Karel Čapek: OBYČEJNÝ ŽIVOT - Sešity.net

Karel Èapek:OBYÈEJNÝ ŽIVOT

„Ale jdìte,“ podivil se starý pan Popel. „Tak on užumøel? A co mu vlastnì bylo?“„Sklerosa,“ øekl doktor krátce; chtìl nìco dodat o vìku,ale podíval se úkosem na starého pána a neøekl nic.Pan Popel chvilinku pøemítal, že u nìho je, chválabohu,zatím všechno v poøádku; ne, necítí nic, co by jaksiukazovalo na to nebo ono. „Tak on už umøel,“ opakovalroztržitì. „Vždy mu nemohlo být ani sedmdesát, že?Byl jen o nìco mladší než já. Já jsem ho znal... my jsmese znali jako hoši ve škole. Pak jsem ho nevidìl léta letoucí,až když pøišel do Prahy do ministerstva. Sem tamjsem ho potkával... jednou nebo dvakrát za rok. Takovýøádný èlovìk to byl!“„Hodný èlovìk,“ povídal doktor a uvazoval dál rùžièkuk tyèi. „Já jsem ho poznal tady na zahradì. Jednou na mìnìkdo volá pøes plot: Promiòte, který je to Malus, co vámtamhle kvete? ,To je Malus Halliana,’ povídám, a pozvaljsem ho dovnitø. To víte, jak se dva zahradníci sèuchnou.Nìkdy se tu stavil, když vidìl, že nemám nic jinéhona práci, - a vždycky o kytièkách. Ani jsem nevìdìl, kdoa co i vlastnì je, až když mì dal zavolat. - To už s nímbylo tuze špatné. Ale zahrádku mìl pìknou.“„To je mu podobné,“ mínil pan Popel. „Co ho pamatuju,byl takový spoøádaný a svìdomitý èlovìk. Dobrý ouøadaa tak. Èlovìk vlastnì ví hroznì málo o takových slušnýchlidech, že?“„On to napsal,“ øekl doktor najednou.„Co napsal?“„Svùj život. Loni u mne našel nìjakou slavnou biografiia øíkal, mìl prý by se jednou napsat životopis obyèejnéhoèlovìka. A když zaèal stonat, dal se do sepisovánísvého vlastního života. Když... když se mu pøitížilo, dal

Už to asi neudìlám, a napøesrok tu vyrostou sazeniceznetvoøené jako malomocenstvím. Bylo mi toho líto, bylomi líto mnoha vìcí; byl jsem jaksi mìkce dojat nad tím,že mám odejít.Trápilo mì, že bych snad mìl o tom øíci své hospodyni.Je to hodná paní, ale rozèiluje se jako kvoèna; budezdìšenì pobíhat s tváøí napuchlou pláèem a všechno jíbude padat z rukou. Jen žádné nepøíjemnosti a žádnýzmatek; èím hladèeji se to vyøídí, tím lépe. Musím dátdo poøádku své vìci, øekl jsem si s úlevou; chválabohu,mám tedy na pár dní co dìlat. Mnoho-li práce dá èlovìku,který je vdovec a pensista jako já, aby si udìlal poøádekve svých krámech? Už asi nevymìním ostrožkya nezmladím v zimì zababèené døevo døiš álu; alev mých zásuvkách bude èisto a nebude v nich nic, coby pøipomínalo nevyøízený akt.Zapisuji podrobnosti té chvíle proto, aby bylo zøejmo,jak a proè ve mnì vyvstala ta potøeba dát své vìci do poøádku.Mìl jsem pocit, že jsem nìco podobného už zažil,a dokonce ne jenom jednou. Kdykoli jsem na svéúøední dráze byl pøeložen nìkam jinam, dával jsemdo poøádku psací stùl, který jsem opouštìl, abych na nìmnenechal nic nehotového a pøeházeného; naposledy tobylo, když jsem odcházel do pense; desetkrát jsemvšechno list po listu prohlédl a pøerovnal, a ještì jsemotálel a znovu chtìl všechno probrat, nezapadl-li tamnìjaký papírek, který tam nenáleží nebo mìl být vyøízen.Odcházel jsem, abych si odpoèinul po tolika letechslužby; ale mé srdce bylo tìžké a ještì dlouho se mi vracívalastarost, nezùstalo-li po mnì nìco bùhvíkde založenéhonebo nepotvrzeného posledním Vidi.To tedy jsem už nìkolikrát prožíval, a proto se mi i nyníulehèilo, že mohu konat nìco známého; pøestal jsem

se bát, a pøekvapení, které mi zpùsobil pocit smrti, se rozplynulov úlevì jakési známosti a dùvìrnosti. Myslím, žeproto lidé mluví o smrti jako o spánku nebo odpoèinku,aby jí dali tváø nìèeho, co znají; proto doufají v setkánís drahými zesnulými, aby se nedìsili toho kroku do neznáma;snad i poslední poøízení dìlají proto, že se tímze smrti èlovìka stává dùležitá hospodáøská událost. Hle,není èeho se bát; to, co je pøed námi, má podobu vìcí,jež dobøe a osobnì známe. Udìlám si poøádek ve svýchvìcech, nic víc, nic jiného; nu, chválabohu, tahle mi nebudetak tìžké.Dva dny jsem se probíral ve svých papírech; nyní jsousrovnány po poøádku a ovázány stužkami. Jsou tam všechnamá vysvìdèení od první tøídy obecné školy; bože,co tam je tìch jednièek, které jsem vítìzoslavnì nosildomù a za které mì tatínek hladíval tlustou rukoupo vlasech, øíkaje pohnutì: Jen se drž, hochu! Køestnía domovský list, oddací list, jmenovací dekrety, všechnoje srovnáno a nic nechybí; div že jsem to neopatøiljednacími èísly a literami. Všechny dopisy mé nebožkyženy; je jich malièko, nebo málokdy a jen krátce jsmenebývali spolu. Nìco dopisù od pøátel - a to je všechno.Je to nìkolik ovázaných svazeèkù v zásuvce stolu. Nechybínic, než abych ještì napsal na arch papíru èistopisžádosti: X Y, státní úøedník na odpoèinku, žádáo pøeložení na onen svìt. Viz doklady A až Z.Byly to tiché a skoro milé dva dny, když jsem se zabývalsvými lejstry; krom té bolesti u srdce mnì odlehlo- snad to dìlal ten klid, stinný a chladný pokoj, venkuèiøikání ptáèkù a pøede mnou na stole staré a trochudojemné listiny: krasopisná školní vysvìdèení, dívèí písmomé ženy, tuhý papír úøedních dekretù, - byl bychtoho rád proèetl a urovnal víc, ale mùj život byl jednodu-

chý; mìl jsem vždycky rád poøádek a nikdy jsem neschovávalzbyteèné papíry. Mùj bože, nemám ani couspoøádat; takový to byl nesložitý a obyèejný život.Už není co rovnat, ale ještì je ve mnì ta - jak bych toøekl? - manie poøádku. Zbyteènì natahuju hodiny, kteréjsem už natáhl pøed chvílí, a zbyteènì otvírám zásuvky,není-li v nich ještì nìco, co jsem pøehlédl. Vzpomínámna své nìkdejší úøady: nezùstalo tam nìco, co bych bylnedokonèil a neovázal stužkou? Už nemyslím na pìnkavku,která na mne pohlédla jedním okem, jako by øíkala:Co ty vlastnì jsi? Ano, všechno je pøipraveno, jakobych odjíždìl na cesty a èekal, až pøijede vùz; náhle jeèlovìku nìjak pusto, neví, co ještì vzít do rukou,a rozhlíží se pln nejistoty, zda na nìco nezapomnìl. Ano,to je to, neklid. Hledal jsem, co bych ještì dal do poøádku,a nic už tu nebylo: jenom ten nepokoj, nepøehlédl-lijsem nìco dùležitého; taková hloupost, ale bobtná to jakoúzkost, jako fysická tíseò u srdce. Budiž, tady už není, corovnat; ale co teï? A tu mne napadlo: dám do poøádkusvùj život, a je to. Zkrátka a dobøe to napíšu, abych tosrovnal a ovázal stužkou.Zprvu mnì to pøišlo skoro k smíchu: proboha tì prosím,naè to a co s tím? Pro koho bys to psal? Takovýobyèejný život; co je tady vùbec co psát? Ale to už jsemvìdìl, že to budu psát, jenom jsem se ještì bránil, jaksize skromnosti nebo èeho. Jako dítì jsem vidìlv sousedství umírat staøenu; maminka mì tam posílala,abych jí donesl nebo podal, kdyby nìco chtìla. Byla tosamotáøská bába, nikdy ji nebylo vidìt na ulici nebos nìkým mluvit; dìti se jí trochu bály, že byla tak sama.Jednou mi maminka øekla: Teï tam nesmíš, je u ní panfaráø a zpovídá ji. Nemohl jsem pochopit, z èeho se takováosamìlá babièka mùže zpovídat; mìl jsem chu

pøitisknout nos na sklo jejího okýnka, abych vidìl, jakse zpovídá. Pan faráø tam byl nekoneènì a tajemnì dlouho.Když jsem tam potom pøišel, ležela s oèima zavøenýma,a její tváø mìla výraz tak pokojný a slavnostní, žemi bylo úzko. Chcete nìco? vyhrkl jsem; zavrtìla jenomhlavou. Teï vím, že také ona udìlala poøádek ve svémživotì, a v tom že je svátost umírajících.IIJe to pravda: proè by se nemìl napsat takový docelaobyèejný život? Pøednì je to má soukromá vìc; snadbych to nepotøeboval psát, kdybych to mìl komu vypravovat.Tu a tam se èlovìku pøiplete do øeèi vzpomínkana nìco minulého, i kdyby to bylo jen na to, co vaøívalamaminka. Pøi každé takové zmínce kývala má hospodynìsoucitnì hlavou, jako by øíkala: Ano, ano, mnoho jstezkusil; já to znám, já mìla také tìžký život. S ní se nedámluvit o takových obyèejných vìcech; je pøíliš lítostivépovahy a hledá na všem jen to, èím se dojmout. Jiní zasenaslouchají vzpomínkám na pùl ucha a netrpìlivì, abymohli skoèit do øeèi: To u nás a za mých mladých let bylotak a tak. Mívám dojem, že se lidé svými vzpomínkamijaksi vychloubají; honosí se tím, že za jejich dìtství panovalzáškrt nebo že zažili tu velikou vichøici, jako by tonáleželo k jejich osobním zásluhám. Snad každý èlovìkmá potøebu vidìt ve svém životì cosi pozoruhodného,dùležitého a pøímo dramatického; proto rád upozoròujena zvláštní události, které prožil, a oèekává, že se pronì stane pøedmìtem zvýšeného zájmu a obdivu.V mém životì se nestalo nic mimoøádnéhoa dramatického; mám-li naè vzpomínat, tedy jen na klidný,samozøejmý, skoro mechanický prùbìh dnù a let až

po koneèný bod, který je pøede mnou a který bude, doufám,stejnì málo dramatický jako to ostatní. Musím øíci,že pøi pohledu nazpìt nalézám pøímo zalíbení v té pøímoèaréa jasné cestì, která je za mnou; má to svou krásujako dobrá a rovná silnice, na níž nelze zabloudit. Jsemskoro hrd na to, že je to taková správná a pohodlná cesta;mohu ji obsáhnout jediným pohledem až po dìtstvía znovu se potìšit její zøetelností. Jaký krásný, obyèejnýa nezajímavý život! Nikde žádné dobrodružství, žádnýboj, nikde nic výjimeèného nebo tragického. Je to takpìkný a dokonce silný pohled jako na správnì bìžícístroj. Zastaví se, aniž zahrkal; nic nebude skøípìt, dobìhnetiše a odevzdanì. Tak to má být.Po celý život jsem byl ètenáøem knížek. Co jsem pøeèetlpodivuhodných dobrodružství, co potkal tragickýchlidí a zvláštních povah - jako by nebylo o èem jiném mluvita psát než o neobyèejných, výjimeèných a ojedinìlýchpøípadech a náhodách! Vždy pøece život není mimoøádnédobrodružství, nýbrž obecný zákon; to, co je v nìmneobyèejného a nevšedního, je jenom zaskøípìní v jehosoukolí. Nemìli bychom vlastnì oslavovat život v jehonormalitì a obyèejnosti? Je snad ménì životem proto,že to v nìm nezaskøípìlo a nezaúpìlo a nehrozilose rozletìt? Zato jsme udìlali hromadu práce a splnilivšechny náležitosti od narození až do smrti. Byl to celkemš astný život, a já se nestydím za to maléa pravidelné štìstí, které jsem nacházel v pedantickéidyle svého života.Vzpomínám si na pohøby v mìsteèku, kde jsemse narodil. V èele ministrant v komži a s køížkem; pakmuzikanti, lesklá køídlovka, roh, klarinet a ze všeho nejkrásnìjšíhelikon; potom faráø v bílé rochetce a s kvadrátkem,rakev, kterou nese šest mužù, a èerný zástup,

všichni vážní, slavnostní a jaksi podobní loutkám. A nadtím vším mocnì, vysoko vlál smuteèní pochod, køik køídlovky,kvílení klarinetu a hluboký náøek trub andìlských;byla toho plná ulice a plné mìsteèko, a klenulo se to aždo nebes. Všichni lidé odložili své dílo a vyšli pøed dùm,aby se sklonìnou hlavou vzdali èest èlovìku, který odchází.Kdopak to umøel? Je to nìjaký král nebo vévoda,byl to nìjaký hrdina, že ho nesou tak slavnì a vysoko?Ne, byl krupaøem, dej mu Bùh vìènou slávu; hodný èlovìka spravedlivý, nu, však už mìl svá léta. Nebo to bylkoláø, byl to kožišník; tak už dodìlali svou práci a toto jejejich poslední cesta. Já, klouèek, chtìl bych nade všebýt tím ministrantem v èele prùvodu, nebo ne, to už býtradìji tím, co ho nesou v rakvi. Vždy je to taková sláva,jako by nesli krále; celý svìt se sklonìnou hlavou vzdáváèest triumfální cestì øádného èlovìka a souseda,zvony hlaholí jeho oslavu a køídlovka vítìznì pláèe, —padl bys na kolena pøed svatou a velikou vìcí, kteráse jmenuje èlovìk.IIITatínek byl truhláø. Má nejstarší vzpomínka: že sedímv teplých pilinách na dvorku dílny a hraju si se stoèenýmikadeøemi hoblin; otcùv tovaryš Franc se na mne zubía jde ke mnì s poøízem v ruce: Pojï, já ti uøíznu hlavu.Asi jsem natahoval moldánky, protože maminka vybìhlaa vzala mì do náruèí. Ten pìkný, hluèný ruch truhláøskédílny oblévá mé celé dìtství: bouchání fošen, svisthoblíku zadrhujícího o suky, suchý šelest hoblin a øezavýchrapot pil; vùnì døeva, klihu a fermeže; dìlnícis vyhrnutými rukávy u košil, tatínek nìco kreslící na prknechtlustými prsty a tlustou tesaøskou tužkou. Košilese mu lepí na široká záda, funí a naklání se nad svým

dílem. Co to bude? Ale skøíò; prkno se složí k prknu,falce do sebe zapadnou, a je to skøíò; tatínek znaleckýmpalcem pøejíždí hotové dílo po hranách i po rubu,dobré je to, hladké jako zrcadlo. Nebo je to rakev, ale touž není tak dùkladná práce; to se jen tak sbije, nalepíse na to ozdob, a teï to, lidi, natøete a nalakujte, abyse to hodnì lesklo. Rakve tatínek nehladí, jen když je totaková lepší, dubová, tìžká jako fortepiano.Vysoko na hromadì fošen sedí klouèek. Kdepak, jiníkluci nemohou sedìt tak vysoko a nemají na hraní špalíèkyze døeva ani hedvábnì lesklé hobliny. Øeknìmesklenáøùv kluk nemá nic, protože se sklem není žádnáhra. Nech ty støepy, poøežeš se, øekla by maminka. Nebou malíøe pokojù, to také nic není; leda že bys vzal štìtkua pomazal stìnu barvou, ale to zase fermežová barvaje lepší, líp drží. Heè, to my máme modrou barvu, vychloubáse malíøùv kluk, a všechny barvy na svìtì; alesynek truhláøùv se nedá zviklat. Jaképak barvy, vždy jeto jen prášek v papírových pytlíkách. Pravda, malíøi pøipráci zpívají, ale truhláøství je èistší. Na sousedním dvorkuje hrnèíø, ale ten nemá žádné dìti; hrnèíøství je taképìkná práce. Èlovìk se má naè dívat, jak bìží to koloa hrnèíø uhlazuje palcem vlhkou hlínu, až je z toho hrnec;má jich stát na dvorku dlouhou øadu, ještì mìkkých,a když se nedívá, je možno do nich otisknout klukovskýprst. Zato kamenictví už není tak zábavné: díváši se hodinu, jak tluèe kameník døevìnou palièkou do dláta,a poøád není nic vidìt, poøád nevíš, jak se z toho kameneudìlá socha kleèícího andìla se zlomeným palmovýmlistem.Vysoko na hromadì fošen sedí klouèek; prkna jsou narovnánaaž do korun starých sliv, chytneš se rukama a užsedíš v rozsochách stromu. To je ještì výš, jaksi už zá-

vratnì vysoko; teï už klouèek nenáleží ani k tomu truhláøskémudvorku, má svùj svìt pro sebe, který s tím druhýmsvìtem souvisí jenom tím jedním pnìm. Je to trochuopojné; sem už nepøijde tatínek ani maminka, baani dìlník Franc; a malý èlovíèek pije po prvé víno samoty.Jsou ještì jiné svìty, které má dítì samo pro sebe:na pøíklad nìkde jsou mezi delšími prkny narovnána kratší,a vznikne malièká sluj, má to svùj strop a stìny, voníto pryskyøicí a vyhøátým, døevem; sem by se nikdo nevmìstnal,ale je tu dost místa pro klouèka a jeho tajemnýsvìt. Nebo se zapíchají tøísky do zemì jako plot, ohradase vysype pilinami a do nich se nastrká hrstièka barevnýchbobù; to jsou slepice, a ten nejvìtší bob, tenkropenatý, to je kohout. Za truhláøským dvorkem je siceskuteèný plot a za ním kdákají skuteèné slepice se skuteènýmzlatým kohoutem, jenž stojí na jedné nozea rozhlíží se planoucíma oèima, ale to není to; klouèeksedí na bobku nad svou malièkou ohradou ilusí, sypepiliny a tiše volá: Na pu pu pu ! To je jeho hospodáøství,a vy velcí musíte dìlat, jako byste to nevidìli; zrušilibyste to kouzlo, kdybyste se podívali.Ale k nìèemu jsou ti velcí pøece jen dobøí: napøíklad,když na kostelní vìži zvoní poledne, pøestanou dìlníciøezat, vytáhnou pilu z naøíznutého prkna a sednou size široka na hromadu fošen, aby jedli. Tu se vydrápeklouèek na záda silného dìlníka France a usedne obkroèmona jeho vlhký týl; to je jeho vydržené právoa náleží to k slávì celého dne. Franc je nebezpeèný rváèa ukousl už v pranici komusi ucho, ale to klouèek neví;zbožòuje ho pro jeho sílu a pro své právo trùnit na jehošíji v poledním triumfu. Je tam druhý dìlník, øíká se mupan Martinek; je tichý a hubený, má svislé kníry a krásné,veliké oèi; s ním si klouèek nesmí hrát, protože prý má

souchotiny; klouèek neví, co to je, a cítí cosi jako rozpakynebo strach, když se na nìho pan Martinek pøátelskya krásnì podívá.A jsou také výpravy do jejich svìta. Maminka øekne:„Jdi, hošo, pøines mi od pekaøe chleba.“ Pekaø je tlustý,zamouèený muž; nìkdy ho je z krámu sklenìnými dveømividìt, jak bìhá kolem díže, míse kopistí tìsto. Kdo byto do nìho øekl, takový veliký, tlustý èlovìk, a bìhádo koleèka, až mu pantofle mlaskají na patách. Kluk nesedomù jako svátost pecen ještì teplý, boøe se bosými tlapkamido teplého prachu silnice, a èichá uchvácenì zlatouvùni bochníku. Nebo jít k øezníkovi pro maso;na hákách visí strašné, krvavé kasy masa, øezníki øeznice se lesknou v tváøích, pøesekávají široèinou rùžovékosti a plesk s tím na váhu; že si nìkdy neutnouprsty! A to zase u kupce je docela jiné: voní to zázvorem,perníkem a kdeèím, paní kupcová mluví tišea jemnì a váží malinkými závažíèky koøení; a èlovìk dostaneod cesty dva vlašské oøechy, z nichž jeden býváèervivý a seschlý, ale to je jedno; jen když to má dvìskoøápky - když nic jiného, tedy se na takovou skoøápkudupne, a dá to ránu.Vzpomínám si na ty dávno mrtvé lidi a chtìl bych jeještì jednou vidìt tak, jak jsem je vídal tehdy. Každý mìlsvùj vlastní svìt a v nìm svou tajemnou práci; každéøemeslo bylo jako svìt pro sebe, každý z jiné látky a sjinými obøady. Nedìle byla divný den, protože lidé nemìlina sobì zástìry ani vyhrnuté rukávy, ale èerné šaty,a vypadali skoro jeden jako druhý; zdáli se mi jaksi cizía nezvyklí. Nìkdy mì tatínek poslal se džbánkem propivo; zatím co hospodský natáèel pìnu do zrosenéhodžbánu, pokukoval jsem ostýchavì do kouta; sedìl tamu stolu øezník, pekaø, holiè, nìkdy i èetník, tlustý

a rozepnutý, s puškou opøenou o zeï, a mluvili nahlasa hømotnì. Bylo mnì divné vidìt je mimo jejich dílnya krámky; zdálo se mi to trochu nepatøièné a nepoøádné.Dnes bych øekl, že mì to mátlo a znepokojovalo, kdyžjsem vidìl prostupovat se jejich uzavøené svìty. Protosnad tak hluèeli, že porušovali jakýsi øád.Každý mìl svùj svìt, svìt svého øemesla. Nìkteøí bylitabu, jako pan Martinek, jako obecní blázen, který buèelna ulici, jako kameník, kterého mlèky isolovalo, že bylnemluva a duchaø. A mezi tìmi svìty velikých mìl svémalièké, vyhrazené svìty klouèek; mìl svùj strom, svouohradu z tøísek, svùj koutek mezi prkny; to byla tajuplnámísta jeho nejhlubšího štìstí, o které se s nikým nedìlil.Skrèen na bobku a taje dech - a teï se to všechnoslévá v jeden širý a pøíjemný halas: bouchání prkena tlumený ruch øemesel, u kameníka to uká a u klempíøeøinèí plech, v kovárnì a zvoní kovadlina, nìkdo naklepávákosu a nìkde pláèe miminko, v dálce pokøik dìtí,slepice rozèilenì kdákají a maminka volá na zápraží:„Kdepak jsi?“ Ono se øekne mìsteèko, a zatím je to takováspousta života, jako veliká øeka; skoè do své lodièkya ani nedutej, a tì to kolébá, a tì to unáší, až tipùjde hlava kolem a bude ti skoro úzko. Schovatse všem, - i to je výprava do svìta.IVSpoleèný svìt dìtí, to je nìco docela jiného. Osamìlédítì ve své høe zapomíná na sebe a na všecko, co je kolem,a jeho zapomenutí je mimo èas. Do spoleèné hry dìtíje vtaženo i širší okolí a jejich pospolitý svìt je ovládán zákonyroèních dob. Žádná dlouhá chvíle nepøinutí kluky, abysi v létì hráli v kulièky. V kulièky se hraje z jara, když roz-

mrzne pùda; to je záhon vážný a neodmluvný jako ten,který káže kvést snìženkám nebo maminkám péci velikonoènímazance. Teprve pozdìji se hraje na honìnoua schovávanou, kdežto školní prázdniny jsou doba dobrodružnýcheskapád: do polí chytat cvrèky nebo se tajnì koupatv øece. Žádný své cti dbalý kluk nepocítí v, létì potøebupálit ohníèek; to se dìlá až s podzimem, v dobì, kdyse pouštìjí draci. Velikonoce, prázdniny a vánoce, jarmark,pou a posvícení, to jsou dùležitá data a hluboké pøedìlyv èase. Rok dìtí má svùj øád, je obøadnì rozèlenìn podleroèních období; osamìlé dítì si hraje s vìèností, kdežtodìtská smeèka s èasem.V té smeèce nebyl truhláøùv klouèek osobností, která bystála v popøedí; byl ponìkud pøezírán, vytýkalo se mu, žeje maminèin a že se bojí. Ale což nemìl na velikonoce klapaèku,kterou mu vyøezal pan Martinek, nemohl opatøit døevìnéštìpiny na meèe a mít špalíkù, kolik chtìl? Døevo jecenný materiál. Co byl proti tomu sklenáøùv kluk se svýmišpinavými hrudkami tmele? Malíøùv syn, to bylo nìco jiného;jednou si natøel celý oblièej blankytnou modøí a od tédoby požíval zvláštní vážnosti. Ale na truhláøském dvoøebyla prkna, na nichž bylo možno se vážnì a mlèky houpat;není-liž i to jakési odpoutání od zemì a tudíž úkon,který splòuje veškeré touhy? A si kluk malíøùv natøel oblièejmodøí: nebyl nikdy pozván, aby se pohoupal.Hra je hra, vìc vážná, vìc cti; není žádné rovnostive høe, je buï vynikání nebo podrobení. Budiž øeèeno,že jsem nevynikal; nebyl jsem ani nejsilnìjší, ani nejsmìlejšíze smeèky a myslím, že jsem tím trpìl. Máloplatno, že mému tatínkovi místní strážník salutoval, kdežtomalíøi pokojù nikoli. Když si mùj tatínek oblékl dlouhý,èerný kabát, aby šel do mìstské rady, chopil jsem se jehotlustého prstu a chtìl jsem dìlat stejnì dlouhé kroky jako

a š ouchali se pod lavicemi, ale jim bylo hej; oni nemìlidoma truhláøskou dílnu ani ohradu z tøísek, vysypanoupilinami, ani siláka France, ani pana Martinka; nemìli,po èem by se jim tak hroznì stýskalo. Truhláøùv syneksedìl v hemžení tøídy zaražený a s hrdlem sevøeným.Pan uèitel se nad ním zastavil. „Ty jsi hodný a tichý chlapec,“øekl uznale. Klouèek se zaèervenal a do oèí muvstouply slzy štìstí dotud nepoznaného. Od té dobyse stal ve škole hodným a tichým chlapcem, což ho, rozumíse, oddìlovalo tím hloubìji od tìch druhých.Ale v životì dítìte znamená škola ještì jednu velikoua novou zkušenost: tady se dítì po prvé setkávás hierarchickým øádem života. Do té doby, pravda, musíledaskoho poslouchat; maminka porouèí, ale maminkaje naše, a maminka tu je proto, aby vaøila, a maminkataké líbá a hladí; tatínek se nìkdy rozkatí, ale jindy jemožno mu vylézt na kolena nebo se držet jeho tlustéhoprstu. Jiní velcí nìkdy okøikují nebo nadávají, ale z tohosi èlovìk mnoho nedìlá a uteèe. Pan uèitel, to je nìcojiného; pan uèitel tu je jen proto, aby napomínala porouèel. A nemùžeš utéci a nìkde se schovat, musíšse jenom èervenat a hrozit se své hanby. A nikdy munevylezeš na klín, nikdy se nechytneš jeho vymydlenéhoprstu; vždycky je nad tebou, nedostupný a nedotknutelný.A pan faráø, to je ještì víc; když tì pohladí po hlavì, nejsijenom pohlazen, ale vyznamenán a povýšen nad všechnyostatní, a máš co dìlat, aby se ti samou vdìènostía pýchou nezalily oèi. Do té doby mìl klouèek svùj svìta kolem nìho bylo množství uzavøených, tajemných svìtù:pekaøùv, kameníkùv a tìch ostatních. Nyní se celýsvìt rozestupuje ve dva stupnì: v jeden vyšší svìt,ve kterém je pan uèitel, pan faráø a pak ještì ti, kdo s nimismìjí mluvit: pan apatykáø a doktor a notáø a soudce;

a pak ten obyèejný svìt, ve kterém jsou tatínkové a jejichdìti. Tatínkové žijí v dílnách a krámech a vycházejí jenomna zápraží, jako by se musili držet svých domù; tiz toho vyššího svìta se potkávají prostøed námìstí, zdravíse velkým obloukem a postojí spolu nebo se kousekcesty doprovázejí. A pro nì je v hostinci na rynku bíleprostøený stùl, kdežto jiné ubrusy jsou èervenì nebomodøe kostkované; vypadá to skoro jako oltáø. Dnes vím,že ten bílý ubrus nebyl tak nevýslovnì èistý, že pan faráøbyl ušòupaný, tlustý dobrák a pan uèitel venkovskýstarý mládenec s èerveným nosem; ale tehdy pro mnebyli ztìlesnìním nìèeho vyššího a témìø nadlidského;bylo to první rozèlenìní svìta podle hodnosti a moci.Byl jsem tichý a pilný žáèek, dávaný ostatním za pøíklad;ale potají jsem choval rozechvìlý obdiv ke klukovimalíøovu, darebovi šibeniènímu, který svým roš áctvímuvádìl uèitele v nepøíèetnost a kousl faráøe do palce. Bálise ho skoro a nevìdìli si s ním rady. A ho tøískali, jakchtìli, kluk se jim smál do oèí; bylo pod jeho divošskoudùstojnost, aby zaplakal, dìj se co dìj. Kdož ví: snad torozhodlo nejvíc v mém životì, že si mne kluk malíøùvnevzal za kamaráda. Byl bych dal za to nevím co, kdybychodil se mnou. Jednou, èert ví, co provádìl, mu rozdrtilprsty trám; ostatní dìti se daly do køiku, ale on nic,jen zbledl a za al zuby. Vidìl jsem ho, když se vraceldomù a nesl tu krvavou levièku druhou rukou, jako by tobyla trofej. Kluci houfem za ním a jeèeli: „Spadl na nìjtrám!“ Byl jsem bez sebe hrùzou a útrpností, tøásly se minohy, dìlalo se mi špatnì. „Bolí tì to?“ vydechl jsemzdìšenì. Podíval se na mne pyšnýma, planoucíma, výsmìšnýmaoèima. „Co je ti po tom?“ vycedil mezi zuby.Zùstal jsem stát odmítnut a pohanìn. Poèkej, já ti ukážu,já ti ukážu, co vydržím! Šel jsem do dílny a strèil jsem

levou ruku do stahováku, kterým se stahují prkna; pøitáhljsem šroub, to budete koukat! Slzy mi vyhrkly z oèí,tak, teï mì to bolí jako jeho; já mu ukážu! Pøitáhl jsemšroub ještì víc, ještì víc; už jsem necítil bolest, ale vytržení.Našli mì v dílnì omdlelého, s prsty skøípnutýmive stahováku; podnes mám poslední èlánky prstù na levéruce zchromlé. Teï je ta ruka svrasklá a suchá jako krocanípaøát, ale dosud je na ní napsána památka - èehovlastnì? Mstivé dìtské nenávisti nebo vášnivého pøátelství?VV té dobì se stalo, že k našemu mìsteèku pøitrhlaželeznice. Stavìla se už dlouho, ale teï to bylo docelablízko; i na truhláøském dvorku bylo slyšet, jak odstøelujína stráních kámen. Byly pøísné zákazy, že tam my dìtinesmíme chodit, jednak proto, že se tam støílí dynamitem,a jednak, že jsou tam všelijací divní lidé; èert vìø téholotì, øíkalo se. Po prvé mì tam vedl tatínek, prý avidíš, jak se staví dráha. Držel jsem se ho køeèovitìza prst, bál jsem se „tìch lidí“; bydleli v prkenných barácích,mezi kterými viselo na provazech roztrhané prádlo,a ten nejvìtší barák byla kantina s mìchatou a zlouženskou, jež ustaviènì nadávala. Na trase kopali polonazílidé s krumpáèi v rukou; volali nìco na tatínka, aleten jim neodpovídal. Potom tam stál jeden s èervenýmpraporkem v ruce. „Vidíš, tady se bude støílet,“ øekl tatínek,a já jsem se ho chytl ještì køeèovitìji. „Neboj se,vždy jsem tady,“ povídá tatínek spolehlivì, a já cítíms blaženým vzdechem, jak je mocný a silný; nic se nemùžestát tam, kde je on.

