, treba však dodať, že i občianska spoločnosť so svojím aparátom: školy, tlač, 

verejnoprávne inštitúcie a pod. Vo vtedajších mestách boli nositeľmi jazykového 

štandardu iba najvyššie sociálne vrstvy a rodiaca sa národná reprezentácia. Brány 

miest sa však otvárajú. Intenzívny príliv nového, rurálneho obyvateľstva a jeho 

integrovanie sa do mestskej populácie v značnej miere spestrujú sociálnu, národnostnú, 

duchovnú, kultúrnu a pod. mestskú mapu. Prejavilo / prejavuje sa to 

vo viacjazykovosti i viacjazyčnosti, v bohatej varietnosti a rozvetvených podobách 

mesta, písomných, ale hlavne hovorených. Heterogénnosť ako základná urbánna 

charakteristika sa zachovala aj v súčasnom meste. 

Mestský jazyk stojí na rozhraní nárečia a spisovného jazyka. Obsahuje charakteristiky 

nárečia, spisovného jazyka a sociolektov. To však nie je zemepisné 

nárečie v čistej podobe, nie je to ani spisovný jazyk v kodifikovanej a regulovanej 

podobe. Preto už B. A. Larin odporúčal skúmať mestský idióm ako sociálnojazykový 

idióm par excellence. Mesto je miestom jazykovej interferencie, koexistovania 

dvoch a viacerých jazykových systémov na veľmi ohraničenom priestore 

s veľmi členitými a bezprostrednými formami vzájomného komunikovania. 

Výsledkom takejto jazykovej situácie je špecifický urbánno-jazykový útvar, 

veľmi ťažko zvládnuteľný v synchrónii práve pre jeho nehomogénnu, amorfnú 

a dynamickú povahu. 

Napriek tomu, že sa v leningradskej jazykovednej škole dvadsiatich a tridsiatich 

rokov systematickejšie pracovalo v oblasti urbánnej jazykovedy – napr. 

v rámci urbánnej dialektológie pracoval i V. M. Žirmunskij (1934), L. Jakubinski 

(1932) –, jazykoveda sa dostala do mestských ulíc až v šesťdesiatych rokoch. 

94


Wiliam Labov stanovil metodologické a empirické súradnice výskumu jazykového 

správania sa občanov New Yorku (Labov, 1966). V mestských podmienkach 

vývinu jazyka model klasického jazykového spoločenstva sa rozkladá, 

triešti a vymyká „reprezentatívnemu“ zovšeobecňovaniu. Pre mestských obyvateľov 

výraznejšiu integratívnu funkciu hrajú jazykové postoje a predsudky ako 

sám jazyk, ktorý je výrazne členitý a variabilný. Variabilita jazykových podôb 

mestskej reči nie je spôsobená iba sociálnou a ekonomickou členitosťou hovoriacich, 

patriacich do konkrétneho spoločenstva. „Človek asfaltu“ podstupuje 

zložité procesy jazykovokomunikačnej prispôsobivosti. Pritom (podľa W. Labova) 

má predstavu o istých normách, o ktorých si myslí, že ich porušuje a preto existuje 

rozdiel v tom, čo hovorí, v tom, čo si myslí, že povedal a v tom, čo si myslí, 

že by mal povedať. Hovoriaci v rurálnych podmienkach s takýmito otázkami asi 

nezápasí, a aspoň ich naša jazykoveda a klasická dialektológia doteraz nevyčlenila. 

V ideálnej podobe – v mestskej spoločenskej a jazykovej sieti je úzus povýšený 

na komunikatívnu normu. Takto si mestský človek zjednodušuje jazykovú 

komunikáciu. Ale to neznamená, že sa jeho jazykový prejav nemení. Ibaže je 

takýto idiolekt menej dynamický, podobne ako je aj samotné nárečie, do ktorého 

patrí a ktoré dotvára menej dynamicky ako iné formy národného jazyka. 

Na našom kontinente sociologickú urbánnu dialektológiu (sociological urban 

dialectology) začal rozpracúvať Peter Trudgill (Trudgill, 1974), ktorý upozorňuje, 

že nie každá urbánna dialektológia je aj sociologická. Viacerí jazykovedci 

zaznamenávali mestskú reč. Často však zabúdali na fakt, že sú heterogénne 

jazykové spoločenstvá aj spoločensky odlišné. Zameriavali sa na všeobecné 

charakteristiky mestského jazyka a unikal im pritom fakt, že mestské jazyky sú 

„iné“ aj v rámci mesta: iný je mestský jazyk v strede mesta a iný je slumový jazyk 

toho istého mesta; ba prítomné sú rôzne existenčné podoby jazyka aj vo 

vnútri jednotlivých urbánnych štruktúr. Vďaka tomuto „ineniu“ mestskú dialektológiu 

evidujú v prvom rade sociológovia jazyka a sociolingvisti. V slovenských 

podmienkach, napriek uvedomovaniu si potreby sústavnejšieho výskumu 

mestského jazyka zo strany jazykovedcov (Pauliny, 1965), vznikali solitérové 

a reprezentatívne diela, akým je Atlas slovenského jazyka (1968), kde sa registruje 

iba rurálna slovenčina a mestská reč sa práve kvôli nehomogénnej povahe 

nedostala do bodovej siete. Podobne sa vytrácajú slovenské izoglosy, pretínajúce 

slovenské mestá v enkláve. 

Zdá sa nám však, že i v slovakistických podmienkach v súčasnosti dozrela 

situácia, aby sa vážnejšie uvažovalo o urbánnej dialektológii. Svedčí o tom i skutočnosť, 

že klasická dialektológia nabieha na koncept sociálnej dialektológie 

95

MIROSLAV DUDOK 

(v prácach I. Ripku, M. Smatanu a i.), ktorú od osemdesiatych rokov v známejších 

zahraničný reláciách reprezentuje napr. L. Milroy (1980) (pričom u L. Milroya 

ide i o zmenu sociálnej paradigmy, napr. kritiku spoločenských tried v prospech 

spoločenskej siete vo fungovaní mesta a jeho jazyka). Kooperácia dialektológie 

a sociolingvistiky v slovenskej urbanológii môže byť prospešná i z toho 

dôvodu, že na Slovensku máme prevahu tzv. malých miest nad veľkými, kde sa 

vypuklejšie prejavuje mestský idióm ako klasický prípad miešania nárečí a štandardného 

jazyka s výraznejšou nárečovou arómou, resp. miešania štandardu a neštandardu. 

V tomto kontexte sa vynára niekoľko otázok. Aký status má mestský jazyk? 

Je táto varieta národného jazyka prechodnou podobou spisovného jazyka 

a príslušných interdialektov? Ktorá z nich je dominantnou, „je to skutočne nehomogénny, 

amorfný a neorganický idióm“? (Jutronić – Tihomirović, 1987, 

s. 118). Ak je mestský jazyk prestížnou podobou, resp. ak má svoju hodnotu, tak 

zaiste bude možné v jeho heterogénnej podstate objaviť a vyčleniť takú dynamickú 

štruktúru, ktorá nie je taká amorfná, akou sa zdala byť na začiatku urbánnej 

lingvistiky. 

Hádam aj preto sa mapuje jazyk vo vybraných slovenských mestských aglomeráciách 

ako komunikačných mikrospoločenstvách, napr. v Banskej Bystrici 

(Patráš, 1990; 1997 a i.) a v Prešove (Muránsky, 1978; Slančová – Sokolová a i.), 

zatiaľ prevažne v časopiseckých prácach. Do tohto radu zaraďujeme aj podobné 

ojedinelé výskumy v slovenských malých mestách v enkláve (Myjavcová, 1995). 

V mestskom jazykovom spoločenstve (najmä keď ide o „veľké mesto“, ale 

platí to aj pre „malé mesto“, hoci len v menšej miere) sa prejavujú rozdiely nielen 

medzi jednotlivcami, ale aj v prehovore jednotlivca. Jazyk mesta je premenlivá 

veličina, javí sa v rozmanitých podobách. „Mestský jazyk nemožno opísať 

na základe jednej invariantnej normy a jej porušovania. Variácia je inherentná 

v samotnom systéme“ (Halliday, 1983, s. 172). Inými slovami, normy mestskej 

reči sú priestorovej povahy, nie bodovej, ako sa nazdávajú filozofi: „Urbánne je 

punktuálne“ (Lefevebre, 1970). 

Na tom istom priestore v mestskej reči fungujú rôzne idiolekty, dialekty, 

sociolekty, rôzne stupne vnútrojazykového štandardu a „spisovnosti“ prejavu 

atď., teda jazyky v jazyku, ale aj jazyky popri sebe. V jazyku mesta je v plnej 

miere zastúpená diglosia i bilingvizmus. Napríklad v Novom Sade donedávna 

bola regulovaná päťrečovosť: oficiálnym jazykom jazykového prostredia mesta 

Nový Sad bola srbochorvátčina, maďarčina, slovenčina, rusínčina a rumunčina. 

V súčasnosti je oslabená regulatívna jazyková právomoc, ale funkčná jazyková 

96


mestská mapa, aj napriek zmenenej demografickej štruktúre, si ešte vždy zachováva 

svoju zložitosť: po novosadských uliciach zaznievajú prejavy v srbčine, 

maďarčine, slovenčine, rusínčine, rumunčine, chorvátčine, albánčine, rómčine, 

turečtine, v študentskom meste aj iné, prechodné jazyky. Dominantným jazykom 

je však srbčina. Tento jazykový substrát je dynamickej povahy, ba možno povedať, 

že každý jednotlivec ho nesie ako takú vnútornú batožinu všade so sebou, aj 

do prechodných miest, kde sa tieto jazyky navzájom presakujú. Možno to dokumentovať 

prejavom vojvodinských študentov slovenskej národnosti študujúcich 

v „slovenskej“ Bratislave, ktorá má svoje vlastné jazykové podoby a tie zaiste 

zanechávajú stopy aj v idiolekte. (O tom hovoria i doklady typu Vidím, vrátil 

si sa z Bratislavy; Bol si v Bratislave ako reakcia na inakosť prejavu nositeľa 

lokálneho jazykového koloritu, ktorý sa po čase vracia do materského jazykového 

prostredia). Na základe dokladového materiálu možno dokonca spresniť – 

u študentiek a absolventiek farmácie, lebo mesto má, okrem uvedených, aj svojú 

ženskú jazykovú podobu. Nasledujúci doklad je úryvkom z integrálneho rozhovoru 

v autobuse, pripravenom na odchod z Bratislavy do Nového Sadu, resp. 

Belehradu. 

Keď A: zme minuľe išľi, v Maďarsku široko-ďaľeko ňič, a ona musela von... 

cha-cha... Ja som jej záštitu robila. 

B: Nužda, cha-cha... 

[...] 

A: Viem ešte jednu lekáreň. 

B: Na Dlhých dieloch sú dve. 

A: Autobus štartuje. Vyprevádzajúci kývajú. - Takí ispraťaj. musieť Budem po- 

Rasťovi, aby ma prišiel vyprevadiť. 

vedať 

B: A čo je náplň tvoja práce? 

A: S filtrami... 

(1998) 

Zo stanoviska preskriptívnej lingvistiky, ktorá sa riadi viac-menej idealizáciou 

jazyka kvôli reprezentačným cieľom, citovaný prejav by sa mohol označiť 

ako subštandardný. Zo stanoviska kontextovej lingvistiky, do rámca ktorej zaraďujeme 

aj urbánnu lingvistiku, ide o typický prejav, v ktorom sa miešajú vnútrojazykové 

gramatiky, umožňujúce diglosnú situáciu (porov. striedavé nárečové 

a spisovné sekvencie a repliky), a gramatiky paralelných jazykov (citátové výra- 

97


zy a konštrukcie druhého jazyka v jazykovom prejave bilingvála). Urbánne totiž 

„nevyrába“, neprodukuje v priemyselnom či technokratickom zmysle, ale tvorí. 

Preto takýto a podobný register prostriedkov vytvára osobitný komunikačný 

štandard, ktorý je spoločensky (zvonka) a individuálne (zvnútra) motivovaný. 

Výsledne sa tak vytvára osobitná jazyková podoba. Každé mesto obsahuje svoju 

komunikačnú normu, ktorá je špecifická pre to-ktoré mesto. Extenzita mestskej 

aglomerácie nevplýva na podstatu jazyka mesta, ale ho štruktúruje. Keďže ďalšou 

vlastnosťou mesta je pohyb, je to dynamická, nie statická entita, mestský jazyk 

a jazykové podoby mesta v úplnosti nemožno opísať. Možno ho však prežívať. 

Tento aspekt „zážitkovosti“ mesta jazykoveda by sa nemal strácať zo zorného 

uhla. 

Ani vyčleňovaním jazykových „zón“ v mestskej reči a ich opisom nemožno 

v úplnosti opísať mestský jazyk, či mestské dialekty. Skúsenosti iných disciplín, 

ktoré sa sústredenejšie zaoberajú problematikou mesta, napr. urbanistiky, sociológie, 

najmä však sociológie mesta, sú v tomto smere ilustratívne. Podrobným 

opisom štruktúry mesta ako jednoty ekologického, prírodného a morálneho 

usporiadania nevyčerpáva sa problematika mesta v úplnosti, ani typ mesta. 

Napríklad R. E. Park (1952) sa domnieva, že základnou charakteristikou 

amerického mesta je tendencia podrobiť sa istým modelom a že tie sa javia ako 

konštelácia typických mestských zón, ktoré môžu byť zemepisne lokalizované 

a priestorovo určené. Mestské zóny sa navzájom nelíšia iba podľa obyvateľstva 

rozličného veku, zamestnania, etnickej príslušnosti a pod., ale aj podľa funkcií, 

ktoré sa v nich v prevažnej miere vykonávajú. V týchto jednotlivostiach je zachytený 

obraz mesta, ale nie bez zvyšku. Ekologickú štruktúru mesta chicagskej 

sociologickej školy hádam najlepšie reprezentuje E. W. Burgess v podobe piatich 

koncentricky rozložených zón: 1. „Loop“ (ústredná úradná časť mesta nazvaná 

slučkou pre železničnú sieť, ktorá ho obkolesuje), 2. prechodná zóna 

(miesto pobytu osadníkov prvej generácie v etnicky homogénnych enklávach, 

zóna zanedbaných štvrtí – slumov, get a kriminálu), 3. zóna prisťahovalcov druhej 

generácie, 4. rezidenčná zóna s obytnými priestormi rozličného druhu (s kolektívnymi 

bytmi, rodinnými, luxusnými i chudobnými) a 5. zóna predmestia či 

prímestia alebo tých, čo každodenne cestujú do centra kvôli zamestnaniu menej 

ako šesťdesiat minút (Burgess, 1967). Mechanická lingvistická nadstavba tejto 

koncepcie mesta by skresľovala jazykovú podobu mesta aj z takého triviálneho 

dôvodu, že nezahŕňa komplexnejšiu typologickú predstavu mesta – porovnaj 

napr. európsky typ mesta (Pušić, 1997), podobne ako nebolo možné v úplnosti 

aplikovať ani ostatné sociologické, ekonomické, urbanistické, demografické, 

98


semiologické, filozofické a iné koncepcie a definície mesta pre potreby opisu 

a výkladu jazyka mesta. Sociolingvistická predstava mesta okrem uvedených sociologických 

prvkov ráta aj s kultúrno-civilizačným aspektom a pod. Súhrn 

týchto a iných izolovaných fragmentov a obsahov nezabezpečuje ešte urbánnu či 

mestskú celostnosť. Preto aj užšia disciplinárna, teda aj jazykovedná reflexia 

mesta môže byť veľmi rozmanitá. A rozmanitá je i predstava mestského jazyka 

v rámci rôznych národných jazykov. Jazykové podoby mesta, varianty a variety 

mestskej reči sú teda ovplyvňované heterogénnosťou mestskej populácie. Mestský 

jazyk má však aj svoju ústrednú štruktúru, mestský idióm, ktorý ho vyčleňuje 

ako osobitnú mestskú reč. Keďže je mesto miestom rozhovorov, rozhodujúcou 

mierou na delimitáciu mestského jazykového štandardu vplývajú zvukové 

jazykové prvky odpozorované a obsiahnuté vo výrokoch typu V Bratislave sa 

rozpráva tvrdo a pod. Súčasná slovenská (a nielen slovenská) sociolingvistika 

v začiatočnej disciplinárnej vývinovej fáze zvukovú realizáciu mestského jazyka 

vyčleňuje ako základnú typickú charakteristiku, hneď potom morfologickogramatickú 

zložku (porov. napr. Muránsky, 1978; Jović, 1976 atď.). Situácia je 

však omnoho komplexnejšia, čo naznačili i B. Bajčev a M. Videnov (1988). 

Mesto nie je jazykovým spoločenstvom v klasickom zmysle slova. Na jazykové 

podoby mesta nevplýva iba heterogénnosť prostredia, ktorá umožňuje 

koexistenciu rozličných a rozdielnych prejavov jazykového spoločenstva a jednotlivcov, 

ale aj každý jednotlivec pozná a vlastní aspoň niekoľko registrov, ktorým 

pripisuje spoločenskú hodnotu podľa aktuálnych potrieb (porov. Halliday, 

1978). Rečový predstaviteľ mesta patrí k rôznym spoločenským skupinám, vo 

svojej rečovej praxi uplatňuje rôzne jazykové variety (Jutronić –Tihomirović, 

1983, s. 199). 

M. Radovanović hovorí, že „úspešný“ mestský človek by mal byť vlastne 

„polyglotickým“ občanom. Mal by poznať štandardný jazyk (jeho všeobecne 

prijatý variant, presnejšie miestnu urbánno-regionálnu realizáciu tohto variantu), 

ďalej rad sociolektov (menší počet) a funkčných štýlov (väčší počet), prestížny 

mestský subšandard a „materinský“ nárečový idióm (podč. M. D.) (Radovanović, 

1997). V skutočnoti teda o mestskom jazyku by bolo možné hovoriť 

v množnom čísle (Dudok, 1998). 

V aktuálnej i budúcej jazykovednej reflexii mestskej reči preto treba rátať 

s krížením nárečového základu so štandardným substrátom, z čoho vzniká nový 

urbánny substrát a idióm. Už táto konferencia asi naznačí, a budúce výskumy 

hádam doložia, ako sa mení nárečový a štandardný substrát v mestskom prostredí. 

Petržalské nárečie dnes neexistuje, lebo neexistuje ani bývalá Petržalka. 

99


V novej Petržalke nevznikla prešpuráčtina, napriek tomu, že je to suburbium inklinujúce 

k centru, ani zemplínčina, liptovčina a pod. Ani v Bratislave sa v plnej 

šírke neudržala prešporáčtina. Vznikla a vzniká bratislavčina. Jazyk mesta zohral 

(a zohráva) dezintegračnú úlohu v pôvodných nárečiach aj v štandardnom 

jazyku. Na druhej strane zohral a zohráva aj integračnú úlohu (všimni si povojnovú 

jazykovú situáciu napr. Košíc). Západný typ mesta je i akýmsi spontánnym 

korigentom regulovaného jazyka. Slovenské mesto hlavne v poslednom desaťročí 

tiež preberá takúto funkciu; silnejú vnútorné, samoregulujúce jazykové procesy 

a slabnú vonkajšie zásahy do jazyka. 

Jazyková inakosť mesta sa po čase nivelizuje a globalizuje. Jeho vnútorné 

zóny sa zároveň inovujú a dotvárajú. Mestská reč je budúcnosťou jazyka. A je 

generolektickým artefaktom, tvorivým činom. Prečo sa potom tomuto jazyku 

venovala a venuje neadekvátna pozornosť? Medzi iným aj preto, že sa ešte vždy 

nestanovili jednotné teoretické, metodologické a technické prístupy a postupy na 

komplexné uchopenie jazykového mestského idiómu. Dnes v našej spoločnosti, 

a je to tak aj vo väčšine iných európskych a vo vyvinutých zámorských krajinách, 

v meste žije, pracuje, komunikuje, a teda jazykovo existuje, okolo 70 % 

celkovej populácie. A my ešte vždy málo vieme, ako sa v mestách rozpráva. 

Príliš dlho panoval predsudok, že mestský jazyk je chorý, nesprávny, pokazený. 

V skutočnosti je to, podobne ako jazyk vôbec, veľmi ohybný, pružný, prispôsobivý, 

tvorivý, tolerantný, inteligentný, citlivý, živý organizmus. A bez intelektuálneho 

a citového angažovania tieto hodnoty v ňom nemožno objaviť vo 

vedomí súčastníka – nezviditeľňujú sa. 

Na základe vyloženého by sme mohli uzavrieť takto: V meste funguje viacero 

jazykových podôb. Na výzor sociolingvistickej mapy mesta pôsobí viacero 

činiteľov, ktoré sa menia v čase. Sem patrí okrem premenlivého sociálneho substrátu 

(pohyby v pracovnej sfére, politické pohyby atď.), podmienok, ktoré pôsobia 

na zmenu komunikačných prostriedkov (napr. nové informačné prostriedky 

a pod.) predovšetkým jazyk (jazyky) a jazykové zázemie, nárečové pozadie, 

infraštruktúrna ústrojnosť mesta a socializácia jazykovej kompetencie (porov. 

Pupovac, 1991). Keďže ide o jazyk, dôležité je to, či ide o variantnú alebo jednotnú 

konfiguráciu, či spoločnosť voči tomu prejavuje kladný postoj, keďže ide 

o viacjazyčnosť, treba určiť typ a charakter viacjazyčnosti (napr. Montreal na 

jednej strane a New York na druhej strane). Keď ide o nárečové pozadie, treba 

vidieť, či má mesto jednotný nárečový základ alebo ide o kombinovanie a miešanie 

nárečí. Ktoré komunikačné roviny a jazykové podoby sa v meste realizujú, 

závisí od pracovnej, sociálnej, urbánnej usporiadanosti mesta a z toho potom 

100


vyplýva i socializácia jazykovej kompetencie, pričom je tu dôležitý vzťah medzi 

formálnym a neformálnym typom socializácie, nehovoriac už o tom, že zásadná 

je i úloha jazyka v sociálnom zviditeľňovaní a v spoločenskej promócii. 

Literatúra 

BAJČEV, B. – VIDENOV, M.: Sociolingvističesko proučavanje na grad Veliko Tъrnovo. 

Sofia 1988. 384 s. 

BURGESS, E. W. a kol.: The City. Chicago and London, The University of Chicago Press, 

1967. 

DUDOK, M.: RADOVANOVIĆ, M.: Spisi iz kontekstualne lingvistike. Jazykovedný časopis, 

49, 1998, č. 1 – 2, s. 122 – 127 (rec.). 

HALLIDAY, M. A. K.: Jezik u urbanoj sredini. Argumenti (Rijeka), 1983, č. 1 – 2, s.171 – 

178. [preklad VIII kapitoly Language in urban society v knihe HALLIDAY, M. A. K.: Language as 

social semantic. The social interpretation of language and meaning. Edward Arnold, London 

1978]. 

JAKUBINSKIJ, L. – IVANOV, A.: Očerky po jazyku. Leningrad 1932. 

JOVIC, D.: Jezik urbanih sredina. Gledišta (Beograd) 17, 1976, č. 7 – 8, s. 732 – 744. 

JUTRONIĆ-TIHOMIROVIĆ, D.: Jezik grada. Argumenti (Rijeka) 1983, č. 1 – 2, s. 196 – 204. 

JUTRONIĆ-TIHOMIROVIĆ, D.: Potrebe za socijalnom dijalektologijom. Akademija Nauka 

i umjetnosti Bosne i Hercegovine. Posebna izdanja, Knj. LXXXII, Odjeljenje društvenih nauka, knj. 

18. Sarajevo 1987, s. 117 – 119. 

LABOV, W.: The Social Stratification of English in New York City. Washington, Center for 

Applied Lingustics 1966. 

LARIN, B. A.: K lingvističeskoj karakteristike goroda. Izvestija Leningradskogo gosudarstvenogo 

instituta, 1, Leningrad 1928a, s. 175 – 184. 

LARIN, B. A.: O lingvističeskom izučenii goroda. Russkaja reč, 3, 1928b, s. 61 – 74. 

LEFEVEBRE, H.: La révolution urbaine. Paris, Gallimard 197O. [Urbana revolucija. Prev. 

M. Vukmirović – Mihajlović. Beograd, Nolit 1974] 

MILROY, L.: Language and Social Networks. Oxford, Blackwell 1980. 

MURÁNSKY, J.: Osobitosti hovorenej podoby spisovnej slovenčiny v Prešove. In: Zborník 

Pedagogickej fakulty v Prešove Univerzity P.J. Šafárika v Košiciach. Roč. 13. Zv. 3. Slavistika. 

Red. M. Novák et al. Bratislava , Slovenské pedagogické nakladateľstvo 1978, s. 37 – 56. 

MYJAVCOVÁ, M.: Petrovské jazykové mikroprostredie. In: Petrovec 1745 – 1995. Red. 

S. Boldocký. Petrovec 1995, s. 418 – 421. 

PARK, R. E.: Human communities. Illinois, The Free Press Glencoe 1952. 

PATRÁŠ, V.: Hovorená podoba slovenčiny v Banskej Bystrici. (Rkp. kandidátskej dizertácie.) 


PATRÁŠ, V.: Prepínanie kódu v komunikácii obyvateľov súčasných miest. In: Jazyk, komunikácia, 

spoločnosť. Banská Bystrica, Univerzita Mateja Belu v Banskej Bystrici 1997. s. 43 – 49. 

PAULINY, E. a kol.: Hovorená podoba spisovnej slovenčiny. Referáty a diskusné príspevky 

z konferencie dňa 6. – 9. októbra 1965. Bratislava, Zduženie slovenských jazykovedcov 1965. 372 s. 

101


PUPOVAC, M.: Sociolingvistička karta Zagreba. SOL, Zagreb, 12 – 13, 1991, s. 131 – 136. 

PUŠIĆ, Lj.: Grad, društvo, prostor. Beograd, Zavod za udžbenike i nastavna sredstva 1997. 

RIPKA, I.: Urbanizácia dialektu. In: Mesto a jeho jazyk. Red. S. Ondrejovič. Bratislava, Veda 

1998, s. 87 – 93. 

ŠTOLC, J. a kol.: Atlas slovenského jazyka. I. časť. Bratislava, Vydavateľstvo Slovenskej akadémie 

vied 1968. 314 s. 

TRUDGILL, P.: The Social Diferentiation of English in Norwitch. Camridge 1974. 

ŽIRMUNSKI, V.M.: Nacionaľnyj jazyk i sociaľnyje dialekty. Leningrad 1936. 

102


LITERATÚRA A MESTO, 

MESTO A LITERATÚRA. 

NIEKOĽKO PRÍBEHOV 

Mária Kusá 

Hoci som istý čas po oznámení pre mňa veľmi „dráždivého“ a provokujúceho 

okruhu jazykovedných uvažovaní váhala, nakoľko môže byť skúsenosť, ktorú by 

som chcela sprostredkovať, zaujímavá, nakoniec som sa rozhodla podeliť o úvahy, 

ktoré vlastne vždy pri uvažovaní o literatúre – v mojom prípade o literatúre litovskej 

– ostávali za textom, či lepšie povedané, niekde pred textom literárnovedných 

úvah. Nakoniec, myslím, že aj význam (povedzme) osobných histórií v sociologickom 

výskume dáva právo hovoriť o veciach mimo-literárnych, okolo literárnych, 

socio(?)literárnych. V tomto zmysle sociolingvistika je, zdá sa, dnes legitímnou súčasťou 

lingvistických úvah na Slovensku – v literárnovednej, v literárnohistorickej 

reflexii je však ono „socio“ pre bádateľa v podstate cestou k možným „obvineniam“ 

zo sociologizovania a ideologizácie literatúry a literárnej vedy. 1 Vzhľadom na 

predchádzajúcu skúsenosť je to pochopiteľné. Bez zvláštneho odvolávania sa na 

ďalšie „veľké“ mená: okrem dedičstva tartuskej školy a významu, ktorý sa v ňom 

oprávnene prisudzuje kultúrnej každodennosti (onomu z ruštiny ťažko preložiteľnému 

„bytu“), predovšetkým z hľadiska literárnohistorického bádania považujem 

po svojich bádateľských skúsenostiach zo sféry ruskej (sovietskej?), litovskej i slovenskej 

literatúry takýto prístup za potrebný a zmysluplný. 

Ako však tieto úvahy súvisia s mestom a jeho jazykom, teda s témou, ktorá 

bola určená za objekt 8. jazykovedného kolokvovania na úrovni najvyššieho orgánu 

tejto časti slovenskej vedeckej society? 

Tých niekoľko príbehov, o ktoré by som sa chcela podeliť, bude súvisieť 

s litovskou literatúrou. 

„Príbeh“ ruskej literatúry je totiž z hľadiska zvolenej témy neuveriteľne široký 

v čase i priestore, horizontálne i vertikálne. Ale predsa len, napriek logickej 

1 V slovenskej literárnovednej tradícii sa v tejto sfére „ujal“ bádateľ R. Lesňák, ktorého vedecké 

aktivity sú späté predovšetkým s výskumom problémov recepcie literárnych textov, čítania 

a čitateľov. 

103

MÁRIA KUSÁ 

a v ruskej literatúre tradične sa vyskytujúcej opozícii mesto – dedina sa dnes nedá 

hovoriť o tematickej či axiologickej dominancii niektorého z členov tejto opozície. 

Doklady sú nielen v rovine tematickej, ale povedzme i v žánrovej oblasti: 

eklatantným príkladom je existencia fenoménu autorskej piesne – v podstate počas 

celého druhého polstoročia 20. storočia – zreteľne nadväzujúca práve na 

„mestskú“, alebo nie-dedinskú tradíciu piesňového žánru v jeho rozličných konkretizáciách 

(romanca, mestský folklór, väzenský folklór...). Len na dokumentovanie 

šírky, ktorú problém mesta v súvislosti s ruskou literatúrou prináša, dovolím 

si jednoduchú enumeráciu niekoľkých možných okruhov uvažovania: na časovej 

osi (historický vývin tematizácie mesta a ne-mesta 2 , pričom podnetné by 

bolo zrejme nejsť iba od klasického a cez túto prizmu dobre čitateľného 19. storočia); 

už naznačená otázka žánrového systému a jeho vzťahu k téme, rozličné 

„správanie sa“ jednotlivých literárnych druhov v tomto smere. Na druhej strane 

sú to problémy spojené s faktom penetrovania do ruskej literatúry iných kultúr 

v dôsledku rozličných literárnych, ale aj jazykových (proklamovane bilingválni 

autori, reálne bilingválni autori, autorské preklady, autorizované preklady) konkretizácií 

faktu spoločnej „sovietskej“ existencie. 

Vrátim sa však po nevyhnutnej rekognoskácii terénu k „litovským“ príbehom. 

Bude to zároveň aj osobná história mojej cesty k litovskej literatúre. V 80. 

rokoch na Slovensku zreteľne najmä v rusistických kruhoch, zrejme práve preto, 

že boli asi najviac „poučené“ ruskou a sovietskou skúsenosťou, dozrievala nevyhnutnosť 

a potreba bezprostredného poznania jednotlivých národných „sovietskych“ 

literatúr. Prostriedkom bezprostredného poznania bol v prvom rade jazyk, 

ktorého zvládnutie predstavovalo hádam jeden z prvých predpokladov. 

Zreteľné totiž bolo, že preklad z druhej – v tomto prípade ruskej – ruky nie je 

výberom, ale ani spôsobom a podobou prekladu celkom postačujúci: signálov 

fenoménu ruského ideologického sita či presnejšie cedidla bolo dosť 3 . 

2 V 80. a 90. rokoch sa v rámci širšie koncipovaného tematologického výskumu „mesto“ 

i niektoré s urbánnosťou späté pojmy a javy stali predmetom sústredeného bádania českej literárnej 

vedy (predovšetkým D. Hodrová, V. Macura). Napriek istým náznakom (P. Zajac, E. Jenčíková, 

R. Bílik a iní) sa takto vyhranene orientovaný výskum v slovenskej literárnej vede natoľko neudomácnil. 

3 Ako príklad možno uviesť jednu z krátkych próz S. Šaltenisa (známeho na slovenskej divadelnej 

scéne 80. rokov aj vďaka inscenácii jeho dramatického textu Heš, zubatá, heš uvedenej 

v DAB v Nitre). V ruskom preklade vo výbere litovskej poviedky Večno zeľonyj kľon (Vilnius, Vaga 

1986), ktorý slúžil fakticky ako zdroj pre preklady do ďalších literárnych kontextov, sa slovo 

podnájomník – u Šaltenisa akcentované veľkým začiatočným písmenom objavuje ako obyčajný 

104

LITERATÚRA A MESTO, MESTO A LITERATÚRA 

Z hľadiska slovenskej literárnej situácie 80. rokov nielen o tomto pozitívnom, 

komunikačný reťazec skracujúcom spôsobe priameho prekladu, ale naopak 

i o diametrálne odlišnom aspekte naznačeného javu v edičnej oblasti uvažuje 

E. Maliti. Ak totiž reflektuje „prienik“ neruských literatúr v slovenských prekladoch, 

vníma ho nielen ako logické vyústenie predchádzajúcej tradície slovenskej 

a českej rusistiky, ale aj ako spôsob a vedomú stratégiu onoho „prieniku“ 4 . 

I prekladateľský záujem o ne-ruskú literatúru v 80. rokoch možno totiž inter- 

pretovať – aj – ako jednu zo snáh vtedajšej inštitucionalizovanej kultúry udržať 

za každú cenu záujem o literatúru „sovietskej“ proveniencie: táto formulácia by 

mi však v jednoznačne formulovanej podobe pripadala tak trochu spätná, ahistoricky 

interpretujúca z hľadiska dnešného poznania. 

Do zložitej „sovietskej“, či, ako sa vtedy hovorilo a písalo, „sovietskej 

mnohonárodnej“, literatúry sa však z aspektu zvolenej prizmy mesta dostávajú 

v 80. rokoch ďalšie skúsenosti, ktoré onen protiklad mesto-dedina ďalej problematizovali 

– napríklad prirodzenosťou a spontánnosťou mytologického vnímania 

sveta v mnohých textoch gruzínskeho, kirgizského, kazašského, čukotského, nivchského 

a neviem ešte akého pôvodu. Obdobie 70. a 80. rokov bolo totiž 

v jednotlivých národných literatúrach vtedajšieho ZSSR i obdobím návratu ku koreňom. 

Národný epos (alebo text, ktorý môže viac-menej suplovať niektoré jeho 

funkcie v národnej kultúre) sa vysúval do popredia záujmu, v opačných prípadoch 

si túto nedostač kompenzovali jednotlivé kultúrne kontexty rozličným spôsobom. 

Na Slovensku teda existoval v podstate istý poloinštitucionálny záujem 

o ne-ruské literatúry, programová orientácia na ne zo strany cez ruské médium 

prekladajúcich i reflektujúcich rusistov (I. Slimák, D. Slobodník), ale aj konkrétnych 

prekladateľov, pričom výber tej svojej (literatúry) bol celkom subjektívny, 

vychádzajúci často práve z mimoliterárnych okolností. V mojom prípade 

vychádzal z predchádzajúcej lektúry – nakoniec z čoho iného –, ktorá mi cez 

prozaickú tvorbu Mykolasa Sluckisa, Alfonsasa Bieliauskasa, Jonasa Avyžiusa, 

Vytautasa Bubnysa, Vytautasa Martinkusa či Leonidasa Jacinevičiusa pripadala 

blízka. 5 Blízka svojou ukotvenosťou v urbánnom prostredí (síce dovtedy exotic- 

podnájomník bez tohto dôrazu, čím sa text zreteľne ochudobňuje o jednu (z hľadiska vzťahu litovského 

a ruského dosť chúlostivú) rovinu možných interpretácií. 

4 MALITI, E.: Zrkadlenia v priestore – sovietsky mnoholiterárny fenomén. In: Ruská literatúra 

v slovenskej kultúre v rokoch 1836 – 1996. Stručné dejiny umeleckého prekladu na Slovensku. 

Zv. 3. Ruská literatúra. Bratislava, ÚSL SAV 1998, s. 106, 108, 111, 125, 129 a inde. 

5 Výberovo zo slovenských a českých prekladov do roku 1985: SLUCKIS, M.: Adamovo jablko. 

Bratislava, Slovenský spisovateľ 1972. SLUCKIS, M.: Cudzie vášne. Bratislava, Slovenský 

105

MÁRIA KUSÁ 

kej a nepoznanej, ale potenciálne blízkej a spoznateľnej krajiny, s ktorou sa 

možno identifikovať) ako neproklamovane mestskému človeku, čo som si explicitne 

uvedomila a sformulovala práve vďaka tejto skúsenosti. Na vysvetlenie: 

litovský tzv. román vnútorného monológu (už spomínaní Sluckis, Bieliauskas, 

Martinkus, Jacinevičius), ale i krátky estónsky román – na Slovensku v prekladoch 

vtedy najmä E. Vetemaa – zreteľnou tematickou i autorskou prepojenosťou 

so 60. rokmi sa (z hľadiska slovenského čitateľa) podieľali na spoluvytváraní 

predstavy o pobaltských literatúrach ako o literatúrach v tomto zmysle 

„moderných“, dynamických, príbuzných napríklad slovenskej (V. Šikula, 

R. Sloboda, P. Jaroš, P. Hrúz) a francúzskej spisbe 60. rokov (A. Camus, v triviálnejšej 

podobe F. Saganová), ktorých tematizovaná „mestskosť“ a „každodennizmus“ 

sú podobne veľmi čitateľné. Z hľadiska výberu "svojej" literatúry 

som teda zvolila princíp identifikácie sa s ňou a rozhodla som sa pre litovskú literatúru. 

Pred dlhodobou stážou som prečítala naozaj celé dostupné penzum litovskej 

literatúry v slovenčine, češtine a ruštine a dokonca som sa – ako samouk – 

pokúšala zvládnuť litovský jazyk. Okrem základných konverzačných fráz som 

však prišla do Litvy v roku 1985 v podstate jazykom „nedotknutá“. Prvé reakcie 

– v deň príchodu boli špecifické. Neskôr som sa dozvedela, že súviseli so spôsobom 

príchodu – prišla som totiž prostredníctvom „ústredného“ moskovského 

ministerstva. Hneď prvý deň som musela vyložiť na stôl mojej perspektívnej 

školiteľke svoj projekt – projekt výskumu psychologického, pre mňa tematicky 

mestského románu 60. a 70. rokov, s monografickým dôrazom na tvorbu Mykolasa 

Sluckisa. A projekt bol v tejto podobe zmetený z onoho stola hneď prvý deň 

ako čosi, čo nijako nesúvisí so „skutočne“ litovskou literatúrou, práve pre časové 

(súčasnosť), ale najmä priestorové (mesto) súradnice diania textu. To bola 

prvá skúsenosť prvého vilniuského dňa. Druhou bola návšteva literárneho večera, 

venovaného jednému z významných diel litovskej kultúrnej tradície – skladbe 

Anykščiajský les A. Baranauskasa v národnom činohernom divadle. Tam síce divadelné 

predstavenia povinne prekladali a so slúchadlami ste mohli sledovať 

celé predstavenie (inak je to efektívny spôsob výuky jazyka), ale slávnostné večery 

spisovateľ 1973. SLUCKIS, M.: Smäd. Bratislava, Smena 1974. SLUCKIS, M.: Můj neklidný 

přístav. Praha, Práce 1977. SLUCKIS, M.: Na sklonku dne. Praha, Lidové nakladatelství 1980. 

BIELIAUSKAS, A.: Kaunaský román. Bratislava, Slovenský spisovateľ 1971. BIELIAUSKAS, A.: 

Kvitnú ruže červené. Bratislava, Tatran 1975. KAŠAUSKAS, R.: Neveľké sú naše hriechy. Slovenský 

spisovateľ 1982. MARTINKUS, V.: Kamene. Bratislava, Smena 1981. JACINEVIČIUS, L.: Čaj 

o piatej ráno. Bratislava, Smena 1983. MARTINKUS, V.: Kamene. Bratislava, Smena 1981. 

106

LITERATÚRA A MESTO, MESTO A LITERATÚRA 

prekladané neboli ani vtedy. Ako dobrodruh som si povedala, že nemám čo stratiť, 

a tak som fakticky celý večer počúvala bez rozumenia, teda so zostreným vnímaním 

čisto zvukovej podoby prehovorov. Vďaka tomu som identifikovala absolútnu 

rozdielnosť štyroch rečníkov, ktorú som v ruskom rozhovore so školiteľkou aj pomenovala 

(mäkkosť – tvrdosť, lexikálna, intonačná i artikulačná rozdielnosť). Tým 

som zrejme napravila dojem z „nesprávne“, totiž nelitovsky formulovaného projektu, 

lebo som de facto identifikovala nárečia, ktorými jednotliví rečníci – literárni 

vedci a vysokoškolskí pedagógovia hovorili. Pre mňa to bola ďalšia skúsenosť prvého 

dňa z prostredia, ktoré som si potom osvojila cez jeho poznanie ako „iného“ 

voči slovenskému a zároveň voči mojej pôvodnej predstave. V podstate oficiálnosť 

a verejnosť prehovorov pre mňa v neadekvátnej podobe nárečí na takomto fóre 

jednoznačne a dosť tvrdo naznačila zložitosť kontextu, do ktorého som musela 

preniknúť, ak som nechcela ostať za jeho múrmi. 

Znovu asi len uvediem oné „socio“-súradnice litovskej literatúry a širšie 

kultúry, ktoré súvisia s touto témou a na ktoré som narazila a musela ich nejakým 

spôsobom spracovať: V meste, ktoré má dlhú akademickú tradíciu (Vilniuská 

univerzita, založená v r. 1579), bola v 80. rokoch generácia vtedajších 

päťdesiatnikov fakticky prvou generáciou „litovskej“ inteligencie. Vilniuské 

mestské obyvateľstvo tejto vrstvy tvorili predtým najmä Poliaci, Rusi a Židia 6 . 

V celej spomínanej povojnovej generácii bolo silno prítomné jej vkorenenie do 

pôvodných vidieckych kontextov, posilňované rusifikáciou, ktorá zasiahla paradoxne 

predovšetkým niektoré nenápadné atribúty prirodzeného národného života: 

pre nás ťažko pochopiteľná vynútená absencia národného folklóru podľa 

zväzujúcich osnov vo vyučovaní a výchove na rozličných stupňoch škôl, písanie 

kandidátskych dizertácií v litovskom a v ruskom jazyku a doktorských iba v ruskom 

jazyku. Pri týchto nenápadných, ale účinných formách rusifikácie sa vzdor 

prezentovaný aj tematizovanou a niekedy až rituálne akcentovanou „nárečovosťou“, 

preferovaním pôvodných ľudových technológií a postupov, ale aj tém vo 

výtvarnom umení, nástrojov či žánrov v hudbe, tematizáciou ne-mestského ako 

skutočne litovského a odpor voči mestskému ako ne-litovskému v literatúre javil 

už pochopiteľnejšie a čitateľnejšie. V tomto zmysle totiž ne-mestské znamenalo 

6 Práve židovský pôvod M. Sluckisa – bez nejakého priameho náznaku antisemitizmu – bol 

často dôvodom rozdielnosti jeho domácej (litovskej) a inej (inonárodnej) reflexie. Aj tejto otázke je 

venovaný rozhovor prozaika a literárneho kritika J. Aputisa s jubilantom-sedemdesiatnikom Mykolasom 

Sluckisom Saulé leidžiasi, saule teka (Slnko sa ukladá, slnko svieti) v litovskom literárnom 

časopise Metai, 9, 1998, č. 10, s. 102 – 107. 

107

MÁRIA KUSÁ 

i pretrvanie „litovského“ (elementu, etnika), a teda statickejšie trvanie oproti dynamickému, 

ale akoby ne-litovskému mestskému. 

Treba však povedať, že istá zotrvačná sila daných prúdov sa zreteľne prejavila 

aj v samostatnej Litve: pars pro toto – postmoderna sa chápala a v časti 

litovskej kultúrnej komunity stále ešte chápe síce ako čosi nevyhnutné, ale nie 

vždy a celkom litovské – tak nejednoznačne totiž v litovskej kultúrnej tradícii 

dodnes funguje čiastočne i moderna a avantgarda. V špecifickej situácii je v tomto 

ohľade rozsiahla litovská exilová literatúra, ktorá na jednej strane (podobne ako 

prvá vlna ruskej literarnej emigrácie) dovŕšila vývin klasickej literatúry 19. storočia, 

na druhej strane nemohla a nemôže nevnímať podnety a impulzy hosťujúcich 

kontextov – a práve aj vďaka svojej inakosti z nich dokáže i vykročiť (ruský 

a litovský symbolista Jurgis Baltrušaitis, semiotik Algirdas J. Greimas či spisovateľ 

a literárny vedec Tomas Venclova). Tieto zdanlivé predpojatosti, ktoré 

sú vlastne výrazom kultúrnej tradície, sa ešte prejavujú práve v kultúrnej každodennosti, 

spomínanej už na začiatku: teda – v učebniciach literatúry, kde je pre 

„mestskú“ literatúru v 20. storočí vyhradený v podstate jeden odsek 7 , v literárnych 

časopisoch, keď sledujete len povedzme názvy a témy „úvodníkov“ 8 , ale 

napríklad aj vo formuláciách výskumných problémov 9 . 

Na záver týchto niekoľkých nie celkom súrodých úvah mi neostáva iné, len 

dúfať, že aj táto moja celkom čiastková a osobná skusenosť môže svojím spôsobom 

prispieť, práve cez analýzu načrtnutých sociosúradníc literárneho kontextu 

k vytýčenej téme. 

7 DAUJOTYTE, V. – BUKELIENE, E.: Lietuviu literatura (12). Kaunas, Šviesa 1995, s. 115. 

8 Ak zalistujeme v posledných ôsmich ročníkoch literárneho periodika Metai (Ročné obdobia), 

ktorý predtým vychádzal pod budovateľskejším názvom Pergalé „víťazstvo“, tento moment je zreteľný 

z metaforiky v názvoch úvodných statí či jednotlivých príspevkov aj v ich tematickej orientácii. 

9 Napriklad prehľad statí roku 1996 v lituanistickom časopise Litovskej akadémie vied, ktorý 

sa zaoberá „dejinami, archeológiou, jazykom, literatúrou, národopisom a etnografiou“ – Lituanistica 

1996, č. 4 (28), s. 91–94 – práve v oblasti histórie a literatúry dokumentuje oproti predchádzajúcim 

ročníkom istý posun k menej „ideologizovaným“ témam v skúmanom aspekte. 

108

JAZYK MESTA 

V MINULÝCH STOROČIACH


JAZYK MESTA A SPISOVNÉ JAZYKY 

SLOVÁKOV 

Ľubomír Ďurovič 

Tézou tohto referátu je, že z troch historických slovenských spisovných jazykov 

– Doležalovho slovensko-českého, Bernolákovho a pôvodného Štúrovho 

– aspoň dva vychádzajú z reči slovenských miest. 

Doležalova lingua slavico-bohemica, v opísanej ideálnej podobe jej slovenského 

„dialektu“, je založená na jazyku najzápadnejšieho slovenského mesta 

Skalice a Štúrova norma, pred hodžovsko-hattalovskou reformou, reflektuje typické 

črty mesta Liptovského Svätého Mikuláša. Pretože tento poznatok je 

vlastne vedľajším produktom môjho iného výskumu, nemôžem dnes z tohto hľadiska 

povedať nič o norme Bernolákovej. Tým, že som sa k tomuto stanovisku 

dostával postupne, za posledných 20 – 25 rokov, sa dá vyložiť, že v mojich rôznych 

publikáciách o slovenskom spisovnom jazyku možno nájsť nie vždy zhodné 

formulácie. 

1.1 Doležalova gramatika je „Grammatica slavico-bohemica“, t.j. gramatika 

slovensko-česká, v ktorej sa insinuatur, t.j. prehĺbene skúma rozdiel medzi dialectum 

Bohemorum a (dialectum) cultiorum Slavorum in Hungaria, t.j. vtedajšej 

slovenskej inteligencie. Je to metajazykové vyvrcholenie či zhrnutie celého dovtedajšieho 

vývoja písomného jazyka u Slovákov. Tento proces sa začal nekomentovaným 

používaním češtiny, viac alebo menej slovakizovanej a postupne 

nazývanej promiscue „jazyk český“ i „(náš) slovenský jazyk“: ďalšia etapa tohto 

procesu je Masniciova „Zpráva písma slovenského“, kde Masnicius ako slovenský 

spisovný či písomný jazyk prijíma vtedajšiu češtinu s koexistujúcimi kralickými 

i pražskými („obecnými“) tvarmi: potom sú Krmanove rukopisné gramatiky, 

stále v zásade kralické, kde Krman utvoril pojem „slavico-bohemicus“. 

V týchto dvoch gramatikách sa nesystematicky uvádza aj ako to hovoríme my, 

nos, nostrates, Slavi (Pannonii), Slavi in Hungaria. Utvorenie pojmu „slavicobohemicus“ 

pre fakty spoločné nám Slovákom i Čechom – predovšetkým exilovým 

– je o to významnejšie, že Krman bol nielen biskup, ale aj – dá sa povedať 

prvý – slovenský politik a dipomat. Termín nostra duplex natio hungarica et 

slavico-bohemica, zreteľne v opozícii oproti dovtedy i potom v Uhorsku jedine 

možnému natio hungarica, použil práve v diplomatickej misii, ako vyslanec 

111

ĽUBOMÍR ĎUROVIČ 

hornouhorských evanjelických stavov ku švédskemu kráľovi. – Treba zdôrazniť, 

že od začiatku až po Bernoláka neexistoval žiaden iný opis či výklad než Masniciov, 

Krmanov a Doležalov. 

1.2 Aby sme pochopili princíp, na ktorom je vybudovaná Doležalova gramatika, 

musíme si uvedomiť, čo môže implikovať slavico– v jej titule. Musí byť 

jasné, že nepochybne korektnou slovenskou je napríklad veta: Já vím, že múj 

vzácný spasitel Ježiš Kristus vstúpil na nebesa. Všetky tieto slová a tvary patria 

do normy slovenského mesta Skalice, hoci všetky, okrem vstúpil, sa líšia od 

dnešnej spisovnej kodifikácie. Súčasne je tá istá veta, len s diftongom vstoupil, 

aj korektnou českou vetou. Doležalova gramatika vychádza z toho, že presne takýto 

je pomer medzi „dialectus Bohemorum“ a „dialektom“ slovenskej inteligencie, 

že oba sú dialektmi jedného jazyka a že teda stačí vyznačiť tých nemnoho 

rozdielov, ktoré sú medzi nimi. Tieto odlišné slovenské tvary Doležal uvádza pri 

čisto českých v okrúhlych zátvorkách: je ich okolo 90. Slovenské tvary, ktoré 

Doležal za spisovné nepokladá, komentuje v sprievodnom texte prohibitívnymi 

označeniami ako Male!, Non est imitandum! a pod. 

Doležalova gramatika teda opisuje jazyk, nie nutne len písaný, slovenskej 

inteligencie. Podľa jeho fonetických a gramatických vlastností je to v zásade jazyk 

mesta Skalice. Opísaná norma je podložená autoritou Matiáša Bela, ktorý 

bol v Notitia Hungariae aj explicitne napísal, že culte hovoria Vagujhelenses 

a Szakolcenses, a že teda správne po slovensky je Tam sem byl a nie Tam som 

bou. A v Praefatio k Doležalovej gramatike ten istý Bel píše, že kultivovanie 

tohto jazyka si vzali za povinnosť („ad se pertinere existimaverunt“) okrem rodín 

z vyššej a nižšej šľachty (čo mohlo byť skôr gesto a captatio benevolentiae) 

aj „eruditi“ , t.j. vzdelanecké rodiny ako Hrabeciovci, Masniciovci a i. 

Že je to v zásade dialekt Skalice, vidno z toho, že u Slovákov Doležal konštatuje 

absenciu ř , v jeho norme nie sú afrikáty dz, dž a diftongy: ako slovenské 

sa uvádzajú napr. formy substantív ako Acc. sg. ovcu, I. sg. ovcú, pl. ovcám, ovcách 

– na rozdiel od českých ovci, s ovcí, ovcím, o ovcích – , I. sg. rohem, pl. 

k rohom, o rohoch a pod. Vsuvný vokál je vždy e, i pri menách, i pri slovesách 

ako pukel (hoci pred takto tvorenými slovenskými préteritami varuje), préteritum 

je byl sem, měl sem (porov. skalické mjel sem) a pod. 

1.3 Pravda, Doležalova gramatika je zvratným bodom aj vo vývoji českého 

spisovného jazyka. Doležal odmietol v „dialectus Bohemorum“ pražskú „obecnú“ 

češtinu, ktorú Rosa už bol prijal ako potenciálnu súčiastku normy a používal 

ju promiscue aj vo svojom autorskom texte. A pre ďalší vývoj možno najdôležitejšie: 

Doležal vypracoval nové princípy klasifikácie substantív i slovies 

112

JAZYK MESTA A SPISOVNÉ JAZYKY SLOVÁKOV 

a tie používame dodnes i my i Česi, pretože aj opísanú normu, aj princípy jej 

gramatického (paradigmatického) opisu ako najlepšie výslovne od Doležala bol 

prijal J. Dobrovský (1940; 14n). 

2.1 Toto všetko je vcelku známe. Ukazuje sa však, že celý rad dobre identifikovateľných 

čŕt tohto istého jazyka slovenskej inteligencie nachádzame 

v hĺbkovej štruktúre textu z celkom iného prostredia a iného regiónu – vo Valaskej 

škole Hugolína Gavloviča (vychádzam z diplomatického vydania tohto textu, 

vydaného Geraldom Sabom v edícii Slavica Publishers, Columbus, Ohio). 

V lingvistickom komentári k tomuto vydaniu som bol konštatoval, že Gavlovičov 

jazyk je vo svojich základných črtách západná slovenčina skalického – 

nie záhorského! – typu (používal som termín „Morava valley Western Slovak“ , 

skrátene „W-MSlk“), s istým množstvom pretrvávajúcich českých tvarov (dôsledne 

celá paradigma typu stavení, aktívne particípium a gerundium prítomné, 

podraďovacie spojky a pod.), ale i so signifikatívnym množstvom hláskoslovných 

a najmä lexikálnych vlastností slovenských dialektov na východ od Malých 

a Bielych Karpát, t.j. severozápado– a stredoslovenských. Niektoré z týchto 

vlastností sú pevne fixované, pri iných je kolísanie. 

Typické pre Valaskú školu je to, že isté pevne fixované západoslovenské 

gramatické vlastnosti operujú i slovami jasne nezápadoslovenskými. Je tu napr. 

obligátna alternácia k/c a g/z v a-deklinácii (v ruce, na noze): ale tú istú alternáciu 

má aj stredoslovenské rozprávka – v rozprávce. Morfologickou konštantou 

Valaskej školy sú západoslovenské/české koncovky -em pre maskulína a neutrá 

a -u (t.j. dlhé -ú) pre feminína: ale tieto isté koncovky majú vždy aj stredoslovenské 

slová ako kľag alebo žinčica (s klagem, s žinčicu). V N. pl. m. adj. živ. 

je v slovensko-českej norme Doležalovej česká alternácia typu mnohý – mnozý. 

Gavlovič dodržiava tento princíp nielen pri slovách nárečove nelokalizovaných, 

ale i v čisto stredoslovenských adjektívach: je teda české palestinští alebo so západoslovenskou 

alternantou palestinščý, ale aj stredoslovenské rovnaký má N. 

pl. m. anim. rovnacý. Len s alternantou k/ch má Gavlovič vždy problémy a tak aj 

v tomto N. pl. m. anim. máme opakovane tvary bez alternácie tichý, tichí. 

Rovnako sa správa aj slovesná paradigma. Doležalom dosvedčené skalické 

vsuvné -e– je u Gavloviča dôsledne, a to nielen v pasel, mohel, ale aj v stredoslovenskom 

prebrdel, t.j. zrejme prebŕdol. V pasívnom particípiu Doležal konštatuje 

absenciu alternácie pri kmeňoch na -s, -z, pripúšťa alternáciu t/c a nič nehovorí 

o kmeňoch na -d. Vo Valaskej škole je skutočne len nabruseny, pri strateny 

je aj straceny a vedľa nasadeny je aj prebudzeny so stredoslovenskou či 

severozápadoslovenskou alternáciou d/dz. Tá je pravidlom pri imperfektívach 

113


typu wchadzat, wchadzaj. Veľmi signifikatívne je sloveso mať, ktoré má popri 

mít častejšie tvary met, mel, t.j. západoslovenské/skalické mjet, mjel. 

2.2 Tieto – ako príklad vybrané – fakty treba kultúrnohistoricky interpretovať. 

Gavlovič bol poľského pôvodu, celý svoj život strávil vo františkánskych 

kláštoroch a školách na Považí, t.j. na východ od Bielych Karpát, v oblasti nárečí, 

ktoré uvedené vlastnosti nemajú. To znamená, že jazyk, ktorým je napísaná 

Valaská škola i celá jeho ostatná tvorba, sa musel naučiť v prostredí týchto františkánskych 

kláštorov: ak je to tak, potom to znamená, že tento variant slovensko-českého 

spisovného jazyka slovenskej inteligencie bol spisovným jazykom 

tohto prostredia. Pre túto hypotézu hovoria aj mne dostupné ukážky kamaldulského 

prekladu Biblie, kde sú tak isto tvary výslovne západoslovenské/skalické, 

napr. na poloch, t.j. poliach. 

Pravopis Valaskej školy sa zásadne líši od upraveného kralického pravopisu 

Doležalovho. Nemožno teda predpokladať, že by sa Gavlovič bol spisovne učil 

z Doležalovej gramatiky. Ale v Skalici bol dôležitý františkánsky kláštor, ku 

ktorému patrila aj nejaká forma učilišťa. Prijateľným výkladom zhôd jazyka 

Gavlovičových spisov, Doležalovej gramatiky a azda aj kamaldulskej Biblie by 

mohlo byť to, že všetky nejakým spôsobom reflektujú to, čo Doležal menuje 

„dialectus cultiorum Slavorum in Hungaria“, teda jazyka slovenských vzdelancov 

v polovici XVIII. storočia. 

Doležal je pre slovenskú i českú gramatikológiu centrálny inovátor, jeho 

klasifikácia podstatných mien i slovies sa temer bez zmien používa dodnes. 

Máme teda právo brať vážne i jeho výrok na titulnom liste gramatiky, že tento 

jazyk poznával iugi observatione – pilným pozorovaním jazyka svojho vzdelaneckého 

okolia, najmä vo svojom rodnom meste: a tento vzdelanecký jazyk sa 

potom rôznymi spôsobmi mohol dostávať do iných častí Slovenska. 

3.1 Oproti tradičnej formulácii, že Ľudovít Štúr na spisovný jazyk povýšil 

stredoslovenské nárečie, už dlhší čas zdôrazňujem, že Štúrova norma je norma 

stredoslovenskej inteligencie. To možno ešte ďalej spresniť: Štúr – bez ohľadu 

na jeho patetickú formuláciu v Nauke – vedome alebo nevedome, sám alebo 

v dohode s ostatnými členmi Tatrína, za základ nového slovenského spisovného 

jazyka vzal hláskoslovie a tvaroslovie mesta Liptovského Svätého Mikuláša a do 

nich „zaodel“ vtedajšiu slovnú zásobu, včítane vzdelaneckého slovníka československého. 

Na toto tvrdenie možno uviesť rad argumentov. 

– Z dnešného hľadiska prekvapujúce vylúčenie mäkkého ľ zo spisovného 

jazyka zodpovedá norme mesta L. Sv. Mikuláša (podľa J. Stanislava, 1931, 

114


s. 178, aj norme Ružomberka, Lipt. Hrádku, Nemeckej Lupče (sic) a taktiež 

norme liptovských zemanov). Výslovnosť ako voláky, luďia, velkí a samozrejme 

ale, list, lietať (s nepalatalizovaným l) je, vlastne dodnes, mestskou či „panskou“ 

výslovnosťou. Mäkké ľ bolo predmetom ak nie posmechu, tak aspoň prekárania 

dedinčanov: V Iľanove, na poľaňe, na beľavo ľan kvitňe. 

– Mikuláš nemá diftong iu, tak ako ho nemá ani Štúr. Je tam menšú, 

k zbožú a pod. Ako je známe, iu bolo zavedené do spisovnej slovenčiny neskôr, 

a to len do koncoviek menného skloňovania analogicky podľa ia a ie, zatiaľ čo 

v slovesnej flexii po tých istých spoluhláskach je -ú: kuraciu, božiu, vyššiu, ale 

oni pracú, mažú, češú. Ako som bol v štúdiách o slovenskej fonológii ukázal, 

diftong iu v súčasnej spisovnej slovenčine ruší symetriu vokalického systému 

a pre neutralizácie sa správa inak ako ostatné i-ové diftongy (Ďurovič, 1973, 

1997): opozícia IU – U: nie je neutralizovateľná, zatiaľ čo opozície IA – A: 

a neskôr zavedené IE – E: sa v postavení po niektorých konsonantoch neutralizujú. 

A: sa po „mäkkých“ konsonantoch realizuje ako ia, porov. padám a s tou 

istou koncovkou -A:M aj vraciam. Štúrov spontánny, teda faktický fonematický 

systém, bez toho že by Štúr bol mohol niečo tušiť o fonémach alebo neutralizáciách, 

bol perfektne symetrický (opozície v uzavrených poliach sú neutralizovateľné): 

I: U: R: L: 

I U R L 

IE UO 

E O 

A: IA 

A 

Novozavedené iu túto symetriu narušilo – čím, samozrejme, nehovorím, že 

by sa týmto zásahom systém stal nefunkčným (Ďurovič, 1997, s. 35 – 39). 

– Štúr nepojal do svojho systému otvorené ä, a má teda klasický trojuholník 

krátkych vokálov: 

I U 

E O 

A 

115


Tá istá fonematická interpretácia ukázala, že ä, ktoré bolo vnesené hodžovsko-hattalovskou 

reformou, je v systéme súčasnej spisovnej slovenčiny neorganický 

element. To, že sa vyskytuje len po labiálach (aj to nie všetkých), 

znamená, že po iných konsonantoch je jeho opozícia voči a neutralizovaná, 

a fonéma AE sa realizuje ako a , porovn. holúbä, holúbäťa, ale dievča, -čaťa, 

prasa, -saťa. Je to v slovenskom systéme jediný prípad, keď sa neutralizuje opozícia 

dvoch krátkych vokálov. Zrejme tým možno vyložiť, že absolútna väčšina 

Slovákov hovoriacich spisovne ä nepoužíva bez toho, že by tým vznikali komunikačné 

ťažkosti. 

– Iné črty Štúrovej normy, ktoré neskôr boli zamenené, patria taktiež dodnes 

do dialektu Lipt. Mikuláša: sú to napríklad maskulínum preterita na -u 

(bou, viďeu), deklinačný typ neutier na -ia (zdravia, križuvania), adjektívne koncovky 

-ô, -ieho, -iemu neutralizovateľné na -o, -eho, -emu a pod. 

Ak nám analýza pôvodnej Štúrovej normy ukazuje koherentný, symetrický 

systém, ktorý tu identifikujem ako mestskú reč Lipt. Mikuláša, možno na potvrdenie 

tejto analýzy uviesť Štúrovu vlastnú formuláciu: „Docela blúdno a ňepravuo 

bi bolo, kebi sme z vjacej rozličnosťí Slovenskích všelijake (sic!) formi poviberať 

a do jednej reči splátať chceli, bo bi tak sme ňestvorili ňič pravďivjeho 

a skutočnjeho, ale bi sme len mali strakaťinu, ktorá bi aňi svojich pevních zákonou 

aňi istjeho rázu (charakter) ňemala ...“ (Štúr, 1846, s. 9). 

3.2 Na rozdiel od radikálnej reformy hláskoslovia a tvaroslovia Štúr sa teoreticky 

netýkal slovníka a aj v kapitolách o derivácii držal sa, ako Stanislav 

pripomína (1931, s. 169 a passim), skôr Dobrovského Lehrgebäude než liptovského 

nárečia, napr. šidlo, zrkadlo oproti liptovskému šilo, zrkalo; streda, prostriedok 

oproti liptovskému sreda, prosriedok a pod. Skutočne, Štúr či jeho okolie 

sa postavili proti neologizmom Sama B. Hroboňa a tak ostal v používaní celý 

československý vzdelanecký slovník v slovenskom hláskoslovnom a tvaroslovnom 

„rúchu“. Slová, ktoré sa v češtine a slovenčine od seba nelíšia, dostali slovenskú 

flexiu (znamení – znameňja), neveľké hláskoslovné rozdiely v kmeňoch 

sa automaticky adaptovali (předmět – predmet, soubor – súbor, lékárna – lekáreň), 

ale aj deriváty od strednej slovenčine cudzích slov sa s hláskoslovnou 

a tvaroslovnou adaptáciou spravidla bez námietok ďalej používali (umění – umenie, 

vzdělaný – vzdelaný, bezpečný, otázka). 

Takto Štúr a štúrovci ponechaním existujúceho vzdelaneckého slovníka, bez 

ohľadu na pôvod slov, zaistili kontinuitu našej kultúry. 

116

Literatúra 


DOBROVSKÝ, J.: Podrobná mluvnice jazyka českého v redakcích z roku 1809 a 1819 (Spisy 

a projevy Josefa Dobrovského, sv. IX.). Praha 1940. 

ĎUROVIČ, Ľ.: Vokalický systém slovenčiny, In: International Journal of Slavic Linguistics 

and Poetics, 16, 1973, s. 22 – 44. 

ĎUROVIČ, Ľ.: The Language of Walaska sskola. In: G. J. Sabo (ed.). Hugolín Gavlovič’s 

Valaská škola, Columbus (Ohio), Slavica Publishers 1988, s. 655 – 730. 

ĎUROVIČ, Ľ.: Atlas slovenského jazyka a jazyk mesta. In: Studia z dialektologii polskiej 

i slowiańskiej (Język na pograniczach, 4). Warszawa, Polska Akademia Nauk – Instytut slowianoznawstwa, 

1992, s. 69 – 73. 

ĎUROVIČ, Ľ.: Začiatky spisovnej slovenčiny v XVII. a XVIII. storočí. Slovenské pohľady, 

109, 1993, č. 3, s. 88 – 101. 

ĎUROVIČ, Ľ.: Systém (skutočný? domnelý?) a jeho kodifikácia. In: Slovenčina na konci 

20. storočia, jej normy a perspektívy. Ed. S. Ondrejovič. Sociolinguistica Slovaca 3. Bratislava, Veda 

1997, s. 35 – 39. 

ĎUROVIČ, Ľ.: Slovenská vývinová línia spisovnej češtiny. In: Pocta 650. výročí Univerzity 

Karlovy v Praze, I.díl, Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 1998, s. 43 – 52. 

JÓNA, E.: Pavel Doležal a jeho gramatika. Slovenská reč, 43, 1978, s. 257 – 266. 

STANISLAV, J.: Poznámky o pomere jazyka Štúrovej „Nauky reči slovenskej“ a liptovského 

nárečia. In: Slovenská miscellanea (ed. J. Jirásek a F. Tichý). Bratislava 1931, s.164 – 179. 

Texty 

DOLESCHALIUS/DOLEŽAL, Paulus: Grammatica Slavico-Bohemica, Posonii/Bratislava 1746. 

Hugolín Gavlovič’s Valaská škola. Ed. G. J. Sabo, Slavica Publishers, Columbus (Ohio) 1988. 

KRMAN, Daniel: (s.a.), (Gramatika), rukopis v knižnici SAV, býv. Lyceálna knižnica 

v Bratislave. 

KRMAN, Daniel: Rudimenta Grammaticae Slavo-Bohemicae, rukopis v Országos Széchényi 

Könyvtár v Budapešti 1729.. 

MASNICYUS, Tobiass: Zpráwa Pjsma Slowenského, Levoča 1696. 

ROSA, Wenceslaus J.: Čechořečnost seu Grammatica Linguae Bohemicae, Micropragae/Praha 

1672. (reprint ed. J. Marvan, München 1983). 

ŠTÚR, L.: Nauka reči slovenskej. Bratislava 1846. 

117


PODIEL MESTA NA FORMOVANÍ 

KULTÚRNYCH PREDSPISOVNÝCH 

ÚTVAROV 

Pavol Žigo 

Začiatky formovania kultúrnych predspisovných útvarov 1 v dejinách slovenského 

jazyka siahajú do čias doznievania raného feudalizmu. V tomto vývinovom 

období bolo na území dnešného Slovenska dosť možností na rozvoj živej 

domácej reči. Výrazným stimulom tohto diania boli najmä nové formy práce, s nimi 

súvisiace nové prvky v hospodárstve, spoločenskom živote a v kultúre. Charakteristickým 

znakom staršieho obdobia je najmä rozvoj slovenčiny v ústnej 

podobe. Množstvo motívov, ktoré mali svoj pôvod v predkresťanskom kulte 

(Morena, Morena, za kohos’ umrela), ustupovalo novším žánrom, najmä piesňovej 

tvorbe. O rozvoji týchto žánrov ešte pred 12. stor. svedčí zákaz interpretovať 

ľudovú piesňovú tvorbu v kostoloch vydaný v 12. stor., resp. zákaz kléru 

počúvať tieto žánre z 13. stor.. Rozvoj jazyka podnietil v tom čase vo veľkej 

miere rozvoj miest, pretože v nich sa sústreďovali svetské aj cirkevné právne, 

administratívne a vzdelávacie inštitúcie. S rozvojom miest však okrem koncentrácie 

práva, administratívy a vzdelanosti súvisela aj dvojaká sociálna diferenciácia 

mestského obyvateľstva. Po prvé to bola diferenciácia mesta od vidieka, 

oddelenie remesiel a poľnohospodárstva a s ním súvisiaci odlišný spôsob života. 

