Encounter2017_MP04_CZ

SETKÁNÍ/ENCOUNTER
28. 3.—1. 4. 2017
Hard choices?
Děkujeme všem partnerům
a podporovatelům,
bez jejichž pomoci by festival nevznikl!

MEETING POINT
Mezinárodní festival divadelních škol
SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2017
Vedoucí redakce:
Adam Harton
Ilona Pawerová
Zástupce vedoucího redakce:
Nikol Hlávková
David Šamánek
Šéfredaktoři:
Paulína Mazíková
Monika Okurková
Redaktoři:
Patrik Boušek, Libor Brzobohatý, Lenka Dobrovolná, Lucie Hrochová, Pavla Kopřivová,
Jana Kühn, Martina Ligurská, Jiří Liška, Magdaléna Milostná, Jan Motal, Jan Neugebauer,
Karolina Ondrová, Lubica Omastová, Šimon Peták, Anna Ročková, Dagmar Říhová,
Marek Slováček, Miroslav Sýkora, Milada Váchová, L’ubomír Višňovec, Markéta Tulisová
Fotografové:
Matouš Ondra, Anna Turková, Rudolf Vodička
Komiks:
Eva Polgary
Překladatelé:
Sára Galová, L’ubomír Višňovec, Lucie Kelčová, Vojtěch Marszalek, Eliana Denkocy,
Barbora Schejbalová, Adéla Svídová, Zuzana Kernová
Korektor anglické verze:
Adrian Hundhausen
Korektoři české verze:
Anna Burianová, Lucie Říhová
Sazba:
Kevin Wulfric Scherrer
Vydavatel:
Janáčkova akademie múzických umění v Brně
Divadelní fakulta
Mozartova 1, 662 15 Brno
IČ: 62156462 | DIČ: CZ62156462
2

OBSAH
.
.
.
.
ÚVODNÍK . 4
RANNÍ DISKUZE 5
ROZHOVOR. 6
WORKSHOP. 9
HLAVNÍ PROGRAM. 10
OFF–PROGRAM 14
PROGRAM. 15
FOTOGALERIE . 16
FREKVENCE BABYLON. 18
10 SLOV 19
ZE ZÁKULISÍ. 20
KOMIKS 22
TÉMA FESTIVALU . 23
PODĚKOVÁNÍ . 24

ÚVODNÍK
V 5.30. V pokoji. Češka dovázala Meeting Pointy a chystá se jít psát. Černohorec kocour
a Slovenka už nějakou dobu spí, Slovenka se chystá na ranní diskuzi. Černohorec si
s příchodem Češky začal myslet, že je ráno. Obdivuje vlasy patřící Češce.
M: Co je tomu kocourovi?
P: On si myslí, že je ráno.
M: Ono je ráno.
P: Ja ho ráno zoberiem von.
M: Ono je ráno…
Je ráno. Jako ráno jako ráno. Ten čas po spánku. Češka, vztahově se oddalující od Černohorce,
sedí v redakci. Slovenka přijde ze španělského představení. Velké setkání
Češky a Slovenky. Dají si pusu. Třetí den festivalu už začínají být rozněžnělé. Slovenka
prosí počítač.
P: Funguj!
Češka i Slovenka korekturují co se dá.
M: Poli, na co dneska ještě jdeš?
P: Na nič…
M: Já na Poláky… už bych chtěla vidět něco… kde prožiju katarzi víš… Něco, kdy budu
brečet, protože se v tom poznám.
Slovenka se na Češku nepopsatelně podívá. Češka si své touhy nechává nadále pro
sebe. Do dialogu se připojí manažerka.
I: Já bych na Poláky šla, ale hrozně se bojim, že usnu. Teď mám přesně tu slabou chvilku.
Vůbec nevnímám nic kolem.
Češka přijde po polském představení do redakce.
P: Jací byli Poláci?
M: Jsem očištěná.
A tak se kumulují zážitky z festivalu. Něžnost, očištění, stres i nevyspání. Redakce funguje.
A je i třetí den lidská a přátelská.
Paulína Mazíková a Monika Okurková
Šéfredaktorky Meeting Point
4