Jednou se u plotu naší dílny zastavila otrhaná holèièka,strkala nos mezi latì a nìco brebentila. „Co to povídáš?“ptal se Franc. Holèièka zlostnì vyplázla jazyka brebentila dál. Franc na to zavolal tatínka. Tatínekse opøel o plot a povídá: „Co chceš, malá?“ Malá to opakovalaještì rychleji. „Já ti nerozumím,“ øekl tatínek vážnì,„kdopak ví, co ty jsi za národ. Poèkej tady!“ A zavolalna to maminku. „Podívej se, jaké má to dítì oèi.“ Mìlaveliké, èerné oèi s pøedlouhými øasami. „Ta je krásná,“vydechla maminka s úžasem. „Chceš jíst?“ Holèièka nic,jen se na ni dívala tìma oèima. Maminka jí donesla krajícchleba s máslem, ale malá zavrtìla hlavou. „Tøeba jeto Taliánka, nebo Maïarka,“ mínil tatínek nejistì. „NeboRumunka. Kdopak ví, co chce.“ A šel po svém. Když bylpryè, vyndal pan Martinek z kapsy šesták a podal jej bezeslova holèièce.Druhý den, když jsem pøišel ze školy, sedìla na našemplotì. „Pøišla za tebou,“ smál se Franc, a já jsemse hroznì zlobil; vùbec jsem si jí nevšímal, aèkoliv vylovilaz èehosi, co snad byla kapsa, lesklý šesták a dívalase na nìj, abych si ho všiml. Otoèil jsem na hromadìfošen jedno prkno napøíè, aby to byla houpaèka,a uvelebil jsem se na jednom konci; a trèí ten druhýkonec do nebe, co mi je po tom; obrátil jsem se zádyk celému svìtu, zamraèen a jaksi rozlícen. A náhlese prkno se mnou zaèalo váhavì zvedat; neohlédl jsemse, ale zalilo mì nesmírné, skoro bolestné štìstí. Vyhouplomì to do výše, blaženého až k závrati; nakloniljsem se, abych pøevážil houpaèku na své stranì k zemi,druhý konec lehce a plavnì odpovídal, sedí tam rozkroèmoholèièka a neøíká nic, houpe se mlèky a slavnostnì,na opaèném konci mlèky a slavnostnì kluk, nedívajíse na sebe a oddávají se houpání tìlem i duší, nebo

se milují; aspoò hoch miluje, i když by to tak nedovedlnazvat, je toho pln, je to krásné a trýznivé zároveò; a takse houpou beze slova a skoro obøadnì, co nejpomaleji,aby to bylo slavnìjší.Byla vìtší a starší než já, èernovlasá a tmavá jako èernákoèka; nevím, jak se jmenovala a jakého byla národa.Ukázal jsem jí svou ohradu z tøísek, ale ani si jí nevšimla,snad nepoznala, že ty boby jsou mé slepice;bolelo mì to ukrutnì a od té doby mì má ohrada pøestalatìšit. Zato chytla sousedovo kotì a tiskla je k sobì,udìšené a s vyjevenýma oèima; a dovedla z kousku provázkusplést v prstech takovou hvìzdici, že to bylo jakoèarování. Chlapec nevydrží ustaviènì milovat, láska jecit pøíliš tìžký a trýznivý; obèas je nutno ji odlehèitv pouhé kamarádství. Kluci se mi posmívali, že kamarádíms holkami, bylo to pod jejich dùstojnost; nesl jsemto stateènì, ale propast mezi mnou a jimi se šíøila. Jednoupoškrábala kluka sedláøova; byla z toho rvaèka, alezasáhl syn malíøùv a vycedil pohrdavì mezi zuby: „Nechteji, vždy je to holka!“ A odplivl si jako tovaryš. Kdybytehdy byl pokynul, byl bych šel za ním místo zatím èernýmhùdìtem; ale obrátil se ke mnì zády a vedl svoutlupu k jiným úspìchùm. Byl jsem bez sebe urážkoua žárlivostí. „Nemysli si,“ vyhrožoval jsem, „kdyby na násšli, já bych jim dal!“ Ale ona tomu stejnì nerozumìla;vyplázla za nimi jazyk a vùbec dìlala, jako bych já bylpod její ochranou.Byly prázdniny, a nìkdy jsme spolu bývali po celé dny;až s veèerem ji pan Martinek odvádìl za rukuk prkenným barákùm za øekou. Nìkdy nepøišla, a tu jsemnevìdìl zoufalstvím, co si poèít; zalezl jsem s knihoudo své skrýše mezi prkny a dìlal jsem, jako bych èetl.Z dálky bylo slyšet ryk klukù, ke kterým jsem už nepat-

øil, a rány odstøelovaných skal. Pan Martinek se naklonil,jako by poèítal prkna, a bruèel soucitnì: „Co že dnesnepøišla?“ Dìlal jsem, jako bych neslyšel a jenom zuøivìèetl; ale cítil jsem skoro slastnì, jak mi krvácí srdcea že to pan Martinek ví. Jednou jsem to už nevydržela vypravil jsem se za ní; bylo to hrozné dobrodružství;musil jsem pøes lávku za øeku, která toho dne se mi zdálastrašná a divoká jako nikdy. Srdce mi prudce tlouklo a šeljsem jako ve snách k barákùm, které se zdály opuštìné;jen tlustá kantinská nìkde vøískala a ženská v košilia sukni vìšela prádlo, hlasitì zívajíc jako øezníkùv velikýpes. Èerná holèièka sedìla pøed jedním barákemna bedýnce a sešívala nìjaké cáry, mrkala dlouhýmiøasami a samou pozorností vyplazovala špièku jazyka.Udìlala mi bez okolkù místo vedle sebe a poèala rychle,pìknì povídat svou cizí øeèí. Nikdy jsem nemìl pocit,že jsem tak bezmeznì daleko od domova; jako by tohlebyl jiný svìt, jako bych se už nikdy nemìl vrátit domù;byl to pocit zoufalý a heroický. Vzala mì tenkou, holoupaží kolem krku a dlouho, vlhce, lechtivì mi šuškalado ucha; snad mi øíkala svou cizí øeèí, že mì má ráda,a já jsem byl k umøení š asten. Ukázala mi uvnitø barák,ve kterém patrnì žila; byl k udušení rozžhaven sluncema páchl jako psí bouda; na høebíku visel mužský kabát,na zemi hadry a nìjaké bedny místo nábytku. Bylo tamšero, a její oèi se na mne upíraly tak blízce a krásnì, žebych byl zaplakal, já nevím èím: láskou, bezmocí nebohrùzou. Sedla si na bednu, kolena pod bradou, šeptalacosi jako písnièku a dívala se na mne tìma upøenýma,širokýma oèima; bylo to, jako by èarovala. Vítr pøirazildveøe, a najednou byla docela tma; bylo to strašné, mnìtlouklo srdce až v krku, já nevím, co se teï stane: tichounceto potmì zašustilo a dveøe se otevøely stála v nich proti

také chtìl, a mít na hlavì takový turban z èervenéhokapesníku. A bydlet v prkenné boudì, tu by mnì panMartinek udìlal. Èerná holèièka se na mne upøenì dívá,to je hloupé, že jí nemohu nic øíci. Zkusil jsem promluvitna ni tajnou øeèí: „Javra tivri nìvrecovro povrovivrim,“ale nerozumìla ani tomu. Nezbývá než vyplazovatna sebe jazyky a dìlat jeden o druhém ne hrozné grimasy,aby tím byla projevena shoda myslí. Nebo házetspoleènì kamením. V tuto chvíli je øada na vyplazováníjazyka: její jazyk je mrštný a tenký jalo èervené hádì;vùbec jazyk je divný, zblízka je to, jako by byl udìlánze samých rùžových krupièek. Dole je køik, ale tam jepoøád køik. A kdo se komu vydrží dýl dívat do oèí? To jezvláštní, její oèi vypadají èerné, ale zblízka mají v sobìtakové zlaté a zelené vìci; a ta hlavièka uprostøed, tojsem já. A najednou se jí oèi rozšíøily jako údìsem, vyskoèila,zakøièela nìco a bìžela se stránì dolù.Dole na terase se posunoval zmatený hlouèek lidíke kantinì. Zùstaly tam po nich jen rozházené krumpáèe.Veèer se v mìsteèku rozechvìnì povídalo, že jedenz „tìch lidí“ zapíchl v hádce partafíru; prý ho odvedli èetníci,mìl na rukou øetízky, a za nimi bìželo jeho dítì.Pan Martinek obrátil po mnì své veliké, krásné oèia mávl rukou. „A kdopak ví, který z nich to byl,“ bruèel.„Ti lidé jsou každou chvíli na jiném místì.“Víckrát jsem ji nevidìl. Èetl jsem ze smutkua opuštìnosti, co mi padlo do rukou, ukryt mezi prkny.„To máte hodného hocha,“ øíkali sousedé, zatím co tatíneks otcovskou skromností namítal: „Jen aby k nìèemubyl!“

VITatínka jsem mìl rád, protože byl silný a jednoduchý.Sáhnout si na nìho, to byl takový pocit jako se opírato zeï nebo o mocný sloup. Myslel jsem si, že je nejsilnìjšíze všech lidí; bylo ho cítit laciným tabákem, pivema potem, a jeho mohutná tìlesnost mì plnila jakousi rozkošíz bezpeèí, spolehlivosti a síly. Nìkdy se rozkatila pak byl hrozný, burácel jako bouøe; tím sladší byla tatroška hrùzy, se kterou jsem potom vylézal na jeho klín.Mnoho nemluvil, a když už, tedy ne o sobì: nikdy jsemse nezbavil pocitu, že kdyby chtìl, mohl by povídato velikých a hrdinných èinech, které dìlal, a já bych položildlaò na jeho mocný, zarostlý hrudník, abych cítil,jak to v nìm duní. Žil široce a dùkladnì ve své truhlaøinì;a byl velmi šetrný, nebo mìøil peníze prací, kterouna nì vynaložil. Pamatuji se, jak nìkdy v nedìli vytáhlze zásuvky spoøitelní knížky a díval se do nich; bylo to,jako by se uspokojenì díval na øádnì srovnané hromadydobrých, poctivých fošen; v tom je, hochu, hromadapráce a potu. Utrácet peníze, to je jako maøit hotovoupráci; je to høích. A k èemu jsou, tati, ty našetøené peníze?Na stará kolena, øekl by asi tatínek; ale to není to, tose jen tak øíká; peníze jsou na to, aby na nich bylo vidìttu práci, tu životní ctnost píle a odøíkání. Tady si to mùžešpøeèíst, je to výsledek celého života; tady je napsáno,že jsem žil pøièinlivì a šetrnì, jak se sluší. Pøišel èas,kdy tatínek mìl už tuze stará kolena; maminka dávnospala na høbitovì pod mramorovým pomníèkem (všakstál hromadu penìz, øíkal tatínek pietnì) a já mìl svédobré postavení; a tatínek se ještì poøád na tìžkých,opuchlých nohou šoural po truhláøském dvorku, na kterémuž nebylo málem co dìlat, spoøil, poèítal a v nedìli,sám a sám v bývalém rodinném hnízdì, vyndával spo-

øitelní knížky a díval se na èíselný úhrn svého poèestnéhoživota.Maminka nebyla tak jednoduchá; byla daleko citovìjší,popudlivá a pøekypující láskou ke mnì; byly chvíle,kdy mì k sobì køeèovitì tiskla a sténala, ty mùj jediný,já bych pro tebe umøela! Pozdìji, když jsem byl klukem,mì ty výbuchy lásky jaksi obtìžovaly; stydìl jsem se, žeby kamarádi i mohli vidìt, jak mì maminka náruživì líbá;ale dokud jsem byl docela malý, uvádìla mì její prudkáláska v jakési nevolnictví nebo ujaømenost, mìl jsem jistrašlivì rád. Když jsem zaplakal a ona mì vzalado náruèi, byl to pocit, jako bych se rozplýval; hroznìrád jsem štkal na jejím mìkkém, uslintanými dìtskýmiústy a slzami zmáèeném krku; nutil jsem ze sebe vzlyky,pokud to šlo, až všechno roztálo v blaženém, ospalémmumlání: maminko! maminko! Vùbec maminka bylapro mne spojena s potøebou plakat a být chlácholen,s pøecitlivìlou potøebou kochat se ve své bolesti. Teprvekdyž jsem se stával malinkým, pìtiletým mužem, rostlve mnì odpor k takovým ženským projevùm citu; odvraceljsem hlavu, když mì tiskla k òadrùm, a myslel jsemsi, co na tom má; to tatínek je lepší, je cítit tabákema silou.Protože byla nadmíru citová, prožívala všechno jaksidramaticky; malé rodinné hádky se konèívaly napuchlýmaoèima a tragickým mlèením; a tatínek, bouchaje dveømi,se dal do práce se zuøivou úporností, zatím coz kuchynì volalo do nebe hrozné a žalující ticho. Zalíbilose jí v myšlence, že jsem slabé dítì, že se mi mùžestát nìjaké neštìstí nebo že mohu umøít. (Skuteènì jíumøelo první dítì, mùj neznámý bratøíèek.) Proto poøádvybíhala podívat se, kde jsem a co dìlám; pozdìji jsemse na to mužsky mraèil, že mì tak hlídá, a odpovídal

jsem jí neochotnì a zarputile. A poøád se ptala: Není tinìco? Nebolí tì žaludeèek? Zprvu mi to lichotilo; èlovìkje tak dùležitý, když stùnì a dostává obklady; a maminkaho køeèovitì pøivíjí k òadrùm, ty mùj nejdražší, ty mnìnesmíš umøít! Nebo mì vodila za ruku do zázraènéhopoutního místa, aby se modlila za mé zdraví; obìtovalaza mne Panence Marii malinké voskové poprsí, že prýjsem slabý na prsa. Stydìl jsem se nesmírnì, že za mnìobìtuje ženské poprsí, pokoøovalo mì to v mé mužskéhrdosti; vùbec to bylo divné putování, maminka se tišemodlila nebo vzdychala s oèima ztrnulýma a plnýma slz;cítil jsem nejasnì a trapnì, že nejde jenom o mne. Pakmi koupila rohlík, který byl ovšem onaèejší a vzácnìjšínež rohlíky doma; ale pøesto jsem na ty pouti chodil nerad.Ta pøedstava mi zùstala po celý život: maminka, tomá co dìlat s nemocí a bolestí. Myslím, že i dnes bychse radìji opøel o tatínka s jeho pachem tabáku a mužství.Tatínek byl jako sloup.Nemám, pro koho bych zkrášloval domov svého dìtství.Byl obyèejný a dobrý jako tisíce jiných domovù; ctiljsem svého otce a miloval svou matku, a vida, dobøese mi vedlo na zemi. Udìlali ze mne øádného èlovìkak svému obrazu; nebyl jsem tak silný jako tatínek anitak veliký v lásce jako maminka, ale aspoò pracovitýa poèestný, citlivý a do jakési míry ctižádostivý - ta ctižádostje jistì dìdictví po maminèinì živosti; vùbec to,co ve mnì bývalo zraòováno, je asi po mamince. A vidíš,i to bylo na místì a bylo to k nìèemu dobrému; vedleèlovìka, jenž se pøièiòuje, byl ve mnì èlovìk, který sní.Toto na pøíklad jistì není po tatínkovi, že se dívám do svéminulosti jako do zrcadla; tatínek byl tak naprosto objektivní;nemìl pokdy na nic jiného než na pøítomnost,protože žil v práci. Vzpomínání a budoucnost náleží tìm,

kdo mají náklonnost snít a kdo se víc zabývají sebousamými. To je maminèin podíl v mém životì. A kdyžse teï dívám, co ve mnì bylo tatínkovo a co maminèino,shledávám, že oba šli se mnou po celý život a žese mùj domov nikde nekonèí; že i dnes jsem dítì, kterémá svùj tajný svìt, zatím co tatínek pracuje a poèítáa maminka mne sleduje pohledem strachu a lásky.VIIProtože jsem se dobøe uèil a že jsem z opuštìnostia nedružnosti ležel v knížkách, dal mì tatínek študovat;ostatnì se to jaksi rozumìlo samo sebou, už proto, žesi vážil pánù a že hmotný i spoleèenský vzestup byl pronìho nejsvìtìjším a samozøejmým úkolem øádného èlovìkaa jeho potomkù. Pozoroval jsem, že nejzdatnìjšídìti (ve smyslu životní kariéry) jsou zpravidla v tìch snaživýchstøedních vrstvách, které teprve zaèaly skromnéa odøíkavì zakládat cosi jako nárok na lepší život; nášvzestup je tlaèen úsilím našich otcù. Nemìl jsem tehdyžádnou pøedstavu, èím bych chtìl být; leda nìèím velkolepým,jako byl provazochodec houpající se jednohoveèera nad naším námìstíèkem, nebo dragoun na koni,který se jednou zastavil u našeho plotu a na nìcose nìmecky ptal; maminka mu podala sklenici vody, dragounsalutoval, kùò tanèil a maminka byla èervená jakorùžièka. Chtìl bych být dragounem, nebo tøeba konduktérem,který pøibouchává dvíøka u vlaku a pak se s nesmírnouelegancí vyhoupne na jeho stupátko, když už se vlakrozjíždí. Ale èlovìk neví, jak se to dìlá, aby se stal konduktéremnebo dragounem. Jednou mi tatínek pohnutìohlásil, že mne teda po prázdninách dá na študie, maminkaplakala, pan uèitel ve škole øekl, abych si vážil

toho, že budu vzdìlaným èlovìkem, a pan faráø mi poèaløíkat: „Servus, študente.“ Zrudl jsem pýchou, bylo tovšechno takové slavné; už jsem se stydìl hrát si a s knížkouv ruce, bolestnì, osamìle jsem dozrával li chlapeckévážnosti.* * *Zvláštní, jak následujících osm let na gymnasiu mnì pøipadáirrelevantní - aspoò ve srovnání s dìtstvím doma.Dítì žije naplno, nebere své dìtství, svùj pøítomný okamžikjako nìco doèasného a pøechodného: a je doma, tojest, je dùležitou osobou, která vyplòuje své místo, ježmu náleží právem vlastnickým. A jednoho dne odstìhujívenkovského klouèka na školy do mìsta. Osm let mezicizími lidmi, tak by se to mohlo nazvat; nebo tady užnebude doma, bude. cizím èlovíèkem a nikdy nebude mítjistotný pocit, že sem náleží. Bude se cítit hroznì nedùležitýmezi tìmi cizími lidmi, bude se mu poøád pøipomínat,že ještì nic není; škola i cizí okolí v nìm budou pìstovatpocit pokoøené malosti, pøikrèeností a ménìcenností,pocit, který bude pøekonávat døíèstvím nebo - v nìkterýchpøípadech a až pozdìji - zuøivým odbojem proti kantorùma školácké kázni. A ve škole se mu vštìpuje ustaviènì,že toto všecko je jenom pøíprava, na to, co teprve pøijde;rok primánùv není než pøípravou na rok sekundánùv,a kvartán je na svìtì jen na to, aby postoupil na kvintána,bude-li ovšem dost pozorný a pilný. A tìch celých osmdlouhých let je zase jenom pøíprava na maturitu, a teprvepotom, študenti, se vám zaène to pravé uèení. Pøipravujemevás pro život, káží páni profesoøi, jako by to, co se vrtípøed nimi ve škamnech, nebylo žádným životem hodnýmtoho jména. Život je to, co pøijde teprve po matuøe: to je

zhruba ta nejmocnìjší pøedstava, kterou v nás pìstujestøední škola; a proto ji opouštíme, jako bychom byli propuštìnina svobodu, místo abychom trochu dojatì cítili,že tímto odchodem se louèíme se svým chlapectvím.Snad proto jsou naše vzpomínky na školu tak kuséa roztržité; a pøece, jaká vnímavost v tìch letech! Jakpøesnì a živì se pamatuju na své profesory, na smìšnéa polopomatené pedanty, na dobráky, kteøí se marnì snažiliovládnout rozpoutané hejno klukù, a na nìkolik ušlechtilých,uèených mužù, u jejichž nohou i chlapec nejasnìa skoro s mrazením cítil, že nejde o pøípravu, nýbržo poznání, a že se už v této chvíli nìèím a nìkým stává.Vidím i své spolužáky, poøezané lavice, chodby staré budovyscholarum piarum, tisícerou vzpomínku živou jakoživý sen; ale celý ten vìk školy, tìch osm let, jako celek jepodivnì bez tváøe a skoro beze smyslu; byla to léta mládíprožitá netrpìlivì a zbìžnì, jen aby už bylo po nich.A zase: jak dychtivì a silnì prožívá chlapec v tìch letechcokoli, co není škola; cokoli, co není „pøíprava proživot“, nýbrž jest život sám: a je to pøátelství nebo takzvaná první láska, konflikty, èetba, náboženská krisenebo skotaèení. Tady je nìco, do èeho se muže vrhnoutcele a co je jeho už teï a ne až po matuøe nebo až, jakse na škole øíká, „bude hotov“. Vìtšina vnitøních otøesùa tìch rùzných, tragicky vážnì prožívaných volovinekmládí je, myslím, následek toho suspendovaného života,v nìmž se odehrává naše mladost. Je to skoro mstaza to, že nejsme bráni vážnì. Ze vzpoury proti tomuchronickému provisoriu dychtíme aspoò nìco žít co nejvícplnì a doopravdy. A proto je to tak; proto se v letechmladosti tak zmatenì a nìkdy bolestnì skrze sebe prolamujehloupé klukovství a tragická, pøekvapující vážnost.Život nepostupuje tak, že by se z dítìte povlovnì

a skoro neznatelnì stával muž; najednou jsou v dítìtistrašnì hotové a krvavì zralé kusy èlovìka; nejde todohromady, není to v nìm zorganisováno; støetá se tov nìm tah nesouvisle a nelogicky, že to vypadá skoro jakobláznovství. Na štìstí my staøí jsme zvyklí dívat se na tentostav shovívavì, a chlapcùm, kteøí poèínají brát životna smrt vážnì, dáváme chlácholivì najevo, že je to pøejde.(Jaká hrubost, když mluvíme o š astném mládí! Myslímepøitom patrnì na své tehdejší zdravé zuby a zdravéžaludky; co na tom, že nás pro kdeco bolela dušièka!Mít pøed sebou tolik života jako tehdy: hned bychommìnili, a jsme co jsme. Já vím, byla to vlastnì má nejménìš astná doba, má doba stesku a opuštìnosti; alejá vím, i já bych mìnil, obìma rukama bych sáhl po tomtostísnìném mládí, - co na tom, že by mì zas tak bezmeznì,tak zoufale bolela dušièka!)VIIITo vše se dálo se mnou jako s každým hochem, alesnad míò bouølivì, ne tak výraznì jako u druhých. Pøedevšímmnoho z té zjitøenosti mládí se u mne rozplývalov tom ustavièném stesku po domovì, v osamìlostivenkovského chlapce v prostøedí cizím a jaksi nadøadìném.Tatínek šetøil, dal mì na byt k malé, ustarané krejèovskérodinì; mìl jsem po prvé pocit, že jsem vlastnìnemajetný a témìø chudý žáèek, kterému je usouzeno,aby se uskromòoval a držel stranou. A byl jsem ostýchavývenkovský hoch, který cítil, že je pøezírán kurážnýmimìstskými panáèky; jak ti se tu cítili doma, co ti všechnoznali a mìli spoleèného! Protože jsem se jim nedovedlpøiblížit, vzal jsem si do hlavy, že budu nad nimi

aspoò vynikat; stal jsem se školním døíèem, jenž našeljakýsi smysl života, jakousi odvetu, jakési vítìzství v tom,že postupoval z tøídy do tøídy summa cam laude sledovánnelibostí spolužákù, kteøí v mé osamìlé a tìžké pílividìli odporné šplhání. Tím víc jsem se zapeklil a døeljsem své lekce s pìstmi na uších, v suchém dusnukrejèovských žehlièek, v zápachu kuchynì, kde vzdychajícípaní krejèová vaøila bledé a vìènì jaksi nakysléjídlo. Uèil jsem se do zpitomìní; kudy jsem chodil, ševeliljsem rty ve stálém opakování lekcí, ale jaký tichýa hluboký triumf, když jsem ve škole umìl a usedaldo lavice za omrzelého a nevlídného mlèení tøídy! Anijsem se neohlédl, ale cítil jsem, jak se na mne všichninepøátelsky dívají. A tato malá ctižádost mì pøenášelapøes krise a pøelomy mládí; unikal jsem sám sobì, kdyžjsem se uèil nazpamì Sundské ostrovy nebo øecká nepravidelnáslovesa. To byl ve mnì tatínek naklonìný nadsvou prací, až soustøedìním a horlivostí supìl; tatínekzkoumající palcem hotové dílo, dobré je to, nikde žádnámezera. A už není vidìt na uèení, je soumrak, otevøenýmoknem je slyšet èepobití z kasáren; v oknì stojí hochs palèivýma oèima a dusí se strašnì krásným a zoufalýmsmutkem. Proè vlastnì? Ono to nemá jméno, je to takrozsáhlé a hluboké, že se v tom rozpouštìjí pichlavé jehlièkyvšech tìch malých urážek a ponížení, neúspìchùa zklamání, které se do nesmìlého chlapce zabodávajíodevšad. Ano, tohle je zase maminka, toto pøetékáníbolestí a láskou. To soustøedìné a døíèské je tatínek, totobez bøehu rozcitlivìlé, a vášnivì nìžné je maminka: jakto dvoje smìstnat a srovnat v úzké chlapecké hrudi?Jedné doby jsem mìl kamaráda, se kterým mì pojiloblouznivé pøátelství; byl to venkovský hoch, starší než já,se svìtlým chmýøím na bradì, úžasnì nenadaný a jemný;

jeho matka ho zaslíbila Pánu Bohu jako dìkovnou obìza otcovo uzdravení, a mìl se uèit na knìze. Když bylvyvolán, byla to hotové tragedie dobré vùle a paniky; tøáslse jako list a nebyl s to vykoktat slovo. Uèil jsem hov usilovné snaze pomoci mu; poslouchal mì s otevøenýmiústy a upíral na mne krásné, zbožòující oèi. Když ho zkoušeli,trpìl jsem za nìho nevýslovné a zbìsile; celá tøídase snažila mu pomáhat a napovídat, i já byl vzat na milosta š ouchali do mne, ty, jak je to? Pak sedìl rudýa znièený; já šel k nìmu s oèima plnýma slz a tìšil jsemho, vidíš, už to bylo trochu lepší, už jsi to skoro øekl, jenpoèkej, že to pùjde! Pøi školních úlohách jsem mu posílalna stoèeném papírku napsaný úkol, sedìl v opaèném rohutøídy; má štafeta putovala z ruky do ruky, a nikdo ji nerozbalil,to bylo pro nìho; mládí bývá surové, ale je rytíøské.Protloukli jsme ho spojenými silami až do tercie, pak neodvratnìpropadl a odešel domù; slyšel jsem, že se domaobìsil. Ten hoch byl snad nejvìtší a nejvášnivìjší láskamého života. Vzpomínal jsem na ni, když jsem pozdìjièítal povídání o sexuálních pohnutkách mladého pøátelství.Bože, jaké hlouposti! Stìží jsme si neobratnì podaliruce, prožívali jsme skoro zdrcenì a pøetíženì úžasný fakt,že jsme dušemi; plnilo nás štìstím, že se mùžeme dívatna stejné vìci. Mìl jsem pocit, že se uèím pro nìho, abychmu mohl pomáhat; to byla jediná doba, kdy jsem se uèilopravdu rád a kdy to všechno mìlo krásný a dobrý smysl.Ještì dnes slyším svùj vlastní naléhavý, horlivý hlásek:„Koukej, opakuj to po mnì: rostliny jednosnubnédìlíme na jednodìložné, dvoudìložné a bezdìložné.“„Rostliny dìlíme na jednosnubné,“ bruèel mùj veliký kamarádhlasem už mužským a upíral na mne èisté, vìrné,psovsky oddané oèi.

O nìco pozdìji jsem mìl jinou lásku, jí bylo ètrnáct leta mnì patnáct; byla to sestra jednoho mého spolužáka,který propadl v latinì a øeètinì, veliký roš áka budižknièemu. Jednou na mne na chodbì školy èekalošumìlý, trudnomyslný a mírnì opilý pán, smekl, pøedstavilse jako podúøedník ten a ten, klepala se mu pøi tombrada; a že prý jsem takový výteèný študent a tož kdybychprý byl té dobroty a trochu pomohl jeho synkoviv latinì a øeètinì. „Preceptora mu zaplatit nemùžu,“ koktal,„ale kdybyste byl tak vzácnì laskav, pane -“ Øekl mnì„pane“, to staèilo; mohl-liž jsem žádat víc? Chopil jsemse s nadšením nového úkolu a pokoušel jsem se uèit tohoježatého ulièníka. Byla to nìjaká divná rodina, otec bylvìènì v úøadì nebo pil a matka chodila šít do rodin èi co;bydleli v úzké, vykøièené ulièce, kde s veèerem vycházelypøed dùm tlusté a staré holky, kolébající se jako kachny.Doma býval nebo také nebýval kluk a jeho mladšísestøièka, èis ounká, plachá, úzkých tváøí a svìtlých, krátkozracevypouklých oèí, které vìènì naklánìlak nìjakému vyšívání nebo prolamování. S tím uèením todopadalo žalostnì, kluk se nehodlal uèit a basta; zato jsemse po uši a bolestnì zamiloval do toho plachého dìvèete,jež sedìlo tichounce na stolièce s vyšíváním u samýchoèí. Vždycky je zvedla náhle a jakoby vydìšenì, a pak tojaksi omlouvala chvìjícím se úsmìvem. Kluk už ani neráèilpøijímat mé repetice, velkomyslnì dovolil, abych mudìlal úkoly, a šel po svém. Hrbil jsem se nad jeho sešity,jako by mi daly bùhvíco práce; když jsem zvedl hlavu,klopila rychle oèi, èervena až po vlasu; když jsem promluvil,tu její oèi skoro vyjekly leknutím a na rtech se jízatøásl žalostnì plachý úsmìv. Nemìli jsme si co øíci, byloto všechno hroznì rozpaèité; na stìnì tikaly hodinya chrèely místo bití; nìkdy jsem nevím kterým smyslem

vycítil, že ona z èista jasna rychleji dýše a rychleji protahujenit výšivkou; tu i mnì zabouchalo srdce a neodvážiljsem se zvednout hlavu, jenom jsem zaèal zbyteènì listovatv klukových sešitech, aby se aspoò nìco dálo. Stydìljsem se do krve za své rozpaky a umiòoval jsem si:zítra jí nìco øeknu, nìco, aby se se mnou dala do øeèi.Mìl jsem vymyšleno na sta hovorù, i to, co by mohla øíciona; tøeba: ukažte mi tu výšivku, a naè to bude, nebo tak.Ale když jsem tam byl a chtìl jsem to øíci, poèalo mi tloucisrdce, hrdlo se mi stáhlo a nedostal bych ze sebe slova;a ona zvedla vydìšené oèi, a já jsem se nahrbil nad sešitem,bruèe mužským hlasem, že je tam plno chyb. A pøitomcestou domù, doma, ve škole jsem toho mìl plnou hlavu:co jí øeknu, co udìlám; pohladím ji po vlasech, budu dávatza peníze kondice a koupím jí prstýnek, zachráním jinìjak z toho jejího domova; sednu si vedle ní, vezmu jikolem krku a já nevím co ještì. Èím víc jsem si toho navymýšlel,tím víc mi bouchalo srdce a tím bezmocnìji jsempropadal panice rozpakù. A kluk nás nechával o samotìs úmyslností už okázalou; budeš mnì napovídat, øeklvydìraèsky a vypadl z domu. A jednou, ano; teï ji políbím,teï ji políbím; pùjdu k ní a udìlám to; teï vstanua pùjdu k ní. A najednou si zmatenì, skoro s hrùzouuvìdomuju, že skuteènì vstávám a jdu k ní. A ona vstává,ruce s vyšíváním se jí tøesou, ústa pootevøena údìsem;ducli jsme o sebe èely, víc nic; odvrátila se a poèalaprudce vzlykat: „Já vás mám tak ráda, já vás mám takráda!“ Chtìlo se mi také plakat, nevìdìl jsem si rady; KristePane, co mám teï dìlat? „Nìkdo jde,“ vyhrkl jsem hloupì;pøestala štkát, ale to i byl také konec veliké chvíle;vracel jsem se ke stolu rudý a rozpaèitý, a poèal jsemskládat sešity. Sedìla s vyšíváním tìsnì u oèí, kolena se jítøásla. „Tak já jdu,“ koktal jsem, a na jejích rtech se za-

chvìl pokorný a ustrašený úsmìv. Druhý den mi kluk øeklznalecky a na pùl huby: „Však já vím, co dìláš s mousestrou!“ A zamrkal chlapsky jedním okem. Mládí je podivnìnekompromisní a dùsledné. Vícekrát jsem tam nešel.IXKonec koncù bìh života je posunován hlavnì dvìmasilami: zvykem a náhodou. Když jsem udìlal maturu (skorozklamán, že to bylo tak snadné), nemìl jsem žádnouurèitou pøedstavu, èím bych vlastnì chtìl být; ale protožejsem pøed tím už dvakrát nìkoho uèil (a v obou pøípadechto byly doby, kdy jsem se cítil dùležitý a veliký),bylo to pøede mnou to jediné, co mìlo aspoò trochu podobuzvyku: uèit jiné; proèež jsem se rozhodl, že se damzapsat na filosofii. Tatínek s tím byl spokojen; být profesorem,to je pøece jen úøad a je to pod pensí. To už jsembyl dlouhý a vážný mladík, smìl jsem sedìt u bíle prostøenéhostolu s panem faráøem, notáøem a ostatní honorací,a nadouval jsem se nesmírnì; teï je pøede mnouživot. Najednou jsem vidìl, jak je ta místní honorace malomìstskáa zvenkovštìlá; cítil jsem se povolán, abychto dotáhl nìkam výš než oni, a tváøil jsem se tajemnìjako èlovìk, který má své veliké plány; ale i to byla jenomnejistota a trochu strach z toho kroku do neznáma.Myslím, že to byla nejtìžší chvíle mého života, kdyžjsem vystoupil v Praze z vlaku se svým kuføíkema najednou jsem ztratil hlavu: co teï a kam se vrtnout?Zdálo se mi, že se všichni lidé ohlížejí a smìjí, jak tustojím bezradnì s kuføíkem u nohou; pøekážel jsem nosièùm,strkali do mne lidé, drožkáøi na mne volali, kamraète, mladý pane? Popadl jsem v panice kuføík a poèal

jsem putovat ulicemi. Hej, jdìte s tím kufrem z chodníku,volal na mne strážník. Prchal jsem do postranních ulic,ztracený a bez cíle, pøendávaje kuføík z ruky do ruky.Kam vlastnì bìžím? Já nevím, a proto musím bìžet;kdybych se zastavil, bylo by to ještì horší. Koneènì mivypadl kuføík z prstù ztrnulých køeèí a bolestí. Byla totichá ulice, mezi dláždìním vyrážela tráva jako u mísdoma na rynku; a zrovna pøed mýma oèima na vratechprùjezdu byla pøibita cedulka: Pokoj pro svobodné pányk pronajmutí. Oddechl jsem si nesmírnou úlevou: Takvida, pøece jsem to našel.Vzal jsem ten pokoj u staré, nemluvné báby; byla tampostel a pohovka, páchlo to zasmušile, ale to bylo jedno;byl jsem aspoò v bezpeèí. Mìl jsem horeèkuz rozèilení, nemohl jsem jíst a nic; ale aby se neøeklo,dìlal jsem, že jdu jako nìkam jíst, a toulal jsemse po ulici, pln strachu, abych neztratil svùj pøístav. Tunoc ještì nervová horeèka mátla a bortila mé sny; k ránujsem se probudil, a na pelesti mé postele sedìl tlustýmládenec, páchl pivem a recitoval nìjaké verše. „Tokoukáš, co?“ øekl a recitoval dál. Myslel jsem, že je toještì sen, a zavøel jsem oèi. „Bože, to je hovado,“ dìl mládeneca poèal se svlékat. Posadil jsem se na posteli; mládenecsedìl na pelesti a zouval si boty. „Zas abych si zvykalna jiného vola,“ naøíkal. „Co mnì to dalo práce, nežjsem umlèel toho, co tu byl pøed tebou, a ty mnì tu budešspát jako døevo,“ stìžoval si hoøce. Byl jsem nesmírnìrád, že na mne nìkdo mluví: „Které to byly verše?“ ptaljsem se. Mládenec se rozzuøil. „Verše! Ty mnì budeš mluvito verších, ty saláte! Poslechni,“ koktal, „chceš-lise mnou vyjít, tedy chraò tì pámbu, abys na mne šel s tímpitomým parnasismem. Víš hovno, co je poesie.“ Sedìls botou v ruce a díval se do jejích hlubin; poèal tiše

a uchvácenì øíkat jakousi báseò. Mrazilo mne okouzlením,bylo to všechno pro mne, nekoneènì nové a divné.Básník hodil botou do dveøí na znamení, že je konec,a vstal. „Bída,“ vzdychl. „Bída.“ Zhasil petrolejku a lehl sitìžce na pohovku; bylo ho ještì slyšet, jak si nìco šeptá.„Ty,“ ozval se po chvíli ze tmy, „jak je to dál: Andìle boží,strážce mùj -? Ty to taky nevíš? Až budeš takové prasejako já, bude ti to taky chybìt, poèkej, jak ti to bude chybìt-“Ráno ještì spal, odulý a rozcuchaný. Když se probudil,mìøil mì mraènýma oèima. „Dát se zapsat na filosofii?Naè to? Èlovìèe, že se ti chce!“ Pøesto mne protektorskydovedl na universitu, tady máš tohle, tady to, a vem tìèert. Byl jsem zmaten a fascinován. - Tohle tedy je Prahaa takoví lidé tady jsou; asi to patøí k vìci a musím se podletoho choval. Za pár dní jsem se obeznámil s rutinouuniversitních pøednášek; škrabal jsem do sešitu uèené výklady,kterým jsem dosud nemohl rozumìt, a v noci jsemdebatoval s opilým básníkem o poesii, o holkácha o životì vùbec; to i to uvádìlo mou venkovskou hlavuv jakousi závra , jež nebyla nepøíjemná. Mimo to bylomnoho, naè se dívat. Bylo toho vùbec pøíliš mnoho najednou,zaplavilo mì to chaoticky a pøekotnì; snad bychbyl znovu zalezl do svého spolehlivého a samotáøskéhodøíèství, nebýt tlustého, opilého pocty a jeho povzbuzujícíchkázání. To máš samou sraèku, øekl s jistotou, a vìcbyla vyøízena; jen poesie byla èásteènì vyòata z jeho divokéhoopovržení. Osvojoval jsem si dychtivì jeho cynickousvrchovanost nad vìcmi života; pomáhal mnì vítìznìpøekonat tu spoustu nových dojmù a nedostupnýchvìcí; mohl jsem se dívat s hrdostí a uspokojením, naèna všechno kašlu. Což mi to nedávalo ohromný pocit pøevahynad èímkoliv, co popírám? Což mì to neosvobozo-

valo z romantického a bolestného snìní o životì, jenž pøesvšecku mou slavnou svobodu a úøednì ovìøenou zralostse poøád ještì nedal chytit do rukou? Mladý èlovìk chcevšechno, co vidí, a zlobí se, že to nemùže mít; proèežse mstí na svìtì i na lidech a hledá, co by jim napøel. A pakse snaží dokázat svou bouølivost sám sobì; nastanou flamendrovskénoci, výpravy na okraje života, dìsnì žvanivédebaty a sháòka po zkušenostech lusky, jako by to bylyty nejslavnìjší trofeje mužství.Snad to bylo i jinak; snad se ve mnì nahromadilo divokostia nesmyslu za tìch pøikrèených a školáckých osmlet, a teï to muselo ven. Snad to patøí prostì k mládíjako rùst vousù a mizení brzlíku. Bylo patrnì nutnéa pøirozené prožít to; ale mìøeno celým životem, bylo toobdobí divné a vyšinuté, velkolepé maøení èasu a cosijako radost, že se nám podaøilo porušit smysl života. Užjsem ani nebyl zapsán na universitì; psal jsem verše,myslím, že špatné; pøesto vycházely v èasopisech,o kterých už dávno nikdo neví. Jsem rád, že jsem je neschovávala že po nich nezùstalo památky ani v mé pamìti.Rozumí se, že to prasklo. Tatínek za mnou pøijela ztropil ukrutný tartas; a že když tak, tedy nebude takovýblázen, aby posílal synáèkovi peníze na flámování.Nadul jsem se uraženì, patrnì ze špatného svìdomí;já mu ukážu, že se uživím sám. Podal jsem k øeditelstvíželeznic žádost, abych byl pøijat za úøednického aspiranta,a k svému pøekvapení jsem dostal vyøízení kladné.

