Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
SETKÁNÍ/ENCOUNTER<br />
28. 3.—1. 4. 2017<br />
Hard choices?<br />
Děkujeme všem partnerům<br />
a podporovatelům,<br />
bez jejichž pomoci by festival nevznikl!
MEETING POINT<br />
Mezinárodní festival divadelních škol<br />
SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2017<br />
Vedoucí redakce:<br />
Adam Harton<br />
Ilona Pawerová<br />
Zástupce vedoucího redakce:<br />
Nikol Hlávková<br />
David Šamánek<br />
Šéfredaktoři:<br />
Paulína Mazíková<br />
Monika Okurková<br />
Redaktoři:<br />
Patrik Boušek, Libor Brzobohatý, Lenka Dobrovolná, Lucie Hrochová, Pavla Kopřivová,<br />
Jana Kühn, Martina Ligurská, Jiří Liška, Magdaléna Milostná, Jan Motal, Jan Neugebauer,<br />
Karolina Ondrová, Lubica Omastová, Šimon Peták, Anna Ročková, Dagmar Říhová,<br />
Marek Slováček, Miroslav Sýkora, Milada Váchová, L’ubomír Višňovec, Markéta Tulisová<br />
Fotografové:<br />
Matouš Ondra, Anna Turková, Rudolf Vodička<br />
Komiks:<br />
Eva Polgary<br />
Překladatelé:<br />
Sára Galová, L’ubomír Višňovec, Lucie Kelčová, Vojtěch Marszalek, Eliana Denkocy,<br />
Barbora Schejbalová, Adéla Svídová, Zuzana Kernová<br />
Korektor anglické verze:<br />
Adrian Hundhausen<br />
Korektoři české verze:<br />
Anna Burianová, Lucie Říhová<br />
Sazba:<br />
Kevin Wulfric Scherrer<br />
Vydavatel:<br />
Janáčkova akademie múzických umění v Brně<br />
Divadelní fakulta<br />
Mozartova 1, 662 15 Brno<br />
IČ: 62156462 | DIČ: <strong>CZ</strong>62156462<br />
2
OBSAH<br />
.<br />
.<br />
.<br />
.<br />
ÚVODNÍK . 4<br />
RANNÍ DISKUZE 5<br />
ROZHOVOR. 6<br />
WORKSHOP. 9<br />
HLAVNÍ PROGRAM. 10<br />
OFF–PROGRAM 14<br />
PROGRAM. 15<br />
FOTOGALERIE . 16<br />
FREKVENCE BABYLON. 18<br />
10 SLOV 19<br />
ZE ZÁKULISÍ. 20<br />
KOMIKS 22<br />
TÉMA FESTIVALU . 23<br />
PODĚKOVÁNÍ . 24
ÚVODNÍK<br />
V 5.30. V pokoji. Češka dovázala Meeting Pointy a chystá se jít psát. Černohorec kocour<br />
a Slovenka už nějakou dobu spí, Slovenka se chystá na ranní diskuzi. Černohorec si<br />
s příchodem Češky začal myslet, že je ráno. Obdivuje vlasy patřící Češce.<br />
M: Co je tomu kocourovi?<br />
P: On si myslí, že je ráno.<br />
M: Ono je ráno.<br />
P: Ja ho ráno zoberiem von.<br />
M: Ono je ráno…<br />
Je ráno. Jako ráno jako ráno. Ten čas po spánku. Češka, vztahově se oddalující od Černohorce,<br />
sedí v redakci. Slovenka přijde ze španělského představení. Velké setkání<br />
Češky a Slovenky. Dají si pusu. Třetí den festivalu už začínají být rozněžnělé. Slovenka<br />
prosí počítač.<br />
P: Funguj!<br />
Češka i Slovenka korekturují co se dá.<br />
M: Poli, na co dneska ještě jdeš?<br />
P: Na nič…<br />
M: Já na Poláky… už bych chtěla vidět něco… kde prožiju katarzi víš… Něco, kdy budu<br />
brečet, protože se v tom poznám.<br />
Slovenka se na Češku nepopsatelně podívá. Češka si své touhy nechává nadále pro<br />
sebe. Do dialogu se připojí manažerka.<br />
I: Já bych na Poláky šla, ale hrozně se bojim, že usnu. Teď mám přesně tu slabou chvilku.<br />
Vůbec nevnímám nic kolem.<br />
Češka přijde po polském představení do redakce.<br />
P: Jací byli Poláci?<br />
M: Jsem očištěná.<br />
A tak se kumulují zážitky z festivalu. Něžnost, očištění, stres i nevyspání. Redakce funguje.<br />
A je i třetí den lidská a přátelská.<br />
Paulína Mazíková a Monika Okurková<br />
Šéfredaktorky Meeting Point<br />
4
RANNÍ DISKUZE<br />
RANNÍ DISKUZE—DEN ČTVRTÝ<br />
Náměty druhé ranní diskuze letošního Encounteru byly tři inscenace: moldavští Koně<br />
za oknem, polské Do hloubky a kolumbijských 336 dopisů lásky. Ve scénografy důmyslně<br />
proměněné tělocvičně se s režijně–dramaturgickým duem moderátorů, Marikou<br />
Smrekovou a Ottem Kaupinenem, sešlo asi třicet více či méně rozespalých účastníků<br />
festivalu.<br />
Moldavská výchova těžkými tématy<br />
Za tým z kišiněvské Academy of music, theatre and fine arts mluvil převážně pedagog<br />
a režisér inscenace Emil Gaju. Nejdiskutovanější otázkou bylo téma inscenace, jeho<br />
aktuálnost, vztah herců k němu a zda je adekvátní pracovat na něm s tak mladými<br />