RANNÍ DISKUZE
RANNÍ DISKUZE—DEN ČTVRTÝ
Náměty druhé ranní diskuze letošního Encounteru byly tři inscenace: moldavští Koně
za oknem, polské Do hloubky a kolumbijských 336 dopisů lásky. Ve scénografy důmyslně
proměněné tělocvičně se s režijně–dramaturgickým duem moderátorů, Marikou
Smrekovou a Ottem Kaupinenem, sešlo asi třicet více či méně rozespalých účastníků
festivalu.
Moldavská výchova těžkými tématy
Za tým z kišiněvské Academy of music, theatre and fine arts mluvil převážně pedagog
a režisér inscenace Emil Gaju. Nejdiskutovanější otázkou bylo téma inscenace, jeho
aktuálnost, vztah herců k němu a zda je adekvátní pracovat na něm s tak mladými
lidmi. Jak se zkušenost s válkou týká studentů herectví a publika. Hlavním režisérovým
argumentem bylo to, že se své studenty snaží konfrontací s podobně těžkými tématy
popohnat v jejich osobním vývoji. Studenti dále mluvili o tom, že se kromě tohoto
poněkud tradičního typu divadla ve škole setkají i s postdramatickým divadlem a že
se jako ročník chystají nastoupit do jednoho divadla a hrát společně i po absolutoriu.
Polské lidové DNA
Herci krakowské školy nabídli stručný vhled do procesu vzniku své inscenace Do
hloubky. Z pěveckých předváděček studentů herectví se specializací na vokální projev
se postupně vyvinula studie archetypálního DNA, jak napovídá druhý výklad, který
název v polštině nabízí (Do DNA). Herci popisovali filosofii, která je při tvorbě provázela,
jako zbavování se bloků, nacházení své přirozené energie a její uvolňování.
S tím koresponduje to, že herci v představení nebudují konkrétní a stálé postavy, ale
v souladu se stále se opakujícím koloběhem života se staví do různých pozic, kterými
si člověk ve svém životě prochází. Herci si pochvalovali reakce místního publika, které
vyvrátilo jejich obavy z jazykové bariéry a nepřenosnosti kulturních daností, a velice
živě a přesně reagovalo i na detaily.
Kolumbijská studie lásky a ztráty
Kolumbijští studenti v čele se svojí pedagožkou a režisérkou mluvili především o tom,
jakým způsobem přemýšleli při tvorbě své inscenace o lásce, vztazích, násilí, apod. Výchozím
bodem pro ně byla těsná souvislost mezi láskou a ztrátou. Představení vzniklo
v rámci předmětu dramatická struktura, a to natolik kolektivním způsobem, že se
v něm účinkující sami považují spíše za performery než herce. Nestavějí charaktery,
ale montáží improvizací se vyjadřují k tématu. Publikum vnímají jako zrcadlo a zmínili
i několik případů, kdy s nimi diváci během představení aktivně komunikovali.
Diskuze oficiálně skončila, osazenstvo Chill Out Roomu se v přátelské atmosféře roztrousilo
do malých skupin rozvíjejících načatá témata a tělocvična se zhruba na dvacet
dva hodin opět proměnila v místnost klidovou.
5

ROZHOVOR
VÝSOSTNĚ MILÉ SETKÁNÍ
Jsme domluvené na středu, 11.30 hodin. Už před půl stojí před školou, navrhne, že bychom
mohli jít do Rotoru. Posadíme se, objednáváme si. Tréma ze mě opadá. Začínám
se těšit. Při první otázce jsem se nervozitou zadrhla, ale pak už jsem si výsostně mile
povídala. S ženou mnoha dovedností a talentů. S Kamilou Polívkovou. Rozhovor vyšel
dnes, ale naše společné povídání s Kamilou proběhlo druhý den festivalu.
—
Po jak dlouhé době jste ve svém rodném Brně?
Naposledy jsem tady byla před třemi týdny na explikaci v Hadivadle, kde začnu hned
po skončení festivalu zkoušet adaptaci románu Petry Hůlové Macocha. Jinak sem jezdím
poměrně často, právě protože je to mé rodné město a mám tu rodinu, kamarády
a čas od času i práci. Každopádně tady trávím čas moc ráda.
Jak vnímáte to, že festival Encounter patří právě městu, ve kterém jste se
narodila?
Brno se v posledních několika letech doslova rozžilo a je skvělé vidět, jak přirozeně
návštěvníci a hosté festivalu zapadli do zdejší atmosféry a sdílí s místními jejich oblíbené
trasy, kavárny a kluby. Pamatuju si, že už jako studentka JAMU jsem se festivalu
účastnila, ale tenkrát mi to nepřišlo tak propojené a živé. A pro město je participace
na mezinárodním studentském festivalu jedinečnou příležitostí k vytvoření podmínek
pro setkávání nejen studentů, ale i pedagogů a odborníků z celého světa. Brno je
univerzitní město a akce tohoto typu mu velice sluší. Myslím si, že na takových akcích
často vznikají i určité vazby, které v budoucnu můžou znamenat společnou, i mezinárodní
spolupráci. Je skvělé, že člověk získá určitý přehled o tom, co se teď a tady děje
na akademické půdě. Já osobně nejsem studentkou už dlouho a i proto jsem ráda
přijala nabídku stát se členkou poroty a mít možnost vidět tolik zahraničních i zdejších
studentských prací a udělat si představu o směřování současného divadelního dění.
Jaká je Vaše zkušenost s porotcováním?
Zatím jenom jedna jediná. Byla jsem v porotě Pražského Quadriennale 2015, kde jsem
se stala jak členkou komise, která vybírala českou expozici, tak i členkou poroty samotné
hlavní soutěže. Byla to fantastická zkušenost. Festivalu Encounter podobná v tom
smyslu, že jsem měla možnost důsledně po celou dobu sledovat všechny akce a hlavní
— i studentské — expozice.
Budete představení hodnotit podle nějakých kritérií, nebo budete spoléhat na
svou diváckou intuici?
Protože jste mě zastihla po prvním dnu festivalu, kdy jsem zatím viděla tři představení,
jsem ve fázi uvažování právě nad tím, jak k tomu celému přistupovat. Snažím se o to,
abych sama sebe instalovala do role běžného diváka a nechala strhnout příběhem,
formou a hlavně všemi těmi mladými talentovanými lidmi kolem. Zároveň si myslím,
že je důležité brát v potaz i to, že to jsou studentské práce často režírované někým
z pedagogů. Dovedu si představit, že pedagogové, kteří se studenty tvoří konkrétní
inscenaci, chtějí třeba v rámci nějakého studijního programu vést práci tak, aby zapa-
6