XByl jsem pøidìlen na nádraží Františka Josefa v Praze,abych se zauèil v dopravní i kanceláøské službì: kanceláø,která mìla okno na tmavý peron a kde se musilopo celý den svítit; strašná a beznadìjná díra, kde jsempøepoèítával transitní poplatky a takové vìci. Pøed oknemse míhají lidé, kteøí na nìkoho èekají nebo nìkamjedou; má to svou nervosní, skoro pathetickou atmosféruodchodù a pøíchodù, zatím co èlovìk za oknem škrábepitomé, dokonale lhostejné cifry. Nechte to být, nìcona tom je. A obèas si protáhnout kosti na peronì,s lhostejnou tváøí, nebo já jsem tady doma, abyste vìdìli.Jinak nesmírná, trudná, pustá otrava; jediné hlubokéuspokojení: že už jsem tedy mužem, který se sám živí.Ano, hrbím se pod lampou, jako když jsem psával poèetníúkoly; ale tehdy to byla jenom pøíprava na život, kdežtoteï je to sám život. To je ohromný rozdíl, pane. Poèaljsem pohrdat kumpány, se kterými jsem probíjel minulýrok; jsou to nezralí, nesamostatní hoši, kdežto já jsemse stal mužem, který už stojí na vlastních nohou. Vùbecjsem se jim vyhýbal; radìji jsem zapadl do fotrovské hospody,kde si tatíci vykládali své starosti a rozumy. Pánové,ani já tu nesedím jenom tak; jsem dospìlý a hotovýèlovìk, který se živí úmornou a neradostnou prací. Vždyje to hrozné, co musím dìlat, abych se uživil; celý dense tam svítí syèící plynovou lampou, to pøece nelze vydržet;aspirant nebo neaspirant, já už vím, pánové, co je toživot. Proè jsem se na to dal? To máte tak, rodinné ohledya podobnì. Za mého dìtství u nás stavìli železnici,a já jsem se chtìl stát konduktérem nebo tím chlapíkem,co vozí na huntu odstøílený kámen. Víte, klukovský ideál;proto škrábu avisa a takové vìci. - Nikdo si mì nevšímal,

každý zralý èlovìk má své vlastní starosti; bál jsemse prostì jít domù, protože bych z únavy musel lehnoutdo postele, a pak bych zase dostal noèní horeèku a teklby po mnì ten nesmyslný pot; to je z té tmavé kanceláøe,víte? Nikdo to nesmí vìdìt, aspirant nesmí stonat, neboby ho propustili; musí si nechat pro sebe, co s ním v nocije. Ještì dobøe, že jsem nadìlal dost všelijakých zkušeností,má se mi aspoò co zdát. A jaké tìžké sny: všechnose prostupuje a mate; je to obludné. Tohle je tak opravdivýa vážný život, pánové, že z toho chcípám. Èlovìk musíživot jaksi zahodit, aby pochopil jeho cenu.Toto období mého života, to byl jakýsi ustavièný monolog;monolog je hrozná vìc, trochu jako sebenièení, nìcojako pøetínání pout, která nás vážou k životu; èlovìk, kterývede monolog, už není jenom osamìlý, nýbrž je vyøadìnnebo ztracen. Bùhvíjaký to byl ve mnì vzdor neboco: nalézal jsem ve své kanceláøí jakousi vzteklou zálibuuž proto, že mì nièila; k tomu ten rozèilený spìchpøíjezdù a odjezdù, poøád ten chvat, poøád ten nepoøádek;nádraží, jmenovitì nádraží velkého mìsta, je pøekrvená,trochu jako zjitøená uzlina - èert ví, proè se semtáhne tolik pakáže, zlodìjíèkù, pasákù, cour a divnýchindividuí; snad proto, že lidé, kteøí pøijíždìjí nebo odjíždìjí,jsou už tím vyšinuti ze svých zvykových kolejía stávají se, abych tak øekl, pøíznivou pùdou, na kterémùže bujet veškerá neøest. Èichal jsem s uspokojenímten slabý pach rozkladu, hodilo se to k mé horeèné náladì,k tomu mstivému pocitu zániku a chcípání. A pak,víme, bylo tu ještì jedno vítìzné zadostuèinìní; tadyna tom peronì jsem vystoupil, je tomu nìco víc než rok,vydìšený venkovský jelimánek s døevìným kuføíkem,nevìdoucí, kudy kam; a teï jdu pøes koleje mávaje avisy,nedbalý a blaseovaný; jak daleko jsem za tu dobu

došel, kde jsem nechal svá hloupá a nesmìlá léta! Jakdaleko, skoro až na konec!Jednoho dne jsem nad svými lejstry vykašlal do kapesníkukus krve, a zatím co jsem se na ni pøekvapenìdíval, pøišla toho ještì vìtší, ohromná porce. Sebìhlise kolem mne, polekaní a bezradní, jeden starý oficiálmi utíral ruèníkem zpocené èelo; pøipadal jsem si jakopan Martinek u nás doma, chytlo ho to pøi práci, a paksedìl na hromadì prken, strašnì bledý a zpocený,s oblièejem v dlaních; díval jsem se na nìho z dálky,nesmírnì zaražen a polekán, - teï jsem mìl stejnì silnýpocit hrùzy a dálky jako tehdy. Ten starý oficiál, brejlatý,podobný èernému a pomalému brouku, mì pak dovedldomu a uložil do postele; chodil mì dokonce navštìvovat,protože vidìl, že se bojím. Za nìkolik dní jsem vstal,ale bùh ví, co se se mnou stalo: mìl jsem dìsnou touhužít, i kdyby to bylo tak tiše a pomalu jako ten oficiál; touhusedìt u stolu a pøevracet lejstra, zatím co plynová lampatiše a úpornì syèí -Tehdy byl „nahoøe“ v úøadì nìkdo moc rozumný; nedìlalidlouhé okolky s vyšetøováním mého zdravotníhostavu a pøeložili mì služebnì na železnièní stanièkuv horách.XIByl to svým zpùsobem konec svìta; tady se konèilatra ; kousek za nádražíèkem bylo nárazištì, kde poslednírezavá kolej zarùstala pastuší tobolkou a suchou metlicí.Dál se nejede; dál už huèí zelená horská øíèka v ohybutìsného údolí. Tak, tady jsme jako na dnì kapsy, konec,dál není nic. Myslím, že sem byla železnice postavenajen proto, aby vozila fošny z pily a dlouhé, rovné pnìspoutané øetìzem. Krom nádraží a pily tam byla hospo-

da, nìkolik døevìných domkù, Nìmci jako polena a lesydunící vìtrem jako varhany.Pøednosta stanice byl mrzutý èlovìk, podobný mroži;mìøil mì podezíravì - kdopak ví, proè sem pøesadili mládencez Prahy, asi z trestu; nutno se mu dívat na prsty.Dvakrát za den pøijíždìl osobní vláèek se dvìma vozy,z nichž vylezl hlouèek vousáèù s pilami a sekerami,se zelenými klobouky na zrzavých palicích; když odzvonilsignál jeho pøíjezdu, bim bim bim, bim bim bim, vycházelose na peron, aby se asistovalo velké události dne.Pøednosta s rukama za zády mluví s vlakvedoucím, strojvùdcejde na pivo, topiè dìlá, jako by otíral špinavýmhadrem lokomotivu, a je zas ticho; jen kousek dál bouchajíprkna nakládaná na vagony.Ve stinné kanceláøièce tiká telegrafní aparát, to nìjakýpán z pily ohlašuje svùj pøíjezd; veèer bude stát pøednádražím koèárek s kníratým koèím, jenž bude zádumèivìodhánìt koneèkem bièe mouchy s plece ryšavýchkoní. „Na, prrr,“ øekne chvílemi tenkým hlasem, konìpøešlápnou a je zase ticho. Pak pøisupí vláèek se dvìmavozy, pan pøednosta trochu uctivì a trochu dùvìrnìsalutuje tomu velmoži z pily, který si jde sednout do koèárku,mluvì nápadnì hlasitì; ti druzí smrtelníci mluvína nádraží jenom tlumenými, huhlavými hlasy. Tak, a touž je konec dne; teï nezbývá než jít do hospody, kde jejeden stùl prostøen bílým ubrusem pro pány z nádraží,z pily a z lesní správy; nebo ještì chvíli courat po kolejíchaž tam, kde zarùstají trávou a pastuší tobolkou, sednoutsi na hromadu fošen a dýchat bøitký vzduch. Vysokona hromadì prken sedí klouèek, ne, už to není takvysoko, a z klouèka je pán v upjaté úøední bluze, s úøedníèepicí na hlavì a se zajímavým knírkem v zajímavì bledétváøi; èert ví, proè ho sem poslali, myslí si pan pøed-

nosta poslední stanice na svìtì. Hlásím, pane pøednosto,za tím úèelem ho sem poslali: aby sedìl na prknech, jakosedával doma. Èlovìk musí mnoho ujít, aby se dostalzase domù. Musí se mnoho uèit a prodìlat mnoho hloupostí,musí vykašlat kus života, aby se zase našelna fošnách vonících døevem a pryskyøicí. Prý je to zdravéna plíce, øíká se. A už se dìlá tma, na nebi vyskakujíhvìzdy; doma také bývaly hvìzdy, ale ve mìstì ne. Cojich tady je, ne, co jich je, to je k nevíøe. A pak si èlovìkmyslí, kdoví oè že nejde, kdoví co všechno že nemáza sebou; a ono zatím, takové spousty hvìzd! A toto jeopravdu poslední stanice na svìtì: kolej dobíhá v trávìa pastuší tobolce, a pak už je hned vesmír. Hned za tímnárazištìm. Èlovìk by øekl, to huèí øeka a les, a zatím tohuèí vesmír, hvìzdy šelestí jako listy olší a horský vítrprovívá mezi svìty; pane, to se to dýše!Nebo jít s prutem mezi pstruhy, sedìt nad kvapnou øíèkoua dìlat, že jako rybaøíme; a zatím, jenom se dívatdo vody, co toho uplyne; je to poøád táž vlna a poøádnová, poøád táž a nová, a nikde žádný konec; èlovìèe,co toho s tou vodou uplyne! Jako by se v tobì nìco oddìlovalo,nìco se z tebe vyplavovalo, a už to bere voda.Kde se toho v èlovìku nabere; poøád to odnáší s sebounìjaký jeho rmut a smutek, a poøád ho zbývá dost napodruhé.Jenom té samoty co uplynulo, a nikde žádnýkonec. Mladý èlovìk sedí nad vodou a vzdychá samotou.To je dobøe, praví v nìm nìco, jen hodnì vzdychej,a hodnì zhluboka; to je zdravé pro plíce. A rybáø pstruhùvzdychá hojnì a hluboce.Ale, budiž øeèeno: nepoddal se lehko a nesmíøil se jentak s poslední stanicí na svìtì. Pøednì je nutno ukázat,že pøišel z Prahy a že není ledaskdo; dìlí mu dobøe býttrochu tajemný a tváøí se pøed lesními adjunkty

a rudonosými bradáèi z lesù jako muž, který má mnohoza sebou; jen se podívejte, jaké hluboké a ironické rýhymu vyryl život u huby. Nechápali to dobøe, byli pøíliš zdraví;renomovali svými dobrodružstvími s holkami na malináchnebo z vesnických tancovaèek; dovedli se naprostozabrat do hry v kuželky po celá nedìlní odpoledne.Zajímavì bledý muž na konec shledal, že ho mírnì a klidnìpoutá dívat se na bìh koule a pád kuželek; poøádtotéž a poøád nové, jako ty vlny na øece. Kolej zarùstajícímetlicí a pastuší tobolkou. Hromady prken odvezených,a jsou tu zas hromady nové. Poøád totéž a poøádnové. A paní; chytil jsem pìt pstruhù, kde? hned za nádražím,takovíhle chlapíci. Nìkdy jsem se zhrozil: tohleže je život? Ano, to je život, dva vláèky dennì, slepákolej zarostli trávou a za ní hned vesmír jako stìna.A zajímavý mladý muž, sedící na hromadì fošen,se spokojenì shýbl pro kamínek, aby jím hodil po výhybkáøovìslepici. Tak, a teï se rozèiluj, ty hloupá; já užjsem vyrovnaný èlovìk.XIITeï to vidím: to celé skøípìní a øinèení, to byl jenompøejezd pøes výhybku; myslel jsem, že se rozletím, jakto ve mnì lomozilo, a zatím jsem už vjíždìl na tu pravoua dlouhou kolej života. V èlovìku se nìco brání, kdyžse jeho život dostává do své definitivní dráhy: pøedtímmìl ještì neurèitou možnost být tím nebo oním, jít tamnebo onam, ale nyní má být rozhodnuto s platností vyšší,než je jeho vùle. Proto se vnitønì vzpouzí a lomcujesebou, nevìda, že ty jeho otøesy jsou právì údery kolosudu vjíždìjících na svou správnou kolej.

Teï to vidím, jak je to všechno pìknì a souvisle rozvinutouž od dìtství; nic, skoro nic nebylo pouhá náhoda,nýbrž èlánek v øetìzu nutností. Øekl bych, že o mémosudu bylo rozhodnuto, když se v kraji mého dìtstvípoèala stavìt dráha; malinký svìt starého mìsteèka bylnáhle zapojen do prostoru, otvírala se cesta do svìta,mìsteèko si obouvalo sedmimílové boty; zmìnilose ukrutnì od té doby, narostlo tam továren, penìza bídy, byl to zkrátka jeho dìjinný pøerod. I když jsemtomu tehdy tak nerozumìl, okouzlovaly mì ty nové, hluèné,chlapácké vìci, které vtrhly do uzavøeného svìta dítìte,ty hulákající tlupy barabù, sebranka z celého svìta,rány dynamitem a rozstøílené stránì. Myslím, že taveliká dìtská láska k cizí holèièce byla z nejvìtší èástivýrazem toho okouzlení. Zùstalo to ve mnì podvìdomìa neodvolatelnì: proè jinak bych byl pøi první pøíležitostipøišel na to, ucházet se o místo pøi železnici?Léta studií, já vím: to byla jako jiná kolej; ale což se midost nestýskalo a nebyl jsem jako ztracený? Ale zatojsem nalézal uspokojení a jistotu v plnìní povinností; bylomi úlevou držet se pøedepsané cesty hodin a úkolù; byltu jakýsi øád, ano, byla tu pevná kolej, po které jsemse mohl rozjet. Jsem patrnì úøednická povaha; potøebuju,aby mùj život byl øízen povinností, abych mìl pocit,že dobøe a naplno funguju. Proto to dopadlo takkatastrofálnì, když jsem s pøíchodem do Prahy ztratilpøesné a bezpeèné koleje, které by mì vedly. Najednoujsem nebyl ovládán žádným rozvrhem hodin a žádnýmúkolem, který musí být do zítøka do rána hotov. Protožemì hned neuchopila jiná autorita, oddal jsem se divokéautoritì tlustého, opilého básníka. Bože, jak je to jednoduché,a já jsem se tehdy domýšlel, kdovíco že neprožívám.I básnì jsem psal, jako každý druhý student

za onìch èasù, a myslel jsem, že koneènì jsem našelsebe sama. Když jsem se ucházel o místo u dráhy, dìlaljsem to tehdy ze vzdoru a abych ukázal tatínkovi;ve skuteènosti jsem už, nevìdomky a slepì, hledal podnohama pevnou a svou cestu.A je tu ještì ta zdánlivá malièkost, nevím, zda si ji nezvelièuju:mé vyšinutí se zaèalo v té chvíli, když jsems kufrem v ruce uvízl na peronu, bezradný a ubohý, divže jsem neplakal hanbou a rozpaky. Dlouho jsemse palèivì stydìl za tuto porážku. Kdož ví: tøeba jsemse stal pánem u dráhy a nakonec i ponìkud vyšším koleèkemv železnicích také proto, abych sám pøed sebouodèinil a napravil ten trapný a pokoøující okamžikna peronu.* * *Pravda, toto jsou dodateèné výklady; ale nìkdy jsemmíval intensivní a podivnou zkušenost, že chvíle, kterouprožívám teï, odpovídá nìèemu dávnému v mém životì;že se v ní naplòuje nìco; co bylo žito už døív. Tøebato, když jsem se pod syèící lampou hrbil nad avisy: bože,vždy to je totéž, jako když jsem se lopotil se školnímiúkoly, hryzaje násadku a pohánìn hrùzou, že to musíbýt hotovo. Nebo pocit svìdomitého žáka, kterého jsemse nezbavil po celý život: že mám udìlány všechny úlohy.Je zvláštní, že chvíle, kdy jsem si uvìdomoval tentodaleký a podivnì jasný vztah k nìèemu dávno minulému,mì rozechvívaly jako zjevení èehosi tajemnéhoa velikého; život se mi v nich zjevoval jako hlubokáa nutná jednota, prostoupená neviditelnými vztahy, ježpostihujeme jenom výjimeènì. Když jsem na poslednístanicí svìta sedal na fošnách, které mi pøipomínaly ta-

tínkùv truhláøský dvùr, poèal jsem po prvé s úžasema odevzdanì prožívat krásný a jednoduchý poøádek života.XIIIPo náležité dobì jsem byl pøeložen na stanici vyšší tøídy.Byla to, pravda, nevelká a prùbìžná stanice, ale bylana hlavní trati; šestkrát dennì tudy projíždìly veliké expresy,aniž tu ovšem zastavovaly. Pøednosta byl Nìmeca veliký dobrák; po celý den kouøil gypsovku, ale kdyžbyl signalisován rychlík, postavil ji do kouta, okartáèovalse a odebral se na peron, aby vzdal náležitou èest mezinárodnímuspoji. Nádraží jako z cukru, ve všech oknechpetunie, všude košíky s lobelkou a lichoøeøišnicí;zahrada plná šeøíku, jasmínu a rùží, a ještì podél skladištìa hradel samý záhon, samý kvetoucí mìsíèek,samá pomnìnka, samé hledíky. A všechno se muselojenom lesknout, okna, lampy, zelenì natøené pumpy, jinakse starý pán hroznì rozèiloval: „Copak to je,“ hartusil,„tady jezdí mezinárodní rychlíky, a vy tu máte takovésvinstvo!“ To svinstvo byl tøeba pohozený papírek, alenesmí to být, nebo se blíží veliká chvíle: tamhle za ohybemse s chraptivým houknutím vynoøuje mohutná, vysokáhruï rychlíkové lokomotivy, starý pán popojde tøikroky vpøed, a už to burácí mimo, strojvùdce zdraví rukou,na stupátkách rychlíku salutují konduktéøi, starý pánstojí v pozoru, paty u sebe, boty vyleštìné jako zrcadlo,a zvedá dùstojnì ruku k èervené èepici. (Pìt krokù vzadu,ten zajímavì bledý úøedník s vysokou èepicí, v kalhotechvyleštìných sedìním a salutující trochu nedbaleji,to jsem já.) Pak se starý pán širokým, hospodáøskýmpohledem podívá na modré nebe, èistá okna, kve-

toucí petunie, uhrabaný písek, své záøící boty a koleje,které se lesknou, jako by je zvláš za tím úèelem dalvycídit, pohladí si spokojenì nos, nu, dobré to bylo,a jde si zase zapálit gypsovku. Tento obøad se konalšestkrát dennì, vždycky se stejnou pompou a stejnìslavnostnì. Železnièní národ z celé monarchie znal staréhopána a jeho vzorné nádraží; ten slavný prùjezdbyl vážná a milá hra, na kterou se všichni tìšili. Každénedìle odpoledne bylo na krytém peronì sváteèní korso;místní lid, nastrojen a naškroben, promenoval tišea zpùsobnì pod košíky lobelií, zatím co starý pán pøecházels rukama na zádech u kolejí jako šéf podnikudohlížející, je-li všechno v poøádku. Bylo to jeho nádraží,jeho hospodáøství; a kdyby se mohly dít zázraky,aby se dostalo odmìny a slávy spravedlivým duším,jednoho dne by se zastavil mezinárodní rychlík (tenve 12.17) na peronì a z nìho by vystoupil císaø pán;zvedl by dva prsty k èepici a øekl by: „Máte to tu pìkné,pane pøednosto. Už jsem i se na to vaše nádraží mockrátdíval.“Mìl rád svoje nádraží, mìl rád všechno, co náleželok železnicím, a ze všeho nejradìji mìl lokomotivy. Znalvšechny podle èísel jejich serií i podle jejich ctností. Taa ta trochu špatnì stoupá, ale zato, pane, ta postava!A tahle, koukejte, jaká délka, pane na nebi, to je kotel!Mluvil o nich jako o dìvèatech, uznale a rytíøsky. Pravda,tahle krátká a bachratá šestatøicítka s baòatým komínem,vy se jí smìjete; ale zato jak je stará, vy mladíku!K rychlíkovým strojùm choval obdiv naprosto vášnivý;ten krátký, atletický komín, ten vysoký hrudník a takolesa, kamaráde, to je krása! Jeho život byl pøímo pathetickýtím, že ho ta krása míjela jenom v letu, jako hrom;a pøece pro ni si leštil boty, pro ni zdobil okna petuniemi

a dozíral, aby nikde nebylo poskvrnky. Bože, jaký jednoduchýrecept pro š astný život: to, co dìláme, dìlatz lásky k vìci.A ví bùh, jakým divem se na tom nádraží sešla takovásbírka dobrákù. Telegrafista, plachý a zajíklý mládenec,který sbíral poštovní známky a hroznì se za to stydìl;vždycky je honem schovával do zásuvky, zardìlý ažpo vlasy; dìlali jsme všichni, že o tom jako nevíme,a trousili jsme potají po jeho stole, mezi jeho papíry, mezistránky knihy, kterou mìl rozeètenou, kdejakou známkujsme sehnali. Ty známky nám dodávali vlakoví poš áci.Asi je odlepovali se všech dopisù z ciziny, které šly jejichrukama; protože to nemá být, tváøil se starý pán, žeo tam nemá nejmenšího vìdomí, a bylo na mnì, abychvyøizoval nedovolenou èást našeho tajného podniku;naèež s ohromným nadšením pomáhal strojit úkladyna ostýchavého telegrafistu. Neš astný mládenec nacházelznámky z Persie v kapse starého kabátu nebo Kongove zmuchlaném papíøe, ve kterém si pøinesl pøesnídávku;pod lampou našel èínskou známku s drakem a zkapesníku vytøepal modrou Bolivii. Vždycky se ukrutnìzaèervenal a oèi se mu zalily slzami pohnutí a úžasu;šilhal po nás, ale my nic, kdepak; my nemáme ani zdání,že by tady nìkdo sbíral známky. Š astní dospìlí, kteøísi hrají.Vìènì bublající portýr, jenž desetkrát dennì kropí peronesovitým èùrkem vody a vadí se s lidmi, kteøína nádraží pøedstavují nepolepšitelný živel nepoøádkua zmatku. Kdyby to tak šlo, nepustit sem nikoho; ale comá èlovìk dìlat s tìmi bábami a jejich nùšemi a ranci.Poøád pouští hrùzu a poøád se ho nikdo nebojí; jeho životje tìžký a rozèilený, a jenom když stanicí rachotí

mezinárodní rychlík, pøestává hudrovat a vypne prsa.Abyste vìdìli, tady já jsem na to, aby tu byl poøádek.Starý lampáø, melancholický a náruživý ètenáø; krásnéa jímavé oèi, jako mìl pan Martinek doma nebo mùj nebožtíkkamarád ze školy; vùbec mi je èímsi pøipomínal,a proto jsem nìkdy zapadl k nìmu do døevìné lampárny,vysedal na úzké lavièce a zavádìl se starým nemluvouroztržité a pomalé meditace: tøeba proè jsou ženskétakové nebo co mùže být po smrti. Konèilo se to resignovanýmvzdechem: a vùbec, kdopak ví, ale i to bylonìjak uklidnìné a smírné; prosím vás, chudý èlovìk musípøijmout. pozemské i záhrobní vìci, a jsou tak nebo tak.Zøízenec ze skladištì, otec asi devíti nebo kolika dìtí;ty dìti byly také vìtšinou ve skladišti, a když tam nìkdopøišel, mizelo to honem za bednami jako myši. Ono tonemìlo být, ale co si poèít s takovým požehnaným otectvím.V poledne to sedìlo na rampì skladištì podle velikostí,jedno svìtlovlasejší než druhé, a jedlo to koláèes povidly, patrnì proto, aby to mohlo mít povidlové kníryod ucha k uchu. Nedovedu si vzpomenout, jak vypadala jaký byl jejich táta; vidím jenom jeho plandavé kalhotys hlubokými záhyby, které se zdály vyjadøovat samouoteckou starostlivost. A tak dále: samí takoví øádní, svìdomití,citliví lidé - i to patrnì náleží k obyèejnosti méhoživota, že jsem poznal tolik hodných lidí.Jednou jsem stál za vlakovou soupravou; po druhéstranì šel lampáø s výhybkáøem, nevidìli mì a mluvilio mnì.„...hodný èlovìk,“ øekl výhybkáø.„Takový dobrák,“ bruèel pomalý lampáø.Nu tak. Tak tady to máme, a teï už jsme doma.A honem se schovat pøed lidmi, abych se vyrovnal s tím,že jsem vlastnì š astný a jednoduchý èlovìk.

XIVTakové nádraží je svìt pro sebe; souvisí víc se všemistanicemi, s nimiž je pojí koleje, než s tím svìtem, co jena druhé stranì plotu. Ještì tak ten plácek pøed nádražím,kde èeká žlutá poštovní kára, náleží tak trochuk nám; ale do mìsta se chodí jako do cizí konèiny, tamuž nejsme na své pudì a nemáme s tím skoro nic spoleèného.Tady je nápis Cizím vstup zakázán, a co je za toutabulkou, je jenom pro nás; a vy druzí, buïte rádi, že váspustíme na peron a do vlakù. Vy si nemùžete dát pøi vchodudo mìsta nápis Cizím vstup zakázán, vám není dánotakové výluèné a uzavøené království. My jsme jako ostrovzavìšený na železných kolejích, na nichž jsou navleèenydalší a další ostrovy a ostrùvky; to všechno je našea oddìleno od druhého svìta ploty a závorami, tabulkamia zákazy.Proèež všimnìte si, že po této své uzavøené pùdì kráèímejinak než jiní lidé, dùležitìjší a s nedbalostí, ježse velmi liší od vašeho zmateného chvatu. Zeptáte-lise nás na nìco, nakloníme trochu hlavu, jako bychomse divili, že na nás mluví tvor z jiného prostøedí. Ano,øekneme, vlak èíslo 62 má sedm minut zpoždìní. Chtìlibyste vìdìt, o èem mluví stanièní úøedníks vlakvedoucím, jenž se vyklání ze služebního vozu?Chtìli byste vìdìt, proè stanièní úøedník, stojícína peronì s rukama za zády, se náhle otoèí a dlouhými,rychlými, rozhodnými kroky odchází do své kanceláøe?Každý uzavøený svìt se stává svìtem ponìkud tajuplným;do urèité míry je si toho i vìdom a požívá tos hlubokým uspokojením.