lidmi. Jak se zkušenost s válkou týká studentů herectví a publika. Hlavním režisérovým<br />
argumentem bylo to, že se své studenty snaží konfrontací s podobně těžkými tématy<br />
popohnat v jejich osobním vývoji. Studenti dále mluvili o tom, že se kromě tohoto<br />
poněkud tradičního typu divadla ve škole setkají i s postdramatickým divadlem a že<br />
se jako ročník chystají nastoupit do jednoho divadla a hrát společně i po absolutoriu.<br />
Polské lidové DNA<br />
Herci krakowské školy nabídli stručný vhled do procesu vzniku své inscenace Do<br />
hloubky. Z pěveckých předváděček studentů herectví se specializací na vokální projev<br />
se postupně vyvinula studie archetypálního DNA, jak napovídá druhý výklad, který<br />
název v polštině nabízí (Do DNA). Herci popisovali filosofii, která je při tvorbě provázela,<br />
jako zbavování se bloků, nacházení své přirozené energie a její uvolňování.<br />
S tím koresponduje to, že herci v představení nebudují konkrétní a stálé postavy, ale<br />
v souladu se stále se opakujícím koloběhem života se staví do různých pozic, kterými<br />
si člověk ve svém životě prochází. Herci si pochvalovali reakce místního publika, které<br />
vyvrátilo jejich obavy z jazykové bariéry a nepřenosnosti kulturních daností, a velice<br />
živě a přesně reagovalo i na detaily.<br />
Kolumbijská studie lásky a ztráty<br />
Kolumbijští studenti v čele se svojí pedagožkou a režisérkou mluvili především o tom,<br />
jakým způsobem přemýšleli při tvorbě své inscenace o lásce, vztazích, násilí, apod. Výchozím<br />
bodem pro ně byla těsná souvislost mezi láskou a ztrátou. Představení vzniklo<br />
v rámci předmětu dramatická struktura, a to natolik kolektivním způsobem, že se<br />
v něm účinkující sami považují spíše za performery než herce. Nestavějí charaktery,<br />
ale montáží improvizací se vyjadřují k tématu. Publikum vnímají jako zrcadlo a zmínili<br />
i několik případů, kdy s nimi diváci během představení aktivně komunikovali.<br />
Diskuze oficiálně skončila, osazenstvo Chill Out Roomu se v přátelské atmosféře roztrousilo<br />
do malých skupin rozvíjejících načatá témata a tělocvična se zhruba na dvacet<br />
dva hodin opět proměnila v místnost klidovou.<br />
5
ROZHOVOR<br />
VÝSOSTNĚ MILÉ SETKÁNÍ<br />
Jsme domluvené na středu, 11.30 hodin. Už před půl stojí před školou, navrhne, že bychom<br />
mohli jít do Rotoru. Posadíme se, objednáváme si. Tréma ze mě opadá. Začínám<br />
se těšit. Při první otázce jsem se nervozitou zadrhla, ale pak už jsem si výsostně mile<br />
povídala. S ženou mnoha dovedností a talentů. S Kamilou Polívkovou. Rozhovor vyšel<br />
dnes, ale naše společné povídání s Kamilou proběhlo druhý den festivalu.<br />
—<br />
Po jak dlouhé době jste ve svém rodném Brně?<br />
Naposledy jsem tady byla před třemi týdny na explikaci v Hadivadle, kde začnu hned<br />
po skončení festivalu zkoušet adaptaci románu Petry Hůlové Macocha. Jinak sem jezdím<br />
poměrně často, právě protože je to mé rodné město a mám tu rodinu, kamarády<br />
a čas od času i práci. Každopádně tady trávím čas moc ráda.<br />
Jak vnímáte to, že festival Encounter patří právě městu, ve kterém jste se<br />
narodila?<br />
Brno se v posledních několika letech doslova rozžilo a je skvělé vidět, jak přirozeně<br />
návštěvníci a hosté festivalu zapadli do zdejší atmosféry a sdílí s místními jejich oblíbené<br />
trasy, kavárny a kluby. Pamatuju si, že už jako studentka JAMU jsem se festivalu<br />
účastnila, ale tenkrát mi to nepřišlo tak propojené a živé. A pro město je participace<br />
na mezinárodním studentském festivalu jedinečnou příležitostí k vytvoření podmínek<br />
pro setkávání nejen studentů, ale i pedagogů a odborníků z celého světa. Brno je<br />
univerzitní město a akce tohoto typu mu velice sluší. Myslím si, že na takových akcích<br />
často vznikají i určité vazby, které v budoucnu můžou znamenat společnou, i mezinárodní<br />
spolupráci. Je skvělé, že člověk získá určitý přehled o tom, co se teď a tady děje<br />
na akademické půdě. Já osobně nejsem studentkou už dlouho a i proto jsem ráda<br />
