Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
- 1 -
Příběhy Darrena ShanaKNIHA DRUHÁUPÍRŮVpomocník- 2 -
DARREN SHANUPÍRŮV PomocníkPříběhy Darrena ShanaALBATROS PRAHA- 3 -
Přeložil Richard PodanýText copyright © Darren Shan, 2000Translation © Richard Podaný, 2003Illustrations © Marta Hadincová, 2003www.albatros.czISBN 80-00-01145-X- 4 -
Věnujibabičce a dědečkovi, těm dvěma drsným starouškům,ačlenům REVu (Řehole extrakce vnitřností),jmenovitě Karolíně „slídilce“ Paulovéa Paulovi „drancovníkovi“ Litherlandovi.Komu hlavy dolů:Biddy „Jekyllové“ a Liamu „Hydovi“,Gillie „vykradačce hrobů“ Russellové,té úděsné strašidelné partě z nakladatelství HarperCollinsa rovněž Emmě a Chrisovize spolkuKdo jsi ghúl, jsi náš člověk.- 5 -
ÚVODmenuji seDarren Shan.JJsem napůl upír.Takjsem se alenenarodil.Býval jsemúplněobyčejnýkluk. Žil jsem s rodičia mladší sestrou Annií. Bavila mě škola a měl jsem fůru kamarádů.Rád jsem si četl horory a díval se na strašidelné filmy. Když knám do města přijelo panoptikum zrůd, můj nejlepší kamarád SteveLeopard sehnal lístky a šli jsme tam. Byla to paráda, vážně jsme sebáli – a taky jsme žasli. Senzační večer.Jenže to nejpodivnější přišlo až po představení. Steve poznaljednoho z vystupujících… viděl jeho obrázek v jedné staré knížce avěděl, že je to upír. Po představení se zdržel a chtěl po něm, abyudělal upíra i z něj! Pan Hroozley – to je ten upír – by mu bývalvyhověl, ale pak zjistil, že Steve má zlo v krvi, a bylo po všem.Přesněji řečeno by bylo po všem, kdybych tam nezůstal i já,abych zjistil, po čem Steve jde.Já jsem s upíry nechtěl mít společného nic, zato jsem odjakživamiloval pavouky – kdysi jsem je i choval jako domácí zvířátka. Apan Hroozley měl cvičenou jedovatou pavoučici Madame Oktu, kteráprováděla různé parádní kousky. Ukradl jsem mu ji a nechal jsem mumísto ní vzkaz, ať po mně nepátrá, jinak povím lidem, co je zač.Abych to neprotahoval: pak Madame Okta kousla Steva a tenskončil v nemocnici. Umřel by, a tak jsem zašel za panemHroozleym a prosil ho, ať mu pomůže. Souhlasil, ale musel jsem muzaplatit tím, že jsem se sám stal polovičním upírem a vydal se s nímna cesty jako jeho pomocník.Když ze mě poloupíra udělal (tím, že mi do žil vpustil trochusvé děsivé krve) a když Steva zachránil, utekl jsem mu, ale pak jsemzjistil, že žízním po krvi. A dostal jsem strach, že pokud zůstanudoma, udělám něco příšerného – třeba kousnu svou sestru.- 6 -
A tak mi pan Hroozley pomohl nahrát mou vlastní smrt. Pohřbilimě zaživa a potom, uprostřed v noci, když nikdo nebyl nablízku, měpan Hroozley vykopal a vydali jsme se na cestu. Moje lidské dnyskončily. Začaly moje noci upírova pomocníka.- 7 -
PRVNÍNKAPITOLAoc byla suchá a mírná a Stanley Collins se rozhodl, že pooddílové schůzce půjde domů pěšky. Neměl to moc daleko, jenněco přes kilometr, a i když byla tma jako v pytli, znal tu každýkámen stejně jistě, jako uměl uvázat ambulanční uzel.Stanley byl skautský vedoucí. Měl skauting moc rád. Sám byljako kluk skautem a vydrželo mu to do dospělosti. Z vlastních třísynů vychoval vynikající skauty, a když teď už vyrostli a odešli zdomova, pomáhal místním dětem.Stanley kráčel rychle, aby neprochladl, protože měl na sobějenom šortky a tričko, a i když noc byla příjemná, za chvilku mu napažích i na nohou naskočila husí kůže. Nevadilo mu to. Až přijdedomů, žena mu udělá výborné kakao a dá mu šátečky s rybízem. Posvižné chůzi mu bude o to víc chutnat.Po obou stranách cesty rostly stromy, takže na ní bylo hodnětemno a pro každého, kdo na ni nebyl zvyklý, mohla být dostnebezpečná. Stanley měl ale pro strach uděláno. Tmu naopakmiloval. Rád poslouchal, jak to křupe, když šlape po listí a vřesu.Krup. Krup. Křup.Usmál se. Když byli jeho kluci menší a chodil s nimi domů,často dělal, jako že na stromech číhají příšery. Když se klucinedívali, vydával strašidelné zvuky a potřásal větvemi, na kterédosáhl. Někdy se rozkřičeli, upalovali vší silou domů, Stanley sesmál a utíkal za nimi.- 8 -
„Není ti nic?“ optal se Stanley znovu a popošel blíž. „Můžu tinějak –“Lup!Zvuk se ozval přímo shora, byl hlasitý a hrozivý.Kluk rychle odskočil dozadu.Stanley měl právě tak čas střelit pohledem nahoru a spatřit něcovelikého a červeného, co mohl být klidně netopýr, jak to na nějpadalo skrz větve stromu téměř rychleji, než aby to dokázal sledovat.A pak ta červená věc dopadla na něj. Stanley se chystalvykřiknout, ale než to stihl, sevřely mu ústa ruce – pařáty? – tépříšery. Chvilku se zmítal, ale pak se složil na zem a nic necítil aneviděl a nevěděl.Nad ním se dva obyvatelé tmy chystali k hostině.- 11 -
TŘETÍPKAPITOLArobudil jsem se brzy odpoledne jako obyčejně. Spát jsem šelkrátce před svítáním, stejně jako pan Hroozley. Zatímco on alemusel spát, dokud zase nepadne tma, já jsem mohl klidně vstát apohybovat se po denním světě. To je jedna z výhod, které přináší býtjen poloupírem.Udělal jsem si k pozdní snídani opečený chleba s marmeládou –dokonce i upíři totiž musejí jíst normální stravu, sama krev nám kživotu nestačí – a posadil jsem se před hotelovou televizi. PanHroozley nemá hotely vůbec v lásce. Obvykle přespává v přírodě, vestaré stodole nebo pobořené budově nebo ve veliké kryptě, ale tonebylo nic pro mě. Přespávali jsme na tvrdém asi týden, načež jsemmu rovnou ohlásil, že toho mám dost. Trochu to obručel, ale nakonecustoupil.Poslední dva měsíce utekly velice svižně, protože jsem měl mocpráce naučit se, co to s sebou nese, být upírovým pomocníkem. PanHroozley nebyl dobrý učitel a velice nerad něco opakoval, a tak jsemmusel dávat pozor a učit se rychle.Byl jsem teď velice silný. Dokázal jsem zvedat obrovskábřemena a rozdrobit mramor na kousky pouhými prsty. Když jsem sistiskl ruku s nějakým člověkem, musel jsem dávat pozor, abych munerozdrtil kosti v prstech. Kliky bych vydržel dělat celou noc akovovou kouli bych vrhl dál než kterýkoli dospělý. (Jednou jsem si- 15 -
to změřil, pak jsem se podíval do knížky o atletice a zjistil jsem, že toje světový rekord! Napřed jsem z toho byl nadšený, ale pak mi došlo,že o tom nikomu nemůžu říct. Ale stejně bylo fajn vědět, že jsemsvětový rekordman.)Nehty jsem měl nesmírně pevné a zkrátit jsem je dokázal jednímjediným způsobem, a to okusováním: žádné nůžky a kleštičky s nimiani nehnuly. Bylo to otravné, pořád jsem si při oblékání nebosvlékání rozřezával šaty, a když jsem strčil ruku do kapsy, často jsemv ní udělal díru.Od té noci na hřbitově jsme urazili pěkný kus cesty. Nejdřívjsme svištěli nejvyšší upíří rychlostí, já seděl panu Hroozleymu nazádech, žádný člověk nás nemohl vidět a my klouzali nad zemí jakodva nadzvukoví duchové. Tomu se říká míhání. Jenomže míháníunavuje, a tak jsme po několika nocích začali používat vlaky aautobusy.Nevím, kde bral pan Hroozley peníze na jízdenky a na hotely ana jídlo. Nevšiml jsem si u něj žádné peněženky ani platební karty,ale pokaždé, když musel za něco platit, se hotové peníze odkudsivylouply.Nenarosily mi žádné špičáky. Očekával jsem, že mi povyrostou,a dobré tři týdny jsem si zuby večer co večer prohlížel předzrcadlem, dokud mě u toho pan Hroozley nepřistihl.„Co to vyvádíš?“ zajímal se.„Hledám si špičáky,“ odpověděl jsem mu.Chviličku se na mě jen díval, pak se hlučně rozesmál. „Námžádné špičáky nerostou, ty trumbero!“ popadal se za břicho.„Ale… jak teda koušeme lidi?“ vybafl jsem zmateně.„Nikoho nekoušeme,“ vysvětlil mi stále se smíchem.„Nařízneme jen kůži nehty a pak sajeme krev. Zuby používámejenom ve stavu nouze.“„Takže žádný dlouhý špičáky nemáme?“„Ne. Budeš mít zuby tvrdší než kdokoli z lidí, dokážeš po libostiprokousnout kůži i kosti, ale z toho je jen nepořádek. Zuby používajíjen hloupí upíři. A hloupí upíři se obyčejně nedožívají vysokéhověku. Brzy je chytí a zabijí.“- 16 -
To mě maličko zklamalo. Právě tahle věc se mi na těch starýchupířích filmech líbila skoro nejvíc ze všeho: když upíři vycenili zuby,vypadali fakt epesně.Když jsem si to ale trochu promyslel, došlo mi, že bez špičákůmi bude líp. Už tak je dost bída, že mi nehty věčně dělají díry dooblečení. To by byl pěkný malér, kdyby mi narostly zuby a já bych siještě k tomu prokusoval díry do tváří!Většina těch starých povídaček o upírech je falešná.Nedokážeme měnit tvar ani létat. Kříže a svěcená voda nám nedělajínic. A z česneku nám tak leda táhne z pusy. V zrcadle se dá klidněvidět náš odraz a taky vrháme stín.Některé mýty ale jsou pravdivé. Upíra nemůžete vyfotografovatnebo nafilmovat. Na atomech, ze kterých jsou upíři složení, je něcodivného, a to způsobuje, že na filmu vyjde jen temná rozmazanáskvrna. Já jsem se ještě dát vyfotografovat mohl, ale ať bude světlojakkoli dobré, nebude moje fotka ostrá.Upíři se přátelí s krysami a netopýry. Nemůžeme se v něproměňovat, jak se to líčí v některých knihách a filmech, ale mají násrádi – podle pachu krve poznají, že jsme jiní než lidé –, a kdyžspíme, často se k nám stulí nebo kolem nás hledají zbytky jídla.Psi a kočky nás z nějakého nejasného důvodu nesnáší.Sluneční světlo upíra opravdu zabije, ale ne rychle. Když se upírzachumlá do hodně vrstev oblečení, může si chodit i ve dne. Rychlese opálí a po čtvrthodince zarudne. Čtyři pět hodin slunečního svituho zabije.Když nám někdo probodne srdce kůlem, samozřejmě nás tozabije, ale stejně tak nás zabije kulka nebo dýka nebo elektřina.Můžeme se utopit, můžeme být rozdrceni k smrti, podléhámeněkterým nemocím. Jsme odolnější než normální lidi, ale nezničitelnírozhodně ne.A musel jsem se toho naučit víc. Mnohem víc. Pan Hroozleyříkal, že bude trvat roky, než se dozvím všechno a dokážu se obejítsám. Tvrdil, že poloupír, který neví, co dělá, by byl za pár měsíců posmrti, a tak se ho musím držet jako klíště, i kdyby se mi nechtělo.Když jsem chleba s marmeládou dojedl, posadil jsem se a párhodin jsem si okusoval nehty. V televizi nic zajímavého nebylo, ale- 17 -
ven jsem jít nechtěl, aspoň ne bez pana Hroozleyho. Byli jsme vmalém městě a já jsem byl z lidí nervózní. Pořád jsem čekal, že měodhalí, dojde jim, co jsem zač, a vyřítí se na mě s kůly.Když se setmělo, pan Hroozley vstal a pohladil se po břiše.„Vyhládlo mi,“ oznámil. „Vím, že je brzy, ale vyrazíme už teď. Měljsem si vžít víc krve z toho přitroublého skauta. Myslím, že si ulovímjiného člověka.“ Podíval se na mě a zvedl u toho jedno obočí.„Možná by ses měl tentokrát přidat.“„Možná,“ pokrčil jsem rameny, i když jsem věděl, že tonepůjde. Zapřísáhl jsem se, že tohle neudělám nikdy. Budu pít krevzvířat, abych zůstal naživu, ale ať už si pan Hroozley říká, co chce, aať mi v břiše škrundá, jak chce, nikdy se nebudu krmit z někoho zesvého rodu. Jsem napůl upír, to ano, ale taky jsem napůl člověk, apomyšlení, že ulovím živého člověka, mě plní hrůzou a nechutí.- 18 -
ČTVRTÁ KAPITOLAKrev a zase krev…Pan Hroozley trávil hodně času tím, že mě učil o krvi. Pro upíryje tím nejdůležitějším. Bez ní zeslábneme a zestárneme a zemřeme.Krev nám dává mládí. Upíři stárnou desetkrát pomaleji než lidé, zakaždých deset let, která utečou, upír zestárne jen o jeden rok, ale bezlidské krve stárneme dokonce ještě mnohem rychleji než lidé, snadnějakých dvacet třicet let za jeden dva roky. Jako poloupír, kterýstárne jen pětkrát pomaleji než člověk, jsem nemusel pít tolik krve,co pan Hroozley – ale něco jsem jí vypít musel, abych přežil.Krev zvířat – psů, krav, ovcí – upíry tak tak udrží při životě, alejsou určitá zvířata, ze kterých pít nesmějí, totiž nesmíme. Napříkladkočky. Když se upír napije kočičí krve, je to, jako by si do hrdla vliljed. Taky nesmíme pít krev opic, žab, většiny ryb a hadů.Pan Hroozley mi jména všech zvířat s nebezpečnou krvínepověděl. Je prý jich spousta a trvalo by dlouho se naučit, která jsoubezpečná a která ne. Poradil mi jen, abych se vždycky zeptal, nežzkusím něco nového.Upíři se musejí napít lidské krve asi tak jednou za měsíc.Většina se jich krmí jednou týdně. Pak si totiž nemusejí vzít krvetolik. Když pijete jen jednou měsíčně, musíte si krve vzít hodněnajednou.- 19 -
Pan Hroozley tvrdil, že je nebezpečné se nenapít příliš dlouho.Prý vás pak žízeň může přinutit, abyste vypili víc, než jste měli vúmyslu, a to byste někoho mohli zabít.„Upír, který se krmí často, se dokáže ovládat,“ vykládal. „Aleten, který pije, jen když už musí, bude sát jako divý. Hlad, který vsobě máme, je třeba utišovat, aby se dal ovládat.“Čerstvá krev je nejlepší. Když pijete z živého člověka, krev jeplná dobrých věcí a vy si jí nemusíte vzít moc. Když ale člověkzemře, krev začíná kysnout. Když pijete z mrtvého, musíte se napít omnoho víc.„Základní pravidlo zní, že nikdy nemáš pít z člověka, který je posmrti víc než den,“ pokračoval ve výkladu pan Hroozley.„A jak poznám, jak dlouho je někdo po smrti?“ vyptával jsemse.„Podle chuti krve,“ vysvětlil. „Naučíš se poznávat dobrou krevod špatné. Špatná krev je jako zkyslé mléko, jen horší.“„Je to nebezpečné, napít se špatné krve?“ chtěl jsem vědět.„Ano. Můžeš z toho onemocnět, ale třeba i zešílet nebo přijít oživot.“ Brrr!Můžeme ale čerstvou krev jímat do láhví a nechávat si ji prodoby nouze tak dlouho, jak chceme. Pan Hroozley měl v pláštiuloženo několik lahví krve. Někdy si jednu vypil k jídlu, jako by tobyla třetinka vína.„A jde přežít jen na krvi v láhvích?“ optal jsem se jednou večer.„Nějakou dobu,“ připustil. „Ale ne dlouho.“„Jak je plníte?“ zeptal jsem se zvědavě a prohlížel jsem si jednuz láhví. Podobala se zkumavce, ale sklo bylo tmavší a silnější.„Je na to takový grif,“ opáčil. „Až si budu příště nabírat, ukážuti, jak se to dělá.“ Krev…Ze všeho nejvíc jsem ji potřeboval, ale ze všeho nejvíc jsem se jíbál. Pokud se napiju lidské krve, nebude už cesty zpátky. Buduupírem na celý život. Pokud se tomu vyhnu, možná se zase stanučlověkem. Třeba upíří krev v mých žilách zeslábne a zmizí. Třebaneumřu. Třeba umře jen upír ve mně, a pak se budu moct vrátit kesvé rodině, k příbuzným a ke kamarádům.- 20 -
Moc velká naděje to nebyla, pan Hroozley přece řekl, že stát seznovu člověkem nejde, a já mu vcelku věřil, ale byl to jediný sen,kterého jsem se mohl chytit.- 21 -
PÁTÁDKAPITOLAny a noci běžely a my jsme putovali dál. Potulovali jsme se poměstech a městečkách a vesnicích. Moc dobře jsem s panemHroozleym nevycházel. Byl sice hodný, ale já nedokázalzapomenout, že právě on mi vpustil do žil upíří krev a znemožnil mizůstat doma.Nenáviděl jsem ho. Někdy přes den jsem přemítal, jestli munemám prohnat kůl srdcem, dokud spí, a sám pak zmizet. Býval bychmohl, ale věděl jsem, že bych bez něj nedokázal přežít. Prozatímjsem Lartena Hroozleyho potřeboval. Ale jednoho dne, až se o sebedokážu postarat sám…Měl jsem na starosti Madame Oktu. Musel jsem jí shánět krmenía cvičit s ní a uklízet jí klícku. Vůbec se mi nechtělo, nenáviděl jsempavoučici skoro stejně jako upíra, ale pan Hroozley říkal, že kdyžjsem si ji ukradl, tak o ni musím pečovat.Sem tam jsem s ní procvičil pár kousků, ale nedával jsem dotoho srdce. Už mě nezajímala, a jak týdny běžely, hrál jsem si s nímíň a míň.Na kočovném životě byla jedna věc dobrá, a to, že jsemnavštívil fůru míst, kde jsem ještě nikdy nebyl, a viděl hory pěknýchvěcí. Protože jsme ale cestovali v noci, mezitím jsem si skoro vůbecneprohlédl krajinu.Jednoho dne, když pan Hroozley spal, mě otrávilo být zavřený.Nechal jsem na televizi vzkaz pro případ, že bych byl ještě pryč, ažse probudí, a vyrazil jsem. Měl jsem jen maličko peněz a ještě menší- 22 -
ponětí, kam půjdu, ale na tom nesešlo. Báječné bylo už jen to, ževypadnu z hotelu a strávím nějaký čas sám.Bylo to ve velikém, ale poměrně klidném městě. Prošel jsem sipár obchodů s hračkami, a kde v nich byly počítačové hry zadarmo,trochu jsem si zahrál. Předtím jsem v počítačových hrách nijaknevynikal, ale teď se mi reflexy a vůbec schopnosti zlepšily natolik,že jsem si v podstatě dělal, co jsem chtěl.Svištěl jsem úrovněmi, řítil se simulátory, pobil všechnyprotivníky v turnajích bojových umění, ve vesmírnýchdobrodružstvích jsem z oblohy smetl všechny mimozemšťany.Pak jsem si obešel město. Bylo tu hodně kašen a soch a parků amuzeí a já si všechno se zájmem prohlížel. Když jsem ale chodilokolo muzeí, připomnělo mi to mamku, ta mě do muzea brávala mocráda, a to mě vyvedlo z míry: kdykoli jsem pomyslel na maminku,tátu nebo Annii, vždycky mi hned bylo bídně a cítil jsem se osamělý.Zahlédl jsem partu kluků v mém věku, jak hrají na asfaltě hokej.Osm proti osmi. Většinou měli umělohmotné hokejky, pár jich měloi dřevěné. Místo kotouče používali starý tenisák.Zastavil jsem se a díval se na ně, ale po pár minutách jedenpřišel a změřil si mě pohledem. „Odkaď seš?“ zajímal se.„Mimoměstskej,“ odpověděl jsem. „Bydlíme s tátou v hotelu.“Hnusilo se mi říkat tak panu Hroozleymu, ale bylo to nejistější.„Že prej mimoměstskej,“ zavolal kluk na kamarády a ti přestalihrát.„A není z Addamsový rodiny?“ křikl jeden a všichni serozesmáli.„To má znamenat co?“ urazil jsem se.„Podíval ses na sebe poslední dobou někdy do zrcadla?“ utrousilkluk.Sjel jsem pohledem ke svému zaprášenému oblečení a pochopiljsem, proč se smějí: vypadal jsem, jako bych vypadl ze stránekOlivera Twista.„Ztratil se nám kufr s normálním oblečením,“ lhal jsem. „Nicjinýho nemám. Brzy si to pořídím.“„To bys teda měl,“ usmál se kluk a optal se, jestli umím hráthokej. Když jsem řekl, že umím, pozval mě, ať si zahraju s nimi.- 23 -
„Můžeš se přidat k nám,“ povídá a podal mi rezervní hokejku.„Prohráváme dva šest. A já jsem Michael.“„Darren,“ odpověděl jsem a zkoušel hokejku.Vyhrnul jsem si nohavice a podíval jsem se, jestli mám pořádněuvázané tkaničky. Než jsem to stihl, soupeř dal další gól. Michaelklel jako pohan a vedl míč do středu hřiště.„Můžeš rovnou naskočit?“ zeptal se. „Jasně.“„Tak hrajem,“ vybafl, přihrál mi, vyběhl a čekal, že mu pošlupřihrávku dopředu.Už to bylo dávno, co jsem hrál hokej, v tělocviku jsme siobyčejně mohli vybrat mezi ním a fotbalem, a já jsem si fotbáleknikdy nenechal ujít, ale jakmile jsem měl hokejku v ruce a míč unohy, bylo to, jako bych hrál naposled včera.Párkrát jsem si tenisák přehodil doleva doprava, abych věděljistě, že jsem ho nezapomněl vodit, a pak jsem zvedl hlavu a zaostřilna branku.Mezi mnou a brankářem bylo sedm hráčů. Nikdo se mě nehnalnapadat. Asi měli pocit, že při pětigólovém náskoku to není potřeba.Vyrazil jsem. Do cesty se mi pokusil postavit veliký kluk,kapitán druhého mužstva, ale snadno jsem proklouzl kolem něj. Dalšídva jsem obešel dřív, než stačili zareagovat, a pak jsem si obhodilčtvrtého. Pátý šel do skluzu s holí u kolenou, ale lehce jsem hopřeskočil, obešel jsem ještě šestého jako paňácu a vypálil jsem dřív,než se mi sedmý a poslední obránce stihl postavit do cesty.I když jsem míč vyslal vcelku měkce, vyletěl svižněji, nežbrankář čekal, a už zapadl do pravého horního rohu branky. Odrazilse od stěny za ní a já ho ve vzduchu chytil.S úsměvem jsem se otočil a podíval se na svoje spoluhráče.Ještě pořád byli na vlastní půli a vytřeštěně na mě koukali. Odnesljsem míč na středovou čáru a beze slova ho tam položil. Pak jsem seotočil k Michaelovi. „Sedm tři,“ povídám.Pomalu zamžikal a pak se usmál. „No jo!“ zakuckal se vesele apak mrkl na spoluhráče. „Myslím, že teď se pobavíme!“I já jsem se nějakou dobu bavil, řídil jsem průběh hry, vraceljsem se do obrany, posílal milimetrové přesné přihrávky ostatním.Dva góly jsem dal a na čtyři další nahrál. Vedli jsme devět sedm a- 24 -
valili se dál. Soupeři pěnili vzteky a přinutili nás, ať jim dáme dvanaše nejlepší hráče, ale všechno bylo jedno. Mohl bych jim dátklidně všechny kromě brankáře, stejně bych jim nařezal.A pak se to hnusně pokazilo. Danny, kapitán soupeře, se mě užvěčnost pokoušel faulovat, ale byl jsem na něj až moc rychlý,vždycky jsem kolem zvednuté hokejky a nastrčených nohouprotancoval. Pak mě ale začal šťouchat do žeber a šlapat mi ponohách a vrážet do mě lokty. Vůbec mě to nebolelo, ale zatonaštvalo. Nesnáším lidi, kteří neumějí prohrávat.A když mě Danny štípl na místě, kde to fakt moc bolí, bylo tohona mě příliš. Dokonce i upíří trpělivost má své meze. Zařval jsem,skrčil jsem se a zašklebil se bolestí.Danny se zasmál a odběhl s míčem.Po chviličce jsem vstal a zuřil jako pes. Danny byl o půl hřištědál. Vyběhl jsem za ním. Hráče, co byli mezi námi, jsem odstrčil –bylo mi jedno, jestli jsou z jeho týmu nebo z našeho – a pak jsem bylnajednou za ním a sekl ho po noze holí. Byl by to nebezpečný faul, ikdyby se ho dopustil člověk. A když hokejku držel poloupír…Ozval se praskavý zvuk. Danny vykřikl a upadl. Okamžitě sepřestalo hrát. Všichni na hřišti dobře poznali, kdy někdo huláká jentak a kdy z opravdového zoufalství.Vstal jsem, už v tu chvíli jsem litoval toho, co jsem provedl, anejradši bych to vzal zpátky. Podíval jsem se na hokejku a zadoufal,že je zlomená vejpůl, že ten praskavý zvuk vydala ona. Ale ne.Zlomil jsem Dannymu obě holenní kosti.Nohy měl divně prohnuté a kůži na holeních potrhanou.Dokonce jsem uprostřed červené skvrny krve viděl bílou kost.Michael se sklonil a Dannyho nohy si prohlédl. A když vstal,tvářil se zděšeně.„Tys mu ty nohy úplně přerazil!“ zajíkal se.„Já nechtěl,“ vyrazil jsem. „On mě štíp do…“ a ukázal jsem sido rozkroku.„Zlámal jsi mu nohy!“ vřískal Michael a pak ode mě couvl.A ostatní ode mě ustoupili taky.Báli se mě.- 25 -
Vzdychl jsem si, upustil jsem hokejku a odešel jsem. Bylo mijasné, že kdybych čekal, až přijdou dospělí, jen bych všechno zhoršil.Nikdo z kluků se mě nepokusil zadržet. Na to byli až moc vyděšení.Byli vyděšení ze mě… z Darrena Shana… z té obludy.- 26 -
ŠESTÁKAPITOLAKdyž jsem se vrátil, byla už tma. Pan Hroozley byl vzhůru.Pověděl jsem mu, že bychom měli rovnou odjet, ale neřekljsem proč. Stačilo mu podívat se mi do obličeje, přikývl a začal balit.Tu noc jsme si toho moc nepověděli. Přemýšlel jsem o tom, jakáje to hrozná věc, být poloupírem. Pan Hroozley vycítil, že se mi něcostalo, ale neobtěžoval mě vyptáváním. Nebylo to poprvé, co jsem bylcelý nabručený. Už si u mě na změny nálad zvykl.Našli jsme si k přespání opuštěný kostel. Pak Hroozley si lehl najednu dlouhou lavici, já si ustlal na hromadě mechu a plevele napodlaze.Probudil jsem se brzy a po zbytek dne jsem propátrával kostel ahřbitůvek kolem něj. Náhrobky byly staré a hodně jich bylopopraskaných a zarostlých plevelem. Několik hodin jsem se baviltím, že jsem je v jedné řadě čistil, odhazoval plevel a pak je omývalvodou z nedalekého potoka. Díky tomu jsem nemusel myslet na to,co se stalo při hokeji.Kousek odsud žila v noře králičí rodinka. Se sklonkem dne seplížili blíž a chtěli zjistit, co to kutím. Zvědavé potvůrky, zvlášť timladí. Chvíli jsem předstíral, že spím, a několik se jich kradlo blíž ablíž, až byli jen půl metru ode mě.A když bylo jasné, že blíž nepůjdou, vyskočil jsem a vybafl.Rozutekli se jako vítr. Jeden zakopl a kousek od vchodu do doupěteudělal kotrmelec.To mě náramně pobavilo.- 27 -
Odpoledne jsem zašel do obchodu a koupil maso a zeleninu.Když jsem se vrátil ke kostelu, rozdělal jsem oheň a pak jsem zpodlavice pana Hroozleyho vylovil tašku s hrnci a pánvemi. Prohrabávaljsem se v ní, až jsem našel to, co jsem hledal. Byl to malý kastrolek.Opatrně jsem ho položil dnem dolů na podlahu a pak stiskl kovovývýčnělek.Kastrolek se zvětšil, protože se rozložily části, co byly předtímsložené. V pěti vteřinách z něj byl pořádný kastrol a já jsem honaplnil vodou a dal jsem ho na oheň.Všechny hrnce a pánve v tašce byly skládací. Pan Hroozley jekdysi dávno dostal od ženy jménem Evanna. Vážily tolik coobyčejné nádobí, ale protože se daly složit, snadno se nosily.Udělal jsem guláš, jak mě to naučil pan Hroozley. Jepřesvědčený, že každý by měl umět vařit.Zbytky mrkví a zelí jsem odnesl ven a pohodil je u králičí nory.Pana Hroozleyho překvapilo, že na něj po probuzení čekáhotová večeře… i když z jeho hlediska snídaně. Nasál vůni linoucí sez probublávajícího kastrolu a olízl si rty.„Na tohle by si člověk lehko zvykl,“ usmál se, pak zívl a rukousi pročísl krátkého oranžového ježka na hlavě. Pak si podrbaldlouhou jizvu vedoucí po levé straně obličeje. Dělával to takhlevždycky.Často jsem měl chut se optat, kde k té jizvě přišel, ale nikdyjsem to neudělal. Však se k tomu některou noc dostanu, až seberudost odvahy.Neměli jsme žádné stoly, tak jsme jedli z klína. Vzal jsem ztašky dva skládací talíře, rozevřel je a vyndal i nože a vidličky.Naservíroval jsem jídlo a dali jsme se do něj.Nakonec si pan Hroozley otřel ústa hedvábným ubrouskem anejisté si odkašlal.„Velice dobré,“ pochválil mě.„Díky,“ kývl jsem.„Já… totiž… jak bych to…“ Vzdychl si. „Nikdy jsem neumělmluvit moc taktně,“ prohlásil. „Takže na to půjdu zpříma: co se včerastalo? Proč jsi byl tak vyvedený z míry?“- 28 -
Upíral jsem oči do skoro prázdného talíře a neměl jsem jasno,jestli se mi odpovídat chce nebo ne. A pak jsem najednou celou tuhistorku ze sebe vysoukal. Mezi koncem a začátkem jsem se sotvanadechl.Pan Hroozley pozorně naslouchal. Když jsem dovyprávěl,nějakou chvíli si to promýšlel a teprve pak promluvil.„Na takové věci si musíš zvykat,“ začal. „Věc se má tak, že jsmesilnější než lidé, a taky jsme rychlejší a odolnější. Když si s nimihraješ, můžeš jim ublížit.“„Ale já mu ublížit nechtěl,“ namítl jsem. „Byla to nehoda.“Pan Hroozley pokrčil rameny. „Poslechni, Darrene, pokud sebudeš míchat mezi lidi, nijak nezabráníš tomu, aby se to stalo znovu.Ať se budeš sebevíc snažit být normální, prostě normální nejsi.Vždycky bude na spadnutí nějaký malér.“„Vy zkrátka chcete říct, že už nemůžu mít žádný kamarády, žeje to tak?“ Smutně jsem pokývl hlavou. „To jsem si už domyslelsám. Proto mi bylo tak smutno. Už jsem si začal zvykat na to, že senikdy nebudu moct vrátit k našim a nikdy neuvidím kamarády, aleteprve včera jsem si uvědomil, že si ani nikdy nedokážu udělat novékamarády. Jsem přivázaný k vám. Nemůžu mít žádné nové přátele,že ne?“Mnul si jizvu a špulil rty. „To není pravda,“ namítl. „Přátele mítmůžeš. Jen si musíš dávat pozor. Nesmíš –“„To přece nestačí!“ vykřikl jsem. „Sám jste to říkal, vždyckybude na spadnutí nějaký malér. Nebezpečné je dokonce i někomupotřást rukou. Mohl bych mu taky nehty rozříznout dlaň!“ Pomaličkujsem zavrtěl hlavou. „Kdepak,“ uzavřel jsem to pevně. „Nechci lidiohrožovat na životě. Na to, abych se s někým přátelil, jsem mocnebezpečný. A stejně bych si opravdového kamaráda neudělal.“„Pročpak?“ podivil se.„Protože opravdoví přátelé před sebou nemají tajemství.Člověku bych nikdy nemohl povědět, že jsem upír. Pořád bych mumusel lhát a vydávat se za někoho jiného. Vždycky bych se bál, žezjistí, co jsem zač, a začne mě nenávidět.“„To je potíž, které čelí všichni upíři,“ souhlasil pan Hroozley.- 29 -
