Frýdek-Místek – místo posledního vzdoru - gsos

Frýdek-Místek 

– místo posledního vzdoru 

1 

Lenka Judičáková 

Gymnázium a SOŠ, 

Cihelní 410 

Frýdek-Místek

Úvod 

Událost, která se významně zapsala do našich dějin, letos 14. března 1939 oslavila své 

sedmdesáté výročí. Událost, jeţ dodnes budí emoce v našich srdcích. Dny, kdy český národ pozoroval, 

jak příslušníci německé říše okupují rodnou zem a kdy i nás pohltila válka. 

Ne všichni však dokázali sledovat uzurpaci naší půdy a připustit si ztrátu svobody. Poslední, 

kdo vzdoroval okupantům, ještě neţ Hácha podepsal náš ortel, byly Čajánkovy kasárny. Jako jediní při 

okupaci nacisty se postavili čelem a vzdorovali do poslední chvíle bez pořádného ozbrojení jen 

s určitým počtem nábojů na pár pušek a pár lehkých kulometů, ale s pořádnou dávkou cti a odvahy. 

Obrázek 1 - Pomník na místě bývalých Čajánkových kasáren 

„Zde kladl se zbraní v ruce 8. pěší pluk „Slezský“ dne 14. března 1939 odpor německým 

okupantům“ 

Zdroj: http://www.vets.estranky.cz/archiv/iobrazek/12414 

2

Obsah 

Úvod ........................................................................................................................................................ 2 

Historie 8. pěšího pluku ........................................................................................................................... 4 

Události před 14. březnem 1939 .............................................................................................................. 6 

Ve světě ............................................................................................................................................... 6 

U nás .................................................................................................................................................... 6 

14. březen 1939 ....................................................................................................................................... 7 

Čajánkova kasárna ................................................................................................................................. 13 

Osobnosti ............................................................................................................................................... 15 

Podplukovník Karel Štěpina .............................................................................................................. 15 

Kapitán Karel Martínek ..................................................................................................................... 15 

Plukovník Karel Pavlík ..................................................................................................................... 16 

Prof. PhDr. et JUDr. Edvard Beneš ................................................................................................... 17 

Emil Hácha ........................................................................................................................................ 18 

Závěr ...................................................................................................................................................... 20 

Seznam pouţitých obrázků: ................................................................................................................... 22 

Pouţitá četba: ........................................................................................................................................ 22 

Odkazy: ................................................................................................................................................. 22 

Poděkování: ........................................................................................................................................... 23 

Obrázek 2 - Frýdecké náměstí na jaře roku 1939 

Zdroj: Nosková, Miroslava – 8. pěší pluk Slezský, Muzeum Beskyd, 2000 

3

Historie 8. pěšího pluku 

V dubnu 1917 ruská válečná rada schválila návrh československého exilu na 

ustanovení armádního sboru. Velmi důleţitým datem nejen pro vznik 8. pěšího pluku, ale i 

mnoha dalších byl 2. červen téhoţ roku. V této bitvě u Zborova bojovalo velmi mnoho 

československých jednotek-legií. Zúčastnilo se ji okolo 3500 muţů československé střelecké 

brigády (1. střelecký pluk „Mistra Jana Husi“, 2. střelecký pluk „Jiřího z Poděbrad“, 3. 

střelecký pluk „Jana Ţiţky z Trocnova“). Oproti tomu na druhé straně bojovalo asi 5500 

muţů lépe cvičených a vybavených. Avšak česká střelecká brigáda se probojovala přes 4 linie 

a na její straně napočítali "jen“ 185 padlých a okolo 700 zraněných. Úspěch československých 

jednotek byl natolik výrazný, ţe ruská vláda poté zrušila veškerá omezení na formování 

nových jednotek z českých a slovenských zajatců. Zajímavostí je, ţe v této bitvě se proti sobě 

utkali budoucí dva prezidenti Československa, a to Klement Gottwald na straně Rakouska a 

legionář Ludvik Svoboda. 

Tento pěší pluk vznikl za první světové války přesněji v červnu 1917 na území 

Ukrajiny jako součást československých legií. V srpnu tehdejšího roku pak se z tohoto pěšího 

pluku stal střelecký a pojal název Slezský (kromě jiţ zmíněných pluků I. divize nesoucích 

názvy husitské – 4. pluk Prokopa Holého, na rozdíl pluky II. divize nesly názvy krajů 

s výjimkou pátého, který byl pojmenován po T. G. Masarykovi, a to 6. Hanácký, 7. 

Tatranský). 

Obrázek 3 - Vlajka 8. pěšího pluku 

Zdroj: http://www.svedomi.cz/on/on2004/on0401_rof_8pluksl.htm 

4

V srpnu také se náš pluk přestěhoval do malého ukrajinského města Baryševky. Poté 3 

roky různě cestoval po Sibiři a ruských městech. 10. listopadu 1918 mu byl udělen 

v Jekatěrinburku plukovní prapor vyšitý československými ţenami, který měl být původně 

předán ve Francii. 28. září 1919 dostává rozkaz k evakuaci z Ruska a nasedá na magistrálu a 

putuje do Vladivostoku. V únoru 1920 se dostává do Vladivostoku a v červnu se naloďuje na 

anglickou loď M.S.Dollar, se kterou pluje aţ do kanadského Vancouveru. Poté nasedá na 

kanadskou dráhu a jede aţ ke Quebecu a do Halifaxu, kde se nalodí na lodě Belgic a Valencia 

a putují přes Atlantský oceán do německého Cuxhavenu, odtud uţ jen vlakem přes Bavorsko 

do Čech. 

29. června 1920 dosahují čeští vojáci toho pluku v 5 hodin ráno konečně hranic naší 

země. Přes Plzeň, Prahu a Olomouc cestují a nakonec jsou vítáni 4. srpna v Opavě. Do vlasti 

přijelo 89 důstojníků a 2200 vojínů. Na následky nemocí nebo zranění zemřelo 174 

příslušníků pluku a 17 osob zůstalo nezvěstných. 