přijala nabídku stát se členkou poroty a mít možnost vidět tolik zahraničních i zdejších<br />
studentských prací a udělat si představu o směřování současného divadelního dění.<br />
Jaká je Vaše zkušenost s porotcováním?<br />
Zatím jenom jedna jediná. Byla jsem v porotě Pražského Quadriennale 2015, kde jsem<br />
se stala jak členkou komise, která vybírala českou expozici, tak i členkou poroty samotné<br />
hlavní soutěže. Byla to fantastická zkušenost. Festivalu Encounter podobná v tom<br />
smyslu, že jsem měla možnost důsledně po celou dobu sledovat všechny akce a hlavní<br />
— i studentské — expozice.<br />
Budete představení hodnotit podle nějakých kritérií, nebo budete spoléhat na<br />
svou diváckou intuici?<br />
Protože jste mě zastihla po prvním dnu festivalu, kdy jsem zatím viděla tři představení,<br />
jsem ve fázi uvažování právě nad tím, jak k tomu celému přistupovat. Snažím se o to,<br />
abych sama sebe instalovala do role běžného diváka a nechala strhnout příběhem,<br />
formou a hlavně všemi těmi mladými talentovanými lidmi kolem. Zároveň si myslím,<br />
že je důležité brát v potaz i to, že to jsou studentské práce často režírované někým<br />
z pedagogů. Dovedu si představit, že pedagogové, kteří se studenty tvoří konkrétní<br />
inscenaci, chtějí třeba v rámci nějakého studijního programu vést práci tak, aby zapa-<br />
6
ROZHOVOR<br />
dala do kontextu konkrétního ročníku. I to bylo už včera relativně zřetelné (Praha—Pavillon,<br />
Itálie—Farma, Rakousko—Faidřina láska, pozn. red.). Bylo možné vysledovat, co<br />
bylo záměrem nejen režijním, ale i pedagogickým. Řekla jsem si ale, že co se týče mých<br />
osobních kritérií, ještě počkám, co se bude dít dál. Ráda bych si vytvořila konkrétnější<br />
představu o celku a až poté nastavil hodnotící kritéria — jednoduše řečeno chci mít<br />
možnost srovnání. Každopádně se moc těším, co bude dál.<br />
Jste, mimo jiné, i divadelní výtvarnice. Považujete to jako svoji výhodu při<br />
vnímání představení, jenž je v jazyce, kterému nerozumíte a můžete tak vnímat<br />
více obraz jako takový…?<br />
Určitě je to pro mě důležité a asi se tohoto úhlu pohledu nezbavím. Na druhou stanu<br />
si myslím, že pro hodnocení jednotlivých výkonů nebo celé inscenace je velmi důležité<br />
rozumět jazyku. Ta představení, která jsem viděla včera, byla v češtině, v angličtině<br />
nebo s titulky. Mám dojem, že chybějící překlad může zásadně ovlivnit hodnocení<br />
poroty například u představení Pavillon pražské DAMU. Divadelní inscenace v sobě<br />
vždycky spojuje všechny použité prostředky: téma, jazyk, vizualitu, herecké výkony,<br />
dramaturgicko–režijní koncept, hudbu… a měla by působit jako kompaktní celek. Jedno<br />
od druhého se nedá oddělit. Nebo aspoň tak to vnímám já. A navíc — obsah by měl<br />
být vždy stejně důležitý jako forma.<br />
Sama máte zkušenost s tvorbou v zahraničí. Co považujete jako hlavní rozdíl v tvorbě,<br />
kdy jsou všichni zúčastnění schopni ovládat jeden společný jazyk a kdy nikoli?<br />
Zatím jsem nepracovala v zahraničí jinde, než v německy mluvících zemích, a to navíc<br />
jako kostýmní výtvarnice. Stalo se mi pouze výjimečně, že nebyl k dispozici český překlad<br />
textu a zároveň už jsem se naučila německy natolik, že pokud si můžu nejdřív přečíst<br />
předlohu v češtině, tak jsem pak plně schopná rozumět a orientovat se ve všem,<br />
co se na jevišti děje, byť v jiném jazyce. Spolupracuji ve většině případů s režisérem<br />
Dušanem Pařízkem, který mluví německy stejně dobře jako česky a naše komunikace<br />
týkající se tvorby výtvarného konceptu tedy probíhá hlavně v češtině. Ale je pravda,<br />
že německy neumím natolik dobře, abych třeba byla schopná dokonale rozumět například<br />
textům Elfriede Jelinekové nebo třebas Wernera Schwaba. V takových případech<br />
na sebe přirozeně nechávám působit hlavně vizuální nebo emocionální stránku<br />
inscenace.<br />
Jak byste přistupovala k práci se skupinou, která by Vám vůbec nerozuměla<br />
nebo rozuměla úplně minimálně. Jaké prostředky byste volila?<br />