Když si vzpomínám na tu dobu, vidím to nádraží jakobyshora, jako malou a èistou hraèku; ty druhé krychlièky,to je skladištì, to je lampárna, to jsou hradlaa domeèky tratových hlídaèù; tady uprostøed bìží hraèkovékolejnice, a ty škatulky, to jsou jako vagony a vlaky.Š-š-š, š-š-š, po hraèkových kolejích bìhají malinké lokomotivy.Ta drobná, tlustá figurka je pan pøednosta,právì vyšel z nádraží a stojí u tìch miniaturních kolejí.A ten druhý, s vysokou èepicí a nohama napjatýma, ažse prohýbají, to jsem já, ten modrý je portýr a tenv halenì lampáø; všichni jsou hodní a sympatiètía vyznaèují se milou zøetelností. Š-š-š, š-š-š, pozor, teïjede rychlík. Kde jsem to už zažil? Ale vždy to je, jakokdyž jsem byl klouèek na tatínkovì dvoøe: do zemìse zapíchají tøísky jako plot, ohrada se vysype èistýmipilinami a do toho pár barevných bobù; to jsou slepice,a ten nejvìtší bob, ten kropenatý, je kokeš. Klouèekse naklání nad svou ohradou, nad svým malièkým svìtem,samým soustøedìním tají dech a šeptem volá:Na pu pu pu ! Jenže klouèek nemohl do své ohradypojmout druhé lidi, ty veliké; ti mìli každý svou jinou hru,hru na øemesla, na domácnost, na mìsteèko; ale teï,když jsme velcí a vážní, hrajeme všichni svou spoleènouhru, hru na naše nádraží. A proto jsme si to tak vyšòoøili,aby to bylo ještì víc naše a ještì víc hraèka;a proto, ano; všechno souvisí, i to, že to byl takový uzavøenýsvìt, obehnaný plotem a zákazy. Každý uzavøenýsvìt se stává ponìkud hrou; proèež si tvoøíme výluèné,jen naše, žárlivì ohrazené oblasti svých zálib a koníèkù,abychom se mohli oddat své znejmilejší høe.Hra, to je vìc vážná, má svá pravidla a svùj závaznýøád. Hra je pohøížené, nìžné nebo náruživé soustøedìnína nìco, na jenom nìco; proto budiž to, naè se upou-

táváme, isolováno ode všeho ostatního, vydìleno svýmipravidly a vyòato z té okolní skuteènosti. A proto,myslím, má hra zálibu ve zmenšeném mìøítku; je-li nìcoudìláno malinkým a zdrobnìlým, je to vyòato z té druhéskuteènosti, je ta víc a hloubìji svìtem pro sebe, našímsvìtem, ve kterém mùžeme zapomenout, že je ještìnìjaký jiný. Tak, a teï se nám podaøilo odtrhnoutse od toho druhého svìta, nyní jsme uprostøed èarovnéhokruhu, jenž nás oddìluje; je svìt dítìte, je škola, jebohémská parta básníkova, je poslední stanice na svìtì;je èis ounké nádraží vysypané pískem a celé i vroubenékvìtinami, a tak dále, až nakonec je zahrádka pensistova,poslední vydìlený svìt, poslední tichá a soustøedìná hra;èervené klásky dlužichy, chladné laty tavolníkù a na dvakroky dál na kameni pìnkava, hlavièku na stranu, a díváse jedním okem: Co ty vlastnì jsi?Ohrada z tøísek zapíchaných do zemì, hraèkové koleje,jež se rozbíhají a zase sbíhají, hraèka nádraží,krychlièky skladiš a hradel; hraèky semaforù a výhybek,barevných signálù a pump; krabièky vagonù a dýmajícímašinky; hudrující modrá figurka kropící peron, tlustýpán s èervenou èepicí; ten panáèek s nohama napjatýma,až se mu prohýbají, to jsem já. Nahoøe v oknìza kvetoucími petuniemi hraèka panenky, to je dcera staréhopána. Panáèek salutuje, panenka rychle kývne hlavou,a je to. S veèerem vyjde panenka a sedne sina zelenou lavièku pod kvetoucími bezy a jasmíny. Tenve vysoké èepici stojí u ní, nohy napjaty, až se mu prohýbají.Dìlá se tma, na kolejích svítí èervená a zelenásvìtýlka, po peronech se klátí železnièáøi s rozžatými lucernami.V ohybu kolejí to chraptivì zahoukne, to už jeveèerní rychlík a drandí si to se všemi okny svítícími.Ten ve vysoké èepici se ani neohlédne, má tady nìco

dùležitìjšího; ale oba mladé lidi to pøejede divnìa rozechvìnì jako dálka a dobrodružství, i bledé panencepotmì zasvítí oèi. Ano, už musí jít domù, a podávátomu ve vysoké èepici prsty tøesoucí se a trochu vlhké.Z lampárny vychází dìda lampáø a mumlá nìco, asi:A vùbec, kdopak ví. Na peronì stojí ten ve vysoké èepicia dívá se nahoru do jednoho okna. Jakýpak div, vždy jeto jediné dìvèe tady na tom ostrovì, jediná mladá ženav tomto uzavøeném království; už to jí propùjèuje vzácnostohromnou a výjimeènou. Je pìkná mládím a èistotou;její tatík je takový dobrák a máma dùstojná a skoro vznešená,vonící jakoby cukrem a vanilkou. Panenka je Nìmkynì,ale to jí dodává trochu jako cizokrajnosti. Bože, vždyi to už tady bylo, tehdy to hùdì neznámého jazyka; taktedy opravdu je celý život udìlán jako z jednoho kusu?A pak už ti dva sedají na lavièce vedle sebe a mluvínejvíc o sobì samotných; to už nekvete jasmín, ale podzimníjiøiny. Všichni dìlají, jako by ty dva tam vzadu nevidìli;starý pán v tu stranu radìji ani nejde, a lampáø,když tudy musí projít, kašle z dálky, pozor, to jsem já.Ach, vy dobøí, naè tolik okolkù; jako by to bylo nìco neobyèejnéhoa vzácného, že nìkdo je po uši zamilovándo dcery svého pøednosty! To se stává, to už náležík tomu obyèejnému a konvenènímu životu; vždy je tojako v pohádkách pro dìti: ucházet se tak trochu o princeznu.Všecko je jako na dlani; ale i to náleží k poesiipøípadu, rozechvìnì otálet a netroufat si, jako by šloo nìco nedostupného. I panenka je v tom až po uši, alemá v sobì hluboce napsána pravidla hry; nejdøív, podatjen koneèky neklidných prstù; vyhlížet za petuniemi,a pak dìlat, jakoby nic. Potom vyjde najevo, že ten druhýbyl tìžce, hroznì, smrtelnì nemocen; když je tomutak, lze ho držet mateøsky za ruku a domlouvat mu hor-

livì a dojatì: Musíte se šetøit, musíte být zdráv; tolik bychvám chtìla pomoci! A už je tu most, po kterém pøecházejís bøehu na bøeh celé houfy dojatých, velkodušnýcha dùvìrných citù; už pro nì nestaèí ani ten most, je nutnosi tisknout ruce, aby se to sdìlovalo i beze slov. Poèkat,kdypak už tohle bylo, kdypak jsem už prožíval tutorozkoš být hýèkán a litován ve své bolesti? Ano, to bylo,když maminka zvedala øvoucí dítì, ty mé zlato, ty jedinýna svìtì! Kdybych teï zastonal, už by ke mnì nechodilstarý oficiál, který nemìl žádný krk a vypadal jako èernýbrouk; to bych ležel bledý a horeèný, do svìtnice byvklouzla panenka s uplakanýma oèima, a já bych dìlal,že spím; a ona, sklonìna nade mnou, by najednou zaštkala:Ty mùj jediný, ty mnì nesmíš umøít! Ano, jakomaminka. I panence dìlá dobøe být jaksi maminkoua opøádat toho druhého svou rozlítostnìnou starostí;myslí si s oèima plnýma slz, kdyby stonal, jak bych o nìhopeèovala! Ani neví, jak si ho tím pøisvojuje, jak si ho hledípodrobit; chce, aby byl její, aby se nemohl bránit a poddalse strašlivé obìtavosti její lásky.My øíkáme láska, ale on to je celý zástup citù, ani jev tom houfu nemùžeme všechny rozeznat. Na pøíkladnejen potøeba být litován, ale zároveò potøeba imponovat.Abys vìdìla, panenko, já jsem silný a temný chlap;silný a hrozný jako život. Ty jsi tak èistá a naivní, ty nevíš,co to je. A jednoho èerného veèera, který zastøelvše, se poène muž na lavièce zpovídat. Renomuje tímnebo je pokornì zdrcen andìlskou èistotou té panenky,kterou drží za ruku? Já nevím, ale je nutno øíci vše. Lásky,které byly. Pustý a hanebný život tam v Praze, holky,sklepnice a takové zkušenosti. Panenka ani nedutá, vytrhlatomu druhému ruku a sedí ztrnule; bùh ví, jaké zástupycitù prožívá. A to je všechno, v mé duši je èisto

a vykoupenì; co mi øeknete, dìvèátko nejèistší, co mina to øeknete? Neøekla nic, jen krátce, køeèovitì, jakov prudké bolesti stiskla mi ruku a utekla. Den nato, žádnápanenka za petuniemi v ohnì. Všechno je ztraceno,jsem špinavé a hrubé prase. A zase je tak èerná noc,na lavièce pod jasmíny se bìlá panenka; ten ve vysokéèepici si ani netroufá k ní usednout a prosebnì bruèí;ona odvrací hlavu, má asi uplakané oèi, a dìlá vedlesebe místo. Její ruka je jako mrtvá, nelze z ní dostatslova, ó bože, co si poèít? Prosím vás, prosím vás, nemohlabyste zapomenout, co jsem vám vèera øekl? Najednouse ke mnì obrátila, ducli jsme do sebe èely (jakotehdy, to dìvèe s vylekanýma oèima), ale nìjak jsemnašel její sevøená, køeèovitá ústa. Nìkdo jde po peronì,ale teï je všechno jedno; panenka mì bere za ruku, kladeji na svá malá, mìkká òadra a tiskne ji k nim skorozoufale - tu mne máš, tady, a musí-li i toto být, a je to!není jiných žen, tady jsem já; já nechci, abys mohl mysletna jiné. Byl jsem bez sebe lítostí a láskou. Bùh chraò,panenko, abych pøijal takovou obì ; nic takového nemusíbýt, staèí líbat uplakané oèi, rozmazávat slzy, být strašnìa slavnostnì dojat. Panenka je nesmírnì pohnuta tímtorytíøstvím, je za to tak vdìèna, tak vdìèna, a ze samé nadšenévdìènosti a dùvìry by byla s to se oddat ještì víc.Proboha, takhle to dál nepùjde; i ona to ví, ale v ní je poøádekvìcí zapsán hloubìji; bere mì moudøe za rukua povídá: Kdy se vezmeme?Toho veèera ani neøekla, že už musí domù; naè to,nyní jsme klidní a rozumní; od této chvíle je v našich citechdokonalý a krásný poøádek. Rozumí se samo sebou,že ji doprovázím až ke dveøím, stojíme ještìa nemáme žádný spìch s rozlouèením. Broukající portýrmizí v nìjakých jiných dveøích, a teï jsme jenom my

dva, to všecko je naše: nádraží, koleje, èervená a zelenásvìtýlka a spící øady vagonù. Už se nebude panenkaschovávat za petuniemi; vždycky se tam ukáže, kdyžz nádraží vyjde na peron ten ve vysoké èepici, mrknedo okna a s vypjatou hrudí, š astný a spolehlivý, budekonat to, èemu se øíká služba.Ale obra me to, obra me to; nebyla to jenom hraèka,vùbec to nebyla hraèka; veliká a tìžká je láska, a i tanejš astnìjší je hrozná a zdrcující svou pøemírou. Nemùžememilovat bez bolesti, kéž bychom umøeli láskou,kéž bychom zmìøili utrpením její nesmírnost, nebo žádnáradost nedosáhne dna. Jsme bez míry š astnia tiskneme si ruce témìø zoufale: ty, zachraò mì, nebomiluju pøíliš. Ještì že jsou nad námi hvìzdy, ještì že jedost místa pro nìco tak velikého, jako je láska. Mluvímejen proto, aby nás to mlèení nezdrtilo velikostí vìcí. Dobrounoc, dobrou noc, jak tìžko je pøetrhnout tu vìènostna kousky èasu! Nebudeme spát, bude nám pøetìžkoa hrdlo nám bude svírat pláè lásky. Kéž by už byl den,bože, kéž je den, abych ji mohl pozdravit v oknì!XVBrzo po svatbì jsem byl pøeložen na velkou stanici;snad se za to pøimluvil starý pán, který mì ochotnìa skoro s apetitem dobrého jedlíka pøijal do svého oteckéhosrdce. Teï jsi náš, øekl, a bylo to. Paní byla reservovanìjší;pocházela ze staré úøednické dynastie a bylaby si patrnì pøála vyvdat svou dceru do vyšší státní služby;poplakala si trochu zklamáním, ale protože byla romantickáa sentimentální, usmíøilo ji, že je to taková velikáláska.

Stanice, na kterou jsem pøišel, byla pochmurnáa hluèná jako továrna; dùležitá køižovatka, kilometry kolejí,skladiští a výtopen, tìžký nákladní provoz; všudena prst uhelného prachu a sazí, celá stáda dýmajícíchlokomotiv, staré a tìsné nádraží; nìkolikrát dennì se tozadrhlo a musilo se to nakvap rozplétat, jako kdyžse s prsty už do krve odøenými rozvazuje zauzlené lano.Nervosní a popuzení úøedníci, mruèící personál a vùbectak trochu peklo. Èlovìk do toho chodil jako havíø do dolu,ve kterém se dìlají trhliny; každou chvíli to mùže spadnout,ale je to práce pro chlapa; tady se aspoò cítí mužem,køièí, rozhoduje a nese svou odpovìdnost.A pak domù, po pás se drhnout a zaøièet si rozkošíz èisté vody; žena už èeká s ruèníkem v rukou a usmíváse. To už není bledý a zajímavý mladík; to je široký dìlník,udøený a chlupatý, ale hrudník, pane, jako skøíò;po každé ho poplácá po mokrých zádech jako velikéa dobré zvíøe. Tak, teï jsme umyti, teï už neumažemesvou èistou panièku; ještì hubu utøít, aby na ní nezùstalonìco, co bylo øeèeno mezi kolejemi, a pak slušnìa slavnostnì políbit paní manželku. Tak, a teï povídej.Inu, zlosti byly, to a to, mìlo by se to celé nádraží zbourat,nebo aspoò ty magaciny vzadu; hned by bylo místopro šest nových kolejí, a líp by se pracovalo; øíkal jsemto dnes tomu a tomu, ale jen po mnì støelil oèima: tynám budeš nìco povídat, a jsi tu sotva pár mìsícù! -Kývala s pochopením hlavou; je to jediný èlovìk,se kterým je možno o všem mluvit. - A co ty jsi, miláèku,dìlala? - Usmívá se, taková hloupá mužská otázka! codìlají ženy? to a ono, a pak èekají na svého muže. - Jávíra, má drahá; ono to není vidìt, samá malièkost, tadypár stehù a tady nakoupit veèeøi, ale dohromady to dìládomov; kdybych ti políbil prsty, poznal bych na svých

tech, že jsi šila. - A jak je pìkná, když podává veèeøi;veèeøe je sice støídmá, nìmecká, ale ona sama, ona máhlavu v polostínu a jenom její ruce se pìknì a pøívìtivìpohybují ve zlatém kruhu domácího svìtla. Kdybych jepolíbil v pøedloktí, ucukla by a snad by se zardìla, žese to jako nepatøí; a tak jenom šilhám, jaké má dobré,ženské ruce, a broukám chválu veèeøe.Nechtìli jsme ještì teï mít dìti. Tady, øíkala, je pøílišmnoho kouøe; to by nebylo pro dìtské plíce. Jak je tomudávno, co byla nevìdomou, patheticky bezradnou panenkou?A teï je to taková rozumná, pokojná žena, kteráví, èeho je tøeba; i ve své manželské lásce klidnáa laskavá, jako když hezkýma, po loket holýma rukamapodává veèeøi. Slyšela nebo èetla kdesi, že tuberkulosnílidé bývají v lásce náruživí; proto u mne znepokojenìsleduje známky èehokoliv, co se jí zdá pøílišnou vášnivostí.Nìkdy se na mne zachmuøí: Nesmíš tak èasto. -Ale jdi, miláèku, proè? - Smìje se mi pøátelsky do ucha:Byl bys zítra ve službì roztržitý, a není to zdravé. Spijen, spi. - Dìlám, jako bych spal, a ona vážnì, starostlivìse dívá do tmy a myslí na mé zdraví a na mùj životnípostup. Nìkdy, nevím, jak bych to øekl; nìkdy bych si bylhroznì pøál, aby nemyslila jen na mne; to není jen promne, ty drahá, to je i pro tebe; kéž bys mi zašeptalado uchy, ty mùj jediný, jak jsem po tobì toužila! A nyníspí, a zase já nespím; myslím na to, jak je mi s ní dobøea bezpeènì, nikdy jsem nemìl tak spolehlivého pøítele.Byla to dobrá a silná doba; mìl jsem svou tìžkou, odpovìdnoupráci, ve které jsem se mohl osvìdèit; a mìljsem svùj domov, zase takový uzavøený svìt, svìt jenompro nás dva. My, to už není nádraží, to nejsou mužovéve spoleèné službì, to jsme jen my dva, žena a já.Náš stùl, naše lampa, naše veèeøe, naše lože: to „naše“

je jako pøíjemné osvìtlení, jež dopadá na vìci domovaa èiní je jinými, pìknìjšími a vzácnìjšími než všechnydruhé. Koukej, drahoušku, ty záclony by se u nás pìknìdìlaly, nemyslíš? A takto tedy postupuje láska: nejdøívnám staèilo pøisvojit si sebe, to bylo to jedinéna svìtì, na èem záleželo; a když jsme si jeden druhéhopøisvojili tìlem i duší, pøisvojujeme si vìci pro nášspoleèný svìt; máme nesmírnou radost, když nìco novéhouèiníme naším, a kujeme plány, co si jednou poøídíme,aby toho našeho bylo víc. Pojednou nalézám nebývalouzálibu ve vlastnictví; dìlá mi radost hospodaøit,šetøit a ukládat nìjaký ten krejcar, - vždy je to pro nása je to má povinnost. I v úøadì mi narùstají lokte a deruse nahoru ze vší síly; ti druzí se na mne dívají úkosema skoro nepøátelsky, jsou zlí a nedružní, ale to je jedno;na to má èlovìk domov a rozumnou ženu, na to má svùjvlastní, soukromý svìt dùvìry, sympatie a pohody, a tydruhé mùže vzít èert. Tady, èlovìk sedí ve zlaté gloriidomácí lampy, dívá se na bílé, pøíjemné ruce své ženya chutì vykládá o tìch závistivých, zlovolnýcha neschopných lidech v úøadì; to víš, do cesty byse chtìli stavìt. Žena souhlasnì a uznale pokyvuje hlavou;s ní je možno mluvit o všem a pochopí to; ví, že tovšechno je pro nás. Tady se èlovìk cítí silný a dobrý.Jen kdyby nìkdy v noci zašeptala do ucha, zmatenáa matoucí: Ty milý, tolik jsem po tobì toužila!XVIA potom už jsem dostal pìknou a dobrou stanici; byljsem pomìrnì mladý pøednosta, ale což jsem nebyl conejlépe zapsán nahoøe? Snad i tchán trochu pomohl, todobøe nevím; ale byl jsem teï jako na vlastním gruntì;

mìl jsem své nádraží, a když jsem se tam se ženounastìhoval, cítil jsem s hlubokým a slavnostním uspokojením:Zdrávi došli, nyní jsme ve svém, a to už je, dálibùh, pro celý život.Byla to dobrá stanice, køižovatka dopravy víc jen osobní;pìkný kraj, vlhká luèní údolí, klapající mlýny a hluboképanské lesy s lovèími zámeèky. Veèer to vonìlo otavouz luk a v kaštanových alejích hrèely panské koèárky.S podzimem pøijíždìlo panstvo na hony, dámyv lodenových šatech, páni v mysliveckém, se strakatýmipsy a s puškami v nepromokavých pouzdrech; knížeten a ten, pár hrabat a sem tam extra host z nìjakéhopanujícího domu. To už èekaly pøed nádražím koèárys bílým spøežením, s groomy, lokaji a tuhými, vzpøímenýmikoèími. V zimì tu bývali kostnatí lesmistøi s fròousymohutnými jako lišèí ocasy, a velmožní øeditelé panství,kteøí obèas jeli do mìsta slavnì a skvìle si zahýøit. Zkrátkabyla to stanice, ve které musí všechno bezvadnì klapat;ne už takový opentlený lidový svátek, jako bylo nádražístarého pána, ale dùstojná a tichá stanice, kdenehluènì zastavují rychlíky, aby z nich vystoupil jedennebo dva páni s kamzièími štìtkami za kloboukem, a kdei konduktéøi zavírají dvíøka vagonù tiše a uctivì. Sem byse nehodily naivní a žvatlavé záhonky starého pána; totonádraží má jinou duši, trochu jako nádvoøí zámku; i budižtu pøísný poøádek, všude èistý písek a žádné kuchyòskéøinèení života.Dalo to dost práce a pilování, než jsem ze svého nádražíudìlal své dílo. Do té doby to byla spoøádaná, alebezvýrazná stanice; nemìlo to, abych tak øekl, žádnouinvenci; ale dokola byly staré, krásné stromy a táhla tudyvùnì luk. A já z toho udìlám nádraží èisté a tiché jakokaple, pøísné jako nádvoøí zámku. To jsou sta malých

problémù, jak upravit službu, jak pøedìlat poøádek vìcí,kde parkovat prázdné vozy a kdesi cosi; nedìlám svékrásné nádraží z kytièek jako starý pán, ale z vlakovýchsouprav, z krásného poøádku, z hladké a tiché cirkulace.Každá vìc je krásná, je-li na svém místì; ale takovémísto je vždycky jenom jedno a není každému dáno jenalézt. A najednou je tu jakoby vìtší a volnìjší prostor,vìci mají svùj èistší obrys a nabývají èehosi jako vznešenosti;tak, teï je to to pravé. Stavìl jsem své nádražíbez zedníkù, jen z toho, co tu už bylo; a pøišel èas, kdyjsem byl se svým dílem spokojen. Starý pán se pøijelpodívat, zvedl oboèí a hladil si skoro pøekvapenì nos.„Nu, máš to tu pìkné,“ bruèel a šilhal po mnì neklidnì;zdálo se, že si v tu chvíli není jist, jsou-li jeho záhonky topravé.Ano, teï je to vpravdì mé nádraží, a po prvé v životìmám pocit, nìèeho hluboce svého, silný a dobrý pocitvlastního já. Žena cítí, že jí unikám a toto že dìlám jenompro sebe; ale je rozumná a popouští s úsmìvem,nu, jdi si, je to tvá vìc, ty máš své a já budu støežit tonaše. - Máš pravdu, drahoušku, snad jsem se drobátkoodcizil tomu, co bývalo naše; sám to cítím a proto asijsem k tobì tak hroznì pozorný, když mám chvilinkupokdy; ale vždy vidíš, co mám práce! - Dívá se na mnepøívìtivì a s mateøskou shovívavostí. Jdi, vždy já vím,že to u vás mužských jinak nejde; zažerete se do svéhodíla, jako - Jako když si hrají dìti, ne? - Ano, jako když sidítì hraje. - Toto vše víme beze slov, není tøeba o tommluvit; marná sláva, nìco z toho našeho bylo obìtovánotomu, co je jenom mé. Mé dílo, má ctižádost, ménádraží. A ona ani nevzdychne, jenom nìkdy složí rucev klín a dívá se na mne s laskavou starostí. „Ty,“ øekneváhavì, „snad bys nemìl tak pøíliš mnoho pracovat; to

pøece není zapotøebí -“ Trochu se mraèím; co ty víš, èehovšeho je zapotøebí, má-li tady být vzorné nádraží! Mohlabys nìkdy øíci: jsi chlapík a dovedeš udìlat dobroupráci; a ne poøád: šetøi se a tak. - V takových chvílíchjsem se, loudal znovu ven, jaksi se znovu pøesvìdèit, žeje všechno v poøádku a že to stojí za tu práci; ale trvaloto nìjakou chvíli, než jsem zase našel ve vìcech tu pravouradost.Ale to nic: bylo to vzorné nádraží, lidé tu chodili skoropo špièkách jako v nìjakém zámku; takové všechno èistéa pøehledné - Panstvo v zelených kloboucích si nejspíšmyslelo, že to dìlám pro nì; chodili mi potøást rukoujako hoteliérovi, se kterým jsou velmi, velmi spokojeni,i dámy v lodenových šatech na mne kynuly pøátelskya uznale, ba i ti jejich strakatí psi zavrtìli zdvoøile ocasem,když tudy šel pán v úøední èepici. Ach vy, jen nechtena hlavì; tohle já dìlám sám pro sebe, víme? Co mnìje po vašich pitomých hostech z panujících domù! Kdyžto musí být, salutuju a prohnu nohy, a dost. Víte vy, coto jsou vùbec železnice, co je takové nádraží, co je poøádeka takhle hladce fungující provoz? Starý pán, tennìèemu rozumí, jeho pochvala nìco znamená; to je, jakokdyž tatínek pohladil dlaní kus nábytku, dobré je to. Tonikdo z vás nemùže ocenit, co je mé nádraží a co jsemdo nìho dal. Ani vlastní žena tomu nerozumí; chce mìmít pro sebe, a proto øíká, šetøi se. Obìtavá je, jen co jepravda; dovede se obìtovat èlovìku, ale nìjaké poøádné,veliké vìci, to ne. Teï si myslí, kdyby tu byly dìti,však by ten mùj tu službu tak nežral a byl by víc doma.A vidíš, jako z udìlání: dìti nejsou. Já vím, co se o tomnapøemýšlíš; a proto ty poøád: abych se nepøepracoval,a kdesi cosi, a krmíš mì jako drvoštìpa. Tloustnu, jsemjako hrom, a ono nic. A ty pak sedíš se suchýma oèima

a šití ti klesne do klína - jako mamince, ale maminka mìlapoøád slzy na krajíèku. Leží to mezi námi jako mezera;nic platno, teï se ty sama ke mnì køeèovitì tiskneš, aleta mezera zùstává. Pak ležíš a nespíš, ani já nespím,ale mlèíme, aby snad nepadlo slovo, že tu nìco chybí.Já vím, ty hodná, je to trochu nespravedlivé: já mámsvou práci, své nádraží, mnì to staèí, ale tobì ne.A pán v úøední èepici, pøecházející po peronì, trochurozhodí rukama: inu, co dìlat; ale aspoò to nádraží jeopravdu mé, je vzorné a èisté a funguje jako dokonalýstroj, bìžící tiše v naolejovaných èepech: Co dìlat, nakonecmuž je nejvíc doma ve svém díle.XVIINu vida, všechno se èasem poddá; èas je pøece jennejvìtší síla života. Žena si zvykla a smíøila se s tím, coje; už si nedìlá nadìje na dìti, ale za to si nalezla jinéživotní poslání. Jako by si øekla: Mùj muž má svou práci,a já mám svého muže; on udržuje v poøádku takový kussvìta, a já udržuju v poøádku jeho. Vynašla celou spoustuvìcí, které mnì nevím proè imputovala jako mé zvykya nároky; toto jí mùj rád a toto mu nedìlá dobøe; chcemít takto a ne jinak prostøeno, tady mít pøipravenu vodua ruèník, zde mají stát jeho støevíce; polštáø pro nìhomusí být položen takto a noèní košile uchystána takhlea nijak jinak. Mùj chce mít všechno po ruce, mùj je zvyklýna svùj poøádek a tak dále. A já pøicházím domù, a hnedmì obklopí pedantní øád mých zvykù; ona je vymyslela,ale já je musím plnit, abych vyhovìl její pøedstavì, že totak chci. Nevìda sám jak, zapadám do té soustavy zvykupøipravených pro mne; mimovolnì se cítím hroznìdùležitý a dùstojný, nebo to všechno se toèí kolem mé

osoby; zvedl bych udivenì oboèí, kdyby mé støevícena mì èekaly o coul jinde než obvykle. Uvìdomuju si,že se mne má žena zmocòuje skrze mé zvyky a èím dálvíc mì jimi ovládá; poddávám se tomu rád, jednakz pohodlí a jednak proto, že to vlastnì lichotí mé sebeúctì.A nejspíš i trochu stárnu, nebo se poèínám cítitsilnì a dobøe doma ve svých zvycích.A mou ženu tìší, že takto kraluje v prvním patøe nádražíza okny plnými bílých petunií. Každý den má svùjustálený a skoro posvátný prùbìh; znám zpamìti všechnyty malé, každodenní, pøíjemné zvuky; teï potichuvstává žena, obléká si župan a jde po špièkáchdo kuchynì. Tam už chraptí mlýnek na kávu, šeptemse dávají rozkazy, nìèí ruce potichu kladou mé vykartáèovanéšaty na lenoch židle; já se poslušnì tváøím, jakobych ještì spal, až do té chvíle, kdy pøijde žena, upravenáa pìkná, a vysouká žaluzie. Kdybych otevøel oèio nìco døív, zarmoutila by se a øekla by: „Já jsem tì probudila?“A tak je to den za dnem, rok za rokem; øíkáse tomu „mùj poøádek“, ale ona jej stvoøila a bdí nad nímèilýma oèima; ona je tu paní, ale všechno se dìje promne, - tak je to poctivì manželsky rozdìleno. Já jsemv úøední èepici dole, obcházím stanici od hradelk hradlùm, to je mé hospodáøství; jsem asi mocnýa pøísný pán, nebo všichni jsou náramnì pøesní a horliví,když jsem v dohledu; dívat se, to je má hlavní práce.Pak si jdu potøást rukama s vousatými lesmistry; jsou tozkušení lidé, kteøí vìdí, co je po øádek. Panstvov zelených kloboucích už pokládá za svou povinnost jítpodat ruku pøednostovi stanice; teï už náleží k tomumístu tak jako faráø nebo místní doktor, proèež se slušípromluvit s ním o zdraví a o poèasí. A veèer se mimochodemøekne: „Byl tu hrabì ten a ten, špatnì vypadá.“

Žena pokývne hlavou a míní, to že dìlá vìk. „Jakýpakvìk,“ protestuju s uraženým pocitem muže, kterému táhnena padesátku, „vždy mu je teprve šedesát!“ Usmìjese a podívá se na mne, jako by øíkala: copak ty, ty jsiprávì v nejlepší síle; to dìlá ten klidný život. A pak jeticho; lampa bzuèí, já ètu noviny a žena nìmecký román.Já vím, je to nìco tklivého o velké a èisté lásce;ète takové vìci ještì poøád nesmírnì ráda a nijak jí nevadí,že to v životì vypadá jinak. Manželská láska, to jepøece nìco docela jiného; náleží to k poøádku a je tozdravé.Píšu toto, když už je, chudák, dávno pod zemí. Vzpomínámna ni bùhvíkolikrát dennì; nejmíò na ty mìsíce pøedsmrtí, když tak tìžko stonala - tomu se radìji vyhýbám;kupodivu málo na naši lásku a na první léta soužití; nejvícprávì na tuto pokojnou a nemìnnou dobu na našemnádraží. Mám hodnou hospodyni, která se o mne stará,jak mùže; ale když hledám tøeba jen kapesník nebo lovímpod postelí støevíc, tu teprve vidím, bože, co láskya pozornosti bylo v tom poøádku a v tom všem, a cítímse hroznì osiøelý, až mi to svírá hrdlo.XVIIIPotom pøišla válka. Mé nádraží bylo dost dùležitý uzlíkpro transporty vojákù a materiálu, a tož tam dali vojanskéhokomandanta, jakéhosi ožralého setníkav polovièním deliriu. Od rána øval, pokud byl vùbec pøisobì, pletl se do mých vìcí a tasil šavli na tra mistra;žádal jsem nahoru, aby sem poslali nìkoho pokud možnoménì šíleného, ale když to nepomohlo, nezbylo, nežmávnout nad tím rukou. Mé vzorné nádraží chátralo,žalno se podívat; zaplavil je pustý nepoøádek války, zá-

pach lazaretu, zacpané transporty a ohavný rmut špíny.Na peronech rance a rodiny z evakuované fronty, v èekárnách,na lavièkách, na poplivaných podlahách spívojáci jako mrtví. A poøád tudy patrolují ochraptìlí, rozlíceníèetníci a hledají desertéry nebo chudáky, kteøí sivezou v batohu trochu brambor; poøád nìjaký køika lamento, lidé na sebe podráždìnì ryèí nebo jsou nìkamstrkáni jako ovce, uprostøed toho zmatku trèí dlouhýa strašnì tichý vlak s ranìnými a odnìkud je slyšet,jak opøen o vagon dáví a zvrací ožralý setník.Bože, jak jsem to poèal nenávidìt! Válku, železnice,své nádraží a všechno. Ošklivily se mi vagony páchnoucíšpínou a desinfekcí, s rozbitými okny a poèmáranýmistìnami; ošklivilo se mi to zbyteèné pobíhání a èekání,vìènì ucpané koleje, tlusté samaritánky a vùbec všechno,co mìlo co dìlat s válkou. Nenávidìl jsem to zbìsilea bezmocnì; zalézal jsem mezi vagony a div jsem neplakalnenávistí a hrùzou, Kriste Ježíši, tohle pøece nevydržím,tohle nemùže nikdo vydržet! Doma jsem o tomnemohl mluvit, nebo žena vìøila nadšenì a s planoucímaoèima ve vítìzství císaøe pána. U nás, jako všudeza vojny, chodily dìti chudých na uhlí do jedoucích vlakù;jednou jeden klouèek spadl a pøejelo mu to nohu;slyšel jsem jeho dìsný øev a vidìl rozdrcenou kostièkuv krvavém mase. Když jsem o tom øekl ženì, zbledlatrochu a vyhrkla prudce: „Bùh ho potrestal!“ Od té chvílejsem s ní nemluvit o nièem, co se týkalo války; nu,vidíš pøece, jak jsem unaven a hotov se svými nervy.Jednou se ke mnì pøihlásil na peronì èlovìk, kteréhojsem hned nepoznal; ukázalo se, že jsme byli spoluna gymnasiu a že je nìèím v Praze. Muselo to ze mneven, tady jsem o tom s nikým nemohl mluvit. „Èlovìèe,ta válka se prohraje,“ sípìl jsem mu do ucha, „dej si øíci,

tady máme ruku jako na tepnì.“ Poslouchal mì chvília pak tajemnì huèel, že by chtìl se mnou o nìèem mluvit.Smluvili jsme se v noci za nádražím, bylo to bezmálaromantické. Prý on a nìkolik èeských lidí mají spojenís tou druhou stranou; potøebovali by pravidelné zprávyo transportech váleèných sil, o stavu zásob a takové vìci.„A to já vám udìlám,“ vyhrklo ze mne; sám jsem se tohohroznì polekal a zároveò jsem pocítil nesmírnou úlevuv té køeèovité nenávisti, jež mì dusila. Já vím, tomuse øíká vlastizrada a je na to provaz; tak já vám budu tyzprávy dodávat, a je to.Byla to zvláštní doba; byl jsem jako bez sebe a pøitomskoro jasnozøivý; mìl jsem pocit, že ne já, ale nìco silnéhoa cizího ve mnì dìlá plány, dává pokyny a myslína vše. Mohl bych skoro øíci, já nic, to ono. Mìl jsem tozakrátko scuknuto, jedna radost; všichni jako by jenomèekali, že to nìkdo vezme do rukou; my Èeši pøecemusíme nìco udìlat. S rukama za zády, pøed oèimaèetníkù a škytajícího komandanta jsem pøijímal raportyvlakvedoucích, i poš ákù a konduktérù, kam se dirigujestøelivo a kanony, jak se pøemis ují armádní jednotkya takové vìci. Mìl jsem v hlavì celou dopravní sí , a spøimhouøenýma oèima, pøešlapuje po peronì, jsem si todával dohromady. Byl tam jeden brzdaø, otec pìti dìtí,smutný a tichý èlovìk; tomu jsem vždycky povìdìl, comá øíci dál, ten to vyøídil v Praze svému bratrovi, kterýbyl knihaøským dìlníkem, a jak to šlo dál, to nevím. Byloto napínavé, tohleto dìlat pøed oèima všech a pøitom tomít tak dobøe zorganisováno; každou chvíli to mùžeprasknout, a my všichni, my vousáèi a tátové, desítkynás jsou v tom po krk; mládenci to by byl krachec! My tovíme a tak trochu na to myslíme, když lezeme do duchenk svým ženám; ale co vìdí báby, co je chlap! Chválabo-

hu, na nose nám není vidìt, naè myslíme. Na pøíklad,jak se dá tuhle nebo tamhle zablokovat nádraží, a najednouvšechno køièí a vzteká se a trvá to dva dny, nežse to zase rozplete. Nebo je špatné váleèné mazání; kdoza to mùže, když se zavaøí osy vozù? Máme plné nádražívyøadìných vagonù a chromých lokomotiv; neraètese zbláznit s tìmi telegramy, nedá se nic dìlat, nemùžemenic vypravit. Se zatajeným dechem nasloucháme,jak to dostává trhliny.Starému pánovi se na jeho nádraží stalo neštìstí; mìlto zablokováno a najel mu do toho vlak s dobytkemna Frontu; nic velkého, bylo nìkolik ranìných, a krávyse musily porazit na místì, ale starý pán, takový pravýželeznièáø, se z toho pomátl a zakrátko umøel. Žena miv noci plakala na ramenì, hladil jsem ji a bylo mi nesmírnìsmutno. Vidíš, tobì já nemohu øíci, co myslíma co dìlám; tak dobøe jsme spolu žili, a teï jsme si takzatracenì daleko. Jak to pøijde, že se mohou lidé sobìtak ukrutnì odcizit!XIXKonec války, konec monarchie; zatím co žena plaètivìposmrkávala (u ní to bylo v rodì, ta služba císaøi pánu),dostal jsem z Prahy výzvu, abych šel do nového ministerstvaželeznic a vìnoval své vynikající zkušenosti organisacidrah mladého státu. Vzhledem k tìm vynikajícímzkušenostem jsem poslechl; mimo to mé nádražíza války tak sešlo, že mi nebylo tìžko odejít.To tedy je poslední odstavec obyèejného života. Byljsem od svých dvaadvaceti let u dráhy, a byl jsem u nírád; našel jsem tam svùj svìt, svùj domov a hlavnì uspokojení,že dìlám nìco, co dobøe a spolehlivì dovedu.