„Jenomže všichni upíři nejsou kluci jako já!“ hulákal jsem.„Kolik bylo vám, když jste se proměnil? Byl jste už dospělý?“Přikývl. „Pro dospělé nejsou přátelé tolik důležití. Táta mi to říkal,dospělí jsou prý zvyklí nemít takové spousty kamarádů. Mají práci akoníčky a jiné věci, co je zaměstnávají. Jenže kamarádi byli tanejdůležitější věc v mém životě, když nepočítám naše. Rodiče asestru jste mi sebral, když jste do mě napustil tu svoji smradlavoukrev. A teď jste mi vzal i všechny šance, že bych kdy zas mělkloudnýho kamaráda.To vám moc pěkně děkuju,“ vztekal jsem se. „Děkuju, že jste země udělal obludu a zpackal jste mi život.“Měl jsem slzy na krajíčku, ale brečet jsem před ním nechtěl.Naštvaně jsem napíchl na vidličku poslední kousek masa z talíře,vrazil jsem si ho do pusy a žvýkal jako o život.Pan Hroozley můj výbuch přetrpěl mlčky. Nedalo se poznat,jestli má vztek nebo mě lituje. Chvilku jsem si myslel, jestli jsem tonepřehnal. Co kdyby najednou řekl: „Pokud to bereš takhle, jdu anechám tě být.“ Co bych potom dělal?Už jsem přemýšlel o omluvě, když tu tiše promluvil, a tak, žemě to překvapilo.„Je mi to líto,“ začal. „Neměl jsem tě zasvětit krví. Byla tohloupost. Jsi ještě moc mladý Už je to tak dávno, co já byl kluk.Úplně jsem zapomněl, jaké to je. Nenapadlo mě pomyslet na tvojekamarády a na to, jak ti budou chybět. Byla to chyba, zasvětit tě krví.Strašlivá chyba. Měl jsem…“Nedořekl. Vypadal tak smutně, že mi ho skoro bylo líto. Pakjsem si vzpomněl, co mi udělal, a znovu jsem ho nenáviděl jakopředtím. Potom jsem zahlédl v koutcích jeho očí kapky, snad to bylyslzy, a zase, znovu mi ho bylo líto.Byl jsem celý popletený.„Nemá smysl fňukat nad rozlitým mlíkem,“ vyrazil jsemkonečně. „Zpátky to vrátit nemůžem. Co se stalo, nedá se odestát,ne?“„Ano,“ vzdychl si. „Kdybych mohl, byl bych svůj strašlivý darvzal zpátky. To ale nejde. Vampyrismus je navždy. Jakmile se někdopromění, není cesty zpátky.- 30 -
Ale přece jenom,“ přemítal dál, „není to tak zlé, jak si myslíš.Třeba…“ Zamyšleně přimhouřil oči.„Třeba co?“ pobídl jsem ho.„Třeba pro tebe kamarády najdeme,“ nadhodil. „Nemusíš sepořád držet jenom u mě.“„Nerozumím,“ zamračil jsem se. „Copak jsme se zrovnaneshodli, že stýkat se s lidmi pro mě není bezpečné?“„Já taky nemluvím o lidech,“ prohlásil a začal se maličkousmívat. „Mluvím o bytostech se zvláštními schopnostmi. O tvorech,jako jsme my. O takových, kterým svoje tajemství můžeš svěřit a…“Naklonil se ke mně a vzal si moje ruce do dlaní.„Darrene,“ prohlásil, „co bys řekl tomu, kdybychom se vrátili doCirco Mostruoso a stali se jeho členy?“- 31 -
ČSEDMÁ KAPITOLAím víc jsme si o tom nápadu povídali, tím víc se mi zamlouval.Pan Hroozley tvrdil, že vystupující v panoptiku by stejně věděli,co jsem zač, a brali by mě jako jednoho z nich. Obsazení souboru sečasto mění a skoro vždycky je tam někdo, kdo je zhruba v mémvěku. Třeba by se mi s nimi líbilo.„A co když ne?“ zeptal jsem se. „Tak odejdeme,“ pokrčilrameny. „Já jsem s Circo Mostruoso cestoval vcelku rád, i když ne žebych po tom nějak šílel. Ale pokud se ti tam bude líbit, zůstaneme. Apokud ne, vyrazíme zase na cestu.“„Nebude jim vadit, že se k nim přidám?“ chtěl jsem vědět.„Budeš si muset odpracovat svoje,“ upozornil mě. „Pan Topoltrvá na tom, aby každý něco dělal. Budeš muset pomáhat s židleminebo osvětlením, prodávat suvenýry, uklízet po představení, anebotřeba vařit. Budeš mít napilno, ale určitě se nepředřeš. Zůstane námspousta času na učení.“Rozhodli jsme se, že to zkusíme. Přinejmenším budu mít každounoc poctivou postel. Z toho spaní na podlahách mě pobolívala záda.Než vyrazíme, musel pan Hroozley zjistit, kde panoptikum je.Zeptal jsem se ho, jak to provede. Vysvětlil mi, že se umí zorientovatpodle myšlenek pana Topola.„To chcete říct, že je telepat?“ zeptal jsem se, protože jsem sivzpomněl, jak Steve říkal lidem, co dokážou s druhými mluvit jen zapomoci myšlení.- 32 -
„Něco takového,“ připustil pan Hroozley. „Nemůžeme spolu vmyšlenkách mluvit, ale dokážu zachytit jeho… auru, tak by se todalo nazvat. Jakmile ji najdu, nebude těžké ho vysledovat.“„A mohl bych najít jeho auru i já?“ zajímalo mě.„Ne,“ odpověděl pan Hroozley. „To dokáže většina upírů aněkolik málo nadaných lidí, ale poloupíři ne.“Posadil se uprostřed kostela a zavřel oči. Nějakou chvilku bylzticha. Pak zase zvedl víčka a vstal.„Mám ho,“ prohlásil.„Tak brzy?“ podivil jsem se. „Já myslel, že to bude trvat dýl.“„Pátral jsem po jeho auře už mnohokrát,“ vysvětil pan Hroozley.„Vím, co mám hledat. Lokalizovat ho, to je stejně snadné jako najítjehlu v kupce sena.“„Já myslel, že právě to má být hrozně těžká věc.“„Pro upíra ne,“ odsekl.Když jsme si už balili a chystali se k odchodu, najednou jsemsám sebe přistihl, jak se rozhlížím po kostele. Něco mi vrtalo hlavou,ale nevěděl jsem jistě, jestli se s tím mám panu Hroozleymu svěřitnebo ne.„Tak do toho,“ probodl mě pohledem. „Copak tě trápí, jen sezeptej.“„Jak jste věděl, že se chci na něco zeptat?“ zajíkl jsem se.Rozesmál se. „Na to nemusíš být upír, abys poznal, když je klukzvědavý. Ta otázka už v tobě lomcuje jak dlouho. Tak co to je?“Pořádně jsem se nadechl. „Věříte v Boha?“ zeptal jsem se.Pan Hroozley mi věnoval podivný pohled a pak zvolna přikývl.„Věřím v bohy upírů.“Zamračil jsem se. „Oni nějací jsou?“„Samozřejmě. Každý rod má své bohy: bohy měli Egypťané amají je Indové a Číňané. Proč by v tom měli být upíři jiní?“„A co nebe?“ vyzvídal jsem dál.„Věříme v ráj. Leží za hvězdami. Po smrti, pokud jsme tedy žilidobře, se náš duch osvobodí od země, překoná dálku mezi hvězdamia galaxiemi a nakonec dorazí do nádherného světa na druhém koncivesmíru – do ráje.“„A kdo dobře nežije?“- 33 -
„Zůstane tady,“ vysvětlil. „Zůstane připoutaný k zemi jakoduch, který je odsouzen potulovat se po povrchu tohoto světanavždy.“Promyslel jsem si to. „A co u upíra znamená žít dobře? Jak to vtom ráji hodnotí?“„Musí žít čistě,“ odtušil. „Nesmí zabíjet, pokud to nenínevyhnutelné. Nesmí ubližovat lidem. Nesmí pošpiňovat svět.“„A na vysávání krve není nic špatného?“ zeptal jsem se.„Dokud toho, z koho piješ, nezabiješ, tak ne. A dokonce i tehdyto může být dobrá věc.“„Cože, zabít někoho může být dobrá věc?“ vyjekl jsem.Pan Hroozley vážně přikývl. „Lidé mají duše, Darrene. Kdyžzemřou, jejich duše odletí do nebe nebo do ráje, ale je tu možnostzčásti je tu zachovat. Když pijeme po malých dávkách, nebereme jimnic z jejich podstaty. Ale když toho vypijeme hodně, část z jejichosobnosti pak přežívá dál v nás.“„Jak to?“ kabonil jsem se nevěřícně.„Když někomu vypijeme všechnu krev, vstřebáme s ní i jehovzpomínky a pocity,“ prohlásil. „Stanou se naší součástí a my vidímesvět tak, jak ho viděl dotyčný, a pamatujeme si věci, které by jinakupadly v zapomnění.“„Například?“Chvilku přemýšlel. „Jeden z mých nejdražších přátel se jmenujeParis Skyle,“ řekl. „Je velice starý. Před mnoha staletími se přátelil sWilliamem Shakespearem.“„S tím Shakespearem, co psal ty divadelní hry?“Pan Hroozley přikývl. „Divadelní hry a básně. Ale všechna jehopoezie nezůstala zachována tiskem, dokonce se ztratily i některé zjeho nejslavnějších básní. Když Shakespeare umíral, Paris se z nějnapil – Shakespeare ho o to sám požádal – a pak byl s to ty veršepoznat a zapsat je. Svět by bez nich byl o něco chudší.“„Ale…“ odmlčel jsem se. „Děláte to jen tehdy, když vás o toněkdo požádá, a když ten člověk umírá?“„Ano,“ kývl. „Zabít zdravého člověka by byla špatnost. Alevypít krev přátel, kteří stojí na prahu smrti, a udržet při životě jejich- 34 -
vzpomínky a zážitky…“ Usmál se. „To je rozhodně velice dobrávěc.“Pak se na mě podíval. „Tak pojď. Dumat o tom můžeš přes den.Teď musíme vyrazit.“Když jsme byli přichystaní, naskočil jsem panu Hroozleymu nazáda a už jsme míhali. Ještě pořád mi nevysvětlil, jak to, že sedokáže pohybovat tak rychle. Ne že by takovou rychlostí běžel, tospíš jako by pod ním celý svět při běhu prokluzoval. Tvrdil mi, žemíhání zvládají všichni plnohodnotní upíři.Bylo příjemné dívat se, jak kolem nás sviští venkovská krajina.Běželi jsme po kopcích a přes pláně rychleji než vítr. Když jsmemíhali, panovalo naprosté ticho, a nikdy si nás nikdo nevšiml. Jakoby nás obklopovala kouzelná bublina.A při míhání jsem přemítal o tom, co pan Hroozley říkal, ozachovávání lidských vzpomínek tím, že lidem vypijeme krev.Neměl jsem úplně jasno v tom, jak to probíhá, a usmyslil jsem si, žese ho někdy později vyptám důkladněji.Míhání je těžká práce; upír se potil a já si všiml, že se zadýchal.Abych mu pomohl, vzal jsem lahvičku s lidskou krví, odzátkovaljsem ji a přidržel mu ji u rtů, aby se mohl napít.Poděkoval mi beze slova, jen přikývnutím, otřel si pot z čela apokračoval.Konečně, když už nebe začínalo blednout, zpomalil a zastavil.Seskočil jsem z něj a rozhlédl jsem se. Byli jsme uprostředvenkovské silničky, kolem nás jen samá pole a stromy a nikde nadohled žádné stavení.„Kde je Circo Mostruoso?“ zeptal jsem se.„Pár kilometrů před námi,“ ukázal rukou. Klekl si a lapal podechu.„Došla vám pára?“ zeptal jsem se a nedokázal jsem se ubránitvýsměšnému tónu.„Ne,“ loupl po mně očima. „Byl bych to zvládl, ale nechtěl jsemtam přijít celý zadýchaný.“„Ale neměl byste odpočívat dlouho,“ varoval jsem ho. „Ráno seuž blíží.“- 35 -
„Vím naprosto přesně, kolik je hodin!“ štěkl. „O ránu a o svítánítoho vím víc než kdokoli z lidí. Máme spoustu času. Ještě celýchtřiačtyřicet minut.“„Když říkáte…“„Ano, říkám.“ Rozmrzele vstal a vyrazil krokem. Počkal jsem,až trochu poodejde, a pak jsem ho předběhl. „Přidat, starej pane!“popíchl jsem ho. „Zaostáváte.“„Jen to nepřeháněj,“ zavrčel. „Z toho může koukat leda jednavýchovná za ucho.“Po chvíli se taky rozběhl a pak jsme utíkali vedle sebe. Měl jsemdobrou náladu, lepší než celé měsíce. Bylo to fajn, mít se na co těšit.Cestou jsme minuli nějaké otrhané táborníky. Už se budili ahýbali se. Pár nám jich zamávalo. Vypadali srandovně: dlouhé vlasy,divné šaty, ověšení legračními náušnicemi a náramky.Po celém tábořišti byly vlajky a transparenty Snažil jsem sepřečíst nápisy na nich, ale bylo těžké při běhu zaostřit, a zastavitjsem nechtěl. Došlo mi aspoň tolik, že tu táboří, aby protestovaliproti stavbě nové dálniční přípojky.Cesta se hodně klikatila. Po pátém zákrutu jsme konečně spatřiliCirco Mostruoso, uhnízděné na mýtině na břehu řeky. Panoval v němklid – říkal jsem si, že asi všichni spí, a kdybychom jeli autem anehledali dodávky a stany, snadno bychom panoptikum přehlédli.Podivné místo pro cirkus. Žádný sál ani velké šapitó, kde bymohly zrůdy vystupovat. Došlo mi, že tu jen odpočívají mezi dvěmaštacemi.Pan Hroozley bez zaváhání prokličkoval mezi dodávkami aauty. Věděl naprosto přesně, kam míří. Já jsem šel za ním s menšísebejistotou, protože jsem si vzpomněl na tu noc, kdy jsem se mezizrůdy vkradl a uloupil Madame Oktu.Pan Hroozley se zastavil u dlouhé stříbrné dodávky a zaklepalna dveře. Ty se okamžitě otevřely a ukázala se vysokánská postavapana Topola. V matném světle se jeho oči zdály být ještě tmavší.Kdybych ho neviděl předtím, byl bych přísahal, že nemá žádné očníbulvy, jen dvě prázdná místa plná tmy.„Vida, to jste vy,“ oslovil nás potichu a tak, že sotva pohnul rty.„Myslel jsem si, že po mně pátráš.“ Ohnul se nad panem Hroozleym- 36 -
a podíval se dolů na moji rozklepanou maličkost. „Jak vidím, chlapcejsi přivedl s sebou.“„Můžeme dál?“ zeptal se pan Hroozley.„Samozřejmě. Co se to má vlastně vám upírům říkat?“ Usmálse. „Vejdi ze své vlastní vůle?“„Tak něco,“ odpověděl pan Hroozley a já jsem podle úsměvu najeho tváři poznal, že to je starý vtip, který oba dobře znají.Vešli jsme do dodávky a posadili jsme se. Uvnitř byla zařízenádost spartánsky, bylo tu jen pár polic s letáčky a lístky do panoptika,červený cylindr a rukavice, které jsem na panu Topolovi viděltenkrát, pár suvenýrů a skládací postel.„Nečekal jsem, že se vrátíš tak brzy, Lartene,“ začal pan Topol.Vypadal obrovský, i když seděl.„Také jsem rychlý návrat neměl v plánu, Hibernie.“Hibernius? Podivné jméno. Ale docela se k němu hodí.Hibernius Topol. Zní to nezvykle.„Dostal ses do potíží?“ chtěl pan Topol vědět.„Ne,“ zavrtěl hlavou pan Hroozley. „Ale Darren byl nešťastný.Napadlo mě, že by mu bylo líp tady, mezi svými.“„Chápu.“ Pan Topol si mě zvědavě prohlížel. „Od té doby, cojsem tě viděl naposled, jsi urazil pěkný kus cesty, Darrene Shane.“„Bylo mi líp tam na začátku,“ zavrčel jsem.„Tak proč jsi odešel?“ zeptal se.Loupl jsem po něm očima. „Však sám víte proč,“ prohlásil jsemchladně.Zvolna přikývl.„Nebude vadit, když zůstaneme?“ zeptal se pan Hroozley.„Samozřejmě nebude,“ odpověděl pan Topol okamžitě.„Naopak, jsem celý bez sebe radostí, že tě tu zase mám. Zrovnamáme mírný podstav. Alexandr Lunt, Siva se Sirsou a Gerta Zubatájsou bud na dovolené, anebo si něco odjeli zařídit. Cormac Nedorostza námi jede, ale do příští štace to nestihne. Larten Hroozley a jehofantastická cvičená pavoučice – to bude cenný příspěvek do našehoprogramu.“„Díky,“ opáčil pan Hroozley.„A co já?“ optal jsem se hrdinně.- 37 -
„Ty už tak cenný příspěvek nejsi,“ usmál se pan Topol, „alepřijmeme tě stejně.“Odfrkl jsem si, ale neříkal jsem nic.„Kde se bude hrát?“ zeptal se pan Hroozley.„Tady,“ oznámil pan Topol.„Tady?“ vyjel jsem překvapeně.„Divíš se?“ optal se pan Topol.„Vždyť tu lišky dávají dobrou noc. Já myslel, že hrajete jenomve městech, kde se sejde velké obecenstvo.“„My máme vždycky velké obecenstvo,“ upozornil pan Topol.„Ať hrajeme kdekoli, lidi vždycky přijdou. Obyčejně se držímehustěji obydlených míst, ale v téhle roční době se do toho neženeme.Jak už jsem říkal, nejsou tu zrovna někteří z našich nejlepšíchumělců a zrovna tak i… jistí další členové naší společnosti.“V tu chvíli si pan Topol s panem Hroozleym vyměnili podivný,spiklenecký pohled, a já jsem vycítil, že přede mnou něco zamlčeli.„Takže maličko odpočíváme,“ pokračoval pan Topol. „Pár dnůnepořádáme žádné představení. Nabíráme síly.“„Cestou jsme šli přes tábořiště,“ vzpomněl si pan Hroozley. „Coti lidi, jsou s nimi nějaké potíže?“„To myslíte pěšáky z POPu?“ rozesmál se pan Topol. „Ti majímoc napilno s bráněním stromů a skalisek, než aby se starali o nás.“„Co je to POP?“ zeptal jsem se.„Pluk ochránců přírody,“ vysvětlil pan Topol. „Jsou toekoválečníci. Jezdí po celé zemi a snaží se zabránit stavbě všechnových silnic a mostů. Jsou tu už pár měsíců, ale brzy povandrujídál.“„A to jsou fakt válečníci?“ zajímalo mě. „Mají pušky a granáty atanky?“Oba dospělí se hlučně rozesmáli.„Někdy povídá ohromné hlouposti,“ prohlásil pan Hroozleymezi dvěma záchvaty smíchu, „ale není tak hloupý, jak vypadá.“Pocítil jsem, že se červenám, ale udržel jsem jazyk za zuby. Zezkušenosti jsem věděl, že není dobrý nápad vztekat se na dospělé,když se vám smějí; jenom se rozesmějí ještě mnohem víc.- 38 -
„Říkají si válečníci,“ ozval se pan Topol, „ale zbraně nemají.Připoutávají se řetězy ke stromům a sypou písek do motorůstavebním strojům a házejí před auta hřebíky. A podobně.“„Ale proč –“Jenže pan Hroozley mi skočil do řeči.„Na vyptávání nemáme čas. Za pár minut vyjde slunce.“ Vstal astiskl panu Topolovi ruku. „Díky, že jsi nás zase přijal, Hibernie.“„S radostí,“ opáčil pan Topol.„Předpokládám, že ses mi dobře staral o rakev.“„Samozřejmě.“Pan Hroozley se spokojeně usmál a zamnul si ruce. „Ta michybí nejvíc, když jsem odsud pryč. Bude příjemné zase se v nípěkně prospat.“„A co kluk?“ zeptal se pan Topol. „Máme pro něj stlouct takyjednu?“„To ať vás ani nenapadne!“ zařval jsem. „Do toho krámu už měnikdo nedostane!“ Vzpomněl jsem si, jaké to bylo, když jsem byl vrakvi pohřbený zaživa, a otřásl jsem se.Pan Hroozley se usmál. „Nastěhuj prosím Darrena k někomu zúčinkujících. K někomu v jeho věku, pokud to jde.“Pan Topol si to chvilku promýšlel. „Co takhle Evra?“Pan Hroozley se rozzářil ještě víc. „Ano. Myslím, že dát hodohromady s Evrou je skvělý nápad.“„Kdo je Evra?“ zeptal jsem se neklidně.„Však se to dozvíš.“ slíbil pan Hroozley a otevřel dveředodávky. „Nechám tě tu s panem Topolem. Postará se o tebe. Musímjít.“A pak zmizel, uchýlil se do své milované rakve.Ohlédl jsem se přes rameno a zjistil jsem, že pan Topol stojípřímo za mnou. Nechápu, jak se až ke mně dostal tak rychle. Vůbecjsem neslyšel, že by vstával a hýbal se.„Půjdeme?“ nadhodil.Polkl jsem a přikývl.Vedl mě skrz tábor. Už svítalo a já jsem viděl, jak se v několikamálo karavanech a stanech rozsvítilo. Pan Topol mě dovedl kestarému šedému stanu, dost velkému pro pět nebo šest lidí.- 39 -
„Tady máš pár dek,“ podal mi štůsek vlněných přikrývek. „Apolštář.“ Nechápu, kde je vzal – když jsme vycházeli od dodávky,určitě je v ruce neměl –, ale byl jsem příliš utahaný, než abych sevyptával. „Můžeš spát, jak dlouho chceš. Až se probudíš, přijdu zatebou a vysvětlím ti, jaké budeš mít povinnosti. Do té doby se o tebebude starat Evra.“Zvedl jsem volný stanový dílec a podíval jsem se dovnitř. Tamale byla tma a nebylo poznat nic. „Kdo je Evra?“ zeptal jsem se aotočil jsem se k panu Topolovi. Jenže ten už byl pryč, zmizel rychlea nehlučně jako vždycky.Vzdychl jsem si, přitiskl si deky na prsa a vešel dovnitř. Nechaljsem cíp stanové plachty, který sloužil místo dveří, ať se zase zavře,pak jsem tiše stál a čekal, kdy moje oči přivyknou tmě. Slyšel jsem,jak někdo tichounce dýchá, a v závěsné síti pod prostředkem stanujsem rozeznal něčí obrys. Rozhlížel jsem se, kde si ustelu, nechtěljsem, aby přes mě můj spolubydlící upadl, až bude vstávat.Poslepu jsem popošel. Najednou ke mně ve tmě cosipřiklouzalo. Zastavil jsem se, probodával pohledem tmu a zoufale sipřál, abych viděl líp (bez světla hvězd nebo měsíce je to těžké i proupíra).„Haló?“ zavolal jsem tiše. „Ty jsi Evra? Já jsem Darren Shan.Mám u tebe –“Zarazil jsem se. Klouzavé zvuky se mi dosunuly k nohám. Stáljsem jako přibitý a něco masitého a vlhkého se mi omotávalo kolemkotníků. Okamžitě jsem pochopil, co to je, ale neodvážil jsem sepodívat dolů, dokud mi to nevylezlo až do pasu. A teprve když se mismyčky obtočily kolem prsou, sebral jsem odvahu podívat se z očí doočí tomu dlouhému, silnému, syčícímu… hadovi]- 40 -
OSMÁSKAPITOLAtál jsem ochromený strachem snad hodinu, díval jsem se plazovido vražedně chladných očí a čekal, kdy zaútočí. Konečně sepronikavé denní světlo prodralo skrz látku stanu, spící tvor v síti sezavrtěl, zívl, posadil se a rozhlédl.Byl to hadí chlapec – a když mě uviděl, zhrozil se. Překulil se vsíti a zvedl deku, jako by se chtěl chránit. Pak si všiml, že mámkolem těla omotaného hada, a ulehčené vydechl.„Co jsi zač?“ zeptal se ostře. „Co tu děláš?“Pomaličku jsem zavrtěl hlavou. Neodvažoval jsem se promluvit.Co kdyby pohyb hrudníku přiměl hada, aby zaútočil?„Koukej mi odpovědět,“ vyhrožoval, „nebo jí povím, ať tivykousne oči.“„Já… já… já jsem Da… Darren Shan,“ koktal jsem. „Pan To…Topol mi řekl, ať sem jdu. Že m… mám u tebe bydlet.“„Darren Shan?“ Hadí chlapec se zamračil a pak zvedl ruku, jakože chápe. „Ty jsi pomocník pana Hroozleyho, že jo?“„Jsem,“ souhlasil jsem tiše.Hadí chlapec se usmál. „Věděl, že tě pan Topol ubytuje u mě?“Já přikývl a on se rozesmál. „Ještě nikdy jsem nepoznal žádnéhoupíra, který by měl tak zlomyslný smysl pro humor jako on.“Seskočil ze sítě, došel ke mně, chytil hada za hlavu a začal ho země odmotávat. „To bude v pohodě,“ uklidňoval mě. „Vlastně ti ani- 41 -
na chvíli nic nehrozilo. Moje krajta celou tu dobu spala. Mohl bys sní cloumat, ani by se nepohnula. Ta je pane sedmispáč.“„Ona… ona spí?“ vypískl jsem. „Ale… ale jak to, že se kolemmě omotala?“Usmál se. „Plazí se ze spaní.“„Plazí se ze spaní?!“ Poulil jsem oči na něj, pak na krajtu, ale tase při celém odmotávání ani nehnula. Pak odpadla poslední smyčka ajá jsem mohl popojít. Nohy jsem měl ztuhlé a jako probodanéjehlami a špendlíky.„Tak ona se plazí ze spaní?“ nervózně jsem se zasmál. „To mámkliku, že se ze spaní nekrmí!“Hadí chlapec zastrčil svého mazlíčka do kouta a láskyplně hopohladil po hlavě. „Nesežrala by tě, ani kdyby se probudila,“ oznámilmi. „Včera snědla kozu. Hadi její velikosti nejedí moc často.“Nechal hada být, odhrnul vchod do stanu a vyšel ven. Rychlejsem vypadl za ním, protože jsem nechtěl s plazem zůstat sám.Venku jsem si Evru pozorně prohlédl. Vypadal přesně tak, jakjsem si ho pamatoval: o pár let starší než já, hodně hubený, sdlouhými nazelenale žlutými vlasy, protáhlýma očima a podivněpospojovanými mezírkami mezi prsty. Tělo měl pokryté zelenými,zlatými a modravými šupinami. Na sobě měl jen šortky, nic víc.„Když už jsme u toho,“ prohlásil, „jmenuju se Evra Fon.“Napřáhl ruku a já mu jí potřásl. Dlaň měl kluzkou, ale suchou.Když jsem ruku stáhl, pár šupinek se oddělilo a zůstalo mi v dlani.Vypadaly jako kousíčky barevné odumřelé kůže.„Evra von odkud?“ zeptal jsem se.„Odnikud, jenom Fon,“ odpověděl a poplácal se po břiše. „Mášhlad?“„Mám,“ připustil jsem a šel jsem s Evrou sehnat si něco ksnědku.Tábor se už probudil a ožil. Protože včera nebylo žádnépředstavení, zrůdy a jejich pomocníci šli na kutě brzy, a tak teďvšichni byli vzhůru dřív než obyčejně.Celé to hemžení mě fascinovalo. Nedošlo mi, jak moc lidí (lidí?)v panoptiku pracuje. Myslel jsem si, že tu budou jenom vystupující ajejich asistenti, prostě ti, co jsme je viděli tehdy večer se Stevem, ale- 42 -
jen jsem se rozhlédl, bylo mi jasné, že ti byli jen špičkou ledovce.Kolem mě chodilo a povídalo si, pralo si nebo vařilo nejmíň dvacetlidí, a nikoho z nich jsem předtím neviděl.„Co jsou zač?“ zajímal jsem se.„Páteř panoptika,“ odpověděl Evra. „Řídí auta, stavějí stany,perou, vaří, spravují nám kostýmy, uklízejí po představeních. Je todost velký podnik.“„A oni jsou normální lidi?“„Většina,“ kývl.„Jak se dostali k práci tady?“„Někteří jsou příbuzní účinkujících. Jiní přátelé pana Topola.Někdo se k nám taky jenom zatoulal, zalíbilo se mu, a tak tu zůstal.“„To lidi můžou?“ divil jsem se.„Když se panu Topolovi zamlouvají,“ pokrčil Evra rameny. „VCirco Mostruoso se vždycky nějaká práce najde.“Evra zarazil u velikého táboráku a já zastavil s ním.Rudy von Ruka (muž, který uměl chodit po rukou, ba i po nichběhat rychleji než nejlepší sprinter světa) posedával na kládě, Truska(vousatá dáma, která si nechala růst vousy, když chtěla) opékala naprutu špekáčky. Kolem posedávalo nebo polehávalo pár dalších lidí.„Pěkné ráno, Evro,“ pozdravil Rudy von Ruka.„Tobě taky, Rudy,“ odpověděl Evra.„Kdopak je náš mladý přítel?“ chtěl vědět Rudy a podezřívavěmě okukoval.„To je Darren Shan,“ vysvětlil Evra.„Ten Darren Shan?“ nakrčil Rudy obočí.„Ten a žádný jiný,“ pousmál se Evra.„Jak to myslíte… ten Darren Shan?“ zeptal jsem se.„V našich kruzích jsi slavný,“ odtušil Rudy.„Proč? Protože jsem…“ ztišil jsem hlas „protože jsem napůlupír?“Rudy se zvesela zasmál. „Na poloupírech není nic nového.Kdybych dostal zlaťák za každého poloupíra, kterého jsem potkal,měl bych…“ Zakabonil se a usilovně počítal. „Měl bychdevětadvacet zlaťáků. Ale tak mladý poloupír, to je jiná. Nikdy jsemneviděl, aby chlapec ve tvém věku žil mezi nemrtvými, a ani jsem o- 43 -
tom neslyšel. Poslechni, už za tebou zašli z upíří generality nainspekci?“„To je co, upíří generalita?“„To je…“„Rudy!“ vyštěkla paní, která prala prádlo. Zmlkl a provinile serozhlédl. „Myslíš, že Larten bude mít radost, až se doslechne, jak sipouštíš pusu na špacír?“ vyjela na něj.Rudy se ušklíbl. „Promiň,“ povídá. „To bude tím čerstvýmranním vzduchem. Nejsem na něj zvyklý. A pak říkám věci, co bychříkat neměl.“Rád bych, aby mi to o té upíří generalita vysvětlil, ale teď bybylo nezdvořilé se doptávat dál.Truska si prohlédla špekáčky, pár jich z prutu stáhla a rozdala je.Když jsem přišel na řadu já, usmála se a řekla něco podivným cizímjazykem.Evra se zasmál. „Chce vědět, jestli máš rád uzeniny, jestlináhodou nejsi vegetarián.“„To se povedlo!“ kuckal se Rudy. „Upír vegetarián!“„Ty mluvíš její řečí?“ zeptal jsem se Evry.„Ano,“ odpověděl hrdě. „Ještě se pořád učím, je to totiž nejtěžšíjazyk, jaký jsem se kdy pokoušel naučit, ale jsem jediný v táboře,kdo ví, co povídá. Jsem na jazyky jednička,“ chlubil se.„A co to je za jazyk?“ vyzvídal jsem.„Nevím, jak se mu říká,“ zamračil se. „Ona mi to nechcepovědět.“To znělo uhozené, ale nechtěl jsem plácnout nic, čím bych hourazil. A tak jsem si raději vzal jeden špekáček a poděkoval jsemúsměvem. Ale když jsem se zakousl, musel jsem honem cuknout: bylúplně horký! Evra se zasmál a podal mi džbán s vodou. Pil jsem,dokud mi pusa zase nevychladla, a pak jsem začal na špekáčekfoukat.Chvíli jsme s Rudým a Truskou a ostatními poseděli, klábosilijsme a jedli a vyhřívali se na ranním sluníčku. Tráva byla vlhká odrosy, ale nikomu z nás to nevadilo. Evra mě všem představil. Tolikjmen jsem si naráz nedokázal zapamatovat, a tak jsem se jen usmíval,tiskl ruce a zařazoval si tváře do paměti.- 44 -
Zanedlouho se ukázal pan Topol. V jednu chvíli tu ještě nebyl,ale potom už stál vedle Evry a ohříval si nad ohněm ruce.„Vstal jsi brzy, Darrene,“ poznamenal.„Nemohl jsem spát,“ pověděl jsem mu. „Byl jsem…“ podívaljsem se po Evrovi a usmál jsem se. „Byl jsem jako svázaný.“„Doufám, že tím neutrpěla tvoje pracovní výkonnost,“ utrousilpan Topol. „Taje v pořádku. Můžu klidně hned začít.“„Určitě?“„Určitě.“„Inu, to rád slyším.“ Vytáhl veliký sešit a začal v něm listovat.„Tak copak ti dnes najdeme za práci,“ dumal. „Poslechni, jsi dobrýkuchař?“„Umím uvařit guláš. To mě naučil pan Hroozley.“„A vařil jsi někdy pro třicet čtyřicet lidí?“„Ne.“„Škoda. Třeba se to časem naučíš.“ Obrátil pár dalších stránek.„Umíš zašívat?“„Ne.“„Už jsi někdy pral prádlo?“„V ruce?“„Ano.“„Ne.“„Hm hm,“ zase chvíli listoval a pak sešit zaklapl. „No dobře, taknež ti najdeme stálejší zaměstnání, budeš se držet u Evry a pomáhatmu s jeho prací. Vyhovuje ti to?“„Budu rád,“ kývl jsem.„Tobě to nevadí, Evro?“ optal se hadího chlapce.„Vůbec,“ odpověděl Evra.„Výborně. Domluveno. Evra tě bude mít až do dalšíhorozhodnutí na starosti. Dělej, co ti řekne. Až vstane tvůj krevníkolega,“ (to myslel pana Hroozleyho) „můžeš být přes noc s ním,pokud si to bude přát. Uvidíme, jak si povedeš, teprve pak serozhodne, jak tvoje nadání co nejlíp využít.“„Děkuju,“ řekl jsem.„Rádo se stalo.“- 45 -
Čekal jsem, že potom v okamžení zmizí, ale jen se otočil,pomalu odkráčel, u toho si pískal a těšil se z pěkného rána.„Takže to vypadá, že jsme teď parťáci, Darrene,“ prohlásil Evraa položil mi šupinatou paži kolem ramen. „Jak se ti to zamlouvá?“„Docela dobře… parťáku.“„Paráda!“ Plácl mě po rameni a spolkl poslední kousekšpekáčku. „Tak se dáme do toho.“„Čím začnem?“ zeptal jsem se.„Tím, co budem dělat každé ráno jako první,“ prohlásil Evra avykročil. „Had potřebuje odpustit jed ze zubů.“„Jeje,“ ujelo mi a zastavil jsem se. „A je to nebezpečné?“„Jenom když skousne, než skončíme,“ ucedil Evra, ale pak,když viděl, jak se tvářím, se rozesmál a strkal mě před sebou kestanu.- 46 -