Brala bych to jako výzvu. V Německu jsem potkala několik režisérů a dokonce i herců,<br />
kteří byli ze Srbska, z Litvy, z Francie, Anglie nebo ze Švédska a německy nemluvili vůbec.<br />
A jde to, když máte k dispozici překlad textu a tlumočníka. dyž máte k dispozici eří<br />
byli třeba ze Srbska, z Litvi,v přečísttvení DAMU, kde nebyly titulkyJá osobně bych asi<br />
využila toho, že taková bariéra existuje a vnímala bych ji tedy jako jeden z výrazových<br />
prostředků inscenace. Nemožnost komunikace nebo dorozumění se stejným jazykem<br />
by dejme tomu bylo jedním z hlavních témat. Víte, kolik postav klasické divadelní i nedivadelní<br />
literatury se jmenuje „Cizinec“ nebo „Neznámý“ či „Muž v černém“ a podobně…?<br />
Materiálu by tedy bylo dost.<br />
7
ROZHOVOR<br />
Tématem letošního Encounteru je hard choices… Jaká pro Vás kdy v rámci vašeho<br />
profesního života byla ta nejtěžší volba?<br />
Těžko říct. Já jsem od podstaty spokojený člověk a dokážu si ve všem, i v tom co není na<br />
první pohled příjemné, najít výzvu. Každou překážku mám ve výsledku chuť překonat.<br />
Jedno z pravidel, které jsem se naučila od režiséra Dušana Pařízka a které až fanaticky<br />
dodržuji a ctím, zní „buď vždy součástí řešení a ne problému“. I z tohoto důvodu mě<br />
právě teď nenapadá nic, co bych mohla pojmenovat jako nejtěžší volbu. To zní tak<br />
fatálně, až mám dojem, že to v profesi, jakou děláme my, snad ani nejde použít. Možná<br />
kdybych byla politik, lékař, soudce, bojovník… Každopádně jsem měla to štěstí, že<br />
jsem se dostala ke spolupráci s inspirovanými a inspirujícími lidmi a společně s nimi<br />
můžu dělat to, co mě zajímá a co považuji za smysluplné. Volba je z mého úhlu pohledu<br />
prostě volba. Jestli je dobrá nebo špatná se často nedá dopředu odhadnout. Takhle<br />
uvažuji já — snažím se soustředit na přítomnost. Všechno co přináší budoucnost je<br />
vždy ovlivněno něčí volbou a často ne vaší vlastní a často taky všechno dopadne úplně<br />
jinak, než jak si to člověk chtěl nebo uměl představit.<br />
Monika Okurková<br />
8
WORKSHOP<br />
POLOVINA LÁSKY<br />
Na prezentaci divadelně–pohybového projektu Lamour, spojenou s pohybovým<br />
workshopem jsem byla velmi zvědavá. Konceptuální performance studentů Divadelní<br />
fakulty JAMU z roku 2015 je totiž natolik specifickým projektem, že bylo velmi odvážným<br />
tahem umístit jemu věnovaný workshop do programu, bez uvedení samotného<br />
představení. Zájemci tedy bohužel neměli možnost představení na tomto ročníků Encounteru<br />
shlédnout a museli si vystačit s útržky prezentovaných videí.<br />
Síla prezentovaných částí přestavení však měla takovou sílu, že byl každý z účastníků<br />
do projektu okamžitě vtažen. Prezentace vedená režisérkou celého projektu Marikou<br />
Smrekovou seznámila obecenstvo s bohatou obsahovou částí Lamour, které pracuje<br />
především s improvizací (pohybovou, taneční i hudební) všech zúčastněných perfomerů.<br />
Po vysvětlení a představení samotného projektu režisérkou následoval workshop<br />
s praktickými ukázkami technik, které byly použity při vzniku projektu. Po prvotním<br />
seznámení a navázání očního kontaktu následovala série improvizačně–pohybových<br />
cvičení, později doprovázená i nevtíravou a atmosféru navozující hudbou. Techniky na<br />
vyzkoušení vnímání vlastního těla i těla ostatních pak byly už jen třešničkou na dortu<br />
perfektně vedeného workshopu.<br />
Co říci závěrem? Snad jen, že tento specifický projekt by si své místo na letošním Encounteru<br />
bezpochyby zasloužil a prožitek ze samotného workshopu mohl být ještě<br />
intenzivnější. Takto bohužel zůstává pouze na půli cesty.<br />
Milada Váchová<br />
9
HLAVNÍ PROGRAM<br />
ACHAQUES<br />
(BOLESTI)<br />
Madrid, Španělsko<br />
Autor:<br />
Režie:<br />
Jazyk:<br />
Délka:<br />
Obsazení:<br />
Xus de la Cruz<br />
Pablo G. Boutou<br />
španělština<br />
90 min<br />
Juan de Vera, Lara Fernán, Alba Fernández, Julia Nicolau, Itziar Andía,<br />
Oscar Allo, Ángel Villalón<br />
ORA PRO NOBIS<br />
Veterány španělské občanské války zachvátila nebezpečná nemoc — mládnou a ztrácejí<br />