A nyní jsem byl povolán, abych znovu užil zkušenostítoho celého života. Tak vida, nebyly nadarmo. Znám tovšechno tak dobøe, od odstøelování skal a stavìní trasy,od poslední stanice na svìtì a døevìné boudy lampáøovypo zmatek a vøavu velkých nádraží; znám nádražníhaly podobné zkamenìlým zámkùm a stanièkyv polích, vonící rmenem a øebøíèkem; èervená a zelenásvìtýlka, zpocená tìla lokomotiv, semafory, signálya nárazy kol na výhybce; nic nebylo nadarmo, všechnose sèetlo a slilo v takovou jednotnou a rozsáhlou zkušenost;rozumím železnicím, a to rozumìní, to jsem já,to je mùj život. Teï je tu všechno, co jsem žil, pohromadìv mé zkušenosti; mohu jí znovu a plnì využít, a to je,jako bych znovu prožíval svùj život v jeho souètu. Cítiljsem se ve svém novém úøadì - nemohu øíci š astný,na to tu bylo pøíliš mnoho chaosu, ale na svém místì.Byl to obyèejný, ale celý a svým zpùsobem dovršenýživot; a když se nyní dívám nazpátek, vidím, jak se vevšem, co bylo, uskuteèòoval jakýsi poøádek nebo záXXTøi nedìle jsem nepsal; pøepadly mì znovu ty potížese srdcem, když jsem sedìl u psacího stolu, právì uprostøedslova (mìlo to být zákon nebo zámìr? už ani nevím).Tentokrát ke mnì zavolali doktora; neøekl dohromadynic, prý nìjaké zmìny na arteriích, tohle budeteužívat, a hlavnì klid, pane, klid. A tak tedy ležíma pøemýšlím - nevím, je-li to ten pravý klid, ale nemám,co bych dìlal jiného. Teï už je to lepší, a proto chci dopsat,co jsem zaèal; už toho mnoho nezbývá, a nikdyjsem po sobì nenechal nedodìlané rety. Péro mi vypadloz ruky, zrovna když jsem se chystal napsat veli-

kou lež; patøí mi to, že na mne pøišel ten záchvat. Nemámpøece, komu a proè lhát.Je pravda, že jsem míval rád železnice; ale pøestal jsemje mít rád, když je zasvinila válka, pøestal jsem je mítrád, když jsem na nich organisoval sabotáž, a nejvíc jsemje pøestal mít rád, když jsem pøišel do ministerstva.Ze srdce se mi nechutila ta papírová a z vìtší èásti marnápráce, které se øíkalo reorganisace našich drah; jednalojsem pøíliš dobøe vidìl do všelijakých nepoøádkùzdola i shora, kterých se dìsilo mé byrokratické svìdomí,jednak jsem zaèal cítit nìco neodvratnìjšího, tragediiželeznièní dopravy, kterou èeká osud formanùa dostavníkù; marná sláva, velká doba železnic je ta tam.Zkrátka tahle práce mì naprosto netìšila; tìšilo mì jento, že jsem dost velké úøední zvíøe, že mám jakýsi titula že mohu mnoha lidem ukazovat svou moc; nebo koneckoncù to je ten pravý a jediný úèel života; dotáhnoutto pokud možno vysoko a tìšit se ze své cti a svéhopostavení. Tak, a toto je celá pravda.* * *Napsal jsem to a dívám se na to trochu vyjevenì. Jakto, celá pravda?Inu tak, celá pravda o tom, co jsme nazvali dovršenímživota. To nebyla žádná radost, sedìt v tom úøadì; tobylo jenom uspokojení, že jsme se k nìèemu vydrápali,a žárlivý vztek, že ti šikovnìjší, ti politicky mazanìjšíse dostali ještì výš. A to je celá historie obyèejného života.Poèkej, poèkej, to není celá historie. (To se hádají dvahlasy, rozeznávám je docela zøetelnì; ten hlas, který

mluví teï, jako by nìco hájil.) Mnì pøece nešlo v životì- o nìjaký postup a takové vìci!Že nešlo?Nešlo. Já jsem byl pøíliš obyèejný na nìjakou ctižádost.Nikdy jsem nechtìl vynikat; žil jsem svùj život a dìlal jsemsvou práci -Proè?Protože jsem ji chtìl dìlat dobøe. Pohladit palcem po lícia rubu, a dobré je to. To je ten pravý obyèejný život.Aha; a proto jsme sedìli nakonec v tom úøadì, abychomnepìstovali už nic jiného než své postavení.To - to bylo nìco jiného; to už vlastnì nepatøilo k tomu,jak to bylo pøed tím. Èlovìk se k stáru mìnívá.Nebo se k stáru prozradí, ne?Nesmysl. To by se musilo už dávno ukázat, že se nìjakderu do popøedí èi co.Tak dobøe. A kdopak to byl, ten klouèek, který se trápil,že nevyniká nad své kamarády? Kdopak to tak prudcea bolestnì nenávidìl syna malíøova, protože byl silnìjšía smìlejší, pamatuješ se?Poèkej, docela tak to nebylo; vždy ten klouèek si hrálvìtšinou sám; našel si svùj malinký svìt, svùj dvoreèekz tøísek a svùj kout mezi prkny; to mu docela staèilo,a tam zapomínal na všecko. Já to pøece vím.A proè si hrál sám?Protože to bylo v nìm. Po celý život si dìlal svùj malýa uzavøený svìt. Kout pro svou samotu a pro své obyèejnéštìstí. Svou ohradu z tøísek, své nádražíèko, svùjdomov: vidíš pøece, že to poøád bylo v nìm!Ta potøeba ohradit svùj život, že?Ano, ta potøeba mít svùj vlastní svìt.Tak víš, proè mìl svou ohradu z tøísek? Protože nemohlvynikat mezi druhými kluky. To byl truc, to byl únik

klouèka, který nebyl dost silný a smìlý, aby se mohl mìøits tìmi druhými. Dìlal si svùj svìt ze slabosti a smutku;cítil, že v tom vìtším, v tom otevøeném svìtì nebudenikdy nìèím velkým a smìlým, èím by chtìl být. Ctižádostivýstrašpytlíèek, to je to celé. Jen si poøádnì pøeèti,co jsi o nìm napsal!Tam nic takového není!Je, a celá hromada; jenom že jsi to poschovával meziøádky, abys to ukryl sám pøed sebou. Na pøíklad ten hodnýa pilný žáèek na obecné škole: jak nemùže splynoutse svou tøídou, jak je zaražený a nekurážný; je hodný,protože se mu stýská a že se chce vyznamenat. A jakten vzorný chlapeèek div nepuká pýchou, když ho pochválípan uèitel nebo pan faráø! Tehdy mu stoupajído oèí „slzy štìstí dosud nepoz-naného“; pozdìji to užpùjde bez slz, ale jak se mu bude dmout hruï, když budeotvírat jmenovací dekrety! Pamatuješ se, s jakou nevýslovnoublažeností si nosil domù vysvìdèenís jednièkami?To bylo proto, že mìl z toho nebožtík tatínek takovou radost.Tak dobrá, tatínek; a to se podívejme na tatínka. Takovýbyl silný a veliký, nejsilnìjší ze všech lidí, že? Ale„vážil si pánù“; pøesnìji øeèeno, zdravil je poníženì, takponíženì, že se i ten klouèek za to èervenal. A poøáddojatì kázal; jen aby z tebe, hochu, jednou nìco bylo;to je jediný smysl života, nìèím se stát. Èlovìk musí døít,mamonit a bohatnout, aby si ho ti druzí vážili a aby nìèímbyl. Jen co je pravda; mìl klouèek doma pøíklad; toje po tatínkovi, to celé.Tatínka nechat! Tatínek, to byl docela jiný pøíklad: býtsilný a žít ve své práci -

Ano; a v nedìli mìøit na vkladních knížkách, kam jsmeto už pøivedli. Jednou bude ten klouèek sedìt v úøadìa mìøit. sebe sama hodností, do níž zestaral. To by mìlchudák tatínek ze mne radost; teï jsem víc než notáøa ta ostatní honorace. Koneènì se toho klouèek dožil,že nìkým je; koneènì se našel, a splnila se „velikáa nová zkušenost“, kterou udìlal v dìtství: že jsou dvasvìty, jeden vyšší, ve kterém jsou páni, a pak ten poníženýsvìt obyèejných lidí. Koneènì jsme cosi jako pán;ale v tu chvíli se ukáže, že nad námi jsou zase ještì vìtšípáni, sedící u stolù ještì vznešenìjších, a že my jsmezase jenom malý a obyèejný èlovìk, kterému není souzenovyniknout. Marná sláva: je to porážka, a porážkazatracená a koneèná.XXIA poøád to je, jako bych rozeznával dva hlasy, kterése sváøí; jako by se dva lidé tahali o mou minulosta každý si jí chtìl pøisvojit co nejvìtší kus.A co ta léta na gymnasiu, pamatuješ se?Ano; a abys vìdìl, já ti je nechám. Beztoho nestálaza mnoho; ta nezralost a ten bolavý pocit ménìcennosti,to celé døíèství venkovského študenta - prosím, jen sito nech!Nu, nu, jen nemluv; jako by to nic nebylo, to sklízení školníchvavøínù; ta rozkoš, být první ve tøídì, vždycky mít hotovéúkoly a vždycky umìt; aspoò v nìèem být nad ty druhé,nad ty živìjší a kurážnìjší, že? A pro tyhle úspìchysedìt až do tmy s pìstmi na uších a døít, - vždy na to padlocelých osm let!Celých ne, to zase neøíkej; byly také jiné vìci, hlubší.Na pøíklad?

Na pøíklad to pøátelství s tím chudákem kamarádem.Ach, ten; já vím, ten tìžkopádný, nenadaný hoch. Krásnápøíležitost cítit nad nìkým svou ohromnou pøevahua vìdìt, že je uznávána. To nebylo pøátelství, èlovìèe;to byla horoucí a náruživá vdìènost za to, že nìkdona svìtì pokornì uznává tvé vynikání.Ne, tak to nebylo! A co ta láska k tomu plachému,krátkozrakému dìvèeti?Nic, hloupost; jednoduše puberta! To nebyla jenom puberta!A k tomu nedostatek odvahy. Ti druzí, holenku, to dovedlis dìvèaty jinak, všaks jim ne málo závidìl jejichkuráž; a ty, nu: co jiného, než zalézt do kouta a udìlat sitam svou ohradu z tøísek, svùj uzavøený svìt. Protožev tom otevøeném bys to, víme, nevyhrál. Ani u dìvèat,ani mezi hochy. To máš poøád tu historii: poøád to zklamanédítì, které má svùj svìt a uchvácenì šeptá: Na pupu pu !Pøestaò!* * *A tak tedy mi vysvìtli ten rok v Praze, ten zmaøenýa pitomý rok v Praze. Ten rok, kdy jsem se flákals básníkovou partou a psal verše a kašlal na všecko.- - Nevím. Ten rok mnì dost nejde dohromady.Mnì také ne.Poèkej, nìco se pøece jen vysvìtlit dá. Tady máme snaživéhomládence; vychodil školu a myslí si, teï že mupatøí svìt. Doma by už mohl dìlat pána a cítit se dùležitýa veliký; ale sotva pøijde do mìsta, i pro Kristovy rány, teïteprve do toho jak náleží spadl, do té paniky ménìcennosti,bezradnosti, ponížení a já nevím èeho. Kdyby byl

mìl pokdy, aby kolem sebe udìlal svou idylickou ohraduz tøísek, byl by se do ní zachránil -Jenže bohužel se ho ujal básník.Ano. Ale jen si vzpomeò, jak to bylo. Vždy to byl takétahový uzavøený koutek; ty hospùdky, ten kroužek pìtinebo kolika lidí, - èlovìèe, to bylo po èertech malé, menšínež truhláøský dvorek. A kašlat na všecko, to aspoò jeiluse vynikání.A psát verše?Ty byly špatné. Psal verše, aby se mohl stavìtna špièky. To byla jenom maska jeho zranìnéhoa neukojeného sebecitu. Mìl se poøádnì uèit, a bylo mudobøe; byl by dìlal s úspìchem zkoušky a cítil by se jako malý pánbùh.Poèkej, to bych se nebyl dostal k železnicím; musil jsemnìjak vyklouznout z university, abych mohl hledat místou dráhy. Bylo pøece nutno, abych se dostal k železnicím,že?Nebylo nutno.Prosím tì, to je k smíchu; co bych mohl dìlat jiného?Cokoliv. Èlovìk s lokty se ujme všude.* * *Proè jsem tedy hledal zrovna místo u dráhy?Nevím. Snad náhodou.Tak já ti povím: z náklonnosti. Protože stavba železnice,to byla nejvìtší událost mého dìtství.- - -A když jsem byl na gymnasiu, byla to má nejmilejšíprocházka naveèer: jít na most, který pøepínal nádraží,a dívat se dolù na èervená a zelená svìtýlka, na kolejea lokomotivy -

Já vím. Po tom mostì chodívala stará, ohavná prostitutka;vždycky se o tebe otøela, když chodila sem a tam.To sem ovšem nepatøí.Ne, to sem ovšem nepatøí.* * *Èestné slovo: to byla má pøedurèená cesta; mìl jsemželeznice rád, to je to celé. Proto jsem se k nim dal.Nebo proto, že kdosi v Praze na nádraží prožil takovépokoøení, pamatuješ se? Holenku, zjitøený sebecit jestrašná síla, jmenovitì, víme, u nìkterých snaživýcha ctižádostivých lidièek.Ne, tak to není! Já vím, já vím, že to bylo z lásky k vìci:Což bych jinak mohl být ve svém povolání tak š asten?- - Já o žádném zvláštním štìstí nevím.Prosím tì, co ty vlastnì jsi?Já jsem pøece ten s lokty.A to bylo jakkoli: uznej aspoò to, že jsem ve své prácinašel sebe sama a svùj pravý život.Nìco na tom je.Tak vidíš.Jenže ono to není tak jednoduché, kamaráde. Cožetehdy pøedcházelo? Verše a holky, takové to náramnéopojení životem, viï? Dohromady chlast a poesie, svinstvoa velikášství, revolta proti já nevím èemu a ožralýpocit, že v nás kypí nìco bùhvíjak ohromnéhoa odpoutaného. Jen si vzpomeò.Já vím.A to je ta pøíèina. V tom to vìzí, abys vìdìl.Poèkej, cože v tom vìzí?To je jasné, ne? Tys pøece cítil, že tvé verše nestojíza nic a že nìèím takovým nemùžeš vyniknout. Že na to

nemáš ani dost nadání, ani dost osobnosti. Žese nevyrovnáš tìm druhým kumpánùm v pití,v cynismu, v holkách a v nièem. Oni byli ti silnìjšía smìlejší, a ty, ty ses pokoušel je napodobit; já vím,co tì to stálo, ty strašpytle. Snažil ses, jen co je pravda,ale to bylo jenom z jakési ctižádosti: koukejte, i jájsem prokletý básník se vším všudy, co k tomu náleží.A pøi tom byl v tobì poøád takový støízlivý, malodušnýa varovný hlásek: pozor, nestaèíš. To už se v tobì svíjelotvé ješitné sebevìdomíèko, to už byla zklamánatvá snaživost nìkým být. To byla porážka, èlovìèe. Pakuž ti nezbylo než koukat, jak by ses z toho zachránil;nu, chválabohu, našlo se místeèko u železnic,a vystøízlivìlý poeta byl tuze rád, že se mùže obrátitzády k své krátké sice, ale dostateènì prohrané bohémskéminulosti.To není pravda! Dostat se k železnicím, to byla mávnitøní nutnost.Ale ano. Ta porážka byla také vnitøní nutnost, a tenútìk byl také vnitøní nutnost. A jak si ten bývalý poetaliboval, že se koneènì stal celým a zralým mužem! Jakpovýšenì a útrpnì se najednou dívá na své vèerejšíkumpány, na ty nezralé flákaèe, kteøí ještì nevìdí, co jepravý a vážný život! Už ani mezi nì nejde a zapadádo strejcovských hospùdek, kde si poèestní tatíci vykládajísvé starosti a rozumy. Najednou se hledí pøipodobnittìm malým. rozšafným lidem; to se ví, dìlá ctnostze svého ústupu; už žádné velikášství, jenom tak trochuse vypínat svou hoøknu, jizlivou resignací; to si ještì vylévážáhu, ale èasem pøejde i to. Od té doby se nepodívalani na jediný verš; pohrdá jimi a skoro je nenávidí, neboje považuje za nìco nedùstojného zralých, praktickýcha reálních mužù.

Nenávidí, to je trochu silné slovo.Tedy øeknìme: cítí k nim odpor. Pøipomínají mu totižjeho porážku.* * *A tady jsi u konce. Dál už byl ten pravý, skromný a dùkladnýživot, ten obyèejný a dobrý život.Až na tu poslední stanici na svìtì.To byla rekonvalescence, to souviselo s plicemi. Nechbýt, èlovìk nedozrává tak rychle. Ale tam a potom na nádražístarého pána, to už jsem vjel na tu pravou kolejživota.Poslechni, proè sis vlastnì namluvil pøednostovu dceru?Protože jsem ji miloval.Já vím; ale já (já jsem ten druhý, víš?) - já jsem si jinamluvil proto, že byla pøednostovou dcerou. Onose tomu øíká kariéra per vaginam, že? Vzít si bohatounebo vzít si dceru nadøízeného, to známe; „ucházetse tak trochu o princeznu,“ což? Èlovìk tím jaksi zvyšujesvou vlastní hodnotu.To je lež! Na to jsem nepomyslel ani ve snu!Ale já ano, a dokonce náramnì bdìle. Starý pán jeoblíbený a mùže ze ovi pomáhat; nebude špatné pøiženitse mu do rodiny.To není pravda! Ty nevíš, èlovìèe, jak jsem ji mìl rád;byla to dokonalá žena, hodná, rozumná a milující;se žádnou jinou bych nemohl být š astnìjší.Ale ano; rozumná žena, která mìla veliký zájem o postupsvého manžela, - opravdu, veliký zájem; ohromnì chápalai jeho ctižádost a snaživost, to se jí musí nechat.A pomáhala, kde to šlo. Tys to tak pìknì, nevinnì napsal

o svém prvním stupínku nahoru: „snad se za to pøimluvilstarý pán.“ A po druhé zase tak: „snad i tchán trochu pomohl,to dobøe nevím.“ Ale já to vím docela dobøe, holenku;starý pán vìdìl, co se od nìho èeká.Budiž; byl to veliký dobrák a mìl mì rád jako vlastníhosyna; ale mezi mnou a ženou nebylo nic takového; jenláska, jen dùvìra, jen takový silný a dobrý cit vìrnosti.Ne, mé manželství nechej!Copak o to, bylo to dobré manželství; teï byli na todva, na to úsilí vydrápat se o nìco výš. Jen se èlovìkoženil, a už v sobì našel „nebývalou zálibuve vlastnictví“; je hroznì rád, že na to má tu pravoua slušnou záminku: „je to pro nás,“ že? A hned mu „narùstajílokty v úøadì“; dere se nahoru ze vší síly, jednyhledí stùj co stùj pøedstihnout a tìm druhým, tìm nahoøese horlivì zavdìèit, - proè ne, to všechno se dìje „pronás“ a je to hluboce v poøádku. Proto se cítí tak š astným:že mùže sledovat své pøirozené sklony, aniž se zanì musí nìjak hanbit. Manželství je dobrá instituce.Byla má žena - - také taková?- - Byla to dobrá manželka.* * *Nakonec øekneš, že jsem to své nádraží, to své umìleckédílo tak vzornì vypiplal také - proè vlastnì? Prokariéru? Abych byl nahoøe dobøe zapsán? Nebýt války,byl bych tam zùstal asi až do smrti.To bylo zèásti pro to panstvo.Pro jaké panstvo?Pro ta hrabata v zelených klobouècích. Vytáhnoutse pøed nimi a ukázat, co jsme zaè. Málo-li se pan pøednostanaèekal a našilhal, kdy si panstvo všimne, jaké to

je vzorné nádraží! A vida, všimli si; dokonce ráèil podat.ruku kníže ten a ten, hrabì ten a onen. Ono to, víme,jaksi høálo, i když se pan pøednosta sám pøed sebou tváøil,že mu na tom èerta záleží. Tak vida, hrabataa bùhvíkdo ještì; to už je pøece jenom ten vyšší svìt, tou nás doma ani nebylo. A tohle, prosím, není žádná protekce;svou vlastní prací a zásluhou se pan pøednostadostal tak vysoko. Teï mu je jeho dílo víc než jeho žena,ta už mu nemùže pomáhat, už jí není zapotøebí; také jíto dal cítit, a proto to doma zaèalo vychládat.To není pravda!Jakpak ne; vždy je to tam napøed psáno, jen si to pøeèti.„Mám pocit nìèeho hluboce svého, krásný a silnýpocit vlastního já ... Žena cítí, že jí unikám ... Marnásláva, nìco z toho našeho je obìtováno tomu, co je jenommé.“ A tak dále. „Leží to mezi námi jako mezera.“ -To už jde muž za svým, už se odpoutal; je mu leda nepøíjemné,že se žena pokouší mít ho ještì pro sebe.Na štìstí je to rozumná paní; nedìlá žádné scénya odpláèe si to suchýma oèima; naèež „si zvykne a smíøíse s tím,“ to jest podøídí se a poène sloužit svému muži.To ona sama chtìla!Já vím; ale co jiného jí zbývalo? Buï by se musili rozejítèi nenávidìt se; èlovìèe, jako se dovedou nenávidìtmanželé, potlaèenì a zuøivì; nebo ona pøijme jehopravidla hry a pøistoupí na to, aby on byl pánem a všeckoaby se toèilo kolem nìho. Když už ho nepoutá nic spoleèného,hledí ho držet tím, co je jeho: jeho pohodlím,jeho zvyky a potøebami. Teï je jenom on, nic jiného nežon; domov, øád života i láska manželská slouží jenomjeho pohodlí a velikosti; je pánem stanice i rodiny, - pravda,je to malièký a uzavøený svìt, ale je to jeho a koøíse mu. Tehdy to byla vlastnì nejš astnìjší doba jeho ži-

vota; proto, když bule jednou vzpomínat na svou nebožkuženu, bude to právì na tuto dobu, která tak „silnìa dobøe“ ukájela jeho sebecit.* * *A to, co bylo potom -Za války?Ano. To jsem také dìlal ze ctižádosti?Tìžko øíci. Možné to je; ono se mohlo poèítat s tím, žeto císaø pán prohraje, ale bylo v tom tuze mnoho risika.Mnì to nepasuje do našeho pøípadu. Do tvé historie toovšem taky nepasuje.Proè ne?Koukej, ten idylický pan pøednosta není taky žádný hrdina;není to v jeho linii. Ale já ti povím, proè musela býtnapsána ta tvá historie. Právì pro tu váleènou episodu.Tøeba to bude nìkdo èíst a shledá, hle, tady byl jedenpøednosta stanice, který jednal tak a tak. Dokonce nasazovalživot za svùj národ, takový skromný hrdina. Jendrobátko, jen tak na pùl huby a nenápadnì pøipomenoutsvou zásluhu, - proto se pøece píší memoáry, ne?Lžeš! Lžeš! Já jsem psal pamìti obyèejného života!A to hrdinství -?To je právì také obyèejný život.Dobøe øeèeno. Škoda, že to není poslední slovo. To užnebyl, holenku, žádný hrdina, kdo sedìl potom nahoøev tom úøadì. Tam jsem sedìl já, kamaráde. Tam sedìlotakové snaživé, ješitné a služebné já, které to chtìlonìkam pøivést. Takové malé já, které se snažilo být vìtší.Nech to být, i tam to byl dobrý a svìdomitý pracovník.

Hlouposti. Dìlal všechno možné, jen aby byl vážena vydrápal se ještì o kousek výš. Po celý život mysleljenom na sebe, na nic jiného než na sebe. Co jsemse proto poctivì nadøel, Kriste Ježíši! Vzorný žáka vzorný úøedník, - co jsem se toho napolykal! Vždy mìto stálo celý život, všecko jsem tomu obìtoval; a nakonecèlovìk vidí takové chytráky, kteøí to dotáhli ještì výš, -proè? Jen proto, že byli silnìjší a smìlejší! Ani nemuseliprošoupat kalhoty ve službì, døít se nemuseli, a vidíš,kam to pøivedli; èlovìk aby uctivì vstával, když pøijdoudo úøadu! Naè to tedy bylo, že mì už na obecné školedávali za pøíklad druhým, a potom zas, a mé nádraží siukazovali, naè to? Svìt je pro ty silnìjší a smìlejší, a jájsem to prohrál. Abys vìdìl, to bylo to celé dovršeníobyèejného života: že jsem se mohl podívat na svouporážku. Na to se èlovìk musí dostat trochu nahoru, abyji vidìl.A teï se za to mstíš.Ano, teï se za to mstím; teï vidím, že to bylo marnéa tudíž také malé, ubohé a ponižující. Copak ty, ty jsijinaèí, tobì je hej; ty si dovedeš hrát s kytièkami,se zahrádkou, se svou ohradou z tøísek; ty dovedeš prosamou hru zapomenout sám na sebe, ale já ne, já ne.Já jsem ten, který byl poražen, a toto je mùj obyèejnýživot. Ano, mstím se; a nemám proè? copak jsem neodešelskoro s hanbou? Kriste, vždy mne vyšetøovali! Jájsem pøece vìdìl, že tam jsou dìsné nepoøádky -v dodávkách a tak; ale to dìlali ti druzí, ti kurážnìjší - Játo vìdìl, ale mlèel jsem; mám vás v ruce, holenkové,a až bude potøeba, vyjdou to najevo vìci! Zatím to praskloa vyšetøovali mne, mne, prosím: vzorného a bezúhonnéhoúøedníka! To se rozumí, museli uznat - ale

do pense jsem šel. Porážka, èlovìèe; a pak se nemámmstít! Proto pøece píšu tyhle pamìti. -Jen proto?Ano. Aby bylo øeèeno, že jsem byl bez viny. Mìlo tobýt dokázáno podrobnì, a ne poøád: obyèejný život, idylaa takové hlouposti. Tohle je to jediné, oè šlo: ta hroznáa nespravedlivá porážka. To nebyl š astný život, to bylahrùza, copak nevidíš, že to byla hrùza?XXIITakto bych nemohl dál, musím s tím pøestat; jde to pøílišna nervy nebo co, - když se ty dva hlasy hádají, zaènese ve mnì tøepetat srdce, a potom cítím takovouuléhavou, sklièující bolest tady v prsou. Byl tu doktor,mìøil mi krevní tlak a mraèil se. „Co to dìláte,“ zlobil se,„krevní tlak nám stoupá. Musíte zachovávat klid, naprostýklid.“ Zkusil jsem nechat psaní a jen tak ležet; ale tomi zase vyskakují v hlavì úryvky dialogu, zas se to hašteøío nìjakou hloupost, a já musím znovu domlouvat sámsobì: Ticho, vy tam, a nehádejte se; to i to je pravda,bylo to tak; ale copak není v èlovìku, copak není i v tomnejobyèejnìjším životì dost místa pro rùzné pohnutky?Vždy je to docela jednoduché: èlovìk mùže myslit sobeckya zarytì na svùj vlastní prospìch; za chvíli na tozapomene, zapomene na sebe sama a není pro nìhonic než práce, kterou dìlá.Poèkat, tak jednoduché to není: to jsou pøece dva naprostorùzné životy. O to jde, o to jde!Oè totiž?O to, který z nich je ten pravý.* * *

Tak dost s tím, nedìlá mi to dobøe. Jsem zvyklý dávatna sebe pozor; od té doby, kdy na mne tehdy na nádražípøišlo to chrlení krve, øíkám si, pozor. Skoro po celý životjsem se díval do kapesníku, není-li v mých chrchlechniteèka krve; zaèal jsem s tím na té poslední stanici svìtaa pak to ve mnì utkvìlo, ta ustavièná starost o mé zdraví,jako by to byl ten nejdùležitìjší zákon života.Ten nejdùležitìjší zákon života; a což, byl-li jím opravdu?Když se dívám zpátky na svùj celý život, - to vlastnìbyl ten nejhlubší otøes, když ze mne tehdy na nádražívyhrkla èervená krev, a já pak sedìl znièený, bylo minesmírnì slabo a bídnì, a podìšený oficiál mi utíral èelonamoèeným ruèníkem. Bylo to strašné. Ano, to byla nejsilnìjšía nejvíc pøekvapující zkušenost mého života: tenhrozný podiv a údìs, a potom ta zoufalá touha žít, i kdybyto byl sebenepatrnìjší a pokornìjší život; po prvé to bylavìdomá, pøesilná láska k životu. Tehdy se vlastnì zmìnilmùj celý život, i já jsem se stal jakoby jiným èlovìkem.Do té doby jsem své dny jen tak utrácel nebo témìønepozornì odžíval; teï jsem si najednou nesmírnìvážil toho, že žiju, a poèal jsem se docela jinak dívatna sebe a na všechno kolem. Staèilo mi tøeba sedìtna fošnách a nazírat na rezavou kolej, zarostlou pastušítobolkou a metlicí; nebo po celé hodiny pozorovat vlnuv øíèce, jak je poøád nová a poøád táž. A pøitom si stokrátdennì opakovat: zhluboka dýchej, je to zdravé. Tehdyjsem poèal mít rád všechny ty malé, pravidelné vìcia tichý chod života; ještì jsem trochu šarapatil bohémskýmcynismem a uškleboval jsem se ledaèemus, aleto jsem si ještì nebyl jist, že budu žít; to byl ještì poøádmrazivý a divoký kousek zoufalství. Jal jsem se tišea spokojenì lnout k životu, tìšit se z milých, dùvìrných

vìcí a dávat pozor na sebe. Tím se vlastnì zaèala idyliènostmého života: rekonvalescencí. To byla ta dùležitáa rozhodující výhybka.* * *Vlastnì ani ne výhybka. Teï to vidím lépe, teï to vidímdocela jasnì. To bych musel zase zaèít se svým dìtstvím:s maminkou, která co chvíli vybíhala na zápraží,zda se mi nic nestalo; s panem Martinkem, ke kterémujsem se nesmìl moc pøibližovat, protože prý má souchotiny,a kterého jsem se proto bál. Maminka byla posedláúzkostlivou pøedstavou, že jsem ohrožen, že jsemslabé a neduživé dítì; byla, chudák, taková pathetickáa vášnivá; když jsem zastonal, tiskla mì k sobì, jako bymì chtìla chránit, v noci se nade mnou vydìšenì sklánìla,padala na kolena a nahlas se modlila za mé zdraví.Stonat, to byla vìc dùležitá a slavná; všechno se toèilokolem klouèka, i pily a kladiva na dvoøe znìly nìjaktlumenì, i tatínek smìl bruèet jen polohlasem. Samouláskou ve mnì vychovala domnìní, že jsem nìcokøehouèkého, køehèího než jiné dìti, nìco, co se musízvláš chránit; proto jsem si netroufal na žádné siláctví klukù,myslil jsem, že nesmím tak divoce bìhat, nesmím skákatdo øeky, nesmím se prát, protože jsem slabýa choulostivý. Byl bych se tím i vypínal, pøipadal jsem sijaksi vzácnìjší a jemnìjší než oni, ale na to jsou kluci pøílišmuži; jim se líbí být silný a stateèný. To tedy byla maminka;to maminka ve mnì vypìstila ten stav životní nesmìlostia nedùvìry v sebe, ten fysický pocit ménìcennosti,se kterým jsem rostl; to maminèina chorobná láska ve mnìpøipravila náklonnost vidìt sám v sobì pøedmìt vìènéhoošetøování a hýèkání, náklonnost, do které jsem se uvelebil

skoro s libostí, když ani k tomu dalo pøíležitost první uknutískuteèné nemoci. Tehdy, ano, tehdy jsem v sobì našelto starostlivé, hypochondrické já, které se s vážnou pozornostídívá na své chrchle, mìøí svùj tep, miluje bezpeènýpoøádek života a lne k dobré, pohodlné pohodì vìcí. Tohletedy byl - neøeknu mùj celý život, ale veliká, dùležitáa stálá souèást mého života. Teï to vidím.Tatínek, to bylo nìco jiného; tatínek byl silný a pevnýjako pilíø a nesmírnì mi tím imponoval. Kdyby chtìl, pøepralby každého na svìtì. Tenkrát jsem ovšem dobøenechápal jeho úzkostlivou spoøivost, - byla to vlastnìskoro lakota; po prvé jsem si to uvìdomil, když panMartinek, který byl jenom dìlník, dal té holèièce šesták,ale tatínek ne, tatínek dìlal, jako by to nevidìl; tehdyklouèkem otøáslo nìco divného a hrozného jako opovržení.Dnes vidím, že nebyl, chudák, tak silný, žese vlastnì bál života; šetøit je ctnost defensivní; je to touhapo životì zajištìném, je to strach z vìcí pøíštích,z risika a náhod; lakota se ukrutnì podobá jakési hypochondrii.Jen študuj, hochu, øíkal dojatì a slavnostnì,pùjdeš do úøadu a budeš to mít jisté. To je asi tak vrcholtoho, co lze od života žádat: jistota a bezpeènost, dùvìra,že se nám nemùže nic stárl. Když tohle cítil tatínek,který byl velký a mohutný jako strom, kde by se vzalakuráž v chabém a zhýèkaném synáèkovi? Vidím, že tobylo ve mnì dùkladnì nachystáno už z dìtství; staèil prvnífysický otøes, a èlovìk, strachem zalezlý do sebe; našelv sobì tu obrannou úzkost o život a udìlal z ní svùjživotní øád.* * *

Bùh ví, muselo to ve mnì vìzet hloubìji, než jsem sámvìdìl; vždy mì to v životì vedlo skoro jako instinkt, takslepì a tak najisto. Myslím teï na svou nebožku paní:jak je to zvláštní, že jsem našel právì ji, ženu, kteráse bezmála narodila k tomu, aby nìkoho ošetøovala.Snad to v ní dìlalo to, že byla velmi sentimentálnía pøitom velmi rozumná; peèovat o nìkoho, to je takovározumová, støízlivá a praktická forma lásky. Vždyse do mne horoucnì zamilovala v tu chvíli, kdy zjistila,že pøicházím s prahu smrti a že moje zajímavá bledostmá své hlubší pøíèiny; tehdy to v ní propuklo najednoujako samaritství, láska i mateøství, nastalo pøekotné zránícitù; bylo to všecko dohromady: udìšená holèièka, ženskýsoucit i horlivost mámy, milostné blouznìní i náramnìvìcná, naléhavá starost, abych hodnì jedl a pøibývalna váze. Bylo stejnì dùležité a krásné mluvit o lásce jakotloustnout; tiskla mi køeèovitì ruku ve stínu noci a šeptalas oèima plnýma slz: Prosím vás, prosím vás, musítestrašnì mnoho jíst; pøísahejte mnì, že budete na sebedávat pozor! - Nemohu se nad tím usmát ani dnes; mìloto svou sladkou a dokonce pathetickou poesii... pro násoba. Mìl jsem pocit, že se uzdravuju jenom pro ni, projejí radost, a že to je ode mne krásné a velkodušné; zápasímo své zdraví jen proto, abych ji udìlal š astnou.A ona vìøí, že mì zachraòuje a vrací mi život; nejsem-litedy její, právem i osudem? Bože, já vím: byla to jistìjen náhoda, že jsem byl pøidìlen právì na to nádraží;ale je podivné a jaksi úžasné, jak se tím nutnì a hlubocenaplòoval poøádek mého života. Do té doby jsem museltajit svou hypochondrickou úzkost a stydìt se za ni jakoza slabost; teï už ne, teï to byla spoleèná a ukrutnìdùležitá záležitost dvou lidí, teï to náleželo k naší láscea dùvìrnosti; už to nebylo cosi jako nedostatek nebo

porucha, nýbrž nìco kladného a závažného, co dáváživotu smysl a øád.Myslím na naše manželství, jak se to v nìm tiše a samozøejmìnašlo. Má žena od první chvíle vzala na sebetu úzkost o mé zdraví, jako by øekla: to není tvá mužskávìc, to je ženská starost; ty na to nemusíš myslit a nechto na mnì. Ano, bylo to tak; mohl jsem se sám pøed seboutváøit, já nic, to ona; ona je taková starostliváa hygienická, nu, nechme ji, když ji to tìší; a pøi tom sitiše lebedit a hovìt v tom pocitu bezpeèí, že je o náspostaráno a že se toho tolik dìlá pro naše zdraví. Kdyžna mne èekala s ruèníkem, než se vydrhnu, aby mì poplácalapo mokrých zádech, ono to, víme, vypadalo takpøíjemnì manželsky, ale byla to každodenní zdravotníprohlídka; nikdy jsme si to neøekli, ale vìdìli jsme tooba, a vždycky jsem po ní zašilhal, tak co? Usmálase a pokývla hlavou, dobré je to. A ta její umírnìná, zdrženliváláska, to bylo také to: kladla mnì urèité meze,abych si je nemusil ukládat sám ze strachu o sebe: Nebýttak divoký, øekla skoro mateøsky, a pìknì spát; žádnékruhy pod oèima a takové vìci. Zlobíval jsemse nìkdy, ale v hloubi duše jsem jí byl za to vdìèný; uznávaljsem, že je to tak pro mne lépe. Už jsem nemusilúzkostlivì pozorovat své tìlesné stavy, to si vzalana starost sama; zato živila mou ctižádost, - i to je patrnìzdravé a zvyšuje to zájem o život; zdá se, že mužskýbez toho nemùže ani dýchat. Povídej mi, cos dìlal po celýden; to se pak pracuje chutìji. Nebo si dìlejme plánypro budoucnost; také optimismus je zdravý a náležík dobré životosprávì. To všechno bylo na pohled takovésamozøejmé, manželské a dùvìrné; teï to vidím jinak,teï není nikoho, kdo by se mne sòal ten hrozný

a bezmocný strach, neboj se, tady jsi doma, máš tuvšechno, co potøebuješ, tady jsi chránìn a v bezpeèí.Pak na svém nádraží, to už jsem se nejspíš cítil zdrávjako tuøín; myslím, že proto jsem jí už tak nepotøeboval a vtom že byla ta trocha odcizení. Cítila to a hledìla mì udržetpro sebe; a proto tak starostlivì: Mìl by ses víc šetøit,a tak. Teï by mnì chtìla i dìti dát, nebo je dobré být tátou;nu, dìti nepøišly. Když nemohla jinak, tedy aspoò despotickydbala o mé pohodli a mùj poøádek; udìlala z tohopøímo Veliký Zákon, abych dobøe jedl, dlouho spal a mìlvšechno na svém místì. Život, který se stane zvykem, jejaksi bezpeèný a pevnì zakoøenìný; pìstovat své zvyky,to taky je jakási forma péèe o sebe. A zase to vzala na sebeona: ona se stará o mé zvyky, a já to jenom shovívavìa dobromyslnì pøijímám; to já jen kvùli tobì, staroušku,žes to tak pìknì nachystala. Zapla pánbùh, èlovìk nemusíbýt sobcem, když nìkdo o nìho tak dobøe peèuje; mápoèestné a mužnì vìdomi, že nemysli na své pohodlí,nýbrž jenom na své dílo. A pak na konci svých dnù øekne:žil jsem pro svou práci a mìl jsem hodnou ženu; byl toobyèejný a dobrý život.* * *Tak to máme tøetího, povídá ve mnì ten svárlivý hlas.Jakého tøetího?Inu, jeden byl ten obyèejný, š astný èlovìk; druhý, tobyl ten s lokty, co se chtìl vydrápat nahoru; a ten hypochondr,to už je tøetí. Nech si sloužit, èlovìèe, to jsou tøiživoty, a každý je jiný. Absolutnì, diametrálnì a zásadnìjiný.Nu vidíš, a dohromady to byl jeden všednía jednoduchý život.