DEVÁTÁ KAPITOLAEvra se o odpouštění jedu postaral sám – k mojí veliké úlevě – apak jsme hada vynesli ven a položili na trávu. Nabrali jsme sivodu do kýblů a vydrbali krajtu velice jemnými houbami.Nato jsme museli nakrmit Vlčího muže. Jeho klec stála skoro nazadním konci tábořiště. Když nás uviděl přicházet, zařval. Vypadalprávě tak zuřivě a nebezpečně jako ten večer, kdy jsem byl vpanoptiku se Stevem. Lomcoval mřížemi a sekal po nás, když jsmese přiblížili – ovšem my jsme se moc nepřibližovali!„Proč je tak zlý?“ zeptal jsem se a hodil jsem mu veliký kusanecsyrového masa, který chytil hned v letu a začal trhat.„Protože to je skutečný Vlčí muž,“ odpověděl Evra. „Není toprostě hodně chlupatý člověk. Je napůl člověk a napůl vlk.“„A není to kruté, držet ho takhle v zajetí?“ vyptával jsem se ahodil jsem mu další kus masa.„Kdyby ho pustili, dělal by výtržnosti a zabíjel lidi. Směs lidskéa vlčí krve z něho udělala šílence. Nezabíjel by jen tehdy, když máhlad; kdyby byl na svobodě, zabíjel by pořád.“„A není na to lék?“ zeptal jsem se, protože mi bylo Vlčího muželíto.„Nemůže být lék, protože to není žádná nemoc,“ vysvětlil Evra.„Nikde se tím nenakazil, prostě se tak narodil. Je takový.“„A jak se to stalo?“Evra si mě vážně prohlédl. „Fakt to chceš vědět?“- 47 -
Podíval jsem se na chlupatou potvornost v kleci, jak škubesyrové maso, jako by to byla cukrová vata, a pak jsem polkl. „Ne,snad ani radši ne.“Potom jsme vykonali spoustu dalších prací. Škrábali jsmebrambory k večeři, pomáhali opravit pneumatiku u jednoho auta, asihodinu jsme natírali střechu jednoho přívěsu a věnčili jsme psa. Evratvrdil, že většina dnů probíhá takhle, že se prostě potuluje po táboře adívá se, co je kde potřeba, a pomáhá, když je to nutné a kde je tonutné.Večer jsme odnesli haldu plechovek a střepů do stanu RhamusePupkedua, tlouštíka, který uměl sníst všechno. Rád bych zůstal adíval se, jak jí, ale Evra mě vystrkal ven. Rhamus prý nemá rád, kdyžse lidi dívají, jak jí v soukromí.Pak jsme měli spoustu času sami pro sebe, a když bylo klidněji,vyprávěli jsme si, jak jsme žili, odkud jsme a jak jsme vyrůstali.Evra se narodil obyčejným rodičům. Když ho spatřili, zděsili se.Nechali ho v dětském domově a tam zůstal do čtyř let, kdy si hoodvedl jeden zlý majitel cirkusu.„To byly hnusný časy,“ vyprávěl tiše. „Mlátil mě a zacházel semnou jako s opravdovým hadem. Držel mě zavřenýho v prosklenýkleci a lidi mu platili, aby se na mě mohli podívat a posmívat se mi.“Strávil u cirkusu sedm dlouhých a bolestných let, objížděliměstečka a všichni se snažili, aby byl co nejošklivější a nejzrůdnějšía nejzbytečnější.Konečně ho přišel zachránit pan Topol.„Jednou večer se objevil,“ vykládal Evra. „Prostě se vynořil,najednou, ze tmy – dlouho stál před mojí klecí a pozoroval mě.Neřekl jediné slovo. A já taky ne.Pak přišel majitel cirkusu. Nevěděl, kdo pan Topol je, alenapadlo ho, že by to mohl být nějaký bohatý člověk a že by třebamohl mít zájem mě koupit. Řekl cenu, pak jen stál a čekal naodpověď.Pan Topol pěkných pár minut neřekl nic. Pak chytil levou rukoumajitele cirkusu pod krkem. Jen jednou ho stiskl a bylo po něm. Padljako panák na podlahu. Pan Topol otevřel dvířka mojí klece. ‚Pojď,- 48 -
Evro,‘ povídá. Myslím, že pan Topol dokáže číst myšlenky, protoznal moje jméno.“Nato Evra ztichl. V očích měl zasněný výraz.„Chceš vidět něco úžasnýho?“ zeptal se potom a tu zadumanounáladu ukončil.„Jasně,“ kývl jsem.Podíval se přímo na mě, pak vystrčil jazyk a sunul ho nad rty apak ho zastrčil do nosu!„Tfůůj! No teda!“ vyprskl jsem radostně.Zase jazyk zatáhl a zazubil se. „Mám nejdelší jazyk na světě,“chlubil se. „Kdyby nos nebyl tak malej, dokázal bych strčit jazyk doněj a skrz něj až do krku a zase zpátky pusou ven.“„To bys nedoved!“ rozesmál jsem se.„No. Asi ne,“ chechtal se. „Ale stejně je to paráda.“ A znovuvystřelil jazykem a tentokrát si oblízl pěkně jednu po druhé obě nosnídírky. Bylo to trochu odpudivé, ale zábavné.„Nechutnější věc jsem v životě neviděl,“ smál jsem se.„Vsadím se, že bys to taky chtěl umět,“ popíchl mě Evra.„Neudělal bych to, ani kdybych to dokázal,“ lhal jsem. „To ti tysmrkance chutnaj nebo co?“„Já žádný smrkance nemám,“ namítl Evra.„Jak to?“„Je to tak, mám úplně jinej nos než ty. Bez smrkanců, bezholubů, bez chlupů. Nosní dírky jsou vůbec ta nejčistší část z celýhomýho těla.“„A jak to chutná?“ zajímal jsem se.„Olízni si mýho hada na bříšku a uvidíš,“ odpověděl. „Je tostejná chut.“Zasmál jsem se a řekl, že až tolik mě to zas nezajímá.A když se mě potom pan Hroozley zeptal, co jsem celý dendělal, odpověděl jsem jednoduše: „Kamarádil jsem se.“- 49 -
BDESÁTÁ KAPITOLAyli jsme s panoptikem už dva dny a noci. Pres den jsem byl sEvrou a pomáhal jsem mu, o nocích jsem se s panemHroozleym učil o upírech. Chodil jsem spát dřív než předtím, ale itak jsem málokdy zapadl na kutě před jednou nebo druhou ráno.S Evrou jsme se velice pevně spřátelili. Byl starší než já, alenesmělejší – nejspíš kvůli té své těžké minulosti –, a tak jsme se ksobě náramně hodili.A o třetím dnu jsem si uvědomil, že se mezi skupinkamidodávek a aut a stanů motám, jako bych sem patřil celé roky.Zato jsem začínal trpět tím, že jsem už tak dlouho byl bez lidskékrve. Měl jsem menší sílu než dřív a nemohl jsem se tak rychlepohybovat. Zhoršil se mi zrak a taky sluch a čich. Pořád jsem byl omnoho silnější a rychlejší než jako člověk, ale cítil jsem, jak mi silubývá, každý den o trochu víc.Nevadilo mi to. Radši ztratím kus síly, než abych pil z člověka.To odpoledne jsme s Evrou odpočívali u táboráku, když tu jsmev křoví někoho zpozorovali.„Kdo je to?“ zeptal jsem se.„Kluk tady z vesnice,“ pokrčil rameny Evra. „Už jsem ho tupárkrát zahlíd.“Pozoroval jsem ho, jak se schovává ve křoví. Hodně se snažil,aby ho nikdo neviděl, ale pro někoho s mými schopnostmi – i když- 50 -
trochu zeslábly – to bylo jako spatřit slona. Zajímalo mě, co tuvlastně dělá, a tak jsem se otočil k Evrovi. „Trochu se pobavíme.“„Co tě napadlo?“ zeptal se.„Nakloň se ke mně, já ti to řeknu.“Pošeptal jsem mu do ucha, co mám v plánu. Zakřenil se, pakpřikývl, vstal a dělal, jako že zívá.„Zajdu si zdřímnout, Darrene,“ povídá. „Tak zatím.“„Ahoj, Evro,“ odpověděl jsem nahlas. Počkal jsem, až zmizí, apak jsem i já šel zpátky do tábora.Když už mě kluk ve křoví nemohl vidět, vyrazil jsem zpátky, alemezi stany a karavany, abych nebyl vidět. Šel jsem doleva asi stometrů, pak jsem se plazil dál, dokud jsem nebyl na klukově úrovni, apotom jsem se plížil přímo k němu.Zastavil jsem deset metrů od něj. Byl jsem kousek za ním, takžemě nemohl vidět. Pořád se pohledem vpíjel do tábora. Zadíval jsemse přes jeho hlavu a uviděl jsem Evru, který byl k němu ještě blíž nežjá. Ukázal mi vztyčeným palcem, že můžeme jít na to.Přimáčkl jsem se k zemi a zaskučel jsem.„Uááú. Vhúúúóóó.“Kluk ztuhl a nervózně se ohlédl přes rameno. Ale mě vidětnemohl. „Kdo je tam?“ zeptal se.„Vrrrááárgh!“ zachroptěl Evra na druhé straně od něj.Kluk kroutil hlavou, div si ji neukroutil. „Kdo je tam?“ zakřičel.„U-u-u.“ vyrazil jsem jako gorilí samec. „Já se nebojím,“ vybafl kluka začal couvat. „To je stejně jenom nějakej blbej vtip.“„I, i, í, í,“ zakvílel Evra.Zatřásl jsem větví, Evra celým keřem, pak já jsem hodil kámendo míst kousek od kluka. Otáčel hlavou jako loutka a poskakovalsem tam. Nevěděl, jestli bude jistější utíkat nebo zůstat. „Heleďte. Jánevím, co jste zač,“ vyrazil, „ale jestli –“ Jenže to už se Evra doplazilaž za něj a než kluk stačil doříct, vystrčil svůj superjazyk, přejel mujím po krku a zasyčel.To klukovi stačilo. Vyjekl a rozběhl se jako o život.My s Evrou jsme vyrazili za ním, smáli jsme se jako blázni apořád jsme vydávali strašidelné zvuky. Upaloval skrz trnité křoví apodrost, jako by tam nic nebylo, a volal o pomoc.- 51 -
Po chvíli nás hra přestala bavit a bývali bychom ho asi nechaliběžet, jenže on upadl a sletěl do vysoké trávy.Stáli jsme a snažili jsme se ho zahlédnout, ale kde nic, tu nic.„Kde je?“ zeptal jsem se.„Já ho nevidím,“ povídá Evra.„Myslíš, že se mu něco stalo?“„Nevím.“ Ale tvářil se znepokojeně. „Mohl spadnout do nějakýdíry nebo tak.“„Hej, ty?“ zakřičel jsem. „Jseš v pořádku?“ Žádná odpověď.„Nemusíš se bát. My ti neublížíme. Jenom jsme tě oblafli. Nechtělijsme –“Za námi se ozvalo zašustění, pak jsem ucítil, jak mě nějaká rukastrká do zad, a už jsme oba s Evrou padali do trávy. Když jsme secelí vyplašení posadili, uslyšeli jsme, jak se za námi někdo směje.Pomalu jsme se otočili a kluk tam stál a div se smíchy nezlomilv pase.„Oblafli! Prej, že oblafli!“ samou radostí tancoval. „Já vás vidělod samýho začátku. Jenom jsem dělal, že mám strach. Dostal jsemvás do pasti. Hahá. chochó. chichichi!“Posmíval se nám, my si připadali jako pitomci, ale pak jsmevstali, podívali se na sebe a rozesmáli jsme se. Zavedl nás k místu,kde rostly vysoké traviny s lepkavými zelenými semínky, která násteď pokryla od hlavy k patě.„Vypadáš jako kráčející zelinářství,“ dělal jsem si legraci.„A ty jako zelená sedma,“ vrátil mi to Evra.„Oba vypadáte jak šašci,“ ozval se kluk. Zamračeně jsme se naněj zadívali a on se usmívat přestal. „No, vlastně…“ zahuhlal.„Asi si myslíš, kdovíjaká to není legrace,“ zavrčel jsem. Mlčkypřikývl. „Tak já ti něco povím, kamaráde.“ Popošel jsem k němu anasadil jsem tu nejzlejší grimasu, jakou jsem nasadit mohl. Výhružnějsem se k němu naklonil a pak jsem se rozesmál. „Taky že to jelegrace!“I on se dal spokojeně do smíchu. Byl rád, že to vidíme z tésvětlejší stránky, a pak ke každému z nás napřáhl jednu ruku. „Takahoj,“ řekl, když jsme si už rukama potřásali. „Já jsem Sam Grest.Ahojte!“- 52 -
„Nazdar, Same,“ odpověděl jsem a pomyslel si. že podle všehojsem si našel kamaráda číslo dva.A Sam se opravdu stal mým kamarádem. Jenže když potompanoptikum vyrazilo na další štaci, přál jsem si z celého srdce, abycho Samovi nikdy nebyl slyšel.- 53 -
JEDENÁCTÁ KAPITOLASam bydlel asi o kilometr dál s mámou a tátou, dvěma mladšímibratry a maličkou sestrou, třemi psy, pěti kočkami, dvěmaandulkami, jednou želvou a akváriem plným tropických rybek.„Je to jako bydlet v arše Noemově,“ smál se. „Snažím sevypadnout z domu, jak to jen jde. Mámě a tátovi to nevadí. Myslí si,že děti mají právo svobodně projevovat svoje já. Když se večerukážu na přespání, stačí jim to. Dokonce jim ani nevadí, když občasvynechám školu. Jsou toho názoru, že škola je despotickýindoktrinační systém, jehož účelem je rozdrtit svobodnýho ducha avytlouct z lidí kreativitu.“Takhle Sam mluvil pořád. Byl mladší než já, ale podle toho, jakmluvil, to nebylo poznat.„Takže vy oba jezdíte s cirkusem?“ zajímal se a převaloval vpuse kousek nakládané cibulky – měl nakládané cibulky hrozně rád anosíval si jich plnou nerozbitnou skleničku. Vrátili jsme se na místona kraji mýtiny. Evra ležel v trávě, já jsem seděl na větvi rostoucíhned nad zemí a Sam zrovna usilovně šplhal nade mnou na strom.„A co je to za cirkus?“ vyptával se dál, aniž jsme stačili na prvníotázku odpovědět. „Na autech nejsou skoro žádný nápisy. Nejdřívjsem si myslel, že jenom tak kočujete. Ale když jsem vás chvilkupozoroval, došlo mi, že musíte pořádat nějaký představení.“„Jsme odborníci na tajemno,“ začal Evra. „Služebníci mutací.Pánové neskutečna.“ Mluvil tak proto, aby dokázal, že se umí- 54 -
Samově výřečnosti vyrovnat. Já bych byl taky rád vysoukal párkvětnatých vět. ale nikdy jsem se slovy tak dobře zacházet neuměl.„Takže kouzelnické představení?“ vybafl Sam nadšeně.„Je to panoptikum zrůd,“ prohlásil jsem.„Panoptikum zrůd?“ Brada mu spadla a z úst sletěl kouseknakládané cibulky. Musel jsem sebou mrsknout, aby nespadl na mě.„Dvouhlaví psi a podobný anomálie?“„Tak trochu,“ připustil jsem, „ale naši účinkující jsou kouzelní askvělí umělci, ne prostě jen lidi, co vypadají nenormálně.“„Paráda!“ Střelil pohledem po Evrovi. „Samozřejmě jsem sihned na začátku všiml, že jsi dermatologicky handicapovaný…“ tomluvil o Evrově kůži, pak jsem si to našel ve slovníku „…ale neměljsem ani ponětí, že snad jsou v ansámblu další podobní jako ty.“Zadíval se k táboru a oči mu zaplály zvědavostí. „To je úplněfascinující.“ vzdychl si. „Jaký další ukázky lidských podob vašesevřený šiky nabízejí?“„Jestli se ptáš, jaké další účinkující ještě máme, tak odpověďzní – spoustu,“ odpověděl jsem mu. „Samozřejmě máme vousatoudámu.“„Vlčího muže,“ přidal se Evra.„Muže se dvěma žaludky,“ vypočítával jsem dál.Probrali jsme celý seznam a Evra se zmínil o některých, kteréjsem sám nikdy neviděl. Obsazení Circo Mostruoso se často měnilo.Účinkující přicházeli a odcházeli podle toho, kde se zrovna hrálo.Na Sama to ohromně zapůsobilo; poprvé od chvíle, kdy jsme sepoznali, nevěděl, co říct. Mlčky naslouchal, poulil oči, ocumlávaljednu nakládanou cibulku a co chvíli potřásal hlavou, jako by nemohluvěřit tomu, co slyší.„To je neskutečný,“ řekl tiše, když jsme skončili. „Musíte býtnejšťastnější kluci na celý planetě. Žít s opravdovýma cirkusovýmazrůdama, cestovat si po světě, mít přístup k ohromujícím,nádhernejm tajemstvím. Co bych za to dal, kdybych si to s vámimohl vyměnit…“Mírně jsem se usmál. Asi by si to až tolik nechtěl vyměnit semnou, kdyby znal celý můj příběh.- 55 -
„Hele!“ vybafl, jako by ho najednou něco napadlo. „A nemohlibyste nějak zařídit, abych mohl k vám? Dělám jako šroub, myslí mito jako stroj a na zodpovědnost jsem zvyklej. Byl bych dobrejpřírůstek. Nemoh bych k vám? Jako pomocník? Prosím!“Jen jsme se na sebe s Evrou usmáli.„Asi spíš ne, Same,“ prohlásil Evra. „Moc dětí neberem. Kdybysbyl starší, anebo kdyby k nám chtěli tvoji rodiče, to by byla jiná.“„Ale jim by to nevadilo.“ naléhal Sam. „Byli by rádi. Vždyckyříkají, že cestování rozšiřuje obzory. Moc by se jim zamlouvalo,kdybych sjezdil svět, zažil dobrodružství, viděl krásný a zázračnývěci.“Evra zavrtěl hlavou. „Je mi líto. Snad až budeš starší.“Sam začal trucovat a skopl z blízké větve nějaké listí. Sletělodolů na mě a pár listů mi zůstalo ve vlasech.„To je sprostota,“ hudral. „Až budeš starší, to slyším pořád. Kdeby byl svět, kdyby Alexandr Veliký čekal, až bude starší? A coJohanka z Arku? Kdyby počkala, až bude starší Angličani by dobylia obsadili Francii. Kdo rozhoduje o tom, kdy je člověk dost starej,aby se rozhodoval sám za sebe? To by se mělo řešit individuálně.“Ještě chvíli mlel pantem, stěžoval si na dospělé a na „tenmizerný prohnilý systém“ a tvrdil, že dozrál čas, aby děti udělalyrevoluci. Bylo to jako poslouchat v televizi nějakého potrhléhopolitika.„Když si dítě chce založit továrnu na čokoládu, tak ať si jizaloží,“ bouřil Sam. „Když se chce stát žokejem, v pořádku. Kdyžchce být badatelem a jet na tajemný ostrovy, kde žijou kanibalové,prosím! Jsme otroci moderní doby. Jsme –“„Same,“ přerušil ho Evra. „Nechceš se podívat na moji krajtu?“Sam se rozzářil. „No jestli!“ vyjekl. „Já už myslel, že mi tonenabídneš nikdy. Tak jdem, mažeme.“ Seskočil dolů, najednouzapomněl na všechny proslovy a nejvyšší rychlostí pelášil k táboru.My jsme běželi za ním, pomaleji, protože jsme se smáli. A připadalijsme si mnohem starší a moudřejší, než jsme byli.- 56 -
SDVANÁCTÁ KAPITOLAam mínil, že nic senzačnějšího nikdy neviděl. Ani trochu se hadanebál a bez váhání si ho omotal kolem krku jako šálu. Vyptávalse na všechno možné: jak stará ta krajta je, co jí, jak často svlékákůži, odkud pochází, jak rychle umí lézt.Evra mu na všechno odpověděl. Byl na hady odborník. Nebylonic, co by o hadí říši nevěděl. Dokonce byl s to Samovi i říct, kolikšupin had zhruba má!Potom jsme Samovi udělali obchůzku tábora i s výkladem.Zavedli jsme ho k Vlčímu muži. Sam stál ve stínu auta velice tiše,protože ho to vrčící stvoření vyděsilo. Seznámili jsme ho s Rudýmvon Ruka. Pak jsme šťastnou náhodou narazili na RhamusePupkedua, zrovna když si cvičil číslo. Evra se ho zeptal, jestli semůžeme kouknout, a Rhamus nám to dovolil. Když Sam uviděl, jakRhamus rozkousává hrnek na kousíčky, polyká ho, v břiše kouskyzase skládá k sobě a pak je vyvrhne z hrdla a úst ven, div mu očinevypadly z důlků.Chtěl jsem zajít pro Madame Oktu a ukázat Samovi pár kousků,co s ní umím, ale pak jsem si to přece jen rozmyslel. Nedostateklidské krve v mojí stravě se začínal projevovat. V břiše mi častohladem kručelo, ať jsem obvyklého jídla snědl, kolik jsem chtěl, asem tam se mi udělalo zle nebo jsem si najednou musel sednout. Anechtěl jsem omdlít nebo mít záchvat nevolnosti, když bude zrovna- 57 -
pavoučice venku z klece. Věděl jsem ze zkušenosti, jak smrtelně jenebezpečná, když nad ní ztratíte vládu třeba jen na pár vteřin.Sam by nejradši zůstal napořád, ale stmívalo se a já jsem věděl,že pan Hroozley se brzy probudí. Měli jsme s Evrou práci, a tak jsmemu pověděli, že má nejvyšší čas jít domů.„A nemůžu zůstat ještě chvíli?“ doprošoval se.„Vystydne ti večeře,“ upozornil ho Evra.„Můžu se najíst u vás,“ prohlásil Sam.„Nemáme dost jídla,“ zalhal jsem.„Já stejně nemám moc hlad,“ snažil se Sam. „Ani byste nevěřili,jak tyhle nakládaný cibulky jednoho zasytí.“„Třeba by se zdržet mohl,“ zadumal se Evra. Překvapeně jsemse na něj zadíval, ale on mrkl, abych pochopil, že to jenom hraje.„Určitě,“ souhlasil nadšeně Sam.„Docela určitě,“ kývl Evra. „Ale musel by nám pomoct s prací.“„Udělám cokoli,“ sliboval Sam. „Mně je to jedno. Co to bude?“„Je potřeba nakrmit Vlčího muže a pak ho taky umýt a vyčesat,“oznámil Evra. Samův úsměv zmizel.„Tamtoho… toho… vlčí… vlčího muže?“ ujišťoval se neklidně.„Žádná velká potíž,“ uklidňoval ho Evra. „Obyčejně je docelaklidný, dokud ho krmíš. Většinou ani krmiče nepokouše. Ovšemkdyby tě napadl, doporučuje se odtáhnout hlavu a strčit mu do tlamyruku. Je totiž lepší přijít jenom o ruku, než…“„Víte co?“ vyrazil Sam spěšně. „Myslím, že přece jen budumuset domů. Máma říkala něco… myslím, že večer má přijít nějakánávštěva.“„To je strašná škoda,“ culil se Evra.Sam vycouval a jen střelil očima po kleci Vlčího muže. Tvářil sesmutně, že musí jít, a tak jsem na něj zavolal.„Co děláš zítra?“ zeptal jsem se.„Nic,“ povídá.„A nechceš za náma odpoledne na čásek zaskočit?“„Jasná věc!“ zavýskl Sam, ale pak se zarazil. „Ale nebudu musetkrmit a mýt a…“ Nahlas polkl.„Nebudeš,“ ujistil ho s úsměvem Evra.„Tak to se stavím. Nashle zítra, pánové.“- 58 -
„Nashle, Same,“ řekli jsme jednohlasně.Zamával nám, otočil se a odcházel.„Je docela fajn, co?“ nadhodil jsem.„Bezva kluk,“ kývl Evra. „Nemusel by se pořád snažit mluvittak přemoudřele, a taky je trochu strašpytel, ale jinak vcelku vpohodě.“„A myslíš, že by sem zapadl, kdyby se dal k panoptiku?“Evra si odfrkl. „Asi jako myš do kočičince!“„Proč myslíš?“„Tohle není život pro každýho. Pár týdnů by byl od rodičů,musel by drhnout záchody a vařit pro třicet čtyřicet lidí… ještě byrád zdrhnul k mámě pod sukně.“„Ale my to zvládáme v klídku,“ upozornil jsem ho.„My jsme něco jinýho,“ namítl Evra. „Nejsme jako ostatní lidi.My jsme pro tohle jako stvoření. Každý má místo, kam patří. Tonaseje tady. My –“Zarazil se a začal se mračit. Díval se někam za mě, do dálky.Otočil jsem se, abych věděl, co ho to znepokojilo. Nějakou chvilkujsem nerozeznal nic, ale pak jsem zahlédl, jak kus cesty na východod tábora problikává mezi stromy světlo.„Co to může být?“ zeptal jsem se.„Nevím jistě,“ pokrčil rameny Evra.Pár minut jsme sledovali, jak se svítilna blíží. Spatřil jsem, jakse ve skrytu stromů pohybují postavy. Nedokázal jsem zjistit, kolikjich je, ale určitě jich bylo přinejmenším šest nebo sedm. A pak, kdyžnáhle vyšli zpod stromů, jsem poznal, kdo jsou, a na krku a na pažíchmi naskočila husí kůže.Mašírovali k nám ti človíčci v modrých kapucích, které jsme seStevem viděli na představení, ti, co pomáhali prodávat sladkosti ahračky divákům a co dělali asistenty při vystoupeních. Úplně jsem naty podivné kapucaté pomocníky zapomněl. Od toho večera uteklo užpár měsíců a já měl plnou hlavu jiných věcí.Vyšli z lesa ve dvojicích, jedna dvojice za druhou. Celkem jsemjich napočítal dvanáct, ale vzadu kráčel někdo třináctý a vyšší. To onsi svítil baterkou.„Odkud přišli?“ zeptal jsem se Evry.- 59 -
„Nevím,“ odpověděl. „Je to pár týdnů, co odešli od panoptika.Nemám ponětí, kam se poděli. S nikým se většinou nestýkají.“„A co jsou zač?“„Jsou…“ najednou se zarazil. A oči se mu rozšířily strachem.To ten, co šel vzadu, ten třináctý, ten vyšší a teď, když byli blíž,líp viditelný, ten Evru vyděsil.Modrokapucáči pomalu defilovali kolem nás. Když se tajemnýtřináctý přiblížil, všiml jsem si, že je oblečený jinak než ostatní.Nebyl nijak moc vysoký, vypadal velký jen ve srovnání s těmikapucatými. Měl krátké bílé vlasy, silné brýle, křiklavě žluté šaty ana nohou vysoké zelené gumovky. Byl docela při těle a při chůzi sezvláštně kolíbal.Když procházel kolem nás, mile se usmál. Já jsem mu úsměvvrátil, zato Evra jako by zkameněl, nedokázal pohnout svaly vobličeji.Modré kapuce a pán s baterkou prošli dál do tábora, až dozadu,a tam si našli větší volné místo. Nato začali kapucatí stavět stan –věci museli nést pod plášti –, zatímco větší pán zamířil k dodávcepana Topola.Prohlížel jsem si Evru. Celý se klepal – a ačkoli kvůli přirozenébarvě nemohl nikdy mít obličej bílý, vypadal bledší než předtím.„Co se děje?“ zeptal jsem se.Mlčky zavrtěl hlavou, nebyl s to odpovědět.„Co to bylo? Proč ses tak vyděsil? Kdo byl ten člověk?“„Ten… to…“ Evra si odkašlal a pořádně se nadechl. A pakpromluvil, jenže tiše a rozklepaně a v hlase měl nefalšovanou, domorku kostí zalezlou hrůzu.„To byl pan Sudd,“ prohlásil – a nato jsem z něj celou věčnostnedostal jediné slovo.- 60 -
PTŘINÁCTÁ KAPITOLAozději večer Evrovo zděšení trochu opadlo, ale do normálu sevracel velice pomalu a pořád byl nezvykle nedůtklivý. Kdyžjsme škrábali brambory k večeři, musel jsem mu sebrat nůž a udělat ijeho díl, protože jsem se bál, aby si neušmikal prsty.Najedli jsme se, pomohli s nádobím a já jsem se Evry zeptal natajemného pana Sudda. Byli jsme ve stanu a Evra si pohrával shadem.Neodpověděl hned, nějakou dobu jsem si myslel, že neodpovívůbec, ale nakonec vzdychl a dal se do řeči. „Pan Sudd je vůdceNárůdku,“ začal. „To myslíš ty prcky v modrých pláštích skapucou?“„Ano. Říká jim Lidičkové a všem dohromady Nárůdek. Je jejichšéf. Nebývá tu často – už dva roky jsem ho neviděl –, ale když tuje,je mi z něj všelijak. Děsivějšího člověka jsem nikdy nepotkal.“„Mně připadal vcelku neškodnej,“ namítl jsem. „Přesně to jsemsi myslel, když jsem ho viděl prvně,“ souhlasil Evra. „Ale počkej, ažs ním budeš mluvit. Těžko se to vysvětluje, jenže kdykoli se na měpodívá, vždycky mám pocit, že si plánuje, jak mě vykuchá, stáhne zkůže a opeče.“„On jí lidi?“ zeptal jsem se zhrožené.„Nevím,“ pokrčil Evra rameny. „Třeba jí, třeba ne. Ale ty z nějmáš pocit, že tě chce sníst. A není to jenom nějaká moje pošetilost;bavil jsem se s ostatními z Circo Mostruoso a jsou na tom stejně.- 61 -
Nikdo ho nemá rád. Dokonce i pan Topol je mírně nesvůj, když jemu pan Sudd nablízku.“„No aspoň ti z Nárůdku ho rádi mít musejí, ne?“ připomněljsem. „Chodí s ním a poslouchají ho, ne?“„Třeba z něj jenom mají hrůzu,“ řekl Evra. „Třeba je přinutil,aby ho poslouchali. Třeba jsou to jeho otroci.“„Zeptal ses jich někdy?“„Oni nemluví,“ vzdychl Evra. „Nevím, jestli to neumějí nebojestli nechtějí, ale nikdo v celém panoptiku z nich nikdy nedostaljediné slovo. Jsou strašně ochotní a udělají všechno, o co je požádáš,ale mlčí jako panáci.“„Viděl jsi jim někdy do obličeje?“ chtěl jsem vědět.„Jednou,“ kývl Evra. „Obyčejně přes ně mají pořád kapuce, alejednou jsem jim pomáhal stěhovat takový těžký stroj a ten sepřevrátil. Padl na jednoho z Lidičků a zmáčkl ho. On nevydal anihlásek, i když musel mít hrozné bolesti. A kapuce mu sklouzla kestraně a já jsem zahlédl na chvilku obličej.“Evra se odmlčel a hladil lehce hada. „Příšerná tvář. Samá jizva astehy, taková zmačkaná do sebe, jako by ji nějaký obr zchumlal vpěsti. Žádné uši ani nos. přes ústa něco jako maska. Kůže bylašedivá, jako u mrtvoly, oči jenom jako dvě zelené loužičky nahoře.Vlasy neměl žádné.“Evra se při té vzpomínce otřásl. I mě zamrazilo, už jen z jehopopisu.„A co se s ním stalo?“ zeptal jsem se. „Umřel?“„Nevím. Přišli dva jeho bratři – já je pořád beru jako bratry, ikdyž asi nejsou – a odvezli ho na káře.“„Už jsi ho nikdy neviděl?“„Všichni vypadají stejně,“ řekl Evra. „Některý je trochu menšínebo větší, ale nemáš nic, podle čeho bys rozeznal jednoho oddruhého. Můžeš mi věřit, zkoušel jsem to.“Čím dál tím podivnější. Pan Sudd a jeho Nárůdek mě opravduzaujali. Odjakživa jsem měl rád záhady. Třeba tuhle dokážu rozluštit.Třeba díky svým upířím schopnostem přijdu na to, jak si s některýmz těch v kápích promluvit.„Odkud Nárůdek pochází?“ zeptal jsem se.- 62 -
„To nikdo neví,“ vzdychl si Evra. „S panoptikem bývají obvykletak čtyři nebo šest. Někdy se objeví sami. Někdy pan Sudd přivedenové. Bylo to divné, že tu nebyl ani jeden, když jsi přišel.“„Myslíš, že to má něco společného s příchodem panaHroozleyho a mě?“ podivil jsem se.„Pochybuju,“ odhadl Evra. „Nejspíš to byla jenom shodaokolností. Nebo předurčení.“ Odmlčel se. „Když jsme u toho,křestním jménem se pan Sudd jmenuje Osmond.“„No a?“„Ale chce, aby mu lidi říkali jen O.“„A co jako?“ nechápal jsem.„Dej si to dohromady s příjmením,“ napověděl Evra.Dal jsem si to dohromady. Pan O. Sudd. O-sud. Pan…„Pan Osud,“ zašeptal jsem a Evra vážně přikývl.Už jsem zvědavostí přímo pukal a Evru jsem otázkami přímozavalil, ale odpovědi nebyly nic moc. Sám o panu Suddovi skoro nicnevěděl a s Nárůdkem na tom nebyl o mnoho líp. Věděl, žeLidičkové jedí maso. Že jsou podivně cítit. Že se většinou pohybujínehlučně. Že bud necítí bolest, nebo ji neumějí dát najevo. A ženemají ani trochu smysl pro humor.„To víš jak?“ vyzvídal jsem.„Od Bradleyho Kautschucka,“ vysvětlil Evra zamyšleně.„Jezdíval s námi. Měl gumové kosti a dokázal natahovat ruce a nohydo dálky.Moc příjemný nebyl. Pořád nám prováděl kanadský žertíky apak se tak nějak zlobně smál. Nestačilo mu, že vypadáš jako trouba,chtěl, aby ses tak i cítil.Dávali jsme představení v jednom arabským paláci. Soukromýpředstavení, pro šejka. Tomu se líbilo všechno, ale nejvíc Bradleyhočíslo. Pak si spolu povídali a Bradley šejkovi pověděl, že nemůženosit žádný šperky, protože pořád mění tvar těla, takže mu budsklouznou, anebo prasknou.Šejk nějak odběhl a vrátil se s malým zlatým náramkem. Dal hoBradleymu, ať si ho nasadí na ruku. Bradley si ho vzal. A pak mušejk nakázal, ať se ho pokusí setřást.- 63 -