ROZHOVOR
dala do kontextu konkrétního ročníku. I to bylo už včera relativně zřetelné (Praha—Pavillon,
Itálie—Farma, Rakousko—Faidřina láska, pozn. red.). Bylo možné vysledovat, co
bylo záměrem nejen režijním, ale i pedagogickým. Řekla jsem si ale, že co se týče mých
osobních kritérií, ještě počkám, co se bude dít dál. Ráda bych si vytvořila konkrétnější
představu o celku a až poté nastavil hodnotící kritéria — jednoduše řečeno chci mít
možnost srovnání. Každopádně se moc těším, co bude dál.
Jste, mimo jiné, i divadelní výtvarnice. Považujete to jako svoji výhodu při
vnímání představení, jenž je v jazyce, kterému nerozumíte a můžete tak vnímat
více obraz jako takový…?
Určitě je to pro mě důležité a asi se tohoto úhlu pohledu nezbavím. Na druhou stanu
si myslím, že pro hodnocení jednotlivých výkonů nebo celé inscenace je velmi důležité
rozumět jazyku. Ta představení, která jsem viděla včera, byla v češtině, v angličtině
nebo s titulky. Mám dojem, že chybějící překlad může zásadně ovlivnit hodnocení
poroty například u představení Pavillon pražské DAMU. Divadelní inscenace v sobě
vždycky spojuje všechny použité prostředky: téma, jazyk, vizualitu, herecké výkony,
dramaturgicko–režijní koncept, hudbu… a měla by působit jako kompaktní celek. Jedno
od druhého se nedá oddělit. Nebo aspoň tak to vnímám já. A navíc — obsah by měl
být vždy stejně důležitý jako forma.
Sama máte zkušenost s tvorbou v zahraničí. Co považujete jako hlavní rozdíl v tvorbě,
kdy jsou všichni zúčastnění schopni ovládat jeden společný jazyk a kdy nikoli?
Zatím jsem nepracovala v zahraničí jinde, než v německy mluvících zemích, a to navíc
jako kostýmní výtvarnice. Stalo se mi pouze výjimečně, že nebyl k dispozici český překlad
textu a zároveň už jsem se naučila německy natolik, že pokud si můžu nejdřív přečíst
předlohu v češtině, tak jsem pak plně schopná rozumět a orientovat se ve všem,
co se na jevišti děje, byť v jiném jazyce. Spolupracuji ve většině případů s režisérem
Dušanem Pařízkem, který mluví německy stejně dobře jako česky a naše komunikace
týkající se tvorby výtvarného konceptu tedy probíhá hlavně v češtině. Ale je pravda,
že německy neumím natolik dobře, abych třeba byla schopná dokonale rozumět například
textům Elfriede Jelinekové nebo třebas Wernera Schwaba. V takových případech
na sebe přirozeně nechávám působit hlavně vizuální nebo emocionální stránku
inscenace.
Jak byste přistupovala k práci se skupinou, která by Vám vůbec nerozuměla
nebo rozuměla úplně minimálně. Jaké prostředky byste volila?
Brala bych to jako výzvu. V Německu jsem potkala několik režisérů a dokonce i herců,
kteří byli ze Srbska, z Litvy, z Francie, Anglie nebo ze Švédska a německy nemluvili vůbec.
A jde to, když máte k dispozici překlad textu a tlumočníka. dyž máte k dispozici eří
byli třeba ze Srbska, z Litvi,v přečísttvení DAMU, kde nebyly titulkyJá osobně bych asi
využila toho, že taková bariéra existuje a vnímala bych ji tedy jako jeden z výrazových
prostředků inscenace. Nemožnost komunikace nebo dorozumění se stejným jazykem
by dejme tomu bylo jedním z hlavních témat. Víte, kolik postav klasické divadelní i nedivadelní
literatury se jmenuje „Cizinec“ nebo „Neznámý“ či „Muž v černém“ a podobně…?
Materiálu by tedy bylo dost.
7

