Bez názvu-1 - Vozíčkář

28GLOSAČokoládovýbojSvět se zrychluje, všechno se zlepšuje,všechno je jiné než dřív. Pokrok nezastavíš,napadlo mě při otevírání čokolády.Ano, i obaly od čokolád se mění.Mnohdy si ani nevšimneme, jak mocnám pokrok zasahuje do života. Denněpřečteme desítky dopisů, bez nutnostiotevřít obálku. Prostě sedneme za počítača několika pohyby myší odpovíme.Ten, kdo by hledal známku a dopisnípapír, bude považován přinejmenšímza staromódního. Technika se stala součástínašeho života. Všechno ve jménuzjednodušení a zrychlení.A tak se na oltář pokroku dostali alobal ze zmíněných obalů od čokolád.Vystřídal ho nový s přízviskemznovu uzavíratelný. Jenže abyste sedo něj vůbec dostali, zoufale potřebujetepoužít obě ruce, což díky mémuhendikepu není úplně jednoduché.A tak se z prostého otvírání čokoládystalo cvičení na jemnou motoriku.Po několika marných pokusech jsempřemýšlela, zda mě už chuť na mlsánínepřešla. Čokoláda prý uklidňuje. Mněvšak její do bývání spolehlivě zvedlohladinu adrenalinu v krvi. Už mi pomaludocházely nápady, jak se do čokoládydostat. Nevzdávám se však lehce,a tak na řadu přišly nůžky. Bylo mi jasné,že pokud obal rozstřihnu, zbavímho jeho znovu uzavíratelné vlastnosti.Pokud tak ne učiním, do čokolády sev životě nedostanu. Vadí mi věci, kterémi připomínají můj hendikep. Fakt, žeto jednou bude i tabulka čokolády, mipřijde hodně úsměvný.Mám ráda nové věci a snažím se jíts dobou. Co se však čokolád týče, užvždycky budu mít raději retro.Ladislava BlažkováNÁZORY, POSTŘEHYBomba na České poštěI vozíčkář si potřebuje občas sám zajetna Českou poštu či do banky a vyřídit sitam nějaké svoje povinnosti. Musím si napříkladvyzvednout každou chvilku z nějakéhoúřadu nečekaný doporučený dopis,když mne pošťačka nezastihla doma a nechalami lístek v dopisní schránce. PředVánocemi je to vždy nějaký balíček z internetovéhoobchodu. To zase pro změnupřijede rozvoz balíčků až kolem patnáctéhodiny, kdy už jsem zalezlý v pelíškus oteklýma nohama. Párkrát jsem zkoušelvylézt ze své „nory“, ale než jsem se zapět minut vyhrabal na vozík a ke dveřím,byl už pošťák dávno pryč.V Dolních Zálezlech jsem své vztahys poštou vzdal rovnou předem. Z velkéhokopce, kde jsem čtyřicet let bydlel, bychsám nesjel. V půli kopce dolů bych nejspíševyklouzl z vozíku, anebo bych to neubrzdil.Naštěstí pošťákem v Zálezlech bylmůj výborný kamarád, podle kterého sedaly ráno i řídit hodinky. Nosil mi dennítisk, sem tam i pár honorářů za povídkyv časopisech a hlavně jednou měsíčně invalidnídůchod a příspěvek na péči. Kdyžjsem byl na rehabilitaci měsíc a půl v Košumberku,tak jsem si pořídil postžiro, navícpozději elektronicky ovládané z internetu.Ze spinální jednotky na poštuv Lužích to byl poctivý kilometr a něcodolů. Nahoru to bylo velmi perných 45 minutjízdy. Než mi účet u Poštovní spořitelnypro hendikepované zřídili, jel jsem tamtřikrát, zrovna v červenci, raději dopoledne,abych to vedro, co tam zrovna bylo,ve zdraví vůbec přežil. Ruce mě neskutečněbolely a svaly mi v železo ztuhly. Po příjezdudomů a pak do jídelny na obědjsem byl zralý ty dny rovnou do truhly. Měljsem těch kopečků od pošty, a že jich tambylo, plné zuby.V Milovicích-Mladé, kde jsem dva rokybydlel, byly na poště na velikém kopciv Lesní ulici dvě přepážky. Fungovalaa byla otevřená jako naschvál vždy jenjedna. Čekat ve frontě až ven s dvaceti naštvanýmilidmi mě nebavilo ani vsedě.Ještě že byla vedle pošty malá trafika. Zapikolovaljsem se do fronty k přepážcea má paní šla prozíravě koupit sobě Sudokua pro mě Blesk na ukrácení půlhodinovéchvíle.Nyní už jsem dva roky Pražák a Prahaje přeci matka našich měst, jak jsem sev mládí v základní škole kdysi učil. A tadyjezdit na poštu, to je pro mne neskutečnáradost. Bomba, a to přímo lepší a většínež ta atomová, pro nás vozíčkáře jeu nás v Řepích návštěva místní pošty.Dolů to mám z asistenčního domu ve Vondroušověulici převážně z kopce a jsemtam dá se říct v pohodě a za chvilku. Je tonejmilejší trasa má i mé ženušky Renáty.Nahoru domů je to stejné asi jako v Košumberku.Je to v Řepích pořád do kopce,navíc komplikované přes mnoho nájezdůa sjezdů na chodnících. Ale s tímvelmi důležitým a podstatným rozdílem, žev Lužích-Košumberku nejezdila ani bezbariérovátramvaj č. 9 a č. 10 a ani autobusč. 180. V Praze-Řepích jezdí! Jupí!Jsem už starší pán, auto neřídím,mám šikovnou ženu, kterounaštěstí řízení auta a cestování semnou baví, tak proč bych se nesvezldo kopce, kde po levé straněz pošty je podchod pod hlavní silnicíjen pro chodce. Musel jsemale doslova kličkovat sto metrůpo kraji silnice k velké křižovatcemezi zaparkovanými auty, kde jecelé odpoledne tak veliký provoz,že mám s ženou v zádech kolikrátco dělat, abych se na druhou stranuulice vůbec dostal! Proto jezdím tu jednustanici asi osm set metrů dlouhoutramvají či autobusem.Na mé nejmilejší poště v životě, v Řepích,je ve vestibulu kousek od dveřína pultu takové moc pěkné modré tlačítkos modrým logem vozíčkáře. Sotva hozmáčknu, vyjede z moderní mašinky papíreks číslem a jsem hned během několikasekund na řadě.Jsem moc rád, že v Praze bydlím, a užívámsi všech těch výhod, které mi našečeská metropole logicky nabízí. Byl bychmoc rád, aby to, co je pro nás hendikepovanév Praze-Řepích normální, nebylo užmoc dlouho žádným luxusem ani v jinýchčeských městech, městečkách a velkýchvesnicích.Josef Procházka3 / 2011