Bradley ruku ztenčil a protáhl, pak zase zvětšil, zesílil a zkrátil.Ale stejně náramek sundat nedokázal. Šejk mu řekl, že je kouzelný asundat se dá, jedině když si to jeho majitel přeje. Byl strašně cenný, knezaplacení, přesto ho Bradleymu daroval, aby mu prokázal, jak siho váží.Ale abych se vrátil k Nárůdku,“ pokračoval Evra. „Bradley rádLidičky popichoval. Vždycky si našel něco, jak je doběhnout.Vyráběl pasti, ve kterých pak viseli za nohy ve vzduchu. Podpalovaljim hábity. Na provazy, se kterými pracovali, jim lil tekutý mýdlo,aby to klouzalo, anebo lepidlo, aby se nemohli odtrhnout. Dával jimdo jídla připínáčky, kácel na ně stan, zamykal je v autě.“„A proč byl na ně tak zlý?“ divil jsem se.„Asi proto, že nikdy nijak nezareagovali,“ soudil Evra. „Rád lidinaštvával, jenže Lidičkové nikdy nebrečeli a nevykřikli a nezuřili.Jako by si jeho vtipů ani nevšimli. Aspoň si tedy všichni mysleli, žesi jich nevšimli…“Evra vydal podivný zvuk, snad napůl zasmání a napůl vzdech.„Jednou ráno jsme zjistili, že Bradley zmizel. Nebyl nikde.Hledali jsme ho, ale když se neukázal, jelo se dál. Starosti jsme sinedělali; účinkující do panoptika přicházejí, jak se jim zlíbí, aodcházejí zrovna tak. Nebylo to poprvé, co se někdo vytratiluprostřed noci.Dál jsem na to dohromady ani nemyslel – tak týden. Pan Suddden předtím přišel a odvedl si všechny Lidičky až na dva. Pan Topolmi nakázal, ať těm zbylým pomůžu s prací. Uklízel jsem u nich vestanu a balil jim spací sítě. Od nich jsem dostal tu svoji. Už jsem ti otom říkal?“Neříkal, ale nechtěl jsem, aby Evra odbočoval, a proto jsemmlčel.„A pak jsem šel umýt jejich kotel. Takový velký, černý, co měliuprostřed stanu nad ohněm. Museli tam mít plno kouře, když vařili, akotel byl samá mastnota.Tak jsem si ho vzal ven a vysypal na trávník zbytky po jejichposledních několika jídlech – kousíčky masa a kostí. Kotel jsempořádně vydrbal a pak jsem ho zase odnesl dovnitř. Potom mě- 64 -
napadlo sesbírat ty zbytky z trávy a hodit je Vlčímu muži. Kdo šetří,má za tři, jak často říká pan Topol.A když jsem to maso a kosti sbíral, všiml jsem si, jak se tamněco leskne…“Evra se otočil a začal se hrabat v tašce, kterou měl pod spací sítí.Když se zase obrátil ke mně, držel v ruce drobný zlatý náramek.Nechal mě popást se na něm a pak si ho nasadil na levou ruku. Začals ní třást, jak mohl, ale náramek se ani nehnul.Potom rukou cloumat přestal, stáhl si náramek prsty pravé rukya hodil mi ho. Chytil jsem ho a prohlížel si ho, ale nenavlékl jsem sijej.„To je ten, co dal Bradleymu šejk?“ hádal jsem.„Právě ten,“ kývl Evra. Vrátil jsem mu ho.„Nevím, jestli to udělali kvůli něčemu obzvlášť špatnému, cojim provedl, anebo jestli je prostě ty jeho neustálé vtipy unavily,“prohlásil Evra. „Ale rozhodně vím. že od té doby jsem se divnepřetrhl, abych byl k těm mrňousům v tmavomodrých hábitech conejzdvořilejší.“„Co jsi udělal s ostatky… chci říct s tím zbytkem masa?“ zeptaljsem se. „Pohřbil?“„Kruci. to zrovna,“ ošil se Evra. „Hodil jsem je Vlčímu muži,jak jsem chtěl.“ A pak, jako by si usmyslel zareagovat na mojezděšené zajíknutí, dodal: „No co, kdo šetří, má za tři. ne?“Mlčky jsem na něj poulil oči – a pak jsem se začal smát. Evra serozřehtal taky. Za chviličku už jsme se váleli po podlaze a drželijsme se za břicha.„Neměli by sme se smát,“ lapal jsem po dechu. „ChudákBradley Kautschuck. Měli by sme plakat.“„Na to, abych brečel, se moc směju,“ hýkal Evra.„To bych rád věděl, jak chutnal.“„Nemám páru. Ale tipnul bych si, že jako guma.“To nás rozesmálo ještě víc, z očí nám vyhrkly slzy a koulely sedolů po tvářích. Příšerná věc, smát se něčemu takovému, alenedokázali jsme si pomoct.V půli toho záchvatu se odhrnul vchod do stanu a dovnitř sezvědavě vsunula hlava Rudyho von Ruky. „Nějaká sranda?“ chtěl- 65 -
vědět, ale nic se nedozvěděl. Snažil jsem se, ale jen jsem začal,vždycky jsem zase skončil smíchy v křečích.Zavrtěl hlavou a usmíval se naší pošetilosti. A když jsme seuklidnili, pověděl nám, proč přišel.„Mám pro vás pro oba vzkaz,“ povídá. „Pan Topol si přeje,abyste se co nejdřív hlásili u něho v dodávce.“„Co se děje. Rudy?“ zeptal se Evra. Pořád se ještě pochechtával.„Proč nás chce vidět?“„On ne,“ upřesnil Rudy. „Je u něj pan Sudd, ten vás chce vidět.“Smích okamžitě ustal. Rudy bez dalšího slova odešel.„Pan S… S… Sudd nás chce vidět,“ zajíkal se Evra.„Já slyšel,“ utrousil jsem. „Co nám asi tak chce?“„N… ne… nemám ponětí,“ koktal Evra, ale mně bylo jasné, cose mu děje v hlavě. Přesně totéž, co se v ní honilo mně. Mysleli jsmena Nárůdek. na Bradleyho Kautschucka a na veliký kotel plný zbytkůlidského masa a kostí.- 66 -
PČTRNÁCTÁ KAPITOLAan Topol, pan Hroozley a pan Sudd už v dodávce byli, když jsmevešli. Evra se třásl jako osika, ale já jsem nijak zvlášť nervóznínebyl. Ovšem když jsem spatřil ustarané výrazy na obličejích panaTopola a pana Hroozleyho a uvědomil jsem si, že jim není zrovnadobře po těle, trochu jsem se rozklepal taky.„Jen dál, chlapci,“ zval nás pan Sudd, jako by to bylo jeho auto,a ne pana Topola. „Posaďte se a chovejte se jako doma.“„Postojím, když to nebude vadit,“ řekl Evra a snažil se, abynebylo slyšet, jak mu drkotají zuby. „Já taky,“ přidal jsem se.„Jak je libo,“ odtušil pan Sudd. Jako jediný ze všech přítomnýchseděl.„Hodně jsem toho o tobě slyšel, mladý pane Shane,“ prohlásilpak. Něco si koulel v dlaních: hodinky ve tvaru srdce. Kdykolinastala v hovoru odmlka, slyšel jsem, jak potikávají.„Jsi prostě chlapík, to je jasná věc,“ vedl si pan Sudd dál svou.„Velice pozoruhodný mladý muž. Který obětoval všechno, jen abyzachránil přítele. Lidí, co by tolik udělali, není mnoho. Dneska jekaždý tak zahleděný sám do sebe… Je to úžasné vědět, že svět stáleještě dokáže zrodit hrdinu.“„Já žádný hrdina nejsem,“ zrudl jsem při té lichotce.„Samozřejmě že jsi,“ trval na svém. „Kdo by už byl hrdina,když ne ten, který položí na misku vah vše, co má, pro dobro někohojiného?“- 67 -
Hrdě jsem se usmál. Najednou jsem nechápal, proč se Evratohohle milého podivínského pána tolik bojí. Na panu Suddovi nenínic děsivého. Docela se mi zamlouvá.„Larten tvrdí, že odmítáš pít lidskou krev,“ řekl pan Sudd.„Nevyčítám ti to. Ohavná, odpudivá tekutina. Nemůžu ji vystát.Samozřejmě kromě krve malých dětí. Jejich krev je prostěmňamová.“Zamračil jsem se. „Těm přece krev pít nemůžete,“ namítl jsem.„Jsou moc malé. Když upijete krev malému dítěti, tak ho zabijete.“Vykulil oči a usmíval se ještě rozzářeněji.„No a?“ nadhodil tiše.Po páteři mi přeběhl mráz. Jestli žertuje, tak má dost ubohýsmysl pro humor, ale ještě se to dá přehlédnout (no copak jsem sesám zrovna nesmál nebožáku Bradleymu Kautschuckovi?). Jenomžez jeho výrazu se dalo vyčíst, že to myslí naprosto vážně.V okamžení mi bylo jasné, proč se ostatní toho muže tak bojí.Není jen zlý nebo zlomyslný, je to čiré, démonické zlo. Dokázal jsemsi představit, že zabije tisíc lidí jen proto, aby slyšel, jak křičí.„Poslechni,“ předl pan Sudd, „tvůj obličej mi připadápovědomý. Nesetkali jsme se už, Darrene Shane?“Zavrtěl jsem hlavou.„Určitě ne?“ vyptával se. „Připadáš mi totiž velice povědomý.“„To… to bych… to bych si pamatoval,“ zajíkl jsem se.„Paměti vždycky věřit nemůžeš,“ usmíval se pan Sudd. „Taobluda dokáže klamat. Ale na tom nesejde. Možná si tě pletu sněkým jiným.“Podle toho, jak se mu rty zkroutily do úšklebku (jak jsem si kdymohl myslet, že se usmívá příjemně?), mi bylo jasné, že si tonemyslí. Já ale věděl jistě, že se plete. Na setkání s takovým tvorembych v žádném případě nezapomněl.„Ale k věci,“ oznámil pan Sudd. Stiskl ruce na srdčitýchhodinkách a dlaně najednou vypadaly, jako by zazářily a splynuly stikajícím ciferníkem. Zamrkal jsem a promnul jsem si oči. A kdyžjsem se podíval znovu, ta iluze – nic než iluze to být nemohlo – užzmizela.- 68 -
„Viděli jste mě, jak přicházím s Nárůdkem, chlapci,“ vykládalpan Sudd. „Jsou to moji noví přívrženci a jsou při práci ještě trochunejistí. Normálně bych se zdržel a naučil je, jak na to, ale mám prácijinde. Jenže oni jsou chytří a určitě se to doučí.Nicméně než se zdokonalí, byl bych rád, kdyby jim dva bystří,slušní chlapci pomohli do práce vklouznout. Nebude toho moc,hlavně chci, abyste jim sháněli jídlo. Mají takový veliký apetýt.Co vy na to, hoši? Schválení od vašich opatrovníků už mám.“Kývl na pana Topola a na pana Hroozleyho, kteří nevypadali, že by zté dohody byli bez sebe, ale tvářili se smířeně. „Pomůžete chudákustarému panu Suddovi a jeho Nárůdku?“Loupl jsem pohledem po Evrovi. Bylo vidět, že té žádosti mocvyhovět nechce, ale přesto kývl. Já jsem ho napodobil.„Skvělé!“ rozkřikl se pan Sudd. „Mladý pan Evra Fon docelajistě ví, co moji miláčci rádi. Pokud budete mít nějaké potíže, ohlasteto Hiberniovi a on je vyřeší.“A pan Sudd mávl rukou, abychom věděli, že už můžeme jít.Evra začal okamžitě couvat, ale já jsem držel pozice.„Promiňte,“ sebral jsem všechnu odvahu, „ale proč jim říkáteNárůdek?“Pan Sudd pomalu otočil hlavu. Pokud ho moje otázkapřekvapila, nedal to znát, ale já jsem viděl, jak pánům Topolovi aHroozleymu klesly brady.„Protože jsou malí,“ vysvětlil mile.„To je mi jasné,“ odtušil jsem. „Ale nemají jiné jméno? Jméno,nejen pojmenování? Kdyby se přede mnou někdo zmínil o nárůdku,myslel bych si, jestli nemluví o skřítcích nebo rarášcích.“Pan Sudd se usmál. „Ale oni to jsou skřítci i rarášci,“ prohlásil.„Po celém světě najdeš pověsti o maličkých, kouzelných lidičkách.Pověsti se někde musejí zrodit. A zrodily se díky mým maličkým avěrným přátelům.“„Chcete říct, že ti trpaslíci v modrých hábitech jsou skřítci?“zeptal jsem se nevěřícně.„Nechci,“ sykl. „Skřítci neexistují. Tyhle trpaslíky, jak jsi jehrubě nazval, spatřili kdysi dávno nevědomí lidé a nato pro ně začali- 69 -
vymýšlet jména: skřítci, šotci, elfové, rarášci. A pak si lidé vybájili ihistorky o tom, jací jsou a co umějí.“„A co umějí?“ vybafl jsem zvědavě.Úsměv zmizel. „Doneslo se mi, že se velice rád vyptáváš,“zavrčel pan Sudd. „Ale že jsi až takhle vlezlý to mí nikdo neřekl.Uvědom si, Darrene Shane, že kdo se moc ptá, moc se dozví.“„Mně nevadí vědět moc,“ odsekl jsem nafoukaně.Pan Sudd se předklonil a tvář mu zbrunátněla. „Jestli se na něbudeš vyptávat dál,“ sykl, „mohl bys taky zjistit, že jsi jeden z nich.Nic na tom světě není navždycky, dokonce ani lidská podoba ne.“Hodinky v jeho dlaních znovu zazářily, rudě jako skutečnésrdce, a já jsem usoudil, že je nejvyšší čas. abych toho nechal.„Teď jdi na kutě a pořádně se prospi,“ řekl mi pan Hroozley naodchodu. „Dnes v noci žádné učení.“„A koukejte brzy vstát, chlapci,“ dodal pan Sudd a zamávalnám. „Moji Lidičkové jsou po ránu vždycky při chuti. Není rozumnénechávat Nárůdek nadarmo hladovět. Když je delší dobu nikdonenakrmí, nikdy nevíte, do čeho se pustí – a hlavně zakousnou.“Vypadli jsme ze dveří ven a spěchali ke stanu, tam jsme padli nazem a poslouchali, jak nám srdce tlučou jako dvě kladiva.„Co tě to raflo?“ zeptal se Evra, jen co byl s to promluvit.„Mluvit s panem Suddem takovým tónem, a ještě se ho vyptávat. Tyses nejspíš zbláznil!“„Asi jo,“ usoudil jsem, když jsem si zpětně to setkání probral azamyslel se nad tím, kde jsem na to sebral kuráž. „Určitě.“Evra otráveně zavrtěl hlavou. Ještě nebylo nijak pozdě, alestejně jsme zalezli na kutě a hrozně dlouho jsme jen tak leželi,nespali a zírali jsme do stanové celty nad sebou. Když jsem sekonečně propadl do spánku, zdálo se mi o panu Suddovi a jehohodinkách ve tvaru srdce. Až na to, že ve snu to nebyly hodinky,bylo to skutečné lidské srdce. Moje. A když je zmáčkl…Ta bolest!- 70 -
VPATNÁCTÁ KAPITOLAstali jsme časně a šli shánět potravu pro Nárůdek. Byli jsmeunavení a nabručení a chvíli nám trvalo, než jsme se kloudněprobrali. Po čase jsem se Evry zeptal, co Nárůdek rád jí. „Maso,“odpověděl. „Z jakéhokoli zvířete, to je jim jedno.“„A kolik zvířat potřebujeme nachytat?“„No, jejich dvanáct, ale moc toho nesnědí. Pro dva by myslímstačil tak králík nebo ježek. A větší zvíře, třeba liška nebo pes, bybylo pro tři nebo čtyři.“„Ty bys sněd ježka?“ zeptal jsem se.„Lidičkové určitě,“ pokrčil rameny. „Nejsou vybíraví. Snědli byi potkany nebo myši, ale těch by sme museli nachytat hory. když jejich tak moc, takže nemá cenu se s tím trápit.“Vzali jsme si každý jeden pytel a vyrazili jsme různými směry.Evra mi ještě řekl, že maso nemusí být čerstvé, takže kdybych našelmrtvého jezevce nebo veverku, můžu je strčit do pytle a ušetřit si čas.Po několika minutách jsem zahlédl lišku na lovu. Měla už vtlamě kuře a vracela se domů. Stopoval jsem ji, dokud nebylapříhodná chvilka, pak jsem vyrazil zpoza keře a strhl jsem ji na zem.Mrtvé kuře odletělo stranou a liška s vrčením otočila hlavu apokusila se mě kousnout. Jenže než mě mohla napadnout, rychlejsem sebou smýkl, chytil ji za krk a zkroutil jsem ho rychle doleva.Ozvalo se hlučné prasknutí a bylo po lišce.- 71 -
Kuře jsem nacpal do pytle – vítaný přídavek –, ale u lišky jsemse pár minut zdržel. Potřeboval jsem krev, a tak jsem našel cévu,kratčeji nařízl a začal sát.Ještě pořád jsem to tak trochu nesnášel, bylo to tak nelidské, alepřipomínal jsem si, že už prostě člověk nejsem. Jsem poloupír.Takhle se mně podobní chovají. Ze začátku mi bylo zle z toho, žezabíjím lišky a králíky a prasata a ovce. Ale zvykl jsem si. Museljsem.Zvykl bych si i na lidskou krev? To je otázka. Doufal jsempořád, že se vysávání lidí vyhnu, ale podle toho, jak mi docházejísíly, jsem věděl, že nakonec budu muset… jinak bych umřel!Hodil jsem mrtvou lišku do pytle a pak jsem lovil dál. Našeljsem rodinku králíků, jak si myjí ušiska u blízkého rybníčku.Doplazil jsem se tak blízko, jak to šlo, a pak jsem bez varováníudeřil. V hrůze se rozprchli, ale ještě předtím jsem ostrými nehty třimladé dostal.Přidal jsem je do pytle a usoudil jsem, že by to protentokrátmohlo stačit. Liška, kuře a králíci nasytí určitě šest nebo sedm těchkapucatých.Evru jsem potkal až v táboře. Našel mrtvého psa a jezevce a bylsám se sebou náramně spokojený. „Nejlehčí lov, co pamatuju,“tvrdil, „a navíc jsem našel pastvinu se spoustou krav. Večer tamzajdeme a jednu ukradnem. Ta Lidičkám vystačí nejmíň na den nebodva.“„A nevšimne si toho ten sedlák, co mu patří?“ staral jsem se.„Jsou jich desítky,“ řekl Evra. „Než se dostane k tomu, aby jespočítal, budeme už dávno pryč.“„Ale taková kráva něco stojí,“ namítal jsem. „Mně nevadí, kdyžlovíme zvěř v lese, ale okrádat sedláka je něco jiného.“„No tak mu necháme peníze,“ vzdychl si Evra. „A kde je asivezmeme?“Evra se usmál. „Jestli je něčeho v Circo Mostruoso vždyckydostatek, tak jsou to peníze,“ ujistil mě.Když jsme měli odpracováno, sešli jsme se zase se Samem.Čekal na nás v křoví už celou věčnost.„Proč jsi nepřišel rovnou do tábora?“ zajímal jsem se.- 72 -
„Nerad se vnucuju. A kromě toho mě napadlo, že by někdo třebamohl pustit Vlčího muže ven. Když jsem ho včera viděl, nevypadaloto, že by ve mně našel nějaké velké zalíbení.“„On se tak chová ke každému,“ vysvětlil mu Evra. „Možná,“trval na svém Sam, „ale i tak bude jistější neriskovat.“Sam měl zvídavou náladu. Od včerejška o nás evidentně hodněpřemýšlel.„Ty nikdy nenosíš boty?“ ptal se Evry.„Ne. Mám chodidla jako kámen.“„A co když šlápneš na trn nebo na hřebík?“Evra se usmál, posadil se a vystrčil na Sama chodidlo. „Zkus miho poškrábat ostrou větvičkou,“ vybídl ho.Sam si ulomil klacík a rýpl s ním Evru do chodidla. Se zájmemse podíval. Bylo to jako pokoušet se udělat díru do tuhé podešve.„Pořádně ostrý střep mě škrábne,“ vykládal Evra, „ale nestane seto často a kůži mám rok od roku tvrdší.“„Takovou kůži bych chtěl mít taky,“ svěřoval se Sam závistivě.A pak se otočil ke mně. „Jak to že nosíš pořád jedno a to samý?“Podíval jsem se na šaty, ve kterých mě zaživa pohřbili. Už jsemsi chtěl říct o nové, ale zapomněl jsem.„Nosím to rád,“ utrousil jsem.„Nikdy jsem žádnýho kluka neviděl chodit v takových šatech,“rozvíjel Sam svoji myšlenku. „Ty jsou leda tak na svatbu nebo nafunus. To je musíš nosit?“„Ne.“„Už ses ptal rodičů, jestli smíš k panoptiku?“ začal Evra, abyupoutal Samovu pozornost k něčemu jinému.„Ještě ne,“ vzdychl si Sam. „Samozřejmě jsem jim o něm řekl,ale napadlo mě, že bude lepší jim to servírovat po dávkách. Povímjim to až těsně před tím, než odjedu, anebo jim to možná napíšu, ažbudu pryč.“„Pořád máš v plánu se k nám dát?“ zeptal jsem se.„To si piš!“ tvrdil Sam. „Vím, že jste se mě pokoušeli odradit,ale já se k vám nějak dostanu. Jen počkejte! Budu se pořád držetblízko, přečtu si knížky a naučím se všechno o panoptikách zrůd, pak- 73 -
zajdu za vaším principálem a předložím mu to k rozhodnutí. Nebudemít šanci mě odmítnout.“Usmáli jsme se s Evrou na sebe. Věděli jsme, že ze Samova snunikdy nic nebude, ale neměli jsme to srdce mu to říct.Pak jsme si šli prohlídnout staré, opuštěné vlakové depo, okterém nám Sam pověděl a které bylo asi dva kilometry daleko.„Je to paráda,“ vyprávěl. „Kdysi tam opravovali vlaky a natíralije a tak. Tehdy tam bylo dost rušno. A pak se postavilo nové depoblíž k městu a tohle zpustlo. Na hraní je to prostě paráda. Spoustarezivých kolejí, prázdný hangáry, služební barák a taky pár starýchvagonů.“„A není to nebezpečný?“ zajímal se Evra.„Máma tvrdí, že je,“ odpověděl Sam. „Je to jedno z mála míst,kam bych podle ní neměl chodit vůbec. Říká, že bych mohl spadnoutze střechy vagonu nebo zakopnout o kolejnici nebo tak něco. Ale byljsem tam už miliónkrát a nikdy se nic nestalo.“Zase byl slunečný den a my jsme zvolna rázovali pod stromy,když tu jsem ucítil něco zvláštního. Zastavil jsem se a nasávalvzduch. Evra to cítil taky.„Co to je?“ zeptal jsem se.„Nevím,“ pokrčil rameny a dál čichal. „Odkud to jde?“„Nemám ponětí.“ Byl to hutný, těžký, nakyslý pach.Sam necítil nic a šel už kus před námi. Pak mu došlo, že jsmezůstali pozadu, a zastavil se, že zjistí, co se děje.„Co je?“ zavolal. „Proč jste se –“„Mám tě!“ vřískl za mnou nějaký hlas, a než jsem se mohlpohnout, ucítil jsem, jak mě silná ruka chytila za rameno a otočiladokola. Zahlédl jsem širokou, zarostlou tvář, a pak už jsem padal nazáda, protože mě ta ruka vychýlila z rovnováhy.- 74 -
ŠESTNÁCTÁ KAPITOLANuž se krčil u mě a mračil se.ešikovně jsem dopadl a narazil jsem si ruku. Bolestí jsemvykřikl a pak jsem se pokusil tomu chlupatci vykroutit. Ale ten„Hele, kámo, neublížil jsem ti, že ne?“ Měl příjemný hlas a já siuvědomil, že mi nic nehrozí; kabonil se starostí, ne vztekem.„Já tě nechtěl vylekat tolik,“ omlouval se. „Chtěl jsem tě vylekatjen trošku, pro srandu, čéče.“Vstal jsem a mnul jsem si loket. „Nic mi není.“„Určitě? Nezlomil sis to, že ne? Jestli jo, mám nějaký bylinky.“„Na zlomeninu jsou přece bylinky k ničemu,“ prohlásil Sam.Došel už zpátky a stál teď vedle Evry.„Jak se to vezme,“ namítl neznámý. „Vyléčit tě nemůžou, alepřenesou tě do takovejch úrovní vědomí, kde podobný pomíjivýstarosti, jako jsou zlomený ruce, nejsou nic než bezvýznamný krtinyna vesmírný pláni.“ Odmlčel se a pohladil si vousy. „Samozřejmě odnich taky odcházej mozkový buňky, ale…“Podle Samova výrazu se dalo poznat, že dokonce ani on tomudlouhému projevu nerozuměl.„Nic mi není,“ zopakoval jsem. Vstal jsem a zakroužil paží.„Jenom se trochu zkroutila. Za pár minut to bude v pořádku.“„Kámo, to je teda moc fajn,“ oddechl si neznámý. „Strašněnerad bych někomu ublížil. Jo, bolest, to je mizernej trip, čéče.“- 75 -
Prohlédl jsem si ho pozorněji. Byl velký, podsaditý, mělštětinaté černé vousy a dlouhé zacuchané vlasy. Šaty měl špinavé aurčitě se dlouho nemyl, protože smrděl, jak zákon káže. To byl tenzvláštní pach. Tvářil se tak přátelsky, až jsem si připadal jako hlupákpři vzpomínce na to, jak jsem se ho lekl.„Vy jste vocaď, kluci?“ zeptal se.„Já jsem,“ přiznal Sam. „Ale tihle dva jsou od cirkusu.“„Od cirkusu?“ Začal se usmívat. „Tady je někde cirkus?Propána, jak mi to mohlo ujít? A kde? Já hrozně miluju cirkus.Nikdy si nenechám ujít příležitost podívat se na klauny.“„To ale není takový cirkus,“ vysvětloval Sam. „Je topanoptikum zrůd.“„Panoptikum zrůd?“ Muž se zadíval na Sama a pak na Evru,kterého šupiny a barva jasně označovaly jako jednoho z účinkujících.„Ty patříš k tomu panoptiku, hele?“ zeptal se.Evra skromně přikývl.„A nechovaj se k tobě hrubě, ne?“ vyptával se chlapík.„Nebičujou tě a netrápěj hlady a nenutěj tě dělat věci, co nechceš?“„Kdepak,“ usmál se Evra.„Jsi tam z vlastní vůle?“„Jsem,“ kývl Evra. „To my všichni. Je to náš domov.“„Jo tak. Tak to je dobrý.“ a chlapík se zase rozzářil. „O těchhlemalejch potulnejch panoptikách jdou hrozný řeči. Třeba…“Najednou se plácl do čela. „Páni, já se ani nepředstavil, že jo? Někdyjsem takovej pitomec. Já jsem Ervé.“„Ervé? To je srandovní jméno,“ poznamenal jsem.Zahanbeně si odkašlal. „No, víte,“ ztišil hlas až k šepotu, „je tozkrácenina z Regáč Vegáč.“„Regáč Vegáč?“ rozesmál jsem se.„Jo,“ zazubil se. „Jmenuju se křestním Reginald a ve škole miříkali Regáč Vegáč, protože jsem vegetarián. Jenže mně se to nikdynelíbilo, tak jsem je žádal, ať to zkracujou na R. V. Ervé. Pár mi jichvyhovělo, ale moc ne.“ Nasadil při té vzpomínce žalostný výraz.„Ale můžete mi říkat Regáč Vegáč, jestli chcete,“ nabídl se.„Mně Ervé úplně vyhovuje,“ ujistil jsem ho.„Mně taky,“ pospíšil si Evra.- 76 -
„Mně teprve,“ přidal se Sam.„Boží!“ rozveselil se Ervé. „Takže moje jméno už je známý. Covy tři?“„Darren Shan,“ pověděl jsem mu a potřásli jsme si rukama.„Sam Grest.“„Evra Fon.“„Evra von odkud?“ zeptal se Ervé stejně jako já, když jsem Evrupotkal prvně.„Odnikud, jenom Fon,“ řekl Evra.„Jo ták,“ usmál se Ervé. „Boží!“Ervé byl ekoválečník a tady chtěl zabránit stavbě silnice. Bylčlenem POPu – Pluku ochránců přírody – a cestoval po celé zemitam a zase zpátky a chránil lesy a jezera a zvířata a význačné přírodnídominanty.Nabídl se, že nás provede jejich táborem, a my jsme po tom sradostí skočili. Depo může počkat. Takováhle šance se nenaskytnekaždý den.Při chůzi bez ustání mlel o životním prostředí. Vykládal nám.jaké všechny ošklivosti se pášou na matičce přírodě, jak se ničí lesy aznečišťují řeky a otravuje ovzduší a jak zvířata vymírají.„A to jenom v naší vlastní zemi!“ zdůraznil. „Nemluvím o tomvšem, co se děje jinde. Jen o tom, co provádíme vlastní zemi!“POP bojoval za záchranu země před nenasytnými anebezpečnými lidmi, kterým je jedno, čeho se na ní dopouštějí. Jehočlenové putovali po celém státě sem a tam a snažili se ostatníupozornit na nebezpečí. Tiskli letáky a brožury o tom, jak správněchránit životní prostředí.„Ale šířit uvědomění nestačí,“ upozorňoval Ervé. „To je jenzačátek, musíme toho udělat víc. Musíme zarazit znečišťování aničení venkova. Tak třeba tady: chystají se postavit silnici skrz starýpohřebiště, místo, kde před tisíci let druidové pohřbívali svoje mrtvý.No je to možný, kámo? Zničit si kus vlastní minulosti, jen aby řidičiušetřili deset nebo dvacet minut cesty!“Ervé posmutněle potřásl hlavou. „Sílený časy, pánové,“prohlásil. „Dneska tropíme s planetou věci, že v budoucnosti…- 77 -
pokud teda nějaká budoucnost bude… si lidi při vzpomínce na to, cojsme dělali, budou říkat, že jsme byli barbaři a idioti.“Mluvil o životním prostředí s velikým zápalem, a když jsme homy se Samem a Evrou nějakou chvíli poslouchali, nadšení přešlo i nanás. Dřív jsem o tom moc nepřemýšlel, ale po hodince dvou s Ervémmi došlo, že bych asi měl. Jak říkal Ervé. kdo dneska nepřemýšlí ajedná, nebude si mít co stěžovat potom, až se mu celý svět sesype nahlavu.Jejich tábor byl docela zajímavý. Asi tak dvacítka lidípřespávala v ručně postavených chýších z větví a listí a mechu.Většinou byli stejně špinaví a zatuchlí jako Ervé, ale taky byli stejněveselí a hodní a štědří.„A jak jste stavbě té silnice zabránili?“ zajímal se Sam.„Kopali jsme pod zemí tunely,“ vysvětlil Ervé. „A dělali jsmesabotáže na stavebních strojích, co sem přivezli. A spustili jsmepovyk v médiích. Boháči strašně nesnášejí, když na ně míří kamera.Jeden televizní štáb vydá za dvacítku aktivních bojovníků.“Evra se Ervého zeptal, jestli někdy bojovali muž proti muži.Ervé odpověděl, že POP nevěří na násilné střety, ale podle jehovýrazu bylo jasně poznat, že sám z toho postoje není jinak mocnadšený. „Kdyby bylo po mým,“ poznamenal tišeji, „dali by sme jimto sežrat líp. Někdy jsme hodný až moc. Čéče, kdybych tomu veleljá, dostali by ti srábci pořádně za vyučenou!“Ervé nám nabídl, ať zůstaneme na oběd. Jídlo nebylo zrovnamoc dobré – žádné maso, jen fůra zeleniny a rýže a ovoce –, alenajedli jsme se dosyta, čistě ze zdvořilosti.Taky měli hodně hub, takových kulatých a s divnou barvou, alety nám Ervé jíst nedovolil.„To až povyrostete, lidičky,“ pochechtával se.Chvilku po obědě jsme odešli. Příslušníci POPu měli svépovinnosti a práci a my jsme jim nechtěli překážet.Ervé nám řekl, že můžeme kdykoli zase přijít, ale že za pár dnůnejspíš odjedou.„Tady jsme tu bitvu skoro vyhráli,“ prohlásil. „Ještě pár dnů abude načase přesunout se na nový pozice. Bitvy přicházej a odcházej,ale válka nikdy nekončí, lidi.“- 78 -
Zamávali jsme mu na rozloučenou a mazali jsme domů.„Ten Ervé je divnej,“ utrousil po chvíli Sam. „No jen si topředstavte, všechno nechat plavat a jít bojovat za zvířata a zavenkov.“„Dělá to, v co věří,“ ohodnotil to Evra.„To já vím,“ kývl Sam. „A jsem rád, že to dělá. Lidi, jako je on,jsou potřeba. Jenom škoda, že jich není víc. Ale stejně je to dostdivnej život, nebo ne? Musí mít pro to ohromnej zápal. Myslím, že jábych se bojovníkem za životní prostředí stát nemoh.“„Já taky ne,“ přidal jsem se.„Já jo,“ prohlásil Evra.„Ty bys teprv nemoh,“ odfrkl jsem.„A proč ne?“ našpulil rty. „Sebral bych krajtu a žil bych abojoval s nima.“„To by nešlo,“ trval jsem si na svém.„Proč to?“ divil se.„Protože dost nesmrdíš!“ zasmál jsem se.Evra se zašklebil, ale pak se pousmál. „No. je fakt, že maličkozaváněli, to jo,“ připustil.„Smrděli hůř než moje nohy, když si tejden nevyměnímponožky!“ řehnil se Sam.„Ale stejně,“ prohlásil Evra, „stejně mě napadá spousta horšíchzpůsobů, jak trávit život, až vyrostu. Až budu větší, byl bych rád jakoErvé.“„Já taky,“ kývl Sam.Pokrčil jsem rameny. „No, snad ani mně by to neuškodilo,“souhlasil jsem.Byli jsme rozjaření a celou zpáteční cestu do tábora jsme sipovídali o POPu a o Ervém. Nikdo z nás neměl ponětí, jaký malérnám ten hodný ekoválečník brzy zavaří… a jakou tragédii tím nechtězpůsobí.- 79 -
PSEDMNÁCTÁ KAPITOLAříštích pár dnů jsme si docela užívali. My dva s Evrou jsme mělinapilno s obvyklými pracemi i s krmením Nárůdku. S několika ztěch mlčenlivých modrokapucatých tvorečků jsem se pokusilpromluvit, ale ani jeden se při tom na mě nepodíval.Bylo nemožné je rozeznat. Jeden (nebo snad jedna nebo jedno)se odlišoval, protože byl vyšší než ostatní, další byl zase menší a jinýnapadal na levou nohu. Ale ostatní vypadali naprosto stejně.Sam pořád víc a víc vypomáhal v táboře. Na lov jsme ho s sebounebrali, ale u většiny našich ostatních povinností jsme ho přiložitruku k dílu nechali. Uměl vzít za práci, byl pevně odhodlaný na nászapůsobit a domoct se stálého místa u panoptika.Pana Hroozleyho jsem moc nevídal. Věděl, že musím vstávatbrzy, abych nalovil dost potravy pro Lidičky, a proto mě většinounechával o samotě. Byl jsem mu za to vděčný; nechtěl jsem, aby měpořád ponoukal, ať se napiju lidské krve.Pak, jednoho rána, dorazil Cormac Nedorost, a to způsobiloveliký rozruch.„Toho člověka musíš vidět,“ prohlásil Evra a táhl mě s sebou.„Je to ten nejúžasnější umělec, jaký se kdy narodil.“Když jsme dorazili k dodávce pana Topola, kde se CormacNedorost byl hlásit, sešel se už kolem nového účinkujícího pěknýdav. Lidi ho poplácávali po zádech a vyptávali se, co dělal a kde byl.- 80 -