své vzpomínky. Svlékají ze sebe své záplaty, své bolesti, svá shrbená záda a zůstávají<br />
černými postavami bez příběhů a bez zájmů o minulost, které pospíchají studovat,<br />
pracovat a cvičit jógu. Vyslechnout si někoho už nemají čas. Staříci se chorobě brání<br />
zuby nehty — zapisují do sešitů vše, co by nemělo být zapomenuto.<br />
Inscenace má jasné poselství — poukázat na ignoraci mladých, kteří sice chtějí být novináři,<br />
ale svět je vlastně nezajímá. Tento apel se mě v průběhu inscenace však bohužel<br />
vůbec nedotýkal. Spíše než sdělení jsem si všímala přesně stylizovaných a pohybově<br />
vytříbených postav, efektních loutek, hudebně rytmických úseků, zvětšených figur<br />
„matek ze záhrobí“ a ostentativně klesající opony z pytloviny. Možná za to mohlo mé<br />
neustálé převracení pozornosti z titulků na jeviště a zpět, ale ani jednou jsem neměla<br />
pocit, že by ke mně herci skrze inscenaci promlouvali. Komunikační kanál byl ucpán —<br />
husí kůže (můj barometr rozlišující zajímavé představení od skvělého) nenaskočila…<br />
Ani závěr inscenace, ačkoliv se o to usilovně snažil, ve mně žádné emoce nevyvolal.<br />
Červené a bílé konfety padající z nebe, zvonkohra, herci vracející se s mírnými úsměvy<br />
a černobílé fotografie zřejmě reálných lidí, jejichž příběhy byly použity, které přes<br />
portréty gradují do snímků koster válečných obětí… To vše mi jen potvrdilo záměr,<br />
bohužel příliš očividně a pateticky.<br />
Byla bych ráda, kdybych s inscenací, která používá tak zajímavé prostředky a zabývá<br />
se tak důležitým tématem, mohla být příště více spojená.<br />
Lucie Hrochová<br />
10
HLAVNÍ PROGRAM<br />
ACHAQUES SE MĚ EMOCIONÁLNĚ NEDOTKLY<br />
Klady jsem viděla řemeslné — v pohybu, použití loutek a některých rekvizit — ty jsem<br />
ale ocenila spíš racionálně. Chybělo mi cítit, co téma znamená pro herce, jak se k němu<br />
vztahují a co tím chtějí předat mně, divákovi. Od začátku, když přicupitala skupinka<br />
důchodců, přišly mi technicky velmi dobře provedené a efektní stařecké pohyby,<br />
přesnost, sladěnost skupiny a temporytmus — i když troška pomalosti a ticha by to<br />
osvěžila. Později, když přicházeli jako vysoké loutky v šatech, pod kterými se skrývali<br />
ostatní herci, anebo když si nasadili na krk loutku miminka, která jim zmenšovala tělo<br />
vizuálně skvěle fungovala, anebo ze sebe sestrojili telefonní ústřednu, či po sobě stříleli<br />
a přijímali údery, ukázali skvělé ovládnutí těla a přála jsem si, aby se drželi tohoto<br />
a nezaplácávali představení tolika slovy. Slova často přinášela příběhy z minula, které<br />
neměly sílu tady a teď, a ani ten, kdo je vyslovoval, je neprožíval. Přišlo mi, že stařectví<br />
si nasadili jako masku zvenku, místo aby ji vybudovali zevnitř a vyplnili vlastním prožitkem,<br />
a tak ke mně nijak nepromlouvalo. Možná, že ta stařecká stylizace jim nakonec<br />
i bránila vztáhnout se k tématům osobně jako oni sami — čehož záblesky jsem ke konci<br />
hry viděla u některých herců, když se přetělesňovali do svých mladších já.<br />
Jeden moment se mě v tom představení dotknul, když na konci mladá slečna začala<br />
jedné z babiček naslouchat, čímž se konečně zastavil proud válečných historek valících<br />
se přes sebe bez odezvy. Osobně jsem to pochopila jako pointu představení — neměli<br />
bych ignorovat staré lidi. A proč? Asi proto, že jsou mluvčími minulosti, nebo proto, že<br />
sami se jimi také staneme. Prožitek by doplnil to, co chybělo: odpověď na otázku „Proč<br />
mě to má zajímat?“.<br />
Pavlína Kopřivová<br />
11
HLAVNÍ PROGRAM<br />
ĎÁBEL V NĚM<br />
(THE DEVIL INSIDE HIM)<br />
Lodž, Polsko<br />
Autor:<br />
Režie:<br />
Jazyk:<br />
Délka:<br />
Obsazení:<br />
John Osborne<br />
Mariusz Grzegorzek<br />
polština<br />
120 min<br />
Aleksandra Chapko, Aleksandra Przeslaw, Wojtek Lato, Maciej Musialowski,<br />
Marianna Zydek, Tomasz Marczynski, Cezary Kolacz<br />
ĎÁBEL JE V KAŽDÉM Z NÁS<br />
Národní filmová, televizní a divadelní škola z Lodže letos přivezla inscenaci na motivy<br />