Jiţ 28. srpna jsou opět stěhování, a to do Frýdku, kde přetrvávají aţ do roku 1923 neţ 

jsou přesunuti do Místku (tehdy dvě samostatná města dělená řekou Ostravicí, přirozenou 

hranicí mezi Moravou a Slezskem). 1924 se připojuje III. prapor z Českého Těšína. 

Při květnové mobilizaci v roce 1938 měl pluk primárně za úkol ochranu tehdejších 

hranic především okolo Hlučína a Bohumína. V září se rozkaz změnil na obranu prostoru 

okolo Moravského Berouna (Bruntál). Po mnichovské zradě se pluky rozmístily do původních 

posádek. 

Koncem temného září 1938 jsme museli odstoupit od Sudet, ale také části Těšínska, 

Javoriny, Beckovského Polska, jiţní části Slovenska, kterou zabrali fašističtí Maďaři, a také 

Karpatské Ukrajiny, čím jsme ztratili snad veškeré ţelezobetonové bunkry v pohraničí 

vystavěné v roce 1936. 

Obrázek 4 - Mapka znazorňující hranice po mnichovské dohodě 

Zdroj: www.gamepark.cz/mnichovska_dohoda_98126.htm 

5

Události před 14. březnem 1939 

Ve světě 

„O nás, bez nás.“ Čtyři zástupci tehdy nejsilnějších států, jmenovitě Velká Británie, 

Francie, Itálie a Německo, Chamberlain, Daladier, Mussolini a Hitler se podepsali 29. září 

1938 na smlouvu, jeţ zpečetila náš osud. Chamberlain, kdyţ přijel zpátky poté do Anglie, 

prohlásil, ţe podpisem smlouvy přinesl mír. I kdyţ zástupci naší země mohli přihlíţet tomuto 

aktu, nemohli se nijak vyslovit. Výsledek jednání uţ jen smutně předal náš velvyslanec 

Mastný dr. Edvardu Benešovi. Mnichovský diktát přijal dr. Edvard Beneš společně s vládou 

generála Syrového hned následujícího dne a pak 5. října pan prezident abdikoval. 

Obrázek 5 - Podpis mnichovské dohody 

Zdroj: http://img.aktualne.centrum.cz/165/1/1650177-mnichovska-dohoda.jpg 

Mezitím ještě v říjnu luďácko-agrární vláda přijala ústavní zákon o autonomii 

Slovenska. A aţ 30. listopadu tohoto roku byl zvolen prezidentem Doc. JUDr. Emil Hácha. 

U nás 

Jiţ od začátku toho roku se nálada a souţití obyvatel veškerých národností zde ţijících 

začala pozvolna měnit. 30. ledna na budově německého domu v Místku byl vyvěšen první 

prapor s hákovým kříţem. V březnu se jiţ běţně ve městě občané zdravili „Heil März!“. Ve 

Frýdku i v Místku ţilo docela vysoké procento obyvatel právě německé národnosti. Při sčítání 

6

lidu v roce 1930 bylo ve frýdeckém okrese zaznamenáno 5% Němců a 3,4 % v místeckém 

okrese, zatímco v obou městech jako takových toto číslo bylo mnohem vyšší - ve Frýdku 

19% a v Místku 10%. 

V únoru dokonce v kasárnách přijali tajný rozkaz z velitelských míst, aby nikomu, kdo 

se hlásí na německou stranu, nebylo bráněno odchodu z armády. Zatímco Němci se na nás 

všemoţně připravovali a velitelství československé armády vědělo o těchto přípravách, přesto 

jiţ dávno předtím stáhli všechny těţké zbraně, včetně těţkých kulometů a průbojného střeliva 

a odevzdali je do divizních skladů, lid byl však stále uklidňován, ţe se nic váţnějšího neděje. 

Slezského: 

Obrázek 6 - Nacisté v Místku na jaře v r. 1939 

Zdroj: Nosková, Miroslava – 8. pěší pluk Slezský, Muzeum Beskyd, 2000 

14. březen 1939 

Jak nejlépe popsat události? Snad slovy těch, kteří si ji proţili. 

Výpověď inženýra R. Ichnovského, bývalého 2. pobočníka velitele 3. Pluku 

„Po čtrnácté hodině ozval se na velitelství pluku telefon. Volal velitel divize. Chtěl 

velitele pluku plukovníka Eliáše. Ten se ještě nevrátil z oběda. Velitel nechtěl mluvit se mnou 

jako s druhým pobočníkem hovořit. Dostal jsem rozkaz sehnat plukovníka Eliáše a vyřídit 

7

mu, aby ihned volal divizi. Plukovník Eliáš nešel a nešel. Asi za 15 mnut mu zvonil telefon 

znovu. Tentokrát to byl náčelník štábu sboru. A stejně naléhavě ţádal velitele pluku. V tom 

přišel plukovník Eliáš se svým pobočníkem majorem Brychem. Vzal ode mne sluchátko. Co 

hovořil náčelník štábu, nevím, ale přesně jsem slyšel odpověď plukovníka Eliáše a viděl jsem 

jeho reakci – jak zbledl. „Coţe?“ ptal se, „Coţe?“. Jako by nerozuměl. „To není moţné,“ 

vyrazil potom ze sebe. A zase opakoval: „Nerozumím, nerozumím …“ Zřejmě konečně 

pochopil. Vzchopil se. Řekl: „Rozkaz!“ A kdyţ zavěsil sluchátko, dodal ještě: „Ne, to je něco 

strašného…“ Přesně si to všechno pamatuji. Nikdy jsem ještě Eliáše, kterého nikdo mezi 

důstojníky nesnášel, neviděl tak zdeptaného… Mně však neřekl nic. Ani slovíčko. I 

s majorem Brychem se pak uzavřeli v jeho kanceláři. A protoţe jsem seděl hned vedle, 

všechno jsem slyšel. Napřed chodili po místnosti. Potom otevřeli trezor – ten zvuk 

otevíraného trezoru jsem přece znal. Potom začali pálit tajné spisy. Asi za hodinu, bylo půl 

čtvrté, se otevřely dveře plukovní kanceláře. Eliáš s Brychem, nápadně bledí, mně oznámili, 

ţe jdou na posádku. A zase neřekl ani půl slova na vysvětlenou… Aţ druhého dne jsem se 

dozvěděl od poručíka Drka, ţe také na posádce pálili dokumenty. 