Na všechny se usmíval, s každým si tiskl ruce a odpovídal na otázky.Byl sice velká hvězda, ale nebyl pyšný.„Mladý pan Evra Fon!“ křikl, jen co spatřil hadího chlapce.Napřáhl ruce a Evru objal. „Jak se má můj nejoblíbenější dvounohýplaz?“„Jde to,“ kývl Evra.„Svlékal jsi poslední dobou kůži?“ zajímal se Cormac. „Ne, teďzrovna ne.“„Tak nezapomeň,“ říkal Cormac, „že až ji svlékneš, já ji chci.Lidská hadí kůže má v některých zemích větší cenu než zlato.“„Dám vám ji klidně celou,“ ujistil ho Evra a postrčil mědopředu. „Cormaku, tohle je Darren Shan, můj kamarád. Je v CircoMostruoso nový a ještě vás nikdy neviděl.“„Nikdy neviděl Cormaka Nedorosta?“ zhrozil se umělec apředstíral, že je uražený. „Jak je to možné? Já si myslel, že už celýsvět viděl úžasného Cormaka Nedorosta v akci.“„Já o vás nikdy ani neslyšel,“ přiznal jsem.Přitiskl si ruce na prsa, jako kdyby měl infarkt.„Co to vlastně děláte?“ zeptal jsem se.Cormac se rozhlédl po hloučku. „Mám to předvést?“„Ano!“ křičeli všichni nadšeně.Cormac se podíval na pana Topola, který stál vzadu za lidmi.Pan Topol si vzdychl a přikývl. „Asi budeš muset,“ usoudil. „Jinakby ti nedali pokoj.“„No dobrá,“ kývl Cormac. „Odstupte, udělejte mi místo.“Všichni okamžitě couvli. Já jsem začal odstupovat s nimi, aleCormac mi položil ruku na rameno a pověděl mi, ať zůstanu.„Vážení,“ začal. „Jsem už věčnost na cestě a jsem příliš unaven,než abych předvedl celé představení, takže to vezmeme stručně akrátce.“Sevřel pravou ruku do pěsti a pak z ní vytrčil ukazovák.„Darrene, dal by sis ten prst laskavě mezi zuby?“ vybídl mě.Střelil jsem pohledem po Evrovi a ten mi kývl, ať dělám, co pomně Cormac chce.„A teď do něj kousni, prosím,“ vyzval mě Cormac. Mírně jsemskousl. „Víc,“ řekl Cormac. Stiskl jsem trochu víc.- 81 -
„Ale no tak, chlapče,“ vybafl. „Trochu se do toho opři. Zatnizuby. Jsi žralok, anebo jenom myš?“No dobře. Chce, abych ho kousl pořádně? Tak ho kousnu.Otevřel jsem ústa a rázně zaťal zuby, chtěl jsem, aby se zděsil.Jenže místo toho jsem se zděsil já sám, protože mi zuby čistě projelycelým prstem a ucvakly ho.V hrůze jsem se odpotácel a prst jsem vyplivl. Loupl jsem očimapo Cormaku Nedorostoví a čekal jsem, že bude křičet, ale jen se smála ukazoval vysoko ruku.Na překousnutém místě nebyla žádná krev, jen bílý,nepravidelný pahýl. A já jsem spatřil cosi neuvěřitelného: prst muzačal dorůstat!Pomyslel jsem si, že to asi je jen moje představa, ale jak časubíhal, pahýl rostl dál a brzy byl prst zase celý. Cormac jej ještěchvilku podržel natažený, pak jej ohnul a zase narovnal, aby dokázal,že je jako nový.Ozval se potlesk a mně přestalo srdce tlouct jako o závod.Podíval jsem se na zem, kam jsem vyplivl prst, a všiml jsem si,že se začal rozkládat. Ve chvilce už z něj byla jen sedavá kupičkaplesniviny.„Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsil,“ řekl Cormac a poplácalmě po hlavě.„To nic,“ vzdychl jsem si. „Měl jsem se dávno naučit, že tadymá jeden očekávat samé neočekávané věci. Můžu si na ten nový prstsáhnout?“ Přikývl. Nepřipadalo mi, že by se nový prst nějak lišil odostatních. „Jak to děláte?“ zeptal jsem se ohromeně. „Byla to snadiluze?“„Žádná iluze,“ vrtěl hlavou. „I když se náhodou jmenujuNedorost, umím si nechat dorůstat nové končetiny, prsty na rukou ina nohou, paže i nohy, a to už odmalička. Rodiče objevili mojenadání, když jsem si nešťastnou nehodou uřízl kuchyňským nožemkoneček nosu. Dokážu si nechat znovu dorůst v podstatě každou částtěla. Kromě hlavy. Tu jsem si uříznout nezkoušel. Radši nepokoušetštěstí.“„A nebolí to?“ zajímal jsem se.- 82 -
„Maličko,“ připustil. „Ale moc ne. Když přijdu o některoukončetinu, skoro hned začíná růst nová, takže bolest trvá jen vteřinkudvě. Je to trochu, jako kdyby –“„Tak dost, panstvo!“ zahromoval pan Topol a přerušil ho. „Napodrobné výklady nemáme čas. Náš podnik už lenošil příliš dlouho.Je načase zas trochu pobavit publikum, než na nás zapomene nebo sizačne myslet, že jsme odešli na odpočinek.Vážení!“ rozkřikl se na shromážděné a zatleskal rukama.„Rozhlaste to. Konec lenošení. Dnes večer se hraje!“- 83 -
POSMNÁCTÁ KAPITOLAo celé odpoledne vládl v táboře čilý ruch. Všichni se hemžili sema tam jako mravenci. Velká část osazenstva se snažila postavitcirkusový stan. Ten jsem ještě nikdy neviděl. Když konečně stál,vypadal působivě, byl vysoký a kulatý a červený a ozdobený obrázkyúčinkujících.Měli jsme s Evrou napilno, zatloukali jsme kolíky do země, abystan dobře držel, rovnali jsme vevnitř židle, sestavovali jsme pódiuma chystali rekvizity (museli jsme sehnat Rhamusi Pupkeduoviplechovky a šrouby a matky, ať má co jíst, přesunout klec s Vlčímmužem do stanu a tak dále).Byla to rozsáhlá akce, ale probíhala s neuvěřitelnou svižností. Vpanoptiku každý přesně věděl, kde je jeho místo a co se od něj čeká,a tak v tom, jak se věci odehrávají, skoro nikdy nezavládl žádnýzmatek. Všichni byli sehraní a všechno probíhalo hladce.Sam se ukázal brzy odpoledne. Já bych mu býval dovolil, aťnám pomůže s prací, ale Evra řekl, že by se jen pletl, a tak jsme hoposlali k šípku. Naštval se a urazil se, šel a kopal před sebouprázdnou plechovku. Bylo mi ho líto a pak mě napadlo, jak horozveselit.„Same! Počkej chvilku!“ křikl jsem. „Vrátím se coby dup,“pověděl jsem Evrovi a pak jsem se vyřítil k dodávce pana Topola.- 84 -
Krátce jsem zaťukal na dveře a ty se okamžitě otevřely. PanTopol stál uvnitř – a než jsem stačil říct jediné slovo, napřáhl ruku sedvěma lístky do Circo Mostruoso.Vykulil jsem oči na lístky a pak na pana Topola. „Jak jstevěděl…“„Mám svoje metody,“ odpověděl s úsměvem.„Ale já nemám žádné peníze,“ upozornil jsem ho.„Strhnu ti to ze mzdy,“ vysvětlil.Zamračil jsem se. „Přece mi nic neplatíte.“Úsměv se ještě rozšířil. „Jsem já to ale filuta.“ Podal mi lístky azabouchl mi dveře před nosem dřív, než jsem stačil poděkovat.Spěchal jsem zpátky k Samovi a podal jsem mu lístky. „To jeco?“ zeptal se.„Lístky na dnešní představení,“ vysvětlil jsem. „Jeden pro tebe ajeden pro Ervého.“„Ty jo!“ Sam si vstupenky rychle nacpal do kapsy, jako by mělstrach, že je odvane vítr nebo že se rozplynou. „Díky, Darrene.“„Maličkost,“ povídám. „Potíž je jedině v tom, že začínámepozdě. Představení je od jedenácti a neskončí asi před jednou.Zvládneš to?“„Jasně,“ kývl Sam. „Nějak vyklouznu. Máma s tátou chodí spátkaždý večer v půl desátý. Jsou to ranní ptáčata.“„Kdyby tě chytili, neříkej jim, kam jsi chtěl jít,“ varoval jsemho.„Hrob je proti mně žvanil,“ slíbil a pak vystartoval sehnatErvého.Až na chvatnou večeři se do samotného začátku představenípráce vlastně nezastavila. Když Evra odešel přichystat svého hada,začal jsem uvnitř stanu rozestavovat svíčky. Taky bylo potřebarozvěsit pět velikánských svícnů, čtyři nad obecenstvem a jeden nadjevištěm, ale o to se postaral Nárůdek.Mags, ta hezká paní, která prodává o přestávkách hračky asladkosti, mě požádala, ať jí pomůžu nachystat podnosy, a tak jsemhodinu rovnal cukrové pavučiny a jedlé „skleněné“ sošky a pramínkychlupů Vlčího muže. Byla tu i novinka, kterou jsem viděl poprvé:- 85 -
figurka Cormaka Nedorosta. Když jste jí kousek ušmikli, za chvilkudorostl. Zeptal jsem se Mags, jak to funguje, ale nevěděla.„To je jeden z vynálezů pana Topola,“ prohlásila. „Spoustutakových věcí sám vymýšlí.“Usekl jsem figurce hlavu a pokusil jsem se nakouknout do krku,abych zjistil, co je uvnitř, ale než jsem to stihl, narostla nová.„Ty figurky ale nevydrží věčně,“ upřesnila Mags. „Po párměsících shnijí.“„A to říkáte i lidem, kteří si je kupují?“ chtěl jsem vědět.„Samozřejmě. Pan Topol trvá na tom, aby zákazníci naprostopřesně věděli, co si kupují. Nesnáší, když někdo vodí lidi za nos.“Půl hodiny před začátkem představení si pro mě poslal panHroozley. Když jsem vešel, už se oblékal do kostýmu.„Vylešti klícku Madame Okty,“ poručil mi, „pak si vykartáčujoblek a umyj se.“„Proč to?“ zeptal jsem se.„Jdeš se mnou,“ vysvětlil.Rozsvítila se mi očička. „To myslíte, jako že budu vystupovat?“lapal jsem po dechu. „Tak maličko,“ kývl. „Přineseš klícku a budešhrát na flétnu, až přijde čas, aby mi Madame Okta upředla pavučinupřes ústa.“„Ale to obyčejně dělá pan Topol, ne?“„Obyčejně ano,“ souhlasil pan Hroozley, „ale dnes večer mámemálo účinkujících, a tak bude vystupovat i on sám. Kromě toho jsijako můj asistent vhodnější než on.“„Jak to?“ podivil jsem se.„Vypadáš strašidelněji,“ prohlásil. „Vypadáš s tou bledou tváří aotřesnými šaty, jako kdybys vylezl z nějakého filmového hororu.“Trošku to mnou otřáslo. Nikdy mě ani nenapadlo, že vypadámděsivě! Podíval jsem se do zrcadla a došlo mi, že opravdu jsem taktrochu strašidlo. Protože jsem nepil lidskou krev, byl jsem ještěbledší, než bych měl být. A ve špinavých šatech jsem vypadal ještěúděsněji. Rozhodl jsem se, že hned druhý den ráno si najdu něconového na sebe.- 86 -
Představení začalo přesně v jedenáct. Nečekal jsem velkounávštěvu, konečně jsme bůhvíkde v zapadákově a nebylo moc časulidi na vystoupení upozornit, ale stan byl nabitý k prasknutí.„Odkud jich tolik přišlo?“ zašeptal jsem Evrovi, když jsme sedívali, jak pan Topol uvádí Vlčího muže.„Odevšad,“ odpověděl tiše. „Lidi se vždycky dozvědí, kdyžněkde hrajeme. A kromě toho, nám sice pan Topol o představení řeklaž dneska, ale sám to nejspíš věděl od chvíle, kdy jsme tu rozbilitábor.“Díval jsem se na představení z boku scény a bavil jsem se snadještě víc než poprvé, protože teď jsem znal všechny účinkující a cítiljsem se tu jako v rodině.Po Vlčím muži přišel na řadu Rudy von Ruka a jeho pakvystřídal Rhamus Pupkeduo. Proběhla první přestávka a po ní najeviště vyšel pan Topol a začal svištět sem a tam, nikdy jako by seani nepohnul, prostě jen zmizel z jednoho místa a objevil se najiném. Další byla Truska a pak jsme přišli na řadu my s panemHroozleym a Madame Oktou.Světla ve stanu byla ztlumená, ale já jsem díky upířímu zrakunašel v obecenstvu obličeje Sama a Ervého. Když mě uviděli,ohromilo je to, ale plácali pak hlasitěji než všichni ostatní. Museljsem se ubránit spokojenému úsměvu: pan Hroozley mi řekl, aťvypadám ztrápeně a zachmuřeně, abych na lidi patřičně působil.Dokud pan Hroozley vykládal o tom, jak smrtelně nebezpečná jeMadame Okta, stál jsem stranou, ale jen co asistent přivedl dovnitřkozu, otevřel jsem dvířka klícky.Když Madame Okta kozu zabila, ozvalo se hlasité a vzteklézajíknutí. Vydal ho Ervé – a já jsem okamžitě pochopil, že jsem honeměl zvát. Zapomněl jsem, jak moc má rád zvířata, ale teď už bylopozdě to pozvání zrušit.Když přišla řada na mě a já musel hrát na flétnu a ovládatMadame Oktu, byl jsem trochu nervózní, protože jsem vycítil, že sena mě celé obecenstvo pozorně dívá. Nikdy jsem ještě nevystupovalpřed lidmi a na chviličku jsem dokonce měl strach, že nedokážupohnout rty nebo zapomenu melodii. Ale jen jsem začal hrát a vysílatmyšlenky k Madame Oktě, zapadl jsem do známé rutiny.- 87 -
Když pavoučice upředla panu Hroozleymu přes ústa sít, napadlomě, že kdybych chtěl, teď bych se ho mohl zbavit.Mohl bych jí poručit, ať ho kousne.Ta myšlenka mě zdrtila. Už dřív jsem přemítal, že ho zabiju, alenikdy to nebylo úplně vážně, a co jsme přišli k panoptiku, přestalo toúplně. A teď jsem držel jeho život v rukou. Stačil by jediný„přehmat“. Mohl bych tvrdit, že to byla nehoda. Opak by mi nikdonedokázal.Díval jsem se na pavoučici, jak rejdí sem a tam, nahoru a dolů, ajak se ve světle ze svícnu blýskají její jedovatá kusadla. Připadalo mi,že svícny vydávají obrovský žár.Hrozně jsem se potil. Napadlo mě, že když mi sklouznou prsty,můžu to svádět na pot.Tkala mu pavučinu přes ústa. On měl ruce spuštěné podél boků.Nedokázal by ji zadržet. Jedno špatné zapísknutí na flétnu, víc nenípotřeba. Jeden pokažený tón, který mezi námi přeruší tok myšlenek,a…Nedokázal jsem to. Hrál jsem bezchybně, naprosto bezpečně.Nevěděl jsem pořádně, proč jsem upíra ušetřil. Snad protože panTopol by věděl, že jsem ho zavraždil. Snad že jsem pana Hroozleyhopotřeboval, aby mě naučil, jak přežívat. A snad jsem se vrahem státnechtěl.Anebo možná, možná to bylo proto, že jsem začínal upíra mítrád. Koneckonců mě přivedl k panoptiku a nechal mě, abych s nímvystupoval. Nebýt jeho, nebyl bych potkal Evru a Sama. Byl ke mnělaskavý, aspoň natolik, nakolik to dokázal.Ať už tím důvodem bylo cokoli, nenechal jsem Madame Oktu,aby svého pána zabila, a na konci vystoupení jsme se uklonili aodešli z jeviště společně.„Myslel jsi na to, že mě zabiješ,“ utrousil pan Hroozley tiše,když jsme byli v zákulisí.„O čem to mluvíte?“ hrál jsem hloupého.„Však ty dobře víš.“ Pak se odmlčel. „Stejně by to nevyšlo. Nežjsme šli na prkna, odpustil jsem jí z kusadel většinu jedu. Na zabitíkozy spotřebovala ten zbytek.“- 88 -
„Takže to byla zkouška?“ Zabodl jsem do něj pohled a mojenenávist znovu zesílila. „Já myslel, že se ke mně snažíte být hodný!“hulákal jsem. „A ona to od samého začátku byla jenom mizernášmejdská zkouška!“Tvářil se velice vážně. „Musel jsem to zjistit,“ ucedil. „Museljsem se dozvědět, jestli se na tebe můžu spoléhat.“„Tak já vám teda něco povím,“ vrčel jsem a vyšvihl jsem se našpičky, abych se mu mohl dívat zpříma do očí. „Ta vaše zkouškabyla k ničemu. Tentokrát jsem vás nezabil ale jakmile tu možnostbudu mít znovu, využiju jí!“Vyřítil jsem se bez dalšího řečnění ven a byl jsem tak strašněnaštvaný, že mi na konci představení utekl výstup CormakaNedorosta. Cítil jsem se zrazený, i když jsem v hloubi srdce dobřevěděl, že to je všechno úplně logické.- 89 -
DEVATENÁCTÁ KAPITOLADruhý den ráno jsem měl ještě pořád vztek. Evra se vyptával, cose mnou je, ale neřekl jsem mu nic. Nechtěl jsem, aby sedozvěděl, že jsem pomýšlel na zavraždění pana Hroozleyho.Vyprávěl mi, že se po představení viděl se Samem a s Ervém.„Samovi se to děsně líbilo,“ říkal Evra, „zvlášť Cormac Nedorost.Měl jsi zůstat a podívat se na něj. Když si uřezal nohy a…“„No tak ho uvidím příště,“ odsekl jsem. „Co na to Ervé?“Evra se zamračil. „Moc nadšený nebyl.“„Naštvala ho ta mrtvá koza?“ hádal jsem.„Jasně,“ kývl Evra. „Ale to není všechno. Já mu říkal, že kozujsme koupili na jatkách a že by ji zabili stejně. Horší to bylo s Vlčímmužem, s hadem a s pavoučicí pana Hroozleyho, ti mu vadili víc.“„Co mu propána na tomhle nevoní?“ zeptal jsem se.„Má strach, jestli se s nimi špatně nezachází. Nelíbí se mupředstava, že je zavíráme do klecí. Já mu vysvětlil, že nezavíráme,samozřejmě kromě pavoučice. Řekl jsem mu, že Vlčí muž je mimojeviště klidný jako beránek. A ukázal jsem mu hada a to, že spí semnou.“„A s tím Vlčím mužem ti uvěřil?“ zapochyboval jsem.„Snad ano,“ pokrčil rameny Evra. „I když ještě na odchodu tovypadalo, jako že má pochybnosti. A náramně se zajímal o jejichstravovací návyky. Chtěl vědět, čím je krmíme a jak často a odkudbereme jídlo. Budem si na Ervého muset dávat veliký pozor. Mohl- 90 -
y dělat problémy. Ještě štěstí, že za den dva odjede. Ale do tédoby – zvýšená ostražitost!“Den uběhl v poklidu. Sam se ukázal až pozdě odpoledne a nikdoz nás neměl moc náladu na hraní. Bylo pod mrakem a všichni jsmebyli tak trochu rozhození. Sam se zdržel jen půl hodiny a pak zaseodklusal domů.Krátce po západu slunce si mě povolal k sobě do stanu panHroozley. Nechtělo se mí tam, ale usoudil jsem, že bude lepší honerozčilovat přespříliš. Koneckonců je to můj pěstoun a nejspíš bymě mohl i nechat z Circo Mostruoso vyhnat.„Co chcete?“ štěkl jsem, jen co jsem vešel.„Tady si stoupni, ať tě líp vidím,“ poručil mi upír.Vzal mi hlavu do kostnatých prstů, zaklonil ji, zvedl víčkanahoru a podíval se mi na bělmo. Nakázal mi, ať otevřu ústa, anahlédl mi do krku. Pak mi změřil pulz a reflexy.„Jak se cítíš?“ zeptal se.„Unaveně.“„Jsi slabý?“ pokračoval. „Není ti dobře?“„Tak trochu.“Zavrčel. „Pil jsi poslední dobou dost krve?“ zajímal se. „Tolik,kolik mám nakázáno.“„Ale žádnou lidskou krev, že?“„Žádnou,“ připustil jsem.„Tak dobrá,“ kývl. „Přichystej se. Vyrazíme si.“„Na lov?“ zeptal jsem se.Zavrtěl hlavou. „Navštívit přítele.“Před stanem jsem si mu vylezl na záda a on se rozběhl. Kdyžjsme byli venku z tábora, přešel do míhání a svět kolem nás serozostřil.Moc jsem si nevšímal, kam míříme. Víc jsem si dělal starosti osvoje oblečení. Zapomněl jsem si sehnat nové šaty, a čím víc jsem siteď prohlížel ty staré, tím horší mi připadaly.Měly desítky malých děr a trhlin a barva byla o odstín šedivější,než měla být, to kvůli prachu a špíně. Trčelo z nich spousta nití avláken – a kdykoli jsem zatřásl nohou nebo paží, vypadalo to, jakokdyž pelichám.- 91 -
Já jsem si s ošacením nikdy dvakrát hlavu nelámal, ale jakopobuda jsem tedy vypadat nechtěl. Zítra si určitě seženu něconového.Po nějaké době jsme dorazili k městu a pan Hroozley zpomalil.Zastavil se u zadní části vysoké budovy. Chtěl jsem se optat, kde tojsme, ale přiložil si prst na rty a umlčel mě.Zadní vchod byl zamčený, ale pan Hroozley položil na zámekdlaň a luskl prsty druhé ruky. Dveře se okamžitě otevřely. Vedl měpo dlouhé, temné chodbičce, pak nahoru po schodech a do jasněosvětlené větší chodby.Po několika minutách jsme došli k bílému pultu. Pan Hroozleyse rozhlédl, aby měl jistotu, že jsme sami, a pak zazvonil na zvonek,který visel na jedné stěně.Za skleněnou přepážkou na opačné straně pultu se někdo ukázal.Pak se ve skleněné přepážce otevřely dveře a ven vyšel zrzavýchlapík v bílé uniformě a se zelenou rouškou. Vypadal jako doktor.„Copak si pře…“ ani nedořekl, protože se zarazil. „Ne! LartenHroozley! Co tady kruci děláš, ty starý šibale?“Stáhl si roušku a já jsem si všiml, že se usmívá.„Zdravím tě, Jimmy.“ opáčil pan Hroozley. Potřásli si rukama ausmáli se na sebe. „Dlouho jsme se neviděli.“„Ale ne tak dlouho, jak jsem čekal,“ prohlásil muž, kterémuříkal Jimmy. „Doslechl jsem se, že tě zabili. Že ti jistý dávný nepřítelprohnal tím tvým zkaženým srdcem kůl, tak se to povídalo.“„Nesmíš taky věřit všemu, co se povídá,“ mávl pan Hroozleyrukou. Pak mi položil dlaň na rameno a postrčil mě dopředu.„Jimmy, tohle je Darren Shan, doprovází mě na cestách. Darrene,tohle je Jimmy Ovo, můj starý přítel a nejlepší patolog na světě.“„Dobrý den,“ pozdravil jsem.„Těší mě,“ potřásl mi Jimmy pravicí. „Ty ale nejsi… to jest,nepatříš do klubu, že ne?“„Je to upír,“ pravil pan Hroozley.„Jenom z půlky,“ odsekl jsem. „Nejsem úplný upír.“„Prosím vás,“ ušklíbl se Jimmy, „nepoužívejte to slovo. Já vím,co jste zač, chlapi, a vůbec mi to nevadí, ale to slovo na ‚u‘ měvždycky stejně vyděsí.“ Předstíraně se zatřásl. „Asi to bude kvůli- 92 -
všem těm hororům, co jsem viděl v kině jako kluk. Vím sice, ženejste jako ty obludy z biografu, ale tu představuje těžké dostat zhlavy.“„Co je patolog?“ chtěl jsem vědět.„Rozřezávám mrtvoly a snažím se zjistit, na co umřely,“vysvětlil Jimmy. „Nedělá se to s moc mrtvolami, jenom u lidí, coumřeli za podezřelých okolností.“„Jsme v městské márnici,“ přidal se pan Hroozley. „Tadyskladují mrtvé, které přivezou do nemocnice, anebo ty, co umřou vnemocnici.“„A to je máte támhle?“ zeptal jsem se Jimmyho a ukázal jsem namístnost za skleněnou přepážkou.„Jasnačka,“ souhlasil zvesela. Odklopil část pultu a pozval násdál.Byl jsem nervózní. Čekal jsem desítky pitevních stolů s haldamirozřezaných mrtvol. Ale tak to nevypadalo. Mrtvola tu byla jenjedna, a ještě přikrytá od hlavy k patě dlouhým prostěradlem, žádnoujinou jsem nikde neviděl. Jinak byla místnost velikánská, dobřeosvětlená, ve stěnách byly zapuštěné veliké registračky a všude sepovalovaly spousty lékařských nástrojů.„Jak jde práce?“ zeptal se pan Hroozley, když jsme se posadilina tři židle poblíž mrtvoly ležící na stole. Jimmy ani pan Hroozley simrtvého vůbec nevšímali, a protože jsem se nechtěl chovat nemístně,zařídil jsem se podle nich.„Vcelku zvolna,“ odpověděl Jimmy. „Bylo pěkné počasí anedošlo k moc dopravním nehodám. Žádné podivné choroby, žádnéhromadné otravy jídlem, nespadly nám žádné budovy.Mimochodem,“ utrousil, „před pár lety jsem tu měl jednoho tvéhostarého přítele.“„Hm?“ nadhodil pan Hroozley zdvořile. „A kdo to byl?“Jimmy si hlasitě odfrkl nosem a pak si odkašlal.„Tak Gavner Zurč?“ pan Hroozley div nezahýkal nadšením.„A jak se ta stará vojna má – pořád takový nemotora?“Začali se bavit o nějakém známém jménem Gavner Zurč. Jájsem se mezitím zvědavě rozhlížel a přemítal, kde schovávají tymrtvoly. Když se konečně na chvilku nadechli, hned jsem se na to- 93 -
Jimmyho zeptal. Vstal a řekl mi, ať jdu za ním. Došel k té obrovskéregistračce a vytáhl jednu ze zasouvacích přihrádek. Ozvalo sezasyčení a zevnitř se vyvalil oblak sraženého studeného vzduchu.Když se rozptýlil, uviděl jsem cosi přikrytého látkou a došlo mi, žety registračky nejsou žádné registračky. Jsou to chladicí boxy!„Tady mrtvá těla skladujeme, dokud na ně nemáme čas,“vysvětlil Jimmy. „Anebo dokud si je nevyzvedne někdo zpříbuzenstva.“Rozhlédl jsem se po místnosti a rychle jsem počítal spoustu řadtěch zásuvek. „To je v každé jedna mrtvola?“ chtěl jsem vědět.Jimmy zavrtěl hlavou. „Teď zrovna máme jenom šest hostů,když nepočítám toho na stole. Však říkám, že je klid. Musím ale říct,že většina skladové kapacity je nevyužitá, i když máme nejvícnapilno. Jen velice vzácně máme obsazeno z poloviny. Prostě jenchceme být připraveni na nejhorší.“„Máš v zásobě nějaké čerstvé mrtvoly?“ zeptal se pan Hroozley.„Momentíček, podívám se,“ slíbil Jimmy. Nahlédl do velikéhosešitu a přelistoval pár stránek. „Jeden muž po třicítce,“ utrousilpotom. „Umřel při autonehodě, je to jen o něco víc než osm hodin.“„Čerstvějšího nic?“ dožadoval se pan Hroozley.„Bohužel ne,“ spráskl ruce Jimmy.Pan Hroozley si vzdychl. „Bude to muset stačit.“„Tak moment,“ vybafl jsem. „Přece nebudete pít z mrtvého, žene?“„Ne,“ řekl pan Hroozley, sáhl si do kapsy a vytáhl několiklahviček, ve kterých si držel zásobu lidské krve. „Přišel jsem sidotankovat.“„To nejde!“ zajíkl jsem se.„Pročpak?“„Není to správné. Není správné pít krev mrtvým. A kromě tohota krev zkysne.“„Nebude zrovna prvotřídní,“ uznal pan Hroozley, „ale do láhvípostačí. A v tom ostatním s tebou nesouhlasím: mrtvola je k vysátíideální, protože ta už krev k ničemu nepotřebuje. Aby se tyhlelahvičky naplnily, bude krve potřeba hodně. Tak hodně, že z živéhoby to vzít nešlo.“- 94 -
„Šlo, kdybyste bral po troškách z víc lidí,“ protestoval jsem.„Svatá pravda,“ kývl. „Ale na to by byl potřeba čas, úsilí ariziko. Takhle je to snadnější.“„Ten tvůj Darren moc nemluví jako upír,“ poznamenal Jimmy.„Je ještě v učení,“ zavrčel pan Hroozley. „A teď nás k té mrtvolezaveď, prosím tě. Nemáme celou noc.“Věděl jsem, že všechny námitky by byly zbytečné, a tak jsemsklapl a šel pěkně za ním.Jimmy vysunul ven tělo vysokého, plavovlasého muže a strhl zněj prostěradlo. Mrtvý měl na hlavě ošklivé zranění a jeho tělo bylovelice bledé, ale jinak vypadal, jako kdyby spal.Pan Hroozley vedl dlouhý, hluboký řez přes prsa a odhalil srdce.Pak urovnal vedle těla lahvičky, odněkud vytáhl hadičku a její konecvsunul do první z lahviček. Druhý konec strčil mrtvému do srdce,pak si dotyčný orgán vzal do dlaní a stiskl jej jako pumpičku.Krev pomalu proudila hadičkou do láhve. Když byla láhev skoroplná, pan Hroozley z ní vytáhl hadičku a zavřel ji korkovou zátkou.Ústí hadičky vsunul do druhé lahvičky a začal plnit ji.Pak zvedl první lahvičku, nabral si do úst a převaloval krev vlících, jako kdyby ochutnával víno. „Dobrá,“ zachroptěl a olízl si rty.„Čistá. Bérem ji.“Naplnil osm lahviček a pak se na mě s vážným výrazem zadíval.„Darrene,“ povídá, „já vím, že odmítáš pít lidskou krev, ale je načase, abys ten strach přemohl.“„Ne,“ vyrazil jsem okamžitě.„No tak, Darrene,“ vrčel. „Ten člověk je po smrti. Krev mu už kničemu není.“„Já fakt nemůžu,“ trval jsem na svém. „Z mrtvého to nedokážu.“„Ale živým taky pít krev nechceš!“ vybuchl pan Hroozley. „Anakonec lidskou krev budeš muset pít! Nejlepší je začít s tím takhle.“„Eee… poslyšte, panstvo,“ ozval se Jimmy, „jestli se chcetekrmit, snad bych měl vypadnout a –“„Tiše!“ štěkl pan Hroozley. Očima se do mě vpíjel. „Musíš senapít,“ prohlásil rázně. „Jsi upírův pomocník. Je načase, aby sespodle toho choval.“- 95 -
„Dneska ještě ne.“ žadonil jsem. „Až jindy. Až půjdem na lov.Z někoho živého. Nemůžu pít z mrtvoly. Je to nechutný.“Pan Hroozley si vzdychl a potřásl hlavou. „Jedné noci ti dojde,jak pošetile ses choval,“ prohlásil. „Jen doufám, že tou dobou užnebudeš tak hluboko, že tě nepůjde zachránit.“Pak poděkoval Jimmymu Ovovi za pomoc a oba se dali do řečio starých časech a starých známých. Oni si povídali, zato já jsemposedával a cítil jsem se prachbídně a dumal jsem, jak dlouho ještěbez lidské krve vydržím.Když dopovídali, šli jsme zase dolů. Jimmy nás doprovodil azamával nám na rozloučenou. Byl to moc milý pán a mně přišlo líto,že jsme se museli sejít za tak pochmurných okolností.Po celou cestu domů neříkal pan Hroozley nic, a když jsmedorazili do Circo Mostruoso, vztekle mě shodil na stranu a ukázal namě prstem.„Jestli umřeš, nebude to moje chyba,“ ucedil.„Tak jo,“ vrátil jsem mu to.„Kluku hloupá,“ zamručel a pak se naštvaně odporoučel do svérakve.Zůstal jsem ještě chvilku vzhůru a díval jsem se, jak vycházíslunko. Hodně jsem přemýšlel o své situaci a o tom, co se stane, ažmě opustí tolik síly, že začnu umírat, poloupír, který odmítá pít krev;kdyby mi nešlo o krk, bylo by to srandovní.Co mám dělat? Ta otázka mi bránila usnout ještě dlouho poté,co se rozednilo. Co jen mám dělat? Nechat zásady zásadami a začítpít lidskou krev? Anebo zachovat věrnost svému lidskému původua… a zemřít?- 96 -
VDVACÁTÁ KAPITOLAětšinu dne jsem zůstal ve stanu, dokonce jsem nezašel ani zaSamem, když se ukázal. Tak dokonale mizernou náladu jsemsnad ještě nikdy neměl. Připadalo mi, že už vůbec nikam nepatřím.Člověkem být nemůžu, a upírem být nechci. Rve mě to na půlky.V noci jsem toho pak hodně naspal a nazítří mi bylo líp.Sluníčko pálilo, a i když mi bylo jasné, že moje potíže se nikamneschovaly, pro tu chvíli jsem nějak dokázal na ně zapomenout.Evrova krajta na tom nebyla dobře. Chytila nějakou virózu aEvra musel zůstat s ní a pečovat o ni.Když přišel Sam, rozhodli jsem se, že se mrknem nato jehoopuštěné železniční depo. Evrovi nevadilo, že jdeme bez něho. Zajdetam s námi jindy.To depo bylo prostě boží. Mělo velikánský kruhový dvůrvydlážděný popraskanými dlaždicemi. Byl tu taky třípatrový barák,kde bydleli zaměstnanci, pár starých hangárů a několik opuštěnýchvagonů. A kam se člověk podíval, všude vedly koleje, ovšem zarostléplevelem a trávou.Šlapali jsme se Samem po kolejnicích a dělali jsme, jako žejsme provazolezci na lanech vysoko nad zemí. Kdykoli jeden z násuklouzl, musel křičet a dělat, že padá jako kámen k zemi. Já jsem v téhře Sama výrazně převyšoval, protože díky svým upířímschopnostem jsem měl větší schopnost udržet rovnováhu nežjakýkoli člověk.- 97 -