Po druhé to bola aktivizácia odlišných jazykových prostriedkov, ktorá odrážala 

nielen rozdiel mestského a vidieckeho života, ale aj vnútornú diferenciáciu mestského 

obyvateľstva. Kým v živote vidieckeho obyvateľstva sa aktivizovala slovná 

zásoba spätá s jeho spôsobom života (poľné práce, spracúvanie poľnohospo- 

1 Pojmom kultúrne predspisovné útvary označujeme v dejinách spisovného jazyka kultivované, 

nadnárečové, štylisticky primerane diferencované, no nekodifikované, spoločensky nezáväzné 

formy slovenčiny v jej predspisovnom období (porov. Krajčovič – Žigo, 1998, s. 87). Keďže tieto 

nezáväzné formy jazyka neboli kodifikované, nemohli byť ani jednotné. Pod vplyvom nerovnomerných 

spoločenských kontaktov s inojazyčným prostredím a v závislosti od rôznych geografických 

podmienok sa v nich v nerovnakej miere odrážajú aj vonkajšie vplyvy, kontakty s inými jazykmi. 

V oblasti gramatických prostriedkov išlo o vplyv češtiny, v oblasti lexiky najmä o vplyv latinčiny, 

nemčiny a maďarčiny. Používateľmi, resp. aktívnymi tvorcami takýchto kultúrnych útvarov bola 

nižšia spoločenská vrstva slovenského pôvodu označovaná ako nižšia honorácia. 

118

PODIEL MESTA NA FORMOVANÍ KULTÚRNYCH PREDSPISOVNÝCH ÚTVAROV 

dárskych produktov, pasenie dobytka a vo veľkej miere aj žánre nadväzujúce na 

ústnu ľudovú slovesnosť), mestský spôsob života svojou mnohotvárnosťou aktivizoval 

oveľa širšiu vrstvu lexiky. Okrem základnej komunikatívnej funkcie začali 

v domácom prostredí vznikať nové žánre s vyššou spoločenskou funkciou. 

Prvky formujúcich sa kultúrnych predspisovných útvarov od začiatku veľmi výrazne 

odrážali sociálne rozvrstvenie a profesijnú orientáciu mestského obyvateľstva. 

V mestskom prostredí sa vlastne už od 14. stor. začala vytvárať špecifická 

podoba slovenčiny – mestská reč. Súčasťou lexiky tohto novovznikajúceho fenoménu 

sa v rovine nižších spoločenských vrstiev stávali domáce, no aj nedomáce 

termíny z oblasti remesiel a obchodu. Slová typu cverna, furma, handel, 

hámrik, láda, ponk, šlosiar sú charakteristické pre oblasť remesiel sústredených 

väčšinou v mestách. Vidiecki remeselníci sa totiž väčšinou zameriavali len na 

„údržbu“ tých výrobných predmetov, ktoré boli nevyhnutné na zabezpečenie vidieckych, 

väčšinou poľnohospodárskych prác. Pri výrobkoch mestských remeselníkov 

však prevažovala ich tovarová povaha. Stimulačným činiteľom rozvoja 

kultúrnych predspisovných útvarov v staršom predspisovnom období bolo aj organizovanie 

remeselníkov do bratstiev a cechov. Táto tradícia vznikla v západoeurópskych 

krajinách ešte na prelome 11. a 12. stor., v našich krajinách sa rozvinula 

od 14. stor. Organizácia remeselníkov v cechoch mala z hľadiska kultivovania 

jazyka význam v tom, že aktivizovala domácu slovnú zásobu i terminológiu 

a v prekladoch cechových artikulov ju povyšovala do nadnárečovej podoby 

(bielu deskowu robotu robit; schuotsky wikonawaty; potrebnymi wecmy Zaopatrowaty, 

totižto kosele, gette abowe Nohawicze y Obuw a kabanicz, gako se na 

Učna prinaležy). Produkty remeselníckej výroby boli svojou tovarovou podstatou 

späté s pravidelnými obchodnými podujatiami – trhmi a jarmokmi. Ich neodmysliteľnou 

súčasťou boli rozličné umelecké atrakcie putovných hercov a spevákov, 

ktorí mali nielen zabaviť divákov, ale aj prilákať zákazníkov. Hudobné 

i slovné žánre sa v staršom predspisovnom období stali výrazným stimulom aktivizovania 

prirodzenej podoby reči. Tieto žánre svojou metrikou, rytmom a rýmovou 

štruktúrou pravdepodobne vychádzali z domácich ústnych ľudových tradícií 

alebo napodobňovali inojazyčné vzory (svedčia o tom staršie záznamy 

v podobe rôznych veršovačiek – lusus calami, resp. proba calami, ktoré sa zachovali 

ako prípisky na okrajoch rôznych administratívnych dokumentov: Iam 

scriptor cessa, poyde(m) nahuby dolessa, 1386; Ó, milá panna, czo thy mas 

(časť medievalistov rekonštruuje na tomto mieste aj podobu obywas), quod my 

das, neves ras, 1457). Okrem tohto spôsobu kultivovania reči však už od 14. 

stor. treba rešpektovať aj inštitučnú formu kultivovania reči (porov. Krajčovič, 

119

PAVOL ŽIGO 

1982, s. 6). Táto inštitučná forma kultivovania reči vychádzala zo vtedajšej prirodzenej 

sociálnej diferenciácie mesta, ktorú ovplyvnil aj rozvoj a koncentrácia 

štátnej správy a zriaďovanie štátnych i cirkevných inštitúcií práve v mestách. 

S týmto procesom súvisel významný fenomén ovplyvňujúci a stimulujúci rozvoj 

jazyka – organizácia vzdelávacích inštitúcií. Pre štátnu správu i cirkev bola neodmysliteľnou 

súčasťou spoľahlivého fungovania nižšia honorácia a kňazstvo, 

t. j. vzdelanci, ktorí boli schopní komunikovať v úradnom jazyku, ale aj „in materna 

lingua“, t. j. v domácom jazyku, resp. „in laica lingua“, t. j. v jazyku blízkom 

ľudu. Oficiálnym dokumentom vydaným v úradnom jazyku totiž nižšie vrstvy obyvateľstva 

– a tých bola väčšina – nerozumeli. Výrazným činiteľom stimulujúcim 

rozvoj jazyka od starších čias predspisovného obdobia sa stalo školstvo (porov. 

Krajčovič, 1982, s. 8). Svedectvom vplyvu vzdelancov domáceho pôvodu 

na rozvoj jazyka spočiatku, v staršom predspisovnom období, neboli súvislé 

texty, ale postupné kultivovanie prvkov domáceho jazyka a ich prenikanie do inojazyčných, 

napr. latinských textov (porov. príklady vyššie). Len tak sa už z polovice 

15. stor. v latinských textoch z nášho územia mohli zachovať medziriadkové 

glosy v domácom jazyku, ktorými pisári vysvetľovali menej zrozumiteľné 

pojmy, resp. miesta v texte: laminas – plechy, etaxes – osy, radii – spycze, modioly 

– pyesty, scutras – pukly, amulas – pussky, forcipes – klesscze, fuscinulas 

– haczky, phialas – pussky, mortariola – wrhle, peltas – tercze... Tak isto si 

možno vysvetliť aj prenikanie domácich podôb staršej slovenskej ojkonymie do 

archívnych prameňov pochádzajúcich zo 14.–15. stor. (porov. Žigo, 1989, s. 206 

a n.). Pred 14. stor. zápisy týchto názvov výrazne ovplyvnila latinčina a maďarčina 

(Verbiche, 1295 = Vrbica, terra falconarium = Sokolče, 1295, Zemerchen, 

1299 = Smrečany, Solumus, Somolya, Zamalya, 1256 = Smolenice atď.). Od 14. 

stor. sa pod vplyvom domáceho jazyka a šírenia vzdelanosti objavujú v archívnych 

prameňoch domáce podoby názvov miest a osád typu Twrdossin, 1395, 

Vichodna, 1274, Kerskan, 1493 oproti podobe Keresken z r. 1242 (= Krškany), 

Rozwacz, 1438 oproti Razovag z r. 1212, (= Rozvadze), Vozokan 1478 oproti 

Vezekyn z r. 1240 (= Vozokany, porov. Krajčovič, 1981, s. 293). 

V súvislosti s rozvojom úradov a orgánov štátnej správy a administratívy 

začal sa formovať administratívno-právny a rokovací štýl. Jeho súčasťou sa pod 

vplyvom rozvinutej administratívy a práva v okolitých krajinách stávali slová 

nedomáceho pôvodu (napr. latinské aktor, arbiter, citovať, emendovať, instancia, 

kvitancia, obligatória / obligácia, fatens, sesia atď. – porov. Kuchar, 1998, 

tam i ďalšia literatúra). Na druhej strane však všetky tieto prvky boli impulzom 

pri aktivizovaní mnohých domácich jazykových prostriedkov. Takýmto spôso- 

120


bom prenikali do žánrov administratívno-právneho štýlu okrem slov nemeckého 

pôvodu typu richtár, šoltýs, bachter, vartáš aj slová domáceho pôvodu typu stoličné 

právo, vidiek, boženík, platba, riad, ale aj nárečové slová typu hin, hnedky, 

tatam atď. Aktivizácia domácich jazykových prostriedkov súvisela aj so spoločenskou 

situáciou spred 14. stor. Domáce obyvateľstvo v rozvinutejších mestách, 

najmä banských, totiž pociťovalo mnohokrát dôsledky sociálnych a národnostných 

rozdielov. Preto sa už v staršom predspisovnom období domáhalo účasti 

na správe miest. Známym dokumentom a výsledkom týchto snáh bolo Privilegium 

pro Slavis z r. 1381, ktorým kráľ Ľudovít I. zabezpečil Slovákom polovičné 

zastúpenie v žilinskej mestskej rade (dovtedy vládla zámožná nemecká menšina). 

Výraznou črtou staršieho predspisovného obdobia slovenčiny bolo aj prenikanie 

češtiny na Slovensko od 14. stor.. Rozvoj češtiny na Slovensku podnecovali 

čiastočne aj vojenské činitele, no najmä kultúrna a hospodárska sféra: 

české duchovenstvo pôsobiace v školách, štúdium Slovákov na Karlovej univerzite, 

hospodárske styky a obchod s českými krajinami. Čeština sa však v slovenskom 

prostredí slovakizovala a do písomných dokumentov prenikali lexikálne, 

hláskoslovné a tvaroslovné slovakizmy: A ziebi to nebilo porussene pred zadny(m) 

pravom aniy suczene, neb se(m) to vdelel za/zywota zdrawe(h)o, aby 

po/smrti mogey Ma(r)tyn w/to(m) dal pokoy Lawrenczowy a po/smrty Lawrynczowey 

nebo Ma(r)tynowi dety Lewrinczowi(m) deto(m) w/to(m) daly pokoy. Ya 

Ywanyss, stoyaczy pred radow, poslal se(m) po/syna swe(h)o Ma(r)tyna, kdyz 

so(m) chtel zapysowaty, a on jest nechtel zadny(m) obyczege(m) pryty k/temv. 

P(ro)tož g(es)tliby on mel nebo chtel mluuity, mohol/by byl, gestliby sie ge(m)v 

videlo kratko ode/mnie. A to se ztalo leta bozieho 1509 (citované podľa I. Kotuliča, 

1961, s. 133). Čeština sa tak napriek tomu, že plnila úlohu administratívneho 

jazyka, stala stimulačným činiteľom pri aktivizácii domácich jazykových 

prostriedkov: vedomé odstraňovanie ř, nahrádzanie predpony nej- domácou 

predponou naj-, domáce tvary odlišné od češtiny typu mogey, pravom, stoyaczy, 

so(m), bozieho. Základné tendencie rozvoja slovenčiny v 15.- 17. stor. vo vzťahu 

k vzdelaneckému prostrediu uvádza J. Skladaná (1997, s. 86–88). Na základe 

analýzy viacerých edícií Ostrihomského rituálu, ktorý sa interpretoval ako typický 

reprezentant kultúrnej stredoslovenčiny, dospela autorka k záveru, že jednotlivé 

vydania odrážajú vo vzťahu k pôvodnému prvému vydaniu odlišný areálový 

kontext a odlišný vydavateľský úzus rešpektujúci tradície ovplyvnené 

mestským vzdelaneckým prostredím. Rozbor viacerých vydaní pôvodných textov 

svetského administratívneho či náboženského charakteru svedčí o tom, že 

dávnejšie zaužívané administratívne formuly, ale aj formuly používané pri krste 

121

PAVOL ŽIGO 

a sobáši, v odlišnom prostredí, najmä mestského typu (toto prostredie bolo strediskom 

vzdelanosti, administratívy, práva i sídlom duchovných centier), nadobúdali 

nadnárečovú podobu. Na druhej strane je však nezanedbateľná tendencia 

svedčiaca o zmenách, ktorým napr. pôvodná stredoslovenská pamiatka strácala 

konkrétne hláskové a tvaroslovné stredoslovakizmy a jej reedíciu ovplyvnilo 

odlišné jazykové prostredie, vydavateľský úzus a pod. (pôv. meno, odriekass, 

hriechow, Božei, messkania, v reedícii gméno, odrikáss, hrichuw, Bozj, meskánj, 

porov. Skladaná, o. c., s. 91 a n.). Príklady tohto typu sú svedectvom formálnej 

spoločenskej nezáväznosti kultúrnych predspisovných útvarov a ich nekodifikovanej 

podoby. Korene útvarov vznikajúcich v mestskom, vzdelaneckom a cirkevnom 

prostredí siahajú až do 12. stor. a v písanej podobe sa zachovali, žiaľ, 

len z konca 15. snor.: výhražný list mestu Bardejovu so znakmi kultúrnej východoslovenčiny 

pochádza asi z roku 1491, no zreteľnejšie prvky východnej slovenčiny 

sa vyskytujú v prameňoch z 2. polovice 16. stor. Ide najmä o dokumentárne, 

pastoračné a folklórne žánre, ktoré najmä so zreteľom na pastoračné ciele 

vyšli zásluhou kalvínskych vzdelancov v polovici 18. stor. aj tlačou (zemplínske 

kalvínske tlače, napr. Mali katechismus, 1750, Hlasz pobosnoho spéványa, 

1752, Radosztz sertza pobosnoho, 1758 a i.). Jazyk týchto prameňov sa vyznačuje 

typickými východoslovenskými znakmi: asibiláciou dz, c za ď, ť, neprítomnosťou 

dvojhlások, namiesto slabičného r, l je er, ar, el, ol a pod. Kultúrne predspisovné 

útvary však postupne strácali špecifické areálové znaky a v písomnej 

podobe sa zdokonaľovali. V žánroch západoslovenskej proveniencie badať areálovo 

podmienenú diferencovanosť: južný, tzv. trnavský typ, a severný, trenčiansky 

typ (porov. Krajčovič–Žigo, 1998, s. 88). Obidva typy charakterizuje 

neprítomnosť asibilácie, v trnavskom type sa však nevyskytujú dvojhlásky a mäkké 

spoluhlásky (sporadicky sa grafémami dy, ty zapisuje asibilácia), v trenčianskom 

type sa, naopak, dvojhlásky a mäkké spoluhlásky vyskytujú. 

Pri úvahách o podiele mesta na formovaní a rozvoji kultúrnych predspisovných 

útvarov si treba uvedomiť, že mesto nebolo jediným stimulom ich rozvoja. 

Pravý obraz o jazyku miest v predspisovnom období zatieňuje navyše aj 

žánrová obmedzenosť prameňov, ktoré sa z tohto obdobia zachovali. Okrem 

faktorov, ktoré podnecovali rozvoj kultúrnych predspisovných útvarov v mestskom 

prostredí, malo na kultivovanie slovenčiny veľký vplyv aj vidiecke prostredie, 

a to nielen v rovine žánrov, ktoré vychádzali z ústnej ľudovej slovesnosti 

(Široko daleko má ružička kvitne / šuhajovo srdce za mnu velmi lipne./ Ružička, 

fialka, rozkošný majerán,/ jakože já smutná milého zanechám. / Kvitni že mi 

kvitni, majerán zelený, budeš mi potrebný na múj čas posledný. Rukopisný 

122


zborník J. Lániho, 2. pol. 18. stor.). Boli to aj administratívne žánre späté s agendou 

správcov vidieckych feudálnych panstiev, napr. inventáre, počtové knihy, 

obchodná korešpondencia a pod. (Bielie fletterky, mensie fletterky pozlatiste, zase 

mensie fleterky pozlatiste, sponky na plast, dwe bonbissky, try prstene, dwe 

ihly, maliczke sponczisky, Jelšava 1567; Vrobilo se bohatey medy na tomze handly 

5 centnarow. Derzela na probe c. 39 luotow. Geden kazdy luot po 40 d. 

a geden kazdy c. medy po 140 zl. vczini za sriebro a za med w sume f 85, d.-, 

Boca 1599; Prosym Was, d(omine) f(rater), odpysstie mi, gesli czuo zafarbili na 

tey weži, czy pak nycz gesstie. Gesli by giž nieczo zafarbili, tedy snad nebylo dosti 

farby, tak se namniewam. Pak li by gesstie nycz nezafarbili, tedy gissta wecz 

gest, že gesstie pan vrednyk newie o tey farbe, že by byla giž v pána, Bojnice 

1617). 

V súvislosti s pamiatkami z predspisovného obdobia slovenčiny – bez 

ohľadu na to, či vznikli v mestskom alebo vo vidieckom prostredí – možno však 

hovoriť len o jazyku prameňov. O skutočnej jazykovej situácii z tohto obdobia si 

možno utvoriť len približný a zrekonštruovaný obraz, ktorý nie je – najmä vo 

vzťahu k žánrom hovorového štýlu – verný. Napriek tomu treba predpokladať, 

že v mestách bolo na kultivovanie jazyka viac stimulačných činiteľov: väčšia sociálna, 

profesijná, interná aj externá jazyková orientácia a národnostná diferenciácia 

obyvateľstva, sústreďovanie orgánov štátnej a cirkevnej správy, vzdelávacích 

stredísk. Ak mali žánre verejného styku v takomto heterogénnom prostredí 

plniť vyššiu spoločenskú funkciu, museli obsahovať funkčné, ústrojné, zrozumiteľné 

a ustálené prvky. Také prvky, ktoré postupne presahovali hranice teritoriálnych 

nárečí a strácali prvky regionálnej povahy. Išlo teda o výrazný vývinový 

proces, ktorým v mestskom prostredí vznikali varianty kultivovaného jazykového 

úzu, východiska neskorších kodifikácií. 

Literatúra 

BLANÁR, V.: Zo slovenskej historickej lexikológie. Bratislava, Vydavateľstvo SAV 1961. 

HABOVŠTIAKOVÁ, K.: Jazykový rozbor listov M. Hradského z r. 1614–1618. In: Jazykovedné 

štúdie. VI. Štúdie a pramene k dejinám jazyka slovenskej národnosti. Red. E. Pauliny. Bratislava, 

Vydavateľstvo SAV 1961, s. 67–117. 

KOTULIČ, I.: Z mestských kníh Partizánskej Ľupče zo 16. storočia. In: Jazykovedné štúdie. 

VI. Štúdie a pramene k dejinám jazyka slovenskej národnosti. Red. E. Pauliny. Bratislava, Vydavateľstvo 

SAV 1961, s. 119–177. 

123

PAVOL ŽIGO 

KRAJČOVIČ, R.: Textová príručka k dejinám slovenského jazyka. Bratislava, Slovenské pedagogické 

nakladateľstvo 1979. 

KRAJČOVIČ, R.: Svedectvo dejín o slovenčine. 2. vyd. Martin, Matica slovenská 1980. 

KRAJČOVIČ, R.: Po stopách kultivovania slovenčiny v starom Uhorsku. Kultúra slova, 15, 

1981, s. 289–295. 

KRAJČOVIČ, R.: Slovenčina v období uhorského humanizmu. Kultúra slova, 16, 1983, s. 3–9. 

KRAJČOVIČ, R. – ŽIGO, P.: Dejiny spisovnej slovenčiny. Študijná príručka a texty. Bratislava, 

Univerzita Komenského 1998. 

KUCHAR, R.: Právo a slovenčina v dejinách. Budmerice, Rak 1998. 

SKLADANÁ, J. Kultivovanie predspisovnej slovenčiny od 16. storočia. In.: Philologica. 

XLV. Zborník Filozofickej fakulty UK. Red. P. Žigo. Bratislava, Univerzita Komenského 1997, 

s. 83–102. 

ŽIGO, P.: Domáce podoby staršej slovenskej ojkonymie. In: Aktuálne úlohy onomastiky 

z hľadiska jazykovej politiky a jazykovej kultúry. Zborník príspevkov z II. československej onomastickej 

konferencie 6.–8. 5. 1987 v Smoleniciach. Red. J .Kačala. Bratislava, Veda 1989, s. 206– 

210. 

124


JAZYK MESTSKÝCH KNÍH 

ZO 16.–18. STOROČIA 

Jana Skladaná 

Mestské knihy predstavujú najvýznamnejšie pramene fondov mestských 

archívov. Obsahujú zápisy samosprávnych mestských orgánov a ich úradníkov 

(magistrátu). Najstarším typom bola jednotná mestská kniha (Stadtbuch) s rozličnými 

zápismi, ktoré sa týkali právnych, súdnych, účtovných a majetkových 

záležitostí mešťanov. V diplomatike ide o súhrnné označenie typu písomných 

prameňov úradnej proveniencie. 

Najstaršie mestské knihy na Slovensku sú zachované v Bratislave a v Banskej 

Štiavnici z r. 1364, v Žiline z r. 1378 (táto mestská kniha má mimoriadny význam 

pre ďalší vývin slovenského jazyka; porov. príspevok R. Kuchara, 1998), 

ďalej v Banskej Bystrici, Košiciach a Trnave z r. 1394, v Prešove z r. 1411, 

v Bardejove z r. 1418, v Kremnici z r. 1423 atď. 

Mestské knihy sú dôležitým prameňom nielen pri skúmaní vývoja hospodárskych, 

spoločenských a politických pomerov v mestách na Slovensku, ale sú nepochybne 

aj významným prameňom pre poznanie etnického i jazykového vývoja 

miest, pretože miera používania domáceho jazyka v mestských knihách odráža národnostno-politické 

pomery v mestách. Jazyk zápisov v mestských knihách predstavuje 

najrozmanitejšiu škálu od čisto latinských alebo nemeckých zápisov cez 

zápisy české, obsahujúce slovakizmy, až po zápisy slovenské, často obohatené aj 

úzko nárečovými prvkami príslušnej oblasti. Jazyk slovenských zápisov možno 

charakterizovať ako predspisovné jazykové útvary, ktoré vznikali na Slovensku 

v období od 16. do 18. storočia na základe domáceho kultúrneho hovoreného úzu 

a domácich nárečí a pod vplyvom češtiny. Do slovenskej lexikálnej zásoby sa dostávajú 

aj výrazy latinské, nemecké, prípadne iné. Pre tieto útvary je charakteristická 

väčšia alebo menšia slovacita, ktorá svedčí o tom, že v súvislosti s postupným 

formovaním a uvedomovaním slovenskej národnosti vzrastala aj potreba používať 

slovenčinu ako prirodzený domáci kultúrny vyjadrovací prostriedok slovenskej národnosti. 

V 14. a 15. storočí používali Slováci v písomnom styku v značnej miere 

češtinu, ktorá ovplyvňovala ich písomný prejav aj neskôr, no bola stále väčšmi vytláčaná 

kultúrnou slovenčinou s viacerými nárečovými prvkami. Jazykový charakter 

slovenských rukopisných i tlačených pamiatok z predspisovného obdobia uka- 

125

JANA SKLADANÁ 

zuje na nezvyčajne zložitú jazykovú situáciu na Slovensku (porov. Blanár, 1983; 

Doruľa, 1977; Krajčovič, 1988; Pauliny, 1983 a iní.). Jazykový úzus nebol pevný 

a ustálený, stupeň slovacity bol rozličný; závisel od pôvodu pisára, od miery jeho 

školenia i od druhu rukopisných, resp. tlačených pamiatok. Najväčšia miera uplatnenia 

kultúrnej slovenčiny sa prejavuje v praktických administratívno-právnych písomnostiach, 

medzi ktorými závažné miesto zaujímajú aj mestské knihy. Celkový 

jazykový charakter mestských kníh závisel však od národnostného zloženia mesta, 

resp. mestečka, predovšetkým jeho mešťanov, richtára a mestskej rady. 

Na jazykovú analýzu sme si vybrali niekoľko mestských kníh, pričom sme 

sa usilovali zachytiť celé slovenské územie, teda od západného Slovenska až po 

východné. Predmetom našej analýzy bude mestská kniha Stupavy, konkrétne 

mestskej časti Mást, Trnavy (analýzu urobil R. Krajčovič, 1961), Bánoviec nad 

Bebravou (J. Skladaná, 1984), Partizánskej Ľupče (I. Kotulič, 1961) a Jelšavy 

(Jelšavskú mestskú knihu spracovali z historického a jazykového hľadiska 

D. Lehotská a J. Orlovský, 1976). 

Podrobnejšie sa budeme zaoberať mestskou knihou z Bánoviec nad Bebravou, 

ktorá predstavuje obsahovo i formálne vzácnu slovenskú jazykovú pamiatku. 

Obsahuje zápisy z rokov 1551–1719. Okrem troch latinských má všetky zápisy 

slovenské. České jazykové prvky sú pomerne zriedkavé; vyskytujú sa iba 

na prvých stránkach knihy. Prejavujú sa v oblasti pravopisnej (písanie rz namiesto 

r, au namiesto u, napr. przistupil 1551; spolusaused 1584), v oblasti 

hláskoslovnej (prodal 1551; gistotu 1553; gyz 1565; cztwrt 1567), tvaroslovnej 

(synem 1553; wizdwihl 1566) a slovotvornej (pondely 1585). Lexikálne bohemizmy 

sú veľmi zriedkavé a týkajú sa prevažne synsémantických slov (take 

1574; genz 1610). Najviac českých jazykových prvkov je vo formulách a spojeniach 

typických pre administratívno-právny štýl, ktoré sa ako hotové preberali 

z češtiny. Tak ako do väčšiny administratívno-právnych písomností, aj do bánovskej 

knihy sa dostáva latinčina v podobe lexikálnych prevzatí. Latinské výrazy 

sa tu vyskytujú jednak pravopisne, hláskoslovne i slovotvorne adaptované do 

domáceho jazyka (supplikaczya 1602; declarugeme 1638; successorow 1640; 

cedowala 1667), jednak sa používajú ako citátové slová, spojenia alebo celé 

vety, spravidla zaradené do slovenského kontextu (zwrchu predepsany fratres 

ziadali magistratum de jure consanguinitatis k sobe hereditatem kopanjcu pridaty 

1650; odpredala gest genero suo swu czastku gruntu sweho 1553; učinili 

mezy sebu sponte et benevole pritelske dokonany 1711). Často sa latinské výrazy 

využívajú ako synonymné popri slovenských výrazoch a spojeniach (prawy napadniczy 

a legittimi heredes 1591; drzal a vendicowal 1711). 

126

JAZYK MESTSKÝCH KNÍH ZO 16.–18. STOROČIA 

Nemecký lexikálny vplyv možno badať iba v ojedinelých prípadoch (fraymark 

1553; ffraysstak 1585; ffortna 1636; ssaczunk 1643). Zväčša ide o ich rozšírenie 

na rozsiahlejšej časti územia. 

Zápisy v bánovskej mestskej knihe sú prevažne slovenské. Výskyt slovenských 

slov sa z veľkej časti zhoduje s ich výskytom v bánovských nárečiach, no 

často je ich rozsah širší. Bánovské nárečia tak ako dnes tvorili aj v staršom období 

vývinu nášho jazyka prechodný typ medzi nárečiami západoslovenskými 

a stredoslovenskými, pričom sa viac blížia k stredoslovenským nárečiam. Aj 

najnovšia dialektologická literatúra ich zaraďuje medzi nárečia stredoslovenské. 

Od západoslovenských nárečí sa odlišujú viacerými typickými stredoslovenskými 

prvkami. Takmer všetky tieto prvky, ktoré sa týkajú najmä hláskoslovia, tvaroslovia 

i tvorenia slov, sa nachádzajú aj v bánovskej mestskej knihe. Napr. 

zmena o > uo (duom 1551; kostuol 1573; czuo 1609; hluohoweho 1719). Vyskytujú 

sa viaceré doklady na palatalizované ď, ť, ň i ľ (liepssi 1607; niedeli 

1608; tielia 1610; niehawam 1610). Zachováva sa skupina šť (messtissto 1654; 

sedlysstjach 1671). V psl. skupine ort- s cirkumflexovou intonáciou sa zachovalo 

ra- v slove rakity 1710. Napriek tomu, že v bánovských nárečiach sa v zásade 

neuskutočnila zmena t > c, v niektorých ojedinelých prípadoch je doložená; 

napr. v slove proci 1669. Niektoré prvky bánovských nárečí sú spoločné so západoslovenskými, 

predovšetkým s dolnotrenčianskymi nárečiami, čo sa prejavuje 

aj v skúmanej knihe. Napr. veľmi produktívna je slovesná prípona -uvať, 

napr. zbuduwaly 1658; wodluwal 1671; nihiluwany 1713. Častý je aj výskyt tvarov 

l-ového príčastia so zmenou i > e (kupel 1567; mohel 1710; znikel 1717). V viacerých 

dokladoch je vkladné e proti stredoslovenskému o (sswager 1690), ale 

nachádzame aj stredoslovenskú podobu (pondielok 1611). Typický tvar slovesa 

prísť s neetymologickým -n- je zachovaný v podobe prinducze 1717. Na dolnotrenčiansku 

oblasť západoslovenských nárečí poukazujú aj príslovky napredek 

1648; prwek 1687; zasek 1689 a prešmyknuté tvary substantív malžen, malženka 

1663. V oblasti tvorenia slov sme zaznamenali produktívnu príponu -isko bez 

pejoratívneho zveličujúceho príznaku (mestisko 1667) a príponu -ica (studnica 

1559; sswagrycza 1690; chladecznicza 1713). V lexikálnej oblasti nachádzame 

nárečové výrazy ako wcžil 1610; dewer 1635; poky 1666; wymisslienka 1711. 

Obsahovo bánovská mestská kniha zachováva bežnú štruktúru mestských 

kníh. Obsahuje kúpno-predajné zmluvy, zápisy o delení, odkazovaní a dedení 

majetku, prípadne iné. Prevažne ide o menšie nehnuteľnosti mešťanov, a to domy, 

polia, lúky, záhrady. Z tohto rámca vybočujú dva zápisy kronikárskeho charakteru. 

Prvý záznam sa týka morovej nákazy v Bánovciach (1657) a druhý tu- 

127


reckého plienenia v Bánovciach (1663). Prvý záznam je zapísaný takto: Pro 

memorial za hodnu a slussnu wecz vznaly sme, czo potomkom nassym znatj naležy, 

aby sme do protocollu tohoto daly zapsaty pamatku hrozneho hnewu božiho, 

kterak my pre hrychy a wystupkj nasse hroznu rannu morowu bily sme trestany, 

kterežto nakaženy morowe zacžatek swug wzalo anno 1656 hned z pocžatku 

mensis julij a trwalo až do mensem [decem]brem do dne S. Luczie, quo intervallo 

padlo z teg rany moroweg osob pospolitych gak z prednegssich mužuw 

a žen, tak tež cželedy pospoliteg obogiho pohlawy, okolo pul osmeho sta, ne 

z dedin, ale toliko z sameho mestecžka. Text druhého záznamu je takýto: Za tohože 

richtarstwy Andr. Fille Turcy a Tatary excursij učynily do Uherskeg zeme, 

welyke paleny w ny prowodyce, lidu mnostwy mladych do wezeny sprowodyce, 

starych ukrutne mordugyce. In summa suženym welikjm a strachem wssy kragine 

ne tolyko Uhersku, ale y Morawsku a gine okolnye naplnyce. W tom rocze 

1663 in septembri Tatare do mestečka Banowiecz nasseho nenadale wpadnuce 

lidu obecniho neco zagely, netco zmordowaly. P. richtare Andr. Fille rowne 

zmordowaly, mestecžko wipalyly a mnoho bid a tesskosty učinilj. 

Všetky ostatné zápisy majú spravidla rovnakú štruktúru. Na začiatku zápisu 

býva obyčajne datovacia formula. Najčastejšie sa uvádza bližšie časové určenie 

podľa kresťanského kalendára. Napr. Roku 1580 w stredu den popelcze, to gest 

prwopostny stredu. Úvodná formula sa najčastejšie začína svedectvom richtára 

alebo richtára a mestskej rady, tzv. intituláciou. Napr. My rychtar a rada mesta 

Banowyecz 1578. Ďalšou časťou úvodnej formuly je oznamovacia formula, tzv. 

promulgácia. Napr. znamo czinyme a k pameti vwodzugeme 1580. Jadro zápisu, 

tzv. naráciu, tvorí stručne formulovaný vlastný právny akt, pričom sa uvádzajú 

mená zúčastnených stránok a dôvod ich záležitosti, ako napr. kúpa alebo predaj 

domu, zemí, lúk, záhrad, splácanie dlhov, testamenty, vyplácanie príbuzných 

z dedičstva, darovanie peňazí na opravu kostola a pod. Slovná zásoba zápisov 

bánovskej mestskej knihy je pomerne stereotypná. Okrem ustálených formúl a spojení 

v zápisoch sme zaznamenali len malý počet frazém, čo vyplýva z celkového 

charakteru slovnej zásoby, ktorá reprezentuje administratívno-právny štýl. Napr. 

nakaženy morowe zacžatek swug wzalo 1657; abi na pustatinu newyssel 1658; 

prinducze do niektereg kyselosty 1717. 

Celkovo možno jazyk bánovskej mestskej knihy charakterizovať ako kultúrny 

predspisovný jazykový útvar, ktorý je v starších zápisoch ovplyvnený češtinou, 

neskôr sa prejavuje aj vplyv latinčiny. V celom texte prevládajú bánovské 

nárečia. Mestečko Bánovce nad Bebravou bolo zo stránky etnickej i jazykovej 

výrazne slovenské. Správu mesta držali v rukách po stáročia Slováci. Vplyv ne- 

128


meckého ani maďarského etnika sa hlbšie neprejavil v žiadnej oblasti kultúrneho 

a hospodárskeho života mestečka. 

Tak ako sa v bánovskej mestskej knihe vyskytujú v hojnej miere prvky bánovských 

nárečí, podobne aj v ďalších mestských knihách sme zaznamenali 

vplyv nárečí v príslušnej oblasti. 

Obecná kniha z Mástu (časť Stupavy) z 18. storočia obsahuje prvky záhorských 

nárečí, napr. jotácia po perniciach (w sumge 61 zlatych 1741; spis tento ze 

sebga dawam 1763; pget a tricet zlatych 1764; pgekne krasne 1765; berem 

tento dluh na sebga 1772; wirabiany 1783; pri domiech 1778), ďalej tvary nominatívu 

maskulína plurálu na -e (platit interese 1738), pri životných substantívach 

nominatív maskulína plurálu na -é (susedé 1780; formané owes wozili 

1789). Z lexikálnych záhorských dialektizmov možno uviesť typické enem (ke 

kostelu enem osem zlatich 1735), zelnicza 1746, zelna becžka dubowa 1788. 

Ďalej sa v tejto knihe vyskytujú mnohé nárečové výrazy, typické aj pre ostatné 

západoslovanské nárečia, napr. tvary nemohel 1735; mosela 1735; pres interesu 

vo význame ‘bez’ 1735; prinde 1787; wczil 1789; zaseg 1758. 

Najstaršia perecká kniha (obsahujúca záznamy týkajúce sa správy vinohradov; 

pereg, perek bol správcom vinohradov) z Trnavy z rokov 1563–1632 zachytáva 

viaceré prvky z juhozápadoslovenských nárečí (vyskytuje sa asibilácia t > c: 

tey stwrczi polowycz 1568; na miescze 1569; placzyt 1579; zriedkavejší je znelostný 

protiklad v - f: vftom 1614; stafcu 1597; charakteristické pre juhozápadoslovenské 

nárečia sú podoby genitívu z horne strany, z dolne strany; popri 

podobe ktery sa často vyskytuje nárečové znenie keri; niekoľkokrát sa vyskytuje 

nárečová podoba predložky prez vo význame ‘bez’ a pod). 

Mestské knihy Partizánskej Ľupče zo 16. storočia dokazujú výraznú slovakizáciu 

obce, ktorú ako mesto založili niekedy v polovici 13. storočia nemeckí 

kolonisti (pôvodný názov bol Nemecká Ľupča). Mesto však bolo založené v slovenskom 

jazykovom prostredí. Už od začiatku 16. storočia sa tu úraduje po slovensky, 

pričom písomné doklady sú ovplyvnené češtinou (výrazný vplyv češtiny 

zaznamenávame na celom slovenskom území), hoci vlastnou rokovacou rečou 

bolo domáce stredoslovenské nárečie, ako o tom svedčia niektoré výroky stránok, 

ktoré sú zapísané takmer čistým stredoslovenským nárečím. Stupeň slovakizovania 

českého jazyka používaného na isté funkcie na Slovensku – ako sme 

už na začiatku uviedli – závisel najmä od školenia pisára, od charakteru zapisovaného 

textu, ale aj od iných okolností. Analýzu jazyka týchto textov urobil I. Kotulič. 

Uvedieme iba skratkovo niektoré typické stredoslovenské prvky, charakteristické 

pre tieto pamiatky. Vyskytujú sa tu podoby žriedlo 1588; w posretku 

129


1543; namietol 1535; statok 1571; ryady 1591; posiewati 1597; kotal 1593; brwan 

1598; sestar 1578; tenkuo, kmentowuo 1589; mwog 1509; wuobecz 1538; 

zlatich sedemdesiat 1597. Z lexikálnych slovakizmov možno uviesť hlawnicze 

z obliečkami 1597; zuhoriti 1597; mur 1540; kapusta 1582 a i. Zaujímavá je jelšavská 

mestská kniha. J. Orlovský ju zaraďuje jazykovo do nárečí stredoslovenských 

a stredogemerských (gemersko-jelšavských). Gemerské nárečia sú totiž 

mimoriadne členité. Jedna ich časť sa prikláňa k stredoslovenským nárečiam, pre 

ďalšie oblasti sú typické východoslovenské nárečové prvky. Okrem toho sa tieto 

nárečia vyznačujú aj špecifickými gemerskými nárečovými prvkami. Tu naozaj 

platí „čo dedina, to reč iná“. Na tomto mieste sa nebudeme zaoberať podrobnou 

analýzou; tú veľmi dôkladne urobil J. Orlovský. Iba stručne upozorníme na niektoré 

nárečové javy, ktoré sa vyskytujú v jelšavskej mestskej knihe. Ide o stredoslovenské 

prvky (ktorie stryeberne weczy 1567; domczok 1593; brawy dwa 

na zabitya 1594; rwozny 1679; czwerny bielge 1699; misya tu sumu poloziti 

1603), východoslovenské prvky (lepssie podtwerzenie 1567; zan spolna vczinili 

1572; skerze 1658; zwerchu zapsaneho pana 1672) a typické gemerské (aj jelšavské) 

prvky (-ó < -ou, -ov: zo swogo polowiczko domu 1699, Andrasso sin 

1659; š namiesto č: pšolinec - včelín 1679, ssyernye ssati 1658). Na záver možno 

konštatovať, že jazyk mestských kníh je výrazne ovplyvnený príslušnými nárečiami. 

Ak sa teda uvažuje o zárodkoch mestskej reči už od 14. storočia, týka 

sa to predovšetkým aktivizácie odlišnej slovnej zásoby, ktorá obsahuje výrazy, 

termíny a spojenia typické pre mestský život (remeslá, obchod, mestská administratíva 

a pod.). Avšak vzhľadom na to, že norma nebola ešte ustálená, podoby 

kultúrnej slovenčiny boli viac prístupné príslušným nárečiam, čo nám jasne ukazuje 

analýza mestských kníh. 

V súčasnosti je úplne iná situácia. Súčasné výskumy dokazujú značné rozdiely 

medzi živou podobou mestskej reči a jazykom v okolitých obciach. Skôr 

možno pozorovať vplyv mestskej reči na nárečia. V staršom období vývinu nášho 

jazyka bola oveľa väčšia prepojenosť medzi nárečiami a kultúrnym jazykom, 

o čom svedčí práve výskyt troch podôb tohto jazyka. 

130 

Literatúra a pramene 

BLANÁR, V.: Vývin slovnej zásoby v predkodifikačnom období. Slovenská reč, 48, 1983, 

s. 321–330. 

DORUĽA, J.: Slováci v dejinách jazykových vzťahov. Bratislava, Veda 1977. 136 s.


KOTULIČ, I.: Z mestských kníh Partizánskej Ľupče zo 16. storočia. In: Jazykovedné štúdie. 

VI. Štúdie a pramene k dejinám jazyka slovenskej národnosti. Red. E. Pauliny. Bratislava, Vydavateľstvo 

SAV 1961, s. 119–177. 

KRAJČOVIČ, R.: Najstaršia perecká kniha mesta Trnavy. In: Jazykovedné štúdie. VI. Štúdie 

a pramene k dejinám jazyka slovenskej národnosti. Red. E. Pauliny. Bratislava, Vydavateľstvo SAV 

1961, s. 41–65. 

KRAJČOVIČ, R.: Vývin slovenského jazyka a dialektológia. Bratislava, Slovenské pedagogické 

nakladateľstvo 1988. 344 s. 

KUCHAR, R.: Jazyk mesta Žiliny v 15. – 16. storočí. In: Mesto a jeho jazyk. Ed. S. Ondrejovič. 

Bratislava, Veda 2000, s. 125–137. 

LEHOTSKÁ, D. – ORLOVSKÝ, J.: Najstaršia jelšavská mestská kniha 1566–1710. Martin, 

Osveta, 1976. 480 s. 

PAULINY, E.: Dejiny spisovnej slovenčiny. Bratislava, Slovenské pedagogické nakladateľstvo 

1983. 256 s. 

SKLADANÁ, J.: Najstaršia mestská kniha v Bánovciach nad Bebravou. In: Národnostný vývoj 

miest na Slovensku do roku 1918. K 66. výročiu vydania výsad pre žilinských Slovákov. Ed. 

R. Marsina. Martin, Osveta 1984. 280 s. 

131


JAZYK MESTA ŽILINY 

V 15. – 16. STOROČÍ 

Rudolf Kuchar 

Jazyk mesta a existencia mestskej reči v minulosti má svoje špecifiká. Je 

zrejmé, že bol celkovo iný ako jazyk nárečia, resp. nárečových celkov. Poznačený 

bol napr. cudzími, resp. kultúrnymi slovami, viac sa internacionalizoval, prejavovali 

sa v ňom viaceré odborné termíny a pod. Pretože skúmanie vývinu 

mestskej reči v minulosti sťažuje časová vzdialenosť, je zrejmé, že treba brať do 

úvahy aj iné aspekty. 

Výskum mestskej reči (jazyka) z historického aspektu si vyžaduje posúdenie 

stavu a pomeru síl jednotlivých skupín obyvateľov žijúcich v skúmanej oblasti 

(meste), ich právne a sociálne postavenie (1.). Dôležité je aj poznanie stavu 

jazyka na historickej osi času – rovine v príslušnom regióne (2.). 

Venujme preto pozornosť z týchto dvoch aspektov mestu Žiline a jej reči 1 . 

1. Najprv niečo z histórie tohto mesta. Mesto Žilina patrilo oddávna medzi 

mestá s výsadami, nebolo teda slobodným kráľovským mestom (Marsina, 1984, 

s. 21), hoci sa o také postavenie počas svojho jestvovania neustále usilovalo 

(Marsina, ibid. s. 20). Jej obyvateľmi boli od začiatku jej zriadenia Nemci a Slováci 

ako formálnoprávne rovnoprávni členovia s tým, že väčšinu obyvateľov Žiliny 

tvorili Slováci. Vedúce postavenie z aspektu majetnosti mali však Nemci, 

ktorí mali dlhý čas správu mesta vo svojich rukách. Slováci patrili medzi sociálne 

nižšie vrstvy, z ktorých mnohí sa dostávali medzi sociálne vyššie vrstvy (potom 

plnili i funkcie boženíkov a pisárov). Takéto delenie spoločnosti mesta sa 

prejavovalo v bežnej každodennej komunikácii jej obyvateľov. Komunikácia, 

dorozumievanie obyvateľov mesta Žiliny v minulosti (v pol. 15. a 16. storočia) 

sa uskutočňovalo s jazykovými prvkami 2 , ktoré fungovali v blízkom slovenskom 

regionálnom areáli dialektov. Tento areál blízkych dialektov vytváral a bol, najpravdepodobnejšie, 

základom mestskej reči v Žiline. Na domáce jazykové pros- 

1 Na tento problém v istej súvislosti upozornil už V. Blanár (1964), ale ho, ako sám hovorí, 

nerieši. 2 O prvkoch a črtách pri dorozumievaní v mestách pozri porov. J. Horeckého (1988, najmä 

s. 110). Poslúžila nám ako východisko na sledovanie utvárania sa osobitnej formy reči v rámci 

mesta.

RUDOLF KUCHAR 

triedky od príchodu reč vplývala hostí (Nemcov), čím sa spätne obohacovali alebo 

aj spestrovali výrazové prostriedky Žilinčanov 3 a okolitých nárečí. Dôležitú úlohu 

tu zohrala aj úroveň vzdelanostná mestského obyvateľstva a jej vplyv na nižšie 

sociálne vrstvy. 

Mesto Žilinu s jej nárečiami možno v skúmanom začleniť období do areálu 

severných západoslovenských nárečí. Migrácia obyvateľstva a činnosť 

obchodná 

jej obyvateľov sa podstatnou mierou podieľala na formovaní mestského jazykového 

útvaru s istým úzom, mestskej reči. V mestskej reči Žiliny možno preto po- 

(sledovať) niekoľko rovín. V nich môžeme zistiť charakteristické črty, 

zorovať 

ktorými sa odlišoval jazyk obyvateľov mesta Žiliny od jazyka obyvateľov okolitých 

dialektných skupín. 

Pre nárečia žilinského okolia (aj jazyka Žiliny) skúmaného aspoň 

obdobia 

v skratke uviesť môžeme niekoľko typických hláskoslovných a tvaroslovných 

prvkov. Sú nimi: 

a) cekanie a dzekanie: gace, pac, svacic, kadzic,...; 

b) neexistencia zmeny šč skupiny na št; resp. zachovávanie typického jazykového 

prvku zpslov. nárečí: ščascie, ščasní, ešče, Ščefán...; 

c) zachovanie slabičného ł (po labiálach): vlk, vlna, plní, ale v iných postaveniach: 

dužoba, tustí,...; 

d) particípium l-ové: chcel, robel, prišiel, zedel; 

e) vzťažné zámeno s podobou kerí: ňiekerí, kerí, kerísi. 

Jazyk obyvateľov mesta Žiliny bol teda poznačený, ako sme uviedli, uvedenými 

jazykovými prvkami. Bol však súčasne iný nielen tým, ale aj lexikou 

a rozličnými vetnými konštrukciami. Zdalo by sa, že uvedené konštatácie sú len 

v rovine teoretickej. Ukážeme, že je to ináč, že uvedené tézy sa dajú aj skonkre- 

Veď tizovať. napr. výskum v oblasti niektorých našich písomných pamiatok nás 

presviedča o tom, že práve ich isté výpovedné pasáže, časti nám poskytujú materiál 

na sledovanie uvedenej problematiky. Takou písomnosťou je napr. ŽK 

s prekladom Mp (a) a zápismi pred mestskou radou Žiliny (b) a zápisy testamentov 

žilinských obyvateľov (c). 

V textoch tohto typu sa často stretáme s takými kontextami, v ktorých sa 

zachytila autenticky vyslovená väčšia alebo časť menšia výpovede. Takáto vý- 

nám poskytuje informácie o existencii a stave mestskej reči, istého územpoveďného 

mestského celku. 

3 

Tento jazykový vývin v mestskom prostredí potom spätne pôsobil na okolité nárečia vo viacerých 

jazykových plánoch. 

134

JAZYK MESTA ŽILINY V 15. – 16. STOROČÍ 

Pozrime sa na kontexty z uvedených písomností (a, b, c), ktorých samozrejmosťou 

je nárečový, nadnárečový, resp. český základ, najmä pokiaľ ide o synsémantické 

slová. 

(a) Z prekladu Mp (1473) 4 z časti O zalobie na zlodiege (1) vyberáme a čítame: 

tedy rzekne tak: pane, pane rychtarzy, ya zalugi Bohu, wam na meho zlodiege, 

kterehoz sem ga s gistinu vlapil a/uwazal, pane, y przed p[ra]wo sem przynesl, 

ze on gest przyssel mezy me cztyrzy koly a on gest me zbozy mnie vkradl a toho 

mam dobreho swiedomie na mych wolaczych lidech ...(s. 95). 

Z časti Potwrzeni bozby toho zyda (2) vyberáme a čítame: A gestlis ty 

w/tem winen, aby nikdy neprzyssel do rzysse Abrahamowy, any przyssel na 

zmrtwych_wstani, kdez_to krzestane, pohane, zyde wsta[n]v k/swe[m]v stworzyteli. 

Paklis winen, aby tie ten zakon, czoz Buoh dal na horze Synagi, czoz Pan 

Buoh sam psal swymi prsty na kamennu tablu ...(s. 101). 

V kontexte s právnym obsahom (1) zisťujeme právne termíny istina, právo, 

richtár, svedomie, zbožie, zlodej, resp. terminologizované spojenie štyri koly a frazému 

s právnoterminologickým obsahom ulapiť s istinou koho. Kontext (2) obsahuje 

termíny vinen, zákon (- právne predpisy), resp. v názve paragrafu aj termín 

božba. Z nárečových prvkov tu zisťujeme hláskoslovné podoby Buoh, Pan Buoh, 

kamennu tablu a nadnárečové, resp. celoslovenské prvky, napr. aby, nikdy. 

(b) Dobrým príkladom zo ŽK z početných zápisov pred mestskou radou 

Žiliny je najstarší slovenský zápis z roku 1451: vyznal i rekel jest Peter Frulych, 

praví: milí páni, prišli sme od svéj nevesty, manželky bratra mého Hannuss 

Frolycha o neaké veci, což mal Hannes Frelych činiti s Polakem Niklossem o nekteraký 

tyss, o braky; a ona jest nám dala v ruce v našu moc, což kolvek my 

zjedname s zvrchupsaným Niklossem, to má zjednané býti a ona má pri tém 

zóstati a na tém dosti meti. A my ...za to zlibugeme, že to má pevne a tvrde držané 

býti; i jest nám bóh pomohol, že jesme učinili úplnú úmlovu ...atď. 

Z textu vidíme, že popri nárečových tvaroch [rekel, o neaké veci, pri tem, na 

tem 5 ], sa stretáme s nadnárečovými prvkami, napr. s tvarom particípia l-ového pomohol, 

resp. prvkami administratívno-právneho štýlu (dala v ruce, v našu moc alebo 

to má pevne a tvrde držané byti alebo jesme učinili úplnú úmlovu), ktorého prvkami 

sú aj právne termíny fojt, boženík, úmlova, resp. bratr, manželka a nevesta. 

4 

Transliterovaný prepis urobil R. Kuchar v edícii Žilinská právna kniha (magdeburské právo). 

1993. 

5 

M. Smatana vo svojej kandidátskej dizertačnej práci (1995, s. 132) hovorí: Bežnými sú tvary 

teho, temu a pod. 

135

RUDOLF KUCHAR 

Iný text zápisu z r. 1454 tej istej pamiatky zachoval tento kontext: milí páni, 

byla sem v Sliesku u svého syna a mój syn tak praví, nechci já dáti dědictva 

svého večistého za nevečisté, nebo otce mého dóm jest kamenný a jeho drevený 

a moje děti ten kup vždy stavjí. 

Nárečovými prvkami sú tu zámeno mój, substantívum dóm (Smatana, 

1995, s. 61), adj. kamenný, drevený. Prvkami nadnárečovými sa javia výrazy 

diedictwa večisteho za nevečisté, kup, syn ako terminologická zložka administratívno-právneho 

štýlu. 

c) Testamenty mesta Žiliny nám poskytujú o mestskej reči tiež zaujímavé jazykové 

informácie. Na ukážku vyberáme z nich niektoré kontexty: Neyprwe tych 

f 10 poruczyam ...synowy swemu Mychalowy, predkom mjmo gyny statek. Ty pak 

penyze aby vžywal ktery by kolwek prytel chowal toho synka bez úrokú a potem 

kdyby guž ten synek mohl na rzemeslo se daty, techda aby ty penyze se daly na 

úrok, a/tak aby mu tež rostlo, a/k/tomu gesscze tomu/synowy krawu gednu, j z/domu 

pak predkom poruczyam cztyrom dewognym dyewkam na sukne po trech zlatych, 

...rolya, ktera gest Na hlynach to poruczyam swemu zatowy Sczastnemu ...atď. 

Aj v uvedenom kontexte z konca 16. storočia nachádzame jazykové prvky, 

ktoré upozorňujú na skutočnosť, že sú aktívnou zložkou mestskej reči. Nárečovú 

stránku v ňom reprezentuje napr. skupina šč (gesscze, Sczastnemu) alebo príslovka 

predkom vo význame ‘najprv’, ale aj tvar substantíva roľa (zapísané rolya). 

Nadnárečovým prvkom je tu predovšetkým termín úrok z oblasti odborného 

(právneho) vyjadrovania (aj v spojení dať na úrok čo, teda peniaze). Spojenie 

bez úroku je už záležitosť administratívno-právneho štýlu. Použilo sa vo význame 

‘bez nároku na odmenu’. 

Podobnú štruktúru má aj text testamentu z roku 1592. Čítame v ňom: manzelcze 

meg Hanne napred aby s/teg summy wysslo f 4. Czo se pak dotycze syaty 

Na hlynach, manzelka ma Hanna aby wzala gednu polowyczu a dietky me druhu 

polowycz. Czo se pak dotycze zahrady, Hanna, manzelka ma, aby posyala tento 

rok, Na hlynach aby take gedny hony sobie posyala. Potom kdy ona s toho pozitek 

wezme, nykomu gine[m]v ... 

O uvedenom texte rovnako platí, že ide o prejav s niekoľkými nárečovými 

prvkami (napred, polowycz, pozitek) i nadnárečovými (polowyczu, dietky, potom, 

siaty, s/teg), v ktorom majú svoju dôležitú úlohu právne termíny: summa, 

pozitek, manzelka, pričom spojenie s teg summy wysslo je zároveň prvkom administratívno-právneho 

štýlu.. 

Neskorší text (testament z r. 1641, teda o 100 rokov neskôr) nám poskytuje 

takýto obraz o jazyku tohto mesta: Ya Ssteffan Kosian, obywatel mesta Žiliny, 

136

JAZYK MESTA ŽILINY V 15. – 16. STOROČÍ 

acžkoly prj mdlobe tela meho na zdrawy mem nedužywy, wssak_že pry dobreg 

pamety a zdraweho rozumu suce, na to sem premysslal od tydne, yako bych po 

meg smrty manželku mu zanechal, aby nemela od pratelstwa žadneg krywdy. 

...Czo by se dotikalo meg manželky pozustaleg, totyž Anny Blasskoweg, ponewadž 

pryplodek mela se/mnu, synacžka,... 

Z úvodnej časti testamentu predstavujúceho nadnárečový jazykový útvar sa 

dozvedáme o delení majetku. Tento jednostranný právny úkon obsahuje mnohé 

výrazy terminologického i neterminologického charakteru. Terminologickej oblasti 

sa týkajú výrazy obyvateľ, pri dobrej pamäti, manželka, priateľstvo, krivda, 

dotýkať sa, pozostalá, príplodek, synáčik. 

Cieľom nášho príspevku nebolo ukázať, ako sa hovorilo v 16. storočí v meste 

Žilina. Išlo nám o to, aby sme pomocou výskumu niektorých administratívnoprávnych 

písomností ukázali, aké možnosti nám tieto písomnosti poskytujú pri 

rekonštrukcii reči a jazyka mesta Žiliny skúmaného obdobia. Zistili sme, že 

z historického aspektu základom mestskej reči Žiliny bolo nárečie okolia tohto 

mesta, teda reč vidieckeho kolektívu. Táto sa prekrývala aktualizovanou zložkou, 

čiže prostriedkami kultúrneho jazyka, teda časťou jazykových prostriedkou 

využívaných príležitostne (prvkami nadnárečovými – zpslov. typu, resp. aj strslov. 

– doplnená o odbornú terminológiu – najmä právnu, ale aj inú). O tom jasne 

svedčia nielen prezentované, ale vo viacerých prípadoch v tomto príspevku z časových 

dôvodov neuvedené aktuálne zistenia. 6 

A celkom na záver by sme chceli zdôrazniť skutočnosť, že písomný záznam 

uvedených textov má viac alebo menej české rúcho, pretože Slováci nemali 

do kodifikácie A. Bernoláka svoj spisovný jazyk. 

Literatúra a pramene 

BLANÁR, V.: Hodnotenie jazyka Žilinskej knihy. Jazykovedný časopis, 15, 1964, s. 116 – 137. 

HORECKÝ, J.: Slovenčina v našom živote. Bratislava, Slovenské pedagogické nakladateľstvo 

1988. 

CHALOUPECKÝ, V.: Kniha žilinská. Bratislava, Nákladem Učené společnosti Šafaříkovy 

1934. 

KUCHAR, R.: Žilinská právna kniha (magdeburské právo). Bratislava, Veda 1993. 

MARSINA, R.: Výsady pre žilinských Slovákov z roku 1381. In: Národnostný vývoj miest na 

Slovensku do roku 1918. Red. R. Marsina. Martin, Vydavateľstvo Osveta 1984, s. 13 – 40. 

SMATANA, M.: Jazyková situácia v Rajci. Kandidátska dizertačná práca. 1995. 

6 Kompletizovaním jednotlivých jazykových prvkov z istého súboru písomností toho istého 

územného celku možno zostaviť jeho aktuálny hovorený jazyk. 

137

JAZYKOVÁ SITUÁCIA V MESTÁCH


JAZYKOVÁ SITUÁCIA V MALOM MESTE 

Ján Horecký 

Mesto Stupava, ako píše už Matej Bel v Notitiách, leží na úpätí vrchu Jan- 

kameň tárový (v orig. Borostyánkő), tiahne sa od juhu na sever. Jeho obyvatelia 

sú prevažne Slováci, je tu niekoľko Nemcov. Usadilo sa dosť tu židov, ale neobťažujú 

občanov, venujú sa prevažne obchodu. 

Prvá zmienka o Stupave je z r. 1269, vodný hrad (dnešný kaštieľ, v ktorom 

je Dom dôchodcov) sa spomína r. 127l. R. 1443 sa uvádza ako zemepanské 

mestečko. Patrilo k panstvu Pálffyovcov, ktorý ho kúpili r. 1512. V rokoch 1867 

až 1945 boli majiteľmi panstva Károlyiovci. 

Hovorí sa tu záhorským nárečím. Jeho charakteristické znaky, ako je všeobecne 

známe, sú cekanie a dzekanie typu dzeci, dzedzina, tecinka, ale najmä 

uˇ bilabiálne ako protiklad fonémy l. Distribúcia dvojice l uˇ – presne zodpovedá 

distribúcii spisovnej dvojice l – ľ: proti spisovnému xoďil – xoďili je xodziuˇ tu – 

xodzili. Toto bilabiálne u zaniká, resp. splýva s nasledujúcim u, ú, napr. lyžička 

– užička, lúka – úka, lani – úňí. Ďalším charakteristickým znakom sú palatálne 

labiály p, b, m, v, zapisované obyčajne ako pj, bj, vj, napr. vjedzá, pjesnička, 

pjast. Príznačné sú niektoré fonotaktické pravidlá, neprípustnosť napr. -er na 

konci slova: býva tu skupina -tr, napr. bratr, litr, alebo skupina -ar (najmä proti 

nem. -er), napr. Jäger – jágar, Forschner – fošnar. Proti nemeckému dlhému é 

na konci slova, najčastejšie v miestnych menách, je tu skupina -ej, napr. Lassee 

– Losej, Breitensee – Pratisej. 

Tieto charakteristické znaky sa dôsledne uplatňovali v bežnom dorozumievaní 

celkom iste do prelomu storočí a zdá sa, že až do konca prvej svetovej vojny. 

Bolo to v súlade so zložením obyvateľstva: bývali tu drobní roľníci, istý počet 

bírešov, musela byť tu aj silná skupina remeselníkov, ako svedčia cechové zápisy 

z prelomu 18.a 19. storočia, ako aj cechové zástavy uložené v kostole a vynášané 

pri veľkých procesiách. 

Po prvej svetovej vojne sa rozvrstvenie stupavskej spoločnosti mierne 

zmenilo. K pôvodným obyvateľom pribudli viacerí verejní zamestnanci českého 

pôvodu (úradníci, četníci, učitelia). V službách Károlyiovcov bola naďalej menšia 

skupina služobníctva, ktorá však v styku s domácimi obyvateľmi hovorila po 

slovensky. Pravda, nie domácim nárečím, ale vcelku svojím pôvodným nárečím. 

(Mnohí prišli z Veľkého Medera (Palárikova), ale ani tam neboli pôvodným oby- 

141

JÁN HORECKÝ 

vateľstvom. O podobe ich jazyka nemáme svedectvá. Úradníci sa prispôsobovali 

spisovnej slovenčine, českí učitelia vcelku vyučovali po slovensky. 

V slovenskej časti obyvateľstva sa používalo nárečie, ale tu je zreteľný generačný 

posun k opúšťaniu charakteristických nárečových prvkov. Kým ešte 

moja stará mama (1870 – 1940) označovalo sviatok Božieho tela ako boží celuǒ, 

hovorila o Suǒvákoch a suǒvenskích botách, moja mama (1890 – 1970) hovorila 

už boží ťelo. U mladšej generácie zaniká uˇ bilabiálne alebo cekanie v nových 

slovách, najmä v odborných termínoch. Tak je bežné len ťelocvik, mláťačka (hoci 

bežné je sloveso muˇácit). Postupne zaniká slovesná podoba dzekujem, resp. 

výraz dzekuja bohu, nastupuje spisovná podoba ďakujem a u najmladších prirodzene 

aj díky. 

Rok 1920 bol prelomovým aj v používaní miestnych názvov. Kým najstaršia 

generácia poznala len Prešpurk, resp. chodila do mjesta (v Stupave do mjestečka 

– centra mesta), poznala Tébeň len (Devín), Dévento (maď. Dévenytó – 

Devínske Jazero), Koldorf (Karlova Ves), Feríb (Prievoz), dnešná generácia už 

často ani nevie, že takéto podoby jestvovali. 

V súčasnosti je bežná komunikácia v Stupave vlastne diglosná. Starší obyvatelia 

používajú nárečie, do ktorého vnášajú niektoré „spisovné“ prvky, mladší 

skôr naopak, usilujú hovoriť sa spisovne, ale vplietajú niektoré nárečové prvky. 

Prisťahovalci hovoria vcelku spisovne, len postupne si osvojujú niektoré nárečové 

prvky. V slovnej zásobe sa však aj u pôvodných obyvateľov prejavuje rozdiel 

medzi bežnými a panskými rodinami: kým v domácej slovnej zásobe sú také 

pomenovania ako taška, omáčka, firhonki, v slovnej zásobe „pánov“ sú proti 

nim slová štrudla, cušpajz, záclony. 

142


JIHOZÁPADNÍ MĚSTO, PRAHA 13, 

LUŽINY: NĚKOLIK ZAMYŠLENÍ NAD 

ZÁSADNÍ OTÁZKOU POJMENOVÁNÍ 

NEVYHRANĚNÉHO PROSTORU * 

Laurent Bazac–Billaud 

Představme si náhorní rovinu o rozloze několika desítek hektarů položenou 

asi deset kilometrů jihozápadně od Prahy, rozlehlý prostor ohraničený čtyřmi 

zvonicemi: zvonice na východě, západě a jihu patří kostelům tří větších městeček, 

které se jmenují Butovice, Stodůlky a Řeporyje. Ta poslední, na jihozápadě, 

je součástí kaple v Krtni, jediným pozůstatkem další vesnice, která v průběhu 

19. století zcela zanikla. Píše se rok 1983 a na této zemědělské půdě, na této 

dobré černozemi, která byla zákonem z roku 1974 administrativně přičleněna 

k Praze, 1 stále ještě pěstuje svoji cukrovku a obilí družstvo „Rudý Říjen“ se sídlem 

v Řeporyjích. 

Dnes, v roce 1998, nebrázdí planinu zemědělské stroje, místo toho ji značnou 

rychlostí projíždějí stovky osobních aut. V průběhu necelých 20 let vyrostly 

na tomto prostoru stovky obytných budov, vznikly tisíce bytů; přestěhovalo se 

sem několik desítek tisíc nových obyvatel (podle posledních statistik, jež jsou 

k dispozici, přes 50 000) 2 ze všech částí země a zejména z centra Prahy. Někteří 

se dali zlákat možnostmi hlavního města, jiní naopak utíkali před špatnými bytovými 

podmínkami, společným osudem většiny mladých párů bydlících ve čtvrtích 

v blízkosti historického centra. 

Urbanisté a architekti vypracovali projekty budov a čtvrtí s charakteristickými 

urbanistickými prvky. Zpočátku jmenovaní, později volení radní se pokusi- 

* Překlad : PhDr. Eva Pokorná 

1 Zákonem o územním plánu Hlavního města Prahy z roku 1974 se území spadající pod soudní 

pravomoc Prahy zdvojnásobilo a jeho rozloha tak vzrostla ze 100 na 200 km 2 . K hlavnímu městu 

Praha byly přičleněny rozsáhlé volné pozemky na západě i na východě města. 

2 Což v současné době představuje kolem 5 % všech obyvatel Prahy. Původní plány, které byly 

po roce 1990 zčásti opuštěny, počítaly na tomto území s výstavbou bytů pro 130.000 osob. Konečná 

kapacita čtvrti by po dokončení různých dílčích plánů měla přesáhnout 80.000 osob. Některé 

části jsou totiž ještě ve výstavbě. 

143

LAURENT BAZAC–BILLAUD 

li tento prostor v zájmu efektivnější správy rozčlenit a současně vymezit jeho 

místo v širším kontextu celé pražské aglomerace. Pokud jde o samotné obyvatele, 

ti „prožívají“ svou čtvrť zvláštním způsobem, jež se snahami jedněch i druhých 

o rozdělení prostoru „čtvrti“, již se každý z nich po svém snaží vytvořit, 

často nemá moc společného. Na druhé straně obyvatelé původní vesnice, jsme 

téměř v pokušení nazvat je „domorodci“, se snaží bránit své dědictví a uchovat 

si vzpomínku na dobu, ostatně ne příliš dávnou, kdy jejich vesnice byla nezávislá 

a vliv města, byť vzrůstající, pociťovala jen vzdáleně. 

Všechny kategorie těch, jež do tohoto procesu zasahují, mají svůj specifický 

slovník a jazyk. Pomocí výkladu různých slov užívaných k označení tohoto prostoru 

a jejich vzájemných konotací, bych se rád pokusil analyzovat odborné výrazy 

diskuze, která o skutečném charakteru tohoto území v současné době vzniká. 

Jihozápadní Město, Praha 13, sídliště Lužiny nebo Stodůlky? Tyto nejistoty 

nám dávají nahlédnout do hlubin sporu, v němž jde o zásadní otázku vymezení 

lokální identity. 

Program územního plánu Prahy v šedesátých letech 

Plán Jihozápadního Města se ve urbanistů výkresech architektů a objevil 

koncem šedesátých let. Byl součástí rozsáhlého programu výstavby, o níž bylo 

rozhodnuto začátkem desetiletí a jež si kladla dva ambiciózní cíle: 

• Vytvořením tří velkých center k usídlení obyvatelstva mimo přirozenou 

polohu v údolí Vltavy, kde se město až dosud rozvíjelo, restrukturovat a uvolnit 

pražskou aglomeraci. 

• Masivní výstavbou nových bytů, jimž se z hygienického hlediska nedalo 

nic vytknout (ústřední topení, sanitární zařízení pro každý byt), vyřešit jak kvantitativvní, 

tak i kvalitativní bytovou krizi sužující Prahu, které se vláda počátkem 

60. let rázně rozhodla čelit. 

Plán byl neboť ambiciózní, v průběhu třiceti let počítal s tisíců 

výstavbou 

bytů nových pro více než 300 000 obyvatel. 3 Tento program byl rozdělen do tří 

části: nejprve Severní Město na severu města, poté Jižní Město na jihu a koneč- 

Jihozápadní město na jihozápadě pražské aglomerace. 

ně 

Již z rychlé analýzy názvů, jichž se těmto projektům dostalo, jsou zřejmé 

výrazné plánovací ambice a radikální autorů vize programu, zaměstnaných 

v útvaru hlavního architekta města Prahy. 

144 

3 V té době době to představovalo třetinu obyvatel Prahy.

JIHOZÁPADNÍ MĚSTO, PRAHA 13, LUŽINY: NĚKOLIK ZAMYŠLENÍ … 

Severní Město, stejně jako Jižní Město nebo Jihozápadní Město nejsou topononyma. 

Jsou to úmyslně a přehnaně popisné technické názvy, nositelé jasného 

a nedvojznačného významu; Zaroveň, to nejsou jenom „geonysmy“, tedy 

jména, jejichž funkcí by bylo přispět k orientaci v rámci pražské aglomerace. 