Ne, nikomu nic netelefonoval, s nikým nic nemluvil – musel bych to přece slyšet. A 

kdyby chtěli něco zařídit u jednotek, musel bych to slyšet. Druhý pobočník velitele pluku byl 

přece současně operačním důstojníkem. Něco se tedy stalo? Ale co? Teprve později jsem 

pochopil. A tak se potvrdilo, co jsme tušili, a co se dodnes většinou neví: Velení 

československé armády uţ vědělo daleko dřív, neţ tzv. prezident Hácha, nastoupil do 

berlínského expresu, 1 co bude následovat téhoţ dnes večer a co druhého dne 15. března 1939. 

Vydalo i přesné rozkazy. Naše jednotky měly být zajaty, měly být lapeny jako nic netušící 

králíci v kasárnách. I plukovník Eliáš velitel místecké posádky, uţ tedy o půl třetí odpoledne 

věděl všechno – a mlčel.“ 

Kronika Frýdku-Místku, list 44: 

„Jako přívaly kalných vod hnaly se v 17:30 hodin od Příbora nacistické motorizované 

jednotky vedené plukovníkem Stoewerem. Jejich čelo tvořili motorizované jednotky polního 

četnictva. Projeli hraniční čárou. Němečtí celníci obsadili zatím budku naší pohraniční stráţe. 

Jednomu celníkovi se podařilo podat hlášení do Rychaltic.“ 

1 

V 13: 00 tohoto dne padlo rozhodnutí, že pan prezident Hácha pojede do Berlína. 

V 16:00 nastoupil do vlaku na cestu. 

8

Při průjezdu Příborem o půl šesté ještě stihli Němci zavolat okresnímu hejtmanovi 

Cidlíkovi, aby při průjezdu na Slovensko nebyly činěny německým vojákům potíţe. 

Tento voj se zastavil u Landsbergovy továrny v Místku přibliţně okolo šesté hodiny. 

Okresní hejtman Cidlík si vyslyšel hlášení o jejich přítomnosti a nařídil městské stráţi, aby 

odloţila zbraně. Teprve poté se vojsko vydalo dál městem. 

Vladimír Škuta, bývalý ředitel muzea“ 

„Se smíšenými pocity zoufalství, překvapení a lítosti jsme pozorovali zpupné tváře 

vetřelců. Do očí se nám draly slzy mocného hněvu a zatínaly se pěsti.“ 

Němci postupně obsazovali stráţnici. K nim se v postupném hojném počtu připojovali 

místní henleinovci a nabízeli své sluţby. Dále se zmocnili budovy okresní politické zprávy a 

mnoha dalších. 

Obrázek 7 - V Místku 15. 3. 1939 

„Na levém blatníku vozidla je poměrně zřetelně vidět vlaječka s číslovkou 84, takto byla 

označována ve Wehrmachtu velitelská vozidla. Jedná se s velkou pravděpodobností o vůz velitele 84. 

pěšího pluku plk.Stoewera, jehož jednotky se utkaly s 3. praporem 8. pěšího pluku "Slezského" v 

Czajánkových kasárnách a důstojník stojící ve vozidle bude možná i sám plk.Stoewer.“ 

9 

Pavel Frýda, MÚ Frýdek-Místek 

Zdroj: http://www.zanikleobce.cz/index.php?detail=52142

Část jednotek pokračovala městem a blíţila se k místním kasárnám, které stály hned 

před mostem přes řeku Ostravici. 

V kasárnách ten den měli pohotovost. Nováčkové poprvé dostali do rukou pušky. 

Později ale pohotovost zrušili. Pak přišel rozkaz, ţe se nikdo nesmí vzdálit z budovy kasáren. 

Jinak všichni měli normální zaměstnání. Ve 13 hodin nastoupil do stráţe u brány svobodník 

Bohuslav Přibyla s dalšími 5 muţi. Dostal rozkaz, aby nepouštěl nikoho do města. 

Zanedlouho se vrátil desátník Karel Urbánek ze stráţe u muničního skladu ve Staříči. Kdyţ 

přišel ke své XII. kulometné rotě, podplukovník Štěpina mu rozkázal, aby připravil lehké 

kulomety k ostré střelbě, ale tento rozkaz byl také později odvolán. 

Po skončení denního zaměstnání byl čten denní rozkaz. Nástup a čtení měl v popisu 

práce velitel X. roty poručík Cibien. Podle výpovědí účastníků mluvil prý nějak jinak neţ 

obvykle. Hovořil o Slovácích a o Háchově cestě do Berlína. Kdyby prý k něčemu došlo, měli 

by si zúčastnění pamatovat, ţe všichni za jednoho a jeden za všechny. 

Bohuslav Přibyla: 

„Stráţe u brány se střídaly po dvou hodinách. Jako velitel stráţe jsem zavedl stráţného 

na jeho stanoviště a chvíli s ním zůstal venku, bylo to v 18 hodin. 