Propátrali jsme pěkných pár z těch starých vagonů. Některé bylyv žalostném stavu, ale většina docela ušla. Byla tam fůra prachu ašpíny, ale jinak byly ve slušném stavu. Vůbec jsem nechápal, proč jetu takhle nechali zajít.Jednomu vagonu jsme vylezli na střechu a tam jsme se nasluníčku příjemně natáhli.„Víš, co by sme měli udělat?“ nadhodil po chvíli Sam.„Co?“„Uzavřít pokrevní bratrství,“ prohlásil.Nadzvedl jsem se na lokti a vytřeštil jsem na něj oči. „Pokrevníbratrství? K čemu to? A jak se to dělá?“„Byla by to sranda,“ utrousil. „To se oba maličko řízném naruce, ranky pak přitiskneme jednu k druhé a složíme přísahu, žebudeme navždycky nejlepší kamarádi.“„To nezní špatně,“ kývl jsem. „Máš nůž?“„Můžu na to vzít střep,“ navrhl Sam. Přeplazil se ke krajistřechy, sáhl dolů a odlomil kus skla z rozbitého okna. Pak se vrátilke mně, maličko se šmikl do masité části dlaně a podal sklo mně.Už jsem se chystal říznout se taky, ale pak jsem si vzpomněl, žemám v žilách upíří krev. No, snad by taková troška Samovi neudělalanic, ale zase na druhou stranu…Sklopil jsem ruku se střepem a zavrtěl jsem hlavou.„Kdepak,“ řekl jsem. „Tohle udělat nechci.“„Ale jdi,“ pobízel mě Sam. „Není se čeho bát. Šmikneš se jenmaličko.“„Ne,“ zopakoval jsem.„Srabe!“ vyprskl. „Ty se bojíš. Jseš posera! Srabák! Ještě se mitu rozbreč!“ A začal výsměšně předříkávat: „Ubulená Lída – spadlado komína…“„No prosím, tak jsem srab,“ zasmál jsem se. Bylo snadnější lhátnež vyjít ven s pravdou. „Každý se něčeho bojíme. Ty ses tuhle takyzrovna nehnal kartáčovat Vlčího muže.“Sam se zašklebil. „To je něco jiného.“„Kolik třešní, tolik višní,“ utrousil jsem potměšile.„To jako znamená co?“ divil se.„Nevím jistě,“ připustil jsem. „Říkával to náš táta.“- 98 -
Ještě jsme se trochu popichovali, pak jsme seskočili dolů a přešlipřes celý dvůr k baráku. Dveře už před roky shnily a z oken vypadalavětšina skla. Prošli jsme pár menších místností a vešli do větší, kdeasi býval obývací pokoj.V podlaze byla veliká díra, které jsme se opatrně vyhnuli.„Koukni se nahoru,“ upozornil mě Sam.Poslechl jsem ho a zjistil jsem, že se dívám až na střechu. Někdyza ta léta se propadla všechna patra až dolů a zbyly jen rozervanékraje u stěn. Viděl jsem, jak několika dírami ve střeše prosvításlunce.„Pojď za mnou,“ řekl Sam a vedl mě ke schodům po straněmístnosti. Vyrazil po nich. Šel jsem za ním pomaličku, nevěděl jsem,jestli je to rozumné, schody byly totiž rozvrzané a vypadaly, že semůžou klidně zbortit. Jenže nechat si vyspílat do srabů dvakrátběhem jediného dne, to se mi nechtělo.Zastavili jsme ve třetím patře, protože tam schody končily.Odtud si mohl člověk na střechu sáhnout rukou, a my si na ni takysáhli.„Dá se vylézt až na střechu?“ zeptal jsem se.„Dá, ale je to nebezpečný. Krytina je uvolněná. Mohl byssklouznout. A kromě toho je tu nahoře něco lepšího než střecha.“Vydal se po kraji nejvyššího pokoje v celém domě. Zbylá římsabyla většinou asi půl metru široká. Držel jsem se zády až u stěny,nechtěl jsem riskovat.„Ale tenhle kus podlahy nepovolí, že ne?“ vyzvídal jsem nejisté.„Zatím vždycky vydržel,“ hlásil Sam. „Ale všechno někdyselže.“„Díky za uklidnění,“ zadrmolil jsem.O kousek dál se Sam zastavil. Natahoval jsem krk, abych vidělpřes něj dopředu, a došlo mi, že jsme dorazili k holým střešnímtrámům. Bylo jich šest nebo sedm, byly to dlouhé kusy dřeva, covedly od jednoho konce místnosti až na druhý.„Tady bývalo podkroví,“ vysvětlil Sam. „To mi došlo.“Ohlédl se po mně a zazubil se. „A došlo ti taky, co budeme dělatteď?“- 99 -
Podíval jsem se nejdřív na něj a potom dolů na trámy. „Nechcešpřece… Snad tě nenapadlo… ty chceš po nich přejít, co?“„Správně,“ kývl a položil levou nohu na trám.„Same, to není moc dobrý nápad,“ upozornil jsem ho. „Na těchkolejnicích sis nijak skvěle nevedl. Kdybys uklouznul tady…“„Neuklouznu,“ prohlásil. „Tam dole jsem to jenom hrál.“Položil na dřevěný nosník i druhou nohu a vykročil. Šel pomalu,s pažemi rozpřaženými. Srdce jsem měl až v krku. Cítil jsem najisto,že spadne. Podíval jsem se dolů a bylo mi jasné, že tenhle pád bynepřežil. Když počítáme i sklep, byla to celkem čtyři patra. Padal bydlouho. A zabil by se.Jenže Sam dorazil na druhou stranu bezpečně a tam se otočil auklonil se.„Jsi blázen!“ zahulákal jsem.„Nejsem, jsem hrdina,“ opravil mě. „A co ty? Riskneš to? Protebe to bude lehčí než pro mě.“„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se.„Už sis nadělal do gatí, tak co se ti může stát horšího?“ křikl.No jen počkej! Já ti ukážu!Pořádně jsem se nadechl a vyrazil jsem. Šel jsem rychleji nežSam, protože jsem nasadil všechny své upíří schopnosti. Dolů jsemse nedíval a na to, co dělám, jsem se snažil ani nemyslet, a za párvteřin jsem stál na druhé straně vedle Sama.„Tý brdo!“ Zapůsobilo to na něj. „Nemyslel jsem, že tozvládneš. Aspoň teda ne tak rychle.“„Když člověk kočuje s Circo Mostruoso, pár fíglů pochytí,“prohlásil jsem celý spokojený sám se sebou.„Myslíš, že bych to dokázal stejně rychle?“ nadhodil.„Radši bych to nezkoušel,“ odrazoval jsem ho.„Vsadím se, že ani ty to znovu nezvládneš,“ popichoval.„Tak mrkej!“ A přeběhl jsem zpátky jako šipka, ještě rychleji.Pár minut jsme se pak bavili tím, že jsme přecházeli tam azpátky, postupně po všech trámech. A potom jsme přešli oba naráz,každý po jiném nosníku, a křičeli jsme a smáli se na sebe.Sam uprostřed trámu zastavil a otočil se ke mně.„Hele, zahrajem si na zrcadlo,“ křikl.- 100 -
„A to je co?“„Něco udělám a ty mě musíš napodobit.“ Zamával pravou rukounad hlavou. „Takhle.“„Jo tak,“ kývl jsem a zamával rukou taky. „Dobrý. Pokud ovšemneskočíš dolů a nezabiješ se. To bych po tobě teda nezopakoval.“Zasmál se a pak se zašklebil. Vystřihl jsem grimasu taky.Pomalu se postavil na jednu nohu. Já taky. Pak se předklonil a sáhl sina prsty u nohou. Já po něm. Nemohl jsem se dočkat, až bude řada namně. Zvládl bych pár věcí, které zřejmě napodobit nedokáže, třebapřeskočit z jednoho trámu na druhý. Pro jednou jsem byl rád, žemám svou upíří krev.Takže mě přirozeně právě v tu chvíli zradila a nechala naholičkách.Stalo se to bez varování. V jednu chvíli jsem se narovnával,protože předtím jsem se ohnul a sáhl si na prsty u nohy. A vteřinkunato se mi točila hlava, ruce sebou škubaly a nohy se třásly.Nebyl to první záchvat třesavky, v poslední době jsem jich párměl, ale předtím jsem si jich sotva všímal; prostě jsem se posadil apočkal, až třas přejde. Tentokrát to bylo něco jiného. Byl jsem čtyřipatra vysoko. Sednout si nebylo kam.Pokusil jsem se skrčit, napadlo mě, že když se chytím trámu,snad bych se mohl doplazit do bezpečí. Jenže než jsem se stačildostat dost nízko, podjely mi nohy…Padal jsem!- 101 -
TDVACÁTÁ PRVNÍ KAPITOLAen malér na nosnících měla na svědomí upíří krev, ale taky mipak zachránila život. Jak jsem padal, napřáhl jsem ruku, spíš vposlední naději než z úmyslu, a zachytil jsem se jí za trám. Kdybychbyl obyčejný kluk, neměl bych sílu se udržet. Jenže já jsem obyčejnýnebyl. Byl jsem poloupír – a i když se mi točila hlava, povedlo se mipevně zatnout prsty a držet se.Houpal jsem se nad čtyři patra hlubokou propastí, oči jsem mělzavřené a držel jsem se těmi čtyřmi tenoučkými prsty a palcem.„Darrene, Drž se!“ křičel Sam. Tohle mi tedy radit nemusel –přece se nepustím!„Přejdu k tobě,“ povídal. „Budu u tebe hned, jen co se mi topovede. Nepouštěj se. A žádnou paniku!“Vjednom kuse na mě mluvil, zatímco přecházel na druhoustranu, uklidňoval mě a říkal, že všechno bude v pořádku, že mězachrání, že se hlavně musím uklidnit a že všechno dobře dopadne.Pomohlo mi to. Ty jeho řeči mi poskytly něco, o čem jsem mohlpřemýšlet, místo abych myslel na pád. Nebýt Sama, bylo by po mně.Cítil jsem, jak vykročil po mém trámu. Dřevo zapraskalo a já sina krátkou, ale děsivou chviličku myslel, že se nosník pod naší vahouzlomí a my oba posvištíme vstříc smrti. Trám ale držel a Sam seblížil ke mně: lezl po břiše a sunul se rychle, ale opatrně.Když se dostal až na dosah, zastavil se.- 102 -
„Teď pozor,“ začal. „Chytnu tě za zápěstí pravačkou. Udělám topomalu. Ty se při tom ani nehni a nechytej se mě volnou rukou.Jasný?“„Jasný,“ hlesl jsem.Ucítil jsem, jak mi rukou obemyká zápěstí. „Nepouštěj setrámu,“ upozornil mě. „Neboj.“„Na to, abych tě vytáh nahoru, nemám sílu,“ vysvětloval.„Takže tě rozhoupu. Natáhni tu volnou ruku. A až to půjde, chyt seza trám. Jestli se netrefíš, nezpanikař, budu tě držet pořád. Až sechytneš, chvilku se nehýbej a uvolni se. Pak to zkusíme vytáhnout těnahoru. Rozuměl?“„Rozuměl, pane kapitáne,“ přisvědčil jsem s nervóznímúsměvem.„Tak fajn. Jdeme na to. Všechno dopadne dobře, jasný? Vyjdeto. Přežiješ to.“Začal se mnou houpat, nejdřív zlehka, pak o něco víc. Pokoušelomě to h mátnout po trámu už po pár prvních zhoupnutích, ale přinutiljsem se počkat. Když jsem cítil, že jsem rozhoupaný dost, natáhljsem prsty a soustředil jsem pozornost na tu silnou fošnu a máchlrukou.Chytil jsem se!Pak jsem se mohl maličko uklidnit a nechat svaly na pravé ruce,ať si odpočinou. „Myslíš, že se už můžeš přitáhnout?“ zeptal se Sam.„Jo.“„Pomůžu ti vytáhnout se na trám od pasu nahoru. Až na němbudeš ležet břichem, odsunu se ti z cesty, abys měl místo a mohvytáhnout i nohy.“Sam mě pravou rukou chytil za límce košile a saka, aby měmohl chytit, kdybych uklouzl, a pomáhal mi vysoukat se nahoru.Odíral jsem si o nosník prsa a břicho, ale ta bolest mi nijaknevadila. Naopak, byl jsem za ni rád, protože znamenala, že jsemnaživu.Když nebezpečí pominulo, Sam odcouval a já jsem vytáhlnahoru nohy. Lezl jsem za ním a sunul jsem se pomaleji, než bylopotřeba. Když jsem se dostal na konec, pořád jsem zůstávalpřikrčený a narovnal jsem se, až když jsme se dostali ke schodům.- 103 -
Pak jsem se opřel o zeď a dlouze, roztřeseně a úlevně jsem sivydechl.„Tý jo,“ ozval se Sam odněkud zleva. „To bylo vzrůšo! Chceš tozkusit znovu?“Dělal si legraci. Aspoň myslím.- 104 -
DVACÁTÁ DRUHÁ KAPITOLAPo nějaké době, když jsem se už dopotácel dolů po schodech –můj smysl pro rovnováhu byl pořád na draka, ale zlepšoval se –jsme zašli zpátky k vagonům a ve stínu jsme si u jednoho odpočali.„Zachránil jsi mi život,“ řekl jsem tiše.„To nic.“ mávl rukou. „Ty bys to pro mě udělal taky.“„Asi,“ kývl jsem. „Ale ode mě nikdo pomoc nepotřeboval. Jánemusel vzít rozum do hrsti a chladnokrevně jednat. Zachránil jsimě, Same. Máš to u mě.“„Jen si to nech,“ zasmál se. „Co já bych s tím dělal?“„Ale já mluvím vážně, Same. Máš to u mě jako v bance. Kdyžbudeš něco chtít a potřebovat, stačí říct a já pro tebe udělám prvníposlední.“„To myslíš vážně?“„Na mou duši, na psí uši,“ zařekl jsem se. „Jedna věc by tubyla,“ oznámil. „Jaká?“„Chci se dát k Circo Mostruoso.“„Sameeeee…“ zaskučel jsem.„Chtěl jsi vědět, co chci, tak jsem ti to řek,“ prohlásil.„To není tak jednoduchý,“ bránil jsem se.„Ale je,“ nesouhlasil. „Můžeš promluvit s majitelem a utrousitza mě slovo. No tak, Darrene, myslel jsi to vážně, anebo nemyslel?“„No tak jo,“ vzdychl jsem. „Já s panem Topolem promluvím.“„Kdy?“- 105 -
„Dneska,“ slíbil jsem. „Hned, jak se vrátím.“„Tak jo!“ Sam celý šťastný máchl pěstí ve vzduchu.„Ale jestli to odmítne, je konec, jasný?“ varoval jsem ho.„Udělám, co se dá, ale když pan Topol řekne ne, bude vymalováno.“„V pohodě,“ souhlasil Sam. „To mi vyhovuje.“„Možná by se našel flek i pro mě,“ ozval se někdo za mýmizády.Otočím se – a za mnou stojí Ervé a podivně se usmívá.„Neměl by ses k lidem takhle přikrádat,“ vyjel jsem. „Hrozně jsimě vyděsil.“„Tak promiň, kámo,“ povídá Ervé, ale moc provinile nevypadal.„Co tady děláš?“ zajímal se Sam.„Hledal jsem Darrena,“ vysvětlil Ervé. „Neměl jsem předtímmožnost mu poděkovat za lístek.“„Není zač,“ utrousil jsem. „Je mi líto, že jsem za tebou po koncinemohl zajít, ale měl jsem jinou práci.“„No jasně,“ kývl Ervé a posadil se vedle mě na kolejnici. „Tochápu. V tak velikým cirkuse musí bejt hodně práce, co? Nakládaj titoho fůru, co, kámo?“„Jo,“ připustil jsem.Ervé se na nás na oba usmíval jako sluníčko. Ale na tom úsměvubylo něco, z čeho mi nebylo dobře po těle. Nebyl to moc milýúsměv.„Hele, a jak se má Vlčí muž?“ zajímal se. „Dobře.“„Je pořád na řetězu, co?“ nadhodil.„Není,“ vzpomněl jsem si na Evrovo varování.„Že není?“ dělal Ervé překvapeného. „Takový divoký,nebezpečný zvíře, a vy ho nezavíráte?“„Ve skutečnosti nebezpečný není,“ odtušil jsem. „Hraje to. Jevlastně docela krotký.“ Cítil jsem, že Sam si mě upřeně prohlíží.Věděl přece, jak divoký Vlčí muž je, a nechápal, proč lžu.„Poslechni, čéče, a co taková potvora žere?“ vyptával se Ervé.„Maso. Řízky. Salámy,“ přinutil jsem se k úsměvu. „Nicmimořádnýho. Normálně, co se dostane v obchodě.“„Vážně? A co ta koza, co ji kous pavouk? Tu sežere kdo?“„Nevím.“- 106 -
„Evra říkal, že jste kozu přivedli od nějakýho místního sedláka.Stála hodně?“„Ani ne,“ pokrčil jsem rameny. „Byla dost nemocná, takže…“A zarazil jsem se. Evra řekl Ervému, že jsme kozu koupili najatkách, ne u sedláka.„Kámo, já jsem si udělal takový menší pátráníčko,“ prohlásilErvé tiše. „U nás v táboře maj všichni napilno, protože se chystaj nacestu, ale já jsem si to tu obešel a počítal jsem ovce a krávy avyptával jsem se a vyhrabával kosti.Mizej tu zvířata,“ pokračoval. „Sedláky to moc nebere, kdyžzmizí jeden kus nebo dva, nijak zvlášť jim to nevadí, ale mě tojednoduše fascinuje. Co myslíš, čéče, kdo si je tak může brát?“Neodpověděl jsem.„A to nejni všecko. Zašel jsem si k řece, na který táboříte, a víš,co jsem našel po proudu pod váma? Spoustu kostiček a kousků kůžea masa. Odkud se tak mohly vzít, milej Darrene?“„To nevím,“ odpověděl jsem. A pak jsem vstal. „Budu už musetjít. V panoptiku mě čekají. Mám práci.“„Já tě zdržovat nebudu,“ usmíval se Ervé.„Kdy to balíte?“ zeptal jsem se. „Možná bych se zaskočilrozloučit.“„To je od tebe moc milý, kámo,“ řekl Ervé. „Ale nelam si s tímhlavu. Já se nikam tak brzy nechystám.“Zamračil jsem se. „A nemluvil jsi o tom, že se chystáte vyrazit?“„POP se chystá vyrazit,“ opravil mě. „Vlastně už vypadli. Včeravečer.“ Mrazivě se pousmál. „Ale já, já se eště maličko zdržím. Párvěcí si chci proklepnout.“„Jo tak.“ V duchu jsem nadával a klel, ale navenek jsem sesnažil vypadat spokojeně. „Dobrá zpráva. Takže se ještě uvidíme.“„To teda jo,“ slíbil Ervé. „Eště mě uvidíš. Na to si můžeš vsadit.Uvidíš mě až dost“ Nejisté jsem se usmál. „Takže zatím nashle.“„Nashle,“ kývl Ervé.„Hele, počkej,“ ozval se Sam. „Půjdu s tebou.“„Ne. Zastav se zítra. To už pro tebe budu mít vzkaz od panaTopola. Čau.“A odklidil jsem se dřív, než ti dva stačili říct cokoli dalšího.- 107 -
Ervého zájem o to, že v okolí mizejí zvířata, mě ze začátkuznepokojoval, ale jak jsem se blížil k táboru, pomalu mě topřecházelo. Když se to vezme kolem a kolem, je to vlastně jenomtakový zarostlý člobrda, zatímco my všichni v Circo Mostruoso jsmezvláštní a mocní tvorové. Jak by nám mohl ublížit?- 108 -
CDVACÁTÁ TŘETÍ KAPITOLAhtěl jsem se hned po návratu stavit v dodávce pana Topola apovědět mu o Ervém, ale když jsem k němu mířil, chytila mě zaruku Truska, ta paní, co si umí nechat narůst neuvěřitelné vousy, agesty mi naznačovala, že chce, abych šel s ní.Zavedla mě k sobě do stanu. Měla ho zařízený pohodlněji, nežbyla většina ostatních stanů a aut. Všude visela zrcadla a obrazy.Byly tu i obrovské almary a malé toaletní stolky a taky velikánskápostel s nebesy.Truska řekla cosi svým podivným jazykem podobným tulenímubekání a pak mě postavila doprostřed stanu a naznačovala, že senemám hýbat. Sebrala krejčovský metr a začala mě měřit.Když skončila, našpulila rty a chvilku přemítala, pak lusklaprsty a postrčila mě k jedné z almar. Prohrabala se v ní, a když senarovnala, měla v ruce kalhoty. V jiné šatní skříni našla košili, ještě vjiné sako a ve veliké truhlici boty. Dovolila mi, ať si ze zásuvkyjednoho toaletního stolku sám vyberu vestu, trenýrky a ponožky.Zalezl jsem si za hedvábnou zástěnu a oblékl se. Evra jí určitěpověděl, že si chci sehnat nové oblečení. A to tedy udělal dobře,protože já bych na to nejspíš pořád zapomínal.Když jsem vyšel ven, Truska zatleskala a rychle mě dostrkalapřed zrcadlo. Všechno mi bezvadně sedělo a k vlastnímu překvapeníjsem vypadal jako ze škatulky. Košile byla světlounce zelená,kalhoty tmavě nachové, sako zase zlatomodré. Truska vyštrachala- 109 -
dlouhý pás červeného sametu a omotala mi ho kolem pasu, čímž dílodokonala: vypadal jsem úplně jako pirát!„Nádhera!“ řekl jsem jí. „Akorát boty,“ ukázal jsem si na nohy,„ty jsou mi maličko těsný.“Truska mi boty vzala a našla nový pár. Ten byl měkčí než prvnía špičky se stáčely nahoru, jako to měl Sindibád. Okamžitě se mizalíbily.„Děkuji, paní Trusko,“ řekl jsem a chtěl jsem odejít. Zvedla aleruku a já jsem se zarazil. Dostrkala k jedné vyšší almaře židli,stoupla si na ni, sáhla nahoru a sundala velikou kulatou krabici.Hodila ji na zem, otevřela ji a vytáhla ven malou hnědou čapku spérem, asi takovou, jako myslím nosíval Robin Zbojník.Než jsem si ji mohl narazit na hlavu, přiměla mě, abych seposadil, vzala nůžky a ostříhala mě, což jsem už velice potřeboval.Ostříhání a čapka, to byly třešničky na dortu. Když jsem seznovu podíval do zrcadla, skoro jsem se ani nepoznal.„Teda paní Trusko,“ vzdychl jsem. „Já… já nevím, jak…“Nedokázal jsem najít správná slova, a tak jsem ji radši objal a dal jípořádnou mlaskavou pusu. Když jsem odcházel, bylo mi maličkotrapně a byl jsem rád, že u toho nebyl nikdo z mých kamarádů, aleTruska jen zářila.Vyřítil jsem se ven, chtěl jsem se ukázat Evrovi. Oblečení se mulíbilo, ale dušoval se, že jaktěživ Trusku neprosil, aby mi pomohla.Tvrdil, že bud už měla plné zuby toho, jak vypadám ošuntěle, anebože ji o to, aby mě dala do pucu, poprosil pan Topol. Anebo toudělala, protože je do mě zamilovaná.„Co to plácáš, jaká zamilovaná?!“ hulákal jsem.„Truska miluje Darrena,“ prozpěvoval si Evra. „Truska milujeDarrena.“„Překousni si ten jedovatěj jazyk, ty plaze slizká,“ zuřil jsem.Rozesmál se a nevypadalo to, že by ho to v nejmenším urazilo.„Darren Trusku miluje, lásku jí slibuje,“ prozpěvoval siposměšnou říkanku. „Nejdřív pusa na tváře, a už jdou od oltáře,budou tlačit upírečka v kóó-čááá-řeee.“Zařval jsem, skočil po něm, přimáčkl jsem ho na zem a nepustil,dokud neprosil o milost.- 110 -
Když jsme toho nechali, Evra se šel zase starat o svoji krajtu, jávyrazil ven a dodělal, co nám ještě na ten den zbývalo. A ani jsem senezastavil, protože jsem to musel vzít za Evru a odvést práci za dva.A při tom všem hemžení a navíc celý rozrušený z toho, že mám novéšaty, jsem dočista zapomněl na Ervého i na svůj úmysl povědět panuTopolovi, že tenhle ekoválečník chce pátrat po tom, kam se poděla tazmizelá zvířata.Kdybych nebyl tak roztržitý, možná by se všechno vyvinulojinak – a možná by náš pobyt na tom místě neskončil krveprolitím av slzách.- 111 -
KDVACÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLAdyž přišel večer, sotva jsem udržel oči otevřené. Všechna tapráce mě zmohla. Navíc Evra mě varoval, že dneska nemám uněho ve stanu spát. Krajta má kvůli nachlazení špatnou náladu amohla by kousat. Proto jsem zamířil do stanu pana Hroozleyho austlal jsem si na podlaze vedle klece Madame Okty. Usnul jsem snadani ne dvě minuty po tom, co jsem zalehl. Za nějakou dobu, to užjsem dávno spal, mě něco chytilo za krk a přidusilo. Rozkašlal jsemse a probudil.Nade mnou někdo stál, u úst mi držel lahvičku a snažil se do měnalít nějakou tekutinu. Nejdřív jsem si celý vyděšený pomyslel, že toje pan Sudd.Překousl jsem hrdlo láhve, až jsem se pořezal na rtu, a většinatekutiny se rozlila. Ten nade mnou zaklel, chytil mě za bradu arozevřel mi rty. Pokusil se nalít mi do úst zbytek, ale já jsem tovyprskl.Znovu zanadával, pak mě nechal a odpotácel se. Srdce mi užtlouklo trochu pomaleji. Poznal jsem, že to není pan Sudd.Byl to pan Hroozley.„O co se to sakra snažíte?“ vřeštěl jsem vztekle. Zuřil jsem tolik,že jsem ani necítil bolest z rozříznutého rtu.Ukázal mi zbytky lahvičky… a byla to jedna z těch, ve kterýchsi nosil lidskou krev.- 112 -
„Vy jste se mě snažil přinutit, abych se napil!“ lapal jsem podechu.„Musíš,“ naléhal pan Hroozley. „Vytrácíš se mi před očima,Darrene. Jestli to takhle půjde dál, do týdne je s tebou konec. Pokudsám nemáš odvahu napít se, musím tě k tomu přinutit.“Naštvaně jsem si ho prohlížel. Tvářil se nespokojeně a pakuhnul pohledem. „Jen se ti snažím pomoct.“„Jestli to zkusíte ještě jednou,“ prohlásil jsem zvolna, „tak vászabiju. Počkám si na den, pak se sem vplížím a uříznu vám hlavu.“Poznal, že to myslím vážně, a tak zachmuřeně přikývl.„Už to nikdy neudělám,“ slíbil. „Stejně jsem věděl, že to nebudek ničemu, ale zkusit jsem to musel. Kdybys polkl aspoň trošku,udrželo by tě to naživu o něco déle, a jakmile bys tomu přišel nachut, třeba by ses už tolik nebál napít se znovu.“„Nikdy tomu nepřijdu na chut!“ hulákal jsem. „Lidskou krevprostě pít nebudu. Je mi jedno, jestli opravdu umřu. Pít ji nebudu.“„No prosím,“ vzdychl si. „Udělal jsem, co bylo v mých silách.Jestli se chceš dál chovat jako hlupák, padá odpovědnost na tvojihlavu.“„Nechovám se jako hlupák… chovám se jako člověk,“ zavrčeljsem.„Jenomže ty nejsi člověk,“ utrousil tiše.„To já vím,“ odsekl jsem, „ale chci být člověk. Chci být jakoSam. Chci mít normální rodiče a kamarády. Chci stárnout normálnímtempem. Nechci celý život pít krev a vysávat lidi. mít strach zesluníčka a z lovců upírů.“„Škoda,“ prohlásil pan Hroozley, „protože právě tahle karta tipadla.“„Nenávidím vás,“ drtil jsem skrz zuby.„Taky škoda,“ pokrčil rameny, „protože na mě závisíš. Jestli tito nějak pomůže,“ dodal, „já v tobě taky nenacházím zvlášť velkézalíbení. To, že jsem z tebe udělal poloupíra, byla nejhorší chyba,jaké jsem se v životě dopustil.“„Tak proč mi nevrátíte svobodu?“ zakvílel jsem.„To nedokážu. Kdybych mohl, udělal bych to. Samozřejmě odemě můžeš kdykoli odejít.“- 113 -
Podezřívavě jsem si ho přeměřil pohledem. „Vážně?“ zeptaljsem se.„Vážně. Mně to nevadí. Naopak, byl bych radši, kdybys toudělal. Pak už bych tě totiž neměl na svědomí. Nemusel bych sedívat, jak umíráš.“Zvolna jsem zavrtěl hlavou. „Já vám ani trošku nerozumím,“prohlásil jsem.Skoro dojatě se pousmál. „Já tobě taky ne,“ ucedil.Pak jsme se oba maličko zasmáli a všechno se vrátilo donormálních kolejí. Nazlobilo mě, o co se pan Hroozley snažil, alechápal jsem, proč to zkusil. Člověk nemůže beze zbytku nenávidětněkoho, komu leží na srdci jeho dobro.Pověděl jsem mu, co jsem přes den dělal, jak jsme byli seSamem na nádraží a jak mi zachránil život. Taky jsem mu řekl, žemoc nechybělo, abychom se Samem uzavřeli pokrevní bratrství.„To je dobře, že jsi toho včas nechal,“ kývl pan Hroozley.„Co by se stalo, kdybychom se byli sbratřili?“„Tvoje krev by poznamenala tu jeho. Začal by mít zálibu vsyrovém mase. Obcházel by kolem řeznictví a nakukoval do výloh.Stárnul by trochu pomaleji, než je obvyklé. Velký rozdíl by to nebyl,ale stačilo by to.“„K čemu?“ chtěl jsem vědět.„Aby ho to dohnalo k šílenství,“ vysvětlil pan Hroozley.„Nechápal by, co se děje. Myslel by si, že propadl zlu. Nechápal by,proč se jeho život tak změnil. Do deseti let by i něj byla troska zralápro blázinec.“Při pomyšlení na to, jak málo stačilo, abych Samovi zničil život,jsem se otřásl. Právě kvůli těmhle věcem se musím držet u panaHroozleyho, aspoň dokud se nenaučím všemu o tom, co znamená býtpoloupírem.„Co si myslíte o Samovi?“ zeptal jsem se.„Moc jsem ho neviděl,“ odpověděl pan Hroozley. „Chodí hlavněpřes den. Ale zdá se mi, že je chytrý. Velice chytrý.“„Pomáhá nám s Evrou při práci,“ dodal jsem.„Vím.“„A umí za to vzít.“- 114 -
„Slyšel jsem.“Neklidně jsem si olízl rty. „Chce se dát k panoptiku,“ ohlásiljsem. Pan Hroozley se zachmuřil. „Měl jsem se na to zeptat panaTopola, ale zapomněl jsem. Zeptám se zítra. Co myslíte, že miřekne?“„Řekne, že se musíš zeptat mě. Dítě se může stát členem CircoMostruoso, jedině když jeho nezávislý člen slíbí, že bude jehoopatrovníkem.“„Tak bych mu mohl dělat opatrovníka já,“ navrhl jsem.„Ty na to nejsi dost starý. Musel bych to být já. Já bych museldát svolení. To ale neudělám.“„Proč?“ zajímal jsem se.„Protože to je hloupý nápad,“ odsekl. „Už to je dost malér, míttu jedno dítě. V žádném případě nevezmeme další. Kromě toho ječlověk. K tobě jsem připoután proto, že máš v žilách upíří krev. Pročbych měl pokládat krk na špalek kvůli člověku?“„Je to můj kamarád,“ namítl jsem. „Dělal by mi společnost.“Pan Hroozley si odfrkl. „Jako společnost ti musí stačit MadameOkta.“„To je něco úplně jiného,“ zakňoural jsem.„Tak podívej,“ namířil na mě prst. „Co se stane, když zjistí, žejsi upír? Myslíš, že to pochopí? Myslíš, že bude klidně spát, ačkoliví, že jeho nejlepší kamarád netouží po ničem víc než rozšmiknoutmu krk a vypít mu všechnu krev?“„To bych nikdy neudělal!“ křikl jsem.„Já to vím,“ kývl pan Hroozley. „Jenže já jsem upír. Je mi jasné,jaký jsi. Zrovna tak to ví pan Topol, Evra a ostatní. Ale jak by tě asibral obyčejný člověk?“Nešťastně jsem si vzdychl. „Takže ho k nám nepustíte?“Pan Hroozley užuž začal vrtět hlavou, ale pak se zarazil apomaličku přikývl. „No dobrá,“ prohlásil. „Může k nám.“„Může?“ ohromeně jsem se na něj zadíval. I když jsem za Samaorodoval, jak to šlo, ani na chvilku jsem si nemyslel, že dostanesvolení dát se k nám.„Ano,“ kývl pan Hroozley. „Může se k nám dát a jezdit s námi apomáhat vám s Evrou při práci. Ale s jednou podmínkou.“ Naklonil- 115 -
se ke mně a obšťastnil mě svým nejzlomyslnějším úsměvem. „Musíse taky stát poloupírem!“ sykl.- 116 -
KDVACÁTÁ PÁTÁ KAPITOLAdyž jsem se druhý den brzy ráno díval, jak Sam mašíruje k námdo tábora, měl jsem srdce až v krku. K smrti nerad ho zklamu,ale budu muset. V žádném případě nedovolím panu Hroozleymu, abyi z něj udělal poloupíra.Přes noc jsem o tom hodně přemítal – a jestli mě na tom něcoopravdu hodně děsilo, pak to, že Sam by na to nejspíš kývl, že sestane poloupírem, kdybych mu tu možnost předložil. Ať je chytrý,jak chce, asi by si nenašel čas popřemýšlet nad tím, jak je takový upírosamělý a jak hrozně žije.Když mě uviděl, přiřítil se a byl moc na jehlách, než aby sivšiml, že jsem změnil oblečení a že jsem ostříhaný. „Ptal ses ho? Ptalses?“ Oči mu jen svítily nadějí. „Ptal,“ řekl jsem posmutněle. „Noa?“Zavrtěl jsem hlavou. „Je mi líto, Same. Odmítl to.“Sam se rázem zřítil do hlubin beznaděje.„Ale proč?“ zakřičel.„Jsi moc mladý,“ řekl jsem.„Ty nejsi o moc starší!“ odsekl.„Jenže já nemám rodiče,“ lhal jsem. „Když jsem se k panoptikudal, neměl jsem žádný domov.“„Mně na rodičích nesejde,“ odfrkl si.„To není pravda,“ přesvědčoval jsem ho. „Chyběli by ti.“„Mohl bych jezdit domů na prázdniny.“- 117 -