Já nevím. Ten s lokty nebyl nikdy š astný; ten hypochondrse nemohl tak úpornì drápat nahoru; a š astnýèlovìk nemohl pøece být hypochondrem, to dá rozum.Marná øeè, tady jsou tøi figury.A jenom jeden život.To je to. Kdyby to byly tøi samostatné životy, bylo by tojednodušší. Pak by každý z nich byl celý a pìknì souvislý.každý by mìl svùj zákon a smysl - Ale takhle tomáš, jako by se ty tøi životy prostupovaly, chvíli ten a chvílizase onen.Ne, poèkej, to ne! Když se nìco prostupuje, to je jakohoreèka. Já to znám, já jsem míval noèní horeèky - Kriste,jak se mi všechno ve snách ohavnì mátloa prostupovalo! Ale to už pøece dávno pøešlo, už jsemse uzdravil; nemám pøece horeèku, že ne, že nemámhoreèku?Aha, to zas je hypochondr. Èlovìèe, ten to taky projel!Co projel?Všechno. Prosím tì, když má hypochondr umøít -Ale tak pøestaò!XXIIITøi dny jsem nespal; stalo se nìco, nad èím už tøetíden kroutím hlavou. Nebyla to žádná veliká a slavnáudálost, - takové se v mém životì nedìjí; spíš bezmálatrapný pøípad, ve kterém jsem, myslím, dìlal figuru trochusmìšnou. Onehdy odpoledne mi hlásila hospodynì,že prý chce se mnou mluvit nìjaký mladý pán. Zlobiljsem se: co já s ním, mohla jste mu øíci, že nejsem doma,nebo tak nìco; nu, teï ho sem pus te.Byl to mládenec toho druhu, který mi vždycky bývalprotivný; zbyteènì veliký, sebejistý a vlasatý, zkrátka ta-

ková nádhera; hodil høívou nazad a zatroubil nìjaké jméno,které jsem ovšem ihned zapomnìl. Stydìl jsem se,že jsem neoholen a bez límce a že tu sedím v papuèícha odøeném županu, svrasklý jako mìchuøina; i zeptaljsem se ho pokud možno nevlídnì, co si ráèí pøát.Spustil trochu pøekotnì, že právì dìlá disertaèní práci.Thema je, poèátky básnických škol v letech devadesátých.To je ohromnì zajímavá doba, ujistil mì pouènì.(Mìl veliké èervené ruce a hnáty jako polena: vyslovenìprotivný.) Teï prý sbírá materiál a proto si dovolilpøijít -Díval jsem se na nìho s jakýmsi podezøením; èlovíèku,to sis nìjak spletl nebo co; co mnì je po tvém materiálu?A prý ve dvou revuích z té doby našel básnì podepsanémým jménem. Jménem, které v literárních dìjinách zapadlo,øekl vítìzoslavnì. To je mùj objev, pane! - Shánìlse po tom zapomenutém autorovi; jeden pamìtník, tena ten, mu øekl, že pokud se pamatuje, stal se onen autorželeznièním úøedníkem. Šel za tou stopou dál, nu, až zjistilna ministerstvu mou adresu. A najednou na mne vypálilrovnou: „Prosím vás, jste to vy?“Nu tak, tady to máme! Mìl jsem silnou touhu zvednoutudivenì oboèí a øíci, to že je asi nìjaký omyl, kdepak jáa verše! Ale teï už nebudu lhát. Mávl jsem rukou a bruèeljsem cosi jako, že to byla jen taková hloupost; toho jsem,pane, už dávno nechal.Mládenec zazáøil a pohodil vítìznì høívou. „To je skvìlé,“zatroubil. A nemohl bych prý mu øíci, psal-li jsem ještìdo jiných revuí? A kde jsem tiskl své básnì v pozdìjšíchletech?Vrtìl jsem hlavou. Nic dál, pane, ani øádek. Bohuželnemohu sloužit, pane.

Dusil se nadšením, jezdil si prstem kolem límce, jakoby se škrtil, a èelo se mu zalesklo potem. „To je bájeèné,“køièel na mne. „To je jako Arthur Rimbaud! Poesie,která zaplane jako meteor! A nikdo na to nepøišel! Pane,to je objev, ohromný objev,“ povykoval a prohrábl si paèesytou èervenou prackou.Mìl jsem zlost, mám nerad hluèné a vùbec mladé lidi;není v nich jaksi poøádek ani míra. „Hlouposti, pane,“øekl jsem suše. „To byly špatné verše, nestály za nic a jelépe, že o nich nikdo neví.“Usmál se na mne útrpnì a skoro zvysoka, jako by mìodkazoval do mých mezí. „To zas ne, pane,“ ohradil se.„To je vìc literární historie. Já bych tomu øekl èeský Rimbaud.Podle mne je to nejzajímavìjší básnický úkazdevadesátých let. Ne že by to mohlo založit nìjakouškolu,“ øekl a mhouøil znalecky oèi. „Vývojovì to znamenalomálo, nenechalo to žádný hlubší vliv. Ale jako osobníprojev to je prostì úžasné, nìco tak svého a intensivního- Na pøíklad ta báseò, jak zaèíná: Když v kokosovýchpalmách drnèí bubínky -“ Vykulil na mne uchvácené oèi.„Jistì se pamatujete, jak je to dál.“Dotklo se mì to skoro trýznivì, jako nìjaká nepøíjemnávzpomínka. „Tak vidíte,“ bruèel jsem. „Jakživ jsemnevidìl kokosové palmy. Taková pitomost!“Témìø se rozèilil. „To pøece je jedno,“ koktal, „že jstežádné palmy nevidìl! To máte naprosto nesprávný názoro poesii!“„A jak mohou,“ povídám, „drnèet bubínky v nìjakýchpalmách?“Byl bezmála uražen mou nechápavostí. „To pøece jsoukokosové oøechy,“ vyhrkl popuzenì jako ten, kdo je nucenvysvìtlovat samozøejmosti. „To je, jak ty oøechychøestí ve vìtru. Když v kokosových palmách drnèí bu-

ínky - slyšíte to? Nejdøív ta tøi k, to jsou ty jednotlivénárazy; potom se to rozplyne v hudbu - drnèí bubínky.A to tam jsou náhodou daleko krásnìjší verše.“ Umlklrozmrzele a hodil nazad høívou; vypadal, jako by v tìchverších hájil svùj vlastní, a nejdražší majetek; aleza chvilku mì zase vzal na milost, - mládí je velkodušné.„Ne, vážnì,“ øekl, „jsou tam ohromné verše. Zvláštní,silné, ohromnì nové vìci - ovšem na tehdejší dobu,“dodával s vìdomou pøevahou. „Ani ne tak nové ve formì,ale ty obrazy, pane! Vy jste si totiž pohrával s klasickouformou,“ zaèal horlivì, „ale porušoval jste ji z nitra. Formálnìbezvadné, ukáznìné, pravidelné verše, ale uvnitønabité strašnou fantasií.“ Zatínal èervené pìsti, aby tonìjak znázornil. „Vypadá to, jako byste se chtìl posmívatté ukáznìné a pøesné formì. Takový pravidelný verš, aleuvnitø to svìtélkuje - jako mršina nebo co. Nebo to øeøavítak dìsnì, že èlovìk èeká, teï se to musí roztrhnout.Je to jako nebezpeèná hra, ta spoutaná forma, a to peklouvnitø - Vlastnì je mezi tím konflikt, hrozné vnitøní napìtínebo jak bych to øekl, rozumíte? Ta fantasie byse chtìla rozletìt, ale zatím se vtlaèuje do nìèeho takpravidelného a sevøeného - Proto to tìm volùm ušlo, žeto je napohled takový klasický verš; ale kdyby si všimli,jak se tam tím vnitøním tlakem pøesunují caesury -“ Najednounebyl už tak sebejistý, potil se námahou a dívalse na mne psíma oèima. „Nevím, jestli jsem se pøesnìvyjádøil... Mistøe,“ koktal a zaèervenal se; ale já jsemse zaèervenal ještì víc, stydìl jsem se nesmírnì a mrkaljsem na nìho, myslím, nìjak vydìšenì.„Ale to pøece,“ breptal jsem zmaten, „ty verše byly špatné...proto jsem toho nechal, a vùbec -“Zavrtìl hlavou. „To není tak,“ øekl a poøád se na mnetak upínal oèima. „Vy... vy jste toho musel nechat. Kdy-

yste... tvoøil dál, musel byste rozbít formu, roztøíštit - Játo tak silnì cítím,“ vyhrkl s úlevou, nebo mladým lidemje vždycky snazší mluvit o sobì. „To byl pro mne ohromnýdojem, tìch osm básní. Já jsem tehdy øekl své dívce...ostatnì to je vedlejší,“ mumlal zmatenì a vjel siobìma rukama do vlasù. „Já nejsem básník, ale... dovedusi to pøedstavit. Takové básnì mùže napsat jenommladý èlovìk…, a jen jednou v životì. Kdyby psal dál,musel by se ten rozpor nìjak vyrovnat - To je vlastnìten nejúžasnìjší básnický osud: jednou se tak strašnìsilnì, z takové pøemíry vyslovit, a konec. Já jsem si vásvlastnì pøedstavoval docela jinak,“ vyhrkl neoèekávanì.Byl bych si bezmeznì pøál slyšet ještì nìco o tìchbásních; kdyby ten trulant aspoò nìkterou citoval! Alestydìl jsem se ptát se na to, a ze samých rozpakù jsemse zaèal hloupì a konvenènì vyptávat, odkud je mládenec,a takové vìci. Sedìl jako uvaøený, shledával patrnì,že s ním mluvím jako se školákem. Nu, nu, mraè se;nebudu se tì pøece ptát, co na tìch básních bylo a kdesicosi. Jako bys o tom nemohl zaèít sám; copak nenechávámdost dlouhé a dost trapné pausy v hovoru?Koneènì s úlevou vstal, zase tak zbyteènì veliký. „Takjá letím,“ oddychl si a hledal klobouk. Nu, le si; já vím,mládí neumí pøijít ani odejít. Venku na nìho èekalo dìvèe,zavìsili se do sebe a rozbìhli se k mìstu. Co že majímladí vždycky tak naspìch? Ani jsem mu nemohl øíci,aby nìkdy zase pøišel; takový splašenec, nevím ani, kdoje -To bylo to celé.

XXIVTo bylo to celé, a teï si mùžeš ukroutit hlavu, je-li tilibo. Tak vida, básník; kdo by si to byl pomyslil? Že toøekl mládenec, to nic neznamená, èert aby vzal mládence;mládí nadsazuje a musí nadsazovat, sotva hubu otevøe.Mìl bys jít do universitní knihovny a podívat se na tosám; ale doktor øekl klid, klid, nu tak seï doma a kruhlavou. Marná sláva, nevzpomeneš si ani na jeden verš,co tam, to tam; kam se to tak mohlo propadnout! „Kdyžv kokosových palmách drnèí bubínky“ - z toho se nedánic poznat; leda jen kroutit hlavou, - pro pána, èlovìèe,kdes vzal ty palmy a co ti vùbec bylo po kokosovýchpalmách? Kdopak ví, tøeba v tom a právì v tom je poesie,že èlovìku z nièeho nic je nìco po kokosových palmáchnebo øeknìme po královnì Mab. Tøeba to jsoušpatné verše a mládenec je vùl; ale faktum je, že tadybyly kokosové palmy a bùhvíco ještì. „Strašná fantasie,“øíkal mládenec; tak to tam musila být spousta vìcí,a jakých divných vìcí: prý svìtélkujících a øeøavých.Na tom nezáleží, zda ty verše byly dobré nebo špatné;ale vìdìt, co v nich bylo, protože ty vìci, to jsem byl jásám. Byl jednou jeden život, ve kterém byly kokosovépalmy a podivné vìci, svìtélkující a øeøavé. Tady to máš,èlovìèe, a teï si s tím poraï; chtìls dát svùj život do poøádku,nu, tak nìkam zastrè ty kokosové palmy, nìkam na dnozásuvky, kde by nepøekážely a kde bys na nì nevidìl, viï?Tak vidíš, tak vidíš; to už teï nepùjde. Už nemùžeš jentak mávnout rukou, hlouposti, byly to špatné verše, a tojsem rád, že už o nich nevím. Nic platno, byly kokosovépalmy drnèící jako bubínky, a bùhvíco ještì. A kdybysmával obìma rukama a køièel, že ty verše nestály za nic,ty palmy nevyvrátíš a neodstraníš ze svého života vìci

svìtélkující a øeøavé. Ty víš, že byly, a mládenec nelhal;mládenec není vùl, i když ví houby, co je poesie. Já tovìdìl, tehdy jsem vìdìl nesmírnì dobøe, co to je. Tlustýbásník to také vìdìl, ale nedovedl to; proto se tak zoufaleposmíval. Ale já jsem to vìdìl; a teï si, èlovìèe,ukru hlavu, kde se to v tobì vzalo! Nikdo tomu nerozumìl,ani tlustý básník ne; èetl mé básnì praseèíma oèkamaa køièel, ty svinì zatracená, kdes tohle vzal? A pakse šel ožrat na oslavu poesie a plakal: koukejtese na toho blba, to je básník! Takový tichošlápek, a codovede napsat! Jednou se rozzuøil a šel na mne s kuchyòskýmnožem: teï mì øekneš, jak se to dìlá! - Jakby se to dìlalo! Poesie se nedìlá, poesie prostì jest; jetak jednoduše a samozøejmì, jako když je noc nebo jakokdyž je den. To není žádná inspirace, to je jenom takovározsáhlá jsoucnost. Vìci prostì jsou. Je, naè si vzpomeneš,tøeba kokosové palmy nebo andìl mávající køídly;a ty, ty jenom nazýváš jmény to, co jest, jako Adamv ráji. Je to hroznì jednoduché, jenomže toho je takmnoho. Jsou nesèíslné vìci, je jejich rub i líc, je bezpoètuživotù; v tom je ta celá poesie, že to všecko jest, a ten,kdo to ví, je básník. Vida ho, jako by èaroval, neøád:vzpomene si na kokosové palmy, a tady jsou, vlajíve vìtru a chøestí hnìdými oøechy; ale ono to je stejnìsamozøejmé jako dívat se na hoøící lampu. Jaképak èáry:bere, co je, a pohrává si s vìcmi svìtélkujícími a øeøavýmiz toho božsky prostého dùvodu, že tady jsou; jsouv nìm nebo nìkde mimo, to je jedno. To tedy je naprostojednoduché a samozøejmé, ale jenom za jedné podmínky:že se nacházíš v tom zvláštním svìtì, kterýse nazývá poesie. Jakmile jsi z nìho venku, najednouto všecko zmizí a èert to vzal; není kokosových palem,není vìcí rozžhavených a svìtélkujících. „Když

v kokosových palmách drnèí bubínky,“ - bože, co s tím?Taková pitomost! Nikdy nebylo žádných palem ani bubínkù,a nebylo nic øeøavého. A mávnul nad tím rukou.Kriste pane, jaké nesmysly!Vidíš, to je to: teï je ti líto, že to vzal èert. Ani už nevíš,co tam bylo krom tìch kokosových palem; a nikdyse nedomyslíš, co tam ještì mohlo být a co jsi ještì sámv sobì mohl uzøít vìcí, kterých už neuvidíš. Tehdy jsi jevidìl, protože jsi byl básník; i vidìl jsi vìci divné a strašné,mršinu v rozkladu a výher žíøivou, a bùhví, bùhví, co všechnojsi ještì mohl uzøít, tøeba vìøícího andìla nebo hoøícíkeø, jenž mluví hlasem. Tehdy to bylo možno, protožejsi byl básník a vidìl jsi, co je v tobì, a mohl jsi tonazývat jmény. Tehdy jsi vidìl vìci, které jsou; teï jes tím konec, už není palem a neslyšíš chøestit oøechykokosové. Kdo ví; èlovìèe, kdo ví, co by se i dnes v tobìmohlo najít, kdybys ještì chvíli mohl být básníkem. Hroznévìci nebo andìlské, èlovìèe, vìci od pánaboha, nesèíslnéa nevýslovné vìci, o kterých nemáš potuchy; covìcí, co životù a vztahù by se v tobì vynoøilo, kdybyna tebe ještì jednou pøišlo hrozné požehnání poesie!Marná vìc, už nic z toho nepoznáš; zapadlo to v tobìa konec. Vìdìt jenom, proè; vìdìt, proè jsi tehdy jaksistøemhlav utekl od tuho všeho, co bylo v tobì; èeho jsise tak podìsil? Snad toho bylo pøíliš mnoho, nebo to bylopøíliš øeøavé a zaèalo ti to pálit prsty; nebo to svìtélkovalopøíliš podezøele, nebo, kdo ví, tøeba zaèal pøihoøívat ohnivýkeø, a ty ses bál hlasu, který by promluvil. Bylo v tobìnìco, èeho jsi se zhrozil; i vzal jsi nohy na ramenaa nezastavil ses až - kde vlastnì? Na poslední stanicisvìta? Ne, tam to ještì trochu svìtélkovalo. Teprvena svém nádraží, kde ses ukryl v bezpeèném poøádkuvìcí. Tady už to nebylo; chválabohu, tadys už mìl pokoj.

Bál ses toho jako... øeknìme, jako smrti; a kdo ví, tøeba tobyla smrt, tøebas cítil, pozor, ještì pár krokù dál po téhlecestì, a zblázním se, znièím se, umru. Prchej, èlovìèe,z toho ohnì, který tì stravuje. Nejvyšší èas: za pár mìsícùz tebe vyhrkne èervená a mìls co dìlat, aby se to nakøáplézacelilo. A pak už se pevnì držet toho hodného,solidního, pravidelného života, který èlovìka nestravuje.Už si vybírat jen to, co je potøebné pro život, a nevidìt, covšechno je; nebo mezi tím je také smrt, byla v tobì mezitìmi strašnými a nebezpeènými vìcmi, kterým jsi dávaljména. Tak, teï je to zaklopeno víkem a už to nemùževen, a se to jmenuje život nebo smrt. Je to zaklopeno, jeto pryè a není to; jen co je pravda, zbavil ses toho náležitìa právem jsi nad tím mávl rukou: hlouposti, jaképakpalmy; to ani není dùstojno zralého a èinného muže.A teï tady kroutíš hlavou, tak vida, kdo by to byl øekl:tøeba ty verše nebyly tak špatné a nebyla to vùbec takováhloupost. Snad bys z toho mohl mít i radost a trochuse nadouvat, tak vida, i verše jsem psal a nebyly nejhorší.Ale ty, takový smutek. Dokonce ani ten svárlivýhlas se neozývá, nejde mu to asi do krámu; mìl theorii,že to byla porážka a žes toho nechal, jelikož jsi na tonemìl, víme, ani to nadání, ani tu osobnost. Vidíš, teïto vypadá docela jinak, spíš jako útìk pøed sebou samým,jako hrùza, abys nepropadl tomu, co bylo v tobì.Zazdít to jako hoøící šachtu, a se to, potvora, udusísamo. Tøeba to už zhaslo, kdopak ví; teï už si prsty nepøipálíš,teï už si ruce neohøeješ. Abys nevidìl sebesama, poèal jsi se zabývat vìcmi a udìlals z nich svépovolání a svùj život; dobøe se ti to povedlo, unikl jsi sámsobì a stal jsi se øádným èlovìkem, jenž svìdomitìa spokojenì prožil svùj obyèejný život. Co chceš, dobréto bylo; naè tedy, prosím tì, ta lítost?

XXVNe, tak docela se to pøece jen nepovedlo. Nechme básníka;básníka vzal èert; ale bylo tu ještì nìco neviòouèkéhoa neškodného, èeho jsem se nikdy nezbavila patrnì ani nechtìl zbavit. Bylo to tu dávno pøed básníkem,vlastnì už od dìtství, bylo to už v té ohradì z tøísek;nic zvláštního, jenom takové snìní, taková romantiènost,okouzlení fikcemi nebo jak tomu øíci. Copak, u dítìte jeto docela pøirozené; divnìjší je, že je to stejnì pøirozenéu dospìlého a vážného muže. Dítì má své fazulky,ve kterých vidí poklady, slepièky a všecko, co ráèí; vìøí,že tatínek je hrdina a že v øece je nìco divokéhoa hrozného, èeho je radno se bát. Ale koukejte na panapøednostu; kráèí energickými, trochu nedbalými krokypo peronì a dívá se vpravo a vlevo, jako by dávalna všechno pozor; zatím myslí, co by bylo, kdybyse do nìho na první pohled vášnivì zamilovala princezna,ta v lodenových šatech, co pøijela na hony. Pan pøednostamá sice hodnou ženu, kterou má upøímnì rád, aleto mu v tuto chvíli nevadí; toho okamžiku je mu pøíjemnìjšírozmlouvat s princeznou, zachovávat nejuctivìjšíreservu a pøi tom tak trochu sám trpìt mukami její lásky.Nebo kdyby se srazily dva rychlíky: co by dìlal, jak byzakroèil, jak by ovládl jasnými, velitelskými rozkazy tenzmatek a tu hrùzu. Sem, rychle sem, tady je v troskáchžena! A sám v èele všech páèit stìny vagonu, ku podivu,kde se v nìm bere ta obrovská síla! Cizinka dìkuje svémuzachránci, chce mu líbat ruku, ale on, kdepak! to jejen má povinnost, Madame, a už zase øídí záchrannépráce jako kapitán na velitelském mùstku. Nebo konádaleké cesty, je vojákem, najde u trav zmuchlaný lístek,

na kterém je chvatnì napsáno: Zachraòte mi. - Èlovìkdo toho sklouzne, ani neví jak; najednou je v tom, konáveliké èiny a prožívá neobyèejná dobrodružství; teprvekdyž se z toho musí probudit, tak jím to skoro trhnea rupne to nepøíjemnì, jako by odnìkud spadl; cítíse ochablý a rozladìný a trochu se stydí.A vida, nad tìmihle pošetilostmi pan pøednosta nemávárukou a nesnaží se ubránit se jim; nebere je sice vážnìa na pøíklad za nic na svìtì by se k nim nepøiznal svéženì, ale bezmála se na nì pøedem tìší. Možno øíci, žekromì té doby, kdy byl zamilován, si každý den vysnínìjaký dìj svého života; k nìkterým se vrací se zvláštnízálibou, rozpøádá je do nových a nových podrobnostía prožívá je jaksi na pokraèování. Má celou øadu vedlejšícha fiktivních životù, vesmìs milostných, heroickýcha dobrodružných, ve kterých on sám je nemìnnì mladý,silný a rytíøský; nìkdy umírá, ale vždycky ze stateènostia obìtavosti; vyznamenav se nìjak, ustupuje do pozadí,sám konec koncù dojat nad svým nesobeckýma šlechetným jednáním. Pøes tuto skromnost procítá neraddo toho druhého, skuteèného života, ve kterém nemá,èím se vyznamenat, ale také ne, èeho se šlechetnìa obìtavì odøíkat.Nu ano, romantika; ale vždy právì proto jsem mìl železnicerád, že ve mnì byl ten romantik; to bylo pro tenzvláštní, trochu exotický opar, který železnice mají, protu náladu dálky, pro to každodenní dobrodružství pøíjezdùa odjezdù. Ano, to bylo nìco pro mne, to byl pravýrám pro mé nekoneèné snìní. Ten druhý, tem skuteènýživot, to byla více ménì jenom rutina a dobøe bìžícímechanismus; èím dokonaleji klapal, tím míò mì rušilv mých vysnìných pøíbìzích. Slyšíš to, ty svárlivý hlase?Proto, jen proto jsem si poøídil to vzorné, bezvadnì

fungující nádraží, abych za zvonìní signálù a tikotuMorseových znaèek, mezi pøíjezdy a odjezdy lidí spøádalfikci svého života. Èlovìk se dívá, jak bìží koleje, nìjakho fascinují a samo od sebe se to v nìm rozjede do dálky;a už se ubírá nekoneènou cestou dobrodružství poøádtýchž a poøád jiných. Já vím, já vím: proto žena cítila, že jíunikám, že tam dole mezi kolejemi žiji nìjaký svùj á život,ve kterém pro ni není místa a který pøed ní tajím. Copakjsem jí mohl øíkat o princeznách v lodenových šatech,o krásných cizinkách a takových vìcech? Nu, nemohl; codìlat, má drahá, ty máš mé tìlo, aby ses o nì starala, alemá mysl je jinde. Vzala sis pøednostu stanice, ale romantikane, romantika nemùžeš nikdy mít.Já vím, ten romantik ve mnì, to byla maminka. Maminkazpívala, maminka se nìkdy zadívala, maminkamìla nìjaký skrytý a neznámý život; a jak byla krásnátehdy, když podávala dragounovi pít, tak krásná, že mnìklouèkovi se srdce svíralo. Øíkali vždycky, že jsem po ní.Tehdy jsem chtìl být po tatínkovi, silný jako on, velkýa spolehlivý jako tatínek. Asi jsem se nevydaøil. To nenípo nìm, ten básník, ten romantik a kdo ví co ještì.XXVIKdo ví, co ještì: vždy ty dobøe víš, co ještì, ne?Ne, nic už nevím, hlase svárlivý. Nevím nic, co bychještì pøidal.Protože nechceš vìdìt, viï?Ne, nechci vìdìt; už je toho dost na tak obyèejnýa jednoduchý život. Vždy jsem ti nádavkem pøidal romantika,ne? Tak se podívej, mìla to být docela prostáhistorie, pøíbìh obyèejného a š astného èlovìka; a teï,koukej, kdo se nám tu všechno tlaèí: obyèejný èlovìk,

ten s lokty, hypochondr, romantik, bývalý básníka bùhvíkdo ještì; je jich celý houf, a každý osobì øíká,že to jsem já. Copak to nestaèí? V málo-li kusù jsemrozbil svùj život jenom tím, že jsem se na nìj díval?Poèkej, tu a tam jsi nìco vynechal.Nevynechal!Vynechal. Mám ti pøipomenout to nebo ono?Ne, není tøeba. To jsou nahodilosti, které nic neøíkají.Nezapadají prostì do celku a nemají žádnou souvislost.To je to slovo: souvislost. Život èlovìka pøece musí mítnìjakou souvislost.A proto se z nìho musí ledacos vyhodit, že?To je, jako když se vyhodí moucha ze sklenice vody.Copak jsem si mohl poruèit, aby mi pøinesli na tácu novýživot? Nìco do nìho spadne, co tam nepatøí; nu bože,tak se to vyndá a je to.Nebo se o tom aspoò nemluví.Ano, nebo se o tom nemluví. Prosím tì, co vlastnìchceš a kdo vlastnì jsi?To je jedno; já jsem vždycky ten druhý, ten, na kohomáš zlost. Nevíš, kdy se to zaèalo?Co kdy se zaèalo?To, o èem se nemluví.Nevím.To musilo být nìkdy dávno, že?- - Nevím.Hroznì dávno. Divné, jaké zkušenosti nìkdy dìlá dítì.Ale pøestaò!Já nic. Já jsem si jenom vzpomnìl na tu èernou holèièku.Ona byla starší než ty, že? Pamatuješ se, jak sedìlana bednièce a èesala si vlasy; maèkala v høebenu vši,s jazýèkem povyplazeným, lup, lup, jen to lupalo. Ty klu-

ku, tys trochu cítil ošklivost a trochu - ne, to nebyla ošklivost;spíš touha mít také vši nebo co. Touha mít vši,není to divné? Jen to nech, èlovìèe, bývají takové touhy.Prosím tì, v dìtství!Já nemluvím o dìtství. Jak jste se jednou dívali, co dìláza kantinou partafír s tou machnou kantinskou. Ty sis myslel,že ji škrtí, jak sebou tak zmítali; chtìls hrùzou køièet,ale holèièka tì š ouchala do zad, a jak jí hoøely oèi, pamatuješse? Krèili jste se za tím plotem bez dechu, a tobìdiv oèi nevypadly. Taková to byla strašlivá bába, prsy se jíkoulely po bøiše a nadávala, kudy chodila; ale tehdy bylatiše, jenom supìla.Tak dost!Já nic. Já jen, jaks šel jednou v nedìli navštívit holèièku.Bylo tam jako po vymøení, všechno bylo v kantinìnebo chrápalo v kotcích. V baráku nikdo, jen to smrdìlojako psí bouda. Pak nìkdo šel, a ty ses tam schovalza bednu; potom vešla holèièka a za ní mužský, a zavøeldveøe na petlici.To byl její tatínek!Já vím. Pìkný tatínek, jen co je pravda. Zavøel dveøea bylo tam tma; nic nebylo vidìt, ale slyšet bylo, èlovìèe,slyšet bylo, jak holèièka úpí a mužský hlas konejšía okøikuje; tys nechápal, co to je, a cpal sis pìstièkudo úst, abys nezaèal pištìt zoufalou hrùzou. Pak tenmužský vstal a odešel; tys ještì dlouho byl skrèen za toubednou a srdce ti strašnì bouchalo; paks šel potichuk té holèièce, ležela na hadrech a vzlykala. Bylo ti úzko,byl bys chtìl být veliký, mít vši a vìdìt, co to vùbec znamená.Za chvilku jste si hráli pøed barákem s kolíkyna prádlo; ale byla to zkušenost, èlovìèe, byla to taková

zkušenost, - já nevím, jak ji mùžeš vypustit ze svéhoživota.Ano. Ne. Nemohu.Já vím, že nemùžeš. Však už potom vaše hry nebylytak nevinné, jen si vzpomeò. A to ti nebylo ani osm let.Ano, osm let.A jí asi devìt, ale zkažená byla jako èert. Nìjaká cikánkanebo co. Holenku, taková zkušenost v dìtství, tov èlovìku zùstane.Ano, zùstane.Jak ses potom díval na maminku - skoro zvìdavì, jelitaké taková. Taková, jako ta kantinská nebo to cikánì.A je-li tatínek také tak divný a odporný. Zaèals je pozorovat,co a jak - Poslyš, ono to mezi nimi nebylo nìjakv poøádku.Maminka byla - já nevím; nìjaká neš astná èi co.A tatínek byl slaboch, žalostný slaboch. Nìkdyse rozzuøil, ale jinak - to bylo hrozné, co si od maminkynechávat líbit. Bùh ví, èím musel být vinen, že se od nínechával tak ponižovat a trýznit. Tebe ona mìla ráda,ale jeho - èlovìèe. ta ho nenávidìla! Nìkdy se zaèalihádat o nìjakou hloupost - a tebe strèili za dveøe, jdia hrej si. A pak mluvila maminka, a pak tatínek bìžel ven,rudý a rozlícený, práskl dveømi a dal se do práce jakozatracenec, beze slova, jen funìl. A maminka doma plakalavítìznì a zoufale, jako ten, kdo všecko rozbil, tak,teï je konec. A nebyl konec.To bylo peklo!To bylo peklo! Tatínek byl dobrák, ale byl nìèím vinen.Maminka byla v právu, ale byla zlá. A klouèek to vìdìl,to je hrozné, co všechno takové dítì pozná; neví jenom,proè to je. A tak se jen zaraženì dívá, že se dìje nìcodivného a zlého, co ti velcí pøed ním ukrývají. Nejhorší

to bylo asi v tu dobu, kdy klouèek chodil s tím cikánìtem;sedí se u stolu, tatínek nemluví a jí; najednou maminkadostane takové prudké a trhavé pohyby, bouchátalíøi a povídá zadrhlým hlasem, jdi, hošo, jdi si hrát. A paksi to ti dva spolu vyøizují, bùhví po kolikáté a bùhví cotìžkého a nenávistného; a klouèek, opuštìnýa bezradný, se slzami v oèích putuje za øeku, kde je tacikánská holèièka. Budou si hrát v neèistém kotci, rozžhavenémsluncem a páchnoucím jako psí bouda; ze hryzavrou dveøe na petlici, je èerná tma a dìti si hrají zatracenìdivnou hru; už není tak tma, svítí to škvírou meziprkny; aspoò že je vidìt, jak tìm dìtem žhnou oèi. V tuchvíli se tatínek dívá doma do práce jako zatraceneca mamince tekou z oèí vítìzné a zoufalé slzy. A klouèekcítí témìø úlevu, heète, teï já mám také své tajemství,nìco divného a zlého, co se ukrývá. Už ho tak nemuèí,že ti velcí mají nìco tajného, Pøed èím ho vystrkujíza dveøe. Teï má sám nìco tajného, co nevìdí zas oni;teï si to s nimi vyrovnal a jaksi se jim pomstil. To bylopo prvé -Co?To bylo po prvé, kdy jsi okusil požitku ze zla. Pak už jsiza tou cikánkou chodil jako omámený; nìkdy tì bilaa rvala ti vlasy, nìkdy tì kousala do uší jako psík, až tìrozkoší mrazilo v zádech; zkazila tì naskrz, kluka osmiletého,a od té doby to bylo v tobì -Ano.- - Jak dlouho?- - Po celý život.