Stojím před bránou a přede mnou stráţný Sagan, takový hromotluk, odněkud 

z východního Slovenska a najednou slyším motory. Kolem nás projelo několik plně 

obsazených sidecarů, aniţ se zastavily. Měl jsem dojem, ţe to jsou naší četníci. Byla uţ tma. 

Hlásil jsem to. Velitel praporu podplukovník Štěpina mně řekl: „Nemám ţádné instrukce, asi 

jde o nějaký povolený průjezd.“ 

Vrátil jsem se před stráţnici. Asi 15 aţ 20 minut jedou kolem nás čtyřstopá vozidla a 

zase plně obsazená lidmi. Byl jsem v bráně a stráţný Sagan kousek vpředu. Jeden automobil 

zastavil. K nám se blíţili s napřaţenými zbraněmi – teď uţ jsem poznával, ţe jsou to Němci – 

několik vojáků. Slyšeli jsme: „Vzdejte se!“ Ihned jsem vydal povel: „Do zbraně!“ A teď uţ 

třeskl výstřel. Kdo byl první – zda voják Sagan nebo německý důstojník, těţko povědět. Stáhli 

jsme se dovnitř, zavřel jsem dvířka v bráně a nařídil, aby stráţ obsadila okna a zahájila palbu. 

Potom jsem utíkal za podplukovníkem Štěpinou, co mám dělat. Neporadil, nevěděl. Jenom mi 

přikázal, abych se ihned vrátil ke stráţi. To uţ byl ve vratech průstřel.“ 

Svatoslav Kalich – četař III. praporu: 

„V kasárnách byli nováčci, kteří tam narukovali 1. března. Byli tam samozřejmě téţ 

poddůstojníci, důstojníci a lékaři. Před rozkazem byl prováděn kurz polského jazyka. To se 

10

provádělo u 12. roty a vedl ho poručík Martínek. Byli přítomní samí poddůstojníci a někteří 

vojíni základní sluţby. Jak jsme uslyšeli, ţe se něco venku děje, tak jsme se nahrnuli k oknám 

a tak jsme viděli, ţe jede kolona německých vojáků od Místku k našim kasárnám. Vpředu byl 

motocykl se sajdkárou a v ní seděl důstojník. Za ním seděl cyklista, který ukazoval, kde ty 

kasárny jsou. Ten důstojník sesedl ze sajdkáry a šel proti tomu našemu vojákovi, který tam 

dělal sluţbu u brány, jako stráţný s puškou. Voják viděl, ţe je to německý důstojník tak 

nemeškal, sundal pušku a volal na něho: Stůj! 

Ovšem ten důstojník neposlechl a vytáhl pistoli a střelil do toho voják, kulka proletěla 

nad jeho uchem. Ten voják nemeškal a vystřelil téţ proti němu. Nevím, jestli ho zastřelil nebo 

poranil, ale ten důstojník padl na zem. Tak to byl takový povel k zahájení střelby. 

Rychle jsme převzali náboje a pušky, já sám jsem měl pistoli, šli jsme do oken a 

začala střelba do Němců, kteří se usadili naproti v tom parku. Já jsem, přelez přes okno a 

takovou střechu, kde byla dříve továrna, doplíţil jsem se aţ na kraj a střílel jsem z mé pistole 

na ty Němce, jak tam pobíhali po parku. Střílelo se z oken, z chodeb, z kanceláří, kde se dalo. 

Nahoře byla jedna rota, dole byla další rota. Němci na nás stříleli z pušek, samopalu a později 

i z kulometu. 

Velitel praporu podplukovník Štěpina, kdyţ viděl, ţe jsme obklíčeni těma Němcama, a 

viděl, ţe je zbytečné se bránit, svlékal číšníkovi v jídelně bílou blůzu, uvázal ji na metlu a 

vystrčil ji z okna ven. Střelba utichla a z německé strany vyšel důstojník k bráně, od nás vyšel 

tam i velitel praporu před kasárnu a setkali se uprostřed silnice. Tam se spolu domlouvali déle 

neţ deset minut, pak se rozešli, velitel šel do kanceláře a vydal rozkaz „Zbraně odloţit! Obléct 

a nastoupit na dvůr!“ 

Karel Martínek: 

„ Naši vojáci stříleli do nepřátel z pušek a lehkých kulometů. Nacističtí vojáci 

odpovídali strojními puškami a protitankovými střelami. Stateční vojáci si uvědomovali 

naprostou převahu útočníků, ale rozbouřená krev se nedala utišit.“ 

Nacističtí vojáci se schovávali na okraji místního parku, ve křoví mezi domy a za silné 

reflektory jejich aut. Nepřátel stále přibývalo. Výkonný rotmistr Vilém Tobola vyzval 

nováčky, aby stříleli, kdo umí, a vytáhl lehký kulomet. V celých kasárnách byla tma. Kapitán 

Pavlík vypnul elektrický proud hned na začátku boje. Němci z protější budovy vystrčili 

vojína, který rozstřílel světla na ulici. Potom palba zesílila. 

11

Naši stříleli z oken, střech a půdy. K nacistům se přidávali někteří místní. 

Na stráţnici měli málo nábojů kvůli předešlým nařízením vlády, která nařídila mít ve 

skladu jen určitý počet nábojů na zbraně. Svobodník Přibyla běţel za kapitánem praporu, 

jenţe potkal po cestě kapitána Pavlíka, který mu řekl, ţe ať za velitelem praporu neběţí, ale 

utíká chránit prapor. 

Lehkým kulometem vyřídil kapitán Pavlík německého ostřelovače, který vlezl do 

nedalekého kanálu. Potom volal: „To nic, ty zmůţeme!“. Přibyla mezitím sháněl další 

střelivo. Znovu běţel za velitelem praporu. V tom nepřátelé pouţili protitankovou střelu, 

vypálili ji přímo do kanceláře podplukovníka Štěpiny, jeţ mu zaneřádila uniformu omítkou, 

který doposud byl v kanceláři uvězněný a čas trávil obvoláváním různých velitelství. Bohuţel 

telefonáty moc nepořídil a přidal se k ostatním bojujícím. 