„To by nešlo. Ty se pro život u Circo Mostruoso nehodíš.Možná později, až budeš starší.“„Já žádný později neberu,“ vřeštěl. „Chci k vám hned! Makaljsem. Osvědčil jsem se. Držel jsem klapačku, když jsi včera Ervémulhal o Vlčím muži. Pověděl jsi to panu Topolovi?“„Pověděl jsem mu všechno,“ vzdychl jsem si.„Já ti nevěřím,“ vztekal se Sam. „Myslím, že jsi s ním nemluvilvůbec. Zajdu za ním sám.“Pokrčil jsem rameny a ukázal jsem na dodávku pana Topola.„Támhle ho najdeš.“Sam vyrazil jako o závod, ale už po pár krocích zpomalil a pakse zastavil úplně. Nešťastně čutal do země špičkama bot a potom sevrátil a sedl si vedle mě.„To není fér,“ bručel. Všiml jsem si, že se mu po tvářích koulejíslzy. „Já počítal s tím, že se dám k vám. Mohla to bejt paráda.Všechno jsem si naplánoval.“„Není to poslední možnost,“ utrousil jsem.„A kdy bude jiná?“ zeptal se. „Dřív jsem jaktěživ neslyšel otom, že by tu vystupovalo nějaký panoptikum zrůd. Kdy na jinýnarazím?“Neodpověděl jsem.„Stejně by se ti to nelíbilo,“ snažil jsem se. „Není to takovázábavička, jak si myslíš. Jen si představ, jak to vypadá uprostředzimy, když musíš v pět ráno vylézt ze stanu, umýt se v ledové vodě apak pracovat venku ve sněhový vánici.“„To mi vůbec nevadí,“ paličatěl Sam. A pak přestal brečet a vočích se mu objevil prohnaný výraz. „Možná s várna pojedu stejně,“nadhodil. „Možná se proplížím do jednoho z aut a pojedu jako černýpasažér. Pak mě pan Topol bude muset vzít.“„To nemůžeš!“ štěkl jsem. „To nesmíš!“„Jestli budu chtít, udělám to,“ ušklíbl se. „Nezabráníš mi vtom.“„Zabráním,“ zavrčel jsem.„A jakpak?“ vysmíval se.Pořádně jsem se nadechl. Nejvyšší čas vylekat milého Sama tak,že toho nechá jednou provždy. Už jsem mu málem o sobě pověděl- 118 -
pravdu, ale pak mě napadla povídačka skoro stejně děsivá a taková,která ho zaručeně zažene na útěk.„Nikdy jsem ti nepověděl, co se stalo s našimi, že ne, Same? Anijak jsem se dostal k panoptiku.“ Mluvil jsem potichu a vyrovnaně.„Ne,“ kývl Sam. „Dost často mě to napadlo, ale nechtěl jsem sevyptávat.“„Zabil jsem je, Same,“ řekl jsem.„Cože?“ Tvář mu zbledla.„Mívám záchvaty šílenství. Jako Vlčí muž. Nikdo netuší, kdy seto stane a proč. Když jsem byl menší, drželi mě v nemocnici, alevypadalo to, že se to lepší. Tak si mě rodiče vzali na Vánoce domů.A když jsme s tátou po večeři překrajovali jablíčka, zase to se mnouseklo.Roztrhal jsem ho na kusy. Máma se mě pokusila odvléci, alezabil jsem ji taky. Moje mladší sestřička se pokusila utéct, ale chytiljsem ji. Roztrhl jsem ji na půlky stejně snadno, jako jsmepřekrajovali ta jablka.A pak, po tom, co jsem je zabil…“ zadíval jsem se Samovizpříma do očí. Pokud mi má uvěřit, musím to sehrát přesvědčivě.„Potom jsem je snědl.“Otřeseně se na mě díval.„To není pravda,“ zašeptal. „Nemůže to být pravda.“„Zabil jsem je a snědl a pak jsem utekl,“ lhal jsem. „Pan Topolmě našel a slíbil mi, že mě schová. Mají tu pro mě speciální klec, tokdybych začal šílet. Potíž je v tom, že nikdo neví, kdy se to stane.Proto se mi většina lidí vyhýbá. Evrovi to nevadí, ten má dost síly. Azrovna tak někteří účinkující. Ale obyčejní lidé… Dokázal bych jezabít v mžiku.“„Ty mi lžeš,“ prohlásil Sam.Sebral jsem silnou větev, která se válela kousek od nás, chvilkujsem ji obracel v rukou a pak jsem si ji strčil do pusy a překousl, jakoby to byla mrkev.„Rozkousal bych ti kosti a pak je vyplivl jako chrupavku,“pověděl jsem Samovi. Natrhl jsem si koncem větve ret a díky krvijsem vypadal děsivě. „Nedokázal bys mi v tom zabránit. Kdyby ses- 119 -
dal k panoptiku, spal bys se mnou ve stanu, takže po tobě bych šelnejdřív.K Circo Mostruoso prostě jít nemůžeš,“ pokračoval jsem. „Jábych byl rád, kdyby to šlo, rád bych tu měl kamaráda, ale nejde to.Kdybys jel s náma, nakonec bych tě zabil.“Sam se pokoušel odpovědět, ale jazyk ho jednodušeneposlouchal. Uvěřil té mojí za vlasy přitažené historce. Viděl toho vpanoptiku dost, aby věděl, že u nás jsou takové věci možné.„Jdi pryč, Same,“ vybídl jsem ho smutně. „Jdi a už se nevracej.Bude to tak jistější. A lepší. Pro oba.“„Ale Darrene, já… já…“ nejisté potřásl hlavou.„Padej!“ zařval jsem a začal bušit do země rukama. Cenil jsemzuby a vrčel. Měl jsem teď schopnost vydávat hlubší zvuky, neždovedou lidé, takže to znělo jako od divoké šelmy.Sam vyjekl, honem se vyštrachal na nohy a upaloval se schovatpod stromy. Ani jednou se neohlédl.Pozoroval jsem ho, bylo mi těžko, ale cítil jsem jistotu, že můjfígl zabral. Už ho nikdy neuvidím. Naše cesty se rozešly a nikdy seuž nesejdou.Kdybych jen věděl, jak hrozně se pletu, kdybych měl aspoňmaličkou představu, jaké hrůzy nás tu noc čekají, rozeběhl bych se ozávod za ním a nikdy bych se do toho ohavného panoptika krve, dotoho strašlivého panoptika smrti nevrátil.- 120 -
PDVACÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLAotloukal jsem se zamyšleně po táboře, když tu mi na zádapoklepal jeden z Lidiček. Ten kulhavý. „Co chceš?“ optal jsemse ho. Modrý a okapucovaný mužíček – pokud tedy byl mužskéhopohlaví – si rukou pohladil břicho. To bylo znamení, že on a jehobratři mají hlad. „Zrovna jste snídali,“ odsekl jsem. Znovu si pohladilbřicho. „A na oběd je ještě brzy.“ Znovu si pohladil břicho.Věděl jsem, že takhle by to pokračovalo hodiny, kdybych munevyhověl. Jen by za mnou trpělivě chodil a hladil by si břicho,dokud bych mu neslíbil, že mu něco nalovím.„No tak jo,“ vyprskl jsem. „Uvidím, co se dá sehnat. Ale jsemdneska sám, takže asi nepřijdu s plným pytlem.“Znovu si pohladil břicho.Odfrkl jsem si a vyrazil jsem.Neměl jsem na ten lov chodit. Byl jsem dost slabý. Pořád jsemsvedl běhat rychleji než člověk a byl jsem silnější než většina kluků vmém věku, ale už jsem nebyl tak úžasně silný ani vytrvalý. PanHroozley říkal, že pokud nezačnu pít lidskou krev, do týdne umřu, ajá věděl, že mluví pravdu. Sám jsem cítil, jak se vytrácím. Ještě párdnů, a nebudu s to slézt ani z postele.Pokusil jsem se chytit králíka, ale nebyl jsem dost rychlý. Při téhonbě jsem se celý zpotil a musel si na pár minut sednout. Pak jsemse vydal hledat nějaká zvířata, která na silnici srazila auta, ale jakonaschvál tam zrovna žádná nebyla. A protože jsem byl unavený a- 121 -
měl jsem trochu strach, co se stane, jestli se vrátím do tábora sprázdnýma rukama (Nárůdek by se mohl rozhodnout sníst mě!),zamířil jsem nakonec k pastvině plné ovcí.Když jsem tam dorazil, pokojně se pásly. Na lidi byly zvyklé, akdyž jsem přelezl plot a vešel mezi ně, skoro ani nezvedly hlavy.Hledal jsem nějakou starou nebo nemocně vypadající ovci. Paksi nebudu muset připadat jako lump, že jsem ji zabil. Konečně jsemnašel jednu s vyhublýma, roztřesenýma nohama a skelným výrazema usoudil jsem, že to je ta pravá. Vypadala, jako že ji moc dlouhýživot stejně už nečeká.Kdybych měl všechny svoje schopnosti, srazil bych jí vaz a onaby umřela ve chvilce a bez bolesti. Jenže já byl slabý a nešikovný anapoprvé jsem jí krkem neškubl dost silně.A ovce začala bolestí bečet.Pokusila se utéct, ale nohy ji nenesly. Padla na zem, ležela ažalostně bečela.Znovu jsem se jí pokusil zlomit vaz, ale nesvedl jsem to.Nakonec jsem našel kámen a dorazil jsem ji. Bylo to ubohé a hrozné,zabít to zvíře takhle, a já jsem se strašně styděl, ale přece jen jsem jizvedl za přední nohy a táhl ji pryč od stáda.Dostal jsem se skoro až k ohradě, když mi teprve došlo, že tamněkdo sedí a čeká na mě. Pustil jsem ovci a zvedl hlavu. Čekal jsemnaštvaného sedláka.Jenže sedlák to nebyl.Byl to Ervé.Ale naštvaný byl, a jako pes.„Jaks to moh udělat?“ rozkřikl se na mě. „Jak jsi to ubohý,nevinný zvíře moh zabít tak krutě?“„Pokoušel jsem se ji zabít rychle,“ bránil jsem se. „Chtěl jsem jízlomit vaz, ale nešlo mi to. Když se to nepovedlo, byl bych ji nechaltak, ale měla bolesti. Myslel jsem si, že bude lepší ji dorazit než jinechat trpět.“„To je teda vod tebe fakt moc velkomyslný, čéče,“ řeklsarkasticky. „Co myslíš, dostaneš za to Nobelovu cenu za mír?“- 122 -
„Prosím tě, Ervé,“ vzdychl jsem si. „Nevztekej se. Bylanemocná. Sedlák by ji zabil tak jako tak. A i kdyby přežila, nakonecby ji stejně poslal na jatka.“„To eště neznamená, že to bylo správný,“ prskal vztekle. „Žejsou jiný lidi hnusný, to eště neznamená, že se musíš chovat hnusnětaky.“„Na zabíjení zvířat není nic hnusnýho,“ namítl jsem. „Teda nic,když je to kvůli potravě.“„A co máš proti zelenině?“ zeptal se. „My maso jíst nemusíme,čéče. Nemusíme zabíjet.“„Ale jsou lidi, co maso mít musí,“ argumentoval jsem. „Jsoutakoví, co bez něj nepřežijou.“„Tak ty by bylo lepší nechat umřít!“ hromoval Ervé. „Ta ovce vživotě nikomu neublížila. Co se mě tejče, zabít ji je horší než zabítčlověka. Jseš obyčejnej vrah, pane Shan.“Smutně jsem zavrtěl hlavou. S někým tak paličatým nemá smyslse přít. Ervé má svůj pohled na svět, a já taky svůj.„Podívej, Ervé,“ prohlásil jsem, „mě zabíjení nijak nebaví. Bylbych radostí bez sebe, kdyby všichni byli vegetariáni. Jenže nejsou.Lidi jedí maso, to je holá pravda. A já dělám jenom to, co dělatmusím.“„No, však uvidíme, co na to poví policie,“ ucedil Ervé.„Policie?“ zamračil jsem se. „Co ta s tím má co dělat?“„Ta ovce, co jsi zabil, nebyla tvoje,“ rozesmál se krutě. „Myslíš,že to nechaj jen tak? Za zabíjení králíků a lišek tě nezatknou, a to ješkoda, ale za zabití ovce tě sbalej klidně. Poštvu na tebe policajty ahygieniky, to uvidíš ten tanec,“ šklíbil se.„To neuděláš!“ vyjel jsem. „Ty přece policajty nemáš rád.Vždycky proti nim bojuješ.“„Jo, když musím,“ souhlasil. „Ale když můžou kopat za mě…“Znovu se zasmál. „Nejdřív sbalej tebe a pak obrátěj vzhůru nohamaváš tábor. Zkoumal jsem, jak to u vás chodí. A viděl jsem, jakzacházíte s tím nešťastným chlupáčem.“„S Vlčím mužem?“„Jo. Držíte ho v kleci jako zvíře.“„On je zvíře,“ upozornil jsem.- 123 -
„Ne,“ odsekl Ervé. „Ty seš zvíře, čéče.“„Ervé, poslouchej,“ snažil jsem se. „Nemusíme být nepřátelé.Pojď se mnou do tábora. Popovídej si s panem Topolem a sostatníma. Prohlídni si, jak žijeme. Pokus se nás poznat a pochopit.Není přece potřeba –“„Nech si ty kecy,“ štěkl. „Jdu pro policajty. Říkej si, co chceš,nezabráníš mi v tom.“Pořádně jsem se nadechl. Nic jsem proti Ervému neměl, alevěděl jsem, že ho nesmím nechat, aby zničil Circo Mostruoso.„No jak chceš,“ řekl jsem. „Když tě nezadrží nic, co řeknu, snadlíp zabereš na to, co udělám.“Sebral jsem všechnu zbývající sílu a mrštil jsem po Ervémmrtvou ovcí. Zasáhla ho do prsou a srazila z ohrady. Překvapeněvyjekl, pak vykřikl bolestí, protože tvrdě dopadl na zem.Přeskočil jsem ohradu a klečel jsem na něm, než se stačilpohnout.„Jak jsi to udělal, čéče?“ zajíkal se.„Do toho ti nic není,“ odsekl jsem.„Malý kluci takhle hodit vovci nedokážou,“ namítal. „Tak jakjsi –“„Drž hubu!“ zařval jsem a vlepil jsem mu facku na vousatoutvář. Vytřeštěně na mě civěl. „Tak poslouchej, Regáči Vegáči,“ vrčeljsem a schválně jsem si vybral přezdívku, kterou nenávidí.„A poslouchej dobře. Na žádnou policii a za žádným hygienikemnepůjdeš. Kdybys to totiž udělal, tak nebude ta ovce jediná mrtvola,kterou dneska do panoptika přivleču.“„Co ty seš zač?“ zeptal se. Třásl se mu hlas a na očích mu bylovidět, jak moc se bojí.„Jestli mi budeš házet klacky pod nohy, jsem to poslední, co vživotě uvidíš,“ pohrozil jsem, pak jsem zabodl prsty do země poobou stranách jeho hlavy a stiskl jsem mu lebku mezi dlaněmi, právětak dost, aby pochopil, kolik mám síly.„Vypadni odsud, Regáči,“ poradil jsem mu. „Běž dohnat svojekamarády z POPu. Drž se pěkně toho protestování proti novýmsilnicím a mostům. Na tohle jsi slabá pára. My v panoptiku jsme- 124 -
zrůdy – a zrůdy se nechovají podle stejných pravidel jako ostatní.Rozuměl?“„Jseš blázen,“ pronesl tiše.„Jo,“ vzdychl jsem si. „Ale počkej, co to udělá s tvým rozumem,pokud tu zůstaneš a budeš se nám plést pod nohy.“ Vstal jsem a hodiljsem si ovci přes ramena.„A chodit na policii by stejně k ničemu nebylo,“ poznamenaljsem. „Než se do tábora dostanou, ovce bude dávno pryč, i skostičkama. Dělej si, co chceš, Ervé. Zůstaň si, nebo běž. Nahlas měpolicajtům, anebo drž klapačku. Já můžu říct jednu jedinou věc: promě a pro mně podobné není žádný rozdíl mezi tebou a touhle ovcí.“Zatřásl jsem s mrtvým zvířetem. „O tom, jestli tě zabít nebo nezabít,by sme nepřemýšleli o nic víc, než jestli máme někde na poli zabítnějaký pitomý zvíře.“„Ty seš zrůda!“ vypískl Ervé.„Jsem,“ souhlasil jsem. „Ale zatím jsem jenom zrůda ve vývinu.Měl bys vidět, jak vypadají někteří z těch ostatních.“ Zle jsem se naněj usmál a nenáviděl jsem sám sebe za to. že se chovám takodporně, jenže mi bylo jasné, že takhle to musí být. „Tak sbohem,Regáči Vegáči,“ utrousil jsem a odešel.Neohlédl jsem se. Nebylo to potřeba. Cvakání jeho zubů jsemslyšel div ne celou cestu zpátky do tábora.- 125 -
Tpovídá potom.DVACÁTÁ SEDMÁ KAPITOLAentokrát jsem zašel rovnou za panem Topolem a pověděl jsemmu o Ervém. Pozorně naslouchal. „Zařídil jsi to s ním dobře.“„Udělal jsem, co jsem musel,“ pokrčil jsem rameny. „Ale pyšnýna to nejsem. Nebaví mě zastrašovat a děsit lidi, jenže jinak to prostěnešlo.“„Správně bys ho býval měl zabít,“ poznamenal pan Topol. „Pakby nám nemohl uškodit už vůbec.“„Nejsem vrah,“ opáčil jsem.„To já vím,“ vzdychl si. „Já taky ne. Škoda, že s tebou nebylněkterý z Lidiček. Ti by mu ušmikli hlavu a ani na chviličku bynezaváhali.“„Co podle vás musíme udělat?“ chtěl jsem vědět.„Nemyslím, že by mohl natropit moc potíží,“ dumal pan Topol.„Na to, aby šel rovnou na policii, bude asi moc vylekaný. A i kdybyto udělal, nejsou proti tobě žádné důkazy. Byla by to nemilákomplikace, ale už dřív jsme měli spoustu příležitostí jednat spolicisty. Umíme to zvládnout.Horší je to s hygieniky. Můžeme vyrazit na cestu a setřást je, aletihle lidé mají ve zvyku sledovat tě jako barváři, jak jednou ucítípach.Zítra odjedeme,“ rozhodl se. „Na dnešní večer jsme naplánovalipředstavení a já je k smrti nerad ruším tak narychlo. Dřív než za- 126 -
svítání se sem žádný hygienik dostat nemůže, takže sbalíme táborpředtím.“„A vy se na mě nezlobíte?“ zeptal jsem se.„Ne. Není to poprvé, co jsme se střetli s někým z publika. Tvojechyba to není.“Pomohl jsem panu Topolovi rozhlásit po celém táboře, kdy seodjíždí. Všichni to vzali zcela bez potíží. A co víc, většinou byli rádi,že to vědí dopředu, protože dost často se stávalo, že panoptikummuselo zmizet do hodiny do dvou po varování.Pro mě to znamenalo další rušný den. Kromě příprav napředstavení jsem musel ostatním pomáhat i s přípravami na odjezd.Nabídl jsem Trusce, že jí pomůžu balit, ale když jsem k ní došel,měla stan už vyklizený. Když jsem se ptal, jak to, že sbalila takbleskově, jen na mě mrkla.Panu Hroozleymu jsem o ranním odjezdu pověděl, jen co sevzbudil. Nevypadal nijak překvapeně.„Byli jsme tu už dost dlouho,“ prohlásil.Požádal jsem ho, abych dneska nemusel na jeviště, protože senecítím moc dobře.„Půjdu brzy na kutě a pořádně se prospím,“ oznámil jsem.„To ti nijak nepomůže,“ varoval mě pan Hroozley. „Líp by se tiudělalo po jedné jediné věci – a ty víš, co to je.“Večer se přímo přiřítil a brzy byl čas zahájit představení. Zasepřišlo veliké obecenstvo. Krajnice byly v obou směrech přecpanéauty. Všichni v Circo Mostruoso měli napilno, bud se chystali naprkna, nebo uváděli publikum, anebo prodávali suvenýry.Podle všeho jsme nic na práci neměli jen dva. já a Evra, kterýnevystupoval, protože jeho krajta byla nemocná. Opustil ji jen na párminut, kdy se šel podívat na začátek představení. Stáli jsme po jednéstraně od jeviště a poslouchali, jak pan Topol zahájil vystoupení auvedl Vlčího muže.Zdrželi jsme se až do první přestávky, pak jsme vyšli ven adívali se na hvězdy.„Až odjedem, bude mi tohle místo chybět,“ řekl Evra. „Mámvenkov rád. Ve městě nejsou hvězdy nikdy vidět tak dobře.“„Nevěděl jsem, že tě astronomie tak zajímá.“- 127 -
„Ale nezajímá,“ namítl. „Jenom se rád na hvězdy dívám.“Po chvíli se mi začala točit hlava a musel jsem se posadit.„Není ti zrovna nejlíp, co?“ nadhodil Evra.Malátně jsem se pousmál. „Žádná sláva.“„Pořád ještě nepiješ lidskou krev?“Zavrtěl jsem hlavou a Evra si ke mně přisedl.„Nikdy ses mi úplně přesně nesvěřil, proč ji odmítáš pít,“nadhodil. „Přece to nemůže být o tolik jiné než zvířecí krev.“„Sám nevím, a nejspíš se to ani nechci dozvědět,“ odpověděljsem a odmlčel se. „Mám strach, že když budu pít krev, tak…propadnu zlu. Pan Hroozley tvrdí, že upíři zlí nejsou, ale já myslím,že jsou. Mám dojem, že každý, kdo bere lidi, jako by to byla zvěř,prostě zlý být musí.“„Ale jestli ti to zachrání život…“„To bude jenom začátek,“ namítl jsem. „Budu si říkat, že todělám, jen abych přežil. Budu se zapřísahat, že nikdy nevypiju víckrve, než budu potřebovat. Ale co když se pak nedokážu udržet?Porostu, budu dospívat a budu potřebovat víc a víc. Co když senebudu umět ovládat? Co když nebudu umět potlačovat žízeň? Cokdyž někoho zabiju?“„Nemyslím, že bys to dokázal,“ prohlásil Evra. „Ty prostě zlýnejsi, Darrene. Pochybuju, že by dobrý člověk dokázal páchatšpatnosti. Dokud budeš zacházet s lidskou krví, jako by to byl lék,nic se s tebou nestane.“„Možná,“ připustil jsem, i když jsem tomu nevěřil. „Ale stejně,zatím je mi fajn. Ještě den dva se nemusím definitivně rozhodnout.“„Ty bys vážně radši umřel, než aby ses napil?“ divil se Evra.„Ani nevím,“ odpověděl jsem poctivě.„Kdybys umřel, stýskalo by se mi,“ prohlásil smutně.„No jo, ale…“ ošíval jsem se. „Třeba to tak daleko nedojde.Třeba je nějaký jiný způsob jak přežít, něco, o čem mi pan Hroozleynechce povědět až do chvíle, kdy nebude mít na vybranou.“Evra zabručel. Věděl stejně dobře jako já, že žádný jiný způsobnení.„Zajdu se mrknout na krajtu,“ utrousil. „Chceš jít se mnou a nachvilku posedět?“- 128 -
„Nechci. Radši se trochu prospím. Musíme brzy vstávat a jájsem utahaný.“Popřáli jsme si dobrou noc a rozešli se. Nezamířil jsem přímo kestanu pana Hroozleyho, ještě jsem se potuloval po tábořišti,přemýšlel o rozhovoru s Evrou a taky o tom, jaké asi je umřít. Pokudumřu doopravdy, bude po mně jednou provždy. Život skončí, tělo serozloží a pak…Loupl jsem očima po hvězdách. Vydám se potom právě tam? Nadruhý konec vesmíru? Do upířího ráje?Bylo to hodně znepokojivé. Když jsem byl doma, na smrt jsemani nepomyslel; pro mě to byla věc, která se stává jen starým lidem.A najednou šup – stojím jí skoro tváří v tvář.Kdyby tak za mě mohl rozhodnout někdo jiný. Měl bych silámat hlavu s učením a s fotbalem, ne s tím, jestli mám pít lidskoukrev, anebo umřít. To není fér. Na to jsem moc malý. Neměl bych…Spatřil jsem, jak přes nedaleký stan přeběhl nějaký stín, ale mocjsem si toho nevšímal. Teprve když jsem uslyšel ostré lupnutí, začaljsem přemítat, kdo to může být. Venku by neměl být nikdo. Všichniod panoptika jsou ve velkém stanu. Že by někdo z diváků?Rozhodl jsem se to prozkoumat.Vydal jsem se tím směrem, kam zmizel stín. Noc byla tmavá apo několika změnách směru jsem už neměl ponětí, kam se ten člověkpoděl. Užuž jsem chtěl pátrání nechat, když tu jsem uslyšel dalšíostré lupnutí, tentokrát blíž.Rychle jsem se rozhlédl a zjistil, kde jsem, a v tu ránu mi bylojasné, odkud ten zvuk určitě přišel: od klece Vlčího muže.Pořádně jsem nabral dech, abych si uklidnil nervy, vyrazil jsemkupředu a spěchal jsem to prověřit.- 129 -
DVACÁTÁ OSMÁ KAPITOLATVlčího muže, zastavil jsem se a naslouchal jsem.ráva byla vlhká, ohýbala se poddajně pod nohama a nevydávalažádné zvuky. Když jsem došel k poslednímu přívěsu před klecíOzvalo se tiché zařinčení, jako kdyby někdo mírně pohnulsilnými řetězy. Vyšel jsem z úkrytu.Po obou stranách klece byla tlumená světla, a tak jsem všechnoviděl do nejmenších podrobností. Klec sem dovezli po jeho výstupu,jako každou noc. Uvnitř měl pořádnou flákotu masa, které bynormálně požíral. Ale dneska ne. Dneska se zajímal o něco jiného.Před jeho klecí se hrbil nějaký habán. Měl s sebou veliké nůžkyna plech a už přestříhal část řetězů, kterými byly zajištěné dveře.Pokoušel se řetězy rozmotat, ale moc se mu to nevedlo. Tišezanadával, zvedl nůžky a pokusil se přestřihnout další článek.„Co tam děláš?“ křikl jsem.Muž vyděšeně nadskočil, upustil nůžky a otočil se.Jak se dalo čekat, byl to Ervé.Nejdřív se tvářil provinile a vylekaně, ale když uviděl, že jsemsám, jeho sebedůvěra vzrostla.„Nechoď ke mně!“ varoval mě.„Co tam děláš?“ zeptal jsem se znovu.„Chci toho ztrápenýho ubožáka pustit na svobodu,“ odpověděl.„Já bych takhle v kleci nedržel ani to nejdivočejší zvíře. Je to- 130 -
nelidský! Pustím ho. Volal jsem na policii, budou tu ráno, ale řeksem si, že eště předtím udělám trochu práce sám.“„To nesmíš!“ lapal jsem po dechu. „Zbláznil ses? Je to divoch.Jestli ho pustíš, pobije všechno živé v okruhu pěti kilometrů!“„To tvrdíš ty,“ odfrkl si Ervé. „A já ti nevěřím. Podle mejchzkušeností se zvířata chovaj podle toho, jak se s nima zachází. Kdyžse s nima zachází jako s šílenejma vobludama, chovaj se podle toho.Ale když s nima naopak zacházíš s úctou, s láskou a lidsky…“„Nemáš ponětí, co děláš,“ pověděl jsem mu. „Vlčí muž neníjako ostatní zvířata. Mazej od něho, než způsobíš nějaký malér.Můžem si to probrat. Můžeme –“„Ne!“ vykřikl. „Už žádný řeči!“Otočil se k řetězům a začal s nimi znovu zápasit. Vsunul ruku doklece a skrz mříže zacloumal tím nejsilnějším. Vlčí muž ho tišepozoroval.„Ervé, nech toho!“ zařval jsem a vrhl se k němu, abych muzabránil v otevření klece. Chytil jsem ho za rameno a pokusil se hoodtáhnout, ale neměl jsem dost síly. Párkrát jsem ho uhodil do žeber,ale Ervé jen funěl a svoje úsilí zdvojnásobil.Sápal jsem se mu po rukou, abych mu je odtrhl od řetězů, alepřekážely mi mříže.„Nech mě bejt!“ ječel Ervé. Otočil hlavu, aby na mě viděl. „Mněv tom nezabráníš!“ vřískal. „Nezabráníš mi, abych vodved svojípovinnost. Já toho nešťastníka vosvobodím. Prosadím spravedlnost.Udělám –“Najednou přestal vyřvávat. Obličej mu zbělel jako křída, tělosebou škublo. Pak zmrtvělo.Ozval se chroustavý, mlaskavý, trhavý zvuk. a když jsempohlédl do klece, pochopil jsem, že Vlčí muž se dal do díla.Zatímco jsme se dohadovali, skočil přes celou klec, chňaplErvého za ruce, narval si je do tlamy a ukousl mu je těsně pod lokty.Ervé se odpotácel od klece s vytřeštěnýma očima. Pozvedl k nimoba pahýly a koukal, jak mu z nich chlístá krev.Pokusil jsem se vyrvat ty ruce Vlčímu muži z tlamy, protožejsem věděl, že kdybych je zachránil, dostal by Ervé ještě šanci, ale- 131 -
Vlčí muž byl rychlejší, odskočil z mého dosahu a dal se do žvýkání.Ve chviličce byly ruce na kaši a já věděl, že je navždy po nich.„Kde mám svý ruce?“ tázal se Ervé.Otočil jsem se znovu k vousatci. Vpíjel se pohledem do pahýlů,které mu zůstaly místo paží, ve tváři měl legračně udivený výraz azatím neřval bolestí, i když co chvíli to muselo přijít.„Kde je mám?“ ptal se dál. „Jsou pryč. Ještě před chvilkou jsemje měl. Odkud je všechna ta krev? Proč si vidím kosti? Kde mámruce“Teď už to zařval z plných plic.„Musíš jít se mnou,“ popošel jsem k němu. „Musíme ti toošetřit, jinak vykrvácíš a umřeš.“„Nepřibližuj se ke mně!“ zuřil Ervé. Pokusil se napřáhnout ruku,že mě odstrčí, ale pak mu došlo, že žádnou nemá.„To ty za to můžeš!“ hulákal. „To tys mi to udělal!“„Ne, Ervé, to Vlčí muž,“ snažil jsem se, ale neposlouchal mě.„Je to tvoje chyba,“ trval na svém. „Sebrals mi ruce. Jseš hnusnámrňavá vobluda a ukrad jsi mi ruce. Moje ruce! Moje ruce!“Znovu začal vřískat. Natáhl jsem se po něm, ale tentokrát měodstrčil – tělem, otočil se a běžel pryč. S ryčením a se zakrvácenýmipahýly vysoko nad hlavou se řítil po táboře, z plna hrdla řval, a pakzmizel ve tmě.„Moje ruce! Moje ruce! Moje ruce!“Chtěl jsem se rozběhnout za ním, ale bál jsem se, že měnapadne. Vydal jsem se za panem Hroozleym a panem Topolem, tiuž budou vědět, co dělat… Jenže pak jsem zezadu zaslechl hrozivézavrčení a ztuhl jsem na místě.Pomaličku jsem se otočil. Vlčí muž stál u dveří klece – a ty serozevíraly! Nějak se mu podařilo odstranit poslední řetěz a osvoboditse.Nehnul jsem se ani o milimetr, a on stál a zlověstně se šklebil.V matném světle se blýskaly ostré zuby. Podíval se doleva doprava,pak natáhl ruce a chytil se mříží po obou stranách. Nato se přikrčil asvaly na nohou se napjaly.Skočil, vrhl se ke mně.Zavřel jsem oči a čekal na smrt.- 132 -
Uslyšel jsem, jak přistál asi metr přede mnou. Už jsem se loučilse životem.Pak jsem ale zaslechl, jak mi přeletěl nad hlavou, a došlo mi, žemě přeskočil. Chviličku jsem v děsu čekal, kdy mi prohryzne krk aukousne mi hlavu.Nic se ale nestalo.Celý zmatený jsem se otočil a zamrkal jsem. Běžel ode mě pryč!Zahlédl jsem, jak daleko před ním mezi karavany rychle kličkujenějaká postava, a pochopil jsem, že nejde po mně. Nechal mě býtkvůli chutnější kořistí.Odpotácel jsem se pár kroků směrem, ve kterém zmizel.Usmíval jsem se a děkoval v duchu všem bohům. Neuvěřitelné, jaktěsně jsem ufrnkl smrti! Když vyskočil, bylo mi jasné, že…Do něčeho jsem vrazil nohou a zastavil se.Podíval jsem se na zem a uviděl jsem tašku. Určitě ji upustil ten,koho teď Vlčí muž honí. Poprvé mě začalo zajímat, po kom tovlastně jde.Zvedl jsem tašku. Taková ta přes jedno rameno. Podle pohmatubylo jasné, že je plná šatů. Když jsem ji otočil, vypadla z nínerozbitná sklenička. Sundal jsem víčko a ucítil ostrou vůni…nakládaných cibulek.Srdce se mi skoro zastavilo. Zběsile jsem začal hledat jmenovkua modlil se, aby ty cibulky neznamenaly to, co mě děsilo.Moje modlitby nikdo nevyslyšel.Jmenovku jsem našel. A písmo bylo jasné, i když trochurozházené. Dětské písmo.Tahle taška patří Samu Grestovi – stálo tam. Pod tím byla adresaa na konci ještě varování: Ruce pryč! Dost ironické, v souvislosti stím, co se před chviličkou stalo Ervému.Ale nebyl čas se tomu šibeničnímu šprýmu zasmát.Sam! Z nějakého důvodu se sem dnes večer připlížil, nejspíšchtěl načerno odjet s panoptikem, a zřejmě mě viděl a sledoval.A právě Sama zahlédl Vlčí muž těma svýma pichlavýma očima, jakstojí za mnou. To Sam běžel o život přes tábor.Vlčí muž jde po Samovi!- 133 -
DVACÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLAeměl jsem se za nimi pouštět na vlastní pěst. Měl jsem jít propomoc. Bylo to šílenství, vyřítit se do tmy úplně sám.NJenže Vlčí muž šel po Samovi. Po Samovi, který chtěl kpanoptiku. Po Samovi, který se chtěl stát mým pokrevním bratrem.Po neškodném, kamarádském fantastovi Samovi. Po klukovi, kterými zachránil život.Na vlastní bezpečí jsem nemyslel. Sam byl v maléru a nebyl časvyhledat pomoc ostatních. Možná potkám vlastní smrt, ale musím zanimi, musím se pokusit Sama zachránit. Dlužím mu to.Rychle jsem vyběhl z tábora. Mraky se rozestoupily a já jsemzahlédl, jak Vlčí muž mizí mezi stromy. Upaloval jsem za ním, jaknejrychleji jsem dokázal.Po nějaké chvíli jsem ho uslyšel výt, což bylo dobré znamení.Znamenalo to, že pořád ještě loví. Kdyby už Sama chytil, na to, abyvyl, by byl příliš zaměstnaný žraním.Přemítal jsem, jak je možné, že ho ještě nechytil. Měl by. Nikdyjsem ho ještě neviděl volně běhat, ale určitě je rychlý. Třeba si seSamem pohrává, než se rozhodne ho zabít.Stopy byly ve vlhké noční půdě jasně vidět, ale stejně bych jedokázal sledovat po sluchu. Lesem těžko poběžíte potichu, zvlášť vnoci.- 134 -