Volba těchto jmen ambice programu dokonale vystihuje. Jde totiž skutečně 

o budování měst 4 na panenské půdě, na bývalých zemědělských pozemcích bez 

vztahu k „městu“ 5 (tomu druhému, hlavnímu, Praze) a navíc ve značné vzdálenosti 

od jakéhokoli jiného urbanistického jádra. Jestliže tento deklarovaný cíl 

vztáhneme na společenský projekt, základ tehdejšího komunistického režimu, 

můžeme vyslovit myšlenku, že se ideologicky zabarvené označení, „nové socialistické 

město“ mělo svým způsobem stát metaforou „nové společnosti“, již režim 

hodlal vytvořit: tu je třeba budovat úplně od základů, přerušit všechny vztahy 

s minulostí, na niž se nebere sebemenší ohled. 

Tato budoucí města (města budoucnosti?) nemají jméno, pouze polohu: jejich 

identita je založena na vztahu ke světovým stranám. Užití těchto geografických 

kategorií dává programu karteziánský a racionální rozměr, systematický 

a koherentní aspekt. Pražská aglomerace, obdařená pásmem satelitních měst, se 

jeví jako stabilní a vyrovnaný fyzikální nebo matematický model: sama kvintesence 

plánování. 

Zrod Jihozápadního Města (JZM) 

JZM je třetí částí tohoto ambiciózního programu územního plánu. Jeho 

koncepce byla základě na soutěže uspořádané v roce 1967 svěřena do rukou ko- 

architektů lektivu pod vedením Ivo Obersteina, mladého třiatřicetiletého urbanisty. 

Počátkem 70. let, době v kdy příprava územního plánu JZM vrcholila, 6 začalo 

vyrůstat „Severní Město“, plány „Jižního Města“ byly značně již pokročilé 

4 Zcela jednoznačné české slovo „město“ neponechává v tomto ohledu žádnou pochybnost. 

K tomu je nutno dodat, že tyto projekty byly plánovány v tak velkém měřítku, že žádné lokální toponymum 

nemohlo území určené k výstavbě postihnout. 

5 Jedním z častých přívlastků, s nímž se v lidových rčeních setkáváme, je „Praha, matka 

měst“; Praha je ostatně také hlavním městem země (v češtině jde tudíž o doslovnou perifrázi, zatímco 

ve francouzštině existuje pro hlavní město samostatné slovo „Capitale“). 

6 Připomeňme, že z obecnějšího politického pohledu se jedná o období „normalizace“, kterou 

Československo prožívalo po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, jež ukončila reformní 

komunistický proces, známý jako Pražské jaro. Toto období přináší úpadek ve všech oblastech, ze- 

145


a hlavní koncepce, osnova celého projektu, již vešly ve známost. Působení Ivo 

Obersteina je reakcí na tyto myšlenky. Ani roztříštěný prostor, jakým je Severní 

Město, 7 ani centralizovaný prostor jako v Jižním Městě, 8 tým pověřený koncepcí 

územního plánu JZM si klade za cíl vytvořit decentralizovaný, ale koherentní celek, 

satelitní město, „město třetí generace“. 

Ivo Oberstein se netají s ambicí vytvořit skutečné město a vyvozuje z toho 

důsledky: navrhuje diferencované čtvrti 9 (původně jich bylo pět) propojené, 

a tím i sjednocené, trasou metra tvořící jakousi páteř a spojující tento prostor 

s centrem Prahy. Jedna z těchto jednotek bude mít zvláštní funkci: stane se 

„centrem města“, 10 centrem obchodním a administrativním, a jejím středem bude 

procházet „bulvár“. 

Užití tohoto termínu zasluhuje pár slov na vysvětlenou. Ve francouzštině 

pojem „bulvár“ znamená něco kruhovitého a/nebo rušného, na druhé straně se 

ale zdá, že výstavba bulvárů spadá do období, které v rozvoji města chybělo. 11 

V Praze, ve městě, kde v průběhu 19. století nedošlo k rozsáhlé urbanistické restrukturalizaci, 

bulváry neexistují. 12 Samotný termín, přímo převzatý z francouzštiny 

a přizpůsobený jenom pravopisně, do běžného českého slovníku nepatří. 

Skutečnost, kterou architekt tímto slovem označuje, se navíc značně liší od toho, 

co bychom pod tímto slovem očekávali ve francouzštině. „Bulvár“ 13 Jihozápadního 

Města je jenom pro pěší. Na plánech najdeme širokou „promenádu“ se 

zákazem vjezdu pro automobily, lemovanou obchody, hlavními administrativní- 

jména pokud jde o tvůrčí Pochopitelně svobodu. se to týká i architektury: „architektura zanikla,“ stěžuje 

si Ivo Oberstein, „zůstal jen urbanismus“. 

7 Severní Město je řadou urbanistických jednotek roztroušených na rozlehlém území. Mezi 

nimi neexistuje žádná spojitost, ani jednota. 

8 Jižní Město je naopak kompaktním, homogenním a centralizovaným celkem oválného tvaru, 

orientovaným podle východojižní osy odpovídající trase metra (nebo rychlotramvaje, v době té 

není známo, jaké řešení bude zvoleno). 

ještě 9 V četných dokumentech, jež jsem měl možnost konzultovat, jsou čtvrť běžně slovem označovány 

různé části projektu Jihozápadního Města. 

10 

Na upřesnění nicméně musíme dodat, že toto „centrum města“ neleží v geografickém centru 

celku. „Centrem“ je díky své úloze: je sídlem zejména admistrativních orgánů. 

11 

V mnoha francouzských městech jsou dnešní „bulváry“ situovány místě v bývalých hradeb, 

jež byly zbourány v 19. století. 

12 

i zde vznikly v tomto období velké „průseky“, z nichž nejznámější je ulice Na Pří- 

Nicméně 

(pod Václavským náměstím) a Pařížská (mezi Staroměstským náměstím a Vltavou). Žádné 

kopě 

z nich se však nedostalo označení bulvár, slovo, které češtině v zní archaicky a zastarale. 

13 

Měl bych však upozornit, že většině ve materiálů, které jsem konzultoval, bylo slovo bulvár 

uvedeno v uvozovkách. 

146


mi budovami a různými službami (kavárny, kina, atd…). Je to rovný průsek 

rozdělující centrální čtvrť na dvě části: očekávali bychom, že bude spíše označen 

výrazy jako „třída“ 14 nebo dokonce „náměstí“. 15 Toto slovo bylo tudíž 

zřejmě užito po důkladném zvážení a úmyslně: vytvořit uprostřed centrálního 

prvku vznikajícího urbanistického projektu (jinými slovy v srdci srdce navrhovaného 

města) „bulvár“, nepříliš častou a prestižní tepnu, je dalším prostředkem 

k jeho zařazení do kategorie „skutečných měst“, dokonce „velkých měst“, 

kde bulvár tvoří konečný prvek centrality. Vzhledem k tomu, že české slovo 

bulvár, stejně jako jemu blízké slovo francouzské, implikuje ruch a průchod, 

znamená to i trvat na živém a společenském aspektu, který má tomuto městu 

propůjčit. 

Aby se zabránilo urbanistické monotonii a uniformitě a mohly být uplatněny 

nejrozličnější formy a motivy, byla realizace každé „čtvrti“ svěřena jinému 

týmu architektů, kteří pracovali nezávisle na sobě, pouze na základě globálního 

územního plánu stanoveného na samém počátku projektu. 

Každá z těchto jednotek, každý z těchto „obytných souborů“ má své jméno. 

Uchovávají si toponyma, jež byla vybrána z místních jmen v této oblasti. První, 

nejzápadněji situovaný celek zahrnující vesnici Stodůlky si ponechává její jméno, 

druhý, Lužiny, dostává jméno po vesnici ležící přímo naproti, ostatní, Nové 

Butovice (centrální čtvrť, která však leží nejvýchodněji – nejblíže Praze) a Velká 

Ohrada se jmenují po vesnici a osadě, poblíž nichž byly zbudovány 16 . Pátá 

čtvrť, jež měla vzniknout ještě východněji, na skalnatém výběžku nad Vltavou, 

14 

Slovem, které by více evokovalo provoz. 

15 

Václavské náměstí ostatně se třídě velké podobá. Užití slova náměstí jako by zdůrazňovalo 

význam místa jako určitého shromaždiště. 

16 

Může nás udivit, že případě v Stodůlek bylo rozhodnuto zachovat stejné jméno čtvrť pro 

i vesnici, zatímco čtvrť moderní Butovice dostala přívlastek Nové. Jedním z vysvětlení může být 

bezpochyby různý způsob překrývání starých a moderních částí. 

Ve Stodůlkách si všimneme snahy, kterou autoři konceptu nejen vyslovili, ale převedli ve 

skutečnost, totiž integrovat staré vesnické domy do struktury nové čtvrti. Nové a staré se tu prolíná. 

Odlišné toponymum by tudíž vyznělo proti snahám urbanistů. Jinak je tomu případě v Butovic, které 

si svoje jméno pouze vypůjčily od sousední osady: mezi bývalou vesnickou strukturou a novou čtvrtí 

zbudovanou v jejím sousedství nedochází k žádnému vzájemnému působení, proto se možná jeví 

jako nezbytné odlišit staré od moderního. 

Zde nicméně bychom měli poznamenat, že v životě každodenním obyvatelé vesnice bývalé 

a moderní znovu rozlišují. Tím, že mluví o Starých Stodůlkách, sami se nazývají starými Stodůláky 

(označení obyvatel Stodůlek), nebo obecněji starousedlíky, znovu upozorňují na odlišnosti, které autoři 

čtvrti chtěli setřít. (Viz rovněž dále v textu) 

147


nebude nikdy postavena 17 . Od části plánů původních se totiž počátkem 90. let, 

v důsledku politických změn na podzim roku 1989, ustoupilo. 

Nezávislé čtvrti JZM jsou podle technického generického termínu, kterým 

je tento typ výstavby označován, „obytnými soubory“ 18 . 

Zdá se, že tímto výrazem neutrálně jsou označovány urbanizované zóny 

vyznačující se koncentrací homogenních staveb. Zejména ale připomíná zóny 

budované na okrajích velkých českých měst po roce 1948 a skládající se z budov 

typických pro období socialismu, ze známých „panelových domů“ (domy nebo 

budovy z prefabrikovaných panelů), jejichž jednotlivé části sériově byly vyráběny 

továrně v a na staveništi je stačilo pouze smontovat. 

Nás bude zajímat zejména jedna z těchto čtvrtí, Lužiny, druhá v pořadí podle 

data výstavby a nejvýznamnější svým rozsahem, a to z lingvistického hlediska. 

Přestože není čtvrtí centrální, tvoří svým pilíř způsobem celku. Na projektu 

ji najdeme na okraji rozlehlého rekreačního prostoru s vodními plochami, trávníky 

a stromy, který by se měl po svém dokončení stát místem pro odpočinek a zábavu. 

Otvírá se do okolní přírody, zejména do přírodního parku 19 sousedícího 

s územím, na němž je JZM budováno. Prozatím ale zůstává „Centrální park“ 20 , 

který se teprve začíná upravovat, jen nevyhraněným terénem. 

Při podrobnější analýze uspořádání čtvrti si všimneme, že je silně 

tvořena 

hierarchizovanými prostory. Vznikla kolem dvou stanic metra (jedna se jmenuje 

Lužiny, druhá Luka), které slouží jako pevné body k ukotvení dvou os, které 

strukturují a kde jsou soustředěny služby. Tvoří je gymnázium, velké ob- 

čtvrť 

chodní centrum s obchodů řadou s potravinami a běžným spotřebním zbožím, 

náměstí, které by mělo obyvatelům sloužit jako shromaždiště, otevřené stánky 

a samotná stanice metra. Tyto dvě osy vycházející od stanic metra ústí do 

tržiště 

budoucího centrálního parku. 

17 Měla se jmenovat Dívčí Hrady, podle blízkého místa, jehož pomístní jméno se vztahuje k velmi 

staré české legendě o vzpouře žen proti mužům a vzniku velice krátce trvajícího matriarchátu. 

18 V dokumentaci někdy nacházíme i výraz „obytný celek“. Mezi oběma může nicméně existovat 

lehká nuance : zatímco „celek“ evokuje jednotu a kompaktnost, „soubor“ evokuje spíše seskupení, 

kolekci (slovem soubor bývá označována i básnická sbírka, hudební těleso, atd…). 

19 Prokopské údolí: údolí Prokopského potoka, jež bylo zařazeno mezi chráněné krajinné oblasti 

i přesto, že leží na území Prahy, je místem procházek a odpočinku, pouhých deset minut chůze 

od prvních budov Jihozápadního Města. 

20 Toto technické označení vyjadřuje spíš odvolávku na jeho polohu ve čtvrti a skutečný nedostatek 

fantazie, než přípomínku jiných „Central Park“ ve známých aglomeracích. 

148


Každý z těchto průseků obklopují čtyři urbanistické jednotky, s větší či 

menší dokonalostí přejímající charakteritický motiv čtvrti: urbanisté tento útvar 

nazvali „superblokem“. 

„Blok“ je běžné české slovo, které se později objevilo v technickém slovníku. 

V architektuře v obou případech označuje masivní a uzavřený celek. 

V “klasickém“ městě, v Praze budované na konci 19. století, slouží k označení 

domovních bloků charakteristických pro čtvrti jako Žižkov nebo Vinohrady. Návrat 

k tomuto slovu, v urbanistickém slovníku upadnuvším v zapomnění, které se 

znovu ujalo díky důrazu, jež klade na linearitu a otevřený prostor, vypovídá 

o snaze Obersteina a jeho týmu uplatnit ve svých projektech principy klasického 

města. V architektonickém slovníku, který k dobovému technickému rejstříku 

rozhodně nepatří (bulvár, superblok), musíme obecněji vidět snahu navázat na 

urbanistické tendence 19. století, nepokračovat v nedávném rozvoji architektury 

importované ze Sovětského svazu (konstruktivismus). „Blok“, z něhož se stává 

„superblok“, nicméně získává nejen na velikosti, ale i na modernosti. 

„Superblok“ je celek sedmi až jednáctipodlažních budov rozmístěných do 

dvou vzájemně mírně posunutých půlkruhů stojících proti sobě 21 . Poloměr takto 

vzniklé kruhové jednotky může dosáhnout až několika set metrů. V uvolněném 

prostoru platí zákaz vjezdu pro automobily (ulice a parkingy jsou na vnějším obvodu 

jednotky). Je vyhrazen pro obyvatele, pěší a cyklisty, zvláště pak pro děti, 

které tu najdou speciálně upravená hřiště, cyklistické stezky a ostrůvky zeleně, 

ale i jesle, mateřské a základní školy. 

„Město“ naplánované urbanisty překvapuje svou koherencí, přísným prostorovým 

uspořádáním a přesným roztříděním prostorů, které ho charakterizují. 

„Město“ je rozděleno na „čtvrti“, strukturované do centrálních jednotek, jež mají 

obyvatelům poskytnout pocit, že žijí v racionálně uspořádaném prostoru, kterému 

nechybí lidský rozměr. 

Je však jisté, že ve chvíli, kdy je tato krásná konstrukce obydlena, svou koherentnost 

ztrácí, a prostory, které si noví obyvatelé vysvětlili po svém, mění 

jména, a tím i svůj ráz a význam. 

„Obytné soubory“ se mění na „sídliště“, „superbloky“ na „rondely“, z “panelových 

domů“ se stávají „paneláky“. 

21 

Podle slov tvůrců architektů, čtvrti, se při použití tohoto útvaru inspirovali švédskými zkušenostmi 

60. a 70. let. 

149


Panelák, rondel a sídliště… 

„Příběh“ a vznik slova panelák je celkem prostý. Jedná se o lidový výtvor 

poměrně čerstvého data, poněkud hanlivě označující tyto velké budovy z prefabrikovaných 

panelů, které se staly symbolem výstavby nových bytů v období socialismu. 

Tvoří ho kořen panel a lehce pejorativní přípona –ák, s níž se setkáváme 

při tvoření mnoha lidových českých slov 22 . Toto slovo je velice rozšířené 

a používají ho všichni, někdy dokonce – i když s jistým odporem – i odborníci. 

Urbanisté, kteří byli nuceni touto technikou za komunismu pracovat – jinou 

možnost neměli – cítí v užívání tohoto termínu přinejmenším implicitní kritiku 

své práce a jejích výsledků. Pokud je to možné, dávají přednost technickému, 

zcela neutrálnímu termínu. 

Historie slova rondel je více nejasná, o to je ale možná barvitější. Slovo 

„rondel“ nepatří v moderní češtině k běžným slovům. Do češtiny původně přešlo 

z francouzštiny 23 . Svým hlavním významem označuje skutečnost vztahující se ke 

stavbě. Dočteme se, že jde o “kruhový útvar“, „pevnou konstrukci kruhového 

půdorysu“, „zakulacený záhon (nebo pozemek)“. Původ výpůjčky se zdá velmi 

záhadný, zejména proto, že francouzská slova převzatá do češtiny si sice uchovávají 

stejný kořen, často však ztrácí svůj význam 24 . Nicméně je jisté, že přestože 

slovo „rondel“ do české slovní zásoby patří, součástí běžného jazyka se nestalo 

(ostatně ani odborné terminologie): jedná se o slovo vzácné 25 . To, že se 

v urbanistickém kontextu JZM v nedávno době znovu vynořilo, nás proto překvapuje, 

neboť neodpovídá duchu jazyka. 

Nikdo z obyvatel se nicméně nad významem tohoto výrazu nepozastaví. 

Slovo, obyvateli Lužin běžně užívané, je pro ně bezesporu dostatečně výstižné 

k označení těchto obrovitých, tak typických architektonických útvarů, v nichž 

22 

Přípona –ák se objevuje v odvozeninách se slovesným, substantivním nebo adjektivním 

kmenem jako žebr–ák, kuř–ák (od sloves žebrati a kouřiti), voj–ák (od substantiva voj); ve slovech 

s nádechem shovívavosti hlup–ák, chud–ák (od adjektiv hloupý, chudý) a slovech lidových Karl–ák 

(Karlovo náměstí), Václav–ák (Václavské náměstí). André Mazon: Grammaire de la Langue tchèque. 

Collection des grammaires de l´Institut Slave, druhé vydání, Paříž, 1931, s. 132. 

23 

Podle Slovníku spisovného jazyka českého, vydání 1989. Tvar v rodě ženském „rondela“, 

které na Lužinách rovněž občas zaslechneme, zřejmě je výpůjčkou z němčiny. Význam obou slov je 

totožný. 

24 

V Le petit Robert (vydání 1992), ani v historickém slovníku jazyka francouzského edice 

Robert (vydání 1993) jsem o něm nenašel ani zmínku. 

25 

Jedná se o velmi odborné slovo, které užívají zejména památkáři a historici umění. V osmidílném 

slovníku spisovného jazyka českého je sice uvedeno, ale ve zkráceném jednodílném vydání chybí. 

150


někdy bydlí kolem 5000 osob. Slovo se do té míry rozšířilo a bylo shledáno natolik 

praktickým, že se stalo jedním z prostředků k orientaci ve čtvrti, což u autorů 

projektu, kteří chtěli ze svých „superbloků“ vytvořit nejenom urbanistické, 

ale i společenské jednotky, vzbudilo bezpochyby nadšení 26 . V závislosti na své 

poloze vzhledem k obchodnímu centru a centrálnímu parku jsou „rondely“ snadno 

identifikovatelnými orientačními body. 

Navíc tím, že název odkazuje na výrazně lokální realitu, stalo se jeho užívání 

svým způsobem znamením důvěrné znalosti čtvrti: osoby, pro něž je tento 

kód cizí, jen nevěřícně kroutí hlavou, pokud jim někdo vysvětluje cestu pomocí 

názvů, které neznají. 

Slovo sídliště je naproti tomu velmi rozšířené. Pravděpodobně se jedná 

o nedávno vytvořené slovo, skládající se z kořenu (sídlo) a přípony –iště, charakteristické 

pro jména označující lokalizaci nebo prostorový rozsah 27 . 

„Sídliště“ je ve slovníku naprosto jasně definováno: jedná se o “místo k hromadnému 

obývání, komplex obytných domů s potřebným vybavením (komunikacemi, 

obchody ap.)“ 28 . Jako příklad výrazů, v nichž se tento název vyskytuje, slovník 

uvádí: „stavba nových sídlišť; hornické, družstevní sídliště“ atd… Poněkud zábavně 

vyznívá druhý uvedený význam, tentokrát archeologický – v tomto kontextu 

se slovem sídliště označovaly osady prehistorického obyvatelstva. 

S výjimkou tohoto posledního významu odkazuje celé sémantické pole slova 

k oněm „velkým souborům“, velkým obytným komplexům, které vyrostly na okrajích 

českých měst v období komunismu. Jinak řečeno slovo „sídliště“ je naprosto 

přesným ekvivalentem technického výrazu „obytné soubory“, zmíněného výše; na 

rozdíl od něj je však lidovější a běžně užívané. Všimneme-li si tedy, jakým způsobem 

užívají slovo jednotliví mluvčí, věnujeme-li pozornost „významové kštici“ 29 

slova, v níž ho užívají obyvatelé, objevíme další hodnoty a další významy. 

Bydlet na sídlišti 

Sídliště není jen „místem“, jak bychom se mohli domnívat podle jeho definice 

ve slovníku. Urbanistický vzor, na nějž odkazuje, je do té míry spjat s ob- 

26 Volný prostor uprostřed superbloku se měl stát místem schůzek a setkání… 

27 Viz André Mazon, citované dílo, str. 133. 

28 Definice Slovníku spisovného jazyka českého, vydání 1989. 

29 Převzetím obrazu komety jsem si dovolil upravit výraz „konotační halo“, které užívá 

Christian Topalov a Charles Depaule (La ville a travers ses mots, Enquete 4, 1997). 

151


dobím komunismu, jeho technikami a metodami, že samotné slovo spíše než 

přesně vymezený prostor označuje „typ bydlení“ s vlastními charakteristickými 

rysy. A nejen to, slovo může dokonce evokovat „osobitý způsob městské existence“. 

Tento jev samozřejmě vyvolává určité nejasnosti, pokud jde o význam 

slova a jeho běžné užívání. 

Za komunismu si obyvatelé byty nevybírali, nezískávali je na trhu řízeném 

zákonem nabídky a poptávky, byty přidělovaly organizace nebo instituce pověřené 

prováděním bytové politiky 30 . Proto nebylo ani možné vybrat si místo bydliště. 

K získání bytu bylo nutné podat žádost, která se týkala především velikosti 

bytu a požadované kategorie komfortu. Volba místa byla až na druhém místě 

a pro většinu těch, kteří se různými oklikami co možná nejrychleji a nejúčinněji 

snažili zlepšit svoji bytovou situaci, se místo bydliště stalo téměř lhostejným: 

hlavní bylo získat „dobrý“ byt 31 . V tomto kontextu „sídlištní byt“, to znamená 

pohodlný a dobře vybavený rodinný byt 32 s přesně určeným standardem odpovídal 

ne-li ideálu, pak alespoň přijatelnému kompromisu (který se někdy jevil jako 

fatalita, „osud“, v tom smyslu, že jestliže tyto byty skutečně byly tím nejlepším, 

co se v té době stavělo, bylo to jen proto, že se nestavělo nic jiného). 

Většina prvních obyvatel, kteří do JZM přišli v roce 1983, stejně jako ti, 

kteří je následovali, místo svého budoucího bydliště neznali. Stodůlky, Lužiny, 

nebo Nové Butovice, slova, která zahlédli v “itineráři“, který jim byl předán současně 

s oznámením o kladném vyřízení jejich žádosti, byla pro ně jen cize znějící 

jména 33 bez valného významu, místa, která museli dlouze hledat na podrobné 

mapě pražského okolí. 

Ačkoli tedy zeměpisná poloha místa, kde se chystali žít, se zdála nová a tajemná, 

nabízené realitě byli připraveni čelit: budou „bydlet na sídlišti“, což 

znamená a priori pro ně bydlet v typizovaném domově, ve všedním životním 

prostředí neskýtajícím žádná překvapení a vyznačujícím se obzvlášť strohou architekturou, 

neboť celá rozsáhlá oblast je homogenně osázena paneláky, je cha- 

30 

Samotný stát nebo bytová družstva, velké podniky závisející na státu, jejichž metody se 

příliš nelišily. 

31 

To znamená prostorný a v řadě první komfortní byt (v podmínkách bytové nabídky Prahy). 

32 

Bytový fond JZM se ze dvou třetin skládá z bytů třípokojových s kuchyní, tedy typických 

rodinných bytů. (Jeden pokoj pro rodiče, další pro děti, společný obývací pokoj). Další byty jsou 

2+kk (dva pokoje a kuchyňský kout), malou část tvoří čtyřpokojové byty nebo garsoniéry. 

33 

Všechna tato zděděná jména jsou, jak jsme viděli, krajová toponyma venkovského rázu, 

dávní svědkové zemědělské minulosti této oblasti, která však nemají vůbec nic společného s architektonickou 

strohostí paneláků: Stodůlky, Lužiny a Velká Ohrada jsou názvy patřící jiné době. 

152


rakteristická sociální směsicí 34 svých obyvatel, zvláštní demografickou strukturou 

35 … a anonymitou (silná koncentrace obyvatelstva musela nutně mít negativní 

dopad na mezilidské vztahy). 

Krom tohoto vcelku všeobecného „obrazu“, který se při připomínce sídliště 

vynoří i dnes 36 , narazíme při rozhovoru s jeho obyvateli, líčícími své životní prostředí, 

i na další dimenze sídliště. 

Sídliště není ani město, ani venkov, je to nevyhraněný prostor kombinující 

výhody (a nevýhody) obou situací. 

Byl jsem silně překvapen, když jsem při prvních rozhovorech vedených 

v rámci svého výzkumu slyšel své protějšky vychvalovat „ekologické“ přednosti 

místa, kde žijí 37 : zdravý vzduch 38 , zeleň, blízkost přírody, ve svém projevu nápadně 

zdůrazňovali aspekt venkova. Pro Francouze, pro něhož podobný urbanizační 

celek obvykle přímo ztělesňuje pocit stísněnosti vyvolané městem, je z čeho 

být vyveden z míry. 

Tento pozitivní obraz čtvrti vzniká hlavně v porovnání s centrem města, 

terčem všeho zla (znečištění, hlučný dav, nesnesitelná doprava). Je ovšem pravda, 

že se opírá i o některé pozitivní prvky: prostory mezi budovami jsou velmi 

34 

nejsou sociálně vyhraněná. V JZM vedle sebe žijí všechny sociální kategorie: od ci- 

Sídliště 

až po ministry (ve čtvrti bydlí dva ministři současné české vlády), přes dělníky, intelektuály, 

kánů 

vojáky nebo dnešní malé podnikatele… 

35 

…Oproti tomu tím, že při bytů přidělování jsou upředňostňovány „rodiny“, setkáváme se na 

sídlišti se zvláštní demografickou strukturou, kterou někteří autoři nazývají jednogenerační nebo 

dvougenerační: době v osidlování sídliště nového jsou nejpočetněji zastoupenou skupinou populace 

mladé rodiny s dětmi v předškolním věku. Navíc vzhledem k tomu, že bytová nouze brání větším 

změnám bydliště, uvnitř vznikají celků těchto skutečné „demografické vlny“: sídliště každé má svůj 

věk, věk svých obyvatel, který odpovídá (připočteme-li 25 nebo 30 let) věku těchto budov. 

36 

A to dokonce čím dál neboť více, se začínáme setkávat s odsuzujícím pohledem na sídliště. 

Tento proces je možný jenom proto, že se začinají objevovat i jiné alternativy, nahrazující výstavbu 

těchto velkých celků. Slovo sídliště, stále častěji ztotožňované s výstavbou za socialismu, se v seznamu 

slov s lehce negativním nádechem pomalu řadí vedle „paneláku“. 

37 

je třeba upřesnit, že tímto způsobem vnímají sídliště především jeho obyvatelé. 

Nicméně 

Tento obraz vychází z individuálních zkušeností a vzhledem k nim představuje tento typ bydlení určité 

zlepšení oproti jejich dřívějším bytovým podmínkám. Ti, kteří ve čtvrti nebydlí, ho obvykle líčí 

velmi negativně. 

38 

JZM, jak naznačuje již jeho jméno, západně leží od pražské aglomerace, v oblasti odkud 

vanou hlavní větry. Je proto chráněno před znečištěním, které ve vnitřní Praze dosáhlo velmi znepokojujících 

hodnot. Díky tomu, i vzhledem ke skutečnosti, že JZM je posledním z sídlišť velkých postavených 

kolem Prahy (tedy i nejnovější), si vysloužilo pověst „nejlepšího pražského sídliště“. 

V tomto kontextu jsou nejlépe hodnoceny Nové Butovice. 

153


rozlehlé a tento rys, alespoň trochu narušující koncentrovanost architektury 39 , je 

posuzován příznivě, výhled z oken bytu do „polí“ je považován za velké privilegium. 

Zdá se však, že to nejdůležitější spočívá v něčem jiném: bydlet na sídlišti 

znamená bydlet v místě přizpůsobeném zvláštním podmínkám mladých rodin 

s malými dětmi, znamená to bydlet daleko od centra, které není na tuto situaci ani 

v nejmenším připraveno. 

Sídliště je ale také město, nebo přesněji je projevem vztahu k městu. Sídliště 

je k němu svou blízkostí připoutáno (JZM je od centra města vzdáleno pouhých 

patnáct minut metrem) a toto pouto znamená přístup ke všem zdrojům 

městského života, k životu hlavního města: k zaměstnání, ke všem druhům zábavy, 

k možnému dalšímu vzdělání atd… I když některé z těchto příležitostí existují 

jen v rovině možností a zůstávají nevyužity, tento vztah k městu, toto existující 

pouto je mimořádně důležité. 

Nepřekvapuje nás proto, že stanice metra, konkrétní ztělesnění tohoto vztahu 

k městu, jsou skutečnými póly konvergence, skutečnými centrálními jednotkami 

čtvrti. Podle nich se lidé orientují a vůči nim se vymezují: názvy stanic 

metra se stávají toponymy užívanými k označení místa bydliště. 

Tento jev jsme měl příležitost studovat poměrně zblízka, neboť otevření metra, 

k němuž mělo původně dojít v roce 1987, které však bylo několikrát odloženo, 

se uskutečnilo až 11. listopadu 1994, v době, kdy jsem již pracoval na svém výzkumu. 

Postupně, jak se metro stávalo každodenní zvyklostí obyvatel, se před mými 

zraky objevovaly názvy nových čtvrtí. Nejmarkantnějším příkladem je stanice metra 

Hůrka, ležící mezi stanicí Nové Butovice a Lužiny. Název „Hůrka“ postupně 

měnil statut a brzy začal sloužit k označení oblasti, jejíž dopravu zajišťoval, přestože 

předtím její obyvatelé přijímali oficiální jméno, které pro ně vymysleli autoři 

čtvrti, a sami sebe označovali za obyvatele Nových Butovic. 

Tento způsob orientace a určování vlastního bydliště i rozhodnutí územních 

plánovačů znovu užívat místní toponyma se neobešly bez jistých obtíží 

39 Musíme si uvědomit, že za komunismu mohl stát bez velkých obtíží či nákladů potřebnou 

půdu vyvlastnit (zemědělská družstva, řidčeji soukromé zemědělce). K šetření místem nebyl žádný 

důvod. V té době proto mohli urbanisté navrhnout uspořádání pozemků zcela podle svého. Hustota 

staveb se snížila. Je třeba poznamenat, že zatímco se zdá, že z mých pozorování vyplývá spokojenost 

obyvatel s urbanistickým aspektem JZM, dnešní odborníci spatřují v tomto ne–městském charakteru 

některých čtvrtí (zejména Lužin) handicap. Řešením by mohla být spíše Velká Ohrada, kompaktnější, 

tedy i více městská. Moje pozorování však ukazují, že z celého JZM je právě tato čtvrť obyvateli 

posuzována nejpřísněji. Urbanistická koncepce však není jediným důvodem: na Velké 

Ohradě bydlí silná romská menšina, která ke špatné pověsti čtvrti nemálo přispívá. 

154


a zmatků, neboť toponyma, jež mají označovat „místa“, ztrácejí svoji denominativní 

přesnost. 

Tak je nadužíváno slova Lužiny. Podle kontextu může sloužit k označení: 

• jednoho z velkých náměstí vesnice Stodůlky 

• části vesnice, která kolem náměstí vyrostla (v tom případě ji odlišuje od 

další části vesnice, Stodůlek) 

• celé „čtvrti“, „obytného souboru“ vybudovaného urbanisty (zde je postaven 

na úroveň Stodůlek, Nových Butovic nebo Velké Ohrady) 

• příslušné sídliště (to znamená nejenom fyzický prostor, které zaujímá, ale 

i prostor sociální, jímž je tvořeno) 

• stanici metra stejného jména (oproti stanici „Luka“, další stanici metra 

obytného souboru Lužiny) 

• oblast, kterou tato stanice metra dopravně obsluhuje 

Tyto nejistoty a váhání se obrážejí v topografických mapách místa. Po prostudování 

jistého počtu map z různých období jsem dospěl ke zjištění, že jméno 

Lužiny postupně sloužilo k označování skutečností a míst, které se v průběhu 

doby ne vždy zcela koherentně vyvíjely. V běžném hovoru je nutné si mezi těmito 

různými významy vybrat, tato mlhavost však není do té míry na překážku, neboť 

každý nakonec podle kontextu pochopí, o čem je řeč. Setkáváme se stejným 

tápáním jako u slova „sídliště“. 

Viděli jsem již, že toto slovo bývá současně užíváno k označení jak reality 

fyzické, tak i sociální: často užívané spojení „bydlet na sídlišti“ přesahuje rámec 

striktního popisu bydliště. A dokonce i tehdy, je-li použito v lokálním kontextu 

k označení fyzického prostoru, může denominovat několik referentů: v nejjednodušším 

případě může jít o “obytný prostor“, kromě toho ale i o oblast dopravně 

obsluhovanou příslušnou stanicí metra, nebo o Jihozápadní Město jako celek, tedy 

o celý prostor homogenně zastavěný paneláky. 

Radnice „Prahy 13“ 

Jihozápadní město se dnes již nejmenuje Jihozápadní Město. V listopadu 1994, 

po volbách do obecních zastupitelstev, čtvrť těsně 40 změnila jméno: od té doby je nazývána 

„Prahou 13“. Abychom dokázali pochopit dosah této změny, je třeba krátce 

objasnit administrativní strukturu Prahy, v době současné procházející reformou. 

40 V tomto odstavci užívám slovo čtvrť k označení adminstrativní jednotky, jež spadá pod 

politickou kompetenci „starosty“, tedy „městskou část“. Viz dále v textu. 

155


Praha, stejně jako ostatní velká města v České republice 41 , je administrativně 

rozdělena do tří správních rovin: 

• „Magistrát“ na úrovni Hlavního Města Prahy – spravuje celou aglomeraci 

a je nejvýznamnější institucí. 

• Obvody: až do roku 1994 jich bylo 10, od téhož roku 15. Jsou označovány 

běžným číslem. 

• „Městské části“, čtvrti, které tvoří základní jednotky městské správy. 

V Praze jich existuje 53. Svým rozměrem i významem se liší. Jejich jména jsou 

většinou toponyma. 

Hlavní město Praha je rozděleno na „obvody“, které se dále dělí na „městské 

části“. Volí se pouze do dvou z těchto správních institucí, do nejvyšší a do 

nejnižší. Orgány na střední úrovni mají specifické kompetence a jsou administrativní 

prodlouženou rukou státu. Městské části, které jsou sídlem správní instituce 

obvodu a přebírají jeho jméno (Praha 1, 2, 3 atd…) mají nicméně zvláštní statut, 

protože starosta není jen politickým zástupcem obyvatel, kteří ho zvolili, ale ze 

svého titulu zodpovídá i za správu „obvodu“, a to na celém jeho území. 

Změna jména „Jihozápadní Město“ znamená změnu správního statutu: 

z pouhé „městské části“ Prahy 5, kterou bylo až dosud, se stává centrální čtvrtí 

nového obvodu a rozšiřuje své kompetence 42 . 

Městské úřady čtvrti vysvětlují tento krok jako přirozený vývoj. 

• Argumenty jsou demografického rázu: význam Jihozápadního Města 

vzhledem k Praze 5 je sám o sobě dostatečným důvodem. 

• Existují ale i argumenty politické: problematika jednotlivých čtvrtí sídliště 

43 je natolik specifická, že by měla být svěřena do péče zvláštních orgánů. 

I když jsou tyto argumenty závažné a zdá se, že hlavním motorem této změny 

byla vůle změnit statut čtvrti (iniciativa ostatně vzešla z obecních úřadů čtvrti 44 ), 

41 

V České republice existuje 6 “statutárních„ měst se stejnou organizací (pěti dalšími jsou 

Brno, Ostrava, Plzeň, Liberec a Olomouc). 

42 

S poněkud nejasným přechodným statutem, protože v některých případech čtvrť je považována 

za normální “městskou část„. Např. adresa obyvatel by logicky měla být uváděna takto: “Praha 

5 – Praha 13„; Praha 5 je totiž jméno poštovního obvodu, do čtvrť něhož spadá (nový poštovní obvod 

nevznikl), a Praha 13 je oficiální jméno, které “městská část„ v roce 1994 dostala. 

43 

Vytvořením obvodů nových skutečně došlo k sídliště odtržení od zbytku příslušného obvodu 

s klasičtější urbanistickou strukturou. 

44 

Skutečným původcem opatření byl starosta Jihozápadního Města, který byl v průběhu svého 

prvního mandátu (1991–1994) jako jediný starostů ze zvolen i do obecní rady Právě 

“magistrátu„. 

on vyvíjel tlak na magistrát, aby o novém rozdělení města rozhodl. 

156


neměli bychom ponechat stranou dopad změny jména, zřejmě která je soudě – 

podle horlivosti, s níž úřady nový název prosazovali – součástí zvláštní 

alespoň 

politické logiky. 

Nejdříve musí vzniknout nový pocit příslušnosti k čtvrti. Až dosud užívaný 

název Jihozápadní Město se stal neskladným, toto příliš technické, příliš konotační 

slovo nebylo pro dostatečně identifikaci nosné 45 . Jméno Praha 13 poskytuje 

svou novostí i nádechem lehké nemístnosti 46 starostovi nové možnosti v jeho 

snaze vytvořit současně identitu: s novým jménem vzniká znak, vlajka, slogan 

(„Praha 13: brána do Evropy“), tradice (doslova znovuvytvořené je např. pálení 

čarodějnic), dokonce hymna… 

Znak 47 a Prapor 48 Jihozápadního Města 

Všechna tato opatření směřují k tomu, zbavit čtvrť charakteru sídliště, tedy 

vymazat její generický aspekt a historii městského prostoru od základu vytvořeného 

komunistickým režimem. Jde o to dát tomuto místu vlastní existenci, udělat 

z něj „normální čtvrť“. Vůle odstranit veškeré vazby s minulostí současně umožňuje 

zaměřit se na budoucnost. Tento pokus o “normalizaci“ zapadá rovněž do 

logiky nového vymezení vztahů čtvrti s pražskou aglomerací. 

45 

Tak alespoň se snaží argumentovat městská rada, když tvrdí, že jedním z důvodů, které hrály 

ve prospěch změny jména kromě – tradice, požadující, aby jméno každého obvodů z bylo tvořeno 

stejným způsobem (kdyby však trvali na specifičnosti jednotlivých čtvrtí sídliště, tato “administrativní 

tradice„ mohla koneckonců být porušena) – byla potřeba lepší identifikace čtvrti; starosta mi 

tvrdil, že “od chvíle, kdy mnoho lidí zaměňovalo Jihozápadní Město s Jižním Městem, bylo třeba 

jména změnit„. Jakoby rozlišení Praha 11 – Praha 13 bylo uspokojivější…. 

Ale je také třeba upozornit na to, že pojem „Jihozápadní Město“ se nikdy neujalo. Lidé ho 

málokdy použivali, na rozdil od pojmu „Jižní Město“ které se stalo běžným názvem pro čtvrti 

prostě 

vzniklé v 80. letech. Jeden z proč důvodů, toto pojmenovaní nezdomácnělo, mužeme najít 

urbanistickě v struktuře obou čtvrtí . Jižní Město je kompaktním celkem : urbanistický plán nenechává 

prostor k prosazení „toponym“ která by byla presnější. Jihozápadní Město, naopak, se skládá 

ze čtvrtí, která mají svoje jména. Pojem Jihozápadního Města je v tomto kontextu zbytečný pro běžného 

„obyvatele čtvrti“ který bude raději užívat přesnější toponyma. 

46 

Všichni totiž znali Prahu skládající se z 10 obvodů. 

47 

„Zelený štít v polovině dolní nese střibrnou kvádrovou zeď, v horní zlatou svatojakubskou 

mušli“, oficialní popis znaku - viz STOP - občanů zpravodaj Prahy Jihozápadního Města 5 ( květen) 

1994. str. 3 

48 

List praporu je rozdělen dvě na pole žlutým šikmým pruhem, jehož šíře se čtvrtině 

rovná 

kratké strany praporu (šiřky). Horní pole praporu je zelené, spodní bilé. Poměr šiřky k délce je 2:3. 

157


Praha 13 je Praha… Je poněkud paradoxní, že v době kdy se čtvrť stává 

administrativně autonomní, dožaduje se současně své příslušnosti k městu. Zatímco 

staré jméno zdůrazňovalo satelitní ráz tohoto nového „města“, nové jméno 

obnovuje pouto s hlavním městem. Jaké místo bude tedy Praze 13 v nové Praze 

ovládané tržní ekonomikou vyhrazeno? 

Ambiciózní starosta, který svou osobní ctižádost vztahuje i na svou čtvrť, 

si představuje budoucnost v těch nejskvělejších barvách. S odvoláním na velká 

západní města (jako o závod cituje – je to snad tím, že jsem Francouz? – Paříž 

a čtvrť La Défense) vidí Prahu 13 v příštích desetiletích jako centrum obchodu, 

dynamický pól Prahy. Na obhajobu své prognózy uvádí různé argumenty, vyjmenovává 

výhody své čtvrti: její polohu na okraji dálnice D5 směrem na západ, 

do Německa a do Evropské Unie 49 , značné pozemkové rezervy 50 , dynamismus 

a věk jejích obyvatel, atd… Praha 13 podle jeho slov představuje budoucnost 

Prahy, o tom, že by totéž platilo i pro Jihozápadní Město, lze pochybovat. 

Tato změna jména se tudíž může obecní radě jevit jako prostředek (pochopitelně 

ne jediný, a bezesporu ani nejsilnější, či nejúčinnější) znovu se zařadit do 

pražské aglomerace, osvědčit se jako čtvrť, jako čtvrť potenciálně průkopnická, 

s vůdčím postavením v kontextu kapitalistické Prahy. Jistě by nebylo jediným 

paradoxem, kdyby se starostovy předpovědi budoucnosti čtvrti, která svým způsobem 

představuje architektonickou a urbanistickou apoteózu československého 

reálného socialismu, uskutečnily. 

Staří usedlíci 

Nyní je třeba připomenout poslední prvek vstupující do hry, vesničany, 

„Stodůláky“ 51 po mnoho generací 52 , kteří v posledních letech pozorovali růst 

ztělesňujícího postupný vpád města na jejich území. 

sídliště 

Víme již, že jedním cílů autorů z Jihozápadního Města byla architektonická 

(a tedy i sociální) integrace vesnice a budovaného celku. Z vizuálního hlediska 

vedly jejich snahy k přerušení stejně kontinuity, tak ale i vztahy mezi vesničany 

49 

Viz výše uvedený slogan. 

50 

Územní plán oblasti byl v roce 1990 okleštěn o projekty, s jejichž realizací ještě se nezačalo. 

Pozemky naproti tomu byly již vyvlastněny. 

51 

Obyvatelé Stodůlek – tuoto pojmenování jsem slyšel jenom od sídliště obyvatel a vždy bylo 

proneseno žertem. 

52 

„Moje rodina tu žije už sedm set let, můj vnuk to vypátral!“… tvrdila mi jedna stařenka 

z vesnice. 

158


a nově příchozími byly od samého počátku poznamenány nedorozuměními. Obyvatelé 

se proti novému bránili slovně. Vesnice, která se chtěla odlišit od „Stodůlek 

– obytného souboru“, byla neoficiálně přejmenována na „Staré Stodůlky“. 

Oni sami se stali starými Stodůláky, starými usedlíky. Vesničané, trvající na 

svých kořenech, si budují alternativní svět k této modernitě, s kterou nemají žádný 

kontakt a kterou nevyhledávají. Slovo usedlík je velmi signifikantní 53 , doslova 

znamená „člověk usedlý v místě“; adjektivum starý tento význam ještě zesiluje, 

„staří usedlíci“, běžně užívané spojení, kterým se mezi sebou obyvatelé vesnice 

označují, vyjadřuje zakořenění na tomto území. 

Vesničané se tedy, jak jen to je možné, obracejí k velkému celku zády a pro 

„to sídliště, „tamhleto sídliště“, výraz, jímž označují soubor budov vybudovaných 

v rámci projektu Jihozápadní Město, mají jen slova plná pohrdání. Užívají obrazná 

vyjádření, ale i vyjádření mnohem hanlivější: od klasické, a dokonce i na 

sídlišti běžně užívané „králíkárny“ 54 až po místní výtvory. Několikrát jsem například 

zaslechl tak obrazné metafory jako „termitiště“, „mraveniště“, „úl“, 

atd… I když se výrazy mění, ve všech se objevuje a je rozvíjena stejná myšlenka: 

myšlenka zvířecího rodu, hemžícího se a početného, dokonce totalitního 

(v tom smyslu, že masa jednotlivců jednotlivce zahubí), tudíž myšlenka zneklidňující 

a nebezpečná. 

Tak tedy Jihozápadní Město, Praha 13, „sídliště Lužiny“, nebo Staré Stodůlky? 

Pro územní plánovače autonomní město, pro současné radní čtvrť pražské 

aglomerace s vůdčím postavením, pro obyvatele velkého souboru nevyhraněný 

prostor mezi městem a venkovem, pro vesničany, odedávna obývající staré 

Stodůlky, hrozivý obraz koncentrace lidí – zdá se, že tento spor o označení čtvrti 

je zárodkem skutečné diskuze o jejím charakteru, o vztahu k městu a obecněji ke 

všemu městskému. 

53 Setkáváme se tu s kořenem sídlo, které ostatně nacházíme i ve slově sídliště. 

54 

Toto slovo, které je součástí lidového slovníku, bylo oficiálně dokonce neboť 

posvěceno, 

veřejně ho použil Václav Havel, prezident České republiky…. a spisovatel. 

159


DIE AUSBREITUNG DES PROZESSES DER 

WIENER MONOPHTHONGIERUNG IM 

ÖSTERREICHISCHEN DEUTSCH 

Sylvia Moosmüller – Ralf Vollmann 

1. Einleitung 

Am Beispiel der Ausbreitung eines phonologischen Prozesses des Wiener 

Deutsch, der Monophthongierung der Diphthonge /aE/ und /AO/ in Österreich 

läßt sich die sprachliche Orientierung an der Bundeshauptstadt Wien sehr gut 

verdeutlichen. Wie bereits in Moosmüller/Vollmann (1995) dargelegt, besteht 

insbesondere in den dem südbairischen Sprachraum zuzuordnenden Sprachvarietäten 

eine starke Ablehnung des Wiener Dialekts. Dennoch breiten sich Merkmale 

des Wiener Dialekts auch im südbairischen Sprachraum aus, wobei jedoch 

regionalspezifische Charakteristika beibehalten werden. 

Die Diphthonge /aE/ und /AO/ wurden im Wiener Dialekt vermutlich um 

die Jahrhundertwende monophthongiert (Traunmüller 1982). Bedingt durch den 

Prozeß der Monophthongierung kann es auch zu homophonen Formen kommen; 

so werden z.B. sowohl „Haus” als auch „Hase” als [hO:s] realisiert. Diese Monophthongierung 

breitete sich in der Folge über alle sozialen Schichten Wiens 

aus, wobei sie hauptsächlich in schwachen prosodischen Positionen sowie in informellen 

Sprechsituationen beobachtet werden kann. In der jungen Generation 

der gehobenen sozialen Schichten Wiens ist der Prozeß der Monophthongierung 

allerdings bereits weitgehend generalisiert. Im Gegensatz zum Wiener Dialekt 

kommt der Prozeß der Monophthongierung in der Wiener Hochsprache 1 aufgrund 

einer unterschiedlichen historischen Entwicklung (vgl. Kranzmayer 1956) 

auch bei items wie z.B. „breit“ oder „Baum“ zum Tragen, die im Wiener Dialekt 

als /b5ra:d5/ bzw. /b5a:m/ realisiert werden 2 . Dadurch kommt es in der Wiener 

Hochsprache zu homophonen Formen wie z.B. /vE:s/ für „weiß” (Farbe ‘weiß’ 

und Verb ‘ich weiß’). 

1 

zum Terminus „Hochsprache” siehe Moosmüller 1991. 

2 

mhd. /ei/ und /ou/ wurden im Wiener Dialekt zu /a:/, in der Hochsprache wie mhd. /i:/ und 

/u:/ zu /aE/ und /AO/. 

160

DIE AUSBREITUNG DES PROZESSES DER WIENER MONOPHTHONGIERUNG IM ÖSTERREICHISCHEN DEUTSCH 

Auf der horizontalen Achse hat sich der Prozeß über weite Teile des mittelbairischen 

Sprachraumes ausgebreitet, insbesondere auf Niederösterreich, Teile 

Oberösterreichs und Teile des Burgenlandes. Der Prozeß ist aber nicht nur auf 

den mittelbairischen Sprachraum beschränkt, sondern er kann auch im südbairischen 

Sprachraum beobachtet werden. 

Insbesondere im südbairischen Sprachraum und in der älteren Generation 

der Wiener Hochsprachesprechenden ist der Prozeß auf schwache prosodische 

Positionen beschränkt. D.h., der Prozeß der Monophthongierung ist ein Schwächungsprozeß, 

bei dem neben der qualitativen Veränderung – Diphthong vs. 

Monophthong – auch die Dauerverhältnisse geändert werden. Die aus dem Prozeß 

resultierenden Monophthonge sind kurz. Erst, wenn der Prozeß auch auf 

prosodisch starke Positionen ausgedehnt wird – wie in der jungen Generation 

der Wiener Hochsprachesprechenden – werden die Monophthonge gedehnt. Die 

Dehnung der Monophthonge ist somit nicht Folge einer kompensatorischen 

Dehnung, die die inhärente Dauer der Diphthonge aufrechterhalten soll, sondern 

vielmehr Folge der postlexikalischen Betonungszuweisung (Madelska – Dressler 

1996). 

2. Beschreibung der Diphthonge 

Bevor wir uns dem Prozeß der Monophthongierung zuwenden, soll zunächst 

eine regionalspezifische Beschreibung der Diphthonge erfolgen. Für die 

Analyse der Diphthonge und der möglicherweise daraus resultierenden Monophthonge 

wurden die Versuchspersonen gebeten, die beiden folgenden Sätze 

abwechselnd 7x vorzulesen 3 : 

Satz 1: 

Aber leider überheizte Eberhard während der Arbeitszeit den Raum 

Satz 2: 

In der Pause wartete Paula draußen mit Papier bepackt auf Leopold 

3 Die Tonaufzeichnungen wurden mit einer Abtastrate von 16 kHz, Wortlänge 16 Bit, mono 

digitalisiert. Die Berechnung der ersten beiden Formanten erfolgte mittels LPC mit 22 Koeffizienten 

und einer Pre-emphasis von 0.9. Lineare Zeitstandardisierung wurde gewährleistet, indem 30 frames 

über jeden Diphthong gerechnet wurden. 

161

SYLVIA MOOSMÜLLER – RALF VOLLMANN 

Berechnet wurden jeweils die ersten fünf tokens jedes Diphthongs, somit 

wurden 35 Diphthonge pro Person analysiert. Zusätzlich wurden die ersten beiden 

Formanten der für die Diphthonge /aE/ und /AO/ relevanten Vokale /a/ 4 , /E/ 

und /O/ berechnet. Bislang wurden 15 männliche Sprecher analysiert, fünf Sprecher 

der Wiener Hochsprache, fünf Sprecher des Wiener Dialekts, vier Sprecher 

aus der Steiermark 5 und ein Sprecher der Innsbrucker Hochsprache. 

Diagramm 1 zeigt die Position des ersten und zweiten Formanten für die 

Vokale /a/, /E/ und /O/ sowie für die Diphthonge /aE/ und /AO/ aus den items 

„leider” und „Pause” der drei untersuchten Varietäten. „Leider” und „Pause” 

wurden gewählt, weil sie aufgrund ihrer betonten Position selten, meist nur im 

Wiener Dialekt, monophthongiert wurden. 

2.1 Der Diphthong /AO/ 

Besonders beim Diphthong /AO/ ist deutlich zu erkennen, daß der Diphthong 

der steirischen Varietät am ehesten der intendierten phonologischen Repräsentation 

entspricht; der „onset” Wert entspricht dem Wert des Wiener hochsprachlichen 

/a/, und auch der Wert des „offsets” erreicht den Wert des Wiener 

hochsprachlichen /O/. In der Wiener hochsprachlichen Varietät kann hingegen 

beim „onset” Wert kaum noch von einer /a/-Qualität gesprochen werden, während 

der Wert des „offsets” sehr wohl dem Wert des Wiener hochsprachlichen 

/O/ entspricht. Im Wiener Dialekt ist nur eine sehr geringfügige Bewegung des 

Diphthongs zu beobachten. Artikulatorisch liegen die Unterschiede zwischen der 

Wiener und der Steirer Varietät in erster Linie im Öffnungsgrad (F1). Für alle 

Varietäten gilt, daß die Bewegung des zweiten Formanten sehr gering ist, dies ist 

bedingt durch die Transition 6 zum /s/ (steigender F2). 

4 

In der Wiener Hochsprache kann nur eine /a/-Qualität festgestellt werden (Iivonen1994). 

5 

die steirischen Sprecher stammen aus Graz, Deutschfeistritz und Gegend Bad Radkersburg. 

6 

für die Auswirkung von Transitionen auf die Perzeption siehe Kouznetsov und Iivonen 

(1995). 

162


Diagramm 1: F1/F2 plot der Vokale [a,E,O] und der Diphthonge [aE,AO]; ο, −−− = Wiener 

Hochsprache, �, --- = Wiener Dialekt, x,−⋅−⋅− = Dialekt Steiermark 

2.2 Der Diphthong /aE/ 

Wieder entspricht der Diphthong der steirischen Varietät am ehesten der 

intendierten phonologischen Repräsentation; der Wert des „onsets” ist gerade 

noch als /a/-Qualität interpretierbar. In der Wiener Hochsprache muß der Wert 

des „onsets” eher als /é/ interpretiert werden. Die „offset” Werte entsprechen bei 

allen Varietäten einer /E/-Qualität; der maßgebliche Unterschied zwischen den 

Varietäten liegt wieder im Öffnungsgrad. Im Gegensatz zum Diphthong /AO/ ist 

bei allen Varietäten deutlich eine stärkere Bewegung des zweiten Formanten erkennbar. 

163


2.3 Variabilität 

Bezüglich der onset und offset Werte besteht eine ziemlich große Variabilität 

zwischen den untersuchten Varietäten. Im Vergleich zu den Messungen, die Iivonen 

(1989) an Wiener hochsprachlichem Material vorgenommen 7 hat, weisen die Diphthonge 

/aE/ und /AO/ eine geringere artikulatorische Bewegung auf, weiters sind sie 

zentralisierter. Große Variabilität bezüglich der Artikulation von Diphthongen wurde 

auch in anderen Sprachen beobachtet (vgl. Lehiste und Peterson 1961, Pols 1977 zitiert 

nach Collier, Bell-Berti und Raphael 1982). Der Grad der Toleranz für artikulatorische 

Variabilität ist von der Anzahl der Diphthonge in einer Varietät abhängig. So 

entsprechen besonders die „offset” Werte im Standard-Chinesischen, das elf Diphthonge 

hat, den Werten der Vokale, die sie beschreiben (Svantesson 1984). Die österreichische 

Hochsprache verfügt nur über drei Diphthonge /aE/, /AO/ und /OE/. Daher 

wird jede steigende Bewegung im vorderen oder hinteren Bereich korrekt als Diphthong 

/aE/ oder /AO/ interpretiert 8 . Für die steirische Varietät gilt diese Annahme jedoch 

nicht, da in dieser Varietät betonte Vokale diphthongiert werden: z.B. [lEem1] 

für „Leben” und [Sd5Ook] für „Stock”. Allzu große artikulatorische Variabilität bei 

der Produktion der Diphthonge /aE/ und /AO/ könnte folglich zu homophonen Formen 

führen: [rOos] für „Roß” und *“raus”. Dies könnte ein möglicher Grund dafür 

sein, daß in der steirischen Varietät die Diphthonge eher der intendierten phonologischen 

Repräsentation entsprechen. 

2.4 Spektrale Veränderung in der Zeit 

Ein Diphthong wird üblicherweise chararkterisiert als eine Abfolge von stationärem 

Teil – Transition – stationärem Teil (Lehiste (1964: 5). Die zeitliche Organisierung 

dieser drei Elemente ist jedoch sprach- bzw. varietätenspezifisch (Lindau, 

Norlin und Svant esson 1985) und trägt so zur unterschiedlichen Qualität ein 

und desselben Diphthongs bei. Auch bei den hier untersuchten Varietäten können 

Unterschiede bezüglich der zeitlichen Organisierung beobachtet werden. In der 

steirischen Varietät ist der Diphthong durch einen relativ langen stationären Teil zu 

Beginn, der ca. die Hälfte der Diphthongdauer beansprucht, gekennzeichnet (siehe 

Diagramm 2). Dieses Muster kann vor allem bei der Bewegung des zweiten Formanten 

beobachtet werden, der erste Formant weist eine geringfügige gleitende 

7 

die Versuchspersonen wurden gebeten, isolierte Wörter vorzulesen. 

8 

Fallende Diphthonge entstehen nur in der Folge postlexikalischer Prozesse, z.B. als Folge 

der r-Vokalisierung. 

164


Bewegung auf. Um dasselbe Muster auch beim ersten Formanten beobachten zu 

können, müssen die Diphthonge des Sprechers der Innsbrucker Hochsprache analysiert 

werden (siehe Diagramm 3). Das charakteristische Muster ist bei dem Innsbrucker 

Sprecher ausgeprägter, weil diese Varietät noch nicht so stark von dem 

Prozeß der Monophthongierung betroffen ist, insbesondere in prosodisch starken 

Positionen sowie in formalen Sprechsituationen, wie der des Vorlesens. 

In der Wiener Hochsprache ist das typische Muster eine gleitende Bewegung, 

die fast keinen stationären Teil aufweist (siehe Diagramm 4) 9 . Wenn allerdings 

in der Wiener Hochsprache ein stationärer Teil im Diphthong beobachtet 

werden kann, so umfaßt dieser eher die letzte Hälfte des Diphthongs. 

Diagramm 2: linear zeitstandardisierter Diphtong /aE/, gesprochen von einem Sprecher des 

Grazer Dialekts. x-Achse: Zeit, y-Achse: Frequenz (in Hz). 

9 Auch Iivonen (1989: 17) hat festgestellt, daß Diphthonge der Wiener Hochsprache im Vergleich 

zum Ostmitteldeutschen eine eher gleitende Bewegung aufweisen. 

165


166 

Diagramm 3: linear zeitstandardisierter Diphtong /aE/, gesprochen von einem Sprecher der 

Innsbrucker Hochsprache. x-Achse: Zeit, y-Achse: Frequenz (in Hz).



Wiener Hochsprache. x-Achse: Zeit, y-Achse: Frequenz (in Hz). 

Es kann festgehalten werden, daß in Wien aufgrund der starken Tendenz 

zum Prozeß der Monophthongierung eine große Variabilität bezüglich der Artikulation 

der Diphthonge beobachtet werden kann. 

Im Wiener Dialekt ist der Prozeß der Monophthongierung vollständig generalisiert, 

d.h. auch das Phoneminventar des Wiener Dialekts weist keine Diphthonge 

auf (vgl. Dressler/Wodak 1982, Moosmüller 1987). Aus diesem Grund 

haben Sprecher und Sprecherinnen des Wiener Dialekts häufig Schwierigkeiten 

einen Diphthong zu artikulieren (siehe Diagramm 5). 

167


168 


Wiener Dialekts. x-Achse: Zeit, y-Achse: Frequenz (in Hz). 

Besonders am Verlauf des zweiten Formanten ist zu erkennen, daß die Intention 

des Sprechers eine diphthongische Bewegung ist, diese Intention kann 

der Sprecher jedoch nicht bis zum Ende des Diphthongs durchhalten. Der zweite 

Formant fällt somit am „offset” des Diphthongs in den Frequenzbereich des „onsets”, 

das perzeptuelle Ergebnis ist ein Monophthong 10 . Diese Art der diphthon- 

10 Nach Bladon (1985: 152), „a diphthong’s endpoints are highly relevant for its identification, 

so much so that the percept is negligibly affected if the transitional part is artificially removed”. 

Zur Diskussion über die Perzeption von Diphthongen vgl. z.B. Harrington and Cassidy 

(1994), Fox (1983), Collier and ‘t Hart (1983).


gischen Bewegung wurde zum ersten Mal in Vollmann (1991, auch 1996) beschrieben 

und kann vornehmlich bei Sprechern des Wiener Dialekts, die versuchen, 

die Hochsprache zu sprechen, beobachtet werden. 

Dasselbe Muster wie beim Diphthong /aE/ kann auch beim Diphthong /AO/ 

beobachtet werden (Diagramm 6). 

Diagramm 6: linear zeitstandardisierter Diphtong /AO/, gesprochen von einem Sprecher der 

Wiener Hochsprache (-.-.-.) und einem Sprecher des Grazer Dialekts (–––). x-Achse: Zeit, y- 

Achse: Frequenz (in Hz). 

Diagramm 6 zeigt, daß der steirische Diphthong durch einen langen stationären 

Teil zu Beginn des Diphthongs gekennzeichnet ist, der ca. die erste Hälfte 

des Diphthongs umfaßt, während der Wiener Diphthong eine gleitende Bewegung 

aufweist. Beim ersten Formanten des Wiener Diphthongs ist keine Bewegung 

mehr beobachtbar. 

169


3. Der Prozeß der Monophthongierung 

In 2.4. wurde dargestellt, daß in der Wiener Hochsprache stationäre Teile – 

wenn überhaupt – am „offset” des Diphthongs beobachtet werden können, während 

sie im steirischen Dialekt vielmehr den „onset” des Diphthongs betreffen. Die 

Unterschiede, die bei der Beschreibung der artikulatorischen Bewegung der Diphthonge 

beobachtet wurden, haben auch Auswirkungen auf den Prozeß der Monophthongierung. 

Diagramm 7 zeigt den Diphthong /AO/ eines Sprechers der Wiener 

Hochsprache und eines Sprechers des Wiener Dialekts. Wenn der Diphthong /AO/ 

in der Wiener Varietät monophthongiert wird, wird der zweite Formant am „onset” 

des Diphthongs gesenkt, es findet somit eine Assimilation an den „offset” des Diphthongs 

statt. Das perzeptuelle Ergebnis ist folglich eine [O]-Qualtität des resultierenden 

Monophthongs. Nachdem der erste Formant in der Wiener Varietät keine 

diphthongische Bewegung mehr aufweist, kann der Assimilationsprozeß mit Bezug 

auf den ersten Formanten als bereits abgeschlossen betrachtet werden. 

170 

Diagramm 7: linear zeitstandardisierter Diphtong /AO/, gesprochen von einem Sprecher der 

Wiener Hochsprache (–––) und einem Sprecher des Wiener Dialekts (-.-.-.). x-Achse: Zeit, y- 

Achse: Frequenz.


Diagramm 8: linear zeitstandardisierter Diphtong /AO/, gesprochen von zwei Sprechern des 

steirischen Dialekts. (–––): Diphthong, (-.-.-.): Monophthong. x-Achse: Zeit, y-Achse: Frequenz 

(in Hz). 

Im steirischen Dialekt findet hingegen eine Assimilation an den „onset” des 

Diphthongs statt, d.h. die Frequenz des ersten und des zweiten Formanten wird 

angehoben. Das perzeptuelle Resultat ist eher eine [A]-Qualität (siehe Diagramm 

8). 

Dieselben Assimilationsmuster können beim Diphthong /aE/ beobachtet 

werden. In der Wiener Varietät ist der „onset” des Diphthongs betroffen, d.h. der 

zweite Formant steigt und der erste, sofern eine Bewegung beobachtbar ist, 

sinkt. D.h., es findet eine Assimilation an den „offset” des Diphthongs statt. In 

der steirischen Varietät ist der „offset” des Diphthongs betroffen: der zweite 

Formant sinkt und der erste, sofern eine Bewegung beobachtbar ist, steigt. In der 

171


steirischen Varietät wird somit beim Prozeß der Monophthongierung der „offset” 

des Diphthongs an den „onset” des Diphthongs assimiliert. Dieses Assimilationsmuster 

gilt auch für die Innsbrucker Hochsprache (siehe Diagramm 9). 

172 


Innsbrucker Hochsprache. (–––): Diphthong, (-.-.-): Monophthong. x-Achse: Zeit, y-Achse: 

Frequenz (in Hz). 

Perzeptuell betrachtet ist der Unterschied zwischen dem Wiener und dem 

steirischen bzw. Innsbrucker Monophthong des Diphthongs /aE/ geringer und weniger 

auffällig als bei der Monophthongierung des Diphthongs /AO/; der aus der 

Monophthongierung des Diphtongs /aE/ entstehende Monophthong entspricht in


allen Fällen am ehesten einer [E]-Qualität. Festzuhalten ist jedoch, daß der Prozeß 

der Assimilation in den untersuchten Varietäten unterschiedlich ist. 

4. Spontansprache 

Im spontansprachlichen Material ist der Prozeß der Monophthongierung in 

allen untersuchten Varietäten schon sehr weit fortgeschritten. Sowohl in Innsbruck 

als auch in der Steiermark werden fast alle Diphthonge in unbetonter Position 

diphthongiert. In betonter Position weichen die im formalen Kontext beobachteten 

stationären Teile einer gleitenden Bewegung (siehe Diagramm 10). 


Innsbrucker Hochsprache. x-Achse: Zeit, y-Achse: Frequenz (in Hz). 

173


Die Assimilationsmuster für die Monophthongierung bleiben aber dieselben: 

In der Steiermark und in Innsbruck werden der „offset” des Diphthongs an 

den „onset” assimiliert, in Wien der „onset” an den „offset” (wieder in erster Linie 

an der Bewegung des zweiten Formanten beobachtbar). Ein schönes Beispiel 

für die graduelle Annäherung an die Monophthongierung stellt die unterschiedliche 

Realisierung des Diphthongs /aE/ aus „vielleicht” eines steirischen Sprechers 

dar (siehe Diagramm 11). Der „offset” des zweiten Formanten wird graduell 

immer mehr an den „onset” des Diphthongs assimiliert. 

Zur Veranschaulichung der unterschiedlichen Assimilationsmuster in der 

Steiermark und in Wien soll die Monophthongierung des Diphthongs /aE/ aus 

„vielleicht” bei einem Wiener und bei einem untersteirischen Sprecher dargestellt 

werden (Diagramm 12): Beim Wiener Sprecher steigt der zweite Formant am 

„onset” des Diphthongs, beim steirischen Sprecher kann ein Sinken des zweiten 

Formanten am „offset” des Diphthongs beobachtet werden. 

174 


steirischen Dialekts. x-Achse: Zeit, y-Achse: Frequenz (in Hz).



steirischen Dialekts (-.-.-) und von einem Sprecher der Wiener Hochsprache (–––). x-Achse: 

Zeit, y-Achse: Frequenz (in Hz). 

Beim Diphthong /AO/ können wieder dieselben Assimilationsmuster beobachtet 

werden. Zur Veranschaulichung dient eine Beispiel eines Innsbrucker 

Hochsprachsprechers: In betonter Position („geglaubt”) wird der Diphthong realisiert, 

der aber bereits eine gleitende Bewegung aufweist und keinen stationären 

Teil mehr beinhaltet. In unbetonter Position („Urlaub”) wird der Monophthong 

realisiert, der durch eine [A]-Qualität gekennzeichnet ist. 

175


176 

Diagramm 13: linear zeitstandardisierter Diphtong /AO/, gesprochen von einem Sprecher des 

Innsbrucker Hochsprache. (–––): Diphthong („geglaubt”), (-.-.-): Monophthong („Urlaub”). 

x-Achse: Zeit, y-Achse: Frequenz (in Hz). 

5. Schlußfolgerung 

Es zeigt sich am Beispiel des Prozesses der Monophthongierung, daß sich 

ausgehend von der Bundeshauptstadt ein Prozeß über ganz Österreich ausbreitet. 

Allerdings sind an diesem Beispiel sowohl Konvergenz als auch Divergenz zu 

beobachten: Konvergenz zeigt sich an der Ausbreitung des Prozesses an sich, 

Divergenz allerdings in der Art und Weise der Assimilation, die regionalspezifisch 

bleibt. Das heißt, obwohl ein Prozeß übernommen wird, bleiben die regionalspezifischen 

Charakteristika erhalten.


Bibliographie 

BLADON, A.: Diphthongs: A Case Study of Dynamic Auditory Processing. In: Speech 

Communication, 4. 1985, S. 145–154. 