Svobodník Přibyla nepořídil. Docházely i zásoby střeliva ponechaného „na černo“. 

Napětí rostlo. Do kasáren vjelo obrněné vozidlo ostřelující nádvoří. Kapitán Pavlík po 

výstřelu z děla vytáhl pistoli a ulevil si: „To nic, hoši, nebojte se! Poslední rána je pro mne.“ 

Od kanceláře se ozvala trubka: „Zastavte palbu!“ Nikdo neposlechl. Znovu troubení. 

„Poručík Martínek k veliteli praporu!“ Kdyţ se dostavil, podplukovník Štěpina se ho zeptal, 

zda umí německy. Poté mu podal bílý prapor a s pokynem ať mává a volá německého velitele. 

A. Březina: 

„Zanedlouho bylo vidět, ţe obrana slábne., zásoby střeliva byly vyčerpány. Velitel 3. 

praporu podplukovník Štěpina, který mezitím usiloval o spojení s velitelem pluku, toto 

spojení získal a převzal pokyn od plukovníka Eliáše k zastavení boje. Vyslal tedy 

k okupantům parlamentáře a oznámil, ţe se boj zastavuje. Boj utichl, někteří vojáci unikli, 

ostatní byli zajati a později propuštěni. Fakt, ţe se zachovali, jako vojáci, kteří plní přesně své 

vojenské povinnosti, imponoval i okupantům. 

poraţeni…“ 

Obránci místeckých Czajankových kasáren uhájili svou vojenskou čest a nebyli 

Veškeré bojové aktivity trvaly přibliţně hodinu. Poté nastoupili okupanti k prohlídkám 

a drancování kasáren, které podle vzpomínek trvaly přibliţně tři hodiny. Stáli ve větru bez 

plášťů jen lehce oděni. Nacističtí vojáci i místní henleinovci se kochali nad jejich 

bezmocností. Po této potupě byli odvedeni do kasáren a to do ubikace IX. roty. Všechny 

12

východy byly hlídány a na střechách stáli Němci s kulomety. Mezitím naši stáli seřazeni před 

Štursovým pomníkem padlých. Důstojníky si svolali do Německého domu, zde byli 

provokativně přehlíţeni a s příkazem očekávání propuštěni domů. 

Přesný počet padlých není znám. Všechno se snaţili utajit. Víme, ţe u nás se to obešlo 

bez ztráty na ţivotech a váţnějších zranění, avšak na německé straně se mluví o 6, ale 

v jiných zdrojích i 18 mrtvých a dalších raněných. 

Čajánkova kasárna 

Kdysi známá jako Czajankova kasárna. Kasárny bychom mohli svého času nalézt poblíţ toku 

řeky Ostravice odvěkou hraniční čárou dělící území Slezska (pravý břeh řeky – Frýdek) a Moravy 

(levý břeh řeky - Místek). Dnes bychom ji hledali na ulicích Hlavní třídy a 8. pěšího pluku. 

Obrázek 8 - Czajankova kasárna (před 1939) 

Zdroj: http://www.zanikleobce.cz/detail_img.php?i=51882 

V dvoupatrové budově staré textilní továrny pojmenované po jejím majiteli bychom mohli 

nalézt v přízemí IX. rotu, v prvním patře X. rotu a zcela nahoře patře druhém XI. rotu. Vedle staré 

brány stála stráţnice. Nalevo bychom mohli vidět vojenské zátiší a kanceláře velitele praporu. Na levé 

13

straně stávala další dvoupatrová budova, kde sídlila svého času XII. rota. Za dvorem bychom dnes jiţ 

také marně hledali skladiště praporu, záchody, kuchyni a zadní bránu. V popředí kasáren vedla 

důleţitá silnice na Frýdek a za ní jako jediný přetrval v dobrém stavu jedině park, který dnes známe 

jako sady Bedřicha Smetany. 

Obrázek 9 - Poloha někdejších kasáren 


V dnešní době na místě kasáren najdeme jen pomník a ceduli informující o naší 

památce okolní chodce. Budovu vlevo zbourali nacisté za okupace okolo roku 1940. Tu 

druhou si ještě mnoho starších občanů pamatuje, ta byla zničena aţ v sedmdesátých letech. 

Málokteré z aut projíţdějících okolo mohou tušit, ţe místo, kde se odehrálo tolik důleţitých 

věcí, můţe být jen tak lehce opomíjeno. 

Obrázek 10 - Cedule stojící u pomníku 

Zdroj: http://www.v-klub.cz/image/200503191748_web_czajankovy_kasarna04.jpeg 

14

Osobnosti 

Podplukovník Karel Štěpina 

Narodil se 20. října 1893 v Hradišti u Kolína. Účastnil se první světové války. Obdrţel 

mnoho vyznamenání a medailí: 

válečný kříţ (1918) 

Za civilizaci 

V těţkých dobách 1918-1919 

Zborov 1917 

Pravda vítězí (T. G. M.) 

Medaile – „Národe vzhůru“ 

Medaile Trocnovského hrdiny 

Patřil k 4. střeleckému pluku pak 8. střeleckému pluku Slezskému. 

Major Karel Brych, který taky slouţil v Čajánkových kasárnách, o něm řekl: „Byl odhodlaný se bez 

boje kasáren nevzdat.“ Poručík Drk: „Musel kvůli střelbě zůstat v kanceláři.“ 

Kapitán Karel Martínek 

Štábní kapitán Karel Martínek se narodil 19. prosince 1910 

v Třinci. Následně se jeho rodina přestěhovala do Bohumína a zde 

potom od školního roku 1922/1923 navštěvoval gymnázium v Novém 

Bohumíně, kde také odmaturoval. 