ROZHOVOR
Tématem letošního Encounteru je hard choices… Jaká pro Vás kdy v rámci vašeho
profesního života byla ta nejtěžší volba?
Těžko říct. Já jsem od podstaty spokojený člověk a dokážu si ve všem, i v tom co není na
první pohled příjemné, najít výzvu. Každou překážku mám ve výsledku chuť překonat.
Jedno z pravidel, které jsem se naučila od režiséra Dušana Pařízka a které až fanaticky
dodržuji a ctím, zní „buď vždy součástí řešení a ne problému“. I z tohoto důvodu mě
právě teď nenapadá nic, co bych mohla pojmenovat jako nejtěžší volbu. To zní tak
fatálně, až mám dojem, že to v profesi, jakou děláme my, snad ani nejde použít. Možná
kdybych byla politik, lékař, soudce, bojovník… Každopádně jsem měla to štěstí, že
jsem se dostala ke spolupráci s inspirovanými a inspirujícími lidmi a společně s nimi
můžu dělat to, co mě zajímá a co považuji za smysluplné. Volba je z mého úhlu pohledu
prostě volba. Jestli je dobrá nebo špatná se často nedá dopředu odhadnout. Takhle
uvažuji já — snažím se soustředit na přítomnost. Všechno co přináší budoucnost je
vždy ovlivněno něčí volbou a často ne vaší vlastní a často taky všechno dopadne úplně
jinak, než jak si to člověk chtěl nebo uměl představit.
Monika Okurková
8

WORKSHOP
POLOVINA LÁSKY
Na prezentaci divadelně–pohybového projektu Lamour, spojenou s pohybovým
workshopem jsem byla velmi zvědavá. Konceptuální performance studentů Divadelní
fakulty JAMU z roku 2015 je totiž natolik specifickým projektem, že bylo velmi odvážným
tahem umístit jemu věnovaný workshop do programu, bez uvedení samotného
představení. Zájemci tedy bohužel neměli možnost představení na tomto ročníků Encounteru
shlédnout a museli si vystačit s útržky prezentovaných videí.
Síla prezentovaných částí přestavení však měla takovou sílu, že byl každý z účastníků
do projektu okamžitě vtažen. Prezentace vedená režisérkou celého projektu Marikou
Smrekovou seznámila obecenstvo s bohatou obsahovou částí Lamour, které pracuje
především s improvizací (pohybovou, taneční i hudební) všech zúčastněných perfomerů.
Po vysvětlení a představení samotného projektu režisérkou následoval workshop
s praktickými ukázkami technik, které byly použity při vzniku projektu. Po prvotním
seznámení a navázání očního kontaktu následovala série improvizačně–pohybových
cvičení, později doprovázená i nevtíravou a atmosféru navozující hudbou. Techniky na
vyzkoušení vnímání vlastního těla i těla ostatních pak byly už jen třešničkou na dortu
perfektně vedeného workshopu.
Co říci závěrem? Snad jen, že tento specifický projekt by si své místo na letošním Encounteru
bezpochyby zasloužil a prožitek ze samotného workshopu mohl být ještě
intenzivnější. Takto bohužel zůstává pouze na půli cesty.
Milada Váchová
9