COLLIER, R. – BELL-BERTI, F. – RAPHAEL, L. J.: Some Acoustic and Physiological Observations 

on Diphthongs. In: Language and Speech, 25(4), 1982, S. 305–323. 

COLLIER, R. – t’HART, H.: The Perceptual Relevance of the Formant Trajectories in Dutch 

Diphthongs. In: van den Broecke, M. – van Heuven, V. – Zonneveld, W. (eds): Sound Structures. 

Studies for Antonie Cohen. Dordrecht, Foris Publications 1983, S. 31–45. 

DRESSLER, W., U. – WODAK, R.: Sociophonological Methods in the Study of Sociolinguistic 

Variation in Viennese German. In: Language in Society, 11, 1982, S. 339–370. 

FOX, R., A.: Perceptual Structure of Monophthongs and Diphthongs in English. In: Language 

and Speech, 26(1), 1983,. S. 21–60. 

GAY, Th.: Effect of Speaking Rate on Diphthong Formant Movement. In: Journal of the Acoustical 

Society of America, 44(6), 1968, S. 1570–1573. 

HARRINGTON, J. – CASSIDY, S.: Dynamic and Target Theories of Vowel Classification: 

Evidence from Monophthongs and Diphthongs in Australian English. In: Language and Speech, 

37(4), 1994, S. 357–373. 

IIVONEN, A.: Regional German Vowel Studies. Helsinki. (= Helsingin Yliopiston Fonetiikan 

Laitoksen Monisteita N:0 15, 1989). 

IIVONEN, A..: Zur gehobenen regionalen phonetischen Realisierung des Deutschen. In Viereck, 

Wolfgang (ed.): Regionalsprachliche Variation, Umgangs- und Standardsprachen. Stuttgart: 

Franz Steiner 1994, S. 311–330 (=Zeitschrift für Dialektologie und Linguistik, Beiheft 76). 

KOUZNETZOV, V. – IIVONEN, A.: Perception of Synthetic Vowel Stimuli with Changing Onset 

F2-Transition by Russian and Finnish Subjects. In: Elenius, K. – Branderud, P. (eds.): Proceedings 

of the XIIIth International Congress of Phonetic Sciences 1995, vol. 3. Stockholm. S. 628–631. 

KRANZMAYER, E.: Historische Lautgeographie des gesamtbairischen Dialektraumes. 

Wien: Böhlau 1956. 

LEHISTE, I.: Acoustical Characteristics of Selected English Consonants. The Hague: Mouton 

1964. 

LEHISTE, I. – PETERSON; G. E.: Transitions, Glides and Diphthongs. In: Journal of the Acoustical 

Society of America, 33(3), 1961, S. 268–277. 

LINDAU, M. – NORLIN, K. – SVANT ESSON, J.-O.: Cross-linguistic differences in diphthongs. 

In: UCLA Working Papers in Phonetics, 61, 1985, S. 40–44. 

MADELSKA, L. – DRESSLER, W. U.: Postlexical Stress Processes and Their Segmental 

Consequences Illustrated in Polish and Czech. In: Hurch, B. – Rhodes, R. (eds.): Natural Phonology: 

The State of the Arts. Berlin: de Gruyter. 1996, S. 189–200. 

MOOSMÜLLER, S.: Soziophonologische Variation im gegenwärtigen Wiener Deutsch. 

Wiesbaden: Steiner 1987. 

MOOSMÜLLER, S.: Hochsprache und Dialekt in Österreich. Soziophonologische Untersuchungen 

zu ihrer Abgrenzung in Wien, Graz, Salzburg und Innsbruck. Wien, Köln, Weimar: Böhlau 

1991. 

MOOSMÜLLER, S. – VOLLMANN, R. (1995): Fenomén „spisovný jazyk“ na príklade Rakúska. 

In: S. Ondrejovič. – M. Šimková (Hrsg.): Sociolingvistické aspekty výskumu súčasnej slovenčiny. 

Bratislava: Veda, s. 50–65 (= Sociolinguistica Slovaca 1). 

177


SVANT ESSON, J.-O.: Vowels and Diphthongs in Standard Chinese. Working Papers, Lund 

University, Department of Linguistics 27, 1984, S. 209–235 

TRAUNMÜLLER, H.: Der Vokalismus im Ostmittelbairischen. In: Zeitschrift für Dialektologie 

und Linguistik, 49, 1982, S. 289–333. 

VOLLMANN; R.: Die Monophthongierung der deutschen Diphthonge in der Wiener Umgangssprache. 

Diplomarbeit, Wien 1991. 

VOLLMANN, R: Phonetics of Informal Speech: The Viennese Monophthongization. In: Studia 

Phonetica Posnaniensa, 5, 1996, S. 87–100. 

178


INTERFERENCIA V JAZYKU VIEDEN- 

SKÝCH SLOVÁKOV 

Juraj Glovňa 

Interferencia je ovplyvňovanie jazykového systému jedného jazyka jazykovým 

systémom iného jazyka. Je to pojem (termín) známy z lingvodidaktiky 

a označuje prenos (transfer) vlastností materinského jazyka do cudzieho jazyka, 

ktorý narúša jeho jazykovú normu a komunikačný úzus. Výsledkom sú chyby 

rozličnej proveniencie. S termínom interferencia pracuje aj sociolingvistika pri 

skúmaní vzťahov medzi dvoma jazykmi v situácii dvojjazyčnosti (bilingvizmu). 

V príspevku sa chceme pozrieť na interferenciu z iného uhla, totiž zistiť, 

ako vplýva nemčina, resp. rakúsky (viedenský) variant nemčiny na slovenčinu 

rakúskych (viedenských) Slovákov, ktorí ju pokladajú za svoj materinský jazyk. 

Ide teda nie o vplyv materinského jazyka na cudzí jazyk, ale opačne, o vplyv základného 

komunikačného jazyka istej society na materinský jazyk jej reprezentantov. 

Vychádzame z výskumnej sondy riadeného rozhovoru explorátora s dvoma 

dvojicami. Ich sociolingvistická charakteristika je takáto: V prvej dvojici vedú 

riadený rozhovor pani A. D. (83-ročná) s pánom E. J. (76-ročným). Obaja sa narodili 

na Slovensku, ale žijú od útleho detstva vo Viedni. Ich hlboko interiorizovaným 

materinským jazykom je záhorské nárečie, spisovnú podobu slovenčiny 

neovládajú. Druhá dvojica sú manželia V. Z. (65-ročná) a K. Z. (68-ročný). Pani 

V. Z. sa narodila v Rakúsku zo slovenských rodičov, za svoj materinský jazyk 

pokladá záhorské nárečie, spisovnú slovenčinu sa naučila druhotne od manžela. 

Pán K. Z. pokladá za svoju materčinu spisovnú slovenčinu. Prvá dvojica hovorí 

výlučne viedenským dialektom, druhá dvojica ovláda obe variety: spisovnú nemčinu 

(Hochdeutsch) aj typický viedenský dialekt. Ide tu teda o sieť sociolingvistických 

vzťahov, ktorá si vyžaduje jemnú jazykovú analýzu (interpretáciu). 

V príspevku sa zovšeobecňujúco obmedzíme len na interferenciu, ktorá je 

výsledkom tlaku tzv. silnejšieho jazyka nemčiny (bez diferenciácie jej varietnosti 

na gramatickú a lexikálnu rovinu jazykového systému slovenčiny) tak isto 

bez diferenciácie jej varietnosti. Pritom – ako je známe – nemčina ako prevažne 

analytický morfologický typ vplýva na slovenčinu s prevládajúcimi syntetickomorfologickými 

prvkami. 

179

JURAJ GLOVŇA 

Najčastejšie interferenčné zmeny v jazyku respondentov vznikajú nerešpektovaním 

princípu flektívnosti slovenčiny, t.j. nevyjadrovaním gramatickej informácie 

v koncovkách slovenských slov. Predložka môže byť slovenská, nemecká, 

alebo sa vynecháva. 

– Lebo Dérer bol Malačan, bol z Malacky. 

– Potom bil sem hanballer, hrali sme in Krems, Linz, Salzburg. 

– Jak sem bil školák teda, dva mjesíce sem bil dicki Nová Vjes. 

Za negatívny interferenčný vplyv možno pokladať aj kalkovanie predložkových 

väzieb, ako o tom svedčí doslovný preklad spojenia Auf dem Bauch kriechen: 

– On ozajstňe utiekol pret komunizmom, on sa plazil pod drátama na bruchu 

(po slovensky plazil sa po bruchu). 

Nadužívanie osobných zámen, najčastejšie zámena ja, možno interpretovať 

dvojako: buď ako interferenčný vplyv nemčiny s obligátnym zámenom po slovese, 

alebo ako prejav zosilnenej expresívnej funkcie. Zdá sa, že v replike pani V. Z. 

– Ja ket som prišla na to, že ja hovorím nárečím (...), já som tím nebola 

velmi načšená, ja som mislela, že já vjem slovenski, a zatál to bolo nárečí, né? 

To sa mi ňepáčilo 

ide o prvý prípad, pretože takúto hypertrofiu zámena nachádzame na širšej 

ploche jej výpovedí. 

Ako prejav syntaktickej interferencie možno chápať kalkovanie typicky 

nemeckých syntaktických štruktúr. Napr. respondentka vyjadruje nemecký význam 

Ich bin slowakischer Herkunft, ich habe slowakisches Blut, vielleicht deswegen 

ging mir das Slowakischlernen so gut vetou Já mám slovenskí puovot, ja 

mám slovenskú krf, preto mi aj ta slovenčina asi dosť dobre išla sa naučiť, t.j. 

doslovne, a nie dispozičnou deagentnou syntaktickou konštrukciou s logickým 

subjektom v datíve: Slovenčina sa mi učila ľahko. 

Špecifickým, ale nie nezriedkavým prípadom vplyvu nemčiny je nemecký 

model záporných viet, ktorý sa prenáša do slovenčiny v kalkovanej podobe: 

– Dein Schwiegervater war kein Vorsitzender – Tvúj svokr bil žáden precseda. 

– Von uns hat er niemanden geschickt – od nás nikeho poslal né? 

Tým, že slovenská veta preberá syntaktické vlastnosti nemeckej vety, môže 

dôjsť k rozličným defektným syntaktickým konštrukciám: 

– Celí tížden k raňajkám jeme ten chlép (zum Frühstück) 

– No , ja (...) oni tam išli nach Berlin, on bude tam konzulát, né... konzul 

(zámena časov správne: on tam mal byť konzulom). 

– To musel skurej bit, lebo ja sem bil už osemnást roku, sedemnásť ...né! 

(mal som osemnásť rokov). 

180

INTERFERENCIA V JAZYKU VIEDENSKÝCH SLOVÁKOV 

– Nuš, ten fčil je devadesátjeden, a ešte že dobre po hromadze (nun, ei ist 

jetzt einundneunzig). 

– No, já sem tadi narodil (násilná elipsa zvratného „sa“). 

Pri každom stretnutí dvoch jazykových systémov dochádza k funkčným 

konfliktom, ktorých výsledkom môžu byť interferenčné zmeny ako narušenie 

gramatickej normy jedného z jazykov. Domnievame sa, že od interferencie treba 

odlíšiť iný jav dvojjazyčnosti, tzv. zmiešanie jazykov (Sprachmischung). Ide 

v podstate o kríženie dvoch jazykových systémov, núka sa nám tu termín kontaminácia, 

a to v súlade s lingvistickým chápaním kontaminácie ako kríženia viet, 

textov a pod. Pri zmiešaní jazykov vstupuje do štruktúry výpovede „cudzorodý“ 

prvok v podobe lexémy alebo slovného spojenia. Kým pri interferencii jazyky 

pôsobia na seba skryto a interferenčné chyby nenarúšajú „genetickú vnútrojazykovú“ 

homogénnosť výpovedí, ba tieto chyby nemusia byť na prvý pohľad ani 

registrované, pri kontaminácii, zmiešavaní jazykov dochádza k evidentnej zrážke 

cudzorodých prvkov: 

– Vnuk teraz končí tú Modul, Fremdenverkehrschule; chodí do Anglicka 

ako takí frajcajtanimátor. 

V mieste vstupu nemeckého slova do slovenskej výpovede dochádza k prepínaniu 

kódu, ktoré má rozličné príčiny. Najčastejšie respondent vsúva také lexémy 

sociokultúrnej proveniencie, ktoré v slovenčine nepozná. Tieto lexémy 

označujú špecifické rakúske reálie, ktoré nemajú v slovenskej sociokultúrnej, spoločenskej, 

politickej, administratívnej alebo inej praxi doslovný ekvivalent. Zväčša 

sú to vlastné mená, napr. ulice: 

– Chodils Mariahilfrštroson? 

– No já do tej doby devet a dvacet sem bil na Beckgasse. 

– Viete, pre mňa je to ako náhrada táto Wipplingerstrasse (t.j. synekdochicky 

Slovenský kultúrny inštitút). 

ďalej budovy: 

– Tuná na ringu, jak je belária. 

– Tam f tem devátem becirku bilo moc Čechú, tak oni držali tú Kanisiuskirche. 

inštitúcie: 

– Céra bola v AKH desať rokov na Herzklinik. 

– Potom sme dostali tento byt. To je Eigentumswohnung. Vlastenecký byt 

sa to povjé,né? 

Do slovenských viet sa dostávajú aj slová so všeobecným významom, najmä 

tie, ktorých význam respondent z rozličných dôvodov nepozná: 

181

JURAJ GLOVŇA 

– Nakúpili si tej zeleniny a išli hauzírat. 

– Prví mali každí mjesac fšeci štiria obrkomando. 

– A céra, ta už študovala tady Diplom kaufmann. 

– To nebil farár, to bil ten bišóf, né? 

Respondent si často nevedel spomenúť na slovenský ekvivalent pre isté 

významy, ktoré nepatria do jadra slovnej zásoby, alebo sú v jeho životnej praxi 

okrajové. Je zaujímavé, že s týmto – nazvime ho – lexikálnym výpadkom zápasil 

každý z respondentov. Psycholingvisticky ide o vypadnutie slova z pamäti, ktoré 

spôsobuje prerušenie výpovede. Respondent správnu lexému úporne hľadá a metajazykovo 

to verbalizuje alebo využíva náhradné, všeobecne zástupné slová. 

Pani V. Z.: Ten starý chlebíček sem mu pekne (koňovi) vykrmila, skoro všetko, 

né? A ket ne, sme mu dali tomu kučerovi, kučer – jak se to poví po slovenski? 

Je zaujímavé, že manžel respondentky jej pripomenul slová pohonič, furman, 

až napokon slovo kočiš, ktoré respondentka intuitívne jednoznačne prijala. 

Iný príklad: 

A: Pozri fšak túto (fotografiu), tak vyzerá, ako kebi jeho oťec mali ňejakú 

takú (...), tak to bolo pravdepodobne niečo zo spolku, nie? Ňejaká ... Čo? 

B: Fánu myslíš? 

A: Ne fánu a takú takú (štandardu) 

Vo výpovediach však môžu byť rozličné signalizátory vypadnutia slova, 

napr. ukazovacie či odkazovacie zámená, slovesá so všeobecným významom 

a pod. V príklade respondentka upozorňuje manžela na drobné šupiny na stole 

a nevie si spomenúť na slovo kivi, ktoré jej nakoniec musí pripomenúť explorátor. 

A: Jakési smeti tu máme, Karol. 

B: Ešte som nečistil. 

A: Ja viem z tých, oného ... z týchto, to smetie. 

E: Kivi. 

Pri zvýšenom emocionálnom napätí, oslabenej pozornosti voči tlaku silnejšieho 

jazyka a pri iných individuálno-psychologických faktoroch prenikajú do štruktúry 

slovenskej vety nemecké interjekcie, rozličné častice a príslovky expresívneho rázu. 

– To sú také holt fajnhajten... v každej reči. 

V materiáli sa objavila aj celá frazéma: 

– Tak to ďefče (čašníčka), to bolo v léte, mi sme sadli, prišlo, né? A co 

scete? Tak jak ma čujete... Ale ja neviem, kde to počula ... jak sa povie, že Der 

Ton macht die Musik! 

Medzi príčiny prepínania kódu a teda aj kontaminácie jazykov môže ďalej 

patriť snaha po ekonomizácii, pohodlnosť respondentov, vedomá expresivizácia 

182

INTERFERENCIA V JAZYKU VIEDENSKÝCH SLOVÁKOV 

výpovede, úsilie po presnom vyjadrovaní a pod. Pôvodne silný jazyk (materinský 

jazyk) sa časom miešaním oslabuje, vzniká zmiešaná reč, ktorá sa v istých 

sociálnych kontextoch ustaľuje a nevníma sa potom ako vybočenie z normy. 

Z hľadiska teórie prechádza pôvodná parolová individuálna interferencia do 

komunikačného kódu istého spoločenstva, teda dochádza k transferencii (k pojmu 

porov. Bußmann, 1990), ktorá vyústi do jazykových zmien. 

– Hedi ví dobre slovenski aj šriftlich, aj Gerhart überhapt, ket maturoval 

v Bratislavje. 

Neakceptovanie ostrej hranice medzi dvoma jazykovými systémami a teda 

zakomponovanie nemeckých lexém sociokultúrnej povahy do slovenskej vety 

sme zaznamenali v periodiku rakúskych Slovákov Pohľady. Toto však treba 

hodnotiť ako ležérnosť či pohodlnosť redaktora: 

– V januári sú k dispozícii už len Restkarten. 

– Vstup, bufet, miesto pri stole, „Damenspende“ 

– Slávnostné otvorenie plesu – Bundesminister Dr. Hannes Farnleitner. 

– Pán doktor, ďakujem Vám za rozhovor a želám Vám všetko dobré a veľa 

„Auslandsslowaken“. 

– Z BKA sme dostali jasné signály, že v budúcnosti bude Volksgruppenforderung 

len na doplnenie rozpočtu menšinových spolkov. 

Medzi kontamináciou, krížením, zmiešavaním jazykov a interferenciou 

však nie je jasná hranica. Každý vstup nemeckého slova, slovného spojenia do 

výpovede hodnotíme ako jazykovú kontamináciu. Za lexikálnu interferenciu pokladáme 

kalkovanie lexém. 

– Tak som si pekňe sadla, celkom krátko, pár riadkov, hovorím, nechápem, keď 

ňegdo vlastní meno Swoboda, že ide kritizovat, ket ňegdo sa volá Kukačka, inšie nič. 

V uvedenom príklade nedochádza k narušeniu slovenskosti výpovede, len 

k jej gramatickému znehodnoteniu. Ide tu teda o interferenciu. 

Tento príspevok je skromnou sondou do výskumu teoretického modelu interferencie 

na základe morfologickej typológie jazykov. 

Literatúra 

BUßMANN, H.: Lexikon der Sprachwissenschaft. Stuttgart, Alfred Krőner Verlag 1990. 

HENDRICH a kol.: Didaktika cizích jazyků. Praha, SPN 1988. 

KIELHŐFER, B. – JONEKEIT, S.: Zweisprachige Kindererziehung. Tűbingen, Stauffenburg 

Verlag 1983. 

KREMNITZ, G.: Gesellschaftliche Mehrsprachigkeit. Wien, Braunmuller 1994. 

WILKINS, D. A.: Linguistik im Sprachunterricht. Heidelberg, Quelle/Meyer 1976. 

183


MESTO GELNICA A JEHO JAZYK 

(POZNÁMKA K BILINGVÁLNEJ DIGLOSNEJ 

JAZYKOVEJ SITUÁCII STARÉHO 

BANÍCKEHO MESTA) 

Gabriela Múcsková 

Ak sa v samostatnej výskumnej práci chceme venovať jazyku a jazykovej 

situácii jedného konkrétneho mesta a získame výsledky osobité, špecifické práve 

pre toto mesto, vynára sa otázka, do akej miery môžu byť takéto výsledky využiteľné 

aj pri širšom jazykovednom poznaní a pri riešení všeobecnejších otázok 

jazykovej situácie. Pre nás konkrétne otázka znie, môžu byť poznatky o skúmaní 

jazyka a jazykovej situácie jedného mesta – Gelnice dôležité aj širšie? 

Toto mesto sa svojím hospodárskym a ekonomickým významom i počtom 

obyvateľov (6 361) radí do skupiny menších regionálnych centier so starou baníckou 

tradíciou a s menším priemyselným zastúpením. V súčasnosti patrí Gelnica 

k novovzniknutým okresným mestám a je obchodným a spoločenským centrom 

Hnileckej doliny. Z hľadiska tákehoto zaradenia môže jazyková situácia 

tohto mesta a jeho okolia korešpondovať s jazykovou situáciou iných menších 

miest, ktorú taktiež ovplyvňuje regionálny charakter s pomerne vysokou mierou 

zachovania pôvodného dialektu, stará banícka tradícia a imigrácia obyvateľstva 

z okolitých dedín. Z hľadiska regionálneho začlenenia Gelnice a jej nárečia na 

rozhranie nárečových oblastí juhovýchodného Spiša, stredného Spiša a oblasti 

hnileckých nárečí (porov. Štolc a kol., 1968; Štolc, 1994 a iní) môžu výsledky 

výskumu jej jazyka prispieť k poznatkom o spišských nárečiach, ich súčasnom 

stave, vzniku nadnárečových útvarov, či zmenách podmienených vplyvom spisovnej 

slovenčiny. 

V uvedených súvislostiach vidíme možnosť využitia poznatkov o jazykovej 

situácii malého mesta aj pre riešenie ďalších všeobecnejších jazykovedných otázok. 

Informácie o jazyku a jazykovej situácii Gelnice, ktoré chceme prezentovať 

v tomto príspevku, vychádzajú z výsledkov analýz konkrétnych hovorených 

prejavov obyvateľov tohto mesta v rôznych komunikačných situáciách, ktorých 

nahrávky sme získavali priebežne počas výskumov od roku 1990 a z výsledkov 

184


získaných dotazníkom, ktorý občania mesta vypĺňali na jar a v lete tohto roku. 

Tento dotazník sme nazvali rodinným, pretože bol koncipovaný pre tri generácie 

tvoriace rodinu, a to generáciu starých rodičov, rodičov a detí. Jeden exemplár 

vyplneného dotazníka teda obsahoval otázky o osobných údajoch (vek, vzdelanie, 

miesto pôvodu, ak nejde o pôv. obyvateľa Gelnice, zamestnanie a pod.), ako 

aj otázky týkajúce sa schopnosti používať jazykové variety (v našom prípade nárečovú 

a spisovnú) a ich skutočnom používaní v konkrétnych jazykových situáciách 

rodičmi a ich rodičmi. Zároveň obsahoval údaje o vzájomnej komunikácii 

rodičov a starých rodičov s deťmi a schopnosti v používaní nárečovej variety 

týmito deťmi. Takto každý dotazník obsahoval údaje o viacerých respondentoch 

(v našom výskume konkrétne od 4 do 10), ktorí boli príslušníkmi jednej rodiny. 

Ak sa vo viacerých prácach ukázala rodina ako závažný faktor ovplyvňujúci jazykové 

správanie respondenta, takýto dotazník nám umožnil sledovať skutočnú 

podmienenosť jazykového správania respondenta rodinným prostredím v troch 

generáciách. V rámci dotazníkovej akcie sa nám podarilo získať 184 vyplnených 

dotazníkov, ktoré obsahujú údaje o 1367 respondentoch 1 : 

starí 

rodičia rodičia deti spolu 

roky narod. 1910-1953 1946-1972 1975-1997 1910-1997 

spolu 593 360 414 1367 

z toho: pochádzajú z Gelnice: do r. 1991: 

169 147 383 699 

V tomto veľkom počte respondentov musíme rozlišovať v generácii starých 

rodičov a rodičov tých, ktorí sú dnes obyvateľmi nielen Gelnice, ale sa tu aj narodili 

a vyrastali. Generácia starých rodičov predstavuje najväčšiu variabilitu 

a zároveň aj najpočetnejšiu skupinu respondentov. Len 169 z celkového počtu 593 

respondentov tejto generácie sa narodilo a žije v Gelnici. Ostatní sú väčšinou obyvateľmi 

okolitých dedín, menšiu skupinu tvoria obyvatelia vzdialenejších obcí 

z iných oblastí Slovenska. Preto sme pri spracovaní údajov o tejto generácii postupovali 

výberovo. V generácii detí sme takisto vylúčili deti predškolského veku 

a do spracúvania údajov sme zaradili len deti narodené pred rokom 1991. 

1 Distribuovanie čistých a zhromažďovanie vyplnených dotazníkov sprostredkúvali učitelia 

Základnej školy a Gymnázia v Gelnici, za čo im chceme aj na tomto mieste poďakovať. Osobitne 

by sme chceli vysloviť poďakovanie p. učiteľke V. Leškovej za pomoc pri organizovaní celej akcie. 

185

GABRIELA MÚCSKOVÁ 

V prvej časti príspevku stručne v niekoľkých bodoch uvedieme hlavné javy 

a procesy, ktoré podľa nás charakterizujú súčasnú jazykovú situáciu Gelnice 

založenú na spoločnej existencii dvoch dominantných variet – spisovnej slovenčiny 

a spišského nárečia: 

1. Striedanie spisovnej a nárečovej variety v rôznych komunikačných situáciách, 

ktoré je podmienené sociolingvistickými faktormi, ako je oficiálnosť alebo 

neoficiálnosť komunikácie, jej miesto, adresát a pod. Z doterajších výskumov 

a z údajov získaných dotazníkom sa nám ukazuje, že rozhodujúcim 

faktorom pre voľbu príslušnej variety je adresát komunikácie a jej miesto na osi 

oficiálnosť – neoficiálnosť. Spisovná varieta výrazne prevláda v oficiálnej komunikácii 

na úradoch, v nemocnici a v škole, v pracovných rozhovoroch s nadriadenými 

a stránkami a v komunikácii s deťmi. Menej výraznú prevahu má táto 

varieta v komunikácii v zamestnaní medzi spolupracovníkmi a v obchodoch, kde 

sa už častejšie objavuje aj nárečie. Nárečie sa najvýraznejšie uplatňuje v komunikácii 

s priateľmi a najbližšími známymi, s rodičmi a starými rodičmi, menej 

v rozhovore s partnermi a súrodencami. 

2. Ústup schopnosti používať obidve variety v strednej a najmä v mladej 

generácii. Väčšina skúmaných respondentov, ako aj väčšina obyvateľov tohto 

mesta vie hovoriť a aktívne používa obidve variety. Len niekoľko respondentov 

strednej generácie (išlo najmä o ľudí s vyšším vzdelaním) uviedlo, že neovláda 

a nepoužíva nárečie. Výraznejší je rozdiel v porovnaní s mladou generáciou. 

Podľa údajov získaných dotazníkom by sme mohli situáciu v používaní nárečia 

považovať za „žalostnú“, musíme si však uvedomiť, že tu ide o údaj rodiča o jeho 

dieťati (na tomto mieste je asi rozpor medzi úsudkom respondenta a skutočným 

stavom najväčší). Z našich vlastných výskumov medzi študentmi základnej 

a strednej školy vyplýva, že mládež naďalej používa miestne nárečie v jeho 

značne zúženej (formovanej) podobe – bez špecifických miestnych osobitostí 

a tradičnej nárečovej lexiky (čo značne súvisí aj so zmenami v spôsobe života 

a v procese výroby). Toto nárečie využívajú mladí predovšetkým v komunikácii 

medzi sebou, v menšej miere aj v komunikácii so starými rodičmi a rodičmi. 

3. Interferencia oboch variet v hovorených prejavoch respondentov a veľká 

rozkolísanosť a variabilnosť podoby oboch variet v bežnej komunikácii. Už 

viackrát sme uviedli, že spisovný jazyk a nárečie sa v takejto jazykovej situácii 

nevyskytujú vo svojich ideálnych podobách a že spisovné prejavy obsahujú istú 

vrstvu nárečových prvkov, ktoré potom charakterizujú hovorenú podobu spisovnej 

slovenčiny v tomto regióne a naopak, nárečové prejavy obsahujú prvky spisovného 

jazyka. Problematikou prenikania prvkov jednej variety do variety dru- 

186


hej jeho príčinami a zákonitosťami sa podrobnejšie zaoberáme v iných našich 

prácach (Múcsková, 1995, 1997). 

4. Stieranie špecifických osobitostí a vytváranie nárečových útvarov, ktoré 

na jednej strane charakterizujú širšie územné uplatnenie a na strane druhej prejavujú 

väčšiu variabilnosť a rozkolísanosť normy. V tejto súvislosti často hovoríme 

a vytváraní tzv. interdialektov (Ripka, 1980), aj keď príčiny či okolnosti 

tohto procesu sú pre nás často zreteľnejšie ako štruktúra a podoba interdialektu 

samotného. So vznikom takéhoto „nadnárečového“ útvaru úzko súvisí imigrácia 

obyvateľov strednej a mladej generácie najmä z okolitých dedín. Predstavu o podiele 

prisťahovaného obyvateľstva si môžeme urobiť aj podľa vyššie uvedenej 

tabuľky, kde takmer polovica respondentov strednej generácie nepochádza z Gelnice. 

Pokiaľ sme sa v prvej časti nášho príspevku venovali charakteristike súčasného 

stavu v jazyku mesta Gelnice, druhú časť by sme chceli venovať pohľadu 

na jazyk tohto mesta v súvislostiach spojených s jeho minulosťou. 

Mesto Gelnica patrí k najstarším spišským banským mestám, ktorého vznik 

úzko súvisí s nemeckou kolonizáciou a rozvojom baníctva. Mestské privilégiá 

udelil Gelnici už Béla IV., čo potvrdzuje list z roku 1276 od kráľa Ladislava IV., 

kde sa Gelnica spomína už ako mesto. Prepokladá sa, že banícke mesto založili 

nemeckí kolonisti na mieste už existujúcej slovanskej osady s pôvodným obyvateľstvom 

niekedy v druhej polovici 12. stor. O slovanskom pôvode mesta svedčí aj 

jeho názov odvádzaný od názvu rieky Hnilec, ktorý Nemci prevzali ako Gölnitz 

s pôvodným zachovaným g. Avšak mestom a významným centrom sa Gelnica stala 

až po príchode nemeckých kolonistov a vďaka banskému priemyslu. (porov. Varsik, 

1965, s.147 n.; Varsik, 1974, s. 18, Vlastivedný slovník obcí na Slovensku I.). 

Môžeme preto povedať, že v historickom vývine tohto mesta musíme prepokladať 

spolunažívanie dvoch etník (resp. troch, ak vezmeme do úvahy, že 

v meste žilo v menšom počte aj maďarské obyvateľstvo). Avšak ich postavenie 

nebolo rovnocenné a v priebehu vývoja sa menilo. Až do 19. storočia v priemyselnej 

sfére, v administratíve a štátnej správe jednoznačne prevládal nemecký 

živel a slovensko-nemecký charakter mesta pretrval až do začiatku nášho storočia, 

resp. do konca trvania Československej republiky. Výrazný zlom v postavení 

nemeckého obyvateľstva predstavoval nástup fašizmu a udalosti počas 2. sv. 

vojny a po nej. Z rôznych prameňov (fondy Okresného archívu v Levoči, Štatistického 

úradu v Spišskej Novej Vsi a Miestneho úradu v Gelnici a Guzsak, 

1983, s. 133–135) sa nám podarilo zistiť podiel obyvateľov mesta, ktorí sa hlásili 

k nemeckej národnosti od roku 1880: 

187


6500 

6000 

5500 

5000 

4500 

4000 

3500 

3000 

2500 

2000 

1500 

1000 

500 

0 

188 

4353 

3105 

4087 

3827 

3833 3718 

3912 3713 3737 

3947 

3975 

3757 

3579 

2095 

2368 

2185 

1876 

1709 

3308 

4482 

4640 

5100 

6277 

6361 

7 3 23 25 

1880 

1890 

1900 

1910 

1919 

1921 

1930 

1940 

1948 

1961 

1970 

1980 

1991 

1995 

počet obyvateľov spolu 

počet obyvateľov, ktorí sa 

hlásili k nemeckej národnosti


Osud tohto nemeckého etnika sa paralelne odráža aj v osude jeho jazyka. 

Podľa historických výskumov a výsledkov spracovania jazykového materiálu 

prišlo do Gelnice nemecké obyvateľstvo pravdepodobne z oblasti Bavorska 

(Šmilauer, 1935, s.158, Vlastivedný slovník obcí na Slovensku I.), aj keď táto 

otázka nie je ešte stále uzavretá. Väčšina nemeckých kolonistov, ktorí prišli do 

Spiša, pochádzala zo Saska, len do južných oblastí prichádzalo aj obyvateľstvo 

iných, najmä dolnonemeckých regiónov. 

Súčasní používatelia tohto nárečia sami uvádzajú, že je pre nich zrozumiteľnejšie 

nárečie Bavorska a Rakúska než nárečie Saska. 

Toto nemecké nárečie sa v Gelnici najčastejšie označovalo ako mantácke, 

mantáčtina a jeho používatelia Mantáci. „Tento názov vznikol z výrazu ma:nta, 

v spisovnej nemčine „meint er“ = ‘on mieni’, často využívaného v hovorenom 

jazyku.“ (Valiska, 1980, s. 43.) Niekedy sa používa aj názov „poto:kesch“ údajne 

od spisovného „plattisch“ = ‘dolnonemecký’ a posmešne slovenským obyvateľstvom 

tiež „han-ta-bu“, „hantaburčina“, čo podľa vysvetlenia respondentov 

pochádza od spojenie „ta bu gi:“ = kam ideš? 

Nerovnocenné postavenie slovenského a nemeckého etnika sa odrážalo aj 

v používaní oboch jazykov. V priebehu predchádzajúcich storočí bola nemčina 

úradným jazykom mesta, čiastočne sa v administratívnych dokumentoch objavuje 

latinčina a maďarčina. Nemeckým jazykom je písaná v prevažnej miere aj 

gelnická mestská kniha pochádzajúca z rokov 1434 – 1728 (len veľmi malý počet 

zápiskov v tejto knihe je v latinčine). Naproti tomu slovenčina bola jazykom 

nižších vrstiev obyvateľstva a v administratívnych dokumentoch sa až do 18. 

stor. pravdepodobne nepoužívala vôbec. Postavenie oboch jazykov sa vyrovnalo 

koncom 19. a v prvej polovici 20. storočia. 

Oba jazyky prešli v priebehu niekoľkých storočí, keď fungovali vedľa seba, 

vlastnými historickými jazykovými zmenami a zároveň zaznamenali zmeny vyplývajúce 

zo vzájomnej interferencie. V prácach o historickom vývine slovenského 

jazyka nájdeme veľké množstvo informácií o nemeckých vplyvoch na slovenské 

nárečia. Ide najmä o príklady v rovine lexiky – nemecké prevzatia v slovnej zásobe 

slovenčiny predstavujú najpočetnejšiu skupinu prevzatých slov, ktoré sa dostali do 

živého hovoreného jazyka v priebehu 15. – 18. storočia (Doruľa, 1977, s. 76), ale 

aj v rovine hláskoslovia (neprítomnosť mäkkých spoluhlások) či slovotvorby a pod. 

Menej informácií nachádzame v našej jazykovednej literatúre o vplyve slovenčiny 

na nemecké nárečia v Karpatoch. Je pochopiteľné, že aj nemecké nárečia 

boli ovplyvnené slovenským okolím najmä v rovine lexiky. Predovšetkým to 

boli chotárne názvy, názvy miest a riek, ktoré prevzali Nemci od pôvodného slo- 

189


venského obyvateľstva ako prvé. Neskôr to boli aj slová bežnej slovnej zásoby 

(Doruľa, 1977, s. 97 a nasl.; Valiska, 1975, Rudolf, 1939/1940). V mantáckom 

nárečí v Gelnici sa nachádzajú výrazy ako „babrein“, „tschapein“, „trepein“, 

„die Kosa“ a iné. Veľmi častá v hovorenom jazyku je častica „ta“. U iných 

autorov (Valiska, 1975, s.188 a 192; Rudolf, 1939/1940, s.165 an.) sú uvedené 

aj ďalšie príklady lexikálnych prevzatí v nemeckých nárečiach na Spiši: „Bätsch“ 

(bača), „Brinse“, „Twörich“, „Truschbe“, „Kulasche“, „Tschakan“, z novšej 

ešte predprevratovej slovnej zásoby „dos je:er’de:“, „der pretseda“ a pod. 

Okrem toho Valiska uvádza vo svojej štúdii (1975) aj príklady interferencie 

v rovine hláskoslovia: napríklad prítomnosť hlásky dž a ž, postavenie prízvuku 

a v rovine gramatickej napríklad dvojitý zápor vo vetách s výrazmi nikdy, 

nikde, nikto atď., ktorý podľa údajov našich respondentov fungoval v niektorých 

spojeniach aj v Gelnici: „Ic ho:b den mon ni: dat nec geze:n“ (Nikdy som toho 

chlapa tam nevidel), ďalej slovosled alebo výskyt zvratného zámena „zic“ so 

slovesami, ktoré fungujú v slovenčine ako zvratné „Vi: bi:r zic ferein“ (Wenn 

wir heiraten), „zic špi:ln“ (citované podľa Valisku, 1975 s. 190) a pod. Keďže 

dnešné nárečie je už značne ovplyvnené spisovnou nemčinou, ustupujú z neho aj 

stopy po vplyve spišského nárečia, resp. slovenčiny. 

Z predbežných výsledkov výskumu, ktorý sme uskutočnili medzi súčasnými 

obyvateľmi nemeckého pôvodu na jar r. 1998 (pozn. II.) vyplýva, že počas medzivojnového 

obdobia sa mantáčtina používala približne v rovnakej miere ako slovenčina 

v bežnej oficiálnej aj neoficiálnej komunikácii. Väčšina mantácky hovoriaceho 

obyvateľstva už ovládala aj spisovnú nemčinu, ktorú si osvojila v nemeckých 

školách a používala ju v oficiálnej komunikácii v úradnom styku, v škole 

a pod. V súkromí a v polooficiálnej komunikácii (v obchode, na ulici) naďalej fungovalo 

nemecké nárečie. Tak sa v tomto meste v istom období vedľa seba ocitli 

dva jazyky – môžeme tu hovoriť o slovensko-nemeckom bilingválnom prostredí, 

avšak obidva jazyky tu fungovali vo svojich varietách spisovných a nárečových, 

ktorých používanie bolo podmienené vonkajšími a vnútornými sociofaktormi. Existovali 

teda v stave, pre ktorý sa zaužívalo pomenovanie diglosia, a tak sa tu vlastne 

stretávame s jazykovou situáciou dvojitej (resp. bilingválnej) diglosie. Podobne ako 

vo vzťahu spisovnej slovenčiny a nárečia aj vo fungovaní spisovnej nemčiny a mantáčtiny 

dochádzalo jednak k striedaniu kódu v závislosti od vonkajších a vnútorných 

sociálnych faktorov komunikácie, ako aj k vzájomnej interferencii oboch variet, 

resp. k ústupu niektorých nemeckých nárečových prvkov a ich nahrádzaniu 

spisovnými prvkami. Náš materiál zatiaľ nie je dostatočne obsiahly, aby poskytol 

dostatok informácií o tejto problematike. Uvedieme tu aspoň niekoľko príkladov: 

190


ak sa za výsledok slovensko-nemeckej interferencie považuje prítomnosť dvoch 

záporov vo vete, súčasní používatelia mantáckeho nárečia sa už takémuto spojeniu 

vyhýbajú s odôvodnením „to nemôže byť ani v nemčine tak“, podobne sa stráca aj 

nárečové používanie zvratného zámena „sic“ v súčasných nárečových prejavoch. 

Okrem týchto príkladov najvýraznejší ústup nárečia pred spisovným jazykom sa 

uskutočňuje predsa len v rovine lexiky, kde v bežnom hovorenom prejave respondenti 

nahrádzajú nárečové výrazy spisovnými nemeckými výrazmi a zároveň spisovnými 

nemeckými výrazmi nahrádzajú aj tie slová, ktoré boli prevzaté pôvodne 

zo spišského nárečia. 

V súčasnosti môžeme nemecké nárečie Gelnice charakterizovať ako typický 

príklad umierajúceho jazyka. Z výsledkov získaných dotazníkom vyplýva, že 

len 125 respondentov z príslušníkov najstaršej generácie ovláda, resp. aj aktívne 

používa toto nárečie. Z nich 55 sú pôvodnými obyvateľmi Gelnice (rozlišovanie 

pôvodných a prisťahovaných obyvateľov alebo obyvateľov iných obcí je v tejto 

súvislosti dôležité, pretože miera zachovania a používania nemeckého nárečia 

v nemeckých dedinách Hnileckej doliny (Smolník, Smolnícka Huta, Švedlár 

a pod.) je omnoho vyššia ako v Gelnici). Len v 41 prípadoch si toto nárečie 

osvojila aj stredná generácia, čiže generácia rodičov, z nich len 17 pochádzajú 

z Gelnice. Len v 5 prípadoch rodičia uviedli, že aj ich deti – teda najmladšia generácia 

pozná pasívne toto nárečie, pričom tu už pravdepodobne ide o kombináciu 

vedomostí zo štúdia nemčiny ako cudzieho jazyka v škole a pasívneho prijímania 

nárečia v komunikácii so starými rodičmi. V týchto 5 prípadoch rodičia 

detí pôvodne pochádzali z nemeckých obcí Hnileckej doliny, kde sa doteraz vo 

väčšej miere uplatňuje mantácke nárečie. 

Najstaršia generácia používa toto nárečie v rozhovore s najbližšími známymi, 

so súrodencami a príslušníkmi rodiny. Príslušníci strednej generácie ho 

však uplatňujú už len v rozhovore so svojimi rodičmi a staršími ľuďmi. Vplyv 

nemeckej tradície a nemeckého pôvodu na najmladšiu generáciu, ktorá už vôbec 

nepozná staré nárečie by sme mohli vidieť v tom, že v školách, kde je možnosť 

výberu štúdia cudzieho jazyka výrazne prevažuje záujem o nemčinu. 

Veľký rozdiel, ktorý vidíme medzi najstaršou a strednou generáciou je spôsobený 

hlavne následkami 2. svetovej vojny. Respondenti najstaršej generácie 

často uvádzajú, že po vojne nebolo možné bežne používať nemčinu na verejnosti 

a preto prestali hovoriť po nemecky aj so svojimi deťmi, prípadne používali 

nemčinu len medzi sebou, keď nechceli, aby deti vedeli, o čom sa hovorí. 

Nemčina či mantáčtina sa stratila z mnohých sfér komunikácie a obmedzila sa na 

veľmi úzky okruh rodiny. Na základe prieskumu súčasného stavu, sa domnieva- 

191


me, že odchodom najstaršej generácie zanikne jediné prirodzené prostredie pre 

komunikáciu v tomto nárečí aj pre príslušníkov strednej generácie, ktorí už medzi 

sebou hovoria len po slovensky alebo si dokonale osvojili spisovnú nemčinu, 

ktorú uprednostňujú pred nárečím. 

Aj pri nahrávaní nemeckých nárečových prejavov sme sa často stretli s tým, 

že respondenti prechádzali do slovenčiny, prípadne si nevedeli spomenúť na 

niektorý nárečový nemecký výraz, poznali len jeho spisovnú nemeckú podobu 

alebo ho uviedli len v slovenčine. Táto skutočnosť takisto svedčí o postupnom 

zániku tohto nárečia. 

Na záver by sme chceli zhrnúť tieto poznatky o historickom vývine jazykovej 

situácie v Gelnici. V súčasnosti túto jazykovú situáciu charakterizuje diglosný 

vzťah spisovnej a nárečovej variety slovenčiny. Spisovná nemčina sa dostáva 

do pozície cudzieho jazyka a mantácke nárečie sa nachádza v značne pokročilom 

zánikovom štádiu. Ešte pred niekoľkými rokmi tu v relatívne rovnakej miere 

fungovali dva jazyky – slovenčina a nemčina vo svojich varietách spisovných 

a nárečových, s procesmi vzájomnej interferencie, striedania kódu a pod., čiže 

v jazykovej situácii, ktorú sme pracovne nazvali bilingválna diglosia. Ak sa vrátime 

až do predspisovného obdobia (podľa periodizácie dejín slovenského jazyka), 

mohli by sme jazykovú situáciu v Gelnici charakterizovať ako jednoduchý 

bilingvizmus, v ktorom fungovali vedľa seba spišské nárečie a mantácke nárečie, 

ktoré prešli vlastným vývinom a zároveň sa navzájom ovplyvňovali. 

192 

najstaršie 

obdobie 

1. pol. 

20. stor. 

spišské 

nárečie 

mantáčtina 

spišské 

nárečie 

mantáčtina 

spisovná 

slovenčina 

spisovná 

nemčina 

spisovná 

slovenčina 

spisovná 

nemčina

súčasné 

obdobie 


Takto získaný obraz o procese prechodu od jednoduchého bilingvizmu cez 

dvojitú alebo bilingválnu diglosnú jazykovú situáciu až k súčasnému stavu jednoduchej 

jednojazyčnej diglosie, dokumentuje výraznú podmienenosť a zakotvenosť 

vývinu jazykovej situácie v historických a spoločensko-ekonomických 

podmienkach samotného regiónu a jeho obyvateľov. 

Literatúra 

spišské 

nárečie 

mantáčtina 

spisovná 

slovenčina 

spisovná 

nemčina 

DORUĽA, J.: Slováci v dejinách jazykových vzťahov. Bratislava, Veda 1977. 

GUZSAK, L.: Bergstädte der Unterzips. Erlangen 1983. 

MÚCSKOVÁ, G.: Niektoré aspekty výskumu používania spisovného jazyka a nárečia v ústnej 

komunikácii. In: Varia V. Bratislava – Banská Bystrica. Materiály z V. kolokvia mladých jazykovedcov. 

Bratislava. Vydavateľstvo SJS pri SAV, 1996. s. 34 – 40. 

MÚCSKOVÁ, G.: Nárečie a spisovný jazyk v hovorených prejavoch príslušníkov strednej 

a mladej generácie. In: Nárečia a národný jazyk. Ed. A. Ferenčíková. Bratislava, Veda 1999, s. 267 – 

276. 

RIPKA, I.: Miesto dialektov v súbore útvarov národného jazyka. In: Jazykovedné štúdie. 15. 

Red. J. Ružička. Bratislava, Veda 1980, s. 227 – 231. 

RUDOLF, R. L.: Die slovakischen Lehnwörter im Inseldeutschen in der Slovakei. In: Linguistica 

Slovaca I. Bratislava 1939/1940, s. 151 – 168. 

ŠMILAUER, V.: Osídlení a národnosti Spiše. In: Bratislava, IX, 1935, s.154 – 173. 

ŠTOLC, J. a kol.: Atlas slovenského jazyka I. Vokalizmus a konsonantizmus. Časť prvá. Mapy. 

Časť druhá. Úvod – komentáre – materiály. Bratislava, Vydavateľstvo SAV 1968. 314 s. + 200 s. 

ŠTOLC, J.: Slovenská dialektológia. Bratislava, VEDA Vydavateľstvo SAV 1994. 179 s. + 

37 máp. 

VALISKA, J.: K slovensko-nemeckým jazykovým interferenciám v nemeckých nárečiach na 

Spiši. In: Jazykovedný zborník, 4, 1975, s. 187 – 194. 

VALISKA, J.: Nemecké nárečie Dobšinej. Rimavská Sobota 1980, 312 s. 

VARSIK, B.: Pôvodné slovanské osídlenie Spiša a korene spišských miest. In: Spišské mestá 

v stredoveku, Košice 1974, s. 11 – 20. 

VARSIK, B.: Slovanské osídlenie východného Slovenska, Spiša, údolia rieky Hnilca a vznik 

mesta Gelnice. In: Nové obzory, 7, 1965, s. 143 – 151. 

Vlastivedný slovník obcí na Slovensku. Zv. 1 – 3. Bratislava, Veda 1977 – 1978. 

193


VULGARIZMY V SÚČASNEJ (MESTSKEJ) 

KOMUNIKÁCII 

Dana Maričová — Daniela Slančová 

1. Vulgarizmy, resp. tabuizovaná lexika (k termínu pozri Rajčanová, 1997) 

sú nepochybne súčasťou hovorenej a v podstate aj písanej reči súčasného mesta. 

Na rozdiel od minulosti, keď sa o tejto problematike veľmi neuvažovalo, resp. 

neuvažovalo sa veľmi nahlas, zaoberať sa vulgarizmami je v poslednom čase (aby 

sme sa vyjadrili jazykom súčasného slovenského mesta) tak trochu „in“. V každom 

prípade je táto súčasť lexikónu slovenského národného jazyka a jej používanie 

veľmi zaujímavou a nejednoznačnou témou. Problematika tabuizovanej lexiky je 

v najvlastnejšom zmysle problematikou sociolingvistickou a psycholingvistickou, 

azda viac s dôrazom na významy socio- a psycho-. Spolu s R. L. Chapmanom, 

zostavovateľom slovníka Americký slang (1987), aforisticky povedané je 

slang (a v jeho rámci tabuizovaná lexika) najmenej jazykovou súčasťou jazyka. 

Problematika tabuizovanej lexiky má teda svoj aspekt lingvistický, sociálny 

i psychologický. Z lingvistického hľadiska ide hlavne o terminologické označenie 

tejto lexiky, ďalej o jej varietové a štylistické určenie a slovníkové spracovanie. 

Zo sociálneho a psychologického hľadiska je zaujímavá problematika príčin, 

podmienok a okolností používania tabuizovanej lexiky a postojov, ktoré voči 

nej zaujímajú príslušníci jazykového spoločenstva. Ako vidno, jednotlivé pohľady 

sa vzájomne prelínajú. 

2. 1. Okrem spomenutých termínov tabuizovaná lexika a vulgarizmy sa 

v súvislosti s touto lexikou používajú termíny, resp. označenia: škaredé slová, 

hrubé slová, obscénne slová, profánna lexika, háklivé slová (z angličtiny poznáme 

označenie štvorpísmenkové, resp. štvorcové „square“ slová, ktoré naráža na 

to, že väčšina vulgarizmov je v angličtine v písanej podobe zložená zo 4 písmen) 

– všetky viac-menej synonymne (porov. Rajčanová, 1997). Domnievame sa, že 

by bolo užitočné usporiadať používanú terminológiu tak, aby odrážala vnútornú 

hierarchizáciu tabuizovanej lexiky, do ktorej patria slová a frazémy nerovnakej 

kvality. Vhodným strešným označením sa nám zdá už použité terminologické 

označenie tabuizovaná lexika. Toto pomenovanie naznačuje, že v súvislosti s danou 

lexikou ide o psycho-sociálno-jazykovú problematiku tabu a jeho narúšania. 

Tabu (porov. Sociologické pojmosloví, 1994, s. 121) je predmet, miesto, čin- 

194

VULGARIZMY V SÚČASNEJ (MESTSKEJ) KOMUNIKÁCII 

nosť alebo osoba, ktorých sa týka istý zákaz; porušenie zákazu vedie k automatickému 

trestu. V jazyku (porov. Trudgill, 1983, s. 29) sa tabu spája jednak s vecami, 

o ktorých sa nehovorí, resp. s pomenovaniami, ktoré sa nepoužívajú. V podstate 

to znamená, že existujú zábrany vzhľadom na bežné používanie takýchto 

pomenovaní; keby sa vôbec nepoužívali, pravdepodobne by sa v jazyku neboli 

zachovali. 

Tabuizovanú lexiku možno diferencovať horizontálne a vertikálne. Horizontálne 

by v jej rámci bolo možné hovoriť o hrubých, resp. vulgárnych slovách, 

slovných spojeniach a frazémach (pomenovaniach); obscénnych pomenovaniach 

a pomenovaniach z oblasti náboženského tabu. Toto rozdelenie je v podstate 

v súlade s prijímanými všeobecnými definíciami tohto druhu lexiky, napríklad aj 

s rozdelením M. Grochowského (podľa Patráš, 1997, s. 131) na systémové vulgarizmy, 

pri ktorých tabu ovplyvňuje forma bez ohľadu na sémantické vlastnosti 

a kontext, pričom sa prekonávajú hlavne jazykové konvencie (KO-, PI-, KU-, 

JE- elementy a ich deriváty, príznačné pre uzavretejšie society), 1 a na referenčno-zvyklostné 

vulgarizmy, kde tabu vzniká v dôsledku obsahu, pričom sa prekonávajú 

hlavne kultúrne konvencie (príznačnejšie pre otvorené society, teoreticky 

prijateľnejšie aj v literárnom diele). Medzi hrubé, resp. vulgárne pomenovania 

by sme zaradili tie, ktoré v 1. časti definície vulgarizmov uvádza Encyklopédia 

jazykovedy (1993): „výrazy vyjadrujúce citový postoj k istej skutočnosti takým 

spôsobom, ktorý sa spoločensky hodnotí ako neprimeraný, neslušný...negatívnym, 

odmietavým až urážlivým postojom k pomenúvanej veci, deju alebo vlastnosti 

sa približujú k hanlivým slovám“ (pejoratívam). Sem by patrili aj referenčno-zvyklostné 

vulgarizmy. K obscénnym pomenovaniam priraďujeme pomenovania 

zo sexuálnej oblasti a oblasti vylučovania. Tieto slová sú v podstate systémovými 

vulgarizmami a vcelku vyhovujú druhej časti definície vulgarizmov 

v Encyklopédii jazykovedy, ktorá ich charakterizuje ako „najtypickejšie vulgarizmy“, 

ktoré „bez zjemnenia pomenúvajú skutočnosti týkajúce sa rozličných 

telesných úkonov a názvov intímnych častí tela“. Osobitne vydeľujeme pomenovania 

z oblasti kresťanskonáboženského tabu (navrhujeme termín blasfémické 

pomenovania), ktoré sa v doterajších definíciách v podstate nespomínali a ktoré, 

ako pripomína J. Marušiak (1998), možno zaradiť pod porušovanie druhého prikázania 

Desatora. Vertikálne sa tabuizovaná lexika diferencuje na základe intenzity 

expresívneho príznaku, s čím súvisí aj miera sociálnej sankcie. J. Marušiak 

1 Systémové vulgarizmy zachytávame spôsobom, ktorý do slovenskej lingvistickej literatúry 

v citovanej práci zaviedol V. Patráš. Toto označovanie pokladáme za veľmi operatívne. 

195

DANA MARIČOVÁ — DANIELA SLANČOVÁ 

hovoriť navrhuje o „tvrdých“ a „mäkkých“ vulgarizmoch tak, ako sa diferencujú 

„tvrdé“ a „mäkké“ drogy, prípadne „tvrdá“ a „mäkká“ pornografia. Medzi „tvrdú“ 

tabuizovanú lexiku by sa zaradiť dali pomenovania v pravom zmysle slova 

tabuizované, t. j. také, ktorých použitie (mimo najintímnejšej sféry, ale často aj 

tam) znamená sociálnu sankciu, „mäkká“ tabuizovaná lexika znamená nižšiu 

mieru sociálnej sankcie. Hranice medzi týmito pólmi sú však diachronicky i synchronicky 

veľmi nepevné a sú dané silou sociokultúrnych regulatívov, ktoré sú 

odlišné nielen v jednotlivých jazykových spoločenstvách (porov. napr. Mešková, 

1996; Zorin, 1997; Marušiak, 1998), ale aj v rámci jedného jazykového spoločenstva 

vzhľadom na jednotlivé sociálne skupiny, ba až po hierarchiu sociokultúrnych 

regulatívov vo vedomí každého jednotlivca (porov. pojem estetickej 

a morálnej cenzúry u A. Zorina, 1997), pričom aj v týchto skupinách, prípadne 

u jednotlivcov sú tieto hranice pohyblivé (porov. aj Rajčanová, 1997). 

2. 2. Vzhľadom na fungovanie tabuizovanej lexiky v súčasnej komunikácii 

vychádzame z toho, že napospol ide o expresívne vyjadrenia s negatívnym príznakom, 

ktoré markantnosť zvyšujú výpovede, jej silu, niekedy až po drastic- 

(k termínom pozri Miko, napr. 1978), menej často môžu, paradoxne, v rámci 

kosť 

kontextovej nadobúdať expresivity, aj kladný príznak. Vyjadrovanie s prítomnosťou 

tabuizovanej lexiky je celkovo štylisticky nižšie. J. Mistrík (1997) hovorí 

v tejto súvislosti o obscénnom, resp. vulgárnom štýle. 2 

Tabuizovaná lexika sa 

používa všade tam, kde sa nehatene prejavuje subjekt autora textu: (a) s terapeutickou 

funkciou, napr. v afekte kvôli uvoľneniu nahromadeného napätia alebo 

ako výraz, resp. uvoľňovanie frustrácie, ako výraz prekvapenia; (b) ako výraz 

agresivity a verbálneho násilia; 3 ako adresné vyjadrenie nepriateľstva až nenávisti 

vo forme nadávok; 4 (c) s gestačnou funkciou ako manifestácia skupinovej 

2 O dynamike sociálnych a komunikačných noriem v súvislosti s kultivovanosťou jazykového 

prejavu porov. Nebeská, 1996, hlavne s. 120: (v posledných desaťročiach) sa pôsobením viacerých 

činiteľov menila spoločenská klíma, pričom sa uvoľňovali normy správania. Sebaovládanie, 

ktoré sa v minulosti hodnotilo pozitívne, stratilo svoju prestíž a zároveň sa výrazne posilnila prestíž 

spontánneho správania. „Ztrácí-li na prestiži sebeovládání, oslabuje se závaznost většiny norem.“ 

3 Verbálna agresivita tu niekedy nahrádza fyzickú agresivitu (porov. výrok S. Freuda, podľa 

ktorého zakladateľom civilizácie bol prvý človek, ktorý namiesto toho, aby do svojho nepriateľa 

hodil kameň alebo oštep, „hodil” naň nadávku – citované podľa Chapmana, 1994). 

4 Na internetových stránkach sme sa dočítali o existencii samostatného vedeckého smeru 

(v rámci psychológie), ktorý sa zaoberá funkciou, charakterom, kontextom a ďalšími črtami nadávok 

– malediktológie. Medzi jej predstaviteľov patria psychológovia Timothy Jay, podľa ktorého 

nadávky tvoria 5 % verbálnej činnosti na pracoviskách a až 10 % verbálnej činnosti v mimopracovnom 

čase, pričom neexistuje podstatný rozdiel vo frekvencii nadávok medzi pohlaviami, sociálnymi 

196


identity a solidarity, resp. ako jej predstieranie - v tomto zmysle možno pokladať 

tabuizovanú lexiku aj za súčasť slangových semivariet -; (d) ako výraz verbálneho 

exhibicionizmu; prípadne (e) ako výraz, resp. prostriedok sexuálnej excitácie; 

a napokon (f) na vypĺňania sémantickej prázdnoty diskurzu; tu táto lexika mení 

slovnodruhový status a príslušné slová fungujú ako citoslovcia alebo častice (porov. 

Findra, 1986). Vo funkcii (f) pôsobí tabuizovaná lexika, hlavne obscénne 

a blasfémické pomenovania takmer úplne desémantizovane. Desémantizáciu 

a stratu motivačného východiska však možno pozorovať aj pri používaní tabuizovanej 

lexiky v ostatných funkciách („...obscénna lexika využívajúca tabuizované 

slovné korene na vyjadrenie naskrze neobscénnych významov“, Zorin, 

1997). Z hľadiska psychológie fungovania tabuizovanej lexiky treba príčiny jej 

používania pravdepodobne hľadať v najhlbších vrstvách ľudskej psychiky. Citovaný 

R. L. Chapman, opierajúc sa o Freudove a Jungove názory, hovorí o obrane 

ega pred superegom a o simultánnom úsilí človeka stávať sa ľudskou bytosťou 

a zároveň o popieraní tohto úsilia. Používaním tabuizovanej lexiky sa akoby 

animálne ego človeka búrilo proti sociokultúrnym regulatívom. 

2. 3. V otázke, či hodnotiť tabuizovanú lexiku ako spisovnú alebo nespisovnú, 

nevládne jednotnosť (Pisárčiková, 1988). Podľa autorky chápanie týchto 

pomenovaní ako nespisovných (ako nespisovné chápe vulgarizmy a hrubé, resp. 

škaredé slová napr. Slovník slovenského jazyka, 1971; B. Hochel, 1993) podmieňuje 

hlavne ich spoločenská nevhodnosť; pri ich chápaní ako spisovných výrazových 

prostriedkov (tak ich chápe napr. J. Kačala, 1983; prípadne Krátky 

slovník slovenského jazyka, 1997; J. Mistrík, 1997) sa viac berie do úvahy ich 

neutrálna vonkajšia jazyková stránka. Svoje hodnotenie uzatvára M. Pisárčiková 

slovami, že „v každom prípade však ide o slová majúce svoje miesto na samej 

hranici spisovného jazyka“ (s. 150); v KSSJ sa dodáva, že „často siahajú až zaň“ 

(s. 30). Z týchto vyjadrení je, domnievame sa, užitočné vyjsť pri hodnotení tabuizovanej 

lexiky ako spisovnej alebo nespisovnej. Vzhľadom na rozšírené chápanie 

spisovného jazyka ako kodifikovanej prestížnej variety s celospoločenskou 

funkciou, ktorá sa používa hlavne v tzv. kultúrnych sférach (k ich vymedzeniu 

porov. napr. Bosák, 1995), je tabuizovaná lexika (ak berieme do úvahy 

jej komplexnú znakovú charakteristiku) skutočne na hranici spisovného jazyka, 

prípadne až za ňou. Ak prijmeme stratifikáciu národného jazyka na osi spisovná 

vrstvami a pod., resp. Reinhold Aman, ktorý od roku 1976 vydáva a rediguje časopis Maledicta. 

Psychológovia zhodne konštatujú, že v súčasnosti narastá verbálna agresivita, čo súvisí so všeobecným 

zdrsnením mravov dnešnej spoločnosti. 

197


– štandardná – subštandardná varieta (dialekty), 5 potom lexémy, frazémy a lexie 

referenčných vulgarizmov (hrubé, vulgárne pomenovania) by boli (potenciálnou) 

súčasťou štandardnej variety (v súlade so súčasnou kodifikáciou by sa mohli 

hodnotiť ako nižšie hovorové slová); systémové vulgarizmy, teda obscénne 

a blasfémické pomenovania zasa (potenciálnou) súčasťou subštandardných variet 

(v súlade so súčasnou kodifikáciou by sa mohli označiť ako subštandardné 

slová). Do subštandardnej variety by patrili aj motivované referenčné vulgarizmy, 

pri ktorých je motivantom obscénna alebo blasfémická lexéma alebo frazéma 

(napr. KO-...ina). 6 

3. S vedomím viascvrstvovosti problematiky tabuizovanej lexiky sme pristúpili 

k uskutočneniu anketového prieskumu o postojoch k tabuizovanej lexike 

a jej používaniu v mestskom prostredí (Prešov). Dotazník okrem demografických 

údajov obsahoval 18 otvorených aj uzatvorených krížovo zostavených otázok 

o reflexii vlastnej verbálnej aktivity respondentov a o reflexii rečového prejavu 

iných ľudí (vzhľadom na tabuizovanú lexiku), o situačnom podmienení používania 

tabuizovanej lexiky, o predpokladanej expanzii jej používania v súčasnej 

komunikácii, o výchovných dôsledkoch používania takejto lexiky, ako aj 

miesto na poznámky a explicitné uvedenie vlastného názoru na používanie tabuizovanej 

lexiky. Posledná otázka obsahovala 10 vulgárnych, obscénnych 

i blasfémických slov s rôznou intenzitou hrubosti, ktorú respondenti hodnotili na 

desaťstupňovej stupnici od 1 (najjemnejší výraz) po 10 (najhrubší výraz). Do- 

5 V tejto súvislosti porov. aj Štícha, 1995, podľa ktorého nespisovný prostriedok je taký 

prostriedok, ktorý je primárne komunikačným signálom neformálneho komunikačného postoja; 

resp. Mešková, 1996 

6 V KSSJ (1997, s. 30) sa tabuizované slová označujú z hľadiska prítomnosti citového príznaku 

ako hrubé (hrub.) alebo vulgárne (vulg.), ale charakterizujú sa rovnako (v zhode s citovanou 

charakteristikou z Encyklopédie jazykovedy) ako slová „vyjadrujúce citový postoj ku skutočnosti 

spôsobom, ktorý sa hodnotí ako spoločensky neprimeraný, neslušný, napr. drístať, pankhart, sviňa 

(nadávka), alebo pochádzajú z oblasti spoločenského tabu (pajzel)”. V slovníku sa nevysvetľuje, 

prečo sa uvádzajú dve označenia pre ten istý jav, neuvádzajú sa žiadne rozdiely medzi vulgárnymi 

a hrubými pomenovaniami. Všetky hrubé výrazy sa hodnotia ako spisovné, neuvádza sa ani jeden 

z prípadov presahu za hranice spisovnosti. V slovníkovej časti sa nachádza len jedna lexia, označená 

skratkou vulg. – cecok, a to vo význame 1. ženský prsník; 94 slov je označených ako hrub., 9 modifikovaným 

označením trocha hrub. Spôsob označovania a výberu slov nie je celkom jasný, sú nimi 

označené slová (podľa nášho názoru) s príznakom hrubosti rozličnej intenzity (napr. slovo sopeľ je 

hodnotené ako trocha hrubé, no sopľavo ako hrubé), v slovníku je zaznamenané slovo hovno, no 

v súčasnej komunikácii veľmi frekventované slovo kurva (porov. nižšie výsledky dotazníkového 

prieskumu), ktoré má navyše aj bohatú lexikografickú históriu (Rajčanová, 1997), v slovníku zachytené 

nie je. 

198


tazník v rámci svojej diplomovej práce zostavila, ako anketárka pôsobila a spracovala 

ho bývalá študentka Filozofickej fakulty Prešovskej univerzity D. Maričová 

(1998). Z 90 rozdaných dotazníkov sa napokon vyhodnocovalo 73. Dotazník 

mal poslúžiť ako predvýskumná sonda a údaje, ktoré sa z neho získali, možno 

(vzhľadom na absolútne zastúpenie respondentov aj ich demografické rozdelenie) 

hodnotiť len ako orientačné. Napriek tomu priniesol zaujímavé informácie. 

Vyhodnotenie ankety ukázalo, že tabuizovaná lexika sa pociťuje ako integrálna 

súčasť dnešnej verbálnej komunikácie (v meste). Pri otázke č. 1 [Stretli 

ste sa v poslednom čase s používaním hrubých slov 

vo svojom okolí?] sme zaznamenali len 6 záporných odpovedí. Pri otázke 

č. 2 [Používate ich vy sami?] si možnosť nikdy vybralo len 9 respondentov 

(pri krížovej otázke č. 10 [V ktorom prostredí by ste hrubé 

slovo nikdy nepoužili?] si však možnosť nikdy vybrali len 4 respondenti). 

Zároveň však používanie týchto slov (inými ľuďmi) pociťuje väčšina respondentov 

ako rušivé. Napriek tomu, že 87, 7 % opýtaných uviedlo, že hrubé slová 

používa, až 65, 7 % opýtaných sa stavia negatívne k vulgarizmom v reči iných 

(len 1 študent strednej školy uviedol, že mu vôbec neprekáža, ak niekto v jeho 

prítomnosti hrubo rozpráva). Ako tolerantnejší sa ukázali viac muži ako ženy 

a hlavne opýtaní do 29 rokov, ktorí tvorili až 85 % tej skupiny respondentov, 

v ktorej vulgarizmy u iných väčšinou neprekážajú. Túto odpoveď zhodne označili 

aj všetci respondenti z profesijných skupín barman/ka a podnikateľ. Naopak, 

všetkým z profesijnej skupiny učiteľ/ka tabuizovaná lexika používaná v ich prítomnosti 

veľmi alebo väčšinou prekáža. Rovnako je to u všetkých respondentov 

vo vekovej skupine nad 50 rokov. Vzhľadom na verejné prejavy sú respondenti 

najviac citliví na tabuizovanú lexiku v publicistickej sfére, u politikov, v novinách, 

príp. (pravdepodobne potenciálne) u moderátorov. Najmenej im tabuizovaná 

lexika prekáža v umeleckej literatúre. O tom, že v súčasnosti sa tabuizovaná 

lexika používa viac ako kedysi, je presvedčených 63 % respondentov, paradoxne, 

najviac v mladších vekových skupinách a v profesijnej skupine študent/ka. 

Väčšina respondentov sa domnieva, že tabuizovaná lexika sa používa 

v afektových, emocionálne vypätých situáciách ako výraz zlosti (32,9 %), ako 

nadávka (18, 3 %), no aj ako istý rečový zlozvyk (26, 6 %). 18, 8 % opýtaných 

si myslí, že tabuizovaná lexika posilňuje skupinovú identitu. Príznačné je, že 

túto odpoveď uviedlo 72 % študentov. 84, 3 % opýtaných si myslí, že používanie 

tabuizovanej lexiky negatívne vplýva na výchovu detí a mládeže (6, 7 % respondentov, 

napospol študentov, si myslí, že rozširuje slovnú zásobu). Podľa an- 

199


ketového prieskumu je používanie tabuizovanej lexiky pomerne ostro situačne 

obmedzené. Najviac opýtaných používa tabuizovanú lexiku v súkromnom styku 

s rovesníkmi, so spolupracovníkmi na rovnakej statusovej úrovni, prípadne v úplnej 

samote; o niečo menej pri športových podujatiach. Naopak, vo formálnejšom 

verbálnom styku s nadriadenými, resp. podriadenými by tabuizovanú lexiku nepoužil 

v podstate nikto z opýtaných (0, 8 %). Pritom na otázku č. 16 [Používajú 

sa hrubé slová na Vašom pracovisku?] 66, 6 % opýtaných 

uviedlo odpoveď áno, veľmi. Takúto lexiku by opýtaní nepoužili ani v konfliktnej 

situácii s neznámou osobou (2, 1 %) a len 1, 7 % respondentov odpovedalo, 

že používa vulgarizmy v rodinnom prostredí. Tieto údaje, ktoré vyplývajú z priamej 

otázky č. 5 [V akej situácii by ste použili hrubé slovo? 