hry Johna Osbourna Ďábel v něm, na Polsko překvapivě kritickou vůči církvi a náboženství<br />
všeobecně. Nicméně svými tématy nebezpečnosti náboženství, využívání jeho<br />
moci ke „zlu“ a problematiku odlišnosti člověka ve společnosti, maximálně aktuálně<br />
zrcadlí současnou celosvětovou situaci.<br />
Lodžská škola je výjimečná výběrem herců. Pokaždé se jedná o silné osobnosti, které<br />
jsou navíc vizuálně zajímavé, nebála bych se tvrdit i atraktivní, což vychází pravděpodobně<br />
i z toho, že škola je i filmová. S tím ale souvisí problém, který nemusí vnímat<br />
jednorázový návštěvník festivalu. Nicméně divák, který Encounter navštěvuje pravidelně,<br />
může zpozorovat, že studenti této školy často balancují na hraně afektovanosti<br />
a ne vždy se podaří nepřevážit se, zvláště pak v případech stylizovaných inscenací.<br />
To se v tomto případě stalo herečce ztvárňující postavu matky. To ale v celku zapadlo<br />
v kontrastu přesvědčivých a silných výkonů zbytku souboru.<br />
K vytvoření temné atmosféry dopomáhala jednoduchá, po většinu času téměř prázdná<br />
scéna tvořená svícemi, jež zároveň vzbuzovaly dojem svatého místa. Velmi efektně,<br />
zároveň účelně působila lepící páska, jenž vytvořila ohraničující prvek vyčleňující<br />
a zdůrazňující odlišnost Huwa. Scénu doplňovaly uniformní černé kostýmy obepínající<br />
symetrická těla herců, pomačkaně vypadající látka je však zároveň deformuje.<br />
Vcelku pochopitelně byla využita projekce s proslovy herců o jejich postavách a obavách,<br />
nicméně ty působily velmi nepřesvědčivě a tyto multimediální vsuvky se staly<br />
rušivým elementem, který ničil nastavenou silnou atmosféru a stal se tak zcela zbytečným.<br />
Celkově je inscenace ale přesnou výpovědí současnosti, rozebírá problematická témata<br />
a nutí diváka zamyslet se nad tím, že zlo tkví v každém z nás.<br />
Henrietta Ctiborová<br />
12
HLAVNÍ PROGRAM<br />
VYMÍTÁNÍ ĎÁBLA<br />
Vosk. Všude je cítit vosk. Každý divák, který se setkal s polským divadlem už začíná tušit.<br />
Na scéně bude asi 28 svíček a herci budou oblečeni v černém. A jak divák tušil, tak<br />
se také stalo. Najednou se před ním otevírá představení, které má velkolepý začátek.<br />
Herci uvedou publikum do krásně tajemné magické atmosféry, polská jímavá píseň<br />
slibuje čistotu, pohlcení atmosférou, obřadnost a rituál nabízí opravdu pozoruhodnou<br />
podívanou. Jenže dál se s nimi už nepracuje.<br />
Píseň je zapomenuta, rituál nahrazen izolepou vydávající trochu nemístné zvuky<br />
a symbolistně vyjadřující uzavřenost a neprůchodnost světa dvou lidí a herci se místo<br />
rytmizujících písní chopí slova a hádek. Hádek, ve kterých ztrácí své charaktery a motivace,<br />
zatímco jejich hlas nabývá na síle a emoce exponenciálně rostou. Odvrácená<br />
strana romantismu tady a teď.<br />
Tematická motivace u polské inscenace je zjevná. Znovuotevřená otázka práva žen,<br />
náboženská problematika, rostoucí uzavřenost. Polsko se politicky ocitá na tenké hranici<br />
a jeho divadlo zrcadlí problémy společnosti. Pro aktuálnost použili inscenátoři<br />
zdánlivě neurčitou dobu, jakoby utrhli kousek z každé doby a každého místa. Chvílemi<br />
to vypadá, že se nacházíme ve viktoriánské Anglii, chvílemi ale chodíme na návštěvy<br />
do kina, svítíme si svíčkami, ale nosíme sluneční brýle a růžovou kabelku, chvílemi<br />
mluvíme o právech žen a náboženství, jako by se to všechno dělo před sto lety a co<br />
patnáct minut zcizujeme videem ze zkoušek a dovídáme se, jak jsou všichni rádi, že<br />
na tomto díle mohou pracovat. Jenže opět — s prvkem neurčitosti se pracuje jen tak<br />
napůl, jako by se o tom nechtělo mluvit, jako by to ani nebylo nikdy vyřčeno, nikdy vymyšleno.<br />
Efektní obrazy, silná témata, hysterické herectví, neprůbojná čtvrtá stěna a mnohem<br />
více, nabídla Lodž chtivému diváku hltající expresivní výrazovost a prožitky postav.<br />
Hodně křiku a násilí, mírněného právě veselými videi ze zkoušek, se pro publikum<br />
ukázalo jako správná cesta. Potlesk ve stoje tak ocenil výkony herců, kteří ustáli i tento<br />
hysterický žánr.<br />
Dagmar Říhová<br />