XXVIIA co potom?Potom nic. Potom jsem byl zakøiknutý, nesmìlý žáèek,který døel s rukama na uších. To nebylo nic, to nebylodocela nic.Nìkam jsi veèer chodil.Na most, na takový most pøes nádraží.Proè?Protože tam chodila jedna ženská. Nevìstka. Byla staráa mìla smrtí hlavu.A ty ses jí bál.Hroznì. Díval jsem se dolù pøes zábradlí, a onase o mne otøela sukní. Když jsem se obrátil - Když vidìla,že jsem jenom chlapec, šla dál.A protos tam chodil.Ano. Protože jsem se jí bál. Protože jsem poøád èekal,až se mne dotkne tìmi suknìmi.Hm. To není mnoho.Je. Vždy øíkám, že byla strašná!A co bylo s tím tvým kamarádem?Nic, to nebylo nic takového. Èestné slovo.Já vím. Ale proè jsi mu bral víru v Pánaboha, když mìljít na knìze?Protože - protože jsem ho chtìl od toho zachránit!Zachránit! Jak se mìl uèit, když jsi mu vzal víru? Jehomatka ho zaslíbila Bohu, a tys mu dokazoval, že žádnýnení. Pìkné, že? Chudák z toho ztratil hlavu; pak se div,že ze sebe nemohl ve škole vykoktat slovo! Pomohl jsikamarádovi, jen co je pravda; obìsil se ve svém šestnáctémroce -Pøestaò!Prosím. A jak to bylo s tím krátkozrakým dìvèetem?

Vždy víš. To byl takový ideální cit, až hloupì èistý, až- nu, zrovna nadsmyslný èi co.Ale chodilo se tam ulièkou, kde ve dveøích stály prodejnéholky a šeptaly: Šel ke mnì, mladý pane!To je vedlejší! To s tím nemìlo co dìlat!Jakpak ne. Vždy s tam mohl chodit druhou stranou,ne? Bylo by to dokonce blíž; ale ty, ty ses loudal ulièkoudìvek se srdcem ukrutnì tlukoucím -Nu a co? Nikdy jsem k nim, nešel.Ne, to ses ovšem neodvážil. Ale to byl takový divný, zatracenýpožitek: ta ideální láska a ta laciná, špinavá neøest -Nést své andìlské srdce alejí kurev, to bylo to. To byly tysvìtélkující a øeøavé vìci, já vím. Jen to nech, vypadaloto v tobì prapodivnì.- - Ano, bylo to tak.Tak vidíš. A potom jsme se stali básníkem, že? Takapitola má také nìco, o èem se nemluví.- - Ano.Nevíš, co to bylo?Co by to bylo: holky byly. Ta sklepnice se zelenýmaoèima, a to dìvèe, co mìlo souchotiny, - jak se vždyckyzlomila láskou a jektala zuby, to bylo hrozné.Dál, dál!A to dìvèe, bože, jak se jmenovalo, ta, co šla z rukydo ruky -Dál!Myslíš tu, co byla posedlá èertem?Ne. Víš, co bylo divné? Ten tlustý básník, ten nìcosnesl; byl prase a cynik, jakých je málo; nevíš, proèse na tebe nìkdy díval s hrùzou?To nebylo pro to, co jsem dìlal!

Ne, to bylo pro to, co bylo v tobì. Pamatuješ se, jakse jednou tøásl ošklivostí a øekl: Ty zvíøe, kdybys nebyltakový básník, tak bych tì utopil v kanále!To bylo - to jsem byl opilý a jenom jsem nìco povídal.Ano, nìco, co bylo v tobì. To je to, èlovìèe: že to nejhoršía nejzvrhlejší zùstalo v tobì. Muselo to být - - nìcozatraceného, co už ani nemohlo ven. Kdo ví, kdo ví,kdybys byl tehdy neobrátil - Ale ty jsi se sám toho podìsila „støemhlav jsi utekl od toho, co bylo v tobì“. „Zaklopiljsi to v sobì víkem;“ ale to nebyly kokosové palmy,holenku, to byly horší vìci. Možná že i andìl s køídly, aletaké peklo, èlovìèe. Také peklo.Ale to byl konec!Nu ovšem, to byl jaksi konec. Pak už jsi jenom koukal,jak se zachránit. Ještì štìstí, že pøišlo to chrlení krve;ohromná pøíležitost zaèít nový život, viï? Pøilnoutk životu, prohlížet své chrchle a chytat pstruhy. Dívatse s mírným a umoudøelým zájmem, jak lesní mládencihrají v kuželky, a pøitom je trošièku otravovat tím náramnìpodezøelým, co bylo v tobì. Hlavnì ten vesmír dìlaldobøe; pøed vesmírem se vypaøí i všechno zlé, co jev èlovìku. Vesmír je dobrá instituce.XXVIIIA potom na tom nádraží u starého pána, když jsemse zamiloval - bylo to i tam ve mnì, já myslím, to zlé?A vidíš. Vùbec ne. To je to divné. To byl docela š astnýa obyèejný život.Ale ta láska k panence - mnoho-li chybìlo, abych jisvedl?To nic, to se stává.

Já vím, že jsem se k ní choval... celkem slušnì; alemá žádost nebyla - nebyla - nu, nebyla docela v mezích-Jdi, to už náleží k vìci.Bral jsem si ji proto, abych se vydrápal nahoru?To zas je jiná historie. Tady jde o ty hlubší vìci, víš?Na pøíklad, proè jsi svou ženu tak nenávidìl?Já? Copak jsem si ji nevzal z lásky?Vzal.A nemìl jsem ji rád po celý život?Mìl. A pøi toms ji nenávidìl. Jen si vzpomeò, kolikrátjsi ležel vedle ní, ona spala a ty sis myslel: Bože, takhleji zardousit! Zmáèknout obìma rukama ten krk a svírat,svírat - Jenže co potom s mrtvolou, to je ta otázka.Nesmysl! To vùbec nebylo - a kdyby! Copak mùže èlovìka takové nápady? Tøeba nemùže usnout a zlobí se,že ona tak klidnì spí. Prosím tì, proè bych ji nenávidìl?To je právì to. Tøeba proto, že nebyla jako ta malácikánka - nebo jako ta sklepnice, víš? ta moèálovitá potvorase zelenýma oèima. Že byla tak klidná a vyrovnaná.U ní bylo všechno tak rozumné, a jednoduché - jakopovinnost. Láska manželská je vìc poøádku a hygieny,tak jako jíst nebo èistit si ústa. Dokonce nìco jako obyèejná a vážná svátost. Taková èistá, slušná, domácízáležitost. A tys ji, èlovìèe, v ty chvíle nenávidìlkøeèovitì a zbìsile.- - Ano.Ano. V tobì pøece byla touha mít vši a hrát siv páchnoucí boudì na bezednou a udýchanou hru. Abyto bylo neèisté a divoké a hrozné. Strašná touhapo nìèem, co by tì nièilo. Kdyby aspoò jektala zuby,kdyby tì rvala za vlasy, kdyby jí to temnì a nepøíèetnìzahoøelo v oèích! Ale ona nic, jen zatne zuby do spodního

tu a vzdychne, a pak usne jako døevo, jako èlovìk, který,chválabohu, splnil své povinnosti. A ty sám - jenomzíváš; žádná chu nìèeho zlého, nìèeho, co by nemìlobýt. Bože, zmáèknout obìma rukama ten krk, - jestlipakby aspoò zachroptìla jako zvíøe a vydala ze sebe nelidskýskøek?Kriste, jak já jsem ji nìkdy nenávidìl!Tak vidíš. A. to nebylo jen proto, èlovìèe. To bylo proto,že ona byla vùbec taková spoøádaná a rozšafná. Jakoby se vdala jen za to, co bylo v tobì rozumnéa úctyhodné, schopné úøedního postupu a pøístupnétomu, aby se o to vzornì a domácky peèovalo. Snad aninemìla ponìtí, že je v tobì ještì nìco jiného, - nìcopo èertech jiného, èlovìèe! Ani nevìdìla, že to pomáházatlaèit do kouta - A to teï sebou trhalo jako na øetìzea tiše, nenávistnì to skuèelo. Zmáèknout obìma rukamaten krk, a takové vìci. Jednoho dne se pustit po kolejícha jít, jít až nìkam, kde se trhá skála; po pás nahý,s kapesníkem na hlavì, a lámat krumpáèem kamení;spát v neèistém kotci, jenž páchne jako psí bouda; tlustákantinská; jíž se koulejí prsy po bøiše, rajdy ve spodnièkách,holèièka zavšivená a kousající jako psík; zavøítse tam na petlici, nekøiè, malá, hubu drž, nebo tì zabije!A zatím tady tiše, pravidelnì oddychuje vzorná manželkapoèestného a trochu hypochondrického pana pøednosty;což takhle zmáèknout ten krk -Pøestaò s tím!A nebyls jí nevìrný, nebyls na ni hrubý, nic; jenoms jitajnì a vytrvale nenávidìl. Pìkný rodinný život, co? Jenomjednou ses na ní trochu vymstil: kdyžs dìlal škoducísaøi pánu. Já ti dám, ty Nìmkynì! - Ale jinak - vzornémanželství a všecko; to už je tak tvùj zpùsob: být zlýa zvrhlý potají; umìt to ukrýt dokonce sám pøed sebou -

a jenom se tìšit z toho, že by to tøebas mohlo být. Poèkej,jak to bylo, kdyžs byl tam nahoøe v ministerstvu?- - Nic nebylo.Já vím, docela nic. Jenom si s hrùzou, ale docelapøíjemnou hrùzou øíkat, pane na nebi, tady by se daladìlat korupce! To by mohly být miliony, èlovìèe, miliony!Staèilo by jenom naznaèit, že by se s námi dalo mluvit -A udìlal jsem to?Chraò bùh. Bezúhonný úøedník. Naprosto èisté svìdomípo té stránce. To byla jen taková rozkošná pøedstava,co by mohlo být a jak by se to dalo provádìt.Docela podrobný a dùmyslný plán: to by se muselo zaonaèittak a tak, a tak dále; když už, tak už. A pak toneudìlat, pak pronést svou úøední integritu bez poskvrnytím pokušením vpravo i vlevo. Bylo to, jako kdyžsputoval za svou èistou láskou ulièkou holek, šel ke mnì,mladý pane! Nebylo jediného úøedního zloèinu, který bysis nevymyslil, kterého by ses v duši nedopustil; vyèerpalsvšechny možnosti, a neprovedls žádnou. Inu pravda,ve skuteènosti by toho èlovìk ani nemohl tolik natropit,musel by se omezit na ty a ty pøípady; ale když na tojenom myslí, nejsou mu dány meze a mùže se dopustit,všeho. Jen si vzpomeò na ty písaøky!To je lež!Pomalu. Pomalu. Jen to nech, byls dost mocný pánv tom ministerstvu; jenom se zamraèit, a tìm dìvèatùmse tøesou kolena. Zavolat si takovou a øíci, sleèno, tadymáte plno chyb, nejsem s vámi spokojen; nevím, nevím,mìl bych požádat, aby vás propustili. A tak dále:u všech by se to mohlo zkusit. A k tomu ještì mít ty bláznivémiliony, co jsou na dosah ruky! Co v téhle dobì takovédìvèe neudìlá za tu gážièku a za tìch pár hedvábnýchhadrù! Jsou mladé a jsou závislé -

Udìlal jsem to?Kdepak! Až na to, žes na nì pouštìl hrùzu, sleèno,nejsem s vámi spokojen, a tak. Málo-li se jim tøásla pøedtebou kolena, málo-li k tobì obracely oèi o smilování!Jen je vlídnì pohladit a bylo by to. Ale to byla jen takovámožnost, se kterou si dìdek rozkošnicky pohrával. Onotam tìch písaøek bylo, ani je èlovìk nemìl spoèítané;když už, tak už: všechny je probrat, jednu po druhé.Najmout si nìkde na periferii pokojík, ponìkud hnusnýa ne pøíliš èistý. Nebo kdyby tak šlo mít døevìný kotec,rozžhavený sluncem a páchnoucí jako psí bouda; zavøítse tam na petlici, je tam tma jako v pekle; je jenom slyšethlas, který sténá, a hlas, který hrozí a konejší.Víc už nevíš?Víc už nevím. Ono se to nestalo, vùbec nic se nestalo;takový obyèejný život. Jenom jednou to bylo naprostoskuteèné, to bylo tehdy, když ti bylo osm let, s tou cikánskouholèièkou; tehdy ti nìco spadlo do života, co tamsnad opravdu nepatøilo. A od té doby, nu: poøáds to vyhazoval,a poøád to tam bylo. Poøáds to chtìl ještì jednoumít, a už se to nikdy nestalo. Èlovìèe, tohle je takésouvislá historie života, nemyslíš?XXIXSouvislá historie života. Mùj bože, co s tím teï mámdìlat? Vždy pøece je pravda, že jsem byl obyèejný a celkemš astný èlovìk, jeden z tìch, kteøí dìlají poctivì svoupráci; to je to hlavní. Vždy tenhle život se ve mnì utváøelod malièka; v nìm nechal svou stopu tatínek v modrézástìøe, naklonìný nad fošnami a hladící hotové dílo;a ti všichni kolem, kameník a hrnèíø, kupec, sklenáøa pekaø, vážnì a pozornì zabraní do své práce, jako by

nic jiného na svìtì nebylo. A když bylo nìco tìžkéhoa bolestného, prásklo se dveømi a šlo se dìlat tím horlivìji.Život, to nejsou události, to je práce, to je naše ustaviènédílo. Ano, je to tak; i mùj život bylo takové dílo,do kterého jsem se zabral až po uši. Nebyl bych si vìdìlrady bez nìjakého kutìní; když už jsem musel jítna odpoèinek, loupil jsem si tady ten domek a zahrádku,abych mìl co robit; sázel jsem a kypøil, plel a zaléval,chválabohu, byla to práce, do které se èlovìk zabere,až neví o sobì a o nièem než o tom, co dìlá; ano, bylato tak trochu malinká ohrada z tøísek, ve které jsem sedìlna bobeèku jako dítì; ale dožil jsem se na ní mnohéradosti, dožil jsem se i pìnkavky, která se na mne podívalajedním okem, jako by se ptala: Co ty vlastnì jsi? -Já jsem takový obyèejný èlovìk, pìnkavko, jako ti druzí,co žijí za plotem; teï jsem zahradník, ale tomu mì nauèilstarý pán - ono se skoro nic nedìje nadarmo, takovýje ve všem divný a moudrý poøádek, taková je to rovnáa nutná cesta. Od malièka až sem. Tak, to je ta souvisláhistorie o èlovìku. Tahle prostá a pedantická idyla, ano.Amen a ano, je to pravda. Ale ona je tady ještì jednahistorie, která je taky souvislá a taky tak pravdivá. To jeta historie o nìkom, kdo chtìl jaksi vyniknout nad to maléprostøedí, v nìmž se narodil, nad ty truhláøe a kameníky,nad své kamarády, nad svou školní tøídu, poøád a poøád.To je taky od malièka a jde to až po sám konec. A je toživot udìlaný z docela jiné látky, takové neuspokojenéa nafukující se, která chce poøad víc místa pro sebe.Èlovìk už nemyslí na práci, ale sám na sebe a na to,aby byl víc než druzí. Neuèí se proto, že by ho to tìšilo,ale proto, že chce být první. I když chodí s panenkoupøednostovou, nadýmá se v duchu, že má nìco víc nežtelegrafista nebo pokladník. Poøád to já, jenom to já.

Vždy , i v manželství zabírá pro sebe poøád víc a vícmsta, až je jen on a všechno se toèí kolem nìho. Takteï by mohl mít dost, ne? To je právì to, že nemá; kdyžvšeho dosáhl, èeho mu bylo tøeba, musí si najít novéa vìtší místo, kde by se zase pomalu a jistì rozpínal.Ale jednou to má konec, to je to smutné, a špatnì todopadlo; z nièeho nic je èlovìk starý a k nièemu a sám,a je ho èím dál tím menší hromádka. Tak tohle byl celýživot, pìnkavko, a já nevím, byl-li ze š astné látky.Pravda, potom je tady tøetí pøíbìh, taky tak souvislýa taky už od malièka; to je ten o tom hypochondrovi.V téhle historii vìzí maminka, já vím; to ona mì tak rozmazlilaa naplnila strachem o sebe. Tenhle èlovìk, to byljakoby slabý a neduživý bratøíèek toho s lokty; oba sobci,jen co je pravda, ale ten s lokty byl výbojný a ten hypochondrdefensivní; ten se jenom bál o sebe a chtìl tomít tøeba skromné, jenom když bezpeèné. Nikamse nedral, hledal jen pøístav a závìtøí - patrnì protose stal úøedníkem a oženil se a ohranièil sebe sama.Nejlíp se snášel s tím prvním èlovìkem, s tím obyèejnýma hodným; práce se svou pravidelností mu dávaladobrý pocit jistoty a skoro útulku. Ten s lokty byl dobrýk tomu, že opatøoval jakýsi blahobyt, i když jeho neuspokojenáctižádost nìkdy rušila opatrné pohodlí hypochondrovo.Vùbec ty tøi životy se jakž takž srovnávaly,tøebaže spolu nesplývaly; ten obyèejný èlovìk dìlal svoupráci, nestaraje se o nic jiného; ten s lokty ji dovedl prodat,ale také ponoukal, dìlej tohle, a tamto nedìlej, z tohonic nekouká; nu, a hypochondr, ten se nanejvýš ustaranìchmuøil: jen se nepøetrhnout a všeho s mírou. Takovétøi rùzné nátury, a nebylo celkem mezi nimi svárù;shodly se mlèky a snad i na sebe braly jisté ohledy.

Ty tøi osoby, to byly, abych tak øekl, mé životy legitimnía manželské; o nì se sdílela má žena a vešla s nimive svazek vìrný a solidární. Pak tu byla další historie,to byl ten romantik. Øekl bych: kamarád hypochondrùv.Osobnost velmi potøebná, aby jaksi vynahradila, èeho sihypochondr odpíral: dobrodružství a velkodušnost.S tìmi druhými o tom nebyla øeè; ten s lokty byl pøílišvìcný a støízlivý, kdežto ten obyèejný èlovìk byl - nu,takový obyèejný a bez fantasie. Zato hypochondr, ten tomìl ukrutnì rád; nìco se prožije, nìco napínavéhoa nebezpeèného, a èlovìk je pøitom v bezpeèí doma; jedobøe mít v reservì takové dobrodružné a rytíøské já.Provázelo mì od dìtství, náleželo nutnì a hlubocedo mého života, ale ne do mého manželství; o téhleosobnosti má žena nesmìla vìdìt. Snad mìla také svéjiné já, které nemìlo co dìlat s jejím domácím životemani s její láskou manželskou; o tom však nic nevím.Ale potom je tu ten pátý dìj, a tahle historie je takysouvislá a pravdivá; zaèíná se už v mém chlapectví. Tobyl ten zavržený život, se kterým žádný z tìch druhýchnechtìl mít nic spoleèného. Ani vìdìt se o nìm nesmìlo,jen nìkdy... v nejpøísnìjší samotì a skoro potmì,potají a úkradem se to smìlo tak trochu prožívat; ale byloto tu poøád, zlé a všivé a nesmírnì zavržené, a žilo tona svou pìst. To už jsem nebyl já ani nìjaký on (jako bylten romantik), nýbrž jakési ono, nìco tak nízkéhoa potlaèeného, že už to nedávalo žádnou osobnost.Všecko, co bylo ponìkud já, se toho s odporem stranilo;snad se toho dokonce hrozilo - jako nìèeho, co jeproti mému já, co je zkáza nebo sebeznièení, nevím, jakbych to øekl. Já víc nevím, já víc nevím; vždy já to sámneznám, nikdy jsem to nevidìl celé, vždycky jenom jako

nìco, co tápá naslepo a potmì - Nu ano, jak v boudìzavøené na petlici a neèisté, jež páchne po zvíøeti.A pak tu byl - ne celý pøíbìh, ale jenom fragment. Pøípadbásníkùv. Nemohu si pomoci: cítím, že ten básníkmìl víc co dìlat s tím nízkým a utajeným než s èímkolivjiným, co bylo ve mnì. V nìm bylo ovšem nìco vyššího,- ale stál na tamté stranì a ne na mé. Bože, kdybych todovedl øíci! Jako by to chtìl nìjak vysvobodit, jako byse pokoušel udìlat z toho èlovìka nebo ještì víc nežèlovìka. Ale na to by snad musela být nìjaká boží milostnebo zázrak, - proè poøád myslím na andìla mávajícíhokøídly? Snad že to nevykoupené zápásilos nìjakým andìlem spásy; nìkdy to toho andìla vyválelove svinstvu a nìkdy se snad zdálo, že to zléa zavržené bude oèištìno. Jako by do té tmy vnikalo štìrbinaminìjaké prudší a oslòující svìtlo, tak krásné, žei ta neèistota se zdála nìèím silnì a úžasnì záøit. Snadse to nevykoupené mìlo stát ve mnì duší, já nevím. Vímjenom, že se to nestalo; zavržené zùstalo zavrženo,a básníka, jenž nemìl co èinit s tím, co bylo mé uznanéa legitimní já, vzal èert; nebylo pro nìho místa v tìchdruhých historiích.To tedy je inventáø mého života.XXXA ještì docela ne. Ještì zbývá jeden pøíbìh - nebospíš kousek pøíbìhu. Episoda, která nezapadá do žádnéjiné souvislé historie a stojí sama o sobì, kde se vzala,tu se vzala. Pro pána, jaképak okolky, nebudu poøád brátohled na svou skromnost. To, co jsem dìlal za války, bylazatracená kuráž, - øeknìme tøeba, i hrdinství. Vždy na tobyl váleèný soud a oprátka, to bylo jako houska

na krámì, a já to docela dobøe vìdìl. Ani jsem to neprovozovalmoc opatrnì, až na to, že jsem nedával nic písemného;mluvil jsem o tìch vìcech s desítkami konduktérù,mašinistù i poš ákù, - kdyby se nìkterý podøeklnebo to píchnul, bylo zle pro mne i pro ty druhé. Pøitomjsem necítil nic hrdinského a povznášejícího, žádná národnípovinnost, žádné obìtovat život nebo jiné takovévznešené myšlenky; jenom jsem si øekl, že by se nìco takovéhomìlo dìlat, nu a tak se to dìlalo, jako by se to rozumìlosamo sebou. Dokonce jsem se trochu stydìl, žejsem s tím nezaèal døív: vidìl jsem, že ti druzí, ti tatíci, tikonduktéøi a topièi na to jen èekali, aby nìco mohli dìlat.Na pøíklad ten brzdaø, pìt dìtí mìl, a øekl jenom: „Jo, panepøednosta, nemaj starost, já to vyøídím.“ Také on mohl viset,a vìdìl to. Ani jsem už nemusel našim øíkat, a pøišlisami, sotva jsem je znal. „Munice jde na Itálii, pane pøednosto,tam se nìco semele.“ A bylo to. Teï vidím, jak tobylo neopatrné - od nich i ode mne, ale to tehdy nepadalovùbec na váhu. Øíkám tomu hrdinství, protože ti lidé bylihrdinové; já jsem nebyl o nic lepší než oni, jenom jsemtomu dával trochu té organisace.Zablokovali jsme všechna nádraží, kde to šlo, i stanicistarého pána. Stalo se mu tam neštìstí, a starý pánse z toho pomátl a zemøel. Vìdìl jsem, že jsem mu toudìlal já, mìl jsem ho upøímnì rád, ale v tu chvíli mi tobylo docela jedno. To, èemu se øíká hrdinství, není žádnýveliký cit, nìjaké nadšení èi co; je to jakýsi samozøejmýa skoro slepý mus, takový strašnì objektivní stav;pohnutky sem, pohnutky tam, jde se do toho a basta.Ani vùle to není, èlovìk je tím jako vleèen a radìji o tommoc nepøemýšlí. A žena o tom nesmí vìdìt, to není proženské. Tedy to všecko je docela jednoduché a nepo-

tøeboval bych se k tomu vracet; ale teï jde o to, jak tosouvisí s tìmi druhými životy, které jsem vedl.Ten idylický pan pøednosta, ne, to nebyl žádný hrdina;nejmíò mu zajisté leželo, aby øídil cosi jako sabotáž svýchmilovaných drah. Ovšem idylický pan pøednosta byl tédoby témìø ztracen; jeho vzorné nádraží uvedl delirantnísetník ve stav špinavého blázince; pro svìdomitéhopana pøednostu už nebylo v tomto svìtì místo. Tens lokty, ne; ten by tolik neriskoval a øekl by si, co já z tohomám: ono to, víme, mohlo dopadnout špatnì a zdálose vìtšinou, že to císaø pán spíš vyhraje. A pak, v téhlevìci èlovìk nemohl a nesmìl myslet na sebe; jakmileby zaèal uvažovat, co ho èeká, spadlo by mu srdcedo kalhot, a byl by konec. Spíš to byl takový pocit, èertmne vem a pendrek záleží na mém životì: jen lak se todalo vydržet. Ne, ten s lokty s tím nemìl co dìlat.A hypochondr, který se vìènì bál o svùj život, teprve ne;divné, že se tomu podnikání ani nebránil. Romantik, ne.Ono to nebylo za mák romantické, ani špetka nìjakéhosnìní nebo dobrodružství; tak naprosto støízlivé a vìcnéto bylo, jen docela malièko divoké, jen potud, že jsemcítil potøebu pít rum; ale to snad náleželo k tomuchlapství, které nás pojilo. Byl bych se chtìl držet s tìmibrzdaøi a konduktéry kolem krku, pít s nimi a hlaholit,hoši, kluci drazí, zazpívejme si! Já, který jsem byl po celýživot samotáø! To bylo to nejkrásnìjší na vìci, to splývánís tìmi druhými, ta mužská láska ke kamarádùm. Žádnésólové hrdinství, ale radost z té nádherné party, kruci,my železnièáøi, my jim to ukážeme! Ne že by o tompadlo slovo, ale cítil jsem to, a myslím, že jsme to cítilivšichni. Tak vida, teï se naplnilo, co chybìlo mému dìtství;už nesedím u své ohrady z tøísek, já jdu s vámi,hoši, jdu s sebou, kamarádi, a je to, do èeho chce! Roz-

plynula se má osamìlost, byla tu naše spoleèná vìc; užnebylo jenom já, a to se to šlo, pane, to byl ten nejlehèíkus cesty. Ano, lehèí a dobøejší než láska.Myslím, že tenhle život vùbec nesouvisel s tìmi druhými.* * *Mùj bože, a ještì jiný život, na který bych byl nadobrozapomnìl. Jiný a skoro opaèný než tenhle a než všechnyostatní, - vlastnì jenom takové divné okamžiky, kteréjako by náležely do docela jiného života. Na pøíklad -taková touha být nìco jako žebrák u chrámových dveøí;touha nic nechtít a všeho se vzdát; být chudý a sám a vtom nacházet zvláštní radost nebo svatost, - nevím, jakbych to øekl. Na pøíklad jako dítì, ten kout mezi prkny;mìl jsem to místo hroznì rád, že bylo takové maléa opuštìné, a bylo mi tam krásnì a dobøe. U nás chodilikaždého patku místní žebráci hromadnì žebrat od domuk domu; chodíval jsem s nimi, nevím proè, a modlil jsemse jako oni a jako oni jsem huhlal „zapla pámbu, nadìlpámbu“ u každých vrat. Nebo to plaché, krátkozraké dìvèe,- v tom byla taky ta potøeba nìèeho pokorného, chudéhoa opuštìného, i ta zvláštní, skoro pobožná radost. A tobylo poøád: tøeba to nárazištì na poslední stanici svìta, nicnež rezavé koleje, pastuší tobolka a suchá travina, nic nežprávì konec svìta, místo opuštìné, a k nièemu dobré; tammnì bylo nejlíp. Nebo ty besedy v lampáøovì boudì: bylatak malá a tìsná, bože, tady by se dalo dobøe žít! I na svémnádraží jsem mìl takový kout, bylo to mezi skladištìma plotem; nic než rez, støepy a kopøivy, - sem už nepøijdenikdo, leda Bùh, a je to smutné a usmíøené jako marnostvšeho. A pan pøednosta u toho nìkdy stál tøeba hodinu

s rukama na zádech a nazíral marnost všeho. Pøibìhli zøízenci,- máme to snad uklidit? Ne, jen to nechte, jak to je.Toho dne už jsem se nedíval napravo a nalevo, co lidédìlají. Naè poøád robit to nebo ono? Prostì být a nic víc: toje taková tichá a moudrá smrt. Já vím, bylo to svým zpùsobempopírání života; právì proto to nespadá do žádné jinésouvislosti; bylo to jenom a nedálo se to, nebo není žádnýchudálostí, kde vše je marnost.XXXITak kolik je to životních dìjù: ètyøi, pìt, osm. Osm životù,které skládají mùj život; a já vím, kdybych mìl vícpokdy a jasnìjší hlavu, že by se jich našla ještì øada,tøeba docela nesouvislých, tøeba takových, které byly jenjednou a trvaly jenom okamžik. A možná že ještì víc jetìch, na které vùbec nedošlo; kdyby mùj život probíhaljinak, kdybych byl nìèím jiným nebo mì potkaly jiné pøíhody;snad by se ve mnì vynoøily ještì docela jiné - øeklbych osoby, schopné poèínat si jinak než já. Kdybychtøeba mìl jinou ženu, mohl ve mnì vyvstat èlovìk svárlivýa popudlivý; nebo za nìkterých okolností bychse snad choval jako lehkomyslný èlovìk; nemohu to vylouèit,nemohu vylouèit nic.Pøitom vím docela dobøe, že nejsem nìjaká zajímaváa složitá, rozpolcená nebo bùhvíjaká osobnost; myslím,že to nikdy nikoho o mnì nenapadlo. Co jsem kdy byl,byl jsem naplno, a co jsem dìlal, dìlal jsem, jak se øíká,celou duší. Nikdy jsem o sobì nehloubal, nebylo ani proè;je tomu nìkolik nedìl, co jsem zaèal toto psát, a sámjsem se tìšil, jaký to bude pìkný a jednoduchý dìj, udìlanýjako z jednoho kusu. Pak jsem na to pøišel, že jsemté jednoduchosti a jednolitosti tak drobet napomáhal, tøe-

a bezdìky. Èlovìk prostì má urèitou pøedstavu sámo sobì a o svém životì, a podle toho vybírá nebo i trochuupravuje fakta. aby mu tu pøedstavu potvrdila. Myslím,že jsem zprvu chtìl psát cosi jako apologii obyèejnéhoživotního údìlu, tah jako slavní a neobyèejní lidé píšíve svých vzpomínkách apologii svých neobyèejnýcha vynikajících osudù; øekl bych, že oni také všelijak napomáhajísvé životní historii, aby z ní udìlali jednotnýa pravdìpodobný obraz; ono to vypadá možnìjší, kdyžse tomu dá nìjaká jednotící linie. Teï to vidím: jakápakmožnost! Život èlovìka je spousta rùzných možných životù,ze kterých se uskuteèní jenom jeden, nebo jenomnìkolik, zatím co ty druhé se projeví jen kuse, na chvílinebo vùbec nikdy. Tak nìjak si teï pøedstavuju historiikaždého èlovìka.Øeknìme mùj pøípad, - a já nejsem jistì nic zvláštního.To bylo nìkolik osudù, které se ustaviènì proplétaly;jednou pøevládal ten a jednou onen; pak byly nìkteré,které už nebyly tak trvalé a zdají se být spíš jenom ostrovynebo episodami v tom úhrnném životì - jako tøebapøípad básníkùv nebo pøíbìh hrdinský. A zase jiné, kterébyly jenom takovou trvalou a neurèitì prokmitajícímožností, jako ten romantik nebo ten, jak bych tomuøekl, žebrák u chrámových dveøí. Ale pøi tom, a jsem žilkterýkoli z tìch údìlù nebo byl kýmkoli z tìch figur, byljsem to vždycky já, a to já bylo poøád totéž a nemìnilose od zaèátku až do konce. To je to divné. Je tedy to jácosi, co je nad tìmi figurami a jejich osudy, nìco vyššího,jediného a jednotícího, je to snad to, èemu øíkámeduše? Ale vždy to já nemìlo žádný svùj obsah, jednoubylo tím hypochondrem a jednou tím hrdinou, a nebylonièím, co by se vznášelo nad nimi! Vždy bylo samoo sobì prázdné, a aby vùbec bylo nìjaké, muselo si vy-