(môžete uviesť aj viacero možností)], možno doplniť údajmi 

získanými z krížovej otázky č. 10 [V ktorom prostredí by ste 

hrubé slovo nikdy nepoužili? (môžete uviesť aj viacero 

možností)], podľa ktorých by vulgárne slová nepoužilo v rozhovore so 

staršími ľuďmi 43,9 % respondentov a v rodine 33, 8 % respondentov. Naproti 

tomu v styku s priateľmi by ich nepoužilo len 4, 3 % opýtaných. 36, 9 % respondentov 

prináša použitie tabuizovanej lexiky pocit uvoľnenia (z tejto skupiny 

je 67, 7 % žien), pričom zároveň majú pocit hanby (29, 1 %; z tejto skupiny 60 % 

žien). 26, 2 % respondentov nemá pri používaní tabuizovanej lexiky nijaké pocity 

(z tejto skupiny odpovedí je 63, 6 % mužov). Tieto odpovede akoby dokazovali 

psychologické odôvodnenie používania tabuizovanej lexiky, hlavne tvrdenie 

o simultánnom úsilí ľudí stávať sa civilizovanými bytosťami a zároveň 

toto úsilie popierať. Keď k týmto odpovediam prirátame vyjadrenia o používaní 

tabuizovanej lexiky ako zlozvyku, prípadne ako výrazu identity, možno sa domnievať, 

že časť skúmanej vzorky si osvojuje túto lexiku ako keby proti svojej 

vôli, vnútorne sa jej bráni, ale navonok funguje v ich reči prirodzene. Vyhodnotenie 

anketovej úlohy č. 17 [Napíšte, ktoré hrubé slová najčastejšie 

počujete vo svojom okolí (stačí uviesť prvé 2 

- 3 hlásky)] ukázalo na najväčšiu frekvenciu obscénnych slov (PI- 50-krát, 

KO- 47-krát, KU- 26-krát, CHU- 19-krát, JE- 10-krát elementy a ich deriváty, 

medzi ktoré sa dostali hrubé slová debil –10-krát – a debo –10-krát –, ktoré uvádzali 

väčšinou respondenti z profesijnej skupiny študent/ka). Z 10 tabuizovaných 

slov (vybratých podľa KSSJ z lexém, označených štylistickým kvalifikátorom 

trocha hrub.) sa získala takáto stupnica: 1. cundra so stupňom hrubosti 6, 8; 2. 

ani bohovi 6, 7; 3. hovno 5, 6; 4. hajzeľ 5, 0; 5. grcať 4, 3; 6. prd 4, 1; 7. sraľo 

3, 9; 8. chľast 3, 6; 9. drístať 2, 7; 10. Tam sú dvere! 2, 0. 

200


Toto hodnotenie je odrazom jednak individuálneho pôsobenia sociokultúrnych 

regulatívov, ako aj odrazom hodnôt spoločnosti. Podľa P. Trudgilla (1983) 

existuje v každej spoločnosti hierarchia tabuizovaných oblastí. Pre anglosaskú 

uvádza, že najprísnejšie tabu je spojené s výrazmi z oblasti sexu, ďalej 

oblasť 

vylučovania a kresťanského náboženstva. Domnievame sa, že hodnotiaca tabuľka 

naznačuje takéto usporiadanie aj pre slovenské (mestské) jazykové spoločenstvo. 

Z uvedených výrazov však ani jednému nepridelili respondenti najvyšší 

hrubosti. V povedomí respondentov je toto miesto vyhradené pre oveľa 

stupeň 

tvrdšie vulgarizmy, ktoré v ankete neboli uvedené. 7 

Ženy prisúdili jednotlivým vulgarizmom 

priemerne vyššie stupne hrubosti ako muži, a to v prvých deviatich prípadoch, 

pri poslednom sa tieto skupiny respondentov zhodli. Najmiernejšie hodnotili 

uvedené výrazy respondenti zo skupiny do 19 rokov. súvislosť 

Na 

s profesijným zaradením respondentov ukazovať môže fakt, že napr. drístať 

slovo 

hodnotila priemerným stupňom 6 profesijná skupina učiteľ/ka a 5 skupina podnikateľ/ka 

(oproti priemernému stupňu 2, 7); grcať slovo stupňom 6 skupina barman/ka 

a stupňom 5, 6 zdravotnícki pracovníci (oproti priemernému stupňu 4, 3). 

4. Domnievame sa, že širší anketový prieskum (priam sa núka porovnanie 

postojov obyvateľstva mesta a vidieka) takého výrazne sociálne a psychologicky 

podmieneného javu, ako je tabuizovaná lexika, by zistiť pomohlo dynamiku interiorizácie 

sociálnych a komunikačných noriem spoločenstva a ich priemet do 

jazykového vedomia príslušníkov tohto spoločenstva, čím zároveň by mohol 

zjednotiť a sprehľadniť východiská jej slovníkového spracovania. 

pomôcť 

Literatúra 

BOSÁK, J.: Sociolingvistická stratégia výskumu slovenčiny. In: Sociolinguistica Slovaca. 1. 

Sociolingvistické aspekty výskumu súčasnej slovenčiny. Zost. S. Ondrejovič – M. Šimková. Bratislava, 

Veda 1995, s. 17 – 42. 

CHAPMAN, R. L.: American slang. The Harper & Row, Publishers 1994, s. vii-xvii. 

Encyklopédia jazykovedy. Bratislava, Obzor 1993. 513 s. 

FINDRA, J.: Norma, úzus, jazyková prax. In: Jazyková politika a jazyková kultúra. Red. J. Kačala. 

Bratislava, Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra Slovenskej akadémie vied 1986, s. 236 – 244. 

HOCHEL, B.: Slovník slovenského slangu. 1. vyd. Bratislava, Hevi 1993. 186 s. 

KAČALA, J.: Subštandardné slová v Krátkom slovníku slovenského jazyka. Slovenská reč, 

48, 1983, s. 289 – 293. 

7 Jeden z respondentov dokonca dopísal vlastné tri výrazy s KU-, PI- a KO- elementmi, ktoré 

sú podľa neho skutočnými vulgarizmami a ktoré ohodnotil stupňom 9 – prvé dva - a 11 – posledný. 

201


Krátky slovník slovenského jazyka. Bratislava, Veda 1997. 943 s. 

MARIČOVÁ, D.: Vulgarizmy v súčasnej komunikácii. [Diplomová práca.] Prešov, Filozofická 

fakulta Prešovskej univerzity 1998. 64 s. 

MARUŠIAK, J.: Pár slov o prekladaní vulgarizmov. Romboid, 1998, č. 4, s. 37 – 44. 

MEŠKOVÁ, Ľ.: Pragmatický aspekt porovnávania francúzskej a slovenskej frazeológie. In: 

Sociolingvistické a psycholingvistické aspekty jazykovej komunikácie. 2. diel. Red. J. Horecký. 

Banská Bystrica, Univerzita M. Bela 1996, s. 53 – 64. 

MIKO, F. — POPOVIČ, A.: Tvorba a recepcia. Bratislava, Tatran 1978. 386 s. 

MISTRÍK, J.: Štylistika. 3. vyd. Bratislava, Slovenské pedagogické nakladateľstvo 1997. 598 s. 

NEBESKÁ, I.: Jazyk, norma, spisovnost. Praha, Univerzita Karlova 1995. 159 s. 

PATRÁŠ, Obscénnosť V.: a jej sociolingvistické parametre (Na fragmentoch slovenskej prózy 

90. rokov). In: Studia Academica Slovaca, 26, 1997. Red. J. Mlacek. Bratislava, Stimul 1997, 

s. 127 – 136. 

PISÁRČIKOVÁ, M.: Miesto subštandardných slov v slovnej zásobe. Slovenská reč, 53, 

1988, s. 140 – 151. 

RAJČANOVÁ, A.: Tabuizovaná lexika v lexikografickom spracovaní. In: Varia. VI. Zost. 

M. Nábělková. Bratislava, Slovenská spoločnosť jazykovedná pri SAV 1997, s. 208-217. 

Slovník slovenského jazyka. I. Bratislava, Vydavateľstvo SAV 1971. 815 s. 

Sociologické pojmosloví. Sociální a kulturní antropologie. Praha, Sociologické nakladatelství 

a Sociologický ústav 1994. 157 s. 

ŠTÍCHA, F.: K pojetí spisovnosti. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. 1. Praha, Filozofická 

fakulta Univerzity Karlovy 1995, s. 57 – 60. 

TRUDGILL, P.: Sociolinguistics. An Introduction to Language and Society. Penguin Books 

1983. 204 s. 

ZORIN, A.: Legalizácia vulgárnych slov a jej kultúrne dôsledky. OS, fórum občianskej spoločnosti. 

September 97/4, s. 68 – 71. 

202


SONDA DO SLANGU STREDOŠKOLSKEJ 

MLÁDEŽE V MESTE 

Kristína Vrlíková 

Predmetom našej sondy je používanie slangu v mestskom prostredí stredoškolskou 

mládežou. Slangový materiál sme zbierali v ostatných dvoch rokoch ako 

súčasť pozorovania priebežnej a súvislej pedagogickej praxe na stredných školách 

v Nitre.Využili sme možnosť priameho rozhovoru so študentmi a záznam 

ich ústnych prejavov počas vyučovacích hodín a prestávok. Pri práci nám pomáhali 

študenti, ktorí na konkrétnej škole praxovali a zozbierali nám dotazníky od 

stodeväť stredoškolákov žijúcich v meste, nie dochádzajúcich z blízkeho okolia. 

Za zdroj primárnych informácií sme si zvolili stredné školy v Nitre (Gymnázium 

Párovská ul., Dievčenská odborná škola v Nitre, Stredná priemyselná škola potravinárska 

v Nitre). 

Po prvých návštevách a rozhovoroch so stredoškolskou mládežou sme si 

orientačne zostavili isté okruhy problémov, na ktoré sme hľadali odpovede v našej 

sonde. Išlo o tieto okruhy: 

– situačnosť a stručnosť študentského slangu v komunikácii, 

– voľnosť a pestrosť vyjadrovania, 

– vytláčanie oficiálnych názvov slangovými pomenovaniami, 

– krátkodobé trvanie slangových výrazov, 

– rozdielny étos vyjadrovania študentov, 

– frekvencia slangových výrazov a vulgarizmov. 

Študentský slang má zvláštne postavenie medzi slangmi. Nie je len čisto profesijným 

a nie je ani len čisto záujmovým slangom. Vzniká vždy ako reakcia na 

stály oficiálny tlak spisovnej podoby reči. Mládež sa vyznačuje tým, že kde len 

môže, vymaňuje sa spod dennej pravidelnosti, má rada časté zmeny, život a hru. 

V tom sa prejavuje jej životaschopnosť, túžba po novom. Ani v reči sa nepohybuje 

v ustálených koľajach, rada vymýšľa nové slová, staré slová mení, skracuje, pretvára 

podľa svojich nápadov, rada sa hrá so slovami. Výsledok takéhoto prístupu 

k jazyku, k vlastnému vyjadrovaniu je veľmi zaujímavý (Kočiš, 1990, s.14). 

Z komunikačného hľadiska slangové študentské výrazy vytvárajú špeciálnu 

skupinu pomenovaní vlastnú len istému študijnému smeru, alebo slangové 

pomenovania so širšou platnosťou vlastné a tradované v istej sociálnej sfére 

203

KRISTÍNA VRLÍKOVÁ 

(napr. medzi vysokoškolákmi alebo len medzi stredoškolákmi) a výrazy charakteru 

interslangového, ktoré už nie sú viazané len na určitú sociálnu sféru v určitom 

čase (Minařová – Müllerová, 1989, s.157 – 168). Silný vplyv vojenského 

slangu a českých slangových výrazov sme zaregistrovali v súvislej nepripravovanej 

reči študentov. 

Študentský slang prechádza z jednej generácie na druhú. Mladší študenti sa 

usilujú čo najskorej napodobniť svojich starších spolužiakov, a tak čiastočne odstrániť 

vekový rozdiel. Ten, kto používa slang, sa oveľa ľahšie sociabilizuje 

v skupine študentov. Na základe prieskumu môžeme tvrdiť, že slang používajú 

v komunikácii so známymi a blízkymi ľuďmi. V kontakte s neznámou alebo so 

staršou osobou slang nepoužívajú zámerne, aby vytvorili o sebe dobrý dojem. 

Slang používajú pre vlastné potešenie, aby sa psychicky uvoľnili, vytvorili si 

dobrú náladu a urobili dojem na spolužiakov. Slang pokladajú za „ležérny spôsob 

vyjadrovania, ktorý je výlučne určený len pre komunikáciu so spolužiakmi 

a najbližšími priateľmi. Slang im umožňuje vyjadriť sa jednoducho, jasne a krátko“ 

(Karastojčeva, 1989, s. 93 – 102). Mládež si volí, respektíve preberá zo 

všeobecnej roviny slovnej zásoby jazyka tie prvky, ktoré pokladá za špecificky 

svoje. „Pre svoj svet potrebujú iné výrazové prostriedky ako dospelí. “ (Naumann, 

1989, s. 116) 

Slang podlieha módnym dobovým prúdom a tlakom, čo sa odráža aj v ich 

vyjadrovaní. Čoraz častejšie sa v ich reči vyskytujú výrazy: feťák, mariška, tráva, 

idem tráviť – fajčiť trávu a pod. Využívajú transformačný i transpozičný 

spôsob tvorenia slangu. Pri tvorení nových výrazov prevláda odvodzovanie, 

najmä príponami: -ák napr. kanoňák, ťahák, piliňák, hrozák, planeták 

-ka napr. bomboška, konferka, zéeška, základka 

-úň napr. šplhúň, blafúň 

-oš napr. diroš, sympoš, vychoš, drisloš, mentoš 

-er napr. macher, vritoler, frajer 

-ár/ar/ napr. dvojkár, chemikár, áčkar, béčkar, polievkár 

-ina napr. vegošina, franina, stavarina 

-ko napr. cviko, vysvečko, nábožko 

-ný napr. nadrvený, odfajčený 

-tý napr. vypnutý, rachnutý 

Bezpríponové tvorenie používajú pri pomenovaniach: bomba, šéf, klasa, 

pipi, cvok, fasa, šiši, šprt a i. 

Druhou najviac zastúpenou skupinou tvorenia slangových pomenovaní je 

tvorenie skracovaním. Vyplýva to zo základnej charakteristiky študentského 

204

SONDA DO SLANGU STREDOŠKOLSKEJ MLÁDEŽE V MESTE 

slangu – vyjadrovať sa krátko. Napr. cviko, pekol, riďo, litika, konfera, výška, 

nabko, magič. Skracovanie sa využíva i pri iniciálových pomenovaniach : áčka, 

béčka, péenka, véeška. Takisto pri tvorení prezývok 

– utvorených z krstných mien: Mirec, Maja, Maňa, Túš (Matúš), Mimo, 

Maťa, Tina, 

– utvorených z priezvisk: Ševčík – Ševo, Pružina – Pružo, Skladanová – 

Skladačka, Škodrová – Škridla, Kováč – Kovi, Kosorínová – Kostra, Behan – 

Beho, Švecová – Švecka. 

Veľmi často sa tvoria slangové výrazy prenášaním výrazu. 

Napríklad pri hodnotiacich stupňoch a známkach: 1 – bič, 2 – labuť, 3 – vrana, 

4 – stolička, 5 – guľa. Spomínaný typ prenášania sa bližšie špecifikuje na 

základe vonkajších osobitostí - metaforizáciou perlička, padavka, humus, metla, 

mimóza alebo metonymizáciou ťuknutý, tupák, mentoš, soráč, piliňák, šibnutý. 

Bohato je zastúpená aj skupina viacslovných pomenovaní: izba nárekov – 

zborovňa, Zoro pomstiteľ – vykonávateľ pomsty profesorov – riaditeľ školy, Tuberiho 

tyčinka – cigareta, šalátové vydanie – kniha v zlom stave, teplý bonz - 

žalovanie v triede. Často pomenúvajú spolužiakov podľa známej postavy z masmédií: 

Kuře Alfrédo, Spidi Gonzáles, Raťafák Plachta, Madona, Rambo. 

Pri skupine viacslovných pomenovaní sa najviac prejavuje tvorivá fantázia 

študentov, ktorá odráža pestrosť študentského sveta. Stále sa používajú slová, 

ktoré majú pôvod v inom jazyku napr. tutový (z latinského tutus), fifty fifty, super 

z angličtiny, mindrák – minder, bifloš – büffeln z nemčiny, kápo-capo (vedúci) 

z taliančiny, šábes – šabeth z hebrejčiny, gadžo z rómčiny a pod. 

Osobitnú skupinu, relatívne frekventovanú, tvoria výrazy vzniknuté redukciou 

hlások v slove °sím - prosím,°kujem- ďakujem, °skávam - boskávam, °bré 

ráno, s°učiteľka, pan°učiteľka a dovi, dopo a i. Najmenej je zastúpená slangová 

skupina vzniknutá skladaním: rýchlobežka, lapiduch, lomidrevo alebo deformované 

kominašú – (commercial school), čiže stredná ekonomická škola. 

V ďalšej časti príspevku spomenieme vybrané skupiny slangových výrazov, 

ktoré predstavujú dynamiku študentského slangu. Na ilustráciu sme vybrali 

názvy hodnotiacich a prospechových stupňov, názvy niektorých učebných predmetov, 

pomenovania vyučujúcich a študentov, pomenovania školských činností 

a vecí v škole. Niektoré z nich sú nové, niektoré pretrvávajú roky. 

Najpopulárnejšie z hodnotiacich známok sú jednotka a pätorka. Najviac 

výrazov sme zhromaždili pre pätorku – tridsať. Na zjemnenie jej „ničiacej sily“ 

použili výrazy: dar z pekla, diablov dar, piaty div sveta, prenášaním významu 

205


i ruská jednotka, za plný počet, okrem notoricky známych – guľa, baňa, kanón, 

ponorka, melón, explózia, kosák, bomba, hojdacie kreslo, prasiatko (ako alúzia 

na obrázkové hodnotenie v prvom ročníku) i pätočka, pätaňa, pätina, za päť 

bodov, šerifovská, chlieb náš každodenný alebo jedna guľa žiadna guľa, guľatina 

a iné obmeny pomenovaní vzniknuté slovnou hrou. Moment, keď študent dostane 

pätorku, sa označuje frázou „zabanil“ alebo „vyfasoval guľu“, „mať okno“, 

( nič nevedieť, na nič si nespomenúť ), „kúpiť hojdacie kreslo“ ( vzniknuté metaforizáciou 

), podobne „priniesť kosák“, resp. „chlieb náš každodenný“ známka 

pre notorického päťkára. 

Druhou najfrekventovanejšou známkou bola jednotka – zozbierali sme 

dvadsaťsedem výrazov: bič, eso, bon, yes, veget, bomba, sviečka, bengál, hviezda, 

zázrak, tágo, nedorobená, ruská päťka, adin, encka, ajncka, encina, včelička, 

ohreblová, spasenie, zázrak sveta, osamelá plachta, za jedna ( za jenna), 

jednička, príma, uno, čistá/čisté – samé jednotky. 

Menej populárne sú hodnotiace stupne dva a tri. Prejavuje sa to v počte 

zhromaždených výrazov. Dvojka: labuť, duo, vrana, húska, hus, husí krk, kolobežka, 

druhoška, dvojec, dvoječka, dvojočka, super, dvója, za dva, za pár, dvojina. 

Trojka: stred, zlatý stred, tri body, som dobrý, tričko, triko, trina, trója, 

trojina, bruškatá, vranka, okuliare, tschibo, trojec. Spolu pätnásť až šestnásť výrazov, 

ktoré vznikli metaforizáciou alebo obmenou základného pomenovania. 

Najmenej výrazov sa zozbieralo na vyjadrenie štvorky – iba 9: stolička, stolica, 

nábytok, blesk, hrozák, žguľka, milosť, štyra, štyrka. Tvar milosť sa vytvoril 

v situácii, keď sa nad študentom zmilovali. O študentovi, ktorý často dostáva 

štvorku, hovoria, že „kupuje nábytok“ alebo „zariaďuje si byt“. 

Zaujímavé sú pomenovania triedneho učiteľa: milosrdný, matička, hromnička 

i služtička. Riaditeľa volajú: mozog, hlavný, generál, hajtman, mistrál, apík, 

boss, don, bača, Zoro (vykonávateľ pomsty pedagógov). Riaditeľka: bohyňa. 

Zborovňu volajú : antikvariát, FBI, agentúra, pastiereň, zorba. Svojich pedagógov 

pomenúvajú tzv. krycími menami: severan, manekýn, eso, anilín, expertka, 

floskula, cédrik a Juan Carlos. Slabších žiakov v triede nazývajú : melasa, béčko, 

humus, nímandi, padavky, ustráchaných volajú mimóza, citlivka, mišpuľa. 

Pomenovania podľa rozumových schopností (väčšinu tvoria negatívne pomenovania): 

dutá, trafená, bifľa, omeškaná, praštená, pripečená, šprtáčka, trknutá, 

šľahnutá, teľa, kača, dora, trúba, brzda, drgnutá, džugnutá, chybná, šibnutá, 

machnutá. Mnohé pomenovania sú totožné s pomenovaniami vzťahujúcimi 

sa na chlapcov strelený/á, omeškaný/á, miknutý/á, bambavý/á a i. Pomeno- 

206


vania podľa výzoru študentky: ježibaba, vývrtka, Erža, (pomenovanie ovplyvnené 

humornými príbehmi Andera z Košíc), bosorka – na označenie šikovného 

dievčaťa, ktoré vie prejsť cez rozum niekomu. 

Pomenovania študentov podľa vonkajšieho vzhľadu: sympoš, herec, krasotin, 

superboj, parketový lev, parkeťák, decenťák, ikváč, kompjúter, fešák, šaman, 

krpec, kuko, raťafák, dromedár, hebedo, mates, kasanova, šupák, suchár, 

buzík, rapák, vlasáč, ťuťmák, bimetlo, dement, retarďák, dekel, exot a i. 

Pomenovania na označenie neskúseného mladého chlapca: šuško, šušeň, ucho, 

zelenáč, pišišvor, bažant. Pomenovania chlapca, ktorý sa vyvyšuje nad ostatnými: 

macher, frádžo, frajer, frajo, fičúr, vzorňák. Tvary plha a mlha sú staršieho 

pôvodu na označenie usilovného študenta vznikli na základe filmu „Marečku, podejte 

mi péro“. Pomenovania dreveňák, kripel, drevo sú pre tých, ktorí sa nevedia 

dobre pohybovať alebo tancovať. Nechápavú osobu volajú „Ma-tel-ko“. 

Pomenovanie školských predmetov a činností: napr. ťahák má synonymá – 

záchrana, pomoc z jasného neba, pomoc v núdzi, osvietenie rozumu, prvá pomoc, 

XXL, rozumček, nápoveda, tajné poslanie a švindlák. Písomné práce – 

kontrolka, rýchlovka, päťminútovka, dvojhodinovka, bleskovka, písomka. Pracovný 

zošit – pracák, klasifikačný hárok – klasák, trieda – cimra, klasa, mučiareň, 

pedagogický kolektív – pekol, jednotlivé školy – gympel, streďák, základka, 

učňovka, kláštorná, výška. Často sa škola nazýva flákarňou, blbárňou, 

blázincom, holubníkom alebo prevzatým pomenovaním z angličtiny šúl. Žiaľ, 

podoby pomenovania školy sú negatívne. Skonštatovali sme, že študenti nemajú 

najlepší vzťah ku škole, čo sa odráža aj v tvorbe pomenovaní. 

Vyvolanie k odpovedi pomenúvajú – vytiahnuť niekoho, vyloviť niekoho, 

prevetrať niekoho, ísť na pľac, letíš, mať sólo, a ideš, mať manévre, áá jedeš. 

Ak študent ovláda učebnú látku, tak: melie zo seba, sype zo seba, vypľul to, je 

nastrúhaný, je nadrvený, vie to nabetón, vyklopil to, vychŕlil to zo seba. Ak neovláda 

učivo – nevie ani ň, nevie ani mäkké f, ani neštekne, necekne, nemukne, 

nemá ani šajnu, má okno, má letecký deň, je z toho jasný, je z toho jeleň, vie figu 

(drevenú, borovú), hapká, je dutý, je tvrdý, je plavec, je vyžmýkaný, loví atď. 

Na ilustráciu frekvencie slangového a čiastočne vulgarizujúceho vyjadrovania 

sme vybrali dve ukážky súvislých žiackych prejavov, ktoré vznikli na náš 

podnet. Študenti mali opísať jeden školský deň. 

Zvládnuté „ľavou nohou“. Skončil sa ďalší školský deň. Prichádzam domov, 

zamyšľam sa nad dnešným „vetracím“ dňom – všetci profáci nás vyťahovali 

ako červíkov... A my sme tam sedeli s poblednutými tvárami, roztrasenými 

rukami a schovávajúc sa za kolegov – spolužiakov. Uvedomujem si, že ak by ma 

207


chemikárka bola prevetrala, baňa by ma neobišla. Našťastie, v klasáku si moje 

nenápadné meno nevšimla. Všimla si iných. A tak, s pocitom dobre vykonanej 

práce, vyťahujem kalendár a s maximálnym pôžitkom v ňom vyškrtávam štvorku. 

Nadchádza moja relaxačná polhodinka. Teda čítam noviny. Informácie sú 

buď staré, alebo nudné. Vyskytnú sa aj nové – predpoveď počasia, televízny 

program, horoskop. Odkladám ich a s totálnym odporom sa začínam drieť. Vytiahnem 

rozvrh hodín (prekliaty papier). Zisťujem, že zajtra ma čaká sedem hodín, 

jedna horšia ako druhá. Smrtiaca bude zrejme biola – ak nám fikne písomku, 

tak som odpísaný. Nebezpečenstvo druhého stupňa hrozí na matike. Rýchle, 

nečakané a strašne nebezpečné údery matikára a po prvom kole mám K.O. Ale 

najhorší bude deják. Ksicht dejepisárky, ktorá nám s ľadovým pokojom oznámila, 

aby sme si látku opakovali od začiatku roka, komentovať teraz nechcem, 

ale medzi riadkami – nezabudnem naň aspoň do maturity. Jedným slovom, zajtrajší 

deň bude jednoducho o ničom, aj keď paradoxne pôjde o všetko. Do školy 

však nepôjdem so strachom. Hrdo zdvihnem strojovňu a budem si hájiť svoje 

farby. Celú túto skepsu zakončím optimisticky – veď dnešok som zvládol ľavou 

zadnou a ak ma zajtra nevytiahnu, tak život je aj tak nádherný... 

Piatok trinásteho. Ako tak lofním a čumím doblba, lámem si bedňu, prečo 

som taká sprostá. Dneska to zase bolo na houby v tom blbom gympli. Šajba mi 

sadla ako uliata. Na písomke z dejáku som potila krv, ťahák mi bol na figu, lebo 

profka sliedila ako naozaj. Ani srnka netuší, čo vyfasujem. Také fofry, ale mne 

to neva (Vám to va?). 

Hlavne, že je pohoda, veď je piatok trinásteho. Na nemine mala profka rečí 

ako koza bobkov, ešte tak jej rozumieť! Cez hajzeľpauzu sme boli vypaľovať 

zobáky, skoro nás načapali. Cez telinu bolo cool, lebo starý zase spal, tak sme 

zdrhli do mesta. Stretli sme riďa, tak nám lepilo, ale on nás nespoznal. S mojím 

ďáblom sme boli v pajzli a dali sme si štamprlík (šak deci nem od veci). On si 

dal aj trávu a s piesňou „Denne vožralej“ na perách sme sa zrazili s matkou 

pred domom (tak to mám zarácha do konca študentského života). Foter potom 

doma huboval a plesol mi takú, že som si skoro zuby zbierala. Fuj, to bol deň! 

Ďalej čumím do blba..., kde mám tú trávu? Do kelu, mama ide, andelíčku, môj 

strážničku, opatruj moju dušu, nech mi nič nenájde, amen. 

Obidve vybrané práce dokumentujú frekvenciu rozmanitého slangu, aj isté 

študentské „pózerstvo“. Prvá ukážka prezrádza inteligentného chlapca, vyjadrovanie 

dievčaťa je veľmi nekultúrne hrubé až vulgárne. 

Ch. Bergmann uvádza, že dievčatá a ženy hovoria zdvorilejšie a správnejšie, 

vyhýbajú sa hrubostiam a vulgarizmom. (1989, s. 67). Aj keď sa prikláňame 

208


k jeho názoru, naše zistenia temer o desaťročie neskoršie tento záver, žiaľ, nepotvrdzujú. 

V dotazníku sme vyslovene museli požiadať študentov, aby nám nepísali 

vulgarizmy, ale výrazy zo študentského slangu. Prvé dotazníky boli z tohto 

dôvodu nepoužiteľné. Málo odlišností sme spozorovali vo vyjadrovaní študentov 

zo všeobecným zameraním (gymnázium) a študentov z ostatných stredných 

škôl s odborným zameraním štúdia. Svetlú výnimku tvorili dievčatá z Odbornej 

dievčenskej školy v Nitre. Nazdávali sme sa, že aj ony medzi sebou komunikujú 

väčšinou v slangu. Prekvapil nás opak našej hypotézy, lebo sa usilovali hovoriť 

spisovne. Ich študentský slang nemal nižší étos a ich prejavy obsahovali minimálny 

počet vulgárnych výrazov v dotazníkoch i v slohových prácach. Naše 

zhromaždené údaje nie sú uzavreté, mnohé študentské slangové výrazy sa vyznačujú 

krátkym trvaním. Ich slangový slovník sa obohacuje o nové výrazy temer 

každý deň a odchodom študentov zo školy sa strácajú aj niektoré ich obľúbené 

slangové výrazy. 

Záver 

Naše hypotetické predstavy tvorili základný orientačný bod pri hodnotení 

výsledkov prieskumu v r.1996 – 1998. Vyjadrovanie študentov je rôznorodé. 

Využívajú synonymiu slovnej zásoby súčasnej slovenčiny. Prichádzajú do styku 

so spisovnou a nespisovnou vrstvou slovnej zásoby. Slang nepoužívajú len mimo 

školy, ale aj v škole. Mnohokrát si ani neuvedomujú použitie slangového výrazu. 

Slang je pre nich určitou samozrejmosťou. Študenti často zneužívajú priateľský 

prístup dospelých a prekračujú mieru slušnosti slangového vyjadrovania. 

Slangom dokážu vyjadriť humornosť (obraznými metaforami), bohatosť výrazu 

(synonymiou), hravosť vo vyjadrovaní (rýmovaním a okazionalizmami), zjemnenie 

výrazu (eufemizmom), tajnosť (symbolmi alebo argotickými vyjadreniami). 

Okrem pozitívnych prístupov k vyjadrovaniu častejšie vyjadrujú negatívne 

pomenovania, ktoré mnohokrát siahajú až za hranice slangovosti. 

Používanie slangu súvisí s vekovým obdobím dospievania. Najbohatšiu 

slangovú slovnú zásobu majú študenti druhých a tretích ročníkov stredných škôl. 

V prvom ročníku ešte nepoužívajú slang v takej miere a vo štvrtom ročníku 

čiastočne ustupuje slang a do popredia sa dostávajú profesionalizmy a odborná 

terminológia. Málo odlišností sme spozorovali vo vyjadrovaní študenta strednej 

školy so všeobecným zameraním (gymnázium) a študenta strednej odbornej 

školy. V reči mládeži sa vyskytuje veľký počet prevzatých slangových výrazov 

z češtiny. Predpokladali sme frekventovanejšie zastúpenie študentského slangu 

209


pred požívaním vulgarizmov. Žiaľ, je to práve naopak. Prevažujú vulgarizmy. 

Nazdávali sme sa, že študenti medzi sebou väčšinou komunikujú v slangu. Študenti 

využívajú striedavo slangový výraz s oficiálnym. Pri pomenovaní vecí, 

činností a dejov, ktoré sú im blízke dochádza k vytláčaniu neutrálnych pomenovaní 

slangom. Voľnosť, pestrosť a tým aj neoficiálnosť sa dostávajú do popredia 

v komunikácii študentov stredných škôl, ktoré pripravujú budúcu inteligenciu. 

Vyučujúci týchto škôl by sa mali usilovať o väčšiu jazykovú kultúru študentov. 

Negatívny postoj k štúdiu sa odzrkadľuje najmä v étose vyjadrovania. 

210 

Litaratúra 

BERGMANN, Ch.: Špecifiká mluvy žen. In: Sborník přednášek ze IV. konference o slangu 

a argotu v Plzni. Plzeň 1989, s. 67 – 68. 

FERKO, V.: Slovník na každý deň. Bratislava 1985, s. 330 – 331. 

HOCHEL, B.: V suteréne jazyka. In: Nové slovo, II.1983, č. 3, s. 2. 

HORECKÝ, J: Slovenčina v našom živote. Bratislava 1988, s. 99. 

HUBÁČEK, J: O českých slanzích. Ostrava 1981, s. 81. 

KARASTOJČEVA, C.: K dynamice bulharského slangu mládeže. In: Sborník přenášek ze IV. 

konference o slangu a argotu v Plzni. Plzeň 1989, s. 93 – 102. 

KOČIŠ, F.: Slovenčina moja. Bratislava 1990, s. 14. 

MINAŘOVÁ, E. – MÜLLEROVÁ, E.: Studentský slang českého a moravského jazykového 

prostředí. In: Sborník přednášek ze IV. konference o slangu a argotu v Plzni. Plzeň 1989, s.157 – 

168. 

NAUMANN, H.: K otázce hodnocení v řeči mladistvích. In: Sborník přednášek ze IV. konnference 

o slangu a argotu v Plzni. Plzeň 1989, s. 116 – 120. 

ONDREJOVIČ, S.: Sociolingvistika a jazyková kultúra. In: Spisovná slovečina a jazyková 

kultúra. Bratislava 1995, s. 37.


O POTREBE SKÚMANIA JAZYKA 

V MESTÁCH 

Konštantín Palkovič 

K výskumu reči mesta sa pristupuje z rozličných hľadísk. Eugen Pauliny 

rozvinul akciu na skúmanie znalosti spisovného jazyka v mestách. Mestá na Slovensku 

mali mnoho nemeckého obyvateľstva, neskôr aj maďarského. Spisovná 

slovenčina sa dostala do miest a začala vplývať až po prevrate. Pred prvou vojnou 

iba v menšej miere. Nebolo slovenských škôl, slovenských úradov, tlač a knihy 

si mohli dovoliť iba lepšie situovaní. Okrem toho vplyvom prisťahovalcov sa 

zloženie slovenského obyvateľstva stále menilo. 

V mestách žili aj Slováci, niekde vo väčšine, niekde v menšine. Aká bola 

ich slovenčina? Touto otázkou som sa zaoberal dávnejšie. Dlho som myslel, že 

v starej Bratislave sa hovorilo po záhorsky. Tento názor som uplatnil aj v štúdii 

o vajnorskom nárečí v monografii o Vajnoroch (1978). Aby som si svoj názor 

overil, začal som v rokoch 1985 až 1988 robiť výskum reči starých Bratislavčanov. 

Vybral som si najstarších remeselníkov a robotníkov, ktorí pochádzali 

z Bratislavy a z Bratislavy mali aj rodičov. Podarilo sa mi zachytiť stav reči pred 

prevratom roku 1918. Podal som opis reči starej Bratislavy (1992 a 1993). 

Slovenčina sa vyvíjala v styku s nemčinou a maďarčinou. Prakticky každý 

Bratislavčan hovoril týmito troma jazykmi. Obtočená bola zo všetkých strán záhorským 

nárečím, na východe boli blízko dediny so svätojursko-modranským 

dialektom, na západe dožívala chorvátčina. V meste žilo veľa Židov, po r. 1918 

sa začali sem sťahovať ďalší Slováci i Česi z rozličných krajov. Napriek týmto 

skutočnostiam si zachovala reč starých Bratislavčanov svoj typický charakter. 

Pri spracovaní som porovnával bratislavskú slovenčinu zo susedných záhorských 

nárečí, ktoré sú rozšírené aj dnes v pripojených častiach, a na odlišnosti 

som si pribral trnavské nárečia. Zistil som, že za staré ę po pôvodne tvrdej 

je ako na Záhorí tak aj v Trnave a: maso, pamatat si, svatí, ale už pred pôvodne 

mäkkou je rozdiel, v Bratislave je tak ako v Trnave devat, desat, svacení. Podobne, 

tak ako v trnavskom nárečí, je dlhé á po kontrakcii: Kračá cesta, smáli 

sa. V záhorskom nárečí je to ináč. Podobne je zhoda s trnavskými nárečiami 

v slovách ako hovádzé maso, mój, nóž, hóra, pójd v nedostatku jotácie: ve sklepe, 

oni kúpá v nedostatku slabičného l a r na konci slov: kufer, veter, špicel, 

211

KONŠTANTÍN PALKOVIČ 

v slabičnom l, r uprostred: dĺhí, tlstí, len v jednom, tvrdom n: nešpula, svina, čerešne. 

Iba v novších prevzatiach sa vyskytuje aj ň: čuňa, paďďero, lepeň. Asibilácia 

je spoločná v trnavských i záhorských nárečiach, tak aj v Bratislave: 

dzetko, kvecina, dzeci. 

S trnavskými nárečiami má reč Bratislavy spoločné aj morfologické javy. 

Je to napr. gen. pl. maskulín: rokof, našich chlapof, inštr. sing. feminín a osobných 

zámen, kde je krátka prípona u: celú cestu, bola som pod víchu, za mnu, 

slovesné tvary imperatívu od ísť: idz, prídz, vkladné o v l-ovom tvare: donésol, 

priciskol, išol. 

Prekvapením pre mňa bolo zistenie, že v starej Bratislave sa vyskytuje privlastňovacie 

zámeno typické pre oblasť Trnavy: jehov dom, jehova i jehova 

mama, jehové dzeci, jejéj céra. Tieto starobylé javy svedčia o tom, že v starej 

Bratislave a ďalej na juhovýchod bolo nárečie, ktoré malo znaky prechodné 

k južným slovanským jazykom. Aj dnes máme v slovinčine a chorvátčine tvary 

njegov, njegova, njegovo. 

Hláskoslovné a tvaroslovné javy sú presvedčivo trnavského typu. Bratislava 

patrila do skupiny trnavských nárečí, tvorila s ňou celok. Toto jednotné nárečie 

sa narušilo kolonizáciou medzi Svätým Jurom, Pezinkom a Modrou, resp. 

vplyvom záhorských nárečí, keď táto oblasť patrila pod jedno panstvo s časťou 

Záhoria. 

Osobitnú kapitolu tvorí slovná zásoba. Tá sa značne mení, odlišuje sa od 

dediny. Nemá výrazy z oblasti dedinského prostredia, má mnoho prevzatí z nemčiny 

a iných jazykov, menej z maďarčiny, z jazyka Židov, jidiš, novšie z češtiny, 

má mnoho svojských výrazov na označenie mestských reálií, má mestský slang. 

Chcel by som poukázať ešte na možnosť, ba nevyhnutnosť výskumu reči 

slovenských miest, ako je Šaľa, Nitra, Nové Zámky, Komárno, Levice, Lučenec, 

Rimavská Sobota, Rožňava, Košice, ba i severných miest, kde nebola slovenčina 

natoľko izolovaná. Skúmať reč starých obyvateľov týchto miest môže priniesť 

prekvapenie a doplní naše vedomosti o vývine slovenčiny. 

212 

Literatúra 

PALKOVIČ, K.: Vajnorské nárečie. In: Vajnory. Vlastivedná monografia. Red. J. Podolák, 

Bratislava, 1978, s. 319 – 355. 

PALKOVIČ, K.: Reč starej Bratislavy. Slovenská reč, 57, 1992, s. 351 – 360. 

PALKOVIČ, K.: Ako sa hovorilo v starej Bratislave. Večerník, 38, 1993, č. 10, s. 6.


PROJEKT VÝSKUMU HOVORENEJ 

PODOBY SLOVENČINY V MESTE 

ZVOLEN 

Lujza Urbancová 

Jazyk sa vyznačuje variantnosťou a existenciou variantov, ktoré charakterizujeme 

aj ako súhrn jazykových jednotiek s rôznou sociálnou distribúciou (Hudson, 

1996). vlastnosť Spomínanú chápeme v širšom i užšom zmysle v globálnom 

a lokálnom pohľade na jazyk. V rámci tézy o variantnosti vymedzujeme v národnom 

jazyku rôzne varianty, pri individuálnom pohľade sa dostaneme až k idio- 

Variantnosť lektu. je vlastná nielen jazyku. V sociológii sa tiež primárne hovorí 

o individualitách. Aj pri chápaní spoločnosti rezonuje ako základ jednotlivec, 

ktorý koná s ohľadom na konanie druhých, a to v konkrétnom kontexte – historickom, 

priestorovom, sociálnom (Keller, 1997). 

Mesto poskytuje široký priestor pre rôzne sociálne, vekové, profesijné skupiny 

ľudí. Stretávajú sa tu rôzne varianty, ktoré sa prelínajú, ovplyvňujú, modifikujú 

a tvoria výsledný „subvariant“. variantnosť Jazyková je jedným z okruhov, 

ktorým sa sociolingvistika zaoberá. Z perspektívneho pohľadu má opodstatnenie 

výskum jazyka určitej oblasti ako časti „mozaiky“ tvoriacej národný 

jazyk. V terminologickej oblasti dochádza ku koexistencii pojmov mestská reč, 

jazyk mesta, bežný hovorený jazyk, hovorená podoba slovenčiny v meste s tým, 

že náplň obsahová slov je rôzna. Na „sociolingvistickej mape Slovenska“ pribúdajú 

miesta a mestá, v ktorých sa uskutočnil alebo uskutočnuje výskum mestského 

jazyka v rôznych formách a zameraniach. Jazyk mesta je súhrnom spisovných 

prvkov, prvkov zo sociolektov a teritoriálnych nárečí a čiastočne aj idiolektov. 

Tento variant jazyka je vymedziť možné spoločnými znakmi pri konkrétnej lokalite 

a v konkrétnom ohraničenom (obmedzenom) čase. Neodvážim sa odhado- 

obdobie existencie konkrétnej mestskej reči, predpokladám však, že je viavaťzaná 

približne na jednu až dve generácie. Jazyk mesta nie je obmedziť 

možné 

len geografickým určením, ale rovnako dôležité je časové ohraničenie. Myslím 

si, že určujúcim faktorom na vymedzenie jazykových charakteristík mesta by 

byť mohli komunikáty strednej generácie. Vychádzam z predpokladu, že mladá 

generácia nadmerne používa slang, predstavitelia staršej generácie častejšie pou- 

213

LUJZA URBANCOVÁ 

žívajú nárečové prvky. Táto myšlienka ja však závislá od demografickej stavby 

mesta. Ak by mesto podľa štruktúry malo prevahu starších občanov, je potrebné 

za relevantnejšie pokladať výsledky výskumu práve pri tejto skupine. Generačný 

faktor je však len jedným z rôznych nevyhnutných sociologických členení. 

V príspevku sú predstavené niektoré plány, postupy, ciele a východiská výskumu 

hovorenej podoby slovenčiny v meste Zvolen. V r. 1990 bol dokončený podobný 

projekt v Banskej Bystrici. Obidve mestá sú si pomerne blízke, preto počítame 

s neveľkými odchýlkami variantov. Realizáciou podobného projektu 

chceme prispieť k podrobnejšiemu zmapovaniu určitého regiónu. 

Za jednu z východiskových informácií pri tvorbe projektu považujem základnú 

charakteristiku mesta. V prípravnom štádiu som použila publikáciu 

V. Vaníkovej Zvolen (Vaníková, 1993). 

Mesto Zvolen sa nachádza vo Zvolenskej kotline a je 25 kilometrov 

vzdialené od centra stredoslovenského regiónu Banskej Bystrice. Vďaka výhodnej 

geografickej polohe patrí k historicky najvýznamnejším mestám v štáte. Najstaršie 

zachované formy názvu Zvolena pochádzajú z listín z 13. storočia a majú 

tvary: Zolim, Zolium, Zoln, Zolona, Zolum, Zolun, Zoulum, Zoulun, Zovolum, 

Zovolun, Zuolun, Zvolun. Východiskovým tvarom bol Zvoleň, ktorý sa pod vplyvom 

adjektíva zvolenský vyvinul na Zvolen. Význam tohto názvu bol vyvolený, 

znamenitý, vynikajúci. V listinách sa používalo aj pomenovanie Starý Zvolen, 

ktoré vzniklo ako protiklad pôvodného názvu Banskej Bystrice – Nový Zvolen. 

Prvé písomné doklady o Zvolene sú z roku 1222. Vývoj Zvolena podstatne 

ovplyvnil vznik Banskej Bystrice, na rozvoji ktorej sa podieľali nemeckí hostia 

pôvodne usídlení vo Zvolene. Aj keď Zvolen ostal naďalej sídlom župnej správy, 

Banská Bystrica sa stala hospodársky významnejším centrom, v ktorom 

hlavnú zložku obyvateľstva tvorili banskí podnikatelia a baníci. Zvolen zostal 

remeselnícko-obchodným mestom s prevládajúcimi zamestnancami kráľovských 

a župných úradov. Mladšie mesto sa čoskoro stalo hospodársky významnejším, 

čo potvrdzuje aj vyšší počet jeho obyvateľov v 14. storočí. K zásadným zmenám 

v meste a k zmene štruktúry obyvateľov prispelo otvorenie továrne na plech 

v roku 1866 – 1867, ktorej zakladateľom bola maďarská spoločnosť. Zvolen sa 

postupne stával významným priemyselným mestom, k čomu dopomohol aj rozvoj 

železničnej siete. Z oblasti sa na začiatku 20. storočia stal poľnohospodársko-priemyselný 

kraj s postupným zvyšovaním počtu robotníkov. Rozpad Rakúsko-Uhorska 

a nová spoločenská situácia spôsobili zmeny v počte a štruktúre 

populácie. Do mesta prišlo v rokoch 1918 – 1938 nemálo Čechov a niekoľko 

emigrantov z Ruska. Česi zastávali mnohé významné posty v meste. Za prácou 

214

PROJEKT VÝSKUMU HOVORENEJ PODOBY SLOVENČINY V MESTE ZVOLEN 

do zahraničia odišlo malé percento ľudí. Podľa údajov V. Vaníkovej mal Zvolen 

v roku 1921 8 917 obyvateľov a v roku 1930 už 11 214 obyvateľov. V súčasnosti 

tu žije približne 44 489 ľudí (rok 1997), z toho je 52 % žien. V roku 1995 

sa do mesta prisťahovalo 501 ľudí a odsťahovalo 426 obyvateľov. Priemerný 

vek je približne 33 rokov. 

Veková štruktúra obyvateľov: predproduktívny vek 22 %, produktívny vek 

63 %, poproduktívny vek 15 % 

Národnostné rozvrstvenie: slovenská národnosť 95,9 %, česká národnosť 

1,4 %, rómska národnosť 1 %, maďarská národnosť 0,6 %, poľská národnosť 

0,1 %, ukrajinská národnosť 0,1 % 

Vzdelanostná štruktúra: základné vzdelanie 28 %, stredné vzdelanie 24,3 %, 

úplné stredné vzdelanie 34 %, vysokoškolské vzdelanie 13,2 %. 

Vo vzdelaní je rozdiel medzi mužmi a ženami. U mužov je približne rovnako 

zastúpené stredné a úplné stredné vzdelanie, potom nasleduje základné. 

Približne 20 % mužov má vysokoškolské vzdelanie. U žien ja najbežnejšie 

stredné a základné vzdelanie (Vaníková, 1993). Z hľadiska výskumu je nazanedbateľná 

ani štruktúra zamestnaní. V meste sa nachádza sídlo Technickej univerzity 

a ďalšie inštitúcie a podniky, ktoré ovplyvňujú profesijnú štruktúru obyvateľov. 

V rokoch 1968 – 1991 bývali vo Zvolene občania bývalého Sovietskeho 

zväzu, ktorí obývali mestskú časť Podborová. Z hľadiska vplyvu na hovorenú 

podobu slovenčiny by sa mohlo očakávať, že v komunikácii obyvateľov mesta 

sa budú vyskytovať slová spomenutého pôvodu. Predpokladáme však, že z tohto 

hľadiska prišiel výskum neskoro. Vojská sa už na našom území nenachádzajú 

niekoľko rokov. Hypotéza je, že prvky ruského jazyka nebudú mať vo výskume 

výraznejšie zastúpenie. 

Na hovorenú podobu jazyka má vplyv aj teritoriálne nárečie. Zvolenské nárečie 

sú súčasťou severozápadného regiónu stredoslovenského nárečového makroareálu. 

Z predvýskumnej sondy vyplynulo, že nárečie ovplyvňuje predovšetkým 

zvukovú a morfologickú rovinu mestskej reči. 

Výskum bude prebiehať v dvoch fázach. V sociolingvistickej časti sa zameriame 

na zbieranie materiálu. V druhej časti budeme sledovať jednotlivé jazykové 

roviny, výsledky zaradíme do systému jazyka a budeme skúmať systémové 

a nesystémové javy. Výskum zameriame na neoficiálnu a polooficiálnu 

hovorenú komunikáciu, v ktorej sa najviac odrážajú dynamizujúce tendencie. 

Časť aktivity venujeme aj oficiálnej komunikácii s cieľom zistiť, ako sa dodržiavajú 

kodifikačné normy, ako špecifický mestský jazyk ovplyvňuje oficiálnu ko- 

215

LUJZA URBANCOVÁ 

munikáciu. Na zistenie znakov charakteristických pre hovorenú podobu jazyka 

v meste a zároveň vylúčenie prostriedkov, ktoré vznikli štylizáciou komunikanta, 

je vhodné sledovať toho istého človeka v rôznych komunikačných situáciách. 

Kvôli presnejšej analýze komunikátov použijeme videozáznamy popri bežnejšej 

metóde audionahrávok. Pri použití videokamery stojíme pred problémom, ako 

zabezpečiť nerušené pozorovanie. Keďže chceme eliminovať skreslenia v súvislosti 

so štylizáciou komunikanta, je potrebné subjekt pozorovateľa utajiť. Len 

tak sa dá získať naozaj prirodzený materiál na výskum. Podľa možností sa budeme 

usilovať o využitie spomenutého postupu. Ďalšou možnosťou sú už uvádzané 

opakované pozorovania toho istého komunikanta. Výskumné metódy budú 

doplnené dotazníkovou metódou, ktorá môže potvrdiť, doplniť závery získané 

analýzou živej komunikácie. Pre väčšiu objektivitu výskumu sa do neho bude 

zahŕňať čo najväčší a najrozmanitejší počet vekových, sociálnych, profesijných 

skupín. Pri výbere informátorov, komunikantov budeme brať ohľad na demografické 

činitele a podľa nich zvolíme štruktúru respondentov. 

Keďže výskum je plánovaný ako individuálna práca, rátame s tým, že nepostihne 

celú škálu možností a variantov. Jeho výsledky by však mali byť súčasťou 

výskumov hovorenej pododby slovenčiny v mestách, čím by sa vyplnilo 

ďalšie prázdne miesto. 

216 

Literatúra 

HUDSON, R. A.: Sociolinguistics. 2. vyd.. Cambridge. Cambridge University Press 1996. 

KELLER, J.: Úvod do sociologie. Praha, Sociologické nakladatelství 1997. 

PATRÁŠ, V.: Hovorená podoba slovenčiny v Banskej Bystrici. Rukopis kandidátskej práce. 


PATRÁŠ, V. (ed.): Sociolingvistické a psycholingvistické aspekty jazykovej komunikácie. 

Komunikáty z 2. medzinárodnej vedeckej konferencie konanej v Banskej Bystrici 6. – 8. 9. 1994. 

1., 2. diel. Banská Bystrica, Univerzita M. Bela 1996. 

ŠVEJCER, A. D – NIKOĽSKIJ, L. B.: Úvod do sociolingvistiky. Praha, Svoboda, 1983. 

Štatistické informácie. Banská Bystrica. Krajská správa Štatistického úradu SR 1998. 

VANÍKOVÁ, V.: Zvolen. Martin, Gradus 1993.


MESTO VERZUS NOVÁ LEXIKA 

V KOMUNIKÁCII ROBOTNÍKOV 

Pavol Odaloš 

1.1. V slovenskej spoločnosti sa v roku 1989 uskutočnili zásadné politicko-ekonomické 

zmeny. Nová orientácia spoločnosti sa premieta aj do jazyka, 

napr. začína fungovať nová lexika. 

2.1. Novú lexiku sme sa rozhodli skúmať dotazníkovým spôsobom v rozličných 

sociálnych skupinách. Dotazník obsahoval 56 synonymických radov slov 

a slovných spojení. Okrem používania apelatívnej a propriálnej lexiky sme sa 

sústredili aj na sociálne údaje respondentov: na vek, pohlavie, vzdelanie, povolanie 

a na územné parametre, t. j. na miesto, kde respondent prežil väčšinu života 

(stredné, západné a východné Slovensko, príp. inde) a na miesto, kde respondent 

teraz žije (mesto alebo dedina). Tieto osobné údaje vypĺňali respondenti 

v úvode dotazníka, kým v závere sa zamerali na postoj k cudzím slovám, na používanie 

sledovanej lexiky v oficiálnej a neoficiálnej komunikácii a na spôsob 

vyplňovania dotazníka. 

2.2. Dotazník vyplnili respondenti z viacerých sociálnych skupín: študenti, 

robotníci, zdravotnícki pracovníci, učitelia, pracovníci bánk a poisťovní, vojaci/policajti 

a dôchodcovia. 

2.3. Výsledky výskumu z dotazníkov sme zaznamenávali do počítačového 

programu, ktorý po zapísaní všetkých náležitostí spracoval údaje do výsledných 

tabuľkových prehľadov. Okrem bežných kvantitatívnych údajov, t. j. celkového 

percentuálneho sumáru sme sledovali aj percentuálne prehľady jazykových údajov 

vo vzťahu k sociálnym údajom. V tejto štúdii podávame prehľad výsledkov sociálnej 

skupiny 82 robotníkov, ktorí vyplnili dotazník. Robotníkov chápeme ako ľudí fyzicky 

pracujúcich vo výrobe (porov. Krátky slovník slovenského jazyka, 1997, s. 596). 

2.4. V jazykovej časti dotazníka sa mali respondenti pri odpovediach zamerať 

na používanie v podstate štyroch okruhov lexém: na názvy osôb, na univerbizmy, 

na ostatnú apelatívnu lexiku (t. j. na názvy vecí, dejov, miesta a na 

slovesá) a na propriá. Respondenti si mali vybrať jednu alebo viacej možností, 

príp. si mohli doplniť nimi používanú lexému. 

3.1. Pri názvoch osôb zo 14 prípadov novú lexiku, resp. prevzatú cudziu 

lexiku uprednostnili respondenti len v 4 prípadoch. Substantívum díler v zdo- 

217

PAVOL ODALOŠ 

mácnenej podobe (použilo ho 59,76 % skúmaných osôb, t. j. 49 respondentov) 

je frekventovanejšie ako domáci ekvivalent predajca (24,39 % – 20) a slovo dealer 

v pôvodnej pravopisnej podobe (14,63 % – 12). Pomenovanie hovorca 

(57,32 % – 52) sa častejšie používa ako tlačový tajomník (40,24 % – 33) alebo 

mluvčí (2,44 % – 2). Prevzaté slovo topmodelka (50,00 % – 41) uprednostňujú 

respondenti pred domácimi ekvivalentmi špičková modelka (28,05 % – 23) 

a popredná modelka (20,73 % – 17), podobne ako prevzaté slovo miss v pôvodnej 

grafickej podobe (48,78 % – 40) respondenti favorizujú pred domácim dvojslovným 

ekvivalentom kráľovná krásy (28,05 % – 23) a formami misska (17,07 % 

– 14) a miska (12,20 % – 10). 

V ostatných prípadoch uprednostnili respondenti domácu lexiku. Zreteľne 

dominovali názvy tipujúci (97,56 % – 80) pred tipér (1,22 % – 1) a tipovateľ 

(1,22 % – 1), počítačový pirát (90,24 % – 74) pred hacker (7,32 % – 6), pestovateľ 

citrusových plodov (87,80 % – 72) pred citrusár (12,20 % – 10), burzový 

dohadca (85,37 % – 70) pred broker (13,41 % – 11), slabý odborník (73,17 % – 

60) pred tiežodborník (18,29 % – 15) a poloodborník (8,54 % – 7), predseda 

vlády (63,41 % – 52) pred premiér (36,59 % – 30), generálny riaditeľ (62,20 % 

– 51) pred prezident (20,73 % – 17) a predseda (15,85 % – 13). Aj vo zvyšných 

prípadoch respondenti uprednostnili domácu lexiku: vedecký ašpirant (50,0 % – 

41) pred doktorant (37,80 % – 31) a doktorand (7,32 % – 6), homosexuál 

(47,56 % – 39) a teplý (43,90 % – 36) pred gay (8,54 % – 7), podobne aj vodca 

(43,90 % – 36) a vedúca osobnosť (31,71 % – 26) pred líder (30,49 % – 25). Je 

zaujímavé, že kodifikovaný tvar doktorand používa len minimum respondentov, 

resp. pomerne frekventované používanie slova vodca neovplyvnili ani asociácie, 

ktoré sa viažu k využívaniu tohto slova v kontexte rôznych ideologických typov 

vodcov. 

3.2. Časť dotazníka tvorili pomenovania, ktoré možno použiť na označenie 

nejakej reality v jednoslovnej univerbizovanej alebo vo viacslovnej podobe. 

Respondenti zo skúmanej skupiny robotníkov z 20 prípadov uprednostnili 

univerbizovanú formu (univerbizmus) v 8 prípadoch pri slovách cédečko, mikrovlnka, 

kopírka, eseročka, prijímačky/prímačky, priemyslovka, zdravotná, zviditeľňovať. 

Častejšie preto používajú hovor. mikrovlnka (80,49 % – 66) ako 

mikrovlnná rúra (18,29 % – 15), zviditeľňovať (75,61 % – 62) ako urobiť viditeľným 

(23,17 % – 19), hovor. priemyslovka (70,73 % – 58) ako priemyselná 

škola (20,73 % – 17) a priemyslová škola (8,54 % – 7), hovor. cédečko (70,73 

% – 58) ako CD platňa (26,83 % – 22) a disk (1,22 % – 1), hovor. eseročka 

(58,54 % – 48) ako spoločnosť s ručením obmedzeným (40,24 % – 33), kopírka 

218

MESTO VERZUS NOVÁ LEXIKA V KOMUNIKÁCII ROBOTNÍKOV 

(54,58 % – 45), resp. aj hovor. kopírovačka (12,20 % – 10) ako kopírovací prístroj 

(32,93 % – 27), zdravotná (51,22 % – 42) ako zdravotnícka škola (43,90 % – 

36), príp. slang. zdravotka (3,66 % – 6), hovor. prijímačky (41,46 % – 34) a slang. 

prímačky (29,27 % – 24) pred prijímacie pohovory (28,05 % – 23). Respondenti 

teda uprednostnili: 

1. univerbizmy, ktoré sú spisovné, napr. zviditeľniť, 2. univerbizmy, ktoré 

sú hovorové, napr. priemyslovka, mikrovlnka, cédečko, eseročka, prijímačky, 

3. univerbizmy, ktoré začínajú nadobúdať charakter hovorových slov, napr. 

kopírka, zdravotná. 

V ostatných 12 prípadoch respondenti využívajú dvojslovné pomenovania 

viac ako univerbizmy. Častejšie používajú spojenie robiť závery (93,90 % – 77) 

ako záverovať (4,88 % – 4), bodovací systém (90,24 % – 74) ako hovor. bodovník 

(7,32 % – 6) a slang. bodník (1,22 % – 1), cestovná kancelária (85,37 % – 

70) ako hovor. cestovka (13,41 % – 11), rodičovské združenie (80,49 % – 66) ako 

slang. rodičko (18,29 % – 15), kupónová knižka (80,49 % – 66) ako slang. kupónka 

(18,29 % – 15), akciová spoločnosť (78,05 % – 64) ako hovor. akciovka 

(20,73 % – 17), vysoká škola (73,17 % – 60) ako slang. výška (18,29 % – 15) 

a vysoká (7,32 % – 6), propagácia (napr. filmu) na upútanie pozornosti (73,17 % 

– 60) ako hovor. upútavku (25,61 % – 21) (substantívum upútavka sa začalo 

frekventovane používať od augusta 1996 v televízii Markíza a následne aj na 

ďalších staniciach a v priebehu jedného roka bola jeho hovorovosť tiež lexikograficky 

zafixovaná v Krátkom slovníku slovenského jazyka), kupónová privatizácia 

(68,29 % – 56) ako hovor. kupónka (30,49 % – 25), urobiť nefunkčným 

(65,85 % – 54) ako znefunkčniť (32,93 % – 27), kreditná karta (60,98 % – 50) 

ako kreditka (37,80 % – 31), prezenčná listina (54,98 % – 45) ako slang. – prezenčka 

(43,90 % – 36). Uprednostňovanie dvojslovných pomenovaní je logické 

v prípadoch, keď univerbizmus je slovo štylisticky príznakové, napr. slangizmy 

bodník, prezenčka, kupónka (kupónová knižka), rodičko, výška, príp. sú to neologizmy, 

ktoré sa nenachádzajú ani v najnovšom vydaní Krátkeho slovníka slovenského 

jazyka (3. vyd. 1997), napr. záverovať, kreditka. V ostatných prípadoch 

je menej časté používanie univerbizmov zrejme dôsledkom pretrvávajúceho 

názoru o príznakovosti každého skráteného pomenovania, pretože viaceré 

z univerbizmov sú spisovné, napr. znefunkčniť, resp. hovorové, napr. bodovník, 

cestovka, akciovka, upútavka, kupónka (kupónová privatizácia), čo potvrdzuje 

aj už uvádzaný Krátky slovník slovenského jazyka (3. vyd. 1997). 

3.3. Pri ostatnej apelatívnej lexike respondenti opäť neuprednostňovali využívanie 

prevzatých cudzích slov. Favorizovali len slovo bankomat (86,59 % – 

219

PAVOL ODALOŠ 

71) pred bankový automat (10,98 % – 9) a bankový peňažný automat (1,22 % – 

1), pomenovanie teleráno (76,83 % – 63) pred spojením televízne ráno (21,95 % 

– 18), subšt. substantívum imidž (51,22 % – 42) pred spojením celkový dojem 

(45,12 % – 37) a celková osobná prezentácia (2,22 % – 2), resp. výraz lízing 

v zdomácnenej pravopisnej podobe (50,0 % – 41) pred spojením prenájom za 

poplatok (s neskorším odpredajom) (34,15 % – 28) a substantívum leasing v pôvodnej 

pravopisnej podobe (12,20 % – 10). Pri slove lízing v zdomácnenej pravopisnej 

podobe respondentov neodradili od jeho používania ani asociácie so 

slovesom lízať, keď napr. niektorí podnikatelia práve pre uvedené asociácie používajú 

leasing len v pôvodnej pravopisnej forme. 

Proces zdomácňovania cudzích slov v slovenčine možno vo všeobecnosti 

rozdeliť do dvoch etáp a zdokumentovať na fungovaní jedného zo skúmaných 

slov. Prvú etapu tvorí používanie cudzieho slova v pôvodnej pravopisnej podobe, 

napr. slovo videoclip (príp. ďalšie slová z dotazníka dealer, leasing, image, 

popcorn, miss). V druhej etape sa cudzie slovo zaraďuje do foneticko – grafického 

systému slovenčiny, napr. pomenovanie videoklip (príp. slová z dotazníka 

díler, lízing, imidž, popkorn, misska). Niekedy sa prevzaté slovo ďalej transformuje 

napr. prostredníctvom skracovanie vo forme klip. 

Uprednostňovanie domácej lexiky pred prevzatými cudzími pomenovaniami 

pri ostatnej apelatívnej lexike možno doložiť týmito príkladmi. Respondenti 

uprednostňovali tvorivá dielňa (89,02 % – 73) pred workshop (4,88 % – 

65), studená ochutená omáčka (89,02 % – 73) pred slang. dressing (9,76 % – 8), 

krčma (84,15 % – 69) a pohostinstvo (12,20 % – 10) pred pub (2,44 % – 2), hovor. 

kriminálka (80,49 % – 66) a kriminálny film (15,89 % – 13) pred krimifilm 

(3,66 % – 3), úvodný film (79,27 % – 65) pred subšt. pilotný film (19,51 % – 

16), názorová zhoda (78,05 % – 64) pred konsenzus (19,51 % – 16), pukance 

(74,39 % – 61) pred popkorn (17,07 % – 14) a popcorn (7,32 % – 6), hovor. tlačovka 

(58,54 % – 48) a tlačová konferencia (35,37 % – 29) pred brífing (4,88 % 

– 4), konferencia na najvyššej úrovni (56,10 % – 46) pred summit (41,46 % – 

34), veľkoplošná reklama (51,22 % – 42) pred billboard (29,27 % – 24) a veľkoplošný 

reklamný plagát (18,29 % – 15), obrázková skladačka (41,46 % – 34) 

pred formami pucle (35,37 % – 29) a puzzle (20,73 % – 17). 

Dotazník ďalej obsahoval slová futbal a fotbal, z ktorých je používanejšie 

podoba futbal (59,76 % – 49) ako forma fotbal (39,02 % – 32), ktorá funguje v 

slovenských nárečiach a tiež v češtine. Pri hľadaní pomenovania na označenie 

aktu oboznámenia verejnosti s novou knihou respondenti uprednostnili krst knihy 

(53,66 % – 44) pred spojeniami predstavenie knihy (41,46 % – 34) a promó- 

220


cia knihy (2,44 % – 2). Výber spojenia krst knihy možno vysvetliť skutočnosťou, 

že 74,1 % obyvateľov Slovenska – podľa výsledkov sčítania ľudu z roku 1991 – 

je nábožensky založených a krst je prvou Božou sviatosťou, takže ide o realitu 

všeobecne známu. 

3.4. Menšia časť dotazníka bola zameraná na propriálnu lexiku. Obsahovala 

príklady na názvy bánk, na názov kupónového fondu a na pomenovanie lotérie. 

Do slovenčiny v súčasnosti prenikajú najmä prostredníctvom angličtiny 

rôzne názvy. V apelatívnej aj propriálnej podobe je to tvar, ktorý má určujúci 

prvok v nesklonnej podobe na začiatku ako samostatné slovo. V slovenčine v apelatívnej 

podobe formy bordó farba alebo mrcha zelina existujú, no sú neproduktívne. 

V propriálnej podobe sa takéto formy pred rokom 1989 prakticky nevyskytovali, 

no v minulosti do roku 1948 existovalo pár takýchto tvarov, napr. Tatra 

banka. Po roku 1989 sa používali názvy West extraliga, Mars superliga, 

Globtel správy a pod. Respondenti vo svojich odpovediach uprednostnili tieto 

propriá: spojenie banka Devín (57,31 % – 47) pred propriom Devín banka 

(40,24 % – 33), Exim banka (54,88 % – 45) pred Eximbanka (41,46 % – 34), 

kupónový fond Tatra banky (68,29 % – 56) pred Tatra kupón fond (29,27 % – 

24), resp. Figaro lotéria (37,80 % – 31) pred lotéria Figara (39,02 % – 32) 

a kompozitom Figarolotéria (21,15 % – 18). Rozbor proprií teda ukázal používanie 

obidvoch typov: využívanie spojenia lotéria Figara (kde je najprv meno a potom 

určujúci prvok, ktorý je len propriom) a nového typu Devín banka (v ktorom je 

určujúci prvok ako samostatné slovo na začiatku a spolu s druhovým menom 

vytvára proprium, nateraz však tento typ nie je považovaný za spisovný). 

4.1. V rámci skúmaných sociálnych údajov sa ukázalo, že najzreteľnejšie 

ovplyvňujú jazykové údaje vek. 

Respondenti z vekových skupín 19 – 23 rokov a 24 – 35 rokov majú tendenciu 

zreteľne uprednostňovať nové slová a prevzaté cudzie slová v porovnaní 

so všeobecným priemerom vypočítaným zo sumárnych výsledkov. 

Vo vekovej skupine 19 – 23 rokov uprednostňujú túto lexiku: premiér 

(55,56 % oproti všeobecnému priemeru – ďalej VP – 36,59 %), hovorca (77,78 % 

oproti VP 57,32 %), doktorant (55,56 % oproti VP 37,80 %), miss (77,78 % 

oproti VP 48,78 %), topmodelka (88,89 % oproti VP 50,0 %), hovor. cédečko 

(100,0 % oproti VP 70,73 %), hovor. mikrovlnka (100,0 % oproti VP 80,49 %), 

kreditka (77,78 % oproti VP 37,80 %), kopírka (88,89 % oproti VP 54,88 %), 

hovor. kupónka (s významom kupónová privatizácia 55,56 % oproti VP 30,49 %), 

hovor. eseročka (77,78 % oproti VP 50,54 %), slang. prezenčka (77,78 % oproti 

221

PAVOL ODALOŠ 

VP 43,90 %), hovor. priemyslovka (100,0 % oproti VP 70,73 %), lízing (66,67 % 

oproti VP 50,0 %), summit (80,87 % oproti VP 41,46 %), subšt. imidž (100,0 % 

oproti VP 51,22 %), teleráno (100 % oproti VP 76,83 %), billboard (55,56 % 

oproti VP 29,27 %), hovor. upútavka (55,56 % oproti 25,61 %). 