Jeho jméno je známé především z bojů o Čajánkovy kasárny, 

kdy v osudný den měl vést jako poručík kurz polštiny. Nakonec to byl 

i on, kdo musel vyjít ven s improvizovaným bílým praporem 

v podobě kuchařovy zástěry. 

Po německé okupaci se zapojil do odboje. Vyhodil do povětří 

nacistický vlak v Lískovci i stoţáry elektrického vysokého napětí 

v Ostravě-Kunčicích a u Lipníku, dále dálkový telefonní kabel u 

Hranic. Zúčastnil se mnoha protinacistických akcí. Byl zrazen 

přítelem poručíkem Jichnovským. 

15 

Obrázek 11 - Karel Martínek

Následně prošel koncentračními tábory Flossenburg a Mauthausen, kde se na pokraji smrti 

dočkal vysvobození americkou armádou. 

Po vyléčení slouţil jako velitel pancéřovaných vlaků v Milovicích, kde se přidal k odváţnému 

vojenskému povstání proti komunistické diktatuře. Nerozhodnost majora Tupého a poručíka Hrušky 

zhatila plán, ale také přivedla Karla Martínka k vyššímu vojenskému soudu, kde byl odsouzen 

k patnácti letům těţkého ţaláře, z nichţ si odseděl sedm. V únoru 1975 zemřel na leukémii. 

Plukovník Karel Pavlík 

Zdroj: http://www.v-klub.cz/image/200503191806_foto_martinek.jpeg 

Narodil se roku 19. 10. 1900 v Hradových 

Střímelicích v učitelské rodině (sám také absolvoval 

učitelský ústav), ale přihlásil se na Vojenskou akademii v 

Hranicích na Moravě. V československé armádě dosáhl 

hodnosti kapitána (od roku 1932) a funkce velitele 

kulometné roty. Slouţil v Děčíně, Praze a následně 

v Místku, kde 14. 3. 1939 se účastnil také kurzu polštiny a 

po začátku boje s okupanty byl velkou posilou pro ostatní. 

Záhy po okupaci se zapojil do odboje. Zpočátku 

působil v ostravské ilegální skupině "Za Vlast !" jeţ 

pomáhala československým letcům v útěcích za hranice. 

Následně se přesunul do Prahy, kde vstoupil do převáţně 

důstojnické odbojové organizace "Obrana národa", kde 

spolupracoval mimo jiné s Václavem Morávkem. Osudným 

se mu stal kontakt na sokolskou ilegální skupinou "Jindra". 

Od září 1942 v ní totiţ pracoval jako konfident prof. 

Ladislav Vaňek (později spolupracoval také s StB ), který jej udal. Po krutých výsleších K. Pavlíka 

transportovali do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl 26.1. 1943 v 16 hodin a 31 minut 

popraven střelou do týla. Jeho tělo se nikdy nepodařilo nalézt a jeho symbolický hrob stojí na novém 

hřbitově v Kostelci nad Černými lesy. 


16 

Obrázek 12 - Karel Pavlík

Prof. PhDr. et JUDr. Edvard Beneš 

Edvard Beneš se narodil 28. května 1884 v Koţlanech leţících nedaleko Rakovníka a Plzně 

jako desáté a nejmladší dítě rolníka. Studoval gymnázium v Praze-Vinohradech. Poté nastoupil na 

Filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Po studiích v Praze odjel studovat do Paříţe na Sorbonu. 

1907 se Edvard Beneš přestěhoval do Berlína a studia ukončil doktorátem práv v Dijonu (1908) a o 

rok později sloţením rigorózních zkoušek v Praze. 

Obrázek 13 - Edvard Beneš s manželkou 

Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c3/Edvard_Bene%C5%A1_with_wife.jpg 

Tři roky vyučoval na obchodní akademii v Praze, od roku 1912, poté, co habilitoval v oboru 

filosofie, přednášel jako docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy 

Po začátku první světové války organizoval vnitřní odboj (Maffie). Spolupracoval například 

s T. G. Masarykem a M. R. Štefánikem. Společně se Štefánikem získal souhlas dohodových mocností 

se zakládáním československých vojenských jednotek a přispěl tak ke vzniku samostatných legií ve 

Francii, Rusku a Itálii, které se úspěšně zapojily do bojů první světové války. Důleţitým výsledkem 

Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového státu 

Francií, Velkou Británií a Itálií. 

Po vyhlášení samostatnosti Československé republiky byl jmenován ministrem zahraničí. 

Pomáhal zakládat společnost národů. Byl i jejím místopředsedou. Prosazoval politiku tzv. kolektivní 

17

ezpečnosti. Po abdikaci T. G. Masaryka byl zvolen 18. prosince 1935 prezidentem. Udává se, ţe 

nejpozději od roku 1927 patřil k svobodným zednářům. 

Po přijetí mnichovského diktátu 5. října 1938 abdikoval a 22. října 1938 odletěl nejdříve do 

Velké Británie, později odcestoval do Spojených států amerických, kde přednášel na univerzitě v 

Chicagu. Po okupaci se přestěhoval do Londýna. Stal se opět vůdčím představitelem zahraničního 

odboje i přes spory s dalšími exilovými představiteli. 

Po osvobození země se zde 1945 navrátil. V dubnu tohoto roku jmenoval první poválečnou 

vládu. V říjnu byl potvrzen ve funkci prezidenta a následně znovu další rok. Roku 1948 v zemi 

komunisté pomalu přebírali moc. Beneš po nepodepsaní nové ústavy abdikoval a na jeho místo poté 

nastoupil Klement Gottwald. 

Dne 3. září roku 1948 Edvard Beneš zemřel v Sezimově Ústí. 