pùjèit jednu z tìch postav a její život! Bylo to trochu tak,jako když jsem, klouèek malièký, vylezl na ramena tovaryšiFrancovi a pak jsem se cítil silný a veliký jako on;nebo když jsem se vedl za ruku s tatínkem a cítil jsemse vážný a dùstojný jako on. Nejspíš se to já jenom vezlona tìch životech; tuze chtìlo a potøebovalo být nìkým,a proto si musilo pøisvojit ten nebo onen život -Ne, ještì jinak. Øeknìme, že èlovìk je nìco jako zástuplidí. V tom zástupu putuje, dejme tomu, obyèejnýèlovìk hypochondr, hrdina, ten s lokty a bùhvíkdo ještì;je to pomíchaný houfec, ale má spoleènou cestu. Vždyckynìkdo z nich je v èele a vede kus cesty; a aby bylovidìt, že vede, mysleme si, že nese v ruce standartu,na které je napsáno Já. Tak, teï on je Já. Je to jen slovo,ale takové mocné a velitelské slovo; dokud je tímJá, je pánem zástupu. Potom se protlaèí dopøedu zasenìkdo jiný z houfu, nu, a teï on nese tu standartu a jetím vedoucím Já. Øeknìme, že to Já je jenom takovápomùcka, takový prapor udìlaný jen proto, aby ten hlouèekmìl nìco v èele, co pøedstavuje jeho jednotu. Kdybynebylo zástupu, nebylo by tøeba ani toho spoleènéhoodznaku. Zvíøe snad nemá žádné já, protože je jednoduchéa žije jenom svou jedinou možnost; ale èím jsmesložitìjší, tím víc musíme sami v sobì uplatòovat to Jáa zvedat je co nejvýš: pozor, toto jsem Já.Tak vida, zástup; zástup, který má svou jednotu i svévnitøní napìtí a konflikty. Tøeba nìkdo v nìm je ten nejsilnìjší,tak silný, že vyniká nad všechny druhé. Ten poneseto Já od zaèátku do konce a nepøenechá je jinýmrukám. Takový èlovìk se bude co živ jevit jako udìlanýz jednoho kusu. Nebo je v tom houfu nìkdo, kdo se lípnež druzí hodí pro to povolání nebo prostøedí, ve kterémèlovìk žije, a ten potom bude tím vedoucím Já. Jindy nese

to Já ten z hlouèku, kdo vypadá nejdùstojnìji a jaksi representativnì;pak si èlovìk s potìšením øekne, vida, jakjsem mužný a ušlechtilý! Nebo je v tom houfu tahová ješitná,umínìná, samolibá osobièka; ta bude hledìt, abyona mìla v rukou tu standartu, a bude se v èlovìku vrtìla nadouvat, jen aby mìla vrch; a pak si èlovìk myslí, jájsem takový a takový, já jsem korektní úøedník nebo jájsem muž zásad. Nìkteøí v tom houfu se nemají rádi; nìkteøízase drží dohromady a tvoøí kliku nebo vìtšinu, kteráse potom dìlí o to Já a nepustí ty druhé k moci. U mneto býval ten obyèejný èlovìk, ten s lokty a hypochondr,kteøí se spolèili v jakousi partu a podávali si mé Já z rukydo ruky; mìli to dobøe scuknuto a podrželi vrch po vìtšinumých dnù. Nìkdy byl ten s lokty zklamán, nìkdy ten obyèejnýèlovìk povolil z dobroty nebo rozpakù, nìkdy selhalhypochondr z chabosti vùle; pak pøešla má standartana chvíli do jiných rukou. Ten obyèejný èlovìk byl nejsilnìjšía nejvytrvalejší, takový tahoun; proto byl mým Jáèasto a nejdéle. To nízké a zlé se nestalo nikdy mým Já;když pøišla jeho chvíle, byla standarta, abych tak øekl,sklonìna k zemí; nebylo žádného Já, byl jenom chaosbez vedení a jména.Já vím, je to jen obraz; ale je to jediný obraz, na kterémmohu vidìt celý svùj život, ne rozvinutý v èase, ale celý najednou,se vším, co bylo, a ještì s nekoneènì mnohým, conad to mohlo být.Mùj bože, takový zástup, vždy je to vlastnì drama!Po celý èas se to v nás potýká a vyøizuje si to svùj vìènýspor. Každá z tìch vedoucích osob by se chtìla zmocnitcelého života, chce být v právu a stát se tím uznanýmJá. Ten obyèejný èlovìk chtìl opanovat mùj celýživot i ten s lokty i ten hypochondr; to byl zápas, to byltichý a zuøivý zápas o to, kým mám být. Takové divné

drama, kde lidé na sebe nekøièí a nejdou na sebe s noži;sedí u jednoho stolu a dohovoøují se o bìžnýcha lhostejných vìcech; ale jak to mezi nimi leží, Kriste,jali napjatì a nenávistnì to mezi nimi leží! Ten obyèejnýdobrák tím trpí mlèky a bezmocnì; nemùže zakøièet,nebo je povaha trochu služebná; je rád, když se mùžepo uši zabrat do práce, aby zapomnìl na ty druhé. Hypochondr,ten si smoèí jen nìkdy; myslí pøíliš na sebesama a roztrpèuje ho, že jsou také jiné zájmy než on;bože, jaká otrava, ti druzí se svými hloupými starostmi!A ten s lokty dìlá, jako by necítil tu nepøátelskoua dusnou atmosféru; naparuje se, ironisuje a ví všechnolíp, to by mìlo být takhle a ono onak, toto je zbyteènéa mìlo by se dìlat tam to, z èeho kouká nìjaký úspìch.A romantik, ten vùbec neposlouchá, myslí na nìjakoukrásnou cizinku a neví, co se dìje. Pak je tam z milostitrpìn chudý a pokorný pøíbuzný, takový žebráèek boží;ten nic nechce a nic nemluví, jenom si šeptá, kdo ví, cosi to šeptá tajemného a tichého; tøeba by mohl ošetøovathypochondra a šeptat mu to do ucha, ale ti páni honeberou na vìdomost, kdepak, takového slabomyslného,trpného pros áèka! A ještì je tam nìco, o èemse nemluví; nìkdy to nìkde zaharaší a zalomcuje jakostrašidlo, ale ti páni u stolu se jen trochu zamraèí a mluvídál o svých záležitostech, jako by se nic nestalo; jenpo sobì støílí oèima o nìco podráždìnìji a nenávistnìji,jako by jeden druhému kladl za vinu, že tu je nìco, colomcuje a straší. Divná domácnost. Jednou tam vtrhlnìkdo, byl to básník; obrátil všechno vzhùru nohamaa strašil hùø než to strašidlo; ale ti druzí, ti sebe dbalí honìjak vytlaèili z té slušné a skoro ctihodné domácnosti,- to už je dávno, hroznì dávno. A jednou tam pøišel jedentakový chlap, to byl ten hrdina; nedìlal žádné okol-

ky a zaèal komandovat jako v pevnosti, hoši, musíse do toho, a tak. A vida, jaké to bylo mužstvo: ten s loktyse mohl pøetrhnout samou horlivostí, a obyèejný èlovìkmìl síly za dva, a hypochondr najednou cítil s úlevou,pendrek záleží na mém životì. To byla doba, hoši, tobyla chlapácká doba! A pak bylo po válce a ten hrdinatu už nemìl co dìlat; to si ti tøi, paneèku, oddychli, kdyžbyl ten vetøelec ten tam! Tak, teï je to tady, chválabohu,zase naše.Vidím to jako nìjakou scénu, tah živì a urèitì. To tedyje ten celý život, tohle drama bez dìje, a teï už je pomalukonec; už i ten vìèný spor se jaksi vyøídil. Vidím to jakonìjakou scénu. Ten s lokty už nemluví povýšenì, nekáže,co by se mìlo dìlat, má hlavu v dlaních a díváse do zemì, Ježíši Kriste, Ježíši Kriste! Ten obyèejnýdobrák neví, co by øekl; je mu strašnì líto toho muže,toho ctižádostivého egoisty, který mu zkazil život; nu, codìlat, nebyl to úspìch a už na to nemysli. Ale zato sedíu stolu ten žebráèek boží, ten chudý, který nic nechce,drží za ruku hypochondra a nìco šeptá, jako by se modlil.XXXIIByly ve mnì vìci, o kterých jsem vìdìl, tohle je tatínek,a jiné, ze kterých jsem cítil, toto je maminka. Alev tatínkovi a mamince žili zase jejich otcové a matky,které jsem skoro neznal; jenom jednoho dìdeèka, kterýprý býval veliký divous, samé ženské a kumpáni, a jednubabièku, ženu svatou a pobožnou. Snad i oni jsou nìèímpøítomni ve mnì a nìkdo v tom zástupu má jejichrysy. Snad to množství, které je v nás, jsou naši pøedkovédo bùhvíkolikatého kolena. Ten romantik, to vím, tobyla maminka, ale ten žebrák u chrámových dveøí, to

mohla být ta pobožná babièka, a ten hrdina tøeba nìjakýpradìd, dobrý piják a rváè, kdopak ví. Je mi teï líto,že nevím nic bližšího o svých pøedcích; kdybych aspoòvìdìl, èím bývali a koho si brali, - i z toho by se mohloledacos poznat. Tøeba každý z nás je souèet lidí, jenžnarùstá z pokolení do pokolení. A tøeba už je nám úzkoz toho nekoneèného rozrùznìní; proto mu chceme uniknouta pøijímáme nìjaké davové já, které by nás zjednodušilo.Bùh ví, proè musím myslet na svého bratøíèka, kterýzemøel, sotva se narodil. Trápí mì pøedstava, jaký byasi byl. Jistì docela jiný než já; bratøi si nejsou nikdyrovni. A pøece byl by zrozen z týchž rodièù a za stejnýchpodmínek dìdiènosti jako já. Rostl by na tomtéž truhláøskémdvorku s týmž tovaryšem Francem i panem Martinkem.Pøesto by byl možná nadanìjší než já nebo svéhlavìjší,pøivedl by to dál nebo nikam, kdopak to mùževìdìt. Patrnì by si z té spousty možností, se kterýmipøicházíme na svìt, vybral nìkteré jiné, a byl by to docelajiný èlovìk. Možná, že se už biologicky rodíme jakomnohost, jako takový zástup, a teprve vývojem, prostøedíma okolnostmi se z nás udìlá více ménì jeden èlovìk.Jistì že by mùj bratøíèek uskuteènil osudy, na kteréjsem já už nestaèil, a snad bych i na nich poznal ledacos,co je ve mnì.Je hrozné, když si èlovìk pøedstaví tu nahodilost života.Mohly se setkat dva jiné z milionù zárodkù, a byl byto jiný èlovìk; nebyl bych potom já, nýbrž jakýsi neznámýbratr, a bùh suï, co by to bylo za divného chlapa.Mohl se narodit nìkterý jiný z tisícù nebo milionù možnýchbratøíèkù; nu, byl jsem to já, kdo vytáhl ten pravýlos, a oni ostrouhali koleèka; co dìlat, nemohli jsmese narodit všichni. A co, èlovìèe, je-li ta mnohost osu-

dù, která je v nás, zástupem tìch možnýcha nenarozených bratøí? Tøeba jeden z nich by byl truhláøema druhý hrdinou; jeden by to pøivedl daleko a jinýby žil jako žebrák u chrámových dveøí; a nebyly to jenommé, nýbrž také jejich možnosti! Možná, že to, cojsem prostì bral jako svùj život, byl náš život; nás, kteøíjsme dávno žili a umøeli, i nás, kteøí jsme se ani nenarodilia jenom jsme mohli, být. Bože, to je hrozná pøedstava,hrozná i krásná; ten obyèejný života bìh, který takdobøe a nazpamì znám, se najednou na mne dívá docelajinak, zdá se nesmírnì velký a tajemný. To jsemnebyl já, to jsme byli my. Ani nevíš, co jsi žil, èlovìèe, aninevíš, co všechno jsi žil!* * *Tak teï jsme tady všichni, a je nás tu plno. Tak vida,celý náš rod; a co že jste si na mne všichni vzpomnìli?Inu, my jsme se pøišli rozlouèit; to víš -Co?Nu, nežli se rozejdeme. Máš to tu pìkné.Tak tak. Moji milí, moji milí! Musíte odpustit, že jsemvás neèekal -Pìkný nábytek, hochu. Musel stát hromadu penìz.Stál, tatínku.Je vidìt, chlapèe, žes to nìkam pøivedl. Mám z teberadost.Mùj jediný, mùj hošíèku, jak špatnì vypadáš! Není tinìco?A, to je maminka! Maminko, mami, já mám nìco se srdcem,víš?Ach bože, se srdcem? Vidíš, já jsem taky mìla trampotyse srdcem. To je po mém tatínkovi.

A ten tu není?Je. To je pøece ten špatný dìdeèek. Však to byl, chudák,on, co tu strašil, to je u nás v rodì.Ukažte se, zpropadený dìdeèku! Tak to jste vy, tenhøíšník? Kdo by to do vás øekl!Nu, jen nech. Kdo by to øekl do tebe! V tobì to takybylo.A1e v mamince ne.Prosím tì, v ženské! To pøece není pro ženské. Codìlat, mužský se musí vybouøit.A vy to máte jednoduché, dìdeèku!Mám. Já jsem byl pravý chlap, holenku. Nu co, zadovádìljsem si nìkdy.A tahal jste babièku za vlasy po zemi.Tahal.Tak vidíte; a mnì pak vyèítají, že jsem chtìl uškrtit svounebožku ženu! To je po vás, dìdeèku.Ale nemìls tu sílu po mnì, hochu. Tys podìdil náturuspíš po ženských. Proto to bylo v tobì... takové divnéa tajné.To mùžete mít pravdu. Tak vida, po ženských! To vyjste mìl za ženu tu pobožnou a svatou babièku?Kdepak. Já jsem mìl tu veselou babièku. Copaks o níneslyšel?Už vím! To byla ta veselá babièka, co strojila samýšprým. - Já jsem ta veselá babièka. Pamatuješ se, jakjsi škádlil toho telegrafistu? To bylo po mnì.A po kom byl ten pokorný a svatý èlovìk?To bylo taky po mnì, hochu. Já jsem mnohood chudáka dìdeèka zkusila, co je to platno. Èlovìk musímít trpìlivost, nu, a smíøí se.A co ta druhá babièka, ta pobožná a svatá?

To byla, chudák, zlá ženská. Plná zlosti, závisti a lakoty,a proto ze sebe dìlala svatou. To pøece máš po ní!Co?Inu, že jsi každému závidìl a chtìl být ten nejlepšíze všech, ty mùj ubohý brouèku.A co mám po tom druhém dìdeèkovi?Tøeba to, že jsi sloužil. Ten byl, holenku, ještì nevolníkema robotil na panském, tak jako jeho táta a dìd -A po kom byl ten básník?Básník? To v nás nebylo v rodì.A ten hrdina?Žádný hrdina. My jsme byli, synáèku, samí obyèejnílidé. Vždy nás bylo a je jako na pouti.Máte pravdu, babièko, máte pravdu, jako na pouti. A pakse nemá èlovìk rodit jako prùmìr z tolika lidí! Z každéhomá nìco, a dohromady je to takové obyèejné a prùmìrné- Chválabohu!Chválabohu!Chválabohu, že jsem byl ten obyèejný èlovìk. Vždyto je právì to ohromné, - v tom právì jste byli vy, vyvšichni, tolik vás v Pánu zesnulých!Amen.A co nás je, - jako na pouti. Tolik lidí pohromadì, vždyje to jako veliký svátek! To by èlovìk neøekl, bože, to bysi ani nepomyslil, že život je - taková sláva!* * *A co my, my možní bratøíèkové?Kdepak jste? Já vás nevidím -Ne, nás vidìt není, nás si mùžeš jen myslet. Na pøíklad-Co na pøíklad?

Na pøíklad já bych byl truhláøem a pøevzal bych dílnupo tatínkovi. Nemysli si, dnes by to už byla velká dílna,dvacet dìlníkù - a tìch mašin! To by se musil pøikoupitdvorek hrnèíøùv, však beztoho už tam není hrnèíøskádílna.Tatínek na to myslel.Pravdaže myslel, ale když nemìl syna truhláøem! Škodaté truhlárny. Nech to být, nebylo by to špatné.Nebylo.A to já ne, já bych byl nìco jiného. Èlovìèe, já bych bylukázal tomu klukovi malíøovu! Franc by mì nauèil, jakse má èlovìk prát, a bylo by to. Ten by jich dostal, tenkluk malíøská!A èím bys chtìl být potom?To je jedno. Tøeba lámat krumpáèem skálu, po pásnahý, plivnout si do dlaní a kopat. Ty svaly, paneèku, tobys koukal.Jdi nìkam, lámat skálu! To já bych šel do Ameriky nebokam. A ne jenom fantasírovat o nìjakých dobrodružstvích,to nic není. Zkusit to, sakra, zkusit své štìstía pustit se do svìta - Èlovìk aspoò nìco užije a pozná.Nìco užít, to máš jenom se ženskými. Mládenci, já bychse dal na to. A by to byla coura nebo princezna v lodenovýchšatech -I ta kantinská?I ta kantinská s prsy až na bøicho.I ta nevìstka na mostì?I ta, èlovìèe. Ta musila být, kruci!I ta... holèièka s udìšenýma oèima?Ta zvláš , ta zvláš ! Tu bych byl pøece nepustil jen tak!A vùbec - Èert to vem, zadovádìl bych si.A co ty?Já nic.

Èím bys byl?Nu, nic, nièím. Já jen tak; víš?Žebral bys?Tøeba i žebral.A ty?Já?... Já bych umøel ve tøiadvaceti letech. Urèitì.A nic bys neužil?Nic. Jenom to, že by mì všichni litovali.Hm, to já bych padl až na vojnì. Hergot, je to blbé, aleèlovìk je aspoò s kamarády. A když chcípá, tak aspoòcítí takový vztek, takový strašný a krásný vztek, jako bynìkomu plival do tváøe. Potvory, co jste to udìlali!A básníkem by nebyl nikdo z vás?Kuš! Když už, tak být nìèím poøádným. Copak ty, tysbyl skoro ten nejslabší z nás, ty bys namohl to, co my -Nu, dobøe, že sis na nás vzpomnìl, bratøíèku. Jsme pøecejenom všichni jedna krev. Ty, žebrák, dobrodruh, truhláø,rváè a dìvkaø, ten, který padl, i ten, který pøedèasnìzemøel -- všichni jsme jedné krve.Všichni. Vidìls už, bratøíèku, nìkoho, kdo by nemohlbýt tvým bratrem?XXXIIIJeštì tak být básníkem, ten to má dobré; básník vidí,co je v nìm, a mùže tomu dát jméno i tvar. Není žádnéfantasie, nikdo nemùže vymyslet, co by nebylo v nìm.Uzøít a uslyšet, v tom je ten celý zázrak a celé zjevení.A domyslet do konce, co je v nás jenom naznaèeno.I najde celého èlovìka a celý život v tom, co je pro jinéjenom záchvìv nebo okamžik. Je tak pøelidnìn, že tomusí vysílat do svìta. Jdi, Romeo, a miluj zbìsilostí lás-

ky, vraždi, žárlivý Othello, a ty, Hamlete, váhej, jako jsemváhal já. To všechno jsou možné životy, jež èiní nárok,aby byly žity. A básník jim toho mùže dopøát se zázraènoua všemohoucí plností.Kdybych mohl, jako básníci, dát vùli tìm osudùm, kterébyly ve mnì, tu by vypadaly jinak, Kriste, to bych z nichudìlal nìco jiného! Ten obyèejný èlovìk by nebyl pøednostoustanice; byl by sedlákem, hospodáøem, který pracujena své pudì; své konì by høebelcoval a zaplétal by jimhøívu, tìžkým a ryšavým valachùm s ohony po zem; svévolky by popadl za rohy a vùz by nadzvedl rukou, takovýhromotluk. A dvorec bíle natøený s èervenými støechami,a na zápraží žena, utírá si ruce zástìrou, a pojï jíst, hospodáøi.Mìli bychom dìti, ženo, nebo naše pole by plodilo.Jakápak práce, když to není na svém? - Byl by to palièatýa prchlý sedlák, jako ras na èeleï, ale zato ten pìknýdvorec, a tìch zvíøat, toho život, co se tu hemží! To užnení; pane, ohrada z tøísek, to je pravý kus svìta a pravápráce. Na to se mùže každý podívat, jaké dílo jsem tadypro sebe udìlal. - To tedy byla ta pravá historie a ta celá,plná, nepolovièatá pravda o èlovìku obyèejném. Ten hospodáøby patrnì položil krk za svùj statek: ne proto, že byto bylo tragické, naopak, že je to samozøejmé; copak tenkrásný grunt nestojí za život èlovìka? Tøeba dìlá na poli,a ve vsi zvoní na poplach, u nìkoho hoøí. A tu bìží starýsedlák, srdce mu neslouží, ale sedlák bìží; to je hrozné,co takové srdce mùže dìlat. Jako by se mìlo rozpuknout,jako by se strašnì sevøelo a nemohlo se zase otevøít, alesedlák bìží. Ještì nìkolik krokù, - ale to už není srdce, touž je jenom taková nesmírná bolest. A tady jsme, tadyjsou vrata a dvùr, bílé stìny a èervené støechy, co že se totak toèí vzhùru nohama? Ne, to pøece nejsou bílé stìny,to je obloha. Vždy tady vždycky býval dvùr, diví

se hospodáø; ale to už ze stavení vybíhají lidé a pokoušejíse zvednout tìžké tìlo èlovìka.Nebo ten s lokty: to by taky byla docela jiná historie.Pøednì by to pøivedl dál, nestaèil by mu nìjaký úøednístùl; ani nevím, èím by musel být, aby to vyjádøilo jehoctižádost. A byl by bezohlednìjší, byl by hrozný ve svévùli k moci; šel by pøes mrtvoly, aby dosáhl svého; všeckoby obìtoval své velikostí, štìstí, lásku, lidi i sebe sama.Nejdøív malý a ponížený, drápal by se stùj co stùj nahoru;vzorný žáèek, který všecko nadøel a pomáhá uèitelùmdo kabátu; snaživý úøedníèek, který žere práci, lichotínadøízeným a denuncuje kolegy; potom už sámmùže porouèet jiným a pøijde tomu na chu . Pánovitýa bezcitný, týrá lidi, takový otrokáø práskající bièem; tose rozumí, teï se stává osobou dùležitou a užiteènoua roste èím dále tím rychleji, poøád osamìlejší a mocnìjšía poøád víc nenávidìný. A ještì toho nemá dost, nikdynemùže být dost pánem, aby vyhladil poníženost svýchpoèátkù; ještì se musí nìkolika lidem klanìt a div se pøitom nepøerazí samou horlivostí a úctou; tak to je ještì tomalé a služebné v nìm, co dosud nepøekonal. Nu takdál, ještì o kousek výš, všechny síly napnout, - a v tuchvíli ten s lokty o nìco brkne, a už je dole, je v hanbìa ponížení, a konec. To je trest za to, že chtìl být veliký,to je spravedlivý trest. Tragická figura, koukejme; takovýto byl pøísný pán, a teï sedí a tiskne si ruku k srdci.Copak mìl nìkdy srdce? Inu, nemíval, a najednou tu jenìco, co silnì a hluboce bolí. To tedy je srdce, ta bolesta úzkost; kdo by byl vìøil, že mùže být v èlovìku toliksrdce!Nebo ten hypochondr: jen ho poøádnì dodìlat, a bylaby to pìkná nestvùra. Jeho pøíbìh, to by byla obludnátyranie slabostí a strachu, nebo slaboch je nejhroznìj-

ším tyranem. Všechno by se musilo kolem nìho toèit zakøiknutìa po špièkách. Nikdo se nezasmìj, nikdo se netìšze života, nebo tady je nemocný. Jak mùže, jak smí nìkdobýt zdráv a veselý! Zatrhnout vám to, neøádi, kéž byvám tváøí zacukala bolest, kéž byste schli strachema sklíèeností! Aspoò vám nejbližším budu otravovat dnya noci tisícerou sekaturou, aspoò vás pøinutím, abystesloužili mé nemoci a slabosti, což nejsem chorý a nemámna to právo? Tak vida je, oni umrou døív! Dobøe jim tak, tomají, z toho, že byli zdrávi! A nakonec zbývá jen on, jenhypochondr; všechny je pøežil, a už nemá, koho by trápil;nyní je skuteènì nemocen, a je na to sám; není tu nikdo,na kohoA co by se dalo udìlat z toho hrdiny, - ten by nevyvázlse zdravou koží; jednou v noci by ho zatkli vojáci, - jakby se na nì podíval pyšnýma, planoucíma, výsmìšnýmaoèima, jako ten syn malíøùv; byl by na místì zastøelen,patrnì ranou do srdce; jen takové jedno bolestnécuknutí, a ležel by mezi kolejemi, tváøí vzhùru. Šílenýsetník s revolverem - Odneste toho psa do lampárny!Ètyøi železnièáøi vlekou to tìlo, hergot, jak je takový mrtvýèlovìk tìžký! - V tu dobu by už byl básník dávno mrtev,upil by se; umíral by ve špitále, odulý a hrozný; coto tak šustí, jsou to kokosové palmy nebo køídla? Modlíse nad ním milosrdná sestra, drží ho za ruce, aby taknetìkaly v deliriu. Sestøièko, sestro, jak je to dál: Andìleboží, strážce mùj -? A romantik, což ten: nìco byse semlelo, nìjaké velké a neobyèejné neštìstí; a on byumíral, jistì pro tu krásnou cizinku; mìl by hlavu na jejímklínì a šeptal by: Ne pleurez pas, Madame - Ano, to bybyl ten pravý konec, to jsou ty pravé a celé životy, jakmìly být.

To už jsou všichni, a všichni mrtvi? Ne, ještì zbývá tenžebráèek boží; copak ten ještì neumøel? Ne, neumøel,možná, že je vìèný. Vždycky byl tam, kde byl konecvšeho; i bude snad na konci všeho, a bude se dívat.XXXIVKaždý z nás je my, každý je zástup, který se vytrácído nedohledna. Jen se na sebe podívej, èlovìèe, vždyjsi málem celé lidstvo! To je to strašné: když høešíš, padávina na nì na všechny, a každou tvou bolest i malost neseten ohromný zástup. Nesmíš, nesmíš tolik lidí vést cestouponížení a marnosti. Ty jsi Já, ty vedeš, jsi za nì odpovìdný;tyhle všechny jsi mìl nìkam pøivést.Ano, ale co dìlat, když je tìch osudù tolik, když je toliktìch možností! Copak je mohu všechny vést za ruku?Což se mám vìènì dívat sám do sebe a zobracet svùjživot políci i rubu, - není tam ještì nìco? nepøehlédl jsemsnad nìjakou pøikrèenou osobièku, která se bùhvíproèschovává za tìmi druhými? Mám snad ze sebe vytahovatkdekterý záprtek možného života? Vždy jich bylonejmíò pùl mandele, tìch, které bylo možno jakž takžrozeznat a pojmenovat, a už to je víc než dost; každý bystaèil na celý život, - naè hledat dál! To už by èlovìk aninežil a jenom by se pøehrabával v sobì -A tak už nech toho pøehrabávání, nikam by to nevedlo.Copak nevidíš, že všichni druzí lidé, a jsou, co chtìjí,jsou jako ty, že také oni jsou zástupové? Vždy aninevíš, co všechno máš s nimi spoleèného; jen se podívej,- vždy jejich život je také jeden z tìch nesèíselnýchmožných, které jsou v tobì! I ty bys mohl být to, co jeten druhý, mohl bys být pán nebo žebráte nebo nádeníkpo pás nahý; mohl bys být tím hrnèíøem nebo tím peka-

øem nebo tím tátou devíti dìtí, umazaných povidlyod ucha k uchu. To všechno jsi ty, protože v tobì jsoutakové ty rozmanité možnosti. Mùžeš se dívat na všechnylidi a na nich rozeznávat, co všechno je, èlovìèe,v tobì. Každý z nich žije nìco tvého, i ten chlap trhan,kterého vedou èetníci s øetízky na rukou, i ten moudrýa tichý lampáø, i ten ožralý setník, který zapíjí své hoøe,všichni. Dívej se, dívej se dobøe, abys koneènì vìdìl,co všechno bys mohl být; dáš-li pozor, uvidíš v každémkus sebe sama, a pak v nìm s úžasem poznáš svéhopravého bližního.Ano, je to tak, chválabohu, je to tak; a už nejsem taksám ve svém já. Lidi, já už mezi vás nemohu, nemohuse na vás podívat zblízka; jenom vyhlížím oknem - tøebanìkdo pùjde: listonoš nebo dítì ze školy, nebo metaø,nebo žebrák. Nebo tudy ještì pùjde ten mládenecse svou dívkou, budou strkat hlavy k sobì a anise neohlédnou po mých dveøích. A už ani nemohu státu okna, mám tak nabìhlé a nevládné, jakoby chladnoucínohy ; ale ještì mohu myslit na lidi, a je znám neboneznám, - je jich jako na pouti, takový nesmírný zástup!Bože, tìch lidí! A jsi kdokoliv, poznávám tì; vždy tímjsme si nejvíc rovni, že každý z nás žije nìjakou jinoumožnost. A jsi kdokoliv, jsi mé nesèíslné já; jsi to špatnénebo to dobré, co je také ve mnì; i kdybych tì nenávidìl,nezapomenu nikdy, jak jsi mnì strašnì blízký. Milovatibudu bližního svého jako sebe samého; i hrozitse ho budu jako sebe i odporovat mu budu jako sobìsamému; jeho bøímì budu cítit, jeho bolestí budu sužována budu úpìt pod bezprávím, které se dìje na nìm.Èím mu budu blíž, tím najdu víc sebe sama. Budu klástmeze sobci, nebo jsem sobec, a sloužit nemocnémubudu, nebo sám jsem nemocný; neminu žebráka

u chrámových dveøí, jelikož jsem chudý jako on, a buduse pøátelit se všemi, kdo pracují, nebo jsem jeden z nich.Jsem to, co dovedu pochopit. Èím víc lidí poznám v jejichživotì, tím víc se naplní mùj vlastní. A budu vším, èímjsem mohl být, a to, co bylo jen možné, bude skuteènost.Budu tím víc, èím míò bude toho já, jež mì omezuje.Vždy to já bylo jako zlodìjská lampièka, - nebylo nicnež to, co bylo v jeho okruhu. Ale nyní jsi ty a ty a ty, jevás tolik, je nás tolik, jako na pouti; baže, oè ten svìtnaroste druhými lidmi! èlovìk by neøekl, že to je takovározloha, taková sláva!A to je ten pravý obyèejný život, ten nejobyèejnìjší život,ne ten, který je mùj, ale ten, který je náš, nesmírnýživot nás všech. Všichni jsme obyèejní, když je nás tolik;a pøesto - taková slavnost! Snad i Bùh je docela obyèejnýživot, jen ho uzøít a poznat. Snad bych ho našelv druhých, když jsem ho nenašel nebo nepoznal v sobì;tøeba se mùže potkat mezi lidmi, tøeba má docela obyèejnoutváø jako my všichni. Snad by se ukázal... tøebana truhláøském dvorku; ne že by se zjevil, ale najednouby èlovìk vìdìl, že je tady a všude, a nic by nevadilo,že bouchají fošny a sviští hoblík; tatínek by ani nezvedlhlavu, Franc by ani nepøestal hvízdat, a pan Martinekby se díval krásnýma oèima, ale nic zvláštního by nevidìl;byl by to docela obyèejný život, a pøitom taková nesmírná,úžasná sláva. Nebo by to bylo v døevìné boudì,zavøené na petlici a páchnoucí jako zvíøe; taková tma,jen štìrbinou tam vniká svìtlo, a tu se poène všechnorýsovat v záøi podivné a oslòující, všechno to svinstvoa ta bída. Nebo poslední stanice na svìtì, rezavá kolejzarùstající pastuší tobolkou a metlicí, nic dál a konecvšeho; a ten konec všeho, to by byl právì Bùh. Nebokoleje bìžící do nekoneèna a v nekoneènu se setkáva-

jící, koleje, jež hypnotisují; a už bych se po nich nerozjíždìlza kdovíjakým dobrodružstvím, ale rovnì, rovnì,docela rovnì do nekoneèna. Možná, že to tam bylo, žei to bylo v mém životì, ale já jsem to pøehlédl. Tøeba jenoc, noc s èervenými a zelenými svìtýlky, a na stanicistojí poslední vlak; žádný mezinárodní rychlík, ale docelaobyèejný osobní vláèek, takový krcálek, co stavína každé stanici; proè by takový obyèejný vlak nemohljet do nekoneèna? Bim, bim, zøízenec o ukává kola kladívkem,po peronì kmitá lucerna lampáøova a pan pøednostase dívá na hodinky, už by byl èas. Bouchají dvíøkavagonù, všichni salutují, hotovo, a vláèek se rozjíždí pøesvýhybky do tmy na tu nekoneènou kolej. Poèkejte, vždytam je plno lidí, sedí tam pan Martinek, opilý setník spív koutì jako døevo, èerná holèièka tiskne nos na oknoa vyplazuje jazyk a z budky na posledním voze zdravípraporkem ten brzdaø. Poèkejte, já jedu s sebou!* * *Doktor byl na zahradì, když mu pan Popel pøišel vrátitten rukopis, zase tak peèlivì ovázaný, jako by to byl svazekvyøízených aktù.„Pøeèetl jste si to?“ ptal se doktor.„Pøeèetl,“ bruèel starý pán, a nevìdìl, co øíci dále. „Poslouchejte,“vyhrkl po chvíli, „vždy mu to nemohlo dìlatdobøe, psát tyhle vìci! To je vidìt na tom písmu, jak jena konci roztøesené, jako by mu ruka skákala.“ Podívalse na svou vlastní ruku; ne, chválabohu, ještì se tak mocnetøese. „Já myslím, že ho to muselo rozèilovat, ne? Pøijeho zdravotním stavu -“Doktor krèil rameny. „To víte, že mu to škodilo. Ještì toleželo na stole, když mì k nìmu zavolali. Asi to právì

dopsal, - je-li to vùbec dopsáno do posledního puntíku.- To se rozumí, že by bylo pro nìho líp, kdyby si byl vykládalkarty nebo tak.“„Tøeba mohl být ještì živ, ne?“ vyzvídal pan Popel nadìjnì.„Ale ano,“ brumlal doktor. „Ještì pár týdnù nebo nìjakýmìsíc -“„Chudák,“ øekl pan Popel dojatì.Bylo ticho na zahrádce, jen nìkde za plotem výskalodítì. Starý pán uhlazoval zamyšlenì ohnuté rùžky rukopisu.„Prosím vás,“ øekl najednou, „co bych já musil øício svém životì! Holenku, to nebylo tak jednoduché a...obyèejné jalo u nìho. Vy jste ještì mladý, vy nevíte, covšechno èlovìk dovede. Kam bych pøišel, kdybych tovšechno chtìl nìjak vysvìtlit! Nu, bylo to, a jaképak øeèi.A vy, vy jistì taky —“„Já na takové vìci nemám kdy,“ dìl doktor. „Páratse v sobì nebo tak. Dìkuju uctivì, já mám dost tohosvinstva v druhých lidech.“„Tak vy øíkáte,“ naèínal pan Popel váhavì, „radìji sivykládat karty -“Doktor po nìm støelil oèima; to víš, budu ti tady dìlatordinaci! „Pøijde na to,“ øekl nevlídnì, „co komu dìlá nejlíp.“Starý pán zamyšlenì mrkal. „Takový to byl hodný, spoøádanýèlovìk -“Doktor se obrátil a dìlal, jako by uštipoval odkvetlý kvìt.„Abyste vìdìl,“ bruèel, „ty ostrožky jsem mu tam na zahrádcevymìnil. Aby po nìm zùstalo všecko v poøádku.“