Vo vekovej skupine 24 – 35 % rokov favorizujú túto lexiku: hovorca 

(77,78 % oproti VP 57,32 %), doktorant (66,67 % oproti VP 37,80 %), díler 

(77,78 % oproti VP 59,76 %), topmodelka (61,11 % oproti VP 50,0 %), hovor. 

cédečko (83,33 % oproti VP 70,73 %), kreditka (50,0 % oproti VP 37,80 %), 

kopírka (83,33 % oproti VP 54,88 %), subšt. imidž (77,78 % oproti VP 51,22 %). 


ešte výraznejšie uprednostňovať domácu lexiku pred novými pomenovaniami, 

resp. prevzatými cudzími slovami v porovnaní so všeobecným priemerom 

vypočítaným zo sumárnych výsledkov. 

Vo vekovej skupine 36 – 49 rokov respondenti uprednostňujú: tlačový tajomník 

(48,65 % oproti VP 40,24 %), špičková modelka (39,86 % oproti VP 

28,05 %), názorová zhoda (91,89 % oproti VP 78,05 %), konferencia na najvyššej 

úrovni (72,97 % oproti VP 56,10 %), celkový dojem (70,27 % oproti VP 

45,12 %), veľkoplošná reklama (64,86 % oproti VP 51,22 %), úvodný film 

(89,19 % oproti VP 79,27 %). 

Vo vekovej skupine 50 – 60 rokov respondenti uprednostňovali: predseda 

vlády (77,78 % oproti VP 63,41 %), generálny tajomník (72,22 % oproti VP 

62,20 %), vedecký ašpirant (83,33 % oproti VP 50,0 %), burzový dohadca 

(94,44 % oproti VP 85,37 %), predajca (38,89 % oproti VP 24,39 %), kráľovná 

krásy (38,89 % oproti VP 21,95 %), špičková modelka (38,89 % oproti VP 

28,05 %), prenájom za poplatok (s neskorším odpredajom) (55,56 % oproti VP 

34,15 %), obrázková skladačka (66,67 % oproti VP 41,46 %). 

4.2. Vzdelanie respondentov tiež ovplyvňuje používanie jazykových prostriedkov. 

Respondenti so základným vzdelaním prejavujú tendenciu zreteľnejšie 

uprednostňovať domácu zaužívanú lexiku v porovnaní so všeobecným priemerom 

vypočítaným zo sumárnych výsledkov. Favorizujú túto lexiku: kráľovná krásy 

(41,18 % oproti VP 21,95 %), popredná modelka (41,18 % oproti VP 21,95 %), názorová 

zhoda (94,12 % oproti VP 78,05 %), prenájom za poplatok (s neskorším odpredajom) 

(52,94 % oproti VP 34,15 %), konferencia na najvyššej úrovni (64,71 % 

oproti VP 56,10 %), bankový automat (23,53 % oproti VP 10,86 %), celkový dojem 

(64,71 % oproti VP 45,12 %), televízne ráno (41,18 % oproti VP 21,95 %), 

obrázková skladačka (70,59 % oproti VP 41,46 %), pukance (94,12 % oproti VP 

74,39 %), úvodný film (88,24 % oproti VP 79,27 %). Tiež v rámci časti proprií 

222


respondenti zreteľnejšie uprednostňujú vlastné mená utvorené podľa zaužívaných 

domácich vzorov, napr. lotéria Figara (70,59 % oproti VP 39,02 %), kupónový 

fond Tatry banky (82,35 % oproti VP 68,29 %). Pri respondentoch so stredným 

vzdelaním sme nezistili odchýlky od vypočítaného všeobecného priemeru. 

4.3. Pohlavie respondentov determinuje používanie jazykových prostriedkov 

len pri ženách. Ženy prejavujú tendenciu zreteľnejšie uprednostňovať domácu 

zaužívanú lexiku v porovnaní so všeobecným priemerom vypočítaným zo sumárnych 

výsledkov v týchto prípadoch: predseda vlády (75,0 % oproti VP 63,41 %), 

tlačový tajomník (64,29 % oproti VP 40,24 %), vedúca osobnosť (46,43 % 

oproti VP 31,71 %), kráľovná krásy (32,14 % oproti VP 21,95 %), prenájom za 

poplatok (s neskorším odpredajom) (50,0 % oproti VP 34,15 %), celkový dojem 

(53,73 % oproti VP 45,12 %), pukance (85,71 % oproti VP 74,39 %), úvodný 

film (89,29 % oproti VP 79,27 %). 

4.4. Miesto bydliska respondentov mesto alebo dedina nemali vplyv na používanie 

jazykových prostriedkov. 

5.1. V záverečnom bloku odpovedali respondenti na tri otázky. 

5.2. Väčšina respondentov pokladá cudzie slová za potrebné, ak neexistuje 

slovenský ekvivalent (70,73 % – 58). Proti akémukoľvek preberaniu cudzích slov 

je tretina respondentov (23,17 % – 19). Druhý krajný pól, teda potrebu uprednostňovať 

cudzie slová podporuje len malé percento respondentov (4,88 % – 4). 

5.3. Pri používaní vybranej lexiky v oficiálnych a neoficiálnych komunikačných 

situáciách respondenti jednoznačne nepreferovali ani jednu možnosť: 

v oficiálnych a tiež v neoficiálnych komunikačných situáciách používa vybranú 

lexiku 41,46 %, t. j. 34 respondentov, v oficiálnych komunikačných situáciách 

(napr. v práci pri komunikácii s nadriadenými) využíva vybranú lexiku 32,93 %, 

t. j. 27 respondentov a v neoficiálnych komunikačných situáciách (napr. pri komunikácii 

s funkčne rovnocennými osobami, s priateľmi, v rodine) používa vybranú 

lexiku 25,61 %, t. j. 21 respondentov. 

5.4. Pri vyplňovaní dotazníkov postupovali respondenti nasledovným spôsobom: 

najviac respondentov vyplnilo dotazník spontánne bez dlhého rozmýšľania 

(45,12 % – 37), veľa respondentov o odpovediach rozmýšľalo a vybralo lexiku, 

ktorá najviac zodpovedá ich jazykovému citu (32,93 % – 27), najmenej 

respondentov po premyslení vybralo podľa nich primerané (správne, spisovné) 

slová (19,51 % – 16). 

6.1. Cieľom predkladanej štúdie bolo poukázať na fungovanie vybraného 

súboru domácich a cudzích prevzatých lexikálnych prostriedkov v sociálnej skupine 

robotníkov. 

223

PAVOL ODALOŠ 

1. Robotníci používajú novú domácu a cudzie prevzatú lexiku diferencovaným 

spôsobom. Väčšia časť respondentov frekventovanejšie používa domácu 

zaužívanú lexiku ako nové domáce a prevzaté cudzie pomenovania. Menšia časť 

respondentov zase favorizuje prevzaté cudzie pred domácimi pomenovania. 

2. Domáce a cudzie jazykové prostriedky si konkurujú pri dorozumievaní. 

Cudzie, resp. prevzaté lexémy – ako sme už naznačili – nevytláčajú domáce prvky 

z komunikácie, ale s nimi koexistujú na platforme konkurovania. 

3. Využívanie prevzatých cudzích jazykových prostriedkov neznamená 

znejasňovanie zrozumiteľnosti dorozumievania a vytváranie komunikačných bariér, 

pretože význam cudzích prevzatých jazykových prostriedkov je známy. 

4. Fungovanie pomenovaní zreteľne ovplyvňuje vek: Respondenti z vekových 

skupín 19 – 23 rokov a 24 – 35 rokov majú tendenciu zreteľne uprednostňovať 

nové slová a prevzaté cudzie slová v porovnaní so všeobecným priemerom 



ešte výraznejšie uprednostňovať domácu lexiku pred novými pomenovaniami, 

resp. prevzatými cudzími slovami v porovnaní so všeobecným priemerom 


5. Z ostatných sociálnych údajov determinuje používanie jazykových prostriedkov 

vek a pohlavie. Respondenti so základným vzdelaním a respondenti 

ženského pohlavia prejavujú tendenciu zreteľnejšie uprednostňovať domácu zaužívanú 

lexiku v porovnaní so všeobecným priemerom vypočítaným zo sumárnych 

výsledkov. 

6. Zmeny v lexike slovenčiny neobmedzujú vyjadrovacie možnosti slovenského 

jazyka, pretože priberaním nových slov sa vyjadrovacie možnosti jazyka 

práve rozširujú aj v sociálnej skupine robotníkov, ktorá je však jazykovo tradičná 

a lingvisticky konzervatívna globálnym uprednostňovaním domácej lexiky. 

224 

Literatúra 

Krátky slovník slovenského jazyka. 3. doplnené a prepracované vyd. Bratislava, Veda 1997. 

944 s.


Pedagogická fakulta Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici 

SOCIOLINGVISTICKÁ ANKETA 

Želáme Vám dobrý deň. 

V našej ankete by sme chceli zistiť Váš názor na používanie vybraného súboru 

jazykových prostriedkov. 

Pri vyplňovaní ankety zakrúžkujte alebo podčiarknite (príp. dopíšte) odpovede, 

ktoré si vyberiete. Ak budete mať v niektorých prípadoch pocit, že sú prijateľné 

viaceré z uvádzaných možností, uveďte aj viaceré. Keďže nám ide o Vaše 

jazykové vedomie, neobracajte sa o radu na iných pomocníkov (príbuzných, 

priateľov alebo jazykové príručky). 

Okrem Vášho jazykového postoja nás zaujímajú aj niektoré osobné údaje. 

Dotazník je však anonymný. 

I. Osobné údaje (zakrúžkujte alebo doplňte údaj platný pre Vás) 

1. Vek: a) 14 – 18 rokov 

b) 19 – 23 rokov 

c) 24 – 35 rokov 

d) 36 – 49 rokov 

e) 50 – 60 rokov 

f) 61 a viac rokov 

2. Pohlavie: a) muž 

b) žena 

3. Vzdelanie: a) základné 

b) základné (ďalej študujem) 

c) stredné 

d) stredné (ďalej študujem) 

e) vysokoškolské 

4. Povolanie: a) študent/študentka 

b) robotník/robotníčka 

c) zdravotnícki pracovníci 

d) učiteľ/učiteľka 

e) pracovníci bánk a poisťovní 

225

PAVOL ODALOŠ 

f) vojaci/policajti 

g) dôchodca/dôchodkyňa 

5. Väčšinu doterajšieho života som prežil: 

a) na západnom Slovensku 

b) na strednom Slovensku 

c) na východnom Slovensku 

d) inde: 

6. Teraz žijem (trvalo bývam): 

a) v ...............v meste 

b) v ...............na dedine 

II. Jazyková časť 

A. Ktoré slovo, príp. slovné spojenie by ste použili v uvedenej vete (podčiarknite 

ho): 

7. Našu krajinu zastupoval ..........Slovenskej republiky. 

a) premiér b) predseda vlády 

8. Na stretnutie s novinármi prišiel ..........vlády. 

a) hovorca b) tlačový tajomník c) mluvčí 

9. Rokovania sa zúčastnil ..........akciovej spoločnosti. 

a) predseda b) generálny riaditeľ c) prezident 

10. Na vysokej škole pôsobil ako .......... 

a) doktorand b) vedecký ašpirant c) doktorant 

11. V televízii vystúpil ..........Demokratickej strany. 

a) líder b) vedúca osobnosť c) vodca 

12. Po predaji akcií ho vyhľadal .......... 

a) broker b) burzový dohadca 

13. Pracoval ako ..........kozmetiky pre zahraničnú firmu. 

a) díler b) predajca c) dealer 

14. Hovorili o ňom, že je .......... 

a) gay b) homosexuál c) teplý 

15. Ceny víťazom odovzdávala/ – o .......... 

a) miss b) misska c) miska d) kráľovná krásy 

16. V stávkovej kancelárii podával Športku .......... 

a) tipér b) tipujúci c) tipovateľ 

17. Nakoniec sa ukázalo, že je to .......... 

a) tiežodborník b) slabý odborník c) poloodborník 

226


18. Klaudia Schifferová je .......... 

a) topmodelka b) špičková modelka c) popredná modelka 

19. Bol to známy .......... 

a) citrusár b) pestovateľ citrusových plodov 

20. Je to najskúsenejší .........., akého poznám. 

a) hacker b) počítačový pirát 

B. V zátvorkách podčiarknite to slovo alebo slovné spojenie, ktoré používate. 

21. Kúpil som si (cédečko – CD platňu – hudobný nosič – disk). 

22. Táto (mikrovlnka – mikrovlnná rúra) sa mi páči. 

23. (Kreditka – kreditná karta) mu vypadla z vrecka na zem. 

24. (Cestovka – cestovná kancelária) Real nám ponúka služby. 

25. Kúpili sme novú/ – ý (kopírku – kopírovačku – kopírovací prístroj). 

26. (Kupónka – kupónová privatizácia) mala dve kolá. 

27. Poštou mi prišla (kupónka – kupónová knižka). 

28. Sponzorom našej školy je (akciovka – akciová spoločnosť) Drevovýroba. 

29. Reklamnú kampaň financovala (eseročka – spoločnosť s ručením obmedzeným) 

Elektroprojekt. 

C. Jedno zo slov alebo slovných spojení v zátvorkách uprednostňujete. 

Podčiarknite ho. 

30. Na rokovaní vedeckej rady kolovala (prezenčka – prezenčná listina). 

31. Študent sa pripravoval na (prijímačky – prímačky – prijímacie pohovory). 

32. Mama išla na (rodičko – rodičovské združenie). 

33. Pri rieke sa nachádza (priemyslovka – priemyslová škola – priemyselná škola). 

34. Neďaleko kempingu je (zdravotka – zdravotná – zdravotnícka škola). 

35. Každá (výška – vysoká škola – vysoká) zabezpečuje výchovu odborníkov pre 

prax. 

36. Vypracovali (bodovník – bodník – bodovací systém) hodnotenia študentov. 

D. Z dvojíc/trojíc slov, príp. slovných spojení podčiarknite jedno, ktoré používate 

častejšie. Ak používate iné slovo či slovné spojenie, dopíšte ho: 

37. konsenzus – názorová zhoda 

38. lízing – leazing – prejom za poplatok (s neskorším odpredajom) 

39. summit – konferencia na najvyššej úrovni 

227

PAVOL ODALOŠ 

40. brífing – tlačová konferencia – tlačovka 

41. bankomat – bankový automat – bankový peňažný automat 

42. imidž – celkový dojem – celková osobná prezentácia 

43. workshop – tvorivá dielňa 

44. krimifilm – kriminálny film – kriminálka 

45. teleráno – televízne ráno 

46. videoclip – videoklip – klip 

47. puzzle – obrázková skladačka – pucle 

48. billboard – veľkoplošná reklama – veľkoplošný reklamný plagát 

49. pub – krčma – pohostinstvo 

50. dressing – studená ochutená omáčka 

51. popcorn – popkorn – pukance 

52. futbal – fotbal 

53. upútavka (filmu) – propagácia (filmu) na upútanie pozornosti 

54. pilotný film – úvodný film 

55. záverovať – robiť závery 

56. znefunkčniť – urobiť nefunkčným 

57. zviditeľniť – urobiť viditeľným 

58. predstavenie knihy – krst knihy – promócia knihy 

59. Devín banka – Banka Devín 

60. Exim Banka – Eximbanka 

61. Tatra kupón fond – kupónový fond Tatra banky 

62. Figaro Lotéria – Figarolotéria – lotéria Figara 

III. Na záver (vybrané možnosti zakrúžkujte) 

63. Aký je Váš postoj k cudzím a prevzatým slovám z iných jazykov (z angličtiny, 

češtiny, francúzštiny a pod.): 

a) Som proti akémukoľvek preberaniu cudzích slov, v slovenčine by sa mali 

tvoriť domáce slová, ktoré by ich nahradili. 

b) Cudzie slová pokladám za potrebné, ak neexistuje slovenský ekvivalent. 

c) Treba uprednostňovať cudzie slová, napomôže to našej integrácii do Európy. 

d) Iný postoj – konkretizujte ho:..................................................................... 

..................................................................................................................... 

64. Vybrané slová a slovné spojenia používam: 

a) v oficiálnych komunikačných situáciách, napr. v práci pri komunikácii 

s nadriadenými, 

228


b) v neoficiálnych komunikačných situáciách, napr. v práci pri komunikácii 

s funkčne rovnocennými osobami, pri komunikácii s priateľmi, v rodine 

a pod. 

c) v oficiálnych a tiež v neoficiálnych komunikačných situáciách. 

65. Ako ste postupovali pri vyplňovaní dotazníka: 

a) spontánne, napísal som, čo si myslím bez dlhého rozmýšľania (nerozmýšľal 

som o domácom či cudzom pôvode slova, resp. o jeho spisovnosti 

a nespisovnosti), 

b) o svojich odpovediach som rozmýšľal a snažil som sa vybrať také slová 

a spojenia slov, ktoré sú podľa mňa primerané (správne, spisovné), 

c) o svojich odpovediach som rozmýšľal a snažil som sa vybrať také slová 

a spojenia slov, ktoré najviac zodpovedajú môjmu jazykovému citu a jazykovej 

skúsenosti (aj keď neočakávam, že by mali byť vždy správne, 

spisovné). 

d) ak si nemôžete vybrať z predchádzajúcich možností, konkretizujte iný 

prístup:........................................................................................................ 

.................................................................................................................... 

Ďakujeme za starostlivé vyplnenie dotazníka. 

229

JAZYK MESTA A MÉDIÁ


INTERNET A SLOVENČINA 

Alexandra Jarošová – Vladimír Benko 

Komunikácia prostredníctvom internetu sa stáva výrazným fenoménom 

dnešnej doby a má svoju sociálnu, sociolingvistickú, jazykovoštruktúrnu a štylistickú 

dimenziu. Niektoré problémové okruhy v rámci uvedených aspektov sa 

pokúsi priblížiť náš príspevok. 

Na úvod chceme vysvetliť, prečo je možné o internetovej komunikácii hovoriť 

v rámci témy Mesto a jeho jazyk. V odborných periodikách sa uvádza, že internetovú 

komunitu na Slovensku tvorí asi 200 000 používateľov, iné zdroje uvádzajú, 

že väčšina používateľov internetu pochádza z akademického prostredia (študenti, 

učitelia) a zo štátnej správy (Makulová, 1997, s. 257). Aj keď postupná komercionalizácia 

internetu (marketing, objednávka – predaj – platba) vťahuje do 

tohto typu komunikácie čoraz väčší a sociálne pestrejší okruh používateľov, stále 

môžeme konštatovať, že doteraz ide o výrazne mestský komunikačný fenomén. 

Niektorí autori sa zamýšľajú nad tým, ako tento spôsob komunikácie vplýva 

na myslenie ľudí a aké sú jeho sociálne dôsledky. 

M. Heriban (1998) vo svojom článku Etika na internete – záležitosť profesionality 

považuje internet za skvelý trenažér demokracie. Vychádza z poznania, 

že „väčšina ľudí, ktorí tvoria sieť, sa správa demokraticky a v súlade s etickými 

princípmi. Preto je také dôležité, aby malo čo najviac ľudí do siete prístup. Učia 

sa totiž sebakontrole a tolerancii voči druhým“. 

V tom istom čísle špecializovanej prílohy denníka SME (SME v počítačoch, 

9. 10. 1998, s. 9) je uverejnený diametrálne odlišný názor na sociálne 

dôsledky používania internetu. V redakčnom materiáli Internet – zmena prístupu 

k životu, zmena filozofie sa publikuje rozsiahly odsek z internetového príspevku 

M. Křivku, ktorý okrem iného hovorí: „... internet spôsobuje odumieranie prirodzenej 

autority – internetovým príspevkom sa tak dá napríklad Ondřejovi Neffovi 

vynadať do kreténov podstatne ľahšie než osobne. ...Zatiaľ čo tlačené médiá 

viac kladú dôraz na problematiku, internet sa stáva nástrojom presviedčania. 

K čomu to všetko povedie? K zjednodušeniu, k segregácii, k vytváraniu hraničných 

postojov a ku zníženiu schopnosti reflexie druhých.“ 

Často diskutovanou témou je zneužívanie internetu na rozširovanie pornografických 

materiálov všetkého druhu a pozoruhodný je aj počet návštev na 

týchto webovských stránkach – 5 miliónov denne. 

233

ALEXANDRA JAROŠOVÁ – VLADIMÍR BENKO 

Vidíme, že používanie internetu má výrazný sociologický aspekt a odborníci 

v ňom diagnostikovali rad závažných problémov. 

Riešením mnohých z naznačených problémov sa zaoberá oblasť noriem 

správania, ktorá sa volá počítačová etika (po anglicky computer ethics) a počítačová, 

resp. sieťová etiketa (po anglicky netiquette). V slovenských materiáloch 

sa tieto dve oblasti noriem špeciálne nerozlišujú a jedna aj druhá oblasť sa pomenúva 

spoločným názvom počítačová/sieťová etika. Computer Ethics Institute 

napr. vypracoval „desatoro“ počítačovej etiky, v ktorom sú také „prikázania“ ako 

„nepoužiješ počítač na ubližovanie iným ľuďom“, „nebudeš narúšať ľuďom ich 

prácu na počítači“, „nepokradneš prostredníctvom počítača“ a pod. 

Informatizácia spoločnosti prostredníctvom internetu sa prejavila aj v používaní 

radu metaforických pomenovaní prevzatých do slovenčiny z angličtiny: 

informačná diaľnica, globálna dedina, internetovská rodina, surfovať po internete. 

Okrem týchto metafor, ktoré sú často výsledkom publicistického a esejistického 

zmocňovania sa tejto témy, sa v komunikácii o internete používajú pomenovania, 

ktoré majú dosiaľ príznaky lexikálnych neologizmov. 

Zaujímavým prípadom je v tomto kontexte adjektívum virtuálny, ktoré zaznamenalo 

v poslednom čase dvojnásobný významový posun. V Slovníku cudzích 

slov (Ivanová-Šalingová – Maníková, 1979, s. 927) má toto slovo prvý 

(t.j. neterminologický) význam pretlmočený pomocou synoným myslený, možný, 

potenciálny (pričom posledné z uvedených synoným je oddelené bodkočiarkou 

ako významový odtienok). V slovníku nadväzujúcom po rokoch na toto vydanie 

(Šaling – Ivanová-Šalingová – Maníková, 1997) je spomínaný významový odtienok 

vyčlenený do osobitného (prvého) významu a rozšírený o krátku definíciu 

„schopný konať“. Tieto zmeny, pravda, nepovažujeme ešte za indikátor významového 

posunu, skôr za precizovanie pôvodného lexikografického riešenia. 

Zaujímavejší obraz nám v tomto zmysle ponúka iný Slovník cudzích slov 

vydaný v tom istom roku, ktorý je prekladom českého Akademického slovníka 

cizích slov (1995). Tento slovník uvádza ďalší význam slova virtuálny a formuluje 

ho ako „daný podľa možností, domnelý, zdanlivý“. Význam je ilustrovaný 

pomocou dnes frekventovaného spojenia virtuálna realita. Popri tomto spojení 

sa v slovenských textoch objavujú aj spojenia virtuálny priestor, virtuálna spoločnosť, 

virtuálna konferencia a pod. 

In statu nascendi je pravdepodobne ďalší význam tohto slova, ktorý je posunutý 

na axiologickej škále smerom k negatívnemu pólu. Príkladom takého použitia 

(adjektíva a príslovky) sú nasledovné výroky P. Valčeka (1998): „Veď 

234


virtuálne videofakty oveľa lepšie zapadajú do snov ako zreteľná praktická skutočnosť. 

...Dnes neplatí logika a étos, ale virtuálne pripravená iracionálna emócia“. 

Tento rodiaci sa význam by sme predbežne mohli opísať pomocou synoným 

iluzórny, simulovaný, umelý s nádychom pejoratívnosti. 

V komunikačných situáciách súvisiacich s internetom (a počítačmi všeobecne) 

sa používajú ako oficiálne pomenovania tak aj prvky profesijného 

a slangového dorozumievania. 

Profesijné pomenovania slovesného typu sa často utvárajú prevzatím (niekedy 

adaptovaného) anglického slovesa (resp. morfémy) ako základu slovenskej 

sufixálnej a prefixálno-sufixálnej derivácie: kliknúť, resetovať/resetnúť, nalogovať/zalogovať 

sa, skenovať/naskenovať, shiftnúť, cracknúť, cracknutý, hacknutý, 

downloadovať, uploadovať. Pozorujeme postupné zaraďovanie sa skratkových 

(aj iných) anglických slov do slovenských skloňovacích tried: na CD-ROM-e, 

s CD-ROM-om, céderomka, dýbejska, eftépečko, windowsy a pod. 

Popri adaptovaných substantívach hardvér, softvér sa používajú neadaptované 

freeware a shareware. Popri profesijných pomenovaniach displej, interfejs sa 

používajú slovenské oficiálne ekvivalenty obrazovka, (používateľské) rozhranie. 

Špecificky internetovú lexiku predstavujú anglicizmy ako web (niekedy písané 

aj Web), webovský, webový, e-mail (písané aj E-mail), e-mailový, browser 

(prehliadač), gopher (služba umožňujúca navigovanie v internete), hypertext, 

provider (poskytovateľ služieb v oblasti internetu), sysop (správca systému), 

admin (správca systému), hacker (pôvabný slovenských ekvivalent prienikár 

sme objavili v elektronickom „časopise“ Hysteria). 

O špeciálny internetový význam sa obohatili slová doména (časť adresy 

počítača alebo siete počítačov), klient (počítač využívajúci zdroj informácií, ktoré 

poskytuje server; program umožňujúci využiť informácie na vzdialenom servere), 

rutina (typ programu), aplikácia (používateľský program), podpora (špeciálny 

program), utilita (pomocný program). 

V niektorých typoch spojení pozorujeme variantnosť použitých adjektív 

internetový a internetovský, webový a webovský, napr. internetová/internetovská 

adresa, internetová/interentovská stránka, internetový text, internetová kaviareň, 

internetové noviny, internetovská komunita, internetovský provider, internetovská 

konektivita, webová/webovská stránka, webový/webovský server. Používanie 

prípony -ovský sa javí ako nenáležitá personifikácia fundujúceho slova. 

Často sa v týchto textoch vyskytuje nesklonné adjektívum online (zriedkavejšie 

písané on-line) – online publikácia, online verzia, online obchodné transakcie. 

V tejto komunikačnej sfére pozorujeme veľkú neustálenosť názvov pomenúva- 

235


júcich tú istú realitu. Názov internet sa píše variantne s veľkým aj malým začiatočným 

písmenom (kodifikovaná podoba). Slovné spojenie internetová/internetovská 

stránka funguje popri synonymnom pomenovaní webstránka, www/WWW 

stránka, webová/webovská stránka, website. 

V jednom a tom istom periodiku sa môžeme stretnúť ako so slovenským názvom 

tak s pôvodným anglickým pomenovaním (často variantným) istého javu, 

napr. elektronické bankovníctvo, home banking, internet banking, internetbanking. 

Čoraz častejšie sú zloženiny s prefixoidom kyber- (od adjektíva kybernetický). 

Popri spojení kybernetický priestor sa objavuje aj spojenie kyberpriestor, 

synonymické kybersvet, ale aj kyberklan a pod. 

Aj v tejto komunikácii registrujeme jav, ktorému sa v jazykovej kultúre 

hovorí návratná chyba. Doteraz sa v týchto textoch tvrdošijne drží dvojica užívateľ/užívateľský. 

Dvojice dotaz/dotazovací a zdieľať/zdieľaný zaraďujú počítačoví 

odborníci do svojich textov aj napriek odporúčaniam jazykovedcov, aby 

používali slovenské ekvivalenty otázka/opytovací pre prvú dvojicu a spojenie 

mať niečo s niekým spoločné a adjektívum spoločný pre druhý pár. Odborníci 

argumentujú tým, že v počítačových programoch sa vyskytujú dva druhy „otázok“: 

skutočné otázky a entity, ktoré sa na otázky podobajú, ale majú inú funkciu. 

Nechuť nahradiť slovo zdieľaný slovenským ekvivalentom odôvodňujú tým, 

že napr. v spojení zdieľaná podniková aplikácia nejde ani o „spoločnú“ aplikáciu, 

ani o „delenú“ aplikáciu, ako by vyplývalo zo slovenských ekvivalentov 

českého slovesa sdílet (deliť sa o niečo s niekým, mať niečo s niekým spoločné). 

Riešenie týchto problémov si vyžaduje ďalšie obojstranné konzultácie. 

Pri firemných názvoch softvéru panujú isté rozpaky, ako ich používať vo 

funkcii prívlastku. Jeden a ten istý autor niekedy používa tieto pomenovania 

v apozícii aj postpozícii, napr.: ...riešenie je založené na Twister produktoch, ... 

spoločnosť sa rozhodla pre technológiu radu produktov Twister. 

K mimoriadne frekventovaným prvkom patria v tomto type komunikácie 

anglické skratky; napr. HTML (Hypertext Markup Language), IP (Internet Protocol), 

WWW (World Wide Web), HTTP (Hypertext Transfer Protocol), ISDN 

(Integrated Services Digital Network). 

Niektoré z nich sa používajú apozične vo funkcii prívlastku, napr.: HTML 

dokument, ISDN karta, WWW stránka. 

Slovenských jazykovedcov zaujal problém typologického zaradenia internetových 

textov (Findra, 1997; Bajzíková, 1988). Inštrumentáriom ich typologickej 

analýzy bol súbor opozícií hovorenosť – písanosť, monologickosť – dialogickosť, 

súkromnosť – verejnosť, oficiálnosť – neoficiálnosť. Aj keď autori 

236


explicitne nepomenúvajú analyzované texty z hľadiska ich pragmatickej funkcie, 

dá sa však usudzovať, že ide o úryvky textov z diskusnej skupiny (ako istej nadstavby 

e-mailu), prípadne o niekoľko fragmentov z neinštitucionálnych domovských 

stránok. 

Treba poznamenať, že internet má viacero funkcií a poskytuje celý rad služieb. 

Preto typy textov uložených na internetových serveroch a prechádzajúcich 

sieťou sú veľmi rôznorodé z hľadiska stupňa oficiálnosti, odbornosti, verejnosti, 

z hľadiska témy, pragmatických funkcií (napr. oznam, reklama, list, recenzia, 

katalóg, recept, rozhovor v reálnom čase), z hľadiska ich štýlovej vyhranenosti. 

Z hľadiska sociolingvistiky, resp. tej časti, ktorá skúma komunikačné sféry 

a ich zákonitosti, sú na fenomén internetu možné dva pohľady. 

1) Internet nie je komunikačnou sférou v pravom zmysle slova, ale ovplyvňuje 

všetky komunikačné sféry, ktoré sa prostredníctvom internetu realizujú 

(diskusia, konferencia, písanie listov, vyhľadávanie v katalógu, rozhovor). 

2) Ak oblasť vyčleníme práce s počítačmi ako samostatnú komunikačnú 

sféru, potom musíme povedať, že v rámci tejto činnosti sa funkcia počítača mení 

od situácie k situácii. 

I. Bozděchová (1997) rozlišuje tri typy komunikačných situácií v počítačovej 

sfére: a) verbálna komunikácia medzi používateľmi (počítač počítačov ako 

predmet rozhovoru); b) multimediálna komunikácia prostredníctvom počítača 

ako komunikačný kanál); c) umelá komunikácia medzi používateľom 

(počítač 

počítača a počítačom. 

Videli sme, že v prvej počítač situácii vystupuje ako objekt odbornej aj laickej 

komunikácie, ktorá byť môže zameraná ako na technickú tak na informatickú 

stránku používania tohto nástroja. 

V tomto zmysle je teda počítačová komunikácia súčasťou širšej odbornej 

komunikačnej sféry (veda a popularizácia vedy, výučba), prípadne tematicky zameraného 

bežného dorozumievacieho styku. Pretože tejto komunikačnej situácii 

sme čiastočne pozornosť venovali v prvej časti príspevku, pozrieme sa teraz bližšie 

na ďalšie dve situácie (multimediálnu a umelú komunikáciu). Tieto oblasti sa navzájom 

odlišujú tým, že v prvej schopnosť vystupuje byť počítača komunikačným 

kanálom a v druhej jeho funkcia databázovej „úschovne“, ktorá dokáže viac alebo 

menej simulovať úspešne interaktivitu vo vzťahu k používateľovi. 

V komunikačnej situácii, v ktorej počítač vystupuje predovšetkým ako komunikačný 

kanál (elektronická pošta, diskusné skupiny, elektronické konferencie, 

prenos súborov, synchrónna konverzácia pomocou klávesnice a obrazovky 

alebo pomocou zvukovej karty a mikrofónu), je verbálna interakcia modifikova- 

237


ná predovšetkým technickými špecifikami tohto kanála. Napr. v textoch, ktoré 

vznikajú v dôsledku vzájomnej interakcie členov diskusnej skupiny (po anglicky 

mailing list, discussion list), zaujal J. Findru (1997) predovšetkým rozpor medzi 

písomnosťou a verejnosťou komunikátu na jednej strane a jeho familiárnosťou 

a nepripravenosťou na druhej strane. Postulované napätie medzi „potenciálnou 

monologickosťou a faktickou dialogickosťou“ považujeme skôr za deklarované 

ako skutočné, pretože tento typ textov nie je monologický ani „zdanlivo“ ani 

„potenciálne“ (porov. aj Bajzíková, 1998). Tento „problém“ je daný vzdialenosťou 

komunikantov a technickými vlastnosťami komunikačného kanála (asynchrónnosť, 

striedavé zobrazovanie replík na monitore). Špecifikum počítača ako 

kanála sa do značnej miery podpísalo aj pod spomínaný „rozpor medzi písomnosťou 

a verejnosťou oproti neoficiálnosti“. Atribút písomnosti v dialogických 

internetových textoch vzniká ako dôsledok technického riešenia skutočnosti, že 

členovia diskusnej skupiny nie sú lokalizovaní na jednom mieste. V nepočítačovej 

komunikačnej sfére je motiváciou písomnosti fixácia oficiálneho aktu, evidencia 

vecí a javov, zverejňovanie správ a poznatkov a umelecká aktivita členov spoločenstva. 

V prípade internetovej diskusnej skupiny ide primárne o neoficiálnu verejnú 

diskusiu, ktorá sa v závislosti od nastolenej témy (napr. aktuálna politická 

situácia) často uskutočňuje veľmi neformálnymi výrazovými prostriedkami. Diskusia 

sa technicky uskutočňuje pomocou štandardného poštového programu. 

Diskusné skupiny sa odlišujú stupňom moderovanosti. V nemoderovanom, resp. 

slabo moderovanom type diskusnej skupiny uskutočňuje moderátor len určité 

technické a administratívne operácie a každý účastník diskusie dostáva do svojej 

poštovej schránky všetky príspevky. Jestvujú diskusné skupiny, v ktorých je úloha 

moderátora výrazná, pretože všetky zaslané príspevky edituje, zaraďuje podľa témy 

a distribuuje podľa určitých pravidiel. Počítačovo nesprostredkovaným analógom 

internetovej diskusnej skupiny môže byť napr. debata medzi návštevníkmi 

pohostinského zaradenia, kde úroveň debaty ovplyvňuje aj cenová skupina 

podniku a s ňou súvisiaca sociálna a kultúrna úroveň návštevníkov (čo nie je 

jedno a to isté). Ak vulgarizácia jazykového prejavu a znevažovanie názorového 

oponenta dosiahne mieru neúnosnú pre väčšinu členov diskusnej skupiny, môže 

jej moderátor urobiť určité opatrenia. 

„Nástenkovým“ analógom diskusnej skupiny je elektronická konferencia 

(po anglicky newsgroup; iným slovenským ekvivalentom je elektronický časopis), 

do ktorej sa treba predpísaným spôsobom prihlásiť a všetky vývesky (články) 

a ohlasy je možné čítať až po napojení sa na príslušný vzdialený počítač 

(Makulová, 1997, s. 158). Tu sa dodržiavajú normy prevzaté do značnej miery 

238


z bežnej odbornej komunikácie. Dôležité je, aby nový účastník pozorne preštudoval 

predchádzajúci priebeh konferencie a vstúpil do nej iba vtedy, ak má čo 

povedať k danej téme, aby nezaťažoval účastníkov príliš dlhými článkami a triviálnymi 

zisteniami a vyvaroval sa urážlivého a konfrontačného zacielenia svojich 

príspevkov. Pre ľudí, ktorí majú nutkavú potrebu urážať svojho oponenta, 

sú vyhradené špeciálne elektronické konferencie (Makulová, 1997, s. 149). Pretože 

internetové diskusné skupiny a konferencie simulujú aj hovorenú komunikáciu 

(prednesenie príspevku, reakcia na príspevok, vyslovenie svojho postoja 

k téme), vypracovala si internetová komunita systém znakov vyjadrujúcich niektoré 

intonačné a mimické komponenty verbálnej komunikácie. Tieto znaky (po 

anglicky smilies – úsmevy; ako slovenský ekvivalent sa niekedy používa slangový 

výraz smajlíky) sú zložené z interpunkčných znamienok a vyjadrujú celú 

škálu emócií: radosť, smútok iróniu, pochybnosti a pod. 

Samozrejme, že sú neoddeliteľnou súčasťou aj elektronických listov. Na 

formáte elektronického listu je z hľadiska komunikácie dôležitá položka „Subject:“ 

v záhlaví listu, v ktorej môžeme vyjadriť nielen tému listu, ale aj stručnú 

správu, prípadne odpoveď, a preto samotný text už ani nemusí nasledovať. 

V elektronickej pošte sa používajú dva druhy podpisov. Pri stručnom podpise 

použijeme v závislosti od stupňa oficiálnosti celé meno alebo len jeho prvú časť. 

Dlhý podpis, tzv. signatúra, obsahuje okrem mena aj názov inštitúcie, v ktorej 

pracujeme, čísla telefónov, faxov a e-mailovú adresu. Tento podpis je uložený 

v pamäti systému a je možné ho pripojiť k listu príkazom. Súčasťou elektronických 

listov bývajú často prílohy (po anglicky attachments), ktoré už nemusia 

obsahovať len textovú informáciu, ale môžu mať multimediálnu podobu (napr. 

obrázok, zvuková sekvencia a pod.). 

Prostredníctvom e-mailu sa posiela aj veľké množstvo úradných dokumentov, 

pozvánok na podujatia, zmlúv, formulárov, správ o činnosti a pod. Ak 

by niektorá z príloh dokumentu alebo dokument samotný bol pridlhý, potom sa 

posiela len úvodný list, v ktorom odosielateľ oznamuje adresátovi, že dokument 

môže nájsť na uvedenej internetovej adrese. To znamená, že adresátovi prichádza 

dokumentový „polotovar“, ktorý si sám interaktívne doplní. Pri pozvánkach 

je napríklad pripojená internetová adresa, na ktorej možno nájsť podrobný program 

podujatia, mapu hostiteľského mesta s vyznačenými relevantnými objektmi 

a zoznam príslušných dopravných spojov. V koncepcii výskumného projektu sa 

pri jednotlivých úlohách môžu uvádzať internetové adresy, na ktorých sa nájdu 

relevantné informácie (napr. údaje o používaných formátoch, deskriptívnych 

kategóriách a pod.). 

239


Ak prvé dva typy situácií (komunikácia o počítačoch a komunikácia cez 

počítač) bolo možné do istej miery považovať za modifikáciu analogických nepočítačových 

komunikačných sfér, potom umelý dialóg s počítačom sa vyznačuje 

istou jedinečnosťou v rámci typológie komunikačných situácií. Pretože nejde 

o skutočný, ale simulovaný dialóg, môžeme sa pristaviť pri otázke, na akom 

komunikačnom modeli bol tento typ dialógu postavený a či tento model psychosociologicky 

vyhovuje ľudskému partnerovi. Východiskom modelovania dialógu 

človek – počítač bol podľa J. Sinclaira (1996, 1997) informačný komunikačný 

model, ktorý pozerá na komunikáciu ako na prechod kódovanej správy od odosielateľa 

k príjemcovi. Teda simulácia tohto dialógu nevychádza z lingvistickej 

teórie komunikácie a z modelu komunikačnej situácie. V lingvistickom modeli 

recipient a produktor nevystupujú len ako statické entity určené na kódovanie 

a dekódovanie správ, ale ako subjekty s komplexnou sociálno-psychologickou 

štruktúrou, komunikatívnou kompetenciou a s komunikačnými zámermi a stratégiami 

(Kořenský – Hoffmannová – Jaklová – Müllerová, 1987; Hoffmannová, 

1991; Dolník – Bajzíková, 1998). Tento komunikačný model ráta so striedaním 

fáz produkcie a recepcie medzi účastníkmi komunikácie. 

Interaktívny modus elektronického informačného zdroja neznamená interaktivitu 

v zmysle ľudského diskurzu. J. Sinclair (1997) konštatuje, že dialóg 

človek – počítač je jednosmerná komunikácia fungujúca podľa komunikačného 

plánu („programu rokovania“) počítača a výber z možností je kontrolovaný parametrami 

počítača a pevnosťou dátovej štruktúry informačného zdroja. Komunikácia 

takmer neráta s očakávaniami a komunikačnými stratégiami ľudského 

účastníka diskurzu a vyznačuje sa slabou spätnou väzbou. V priebehu tejto „jednosmernej 

premávky“ sa úlohy účastníkov diskurzu nemenia. Poskytovaná informácia 

nie je integrovaná do diskurzu ako celku. 

Ak by sme sa pokúsili zjednodušene opísať dialóg človek – počítač, môžeme 

tu uviesť dve schémy, s ktorými sa používateľ stretáva po nadviazaní kontaktu 

s informačným zdrojom: 

Vitajte u nás a vyberte si z nasledujúcich položiek. Po výbere príslušnej 

položky sa dozviete viac. 

Vitajte u nás a presne stanoveným spôsobom (pomocou kľúčových slov, 

Boolovej algebry a pod.) sformulujte svoju požiadavku. Výstup z vyhľadávacieho 

procesu Vám ponúkame v nasledujúcich formátoch. 

Je fakt, že takýto spôsob kontaktu pripomína skôr situáciu výberu vystaveného 

tovaru v obchode, vyhľadávanie v katalógu dokumentačného strediska, 

prípadne vypĺňanie špecifického dotazníka. Ešte v nedávnej minulosti však existo- 

240


vali len tieto dve možnosti. Trendom vývoja najnovších systémov je to, aby používateľ 

mohol takúto ponuku odmietnuť a sformulovať svoju požiadavku 

v podobe kompletnej opytovacej vety. 

Môžeme do istej miery súhlasiť s J. Sinclairom, že ponukový modus neumožňuje 

používateľovi žiadnu komunikačnú stratégiu. Treba povedať aj to, že človek 

sa ľahko stratí v spleti hypertextových spojení. Na druhej strane si musíme uvedomiť, 

že poznatky, ktoré nám poskytuje lingvistický model komunikačnej udalosti 

a analýza diskurzu, sa týkajú informácie ako výsledku interaktívnych komunikačných 

stratégií účastníkov rozhovoru. Informácia tu nie je oddeliteľná od interakcie.Treba 

sa preto opýtať, či informácia uložená na pamäťových médiách má taký 

istý status ako informácia integrovaná do diskurzu, a ak nie, či je potrebné simulovať 

takýto rozhovor pri komunikácii s počítačom. Zdá sa, že asociácia s obchodom, 

ktorá niekedy vzniká pri komunikácii človek – počítač, nie je celkom náhodná, 

pretože informácia v sieti má do istej miery povahu tovaru. 

Literatúra 

Akademický slovník cizích slov. I., II. Red. V. Petráčková, J. Kraus. Praha, Academia 1995. 

(Slovenský preklad: Slovník cudzích slov. Prel. kol. autorov. Bratislava, Slovenské pedagogické nakladateľstvo 

1997.) 

BAJZÍKOVÁ, E.: Text Internetu. In: Studia Academica Slovaca 27. Red. J. Mlacek. Bratislava, 

Stimul 1998, s. 15 – 23. 

BOZDĚCHOVÁ, I.: Jazyk počítačů. In: Český jazyk na přelomu tisíciletí. Red. F. Daneš 

a kol. Praha, Academia 1997, s. 105 – 113. 

DOLNÍK, J. – BAJZÍKOVÁ, E.: Textová lingvistika. Bratislava, Stimul 1998. 

FINDRA, J.: Štylistika internetových textov. Slovenská reč, 62, 1997, s. 259–267. 

HERIBAN, R.: Etika na internete – záležitosť profesionality. SME v počítačoch, 9.10.1998, 

s. 17. 

HOFFMANNOVÁ, J.: Stylistika a... . Praha, Trizonia 1997. 

IVANOVÁ-ŠALINGOVÁ, M. – MANÍKOVÁ, Z.: Slovník cudzích slov. Bratislava, Slovenské 

pedagogické nakladateľstvo 1979. 

KOŘENSKÝ, J. – HOFFMANNOVÁ, J. – JAKLOVÁ, A. – MÜLLEROVÁ, O.: Komplexní 

analýza komunikačního procesu. Učební text. České Budějovice, Pedagogická fakulta 1987. 

MAKULOVÁ, S.: Sprievodca po Internete. Internet od A po Z. Bratislava, EL&T 1997. 

SINCLAIR, J.: Empty lexicon. International Journal of Corpus Linguistics, 1, 1996, č. 1, 

s. 99–119. 

SINCLAIR, J.: Deification of Information. 1997. (Nepublikovaný text). 

ŠALING, S. – IVANOVÁ-ŠALINGOVÁ, M. – MANÍKOVÁ, Z.: Veľký slovník cudzích 

slov. Bratislava – Veľký Šariš, SAMO 1997. 

VALČEK, P.: Keď zaspí Neprebudený. Literárny týždenník, 11, 1998, č. 44, s. 10. 

241


„JAZYK MESTA“ NA DOMOVSKÝCH 

KOMERČNÝCH STRÁNKACH 

V SLOVENSKEJ SIETI INTERNETU? 

Vladimír Patráš 

Spoločenské zmeny paralelne s rozpadom dlhoročne formovaných ekonomických 

väzieb v krajinách stredovýchodnej Európy na prelome 80. a 90. rokov 

vytvorili predpoklady na rozvíjanie liberalizovaného, trhovo orientovaného hospodárstva. 

Ako jeden z dôsledkov kvalitatívne odlišnej socioekonomickej reality 

sa v súčasnosti celkom oprávnene mení aj požiadavka zabezpečovať šírenie informácií 

súvisiacich s komerčno-podnikateľskými procesmi a zámermi. Otvorenosť 

trhu, aktívny vstup zahraničných partnerov do ekonomík transformujúcich 

sa štátov – donedávna ešte členov tzv. východného bloku, efektívne úsilie zabezpečiť 

konkurencieschopnosť sa odráža aj v zmenených postojoch k fenoménu 

propagácie obchodno-podnikateľských aktivít, pravda, s viac či menej výrazným 

ohľadom na konkrétne etnikum alebo mikrosocietu. 

Netreba osobitne zdôrazňovať, že pragmatická hodnota informácie hospodárskeho 

charakteru vo veľkej miere závisí od komunikačného média, prostredníctvom 

ktorého sa informácia dostáva od autora k adresátovi. Popri „klasických“, 

praxou a dejinami overených nosičoch informácií (tlač, rozhlas, noviny, 

časopisy, magazíny, televízia, kiná, veľkoplošné propagačné dosky – billboardy, 

neóny, nápisy na akýchkoľvek predmetoch, propagačné balóny, lietadlá s reklamnými 

pásmi atď.) sa aj v našich podmienkach – obzvlášť od 2. polovice 90. rokov 

– čoraz viac informačno-propagačných textov usiluje ovplyvňovať potenciálneho 

zákazníka prostredníctvom celosvetovej elektronickej siete Internet. 

[‘Kto sa dnes pripojí k Internetu, zvýši svoju konkurencieschopnosť vo výskume, 

vzdelávaní, výrobe alebo obchode’; porov. Rychtar – Franěk, 1997, s. 123] 

Napriek celosvetovo rastúcemu trendu obľúbenosti internetovskej komunikácie 

sa často stretávame s nepríliš optimistickými konštatovaniami, že v domácich 

(slovenských), ale aj v sociokultúrne, historicky a ekonomicky porovnateľných 

(českých) podmienkach je Internet stále nedostatočne využívané médium; za 

svetom neuveriteľne zaostávame (Hvorecký, 1998, s. 45), príp. sme ešte len na 

začiatku cesty do Internetu (Rychtar – Franěk, c. d., s. 124). Skeptické náhľady 

242

JAZYK MESTA“ NA DOMOVSKÝCH KOMERČNÝCH STRÁNKACH V SLOVENSKEJ SIETI INTERNETU? 

sú namieste vtedy, ak do úvahy berieme technické obmedzenia (stav a kvalita 

prenosových ciest a nedostatok koncových zariadení – osobných počítačov, ktoré 

sú v našom prostredí ešte stále pomerne exkluzívnou záležitosťou). Kritickejší 

postoj sa črtá, ak v svojom okolí registrujeme nezáujem o celosvetovú elektronickú 

metasieť, teda nevnímanie dôsledkov aktívneho (ne)pripojenia sa k Internetu. 

Na rozvíjanie podobných úvah a na hľadanie príčin nepríliš priaznivého 

stavu nie je určená plocha tohto textu. Aj bez hlbších a fundovanejších analýz je 

však uvedomiť dôležité si, že pripojenie k Internetu možnosť poskytuje výhodne 

do priestoru interaktívnych informačných služieb ponúkaných v celo- 

vstúpiť 

svetovom rozsahu. 

Je všeobecne známe, že elektronická sieťová komunikácia bola pôvodne 

určená na vedeckovýskumné ciele. súhlasiť Treba s názormi, že by bolo omylom 

pôsobenie internetovských predností len v prostredí akademických či nezis- 

vidieť 

kových inštitúcií (Smoleňová, 1996, s. 5; Rychtar – Franěk, c. d., s. 124). 

Vskutku, k Internetu sa prostredníctvom národných sietí (SANET na Slovensku, 

CESNET v Českej republike, ACONET – The Austrian Academic Computer Network 

v Rakúsku a i.) pripájajú aj vládne, ziskové a komerčné spoločnosti. Tento 

postup je okrem ekonomického efektu pre konkrétnu sieť akademickú výhodný 

aj z iného hľadiska: dochádza k životne dôležitému úzkemu prepojeniu teórie 

s (napr. podnikateľskou) sférou a k aktívnemu vstupu vedy a výskumu na nesmierne 

inšpiratívnu pôdu praktických aplikácií najrozličnejšieho druhu. 

Potreba propagovať informovať, a nezriedka presviedčať účelne je nevyhnutná 

predovšetkým pri šírení informácií určených na reklamné účely. Reklama 

sa spravidla chápe ako „platené uverejňovanie informácií a materiálov 

s získať verejnosť cieľom pre určitý výrobok, službu, vytvoriť prípadne či modi- 

alebo upevniť určité vnímanie, imidž zadávateľa reklamy verejnosťou“ 

fikovať 

(Žáry, 1996, s. 6). Treba dodať, že v reklame ide o formu neosobnej prezentácie 

ideí, výrobkov a služieb, ktorá je určená na podporu rozhodovacieho procesu 

potenciálneho zákazníka (pozri Dominick, 1993, s. 377). Bezprostredná reagencia 

(napr. uskutočnenie obchodnej transakcie) teda nie je hlavným poslaním reklamného 

komunikátu. Z tohto hľadiska reklama úzko korešponduje s termínom 

public relations (PbR = „sústavné premyslené pôsobenie na diferencovanú ve- 

s cieľom vytvárať priaznivý obraz a pozitívne vzťahy“; Žáry, c. d., s. 5). 

rejnosť 

Odlišnosti medzi reklamnými komunikátmi a textami formujúcimi public 

relations vidieť možno v 1. jazykových špecifikách (PbR uprednostňujú faktografickejší 

štýl bez superlatívov a samochvály, reklama zasa posilňuje presviedčanie 

s využitím expresívno-emocionálnych jazykovo-komunikačných prostried- 

243

VLADIMÍR PATRÁŠ 

kov); 2. zacielení (PbR stavajú na solídnom informovaní so vzdelávacím zámerom, 

reklama sa orientuje na ovplyvňovanie, presviedčanie a rozhodovanie); 

3. druhu média (PbR sa zameriavajú na málopočetné publiká, reklama popri 

tzv. cieľových skupinách potenciálnych spotrebiteľov oslovuje široký okruh adresátov). 

[K rozdielom medzi PbR a reklamnými komunikátmi pozri napr. aj 

Jefkins, 1993, s. 14.] Ak neberieme do úvahy jemné rozdiely v pragmatickom 

zacielení jednotlivých reklamných komunikátov, vystačíme so strechovým termínom 

inzercia, príp. propagovanie. 

Inzertné aktivity komerčných spoločností, ale i jednotlivcov – právnických 

osôb prostredníctvom elektronickej siete predstavujú o. i. „nový typ kontaktovej 

komunikácie, ktorá sa uskutočňuje na základe špecifických textov“ (Findra, 

1998, s. 99). Z technického hľadiska domovská/domáca, príp. úvodná komerčná 

stránka (homepage) využíva službu WWW (World Wide Web, „celosvetová pavučinová 

sieť“), ktorá je schopná integrovať viaceré internetovské služby 

a poskytnúť ich používateľovi (klientovi) nielen v textovej, ale aj obrazovkovej 

podobe spolu s grafickými (farebnosť, animácia, počítačom vytvárané symboly 

a firemné emblémy a pod.) a stále častejšie aj akustickými výstupmi. Klient so 

zdrojom elektronických informácií komunikuje prostredníctvom predpisu HTTP 

(HyperText Transfer Protocol). Obsah informácie sa dostáva do materializovanej 

podoby vhodnej na bezprostredné vnímanie ako hypertextový dokument v jazyku 

HTML (HyperText Markup Language). Technicko-komunikačné a praktické 

výhody konštelácie elektronických parametrov sú viaceré: a) transparentný 

prístup k miestnym aj vzdialeným informačným zdrojom v celej sieti Internetu; 

b) možnosť vyhľadávania v dokumentoch; c) jednoduchá intuitívna obsluha; 

d) podpora pre multimédiá; e) ekonomická efektívnosť – bez nákladov na tlač či 

centrálnu výrobu kópií a pod. (bližšie pozri Smoleňová, c. d., s. 44; Šušol, 1998, 

s. 39 a n.). 

Parameter internacionalizácie publikovania, ktorý prvotne vyplýva z technických 

podmienok internetovskej siete, sa neodmysliteľne objavuje aj v jazykovo-kompozičnej 

a štýlovej tvári domovských komerčných stránok. Dominick 

(c. d., s. 381), berúc do úvahy popri (nad-/celo-)národných hľadiskách aj konkrétnejšie 

teritoriálne podmienky, poukazuje na dvojpólový charakter propagácie 

(reklamy, inzercie): 1. reklamy, ktoré oslovujú adresátov v celonárodnom 

meradle; 2. reklamy, ktoré sa orientujú na maloobchod („predaj v malom“). Lokálna 

propagácia tovarov a služieb sa viaže napr. k miestnym reštauráciám, 

sprostredkovateľom predaja áut, nábytku, spotrebnej elektroniky, výpočtovej 

techniky a počítačového vybavenia, opravovní televíznych prijímačov a i. [O ko- 

244


munikácii v malých a stredných firmách v Českej republike, ktorá sa odráža aj 

v komerčnej propagácii 90. rokov, podnetne uvažuje v poslednom období okrem 

iných napr. aj J. Mezuláník.] Aj v slovenských podmienkach pri tzv. miestnych 

firmách obvykle ide a) o dcérske spoločnosti, odbočky, resp. vysunuté pracoviská 

veľkoobchodných a servisných organizácií, ktoré majú ústredie v inej lokalite, 

príp. b) o malé firmy, ktoré majú centrum a zákazníkov len v jednej aglomerácii 

alebo vo vymedzenom obchodnom teritóriu. Je zrejmé, že obe skupiny nie 

sú striktne ohraničené a možno medzi nimi nájsť prienikové plochy. Z poznania, 

že trh prekonáva hranice v priestore a čase, vyplýva všeobecné konštatovanie, že 

ani propagačné texty nepotrebujú byť vybavené osobitnými identifikačnými 

znakmi svojho (lokálneho, sociodemografického, kultúrneho a i.) prostredia. 

Na druhej strane však nemožno poprieť fakt, že práve tzv. malá propagácia 

zatraktívňuje zákazníkom špecifické vlastnosti, hodnoty, charakteristické 

aktivity, príp. obchodné strediská či centrá spoločenského života v konkrétnom 

prostredí, napr. v meste, resp. mestskej štvrti. [O charakteristické „mestotvorné“ 

signály – pomenovania pohostinských a reštauračných zariadení, pomenovania 

obchodných jednotiek a pod. sa popri historikoch, urbánnych etnológoch (vzhľadom 

na Banskú Bystricu napr. Bitušíková, 1996) a pod. intenzívne zaujímajú aj 

samotní jazykovedci; Banskú Bystricu takto približuje napr. P. Odaloš (1995).] 

Je faktom, že na dosiahnutie okamžitého informovania a na zabezpečenie persuazívneho 

efektu sa využívajú predovšetkým formy a prostriedky tzv. okamihovej 

propagácie, ktorá je viditeľnejšie ukotvená v čase a priestore a ovplyvňuje 

predovšetkým bezprostredných návštevníkov mestskej aglomerácie, resp. 

zákazníkov ochotných bez priveľkého váhania využiť ponúkanú službu. Ako nosiče 

propagačného zámeru sa pritom výhodne uplatňujú obchodné výklady, firemné 

vývesky, letáky, plagáty, smerovky, trojrozmerné pútače, drobné oznamy 

v miestnych spravodajoch, pozvánky a pod., obvykle s hojným zastúpením neverbálnych 

zložiek. 

Ako už bolo naznačené, propagovanie komerčných zámerov prostredníctvom 

Internetu je jednou z najnovších a veľmi atraktívnych možností, ako 

zabezpečiť prienik informácie aj medzi používateľov elektronickej siete v konkrétnej 

mestskej aglomerácii. Je zaujímavé, ale popritom pochopiteľné, že k internetovskej 

verzii spravidla existuje aj priama textová paralela (napr. miestny 

tlačený spravodaj); ojedinele do hry vstupuje aj miestne (mestské) médium, 

napr. lokálna komerčná rádiostanica alebo káblová televízia. Je totiž dokázané, 

že paralelné sústredené pôsobenie rozličných komunikačných kanálov výrazne 

245


podporuje efektívnosť propagácie. Internetovský variant je pohodlne prístupný 

pre adresátov s primeraným koncovým zariadením (osobným počítačom); 

zároveň však nie je zabezpečené masové rozšírenie propagovaného obsahu či 

zámeru, pretože príjem a spracovanie inzercie je obvykle záležitosťou jednotlivca 

sediaceho pri osobnom počítači. 

V tejto súvislosti je potrebné zdôrazniť, že jazyk, štýl a kompozícia 

rozšírenejšej, prístupnejšej tlačenej verzie sa len nevýrazne odlišuje od elektronickej 

podoby. Aj na obrazovke počítača sa totiž výhodne využívajú viaceré 

všeobecne platné zásady charakteristické pre písaný/tlačený text poverený napr. 

publicistickými úlohami. Internetovské propagačné texty zverejňované na domovských 

stránkach firiem ako textové modely rešpektujú základné požiadavky 

písomnosti, verejnosti, oficiálnosti, pripravenosti a – isteže, diskusne – aj monologickosti 

(o konfigurácii piatich dvojíc neverbálnych vlastností v textových 

modeloch pozri Findra, c. d., s. 100 a n.). 

Aj elektronická podoba propagačných textov v základných kontúrach 

odráža napätie medzi vecnosťou (je charakteristická pre texty patriace k objektívnemu, 

napr. náučnému alebo administratívnemu jazykovému štýlu) a expresivitou, 

príp. emocionálnosťou (je príznačná pre texty patriace k subjektívnemu, 

napr. umeleckému jazykovému štýlu); o dichotómii vecnosti a expresivity, príp. 

emocionálnosti v propagačných textoch pozri napr. Tvrdoň, 1996. 

Osobitosti internetovských komerčných stránok ostrejšie vystupujú do popredia 

pri posudzovaní technicko-komunikačných podmienok. Domovská stránka 

je taktiež „formálne a významovo neuzavretý prehovor, lebo ide o zložku 

vyššieho textového celku / komplexu replík“ (Findra, 1997, s. 260). Používateľ 

z úvodnej stránky obvykle preniká do elektronickej siete prostredníctvom tzv. 

linku – podčiarknutej pasáže, t. j. možnosti vstúpiť do hypertextu na žiaducom 

mieste – a pomocou grafického zariadenia (symbolu ukazováka) sa do želanej 

pozície jednoducho „vloží“, individuálne si voliac svoje kroky a vlastný postup. 

Takto sa s aktívnou spoluúčasťou používateľa vytvára osobitá priestorovo vetvená 

textová štruktúra nie nepodobná encyklopedickému modelu. Má atribúty 

publicistického žánru, ale pod vplyvom individuálne volenej elektronickej úpravy 

sa jej podobnosť s patričným žánrovým modelom (v tomto prípade inzerátom) 

zastiera. [Možno sa prikloniť k názoru o Internete ako o „inherentne demokratickom 

mieste ... v najradikálnejšom zmysle slova“ (Hvorecký, c. d., s. 45); na 

druhej strane však doposiaľ neprílišná dostupnosť elektronicky tvorených a šírených 

informácií pre širšie vrstvy obyvateľstva predstavuje istú formu diskriminácie, 

resp. cenzúry (Šušol, c. d., s. 38).] 

246


Je veľmi zaujímavé skúmať problém, či internetovské domovské stránky 

(koncepčne a technicky viazané na celosvetovú sieť a spĺňajúce jej základné 

kritériá) ako prostriedky malej propagácie skutočne rešpektujú mestské (lokálne) 

osobitosti a tak sa výhodne približujú k potenciálnemu komerčnému partnerovi. 

Uvedenú domnienku som sa usiloval potvrdiť preskúmaním komunikačnej 

hodnoty domovských internetovských stránok, ktorých cieľom je propagovanie 

tovarov a služieb najrozličnejšieho druhu v konkrétnych prostrediach 

a komunikačných spoločenstvách väčšieho slovenského mesta (Banská Bystrica). * 

Z komunikačného hľadiska sa domovská komerčná stránka – prvotne takmer 

výhradne vizuálna záležitosť – predstavuje ako výsledok spolupráce jazykovej 

a grafickej zložky. Neverbálne prostriedky (nezriedka viacfarebnosť, ilustrácie, 

osobitné kompozičné usporiadanie obvykle s dominanciou pomenovania 

firmy, štylizovanie trojrozmernosti, využívanie animácií rôzneho charakteru – 

posúvaním textového pásika počínajúc a trojosovým premiestňovaním textových 

blokov, resp. obrázkov končiac) spravidla výhodne podporujú komunikačný 

zámer. Popri objednávateľovi (zadávateľovi) stránky (tento sa v konečnom 

dôsledku takisto stáva ohnivkom v komerčnom reťazci) s jeho požiadavkami sa 

na domovskej stránke manifestuje aj zhotoviteľ stránky s jeho vizuálnym 

cítením, technickými a finančnými možnosťami. 

Pohľad na vzorky z výskumného súboru evidentne svedčí o prirodzenom 

úsilí prezentovať predovšetkým emblém (logo) firmy (spoločnosti) a plochu 

stránky vyplniť základnými údajmi o profile a poslaní spoločnosti 1 . Texty 

oslovujúce slovenského komunikačného partnera, napr. obyvateľa mesta – používateľa 

elektronickej siete sú spracované v spisovnej variete národného jazyka 

obvykle s technickými obmedzeniami a nedostatkami (chýbajúce diakritické 

a interpunkčné znamienka). Domovské stránky firiem s lokálnym zameraním 

voľnú plochu využívajú v dvoch krajnostiach, a to buď 1. na ponuku možností 

* ... Materiálové východiská na úvahy tvorí 52 domovských internetovských stránok komerčných 

spoločností, inštitúcií a organizácií pôsobiacich na teritóriu Banskej Bystrice a orientujúcich 

sa na prezentáciu tovarov a služieb v tomto meste. Stránky boli postupne vyberané zo siete Internetu 

v období máj – august 1998 bez ohľadu na zameranie a propagovaný sortiment. Podmienkou 

zaradenia do výskumného korpusu bola väzba na konkrétne mestské prostredie. Ako bádateľsky 

najhodnotnejšie vzorky boli prijímané ukážky, ktoré sa popri elektronickej verzii paralelne, zväčša 

cyklicky publikujú v miestnych tlačených periodikách komerčného charakteru (v miestnych podmienkach 

inzertné týždenníky Pardon [http://www.pardon.sk] a Pegi [http://www.pegi.sk], 

šírené okrem mesta a okresu Banská Bystrica aj do blízkych okresov Brezno a Zvolen). 

1 ... http://www.autotechna.sk 

247


napojiť sa na atraktívne komunikačné uzly 2 , alebo 2. na siahodlhé detailné prezentovanie 

predmetu svojho komerčného programu 3 . V lexike obvykle dominuje 

príslušná terminológia (v publicistike výrazný zdroj dynamiky slovnej zásoby; porov. 

Kamiš, 1988) nezriedka s výraznými stopami svojho „elektronického“ 

prostredia (angličtina) 4 bez akéhokoľvek odklonu napr. k profesijnej slovnej zásobe, 

resp. slangu, miestnemu dialektu, interdialektu či regionalizmov alebo „urbanizmov“ 

5 . Kritérium lokálnosti sa spriezračňuje takmer výhradne prostredníctvom 

chrématoným a toponým. Využívanie expresívnych, príp. emocionálnych prvkov, 

prostriedkov alebo postupov charakteristických pre propagačné texty je zriedkavé: 

obyčajne sa obmedzuje na opytovacie, príp. apelatívne konštrukcie 6 . Vecný, 

strohejší charakter internetovských komunikátov podporuje prítomnosť nevyhnutných 

komponentov potrebných na zabezpečenie kontaktu medzi inzerentom a perspektívnym 

zákazníkom (čísla telefónu, faxu, mobilného telefónu, príp. adresa 

elektronickej pošty). Signály spolupatričnosti s lokalitou, resp. miestne či mestské 

osobitosti sa obvykle manifestujú len prostredníctvom súčastí poštových adries. 

Ukazuje sa teda, že pri konštituovaní a publikovaní propagačného internetovského 

textu s lokálnym nasmerovaním z hľadiska obsahu a pragmatického 

nasmerovania ako rozhodujúci vstupuje do hry parameter odbornosti, ktorý 

sám osebe signalizuje výhradnosť, novosť, originálnosť, zdanlivú alebo faktickú 

vyššiu kvalitu ponúkaných služieb alebo výrobkov. Zdôrazňovanie odbornosti 

popri upevňovaní povedomia exkluzívnosti slúži napr. aj ako prejavenie postoja 

voči možnej konkurencii, ktorá nemusí pôsobiť len v konkrétnej lokalite. Ponuka 

informácií prostredníctvom spisovnej variety národného jazyka bez 

charakteristických „mestských“ atribútov okrem upevňovania prestíže spisovnej 

komunikácie vo verejnom prostredí umocňuje zameranie propagácie na cieľovú 

skupinu adresátov – potenciálnych komerčných partnerov. Takto sa elektronicky 

prezentovaný komunikát stáva prostriedkom nie reklamy v užšom zmysle slova, 

ale cestou na budovanie presvedčenia o solídnosti firmy a jej zámerov, t. j. blíži 

sa skôr k pólu public relations. 

Aj na základe analýzy internetovských domovských stránok komerčného 

charakteru s lokálnym zameraním je teda žiaduce poukázať na niekoľko všeo- 

248 

2 

... http://www.pcb.sk/present/olsav 

3 

... http://www.netax.sk 

4 

... http://www.pcb.sk/present/bbprevent 

5 

... http://web.sk/twd 

6 

... http://www.petai.sk


becnejších skutočností. 1. Stiera sa hranica medzi termínmi publikovanie a komunikácia 

– elektronicky šírené propagačné texty tohto druhu sú individualizované, 

poskytujúce popri odborných informáciách aj obchodné a nezriedka i skupinové 

či osobné zámery. 2. Texty sú prejavom jazykovej a komunikačnej unifikácie 

– logického dôsledku zmedzinárodňovania medziľudskej komunikácie na 

konci 20. storočia bez ohľadu na ten-ktorý jazyk. 3. Charakter jedného z najmodernejších 

nosičov informácií – Internetu – vplýva na nekomplikovaný prienik 

angličtiny, príp. anglicizujúcich zložiek aj do textov určených na pôsobenie 

v geograficky, príp. sociálne užšie definovanom priestore, napr. v meste. Sieťová 

komunikácia popritom podporuje formovanie elektronických komunít na 

základe spoločných záujmov a životného štýlu, a to bez ohľadu na zemepisné 

alebo jazykové obmedzenia. 

Ukazuje sa, že komerčné internetovské stránky sa konštituujú ako špecifické 

textové modely, ktoré sa zo štýlovo-komunikačného hľadiska pohybujú na 

hraniciach náučného, administratívneho a publicistického štýlu. Doteraz len 

okrajovo, signálovo reagujú na charakteristické „mestské“ komunikačné podnety. 

Nie je nereálne, že so zdomácnením celosvetovej siete sa v slovenských 

podmienkach aj jazykovo-komunikačne zvýrazní faktor lokálnej ukotvenosti internetovských 

propagačných stránok. 