Tak jsme upalovali pěkných pár minut. Sam a Vlčí mužvepředu, mimo dohled, já se vlekl vzadu. Nohy mi začínalyochabovat, ale přinutil jsem se pokračovat.Myslel jsem na to, co udělám, až je doženu. V žádném případěnepřemůžu Vlčího muže v poctivém boji. Snad bych ho mohl praštitdo hlavy klackem nebo tak něco, ale i to je nepravděpodobné. Jesilný a rychlý a má chut na lidskou krev. Zarazit ho vlastně nejde.Nemohl jsem doufat v nic víc, než že se mu vrhnu do cesty azaujmu Samovo místo. Pokud se mu nabídnu místo Sama, snad si měvezme a Sam bude moct utéct.Nevadilo by mi umřít za Sama. Pro jednoho kamaráda jsem seuž vzdal svého lidství. Není mezi tím takový rozdíl, vzdát se životakvůli někomu jinému.A kromě toho: když umřu takhle, bude to pro dobrou věc. Už sinebudu muset dělat starosti, jestli mám pít lidskou krev, anebo jestlimám umřít hlady. Můžu padnout v boji.Po dalších několika minutách jsem vyběhl z lesa ven a došlo mi,kam nás to Sam vede: k opuštěnému starému depu.Podle toho bylo vidět, že mu mozek pořád dobře funguje. Tohlebylo to nejlepší místo se spoustou skrýší a taky věcí, které se dajípoužít k boji: kusů železa, střepů. Možná nemusí umřít ani jeden znás. Možná je tu šance, že v tomhle boji zvítězíme.Uviděl jsem, jak se Vlčí muž zastavil uprostřed seřadiště ačenichá. Zase zavyl, byl to táhlý zvuk, od kterého mrazilo až v páteři,a pak se vydal k jednomu z rezavých vagonů.Já jsem se rozběhl kolem konce toho vagonu, ale tak tiše, jakjsem jen dokázal. Vytáhl jsem se na rukou a podíval se do jednoho zoken: nic.Zase jsem se spustil a proklouzl ke třetímu oknu. Ale ani kdyžjsem nahlédl tam, neviděl jsem pořád nikoho.Zrovna jsem se vytahoval k tomu dalšímu, když jsem zahlédl,jak mi na hlavu sviští kovová tyč.Švihl jsem sebou právě včas, abych se jí vyhnul. Prosvištěla mikolem hlavy, poškrábala mě, ale žádnou vážnou škodu nezpůsobila.„Same, přestaň, to jsem já!“ sykl jsem a padl na zem. Chviličkubylo ticho a pak se v kulatém okně objevila Samova tvář.- 135 -
„Darrene?“ špitl. „Co tady děláš?“„Běžel jsem za tebou.“„Já myslel, že to je Vlčí muž. Chtěl jsem tě zabít.“„Skoro se ti to povedlo.“„Promiň.“„Propána, Same, nezdržuj se omluvama,“ odsekl jsem. „Jsme vtom až po uši. Musíme se z toho dostat. A rychle odsud vypadnout.“Couvl od okna. Ozvaly se tiché šouravé zvuky a pak se objevilve dveřích vagonu. Ujistil se, že Vlčí muž není nikde na dohled,seskočil a doplížil se ke mně.„Kde je?“ chtěl vědět.„Nevím,“ zašeptal jsem. „Ale někde blízko. Viděl jsem ho jíttímhle směrem.“„Třeba si našel nějakou jinou kořist,“ nadhodil optimistickySam. „Ovci nebo krávu.“„Moc bych na to nespoléhal,“ zabručel jsem. „Neběžel by ažsem, jen aby toho nakonec nechal.“Přimáčkli jsme se k sobě. Sam pozoroval pravou stranu, jálevou. Cítil jsem, jak se celý chvěje, a on určitě cítil, jak se třesu já.„Co budem dělat?“ zeptal se.„Nevím. Napadá tě něco?“ zajímal jsem se.„Něco málo jo.“ kývl. „Mužem ho nalákat do baráku. Třeba pakpropadne tou prohnilou podlahou. Mohli by sme mu tam nachystatléčku.“„Možná,“ řekl jsem. „Ale co když se propadneme my? To bybyla léčka za všechny prachy. Mohl by po nás skočit a sežrat nás,kdykoli se mu zlíbí.“„A co ty trámy?“ navrhl Sam. „Můžeme najeden vlézt a státzádama k sobě. Když si vezmem klacky nebo hole, můžeme do nějtlouct, až nás napadne. Pak by po nás mohl jít jenom z jedinýhosměru.“„A z Circo Mostruoso někdo dřív nebo později musí dorazit.“přisadil jsem si, když jsem to promyslel. „Jenže co když ho napadneurvat konec trámu?“„Ty jsou zapuštěný do stěny dost pevně,“ namítl Sam.„Pochybuju, že by je vyrval holýma rukama.“- 136 -
„A udrží nás trám všechny tři?“„To nevím jistě,“ připustil Sam. „Ale když spádném z takovývejšky, aspoň bude rychle po všem. Kdoví, třeba budeme mít kliku adopadnem na něj. On se při tom zabije, a nám udělá měkkoupodložku.“Nevesele jsem se zasmál. „Same, ty ses až moc díval nakreslený filmy. I když nápad to není špatnej. Já na nic lepšíhonepřijdu. Odhánět ho nebude snadný, dokonce ani na trámu, ale proněj bude těžší se k nám dostat.“„Jak dlouho myslíš, že bude trvat, než se sem dostanou lidi zpanoptika?“ zeptal se Sam.„Podle toho, kdy přijdou na to, že se něco děje,“ pokrčil jsemrameny. „Když budeme mít štěstí, uslyší ho výt a můžou tu být zapár minut. Jinak možná budeme muset čekat až na konecpředstavení, a to může být ještě hodina, možná i víc.“„Máš nějakou zbraň?“ zeptal se Sam.„Nemám. Neměl jsem čas nic sebrat.“Podal mi krátkou kovovou tyč. „Tu máš. Měl jsem to dorezervy. Žádná sláva, ale lepší než nic.“„Vidíš ho někde?“ zeptal jsem se.„Ne,“ odpověděl. „Zatím ne.“„Asi by sme se měli odklidit, než sem přijde,“ navrhl jsem, alepak jsem se odmlčel. „Jak se ale dostáném do toho baráku? I běhemje to kus cesty, a Vlčí muž se může schovávat kdekoli.“„Budem to k němu muset vzít trapem a doufat, že to vyjde,“odtušil Sam.„Rozdělíme se?“ zeptal jsem se.„Radši ne,“ usoudil. „Myslím, že máme lepší šance spolu.“„Souhlasím. Můžeme běžet?“„Ještě chviličku.“Otočil jsem se a díval jsem se, jak dýchá. Tvář měl bledou a šatypotrhané a špinavé, jak se prodíral lesem, ale vypadal odhodlaně. Bylto velice zarputilý človíček.„Proč ses dneska vrátil, Same?“ zeptal jsem se tiše.„Chtěl jsem se dát k panoptiku,“ odpověděl.„I po tom, co jsem ti o sobě řekl?“- 137 -
„Rozhod jsem se, že to risknu,“ pokrčil rameny. „Přece jsi můjkamarád. A člověk se má kamarádů držet. Jen co jsem se dostal zprvního leknutí, utvrdila mě ta tvoje povídačka ještě víc v rozhodnutíjet s várna. Třeba bych ti dokázal pomoct. Čet jsem pár knih oduševních poruchách. Třeba by sme tě vyléčili.“Nemohl jsem si pomoct, musel jsem se pousmát. „Ty jsi aletrouba, Same.“„Já vím,“ kývl. „Stejnej jako ty. Proto jsme tak dobrá dvojka.“„Jestli se z tohohle dostanem,“ pověděl jsem mu, „můžeš klidněs náma. A nemusíš mít žádný strachy, že tě sežeru. To byla jenpovídačka, abych tě vylekal.“„Fakt?“ zeptal se.: „Fakt.“„Tfuj!“ Otřel si čelo. „Teď se mi ulevilo.“„Ulevit se ti může, až když nás Vlčí muž nedostane,“ poradiljsem mu. „Tak připraven?“„Připraven.“ Popotáhl si kalhoty a přichystal se vyběhnout. „Natři,“ navrhl.„Tak jo.“„Jedna,“ začal.Zadívali jsme se oba k baráku. „Dva –“Zaujali jsme startovní pozice. „Tř…“Jenže než to stačil doříct, zpod vagonu vystřelily jako dvě šipkychlupaté ruce. Pozdě mi došlo, kde se Vlčí muž schovává. Prsty sestiskly nad Samovými kotníky, chytily se ho a táhly dolů!- 138 -
STŘICÁTÁ KAPITOLAam se dal ihned do křiku, jakmile se mu ruce zaťaly do kotníků.Když dopadl, vyrazilo mu to dech, a tak na chviličku zmlkl, alepo vteřině po dvou už zase křičel. Sjel jsem na kolena, chytil jsemSama za ruce a tahal. Viděl jsem Vlčího muže, jak leží pod vagonemna chlupatém břiše a divoce se zubí. Z tesáků mu odkapávaly hustésliny.Silně jsem zatáhl a Sam se posunul blíž ke mně, jenže s nímbohužel i Vlčí muž. Nepustil se, zato se hrozivě soukal zpod vagonu.Přestal jsem tahat a pustil jsem Sama. Chytil jsem dlouhoukovovou tyč. kterou upustil, a vyskočil jsem. Začal jsem Vlčíhomuže mlátit do napřažených paží a on vztekle vyl.Pustil se jednou chlupatou pazourou a hmátl jí po mně. Uklouzljsem a praštil jsem ho do ruky, kterou pořád držel Sama. Zavylbolestí a prsty povolily.„Utíkáme!“ řval jsem na Sama a pomáhal mu na nohy.Vyrazili jsme bok po boku k domu. Zezadu jsem slyšel, jak seVlčí muž štrachá zpod vagonu. Předtím si s námi pohrával, ale teďběsnil vzteky. Věděl jsem, že do honby za námi vloží všechno.Konec hraní. Ani omylem se nedostaneme do skrytu v baráku!Doběhne nás dřív, než budem v půlce seřadiště.„Pořád… běž,“ zasípal jsem na Sama, pak jsem se zastavil,otočil jsem se a vyrazil proti řítícímu se Vlčímu muži.- 139 -
Naprosto ho to překvapilo. Vrazil do mě. Jeho tělo bylo chlupatéa zpocené a těžké. Po nárazu jsme se oba svalili na zem. Propletly senám ruce a nohy, ale já jsem se rychle odtáhl a uhodil jsem ho tyčí.Vlčí muž zuřivě zahulákal a rozmáchl se mi po ruce. Tentokrátse strefil, kousek pod ramenem. Od rány mi celá paže úplnězmrtvěla, stal se z ní nepoužitelný kus masa a kostí. Upustil jsem tyča pak jsem po ní sáhl levou, zdravou rukou.Jenže Vlčí muž byl rychlejší. Hrábl po tyči a odhodil ji.Zarachotila, jak dopadla kamsi do tmy.Pomaličku vstal a zlovolně se usmíval. Bylo snadné číst mu naočích. Věděl jsem dobře, co by říkal, kdyby uměl mluvit: „Teď těmám, Darrene Shane! Pobavil ses, pohrál sis, ale přišel čas zabíjet!“Chytil mě za boky, doširoka rozevřel tlamu a už se předkláněl,že mi uhryzne celý obličej. Cítil jsem jeho smradlavý dech a viděljsem kousky masa a cáry košile z Ervého paží. které mu uvízly mezizažloutlými zuby.Ale než se čelisti mohly sklapnout, něco ho uhodilo ze strany dohlavy, srazilo ho a vyvedlo z rovnováhy.Na okamžik jsem za ním zahlédl Sama, který v rukou drželtěžký kus dřeva. Uhodil Vlčího muže znovu a tentokrát ho přiměl,aby mě oběma rukama pustil.„Škoda každý rány, která padne vedle!“ ječel Sam a vší siloupraštil Vlčího muže do hlavy potřetí. „Dělej! Musíme –“Co Sam říkal dál, to jsem už neuslyšel. Protože jak jsem sevydal k němu. Vlčí muž naslepo máchl pěstí. Pořádně ani nemířil, aleměl štěstí a zasáhl mě do obličeje. Padl jsem na záda.Hlava mi div nevybuchla jako granát. Viděl jsem jasná světla aobrovské hvězdy, a pak jsem omdlel.Když jsem se probral, snad za pár vteřin, snad za pár minut,nemám ponětí, kolik času uplynulo, nad kolejemi vládlo strašidelnéticho. Neslyšel jsem, že by tu někdo utíkal nebo křičel nebo zápasil.Slyšel jsem jedině usilovné žvýkání, ozývalo se zblízka.Chramst. Chramst. Chramst.Pomaličku jsem se posadil a snažil se nemyslet na kladiva, comi bušila v hlavě.- 140 -
Mým očím nějakou chvilku trvalo, než se znovu přizpůsobilytmě. Když jsem zase viděl, došlo mi, že se dívám Vlčímu muži přímodo zad. Krčil se na všech čtyřech a hlavu k něčemu skláněl. To onvydával ty chroustavé zvuky.Byl jsem od rány tak omámený. že mi chvíli trvalo, než jsem siuvědomil, že nejí něco, ale… někoho!SAM!!!Zapomněl jsem na bolest, vyštrachal jsem se na nohy a vrhl sevpřed, jenže jediný pohled na tu krvavou kaši pod Vlčím mužemstačil, abych pochopil, že je na všechno pozdě.„Ne!“ zařval jsem a uhodil jsem Vlčího muže zdravou rukou.Úplně nesmyslný útok.Zamručel a odstrčil mě. Zase jsem k němu přiskočil a tentokrátjsem kromě rány rukou i kopl. Zavrčel a znovu se mě pokusilodstrčit, ale udržel jsem se a cloumal jsem s ním za chlupy a za uši.Pak zavyl a konečně zvedl hlavu. Byla rudá. temně, děsivě rudá,plná vnitřností a kusů masa a kostí.Povalil mě na zem, přimáčkl dolů jedinou dlouhou chlupatoupaží. Švihem zaklonil hlavu a zavyl k noční obloze. A pak sďábelským vrčením přibližoval zuby k mému krku. Chtěl mě jednímrychlým kousnutím dodělat.- 141 -
Szastavily ho.TŘICÁTÁ PRVNÍ KAPITOLAkoro v posledním myslitelném okamžiku se odněkud ze tmyvynořily dvě ruce, které chytily Vlčího muže za čelisti aPak ty ruce škubly Vlčímu muži hlavou do strany, takže vyjekl apadl ze mě.Útočník si mu vylezl na záda a přidržel si ho. Pak jsem uvidělpěsti, které se začaly míhat rychleji, než to zrak stačil sledovat, a pakuž Vlčí muž ležel v bezvědomí na zemi.Útočník vstal a vytáhl mě na nohy. Zjistil jsem, že se dívám dozardělé, zjizvené tváře pana Hroozleyho.„Dřív jsem přijít nestačil,“ lapal upír po dechu, opatrně miotáčel hlavou doleva a doprava a prohlížel si rozsah škod. „Evrauslyšel vytí Vlčího muže. O tobě a o tom klukovi nic nevěděl. Jen simyslel, že ta potvora sama utekla.Pověděl to panu Topolovi, ten zrušil zbytek představení auspořádal pátrání. A pak mě napadlo pomyslet na tebe. Když jsemzjistil, že tvoje postel je prázdná, prohledal jsem okolí a našel tvojistopu.“„Myslel jsem si… už jsem si… že… že umřu…“ sténal jsem.Mluvit bylo hrozně těžké. Byl jsem celý potlučený a utrpěl jsem šok.„Úplně… najisto. Myslel jsem… nikdo nepřijde. Myslel…“Objal jsem pana Hroozleyho zdravou paží a pevně jsem hoobjal.- 142 -
„Díky,“ vzlykal jsem. „Díky. Díky. Dí…“Zarazil jsem se, protože jsem si vzpomněl na svého nebohéhokamaráda.„Sam!“ vyjekl jsem. Pustil jsem pana Hroozleyho a vyřítil jsemse k místu, kde ležel můj kamarád.Vlčí muž Samovi rozerval břicho a snědl spoustu vnitřností.Když jsem ale k Samovi dorazil, kupodivu byl ještě naživu. Víčkamu pocukávala, přerývaně oddychoval.„Same, jsi v pořádku?“ Idiotská otázka, ale na nic jiného semoje rozbité rty nezmohly. „Same?“ Prsty jsem mu odhrnul vlasy zčela, ale nedával vůbec najevo, že by mě slyšel nebo aspoň cítil.Vypadal úplně klidně, přinejmenším od prsou nahoru.Pan Hroozley k němu poklekl a prohlédl si ho.„Můžete ho zachránit?“ zeptal jsem se. Pomaličku zavrtělhlavou. „Musíte!“ vyjekl jsem. „Můžete ty rány zacelit. Zavolámedoktora. Dáte mu ten lektvar. Musí se to nějak dát –“„Darrene,“ ozval se tiše, „nedá se dělat vůbec nic. Umírá.Poranění jsou příliš velká. Ještě pár minut a…“ Vzdychl si. „Aspoňže nic necítí. Nebude mít žádné bolesti.“„Ne!“ zařval jsem a vrhl jsem se na Sama. Trpce jsem serozplakal a od vzlyků jsem se otřásal tak moc, až to bolelo.„Same! Ty nesmíš umřít! Same! Zůstaň naživu! Můžeš jít kpanoptiku a cestovat s náma po světě a… můžeš… můžeš…“Dál už jsem nic říkat nedokázal, jenom jsem svěsil hlavu, drželSama a brečel.Staré depo bylo pusté. Vlčí muž ležel v bezvědomí za mýmizády a pan Hroozley mlčky seděl vedle mě. Sam Grest, můjkamarád, který mi zachránil život, ležel pode mnou naprostonehybně a sklouzával níž a níž k poslednímu spánku, kneodvolatelné, strašlivé smrti.- 143 -
PTŘICÁTÁ DRUHÁ KAPITOLAo chvílijsem ucítil,jak měcosi mírnětahá za rukávna levé ruce.Rozhlédljsem se. PanHroozley stálnade mnou atvářil se Nešťastně.„Darrene,“začal, „asi tibudepřipadat, žena to nenívhodná chvíle, ale něco musíš udělat. Pro Sama. A pro sebe.“„O čem to mluvíte?“ otřel jsem si slzy z obličeje a vzhlédl jsemk němu. „Můžeme ho zachránit? Jestli ano, řekněte mi to. Udělámcokoli.“„Pro záchranu jeho těla nemůžeme udělat nic,“ odpověděl panHroozley. „Umírá, na tom se nedá nic změnit. Ale můžeme něcoudělat pro jeho duši.“ Podíval se na mě. „Darrene, musíš Samovivypít krev.“ Dál jsem na něj civěl, ale teď už ne s nadějí, spíšnevěřícně.„Jak to můžete říct?“ zeptal jsem se tiše. „Jeden z mýchnejlepších kamarádů umírá, a vy nemyslíte na nic jiného než… jstehnusnej! Hnusná, zvrácená obluda. Měl byste umírat vy, a ne Sam.Nenávidím vás! Jděte pryč.“„Nerozumíš mi.“„Ale rozumím,“ vybafl jsem. „Sam umírá, a vás nenapadne niclepšího, než jak mě zasvětit krví. Víte, co jste zač? Jste mizernej –“„Pamatuješ si, jak jsme se bavili o tom, že upíři dokážoupřijmout část duše druhého člověka?“ nadhodil.Už jsem mu chtěl vmést do tváře nějakou ohavnou urážku, alejeho otázka mě zmátla.„Co to má s tímhle společného?“„Darrene, je to důležité. Tak vzpomínáš si?“„Ano,“ přikývl jsem. „A co s tím?“- 144 -
„Sam umírá,“ řekl pan Hroozley. „Za pár minut bude po smrti.Navždy. Ty ale můžeš část jeho osobnosti udržet naživu, uvnitř sebe,když mu hned teď vypiješ krev a vezmeš mu život dřív, než to zařídízranění, která mu způsobil Vlčí muž.“Nevěřil jsem vlastním uším.„Vy chcete, abych Sama zabil?“ ječel jsem.„Ne,“ vzdychl si. „Sama už zabil někdo jiný Ale když mu ulevíšdřív. než zemře na kousnutí Vlčího muže. zachráníš něco z jehovzpomínek a pocitů. Bude v tobě žít dál.“Zavrtěl jsem hlavou. „Nemůžu pít jeho krev,“ zašeptal jsem. „Jeto přece Sam.“ Podíval jsem se dolů na to zmasakrované tělíčko.„Nemůžu.“Pan Hroozley vyrazil táhlý vzdech. „Nebudu tě nutit. Alepečlivě si to rozvaž. Tragédie, která se odehrála dnes v noci, tě budepronásledovat ještě velice dlouho, ale když Samovi vypiješ krev apřijmeš část jeho podstaty, bude pro tebe snazší vypořádat se s jehosmrtí. Ztratit někoho, koho máme rádi, je těžké. Takhle bys honemusel ztratit úplně.“„Nemůžu mu pít krev,“ vzlykal jsem. „Vždyť to byl můjkamarád.“„Právě proto, že to byl tvůj přítel, to udělat musíš,“ namítldůrazně pan Hroozley, pak se otočil a nechal už rozhodnutí na mně.Zadíval jsem se dolů na Sama. Vypadal tak mrtvě, jako by užteď přišel o všechno, co z něj dělalo člověka, živou a jedinečnoubytost. Vzpomněl jsem si na jeho žerty a dospělá slova a naděje asny, a napadlo mě, jak strašné bude, když s jeho smrtí zmizí i tohlevšechno.Kleče jsem mu přiložil prsty levé ruky na zakrvácený krk.„Promiň, Same.“ zakňoural jsem bezmocně a pak jsem mu zarylostré nehty do měkké kůže, předklonil jsem se a přitiskl ústa naotvory, které jsem prořízl.Krev se mi vhrnula do úst, div jsem se nezalkl. Málem jsem sesvalil, ale vší silou jsem se udržel a polkl jsem. Krev byla horká aslaná a stékala mi do hrdla jako husté rozpuštěné máslo.Pil jsem a Samův tep se stále víc zpomaloval, až se zastavilúplně. Přesto jsem pil dál, spolykal jsem všechno do poslední kapky.- 145 -
Když jsem mu konečně všechnu krev vysál, odvrátil jsem se azavyl jsem k nebi jako předtím Vlčí muž. A pak jsem dlouhonedokázal dělat nic jiného než výt a řvát a plakat jako divoké nočnízvíře, kterým jsem se stal.- 146 -
PTŘICÁTÁ TŘETÍ KAPITOLAo nějakédobě přišlipanTopol a párdalších z CircoMostruoso,včetně pětiLidiček.Seděl jsemSamovi po boku, užjsem byl přílišvyčerpaný,než abychvyl. jen jsemtupě civěl doprázdna a cítil, jak se mi jeho krev usazuje v žaludku.„Jak se to stalo?“ zeptal se pan Topol pana Hroozleyho. „Jak seVlčí muž dostal z klece?“„Nevím, Hibernie,“ odpověděl pan Hroozley. „Neptal jsem se aptát se nehodlám, aspoň tedy nejednu dvě noci. Darren na tom nenítak dobře, aby mohl vypovídat.“„Vlčí muž je mrtvý?“ chtěl vědět pan Topol.„Není,“ opáčil pan Hroozley. „Jen jsem ho omráčil.“„Buďme vděčni i za ta malá dobrodiní,“ vzdychl si pan Topol.Luskl prsty a Lidičkové svázali omdlelého Vlčího muže řetězy.Zajela k nám dodávka a oni ho nasoukali dovnitř.Napadlo mě, jestli se nemám dožadovat, ať Vlčího muže zabijí,ale k čemu by to asi bylo dobré? Není zlý, je jen od přírody šílený.Zabít ho by bylo zbytečné a kruté.Když Nárůdek s Vlčím mužem skončil, obrátil pozornost kSamovým ostatkům.„Tak počkat,“ zadržel jsem je, když už se ho chystali sebrat aodvézt na káře. „Co chtějí se Samem udělat?“Pan Topol si nervózně odkašlal. „Je jaksi… zcela evidentní, žeho hodlají… spořádat.“Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, co tím slovem myslí.„To ho chtějí sežrat?“ zavřískal jsem.„Nemůžeme ho jen tak nechat ležet,“ upozornil pan Topol.„A nemáme čas ho pohřbít. Je to to nejsnadnější –“- 147 -
„Ne.“ řekl jsem pevně.„Darrene,“ vložil se do věci pan Hroozley, „neměli bychom seplést do –“„Ne!“ zařval jsem, došel jsem k Nárůdku a začal jsem Lidičkyodstrkovat. „Jestli chtějí sníst Sama, nejdřív budou muset sníst mě!“Lidičkové si mě beze slova prohlíželi hladovými zelenými očky.„Myslím, že by si velice rádi posloužili,“ utrousil suše panTopol.„Já mluvím vážně.“ zavrčel jsem. „Nedovolím jim Sama sníst.Zaslouží si poctivý pohřeb.“„Takže ho místo nich sežerou červi?“ zeptal se pan Topol, alekdyž jsem po něm loupl očima, vzdychl si a nakvašeně potřáslhlavou.„Nech kluka, ať je po jeho, Hibernie,“ prohlásil tiše panHroozley. „Můžeš se s ostatními vrátit do tábora. Já tu s ním zůstanua pomůžu mu vykopat hrob.“„No prosím,“ pokrčil pan Topol rameny. Potom hvízdl a ukázalna Lidičky prstem. Zaváhali, pak ale vycouvali a shlukli se kolemmajitele Circo Mostruoso. Zůstal jsem s mrtvým Samem Grestemsám.Pan Topol a jeho pomocníci odešli. Pan Hroozley se posadilvedle mě.„Jak ti je?“ zeptal se.Zavrtěl jsem hlavou. Na to nebylo snadné odpovědět. „Cítíš sesilnější?“„Ano,“ řekl jsem tichounce. Od chvíle, kdy jsem Samovi vypilkrev, neuteklo moc času, ale i tak jsem už zaznamenal, že je to jiné.Zlepšil se mi zrak, zrovna tak i sluch, omlácené tělo mě nebolelozdaleka tolik, jak by mělo.„Zase nebudeš dlouhou dobu muset pít,“ oznámil mi.„Je mi to jedno, neudělal jsem to pro sebe. Udělal jsem to proSama.“„Zlobíš se na mě?“ chtěl vědět.„Ne,“ vzdychl jsem si.„Darrene, já doufám, že –“- 148 -
„Nechci už o tom mluvit!“ skočil jsem mu do řeči. „Je mi zima,jsem otlučený, je mi smutno a cítím se sám. Chci myslet na Sama, neplýtvat slovy na vás.“„Jak si přeješ,“ kývl a začal rukama vyhrabávat zem. Pár minutjsem hrabal vedle něj, pak jsem se narovnal a podíval se na něj.„Teď teprve jsem doopravdy upírův pomocník, co?“ zeptal jsemse.Smutně přikývl. „Ano. Jsi.“„Máte z toho radost?“„Nemám,“ řekl. „Stydím se za to.“Jak jsem na něj celý zmatený poulil oči, někdo se nad námiobjevil. Byl to jeden z Nárůdku, ten kulhavý. „Jestli si myslíš, že siSama odneseš…“ pohrozil jsem mu zahliněnou rukou. Ale než jsemse dostal dál, seskočil do mělké jámy. zaťal do země silné, šedivéprsty a rval veliké kusy hlíny.„On nám pomáhá?“ vyrazil jsem překvapeně.„Vypadá to tak.“ kývl pan Hroozley a položil mu ruku narameno. „Odpočiň si,“ doporučil mi. „My dva budeme kopat rychleji.Až bude čas tvého kamaráda pohřbít, zavolám tě.“To mi připadalo rozumné, a tak jsem přikývl, vylezl nairu a lehljsem si na kraj. vedle rychle se prohlubujícího hrobu. Po chvilce jsemse odšoural o kousek dál, posadil jsem se a čekal ve stínechopuštěného depa. Sám se svými myšlenkami. A se Samovou rudoukrví na rtech a mezi zuby.- 149 -
STŘICÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLAamajsme pohřbilibezvelkýchokolků – nějak měnenapadlonicvhodného, co bychmohl říct – a pak jsmehrobzasypali. Alenezamaskovali jsme ho, takže ho policie objeví a potom ho pohřbípatřičně. Chtěl jsem. aby se s ním rodiče mohli rozloučit se všímvšudy. Tohle ho jen prozatím uchrání před mrchožrouty (aNárůdkem).Před svítáním jsme opustili tábor. Pan Topol všem řekl, že násčeká dlouhý přesun. Samovo zmizení způsobí rozruch, a tak semusíme odklidit co možná nejdál.Když jsme vyráželi, říkal jsem si, co se asi stalo s Ervém.Vykrvácel v lese k smrti? Nebo to stihl k lékaři? Anebo ještě teďněkde běhá a křičí Moje ruce! Moje ruce!?Bylo mi to jedno. Snažil se sice hájit to, co měl za správnou věc,ale stejně bylo všechno jeho vinou. Kdyby si nezačal hrát sezajištěním klece, Sam by ještě žil. Nedoufal jsem, že je Ervé posmrti, ale taky jsem se za něj nehodlal modlit. Ponechám ho osudu,ať se stane co se stane.Když panoptikum vyráželo na cestu, Evra seděl vedle mě nazadním konci korby jednoho auta. Něco začal říkat.Zarazil se. Odkašlal si. Pak mi položil na klín tašku. „Tohlejsem našel,“ ucedil. „Tak mě napadlo, jestli to nechceš.“Bolavýma očima jsem se zadíval na jmenovku – Sam Grest – apak jsem se rozbrečel a dlouho nad taškou vzlykal. Evra mě objal apevně stiskl a plakal se mnou.- 150 -
„Pan Hroozley mi pověděl, co se stalo,“ zamumlal potom,trošku se vzpamatoval a otřel si z tváře slzy. „Že jsi vypil Samovukrev, abys jeho duši udržel naživu.“„Asi jo,“ řekl jsem malátně a nepřesvědčené.„Podívej,“ řekl Evra, „Já vím, jak hroznější nechtěl lidskou krevpít, ale tohle jsi udělal pro Sama. Bylo to z dobroty, nic zlého. Nemělby sis vyčítat, že jsi z něj pil.“„Asi ne,“ pípl jsem, ale pak jsem při té vzpomínce zaúpěl aznovu jsem se rozplakal.Čas utíkal, Circo Mostruoso jelo dál, ale myšlenky na Sama sezanechat za zády nedaly. Když se setmělo, zajeli jsme ke kraji silnicea udělali si krátkou přestávku. Evra šel sehnat jídlo.„Mám ti něco přinést?“ zajímal se.„Ne,“ odpověděl jsem s tváří přimáčknutou ke sklu okna.„Nemám hlad.“Chystal se odejít.„Počkej moment,“ zadržel jsem ho.Měl jsem v ústech podivnou chut Samova krev, slaná a děsivá,jako by mi pořád hořela na rtech, ale to, co v chuťových buňkách ukořene jazyka rozezvučelo zvonečky, to bylo něco jiného. Něco jsemchtěl, něco, na co jsem nedostal chuť ještě nikdy. Chvíli jsem bylúplně zmatený a netušil jsem, co to je. Pak jsem to toužení rozpoznala pousmál jsem se, maličko, skoro neviditelně. Prohledal jsemSamovu tašku, ale sklenička nejspíš vypadla někde v táboře.Zadíval jsem se na Evru, otřel jsem si slzy z očí, olízl rty, a pakjsem se hlasem, který malinko zněl jako hlas jednoho známého,vykutáleného a přechytřelého klučiny, zeptal:- 151 -
„Nemámenějakénaloženécibulky?“- 152 -
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚAby Darren Shan zachránil život kamaráda,musí nasadit vlastní. Musí se v boji postavittvoru zcela propadlému zlu a propátrat…KRVAVÉ CHODBYMáte-li odvahu číst dál.obraťte stranu:- 153 -
PROLOGZpachu krvese až dělá zle.Stovkyzdechlin visí nastříbřitých hácích, jsouztuhlé. lesknouse zmrzlou krví.Vím, že to jsou jen zvířata,krávy, prasata,ovce. ale pořádo nich přemýšlím, jako by to byli lidé.Opatrně pokročím vpřed. Díky silným stropním světlům je tujako ve dne. Musím našlapovat opatrně. Skrývat se za zvířecímimrtvolami. Sunout se zvolna. Podlaha je kluzká vodou a krví a o to jechůze ještě těžší.Zahlédnu ho vepředu… upíra… pana Hroozleyho. Postupujestejně opatrně jako já a oči upírá na tlouštíka, který je o něco předním.Tlouštík. Kvůli němu tady v promrzlých jatkách jsem. Je to ten,koho se pan Hroozley rozhodl zabít. A ten, koho musím zachránit.Tlouštík se zastaví a prohlédne si kus masa na háku. Tváře mábuclaté a růžové, na nose brýle se světlými umělohmotnýmiobroučkami. Poplácá mrtvé zvíře – mršina se pomalu rozhoupe a odprotivného skřípavého zvuku, který vydává hák, se mi rozdrnčí zuby– a pak si muž začne pohvizdovat. A znovu vykročí. Pan Hroozleyho sleduje. A já taky.Evra je někde daleko vzadu. Nechal jsem ho venku. K čemumáme riskovat život oba?Zrychlím, zvolna se přibližuju. Nikdo neví, že tu jsem. Pokudvšechno půjde podle plánu, ani se to nedozvědí, aspoň do chvíle, kdypan Hroozley přejde k činu. Do chvíle, kdy budu přinucen jednat.Tlouštík se znovu zastaví. Skloní se a cosi si prohlédne. Rychleukročím zpátky, protože dostanu strach, že mě zahlédne, ale pak sivšimnu, že pan Hroozley se k němu blíží. Sakra! Na schovávání neníčas. Pokud si k napadení vybral tenhle okamžik, musím se dostatblíž.- 154 -
Proběhnu tryskem několik metrů, riskuju, že mě uslyší. Naštěstíse naprosto soustředí na tlouštíka.Teď už jsem jen tři čtyři metry za upírem. Zvedám dlouhýřeznický nůž, který jsem držel v ruce po boku. Očima se vpíjím dopana Hroozleyho. Nedám se do toho, dokud nezačne on, dám mudostatek možností, aby prokázal, že moje strašlivé podezření bylomylné, ale jakmile spatřím, že se napíná a chystá ke skoku…Stisknu nůž pevněji. Cvičil jsem si to celý den. Vím přesně,které místo chci zasáhnout. Jedna svižná rána přes upírovo hrdlo abude po všem. Konec pana Hroozleyho. Jen jedna mršina, kterou jepotřeba přihodit na hromadu.Utíkají dlouhé chvilky. Neodvažuju se vyhlédnout a zjistit, co sito tlouštík tak prohlíží. To se nikdy nenarovná?A pak se to stane. Tlouštík se namáhavě napřímí. Pan Hroozleysykne. Chystá se skočit. Napřáhnu nůž a uklidňuju se. Tlouštík užstojí. Něco zaslechl. Podívá se ke stropu – odtud ne, ty hlupáku! – apan Hroozley se vrhá kupředu. A spolu s upírem skáču i já, nahlasječím, sekám po něm nožem a jsem pevně odhodlaný zabít…- 155 -
NEZAPOMEŇTE!- 156 -
CHYSTÁME PRO VÁS!KRVAVÉ CHODBYKNIHA TŘETÍPTEJTE SE U SVÉHOKNIHKUPCE!- 157 -
Příběhy Darrena Shana II.DARRENSHANUPÍRŮVpomocníkZ anglického originálu The Vampire’s Assistant, vydanéhonakladatelstvím Collins,Londýn, 2000, přeložil Richard PodanýIlustrovala Marta HadincováObálka a grafická úprava Miro HadinecVydal jako svou 9218. publikaci Albatros nakladatelství, a. s., Praha,2003Odpovědná redaktorka Jiřina NovotnáVýtvarná redaktorka Jana MikuleckáTechnická redaktorka Arnoštka SvobodováVytiskla tiskárna EKON, Jihlava1. vydání13-711-00314/65- 158 -
- 159 -
Change language