13
OFF PROGRAM<br />
DŮM<br />
(THE HOUSE)<br />
Autor:<br />
Dramaturgie:<br />
Obsazení:<br />
Zoja Mikotová<br />
Veronika Broulíková<br />
Barbora Dohnalová, Aneta Hegylová, Nika Jáňová, Veronika Křížová,<br />
Markéta Kunášková, Věra Lištvanová, Veronika Mikulová, Nikola Váňová<br />
TICHO ZA VYSOKOU ZDÍ<br />
Za vysokými zdmi s oprýskanou omítkou… tyčí se dům, z nějž nikdo nevychází.<br />
Přesto lze v noci zahlédnout v okně mihnutí svíčky, či zaslechnout opatrné zvuky houslí.<br />
Nebo se to jenom zdá?<br />
Ale kde že — vždyť trhovkyně vám s vervou poví, že ze stavení Doňy Bernardy má nejpečlivěji<br />
vyšívané šátky i celé sváteční šaty právě ona.<br />
A hned přidá, že Doňa se po smrti manžela zbláznila, a svých pět dcer (nádhernějších<br />
než šperky Granady) zavřela v celách domu — a stejně tak vlastní matku! — A proč?<br />
„Je to čarodějka“ odpoví trhovkyně. „Vysává z dcer sílu a krásu!“ — snad se mstí za<br />
málo lásky od matky nebo věří, že dívky potřebují tvrdou výchovu; a je také možné, že<br />
jí svět tak ublížil, že chce dcery před jeho krutostmi (kdo je na vině? muži?) uchránit (a<br />
sama je trestá nejvíc). Třeba se jen touží stát dobrou matkou.“<br />
Co všechno se může stát? Osm žen, osm let a jeden dům.<br />
Vizuálně pohybová inscenace Dům v režii Zoji Mikotové se formálně podobá dalším,<br />
které autorka tvoří se studenty Ateliéru výchovné dramatiky Neslyšících.<br />
Jsou to inscenace výrazně poetické, s dominantní složkou znakového jazyka, s jemným<br />
rytmem a poklidným herectvím. Znakový jazyk a kombinaci neslyšících a slyšících hereček<br />
autorka využívá jako divadelní kvalitu — pro přímou vizuální působivost — i jako<br />
metaforu (např. hranice mezilidské komunikace, odlišnosti).<br />
Režisérka má velký cit pro jevištní metaforu, kdy přesně vyjádří obecný konflikt různých<br />
rolí (dcera vs. matka; milovaná vs. ukřivděná…) pomocí jedné situace/akce/pár<br />
slov. Zasáhlo mě např. když příchozí Doňa ukončí nádherná sóla dívek (balet, housle,<br />
gymnastika) — činí tak patrně pod vlivem tradice. Obdobně i já leckdy volím pod vlivem<br />
tradice (např. muže na úkor žen — Kdo bude řídit auto? Kdo je tady zodpovědný?)<br />
a méně pod vyznávaným vlivem rovnostářství.<br />
Vytkl bych: režii příliš dětinské vyznění některých scén (říkadla v hudebním podkresu,<br />
silná gymnastka hrající dívenku, říkadla) a činoherní nároky závěrečné scény; technice<br />
neohrabané hudební nástupy a přesvícenost jemných scén; herečkám místy slabý hlas.<br />
Děkuji za svébytnou práci Mikotové a nasazení studentů.<br />
Jan Neugebauer<br />
14
PROGRAM<br />
15
FOTOGALERIE<br />
Ranní diskuze<br />
foto: Anna Turková<br />
L'amour<br />
foto: Anna Turková<br />
16
FOTOGALERIE<br />
The Devil Inside Him<br />
foto: Anna Turková<br />
Dům<br />
foto: Jáchym Michal<br />
The Devil Inside Him<br />
foto: Anna Turková<br />
Achaques<br />
foto: Anna Turková<br />
17
FREKVENCE BABYLON<br />
Dokážete spojit slova stejného významu?<br />
ďábel<br />
náboženství<br />
posedlý<br />
stařec<br />
válka<br />
stylizace<br />
papír<br />
loutka<br />
víza<br />
anciano<br />
guerra<br />
هلاقم<br />
diabeł<br />
religia<br />
ازیو<br />
haczykowaty<br />
یزاب بش همیخ کسورع<br />
estilización<br />
18
10 SLOV<br />
{KOSTELY NESPADLY A JSOU<br />
PRÁZDNÉ.<br />
DIVADLA NESPADNOU<br />
A PRÁZDNÉ BUDOU.}<br />
19
ZE ZÁKULISÍ<br />
VYBERTE SI! LÁSKA NEBO PENÍZE?<br />
Není žádným tajemstvím, že potřebujeme peníze! Můžeme vyžít s malým množstvím<br />
peněz. Můžeme si půjčovat věci, jídlo i znalosti. Jedno je ale jisté: Neexistuje způsob,<br />
jak žít zcela bez peněz! Nebo ano? Měli bychom o tom podiskutovat!!!<br />
Mimochodem, Festival stojí minimálně 2 013 000 Kč.<br />
Jedno představení v Divadle na Orlí vyjde na 43 000 Kč.<br />
Jeden výtisk novin Meeting Point stojí 15 Kč.<br />
Festivalový zážitek: k nezaplacení.<br />
Už jste někdy přemýšleli o tom, kolik stojí plastový kelímek?<br />
Píši jen o penězích, nikoli o lidských zdrojích!<br />
Můžeme obecně říct, že většina umělců si moc nevydělává, a to bez rozdílu. Umělec<br />