HLAVNÍ PROGRAM
ACHAQUES
(BOLESTI)
Madrid, Španělsko
Autor:
Režie:
Jazyk:
Délka:
Obsazení:
Xus de la Cruz
Pablo G. Boutou
španělština
90 min
Juan de Vera, Lara Fernán, Alba Fernández, Julia Nicolau, Itziar Andía,
Oscar Allo, Ángel Villalón
ORA PRO NOBIS
Veterány španělské občanské války zachvátila nebezpečná nemoc — mládnou a ztrácejí
své vzpomínky. Svlékají ze sebe své záplaty, své bolesti, svá shrbená záda a zůstávají
černými postavami bez příběhů a bez zájmů o minulost, které pospíchají studovat,
pracovat a cvičit jógu. Vyslechnout si někoho už nemají čas. Staříci se chorobě brání
zuby nehty — zapisují do sešitů vše, co by nemělo být zapomenuto.
Inscenace má jasné poselství — poukázat na ignoraci mladých, kteří sice chtějí být novináři,
ale svět je vlastně nezajímá. Tento apel se mě v průběhu inscenace však bohužel
vůbec nedotýkal. Spíše než sdělení jsem si všímala přesně stylizovaných a pohybově
vytříbených postav, efektních loutek, hudebně rytmických úseků, zvětšených figur
„matek ze záhrobí“ a ostentativně klesající opony z pytloviny. Možná za to mohlo mé
neustálé převracení pozornosti z titulků na jeviště a zpět, ale ani jednou jsem neměla
pocit, že by ke mně herci skrze inscenaci promlouvali. Komunikační kanál byl ucpán —
husí kůže (můj barometr rozlišující zajímavé představení od skvělého) nenaskočila…
Ani závěr inscenace, ačkoliv se o to usilovně snažil, ve mně žádné emoce nevyvolal.
Červené a bílé konfety padající z nebe, zvonkohra, herci vracející se s mírnými úsměvy
a černobílé fotografie zřejmě reálných lidí, jejichž příběhy byly použity, které přes
portréty gradují do snímků koster válečných obětí… To vše mi jen potvrdilo záměr,
bohužel příliš očividně a pateticky.
Byla bych ráda, kdybych s inscenací, která používá tak zajímavé prostředky a zabývá
se tak důležitým tématem, mohla být příště více spojená.
Lucie Hrochová
10

HLAVNÍ PROGRAM
ACHAQUES SE MĚ EMOCIONÁLNĚ NEDOTKLY
Klady jsem viděla řemeslné — v pohybu, použití loutek a některých rekvizit — ty jsem
ale ocenila spíš racionálně. Chybělo mi cítit, co téma znamená pro herce, jak se k němu
vztahují a co tím chtějí předat mně, divákovi. Od začátku, když přicupitala skupinka
důchodců, přišly mi technicky velmi dobře provedené a efektní stařecké pohyby,
přesnost, sladěnost skupiny a temporytmus — i když troška pomalosti a ticha by to
osvěžila. Později, když přicházeli jako vysoké loutky v šatech, pod kterými se skrývali
ostatní herci, anebo když si nasadili na krk loutku miminka, která jim zmenšovala tělo
vizuálně skvěle fungovala, anebo ze sebe sestrojili telefonní ústřednu, či po sobě stříleli
a přijímali údery, ukázali skvělé ovládnutí těla a přála jsem si, aby se drželi tohoto
a nezaplácávali představení tolika slovy. Slova často přinášela příběhy z minula, které
neměly sílu tady a teď, a ani ten, kdo je vyslovoval, je neprožíval. Přišlo mi, že stařectví
si nasadili jako masku zvenku, místo aby ji vybudovali zevnitř a vyplnili vlastním prožitkem,
a tak ke mně nijak nepromlouvalo. Možná, že ta stařecká stylizace jim nakonec
i bránila vztáhnout se k tématům osobně jako oni sami — čehož záblesky jsem ke konci
hry viděla u některých herců, když se přetělesňovali do svých mladších já.
Jeden moment se mě v tom představení dotknul, když na konci mladá slečna začala
jedné z babiček naslouchat, čímž se konečně zastavil proud válečných historek valících
se přes sebe bez odezvy. Osobně jsem to pochopila jako pointu představení — neměli
bych ignorovat staré lidi. A proč? Asi proto, že jsou mluvčími minulosti, nebo proto, že
sami se jimi také staneme. Prožitek by doplnil to, co chybělo: odpověď na otázku „Proč
mě to má zajímat?“.
Pavlína Kopřivová
11