V dubnu 2004 schválila Poslanecká sněmovna zákon 292/2004 Sb., který zní: „Edvard Beneš 

se zaslouţil o stát.“ 

Emil Hácha 

Narodil se 12. července v Trhových Svinech, které se nalézají jihovýchodně od Českých 

Budějovic. Jeho otec pracoval jako berní úředník. Vystudoval gymnázium v Českých Budějovicích. V 

roce 1895 promoval na právnické fakultě praţské univerzity a poté působil jako úředník zemského 

výboru Království českého a rada Nejvyššího správního soudního dvora ve Vídni. 

V průběhu první světové války spolupracoval Hácha s Mafií. Po vzniku Československa v 

roce 1918 se stal členem Nejvyššího správního soudu, který spolu s Ferdinandem Pantůčkem pomáhal 

zaloţit. V roce 1920 obhájil svoji habilitační práci na Právnické fakultě UK, kde se také stal docentem. 

Po smrti Pantůčka byl v roce 1925 Tomášem Garriguem Masarykem jmenován druhým prezidentem 

Nejvyššího správního soudu, kde zůstal aţ do roku 1938. V tomto roce mu zemřela manţelka. 

18

Obrázek 14 - Emil Hácha 

zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a0/Emil_Hacha2.jpg 

14. března 1939 byl pozván do Berlína na jednání, na kterém byl násilím a výhrůţkami 

přinucen k souhlasu se vznikem Protektorátu Čechy a Morava. Hácha se mylně domníval, ţe nacisté 

budou respektovat uzavřené dohody a mezinárodní právní normy. V prvních letech svého působení ve 

funkci státního prezidenta byl velmi aktivním politikem, který se zasazoval za práva českého národa. 

Protestoval u říšského protektora Konstantina von Neuratha proti germanizaci, v říjnu 1939 odmítl slib 

věrnosti Hitlerovi a v listopadu 1939 poţadoval propuštění zatčených vysokoškolských studentů, v 

mnoha případech úspěšně. Byl iniciátorem vzniku Národního souručenství, které měla být zastřešující 

organizací českého obyvatelstva protektorátu. 

Po atentátu a pohřbu Heydricha 9. června roku 1942 Emil Hácha znovu jednal s Hitlerem. Ten 

byl nepříčetný a přímo hrozil likvidací a vystěhováním zbytku českého národa ještě za války. Masové 

vraţdy Háchu zlomily. Zdolaného nemocného Háchu vyuţívali nacisté jako symbol propagovaného 

„protektorátního vlastenectví v rámci Německé říše“. Po zhoršení nemoci přestal být pro Němce 

zajímavý. Hácha ztratil nejen důvěru domácího odboje a londýnské exilové vlády, ale i okupantů a 

jejich přisluhovačů. 

13. května 1945 byl Emil Hácha zatčen na lánském zámku a dopraven do vězeňské nemocnice 

na Pankráci, kde 27. června 1945 zemřel. Háchův pohřeb se konal za přísných bezpečnostních opatření 

na vinohradském hřbitově o tři dny později. 

19

Hácha ve svém ţivotě působil především jako odpůrce fašismu, právník a překladatel. Jako 

právník se stal ceněný pro svoje znalosti anglosaského zvykového práva a mezinárodního práva. V 

Československu byl člen legislativní rady vlády ČSR, člen české akademie a České učené společnosti. 

Jako uznání Háchových hodnot lze povaţovat členství u haagského rozhodčího soudu. 

Přestoţe Háchu vnímáme jako německého, pro mě osobně to byl mimořádný člověk. Jeho činy 

za první světové války jsou obdivuhodné. Za doby jeho prezidentování jeho často pasivní odpor 

vycházející z jeho právní praxe dokázal mnohé. K největším jeho úspěchům můţe být počítána 

záchrana většiny studentů zatčených v roce 1939 po pohřbu Jana Opletala. Po válce Národní soud 

prohlásil, ţe od ledna 1943 nebyl dr. Emil Hácha fakticky zodpovědný za své činy kvůli pokročilému 

stádiu jeho arteriosklerózy. A ani do roku 1943 není jeho kolaborace zcela jednoznačná s přihlédnutím 

k jeho těsným vazbám na protinacistický odboj i Edvarda Beneše, odmítnutí slibu Hitlerovi. 

Závěr 

Ačkoliv je Frýdek-Místek poměrně malé město, přece událost, která byla inspirací pro 

mou práci a velmi na mě zapůsobila, přesáhla daleko všechny jeho hranice. To, co se zde 

událo, mělo mnohem větší význam neţ si mnozí myslí. 

Na nádvoří kasáren po válce 18. července 1946 probíhala slavnostní chvíle, na kterou 

dodnes vzpomínají ti, kteří se jí účastnili. Uţ v průběhu celé druhé světové války se Edvard 

Beneš o tomto otevřeném střetu zmiňoval v rozhlase pro Anglii jako o hrdinné události 

slezských vojáků proti okupantům. Tento den navštívil naše město osobně a připomněl tuto 

akci slovy: 

„Byli jste stateční, to vám nebude zapomenuto nikdy! Mohu vám říci jenom tolik, že tak jako u 

vás, mělo se stát ve všech posádkách. Pak by se naše tehdejší situace vytvořila snad docela 

jinak. Váš statečný odpor byl vlastně jediným pevným bodem, o který jsme se my v zahraničí 

mohli opřít a na kterém jsme později začali budovat. Z vašich řad nepadl ani jediný. A i kdyby 

se tak bývalo stalo, bylo by to sice bolestné, ale s oběťmi se konečně v každém boji musí 

počítat. Jsem dnes opravdu šťasten a spokojen, neboť jsem se konečně přesvědčil, že to, o čem 

jsem mluvil v zahraničí, se skutečně zakládá na pravdě.“ 

Po tom všem, co se stalo, všichni na celém světě mohli odtušit to, co tehdejší občané 

nosili ve skrytu duše a pomocí svých skutků hlásali světu. 