tedy musí každý den řešit, zda umělcem být chce, anebo ne. Studenti umění jsou zvyklí<br />
během studií na univerzitě pracovat 10 nebo i více hodin denně. Potí se, krvácejí, milují,<br />
pláčou, umírají… A pak po zkouškách jen tak civí do zdi. Pro většinu z nich nastane<br />
jedno velké nic. Je známo, že umění nás stojí hodně, a že je jeho cena nevyčíslitelná.<br />
Pracujeme s vášní. Své poslední tričko zničíme jen proto, abychom se mohli vyjádřit.<br />
Ve víře… Ve víře, že… Změníme svět?<br />
Umění je láska. Umění je vášeň. Ale jak to máme vysvětlit svému zaměstnavateli? Jsme<br />
svobodní. (Já vím, možná ne všichni. Pokud chcete vysvětlení, přečtěte si zítřejší Sloupek<br />
ZE ZÁKULISÍ!) Můžeme si zvolit, že chceme být umělci! Z umění se ale nenajíme,<br />
že. Většinou. A jednou nás nahlodá ta zákeřná otázka: „Mám dělat tuto práci? Jo, není<br />
nejlepší, ale jo, něco přece jen vydělám… Jo? Nebo ne?“<br />
Aby se mi dostalo odpovědi, mluvila jsem s Davidem Strnadem, který je profesionálním<br />
tanečníkem a učitelem na JAMU, tančil v mezinárodních souborech všude po světě<br />
a učí každoročně 800 až 1000 studentů. Láska nebo peníze?<br />
Jeho upřímnost mě zaujala od první chvíle, kdy jsem ho poznala. Umělce s širokými<br />
znalostmi o životě a umění. Takže se s vámi chci podělit o jeho filozofický pohled<br />
a myslím… Ne, doufám, že s ním většina z vás bude souhlasit!<br />
David: „Každý by měl dělat všechno na 100 %. Právě TEĎ je ten pravý čas. Ne zítra nebo<br />
jindy. Musíme si užít každou vteřinu na pódiu nebo tanečním parketu. Musíme tvrdě<br />
pracovat. Někteří lidé plýtvají svým časem. Tomu nerozumím. Čas je drahý. Někdy<br />
máme špatnou náladu. Na stavu naší duše záleží. Musíme se o ni starat. Mou osobní<br />
odpovědí je tanec. Před taneční hodinou nebo workshopem jsem vždycky nervózní,<br />
někdy unavený… Ale když se zavřou dveře tanečního sálu, jsem někdo jiný. Pracujte<br />
tvrdě na svých znalostech techniky. Vybírejte si ty nejlepší učitele. Každá volba je<br />
drahá. Učím 25 let a myslím si, že se mladí lidé často bojí výzev. Proč? Já vím, jsem jen<br />
20
ZE ZÁKULISÍ<br />
malá kapka ve velkém moři tanečního světa, ale výzvy přijímám. Vím, jaké je chodit<br />
do „práce“ jen kvůli penězům. Byl jsem hasič, manažer řízení rizik v pojišťovně nebo<br />
kameraman. Tyto práce mi daly možnost tančit. Tanec není moje práce. Je můj život.<br />
Nemyslete přehnaně na peníze. Užívejte ti okamžiky.“<br />
Takže, mí drazí umělečtí přátelé, vybírejme si učitele. Vybírejme si ty nejlepší. A víte,<br />
někdy jsou nejlepšími učiteli naši přátelé, kteří nám pomáhají vybírat bez toho, aby<br />
měli nekonečno hloupých otázek jako já!<br />
Užijte si lásku na SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2017!<br />
Jana Kühn<br />
21
KOMIKS<br />
HARD CHOICES?<br />
for setkání/encounter<br />
By Eva polgary<br />
© 2017<br />
22
TÉMA FESTIVALU<br />
HARD CHOICES?<br />
„Informační přetlak, ve kterém žijeme, nám sice nabízí možnost výběru, každodenně<br />
jsme ale atakováni spoustou zpráv, ve kterých je potřeba se zorientovat. „HARD<br />
CHOICES?“ tematizuje právě tento fenomén, který se stal neoddělitelnou součástí<br />
soudobé společnosti. Jedinec je konfrontován s nejrůznějšími názory, které mu na jedné<br />
straně velkoryse otvírají pole myšlení, stejně tak jako je na straně druhé zase rychle<br />
zavírají.”<br />
Alexandra Bolfová a Martin Hodoň<br />
Ateliér činoherní režie a divadelní dramaturgie<br />
23
PODĚKOVÁNÍ<br />
PODĚKOVÁNÍ<br />
Poděkování patří všem studentům, kteří se na přípravách festivalu podílejí, zejména<br />
studentům Ateliéru divadelního manažerství a jevištní technologie, Ateliéru režie<br />
a dramaturgie, Ateliéru audiovizuální tvorby a divadla, Ateliéru scénografie, Ateliéru<br />
muzikálového herectví a Ateliéru činoherního herectví.<br />
DÁLE DĚKUJEME ZA PODPORU:<br />
Statutární město Brno<br />
Jihomoravský kraj<br />
Ministerstvo kultury České republiky<br />
Mezinárodní visegrádský fond<br />
Státní fond kultury České republiky<br />
POŘADATELÉ FESTIVALU:<br />
24