HLAVNÍ PROGRAM
ĎÁBEL V NĚM
(THE DEVIL INSIDE HIM)
Lodž, Polsko
Autor:
Režie:
Jazyk:
Délka:
Obsazení:
John Osborne
Mariusz Grzegorzek
polština
120 min
Aleksandra Chapko, Aleksandra Przeslaw, Wojtek Lato, Maciej Musialowski,
Marianna Zydek, Tomasz Marczynski, Cezary Kolacz
ĎÁBEL JE V KAŽDÉM Z NÁS
Národní filmová, televizní a divadelní škola z Lodže letos přivezla inscenaci na motivy
hry Johna Osbourna Ďábel v něm, na Polsko překvapivě kritickou vůči církvi a náboženství
všeobecně. Nicméně svými tématy nebezpečnosti náboženství, využívání jeho
moci ke „zlu“ a problematiku odlišnosti člověka ve společnosti, maximálně aktuálně
zrcadlí současnou celosvětovou situaci.
Lodžská škola je výjimečná výběrem herců. Pokaždé se jedná o silné osobnosti, které
jsou navíc vizuálně zajímavé, nebála bych se tvrdit i atraktivní, což vychází pravděpodobně
i z toho, že škola je i filmová. S tím ale souvisí problém, který nemusí vnímat
jednorázový návštěvník festivalu. Nicméně divák, který Encounter navštěvuje pravidelně,
může zpozorovat, že studenti této školy často balancují na hraně afektovanosti
a ne vždy se podaří nepřevážit se, zvláště pak v případech stylizovaných inscenací.
To se v tomto případě stalo herečce ztvárňující postavu matky. To ale v celku zapadlo
v kontrastu přesvědčivých a silných výkonů zbytku souboru.
K vytvoření temné atmosféry dopomáhala jednoduchá, po většinu času téměř prázdná
scéna tvořená svícemi, jež zároveň vzbuzovaly dojem svatého místa. Velmi efektně,
zároveň účelně působila lepící páska, jenž vytvořila ohraničující prvek vyčleňující
a zdůrazňující odlišnost Huwa. Scénu doplňovaly uniformní černé kostýmy obepínající
symetrická těla herců, pomačkaně vypadající látka je však zároveň deformuje.
Vcelku pochopitelně byla využita projekce s proslovy herců o jejich postavách a obavách,
nicméně ty působily velmi nepřesvědčivě a tyto multimediální vsuvky se staly
rušivým elementem, který ničil nastavenou silnou atmosféru a stal se tak zcela zbytečným.
Celkově je inscenace ale přesnou výpovědí současnosti, rozebírá problematická témata
a nutí diváka zamyslet se nad tím, že zlo tkví v každém z nás.
Henrietta Ctiborová
12

HLAVNÍ PROGRAM
VYMÍTÁNÍ ĎÁBLA
Vosk. Všude je cítit vosk. Každý divák, který se setkal s polským divadlem už začíná tušit.
Na scéně bude asi 28 svíček a herci budou oblečeni v černém. A jak divák tušil, tak
se také stalo. Najednou se před ním otevírá představení, které má velkolepý začátek.
Herci uvedou publikum do krásně tajemné magické atmosféry, polská jímavá píseň
slibuje čistotu, pohlcení atmosférou, obřadnost a rituál nabízí opravdu pozoruhodnou
podívanou. Jenže dál se s nimi už nepracuje.
Píseň je zapomenuta, rituál nahrazen izolepou vydávající trochu nemístné zvuky
a symbolistně vyjadřující uzavřenost a neprůchodnost světa dvou lidí a herci se místo
rytmizujících písní chopí slova a hádek. Hádek, ve kterých ztrácí své charaktery a motivace,
zatímco jejich hlas nabývá na síle a emoce exponenciálně rostou. Odvrácená
strana romantismu tady a teď.
Tematická motivace u polské inscenace je zjevná. Znovuotevřená otázka práva žen,
náboženská problematika, rostoucí uzavřenost. Polsko se politicky ocitá na tenké hranici
a jeho divadlo zrcadlí problémy společnosti. Pro aktuálnost použili inscenátoři
zdánlivě neurčitou dobu, jakoby utrhli kousek z každé doby a každého místa. Chvílemi
to vypadá, že se nacházíme ve viktoriánské Anglii, chvílemi ale chodíme na návštěvy
do kina, svítíme si svíčkami, ale nosíme sluneční brýle a růžovou kabelku, chvílemi
mluvíme o právech žen a náboženství, jako by se to všechno dělo před sto lety a co
patnáct minut zcizujeme videem ze zkoušek a dovídáme se, jak jsou všichni rádi, že
na tomto díle mohou pracovat. Jenže opět — s prvkem neurčitosti se pracuje jen tak
napůl, jako by se o tom nechtělo mluvit, jako by to ani nebylo nikdy vyřčeno, nikdy vymyšleno.
Efektní obrazy, silná témata, hysterické herectví, neprůbojná čtvrtá stěna a mnohem
více, nabídla Lodž chtivému diváku hltající expresivní výrazovost a prožitky postav.
Hodně křiku a násilí, mírněného právě veselými videi ze zkoušek, se pro publikum
ukázalo jako správná cesta. Potlesk ve stoje tak ocenil výkony herců, kteří ustáli i tento
hysterický žánr.
Dagmar Říhová
13