Zdá sa teda, že v problematike spoluúčasti „jazyka mesta“ na propagačných 

stránkach Internetu nejde len o fikciu; tento názor pomerne hodnoverne 

potvrdzujú napr. viaceré komerčné propagačné texty podfarbené sociogeograficky 

príznakovými prvkami, prostriedkami a postupmi (napr. na vlnách 

lokálnych súkromných rádiostaníc). 

Prezentované úvahy napriek úsiliu viacstranne ich argumentovať o. i. aj 

poukazovaním na príklady z konkrétnych internetovských stránok ** si priam 

vyžadujú, aby sa v nadpise tejto štúdie objavil otáznik. 

Literatúra 

BITUŠÍKOVÁ, A.: Pohostinské zariadenia a zábavné podniky ako miesta spoločenskej komunikácie. 

In: Banská Bystrica. Sociokultúrne obrazy a portréty. Zost. J. Darulová. Banská Bystri- 

** http:// www.faxcopy.sk isternet.sk/person gratex.sk/appel tinnoc.sk edit/sk telematic.sk fermas.sk 

axonpro.sk drukos.sk pcb.sk web.sk/miba pcb.sk/present/tpsoft/tpsoft.html sknet.sk/marsoft 

cevys.sk atď. 

249


ca: Univerzita Mateja Bela – Vedeckovýskumný ústav regionalistiky Fakulty humanitných vied, 

1996, s. 9 – 25. 

DOMINICK, J. r.: The Dynamics of Mass Communication. 4 th Edition. New York: Mc 

Graw-Hill, 1993. 616 s. 

FINDRA, J.: Štylistika internetových textov. Slovenská reč, 62, 1997, č. 5, s. 257 – 267. 

FINDRA, J.: Jazyk – reč – človek. Bratislava: Q 111, 1998. 111 s. 

HVORECKÝ, J.: Internet v službách demokratizácie. Fórum občianskej spoločnosti, 2, 1998, 

č. 1, s. 45 – 46. 

JEFKINS, F.: Planned Press and Public Relations. 3 th ed. London: Blackie Academic & Professional, 

1993. 313 s. 

KAMIŠ, K.: K dynamice slovní zásoby v publicistice. In: Dynamika současné češtiny z hlediska 

lingvistické teorie a školské praxe. Praha: Univerzita Karlova, 1988, s. 121 – 125. 

MEZULÁNÍK, J.: Komunikace v malé a střední firmě. In: Retrospektívne a perspektívne pohľady 

na jazykovú komunikáciu. Ed. P. Odaloš. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela (v tlači). 

ODALOŠ, P.: K problematike názvov firiem. In: Studia Academica Slovaca. 24. Prednášky 

XXXI. letného seminára slovenského jazyka a kultúry. Red. J. Mlacek. Bratislava: STIMUL, 1995, 

s. 127 – 134. 

RYCHTAR, B. – FRANĚK, Z.: Informační centrum pro podnikatele. In: Sborník výzkumných 

prací Ústavu malého a středního podnikání. Díl 1. Ed. J. Ramík. Karviná: Slezská univerzita 

Opava – Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné, 1997, s. 122 – 128. 

SMOLEŇOVÁ, M.: Internet a niektoré jeho služby v prostredí operačného systému Unix. 

Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela – Vedeckovýskumný ústav automatizácie a komunikácie, 

1995. 60 s. 

ŠUŠOL, J.: Informačné a komunikačné technológie. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela-Fakulta 

humanitných vied, 1998. 60 s. 

TVRDOŇ, E.: Jazykové a štylistické prostriedky propagácie. Bratislava: Univerzita Komenského 

– Filozofická fakulta, 1996. 76 s. 

ŽÁRY, I.: Public relations. Bratislava: Univerzita Komenského, 1996. 116 s. 

250


SÚKROMNÁ POŠTOVÁ SCHRÁNKA 

AKO „OTVORENÝ“ KOMUNIKAČNÝ 

PRIESTOR 

Mira Nábělková 

Príspevok zameraný na súkromnú poštovú schránku a s ňou súvisiace „vývinové 

procesy“ sa k téme mesta a jeho jazyka približuje zo špecifického zorného 

uhla. Jeho názov potenciálne odkazuje k dvom rozličným skutočnostiam – po 

prvé k súkromnej poštovej schránke ako tradičnému domovému, resp. bytovému 

objektu, do ktorého smerujú rozličné písané, papierové komunikáty či súbory 

komunikátov, po druhé k jej súčasnému nástupcovi (nie síce vo všetkých smeroch, 

ale predsa) – k súkromnej, t. j. osobnej poštovej schránke elektronickej pošty. 

O obidvoch sa dá, resp. dalo by sa uvažovať ako o otvorenom komunikačnom 

priestore – vo svojich poznámkach sa budem venovať tej tradičnejšej poštovej 

schránke a zmenám (povedzme že komunikačným zmenám), ktoré s ňou 

v súčasnosti v našom mestskom prostredí súvisia. V podstate ide o známy fakt, 

že posledné roky v súvislosti so systémovými spoločenskými zmenami, so zmenami 

spoločenských vzťahov priniesli kvalitatívnu a v súvislosti s tým aj kvantitatívnu 

zmenu toho, čo sa ako osobná pošta ocitá v našich súkromných poštových 

schránkach. Ide o zmenu schránkovej každodennosti, ktorá ponúka isté nové 

komunikačné situácie. 

V schematickom spätnom pohľade možno súkromnú poštovú schránku minulých 

desaťročí predstaviť ako istú cieľovú stanicu osobnej pošty – súkromných 

epištolárnych komunikátov, sporadických adresných úradných listov a objednanej, 

predplatenej tlače. V takejto predstave vyznieva súkromná schránka ako 

individualizovaný osobný, resp. rodinný uzavretý (v zmysle privátny) priestor, 

očakávaniami aj ich napĺňaním odlišný od iných, čo aj – povedzme v panelákovej 

realite – celkom rovnako vyzerajúcich susediacich schránok. 

Na tomto mieste by sa žiadala istá digresia v smere k epištolárnym komunikátom, 

ktoré sa tu už spomínali ako jeden zo zdrojov poznania mestského 

(a nie len mestského) jazyka. Štylistické analýzy podávajúce charakteristiky epištolárneho 

štýlu (porov. napr. Ruščák, 1983, 1988; Šimková, 1993) by bolo nepochybne 

zaujímavé doplniť o rozličné sociolingvistické parametre, napr. hoci 

251

MIRA NÁBĚLKOVÁ 

anketovým prieskumom overiť či relativizovať (a konkretizovať) platnosť predstáv 

o ústupe epištolárnosti, až o istej plošnej neepištolárnosti nášho času. Pravda, 

takýto prieskum by v súčasnosti už musel zohľadniť dvojaké médiá epištolárnej 

komunikácie – keď popri klasických, „obálkových“ listoch dnes existuje 

a kvantitatívne narastá elektronická epištolárna komunikácia, ktorá má, vieme, 

svoje špecifiká. Otvára sa tu povedzme aj otázka, či, ak aj skutočne ustupuje tradičná 

listová korešpondencia, neposilnila sa v epištolárnej sfére pri istej novej 

otvorenosti cestovateľských priestorov aspoň miera „pohľadnicovosti“, t. j. v porovnaní 

s „listovosťou“ komunikácia formou kratších pozdravných textových útvarov. 

To však nie je témou týchto úvah. V danej súvislosti ešte možno spomenúť, 

že naše nové obdobie s názorovou a politickou pluralizáciou a polarizáciou aktivizovalo 

istý nepozdravný typ pisateľov „epištol“ a do súkromných schránok 

spoločensky angažovaných občanov zanáša aj špecifický, hoci nie až tak nový 

typ písomností, individuálnou adresnosťou predsa súvzťažný s tradičným epištolárnym 

textom – anonymné nesúhlasné a výhražné listy (porov. napr. Sujová, 

1998). To je však už tiež téma sama osebe. 

Oproti spomínanej tradičnej privátnej každodennosti našich poštových 

schránok prinieslo posledné desaťročie zmenu, ktorú možno charakterizovať ako 

posun k „otvorenosti“ súkromnej schránky, t. j. k situácii, keď sa ako vlastníci 

schránky stávame bez vlastného pričinenia adresátmi rozmanitých komunikátov 

od rozličných expedientov, „nevyžiadanej pošty“ rozličného druhu, pričom oproti 

predchádzajúcej individuálnosti kvantitatívne narastá zhodnosť, masovosť vložených, 

vhodených, doručených zásielok v širokom zábere súkromných poštových 

schránok. Rámcovo ide o rozličné reklamné letáčiky, resp. kvantá reklamných 

letáčikov, o jednotlivé drobné ponuky a oznamy, reklamné vzorky tovarov, 

katalógy, pozvánky na otvorenia predajní, prezentácie výrobkov a iné predajné 

podujatia, o adresné ponuky tovarov s bombastickými ponukami výher 

(osobne adresované, pričom však takéto adresovanie môže vyvolávať otázku 

o zdrojoch osobných údajov a porušovaní ich ochrany), o periodické inzertné 

časopisy a rozličné lokálne periodiká. Ak v súvislosti s preberaním reklám a vôbec 

v súvislosti so súčasnou reklamou, t. j. s udomácňovaním jej nových foriem 

a prejavov v našich podmienkach hovorí D. Short (1996, s. 193 n.) o „westernizácii“ 

(prenikaní západných modelov), možno aj v tomto prichádzaní reklamných 

a inzertných textov do našich schránok vidieť povedzme istý prvok westernizácie. 

V spoločenstvách s jeho dlhodobou tradíciou jestvuje v prípade individuálneho 

nezáujmu oň aj konvencia odmietnutia – v podobe nápisu (individuálneho, 

či štandardizovanej nálepky) so žiadosťou nevhadzovať do schránky re- 

252

SÚKROMNÁ POŠTOVÁ SCHRÁNKA AKO „OTVORENÝ“ KOMUNIKAČNÝ PRIESTOR 

klamné materiály. U nás sa podľa predbežných poznatkov takéto usmernenie 

využíva len sporadicky, či už zato, že ľudia sú za „osobný prísun reklamy“ 

vlastne vďační, či zato, že jej odmietanie, ak by im oň aj šlo, považujú za nie 

celkom štandardné, resp. vhodné. Pri inom type nevyžiadanej pošty, pri lokálnych 

nereklamných periodikách, je zaujímavá otázka (na ktorú zatiaľ neviem 

odpoveď), či majú tiež v iných spoločenstvách paralely. 

Na potenciálnu otázku, čo vlastne môže našej konferencii priniesť táto téma, 

dalo by sa odpovedať asi tak, že pozornosť venovaná zmenenej komunikačnej 

situácii súkromnej poštovej schránky (t. j. „nás“ ako vlastníkov súkromných 

poštových schránok) nepomôže síce veľmi na ceste k uchopeniu jazyka mesta 

ako „mestského jazyka“ v zmysle jazyka jeho bežnej hovorenej komunikácie, 

odhaľuje však istý priestor špecifického nárastu písanej komunikácie, a to zväčša, 

resp. často komunikácie lokálneho určenia a lokálneho charakteru, pričom 

môže byť zaujímavé, „akým jazykom“ je táto komunikácia realizovaná, napr. aj do 

akej miery, či v akom smere sa spomínaná lokálnosť prejavuje jazykovo. 

Ako istý vstup do problematiky možno načrtnúť realitu dnešnej poštovej 

schránky domácnosti bratislavského petržalského sídliska. Je to schránka do istej 

miery „výlučná“, keďže pri Petržalke nejde o sídlisko takpovediac len jedno 

medzi mnohými, ale o slovenské mestské sídlisko s mnohými naj – sídlisko 

hlavného mesta s obyvateľmi prisťahovanými „zo všetkých kútov“ Slovenska, 

sídlisko na hranici troch štátov (resp. na hranici s dvoma štátmi), sídlisko s najväčším 

počtom obyvateľov (okolo 130 000) – na jednej strane s nízkym vekovým 

priemerom (32,5 roka) a súčasne najvyšším priemerným vzdelaním, na druhej 

s najvyššími priemernými príjmami, na tretej povedzme s najväčšou hrozbou 

pocitov odcudzenia či drogových závislostí. Každé z týchto a iných ďalších 

„naj“ nejakým spôsobom vznikovo ovplyvňuje, provokuje niektorú zo stránok 

spomínanej zmeny schránkovej každodennosti. 

Ak by sme na zmenenú situáciu súkromnej poštovej schránky pozerali 

z pohľadu zmien celkovej komunikačnej situácie a jej jednotlivých zložiek (porov. 

napr. Kořenský et al., 1979) možno ju názorne uchopiť napr. cez prizmu 

zmeny rolových charakteristík adresáta komunikátov, vlastníka poštovej schránky 

– oproti tradičným rolám adresáta epištolárnej komunikácie (kde mohlo a stále 

môže ísť o rolu rodiča, súrodenca, starého rodiča, priateľa, to všetko aj v plurálovej 

podobe, rolu manžela či inak blízkeho človeka a pod.), reklamné texty 

rozličného charakteru priraďujú adresátovi rolu potenciálneho zákazníka a rozličné 

lokálne periodiká okrem iného aj špecifickú rolu občana, v našom prípade 

občana mestského sídliska, mesta, t. j. občana – mešťana. 

253


Rozličné typy reklamných textov a inzertných periodík predstavujú samostatnú 

„nosnú“ problematiku (či problematiky) – naša súčasnosť s rozširujúcou 

sa ponukou tovarov a služieb, ktoré sa chcú a potrebujú presadiť, priniesla veľký 

rozmach reklamy s rozvíjajúcim sa reklamným štýlom (porov. napr. Mistrík, 

1997; Patráš, 1993 a i.). Pokiaľ ide o lokálnu príslušnosť či podmienenosť tlačovín 

s rozličnými reklamnými textami vhadzovanými do petržalských schránok, 

okrem vrstvy lokálne zakotvených proprií nie je jazykovo nijak zvlášť zvýraznená. 

V zásade ide o texty spisovného charakteru, ktoré majú svoje špecifiká z iných 

ako „lokálnepripútanostných“ hľadísk. 

Popri periodických reklamných obchodných a firemných letáčikoch a katalógoch 

so špecifickou kombináciou jazykovej a obrazovej reklamnej zložky, 

ktoré sú dostupné aj v konkrétnych obchodných centrách (Billa, Tesco, BauMax, 

Interiér Press, Ikea a i.) a nie sú distribučne určené výhradne do poštových 

schránok, popri množstve jednorazových ponukových lístkov a pozvánok (v súvislosti 

s blízkosťou k hranici ide niekedy aj o slovensky písané pozvánky na 

obchodné podujatia v Rakúsku, v Kitsee, Parndorfe a pod.) pozoruhodný je počet 

„schránkových“ periodických inzertných časopisov (City Expres; Spravodaj. 

Bratislava; Eso. Bratislava; Bratislavský kuriér; Titan; Avízo; Bratislavsko; Elefant). 

Viaceré z nich samy seba v hlavičke označujú a ponúkajú („inzerujú“) ako 

„najčítanejšie inzertné noviny“ a definujú sa ako periodiká pre Bratislavu 

a okolie (z pochopiteľných dôvodov je pre inzertné noviny náklad s mierou čítanosti, 

umiestňovaný už do hlavičky periodika, dôležitým kvalifikačným parametrom). 

Niektoré z bratislavských inzertných časopisov majú pendanty v iných regiónoch, 

napr. vydavateľ inzertného časopisu Bratislavsko (Plnofarebné inzertné 

noviny pre Bratislavu. 180 000 výtlačkov. Zadarmo do všetkých domácností 

v Bratislave) vydáva napr. pre Trnavu a okolie Trnavsko (Okresné inzertné noviny. 

45 000 výtlačkov. Zadarmo do všetkých domácností a firiem v okrese Trnava) 

a ďalšie lokálne vydania ako Pezinsko, Senecko, Piešťansko, Hlohovecko, 

Nitriansko, Sereďsko a i. Popri bratislavskom periodiku Eso. Bratislava vychádza 

napr. aj Eso. Západné Slovensko, popri Bratislavskom aj Senecký, Pezinský, 

Malacký, Kubínsky kuriér. Viaceré z týchto tlačovín v tiráži uvádzajú, že texty 

neprešli jazykovou úpravou (možno poznamenať, že z hľadiska platnej normy 

spisovného jazyka je to v prípade Bratislavska, Sereďska a pod. zrejmé už z názvov 

týchto periodík). Okrem územného princípu ďalšiu rovinu „partnerstva“ 

jednotlivých časopisov formujú skupiny adresátov – popri periodikách určených 

do „domácnosťových“ schránok jestvujú inzertné časopisy špeciálne orientované 

na schránky firiem (niektoré z nich obidve skupiny adresátov spájajú) – napr. 

254


vydavateľ periodika Spravodaj. Bratislava (Noviny do 180 000 domácností 

Bratislavy a okolia. Dvojtýždenník. Zadarmo) vydáva (upozorňujú na to aj reklamné 

billboardy v meste) aj inzertný časopis Slovenský Market. Obchodné noviny 

zadarmo distribuované do 50 000 firiem celého Slovenska (podobne orientované 

je aj periodikum Klient. Firemná korešpondencia. Zadarmo. Plnofarebné 

informačno-inzertné noviny určené cieľovej skupine riadiacich pracovníkov firiem 

v celej SR. Distribúcia na 20 000 firemných adries). Aj tieto noviny sa 

však niekedy ocitnú v súkromnej poštovej schránke. Rozdiely medzi domácnosťovými 

a firemnými inzertnými časopismi možno vidieť v rozdielnom tematickom 

zameraní inzerátov a sprievodných textov. Ďalší typ súvzťažných časopisov 

zastupuje „normálne stánkové“, t. j. predajné Avízo (Denník pre bezplatné 

oznámenia občanov; cena 17.80 Sk/Kč) a „schránkové“ Avízo (Bratislavský reklamný 

spravodaj. Zadarmo, pravidelne do všetkých poštových schránok v Bratislavskom 

kraji, náklad 210000 výtlačkov). 

Vlastné petržalské sídliskové inzertné noviny predstavuje Elefant s podtitulom 

Petržalské periodikum. V priebehu rokov (začal vychádzať na začiatku tohto 

desaťročia) sa jeho hlavička menila smerom k „samo-“ či „sebareklame“, pôvodný 

strohý viac-menej vecný text Elefant. Prvá svojpomocná reklamná agentúra 

nahradilo rozsiahlejšie – výzvovejšie, „reklamnejšie“ avízo: Elefant. Noviny 

do každej domácnosti v celej Petržalke a priľahlých obcí. Inzertné noviny všetkých 

Petržalčanov. Kto inzeruje v Elefante, prosperuje v podnikaní, lebo si získal 

petržalských zákazníkov, ktorým šetrí peniaze, benzín a čas cestovaním. Petržalské 

periodikum vychádza každý párny týždeň. 

Pre všetky typy reklamných tlačovín je príznačné, že odzrkadľujú rozličné 

aspekty dynamiky súčasného jazyka, resp., že práve v nich sa výrazne demonštrujú 

niektoré nové javy súčasnej slovenskej rečovej komunikácie. Jednou z ich 

charakteristík, ktorá stojí za zmienku, je značná miera terminologickosti, resp. 

odbornosti (na danú vlastnosť inzerátov a reklám upozorňuje napr. aj Ľ. Falťanová 

v zaujímavom článku o inzercii v bratislavskej tlači v 20. – 30. rokoch 

tohto storočia; Falťanová, 1997). Tu ide o významné zastúpenie rozličných terminologických 

pomenovaní, resp. viacslovných terminologických spojení, v ktorých 

sa objavujú, t. j. k adresátovi týchto textov prichádzajú aj z hľadiska bežnej 

slovnej zásoby okrajové, z hľadiska ponuky konkrétneho tovaru, resp. konkrétneho 

tovarového sortimentu však potrebné, neobíditeľné výrazové prostriedky 

(niektoré z nich pritom odrážajú ešte proces hľadania pomenovania a neustálenosť 

pomenovacieho prostriedku). Ilustračne možno uviesť slová a spojenia ako 

plastová nábehová lišta, plávajúce laminátové podlahy (Interiér Press), trojzip- 

255


sový plnený peračník, teplovzdušná kefa, čeľusťový rotoped (Tesco), predokenné 

rolety, korbové, výsuvné, balkónové markízy, etiketovacie kliešte, flpcharty, 

verejná pagingová sieť BeePage (Bratislavský kuriér, Eso), špárovacie hmoty, 

risography, vlastná mostážna skupina (Avízo), bezšnúrová džbánová varná 

kanvica (Philips), hladina antioxidačného statusu, alopatická liečba, vzhľadové 

brúsenie a leštenie kovových materiálov (Spravodaj), špecializovanú lexiku obsahuju 

aj mnohé spojenia pomenúvajúce rozličné parametre spotrebnej elektroniky, 

napr. linkové nahrávanie, karakoe, krokové kyvadlové ovládanie obrazu, 7-pásmový 

duálny spektrálny analyzér, infračervený port, programovateľný časovač, 

hyperpásmový tuner (Euro Comp, City Expres). „Hľadanie“ atribútu súvzťažného 

s východiskovým substantívom, resp. s atributívnym spojením (Bass Reflex – 

s Bassreflexom – basreflexový) možno ilustrovať napr. na spojeniach 2-pásmový 

Bass Reflex reproduktorový systém – 2-pásmové reproduktory s Bassreflexom 

(Euro Comp) – 2-pásmové basreflexové reproduktorové sústavy (City Expres), 

pričom v prvom z uvedených príkladov sa zrkadlí aj širšie pozorovateľný prienik 

neadaptovaných propriálnych či apelatívnych atributívnych podôb a preponovaných 

(namiesto postponovaných) pomenovacích nominatívov do atributívnych 

spojení Surround systém, presné quarz hodiny, MID-MOUNT kazetový mechanizmus, 

VISS vyhľadávanie, SCART korektor (Euro Comp), zateplená prešívaná 

hobby bunda (BauMax), bezšnúrová compact džbánová varná kanvica (Philips), 

Antipasto špecialita, Müsli čoko (Tesco), Heinz fazuľa, Carpathia polievky, 

Bonduelle hrášok, Rolly Joker sušienky oproti Detské piškóty Opávia, Špagety 

Lucio Garofalo (Billa) (o danej tendencii porov. napr. aj Nábělková, 1997, 1999). 

Jedno zo špecifík reklamných textov, preexponovanú superlatívnosť, 

možno dokumentovať napr. na stále inovovanej a „gradovanej“ spájateľnosti 

z hľadiska reklamy nie nepodstatného substantíva cena. Ide vždy pochopiteľne 

o upozornenie na nízku cenu – či už s využitím motívu dočasného zníženia 

cien, napr. narodeninová cena (BauMax oslavuje narodeniny); super uvádzacia 

cena; Akcia!! mimoriadne ceny alebo naopak o upozornenie na spoľahlivosť 

a stálosť nízkych cien – dlhodobo nízka cena; garancia najnižšej ceny 

(IKEA). Jedinečnosť a príťažlivosť konkrétnej ceny sa zdôrazňuje rozmanitými 

atribútmi, napr. super ceny; absolútne najnižšia cena na slovenskom trhu, 

pričom možno stretnúť aj výrazne hovorové či slangové atribúty, napr. 

Znova bomba akciové ceny!; Absolútne špica cena na slovenskom trhu (Interiér 

Press). Osobitný prípad predstavuje spojenie príma cena využívané 

v reklamných textoch obchodného domu Tesco, v ktorom na jednej strane 

kvalifikačný atribút neprestáva niesť kvalifikačný náboj vysoko kladného hod- 

256


notenia, súčasne však celé spojenie, ako o tom informujú reklamné texty, nadobudlo 

aj špecifický terminologický význam: Príma cena je dlhodobo priaznivá 

cena vybraných druhov tovarov. Stále ju aktualizujeme porovnávaním 

cien s konkurenciou. Kedykoľvek prídete a nakúpite za naše príma ceny, nakúpite 

výhodnejšie ako v iných obchodoch (Tesco). 

Inzertné noviny okrem inzerátov prinášajú aj iné typy textov reklamného 

charakteru (predovšetkým interview s predstaviteľom nejakej firmy), ale aj 

spestrujúce texty iných žánrov – napr. City Expres pozoruhodnú rubriku Čo nového 

na centrálnom trhovisku – komentár „Vášho (teda „nášho“) Jara“ k aktuálnym 

udalostiam „veľkého aj malého“ života Bratislavčanov, štylizovaný do jeho 

„situačného trhového“ (ako istá analógia „krčmového“) hodnotenia. 

Špecifickú problematiku v rámci „schránkových tlačovín“ predstavujú nereklamné 

(resp. primárne nereklamné, keďže isté kvantum reklamy či inzercie prinášajú) 

lokálne periodiká hádzané do osobných poštových schránok ako nový prvok 

v komunikačnej situácii súčasnej Petržalky a vôbec Bratislavy. Nie že by neexistovala 

tradícia lokálnych, miestnych, resp. mestských periodík (napr. bratislavský 

Večerník, v iných mestách iné noviny), predsa je tu ten nie nepodstatný rozdiel, že 

kým napr. pre Večerník, jeho získanie a zaplatenie, sa musí rozhodnúť čitateľ, 

schránkové periodiká (ich tvorcovia) sa samy a gratis s istým komunikačným zámerom 

rozhodli ísť za čitateľom. Jedným z ich významných špecifík je už spomínaná 

skutočnosť, že ako keby počítali (popri inom) s rolovou konkretizáciou adresáta 

ako občana mešťana, resp., v stručnosti a možno trochu zjednodušene povedané, 

že majú ambíciu prispieť pri svojich adresátoch k interiorizácii komunikačnej 

(životnej) roly občana mešťana – takúto socializačnú, integračnú funkciu im možno 

pripísať ako vedomý komunikačný zámer, napokon aj explicitne formulovaný 

v publikovaných textoch. Ak Ladislav Ballek vo svojej knihe Letiace roky opakovane 

spomína dôležitosť práve urbánnej kultúry pre náš dnešok a budúcnosť a ako 

podstatné hodnoty tejto kultúry uvádza spoluúčasť a zodpovednosť, možno myslím 

celkom vecne, t. j. nepateticky konštatovať, že lokálne periodiká majú cieľ prispievať 

k formovaniu práve urbánnej kultúry. Pri tomto type periodík v petržalskej 

schránke jestvuje istá viacstupňovosť „lokálnosti“. Prichádza do nej trochu špecifický 

Zadunajec, čo je síce mesačník bytového družstva Petržalka, v hlavičke sa 

však uvádza, že je určený pre všetkých členov i nečlenov bytového družstva, sídliskovým 

periodikom je dvojtýždenník Petržalské noviny a novým celomestským periodikom, 

distribuovaným aj v Petržalke, sú Bratislavské noviny. 

Petržalské noviny, ktoré ako regionálny dvojtýždenník „obsahovo závislý 

na čitateľovi“ vydáva Mestská časť Bratislava-Petržalka od mája 1995, majú 

257


v tiráži v súvislosti s nákladom jazykovo zaujímavú formuláciu: Náklad: 45 000 ks 

výtlačkov distribuovaných schránkovaním. Takže na inkriminovaný špecifický 

spôsob distribúcie tlačovín sa objavilo nové pomenovanie – schránkovanie. 

Petržalské noviny predstavujú špecifickú cieľavedomú sebareflexiu sídliska 

s množstvom pre čitateľa potenciálne dôležitých informácií. Ich spôsob komunikácie 

s čitateľom je prihováravý, zainteresúvajúci na „spoločnej veci“ – celkovej 

kvalite prostredia, v ktorom, do ktorého a pre ktoré vychádzajú a pre ktoré nie je 

charakteristický prehnane pozitívny vzťah jeho obyvateľov (Petržalka sa často 

prirovnáva k newyorskému Bronxu pre svoju sídliskovú odcudzenosť až „nevraživosť“). 

Prelomením „nekomunikatívnosti“ sídliska s obyvateľmi, obyvateľov 

so sídliskom (medzi sebou navzájom) sledujú noviny na jednej strane cieľ odbúrať 

jednostranný prehnaný stereotyp pohľadu na Petržalku a život v nej ako na 

horor a „tragický údel“ „nevinných“, ktorí by si zaslúžili dôstojnejší životný 

priestor, čo nepochybne nemôže negatívne nevplývať na životný pocit Petržalčanov, 

na druhej strane informovaním o pozitívnych aktivitách samosprávy aj 

občanov, o kultúrnych a športových akciách, o príjemných miestach, o pomoci 

tým, čo ju potrebujú, ruka v ruke so zmenou pohľadu aktivizovať ľudí, aby podľa 

svojich možností prispievali k tomu, aby život v Petržalke takýmto tragickým 

údelom nebol (Hľadáme organizátorov a tímy sídliskovej basketbalovej súťaže 

Nie sme zlí! Zvykne sa hovorievať, že Petržalka je z bratislavských štvrtí najhoršia. 

Dostala rôzne prívlastky – slovenský Bronx, betónová džungľa a podobne. 

Ktosi to kedysi povedal a odvtedy nikto neskúmal, či je to tak. A hoci máme 

k spokojnosti ďaleko, predsa len je situácia iná). V pozadí celého žurnalistického 

projektu možno zreteľne vidieť heslo Nebojte sa Petržalky, ktoré sa stalo aj 

názvom programu a finančného konta zameraného na zlepšovanie petržalského 

života. Explicitne formulovaný komunikačný zámer/cieľ novín „prelomiť anonymitu“ 

existenciu v Petržalke a vdýchnuť jej aspoň závan iného života prinieslo 

napr. aj jedno z tohtoročných čísel pri sumarizácii dosiahnutého: „Napriek všetkým 

nepríjemným a negatívnym informáciám, ktoré o najväčšom slovenskom 

sídlisku kolovali medzi obyvateľmi iných mestských častí a iných miest, sme tvrdošijne 

trvali na tom, že Petržalky sa netreba báť. Boli a sme presvedčení o tom, 

že je nezmyslom tvrdiť, že takmer stotridsaťtisíc ľudí nečaká nič dobrého, len 

perspektíva gheta. Možno zostalo čosi pravdy na tom, že prelomiť anonymitu 

Petržalky je idealistický sen. Ak by sme sa však o to nepokúsili, nikdy by sme sa 

nedozvedeli, že to v našich – občianskych silách je.“ 

Malá osobná poznámka – sama by som si zrejme ani pretým ani teraz v novinovom 

stánku periodikum ako Petržalské noviny nekupovala (s vnútorným o- 

258


dôvodnením, že „mám čo robiť, aj tak nestíham čítať, čo mám naplánované, prípadné 

informácie o petržalských programoch získam aj z iných zdrojov“) – noviny, 

ktoré prídu za mnou „samy“ ma však aj pri zbežnom prebehnutí vťahúvajú 

do života priestoru, v ktorom žijem a v ktorom časť spolusídlišťanov možno síce 

naozaj len spáva, no v ktorom iná značná časť, vrátane tisícov detí a starých ľudí, 

žije vlastne celé svoje dni a do ktorého časť Bratislavčanov, bývajúcich inde, 

z rozličných dôvodov pravidelne či sporadicky prichádza. Nemám k dispozícii 

žiadne údaje o skutočnej čítanosti týchto novín, na základe osobnej skúsenosti 

z niekoľkých rokov ich vyberania zo schránky a nesústredeného prezerania sa 

však nazdávam, že aj takýto okrajový dotyk so sídliskovým periodikom otvára 

„sídlišťanovi“ komunikačný priestor s prostredím, že aj letmé preletenie textov 

stačí na to, aby sa do poľa vnímania dostali širšie súvislosti než vlastný byt, dom 

a okolodomové priestory. 

V rozličných typoch textov, v správach, neraz aj emotívnych príhovoroch 

sa v Petražalských novinách približujú rozmanité petržalské skutočnosti. Žánrovo 

sú príspevky rôznorodé – tomu sa prispôsobuje aj ich jazyk, väčšia či menšia 

miera subjektívnosti vo vyjadrovaní. Lexika zodpovedá pertraktovanej problematike. 

Petržalské noviny prinášajú opakované informácie o existencii občianskych 

združení a zariadení ponúkajúcich pomoc dlhodobo aj v akútnych prípadoch, 

napr. Petržalská linka pomoci, Protidrogové centrum, Centrum krízovej 

intervencie, Domov tretieho veku a o ich aktivitách. Články s problematikou 

školstva, kultúrnych a športových podujatí, životného prostredia, zdravotne a sociálne 

handicapovaných občanov dopĺňajú príspevky o rokovaniach a rozhodnutiach 

miestnej samosprávy, príspevky o právach a povinnostiach občanov, 

štátnej správy, samosprávy, o ochrane spotrebiteľa. V zásade sa jazyk Petržalských 

novín signifikantne neodchyľuje od jazyka iných slovenských periodík, za 

podrobnejší rozbor by stála istá trochu „uvoľnenejšia“, hovorenejšia a hovorovejšia 

dikcia, ktorá sa prejavuje v rozličných žánrových typoch, napr. v príhovorovo 

koncipovaných textoch (aj starostu Petržalky), v rozličných anketách, do 

istej miery aj v rubrike Ring voľný, prinášajúcej listy mladých čitateľov (ako 

príklad možno uviesť napr. záver ďakovného lístku mladého Petržalčana starostovi 

za nainštalovanie basketbalových košov – list sa končí „Myslel som si, že 

starosta Bajan len sľubuje, ale presvedčil nás, že slovo robí chlapa. Rád by som 

mu preto prostredníctvom PN odkázal za celú našu partiu: Vďaka, kámo!“). 

Špecifický typ periodika, zámerne vťahúvajúceho občana Bratislavy do 

komunikácie s celým jej priestorom, predstavujú Bratislavské noviny (Zadarmo. 

Noviny o živote Bratislavy, jej mestských častí a všetkých Bratislavčanov), ktoré 

259


začali vychádzať v roku 1998, nadväzujúc na viacročný projekt už jestvujúcich 

Staromestských novín (Milí Bratislavčania, po úspešnom júnovom celobratislavskom 

vydaní Staromestských novín sme z vašich ohlasov pochopili, že takéto 

noviny potrebuje celá Bratislava. Preto k vám prichádzame s prvým vydaním 

BRATISLAVSKÝCH NOVÍN, ktoré budete odteraz zadarmo dostávať každé dva 

týždne do vašich poštových schránok). Obidve periodiká, v súčasnosti vychádzajúce 

v zhodnej grafickej úprave s rovnakým, resp. len čiastočne mutovaným 

obsahom, majú trojjazyčnú hlavičku odkazujúcu k tradičnej, dnes už historickej 

trojjazyčnosti mesta: Staromestské noviny – Altstädter Zeitung – Óvárosi Újság, 

Bratislavské noviny – Pressburger Zeitung – Pozsonyi Újság (Pressburger Zeitung 

boli pritom prvé nemecké noviny v Uhorsku, ktoré vychádzali v Bratislave 

od r. 1764 po tridsiate roky 20. storočia). 

Isté špecifikum Bratislavských novín, priblíženie sa k lokálnemu priestoru, 

predstavuje v porovnaní s inými periodikami spôsob uvádzania článkov a správ 

s domicilom jednotlivých častí Bratislavy – t. j. bežná správa v týchto novinách 

sa pod titulom začína uvedením Bratislavy (pri podujatiach „celomestského významu“) 

alebo konkrétnej miestnej časti, ku ktorej sa viaže: Dvanásťročný chlapec 

sa predrogoval/ PETRŽALKA/ Z dvoch chlapcov vo veku 12 a 11 rokov, 

ktorí si vo výťahu paneláku krátili dlhú chvíľu fajčením heroínu, starší už nie je 

medzi živými. (...)// „Vyrastú“ na Laurinskej ulici stromy?/ STARÉ MESTO/ Už 

v minulom vydaní sme informovali o obnove povrchu Laurinskej ulice. (...)// 

Svätá Margita víťazí nad zlom/ LAMAČ/ V nedeľu 6. septembra boli v Lamači 

vysvätené nové symboly tejto mestskej časti – erb, pečať, vlajka, štandarda a koruhva. 

(...)// Živý koncert na Hlavnom námestí/ BRATISLAVA/ Na Hlavnom námestí 

bude v stredu 23. septembra o 16.30 záverečný koncert kampane Rock 

volieb ‘98. (...) a pod. 

Prvé, „orientačné“ číslo Bratislavských novín prinieslo okrem iného aj svojskú 

reklamnú tematizáciu skutočností, ktorými som sa zaoberala v tomto príspevku 

– aj s proklamovaným vedomím diferencie medzi jednotlivými druhmi 

schránkovaných tlačovín: Keď nás nájdete opäť vo svojej poštovej schránke, nezabudnite, 

že Bratislavské noviny si treba prečítať, a nie odhodiť ich s reklamnými 

letákmi medzi odpadky. Lebo tie pravé a najčítanejšie Bratislavské noviny 

vám vždy zvestujú, čo sa deje v meste. 

Na tomto mieste končím zhrnutím, že naša nová schránková realita prináša 

situácie, keď v množstve iných tlačovín prichádzajú za nami aj lokálne periodiká, 

„samy“, ako výzva bližšieho a širšieho, stále však vlastného životného priestoru 

komunikovať o spoločných veciach. Evidencia a interpretácia tohto faktu 

260


z rozličných (aj mnou momentálne obídených) aspektov by mohla a mala prispievať 

aj k objasňovaniu problematiky jazyka súčasného mesta. 

Literatúra 

FALŤANOVÁ, Ľ.: Reklama ako zdroj poznatkov o obchode v Bratislave. Slovenský národopis, 

45, 1997, s. 269 – 284. 

KOŘENSKÝ, J. – HOFFMANNOVÁ, J. – JAKLOVÁ, A. – MÜLLEROVÁ, O.: Komplexní 

analýza komunikačního procesu a textu. České Budějovice, PF 1979. 149 s. 

MISTRÍK, J.: Štylistika. Bratislava, Slovenské pedagogické nakladateľstvo 1997, 598 s. 

NÁBĚLKOVÁ, M.: Slovotvorná potencialita a lexikálna norma. (Niekoľko pohľadov na adjektívnu 

lexiku). In: Slovenčina na konci 20. storočia, jej normy a perspektívy. Sociolingustica Slovaca 

3. Ed. S. Ondrejovič. Bratislava, Veda 1997, s. 252 – 267. 

NÁBĚLKOVÁ, M.: Internacionálne v novej adjektívnej lexike v slovenčine. In: Internacionalizácia 

v súčasných slovanských jazykoch: za a proti. Ed. J. Bosák. Bratislava, Veda 1999, s. 100 

– 115. 

PATRÁŠ, V.: O pragmatike súčasného (televízneho) reklamného textu. In: VARIA II. Ed. 

M. Nábělková, P. Odaloš. Bratislava – Banská Bystrica, SJS pri SAV – PF UMB 1993, s. 74 – 78. 

RUŠČÁK, F.: Epištolárny štýl slovenského jazyka. Autoreferát dizertácie na získanie vedeckej 

hodnosti kandidáta filologických vied. Bratislava 1983. 27 s. 

RUŠČÁK, F.: Kompozičné parametre epištolárnych textov. Slovenská reč, 53, 1988, s. 193 – 

200. 

SHORT, D.: Essays on Czech and Slovak Language and Literature. London, School of Slavonic 

and East European Studies, University of London 1996. 211 s. 

SUJOVÁ, Z.: Anonymy, vyhrážky, bitky. Plus 7 dní, 9, 1998, s. 8 – 10. 

ŠIMKOVÁ, M.: Syntakticko-pragmatická analýza korešpondencie Ivana Kadlečíka. In: Varia 

II. Ed. M. Nábělková, P. Odaloš. Bratislava – Banská Bystrica, SJS pri SAV – PF UMB 1993, 

s. 103 – 116. 

261


EPIŠTOLÁRNA KOMUNIKÁCIA AKO 

KULTIVOVANÝ VÝRAZ MYSLENIA, 

RYTMU ŽIVOTA A ÚROVNE JAZYKOVEJ 

TVORIVOSTI ČLOVEKA V MESTE 

Monika Koncová 

Hovorený a písaný jazyk sú dva paralelne fungujúce komunikačné systémy, 

pričom každý z nich je bezpochyby osobitným fenoménom vyhovujúcim komunikačným 

potrebám spoločenským i individuálnym. 

V čase rozvoja mobilných telekomunikačných sietí (tzv. mobilnej komunikácie) 

a rozmachu konzumného spôsobu života v meste však písané komunikáty 

zjavne prechádzajú krízou a celkom zákonite, v zmysle snahy o dynamiku a rýchlosť 

prenosu informácií, stúpa podiel hovorenej komunikácie, vo veľkej miere práve 

prostredníctvom telefónnej siete. Dnešný moderný a stále viac zaneprázdnený 

človek považuje hovorené slovo, ktoré je z jeho pohľadu oveľa živšie a pružnejšie 

ako písané slovo, za účinný liek proti zbytočnému a zdĺhavému papierovaniu. 

Komunikačným zdrojom vzájomnej výmeny informácií medzi dvoma alebo 

viacerými vzdialenými osobami však boli od nepamäti najrozličnejšie písomnosti 

– listy rôzneho druhu – epištolárne texty. 

Epištolárna komunikácia, ako istý druh konverzácie v písanej podobe, umožňuje 

prenos informácií stvárnených do textovej formy, v prostredí určovanom 

interakciou a proxemikou medzi expedientom a percipientom, charakterizovanými 

určitými komunikačnými vlastnosťami. 

Tento druh komunikácie však postupne prechádza vývojovými zmenami 

určovanými zákonitosťami moderného sveta, pričom výrazne smeruje k obmedzovaniu 

využívania klasickej pošty v prospech služieb počítačovej techniky, čo 

je najviditeľnejšie práve v prostredí mesta ako v centre rozmachu elektronických 

médií. Epištolárna komunikácia nápadne mení svoju podobu. 

V súčasnosti vládne svetom systém hypertextovej komunikácie, používanej 

v najrozsiahlejšej a najslávnejšej diaľkovej medzinárodnej počítačovej sieti Internet. 

Ide o „World Wide Web“, známy pod skratkou „www“. Pôvodným cieľom 

tohto systému, tejto „celosvetovej pavučiny“, bolo docieliť čo najlepší prenos 

vedeckých informácií prostredníctvom počítačov a podporiť spoluprácu 

262

EPIŠTOLÁRNA KOMUNIKÁCIA AKO KULTIVOVANÝ VÝRAZ MYSLENIA, RYTMU ŽIVOTA… 

vedcov na rôznych výskumných pracoviskách. Klasickú poštu postupne vytláča 

tzv. elektronická pošta – electronic mail, resp. e-mail, ktorý umožňuje elektronický 

prenos (odosielanie a príjem) správ (zásielok) pomocou počítača, pričom 

každý užívateľ má na svojej adrese vyhradenú svoju poštovú priehradku, do ktorej 

mu elektronická pošta prichádza. 

Služba elektronickej pošty má viacero výhod a spája možnosti klasickej 

pošty a telefonického styku. Medzi jej najväčšie prednosti patria: rýchlosť prenosu 

a nízka cenová náročnosť. Samotná elektronická pošta funguje na princípoch, 

ktoré umožňujú veľmi rýchlo a efektívne rozosielať rovnakú správu a rôzne 

obrazové prílohy aj veľmi veľkému okruhu príjemcov. Výhodou je aj to, že 

takúto správu stačí napísať na počítači iba raz a tá sa sama distribuuje, bez toho, 

aby musel odosielateľ vytvárať jej kópie. 

Internet sa na Slovensku rozbieha podobným tempom, akým sa mu podarilo 

dobyť celý svet. V súčasnosti má podľa odhadov prístup na Internet viac ako 

sto miliónov ľudí a ich počet stále rastie. Služby „www“ sú pomôckou v komunikácii 

– umožňujú komunikačné pôsobenie pomocou hypertextových dokumentov, 

ktoré sú implementované v rôznych formátoch a postupne sa stávajú 

neoddeliteľnou súčasťou nášho života. 

Istým svedectvom o jazykovej situácii, resp. o jazyku ako modeli skutočnosti 

vždy bezpochyby bola i bude súkromná korešpondencia, súkromné listy, 

v ktorých sa s ohľadom na istý komunikačný zámer komunikantov cieľavedome 

hodnotí, vyberá, kombinuje a usporadúva určitý inventár jazykových a mimojazykových 

prostriedkov, ktorý je k dispozícii (Mistrík, 1985). Takouto vzájomnou 

kombináciou textotvorného procesu selekcie a kompozície sa vytvára epištolárny 

štýl (Dunois, 1973; Ruščák, 1981). Ten sa vyznačuje istou sémantickou, 

estetickou a charakterizačnou (diferenciačnou) funkciou (Hausenblas, 1984) a zacieľuje 

sa na dosiahnutie určitého komunikačného efektu. Pokiaľ sú jednotlivé 

komunikačné zložky kooperatívne a v zásade nekonfliktné, percepcia je relatívne 

úspešná, v prípade komunikačnej bariéry, t. j. rozporu medzi zámerom expedienta 

a pochopením percipienta, môže dôjsť k neadekvátnej interpretácii 

zmyslu daného epištolárneho textu, t. j. k diskrepantnej komunikácii. Súčasťou 

celkovej stratégie pri tvorbe listu by malo byť zachovávanie istej miery percepčnej 

náročnosti, ako aj prítomnosť určitého estetického náboja posilňujúceho 

psycholingvistickú stránku vzťahu medzi dvoma korešpondujúcimi osobami. 

Ten sa však pri epištolárnom spôsobe komunikácie prostredníctvom počítačov 

obmedzuje na minimálnu mieru (grafické elementy) alebo absentuje úplne. Nadviazanie 

kontaktovosti v osobnostných vzťahoch komunikantov by malo jedno- 

263

MONIKA KONCOVÁ 

značne viesť k bohatšiemu komunikačnému zásahu. Pre obchodnú korešpondenciu 

existuje nepísané pravidlo: jednoducho, stručne a jasne (Dunois, 1973), ktoré 

však čoraz výraznejšie preniká aj do súkromného listu, predovšetkým do toho 

tvoreného a odosielaného prostredníctvom počítača. Cena za jazykové úspory 

v takomto epištolárnom komunikačnom procese, pod zámienkou čo najdynamickejšieho 

dosiahnutia komunikačného cieľa, je však vysoká. V súlade s princípom 

ekonómie komunikačného procesu sa postupne začína vytrácať to, čo po 

stáročia dávalo epištolárnemu útvaru osobitú hodnotu i tvár ako takú. Konštantné 

zložky epištolárneho štýlu, t. j. časovo miestne údaje, oslovenie, úvodná časť, 

pozdravné formuly a záverečná časť, resp. ešte aj post scriptum, tzv. epištolémy 

(Ruščák, 1981), ktoré boli pomerne dlho syntakticky ustálené, začínajú podliehať 

maximálnej skratkovitosti, heslovitosti až telegrafickosti a listy sa čoraz viac 

obmedzujú čisto na vecnú informatívnu rovinu, pričom estetická a tvorivo variabilná 

rovina niekdajšej lexikálno-štylistickej expresivity so snahou o pôsobenie 

na emocionálno-vôľovú stránku adresáta (Ruščák, 1981) sa postupne vytráca, 

predovšetkým súkromné epištolárne texty, ktoré sú priamym odrazom úrovne jazykovej 

tvorivosti človeka (odosielateľa), takto prichádzajú o svoju hodnotu. 

Problematika epištolémy sa javí veľmi zaujímavou predovšetkým v súvislosti 

s istým sociolingvistickým kontextom jazykovej komunikácie. Keďže komunikácia 

nie je iba procesom odovzdávania a prijímania informácií prostredníctvom 

jazyka, ale aj procesom interakcie, t. j. vzájomného vplyvu odosielateľov 

a prijímateľov informácií, realizovaného zväčša v relatívne uzavretých skupinách 

(Švejcer – Nikoľskij, 1983), nevyhnutnou podmienkou efektívnej komunikácie 

je poznanie a ovládanie reálneho jazykového úzu hovoriacich, dynamiky 

jazykových prostriedkov (Bosák, 1988) v danom sociálnom prostredí a osvojenie 

si základných pravidiel jazykovej kultúry smerom k obohateniu komunikačnej 

kompetencie toho-ktorého jedinca (Mistrík, 1985). 

Ešte donedávna bol epištolárny štýl v každodennom živote najrozšírenejšou 

formou písomného styku, súkromný list bežnej proveniencie bol prirodzeným 

prostriedkom dorozumievania a výmeny informácií. Dnes nielenže pravidelne 

písomne komunikuje oveľa menej ľudí, no klasická súkromná korešpondencia 

sa začína využívať len sporadicky (resp. obmedzuje sa na vianočné 

a veľkonočné pohľadnice) alebo sa zužuje len na okruh úradnej korešpondencie 

v rámci pracovných povinností. Podľa prieskumu uprednostňovania foriem komunikácie 

v meste respondenti všeobecne dávajú prednosť jednoznačne telefónu, 

potom elektronickej pošte a službe „www“ pred listom či živým kontaktom, 

resp. osobnou návštevou. 

264

EPIŠTOLÁRNA KOMUNIKÁCIA AKO KULTIVOVANÝ VÝRAZ MYSLENIA, RYTMU ŽIVOTA… 

Súčasná úroveň epištolárnej komunikácie mestského človeka ako zrkadlový 

obraz odráža skutočnosť, a to so všetkým, čo nám stále dynamickejšie táto 

moderná spoločnosť prináša, ako i so všetkým tým, čo sme jej my sami ochotní 

obetovať. Presne v duchu myšlienky Ludwiga Wittgensteina, ktorý bol presvedčený 

o usporiadaní sveta, zrkadliacom sa v jazyku. Podľa neho „je štruktúra jazyka 

a sveta rovnaká, skutočnosť je zobrazená a modelovaná v jazyku, jazyk je 

modelom skutočnosti. Jazyk je médium, ktorého funkciou je spájať nás so skutočnosťou, 

je to nástroj, v ktorom sa zrkadlí svet našej skúsenosti. Jazyk je v podstate 

tajomným, zložitým a nesamozrejmým fenoménom, ktorý slúži nielen na 

komunikáciu, ale v ktorom sa, ak sa dokážeme dobre pozerať, zrkadlí dokonca 

aj niečo, čo je za jazykom.“ 

Literatúra 

BOSÁK, J.: Skúmanie jazyka ako sociálno-komunikačného systému. In.: Dynamické tendencie 

v jazykovej komunikácii. Zost. J. Bosák. Bratislava, Jazykovedný ústav Ľudovíta štúra SAV 

1990, s. 75 – 84. 

BOSÁK, J.: Teória spisovného jazyka v aktuálnom slovanskom kontexte. Spisovná slovenčina 

a jazyková kultúra. Konferenčné materiály. Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra SAV a Matica 

slovenská, Budmerice 27. – 29. októbra 1994. 

DUNOIS, A.: Le Secrétaire Universel (Guide pratique de la correspondance). Paris, Garnier 

Freres 1973. 

FINDRA, J.: Štyléma a text. In: Štylistické otázky textu. Zborník materiálov. Prešov, Pedagogická 

fakulta UPJŠ 1984, s. 14 – 24. 

GRAND, O. – MIKLES, C.: La correspondance personelle, administrative et commerciale. 

Paris, Clé international 1991. 

HAUSENBLAS, K.: Text, komunikáty a jejích komplexy (zamyšlení pojmoslovné). In.: Slovo 

a slovesnost, 45, 1984, s. 1–7. 

KŘÍŽ, J.: Velký frekvenční slovník počítačů. Ostrava, Montanex 1995, 510 s. 

KYNDL, J. – KYNDLOVÁ, H.: Vieme správne korešpondovať? Bratislava, Alfa 1990, 152 s. 

MISTRÍK, J.: Štylistika. Bratislava, SPN 1985, 584 s. 

RUŠČÁK, F.: Kompozičné parametre epištolárnych textov. Slovenská reč, 53, 1988, s. 193 – 200. 

RUŠČÁK, F.: Pokus o vymedzenie epištolárneho štýlu. Slovenská reč, 46, 1981, s. 360 – 367. 

RUŠČÁK, F.: Súhlasne i polemicky o epištolárnom štýle. Slavistika XX. Zborník Pedagogickej 

fakulty v Prešove Univerzity P. J. Šafárika v Košiciach, Bratislava, SPN 1986, s. 161 – 175. 

RUŠČÁK, F.: Teoretické východiská epištolárneho štýlu. In: Štylistické otázky textu. Zborník 

materiálov. Prešov, Pedagogická fakulta UPJŠ 1984, s. 135 – 159. 

SKÁCEL, J. – ŠVARNÝ, O. – ZIMA, P.: Rok 2000 – jazyk jako most i propast. Praha, Mladá 

fronta 1982, 248 s. 

265

MONIKA KONCOVÁ 

SLANČOVÁ, D.: Praktická štylistika. Prešov, Filozofická fakulta UPJŠ 1994. 

Sociolinguistica Slovaca 1 – Sociolingvistické aspekty výskumu súčasnej slovenčiny. Zost. 

S. Ondrejovič – M. Šimková. Bratislava, Veda 1995, 240 s. 

Sociolinguistica Slovaca 3 – Slovenčina na konci 20. storočia, jej normy a perspektívy. Zost. 

S. Onrejovič, Bratislava, Veda 1997, 352 s. 

Sociolingvistické a psycholingvistické aspekty jazykovej komunikácie. 2 zv. Komunikáty 

z 2. medzinárodnej vedeckej konferencie konanej v Banskej Bystrici 6. – 8. 9. 1994. Zost. V. Patráš. 

Banská Bystrica, Univerzita Mateja Bela 1996. 

VALEKOVÁ, Ľ.: Jazykovo-štylistické prostriedky súkromnej korešpondencie Laca Novomeského. 

Slovenská reč, 53, 1988, s. 201 – 211. 

266


MLUVA LOKÁLNÍCH RÁDIÍ 

Milada Hirschová 

Proč 1. je mluva lokálních rozhlasových stanic součástí jazyka města 

Stalo se v posledních letech zvykem, že obchody, restaurace, kadeřnictví, 

téměř resp. veškerá místa nabízející služby se neobejdou bez hudební kulisy. 

Provozovny usilující o určitý specifický ráz (zejména se to týká restaurací, čajoven 

a kadeřnictví) se snaží užívat nahrávky souvisejícího zaměření, tedy např. 

rock, techno nebo etnickou hudbu. (Zde by se možná nabízel námět pro sociologicky 

orientovaný výzkum faktorů, které určují „profilaci“ takových provozo- 

ať ven, už z hlediska jejich majitelů, nebo z hlediska návštěvníků.) Většinou se 

však setkáváme pouze s rozhlasovým vysíláním. Vzhledem k tomu, že v podobných 

provozovnách je hlavně právě zájem o hudbu, ve funkci zvukové kulisy se 

objevují především komerční rozhlasové stanice s regionálním dosahem. Nic- 

ani v nich se vysílání bez mluveného slova zcela neobejde a lidé, kteří jeménějich 

programy více méně pozorně či sledují, ně na ať reagují, pasivně už (zapamatováním), 

aktivně nebo (odezvou v interaktivních pořadech, citacemi v běžné 

konverzaci), protože se týkají jejich bezprostředního okolí, objevují se v nich 

místní názvy a místní reálie, je zde tedy okamžitá zpětná vazba. Samostatnou 

kapitolu v úloze takovýchto radiostanic pak představují interaktivní pořady, které 

by jakožto specifický typ dialogu rovněž zasloužily samostatný výzkum. Je 

pochopitelné, že do nich telefonují především lidé z města a okolních vesnic, jejich 

přímé vstupy jsou součástí vysílání, a ovlivňují jak další posluchače, tak 

i vlastní projevy moderátorů. 1 Zpětná vazba je zde tedy hned vícenásobná. Regionální 

rádia se stala pevnou součástí každodenního městského neboť 

života, 

jsou součástí sebeprezentace města a regionu vůči zbytku státního teritoria. 

1 konfrontaci projevů těchto dvou skupin osob účastnících se jazykové situace „interaktivní 

rozhlasový pořad“ se souběžně projevují dvě základní tendence. Vůči posluchačům je řečový projev 

moderátora chápán do jisté míry jako zástupce prestižního (neboť veřejně prezentovaného) útvaru 

národního jazyka, hodný následování (volající často opakují obraty odposlouchané z rádia). Je však 

nepřípustné, aby tato pozice byla moderátorem otevřeně zastávána – moderátor v žádném případě 

nemůže posluchače „opravovat“, naopak se jim v telefonických rozhovorech zpravidla snaží řečově 

přiblížit tím, že rovněž užívá nestandardních prvků. Jediným možným typem korekce výrazně nespisovného 

nebo neobratného posluchačského projevu je parafráze s použitím standardních jazykových 

prostředků, formulovaná zpravidla „to myslíš, jako že ... ? 

267

MILADA HIRSCHOVÁ 

Mohli bychom říci, že regionální rádia se výrazně podílejí na vytváření a udržování 

„jazykového prostředí“. Mluva regionálních rádií tudíž nepochybně je součástí 

městské mluvy. 

1. 1. Změny ve vysílání rozhlasových stanic změně po režimu 

Jen pro přesnost zde dodáváme, že lokálními rádii míníme rozhlasové stanice 

s regionálním dosahem, tedy ne celoplošné. V úvahu připadají i regionální 

studia Českého rozhlasu, avšak naše pozorování platí zejména pro soukromé 

komerční stanice, protože pokud jde o rozhlas jako o komunikační médium, nejvýraznější 

změnou v nových společenských podmínkách právě byl vznik soukromého 

rozhlasového vysílání. Tyto nové stanice se rychle zařadily mezi vysoce 

sledované, i když jen málokteré z nich lze označit programově za originální 

(resp. právě snad proto). Působil zřejmě zde také tentýž faktor, obecně který určuje 

regionálně oblibu zaměřeného vysílání televize a regionálního tisku: Reflexe 

známých skutečností v médiích vnímateli umožňuje znovuprožívání událostí 

nebo znovuuvědomování si jistých informací jakoby na vyšší úrovni a tím zvyšuje 

a zvýrazňuje možnost identifikace se sledovaným pořadem. Sám fakt, že 

dochází ke zveřejnění událostí a informací v masovém médiu (módním slovem 

řečeno, k jejich medializaci), je pro mnohé vnímatele prestižní, a k tomu se připojuje 

lokální patriotismus. 

Náš příspěvek se opírá především o materiál získaný z vysílání stanic v olomouckém 

regionu, a to Rádia Haná (Olomouc), Rádia Rubi (Uničov) a Rádia 

Pohoda (Olomouc). Rádio Haná a Rádio Pohoda jsou zaměřeny spíše na širší 

okruh posluchačů, Rádio Rubi se orientuje na mladší věkové skupiny. Jako 

srovnání částečně byl použit materiál z vysílání lokálních rozhlasových stanic ve 

(Rádio Zlín) a v Uherském Hradišti (Rádio Publikum). Zlíně 2 

Tyto a podobné stanice s omezeným dosahem samozřejmě žijí především 

z reklamy, a to v nezanedbatelné míře z reklamy právě zaměřené na příslušný region 

– inzerují zde místní firmy, dělá se propagace nejrůznějším kulturním a sportovním 

akcím. Dále zčásti fungují jako jistý informační servis místních úřadů, uvádějí 

lokální zprávy, inzerují nabídku pracovních příležitostí v místních firmách, 

informují o dopravní situaci apod. 

2 Citáty z vysílání Rádia Zlín a Rádia Publikum jsou převzaty z diplomové práce Kateřiny 

Zouharové Jazyk reklamy – rozhlas, obhájené na FF UP Olomouc v r. 1997. 

268

2. Projevy komercializace v rozhlasovém vysílání 


Jestliže je rozhlasová stanice závislá na příjmu z reklam, musí se postarat 

o co nejvyšší sledovanost svých programů. Nebudu se zabývat celkovou charakteristikou 

komerčního vysílání, pokusím se jen stanovit, jak se tento aspekt 

projevuje v jeho mluvené složce. Na rozdíl od veřejnoprávního rozhlasu, který 

se u většiny programů orientuje na posluchače co nejméně diferencovaného 

(s jistou nadsázkou lze říci, že hovoří k lidem středního věku se středním 

vzděláním – v nejširším možném smyslu), regionální stanice se zaměřují zejména 

na posluchače mladší, i když jen v některých pořadech jde o zaměření 

výlučné. Jak už upozornila O. Müllerová (1996, s. 206), dominující charakteristikou 

mluveného slova je zde neformálnost, projevující se v nejrůznějších 

kombinacích spisovného a nespisovného vyjadřování, ve snaze permanentně 

žertovat, v usilování o vtipnost za každou cenu. Často tedy jde o neformálnost 

předstíranou, ba téměř povinnou, která se tak vlastně stává jakýmsi novým 

standardem. Moderátor nesmí odrazovat posluchače přílišnou vážostí, což se 

týká zejména intonace a zabarvení hlasu. Na druhé straně zůstává spisovná 

norma jakousi středovou osou, a to platí obecně. Zatímco však ve veřejnoprávním 

rozhlase se objevují odchylky takříkajíc v obou směrech, jak dolů, 

směrem k běžně mluvenému jazyku až k nespisovnosti, tak i (řidčeji ovšem) 

nahoru, k prvkům knižním a archaickým. V lokálních rádiích se odchylky 

„nahoru“ objevují výjimečně. Pokud se vyskytnou, jde buďto o zdůrazněný citát 

nebo o parodii, zato sestupy do nižších pater jazykového úzu nejsou vzácností, 

a to ve výslovnosti, slovní zásobě i repertoáru tvarů. Domnívám se, že 

jde o snahu přiblížit se předpokládanému úzu posluchačů. Samostatnou kapitolou 

je syntax mluvených vstupů. Buďto se vyskytují zcela krátké, téměř 

heslovité výpovědi, analogické novinovým titulkům, nebo se naopak objevuje 

volné přiřazování výpovědí, navazování bez explicitního vyjádření obsahového 

vztahu, jaké známe z nepřipravených mluvených projevů. Promluvy moderátorů 

mají zesílené důrazy a jejich intonace se blíží téměř stereotypu, který 

by se dal srovnat s vyvolavačskými (cirkusovými) projevy (srov. Müllerová, 

1996, s. 206). Vždy převládá snaha hovořit způsobem živým, optimistickým, 

aktivně a dynamicky působícím, snaha neustále oslovovat posluchače. Moderátoři 

i posluchači se představují zásadně křestními jmény a užívají je také v oslovování. 

Komerční stanice tedy posluchačům do značné míry nadbíhají. 

3. Mluvené projevy v regionálním vysílání lze rozdělit do následujících 

skupin: a) zprávy, b) informační servis, c) mluvené vstupy (spojovací slovo) 

269


v hudebních pořadech, d) interaktivní pořady, e) reklama (s výjimkou zpráv prolíná 

do všech uvedených skupin). 

Těžko je zde hovořit o žánrových útvarech ve smyslu žurnalistického stylu. 

Sevřenější, definovatelnou podobu a formu mají pouze zprávy. Informační servis 

se blíží předčítání inzerátů nebo jej tvoří živé telefonáty nabízející pracovní 

místa, interaktivní pořady kombinují spojovací text mezi hudebními čísly a telefonní 

rozhovory s posluchači. Reklamu jen málokdy tvoří útvary čistě mluvené, 

zpravidla se mluvené slovo podbarvuje a doplňuje hudbou, případně ilustračními 

zvukovými efekty, nebo jde o zpívaný text. 

Pokud jde o uplatňování jednotlivých útvarů národních jazyka v těchto 

mluvených projevech, ve zprávách a informacích jednoznačně převládá spisovný 

jazyk. (Rádio Haná přebírá pětiminutové zpravodajské relace ze servisu BBC, 

jde tedy o pořady, které jsou na velmi dobré úrovni jazykové i obsahové.) Volnější 

vyjadřování se objevuje v informačním servisu, zejména tehdy, když do něj 

vstupují svými telefonáty posluchači, avšak i tam, kde se informuje o možnostech 

využití volného času, o koncertech populárních interpretů apod. Zde se již 

občas vyskytují výrazy z běžně mluveného jazyka i ze slangu, a to jak na lexikální, 

tak na frazeologické rovině (přijďte si protáhnout tělo, potřebuje přiživit 

věhlas, dostal kapelu do první ligy, buďte v pohodě, Stouni, Depešáci, fotbálek). 

častý je výskyt módního lexika – pokud nejste workaholici, tak už jistě 

Poměrně 

relaxujete, potřebuje se zviditelnit, buďte v pohodě. 

Specifický útvar představuje spojovací slovo mezi hudebními čísly. Má 

samozřejmě především informační funkci – sdělit název skladby, resp. písně 

a jméno interpreta nebo skupiny, dále se zpravidla uvádí ještě stručná informace 

buď o době vzniku písně nebo o její úspěšnosti, případně tzv. zajímavost o interpretovi. 

Vzhledem k tomu, že velká část hrané produkce pochází z anglicky 

mluvících zemí, je pro moderátory alespoň základní znalost angličtiny nutností. 

Vyslovují tu lépe, tu hůře, vyslovených chyb se sice často nedopouštějí, ale 

k dokonalosti mají někdy daleko (mjúzik pavr). Výjimečně se objeví i skutečné 

bizarnosti (Barbora Strajsandová). Zde se nabízí úvaha, zda i tato téměř dokonalá 

výslovnost není (možná neuvědomělou) součástí strategie přibližování se 

k posluchačům – v široké veřejnosti je totiž tolerance k nedokonalé výslovnosti 

cizích jmen a slov poměrně vysoká, naopak u dokonalé výslovnosti není vyloučeno, 

že by mohla být chápána jako jistá forma vychloubání, vyvyšování se nad 

posluchače. Téměř normou v těchto mluvených pasážích se stalo uvádění cizích 

ženských příjmení bez přípony -ová. Céline Dion je vždy Dion (i když někdy 

její křestní jméno zazní jako „célin“), stejně tak Alanis Morriset, Mariah Carey 

270


apod. V této souvislosti stojí za zmínku, že cizí ženská příjmení v jiných součástech 

programu, např. se sportovních zprávách, se naopak přechylují. 

Podtypem spojovacího slova je uvádění nejrůznějších hitparád. Moderátoři 

jsou zásobováni informačními materiály od nahrávacích a distribučních firem, 

záleží však na jejich výběru, co z nich použijí. Většinou jde o informace zdůrazňující 

úspěšnost a originalitu interpretů, resp. informace o jejich osobním životě 

na úrovni tabloidů. Struktura mluveného slova je vázána na zdůrazňování pořadí 

uváděných skladeb, vždy se sděluje, která skladba a na jaké pozici žebříčku odezněla 

a která je další v pořadí. Existuje poměrně omezený repertoár stabilizovaných 

obratů: tak to byl/byla X.Y. s (název písně) na xtém místě/ na xté příčce 

našeho žebříčku / naší ..... hitparády, a teď už tady máme ..., a teď rychle k .... 

místu/ příčce, a před námi je ..., pokud některá píseň stoupne v pořadí, opako- 

vaně slyšíme, že X.Y. si polepšil, v opačném případě klesl, pohoršil si, případně 

propadl se, úspěšná novinka je zpravidla žhavá, případně nejžhavější a má obvykle 

raketový start, poslední vydané album jakéhokoli interpreta je nejčastěji 

aktuální čédéčko, píseň, která je v tuto chvíli oblíbená, je aktuální hit, (nabízí se 

otázka, zda jde o mechanické přejetí německého aktuell ), kterýkoli déle působící 

interpret je legenda světového rocku / pop music, kapela, která je delší dobu 

v oblibě, je označována jako kultovní. Nechybí však ani výpůjčky ze slangu 

sportovního – (za)bodovat, medailová pozice, bramborová medaile, snaha o oživení 

jinak dosti stereotypních promluv a o vyjadřování diferencovanější, srov. 

např. od minulého týdne si vyšlápl na třináctou pozici, na naší cestě k vrcholu 

teď potkáváme ..., apod. 

V hitparádách a při uvádění mluvených pořadů se zvyšuje podíl nestandardních 

prvků. Kromě tvarových prostředků z obecné češtiny je to zejména 

mládežnický slang, slangové podoby hudebního názvosloví a také výrazé přejaté 

z angličtiny – basák, singl, tahají singly z cédéčka, megahit, technomaniak, prezentovat, 

frontman, frontmanka, ten správnej drajv, hitmejkr, playlist, píseň se 

hned dostala do érpleje. 

V našich podmínkách poměrně novým typem programu jsou interaktivní 

pořady. Již dříve samozřejmě existovaly rozhlasové diskuse, do kterých mohli 

posluchači telefonovat a vyjadřovat své názory. V komerčních rádiích však o seriózní 

diskuse nejde, objevují se zde především programy zábavného charakteru 

– soutěže pro posluchače a hraní hudby na přání, případně seznamovací pořady. 

Zejména v těchto programech, v nichž se v needitované podobě objevují jazykové 

projevy posluchačů, se do vysílání dostává běžně mluvený jazyk, resp. jeho 

místní varianta. V případě regionu, jímž se zabýváme, jde o směs běžně mluvené 

271


češtiny, hanáckého interdialektu a mládežnického slangu: no, zme, no tak to bue, 

znajou, sedijou, moc díky, super/supr, elita, kámoška, gympl, neco takovyho, 

zétra, věčině roantickych duší se jako vybavi Sever proti Jihu, žejo. Je obvyklé, 

že moderátor alespoň částečně vede rozhovor s využitím podobných prostředků, 

srov. např. úryvek Tož a co teďka děláš, Radko? – Já skládám pucle. – A je to 

velky pucle? 