20

Nechtěla jsem dlouze rozepisovat pro některé nepodstatné informace, chtěla jsem 

ukázat jen těm, jeţ mou práci budou číst, ţe jsme jeden národ a jako takový máme sklony ke 

schovávání se v koutě a čekání, co s námi ten svět udělá, jestli nás třeba chytne jako kousek 

papíru a zmuchlá a zahodí do kouta, nebo v těţkých chvílích se zachovat tak, jak si od nás 

situace ţádá a ukázat, ţe i přesto, ţe jsme malá země, musí se s námi všude počítat, ţe jsme 

samostatným národem jako ostatní. Poučit se z historie a ze skutků našich předků, kteří se 

zachovali jako kluci z Čajánkových kasáren, kteří neměli ani trochu pořádného vybavení 

natoţ nějaký výcvik, nebo mnoho dalších, kteří za druhé světové války na frýdecko-místecku 

poloţili své ţivoty jenom kvůli poslednímu vzdoru. 

Zakončila bych svou práci slovy, jeţ jsem našla na fotce datované právě po 14. březnu 

1939, „Byli jsme a budem.“ 

Obrázek 15 - "Byli jsme a budem" 

Zdroj: http://www.v-klub.cz/image/200503191812_vojaci_po_boji.jpeg 

21

Seznam použitých obrázků: 

Obrázek 1 - Pomník na místě bývalých Čajánkových kasáren ............................................................... 2 

Obrázek 2 - Frýdecké náměstí na jaře roku 1939 .................................................................................... 3 

Obrázek 3 - Vlajka 8. pěšího pluku ......................................................................................................... 4 

Obrázek 4 - Mapka znazorňující hranice po mnichovské dohodě ........................................................... 5 

Obrázek 5 - Podpis mnichovské dohody ................................................................................................. 6 

Obrázek 6 - Nacisté v Místku na jaře v r. 1939 ....................................................................................... 7 

Obrázek 7 - V Místku 15. 3. 1939 ........................................................................................................... 9 

Obrázek 8 - Czajankova kasárna (před 1939) ....................................................................................... 13 

Obrázek 9 - Poloha někdejších kasáren ................................................................................................. 14 

Obrázek 10 - Cedule stojící u pomníku ................................................................................................. 14 

Obrázek 11 - Karel Martínek ................................................................................................................. 15 

Obrázek 12 - Karel Pavlík ..................................................................................................................... 16 

Obrázek 13 - Edvard Beneš s manţelkou ............................................................................................. 17 

Obrázek 14 - Emil Hácha ...................................................................................................................... 19 

Obrázek 15 - "Byli jsme a budem" ........................................................................................................ 21 

Použitá četba: 

Nosková, Miroslava – 8. pěší pluk Slezský, Muzeum Beskyd, 2000 

Vávrovský, Emil – Frýdek-Místek 14. března 1939 a za nacistické okupace; 2. dopl. 

vyd., Ve Frýdku-Místku: Český svaz protifašistických bojovníků; Městský národní 

výbor, 1984 

Vlk, Vilém – Velitel Czajankových kasáren pplk. Karel Štěpina, Frýdek-Místek, V. 

Vlk, 2003 

Čarnogurský, Pavol – Čtrnáctý marec 1939, Bratislava, Veda, 1992 

Daněk, Milan – Tenkrát v březnu, Ostrava: Krajské nakladatelství, 1960 

Odkazy: 

http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Zborova 

http://www.svedomi.cz/on/on2004/on0401_rof_8pluksl.htm 

http://img.aktualne.centrum.cz/165/1/1650177-mnichovska-dohoda.jpg 

http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Syrov%C3%BD 

http://cs.wikipedia.org/wiki/Edvard_Bene%C5%A1 

http://cs.wikipedia.org/wiki/Emil_H%C3%A1cha 

http://cs.wikipedia.org/wiki/Mnichovsk%C3%A1_dohoda 

http://www.fronta.cz/dokument/mnichovska-dohoda 

http://www.pamatnik.valka.cz 

http://www.army.cz/mo/tisk/vojroz/2000_2/pavlik1.htm 

http://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=5035 

http://www.infoportaly.cz/frydek-mistek/jedini-se-postavili-nemcum/ 

22

http://www.kcprymarov.estranky.cz/ 

http://www.vojenstvi.cz/ 

http://armada.vojenstvi.cz/ 

http://opevneni.vojenstvi.cz/ 

http://armada.vojenstvi.cz/predvalecna/studie/index.htm 

http://armada.vojenstvi.cz/predvalecna/mobilizace/index.htm 

http://armada.vojenstvi.cz/predvalecna/cisla/index.htm 

http://www.v-klub.cz/ 

http://ivancena.skautifm.cz/?id=12 

http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=5529 

http://fm.denik.cz/zpravy_region/od-bitvy-o-cajankova-kasarna20080316.html 

http://www.army.cz/mo/tisk/vojroz/2000_2/pavlik1.htm 

http://cs.wikipedia.org/wiki/Mnichovsk%C3%A1_dohoda 

http://www.fronta.cz/dokument/mnichovska-dohoda 

http://cs.wikipedia.org/wiki/Emil_H%C3%A1cha 

http://cs.wikipedia.org/wiki/Edvard_Bene%C5%A1 

Poděkování: 

Chtěla bych poděkovat tímto všem, kteří se na mé práci jakkoliv podíleli především 

paní Mgr. Evě Haganové, panu PhDr. Pavlu Carbolovi. Velké díky patří knihovnici Muzea 

Beskyd Radmile Švihlové za veškerou ochotu i pomoc při hledání a především všem, kteří 

bojovali v Čajánkových kasárnách na naší straně a všem, kteří se za ně postavili. 

23

Frýdek-Místek – místo posledního vzdoru - gsos

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?