OFF PROGRAM
DŮM
(THE HOUSE)
Autor:
Dramaturgie:
Obsazení:
Zoja Mikotová
Veronika Broulíková
Barbora Dohnalová, Aneta Hegylová, Nika Jáňová, Veronika Křížová,
Markéta Kunášková, Věra Lištvanová, Veronika Mikulová, Nikola Váňová
TICHO ZA VYSOKOU ZDÍ
Za vysokými zdmi s oprýskanou omítkou… tyčí se dům, z nějž nikdo nevychází.
Přesto lze v noci zahlédnout v okně mihnutí svíčky, či zaslechnout opatrné zvuky houslí.
Nebo se to jenom zdá?
Ale kde že — vždyť trhovkyně vám s vervou poví, že ze stavení Doňy Bernardy má nejpečlivěji
vyšívané šátky i celé sváteční šaty právě ona.
A hned přidá, že Doňa se po smrti manžela zbláznila, a svých pět dcer (nádhernějších
než šperky Granady) zavřela v celách domu — a stejně tak vlastní matku! — A proč?
„Je to čarodějka“ odpoví trhovkyně. „Vysává z dcer sílu a krásu!“ — snad se mstí za
málo lásky od matky nebo věří, že dívky potřebují tvrdou výchovu; a je také možné, že
jí svět tak ublížil, že chce dcery před jeho krutostmi (kdo je na vině? muži?) uchránit (a
sama je trestá nejvíc). Třeba se jen touží stát dobrou matkou.“
Co všechno se může stát? Osm žen, osm let a jeden dům.
Vizuálně pohybová inscenace Dům v režii Zoji Mikotové se formálně podobá dalším,
které autorka tvoří se studenty Ateliéru výchovné dramatiky Neslyšících.
Jsou to inscenace výrazně poetické, s dominantní složkou znakového jazyka, s jemným
rytmem a poklidným herectvím. Znakový jazyk a kombinaci neslyšících a slyšících hereček
autorka využívá jako divadelní kvalitu — pro přímou vizuální působivost — i jako
metaforu (např. hranice mezilidské komunikace, odlišnosti).
Režisérka má velký cit pro jevištní metaforu, kdy přesně vyjádří obecný konflikt různých
rolí (dcera vs. matka; milovaná vs. ukřivděná…) pomocí jedné situace/akce/pár
slov. Zasáhlo mě např. když příchozí Doňa ukončí nádherná sóla dívek (balet, housle,
gymnastika) — činí tak patrně pod vlivem tradice. Obdobně i já leckdy volím pod vlivem
tradice (např. muže na úkor žen — Kdo bude řídit auto? Kdo je tady zodpovědný?)
a méně pod vyznávaným vlivem rovnostářství.
Vytkl bych: režii příliš dětinské vyznění některých scén (říkadla v hudebním podkresu,
silná gymnastka hrající dívenku, říkadla) a činoherní nároky závěrečné scény; technice
neohrabané hudební nástupy a přesvícenost jemných scén; herečkám místy slabý hlas.
Děkuji za svébytnou práci Mikotové a nasazení studentů.
Jan Neugebauer
14

PROGRAM
15

FOTOGALERIE
Ranní diskuze
foto: Anna Turková
L'amour
foto: Anna Turková
16

FOTOGALERIE
The Devil Inside Him
foto: Anna Turková
Dům
foto: Jáchym Michal
The Devil Inside Him
foto: Anna Turková
Achaques
foto: Anna Turková
17

FREKVENCE BABYLON
Dokážete spojit slova stejného významu?
ďábel
náboženství
posedlý
stařec
válka
stylizace
papír
loutka
víza
anciano
guerra
هلاقم
diabeł
religia
ازیو
haczykowaty
یزاب بش همیخ کسورع
estilización
18