3.1. Jak jsem už uvedla, reklama prolíná téměř všechny programové složky. 

Reklamní texty v regionálních rádiích lze rozdělit do tří skupin: a/ reklamy 

vysílané celostátně, b/ reklamy propagující samu rozhlasovou stanici, c/ reklamy 

místních firem. Ve skupině a/ se užívá téměř výhradně spisovného jazyka. Pokud 

však jde o součást hudebního pořadu, kombinuje se obecná čeština a mládežnický 

slang: Tady je hitparáda Křupíno! Přidej se k rachotu, ať máš plnou pusu, 

plný uši. Příznačné je, že s rockovou hudbou se nekombinuje dialekt – zjevně 

jde o prvky nekompatibilní jak stylově, tak pokud jde o předpokládané posluchače. 

(V povědomí posluchačů se s rockovou hudbou spojují atributy jako internacionálnost, 

světovost, cizojazyčnost, které jsou s výraznou domáckostí dialektu 

v rozporu.) Reklamy propagující samu rozhlasovou stanici jsou jak spisovné, 

tak v dialektu. (Čekáte návštěvu z Kuby? Pusťte jí rádio Rubi! Chceš kafe, 

Vávro? – Neotravuj, Maryšo, poslóchám rádio Haná!) Slogan Poslóchám rádio 

Haná je hlavním propagačním heslem této stanice a vyskytuje se nejen ve vysílání, 

ale je ve městě přítomen i vizuálně, v podobě samolepek, letáčků apod. 

Ještě výraznější je využití dialektu v reklamách místních firem. Často jde o hrané 

dialogy mezi místními mluvčími, dialektové prvky jsou tudíž přirozené – 

holt, ty se majó, fšecko je na jednym mistě, mosim zajet k benzince. (Ještě výraznější 

bylo bylo využití dialektu ve vysílání ze Zlína a Uherského Hradiště – boha, 

to mosim vidět, to sa mně l´úbí, a toš, co nabízáte? 

4. V těchto případech se nabízí otázka, zda jde o využití, nebo o zneužití 

dialektu. Lokální dialekt ovlivňuje jazykovou podobu rozhlasového vysílání, to 

zase má vliv na vyjadřování posluchačů. Je přirozené, že se rádia snaží vycházet 

posluchačům vstříc, avšak můžeme se ptát, kde je hranice mezi vstřícností a podbízením 

se pokleslé normě. Uplatňování prvků lokálního dialektu může být chápáno 

jako projev místní specifičnosti a patriotismu, resp. jako jeden ze způsobů, 

jak své město zviditelnit. Nářečí je posluchačům do jisté míry prezentováno jako 

ozvláštňující, komunální pospolitost upevňující, a tedy vlastně prestižní fenomén. 

Užívání dialektu v tomto typu rozhlasového vysílání je odlišné od jeho využití 

v uměleckých textech nebo v citátových výpovědích. Vzniká nebo je uměle 

vytvářena situace, kdy útvar národního jazyka, který již dlouhou dobu prestižní 

272


nebyl, se nově uplatňuje jako regulérní nástroj komunikace, a to ve veřejných 

projevech. Obnovuje se emocionálně-estetické vnímání dialektu, nářečí se nově 

stává přijatelným a dokonce žádoucím atributem stvrzujícím svébytnost města / 

rádia / komerčního prostoru (srv. také Dršatová – Louženská, 1996, s. 111). Na 

otázku, zda jde o živý vývojový proces v českém jazyce odrážející sociální vývoj 

(posilování regionální pospolitosti), nebo pouze o dočasný, uměle vyvolaný 

jev podnícený komerčními zájmy, však odpoví teprve budoucnost. 

Literatura 

BARTOŠEK, J.: Jazyk žurnalistiky. In: Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha 1997, s. 42 – 

67. 

DANEŠ, F.: Situace a celkový stav dnešní češtiny. In: Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha 

1977, s. 12 – 24. 

DRŠATOVÁ, J. – LOUŽENSKÁ, A.: Prožívání češtiny v reakci na „princip sdílené rozdílnosti 

v Evropě“. In: Spisovnost a nespisovnost dnes. Brno 1996, s. 110 – 112. 

HIRSCHOVÁ, M.: Interpersonální komunikace ve stabilizovaných malých skupinách. Slovo 

a slovesnost, 52, 1991, s. 89 – 103. 

MÜLLEROVÁ, O.: Nespisovnost v rozhlasovém vysílání. In: Spisovnost a nespisovnost 

dnes. Brno 1996, s. 204 – 207. 

273


REFLEXE JAZYKA OBYVATEL MĚSTA 

BLANSKA V NÁZORECH V MÍSTNÍM TIS- 

KU 

Ivana Kolářová 

Místní tisk (deníky, týdeníky, čtrnáctideníky) přináší kromě zpravodajství 

a reportáží, rozhovorů s osobnostmi, inzerce různého druhu také příspěvky, které 

odrážejí názory obyvatel samotného města, v němž noviny vycházejí, popř. obyvatel 

z „přidružených“ oblastí. Patří k nim zejména dopisy, krátká zamyšlení, 

krátké či delší zprávy, popř. i písemné odpovědi na anketní otázky. Na základě 

tvrzení redakce předpokládáme, že tyto materiály jsou zveřejňovány v autentické 

podobě. Z toho by také vyplývalo, že je možné sledovat, jak se v nich odráží 

způsob vyjadřování obyvatel příslušného města (v našem případě města Blanska), 

ovšem vyjadřování písemného. Ne všechny jsou výsledkem předchozí přípravy. 

Stylizace některých z nich prozrazuje, že jde o jazykového ztvárnění okamžitého 

nápadu, někdy se v těchto textech odrážejí výraznější emoce, které 

prozrazují určitou míru spontánnosti, pokud lze u psaných textů o spontánnosti 

hovořit. Některé z dopisů čtenářů mohli vzniknout na základě okamžitého rozhodnutí, 

jako produkt tzv. „psané mluvenosti“ (srov. Hoffmannová, 1996, s. 77; 

Čechová – Chloupek – Krčmová – Minářová, 1997, s. 135). Když jsem procházela 

dopisy čtenářů v blanenském tisku r. 1997 a 1998 (týdeník Týden u nás; 

čtrnáctideník Monitor a od listopadu 1997 čtrnáctideník Tvář), ukázalo se, že 

určité rysy jsou typické pro všechny dopisy a písemně vyjádřené názory čtenářů. 

Některé dopisy nesly i rysy úřední korespondence (pasivum, přechodníky). Je 

zřejmé, že se uplatňuje představa jisté „šablony“ i tlak konvence pro vyjadřování 

se pro potřeby tisku, a to i u pisatelů v této oblasti „neškolených“. Působí zde 

zřejmě i vědomí, že dopis může být otištěn. Téměř všechny jsou realizovány jazykem 

spisovným, prostředky hovorové jsou poměrně řídké, ovšem ojedinělé 

nejsou výrazy expresivní, není však jasné, zda jde o projev spontánnosti nebo 

o jejich promyšlené užití. Za individuální rys by bylo možné považovat užití poetismů, 

frazeologismů (přirovnání), obrazných vyjádření (metafor). Nekonvenční 

výrazy vyjadřující osobní zaujetí mají různý charakter, objevují se pouze 

v některých dopisů. V různé míře se v nich vyskytují explicitní prvky kontaktové 

274

REFLEXE JAZYKA OBYVATEL MĚSTA BLANSKA V NÁZORECH V MÍSTNÍM TISKU 

(přímé oslovování redakčních pracovníků, popř. předpokládaných čtenářů), které 

však v dopisech adresovaných tisku a tím vlastně určených i čtenářům zřejmě 

nepovažujeme za zvláštní jev. Můžeme se pokusit usoudit, do jaké míry se v dopisech 

čtenářů na pozadí ustálených a konvencionalizovaných jazykových prostředků 

v textu projevuje individualita jejich autorů. 

Důležité místo zaujímají prostředky hodnotící. Pisatelé často signalizují svoje 

postoje pomocí běžně užívaných predikátorů (srov. Grepl – Karlík, 1998). Většinou 

jsou vyjádřeny v osobní formě (slovesy tvaru 1. osoby, osobní nebo přivlastňovací 

zájmeno 1. osoby). Mluvčí dává najevo, že jde o jeho vlastní osobní názor, srov.: 

(1) Podle mého názoru není ovšem toto kritérium zcela objektivní. (Tvář, 

roč. II / 1998, č. 4, s. 3) 

(2) Můj názor je, že alkohol se má konzumovat v restauracích, a ne na ulici. 

(Monitor 4 / 1998, č. 11, s. 4) 

(3) Mám-li na tuto otázku odpovědět upřímně, tak moc spokojen nejsem. 

(Tvář, roč. II / 1998, č. 5, s . 8) 

Důraz na vlastní osobu, popř. tzv. komentující věta závislá mám-li na tuto 

otázku odpovědět upřímně v (3) mohou být „pojistkou“ autora proti případné 

výtce, že hovoří o problému, kterému zcela nerozumí, popř. že tyto názory neoprávněně 

přisuzuje jiným (srov. Hrbáček 1994, s. 59; Karlík 1995, s. 78). V jiných 

textech je explicitně vyjádřen osobní vztah autora k něčemu: 

(4) Také já mám k blanenskému zámku svůj osobitý až nostalgický vztah 

(Tvář, roč. II / 1998, č. 1, s. 3); 

Hodnotící postoje mohou být zvýrazněny i emocionálně zabarvenými výrazy 

(radost, mrzí), někdy spojenými s prostředkem intenzifikačním (trojnásobnou, 

moc...). V (6) se emocionální vyjádření moc mě mrzí spojuje s konvenční omluvou: 

(5) Přiznám se, že jsem z vyslechnutého rozhovoru měla hned trojnásobnou 

radost... (Týden u nás, roč. 8 / 1998, č. 20, s . 3) 

(6) Moc mě mrzí, co se stalo, a ještě jednou se postiženým návštěvníkům 

jménem celého kina omlouvám. (Monitor, roč. 4 / 1998, č. 5, s. 4) 

V jiných dopisech jsou vyjádřeny předpoklady, informovanost, očekávání, 

popř. vztah očekávání a skutečnosti: 

(7) Předpokládal jsem totiž, dnes však vím, že bohužel mylně, že takovou 

odpovědnou funkci bude vykonávat někdo, kdo je architekt. (Monitor, roč. 4 / 

1998, č. 8, s. 3) 

(8) Mě osobně překvapilo, že druhou nejvíce kritizovanou oblastí je nedostatek 

kultury a sportovního vyžití. (Monitor, roč. 4 / 1998, č. 5, s. 6) 

275

IVANA KOLÁŘOVÁ 

(9) Nevím jak na jiných soukromých školách, ale u nás ... (Tvář, roč. II / 

1998, č. 4, s . 3) 

Méně časté je vyjádření postoje gramatickou formou neosobní: 

(10) Faktem však je, že pozitivní hodnocení čehokoliv, o chvále ani nemluvě, 

se v českém tisku hledá velmi obtížně. (Tvář, roč. II / 1998, č. 10, s . 5) 

(11) Zlobné osobní výlevy pana P. totiž nestojí za to komentovat. (Monitor 

4 / 1998, č. 8, s. 3) 

(12) Udělaly chybu, ale mýliti se je lidské a rozhodně to nebylo úmyslně. 

(Monitor, roč. 4 / 1998, č. 5, s. 4) 

Jak explicitní signalizace, že jde o osobní názor (můj názor je, že...; podle 

mého názoru), zmíněnou komentující závislou větu, tak např. výrazy omluvy, 

překvapení apod. lze považovat za projevy tlaku konvencí typických pro psané 

projevy, stejně jako zdůraznění subjektivity postoje. Někdy autoři dopisů komentují 

svůj psychický stav: 

(13) Já osobně jsem byl po události téměř šokován novináři. (Tvář, roč. II / 

1998, č. 4, s . 3) 

(14) Také mě zarazilo, že někteří učitelé základních škol dávali k dobru 

„zaručené“ zprávy. (Tvář, roč. II / 1998, č. 4, s . 3) 

Výrazy šokován, zarazilo mě se z hlediska stylové charakteristiky pohybují 

na hranici spisovnosti a hovorovosti, stejně jako substantiva a adjektiva v následujících 

ukázkách. V (15) až (21) se v jejich užití projevuje tlak konvencí typických 

pro administrativní písemnosti: 

(15) Je to mladý, perspektivní a snaživý člověk a je s ním dobrá spolupráce. 

(Týden u nás, 

roč. 8 / 1998, č. 29, s . 1) 

(16) ...kde v pěkném, čistém prostředí s dobrou stravou strávili naši spoluobčané 

pěkný týden (Týden u nás, roč. 8 / 1998, č. 29, s. 2) 

(17) Jak se ukázalo, byl zvolený způsob výuky velmi přínosný nejen pro žáky, 

ale i dospělí poznali postoje žáků... (Týden u nás, roč. 8 / 1998, č. 21, s. 10) 

(18) toto naše nejvýznamnější hudební těleso... (Týden u nás, roč. 8 / 1998, 

č. 24, s. 3) 

(19) Důstojné loučení se školou prožili žáci 9. A ze ZŠ na Dvorské ulici 

v Blansku (Týden u nás roč. 8 / 1998, č. 28, s. 10) 

(20) Rozjařené dětské publikum výkon „country-taneční skupiny“ Zvláštní 

školy přijalo s uznalým potleskem, že tito mohli být se svým výkonem sami spokojeni. 

(Tvář, roč. II /1998, č. 11, s. 8) 

276


(21) Výstava, která potrvá..., zaujme nejen dětským spontánním pojetím 

a výrazem, talentem a zvládnutí výtvarných technik. Děti přesvědčivě prokázaly 

svůj vztah k okolí a přírodě. (Týden u nás roč. 8 / 1998, č. 20, s . 3) 

Za „vybočení“ z konvencí „psanosti“, „úřednosti“ lze považovat v (20) výraz 

rozjařené. Jinak by bylo možné říct, že úryvky z dopisů postrádají projev osobního 

zaujetí (pokud za jeho odraz nepovažujeme tvary adjektiv pěkné, čistá, 

dobrý, nejvýznamnější, velmi přínosný). Tlak norem pro oficiální dopisy prozrazují 

např. výrazy mladý, perspektivní, snaživý, strava, důstojné, uznalý potlesk 

apod. 

V následujících případech (22) – (24) se na rozdíl od (15) – (21) projevuje 

osobní zaujetí výrazně, a to v užití citově zabarvených adjektiv (krásný, lákavější), 

popř. i substantiv (rozhořčení, smetiště, hlupák) a sloves (napáchala, chlubí, 

chátrá, popř. frazeologické spojení zeje prázdnotou). V (30) je osobní postoj 

vyjádřen pomocí výrazu typického spíše pro styl umělecký (srov. nelahodí oku): 

(22) S maximálním rozhořčením a s pocitem nespravedlnosti ... jsme radnici 

opustili. (Tvář, roč. II / 1998, s. 3) 

(23) Byl to jistě krásný úsek nelehkého života, za nějž jsem pověřena poděkovat 

všem... (Týden u nás roč. 8 / 1998, č. 29, s. 2) 

(24) Dnes je příroda a okolí pro mne stále lákavější než v Břeclavi... (Tvář 

II / 1998, č. 2, s. 7) 

(25) Voda napáchala značné škody ve sklepních prostorách. (Týden u nás 

roč. 8 / 1998, č. 20, s. 1) 

(26) Sídliště, nebo smetiště? (Monitor 4 / 1998, č. 3, s . 6) 

(27) Hlupáka, který vyřkl název „Korea“, hledali všichni, povolaní i nepovolaní... 

(Monitor 4 / 1998, č. 2, s . 4) 

(28) Boskovice se právem chlubí svou bohatou hudební tradicí 

(29) ...zdejší arboretum je uzavřené a chátrá..., bývalá pekárna zeje prázdnotou... 

(Týden u nás, roč. 8, 1998, č. 29, s. 1) 

(30) Zvláště nyní, kdy se blíží jaro, je na chodnících množství písku a prachu 

po zimních posypech, které nelahodí oku, ale i víří vítr. (Monitor 4 / 1998, 

č. 4, s. 3) 

Výrazná emocionalita je zřejmá v pasážích vyjadřujících poděkování pisatele 

dopisu. Opět je zde patrná široká vyjadřovací škála – od naprosto konvenčního 

vyjádření v (31), (32), (33) přes zvýraznění osobní zaujatosti pomocí intenzifikačního 

výrazu mnohokrát v (34), až po téměř familiární vyjádření dík 

všem za pomoc v (35). I v těchto případech se tedy projevuje jistá uniformita ve 

způsobu vyjadřování: 

277

IVANA KOLÁŘOVÁ 

(31) Děkuji touto cestou všem, kteří se zúčastnili oslavy mých narozenin 

(Monitor 4 / 1998, č. 12, s. 2) 

(32) Chtěla bych poděkovat všem učitelům zúčastněných škol, kteří pomohli 

při organizaci soutěže, věnovali svůj čas a energii na její uspořádání, děkuji všem 

za poskytnutí dárků pro odměněné třídy...(Týden u nás roč. 8 / 1998, č. 29, s. 3) 

(33) Závěrem bychom chtěli poděkovat všem sponzorům... (Týden u nás 

roč. 8 / 1998, č. 27, s. 10) 

(34) Mnohokrát děkuji touto cestou všem lékařům nemocnice Blansko z oddělení 

interny A ... (Monitor 4 / 1998, č. 14, s. 4) 

(35) Dík všem za pomoc... (Týden u nás roč. 8 / 1998, č. 27, s. 2) 

Setkáme se i s projevy postojů a názorů pomocí rčení, metafor, přirovnání. 

To však již můžeme považovat za snahu o originalitu, ačkoliv jsou použity vyjadřovací 

způsoby všeobecně známé. Obrazná vyjádření mají hodnotící funkci 

a současně vyjadřují opět postoj autora: 

(36) Bylo by chybou, kdybychom „usnuli na vavřínech“ (Týden u nás roč. 

8 / 1998, č. 25, s . 10) 

(37) Politická scéna se znovu nažhavuje... (Tvář II / 1998, č. 10, s . 12) 

(38) Návštěvníku či samotného obyvatele města všechny tyto aktivity bijí 

přímo do očí... (Tvář II / 1998, č. 2, s. 7) 

Za metaforické by bylo možné považovat vyjádření v (39), (40), v (41) je 

parafrázováno známé přísloví. Ve všech třech příkladech je patrná výrazná ironie, 

snaha vyjádřit se neotřele. Nejvýraznější ironie, až posměch vyznívá z (42): 

(39) Každý poslanec je prý akrobat na laně, který udržuje rovnováhu tím, 

že mluví opak toho, co si myslí a co chtějí lidé kolem něho slyšet (Týden u nás, 

roč. 8 /1998, č. 20, s . 3) 

(40) A tak si přejme, abychom odhalovali ty, kteří otvírají stále stejné šuplíky 

s vyčpělým obsahem, a abychom je svým hlasováním řádně klepli přes prsty. 

(Tvář II / 1998, č. 10, s . 12) 

(41) Víc si bohužel přát nelze, protože ať se nám to líbí nebo ne, kupujeme 

zajíce v pytli. A teprve po volbách zjistíme, zda jsme ten pytel náhodou nekoupili 

prázdný. (Tvář II / 1998, č. 10, s. 12) 

(42) Prý – volební programy. Některé stojí za to si přečíst – je to obvykle ze 

žánru scifi. Ray Bradbury by se za to nemusel stydět. (Tvář II / 1998, č. 10, s . 12) 

Emocionální hnutí bývají vyjádřena i pomocí podivových otázek. Některé 

z nich nesou stopy spontánnosti: 

(43) Jak autor těchto slov ví, že to těm lidem „nevadí“? (Tvář II / 1998, 

č. 8, s. 3) 

(44) I tohle je v pořádku? (Tvář II / 1998, č. 8, s. 3) 

278


(45) Kdo se o to má starat? (Monitor 4 / 1998, č. 3, s. 6) 

(46) Jak je možné, že není nikdo, kdo by se postaral o to, aby se tento pozemek 

nepodobal smetišti? (Monitor 4 / 1998, č. 3, s. 6) 

V jiných jsou výrazné stopy stylizace, stylizovaného vyjádření „rozhořčení“: 

(47) Tak jak je to s těmi mezilidskými vztahy v našem městě – mám na 

mysli v tomto případě vztah mezi radnicí a občanem?! (Tvář II / 1998, č. 8, s. 3) 

(48) To neexistují žádné zákony, které by se postaraly o to, aby majitelům 

přikazovaly, aby se o svůj pozemek starali a udržovali ho v pořádku? (Monitor 4 

/ 1998, č. 3, s. 6) 

(49) Kam jinak jdou peníze, které se dostávají na tyto práce? (Monitor 4 / 

1998, č. 3, s. 6) 

(50) Proč nosí děti ze školy poznámky, proč nosí tresty a zhoršené známky 

z chování za to, že byli o přestávce hlučné? (Monitor 3 / 1997, č. 4, s. 2) 

Zaměřili jsme se jen na určitý časový úsek, ve kterém jsme způsoby vyjadřování 

názorů sledovaly. Na základě podoby těchto psaných projevů lze usoudit, 

že se většinou i v osobních dopisech redakci projevuje tlak konvencí, v řadě případů 

jsou tyto dopisy formulovány spíše administrativním stylem než jako dopisy 

soukromé. Ve většině dopisů jsou i výrazy, kterými se mluvčí přímo obrací 

k redakci (slovesa ve tvaru 2. osoby, tvary 1. osoby apod.), i ty bychom považovali 

za jev, s kterým se v tomto typu dopisu běžně počítá. Individualita je spíše 

zastřena, za její projev by bylo možné považovat vyjádření pomocí přísloví, 

metafor, popř. užití zvolacích vět nebo rozvažovacích otázek. Projevuje se však, 

jak už bylo řečeno, spíše jako ne příliš častý příznakový jev na pozadí konvencializovaných 

způsobů vyjádření. 

Literatura 

ČECHOVÁ, M. – CHLOUPEK, J. – KRČMOVÁ, M. – MINÁŘOVÁ, E.: Stylistika současné 

češtiny. Praha, ISVB 1997. 

GREPL, M. – KARLÍK, P.: Skladba češtiny. Olomouc, Votobia 1998. 

FILIPEC, J. – ČERMÁK, F.: Česká lexikologie. Praha, Academia 1986. 

HAUSER, P.: Nauka o slovní zásobě. Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1981. 

HOFFMANNOVÁ, J.: Stylistika a ... Praha, Trizonia 1996. 

HRBÁČEK, J.: Nárys textové syntaxe spisovné češtiny. Praha, Trizonia 1994. 

KARLÍK, P.: Studie o českém souvětí. Brno, Masarykova univerzita 1995. 

Prameny pro excerpci 

Monitor. Nezávislý čtrnáctidenník Blanenska. Roč. 3, 1997; Roč. 4, 1998. 

Tvář. Nezávislý časopis okresu Blansko. Roč. I / 1997; Roč II / 1998 

Týden u nás. Týdeník okresu Blansko. Roč. 7 / 1998; Roč. 8 / 1998. 

279


ČESKO – SLOVENSKÝ PASIVNÍ 

BILINGVISMUS 

Květoslava Musilová 

Příspěvěk je zaměřen na percepční stránku jazykové kompetence mluvčího, 

a to ve smyslu percepce geneticky blízce příbuzného jazyka. Konkrétně jde o pasivní 

bilingvismus ve vztahu ke slovenštině v Čechách a k češtině na Slovensku. 

Všichni si pamatujeme období Česko-Slovenské federace, kdy byl pasivní 

bilingvismus chápán jako samozřejmost, byl programově podporován dvojjazyčným 

vysíláním s celostátní působností a také kulturní a pracovní styky byly 

četnější než dnes. Učebnice českého jazyka a čítanky na všech stupních škol obsahovaly 

slovenské texty včetně základního poučení o slovenštině a stejně tak 

byly koncipovány učebnice slovenské ve vztahu k češtině. 

Od roku 1993 však možností kontaktu obou jazyků ubývá jak v médiích, tak 

ve výuce na základních a středních školách. Podle našeho průzkumu se v Čechách 

setkalo se slovenskými texty během základní školní docházky v roce 1997 

přibližně 73 % respondentů a v roce 1998 (již) o 4 % méně (69,1 %) ; na středních 

školách jsou tato procenta podobná. Na Slovensku je v tomto směru situace 

lepší – v roce 1998 se s češtinou setkalo 77 % respondentů. 

Na českých vysokých školách existovala a existuje slovakistika v různém 

rozsahu: od volitelné disciplíny až po pětiletý magisterský obor v rámci slavistiky. 

Až dodnes se však slovakistika téměř neoddělila dost výrazně od bohemistiky 

a zůstává v přechodném pásmu mezi bohemistikou a slavistikou, jak uvádí 

prof. Měšťan ve své stati „Jak dál ve slovakistice v České republice“. 1 

Otázce slovakistiky v Čechách a bohemistiky na Slovensku je v poslední 

době věnována mnohem větší pozornost než třeba ještě před třemi lety. Jsou zakládána 

nová a rozšiřují se původní slavistická pracoviště se samostatnou slovakistikou 

v Čechách a bohemistikou na Slovensku. 2 

1 In: Brněnská slovakistika a česko-slovenské vztahy. Brno, FF MU 1998, s. 17 – 20. 

2 Srov. příspěvky v Česko-slovenské historické ročence z r. 1997: I. Pospíšil: Budování slovakistiky 

na Ústavu slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, R. HOLEC: Správa o stave 

bohemistiky na Univerzite Komenského v Bratislave, J. SCHULZ: Slovakistika na Univerzite Palackého 

v Olomouci. Dále: O. SCHULZOVÁ: Slovakistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. In: 

Přednášky z XL. běhu Letní školy slovanských jazyků. FF UK, Praha 1997, s. 68 – 73.Sborník statí 

z pracovního semináře Brněnská slovakistika a česko – slovenské vztahy. Brno, FF MU 1998. 

280

ČESKO – SLOVENSKÝ PASIVNÍ BILINGVISMUS 

Jak už bylo řečeno, kontaktů obou jazyků ubývá, ale některé přece jen přetrvávají. 

V omezené míře vycházejí česko-slovenská periodika (např. Mosty, 

Radiožurnál, Dotyky, Aspekt aj.) i nadále se organizují česko-slovenské odborné 

a kulturní projekty, v roce 1997 byla podepsána smlouva o spolupráci mezi Českým 

a Slovenským rozhlasem, běžné jsou např. vstupy slovenských publicistů 

do českých zpravodajských relací a českých publicistů do zpravodajství slovenského. 

Dalším zdrojem kontaktů jsou nově zaváděné paralelní česko-slovenské 

(a vícejazyčné) texty v obchodní sféře – na výrobcích denní spotřeby. 3 Z uvedeného 

vyplývá, že situace v česko-slovenském a slovensko-českém bilingvismu se 

mění. Na toto téma již existuje řada článků a statí 4 . Těžko však můžeme v současné 

době odhadnout, do jaké míry a jak rychle bude tento proces vzájemného 

oddalování obou jazyků postupovat. 

V této souvislosti předkládáme informaci o česko – slovenském projektu 

zaměřeném na výuku slovenštiny na českých pedagogických a filozofických fakultách 

a na výuku češtiny na slovenských fakultách. Jeho finálním výstupem 

bude renovovaný program kursu slovenštiny (a na Slovensku češtiny) jakožto cizího, 

ale blízkého slovanského jazyka, spojený s přípravou nových učebních 

textů pro studenty se zájmem o výuku slovenštiny / češtiny jako dalšího, volitelného 

slovanského jazyka. Na projektu spolupracují kolegové z pedagogické fakulty 

v Olomouci a Hradci Králové a z prešovské filozofické fakulty. Od září 

1998 je tento projekt podporován Sorosovou grantovou nadací. 5 Součástí uvedeného 

projektu je sociolingvistický průzkum mezi mladými lidmi. První průz- 

3 M. NÁBĚLKOVÁ: Paralelné slovenské a české texty v meniacej sa jazykovej situácii. In: Sociolingvistické 

a psycholingvistické aspekty jazykovej komunikácie. 2. diel. Red. V. Patráš. Banská 

Bystrica, Univerzita Mateja Bela 1996, s. 100 – 108. A. RANGELOVÁ: Paralelnost českých a slovenských 

textů ve sféře spotřeby a obchodu. In: Sociolingvistica Slovaca 3, Bratislava 1997, s. 191 – 196 

4 Srov. pozn. č. 3, dále např. K. BUZÁSSYOVÁ: Aspekty kontaktov slovenčiny a češtiny. In: 

Sociolingvistické aspekty výskumu súčasnej slovenčiny. Sociolinguistica Slovaca 1. Red. S. Ondrejovič 

– M. Šimková. Bratislava. Veda 1995, s. 183 – 187. A. STICH: Existuje u nás pocit ohrožení 

jazyka? Naše řeč, 78, 1995, s. 61 – 73. J. ZEMAN: Ke vztahu češtiny a slovenštiny v České republice. 

In. H. Jelitte – T.P. Troškina. (eds.), Innerslavischer und slavisch – deutscher Sprachvergleich. 

Beträge zur Slavistik, Frankfurt a. Main – Berlin – Bern – New York – Paris – Wien, 27, 

1995, s. 523 – 537. J. ZEMAN: K výzkumu češtiny a slovenštiny v České republice po rozpadu 

Československa. In: Sociolingvistické a psycholingvistické aspekty jazykovej komunikácie. 2. diel. 

Banská Bystrica 1996, s. 109 – 118. J. ZEMAN: K výzkumu percepce slovenské kultury Čechy po 

rozpadu Československa. Z konference Etnografie komunikace v dnešním světě. In: Český lid, 84, 

1997, s. 175 – 178.163 – 182. J. Horecký: Slovensko – česká diglosná komunikácia. 

5 Evidenční č. úkolu: RSS 118/1998 

281

KVĚTOSLAVA MUSILOVÁ 

kum byl proveden v roce 1997 na vzorku 533 českých respondentů. 6 Ti tvořili tři 

věkové skupiny: byli to jednak žáci ročníků posledních základní školy, dále 

středoškoláci a vysokoškoláci. Cílem bylo získat prvotní informaci o pasivní 

znalosti slovenštiny zároveň a zmapovat postoje respondentů zmíněných k současným 

možnostem kontaktu s tímto slovanským jazykem a také postoje k per- 

postupného vzájemného oddalování obou jazyků v nové jazykové situaci. 

spektivě 

Letos byl stejný dotazník zadán znovu (CZ 1998), tentokrát odpovědělo 1108 

respondentů českých žáků (378 ZŠ, studentů 356 SŠ a studentů 374 VŠ, převáž- 

bohemistů). Byla vytvořena také (inverzní) slovenská varianta dotazníku (SL 

ně 

1998), abychom mohli porovnávat situaci v obou republikách. Slovenských res- 

bylo 290 (85 žáků ZŠ, 94 studentů SŠ a 111 studentů VŠ – slovakistů). 

pondentů 

Statistické dotazníků vyhodnocení bylo provedeno pro každou věkovou skupinu 

a také vždy pro všechny respondenty daného souboru dohromady. zvlášť 7 

Dotazník byl anonymní. Obsahoval čtyři oddíly : A, B, C, D. Při jeho sestavování 

jsme brali v úvahu, že věkové rozpětí zkoumaného respondentů 

vzorku 

je dosti široké. Tomu jsme přizpůsobili dotazů formulaci a nabízených odpovědí 

a především rozsah překladové části dotazníku (oddíl D). 

Respondenti si většinou vybírali z nabízených odpovědí ty, které jim nejvíce 

vyhovovaly včetně – odpovědí „nevím“, „nedovedu posoudit“, „nezamýšlel(a) 

jsem se nad tím“ (tyto byly hlavně určeny nižší věkové kategorii). U některých 

otázek měli respondenti možnost doplnit vlastní odpověď. 

Oddíl A obsahoval obvyklé demografické údaje (věk, pohlaví, místo bydliště, 

typ a místo školy), dále měli respondenti uvést, jakého jazykového kódu užívají 

při komunikaci v rodině, ze subjektivního pohledu měli posoudit, do jaké 

míry rozumějí slovenským (na Slovensku českým) ať textům, psaným nebo mluveným. 

Zajímalo nás také, zda se během školní docházky nějakou formou setkali 

ve výuce se slovenským (na Slovensku s českým) jazykem (např. s ukázkami 

z literatury v originále). 

Oddíl B vyplňovali pouze vysokoškoláci, protože bezprostředně se týkal 

jejich současného studia volitelných slovanských jazyků. Odpovídali na dotazy, 

6 

Srov. K. MUSILOVÁ: Retrospektivní a perspektivní pohled na Čechů komunikaci a Slováků. 

In: Sborník statí z 3. mezinárodní konference o komunikaci. Banská Bystrica, Univerzita Mateja 

Bela, 11. – 13. 9. 1997. ( V tisku.) Podkladem pro příspěvek na konferenci byl soubor 365 respondentů; 

ten byl po banskobystrické konferenci ještě rozšířen o respondenty, kteří dodali dotazníky až 

po termínu. 

7 

Statistické zpracování dat provedla RNDr. M. Kršková z Centra výpočetní techniky na PřF 

UP v Olomouci 

282


zda absolvovali nějaký další, volitelný slovanský jazyk, v jakém rozsahu, zda to 

byla disciplína povinně nebo nepovinně volitelná. 

Oddíl C zjišťoval, jaký názor mají respondenti na zařazení slovenských / 

českých textů (psaných i mluvených) a základní poučení o slovenštině / češtině 

na různých typech škol. Dále byli respondenti dotazováni, jestli zaznamenali po 

rozdělení federace úbytek slovenských / českých pořadů a psaných textů a zda 

by uvítali větší rozsah vysílání ve slovenštině / češtině. Také měli odpovědět na 

otázku, zda jim postupné oddělování obou jazyků vadí nebo nevadí. 

Oddíl D byl zaměřen na zjištování úrovně pasivního bilingvismu českých 

respondentů ve vztahu ke slovenštině a na Slovensku k češtině. Ůkolem českých 

respondentů bylo 1) označit výrazy, které do slovenského textu nepatří (např. 

„doufám“, předložka „pro“, ap.), 2) vybrat z nabízených tvarů ty, které jsou 

v daném jazyce správné (např. z tvarů „srdečná choroba“, „srdeční choroba“, 

„srdcová choroba“) a 3) přeložit ze slovenštiny do češtiny 23 výrazů z běžné 

slovní zásoby zapojených do kontextu. Stejné úkoly řešili slovenští respondenti 

ve vztahu k češtině. Nyní se vrátíme k dotazníkům podrobněji. Získali jsme řadu 

údajů; budeme se však zabývat pouze těmi, které se jeví jako statisticky významné 

a jsou pro naše téma relevantní. Mnohé z nich již dnes naznačují určité 

tendence (viz porovnání dotazníků CZ 1997 a CZ 1998, CZ 1998 a SR 1998) 

a ještě větší informační hodnoty nabudou v delším časovém odstupu v konfrontaci 

s údaji nově získanými. Hodnoty šetření uvádíme v procentech validních (platných) 

odpovědí. Pro lepší přehlednost uvádíme na konci příspěvku několik základních 

statistických údajů. ( Z technických důvodů nelze do našeho příspěvku 

zařadit všechny grafy a tabulky s výsledky statistické analýzy. Tyto, jakož i databáze 

odpovědí respondentů jsou k dispozici u autorky.) 

Většina respondentů českých i slovenských hovoří doma spisovným jazykem, 

případně „smíšenou formou“, jen mizivé procento užívá při komunikaci 

nářečí. Z analýzy odpovědí na otázku, do jaké míry rozumějí česky / slovensky, 

vyplývá, že subjektivně nečiní porozumění potíže větší části dotazovaných. Zatímco 

v loňském roce uvedlo přes 35 % Čechů, že slovensky rozumí „bez problémů“, 

letos jich bylo o 12 % méně; „většinou“ rozumí v současné době téměř 

70 % českých respondentů. Slovenská mladá generace hodnotí svou schopnost 

porozumět českým textům (psaným i mluveným) takto: „ bez problémů“ rozumí 

téměř 55% respondentů, „většinou“ rozumí přes 40 % respondentů. 

Ve prospěch zařazení slovenských / českých textů v originále s přiměřeným 

poučením o daném jazyce do výuky na základní škole se vyslovilo v Čechách 

v r. 1997 přes 59 % respondentů, v roce 1998 jich bylo méně – necelých 53 %. 

283


Situace na Slovensku je srovnatelná, české texty a poučení o jazyce by zařadilo 

na ZŠ 56,5% dotazovaných. 

Z důvodů, že „slovensky / česky rozumí každý“, by do výuky na základní 

škole nezařadilo slovenské / české texty menší procento dotázaných: v r. 1997 

přibližně 22 % českých respondentů, v roce 1998 o něco více (25,5%); na Slovensku 

zastává tento názor 18 % respondentů. 

Většina českých i slovenských respondentů navrhuje pracovat se slovenskými 

/ českými texty až na střední škole, a to především z důvodů obtížnosti 

příslušného jazyka pro žáky základní školy. S úrovní dosaženého vzdělání dotázaných 

roste procento těch, kteří si uvědomují, že kontakt se slovenštinou / češtinou 

již během školní docházky není zbytečný. Mnozí respondenti bez rozdílu 

věku připomínají společnou historii obou našich národů a velmi často poukazují 

také na to, že by byla škoda, kdyby docházelo k dalšímu odcizování těchto blízkých 

jazyků. Středoškoláci a především vysokoškoláci uvádějí důležitost slovenštiny 

/ češtiny pro pochopení vývoje slovanských jazyků, další přínos spatřují 

v tom, že mohou výhodně získávat informace ještě prostřednictvím dalšího jazyka 

– zvláště pro studijní účely. 

Respondenti, kteří by nezařazovali texty v originále a poučení o daném jazyce 

na základní nebo střední školu, měli také svá zdůvodnění: podle jejich slov 

by jim vadilo především přetěžování žáků a někteří argumentovali také tím, že 

žádný z těchto jazyků nepatří mezi světové. 

Další dotaz byl určen především středoškolákům a vysokoškolákům; týkal 

se studia slovenštiny / češtiny na vysokých školách. V r. 1997 by zařadilo slovenštinu 

mezi samostatné studijní obory (vedle němčiny, ruštiny apod.) 13 % českých 

respondentů a stejný počet dotazovaných by uvítal formu nepovinně volitelné 

disciplíny. Téměř 22 % českých respondentů nepovažuje za nutné studovat 

slovenštinu na vysokých školách, a to z důvodu velké blízkosti češtině. V letošním 

roce odpovídali čeští respondenti podobně jako vloni. Na Slovensku jsou 

názory na vysokoškolské studium češtiny jako cizího jazyka srovnatelné. 

Průzkum dále ukázal, že v r. 1997 více než dvě třetiny českých respondentů 

pociťovaly úbytek slovenských relací v českých médiích a také úbytek 

slovenského tisku; v r. 1998 jich bylo ještě více – 85 % responentů. Na otázku, 

zda by uvítali větší rozsah slovenského / českého vysílání, odpovědělo kladně 

pouze 22 % českých respondentů, a to v obou dotaznících (CZ 1997, CZ 1998). 

Na Slovensku bylo toto procento vyšší – 39 % dotazovaných by uvítalo větší 

rozsah českých pořadů. Současný stav vyhovuje přibližně 70 % českých a 57 % 

slovenských respondentů. 

284


Převážná většina respondentů pochopitelně očekává vzájemné oddalování 

češtiny a slovenštiny. Nejvíce tato skutečnost vadí vysokoškolákům. V české populaci 

postupně přibývá těch, kterým oddalování obou jazyků nevadí: v r. 1997 

to bylo 32,9 % českých respondentů, v r. 1998 již téměř 37 %, což je přibližně 

dvakrát více než ve vzorku slovenských respondentů: oddalování slovenštiny od 

češtiny nevadí pouze 17,5 % respondentů. 

Přejdeme k části D, která byla určitou sondou do úrovně pasivního bilingvismu 

českých a slovenských respondentů. Jsme si vědomi toho, že nelze srovnávat 

výkon vysokoškoláků s výkonem mladších respondentů. V tomto příspěvku 

se rovněž vzdáváme podrobnějších hodnotících soudů, pokud jde o počet 

a charakter (chybných) překladů a také o jejich motivaci. Spokojíme se prozatím 

s konstatováním určitého stavu úspěšnosti řešení. 

Bylo prokázáno, že počty správných odpovědí v jednotlivých souborech 

respondentů odpovídají ze statistického hlediska Gaussovu rozložení (viz obr. č. 1 

a č. 2). Srovnáme-li české dotazníky z r. 1997 a z r. 1998, zjistíme, že z 32 možných 

bodů dosáhli čeští respondenti v r. 1997 střední hodnoty 17, 5460, což je 

v přepočtu na procenta úspěšnosti 54, 83 %. V roce následujícím tato hodnota 

klesla na 16, 0370 (v přepočtu na 50, 12 %). V české populaci tedy mírně ubylo 

pasivní znalosti slovenského jazyka, jak se ostatně dalo očekávat. 

Ze srovnání slovenského a českého dotazníku z letošního roku vyplývá, že 

slovenská populace vykazuje vyšší úroveň pasivního bilingvismu ve vztahu k češtině 

– 21, 4931 (v přepočtu je to rozdíl 17 % ve srovnání s českými respondenty). 

Českým respondentům působily největší problémy výrazy a spojení „lekvár“, 

„hydinársky priemysel“, „žeriavy“, „vreckovka“, slovenským respondentům 

výrazy „povidla“, „jeřáby“, „spravit stůl“. Zvláště ve skupině žáků základní 

školy jsme zaznamenali bohatou škálu nesprávných ekvivalentů; řadu z nich 

však najdeme rovněž u středoškoláků a vysokoškoláků. Ze statistické analýzy 

můžeme vyčíst pořadí „úspěšnosti“ jednotlivých výrazů. Nejméně problematickým 

úkolem byl pro české respondenty překlad slovenské věty „Ako sa volá tvoj 

pes?“ – z 1108 českých respondentů přeložilo správně celkem 1097 respondentů. 

Zato výraz „lekvár“ přeložili správně pouze 103 čeští respondenti, z toho 10 žáků 

ZŠ, 36 studentů SŠ a 57 vysokoškoláků. Pro slovenské respondenty byl nejjednodušší 

překlad českého spojení „příliš brzy“ (288 správných odpovědí) a nejproblematičtější 

výraz „povidla“. Pro ilustraci uvádíme několik příkladů: 

– z dotazníku pro české respondenty: „lekvár“ – lektvar, lék, lékař, medicína, 

čaj, akvárium, polévka ap., „hydinársky priemysel“: hodinářský p. (nejčastěji), 

hovězí, hutní, vodní, hydrologický, gumárenský, strojírenský ap., „žeriavy“ – 

285


žebříky (nejčastěji), žirafy, žebráci, inženýři, bagry, bezdomovci ap., „vreckovka“ 

– peněženka (nejčastěji), bunda, taška, nůž, kabelka, čepice, vařečka, bankovka, 

becherovka, naběračka, rádio do kapsy ap.; 

– z dotazníku pro slovenské respondenty: „jeřáby“ – bociany, kohúty, jastraby, 

jaštery, jarabice, žirafy, stroje, autá ap., „povidla“ – prestieradlá, prikrývky, 

obliečky, utierky, obrúsky, taniere, vidličky, príbor, rezance, zákusky, povedala: 

sú na stole, „drůbežářský průmysl“ – drevársky p., drevospracujúci (nejčastěji), 

potravinársky, morkový ap., „spravit stůl“ – spraviť (nejčastěji), urobiť, 

zostrojiť, postaviť, zhotoviť ap. 

Kromě celkového statistického přehledu nás také zajímalo, zda se projeví 

nějaké statisticky významné závislosti jednotlivých proměnných. Letošní statistika 

například ukázala, že úspěšnost překladu příliš nezávisí na místě bydliště respondentů; 

úroveň v moravských i českých oblastech je poměrně vyrovnaná. Poněkud 

nás však překvapily výsledky souboru respondentů z jižní Moravy: podle statistických 

údajů vykazují respondenti letos o mnoho procent nižší úroveň pasivního bilingvismu 

než vloni. Při podrobnější analýze vyšlo najevo, že s největší pravděpodobností 

je příčinou věkový průměr respondentů. V roce 1997 obsahovala tato 

skupina značné procento vysokoškoláků, a to i dálkově studujících, jejichž věkový 

průměr se pohyboval kolem 30 let. Ani na Slovensku nebyla zjištěna statisticky 

významná závislost úspěšnosti v překladové části dotazníku a místa bydliště pro 

celkový počet dotazovaných (tedy pro všechny tři věkové skupiny). Pouze u nejmladší 

skupiny respondentů se projevil významnější rozdíl mezi úspěšností žáků 

ze středního Slovenska a zbylými dvěma oblastmi – východní a západní. 

Na závěr můžeme konstatovat, že tato naše sonda prokázala rozdíl mezi subjektivním 

hodnocením úrovně pasivního bilingvismu a reálným stavem, který vyplynul 

z analýzy překladové části dotazníku. (Např. více než 93 % českých respondentů 

uvádí, že rozumí slovenštině bez problémů nebo většinou bez problémů, 

zatímco statistické údaje hovoří o padesátiprocentní úspěšnosti v překladu). 

Shromážděným statistickým údajům nepřikládáme význam absolutní, jsou 

však pro nás důležitým výchozím bodem pro další sociolingvistický průzkum; 

ten chceme realizovat po dobu několika let a na základě jeho výsledků chceme 

dokumentovat vývojové tendence v dorozumívání Čechů a Slováků. 

Domníváme se, že je nutno reagovat na aktuální situaci, kdy jazykové povědomí 

o slovenštině v Čechách a o češtině na Slovensku existuje, než vznikne 

mezi oběma jazyka větší dorozumívací bariéra. Bylo by tedy užitečné podporovat 

pasivní česko – slovenský a slovensko – český bilingvismus již během školní 

docházky a tomu přizpůsobit rovněž jazykovou přípravu učitelů. 

286


Sociolingvistický dotazník: CZ 1997 (533 českých respondentů), CZ 

1998 (1108 českých respondentů), SL 1998 (290 slovenských 

respondentů). Statistické vyhodnocení některých odpovědí: 

Otázka č. 2: Rozumíte bez problémů slovenským / českým textům? 

ANO VĚTŠINOU 

CZ 1997 35,3 % 60 % 

CZ 1998 23,4 % 69,8 % 

SL 1998 54,6 % 41,7 % 

Otázka č. 6: Domníváte se, že by měly být slovenské / české texty 

zařazeny do výuky na základní škole? 

ANO NE (sl./čes. rozumí každý) 

CZ 1997 59,3 % 21,9 % 

CZ 1998 52,9 % 25,5 % 

SL 1998 56,5 % 18,1 % 

Otázka č. 10: Domníváte se, že se budou oba jazyky oddalovat? 

ANO ANO vadí ANO nevadí 

CZ 1997 80,8 % 38,9 % 32,9 % 

CZ 1998 83,4 % 41,0 % 36,9 % 

SL 1998 60,7 % 32,0 % 17,5 % 

Otázka č.9: Uvítali by ste větší rozsah vysílání v čes./slov.jaz.? 

ANO SOUČASNÝ STAV MI VYHOVUJE 

CZ 1997 22,6 % 77,4 % 

CZ 1998 21,5 % 68,7 % 

SL 1998 39,0 % 57,4 % 

Část D – úrovně porovnání pasiv. bilingvismu českých a slovenských 

(správné odpovědi): 

respondentů 

CZ 1997 17,5460 

CZ 1998 16,0370 

SL 1998 21,4931 

287


100 

90 

80 

70 

60 

50 

40 

30 

20 

10 

0 

35 

30 

25 

20 

15 

10 

5 

0 

288 

0 2 4 6 8 10 12 14 16 18 20 22 24 26 28 30 

Obr. 1: Česká republika 1998 

Valid cases=1108 Mean =16, 037 Maximum=29,00 Minimum=0.0 Std.dev.= 5,133 

8 10 12 14 16 18 20 22 24 26 28 30 32 

Obr. 2: Slovenská republika 1998 

Valid cases=290 Mean=21,493 Maximum=32,00 Minimum=8,0 Std.dev.= 4,287


MENNÝ REGISTER 

Aman, R., 197 

Asher, R., 17, 23 

Auer, P., 23, 24 

Avyžius, J., 105 

Bajčev, B., 15, 23, 99, 101 

Bajzíková, E., 236, 238, 240, 241 

Balhar, B., 15, 23 

Balko, D., 21, 25 

Ballek, L., 257 

Baltrušaitis, J., 108 

Baranauskas, A., 106 

Bartoš, F., 69, 74 

Bartošek, J., 82, 273 

Bel, M., 112, 141 

Bělič, J., 15, 23, 74, 77, 87 

Bell-Berti, F., 164, 177 

Benko, V., 233 

Bergmann, Ch., 208, 210 

Bermel, N., 79 

Bernolák, A., 112, 137 

Bieliauskas, A., 106 

Bílik, R., 104 

Bitušíková, A., 22, 23, 245 

Bladon, A., 168, 177 

Blanár, V., 123, 126, 130, 133, 137 

Bosák, J., 27, 197, 201, 261, 264, 

265 

Bozděchová. I., 237, 241 

Brabcová, R., 15, 24 

Brang, P., 13, 15, 24 

Bubnys, V., 105 

Burgess, E. W., 98, 101 

Buzássyová, K., 281 

Camus, A., 106 

Cassidy, S., 168, 177 

Collier, R., 164, 168, 177 

Čechová, M., 274, 279 

Čermák, F., 78, 82, 279 

Daneš, F., 65, 66, 75, 79, 80, 82, 

92, 93, 241, 273 

Darulová, J., 22, 24, 249 

Davidová, D., 82, 83 

Dejmek, B., 24, 77 

Depaule, Ch., 151 

Dittmar, N., 15, 24, 27 

Dobrovský, J., 76, 113, 116, 117 

Dokulil, M., 78, 82 

Doleschalius/Doležal, P., 112, 113, 

114, 117 

Dolník, J., 240, 241 

Dominick, J. R., 243, 244 

Doruľa, J., 22, 24, 126, 130, 189, 

190, 193 

Dressler, W. U., 15, 24, 28, 161, 

167, 177 

Dršatová, J., 273 

Dřímal, J., 74 

Dudok, M., 94, 99, 101 

Dunaj, B., 15, 24 

Dunois, A., 263, 265 

Ďurovič, Ľ., 16, 24, 111, 115, 117 

Dvornická, Ľ., 21, 24 

English, N., 25, 101, 102, 177 

Falťan, Ľ., 56 

Falťanová, Ľ, 255, 261 

Feglová, V., 21, 25 

Felkel, H., 74 

Ferko, V., 210 

289


Filipec, J., 279 

Findra, J., 197, 201, 236, 238, 241, 

244, 246, 265 

Finger(ová), Z., 22, 24 

Fishman, J. A., 24 

Fox, R., 168, 177 

Franěk, Z., 242, 243 

Frei, B. J., 80, 82 

Freud, S., 196 

Friesen, H., 43 

Gavlovič, H., 113, 114, 117 

Gay, T., 177 

Glovňa, J., 179 

Grand, O., 265 

Grassi, C., 15, 24 

Greimas, A, J., 108 

Grepl, M., 275, 279 

Grochowski, M., 195 

Gumperz, J, 14, 23, 24 

Guzsak, L., 187, 193 

Habovštiaková, K., 123 

Halliday, M. A. K., 96, 99, 101 

Harrington, J., 168, 177 

Hausenblas, K., 263, 265 

Hauser, P., 279 

Havel, V., 159 

Havránek, B., 77, 79, 82 

Heidegger, M., 43, 44, 45, 46, 47, 

48, 49, 50, 52, 54, 55 

Hendrich, K., 183 

Heriban, R., 233, 241 

Hirschová, M., 267, 273 

Hodrová, D., 104 

Hoffmannová, J., 79, 82, 240, 241, 

261, 274, 279 

Hochel, B., 84, 197, 201, 210 

Hölderlin, F, 43, 44, 45, 46, 54 

290 

Holec, R., 280 

Horák, G., 19, 25 

Horecký, J., 8, 25, 75, 82, 83, 133, 

137, 141, 202, 210, 281 

Hrbáček, J., 275, 279 

Hroboň, S. B., 116 

Hronek, J., 75, 78, 82, 83 

Hrúz, P., 106 

Hubáček, J., 82, 210 

Hudson, R. A., 213, 216 

Hvorecký, J., 242, 246 

Chaloupecký, V., 137 

Chapman, R. L., 196, 197, 201 

Chloupek, J., 70, 71, 74, 82, 87, 93, 

274, 279 

Iivonen(ová), A., 162, 164, 165, 

177 

Ivanov, A., 101 

Ivanová-Šalingová, M., 234, 241 

Jacinevičius, L., 106 

Jaklová, A., 240, 241, 261 

Jakubinskij, I., 101 

Jaroš, P., 106 

Jarošová, A., 233 

Jefkins, F., 244 

Jenčíková, E., 104 

Jóna, E., 117 

Jonekeit, S., 183 

Jović, D., 99 

Jutronić-Tihomirović, D., 101 

Kačala, J., 17, 25, 124, 197, 201 

Kallmeyer, W., 13, 15, 25 

Kamiš, K., 248, 250 

Kamp, H., 81 

Karastojčeva, C., 204, 210 

Karlík, P., 275, 279 

Kašauskas, R., 106

Keller, J., 213, 216 

Kielhőfer, B., 183 

Kitajgorodskaja, M. I., 25 

Kočiš, F., 203, 210 

Kolářová, I., 274 

Koncová, M., 262 

Kontra, M., 16 

Kořenský, J., 60, 62, 65, 66, 78, 80, 

81, 82, 240, 241, 253, 261 

Kotulič, I., 121, 123, 126, 129, 131 

Kouznetsov, V., 162 

Krajčovič, R., 118, 119, 124, 126, 

131 

Kranzmayer, E., 160, 177 

Kraus, J., 82, 241 

Krčmová, M., 15, 25, 67, 70, 71, 

74, 77, 92, 93, 274, 279 

Kremnitz, G., 183 

Krištof, Š., 22, 25 

Krivý, V., 18, 21, 25 

Krman, D., 111, 117 

Kršková, M., 282 

Křivka, M., 233 

Kučera, H., 82 

Kuchar, R., 120, 124, 125, 131, 

133 

Kusá, M., 103 

Kyndl, J., 265 

Kyndlová, H., 265 

Labov, W., 14, 25, 95, 101 

Langman, J., 25 

Lanstyák, I., 22, 25 

Larin, B. A., 14, 15, 25, 94, 101 

Le Corbusier, 50, 52, 53 

Lefevebre, H., 96, 101 

Lehiste(ová), I., 164, 177 

Lehotská, D., 126, 131 


Lesňák, R., 103 

Lindau(ová), M., 164, 177 

Louženská, A., 273 

Macura, V., 104 

Madelska, L., 161, 177 

Makulová, S., 233, 238, 241 

Maliti, E., 105 

Mamford, L., 30 

Maníková, Z., 234, 241 

Maričová, D., 194, 199, 202 

Marsina, R., 24, 131, 133, 137 

Martinkus, V., 106 

Marušiak, J., 195, 202 

Maříková, H., 18, 25 

Masnicius, T., 111 

Mešková, Ľ., 196, 198, 202 

Měšťan, , 280 

Mezuláník, J., 245, 250 

Mikles, C., 265 

Miko, F., 196, 202 

Milroy, L., 96, 101 

Minařová, E., 204, 210 

Mistrík, J., 24, 196, 197, 202, 254, 

261, 263, 264, 265 

Moosmüller(ová), S., 26, 160 

Múcsková, G., 21, 26, 184, 187, 193 

Müllerová, O., 79, 82, 204, 210, 

240, 241, 261, 269, 273 

Muránsky, J., 7, 17, 21, 26, 96, 99, 

101 

Musilová, K., 280, 282 

Myjavcová, M., 22, 26, 96, 101 

Nábělková, M., 8, 24, 202, 251, 

256, 261, 281 

Naumann, H., 204, 210 

Nebeská, I., 83, 196, 202 

Neff, O., 233 

291


Nikoľskij, L. B., 216, 264 

Norlin, K., 164, 177 

Nováček, O., 71, 74 

Oberstein, I., 145, 146, 149 

Odaloš, P., 22, 26, 27, 217, 245, 

250, 261 

Ondrejovič, S., 87, 88, 93, 102, 

117, 131, 177, 201, 210, 261, 

266, 281 

Palkovič, K., 211, 212 

Park, R. E., 53, 98, 101, 148 

Pašiak, 18, 26 

Patráš, V., 20, 21, 26, 96, 101, 195, 

202, 216, 254, 261, 266, 281 

Pauliny, E., 7, 16, 22, 26, 87, 95, 

101, 123, 126, 131, 211 

Peterson, G. E., 164, 177 

Petrusek, M., 18, 25 

Pisárčiková, M., 197, 202 

Pokorná, E., 143 

Popovič, A., 202 

Pospíšil, I., 280 

Pupovac, M., 100, 102 

Pušić, Lj., 28, 98, 102 

Radovanović, M., 15, 26, 99, 101 

Radtke, I., 26 

Rajčanová, A., 194, 196, 198, 202 

Rangelová, A., 281 

Raphael, L. J., 164, 177 

Ripka, I., 87, 96, 102, 187, 193 

Rosa, W., 112, 117 

Rudolf, R. L., 190, 193 

Ruščák, F., 251, 261, 263, 265 

Rychtar, B., 242, 243 

Saganová, F., 106 

Short, D., 252, 261 

Schönfeld, H., 14 

292 

Schildt, J., 18, 20, 27 

Schlieben-Lange(ová), B., 24 

Schlobinski, P., 15, 27 

Schulz, J., 280 

Schulzová, O., 280 

Sinclair, J., 240, 241 

Sirovátka, O., 74 

Skladaná, J., 121, 124, 125 

Slančová, D., 20, 21, 27, 96, 194, 

266 

Slimák, I., 105 

Sloboda, R., 106 

Slobodník, D., 105 

Sluckis, M., 105, 106, 107 

Smatana, M., 21, 27, 96, 135, 136, 

137 

Smoleňová, M., 243, 244 

Stanislav, J., 114, 116, 117 

Starý, Z., 78, 83, 214 

Steller-Šteliar, F., 27 

Stich, A., 78, 82, 83, 281 

Sujová, Z., 252, 261 

Svantesson, J.-O., 164, 177, 178 

Šaling, S., 234, 241 

Šaltenis, S., 104 

Šikula, V., 106 

Šimková, M., 251, 261, 266, 281 

Šoková, S., 21, 27 

Štícha, F., 82, 198, 202 

Štolc, J., 18, 19, 20, 27, 90, 93, 

102, 184, 193 

Štúr, Ľ., 8, 9, 10, 26, 27, 101, 114, 

115, 116, 117, 201, 216, 265 

Šušol, J., 244, 246 

Švejcer, A. D., 216, 264 

t Hart, H., 168, 177 

Timothy, J., 196

Tomschik, E., 74 

Topalov, Ch., 151 

Traunmüller, H., 160, 178 

Trudgill, P., 95, 102, 195, 201, 202 

Tvrdoň, E., 246 

Uličný, O., 80, 83 

Urbancová, L., 213 

Utěšený, S., 85 

Valček, F., 234, 241 

Valíková, D., 27 

Valiska, J., 189, 190, 193 

Vaníková, V., 25, 214, 215, 216 

Varsik, B., 187, 193 

Venclov, T., 108 

Vetemaa, E, 106 

Vey, M., 77, 83 


Videnov, M., 15, 23, 27, 99, 101 

Vodáková, A., 18 

Vollmann, R., 160, 169, 177, 178 

Vrlíková, K., 203 

Wilkins, D. A., 183 

Wittgenstein, L., 265 

Wodak(ová), R., 15, 24, 167, 177 

Zajac, P., 104 

Zeman, J., 281 

Zemskaja, E. A., 13, 15, 27 

Zorin, A., 196, 197, 202 

Zouharová, K., 268 

Züllig(ová), M., 15, 24 

Žáry, I., 243 

Žigo, P., 118, 120, 124 

Žirmunskij, V. M., 94 

293


VECNÝ REGISTER 

„mestotvorné“ signály 245 

„mestskosť“ 22, 57, 106 

„mestský babylon“ 85 

„panská“ výslovnosť 142 

„písaná hovorenosť“ 274 

„vieskové“ nárečie 85 

bilingválna diglosia 192 

blasfémické pomenovania 195, 198 

bohemistika na Slovensku 280 

bratislavčina 100 

česko–slovenský bilingvizmus 280-288 

dialektológia vs. sociolingvistika 87, 88 

diglosia 97, 192, 193, 246 

diskusná skupina 238 

domovská stránka/homepage 242 

dotazník 217-227, 280-224 

elektronická konferencia 239 

elektronické listy 238 

e-mail, elektronická pošta 262 

epištolárna komunikácia 262-265 

epištolárne texty 262, 263 

epištoléma 264 

hanácke nárečia 68 

hanácky interdialekt 272 

hovorená podoba slovenčiny v meste 

Zvolen 213-216 

interferencia v jazyku viedenských 

Slovákov 179-183 

Internet 234, 242-250, 270 

internet a slovenčina 246, 233-236 

jazyk lokálnych rozhlasových staníc 

267, 268, 272 

jazyk mesta Gelnice 184-192 

jazyk mesta Stupavy 141, 142 

jazyk mesta Brna 67-74 

jazyk mesta Žiliny v 15.–16. storočí 

133-137 

jazyk obyvateľov mesta Blanska 274- 

278 

jazyk mesta Prahy 60-67, 75-82, 143-159 

jazyk regionálnych rádií 267-273 

jazyk veľkomesta 60-66, 84 

jazyk/reč hlavného mesta/centra 60- 

65, 75-80, 143 

jazyk/reč starej Bratislavy 211, 212 

komercionalizácia internetu 242 

komercionalizácia rozhlasového vysielania 

269 

kultúrne predspisovné útvary 114-114, 

118-123 

literatúra a mesto 105, 106 

lokálny patriotizmus 268 

malé mesto 96, 141-142 

malediktológia 196, 197 

mantácke nárečie 189, 190, 191 

mesto a literatúra 105 

mesto a vidiek 41, 43-53 

mesto ako ohnisko moci 29, 36-38, 61, 

62, 63, 

mesto ako stredisko vzdelanosti 123 

mestská reč 119 

mestská reč Liptovského Mikuláša 85 

mestská reč Trenčina 91, 92 

mestské knihy 125-130, 133 

mestské nárečie 84, 86 

mestský idióm 94 

294

mestská literatúra 103 

mobilné telekomunikačné siete 262 

monoftongizácia diftongov vo viedenčine 

170, 171, 172 

nemčina v Brne 69-70 

ne-mestská literatúra 104 

obecná čeština 73, 75-81 

obscénna lexika 194 

pasívny bilingvizmus 280-288 

petržalské nárečie 99, 100 

počítačová etika 234 

prepínanie kódu 79, 182 

prešpuráčtina 100 

protiklad mesto–dedina 

reč žien 76 

reklamné texty 64-65, 242, 243, 248 

rurálna slovenčina 95 

schránkovanie 258 

sídlisko 143-155 

sieťová etika 234 

slang ako mestský jav 209 

slang stredoškolskej mládeže v meste 

203-210 

sociálna diferenciácia mesta 56-59 

sociálna kontaktovosť mestského 

priestoru 56-59 


sociolingvistická mapa mesta 213 

sociolingvistika 13-16, 22, 29, 87-90, 

103, 179, 213, 237 

sociológia 13, 89 

spontánna reč 173, 174, 175 

starí usadlíci 158-159 

starobrnenčina 71 

súkromná poštová schránka 251 

Štúrova norma 114-116 

tabuizovaná lexika 194, 195, 197, 199 

urbánna dialektológia 95 

variabilita mesta 29 

variantnosť jazyka 164, 186 

viedenská monoftongizácia v rakúskej 

nemčine 170-173 

vilniuské mestské obyvateľstvo 107 

vulgarizmy v súčasnej mestskej 

komunikácii 194-201 

vymedzenie lokálnej identity 167 

web 235, 262 

webová/webovská stránka 235, 236, 

242-250 

záhorské nárečia 141, 142 

zmiešanie jazykov 181, 183 

zvolenské nárečie 214 

295


CONTENT 

Preface (Slavomír Ondrejovič) ............................................................. 7 

Conference Opening (Ivor Ripka) ......................................................... 9 

The Scheme of Investigation of the Language of Town 

Slavomír Ondrejovič: Investigation of the Speech of Town – Traditions, 

State, Prospects ...................................................................... 13 

Ljubinko Pušić: The Speech of Town.................................................... 28 

Hans Friesen: „Dichterisch wohnet der Mensch“: Nur auf dem Lande 

oder doch auch in der Stadt? ........................................................... 43 

Ľubomír Falťan: The Social Communicability of the Town Area ......... 56 

Jan Kořenský: The linguistic Face of the Capital .................................. 60 

Marie Krčmová: On the Speech of the City of Brno (speech sources – 

state – development) ........................................................................ 67 

Petr Sgall: Problems of the Spoken Czech in Prague ............................ 75 

Braňo Hochel: Urban Dialects – and Why? .......................................... 84 

Ivor Ripka: The Urbanization of a Dialect ............................................ 87 

Miroslav Dudok: Linguistic Forms of a Town ...................................... 94 

Mária Kusá: Literature and Town, Town and Literature. A few Stories 103 

The Language of Town in the Past Centuries 

Ľubomír Ďurovič: The Language of Town and the Slovak Literary 

Languages ....................................................................................... 111 

Pavol Žigo: The Role of Town in the Formation of Cultural Preliterary 

language .............................................................................. 118 

Jana Skladaná: The Language of Town Books Dating from the 16th till 

18th Century .................................................................................... 125 

Rudolf Kuchar: The Language of the Town of Žilina in the 16th Century 

................................................................................................... 133 

The Linguistic Situation in Towns 

Ján Horecký: Language Situation Research in Small Towns ................ 141 

Laurent Bazac-Billaud: The Southwest Town, Prague 13, Lužiny: Some 

Thoughts on the Fundamental Question Concerning the Indefinite 

Language Area ......................................................................... 143 

296


Sylvia Moosmüller - Ralf Vollmann: Die Ausbreitung des Prozesses 

der Wiener Monophtongierung im Österreichischen Deutsch ......... 160 

Juraj Glovňa: Interference in the speech of Viennese Slovaks .............. 179 

Gabriela Múcsková: Gelnica Town and its Language (Notes on Bidiglossian 

Language Situation in an Old Miner’s Town) ................ 184 

Dana Maričová – Daniela Slančová: Vulgarisms in Contemporary 

(Urban) Communication .................................................................. 194 

Kristína Vrlíková: A Survey of Slang of the Secondary-school Youth 203 

Konštantín Palkovič: On the Necessity for Language Investigation in 

Towns .............................................................................................. 211 

Lujza Urbancová: The Language of Town – A Partial Analysis of 

a Selected Area ................................................................................ 213 

Pavol Odaloš: New Words in a Communication of Social Group of 

Manual Workers .............................................................................. 217 

Urban Language and Mass Media 

Vladimír Benko – Alexandra Jarošová: Internet and the Slovak Language.................................................................................................... 

233 

Vladimír Patráš: „Language of Town“ on Home Commercial Pages in 

the Slovak Internet .......................................................................... 242 

Mira Nábělková: A Private Letter Box as an „Open“ Communicative 

Area.................................................................................................. 251 

Monika Koncová: Epistolary Communication as a Sophisticated Expression 

of Thought, Life Rhythm and Linguistic Creativity Level 

of the Town Inhabitant .................................................................... 262 

Milada Hirschová: Speech of Local Radio Stations .............................. 267 

Ivana Kolářová: Reflections of Blansko Town Inhabitants in Local 

Press ................................................................................................ 274 

Květoslava Musilová: Czech-Slovak Passive Bilingualism .................. 280 

Name Index .......................................................................................... 289 

Subject Index ....................................................................................... 294 

Content ................................................................................................. 296 

297


MESTO A JEHO JAZYK 

EDITOR 


Návrh obálky Eva Kovačevičová-Fudala 

Zodpovedná redaktorka Jitka Madarásová 

Prvé vydanie. Vydala VEDA, vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, v Bratislave 

roku 2000 ako svoju 3298. publikáciu, z tlačových podkladov Jazykovedného 

ústavu Ľudovíta Štúra. 300 strán. 

ISBN 80-224-0605-8

EDÍCIA SOCIOLINGUISTICA SLOVACA 

Doteraz vyšlo 

Sociolingvistické aspekty výskumu súčasnej slovenčiny. Sociolinguistica 

Slovaca 1. Zostavovatelia Slavo Ondrejovič a Mária Šimková. Bratislava, Veda 

1995. 240 s. 

Sociolingvistika a areálová lingvistika. Sociolinguistica Slovaca 2. Zostavil 

Slavomír Ondrejovič. Bratislava, Veda 1996. 170 s. 

Slovenčina na konci 20. storočia, jej normy a perspektívy. Sociolinguistica 

Slovaca 3. Editor Slavomír Ondrejovič. Bratislava, Veda 1997. 352 s. 

Slovenčina v kontaktoch a konfliktoch s inými jazykmi. Editor Slavomír 

Ondrejovič. Bratislava, Veda 1999. 200 s. 

Mesto a jeho jazyk. Sociolinguistica Slovaca 5. Editor Slavomír Ondrejovič. 

Bratislava, Veda 2000. 310 s. 

Pripravuje sa 

Premeny sveta v zrkadle jazyka. Sociolinguistica Slovaca 6. Editor Slavomír 

Ondrejovič. Bratislava, Veda 2001. 

Slavomír Ondrejovič a kolektív: Malá encyklopédia sociolingvistiky. Sociolinguistica 

Slovaca 7. Bratislava, Veda 2002.

VEDA VYDAVATEÄ½STVO SLOVENSKEJ AKADÃ‰MIE VIED

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?