10 SLOV
{KOSTELY NESPADLY A JSOU
PRÁZDNÉ.
DIVADLA NESPADNOU
A PRÁZDNÉ BUDOU.}
19

ZE ZÁKULISÍ
VYBERTE SI! LÁSKA NEBO PENÍZE?
Není žádným tajemstvím, že potřebujeme peníze! Můžeme vyžít s malým množstvím
peněz. Můžeme si půjčovat věci, jídlo i znalosti. Jedno je ale jisté: Neexistuje způsob,
jak žít zcela bez peněz! Nebo ano? Měli bychom o tom podiskutovat!!!
Mimochodem, Festival stojí minimálně 2 013 000 Kč.
Jedno představení v Divadle na Orlí vyjde na 43 000 Kč.
Jeden výtisk novin Meeting Point stojí 15 Kč.
Festivalový zážitek: k nezaplacení.
Už jste někdy přemýšleli o tom, kolik stojí plastový kelímek?
Píši jen o penězích, nikoli o lidských zdrojích!
Můžeme obecně říct, že většina umělců si moc nevydělává, a to bez rozdílu. Umělec
tedy musí každý den řešit, zda umělcem být chce, anebo ne. Studenti umění jsou zvyklí
během studií na univerzitě pracovat 10 nebo i více hodin denně. Potí se, krvácejí, milují,
pláčou, umírají… A pak po zkouškách jen tak civí do zdi. Pro většinu z nich nastane
jedno velké nic. Je známo, že umění nás stojí hodně, a že je jeho cena nevyčíslitelná.
Pracujeme s vášní. Své poslední tričko zničíme jen proto, abychom se mohli vyjádřit.
Ve víře… Ve víře, že… Změníme svět?
Umění je láska. Umění je vášeň. Ale jak to máme vysvětlit svému zaměstnavateli? Jsme
svobodní. (Já vím, možná ne všichni. Pokud chcete vysvětlení, přečtěte si zítřejší Sloupek
ZE ZÁKULISÍ!) Můžeme si zvolit, že chceme být umělci! Z umění se ale nenajíme,
že. Většinou. A jednou nás nahlodá ta zákeřná otázka: „Mám dělat tuto práci? Jo, není
nejlepší, ale jo, něco přece jen vydělám… Jo? Nebo ne?“
Aby se mi dostalo odpovědi, mluvila jsem s Davidem Strnadem, který je profesionálním
tanečníkem a učitelem na JAMU, tančil v mezinárodních souborech všude po světě
a učí každoročně 800 až 1000 studentů. Láska nebo peníze?
Jeho upřímnost mě zaujala od první chvíle, kdy jsem ho poznala. Umělce s širokými
znalostmi o životě a umění. Takže se s vámi chci podělit o jeho filozofický pohled
a myslím… Ne, doufám, že s ním většina z vás bude souhlasit!
David: „Každý by měl dělat všechno na 100 %. Právě TEĎ je ten pravý čas. Ne zítra nebo
jindy. Musíme si užít každou vteřinu na pódiu nebo tanečním parketu. Musíme tvrdě
pracovat. Někteří lidé plýtvají svým časem. Tomu nerozumím. Čas je drahý. Někdy
máme špatnou náladu. Na stavu naší duše záleží. Musíme se o ni starat. Mou osobní
odpovědí je tanec. Před taneční hodinou nebo workshopem jsem vždycky nervózní,
někdy unavený… Ale když se zavřou dveře tanečního sálu, jsem někdo jiný. Pracujte
tvrdě na svých znalostech techniky. Vybírejte si ty nejlepší učitele. Každá volba je
drahá. Učím 25 let a myslím si, že se mladí lidé často bojí výzev. Proč? Já vím, jsem jen
20

ZE ZÁKULISÍ
malá kapka ve velkém moři tanečního světa, ale výzvy přijímám. Vím, jaké je chodit
do „práce“ jen kvůli penězům. Byl jsem hasič, manažer řízení rizik v pojišťovně nebo
kameraman. Tyto práce mi daly možnost tančit. Tanec není moje práce. Je můj život.
Nemyslete přehnaně na peníze. Užívejte ti okamžiky.“
Takže, mí drazí umělečtí přátelé, vybírejme si učitele. Vybírejme si ty nejlepší. A víte,
někdy jsou nejlepšími učiteli naši přátelé, kteří nám pomáhají vybírat bez toho, aby
měli nekonečno hloupých otázek jako já!
Užijte si lásku na SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2017!
Jana Kühn
21

KOMIKS
HARD CHOICES?
for setkání/encounter
By Eva polgary
© 2017
22

TÉMA FESTIVALU
HARD CHOICES?
„Informační přetlak, ve kterém žijeme, nám sice nabízí možnost výběru, každodenně
jsme ale atakováni spoustou zpráv, ve kterých je potřeba se zorientovat. „HARD
CHOICES?“ tematizuje právě tento fenomén, který se stal neoddělitelnou součástí
soudobé společnosti. Jedinec je konfrontován s nejrůznějšími názory, které mu na jedné
straně velkoryse otvírají pole myšlení, stejně tak jako je na straně druhé zase rychle
zavírají.”
Alexandra Bolfová a Martin Hodoň
Ateliér činoherní režie a divadelní dramaturgie
23

PODĚKOVÁNÍ
PODĚKOVÁNÍ
Poděkování patří všem studentům, kteří se na přípravách festivalu podílejí, zejména
studentům Ateliéru divadelního manažerství a jevištní technologie, Ateliéru režie
a dramaturgie, Ateliéru audiovizuální tvorby a divadla, Ateliéru scénografie, Ateliéru
muzikálového herectví a Ateliéru činoherního herectví.
DÁLE DĚKUJEME ZA PODPORU:
Statutární město Brno
Jihomoravský kraj
Ministerstvo kultury České republiky
Mezinárodní visegrádský fond
Státní fond kultury České republiky
POŘADATELÉ FESTIVALU:
24